PařížRozhovor s Oldřichem Krejčovsem, magazín Za odměnu ve městě nad Seinou. Když se cesta stala cílem Z Almerie do Dakaru s podporou BSF

magazín 2013 časopis pro klienty společnosti Bohemia Servis Finance a.s.

Paříž Když se cesta stala cílem Z Almerie do Dakaru s podporou BSF

Za odměnu ve městě nad Seinou

Rozhovor s Oldřichem Krejčovsem, klientem BSF

Akce

PAŘÍŽ

Za své skvělé výkony zavítala patnáctka spolupracovníků společnosti BSF na tři dny do nádherné Paříže. Více na straně 2.

Editorial

Obsah čísla 2

Když práce nese plody. A máme tady léto. S létem také zasloužený oddych a dovolené po tvrdé práci. Ano, za tvrdou práci zpravidla následují zasloužené výsledky a také dosažení vytčených cílů. I o tom svědčí

Bonsoir mademoiselle Paris Čtyřměsíční akce o nejúspěšnější sjednatele produktu Evoluce Renta zná své vítěze. Odměnou jim byl zájezd do města nad Seinou.

7 Okrej Business Rozhovor s kytaristou skupiny Monkey Business a v neposlední řadě také klientem BSF a.s. Oldou Krejčovsem.

většina článků v tomto vydání BSF magazínu. Vždyť jen pilná práce bez výmluv přivedla vítěze naší firemní

14

soutěže za odměnu do Paříže, kde mohli

BSF na Dakaru

strávit nádherné tři dny; jen pilná práce

Prostřednictvím sponzoringu týmu KB systém offroad team se BSF zapsala do historie afrického motoristického dobrodružství.

a nadšení stojí za vítězstvím českého offroadového týmu, sponzorovaného naší společností, v náročné africké rallye s cílem v senegalském Dakaru. A nic

22

jiného než tvrdou práci, vlastní vizi

Když se cesta stala cílem

a rozhodnutí dokončit své plány,

O cestě do Mexika, Guatemaly, k Mayům a o tom, že cíl nemusí být vždy takový, jaký očekáváme a přitom o nic méně hodnotný, je dnešní reportáž.

nenajdeme za cestou kytaristy Oldy Krejčovse k úspěchu na české hudební scéně.

28

Jsou to všechno zdánlivě odlišné příběhy, ale právě vytrvalost, uvědomění si škály vlastních možností a snaha neuhnout z vytčeného směru, jedině

Cimrman a chemie Dosud neznámá fakta ze života českého velikána Járy Cimrmana se dozvíte v článku, který odhaluje Cimrmanovu stopu v říši chemie.

mohou vést k úspěchu. A jedna z nejsladších odměn pak následuje. Je jí radost a dobrý pocit z dobře odvedené práce. To nejsou jen prázdná slova, ale pochopí je pouze ten, kdo dospěl daleko.

32 Pozvání na kávu do Dolního Újezdu BSF a.s. se snaží být svým klientům na blízku kdykoliv a kdekoliv. Podivejte se do nové kanceláře blízko Litomyšle.

Dalibor Vajnar

BSF magazín je časopis pro klienty společnosti Bohemia Servis Finance a.s. Klientům je k dispozici prostřednictvím poradců společnosti BSF a.s. a není volně prodejný ve veřejné distribuční síti.

BSF magazín - červen 2013. Vydavatel: Bohemia Servis Finance a.s. Volyňských Čechů 837, Žatec www.bohemiaservis.cz tel.: 810 888 900

e-mail redakce: [email protected] telefon redakce: 733 728 212 Grafická úprava, sazba: Bc. Dalibor Vajnar

Tisk: Ústecké tiskárny, s.r.o.

Uzávěrka tohoto čísla: 31. 5. 2013

svět

Bonsoir mademoiselle

Paris

Spolupracovníci BSF a.s. měli od 15. ledna možnost zúčastnit se soutěže o nejvyšší počet uzavřených smluv na produkt Evoluce. Nejlepší patnáctka se za odměnu podívala do města nad Seinou. Foto Romy Rauscherová, Dana Horáková a Roman Kratochvíl 2

D

lužno říci, že od samého počátku neměl nikdo účast jistou, rozhovor protože tabulka nejlepších v průběhu soutěže neustále

doznávala změn a až do poslední chvíle se tedy mohlo pořadí i složení výherců změnit. Polovina dubna však již přinesla rozhodnutí o tom, že účast si vybojovali: Marie Prchalová, Jan Navrátil, František Ryšlink, Hana Veselá, Ilona Suchomelová, Jana Havranová, Dana Horáková, Milan Pánek, Jana Bočková, Marie Suchánková, Jiří Novotný, Jaroslav Mrnka, Pavlína Šklíbová, Ing. Ondřej Jurčík a Jaroslava Sedláková. Mnoho účastníků se nemohlo dočkat a odlet z letiště Václava Havla tak očekávali s napětím a netrpělivostí. Konečně tedy nadešel 15. květen a s ním i radostné setkání s ostatními. Po příletu na pařížské letiště byla výprava očekávána průvodkyní s cedulkou BSF. Následovala čtyřhodinová projížďka Paříží s výkladem, o hlavních pařížských památkách nám paní průvodkyně prozradila jejich historii, občas zapátrala i v našich vědomostech a my jsme něco málo z paměti vydolovali. Velkým zážitkem byla zastávka na Trocadéru, kde mnozí z nás poprvé v životě viděli Eiffelovu věž. Objeli jsme i Vítězný oblouk, v dáli zahlédli Archu, což je oblouk v nové části Paříže. Závěr této projížďky nás zavedl k Invalidovně, kde ještě dnes žijí veteráni francouzských válečných tažení. Zde jsme vystoupili a ochutnali první kávu v klasické francouzské kavárně, kde jsme si na uvítanou s Paříží připili šampaňským. Po příjemném posezení jsme odjeli do hotelu k ubytování.

Krásných pokojů jsme si ale moc neužili, v 19 hodin nás očekával autobus a jelo se do slavného kabaretu Paradis Latin. Ochutnali jsme nejprve předkrm s výbornou francouzskou paštikou, poté steak s hranolky a závěrem tři kopečky zmrzliny. Mimo jiné jsme měli plné stoly vína a šampaňského. Ve 22 hodin začalo kabaretní vystoupení plné tanečnic nahoře bez a také divokého kankánu. Následující den nás očekával klenot v podobě zámku Versailles. Tam však bylo nejprve třeba prodrat se plnými ulicemi. Francouzi pracují převážně od devíti hodin a silnice byly přecpané. Kolem deváté hodiny jsme nakonec do Versailles dorazili. Poznat z Versailles vše během několikahodinové prohlídky jistě nelze, ale i to málo stačilo k tomu, aby v nás vyvolal nezapomenutelný dojem. A protože nám vyhládlo, odebrali jsme se do nedaleké restaurace Maitre Kanter, kde jsme zažili malou gurmánskou extázi.

Je velice důležité, s jakými lidmi sdílíte tyto zážitky. Jsem nesmírně vděčná za to, že mohu nejen pracovat, ale i trávit čas na takových poznávacích výletech, jako byla Paříž; s lidmi,které mám tolik ráda a vážím si jich za to, jací jsou. (Ilona Suchomelová) 3

Po návratu do Paříže byl čas na individuální prohlídku. A protože večer nás čekala večeře s hudbou v restauraci na Montmartru, většina z nás se rozhodla pro pěší přesun. Klidným krokem jsme došli na Pigalle a odtud na Montmartre. V ulici je velké množství krámků se suvenýry, což znamenalo chvilkový rozchod. Kdo neviděl a nešel zdejší schody, netuší, jaká je to šichta. Prohlédli jsme si basiliku Sacré-Coeur, kostel sv. Petra, staré mlýny na vápenec a dům ve kterém žil Vojtěch Hynais, autor opony Národního divadla. Také se nám líbil atelier a kabaret Lapin Agile, v překladu „hbitý králík”, s malbou králíka utíkajícího z pánve na průčelí. Autorem je Pablo Picasso, který v době svých malířských začátků neměl ani na útratu a zaplatil touto malbou. Dále jsme se podívali na náměstí Dalidy, na sochu „Muž procházející zdí” od Jeana Maraise a na poslední vinici v Paříži. Poté jsme si našli krásné

4

místo v kavárně na Náměstí umělců, kde se někteří z nás nechali portrétovat anebo vystříhat z papíru svůj profil. Večer pokračoval večeří v restauraci La Bonne Franquette. Po velice bohaté večeři jsme večerní Paříži prošli bulvárem De Clichy k Moulin Rouge, nejznámějšímu kabaretu v Paříži. Rovněž jsme byli svědky, že ani francouzští číšníci to nemají jednoduché. Musí totiž být stále ve střehu, neboť jim občas odejde host bez placení a oni jsou ochotni za ním běžet, třeba až na nádraží, jak jsme viděli. Další den jsme se po snídani vydali poznávat další francouzské památky. Pařížské metro bylo pro mnohé velice emotivním zážitkem. Dostali jsme se do něj v ranní špičce a cestovali tím

pádem na jedné noze a to ještě ne naší. Humor nás však nepřecházel a cestu jsme absolvovali v pohodě. Následoval Louvre, někteří se vydali přes most na ostrov s katedrálou Notre-Dame. Před katedrálou jsme se samozřejmě postavili na nultý bod, od kterého se měří všechny vzdálenosti v Paříži a kdo si na něj stoupne, prý se do Paříže vrátí. Prohlédli jsme si Most umělců, kde je zvykem zamknout si svou lásku zámečkem k tepanému zábradlí. Most je plný zámečků, ale

město z toho radost nemá, neboť to ničí zábradlí. Potom již zbýval čas jen na zabalení, posvačení a už nás autobus odvážel na letiště. Prožili jsme nezapomenutelné tři dny nabité bohatým programem a již nyní je jasné, že se do Paříže mnozí vrátí. Byl to opravdu vydařený výlet a skvělá odměna za tvrdou a poctivou práci. Další fotografie z Paříže si můžete prohlédnout na druhé a třetí straně obálky.

5

Pařížská anketa

Některé účastníky jsme požádali o odpovědi na následující otázky:

1) Patříte do skupiny, která dokázala podat vysoce nadstandardní výkony. Jaká atmosféra panovala v Paříži mezi lidmi motivovanými k takovým výsledkům? 2) Snažili jste se během období soutěže vyvinout nějaké mimořádné úsilí nebo šlo o váš standardní pracovní postup?

3) V čem tkví tajemství vašich výsledků? 4) Mohli byste dát nějaké doporučení těm, kteří podobné úspěchy nemají, a přitom by se vám rádi vyrovnali? 5) Na co z Paříže nejraději vzpomínáte?

Jana Bočková: 1) Atmosféra byla kamarádská, odpočinula jsem si a nabrala sílu do další práce. 2) Během soutěže jsme nejen já, ale i některé moje spolupracovnice vyvinuly zvýšené úsilí. Pařížskou akci však beru jako ocenění za moji dlouhodobou snahu. 3) Z mojí kanceláře jsme v soutěži uspěly dvě. Je to úspěch a závazek do příštího období. Šéf každé firmy musí svými výsledky práce být příkladem pro ostatní. 4) Na týden si naplánuji svoji ideální produkci smluv a snažím se plán splnit, někdy se podaří překročit a někdy se bohužel nepovede. Tímto přístupem k práci se snažím jít příkladem ostatním. 5) Dobrý kolektiv, program i organizace, byla jsem v Paříži poprvé, byl to pro mne moc hezký zážitek. Takže moc děkuji firmě BSF.

Jaroslavem Besperátem. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že se již nyní těšíme na další podobné akce. 2) Vzhledem k tomu, že pracuji v manažerské pozici, našel jsem si o několik hodin více času na práci s klienty než v jiných měsících. 3) Mám rád soutěže a zapojuji se do nich. Podobné akce mne tedy dokáží vždy „nakopnout”. Namotivoval jsem se a termín akce jsem si rezervoval v diáři. Zkrátka, bral jsem jako samozřejmost, že to zvládnu. Co tím chci říci? Že se stačí rozhodnout a pak už jen dělat denně malé kroky, které vás k úspěchu dovedou. 4) Moje rada zní - dejte si šanci tím, že budete důslední sami k sobě a překonejte práh vlastní pohodlnosti. Máte kolem sebe lidi, kteří rádi pomohou a z vašeho úspěchu budou mít stejnou radost jako vy sami. 5) Už samotný let byl pro mne zážitkem, protože to byla moje premiéra. Dále mi zůstane vryta do paměti atmosféra vytvořená celou naší skupinou, kafčo s naší šéfovou u Eiffelovky, přípitek s poděkováním ing. Besperáta za odvedenou práci, kabaret Paradis Latin a také všechny dobroty, které nám servírovali. Za to vše mi trochu té námahy navíc rozhodně stálo. Při všech dalších akcích se opravdu snažte, protože já na nich rozhodně chybět nechci .

Jaroslav Mrnka: 1) Atmosféra byla naprosto skvělá, není co vytknout 2) Většinou jsem postupoval zcela standardně. 3) Je to prosté, chodím do práce abych mohl uživit rodinu, měl prostředky na svůj volný čas a zároveň naspořil na důchod. Hlavní je ale chuť pracovat a nejlépe v dobrém týmu. 4) Na to je jednoduchá rada, nikdy se nenechat odradit, ale vytrvat. Ne vždy je vše stoprocentní. 5) Na všechno. Bylo to nádherné a poučné, prostě super. Marie Prchalová: 1) Bylo to skvělé a myslím, že jsme si to užili. Měli jsme všichni čas popovídat si, vypnout z pracovního nasazení a nic neřešit. 2) Soutěž mě motivovala a i když pracuji s pravidelným výkonem, tak jsem nevěděla, zda podmínky splním a jaké tempo nasadí ostatní. 3) Samozřejmě pracovní nasazení a štěstí. Někdy je spousta práce a výsledky běžné a po čase to, co od nasazení čekáte, najednou spadne jako z nebe. 4) Každodenní práce s rozumem, důvěrou a citem. 5) Na nezapomenutelné zážitky z památek Paříže. Dále i na zábavu, která byla zpestřením každého dne. Jiří Novotný: 1) Atmosféra mezi účastníky byla výborná. Všichni jsme si užívali kouzlo Paříže a Versailles plnými doušky. Za vše patří poděkování vedení naší společnosti a též našemu partnerovi ČPP v čele s ing.

6

Hana Veselá 1) Atmosféra byla výborná a nepopsatelná. 2) Úsilí bylo tentokrát asi větší, než jindy. Přece jen, motivace byla velká. 3) S velkou motivací přichází i velký výkon. Především to ale každý dělá sám pro sebe a jen sobě je zodpovědný za své výsledky. 4) Stačí chtít a nehledat výmluvy, smlouvy totiž na našem gauči samy nepřistanou. Ano, někdy to jde lépe a někdy hůře, ale každý si může přinejmenším udržovat svůj průměr. Kdo jen polehává, nezbývá mu, než si stěžovat. 5) Výborná průvodkyně, skvělá jídla, nádherná Paříž. A Dana Horáková v roli druhé průvodkyně byla také úžasná. Dana Horáková 1) Atmosféra by la vynikající, velice jsme se pobavili. 2) Mimořádné úsilí to žádné nechtělo, jen důslednost. 3) Pracovala jsem :-) 4) Každý den „jít do práce“. 5) Večer na Moulin Rouge. Moc jsme si to užili.

rozhovor

OKREJ BUSINESS Text Dalibor Vajnar Foto Tomáš Štěrba a Dalibor Vajnar

David Koller, Bára Basiková, Roman Holý, Oskar Petr… To je jen několik vynikajících hudebních osobností, jejichž tvorba se na čas propojila s kytaristou Oldou Krejčovsem (42). Ten patří mezi ty, kteří si již vydobyli svou pevnou pozici na rockové i funkové scéně a patří kromě toho také mezi klienty Bohemia Servis Finance a.s. 7

rozhovor

Otec naléhal, abych o kytaře jakožto zdroji obživy vůbec neuvažoval. Mě ale nic jiného nezajímalo.

8

Začátky.

Jesus Christ Superstar.

Oldo, když ses rozhodl dělat muziku, měl jsi nějaké plány? Uvažoval jsi, zda se hudbou dá uživit nebo jsi prostě s důvěrou šel za svojí vizí? O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Otec naléhal, abych o kytaře jakožto zdroji obživy vůbec neuvažoval a hleděl dodělat školu. Takže po střední elektroprůmyslovce jsem nastoupil na elektrárnu a absolvoval tam svou roční „zaměstnaneckou“ éru. Ovšem nijak dlouhou, od základní školy mě totiž zajímala jen kytara. Tu jsem dokonce nosil i do práce na směny… Po roce přišla vojna, narukoval jsem do pražského AUSu (pro neznalé Armádní umělecký soubor), a zůstal jsem v jeho symfonickém orchestru ještě nějakou dobu po ukončení vojny.

Významnou kapitolou tvého života je bezesporu muzikál Jesus Christ Superstar. To byla příjemná práce už proto, že s Weberovou hudbou jsem se ztotožnil, jsou to prostě sedmdesátá léta, nic tuctového a podle mě jde o jeden z nejlepších muzikálů. U nás jej připravoval Ota Baláž a přes Mirka Chyšku z kapely J.A.R. jsem se do Ježíše dostal i já. V tomto muzikálu byly dva kytarové party, takže na každém představení byli dva kytaristé. Já jsem tehdy hrál právě ve dvojici s Mirkem a občas spolupracujeme dodnes. Prostředí Divadla Spirála, kde se Ježíš hrál, bylo skvělé. Je to sice prostor nelehký k ozvučení, ale myslím si, že lidé, kteří představení navštívili, mají zážitek na celý život. Pro mě to bylo patnáct představení měsíčně po dobu pěti let. To přineslo i spoustu kontaktů a nápadů, sešla se zde opět velká skupina muzikantů. Nakonec zde vykrystalizoval band okolo Báry Basikové, která v Ježíšovi měla úlohu Marie Magdaleny.

Následoval prudký vývoj. Kamarád mi ukázal inzerát, ve kterém David Koller sháněl muzikanty do svého projektu. Poslal jsem mu své kazety a uspěl. A to byl začátek Kollerbandu, psal se rok 1993. Jak jsi to prožíval? Najednou jsem se dostal na velká pódia, chodilo na nás 2000 lidí a byl jsem z toho samozřejmě mimo. Z ničeho jsem se najednou ocitl nahoře. S Davidem jsme si dobře rozuměli, vlastně dodnes spolu výborně vycházíme a spolupracujeme ve studiu. Udělali jsme tehdy úspěšnou desku, ale po dvou letech přišel konec. David se začal věnovat kapele Lucie, kterou čekalo její nejlepší období a pro mě to znamenalo začátek hledání nové příležitosti. A přišel Pan Pot. V Panu Potovi jsme se sešli s basistou Honzou Alánem a bubeníkem Markem Žezulkou z Arakainu. Mohl jsem se zde plně autorsky uplatnit, hodně jsme také koncertovali společně s Danem Bártou, jenž tehdy zpíval ve skupině Alice. Michal Pavlíček nás také pozval do svého televizního pořadu Na Kloboučku, nahrával jsem desku s Oskarem Petrem, kterého si asi mnozí pamatují jako člena slavného Marsyasu. Oskar se vrátil z emigrace a byl doslova nabitý muzikou a texty. Bylo to parádní období.

Tehdy vznikla deska, která byla ovšem přijata se smíšenými pocity. Byla to první deska, kde si veškeré texty psala Bára sama, tehdy už měla za sebou svojí první knihu. Existovala ale spousta problémů, které se do textů promítly, byly často psychologicky náročné. Deska tak pro mnohé nebyla tím, co se asi od Báry očekávalo, což je podle mě škoda, ale souvisí s tím i přístup vydavatelství a rádií. Myslím si ale, že Bára se při psaní vnitřně vyčistila a je v pohodě. Pro mě je to stále jedna z našich nejlepších zpěvaček. Takže přišel další konec a nový začátek. Kromě Bářiny kapely jsme tehdy rozpustili i Pana Pota a já jsem se obrazně řečeno „plácal“ asi rok bez vážnějšího hraní. Prodával jsem na částečný úvazek v prodejně hudebních nástrojů v Husitské. Jednoho dne pak přišli basista Pavel Mrázek a bubeník Martin Houdek, jestli bychom si společně nezahráli. Kývl jsem, šlo nám to dobře a teprve později jsem se dozvěděl, že šlo vlastně o konkurz do Monkey Business.

9

Monkey Business a ti další. Jak Monkey Business začínali? Zcela bez ambicí. O Romanovi Holém jsem věděl, že hraje v J.A.R., že je schopný muzikant a má vynikající přehled a povědomí o kvalitní hudbě, ale nic jsem z toho nevyvozoval. Zpočátku jsme to asi všichni brali jako příležitost si zahrát. Vzniklo ale pár dobrých nápadů, které dospěly až do první desky Why be in, when you could be out. Natáčela se naživo a vyšlo to. Objevil se manažer, sponzor a vyletěli jsme nahoru. Na první desce jste spolupracovali s trombonistou Fredem Wesleym a kytaristou Davidem Williamsem. Bylo to po hudební stránce rozšíření tvých obzorů? Každopádně, Williams nahrával s Michaelem Jacksonem a pro mě byly jeho party úžasné a nápadité. Wesley mě zase překvapil, jak se dá na trombon frázovat, to mě dostalo. Stejně jako když zahraješ attack na kytaru, to samé on hrál na svůj nástroj, zkušeně a s obrovským potenciálem. Na kontě máte zatím šest desek a stali jste se šiřiteli funku v Čechách. Funk hráli i J.A.R., je ale fakt, že M.B. jej podává populárnější formou. Nicméně funk a Monkey Business je jen jedna poloha, tvé vlastní ambice můžeme slyšet v jiném projektu, OKREJ. V roce 2008 jsem vydal (doufám, že ne poslední) autorské album „Je to důvod“, na které jsem přizval několik hostů, Dana Bártu, Tonyu Graves, Viktora Dyka či Matěje a Karolínu Ruppert. OKREJ funguje stále, doufám, že pro něj existují schody nahoru. Recenze zmíněného alba většinou potvrzují, že tvoje vlastní hudební poloha nespočívá v líbivé prvoplánové hudbě, ale je potřeba ji „rozkrýt“ a odhalit její hlubší kvalitu. Máš občas chuť „sklouznout“ k větší jednoduchosti? To já bych sice chtěl, mít to jednoduché, jenže ke stupiditě přejít nechci. Přejdeš k mainstreamu a ztratíš se v davu. Moje hudba je o mých pocitech, vždycky je něco, co chci vyjádřit, jinak bych nebyl spokojený. Navíc mě zajímají i věci mezi nebem a zemí a i s tím spojené otázky můžu do skladeb dávat. Vím, že ze mě vychází hudba, kterou ocení jen někdo, na druhou stranu jsem v situaci, že mě živí populární muzika a nemusím to řešit. Spíš mě těší, že moje věci oceňují lidé, kteří se v hudbě vyznají. A že se mi nelíbí to, co se většině ostatních posluchačů líbí, to mám asi smůlu. Anebo štěstí. Což je ostatně příznačné pro všechny tvé projekty. Jaké ještě byly? „Stability“ s Mirkem Chyškou a Štěpánem Smetáčkem, s Markem Žežulkou zase společně fungujeme jakožto „POTPALTO“, v sestavě bicí – kytara. Jaká je z tvého pohledu situace na hudebním trhu? Pokud jde o vydavatelství, tak stále stejná. Jsou v pozici, kdy si mohou diktovat, tedy systém já na bráchu, brácha na mě, a dělají to. Jestli je v té hudbě něco nebo nic, to je jim jedno.

10

Paradoxní je, že dnes přitom kapely z prodeje cédéček nežijí, sice potřebují reklamu a rádia a nějak zviditelnit svoje dílo, ale díkybohu za internet. CD se tedy stávají minulostí? Určitě, vždyť mladí dnes jedou na MP3, všechno stáhneš na internetu. Kapely mají výdělek většinou jen z koncertů. Malý návrat zažívají vinylové gramodesky, ale to je záležitost pouze pro fajnšmekry. Jinak se hudební obchod přesouvá do virtuálního světa. Nahrávací studio si stejně kapely musí platit samy, pokud si najdou slušného manažera, mohou vydavatelství obejít. Jejich hudba je pak samozřejmě levnější. Jsou muzikanti jedna velká rodina? Když se sejdou a jde se opravdu na muziku, tak ano. Jinak jsou to ale často natolik odlišní lidé, jako všichni jiní. Jaký je typický den muzikanta? Je to otočené. Hudba se hraje, když pracující lidé mají volno a chtějí se bavit. Takže hlavně víkendy. Během týdne se připravuješ, učíš a koncentruješ na to, co přijde. Já, asi jako každý, koho hudba živí, mám svůj nástroj rád, kytaru mám denně v ruce, zajímám se o vše, co s ní souvisí, takže i tímto směrem si rozšiřuji obzory. Kapela, která jede šňůru, to má samozřejmě jinak, hraje se i ve všední dny, ale ani to už se dnes moc nevidí. Já jsem přes týden doma, ráno odvezu dceru do školy, pak se o něco postarám v domě, cvičím, skládám a vyučuji studenty na kytaru. Jsem rád, že to takhle můžu mít. Je to ale zase vyvážené tím, že nemám volné víkendy, nemůžu se kdykoliv s rodinou sebrat a odjet na dovolenou, kromě zimního období. Ve svém oboru se pohybuješ takříkajíc v první lize a máš dost zkušeností, co bys poradil začínajícím kytaristům, kteří by se rádi prosadili? Třeba pro samotnou techniku hraní je dnes úžasnou věcí internet. To, co jsme před dvaceti lety odposlouchávali z CD a pracně dřeli, lze dnes odkoukat z You Tube, každičký lick, každé sólo. Jenže tím se překračuje důležitá věc, a tou je schopnost vyznat se na hmatníku, schopnost najít tón, akordy… Není také vůbec nic snadného sehrát se v kapele, umět si třeba udělat dobrý zvuk. Kapely předkládají demonahrávky, které jsou často výsledkem dlouhého zkoušení a zní výborně, když ale dojde na živé hraní, občas těžko věřím vlastním uším. Tady se fakt nedá nic urychlit. Muzikant se musí v hudbě, kterou hraje najít. Hrát rychle nahoru dolů, to se naučí skoro každý, jenže dát hudbě výraz, něco opravdu sdělit, to je to, co dobrého muzikanta odliší od ostatních. A často také platí, že méně je více, dva tóny na správném místě mohou totiž být lepší, než rychlá vyhrávka. Stejně jako u řečníka, více člověku mnohdy řekne několik slov, které zaujmou svojí hloubkou, než hodina sáhodlouhé přednášky, která posluchače zahltí větami. Sleduješ českou scénu? Samozřejmě, snažím se mít přehled. Ale málokdy se dopředu prodere někdo, kdo mě osobně zaujme. Líbí se mi třeba Hentai Corporation, hrají hodně progresívní věci. Spousta mladých hudebníků bohužel nedostane prostor na festivalech nebo v rádiích, všichni totiž sází na osvědčená jména, která se melou stále dokola. Jsem ale přesvědčen, že kdyby odvážný promotér prosadil podobně progresívní kapelu mezi hlavní sestavu nějakého festivalu, byla by to trefa.

Že se mi nelíbíto, co většině ostatních posluchačů, to mám asi smůlu. Anebo štěstí. 11

Možná se blížídoba, kdy se hudba „uplácá“ na počítači na míru aktuálnímu vkusu a individuálnípřístup se stane raritou. Možná ale o to více ceněnou.

12

Některá muzikantská setkání patří k těm opravdu výjímečným, čehož dokladem jsou i tyto fotografie. Například s Joan Baez spolupracovali Monkey Business na svém posledním aktuálním albu, Gary Moore zase patřil k legendám rocku i blues. Glenn Hughes je veličinou, která hrála například s Deep Purple, Hiram Bullock byl respektovaným jazzovým i funkovým hráčem, zatímco Zakk Wylde svou hutnou kytarou drtí světová pódia dodnes. Vzpomínkou na ně jsou pak alespoň autogramy na kytarách Oldy Krejčovese.

Do budoucna bude vývoj hudby asi zajímavý. Už mnoho let třeba slýchám, že elektrická kytara přece nikoho nezajímá. Sóla? Prý na co? Možná se blíží doba, kdy se vše „uplácá“ na počítači na míru aktuálnímu vkusu a individuální přístup se stane raritou. Možná ale o to více ceněnou.

Tvoje vlastní vzory? Těch je tolik, třeba Brian Setzer, Richie Kotzen, Paul Gilbert, Danny Gatton, Lenny Kravitz, Jeff Beck… Líbí se mi věci Dave Grohla nebo skupina Mars Volta, ta hraje úžasně nabíjející muziku. Uvažoval jsi někdy také o jiném způsobu sebevyjádření než o kytaře? Líbí se mi fotografování, pokud jde o témata, shrnul bych to do slov příroda a počasí. Čím více stárnu, tím více si všímám toho, co nás obklopuje. A dokáže kytara říci vše, co chceš? Pokud mám co říci a rozumím tématu, tak se mi to většinou povede. Nicméně, zkouším ještě foukací harmoniku, což se může k elektrické kytaře zdát jako úplně mimo, ale proč ne? Rád používáš ticho, lépe řečeno pauzy. Rád bych jednou dokázal vyselektovat tóny v kapele tak, aby bylo řečeno to nejdůležitější a v posluchačově hlavě přitom vznikly tóny, respektive dojmy tónů, které je doplní. Taková muzika mluví z duše. Například u Jeffa Becka není slyšet ani jeden tón navíc.

Dělat muziku, to znamená mít drahé vybavení. Jak se řeší pojištění v hudební profesi? Jak to tak chodí, dokud se něco nestane, nikdo nic neřeší. V Monkey Business jsme donedávna pojistku neměli, jenže zcela běžné je, že technici něco poškodí, praskne buben, ztratí se baskytara, nedávno nám v Brně ukradli čtyřicetikilový basový zesilovač. Bylo tedy zapotřebí se pojistit. Já osobně mám připojištěné ruce, ty mě živí a pro kytaristu je jakákoliv zdánlivá maličkost na ruce samozřejmě limitující. Mimo jiných obvyklých pojistek jsem se ale pojistil i proti ptákům, kteří mi vyklovávají díry do zateplení domu. Postavil jsem dům, udělal fasádu, stálo to spoustu peněz a hned si přiletí strakapoud a vyklove díru o ploše pivního tácku. Navíc na místě, na které lze dosáhnout jen z vysokozdvižné plošiny. Dříve jsem s podobným pojištěním neuspěl, ale díky BSF se to podařilo. A k BSF jsi se vlastně dostal jak? Kdysi jsem se dozvěděl o výhodách životního pojištění Filip, kam lze vkládat i mimořádné vklady a pak ještě o Filipu Garant. Smlouvy na oba tyto produkty jsem si také hned uzavřel. V současnosti se rozhoduji ještě o produktu Evoluce Renta. Na tomto místě chci podotknout ke všem mladým muzikantům, kteří se hudbou chtějí živit a nějaký důchod se jich v budoucnu možná ani týkat už nebude, že by měli mít alespoň životní pojistku. Stát se totiž může leccos a v kulturní branži nikdo neví, co přijde. Je tedy lepší mít v zádech oporu v podobě vhodného produktu. Oldo, děkuji ti za velice zajímavý rozhovor a přeji mnoho štěstí a hudební inspirace.

13

fotoreportáž Ačkoliv se v řadách spolupracovníků BSF najde mnoho benzínových nadšenců, do tvrdých saharských podmínek by nejspíš nevyrazili. Naše společnost se tak do žhavé pouště dostala prostřednictvím sponzoringu týmu KB systém offroad team. A byla to trefa do černého.

A

utomobiloví znalci jistě znají populární závod Rallye Paříž – Dakar, který poprvé startoval v roce 1979. Akce, které se mnohokrát úspěšně zúčastnily i české posádky, proběhla naposledy o 28 let později, a to hlavně z důvodu stále se zvyšujícího nebezpečí teroristických útoků. Od té doby se tento původní závod přesunul do Jižní Ameriky. Jenže jeho původní myšlenka a trasa nedala spát týmu organizátorů, který od roku 2011 vrátil do života v poněkud zmenšené, ale o to drsnější podobě původní „Dakar“. Jsou určitě porovnatelné z hlediska náročnosti, tratí a podmínek dokonce se letos jelo tratí, kterou původní Dakar vedl. Nesrovnatelné jsou ovšem z hlediska organizačního zajištění i rozpočtu. Soutěž nemá tak velké sponzory a posádky musí často improvizovat, jak se dá. V kategoriích Race a Adventure tak opět vyrážejí odvážlivci na motocyklech, čtyřkolkách a v autech, startující ze španělské Almerie, přes Maroko a Mauretánii do Senegalu, což na letošní trase obnášelo 5000 km. KB systém offroad team, trojnásobný držitel mistrovského titulu ČR v offroadmaratonu, do závodu nasadil dva vozy, britské speciály Bowler Wildcat. Jeden – s logem BSF na zádi - řídil Vlasta Forejt, který je i majitelem týmu, za volant druhého pak usedl

BSF na

známý moderátor Vlasta Korec. Jako navigátoři jim sekundovali Vlasta Jenč a kaskadér Petr Hnětkovský. Jak to tak bývá, cesta BSF k dakarskému dobrodružství, nebyla zcela náhodná. Vlasta Jenč je totiž dlouholetým spokojeným klientem manažerky BSF Dany Horákové. Sám k tomu říká: „U Dany Horákové jsem si kdysi na doporučení pojistil nejprve jedno vozidlo, díky mé spokojenosti následovaly i další vozy.

DAKARU Text Dalibor Vajnar

14

Foto KB systém offroad team a Dalibor Vajnar

16

S podporou BSF vyrazil k Dakaru zelený Bowler Wildcat s posádkou V. Forejt - V. jenč. Hromadné nalodění na trajekt. Před závodníky jsou čtyři hodiny na moři.

Do Dakaru? Tudy.

Dokonce jsme koketovali i s myšlenkou otevření pobočky zde v Krušných horách, protože lidé v okolí by to jistě ocenili. Jenže časové zaneprázdnění je takové, že k tomu prozatím nedošlo. Každopádně jsme ale i na základě naší dlouholeté spolupráce získali od kanceláře Dany Horákové sponzoring na Dakar a také uzavřeli životní pojistky. Konkrétně se jedná o pojištění EVOLUCE. Náš tým je Daně vděčný také za to, že pojištění dokázala pro dobu závodu specificky nastavit, protože se samozřejmě jedná o akci se zvýšeným rizikem. Po našem návratu se EVOLUCE zase vrátila ke standardnímu nastavení. Majitel týmu, Vlasta Forejt, si naopak „rizikové“ nastavení pojistky ponechává, protože prakticky od závodního volantu nevstává. Podotýkám, že málokterá pojišťovna takováto rizika přijímá. Dalším pojištěním bylo cestovní u ČPP, které se týkalo celého týmu osmi lidí.“ Lidé jsou tedy pojištěni, jak je to ale s drahými závodními vozy? Ty jsou pro závod registrované a pojištěné v Anglii u FIA (Mezinárodní automobilová federace). Poplatek činí na jeden

Bowler necelé tři tisíce liber ročně. Speciály pro tuzemské závody většinou nemají TP a je vyžadováno pouze pojištění kvůli škodám způsobeným třetím osobám.

Na startu Závěr ledna znamenal symbolické zahájení závodu na našem kontinentu. Své závodní speciály si jezdci vyzkoušeli už v pondělí 28. ledna odpoledne, čekal je totiž prolog v podobě asi 30 km dlouhého okruhu kolem kempu La Garrofa s cílem ve španělském přístavu Alméria. Pak se celé závodní pole i s doprovodem nalodilo na trajekty a zamířilo ke břehům černého kontinentu. Přesun z Evropy do Afriky trval více než 4 hodiny plavby, lodě přirazily k molu v Nadoru. Po celním a imigračním odbavení se všichni přesunuli do bivaku v Taourirtu a pravé dakarské šílenství mohlo začít. Pondělní prolog byl jen zahřívací záležitostí, druhá

15

Maroko. Písek, kameny, zasněžené vrcholky hor a městečka, která naše končiny připomínají už jen vzdáleně. „Ukaž, cos dostal?” Děti měli o suvenýry zájem všude.

Vlasta Korec a tři Bowlery Wildcat. Ten modrý patří Dánům, kteří si dlouho drželi vedení.

Vojáci jsou v těchto končinách všude. Hranice v neustále se měnící poušti nejsou nijak značené a územní spory tak nadále přetrvávají. Hraniční pásma proto mohou být nebezpečná.

etapa 29. Ledna Taourirt - Merzouga už se jela naostro. Celkem na účastníky čekalo 500 km v africké pustině, z toho 315 km speciálního měřeného úseku. Z pondělí na úterý se teploty v bivaku v Taourirtu pohybovaly těsně nad nulou, takže závodníci si mohli letos poprvé vyzkoušet pravou africkou noc, která ostře kontrastuje s denní výhní. „V noci je 3-10°C, přes den 40°C ve stínu, ovšem je to suché teplo. Je třeba hodně pít, při vyhrabávání zapadlého auta z písku za hodinu vypijete i litr a půl vody. Na startu etapy platí povinnost mít ve voze osm litrů na osobu, ta se pak během jízdy samozřejmě pije horká, žádná klimatizace ani chladící schránky ve speciálech nejsou. Byli jsme také upozorněni na nebezpečí zánětu očí v důsledku všudypřítomného písku, osobně mě ale více trápil písek v uších,“ upřesňuje Vlasta Jenč. Start etapy se nacházel 200 km od bivaku a její závěr jezdce přivedl do písečných dun u Merzougy na východě Maroka u hranic s Alžírskem. Před tím se však museli probíjet po kamenitých rychlých pistách, překonávat říční koryta s obrovskými balvany i písčité duny. „V oblasti před alžírskými hranicemi nás zastavili vojáci se samopaly a vrátili zpět, přestože, jsme hranice Alžíru ani nepřekročili. V této oblasti jsou však hraniční spory časté a nic není dané.“ Obě posádky si přesto vedly skvěle. Forejt s Jenčem dojeli na prvním místě mezi automobily a celkově do cíle dorazili jako devátí za 5 hodin a 53 minut. V těsném závěsu za nimi protnuli cílovou pásku i Vlasta Korec s Petrem Hnětkovským, a to o pouhou minutu. Mezi auty jim tak patřila druhá příčka.

16

Jedeme dál Třetí etapa startovala z Merzougy a měřila zhruba 200 km. Lahůdkou byl všudypřítomný prach a jemný písek feš feš, ve kterém mnoho posádek muselo poprvé sáhnout na lopaty a vytáhnout výjezdové plechy. Do problémů se dostala i posádka Forejt - Jenč. „V jedné vsi jsme vjeli do plovoucího písku, který skutečně znehybní každé auto. Záhy jsme navíc zjistili, že to byla připravená past. Místní vykopali hluboké koleje, které tímto pískem zasypali. Pak už jen čekali, kdo se chytí. To vše ne proto, aby nás oloupili, ale aby nabídli vytažení traktorem. Ztratili jsme tak čtyřicet minut a za vytažení jsme zaplatili 120 dirhamů, tedy asi 12 Euro.“ Vedle písku si jezdci užili prašné a velmi rychlé pisty, kamenitá údolí a hřebeny, takže pneumatiky, zavěšení a podvozky dostaly zabrat. Náročnost závodu se projevila už po pár etapách, až osm hodin v prachu a písku v afrických vedrech udělá své. Jezdci se tak snažili odpočívat, jak jen to šlo.

Většina ostatních účastníků soutěže viděla zelený Wildcat hlavně zezadu.

Původní soutěž Paříž – Dakar svou působnost na černém kontinentu ukončila mimo jiné z důvodu vzrůstajícího nebezpečí pro osádky ze strany místních ozbrojených skupin. Jisté nepříjemnosti čekaly i na naše posádky. Vlasta Korec dal k dobru svůj postřeh a porovnání s jihoamerickým Dakarem. Zatím co v Jižní Americe soutěž doprovázejí davy nadšených diváků, v Africe se o závod zajímají jen děti. A to hlavně proto, aby získaly nějaké to tričko, čepici nebo sladkosti. Občas se dokonce stane, že nezájem se změní v nevraživost, sem tam prý místní po autech i něco hodí. Jejich auto například jen tak tak minula skleněná láhev. Vlasta Jenč učinil zase jinou zkušenost: „Místní nás celkem tolerovali, někteří hleděli dobře, jiní špatně, ale nenapadali nás. Bylo znát, že se jedná o chudé, ale hrdé lidi, pokud přišli žebrat a nic nedostali, odešli a nedocházelo k agresivitě. Jednou jsem však udělal chybu, místním dětem jsem rozdal energetické gely z naší výbavy, což přilákalo další a další, z čehož nakonec vznikla krutá bitka mezi nimi. Potom už jsem obdarovával jen malé skupinky.“ Po třetí etapě se ve vedení mezi automobily usadil oranžový Bowler Korce a Hnětkovského, Forejt s Jenčem v zeleném speciálu dojeli po problémech na pátém místě a celkově pak byli čtvrtí. Čtvrtá etapa patřila k nejrychlejším v celém závodě. Trasa vedla z Mhamidu do Ichtu, cestou jezdci míjeli národní park Iriqui a přejeli dno vyschlého jezera Iriki. Pak už se museli probíjet členitou písčito-kamenitou krajinou až do Ichtu nedaleko alžírských hranic. Etapu vyhráli Forejt s Jenčem, druhý bowler dorazil do cíle jako třetí se ztrátou jen necelých 10 minut a díky tomu si stále držel celkové první místo mezi auty, Zelený Forejtův bowler se posunul na celkové třetí místo.

Bowler Wildcat Obě posádky jely na závodních speciálech Bowler Wildcat., vyvinutých pro dálkové soutěže na bázi Land Roveru Defender. Auta týmu KB systém offroad mají pod kapotou osmiválce Jaguár o objemu 4 l a výkonu 280 koní. „Ovšem, bez obětavé práce mechanika Martina Fišra by žádný z Bowlerů nefungoval. Po jejich dodání jsme se pustili do testů a začala odcházet jedna věc za druhou. Vozy nebyly zcela nové, absolvovaly již jeden „ostrý“ Dakar, nicméně my jsme je koupili s novými motory a převodovkami. I tak bylo potřeba mnoho času, než z nich vznikly vozy schopné účasti na závodu. V průběhu závodu pak probíhala v podstatě jen pravidelná údržba po dojetí etapy, což i tak znamenalo vypustit olej z diferenciálů, zkontrolovat, zda v nich nejsou piliny a spousta jiné práce,“ říká V. Jenč.

Stop pro oranžového Pátá etapa vedla z Ichtu do Smary a pořádně zacloumala startovním polem. Trať měřila 280 km a místy byla až nebezpečně rychlá a také záludná. To se stalo osudným několika závodníkům, bohužel i posádce Korec - Hnětkovský. Na jedné rychlé pistě se ocitla ve vzduchu a bowler udělal dopředu salto přes střechu. Posádce se naštěstí nic nestalo, auto bylo ale pochroumané a do cíle etapy dorazilo ve vleku. „Máme k dispozici záběry z vnitřních kamer, ty však snímají posádku a ne cestu před vozem. Vlasta řadil ze čtvrtého převodového stupně na pátý, což odpovídá rychlosti 90-100 km/hodinu, a navigátor najednou zvolal „Stůj!“. Nejspíš právě takové již zmíněné koryto způsobilo jejich kotrmelec přes příď a skončili zpět na kolech. Trvalo to necelé dvě vteřiny. Posádka ani nevěděla, že s vozem udělala kotoul.“ (V. Jenč) Tým uvažoval, zda se dá vůz opravit, pak by mohli Vlasta s Petrem pokračovat v kategorii Adventure, ale bowler byl bohužel na místě neopravitelný, a dosavadní lídři soutěže tak museli odstoupit. V konečných výsledcích etapy tak na druhém místě figurovali Vlasta Forejt s Vlastou Jenčem, kteří se posunuli na druhé místo i celkově. Na nového lídra mezi auty Jacoba Glada ztráceli jen asi 17 minut. A od té doby se s dánskou posádkou modrého Bowleru honili každou etapu. Ze Smary do Boujdouru u pobřeží Atlantického oceánu vedla trasa šesté etapy, která měřila přes 350 km. Na závodníky čekaly snad všechny myslitelné africké povrchy, tedy písek, kamení i prašné a velmi rychlé pisty.

Žádný tým by nemohl fungovat bez obětavé práce svého doprovodu.

Bowler Wildcat Vlasty Korce po kotrmelci v páté etapě. Poškozený speciál byl zaparkován na místním placeném parkovišti a cestou zpět si jej tým opět vyzvedl.

17

Vzájemná pomoc posádek je při takovém závodě naprosto samozřejmá. Nikdo neví, kdy bude potřebovat pomoci on sám.

Poušť dokáže být životu nebezpečná, ale také úchvatně krásná.

Výjezdové plechy přišly během závodu ke slovu mnohokrát.

Lopaty samozřejmě také.

Museli se prodírat kamenitými koryty, překonávat písečné duny a hlavně se věnovat navigaci. Především v druhé části etapy to bylo velmi náročné a za každou navigační chybu přišel trest v podobě významné časové ztráty. Zeptali jsme se Vlasty Jenče jak probíhá navigace někde, kde téměř nejsou silnice? „Měli jsme sice aktuální mapy, ale ty mnohdy „nesedí“. Každopádně posádky obdrží waypointy, což je vyznačení doporučené tratě. Waypointů může být třeba čtyřicet, v nich se nachází měřený úsek, který je naplánován pomocí orientačních bodů, mezi nimi je několik kontrolních bodů, které mají posádky povinnost projet. Podle GPS se tedy jede na určené body, občas do nich organizátoři ovšem umístí i „chytáky“, které mohou osádky zavést do dlouhých objížděk. V praxi se tedy jede podle azimutu na další waypoint a samozřejmě takzvaně „na oči“. Je nutné sledovat terén, odhadovat pevnost povrchu, to vše ve velké rychlosti,“ odpovídá Vlasta. Jeden z kontrolních bodů byl na náhorní plošině, kam se dalo dostat jen z jediného směru, kdo to navigačně nezvládl, ztratil hodně. Posádka Forejt - Jenč dojela do cíle na druhém místě se ztrátou dvou minut na prvního

18

Glada s Hansenem a celkově si Češi stále udržovali druhé místo. Na dánskou posádku ztráceli necelých 20 minut. Sedmá etapa z Boujdoru do Dakhla měřila 280 km. Dakhla je poslední větší město na jihu Maroka a trasa etapy končila v kempu Moussafir na pobřeží moře. Etapa byla zatím vůbec nejrychlejší v dosavadním průběhu závodu, absolutní vítěz etapy Lukáš Černý na své KTM dosáhl průměrné rychlosti 115 km/h! Jezdci se mohli pustit po rychlé a tvrdé pistě nebo spíš africké dálnici, takže jim nic nebránilo rozjet své stroje naplno. Jakou část závodu lze vlastně jet na plný plyn? V. Jenč odpovídá: „To záleží samozřejmě na etapě, v některých se jedná asi o dvacet procent celkové délky, kdy lze jet třeba 170 km/h, ale upozorňuji, že stále v terénu a „na oči“, vstříc nebezpečí fata morgany, která zakrývá co je skutečně před vámi, například nebezpečná vymletá vodní korýtka z období dešťů. Auto je na písku prakticky neustále v driftu, „plave“. Polovina úspěchu tak závisí na štěstí. Za každou dunou se také může objevit dvoutunový velbloud. Na druhé straně jsme využívali toho, že velbloudi nevcházejí do měkkého písku a pokud jsme viděli jejich stopy či trus, drželi jsme se jich. Auto pod zátěží také spotřebuje mnoho paliva, při 400 kilometrové etapě v písku jsme spálili 230 litrů benzínu, na kvalitnější trati ale průměr klesne na 20 litrů na 100 km. Litr benzínu zde stojí 20 Kč, nafta pak 12 Kč/1l.“ Mezi auty opět zvítězili Glad s Hansenem, jako druzí dojel náš zelený Bowler se ztrátou 11 minut.

Den odpočinku. I když, jak se to vezme... Osmý den byl ve znamení odpočinku. Nezávodilo se, ale skoro celý den zabral 400 km dlouhý přesun z Dakhla do Bon Lanuar v Mauretánii. Snad každý den odpočinku přivítal, na hlavní silnici N1 se závodníci zastavili i v opravdové oáze uprostřed pouště, přesněji v motelu Barbas. Účastníci kvitovali tekoucí vodu a využili rychlého wifi připojení, aby se

spojili s blízkými a domovem. „Mobilní telefony zde jsou často bez signálu, mnohdy i satelitní telefony. I tak jsem ale po návratu obdržel vyúčtování za 36 minut hovoru a 160 zpráv ve výši téměř 9000 Kč. V Senegalu je již třetí pásmo, v Mauretánii je třeba zakoupit si místní kartu za 10 Euro, která mi vystačila na několik zpráv a dva hovory. Odbavení na marocko-mauretánské hranici bylo rychlé a úředníci nedělali žádné potíže, to přišlo až při cestě zpět: „Po dojetí závodu se posádky vracely sólo, soutěž skončila a každý se staral o sebe. Všude na hranicích ale vládne obrovská byrokracie. Překročit hranice ze Senegalu do Mauretánie a z Mauretánie do Maroka je časově i finančně náročné. Zabere to kolem čtyř hodin, nasbíráte deset razítek a každému, kdo zvedá závoru - a těch je třeba pět - zaplatíte patnáct Euro, jinak se dál nejede. Místní úředníci dokázali také vymyslet další poplatek, který během cesty „tam“ neexistoval. Při zpáteční cestě jsme na hranici museli zaplatit za vystavení dokumentu s výpi-

sem TP 10 Euro, a to za každý vůz. Dokument se při výjezdu ze země zase vracel.“ (V. Jenč) Zpestřením, jestli se to takto dá vůbec říci, byl přejezd asi 4kilometrového úseku přes pistu vedoucí starým minovým polem, které stále připomíná kdysi zuřící boje. „Několikrát jsme během závodu měli opravdový strach. V Mauretánii byli vždy shromážděni organizátoři i posádky do jednoho bivaku, byli jsme obklopeni dvěma sty vojáků s kulomety, přičemž jsme netušili, zda hlídají nás, abychom se něčeho nedopustili nebo nás chránili před nájezdy ozbrojených skupin.

Devátá etapa - Osudová Devátá etapa z Bon Lanuaru do Akjoujtu měřila 300 km a byla opravdu pekelná. Jezdci se do cíle dostávali až hodně pozdě večer i po půlnoci a mnohé museli pořadatelé vyprošťovat ještě druhý den. Obrovské duny mnohým pohřbily naděje na dobré umístění.

Žlutá „mlha”, ve skutečnosti písek zvířený silným větrem.

Toyota týmu Wings „lapená” v pasti na nosorožce.

19

Jezdí se zde kdečím, místní auta jsou většinou oježděna doslova až do roztrhání těla.

20

K tomu všemu se přidal ještě ostrý a silný vítr, který dosahoval rychlosti až 100 km/h a vytvořil tak žlutou mlhu. Viditelnost se tak pro všechny výrazně snížila a zkomplikovalo to orientaci. Do cíle tak nedorazili všichni, někteří si museli ustlat v dunách a počkat do druhého dne na pomoc pořadatelů a svých podpůrných týmů. Posádka Forejt - Jenč se do cíle dostala až ve 23 hodin v noci a byla notně vyčerpaná. Celkově v etapě dojeli na třetím místě. Dosud vedoucí dánská posádka Glad - Hansen měla technické potíže, proto vynechala jeden kontrolní bod a zbytek etapy vypustila, aby se vůbec dostala do cíle. Za to dostala penalizaci a náš Bowler poskočil na průběžnou vedoucí příčku. Desátá etapa vedla z Akjoujtu do Nouakchottu a měřila „jen“ 200 km. Trať pořadatelé zjednodušili s ohledem na průběh přetěžké deváté etapy, takže vlastně šlo o velmi rychlý přejezd po tvrdých pistách a malých dunách. Cíl etapy byl v bivaku na pláži kousek od hlavního města Mauretánie Nouakchottu. Forejt s Jenčem etapu s přehledem vyhráli, předjeli i všechny motorkáře a upevnili si průběžnou vedoucí pozici mezi auty s náskokem více než dvou hodin. Závod si již začal také vybírat daň na fyzickém stavu a zdraví účastníků: „Do dnešního dne mám stále bolavou páteř,“ říká Vlasta Jenč, „jízda terénem je neustálé natřásání, údery a chvění. Navíc

v závodních sedadlech Recaro, která pevně obepínají tělo a jsou tvrdá. V Recaru jsem seděl i při cestě zpět, takže si moje záda tři týdny neodpočinula.“ Den jedenáctý byl opět dnem bez ostrého závodění, všichni se přesunuli do poslední země závodu, do Senegalu, konkrétně do města St. Louis. Dvanáctou etapu tvořila okružní trasa o délce 180 km, která začínala i končila právě v St. Louis. Na závodníky čekala ještě navíc i 140 km dlouhá spojovačka. Závodilo se v malebné krajině kolem velkého a protáhlého jezera Lac De Guiers na severu Senegalu a písečné pisty opět umožňovaly jet naplno. Mezi auty v etapě zvítězili Glad a Hansen, ale Forejt s Jenčem dorazili jako druzí s odstupem pouhých 6 minut, takže si s přehledem pohlídali vedoucí pozici celkově s náskokem přes 2 hodiny.

Tušení vítězství St. Louis s legendárním hlavním městem Senegalu Dakarem spojovala třináctá etapa. Měřila celkem 250 km a byla rozdělena na dvě části – sto a stopadesátikilometrovou. Tak se jezdci dostali ke slavnému Růžovému jezeru. Jelo se opět převážně na písečných pistách přes africkou savanu a také po písečné pláži kolem Růžového jezera. Obzvlášť plážový úsek o délce asi 50 km byl velmi rychlý. Nicméně i při této etapě se ukázalo, jak je závodění v Africe náročné a nikdo nemůže říct, že zvládl Dakar, dokud nepřetne cílovou pásku. Například Toyota českého týmu Wings skončila v této etapě vzhůru koly lapená v pasti na nosorožce. Pozdější vítěz kategorie motocyklů Victor Rivera zase při dojezdu do Dakaru havaroval kvůli střetu se psem, dokázal se však dostat zpět na motorku a dojet do cíle. Forejt a Jenč dokončili etapu na 3. místě se ztrátou 20 minut na vítěze, ale celkové prvenství stále měli ve své moci. Naděje na vítězství byly veliké, protože poslední čtrnáctá etapa měla být v podstatě již propagační. „Je pravda, že před poslední etapou jsme věděli, že, pokud se nic nestane, zvítězíme. Přáli jsme si tedy aby auto vydrželo, dostalo opravdu zabrat a hlavně benzín nebyl z nejkvalitnějších. Bowler potřebuje 98 nebo 100 oktanový, ten ale v Africe neseženete. Tankovali jsme 83 či 87 oktanový a dolévali jsme aditiva.“ Závěrečným dějstvím se stala etapa s trasou kolem Růžového jezera a cílem v bivaku na pláži. Nešlo už vlastně nic získat, jen ztratit, ale poslední dakarská etapa je vždy hlavně jakousi rozlučkou s africkým dobrodružstvím a satisfakcí za těch 14 dní strádání a závodního vypětí.

Stálo to za to Vlasta Forejt s Vlastou Jenčem na svém zeleném Bowleru Wildcat zvítězili v těžkém závodu mezi auty s celkovým časem 80 hodin a 54 minut a náskok před druhou posádkou činil 2 hodiny a 20 minut. BSF a.s. českému KB systém offroad týmu gratuluje, škoda jen, že závod nedokončila druhá posádka Vlasta Korec – Petr Hnětkovský, která jej měla velmi dobře rozjetý, snad příště. Všichni se shodli na tom, že letošní ročník byl nejnáročnější ze všech třech dosavadních, ale urazit oněch více než 5 tisíc kilometrů stálo za to.

21

S

fotoreportáž

e Zdeňkem Ordeltem se manželé Martina a Milan Výborní-Turkovi seznámili teprve před několika lety. Ovšem, jak to chodí, záhy zjistili, že kromě vnitřní pohody mají společné i něco jiného - přirozenou víru v jednotu bytí všeho okolo nás. A protože je Zdeněk Ordelt zakladatelem organizace OKO BOHŮ, šamanského hnutí zabývajícího se rozvojem a výzkumem šamanského vědomí, s aktivními kontakty s kmeny jako Mayové, Aztékové, Huichol a Hopi, v jehož náplni jsou kromě výukových programů, přednášek či workshopů i poznávací cesty, postupně vykrystalizovala myšlenka vydat se do míst, která jsou od Čech zdánlivě vzdálená. Avšak jen co se týče vzdáleností geografických. S blížícím se datem 21. 12. 2012 totiž padlo rozhodnutí vydat se do srdce Ameriky, do oblasti Mexika a Guatemaly. Čechy, jakožto srdce Evropy, jsou právě dle mínění tamních šamanů s touto oblastí aktivně propojeny. Indiánští šamani srdce Evropy rádi navštěvují z důvodu zdejší pozitivní a historicky nezatížené energie, což se prý naopak nedá říci třeba o Německu. Jednou z hlavních příčin tohoto faktu je, že ze srdce Evropy nebyla v minulosti vedena dobyvačná válka. A zúčastnit se šamanské ceremonie právě v mayských posvátných místech se stalo cílem celé skupiny.

Mayové, šamani, duchové a ceremonie. Ne každý si dokáže představit a snad i přijmout komunikaci se světem, který není lidskýma očima vidět. Přesto se deset lidí z České republiky vydalo v prosinci 2012 do míst, kde vznikal Mayský kalendář. Za poznáním, za pochopením, ale hlavně za sebou samými. Protože každé putování je především příležitostí nalézt svůj vlastní střed.

Když se cesta

stala

cílem 22

Text Dalibor Vajnar Foto Milan Turek Výborný

Peklo, nebe, co je to za hlouposti? Kde můžeš najít nebe, když je v tobě? Peklo je tam ovšem také, kde by jinde bylo? Všechno je v tobě, jenom se neomezuj na svoje vlastní tělo. Vždyť bytí je jen jedno jediné. A není většího hříchu a také větší hlouposti než myslet, že jsi jen tělem. To, čím jsi, se neobává následků, ani netouží po štěstí, je samo největším štěstím. (Eduard Tomáš, Milarepa).

23

Plánovaná cesta tedy měla směr i datum. „Od tolikrát přemílaného data 21. 12. 2012 jsme popravdě řečeno neočekávali vůbec nic“, říká Milan Výborný Turek. „Ti informovaní přeci jen vědí své. Nicméně, cítíme, že doba přináší zvýšenou vnímavost lidí vůči spirituálním vlivům a vymanění se z lpění na hmotě, zároveň ale také vyvažuje obě misky vah. Důsledkem je díky tomu větší sepjetí se Zemí, s životem. Jednostranné „ulítávání“, ať již duchovní nebo materialistické není tím správným. Obě tyto složky se kombinují a výsledky jsou pak nádherné. Mnoha lidem se také stále častěji děje, že na někoho myslí a on vzápětí zavolá. Tento myšlenkový svět si lidé začínají čím dál více uvědomovat. Pro guatemalské Maye je toto ale naprosto přirozené, žijí v „tom“. Budou s vámi hovořit o Bohu větru a o tisících zkušenostech, které s ním mají, o zvuku a vibraci bubnů, jejichž prostřednictvím vysílají své záměry a přání. Tančí a žijí s písní na rtech. Jejich písně mají opravdu jen pár slov, hovoří k živlům, k bohům a duchům a i pomocí pár slabik vyjadřují sebe a svůj vztah k okolí.“ A Martina k tomu doplňuje: „Když jsme byli v průběhu ceremonie, o níž ještě budeme hovořit, později vyzváni, abychom začali zpívat, uvědomili jsme si, že my již nemáme žádné písně s podobným účelem. Tradice slovanských a keltských předků se vytratila a zbyly nám tak jen písničky, které jsou většinou o zhrzené lásce… Proto jsme začali zpívat písně indiánské.“ Celá ceremonie začala vlastně již samotným rozhodnutím jet na ní a otázkou, kterou si účastníci museli položit: „Je to opravdu moje cesta?“ Zkoušky, které přijdou, příhody a konfrontace, to vše je součástí oné ceremonie od chvíle, kdy vyrazíte. Zde platí, že cesta je cíl. Ti, kteří se na ní rozhodli vydat, se ještě v Čechách sešli k jakési prvotní ceremonii, na které požádali duchy naší země o spolupráci s těmi mayskými a o ochranu na cestě. Vlastně nikdo z nich, kromě Zdeňka Ordelta, neměl dosud zkušenost se šamanismem a podobným druhem komunikace s vesmírem. Ve skupině však byli lidé praktikující meditaci, lidé inklinující k buddhismu nebo šintoismu a také křesťané. „Všichni však vystoupili z této své obálky a přijali myšlenku, že cesta je opravdu jen jedna a vše je její součástí. Krásně o tom hovořil právě Zdeněk, studující šamanismus. Podle jeho názoru šamanismus dosahuje spojení s přírodou svojí ohnivou,

Ceiba pentandra, tak zní latinský název tohoto až 70 metrů vysokého stromu, který byl v roce 1955 prohlášen národním stromem Guatemaly. Český název zní Vlnovec pětimužný - kapok. V tropické Americe přečnívá kapok deštný prales. Původním obyvatelům se proto zdálo, že drží nebe. Jeho květy voní po kyselém mléku a jsou opylovány netopýry.

Mayská symbolika v přírodě: Strom života. Kořeny symbolizují podsvětí a koruna nadsvětí. Kmen je pak život sám.

Nádherné prostředí Cataratas de Agua Azul neboli „Vodopádů Modré vody” v mexickém státu Chiapas. Sestává z několika za sebou následujících kaskád a zdejší voda obsahuje vysoký podíl minerálů. Panenka od Mayů z Uaxactunu.

Guatemalští Mayové žijí v „tom“. Budou s vámi hovořit o Bohu větru a o tisících zkušenostech, které s ním mají, o zvuku a vibraci bubnů, jejichž prostřednictvím vysílají své záměry a přání. Tančí a žijí s písní na rtech.

24

Na cestě, zde konkrétně v hraničním pásmu Guatemaly.

a náušnic. Co ale bylo nejinspirativnější, bylo štěstí v jejich očích, doslova byly spojeny se životem a podařilo se jim přeskočit „podmínky“, které si často pro spokojený život klademe my. Vždyť to známe, abychom byli šťastní, potřebujeme peníze. Abychom byli zdraví, potřebujeme lék. Vlastně stále žijeme jen v podmíněném štěstí, oni jsou ale šťastní ze své podstaty. Ono totiž být šťastný, spokojený a spojený se vším je přirozený, prvotní stav. A právě v těchto chudých oblastech to je nejzřejmější.“ Zajímavý byl i vývoj vnitřního světa celé desetičlenné skupiny. Byl jakýmsi mikrokosmem velkého civilizačního celku. Ne všichni byli totiž stejně naladění, záměry a představy se navzájem lišily a v jisté chvíli došlo i ke krizi, která mohla znamenat i konec cesty. Každý měl mlhavou představu o cíli, za kterým směřovali, ale způsob, průběh, požadavky - to vše bylo člověk od člověka jiné. A každý musel nalézt své správné místo, vyvážit skupinu. „A toto vyvážení lze učinit jen nalezením vlastní harmonie. Teprve potom se skupina lidí stala jedním celkem, který byl ke všem svým částem otevřený. Aplikujeme-li tuto naší zkušenost na lidstvo, je snadné si představit, kolik práce ještě naší civilizaci čeká,“ říká Milan s Martinou. Celá cesta byla od samého počátku improvizací. Nic nebylo dopředu zajištěné, dokonce nebylo nikomu ani známo, zda mayští šamani na místě

vitální zemitou energií, je to pohyb, tanec, zpěv, spojení s životem a smrtí. Buddhismus například dosahuje pochopení prostřednictvím svého klidu a ticha. A společně se nádherně doplňují,“ říká k tomu Martina. Samotné putování tak bylo nejen možností obdivovat krajinu a památky, ale také na každém kroku poskytovalo příležitost objevovat něco hlubšího, tajemství skrytá mezi řádky. Milan to popsal následovně: „Krásné bylo například setkání se dvěma chilskými dívkami v Mexiku, které se vydaly na cestu na sever. Na další a další úseky cesty si vydělávaly výrobou a prodejem ozdob, přívěsků Pyramidy v Uxmallu

Dva výrazy štěstí. Ve tváři staré ženy z Chichen Itza se odráží moudrost věku i sepjetí s prostředím. Roztomilost a líbezný úsměv malé dívky v Uaxactunu byly okamžitě po pořízení fotografie korunovány jejím stejně líbezně proneseným požadavkem: „Cinco pesos,” a nastavenou dlaní.

Tvář v kameni (Chichen Itza).

25

Pyramidy v Uaxactumu

vůbec budou. Velké ceremonie se většinou odehrávají v guatemalském Ticalu, jedné z nejposvátnějších místních pyramid. Vzhledem k rostoucí silné komercionalizaci tohoto místa skupina mířila do Uaxactunu, kde byl údajně také mayský kalendář vytvořen. „Již od počátku jsme nic neplánovali a nevěděli, co se bude dít. Byl to Zdeňkův záměr, tímto způsobem nechává budoucnost otevřenou a poskytuje jí tím možnost přivést nám do cesty ty správné lidi. Nechali jsme tedy život, aby se odvíjel bez toho, abychom jej přizpůsobovali našim představám“, říká Martina. A jak jinak, skupina cestovatelů byla nakonec opravdu postavena do situace, kterou nikdo neplánoval. Po příjezdu na místo, dne 21. 12. 2012, totiž uviděli již jen dohořívající obřadní ohně a dozvěděli se, že šamani obřad ukončili v pět hodin ráno. Chyba ale nebyla v pozdním příjezdu, Mayové však své ceremonie neprovádějí podle pevného harmonogramu, ale tak jak to cítí, na základě své komunikace s přírodou, která je v pravý čas přivede na stejné místo. Nechme opět vyprávět Martinu s Milanem: „Okamžik naší konfrontace s realitou nadešel. Trmáceli jsme se z Evropy, projeli a prošli Mexikem a Guatemalou a nakonec jsme došli k hasnoucímu ohni. Každý člen naší skupiny skládající se z lidí, kteří se předtím neznali a po většinu cesty se navzájem učili respektovat, se s tím musel vypořádat a každý musel najít smysl celé situace. Všichni jsme museli přijmout to, co jsme brali jako prohru. Ačkoliv jsme nic neplánovali, každý z nás měl stejný cíl, kvůli kterému tuto cestu absolvoval, cíl, který celou tu dobu zaměstnával jeho mysl a byl v pozadí jeho uvažování již od samého začátku cesty v České republice. Něco, za čím jsme šli, zmizelo. Najednou, jako když lusknete prsty. A v tom přišel okamžik prázdnoty. Zničehonic přestalo být to, k čemu jsme se upínali, naše pole uvažování se pročistilo. Byli jsme odstřihnuti od nitek našich myšlenek, dosáhli jsme uvolnění a strávili krásné chvíle s místními mayskými obyvateli. Byli nádherně přirození, šťastní a ve spojení s okolní přírodou. Brali jsme v tu chvíli vše jak je a opustili tak své předchozí trápení. Řízením osudu se pak stalo něco úžasného. Vnitřně jsme byli na ceremonii již dlouho připraveni a správce celého parku nám nakonec povolil jí provést. A tak se stalo, že široko daleko jediní běloši mohli na mayském posvátném místě obřadně navázat kontakt s něčím, co se vymyká chápání běžného Evropana. Neměli jsme být pouhými diváky šamanské ceremonie, ale sami jsme jí měli vést, dle našich pocitů a našeho vnímání. Nastal večer a všichni se vydali k pyramidám. Ústředním bodem každého šamanského obřadu je oheň, který zpravidla připravuje a zapaluje pouze šaman. Tentokrát jsme jej mohli

26

Mayové (cca 2500 př. n. l. – 1520/1697 n. l.) - původní obyvatelé jižního Mexika a severní části Střední Ameriky. Největší část současné mayské populace žije v mexických státech Yucatán, Campeche, Quintana Roo, Tabasco a Chiapas, dále jsou Mayové ve Střední Americe ve státech Belize, Guatemala a v západních provinciích Hondurasu a Salvadoru. Nejstarší a s největšími tradicemi jsou Mayové v západní části Guatemaly. Mayská kultura si zaslouží označení intelektuální, písmo bylo jediné opravdové písmo v celé předkolumbovské Americe, čili bylo schopné vyjadřovat slova a rozličné zvuky. Mayský kalendář byl nejsložitějším (přinejmenším) v celé předkolumbovské Americe. Vzhledem ke skutečné délce roku byl přesnější než náš dnešní kalendář. Kalendářní výpočty měly dokonce speciální název (alautun) pro období dlouhé 63 081 429 let. Mayský kalendář pravděpodobně vznikl jako výsledek precizních a dlouhodobých pozorování opakujících se astronomických jevů. Mayové spojovali průběh času s úkazy na obloze – pravidelnými pohyby Slunce, Měsíce, planet, a slunečních zatmění a konjunkcí. Dosažená přesnost při výpočtech (dvacítková číselná soustava, jen sčítání, odčítání) je porovnatelná s výsledky novověké astronomie. Nejvýznamnější skutečností, která mayský kalendář charakterizuje a dělá ho natolik odlišným od našeho chápání času a světa, je cykličnost. Jednotlivé časové úseky měly periodický charakter. V pohledu Mayů na vnější svět bylo typické stálé opakování. Stále přicházely ty samé periody a s nimi stejné události, božstva a jejich rozhodnutí. Takové vnímání světa vlastně znamená dokonalou znalost budoucnosti. Lineární pohled na svět typický pro naši křesťanskou kulturu, kde čas a události jdou stále dopředu a nic se nikdy nemůže opakovat, je na světě poměrně výjimečný. I staří Řekové a Římané chápali čas jako sled neustále se opakujících cyklů. Mayská matematika používala nulu, kterou v té době v Evropě neznali Římané ani Řekové. Astronomie byla taktéž velmi vyspělá. Mayští kněží velmi pravděpodobně věděli, že Země je kulatá, už tisíc let před Koperníkem. Analyzovali dráhy měsíců Jupitera tisíc let před tím, než je v Evropě vůbec objevil Galileo Galilei. Znali cykly oběhu Měsíce, Venuše, spočítali tropický a hvězdný rok. Stavěli dálkové cesty přes džungli, vysušovali močály, stavěli podzemní nádrže na vodu a především umělecky hodnotné pyramidy, paláce a města.

Oheň v průběhu ceremonie předváděl celou škálu obrazů.

Zvuk bubnů se nahříváním kožené blány mění. Při správném držení se vibrace přenášejí do těla, což napomáhá soustředění a celé ceremonii.

připravit společně a každý se tak svýma rukama a naladěním podílel na jeho podobě. Tento oheň hoří bez dřeva, spaluje se pouze kopál a koření. Slovo kopál je odvozeno od aztéckého copalcoahuitl, čímž je označován strom produkující pryskyřici, nebo i pryskyřice samotná. Kopál byl již v předkolumbovských dobách považován za nejvýznamnější vykuřovadlo a obětinu, Mayové jej považovali za potravu bohů a nesměl chybět při žádném náboženském, magickém či léčebném obřadu. Významná je také jeho funkce očistná a ochranná. Místní Indiáni věří, že jeho kouř dokáže zahnat zlé duchy, démony a čarodějnice a zajistit tak šťastný průběh ceremonie. Brzy jsme registrovali změnu v okolí. Nezvyklé zvuky, zvláštní závany větru, plameny ohně šlehající v různých obrazcích či neobvyklé kotouče dýmu, to vše najednou začalo dávat smysl. Následovalo čtení dvaceti znamení mayského zvěrokruhu, což trvalo čtyři hodiny. My jsme přitom vstupovali do ceremonie svými modlitbami a přáními, přičemž do ohně jsou vhazovány esence a koření. Celé je to mimochodem nádherná hra vůní a barev. Indiáni prý poznají dobrou ceremonii podle ohně, čím vzpřímenější a živější, tím lépe a jedná se o znamení, že záměry vkládané do ceremonie budou naplněny. Sama formulace našich přání a záměrů také stojí za zaznamenání, lidé si často přejí například: „Chci být bohatý.“ To ale samo o sobě znamená pouze přání nějakého budoucího stavu ve skutečnosti

neproťatého s přítomností. I toto poukazuje na fakt, že nejsme zvyklí žít v přítomnosti, v teď. Bubnování a zpěv nás vedly k uvolnění a splynutí s celým okolím a zároveň na celé místo sestoupil klid a mír. Nebyli jsme obtěžováni ani žádným nebezpečím, hadi a hmyz si hleděli svého a například pavouci a zde máme na mysli opravdu velké pavouky, obklopili celé místo a pozorovali nás. Ze tmy na nás zářily jen stovky jejich očí jako diamanty. Tvořili jsme kruh, každý zde byl sám za sebe, ale současně byl součástí celku, který svou existencí ovlivňoval. Najednou se vytratil ostych před zpěvem a my jsme společně „byli“. Konec ceremonie pak přichází zcela přirozeně, s tím jak tichne zpěv, jak se zmenšují plameny a oheň dohasíná. Dozněla poslední píseň, malý plamínek se s námi rozloučil a zmizel. Skončil obřad, ale pocit naplnění a sounáležitosti se vším okolo v nás přetrval. Nad námi bylo nebe plné hvězd a kolem nás tmavé, tiché pyramidy a začal vycházet Měsíc, který byl krátce před úplňkem. Byl to krásný závěr našeho putování, při kterém jsme překlenuli tisíce kilometrů abychom spojili dvě mírumilovná místa. A nakonec jsme pochopili, že cíle cesty jsme přece jen dosáhli.“

Mayské zobrazení vstupu do nového věku. Kultury vnímající okolní svět jako živoucí a komunikující dokáží postřehnout vzájemné prolínání a vyvažování kladného a záporného pricipu v harmonickém celku. Všimněte si středu obrazce, nepřipomíná vám Jing a Jang?

Martina a Milan Výborní Turkovi

27

n a m r m i C v øíši chemie Text Jan Losenický

Díkybohu, že se smrtí Ladislava Smoljaka nezastavil proud nových a nových objevů týkajících se činnosti velikého českého génia, Járy Cimrmana. Díky soutěži „Pište s Járou“ a také díky laskavosti badatelů, máme opět možnost dozvědět se nová fakta o životě zapomenutého velikána. Tentokrát se dozvíme, jakou roli v něm hrála chemická věda a její první dáma, Marie Curie-Skłodowská.

ádný seriozní Cimrmanův životopisec ani životopisec Marie Curie-Skłodowské se dnes nemůže vyhnout tématu jejich vzájemného vztahu a musí chtěj nechtěj zaujmout stanovisko k jejich údajnému tajnému sňatku. Po vydání souhrnné necenzurované korespondence Marie Skłodowské (Chemical and Pharmaceutical Press, Inc., 1997 a srpnové číslo časopisu Hustler, 2000), po otevřených projevech přednesených předními polskými cimrmanology na mezinárodní konferenci o objevu radia ve Varšavě v roce 1998 a po oprášení Cimrmanova spisku „Máňa a já“ je nutné shrnout současné vědecké poznatky a poodhalit roušku stoletého tajemství. Abychom mohli promluvit o složitém vztahu mezi Járou Cimrmanem a Marií Skłodowskou, musíme nejdříve probrat o nic jednodušší vztah Cimrmana k chemii.

Ž

Ukradený benzen s uhlíkem V roce 1858 měl prý německý chemik Friedrich August Kekulé von Stradonitz v londýnském omnibusu sen, že uhlík má čtyřmocnou valenci a jeho atomy se mohou vázat téměř donekonečna. O sedm let později prý ospalý spadl ze židle do krbu a poletující žhavé uhlíky ho inspirovaly k vytvoření chemického vzorce benzenu. Na první pohled je zřejmé, že si vědec vymýšlel. Otázka zní: Proč? V téže době byl mladý Jára Cimrman zaměstnancem Londýnské omnibusové společnosti a jako revizor pokutoval neslušné pasažéry. K takovým patřil i neúspěšný chemik Kekulé, jenž se za

28

svůj vědecký nezdar mstil tak, že kočímu omnibusu platil zásadně vysokými bankovkami, takže při vracení drobných docházelo k značnému zpoždění; dále například způsoboval otevíráním oken v dvanáctimístném voze nesnesitelný průvan, plašil koně a bláto

Kekulé coby černý pasažér (na fotografii v klobouku), 1859

ze svých bot si ošoupával o zánovní sedačky. Když byl chycen při činu, nezbývalo mu nic jiného, než se mladému talentovanému revizorovi svěřit se svými neúspěšnými experimenty. Cimrman si s tak malichernými problémy ihned věděl rady, ne nadarmo mu spolužáci přezdívali „kyanid jodný“ (zřejmě v souvislosti s Cimrmanovými iniciálami JCN). Od té chvíle se den co den nechával Kekulé chytit jako černý pasažér na lince Paddington – Westminster a zapisoval si svědomitě vše, co mu Cimrman řekl. Když ale v roce 1865 Cimrmanův zaměstnavatel odmítl jeho geniální návrh na dvoupatrový omnibus tažený čtyřspřežím, Cimrman dává výpověď a odchází položit kabel. Svět totiž tehdy prožíval zmařené naděje po již druhém neúspěšném pokusu propojit Starý a Nový Svět podmořským transatlantickým kabelem. Cimrman okamžitě přijal výzvu osudu a tak jeho další cesta směřuje z irské Cimrman při navíjení transatlantického kabelu úspěšně zavedl pro dělníky zábavnou hru Chodí Pešek okolo. Hlavní dozorce, Cimrmanův bývalý spolužák Pešek v pozadí s holí.

Valencie do Newfoundlandu. Kekulé zatím publikuje „své“ objevy. Je příznačné, že svou Lehrbuch der Organischen Chemie nikdy nedokončil, ačkoli na to měl přes třicet let čas, a že od konce šedesátých let do své smrti r. 1896 nejen nic nového neobjevil, ale ani nepublikoval jediný odborný text. Přitom mu ke geniální myšlence stačilo spadnout ze židle nebo usnout v autobusu.

„praseodym“ podle řeckého praseos – zelený. Auer, neznaje češtinu, svého bývalého učitele bezděčně poslechl, a to přesto, že praseodym byl spíše stříbřitě bílý až žlutý. V roce 1906 pak Cimrman jakožto zahraniční člen švédské akademie znemožnil svým hlasem zisk Nobelovy ceny za chemii samotnému Mendělejevovi, což od něj rok před chemikovou smrtí jistě nebylo nejtaktnější. Dodejme, že cenu nakonec získal Henri Moisson za Cimrmanův objev izolace flóru.

Mendělejev V roce 1868 založil Dmitrij Ivanovič Mendělejev Ruskou chemickou společnost, ale pro nedostatek ruských kapacit byl zpočátku členem pouze on sám. Proto tento vědec hledal spolupracovníky v sousedních slovanských zemích a již na jaře roku 1869 přichází do společnosti Ruská chemická společnost Jára Cimrman, který rád přijal v roce 1868 nabídku podílet se na tvorbě nové tzv. periodické tabulky prvků. Zpočátku mezi vědci docházelo k častým nedorozuměním plynoucím z odlišné terminologie – „vodorod“ a „uglorod“ Cimrman samozřejmě pochopil správně jako český vodík a uhlík, ale když ho například Mendělejev požádal, aby na další výzkum sehnal „samorodný svinec“, přinesl mu Cimrman místo přírodního olova svou ranní moč. Nicméně už na konci roku byla vytvořena první periodická tabulka prvků. Mezi oběma chemiky však došlo ke sporu o to, podle jaké vlastnosti má být periodická tabulka sestavena: atomovou váhu chtěl Cimrman nahradit tzv. protonovým číslem, a to mnoho let před objevením protonů, což Mendělejevův dobou omezený rozum nemohl přijmout. Mendělejevova periodická tabulka Spor zašel tak daleko, že Cimrman – bílá místa vyznačena bíle nakonec nedovolil Mendělejevovi publikovat prvky, které pro tabulku samostatně objevil, a tak se v první verzi tabulky objevují všeobecně známá bílá místa. V roce 1870 Mendělejev přesto publikoval knihu, kde sice zapřel původní názvy prvků (bohemium, jarium a cimrmanium), ale popsal jejich přesné vlastnosti, podle kterých už pro západoevropské chemiky byla hračka „objevit“ a pojmenovat nové tři prvky gallium (Boisbaudran, 1875), skandium (Nilson, 1879) a germanium (Winkler, 1886). Tehdy Cimrman na chemii zanevřel. Chemickou tabulku nadále používal pouze jako šachovnici pro své partie s velmistrem Emanuelem Laskerem a se synem svého přítele, malým Jarouškem Heyrovským. S ním ji nakonec vyměnil za pytlík cíněných kuliček, které pod Cimrmanovým dohledem Heyrovský sám odlil z cínu, jenž získal v roztoku louhu sodnatého z bílého plechu pomocí elektrického proudu. „Jmenuje se Jára a má otce Leopolda, nemohl jsem si vybrat lepšího pokračovatele,“ prohlásil tehdy Cimrman a předal Heyrovskému své poznámky k fyzikální chemii. Svou autoritu a znalosti v oboru chemie využíval Cimrman nadále spíše v záškodnické činnosti. Například když chtěl rakouský chemik Carl Auer baron von Welsbach pojmenovat v roce 1885 nově objevený prvek „austrium“, probudila se v českém geniovi vlastenecká krev a Auera přemluvil, aby dal prvku název

Osudová Máňa Marie Skłodowská se narodila o dva roky dříve než periodická tabulka, 7. listopadu 1867, do učitelské rodiny v tehdy „ruské“ Varšavě. Matka jí zemřela, když jí bylo 11 let a otec se konečně stal přirozenou hlavou rodiny. Přestože byl ruskými úřady přinucen přestat učit a našetřené peníze prohrál v kartách, děti ho měly rády. Četl jim po večerech z bible a z klasiků a ukazoval různé fyzikální experimenty na přístrojích, které v prohnilých carských školách nakradl. Tak se dětem dostalo všeobecného vzdělání a několika tržných ran. Marie vědomostmi vynikala nad své sourozence a ve škole Pan Skłodowski a jeho dcery pak nad ostatní studenty, ale Máňa, Broňa a Hela z rodiny odešel na univerzitu pouze její jediný bratr Josef. Dívky totiž na vysoké školy v Polsku nesměly. A tady se poprvé setkávají cesty našich dvou géniů, aby se zase po několika měsících rozešly. Cimrman stál tehdy u zrodu takzvané Plovoucí Univerzity. Byla to vlastně noční výuka mladých dívek pokaždé na jiném místě Varšavy. Dívky byly ze svého profesora nadšeny, i když věděly, že jim nemůže dát to,

Studentky varšavské plovoucí univerzity (jediný muž na fotografii je Cimrman, kvůli ruské státní policii v dámském oděvu).

co stálé kamenné univerzity. Po několika devítiměsíčních semestrech však profesor Cimrman odchází zcela znaven do Krakova a zakládá zde další podzemní instituci zaměřenou proti ruskému útlaku – ženskou kliniku. Dráhu lékařky si vybrala také Mariina starší sestra Broňa a rozhodla se odejít na Sorbonnu. Studium na této prestižní univerzitě však nebylo zadarmo, a tak

29

se domluvila s Marií, že ta bude své peníze vydělané po nocích ve Varšavě posílat do Paříže a až Broňa dostuduje, vymění si to. Marie byla tehdy Cimrmanovi vděčná za praxi, která jí vyšlapala cestu k jistému finančnímu zajištění, z něhož vyžila ona i její sestra. Čekalo ji ale překvapení. Po promoci se Broňa znenadání provdala s polským patriotem Kazimírem Dluskim a usadila se ve Francii. Když se Marie drkotala čtvrtou třídou z Polska do Paříže, bylo jí už 24 let. Zpočátku nechala sice sestra Marii bydlet u sebe, ale to na zaplacení studia nestačilo. Navíc to měla do města nejméně dvě hodiny koňkou, takže většinu noci strávila na kolejích, což, jak jistě uznáte, není optimální prostředí pro studium. Hledala si proto v Paříži levný podnájem. Pomoc přišla od bývalého varšavského profesora Cimrmana. Cimrman se objevoval v Paříži již od šedesátých let 19. století. Vždy si pronajal stejný byt v Latinské čtvrti, kde se v Rue de Université zabýval vylepšováním hygienických prostředků; vynalezl například sprchu poháněnou šlapacími pedály. Shodou okolností bydlel přímo nad Školou krásných Cimrmanova mansarda, v níž byla 5 dní chemická laboratoř (obraz Cimrmanovi věnoval Gustave Caillebotte). umění, kterou často při koupeli vyplavoval. Studenti, kteří malovali pod Cimrmanovou koupelnou – Monet, Renoir a Caillebotte – si stěžovali u domovního soudu, že jim Cimrman rozmývá barvy na plátnech, ale po prvním úspěchu na Salonu v roce 1965 žalobu stáhli a věnovali českému geniovi hned několik svých obrazů. Cimrman se v Paříži usadil nastálo až po Světové výstavě roku 1889, kde měl samostatný pavilon – první veřejné keramické záchodky na světě. Pro rychlejší přístup k pisoárům vynalezl Cimrman roce 1890 poklopec. Právě na veřejných toaletách potkal Cimrman Skłodowskou podruhé ve svém životě – snažila se tam přespat, aby nemusela dojíždět. Žila v příšerCimrmanův vynález poklopce (1890) vyvolal ných podmínkách, v odborné veřejnosti neobvyklý zájem. umírala hlady, neměla dostatek teplého oblečení, musela se přikrývat židlí, protože v místnosti byla taková zima, že voda ve splachovacím zásobníku přes noc zamrzala. Neuměla uvařit ani polévku. Sama si pekla chléb ze zbytků potravin, které našla na ulici, ale bohužel si ho (stejně jako později radium a polonium) nepatentovala, a tak její recept o pár let později vydala americká vláda v Manuálu pro armádní kuchaře během americko-španělské války (1896). Cimrmanovi se nadějné studentky zželelo a ubytoval ji ve svém bytě. Skłodowská, zaujata studiem a novými možnostmi, si v mansardě nad bytem zřídila laboratoř. Když po pěti dnech vylétla celá půda do povětří, Cimrman se chtěl nové nájemnice zbavit. Ta se do něj ale během společné přípravy sirovodíku bezmezně zamilovala. Když vyvětrali, byl Cimrman ještě tak omámený, že dal svolení k sňatku.

30

Laboratoř Pierra Curie v Paříži (v patře) po návštěvě Marie Skłodowské.

Městské divadlo v Paříži po návštěvě Marie Skłodowské

Jelikož byl sňatek tajný, víme o něm velice málo. Měl se odehrát na Nový rok 1892 na zámečku Versailles. Názory některých francouzských cimrmanologů, kteří ho kladou na zámek Fontainbleau, lze zpochybnit prostým faktem, že frekvence turistů by na takovém místě utajení předem vylučovala. Svědkové obřadu byli Cimrmanovi přátelé Dr. William Konrad Roentgen a podivín Pierre Curie. Roentgen pořídil také několik svatebních snímků. Právě tyto snímky slouží dnes jako jediný přímý důkaz sňatku. Za nepřímý důkaz by mohly být považovány i poznámky Guy de Maupassanta, známého milovníka krásných žen, který si

Svatební polibek (Cimrman vlevo, „pahrbek geniality” je jasně zřetelný).

Snubní prstýnek na ruce Marie Skłodowské. Slavný Roentgenův snímek.

přesně 2. ledna 1892 z neznámých důvodů podřezal hrdlo a ve zbytku svého krátkého života v soukromém ústavu pro duševně choré v Passy u Paříže stihl napsat pouze několik motáků s výmluvným textem: „Cimrman, Cimrman, Cimrman.“ Svatební cestu naplánoval Cimrman do svého oblíbeného důlního městečka Jáchymova. Cimrmanovu odhalení léčebných účinků tamější vody tehdy veřejnost nevěnovala pozornost, a tak z pramene, který vytryskl z dolu Svornost, pil od roku 1864 pravidelně jen on sám (dokonce si ji nechal posílat do Paříže spěšným dostavníkem). Marie Cimrman-Skłodowská prožívala nejšťastnější období svého života, jak rodinného tak vědeckého. Ráda by zjistila chemické složení jáchymovské vody, ale tolerovala Cimrmanův odpor k chemii, a tak novomanželé prožili snad jediný týden nečinnosti ve svých životech v malebném domečku, na jehož místě byl o pár let později postaven Kurhaus Cimrman (dnes Radium Palace). Po návratu do Paříže si však Marie nechala z Jáchymova posílat vzorky hornin a zkoumala je. Svou skromnou laboratoř ji tajně zapůjčil Cimrmanův přítel Pierre Curie. A odtud byl již jen krůček ke katastrofě. Nejen, že manželé nesdíleli vztah k chemii, ale po několika týdnech si Cimrman v dopise příteli Kožíkovi

Pierre Curie ve své laboratoři v roce 1893

Marie Curie-Skłodowská za volantem nákladního vozidla. Podobný vůz přejel Pierra v roce 1906.

Lázeňský dům Cimrman v r. 1910 (v popředí)

Zlomené srdce (Guy de Maupassant)

Zlomené zdraví (Joseph Conrad)

stěžuje: „Víš, že již před sňatkem jsem měl problémy se spánkem, ale zdá se to být stále horším. Máňa je celé noci pohroužena do knih a i když ji prosím, nezhasne. Myslel jsem, že jde o světlo z petrolejové lampy, ale nebudeš tomu věřit, Máňa svítí vlastní luminiscencí. Navíc strašně chrápe!“ V roce 1893 přemluvil Cimrman svého přítele a dobrodruha Josepha Conrada, aby vzal Skłodowskou s sebou do rodného Polska. Několik dní pak Cimrman dospával spánkový deficit. Zato Conrad se nevyspal a po několika dnech s Marií Skłodowskou, které podlomily jeho zdraví více než pekelná výprava parníkem do afrického nitra po řece Kongu, se rozhodl ukončit kariéru kapitána obchodních lodí a začít psát romány. Cimrman zatím v Paříži jednal. Přesvědčil Curieho, který zrovna vynalezl magnetky na lednici, aby mu Skłodowskou prostě přebral. Bez vědomí svého přítele za něj Cimrman napsal stovky milostných dopisů do Polska, ve kterých se snaží Skłodowskou přimět k rozvodu a co víc, k uzavření nového sňatku. Z jednoho

z četných listů si zde uveďme alespoň krátkou ukázku: „Co ti může dát on? Možná svůj domov, své peníze, svou sobeckou lásku a slávu, ale za jakou cenu? Já ti nabízím mnohem víc: společnou postel ve společné laboratoři, společnou stravu, společné děti, společné magnetky na lednici, společnou Nobelovu cenu – Alfred mi dal přečíst svoji poslední vůli (ale nikomu ani slovo, má to být překvapení).“ Skłodowská ale nechtěla o rozvodu ani slyšet. Nicméně Cimrman svou partnerku dobře znal a věděl o jejích vlasteneckých citech, a tak hned v následujícím dopise píše: „Nechala jsi v mé laboratoři několik úlomků smolince. Zdá se, že bychom společně mohli objevit pár nových prvků do tabulky. Neklame-li mě paměť, 'polonium' v ní zatím chybí. Ale pokud nechceš, 'curium' taky nezní špatně. Tvůj Pierre.“ Za dva dni byla Marie v Paříži. Pak už následovaly události nesčetněkrát popsané v životopisech obou laureátů Nobelovy ceny. Avšak svrchu uvedené informace na tyto události vrhají nové světlo a přinejmenším kladou před historiky mnoho nezodpovězených otázek. Na příklad proč měla věřící katolička civilní sňatek? Proč si novomanželé nevyměnili prstýnky? Proč byli oddáni v chemických pláštích? Kde vzali peníze na bicykly, na kterých jeli na svatební cestu? Kdo instaloval u Curieů sprchový kout? A kde na něj vzali peníze? Kdo dopomohl Marii Curie k doktorátu, když do té doby žádná žena podobný titul na Sorbonně neobdržela? Proč si vědecký pár nedal objev radia patentovat? Kdo byl onen záhadný muž, kterého Marie najala na domácí práce a kde na něj vzala peníze? Jak to, že při první oficiální návštěvě Jáchymova v r. 1925 znala Skłodowská město jako své boty? Kde vzala peníze na boty?? Kdo byl otcem Ireny a kdo otcem Evy? Proč vyšly pouze Eviny paměti? Měla snad Irena paměť děravou? Kdo řídil vůz, jenž v roce 1906 přejel Pierra Curie? Měla Marie řidičský průkaz?

31

nová kancelář

Pozvání na kávu do Dolního Ú jezdu Dnes vám představujeme další přírůstek do širokého portfolia kanceláří BSF a.s. Tentokrát se podíváme do Dolního Újezda, kde o svoji klientelu od dubna pečuje Věra Večeřová.

Věro, co Vás přimělo k tomu, otevřít kancelář v relativně malé obci? Dolní Újezd má 2 000 obyvatel, a ač jde o vesnici, co se týká služeb, jsme téměř samostatní, máme zde školu, lékaře, obchůdky, bohatý kulturní život, sportovní vyžití a zemědělské družstvo, které patří mezi nejbohatší v ČR. Kancelář s nabídkou finančních služeb však u nás chyběla. Já se tomuto oboru věnuji již 11 let, zpočátku šlo o přivýdělek k rodičovskému příspěvku, ale čím více jsem do celé práce pronikala, ukazovalo se, jak velký je její smysl a cítila jsem stále větší zodpovědnost vůči klientům. Nějaký čas jsem tedy provozovala kancelář doma, což ale není ideální.

Zřízením kanceláře v relativně malé obci však potvrzujete, že se BSF snaží být klientů co nejblíže. Všichni, kteří se zabýváme finančnictvím vážně, víme, že sepsáním smlouvy naše práce u klienta zdaleka nekončí, ale začíná. Servis já osobně považuji za nejdůležitější službu. A to byl první impuls k otevření kanceláře. S tím, jak se moje klientela rozšiřovala, jsem si stále více uvědomovala, že klient musí mít možnost přijít do profesionálního prostředí a kamenná kancelář

32

jistě vzbuzuje větší důvěru. I z pohledu maminky dvou dětí je kancelář v místě bydliště ideální a praktická. Obě ratolesti navštěvují místní ZŠ, mohu jim tak být na blízku a mám současně i větší klid na práci.

Práci ve finančnictví jste zpočátku považovala za dočasnou, přesto jste u ní nakonec zůstala. Vyhovuje mi časová svoboda a mojí druhou mateřskou dovolenou jsem absolvovala při této činnosti, i když jsem měla v úmyslu práci na čas přerušit. Jak už jsem ale řekla, cítím velikou zodpovědnost za své klienty a v práci jsem pokračovala, protože se na mě stále obraceli.

Dá se říci, že otevřením nové kanceláře jste se po profesní stránce posunula kupředu? Rozhodně doporučuji těm, kteří uvažují nad otevřením kanceláře a mají již částečně vybudovanou klientelu, aby neváhali. Jsem sama velmi mile překvapena, jak brzy se obyvatelé i noví klienti dozvěděli o kontaktním místě. Radost mi dělá také vysoká návštěvnost kanceláře. Závěrem bych chtěla čtenářům vzkázat následující: Pokud zavítáte do obce Dolní Újezd u Litomyšle, přijměte pozvání na kávu. Budete srdečně vítáni.

Děkuji za rozhovor a přeji Vaší nové kanceláři mnoho spokojených klientů.