Pan malíř maloval... Milá Lucie, poskytne-li věci znalý, zralý muž mladé dámě poučení o tom, jak je to vlastně s básníky, může se cítit vcelku dobře. Vykonal dobrý skutek a ochránil nezkušené mládí. Tedy aspoň teoreticky. Předpokládám tedy, že tě první část mého vyprávění nejen pobavila, ale i poučila. Ovšem pozor! Co je do básníků?! Ti sedávají v kavárnách, vinárnách a na lavičkách parků, případně podnikají dlouhé romantické procházky. A místo činů většinou furt jen mluví. Takže až na možnost nachlazení při procházkách a posedávání na lavičkách v parku nehrozí dívkám většinou přímé morální nebezpečí. Dívka je v bezpečí většinou do té doby, dokud mladý muž zaměstnává svůj mozek lyrikou. Jakmile začnou pracovat jeho ruce, básník se vytrácí, objevuje se obyčejný mužský a tam už nemusím žádným dívkám radit, jsa chlap. Tam si dívky už od dob prvobytně pospolné společnosti poradily vždycky samy. A dobře, o čemž svědčí existence těch několika miliard dnešních obyvatel zeměkoule. Dneska, Lucie, bydlíš v Paříži, a tak jistě pochopíš, že další moje povídání se musí týkat také umění malířského. Protože Paříž a obrazy, to jedno jest. V Paříži jsou obrázky a obrazy všude. V palácích, na ulicích, v krámcích, v Louvru, na náměstí Sacré-Coeur a vůbec. A kde jsou obrazy, tam jsou i malíři. Největší nebezpečí dívčí nevinnosti hrozí právě od nich. Může říci mladý básník své vyvolené: „Hele, svlíkej se, bude se dělat umění“? No, to nemůže. Zatímco výtvarný umělec může. A v tom je jejich rafinovanost. Takže mladá dáma se seznámí s různými umělci, malíře (umělecké, ne pokojů!) nevyjímaje. Ale brzo se ukáže, že dotyčným jsou od začátku všechny ženy a dívky jen prostředkem k vyjádření jejich uměleckých ambicí – to v lepším případě. Protože kdejaký takový umělec je „od Drážďan“, ale moc málo jich je „od Berouna“. Říkaly to dřív svíčkové báby a dnes to tvrdí některé feministky. Ten horší a častější případ nebudu raději s ohledem na spanilomyslné čtenářky ani popisovat. Něco o tom vím. Ty určitě, Lucie, ani netušíš, že já sám jsem se jen taktak nestal malířem! Jistěže akademickým!! Naštěstí zasáhla „rodná strana“ a zavedla mě do pracovního procesu. Takže jsem byl nakonec erotického dusna malířských ateliérů ušetřen. I když erotické dusno… V prostředí výtvarných umělců jsem slyšel vtip: Sedí malíř a jeho modelka v ateliéru, je líné a klidné dopoledne, oba popíjejí kávu, něco málo koňaku, povídají a klábosí. Kouř z cigaret stoupá vzhůru. Tu pojednou malíř vyskočí a začne horečně pobíhat po ateliéru, mává štětci a pobízí přítomnou modelku: „Dělej, dělej, svlíkej se, fofrem!“ „Co se děje?“ diví se kráska. „Sakra nezdržuj a svlíkej se! Jde moje manželka!“ Než budu pokračovat, ještě jednu radu. Když už se seznámí mladá dívka s malířem, tak nejlépe s abstraktním. Protože každý malíř většinou chce všechny holky, dívky a dámy, které zná a které jsou pohledné, malovat. Většinou „jen tak“. No a kdyby už k tomu došlo, tak na těch třech modrožlutých čárách na plátně nebo z obrazu, kde dotyčné roste hlava z břicha a místo dvou rukou má tři, tak tam by tě ani vlastní matka nepoznala. Natož pak případný budoucí manžel. A kdyby to už byl realistický malíř, pak doporučuji systém „Maja“. To je ten slavný obraz, na kterém je jednou dáma celá svůdná, ale oblečená, a na tom druhém už ji zdobí jen její nevinnost. Případná. Eventuální. Nepravděpodobná, ale možná. No a ten druhý obraz se ukáže až později. Nejlépe, až když je na pravdě boží manžel, malíř anebo objekt malování. Nevím, jak je to dnes tady a jak v Paříži, ale za našeho mládí chtěl být malířem – tedy uměleckým – kdekdo. Ovšem na to je potřebné přímo odborné studium. A příprava. Ale zpočátku je to asi jaksi jedno. Hlavní je cíl. Býti malířem. Být obklopený krásnými modelkami nebo stát, v ruce paletu, někde v romantickém zákoutí před stojanem s plátnem. Lidé v obdivném kroužku postávají kolem a s pohnutím sledují tvůrcovo zaujetí a vznik uměleckého díla. Tak ňák to přeci zaznamenal na svých obrazech i Mistr Brožík a ten to dotáhl nejen na slavného malíře, ale i na docela slušnýho pracháče, a ještě dostal od
císaře pána šlechtický titul. Tomu já říkám umělec!! Ale než se člověk dostane do velikého ateliéru s hafem polehávajících nahatých modelek a posedávajících důležitě se tvářících mužů středního věku, jak nám to zvěčnily dobové fotografie z ateliéru Mistra Muchy, musí nějak začít. Základním náčiním je pro mladého umělce dostatečně velký skicák a uhly. Těmi se báječně kreslí a ještě více se od nich mažou prsty, které si mladý malíř nonšalantně utírá o kalhoty. Aby každý viděl, že je umělec a že nějakými drobnostmi on se nezabývá. Bohužel většina kolemjdoucích se domnívá, že potkala mladíka, který sjel po zadku do uhelny. Časem si pak mladý malíř uvědomí ještě další problém, který krásně popsal pan Suchý v písni o tom, jak si „koupil plátno, štětce, paletu, ale tu plavovlasou slečnu z baletu ne“. Což je pro mladého umělce frustrující. Ten nedostatek modelek, přítulných baletek a vůbec děv ochotných se nechat mladým umělcem zvěčnit na plátně. Nebo aspoň na papíru. Kreslicím. K tomu, abychom donutili lepé děvy, aby se hrnuly do ateliéru, jsme s přítelem Janem vymysleli přímo ďábelský plán. Honza sehnal kulatý kus kůže, na jedné straně s malovaným vzorem a kolem dokola s třásněmi, který vypadal děsně umělecky. (Asi to byl původně nějaký secesní kožený či spíše jelenicový ubrus.) Jako že na něm při tom uměleckém kreslení budeme sedět na zemi. Dále jsme se vyzbrojili obrovitými skicáky, tužkami a uhly. A vyrazili jsme dobývat svět. Potažmo nalákat nějakou tu slečnu z baletu, jak již bylo řečeno. Koneckonců ani by z baletu nemusela být, jen kdyby to byla hezká holka. Pravý umělec přece musí kreslit podle skutečnosti! Při výběru míst, kde by člověk mohl potkat příslušnou krásnou a intelektuálně založenou dívku, která ví, že svlékati se před malířem není nic špatného, že to je součást tvorby, je nutno postupovat uvážlivě. Musí to být místo, kde se podobných dívek vyskytuje dostatečné množství. Musí tam být také čas a prostor pro navázání konverzace, při které lze vysvětlit, že nám jde hlavně o umění. Nakonec jsme zvolili podle našeho názoru naprosto dokonalé místo: Zlatou uličku na Pražském hradě. Čtenáře upozorňuji, že se to odehrálo asi před čtyřiceti lety. Dnes by si tam sedl na zem se skicákem a tužkami jen šílenec, který se chce nechat dobrovolně ušlapat davy turistů. Přesto jsme nedosáhli úspěchu. Neuvědomili jsme si, že v té době se jako turisté na Hradčanech vyskytovaly hlavně školní výpravy prvního stupně ZDŠ, kde se žádné dívky klenuté na patřičných místech nevyskytovaly, a navíc byly ty výpravy vedeny brýlatými a ostražitými učitelkami. Dále pak Hrad okupovaly ponejvíce družební zájezdy kováků a ocelářů někam a pak zase nazpátek a neskutečně početné výpravy našich družstevních zemědělců. Ty tvořili rumění venkované, na dálku jemně vonící slivovicí, a dále tetky se šátky uvázanými pod bradou. A s černými sukněmi s množstvím bílých spodniček a s černými botkami na nohou. Výpravy byly proložené občas i mladými junáky s ohrnutými rádiovkami na hlavách a jejich lepými, leč hlídanými společnicemi. Mladé obyvatelky socialistického venkova se vyznačovaly téměř jednotným oblečením. Dole černá sukně, nahoře průhledná silonová blůzka, pod kterou i slepec viděl ramínka silonových košilek a neuvěřitelně růžové podprsenky typu „Nina Jekaforovna“. Ty na nás působily jako antiafrodiziakum. Krásná intelektuální nehlídaná dívka prostě nikde v dohledu. Netrefili jsme tu pravou dobu. A přitom v hlavě stále zněla dekadentně nemravná veršovánka, která mnohé slibovala, stane-li se člověk malířem: Pan malíř maloval, barva mu houstla. Hej, pane malíři! Já bych si šoustla! Nedalo se nic dělat, cestu k uměleckému mistrovství bylo nutno svěřit do rukou odborníkům. Kurzy kreslení nebyly ani tak drahé a navíc bylo dole na přihlášce napsáno drobným, ale nepřehlédnutelným písmem: Kresba podle živých modelů! Mladá dívka, také čekatelka na slávu výtvarné umělkyně, s kterou jsem se sešel v malířských kurzech pořádaných Národním divadlem pod vedením Mistra Svobody, mi potvrdila, že kreslit podle živé
modelky jinde než tady v kurzu je nesmírně obtížné. I když tam „krásu bez závoje“ představovaly již poněkud faldovatější dámy. „Já když chci malovat akt,“ řekla zamyšleně, když jsme kreslili okvětní lístky gladiol, jejichž záhyby připomínaly některé tvary místních modelek, „tak to mám úplně nejtěžší. Mně se nechce svlíknout žádná. A mužský akt? Taky jsem to zkusila, ale s mužskejma není kloudná řeč o umění. Taky se nakonec nikdy nemalovalo.“ Vzdychla. „Dokonce jsem zkoušela malovat sama sebe před zrcadlem. Hrozný bylo už vůbec sehnat tak velký zrcadlo. Ale ani tak to nejde. Já jsem si nikdy nepamatovala, jak jsem stála těsně předtím, než jsem udělala pár tahů na papíře. A s modelem, který ani na chvíli nepostojí, se prostě nedá pracovat,“ rozčilila se najednou při vzpomínce. Kreslili jsme gladioly a dumali o tom, jak je život umělce těžký. Problém mne zcela a plně zaměstnával. Skoro jsem proto nevnímal, když mě pak dotyčná dívka večer na Václavském náměstí cestou domů přesvědčovala, že bychom mohli stát modelem jeden druhému. Oba jsme umělci, tak co?! Díval jsem se na mladičkou budoucí umělkyni, jak si v zamyšlení jemně na tváři vymačkává podebraného uhra, a neměl jsem se k vyjádření. Nedocházelo mi, že je možno jedním vrzem jak získat modelku, tak zbavit uměleckou kolegyni problémů s nedostatkem vhodného mužského modelu i s pletí. Dnes už bych to věděl. Jenže ta tehdejší mladičká malířka už bude těžko trpět pubertálním akné, a potom, v určitém věku se člověk nejraději svléká potmě. A potmě se malovat nedá. Protože jsem mlčel jak pařez, už nikdy svou nabídku neopakovala. V kurzu si ode mne odsedla a malovala s urputnou zaujatostí gladioly a karafiáty. Tehdy jsem netušil, že když chce člověk být malířem, musí znát a umět „mnoho a mnoho věcí“. Nejen to, jak dobře prstem rozetřít uhel po čtvrtce, aby vznikl krásný souvislý stín, nejen to, jak se fixuje už hotový obraz. Zanechal jsem ten večer roztrpčenou adeptku slávy před automatem Družba a pln vážných myšlenek jsem vyrazil k domovu kymácející se tramvají číslo 3. „A máme to! Je po problému s modelkama!“ jásal mi v ústrety doma v mém pokoji, proměněném v ateliér, přítel Jan. „Co máme?“ divil jsem se. „Ona je tady někde ňáká ženská?“ rozhlížel jsem se. „Anebo přijde?“ zadoufal jsem. „Co máš pořád se ženskejma! Máme kšeft! Bezvadnej! Vynikající! Budeme pro naše divadlo (tím myslel amatérské divadlo Olympic, kde hrál na basu) kreslit plakáty a pozvánky. A taky budeme dělat výpravu!“ „Výpravu kam?“ nechápal jsem. Pro mě existovaly výpravy buď horolezecké, nebo na severní pól, případně husitské výpravy proti křižákům. „Výpravu nikam! Výpravu čeho! Scénu a kulisy a tak! Budeme umělecky vytvářet výtvarnou stránku divadla!“ „Aha, budeme dělat kulisáky,“ zamračil jsem se. „Mistr Svoboda je u tebe kulisák?!“ zařval Jan, narážeje na moje vzdělávání ve výtvarných kurzech. „No, to není...,“ bránil jsem se chabě. „Tak popadni štětce a začni!“ nařídil a přistrčil ke mně hromadu balicího papíru. Napnul jsem velký kus přes nedokončený obraz Saxofon z plánovaného cyklu Jazz a začal psát: Divadélko Olympic si vás dovoluje pozvat na své představení… To, co teď tvořím, myslel jsem si, to tedy rozhodně Slunečnice nejsou. Ovšem taky si asi nikdy neuříznu ucho, usoudil jsem a dal se do práce. No a když jsme ty plakáty na divadelní představení namalovali a chodili je vylepovat po Praze – kdeže by někdo něco takového tiskl!, tu přistoupila zvědavá dívenka, cože jako je to za divadlo a kdeže hraje, tu nás pozorovaly jiné dvě krásky a večer pak přišly na představení, a pak už nebylo tak těžké nějakou tu modelku získat. Jenže jak to pravdivě říkala ta mladá nadaná umělkyně v kurzech. S chlapama není skutečně žádná pořádná řeč o umění. Vždycky to skončilo jinak. A někdy dokonce i tak, jak jsme si přáli.
Na druhé straně při dlouhých vysedáváních ve dvou na lavičkách v době, kdy se ústa věnovala předepsanému a očekávanému ukecávání, ruce šmátralky se zabývaly vlastní činností, ale mozek jinak nebyl příliš intelektuálně zaměstnáván, člověk získal mnoho výtvarně důležitých informací sledováním krajiny. Sledoval členitost terénu, barvy zapadajícího slunce, večerního stmívání i podezřelé kumulování mraků, zda nezačne, sakra, zrovna dneska večer, pršet. Akty ne, ale krajinky mi docela šly. Ještě mám jednu pověšenou doma na stěně. V kvalitním rámu. Kvalita přeci patří ke kvalitě, ne? P. S. jen pro čtenáře: Ovšem nejen na básníky může mladá žena narazit. Zvláště odjede-li do Francie, a to přímo do Paříže! Jako moje neteř Lucie. Všude samá galerie, muzeum a umělec! A protože k ní budu mluvit v jednotlivých kapitolách, to by bylo, abychom ji nejdřív „nezdrbli“. Protože čtenáři nic tak nepřiblíží osobu, o které má číst, jako nějaký pořádný drb. A čím pikantnější, tím lepší. Takže Lucie… Má neteř Lucie před několika lety vyrazila na studia do Paříže. Bydlení na kolejích a vůbec mezi studenty, lehkovážnými a tak nějak lidsky neukotvenými (to rádi říkají ti, co jsou vlastním pupkem ukotveni až moc), vede k tomu, že se mladá dívka prostě musí jít procházet po městě a okolí! Zvláště když Lucie bydlela coby studentka v pátém pařížském obvodě, kousek od Sorbonny, v Latinské čtvrti. Tam je to krááásný! A všude je to kousek metrem: do Louvru, k Invalidovně nebo chvíli metrem a pak výtahem na Sacré-Coeur. A všude samý umění a všude samej umělec! Ovšem chodit na výstavy a do muzeí s přítelem může být i nebezpečné. (To je hezké synonymum, „přítel“, co?!) Když tedy Lucie vyrazila s budoucím manželem na výstavu obrazů Toulouse-Lautreca, nic zlého netušila. Očekávaný kulturní zážitek se ale na výstavě změnil v malé intimní drama. Na jednom z těch obrazů slavného hrbáče byla namalovaná – Lucie! Jako živá. Teda já vím, že je to blbost, ta „tanečnice“, co tam byla namalovaná – no říkejme tomu tanečnice – navíc skoro nahatá, žila v předminulém století! Takže to nemohla být naše Lucie. Pokud neexistuje cestování v čase. Což asi neexistuje. Ale vysvětlujte to mužskýmu! Já bych chtěl být ona proslavená „múúška jenom zlatá“ a dívat se, jak se ten Luciin Yves tvářil, když koukal na obraz, koukal a koukal a viděl, že je tam namalovaná jeho milá. A jen tak. Skoro úplně jen tak. To každýho chlapa vezme. Mě by to taky vzalo. Všichni se později shodli, že je ta dívka z 19. století dnešní Lucii skutečně neuvěřitelně podobná. Já ten obraz ještě neviděl. Ovšem jestli je skutečně na obrázku ta dívka, co vypadá jako Lucie, skoro nahatá, tak nevím. Mám se na ten obraz dívat, nebo nemám? Yves ať se dívá, je to manžel, cizí lidi zase neznají Lucii, ale já? A jak zjistím, když je na obrázku skoro nahatá, že vypadá skutečně jako Lucie? Já nemám ty komplexní informace, co už tehdy měl Yves. Tak nevím. Ale řekněme, že na obrázku je „skoro“ Lucie. To nám dává různé možnosti. Protože geny jsou geny a nikdo se nikomu jinému nepodobá „jen tak“, a navíc, jak říkali staří Římané: „matka vždy jistá, otec vždy nejistý“, je o čem dumat. Jo, kdyby to Lautrec maloval ve Vídni anebo alespoň v Mnichově, nebo v Terstu i v Záhřebu možná… Ale on to maloval v Paříži! No třeba nějaká sestřenice Luciiny prabáby odjela do Paříže z Chorvatska, kde tehdy žili, a tam se stala tanečnicí a maloval ji Lautrec, a pak tam za dvě stě let přijela naše Lucie – jé, já bejt romantický romanopisec, to by byl námět! Když mě romány nenapadaj, jen samý blbosti. To je škoda! Ale možná na tom něco bude. Třeba nějaké přesuny duší… Něco nad námi, co Lucii už od mládí lákalo do Paříže a nakonec ji přivedlo před ten obraz… Tenhle pravdivý příběh dokazuje, že romantika a tajemno nezmizely s naší generací. Ale jak se tvářil budoucí manžel před obrazem, na kterém kdosi slavný před mnoha lety namaloval krásku, podobající se jeho budoucí ženě… Jak jsem říkal, v té chvíli bych chtěl být muška a pozorovat to. Jen aby mě nesezobl nějaký francouzský vrabec. Protože pařížští vrabci…
Řekněte své ženě, zeleninu denně! Konráde, Konráde, co to děláš poráde! Socialistický realismus – umění pracujícího lidu!
