Palác Riunione Adriatica v Liberci a jeho architekt

Bakalářská diplomová práce

Palác Riunione Adriatica v Liberci a jeho architekt

Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně

Seminář dějin umění

Vypracoval: Gärtner Eduard Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

Svou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně pouze na základě literatury a archivních pramenů, které uvádím v textu.

………………………..

………………………..

2

Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové bakalářské práce prof. Phdr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce. Dále bych chtěl poděkovat pracovnicím Městského stavebního archivu v Liberci za jejich trpělivost a vstřícnost.

3

Obsah: 1. Úvod………………………………………………………………………...5 2. Studium pramenů a literatury…………………………………………….…7 3. Pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta…………………………………...9 4. Palác Adria – významná památka meziválečné architektury v Liberci……11 5. Popis budovy……………………………………………………………….14 6. Umělecko-historické zařazení………………………………………………18 7. Postavení objektu v tvorbě autora…………………………………………..22 8. Liberecký architekt MaxKühn……………………………………………..25 9. Závěr……………………………………………………………………….26 10. Exkurz – po roce 1945……………………………………………………27 11. Poznámky………………………………………………………………...30 12. Seznam pramenů a literatury……………………………………………..31 13. Seznam příloh…………………………………………………………….36 14. Přílohy…………………………………………………………………….37

4

Úvod Pro námět své bakalářské práce jsem si vybral dílo z oblasti architektury z konce 20. let minulého století. Jedná se o budovu pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurita v Liberci, zjednodušeně zvanou palác Adria

architekta profesora Maxe

Kühna. Zvolení této budovy jako hlavního tématu bakalářské práce mělo více důvodů . Jedním z nich byl jistě i fakt, že o budově až na několik drobných zmínek v odborných publikacích a v dobovém tisku neexistuje žádný hlubší rozbor, což je způsobeno poněkud zpožděným zájmem o architektonickou tvorbu v okrajových částech republiky, tzv. Sudetech , vzdálených tradičním českým centrům kulturně, ideově i svou polohou . Dalším důvodem mého výběru bylo i to , že kolem budovy chodím i několikrát za den a nakonec i první kino, které jsem v životě navštívil, se nacházelo v této budově, tehdy se ovšem nazývalo Moskva . Pokud se podíváme na kulturu českých zemí na sklonku 19. a v první polovině 20. století z pohledu dnešního pozorovatele, jeví se jako velmi různorodá a komplikovaně strukturovaná a její nemalou část tvoří produkce německy mluvících autorů. Vztah obou kultur nebyl bezproblémový, ale jejich vzájemná soutěž přinášela oběma nové impulsy a také předpoklad uměleckého vzestupu. O pracích německy mluvících architektů, ať německých nebo židovských, se z politických důvodů po roce 1945 mlčelo. Z ideologicky motivovaných důvodů byly připomínky německé minulosti pohraničních oblastí buď přímo likvidovány

nebo alespoň ostentativně

pomíjeny. Jestliže pronikla některá díla do širšího povědomí, byla to spíše ta, která se svým pojetím blížila hlavnímu názorovému proudu české kultury, anebo díla autorů, jimž se světová úroveň jejich tvorby dala při vší snaze stěží upřít . Teprve po revoluci v roce 1989 a hlavně v několika posledních letech dochází k přehodnocování postojů k národnostním problémům první poloviny 20. století a k snahám o odpolitizování pohledu historiků na tyto události. To umožňuje seriózní práci mimo jiné i historikům umění při vyplňování bílých míst při mapování soužití Čechů a Němců v bývalém Československu . V posledních letech se u nás uskutečnilo několik významných výstav sledujících problematiku tvorby německy mluvících architektů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V roce 1993 proběhla v klášteře sv. Anežky české výstava Jiný dům

5

s podtitulem Německá a rakouská architektura v letech 1890 – 1938 na Moravě a ve Slezsku, v roce 1994 v Městské knihovně v Praze výstava Mezery v historii 1890 – 1938, Polemický duch střední Evropy – Němci, Židé, Češi, v roce 2002 výstava Splátka dluhu – Praha a její německy mluvící architekti 1900 – 1938 v Moravské galerii v Brně roku 2005 výstava Vídeňská secese a moderna, která se mimo architektury věnovala také užitému umění a fotografii .

6

Studium pramenů a literatury Při zpracovávání své bakalářské práce jsem se potýkal se značným nedostatkem literatury, která by se týkala přímo paláce Adria v Liberci, rovněž tak jejího architekta Maxe Kühna, tak i stavebního stylu, ve kterém byla budova postavena. Stavbami v podobném stylu se hlouběji zabýval pouze Rostislav Koryčánek v knize Česká architektura v německém Brně.1 V ní se však soustředil spíše na město jako komplex utvářený konkrétní společností pro potřeby jejího fungování a různými z toho plynoucími sociálními aspekty. Další publikace k tomuto tématu se jmenuje Antonín Engel (1879 – 1958), architekt, urbanista, pedagog a byla vydána u příležitosti výstavy

ke 120. výročí architektova narození. 2

Informace o osobě architekta jsem čerpal z monografie, která vyšla v roce1930 při příležitosti 25 let jeho činnosti v Liberci.3 Textem, který konstatuje především základní životopisná data, ji opatřil městský stavební rada ing. Dr. Friedrich Rücker. Jinak publikace obsahuje pouze dobové fotografie a plány. Na informace zde uvedené je určitě spolehnutí, protože vyšla ještě za života Maxe Kühna . Další údaje o autorovi jsem vybral z knihy Wilhelma Schlechta Künstler aus dem Jeschken – Isergebirge, která připomíná německy mluvící umělce z Liberce a okolí.4 Z tohoto textu vychází i kapitola o Maxi Kühnovi v publikaci 125 let státní průmyslové školy v Liberci5, která mimo jiné zmiňuje všechny pedagogy, kteří na škole působili. Max Kühn je velmi stručně představen v soupise Biographischen Lexikon zu Geschichte der Böhmischen Länder. Je o něm také zmínka v Thieme Becker Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler. V časopise Umění (1999), v článku Liberecká architektura 1895 – 1938 od J. Randáčka je uvedeno několik příkladů staveb M. Kühna i několika dalších, které projektoval společně s H. Fantou. 6 S literaturou týkající se samotné budovy byla situace ještě horší . Jediný autor, který se budovou vážněji zabýval je ing. arch. Svatopluk Technik, bývalý profesor liberecké střední průmyslové školy stavební, který ve svých publikacích Liberecké domy hovoří I – IV přibližuje historickou i moderní architekturu Liberecka.7 Další zmínka o budově, patrně od stejného autora, je v Knize o Liberci, ze které jsem čerpal i z kapitol týkajících se stavebního vývoje Liberce. Problém všech těchto knih je v tom, že se jedná o populárně naučná díla, která postrádají poznámky a odkazy na

7

konkrétní literaturu nebo prameny. Navíc na informace zde obsažené se nelze v žádném případě příliš spoléhat . V publikaci Liberecké domy hovoří I

věnující se

mimo jiné budově pojišťovny se autor dopustil hned několika faktických chyb, když udává, že starou budovu s pozemkem, na kterém se mělo stavět, získala pojišťovna v roce 1927,8 ale z dokumentů uložených v archivu jasně vyplývá, že kupní smlouva byla podepsána již v prosinci 1920, pojišťovna stávající nechávala opravit9

dům dokonce v roce 1921

a suterén domu upravit na vinný sklep.10 Tuto chybu si vysvětluji

možnou záměnou čísel popisných , protože palác Adria stojí na několika parcelách, na kterých stával

i další dům s č. p. 105/V, který by i spíše odpovídal popisu v knize.

O tomto domě ale žádné zápisy v archivu města nejsou. Dále z textu vyplývá, že v souvislosti se stavbou pojišťovny byl vedlejší dům 23/V zvyšován o jedno patro, ale dobové fotografie dokazují,11 že pokud byl vůbec o patro zvyšen, muselo k tomu dojít již začátkem dvacátých let, v každém případě před zahájením naší stavby . Tyto nepřesnosti jsou opakovány i Knize o Liberci a opakoval je i David Vávra ve svých Šumných městech . Při pátrání po dalších zdrojích informací jsem objevil také článek Antonína Tichého v časopise Krkonoše o zřízení městského parku v Trutnově na místě prudkých bojů rakouského Gablenzova armádního sboru s pruskými pluky v roce1866. Píše zde mimo jiné , že zakladatelé do parku umístili i pavilonek od architektů Kühna a Fanty z likvidované Oblastní hospodářsko – průmyslové výstavy v Trutnově v roce 1890. Připojený obrázek ale ukazuje, že se s určitostí jedná o pavilon trutnovského pivovaru těchto autorů, ale pochází až z roku 1906 z liberecké výstavy.12 Dalším zdrojem informací o stavbě a jejích úpravách byla složka z archivu stavebního úřadu uložená na liberecké radnici.13 I když obsah týkající se období před rokem 1945 není s největší pravděpodobností kompletní, například chybí doklad o celkové

kolaudaci budovy, ačkoliv

kolaudace samotného kinosálu je zde

zaznamenaná, obsahuje důležité dokumenty o historii budovy. Zachovala se původní výkresová část projektové dokumentace z roku 1928 a kompletní projektová dokumentace pozdějších úprav a rekonstrukcí. V literatuře a dobovém tisku se zachovala řada fotografií dokumentujících vzhled budovy a interiéru kina v období těsně po zprovoznění. Pozůstalost po autorovi, případně jeho archiv, se mi nepodařilo nikde zjistit a vzhledem k tomu, že zemřel v roce 1944, je velmi pravděpodobné, že tyto doklady byly po roce 1945 a po odsunu německého obyvatelstva nenávratně ztraceny . 8

Pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta V habsburské monarchii byla právní úprava pojištění a pojišťovnictví řešena patentem císaře Františka I. ze dne 4. září 1819, jimž se pojištění povolovalo jen jako soukromé podnikání . V roce 1821 byla tato zásada potvrzena císařskou rezolucí, která uváděla, že stát nemá námitek, aby pojišťovny byly zřizovány i veřejnoprávními institucemi, ale že i takto zřízené pojišťovny zůstávají soukromými podniky. Kromě zásady soukromého podnikání bylo dalším důležitým momentem této úpravy, že stát si ponechává prerogativa, jak pokud šlo o zřizování, tak o jejich další činnost, tzn. koncesní princip.14 Pojišťovna Riunione Adriatica di Scurta byla založena roku 1838 v Terstu. Do roku 1918 bylo město Terst v rámci Předlitavska součástí rakousko-uherské monarchie. To znamená, že mohla bez jakýchkoliv dalších omezení podnikat na území celého státu, tudíž i v českých zemích. Od svého založení pojišťovala škody způsobené požárem na budovách a na jejich příslušenství, zboží, zásoby a plodiny. Dále zajišťovala transakce spojené s námořní přepravou, mimo jiné i dopravní pojištění lodí a jejich nákladů. V pozdějších letech zavedla i pojištění proti krupobití a pojištění životní. Pokud se jedná o pojištění proti požáru, byla Riunione Adriatica v druhé polovině 19. století druhou největší pojišťovnou v Rakousku – Uhersku.15 Na konci první světové války, 3. listopadu 1918, byla oblast okupována Itálií a od roku 1920 v rámci nově vytvořené provincie Venezia Giulia připojena k Itálii. Roku 1926 byla na základě mírové smlouvy Saint - Germainské a mírové smlouvy Trianonské přijata úmluva mezi Československou republikou a Italským královstvím o plnění smluv o pojištění na život a důchody, kterou se definitivně upravuje působení italských pojišťoven na našem území. Československá strana se v této smlouvě mimo jiné zavazuje, že udělí připuštění k obchodování italským pojišťovacím společnostem Assicurazioni Generali a Riunione Adriatica di Sicurta. Tyto ústavy působily na našem trhu již před první světovou válkou . 16 Od této chvíle začíná společnost Riunione Adriatica mohutně expandovat po celém území a buduje pobočky ve všech tehdy významných městech.V období mezi válkami patřila podle výše přijatého pojistného mezi tři největší pojišťovací ústavy v zemi a např. v roce 1936 přijala na pojistném z majetkových a životních pojistek

9

dohromady 99 819 000 Kč.17 Pojišťovna působila bez přerušení i po okupaci až do konce 2. světové války. 24. října 1945 bylo všech 733 pojišťoven a pojišťovacích spolků působících na území Československa znárodněno Dekretem presidenta republiky, a tím veškerý majetek Riunione Adriatica přechází na stát. V meziválečném období vystavěla Riunione Adriatica svoje sídla v řadě měst v tehdejším Československu. Vzhledem ke svému významu a značným finančním možnostem vybírala vždy pro své stavby místa blízko nebo přímo v samém centru města. Jednalo se vždy o rohové parcely, které umožňovaly budovám dominovat této části zástavby. Ve spojení s tím, že budovy také vždy navrhovali renomovaní architekti, bylo zajišťeno efektní působení těchto staveb, které vesměs přetrvává dodnes. Architektonicky jednoznačně nejvýznamnější stavbou Riunione Adriatica v tehdejším Československu je Zacheho a Janákova budova v Praze na Národní třídě z let 1922 – 1925. Z pozdějšího období můžeme připomenout

budovy v Hradci

Králové a v Ostravě od Kotěrova žáka Karla Kotase ( 1929 ), v Ústí nad Labem od Friedricha Lehmanna ( 1931 – 32 ), takzvanou Adria II v Praze Jungmannově ulici od stejného autora a poslední realizovanou stavbu v Brně (1936 – 38) od již zmiňovaného Karla Kotase.

10

Palác Adria – významná památka meziválečné architektury v Liberci Západně od libereckého zámku v dnešní Rumunské ulici stával od konce šestnáctého století panský pivovar. Snaha dopravně odlehčit dnešnímu Benešovu náměstí v druhé polovině devatenáctého století vyvolala nutnost vytvořit kolem starého města jakýsi vnitřní dopravní okruh vybudováním ulic Sokolské , Palachovy a hlavně Rumunské vedoucí právě přes panský pivovar. Ten již v té době dožíval a stal se svou polohou blízko centra překážkou rozvoje této čtvrti i celého města. Proto bylo v roce 1872 rozhodnuto o jeho zrušení a založení nového pivovaru na vhodnějším místě u Vratislavic . Nové ulice byly brzy po svém založení obestavěny výstavními třípodlažními novorenesančními domy. Pouze nároží ulic Pivovarské (dnes Rumunské) a Karlovy (dnes Boženy Němcové) zůstávalo dlouhou dobu volné. Až v roce 1880 si zde postavil dvoupodlažní domek čp. 102-V vojenský lékař K. Stenner.18 V roce 1921 zakoupila dům č.p. 102/V Pojišťovna Riunione Adriatica a v dalším roce ho nechala stavební firmou B. Pietsch opravit. V roce 1922 zamýšlela zřídit v suterénu domu vinný sklep. Tento záměr se vzhledem k těžkostem při hledání provozovatele s patřičnou koncesí nepodařilo naplnit a z toho důvodu žádá v květnu 1924 o prodloužení platnosti stavebního povolení.19 Jestli zde skutečně pohostinská provozovna vznikla, se doklady již nezmiňují . 30. dubna 1927 se obrací Riunione Adriatica na městský stavební úřad se záměrem vystavět na parcelách 1906/1, 1906/2, 1224 a 1448/4 větší novostavbu a žádá o svolání komise na místo stavby.20 30.června pak podává Riunione Adriatica prostřednictvím libereckého advokáta Dr. Rudolfa Turnwalda žádost o udělení stavebního povolení na výstavbu budovy podle předložené dokumentace vypracované prof. Maxem Kühnem, ve které by mělo být v přízemí, mezipatře a v suterénu kino a v dalších patrech byty a kanceláře. Také žádá o povolení zbourání stávajících objektů č.p. 102/V a 105/V . Zároveň žádá o potvrzení, že demolice domu č.p.125/V (patrně mylně uvedené č.p., jedná se o 105/V ) v Karlově ulici 22 je v souladu se Zákonem na ochranu nájemníků .21 Městská rada na svém zasedání 30.června jednala o záměru stavby a uznala projekt podle předložených prováděcích výkresů za přijatelný a technicky proveditelný.

Vlastníka vedlejší nemovitosti 5/V, který namítal, že stavba, která

11

přiléhá až k průčelí jeho domu a tím mu zastaví pět oken a zastíní místnosti, odkázala městská rada na řešení občanskoprávní cestou. Také přikázala některé úpravy v původním projektu, např. určila, že balkony smějí být široké maximálně 1,6 metru do Karlovy a 2metry do Pivovarské ulice místo původně zamýšlených 2,6metru , dále že roh budovy v přízemí musí být mírně zaoblen a hlavně, že nezastavěný pozemek za určenou stavební linií přejde bezplatně a bez břemen do majetku obce. Zároveň určila poplatek ve výši 4022,46 Kč a stanovila jeho splatnost do14 dnů v městské pokladně.22 Stavební povolení bylo uděleno 8.července a v nařízení, které ho doprovází, jsou ve třinácti bodech stanoveny podrobné technické a bezpečnostní podmínky, které musí stavebník při realizaci stavby dodržet . Mimo jiné je stanoveno, že pozemek stavby musí být ohrazen příjemně vyhlížejícím plotem natřeným olejovou barvou.23 Provedením stavby byla pověřena liberecká stavení firma Ed. Ast , Stroner + Co, která

ve svých reklamních materiálech uvádí, že se zabývá „prováděním

a projektováním veškerých v pozemním a průmyslovém stavitelství se vyskytujících betonových a železobetonových konstrukcí , vodních nádrží , vodních elektráren a mostních staveb“.24 Tato významná liberecká firma se rovněž podílela na stavbě budovy liberecké pobočky pojišťovny Donau - Concordia na Soukenném náměstí (1928). Stavební firma žádá 27. října městskou radu o přenechání plochy ulic Karlovy v celé šíři mimo jednoho chodníku a Pivovarské mimo jednoho jízdního pruhu o šířce 2metry pro stavební účely. 25 Jak vyplývá z dalších dochovaných dokumentů, provádění stavby od počátku provázely značné technologické potíže. Zejména při kladení základů bylo nutné odstřelit přibližně 4500 m3 horniny . Trhací práce se mohly provádět jen s největší opatrností s ohledem na okolní zástavbu a provoz na přilehlých komunikacích. Odstřelovat bylo možné pouze v určité hodiny a z toho důvodu si práce vyžádaly dobu několika měsíců. Dále bylo nutné o několik metrů hlouběji podchytit mělce založené základy sousedních budov. To se s ohledem na bezpečnost plně obydlených objektů dalo provádět jen po částech a přes veškeré úsilí se práce protáhly na pět měsíců. Silný dopravní ruch v Pivovarské ulici a skutečnost, že podklad Karlovy ulice sestával pouze z nasypaného materiálu, si vyžádalo zdlouhavé bednění, které muselo být v souvislosti s pokračováním stavby stále upravováno, což dále zpomalovalo a komplikovalo práce na základech stavby. Z důvodu silného návalu vody jak z výše položených pozemků, tak i spodní vody musela být důsledně a úplně provedena

12

izolace nejen základové patky, ale i celého obvodového zdiva . Celkem bylo nutné odizolovat plochu přibližně 3500 m2 .26 Tyto potíže oddálily možnost dokončení stavby v roce 1928. Z toho důvodu podává 30. dubna 1928 firma Ed. Ast Stroner žádost městské radě, aby stavebním úřadem nechala prohlédnout staveniště, ověřit problémy se stavbou a aby vydala o tomto stavu úřední osvědčení pro finanční úřad.27 Do konce roku 1928 totiž platil Zákon na podporu stavebního ruchu a výhody z něho plynoucí, tzn. stavební pobídky v podobě odpuštění daní v případě, že součástí budovy budou i nájemní byty, mohli stavebníci využívat i po ukončení jeho platnosti v případě, že doložili těžkosti, se kterými se při přípravě stavby nepočítalo.28 Že vztahy mezi lidmi nebyly bezproblémové ani za dnes idealizované první republiky dokládá udání adresované „slavnému policejnímu ředitelství (Löbliche Polizeidirektion)“. V něm je poukazováno na průběh bourání domu č.22 v Karlově ulici, které neprobíhá podle hygienických požadavků, protože suť je sypána z horních pater na dvůr a při tom se víří mračna prachu. Na rozdíl od dnešní doby, kdy by udání bylo jistě anonymní, je zde připojeno i jedenáct podpisů nájemníků ze sousedního domu .29 8. prosince 1928 žádá stavební firma o povolení zhotovit chodník s ohledem na velký spád ulic(zejména Karlovy) z malých mozaikových dlažebních kostek.30 Městský úřad odpověděl až 22. dubna a oznámil, že městská rada rozhodla na svém zasedání, že chodníky se mají zhotovit z žulových obrubníků

a žulových desek

uložených do vápenné malty a přelitých cementovou maltou na 8 centimetrů silné vrstvě udusaného struskového betonu .31 Stavba se jako jedna z prvních obytných budov v Liberci mohla pochlubit osobním výtahem s nosností 400 kg, který spojoval přízemí a pět nadzemních pater. Výtah vyprojektovala a dodala Firma Jung + Rachel z Horního Růžodolu. Stejným dodavatelem byl osazen i nákladní výtah určený pro vyvážení popele z kotelny.32 K úplnému dokončení stavby a předání investorovi došlo začátkem roku 1929. Do budovy se postupně stěhovali první nájemníci. Jedním z prvních bylo také zastoupení firmy Phillips Radio, která umístila nad vchodem do budovy svůj výrazný neonový poutač.33 O rok později

byl neonový poutač s nápisem TONFILM THEATER

namontován i nad vchod do kina.34

13

Popis budovy Po dokončení stavby a po zprovoznění budovy vyšel v libereckém deníku Reichenberger Zeitung článek Neubau der Riunione Adriatica di Sicurta . K nejvýznamnějším novostavbám v Liberci patří budova Riunione Adriatica di sicurta Terst . Stavba byla zahájena na místě takzvaného Achiner-Haus a skladu piva v roce 1927 a v letošním roce dokončena. Málokdy byla nějaká stavba prováděna za tak obtížných podmínek jako tato , protože bylo nutné provádět rozsáhlé podchycování základů, kácení, enormní odstřely a regulaci vod , aby bylo možné projekt realizovat . Šest metrů pod zemí se nachází nové kino, zatímco místnost pro ústřední vytápění ještě další čtyři metry pod podlahou kina. Kino je vybaveno v souladu se všemi nařízeními velkými, nad sebou ležícími čekárnami. Ve čtyřech poschodích jsou pak kanceláře a byty, které splňují nároky veškerého moderního komfortu. V pátém patře ve směru na Karlovu ulici se nachází velký konferenční sál , který je poskytován všem možným zájemcům. Dům má velký osobní výtah, ústřední topení , telefonní zařízení, prostě všechny moderní vymoženosti, které slouží pohodlí nájemníků. Stavba je provedena s ohledem na pohled z Vídeňské ulice, takže se na rohu Karlovy ulice a Pivovarské nachází mohutný věžový motiv, na který pak navazují obě nižší křídla. Budova byla navržena architektem prof. Maxem Kühnem z Liberce a realizována firmou Stroner a spol. Liberec. Dílo korunuje 25 let činnosti pana prof. Maxe Kühna jako libereckého architekta. Jak je zřejmé z uvedených údajů, jedná se o účelovou budovu, která však vykazuje krásnou architektonickou harmonii a ušlechtile vedené linie. Stavitelé dokázali, že moderní účelová budova při správném využití všech prostorových možností nemusí působit stroze nebo dokonce odpudivě, ale může se s klidem zařadit po bok starých monumentálních staveb.35 Budova pojišťovací společnosti Riunione Adriatica di Sicurta v Liberci na rohu Pivovarské a Karlovy ulice je postavena na parcele č. 909 na nepravidelném půdorysu tvaru V. Prostor kina je vestavěn mezi křídla budovy. Konstrukčně se jedná o podélný dvoutrakt. Budova má 9 podlaží, z toho 6 nadzemních a 3 podzemní.36 Objekt se vyrovnává se značnou terénní nerovností v obou svých osách. Úroveň podlah je v prvním nadzemním podlaží v celé budově ve stejné výšce a rozdíly výšky terénu řešil architekt schody před respektive za vstupními dveřmi do budovy.

14

Základy

budovy jsou z části z prostého betonu, z části ze železobetonu a jsou tvořeny patkami a pasy. Nosná konstrukce je železobetonová a z cihlového zdiva, stropy železobetonové. Příčky jsou cihlové, v 2. podlaží částečně z copilitu. Podlahy jsou z cementového

potěru pokrytého PVC nebo palubkami. Střecha je v celé ploše

pokryta asfaltovou lepenkou.37 Z venkovního pohledu budova sestává z nárožního, mírně vystupujícího hranolovitého kubusu, který dominuje na pohledově exponovaném nároží a jehož urbanistické uplatnění se nadále ještě zvýšilo odbouráním přestárlých domů na protější straně Rumunské ulice a ulice Zámečnické. K tomuto kubusu v ostrém úhlu přiléhají dvě křídla, jedno šestipodlažní, druhého pětipodlažní. Vnitřní členění budovy tomuto rozdělení ale neodpovídá. Je zajímavé, že tento rohový věžovitý útvar se nachází téměř na všech budovách pojišťovny Adria postavených v tomto období. ( Fritz Lehman – Adria II v Jungmannova ulice, Praha 1928-29, blok činžovních domů Klimentská ulice Praha 1936-38, Ústí nad Labem 1929, Karel Kotas- Ostrava 1929 ). Rohový kubus je šestipodlažní s šesti okenními osami po obou stranách. V přízemí této části budovy jsou směrem do Pivovarské ulice zároveň s okenními osami tři vchody opatřené dvojitými dvoukřídlými dveřmi se světlíkem a tři výklady, směrem do Karlovy jsou tři výklady, vchodové, dvoukřídlé dveře do budovy na šířku dvou okenních os a dále jeden nižší výklad. Na úrovni druhého podlaží vystupují po obou stranách stavby široké balkony, které tvoří zároveň jakousi stříšku nad celou šířkou chodníků chránící návštěvníky kina před nepřízní počasí. Zespodu balkonu jsou umístěna osvětlovací tělesa. Na obou balkonech je namontováno masivní zábradlí tvořené dvěma vodorovnými pruty pospojované pravidelně svislými pruty a kotvené do stojek zakončených šiškami. Na zábradlí byly podle dobových fotografií, původně umístěny nápisy ADRIA KINO.38 Na zaobleném nároží, pod úrovní balkonů byla namontována patrně smaltovaná reklamní cedule s emblémem a označením firmy. Vchodová průčelí rohového traktu zvýrazňují nárožní pásové bosáže . Vertikálně je budova členěna okenními osami a meziokenními lizénami mezi 2. a 5. podlažím. Horizontálně oddělují 1. podlaží balkony a 6. podlaží hlavní římsa. V úrovni 6. podlaží ustupuje hmota budovy po celém obvodu o 1m, a tím ještě více zdůrazňuje mohutnou hlavní římsu, která je podepřená výrazným dvojitým zubořezem. Nad 6. podlažím je další římsa s jednoduchým zubořezem a budovu zakončuje několikrát zalomená atika, která zároveň slouží jako zábradlí pochozí střechy. Na střeše se nalézá ještě nástavba, ve které je umístěna strojovna výtahu. Při běžném 15

pohledu z úrovně ulice ji však zakrývá atika a nenarušuje tedy nijak dojem. Na ploše pod hlavní římsou byl původně z obou stran nápis RIUNIONE ADRIATICA DI SICURT´A.39 Křídlo budovy směřované do Pivovarské ulice je pětipodlažní o sedmi okenních osách. Pohledově je horizontálně pomocí římsy odděleno přízemí a pomocí římsy s úzkým balkonem a zábradlím. 2. až 4. podlaží je členěno vertikálně prostřednictvím meziokenních lizén. V přízemí jsou vrata do průjezdu na dvůr (později užívaný jako garáž, po roce 1989 jako prodejna, dnes bez využití), dále široký východ z podzemních prostor kina

s trojicí dvoukřídlých dveří, vchod do obchodu

s občerstvením s jednokřídlými dveřmi se světlíkem a dvě stejně veliké výlohy obchodu. 5 podlaží je odděleno širokou římsou která zároveň tvoří balkon po celé délce křídla. Balkon je opatřen jednoduchým žebřinovitým zábradlím. Obdobné zábradlí je i na pochozí střeše nad tímto podlažím. Křídlo do Karlovy ulice je šestipodlažní o sedmi okenních osách a je obdobně řešené jako křídlo do Pivovarské ulice, pouze v přízemí se nachází jen boční východ z kina a čtyři zamřížovaná sklepní okénka. Šesté podlaží ustupuje o cca 2m dozadu a vytváří tak širokou terasu. Zadní fasáda směrovaná do dvora je jednoduše komponovaná a v celé ploše hladce omítnutá. Jediným členícím prvkem je římsa oddělující šesté podlaží. Okna jsou v celé budově s výjimkou 5. podlaží obou křídel dvojitá, zárubňová, rozdělená na čtyři části, horní dvě dále na dvě okenní tabulky nad sebou, dolní na tři tabulky nad sebou. V pátých podlažích mají okna horní šestinu trojúhelníkového tvaru. Jaké bylo barevné provedení fasády není jisté, ale z dobových fotografií je jasné, že mělo minimálně dva odstíny - vystouplé plochy byly světlejší. Vzhled budovy se až na některé drobné detaily shodoval v době těsně po uvedení do provozu s návrhem z projektové dokumentace. Vnitřní uspořádání budovy je řešeno takto: Třemi širokými vchodovými dveřmi se z chodníku vchází do prostorné haly kina, kde jsou umístněny pokladní přepážky šatna a kuřácký salonek. Z čekárny lze vstoupit na balkon kina a dále přes široké schodiště k východu do Karlovy ulice, kde jsou vstupy ke kancelářím a místnost vrátného. Další čekárna s šatnou pro personál jsou umístněny v prvním suterénu společně s malým promítacím sálem. V druhém suterénu je třetí čekárna s bufetem a šatnou, kancelář, provozní místnosti a zázemí pro operátora. Jsou zde také místnosti 16

s rozvaděčem a klimatizací, dále také vchod do velkého hlediště s jevištěm a orchestřištěm. Budova má rovněž třetí suterén ve kterém je zbudována kotelna ústředního vytápění se třemi kotli a k ní přiléhající prostory pro uskladnění paliva a nádob na popel. Je zde rovněž nákladní výtah určený k odvozu popela ústící v chodníku Pivovarské ulice. První až čtvrté patro jsou určeny pro kanceláře a byty. Jejich architektonické uspořádání je obdobné. Směrem do Pivovarské ulice byly situovány kanceláře se sociálním zařízením a do ulice Karlovy architekt umístnil byty, které sestávaly z předpokoje, komory, dvou záchodů, haly, kuchyně, přípravny pokrmů, spíže koupelny, pěti pokojů a pokoje pro služebnou. V pátém patře budovy se nachází velká zasedací síň s šatnou, skladem židlí a sociálním zařízením. Na tomto patře jsou také dva malometrážní byty pro topiče a domovníka. Ty sestávají z obytné kuchyně , pokoje a záchodu. Dále jsou na patře také čtyři komory a prádelna se sušárnou. Z pátého patra vede točité schodiště na střechu kde se nachází strojovna s motorem výtahu. Klecový výtah spojuje všechna nadzemní patra budovy.40 V protikladu k dekorativistickému provedení exteriéru působí řešení vnitřních prostor jako velmi střídmé. Z původního zařízení se z důvodu rozsáhlé rekonstrukce a změny využití budovy nic nezachovalo, ale dobové fotografie čekáren a interiéru kina ukazují zařízení šatny v přízemí, které tvoří jednoduchý obloukový dřevěný pult, za kterým jsou namontované kovové otočné konstrukce věšáků. Podobné je i zařízení šatny v suterénu a zařízení občerstvení v mezipatře, které tvoří jednoduchý dřevěný prodejní pult a za ním několik dřevěných regálů na zboží.41 Podél stěn jsou v prostorách čekáren rozestavěna proutěná polokřesla. Osvětlovací tělesa ve vstupní hale jsou jednoduchá, čtvercová. V podzemních prostorách jsou podélného tvaru, vsazená do mezer mezi překlady. Všechny pilíře a nároží v prostorách přilehajících ke kinosálu

a přístupných veřejnosti jsou obloženy deskami nejspíše z umělého

mramoru. Prostory kinosálu mají stěny do výšky cca 2 metru obklad z hladkých dřevěných desek. Původní omítky vnitřních prostor byly hladké. Jejich barevnost bohužel z černobílých fotografií nezjistíme, ale s určitostí můžeme říci , že nebyly pouze bílé, ale byly použity různé barvy. Na fotografiích je dobře patrné barevně odlišné orámování svítidel v hale a také pásová geometrizující výmalba nebo tapety kinosálu.42

17

Umělecko-historické zařazení Stylové zařazení budovy není jednoduché.V době svého vzniku byla budova považována za svého druhu moderní, ale ne ve smyslu avantgardních uměleckých proudů. Friedrich Rücker zhodnotil Kühnovi stavby všeobecně: „Jsou novodobé, jasně nejsou moderní ve smyslu přechodné denní nálady.“43 V Reichenberger Zeitung, v článku k otevření nové budovy byla hodnocena jako účelová budova, která nepůsobí ani stroze ani odpudivě, naopak vykazuje krásnou architektonickou harmonii a ušlechtile vedené linie a může se zařadit po bok starých monumentálních staveb.44 Stavba nebyla zaškatulkována do nějakého slohu či stylu, ale byla již v době jejího vzniku kladně hodnocena její nadčasovost . Dnes po letech při bližším zkoumání můžeme zde vysledovat vlivy pestré směsice slohů a stylů oblíbených v první třetině 20. století, a to jak avantgardních, tak eklektických. Jako neoklasicistní a pro neoklasicismus typické můžeme jistě označit vertikální členění fasády pomocí svislých lizén. Rovněž bosáž nejnižšího patra rohové části je poplatná tomuto stylu. Tento styl, jehož název naznačuje setrvání u tradic a

akademické

střízlivosti,

můžeme

v literatuře

najít

označený

také

jako

tradicionalismus či akademismus, u jiných autorů můžeme číst o akademickém tradicionalismu nebo o klasicizujícím tradicionalismu. Všechny tyto názvy se snaží postihnout jev v architektuře první poloviny 20. stol., který se projevuje tíhnutím k užívání klasických prvků jako například vysokých pilastrových řádů nebo vůbec vertikálních článků, to vše v protikladu k funkcionalismu, který budovy člení spíše vertikálně.45 Inspiraci expresionismem můžeme najít v trojúhelníkovém zakončení horní řady oken obou křídel budovy i v provedení atiky nad nárožní části budovy, kde na rytmiku zahrocených oken dále navazuje atika několikerým zalomením. Toto provedení by v českém prostředí bylo jistě považováno za doznívání kubismu, ale v Liberci můžeme tuto možnost ovlivnění autora zcela určitě vyloučit. Obdobně řešenou atiku lze nalézt na budovách vodárny v Podolí od A. Engela. Tentýž autor s oblibou užíval na svých stavbách i trojúhelníkově zakončená okna. Secesním prvkem na budově byly původně projektované jakési medailony na omítce mezi okny prvního a druhého patra a kruhového tvaru na štítu. Tyto prvky

18

z glazované keramiky, skleněné, někdy i štukové byly občas užívány na secesní architektuře jako součást ornamentiky nebo i samostatně. Tento motiv je nejspíše převzatý z uměleckého řemesla, konkrétně ze zlatnictví a stříbrnictví a napodobuje zafasovaný drahý kámen. Stejný motiv najdeme např. na paláci Vídeňské bankovní jednoty (1906 – 08) od Josefa Zasche v dolní časti Václavského náměstí v Praze , ale i na starších realizacích M. Kühna, např. na tovární budově postavené pro barona Liebiga v roce 1908. Tyto medailony se ale vyskytují pouze v projektové dokumentaci, a k jejich realizaci podle fotografií z třicátých let s největší pravděpodobností vůbec nedošlo. Určitým možným zdrojem inspirace především pro rohový kubus mohla být i architektura amerických výškových budov tohoto období, jejíž tvůrci s oblibou užívali za účelem zdůraznění horizontality vystupující meziokenní žebra a ustupující horní patra budovy. Ve vnitřních prostorách najdeme spíše jednoduchá funkcionalistická řešení. Za funkcionalistické až konstruktivistické lze v tomto kontextu považovat např. přiznané železobetonové překlady použité ve vstupní hale a hlavně v podzemních čekárnách kina, které zajímavým způsobem člení a rytmizují plochy stropů a mezi něž jsou umístěna jednoduchá podélná, rovněž funkcionalistická svítidla.46 Ve stylu tehdy oblíbeného art- deca jsou svítidla ve tvaru čtyřcípé hvězdy pod balkonem kinosálu. Rovněž geometrizující výmalba kinosálu má také asi nejblíže k art-decu.47 Budovu zcela jistě můžeme zařadit do stylového proudu , který se v meziválečném období v Československu, v Evropě i v ostatním světě prosazoval pro stavby veřejných budov a budov některých peněžních ústavů a pro který se v posledních letech začalo vžívat označení monumentalismus. Ačkoliv se z důvodu rozlohy, tvaru a svažitosti parcely, částečně vymyká běžným představám monumentální architektury u nás, kde většina staveb je spíše horizontálně rozložitých , účelem a formou sem zajisté patří. Období po roce 1918, kdy se formovala nová Československá republika, bylo érou velkých společenských, ale i technických a architektonických proměn. Secesní sloh dozníval a na jeho místě se začaly s plnou silou prosazovat nové umělecké směry a tendence. Vyvstala rovněž potřeba výstavby celé řady nových budov , úředních, školských i kulturních. Hlavní skupinu tvořily administrativní budovy, především státní správy, 19

dále architektura školská (školy , univerzity , koleje). Obě byly vývěsním štítem nové republiky a soustřeďovaly na sebe velkou pozornost odborné i laické veřejnosti. Vedle nich budovy méně vázané na názor odborné veřejnosti jako byly pojišťovny a banky a pak dále budovy kulturní a společenské. Zástupci těchto institucí hledali v práci architektů příhodné vyjádření pro úkoly, které si vytyčili. Soudobé realizace proto nemusely nutně rezonovat s nejmodernějšími ideály architektonických přístupů, podstatnější bylo vyjádření úkolu a významu stavby. Tyto okolnosti pak podmiňovaly i pestrost architektonického slovníku. I přes to mnoho staveb dosahuje vysoké umělecké úrovně, ačkoli architekt není v hierarchii osob stojících u jejich vzniku na nejvyšším místě a vysoko nad ním stojí zástupci různých představenstev společností a radnic. Po formální stránce je pozornost soustředěna na uplatnění takových prvků, které měly především poukazovat na důstojnost daného úřadu. Podstatným jednotícím jmenovatelem těchto staveb byla monumentalita zpracování. Setkáváme se s monumentálními architektonickými články – stylizovanými sloupovými řády, římsami, tympanony a dalšími klasicistickými prvky, které se v tomto období staly vyhledávaným způsobem vyjádření exkluzivity daného objektu. Meziválečný monumentalismus v Československu vyrůstal na základech Wagnerových teoretických tezí a představitelé tohoto směru byli většinou Wagnerovými žáky - Antonín Engel , Bohumil Hypšman , František Roith , František Krásný . Především Hypšman a Engel, kteří byli i významní urbanisté a projektovali i celé monumentální palácové čtvrti stále polemizovali s mladými českými funkcionalisty a obhajovali svoje přesvědčení, že skutečná architektura v sobě musí obsahovat něco vznešeného, něco více než materialisticky účelovou konstruktivní bázi a že by se tento ideál měl vyjadřovat monumentálním tvaroslovím, monumentální symbolikou a monumentálními urbanistickými kompozicemi. Antonín Engel formuloval krédo celé této skupiny v architektonické revui Styl. „Podstatou monumentálního tvoření jest vtisknout formě nové ráz věčnosti a formě staré , přejaté ráz současnosti .“48 Max Kühn ačkoliv nebyl Wagnerovým žákem, studoval ve Vídni a nutně musel být děním na tamní umělecké scéně nějakým způsobem ovlivněn. Nakonec ve své tvorbě došel oklikou ke stejnému způsobu tvůrčího vyjádření jako např. Antonín

20

Engel. Pod Engelova hesla a základní teze by se jistě bez jakýchkoliv zábran podepsal, protože v jejich duchu celá léta tvořil. Historici umění dlouho hledali vhodné jednotné pojmenování formálního stylu těchto staveb tak náhražkou používaných stylověhistorických termínů se stává právě monumentalismus. Autorů, kteří se ve svých umělecko - historických pracích zabývali monumentalitou v meziválečné československé architektuře, není mnoho. Pokud vůbec, většinou se omezují na krátké a zjednodušující

odsouzení

meziválečných veřejných staveb. Stavby, které nelze zařadit

produkce

do vývojové řady

purismus, modernismus, funkcionalismus, jsou v odborné literatuře pomíjeny, a tím celkově odloženy na periferii zájmu. Nelibost, kterou veřejné stavby tohoto období vzbudily u historiků umění, je pochopitelná, pokud jedinými hodnotícími kritérii jsou konstrukce, ekonomie a představa kontinuálního vývoje a pokroku. Autoři si potom vybírají takové stavby, které přinášejí nejvíce podnětů pro další lineárně chápaný, bezkonfliktní vývoj architektury. Např. Zdeněk Kudělka ve své knize o brněnské architektuře dvacátých let k tomuto tématu píše :“ Pokud byly realizován,y jsou poplatny minulosti a nepředstavují ani průměrně dobrý výkon. Naopak se v nich projevila tendence , která byla veřejným stavbám tradiční přítěží a která je z hlediska vývojového významu právem odsouvala na vedlejší místo. Touto tendencí byla snaha o monumentální a reprezentativní účin.“ 49

21

Postavení objektu v tvorbě autora První autorovou realizovanou prací byl kostel U obrázku. I další významnější realizace byly sakrální – farní kostel sv. Antonína Paduánského (1910) a Jubilejní kostel sv. Máří Magdaleny (1911). Před I. světovou válkou navrhoval ještě libereckou pobočku České eskomptní banky (1912). Po první světové válce přešel Max Kühn zcela k světské architektuře. V průběhu dvacátých let navrhl celou řadu veřejných budov, rodinných, činžovních domů a adaptací různých objektů i interiérů. Projektoval i stavby mimo Liberec. V rodném Trutnově navrhl budovu okresního úřadu (1919), obecnou, měšťanskou a dívčí školu (1928), v Jablonci nad Nisou byla podle jeho projektu postavena pobočka České eskomptní banky (1929), v Hostinném obchodní dům (1925), Novém Městě pod Smrkem

spořitelna (1910) a ve Frýdlantu v Čechách

rovněž spořitelna (1928). K nejvýznamnější jeho poválečným pracím patří obytné domy pro státní zaměstnance v Dobrovského ulici (1926), budova Ústavu pro zvelebování živností (1928), administrativní budova podniku Tefa (1929), tělocvična s lázněmi na Jeřábu (1934), čtyřpodlažní bytové domy pro zaměstnance Obchodní a živnostenské komory na Masarykově třídě a samozřejmě palác Adria (1929) . Pokud jde o stylové zařazení tvorby našeho autora, o něm napsal v publikaci, která vyšla při příležitosti dvaceti pěti let jeho projekční činnosti, ing. Dr. Fridrich Rücker: V jeho prvních stavbách se ještě odráží vybraný styl devatenáctého století. Tak vzniká v letech 1906, 1908, 1912 několik staveb kostelů, zejména s barokním způsobem chápání. Jak se ukáže i později architektovi tyto vzletné tvary obzvláště vyhovují, protože je obratným kreslířem se živou představivostí. Při dalším sledování odnoží baroka se Kühn dostal do úzkého kontaktu s místním stavitelstvím v severních Čechách. Kühn tak vědomě zdůrazňuje tento místní styl u řady svých staveb. Budovy spořitelen v našich malých městech, které Kühn nechával vzniknout až do poslední dob,y vyzařují tento dobrý duch tradice. Mezitím ale realizuje sídliště malých domků v Trutnově, obytné domy pro městské úředníky v Liberci a celou řadu činžovních a rodinných domů jak v Liberci, tak i jinde. Pro jeho romantické chápání venkovských staveb je příznačný dům ve Starkstadt, zatímco obytné domy v Lessingově ulici v Liberci představují nejlepší charakteristiku novodobých, a přesto nadčasových skupinových obytných domů. Kühnova vývojová linie prochází vlastně od poklidných

22

zaoblených tvarů k rozumově přímým tvarům. Stavby s barokními tóny, vřelé a měkké interiéry vedou přes klasicistické náznaky k novodobým skupinovým stavbám. Jsou novodobé, ale nejsou moderní ve smyslu přechodné denní nálady.50

První realizovaná stavba, kostel U obrázku v Ruprechticích,

na kterém

spolupracoval Kühn s H. Fantou, byl ve své době hodnocen jako moderní barokní stavba. V publikaci Der Wallfarsort Beim Bilde in Ruppersdorf

51

se lze dočíst, že

kostelík je postaven jako rotunda v moderním barokním stylu. Postupem času se názor upravoval a dnes je stavba chápána jako secesní nebo alespoň s výraznými secesními prvky. Další stavbu v secesním stylu navrhli společně s Heinrichem Fantou pro areál Deutschböhmische Ausstellung. Tvůrci pavilonu jabloneckého pivovaru, který byl popsaný v časopise Der Architekt52 jako stavba provedená v duchu aktuálních reformních snah, vytkli tektoniku a geometrii dřevěné konstrukce jako rozhodující výtvarný element. Dominantním motivem vnitřního prostoru učinily vazníky odkrytého krovu a trapézovité orámování okenních otvorů a arkád, v exteriéru položili důraz na trojúhelný štít středové partie. Inženýrské myšlení autorů se projevilo ještě ve ztvárnění bočních průčelí a elegantní visuté terasy. Výstavy se aktivně zúčastnil i Max Kühn. Zasedal jako jeden z členů kulturního výboru vedení výstavy53 a společně se svým kolegou Heinrichem Fantou zde i vystavovali výsledky své dosavadní práce.54 Jejich prezentace byla oceněna stříbrnou cenou komory ( Silber Kammerpreis).55 Jediné jeho samostatné realizace z předválečného období jsou vlastní secesně laděná vila ve Vrbově ulici v Liberci z roku 1908 a budova

okresní spořitelny 56

v Novém Městě pod Smrkem v barokizujícím stylu postavené 1910.

V dalších letech se od secesní tvorby odklání a v jeho projektech se projevují historizující a klasicizující tendence. V tomto období přebírá formy od gotických přes barokní až k antickým. Nejdůležitějšími historizujícími realizacemi jsou obě sakralní stavby z tohoto období - farní kostel sv. Antonína Paduánského (1910) inspirovaný gotikou a Jubilejní kostel sv. Máří Magdaleny (1911), který je spíše barokní. Silně klasicizující je návrh České eskomptní banky (1912). Ve stejném duchu byla postavena například i budova okresního zastupitelstva v Trutnově.57 V těchto stavbách dominuje tektonika, jejich typickými společnými rysy jsou výrazný fronton, antikizující sloupy a kupole na nároží budovy (v Liberci) nebo nad schodištěm (v Trutnově) .

23

Ve dvacátých letech

Kühnova tvorba

ustupuje od přílišné dekorativnosti

a postupně se oprošťuje od historizujících vzorů, stále ale používá oblé tvary jako pozůstatky barokizujících forem. V průběhu dvacátých let zaoblené tvary

v jeho

tvorbě mizí a nahrazují je rovné, přímé linie, které signalizují přechod k moderním funkcionalistickým formám. Vyvrcholením tohoto období jsou budovy Ústavu pro zvelebování živností,58 kancelářské budovy závodu TEFA59 a také budova pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta . Zajímavé jsou také nerealizované návrhy na vilu Franze Strosse, které se dochovaly v archivu města Liberce.60 Pocházejí s největší pravděpodobností z roku 1920 a jedná se konkrétně o půdorysy suterénu, přízemí , prvního patra a podkroví. Jeho poslední projekty – přestavba libereckého léčebného ústavu v Lidových sadech (1932 – 37), budova s lázněmi a tělocvičnou na Jeřábu (1934) a činžovní domy na Masarykově třídě (1938) se již blíží funkcionalismu, ale čistý funkcionalismus v Kühnově tvorbě nikde nenajdeme. Pro všechny realizované i nerealizované projekty z tohoto posledního tvůrčího období jsou typické výrazné expresionistické vlivy. Na všech těchto stavbách nalezneme dynamicky členěné fasády, nápadně vystupující oběžné římsy a mendelsohnovsky zaoblené rizality a nároží. Čistý funkcionalismus neužíval ne snad proto, že by to nedokázal, ale spíš proto, že nikdy nezapomínal nejen na spojení funkce s formou, ale také na estetickou kvalitu svých staveb. A dále nemůžeme určitě pominout ani místní naturel a určitý konzervativismus zdejších stavebníků, kterým architekt, pokud chtěl být úspěšný, musel umět vyjít vstříc. Rovněž také vliv tvrdých klimatických podmínek v Liberci (a ještě tvrdších v Trutnově), pro které funkcionalistické stavby se svými plochými střechami a velkými prosklenými plochami opravdu nejsou to nejvhodnější řešení.

24

Liberecký architekt prof. Max Kühn Max Kühn se narodil 8. října roku 1877 v Trutnově. Jeho otec Otto Kühn byl významný stavitel – pochází od něj mimo jiné budova liberecké Hlavní pošty z let 1890 – 91.61 Bratr Maxe Kühna, Karl, přednášel dějiny architektury na Německé vysoké škole technické v Praze. V 17 letech odešel do Vídně studovat architekturu na Akademii výtvarných umění. V tomto období zde studovalo několik později významných architektů jako Jan Kotěra, Josef Hoffmann, Josif Plečnik. Studium ve Vídni ukončil v roce 1898 na katedře Starokřesťanského a středověkého stavitelství u profesora Maxe von Ferstela, syna známého Heinricha von Ferstela, u něhož následně pracoval v ateliéru. Zde společně se svým spolužákem H. Fantou získával zkušenosti z praxe.

Brzy po

ukončení studia se vrátil na sever Čech. V roce 1903 přichází do Liberce a stává se profesorem na státní průmyslové škole, kde setrval po celou dobu své pedagogické dráhy nejprve jako řadový učitel stavebního oddělení a od roku 1921 jako jeho přednosta. V roce 1927 školu opustil na vlastní žádost, ve které uvádí zdravotní důvody.62 Nepřednášel pouze na průmyslové škole, ale i v mnoha spolcích a institucích. Vykládal o problémech týkajících se praktické činnosti, např. pro spolek německých inženýrů a spolek stavbyvedoucích. Věnoval se i přednáškám o historii umění v Severočeském muzeu v Liberci. Za první světové války byl povolán do armády a sloužil jako důstojník dělostřelectva.63 Zároveň s pedagogickými aktivitami zahájil také samostatnou projekční činnost. Ve svém ateliéru v Českém eskontním a úvěrovém peněžním ústavu zaměstnával podle stavu zakázek mladé architekty a několik zkušených stavitelů. V roce 1904 nastupuje jako profesor na průmyslové škole jeho kolega z vídeňských studií Heinrich Fanta. Od té chvíle započala jejich spolupráce, která trvala až do roku 1918, kdy Fanta přešel na Vysokou školu technickou do Brna. Max Kühn se stal významnou libereckou osobností nejen díky svému architektonickému dílu a přednáškám, ale také díky své další veřejné činnosti. Byl členem Rakouského ústředního sdružení architektů, byl činný v Presidiu německé zemské komise na ochranu dětí a péče o mládež, na liberecké radnici byl uznáván jako významný poradce. Ing. Architekt Max Kühn zemřel 14. června 1944 v Liberci a zanechal po sobě ženu a tři dcery, které byly po roce 1945 odsunuty do Německa. 64

25

Závěrečné shrnutí O budově Riunione Adriatica v Liberci a jejím tvůrci toho dosud není příliš známo ani napsáno. Z toho důvodu jsem shrnul všechny dostupné informace a z nashromážděných archivních materiálů, dobových pramenů a novinových článků se podařilo osvětlit historii výstavby a dalšího užívání stavby. Upozornil jsem také na zjištěné drobné nepřesnosti v literatuře týkající se této stavby. Krátce též připomínám i životní data a další tvorbu architekta Maxe Kühna , podrobnější prozkoumání jeho díla rozsah práce ani neumožňoval. V práci jsem taktéž zmínil historii stavebníka – italské pojišťovací společnosti Riunione Adriatica di Sicurta a její působení na našem území od jejího založení až po znárodnění jejího majetku u nás v roce 1945. Rovněž jsem ve své práci přiblížil vývoj umělecko-historického vnímání stylu, ve kterém byla budova postavena a upozornil jsem na nesporné kvality díla Maxe Kühna, jehož tvorba začíná být postupnou změnou chápání vývoje architektury 1. poloviny 20. století doceňována. Na úplný závěr bych si dovolil použít citát Jindřicha Vybírala: „ Nejdříve ve sféře politiky a posléze také v umění pozbývá konzervativizmus i u nás svého záporného znaménka. Dokonce tradicionální architektuře jsme ochotni přiznat jisté kvality. V první řadě obyvatelnost. Generace vyrostlé v králíkárnách panelových domů jsou dnes uhranuty lidským prostředím , jež rámují pohrdané výkony často bezejmenných architektů , a ochotně popřávají sluchu jejich tvůrců.“ 65

26

Exkurz – po roce 1945 V poválečném období nedošlo, alespoň podle dokladů zachovaných ve stavebním archivu, k žádným důležitějším stavebním úpravám. Pouze v roce 1957 jeden z nájemníků sousedního domu žádal, aby mohl průjezd z ulice Boženy Němcové, který byl léta nepoužívaný, na vlastní náklady upravit a následně užívat jako garáž na osobní vozidlo. Žádosti bylo vyhověno a po úpravách a zabudování garážových vrat byl prostor nově zkolaudován jako garáž . Dochovala se rovněž stížnost jiného nájemníka, který poukazoval na protekci, která údajně doprovázela přidělení nebytových prostor. K této stížnosti se městský národní výbor vyjádřil, že stěžovatel se v místě bydliště netěší dobré pověsti a hlavně, že na pracovišti je všeobecně znám svou nevalnou pracovní morálkou a nadále se stížností nezabýval. V roce 1964 dále došlo k rozsáhlejším úpravám elektroinstalace a snížení stropu v prostoru kinosálu, čímž byly vylepšeny nedobré akustické vlastnosti prostoru. Zanedbávání běžné údržby a neprovádění základních oprav po dlouho trvající období se nepříznivě podepsalo na celkovém stavu budovy a především na stavu izolací a stavu drenáží, které měly odvádět spodní vodu mimo objekt. Z těchto důvodů podává 29. dubna 1975 na MNV Bytový podnik žádost o vyhlášení havarijního stavu , aby mohl získat mimořádné mzdové fondy k zahájení průzkumných prací a zajištění objektu proti sesutí. Žádost odůvodňuje zjištěním statiků, že v budově dochází k trvalému podmáčení základů, suterénu velmi často k zatopení celé kotelny. Toto podmáčení trvá podle přizvaných odborníků již řadu let a nedojde-li k co nejrychlejším zásahům, mohlo by to vést k destrukci celé budovy. Dále také uvedeným podmáčením trpí sál kina, kde se vlivem vlhkosti a plísně stává vzduch nedýchatelný. Po delších peripetiích, kdy se Bytový podnik pokoušel provést opravy vlastními silami, bylo rozhodnuto provedení generální opravy celého objektu, kterou provedly Pozemní stavby Liberec podle projektové dokumentace, kterou dodal Stavoprojekt Liberec. Z průvodní zprávy vyplývá, že projektanti si byli vědomi značného významu budovy z hlediska památkové péče i z hlediska urbanistického významu tohoto prostoru, kde budova paláce Adria vytváří dominantu této části zástavby.

Jedním

z požadavků

při

rekonstrukci

bylo

zachování

celkového

prostorového uspořádání objektu i vodorovného a svislého členění ploch, použití materiálů v exteriéru

má vycházet z charakteru původního řešení. Ve zprávě je

27

zdůrazněno, že

význam objektu nelze chápat pouze lokálně, ale v kontextu se

současným uspořádáním i budoucím vývojem města a pohybu obyvatel v centru. Součástí rekonstrukce byly i úpravy vnitřních prostor v horních podlažích, jejichž uživatelem byl v té době Výzkumný a vývojový ústav stavební. Jednalo se především o vybourání některých příček a zřízení či rekonstrukci stávajících WC. Ve čtvrtém a pátém patře se přistoupilo i k tepelné izolaci obvodových stěn vrstvou polystyrenu. V pátém patře byla po vybourání příček vybudována nová plynová kotelna a dílna a sklad údržbářů , zachován zůstal byt domovníka . Nejrozsáhlejší stavební práce proběhly ve třech podzemních podlažích. Vzhledem k tomu, že budova je situována na dně údolí, které v dřívějších dobách odvodňoval tzv. Pivovarský potok, který vedl dnešní Rumunskou ulicí a byl zrušen novou zástavbou v tomto prostoru, začalo se území odvodňovat pouze přirozeným tokem podzemní vody. To ve svém důsledku vedlo ke značnému zvýšení hladiny spodní vody. Dohromady

s nefunkčností

původního drenážního obvodového

systému, nespolehlivostí a dezolátnímu stavu přečerpávajícího zařízení to vedlo k většímu průsaku spodní vody do budovy a k častému zaplavovaní kotelny umístěné v nejnižším podlaží . Tento problém byl řešen vybudováním nové drenáže kolem líce budovy a izolace vnějšího zdiva proti spodní vodě . Drenážní systém byl položen i v prostorách kotelny, která byla poté zabetonována. Suterénní prostory byly obnoveny jako kino se širokoúhlým obrazem. Interiéry bylo nutno kompletně vyměnit, protože vlhkostí a dlouhým nepoužíváním značně utrpěly. Tzv. Malé kino v mezipatře bylo zrušeno a celý prostor byl změněn na zasedací síň a videoklub. V bývalé promítárně byla umístněna strojovna vzduchotechniky. V přízemí byly všechny prostory – východy vstupy, foyer, šatny i WC obnoveny v plném rozsahu. V prostoru balkonu bylo zamýšleno zřídit samoobslužnou kinokavárnu, ale z provozních důvodů od ní bylo upuštěno. Rekonstrukce byla dokončena v roce 1991 a kino znovuotevřeno pro veřejnost 30. srpna . Porevoluční doba ale kinům a kultuře celkově příliš nepřála,

a ačkoliv

v Liberci v té době rozhodně nebyl kin přebytek , mimo Adrie pouze Lípa a Varšava, potýkaly se s nevalnou návštěvností. Kino Adria svému účelu po rekonstrukci sloužilo necelé čtyři roky a poté bylo pro nezájem diváků uzavřeno. V jeho prostorách byla později zřízena restaurace a kavárna. S jejich provozem rovněž souvisí poslední stavební úprava, o které je zmínka v archivu. Jedná se o propojení prostoru restaurace 28

(bývalý kinosál) s prostorem kavárny (balkon kina) pomocí samonosného ocelového schodiště s ocelovým zábradlím. Schodiště mělo být využíváno pouze při větších akcích, když nestačila kapacita restaurace. K této úpravě došlo v prosinci roku 1999. Nové využití kina je problematické díky složité prostorové dispozici kinosálu a přilehlých prostor. Vystřídalo se zde několik provozovatelů a v současné době je využíván jako hudební klub nevalné úrovně. V prodejních prostorech v přízemí se v posledních letech vystřídalo několik nájemců. Delší dobu vydržela pouze prodejna zdravotnických potřeb.

29

Poznámky 1

Rostislav Koryčánek, Česká architektura v německém Brně, Město jako ideální krajina

nacionalismu, Brno, 2003. 2

Petr Krajči, Radomíra Sedláková, Antonín Engel 1879-1958 architekt, urbanista pedagog - 120.

výročí narození, katalog výstavy, Praha 1999. 3

Friedrich Rücker , ing. prof. Max Kühn,Wien - Berlin 1930.

4

Wilhelm Schlecht, Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge, Böblingen 1988.

5

125 let státní průmyslové školy v Liberci, Liberec 2001.

6

Jan Randáček, Liberecká architektura v letech 1895 – 1938, Umění XLVII, 1999, č.6, s. 528-537.

7

Svatopluk Technik , Liberecké domy hovoří, Liberec 1993.

8

Svatopluk Technik , Liberecké domy hovoří, Liberec 1993, s. 38.

9

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka 102 / V/ 14 /5.

10

(pozn. 9),102 / V / 14 / 4.

11

Roman Karpaš a kol. , Kniha o Liberci. Liberec 1996, s. 334.

12

Antonín Tichý, No není to krása? Krkonoše. Měsíčník o přírodě a lidech, č. 3, 2002, s. 33.

13

Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu č.p. 102 / V

14

Miroslav Marvan a kol. , Dějiny pojišťovnictví v Československu , 1. díl.Praha 1989, s. 98.

15

Miroslav Marvan , Josef Chaloupecký , Dějiny pojišťovnictví v Československu , 2. díl Bratislava ,

rok neuveden, s.381. 16

Úmluva mezi republikou Československou a královstvím Italským o plnění smluv o pojištění na

život a důchody, které sjednaly italské pojišťovny s pojistníky československými a československé pojišťovny s pojistníky italskými. 17

Miroslav Marvan , Josef Chaloupecký (pozn. 15), s.269.

18

Svatopluk Technik , Liberecké domy hovoří II, Liberec 1993, s. 38.

19

(pozn. 9),102 / V/ 14 / 6.

20

(pozn. 9),102 / V/14 / 7.

21

Tamtéž.

22

(pozn. 9),102 / V / 14 / 8.

23

(pozn. 9),102 / V / 14 / 9.

24

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.nečíslována.

25

(pozn. 9),102 / V

26

(pozn. 9),102 / V / 14 / 17.

27

Tamtéž.

28

Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona , jímž se doplňuje zákon ze dne

28.března 1928 , č. 43 Sb. o stavebním ruchu .“ Finanční úřad II. Stolice může na žádost strany podanou před koncem roku 1928 prodloužiti lhůtu ku dokončení stavby , započaté před 1. zářím 1928, do konce roku 1929 nemohla-li stavba býti do konce roku 1928 ze závažných příčin dokončena , ač bylo s ní včas započato a v ní řádně pokračováno , takže stavby ty stanou se zúčastněnými daňový a poplatkových úlev podle zákona č. 44/1927 Sb., zejména úplného

30

osvobození od domovní daně činžovní a třídní a to stavby s malými byty a malými provozovnami na dobu 35 let a ostatní stavby na dobu 25 let.“ 29

(pozn. 9),102 / V / 14 / 11.

30

(pozn. 9),102 / V/ 14 / 18.

31

(pozn. 9),102 / V / 14 / 19.

32

(pozn. 9),102 / V / 14 / 21.

33

(pozn. 9),102 / V/ 14 / 30.

34

(pozn. 9),102 / V / 14 / 22.

35

Neubau der Riunione Adriatica di Sicurta in Reichenberg, Reichenberger Zeitung, 23. 8.1929.

36

Rozměr budovy do Karlovy ulice je 33,8m, do Pivovarské ulice je 33,5m. Objekt se vyrovnává

s terénní nerovností v obou svých osách. Rozdíl činní 50 cm v Pivovarské a 380 cm v Karlově ulici. Úroveň podlah je v prvním nadzemním podlaží v celé budově ve stejné výšce a rozdíly výšky terénu řešil architekt schody před resp. za vstupními dveřmi do budovy. Výška budovy je různá , ale v nejvyšším místě na nároží činní 29 m . Úroveň podlahy nejnižšího podlaží, je 10m pod terénem, tj. pod úrovní Pivovarské ulice 37

(pozn. 9),102 / V/14 /19.

38

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.29.

39

Tamtéž.

40

(pozn. 9),102 / V / 14 / 19.

41

Friedrich Rücker , (pozn. 3), s.32.

42

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.38.

43

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.nečíslována.

44

(pozn.35).

45

Jan E. Svoboda, Jindřich Noll, Ester Havlová, Praha 1919 – 1940 , Kapitoly o meziválečné

architektuře, Praha 2000, s. 7. 46

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.34 –36.

47

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.37.

48

Antonín Engel, Inaugurační přednáška na škole architektury při Vysokém učení technickém v Praze,

in: Styl 1921-1922 (VII), s.1 – 9. 49

Zdenek Kudělka, Brněnská architektura 1919 – 1928. Brno 1970, s.

50

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.nečíslována.

51

Der Wallfarsort Beim Bilde in Ruppersdorf………

52

Hügelrestaurant der Gablonzer Brauerei auf der deutsch-bömischen Ausstellung in Reichenberg.

Von den Architekten Kühn & Fanta, Der Architekt XII, 1906, tab. 94. 53

Erhard Arnold , Deutschböhmische Ausstellung. Reichenberg 1906, s. 58.

54

Erhard Arnold (pozn. 53), s. 271.

55

Erhard Arnold (pozn. 53), s. 110 – 111.

56

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.10.

57

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.9.

58

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.21 - 23.

31

59

Friedrich Rücker ,(pozn. 3), s.27.

60

Luděk Lukuvka, Strossova vila v Liberci (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno

2005, s. 27-29. 61

Jaroslav Zeman, Pozapomenutý historik umění Karl Friedrich Kühn (1884-1945), in: Sborník

Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Liberec 2007, s. 85-89. 62

125 let státní průmyslové školy v Liberci, Liberec 2001.

63

Rudolf Günther, Max Kühn, in: Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge, Böblingen 1988.

64

Tamtéž.

65

Jindřich Vybíral, Jiný dům – Německá a rakouská architektura v letech 1890 – 1939 na Moravě a ve

Slezsku , katalog výstavy, Praha 1993, s. 44 – 45.

32

Seznam pramenů a literatury Prameny Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 102 / V. Úmluva mezi republikou Československou a královstvím Italským o plnění smluv o pojištění na život a důchody, které sjednaly italské pojišťovny s pojistníky československými

a

československé

pojišťovny

s pojistníky

italskými.

http.//www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/T0265_01.htm, vyhledáno 25. 8. 2006 Usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona , jímž se doplňuje zákon ze dne 28.března 1928 , č. 43 Sb. o stavebním ruchu. http.//www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/T0787_00.htm, vyhledáno 11. 9. 2006

Literatura 125 let státní průmyslové školy v Liberci, Liberec 2001. Mezery v historii 1890 – 1938 , Polemický duch Střední Evropy – Němci, Židé, Češi, katalog výstavy, místo a rok vydání neuvedeno. Reichenberg und die Deutschböhmische Ausstellung . Místo a rok vydání neuvedeno. Erhard Arnold , Deutschböhmische Ausstellung. Reichenberg 1906. Oldřich J. Blažíček – Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění, Praha 1991. Jan Dostalík, Poutní kostel Panny Marie „U Obrázku“ v Liberci – Ruprechticích (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2006. Kenneth Frampton, Moderní architektura – Kritické dějiny, Praha 2004. Rudolf Günther, Max Kühn, in: Künstler aus dem Jeschken-Isergebirge, Böblingen 1988. Roman Karpaš a kol. , Kniha o Liberci. Liberec 1996. Karl Kerl , Reichenberg, Berlin 1929. Rostislav Koryčánek, Česká architektura v německém Brně, Město jako ideální krajina nacionalismu, Brno, 2003. Petr Krajči, Radomíra Sedláková, Antonín Engel 1879-1958 architekt, urbanista pedagog - 120. výročí narození, katalog výstavy, Praha 1999.

33

Zdenek Kudělka, Brněnská architektura 1919 – 1928. Brno 1970, s. Vojtěch Lahoda a kol., Dějiny českého výtvarného umění IV / 1, 2 . Praha 1998. Zdeněk Lukeš , Splátka dluhu – Praha a její německy hovořící architekti 19001938, katalog výstavy . Praha 2002 . Luděk Lukuvka, Strossova vila v Liberci (bakalářská práce), Seminář dějin umění FFMU, Brno 2005. Miroslav Marvan a kol. , Dějiny pojišťovnictví v Československu , 1. díl.Praha 1989. Miroslav Marvan , Josef Chaloupecký , Dějiny pojišťovnictví v Československu , 2. díl Bratislava , rok neuveden. Jan Mohr , Karel Čtveráček , Liberec : mezi vzpomínkou a přítomností. Liberec 2001. Friedrich Rücker , ing. prof. Max Kühn,Wien - Berlin 1930. F. T. Samo, Der Wallfahrtsort "Beim Bilde" in Ruppersdorf, Reichenberg 1910. Jan E. Svoboda, Jindřich Noll, Ester Havlová, Praha 1919 – 1940 , Kapitoly o meziválečné architektuře, Praha 2000. Jaroslava Staňková a kol., Architektura v proměnách tisíciletí, Praha 2005. Petr Syrový, Dobrodružství architektury, Praha 1999. Rostislav Švácha , Od moderny k funkcionalismu, Praha 1985 Svatopluk Technik , Liberec minulosti a budoucnosti, Liberec 1980. Svatopluk Technik , Liberecké domy hovoří II, Liberec 1993. Ulrich Thieme – Felix Becker, Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler, Bd. 22, Leipzig 1928.

Petr Vaněk , Miroslav Havrlant , Malý průvodce stavebními památkami v Ostravě, Ostrava rok neuveden. Jindřich Vybíral, Jiný dům – Německá a rakouská architektura v letech 1890 – 1939 na Moravě a ve Slezsku , katalog výstavy, Praha 1993 Pavel Zatloukal a kol. , Architektura XX. století – Morava a Slezsko, Praha 2005.

Periodický tisk a časopisy Hügelrestaurant der Gablonzer Brauerei auf der deutsch-bömischen Ausstellung in Reichenberg. Von den Architekten Kühn & Fanta, Der Architekt XII, 1906, tab. 94.

34

Neubau der Riunione Adriatica di Sicurta in Reichenberg, Reichenberger Zeitung, 23. 8.1929. Das gebaude der Riunione Adriatica di Sicurta in Reichenberg, Forum V, 1935, s112. Antonín Engel, Inaugurační přednáška na škole architektury při Vysokém učení technickém v Praze, Styl 1921-1922 (VII). Pětasedmdesát let libereckých biografů, Kultura a sport Liberecka, 1987, č. 10, s. 22. M. Hůlková, K problematice kin v okresním městě, Vpřed, 1988, roč. 29, č. 23, s. 2. Roman Karpaš, Před 100lety, Výjimečný architekt Max Kühn, Krkonoše, 2003, č. 11, s. 34. Jan Randáček, Liberecká architektura v letech 1895 – 1938, Umění XLVII, 1999, č.6, s. 528-537. Antonín Tichý, No není to krása? Krkonoše. Měsíčník o přírodě a lidech, č. 3, 2002, s. 33. Jindřich Vybíral, Z „druhého“ proudu brněnské kultury – Heinrich Fanta a další, Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, č. 49, s. 100-103.

35

Seznam příloh 1.) stavební výkres (pohled z Rumunské ulice) 2.) stavební výkres (pohled z ulice B. Němcové) 3.) budova pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta, 1929 4.) foaye s čekárnou a šatnou, přízemí 5.) čekárna s bufetem, mezipatro 6.) schodiště do suterénu 7.) čekárna s šatnou v suterénu 8.) čekárna s šatnou v suterénu 9.) kinosál 10.) budova Adria 2009

36

Přílohy 1

2

37

3

38

4

5

39

6

7

40

8

9

41

10

42