PAGINAE HISTORIAE SBORNÍK STÁTNÍHO ÚSTØEDNÍHO ARCHIVU V PRAZE

PAGINAEHISTORIAE

7

SBORNÍK STÁTNÍHO ÚSTØEDNÍHO ARCHIVU VPRAZE

1

© Státní ústøední archiv v Praze 1999 ISBN 80-85475-56-1 ISSN 1211-9768 2

OBSAH HORNOLUŽICKÝ SVÌTSKÝ KLÉRUS V PRAŽSKÉ ARCIDIECÉZI V PRVNÍ POLOVINÌ 17.  STOLETÍ (Zlatuše Kukánová) ........................................................... 5 Zusammenfassung DER OBERLAUSITZER WELTKLERUS IN DER PRAGER ERZDIÖZESE IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 17. JAHRHUNDERTS ............................................ 24 OHLASY ITALSKÝCH UDÁLOSTÍ V ÈESKÝCH ZEMÍCH V 1. POLOVINÌ 19. STOLETÍ (Alena Pazderová) .................................................................................. 27 Zusammenfassung DER NACHHALL DER ITALIENISCHEN EREIGNISSE IN DEN BÖHMISCHEN LÄNDERN IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 19. JAHRHUNDERTS ........................ 44 VÝBORY SPOLKU ÈESKÝCH AKADEMIKÙ ŽIDÙ A  AKADEMICKÉHO SPOLKU „KAPPER“ (Helena Krejèová) .................................................................... 46 Zusammenfassung DIE AUSSCHÜSSE DES VEREINS DER TSCHECHISCHEN JÜDISCHEN AKADEMIKER UND DES AKADEMISCHEN VEREINS „KAPPER“ ..................... 84 OMLADINÁØI (Alexandra Špiritová) .............................................................................. 85 Zusammenfassung DIE OMLADINA-MITGLIEDER ................................................................................ 111 ZAØIZOVÁNÍ PRVNÍHO ÈESKÉHO PENZIONÁTU PRO DÍVKY V PRAZE 1898 (Irena Štìpánová) .............................................................................. 112 Zusammenfassung DIE ERRICHTUNG DES ERSTEN TSCHECHISCHEN PENSIONATS FÜR MÄDCHEN IN PRAG 1898 ................................................................................ 125 MLADOÈEŠI A KONEC PRINCIPU VŠENÁRODNÍ STRANY – VOLBY DO Ø͊SKÉ RADY 1900–1901 (Luboš Velek) .......................................................... 126 Zusammenfassung DIE JUNGTSCHECHEN UND DAS ENDE DES PRINZIPS DER ALLNATIONALEN PARTEI – DIE REICHSRATWAHLEN 1900–1901 .................. 157 VÝSTAVNÍ ÈINNOST ZEMÌDÌLSKÉ JEDNOTY ÈESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (Jiøina Junìcová) ................................................................................. 159 Zusammenfassung DIE AUSSTELLUNGSTÄTIGKEIT DES LANDWIRTSCHAFTLICHEN VEREINS DER TSCHECHOSLOWAKISCHEN REPUBLIK ........................................................ 165 SIONISTICKÁ VOLEBNÍ POLITIKA NA KONCI 20. LET (Marie Crhová) ......... 166 Zusammenfassung DIE WAHLPOLITIK DER ZIONISTEN AM ENDE DER 20. JAHRE..................... 187

3

DILEMATA ŽIDOVSKÉ POLITIKY V ÈESKÝCH ZEMÍCH V LETECH 1933–1938 (Jiøí Køesan) ............................................................................................. 189 Zusammenfassung DIE DILEMMATA DER JÜDISCHEN POLITIK IN DEN TSCHECHISCHEN LÄNDERN IN DEN JAHREN 1933–1938 .................................................................. 204 AKCE ALBRECHT DER ERSTE. UDÁLOSTI 1. ZÁØÍ 1939 SE ZVLÁŠTNÍM ZAMÌØENÍM NA BRNO A JIŽNÍ MORAVU (Miroslava Menšíková – František Vašek) .................................................................... 206 Zusammenfassung AKTION ALBRECHT DER ERSTE. DIE EREIGNISSE VOM 1. SEPTEMBER 1939 MIT BESONDEREM AUGENMERK AUF BRNO UND SÜDMÄHREN................ 255 KOMINTERNA A NÌMECKÁ EMIGRACE V ÈESKOSLOVENSKU 1933–1939 (Bohumil Èerný)......................................................................................... 256 Zusammenfassung DIE KOMINTERN UND DIE DEUTSCHE EMIGRATION IN DER TSCHECHOSLOWAKEI 1933–1939 ......................................................................... 275 ÚNOR 1948 A KATOLICKÁ CÍRKEV (Vácslav Babièka) .......................................... 277 Zusammenfassung FEBRUAR 1948 UND DIE KATHOLISCHE KIRCHE .............................................. 293

4

HORNOLUŽICKÝ SVÌTSKÝ KLÉRUS V PRAŽSKÉ ARCIDIECÉZI V PRVNÍ POLOVINÌ 17.  STOLETÍ Zlatuše Kukánová Naše starší historiografie se problematice Horní Lužice nevìnovala nijak systematicky. Zpravidla jí v rámci nejrùznìjších pøehledù dìjin a studií z církevní správy vymezila ve svých statích jen nìkolik stran a poznámek. Pozornost badatelù se soustøedila pouze na vybrané otázky, publikované náhodnì èi ve vybraných sbornících.1 Podobná situace byla i na nìmecké stranì, kde zùstávají klasickou prací více než sto tøicet let staré Köhlerovy dìjiny do roku 1815.2 Øadu informací o náboženských pomìrech získáme z nedávno vydaných kompendií, dotýkajících se otázek nìmecké reformace a protireformace.3 Naše znalosti o jedné z vedlejších korunních zemí jsou v posledních letech bohatší díky Františku Kavkovi a Lence Bobkové, kteøí se zabývají jejím postavením za Lucemburkù.4 Dìjinám národnostní menšiny v Lužici, totiž lužickým Srbùm, zøízení Lužického semináøe v Praze a vzájemným kulturním stykùm, zasvìtil vìtšinu dosavadních prací Zdenìk Boháè.5 Tuto drobnou studii je tøeba chápat jako pokus o objasnìní nìkterých otázek z dìjin církevní správy první poloviny 17. století. Horní Lužici spojovaly s Èechami dlouholeté politické vztahy, vyplývající ze zvláštního postavení lužických markrabství. Poèátek emancipace obou stavovských obcí znamenalo vydání Vladislavského zemského zøízení v roce 1500, které zaruèilo Lužièanùm stejná práva jako dalším obyvatelùm zemí Koruny èeské.6 Prakticky to znamenalo možnost získání inkolátu a rozmnožování majetku v jakékoliv èásti království. V roce 1547 nestáli hornolužiètí stavové po boku krále Ferdinanda I. v zápase se saským kurfiøtem Janem Fridrichem a jejich vojsko nebojovalo v bitvì u Mühlberku. Za to však draze zaplatili odejmutím nìkterých mìstských privilegií a znaènými finanèními pokutami. Postupné uvolòování vzájemných vztahù bylo završeno bìhem stavovského povstání pøistoupením hornolužických ke konfederaci nekatolických stavù v létì roku 1619. Po volbì Fridricha Falckého èeským králem došlo ke sblížení císaøe Ferdinanda II. se saským kurfiøtem Janem Jiøím I.. V èervenci roku 1620 sepsali smlouvu, zajišující pøedání Lužice Sasku náhradou za váleèné útraty. Následný záøijový kurfiøtùv vpád do Horní a Dolní Lužice byl z jeho strany podpoøen sliby zachování náboženských svobod pro luterány. Obsazení strategicky dùležitých míst a mìst Kamence, Budyšína, Zhoøelce, Žitavy a dalších znamenalo faktické pøe5

vzetí zemì do saských rukou. Dne 18. èervence roku 1621 už holdovali lužiètí stavové politicky posílenému Janu Jiøímu jako zástavnímu držiteli. Ten uzavøel o dva roky pozdìji (23. èervna 1623) s Ferdinandem II. dohodu o zastavení Lužice až do vyplacení váleèných škod v celkové výši šesti miliónù tolarù. Další vývoj váleèných událostí logicky vyústil v uzavøení takzvaného Pražského míru a vydání recessu 30. kvìtna 1635, kdy Ferdinand II. Habsburský postoupil saskému kurfiøtu Janu Jiøímu obì zemì jako dìdièné léno. Dluh mezitím podle odhadu vzrostl už na sedm miliónù dvì stì tisíc tolarù, což se rovnalo sedmdesáti dvìma tunám zlata. Dolní a Horní Lužice pøesto zùstaly v lenním svazku a èeský král mohl nadále užívat markrabìcí titul a zemské znaky. Pro pøípad vymøení saské dynastie bylo panovníkovi zaruèeno jejich opìtovné navrácení.7 Lužice zùstala vázána povinnou obranou èeského státu v pøípadì obecného ohrožení, kterou mìla už od Vladislavského zemského zøízení. Naopak nemusela napøíštì obesílat èeské snìmy ani platit bernì a jakékoliv jiné dávky, soudní spory neøešil pražský apelaèní soud, nýbrž spadaly pod jurisdikci saského kurfiøta. Jedním z nejdùležitìjších ujednání Pražského míru bylo zajištìní dosavadních náboženských a politických svobod, tedy zachování urèitého statu quo mezi protestanty a katolíky v dané oblasti. Luterská reformace, pronikající ze severního a støedního Nìmecka, ovlivnila už ve dvacátých a tøicátých letech 16. století náboženský vývoj v Lužici8 a odtud se šíøila dále do èeských pøíhranièních oblastí. To vyvolalo v obou zemích nejen odklon obyvatelstva od tradièního katolického náboženství, ale rozkol a zmìny v samotné organizaci církevní správy. V Èechách se postupnì rozštìpila pùvodní kališnická církev na radikální a konzervativní vìtev, která se stále více sbližovala s katolíky. Konzervativnìjší èást kališníkù, reprezentovaná konzistoøí, pøispìla nakonec vnitøním rozpadem ke zrušení kompaktát, které si roku 1567 vymohly stavy. V tomto období zaznamenáváme vedle postupného znovuzrození katolické církve také snahy o legalizaci novokališnického vyznání, které byly v roce 1575 završeny pøijetím Èeské konfese.9 Ta sice uznávala existenci vyznání jako takového, nepovolovala však jeho samostatné organizování. Pøesto se mùžeme setkat s výjimeènou organizací luteránù na šlikovských panstvích na Loketsku a na Chebsku. K obratu došlo až v roce 1609 po vydání Rudolfova majestátu zaruèujícího náboženskou svobodu, porážka stavovského povstání v listopadu 1620 znamenala konec uvolnìných náboženských pomìrù. Habsburkové se snažili využít svého vítìzství k potlaèení jakékoliv opozice a hlavní oporou jejich politiky se v tomto smìru stalo katolické náboženství. Restriktivní opatøení na sebe nenechala dlouho èekat. Už v následujícím roce byla zrušena utrakvistická konzistoø a postupnì byli ze zemì vypovídáni všichni protestantští kazatelé. Císaøské mandáty zakazovaly obyvatelùm vyznávat jinou než katolickou víru a podstatnì omezovaly práva nekatolických stavù. 6

V øadì pøípadù docházelo k výrazným zásahùm do vnitøní správy církve a její tìsnìjší závislosti na státu. Toto snažení bylo završeno Obnoveným zøízením zemským, vyhlášeným roku 1627, které rušilo Rudolfùv majestát a potvrzovalo katolické náboženství jako jediné oficiální v zemi. Jednoduchá nebyla situace ani v Horní Lužici, patøící tehdy k zemím Èeské koruny. Také tam došlo pod vlivem luteránù a kalvinistù k náboženskému rozkolu. Nìkterá mìsta byla pozvolna, jiná více èi ménì násilnì reformována, protestanté postupnì nahrazovali katolíky v mìstských radách a obsazovali katolické kostely. Jsou známy pøípady, kdy církevní správu pøevzaly do svých rukou dokonce mìstské rady. Došlo k tomu v Žitavì v roce 1540 a v roce 1570 tam úplnì ustaly katolické bohoslužby.10 Pozice katolické církve byla oslabena nejprve v roce 1559, kdy se saský kurfiøt zmocnil hradu Stolpen, dosavadního sídla biskupského generálního komisaøe pro Lužici, a následným pøistoupením míšeòského biskupa Jana IX. z Haugwitzu k protestantismu.11 V roce 1567 pøešla z papežova rozhodnutí správa lužického vikaritátu na dìkana a kapitulu sv. Petra v Budyšínì. Na vìtšinì panství svìtských feudálù a na statcích míšeòského biskupa, dobytých saským vojskem, byla vrchností zavádìna reformace. Díky dùslednému uplatòování patronátního práva pøi obsazování far ovládlo luterství do konce sedmdesátých let šestnáctého století témìø celou Horní Lužici. Katolické obyvatelstvo se soustøedilo pøedevším ve mìstì Budyšínì a statcích budyšínské kapituly s obcemi Brehmen a Dahlowitz, dále ve vesnicích patøících klášterùm v Mariensternu, Marienthalu a Lubáni.12 Menší enkláva se udržela ještì na jihu Lužice v mìsteèku Schirgiswalde a jeho bezprostøední blízkosti. Pøetrvávajícím anachronismem byla stálá podøízenost protestantských duchovních budyšínskému dìkanovi. Záhy po vydání Rudolfova majestátu se projevily emancipaèní snahy protestantských stavù. Již v roce 1610 byl pøipraven návrh vlastního majestátu, který jim mìl vedle svobody vyznání zaruèit patronátní právo v protestantských kostelích. Dohled nad nekatolickými duchovními mìl pøejít z budyšínského dìkana na stavovské inspektory. K vydání majestátu však nedošlo pro nesouhlas zúèastnìných stran. Èásteènou náhradou za nìj byl Matyášùv slib z roku 1611, zachovávající Horní Lužici pøi jejím dosavadním vyznání. Pražský mír z roku 1635 se snažil respektovat složité pomìry v Lužici. Na jedné stranì pamatoval na beztrestnost pøívržencù nekatolických vyznání v pøípadì opìtovného uplatnìní zástavního práva. Na stranì druhé zajišoval práva katolické církve v celé zemi, která se vztahovala na budyšínskou kapitulu, kláštery Marienstern a Marienthal, klášter magdalenek v Lubáni a dolnolužické cisterciácké opatství v Neuzellu. Ochrana katolického náboženství se prakticky projevovala pøítomností královských komisaøù pøi volbách dìkanù, opatù nebo abatyší a jejich potvrzením do pøíslušných beneficií. Od tohoto zvyku bylo opuš7

tìno v letech 1741 až 1773, aby bylo znovu obnoveno a uplatòováno i po roce 1815, kdy bylo Sasko nuceno postoupit Prusku celou Dolní a východní èást Horní Lužice. Právo èeského krále na obranu katolíkù a jejich vyznání uznávala saská vláda dokonce i po svém vstupu do novì vytvoøeného Nìmecka. Veškeré formální i faktické nároky èeského státu vùèi Horní Lužici zanikly podepsáním versailleské mírové smlouvy v roce 1919. Døíve než se zamìøíme na sledování osudu hornolužického svìtského kléru, musíme si uvìdomit, že jeho možnosti byly s ohledem na postavení katolické menšiny znaènì omezené. Domácí prostøedí nenabízelo požadované vzdìlání ani možnost získat svìcení potøebné k výkonu knìžského povolání. Mladým mužùm, kteøí se chtìli seznámit se základy a principy køesanské vìrouky, nezbývalo než opustit rodnou Lužici a vydat se na nìkteré z dostupných vzdìlávacích zaøízení. Veškeré farní a mìstské školy byly totiž kontrolovány protestanty (ve Zhoøelci a v Budyšínì byly evangelické latinské školy, gymnázium v Míšni a teologie se pøednášela ve Wittenberku a v Lipsku). Bez základních znalostí univerzálního evropského církevního jazyka latiny a prùpravy v rétorice by žádný uchazeè nemohl pomýšlet na budoucí dráhu katolického duchovního. Lužièané nemìli v podstatì jinou možnost než odejít z domova do cizího prostøedí, aby v nových pomìrech získali potøebné vzdìlání a souèasnì navázali dùležité kontakty. Výchova nastupující generace hornolužických studentù a faráøù v Èechách mìla už jistou tradici v pøedbìlohorské dobì, protože zde nacházeli pro svoje zámìry relativnì solidní zázemí a podmínky.13 Oproti sousedním zemím byla u nás pomìrnì hustá školní sí, navazující na systém støedovìkých farních škol.14 Nejbližší školy v pøíhranièním Èeskolipsku, Šluknovsku a Frýdlantsku byly však pod vlivem nìmeckých luterských univerzit. Podobná situace panovala i v severních Èechách, které zejména v nìmecky mluvící èásti podléhaly luteránùm a kalvinistùm. Vìtšina zbývajících partikulárních škol byla svázána s pražskou univerzitou, takže také vychovávala protestantsky orientovanou mladou generaci. Pøesto mimo vliv Karolina zùstala na pøelomu 16. a 17. století tradiènì katolická oblast v jižních a západních Èechách. Studenti se proto mohli rozhodnout pro latinskou mìstskou školu v Plzni, v Èeských Budìjovicích nebo v jiném místì. Na své pøíští povolání se pøipravovali návštìvami cvièení v jezuitských kolejích, která si získávala mezi posluchaèi stále vìtší oblibu pro svou otevøenost všem vrstvám. Studium u jezuitù neposkytovalo jen potøebné základní vzdìlání, stalo se navíc prostøedkem k postoupení na spoleèenském žebøíèku, protože v øadì pøípadù umožnilo nadaným nemajetným chlapcùm pøístup ke vzdìlání. Kromì toho se zde nabízela ještì možnost studovat v nìkteré z klášterních škol øádù, jež mìly ve své náplni vedle pastoraèní také vzdìlávací èinnost. 8

Jezuitská akademie u sv. Klimenta byla v roce 1556 založena pøedevším pro zájemce z Èech a zemí Èeské koruny kvùli snadné teritoriální dostupnosti, cizinci tvoøili mezi posluchaèi menšinu. Pøesto si øada z nich zvolila Prahu, protože jim byla nejblíže.15 Význam klementinské akademie, suplující na poèátku 17. století absenci katolické vysoké školy v zemi, není tøeba pøíliš pøeceòovat.16 Ještì ve dvacátých letech plnila spíše funkci støední školy, protože právì v gymnaziálních tøídách bylo ke studiu zapsáno nejvíce žákù. Zde byl kladen dùraz na výuku jazykù, zejména tolik potøebné latiny, øeètiny a pozdìji hebrejštiny. Vedle jazykù museli studenti prokázat znalost klasické literatury a dobøe zvládnout øeènické umìní. Už ve druhé polovinì 16. století zajišovala vzdìlání hornolužièanù jezuitská gymnázia v Chomutovì, Èeském Krumlovì a Jindøichovì Hradci a cisterciácké klášterní školy v Oseku, Plasích a Vyšším Brodì, kam se studenti uchylovali s ohledem na tradici místních klášterù v Mariensternu a Marienthalu.17 Je možné, že teprve tady, po bližším seznámení s prostøedím nebo ve snaze následovat uèitelský vzor, se nìkteøí rozhodli pro svou celoživotní službu Kristu. Pozornost mladých mužù se nemusela vždy upírat jen k Èechám, protože jinde v sousedních zemích mìli podobné možnosti. Kromì pražského se nabízel podobný ústav s pomìrnì širším zahranièním dosahem na nedaleké Moravì. V Olomouci byla totiž biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova založena jezuitská akademie, které byla roku 1573 propùjèena práva vysokého uèení.18 Ta však zpoèátku vychovávala podobnì jako Klementinum vìtšinou støedoškolskou mládež a jen mizivé procento posluchaèù absolvovalo vysokoškolský kurs z filozofie.19 Graduováni byli nejprve èlenové Tovaryšstva Ježíšova a teprve pozdìji byla tato možnost nabídnuta jiným zájemcùm.20 Protože výuka teologie byla v Praze zahájena až v roce 1616,21 museli studenti odcházet na další øádové uèilištì do rakouského Štýrského Hradce. Potøeby svìtského knìžstva v pražské arcidiecézi pokrýval ve druhé polovinì 16. století svatováclavský semináø pro chudé (založen 1559), k nìmuž èasem pøibyl ještì papežský semináø pro výchovu budoucích knìží (založený roku 1575). Oba ústavy spoleènì s konviktem pro šlechtické studenty byly však pod kontrolou jezuitù, dohlížejících na studium a chování svìøencù.22 Nadvláda patres Societatis Jesu nad pobìlohorským školstvím byla dovršena v listopadu 1622 pøevzetím Karlovy akademie. Tehdy se otevøela cesta k obnovení ètyøfakultního uèení a k postupné rekatolizaci pražské univerzity.23 Novì instalovaný arcibiskup Arnošt hrabì Harrach si byl vìdom hegemonie jezuitù a proto usiloval o zøízení vlastního semináøe k výchovì a vyššímu filozofickému a teologickému vzdìlání nastupujícího katolického duchovenstva. Po nìkolikaletých jednáních a po zajištìní nezbytných finanèních prostøedkù na provoz semináøe bylo jeho snažení korunováno úspìchem, takže v roce 1635 mohlo být koneènì zahájeno vyuèování v bývalém královském dvoøe u Prašné brány.24 9

O tøi roky pozdìji (22. prosince 1638) povýšil papež Urban VIII. na Harrachovu žádost semináø na úroveò generálního studia, které se tak stalo tøetím vysokým uèením v Praze.25 Se vznikem dalších uèiliš stojících mimo univerzitu se postupnì rozšiøovalo spektrum nabídek o možnost studovat v cisterciácké koleji sv. Bernarda nebo v premonstrátské koleji sv. Norberta.26 K vyhlášeným soukromým školám s právem udìlovat akademické grady v teologii a filozofii patøilo také dominikánské Studium generale u sv. Jiljí a minoritské Collegium Ferdinandeum u sv. Jakuba.27 Uchazeèi o knìžské svìcení mìli v pobìlohorské Praze nesrovnatelnì vìtší výbìr a lepší vzdìlávací možnosti než jejich pøedchùdci. Situace v pražské arcidiecézi v prvních desetiletích 17. století byla znaènì komplikovaná. Arcibiskupové Zbynìk Berka z Dubé, Karel z Lamberka, Jan Lohelius a Arnošt z Harrachu museli bìhem svého archiepiskopátu øešit kromì bìžných záležitostí také øadu závažných otázek.28 Pøetrvávající problémy ve správní organizaci arcidiecéze vedly k roztøíštìní farní sítì a katastrofálnímu nedostatku domácích duchovních pastýøù, který se ještì prohloubil po definitivním vypovìzení všech protestantských knìží. Dalším negativním dùsledkem váleèných událostí byl postupný ekonomický úpadek, projevující se v øadì pøípadù nemožností obsadit uprázdnìná beneficia. Proto docházelo ke spojování neobsazených far ve vìtší celky pod jednoho katolického duchovního a v øadì pøípadù spravovali svìtské fary øeholníci. V nejpostiženìjších oblastech Èech èasto pomáhali pøi zajišování základních úkolù také jezuitští misionáøi. V pražské arcidiecézi pùsobili vedle Èechù také Slezané, Poláci, Bavoøi, Lužièané, Sasové, Moravané, Italové a další národnosti.29 Øada katolických duchovních byla vysvìcena v sousedních nebo nedalekých diecézích a arcidiecézích (napøíklad ve Vídni, Vratislavi a Erfurtu), ostatní byli ordinováni v Praze.30 Celkový obraz o poètu, místním pùvodu a národnosti novoknìží získáme studiem dochovaných ordinaèních matrik pražské arcidiecéze z let 1604 až 1612 a 1627 až 1651, uložených ve Státním ústøedním archivu v Praze ve fondu Archiv pražského arcibiskupství.31 Nìkteré chybìjící údaje o pùvodu ordinandù se podaøilo doplnit z dalších pramenù. Šlo zejména o pøehledy promovaných studentù a alba jezuitských akademií v Praze a Olomouci s informacemi o školních studiích.32 Bìhem devítiletého období sufraganátu strahovského opata Jana Lohela za arcibiskupù Zbyòka Berky z Dubé a Karla z Lamberka bylo v Praze v letech 1604 až 1612 ordinováno celkem 177 laikù z rùzných arcidiecézí a diecézí. Knìžského svìcení, opravòujícího k samostatné správì beneficií, dosáhlo jen 116 z vysvìcených. Presbyteriát získalo kromì ostatních národností šedesát dva Èechù a dvacet sedm Nìmcù, to znamená, že necelá ètvrtina veškerého svìtského kléru pocházela z nìmeckých zemí (Saska, Lužice, Bavorska, Vestfálska, Falce, Hesenska, Pruska a Švábska).33 10

Do Prahy vážilo svou cestu deset kandidátù z Lužice (tøi byli z Budyšína, další se narodili nebo pocházeli z Chroštice (Crostwitz), Lubánì (Lauban), Witchenavy (Wittichenau) a Žarova (Sorau). Tøi mladí muži svùj pùvod v arcibiskupské kanceláøi neuvedli ani se jej nepodaøilo pozdìji zjistit. Sedm ordinandù postupnì získalo všechna vyšší svìcení zakonèená knìžským svìcením. Jeho získání opravòovalo ordinanda ke správì fary a provádìní všech úkonù s tím spojených, to je s udílením svátostí, kázáním slova Božího a sloužením mší. Jeden Lužièan se stal jáhnem a zbývající dva mìli jen ètyøi nižší svìcení. Nevyluèujeme samozøejmì, že byli vysvìceni pozdìji nebo v jiné sousední diecézi.34 Lze to pøedpokládat minimálnì u Øehoøe Khattmanna èi Khacmana z Maurughu, vysvìceného jáhnem 10. srpna 161135 a Josiáše Streubera ze Žarova s nižším svìcením ze 31. bøezna 1607.36 Øehoø Khattmann byl nejprve budyšínským kanovníkem a ve dvacátých a tøicátých letech 17. století spoleènì s Humprechtem z Èernína rekatolizaèním komisaøem v nìkterých èástech Lužice37. Streuber spravoval na zaèátku roku 1613 faru v Polici38 a k tomu bylo nezbytné vyšší svìcení. Tøi Lužièané se zapsali ke studiu do gymnaziálních tøíd pražské jezuitské akademie. Jedním z nich byl na podzim roku 1608 Øehoø Khattmann, kterému vydala 25. ledna 1606 vysvìdèení øádného chování kongregace Zvìstování Panny Marie pøi jezuitské koleji v Èeském Krumlovì.39 O již zmínìném Streuberovi se z poznámky v matrice dovídáme, že byl v roce 1595 imatrikulován na univerzitì ve Frankfurtu nad Odrou a totéž se opakovalo o sedm let pozdìji v pražském Klementinu.40 Blažej Alexius z Chroštice byl inskribován na podzim roku 1600 jako student rétoriky v poslední nejvyšší tøídì gymnázia,41 bakalaureát filozofie získal 3. kvìtna roku 1604 a magisterskou, tedy doktorskou, zkoušku složil v následujícím školním roce.42 Ètvrtý z ordinovaných Ondøej Judex z Witchenavy byl v roce 1606 posluchaèem pøednášek z gramatiky na jezuitském uèilišti ve Štýrském Hradci.43 Mužský øeholní život ustal na území Horní Lužice už v polovinì 16. století. Nìkteré kláštery byly postupnì opuštìny, z jiných byli mniši vyhnáni nebo se sami stali šiøiteli luterství. Tento osud postihl klášter celestinù v Ojvínì a jeho filiálku v Königsteinu, františkánské kláštery v Kamenci a Žitavì a další. Pravdìpodobnì z tohoto dùvodu nebyl do roku 1612 v pražské arcidiecézi ordinován žádný lužický øeholník. Je tøeba podotknout, že zjišování a urèování národnosti u øádových svìcencù není snadné, protože ordinaèní matriky ve vìtšinì pøípadù registrují vedle jména a pøíjmení pouze mateøské kláštery, které opustili kvùli svému dalšímu vysvìcení. Ani rùzné pøehledy profesù, klášterní nekrologia a kalendária, uložená zejména ve fondech Státního ústøedního archivu v Praze a v rukopisných oddìleních Národní knihovny a Národního muzea v Praze, neposkytují v tomto smìru dostatek potøebných informací. 11

V letech 1627 až 1651 pocházela z nìmeckých zemí pìtina ordinandù s knìžským svìcením, to je dohromady 88 z celkového poètu 457 osob.44 Na rozdíl od pøedchozího pøedbìlohorského období pøicházeli do Prahy noví zájemci o vysvìcení z nìmeckého Duryòska, Braniborska, Bádensko-Württemberska a Západního Pruska. Pøi sledování hornolužických novoknìží nesmíme zapomenout, že Lužice byla od roku 1635 nejen souèástí Saska, ale i míšeòské diecéze. Z poètu tøiceti devíti ordinandù dosáhli do konce roku 1651 tøicet dva nejvyššího svìcení. Zbývajících sedm obdrželo z rukou pražských sufragánù Šimona Brože z Horšovského Týna a Kryšpína Fucka shodnì všechna nejnižší svìcení, pøièemž Kristián Augustýn Falc se stal knìzem v dubnu roku 1653.45 Nemùžeme vylouèit, že nìkteøí byli ordinováni ještì pozdìji. Ordinandi s nižším stupnìm byli u nás po Bílé hoøe dosazováni na venkovské školy na místa nekatolických uèitelù a nebo pomáhali ve velkých farních obvodech udìlovat køest z milosti a vykládat køesanské pravdy a katechismus o nedìlích a svátcích místo mše svaté.46 Nejvíce Lužièanù pøišlo do Prahy z tradièních katolických míst. Devìt ze všech vysvìcených uvedlo jako své rodištì nebo pozdìjší bydlištì Chroštici, sedm Witchenavu, šest Budyšín, tøi Ostrovec a zbývající jiná mìsteèka a vesnice (napøíklad Cannewitz, Ralbitz). Šest osob vedle národnosti nepodalo žádnou bližší informaci o svém pùvodu ani se jej nepodaøilo doplnit z jiných pramenù. Døíve než pøistoupíme k vyhodnocení vzdìlanostní úrovnì hornolužických novoknìží, ordinovaných v pražské arcidiecézi, je tøeba pøipomenout, že informace o jejich poètu jsou díky absenci pramenù pro nìkterá pobìlohorská léta znaènì neúplné. Protože album pražské jezuitské akademie pro dané období je nezvìstné, nemáme k dispozici systematiètìjší seznamy katolických studentù v Praze od druhé poloviny dvacátých let 17. století. Další údaje mùžeme získat a ovìøit až od roku 1636 v seznamu studentù arcibiskupského semináøe, uloženého ve Strahovské knihovnì,47 a z rekonstruovaného pøehledu studentù filozofické fakulty pro léta 1640 až 1654.48 Je známo, že ètyøi studenti byli shodnì dne 18. ledna 1624 imatrikulováni ke studiu u sv. Klimenta.49 Jeroným Dionýs Czunka èi Schunka a Martin Jordan, kteøí se vypravili z Chroštice do Prahy, se stali gymnaziálními studenty poetiky, Martin MikulᚠGlausch byl inskribován jako syntaxista. Jistì nejzkušenìjším byl Øehoø Gorlichius, protože se zapsal do posledního roèníku tøíletého filosofického kursu na pøednášky metafyziky s etikou. Dosud se však nepodaøilo zjistit, kde získal pøedchozí vìdomosti. Na jezuitské akademii v Olomouci studovali syntax další dva Lužièané Martin Valentin Cucul(us) z Chroštice v roce 161750 a TobiᚠVavøinec Khal.51

12

Po otevøení arcibiskupského semináøe by se dal pøedpokládat zvýšený zájem budoucích novoknìží právì o tato studia. Arnošt z Harrachu na sebe pøevzal spoleènì s císaøem ochranu nad katolíky v Horní Lužici a proto také odpovídal za vytvoøení vhodných podmínek pro výchovu a vzdìlání nastupujících katolických duchovních správcù. Urèité øešení by se nabízelo trvalým uvolnìním nìkolika míst ve vlastním semináøi. To se nepodaøilo uskuteènit zøejmì s ohledem na poèáteèní finanèní obtíže tohoto ústavu.52 V dochovaném seznamu semináøe se objevuje pouze jeden z pozdìji ordinovaných. Mezi prvními dvaceti alumny arcibiskupa Harracha pod rektorátem doktora teologie Jiøího Peischelia v letech 1636 až 1641 najdeme jméno Baltasara Quietsche.53 V ordinaèní matrice je u téhož Baltasara Gnaicze èi Gvaicze Lužického dne 6. èervna 1637 u záznamu o udìlení první tonsury a nižších svìcení poznámka o jeho alumnátu,54 takže bychom údaj o studiu mohli èásteènì zpøesnit. Zdá se, že Lužièané dali pøi výbìru vysoké školy pøednost tradièní filozofické fakultì pøed nedávno zøízeným Harrachovým vysokým uèením. Pøesvìdèí nás o tom pomìrnì vysoký poèet studujících filozofie, zaznamenaných pozdìji mezi ordinovanými. Ke studiu logiky na Ferdinandovì univerzitì v Klementinu byli imatrikulováni na podzim roku 1643 Martin Schram z Budyšína55 a Jan Ludvík Tinnicides.56 Stejné pøednášky absolvoval od zaèátku roku 1650 Petr Jan Francz z Witchenavy57, o kterém víme, že hájil v roce 1648 Prahu proti Švédùm jako èlen VII. akademické legie. Bakalaureát filozofie získali tøi posluchaèi, v roce 1641 to byl Martin Treczek èi Fretscher pùvodem z Ostrovce,58 v roce 1644 nám již známý TobiᚠVavøinec Khal,59 absolvent olomouckého jezuitského gymnázia, a v roce 1652 Jindøich Niesner také z Ostrovce.60 Úplné filozofické vzdìlání zakonèil úspìšným obhájením mistrovské disputace a slavnostní promocí Jakub Ferdinand Waczlaw Witchenavský (roku 1647), po získaní doktorátu byl opravnìn uèit filozofii v kterékoliv zemi a pøedsedat závìreèné zkušební komisi.61 Pøestože je tato studie vìnována pøedevším laickému kléru, nemùžeme si nepovšimnout nìkolika vysvìcených lužických øeholníkù, kteøí se objevují v matrikách pražské arcidiecéze od roku 1627. I když jsou zápisy z doby sufraganátu Kryšpína Fucka dovedeny až do roku 1653,62 zaregistrujeme posledního øádového svìcence této národnosti v roce 1645.63 Vzhledem k nepatrnému poètu nemohli výraznì zasáhnout do správy zdejších klášterù ani inkorporovaných far, i když i tak malý vzorek má urèitou vypovídací hodnotu. Z devíti ordinandù bylo pìt z cisterciáckých klášterù, dva byly èleny Tovaryšstva Ježíšova a po jednom pøišlo z malostranského kláštera augustiniánù eremitù u svatého Tomáše a od minoritù u svatého Jakuba na Starém Mìstì pražském.

13

Potvrzuje se, že v pobìlohorském období se v Horní Lužici projevilo pùsobení místních ženských klášterù, které mohly do znaèné míry ovlivnit mladé chlapce pøi rozhodování o dalším osudu a výbìru životní dráhy. Profesy plaského kláštera se postupnì stali kukovští rodáci Jiøí De Lanka a Petr Šimon Cuculus èi Kokla,64 do sedleckého kláštera odešel Filip Alzka èi Halska, do Oseka Jindøich Pollei z Budyšína65 a do jihoèeského Vyššího Brodu Jindøich Ignác Jan(us). Kromì sedleckého šedého mnicha, jak se èlenové tohoto øádu obèas nazývali, dosáhli všichni knìžského svìcení. Jiøí Delanka èi De Lanka byl inskribován dne 18. ledna 1624 jako rétor na pražské klementinské akademii.66 Bakalaureát filozofie byl udìlen 5. kvìtna 1642 Jindøichu Janovi v Olomouci 67 a Šimonovi Cuculovi dne 13. kvìtna 1642 pro zmìnu v Praze.68 Z nekrologií plaského kláštera, uložených v oddìlení rukopisù Národní knihovny, se dovídáme nìkolik dùležitých informací o jejich životì. Šimon Petr Cucul byl novicmistrem a pozdìji faráøem v Neètinách a v Kralovicích, zemøel v kvìtnu 1672.69 Jiøí De Lanka byl pøes 22 let faráøem v Nejdku a Dìpoltovicích u Karlových Varù (zemøel v dubnu 1664)70 a koneènì Jindøich Pollei spravoval faru Jeníkov a podle oseckého nekrologia ukonèil svou životní pou 16. záøí 1648.71 Dnes jen tìžko najdeme u konkrétních osob odpovìï na otázku po pøíèinách jejich odchodu z Horní Lužice do Prahy. Nìkteøí chlapci a mladí mužové opustili známé domácí prostøedí s jasným úmyslem stát se katolickými knìžími a proto se podrobili zkoušce pøed arcibiskupskou komisí, aby po jejím složení a vysvìcení mohli pùsobit v duchovní správì. Øada z nich zùstala v Èechách a další se pravdìpodobnì vraceli z Èech domù, aby tam šíøili katolickou víru a posilovali své farníky v boji s protestantismem. Pro budoucí povolání se mohli rozhodnout až bìhem gymnaziální docházky nebo po ukonèení studia filozofie. V pramenech bychom se setkali i s pøípady, kdy Lužièané pøišli za nìkým pøíbuzným nebo známým. Nemùžeme však vylouèit, že je sem pøivedla obyèejná náhoda, která potom zmìnila jejich další život. Arcibiskupská kanceláø pøijala žádost budìjovického dìkana Kryštofa Tomáše èi Tomášova ze dne 30. dubna 1609 o pøidìlení jeho bratra Matouše za kaplana na tamní beneficium.72 Podle ordinaèní matriky byl jmenovaný vysvìcen knìzem 4. dubna.73 Sourozenec se ve své funkci asi osvìdèil, protože se v dalších letech výraznì uplatnil ve správì na jihu arcidiecéze. V záøí roku 1624 byl arcidìkanem bechyòským, dìkanem doudlebským a faráøem krumlovským.74 Pøi své pastoraèní práci narážel stejnì jako nìkteøí jeho kolegové na øadu obtíží a problémù. V únoru roku 1627 si už jako arcidìkan krumlovský stìžoval na nevázanost a neposlušnost knìží na Prácheòsku, protože ho nerespektovali jako arcidìkana. K jeho postavení nepøispìli svým jednáním kolátoøi ani faráøi, kteøí ho èasto obcházeli a neinformovali o zamýšlených zmìnách ve správì far.75 Situace se posléze uklidnila, nevíme zda v tom sehrál výraznou roli sám arcibis14

kup nebo zasáhl nìkterý z jeho blízkých spolupracovníkù, protože zmínìný Matouš zastával v roce 1636 z titulu krumlovského dìkana úøad jednoho ze tøí vikáøù bechyòského kraje.76 Pro úspìšné zvládnutí rekatolizaèních snah bylo tøeba zmapovat situaci v celé pražské arcidiecézi nebo ve vytypovaných èástech a po jejím vyhodnocení naznaèit základní smìry dalšího vývoje. Z tohoto dùvodu byly v pobìlohorských Èechách sestavovány církevní a svìtskou vrchností nejrùznìjší pøehledy a zprávy. Jejich nespornou výhodou je fakt, že podávají stejné èi srovnatelné údaje o duchovních správcích v jedné èi více oblastech k urèitému datu. Nejvíce informací o postavení a teritoriálním pùsobení Lužièanù jsme získali v rùzných písemnostech Státního ústøedního archivu v Praze, ve fondech Archiv pražského arcibiskupství a Stará manipulace. Nejbohatším a nejspolehlivìjším pramenem byly vizitaèní protokoly a relace o stavu far. Jednalo se pøedevším o vizitaèní zprávy z let 1624, 1627, 1630–1631, 1650 až 1652 se širším dopadem na nìkolik vikariátù nebo krajù.77 Øadu nových poznatkù o životì a dalším osudu vysvìcených pøed Bílou horou poskytla korespondence pøijatá arcibiskupskou kanceláøí. Z èasových dùvodù mohl být provìøen pouze materiál z let 1603 až 1614.78 Další systematické studium odeslané korespondence asi pøinese u nìkterých konkrétních osob podobné výsledky. Protože v dochovaných prezentacích k farám z let 1605 až 1650 bylo oproti oèekávání získáno pomìrnì málo údajù, byly jako doplnìk užity také pøehledy testamentujících duchovních správcù.79 Ve fondu Stará manipulace byla nejužiteènìjší akta se signaturou R 109, týkající se náboženských záležitostí.80 Zde poskytují mnoho cenných informací o rozsahu farních obvodù, jménech faráøù a jejich ekonomických podmínkách pøílohy Soupisu poddaných podle víry. Ty èasto podávají plastický obraz o znièených, poboøených a poškozených farách a kostelích a o neutìšeném stavu zádušního jmìní.81 Ve výètu prostudovaných materiálù nesmí chybìt výbìrové edice z uvedených fondù82 a korespondence pražské metropolitní kapituly z let 1600 až 1652, uložená v Archivu Pražského hradu ve fondu Archiv pražské metropolitní kapituly.83 Po prostudování zmínìných pramenù musíme konstatovat, že se v nich neobjevují jména nìkterých novoknìží ordinovaných v Praze. Z toho lze usuzovat, že se tito mladí mužové po ukonèení pøípravy na své povolání rozhodli pro návrat do rodné Lužice. Budyšínská kapitula podporovala ve vlastním zájmu tyto katolické duchovní, protože pro ni byli urèitou zárukou uhájení dosavadních pozic nebo dalšího náboženského rozvoje v zemi. Mnozí z nich našli uplatnìní pøímo v Budyšínì jako èlenové kapituly nebo katedrální vikáøi. Nejvíce zpráv máme o budyšínských kanovnících, udržujících písemný styk s pražskou metropolitní kapitulou. Díky tomu víme, že kromì Øehoøe Khatzmanna byli v padesátých letech 17. století svatopetrskými kanovníky Jan Jakub Schunka a TomᚠTiska.84 15

Naproti tomu na øadì beneficií zaregistrujeme hornolužické duchovní pastýøe a místo jejich svìcení nám není známo. Domníváme se, že ho nìkteøí získali v Praze v letech 1613 až 1626, která nejsou doložena ordinaèní matrikou. Další obdrželi potøebné knìžské svìcení v jiné diecézi a jiném prostøedí, odkud si pøinesli urèité zkušenosti a návyky, které se potom snažili uplatòovat ve svìøených farnostech. Jako pøíklad mùžeme použít soupis faráøù frýdlantského dìkanátu a žitavského arcidìkanátu z dubna 1626, spadajících pod jurisdikci arcibiskupa Harracha.85 Ze šesti uvedených lužických faráøù nebyl ani jeden podle existujících pramenù vysvìcen pražským sufragánem. V matrikách se vyskytuje øada dvojic s podobným pøíjmením a stejným místním pùvodem. Pøedpokládáme, že v nìkterých rodinách byl vzorem pro svého mladšího pøíbuzného starší sourozenec, strýc nebo bratranec, vykonávající knìžskou službu, i když nelze vylouèit, že šlo o pouhou shodu pøíjmení. V letech 1630 a 1631 se v ordinaèní matrice sufragána Brože z Horšovského Týna objevují dvojice Martin Glausch a Antonín MikulᚠGlausch z Ostrovce a Jeroným Schunka a Jan Jakub Schunka (oba z Chroštice).86 Navíc se tøetím z Glauschù, totiž s Ondøejem z Witchenavy, se setkáme na zaèátku roku 1613, kdy abatyše marienthalského kláštera žádá o jeho prezentaci k faøe v Königshainu místo Valentina Petschelia.87 O tom, že její žádost byla vyslyšena není pochyb nebo Ondøej Glausch byl správcem tamního beneficia ještì v roce 1626.88 Z Chroštice pocházeli také Matìj Jordan (vysvìcen 1634–1635) a Martin Ondøej Jordan (svìcen 1627) a z Witchenavy další dvojice Adam Hantzk (svìcen 1645–1646) a Martin Hunczich (1636–1638). Za sufragány pražského arcibiskupa pøišel z Budyšína Melichar Hopner, jemuž bylo knìžské svìcení udìleno roku 1606. Onofrius Heppner také z Budyšína se stal knìzem v roce 1630. Nižší svìcení mìl od roku 1610 Ondøej Judex z Witchenavy a o devatenáct let pozdìji složil presbyterské zkoušky Jakub Benedikt Judex z Chroštice. U mladíkù s vìkovým rozdílem jedné generace mùžeme vyslovit domnìnku o urèité rodinné èi rodové tradici. V menší uzavøené katolické enklávì nebyl tento jev nièím neobvyklým. Po vyhodnocení všech známých údajù zjišujeme, že vìtšina ordinovaných Lužièanù se stala správci v národnostnì a jazykovì smíšených pøíhranièních oblastech. Na severozápadì Èech ve vikariátech kadaòském a loketském a na severu boleslavského pùsobili na rùzných beneficiích Martin Badach, Jakub Benedikt Judex, Baltazar Kinsch èi Gnaicz, Martin MikulᚠGlausch, Martin Mièanský èi Mitschanský, Vavøinec Pacholitius, Alex Blažej èi Blažejùv, Øehoø Czorlichius èi Gorlichius a Martin Cucul èi Kokla. Další dva, Matouš Tomášùv a TobiᚠVavøinec Khal spravovali fary na jihu arcidiecéze v krumlovském a jindøichohradeckém vikariátu. Ve vnitrozemí se podle dosavadních poznatkù uplatòovali pomìrnì sporadicky, faráøem v Lysé nad Labem byl JosiᚠStreuber a v Praze u sv. Václava na Menším Mìstì pražském byl duchovním správcem 16

Øehoø Philomela. Nìkteøí z uvedených faráøù se pøi plnìní povinností jistì nevyhnuli rùzným støetùm se svými farníky a dokonce i s patrony. Pøíèinou nemusela být vždy neznalost prostøedí èi jazyková bariéra, èasto mohla svou roli sehrát osobní antipatie èi jiné dùvody. V øadì pøípadù to mohla být i nechu nekatolické vrchnosti respektovat arcibiskupovo rozhodnutí o obsazení tamního beneficia katolickým správcem. Dnes už tìžko zjistíme proè se Maxmiliánovi z Valdštejna zdál nedostateèným dubský faráø Martin Cucul, prezentovaný z Harrachovy vùle na faru v Mnichovì Hradišti, Loukovì a Bakovì a proè pøikazoval v srpnu 1640 svému hejtmanovi, aby ho vypudil.89 Že šlo o zjevnou svévoli patrona dokládá skuteènost, že jmenovaný zastával úøad dìkana v Èeském Dubu se znaènì velkým farním obvodem ještì v roce 1652.90 Vìtšina novoknìží pocházela z tradièních katolických míst jakými byly vedle Budyšína Chroštice, Ostrovec, Witchenava, Žarov a Lubáò. I zde se pøi formování názorù a orientace mladých katolíkù zøetelnì promítl vliv místních klášterù. Témìø polovina všech ordinovaných pocházela z míst patøících pod jurisdikci mariensternského kláštera,91 na jehož panství bylo nejvíce katolických far. Nìkteøí Lužièané se nejprve zapsali na pražské nebo olomoucké jezuitské akademii, aby zde absolvovali pøevážnì nižší gymnaziální tøídy tzv. studia inferiora a potom pokraèovali ve studiu filozofie. Úroveò vzdìlání knìžského dorostu se postupnì zkvalitòovala a zvyšovala v souvislosti s rozšiøující se nabídkou výuky v pobìlohorských Èechách. Pøi výchovì nastupujícího hornolužického svìtského kléru nesplnil pøedpokládanou roli arcibiskupský semináø, založený jako protiváha Klementina. Pro znaènou èasovou nároènost zùstalo stranou zájmu teologické vzdìlání. Neprokázaly se ani tìsnìjší vazby na další jezuitskou akademiii ve Štýrském Hradci nebo na vídeòskou univerzitu, kterou nenavštívil žádný z Lužièanù, vysvìcený v pražské arcidiecézi.92 V letech 1604 až 1612 a 1627 až 1651 bylo v Praze vysvìceno celkem ètyøicet devìt laikù z Horní Lužice, pøièemž pouze pìtina z nich zde nezískala nejvyšší knìžské svìcení, které je opravòovalo k samostatné správì svìøených beneficií. Ani v tìchto pøípadech nemùžeme vylouèit možnost ordinování jinými svìtícími biskupy. Lužièané vzhledem k ostatním národnostem výraznì nezasáhli do vnitøního vývoje pražské arcidiecéze, nebo jejich pomìr dosáhl pøibližnì 6–7 % ze všech svìtských ordinandù. Pøes omezený rozsah tohoto pøíspìvku, který je tøeba chápat jako úvodní sondu do mnohem složitìjší problematiky, mùžeme vyslovit nìkolik obecnìjších závìrù. Pøevážná vìtšina hornolužických novoknìží se uplatnila ve správì beneficií v národnostnì smíšeném pohranièí pøedevším ve vikariátech kadaòském a loketském a v místech se silnou koncentrací nìmecky mluvícího obyvatelstva. V oblastech bezprostøednì sousedících s nìmeckými zemìmi byli z po17

chopitelných dùvodù vyhledáváni pro svoji znalost pomìrù a prostøedí. Jestliže se u èeských ordinandù preferovala pøi obsazování far znalost rodných míst a mìsteèek, je jisté, že pøedností faráøù z Horní Lužice mìla být pastoraèní služba v pøíhranièních oblastech. Tady se díky pøirozené migraci obyvatelstva a nìmecké kolonizaci, probíhající zejména ve druhé polovinì 16. století, nedostali do jazykovì i kulturnì cizího prostøedí.93 Navíc se pøedpokládalo, že budou nejen dobrými duchovními pastýøi svým krajanùm, ale také pøirozenou hradbou proti pronikajícímu luterství. Laický klérus, který zùstal v pražské arcidiecézi, spravoval v první polovinì 17. století beneficia v oblastech s nepøerušeným a pomìrnì konsolidovaným vývojem, která podle možností patronù zajišovala v nejistých dobách tøicetileté války potøebné ekonomické zázemí. Závìrem musíme pøipomenout, že v budoucnu je tøeba vìnovat pozornost osudu tìch, kteøí se po vysvìcení vrátili do Horní Lužice a tam se podle svých možností a schopností podíleli na správì far a posílení pozic katolické církve.

POZNÁMKY 1

Pozornost zasluhují pøedevším práce J. Kaprase, Lužice a èeský stát. Praha 1935. Z dalších napøíklad O. Bauer, Žitava v èeských dìjinách. In: Žitavsko v èeských dìjinách, Praha 1947; J. Páta, Lužice. Praha 1946 a A. Frinta, Lužiètí Srbové. Praha 1955.

2

J. A. E. Köhler, Die Geschichte der Oberlausitz von den ältesten Zeiten bis zum Jahre 1815 für Schule und Haus. Neues Lausitzisches Magazin 42, Görlitz 1865.

3

Pøehled o konfesijním vývoji jednotlivých øíšských teritorií v období reformace a protireformace v letech 1500–1650 a shrnutí dosavadních znalostí o pramenech a literatuøe podává nìkolikasvazková publikace Die Territorien des Reiches im Zeitalter der Reformation und Konfessionalisierung. Land und Konfession 1500–1650. Bd. 6 – Nachträge, 1996, s. 92–113, kde je autorem pøíspìvku o Lužici K. Blaschke; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1448 bis 1648. Ein biographisches Lexikon. Herausgegeben von Erwin Gatz unter Mitwirkung von Clemens Brodkorb. Berlin, Dunker und Humblot 1996, zde pøedevším pasហvìnovaná míšeòským biskupùm a také pražským a olomouckým arcibiskupùm; M. Knobloch, Bemühungen um kirchenrechtliche Selbständigkeit im Sechsstädtebund der Oberlausitz.In: 650 Jahre Sechsstädtebund der Oberlausitz, Kamenz 1997, S. 49–62.

4

F. Kavka, Karl IV. und die Oberlausitz. In: Lìtopis. Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe B - Geschichte 25, 1978, S. 141–160; týž, Vláda Karla IV. za jeho císaøství (1355–1378)., I. – II., Univerzita Karlova Praha 1993; L. Bobková, Územní politika prvních Lucemburkù na èeském trùnì. Acta Universitatis Purkynianae, Studia historica-Monographiae I., Ústí nad Labem 1993; táž, Karl IV. und der Sechsstädtebund der Oberlausitz. In: 650 Jahre Sechsstädtebund der Oberlausitz, Kamenz 1997, S. 31–48; táž, Pomìr korunních zemí k Èeskému království ve svìtle ustanovení Karla IV.. PHS 34, 1997, s. 17–38. Kromì toho se L. Bobková zabývá otázkou pobìlohorské emigrace do Lužice a Saska a pøipravuje do tisku edici seznamù pobìlohorských emigrantù z Prahy a severozápadních Èech do Pirny po roce 1628.

18

5

Z. Boháè, Èeské zemì a Lužice. Vyd. SURSUM, Tišnov - Budyšín 1993. Výbor statí a studií dr. Zdeòka Boháèe pøipravený k jeho 60. narozeninám.

6

J. Kapras, Právní dìjiny zemí koruny èeské II/1. Praha 1913.

7

Srovnej text Pražského recesu otištìného J. Kaprasem, Lužice a èeský stát, s. 32–42.

8

V Žitavì se objevil první luterský faráø r. 1521, v Löbau pøestoupil tamní správce k protestantismu v polovinì dvacátých let a v Budyšínì kázal evangelický pastor od roku 1530.

9

Podrobnìji k vývoji v tomto období F. Hrejsa, Èeská konfese. Praha 1912.

10

O. Bauer, c. d., s. 44.

11

J. A. E. Köhler, c. d., s. 179–194; S. Seifert, Niedergang und Wiederausstieg der katholischen Kirche in Sachsen 1517–1773. Leipzig 1964.

12

Ke klášteru Marienstern patøilo mìsteèko Witchenava.

13

Z. Boháè, c. d., s. 21–39.

14

Z. Winter, Život a uèení na partikulárních školách v Èechách v XV. a XVI. století. Praha 1901; F. Palacký, Obyvatelstvo èeských mìst a školní vzdìlání v 16. a na zaèátku 17. století. ÈSÈH 18, 1970, s. 345–370; výsledek dosavadní práce o vzdìlanosti v pøedbìlohorských Èechách shrnul J. Pešek, M욝anská vzdìlanost a kultura v pøedbìlohorských Èechách 1547–1620. UK Praha 1993 a dále F. Kavka, J. Petráò a kol., Dìjiny Univerzity Karlovy I. 1347/48-1622. Praha Karolinum 1995, s. 219 an.

15

M. Truc, Národnostní charakter jezuitské akademie pražské. AUC-Phil. et hist. II., Vojtíškùv sborník, 1958, zejm. s. 55–58; F. Šmahel, M. Truc, Studie k dìjinám University Karlovy v letech 1433–1622. AUC-HUCP 4/2, 1963, s. 3–59 a úvod M. Truce k edici Album academiae Pragensis Societatis Iesu 1573–1617 (1565–1624). Momumenta historica Universitatis Carolinae Pragensis, tomus 2., Praha 1968, kde na s. XXV uvádí, že z celkového poètu 1836 studujících bylo 31 mladíkù z Lužice, tj. 1,7 % z inskribovaných.

16

Z celé øady prací výbìrovì pøipomínáme W. W. Tomek, Geschichte der Prager Universität. Prag 1849; Z. Winter, Dìje vysokých škol pražských od secessí cizích národù do bitvy bìlohorské. Praha 1897; týž, O životì na vysokých školách pražských knihy dvoje I. Kulturní obraz XV. a XVI. století. Praha 1899; F. Kavka a kol., Struèné dìjiny University Karlovy. Praha 1964, s. 111 an.; K. Beránek, Promoce v Klementinu 1604–1617. AUCHUCP 25/1, 1985, s. 7–32 ; I. Èornejová, Kapitoly z dìjin pražské univerzity 1622–1754. Praha 1992; Dìjiny Univerzity Karlovy II. 1622–1802, Praha Karolinum 1995.

17

Z. Boháè, c. d., s. 159–166.

18

Z. Kristen, K poèátkùm vysokého uèení v Olomouci. Støední Morava 1, Olomouc 1966, s. 19–35, shrnutí k problematice založení vysokého uèení v Olomouci též F. Šantavý, E. Hošek, Organizace, peèeti a insignie olomoucké univerzity v letech 1573–1973. Olomouc 1980, s. 26–34.

19

Latinské gymnázium existovalo v Olomouci od roku 1566.

20

Výuka filozofie byla v Praze zahájena v roce 1565 a v Olomouci probíhala od roku 1576. První filozofické grady mimo jezuitský øád byly v Praze udìleny až v roce 1573 se zvláštním souhlasem øádového generála.

21

Teologický kurs byl v Olomouci otevøen už v roce 1582.

22

E. Doležalová, Konvikt svatého Bartolomìje a semináø svatého Václava v Praze na Starém Mìstì – dìjiny, hospodaøení a studijní nadace. In: Facta probant homines. Sborník pøíspìvkù k životnímu jubileu prof. dr. Zdeòky Hledíkové, UK Praha 1998, s. 135–148.

19

23

Dìjiny Univerzity Karlovy I, s. 250 an.

24

A. Gindely, O vzniku tak zvané „Cassa salis“. Výroèní zpráva KÈSN, Praha 1883; F. Tadra, Poèátkové semináøe arcibiskupského v Praze. Sborník historického kroužku (dále SHK) 2, 1884, s. 270–279 a 339–348; F. Krásl, Arnošt hr. Harrach. Historicko-kritické vypsání náboženských pomìrù v Èechách od r. 1623 –1667. Praha 1886, s. 157–198; A. Soldát, Z dìjin knížecího arcibiskupského semináøe v Praze. SKH 5, 1896, s. 61–97; J. Vichra, Pražský arcibiskupský semináø a jeho studenti v 17. a 18. století. Documenta Pragensia 11, 1993, s. 123–134. K Harrachovì sporu s jezuity srv. Krásl, c. d., s. 364–412; I. Èornejová, Kapitoly z dìjin, s. 9–61, 97–109.

25

Tomuto aktu pøedcházelo v èervnu téhož roku odebrání Karolina s právnickou a lékaøskou fakultou jezuitùm pro jejich spory vedené s arcibiskupem a ostatními øády o post kancléøe univerzity, takže v letech 1638–1654 existovaly dvì univerzity – Karlova a jezuitská filozoficko-teologická univerzita u sv. Klimenta. K nim se pøiøadil Harrachùv semináø, který studentùm povoloval získání všech akademických hodností, pøestože studium filozofie a teologie bylo proti klasickým univerzitním zkráceno o jeden rok, takže filozofický kurs trval dva roky a teologický tøi roky.

26

K poèátkùm Norbertina v souvislosti s arcibiskupským semináøem srv. D. K. Èermák, Premonstráti v Èechách a na Moravì. Praha 1877, s. 481–487; A. Soldát, c. d., s. 85–91 a H. Kuchaøová, Premonstrátská kolej Norbertinum v Praze (1637–1785). Bibliotheca Strahoviensis 3, 1997, s. 15–57.

27

M. Haasová, Z dìjin minoritské koleje u sv. Jakuba v Praze. In: Z Archivu ÈSAV akademiku Václavu Vojtíškovi k 75. narozeninám, Praha 1958, s. 57–69; Dìjiny Univerzity Karlovy II., s. 30 an. a 87 an.

28

K vývoji a dìjinám pražské arcidiecéze výbìrovì uvádíme monografie jednotlivých arcibiskupù a novìjší dílèí správní studie a pøehledy církevních dìjin. A. Podlaha, Z prvých let èinnosti arcibiskupa pražského Zbyòka Berky z Dubé. SHK 6, 1905, s. 1–5, 108–113; V. Bartùnìk, Karel z Lamberka, ÈSPSÈ 51–53, 1943–1945, s. 174–214; V. Ondráèek, Bl. Jan Lohel. Vítìzové 5, è. 6, Olomouc 1938; F. Krásl, c. d.; E. Èáòová, Status animarum pražské arcidiecéze. SAP 29, 1979, s. 20–55; táž, Vývoj správy pražské arcidiecéze v dobì násilné rekatolizace Èech (1620–1671). SAP 35, 1985, s. 486–557; J. Hanzal, Pobìlohorská rekatolizace v jižních Èechách. JSH 48, 1979, è. 3, s. 181–189; týž, Rekatolizace v Èechách – její historický smysl a význam. SH 37, 1990, s. 37–91; J. Kadlec, Pøehled èeských církevních dìjin 2. Praha 1991, s. 73–91; E. Maur, Problémy farní organizace pobìlohorských Èech. Traditio et cultus (sborník k šedesátinám arcibiskupa Vlka), Miscellanea historica Bohemica, Univerzita Karlova Praha 1993, s. 163–176; J. Kadlec, Rekatolizace v Èechách. In: Pražské arcibiskupství 1344–1994, Sborník statí o jeho pùsobení a významu v èeské zemi. Praha 1994, s. 129–149; sborník Rekatolizace v èeských zemích, pøíspìvky pøednesené na konferenci v Jièínì dne 10. záøí 1993, vyd. Pardubice 1995; V. Semerádová, Visitaèní písemnosti Èech 17. století. (Farní kostely a farní klérus pražské arcidiecéze v letech 1623 až 1694). SAP 47, 1997, s. 125–204; P. Balcárek, Z korespodence Carla Caraffy, nuncia na císaøském dvoøe v letech 1621–1628. In: Facta probant homines. UK Praha 1998, s. 33–46.

29

Z. Kukánová, Ke struktuøe svìtského kléru v Èechách na poèátku 17. století. Paginae historiae 1, 1993, s. 46–68; táž, Zprávy o stavu far pražské arcidiecéze z roku 1650. Paginae historiae 2, 1994, s. 20–62.

30

Tyto informace získáme z nejrùznìjších zpráv o vizitacích, ze soupisù far a faráøù z let 1624 až 1650, uložených ve Státním ústøedním archivu v Praze, ve fondu Archiv pražského arcibiskupství I. (SÚA Praha, APA I.), dále to jsou napøíklad prezentace k farám z let 1605–1650 signatury C 138/3–4, kartony 2638–2639b, zprávy o vizitaci na Hradecku v roce 20

1631 sign. C 109/1, karton 2038 a Parochialia, karton 4470 (zde pøedevším pøehled far a faráøù arcidìkanátu Horšovský Týn z roku 1631). Další údaje jsou v písemnostech Archivu Pražského hradu (dále APH), fond Archiv pražské metropolitní kapituly (dále KA), karton LXIV, è. 34 je to zpráva o vizitaci far Zbiroh, Žebrák, Zdice a Bezdìdice z øíjna až listopadu 1617 nebo kart. LXIX, è. 68 – relace kadaòského dìkana o vizitaci v kraji kadaòském z 6. až 25. èervna 1629. 31

SÚA Praha, APA I., rukopis B 3/3 Matrika knìžských svìcení 1604–1612, rkp. B 3/4 Seznam svìcencù 1626–1643, vysvìcených generálním vikáøem a sufragánem Šimonem Brožem z Horš. Týna, rkp. B 3/8 Seznam svìcencù 1644 a fond Øád premonstrátù Strahov (dále ØP Strahov), rkp. 4192 Kniha svìcení Kryšpína Fucka z let 1644–1653.

32

M. Truc, Album academiae Pragensis Societatis Iesu 1573–1617 (1565–1624). Praha 1968; Zemský archiv Opava, poboèka Olomouc, fond Universita Olomouc, rukopis 5, Matricula Academiae Olomucensis 1576–1724, originál tohoto rukopisu je uložen v Moravském zemském archivu Brno, Cerroniho sbírka (G 12) pod è. II/6, matrika z let 1590–1641. Oba rukopisy byly nejprve kriticky porovnány a údaje pro léta po r. 1641 byly získány z mladší matriky. Dále K. Beránek, Promoce v Klementinu 1604–1617. AUC-HUCP 25/1, 1985, s. 7–32.

33

Podíl jednotlivých národností byl následující: Èeši 53,45 %, Nìmci 23,28 %, Slezané 5,1 % a zbytek pøipadl ostatním a neurèitelným národnostem.

34

Tady je tøeba pøipomenout, že nemáme k dispozici ordinaèní matriku po roce 1612.

35

SÚA Praha, APA I., rkp. B 3/3, fol. 39v.

36

Tamtéž, fol. 24r.

37

Krásl, c. d., s. 83–84.

38

SÚA Praha, APA I., C 78, kart. 748.

39

SÚA Praha, APA – listiny, inv. è. 159.

40

Album academiae Pragensis Societatis Iesu, s. 75.

41

Tamtéž, s. 68.

42

K. Beránek, Promoce v Klementinu, s. 17 a 23.

43

Srovnej edici J.Andritsche, Die Matrikeln der Universität Graz. Band 1 (1586–1630), Graz 1977, s. 32.

44

Více než polovina novoknìží byla èeského pùvodu, témìø 20 % tvoøili Nìmci a 10,5 % Slezané.

45

SÚA Praha, ØP Strahov, rkp. 4192, fol. 101r.

46

Krásl, c. d., 34 an.

47

Strahovská knihovna Praha, sign. AM IX 100 Catalogus promotorum alumnorum ad curam animarum ex collegio archiepiscopali Pragensi ab Eminentissimo principe ac domino Ernesto cardinali ab Harrach archiepiscopo Pragensi anno 1636 erecto et a pontifice Romano Urbano VIII. anno 1638, 22. Decembris confirmato. Pragae 1697.

48

K. Beránek, Mistøi, bakaláøi a studenti pražské filozofické fakulty 1640–1654. Národní knihovna ÈR, Praha 1998.

49

Album academiae Pragensis, s. 98.

50

Matricula academiae Olomucensis, s. 97.

51

Tamtéž, s. 196. 21

52

To se podaøilo o necelých sto let pozdìji zvláštní nadaci, jež dala v roce 1728 vzniknout Lužickému semináøi v Praze.

53

Strahovská knihovna, sign. AM IX 100, fol. A2.

54

SÚA Praha, APA I, rkp. B 3/4, fol. 146v.

55

K. Beránek, Mistøi, bakaláøi, s. 218, è. 1571.

56

Tamtéž, s. 248, è. 1818.

57

Tamtéž, s. 79, è. 431.

58

Tamtéž, s. 250, è. 1835.

59

Tamtéž, s. 123, è. 787.

60

Tamtéž, s. 169, è. 1160.

61

Tamtéž, s. 259, è. 1892.

62

SÚA Praha, ØP Strahov, rkp. 4192.

63

Je tøeba upozornit na to, že po roce 1645 nebyla u poloviny vysvìcených uvádìna národnost.

64

Nìkteré biografické udaje mnichù lužicko-srbského pùvodu v cisterciáckém klášteøe Plasy uvádí Boháè, c. d., s. 38.

65

Boháè, c. d., s. 35 registruje jmenovaného mezi oseckými cisterciáky z lužicko-srbské oblasti.

66

Album academiae Pragensis, s. 97.

67

Matricula academiae Olomucensis, s. 621.

68

K. Beránek, Mistøi, bakaláøi, s. 57, è. 261.

69

Národní knihovna Praha (dále NK), rkp. Osek 96 Necrologium pro Monasterio B. V. M. de Plassio 1625–1813, fol. 74v a 195v.

70

NK Praha, rkp. Osek 96, fol. 60v a 194v data úmrtí se však rozcházejí.

71

Srv. pozn. 65 a NK Praha, rkp. Osek 103 Necrologium sive liber mortuorum in monasterio Ossecensi professorum ab anno MDCXLV, fol. 131v.

72

SÚA Praha, APA I, C 77 recepta, kart. 743.

73

SÚA Praha, APA I, rkp. B 3/3, fol. 32r.

74

F. Mareš, Rozvrh far v archidiakonátu Bechyòském r. 1624 mezi zbývající duchovenstvo. VKÈSN, tøída filosoficko-historicko-jazykozpytná, 1903, s. 23.

75

Krásl, c. d., s. 225 „Pøi tak velikém zmatku faráøùv a kolátorù nemohu podržeti úøad arcidìkanský, aniž lze mi poskytovati nìjakého užitku, nebudu-li výnosem nejjasn. Osvíc. Vaší jak dìkanùm tak i faráøùm obou krajù /Práchenského a Budìjovického/ pøedstaven.“

76

SÚA Praha, APA I., Parochialia, kart. 4470.

77

Srovnej pozn. 30 a dále rkp. B 4/8 se zprávami o vizitacích far a jinými písemnostmi z let 1598–1744.

78

SÚA Praha, APA I., C 77–78, kart. 739–750.

79

SÚA Praha, APA I., C 138/3–4, kart. 2638–2639b a rkp. B 23/13 Abecední index zemøelých knìží pro léta 1637–1760 a B 21/17 Repertáø zemøelých knìží arcidiecéze pro léta 1676–1852.

22

80

SÚA Praha, fond Stará manipulace (dále SM), R 109/12.

81

SÚA Praha, SM, R 109/45.

82

Srv. pozn. 74 a dále edici F. Štìdrého, Znovuzøízení katolické duchovní správy po r. 1620. SHK 1925, s. 34–46.

83

APH, KA, kart. LIX až LXXVI.

84

APH, KA, kart. LXXV, è. 7.

85

SÚA Praha, APA I., kart. 4470

86

SÚA Praha, APA I., B 3/4, fol. 69r–87v.

87

SÚA Praha, APA I., C 77, kart. 743.

88

SÚA Praha, APA I, kart. 4470.

89

F. Krásl, c. d., s. 241.

90

T. Bílek, Stav far l. 1650–1652 v krajích Chrudimském (zvláštì na panství Pardubickém), Boleslavském, Slanském a Žateckém, pak v knížectví Fridlandském l. 1630. Stav a zpùsob far a kostelù v kraji Boleslavském 1652. Památky archeologické a místopisné 13, 1885– 1886, s. 265–266.

91

Jeho vizitátorem byl opat oseckého cisterciáckého kláštera.

92

Srv. pozn. 43 a edici F. Galla, Die Matrikel der Universität Wien. Bd. IV. 1579/II-1658/59, Verlag Hermann Böhlaus Nachf. Graz-Köln 1961.

93

Srv. J. Klik, Národnostní pomìry v Èechách od válek husitských do bitvy bìlohorské. ÈÈH 27, 1921, s. 8–62, 289–352; O. Placht, Lidnatost a spoleèenská skladba èeského státu v 16. až 18. století. Praha 1957; E. Skála, Die Entwicklung der Sprachgrenze in Böhmen von 1300 bis etwa 1650. Germanistica Pragensia 5, 1968, s. 7–15; A. Míka, Národnostní pomìry v èeských zemích pøed tøicetiletou válkou. ÈSÈH 20, 1972, s. 207– 233; týž, K národnostním pomìrùm v Èechách po tøicetileté válce. ÈSÈH 24, 1976, s. 535– 563; Z. Boháè, Národnostní pomìry v zemích Èeské koruny v dobì pøedhusitské a do tøicetileté války. In: Husitství – renesance – reformace I., sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela, HÚ Praha 1994, s. 123–131.

23

ZUSAMMENFASSUNG DER OBERLAUSITZER WELTLICHE KLERUS IN DER PRAGER ERZDIÖZESE IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 17. JAHRHUNDERTS Zlatuše Kukánová Die Oberlausitz hatte mit Böhmen langjährige politische Beziehungen, die aus der Sonderstellung der Lausitzer Markgrafschaften folgten. Die Landesordnung des Königs Wladislaus aus dem Jahre 1500 verbürgerte den Lausitzern gleiche Rechte und Pflichten wie anderen Einwohnern in den Ländern der böhmischen Krone. Infolge des Beitritts der Oberlausitz zur Konfederation der nichtkatholischen Stände im Sommer 1619, der Wahl Friedrichs von der Pfalz zum böhmischen König, der Verpfändung der Lausitz dem sächsischen Kurfürsten Johann Georg im Jahre 1623 und infolge der weiteren Ereignisse während des Dreißigjährigen Kriegs kam es zur bedeutenden Lockerung dieser Beziehungen. Der sog. Prager Friedensschluß im Mai 1635, wann der König Ferdinand II. die Ober- und Niederlausitz als Erblehen dem sächsischen Kurfürsten abtrat, bedeutete die Lösung der gegenseitigen Beziehungen. Beide Länder blieben im Lehensbund und waren Teile der böhmischen Krone.Im Falle des Aussterbens des sächsischen Herrscherhauses sollte das Land dem böhmischen Herrscher zurückgegeben werden. Eine der wichtigsten Vereinbarungen des Prager Friedens war die Sicherung aller bisherigen religiösen und politischen Freiheiten, also die Erhaltung des Status quo zwischen den Protestanten und Katholikern auf diesem Gebiet. Einerseits beständigte er den Schutz der katholischen Kirche im ganzen Land, der sich auf das St.-Peter-Domkapitel in Bautzen, auf die Zisterzienserinnenklöster Marienstern und Marienthal, auf die Priorei in Lauban und die Niederlausitzer Abtei Neuzelle bezog.Anderseits wurde die Straflosigkeit der Lutheraner und Kalvinisten im Falle der Wiedergeltendmachung des Pfandrechts bedacht. Trotz der laufenden Reformation blieb ein Teil von der Oberlausitzer Bevölkerung katholisch. Zum Zentrum wurden vor allem die Domänen des Bautzener Domkapitels und der Klöster Marienstern, Marienthal und Lauban. Nach dem Übertritt des Meißener Bischofs Johann IX. von Haugwitz zum Protestantismus ging die Verantwortung für die Verwaltung des Lausitzer Vikariats auf den Dekan und das Domkapitel in Bautzen über. Der Schutz der katholischen Religion kam zum Ausdruck in der Anwesenheit der Königskommissäre bei der Wahl der Dekane, Äbte und Äbtissinnen und in deren Bestätigung in die zuständigen Pfründen. Früher als wir uns auf die Betrachtung des Schicksals des Oberlausitzer weltlichen Klerus konzentrieren, ist es nötig, zur Kenntnis zu nehmen, daß seine 24

Möglichkeiten mit Rücksicht auf die Position der katholischen Minderheit bedeutend beschränkt waren. Die einheimische Umgebung konnte entweder die erforderliche Bildung, noch die Möglichkeit, die zum Ausübung des Priesterberufs erforderliche Weihe zu gewinnen, anbieten. Für die jungen Männer hieß das, ihre heimatliche Lausitz zu verlassen und sich in ein Nachbarland zu begeben. Die Erziehung der neuen Generation von Pfarrern gewährleistete seit dem 16. Jahrhundert eine Reihe von Jesuitengymnasien in Böhmen (z.B. in Prag, Chomutov /Komotau/, Èeský Krumlov /Krumau/ und Olomouc /Olmütz/) und die Zisterzienserklosterschulen in Osek (Ossek), Plasy (Plaß) und Vyšší Brod (Hohenfurt), wohin die Wege der Studenten mit Rücksicht auf die Tradition der Klöster Marienstern und Marienthal führten. Die Bewerber um die Priesterweihe mußten sich auf die Prager Erzbischöfe oder auf die anderen Erzbischöfe in den nächsten katholischen Diözesen und Erzdiözesen wenden. Nach der Ordination, d.h. Priesterweihe, die zur Verwaltung der Pfarren berechtigt, wirkten einige von ihnen in den vakanten Pfründen in der Prager Erzdiözese gemeinsam mit den Pfarrern aus Böhmen, Schlesien, Polen, Bayern, Sachsen, Mähren, Italien und aus den anderen Ländern. In den Jahren 1604– 1612 wurden in Prag zehn Laienbrüder aus der Oberlausitz geweiht (3 waren aus Bautzen, die anderen wurden in Crostwitz, Lauban, Wittichenau und Sorau geboren; bei drei jungen Männern gelang es nicht, ihre Abstammung festzustellen). Die meisten gewannen alle Weihen, die mit der Priesterweihe endeten (7 Personen), einer war Diakon (diaconus) und die übrigen zwei hatten nur untere Weihen (quattuor minores). Drei Lausitzern schrieben sich zum Studium in die Gymnasialklassen an der Prager Jesuitenakademie ein und nur einer von ihnen beendete die Philosophie mit der Hochschulprüfung. Der vierte wollte Grammatik an der Akademie in Graz studieren. Für Jahre 1613 – 1626 entbehrt man die Informationen über die geweihten Personen, weil die Ordinationsmatrikel des Prager Erzbistums nicht erhalten blieb. In der Zeit von 1627 bis 1651 kamen nach Prag 39 Lausitzern, am meisten aus Crostwitz (9), Wittichenau (7), Bautzen (6) und Ostritz (3). Die übrigen stammten aus verschiedenen Städtchen und Dörfern. Sechs Männer gaben keine ihre Abstammung außer der Nationalität an, und es gelang nicht, sie aus anderen Quellen zu ergänzen. Zweiunddreißig Ordinanden gewannen die höchste Stufe der Weihe, die übrigen sieben erhielten aus den Händen der Prager Weihbischöfe nur untere Weihe. Bei der Beobachtung des Bildungsniveaus bei den neugeweihten Priestern nach dem Jahre 1626 war die Forschung beschränkt, weil das Album der Prager Jesuitenakademie nach 1624 verschollen ist. Trotzdem wurde das Studium von vier Personen auf dem Prager jesuitischen St.-Klemens-Gymnasium und weiteren zwei auf der gleichen Bildungsstätte in Olomouc (Olmütz) registriert. Es scheint, daß die Lausitzern bei der Auswahl der Hochschule die traditionelle philosophische Fakultät dem neuerrichteten erzbischöflichen Seminar vorzogen. Während sich sieben Studenten für die Able25

gung der Bakkalaureus- oder Magisterprüfungen (d.h. den Doktortitel in Philosophie zu erwerben) entschieden, das Seminar Erzbischof Harrachs absolvierte nach 1636 nur ein Bewerber aus der Oberlausitz. Wir führen nur der Vollständigkeit halber an, daß in den Jahren 1627–1645 neun Ordensgeistlichen der Lausitzer Abstammung geweiht wurden. Fünf waren die Professen der böhmischen Zisterzienserklöster, zwei waren Mitglieder der Gesellschaft Jesu und je einem aus dem Prager Augustiner-Eremiten- und Minoritenkloster. Nach dem Durchstudieren einer Reihe von den im Staatlichen Zentralarchiv in Prag eingelagerten Quellen kann man feststellen, daß sich die Namen einiger neugeweihten Priester in verschiedensten Visitationsprotokollen, Präsentationen und Relationen über den Stand der Pfarren, in den Matrikeln und auch in den Übersichten der testamentierenden Pfründer nicht befinden. Daraus kann man schließen, daß diese jungen Männer wahrscheinlich nach Hause aus Böhmen zurückkehrten, um dort den Glauben zu verteidigen und ihre Pfarrkinder im Kampf mit dem Protestantismus zu stärken. Die übrigen blieben dann in Böhmen und gliederten in die Verwaltung der Pfarren ein. Die überwiegende Mehrheit von den Oberlausitzer neugeweihten Priestern machte sich nützlich in der Verwaltung der Pfründen im gemischtsprachigen Grenzgebiet, vor allem im Nordwesten und im Süden der Prager Erzdiözese. In den mit den deutschen Ländern unmittelbar angrenzenden Gebieten wurden sie aus den begreiflichen Gründen für ihre Sprach- und Lagekenntnisse aufgesucht. Falls die Umgebungskenntnisse bei den tschechischen Ordinanden bei der Pfarrenbesetzung bevorzugt wurden, ist es sicher, daß der pfarramtliche Dienst im gemischtsprachigen Grenzgebiet zum Vorteil der Pfarrer aus der Oberlausitz werden sollte. In diesem Gebiet gerieten sie dank der natürlichen Bevölkerungsmigration und der deutschen Kolonisation, die besonders in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts verliefen, nicht in die sprach- und kulturfremde Umgebung. Der Oberlausitzer Laienklerus, der in Böhmen blieb, verwaltete in der ersten Hälfte des 17. Jahrhunderts Pfründen in den Gebieten mit der nicht unterbrochenen und relativ konsolidierten Entwicklung. Diese Pfründen versicherten nach den Möglichkeiten der Patrone in der unsicheren Zeit des Dreißigjährigen Kriegs notwendiges ökonomisches Hinterland. Der Beitrag sollte als die Einleitung in die viel mehr komplizierte Problematik genommen werden, weil es noch weiter nötig ist, die Aufmerksamkeit den Schicksalen derer zu widmen, die nach der Weihung in die Oberlausitz zurückkehrten, und dort sich an der Pfarrenverwaltung und an der Verstärkung der Position der katholischen Kirche teilnahmen. Ihre Stellung war wahrscheinlich schwerer und komplizierter als ihrer Zeitgenossen, die in Böhmen blieben.

26

OHLASY ITALSKÝCH UDÁLOSTÍ V ÈESKÝCH ZEMÍCH V 1. POLOVINÌ 19. STOLETÍ 1 Alena Pazderová Vídeòský mír z roku 1815 byl pro Rakousko triumfem; opìt zaujalo první místo v koncertu evropských mocností. Lombardsko a Benátsko s Dalmácií pøipadly Rakousku, vévodové d’Este získali Modenu, císaøovna Marie Luisa Parmu a Piacenzu, arcivévoda Ferdinand se opìt stal velkovévodou toskánským, v Neapoli a na Sicílii znovu kraloval Ferdinand IV., papeži byl obnoven skoro celý církevní stát, a tak pøímo i nepøímo byl vliv Rakouska v Itálii rozhodující. Rakouský císaø spolu s ruským carem a pruským králem uzavøeli Svatou alianci, která po bouølivých dobách revoluce a napoleonských válek mìla být na dlouho zárukou principu legitimity a upevnìní panovnické autority, pøièemž starost o vìci veøejné byla plnì ponechána státním úøadùm a policii.2 Politický život v èeských zemích v 1. polovinì 19. století byl pod silným tlakem Metternichova absolutismu, který udusil jakýkoli zájem o politické otázky. O politickém probuzení širokých vrstev obyvatelstva na venkovì ani ve mìstech až do 40. let 19. století nelze mluvit. Nepolitické noviny a èasopisy byly èteny pouze jednotlivci a zájem veøejnosti se obracel jen k lokálním problémùm. Širší vrstvy obyvatelstva žily v politické apatii, projevující se navenek jako loajalita k císaøskému domu. Jejich nízká vzdìlanostní úroveò byla také pøíèinou, že zahranièní politické noviny byly sledovány pouze úzkým okruhem inteligence, z jejíhož støedu vyšel pak podnìt k hnutí roku 1848. Struènì lze konstatovat, že v centru zájmu èeských vlastencù a politikù byl boj o zrovnoprávnìní èeského jazyka s nìmeckým a o èeské školství, zrušení robotních povinností venkovského lidu, pìstování myšlenky literární slovanské vzájemnosti, vyrovnávání se s odstøeïujícími snahami èeských Nìmcù, pošilhávajících po èlenství v nìmeckém „Bundu“ a hledání cesty k rovnoprávnému a dùstojnému zaøazení èeských zemí v rámci rakouské monarchie. Nejlépe se daøilo hnutí národnímu, protože absolutistický režim, který dusil každý spoleèenský pohyb, k nìmuž nebyl dán podnìt shora, vìtšinou nemohl zasahovat tam, kde se hnutí za rùst vzdìlanosti v národním jazyce otevøenì nedotýkalo státem pøísnì støežené sféry politického života a svými výsledky naopak posilovalo produktivitu práce obyvatel, a tím i zámožnost státu.3 S italskými událostmi bylo obyvatelstvo èeských zemí poprvé výraznìji konfrontováno ve 20. letech 19. století v souvislosti s karbonáøským hnutím, které

27

si získalo sympatie v kruhu èeských vlastencù. Policejní teror v LombardskuBenátsku rozpoutala rakouská vláda již v roce 1818. V listopadu téhož roku byla odhalena první karbonáøská skupina ve Fratta Polesine, v øíjnu roku 1820 došlo k odhalení karbonáøské organizace v Lombardii a k uvìznìní básníka Silvia Pelica, hudebního skladatele Pietra Maroncelliho a dalších spolupracovníkù èasopisu „Il Conciliatore“, v bøeznu roku 1821 byla odhalena skupina tzv. milánských velezrádcù. Karbonáøùm, odsouzeným v letech 1821–23 byl trest smrti zmìnìn na dlouholetý žaláø v nejt잚ím rakouském vìzení – na brnìnském Špilberku. K 23 uvìznìným karbonáøùm pøibyli v srpnu roku 1826 ještì velezrádci z Brescie.4 Významnìji ovlivnily italské události dìní v èeských zemích až ve 2. polovinì 40. let. Tehdejší národní a politické úsilí mìlo v Èechách, jakožto agrární zemi, své pozadí i v permanentní hospodáøské a sociální krizi. Na podzim roku 1847 byly èeský obchod a prùmysl poznamenány událostmi v Itálii. Hlavní odbytištì èeského plátna a bavlnìných výrobkù, Lombardsko, témìø zastavilo svùj dovoz a od prosince uvázl vývoz do italských provincií úplnì. Souèasnì do Èech dorazily i zprávy o liberálních reformách papeže Pia IX., které zavedl ve správì církevního státu. Ty jej sice pøivedly do konfliktu s Metternichem, zato jej však povýšily na pøedstavitele svobody a národní myšlenky. A tak zatímco se Metternich odhodlal k obsazení Ferrary, aby demonstroval proti novým „nebezpeèným teoriím“, bylo jméno Pia IX. vyslovováno s úctou nejen za Alpami v italských provinciích Rakouska, ale dokonce až v Èechách.5 Politické smýšlení obyvatelstva v èeských zemích bylo však stále dušeno cenzurou. Kromì bezbarvých úøedních novin nebyl v zemi žádný politický èasopis a zájemci z øad inteligence byli odkázáni na zahranièní noviny, z nichž k nejètenìjším patøily „Augsburger Allgemeine Zeitung“ a lipské „Grenzboten“, v Rakousku úøednì povolené. Z domácích to byly zejména nìmecké „Bohemia“, „Prager Zeitung“ a „Prager Abendblatt“ a èeské „Pražské noviny“. Obrat k lepšímu nastal s nástupem Karla Havlíèka, zakladatele èeské moderní žurnalistiky, do redakce „Pražských novin“ v roce 18466, v nichž vìnoval mnoho pozornosti italským událostem. V prosinci 1847 zde otiskl programový èlánek, nazvaný „Nᚠpokrok v roku 1848“, v nìmž oznámil veøejnosti, že se míní sám starat o vzdìlání a pouèení širokých vrstev popisnými èlánky „o rozmanitých politických ústavech u rozlièných národù, o státním hospodáøství“ a podobnì a podávat pod èarou encyklopedickou formou struèné pøehledy z dìjin, zemìpisu a statistiky. Píše: „Tìžko, aby lid veškerý a zvláštì mìstský a rolnický v novinách onu prospìšnou zábavu nalézal, nevìda (abychom se prostonárodnì vyjádøili) odkud vlastnì vítr jde a kam vìje.7 Havlíèek usiloval o to, aby se každému, i nestudovanému ètenáøi, dostalo potøebných vìdomostí pro orientaci v politickém dìní. Tento plán zaèal uskuteèòovat hned v prvních èíslech Praž28

ských novin roku 1848 pod èarou v rubrice „Pøehled nynìjších záležitostí evropejských“. Èlánky o zahranièní politice byly tenkrát úøednì vyhrazeny oficiálnímu listu „Oesterreichischer Beobachter“, z nìhož mohly èerpat zprávy ostatní listy. Avšak i tento list mohl pøinášet pouhá fakta bez jakýchkoli komentáøù. Úvodníky o zahranièní politice nebyly povoleny vùbec. Již v lednu 1848 otiskuje Havlíèek v „Pøehledu“ líèení politických pomìrù v Itálii a upozoròuje, jak rychle se tam vzmáhá myšlenka národnosti, která je základem tamního politického hnutí. Píše: „Ve Vlaších nastal od vyvolení papeže Pia IX. zcela nový a jiný život. Tento dobrotivý panovník pøesvìdèen jsa, že zøízení zemí jeho velmi potøebuje vèasných oprav, poèal tyto opravy uvádìti, maje brzy po boku svém i velkovévodu Toskánského a pozdìji i krále Sardinského. Myšlénka národnosti italské velmi rychle vznikala a upevnila se v myslích obyvatelstva veškeré Italie, a aèkoli vìtšina mužù mírných uznává, že jenom na cestì pokoje, tichých oprav, svornosti mezi vládami a obèany pro Vlachy tak zanedbávané pravé blaho vzniknouti mùže, pøece jest dosti prudkých a nedoèkavých hlav, kteøí nespokojeni jsouce s tou mírnou ale jistou cestou, radìji by hned a to tøeba násilnì všechno zmìnili. Tito nyní zvláštì Piu IX. velice ztìžují kroky k dalším opravám. V Neapolsku vždy panuje jakási nedùvìra, a o èastých malých i vìtších nepokojích slýchati. Úmrtí J.C.M. vévodkynì Parmenské ještì více zapletlo stav vìcí italských, a mùže se øíci, že celá Evropa nyní nedoèkavì oèekává, k jakému konci pøijdou Vlachové se svými opravami.“8 Události v Itálii – milánský bojkot rakouského tabáku a loterie a krvavé výtržnosti na poèátku ledna 1848 v Milánì, Pavii, Padovì a Veronì, milánské povstání (tzv. „le cinque giornate di Milano“) 18.–22. bøezna, reformní požadavky Lombarïanù, žádajících zøízení zvláštní lombardsko-benátské vládní rady, obsazení všech úøadù domácími osobami, zmírnìní cenzury, uvøejòování státního rozpoètu, zrušení loterie, snížení rùzných daní atp., podobné myšlenky hlásal i Daniel Manin z Benátek, revoluce na Sicílii, korunovaná ústavou, konstituèní hnutí v Turínu a Florencii- vedly rakouskou vládu 22. února k vyhlášení stanného práva v Lombardsko-Benátsku. Metternich pomýšlel na zdolání revoluce v Itálii ozbrojenou intervencí, pøièemž poèítal jmenovitì se slovanskými a uherskými pluky. Události v Itálii mìly kromì morálního vlivu opìt citelný dopad na hospodáøskou krizi v Èechách. Pomìry v obchodním a prùmyslovém svìtì vedly k èetným úpadkùm. Politicky a národnì èesky uvìdomìlé kruhy v èeských zemích však uvítaly nové politické dìní v Itálii právì listem Havlíèkovým. Úøadùm neušlo, že národní úsilí v Èechách èerpá vydatnì z revoluèního hnutí italského, a proto zesílily cenzuru, která mìla zabránit šíøení nežadoucích ideí. Úspìšné hnutí v italských zemích nejenže pùsobilo pøitažlivì, ale svádìlo i k napodobení. V noci na 14. února, ètyøi dny po vyhlášení ústavy v Neapoli, nalezla pražská policie na tøech místech v Praze vylepené lístky s výmluvným 29

obsahem v nìmeckém jazyce: „A žijí Sicilané! Èeši, vezmìte si také pøíklad z toho, co národ dokáže, jestliže chce!“9 Pátrání policie po pùvodci, o nìmž byla pøesvìdèena, že je tøeba hledat jej v nespokojených nižších tøídách obyvatelstva, bylo bezvýsledné. Pražský policejní rada Heyde se utìšoval, že jde pouze o ojedinìlý projev zloby a pøíliš se neznepokojoval. Ale již nejbližší dny pouèily policii o opaku. Vlny, které rozvíøily politickou hladinu v Itálii, zasáhly znatelnì i Prahu a pøimìly úøady, aby se odrazem italských událostí v Èechách zabývaly vážnìji. V Praze se 21. února objevily další cedulky podobného obsahu, jedna z nich dokonce na zadním schodišti guberniální budovy. Hráz, kterou se Metternich snažil postavit italské revoluci, se zhroutila v dùsledku paøížské únorové revoluce a pádem Ludvíka Filipa. Poèátkem bøezna byly v ohnisku zájmu veøejnosti paøížské události a spolu s nimi i nápadné známky solidarity s povstalci v Lombardsku. Veèer 5. bøezna se v hostinci „U tøí sekerek“ objevil republikánsky ladìný leták, vyjadøující solidaritu s „bratrským“ národem italským tohoto znìní: „Bratøi! Itálie povstala a bouøí proti nepravostem rakouské vlády, která však, nevšímaje si mohutného hlasu, dožadujícího se zlepšení øízení zemì a posílení národnosti, snaží se udusit šlechetné a spravedlivé povstání krutými prostøedky. A tomu nelidskému poèínaní mají jiné národy, i my Èechové, obìtovat své síly, vycedit svou krev a být rakouskému dvoru tak hanebným prostøedkem pro jeho snažení. Už muselo táhnout nìkolik èeských plukù do Itálie, aby zde byli považováni za cizozemce, za Nìmce! Nový rozkaz pøišel, nové rekruty ve velikém poètu z èeské zemì postavit a na italské popravištì poslat! Bratøi! Již je konec všeho obìtování pro trùn, který nás za otroky považuje, nás utiskuje, ukrutnými danìmi souží. Italové jsou naši bratøi, nebojujme proti nim, neb jsou tak nešastní jako my. Posilte se a netrpte nové verbování, povstaòte, spojte se, ozbrojte se a vysvoboïte se sami od panského a královského utiskování a ustanovte si konstituci, která bude založena na rovnosti, svornosti a svobodì. 20. bøezna je všeobecné povstání!“ 10 Další dva letáky republikánského charakteru musela policie znièit 7. bøezna; styl i písmo letákù nasvìdèovaly, že autora je tøeba hledat mezi vzdìlanìjšími lidmi. A již v dubnu se v Rakousku zaèalo blýskat na lepší èasy. Národní noviny otiskly 7. dubna Havlíèkùv èlánek, nazvaný „Smýšlení vídeòského vládního èasopisu o budoucnosti Rakouska“.11 Reagoval zde na èlánek, otištìný ve vídeòských novinách „Oesterreichische Zeitung“, který se zabýval osudem ohrožené monarchie.12 List poukazoval na rozdílnost národù, které mají rùznou historii a mìly svá zvláštní zøízení, které politika Josefa II. nesjednotila, ale naopak vzbudila v nich národní uvìdomìní. Nyní, v boji národù o nejsvìtìjší práva, projevily svá pøání zejména ty rakouské národy, které byly v minulosti utlaèovány. „Svoboda bez národnosti je tìlo bez ducha“, píše se v listu. Co se týèe budoucího osudu, list radí: „Nechte odlouèit se, co se nedá držet. Puste, co nechce s námi býti z celého 30

srdce, a co pøirozeným zpùsobem se sebou souvisí“. Národùm má být ponechána jejich vlastní vùle oddìlit se nebo zùstat v rakouském svazku, protože žádná vojenská moc ani státní kasa nemají prostøedky na to, aby je udržely v nedobrovolném spojení. Rakouské zemì by tedy mìly vytvoøit státní spolek, v nìmž by každý národ mìl vlastní zemský snìm, pøejal by pomìrnou èást rakouského dluhu, vydržoval pomìrnou vojenskou moc pro svou potøebu a podle urèitého klíèe platil na dvùr a státní úøady. Spolek se mìl skládat z nìmeckého, èeského, polského, italského, maïarského a ilyrského (jihoslovanského) státu. Kromì toho by se každý národ, se zvláštním snìmem a pod spoleèným panovníkem, mohl pøipojit i k jiným zemím, s nimiž by jej vázala národnost a øeè. Havlíèek vítá tento nový pøístup rakouské vlády, který mìl umožnit Èechùm v rámci Rakouska vlastní vládu, parlament a vojsko. „Proto zùstaneme pøece v císaøství Rakouském, ale pøedevším budeme v království èeském“, píše Havlíèek a souèasnì odmítá úèast Rakouska v nìmeckém „Bundu“. Dùležitost zachování Rakouska pro rakouské Slovany dokazuje Havlíèek i v pozdìjším èlánku z 30. srpna 1848, kde se dotýká i Itálie.13 Píše zde: „Co se politiky národností týèe, a když se jen na národnost ohled bere, vidíme, že ani Nìmcùm, ani Maïarùm, ani Vlachùm na zachování celého Rakouska nezáleží a záležet nemùže. Naopak, když bereme zøetel pouze na národnost, musíme uznat, že by pro Nìmce, Maïary a Vlachy vlastnì bylo lepší, kdyby se Rakousko rozpadlo.“ Rakouští Nìmci by se pøipojili k nìmecké øíši, Maïaøi by mìli samostatné velké Uhersko a Vlachové by se pøipojili k ostatní Itálii. Pouze rakouským Slovanùm podobná možnost chybìla. „Kdyby bylo Rusko zemì svobodná, konstituèní, mohli by Slované rakouští tak jako Nìmci, Maïaøi a Vlachové toužit po spojení se svými rodáky“, píše Havlíèek a dodává: „Ale Rusko je zemì despotická a my ostatní Slované musíme se, bohužel, tohoto vlastního bratra co nejhoršího nepøítele varovat“. V zachování Rakouska vidí Havlíèek, ve shodì s tehdejšími èeskými politickými pøedstaviteli, záruku existence rakouských Slovanù. Mìlo to však být Rakousko svobodné a demokratické, nikoli despotické a aristokratické. Italské události z let 1848–49 zaplòovaly každý den stránky Havlíèkových Národních novin. Podobnì jako pøedtím využíval ve svých èláncích irského boje za svobodu (Repeal) pro skrytou alegorii s èeskými pomìry, využíval nyní událostí italských. Chápavý ètenáø se rychle nauèil èíst mezi øádky, bavil se vtipnými, navenek nevinnými komentáøi, èasto okoøenìnými Havlíèkovou povìstnou ironií, která nenechávala na pochybách, kam autor míøí; tyto nuance však tupým cenzurním úøedníkùm èasto unikly. 7. dubna 1848 Havlíèek komentuje vývoj v Itálii a všímá si bøeznového povstání v Milánì, které dalo impuls k povstání celé severní Itálie. K osobì velkovévody Toskánského, který slíbil vyslat dvì vojska na pomoc Lombarïanùm, poznamenává: „Vévoda je z rodu Habsburského! Jakou satirou stalo se nyní proslulé „entente cordiale!“14 31

A hned následujícího dne informuje o událostech v Øímì, kde lid strhl z domu rakouského vyslance rakouský státní znak. Mimo jiné píše: „Praví se u nás, že Lombardi odpadnutím od Rakous velikou jeví nevdìènost, protože jim rakouská vláda dávala pøednost pøed jinými rakouskými národy – odkud se tedy bere ta nenávist k nìmecké, tj. rakouské vládì v Itálii? I jimi vládl Metternich! Nepokoje s cigáry byly demonstrace, které mìly velkou politickou váhu. Není to vìc zanedbatelná, když jednotlivec pøemùže své chutì, když obchod odøekne se výdìlku! Papež má velký morální vliv na Italy i Evropu, on ale nezpùsobil svými politickými reformami smýšlení Italù, jen je povzbudil a dal nadìji, že nejsou opravy ve vládì svìtoborné a že co v jedné zemi jest, i v druhé stát se mùže. Pøíèinou pádu naší vlády v Itálii je vláda stará a vzpomínky na ni.“15 9. dubna otiskuje Havlíèek v plném znìní tvrdé prohlášení Radetzkého z Cremony k italskému obyvatelstvu, informuje o tažení 12 000 vojákù z Øíma pod generálem Durando16 na Lombardii a zveøejòuje znìní papežského požehnání: „Jakožto hlava církve jsem v míru s celým svìtem, ale jakožto panovník vlaský mám právo hájiti vlast vlaskou. Já vás žehnám. Vìc, kterou zastáváte, jest svatá. Bùh jí dá vítìzství!“17 Mezi každodenní zpravodajství o pohybech Radetzkého vojska umístil Havlíèek i zprávu o øímské penìžní sbírce na osvobození Itálie od cizí nadvlády.18 Pøejímané oficiální zprávy z c.k. hlavního vojenského stanu a zprávy italských deníkù oživoval Havlíèek zveøejòováním dopisù oèitých svìdkù událostí. Napø. koncem dubna otiskuje „Vzbouøení Milánské dne 18.–22.3. 1848. (Od Èecha, oèitého svìdka.)“, které 28. dubna sepsal v Praze Antonín Dobroslav Vyšek19 Další dopis, tentokrát z Verony, potvrzuje zprávy o útìcích Italù z rakouského vojska a neochotu rakouských Italù bojovat proti vlastním krajanùm. Píše se v nìm: „Zvláštní úkaz bylo chování se vlaského pluku Haugwitzova, který mìl na Piemontské na pravém køídle dorážet, což se i stalo. Piemontští pøestáli jejich støelbu trpìlivì, aniž na nì støíleli. Jak to pluk Haugwitzùv zpozoroval, nebylo více možno jej k útoku pohnouti“. Pisatel, líèící události od 29. dubna do 5. kvìtna, poznamenává, že Veronští jsou stále smìlejší. Nedávno se dokonce objevil na jedné z veronských zdí nápis: „Nemáme sice pušek, ani šavlí, ani holí, ale máme ještì dost provazù, abychom vaším nìmeckým masem naše lucerny ozdobili!“20 Èervnové zprávy o neúspìších rakouského vojska na italských bojištích charakterizuje Havlíèkùv závìr: „Zdá se, že nad naší vojnou ve Vlaších nepøíznivá hvìzda vládne a dávný výrok nad Rakousy, „bella gerant alii“, zdá se potvrzen být.“21 V rámci italských zpráv nezapomíná Havlíèek ani na bratrské Slovany. Napø. v èervenci otiskuje zprávy Viléma Dušana ze Záhøebu pod titulkem „Granièari v Itálii“. O italských událostech Dušan poznamenává: „Zblízka od oèitých svìdkù dopídí se èlovìk všeliké pravdy, které Radetzkého ouøední zprávy neobsahují. V Itálii stojí vojsko proti národu. Vojáci øíkají, že nejen každý èlovìk, ale každý kámen je v Itálii jejich nepøíte32

lem. Italové nepøijímají žádnou pacifikaci, pravíce, že nevedou válku lombardskou, ale italskou.“22 Sérii zpráv o vítìzství rakouských vojsk u Custozy, Radetzkého provolání k obyvatelùm Lombardie z 27. èervence 1848, obsazení Milána a zveøejnìní kapitulaèní smlouvy ajn. uzavírá Havlíèek slovy: „Má-li být mír v lombardsko-benátském království, pak je tøeba dát Italùm stejné svobodné ústavy jako v jiných rakouských zemích.“23 Politická opozice v Èechách i v Rakousku se ve 40. letech zaèala projevovat otevøenìji i pomocí brožur, které mìly být za tehdejších cenzurních pomìrù náhradou chybìjících politických novin a schùzí. Na postupu rakouské diplomacie ve ètyøech nejpalèivìjších otázkách, italské, polské, nìmecké a orientální dokazovaly, že rakouská zahranièní politika je v pøíkrém rozporu s dùležitými zájmy øíše, se snahami a sympatiemi vìtší èásti vzdìlaného obyvatelstva a že spoèívá na staré tradici, která pro zmìnìné pomìry ztratila svou oprávnìnost. Nejmenší zájem budila, kupodivu, italská otázka. Z brožur vládních nebo vládì naklonìných se jí vážnìji nezabývala ani jedna; z nevládních pouze tøi: „Österreich und Russland“ z roku 184424, „Über die Entwickelung und Konsolidirung des österreichischen Kaiserstaates“ z roku 184725 a „Sibyllinische Bücher aus Österreich“ z roku 184826. První schvalovala rakouskou politiku v Itálii, nebo Itálie je prý historickými i jinými dùvody, zejména katolickým rázem zemì, odkázána na Rakousko jako svého ochránce. Autor si pouze pøál, aby se v Itálii provedla jakási federace pod rakouským vedením, èímž by byl dán i pevnìjší základ katolického monarchického principu. Druhá brožura již vycházela z odtržení italských zemí, a proto s nimi ve svých návrzích ani nepoèítala. Tøetí brožura víceménì pøála sjednocení Itálie, avšak náhradou za italské zemì žádala pro Rakousko balkánské zemì až k pohoøí Balkánu. To je vše, co v pøedbøeznových brožurách nalezneme o italské otázce. Ani øíšský snìm ve Vídni a Kromìøíži v roce 1848 se o øešení italské otázky témìø nestaral. Jen pøední èeský politik a poslanec øíšského snìmu František Palacký je pojal do svého ústavního návrhu z prosince roku 1849, v nìmž mimo jiné poznamenává, že „dokud budou mít národy pøíèinu obávat se o svou národnost, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru“ a kromì centrálního øízení spoleèných záležitostí navrhuje zøízení sedmi zemských neboli národních ministerstev vèetnì italského.27 Na rok 1848 pøipadalo také, z hlediska èeských národních dìjin i dìjin evropských významné, 500. výroèí založení Univerzity Karlovy v Praze (7. 4.). Byla to jediná politická záležitost v Èechách, která upoutávala pozornost vídeòské vlády v kritickém pøedjaøí tohoto roku. Akademický senát již od roku 1842 pøipravoval dùstojné oslavy. Jejich souèástí mìlo být postavení sochy Karla IV., vydání dìjin univerzity a edice starých cenných rukopisù, stipendia studentùm pro pobyt na zahranièních univerzitách a založení všeobecných literárních novin. Metternich v zásadì proti oslavám nic nenamítal, i když jedovatì pozname33

nal ve svém dopisu ministru Kolovratovi, že se mu zdá zvláštní stavìt sochu Karlu IV. až 500 let po jeho smrti. Co mu však nedávalo spát, byly cesty studentù do ciziny v rámci stipendií a zejména literární noviny v nichž spatøoval „ein Centralblatt für den Slavismus“ – ústøední noviny slavismu. Ostatnì ještì v posledních pøedbøeznových týdnech, v dobì nakažlivého politického hnutí v Itálii, dìlala pøíští univerzitní oslava v Praze vládì nebývalé starosti. Akademický senát mìl v úmyslu pozvat na oslavy zástupce významných evropských univerzit. Nejvyšší kancléø, hr. Inzaghi, ve snaze zabránit nepokojùm navrhoval, aby byla pozvání omezena pouze na zástupce univerzit Nìmeckého Spolku „aby nebyl bacil revoluce zanesen z Øíma, Neapole, Florencie a Bologny do Prahy“. Další významnou událostí roku 1848, jíž žil celý slovanský svìt, bylo uspoøádání slovanského sjezdu, zahájeného 2. èervna v Praze. Impulsem k jeho svolání bylo jednání frankfurtského parlamentu a revoluèní hnutí v Maïarsku. Kromì Nìmcù to byli právì Maïaøi, v nichž Slované v Rakousku vidìli nejvìtší nepøátele svých zájmù. Úèastníkùm sjezdu pøišla øada pozdravných dopisù, mezi nimi i jeden italský.28 Italský publicista Giovenale Vegezzi-Ruscalla z Turína ve své zdravici, datované v Turínu 24. kvìtna 1848 a psané francouzsky, nebo si byl vìdom skuteènosti, že nìmèina je u Slovanù považována za jazyk utlaèovatelù, vyjadøoval své sympatie sjezdu a nabízel své služby slovanské vìci. Píše, že jeho etnografické studie jej dovedly k poznání, že osud rakouských Slovanù je v mnohém podobný osudu Italù, nebo stejnì jako oni jsou utlaèováni nespravedlivou nìmeckou hegemonií a stejnì jako Italové touží po svobodì svých zemí. On sám se snaží vysvìtlovat myšlenky panslavismu, vìdomì zkreslované nìmeckým tiskem, jehož kontakty s Francií a Itálií znemožòují v tìchto zemích uveøejnit slovanský pohled. Dne 12. èervna 1848 vydali pak úèastníci slovanského sjezdu manifest, nazvaný „Prohlášení prvního sjezdu slovanského v Praze k národùm evropejským“, v nìmž vysvìtlují dùvody svolání sjezdu a jeho programové cíle.29 A ještì jedním styèným bodem jsou provázány èeské dìjiny roku 1848 s Itálií. Po potlaèení pražské revoluce (12.–18.6) Windischgrätzovým vojskem byl v Praze vyhlášen stav obležení. Windischgrätzùv vojenský režim v Praze se však zakrátko stal nepohodlným i samotné vládì, nebo absorboval drahocenné vojenské síly. Po èervnových úspìších rakouských zbraní v Itálii, po pádu Vicenzy a Paduy, vládlo na bojišti faktické pøímìøí. Radetzky dával ministerstvu bezpeènou vyhlídku na vítìzství a plné obnovení rakouského panství a vlivu v Itálii, dostane-li se mu posily 25 000 mužù. Pøi shánìní žádané posily poèítal ministr Latour i se šesti prapory z Windischgrätzovy pražské posádky. Jejich uvolnìní bylo dùvodem pro zrušení stavu obležení v Praze a restrikce vojenských sil v Praze a v Èechách.

34

I v roce 1849 byli èeští ètenáøi Národních novin Havlíèkem pravidelnì informováni o dìní v Itálii. Protirakouský odpor Italù byl však na èas zastaven rakouským vítìzstvím u Novary dne 24. bøezna. Národní noviny pøetiskly zprávu maršála Radetzkého, kterou zaslal prezidentu váleèné rady Schwarzenbergovi do Vídnì.30 V ní podrobnì líèí rozmístìní rakouských vojenských sborù a jejich vítìzný postup od Mortary pøes Olengo a Vespolate do Novary, kterou Rakušané dobyli po dlouhém boji v noci 24. bøezna. Souèasnì byla pøetištìna zpráva z „Wiener Zeitung“ o nepokojích v Lombardsku, v nìmž „nevìrní uprchlí nobili a signori“ pøipravovali pomocí svých emisarù vzbouøení mìst, což jim Radetzký pøekazil. List poukazoval na odmítavý postoj venkova, kdy prý k Magentì pøijelo z Piemontska šest vozù se zbranìmi, aby se lombardští sedláci mohli vyzbrojit, ale rolníci je odmítli. O dva dny pozdìji pøinesly Národní noviny další zprávy o bitvì u Novary a o vyjednávání krále Viktora 31, doprovázeného generalitou v èele s obìma generály Marmora32, s Radetzkým o podmínkách pøímìøí. Jednání se uskuteènilo veèer 24. bøezna ve dvoøe domu è. 106 nedaleko Novary33 Píše se zde: „Král Karel Albert34 se skuteènì vzdal trùnu, nynìjší král Viktor vyjednával osobnì s Radetzkým nedaleko Novary na silnici Momo. Podivnì pùsobil mladý král na rakouské vojsko se svými nesmírnì èervenými vousy. Nejprve se velmi naparoval a chlubil, že má 150 000 mužù vojska, ale Radetzky se nedal obalamutit a øekl, že je starý voják a ví, co je na tom pravdy. Podmínky pøímìøí jsou tyto: Zemì až k Sesii zùstane obsazena Rakouskem, Alessandria se musí vzdát, piemontská armáda se musí zredukovat na stav obvyklý v míru, všichni Lombarïané, Poláci atd. musí být propuštìni. Piemontská armáda v Novaøe se rozpadá, Novara hoøí na všech stranách. Rakouské vojsko bojovalo u Novary velmi udatnì. Strašlivá to byla bitva, která 8 hodin trvala.“ Zpráva od Novary je opìt doplnìna zprávami uveøejnìnými ve Wiener Zeitung, které ètenáøe informovaly o nepokojích ve Veronì a Milánu po zprávì o vítìzství Radetzkého. Rakouští dragouni museli dokonce doprovázet Karla Alberta, který abdikoval, pøes Vercelli, aby se nestal obìtí rozhoøèeného davu. V královském paláci v Novaøe bylo nalezeno mnoho zlata a støíbra, které prý patøily lombardské konzultì, uprchlé z Milána, která z tohoto pokladu vyplácela dobrovolníky. V Milánì strhal lid 23. bøezna plakáty o vítìzství Rakušanù u Mortary a roztloukl rakouské státní znaky pøed úøady. Žandarmerie bez obtíží nastolila poøádek, jen pøi støelbì na námìstí del Mercanti bylo zranìno nìkolik povstalcù. Ke støelbì došlo i v Brescii a Bergamu. Podobnì jako Národní noviny sledovaly dìní v Itálii den po dni i nìmecké Prager Zeitung a Prager Abendblatt. Na rozdíl od Havlíèkových novin držely se doslovnì textù pøejímaných ze zahranièních novin a byly výraznì prorakouské. Kromì zpráv o politickém dìní pøinášely i zprávy ze spoleènosti. Právì z nich si mùžeme udìlat obrázek o necilivém chování Rakušanù v Itálii, jak dokládají dvì následující ukázky. V polovinì ledna 1849 informoval 35

napø. Prager Abendblatt: „Divadlo La Scala bylo 26. prosince 1948 otevøeno operou „La sciava saracena, ovvero il campo di Gerosolima“ od Mercadenteho na text Piaveho, která má malou hudební hodnotu.“ Èlánek pokraèuje: „Vojenská hudba Latourova spoluúèinkuje ve Scale a Pražanùm dobøe známý kapelník Prochaska mùže být hrdý jak na ni, tak na to, že maršál (tj. Radetzky) pøijal vìnování vícera kouskù oblíbených v Milánì jako „Radetzkého vítìzný pochod“, polku „Custoza“ a kvapík „Útìk Piemonanù.“35 Jak provokativnì musely tyto názvy znít uším Miláòanù lze si lehko domyslet. O dva dny pozdìji týž list popisuje Milán, kde se chystají volby do národního shromáždìní: „Milán je k nepoznání. Nádherná promenádní cesta k zámku, lemovaná obrovitými kaštany, je uplnì znièená. Parco reale pøipomíná spíše høbitov. Honosné budovy ukazují zdi, zaèernalé od strážních ohòù posledních dní“...36 Co se týèe bitvy u Novary, otiskly shodnì jak pražské Prager Abendblatt, tak brnìnské Brünner Zeitung èlánek nazvaný „Poslední bitevní dny v Itálii“, pøevzaté z rakouského oficiálního tisku.37 Jednalo se o deník „hrdinného dùstojníka“, pøímého úèastníka bojù 20.–24. bøezna 1849 a bitvy o Novaru, z nìhož vycházel i Havlíèek. Názor svùj i pøedních èeských politikù na italskou otázku vyjádøil Havlíèek v Národních novinách v souvislosti s uherským povstáním a žádostí rakouského císaøe o pomoc Rusku, kterou ruský car pøislíbil.38 Havlíèek považuje ruskou pomoc za zištnou, nebo v podunajské oblasti se stýkaly zájmy Rakouska i Ruska. V této souvislosti poukazuje na zájem Ruska, aby Rakousko neupouštìlo od své italské politiky. Píše: „Vyhledávání panství v Itálii jak døíve císaøi nìmeckému, tak pozdìji Rakousku vždy jenom ke škodì a zkáze bývalo, tato politika stála mnoho nesmírných obìtí beze všeho prospìchu. Napoleon dobøe znal pravý Rakouska i svùj vlastní prospìch, když po vítìzné bitvì Slavkovské zamýšlel dát Rakousku Bosnu jako náhradu za ztracenou Itálii, tím by nejenom Rakousko pøinuceno bylo, nastoupit správnou politiku zahranièní, ale i ostatní Evropa byla by v nìm mìla silnou hradbu proti Rusùm, k jihu se tlaèícím.“ Budoucí vývoj mu dal za pravdu. Z rozjitøené atmosféry revoluèních let 1848–49 se vymykal srpnový mírový sjezd v Paøíži roku 1849 za pøedsednictví slavného francouzského básníka a romanopisce Victora Marie Huga, jehož nadèasové poselství bylo vzpruhou všech vlastencù a pokrokových lidí v Evropì: „Pøijde èas, že válka mezi Paøíží a Londýnem, mezi Petrohradem a Berlínem, mezi Vídní a Turínem bude tak nemožnou a nepravdìpodobnou, jako by nyní byla válka mezi Rouenem a Amiensem nebo Bostonem a Filadelfií. Pøijde èas, kdy se Francouzi, Rusové, Italové, Anglièané a Nìmci, zkrátka všechny národy, spojí k vyšší jednotì a založí evropské bratrství. Pøijde èas, že nebude jiného bojištì, než trhù otevírajících se obchodu a ducha lidského, otevírajícího se novým ideám. Pøijde èas, že budou jen dvì veliká soustátí, Americké a Evropské, které spolu svornì budou žít a pøes širé moøe si budou podávat bratrské ruce.“39 Realizací tohoto nadèasového poselství jsme dnes svìdky.

36

POZNÁMKY 1

Dne 27. 3. 1999 se u pøíležitosti 150. výroèí bitvy u Novary konala v Novaøe mezinárodní konference s názvem „Novara crocevia del Risorgimento“ (Novara køižovatka národního obrození). Tento èlánek byl zde pøednesen v mírnì upravené verzi pod titulem „Gli ecchi degli avvenimenti italiani nelle terre boeme nella 1. metà dell’ ottocento“.

2

Karel Kramáø, Rakouská zahranièní politika v 19. stol., in: Èeská politika, 1. díl, Praha 1906, s. 51n.

3

Jan Havránek, Jozef Butvin, Dìjiny Èeskoslovenska III., Praha 1970, s. 112n.

4

Moravský zemský archiv v Brnì, arch. fond Moravsko-slezské gubernium 1783–1850. Soupis archiválií, týkajících se vìznìní italských karbonáøù na brnìnském Špilberku, kart. è. 946-963.

5

Zdenìk V. Tobolka, Karla Havlíèka Borovského Politické spisy, 1. díl, Praha 1900, s. 231–232.

6

Pražské noviny nesplnily Havlíèkovo oèekávání, proto od 5.4. 1848 vydává Národní noviny.

7

Pražské noviny è. 98 z 19. prosince 1847.

8

Pražské noviny è. 4 z 13. 1. 1848.

9

„Es leben die Sicilianer! Böhmen! Nehmt auch ein Exempel daran, was ein Volk kann, wenn es will!“, SÚA Praha, arch. fond Prezídium gubernia-tajné 1846–1849, sign. 15c/3, kart. è. 2213.

10

SÚA Praha, arch. fond Prezídium gubernia-tajné 1846–1849, sign. 15c/3, kart. è. 2213.

11

Národní noviny è. 3 ze 7. 4. 1848.

12

„Die Völker Oesterreichs“ in: Oesterreichische Zeitung è. 92 z 1. 4. 1848, s. 441–442.

13

Národní noviny è. 119 z 30. 8. 1848.

14

Národní noviny è. 3 ze 7. 4. 1848.

15

Národní noviny è. 4 z 8. 4. 1848

16

Gioanni Durando (1804–1869), r. 1848 velitel papežské divize, v témže roce pøijat do sardinské armády v hodnosti generála, král Karel Albert jej jmenoval svým poboèníkem a velitelem 1. divize sardinského vojska. Velel sardinským divizím u Novary, Cagliari a Alessandrie.

17

Národní noviny è. 5 z 9. 4. 1848.

18

„Hned první den sebralo se 5 000 skudù. Každý dal, co mohl, paní daly náušnice, øetìzy a jiné klenoty, mužové kapesní hodinky.“ Národní noviny è. 9 ze 14. 4. 1848.

19

Antonín Dobroslav Vyšek uvádí svou zprávu slovy: „Opustiv dne 10. dubna Milán, kde jsem po 13 rokù pøebýval, pøes Švýcary, Bavory a hoøejší Rakousy šastnì do naší milé Prahy jsem se navrátil. Požádán byv od pøátel, abych jim poslední události v Milánì a v Lombardii, jakož i vlastní dobrodružství z poslední doby sdìlil, milerád následovní zprávu podávám.“ Den po dni pak líèí milánské události 17.–21. bøezna 1848. Národní noviny è. 21 z 29. 4. 1848.

20

Národní noviny è. 33 ze 13. 5. 1848.

21

Národní noviny è. 61 z 27. 6. 1848.

22

Národní noviny è. 85 z 23. 7. 1847.

23

Národní noviny è. 135 ze 16. 9. 1948.

37

24

Anonym, Östrerreich und Rußland, 1844, viz Jan Heidler, Èechy a Rakousko v politických brožurách pøedbøeznových, Praha 1920, s. 89, 125, 148, 182.

25

Bedøich Deym, Über die Entwickelung und Konsolidirung des österreichischen Kaiserstaates, Prag 1847, viz. Heidler, c.d., s. 111, 157, 182.

26

Karl Möring, Sibyllinische Bücher aus Österreich, 1848, viz Heidler c.d., s. 86, 123, 147, 186.

27

Do oblasti centrálního øízení zahrnuje Palacký 1) císaøe a jeho rodinu, 2) zahranièní záležitosti, 3) pozemní a námoøní vojsko, 4) øíšské finance, 5) obchodní záležitosti a tím i 6) øíšské komunikace s tím, aby to, co platí jako právo v jedné èásti øíše, nebylo považováno za køivdu ve druhé. Sedm národních ministerstev navrhuje pro zemì: 1) nìmecké, 2) èeskoslovanské, 3) polskorusínské, 4) maïarské, 5) rumunské, 6) jihoslovanské a 7) italské. Národní noviny è. 309 z 21. 12. 1849.

28

Archiv Národního muzea v Praze, exhibitní protokol kanceláøe slovanského sjezdu è. 48.

29

SÚA Praha, arch. fond Sbírka tiskù 1848–1851, inv. è. 101, kart. è. 8.

30

„Nepøátelská armáda byla vzetím Mortary vytlaèena ze své pozice i ustavila se na tom, že se postaví u Olengo pøed Novarou a tam že se pokusí ještì jednou o boj. Byla 50 000 mužù silná. Druhý sbor našeho vojska pod velením polního zbrojmistra D’Aspra byl naším pøedním vojem i táhl vèera z Vespolate k Olengo, kde se na návrších nepøítel postavil. Síla nepøátel byla velká a nᚠpøední voj sotva jí odolal, neb druhé naše vojsko nemohlo ho podporovat. Na pravou stranu nepøítele postavil jsem 4. sbor a za ním hned 1. sbor, aby za Agognou mohl zaskoèit nepøítele. Arcivévoda Albrecht stál s 1. divizí v èele pøedního voje, i odolával náporu nepøátel tak dlouho, až D’Aspre a podmaršál Appel 3. sbor vojska na obì strany Albrechtovy divize postavili, a já sám rezervní sbor za zády oné divize soustøedil. Udatnost našeho vojska odolala nepøíteli v pøedním voji, až pak podmaršál hr. Thurn se 4. sborem vojska za Agognou na pravý bok nepøítele tak silnì zaútoèil, že nepøítel neodolal, nýbrž k veèeru na všech stranách couval, skoro utíkaje. I musel proti své vùli couvat na severní stranu do hor.“ Následuje výèet jmen velitelù, kteøí se v bitvì zvláštì vyznamenali a výèet koøisti. Radetzky sdìluje: „Za koøist pøipadlo císaøskému vojsku 12 dìl a 1 prapor, do našeho zajetí upadlo 2–3 000 nepøátel. Ztráta nepøítele obnáší 2 mrtvé generály, 16 štábních dùstojníkù mrtvých neb ranìných a 3–4 000 mužù vojska. Též ztráta z naší strany byla toho dne veliká, neb ty pluky, co stály první v boji, ztratily po 10 i po 20 dùstojnících, mimo to jest 2–3 000 ranìných a mrtvých. Bitva trvala od 10 hodin zrána až do pozdní noci.“ Národní noviny è. 78 z 1. 4. 1849.

31

Viktor Emanuel (1820–1878), vévoda savojský, po abdikaci svého otce Karla Alberta 24. 3. 1849 králem sardinským, od 17. 3. 1861 králem italským jako Viktor Emanuel II.

32

Alfonso Ferrero de La Marmora (1804–1878), generál, r. 1849 velitel 6. divize piemontského vojska; Alessandro Ferrero de La Marmora (1799–1855), generálmajor a vrchní velitel piemontského vojska.

33

Národní noviny è. 79 z 3. 4. 1849.

34

Karel Albert (1798–1849), vévoda savojský, od r. 1831 král sardinský, 24. 3. 1849 po prohrané bitvì u Novary abdikoval ve prospìch svého syna Viktora Emanuela.

35

Prager Abendblatt è. 14 ze 14. 1. 1849.

36

Prager Abendblatt è. 16 ze 16. 1. 1849.

37

Die letzten Schlachttage in Italien, Ost-Deutsche Post è. 61, in: Brünner Zeitung è. 76 z 3. 4. 1849.

38

Národní noviny è. 104 z 3. 5. 1849.

39

Národní noviny è. 193 z 29. 8. 1849. 38

PØÍLOHA (Obr. oznaèené hvìzdièkou jsou pøevzaty z publikace F. Guerry Le immagini storiche della battaglia di Novara del 23 marzo 1849, Novara 1999) Obr. 1*

Usedlost Bicocca s vilou San Giuseppe, klíèová pozice Piemonanù a dìjištì bitvy o Novaru. Rytina Quinta Cenniho (1845–1917) .

Obr 2*

Bitva o Novaru 23. 3. 1849. Protiútok piemontské brigády pod velením vévody janovského na pozice Rakušanù a znovudobytí Bicoccy. Rytina Quinta Cenniho.

39

Obr. 3* Návrat maršála Radetzkého z generálního štábu ve Vespolate do Novary dne 24. 3. 1849 na schùzku s Viktorem Emanuelem II. ohlednì podmínek pøímìøí. Litografie Franze Adama (1815–1886).

Obr. 4* Bicocca

s kostelem P. Marie den po bitvì o Novaru. Litografie Friedricha Würthleho (1820–?).

40

Obr. 5* Pohled na Novaru od západu. Kryto mìstskými hradbami, ustupovalo veèer dne 23. 3. 1849 15 000 Piemonanù na západ pøed vítìznými Rakušany.

Obr. 6*

Dokument vydaný rakouským generálním štábem ve Vespolate jménem maršála Radetzkého 24. 3. 1849 o osmé hodinì ranní, oznamující obyvatelùm Lombardska-Benátska porážku královské sardinské armády, abdikaci krále Karla Alberta a jednání o pøímìøí.

41

Obr. 7* Na bojišti v Bicocce v den prohrané bitvy o Novaru, uprostøed dýmu, kanonù a bajonetù a obklopen

svými generály, abdikuje sardinský král Karel Albert ve prospìch prvorozeného syna Viktora Emanuela. Litografie N. Iuncka, vydaná r. 1849 v Turínì. (Ve skuteènosti došlo k abdikaci v paláci Bellini v Novaøe).

Obr. 8* Vítìzný návrh na památník bitvy v Bicocce u Novary autora Luigi Broggiho. Slavnostní otevøení se konalo 23. 3. 1879.

42

Obr. 9* Maršál Radetzky a král Viktor Emanuel II. bouølivì diskutují o podmínkách pøímìøí. Rytina podle kresby Tranquilla Cremony (1837–1878).

Obr. 10 „A žijí Sicilané!“ Leták nalezený 14. 2. 1849 v Praze. SÚA Praha, arch. fond Prezídium guberniatajné 1846–1849, sign. 15c/3, kart. è. 2213.

43

ZUSAMMENFASSUNG DER NACHHALL DER ITALIENISCHEN EREIGNISSE IN DEN BÖHMISCHEN LÄNDERN IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 19. JAHRHUNDERTS Alena Pazderová Nach dem Wiener Frieden im Jahre 1815 festigte Österreich wieder seinen entscheidenden Einfluß aufs Geschehen in Italien. Das politische Leben in den böhmischen Ländern in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts war dem starken Druck des Absolutismus Metternichs, der jedes Interesse für die politischen Fragen erstickte, ausgesetzt. Über das politische Erwachen der breiten Bevölkerungsschichten in Böhmen kann bis zur Hälfte der 40. Jahre des 19. Jahrhunderts nicht gesprochen werden. Die unpolitischen Zeitungen und Zeitschriften wurden nur von dem engen Inteligenzkreis gelesen. Und gerade von der Inteligenz kam auch der Anlaß zur Bewegung des Jahres 1848 heraus. Eine Wendung trat mit dem Antritt Karel Havlíèeks in die Redaktion der Prager Zeitung (Pražské noviny), später auf die National – Zeitung (Národní noviny) umbenannt, ein. In deren Feuilletons widmete er große Aufmerksamkeit den italienischen Ereignissen, die er besonders in den Jahren 1848-49 für die versteckte Allegorie mit den tschechischen Verhältnissen ausnutzte. Mit den italienischen Ereignissen wurde die Bevölkerung der böhmischen Länder zum erstenmal in den 20.Jahren im Zusammenhang mit der Bewegung der Karbonari markant konfrontiert. Stärkeren Einfluß hatten die italienischen Ereignisse auf das Geschehen in den böhmischen Ländern erst in der zweiten Hälfte der 40. Jahre, wann der tschechische Handel und die tschechische Industrie ihre Absatzgebiete für Leinwand und Erzeugnisse aus Baumwolle in der Lombardei verloren. Gleichzeitig kamen in Böhmen auch die Nachrichten von den liberalen Reformen des Papstes Pius IX. an, die er in der Verwaltung des Kirchenstaats einfuhr. Unter dem Einfluß der italienischen Ereignisse tauchten vom Februar 1848 in Prag die deutsch geschriebenen Appelle auf, die mit den Sizilianern sympatisierten; im März wurde von der Polizei ein republikanisch abgestimmtes Flugblatt gefangen, das die Solidarität mit dem „brüderlichen italienischen Volk“ ausdrückte und die Tschechen zum Widerstand gegen den Feldzug nach Italien und zum Kampf um die Konstitution aufrief. In den Artikeln aus den Jahren 1848-49 wurden die Leser regelmäßig sowohl mit den revolutionären Ereignissen, als auch mit den Ansichten auf die künftige staatsrechtliche Organisation Österreichs bekannt gemacht. Wenn auch weit entlegen, berührten die italienischen Ereignisse die bedeutenden politischen Begebenheiten in Böhmen – den 500. Jahrestag der Gründung der Karlsuniversität und die Slawische Versammlung. Der Stand auf 44

dem italienischen Schlachtfeld führte dann zur Beendigung der Belagerungszustand in Prag und zur Restriktion der Militärkräfte in Prag und auch in Böhmen nach der Revolution 1848. Das Schlußwort des Artikels ist der Schlacht bei Novara gewidmet. Diese Schlacht, an der auch die tschechischen Soldaten teilnahmen, beanstandete für eine Zeitlang die Bewegung für das vereinigte Italien.

45

VÝBORY SPOLKU ÈESKÝCH AKADEMIKÙ ŽIDÙ A AKADEMICKÉHO SPOLKU „KAPPER“ Helena Krejèová O èeskožidovském asimilaèním hnutí mùžeme hovoøit od roku 1876, kdy byla založena první èeskožidovská organizace. Jeho geneze je však doložitelná již v diskusích o asimilaci k Èechùm, které probíhaly ve ètyøicátých letech 19. století1. Od revoluce 1848, kdy byla zrušena ghetta, se židé mohli poprvé volnì usazovat po Èechách. Mnozí toho využili a pøedevším na venkovì, v èistì èesky mluvících oblastech, pøijímali èeštinu jako komunikaèní jazyk. Jejich dìti, narozené již v èeském prostøedí, pak stály u zrodu èeskožidovského asimilaèního usilování. To, podobnì jako èeské spoleèenské aktivity té doby, bylo organizováno na spolkovém základì – a již se jednalo o spolky vlastenecké, politické, kulturní èi stavovské. Nìkteré z nich mìly pouze místní dosah, jiné svou pùsobností a agendou pokrývaly celé území Èech. O své èinnosti prùbìžnì informovaly spolkovými zprávami, bud’ v podobì drobných tiskù, nebo na stránkách „Kalendáøe èeskožidovského“ (dále KȎ), kde byly po celou dobu existence tohoto periodika (1881–1938) pravidelnì publikovány. *** Jako spolek národní (nikoli tedy politický èi náboženský), který mìl za cíl bojovat proti nìmecké orientaci židù z Èech, byl ustaven na jaøe roku 1876 SPOLEK ÈESKÝCH AKADEMIKÙ ŽIDÙ (dále SÈAŽ)2 . Mezi jeho iniciátory najdeme nìkolik pozdìji významných osobností, jako byli Leopold Katz3, Adolf Stránský4 èi Jakub Scharf5. Èlenové, podobnì jako u jiných soudobých spolkù, se dìlili podle výše pøíspìvkù na èleny zakládající a pøispívající. Nejdùležitìjší složkou spolku byli èlenové èinní, kteøí o èinnosti spolku rozhodovali. Jednalo se o studenty èeských vysokých škol židovského vyznání. Ostatními èleny byli jednotlivci i korporace, rekrutující se pøevážnì z židovských øad, ale najdeme mezi nimi i èeské politiky, vìdce a umìlce, kteøí svými èlenskými pøíspìvky dávali najevo osobní sympatie k èeskožidovskému usilování. Úèelem spolku bylo „pìstovat vzájemnost mezi èleny a nezámožné èinné èleny podporovat pøi studiích“. Spolek mohl poøádat zábavy a pøednášky v Praze i mimo hlavní mìsto, vydávat tiskopisy, zakládat knihovny, poskytovat nezúroèitelné penìžité zálohy èinným èlenùm, zaopatøovat jim bezplatné obìdy a zprostøedkovávat kondice. Všechny tyto aktivity, které si zakladatelé pøedsevzali, èlenové spolku po celou dobu jeho trvání, tedy až do roku 1939, beze zbytku naplòovali. 46

Historii SÈAŽ lze rozdìlit do tøí etap. V prvé, která trvala zhruba do pøelomu století, tento spolek, vlastnì úzce stavovský, suploval zájmy všech èesky smýšlejících židù z Èech. Jednalo se o období zakladatelské, kdy èeskožidovská otázka byla postavena na èeském jazykovém vlastenectví a vycházela z nìj. V okamžiku svého ustavení mìl spolek 82 èlenù, z toho 28 èinných. Bìhem sedmdesátých let se èlenská základna zvyšovala a v osmdesátých letech se v podstatì stabilizovala na 50 èinných èlenech a 500-600 èlenech ostatních. V devadesátých letech èinných èlenù opìt pøibývá (kolem 80), zatímco v dùsledku vznikání dalších èeskožidovských organizací ubývá èlenù ostatních. Èinnost spolku se v poèáteèní fázi zamìøila dvìma základními smìry. Jeden lze oznaèit jako národnì propagaèní a agitaèní. Jeho cílem bylo šíøit èeskožidovskou myšlenku mezi židy z Èech a zároveò s ní seznamovat èeskou spoleènost. Tomu mìly napomoci spolkové schùze a mnohé pøednášky (bìhem prvních dvaceti let èinnosti se jich konalo na 110) jednak v Praze, hlavnì ovšem na venkovì, ale také zábavy a plesy èi divadelní pøedstavení. V devadesátých letech se v rámci spolku ustavil také pìvecký kroužek a kvarteto „Kytara“6. Zvlášt dùležitým a závažným poèinem v rámci židovské pospolitosti byl zaèátek vydávání periodické èeské publikace se židovskou tematikou roku 1881 – „Kalendáøe èeskožidovského“. Roku 1884 následoval èeský pøeklad Brauerovy „Vìro a mravouky“7, což byl další zásadní èin, tentokrát na poli náboženském8. Pomocí èesky tištìných publikací se židovská spoleènost seznamovala i s èeskou kulturou. Za tím úèelem byly také zøizovány tzv. „koèovné knihovny“, kterých postupem doby založil spolek pìt, každou asi o 100 svazcích, a prùbìžnì je posílal do „míst germanizací ohrožených“. Velmi èasto byla nìkterá z tìchto knihoven zasílána také na Moravu, kde se však pøes veškeré úsilí èeskožidovskému hnutí nedaøilo uchytit až do l. svìtové války. Jako studentská korporace pùsobil spolek, v souladu se stanovami, i druhým smìrem – finanènì na studiích podporoval své nemajetné èinné èleny9. Kromì stipendií a bezúroèných pùjèek na kolejné i na zkušební taxy zajišoval nejpotøebnìjším také bezplatné obìdy, vstupenky na národní oslavy, poøádal ošacovací akce a pod. Kondièní odbor spolku obstarával studentùm vyuèování v židovských i èeských rodinách. Finance na podpùrnou èinnost byly získávány èásteènì z èlenských pøíspìvkù, èásteènì penìžitými dary „Podpùrnému fondu“ SÈAŽ, a z velké èásti se jednalo i o výtìžky ze zábav a plesù. Odhadem10 je možno øíci, že na pùjèkách a podporách vydal spolek do pøelomu století pøibližnì 8 000 zlatých. Asi 1 000 zl. vìnoval na národní úèely, napø. na podporu spolku „Komenský“, jenž ve Vídni vydržoval èeskou školu o 14 tøídách, kterou navštìvovalo více než 900 žákù. SÈAŽ byl také èlenem rùzných národních korporací, napø. „Ústøední matice školské“, „Akademického ètenáøského spolku“ 47

(pozdìji „Slavie“), „Umìlecké besedy“, Národních jednot severoèeské a pošumavské a mnoha jiných. Pøes bohatou èinnost, kterou spolek vykazoval (nebyly zde mj. zmínìny jeho aktivity ve studentském hnutí, napø. snaha o zøízení èeské university na Moravì), dostával se na pøelomu století, podobnì jako další èeskožidovské organizace, do názorové krize a jeho pøíslušníci stále více naráželi na pøedsudky, v lepším pøípadì na nepochopení a nedùvìru z èeské strany, což vyvolávalo obdobné reakce i v židovské pospolitosti. Tato krize do znaèné míry souvisela s narùstajícím antisemitismem v èeských zemích, který se lavinovitì šíøil i v nìkterých studentských korporacích a vedl k tomu, že se uvnitø studentského hnutí již od poèátku devadesátých let utváøela èeská antisemitská frakce. Zmínìné vnìjší tlaky vyvolávaly na jedné stranì zájem o sionistická hlediska, zároveò ale vedly ve vzrùstající míøe i ke ztotožòování s myšlenkami internacionalismu. Obì tyto perspektivy byly pøitažlivé pøedevším pro mladou generaci, a proto èeskožidovským asimilantùm nezbývalo nic jiného, než hledat pro své usilování nová východiska, snažit se nahlédnout a øešit konglomerát èeské a židovské otázky na kvalitativnì vyšší úrovni. Dosavadní „plané, obrozenecké“ usilování už nemohlo nastupující generaci èeskožidovských asimilantù uspokojit. Tøíbení názorù – tak lze nazvat období od pøelomu století do 1. svìtové války, kdy další generace, potomci asimilovaných rodièù, byla výraznì ovlivnìna dvìma bývalými funkcionáøi SÈAŽ – Viktorem Vohryzkem11 a Bohdanem Klinebergerem12, kteøí jsou (vedle Jindøicha Kohna13 v meziváleèném období) považováni za nejpøednìjší ideology èeskožidovské asimilace. Po pøelomu století došlo k urèitému uklidnìní v akademických korporacích a èeskožidovští studenti se více zamìøili na aktivní práci uvnitø studentského hnutí. V roce 1902 se SÈAŽ stal èlenem „Unie“, Svazu èeských studentských spolkù, a roku 1904 ètyøi jeho èlenové v Unii zasedali a pátý èlen se stal 2. místopøedsedou. Èeské studentstvo také zaèalo projevovat vìtší pochopení pro snahy èeskožidovských asimilantù. Tato spolupráce vyvrcholila roku 1910 na brnìnském sjezdu èeskoslovanského studentstva, kde byla pøijata rezoluce, uznávající SÈAŽ jako menšinovou organizaci a vyjadøující i pøímou podporu jeho usilování. Rezoluce byla ovšem napadena klerikály, kteøí sjezd oznaèili za „požidovštìlý“. Spolek v té dobì také zaèal poøádat uzavøené semináøe s diskusí, urèené pouze studentùm, a pøednáškové akce v ostatních studentských spolcích. Vnitøní práce SÈAŽ byla rozdìlena do nìkolika odborù. Odbor vzdìlávací poøádal pøednášky a semináøe (napø. o asimilaci, antisemitismu, sionismu, literárních a umìleckých smìrech, politických stranách i o všeobecných studentských otázkách) i další vzdìlávací akce, organizoval jazykové kurzy atd. Odbor hudební se mj. staral o poøádání hudebních a recitaèních veèerù, zábav, plesù, ale i o loutkové divadlo, jehož soubor se ve spolku ustavil roku 1907. Od roku 1903 48

také organizoval pravidelné taneèní hodiny. Velmi iniciativní bylo v tìchto aktivitách tzv. Dámské sdružení. Kondièní odbor nadále pracoval v již døíve nastoupených intencích. Podpory nemajetným studentùm byly však pøesouvány na Jubilejní fond, který na konci prvního desetiletí zahájil èinnost jako samostatná èeskožidovská organizace. Významnou úlohu mìl odbor agitaèní. Jeho péèí vyšel napø. „Otevøený list èeské veøejnosti o antisemitismu“ z roku 1900. Reagoval i na tzv. „Riegrovu aféru“14 a do veøejné schùze o této záležitosti pozval jako referenta T. G. Masaryka (1903). Hlavní zájem tohoto odboru se však zamìøil na práci ve venkovských oblastech, kde poøádal pøednášky, zapùjèoval své „koèovné knihovny“ atd. Vedle šíøení myšlenek èeskožidovské asimilace na venkovì spadala do pùsobnosti tohoto odboru i starost o židovské studenty støedních škol, hlavnì jejich abiturienty, které se SÈAŽ snažil získat pro studia na èeských vysokých školách. Pravidelnì pro nì poøádal spoleèenské veèery, v jejichž prùbìhu byli seznamováni se situací na vysokých školách, s èeskožidovskými myšlenkami atd. Ve snaze získávat mladé podnikl spolek i tzv. dotazníkovou akci, bìhem níž obeslal asi 3 800 škol v Èechách a na Moravì. Šlo o zjištìní poètu a rozvrstvení židovských žákù na èeských obecných školách a zároveò o evidenci pøíèin pøestupu tìchto žákù na nìmecké støední školy. Výsledkem akce bylo i zjištìní, že procento židovských dìtí na èeských školách stoupá15, a to jak na školách obecných, tak m욝anských. Práce tohoto odboru se neomezovala pouze na židovskou spoleènost, ale propagovala èeskožidovství také v èeské veøejnosti a zároveò se silnì angažovala proti sionismu. Váleèná léta, podobnì jako u vìtšiny korporací vùbec, vedla ke stagnaci spolku. Hned v prvním roce války dvì tøetiny èlenstva nastoupily vojenskou službu a i v následujících letech øada jeho pøíslušníkù odcházela postupnì do armády. Již v prvním roce války mnozí z nich padli, mj. i Ervin Taussig16, první èeský futuristický básník. Bìhem války se stala tìžištìm spolku podpùrná èinnost, ale i ta slábla, nebo byla odkázána pouze na pøíjmy z KȎ, na èlenské pøíspìvky a na podporu movitìjších èlenù a dary pøíznivcù. Kontinuita èlenstva i èinnosti byla válkou pøerušena a zbylí èlenové se pøevážnì omezovali na úsilí získat nové èleny. Ti se od r. 1917 zaèali pøipravovat na mírovou práci. Po tøech letech, l8. listopadu 1917, byla opìt svolána valná hromada a postupnì zaèalo docházet ke konsolidaci spolkového života. Všeobecné zmìny, které s sebou pøinesl vznik Èeskoslovenské republiky, zasáhly samozøejmì i èeskožidovské studentské hnutí. V prosinci roku 1919 došlo nejen ke zmìnì stanov, ale i názvu spolku – na AKADEMICKÝ SPOLEK „KAPPER“ (dále ASK)17. Ten se stal otevøenou organizací, jeho èinnými èleny již mohli být nejen pøíslušníci židovského vyznání, ale všichni studenti, kteøí 49

sdíleli a podporovali myšlenku asimilace. Ze židovské strany vstupovali do „Kapperu“ pøíslušníci nejmladší èeskožidovské generace, kteøí se vìtšinou narodili již zcela asimilovaným rodièùm. Duchovním otcem této generace byl tøetí z pøedních ideologù asimilace – Jindøich Kohn. Zmìna se odrazila i v tom, že roku 1920 stoupl poèet èinných èlenù spolku na 120 (z celkového poètu 813). „Kapper“ se okamžitì zapojil do aktivit celého studentského hnutí, jeho pøíslušníci se napø. úèastnili stavby studentských kolejí na Letné, organizaèních prací, spojených s pøípravou mezinárodních studentských kongresù i studentských sjezdù, poøádaných v republice, apod. Ovšem roku 1926, když se Ústøední svaz ès. studentstva zmìnil na odborovou organizaci, ASK s touto zmìnou nesouhlasil a pøestal být jeho èlenem. Nadále s ním však úzce spolupracoval, v rámci tohoto svazu obeslal napø. výstavu „Pressa“ v Kolínì n. Rýnem èi „Výstavu soudobé kultury“ v Brnì (roku 1928). Od poèátku dvacátých let se ASK aktivnì zaèlenil do práce celého èeskožidovského hnutí. Návrhem na zøízení Výkonného výboru se pokusil sjednotit všechny èeskožidovské pracovníky a zasloužil se také o slouèení èeskožidovských èasopisù Rozvoj (Svaz èeských pokrokových židù) a Rozhled (Politická jednota èeskožidovská). Na podzim roku 1922, ve snaze pøekonat myšlenkovou krizi, která byla zpùsobena teoretickými i programovými spory, uspoøádal „Kapper“ anketu o èeskožidovském problému. Její výsledky byly publikovány v Rozvoji a velmi se o nì zajímala mj. Kanceláø prezidenta republiky. Koncem dvacátých let zaèal spolek také navazovat intenzívní styky s asimilantskými organizacemi v zahranièí. V zájmu zkvalitnìní vnitøní spolkové práce byly v prùbìhu dvacátých let zøizovány speciální odbory, jako napø. dámské sdružení, odbor støedoškolský, plesový, edièní a sociální. Ten udìloval podpory, poøádal ošacovací akce, zaopatøoval bezplatné obìdy a ubytování a získával pro èleny kondice. Ve snaze dále zvýšit podporu nemajetných studentù pøistoupil „Kapper“ roku 1921 k Ústøednì pro sociální péèi o židy v ÈSR. S pøílišným zdarem se nesetkala snaha o zakládání nových poboèek. V Bratislavì sice došlo k èásteènému úspìchu, ale v Brnì, kde se „Kapper“ pokusil zøídit poboèku roku 1922, ztroskotal navzdory nìkolika pokusùm o její obnovení. Z 32 ustavujících èlenù bylo totiž pouze 5 moravských studentù, všichni ostatní byli Èeši, kteøí zde navštìvoval veterinární fakultu18. Bìhem tøicátých let se v souvislosti s mezinárodními událostmi pøíslušníci „Kapperu“ intenzívnì zapojili do práce demokraticky orientovaných organizací. Spolek se stal èlenem „International Student Service“ v Nyonu u Ženevy, vstoupil do „Studentské fronty pro mír, pokrok a svobodu“, úèastnil se „Mírového sjezdu studentstva“ v Bruselu a spolupracoval na pøípravách „Svìtového 50

kongresu mládeže“ v Ženevì roku 1936. V této práci pokraèoval i jako èlen „Ženevského výboru èeskoslovenské mládeže“ a v èeskoslovenské organizaci „RUP“. Spolupracoval i s „Klubem PAX“ a s „Ligou proti antisemitismu“. Ze všech studentských spolkù mìl nejbližší vzájemné vztahy se „Spolkem evangelické mládeže Jeroným“, s nímž dokonce poøádal i spoleèné letní tábory. Vzhledem k èeskožidovskému zamìøení „Kapperu“ mùže pøekvapovat jeho spolupráce se sionistickým spolkem „Theodor Herzl“. Spoleènì byla ustavena tzv. „židovská komise“, která se mìla zabývat celosvìtovými židovskými otázkami a kulturou. Spolky poøádaly spoleèné debaty a spolupracovaly v oblasti problémù, které se dotýkaly obou smìrù jejich usilování. Nejzávažnìjším z nich byl nárùst antisemitismu v Èeskoslovensku. Spoleènì byla roku 1934 vydána rezoluce proti antisemitismu za tzv. listopadových insigniových demonstrací i bìhem pøedvolební kampanì v roce 1935. Protižidovské nálady pak narùstaly a mohly se zøetelnì projevit za druhé republiky; antisemitismus mezi mládeží, zvláštì agrárního zamìøení, vedl k podpoøe požadavku, aby byl zaveden numerus clausus pro židovské studenty na vysokých i støedních školách.19 Za rozhodující akt, vedoucí k oficiálnímu ukonèení èinnosti spolku, mùžeme považovat vydání naøízení øíšského protektora ze dne 5. bøezen1940, na jehož základì pøistoupily okupaèní orgány k rozpuštìní a likvidaci v té dobì vìtšinou jen formálnì existujících židovských spolkù. Také èinnost Akademického spolku „Kapper“ byla v pøedchozím období mizivá. V létì 1939 byly spolkové místnosti gestapem uzavøeny a zapeèetìny. Archiv, knihovna a jmìní spolku byly zabaveny.20 Po válce, v prosinci 1945, oznámil poslední pøedváleèný starosta „Kapperu“ Bedøich Hellman obnovení èinnosti spolku, k nìmuž došlo v únoru 1946, ale spolek se ukázal být „životaneschopným“ a v listopadu 1948 byl definitivnì rozpuštìn a vymazán ze spolkového katastru21. *** V prosinci 1875 podal právník Ludìk Fischl žádost k místodržitelství, aby bylo povoleno ustavení Spolku èeských akademikù židù. Po mírných prùtazích, týkajících se znìní zadaných stanov22, byla žádost kladnì vyøízena a 4. bøezna 1876 se sešla první valná hromada tohoto spolku, která kromì pøijímání pøihlášených èlenù schválila stanovy a zvolila první spolkový výbor. Stanovy vlastnoruènì sepsal v té dobì ještì studující práv Adolf Stránský.23 Spolkový archiv se údajnì nedochoval, a tak jsme odkázáni pouze na neúplné materiály, uchovávané v rùzných institucích. Výroèní zprávy spolku jsou uloženy v Knihovnì Národního muzea a v Archivu Univerzity Karlovy ve Všestudentském archivu, kde jsou dochovány i nìkteré spolkové stanovy. Výroèní 51

zprávy nejsou však ani v jedné instituci úplné a vùbec poslední známá dochovaná výroèní zpráva je za školní rok 1921/1922. Naštìstí byly v letech 1881–1938 spolkové zprávy ve struèném znìní otiskovány také v Kalendáøi èeskožidovském, který spolek každoroènì svým nákladem vydával24. Složení výborù po roce 1919 lze podchytit v Archivu hl. m. Prahy ve spolkovém katastru25. Právì pro obtížnou dostupnost a roztøíštìnost tìchto materiálù se soupis spolkových výborù a jejich personálního složení pokouší o chronologickou rekonstrukci ve snaze podat o nich ucelený pøehled. Pøesto se pravdìpodobnì nepodaøilo nìkteré výbory podchytit a pro rok 1902/1903 není možné z tištìných zpráv ani písemných pramenù zjistit vùbec žádný. Stejnì tak se u osmi funkcionáøù nepodaøilo urèit obor jejich studia. Podle stanov bylo úèelem spolku „šíøit lásku k vlasti a mateøskému èeskému jazyku mezi èeskými židy“26, „pìstovat vzájemnost“ mezi èleny a nezámožné z nich hmotnì podporovat. Tohoto cíle mìl dosáhnout „pìstováním zábav ve spoleèných schùzích“, poøádáním vìdeckých pøednášek v Praze i mimo Prahu, poskytováním bezúroèných penìžních pùjèek èinným èlenùm na studia a k dosažení akademických hodností, zaopatøováním bezplatných obìdù a prostøedkováním kondic. Po zmìnì stanov v roce 1880/1881 k tomu pøibylo vydáváni tiskopisù nepolitického obsahu a pøi další (roku 1883/1884) ještì zakládání knihoven v Praze i mimo Prahu. Stanovy se opìt mìnily v roce 1909/1910, kdy se stávající pùsobení spolku rozšíøilo o udílení podpor. K dalším dùležitým zmìnám došlo roku 1919/1920, nebo spolek mohl napøíštì zakládat a koordinovat své odbory i mimo Prahu. V tomto roce se také Spolek èeských akademikù židù pøejmenoval na Akademický spolek „Kapper“ a ve zmìnìných stanovách výslovnì uvádìl, že úèelem spolku je, kromì pìstováni vzájemnosti mezi èleny a jejich podpory, „podporovat a usnadòovat splynutí židù v republice Èeskoslovenské s èeským národem“27. Èlenové spolku se dìlili na èestné, zakládající, pøispívající a èinné. Èestní èlenové byli navrhováni na základì svých zásluh o spolek a èeský národ, a jejich jmenováni muselo být odsouhlaseno valnou hromadou. Zakládající a pøispívající èlenové se od sebe lišili výší pøíspìvkù – 20 zl. (40 Kè) splatných bìhem dvou let nebo 2 zl. (4 Kè) splatné každoroènì. Èlenové èinní museli být do roku 1920 výhradnì židovského vyznání a mohli se jimi stát pouze pražští vysokoškoláci, pøípadnì absolventi, kteøí se pøipravovali na vìdeckou èinnost, ale jen po dobu tøí let od skonèení studia. V „Kapperu“, po roce 1920, tedy došlo v tomto smìru k zásadním zmìnám: èinným èlenem mohl být každý vysokoškolák na èeské vysoké škole bez rozdílu vyznání, dále žáci dvou nejvyšších roèníkù støedních škol a absolventi vysoké školy dva roky po ukonèení studií. Z èinných èlenù byl volen správní výbor spolku. Výbor se v letech 1876– 1882/1883 skládal ze starosty, pokladníka, jednatele, archiváøe, jednoho èlena výboru a dvou náhradníkù. Od roku 1883/1884 sestával ze starosty, námìstka 52

starosty (místostarosty), jednatele, pokladníka, knihovníka, zapisovatele a dvou náhradníkù. Od roku 1920 byla funkce jednatele rozdìlena mezi dva èleny výboru – prvního a druhého jednatele. V èele výboru stál starosta, který spolek zastupoval vùèi úøadùm a právnickým i fyzickým osobám, tedy navenek. Svolával a øídil schùze výboru, valné hromady a èlenské schùze. Mìl právo nahlížet do veškeré korespondence došlé spolku a jeho povinností bylo všechny listiny, spolkem vydané, podepsat. Od roku 1891 mìl veškeré závazné listiny, vydané spolkem, spolupodepisovat ještì další èlen výboru a od roku 1920 je musel spolu se starostou signovat jednatel spolku. V prvních výborech zastupoval starostu v dobì jeho nepøítomnosti nebo v dobì od starostovy abdikace do zvolení nového starosty jednatel. Ten kromì toho obstarával i veškerou kanceláøskou agendu spolku a oznamoval starostovi a výboru návrhy a stížnosti. Od roku 1920 byla funkce jednatele rozdìlena mezi dvì osoby: první jednatel vyøizoval veškerou spolkovou korespondenci a oznamoval návrhy s stížnosti, druhý mu v jeho èinnosti vypomáhal, pøípadnì prvního jednatele zastupoval. Funkce pokladníka neprošla za celé sledované období zmìnami. Pøechovával a spravoval veškeré penìžité jmìní spolku. Za toto jmìní spolku ruèil, stejnì tak za škody, které by byly jeho vinou, pøípadnì vedením, zpùsobeny. Na starostùv pøíkaz vyplácel povolené výdaje a pùjèky a ve schùzích podával výboru pravidelnou zprávu o stavu pokladny a sestavoval pololetní rozpoèet. V nejranìjším období existovala ještì funkce archiváøe, který spravoval spolkový archiv, oznamoval výboru novì pøihlášené èleny a doplòoval seznamy èlenù. Kromì toho èinil zápisy z výborových schùzí a valných hromad. Jeho úkolem také bylo sestavovat podle zápisù jednotlivých funkcionáøù dìjiny spolku. Tato funkce však existovala pomìrnì krátce a již od roku 1883/ 1884 byla rozdìlena mezi dva èleny výboru. Knihovník spravoval spolkovou knihovnu a archiv a mìl na starosti evidenci spolkových listin. Zapisovatel poøizoval zápisy z výborových a spolkových schùzí a valných hromad, zveøejòoval jejich obsah na spolkovém prknì, oznamoval výboru nové èleny a zapisoval je do seznamu èlenù a zaznamenával podle zápisù jednotlivých funkcionáøù dìjiny spolku. Do roku 1920 zastupoval jednatele v dobì jeho nepøítomnosti a od roku 1920 bylo jeho povinností zvát èleny a výbor na schùze. Roku 1883/ 1884 byla vytvoøena funkce místostarosty, který zastupoval starostu spolku v dobì jeho nepøítomnosti nebo od jeho abdikace do zvolení starosty nového. Èlenové výboru i jeho náhradníci byli voleni na jeden správní rok valnou hromadou a do osmi dnù (od roku 1920 do tøí dnù) od svého zvolení se výbor musel ustavit, nebo valná hromada volila jmenovitì pouze starostu a pokladníka, tøi èleny výboru a dva náhradníky. Pozdìji, od roku 1883/1884, ještì jmenovitì i místostarostu. Od roku 1920 volila jmenovitì opìt pouze starostu a pokladníka, dále pìt èlenù výboru a dva náhradníky. Všichni funkcionáøi vykonávali své úøady zdarma a navíc v letech 1876–1882/1883 nemìli ani právo žádat spolek o sociální podporu. 53

Výbor byl povinen scházet se nejménì dvakrát do mìsíce. V nìkterých zvláštních pøípadech jej navíc byl oprávnìn svolávat starosta. Schùze výboru se však mohly konat pouze v tom pøípadì, že se dostavila nadpolovièní vìtšina èlenù v èele se starostou nebo jeho zástupcem (jednatelem, pozdìji místostarostou). Schùze bývaly veøejné pro èleny spolku, vyjma tzv. schùzí „tajných“, ve kterých se jednalo o podporách nebo o osobních záležitostech nìkterého èlena. Ve schùzích rozhodoval výbor nadpolovièní vìtšinou hlasù, starosta mohl hlasovat pouze v pøípadì jejich rovnosti. K úkolùm výboru patøilo vykonávat veškerá usnesení valné hromady a od roku 1883/1884 také týdenních èlenských schùzí. Rozhodoval o hospodáøských záležitostech, ale také o tìch, které se týkaly káznì spolku, a zodpovídal se valné hromadì. Dále pøijímal èinné, zakládající a pøispívající èleny spolku, navrhoval valné hromadì èestné èleny, vyøizoval žádosti o podpory, jednal o návrzích a stížnostech èlenù, sestavoval rozpoèty, svolával valné hromady a èlenské schùze, mìl právo èinit drobná vydání a peèoval o opatøování kondic a bezplatných obìdù pro nemajetné èleny spolku. Podle stanov mìl být výbor pro jeden správní rok volen podzimní valnou hromadou. Praxe však byla jiná a výbory v naprosté vìtšinì nevydržely po celé pøedpokládané období. V podstatì každá øádná valná hromada (listopadová a kvìtnová) a mnohdy i mimoøádná byla nucena volit nový výbor. Svìdèí o tom i poèet námi zjištìných výborù. Teoreticky, kdyby mìl být jeden výbor volen pro celý správní rok, mìlo by jich být šedesát ètyøi. Ve skuteènosti je doložených výborù sto dvacet sedm, tedy dvojnásobek. Vìtšinou byly voleny výbory dva, v nìkterých letech máme zjištìn pouze jeden, ale vyskytují se období, kdy byly za správní rok voleny výbory tøi, jedenkrát i ètyøi. Po celou dobu existence spolku, tedy v letech 1876-1939, se vystøídalo v rùzných funkcích tøi sta osmdesát sedm jeho èinných èlenù. Pøibližnì ètyøicet procent bylo èleny výboru pouze po jedno funkèní období, ale nìkteøí èinnosti ve výboru vìnovali nìkolik let. Technik Jaroslav Schmolka byl zvolen do výboru dvanáctkrát, medik Josef Schidlof desetkrát a technici Bedøich Hellmann a Otto König devìtkrát. Podle profesního (studijního) složení bylo nejvíce (pøibližnì padesát procent) funkcionáøù z øad právníkù, po nich následovali medici, technici (sem spadají všichni posluchaèi Èeského vysokého uèení technického, tedy chemici, ekonomové, stavaøi, strojaøi, atd.) a pomìrnì malý poèet funkcionáøù se rekrutoval z posluchaèù filozofické fakulty. Souhrnný obraz o profesním složení výborù a o tom, v kolika výborech funkcionáøi pracovali, nám podá následující tabulka:

54

poèet výborù 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 12 celkem %

medici 41 22 21 10 8 4 1 2

právníci filozofové 77 44 17 20 12 4 3 5

technici nezjištìní celkem

4 5 2 1 1

24 17 16 6 4 1 2 1 2

1 110 28,5 %

5 1 1 1

151 89 57 38 25 9 6 8 2 1 1

8 2%

387

1 182 47 %

13 3,5 %

74 19 %

% 39,00 % 23,00 % 15,00 % 10,00 % 6,50 % 2,00 % 1,50 % 2,00 % 0,50 % 0,25 % 0,25 %

100 %

Ve funkci starostù se vystøídalo šedesát èlenù spolku. Pouze osm z nich (R. Adler, O. Bondy, R. Brumlík, O. Guth, L. Katz, K. Neumann, O. Prager a S. Schulhof’) zastávalo výluènì funkci starosty. 0statní mìli pøed svým starostenstvím (i po nìm) ještì jiné funkce. Jedenkrát vedlo výbor dvacet sedm starostù, dvakrát tøináct starostù, tøikrát dvanáct starostù, ètyøikrát sedm starostù a František Fuchs stál v èele pìti výborù 28. K soupisu výborù Spolku èeských akademikù židù a Akademického spolku „Kapper“ jsou pro úplnost pøipojeni protektoøi spolku a chronologický soupis èestných èlenù spolku. Podává informaci o tom, kdo mìl podle akademikù zásluhy o spolek a èeský národ. Mnozí z èestných èlenù byli sami v mládí èleny spolku a nìkteøí z nich pracovali i ve výborech. Mezi èleny spolku i výborù najdeme znaèný poèet jmen, která jsou pojmem ve svìtì vìdy, umìní i politiky. Mnozí, když „odrostli“ akademickému spolku a nemohli v nìm nadále pracovat, spoluzakládali další èeskožidovské organizace a stávali se jejich èleny. Dokazovali tak nejen smysl a oprávnìnost existence Spolku èeských akademikù židù a Akademického spolku „Kapper“, ale i jeho nezastupitelnost v celém èeskožidovském hnutí. Seznam použitých zkratek: St. Za. Ms. VZ

– starosta Po. – pokladník Je. – jednatel – zapisovatel Vý. – èlen výboru Ná. – náhradník – místostarosta Kn. – Knihovník – Výroèní zprávy Spolku èeských akademikù židù (Akademického spolku „Kapper“) SZ KȎ – Spolkové zprávy, otištìné v Kalendáøi èeskožidovském 55

POZNÁMKY 1

Podrobnìji viz Krejèová, Helena: Èeskožidovská asimilace. In: Židovská Praha. Glosy k dìjinám a kultuøe, Praha, 1991.

2

Výroèní zprávy in: Kalendáø èeskožidovský (dále jen KȎ), 1881/2 až 1938/9, roè. 1–58, èásteènì též Archiv University Karlovy, Všestudentský archiv, è. k. A 149, Archiv hl. mìsta Prahy, SK X/15 a soukromý archiv autorky.

3

JUDr. Leopold Katz (1854–1927), první pøedseda Spolku èeských akademikù židù, advokát, mecenáš, zakladatel ceny pro výtvarné umìlce, objevitel Jistebnického kancionálu. Podrobnìji viz Krejèová Helena: Leopold Katz. In: Èeská akademie vìd a umìní 1891– 1991. Praha 1993.

4

JUDr. Adolf Stránský (1855–1931), politik, advokát, zakladatel a vydavatel Lidových novin, poslanec, ministr prùmyslu a obchodu (v letech 1918–1919).

5

JUDr. Jakub Scharf (1857–1922), významný èeskožidovský èinitel, organizátor a redaktor, poslanec zemského snìmu za Josefov, mìstský radní, znalec problematiky samosprávy.

6

Viz Krejèová, Helena: Plesy Spolku èeských akademikù židù. In: Documenta Pragensia XII, Praha, AMP, 1995.

7

Pøeklad pochází od JUDr. Augustina Steina. Stein (1854–1937) byl magistrátním radou, vedoucím asanaèního referátu hl. m. Prahy. Byl èinný v èeskožidovském hnutí. Pøekladatel (napø. Machsor), prezident Nejvyšší rady Židovských náboženských obcí v Èechách a první èeský pøedseda pražské Židovské náboženské obce. V mládí, bìhem studií, byl vychovatelem v rodinì Františka Ladislava Riegra.

8

Viz Helena Krejèová: Publikaèní èinnost Akademického spolku Kapper. In: Documenta Pragensia X, Praha, AMP, 1990.

9

Viz Krejèová, Helena: Spolek èeských akademikù židù a podpora nemajetných studentù. In: Acta polytechnica: Práce ÈVUT VI, è. 4, 1990.

10

Lze tak usuzovat z toho, že v letech 1888–1898 bylo spolkem na podporách vyplaceno 5 127 zl. Pøitom je tøeba vzít v úvahu, že v poèátcích své èinnosti mìl spolek k dispozici podstatnì menší penìžní èástky. Veškerá finanèní politika byla urèována základní výší spolkového jmìní.

11

MUDr. Viktor Vohryzek (1861–1918), lékaø ve Vodòanech a Pardubicích, pracovník èeskožidovského hnutí, vìznìn za první svìtové války za protirakouský odboj, vydavatel Rozvoje, etickosociologický myslitel a spisovatel, beletrista, autor odborných lékaøských studií.

12

JUDr. Bohdan Klineberger (1859–1928), pseudonym Antonín Rataj, advokát, èinný v èeskožidovském hnutí, nábožensko-etický myslitel, autor odborných studií z oboru práva, sociologie a filozofie. Za první svìtové války byl spolu s V. Vohryzkem a S. Schulhofem uvìznìn. Jejich obhájcem byl JUDr. Alfred Meissner, pozdìjší èeskoslovenský ministr.

13

JUDr. Jindøich Kohn (1874–1935), pseudonym J. K. Pravda, Argus. Advokát, ideolog èeskožidovského hnutí, filozof, autor mnoha studií, hlavnì o asimilaci a antisemitismu.

14

Tzv. Riegrova aféra vypukla v r. 1903 poté, co byl otištìn rozhovor Dostála-Lutinova s F. L. Riegrem. Ten se v tomto rozhovoru vyjádøil nepøíznivì o židech z Èech, které mj. nazval »rozkladnou spoleèností«.

15

V r. 1892 studovalo na èeských obecných, mìštanských a støedních školách pouze 3,7 % všech židovských žákù, r. 1912 to bylo již 15,4 %.

56

16

MUDr. Ervin Taussig (1887–1914), èeský futurista, básník, autor studií o divadle, kritik, pøekladatel. Blízký pøítel bratøí Èapkù.

17

Spolek se tak oficiálnì pøihlásil k odkazu MUDr. Siegfrieda Salamona Israele Kappera (1821–1879), prvního židovského autora publikujícího v èeštinì (básnická sbírka „Èeské listy“ z r. 1846). Lékaø a spisovatel, literární kritik èeské poezie pro nìmecké èasopisy, propagátor jihoslovanské poezie (hlavnì lidové) a její pøekladatel do nìmèiny.

18

V té dobì na vysokých školách v Brnì studovalo asi 120 židovských studentù, z nichž pouze 20 uvedlo za svou obcovací øeè èeštinu a pøibližnì polovina z tìchto dvaceti se hlásila k sionistickému hnutí. Ani na základním a støedním školství nebyla v Brnì situace z hlediska èeskožidovských asimilantù o mnoho pøíznivìjší. Pøed r. 1918 navštìvovali tento typ škol 2 židovští žáci, v polovinì 20. let jich bylo pøibližnì 70.

19

Pøedcházející pasហbyla pøevzata z rozsáhlejší autorèiny studie Nástin spolkové èinnosti èeskožidovského asimilaèního hnutí. In: Sborník k problematice multietnicity, Praha, 1996.

20

Archiv hl. m. Prahy, sign. SK X/15.

21

Archiv hl. m. Prahy, sign. SK X/15.

22

Archiv hl. m. Prahy, sign. SK X/15.

23

Na to, jak a kdo vlastnì spolek zakládal, existuje jediná konkrétní vzpomínka Jakuba Scharfa, „Bylo to v listopadu r. 1875: myšlénka, jež seznámila nás nìkolik mladých studentù, blížila se svému uskuteènìní. V èastých schùzích v soukromém bytì tehdejšího právníka Adolfa Stránského... v Haštalské ulici konaných, probírali jsme základní myšlénky – pøesto, že malý nás byl poèet, ne beze srážky náhledù a delších debat (...) Malý nᚠkroužek – právníci Stránský, Katz, Frank, Vondörfer, Podvinec a medik Ed. Kohn mimo nepatrnou osobu mou – malebnì jsa seskupen a zasedaje na bohatém mobiliáru pøítele Stránského – na židlích, posteli i na rùzných kufrech – èasto 2 až 3 hodiny v poradní své síni rokoval, až koneènì asi zaèátkem prosince u nás chmury pochybností byly zaplašeny a uèinìno usnesení, svolati ve schùzi vìtší poèet èesky smýšlejících souvìrcù, by o zámìru našem pronesly svùj soud. Schùze svolána do malé kavárnièky na Starém mìstì pražském: sešlo se dvacet úèastníkù: rokování bylo živé... výmluvnost vítìzná, správnost dùvodù, mravná síla myšlénky dobyly úspìchu a uèinìn v následující schùzi správný krok: zvolena 3èlenná komise, by stanovy – v rudimentech již v této schùzi pøedložené a v zásadách prozkoumané – opìt prohlédla, urovnala a k úøednímu schválení podala. 4. bøezna 1876 – tuším že v sobotu – konala se ustavující valná hromada (...) Když obvyklé formality byly odbyty a vykonána volba prvního výboru – starostou zvolen právník Katz (...) tu sesedli jsme se v užší kruh a za volné, pøátelské zábavy a pøi elektrizujících zvucích našeho vìènì krásného „Kde domov mùj“ dali jsme si nadšený slib, že myšlénky své neopustíme, dokud nevymøe v nás poslední dech.“ Viz: Scharf Jakub: Po dvaceti letech. In: KȎ 16, 1896/7.

24

Ale ani Kalendáø èeskožidovský neexistuje v kompletní øadì v žádné instituci. Jednotlivé roèníky mùžeme najít v Národní knihovnì, Národním muzeu, Židovském muzeu, Archivu hl. m. Prahy, Ústavu pro èeskou a svìtovou literaturu AV ÈR a Památníku národního písemnictví.

25

Archiv hl. m. Prahy, sign. SK X/15.

26

Stanovy Spolku èeských akademikù židù v Praze, Praha 1891.

27

Stanovy Akademického spolku „Kapper“ v Praze, Praha 1920.

28

Zde je tøeba se zmínit o zajímavém momentu: oficiální zakladatel spolku Ludìk Fischl nikdy nebyl èlenem výboru a èinným èlenem byl pouze první pololetí trvání spolku. 57

PØÍLOHA Protektoøi spolku: JUDr. Josef Zucker (1876–1906) JUDr. Eduard Lederer – Leda (1920–1940) Èestní èlenové: (jmenován ve správním období) 1876/1877 – JUDr. Josef Zucker, profesor trestního práva JUDr. Jan Strakatý, notáø 1879/1880 – Josef Barák, redaktor 1881/1882 – Bohumil Bondy, prùmyslník Julius Reitler, poslanec 1885/1886 – Josef Jiøí Kolár, dramatik 1886/1887 – Jaroslav Vrchlický, PhDr. h.c., spisovatel 1895/1896 – JUDr. Augustin Stein, magistrátní rada JUDr. Jakub Scharf, advokát a poslanec 1898/1899 – MUDr. Emanuel Engel, lékaø a poslanec 1900/1901 – Jakub Arbes, spisovatel Karel Fischer, magistrátní úøedník a redaktor JUDr. Leopold Katz, advokát JUDr. Josef Podvinec, advokát 1904/1905 – PhDr. Jan Urban Jarník, profesor romanistiky JUDr. Eduard Lederer – Leda, advokát a spisovatel 1908/1909 – Ing. Leon Bondy, prùmyslník a bankéø JUDr. Otto Bondy, prùmyslník Ing. Josef Bertl, profesor pozemního stavitelství 1919/1920 – PhDr. Alois Jirásek, spisovatel JUDr. Jindøich Kohn, advokát a spisovatel 1920/1921 – PhDr. Adolf Heyduk, Dr. tech. h.c., spisovatel JUDr. Bohdan Klineberger – Rataj, advokát a spisovatel Max Pleschner, podnikatel, pøekladatel Vojtìch Rakous – Österreicher, spisovatel Moøic Steindler, obchodník (in memoriam ?) 1923/1924 – JUDr. Max Reiner, advokát a publicista 1926/1927 – JUDr. Otakar Guth, advokát a spisovatel František Stadler, komerèní rada, továrník 1935/1936 – JUDr. Viktor Katz, vrchní poštovní rada, numismatik Max Lederer, vrchní inspektor drah, spisovatel 1937/1938 – Ludìk Dux, komerèní rada JUDr. Rudolf Neuwirth, øeditel

58

Výbory:

1876 1.

St.: Leopold Katz, právník Po.: Alexander Frank, právník Je.: Adolf Stránský, právník Za.: Edvard Kohn, medik Vý.: Vojtìch Eisner, technik Ná.: Hynek Brumlík, medik Josef Weinberger, technik

6.3.18761 SK X/15 3 právníci 2 medici 2 technici

2.

St.: Adolf Stránský, právník Po.: Alexander Frank, právník Je.: Edvard Kohn, medik Za.: Josef Weinberger, technik Vý.: Hynek Brumlík, medik

(kvìten 1876) VZ 2 právníci 2 medici 1 technik

1876 – 1877 3.

St.: Alexander Frank, právník Po.: Edvard Kohn, medik Je.: Josef Podvinec, medik Za.: Josef Weinberger, technik Vý.: Hynek Brumlík, medik Ná.: Adolf Eisner, technik Jindøich Fischer, medik

11.11.1876 VZ 1 právník 4 medici 2 technici

4.

St.: Alexander Frank, právník Po.: Zikmund Stein, medik Je.: Adolf Eisner, technik Za.: Leopold Roubíèek, technik Vý.: Hynek Brumlík, medik Ná.: Jindøich Fischer, medik

(kvìten 1877) VZ 1 právník 3 medici 2 technici

1877 – 1878 5.

St.: Josef Podvinec, právník Po.: Edvard Kohn, medik Je.: Jakub Scharf, právník Za.: Bohdan Friedländer, technik Vý.: Zikmund Stein, medik Ná.: Samuel Feigl, právník Hynek (Ignác) Herrmann, medik

(listopad 1877) VZ 3 právníci 3 medici 1 technik

6.

St.: Josef Podvinec, právník Po.: Edvard Kohn, medik Je.: Hynek (Ignác) Herrmann, medik Za.: Augustin Stein, právník 1

(kvìten 1878) VZ 3 právníci 3 medici

Informace o datu zvoleni výboru, odkud èerpáno a o profesnim složení výboru.

59

Vý.: Zikmund Stein, medik Ná.: Samuel Feigl, právník

1878 – 1879 7.

St.: Augustin Stein, právník Po.: Hugo Adler, filosof Je.: Jar. Karel Hoffmann, technik Za.: Arnošt Geduldiger, právník Vý.: Vilém Stern, právník Ná.: Josef Brandejský, právník Josef Kohn, technik

11.11.1878 VZ 4 právníci 1 filosof 2 technici

St.: Augustin Stein, právník Po.: Hugo Adler, filosof Je.: Josef Kohn, technik Za.: Josef Kohn, technik2 Vý.: Vilém Stern, právník Ná.: Josef Brandejský, právník Jar. Karel Hoffmann, technik

(kvìten 1879) VZ 3 právníci 1 filosof 3 technici

8.

1879 – 1880 9.

St.: JUDr. Josef Podvinec Po.: Vilém Lustig, právník Je.: Samuel Feigl, právník Za.: Josef Kohn, technik Vý.: Ludvík Fuchs, technik Ná.: Vilém Zirkl, právník Josef Èamperlík, technik

15.11.1879 VZ 4 právníci 3 technici

10.

St.: JUDr. Josef Podvinec Po.: Ludvík Fuchs, technik Je.: Vilém Zirkl, právník Za.: Josef Èamperlík, technik Vý.: Arnošt Kraus, filosof Ná.: Albert Weil, právník

(kvìten 1880) VZ 3 právníci 2 technici 1 filosof

1880 – 1881 11.

St.: MUC. Zikmund Stein Po.: Ludvík Fuchs, technik Je.: Vilém Zirkl, právník Za.: Arnošt Kraus, filozof Vý.: Josef Taussig, právník Ná.: Emil Kohn, technik Moric Reiner, medik

6.11.1880 VZ 2 medici 2 technici 2 právníci 1 filozof

12.

St.: Ludvík Fuchs, kand. prof. chemie Po.: Albert Weil, právník 2

(kvìten 1881) VZ

Vykonával obì funkce

60

Je.: Vilém Zirkl, právník Za.: Berthold Deutschmann, právník Vý.: Moric Reiner, medik Ná.: Emil Kohn, technik

2 technici 3 právníci 1 medik

1881 – 1882 13.

St.: JUDr. Augustin Stein Po.: Albert Weil, právník Je.: PhC. Arnošt Kraus Za.: Berthold Deutschmann, právník Vý.: Hugo Geduldiger, právník Ná.: Jakub Lebenhart, technik Hugo Wolf, medik

(listopad 1881) VZ 4 právníci 1 filosof 1 technik 1 medik

14.

St.: JUDr. Augustin Stein Po.: Albert Weil, právník Je.: Ludvík Vodòanský, medik3 Za.: Hugo Wolf, medik Vý.: Berthold Thein, právník Ná.: Jakub Lebenhart, technik

(kvìten 1882) VZ 3 právníci 2 medici 1 technik

1882 – 1883 15.

St.: MUC. Hynek (Ignác) Herrmann Po.: Hugo Wolf, medik Je.: Josef Èamperlík, technik Za.: Hugo Geduldiger, právník Vý.: Berthold Deutschmann, právník Ná.: Heøman Stránský, technik Leopold Eisner, právník

(listopad 1882) VZ 2 medici 2 technici 3 právníci

16.

St.: JUC. Samuel Feigl Po.: Josef Èamperlík, technik Je.: Emil Kohn, technik Za.: Karel Kaufmann, technik Vý.: Vojta Stein, technik

20.1.1883 VZ 1 právník 4 technici

17.

St.: Hugo Geduldiger, právník Po.: Josef Èamperlík, technik Je.: Vojta Stein, technik Za.: Otto Vogl, technik Vý.: Leopold Eisner, právník Ná.: Rudolf Katz, právník

(kvìten 1883) VZ 3 právníci 3 technici

1883 – 1884 18.

St.: Vojta Stein, technik Po.: Leopold Eisner, právník 3

17.11.1883 VZ .

Zástupce jednatele

61

Je.: Vojtìch Ippen, medik Za.: Vítìzslav Vohryzek, medik4 Kn.: Heøman Stránský, technik Ná.: Edvard Strass, právník Adolf Edelstein, právník

2 technici 3 právníci 2 medici

19.

St.: nezvolen Ms.:Maxmilián Lengsfeld, právník Po.: Albert Kahn, medik Je.: Vojtìch Ippen, medik Za.: Vítìzslav Vohryzek, medik Kn.: Adolf Edelstein, právník Ná.: Jindøich Fröhlich, technik Max Levý, právník

(kvìten 1884) VZ 3 právníci 3 medici 1 technik

1884 – 1885 20.

St.: Maxmilián Lengsfeld, právník Ms.:Ludvík Vodòanský, medik Po.: Vojtìch Ippen, medik Je.: Vítìzslav Vohryzek, medik Za.: Jinøich Fröhlich, technik Kn.: Rudolf Katz, právník Ná.: Julius Fischer, medik Jakub Hameršlag, medik

22.11.1884 VZ 2 právníci 5 medikù 1 technik

21.

St.: JUC. Maxmilián Lengsfeld Ms.:MUC. Ludvík Vodòanský Po.: Jakub Hameršlag, medik5 Je.: Julius Fischer, medik Za.: Jakub Hameršlag, medik Kn.: Rudolf Katz, právník

(kvìten 1885) VZ 2 právníci 4 medici

1885 – 1886 22.

St.: JUC. Hugo Geduldiger Ms.:Rudolf Katz, právník Po.: Leopold Eisner, právník Je.: Julius Fischer, medik Za.: Gustav Budlovský, medik Kn.: Eduard Strass, právník Ná.: Jindøich Herrmann, medik Michal Štastný, medik

21.11.1885 VZ 4 právníci 4 medici

23.

St.: JUC. Hugo Geduldiger Ms.:Rudolf Katz, právník Je.: Julius Fischer, medik Po.: Gustav Budlovský, medik 4 5

(kvìten 1886) VZ 3 právníci 5 medikù

Jedná se o Viktora Vohryzka, pozdìjšího lékaøe, literáta a ideologa èeskožidovského hnutí. Zástupce pokladníka.

62

Kn.: Michal Štastný, medik Za.: MUC. Vítìzslav Vohryzek Ná.: Josef Hájek, právník Siegfried Taussig, medik

1886 – 1887 24.

St.: JUC. Maxmilián Lengsfeld Ms.:Julius Fischer, medik Po.: Gustav Budlovský, medik Je.: Rudolf Lípa, právník Za.: Josef Hájek, právník Kn.: Michal Štastný, medik Ná.: Edvard Beneš, medik Emil Špíra, právník6

27.11.1886 VZ 4 právníci 4 medici

25.

St.: MUC. Vojtìch Ippen Ms.:Julius Fischer, medik Po.: MUC. Gustav Budlovský Je.: Rudolf Lípa, právník Za.: Vilém Fröhlich, medik Kn.: Edvard Beneš, medik

(kvìten 1887) VZ 5 medikù 1 právník

1887 – 1888 26.

St.: JUC. Rudolf Katz Ms.:Gustav Budlovský, medik Po.: Ignác Arnstein, právník Je.: Vilém Fröhlich, medik Za.: Leopold Frisch, medik Kn.: Ludvík Schulz, medik Ná.: Julius Urbach, právník Jindøich Reimann, medik

(listopad 1887) VZ 3 právníci 5 medikù

27.

St.: MUDr. Vítìzslav Vohryzek Ms.:MUC. Gustav Budlovský Po.: MUC. Edvard Beneš Je.: Ignác Kauders, medik Za.: MUC. Leopold Frisch Kn.: Ludvík Schulz, medik Ná.: Julius Urbach, právník Karel Glücklich, medik

(kvìten 1888) VZ 7 medikù 1 právník

1888 – 1889 28.

St.: MUC. Gustav Budlovský Ms.:Emil Špíra, právník Po.: MUC. Edvard Beneš Je.: JUC. Rudolf Lípa Za.: Ludvík Schulz, medik 6

(listopad 1888) VZ 4 medici 3 právníci 1 technik

Jedná se o pozdìjšího profesora trestního a mezinárodního práva Emila Spiru.

63

Kn.: Julius Urbach, právník Ná.: Em. Propper, technik Jaroslav Flašner, medik

29.

St.: MUC. Gustav Budlovský Ms.:MUC. Ignác Kauders Po.: MUC. Edvard Beneš Je.: MUC. Vilém Fröhlich Za.: Jindøich Fischer, právník Kn.: Oskar Beckmann, právník

(kvìten 1889) VZ 4 medici 2 právníci

1889 – 1890 30.

St.: JUDr. Ignác Arnstein Ms.:František Strauss, právník Po.: MUC. Michal Štastný Je.: Viktor Polák, právník Za.: Gustav Herrmann, technik Kn.: Oskar Beckmann, právník Ná.: Otto Bondy, právník MUC. Leopold Frisch

(listopad 1889) VZ 5 právníkù 2 medici 1 technik

31.

St.: JUDr. Ignác Arnstein Ms.:František Strauss, právník Po.: MUC. Michal Šastný Je.: Gustav Herrmann, technik Za.: Bohdan Lederer, právník Kn.: Otto Bondy, právník,

(kvìten 1890) VZ 4 právníci 1 medik 1 technik

1890 – 1891 32.

St.: MUDr. Stanislav Schulhof Ms.:JUDr. Adolf Bloch Po.: Otto Bondy, právník Je.: Alfred Meissner, právník Za.: Ludvík Roubíèek, právník Kn.: Bohdan Lederer, právník Ná.: Edvard Kirschner, medik Otto Král, medik

(listopad 1890) VZ 3 medici 5 právníkù

St.: MUDr. Edvard Beneš Ms.:JUDr. Adolf Bloch Po.: Otto Bondy, právník Je.: Rudolf Beck, právník Za.: Rudolf Löwy, medik Kn.: Otto Král, medik

(kvìten 1891) VZ 3 medici 3 právníci

33.

1891 – 1892 34.

St.: Otto Bondy, právník Ms.:Žibøid Lederer, právník Po.: Rudolf Löwy, medik

(listopad 1891) VZ 3 právníci 64

Je.: Bedøich Sušický, medik Za.: Gustav Fink, medik Kn.: Oskar Rudolf, právník Ná.: Vilém Stadler, medik Max Wassermann, medik

5 medikù

35.

St.: MUDr. Karel Glücklich Ms.:MUC. Jakub K. Roubíèek Po.: Oskar Rudolf, právník Je.: Richard Winternitz, medik Za.: Vilém Stadler, medik Kn.: Rudolf Löwy, medik Ná.: Emil Roubíèek, medik Karel Fanta, medik

(kvìten 1892) VZ 7 medikù 1 právník

1892 – 1893 36.

St.: MUDr. Karel Glücklich Ms.:MUDr. Leopold Frisch Po.: Karel Fanta, medik Je.: Jindøich Kohn, právník Za.: Richard Singer, právník Kn.: Emil Roubíèek, medik Ná.: Bernard Spira, medik Otto Milrád, medik

26.11.1892 VZ 6 medikù 2 právníci

37.

St.: MUDr. Karel Glücklich Ms.:MUDr. Leopold Frisch Po.: Emil Glück, medik Je.: MUC. Emil Roubíèek Za.: Bernard Spira, medik Kn.: Otto Milrád, medik Ná.: Artur Moravec, právník Polák7

(kvìten 1893) VZ 6 medikù 1 právník 1 nezjištìný

1893 – 1894 38.

St.: IngC. Gustav Herrmann Ms.:JUDr. Ludvík Roubíèek Po.: Alois Strass, medik Je.: Oldøich Štìdrý, medik Za.: Jindøich Lederer, medik Kn.: Rudolf Glück, právník Ná.: Jiøí Kohn, právník Otto Košerák, právník

7

(listopad 1893) VZ 1 technik 4 právníci 3 medici

V tomto správním období byli èleny spolku Polákové dva: 1) Richard Polak, medik 2) J. Polak, právník Který z nich byl èlenem výboru, nebylo možné identifikovat.

65

39.

St.: JUDr. Alfred Meissner Ms.:JUC. Oskar Beckmann Po.: Alois Strass, medik Je.: Oldøich Štìdrý, medik Za.: Jindøich Lederer, medik Kn.: Ignác Popper, medik

(kvìten 1894) VZ 2 právníci 4 medici

1894 – 1895 40.

St.: JUDr. Alfred Meissner Ms.:Jindøich Kohn, právník Po.: Antonín Pachner, medik Je.: Alfréd Salus, právník Za.: Šimon Freiberger, právník Kn.: Robert Mandelík, technik Ná.: Emil Fink, právník Lev Winter, právník

(listopad 1894) VZ 6 právníkù l medik 1 technik

St.: JUDr. Otto Bondy Ms.:MUC. Oldøich Štìdrý Po.: Robert Mandelík, technik Je.: Arthur Moravec, právník Za.: Josef Neumann, právník Kn.: Bernard Spira, medik

23.2.1895 VZ 3 právníci 2 medici 1 technik

41.

1895 – 1896 42.

St.: JUDr. Otto Bondy Ms.:Jindøich Lederer, medik Po.: Ignác Popper, medik Je.: Arnold Singer, právník Za.: Richard Weisl, medik Kn.: Artur Streisler, medik Ná.: Robert Ganz, medik Richard Recht, medik

(listopad 1895) VZ 2 právníci 6 medikù

St.: JUDr. Otto Bondy Ms.:MUC. Josef Pereles Po.: Ignác Popper, medik Je.: Richard Weisl, právník Za.: Šimon Freiberger, právník Kn.: Rudolf Weissberger, medik Ná.: Karel Fluss, medik Artur Aschermann, medik

(kvìten 1896 ) VZ 3 právníci 5 medikù

43.

1896 – 1897 44.

St.: JUDr. Max Bondy Ms.:Alfred Salus, právník Po.: Julius König, medik Je.: Otakar Kraus, filosof Za.: Karel Fluss, medik

28.11.1896 VZ 3 právníci 4 medici 1 filosof 66

Kn.: Rudolf Weissberger, medik Ná.: Karel Ascher, právník Jindøich Lederer, medik

45.

St.: Alfred Salus, právník Ms.:Šimon Freiberger, medik Po.: Robert Ganz, medik Je.: Viktor Lederer, medik Za.: Viktor Klein, právník Kn.: Rudolf Weissberger, medik Ná.: Alfred Löwy, medik Adolf Skall, technik

15.5.1897 SZ KȎ 2 právníci 5 medikù 1 technik

1897 – 1898 46.

St.: JUC. Alfred Salus Ms.:JUC. Šimon Freiberger Po.: Robert Ganz, medik Je.: Julius Lederer, medik Za.: Julius Fränkl, právník Kn.: Rudolf Weissberger, medik

(listopad 1897) SZ KȎ 3 právníci 3 medici

47.

St.: JUC. Alfred Salus Ms.:JUDr. Šimon Freiberger Po.: Julius Fränkl, právník Je.: David Teller, právník Za.: Josef Katz, technik Kn.: MUC. Rudolf Weissberger Ná.: Alfred Löwy, medik Adolf Skall, technik

(kvìten 1898) VZ 4 právníci 2 medici 2 technici

1898 – 1899 48.

St.: JUC. Alfred Salus Ms.:JUDr. Šimon Freiberger Po.: Otokar Langer, technik Je.: IngC. Theodor Bloch Za.: Gustav Ornstein, právník Kn.: MUC. Karel Fluss Ná.: Otokar Klepetáø, technik Rudolf Sim, právník

30.11.1898 VZ 4 právníci 3 technici 1 medik

49.

St.: JUDr. Šimon Freiberger Ms.:MUC. Jakub Stránský Po.: Otokar Langer, technik Je.: Gustav Ornstein, právník Za.: Otokar Klepetáø, technik Kn.: MUC. Karel Fluss

(kvìten 1899) VZ 2 právníci 2 medici 2 technici

67

1899 – 1900 50 .8

St.: JUDr. Šimon Freiberger Ms.:MUC. Jakub Stránský Po.: Viktor Katz, právník Je.: Gustav Ornstein, právník Za.: Richard Aron, právník Kn.: Arnošt Kantor, právník Ná.: Adolf Skall, technik Adolf Feldstein, technik

(listopad 1899) VZ 5 právníkù 1 medik 2 technici

1900 – 1901 51.

St.: PhC. Otakar Kraus Ms.:MUC. Jakub Stránský Po.: Gustav Ornstein, právník Je.: Viktor Teytz, právník Za.: Kamil Pacovský, právník Kn.: Arnošt Kantor, právník Ná.: Otto Pachner, medik Rudolf Stein, právník

SZ KȎ 5 právníkù 1 filosof 2 medici

1901 – 1902 52.

St.: Rudolf Adler, právník Ms.:IngC. Adolf Skall Po.: Viktor Žalud, právník Je.: Heøman Rùžièka, právník Za.: Ervín Borges, technik Kn.: Josef Günsburg, právník

SZ KȎ 4 právníci 2 technici

1902 – 1903 výbor nezjištìný

1903 – 1904 53.

St.: Jaroslav Müller, právník Ms.:Vilém Steinschneider, právník Po.: Oskar König, technik Je.: Alois Klein, právník Za.: Hugo Frankenstein, právník Kn.: Oskar Grünberger,

SZ KȎ 5 právníkù 1 technik právník

1904 – 1905 54.

St.: JUC. Filip Salus Ms.:Rudolf Guth, právník Po.: IngC. Oskar König Je.: Pavel Seger, právník Za.: Artuš Traub, medik 8

(prosinec 1904) VZ 3 právníci 1 technik 2 medici

Další výbor podle SZ KȎ (spolkových zpráv Kalendáøe èeskožidovského) nebyl zvolen, udržel se tak, jak byl zvolen na podzim (viz zpráva z 15.6.1900).

68

Kn.: Otakar Frankenstein, medik

1905 – 1906 55. St.: JUDr. Otakar Guth Ms.:PhC. Oskar Butter Po.: Jaroslav Müller, právník Je.: Josef Beck, právník Za.: Josef Fleischner, právník Kn.: Kamil Pacovský, právník Ná.: Rudolf Guth, právník Josef Polák, právník

(prosinec 1905) SZ KCZ 7 právníkù 1 filosof

1906 – 1907 56.

St.: JUC. Heøman Rùžièka Ms.:JUC. Rudolf Guth Po.: JUC. Jaroslav Müller Je.: JUC. Josef Polák Za.: MUC. Jakub Oppenheimer Kn.: JUC. Julius Friedmann Ná.: Arnošt Fuchs, medik Adolf Lövitner, právník

SZ KCZ 6 právníkù 2 medici

1907 – 1908 57.

St.: JUDr. Heøman Rùžièka Ms.:JUC. Rudolf Guth Po.: JUC. Jaroslav Müller Je.: Kamil Schulhof, medik Za.: Julius Neu, právník Kn.: IngC. Kamil Pick Ná.: Hugo Guttmann, právník JUC. Richard Stein

SZ KCZ 6 právníkù 1 medik 1 technik

1908 – 1909 58.

St.: JUDr. Rudolf Guth Ms.:JUDr. Josef Polák Po.: František Grossmann, technik Je.: Ervín Kars, právník Za.: Max Jedlinský, technik Kn.: Josef Železný, technik Ná.: František Stein, technik Alfred Weiner, medik

(listopad 1908) VZ 3 právníci 4 technici 1 medik

59.

St.: JUDr. Rudolf Brumlík Ms.:JUDr. Josef Polák Po.: JUC. Karel Prager Je.: JUC. Emil Freund Za.: Ervín Kars, právník Kn.: JUC. Josef Beck

(kvìten 1909) VZ 7 právníkù 1 medik

69

Ná.: JUC. Zdenìk Grünfeld Alfred Weiner, medik

1909 – 1910 60.

St.: JUC. Oldøich Prager Ms.:JUC. Josef Beck Po.: JUC. Karel Prager Je.: Robert Ullmann, právník Za.: Emil Waldstein, filosof Kn.: Karel Klein, medik Ná.: Evžen Štern, právník Otto Kominík, právník

(listopad 1909) VZ 6 právníkù 1 filosof 1 medik

St.: JUC. Oldøich Prager Ms.:JUC. Josef Beck Po.: JUC. Karel Prager Je.: JUC. Rudolf Neuwirth Za.: Ludvík Löwit, technik Kn.: Karel Klein, medik Ná.: Evžen Štern, právník Otto Kominík, právník

VZ 6 právníkù 1 medik 1 technik

St.: JUC. Oldøich Prager Ms.:JUC. Josef Beck Po.: JUC. Karel Prager Je.: JUC. Rudolf Neuwirth Za.: Ludvík Löwit, technik Kn.: Karel Klein, medik Ná.: Robert Koretz, technik Rudolf Roubíèek, technik

11.5.1910 VZ 4 právníci 3 technici 1 medik

61.9

62.

1910 – 1911 63.

St.: JUC. Josef Beck Ms.:JUDr. Rudolf Neuwirth Po.: MUC. Karel Klein Je.: JUC. Rudolf Rábl Za.: Robert Roubíèek, technik Kn.: Josef Kodíèek, právník Ná.: JUC. Hanuš Winternitz IngC. Robert Koretz

4.11.1910 VZ 5 právníkù 1 medik 2 technici

St.: JUDr. Josef Beck Ms.:Ing. Alex Mautner Po.: MUC. Otto Guth Je.: IngC. Max Jedlinský Za.: IngC. Robert Koretz Kn.: Robert Roubíèek, technik Ná.: IngC. Karel Freund Zdenìk Günsburg, medik

(kvìten 1911) VZ 1 právník 5 technikù 2 medici

64.

9

Datum se nepodaøilo urèit.

70

1911 – 1912 65.

St.: JUDr. Josef Beck Ms.:JUC. Karel Prager Po.: IngC. Max Jedlinský Je.: PhC. Emil Waldstein Za.: MUC. Alfred Weinstein Kn.: Alfred Fuchs, filosof

(listopad 1911) SZ KCZ 2 právníci 1 technik 2 filosofové 1 medik

1912 – 1913 66.

St.: JUDr. Karel Prager Ms.:Ing. Karel Freund Po.: IngC. František Wautsch Je.: JUC. Karel Glückner Za.: Jindøich Fantl, technik Kn.: PhC. Alfred Fuchs

(listopad 1912) SZ KCZ 2 právníci 3 technici 1 filosof

67.

St.: MUC. Alfred Weinstein Ms.:IngC. František Wautsch Po.: IngC. Otto Dub Je.: IngC. Jindøich Fantl Za.: IngC. Viktor Guth Kn.: IngC. Karel Munk

(kvìten 1913) SZ KȎ 1 medik 6 technikù

1913 – 1914 68.10 St.: MUC. Alfred Weinstein Ms.:IngC. Jindøich Fantl Po.: MUC. František Prager Je.: IngC. Karel Munk Za.: MUC. Karel Ehrlich Kn.: IngC. Max Kraus Ná.: Otto Brückner, právník Karel Berger, právník

SZ KCZ 3 medici 3 technici 2 právníci

1914 – 1915 69.10

St.: MUC. Alfred Weinstein Ms.:IngC. Jindøich Fantl Po.: MUC. František Prager Je.: IngC. Karel Munk Za.: MUC. Karel Ehrlich Kn.: IngC. Max Kraus Ná.: Otto Brückner, právník Karel Berger, právník

10

SZ KCZ 3 medici 3 technici 2 právníci

Datum ustavení výboru se nepodaøílo zjistit.

71

70.

Výbor zùstal nezmìnìn, vzhledem k tomu, že pro nedostateèný poèet èlenù se nemohla konat valná hromada. Zùstali pouze: St.: MUC. Alfred Weinstein Ms.:IngC. Jindøich Fantl Pa.: MUC. František Prager

VZ 2 medici 1 technik

71.

Èlenové výboru, až na IngC. Jindøicha Fantla, konali vojenskou službu, proto byli do výboru kooptováni: IngC. Ervín Hirsch MUC. Milan Rosenzweig Antonín Basch, právník

VZ 2 technici 1 medik 1 právník

1915 – 1916 72.11

IngC. Jindøich Fantl IngC. Ervín Hirsch JUC. Antonín Basch MUC. Milan Rosenzweig náhradníci12

VZ 2 technici 1 právník 1 technik

1916 – 1917 73.

spolek vedli:13 IngC. Ervín Hirsch JUC. Antonín Basch

VZ 1 technik 1 právník

1917 – 1918 74.

St.: JUDr. Rudolf Neuwirth Ms.:IngC. Ervín Hirsch Po.: JUC. Antonín Basch Je.: JUC. Hugo Stein Za.: MUC. Helena Weisslovièová Kn.: JUC. Josef Edelstein Ná.: MUC. Karel Alter JUC. Lev Pfeifer

18.11.1917 VZ 5 právníkù 1 technik 2 medici

75.

St.: JUDr. Rudolf Neuwirth Ms.:IngC. Ervín Hirsch Po.: JUC. Josef Edelstein Je.: JUC. Lev Pfeifer Za.: MUC. Helena Weisslovièová Kn.: MUC. Karel Alter Ná.: JUC. Josef Lengsfeld IngC. Vilém Herrmann

(kvìten 1918) VZ 4 právníci 2 technici 2 medici

Volby se nekonaly. Blíže neurèeni. 13 Ostatní odešli na frontu. 11

12

72

1918 – 1919 76.

St.: PhDr. Alfred Fuchs Ms.:JUC. Josef Lengsfeld

18.12.1918 VZ

Po.: MUC. Helena Weisslovièová Je.: IngC. Vilém Herrmann Za.: František Fischer, medik Kn.: Otto Stross, právník Ná.: JUC. František Sander Josef Schick, právník

1 filosof 4 právníci 2 medici 1 technik

St.: PhDr. Alfred Fuchs Ms.:Ing. Josef Turnovský Po.: Robert Stross, právník Je.: IngC. Vilém Herrmann Za.: JUC. Hugo Stein Kn.: Otto Stross, právník Ná.: JUC. Arnošt Steiner JUC. Bedøich Süssland

21.5.1919 VZ 1 filosof 2 technici 5 právníkù

77.

1919 – 1920 78.

St.: IngC. Jindøich Fantl Ms.:JUDr. Konrád Katz Je.: Ing. Josef Turnovský Otto Winterstein, právník Kn.: Jaroslav Kummermann, technik Za.: Leopold Sušický, právník Po.: JUC. Arnošt Steiner Ná.: Otto Stross, právník Josef Guttmann, technik

9.12.1919 VZ 4 technici 5 právníkù

St.: MUC. Kamil Neumann Ms.:MUC. František Fischer Po.: MUC. Josef Lustig Je.: Jaroslav Kummermann, technik MUC. Eugenie Heømanová Kn.: JUC. Jaromír Löwy Za.: JUC. Leopold Sušický Ná.: MUC. Josef Schidlof MUC. Josef Eisner

13.5.1920 SK X/15 6 medikù 1 technik 2 právníci

79.

1920 – 1921 80.

St.: MUC. Kamil Neumann Ms.:MUC. František Fischer Po.: MUC. Josef Lustig Je.: JUC. Jaromír Löwy MUC. Josef Schidlof Za.: Zdenìk Justic, technik Kn.: IngC. Jaroslav Kummermann

11.11.1920 SK X/15 5 medikù 2 právníci 2 technici

73

Ná.: Arnošt Weil, medik Karel Orenstein, právník

81.

St.: MUC. František Fischer Ms.:MUC. Richard Hirschfeld Po.: IngC. Jaroslav Kummermann Je.: MUC. Josef Schidlof Zdenìk Justic, technik Za.: MUC. Eugenie Heømanová Kn.: Ladislav Polák, právník Ná.: IngC. Gustav Schwarz IngC. Jaroslav Schmolka

10.2.1921 SK X/15 4 medici 4 technici 1 právník

St.: MUC. František Fischer Ms.:MUC. Richard Hirschfeld Po.: IngC. Jaroslav Kummermann Je.: IngC. Zdenìk Justic IngC. Gustav Schwarz Za.: MUC. Eugenie Heømanová Kn.: JUC. Ladislav Polák Ná.: IngC. Jaroslav Schmolka JUC. Josef Edelstein

(kvìten 1921) VZ 3 medici 4 technici 2 právníci

82.

1921 – 1922 83.

St.: MUDr. František Fischer Ms.:JUC. Otto Stross Je.: IngC. Zdenìk Justic Otto Adler, právník Po.: Ingc. Jaroslav Schmolka Za.: Otto Fischl, právník Kn.: PhC. Adéla Eisnerová Ná.: IngC. Karel Popper IngC. Gustav Schwarz

27.11.1921 SK X/15 1 medik 3 právníci 4 technici 1 filosof

St.: JUC. Otto Stross Ms.:JUC. Otto Winterstein Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: Otto Fischl, právník MUC. Karel Kreisl Za.: Hanuš Brock, medik Kn.: PhC. Adéla Eisnerová Ná.: MUC. Karel Štern MUC. Josef Vohryzek

26.2.1922 SK X/15 3 právníci 1 technik 4 medici 1 filosof

St.: JUC. Otto Winterstein Ms.:MUC. Karel Kreisl Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: MUC. Josef Schidlof Hanuš Brock, medik Za.: MUC. Karel Stern Kn.: PhC. Adéla Eisnerová

28.5.1922 SK X/15 1 právník 6 medikù 1 technik 1 filosof

84.

85.

74

Ná.: MUC. Bedøich Mandelík MUC. Artur Kosiner

1922 – 1923 86.

St.: JUC. Otto Winterstein Ms.:MUC. Josef Schidlof Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: MUC. Karel Stern MUC. Hanuš Brock Za.: Vilma Stukartová, technik Kn.: Otto Lederer, medik Ná.: MUC. Alois Fürst Ervín Goldreich

10.12.1922 SK X/15 1 nezjištìný 1 právník 5 medikù 2 technici

St.: JUC. Otto Winterstein Ms.:MUC. Josef Schidlof Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: MUC. Hanuš Brock MUC. Alois Fürst Za.: Vilma Stukartová, technik Kn.: Otto Lederer, medik Ná.: Ervín Goldreich

16.1.1923 SK X/15 1 nezjištìný 1 právník 4 medici 2 technici

St.: JUDr. Jaromír Löwy Ms.:MUDr. Karel Alter Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: JUC. Rudolf Rùžièka Otto Lederer, medik Za.: IngC. Václav Šulc14 Kn.: IngC. Pavel Geschmay Ná.: IngC. Karel Popper IngC. Václav Šulc

18.2.1923 SK X/15 2 právníci 2 medici 5 technikù

St.: JUDr. Jaromír Löwy Ms.:MUDr. Karel Alter Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: Otto Lederer, medik JUC. Rudolf Rùžièka Za.: IngC. Václav Šulc Kn.: MUC. Lev Pick Ná.: IngC. Pavel Geschmay IngC. Karel Popper

4.6.1923 SK X/15 2 právníci 3 medici 4 technici

87.

88.

89.

1923 – 1924 90.

St.: JUDr. Jaromír Löwy Ms.:MUDr. Karel Alter Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: Otto Lederer, medik JUC. Rudolf Rùžièka 14

20.11.1923 SZ KȎ 2 právníci 3 medici 4 technici

Pùvodnì byla zvolena filosofka A. Vohryzková, která volbu nepøijala.

75

Za.: Ingc. Václav Šulc Kn.: MUC. Lev Pick Ná.: IngC. Pavel Geschmay IngC. Karel Popper

91.

St.: JUDr. Jaromír Löwy Ms.:IngC. Karel Popper Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: MUC. Otto Lederer Karel Lederer, právník Za.: Bedøich Lípa, medik Kn.: MUC. Lev Pick Ná.: Jaroslav Frischmann, právník Jindøich Frankl, právník

4.12.1923 SK X/15 4 právníci 2 technici 3 medici

St.: MUC. Josef Schidlof Ms.:IngC. Karel Popper Po.: IngC. Jaroslav Schmolka Je.: IngC. Ervín Schmitz Ladislav Kraus, medik Za.: Jaroslav Frischmann, právník Kn.: MUC. Lev Pick Ná.: MUC. Anna Mahlerová JUC. Oskar Weil

3.4.1924 SK X/15 4 medici 3 technici 2 právníci

92.

1924 – 1925 93.

St.: MUC. Josef Schidlof Ms.:IngC. Otto Vohryzek Po.: IngC. Ervín Schmitz Je.: MUC. Ladislav Kraus IngC. Otto König Za.: JUC. Jaroslav Frischmann Kn.: Jindøich Weissl, medik Ná.: JUC. Františka Königová Karel Eisler, medik

11.12.1924 SK X/15 4 medici 3 technici 2 právníci

St.: MUC. Josef Schidlof Ms.:Ingc. Otto Vohryzek Po.: IngC. Ervín Schmitz Je.: IngC. Otto König JUC. Františka Königová Za.: IngC. Zoltán Szóbel Kn.: Jindøich Weissl, medik Ná.: Karel Eisler, medik Ing. Bohumil Feder

15.3.1925 SK X/15 3 medici 5 technikù 1 právník

St.: IngC. Otto Vohryzek Ms.:Karel Braun Po.: IngC. Ervín Schmitz Je.: IngC. Otto König JUC. Františka Königová

26.5.1925 SK X/15 1 nezjištìný 4 technici 1 právník

94.

95.

76

Za.: IngC. Zoltán Szóbel Kn.: MUC. Jindøich Weissl Ná.: MUC. Karel Eisler MUC. Lev Pick

3 medici

1925 – 1926 96.

St.: JUC. Otto Fischl Ms.:IngC. František Fuchs Po.: IngC. Otto König Je.: MUC. Arnošt Neumann JUC. Jaroslav Frischmann Za.: MUC. Ladislav Kraus Kn.: IngC. Ervín Schmitz Ná.: MUC. Otto Lederer JUC. Františka Königová

6.12.1925 SK X/15 3 právníci 3 technici 3 medici

St.: JUC. Otto Fischl Ms.:IngC. František Fuchs Po.: IngC. Otto König Je.: MUC. Arnošt Neumann MUC. Vladimír Popper Za.: MUC. Ladislav Kraus Kn.: IngC. Ervín Schmitz Ná.: MUC. Otto Lederer MUC. Karel Eisler

7.3.1926 SK X/15 1 právník 3 technici 5 medikù

St.: IngC. František Fuchs Ms.:MUDr. Josef Schidlof Po.: IngC. Otto König Je.: MUC. Vladimír Popper JUC. Emil Schulhof Za.: PhC. Josef Košerák Kn.: IngC. Ervín Schmitz Ná.: MUC. Jindøich Weissl MUC. Vilém Roubíèek

12.5.1926 SK X/15 3 technici 4 medici 1 právník 1 filosof

97.

98.

1926 – 1927 99.

St.: IngC. František Fuchs Ms.:MUC. Vladimír Popper Po.: IngC. Otto König Je.: JUC. Emil Schulhof JUC. Jiøí Weil Za.: JUC. Ervín Freund Kn.: PhC. Josef Košerák Ná.: MUC. Jindøich Weissl JUC. Vojtìch Gemeiner

10.12.1926 SK X/15 2 technici 2 medici 4 právníci 1 filosof

St.: IngC. František Fuchs Ms.:JUC. Emil Schulhof Po.: IngC. Otto König Je.: JUC. Ervín Freund

27.3.1927 SZ KȎ 2 technici 6 právníkù

100.

77

JUC. Pavel Vohryzek Za.: JUC. Františka Popperová Kn.: PhC. Josef Košerák Ná.: JUC. Vojtìch Gemeiner Rudolf Koma, právník

1 filozof

St.: IngC. František Fuchs Ms.:JUC. Pavel Vohryzek Po.: IngC. Otto König Je.: JUC. Ervín Freund Zdenìk Tohn, právník Za.: JUC. Františka Popperová Kn.: JUC. Jiøí Sladkus Ná.: MUC. Vladimír Popper Rudolf Koma, právník

31.5.1927 SK X/15 2 technici 6 právníkù 1 medik

101.

1927 – 1928 102.

St.: IngC. František Fuchs Ms.:JUC. Emil Schulhof Po.: IngC. Ladislav Berger Je.: JUC. Jiøí Sladkus IngC. Josef Fischer Za.: Vilém Fischer Kn.: JUC. Ervín Freund Ná.: IngC. Zoltán Szóbel MUC. Vladimír Popper

6.12.1927 SK X/15 1 nezjištìný 4 technici 3 právníci 1 medik

St.: PhC. Josef Košerák Ms.:JUC. Jiøí Sladkus Po.: IngC. Ladislav Berger Je.: JUC. Rudolf Koma IngC. Josef Fischer Za.: Vilém Fischer Kn.: MUC. Vilém Roubíèek Ná.: JUC. Vilém Kantùrek František Weidmann, právník

8.3.1928 SK X/15 1 nezjištìný 1 filosof 4 právníci 2 technici 1 medik

St.: PhC. Josef Košerák Ms.:JUC. Rudolf Koma Po.: IngC. Josef Fischer Je.: JUC. Vilém Kantùrek Vilém Fischer Za.: IngC. Šimon Polatšík Kn.: MUC. Vilém Roubíèek

6.6.1928 SK X/15 1 nezjištìný 1 filosof 2 právníci 2 technici 1 medik

103.

104.

1928 – 1929 105.

St.: JUC. Rudolf Koma Ms.:MUC. Jindøich Weissl Po.: IngC. Josef Fischer Je.: JUC. Ervín Freund IngC. Rudolf Pollak

20.1.1928 SK X/15 5 právníkù l medik 3 technici 78

Za.: JUC. Miroslav Körner Kn.: IngC. Šimon Polatšík Ná.: JUC. František Fischer JUC. František Vrba

106.

St.: JUC. Rudolf Koma Ms.:MUC. Jindøich Weissl Po.: IngC. Josef Fischer Je.: JUC. Ervín Freund IngC. Šimon Polatšík Za.: MUC. Vilém Klinger Kn.: JUC. Miroslav Körner Ná.: JUC. František Fischer

(kvìten 1929) SZ KÈZ 4 právníci 2 medici 2 technici

1929 – 1930 107.

St.: JUC. Rudolf Koma Ms.:JUC. František Weidmann Po.: JUC. Bohumil Bunzl Je.: JUC. František Fischer PhC. Pavel Winternitz Za.: Zdena Steinová, medik Kn.: MUC. Viktor Klinger Ná.: Hanuš Braun, právník Jiøí Pick právník

12.12.1929 SK X/15 6 právníkù 1 filosof 2 medici

St.: JUC. František Weidmann Ms. JUC. Ervín Freund Po.: JUC. František Fischer Je.: Karel Straka, právník JUC. Vilém Katz Za.: Zdena Steinová, medik Kn.: MUC. Viktor Klinger Ná.: Hanuš Braun, právník Anna Krausová, právník

27.2.1930 SK X/15 7 právníkù 2 medici

108.

1930 – 1931 109.

St.: JUC. František Weidmann Ms.:JUC. Vilém Katz Po.: Arnošt Pick, právník Je.: Karel Schwenk, právník JUC. Arnošt Klauber Za.: MUC. Zdena Steinová Kn.: Otakar Rùžièka, právník Ná.: Anna Krausová, právník Julius Karkulín, právník JUC. Jíøí Pick

2.12.1930 SK X/15 9 právníkù 1 medik

1931 – 1932 110.

St.: JUC. Arnošt Pick Ms.:JUC. Ervín Freund

10.11.1931 SK X/15 79

Po.: JUC. Pavel Lewit Je.: JUC. Jiøí Strass JUC. František Bäumel Za.: MUC. Zdena Steinová Kn.: MUC. Israil Litwak Na.: JUC. Martin Kubán PhC. Václav Chlebovna

6 právníkù 2 medici 1 filosof

St.: JUC. František Weidmann Ms.:JUC. Vilém Katz Po.: JUC. Arnošt Pick Je.: JUC. Karel Schwenk JUC. Arnošt Klauber Za.: MUC. Zdena Steinová Kn.: JUC. Otakar Rùžièka Ná.: JUC. Julius Karkulín JUC. Anna Pšenièná – Krausová

(prosinec 1931) SZ KCZ 8 právníkù 1 medik

St.: JUC. Arnošt Pick Ms.:JUC. Karel Straka Po.: Marta Benešová, technik Je.: Lev Kohn, právník Dolly Kohnová, právník Za.: MUC. Zdena Steinová Kn.: MUC. Josef Seidl Ná.: JUC . Viktor Müller Hana Weidmannová, právník

24.5.1932 SK X/15 6 právníkù 1 technik 2 medici

111.

112.

1932 – 1933 113.

St.: JUC. Arnošt Pick Ms.:MUC. Josef Seidl Po.: Marta Benešová, technik Je.: JUC. Karel Bondy Karel Radnitzer, právník Za.: Jiøí Schwarz, právník Kn.: Hana Weidmannová, právník Ná.: JUC. Viktor Müller Jiøí Klein, medik

15.11.1932 SK X/l5 6 právníkù 2 medici 1 technik

St.: JUC. Arnošt Pick Ms.:Hanuš Bonn, právník Po.: JUC. Viktor Müller Je.: MUC. Jiøí Müller JUC. Zdenìk Münz Za.: IngC. Illa Bišická Kn.: JUC. Hana Weidmannová Ná.: JUC. Karel Radnitzer JUC. Josef Fried

7.6.1933 SK X/15 7 právníkù 1 medik 1 technik

114.

1933 – 1934 115.

St.: JUC. Viktor Müller Ms.:JUC. Hanuš Bonn

7.11.1933 SK X/15 80

Po.: JUC. Zdenìk Münz Je.: JUC. Lucián Benda JUC. Pavel Kavan Za.: JUC. Karel Jontof Kn.: MUC. Jiøina Fuchsová Ná.: MUC. Jiøí Müller JUC. Karel Radnitzer

7 právníkù 2 medici

St.: JUC. Viktor Müller Ms.:JUC. Hanuš Bonn Po.: Jiøí Kraus Je.: JUC. Karel Jontof JUC. Kurt Heller Za.: MUC. Jan Glaser Kn.: MUC. Jiøina Fuchsová Ná.: IngC. Marta Benešová JUC. František Weidmann

24.4.1934 SK X/15 1 nezjištìný 5 právníkù 2 medici 1 technik

116.

1934 – 1935 117.

St.: JUC. Hanuš Bonn Ms.:JUC. Pavel Kavan Po.: JUDr. Arnošt Pick Je.: JUC. Lev Kohn JUC. Otto H. Richter Za.: JUC. Jindøich Moškoviè Kn.: IngC. Bedøich Hellmann Ná.: IngC. Marta Benešová IngC. Lea Neugröschlová

16.11.1934 SK X/l5 6 právníkù 3 technici

St.: JUC. Pavel Kavan Ms.:JUC. Lucián Benda Po.: JUC. Karel Jontof Je.: JUC. Otto H. Richter JUC. Karel König Za.: IngC. Erich Kohn Kn.: IngC. Bedøich Hellmann Ná.: MUC. Marta Radnitzerová JUC. Jiøí Scheuer JUC. Pavel Lederer

9.4.1935 SK X/15 7 právníkù 2 technici 1 medik

St.: JUC. Pavel Kavan Ms.:JUC. Lucián Benda Po.: JUC. Karel Jontof Je.: JUC. Otto H. Richter JUC. Karel König Za.: MUC. Josef Seidl Kn.: IngC. Bedøich Hellmann Ná.: JUC. Hanuš Bonn JUC. Zdenìk Münz

18.6.1935 SK X/15 7 právníkù 1 medik 1 technik

118.

119.

1935 – 1936 120.

St.: JUC. Pavel Kavan

5.11.1935 81

Ms.:JUC. Otto H. Richter Po.: JUC. Herbert Langer Je.: IngC. Bedøich Hellmann JUC. František Ehrlich Za.: Eliška Friedová Kn.: IngC. Josef Türk Ná.: JUC. Lucián Benda IngC. Helena Fröhlichová

SK X/15 1 nezjištìný 5 právníkù 3 technici

121.

St.: JUC. Herbert Langer Ms.:JUC. Otto H. Richter Po.: MUC . Jiøí Müller Je.: MUC. Jiøí Bondy IngC . Josef Türk Za.: IngC. Vilém Brand Kn.: JUC. František Ehrlich Ná.: JUC. Jiøí Schwarz JUC. Kurt Heller

21.4.1936 SK X/15 5 právníkù 2 medici 2 technici

1936 – 1937 122.

St.: JUC. Otto H. Richter Ms.:MUC . Jiøí Müller Po.: IngC. Helena Fröhlichová Je.: Hanuš Münz, medik JUC. Karel König Za.: František Pick, právník Kn.: IngC. Eugen Weiss Ná.: JUC. Kurt Heller JUC. František Ehrlich

30.10.1936 SK X/15 5 právníkù 2 medici 2 technici

123.

St.: JUC. Otto H. Richter Ms.:IngC. Bedøich Hellmann Po.: IngC. Helena Fröhlichová Je.: IngC. Eugen Weiss MUC. Jiøí Bergmann Za.: Pavla Haasovál5 Kn.: MUC. Hana Jerusalémová Ná.: JUC. František Ehrlich JUC. Kurt Heller

27.4.1937 SK X/15 1 nezjištìný 3 právníci 3 technici 2 medici

1937 – 1938 124.

St.: IngC. Bedøich Hellmann Ms.:JUC. Kurt Heller Po.: IngC. Helena Fröhlichová Je.: MUC. Hanuš Münz 15

16.11.1937 SK X/15 2 nezjištìní 2 technici

Pavlu Haasovou se nepodaøilo v seznamech studentù Karlovy univerzity i Èeského vysokého uèení technického nalézt. V této dobì je na filosofické fakultì zapsána Anna Haasová. Jméno Pavla nemùžeme chápat jako tiskovou chybu ve SZ KȎ èi jako,pøepsání v oznámení o složení správního výboru policejnímu øeditelství, nebot Haasová jako Pavla byla uvádìna i v následujících funkèních obdobích.

82

MUC. Gustav Zdenìk Klinger Za.: Arnošt Ellinger, právník Kn.: MUC. Hana Jerusalémová Ná.: Pavla Haasová Hanuš Lenk

2 právníci 3 medici

125.

St.: IngC. Bedøich Hellmann Ms.:JUC. Kurt Heller Po.: JUC. Arnošt Smolinský Je.: Karel Fischer, právník Arnošt Ellinger, právník Za.: PhC. Hana Langerová Kn.: PhC. Edita Gubnerová Ná.: Pavla Haasová IngC. Eugen Weiss

10.5.1938 SK X/15 1 nezjištìný 2 technici 4 právníci 2 filosofové

1938 – 1939 126.

Výbor byl tentýž jako è. 125. 19.3.1939 zažádal výbor o povolení valné hromady na 21.3.1939. Na programu byla i volba nového výboru, ale valná hromada již nebyla povolena a nekonala se16.

1939 127.

St.: IngC. Bedøich Hellmann Ms.:JUC. Kurt Heller Po.: JUC. Arnošt Smolinský Je.: Karel Fischer, právník Arnošt Ellinger, právník

27.9.1939 SK X/15 1 technik 4 právníci

1945

St.: Ing. Bedøich Hellmann 15.12.1945 Vý.: Ing. František Fuchs SK X/15 Hana Hellerová, úøednice, hodlají obnovit èinnost Akademického spolku „Kapper“ od 1.1.1946

16

SK X/15

83

ZUSAMMENFASSUNG DIE AUSSCHÜSSE DES VERBANDES DER TSCHECHISCHEN JÜDISCHEN AKADEMIKER UND DES AKADEMISCHEN VEREINS „KAPPER“. Helena Krejèová Die Studie bringt auf Grund der verschiedensten Archiv- und Druckquellen fast vollständige Übersicht der Funktionäre der ältesten und sehr bedeutenden tschechisch-jüdischen Organisation – des Verbandes der tschechischen jüdischen Akademiker (Svaz èeských akademikù židù), seit 1919 des Akademischen Vereins „Kapper“. Das Material sagt über die Teilnahme der Studenten von den einzelnen tschechischen Hochschulen an der Arbeit des Vereins aus und nennt die Persönlichkeiten, die aktiv an der Vereinstätigkeit teilnahmen. Die manchen von ihnen erreichten die Berühmtheit im politischen Leben des Staats und in verschiedenen Wissenschafts- und Kunstbereichen. Beigeschlossen ist auch das Verzeichnis der Protektoren und Ehrenmitglieder des Vereins. In der Einleitung gibt die Verfasserin die Informationen über die Entstehung und die Tätigkeit des Vereins, über seine Satzungen, innere Struktur und über Kompetenzen einzelner Funktionäre. Entworfen ist auch die Frage der Beziehungen zu den tschechischen und zionistischen Studentenvereinen und auch die späteren Aktivitäten.

84

OMLADINÁØI Alexandra Špiritová V roce 1999 uplyne 105 let od velkého politického procesu s pokrokovou èeskou mládeží,tzv. omladináøi. V dùsledku obžalování 76 mužù z velezrady, z nichž nejmladšímu bylo 16 a nejstaršímu 31 let,se jednalo o soudní proces, který do dnešních dní u nás nemá obdoby. Dosavadní odborné práce se vìnovaly spíše politickému rozboru pozadí a významu procesu.To ovšem zavinilo, že skuteèné události, tak jako mnohé ostatní z naší historie, se staly obìtí zkreslování a subjektivního líèení podle politického zámìru a pøesvìdèení autorù.1 Šlo o politický proces, smìøující k potlaèení zmáhajícího se èeského národního cítìní a hnutí v mnohonárodnostní monarchii. Mezi omladináøe byli proto zahrnuti i zaèínající èeští politici a novináøi, které se vláda pokoušela zastrašit. Jednalo se o zástupce pravicového i levicového zamìøení. Vìtšina dosavadních prací k procesu s omladinou se mu vìnovala pøedevším jako pokusu o zastrašení rostoucího èeského politického radikalismu. Jedná se napøíklad o kandidátskou práci Jana Havránka z pøelomu 50. a 60. let, i nìkolik jeho dalších monografií a studií o pokrokáøském hnutí. Pokrokáøské hnutí studenstva a dìlnické mládeže monograficky zpracoval F. Èervinka, studii k nìmu publikoval J. Galandauer a pozdìji v rozsáhlé kandidátské práci a nìkolika studiích se jím z politického hlediska zabýval M. Kuèera. Vìtší práce, zabývající se mimo politické pozadí procesu podrobnìji i jeho prùbìhem, vyšla u nás až v roce 1988.2 Pozornosti autora však unikly nìkteré okolnosti soudního øízení, napøíklad podání zmateèní stížnosti omladináøù do Vídnì. Cílem tohoto pøíspìvku je pokus o shrnutí,rekonstrukci a doplnìní popisu prùbìhu vyšetøování a soudního øízení na základì dochovaných archivních pramenù i upozornìní na dosud v literatuøe neuvedené prameny v soudních fondech Státního ústøedního archivu v Praze.3 Politickému pozadí procesu se pøíspìvek zámìrnì vyhýbá. Z èeho vlastnì byli obvinìni omladináøi? Podle soudního rozsudku z 21.února 1894 byli uznáni vinnými z trojího pøestoupení zákonù rakousko-uherské monarchie: 1) z úèasti na demonstracích v letech 1892 a 1893, 2) z rozšiøování pobuøujících tiskù, 3) z nepovoleného spolèování.4 Rozeberme si podrobnìji zdùvodnìní jednotlivých obvinìní. Nejdøíve obvinìní z úèasti na demonstracích. Jednalo se jmenovitì o úèast na jedenácti nepovolených demonstracích: 1) 27.3.1892 pøi odhalení sochy J. A. Komenského demonstrovalo asi padesát mladíkù pøed arcibiskupským palácem na Hradèanech, 2) 28.3.1892 po povolené oslavì narozenin J. A. Komenského asi dva 85

tisíce mladíkù rušilo veøejný klid zpíváním národních èeských písní pøed pomníky J. Jungmanna a V. Hálka, 3) 3.10.1892 asi dvacet mladíkù zpívalo v Národním divadle a na ulici smìrem k Perštýnu píseò Hej Slované, 4) 1.11.1892 položila skupina neznámých osob na hrob K.Havlíèka palmovou vìtev s protivládními nápisy, 5) 6.11.1892 se konala národní demonstrace za úèasti asi dvou tisíc osob, pøevážnì z øad mládeže, na Bílé hoøe, 6) 8.11.1892 se opakovala národní demonstrace na Bílé hoøe, 7) 2.2.1893 demonstrovala mládež u hrobu filosofa Augustina Smetany, 8) 15.5.1893 byl proveden pokus o stržení sochy sv.Jana Nepomuckého na Karlovì mostì a zneuctìna socha císaøe Františka I., 9) 1.6.1893 byla poøádána pou k mohyle Prokopa Velikého a uctìna památka bitvy u Lipan, 10) 18.6.1893 se konala protivládní a v podstatì protidrahotní demonstrace u Olšanských høbitovù. Pobouøený dav se nezalekl ani policejní stráže a donutil ji k ústupu na høbitov. Zde se strហmusela skrývat mezi hroby až do pøíchodu posily. Tato demonstrace mìla své pokraèování i 2.7.1893, 11) 17.8.1893 se konala nepovolená protivládní demonstrace pøi pøíležitosti oslav narozenin císaøe.5 Již z výètu náplnì demonstrací je patrné jisté stupòování národního a politického napìtí v Praze. Od pùvodního zpìvu národních písní, což již samo bylo považováno za pobuøování, zaèalo od poloviny roku l893 docházet ke srážkám s policii. Demonstrace z 18.6.1893 dokonce pøerostla v bitku s policii, kdy pøi následné srážce 2.7. bylo zatèeno 91 osob.6 Mimo tyto demonstrace se množilo poškozování státních znakù a objevily se nálezy hektografovaných letákù s protivládními texty.7 Zejména tìmto letákùm pøièítala státní správa velký význam, jak vyplynulo i ze zdùvodnìní v rozsudku: „... rozhazovány byly cedule obsahu velezrádného a Jeho Velièenstvo císaøe urážejícího, obsahující skutkovou povahu velezrady...“8 Také jejich forma se mìnila. Zpoèátku se jednalo o ruènì psané kartièky s bojovnými hesly, jako „Pryè s tyranií“, „Svobodu èeskému národu“ a jiné. Tyto kartièky se ovšem objevovaly i pøed rokem 1893. V tomto roce se však jejich množství znaènì zvýšilo zásluhou jejich rozmnožování hektografem. Tato skuteènost byla pro vyšetøování pùvodce letákù dosti dùležitá. Majitelem hektografu, v té dobì jediného pøíruèního rozmnožovacího pøístroje, se totiž nemohl stát každý. O povolení k jeho užívání se muselo žádat na pražském policejním øeditelství s patøièným zdùvodnìním a zaplacením poplatku. Majitelé byli takto evidováni a teoreticky bylo možno autora letákù identifikovat. Potíž byla ovšem v tom, že o dosti drahý pøístroj žádaly vìtšinou veøejné instituce a jen tìžko se dalo prokázat nìkomu zneužití pøístroje. Jistou výhrou proto bylo pro pražskou policii nalezení nehlášeného hektografu pøi domovní prohlídce u úèastníka srpnové demonstrace na Staromìstském námìstí, Jana Zieglosera. Jeho ujišování, že hektograf si u nìho uložil neznámý mladík, sice policie nevìøila, nicménì roz86

bor písma i použitých tiskaøských barev nalezených letákù ukazoval na existenci více pùvodcù, nejménì osm osob. Toto podezøení posílil i obsah Ziegloserova deníku, nalezeného pøi domovní prohlídce v jeho bytì.9 Spolu s úvahou, že zvyšující se poèet demonstrací v roce 1893 svìdèí o jejich organizované pøípravì, dospìlo pražské policejní øeditelství k názoru, že existuje nìjaká tajná protistátní spoleènost. Byl samozøejmì vydán pøíkaz k vypátrání a pøíkladnému potrestání jejích èlenù.Tím se dostáváme ke tøetímu obvinìní z tajného spolèování. Vedením pátrání po tajné spoleènosti byl povìøen policejní komisaø Václav Oliè. Nebyl to žádný ortodoxní monarchista, ale byl na poèátku své policejní kariery a vidìl v existenci tajné protistátní organizace projev anarchismu, který se musí potírat.10 Pod dojmem èetby Ziegloserova deníku, poèáteèních výslechù a koneènì i dosavadních poznatkù policie byl pøesvìdèen, že pøi demonstracích nemohlo jít jen o nadšené projevy vlastenectví potlaèované národnosti, ale že vše bylo odnìkud øízeno a pøipraveno. Utvrzovaly ho v tom i dosavadní informace o možné existenci tajné protivládní organizace. Již v listopadu 1888 dostal pražský policejní øeditel Stejskal anonymní udání o již dva roky existujícím tajném spolku,jehož cílem bylo svrhnutí císaøe a obnovení èeského státu. Autor o sobì udával, že bojoval v roce 1848 na pražských barikádách a chce zabránit obdobnému krveprolití,protože si je jist, že by to opìt skonèilo porážkou èeského hnutí. Udání bylo samozøejmì v roce 1889 prošetøováno, ale nebylo mu pøikládáno mnoho víry a záhy bylo založeno jako mystifikace.11 Obdobnì tomu bylo pøi prošetøování udání na existenci tajného revoluèního spolku v roce 1891.12 V obou pøípadech se mìlo jednat o spolky èeské mládeže. Podobné zprávy zavinily vìtší ostražitost pražského policejního øeditelství pøi povolování organizací mládeže v Praze. Proto také nebyl povolen vzdìlávací dìlnický spolek, který pod názvem Èeskoslovanská omladina v Praze pøedložil v listopadu 1892 èeskému místodržitelství ke schválení své stanovy.13 V té dobì vzbuzoval podezøení i název Omladina. V obecném povìdomí znamenal koncem minulého století oznaèení mládeže. Byl velmi oblíbený a èetnost jeho užívání jako názvu spolku již také zaèala vzbuzovat podezøení policejních orgánù. Spolky s názvem Omladina vznikly napøíklad v letech 1891 až 1893 na Smíchovì14, v Šárce15, v Libni16 a na Žižkovì17.Vznik žižkovského spolku se dokonce objevil i ve svìdectví jednoho zadrženého demonstranta, Emila Hocha. Jeho výpovìï o tomto spolku utvrdila Olièe, že tentokrát skuteènì tajný velký spolek Omladina skuteènì existuje. Tím spíše, že nechápal, proè spolky se stejným jménem vznikají i na èeském venkovì, napøíklad v roce 1891 v Liberci18, v roce 1893 na Kladnì19 a v Domažlicích20. Ve stejné dobì vznikl dokonce i èasopis Omladina, který svou radikálností záhy upoutal pozornost policie. Stále èastìji propagoval i myšlenku na sjednocení všeho mládežnického hnutí, to znamená mládeže všech 87

stavù. Spojení studentské, øemeslnické i dìlnické mládeže považovala státní správa pochopitelnì za vrcholnì nežádoucí a nebezpeèné.21 Poèátkem roku 1893 podchytila rakouská policie dokonce konání sjezdu tzv. studentské omladiny v Mostì.22 Nezanedbatelnými nebyly ani informace o radikalizaci mládeže z ostatních rakouských provincií. Tak v Halièi vzniklo již v roce 1891–1892 podezøení na existenci tajného studentského sociálnì demokratického spolku.23 V dùsledku všech tìchto okolností vydalo již v èervnu roku 1893 prezídium èeského místodržitelství obìžník s pokynem okresním hejtmanstvím ke sledování údajné samostatné sociálnì revoluèní organizace, nazvané Omladina.24 Pokyn ke sledování tajného spolku, vydaný èeským místodržitelstvím, znamenal v podstatì úøední potvrzení jeho existence. Nelze se proto divit, že byl použit i v pøípadì podezøení na existenci pražského koordinaèního støediska k organizování demonstrací a šíøení protivládních letákù. Tomuto zamìøení pøizpùsobil své výslechy zadržených demonstrantù i komisaø Oliè. Za této situace záleželo pouze na inteligenci a morální síle vyslýchaných, zda podlehli zámìrnému tlaku vyslýchajícího a potvrdili existenci spolku. Mnozí, zejména nezkušení zadržení mladíci, se nechali zastrašit èi zmást zkušeným Olièem a vypovídali i vìci, o kterých nic nevìdìli. Jako první potvrdil existenci tajného protivládního spolku v Praze devatenáctiletý obchodní pøíruèí František Legner. Byl zatèen již koncem èervence 1893 pro podvodné odebírání zboží pro svou potøebu na úèet svého zamìstnavatele. Pøi výslechu 7. srpna však náhle zaèal vypovídat o tajném spolku v Praze se ètyømi sty èleny. Spolek se mìl jmenovat Omladina a mìl mít své poboèky i v Kladnì, Plzni a Mladé Boleslavi s celkem sedmi sty dvaceti èleny.25 Pøesto, že podobnì rozsáhlý spolek by tìžko mohl unikat pozornosti policie, byla Legnerova výpovìd pøijata za základ vyšetøování. Legner sám také spolek nazval Omladinou. Není doložitelné, zda mìl pøi použití tohoto termínu na mysli spolek mládeže nebo název spolku. Pražské policii se ovšem, v souladu s pokyny, hodil jako název spolku. Podobnì Oliè nalezl potvrzení Legnerovy výpovìdi i v zabaveném Ziegloserovì deníku, kde si tento zapisoval své postøehy o politickém životì pražské mládeže, kterou nazýval „omladinou“. Ve výkladu policie to bylo ovšem líèení èinnosti tajného spolku. Deník se tak stal druhým hlavním dùkazem pro prokazování jeho existence pøi sestavování obvinìní proti demonstrantùm jako jeho èlenùm. Tøetím dùkazem existence spolku se stala výpovìï dodnes nejznámìjšího svìdka proti Omladináøùm, rukavièkáøského tovaryše Rudolfa Mrvy. Mrva si svou známost mezi Omladináøi vysloužil jednak rozsáhlostí své výpovìdi, poètem osob, které v ní udal pro protivládní èinnost, a koneènì i pro to, že byl za ni stoupenci omladináøù zabit, prakticky popraven. O tom se však zmíním dále, nyní si ocitujme jeho výpovìï o existenci spolku, kterou opakoval ještì 18. øíjna 1893, kdy ho vyslýchal komisaø Oliè o obsahu jeho výpovìdi soudním orgá88

nùm26: „.... Vyšetøující soudce se mnou zavedl dlouhý protokol a ponìvadž jsem již døíve byl dvakrát ve vyšetøovací vazbì u c. a k. trestního soudu, nabyl jsem pøesvìdèení, že jest nejlépe u soudu mluviti pravdu a proto jsem také skuteènì vyšetøujícímu soudci se pøiznal, že jsem patøil k tajnému sdružení, které mìlo jméno Omladina pokrokového studentstva a Omladina pokrokového dìlnictva a øekl jsem zcela dle pravdy, že sdružení to má za úèel nièit posud stávající poøádek pomocí revoluce a násilí...“. Mrvova výpovìï, na jejímž základì bylo zatèeno a pozdìji souzeno tøicet šest jím udaných osob, se stala po Legnerovì výpovìdi jedním z hlavních osobních svìdectví vyšetøování. Byla použita i pøi soudním øízení, i když Mrva byl v té dobì již mrtev, a teprve pøi rozsudku o zmateèní stížnosti odsouzených omladináøù byla ponìkud zpochybnìna. Z toho, co bylo dosud øeèeno, je zøejmé, že policie nemìla pøímý dùkaz o existenci tajného spolku, byla to spíše otázka jejího pøesvìdèení a také pokusu zastrašení èeské mládeže. A. P. Veselý, jako jeden z tzv. Omladináøù, ve svých vzpomínkách uvádí, že v druhé polovinì roku 1893 byly podniknuty v Praze skuteènì dva pokusy o založení tajného mládežnického spolku, ale vzhledem k zostøenému policejnímu dohledu se zakladatelé nepokusili o žádnou èinnost, a policie se tak o jejich zámìru ani nedozvìdìla.27 Rozsah protestní demonstrace pøi pøíležitosti císaøových narozenin v srpnu 1893, spojené s napadáním policejní stráže, a koneènì i zaèátek šíøení projevù odporu vùèi monarchii mimo Prahu pøivedly rakouskou vládu k rozhodnutí utlumit v Praze jakýkoliv odpor policejním terorem. Stalo se tak vyhlášením stanného práva zemskými zákony z 12. a 13. záøí 1893.28 Platnost stanného práva zahrnovala mimo Prahu politické okresy Královské Vinohrady, Karlín a soudní okresy Kladno, Zbraslav, Smíchov a Unhoš. Na jeho základì bylo v Praze zrušeno sedmnáct spolkù a v pražském okolí pìt. Dále byly vytipovány spolky, nad kterými byl zaveden zostøený policejní dohled.29 Obdobnì byl tvrdì postižen cenzurou i tisk: ètyøi periodika byla zakázána a dvacet dvì periodika byla postavena pod tøíhodinovou cenzuru pøed vyjitím.30 Po vyhlášení stanného práva se však projevy nespokojenosti pøenesly ještì více na èeský venkov a paradoxnì byly posíleny o odpor proti policejním opatøením v Praze. Již 17. záøí 1893 napøíklad pøíbramský okresní hejtman podával zprávu prezídiu èeského místodržitelství o nálezu dvou druhù hektografovaných letákù s protesty proti vyhlášení stanného práva.31 Pražské policejní øeditelství na tyto protesty reagovalo dalším represivním opatøením: zákazem vycházení mladistvých na pražské ulice ve veèerních hodinách.32 Zvyšoval se i poèet zatýkaných pøíslušníkù èeské mládeže pro úèast na demonstracích èi pro podezøení ze èlenství v tajném spolku Omladina. Do vyhlášení stanného práva již bylo v Novomìstské vìznici tøicet osm mladých èeských politických vìzòù. Z dodnes známých osobností lze jmenovat napøíklad 89

pozdìjšího sociálnì demokratického poslance F. Modráèka nebo spisovatele S. K. Neumanna. Po vyhlášení stanného práva k tìmto vìzòùm byli pøièlenìni mladí novináøi a publicisté, kteøí byli pùvodnì stíháni pro tiskové delikty. Ze známých osob to byl napøíklad 20. záøí Antonín Hajn, 23. záøí Karel Stanislav Sokol a koneènì 29. záøí dr. Alois Rašín.33 Pøes všechnu perzekuci však i v Praze sílila solidarita se zatèenými. Již po dvacátém záøí vydal tehdy dvacetiosmiletý tajemník èeské Národní strany svobodomyslné, JUC. Antonín Èížek veøejné provolání s výzvou k finanèní sbírce na zaplacení kauce pro zatèené.34 Samotní zatèení ovšem také nemlèeli a protestovali nebo se dovolávali práv politických vìzòù.Policejní komisaø Oliè se proto snažil urychlenì uzavøít vyšetøování a pøedat kauzu soudním orgánùm.Tím spíše, že vìtšina zatèených svou úèast v tajném spolku stále popírala pøes to, že v nìkolika pøípadech se podaøilo, zejména u mladistvých,je zmást a dovést k jakémusi pøiznání o spolku.35 Pøíkladem mùže být výpovìï šestnáctiletého hodináøského pomocníka Emila Hocha. Byl zatèen na základì udání Mrvy, že svým pøátelùm vyprávìl o svém vzoru, tajné organizaci italských revolucionáøù („karbonáøù“). Hoch vypovìdìl, že 30. dubna 1893 se konala v hostinci Františka Procházky v Žižkovì schùzka, na které se jednalo o založení kroužku pokrokové mládeže, omladiny.36 Jako jednoho z úèastníkù schùzky oznaèil osmnáctiletého typografa v Karlínì, Ladislava Telèera. Telèer po svém zatèení pøiznal existenci spolku. Jako jeho zakladatele oznaèil devatenáctiletého typografa Františka Dudu a z dalších èlenù jmenoval Jana Zieglosera a dvacetiletého knihaøského pomocníka Josefa Dutku.37 Vyšetøujícím orgánùm se podaøilo najít ještì dalších pìt svìdkù o existenci spolku, který v koneèném obžalovacím spise byl prohlášen za poboèku hledaného tajného spolku Omladina. Pøitom je z dochovaných pramenù zøejmé, že i v tomto pøípadì se jednalo o vzdìlávací mládežnický spolek. Tento pøíklad názornì ukazuje na zpùsob sestavování obžaloby matením svìdkù. Mìl bohužel svùj tragický konec – Františka Dudu stál život. Tuberkulózní mladík své vìznìní za èlenství v neprokázaném protivládním spolku nepøežil a zemøel tøi mìsíce po svém odsouzení ve vìzeòské nemocnici.38 Zatèení Josefa Dutky pøivedlo pražské státní zastupitelství po pøevzetí pøípadu ještì na jednu možnou stopu. Dutka byl v roce 1892 místopøedsedou pøípravného výboru již zmínìného chystaného spolku Èeskoslovanská Omladina v Praze, jehož stanovy prezídium èeského místodržiteltví koncem roku 1892 neschválilo. Toto ovšem pøiznal a v dùsledku toho byl zatèen i pøedseda bývalého pøípravného výboru, Antonín Holzbach. Existenci zámìru založit spolek Holzbach nepopíral, ale bránil se naøèení, že spolek po neschválení stanov pøešel do ilegality a mìl dokonce poboèky.39 Pøes jeho výpovìdi byl prohlášen za zakladatele tajné protivládní organizace a hlavního obvinìného, podle kterého byla také celá kauza u soudu pojmenována. 90

Obdobnì byla vykonstruována státním zastupitelstvím i organizace údajného spolku.Výslechy se podaøilo zjistit, že na Žižkovì byla skuteènì v èervenci založena nepovolená organisace mládeže, èi vlastnì její jakýsi pøípravný výbor, protože se v dùsledku policejních opatøení k žádné èinnosti její èlenové neodhodlali. Zakladatelem tentokráte byl František Modráèek, který navrhl organizaèní strukturu zakládaného spolku podle románu Karla Sabiny.40 Jednalo se o tehdy mezi mládeží velmi oblíbený román z prostøedí italského osvobozeneckého boje. V knize byla podrobnì popisována struktura tajné odbojové organizace, která byla rozdìlena na pìtièlenné výbory ( tzv. ruce ) a ty se dále dìlily na bojùvky o 2–3 èlenech ( tzv. prsty ). Èlenové se navzájem neznali a tím mìlo být zajištìno utajení celé organizace. K ustavení Modráèkova spolku pro policejní opatøení v Praze již nedošlo.Zadržený Hoch však o jeho zámìru vìdìl a upozornil naò pøi své výpovìdi.41 Jeho výpovìï o struktuøe potvrdil i Mrva, který ve své výpovìdi udal dokonce o l6 osobách, že jsou prsty tajné organizace Omladina.42 Pražské státní zastupitelství tak koncem øíjna mìlo již shromáždìné dùkazy o její existenci i struktuøe a mohlo pøistoupit ke zpracování žaloby. Zatèení tolika pøíslušníkù èeské mládeže i konstrukce obvinìní se neutajily pøed veøejností tím spíše, že mezi zatèenými bylo nìkolik novináøù a pøíslušníkù mladé èeské inteligence, u kterých bylo možno jen tìžko pøedpokládat nìjakou dobrodružnou ilegální èinnost. Obvinìnému Holzbachovi se také podaøilo z vìzení propašovat nìkolik motákù redaktoru èasopisu Neodvislost Hajnovi ještì pøed jeho zatèením. Ten zajistil informovanost èeského tisku. Z vyšetøování se stále více stávala politická záležitost, která se pøesouvala i na pùdu vídeòské øíšské rady.43 Již 9. øíjna 1893 navštívili zatèené èeští poslanci øíšské rady F. Šamánek a T. G. Masaryk. Poslednì jmenovaný sledoval celou kauzu pøedevším prostøednictvím v té dobì již zatèeného Hajna, kterého navštívil ještì 13. a 24. øíjna.44 Dùležitým pro proces se stalo také zatèení Rašína. Jeho otec, jako veøejnì známá i èinná osoba, zøejmì bral jeho obvinìní také jako útok proti své osobì a pøes odpor devìtadvacetiletého Rašína protestoval všemi zpùsoby proti jeho obvinìní. Mladý Rašín byl pùvodnì zatèen pro tiskový delikt, ale po ochotném oznaèení Mrvou za jednoho z náèelníkù tajného spolku, byla jeho obžaloba rozšíøena. Již pøi svém prvním výslechu o Omladinì ze 6. øíjna upozornil Rašín policejního komisaøe Olièe na nìkteré nezákonnosti vyšetøování s tím, že o celé vìci jsou informováni èeští poslanci. Po týdnu, když vidìl marnost svého protestu, poslal Rašín po svém bratru pøi jeho návštìvì telegram mladoèeskému poslanci J. Heroldovi do Vídnì se žádostí, aby vystoupil na øíšské radì s upozornìním na machinace kolem vyšetøování. Dr. Herold mu vyhovìl 18. øíjna, ale obsahem svého projevu Rašína ještì více pobouøil. Dr. Herold si zøejmì nebyl zcela jist, zda skuteènì neexistovala nìjaká tajná organizace a nechtìl pobouøit rakouskou státní správu kritikou èinnosti policie. Nevyužil 91

proto Rašínem a jeho pøáteli shromáždìného materiálu, ale naopak pøipustil existenci nìjakého tajného spolku na socialistických základech. Spolek však prý nemìl žádné politické zamìøení a byl jen výsledkem idealistických myšlenek mezi èeskou mládeží. Rašín byl natolik rozhoøèen tímto projevem, že odmítl jako svého obhájce J. Podlipného, kterého mu najal jeho otec s tím, že Podlipný je èlenem výkonného výboru mladoèeské strany, která obìtuje pro stranické zájmy lidi policejní perzekuci.45 Rašína pobouøilo v Heroldovì projevu jeho opatrné taktizování a zejména pøipuštìní existence spolku, které Rašín rozhodnì popíral.46 Rùznost pøístupu k existenci spolku skuteènì pramenila z rùzností cílù Rašína a Herolda. Pøipuštìní existence nìjakého tajného spolku znamenalo pøedevším oprávnìnost policejního zásahu a všech opatøení proti mládeži nemluvì o tom, že v charakteristice tohoto spolku v podání Herolda mohl Rašín vidìt zlehèení celého hnutí èeské mládeže. Na druhé stranì mladoèeská strana považovala v té dobì za zásadní nutnost dosáhnout zrušení vyjímeèného stavu, který znaènì omezoval politickou èinnost èeských politických stran. Nemìla proto zájem kritizovat policejní orgány za možné matení vyslýchaných svìdkù. Tím spíše, že k nim nebyli další svìdci pøipuštìni a bylo by to tvrzení z druhé ruky. Heroldùv projev v øíšské radì mìl pøedevším dva dùsledky. Prvním bylo vytvoøení zvláštního výboru z poslancù øíšské rady, který mìl prošetøit dùvody vyhlášení stanného práva a navrhnout další opatøení k jeho zrušení. Jednání tohoto výboru se však záhy stalo zdlouhavým a ke zrušení stanného práva došlo až 18. øíjna 1895 po dalších protestech zastupitelských orgánù.47 Druhým dùsledkem Heroldova projevu byl pokyn zemskému soudnímu radovi v Praze Janu Krèmáøovi k prošetøení faktù, uvedených v projevu. Jednalo se zejména o jeho snahu zpochybnit vìruhodnost Mrvova svìdectví s poukazem na jeho døívìjší soudní vyšetøování pro vylhané tajné spolèování.48 Po zprávì o reakci vìznìného Rašína a zøejmì i na popud jeho otce se èeští poslanci øíšské rady, jmenovitì E. Engel, B. Pacák, J. Sokol, K. Adámek a jiní, obrátili 20. øíjna 1893 s interpelací na ministerstvo spravedlnosti, proè je vìznìn dr. Rašín, který prokazatelnì má alibi na dobu, kdy se mìl zúèastnit tajných schùzek. Poslanci však na tuto interpelaci dostali odpovìï až 14. února 1894 v dobì, kdy se Rašín již zodpovídal pøed soudem.49 Lze naopak soudit, že interpelace Rašínovi pøitížila, protože za pìt dní po jejím podání bylo obvinìní Rašína rozšíøeno právì o tajné spolèování.50 Pøestože pøi výsleších nakonec jen ètyøi z obvinìných pøiznali existenci tajného protistátního spolku, byla policií i státním zastupitelstvím považována za prokázanou. Po ukonèení pøedbìžného šetøení obdrželi zadržení 9. prosince 1893 obžalovací spis, zahrnující celek 336 stran, z toho 247 stran zabíralo zdùvodnìní.51 Hlavním svìdkem zùstal Rudolf Mrva pøes zpochybnìní jeho svìdectví 92

s poukazem na podezøení z policejní provokace. Ještì 2. prosince 1893 potvrdil své svìdectví a popøel jakékoliv spojení s policií.52 Pøedáním obžaloby zatèeným bylo ukonèeno pøedbìžné vyšetøování a byla možnost žádat o jejich propuštìní na kauci 10 000 zlatých. Z výnosu sbírky, uspoøádané tajemníkem JUC Antonínem Èížkem, byla zaplacena kauce pøedevším za novináøe a veøejnì èinné osoby: 22. prosince byl propuštìn Antonín Hajn, 23. prosince J. Škába a K. S. Sokol. Téhož dne byl propuštìn i dr. Rašín, za kterého zaplatil kauci jeho otec.53 Propuštìní se z valné èásti vrátili do svých domovù,aby se pøipravili k obhajobì pøi soudním øízení. Nemohli však již zabránit ukvapenému èinu nìkolika pøátel obvinìných, kteøí se zøejmì domnívali, že odstranìním Mrvy jako hlavního svìdka znemožní proces a zároveò se mu pomstí.V dobì, kdy probíhalo propouštìní na kauce, 23. prosince 1893, došlo k Mrvovì zavraždìní. Vražda ovšem konání procesu nezabránila. Byl zahájen u zemského soudu v Praze 15. ledna 1894 za pøísného dohledu státní správy i samotné vídeòské vlády.54 Pøedsedou soudního senátu byl jmenován soudní rada Krèmáø, jeho pøísedícími soudní radové Hofmann, Patera, Maroušek, Maresch a adjunkt Feyer. Náhradníky byli stanoveni soudní rada Trautenberg a adjunkt Barnáš. Veøejným žalobcem byl urèen dr. Lorenz se zástupcem Vyšínem. Obhajoby se ujali známí èeští právníci Baxa, Èernohorský, Stránský, Schmaus, Just, Kliment a Žalud. Prùbìh soudního pøelíèení, které skonèilo vyhlášením rozsudku 21. února 1894, byl podrobnì popsán v literatuøe i ve vzpomínkách a edicích dokumentù, vydaných samotnými Omladináøi.55 Ménì již bylo vìnováno pozornosti rozsudku. Zahrnoval 116 stran a rozhodoval o dalším osudu celkem 76 mladých èeských mužù, z nichž šesti bylo 16 a jednomu 31 let.56 Vìkovì byli nejvíce zastoupení osmnáctiletí (18 osob) a nejvíce odsouzených nedosáhlo dvaceti let (56 osob). Ze sociologického hlediska se jednalo o 13 pøíslušníkù inteligence, 16 øemeslníkù (vèetnì sazeèù, typografù a èíšníka), 42 dìlníkù a 5 uèòù. Pøestože se obžalobì podaøilo jen s velkým úsilím a za pomoci úèelového matení svìdkù dokázat existenci tajného spolku, bylo pro èlenství v nìm souzeno z onìch 76 osob 54 a z toho 16 jen pro toto obvinìní. U ostatních bylo pøidáno obvinìní z úèasti na nepovolené demonstraci, rozšiøování pobuøujících tiskovin a poškozování majetku (státních znakù na poštovních schránkách a asi tøi vytluèená okna pøi demonstraci). Pouze 18 obvinìných bylo osvobozeno, zbývajících 68 osob bylo odsouzeno celkem na 96 let, 2 mìsíce a 28 dní tìžkého žaláøe zostøeného pùstem. Jen u dvaceti obvinìných byl trest vìzení tak nízký, že byl odpykán dosavadní vazbou (viz tabulka v pøíloze). Zbývajících ètyøicet osm osob si mìlo tresty odbývat v pražské vìznici na Pankráci (12 osob) nebo v mimopražské vìznici na Borech (34 osob). Vìtšina odsouzených nastoupila trest ihned po rozsudku, u nìkterých došlo k soubìhu trestù za pøedchozí, vìtšinou tiskové, delik93

ty a èekalo se na jejich odpykání. Ti z odsouzených, kteøí byli z vazby propuštìni na kauci, mohli trest nastoupit až po obdržení rozsudku do vlastních rukou, což se stalo v druhé polovinì kvìtna. Této možnosti využil na pøíklad dr. Rašín. Dobu do nástupu trestu trávil pod policejním dohledem u svých rodièù v Nechanicích.57 Státní správa využívala plnì vyhlášeného vyjímeèného stavu a mimo soudní øízení s Omladináøi zavedla ještì další zvláštní soudy, napø. již 9. øíjna 1893 s A. P. Veselým, Antonínem Hajnem a jinými pro tiskové delikty.58 Nejvìtší pozornost z tìchto dalších soudních øízení upoutal nespornì proces s vrahy Rudolfa Mrvy, hlavního svìdka proti Omladinì. K vraždì došlo 23. prosince 1893 a již 13.bøezna 1894 byl zahájen soudní proces s jeho vrahy Otokarem Doležalem a Františkem Dragounem. Rozsudkem z 20. bøezna 1894 byli oba odsouzeni k deseti letùm vìzení spolu s Josefem Køížem, který byl pro neohlášení jejich zámìru odsouzen za spoluvinu. Ze stejného dùvodu byli obvinìni ještì Anna Køížová, Jindøich Vojtìch a JUC. Antonín Èížek. Poslední tøi obvinìni však byli pøes protesty státního zástupce zproštìni obvinìní a propuštìni z vazby.59 Jako další zvláštní soud si mùžeme pøipomenout soudní øízení s redaktorem mosteckého èasopisu Omladina Karlem Rosákem. Pro tiskové delikty byl 5. èervna 1894 odsouzen na 6 mìsícù vìzení, zostøeného dvìma posty mìsíènì. Rosákùv proces se nijak nevymykal z øady soudních øízení, rozpoutaných v dobì vyjímeèného stavu, který se takto nepøímo vztahoval i mimo stanovenou územní oblast. Rosákova osoba je však zajímavá tím, že se ve vazbì pøed odsouzením setkal s nìkterými Omladináøi a zachytil jejich vìzeòské osudy i celkovou vazební atmosféru ve svém deníku.60 Poslední zvláštní soudní proces, který bych chtìla pøipomenout,byl ukonèen 28. èervna 1894. Jednalo se o obvinìní šestnáctiletého Zdeòka Matìjíèka a stejnì starého Jana Koleèka z Prahy, ze založení tajného spolku „Pomsta Èech“ v únoru 1894. Oba byli odsouzeni na dvanáct let vìzení pro pøípravu atentátu na èleny rakouské vlády jako pomstu za perzekuci èeského hnutí a Omladináøù. Zde se jednalo o zcela jasný pøípad mladického poblouznìní: oba obvinìní si opatøili dýky a odjeli do Vídnì. Ve vlaku se ovšem o svém zámìru na atentát hlasitì bavili a byli zadrženi hned na nádraži.61 Rozsudek na dvanáctileté vìzení mìl být v tomto pøípadì zøejmou výstrahou pro další „bouøliváky“. Vrame se však k soudní kauze Omladináøù a pobytu dr. Rašína po zaplacení kauce v Nechanicích. Jeho valnou èást vyplnil pøípravou zmateèní stížnosti proti rozsudku k vídeòskému nejvyšímu soudnímu a odvolacímu dvoru. Po obdržení znìní rozsudku v kvìtnu 1894 byla stížnost podána jménem 36 odsouzených Omladináøù nebo jejich rodinnými pøíslušníky.62 Zmateèní stížnost napøíklad poukazovala na nezákonné pøipuštìní pouze šedesáti dùvìrníkù souzených, které soud zdùvodòoval nedostatkem místa v soudní síni pøi pøipuštìní tøí dùvìrníkù 94

pro každého obvinìného, na které mìli obvinìní zákonné právo, dále na nevìrohodnost Mrvova svìdectví, èímž byla napadána i celá konstrukce existence tajného spolku a podobné nesrovnalosti v obžalobì. Odvolací soudní dvùr zmateèní stížnost 24. èervence 1894 zamítl. U bodu stížnosti na zmateèné dokazování existence spolku Omladina bylo v rozsudku odvolacího soudu dokonce øeèeno: „... Pøikroèí-li se blíže ku posouzení této èásti stížnosti, tedy pøedevším není tøeba podrobného výkladu toho, že tato daleko pøekraèuje meze ustanovení § 281 è. 5 tr. ø., a sluší se ji èiniti výtku, že tato zpùsobem dle § 258 a § 288 è. 3 tr. ø. nedovoleným obsahuje pokus v odpor bráti skutková zjištìní sborového soudu a jeho pøesvìdèení...“63 K zamítnutí zmateèní stížnosti došlo v dobì, kdy se na únorový soud s Omladináøi v èeské veøejnosti nezapomnìlo. Právì naopak. Pøispìlo k tomu i úmrtí jednoho z odsouzených, devatenáctiletého Františka Dudy. Duda byl odsouzen již s dosti pokroèilou tuberkulózou. Nemohl ani nastoupit svùj trest na Borech, ale musel být umístìn ve vìzeòské nemocnici.64 Po zjištìní, že jeho stav je beznadìjný, byli 20. èervna 1894 pøivoláni jeho rodièe, aby ho pøevzali do domácího léèení. Ze strany vìzeòské správy to byl jasný pokus o zbavení se odpovìdnosti. Jeho stav však již byl tak vážný, že zemøel bìhem pøevozu do Prahy.65 Zpráva o Dudovì úmrtí vyvolala v Èechách tak velké pobouøení, že 18. èervence 1894 vydalo prezídium èeského místodržitelství pokyn okresním hejtmanùm k zvýšení sledování studentského a pokrokového hnutí, protože opìt podezøele sílí.66 Vydáním pokynu zemská správa jen potvrdila, že se vyhlášením stanného práva ani procesem s Omladináøi nepodaøilo zastrašit èeské pokrokové hnutí, které se pøeneslo na na venkov.67 Vìznìní omladináøi se o dìní mimo vìznici dozvídali zejména prostøednictvím svých rodinných pøíslušníkù pøi povolených návštìvách. Snášeli své odsouzení rùznì, podle povahy a nespornì jisté morální síly. Samozøejmì, že mezi nimi byli i obyèejní výtržníci, pro které napøíklad úèast na demonstraci bylo vytržení z nudy, bouøliváci, kteøí za svou pravdu byli ochotni vyhodit do vzduchu celý svìt i chlapci, kteøí pro své mládí nemìli ještì ustálený politický názor. Pro tuto skupinu bylo odsouzení životní školou a záleželo na jejich morální síle, jak obstojí. Zatímco napøíklad soudní písaø Václav Èížek z Øíèan po svém propuštìní spáchal sebevraždu, øezbáø František Modráèek se stal politikem a poslancem. Rozdíly se zaèaly projevovat již bìhem vìznìní. Øezbáøský uèeò, osmnáctiletý Jindøich Heller po pùl roce zešílel, dr. Rašín si v bøeznu l895 napsal do svého deníku: „... Zde budou asi dvì žádosti o milost, nepùjde-li to pøekazit. Mám strach, aby také naše nechytil rapl, obzvláštì, aby tatínek nemluvil se Schoenbornem.... Pro mne by to bylo nìco tak hrozného, že si to nemohou ve své malomìstskosti ani uvážit...“68

95

V té dobì však již uplynul rok od vynesení rozsudku a pro uklidnìní veøejnosti zvažovalo samo èeské místodržitelství o zahájení øízení k omilostnìní Omladináøù. Na jeho návrh zahájila vídeòská vláda v polovinì roku 1895 pøípravu k odvolání stále ještì platícího stanného práva. Jedním z prvních krokù mìla být amnestie pro dosud vìznìné Omladináøe. Pražské vrchní státní zastupitelství pøedložilo 16. èervence 1895 ministerstvu spravedlnosti pøehled o výkonu trestù z únorového procesu s nimi. (Pøehled byl základem pøiložené tabulky ) Vyplynulo z nìho nìkolik zajímavých skuteèností. Vzhledem k tomu, že se do vymìøeného trestu zapoèítávala i doba vazby pøed ukonèením soudního øízení, bylo z šedesáti osmi odsouzených povinno nastoupit trest pouze 51 osob. Z tìchto pak byla jedna osoba v listopadu 1894 omilostnìna pro nemoc (Kukla), jedna zemøela (Duda) a jedna byla v bøeznu 1895 pøedána do psychiatrického ústavu (Heller). Dále trest nenastoupil pro odpykávání jiného trestu redaktor Hajn a pro nemoc František Modráèek.69 Po posouzení chování uvìznìných byla èást z nich propouštìna po odpykání více než poloviny vymìøeného trestu. Ze soupisu vyplynulo, že v øíjnu roku 1895 bude ve vìznicích již pouze l4 Omladináøù. Vídeòské ministerstvo spravedlnosti vydalo proto 12. øíjna 1895 svùj výnos è. 368 pres. s pokynem k vypracování podkladù pro vyhlášení amnestie. Pražské vrchní státní zastupitelství vypracovalo podrobný elaborát s charakteristikou i zdùvodnìním trestù všech 14 Omladináøù.70 Jednalo se o vìznìné v Praze na Pankráci Jana Zieglosera, Bohumila Stichu, Františka Šulce, Františka Synáèka, Hugo Hradce a Františka Kuneše. Z vìznìných v Plzni na Borech se jednalo o Václava Èížka, Aloise Rašína, K. S. Sokola, Boøivoje Weigerta, Josefa Škábu, Aloise Pospíšila, Antonína Hajna a Františka Modráèka. Výsledkem jednání ve Vídni bylo potvrzení amnestie pro všechny jmenované z Plznì, z Prahy pouze pro Hradce, Kuneše a Synáèka. Byli z ní tedy vylouèeni Sticha, Šulc a Ziegloser, což bylo zdùvodnìno jejich chováním ve vìzení. Amnestie byla potvrzena císaøem 3. listopadu a vyhlášena výnosem ministerstva spravedlnosti ze 4.listopadu 1895 è. 389 pres. Amnestie se týkala i pìti osob odsouzených v následných zvláštních soudech v první polovinì roku 1885. Jednalo se o Antonína Zemana, Vincence Vosatka, Antonína Havránka, Emila Kobera a Bohuslava Hatliho.71 Všichni jmenovaní byli vìznìni na Borech. V Praze byli v té dobì vìznìni jen vrahové Mrvy a tìch se amnestie ovšem netýkala. Amnestie mìla ukonèit historii tak zvaných Omladináøù. Dr. Rašín proti ní proto dokonce protestoval s tím, že žádný tajný spolek neexistoval, nemohl být proto ani jeho èlenem. Proces byl zinscenován z politických dùvodù a on je neprávem vìznìn. Protože se on ani ostatní odsouzení Omladináøi nijak neprovinili, není je z èeho amnestovat. Naopak pøijetí amnestie by se rovnalo pøiznání nìjaké viny. Rašínovy protesty se však nesetkaly s odezvou u ostatních vìz96

nìných, kteøí s radostí opouštìli vìznice. Rašín se právem obával èásteèného rozpadu pokrokového hnutí mládeže i toho, že jejich vìznìní ztratí politický význam. Spoleèné utrpení na Pankráci nebo na Borech je nijak nesblížilo, což mùže být dùkazem, že opravdu žádný spolek neexistoval. Amnestovaní se po svém propuštìní z èásti stáhli z veøejného života, z èásti se rozešli do rùzných politických stran, zejména do mladoèeské Národní strany svobodomyslné a Èeskoslovanské sociálnì demokratické strany dìlnické. K popisu historie Omladináøù uvedu ještì jednu menší zajímavost. Po vzniku republiky se v tehdejší revoluèní náladì oživila i myšlenka sounáležitosti mezi bývalými Omladináøi. Do Sladkovského sálu v pražském Obecním domì byla 22. února 1919 (výroèí procesu s Omladinou) svolána beseda Omladináøù a stoupencù pokrokového hnutí z let devadesátých. Vìtšina z tìch, kteøí se i po propuštìní nevzdali politického života se zde opravdu, pøes rozdílné politické názory,sešla. Výsledkem setkání byla 26. záøí 1919 ustavující schùze Politického klubu Omladináøù – devadesátníkù. Úèelem spolku mìlo být „šíøení vzdìlání k dosažení pravého republikánského smýšlení a lásce k ÈSR.“ Spolek však záhy sklouzl k nacionalismu a èást èlenù pøestala v nìm pracovat. Za druhé svìtové války svou èinnost samozøejmì pøerušil, ale obnovil se ještì v roce 1945. Zcela zanikl až v roce 1960. Hlavním významem tohoto spolku se tak stalo setkání Omladináøù po rozpadu monarchie, proti které v devadesátých letech dokázali protestovat i ve vìznicích.72 Jak jsem upozornila na zaèátku, politický význam Omladináøù již byl mnohokrát hodnocen z rùzných politických hledisek. Bude proto snad správné, když uzavøu své struèné, mnohdy kusé a neúplné, líèení jejich osudù povolanìjší kritikou pamìtníka, prof. T. G. Masaryka: „... Byl to hloupý proces ze strany rakouského státu, tak hloupý, jako pozdìji za války proces proti dr. Rašínovi a dr. Kramáøovi. Mnì ten radikalism tìch hochù byl proti mysli, zejména jsem vìdìl, že na ponìkud vážnìjší demonstraci nejsou pøipraveni. Tenkrát jsem proti nim napsal slovo, že revoluce je sošáctvím... Tenkrát jsem si nebyl vìdom, že jsem mladíkùm ponìkud køivdil a že za dvacet let nastoupím sám cestu revoluce...“73 POZNÁMKY 1

Subjektivnímu líèení událostí se nevyhnuli pøedevším samotní pamìtníci soudního procesu, zejména z øad obžalovaných. Jedná se napøíklad o vzpomínkové práce A. P. Veselého: Omladina a pokrokové hnutí. Trochu historie a trochu vzpomínek. Praha 1902, A. Rašína: Pamìti. Praha 1929, S. K. Neumanna: Politická epizoda.Praha 1911 aj.

2

Z prací v šedesátých letech se Omladinou zabýval zejména J.Havránek, který jí vìnoval v roce 1957 i svou kandidátskou práci na téma Hnutí Omladiny a boj za všeobecné hlasovací právo roku 1893 a dále nìkolik studií ve sbornících Univerzity Karlovy. V 60. letech vyšla také práce F. Èervinky: Boje a smìry èeského studenstva na sklonku minulého a na 97

poèátku našeho století, Praha 1962. Poslední vìtší práce, vìnovaná Omladinì, je práce J. Pernese: Spiklenci proti Jeho Velièenstvu. Praha 1988. 3

Je samozøejmé, že autoøi, citovaní v poznámce è. 2, èerpali i z pramenù uložených ve Státním ústøedním archivu (dále jen SÚA Praha). Na rozdíl od nich jsem rozšíøila poèet zde studovaných archivních fondù k této problematice o fondy soudní povahy a to Vrchní státní zastupitelství Praha (dále VSZ Praha) a Vrchní zemský soud Praha (dále VZS Praha). Oba tyto fondy nebyly v dobì studia citovaných autorù ještì dostateènì zpøístupnìny inventáøi a proto unikly jako prameny k Omladinì jejich pozornosti.

4

SÚA Praha, VSZ Praha, prezídium 1855–1918, sign. III a/13/54/72/1893.

5

Prùbìh demonstrací je v rozsudku struènì popsán z hlediska policie. Pro jejich pøípadnou dokumentaci viz zprávy o demonstracích v archivním fondu SÚA Praha, Prezídium policejního øeditelství v Praze (dále PP Praha) 1893–1899, sign. D/5.

6

SÚA Praha, Prezídium èeského místodržitelství (dále PM) 1891–1900, sign. 8/1/2/1 èj. 13117/93.

7

U poškozování státních znakù se jednalo pøedevším o zamalovávání tzv. orlíèkù na poulièních poštovních schránkách. Dìlo se to vìtšinou v noci a policejními orgány to bylo posuzováno jednak jako projev velezrady a jednak jako poškozování majetku státní správy. Zprávy o prošetøování tìchto provinìní viz SÚA Praha, VSZ Praha, prezídium 1855– 1918, sign. lll a/12/ll/Prag z roku 1893.

8

Soudní rozsudek nad Omladinou, citovaný pramen v poznámce è. 4, s. 41.

9

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/17/1, èj. 9211/1893.

10

Jednalo se o Václava Olièe, který byl v roce 1915 sám souzen pro velezradu a spojení s èeskou politickou emigrací. Po vzniku republiky vìnoval dr. Rašín ve svých pamìtech vzpomínku Olièovu pùsobení pøi procesu s Omladináøi a veøejnì mu, jako jeden z odsouzených, prominul s tím, že Oliè svou èinností za války svou vinu odèinil.

11

SÚA Praha, PP 1888–1892, sign. V/43/1.

12

SÚA Praha, PP 1888–1892, sign. V/43/3.

13

SÚA Praha, Èeské místodržitelství (dále ÈM) 1884–1900, sign. 30/38/92.Výnos je podchycen v podacím protokole, ale na místì se nedochoval. V roce 1933 byla pøi pøípravì vzpomínkových akcí na Omladinu vìtší èást spisù pùjèena mimo tehdejší archiv ministerstva vnitra a èást této signatury se bohužel nevrátila. O pokusu založit spolek svìdèil i pamìtník A. P. Veselý: c.d. s.164.

14

SÚA Praha, PP 1888–1892, sign. V/29/22.

15

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. V/53/50.

16

SÚA Praha, PP 1888–1892, sign. V/29/11.

17

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. V/53/51.

18

SÚA Praha, PP 1888–1892, sign. V/29/23.

19

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. V/33/20.

20

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. V/33/34.

21

Èasopis Omladina vycházel od 29.10.1891. Policejní sledování spolkù do roku 1893 viz SÚA Praha, PP 1888–1892, sign.V/48/1.

22

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. A/7/1, èj. 939/1893.

23

Veselý, A. P: c.d. s. 64. 98

24

Znìní obìžníku se zøejmì dochovalo pouze v práci A. P. Veselého, odkud ho pøevzal i J. Pernes ve své citované práci na s. 237.

25

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. L /7/38.

26

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 13146/1893.

27

Veselý, A. P: c.d. s. 170–172, 19l.

28

Zemský zákon z 12.9.1893 è. 56 z.z. a z 13.9.1893 è. 57 z.z. Vyhlášku o vyjímeèném stavu viz SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 9596/1893.

29

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 9576 a 10893/1893.

30

SÚA Praha,PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 9664/1893.

31

SÚA Praha,PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 9902/1893.

32

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign.8/1/2/1, èj. 11287/1893.

33

Veselý, A. P: c.d., s. 220.

34

Archiv Národního muzea, Politický klub Omladináøù, sign. XI, inv. è. 1957 a 1958.

35

Následující rozbor výslechù je sestaven na základì zdùvodnìní rozsudku nad Omladináøi. Nepatrná èást zpráv o vyšetøování je uložena v SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. 4/2.

36

Emil Hoch byl odsouzen za rušení veøejného klidu a úèast v tajném spolku na 14 mìsícù do vìzení.

37

Telèer byl za své svìdectví propuštìn z vazby již 26. øíjna 1893. Pøi soudním projednávání byl odsouzen pouze na mìsíc, který si odbyl prakticky již vazbou. Jan Ziegloser, který byl obžalován i z nelegálního držení rozmnožovacího stroje a šíøení zakázaného tisku, od soudu odešel ovšem s nejt잚ím trestem osmi let vìzení a nakonec byl vylouèen i z amnestie v roce 1895. František Duda byl odsouzen na tøináct mìsícù stejnì jako Josef Dutek.

38

Pohøeb Františka Dudy se konal 24.6.1894 a stal se národní manifestací, která se opakovala pøi jeho životních výroèích i v roce 1895. Policejní zprávy o jeho prùbìhu viz SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. D 5/28, 29.

39

Holzbachova èinnost byla policejnì sledována i po jeho propuštìní z vìzení. SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. H / 18 / 70,121 prius u PP 1911–1915, sign. H / 20/ 164.

40

O existenci organizace víme pøedevším z citované práce A. P. Veselého. Modráèek se po propuštìní z vìzení zaèal stále více zabývat politikou. Stal se propagátorem družstevního socialismu, v letech 1907–1918 byl poslancem øíšské rady za sociální demokracii. Za první svìtové války byl posléze jedním z oponentù prorakouské politiky jejího pøedsedy B. Šmerala. K poèátkùm Modráèkovy politické èinnosti viz SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. M/21/9 a 1900–1910 sign. M/26/4.

41

A. P. Veselý ve své citované práci uvedl jako pùvodce myšlenky takovéto organizace spolku pøípravný výbor nepovoleného spolku Omladina.Naproti tomu obvinìný dr. Rašín ve své obhajobì, kterou celou zahrnul L. Rašín do jím redigovaných otcových Pamìtí, první upozornil na román Karla Sabiny.

42

V koneèné podobì byl vzat za základ Omladiny nepovolený spolek z roku 1892 a hlavním obžalovaným byl proto urèen A. Holzbach, pøedseda jeho pøípravného výboru.

43

SÚA Praha, VZS Praha 1850–1897, sign. Res XVII/72.

44

Rašín, L: Pamìti dr. Aloise Rašína. Praha 1994, s. 70.

99

45

Záznam Rašínova výslechu ze 6.10.1893 viz SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. V/38/2, èj. 12746/1893. V citovaných pamìtech Rašína jsou výslechùm a celému vyšetøování Omladináøù vìnovány dvì kapitoly.

46

Stenografický záznam projevu dr.Herolda a celého prùbìhu 234. schùze øíšské rady viz SÚA Praha, PM 1891 – 1900, sign. 8/1/21, èj. 11077/1893.

47

Z protestù lze uvést napøíklad petici obecních starších v Praze z 24. ledna 1894 a Kladna z 20. dubna 1895 – viz SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 1206/1894 a 4890/ 1895. Vyjímeèný stav byl zrušen zemským zákonem z 18. øíjna 1895 è. 154 z.z.

48

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 1117,13146/1893.

49

Interpelaci viz SÚA Praha, VZS Praha, prez. tajné, 1850–1897, sign. Res XVII/72, èj. 21120/1893. Odpovìï tamtéž pod èj. 107/1894.

50

Rašín, L: Pamìti.... s. 75.

51

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. P 81/7.

52

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 12380 prius u èj. 132221/1893. Zápis z Mrvova výslechu je zajímavý i po pravopisné stránce. Je psán, podle úøedního pøedpisu, formou otázek a odpovìdí. V otázkách, zda vybízel Mrva nìkoho z omladiny k návštìvì u rodiny jednoho z obžalovaných je omladina psána malým písmenem, zatím co v Mrvovì odpovìdi je psána velkým. Vzhledem k tomu, že šlo o úøední zápis není možno se na tuto „malichernost“ dívat jako na omyl, ale lze to považovat za dùkaz machinace se svìdectvím.

53

SÚA Praha, VSZ Praha, prez. 1855–1918, sign. III a/13/54/70.

54

Ještì 17. ledna 1894 zaslalo vídeòské ministerstvo spravedlnosti èeskému místodržiteli šifrovaný telegram s požadavkem zajištìní øádného a pøísného vedení procesu s Omladinou – SÚA Praha, PM tajné, èj. 4/1894. Prezídium èeského místodržitelství tlumoèilo tento pokyn Vrchnímu zemskému soudu v Praze, viz SÚA Praha, VZS Praha prez. 1850– 1897, sign. Res XVII/72, kart. 8 a VZS všeobecné 1874–1897, sign. C 1894, kart. 1657–1658. Spisy k procesu viz SOA Praha, Zemský soud trestní v Praze 1855–1897, sign. C 1400/1894.

55

Prùbìh procesu byl popsán i analyzován v citovaných pracích A. Rašína, A. P. Veselého a J. Pernese. V roce 1895 vydali A. Èížek a A. Hajn soudní protokoly procesu pod názvem Proces s tzv. omladinou. Pøedmìtem pozdìjších edic byla pøedevším korespondence omladináøù. V období první republiky vydala B. Sokolová: Vìzeòská korespondence K. S. Sokola, Praha 1929. Poslední vydanou edicí je práce M. Kuèery: Dopisy Aloise Rašína pøátelùm a rodinì z Borù z let perzekuce pokrokáøského hnutí. In Moderní dìjiny, sv. 5, Praha 1997.

56

SÚA Praha, VSZ Praha prez. 1855–1918, sign. III a/13/54/72 – 1893.

57

Zprávy o jeho èinnosti viz SÚA Praha, VSZ Praha prez. 1855–1918, sign. III a/13/54/70 a PM 1891–1900, sign. 8/1/15/1, èj. 2893, 3675/1894.

58

SÚA Praha,VSZ Praha prez. 1855–1918, sign. III a/13/II Prag.

59

SÚA Praha,VSZ Praha prez. 1855–1918, sign. III a/13/55. Pro Antonína Èížka mìla obžaloba, která byla zøejmì i trestem za veøejnì projevovanou solidaritu s Omladináøi, dùsledek, že byl pro svou diskriminaci nucen rezignovat na funkci sekretáøe výboru mladoèeské strany.

60

SÚA Praha, VSZ Praha prez. 1855–1918, sign. III a/13/54.

61

SÚA Praha, VSZ Praha 1850–1897, sign. C 30386. Popisy pomìrù ve vìznicích máme ovšem dochovány i ve vzpomínkách A. P. Veselého v citované práci na s. 200–325 a v 100

Rašínových pamìtech. 62

SÚA Praha, VSZ Praha prez. 1855–1918, sign. III a/13/54 z r. 1893.

63

Rozhodnutí odvolacího soudu viz pøedchozí citaci, s. 21.

64

Veselý, A. P: c.d. s. 344.

65

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. D 5/28.

66

SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/15/1, èj. 7869, 8363/1894.

67

SÚA Praha, PP 1893–1899, sign. A 7/1 obsahuje vìtšinou zprávy o sledování pokrokového hnutí mládeže z let 1893–1895. Cenzura vidìla odraz hnutí i v pøípravì ètvrtého vydání sbírky básní Svatopluka Èecha: Písnì otroka – SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/15/ 1, èj. 14397/1894.

68

Rašín, L: Pamìti.. c.d., s. 108.

69

SÚA Praha, VSZ Praha prez. tajné, sign. Res XVII/72.

70

SÚA Praha, VSZ 1855–1918, sign. B - IX, kart. 97.

71

SÚA Praha, PP 1893–11899, sign. A 7/1, èj. 26572, 26737/1895.

72

Písemnosti spolku jsou uloženy ve 34 krabicích v Archivu Národního muzea v Praze. Jejich archivní zpracování provedla Lucie Wittlichová, která také zhodnotila èinnost spolku ve studii Politický klub Omladináøù – devadesátníkù. Èasopis Národního muzea – øada historická, roèník 1997, èíslo 3–4, s. 123–137.

73

Èapek, K: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1969, s. 99–100.

101

PØÍLOHA 1 Seznam odsouzených omladináøù s uvedením výmìry trestu vìzení i místa a délky výkonu trestu.

Jméno

Vìk

Povolání

Trest mìsícù

Nástup

Kde

Propuštìn

Baladrán Emanuel

19

truhláøský pomocník

18

21.2.94

Pankrác

28.3.95

Bartoš Jan

24

obuvnický pomocník

6 nedìl

vazba

Karlovo n.

Blažek Josef

18

soustružník

14 dní

vazba

Karlovo n.

Beršík Bedøich

18

obchodní pomocník

14

21.2.94

Bory

25.2.95

Èížek Václav

20

advokátní písaø

72

21.2.94

Bory

amnestie 95

Danko Ladislav

16

student

6 nedìl

vazba

Karlovo n.

Duda František

19

typograf

13

21.2.94

Bory

† 20.6.94

Dutka Josef

20

knihaøský pomocník

13

21.2.94

Bory

4.2.95

Fejfar Rudolf

17

malíø porcelánu

14

21.2.94

Bory

14.2.95

Hajn Antonín

18

redaktor

18

amnestie,

nenastoupil

Havránek Josef

19

kandidát uèitelství

13

17.3.94

Bory

10.1.95

Heller Jindøich

18

øezbáøský uèedník

13

24.2.94

Bory

6.1.95

20

obchodní pomocník

1

vazba

Karlovo n.

Heøman Bohuslav

102

Jméno

Vìk

Povolání

Trest mìsícù

Nástup

Kde

Propuštìn

Hlad Jaromír

17

krejèovský pomocník

14

20.6.94

Bory

7.5.95

Hoch Emil

16

hodináøský pomocník

14

21.2.94

Bory

25.2.95

Holzbach Antonín

19

novináø

13

21.2.94

Bory

4.2.95

Hradec Hugo

17

obchodní úèetní

60

21.2.94

Pankrác

amnestie

Chaloupecký Karel

17

holiè

1

vazba

Karlovo n.

Javùrek Karel

17

sazeèský uèedník

1

vazba

Karlovo n.

Kasík Emil

18

zlatnický pomocník

14

21.2.94

Bory

25.2.95

Kott Josef

17

typograf

14

3.10.94

Bory

18.8.95

Kuèera František

19

knihaøský pomocník

1

vazba

Karlovo n.

Kukla Karel

20

strojní zámeèník

16

21.2.94

Bory

8.11.94

Kuneš František

17

sazeè

42

22.2.94

Pankrác

amnestie

Legner František

19

obchodní pomocník

18

21.2.94

Pankrác

27.3.95

Lešner Jaroslav

18

student

1

vazba

Karlovo n.

Mayer Jan

18

lakýrnický pomocník

24

21.2.94

Pankrác

15.9.95

Miòovský Jaroslav

19

obchodní pøíruèí

13

2.3.94

Bory

18.1.95

103

Jméno

Vìk

Povolání

Trest mìsícù

Nástup

22

øezbáøský pomocník

22

3.8.95

Nedvìd František

17

obchodní pøíruèí

13

21.2.94

Bory

Nechvile Gustav

18

dìlník

14 dní

vazba

Karlovo n.

Neuman Stanislav

18

novináø

14

10.4.94

Bory

24.2.95

Novák Josef

16

sazeè

15

22.2.94

Bory

18.3.95

Ott Antonín

20

leštiè pokojù

14

21.2.94

Bory

25.2.95

Parma Václav

18

èíšník

13

22.2.94

Pankrác

3.2.95

Peroutka Jindøich

18

tiskaø

13

3.10.94

Bory

29.7.95

Poici Jan

18

obchodní pøíruèí

14 dní

vazba

Karlovo n.

Pokorný Eduard

21

obchodní pøíruèí

1

vazba

Karlovo n.

Pospíšil Josef

16

zlatnický uèeò

36

21.2.94

Bory

amnestie

Prkno Josef

20

dìlník

16

21.2.94

Bory

7.4.95

Rambousek Karel

27

krejèovský pomocník

3 týdny

vazba

Karlovo n.

Rašín Alois

25

advokátní koncipient

25

4.6.94

Bory

amnestie

Rudolf Eduard

21

úèetní

24

21.2.94

Pankrác

21.1.95

Modráèek František

104

Kde

Propuštìn

amnestie, nenastoupil 4.2.95

Jméno

Vìk

Povolání

Trest mìsícù

Nástup

Kde

Propuštìn

21

klobouènický pomocník

24

21.2.94

Pankrác

15.9.95

Sekyra Jan

23

zámeènický pomocník

14 dní

vazba

Karlovo n.

Sokol Karel

26

novináø

29

4.6.94

Bory

Springer Josef

17

rukavièkáøský pomocník

1

vazba

Karlovo n.

Staèina František

18

malíø pokojù

16

10.4.94

Bory

Stern Isidor

18

obchodní pøíruèí

14 dní

vazba

Karlovo n.

Sticha Bohumil

22

krejèovský pomocník

60

21.2.94

Pankrác

1896

Svoboda Jan

21

dìlník

15

15.10.94

Bory

20.9.95

Synáèek František

18

uzenáøský pøíruèí

72

21.2.94

Pankrác

amnestie

Šerák Josef

16

obchodní uèedník

18

26.7.94

Pankrác

4.9.95

Škaba Josef

23

redaktor

24

2.4.94

Bory

amnestie

Šrekr Ferdinand

24

sazeè

14

8.10.94

Bory

22.8.95

Šulc František

19

dìlník

30

21.2.94

Pankrác

1896

Telèer Ladislav

18

typograf

1 mìsic

vazba

Karlovo n.

Toužil František

27

zlatnický pomocník

1 týden

vazba

Karlovo n.

Rybák Antonín

105

amnestie

6.4.95

Jméno

Vìk

Povolání

Trest mìsícù

Nástup

Kde

Trnka Vratislav

28

mechanik

6 týdnù

vazba

Karlovo n.

Tuèek Alois

19

student

14

28.2.94

Bory

20.1.95

Vainer Jan

22

zámeènický pomocník

13

21.2.94

Bory

23.12.94

Vajgert Boøivoj

19

typograf

60

21.2.94

Bory

amnestie

Veselý Josef

18

rukavièkáøský pomocník

14

21.2.94

Bory

25.2.95

Veselý A. Pravoslav

20

typograf

7

21.2.94

Bory

19.2.95

Vondruška Josef

18

typograf

1

vazba

Karlovo n.

Walter Antonín

16

sazeèský uèedník

1

vazba

Karlovo n.

Zettl Jaroslav

17

typograf

14 dní

vazba

Karlovo n.

18

truhláøský pomocník

96

21.2.94

Pankrác

Ziegloser Jan

106

Propuštìn

1898

PØÍLOHA 2 Vyhlášení stanného práva nad Prahou (SÚA Praha, PM 1891–1900, sign. 8/1/2/1, èj. 131ž/ 1983)

107

PØÍLOHA 3 Ukázka potvrzení rozsudku proti Omladináøùm ze zamítnutí odvolání (SÚA Praha, VSZ Praha prez. 1855–1918, sig. IIIa/13/-54 z r.1893).

108

109

PØÍLOHA 4 Ukázka z deníku redaktora mosteckého èasopisu Omladina Karla Rosáka, v nìmž popisuje své žážitky z vazby u zemského soudu v Praze (SÚA Praha, VSZ Praha prez. 1855–1918, sig. IIIa/13/54).

110

ZUSAMMENFASSUNG DIE OMLADINA-MITGLIEDER Alexandra Špiritová Im Jahre 1999 verflossen 105 Jahre seit dem in der tschechischen Geschichte vereinzelten Gerichtsverfahren mit den Omladina-Mitgliedern. So wurden von der Staatspolizei in der 90. Jahren des vorigen Jahrhunderts die Angehörigen der tschechischen fortschrittlichen Jugend bezeichnet, die der illegalen regierungsfeindlichen Bündelei beschuldigt wurden. Zu diesem Zwecke wurde seitens Polizei durch die Zweckverhöre der festgenommenen Teilnehmer einiger Nationaldemonstrationen die Existenz des illegalen Vereins Omladina (Jugendvolk) ausgeklügelt. Der Verein sollte sich mit der Fertigung und Verbreitung der staatsfeindlichen Flugblätter und mit der Organisation der regierungsfeindlichen Demonstrationen beschäftigen. Für diese Tätigkeit wurde anfangs 1894 über insgesamt 76 Männern Gericht gehalten, von denen der jüngste sechzehn Jahre alt war, der älteste einunddreißig. 68 Personen wurden am 21. Februar 1894 wegen Hochverrats zu insgesamt 96 Jahren Gafängnis verurteilt. Den Nichtigkeitsbeschwerden gegen das Urteil, die die Verurteilten und ihre Familienangehörigen im Mai 1894 eingelegt hatten, gab der Appellationsgericht in Wien nicht statt. Sie wurden nur nach ihrem Benehmen im Gefängnis erst nach der Hälfte der Strafe freigelassen. Die letzten Omladina-Mitglieder wurden in Folge der für sie bestimmten kaiserlichen Amnestie vom 4. November 1895 freigelassen. Das Gerichtsverfahren mit den Omladina-Mitgliedern,amtlich als die Anklage gegen A.Holzbach u. Co. geführt, hatte den Charakter eines politischen repressiven Prozesses. Es ist nicht gelungen, den Angeklagten die Existenz des illegalen Vereins, aber auch eine andere regierungsfeindliche Tätigkeit zu beweisen. Unter die Angeklagten wurden auch die antretenden jungen tschechischen Politiker eingereiht, z. B. Dr. A. Rašín, Fr. Modráèek, A. Hajn u. a. In ihrem Falle ging es um den Versuch der Ängstigung, der aber nicht gelungen ist. Ebenso ist der Versuch um die Unterdrückung der tschechischen Nationalbewegung durch das Verhängen des Ausnahmezustandes, das den Prozeß begleitet hat, nicht gelungen.

111

ZAØIZOVÁNÍ PRVNÍHO ÈESKÉHO PENZIONÁTU PRO DÍVKY V PRAZE 1898 Irena Štìpánová Spoleèenská úloha ženy v poslední tøetinì 19. století byla vážnou, všeobecnì diskutovanou otázkou. V pomìrech rakouské monarchie se v èesky smýšlejícím prostøedí k tomuto tématu jako ostatnì i k jiným záležitostem pøipojoval akcent na národnost. Ideální èeská žena, matka a vychovatelka, mìla být nejen pøimìøenì vzdìlaná a emancipovaná, ale také národnostnì probudilá. Ženské èasopisy i denní tisk od 60. let vštìpují každé novì nastupující generaci zøetel na vlastenecké povinnosti žen a dívek1. Žena má i svým zevnìjškem prokazovat, že je skuteènou Èeškou. Má se oblékat do èeského národního kroje a peèovat o to, aby i její domácnost byla vedena a upravena v tomto duchu2. Možnosti vzdìlání pro ženy se s postupem doby rozšiøovaly. Nejlepší podmínky byly v Praze. Významnou úlohu zde sehrál K. Svìtlou založený Ženský výrobní spolek, který svým frekventantkám nabízel kursy zamìøené na výuku cizích jazykù, výtvarného umìní, hudby, ale i praktických pøedmìtù, jako je úèetnictví, tìsnopis, ošetøovatelství a šití. Dobrou úroveò mìla Vyšší dívèí škola, Mìstská dívèí pokraèovací škola a Ústav pro vzdìlávání uèitelek, rodinnou školou byla Domácnost, exkluzívním ústavem bylo od r. 1890 dívèí gymnázium Minerva. Mimopražské uchazeèky bydlely vìtšinou v soukromí a ty, které jejich rodina nemohla tímto zpùsobem zabezpeèit, mìly od r. 1893 možnost ubytování ve velmi jednoduchých podmínkách útulny Záštita, založené M. Èervinkovou-Riegrovou. V této nabídce, relativnì široké, chybìla ovšem instituce typu penzionátu3 pro dívky z dobøe situovaných mimopražských rodin. Nedostatek takového zaøízení byl možná palèivìji pociován v pražské èeské spoleènosti než v tìch kruzích, z kterých se mìla vytvoøit klientela budoucího ústavu. Je pravdìpodobné, že jedním z implusù vzniku èeského penzionátu byla snaha vyrovnat se moravským pomìrùm. Brnìnská Vesna mìla èeský penzionát a druhý nabízela Olomouc ve svém Poettingeu. Zároveò je fakt, že instituce tohoto typu vznikají až teprve poté, co je vybudována pomìrnì široká základna umožòující dosáhnout vzdìlání dívkám a ženám ze støedních i dìlnických a chudších zemìdìlských vrstev, dokladem znaèné demokratiènosti èeské spoleènosti. První èeský penzionát pro dívky v Praze byl otevøen v r. 1898. Iniciativa k jeho založení vyšla z kroužku pøedních èeských dam, které se angažovaly pøi 112

nejrùznìjších kulturních a spoleèenských pøíležitostech. Nìkteré z nich mìly osobní vazby na významné správní a finanèní instituce, což bylo v tomto pøípadì obzvl᚝ dùležité. Pøedsedkyní zaøizujícího výboru, který se scházel od zaèátku bøezna, se stala Anna Podlipná, manželka pražského primátora, místopøedsedkyní Anna Srbová-Lužická, jednatelkou Renata Tyršová a pokladní Leopoldina Ortová, jejíž manžel byl øeditelem Svatováclavské záložny. Ve výboru pùsobila Rùžena Jelínková-Doubková, Josefa Náprstková, Marie Èelakovská, Marie Gregorová, Anna Lauermannová a nìkteré další. Od prvních schùzek bylo zøejmé, že ústav bude sloužit nikoli jako vzdìlávací, ale pouze ubytovací a výchovné zaøízení, což bylo vzhledem k nabídce pražských uèiliš pøirozené. Druhým pøedpokladem bylo, že penzionát bude urèen pro dívky pocházející z dobøe finanènì situovaných rodin. Uvažovaná kapacita byla 30–40 chovanek. V èele ústavu bude stát øeditelka odpovìdná výboru, budou zde dvì èeské a jedna francouzská vychovatelka, hospodynì a pomocný personál. Jakmile byla žádost schválena pražským magistrátem a získána dotace od Èeské spoøitelny4, soustøedila se práce výboru na získání vhodného objektu, který by vyhovoval nároèným požadavkùm. Podaøilo se za pøijatelných podmínek pronajmout dùm v Žitné ulici, který zakoupil pro úèely penzionátu Josef Ort5. Od dubna se potom rozebìhla práce zamìøená jednak na získání kvalitního personálu a propagaci penzionátu, jednak na jeho zaøizování. Bylo rozhodnuto, že ústav zahájí svou èinnost 15. záøí, tedy s novým školním rokem. Poèátkem kvìtna vyšly informativní zprávy ve všech pøedních denících, v zábavných i ženských èasopisech, v regionálním tisku i v tisku krajanském6. Zároveò byly uveøejnìny inzeráty na místa øeditelky a vychovatelek. Požadavky, které si výbor kladl, vypovídají samy o sobì o základním duchovním naladìní. Žena, která se bude o toto místo ucházet, musí být „rodem i smýšlením Èeška, náboženství køesanského, z bezúhonné rodiny, mravnì zachovalá, vdova neb svobodná, 30–40 let stará, všeobecného vzdìlání, jemného ušlechtilého chování, mocna francouzské konverzace, hudebnì vzdìlaná, s vychovatelskými zkušenostmi, obeznalá ve vedení domácnosti“7. Program budoucího penzionátu vypracovaný Annou Srbovou-Lužickou byl distribuován i ve formì letáèkù, zasílaných vybraným rodinám. V textu se mimo jiné píše: „Máme za to, že význam vzdìlaných a vlastenecky uvìdomìlých paní a dívek v organizaci národní plnì uznáváte, dovolujeme si Vás proto prositi, abyste ráèili v kruhu svých pøátel penzionát náš, který jsme v každém ohledu tak zaøídily, aby mohl s elegantními ústavy cizinskými soutìžiti, laskavì doporuèovali. Budete tím pomáhati k vymanìní èeských dušièek dívèích z neblahého ovzduší ústavù cizáckých, jimž dosud tolik dcer ze zámožných kruhù našeho 113

m욝anstva a inteligence bývá svìøováno...“ 8. Domácí øád urèoval denní režim a pravidla chování pro dívky, vychovatelky, øeditelku i ostatní zamìstnance. Dívky, pøestože mìly hodiny nìmèiny, mìly zakázáno hovoøit tímto jazykem na veøejnosti. Velký dùraz byl kladen na výuku francouzštiny, ale existovala možnost vzdìlávat se i v jiných jazycích. Pøi jídle se po èeské modlitbì konverzovalo francouzsky a bylo dbáno, aby dívky dodržovaly pravidla spoleèenského chování. Dívky také byly pouèovány, jak pøedkládat jídla a obsluhovat pøi stole. Do penzionátu docházel taneèní mistr a poøádaly se pravidelné literární dýchánky, o jejichž program se staraly samy chovanky. Knihovna byla sestavena pod peèlivým dozorem dámského výboru. Do divadla smìly pouze starší dívky na vybrané kusy se svolením kuratoria a samozøejmì v doprovodu vychovatelky. Zcela striktní byl zákaz vycházet z domu bez doprovodu. I cestu do školy a ze školy bylo nutno vykonávat spoleènì s vychovatelkou. Dìvèata nesmìla mít u sebe vìtší penìžní èástky. Kapesné 1–2 zl. mìsíènì bylo urèeno pøevážnì na almužny, jisté cenzuøe podléhala korespondence atd. Je pøirozenì diskutabilní, zda podobné ovzduší bylo pro rozvoj mladých dívek nejpøíhodnìjší. Základní pravidla pøísné klauzury byla spoleèná všem podobným zaøízením. Jsou produktem své doby. To, co zde bylo nebo chtìlo být navíc, byla orientace na èeské národní zájmy. Tato myšlenka mìla prolínat celým ústavem a mìla se výraznì promítnout i do jeho vnìjší podoby, tedy do materiálního vybavení. Zaøízení domu považovaly èlenky výboru za stejnì dùležité jako jeho duchovní atmosféru. Zároveò zde byla možnost poskytnout zakázky èeským firmám, nebo interiéry mìly být nejen elegantní, aby se vyrovnaly „cizáckým“ penzionátùm, ale zároveò mìly být vizitkou èeské produkce. Vybavování domu probíhalo shodou okolností v dobì, kdy kulminuje svérázovì ladìný tzv. „èeský národní styl“, vydatnì posílený vlivem Zemské jubilejní a Národopisné výstavy a støetá se s postupnì sílící „kosmopolitní“ secesí. Nebylo sporu o tom, na kterou stranu se výbor pøikloní. Staèilo nìkolik oznámení v tisku a nìkolik žádostí o prospekty a podmínky pøípadných zakázek, aby se èeští obchodníci a výrobci sami zaèali ucházet o možnost stát se dodavateli zaøízení. Vznikala tu ve zvìtšeném mìøítku kompletní vzorová domácnost, která byla sice urèena pro výuku a výchovu, ale pøesto byla svým zpùsobem na pøechodnou dobu dívkám i personálu domovem. Zakladatelky vìnovaly vybavování domu mnoho èasu a úsilí. Hlavní slovo tu mìla Renata Tyršová spolu s pokladní výboru Leopoldinou Ortovou. Otázka zaøízení domu se pravidelnì projednávala na výborových schùzích, takže je možné sledovat, jak se postupnì neurèité pøedstavy a nápady pøemìòovaly do konkrétní podoby9. Dùm se zaøizoval jako komplet, který mìl suplovat v jistém smìru 114

„rodinný“ život. Musel tedy mít jak svou „provozní“ èást, studovnu, ložnice dívek a pokoje vychovatelek, tak i èást reprezentativní, salon a jídelnu a samozøejmì i technické zázemí, umývárny, koupelnu, kuchyò a ubytování pro pomocný personál. Salon a dvì jídelny, velká a malá, se staly témìø esencí èeského stylu v jeho kultivované podobì. Renata Tyršová požádala o konzultaci arch. Jana Koulu, èlovìka, který ideálnì spojoval svou profesi s letitým zájmem o lidovou kulturu. Záhy se ukázalo, že nábytek do reprezentaèních místností penzionátu už vlastnì existuje. 15. èervna 1898 byla na pražském Výstavišti (kde ještì stála výstavní dìdina z Národopisné výstavy i Èeská chalupa z výstavy Jubilejní) otevøena Výstava architektù a inženýrù. Široce pojatá expozice mìla i své oddìlení „interieurù“. Právì tady na nábytkových kompletech byla patrnìjší než v jiných oblastech konfrontace národního a secesního stylu. Jan Koula byl autorem dvou garnitur, salonu a jídelny. Byl soudobým tiskem považován za pøedního pøedstavitele èeského národního stylu. Jeho protiváhu, sloh nazývaný „anglický“ prezentoval arch. Edv. Kadraba10. Koulùv èernì moøený salon s intarzií ze slonové kosti, inspirovaný èeskou renesancí, a jídelna odvozená od lidových vzorù, zhotovená z dubu a vykládaná „národními ornamenty“ ze vzácných barevných døev11 byly zakoupeny pro penzionát a Koula sám se podílel na dovybavení tìchto místností12. Nábytek byl nejdùležitìjším prvkem zaøízení, udával celkový ráz a výbor neváhal za obì garnitury zaplatit znaèný obnos13. Stejnì dùležité se jevilo vybavení kuchynì. Bylo pøedem rozhodnuto, že jídlo se bude vaøit ve vlastní režii. Pøi plném obsazení bylo nutné poèítat s plnou penzí pro zhruba 50 osob. Kuchyòský nábytek a zaøízení mìly využívat všech dostupných dobových vymožeností, protože i zde, i když nešlo o rodinnou školu typu Domácnosti, kde by se chovanky uèily vaøit, mìla být pøedvedena ukázková kuchynì. Firma J. Hrubý a M. Vyhnálek ze Smíchova nabídla penzionátu „vzorný a praktický nábytek kuchyòský ze smrkového døeva, pevný nátìr svìtlé barvy lakovaný, zdobený èeskými ornamenty“ a dodala náèrtky, pøesný popis a rozpoèet14. Do kuchynì byly objednány i „stroje“ (bohužel bez bližší specifikace) a lednièka. V domì byl zaveden plyn, který se používal na svícení v hlavních místnostech a èásteènì i k vaøení a vytápìní. V jídelnách a v salonu a studovnì byly plynové lustry, v ložnicích se svítilo mimo to i petrolejovými lampami. Nábytek do ložnic, studovny a pokojù vychovatelek byl zakoupen z bìžné sériové výroby. Tady dominovalo hledisko úèelnosti, praktiènosti a pochopitelnì také ceny. Ložnice byly vybaveny bílým nábytkem (kovové postele, skøíòky na prádlo, vìšáky na šaty, židle). V pokoji každé vychovatelky byla postel podobného typu15, skøíò, stùl, židle, „židle pro pohodlí“ a mycí stolek. Zcela úèelovì a podle sou115

dobých zásad hygieny byla zaøízena i umývárna (dvojité mycí stolky s konvicí, umyvadlem, vìšákem na ruèníky a plentou). Vedle základního nábytku bylo tøeba dùm vybavit „mnohonásobnými tìmi drobnostmi, jichž v domácnosti je tøeba“ 16. I tady probíhalo zaøizování po dvou liniích, reprezentativní a praktické. Aby byl ústav skuteènì pohodlnì a elegantnì zaøízen, požádaly dámy z kuratoria o dovolení prohlédnout si právì dokonèenou Strakovu akademii. Zdá se, že tu našly inspiraci pøedevším pro dokonèení úpravy spoleèenských místností penzionátu. Bylo tøeba objednat koberce, záclony, obrazy, dekorativní nádobí, svícny a lustry atd. Zároveò se rozbìhla korespondence ohlednì stolního prádla, utìrek, ruèníkù, povlakù. Muselo se zajistit kuchyòské a stolní nádobí, pøíbory17, samovar18 a podobnì. Nejvíce nabídek se sešlo k textilu. Výbor tu nemìl jednoduchou úlohu, protože si navzájem konkurovaly èeské závody. Nìkteré doporuèovaly i zboží zdobené národními ornamenty ve tkaných vzorech a strojových výšivkách19. Podobnì proti sobì stály i podniky nabízející koberce 20. Za velmi dùležitý byl považován výbìr umìleckých pøedmìtù, pøedevším obrazù a plastik. Už v prvních pracovních náèrtech se v zaøízení reprezentativních prostor objevují obrazy, busty, „nìjaká výzdobnì užitná dílka“, zrcadla, dekoraèní nádobí, socha do výklenku, ikona, kvìtinová dekorace, záclony atd. Vše je psáno zøejmì v prùbìhu porad rukopisem R. Tyršové a blíže neurèeno. Postupem doby a snad i po konzultacích s J. Koulou se výbìr upøesòuje. Do velké jídelny pøijde Leonardova Poslední veèeøe a „nìjaké panorama od Muchy“, do salonu „nìkterá reprodukce obrazù èeských malíøù, Èermáka, Brožíka, Hynaise, Aleše obsahu vlasteneckého, Poselství královské se znaky Zemí koruny èeské, Komenského mravouèné desatero a nìkterá vhodná soška pìknì vypracovaná s èeským syžetem“. Malou jídelnu zdobilo podobnì jako na výstavišti fajánsové nádobí a vyšívané textilie. Celek zaøízení doplnily dva klavíry (velká jídelna a studovna), hodiny, svícny, kalendáøe a umìlecké sklo. Pøíruèní knihovna se vybavovala pøevážnì z darù èlenek výboru, ale pøedem bylo stanoveno, že musí obsahovat zemìpisné mapy, slovníky nìmecko- a francouzskoèeské, nauèný slovník, dìjiny èeské literatury, dìjiny èeské, dìjiny literatury všeobecné, kulturní dìjiny, nìjaké antologie, nìco z pøírodních vìd, adresáø, Svìtozor, Zlatou Prahu a další èasopisy. Èistota stylu byla tedy striktnì dodržována v salonu a malé jídelnì. Do zaøízení velké jídelny, která byla využívána i jako taneèní sál, volnìji pronikla jak klasická, tak zcela moderní „kosmopolitní“ umìlecká díla. Podobnì nediferencovaný, spíše na náboženskou výchovu zamìøený byl výbìr výzdoby ložnic, studovny a dokonce i soukromých pokojù vychovatelek21.

116

Vnitøní uspoøádání a vybavení penzionátu vyjadøovalo tedy do znaèné míry jeho myšlenkovou náplò. Jeho zakladatelky musely odrážet kritiku ve dvojím smìru. Plná penze 50 zl. mìsíènì omezovala okruh možných zájemcù. Zaøízení bylo èástí veøejnosti považováno za pøíliš nákladnì vybavené. Obì výtky èlenky výboru oèekávaly. R. Tyršová se ve stati v Národních listech dva mìsíce pøed otevøením ústavu22 pokusila vysvìtlit, že pùjde o instituci urèenou pro úzkou spoleèenskou vrstvu, která právì takovéto zaøízení postrádá. Odráží námitky z kastovnictví, protože penzionát pøispìje k rozvoji èeského života a pomùže vychovat skupinu vzdìlaných žen vyšší tøídy. „Ani chvíli nebyly jsme na vahách, jaký ráz dáme svému ústavu. Ani pøed výtkou nelidovosti jsme se nezarazily, když jsme své požadavky postavily dost vysoko...“ Druhá námitka, týkající se zbyteèného luxusu, byla zpochybnìna pozdìji23. Ukázalo se, že existuje spoleèenská poptávka po podobné instituci. Penzionát zahajoval svùj první rok 1898-99 s plným stavem tøiatøiceti chovanek. Devìt dívek docházelo externì na celý denní program bez snídanì24. Dìvèata ve vìku od deseti do dvaceti let pocházela vìtšinou z Èech, ètyøi frekventantky byly z Moravy a dvì byly dcery èeských rodièù žijících v cizinì (otcové byli sládci v Porchovì v Rusku a v bulharské Sofii). Nejèastìjším povoláním otcù byl øeditel cukrovaru (5x), statkáø (4x), majitel realit, majitel válcového mlýna, notáø, obchodník, inspektor, majitel továrny, lékaø, majitel hotelu, majitel tkalcovny, gymnaziální profesor, stavitel25. Jediná chovanka byla evangelického augsburského vyznání, ostatní øímské katolièky. Vìtšina dívek navštìvovala Vyšší dívèí školu, nìkteré mladší její pøípravku, jedna žákynì studovala konzervatoø a jedna se vzdìlávala v malbì v soukromém ateliéru. Mimo cizojazyèné konverzace a taneèních hodin zabezpeèoval penzionát výuku hry na klavír a pro zájemkynì kursy malby, vyšívání, pøípadnì i praxi v ústavní kuchyni. Konaly se pøednášky z literatury, dìjin umìní a hudby, dívky spoleènì navštìvovaly výstavy a muzea, zúèastòovaly se vzdìlávacích vycházek a výletù, úèinkovaly na domácích dýchánkách, cvièily v Tìlocvièném spolku paní a dívek pražských. Výroèní zpráva po prvním roce fungování ústavu je velmi optimistická. Slibuje rozšíøení míst frekventantek na ètyøicet (poèítá s návratem dvou tøetin pùvodních chovanek) a konstatuje, že ústavní budovu se podaøilo zaøídit tak, že „pøi volbì tvaru nábytku a jeho výzdoby øídily jsme se, pokud to prostøedky a okolnosti dovolovaly, ohledem na národní rázovitost, abychom chovanky naše zvykly v rázu tom zálibu nalézati a vkus si tøíbiti na výrobcích domácí tvorby a èeského ducha,“ a zároveò se uèinil významný krok ke vzdìlání dcer tìch vrstev spoleènosti, „pøi nichž vahou svého postavení neb národohospodáøským významem svého jmìní každý jedinec své povinnosti národní platnì vykonávající má svùj význam“26. 117

Praxe tak idylická zøejmì nebyla. Ústav s tuhou kázní pro chovanky i vychovatelky dost èasto mìnil personál27 a v prùbìhu nìkolika málo let se pøipojily zásadní problémy svázané s pronajatým domem, který nejdøíve odkoupila Svatováclavská záložna a posléze pøešel do vlastnictví pražského magistrátu. Penzionát mìl nájemní smlouvu do podzimu r. 1903.V r. 1904 pøechází dùm na nového majitele a penzionát se stìhuje do blízké Krakovské ulice è. 58. Na novém místì ještì krátkou dobu pùsobí, ale pak je nahrazen jinými institucemi podobného charakteru28. První èeský penzionát pro dívky v Praze byl od samého poèátku budován jako instituce pro malý poèet spoleèensky pøesnì vymezených chovanek. Protože jeho existence byla krátká, je obtížné dohadovat se o tom, zda splnil nadìje svých zakladatelek. Jeho spoleèenská role byla v dobovém kontextu spíš okrajová, pøesto byl jistým fenomenem hodným pozornosti. Dobøe zachovaná dokumentace, zde využitá jen z menší èásti, je malou sondou do dobové atmosféry a mùže pøinést zajímavá doplòující fakta k dìjinám pedagogiky, sociologie, kulturní historie, dìjin umìní, etnologie i ženské emancipace. POZNÁMKY 1

Zde mùže být zmínìna napøíklad výzva „Èeškám!“ K. Svìtlé, Jenny knìžny Taxisové, B. Macháèkové, B. Køížkové, F. Zapové, J. Pechové a nìkolika dalších, agitující k založení Náprstkova èeského prùmyslového muzea, Národní listy 28. ledna 1863, nebo iniciativa Zlatá kniha dívek èeskoslovanských, vzniklá téhož roku k cyrilometodìjskému mileniu.

2

Snahy po zavedení národního kroje lze sledovat v málo pøerušované linii od r. 1848, v 60. letech dominuje tìmto tendencím èasopis Lada, od 80. let se vedle Prahy stává dalším významným centrem Olomouc a zde vydávaná Domácí hospodynì s pøílohou Nᚠkroj. Množí se i návody na vybavení èeské domácnosti i celého domu v èeském stylu, uveøejòované napøíklad v Kalendáøi paní a dívek èeských. 90. léta s euforií kolem Zemské jubilejní a Národopisné výstavy tyto tendence dále posilují.

3

V 90. létech minulého století bylo v Praze sedm nìmeckých nebo nìmecko-francouzských penzionátù. Byl to napø. roku 1855 založený penzionát J. Kirschbaumové, vedený pozdìji M. Plaèkovou na Václavském námìstí, penzionát M. Wagnerové roz. Lwowské na Valdštejnském námìstí (založ. 1852), ústav V. Winterové na Staromìstském námìstí, francouzský penzionát v Celetné ulici vedený S. Kellnerovou atd.

4

Základní archivní materiály týkající se penzionátu jsou uloženy v archivu Náprstkova muzea, dále jen ANápM., fond VN/XVIII. – Žádost zaøizujícího komité z 23.3.1898 adresovaná Mìstské spoøitelnì (dotace 15 tisíc zl.). Spoøitelna ji schválila 30.3.1898 pod èj. 3508. Pøípis Mìstské rady král. hl. mìsta Prahy z 27.4. vyjadøuje „ochotu k uskuteènìní myšlenky té pøispìti a ctìnému kruhu dam pøi provádìní její své morální podpory a ochrany neodepøíti.“ Josef Hlávka vìnoval ústavu 500 zl.ANápM. XVIII/3. Srovnej též Brabencová, Jana: Renata Tyršová a èeské dívèí odborné školství. Documenta Pragensia 11, 1994, s. 200–208.

118

5

Dvoupatrový dùm è. 25 v Žitné ulici byl zakoupen za 85000 zl. Nájemníci v pøízemí zatím zùstali, horní dvì podlaží byla do srpna uvolnìna a pronajata penzionátu za 4 500 zl. K domu patøila zahrada, která byla penzionátem rovnìž využívána. Dùm mìl výhodnou polohu. Bylo odtud blízko do Vodièkovy ulice, do Vyšší dívèí školy, kterou navštìvovala vìtšina frekventantek i do Resslovy ulice, kde byla Vyšší obchodní a prùmyslová škola Ženského výrobního spolku.

6

Zprávy byly poslány do 60 èasopisù.

7

Inzerát Národních listù z 8.5.1898. Po uskuteènìném výbìrovém øízení se øeditelkou penzionátu stala Julie Emingerová, první vychovatelkou Otilie Paleèková, druhou Marie Štiková, francouzská vychovatelka Mlle. Gonnin pocházela z Paøíže. První hospodyní se stala Justina Rambouská.ANápM.XVIII/2.

8

V Programu se mj. uvádí, že ústav je urèen chovankám èeské nebo jiné slovanské národnosti, náboženství køesanského. Budou „vychovávány v duchu ryze národním, aby jednou ve svém povolání dùstojnì reprezentovaly èeskoslovanské ženy jak v rodinném, tak i v národním a spoleèenském životì. Výchovou, pouèením a pøíklady chceme vésti chovanky své k pravé zbožnosti, k ideální ženskosti, ke ctnostem, které dívky krášlí a ženy obšastòují, k pracovitosti... chceme v nich probouzeti lásku a úctu k povinnosti rodinné, národní i spoleèenské, k èeské literatuøe, vìdì a umìní, k trpícímu a strádajícímu lidstvu i k blahodárné prospìšné práci národní...“ ANápM XVIII/2.

9

Napø. první náèrt zaøízení studovny: 40 skøínek na uèení, stolky k uèení, židle z ohýbaného døeva k nim, knihovna (èi malé dvì?) – vše od firmy Navrátil. Co na zemi pod stoly? Hounì? Rámce na 2–3 obrazy, lustr... ANápM XVIII/1.

10

Národní listy 28.6. a 4.8. Koula byl zároveò spoluautorem výstavní hospody „U Nesmysla“, parodující secesní sloh.

11

Nábytek salonu byl vyroben v pražské truhláøské dílnì V. Mlcha, jídelna byla dílem umìlecké truhláøské dílny pøi Prùmyslovém muzeu v Chrudimi. Výstava architektury a inženýrství 1898. Katalog a prùvodce, Praha 1898 s. 53–54. Salon je uveden pod è. 29, jídelna pod è. 30.

12

Do salonu pøišla na Koulùv návrh tapeta barvy starého zlata, která dobøe ladila se zeleným èalounìním nábytku. Na dva sloupovité podstavce byly umístìny busty B. Smetany a S. Èecha atd. Druhý nábytkový komplet pøišel do tzv. malé jídelny. Velká jídelna, která zároveò sloužila jako taneèní sál, byla vybavena sklápìcími stoly speciální konstrukce rovnìž podle Koulova návrhu.

13

Souprava do salonu stála 12 000 zl.

14

Celková suma za kuchyòský soubor èinila 313 zl. 40 kr. V soupise je obsaženo na 20 položek, od kredence a stolu pøes skøíò na mytí nádobí, police, spižírnu, stolice a stolièky, bednu na uhlí, k válu na tìsto, vìšákùm na utìrky a prkénkùm na krájení.ANápM XVIII/1.

15

Veškeré postele a linolea do provozních prostor dodala firma Gottwald.

16

R. Tyršová, První èeský penzionát pro dívky v Praze. Jeho založení a první rok èinnosti. Praha 1899, s. 6.

17

Velký stolní porcelánový servis pro 50 osob dodala firma Neff. Pøíbory a další doplòky nabídl pražský zástupce vídeòské c.k. Dvorní a výsadní továrny na kovové zboží J. L. Herman: „...dovoluje si uèiniti uctivou nabídku...jak pøíborù, kávových a èajových konévek, košíèkù na peèivo, mís na peèenì, svícnù a pod., vše v èínském støíbøe, tj. bílém alpakovém kovu silnì v jakosti zaruèené støíbøeno. Vzhledem k mé uctivé nabídce dovoluji se odvolati na mé dodávky pro slavnou Akademii p. hr. Straky, dále kadetní školy

119

v Praze, Národního domu na Král. Vinohradech atd., což samo svìdèí o dùkladnosti mých výrobkù...“ ANápM XVIII/1. 18

Dívky se uèily pøi pravidelných dýcháncích servírovat èaj.

19

VN 18/1/1. Alois Bolom ze Senovážného námìstí doporuèuje svou „výstroj stolní, ložní i kuchyòskou, vše výhradnì èeské výrobky za nejlevnìjší cenu.“ Firma Klazar a synové z Kruhu v Èechách posílá obsáhlý ceník, Vondrova tkalcovna v Èerveném Kostelci nabízí své „zboží výteèné jakosti, obzvláštì damašky s národním ornamentem v cenách nejlevnìjších“. Bratøi Tšídové, majitelé První èeské továrny na vyšívání v Nové Kdyni prezentují své zboží, které má „bájeènou láci a trvanlivost, je to vyšívání všeho druhu, bílé i barevné, zvl. pak vyšívání národní, pøesnì podle vzorù èeskoslovanských zhotovené.“ ANápM XVIII/1.

20

Hlavními konkurenty byly firmy Èenych a synové z Josefova a Adolf Novotný z Týništì nad Orlicí. Tato druhá firma byla vybrána pøedevším proto, že poskytla vìtší slevu. Zakázka obnášela 18 kusù velkých kobercù a 40 pøedložek k postelím. Majitel svou kolekci charakterizuje jako „výbìr pìkný, který i mému èeskému závodu dìlá èest a jeho dobrou povìst mezi chovankami ústavu, budoucími to èeskými ženami, šíøí.“ ANápM XVIII/1.

21

„Do ložnic chovanek a tøí pokojù sleèen jednak køíže, jednak obrazy P. Marie aj. Snad 4 køíže, pak Sixtinská Madona, fotografie neb svìtlotisk. Nìkterá gotická neb rannì renesanèní Madona, P. Marie Hostýnská, Schweigerem reprodukovaná, Ukøižovaný Maxùv, Myslbekùv sádrový krucifix...“ ANápM XVIII/1 ( rukopis R. Tyršové).

22

Národní listy 27. 7. 1898, R. Tyršová, Slovo o èeském penzionátu.

23

„Mnoho se mluvilo o pøepychu a nadmìrné nákladnosti celého zaøízení, ale pravdì budiž dáno svìdectví, že tu není ani stopy plýtvání nebo okázalosti, nýbrž dívky se tu každým pohledem i hnutím musí uèiti poznání, že s elegancí nejlépe se shoduje jednoduchost a s distinkcí skromnost. Ovšem je tu každý kousek úpravy nový a vkusný, moderní a dùkladný, vše jest vybranì pìkné a úèelné...“ Ženské listy 1898, è. 12, s. 243.

24

Byly to pøevážnì dcery pražských m욝anských rodin (i malá Jaromíra Podlipná) a platily 30 zl.

25

ANápM XVIII/3.

26

R. Tyršová, První èeský penzionát..., s. 4 a 9.

27

Vychovatelka O. Paleèková odešla hned po ukonèení prvního školního roku. Byla vystøídána L. Hudcovou, která v penzionátu pùsobila dva roky do èervna 1902. Také první francouzská vychovatelka, Mlle. Gonnin, dala výpovìï hned na konci školního roku. Na její místo nastoupila Mlle. Laforge. Hospodynì J. Rambouská odešla po dvou letech. V záøí 1900 nastupuje na její místo A. Bindarová. První øeditelka Julie Emingerová opustila ústav také za dva roky. Vystøídala ji M. Štiková, která tu pùsobila pùvodnì jako vychovatelka. Pøes velký zájem relativnì vzdìlaných a schopných samostatných žen (v pùvodním konkursu se sešlo nìkolik desítek žádostí), nebylo asi jednoduché v penzionátu žít a pracovat.ANápM XVIII/2.

28

Napø. Èeskoslovanský penzionát na Karlovì námìstí.

120

PØÍLOHA 1 Návrhy iniciál Èeského penzionátu vypracované industriální uèitelkou M. Walterovou z Mìstské prùmyslové pokraèovací školy pro dívky.

PØÍLOHA 2 Dopisní papír firmy J.Pazdery s objednávkou nádobí pro penzionát.

121

PØÍLOHA 3 Záhlaví letáku továrny na vyšívání v Nové Kdyni.

122

PØÍLOHA 4 Leták firmy na lnìné a bavlnìné zboží v Èerveném Kostelci (ubrus s motivem Národopisné výstavy).

123

PØÍLOHA 5 Pohlednice s ukázkou interiéru penzionátu

124

ZUSAMMENFASSUNG DIE ERRICHTUNG DES ERSTEN TSCHECHISCHEN PENSIONATS FÜR MÄDCHEN IN PRAG 1898 Irena Štìpánová Am 15. September 1898 wurde das erste tschechische Pensionat für Mädchen in Prag geöffnet. Es war die erste derartige Institution in Böhmen, die auf tschechisch geleitet wurde (in Mähren entstanden kurz davor zwei tschechische Pensionate). Der Anstalt entsteht relativ spät, erst danach, was die genug breite Netz vom Grund- und Oberschulwesen, teilweise auch die Mittelschulen (Gymnasium Minerva), die Anstalten für Bildung der Lehrerinnen und die allgemeinen und praktischen Kurse bei Ženský výrobní spolek èeský (Tschechischer Frauenherstellungsverein) errichtet wurden. Die spätere Entstehung der exklusiven, sehr kostspieligen und für enge Gesellschaftsschicht der Töchter der wohlhabenden tschechischen Eltern aus dem Lande bestimmten Einrichtung beweißt die ziemlich große Demokratie der tschechischen Gesellschaft. Die reiche Archivdokumentation ermöglicht den Prozeß der Pensionatentstehung zu rekonstruieren, wie nach der Ideenseite (der Akzent auf das Tschechentum war der einzige, von der allgemeinen pädagogischen Konzeption verschiedene Punkt), so nach der Personalseite und auch nach der materiellen Ausstattung, die trotz der allmählich antretenden Sezession vorwiegend im aus dem Volksmilieu abgeleiteten „tschechischen Nationalstil“ getragen wurde.

125

MLADOÈEŠI A KONEC PRINCIPU VŠENÁRODNÍ STRANY – VOLBY DO Ø͊SKÉ RADY 1900–1901. * Luboš Velek Když v záøí roku 1876 František Ladislav Rieger komentoval spory mezi jednotlivými frakcemi Národní strany (staroèechù), žádal svého pøítele a spolupracovníka z nejbližších Antonína O. Zeithammra, aby „...této polemice hledal uèiniti konec, jelikož z ní mají potìšení jen naši úhlavní nepøátelé a zpùsobuje se tím nové drobení ve velké stranì národní.“1 Stìží by si tehdy „vùdce národa“ Rieger dovedl pøedstavit, že za ètvrt století bude po jeho „velké stranì národní“ dávno veta a v nadcházejících letech vezme za své i princip tzv. všenárodnosti, na nìmž byla Riegrova staroèeská strana vystavìna. Z Riegrova listu Zeithammrovi není zcela jasné, kdo se skrýval pod oním pojmem „úhlavní nepøátelé“. Rieger mìl tehdy nejspíše na mysli nìmecké liberály, kteøí ještì pevnì tøímali otìže centralistické vlády. Také jimi mohl ovšem myslet rebelantskou frakci nespokojencù ve vlastní stranì, jimž se již od poloviny 60. let zaèalo øíkat mladoèeši. Tito rebelanti se v r. 1874 od své mateøské strany oddìlili a ustavili vlastní Národní stranu svobodomyslnou (mladoèeskou). Èeské všenárodní strany 19. století si v prvé øadì kladly za cíl prostøednictvím zastupování co nejširší èásti malého a nerovnoprávného národa, tedy koncentrací všech „národních sil“, dosáhnout rychlého splnìní svého státoprávního resp. národního programu. V habsburské monarchii se politická uskupení a strany organizovaly od samých poèátkù na nacionálním základì. Až na specifickou a nedokonalou výjimku v podobì rakouské sociální demokracie nedošlo nikdy k utvoøení nadnárodní politické strany založené na jakémkoli svìtonázorovém èi stavovském základì. Idea nacionalismu hladce vítìzila nejen nad liberalismem, konzervatismem, socialismem obou smìrù (nacionálním a internacionálním), ale i kosmopolitním katolicismem všeho zabarvení (sociálním a konzervativním) a stavovským agrarismem. V øíši obývané národnostnì neuspokojenými a nerovnoprávnými národy si každý z nich vytváøel své strany jednotlivých ideologických proudù, pøièemž svìtonázorové odnože jednotlivých národù spolu nejen nespolupracovaly, ale radìji se spojovaly s ideovými odpùrci, s nimiž mìly spoleèný jazyk. Pøekážkou dorozumìní v habsburské monarchii tedy nebyla svìtonázorová ideologie (liberalismus – konservatismus – socialismus), nýbrž nacionalismus podporovaný nevyøešenými národnostními otázkami. Dostateèným pojítkem nebyla mnohdy ani kmenová sounáležitost. Pøíkladem mùže být napø. v rùzných obdobích se objevující pevná parlamentní 126

koalice pøevážnì konzervativnì a autonomisticky orientovaných Polákù s liberálnì orientovanými nìmeckými centralisty. Toto slovansko-germánské spojenectví z èásti zdánlivì vyluèuje, co bylo o nadnárodní spolupráci v habsburské monarchii øeèeno výše, na vysvìtlenou jen uveïme, že nebylo založeno na nìjakém ideovém souznìní, ale že to bylo spojenectví jen pro daný èas a založené ryze za úèelem získávání výhod (i národních) pro obì strany. Jedinou ideovou konstantou této parlamentní spolupráce bylo pøihlášení se obou stran k rakušanství. Dodejme ještì, že Poláci a Nìmci, na rozdíl od ostatních národù, mezi sebou nevedli žádné vážnìjší národnostní spory, nebo spolu neobývali spoleènou korunní zemi.2 Nìmci by se ovšem nikdy nespojili v jedné koalici s Èechy a stejnì tak bychom stìží pøimìli ke spolupráci Poláky s Rusíny, èi Jihoslovany s Italy. K „nadnárodnímu“ øešení docházelo vždy na úkor spoleèných národních konkurentù (stejnì dobøe mohli spolupracovat Poláci s Èechy proti Nìmcùm, jako Nìmci s Poláky proti Èechùm). Koøeny tohoto jevu lze nalézt již na pùdì kromìøížského snìmu, kdy politické strany, jak je známe z druhé poloviny 19. století, sice ještì nevznikly, docházelo ale k pozvolnému sdružování národních poslancù jednotlivých zemí v rùzných klubech (napø. Moravský klub uvnitø Slovanského klubu), které mùžeme spolehlivì pokládat za zárodky politických stran.3 Jestliže se politické strany založené na národním resp. všenárodním principu objevují již v letech 1848-49, v dobì nevyzrálé politické kultury rodících se národních spoleèností a spoleènosti obèanské, pak se nelze pozastavovat nad tím, že po obnovení ústavnosti v 60. letech se tento trend rychle prosadil.4 Pochopitelnì ve všenárodních stranách nezùstávalo jen u spoleèného postupu pøi hájení èistì národních požadavkù. Èasem se všenárodní strany pøirozenì a s dùrazem na taktickou nutnost staly reprezentanty všech požadavkù (nejen národních èi státoprávních) svých národù. Tento vývoj jen potvrdilo poznání, že uskuteènìní všech národních požadavkù je otázkou velmi vzdálené budoucnosti. Všenárodní strany se staly touto cestou mluvèími všech spoleèenských vrstev, které jim dávaly ve volbách své hlasy, ale nezøíkaly se ani zastupovat zájmy tìch národních vrstev, kterým v dùsledku nedemokratických volebních øádù bylo upøeno pøi volbách projevit své mínìní. Aspirace všenárodních stran na zastupování zájmù celé národní spoleènosti byla zcela pøirozenì velmi problematická a pøes nevídané úspìchy bìhem celonárodního táborového hnutí na pøelomu 60. a 70. let jen stìží dlouhodobìji praktikovatelná. Koncem 70. let se z všenárodního tábora zaèalo pozvolna vydìlovat „nenárodní“ sociálnì demokratické dìlnictvo, které nemohlo oèekávat od majetných vrstev uspokojivé øešení svých sociálních potøeb – nehledì ke skuteènosti, že abstinujicí èeští poslanci mohli stìží splnit požadavky kterékoli vrstvy.5 Na druhé stranì spoleèenského žebøíèku vypadala situace obdobnì. 127

Historickou šlechtu se nikdy nepodaøilo získat pro projekt všenárodní strany a samo úzké spojenectví s ní bylo dosti komplikované. Pøispíval k tomu i fakt, že volby v kurii velkostatku, kdy vítìz bral vše, byly pokaždé va banque. 6 Záleželo na pøízni dvora a vlády, zda vyhraje „èeskᓠhistorická šlechta èi nìmecká šlechta ústavovìrná, a tak se tento nejistý a navíc nespolehlivý spojenec stával pøekážkou èeských všenárodních stran (staro- i mladoèeské). Všenárodní „Národní strana“ tak spoèívala pøedevším na støedních vrstvách a teoreticky i na vrstvách bez volebního práva. Zájem o požadavky nemajetných volièù byl však až do 80. let povíce jen proklamativní. Pøes všechny tyto výhrady lze øíci, že staroèeši nám, zvláštì v 60. letech, pøedstavují takøka ideální typ všenárodní strany. Strany objímající teoreticky všechny vrstvy národní spoleènosti a tlumoèící – by rozdílnou mìrou – jejich potøeby. Národní strana svobodomyslná (dále NSS), která jako první vnesla rozkol do do té doby pomìrnì pevnì semknutého národního stáda vedeného jedním pastýøem (Palackým, resp. Riegrem), byla od svého poèátku „prazvláštní spoleèností“. Tím nemám na mysli ani tak císaøùv výrok („eine sonderbare Gesellschaft“) na adresu mladoèechù z roku 1889, jako vlastní strukturu této strany. Mladoèeši v prvních letech po svém oddìlení od Národní strany pøedstavovali spíše velmi rùznorodé spoleèenství excentrických nespokojencù a výstøedníkù, kteøí nebyli schopni spoleèné práce uvnitø jedné celonárodní strany. 7 Tito jednotliví rebelové, stavící se na odpor autoritì Palackého, Riegra a vùbec vedení Národní strany, stanovili na poèátku 60. let požadavek provádìní striktnì liberální politiky bez ohledu na konzervativní spojence (èeská konzervativní šlechta a klerikální kruhy). Vedení Národní strany však nehodlalo ustoupit ani o píï od principu všenárodnosti, pod jejíž køídla zahrnovalo nejen obèanské konzervativce a klerikální proudy, ale snažilo se k sobì pøipoutat i èeskou šlechtu, by pøi zachování jejího jistého „exkluzivního“ èi „autonomního“ postavení v národním táboøe.8 Jednalo se sice o šlechtu èeskou spíše jen dle jména zemì, ale v dobì vyostøeného státoprávního boje, v nìmž šlo o bytí a nebytí samostatného èeského státu, musely jít otazníky kolem národního zaøazení šlechty stranou. Rozhodující bylo, že se starobylé šlechtické rody vedené Clam-Martinici, Schwarzenbergy a Lobkowiczi nekompromisnì pøihlásily k státnímu právu a projevily – alespoò v rovinì øeènické – odhodlanost bojovat za nì „až do tìch hrdel a statkù“. Krom toho tu byl lákavý pøíklad uherské šlechty, která se pøimkla ke svému národu a bojovala s ním o samostatný národnostnì maïarský stát. Nìkterým z èeských vùdcù byl tento pøíklad tak pøitažlivým, že si nebyli zprvu ochotni pøipustit jeho nereálnost v èeském prostøedí a v skrytu duše doufali v to, že anacionální „böhmisch“ šlechta z Èech se pøispìním i jejich vlivu èasem pøemìní v bojovníky nejen za práva èeského státu, ale i za práva èeského národa.

128

Mladoèeši tento postup sice kritizovali, ale jeho taktickou oprávnìnost mu v dobì boje s centralisty upøít nemohli. Situace se prudce zmìnila po roce 1871. Tehdy, po porážce èeského federalistického projektu na pøestavbu Rakouska (fundamentálky), Èeši opìt a na dlouho opustili zemský snìm a nastoupili cestu pasivní opozice. Gesto to bylo jistì dojemné a s ohledem na nespravedlivé volební øády a volební machinace snad i oprávnìné. Efektnost tohoto kroku potvrzovala i absence èeských poslancù na øíšské radì ve Vídni, odkud Èeši odešli již v roce 1863. Cesta „trucpolitiky“ však Národní stranu postupnì zavedla do slepé ulièky. Ostatní rakouští federalisté (Poláci, rakouští konzervativci a klerikálové) nebyli s Èechy solidární a øíšskou radu obeslali. Záhy se k nim pøidali i Moravané a svojí menšinovou pøítomností pomohli po letech experimentù a zvratù vytáhnout „státní káru“ z bláta a vytvoøit obraz relativnì fungujícího parlamentnì-konstituèního systému. Zavedení pøímých voleb do øíšské rady v roce 1873 pak bylo jednoznaènou výzvou k ukonèení pasivního odporu. Žel neústupnost èeských politikù, a z nich pøedevším Palackého, nemìla konce. Obdobnì tomu bylo i s èeským snìmem. Mladoèeši prohlédli bezvýhlednost zvolené taktiky a zaèali se halasnì dožadovat zahájení aktivní politiky, a to pøedevším na zemském snìmu, kde by sice byli v menšinì, ale mohli by se alespoò do jisté míry podílet na øízení zemských záležitostí. Dùvody byly jasné, o „hrdla“ sice nešlo, ale o „statky“ již ano, a to nejen o ty šlechtické. Požadavek obeslání zemského snìmu, hlásaný zejména Eduardem Grégrem, ale i mnoha dalšími, vedl roku 1874 k úplnému rozchodu obou frakcí Národní strany. Kardinální problém „národní jednoty a politického stranictví“, který se øešil již od prvního rozkolu v roce 1863, byl vznikem mladoèeské strany rozøešen.9 Mladoèechùm, kteøí byli od svého vzniku obviòováni z národní zrady a rozkolnictví, teoreticky hrozilo živoøení ve stínu staroèechù, avšak vstupem na pùdu èeského snìmu si zjednali náležitou pozornost celé èeské veøejnosti, jejíž volání po ukonèení pasivní politiky nabývalo na intenzitì. Riegrovo vedení staroèeské strany však tvrdošíjnì setrvávalo až do roku 1878 v rozhodném odporu k návratu do snìmu. Rieger však nebyl sám, kdo odsuzoval obeslání zemského snìmu. Ponìkud paradoxnì s ním souznìl i jeho odpùrce a jeden ze zakladatelù mladoèeské strany Julius Grégr. Ještì po dvaceti letech kritizoval mladoèeský vstup na zemský snìm: „Nejsem si vìdom jediné chyby, které bychom se od šedesátých let byli dopustili. Strana naše chybila jen tenkráte, když obeslala snìm 7 svými šváby [tj. mladoèeskými poslanci] a tenkráte byl jsem proti tomu.“10 Tento pøekvapivý postoj mladoèeského vùdce lze vysvìtlit jen tím, co bylo uvedeno výše, mladoèeská strana byla od samého poèátku velmi nepevné a nejednotné uskupení víceménì rebelantských a individualistických politikù, kteøí již déle nebyli sto vydržet v pevném rámci Národní strany. 129

Mladoèeská strana od svého vzniku uznávala potøebu jednotného postupu celé èeské poslanecké delegace, a té ve snìmu nebo po roce 1879 oné ve vídeòském parlamentì. Podporovala tak v jiné rovinì starou myšlenku „všenárodní strany“ èi spíše jednotné politiky prosazované všenárodním poslaneckým klubem. Tìmto postojùm odpovídaly i mladoèeské pokusy o smír v národním táboøe. Mladoèeši požadovali jedno: konec pranýøování za „národní zradu“ a uznání své politické samostatnosti a rovnoprávného partnerství se staroèeskou stranou.11 Jako výraz pøijetí této ideje v obou stranách vznikl v r. 1878 tzv. státoprávní klub. Klub si kladl za cíl postupovat spoleènì pøi prosazování nejen obnovy samostatného státoprávního postavení Èeského království, ale vùbec všech èeských národních požadavkù. Zásada spoleèného postupu se však nemìla týkat pouze èinnosti na snìmu èi v øíšské radì, ale i voleb. Mezi staroèechy a mladoèechy docházelo obèas k dohodám o kandidátech nebo dokonce k sestavování spoleèné volební kandidátky.12 Vedle oficiálnì kandidovaných se však objevovali i samostatní kandidáti, kteøí nejednou z volebního kolbištì odcházeli jako vítìzové. Mladoèeská strana se v polovinì 80. let navenek vnitønì zkonsolidovala a pustila se do zápasu o pøevzetí vedení èeského národa. Roku 1887 došlo dokonce k rozbití jednotného státoprávního klubu a o rok pozdìji se na øíšské radì vytvoøil samostatný mladoèeský klub. Tato „sedmièka“ èi pozdìji „osmièka“ mladoèeských poslancù však nebyla výsledkem ani tak konsolidace mladoèeské strany jako spíše již zmínìných „nestálých“ a konfliktních charakterù jednotlivých mladoèeských poslancù. V koneèném mìøení sil obou èeských obèanských stran pracoval èas pro mladoèechy. Pomìr mezi obìma stranami se zaèal mìnit právì v 80. letech, kdy došlo k prvnímu rozšíøení volebního práva. Toho dokázali využít pøedevším mladoèeši, kteøí se zaèali aktivnì ujímat požadavkù nižších støedních vrstev a zejména rolnictva. Nahrávala jim dlouhodobá hospodáøská krize, která zasáhla nejprve zemìdìlství a postupnì i prùmyslové obory smìøující k centralizaci a monopolizaci výroby. Hospodáøská krize, proletarizace malovýrobcù, živnostníkù, malých a støedních rolníkù doprovázená „proletarizací“ humanisticky vzdìlané inteligence, jejíž stále rostoucí poèty nenacházely dostateèné uplatnìní ve státní správì, vedly ve svých dùsledcích k prohlubující se radikalizaci postižených vrstev.13 Ruku v ruce se sociálním radikalismem šel radikalismus nacionální vyvolaný neúspìchy èeské politiky pøi prosazování národních a hospodáøských požadavkù èeské spoleènosti. V prvním mìøení sil bìhem zemských voleb 1889 získali mladoèeši pøekvapivých 39 mandátù a o dva roky pozdìji ve volbách øíšských smetli staroèechy zcela z politického kolbištì. Staroèeská strana sice až do roku 1895 byla silnì 130

zastoupena v zemském snìmu, její význam však stále klesal. 14 Nakonec zùstala nepoèetnou organizací zámožné a vlivné m욝anské honorace, která kumulovala posty v akciových spoleènostech, bankách, úøadech, samosprávì a na universitì.15 V praktické politice však v dobì rozšiøující se demokratizace a nástupu nemajetných tøíd nemìla šanci uspìt. Svoji samostatnost a tisk si sice podržela, ale podobala se více elitnímu klubu „notáblù“ než politické stranì. Prosazení svých zájmù nadále (po pøelomu století) svìøovala spolupráci s mladoèechy (ostatnì ztrácejícími též vliv), kteøí rádi využívali zbývající mocenský potenciál nìkdejší všenárodní staroèeské strany (tisk, pozice v samosprávì, finanèních institucích...). Princip všenárodnosti byl vznikem mladoèeské strany a posléze i jejím drtivým volebním vítìzstvím silnì otøesen, nikoli však vykoøenìn. V politickém povìdomí se udržel i nadále a znovu dokázal, by jen na nìkolik málo let, svoji mocnou sílu. Mladoèeši se po staroèeších ochotnì stali dìdici a ochránci politické všenárodnosti (v užším pojetí, kdy rezignovali na pevnìjší zapojení šlechty i sociálních demokratù). V roce 1891 mladoèeši vystøídali staroèechy a stali se vùdci národa.16 Jejich pozice však nebyla tak neotøesitelná, jak by se mohlo zdát. Prvním zkreslením skuteèného stavu byl vìtšinový volební systém, který sice mladoèechùm pomohl k totálnímu vítìzství z pohledu získaných mandátù, ale pøi pohledu na procentuální výsledek odevzdaných hlasù (pomìrný volební systém) zjistíme, že si staroèeši udrželi relativnì silné pozice.17 Bìhem 90. let však nadále ztráceli. Druhým momentem, který výraznì relativizoval sílu „všenárodního postavení“ mladoèeské strany, bylo vnitøní složení volièstva strany a ostatnì i poslancù, kteøí byli obrazem volièské obce. Mladoèeská strana byla témìø po celá 90. léta skuteènì všenárodním slepencem, který sdružoval širokou frontu rùznorodých nespokojencù. Vedle „starých“ mladoèechù kolem bratøí Grégrù se v nové stranì objevili v hojné míøe nespokojení rolníci, kteøí byli dosud staroèeskou oporu (s výjimkou Podøipska), zradikalizovaní živnostníci, i nespokojená inteligence z øad radikálnì orientovaných pokrokáøù a universitních realistù. Na první pohled je zøejmé, že se jednalo o úèelové sdružení, které vyvolala v život nejen chronická agrární krize a proletarizace mìstského „malého muže“, nýbrž i nespokojenost s neúspìšnou provládní politikou staroèechù, která byla korunována pøedevším rozporuplnì pøijímanými punktacemi. Mladoèeská strana jako celek se ale pøes pokusy rùzných nespokojencù s daným stavem nepokoušela zavést nìjakou uniformitu myšlenek svých poslancù a setrvávala v pomìru ke svým jednotlivým frakcím na zásadì „jednoty v rùznosti“ èi nìkdejší Sladkovského teorii o èeské delegaci jako „harmonickém koncertu“.18 Mladoèeši obdobnì jako staroèeši a nìkteré pozdìjší malé obèanské èi „mìstské“ strany byli tzv. klasickou stranou honoraèního typu. Tyto strany, které vyplòují celé 19. století, byly produktem nedemokratických volebních øádù umož131

òujících volební právo pouze majetným, popøípadì vzdìlaným vrstvám spoleènosti (tzv. honorace) a nevyspìlé politické kultury spoleènosti. Z toho pøirozenì plyne, že pøes proklamovanou všenárodnost se honoraèní strany obracely pøedevším k tìm vrstvám, z nichž pocházeli jejich volièi. Nevyspìlý politický systém v habsburské monarchii, kdy strany zaèaly vznikat teprve poèátkem 60. let, vedl k tomu, že strany v rozporu s pozdìjším chápáním byly dlouho do 80. let spíše okruhem stoupencù významných osobností požívajících spoleèenské èi národní autority. Toto tvrzení platí zejména o èeském prostøedí, kde vlivem pasivní politické resistence došlo k vývojovému zaostávání politické scény pøedevším ve srovnání s rakouskými a èeskými Nìmci. Rodící se „honoraèní strany“, jejichž protìjškem od konce století budou „strany masové“, se vyznaèovaly pøedevším velmi volnou strukturou, která se do konce 80. let omezovala pouze na vlastní neformální ústøedí reprezentované nìkolika autoritami a èasem se vytvoøivším nìjakým „výkonným výborem“, celkovì však bez veškeré pevnìjší a strukturované organizace. Spojení s volièi zajišovali pouze tzv. dùvìrníci, kteøí byli místními pøívrženci, stoupenci èi pøáteli stranických vùdcù.19 U mladoèechù docházelo od 90. let k formalizaci tohoto dùvìrnického systému a pomocí shora vytváøených „dùvìrnických pìtek“ byla v okresech – zejména v èase voleb – vytváøena stranická organizace. Prostøednictvím tìchto pìtek vznikaly v dobì kolem a hlavnì po zavedení všeobecného a rovného volebního práva v roce 1907 i místní stranické organizace. Dodejme jen, že vytváøení místních, okresních resp. krajských stranických organizací honoraèních stran – tedy mladoèechù – a jejich pevné propojení s ústøedím mìlo za cíl nahradit dosavadní volný, neformální a málo funkèní model stranické organizace opírající se o dùvìrníky, spolky a regionální tisk. Bylo reakcí na mohutný nástup a volební úspìchy masových politických stran (sociální demokraté, národní socialisté, agrárníci). Zdokonalená stranická organizace mladoèechù kombinovaná s urèitým stavovským zamìøením na konkrétní vrstvu volièù mìla èelit úspìchùm masových politických stran a pomoci uhájit pøimìøené politické zastoupení tradièních obèanských elit. Pøedváleèné snahy mladoèechù orientovat se na urèité vrstvy (podnikatelé, vyšší úøednictvo, inteligence) však neznamenaly úplnou kapitulaci na starý princip všenárodnosti, ten zùstal v jejich politickém programu i nadále, by ve znaènì okleštìné podobì: stavovské zájmy a potøeby nech si hájí jednotlivé strany zastupující urèité volièské vrstvy, zájmy národní, všem vrstvám spoleèné, však nelze prosazovat na vlastní pìst. Z toho dùvodu mìly jednotlivé strany v národních otázkách úzce spolupracovat a jakýmsi svorníkem jejich spoleèného úsilí mìla být právì dìdièka principu všenárodnosti – Národní strana svobodomyslná. To byla mladoèeská pøedstava, která byla v rámci možností a ochoty zúèastnìných politických subjektù naplòována. Nicménì k této pøed132

stavì mìli mladoèeši na pøelomu století ještì velmi daleko. Tehdy totiž stále nechápali neodvratnost nutného vyklizení svých pozic ve prospìch stavovských a masových hnutí. Øadu let trvalo, než si tuto neodvratnost uvìdomili, vyrovnali se s ní a našli nové prostøedky k obranì svých zájmù a k svému èásteènému udržení se pøi moci. Zlomovým okamžikem, kdy došlo k definitivnímu prolomení principu všenárodnosti a k prvnímu pøekvapivému mocenskému nástupu masové strany (agrárníkù), byly øíšskoradní volby na pøelomu let 1900 a 1901. 20 V následujících letech byla potvrzena pøirozenost tohoto výsledku a pøedevším obecného trendu (zemské volby 1902, kdy agrárníci získali 21 mandátù). Mladoèeši se proto po pokusech analyzovat volební výsledky zaèali intenzívnì zabývat myšlenkami na reorganizaci a celkovou modernizaci strany a jejího programu. Jejich snažení pøes první pokusy z poèátku století však vyvrcholilo až v letech 1907–1910. V následují èásti se budu zabývat prùbìhem a výsledky voleb 1900/01 pro mladoèeskou stranu a její soupeøe. *** Èeská politika 90. let znamenala na jedné stranì sérii politických neúspìchù a zdrcujících porážek a na stranì druhé pøinášela plody v podobì neustálého sílení pozic èeské spoleènosti v oblasti hospodáøství, kultury, vìdy, samosprávy apod. Rozvoj a rozmach èeského národa v tìchto sférách se pøirozenì zaèal projevovat i ve snahách po pøístupu k politické moci ve státì a uchopení náležitého podílu na ní a zároveò na získání takových pozic v rakouském státním aparátì, jaké by odpovídaly hospodáøskému a kulturnímu postavení národa. Jestliže se mladoèeši po svém volebním vítìzství v r. 1891 ocitli v øíšské radì díky své radikální politice zcela izolováni, tak po nástupu umírnìného køídla do vedení strany v polovinì 90. let dochází k pozvolnému obratu. Realisticko-oportunistiètí vùdci mladoèechù (J. Kaizl, B. Pacák, K. Kramáø, G. Eim, E. Engel) zaèali navazovat na kdysi tak odsuzovanou „drobeèkovou politiku“ staroèechù z 80. let a snažili se získat za cenu jisté spolupráce s vládou pøípad od pøípadu dílèí zisky na poli národního zrovnoprávnìní a posílení èeských mocenských pozic. Svoji politiku pojmenovali jako „etapovou“ a v jejím rámci dosáhli pøedevším zrovnoprávnìní èeštiny a nìmèiny ve vnitøním úøadování státních úøadù (Badeniho resp. Gautschova jazyková naøízení z let 1897–1898). Vedle tohoto doèasného úspìchu, který rozzuøil pøedlitavské Nìmce, však pracovali i v zákulisí. Tato jejich zákulisní èinnost (zejména za Kaizlova ministrování) spoèívala pøedevším v obsazování dùležitých postù ve státní správì a zvláštì v tzv. centrálách (v mladoèeské hantýrce ústøední úøady – ministerstva) národnì uvìdomìlými èeskými úøedníky.21 Právì tato personální politika mající za úkol zjednat Èechùm náležitý vliv na dùležitých místech státního aparátu a u dvora se ukázala do budoucna jako velmi perspektivní. Naopak snahy o spravedlivé vy133

øešení jazykové otázky vedly do ztracena. Jazyková naøízení musela být pro nepøekonatelný odpor Nìmcù odvolána (1899) a ani návrat k národnostním „smiøovaèkám“ nevedl k cíli.22 Mladoèeši se po zrušení jazykových naøízení úspìšnì chopili obstrukce a v létì 1900 se jim podaøilo zcela zablokovat øíšskou radu, která musela být odroèena. Po mohutném oslavování èeského vítìzství a podání dùkazu nemožnosti vládnout proti Èechùm nastalo rychlé vystøízlivìní a byla pøirozenì nastolena otázka, co dál. Nejasno o budoucí taktice mìla i Koerberova vláda, jejíž rozhodnutí o postupu mìlo padnout do poloviny srpna 1900, kdy císaø odjíždìl na manévry. Mladoèeši však oficiálnì mlèeli a neoficiálnì se šíøily zvìsti o pokraèování obstrukce. Vùdce strany exministr Josef Kaizl koncem srpna 1900 konstatoval, že strana je tam, co byla pøi rozpuštìní øíšské rady, a že neopustí obstrukci zadarmo. To oznámil i 28. srpna Koerberovi. Èeský ministr krajan Antonín Rezek, který byl obdobnì jako Kaizl rozhodným odpùrcem pokraèování obstrukce, zaèal ve vládì pracovat na novém plánu: „...ve svém èinulaèném, pìkném sanguinismu spøátelil se [Rezek] s tím a má zase novou linii: pracuje zuby nehty, aby se teï prostì rozpustila øíšská rada – víc nic; tím nám neublíží, naopak...dostaneme se z obstrukèní kaše.“23 Èeská neústupnost nakonec v záøí skuteènì dohnala Koerbera k rozpuštìní øíšské rady. Mladoèeši tak svojí taktikou vládu donutili vypsat nové volby. K tìm docházelo poprvé od pøijetí prosincové ústavy (1867) v mimoøádném termínu, až dosud se totiž císaø zakládající si na pøesnosti a vèasnosti všech státních dìjù povždy vyhýbal vypsat nové volby døíve, než uplynulo ústavou dané šestiletí èinnosti nejvyššího zákonodárného sboru.24 Císaøovu nechu vyhlásit nové volby dokládá i dlouhé rozhodování o dalším vývoji.25 Mladoèeši a jejich obstrukce byli v roce 1900 jedinou pøíèinou vypsání nových voleb, od kterých si, jak ukážeme, slibovali schválení dosavadního postupu volièstvem a posílení své strany pro nastávající jednání s Koerberovou vládou o národnostních požadavcích. To, že volby výraznì otøesou postavením mladoèeské strany a jejich výsledky budou v podstatì znamenat konec principu všenárodních stran v èeské spoleènosti, nepøedpokládal mezi mladoèechy ani ten nejvìtší pesimista. *** NSS vstupovala do podzimní pøedvolební kampanì s pocitem politického vítìzství ovšem bez toho, aby její pøedáci mìli jasno o budoucí taktice. Volby ale byly pøede dveømi, a tak se všechny zraky upíraly k jejich výsledkùm. Narozdíl od zemských voleb 1895 a øíšských voleb 1897 nabízela volební scéna volièùm daleko pestøejší výbìr.26 Volby 1900/1901 si mladoèeši pøedstavovali jako manifestaci jednoty národa a jeho odporu k Vídni, jako tomu bývalo i v pøedešlých letech.27 K tomuto pøedpokladu mladoèeské vedení mylnì pøivedlo celonárodní opojení z výsledku jarního obstrukèního tažení, domnívalo 134

se totiž, že svým rázným vystoupením ve snìmovnì vyšlo maximálnì vstøíc radikálním náladám svého volièstva. Opak však byl pravdou. Vídeòský triumf byl rychle zapomenut, každodenní problémy volièù záhy pøevážily nad nacionalistickým nadšením a neustálé rozpory mezi umírnìným a radikálním (redakce Národních listù, E. Grégr, J. Sokol, V. Bøeznovský, J. G. Maštálka, E. Brzorád) køídlem strany jen mladoèeské pozice v oèích radikální veøejnosti oslabovaly. Volièi byli tehdy po letech postaveni pøed skuteènou volbu, komu dát svùj hlas. Volby 1900/01 totiž nebyly již jen záležitostí jedné silné všenárodní strany okrášlené o úèast skomírajících staroèechù. Na pøelomu století došlo ke zformování nových politických subjektù, které se mìly èile k životu. Pøi jejich vytváøení se uplatnily tøi momenty: vyostøený nacionalismus, dùraz na hájení stavovských zájmù a v menší míøe i potøeba øešení naléhavé sociální otázky. Dva první momenty úzce souvisely se stávající politikou mladoèeské strany. Nedávno vzniklé „mladé strany“ vyèítaly NSS nedostateèné hájení jak stavovských zájmù venkovského obyvatelstva bìhem jednání o rakousko-uherské vyrovnání koncem 90. let (pøedevším agrárníci), tak národních a státoprávních zájmù národa (hlavnì národní sociálové a státoprávní radikálové, ale i u agrárníkù hrál národní moment silnou roli). Národní sociálové tvoøící nacionální protipól „beznárodní“ sociální demokracii, pak kombinovali oba momenty v dokonalé symbióze. Že volební boj 1900/1901 nebude selankou, naznaèovala øada skuteèností poèínaje nevybíravými a demagogickými útoky tiskových orgánù „mladých stran“ na NSS a její pøedstavitele, pøes stoupající lidovou podporu novým stranám (napø. agrárníci poøádali masové volební schùze, kde byli mladoèeši veøejnì tupeni), radikalizací obyvatelstva paradoxnì rozdmychávanou Národními listy až po rùzné doplòovací volby za zemøelé a odstoupivší poslance.28 Pøesto však mladoèeši k volbám pøistupovali s optimismem.29 Seznam kandidátù, zájemcù o mandáty, ale i zájem místních dùvìrníkù o konkrétní osoby sledoval mladoèeský výkonný výbor (dále v.v.) a jeho volební komise. Nejdùležitìjší osobou byl pøedseda v.v. Václav Škarda, který s dosud pomìrnì nerozvinutým sekretariátem strany – tvoøeným dobrovolníky, kteøí své funkce vykonávali ve volném èase – øídil celou kampaò, což pøi poètu 62 mandátù nebylo jednoduché (k tomu mìl vlastní advokátní praxi a složité rodinné pomìry). Sestavením volebního provolání strany (podobnì jako i pøi volbách 1895 a 1897) nebyl pùvodnì povìøen J. Kaizl, ale nakonec pøispìl významnou mìrou k jeho stylizaci (ve spolupráci s Josefem Heroldem).30 Volební kampaò NSS vyvrcholila 16. prosince 1900 sjezdem dùvìrníkù strany, kterých pøijelo jen 250.31 NSS šla do voleb s víceménì staronovými kandidáty, o kterých se soudilo, že svým dosavadním postupem získali ve volièstvu kredit (Kaizl doporuèoval kan135

didovat všechny poslance až na pár radikálù typu J. Sokola) a budou znovu zvoleni. Tento pøedpoklad se vyplnil ovšem pouze èásteènì: na jedné stranì byli napø. manifestaènì zvoleni radikál E. Grégr èi umírnìný J. Kaizl (mìl nejvíce hlasù ve své kurii – 2.583 z 3.239), ale i „oportunista nejoportunistiètìjší“ E. Engel, který byl zvolen i pøesto, že vùbec nekandidoval a veøejnì se své kandidatury zøíkal. Naopak známý obstrukèník J. Doležal propadl, stejnì jako i jeden z vùdcù strany Heøman Janda. Urèující pro zvolení byla tehdy už nejen známost kandidáta a jeho zásluhy, ale i volební kurie a pøedevším stranická (nikoli stavovská) pøíslušnost – na venkovì tak propadla øada známých a radikálních mladoèechù, kteøí sami byli rolníky (Janda, Dostál, Krumbholz...) Pøestože pøed volbami pøevládal optimismus, doporuèoval Kaizl posílit mladoèeské volební pozice pøechodnými kompromisy s jinými stranami. Pøednì tu byli staroèeši, kteøí sami stìží mohli úspìšnì kandidovat, ale jejich hlasy a zejména tisk mohly ve mìstech podpoøit mladoèeské kandidáty. Kaizl poèítal v záøí dokonce s nabídkou nìkterých mandátù staroèechùm, ale pøimlouval se za venkovské staroèechy èi „Mattušovce“ (proti srsti mu byl A. Bráf a staroèeský „štrébr“ L. Jeøábek). V prosinci už by Kaizl strávil i Jeøábka, ovšem jeho hlas byl v mladoèeské stranì osamocen. Kaizlovi kolegové se naopak zajímali o kompromis s národními sociály a agrárníky, ovšem i zde tyto úvahy nepøesáhly hranici vnitrostranických spekulací.32 Na mladoèechy v jejich okresech útoèil kdekdo, roudnický mladoèech Ervín Špindler si stìžoval na radikály, kteøí v jeho okrese poštvali živnostníky tím, že mladoèeši pro nì prý nic neudìlali, a èinili tak i pomluvou „...aby v kalu lovili.“33 Radikální státoprávníci však sami o sobì nebyli pøíliš velkým nebezpeèím. Nebezpeèí z jejich strany spoèívalo v tom, že v pøípadì definitivního rozkolu v NSS by se s nimi spojilo radikální køídlo mladoèeské strany.34 Kaizl si zase stìžoval na národní sociály – ani ne tak proto, že by na nìho poštvali volièe, ale z obav, co se stane, dostanou-li se do parlamentu. V. Klofáè totiž už pøed volbami hrozil na volebních schùzích rozšíøením „Zde agitace“35 i mezi poddùstojníky, èímž vyvolal „velké rozèílení“ v ministerstvu války.36 Nejvìtší obavy však panovaly z agrárníkù.37 Rolníci tvoøili jeden z pilíøù mladoèeské strany, v jejímž nitru se ostatnì záhy po roce 1891 vytvoøilo osobité agrární køídlo. To bylo silné zejména v zemském snìmu, kde v mladoèeských øadách ve venkovské kurii zasedalo 31 rolnických resp. statkáøských poslancù (a další 3 nemladoèeští) ze 49 èlenù této kurie.38 Vlivem vzrùstající nespokojenosti zejména jihoèeského rolnictva se stávajícími pomìry v zemìdìlství (pøetrvávající agrární krize) docházelo pozvolna k politizaci rolnictva a k separaci èásti rolnických politikù od mladoèeské strany, která nedokázala nalézt recept na neduhy èeského zemìdìlství.39 Rolníci 136

pozvolna dospívali k názoru, že výmìna všenárodní strany staroèeské za všenárodní stranu mladoèeskou jejich zhoršujícímu se postavení pøíliš nepomùže. Není tedy ani divu, že odstavený F. L. Rieger v roce 1893 škodolibì konstatoval, že mladoèeši pustili agrární otázku zcela ze zøetele a „...lapajíce po pøízni dìlnictva, pustili z huby sousto, jež mìli bezpeèné.“40 Nejvýraznìjším pøedstavitelem s mladoèechy nespokojeného proudu v rolnictvu byl padaøovský sedlák a antiklerikální myslitel Alfons Šastný. Ten se na samém poèátku 90. let rozešel s mladoèeskou stranou a podnikl nìkolik víceménì neúspìšných pokusù o vytvoøení samostatné rolnické strany.41 Šastnému se však pøes veškerou snahu nedaøilo oslovit širší vrstvy rolnictva, pøíèinou toho bylo Šastného sledování výhradnì „politicko-taktických cílù“ a zcela nedostateèné akcentování hospodáøských zájmù rolníkù.42 Na neúspìchu se zajisté podepsala i Šastného hašteøivá povaha neschopná tvoøivé „positivní práce“ pøi formování a organizování nové politické strany.43 Pøes všechny nezdary pøi budování „selské strany“ se dostavilo nìkolik úspìchù. Bìhem roku 1895 došlo na Táborsku a Písecku ke zvolení dvou samostatných rolnických poslancù stojících mimo „všenárodní“ mladoèeský klub (J. Rataj, A. Šastný).44 Postupem doby se doplòovacími volbami (1899) poèet samostatných rolnických poslancù zvyšoval a vznikla tak jakási skupina nezávislých agrárních poslancù (J. Rataj, A. Šastný, K. Prášek, J. Novotný) udržující nicménì vztahy s mladoèechy. Tato skupina byla podporována zejména pùvodnì mladoèeským „Sdružením èeských zemìdìlcù“ (S. Kubr, K. Prášek), které od roku 1898/99 ostøe vystupovalo proti mladoèechùm.45 Politickým amalgamem, který urychlil rozchod „Sdružení“ s NSS, se staly pro èeské zemìdìlce nevýhodné pøedlohy pøipravovaného rakousko-uherského vyrovnání. Tyto pøedlohy z titulu svého úøadu ministra financí hájil v parlamentì mladoèeský pøedák J. Kaizl a NSS byla pøipravena pøes vnitøní nesouhlas s jejich obsahem hlasovat pro jejich pøijetí. Mladoèeši si tak vykupovali u vlády a císaøe splnìní svých národních požadavkù. V lednu 1899 byl zvolen do zemského snìmu první samostatný kandidát „Sdružení“ Karel Prášek. Zùstal mimo politické strany, nevstoupil do mladoèeského klubu a stal se tak „prvním poslancem nové strany“.46 „Sdružení“ samo se zøejmì v boji s mladoèechy neštítilo žádných prostøedkù. Mladoèeši v roce 1899 obviòovali Práška z rozesílání štvavých dopisù podepsaných fingovaným jménem pøedsedy mladoèeského výkonného výboru V. Škardy.47 Na pøelomu let 1899 a 1900 se pozvolna konstituovala samostatná agrární strana, strana zatím bez programu, regulí a jasnìjší struktury. Její pøihlášení se k èeskému státnímu právu, autonomismu a odpor proti pøedloženému rakousko-uherskému vyrovnání však staèily, aby si jako budoucí obhájce hospodáøských zájmù rolnictva rychle získala srdce èeských sedlákù. Vznik strany pak byl dovršen 28. øíjna 1900 spojením „Sdružení èeských zemìdìlcù“ s konkurenèní Šastného „Zemskou selskou jednotou“. 137

Vznikající agrární strana byla zastáncem tvrdé obstrukce vùèi vládì, kterou vinila nejen z národnostní neobjektivnosti, ale hlavnì z hospodáøských problémù. Nepøímo tak ovlivòovala mladoèeské poslance za venkovské okresy, kteøí ve snaze vyhovìt vzedmutému èeskému nacionalismu podporovali bezvýhradnì obstrukèní taktiku.48 Mladoèeši odsuzovali osamostatnìní agrárníkù. E. Grégr se tázal, proè k tomu došlo, a zároveò konstatoval, že nenalézá vìcného dùvodu k tvrzení: „...že prý strana nestarala se o zájmy rolnické. To není pravda. Vždy všechny návrhy, které smìøují na povznesení zemìdìls[tví], vycházely buï z lùna strany, aneb byly od ní podporovány.“ Škarda ve svých vývodech docházel k závìrùm, že není národu tøeba zvláštní strany agrární, „...protože zájmy zemìdìlcù jsou a byly naši stranou co nejlíp a nejpeèlivìji opatøeny, kterហstarala se o nì co nejsvìdomitìji...“ a pokraèoval: „...tvoøení strany agrární bylo horší vìcí nežli zbyteèností, že bylo svévolným trháním naší spoleèné obce èeské a zanášením protiv do ní, kterých tam není.“ Je vidìt, že mladoèeši nemìli pochopení pro tehdejší trendy ve spoleènosti a nevidìli dìní ani v okolních národech, kde docházelo ke stejné sociální diferenciaci zpùsobené rychle postupující modernizací spoleènosti.49 Ve vzniku agrární strany vidìli jen nepochopení a nedocenìní své letité práce pro zemìdìlce. Národním sociálùm byla v mladoèeské stranì vìnována ve srovnání s agrárníky daleko menší pozornost. Jednak proto, že v nich byly vidìny jakési „dìti“ mladoèeské strany, jednak proto, že se jich dalo využít v boji proti „beznárodním“ sociálním demokratùm, a hlavnì proto, že se spoléhalo na spojenectví (a možná i slouèení) v budoucnosti. Založení národnì sociální strany pøímo souviselo s prohlášením èeských sociálních demokratù v øíšské radì proti èeskému státnímu právu 30. bøezna 1897. Ovšem pøi vymezování vùèi sociální demokracii sehrálo svou roli nejen pøihlášení se národních sociálù k státnímu právu a èeskému nacionalismu, nýbrž i odmítnutí tøídního boje. Nová „dìlnickᓠstrana opírající se v budoucnu nejen o „národní dìlnictvo“ ale i èást èeské støední vrstvy se však na svìt klubala velmi pozvolna. Oficiálnì byla ustavena až po roce od svého prvního proklamování (duben 1898) a i dlouho poté postrádala ustálený vlastní název a musela si jistý èas poèkat i na svého prvního skuteèného vùdce. Tím se stal nakonec agilní a sympatický redaktor Národních listù Václav J. Klofáè.50 Vznik „národních dìlníkù“ uvítali zvláštì radikálové v NSS, kteøí nad nimi do budoucna drželi ochrannou ruku a ještì roku 1901 se domnívali, že národní sociálové posílí jejich radikální øady v klubu.51 Naopak umírnìní mladoèeši z nich mìli tehdy oprávnìný strach. Kaizl v poslední chvíli pøed volbami vyzýval Škardu, a se strana radìji spojí se sociální demokracií než s Klofáèem. Navrhoval ve spolupráci se sociálními demokraty získat mandát v budìjovické všeobecné volební kurii a naopak jim pøenechat Kladno, na Moravì volit zase Hybeše a získat tak podporu v Ostravì.52 138

Podobnì tomu bylo i se státoprávními radikály. Ti byli sice nepøíjemnými soupeøi (zvláštì K. Baxa), ale zároveò outsidery. Radikální køídlo v NSS mìlo pro nì sympatie, umírnìní se jich báli, ale pøeci jen jim (Kaizlovi) byli bližší než Klofáè.53 Volby se konaly po jednotlivých kuriích v jednom èi dvou kolech od 12. prosince 1900 do 18. ledna 1901.54 Nejostøeji sledovanou byla toho roku kurie venkovských obcí, kde se pøedpokládala ztráta maximálnì tøí mladoèeských mandátù. Nakonec zde propadlo 6 mladoèechù.55 Výsledky v kurii venkovských obcí vyvolaly nelíèené zklamání a vztek.56 Nejvíce soptil propadlý H. Janda, který kandidoval na Semilsku. (Na Semilsku dosud pùsobil K. Kramáø, který se zøejmì v pøedtuše prohry vzdal zdejší kandidatury a vymohl si zaruèený mandát v táborské mìstské skupinì. Tento mandátový „kšeft“ vyvolal ve stranì velkou nevoli.) Zdrcený Janda napsal Kramáøovi: „...kdyby nebylo té okolnosti, že proti mnì byl zvolen èlovìk, který ve své obci to ani do výboru nepøivedl, vìru bych si z toho nic nedìlal a pak z toho, že se øekne, že Tys z okresu šel a mne že tam za Tebe zbili...Kdyby nebylo onoho smutného faktu, že naši rolníci jsou blbci, kteøí sednou každému tluèhubovi a takovému švindléøi jako je B. Schwarzenberg, na vìjièku...“57 Mladoèeské pozice v rolnictvu, které bylo základnou strany, byly vážnì ohroženy. Dokladem toho byla nejen ztráta zmínìných mandátù, ale i èasto se vyskytující velice tìsné pomìry hlasù vùèi ostatním protikandidátùm z øad agrárníkù. Zemské volby v následujícím roce jen potvrdily nastoupený trend, který ve svém dùsledku znamenal úplné vyklizení venkova mladoèechy ve prospìch rodící se agrární strany. Volební výsledky – venkovské obce Volební skupina

mladoèeský kandidát

hlasy

kandidát agrárníkù

hlasy

Smíchov Kolín Mladá Boleslav Jièín Hradec Králové Písek Karlín Pøíbram Rychnov Roudnice Chrudim Èáslav Nìmecký Brod

Krumbholz Barták Teklý Janda J. Dvoøák Kovaøík Heller König Hovorka E. Grégr Udržal Pacák Brzorád

202 169 144 203 147 33 410 228 205 423 326 315 200

Kubr Hrubý Prášek Zázvorka Jaroš * 58 Rataj Novák Syrový Païour Toužil _ _ Hyrš *

232 222 275 215 283 365 98 95 159 20 _ _ 147

139

Tábor Sedlèany Budìjovice Plzeò

Lang Loula V. Dvoøák Dyk

215 198 279 265

Suhrada Kožmín Šrámek Žïárský

158 134 83 219

Legenda: tuènì oznaèen vítìz ve volební skupinì; * Hyrš a Jaroš kandidovali jako nezávislí kandidáti.

Vedle venkovských obcí byla druhou ostøe sledovanou kurií V. všeobecná kurie, kde kandidovali jen ti „nejstateènìjší“ a nejpopulárnìjší kandidáti, kteøí byli vystaveni nevybíravému volebnímu boji s celou øadou stran ucházejících se o hlasy nejširších lidových vrstev. Volební kampaò v V. kurii bývala vedena v duchu sociální a nacionální demagogie, k svému pøišel i antisemitismus, korupce, osobní útoky a vùbec vulgárnosti všeho druhu. Ne nadarmo bývala tato kurie oznaèována za „zvìøinec“. Zde mìla NSS za soupeøe pøevážnì národní sociály a sociální demokraty.59 Sociální demokracie, podobnì jako národní sociálové, doufala, že V. kurie bude ponechána celá dìlníkùm a dìlnickým stranám. Tento pøedpoklad se však nenaplnil a o pøízeò dìlníkù a nejen jich se kromì okrajové Masarykovy lidové (realistické) strany ucházely i ostatní politické subjekty.60 Sociální demokracie byla soupeøi demagogicky napadána nejen pro svùj marxistický program, ale pøedevším pro svou údajnou „beznárodnost“. Odmítání teritoriálnì-státoprávního principu v èeském národním programu a znaèná míra integrace Èeskoslovanské sociální demokracie v celorakouské sociálnìdemokratické stranì byly pøíèinou tìchto útokù. Transparentním mìøením sil mezi mladoèechy a dìlnickými stranami se stala stejnì jako v roce 1897 Praha, kde se utkali V. Klofáè (Kaizl ho oznaèoval za „starého žurnalistu, machra, velkého agitátora a ke všemu sympathický zjev a desperado“) a V. Krunert s mladoèeským radikálem a antisemitou V. Bøeznovským. Bøeznovský získal v I. kole 16.563 hlasù a triumfoval tak snad až pøekvapivì jak nad Klofáèem (2.763 hlasù), tak nad sociálním demokratem Krunertem (8.134 hlasù).61 Klofáè však zároveò kandidoval ve vícero okresech, vyhrál v V. kurii na Smíchovì, kde mladoèeši nekandidovali, a rovnìž v Litomyšli, kde porazil mladoèecha Dostála. Litomyšlský mandát si nakonec také ponechal. Kromì Klofáèe se prosadili ještì Èerný, Fressl a Choc (tento až v doplòovací volbì po Klofáèovi na Smíchovì).

140

Volební výsledky – všeobecná kurie Volební skupina mladoèeský kandidát Praha Smíchov Mladá Boleslav Jièín Hradec Králové Litomyšl Tábor Písek Kolín Plzeò Èáslav Budìjovice

Bøeznovský – Šrámek Doležal Formánek Dostál Holanský Kratochvíl Karbus – Beèváø Müller

hlasy

protikandidát mladoèechù

16.653 – 358 (253) 279 (269) 363 (313) 217 (133) 486 273 (177) 385 – 409 271 (250)

Krunert – sociál. demokrat Klofáè – národní sociál Choc – národní sociál Èerný – národní sociál Weinstein – národní sociál Klofáè – národní sociál Toužil – sociální demokrat Kalina – státoprávní radikál Šeplavý – národní sociál Fressl – národní sociál Mölzer – národní sociál Schreiner – Nìmec

hlasy 8.134 414 427 (259) 289 (298) 221 (192) 266 (203) 59 247 (244) 190 226 71 309 (249)

Legenda: tuènì oznaèen vítìz ve volební skupinì, èísla v závorce znamenají výsledek v I. kole. Nepomìr v poètu odevzdaných hlasù mezi Prahou a ostatními volebními okresy byl zpùsoben tím, že v Praze (i Brnì) byl uplatnìn pøímý volební systém, kdežto v ostatních okresech nepøímý, prostøednictvím volitelù.

V mìstských obcích probíhaly volby mnohem ménì napjatìji. Staroèeši, narozdíl od Moravy, kde postupovali spoleènì s lidovou stranou (tj. s mladoèechy), v Èechách vùbec nekandidovali a ponechali na svých stoupencích, komu dají hlasy.62 Hlavními rivaly mladoèechù ve mìstech se tak stali pøedevším radikální státoprávníci, pokrokáøi a sociální demokraté. Nejvíce sledovaný byl souboj se státoprávníkem K. Baxou, který se již roku 1895 prosadil v listopadových volbách do zemského snìmu.63 Tehdy kandidoval samostatnì za ještì nerozdìlené „pokrokáøe“, nebo mladoèeská strana mìla s Baxou rozepøe a proti Baxovì kandidatuøe vystoupila i èást mladoèeských volièù v Podìbradech, když slyšeli, že Baxa je „ošemetný karakter“.64 Výkonný výbor NSS se tehdy po dlouhých debatách nejprve rozhodl Baxu kandidovat, ovšem jen za podmínky, že podepíše „kandidátní prohlášení“ – revers o dodržování klubovních zásad. K tomu se však Baxa zøejmì stavìl reservovanì. Výkonný výbor NSS proto posléze, snad na základì protestù dùvìrníkù, 16. listopadu 1895 rozhodl, že Baxu nebude kandidovat, ani pokud revers podepíše.65 Po Baxovì zvolení se jej mladoèeši marnì pokoušeli získat pro svùj klub. Nabízeli mu pøistoupení pod podmínkou podepsání nového, pøísnìjšího reversu. Baxa toto rezolutnì odmítl a stal se „divokým poslancem“.66 V èeském snìmu pak býval nepøíjemným kritikem mladoèeské politiky. 141

Pokrokové hnutí však pro vnitøní rozkol na poèátku roku 1897 na èas ztratilo svou dynamiku a pøestalo ohrožovat mladoèeské pozice. Radikálnì státoprávní smìr pokrokáøù, reprezentovaný A. Rašínem, K. S. Sokolem a K. Baxou, se však roku 1899 konstituoval v samostatnou stranu a pokusil se zasáhnout do volebního boje 1900/01. Stalo se tak pod radikálnì státoprávními a nacionálními hesly. Baxa v roce 1900 kandidoval v Kolínì proti mladoèeskému radikálovi J. Foøtovi, jenž Baxu po tuhém a demagogickém boji porazil pomìrem hlasù 1 664 : 1 014. V budìjovické mìstské skupinì byl zvolen, podobnì jako roku 1897, Bedøich Schwarzenberg. V obchodních a živnostenských komorách získali mladoèeši 4 mandáty: v pražské OŽK J. Bromovský a V. Sehnal, v plzeòské M. Hájek a v budìjovické J. Brdlík. Volby skonèily pro NSS hlubokým rozèarováním. Kramáø vzpomíná, že se poèítalo s demonstrativní volbou staré delegace, oproti tomu se však do parlamentu dostali 4 èeští národní sociálové (posléze k nim pøistoupil ještì jeden z Moravy) a 5 agrárníkù, èímž se mladoèeský klub po volbách a následných krystalizacích uvnitø stran „smrskl“ z 62 na 53 èlenù (40 èeských a 7 moravských mladoèechù resp. lidovcù, 5 moravských staroèechù a 1 moravský národní sociál). Vítìzství „prázdného radikalismu“ a „stavovských zájmù“ dle Kramáøe vedlo u mladoèechù k opuštìní víry v obstrukci a pohøbilo národní jednotu a disciplínu v dobì, kdy jí bylo nejvíce zapotøebí. NSS ztratila pod dojmem voleb sebedùvìru a byla donucena èinit kroky, které by døíve neudìlala. 67 Zklamání dokládá i fakt, že ve výkonném výboru padl návrh na pøejmenování strany. J. Kaizl toto odmítl s tím, „...že ta svobodymyslnost zase pøijde ke cti.“ Výbor dále konstatoval, že stranì nehrozí nebezpeèí zleva od radikálù, ale naopak zprava od reakèních agrárníkù, což zastával zejména E. Grégr. Agrárníci, tìšící se podpoøe konzervativního velkostatku (B. Schwarzenberg) a staroèechù (Bráfovy frakce kolem Hlasu národa), se do budoucna stali úhlavním nepøítelem NSS. Mladoèeští radikálové – na rozdíl od umírnìných – však byli s volebními výsledky spíše spokojeni. Grégr si poznamenal: „Strana mladoèeská mùže tedy býti pokládána za vítìznou a vstoupíli šest národních socialistù...do klubu, bude míti z této kurie o 2 poslance více než pøedtím, a co hlavní, poslance smìru rázného.“68 Pøedpoklad mladoèeských radikálù tehdy byl, že se èeští poslanci sjednotí v jednom všenárodním poslaneckém klubu a vìtšinoví mladoèeši budou jeho prostøednictvím nadále ovládat èeskou politickou scénu. V dùsledku tohoto uvažování ještì pøed ukonèením voleb pøišla na pøetøes otázka budoucího spoleèného postupu s agrárníky a národními sociály ve vídeòském parlamentì. Názory nebyly ani zdaleka jednoznaèné. Kaizl 5. ledna 1901 rezolutnì odmítal myšlenku na vytvoøení nìjakého jednotného klubu: „...a ti pánové zùstanou 142

venku, a ukáží co umìjí a a nás...flankují a podporují jako samostatné radikálnìjší køídlo...jistá záhuba by byla s nimi býti v jednom klubu.“ Naopak E. Engel v souznìní s F. Schwarzem a J. Foøtem myšlenku jednotného klubu prosazoval. Radikálové redaktor J. Anýž a V. Bøeznovský podporovaní umírnìným V. Škardou zase doporuèovali agrárníky a národní sociály „osamotit a ubíjet“. Nakonec padlo rozhodnutí vyèkat, jak se dotyèní sami zachovají. O dva týdny pozdìji, dne 17. ledna, se záležitost znovu projednávala ve výkonném výboru. J. Jaroš se tehdy pøimlouval za jejich pøijetí do klubu. Anýž se postavil proti (bylo to chápáno jako „autoritativní projev“ Národních listù) a dosáhl svého. S podporou Anýže a Bøeznovského Kaizl nakonec prosadil tuto linii: „...teï ani ceknouti, pozdìji snad spoleèný výk[onný] výbor parl[amentární].“ Agrárníci a sociálové po dlouhém váhání projevili zájem o spoleèný klub. Mladoèeská parlamentárka se dokonce zabývala jejich pøípisy s tímto návrhem. Na Kaizlovo doporuèení byl dán souhlas pod podmínkou dodržování pøísné káznì.69 To zøejmì uvedeným stranám nevyhovovalo, nebo k vytvoøení jednotného klubu nakonec nedošlo a agrárníci a národní sociálové zùstali mimo mladoèeský klub ve volném samostatném státoprávním sdružení.70 Grégr si poznamenal, že se radikálové „báli“ Kaizlova oportunismu, a proto nechtìli do spoleèného klubu. K tomuto rozhodnutí však vedly nejen „nepøijatelnì tvrdé“ Kaizlovy podmínky, ale urèitì i náležitì vzedmuté sebevìdomí mladých stran z volebních výsledkù, které byly pøíslibem do budoucnosti. Rozkol mezi èeskými poslanci šel tak daleko, že obì nové strany odmítly podepsat spoleèné státoprávní ohražení a v øíšské radì podaly své vlastní. Grégr v tom vidìl osobní a nikoli stavovské dùvody a litoval, že nepomyslely na to, že by všechny èeské strany (agrární, pokrokové, liberální, sociální, radikální i konzervativní) mohl spojovat jeden program – program národní.71 Pøedpoklad mladoèeských radikálù na utvoøení spoleèného klubu, v nìmž vstøebají agrárníky a zvláštì národní sociály, a zároveò tak posílí své pozice proti umírnìným mladoèechùm, se tedy nakonec nekonal. E. Grégrovi tak nezbylo, než shledat nový mladoèeský klub beznadìjnì oportunistickým. Zástupci „mladých stran“ do klubu vùbec nevstoupili, øada vlastních mladoèeských radikálù ve volbách propadla (zùstalo jich prý jen sedm), naopak zvítìzili noví poslanci umírnìného, „rozhodnì oportunistického“ smìru (zejména F. Pantùèek). Grégr nakonec trpce konstatoval: „Kaizl má témìø neobmezený vliv a ukazuje se již nyní co rozhodný odpùrce každého ráznìjšího postupu.“ Grégr mìl pravdu. Kaizl již dávno pøed volbami psal: „Po volbách musíme my železnou rukou zasáhnouti a káru vytáhnouti z bahna, do nìhož nás zrušení jazykových naøízení dostalo a v nìmž bychom obstrukcí ještì více uvízli. Pak budeme musiti dìlati politiku ultraoportunistickou, mandáty na 6 let v ruce a zase krùèek za krùèkem ku pøedu a vzhùru, abychom na konec presentovali národu 143

pøec jen øadu pìkných úspìchù a pokrokù.“ Ano, nyní po volbách mohli umírnìní pøes celkové oslabení prosadit oportunistickou taktiku v duchu zdánlivì opuštìné etapové politiky èi již se hlásící Kramáøovy „aktivní politiky“, aniž by se dívali napravo a nalevo.72 NSS byla od tohoto okamžiku pøipravena opustit obstrukci, která jí pøi volebním klání nepomohla obhájit dosavadní mandáty, a provést tak zásadní obrat od své rok trvající negativní a destruktivní politiky.73 Nemìlo to být však zadarmo. Vláda mìla poskytnout mladoèechùm náležité ústupky. Umírnìní tak získali požehnání strany pro jednání s vládou. Neøešitelné jazykové a národnostní otázky byly odsunuty do pozadí a nahradily je hmotné zájmy. Mladoèeši tak rozhodli o záchranì øíšské rady a nejspíše i Koerberovy vlády.74 *** Volby 1900/01 byly nejen svìdectvím o úpadku NSS, o krachu až dosud zachovávaného principu jednotného celonárodního zastoupení, o agrární krizi, úpadku malovýrobcù, ale i o mohutném politickém a sociálním rozvoji národa, který již pøestal být masou sociálnì blíže nediferencovaného venkovského a malomìstského obyvatelstva èeské národnosti. Hospodáøský a kulturní vzestup èeské spoleènosti nastoupený v 80. a 90. letech mìl za následek rozdìlení dosud víceménì sociálnì kompaktní èeské spoleènosti na stavovské skupiny a z toho vyplývající rozbití politické jednoty národa. Èeská politika, pøes svoji dosavadní pøevážnou neúspìšnost, totiž nepreferovala již pouze stìží prosaditelné národní resp. jazykové požadavky, ale i požadavky ryze hmotné. Hmotné a sociální zájmy jednotlivých vrstev spoleènosti mìly do budoucna dle nejpesimistiètìjších pøedpovìdí slavit triumf nad ideou národa. Ostatnì dùkazem toho – obecnì platným pro celé Pøedlitavsko – bylo prosazení tzv. „vodocestných pøedloh“ v øíšské radì roku 1901, kdy se zainteresované strany jednotlivých národù dohodly na spoleèném zájmu.75 Volby 1900/01 však byly i výrazem znechucení volièstva nad neplodnými politickými pomìry i snížení zájmu o èinnost nedìlného parlamentu. Dokládá to hluboký pokles úèasti obèanù ve volbách, která se z 60 % v uplynulých letech snížila na 30–50 % v mìstských a venkovských kuriích a v kurii všeobecné se pohybovala kolem 30 %.76 Nezájmu obyvatelstva se dalo èelit jednak návratem k „dìlnosti“ parlamentu, což znamenalo zamezení obstrukce prostøednictvím novelizovaného jednacího øádu, a jednak ráznou volební reformou smìrem k všeobecnému a rovnému volebnímu právu, které by vtáhlo do politického dìní nejširší vrstvy obyvatelstva. Badeniho volební reforma z roku 1896 byla totiž jen krokem stranou vynuceným okamžitou nouzí. Nepøirozená kombinace principù všeobecného, zájmového a plurálního volebního práva po poèáteèním nadšení (volby 1897) vedla k nezájmu o volební dìní. Politické strany byly 144

nuceny hledat ve zmìnìné situaci nová východiska a myšlenky. Mladoèeši zprvu hledali pøíèiny svého relativního volebního neúspìchu v osobní rovinì a svalovali odpovìdnost na jednotlivé èleny vedení strany. V následujících letech se jasnì ukázalo, že osobní obviòování je zcela neopodstatnìné, protože krize má daleko hlubší a pøedevším pøirozené koøeny. Možné východisko k záchranì všenárodní mladoèeské strany, která si èinila právo na monopolní zastupování èeských volièù, se èím dál více hledalo v reorganizaci strany. Ta skuteènì v budoucnosti výraznì napomohla k udržení mladoèechù v politickém životì, ale ani sebelépe provedená reorganizace nemohla v žádném pøípadì zachovat všenárodní charakter strany a jednotné zastupování národa. Všenárodnost a jednota byly v dobì nastupující sociálnì, hospodáøsky a politicky bohatì diferencované moderní spoleènosti chimérou a patøily nenávratnì minulosti.77 Každý pokus o jejich návrat proto musel nutnì skonèit nezdarem. POZNÁMKY * Tato práce vznikla díky podpoøe The Research Support of the Open Society Support Foundation, grant No: 282/1999. 1

Heidler, Jan: Pøíspìvky k listáøi Dra Frant. Lad. Riegra. díl II., è. 166, Rieger Zeithammrovi 20.9.1876, Praha 1926, s. 72.

2

Poèet Nìmcù v Halièi byl relativnì nízký a jednalo se hlavnì o židovské obyvatelstvo nìmeckého jazyka, které nebylo støedem zájmu nìmeckých stran – to se pochopitelnì týká až doby od konce století (šíøící se antisemitismus). Slezsko pøedstavovalo okrajový problém.

3

Malíø, Jiøí: Od spolkù k moderním politickým stranám. Brno 1996, s. 30–31.

4

V 60. letech lze nalézt ojedinìlé výjimky, jako byl napø. roku 1861 spoleèný požadavek Èechù a Nìmcù na èeském snìmu na korunovaci Františka Josefa èeským králem, nebo spoleèné èesko-nìmecké tábory lidu v 60. letech – Urban, Otto: Èeská spoleènost 1848– 1918, Praha 1982, s. 167.

5

Urban, Otto: Otázka národní jednoty a politického stranictví v Èechách na poèátku šedesátých let 19. století. In: Acta universitatis Carolinae 3, 1982, s. 28.

6

Této otázce se napø. vìnoval Purš, Jaroslav: Volby do èeského zemského snìmu v dubnu 1872. Praha 1987.

7

Tento pohled na mladoèechy prezentovaný staroèeským tiskem odpovídal skuteènosti. – Kuèera, Karel: Pokus o smír v národním táboøe po Palackého smrti. In: Acta universitatis Carolinae 3, 1982, s. 43.

8

Urban, O: Otázka národní jednoty..., s. 15–16 a 23. Mladoèeši na rozdíl od staroèechù nevnímali absenci šlechty v národním táboøe nijak tragicky. Oproti staroèeským snahám získat historickou šlechtu pro národ postavili vlastní koncepci „dotváøení sociální skladby“ èeské spoleènosti, a to smìrem zdola. – Tamtéž: s. 18 a 23.

9

K otázce, proè nedošlo již v 60. letech k osamostatnìní mladoèechù, viz Kuèera, K.: Pokus o smír..., s. 35; Též Urban, O.: Otázka národní jednoty..., s. 20–26.

10

Literární archiv Památníku národního písemnictví (dále LA PNP), fond G. Eim, kart. 2, J. Grégr Eimovi 24.6.1893. 145

11

Kuèera, K.: Pokus o smír..., s. 62.

12

Napø. 1878, 1883 a 1885. – Tobolka, Zdenìk V.: Politické dìjiny národu èeskoslovenského od 1848 až do dnešní doby. sv. II, Praha 1933, s. 323, a sv. III/1, Praha 1936, s. 99 a 102.

13

Otázkám spojeným s nástupem mladoèechù v druhé polovinì 80. let se nejpodrobnìji vìnovali: Heumos, Peter: Agrarische Interessen und nationale Politik in Böhmen 1848–1889. Sozialökonomische und organisatorische Entstehungsbedingungen der tschechischen Bauernbewegung. Wiesbaden 1979; Vojtìch, Tomáš: Mladoèeši a boj o politickou moc v Èechách. Praha 1980; Køížek Jurij: Krise cukrovarnictví v èeských zemích v osmdesátých letech minulého století a její význam pro vzrùst rolnického hnutí. Èeskoslovenský èasopis historický 4 (dále ÈsÈH), 1956, s. 270–298 a 407–447, ÈsÈH 5, 1957, s. 473– 506, ÈsÈH 6, 1958, s. 46–59; Týž: T. G. Masaryk a èeská politika. Politické vystoupení èeských realistù v letech 1887–1893. Praha 1959.

14

Do snìmu bylo tehdy za obèanské poslance zvoleno 88 mladoèechù, 3 staroèeši (Zátka, Baar, Effmert), 2 agrárníci, 1 pokrokáø a 2 samostatní „divocí“ kandidáti (Mixa a Vašatý – tento byl roku 1896 vylouèen z mladoèeské strany).

15

Poslední fázi vývoje staroèeské strany se naposledy vìnoval Kuèera, Martin: Albín Bráf, reorganizace staroèeské strany 1906 a její zánik. In: Èeský èasopis historický 92 (dále ÈÈH), 1994, s. 706–731.

16

K tomu Vojtìch, Tomáš: Vítìzství mladoèeské strany v Èechách v roce 1891. In: Sborník k dìjinám 19. a 20. století 4, 1977, s. 3–62.

17

Tobolka, Z.V.: c.d., sv. III/1, s. 260.

18

Urban, O.: Èeská spoleènost..., s. 177.

19

Problematiky typologie politických stran v 19. století se dotýká ve své pøevratné práci i J. Malíø – Malíø, J.: Od spolkù..., s. 25–27.

20

Pro pøelom století není zcela adekvátní klasifikovat agrárníky jako „masovou“ stranu. Nemìla tehdy totiž rozvinutý stranický aparát, pevnou vertikální stranickou organizaci ani masové organizace spoleèenskopolitického charakteru (tìlocvièné, mládežnické, ženské, družstva,...) jako tomu bylo u „masové“ sociální demokracie. I pozdìji byl mezi obìma masovými stranami jeden zásadní rozdíl: agrárníci vedle „masovosti“ kladli vìtší výraz na „stavovství“. Na rozdíl od èeských sociálních demokratù mìli také už pøed rokem 1907 relativnì silné zastoupení v zákonodárných sborech (snìm i øíšská rada).

21

Nejvìtším úspìchem bylo zajisté jmenování Antonína Rezka sekèním šéfem v ministerstvu kultu a vyuèování. Rezek se v roce 1900 stal i èeským ministrem krajanem. – Velek, Luboš: Sestavení vlády Ernesta von Koerbera a obnovení úøadu èeského ministra krajana roku 1900. In: Paginae historiae 6, s. 38–63.

22

Ableitinger Alfred: Ernest von Koerber und das Verfassungsproblem im Jahre 1900. Österreichische Nationalitäten- und Innenpolitik zwischen Konstitutionalismus, Parlamentarismus und Oktroyirtem allgemeinem Wahlrecht. Wien-Köln-Graz 1973; Velek, Luboš: Pokus o èesko-nìmecké vyrovnání 1899–1900 – Konference u K. Chiariho. ÈÈH 96, 1998, s. 532–560.

23

Kaizl, Josef: Z mého života. sv. III/2., vyd. Z. V. Tobolka, Praha 1914, deník 22. a 28.8.1900 a Kaizl Pacákovi 29.8.1900, s. 1072–1073.

24

Volby do øíšské rady se konaly v letech 1867, 1873, 1879, 1885, 1891, 1897, 1901, 1907, 1911. Bìhem pùlstoletí tedy došlo pouze dvakrát k volbám v mimoøádný rok 1901 a 1911.

25

Koerber bìhem pozdního léta 1900 dokonce císaøi nastínil velkolepý plán na provedení státního pøevratu, který zahrnoval vedle oktrojù jazykového zákona a nového jednacího 146

øádu øíšské rady i projekt volební reformy, která mìla pøispìt k vymýcení šovinismu. Tento návrh je otištìn in: Rutkowski, Ernest (vyd.): Briefe und Dokumente zur Geschichte der österreichisch-ungarischen Monarchie unter besonderer Berücksichtigung des böhmischmährischen Raumes. Teil II. Der verfassungstreue Großgrundbesitz 1900–1904. MünchenWien 1991, s. 371–442. Rozbor tìchto pøedloh uèinil Ableitinger, A.: c.d., s. 178–213. Ableitinger podrobnì sleduje i pøíèiny zamítnutí tohoto plánu poèátkem záøí. – Tamtéž, s. 170–176. 26

O tom, že se jistì mnohým volièùm zajídala volba jedné ze dvou stran, èi po roce 1891 de facto strany jediné, svìdèí vzpomínka novináøe B. Hlaváèe na slavného èeského herce F. F. Šamberka. Ten, když byl lákán svým hospodským kumpánem mladoèeským poslancem V. Bøeznovským k volbám, odvìtil: „Koho mám volit? Mladoèechy nevolím, ponìvadž jsem staroèech a staroèechy nevolím, ponìvadž jsou volové!“ – Hlaváè Bedøich: Postavy ze staré Prahy, Praha 1932, s. 17. Toto expresivní vyjádøení sice pøíliš nevypovídá o obecné náladì volièstva, ale jasnì naznaèuje omezenost výbìru.

27

„...volby mají míti ráz manifestaèní o smýšlení èeského lidu vùèi vládì a Vídni,...“ – LA PNP, fond E. Engel, kart. 7, Škarda Englovi 22.9.1900; Kramáø, Karel, Dìjiny èeské politiky nové doby za vedení národní strany svobodomyslné. In: Èeská politika, sv. III, red. Z. V. Tobolka, Praha 1909, s. 665–666.

28

Jedním z varujících okamžikù byly doplòovací volby na Lounsku, kdy mladoèech J. Èelakovský musel být ke všeobecnému pøekvapení zvolen až ve druhém kole. NSS zde byla vystavena nenávistné kampani státoprávních radikálù, kteøí nabourávali její pøedvolební schùze. – Kaizl, J.: c.d., Kaizl Pacákovi 22.1.1900, s. 999., Škardovi 22.1. a 22.2.1900, deník 20.2.1900, s. 1000 a 1014–15; Radikální listy, 31.1.1900.

29

Engel psal, že ve volbách vidí ohrožení jen pro Krumbholze a Teklého a snad ještì 2 èi 3 mladoèechy. – Archiv Národního muzea (dále ANM), fond J. Kaizl, kart. 2, Engel Kaizlovi 27.11.1900; Kaizl, J.: c.d., Kaizl Kramáøovi 10.9.1900, s. 1078.

30

NSS v pøedvolební provolání odmítla vládní pøedstavy o úloze hospodáøských a sociálních zájmù a postavila se na stanovisko všenárodního programu minulých let – Národní listy (dále NL), 16.9.1900; Kaizl, J.: c.d., Kaizl Škardovi 14. a 23.9., 2.10.1900 a deník 12.– 15.12.1900, s. 1079, 1083, 1087, 1101–1102.

31

LA PNP, fond E. Engel, kart. 28; Hlavní projev, útoèící na agrárníky a národní sociály, pøednesl J. Herold. – NL, 17.12.1900.

32

Kaizl, J.: c.d., Kaizl Škardovi 23.9. a 10.12.1900, s. 1083 a 1101. Pacák psal 20.11., že kompromis s agrárníky a národními sociály se „rozbil nadobro“. – Tamtéž, Pacák Kaizlovi 20.11.1900, s. 1096; Grégr se podivoval, že národní sociálové nechtìjí vstoupit do spoleèného klubu, pøestože mají velice nedokonalou organizaci. – LA PNP, fond E. Grégr, kart. 3, deník 6.11.1900; Stejné výhrady k organizaèním nedostatkùm a k nedostatku osobností, což by prý vedlo k pasivitì, mìli mladoèeši i u radikálù – Kaizl, J.: c.d., Škarda Kaizlovi 14.8.1900, s. 1071.

33

Státní ústøední archiv, fond RA Adámkù, kart. 33, Špindler Adámkovi 28.11.1900. Špindler chtìl proti „pomluvì“ radikálù bojovat Adámkovou brožurkou pro živnostníky, o jejíž zaslání žádal.

34

O tom, že radikálové (a nejen státoprávní) byli magnetem pro mladoèeské radikály, svìdèí fakt, že øada z nich s radikály úzce kooperovala. Grégr mìl blízko k státoprávníkùm, k jiné skupinì zase poslanci J. Sokol, J. Šíl, J. Vašatý. Bývalého poslance J. Slavíka dokonce pro svoji stranu získal Antonín Hajn. – Kuèera, Martin: Èeská strana radikálnì pokroková na konci 19. století a jednání s realisty na podzim 1899. In: Sborník k dìjinám 19. a 20. století, 13, 1993, s. 13.

35

„Hier – Zde aféra“ spoèívala v hlášení se èeských záložníkù na vojenských cvièeních èeským „Zde“ namísto dosud obecnì uznávaného „Hier“. Hlavním agitátorem byli národní 147

sociálové vedení V. Klofáèem. Armádní velení vèetnì císaøe reagovalo na èeské „Zde“, hrozící zavleèením nacionálních sporù do dosud jimi nedotèené armády, nejpøísnìjším postihem. 36

ANM, fond J. Kaizl, kart. 4, Rezek Kaizlovi 19.8.1900; Šantrùèek, Bohuslav: Václav Klofáè (1868–1928). Praha 1928, s. 77.

37

Nejnovìji o vzniku samostatné agrární strany Kuèera, Martin: K reorganizaci Èeské strany agrární. ÈÈH 96, 1998, s. 307–343; Dostál, Vladimír V.: Agrární strana. Její rozmach a zánik. Brno 1998.

38

Mezi zbývajícími poslanci venkovské kurie bychom našli advokáty, dva lékaøe a po jednom mlynáøi a øediteli školy. – Navrátil, Michal: Almanach èeského snìmu (1896–1901). Praha 1896.

39

Kuèera, M.: K reorganizaci..., s. 308.

40

Heidler, J.: Pøíspìvky k listáøi..., è. 1126, Rieger Mattušovi 8.9.1893, s. 512.

41

V roce 1891 napø. ovládl dosud mladoèeskou organizaci „Zemská selská jednota pro království èeské“ a záhy poté založil „Èeskomoravskou stranu hospodáøskou“.

42

Kuèera, M.: K reorganizaci..., s. 317.

43

Tobolka, Z. V.: c.d., sv. III/2, s. 271.

44

V listopadových volbách 1895 do snìmu bylo zvoleno celkem 89 mladoèechù (Vašatý byl 1896 vylouèen). Vedle dvou zmínìných agrárníkù narušili „politický monopol“ mladoèechù jen 1 pokrokáø a 3 samostatní staroèeští kandidáti. Staroèeská strana jako taková se však voleb vùbec neúèastnila. Kramáø, K.: c.d., s. 578; J. Rataj byl èlenem mladoèeského poslaneckého klubu již v pøedchozím snìmovním období. V únoru 1895 však z klubu vystoupil. – ANM, fond Archiv NSS, Rataj klubu NSS 12.2.1895; Šastného tìsné zvolení (217 : 216 hlasùm) proti mladoèechu H. Langovi bylo nejprve zrušeno, ale v následující doplòující volbì se opìt prosadil. – Navrátil, M.: Almanach èeského snìmu..., s. 72.

45

„Sdružení“ založil na pøelomu let 1896/97 S. Kubr, sedlák v Knìževsi. Pùvodnì bylo úzce napojeno na NSS, jejíž politický program mìlo doplnit o rolnické požadavky, aniž by však mladoèeské stranì upíralo „právo na politické vedení národa“. Bìhem následujících dvou let se však Kubrova organizace dostávala do sporù s vedením mladoèeské strany, které nevraživì hledìlo na nežádoucí Kubrovu iniciativu. – Tobolka, Z. V.: c.d., sv. III/2, s. 272– 274; Kuèera, M.: K reorganizaci..., s. 317–320.

46

S Práškem záhy zaèali spolupracovat i mimo kluby stojící rolniètí poslanci Rataj, Šastný a Novotný. V bøeznu 1900 tito poslanci požadovali na mladoèeších místa v komisi rozpoètové, školské, obecní a okresní a zemìdìlské. Vystoupili tak poprvé a neoficiálnì jako zvláštní strana. – LA PNP, fond E. Engel, kart. 22; Tobolka, Z. V.: c.d., sv. III/2, s. 274.

47

ANM, fond V. Škarda, kart. 1, Pacák Škardovi v únoru 1899, pøiloženy falzifikáty Škardových dopisù. Podezøení však bylo nejspíše vyvráceno – jinak by NSS nepozvala Práška k úèasti na èesko-nìmeckých konferencích 1900.

48

LA PNP, fond A. Rezek, kart. 22, Penížek Rezkovi 21.8.1900; Jediným, kdo mìl vliv na agrárníky (je to pochopitelné, nebo jejich základnou byly jižní Èechy), byl B. Schwarzenberg, který „...pøimìl agrárníky svým vlivem na nì, aby své obstr[ukèní] nálady zklidnili.“ – ANM, fond J. Kaizl, kart. 4, Rezek Kaizlovi 15.8.1900; Grégr o Schwarzenbergovi tvrdil, že „...je takøka kmotrem selského sdružení...“, nebo je ve spojení s Ratajem a podporoval v doplòovacích volbách do snìmu 1899 agrární kandidáty (Novotného) – LA PNP, fond E. Grégr, kart. 9.

49

Tamtéž, kart. 10; ANM, fond V. Škarda, kart. 1, „Informace pro pány poslance“ z roku 1902, s. 10. 148

50

Tobolka, Z. V.: c.d., sv. III/2, s. 126–131.

51

E. Grégr se v prùbìhu roku 1899 zúèastòoval jejich akcí, naopak umírnìní (Engel, Kaizl, Herold) na nì hledìli s krajní nedùvìrou. – LA PNP, fond E. Grégr, kart. 26, Škarda Grégrovi 28.8.1899.

52

Kaizl, J.: c.d., Kaizl Škardovi 25. a 29.12.1900, s. 1103–1104. Pacák byl s Kaizlem zajedno.

53

Ostatní strany v Èechách mladoèeši vùbec nereflektovali, maximálnì poèítali s 1 mandátem pro realisty. Na Moravì mìli mladoèeši naopak soupeøe navíc v klerikálech. Krásný je dopis brnìnského biskupa Bauera Rezkovi: „Dle zprávy p. dr. Stojana...ohrožena kandidatura p. Seicherta [lidovec/mladoèech] a vzdal by se jí úplnì, kdyby mu zajištìno bylo místo alespoò c. kr. expedienta v nìjaké c. kr. nemocnické lékárnì. Že by tím kandidatura dra Hrubana náramnì získala, je patrno.“ – v konceptu odpovìdi stojí, že je místo zajištìno. – LA PNP, fond A. Rezek, kart. 1, Bauer Rezkovi 26.11.1900.

54

Pøi zpracování volebních výsledkù jsem vycházel z dobového tisku a následujících pøehledù: Navrátil, Michal: Almanach øíšské rady (1901–1906), Tábor 1901; Tentýž: Almanach èeského snìmu (1895–1901). Praha 1896; Knauer, Oswald: Das österreichische Parlament 1848–1966. Wien 1969; Lišková, Marie: Slovník pøedstavitelù zemské samosprávy v Èechách v letech 1861–1913. Praha 1994. Zejména nìkteré Navrátilovy informace jsou chybné a je nutná jejich korekce na základì tisku.

55

Mladoèeši nakonec získali pro svùj klub jednoho z tìchto protikandidátù – J. Jaroše. Agrárnických poslancù mimo mladoèeský klub tak zbylo pìt.

56

Agrárníci pøed volbami neúspìšnì požadovali od mladoèechù jako koncesi za spoleèné kandidování získání 8 mandátù. Nakonec jich samostatným postupem – a s podporou radikálních pokrokáøù na venkovì – získali 5. V doplòovacích volbách získali v následujících letech další dva mandáty. V parlamentì jich tak mìli nakonec 7 – Tobolka, Z. V.: c.d., s. 301.

57

ANM, fond K. Kramáø, kart. 9, H. Janda Kramáøovi 2.2.1901. Janda mìl toho roku opravdu smùlu. Strana jej totiž chtìla odškodnit mandátem budìjovické obchodní a živnostenské komory (dále OŽK), avšak Janda nebyl dosti diskrétní a èlenové OŽK se tímto „kšeftováním“ urazili a zvolili J. Brdlíka. – ANM, fond J. Kaizl, kart. 3, Moudrý Kaizlovi 13.1.1901; NL podráždìnì reagovaly – s poukazem na jednotu národa a representace: „Politiètí národní odpùrci...pasou se na tìch ètyøech [správnì 5 – L.V.] poslaneckých mandátech, kteréž tato strana v kurii obcí venkovských ztratila, jako na zeleném jeteli s patrnou chutí, aby všichni se jimi – nadmuli! Jak známo k èemu takové nadmutí se pravidelnì a pøirozenì vede.“ – NL, 10.1.1901.

58

Mladoèech MUDr. J. Dvoøák byl poražen (283:147 hlasùm) rolníkem J. Jarošem. Ten kandidoval jako samostatný kandidát (nikoli agrárník) podpoøený i hlasy agrárníkù. Jaroš však vstoupil do mladoèeského klubu. V rùzné literatuøe se ale mùžeme setkat s mylným údajem, že bylo zvoleno 6 agrárníkù. Navrátil, M.: Almanach èeského snìmu..., s. 45 a 175. Dvoøák byl v roce 1902 zvolen do øíšské rady v doplòovacích volbách – Knauer, O.: Das österreichische..., s. 84.

59

Sociální demokracie vyšla z voleb 1900/1901 – oproti volbám 1897 – znaènì oslabena rivalitou s národními sociály, které v nejednom okrese podpoøili mladoèeši. Mladoèeši mìli vùèi sociální demokracii tradièní výhrady k její „beznárodnosti“ a pøedhazovanému spojení s Nìmci a židy.

60

Tobolka, Z. V.: c.d., s. 301. V páté všeobecné kurii volili všichni oprávnìní muži, bez ohledu na to, zda mìli oprávnìní volit i v jiné kurii. Z toho vyplývá, že movitìjší volièi mìli více hlasù a mohli volit ve dvou kuriích (tzv. plurální právo).

61

Roku 1897 dostal Bøeznovský 22.142 hlasù a K. Dìdic (sociální demokrat) 14.310. Srovnání výsledkù voleb v V. kurii 1897 a 1901 nabízí: Vávra Jan: Èeskoslovanská sociální demokracie a pátá volební kurie (1896–1897). AUC 3, 1982, s. 67–94; Winter, Franz: Das

149

österreichische Parlament. Die Gewählten und ihre Wähler. Wien 1902. V roce 1897 získali sociální demokraté v Èechách 2 mandáty (Steiner a Vrátný), 1901 zasáhli neúspìšnì pouze do dvou užších voleb. 62

Mattuš, Karel: Pamìti. Praha 1921, s. 161.

63

Baxa tehdy kandidoval na Jièínsku, kde byl poražen, a zároveò v Kolínì a Podìbradech, kde porazil (473:442) J. V. Kalaše.

64

LA PNP, fond. E. Engel, kart. 3, Bouèek Engelovi 11.11.1895. Volièi tehdy navrhovali za protikandidáta J. Foøta.

65

LA PNP, fond E. Engel, kart. 24, zápis z v.v. 10.11.1895 a kart. 21, Engelovy koncepty Baxovi 14.11. a 16.11.1895.

66

ANM, fond Archiv NSS, kart. 3, Engel Baxovi 21.1.1896 a Baxa Engelovi 30.1.1896.

67

Kramáø, K.: c.d., s. 665–666; Malíø, Jiøí: Vývoj liberálního proudu èeské politiky na Moravì. Brno 1984, s. 195; Tentýž: Od spolkù..., s. 216–217.

68

Kaizl, J.: c.d., III/2, deník 17.1.1900, s. 1115; LA PNP, fond E. Grégr, kart. 3, deník 4.1.1900.

69

Kaizl, J.: c.d., Kaizl Pacákovi 5.1.1900, s. 1107 a deník 17.1. a 31.1.1901, s. 1114 a 1118. Kaizl v názorech o spoleèném klubu dosti kolísal: „Já chci udìlati nìjaký všeèeský parl[amentární] svazek, ale do našeho klubu nevzíti rozkolníky.“ – deník 8.1.1901, s. 1112. Kaizl tedy nebyl apriori proti spoleènému klubu, ale jeho vytvoøení podmiòoval kázní radikálù a odsunoval celý projekt do budoucna.

70

Agrární v. v. 15.1. schválil Kubrùv návrh „...,že má agr[árním] poslancùm ponechána býti co do klubovních formací úplná volnos a co do taktiky uloženo jim vyèkávací stanovisko.“ – LA PNP, fond A. Rezek, kart. 1, Baštýø Rezkovi 16.1.1901; Co obsahoval pøípis, o kterém se 31.1. zmiòuje Kaizl (Kaizl, J.: c.d., deník 31.1.1901, s. 1118.), není známo, agrárníci zøejmì chtìli na veøejnosti svést své odmítnutí (15.1.) jednotného klubu na nepøijatelnost mladoèeských podmínek. Vše byla jen hra, Prášek se mìl dokonce chlubit: „...nemyslil jsem, že tak chytrý advokát jako dr. Herold se námi dá tak napálit.“; Vstoupit do klubu NSS se pùvodnì mìl zavázat i národní sociál Fressl. – ANM, fond J. Kaizl, kart. 3, Moudrý neznámému, 20.1.1901; Tobolka, Z. V.: c.d., s. 302.

71

Urban, O.: Èeská spoleènost..., s. 512; LA PNP, fond E. Grégr, kart. 3, deník 4.1.1901, kart. 5, deník 30.1.1901 a kart. 6.

72

Tamtéž, kart. 5, deník 30.1.1901; Kaizl, J.: c.d., Kaizl Pacákovi 27.9. a Kaizl Škardovi 27.9.1900, s. 1084–1085.

73

Až pøíliš pesimisticky píše Tobolka, že „Ztráta 8 mladoèeských mandátù mìla za následek, že mladoèeská strana pozbyla víry v správnost své politiky, nebyla si jista, zda si kuriové volièstvo opravdu pøeje nejdøíve a pøedevším vnitøní èeštinu.“ – Tobolka, Z. V.: c.d., sv. III/2, s. 303.

74

LA PNP, fond E. Grégr, kart. 5, deník 30.1.1901. Grégr píše, že Foøt v debatì vyzýval k zamezení dìlnosti øíšské rady všemi prostøedky. Kaizl hájil naopak „drobeèkovou“ politiku; Kaizl, J.: c.d., Kaizl Škardovi 27.9.1900, s. 1085 a deník 28., 29. a 30.1.1901, s. 1118.

75

Tuto problematiku nejnovìji sleduje Binder, Harald: Die Wasserstrassenvorlage und die wirtschaftlichpolitische Lage Österreichs im Jahre 1901. Österreichische Zeitschrift für Geschichte, 1, 1992, s. 44–63. A pøedevším ve své vynikající licenciátní práci: Binder, Harald: Die österreichische Wasserstrassenvorlage von 1901. Bern 1989.

76

Urban, O.: Èeská spoleènost..., s. 511; Volební úèast statisticky zdokumentoval a vysvìtlil Winter, F.: Das österreichische..., s. 21–22 a 28–29.

77

Urban, O.: Otázka národní jednoty..., s. 27. 150

PØÍLOHA 1 K poèátkùm nezávislého agrárního hnutí. (Šípy, 18. 5. 1895)

151

PØÍLOHA 2 Zpodobnìní Badeniho volební reformy z roku 1896.

152

PØÍLOHA 3 Dopis mladoèeského v. v. èlenùm strany. (LA PNP, f. E. Engel)

153

PØÍLOHA 4 Mladoèeši potírají „agrárnickou škodnou“. (Šípy, 4. 3. 1899)

154

PØÍLOHA 5 Spojení agrárníkù (Kubr) s konzervativní šlechtou (Schwarzenberg). (Šípy, 9. 5. 1903)

155

PØÍLOHA 6 Humoristické pojetí konce „všenárodních stran“. (Šípy, 21. 4. 1906)

156

ZUSAMMENFASSUNG DIE JUNGTSCHECHEN UND DAS ENDE DES PRINZIPS DER ALLNATIONALEN PARTEI – DIE REICHSRATWAHLEN 1900/1901 Luboš Velek Die ersten fünfzig Jahre der tschechischen Politik waren durch die Tätigkeit der sog. allnationalen Parteien charakterisiert, die ausschließlich die politische Führung der Nation im Wettkampf um nationale und staatsrechtliche Forderungen beanspruchten. In Böhmen während der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts übten zwei solche Parteien ihre Wirkung aus. Die ältere, die tschechische Nationalpartei (Alttschechen), hatte ihre Wurzeln schon in der Parlamentsepisode der Jahre 1848/49, aber ihre Tätigkeit nahm sie erst bei der Wiederaufnahme des konstitutionellen Lebens in den 60. Jahren auf. Gerade die 60. Jahre waren eine klassische Wirkungsetappe der allnationalen Partei, die sich dank unentwickelter politischer Kultur, unzulänglicher Sozial- und Wirtschaftsdifferenzierung der Wähler und überhaupt des ganzen Volkes das Monopol auf die Vertretung aller Volksschichten und ihrer Interessen unbeschränkt machen konnte. Die Wahrung der immer mehr gegensätzlichen Interessen hatte oft selbstverständlich nur proklamativen Charakter. Trotzdem sah die ganze tschechische Gesellschaft in den Alttschechen ihre Repräsentanten. Der erste Durchbruch in die alttschechische Position war die Entstehung der Nationalen Freisinnigen Partei (Jungtschechen) in der Hälfte der 70. Jahre. Dies war die Folge der sich entwickelnden allgemeinen politischen Kultur und der Verteidigung des Rechts auf die Anschauungspluralität in der tschechischen Politik. Die Entwicklung führte zur allmählichen Abspaltung der am Rande der Gesellschaft stehenden Schichten. Erfolglos blieben die Bemühungen, für die Idee einer einzigen allnationalen Partei die historische Adel zu gewinnen. So entstand die Tschechoslawische Sozialdemokratische Arbeiterpartei (1878), die die allnationalen Parteien um den Einfluß auf die Arbeiter in der Zukunft brachte. Die Taktik und Ideenerschöpfung der Alttschechen führten um die Wende der 80. und 90. Jahre zur Abwechslung an der Spitze der allnationalen Repräsentation. Die Jungtschechen nahmen zwar den Prinzip der allnationalen Vertretung ein, aber sein fast idealer Typus aus der Alttschechenära lag ihnen fern. Nicht deswegen, daß außer ihrem Einfluß die besiegten Alttschechen und die Sozialdemokraten (ohne Wahlrecht) blieben, sondern deswegen, daß sie selbst eine wandelbare Verbindung von einer Reihe sozialpolitischer Strömungen waren,

157

deren allmählichen Sezessionen die Entstehung einer Menge von „jungen Parteien“ ermöglichten. Diese Parteien konstituierten sich um die Jahrhundertswende und zwar auf dem Prinzip der Massenhaftigkeit oder des Standesbewußtseins und ihrer eventuellen Kombination (die Tschechische Agrarpartei, die Tschechische Nationalsoziale Partei). Die bunte Mosaik der Parteien wurde auch von einer Reihe der neuen Parteien ergänzt. Diese Parteien näherten sich mit ihrer Organisation den „klassischen Honorarparteien“, aber sie strebten nicht nach der allnationalen Vertretung (Staatsrechtler, Fortschrittler, Realisten, katholische Parteien). Dieser Prozeß war das Ergebnis nicht nur des allgemeinen Radikalisierens der Gesellschaft, aber vor allem der Vollendung der Wirtschafts- und Sozialdifferenzierung der Schichten entstehender moderner Gesellschaft. Der letzterwähnte Moment war der entscheidende und seine Unreife führte anfangs 60. Jahre zum Einwurzeln des Prinzips allnationaler Parteien in der tschechischen Politik. Um die Jahrhundertswende war aber die Situation der tschechischen Nation quantitativ und auch qualitativ grundverschieden. Es gab hier eine moderne, reife und selbstbewußte Vielmillionennation mit der relativ breiten Führerelite. Gleichzeitig auch eine reich sozial und ökonomisch differenzierte Nation. Die Wahlen 1900/01 waren dann die erste ausdrucksvollere Durchsetzung dieses Prozesses und sein Resultat machte endgültig das Ende der Existenz der allnationalen Parteien bekannt.

158

VÝSTAVNÍ ÈINNOST ZEMÌDÌLSKÉ JEDNOTY ÈESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Jiøina Junìcová Ve svém pøíspìvku bych se chtìla zabývat celostátními hospodáøskými výstavami v dobì první republiky, které se konaly v Praze na výstavišti v Královské oboøe. Jejich hlavní koordinátorkou byla ve spolupráci s ostatními institucemi Zemìdìlská jednota ÈR. Výstavy organizované za doby pøedmnichovské republiky navázaly ve všech smìrech na tradici hospodáøských výstav z 19. století. V naší velice rozmanité literatuøe existuje øada studií a èlánkù, které se zabývají hospodáøskými výstavami. Vývojem tìchto výstav v 19. století a na poèátku 20. století a poèátky hospodáøského výstavnictví v celostátním mìøítku u nás se zabývají práce Františka Sittenského, Gustava Jahna, Edvarda Reicha a Antonína Kubaèáka.1 Další neménì bohatá škála èlánkù popisuje a hodnotí prùbìh i ohlas jednotlivých pražských hospodáøských výstav.2 Pro dobu pøedmnichovské republiky u nás chybìl celkový obraz o jejich existenci, a proto jsem se pokusila sestavit tento pøehled na základì archivního materiálu a na základì tištìných pramenù, které mohou archiválie nahradit. Jedná se pøedevším o zprávy o èinnosti Zemìdìlské jednoty uveøejnìné v jejím odborném èasopise se stejným názvem. Èasopis je možno využít i ke zpracování naznaèené tématiky. Zemìdìlská jednota Èeskoslovenské republiky byla založena na sklonku roku 1919 z podnìtu agrární strany pro hájení zájmù zemìdìlcù. Jako spolek byla úøednì schválena 29. prosince 1920. Vedle Zemìdìlské jednoty existovala instituce se stejnou náplní, která se jmenovala Ústøední hospodáøská spoleènost. Velmi krátkou dobu obì organizace pùsobily soubìžnì vedle sebe. Ústøední hospodáøská spoleènost zanikla již v roce 1920 a všechny její úkoly pøevzala Zemìdìlská jednota a stala se její pokraèovatelkou. Zemìdìlská jednota byla zlikvidována roku 1942 na základì vládního naøízení è. 294/1942 Sb.3 Bìhem svého krátkého pùsobení byla Zemìdìlská jednota vedle jiných èinností hlavní koordinátorkou celostátních hospodáøských výstav v Praze. Výstavy mìly poskytovat široké veøejnosti obraz souèasného hospodáøského stavu v zemìdìlské výrobì a prùmyslu, výchovnì pùsobit na návštìvníky, umožnit další zemìdìlský pokrok, zprostøedkovat pøímý styk výrobcù se spotøebiteli a podporovat rozvoj zemìdìlství a uplatnìní zemìdìlských produktù na trhu. Jednotlivé expozice hospodáøských výstav kromì výstav zamìøených tématicky byly rozdìleny do nìkolika vìcných skupin. Èlenìní navazovalo na tradi-

159

ce hospodáøských výstav z 19. století a pøedevším na jubilejní výstavu z roku 1891. Tohoto rozdìlení výstavních expozic jsem se pøidržela. Jejich obecná struktura vypadala následovnì: I. Zemìdìlství, kam byl zaèlenìn zemìdìlský výzkum, školství, literatura, spravovìda a zemìdìlská statistika. II. Rostlinná výroba – pìstování zemìdìlských plodin, lnáøství, vinaøství, zahradnictví, ovocnictví a ovocnáøství, zelináøství, choroby rostlin, léèivky a chmelaøství. III. Lesnictví a myslivost IV. Chov dobytka – výstavy skotu a koní a veškeré záležitosti týkající se drùbežnictví, rybáøství, vèelaøství a zvìrolékaøství. V. Zemìdìlský a potravináøský prùmysl – cukrovarnictví, lihovarnictví, mlynáøství, mlékárny, pivovary, škrobárny, zpracování ovoce a zeleniny, kávoprùmysl a výroba umìlých hnojiv. VI. Hospodáøské stroje – jejich novinky a zejména stroje ke zpracování pùdy a plodin. VII. Hospodáøské družstevnictví VIII. Zemìdìlské, øemeslnické a prùmyslové živnosti a jejich výrobky. IX. Hospodáøské stavebnictví – plány, modely a rozpoèty zemìdìlských staveb, stavební hmoty a keramika. X. Rùzné Význam hospodáøských výstav a jejich obliba mezi tehdejší veøejností neustále stoupala. Zvìtšovala se výstavní plocha, rostl poèet vystavovatelù i návštìvníkù v jednotlivých létech, jak je patrné z následující tabulky, která uvádí poèet vystavovatelù celkem, poèet vystavovatelù v jednotlivých skupinách (øímská èísla odkazují na uvedené schema hospodáøských výstav) a výstavní plocha je uvádìna v m2.4 Rok 1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927

Celkem

I.

II.

III.

IV.

V.

VI.

VII. VIII.

1986 40 12 1156 48 327 963 70 175 859 69 122 937 144 37 930 118 50 1187 84 58

15 13 14 5 24 18 8

667 469 470 368 425 367 522

56 40 20 19 21 50 34

162 137 59 129 128 143 183

115 101 127 130 146 160 269

160

8 6 14 4 3 10 4

IX.

X.

Plocha

11 15 14 13 9 14 27

– – – – – – –

17980 21689 11389 21870 21687 12351 47209

1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938

1654 55 1760 142 1686 1516 85 1512 24 1776 19 1835 43 1660 26 1844 27 1934 38 1741 34

28 80

26 27

922 867

24 29

173 172

400 421

4 2

22 20

– –

118 29 26 110 36 34 27 42

11 8 335 184 218 331 283 304

591 789 758 899 773 876 908 775

47 34 18 30 44 31 18 17

165 121 117 120 80 130 129 208

314 302 297 283 257 257 251 226

4 – – – – – 1 1

25 18 27 21 26 21 177 56

155 177 179 155 200 140 102 78

69793 69744 72 780 76121 76227 75882 77642 69540 74869 80748 82767

K tabulce je tøeba poznamenat, že pro rok 1930 se nepodaøilo zjistit poèet vystavovatelù v jednotlivých skupinách. V letech 1934–1937 se návštìvnost pohybovala v prùmìru mezi 300–400 tisíci osob. První celostátní hospodáøská výstava v Praze, které se Zemìdìlská jednota zúèastnila, se konala roku 1921 a veøejnost ji hodnotila velice pozitivnì. Téhož roku ještì Zemìdìlská jednota uspoøádala hospodáøskou výstavu v Bratislavì ve spolupráci se slovenskou expoziturou ministerstva zemìdìlství. Øada hospodáøských výstav byla èasto tematicky zamìøena. V roce 1927, v dobì 100. výroèí vynálezu pluhu bratranci Veverkovými, se poøádala výstava pod názvem „Z historie vývoje pluhù a zpracování pùdy“ a následujícího roku se jmenovala „Vše pro venkov“. Roku 1931 se konal XV. Mezinárodní zemìdìlský kongres v Praze, který ovlivnil pøípravy celostátní hospodáøské výstavy. Byl kladen dùraz na prezentaci èeskoslovenského zemìdìlství a prùmyslu vùèi cizinì. K plánování výstavy v následujícím roce se pøistupovalo s krajními rozpaky a dokonce se uvažovalo o tom, zda by se mìla vùbec konat, a pokud by se uskuteènila, tak pouze v omezeném rozsahu. Hospodáøská výstava byla uspoøádána jako obvykle a se zdárným prùbìhem. Program se zamìøil na propagaci domácích výrobkù a zemìdìlských produktù a snažil se získat pro nì èeského konzumenta vzhledem ke ztrátì zahranièních trhù. V roce 1933 se pražská výstava konala pod názvem „Zaè zemìdìlec prodává a zaè konzument kupuje“. Jejím hlavním úkolem bylo ukázat za jaké ceny zemìdìlec nakupuje hospodáøské stroje a za kolik prodává své výpìstky a zdùraznit rozdíl mezi cenou hlavních zemìdìlských produktù, za kterou je zemìdìlec prodával a konzument nakupoval – tedy téma stále aktuální. Zmìna mezinárodních politických pomìrù se odrazila i v námìtu XV. hospodáøské výstavy v roce 1935. Její ústøední expozice se jmenovala „Venkov a branná moc“ a mìla názornì vylíèit, jakou složku pøedstavuje armáda jako konzument 161

zemìdìlských výrobkù, co potøebuje a oèekává od našeho venkova a èím ji on mùže pøispìt. Roku 1938, kdy se slavilo dvacáté výroèí samostatnosti èeskoslovenského státu, se konala hospodáøská výstava v poøadí již osmnáctá. Byla zamìøena na výsledky, jichž dosáhlo naše zemìdìlství a prùmysl od roku 1918, ale i na možný budoucí vývoj. Výstavy poøádané v letech 1939–1940 probìhly již pod nìmeckým patronátem a výstava v následujícím roce, která mìla být uspoøádána jako putovní hospodáøská výstava v Pardubicích, se po mnoha prùtazích neuskuteènila vùbec. Souèástí jednotlivých hospodáøských výstav se staly ještì tzv. výstavy speciální vìnované vždy jiným tématùm, jako napø. zemìdìlskému školství, lesnictví a myslivosti, kynologii, drobnému hospodáøskému zvíøectvu, dále existovaly výstavy hospodyòské spojené se zdravou výživou a péèí o dìti (od roku 1926 se staly souèástí celostátních hospodáøských výstav), dále výstavy jako mlékaøská ap.5 Z nejvýznamnìjších speciálních výstav byla uspoøádána v roce 1926 výstava pod názvem „Hygiena venkovské ženy“, roku 1927 se jmenovala expozice ministerstva veøejného zdravotnictví a tìlesné výchovy „Zdravý venkov“. Velmi dobrou úroveò mìly lesnické výstavy v letech 1929–1930 zamìøené na hospodáøské zøízení lesù a na jejich ochranu. V roce 1932 se konala lesnická výstava pod názvem „Døevo v našem národním hospodáøství“, kde hlavním vystavovatelem bylo Ústøední øeditelství státních lesù a statkù v Praze. Jejím úkolem byla propagace døeva v národním hospodáøství. Následujícího roku se poøádala I. celostátní èeskoslovenská výstava myslivosti a v dalším roce opìt lesnická výstava vìnovaná lesnímu prùmyslu a výstava loveckých trofejí ulovených pøedešlého roku. Mezi speciálními výstavami roku 1936 mìla své místo výstava zabývající se pìstováním brambor a jejich využitím v prùmyslu a výstava, která se týkala døeva a jeho upotøebení v hospodáøství. V roce 1937 se poøádala pøehlídka pšenic z celostátní jakostní soutìže pšenic ze skliznì z pøedchozího roku, výstava pod názvem „Slovenské hory“ a výstava nazývající se „Voda, plyn a zdravotní technika“ vìnující pozornost zemìdìlskému obydlí a o rok pozdìji se konaly speciální výstavy jako napø. III. celostátní melioraèní výstava pod názvem „Vìda a pùda“, II. celostátní výstava kukuøice, mlékaøská výstava zabývající se mlékaøským družstevnictvím za posledních dvacet let a pøehlídka pšenic a jeèmenù z celostátní jakostní soutìže ze skliznì minulého roku, která se uskuteènila i v následujícím roce. Souèástí hospodáøských výstav se stala od roku 1925 odborná poradna Zemìdìlské jednoty, ve které zemìdìlští odborníci vyøizovali bezplatnì na výstavišti pro veøejnost dotazy z oblasti zemìdìlské správy, úèetnictví, pojištìní, daní, pìstování a výživy rostlin, hnojení, chovu a nemocí zvíøat, zemìdìlských sta162

veb, strojù a pozemkové reformy. Na základì pøinesených vzorkù pùd byly provádìny pro zájemce rozbory. Zemìdìlská jednota se podílela prostøednictvím okresních odboèek na organizování regionálních zemìdìlských výstav ve spolupráci s tamními spolky a na nìkteré výstavy pøispívala i finanènì. Chtìla bych upozornit na skuteènost, že Zemìdìlská jednota navazovala kulturní i obchodní styky se zemìdìlci cizích státù nejen pøi pøíležitosti hospodáøských výstav v Praze, ale i uskuteèòováním zájezdù do ciziny, napø. roku 1921 na výstavu do Lipska a do Holandska, roku 1922 na výstavu do Norimberka a do Dánska, v roce 1923 do Švédska a opìt do Dánska. Obdobnì tomu bylo i v následujících letech. Z další osvìtové èinnosti vìnovala jednota pozornost i organizování pøednášek, a to od roku 1923 každoroènì v rámci tzv. Zemìdìlských týdnù. Pøednášky se týkaly takøka všech odvìtví zemìdìlství a konaly se jak v Praze, tak pozdìji v jednotlivých venkovských mìstech po celé republice. Pro nì se podaøilo jednotì získávat pøední zemìdìlské odborníky. Jednota poøádala i praktická školení ve formì rùzných kurzù. V této oblasti se zamìøila pøedevším na výcvik zemìdìlského dorostu organizováním zájezdù a odborných praxí jak doma, tak i do ciziny (zvláštì do Dánska, Holandska a Švýcarska). Kromì výstav se na veøejnosti prezentovala Zemìdìlská jednota øadou nejrùznìjších soutìží jako napø. soutìže na rozmetadla strojených hnojiv a na stavbu hnojiš, víceleté jakostní soutìže pšenièné, celostátní soutìže a výstavní trhy pivovarských jeèmenù, soutìže na plakáty jednotlivých hospodáøských výstav, soutìže fotografické ap. Od 1. ledna 1922 vydávala jednota èasopis „Zemìdìlská jednota“ s pøílohami „Zhospodárnìní práce zemìdìlské“ a „Zemìdìlské poradnictví – Praktické pokusnictví“. Závìrem je možné podotknout, že Zemìdìlská jednota organizováním celostátních hospodáøských výstav a výstav regionálních navázala na tradici výstav z konce minulého století, položila základy èeskoslovenskému výstavnictví a poøádáním hospodáøských výstav pøispìla k propagaci zemìdìlské výroby a výzkumu, lesnictví a technickému pokroku jak doma tak i v cizinì. Písemnosti vzniklé z bohaté èinnosti Zemìdìlské jednoty jsou dnes uloženy ve Státním ústøedním archivu v Praze.6 Velkou èást tvoøí materiály týkající se zemìdìlského výstavnictví. Obsahují informace o pøípravách a organizování jednotlivých výstav. Neménì cenné jsou i doklady vztahující se k úpravám pražského výstavištì jako napø. plánky ap. 163

POZNÁMKY 1

Sittenský, František: Vzpomínky na poèátky hospodáøského výstavnictví v Èechách. Zemìdìlská jednota, 1, 1922, è. 10–11, s. 123–124; Jahn, Gustav: K dìjinám pražských hospodáøských výstav. Venkov, 16, 1921, è.110, s. 2; Reich, Edvard: Sto let selských výstav a polních kázání (František Horský). Vìstník Èsl. zemìdìlského muzea 14, 1941, s. 110–115; Kubaèák, Antonín: Dìjiny zemìdìlství v èeských zemích. II. díl. Praha 1995, s. 123.

2

Jedná se o zprávy a èlánky týkající se jednotlivých výstav a jejich hodnocení, které byly uveøejnìny v denním i odborném tisku a hlavnì v publikacích Zemìdìlské jednoty. Dále je nutné vzpomenout i výstavní katalogy vydávané jednotou.

3

SÚA Praha, fond Zemìdìlská jednota. Bližší dìjiny obsahuje inventáø fondu.

4

SÚA Praha, Zemìdìlská jednota, inv. è. 20, kart. 9.

5

SÚA Praha, Zemìdìlská jednota, inv. è. 29, kart. 20.

6

dtto

164

ZUSAMMENFASSUNG DIE AUSSTELLUNGSTÄTIGKEIT DES LANDWIRTSCHAFTLICHEN VEREINS DER TSCHECHOSLOWAKISCHEN REPUBLIK Jiøina Junìcová Die Autorin befaßt sich in ihrem Beitrag mit den gesamtstaatlichen Wirtschaftsausstellungen in der Zeit der ersten Tschechoslowakischen Republik, die in Prag stattfanden und deren Hauptkoordinator der Landwirtschaftliche Verein der Tschechoslowakischen Republik (Zemìdìlská jednota Èeskoslovenské republiky) in Zusammenarbeit mit anderen Istitutionen war. Die vom Verein organisierten Ausstellungen gingen vollkommen von den Traditionen der Ausstellungen des 19. Jahrhunderts aus. Sie sollten die breite Öffentlichkeit mit den erreichten Ergebnissen der landwirtschaftlichen Produktion und der Industrie bekannt machen, den landwirtschaftlichen Fortschritt ermöglichen, die heimischen landwirtschaftlichen Produkten auf dem Markt propagieren und weitere Entwicklung der Landwirtschaft unterstützen. Viele Arbeiten in unserer Literatur befassen sich mit der Entwicklung der Wirtschaftsausstellungen bei uns im 19. und anfangs des 20. Jahrhunderts. Für die Zeitperiode der ersten Republik fehlte bis jetzt das Gesamtbild über ihre Existenz, und deshalb versuchte die Autorin diesen Überblick zu schaffen, auf Grund der Archivmaterialien und des Druckquellen, die in der Fachschriften des Landwirtschaftlichen Vereins veröffentlicht wurden und die man für die Verarbeitung dieser Thematik ausnützen konnte.

165

SIONISTICKÁ VOLEBNÍ POLITIKA NA KONCI 20. LET Marie Crhová Sionismus, který propagoval ideu židovského národa a usiloval o jeho svobodnou existenci na vlastní pùdì (v Palestinì), se rozšíøil v Rakousku-Uhersku na konci 19. století. Sionistické spolky v èeských zemích byly spravovány vídeòským Sionistickým svazem, slovenští sionisté spadali pod ústøedí v Budapešti (na Podkarpatské Rusi se sionismus jako organizované hnutí nevyskytoval). Po roce 1918 založili sionisté v nové republice samostatnou organizaci (Ústøední svaz sionistický v Èeskoslovensku), jejíž sídlo bylo od roku 1922 v Moravské Ostravì. Novou židovsko-národní organizací, která sdružovala všechny „uvìdomìlé“ Židy bez ohledu na to, zda se hlásili k sionismu, socialismu, ortodoxii èi jinému ideovému proudu, byla Židovská národní rada. Vznikla v øíjnu roku 1918 a reprezentovala èeskoslovenské Židy na mírové konferenci v Paøíži a pøi jednáních s pøedstaviteli èeskoslovenského státu. Dohlížela na dodržování židovských menšinových práv a vedla židovskou politiku v Èeskoslovensku, které se sionistický svaz nemohl plnì vìnovat pro svou palestinskou orientaci. Pøesto však zùstala vnitøní politika souèástí sionistického zájmu, protože byli sionisté v Radì nejsilnìji zastoupeni (z jejich støedu pøirozenì vycházelo nejvíce Židù hlásících se k židovské národnosti). K prosazování svých politických zámìrù a požadavkù založila Židovská národní rada v roce 1919 Židovskou stranu, která mìla za úkol pøedevším vyslat do parlamantu obhájce židovského národního programu. V rámci tohoto programu „národní Židé“ (jak se oznaèovali Židé hlásící se k židovské národnosti) usilovali o politickou a národní rovnoprávnost, kulturní autonomii, udìlení státního obèanství židovskému obyvatelstvu na východì republiky, podporu hebrejského školství atd. Aèkoliv volební výsledky Židovské strany (dále též ŽS) z parlamentních voleb v letech 1920 a 1925 dokazovaly úspìch její politiky, hlavního cíle – parlamentního zastoupení – dosaženo nebylo.1 Volby v r.1929 pak byly chápány jako urèitý rozhodující moment, mìlo se provìøit, zda je tento cíl v Èeskoslovensku vùbec realizovatelný. Systematická a dlouhodobá pøíprava na tyto volby byla završena úspìchem. Od r.1929 zasedali v poslanecké snìmovnì také dva zástupci národních Židù: dr. Ludvík Singer, èelný pøedstavitel sionistické organizace v ÈSR, a dr. Julius Reisz, pøedseda Židovské strany na Slovensku. 166

Souèástí pøíprav na volební kampaò v r. 1929 byly volby do okresních a zemských zastupitelstev roku 1928. Zkušenosti z tìchto voleb byly hlavní pøíèinou úspìšného postupu Židovské strany v následujícím roce. Pozice sionistù ještì na zaèátku a vlastnì i v celém prùbìhu roku 1928 nebyla jednoduchá. Národní Židé byli nuceni bojovat s židovskou opozicí vnìjší (pøedevším s asimilanty, hlavnì v historických zemích, a ortodoxními kruhy na východì republiky) i vnitøní. Židovská národní rada (dále ŽNR) konala na toto téma na pøelomu let 1927/1928 nìkolik porad. Na slavnostní schùzi ŽNR v Brnì 9.1.1928 pronesl Dr. Ludvík Singer optimistický projev o pozici sionistù na èeskoslovenském politickém poli opíraje se pøitom o výsledky obecních voleb: „...Stejnì byla prokázána jednota a síla strany výsledkem posledních obecních voleb, v nichž byla židovská posice pøes pokusy roztøíštìní nejen udržena, nýbrž mnohonásobnì posílena. Byl zvolen znaèný poèet židovských zástupcù do obcí, jimž byla pøi ustavení pøidìlena znaèná øada dùležitých komisí a vlivných referátù v mìstské radì. V tom možno vidìti záruku, že kulturní a hospodáøské zájmy Židù budou v novém funkèním období našimi zástupci na všech tìchto místech co nejusilovnìji zastupovány.“2 Nejnovìjší výsledky obecních voleb byly skuteènì slibné, napø. 25.3.1928 kandidovala Židovská strana do obecních zastupitelstev v Kyjovì, Lipníku, Mariánských Lázních, Podboøanech, Uherském Brodì, Uherském Hradišti a Valašském Meziøíèí a pouze ve dvou z tìchto obcí došlo k úbytku hlasù (Mariánské Láznì a Podboøany). V této souvislosti byli vysoce hodnoceni zejména židovští volièi z moravských mìst.3 Situace na východì republiky 1. Slovensko Výsledky obecních voleb znamenaly pro sionisty jistì úspìch a urèité povzbuzení k další práci, ale celkovì jejich pozice mnoho dùvodù k optimismu neskýtala. Jejich pevná pozice na Moravì byla, možno øíci, trvalá. Ale Morava pøedstavovala jen menší, by spolehlivou, èást židovského volièstva. Daleko problematiètìjší byla popularita sionismu na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde však bylo židovské obyvatelstvo nejpoèetnìjší. Pøipomeòme jen, že ve východních èástech republiky èelili sionisté zejména opozici ortodoxních kruhù. V parlamentních volbách roku 1925 kandidovala na Slovensku a Podkarpatské Rusi proti sionistùm Židovská hospodáøská strana, která vznikla z iniciativy bratislavské Ortodoxní zemské kanceláøe rabína Kolomana Webera.4 Na Podkarpatské Rusi pak Židovské stranì ubírala hlasy i masivní agitace èeských agrárníkù. Slovenská ortodoxie na jedné a exponenti agrárníkù na druhé stranì pøinesli sionistùm v roce 1925 porážku.5

167

Ortodoxní kanceláø v Bratislavì a její pøedstavitelé vždy vnášeli do politiky rušivý element.6 Jejich hlavními politickými odpùrci byli pøirozenì sionisté s programem židovské národní obrody. Osvìtová práce sionistù mohla ohrozit jejich pøirozenou náboženskou autoritu. Ortodoxní vùdci byli ochotni se spojit prakticky s kteroukoli politickou sílou v zemi (pøednost dávali samozøejmì vládním stranám – hlavnì agrárníkùm), jen aby pozice „sekulárních sionistù“7 oslabili. S oblibou kritizovali sionisty pro údajný nedostatek loajality vùèi státu a oznaèovali je za „maïaróny“. K jejich volebním taktikám patøilo i zneužívání postavení náboženských vùdcù k ovlivòování volièù. Ponìkud extrémním pøípadem byli v tomto smìru tzv. zázraèní rabíni (napø.Chaim Eleazar Spira z Mukaèeva), kteøí pùsobili zejména mezi chasidskými Židy na Podkarpatské Rusi, kde plamennì kázali, konali zázraky a proklínali bezvìrce (sionisty).8 Kvalitní židovská politika se na východì republiky prosazovala jen s obtížemi, èehož dokladem byl i soudní proces, který vedli vedoucí pøedstavitelé ortodoxie na Slovensku a Podkarpatské Rusi, vrchní rabíni Koloman Weber a Samuel Hirschler, proti pøedsedovi Židovské strany dr. Emilu Marguliesovi. Tento proces mìl dalekosáhlý význam po stránce morální i politické. Jádrem sporu byl otevøený dopis, který dr.Margulies po zmaøených volbách roku 1925 zaslal obìma rabínùm a ve kterém je oznaèil za zaprodanou skupinu, která nièí jednotu Židù a zneužívá náboženských prostøedkù k manipulaci židovských mas. Margulies oba rabíny vyzval, aby jej pro tyto výroky žalovali. Po nìkolika soudních pøelíèeních a pøedvolání svìdkù bylo prokázáno, že ortodoxní strana pøed parlamentními volbami r. 1925 vedla jednání s viceguvernérem Podkarpatské Rusi Antonínem Rozsypalem, ministrem vnitra Janem Malypetrem a pøedními pøedstaviteli agrární strany s cílem oslabit úspìšnou kandidaturu Židovské strany na Slovensku a Podkarpatské Rusi a pøijala za tímto úèelem 100 000 Kè. Podle výpovìdi svìdkù bylo na Slovensku a Podkarpatské Rusi dokonce všeobecnì známo, že Hospodáøská strana kandiduje v parlamentních volbách jen s podporou vládních penìz a agrárníkù.9 Aèkoli Marguliesovo vítìzství v tomto procesu, který trval až do bøezna 1928, jistì pøispìlo k morální oèistì sionistù, vìtší poèet hlasù v následujících volbách jim nepøineslo. Od jara 1928 se totiž na východì museli potýkat i s opozicí vnitrosionistickou. Nová frakce vznikla v Košicích, kde se 18.3.1928 konal zemský sjezd Židovské strany na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Sjezd, kterému pøedsedal Julius Reisz (dosavadní pøedseda ŽS na Slovensku), se zabýval situací Židù v našem státì. Dùležitým usnesením bylo sjednocení slovenské a podkarpatoruské organizace v jedinou stranu, která vystupovala pod nezmìnìným názvem Židovská strana. Jejím pøedsedou byl zvolen dr. Reisz.10 Kontinuita názvu však byla jednou z mála vìcí, které ze staré organizace Židovské strany pøetrvaly. V „obnoveném“ programu se nová sjednocená strana odklonila od 168

základního sionistického principu menšinové politiky, dosud propagovaného Židovskou stranou. Nová strana tak pravdìpodobnì chtìla deklarovat svoji loajalitu vùèi vládì a poukázat na to, že vnitropolitické pomìry v Èeskoslovensku jsou natolik konsolidované, že Židé vyvíjet menšinové politické aktivity ani nepotøebují. Že se jednalo pøedevším o taktiku by nám mohla potvrdit i policejní zpráva z této schùze, vyhotovená pro Prezidium policejního øeditelství v Bratislavì. V ní se mj. píše: „D¾a ïalších informácií z dôverného prameòa v židovskej strane sa oèakáva, že aké stanovisko zaujme vláda k tomuto revidovanému programu židovskej strany z príležitosti budúcich volieb. Isté je – ako sa povie – že výšeuvedené rozhodnutie strany slúži k tomu, aby vyjasòovalo pomer tak vôèi doterajšej takzvanej židovskej opozícii a že vraj budúca doba bude ‚rozhodova o tom, èi dobrá vô¾a židovskej strany bude dostatoène honorovanᑠ.“11 Sjednocená Židovská strana vskutku kladla velký dùraz na spolupráci s vládou, což byl jeden z dalších bodù, ve kterém se s ní sionisté nemohli plnì ztotožnit. Zastávali totiž názor, že státotvornost, loyalita vùèi státu, nemusí vždy znamenat i loajalitu vùèi vládì. Jejich postoj byl opodstatnìný, vždy na nedaleké Podkarpatské Rusi se agrární strana, která ovládala tamní státní správu, pokoušela korupcí získat židovské hlasy (viz proces dr. Marguliese). A pøestože si sionisté oprávnìnì stìžovali, židovské pozice proti útokùm agrárníkù žádná z ostatních vládních stran nepodpoøila.12 Z výše uvedených skuteèností vyplývá, že nová Židovská strana Slovenska a Podkarpatské Rusi vznikla na základì opozice k dosavadní politice sionistù (ti sice nemìli vedení ŽS výluènì ve svých rukou, ale mìli v ní vždy rozhodující vìtšinu). Sionistická organizace na Slovensku, v èele s dr. Leo Síposem, samozøejmì protestovala proti návrhu dr. Karla Ferbsteina (Prešov) na zmìny v dosavadním programu ŽS. Bohužel se však nakonec mnozí sionisté v Košicích na stranu Ferbsteina a Reisze pøidali (dr. Sípos se stal místopøedsedou strany v západoslovenském okrese) a byla tak založena de facto nová Židovská strana, která se sionistickým ústøedím v Moravské Ostravì mìla již pouze formální styky.13 Jen zdánlivì epizodní sjednocená ŽS Slovenska a Podkarpatské Rusi získala respekt sionistù až po úspìchu ve volbách do okresních a zemských zastupitelstev roku 1928, kdy Reiszova strana jako jediná z židovských stran v ÈSR dosáhla mandátu. Nemalou zásluhu mìl na tom jistì její ambiciozní pøedseda Julius Reisz, bratislavský advokát a èlen mìstského zastupitelstva. Ten budoval novou ŽS od poèátku s cílem slouèit v ní všechny politické tábory a zájmové skupiny Židù na Slovensku a Podkarpatské Rusi a získat parlamentní zastoupení, o které se dosud marnì pokoušela pùvodní Židovská strana. Aby byly tyto snahy vùbec uskuteènitelné, musel dr. Reisz nejprve získat na svou stranu hlasy 169

ortodoxních Židù, kteøí vždy stáli v ostré opozici vùèi sionistùm. Jak vyplývá z policejních zpráv z poloviny roku 1928 byl dr. Reisz na Slovensku osobou vlivnou a velmi schopnou. Jako spoluzakladatel a hlavní akcionáø Dunajské banky rozhodl o založení poboèky v Mukaèevì, která pak mìla financovat jeho pøedvolební agitaci. Za tímto úèelem také „finanènì podpoøil“ košický èasopis Kassai Napló, jehož hmotná situace byla tehdy velmi nepøíznivá, a stal se jeho nejvìtším akcionáøem. Svou volební kampaò mìl totiž dr. Reisz v úmyslu vést pøedevším na východoslovenském venkovì, nebo na západním Slovensku nebyl oblíben.14 Reiszovy ambice neušly pozornosti policejního øeditelství v Bratislavì: „Je otvorenou tajnosou, že nedávno zvolený predseda spojených židovských strán Dr. Július Reisz, bratislavský advokát, za každú cenu chce sa dosta do snemovne v Prahe, ale najmenej chce by aspoò èlenom novej administrativnej krajinskej správy ... d¾a dôverných informacií je rozšírená ta mienka, že sjednocenie židovskej strany je len zdánlivé, uskuteènilo sa len v záujme Dra Reisza a že väèšina cionistov nechce sa uspokoji zrieknutím sa menšinovej politiky.“15 A již Reiszovy aktivity pramenily pøedevším nebo pouze z jeho osobních ambicí èi nikoliv, rozhodnì mìl zásluhu na tom, že Židovská strana na Slovensku a Podkarpatské Rusi získala v zemských volbách r. 1928 mandát. Sionistické ústøedí na košické události zareagovalo až o dva mìsíce pozdìji, 1. kvìtna 1928 na konferenci Politické øíšské komise (dále PØK) a exekutivy sionistického svazu v Ostravì. Pro nedostatek pramenù ovšem není zcela jasné, zda sionistické vedení nemìlo do té doby k dispozici dostatek podkladù o košické konferenci èi zda tak dlouho váhalo s jejím hodnocením. Sionistický tisk pøinesl informace o formální a vìcné nejasnosti košických usnesení a jistém odklonu od sionistické politiky vesmìs až v dubnu.16 To mohlo být samozøejmì zpùsobeno utajováním informací o rozkolu v hnutí pøed veøejností. Kvìtnová konference v Ostravì však v závìreèné rezoluci jasnì odmítla nové pojetí židovské politiky na Slovensku. Tato politika se nesluèovala se základními sionistickými principy.17 „Neposlušní“ slovenští pøedáci však od reformovaného košického programu neustoupili. Sionistické ústøedí se naposledy pokusilo zvrátit situaci na východì na župním sjezdu sionistù v Bratislavì, 3. listopadu 1928. V jednom ze svých nejlepších politických projevù zde Ludvík Singer odsoudil košický sjezd, který pøeorganizoval Židovskou stranu ve stranu jinou, která má jiný program a vychází z jiných zásad a která tudíž nemùže být pokraèováním staré Židovské strany. Vyzval slovenské sionisty k nápravì tìchto neudržitelných pomìrù a jako pøíležitost nabídl nadcházející zemské volby.18 Singerùv projev byl slovenskými sionisty nadšenì pøijat. Jeden z úèastníkù sjezdu, Leo Spielberger, pøedstavitel sionistické skupiny v Košicích, pak Emilu Margu170

liesovi napsal: „Bei der Kreistagung in Bratislava, bei der Dr. Singer ein genaues Referat erstattete, wurde die Stellungnahme des Zentralkomitees mit grossen Enthusiasmus aufgenommen. Die Zionisten erklärten, dass sie durch die entschiedene Haltung des Zentralkomitees wie von einem Alpdruck befreit seien. Die Verhandlungen mit Dr. Reisz dauern fort.“19 V závìru konference byla pøijata resoluce, ve které sionisté podmínili podporu Židovské strany na Slovensku a Podkarp. Rusi pøijetím jejího pùvodního (pøedkošického) programu. Bratislavský sjezd naplnil sionisty nadìjí, že je situace opìt v jejich rukou. Ludvík Singer s pøedsedou Juliem Reiszem jednal a dle mínìní dr. Františka Kahna (ze sionistické exekutivy v Ostravì) Reisz již situaci správnì pochopil a jeho pùvodní stanovisko bylo izolováno.20 Opak byl však pravdou. Znaèná èást sionistù zùstala na Reiszovì stranì a podpoøila jej i v dalších krocích, které již znamenaly skuteènou roztržku mezi sionistickým svazem a Židovskou stranou Slovenska a Podkarpatské Rusi. Reisz v rámci svého plánu sjednocení židovského volièstva totiž zaèal dojednávat volební spolupráci s ortodoxní Židovskou hospodáøskou stranou, která po skandálním procesu s Marguliesem obnovovala svou èinnost. Spojení Reisz – Weber sionisté opravdu neèekali. Protože však neznali ani podmínky této smlouvy, ani program kandidátù, nechali si ještì èas na rozmyšlenou a souhlasili s Reiszovou nabídkou spolupráce. Poslední slovo mìlo padnout 25. listopadu v Žilinì, na schùzi sionistických dùvìrníkù ze Slovenska, kam Reisz pozval zástupce PØK. Mìl v úmyslu komisi pøesvìdèit, aby netrvala na svém odmítavém stanovisku k úèasti sionistù na jeho volební kandidátce. Mimo všech významných slovenských sionistù byli tedy za PØK pøítomni dr. Angelo Goldstein, dr. Ludvík Singer a dr. Emil Margulies, který schùzi pøedsedal. Reisz však ani tentokrát neobhájil nezbytnost košického programu pro sjednocení Židù a v závìreèné rezoluci byl obvinìn, že se snaží odvrátit vìtšinu volièù od národních zásad a pod záminkou jednoty jedná s ortodoxní stranou. Sionisté proto svou kandidaturu na této listinì a její jakoukoli podporu odmítli a svým stoupencùm na Slovensku dali volnost hlasování. To znamenalo, že aktivnì proti Reiszovi ve volbách vystupovat nechtìli, èímž se zøejmì sionisté chtìli vyhnout možnému oznaèení za nepøátele židovské jednoty a pøitom se distancovali od porušování sionistických principù. Cíl sjednotit Židy na východì republiky se pøesto Reiszovi zdaøil, spoleèná kandidátka „Volebního sdružení »Židovské strany« a »Židovské strany hospodáøsk髓 obdržela neuvìøitelných 45 244 (3,42 %) hlasù (roku 1925 získala ŽS na Slovensku 38 442 hlasù, ortodoxní Hospodáøská strana Židovská 5 144 hlasù, jejich spojení tedy pøineslo ještì mírný nárùst)21 a tedy jednoho židovského zástupce ve slovenském zastupitelstvu. Byl jím øeditel Gestätner, který ještì pøed volbami v dopise ujišoval sionistické ústøedí o své bezvýhradné oddanosti sionistickým myšlenkám.22 Tento výsledek byl tedy pro sionisty výhrou i prohrou. Slovenské Židy reprezentoval èlovìk, který sionistické ideje podporoval, ale zároveò stál mimo sionistickou organizaci. 171

2.Podkarpatská Rus Propagace sionismu na Podkarpatské Rusi byla ještì složitìjší. Tamní Židé, jejichž poèet dosahoval témìø sto tisíc, ve srovnání s židovskými komunitami ve støední Evropì kulturnì zaostávali a pøizpùsobovali se daleko více svému nežidovskému selskému okolí. Žili ze dvou tøetin na venkovì, kde se vìnovali hlavnì øemeslu a zemìdìlství, dlouho postrádali vlastní židovskou inteligenci. V tomto smìru zde sionisté vykonali kus záslužné práce, když v první polovinì dvacátých let založili nìkolik židovských obecných škol a hebrejské gymnazium v Mukaèevu, zaèali organizovat mládež v židovském skautském hnutí (HaChaluc), získali dobroèinnou organizace amerických Židù, tzv. Joint, aby zde zøídila židovská úvìrní družstva a øemeslnické dílny atd. 23 Zúroèení sionistické práce ve volbách však maøilo pùsobení agrární strany, která ovládala správu Podkarpatské Rusi. Mìla dostatek prostøedkù k tomu, aby židovské obyvatelstvo získala na svou stranu. Pøed zemskými volbami r. 1928 mìli všichni ještì v èerstvé pamìti korupèní dohodu agrárníkù s židovskou ortodoxií pøi posledních parlamentních volbách a její soudní dohru. Pøesto se v polovinì roku objevilo podezøení, že na kvìtnovém sionistickém sjezdu v Berehovu bylo zvoleno do obvodního sionistického výboru Podkarpatské Rusi nìkolik osob, které jsou pod vlivem republikánské strany (mj. také pøedseda Moøic Guttmann, statkáø ze Sevljuše). Noví èlenové výboru na sebe upozornili tím, že publikovali v maïarském tisku kritiku dosavadní politiky Židovské strany, která prý byla konstruována proti vládì.24 Poté pøijali usnesení, na jehož základì byla jednotlivým sionistùm udìlena volnost spolupracovat s jakoukoli stranou. Jako dùvod tohoto opatøení uvedli tìžkou situaci hebrejského školství, které potøebuje ètvrt milionu Kè a ty údajnì slíbila poskytnout agrárnická vláda na Podkarpatské Rusi. Stanovila si ovšem podmínku, že Židé nepùjdou samostatnì do voleb. Exekutiva v Moravské Ostravì na to tehdy reagovala pouze varovným prohlášením, že závaznost smluv, které uzavøou s politickými stranami jednotlivci, nikdy neuzná.25 V èele tìch, kteøí za pasivity instancí Židovské strany a sionistických úøadù takto porušili disciplinu židovské zemské politiky, stáli také èlenové revisionistické unie: Alexander Sauber a Alexander Spiegel.26 Vedení této frakce, které brzy poznalo rozpor mezi svým programem a politikou nìkolika svých stoupencù na Podkarpatské Rusi, vyslalo jednoho èlena exekutivy, aby celou situaci provìøil. Následkem šetøení byli oba èlenové z revisionistické unie vylouèeni a mukaèevská skupina rozpuštìna. Dr. Spiegel, námìstek mukaèevského starosty, se však pustil do boje proti tomuto rozhodnutí s odùvodnìním, že vyšetøovatel byl urèitými židovskými kruhy podplacen. Své obvinìní ponìkud nešastnì smìøoval na instituce americké dobroèinné a nepolitické spoleènosti „Joint“ (v jejím výboru ovšem zasedali i sionisté), která prý iniciovala jeho 172

sesazení z obavy, že by mohl odhalit její hospodáøské pøestupky a podporu opozièních stran. Svou kampaò proti Jointu vedl Spiegel hlavnì v tisku, silnì podporován agrárníky. Aèkoli nakonec vyšetøující komisaø z Berlína hospodaøení Jointu závadným neshledal a ani dùkazy o jeho zpolitizování nebyly nalezeny, dobré jméno sionistické organizace bylo poškozeno. 27 Spieglùv pøípad byl v podstatì pouze sporem nìkolika osob, ale jeho nepodložená obvinìní a osobní útoky jistì nevyvolaly u karpatoruských Židù pøíznivý názor na úroveò sionistických pøedákù. Pøíèiny i dùsledky tohoto stavu si sionistické vedení uvìdomovalo velice dobøe. Nechybìla ani sebekritická slova: „...Souèasnì však zraèí se v tìchto obvinìních (Spiegelových – pozn. MC) politická a morální rozervanost Židù na Podkarpatské Rusi. Sionistické úøady mají na této situaci vinu potud, že v této zemi nezøídili silný sekretariát. Jen tak se dá zadržeti postupující korupce židovských mas na východì republiky. O tìchto vìcech bude øeè na VIII. sjezdu sionistù v È.S.R.“28 Podkarpatská Rus tedy zùstávala místem, kam bylo tøeba investovat nejvìtší èást energie, ale i financí. Prvním konkrétním dùsledkem neblahého vedení sionistické politiky na Podkarpatské Rusi bylo založení místní skupiny Poale Sion v Užhorodì. Její zakladatelé odùvodnili svùj krok trvalým nezájmem ostravské exekutivy o Podkarpatskou Rus a neèinností Židovské strany, která prý zavinila, že pro židovský proletariát nebyl dosud ani vypracován program. Sionistùm a Židovské stranì bylo dále vytýkáno, že nevìnovala pozornost vytlaèování Židù z hospodáøských pozic, problematice pøidìlování státního obèanství atd. V tomto smìru mìli poalesionisté pravdu jen èásteènì. Sionisté financovali veškeré hebrejské školství, zasadili se o zøizování institucí Jointu a Židovská strana mìla ve svém programu zlepšení sociální situace slovenských a karpatoruských Židù jakož i nápravu pøidìlování obèanství, ale ke splnìní tìchto cílù potøebovala hlavnì finanèní prostøedky a parlamentní zastoupení, které dosud postrádala.29 List „Židovské zprávy“ na kritiku Poale Sion reagoval souhlasnì: „Jak patrno, neliší se jejich názory a úmysly, až na zdùrazòovaný socialismus, od obecného programu sionistického. Bylo by snad dobøe, kdyby aspoò nyní sionistická organizace si vzpomnìla, že existuje Podkarpatská Rus a že tam má jisté povinnosti.“30 Sionistické ústøedí bylo skuteènì špatnì informováno o práci svých podkarpatoruských kolegù a v dùsledku této nedokonalé organizace a malého zájmu, který byl zintenzivnìn jen pøed volbami, situaci na východì nebylo schopno ovládat. Svìdèí o tom také øešení situace na sionistickém obvodním výboru Podkarpatské Rusi, který mìl stále v moci Moøic Guttmann, exponent agrární politiky. Od zmínìné rezoluce, odmítající individuální spolupráci sionistù s politickými stranami, se Ostrava neodhodlala ke konkrétnímu èinu a tak iniciovali 173

zmìnu sami podkarpatští sionisté (zásluhu na tom mìla pøedevším mládežnická skupina ze Sevljuše, kterou vedl dr. Leopold Palkoviè). V záøí vydali resoluci, ve které odsoudili zpùsob boje, který nìkteøí sionisté používají v osobních sporech a kompromitují tak sionistické hnutí. Na 15. øíjen 1928 svolali schùzi obvodního výboru, kde byli Spiegel i nepøítomný Guttmann sesazeni a novým pøedsedou zvolen Leopold Palkoviè.31 Tento postup dokazoval, že sionistické hnutí na Podkarpatské Rusi ještì není zcela rozvráceno. Z této reality také sionistická PØK vycházela pøi zvažování postupu v zemských volbách v prosinci 1928. Židovská strana mìla kandidovat samostatnì, nehledì na pokusy agrárníkù založit provládní židovskou republikánskou stranu. Za úèelem bližšího poznání situace byli na Podkarpatskou Rus vysláni èlenové prezidia PØK (Emil Margulies32, Ludvík Singer a Pavel März), kteøí uspoøádali velké volební schùze a shromáždìní v Užhorodì, Mukaèevu a Berehovu. Jejich prvoøadým úkolem bylo dohlédnout na to, aby zde ŽS kandidovala na základì starého programu a stálých zásad a pøedejít utvoøení nové strany jako na Slovensku. Kandidátku „staré“ Židovské strany se díky intenzivnímu pùsobení pøedsedy Marguliese podaøilo prosadit, ale její pozice nebyla silná, nebo agrárníci postavili protikandidátku židovsko – agrární (vedl ji rabín Arpád Kroh). Hlasy podkarpatských Židù se snažil získat také sionisty odvržený Moøic Guttmann, který kandidoval za živnostenskou stranu. Židovská strana tedy vstoupila do volebního sdružení se sociální demokracií (v èele její kandidátní listiny stál dlouholetý sionista Adolf Rottmann). Tato spolupráce byla dr.Singerovi navržena ing. Jaromírem Neèasem, pøedsedou èeskoslovenské sociální demokracie na Podkarpatské Rusi, se kterým byl Singer v korespondenèním styku a získával tak informace o aktivitách agrárníkù.33 Na rozdíl od Slovenska byly ovšem volební výsledky na Podkarpatské Rusi pro Židovskou stranu úplným zklamáním. Získala 6 828 (2,81 %) hlasù, což byla polovina hlasù Židovské republikánské strany, jejíž výsledek dosahoval 14 302 (5,89 %) hlasù. Také Moøic Guttmann (Èeskoslovenská živnostensko-obchodnická strana støedostavovská) obdržel více hlasù než Židovská strana: 11 465 (4,73%). Hlavní pøíèinou tìchto výsledkù bylo samozøejmì desetileté pùsobení agrárnické vlády na Podkarpatské Rusi a její uplatòování metody slibù a hrozeb v pøedvolební kampani. Sionistický tisk pøímo psal: „Ne tolik z nadìje, že se jim povede lépe, jako z obavy, aby strana, které odevzdali své hlasy, jim nepøihoršila, jak ve své agitaci nesèislnìkrát pohrozila. Židé si koupili prostì bezpeènost, tak jako se kupovala ve støedovìku.“34 Dùležitou okolností neúspìchu ŽS byla i nedostateèná sionistická organizace na Podkarpatské Rusi a chybìjící finance. Dr. Chaim Kugel píše 8.12.1928 Marguliesovi: „Denn 7 000 reine zioni174

stische Stimmen, ohne ein gehöriges Arbeitsapparat und matterielle Mittel, gewonnen zu haben ist gar nicht so ein unbefriedigendes Resultat.“35 3. VIII. sionistický sjezd a konsolidace pomìrù v r. 1929 Ústøední událostí roku, na niž se soustøedila energie sionistické práce, byl sionistický sjezd. Jako nejdùležitìjší orgán hnutí dával podklady pro další sionistickou èinnost. Sjezd v roce 1928 mìl mimoøádný význam, mìl rozhodnout o další cestì sionistického hnutí v ÈSR. Témat k diskusi nabízela zejména situace na východì více než dost. Bylo tøeba, aby pøíští parlamentní volby židovská nejednotnost opìt nezabránila získání mandátù. Osmý sjezd se konal v Brnì 30. a 31. prosince 1928. Ale již v sobotu 28. prosince zasedaly pøípravné komise. Komise k politickým otázkám, poøádaná sionistickým Ústøedním výborem a PØK, se mìla vìnovat pøedevším záležitostem slovenským.36 Pøedseda Emil Margulies byl v èilém korespondenèním styku s nìkterými loajálními sionisty na Slovensku (zejména s dr. Arpádem Kondorem z Bratislavy a dr. Josefem Eislerem z Hlohovce), kteøí jej informovali o tamních pomìrech hnutí a posílali mu seznamy spolehlivých lidí, které by bylo vhodné do Brna pozvat. Margulies totiž zastával vùèi slovenským „heretikùm“ radikální postoj, hovoøil èasto o nutnosti oèištìní sionistické politiky a zemské volby považoval v tomto smyslu za velmi dùležité („Unsere Wahlen waren Wahlen der Reinigung, hier liegt eine weitere Aufgabe für uns,“ píše Pavlu Märzovi).37 Za neúspìch Židovské strany ve volbách byli podle Marguliesova názoru zodpovìdní Alexander Spiegel, Moøic Guttmann a Karel Ferbstein. Margulies byl proti tomu, aby byli do Brna pozváni lidé, kteøí se postavili proti žilinským závìrùm a napomáhali Reiszovì propagandì. V dopise sionistické exekutivì pøímo píše: „Wenn wir nicht den Mut haben, diejenigen Leute, welche offen sich gegen unseren Beschluss aufgelehnt haben, welche offen erklärt haben, dass sie den nationalen Ballast weggeworfen haben welche sich offen mit unseren Feinden verbündet haben, aus der zion. Organisation auszuschliessen, dan hat unserer Organisation jede moralische Autorität und Kraft eingebässt...Man muss den Mut zu einer solchen, meinetwegen revolutionären Handlung haben. In normalen Zeiten genügen Schiedsgerichtsverfahren. In Fällen der Rebellion ist Standrecht notwendig.“38 Toto Marguliesovo radikální stanovisko se však na sjezdu tak zcela neprosadilo (pøítomni byli mj. Vilém Sternbach a Leo Sipos, sionisté a spolupracovníci Reiszovi). Prvoøadým úkolem sjezdu totiž nebylo Židovskou stranu dìlit, ale reorganizovat a znovu sjednotit na sionistických principech. V jedné z pøijatých rezolucí bylo zakázáno utváøení separátních organizací za úèelem plnìní úkolù 175

sionistické organizace. Na Marguliesùv návrh byla také vydána rezoluce o mimoøádném disciplinárním øízení. V dùležitých pøípadech, které vyžadovaly rychlé jednání, mìla napøíštì místo rozhodèího soudu ihned zakroèit exekutiva: „Výkonný výbor jest povinen po vyslechnutí zástupce organizace suspendovati èlena od jeho èlenství v organisaci s okamžitou úèinností, jestliže to navrhl nìkterý Obvodový výbor nebo komise Ústøedního výboru a návrh jest odùvodnìn tím, že èlen dopustil se tìžkého, zøejmého a veøejného poklesku proti kázni a Výkonný výbor uzná, že k takovému poklesku skuteènì došlo. Suspendovaný má právo odvolat se k sionistickému sjezdu.“39 Tato opatøení byla samozøejmì smìøována pøedevším na disciplinu slovenských sionistù. Museli se podepsat také pod rezoluci pøipomínající, že vnitrostátní politika je souèástí èinnosti sionistické organizace a politické aktivity sionistù tedy podléhají Politické øíšské komisi. PØK v rezoluci požadovala, aby byly na Slovensku a Podkarpatské Rusi zøízeny politické sekretariáty vázané pokyny sionistické organizace, dále øádný sionistický tisk a sekretariát PØK. K exemplárnímu vylouèení Reiszových pøívržencù tedy na sjezdu nedošlo. Naopak, nìkteøí získali pozice v hlavních orgánech hnutí (nikoliv ovšem v PØK), napø. Leo Sipos z Bratislavy a dr.Vilém Sternbach z Mukaèeva (Ústøední výbor), F. Weinberger z Piešan (náhradník tamtéž) atd. Další integraèní opatøení byla pak pøijata 3. února 1929 na zakládající schùzi Ústøedního výboru. Zde byla Židovská národní rada v Praze (v níž tvoøila PØK sionistickou delegaci) znovu povìøena vedením národní politiky, ale již nejen v historických zemích, nýbrž i na Slovensku a Podkarpatské Rusi.40 Aèkoli se slovenská Židovská strana sionistické organizaci podøídila, ztracenou dùvìru zpátky plnì nezískala. V parlamentních volbách r. 1929 umístili sionisté tìžištì volební práce opìt na Moravu (resp. volební kraj Moravská Ostrava), kde obnovili dohodu s polskými menšinovými stranami a to pøesto, že Reiszova Židovská strana jako jediná v minulých volbách uspìla a pøed volbami r. 1929 jasnì deklarovala spoleèný postup se židovskou stranou v historických zemích. Židovská strana na Slovensku sice oproti volbám zemským ponìkud oslabila (33 679 = 2,36 % hlasù), ale odeèteme-li hlasy ortodoxních volièù (v r. 1925 získala Židovská hospodáøská strana 5 144 hlasù), nebyla to ztráta zásadního významu. Reiszova práce byla nakonec uznána, když mu byl 1. listopadu 1929 na schùzi PØK pøidìlen jeden ze dvou získaných poslaneckých mandátù.41 Podkarpatská Rus v tìchto volbách, stejnì jako døíve, bezpeènou volièskou základnu neskýtala. Sionistùm se sice podaøilo sestavit spolehlivé vedení tamní organizace, které bylo plnì podøízeno ostravskému ústøedí, ale neoèekávali, že by výsledek jejich práce umožnil porážku agrárníkù a živnostníkù ve volbách. Tuto situaci však brali po minulých zkušenostech již ménì vážnì, nebo mandát 176

mìli zajištìn v jiné zemi, kam také soustøedili své nejvìtší úsilí. Roku 1929 se nakonec agrárníkùm nepodaøilo sestavit samostatnou listinu židovských republikánù, ale na jejich (stejnì jako na živnostenské) kandidátce opìt figurovalo mnoho židovských osobností, které mìly odlákat sionistùm hlasy. Tentokrát se jim však Židovskou stranu nepodaøilo pokoøit do takové míry jako v r. 1928, nebo získala 16 768 (6,3 %) hlasù, což byl po jediném roce témìø dvojnásobek. To bylo pro sionisty pøedevším morální vítìzství. 42 Historické zemì V Èechách a zejména v Zemi moravskoslezské mìli sionisté daleko pevnìjší pozice. Jednak zde sionistická organizace velice dobøe fungovala již pøed vznikem Èeskoslovenska a jednak zde židovská národní myšlenka nenarážela na silnou opozici ortodoxních kruhù. Ideologické spory byly vedeny pøedevším s asimilanty, v Èechách hlavnì èeskožidovskými. Jejich hnutí zde mìlo dlouholetou tradici sahající do minulého století, ještì pøed vznik sionismu. Aèkoli se sionisté v tìchto zemích mohli opøít o spolehlivé volièe, nebyl na druhé stranì jejich poèet dostateènì velký, aby Židovské stranì zajistil mandát v Poslanecké snìmovnì. Po dvou neúspìšných pokusech v parlamentních volbách roku 1920 a 1925 zaèínalo být zøejmé, že se Židé budou muset spojit s jinou stranou, aby dosáhli odpovídajícího volebního èísla. Na konci 20. let se navíc aktivovala sionistická sociálnì demokratická strana dìlnická Poale Sion („dìlníci sionští“), která mohla pøetáhnout èást volièù Židovské strany do tábora èeských nebo nìmeckých sociálních demokratù. Sionisté obnovení její èinnosti (stagnovala od poloviny 20. let, kdy se odštìpilo komunistické køídlo) podporovali a doufali, že jim pøinese rozmnožení, nikoliv roztøíštìní sil. Poale Sion se v rámci své ideologie – socialismus a sionismus – orientovala na specifické vrstvy obyvatelstva, zejména proletariát a mládež, mezi kterými mohla získat další pøívržence sionistických idejí. To mohlo vylepšit pozice sionismu mezi chudším židovským obyvatelstvem Slovenska a Podkarpatské Rusi. Nadìje na spoleèný postup pøi volbách však byla opìt lichá. Již na støedoevropské konferenci Poale Sion 14. dubna 1928 v Olomouci bylo rozhodnuto, že strana Poale Sion je vázána pouze usneseními Sionistického svìtového kongresu a svìtového svazu Poale Sion, a po stránce politické pøijímá zásadu spolupráce se sociálnì demokratickou stranou dotyèné zemì.43 To znamenalo pro Židovskou stranu další potencionální ztrátu hlasù, se kterou musela poèítat. V severozápadních Èechách se pokoušelo získat hlasy židovských volièù Nìmecké pracovní a hospodáøské spoleèenství (Deutsche Arbeits- und Wirt177

schaftsgemeinschaft). Jeho letáky byly podepsány „Výborem židovských volièù“ a obsahovaly hesla proti spoleèné polsko-židovské kandidátce. 44 Protože bylo v Èechách volební èíslo pro zemské volby pøíliš vysoké a šance na získání mandátu mizivá, rozhodla se Židovská strana v této zemi nekandidovat. Židovským volièùm bylo doporuèeno podporovat ty strany, které se v okrese i zemi budou zastávat zájmù židovské národní menšiny, a to po stránce sociální, kulturní, ale i politické.45 Sionistiètí pøedáci všechno vsadili na volební smlouvu s Poláky na Moravì a ve Slezsku, která dle propoètù výsledkù minulých voleb mìla koneènì pøinést úspìch. Aèkoli polsko-židovská kandidátka kýžený mandát nezískala, byl její volební výsledek natolik slibný, že také v parlamentních volbách r. 1929 ponechali sionisté svou volební základnu na Moravì. Kandidatura Židovské strany se tehdy ovšem vztahovala na území celé republiky, tedy i na Èechy. Vyhlídky na získání mandátu v Èechách však byly pøíliš nízké, osídlení západních oblastí republiky židovským obyvatelstvem patøilo mezi nejøidší. Pomineme-li Prahu, soustøedil se vìtší poèet Židù hlavnì v severních a západních Èechách. Navíc, jak už bylo zmínìno, musela zde židovská kandidátka èelit pomìrnì silnému vlivu asimilantù. Bylo propoèítáno, že volebního èísla nebylo možno dosáhnout v žadném èeském volebním kraji, i kdyby všichni židovští volièi odevzdali své hlasy.48 Ve dvou èeských krajích Židovská strana ani nekandidovala (Pardubice a Èeské Budìjovice). Této situaci také odpovídal volební výsledek Židovské strany v Èechách. Obdržela 13 699 (0,35 %) hlasù. Dohoda s polskými menšinovými stranami se v této situaci jevila jako možná cesta k získání poslaneckých køesel. Oficiálnì byla oznámena 12. listopadu 1928 na schùzi prezidia Politické øíšské komise, které z povìøení sionistické organizace rozhodovalo o postupu Židovské strany v zemských volbách. Smlouva mezi Poláky a Židy nebyla v r. 1928 novinkou. Tato koalice byla èeskou variantou, i když v mnohem menším rozsahu, menšinového bloku založeného v Polsku r. 1922. Aèkoli ji Poláci tehdy kritizovali jako antipolský akt, v Èeskoslovensku byli s Židy ochotni spolupracovat. Dùvod pro vznik menšinového seskupení byl v obou zemích stejný – pøedevším touha zvítìzit nad volebními zákony, které znesnadòovaly menšinám získání parlamentních zástupcù. V obou pøípadech byla tato taktika úspìšná. Židovská strana v Èeskoslovensku poprve obdržela dva mandáty v Poslanecké snìmovnì. Jednání o pøípadné spolupráci mezi Židy a Poláky v Èeskoslovensku probìhlo již na kongresu menšin v Ženevì r. 1926. K praktickému uskuteènìní této spolupráce mìlo dojít až pøi volbách do okresních a zemských zastupitelstev r. 1928. Jednotný blok polských stran tehdy narušil odchod Polské socialistické strany dìlnické ( dále jen PSPR – Polska Socjalistyczna Partia Robotnicza) a tak 178

se ostatní polské strany rozhodly pro spolupráci se Židy. Z židovského hlediska mìly být tyto zemské volby jen jakousi pøípravou na mnohem dùležitìjší volby parlamentní (Poláci mìli svého zástupce v parlamentu již od r. 1925 47). Èasto bylo zdùrazòováno v židovském tisku i v rámci pøedvolebních agitací, že v tìchto volbách (1928) ani tak nejde o dosažení mandátu, ale o udržení kontinuity politických principù a provìøení funkènosti polsko – židovského spojení pro pøíští úspìšnou politickou èinnost.48 Polská a židovská strana se na schùzce konané v Èeském Tìšínì 4. listopadu 1928 dohodly o definitivním názvu volebního sdružení ( pùvodní „polnische Partei“ nahrazeno „Polski Zwiazek Ludowy“): „Wahlgemeinschaft des Polski Zwiazek Ludovy und der jüdischen Partei“ a projednaly nìkteré její podrobnosti. Za sionistickou organizaci v Tìšínì jednali ing. Ernst Frischer a dr. Emil Müller z Moravské Ostravy, za Poláky jednali zástupci stran „Stronnictwo ludowe“ (dále SL) a „Zwiazek slaskich Katolikow“ (dále ZSK). Dohoda tehdy ještì nemohla být pevnì uzavøena, nebo stále nebylo jasné, zda ke smlouvì pøistoupí také Koždoòova „Slaska partja Ludowa“. Její pøedseda tehdy na spojení s Poláky pøíliš nereflektoval a hledal spojence v táboøe nìmeckých nacionalistù. Zástupci polské strany, vèetnì jejich nejvýše postaveného kandidáta dr. Wallacha, se však zavázaly, že budou s Židy kandidovat s Josefem Koždonìm i bez nìj.49 Spoleènou kandidátní listinu Polákù a Židù nakonec vytvoøily pouze dvì výše uvedené polské strany (SL a ZSK) a strana židovská. Kandidovaly tak spoleènì ve volbách do zemských zastupitelstev, pøi okresních volbách šla každá strana zvl᚝, protože „Zwiazek“ spoleèný postup odmítl.50 Uzavøení smlouvy oznámil Ústøední svaz sionistický všem místním skupinám na Moravì a ve Slezsku 6. listopadu 1928, kdy byla dohoda obìma stranami podepsána. Podle tohoto oznámení mìla Židovská strana v okresních volbách kandidovat samostatnì a pouze ve dvou okresech (ostravském a brnìnském), a v zemských volbách pak na spoleèné listinì s Poláky. Bylo zdùrazòováno, že mezi Poláky a Židy jde pouze o „technické“ volební souruèenství, které nemá vliv na program Židovské strany a její postup po volbách. Zároveò bylo poprve uvedeno, že spojení s Poláky bude mít pro ŽS „zvláštní význam“ pøedevším v pøíštích volbách parlamentních.51 Na polské stranì byla úèelovost koalice se Židy také proklamována, z èehož lze usuzovat, že i v jejich politickém táboøe existovaly obavy z odmítnutí spolupráce právì se Židy. Polsko-židovská listina do zemských voleb r. 1928 byla sestavena tak, že na prvním místì kandidoval Polák (dr. Wallach z Orlové), na druhém místì kandidát Židovské strany (dr. Karel Sonnenfeld z Brna), na tøetím místì opìt Polák (notáø Skudrzyk z Fulneku), dále sionista Gustav Finzi z Opavy atd.52 O úspìšnosti tohoto postupu sionisté nepochybovali. Statistické prognózy vyhotovené na základì výsledkù parlamentních voleb r. 1925 jejich jistotu opodstatòovaly: 179

polské strany tehdy kandidovaly ve volebním kraji Moravská Ostrava pod názvem Polský svazek lidový a dìlnický = Polski Zwiazek Ludowo-Robotniczy a získaly 29 884 platných hlasù (tj. 6,25 % všech hlasù odevzdaných v tomto kraji), tedy jeden mandát. Volební èíslo 1. skrutinia ve volebním kraji Moravská Ostrava èinilo 25 184 hlasù. Židovská strana, která zde v r. 1925 obdržela 5 664 hlasù (tj. 1,19 %), tedy bez Polákù nemìla šanci mandát získat. 53 Dohoda s Poláky v Zemi moravskoslezské do znaèné míry uvolòovala sionistùm ruce pro øešení složité situace na východì republiky. Potvrzuje to i dopis sionistické Ústøední volební komise pro volební agitaci na Moravì (sídlo v Moravské Ostravì) z 11. listopadu 1928, adresovaný všem dùvìrníkùm Židovské strany ve volebním kraji Moravská Ostrava. V nìm je (proloženì) uvedeno: „Der Kreis M.-Ostrau soll also jene Aufgabe übernehmen und erfüllen, welche die Podkarp. Rus bisher nicht leisten konnte und wir sind überzeugt, dass wir dieser schweren aber dankbaren Aufgabe mit Rücksicht auf unsere politische Reife und disziplinnierte Wählerschaft nachkommen werden.“54 Aèkoliv polsko-židovská koalice v zemských volbách r. 1928 mandátu nedosáhla, pøinesl její volební výsledek uspokojení. Obdržela 29 510 = 1,8 % hlasù (k dosažení jednoho mandátu bylo nutné získat alespoò 39 930 hlasù), což pøi porovnání s výše uvedenými výsledky voleb z r. 1925 byla ztráta55, ale poèítalo se s tím, že k polsko-židovské dohodì pøistoupí i PSPR, která v zemských volbách kandidovala ve sdružení s èeskou a nìmeckou sociální demokracií a získala 9 299 (0,57 %) hlasù. Toto spojení mohlo v pøíštích parlamentních volbách, jejichž volební geometrie navíc byla zcela odlišná, získat pøes 40 000 hlasù. V tìchto volbách mìla urèitý podíl na ztrátì židovských hlasù obnovená Poale Sion. Ještì 30. listopadu 1928 píše Pavel März pøedsedovi ŽS Emilu Marguliesovi, že na komunální úrovni se spolupráce s Poale Sion daøí, ponìvadž se v Ostravì zavázala podporovat židovskou listinu poté, co židovský kandidát slíbil podporu židovským dìlníkùm a zamìstnancùm. März správnì usuzuje, že problémy nastanou u zemských voleb, protože velká èást socialistických Židù volí nìmeckou sociální demokracii.56 Ztrátì hlasù ve prospìch sociální demokracie (a už èeské èi nìmecké) chtìli sionisté zabránit nabídkou spojení s PSPR.57 Polští socialisté sice nebyli pøíliš poèetní (od vzniku komunistické strany byli slabšími partnery polských obèanských stran58), ale mohli spoleèné polsko-židovské kandidátce zajistit dalších témìø 10 000 hlasù. Poláci, vzhledem k blížícím se parlamentním volbám, také zvažovali spoleèný postup. Na jaøe 1929 byl založen sjednocený výbor nazvaný Komitet Miedzypartyjny, v nìmž mìly všechny tøi polské strany své zástupce a který vedl se sionistickým svazem v Moravské Ostravì jednání o spoleèné kandidátce pøi podzim180

ních volbách.59 Bylo dohodnuto, že první tøi místa kandidátky do Poslanecké snìmovny budou obsazena Poláky (dr. Emanuel Chobot za PSPR, dr. Jan Buzek za SL a dr. Leon Wolf za ZSK), za nimi bude následovat kandidát Židovské strany (dr. Rudolf Kramer) a dále opìt tøi Poláci následováni národním Židem (Jan Löwe) atd. Pøi druhém skrutiniu mìl ovšem první, tøetí, ètvrtý a pátý mandát pøipadnout Židùm. Do senátu kandidoval na prvním místì Polák Josef Junga, kterému byl mandát do zemského snìmu v Brnì po volbách 1928 pøidìlen. 60 Potenciální volièe polsko-židovské kandidátky se snažili získat na svou stranu pøedevším komunisté a sociální demokrati (ti agitovali mezi polskými socialisty), ale také živnostníci, kteøí se soustøedili na polské a židovské obchodníky. Okresní policejní øeditelství v Karviné zachytilo ve svých zprávách okresní konferenci Živnostensko-obchodnické strany, na které: „...bylo usneseno provésti pro kandidátku vlastní strany agitaci mezi polským a židovským obchodnictvem a poukazovati pøi agitaci zejména na to, že na prvním místì kandidátky polsko-židovské jest socialista Chobot, který jako pøedstavitel konsumù tìžce poškozuje obchodnictvo.“61 Poláci a Židé naopak agitovali ve svùj prospìch mezi polskými komunisty a pøíslušníky Koždoòovy Slezské strany lidové, která pro vnitøní roztøíštìnost opìt nekandidovala. Dosavadní komunistický poslanec, Polák Karel Sliwka, se v tìchto volbách ocitl až na druhém, nezvolitelném místì komunistické kandidátky, proto polsko-židovské sdružení poèítalo i s urèitým poètem hlasù polských komunistù.62 Posílení polsko-židovské kandidátky nakonec pøinesla i Poale Sion, která 29. záøí 1929 na schùzi PØK v Moravské Ostravì závaznì pøistoupila k paktu.63 Vzhledem k tomu jaké strany byly v tomto paktu zastoupeny a ke skuteènosti, že mimo nì žádná jiná polská èi židovská strana v tomto kraji nekandidovala, mohl volební výsledek pøesáhnout 30 000. A protože se volební èíslo pohybovalo kolem 24 000, dalo se usuzovat, že v prvním skrutiniu získá polsko-židovské sdružení jeden mandát. Ten by byl pak pøedpokladem pro získání dalších mandátù ve druhém skrutiniu, kdy se stranì pøipoèítaly všechny její hlasy i z okresù, kde volebního èísla nedosáhla. Kandidátní listina è. 5 „Volební souruèenství polských a židovských stran“ pøinesla sionistùm 27. øíjna 1929 skuteènì úspìch a zadostiuèinìní. Získala celkovì 104 556 hlasù, ve volebním kraji Moravská Ostrava 30 710, což bylo sice ménì než se oèekávalo, ale ètyøi mandáty v poslanecké snìmovnì byly zaruèeny. V prvním skrutiniu byl zvolen dr.Emanuel Chobot (PSPR) a po druhém skrutiniu, konaném 5. listopadu, bylo pøidìleno první místo Ludvíku Singerovi, druhé Poláku Janu Buzkovi (SL) a tøetí Juliu Reiszovi.

181

Závìr Volby do okresních a zemských zastupitelstev zastihly sionistické hnutí v nepøíznivé situaci. Rozkol na východì republiky ohrožoval jeho jednotu a snižoval šanci na získání zastoupení v parlamentu. Politické pomìry v ÈSR byly tak rùznorodé, že vyžadovaly individuální postup sionistického svazu ve všech ètyøech zemích. Nároènost volby taktiky byla komplikována ještì tou okolností, že pøevrat pomìrù na východì nastal pouze krátce volbami. Nová situace, kterou bylo nutno urychlenì øešit, odhalila organizaèní nedostatky v sionistickém svazu a slabost dosavadní práce sionistù na zemské a obvodní úrovni. Za tìchto nepøíznivých podmínek byl kladen dùraz na zachování kontinuity židovského národního programu a sionistických idejí. Tam, kde by mìli slevit ze sionistických zásad, rozhodli se sionisté nekandidovat (Slovensko). Pøestože zemské volby r. 1928 opìt nepøinesly Židovské stranì mandát, byly bìhem nich vybudovány pøedpoklady k úspìchùm pøíštím. A to pøedevším základy spolupráce polsko-židovské, jejíž zásluhou Židovská strana obdržela v následujících parlamentních volbách dva poslance. Dále byly navázany kontakty s èeskoslovenskou sociální demokracií, které sehrály významnou roli ve volbách roku 1935 a umožnily sionistùm udržet si v parlamentu status quo. V neposlední øadì je tøeba pøipomenout situaci na Slovensku roku 1928. Nejprve znamenala pro sionisty velké zklamání, pokus o porušení základních bodù a ideové jednoty jejich programu. Úspìch Reiszovy Židovské strany v zemských volbách navíc vyvolával otázku, zda ryzost sionistické myšlenky není prosazována na úkor jednoty Židù a jeho zájmù v ÈSR. Konsolidace pomìrù a úspìch Židovské strany v roce 1929 však podal dùkaz o kvalitách a schopnostech èeskoslovenských sionistických vùdcù a smysluplnosti jejich politických aktivit. Snad bylo vìnováno volbám do zemských zastupitelstev pøíliš mnoho prostoru, z hlediska sionistického hnutí v ÈSR však pøedstavovaly záležitost zlomového významu. Jejich vliv na židovskou „parlamentní“ politiku pøekraèoval význam zemských voleb. Nešlo tedy ani tak o zisk zastupitelù, jako o volby samotné, které mìly hrát úlohu urèitého politického barometru. Taktika, kterou sionisté zvolili v r. 1929 byla velmi prozíravá. Pøedevším se ve svých nadìjích pøestali upínat na volièstvo Podkarpatské Rusi, aèkoli bylo nejpoèetnìjší. Udrželi si dobré vztahy s jinými menšinovými stranami a jejich spolupráce zaruèila Židùm dva hlasy v zákonodárném shromáždìní. A to i pøesto, že zde existovala øada nepøíznivých faktorù. Volby byly vypsány ponìkud neoèekávanì a na jejich pøípravu zbýval pouhý mìsíc. Pøedvolební agitace a shromažïování volebních fondù jistì nemohlo probìhnout tak, jak by si sami sionisté pøedstavovali vzhledem k závažnosti, kterou tìmto volbám pøikládali. Kromì toho byla pol182

sko-židovská kandidátka pro Židy v Èechách, na Slovensku a Podkarpatské Rusi úplné novum, které bez dostateèné agitace a objasnìní mohlo židovské volièe spíše odradit. Urèitou roli hrál i pesimismus, který nìkteøí židovští volièi pociovali po dvou neúspìšných kandidaturách Židovské strany. To všechno snad mohly být dùvody proè v celkové bilanci Židovské stranì hlasù oproti r. 1925 ubylo (kromì Podkarpatské Rusi). Rokem 1929 zaèala v židovské národní politice v Èeskoslovensku nová etapa. Po desetiletém úsilí o vlastní židovské zastoupení pøišel zasloužený úspìch. Oba židovští poslanci zaèali aktivnì prosazovat hlavní body sionistického programu v parlamentu (aktivnì se úèastnili pøi reformì zákona o státním obèanství, intervenovali proti zavádìní povinného nedìlního klidu na Slovensku, podíleli se na úpravách v exekuèním právu, protestovali proti rostoucí vlnì antisemitismu atd.) Vstoupili jako hospitanti do klubu èeskoslovenské sociální demokracie, aby mohli uplatòovat právo interpelace a získat zastoupení v nìkterých parlamentních výborech. V r. 1931 byl po smrti Ludvíka Singera zvolen jeho nástupcem dr. Angelo Goldstein, který dùstojnì representoval židovskou menšinu v èeskoslovenském parlamentu i po volbách r. 1935. POZNÁMKY 1

R. 1920 získala Židovská strana 79 714 hlasù (bez úèasti Podkarpatské Rusi), což byla zhruba polovina všech židovských hlasù. V roce 1925 se její volební výsledek rovnal již 98 845 hlasù.

2

Židovské zprávy, roè. 11, è. 3, 13. 1. 1928, s. 1.

3

Židovské zprávy, roè. 11, è. 14, 30. 3. 1928, s. 1.

4

Strana vznikla 19.10.1925 v Bratislavì, tzn. necelý mìsíc pøed volbami do Poslanecké snìmovny (15.11.). Viz Státní oblastní archiv Bratislava, fond Župní úøad v Bratislavì, pres., 8833/1925.

5

The Jews of Czechoslovakia, díl 2. Philadelphia – New York 1968, s. 272.

6

Konflikty vnášeli také do židovských obcí. Ortodoxní slovenské obce byly zmítány spory mezi èlenstvem obcí a stoupenci správcù bratislavské kanceláøe. Viz Album representantù všech oborù veøejného života èeskoslovenského. Praha 1927, s. 494.

7

Ve skuteènosti sionisté nebyli zastánci sekularizace Židovstva. Naopak tvrdili, že náboženskou a národní stránku židovství od sebe nelze oddìlovat.

8

The Jews of Czechoslovakia, díl 2., New York – Philadelphia 1968, s. 292.

9

Státní okresní archiv Litomìøice se sídlem v Lovosicích, fond Okresní úøad Litomìøice, inv. è. 293/2491, kart. 66.

10

Organizaènì byla strana rozdìlena na tøi župy se sídly v Bratislavì, Košicích a Užhorodì.

11

Slovenský národný archív (dále SNA) Bratislava, fond Krajinský úrad Bratislava – pres., inv. è. PIV-žid., kart. 115.

183

12

Zajímavou postavou byl v této souvislosti pøedseda èsl. sociální demokracie na Podkarpatské Rusi ing. Neèas, který se sionisty sympatizoval, sledoval jejich aktivity na Podkarpatské Rusi a s nìkterými pøedáky byl v kontaktu. Viz korespondence s L. Singrem, kde jej upozoròuje na tajná jednání sionistických vùdcù s agrární stranou. Státní ústøední archiv (dále SÚA) Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

13

Místopøedsedou pro východoslovenský okres (se sídlem v Košicích) byl zvolen dr. Ferbstein, pro Podkarpatskou Rus (Užhorod) dr. Moric Juszkovits. Viz SNA Bratislava, fond Krajinský úrad Bratislava – pres., inv. è. PIV-žid., kart. 115.

14

SNA Bratislava, fond Krajinský úrad Bratislava – pres., inv. è. PIV-žid., kart. 115.

15

Tamtéž.

16

Židovské zprávy, r. 11, è. 19, 27. 4. 1928, s. 1; Selbstwehr, r. 22, è. 16, 20. 4. 1928, s. 4.

17

Židovské zprávy, r. 11, è. 20, 4. 5. 1928, s. 1.

18

Židovské zprávy, r. 11, è. 47, 9. 11. 1928, s. 2.

19

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, katr 9.

20

Tamtéž.

21

Èeskoslovenská statistika, sv. 51, Volby do Poslanecké snìmovny v listopadu 1925, Praha 1926.

22

Židovské zprávy, r. 11, è. 51, 7. 12. 1928, s. 1.

23

Pøesto byla jejich kulturní úroveò pøece jen vyšší než u rusinského obyvatelstva, napø. problém negramotnosti nebyl nikdy mezi Židy zdaleka tak velký. Statistické údaje jsou v tomto smìru ponìkud zavádìjící (Chaim Kugel ve sborníku Podkarpatská Rus z r. 1936 uvádí až 30 % negramotných mezi karpatoruskou židovskou populací pøed první svìtovou válkou), nebo nerozeznávají pohlaví. Takže zatímco mezi podkarpatskými Židy mužského pohlaví bychom stìží našli úplného analfabeta, protože každý z nich umìl aspoò èíst hebrejsky, ženskému vzdìlání se vìnovala malá pozornost. Viz Brody, Jindøich: Židé v Podkarpatské Rusi, in: Podkarpatská Rus, Praha 1923.

24

Židovské zprávy, r. 11, è. 26, 15. 6. 1928, s. 1.

25

Židovské zprávy, r. 11, è. 46, 1. 11. 1928, s. 2–3.

26

Unie sionistù – revisionistù: jedna ze sionistických stran pøi Svìtové sionistické organizaci. Jak vyplývá z názvu, usilovali o revizi sionistického hnutí, oproštìní od socialistických, náboženských aj. pøívlastkù a návrat k pùvodnímu sionismu Theodora Herzla.

27

Židovské zprávy, r. 11, è. 38, 7. 9. 1928, s. 1–2, 6–7.

28

Tamtéž.

29

Chaim Kugel (øeditel hebrejského gymnázia v Mukaèevì a od r. 1935 poslanec za ŽS) si v korespondenci s Emilem Marguliesem stìžoval na nedostatek financí pro pøedvolební kampaò a žádal podporu z historických zemí. Na základì jeho prosby Margulies mezi sionisty v Èechách uspoøádal velkou penìžní sbírku. Viz SÚA Praha, fond Pozùstalost dr. Emil Marguliese, sign. 36, kart. 9.

30

Židovské zprávy, r. 11, è. 38, 7. 9. 1928, s. 1–2.

31

Viz SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, Kugelùv dopis Marguliesovi z 28.10.1928, kart. 9.

32

Emil Margulies byl pøímo povìøen vedením kampanì na Podkarpatské Rusi. Viz SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart 9. 184

33

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

34

Židovské zprávy, roè. 11, è. 51, 7. 12. 1928, s. 1.

35

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

36

Tamtéž.

37

Tamtéž.

38

Tamtéž. Dopis E. Marguliese sionistickému Výkonnému výboru v Moravské Ostravì z 22. 12. 1928.

39

Židovské zprávy, r. 12, è. 1, 4. 1. 1929, s. 1–2.

40

Židovské zprávy, r. 12, è. 6, 8. 3. 1929, s. 3.

41

O obsazení získaných mandátù byly vedeny vleklé spory mezi ostravskou centrálou a Obvodním výborem v Praze. Pøedseda dr.Emil Margulies, jako pøedstavitel radikálních sionistù, kritizoval zejména nominaci dr. Julia Reisze. Viz SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 37, katr. 9.

42

Židovské zprávy, r. 12, è. 46, 1. 1. 1929, s. 1.

43

Židovské zprávy, r. 11, è. 9, 23. 2. 1928, s. 6.

44

The Jews of Czechoslovakia, díl 2., New York – Philadelphia 1968, s. 280.

45

Židovské zprávy, r. 11, è. 48, 16. 11. 1928, s. 1.

46

Židovské zprávy, r. 12, è. 42, 4. 10. 1929, s. 1.

47

Dr. Leon Wolf (ZSK), hospitant poslaneckého klubu èeských agrárníkù.

48

„...Ještì jednou zdùrazòujeme: jde o více než o zemské volby! Z tohoto hlediska upírají se k moravským Židùm zraky široké židovské veøejnosti celého státu.“ viz Židovské zprávy, roè. 11, è. 48, 16. 11. 1928, s. 1.

49

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

50

Zemský archiv v Opavì (dále jen ZA Opava), fond Policejní øeditelství Moravská Ostrava (dále jen PØ Moravská Ostrava), pres., 1928, inv. è. 2566, kart. 280.

51

„Durch diesen Pakt wird in keiner Weise die selbstständige Politik, die bisher von der Jüdischen Partei betrieben wurde, berührt; die Wahlgemeinschaft ist eine durchaus technische, nur für Wahlen bestimmt. Der Pakt gilt auch für die Wahlen in die Nationalversammlung; darin liegt die besondere Bedeutung für die Jüdische Partei.“ Viz SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

52

Další židovští kandidáti figurovali na 8. a 11. místì listiny (dr. Karel Neumark z Mor. Ostravy a dr. Josef Kleiner z Prostìjova). Viz SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

53

Èeskoslovenská statistika, sv. 31. Volby do Poslanecké snìmovny v listopadu 1925, Praha 1926.

54

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

55

Nejvìtší úbytek polských hlasù byl zaznamenán v soudním okrese Jablunkov, kde v r. 1925 polské strany získaly 56,68 % hlasù, kdežto r. 1928 ve spojení s ŽS jen 48,38 %. Bylo to pøipisováno nechutí silnì katolického volièstva na Jablunkovsku volit kandidátku se Židy. Srovnání s parlamentními volbami r. 1925 se ovšem nedá provést pøesnì, nebo tyto volby vycházely z jiného právního základu. Volební právo pro volby do Poslanecké snìmovny náleželo všem obèanùm nad 21 let, kteøí mìli alespoò tøímìsíèní pobyt na území ÈSR. Pro zemské volby musel mít voliè trvalé bydlištì v ÈSR nejménì jeden rok a jeho vìk nesmìl 185

být pod 24 let. Další dùležitý rozdíl pøedstavovalo odejmutí volebního práva osobám èinným ve vojenské službì a èetnictvu. To znamená, že poèet osob oprávnìných volit byl r. 1928 znaènì snížen. Viz Èeskoslovenská statistika, sv. 60. Volby do zemských zastupitelstev roku 1928, Praha 1929, s. 10–12. 56

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

57

„Die Voraussetzung für ein Auftreten bei den Nationalversammlungswahlen kann einzig und allein durch eine Bindung mit den polnischen Sozialisten geschaffen werden. Dies setzt aber sofortige Verhandlungen mit der polnischen Sozialdemokratie voraus, weil meiner Überzeugung nach selbst ein Zustimmung der polnischen Sozialisten gegen den Widerstand der tschechischen Sozialdemokratie (ev. deutschen Sozialdemokratie) unter Umständen wertlos wäre.“ (dopis dr.Märze adresovaný Marguliesovi 6.12.1928). Viz SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 36, kart. 9.

58

Gawrecki, Dan: Tìšínsko v období mezi svìtovými válkami. In: Nástin dìjin Tìšínska, Ostrava 1992, s. 90.

59

SÚA Praha, fond Margulies Emil dr., sign. 37, kart. 9.

60

Kandidátní listinu do Senátu mìl pùvodnì vést dosavadní polský poslanec dr. Leon Wolf, nìkolik týdnù pøed volbami byl však nahrazen Josefem Jungou. Viz ZA Opava, fond PØ Moravská Ostrava – pres., inv. è. 2462, kart. 293.

61

ZA Opava, fond PØ Moravská Ostrava – pres., inv. è. 2462, kart. 293.

62

Tamtéž.

63

Židovské zprávy, r. 11, è. 42, 4. 10. 1929, s. 1.

186

ZUSAMMENFASSUNG DIE WAHLPOLITIK DER ZIONISTEN AM ENDE DER 20. JAHRE Marie Crhová Die Jüdische Partei, die in der ersten Tschechoslowakischen Republik die Interessen der Juden als einer nationalen Minderheit repräsentierte, erfreute sich seit ihrer Gründung im Jahre 1919 bei der jüdischen Bevölkerung relativ großer Unterstützung. Infolge der ungünstigen Wahlgesetze und der Uneinigkeit der jüdischen Wähler erreichte sie bis 1929 nicht ihren Hauptziel – die Vertretung im Parlament. In dieser Richtung setzte die Jüdische Partei bis die zweite Hälfte der 20. Jahre am meisten auf die Kraft der jüdischen Bevölkerung in Karpaten-Ruthenien. Nach der zweiten erfolgslosen Kandidatur im Jahre 1925 begannen die zionistischen Politiker (die dominant in der Jüdischen Partei waren) um Änderung des bisherigen Vorgangs zu erwägen und werteten ihre politische Taktik um. Die Wahrscheinlichkeit des Sieges unter den jüdischen Wählern im Osten der Republik wurde durch die Opposition des Orthodoxen Landesbüros in Bratislava vermindert. Das Büro gründete vor den Parlamentswahlen 1925 die Jüdische Wirtschaftspartei und zwar mit dem Ziel, den Gewinn der zionistischen Jüdischen Partei zu vermindern. Auch die Kampagne der tschechischen Agrarier in Karpaten-Ruthenien, die die ökonomischen Vorteile der armen jüdischen Bevölkerung versprach, entzog die Stimmen für Zionisten. Zu Änderung der Taktik wurden die Zionisten von außen und zugleich auch wegen der neuen Verhältnisse innerhalb der Partei gezwungen. Auf dem Kongreß der Jüdischen Partei in Košice im März 1928 wurde eine neue Fraktion gebildet, die vom zionistischen Grundprinzip der Minderheitenpolitik abrückte und die Bildung der einheitlichen jüdischen Kandidatenliste in der Slowakei und in Karpaten-Ruthenien erstrebte. Unter dem ursprünglichen Namen begann die reformierte Jüdische Partei über einem gemeinsamen Vorgehen in den bevorstehenden Landeswahlen mit den orthodoxen Juden zu verhandeln. Die waren nämlich bis jetzt erbitterte Gegner der zionistischen Politik der Jüdischen Partei in der Slowakei und Karpaten-Ruthenien. Die größten Verdienste um das Erfolg dieses diplomatischen Manövers erwarb sich bestimmt der Vorsitzender der neuen Jüdischen Partei in der Slowakei und Karpaten-Ruthenien, Dr. Julius Reisz, ein fähiger und sehr ambitiöser Politiker. Die zionistische Zentrale in Moravská Ostrava (Mährisch Ostrau) und auch die Parteileitung der 187

Jüdischen Partei nahmen zum Verfahren der slowakischen Kollegen ablehnenden Standpunkt ein und unterstützten die reformierte Jüdische Partei auch nicht in den Wahlen 1928. Diese Tatsachen und der drohende neue Mißerfolg führten die Leitung der Jüdischen Partei zu Entscheidung, sich in politischen Zielen vor allem an die mährischen jüdischen Wähler zu orientieren. Die waren zwar nicht so zahlenmäßig stark wie im Osten der Republik, aber viel mehr zuverlässig, was die Ergebenheit für zionistische Gedanken betrifft. Aus den wahl-arithmetischen Gründen war es aber nötig, sich mit einem anderen politischen Subjekt in Mähren zu verbünden, welches aber den Juden, bezüglich des Wahlprogramms, die Unabhängigkeit lassen hätte. So entstand eine Vereinbarung über die Wahlzusammenarbeit mit den polnischen Minderheitenparteien. Diese Zusammenarbeit gelangte zu einem greifbaren Resultat schon in den Wahlen 1928, und zum erstenmal brachte sie auch zwei Abgeordnetenmandate für die Jüdische Partei in den Parlamentswahlen 1929. Die Wahlen in die Bezirks- und Landesvertretungen hatten vom Gesichtspunkt der Geschichte der jüdischen Nationalpolitik in der Tschechoslowakei eine besondere Bedeutung. Die Zionisten, trotz des drohenden Verlustes der Wählerunterstützung im Osten der Republik, ließen nichts von ihren Grundsätzen nach und überdies legten eine Grundlage für die künftige erfolgreiche polnisch-jüdische Zusammenarbeit. Ungeachtet des Erfolgs der Jüdischen Partei des Vorsitzenders Reisz wußten sie die Situation in der Slowakei vor den Parlamentswahlen zu konsolidieren und sich zunutze zu machen. Die jüdischen Abgeordneten, Dr. Ludvík Singer und Dr. Julius Reisz, standen dann am Anfang der neuen aktiven Etappe der jüdischen Politik in der Tschechoslowakei.

188

DILEMATA ŽIDOVSKÉ POLITIKY V ÈESKÝCH ZEMÍCH V LETECH 1933–1938 Jiøí Køesan Židovské politické proudy v èeských zemích vstupovaly do dìní tøicátých let v relativnì stabilizované podobì. Od konce minulého století se upevòovala a pozmìòovala organizaèní struktura ètyø hlavních proudù židovstva v èeských zemích: stoupencù asimilace (orientované na èeský èi nìmecký národ), sionismu, židovského socialismu a ortodoxního židovství. V profilaci jednotlivých proudù židovské politiky hrály od poèátkù vlivnou roli studentské spolky. Z nich bychom snad hned v úvodu mohli zmínit alespoò dva, v letech první republiky velice aktivní: na èeskou asimilaci orientovaný Akademický spolek Kapper a sionistický Spolek židovských akademikù Theodor Herzl. Po roce 1918 se upevòovaly politické struktury jednotlivých proudù v pevnìjších vazbách ve formì politických stran a politických spolkù, vìnujících se výluènì øešení politických dilemat. Reprezentantem èeskožidovského hnutí se v letech první republiky stal politický spolek Svaz Èechù-židù, ustavený v roce 1919.1 Tento spolek navázal na úsilí pøedváleèných asimilantských organizací, pøedevším Svazu èeských pokrokových židù a Politické jednoty èeskožidovské. Na rozdíl od nìmecky orientovaných židù se èeští asimilanti vyjadøovali pozitivnìji k zachování toho, co pøinášejí hostitelskému národu „vìnem“, èím jej obohatí. Otta Stross, dlouholetý pøedseda Svazu Èechù-židù, napøíklad vyjádøil názor, že v procesu asimilace nejde o popøení židovských hodnot, ale o „vzájemné pùsobení složky židovské a nežidovské k dobru vyššího národního celku“.2 Jindøich Kohn pak vyjádøil svou pøedstavu o asimilaci krédem: „Židovský nástroj života. Èeské životní dílo.“3 Nìmeètí asimilanti byli v Èeskoslovensku poèetnì slabší než jejich èesky orientovaní rivalové – poèetnìjší byli pouze na Moravì. Akèní rádius nìmeckých asimilantù neodvolatelnì slábl s rostoucím vlivem sionistù (pùsobení sionistù naopak nebylo pøíliš úspìšné v èeskožidovském prostøedí),4 s šíøícím se antisemitismem u Nìmcù a odporem Èechù proti „nìmèení“ židù. Úpadek vlivu nìmeckých asimilantù byl nadto objektivnì podmínìn rostoucí hospodáøskou silou Èechù a na tomto základì se zintenzivòujícími kontakty židù s národnostnì èeskými subjekty. Uvedené faktory prohlubujícího se ústupu nìmeckých asimilantù považuji za více odpovídající realitì, než názor, který vyjádøil Aharon

189

Moshe Rabinowicz,5 že totiž po roce 1918 došlo ke konjunturálnímu pøechodu židù od jednoho vládnoucího národa ke druhému. V každém pøípadì nìmeètí asimilanti ve tøicátých letech jako vlivná ofenzívní síla nevystupovali. Èeskoslovenští sionisté na rozdíl od svých oponentù z øad asimilantù, kteøí se považovali za pøíslušníky „hostitelského“ národa, hájili objektivní existenci židovského národa. Emanuel Rádl v roce 1934 na schùzi Ligy proti antisemitismu svým typicky bezohledným zpùsobem položil otázku, zda se sionismus nepokouší sjednotit židy na základì rasových a biologických charakteristik a zda se tak vlastnì svými východisky nepodobá hitlerismu. 6 Rádlova výtka byla jistì varující, nebyla však úplnì spravedlivá. Pøipomeòme, že napøíklad Max Brod vidìl v židovství pøedevším duchovní sílu, nacházející svùj inspiraèní zdroj v první øadì v talmudu.7 V židovské ideji a židovském národním programu rozpoznával Brod sílu schopnou odpovídat na základní otázky lidské existence a spoleèenského uspoøádání jiným zpùsobem než pohanství a køesanství. Politickým subjektem, který reprezentoval úsilí sionistù u nás, byla Židovská strana v Republice èeskoslovenské. Ta snad jako jediná v Evropì získala dokonce po roce 1929 stálé zastoupení v poslanecké snìmovnì parlamentu v poètu dvou mandátù. V øadách sionistù probíhalo v meziváleèném období tøíbení názorù, doprovázené i organizaèními zmìnami, diferenciací jednotlivých skupin, jíž se budeme v dalším textu podrobnìji zabývat. Právì tøicátá léta pøinesla v tomto smìru nìkterá zajímavá vyústìní. Židovští socialisté a stoupenci ortodoxního židovství ve svém vztahu k sionismu procházeli dlouhodobými zmìnami. Spoleèné pro pøíslušníky tìchto dvou jinak v podstatì protikladných proudù bylo, že jejich èást se angažovala pøímo v sionistickém hnutí a podílela se tak na utváøení jeho tváønosti – šlo na jedné stranì o èleny rùzných nemarxistických socialistických židovských skupin a na stranì druhé o pøívržence ortodoxní organizace Mizrachi, která byla velice aktivní pøedevším na východì republiky. Jiné skupiny židovských socialistù a ortodoxních židù nacházely svùj pomìr k hlavnímu sionistickému proudu obtížnìji (napøíklad sociálnì demokratický, marxismem inspirovaný spolek Poale Sion) nebo dokonce vstupovaly do nenávistné konfrontace s ním (ortodoxní organizace v Podkarpatské Rusi). Faktorem, který postavil problémy vzájemné komunikace židovských politických skupin i vztahù k politickým organizacím Èechù a Nìmcù do nové situace, byl pøíchod nacistù k moci v sousedním Nìmecku. Židovští pøedáci rozpoznali již pøed rokem 1933, že souèást nacistické doktríny tvoøí antisemitismus. Pøedvídali, že šíøící se protižidovská z᚝ mùže poznamenat i vztahy mezi Èechy, Nìmci a jejich židovskými spoluobèany v Èeskoslovensku. „Jsme svìdky, že protižidovská nenávist, vštìpovaná z Nìmecka, jeví se mnohým jako slibný 190

most pøátelství. Hrozný omyl, vìøí-li nìkdo v Èechách, že øíšský vlk se pak spokojí se židovským obìtním beránkem; a nejhroznìjší na nìm jest, že naše výstrahy sotva co poøídí,“8 prohlásil v závìru roku 1934 vedoucí pøedstavitel sionistického svazu Josef Rufeisen. Židé a Nìmci: v síti antisemitismu Je nutno øíci, že antisemitismus v øadách èeských Nìmcù ve tøicátých letech nebyl historicky novým jevem. Od vzniku republiky otevøely dokoøán dveøe židovským spoluobèanùm prakticky pouze dvì nìmecké politické strany: Deutschdemokratische Freiheitspartei9 a Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei. Židé patøili k nejvýznamnìjším èlenùm tìchto stran. Židé a Nìmci se vedle toho pøirozenì setkávali na pùdì internacionalistické Komunistické strany Èeskoslovenska. Na druhé stranì existovaly nìmecké organizace, které již ve dvacátých letech úzkostlivì dbaly na uchování „árijského charakteru“ svého èlenstva. Šlo o nìkteré studentské spolky i sportovní a tìlovýchovné organizace. Pøemìna antisemitismu ve vládní doktrínu v sousedním Nìmecku a její postupná aplikace nalezly u Nìmcù z èeských zemí pùdu pøipravenou vývojem pøedchozích desetiletí. Židovští pøedáci velice rychle pochopili, že události v Nìmecku mají devastující dopad na èeskoslovenskou spoleènost, a v první øadì právì na nìmecké spoluobèany. Již na poèátku dubna 1933 zorganizovali pøedáci èesky orientovaných asimilantù, sionistù a židovských sociálních demokratù pomìrnì mohutné protestní akce, jichž se úèastnili i obèané jiných národností. 6. dubna 1933 se konala veøejná schùze sionistù, jež pro velký zájem musela probíhat dokonce na dvou místech souèasnì (v Bet Haamu v Dlouhé tøídì a na židovské radnici v Maislovì ulici),10 a protestní manifestace spolku Poale Sion, jež probìhla v Lidovém domì za úèasti èeských a nìmeckých sociálních demokratù.11 Téhož dne se sešla èlenská schùze Svazu Èechù-židù.12 Všechny tøi zmínìné akce demonstrovaly shodnì odpor vùèi vlnì nacistického antisemitismu a vyjádøily ocenìní pomìrùm, panujícím v Èeskoslovensku. Ve stejném duchu pak vyznìla mohutná manifestaèní schùze Svazu Èechù-židù, jež se sešla 18. kvìtna 1933 v Plodinové burze.13 Obdobné protestní akce probìhly v dubnu a kvìtnu 1933 i mimo Prahu, napøíklad v Brnì a Moravské Ostravì. Novým fenomenem se v Èeskoslovensku tøicátých let stala poèetná emigrace z Nìmecka a pozdìji též z Rakouska. Její významnou èást tvoøili židé, z nichž mnozí se cítili být pøíslušníky nìmeckého národa. Osud nìmeckých židù byl mementem, jehož dosah bohužel nedošel docenìní. Do spontánnì vzniklých akcí na podporu emigrace z Nìmecka se vedle demokraticky smýšlejících Èechù a Nìmcù zapojili rovnìž židovští pøedstavitelé z èeských zemí. Již v dubnu 191

1933 se v Praze ustavil Výbor pro pomoc židovským uprchlíkùm.14 Pøedsedou výboru se stal pøedseda Nejvyšší rady svazu židovských náboženských obcí Josef Popper, mezi èleny výboru èteme jména známých sionistických politikù, jako byli poslanec Angelo Goldstein a pøedseda Židovské strany Emil Margulies. Obèas se projevovaly spory o výši i o adresáty podpory, vìnované emigraci z Nìmecka. Diskuse v pražské židovské náboženské obci, umocòované tradièní stranickou øevnivostí mezi sionisty a èeskými a nìmeckými asimilanty, vyústily v létì roku 1934 v iniciativu profesora Salomona Huga Liebena k založení Lidové strany židovské. K této iniciativì se pøipojili nìkteøí významnìjší èlenové Židovské strany.15 Za jeden z hlavních cílù nové skupiny pokládali její zakladatelé úkol dosáhnout toho, aby se podpory dostávalo pøedevším potøebným židùm – èeskoslovenským státním pøíslušníkùm, a teprve v druhé øadì uprchlíkùm z Nìmecka. Nacistický antisemitismus zasahoval svými dùsledky i vzájemné vztahy mezi èeskoslovenskými židy. Židé v èeských zemích se vzrùstajícími obavami sledovali zesilující vliv Sudetonìmecké strany mezi nìmeckými spoluobèany. Tato strana se ve druhé polovinì tøicátých let ve stále vìtší míøe inspirovala nacistickými návody k øešení židovské otázky.16 Vedle slovních útokù byly registrovány pokusy o bojkot židovských umìlcù a odborníkù i pokusy o bojkot židovských obchodù. Stoupenci èesky orientované asimilace a pøíznivci sionismu reagovali na vzrùstající nìmecký antisemitismus za hranicemi i u nás apelem k posílení vazeb s èeským národem a k odvrácení od nìmecké kultury. Pro èeské asimilanty byl tento požadavek samozøejmostí a ve tøicátých letech jej opakovali se zøejmým zadostiuèinìním. Sionistùm byl vždy vlastní velice korektní vztah k Republice èeskoslovenské, starší generace sionistù však byla vychována pøedevším v nìmeckém kulturním okruhu. Ve tøicátých letech vycházely ale také z øad sionistù èetné výzvy k židùm, aby zanechali „nìmèení“ a posílili pøátelské soužití s èeským národem. „Má a musí míti domácí Židovstvo vùli a snahu, aby se jazykovì bez výhrady svému prostøedí a jeho kultuøe pøizpùsobilo,“17 èteme v sionistických Židovských zprávách. Jak pøedáci sionismu, tak pøedstavitelé èesky orientovaných asimilantù vìtšinou po Hitlerovì nástupu k moci odmítli podpoøit výzvy k hospodáøskému bojkotu Nìmecka. Domnívali se, že bojkot by jen zhoršil postavení židù v Øíši. Vedoucí ideolog èeskožidovského hnutí Jindøich Kohn vyhlásil v roce 1933 dokonce „bojkot bojkotu“18 a vyzvedl princip neodpírání zlu jako základní zásadu praktické politiky vùèi Hitlerovì Nìmecku: „Jakmile Hitler stal se mimoøádnou mocí dìjinnou, je tøeba mu dáti, co náleží mimoøádné moci, totiž podmínky, aby pod otøesem mimoøádné odpovìdnosti dìjinné prohlédla a neodpírala vùli pøidati k moci moudrost.“ Iluze v možnost transformace nacistického reži192

mu nebyla v dobì, kdy Kohn formuloval tuto myšlenku, nièím neobvyklým. Odmítavé stanovisko k hospodáøskému bojkotu Nìmecka vyjádøil ještì v kvìtnu roku 1938 poslanec Židovské strany Angelo Goldstein. 19 Víra v postupnou nápravu pomìrù v Nìmecku se projevila napøíklad takovými akcemi, jako byla úèast družstva židovských sportovcù z pražských klubù Bar Kochba a Hagibor na oslavách židovského fotbalového klubu Hakoah Berlín v èervnu 1934. Úèastníky pøijal zástupce øíšského sportovního vùdce a nìkteré z nich pozval na pøedolympijské pøípravné kurzy.20 Toto gesto bylo u nás pøijímáno s oprávnìnou skepsí. Na konci roku 1935 již zástupci židovských sportovních klubù vyslovili odmítavé stanovisko k olympiádì v Nìmecku. (Pøipomeòme, že v záøí toho roku byly v Nìmecku schváleny norimberské zákony.) Èeskoslovenský olympijský výbor se k bojkotu olympiády nepøipojil, stanovisko židovských sportovcù však pøijal s pochopením. Praktickými dùsledky kritiky antisemitismu, pøicházejícího z nìmeckého prostøedí, byly diskuse mezi židy o zákazu nìmeckých kázání a nìmeckých nápisù v synagogách, výzvy k tomu, aby židé neposílali své dìti do nìmeckých škol a tyto školy nepodporovali, i vystupování židù z nìmeckých sdružení, jakými byly napøíklad tak známé pražské spolky jako Deutsches Haus, Urania èi Turnverein. Dodejme, že po Mnichovu získali pøevahu v nìmeckých spolcích nacisté, kteøí v mnohých pøípadech pøistoupili k jejich „oèistì“ od židù. Znaènou pozornost vzbudilo napøíklad vypuzení židù ze spolku Deutsches Haus na poèátku roku 1939. Pražstí židé patøili k tradièním oporám tohoto elitního spoleèenského klubu sídlícího na Pøíkopech. Èlenem výboru zvoleného v roce 1938 byl napøíklad Hans Petschek, pøíslušník známé podnikatelské rodiny, který však již registroval své vylouèení z bezpeèí londýnského exilu. Židé a Èeši – stíny sousedství Oba hlavní proudy židovstva v èeských zemích – èeští asimilanti i sionisté – zaujímaly loajální postoj k Èeskoslovenské republice od samého jejího vzniku. Tøicátá léta dávala pøedstavitelùm židovské populace možnost srovnání èeskoslovenských podmínek s vývojem v okolních zemích. Toto srovnání vyznívalo pro naši zemi velice pøíznivì. Slova ocenìní, která v té dobì vyøkli pøedstavitelé rùzných proudù židovské politiky, nebyla pouhou povinnou formalitou. „Rádi zjišujeme podstatný rozdíl v nazírání na židovskou otázku mezi... Nìmeckem a Èeskoslovenskem, jehož demokratické øády umožòují svobodný rozvoj každého jedince bez ohledu na jeho pùvod,“21 uvádìlo se v rezoluci èlenské schùze Svazu Èechù-židù, konané dne 6. dubna 1933. Na IV. sjezdu Židovské strany, konaném v kvìtnu 1938, prohlásil poslanec Angelo Goldstein, že v Evropì neexistuje jiný stát, který by poskytl židùm tolik práv, jako Èeskoslo193

venská republika.22 Hluboký respekt vùèi republice a jejím pøedstavitelùm zazníval i z øad sionistických revizionistù, a to i poté, co organizaènì opustili sionistickou organizaci.23 Pøitom revizionisté byli známi napøíklad svým kritickým postojem k Velké Británii za vykonávání mandátní správy v Palestinì. Úcta vùèi Èeskoslovensku byla vìtšinou spojována se jménem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Podivujeme se Republice èeskoslovenské, zemi, která je domovem práva a v níž je kultura výše cenìna než váleèné zbranì. Podivujeme se jejímu presidentu Masarykovi, jenž je obráncem práva,“24 prohlásil ve svém projevu pøedseda výkonného výboru svìtové sionistické organizace Nahum Sokolov na XVIII. svìtovém sionistickém kongresu, který se konal v srpnu 1933 v Praze. Bez zajímavosti není vysvìtlení, jež provázelo návrh na mimoøádné ocenìní, jež se Masarykovi dostalo založením osady, jež nesla jeho jméno: Kfar Masaryk.25 Èeskoslovenští sionisté zdùvodòovali tuto poctu (v Palestinì v té dobì existovala jediná obec, která nesla jméno pøíslušníka jiného než židovského národa – Balfouria) Masarykovým postojem v dobì známé „hilsneriády“, kladným stanoviskem k myšlence renezance židovského národa a budování nové domoviny v Palestinì, kam Masaryk v roce 1927 s dcerou Alicí zavítal jako jedna z prvních hlav státù, i „královskou“ moudrostí, s níž vládl v Èeskoslovensku. Pøedákùm èeskožidovské asimilace se pøirozenì pøíliš nelíbil Masarykùv kladný pomìr k sionismu. To ovšem nezkalilo jejich vztah k nìmu i jeho nástupci v prezidentském úøadu. „Díky obìma prvním presidentùm naší republiky není zde místa pro nìjaké rozsáhlejší protižidovské hnutí,“26 konstatoval Otta Stross. Stross spojoval neexistenci silného èeského antisemitismu s prosazením Masarykova humanitního programu. Nìkteøí starší vùdcové èeskožidovského hnutí byli èleny Masarykovy realistické strany. Èeskožidovští asimilanté se mohli vykázat šesti stovkami legionáøù i tím, že za úèast v domácím odboji za první svìtové války byli žaláøováni nìkteøí jejich vùdcové (napøíklad Bohdan Klineberger, Viktor Vohryzek, Stanislav Schulhof).27 Pøedstava Èeskoslovenska jako „ostrova demokracie“, v nìmž zùstala v pøíkrém rozporu se sousedními zemìmi zajištìna i v nelehké situaci tøicátých let lidská práva, je pøedstavou, jež se mùže opøít o øadu konkrétních skuteèností. Byla by však pøedstavou pøíliš lichotivou, kdybychom nepøiznali stíny meziváleèného vývoje v naší zemi. Antisemitismus v èeském prostøedí zùstal zejména ve své hrubé variantì vyhrazen pøedevším extrémním silám a politické „ulici“, ale jeho vlivu, po roce 1933 podepøeném potenciálem velkého západního souseda, musely èelit i hlavní politické síly. Antisemitismus se jevil mnohým jako pouto èesko-nìmeckého pøátelství.

194

Èeským nacionalistùm na jedné stranì lichotil pøíklon èeskožidovských asimilantù k èeskému národu, na druhé stranì však z ryze úèelových dùvodù oceòovali také pùsobení sionistù, které oslabovalo pozice nìmecky orientovaných židù v èeských zemích a tím nìmeckého národa jako celku. Právì v organizacích èeských nacionalistù však zaznívaly obèas temné tóny antisemitismu. Pozitivní vztah k židùm byl tedy mnohdy motivován spíše praktickými dùvody, než pohnutkami ideálními. Jako pøedevším politický kompromis lze konec koncù vnímat také sbližování èeských sociálních demokratù se sionisty. Argumenty antisemitismu, šíøené pøedevším z Nìmecka, se nestávaly jen inspirací pro nìkteré publicisty z nižších pater èeské žurnalistiky, ale pøedstavovaly vážnou výzvu také pro ty, kteøí základní východiska protižidovské ideologie odmítali. V lednu 1938 uveøejnil Ferdinand Peroutka v Pøítomnosti èlánek pod názvem „Nìco o èeském národu a židech“.28 Antisemitismus považoval autor za výraz nedostatku národní hrdosti, za „žalostné doznání neschopnosti vlastního národa“. Absenci brutálního antisemitismu v èeském národì spojoval ani ne tak s pùsobením vynikajících jedincù, jako spíše se skuteèností, že Èeši svou praktièností dokázali židùm konkurovat a zabránit jim tak v dosažení podílu na práci a výdìlku, který by byl „neúmìrný a dráždivý“. Peroutka varoval pøed zmìnou tohoto podílu, která by mohla vyvolat i v „rozumném“ èeském národì bouøi. Vyslovil se v této souvisloti proti pøílivu židù z východu (tehdy šlo pøedevším o židy z Rumunska). Peroutka v závìru svého èlánku pøipustil, že jeho øeè není „øeèí podle všech klasických zákonù citlivé humanity“. Zmínìný Peroutkùv èlánek i další tøi vìnované židovské otázce, které v Pøítomnosti uveøejnil do bøezna 1939, je nutno chápat v dìjinném kontextu: jejich autor v nich pøedevším vyjádøil obavy pøed selháním èeského národa a vzedmutím vlny antisemitismu pøi porušení køehkého statu quo. Víme, že Peroutkovy obavy byly plnì oprávnìné. K potlaèování nevraživosti pøispívaly živé kontakty mezi Èechy a židovskými organizacemi. Zvláštì aktivní byly v budování tìchto kontaktù èeskožidovské organizace. Na akcích Svazu Èechù-židù, Akademického spolku Kapper, Kruhu pøátel èeskoslovenských legionáøù židovského pùvodu èi jiných èeskožidovských spolkù vystupovali v druhé polovinì tøicátých let napøíklad Emanuel Rádl, Petr Zenkl, Františka Plamínková, Jan Blahoslav Kozák, Josef Lukl Hromádka, Bedøich Fuèík èi Josef Kopta, ale také tehdejší plukovník generálního štábu Emanuel Moravec. Èilé byly kontakty èeskožidovských organizací s èeskými èi národnostnì tolerantními spolky, jako byly Národní rada èeská, Èeskoslovenský èervený køíž, Èeskoslovenský ústav zahranièní, rùzné legionáøské a studentské organizace, Liga pro lidská práva, Liga proti antisemitismu. Na poèátku roku 1938 bylo dosaženo dohody, že zástupce Svazu Èechù-židù bude delegován do vedení Národní rady èeské.29 195

Èeskoslovenští sionisté se orientovali ve tøicátých letech pøedevším na kontakty s pøedstaviteli mezinárodního sionistického hnutí, jehož významnou souèást tvoøili. Jako respektovaná síla byli však èasto jejich zástupci oficiálnì konzultováni èeskoslovenskými vedoucími politiky. V prùbìhu tøicátých let docházelo v dùsledku vnitøního vývoje sionismu ke sbližování jeho pøedstavitelù s èeskými a nìmeckými sociálními demokraty. Ti byli pøirozenými partnery pøedevším svých židovských soudruhù, sdružených kolem spolku Poale Sion. Poalesionisté se ovšem na druhé stranì neomezovali pouze na kontakty s èeskými a nìmeckými sociálními demokraty. Na veøejné schùzi spolku Poale Sion, konané 7. února 1933, vystoupil napøíklad pacifista a køesanský myslitel Pøemysl Pitter.30 Výrazem sbližování sionistù a èeských sociálních demokratù se stalo uzavøení volebního paktu mezi Židovskou stranou a Èeskoslovenskou stranou sociálnì demokratickou pøed parlamentními volbami v roce 1935.31 Židovské stranì se díky tomu podaøilo znovu uhájit dva poslanecké mandáty (v roce 1929 získala tato strana zastoupení v parlamentu po uzavøení dohody s polskou støedostavovskou a polskou sociálnì demokratickou stranou). Vedle Angela Goldsteina do poslanecké snìmovny pøišel rovnìž zástupce židovských nemarxistických socialistù, øeditel hebrejského gymnázia v Mukaèevì, Chaim Kugel. Napìtí, vzrùstající vlivem událostí v Nìmecku, se nutnì projevovalo i v èeském prostøedí. Množily se útoky na židy, jimž bylo v tisku vytýkáno pøedevším jejich „nìmèení“. Slovní útoky bohužel v nìkterých pøípadech pøešly v pøímou konfrontaci, jak se stalo napøíklad v dobì pøedání insignií pražskou nìmeckou univerzitou Karlovì univerzitì. Vzhledem k tomu, že se na podnìcování antisemitských bouøí na konci roku 1934 aktivnì podíleli nìkteøí významní èlenové Národnì demokratické strany, vyjádøili pøedstavitelé židovské populace svou nelibost nad tímto faktem. Pozornost vzbudilo napøíklad vystoupení známého pražského advokáta Maxima Reinera, èelního pøedstavitele èeskožidovského hnutí, ze strany,32 která jej dokonce svého èasu nominovala jako svého poslaneckého kandidáta. Znaènì demoralizujícím dojmem zapùsobila na èeskou spoleènost mnichovská dohoda. Jedním z neblahých dùsledkù se stal i antisemitismus. Rostla intenzita výpadù proti židùm, pøipomínala se nacistická inspirace pøi øešení židovské otázky a sílil tlak na vyluèování židovských spoluobèanù ze spolkù a korporací. Na konci listopadu 1938 dospìla vládnoucí Strana národní jednoty k rozhodnutí, že nebude pøijímat za èleny pøíslušníky „cizích“ národností.33 V závìru roku 1938 a na zaèátku roku 1939 došlo k øadì aktù, které vyluèovaly židovské èleny ze spoleèných organizací. Je nutno kostatovat, že v té dobì selhala èást èeské intelektuální elity. Zvláštì patrný tlak na židy se po Mnichovu projevil v promi196

nentních spoleèenských klubech, sportovních klubech, autoklubech a korporacích advokátù, lékaøù a obchodníkù. Uveïme jediný pøíklad: na konci ledna 1939 vyvrcholila diskuse v Jednotì èesko-slovenských advokátù vylouèením 127 advokátù „neárijského“ pùvodu, mezi nimiž byl i pøedseda Svazu Èechùžidù Otta Stross.34 Horlivost èeských pøíslušníkù elitních povolání, kteøí podlehli svodu zbavit se konkurence, šla v mnohém nad rámec pøedstav Beranovy vlády. Pøitom právì pøedstavitelé èeských asimilantù v dobì mnichovské krize i po ní výraznì demonstrovali svou sounáležitost s èeským národem.35 Stíny èesko-židovského soužití se mìnily v dlouhou noc okupace, v jejímž prùbìhu k sobì stejnì trpící hledali znovu cestu. Židé a židé: propasti a mosty Rok 1933 zastihl èeskožidovské hnutí v situaci, kdy vrcholila generaèní výmìna vùdcù. Pøedstavitelé staré generace byli na odchodu (pøipomeòme alespoò, že v roce 1935 zemøel výrazný pøedstavitel této generace, Jindøich Kohn) a odpovìdnosti se ujímali mladší. Helena Krejèová upozornila na to, že èeskožidovské hnutí spìlo ve svém vývoji od øešení náboženských a etických problémù asimilace k jejímu vyrovnání se s èeským programem a posléze k hledání všelidských rozmìrù asimilace v letech první republiky.36 Na poèátku roku 1933 pøevzal vedení Svazu Èechù-židù Otta Stross,37 který vystøídal v pøedsednické funkci Viktora Teytze a setrval v ní s výjimkou let 1935–1936 až do likvidace spolku v roce 1939. Sionisté považovali Strosse spíše za pøedstavitele tradicionalismu v èeskožidovském hnutí.38 Pøes pøetrvávající nedùvìru zaèaly být budovány pod dojmem událostí v Nìmecku mosty mezi obìma nejvýznamnìjšími židovskými proudy v èeských zemích. Na svrchu zmínìné manifestaci Svazu Èechù-židù, konané dne 18. kvìtna 1933 v pražské Plodinové burze, vystoupil vedle èelných pøedstavitelù svazu též Walter Kauders, zástupce sionistického spolku Theodor Herzl. V Moravské Ostravì a v Brnì probìhly na zaèátku dubna toho roku schùze, jež uspoøádaly spoleènì místní židovské organizace rùzného politického zamìøení.39 Na tìchto schùzích se však projevilo, že mezi asimilanty a sionisty existují rozpory, které pøedstavují vážnou pøekážku jejich spolupráce. Trvalo konkurenèní pnutí mezi jednotlivými skupinami, rozcházelo se i hodnocení nìmeckých zkušeností a perspektiv židù v diaspoøe. Již na schùzi Svazu Èechù-židù, konané dne 6. listopadu 1933, prohlásil Otta Stross, že mezi asimilací a sionismem èní „nepøeklenutelná propast“.40 K prohloubení odcizení mezi èesky orientovanými asimilanty a sionisty možná ponìkud paradoxnì pøispìla nejvýznamnìjí událost pro èeskoslovenský sionismus tøicátých let – XVIII. svìtový sionistický kongres, který se konal na konci srpna 197

roku 1933 v Praze. Nestor èeskožidovského hnutí Jindøich Kohn se obrátil na pøedsedu výkonného výboru svìtové sionistické organizace Nahuma Sokolova s výzvou ke spolupráci obou proudù na základì „dìlby práce západnické a východnické“.41 Sionisté a asimilanti se mìli podle Kohna najít „jako dìlníci ze dvou východù tunelových“. Pøímé odpovìdi z tribuny kongresu se Jindøich Kohn nedoèkal, ovšem již v den jeho zahájení vyjádøil Angelo Goldstein pøesvìdèení, že jednání se stane „pádnou odpovìdí židovským útoèníkùm na sionismus“.42 Odmítnutí se pak Kohnovì iniciativì dostalo v èeskoslovenském sionistickém tisku.43 Shodné názory sionistù a èeských asimilantù (pozitivní vztah k ÈSR, odsouzení nacistického øešení židovské otázky a „nìmèení“ židù u nás) se pøes náznaky v roce 1933 nestaly bází pro budování pevnìjších vzájemných vztahù. Do popøedí se neodbytnì draly rozdílné pøístupy obou hlavních konkurenèních skupin. Oba proudy se nadále orientovaly spíše na národní prostøedí, s nímž se cítily být spjaty: sionisté na mezinárodní sionistické hnutí a èeští asimilanté na èeské subjekty. Oba proudy navíc byly zaujaty vlastními vnitøními problémy, jejichž øešení je vzdalovalo od globálních otázek a zastíralo tak pochopení jejich naléhavosti. Èeští asimilanti pùsobili ve tøicátých letech kompaktnìjším dojmem než sionisté. Pøesto i zde byli nositeli jistého pnutí nìkteøí èlenové Akademického spolku Kapper, jako byli Hanuš Bonn, Jiøí Orten, Egon Hostovský, Zdenìk Tohn èi Ervín Neumann, kteøí se zajímali o judaismus a tradièní zdroje židovského myšlení (rádcem jim v tomto smìru byl jeden ze zakladatelù asimilantského hnutí Augustin Stein a na druhé stranì též Jiøí Mordechaj Langer, který naopak v èeskožidovském hnutí nepùsobil), zamýšleli se nad všelidskými rozmìry židovství (ale i køesanství) a odmítali chápat asimilaci jako pouhé mechanické rozpuštìní židù v èeském národì.44 Vedení Svazu Èechù-židù ovšem, jak se zdá, dokázalo udržet vnitøní diskusi v mezích, jež zachovávaly integritu hnutí. Mnohem komplikovanìjší cestou procházelo ve tøicátých letech sionistické hnutí v èeských zemích. Povšimnìme si nejprve vývoje na levém køídle hnutí. Sociálnì demokratický spolek Poale Sion stál od poèátku dvacátých let mimo rámec sionistického svazu a jen s obtížemi pøekraèoval ve tøicátých letech zažitý stereotyp odporu vùèi sionistickému svazu a Židovské stranì jako „organizacím židovské buržoazie“. Spolek sám pøekonával ochromení zpùsobené rozkolem z poèátku dvacátých let, kdy došlo ke konfrontaci mezi pravicí a levicí, silnì inklinující k linii Komunistické internacionály.45 Teprve na konci dvacátých let stoupenci židovské sociální demokracie obnovovali organizaèní struktury. Ve stejné dobì se poalesionisté sbližovali s nemarxistickými socialisty a stoupenci Chaima Weizmanna mezi všeobecnými sionisty. Pøes intenzivní po198

litické námluvy a minimální programové rozdíly zùstal spolek Poale Sion organizaènì do roku 1937 mimo sionistický svaz v Èeskoslovensku. Nemarxistiètí socialisté patøili tradiènì mezi nejaktivnìjší pøedstavitele sionistického hnutí v Èeskoslovensku (pøipomeòme alespoò, že ideology tohoto proudu byli napøíklad Hugo Bergmann, Max Brod èi Hugo Herrmann). Slabinou tohoto køídla sionismu zùstávalo budování pevnìjších organizaèních vazeb – jejich skupiny zùstaly vìtšinou volnými sdruženími, jejichž pøedstavitelé se uplatòovali v sionistickém hnutí spíše jako vynikající jednotlivci. Peripetie vývoje jednotlivých organizací nemarxistických socialistù nedovoluje pøirozenì rozsah této studie sledovat.46 Sbližování sionistických sociálních demokratù a socialistù se støedovým proudem všeobecných sionistù nezùstalo bez vlivu na tváønost tohoto proudu. Jeho diferenciace na levicové køídlo (tzv. skupina A) a pravicovìji orientovanou skupinu B nenabylo u nás nijak dramatických rozmìrù z toho prostého dùvodu, že poslednì uvedená skupina nezískala v Èeskoslovensku témìø žádný vliv. Vùdcové všeobecných sionistù u nás, jako byli Josef Rufeisen èi Angelo Goldstein, kteøí souèasnì ovládali vedení sionistického svazu v ÈSR, pøedstavovali pevnou oporu skupiny A, sdílející politiku pøedáka svìtového sionistického hnutí Chaima Weizmanna. Dlouhodobì významného vlivu nedosáhli ve tøicátých letech ani stoupenci Emila Marguliese, který v dubnu roku 1935 odstoupil z funkce pøedsedy Židovské strany na protest proti volebnímu paktu s Èeskoslovenskou stranou sociálnì demokratickou.47 Dodejme pro úplnost, že zmínìná volební dohoda se nesetkala ve své dobì s bezprostøednì kladným ohlasem ani v øadách stoupencù spolku Poale Sion, kteøí se jí cítili odsunuti na vedlejší kolej. Výraznìjším zpùsobem zapùsobila na veøejnost v podstatì jen secese jiné skupiny od sionistické organizace. Jedná se o stoupence kontroverzního Vladimira Žabotinského, kteøí se oznaèovali jako sionisté – revizionisté (usilovali o revizi mírových smluv ve smìru posílení židovských zájmù v Palestinì). V roce 1935 opustili revizionisté svìtovou sionistickou organizaci a ustavili samostatnou Novosionistickou organizaci.48 Ta se mohla v Èeskoslovensku vykázat poèetným èlenstvem a sympatizanty (v roce 1935 mìli v ÈSR novosionisté více než 35 tisíc stoupencù) a aktivním pùsobením na veøejnost. O svých cílech informovala Ústøedna Novosionistické organizace v Republice èeskoslovenské 25. listopadu 1937 ministerstvo vnitra a ministerstvo zahranièních vìcí. Memorandum kritizovalo dosavadní organizaci vystìhovalectví pøedáky svìtového sionismu. Prohlásilo za úèelné organizovat vskutku masové vystìhovalectví za úèelem dosažení židovské vìtšiny v Palestinì. Revizionisté vyhlásili za svùj cíl zrušení britské mandátní správy a vytvoøení židovského státu v Palestinì – na východním i západním území od Jordánu.49 Pøestìhovalci byli na pobyt v nové 199

domovinì pøipravováni revizionistickými organizacemi po kulturní i fyzické stránce. O síle èeskoslovenských novosionistù svìdèila i skuteènost, že právì do Prahy byl svolán na pøelom ledna a února 1938 I. mezinárodní kongres Novosionistické organizace.50 Vladimir Žabotinský vystoupil 30. ledna s projevem pøed 1500 posluchaèi ve velkém sále Lucerny. Øeèník se kriticky vyslovil k samotné existenci britské mandátní správy v Palestinì i proti myšlence rozdìlení Palestiny na židovskou a arabskou èást. Projevem zostøujícího se konfliktu mezi doleva inklinující sionistickou organizací a revizionisty, požadujícími naopak utlumení sociálních požadavkù, se staly i spory kolem sionistických fondù, jež shromažïovaly prostøedky pro vystìhovalectví a budování palestinské domoviny. V sionistickém tisku se objevovaly stížnosti,51 že revizionistické organizace i jejich mládežnický spolek Brit Trumpeldor sabotují práci fondù Keren Kajemet Lejisrael a Keren Hajesod a preferují vlastní stranický fond Keren Tel Hay. Spory se vyznaèovaly mimoøádnou prudkostí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Východní èást republiky byla rovnìž dìjištìm konfliktù mezi sionisty a organizacemi ortodoxních židù, které stály v ostré opozici proti politickým a kulturním snahám sionistù. Pøíkladem, který ve své dobì rozèeøil hladinu dìní v Èeskoslovensku, byla událost, jež se odehrála v èervnu roku 1934 v Mukaèevì. Tamìjší vrchní rabín Chaim Eleazar Spira proklel v synagoze sionisty, nazval je neèistými a vyzval židy, aby neposílali dìti do hebrejského gymnázia v Mukaèevì. Spirova kletba vyvolala tiskovou válku mezi sionisty a ortodoxními židy, probíhaly soudní spory. Èeskožidovští pøedáci odsoudili Spirovu kletbu jako nekulturní. Eduard Lederer dokonce vyjádøil názor, že národní Židé jsou ze zákona chránìni jako národnostní menšina.52 Tento názor ovšem nesdílel Otta Stross, který neshledával žádné objektivnì existující znaky židovského národa.53 Lidové noviny ocenily Ledererùv projev jako gesto smìøující ke sbližování èeských asimilantù a sionistù.54 Lederer ovšem shodnì se Strossem odmítl budování hebrejského školství jako výstavbu nového ghetta. Jedinou oblastí, v níž se daøila ve tøicátých letech spolupráce mezi rùznými politickými proudy židovstva v èeských zemích, byla péèe o uprchlíky z Nìmecka a Rakouska. Ani tato spolupráce nebyla ovšem zcela oproštìna od starých øevnivostí. Až váleèná léta, kdy se i z èeskoslovenských židù stali bìženci ve své vlasti, vedla k intenzivní spolupráci pøi záchranných pracech. ***

200

Vývoj ve tøicátých letech byl v urèující míøe poznamenán nástupem nacismu v Nìmecku, který vynesl do popøedí téma nacionálního sobectví a konfrontace. Dezintegraèní tendence zasahovaly i do vývoje židovstva v èeských zemích. Projevilo se to v první øadì ve vztahu k organizacím Èechù a Nìmcù. Ty ve stále vìtší míøe èelily a v mnohých pøípadech podléhaly svodùm antisemitismu, který se stával falešným ventilem vlastní nedokonalosti, nesplnìných oèekávání a dìjinných zklamání. Antisemitismem byli v prvním sledu zasaženi stoupenci nìmecké asimilace a ti ze stoupencù sionismu, kteøí vyrùstali v nìmeckém kulturním prostøedí. Demoralizace zasahovala postupnì i èeskou spoleènost (vèetnì èeských elit) a nabyla vrcholu po šoku, zpùsobeném mnichovskou konferencí. Soumrak èeskoslovenské demokracie na konci tøicátých let obnažil její slabiny. Nemùže ovšem zastøít skuteènost, že meziváleèné Èeskoslovensko bylo zemí, která dokázala vytvoøit pomìrnì pøíznivé podmínky pro život domácího židovstva i uprchlíkù ze sousedních zemí. Výrazný symbol demokracie a tolerance spatøovali židovští pøedstavitelé pøedevším v obou presidentech republiky – Tomáši G. Masarykovi a Edvardu Benešovi. Židé v Èeskoslovensku vyslali v roce 1933 svým spoluobèanùm signál znepokojení nad tím, že nacistická ideologie, jejíž souèást pøedstavoval také antisemitismus, se stala vládní doktrínou v sousedním Nìmecku. Tato výstraha zùstala nedocenìna. Naopak, pro øadu Èechù a Nìmcù reprezentoval nacistický antisemitismus lákavý most pøátelských kontaktù s velkým sousedem. Zdá se, že ani židé v èeských zemích si zcela neuvìdomili strašlivé memento událostí v Nìmecku. Aktivity namíøené proti antisemitismu jakoby ztrácely v prùbìhu èasu na intenzitì, šíøi zábìru a údernosti. Vytrácely se také náznaky možné spolupráce mezi jednotlivými židovskými proudy. Trvalo pøedevším konkurenèní pnutí mezi sionisty a èesky orientovanými asimilanty. Øešení vnitøních problémù a stále znovu propukající konflikty mezi židovskými organizacemi bránily soustøedìní na opravdu základní dilema tøicátých let, které se blížilo svému tragickému vyústìní. POZNÁMKY 1

Viz Archiv hlavního mìsta Prahy, Policejní øeditelství v Praze, sign. SK/XXI/149.

2

Stross, O.: Vývoj židovské otázky po svìtové válce. Praha 1937, s. 54.

3

Kohn, J.: Asimilace a vìky. Praha 1936, s. 112.

4

Skuteènost, že k nìmecké kultuøe inklinující židy získávali na svou stranu pøedevším sionisté, lze statisticky prokázat. Srv.: Boháè, A.: Národní pomìry v Èechách podle nového sèítání lidu. Praha 1931, s. 9.

5

The Jews of Czechoslovakia, díl 1. Philadelphia – New York 1968, s. 210–211. 201

6

K Rádlovì pøednášce a ohlasech na ni srv. Židovské zprávy, roè. 17, è. 19, 11.5.1934, s. 2. Židovské zprávy, roè. 17, è. 24, 15.6.1934, s. 2.

7

Brod, M.: Heidentum, Christentum, Judentum, díl 2. München 1921, s. 332.

8

Židovské zprávy, roè. 18, è. 1, 4.1.1935, s. 1.

9

K této stranì a významnému podílu židù na její práci srv. hodnocení J.W.Brügela in: The Jews of Czechoslovakia, díl 2. Philadelphia – New York 1971, s. 247.

10

Židovské zprávy, roè. 16, è. 14, 7.4.1933, s. 1.

11

Státní ústøední archiv (dále jen SÚA), Prezídium ministerstva vnitra (dále jen MV-pres.), inv. è. 225-1323-1, s. 115–118, sign. X/Ž/6.

12

SÚA, MV-pres., inv. è. 225-979-13, s. 170, sign. X/Ž/62.

13

Rozvoj, roè. 40, è. 21, 26.5.1933, s. 1.

14

Srv. Židovské zprávy, roè. 16, è. 14, 7.4.1933, s. 5. Židovské zprávy, roè. 16, è. 15, 14.4.1933, s. 2.

15

SÚA, Prezídium Policejního øeditelství v Praze (dále jen PP), sign. Z 33/8, kart. 1903.

16

Srv. napø. Jüdischer Almanach für das Jahr 5697. Praha 1936, s. 46.

17

Židovské zprávy, roè. 16, è. 15, 14.4.1933, s. 1.

18

Rozvoj, roè. 40, è. 13, 31.3.1933, s. 1.

19

SÚA, Ministerstvo zahranièních vìcí – výstøižkový archiv I (dále jen MZV-VA I), inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Lidové noviny, 17. 5. 1938

20

Židovské zprávy, roè. 17, è. 23, 8.6.1934, s. 5.

21

SÚA, MV-pres., inv. è. 225-979-13, s. 170, sign. X/Ž/62.

22

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Lidové noviny, 17. 5. 1938

23

Srv. vystoupení Vladimira Žabotinského na I. mezinárodním kongresu revizionistù dne 30. ledna 1938. SÚA, MV-pres., inv. è. 225–979-12, s. 106–108, sign. X/Ž/6/2.

24

SÚA, MV-pres., inv. è. 225-1323-1, s. 55, sign. X/Ž/6.

25

Židovské zprávy, roè. 18, è. 2, 11.1.1935, s. 2.

26

Stross, O.: Vývoj židovské otázky po svìtové válce. Praha 1937, s. 21.

27

Tamtéž, s. 54.

28

Pøítomnost, roè. 15, è. 3, 19.1.1938, s. 33–34. K Peroutkovým èlánkùm o židovské otázce srv. Krejèová, H.: Židé a èeská spoleènost. In: Akce Nisko v historii „koneèného øešení židovské otázky“. Ostrava 1995, s. 54–60.

29

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Lidové noviny, 31.1.1938.

30

SÚA, MV-pres., inv. è. 225-979-14, s. 25, sign. X/Ž/6/2.

31

Srv. Jüdischer Almanach auf das Jahr 5696. Praha 1935, s. 33.

32

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Èeské slovo, 6.12.1934.

33

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Expres, 28.11.1938.

34

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2321 – Národní noviny, 28.1.1939.

35

Srv. SÚA, Prezídium Zemského úøadu v Praze, inv. è. 207-1402-24, sign.8/5/53/64. SÚA, PP, sign. Z 33/16, kart. 1903.

202

36

Židé v novodobých dìjinách. Praha 1997, s. 21.

37

Rozvoj, roè. 40, è. 5, 3.2.1933, s. 1.

38

Viz Židovské zprávy, roè. 16, è. 5, 3.2.1933, s. 5.

39

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Národní osvobození, 7.4.1933, Lidové noviny, 7.4.1933.

40

Rozvoj, roè. 40, è. 42, 17.11.1933, s. 4.

41

Rozvoj, roè. 40, è. 40, 3.11.1933, s. 1.

42

SÚA, MV-pres., inv. è. 225-1323-1, s. 96-97, sign. X/Ž/6.

43

Židovské zprávy, roè. 16, è. 44, 17.11.1933, s. 1–2.

44

Srv. hodnocení E.Hostovského in: The Jews of Czechoslovakia, díl 2. Philadelphia – New York 1971, s. 153.

45

K vývoji spolku Poale Sion u nás po roce 1918 viz tamtéž, s. 78n. Srv. též SÚA, MV-pres., inv. è. 225-979-14, s. 91, sign. X/Ž/6/2.

46

K tomu srv. studii O. K. Rabinowicze in: The Jews of Czechoslovakia, díl 2. Philadelphia – New York 1971, s. 60n.

47

Židovské zprávy, roè.18, è.15-16, 17.4.1935, s.1.

48

Wlaschek, R. M.: Juden in Böhmen. München 1990, s. 71.

49

SÚA, MV-pres., inv. è. 225-851-1, s. 50–52, sign. X/Ž/8.

50

Srv. SÚA, MV-pres., inv. è. 225-979-12, s. 106–108 a 111–112, sign. X/Ž/6/2. SÚA, MVpres., inv. è. 225-851-1, s. 108, sign. X/Ž/6.

51

Srv. Židovské zprávy, roè. 17, è. 42, 19.10.1934, s. 2. Židovské zprávy, roè. 18, è. 39, 27.9.1935, s. 4.

52

Rozvoj, roè. 42, è. 1, 4.1.1935, s. 1. Rozvoj, roè. 42, è. 7, 15.2.1935, s. 1.

53

Rozvoj, roè. 42, è. 4, 25.1.1935, s. 1.

54

SÚA, MZV-VA I, inv. è. 1150, sign. n7, kart. 2320 – Lidové noviny, 13.1.1935.

203

ZUSAMMENFASSUNG DIE DILEMMATA DER JÜDISCHEN POLITIK IN DEN TSCHECHISCHEN LÄNDERN IN DEN JAHREN 1933–1938 Jiøí Køesan In der Studie behandelt der Autor die Ideen- und Organisationsentwicklung der vier Strömungen des Judentums in den tschechischen Ländern in den Jahren 1933–1938: der Anhänger der Assimilation (die orientierten sich an die tschechische oder deutsche Nation), des Zionismus, des jüdischen Sozialismus und des orthodoxen Judentums. Die Entwicklung der jüdischen politischen Subjekte wurde mit dem stärkenden Antisemitismus der Deutschen in den tschechischen Ländern gekennzeichnet, der spitzte sich unter dem Einfluß der Befestigung der Nazidiktatur in Deutschland zu. Zu Gegnern des Antisemitismus in der zweiten Hälfte der 30. Jahre gehörten von den deutschen politischen Parteien im wesentlichen nur die Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei und wenig einflußreiche Deutschdemokratische Freiheitspartei, in denen sich bedeutend die Politiker jüdischer Abstammung durchsetzten. Auf den stärkenden deutschen Antisemitismus reagierten die Juden mit der Verstärkung der Kontakte mit den tschechischen demokratischen Organisationen. Die korrekte Beziehung der Repräsentanten praktisch aller bedeutenderen politischen Organisationen zur Tschechoslowakischen Republik und besonders zu beiden Präsidenten der Republik (T. G. Masaryk und Edvard Beneš) wurde nach 1933 nicht einmal öffentlich demonstriert (in der Studie ist z.B. die Ehre erwähnt, die dem Präsidenten Masaryk aus Anlaß der tschechoslowakischen Zionisten durch die Gründung der Gemeinde in Palästina namens Kfar Masaryk zuteilt wurde). Auch die tschechoslowakischen politischen Parteien blieben vor den Verführungen des Antisemitismus nicht bewahrt. Einige Politiker sahen im Antisemitismus die Brücke zu neuer Freundschaft mit Deutschem Reich. In der Beziehung zu Juden versagte dann ein Teil von tschechischer Elite eindeutig nach der Münchner Viermächtekonferenz 1938. Zur Unterdrückung der gegenseitigen Gehässigkeit in den 30. Jahren trugen im Gegenteil die Kontakte zwischen den Tschechen und den jüdischen Organisationen bei. In der politischen Sphäre kann als Beispiel der Mündung dieser Kontakte der Pakt dienen, den vor den Parlamentswahlen 1935 die Tschechoslowakische Sozialdemokratische Partei mit der Jüdischen Partei abschloß. Die Machtübernahme von Nazis wurde zum Impuls für Zusammenarbeit unter den einzelnen jüdischen Organisationen. Die manifestierten gemeinsam ihren 204

Widerstand gegenüber dem nazistischen Antisemitismus und denen, die sich damit in der Tschechoslowakei inspirieren lassen wollten, demonstrierten die positive Beziehung zu humanistischen und demokratischen Prinzipien, arbeiteten bei der Fürsorge für Flüchtlinge aus Deutschland mit. Relativ schnell verflog aber die Bereitwilligkeit zur Zusammenarbeit, und die jüdischen Parteivorstände erneuerten die gegenseitige Konkurrenzspannung. Besonders markant zeigte sie sich zwischen zwei jüdischen Hauptströmungen in den tschechischen Ländern: den Zionisten, zu deren politischen Repräsentanten die Jüdische Partei wurde, und den tschechischen Assimilationsanhänger, die in dem Bund der Tschechen – Juden (Svaz Èechù – židù) und anderen Vereinen vertreten waren. Man kann sagen, daß nicht nur Tschechen und Deutschen, sondern auch die Juden die Schicksalsbedeutung der Ereignisse in Deutschland nicht genug hoch geschätzt haben. Die Lage nach 1933 war kompliziert auch dadurch, daß die einzelnen jüdischen Strömungen viele innere Dilemmata lösen mußten, die aus der Zuspitzung der eigenen Ideenprofil hervorgingen. Die Bewegung der tschechischen Assimilationsanhänger machte einen relativ kompakten Eindruck, wenn auch darin die innere Diskussion zum Ausdruck kam, die über die Verhältnis zum Zionismus und zu den traditionellen jüdischen Werten nachdachte. Der Einfluß der deutschen Assimilationsanhänger ließ nach dem Jahre 1933 aus den begreiflichen Gründen unaufhaltbar nach. Die manchen wurden zu Gönnern des Zionismus. Die orthodoxen Juden steuerten dem anwachsenden Einfluß der Zionisten vor allem in der Slowakei und in Karpaten-Ruthenien. Es gewann nicht, die Position der orthodoxen Organisationen in den tschechischen Ländern am Ende der 30. Jahre markanter zu verstärken. Die höchst dynamische Entwicklung nach 1933 erfuhren die Organiationen der Zionisten und der jüdischen Sozialisten. Die Verstärkung des linken Flügels der Bewegung der ellgemeinen Zionisten und deren Annäherung mit dem sozialdemokratischen Verein Poale Zion und mit den nichtmarxistischen jüdischen Sozialisten stießen auf Widerstand der rechtsorientierenden und konservativen zionistischen Fraktionen: der orthodoxen Organisation Mizrachi, den Anhänger von Emil Margulies, der im Jahre 1935 auf die Funktion des Vorsitzenders der Jüdischen Partei resignierte, und vor allem auf Widerstand der in der Tschechoslowakei einflußreichen Revisionisten, die nach mehrjährigen Streiten im demselben Jahr die zionistische Weltorganisation verließen und mit ihr in den offenen Konkurrenzkampf eintraten. Die Revisionisten forderten die Abdämpfung der sozialen Ansprüche, die Stärkung der Disziplin in den jüdischen Organisationen und offensiven Fortgang bei der Besiedlung Palästinas.

205

AKCE ALBRECHT DER ERSTE. UDÁLOSTI 1. ZÁØÍ 1939 SE ZVLÁŠTNÍM ZAMÌØENÍM NA BRNO A JIŽNÍ MORAVU Miroslava Menšíková – František Vašek K souèasným úkolùm historikù. kteøí se zabývají druhou svìtovou válkou a bojem antifašistických sil proti nacismu, patøí snaha vyplnit bílá místa, která nebyla dosud vùbec zpracována, nebo byla v minulých desetiletích podávána zkreslenì èi zjednodušenì. Patøí sem mimo jiné i události po 15. bøeznu 1939, poèátky odboje a odporu èeské spoleènosti proti násilnému obsazení zbytku Èeskoslovenské republiky. Pro mìsto Brno to platí zvláštì. V historických pracích nebyly dosud zpracovány, až na nìkteré dílèí studie, události, které po okupaci zemì poznamenaly život mìsta. Jde napø. o zpracování toho, co pøedcházelo obsazení republiky poèátkem bøezna 1939 v Brnì a okolí, zejména provokace nìmecké menšiny a její podíl na 15. bøeznu a dnech následujících. Chybí vysvìtlení, zda vùbec v Brnì probíhala akce Gitter, kdy došlo v celé zemi k masovému zatýkání zejména èlenù KSÈ. Není ucelenì prozkoumáno, jak okupanti vytváøeli represivní policejnì-zpravodajský aparát, který se stal postupnì øídícím centrem perzekuce odpùrcù nacismu nejen v Brnì, ale na celé Moravì. Neexistuje systematické zpracování poèátkù odboje, projevù odporu èeských lidí v Brnì v prùbìhu roku 1939 a další otázky. Autoøi, aby pomohli vyplnit mezery ve zpracování událostí roku 1939, si vybrali akci nacistù, která nejen v Brnì, ale i v ostatních èástech Moravy nebyla dosud komplexnì zpracována: masové zatýkání v první den druhé svìtové války, 1. záøí 1939, v rámci tzv. akce Albrecht der Erste. Velká a promyšlenì pøipravená akce mìla zajistit nacistùm klidné zázemí v dobì, kdy jejich vojska napadla Polsko a rozpoutala svìtovou válku. Jistì se v této práci nepodaøilo objasnit všechno, co událostem pøedcházelo, a hlavnì podchytit bezezbytku všechny zatèené v Brnì a na jižní Moravì. (Pojmem jižní Morava autoøi ztotožòují Jihomoravský kraj podle správního rozdìlení z roku 1960.) Vyplývá to z nedostatku pramenù zejména oficiálních protektorátních úøadù, které jsou nedostateèné a musely být doplnìny výzkumem, který autoøi provedli v archivních fondech, denním tisku, literatuøe a fondech vzpomínek v  muzejních sbírkách. Autoøi se domnívají. že jejich práce dostateènì postihuje prùbìh celé akce, že podchytili vìtšinu dostupných pramenù k vylíèení prùbìhu akce Albrecht der Erste v Brnì a na jižní Moravì.1

206

Pøíprava akce Albrecht der Erste Základním strategickým plánem nìmeckých fašistù bylo získání nových životních prostorù, pomocí expanze rozšíøit území Nìmecka, dosáhnout nadvládu nad evropským kontinentem a znovudobýt ztracené kolonie. „Státní hranice byly vytvoøeny lidmi a lidmi budou znièeny“ napsal Adolf Hitler již v knize „Mein Kampf“.2 Pøi uskuteèòování prastarého hesla „Drang nach Osten“ byly hlavním smìrem dobyvaèných cílù státy východní Evropy. Toto úsilí nacistický vùdce nikterak neskrýval. „Tím my, národní socialisté, dìláme vìdomì škrt nad zahranièním smìrem naší pøedváleèné doby. Pokraèujeme tam, kde se skonèilo pøed 600 roky. Zastavujeme vìèný pochod Germánù na jih a západ Evropy a upíráme pohled na zemì na východì.“3 Když se 30. ledna 1933 Hitler dostal v Nìmecku k moci, stalo se nebezpeèí ohrožení míru a tehdejšího uspoøádání Evropy založené na závìrech z Versailles z èervna 1919 zcela konkrétní a aktuální. Likvidace politických protivníkù, monopol nacistické strany, potlaèení obèanských práv a svobod po provokaèním požáru øíšského snìmu, kdy prezident Hindenburg na návrh vlády 28. února 1933 pozastavil platnost základních èlánkù ústavy, položily základ pro další upevnìní nového režimu a jeho agresivní vnitøní i zahranièní politiky. Na základì tohoto naøízení k ochranì národa a státu docházelo k masovému vìznìní politických odpùrcù nacismu v koncentraèních táborech, zøizovaných zpoèátku SA, pozdìji státem. Branná povinnost, výstavba armády, letectva, intenzívní zbrojení, obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní v bøeznu 1936, pregnantnì dokazovaly svìtu, že Hitler krok za krokem naplòuje, co napsal již ve své zmínìné knize. Dobyvaèné plány konkretizoval na poradì 5. listopadu 1937, kdy za pøítomnosti ministrù války a zahranièních vìcí, hlavních velitelù pozemní armády, letectva a námoønictva, provedl analýzu zahraniènì politické situace a ve tøech variantách rozvedl své plány na útok proti Rakousku a pøedevším proti Èeskoslovensku.4 Porada, jejíž prùbìh zaznamenal plukovník Friedrich Hossbach, Hitlerùv adjutant, se stala pøes urèité výhrady nìkterých pøítomných velitelù, kteøí se domnívali, že Nìmecko není ještì dostateènì pøipraveno na vedení války na dvou frontách, základnou pro další postup v pøípravì agrese. V rámci pøípravy na dobyvaènou válku se nepøipravovala jen nìmecká armáda, ale byla provedena také opatøení k zabezpeèení „vnitøní fronty“ pøed projevy nespokojenosti a odporu tìch, kteøí nesouhlasili s výbojnou politikou, kteøí byli demokratického smýšlení a kteøí byli pøesvìdèenými odpùrci dobrodružné nacistické politiky. K tomuto úèelu mìla sloužit SS, elitní „èerná garda“, nejfanatiètìjší a nejvìrnìjší složka nacionálnì socialistické strany. Od roku 1929, kdy se do èela této pùvodnì k ochranì A. Hitlera urèené ochrany dostal Hein207

rich Himmler, rostl její význam. Rozšiøovala se výraznì její poèetní báze, zvyšoval se její vliv zejména na zpravodajskou a policejní službu, ale i na veøejný a hospodáøský život zemì. V lednu 1937 Himmler pøednesl na dùvìrné poradì pro dùstojníky armády referát k výstavbì a úkolùm SS, zejména tzv. Verfügungstruppen, jednotek SS, ze kterých pozdìji vznikly vojenské SS (Waffen SS), o poslání koncentraèních táborù a je støežících zvláštních útvarù SS (Totenkopfverbände), o postavení bezpeènostní služby (Sicherheitsdienst – SD) jako stranické zpravodajské služby a k dalším aktuálním i perspektivním úkolùm SS. Vrchní velitel SS Himmler hovoøil v této souvislosti rovnìž o úkolech SS v pøípadì vzniku války. Zcela otevøenì uvedl, že dojde-li k válce, bude do koncentraèních táborù dopraven „vìtší poèet nejistých kantonistù“. Strážní jednotky pro tyto tábory budou zvýšeny z nynìjších 3 500 na 25 000 mužù a budou organizovány ve 30 zvláštních praporech. Podle Himmlera budou SS zajišovat celou vnitøní bezpeènost, èímž nahradí v dobì války regulérní policii. která má mít jiné úkoly. Z celkového poètu 90 000 pøíslušníkù policie jich bude 15 až 20 000 muset posílit armádu. Vnitøní nepokoje a akce teroristù musí udusit svazy umrlèích lebek. Proti sabotérùm a teroristùm nelze vystaèit se starými záložníky. Cílem je pøemìna policie v jednotky, které budou rovnocenné vojenským formacím. Himmler poèítal i se skuteèností, že válka bude tak nepopulární, že v Nìmecku mùže dojít i k povstání. Aby SS mohla plnit úkoly v pøípadì povstání, byly k tomuto úkolu pùvodnì urèeny tøi pluky: Leibstandarte Adolf Hitler, Germania a Deutschland. Tyto útvary SS, jejichž poèet v následujících letech výraznì vzrostl, mìly zajistit v pøípadì války vnitøní bezpeènost, klid a poøádek uvnitø Nìmecka.5 Prvním suverénním státem, který se stal obìtí nìmecké agrese, bylo Rakousko. Za pomoci místních nacistù vešel ve skuteènost plán „Otto“ a ve dnech 11. a 12. bøezna 1938 došlo k okupaci celé zemì. Již v prvních dnech po vpádu pøistoupilo gestapo k rozsáhlému zatýkání protivníkù nacistù a jejich odvážení do koncentraèního tábora Dachau. Postupnì bylo zbaveno svobody jen v prùbìhu mìsíce bøezna 1938 na 75 000 rakouských vlastencù.6 Z dosud svobodné republiky se stala tzv. Ostmark, provincie fašistického Nìmecka. Po Rakousku pøišlo na øadu Èeskoslovensko.Na agresi proti této demokratické zemi se fašistické Nìmecko pøipravovalo dlouho. Hitler spatøoval v republice, hospodáøsky silnì rozvinuté a strategicky velmi exponované, základnu pro další výboje do východní Evropy. Již v roce 1935 zpracovalo vedení nìmecké armády první studii na pøepadení Èeskoslovenska pod oznaèením „Schulung“. Dne 24. èervna 1937 byly vydány smìrnice pro jednotnou pøípravu války, ve kterých se již objevuje propracovanìjší varianta útoku proti sousední zemi pod krycím oznaèením „Fall Grünn“, plán, který se postupnì upøesòoval a doplòo208

val. 30. kvìtna 1938 Hitler jako vrchní velitel armády k tomuto plánu prohlásil, že je jeho nezmìnitelným rozhodnutím znièit Èeskoslovensko v dohledné dobì. K provedení útoku dal nacistický vùdce pøíkaz 27. záøí 1938. Mnichovským diktátem ze 30. záøí 1938 však k válce nedošlo, protože Èeskoslovensko bylo pøinuceno svými spojenci Francií a Anglií, aby bez boje vydalo svá pohranièní území, svá opevnìní, aby se vydalo na milost a nemilost dobyvaènému Hitlerovi. V rámci pøíprav útoku na Èeskoslovensko provádìli nacisté opatøení nejen po linii vojenské, ale velmi intenzívnì se exponovaly zpravodajské služby, vojenská Abwehr, bezpeènostní služba SD a gestapo. Zejména od pøíchodu pozdìjšího admirála Wilhelma Canarise do funkce 1. ledna 1935 se velmi zintenzivnila špionážní èinnost proti Èeskoslovensku a od roku 1936 i pøíprava na diverzní, sabotážní a psychologickou válku proti sousední zemi. Vedle pøímé výzvìdné práce organizovalo II. oddìlení Abwehru s aktivní pomocí nìmeckých obyvatel v  èeskoslovenském pohranièí diverzní skupiny. Skupiny oznaèené písmenem S mìly v týlu èeskoslovenské armády provádìt diverzní akce, zejména nièit mosty, komunikace, narušovat nástup armády do opevnìní atd. Skupiny oznaèené písmenem K mìly v pøípadì ústupu èsl. armády od hranic zabránit znièení mostù a jiných dùležitých objektù, aby nedošlo ke ztížení postupu nìmecké armády. Tyto skupiny fanatických nacistù byly v dobì vrcholící krize v záøí 1938 pøipraveny k plnìní svých úkolù. Mnoho záložníkù èeskoslovenské armády nìmecké národnosti, kteøí mìli nastoupit po vyhlášení mobilizace ke svým útvarùm, neuposlechlo povolávacích rozkazù, ukrývali se jako tzv. zelené kádry v lesích a na jiných místech a vyèkávali vydání hesel k destruktivní èinnosti v zázemí naší armády.7 Velikou pozornost vìnovali nacisté v souvislosti s realizací napadení Èeskoslovenska nasazení zvláštních jednotek bezpeènostní policie (gestapa a kriminální policie) a SD proti této zemi. Dne 29. èervna 1938 vydal šéf bezpeènostní policie a SD, SS Gruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich, rozkaz zvaný „Einsatz des SD im Falle CSR“, plán k nasazení tìchto sil v návaznosti na plán Grünn. Podle plánu mìla bezpeènostní policie a SD postupovat ihned za postupujícími jednotkami armády a plnit státnì policejní úkoly, pøedevším pacifikovat získaná èeskoslovenská území, èistit je od protivníka, zatýkat atd. Celá republika byla rozdìlena na tzv. departamenty, pøesnì urèená území, na kterých mìla plnit úkoly komanda bezpeènostní policie a SD. Pro jižní Moravu byly urèeny skupiny z Vídnì a Lince, pro Moravu severní pak z Breslau a Oppeln. Ke splnìní úkolù na území Èeskoslovenska, zejména pro internaci nepøátel, budovala bezpeènostní služba (SD) od èervna 1938 zvláštní kartotéku, zvanou M. V ní byli podchycováni nepøátelé Nìmecka z øad èeskoslovenských obèanù, emigranti žijící na území republiky, èlenové politických stran a spolkù, které 209

byly pokládány za nepøátelské. Seznamy obsažené v kartotéce byly sestavovány a doplòovány za pomoci sudetských spolupracovníkù. Agenti SD a gestapa pøedávali do Nìmecka údaje, které byly zaznamenávány do kartotéky M. Také vojenská zpravodajská služba, Abwehr, mìla své kartotéky. Oznaèovaly se jako tzv. èervené, na rozdíl od SD a gestapa, kde se nazývaly èerné. Podle dohody mezi vedením Abwehru, bezpeènostní policie a SD z 1. èervence 1937 mìl Abwehr zajišovat za hranicemi materiály vojenského charakteru, gestapo a SD pak charakteru politického. Pøitom mìla existovat výmìna získaných informací podle jejich obsahového zamìøení. V této souvislosti není bez zajímavosti, jak se potøebné informace nìmecká zpravodajská služba snažila získávat na první pohled nevinnými metodami. Napø. policejní øeditelství v Brnì zaèátkem prosince 1936 sdìlovalo opakovanì magistrátu mìsta Brna, že „v poslední dobì bylo opìt zjištìno, že správa vzorkových veletrhù v Liberci žádá, aby jí byly posílány k obchodním úèelùm volièské seznamy za rok 1935. Policejní øeditelství upozoròuje, aby této žádosti nebylo vyhovìno z dùvodù státnì bezpeènostních.“8 Tehdy totiž již bylo známo, že nìmecká zpravodajská služba se snaží využívat pro plnìní svých úkolù nejrùznìjší zpùsoby. Kupøíkladu z dùvodù tzv. vìdeckého zkoumání shromažïovala poznatky z oblasti geologie, kartografie aj. Pro sestavení pøehledu zajímavých osob z ÈSR se vedle agenturních metod využívaly i zdánlivì obyèejné materiály, volièské seznamy, rùzné roèenky, tiskoviny, mapy aj. Pro pøípad války s Èeskoslovenskem provádìli nacisté pøípravu opatøení k zabezpeèení klidu v zázemí, k vèasnému zabránìní vystoupení nejrùznìjších protivníkù války, proti sabotážím, protiváleèné propagandì a jiným formám odporu. Ještì pøed mobilizací branných sil mìli být preventivnì zatèeni a internováni všichni potencionální protivníci a tak jim mìlo být zabránìno, aby pøi zahájení bojových operací a v jejich prùbìhu narušovali poøádek v týlu bojující armády. Hlavním garantem opatøení byly SS, gestapo a SD. Pøípravy na èinnost uvnitø Nìmecka se uskuteèòovaly v souladu s celkovými pøípravami na válku. Gestapo peèlivì sledovalo politický, veøejný a hospodáøský život v zemi, ve spolupráci s SD, pomocí rozsáhlých sítí dùvìrníkù a s využitím organizací NSDAP, i soukromý život obèanù státu. Podaøilo se tak postihnout veškerý život spoleènosti, bedlivì sledovat sebemenší odklon od oficiální politické linie státu a vše zaznamenávat. Pro úèely zatèení a internování v úvahu pøicházejících protivníkù byla založena speciální kartotéka. Byla èlenìna podle stupnì nebezpeènosti protivníka s uvedením opatøení, která byla adekvátní této nebezpeènosti. Než se dala celá váleèná mašinérie do pohybu, byl pøipraven celý systém opatøení, který mìl zajistit, aby nebyly narušovány mobilizace armády, nástup k váleèným operacím, pøechod z mírové ekonomiky na váleènou, provedení nepopulárních opatøení v zásobování obyvatelstva potravinami a jiným 210

zbožím. Zejména se mìlo nepøátelùm nacismu zabránit vyvolat nepokoje, stávky, provádìt sabotáže nebo dokonce vystoupit formou povstání proti válce. Tak byla založena zvláštní kartotéka zvaná „Kartei für Staatsfeinde“, ve zkratce kartotéka A, která byla vedena podle tìchto zásad: A 1 – tato první èást kartotéky podchycovala nepøátele režimu zvláštního významu a vysokého stupnì nebezpeènosti. Osoby zde uvedené mìly být zatèeny již v dobì, kdy se mìla provádìt maskovaná pøedbìžná opatøení pro všeobecnou mobilizaci, tedy ještì pøed jejím vyhlášením a provedením. Pøitom se mìlo s velkou peèlivostí dbát, aby provádìná zatýkání nevedla k odhalení utajených pøíprav k provedení mobilizace. Proto nemìli být v rámci této akce zatèeni lidé,jejichž zatèení by mohlo upozornit na pøípravu mobilizace, napø. zahranièní novináøi. Tato skupina mìla být proto co nejvíce omezena právì v zájmu utajení mobilizace. Spadali sem pøedevším ti, kteøí byli kvalifikováni jako velezrádci, zemìzrádci, podezøelí z provádìní sabotáží, funkcionáøi a spolupracovníci B8 a AM aparátu.9 V pokynech pro zaøazení do této kategorie nesmìla být dùvodem k zatèení èinnost v minulosti, ale souèasná a budoucí nebezpeènost pro zájmy Nìmecka. A 2 – do této skupiny kartotéky se mìly zaøazovat osoby, které mìly být zatèeny souèasnì s uveøejnìním naøízení o vyhlášení mobilizace. I zde se mìlo postupovat s nejvìtším omezením, ale jen proto, že v dobì vyhlášení mobilizace bude policie velmi vytížena. A 3 – ve skupinì mìly být zaøazeny osoby, které bezprostøednì neohrožují bezpeènost øíše v dobì mobilizace, ale které by mohly v dobì vnitøního politického nebezpeèí být považovány za politicky nebezpeèné.10 Centrála gestapa v Berlínì zadala velmi podrobné smìrnice k vedení kartotéky A. Každá karta musela být barevnì vyznaèena podle zaøazení dle èásti A 1, 2 nebo 3 a podle druhu nepøátel (komunisté, opozice atd.).11 Podrobnì vedené kartotéky byly zavedeny u všech øídících a jim podøízených služeben gestapa. Umožòovaly operativní podklad, aby kdykoliv po vydání hesla k zatýkání mohla být podle nich realizována internace uvedených osob. Dne 28. záøí 1938 šéf bezpeènostní policie a SD Reinhard Heydrich zaslal na všechny úøadovny gestapa v celém Nìmecku výnos, kterým urèil, aby všechny osoby, které budou zatèeny v akci A, byly umístìny v policejních a soudních vìznicích a pozdìji, jakmile to bude možné, byly pøevezeny do koncentraèních táborù Buchenwald, Sachsenhausen nebo do východního Pruska do zde zøízeného tábora. Diktát v Mnichovì ale situaci zmìnil. Nacistické Nìmecko získalo vše, co požadovalo, bez výstøelu. Anglie a Francie se podrobily hrozbám Hitlera a pøi211

nutily k boji pøipravené Èeskoslovensko k pøedání pohranièí diktátorovi. Dne 1. øíjna 1938 pøekroèila fašistická vojska historickou státní hranici s Èeskoslovenskem a poèala postupnì obsazovat jednotlivá pohranièní pásma.12 Nebylo zapotøebí vvhlašovat akci A, protože se nemusela vykonat opatøení, která by vyžadovala rozsáhlé policejní akce uvnitø Nìmecka. Spolu s nìmeckou armádou vstoupily do pohranièí skupiny bezpeènostní policie a SD, aby plnily úkoly urèené Heydrichem. Podle pøedem pøipravených kartoték byly zpracovány tzv. pátrací knihy, dle kterých se provádìla zatýkání. Podle „èervených“ pátracích knih tajná polní policie, výkonná složka Abwehru, zahájila zatýkání osob, které podezírala ze spolupráce s èeskoslovenskou zpravodajskou službou. Èasto spolupracovala i s gestapem. Samotné gestapo zaèalo uskuteèòovat zatýkání podle seznamu „èerných“ pátracích knih, které obsahovaly daleko širší seznamy osob urèených k zatèení, než mìl k dispozici Abwehr.13 Na Moravì provádìla zatýkání tzv. Einsatzgruppe II pod vedením SS Standartenführera dr. Waltera Stahleckera14, která se èlenila na tzv. Einsatzkommanda. Poèty zatèených v obsazeném pohranièí nejsou pøesnì zjištìny. Za nadnesený lze považovat napø. odhad 20 000 osob.15 Nepochybnì šlo o stovky nìmeckých antifašistù, kteøí byli pozatýkáni a vìtšinou na kratší dobu dáni na „pøevychování“ do tábora v Dachau. Obsazení èeskoslovenského pohranièí nepøedstavovalo koneèný cíl Hitlera. Brzy po okupaci tzv. sudetského území dal pokyn generálplukovníkovi W. Keitelovi, veliteli branné moci, aby pøipravil okupaci zbytku Èeskoslovenska jako „pacifikaèní akci“, bez mobilizace. Ve støedu 15. bøezna 1939 došlo k okupaci zbytku republiky. Mezi první stìžejní úkoly Abwehru a gestapa patøilo okamžité zajištìní archivù, pøedevším èeskoslovenské ofenzivní a defenzivní zpravodajské služby, èeskoslovenské policie a dalších úøadù. Na sborové velitelství III v Brnì se dostavil podplukovník Robert Tarbuk z vídeòské poboèky Abwehru16, aby pøevzal písemnosti zpravodajského oddìlení. Našel však prázdné trezory, protože jejich obsah byl v noci znièen. Kriminální komisaø Ewald Taudt s komisaøem dr. Otto Kittelem z komanda gestapa, které dorazilo v poledne 15. bøezna 1939 do Brna, ihned navštívili policejní øeditelství. Èekalo je však zklamání. Spisy státnì bezpeènostního oddìlení, které se týkaly kontrarozvìdné práce proti nacistickému Nìmecku a sudetonìmecké stranì, byly znièeny. Ostatní materiály, zejména kartotéky, byly odvezeny. Pomocí pohrùžek, zejména vùèi policejnímu radovi dr. Josefu Babákovi, se až pozdìji podaøilo najít kartotéky ukryté v jedné stodole v Tišnovì.17 Gestapo ale pátralo po spisovém materiálu ještì i pozdìji. Dne 22. srpna 1939 se dostavili na zemské èetnické velitelství v Brnì major nìmeckého èetnictva Georg Attenberger s vládním radou Ludwigem Mahnkem

212

z poboèky úøadu øíšského protektora v Brnì a zjišovali, kde se nacházejí mobilizaèní spisy velitelství. I oni museli konstatovat, že spisy byly v noci na 15. bøezna 1939 znièeny.18 Po obsazení zbytku republiky v bøeznu 1939 zaèali okupanti organizovat rozsáhlou akci nazvanou Gitter, v rámci které za pomoci protektorátní policie a èetnictva zatýkali pøíslušníky komunistické strany, marxisticky orientované nìmecké emigranty ze Sudet, židovské uprchlíky, teroristy a anarchisty. Z podnìtu okupaèních úøadù byla akce provedena pøíkazem, který pøipravilo policejní øeditelství v Praze. Pøíkaz byl zaslán pøes zemský úøad na všechny okresní úøady v Èechách a na Moravì. Cílem bylo preventivnì zabránit vystoupení proti okupaci, znemožnit vyvolání nepokojù èi protestù a psychologicky vyvolat atmosféru strachu. U emigrantù akce smìøovala k tomu, aby jim zabránila v útìku do bezpeèí za hranice. Akce probíhala od 16. bøezna 1939 a v nìkterých oblastech se protáhla až do kvìtna. V Èechách bylo zatèeno 4 376 osob,mezi nimi 747 nìmeckých emigrantù, na Moravì se poèet zatèených odhaduje na 1 500 až 2 000 osob.19 Vìtšinu zatèených propustili po nìkolika týdnech. Ale ty, kteøí byli zatèeni na základì pøedem pøipravených seznamù (tzv. Soderfahnungsliste), transportovali do koncentraèního tábora Buchenwald. Každého zatèeného vyslechlo gestapo. Výslech se provádìl dotazníkovou metodou. Otázky se soustøeïovaly zejména na èlenství v KSÈ, Svazu pøátel SSSR, Svazu pøátel lužického Srbska, èlenství v zastupitelských orgánech mìst a obcí, zastoupení v parlamentu, úèast pøi pomoci „rudému Španìlsku“. Dotazy se týkaly stykù s nìmeckými emigranty, vztahù k øíši, èlenství v rùzných pokrokových organizacích,majetkových pomìrù atd. Pokud byl vyslýchaný propuštìn, musel podepsat slib, že se v budoucnosti nebude podílet na nepøátelské èinnosti proti øíši.20 Tento slib propuštìní sice podepsali, ale pozdìji se ve velké vìtšinì zapojili do odbojové èinnosti proti nepøíteli. Pøímo ve mìstì Brnì akce Gitter neprobìhla v podobì, jak ji známe z jiných míst protektorátu. Poèínaje 16. bøeznem 1939 nedošlo k hromadnému zatýkání. Dùvodem byla zøejmì skuteènost, že gestapo nemìlo k dispozici seznamy z policejních kartoték, které v tu dobu byly již ukryty. Jejich vlastní záznamy v tzv. pátrací knize byly nepochybnì dosti kusé. Jinak, až na výjimky, napø. v policejním úøadì v Kladnì, mìli okupanti v protektorátu od prvního dne okupace kartotéky k dispozici. Staèilo pouze upøesnit si údaje, doplnit seznamy pøíslušníkù KSÈ a další organizací, kterých se akce Gitter týkala. Nutno dodat,že protektorátní policejní orgány a èetnictvo se podílely na zatýkání v akci ochotnì a iniciativnì. Okupanti sami byli pøekvapeni vysokými poèty zatèených, takže museli vydat pokyn, aby byli zatýkáni jen skuteènì až do poslední doby aktivnì èinní funkcionáøi KSÈ, nikoliv jen prostí èlenové. Z poznatkù o zatýkání v Brnì od 16. bøezna 1939 nelze dovodit,že by akce Gitter byla uskuteènìna 213

stejnou formou a ve stejné dobì jako na ostatním území protektorátu. Zatèení byli protektorátními orgány pøedáváni do služeben gestapa, referátu II A, který se zabýval problematikou komunismu, marxismu (sociální demokracií) a emigrantù. V knize vìzòù, kteøí byli umístìni ve vìznici policejního øeditelství v Brnì, Orlí ulice è. 30,21 byla uvedena jako první zatèená z kategorie politických vìzòù 17. bøezna 1939 Jaromíra Kryslová z Brna a pøedána oddìlení II A. Dalším zatèeným byl Metodìj Olejníèek z Dolních Kounic, pøedaný témuž referátu gestapa. Referát gestapa II A pøevzal po jedné osobì zatèené 22., 28. a 29. bøezna. Do konce bøezna 1939 tak pøevzal o gestapo jen nìkolik jedincù. Teprve 3. dubna 1939 bylo zatèeno 12 osob na rozkaz kriminálního asistenta Kemetera z referátu II A. Zatýkání pokraèovalo 4. dubna (3 osoby), 12. dubna (15 osob) a až do konce kvìtna 1939 dalších 12 osob. Ve všech pøípadech pokyn k zatèení dalo gestapo (komisaø dr. Otto Kittel aj.). U zatèených nešlo jen o pouhou pøíslušnost ke KSÈ, ale objevuje se již urèité podezøení z protinacistické èinnosti, napø. rozšiøování letákù. V Brnì nelze prokázat, že by zde byla uskuteènìna akce Gitter v pojetí a rozsahu jako v jiných místech. Dùvodem byla s nejvìtší pravdìpodobností skuteènost, že gestapo nemìlo vèas k dispozici kartotéèní poznatky, které by usnadnily její provedení. Nacisté pøistoupili k obdobné akci, nazvané Gitter II, po atentátu na Hitlera 20. èervence 1944, kdy využili již dokonalejší evidence. Ale i zde vycházeli také z volebních seznamù z doby první republiky. Dne 17. srpna 1944 vydal Øíšský bezpeènostní hlavní úøad (RSHA) pokyn k zatèení bývalých poslancù a senátorù komunistické a sociálnì demokratické strany, jejich funkcionáøù v mìstských a obecních zastupitelstvech, kteøí byli dosud na svobodì. Po poèáteèní nejasnosti, zda se pokyn vztahuje také na protektorát, došlo 28. srpna 1944 k zatèení 179 osob v Èechách a 63 osob na Moravì.22 Cílem akce bylo narušit aktivitu odboje a reagovat na pro nacisty znepokojivou situaci na Slovensku. Podklady k zatýkání vycházely ještì z kartotéky A. Druhá svìtová válka vypukla… Po okupaci Èeskoslovenska pøišlo na øadu Polsko. Již 11. dubna 1939 vydal Hitler smìrnici pro jednotnou pøípravu války, pro útok proti Polsku. Záminkou k váleènému tažení se stal kategorický požadavek Nìmecka na pøivtìlení mìsta Gdaòsk, které mìlo zvláštní statut, k øíši, a stavba exteritoriálních komunikací z Nìmecka do východního Pruska pøes polské území. Poláci tyto požadavky odmítli. Pro Hitlera pøedstavovalo odmítnutí dùvod, aby sáhl po zbraních a vyvolal dlouho pøipravovanou válku. K tomu napomohlo, že Anglie a Francie neprojevily dostateènou ochotu ke spolupráci se Sovìtským svazem pøi jednáních v Moskvì, a tak nakonec 23. srpna 1939 došlo, k pøekvapení celého svìta, 214

k dohodì mezi Nìmeckem a Sovìtským svazem o neútoèení. Tato skuteènost umožnila nacistickému vùdci, aby zaútoèil na Polsko. Dne 1. záøí 1939 ve 4.45 hodin vypálil nìmecký obrnìnec Schleswig-Holstein první dìlostøelecké salvy, kterými zaèala druhá svìtová válka. Na polská mìsta nalétávala nìmecká bombardovací letadla a rozsévala smrt mezi obyvatelstvem. Velké tankové a motorizované svazy nìmecké armády zaèaly obsazovat polské území. Morava se stala z velké èásti operaèním územím a z ní a ze Slovenska nastoupila k útoku vojska 14. armády generála Lista. V souvislosti s útokem na Polsko vydal vrchní velitel pozemních vojsk, generálplukovník Brauchitsch, vyhlášku bílé barvy lemovanou èerveným pruhem. Byla bez data, zøejmì vèas vytištìná, ale datum nemohlo být veøejnì sdìleno do chvíle, kdy zapoène vlastní útok. Brauchitsch se dvojjazyèným provoláním obrací na „obyvatele Moravy“ se sdìlením, že na rozkaz vùdce a nejvyššího velitele pøevzal dnešního dne výkon moci v operaèním prostoru armády. Zdùraznil, že provedením úkolù na Moravì povìøil vrchního velitele armády (tj. armády, která z  zemí Moravy vyrazila do útoku) a že tento velitel je oprávnìn vydat pro svùj armádní obvod právní naøízení a pøíkazy všeho druhu a jejich neuposlechnutí odpovìdnì trestat.23 V první den války vystoupil v øíšském snìmu v Berlínì Adolf Hitler, aby oznámil svìtu, že vydal povel k pochodu proti Polsku. Dne 3. záøí 1939 vyhlásily Nìmecku válku Francie a Anglie. Avšak armády obou velmocí nevyužily skuteènosti, že nacisté byli plnì angažováni na východì, že na západì mìli minimální síly, dokonce pouze záložních divizí, a nezaútoèily. V této „podivné“ válce ze strany spojencù stála jejich vojska neèinnì za opevnìními a nechala krvácet svého východního spojence. Nacistická vojska drtila polské vojáky a rychle dokonèovala katastrofální porážku Polákù. Zvláštì, když ještì 17. záøí 1939 Rudá armáda pøekroèila hranice a dokonala úplný rozpad Polska. Spolu s fašistickou armádou postupovaly do nitra Polska zvláštní skupiny bezpeènostní policie a SD, které vraždily masovì polské vlastence. Pøinášely smrt zejména polské inteligenci a židovskému obyvatelstvu. A opìt posloužily kartotéky gestapa a SD, které byly vèas poøizovány, stejnì jako pøedtím v Èeskoslovensku, za pomoci zdejší nìmecké menšiny. Pøíslušníci nìmecké menšiny v Polsku se rovnìž podíleli na vyvražïování polských vlastencù, když tìsnì pøed zahájením vpádu, ve službách Abwehru, se zúèastnili diverzních akcí, které mìly usnadnit obsazení mostù a jiných objektù (i s úèastí osvìdèených sudetonìmeckých diverzantù z oddílù S a K).24 Nacisté se na válku proti Polsku dlouhodobì pøipravovali. Ve svých plánech poèítali, že tentokrát Anglie a Francie splní své smluvní povinnosti a Polsku pøijdou na pomoc. Proto provádìli peèlivé pøípravy k zajištìní klidu a poøádku ve vnitrozemí, v týlu bojujících armád na východì i západì. Mezi celý komplex 215

opatøení patøilo zejména zajištìní osob, které pokládali za nebezpeèné z hlediska zajištìní „vnitøní fronty“, zabránìní vystoupení nepøátel nacismu, vyvolání nespokojenosti, neklidu, provádìní sabotáží atd. Obdobnì, jako tomu bylo v souvislosti s pøípravou války proti Èeskoslovensku v roce 1938, tak i v této dobì, kdy se schylovalo k válce s Polskem a kdy se rýsovalo nebezpeèí, že válka bude mít svìtový charakter, byli nacisté zvláštì aktivní. Vyvolat psychologii strachu mezi vlastním obyvatelstvem, posílit obavy ze zatèení, to byl smysl systematicky pøipravovaných opatøení. Jedním z tìchto opatøení byla opìt akce A (Albrecht I.).25 Byla uskuteènìna 1. záøí 1939 na celém území Nìmecka, kdy došlo k zatèení velkého množství vytipovaných a evidovaných nepøátel nacismu a jejich pøevezení do koncentraèních táborù, zejména do Buchenwaldu.26 Byla využita kartotéka A z roku 1938, ale doplnìná a upøesnìná. Opìt se èlenila na tøi skupiny: v èásti A 1 byly registrovány osoby nejnebezpeènìjší pro øíši, které mìly být zatèeny krátce pøed mobilizací. Skupina A 2, zøejmì nejpoèetnìjší, registrovala osoby nebezpeèné, v èásti A 3 byli ostatní, kteøí mìli být “pacifikováni” rovnìž v koncentraèních táborech. Smìrnice vydané pro akci A byly oznaèeny nejvyšším stupnìm utajení jako tzv. tajná øíšská vìc. Smìrnice byly vydány pravdìpodobnì v èervnu 1939 a platily pro celé území Nìmecka. Zvláštní význam mìly pro protektorát Èechy a Morava, pro øídící úøadovny gestapa v Praze a Brnì. Obì služebny byly k 1. záøí 1939 povýšeny na øídící úøadovny. Do øídící úøadovny gestapa v Brnì došly pokyny k zakládání kartotéky A v èervnu 1939, jak po válce potvrdil tehdejší kriminální komisaø Otto Koslowski, který se stal po pøíchodu do Brna vedoucím referátu II A. Vrchní kriminální sekretáø Leopold Steindorf, který pùsobil ve služebnì gestapa v Ostravì, potvrdil v pováleèném výslechu, že to bylo v èervnu. Karel Schiefermüller, který pracoval v poboèce gestapa ve Vsetínì, uvedl, že pokyny obdrželi v létì roku 1939. Podobnì vedoucí služebny gestapa v Mladé Boleslavi, kriminální komisaø Martin Hansmann, urèil mìsíc èervenec 1939.27 V literatuøe se pak uvádí èerven 193928 nebo léto téhož roku. Smìrnice k akci A byly velmi podrobné a Øíšský bezpeènostní hlavní úøad sledoval jejich zajištìní v praxi. Stejnì postupovaly pražská a brnìnská úøadovna gestapa vùèi podøízeným služebnám. Již zmínìný pøíslušník gestapa ve Vsetínì Karel Schiefermüller dokonce tvrdil, že v létì 1939 byli pozváni všichni vedoucí služeben z celého protektorátu do Prahy na poradu, na které vystoupil vyšší vedoucí SS a policie, státní tajemník u protektora, SS Gruppenführer Karl Hermann Frank. Vysvìtloval význam akce A i zpùsob vedení kartotéky. Na poradì mìl uvést, že v pøípadì války budou zatèeni v kartotéce evidovaní funkcionáøi levicových politických stran z doby první republiky.29 Tato skuteènost 216

o pøímé úèasti Franka nebyla dosud známa. Pokud tomu tak skuteènì bylo, a v tom je možné Schiefermüllerovi vìøit, pak to svìdèí o významu, který vedoucí nacisté akci pøikládali. Pomocí ní mìl být pøi vzniku války zajištìn na území Èech a Moravy klid a poøádek. Frank, který znal èeský národ, jeho touhu po svobodì i jeho nenávist k fašismu, se osobnì zúèastnil zabezpeèení akce A. Poèátky pøíprav na akci A v Brnì jsou spojeny s pøíchodem nového vedoucího služebny gestapa, vládního rady, SS Obersturmführera Günthera Hermanna30, a kriminálního komisaøe, SS Obersturmführera Otto Koslowského. Jak uvedl pøi pováleèném výslechu Koslowski, nebyly v dobì, kdy exekutivu øídil kriminální rada Franz Musgay31 a kdy referát II A øídil kriminální rada dr. Otto Kittel, provedeny žádné konkrétní pøípravy k sestavování kartotéky A. Prý ani on sám nemìl chu pøipravovat zatýkání lidí jen pro jejich osobní politické názory, bez toho, že by se dopustili již konkrétní èinnosti proti Nìmecku. Profil Otto Koslowského a hlavnì jeho pozdìjší èinnost,kdy nad ostatní vynikal iniciativou a vynalézavostí v agenturní a vyšetøovací èinnosti a používáním brutálních metod pøi výsleších, hovoøí jinak. Ukazují, že v tomto svìdectví šlo o ex post exkulpující tvrzení, o to, aby se v oèích svých soudcù ukázal jako èlovìk, který se snažil dodržovat právní a morální principy. Šéf øídící úøadovny gestapa Günther Hermann si ponechal v rámci pøíprav na akci A jen dohled a kontrolu, operativní úlohu sehrál Otto Koslowski. Ovlivòoval vedoucí referátù, kontroloval vedoucí poboèek na celé Moravì v jejich postupu a dodržování zásad obsažených ve smìrnicích pro akci. Vlastní tìžištì pøíprav k založení kartotéky A leželo na vedoucích referátù II A a II BM (èeská opozice), èásteènì i III (kontrarozvìdný). V referátu II A mìl nejvìtší podíl na pøípravách k založení kartotéky vrchní kriminální sekretáø Leopold Eibel.32 Jemu podøízeni byli v této práci zejména kriminální sekretáø Bedøich Dorsch33, v administrativní èinnosti velmi aktivní pozdìjší sekretáøka Koslowského Irena Schaubová.34 Do prací se zapojili všichni referenti oddìlení II A, II BM a III. Postup pøi zpracování kartotéky sledoval Koslowski na poradách v úøadovnì a na svých návštìvách v poboèkách. Kupø. v Jihlavì prý musel zasáhnout jednáním s vedoucím služebny, aby byl dodržen pøedepsaný postup. Nìkteré poboèky prý musely dokonce seznamy pøepracovat. Jeho zásahy se mìly týkat hlavnì vhodnosti zaregistrování do kartotéky a do jejích jednotlivých èástí, pøedevším ve skupinách A 2 a A 3. Vedoucí referátù a poboèek pøedávali zpracované seznamy ke schválení øídící úøadovnì do Brna. Otto Koslowski je pøekontroloval a poté odeslal návrh kartotéèních seznamù do Berlína na Øíšský bezpeènostní hlavní úøad ke schválení.Teprve po vyslovení souhlasu se seznamy staly definitivními a byly pøipraveny k realizaci v den X, v den, kdy mìlo dojít k válce. 217

Podklady pro sestavení kartotéky A byly rùznorodé. S urèitými seznamy nepøátelských osob pøijeli gestapáci již 15. bøezna 1939. Seznamy byly vedeny v tzv. zvláštní pátrací knize (Sonderfahnungsliste). Seznamy však byly nedokonalé pro tak širokou akci, kterou pøedstavovala akce A. Gestapáci proto hledali všechny dostupné formy, jak si vytvoøit dokonalejší pøehled. Usilovali o co nejúplnìjší zmapování osob nepøátelských nacismu, pøíslušníkù politických stran, zejména levicových a nacionálních, èlenù rùzných spolkù, pøedevším tìch, které pokládali za nejnebezpeènìjší s ohledem na jejich zamìøení a pøedešlou èinnost. Sem patøily zejména Èeskoslovenská obec legionáøská, Sokol, Národní garda aj.Velký dùraz kladlo gestapo na získání kartoték policejního øeditelství v Brnì, které obsahovaly seznamy osob a popis jejich èinnosti. Gestapo postupovalo ale i jinak. Napø. vládní rada dr. Otto Kittel dostal 4. kvìtna 1939 na policejním øeditelství v Brnì schéma organizací èsl. strany národnì socialistické a sociálnì demokratické s uvedením složení jejich orgánù, dùvìrníkù v organizacích atd.35 Pøedání uskuteènil samozvaný policejní øeditel dr. Karl Schwabe. Gestapo zabavilo v nìkterých okresních úøadech spisy, nìkde se tak stalo i na soudech, kde byly odebrány spisy týkající se stíhání sudetonìmeckých henleinovských pachatelù trestné èinnosti proti republice. Dne 15. bøezna 1939 se vedle gestapa dostavili do Brna také pøíslušníci bezpeènostní služby (SD), kteøí ihned zapoèali s vlastní èinností. Prvním vedoucím novì zøizované služebny se stal SS Sturmbannführer Vilém Benedikt Biermann.36 Úkolem bylo vybudovat služebnu SD v Brnì a byl jím povìøen již ve Vídni. Podléhal tzv. Zentralstelle für Böhmen und Mähren, od listopadu 1939 Leitabschnitt – SD v Praze. V Brnì se Biermann ubytoval v ulici Hlinky è. 132. Z pùvodních nìkolika profesionálních pracovníkù se aparát služebny brzy rozrostl. Opíral se o velký poèet tzv. èestných spolupracovníkù, osvìdèených nacistických funkcionáøù, kteøí si vytváøeli kolem sebe rozsáhlé sítì spolupracovníkù z øad Nìmcù a Èechù. Biermann se nechal po pøíchodu informovat od dr. Karla Schwabeho a dalších pøedních nacistù z Brna o situaci. Zpoèátku nemìla služebna SD mimo informací, které byly získány ještì v døívìjší dobì a z kartotéky M, vlastní poznatky. Teprve postupem doby se rozpøádaly sítì spolupracovníkù rùzného typu a byly získávány poznatky z oblasti veøejného, hospodáøského a kulturního života Brna. Poznatky, které byly relevantní pro gestapo, zejména o nepøátelské èinnosti èeského obyvatelstva, èi informace o nejrùznìjších lidech,byly pøedávány a sloužily rovnìž k doplòování kartotéky A. Postupem doby rostla èinnost služebny SD v Brnì a hlavnì v obdobích obou stanných práv pøinesla smrt èi uvìznìní mnoha èeských vlastencù. Jak pro gestapo, tak pro SD, byly pøedevším na poèátku okupace velmi dùležité informace a poznatky, které byly pøedávány krajským vedením nacistické strany, NSDAP, v Brnì, a podøízených souèástí stranických (tzv. buòky, bloky) 218

odnoží SA, všeobecné SS, øíšské pracovní fronty DAF aj. Informátoøi z  tìchto organizací byli dlouholetými spolehlivými pøíslušníky Henleinovy Sudetonìmecké strany (SdP), znali èeské prostøedí, psychologii èeských lidí, své politické protivníky z øad èeských politických stran a spolkù, èeský tisk atd. Samotní gestapáci po válce pøiznávali, že to byli právì tito domácí Nìmci, kteøí pøedávali poznatky o èeských obèanech. Jejich informace sloužily nejen pøi zakládání kartotéky A, ale pøispìly k tragickému osudu mnoha èeských vlastencù. V Brnì to byl zvláštì již zmiòovaný dr. Karl Schwabe,37 starý nacista, který se stal 15. bøezna 1939 samozvaným policejním prezidentem v Brnì. V èasných ranních hodinách toho dne, ještì pøed pøíchodem nacistického vojska, se dostavil na policejní øeditelství, kde pánovitì pøevzal vedení významného úøadu. Po pøíjezdu nìmecké armády a gestapa se jim dal k dispozici. Gestapu ochotnì pøedával poznatky a ochotnì spolupracoval i pozdìji, když se stal zemským viceprezidentem pro Moravu. Neménì prospìšným pro okupanty se stal také krajský vedoucí NSDAP v Brnì ing. Karel Folta,38 který svou funkci zastával od poèátku vzniku strany. Jejich poznatky velmi vhodnì doplòovaly èi upøesòovaly také kartotéku A. Po válce se neprokázalo, že by se na sestavování kartotéky A podíleli význaèní nacistiètí funkcionáøi na brnìnské radnici, vrchní starosta Oskar Judex a jeho námìstek Vilém Czerny.39 Oba se jinak aktivnì podíleli na zabezpeèení vstupu nìmeckých vojsk do mìsta a na germanizaci, která následovala v zemském hlavním mìstì. Pomìrnì silná nìmecká menšina v Brnì a Jihlavì byla oporou nacistické politiky a z jejích øad se rekrutovalo mnoho brutálních pøíslušníkù gestapa, dozorcù v Kounicových kolejích a dalších vìznicích. Gestapo se v pøípravì akce A opíralo i o další informace. Staly se jimi napø. volební lístky z parlamentních voleb v roce 1935 a z obecních voleb v roce 1938, které pøispìly k upøesnìní poznatkù o funkcionáøích politických stran, zejména levicových, o které byl nejvìtší zájem. Jak gestapo, tak hlavnì bezpeènostní služba (SD), sledovaly a hodnotily èeský tisk. Z nìho poznávaly novináøe, jejich profil, politické zamìøení èlánkù. Peèlivì takto postupovala pøedevším bezpeènostní služba, která v pozdìjší dobì provádìla hluboké analýzy tisku, rozhlasu, divadel, kin, knižní tvorby a zamìøovala se i na rozbory nejrùznìjších problémù z dob od vzniku Èeskoslovenské republiky. Napø. jedna z vedoucích osob v protektorátu, SS Obersturmbannführer Walter Jacobi, studoval problematiku svobodného zednáøství, èeské emigrace z doby první svìtové války a židovské otázky v rámci èeského národního života.40 Jeho poznatky byly vydány v èesky psaných brožurách, distribuovaných mezi obyvatelstvem. V létì 1939, i když bezpeènostní služba teprve zaèínala postupnì budovat rozsáhlé agenturní sítì, mìla již poznatky, které mohlo gestapo využít pøi tvorbì seznamù nepøátel pro akci A. Poznatky se týkaly Národního souruèenství, lidí pùsobících v této monopolní politické reprezentaci èeského národa, dále legionáøù 219

a jejich organizace, tìlocvièné jednoty Sokol atd. Gestapo si tak dále doplòovalo a upøesòovalo své seznamy. Nemalou mìrou posloužily gestapu i protektorátní èeská policejní a èetnická místa. Napø. v Praze se gestapo zmocnilo velmi rozsáhlé politické kartotéky, která mìla celostátní charakter a která zahrnovala mnoho informací také z Moravy. Jak již bylo uvedeno, v Brnì se politická kartotéka dostala do rukou gestapa až pozdìji, nemohla sice sloužit pøi zatýkání v akci Gitter, ale vydatnì posloužila pøi pøípravì seznamù v rámci akce A. Mozaikovou metodou, kdy se soustøeïovaly poznatky z nejrùznìjších pramenù, postupnì krystalizoval pøehledný seznam èeských lidí, protivníkù nacismu, kteøí gestapo zajímali. V prùbìhu mìsíce srpna 1939 vyvrcholila práce na dokonèení kartotéky A. V úøadovnì v Brnì a v poboèkách na Moravì byly práce dokonèeny a nadøízené orgány schválily koneèné znìní seznamù. Dne 1. záøí 1939, kdy nacistická vojska vpadla do Polska a zaèala druhá svìtová válka, mohlo gestapo pøikroèit k realizaci dlouho a peèlivì pøipravované akce. Poboèky na Moravì, v Hranicích, Jihlavì, Kromìøíži, Olomouci, Ostravì, Prostìjovì, Uherském Hradišti, Vsetínì a Zlínì byly tou dobou plnì pøipraveny provést zatýkání osob, zaregistrovaných v kartotéce A. Pod vedením øídící úøadovny gestapa v Brnì zaèala v noci z 31. srpna na 1. záøí a bìhem tohoto dne akce A. Zatýkání v Brnì a na jižní Moravì Léto roku 1939 bylo dusné. Šíøily se povìsti o tom, že brzy vypukne válka, že Nìmecko napadne Polsko, ale proti útoèníkovi vystoupí ofenzivnì Francie a Anglie. Do 23. srpna se vìøilo také v Sovìtský svaz, že se pøipojí k jednotné protihitlerovské frontì a Nìmecko bude brzy poraženo. Pøes zklamání nad paktem nìmecko – sovìtským mnoho èeských lidí neztrácelo víru, že nakonec i tato zemì zasáhne do bojù proti nacistickému Nìmecku. Odbojové organizace dokonèovaly svou výstavbu. Obrana národa, nejmasovìjší organizace, armáda v podzemí, byla v podstatì pøipravena pro pøípad války, kdy nacistická vojska budou poražena, zasáhnout a pøispìt k osvobození zemì. Aktivizovala se èinnost Sokola, který se rovnìž pøipravoval k vystoupení proti okupantùm a úzce spolupracoval s Obranou národa. Formovala se civilní odnož Obrany národa, která pozdìji pøijala název Petièní výbor Vìrni zùstaneme. Èinnost zahájila skupiny kolem významného ilegálního èasopisu V boj, který sehrál velkou úlohu v posilování odporu proti okupaèní tyranii. Také Komunistická strana Èeskoslovenska dokonèila v létì 1939 svou ilegální strukturu, v srpnu poèala vydávat ilegální Rudé právo a velké množství letákù burcujících k boji s fašisty. Nová linie Kominterny nastoupená v záøí 1939 svou nesprávnou koncepcí sice dezorientovala øady komunistù, ale na nejnižších stupních ilegální struktury setrvali 220

mnozí øadoví èlenové strany na platformì jednoty všech bojovníkù proti fašismu. Vedle pøíslušníkù odbojových organizací se èeský národ až na výjimky tìch, kteøí zaèali kolaborovat s okupanty, postavil svým živelným odporem proti novému poøádku, proti fašistickému režimu. Byly využívány nejrùznìjší formy tohoto odporu, projevující nesouhlas s okupací a touhu po obnovení samostatného státu. Byly to napø. masovì navštívené poutì na památném Velehradu, u sv. Antoníèka, na Radhošti a dalších místech,41 staly se jimi dožínkové slavnosti a jiné národopisné oslavy, které demonstrovaly lásku k vlasti. Rostl zájem o historické knihy, o díla Aloise Jiráska, Boženy Nìmcové a dalších mistrù èeské kultury, pøi pøedstaveních v èeských divadlech lidé otevøenì dávali najevo své skuteèné smýšlení. V kinech pøi promítání nìmeckých týdeníkù projevovali èeští návštìvníci svùj odpor proti nacismu smíchem pøi objevení se nìmeckých státníkù na plátnì. Èeský èlovìk dokazoval, co si myslí o nìmecké „ochranì“, otevøenì ukazoval, že se nehodlá vzdát svých nezadatelných práv na státní suverenitu a touží po demokracii ve svobodném státì. Realitu registrovali pochopitelnì i nacisté. Obávali se, že èeští lidé mohou ve válce pomáhat nepøátelùm Nìmecka sabotážemi, diverzemi, rozrušováním týlu psychologicky ladìnou propagandou, ale také nejvyšší formou odporu, povstáním. Morava, jejíž vìtší èást patøila v rámci pøíprav útoku na Polsko do operaèního pásma, byla zvl᚝ dùležitým místem, na které se zamìøovala pozornost nacistù. Vláda protektorátu na doporuèení protektora Konstantina von Neuratha se 23. srpna 1939 usnesla na své schùzi na výzvì k èeskému lidu s tím, že (…) veøejný život v protektorátu je souèástí veøejného a hospodáøského života øíše, (…) je tøeba uèinit k udržení klidu a poøádku opatøení, (…) zajistit vše proti sabotážím, zajistit øádný chod elektráren, vodáren (…). Na doporuèení protektora byla výzva publikována formou vyhlášky, v níž byly stanoveny i úkoly pro starosty obcí.42 V rámci pøíprav na válku uskuteènila nìmecká nejvyšší místa øadu opatøení, která mìla pøipravit zázemí na nové váleèné podmínky v ekonomice, správì, bezpeènosti, propagandì a na dalších úsecích života øíše. Byla pøijata i opatøení legislativní: napø. 1. záøí 1939 vstoupilo v platnost naøízení o mimoøádných opatøeních v rozhlase, které zakazovalo poslech zahranièního rozhlasu pod nejt잚ími tresty, vèetnì trestu smrti. Dne 4. záøí 1939 bylo vydáno naøízení o váleèném hospodáøství, hrozící nejt잚ími tresty pro toho, kdo by ohrožoval váleènou výrobu. Naøízení o tzv. národních škùdcích z 5. záøí 1939 hrozilo trestem smrti pachatelùm loupeží a skuteènì podle tohoto naøízení tzv. zvláštní soud pøi nìmeckém zemském soudu v Brnì uložil tresty smrti mnoha pachatelùm vloupání a krádeží s využitím zatemnìní, žháøùm apod. Následovala naøízení k ochranì branné síly nìmeckého národa, o ochranì proti nebezpeèným mladistvým pachatelùm a další. Dne 1. záøí 1939 povìøil Hitler vybrané spolupracovníky uskuteènìním euthanazie, na základì které zakrátko 221

našly smrt desetitisíce duševnì chorých a tìlesnì postižených osob žijících dosud v ústavech. Obìžníkem ze 3. záøí 1939 informoval šéf bezpeènostní policie a SD, SS Gruppenführer Reinhard Heydrich o zásadách vnitøního zajištìní státu bìhem války. V rozkaze, který byl urèen pro vyšší vedoucí SS a policie, inspektory bezpeènostní policie a vedoucí øídících úøadoven gestapa, se výslovnì uvádìlo, že “každý pokus o rozložení semknutosti a vùle v boji nìmeckého národa musí být bezohlednì potlaèen. Zejména je nutno ihned zatknout každou osobu, která vyjadøuje pochybnosti o vítìzství nìmeckého národa a zpochybòuje spravedlivost války. (…) Za pøedpokladu, že k tomu došlo veøejnì, nebo že byly vytvoøeny skupiny, musí být takové osoby zatèeny v každém pøípadì. Po zatèení podezøelé osob je tøeba provést neprodlenì všechny vyšetøovací úkony k co nejúplnìjšímu objasnìní pøípadu. (…) Pak je tøeba neprodlenì podat zprávu šéfovi bezpeènostní policie a požádat o rozhodnutí, jak má být s pøípadem naloženo, protože pøípadnì mùže dojít na vyšší pokyn k brutální likvidaci takových elementù.43 V provádìcím výnosu z 20. záøí 1939 Heydrich vysvìtloval podrobnìji, že pachatelé, jejichž èiny jsou zvláštì závažné pro svou zavrženíhodnost, nebezpeènost nebo propagandistické úèinky, musí být vyhlazeni bezohledným zpùsobem bez ohledu na osobu. V této souvislosti Heydrich uvádìl pøíklady: pokusy o sabotáže, pobuøování nebo demoralizovaní pøíslušníkù armády èi vìtšího okruhu osob, hromadìní zásob ve velkém množství, aktivní komunistická nebo marxistická èinnost. V provádìcím výnosu se poprvé objevuje slovo „Sonderbehandlung“, do èeštiny dosti nepøesnì pøeložené jako „zvláštní zacházení“. Úøadovny gestapa mìly ve všech pøípadech, které se podle jejich názoru hodily ke „zvláštnímu zacházení“, vzít pachatele ihned do vazby, podat dálnopisem spìšnou zprávu šéfovi bezpeènostní policie a SD do Berlína a vyžádat si rozhodnutí. Dne 26. záøí 1939 vyšla k výnosu další provádìcí smìrnice, podle které si vyhradil právo rozhodnout o provedení „zvláštního opatøení“, tedy popravy bez soudního rozhodnutí, sám Heinrich Himmler jako øíšský vedoucí SS a šéf nìmecké policie. Koncem roku 1943 Himmler pro velké množství úkolù pøenesl pravomoc rozhodovat o zvláštních opatøeních „na vyšší“ vedoucí SS a policie. Pro Èechy a Moravu tedy rozhodoval státní tajemník (pozdìji státní ministr), SS Obergruppenführer K. H. Frank. Nejdøíve platilo opatøení na dobu omezenou, pozdìji bez èasového omezení. Již v záøí 1939 bylo v Nìmecku uskuteènìno nìkolik pøípadù „zvláštního opatøení“, kdy Himmler nechal na návrh gestapa zastøelit nìkolik obèanù. I poprava devíti èeských vysokoškolských funkcionáøù 17. listopadu 1939 nebyla nièím jiným než „zvláštním opatøením“. K. H. Frank nechal popravit v rámci „zvláštního opatøení“ velké množství èeských vlastencù za prvního a druhého stanného práva, na podzim 1944 na Valašsku, takto byli popravováni partyzáni a jejich pomocníci. Stejný charakter mají i popravy vykonávané od poèátku 222

roku 1945 v brnìnských Kounicových kolejích na tzv. píseèku mezi blokem A a sálem, kde zemøelo více než sto èeských a sovìtských partyzánù a jejich èeských podporovatelù. Mnoho vlastencù bylo zastøeleno v Malé pevnosti Terezín a v koncentraèním táboøe Mauthausen.44 Na rozsáhlejší a poèetnìjší úkoly v dobì války se pøipravovalo s mimoøádnou peèlivostí gestapo v Praze a Brnì se svými poboèkami. Ministerská rada pro obranu øíše vydala 1. záøí 1939 naøízení o výstavbì správy a bezpeènostní policie na území protektorátu. Bezpeènostní policie (gestapo a kriminální policie) byla povìøena „vyhledávat státu a lidu nepøátelské snahy na území Èech a Moravy, soustøeïovat a vyhodnocovat výsledky vyšetøování a informovat øíšského protektora a jemu podøízené úøady“. Naøízení umožòovalo, aby „øíšský protektor v Èechách a na Moravì i øíšský vùdce SS a nìmecké policie ve vzájemné dohodì mohli k udržení bezpeènosti a poøádku v protektorátu uèinit žádoucí správní opatøení jdoucí i mimo k tomu úèelu stanovené hranice“. Bezpeènostní polici bylo tedy dovoleno uèinit opatøení nad rámec platných zákonù. K témuž dni, tedy 1. záøí 1939, byly úøadovny gestapa v Praze a Brnì, jak již bylo zmínìno, povýšeny na øídící úøadovny. Rovnìž úøadovna kriminální policie v Praze se stala øídící služebnou pro území celého protektorátu, v Brnì však zùstala pouhá úøadovna podléhající øídící služebnì kriminální policie v Praze.45 V záøí 1939 došlo také k novému uspoøádání bezpeènostní policie a SD v rámci celé øíše. Dne 27.záøí 1939 vznikl Øíšský bezpeènostní hlavní úøad v Berlínì (Reichssicherheitshauptamt – RSHA). III. úøad tvoøila bezpeènostní služba pro èinnost na území øíše, IV. úøadem této centrály se stalo gestapo, V. kriminální policie a VI. bezpeènostní služba pro èinnost do zahranièí.46 V kontextu se všemi tìmito opatøeními zajišujícími bezpeènostní úkoly pro pøípad války je tøeba chápat i pøipravovanou akci Albrecht I. Blížil se osudový den – 1. záøí 1939. Obèané sledovali s napìtím události. Dne 31. srpna 1939 brnìnské Lidové noviny na první stranì pøinesly èlánek „Obecná mobilizace v Polsku“ a další pøíspìvek s titulkem „Polský teror neustává“. V nich se ukazovalo Polsko jako stát, který terorizuje Nìmce z tamní menšiny, a na státní hranici s Nìmeckem rozpoutává incidenty.47 Mohutná nacistická propaganda zaèínala na plné obrátky ovlivòovat svìtové veøejné mínìní, aby je pøipravila na tvrzení, že jsou to Poláci, kteøí provokují, kteøí vraždí a terorizují. V poledním vydání Lidové noviny pøinesly èlánek „Ministerská rada pro obranu Øíše“. Nejvyšší orgán pro pøípravu války již naznaèoval, že do vypuknutí války chybìjí ne dny, ale hodiny.48 Napìtí rostlo. Èeští lidé vìøili, že západní mocnosti tentokrát nezradí, jako tomu bylo v Mnichovì, že se tentokrát rozhodnì postaví na obranu Polska. Lidé se stále vìtším vzrušením a oèekáváním sledovali, co pøinesou nejbližší hodiny. 223

Hitler byl rozhodnut definitivnì zaèít válku. Ráno 1. záøí 1939 si mohli nedoèkaví ètenáøi ještì pøeèíst èlánek v Lidových novinách „Polský útok na hlivický vysílaè“49, aniž tehdy mohli tušit, že šlo ze strany nacistù o provokaci, o záminku ke zdùvodnìní agrese. V èasných ranních hodinách 1. záøí 1939 padly podle rozkazu A. Hitlera první výstøely a zaèala druhá svìtová válka. Noc ze 31. srpna na 1. záøí 1939 byla plná ruchu a mimoøádné aktivity ve všech služebnách gestapa. Již pøedtím, 29. srpna, obdrželo zemské èetnické velitelství v Brnì od velitele 2. policejního pluku v Brnì telefonický pokyn: musí vyhlásit pohotovost téhož dne od 13. hodiny do 13. hodiny dne pøíštího. Pohotovost tvoøili jeden dùstojník a 22 èetníkù pøipravených kdykoliv vyjet na urèené místo.50 Šlo o souèást rozsáhlých opatøení k 1. záøí 1939. Gestapo v Brnì i v jemu podøízených úøadovnách na Moravì mìlo velmi pøísnou pohotovost, všichni úøedníci oèekávali v úøadech pøíkaz k provedení akce Albrecht I. Bylo již uvedeno, že do brnìnské úøadovny pøijel zvláštní kurýr, pravdìpodobnì nikoliv jako posel pøinášející heslo k zahájení akce, ale jako kontrolní orgán centrály gestapa v Berlínì. Mimo to pøišel v noci, neznámo, v kolik hodin, dálnopis z téhož úøadu v Berlínì, s heslem Albrecht I. Šéf úøadovny Günther Hermann otevøel obálku obsahující rozkaz k akci. Na poboèky na celé Moravì byly urychlenì odeslány dálnopisy: akce zaèíná. V brnìnské øídící úøadovnì svítila svìtla v kanceláøích po celou noc. Úøadovna tehdy sídlila v Mozartovì ulici èíslo 3 (budova patøila pøed válkou Zemské živnostenské pojišovnì). V ní mìli pracovny Hermann se zástupcem a vìtšinou referátù. Odtud øídili celou akci. Mimoøádná aktivita panovala na referátech II A, II BM a III. Již pøed 1. záøím byla dohodnuta spolupráce s vojenskými oddíly SS, velitelstvím 1. SS Totenkopfverband Oberbayern. Velitelem tohoto útvaru SS byl SS Oberführer Hermann (náhodná shoda jména s vedoucím øídící úøadovny gestapa – aut.). Jednotky SS byly rozmístìny v kasárnách v Židenicích a v budovì obchodní akademie Obchodní a živnostenské komory v tehdejší Mautgasse (dnes Pionýrská ulice). Tato elitní jednotka mìla podle Hitlerova tajného rozkazu ze dne 17. srpna 1939 plnit „zvláštní úkoly politického charakteru“.51 Pøíslušníci jednotky vykonávali v rámci onìch „politických úkolù“ strážní službu v novì zøízeném vìzení gestapa na Špilberku (první vìzni sem byli dopraveni na pøelomu mìsíce bøezna a dubna 1939), kde se chovali k uvìznìným krajnì brutálnì. Pøi rozvinutí akce A nepoužilo gestapo v Brnì ani na jiných místech (na rozdíl od akce Gitter) pøíslušníkù protektorátní policie a èetnictva. Je ale velmi pravdìpodobné, že pøi sestavování kartotéky A a pøi vlastní pøípravì a realizaci akce si ovìøovali u protektorátní policie adresy, místo zamìstnání a jiné údaje potøebné k zatèení osob. Gestapo zpracovalo pro zatýkání, které se mìlo reali224

zovat v tak krátké dobì, nepochybnì zvláštní organizaèní plán. V nìm urèilo skupiny pøíslušníkù gestapa a SS, které mìly provádìt zatýkání jednotlivých osob. Pøi velkém množství zatýkaných osob a rozsahu území Brna a okolních míst (území dnešního okresu Brno – venkov nemìlo samostatnou poboèku gestapa a úkoly zajišovala pøímo øídící úøadovna v Brnì) bylo nutno mít plán, který by stanovil postup zatýkání, provizorní rozmístìní zatèených, jejich pøedbìžný výslech a odvoz na Špilberk.52 Vlastní zatýkání provádìli pøíslušníci gestapa v civilu i v uniformách, èlenové nìmecké poøádkové policie a zmínìné jednotky SS. Nákladní automobily, kterými byl odvoz provádìn, pøistavila poøádková policie a SS. Pokud byla použita auta osobní, patøila gestapu. Podle plánu byli zatèení nejdøíve odvezeni na urèená stanovištì. Zatèené osoby z Oøešína, Mokré Hory, Medlánek, Øeèkovic a Králova Pole byly v autech svezeny do budovy reálného gymnázia v Královì Poli na tehdejším námìstí Svobody (dnes Slovanské námìstí),53 zatèení z Juliánova, Židenic, Obøan, Malomìøic a Husovic se ocitli v budovì druhého státního reálného gymnázia v Brnì – Husovicích na Riegrovì (dnešní Vranovské) ulici. Dne 1. záøí 1939 zaèínal nový školní rok, do škol vstupovali studenti, a proto gestapo využilo pro zatèené tìlocvièny.54 Krátký výslech se zamìøil hlavnì na osobní údaje, provádìl se bez zápisu, jen srovnáním s pøedem vypracovanými pøehledy. Poté zatèené osoby odvezli do sídla gestapa na Mozartovì ulici a umístili na krátkou dobu ve sklepì budovy.55 Zde se již sepisovaly základní protokoly s generáliemi a poté následoval odvoz po skupinách na Špilberk. Použitá nákladní auta otevøená nebo opatøená plachtou projíždìla dnešní Kozí ulicí, pøes Moravské námìstí, kolem kavárny Bellevue, ulicemi Joštova, Údolní a Úvoz na Špilberk. Zatýkání ve mìstì Brnì probíhalo od èasných ranních hodin až do odpoledne. Velký poèet zatèených neumožòoval zatèení v dobì co nejkratší, víceménì najednou, i když zatýkacích skupin byla øada. Zatèené museli alespoò krátce vyslechnout, srovnat jejich osobní údaje se seznamy z kartotéky A, což si vyžádalo urèitou dobu. Sklepení gestapa mìlo omezenou kapacitu, a zøejmì gestapáci také nechtìli, aby velká skupina uvìznìných vyvolávala mezi obyvatelstvem mìsta neklid, paniku, což se pøi masovém zatýkání pøed zraky lidí mohlo stát. Proto byla urèena pøechodná stanovištì, která pomohla zajistit také urèitý systém v akci. K zatýkání docházelo nejdøíve v pøedmìstích a pak pokraèovalo do støedu mìsta. Je zajímavé, že nákladní automobily se zatèenými nevyvolaly ve mìstì zvláštní pozornost obyvatel, snad se lidé domnívali, že jsou to pøesuny související se zaèátkem války. Po pøíjezdu zatèených na Špilberk zaèala obvyklá gestapácká procedura. Pokud nebyla osobní data sepsána již døíve, stalo se tak nyní. Hned na hradním nádvoøí se setkali pøíchozí s postupem, tak typickým pro režim gestapa a strážných SS. Výstup z aut, rychlé postavení se do dvou dlouhých øad èelem ke zdi, 225

oblièejem až na zeï. Ti, kteøí neumìli nìmecky nebo rychle neporozumìli bavorským dialektem vykøikovaným rozkazùm, zaplatili poranìním nosu a èela, když je strážní SS dotlaèili ke zdi postrèením. U zdi museli stát nehybnì, nesmìli se mezi sebou domlouvat. Pohotoví esesmani reagovali bleskovì údery a políèky. Jednotlivì pak byli zatèení vyvoláváni do kanceláøe, kde je zapsali do evidence.56 Z kanceláøe se vraceli opìt na nádvoøí. Zøejmì pro velký poèet zatèených byly využity všechny dvory, zejména velké hradní nádvoøí, tzv. vìzeòský dvùr na vnìjší stranì severního hradního køídla, ale také pravdìpodobnì i uzavøené prostory pod hradbami, kde bývaly pøed válkou konírny.57 Režim byl však všude stejný. Vìzni museli sedìt nehnutì na zemi, nesmìli se mezi sebou bavit, nedostali po celý den nic k jídlu a pití. První záøijový den byl velice teplý a sluneèný, takže vìzni trpìli žízní. Na jídlo vìtšinou ani nemìli chu, ale nedostatek tekutin pociovali všichni. Pøíslušníci SS jen velmi neochotnì dovolovali odejít k vykonání potøeby. Každou žádost provázel køik, proto radìji nìkteøí zatèení vykonali potøebu na místì pod sebe… Esesmani se støídali na dvoøe po dvou hodinách. Již pohled na nì, v rukou samopal pøipravený kdykoliv ke støelbì, ocelové pøilby na hlavách, nenávistný pohled, nadávky, vytváøel pro zatèené tìžké ovzduší, vzbuzoval obavy, co bude následovat. V prùbìhu dne až do pozdních veèerních hodin pøijíždìli na Špilberk zatèení z jiných míst jižní a støední Moravy. Z Kromìøíže pøijel transport s rukojmími z tohoto mìsta spolu se zatèenými z Holešova. Další byli eskortováni z Uherského Hradištì a spolu s nimi také z Uherského Brodu a Luhaèovic. Rukojmí byli soustøedìni nejdøíve autobusem do budovy krajského soudu v Uherském Hradišti a odtud je spoleènì pøevezli v krytém automobilu do Brna. Na Špilberku byli po pøíjezdu umístìni do malých cel, v nichž byli pøímo namaèkáni.58 Další vìzni pøijeli z Hodonínska a Blanenska. Veèer byli vìzni rozdìleni do všech využitelných prostor Špilberku. Mnoho jich byla doslova nacpáno do barokní hradní kaple, která byla tehdy ještì zaøízena k pùvodnímu religiosnímu poslání. Aby kaple pojala co nejvíce osob zatèených toho dne, byly na podlahu položeny zatuchlinou zapáchající slamníky, z rozdaných vojenských dek se šíøil zápach naftalinu. Pro tìlesnou potøebu vìzòù v noci sloužily kbelíky. Situace byla tak tíživá, že nìkteøí vìzni využili ke svému odpoèinku i oltáøní stupnì pokryté koberci. Pobyt na Špilberku se pøímo vryl do vzpomínek vìzòù, a tak se zachovala svìdectví o tom, co všechno prožili v prvních hodinách a pak až do odjezdu nebo propuštìní. Snad nejplastiètìji popsal život ve vìznici JUDr. Cyril Prokop, který mìl to štìstí, že zùstal po zatèení jen na Špilberku.59 Z jeho korespondence s manželkou se nám odvíjí obraz každodenního režimu života špilberského vìznì. Den zaèínal pro uvìznìné v 6 hodin, v nedìli v 7 hodin, kdy museli rychle vstát a obléci se. Následovalo mytí do pasu v rychlém sledu v ranním 226

prùvanu. Snídalo se kolem 8. hodiny, zpravidla studená káva nebo èaj, k tomu chléb, kterého byl celkem dostatek. Podobná byla veèeøe, nìkdy obohacená o kousek salámu nebo trochu sardinek. Obèas dostali i guláš, brambory s kapustou nebo konzervované párky. Obìd byl vždy teplý, „z jednoho hrnce“ – polévka silnì koøenìná zázvorem, v ní nudle, jindy makaróny, hrách, rýže, zelenina. Mìl-li vìzeò štìstí, našel tam i kousek masa. Obìd se rozdával obvykle kolem 13. hodiny, veèeøe probíhala mezi 18. a 19. hodinou. Doktor Prokop považoval stravu ve svém dopise manželce za dostaèující, zejména proto, že nìkdy bylo povoleno pøedat spolu s prádlem i potraviny. Záleželo ovšem vždy na toleranci dozoru. Samostatné balíèky s potravinami byly vìzòùm zakázány. Vìzni si krátili èas „procházkami“ kolem stolu v cele. Procházky se poèítaly na kilometry, základní jednotku tvoøilo 1 kolo skládající se z 15 krokù. Pøi tìchto procházkách si nìkdy vìzni potichu i zazpívali, byla-li ovšem ke zpìvu nálada a neblížil se strážný SS. Nìkteøí vìzni cvièili pažemi, aby si tak narovnali tìlo a fyzicky pookøáli. Mìli dovoleno èíst noviny, které jim mohli pøíbuzní pøedplatit. Spoleènì si koupili hry „Èlovìèe, nezlob se“, „dámu“ èi „vlky“. Zatèeným v akci A bylo ponecháno civilní obleèení. Ostatní špilberští vìzni nosili letní uniformy bývalé èeskoslovenské armády, židé mìli modráky, které šily židovské ženy internované v táboøe v Ivanèicích. Prádlo a toaletní potøeby se pro zatèené pøijímaly v prvním týdnu každý den, pozdìji se ustálil režim tak, že èisté prádlo se pøinášelo vždy v úterý a špinavé vracelo ve ètvrtek. Vìzni spávali stále na slamnících, ostatní vìzni mimo okruh rukojmí leželi na postelích. Horší to bylo s procházkami. Øádná vycházka trvala na dvoøe jen hodinu, jinak musel postaèit èerstvý vzduch proudící z otevøených oken a dveøí, které byly u cel neustále dokoøán. Ke konci záøí se již citelnì ochladilo, zvláštì v noèních hodinách. Korespondence se cenzurovala. Dopisy mohli zatèení odesílat zásadnì každý druhý pátek, pøíbuzní smìli psát kdykoliv. V té dobì vìznitelé ještì trpìli, že napø. doktor Prokop mohl v dopisech øešit problémy své advokátní praxe, smìl posílat pokyny k pøípadùm, které pøed zatèením zastupoval. Jmenovaný se ve svých dopisech také zmínil o umístìní vìzòù na Špilberku. Zpoèátku se znaèná èást rukojmí, jak již bylo uvedeno, nacházela v hradní kapli, po odchodu èásti zatèených do koncentraèního tábora pøemístili zbývající vìznì do cel. Každá z tìchto prostor mìla své výhody i nevýhody. V kapli bylo více místa, ale vìzni nikam nevidìli. Pouze klíèovou dírkou ve dveøích mohli nahlédnout do dvora, kam se jinak dostali pouze, když šli pro vodu nebo vylévat kbelík po noèním používání. Jednou až dvakrát dennì se konaly „procházky“ pod dozorem na záchod, což se dìlo v urèený èas, na rozkaz a s minimální dobou trvání. Znaèná èást vìzòù z akce A byla odvezena do koncentraèního tábora.. Zbývající èást, jak poznamenal dr. Prokop, byla zèásti propuštìna.60 V té dobì se vìznicí šíøily zprávy o tom, že uvìznìné pøestìhují do Svatoboøic. 227

Uvedli jsme již, že velkou skupinu zatèených umístili v hradní kapli. Také jejich život zaznamenaly vzpomínky tìch, kteøí zde prožívali své první chvíle po zatèení. František Loubal a Valerián Koch popsali své prožitky s dramatickými podrobnostmi.61 V kapli se podle nich nacházelo pøes 100 lidí. Spali na slamnících, na podlaze, nìkteøí si našli místo na stupních oltáøe. Knìží leželi u malého oltáøe, nìkteøí vìzni dokonce odpoèívali na kazatelnì a ve zpovìdnici. Protože po první noci byl vzduch v kapli témìø nedýchatelný, dovolil velitel stráže otevøít okno umístìné vysoko nad kazatelnou. Nejvìtší utrpení zpùsobovali zatèeným nìkteøí strážní SS, kteøí s oblibou zkoušeli své hudební umìní u varhan, zejména v èasných ranních hodinách. Znemožòovali tak spánek, již tak neklidný u mnohých vìzòù, kteøí nemohli pøivyknout neustálému pohybu stráží. Ráno vìzni poklusem, ve stále ostrém tempu, za neustálého pokøikování strážných, odcházeli do umývárny. Byl to prakticky jediný pohyb. Jen dvakrát byli, jak vzpomínají oba pamìtníci, vyvedeni na procházku. Pøesto lidé neztráceli svou dùstojnost, mnohdy zbyly síly i na žert.62 Nìkteøí vysokoškolští pedagogové mìli pøi zatèení u sebe knihy, které nyní bohatì využívali a nahlas svým spoluvìzòùm pøedèítali. Stateènì se chovali zatèení katoliètí knìží, nápadní již svým odìvem, což jim dávali strážní patøiènì najevo. Pøes den se slamníky skládaly v kapli do jakýchsi stohù, takže tvoøily ulièky a vzniklo pøece jen trochu místa na procházení se. Hned druhého dne po zatèení bylo možno sdìlit rodinì potøebnou informaci, poslat domù klíèe, peníze a dùležité, zde nepotøebné, doklady. Velkým problémem však byly psací potøeby, obyèejná tužka mìla cenu zlata. Než se pokusíme o rozbor zjištìných zatèení v Brnì a okresech, odkud byli zatèení odvezeni na Špilberk, bude vhodné poukázat na poèty, jaké se uvádìjí v nìkterých pramenech. Napø. generál Bohuslav Eèer ve své knize Norimberský soud63 tvrdil. že v první den války bylo zatèeno 8 000 èeských „pøedákù“ a dáno do ochranné vazby. Kniha Zpovìï Karla Hermanna Franka64 uvádí poèet jen 2 000 zatèených. Nìkteøí autoøi poukazují na to, že pøesný poèet zatèených není znám, že se odhadem pohybuje od 2 do 8 000 osob. Vyskytuje se i odhad 3 000 osob65 atd. Skuteèností zùstává, že žádný oficiální autentický údaj o poètech zatèených neexistuje. Jak ještì bude uvedeno, ani pøedsednictvo ministerské rady a ministerstvo vnitra nemìly v záøí 1939 pøehled o situaci, evidovaly jen urèité menší poèty. Rovnìž nacistické dokumenty nejrùznìjších institucí nemají hodnovìrné informace o poètu zatèených v akci Albrecht I. Pro úèely této práce autoøi provedli rekonstrukci na základì provádìného výzkumu tak, aby bylo možno pomìrnì pøesnì urèit poèty uvìznìných v akci Albrecht I. ve mìstì Brnì a okresech jižní Moravy. Po témìø šedesáti letech to byla práce namáhavá, bylo nutno projít archivní doklady, vzít v úvahu vzpomínky úèastníkù akce, kteøí byli 1. záøí 1939 zatèeni, porovnat dílèí materiály 228

v èasopisech a novinách. Zejména obtížné bylo získání údajù u zatèených, kteøí byli propuštìni pøímo ze Špilberku, nezapojili se pozdìji již do odboje a po válce se nestali èleny Svazu osvobozených politických vìzòù nebo Svazu národní revoluce. Nicménì se podaøilo rekonstruovat údaje z mìsta Brna a tehdejších okresù Uherské Hradištì, Uherský Brod, Holešov, Kromìøíž, Jihlava a Tøebíè, u dalších to bylo obtížnìjší, i když i zde jistý obraz situace 1. záøí 1939 vznikl. Dodejme v této souvislosti, že od osvobození v roce 1945 se do souèasné doby problematikou akce Albrecht I. zabývalo málo historikù, a pokud se tak stalo, tak si akce všímali jen okrajovì, v kontextu s jinými událostmi. Byl zkoumán archivní fond Státního ústøedního archivu v Praze, který se týká dané problematiky, a který pøece jen do urèité míry dovoluje orientaci, porovnání regionálních údajù a za pomoci dalších pramenù vytvoøení celkového obrazu. Protektorátní vláda se ocitla po 1. záøí 1939 v záplavì intervencí úøadù, institucí i pøíbuzných. Z pøíkazu ministerského pøedsedy si proto vyžádalo 9. záøí 1939 presidium ministerské rady66 od sekretariátu výboru Národního souruèenství celkový seznam zatèených osob. K tomu dodalo ministerstvo vnitra na základì hlášení podøízených úøadù písemné výkazy a pøehledy zatèených. Informace poskytovaly i pøímé žádosti soukromých osob, vesmìs pøíbuzných zatèených. Zdá se, že nejpøesnìjší údaje o zatèených mìl výbor Národního souruèenství. Na podkladì tìchto údajù sestavil II. odbor presidia ministerské rady celkový seznam zatèených. Vznikla tak pøehledná informace, která umožòovala reagovat na žádosti o informace o zatèených èi o intervence v jejich prospìch. Vláda také pøipravovala nìkterá opatøení, zejména aby rodinám zatèených státních zamìstnancù byl nadále vyplácen služební plat, nebo aby rodinám zatèených byla podle jejich potøeby poskytnuta z veøejných prostøedkù výpomoc na obživu. Seznam mìl tajný charakter a byl urèen jen pro interní potøebu v úøadì. Byl vyhotoven v šesti exempláøích a obsahoval „pouze jména osob èeské národnosti, o nichž se zdejší úøad vìrohodnì dozvìdìl do 10. t. m. (tj. záøí – aut.) vèetnì“.67 Další seznam zatèených v akci 1. záøí 1939 byl sestaven dne 13. záøí. Uvádí okresy a jednotlivá místa v jejich obvodu, v nichž došlo k zatýkání.68 Zvláštní seznam obsahoval jména zatèených úøedníkù ministerstva vnitra. Pro Moravu byli uvedeni: zemský úøad Brno – Cyril Metyš, vrchní úèetní tajemník, dr. Melichar, vrchní komisaø okresního úøadu v Boskovicích, dr. Poledník, policejní komisaø v Uherském Hradišti, dr. Mohelnický, okresní hejtman ve Frýdku, okresní hejtman Cidlík v Místku, vrchní policejní komisaø dr. Karel Frinta v Olomouci a dr. Karel Marek, vrchní komisaø ve Velkém Meziøíèí. Všichni tito úøedníci byli propuštìni do poloviny záøí 1939.69 Seznamy se dále upøesòovaly, opravovaly se již døíve uvedené údaje, což se týkalo hlavnì nepøesností, kdy byly zapsány osoby, které nebyly vùbec zatèeny. 70 Materiál ve Státním ústøedním archivu obsahuje i èíselné vyjádøení do té doby známých 229

údajù o poètu zatèených osob v protektorátu. K 22. záøí 1939 bylo vykázáno celkem:71 Èechy Morava úøedníci resortu ministerstva vnitra celkem

zatèených 642 242

ve vazbì 598 226

propuštìno 44 16

57 941

45 869

12 72

zatèených 653 535

ve vazbì 606 431

propuštìno 47 104

59 1 247

46 1 083

13 164

K 29. záøí 1939 bylo celkem známo:72 Èechy Morava úøedníci resortu ministerstva vnitra celkem

Pøi porovnání obou pøehledù je patrný velký rozdíl mezi údaji na Moravì, který vyplýval zøejmì z nedostateèných podkladù, jejichž dodávání se opožïovalo. Zajímavé èíselné údaje sdìlil zemský úøad v Brnì o zatýkání 1. záøí 1939: „V Brnì celkem (bylo zatèeno – aut.) 162 osob, z nichž bylo 72 osob odvezeno neznámo kam, 50 osob bylo propuštìno a ke dni 16. IX. 1939 zùstalo ve vazbì na Špilberku 40 osob“. Pøitom je zajímavé, že v døívìjším seznamu zatèených pøímo v Brnì se uvádìlo jmenovitì pouze 59 osob, rozdíl tedy èinil 103 osoby. Zpoèátku zøejmì nemìly v Brnì a na Moravì protektorátní úøady pøehled o situaci, pozdìji se ale podaøilo seznamy zpøesnit a doplnit tak, že závìreèné údaje k 29. záøí 1939 jsou právì na Moravì reálnìjší. V údajích z okresù jižní, západní a støední Moravy jsou patrné rozdíly. Nelze vylouèit, že v nìkterých okresech byla služebna gestapa pøi zpracování seznamu pro akci A a také pøi jejím provádìní aktivnìjší. To platí o Olomouci, kde bylo zatèeno celkem 200 osob, které byly po zatèení umístìny do objektu bývalých železáren ve Štìpánovì u Olomouce. Z tohoto poètu bylo ihned (tj. do 8. záøí – aut.) odvezeno 100 osob autobusy do Brna a zde pøipojeno k transportu, který byl vypraven vlakem z Brna s vìzni ze Špilberku. Dalších 40 osob bylo propuštìno a zbývajících 60 zatèených bylo po nìkolika dnech prožitých ve Štìpánovì dopraveno do vazby policejního øeditelství v Olomouci.73 Ve mìstì Jihlavì bylo vzato do vazby 39 osob.74 Ze zatèených v tomto mìstì a jeho nejbližším okolí, dále ve Velké Bíteši, Velkém Meziøíèí, v Tøebíèi, Moravských Budìjovicích, Jemnici, Tøešti, Telèi a Daèicích byla èást propuštìna, ve vazbì bylo ponecháno asi 50 osob, z nichž èást byla dopravena do Brna a zde 230

po nìkolika hodinách pobytu na Špilberku pøipojena k tìm, které odvezli do koncentraèního tábora. Zbývající byli drženi ve vazbì krajského soudu v Jihlavì. Pøehled o poètech zatèených podávají následující údaje: zatèených 162 40 (zùstali na Špilb.) Olomouc 200 60 (Štìpánov, Olomouc) Pøerov 17 Jihlava – mìsto 39 Jihlava – okolí 11 Velká Bíteš 3 Velké Meziøíèí 8 Tøebíè 9 Moravské Budìjovice 15 Jemnice 6 Tøeš 8 Telè 8 Daèice 4 celkem 490 Brno

ve vazbì 72 (do konc. tábora)

propuštìno 50

100 (do konc. tábora)

40

? (nerozlišeno)

? (nerozlišeno)

322 (chybí Pøerov)

151 (chybí Pøerov)

Na základì výzkumu sestavili autoøi pøehled zatèených osob v akci Albrecht I. v Brnì a na jižní Moravì podle místa zatèení, který zahrnuje celkem 370 osob: Blansko Boskovice Brno Brtnice Bystøice nad Pernštejnem Daèice Dubòany Fryšták Hodonín Holešov Jaromìøice nad Rokytnou Jemnice Jihlava Kromìøíž Køižanov Letovice Luhaèovice Luka nad Jihlavou Mìøín Moravské Budìjovice Žïár

5 8 152 3 1 4 1 1 7 10 6 6 41 25 1 2 3 5 2 8 2

Nová Øíše 1 Nové Mìsto na Moravì 2 Otrokovice 1 Polanka 1 Rantíøov 1 Strážnice 4 Šlapanice 1 Šumice 1 Telè 5 Tøebíè 12 Tøeš 3 Uherské Hradištì 19 Uherský Brod 10 Velká Bíteš 3 Velké Meziøíèí 4 Vír 1 Vranovice 1 Zbraslav 1 Zdounky 3 Zlín 3

231

U zatèených z mìsta Brna je možno uèinit si pøesnìjší obraz o jejich sociální a politické struktuøe i o dalších zajímavých údajích, které dovolují formulovat urèité závìry. Výzkum autorù na jedné stranì vysoko pøekroèil poèet jmenovitì uvedených osob, které byly zatèeny v Brnì v  této akci, tedy 59, ale na druhé stranì místo 162 osob uvedených v hlášení zemského úøadu v Brnì se podaøilo zjistit jen 152 osob.Podklady pro toto hlášení se ve fondech Moravského zemského archivu nepodaøilo autorùm nalézt. Rozdíl mezi obìma èísly není pøíliš velký, proto si autoøi dovolili vyvodit nìkterá obecnìjší zjištìní. Pøednì je tøeba konstatovat, že v akci Albrecht I. byli zatèeni v Brnì pouze muži. Toto zjištìní lze rozšíøit zøejmì obecnìji, protože v seznamech uložených ve Státním ústøedním archivu v Praze, zejména v  seznamu ze 30. záøí 1939, je z celkového poètu 972 zatèených osob uvedeno pouze 6 žen. U nich nelze navíc bezpeènì øíci, že byly zatèeny skuteènì 1. záøí. Je možno soudit, že zámìrem akce ze strany gestapa a snad i smìrnic, které pøišly z Berlína, nebylo zajištìní žen. Pravdìpodobnì tomu tak bylo proto, že v záøí 1939 sice již existoval zvláštní koncentraèní tábor pro ženy v Rawensbrücku, ale jeho výstavba byla teprve v poèátcích. Tábor byl založen 15. kvìtna 1939 a nárazové umístìní velkého poètu žen by zpùsobilo problémy. Jiný dùvod k nezatýkání žen v akci snad neexistoval. Vždy mezi ženami byly velmi aktivní funkcionáøky rùzných organizací antifašistického zamìøení i èlenky politických stran, které mohly být pokládány za nebezpeèné i z hlediska smìrnic k provedení akce. Urèit sociální postavení zatèených v Brnì v dobì zatýkání se nepodaøilo s naprostou pøesností u 48 osob. Tato skuteènost bohužel zkresluje pøesnost uvádìných údajù. Pøesto lze nìkteré závìry tam, kde se podaøilo stanovit s urèitostí povolání nebo sociální postavení, vyvodit. Z celkového poètu zjištìných osob bylo 35 úøedníkù, 32 dìlníkù, 11 støedoškolských uèitelù, 10 novináøù, 8 vysokoškolských pedagogù, 7 knìží a l lékaø (další lékaøi jsou však mezi vysokoškolskými pedagogy). Je patrné, že v poètu zatèených osob pøevažuje inteligence, což vyplývá ze skuteènosti, že v Brnì byly soustøedìny vysoké školy, redakce mnohých novin atd. Je zajímavé, že v Brnì, pøestože zde bylo sídlo III. sboru a mnoha útvarù bývalé èeskoslovenské armády, nedošlo k zatýkání dùstojníkù. Napø. v Hradci Králové, kde byl umístìn II. sbor, zatklo gestapo nìkolik dùstojníkù, pøedevším zpravodajských, obdobnì v Jihlavì bylo zatèeno nìkolik gážistù bývalé èeskoslovenské armády.75 Politická pøíslušnost byla zjištìna ještì ménì konkrétnìji, nepodaøilo se ji urèit hodnovìrnì u 80 osob. Proto autoøi pouze konstatují, že se jim podaøilo identifikovat politickou pøíslušnost 34 komunistù, 19 sociálních demokratù, 12 národních socialistù, 3 lidovcù, 1 agrárníka, 1 národního demokrata a 2 osoby bez politické pøíslušnosti. 232

Zajímavì se jeví zjištìní, která se týkají stáøí zatèených: nejstaršími zatèenými se stali ThDr. Josef Kupka, narozený 7. 5. 1862, biskup brnìnský (77 let), P. Adolf Tenora, nar. 31. 5. 1865, kapitulní dìkan v Brnì, a Msgre Josef Kratochvíl, nar. 16. 3. 1876, kanovník stolièní kapituly v Brnì. Všechny tyto duchovní øímskokatolické církve propustili ještì ze Špilberku. Nejmladším vìznìm v akci byl Richard Hrazdira mladší, narozený 28. 3. 1912, který využil shody jména s otcem a dobrovolnì se nechal zatknout. Pøedpokládal, že mu jeho vìk umožní lépe snášet útrapy vìznìní, i když zajisté netušil, že v koncentraèním táboøe prožije celou okupaci až do roku 1945. Jen o rok starší byli Jaroslav Poláèek, narozený 2. 1. 1911 a vìznìný rovnìž do konce války, a Hugo Rosendorf, který se narodil 16. 9. 1911 a byl propuštìn v roce 1942. Všichni tito nejmladší vìzni byli pøíslušníky komunistické strany. V rámci akce Albrecht I. zemøelo v dobì vìznìní nebo na jeho následky (zde si autoøi urèili jako mezník rok 1946) z brnìnských vìzòù celkem 9 osob: dìlníci Alois Horák, Jan Jambor, Josef Lieberzeit a Josef Milota, novináø Josef Chlup, univerzitní uèitel prof. Bohumil Kladivo, øídící uèitel Josef Morávek, úøedník Stanislav Porhajm a støedoškolský pedagog Vojtìch Tuèek. Nìkteøí zatèení byli v prùbìhu války propuštìni a po návratu se zapojili do odbojové èinnosti. Byli znovu zatèeni a zemøeli pøi novém uvìznìní. Sem náleží jména ing. Vojtìcha Beneše, Alfonse Hanzelky, MUDr. Jana Jebavého, JUDr. Zdeòka Krejèího, Jaroslava Pospíšila, ing. Jaroslava Potoèka a PhDr a JUDr. Maxmiliána Ryšánka. Z koncentraèního tábora Buchenwald pøevezli nìkteré vìznì zatèené v akci Albrecht I. zpìt do Brna do øídící úøadovny gestapa, kde byli vyšetøováni v souvislosti s odbojovou èinností pøed 1. záøím 1939. Týká se celkem 11 osob: Jan Babák, P. Karel Fanfrdla, Konrád Hloušek, Alois Horák, Jan Jambor, Alois Jelínek, Jan Køivonožka, Jaroslav Ondroušek, Jaroslav Poláèek, Jaroslav Vašulín a Alois Zatloukal. Mimo knìze Karla Fanfrdlu šlo o pøíslušníky ilegální KSÈ. Fanfrdla byl vyslýchán v souvislosti se zatýkáním ve starobrnìnském klášteøe, kam spadala i fara, kde pùsobil. Celkem 40 osob bylo vìznìno pouze na Špilberku. Z nich 4 byli v dobì zatèení nemocní a celou dobu vìznìní prožili na ošetøovnì, tzv. revíru: Jaroslav Kotlan, Adolf Tenora, Josef Kratochvíl a Vojtìch Tuèek. Rozborem provedení akce Albrecht I. v Brnì jsme se snažili ukázat, že šlo o pøedem pøipravenou, rozsáhlou preventivní bezpeènostní akci, která mìla znemožnit v den vypuknutí války jakékoliv projevy odporu, narušení veøejného klidu a poøádku, sabotáže a další nepøátelskou èinnost proti øíši. Byla namíøena proti osobám, o kterých se gestapo jako realizátor akce, domnívalo, že by mohly být nebezpeèné pro nezbytný poøádek a klid v týlu bojující armády. To byl 233

smysl celé akce. Nìkdy se vyskytly názory, že snad gestapo pøipravovalo seznamy podle jistého sociologického projektu tak, aby zatýkáním a tudíž i zastrašením byly postiženy jednotlivé skupiny èeského obyvatelstva. Tato úvaha je sice zajímavá, ale postrádá oporu v praktické pøípravì akce. Gestapo tvoøilo seznamy dùmyslnì, i když pochopitelnì ještì nemìlo zdaleka takové poznatky o èeských lidech, jak tomu bylo pozdìji. To platí i pro SD. Pøesto ale osoby zaøazené do seznamu musely vyhovovat pøedstavám nacistù o hlavních protivnících v èeském národì. Pøedstavy již byly podloženy urèitými konkrétními poznatky o protinìmeckém postoji, nebo se podle a priori daných pøedpokladù poèítalo, že urèitá osoba je nebezpeèná. Napø. komunisté, sociální demokraté, funkcionáøi Sokola a další, to byli nepøátelé jako takoví, bez toho, že by proti nim byly shromáždìny konkrétní poznatky o èinnosti proti Nìmecku. U nìkterých osob, napø. funkcionáøù Národního souruèenství, prakticky jediné politické reprezentace, vedly k evidenci do kartotéky A až poznatky o tom,že pod rouškou organizace se projevují protinìmecké tendence. Struktura zatèených v Brnì se v sociálních a politických aspektech dá zobecnit i na další mìsta. Ve vesnicích bylo zatýkání výjimeèné, pokud k nìmu došlo, byli postiženi pøíslušníci levicových politických stran nebo funkcionáøi Sokola èi Èeskoslovenské obce legionáøské. Reakce na zatýkání 1. záøí 1939 a další osudy vìzòù Hromadné zatýkání znepokojilo pøedstavitele protektorátní vlády a tzv. státního prezidenta dr. Emila Háchu. Všichni pøijímali žádosti o intervence za propuštìní zatèených a radili se, jak postupovat dále. Sám šéf bezpeènostní policie a SD, SS Standartenführer dr. Stahlecker, byl znepokojen poètem intervencí. Protektor Konstantin von Neurath, který po válce tvrdil, že o akci A nevìdìl,76, se k ní ve skuteènosti stavìl rozporuplnì. Svìdèí o tom dopis, který mu v pøesnì nezjištìný den mìsíce záøí roku 1939 zaslal øíšský vedoucí SS a šéf nìmecké policie Heinrich Himmler (nìkdy se také uvádí, že dopis byl datován 2. øíjna 1939). V dopise se doslovnì píše: „Radiogramem z 19. 9. 1939 mi Brigadeführer Frank sdìlil, že jste mìl námitky proti provedení akce zatýkání na základì kartotéky A, že zatýkání nìkterých knìží bylo nežádoucí ze zahraniènì politického hlediska, (...) byl jste velmi rozezlen. (...) Velitel bezpeènostní policie Vás informoval 8., 9., 13. a 14. záøí o plánovaných a provedených opatøeních, (...) souhlasil jste (...). Zaøídil jsem, aby Èeši byli posláni do KT Dachau a Buchenwald, byli dáni do tzv. izolaèních táborù, aby byli od ostatních oddìleni a dostalo se jim zvláštního zacházení. (...) Tito Èeši mají naprosto protinìmecké chování a zasluhovali by ostøejší zacházení (...). Že opatøení bylo správné, svìdèí nynìjší klid v protektorátu. Mohou existovat individuální pøípady vyžadující korekturu, ty ale nelze chápat jako odsouzení akce.“77 Jak je patrné, Neurath 234

nemusel být informován o akci podrobnì pøedem, ale vìdìl o jejím prùbìhu z nìkolika informací velitele bezpeènostní policie a SD Stahleckera, a s akcí souhlasil, jak se výslovnì v Himmlerovì dopisu uvádí. Zatýkání rukojmí v protektorátu pøedstavovalo rozsáhlou akci a zatèení patøili mezi známé osobnosti veøejného života. Proto došlo k celé øadì intervencí v jejich prospìch na rùzných úrovních. V celé záležitosti se osobnì angažoval prezident Hácha s protektorátní vládou, jak vyplývá ze záznamu o požadavku, který tlumoèil nìmecký zástupce ministerstva zahranièí u protektora v Praze. 78 Už 5. záøí 1939 navštívil dr. Völkers ministra dr. Jiøího Havelku, který byl v té dobì souèasnì i námìstkem pøedsedy vlády.79 Slíbil mu jmenovitì propuštìní Antonína Hampla a všech zatèených ve vìku 65 let a výše. Dne 7. záøí navštívil øíšského protektora státní prezident. Hlavním dùvodem návštìvy bylo sice projednání textu prohlášení protektorátní vlády k èinnosti zahranièní emigrace, ale prezident rovnìž poukázal na to, jak se s Èechy nakládá,, že dochází k zatýkání hromadnì. Doktor Hácha intervenoval ohlednì zatèených Hampla, Suchého, Šlechty, Bìlohrádka, Vaverky, Tymeše, dr. Rùžièky, dr. Tøebického a dr. Soukupa, dále požadoval, aby se se zatèenými zacházelo slušnì a ne tak, „jak to gestapo umí“ (zvýraznìno v textu – aut.). Pøednesl i požadavek konfinování zatèených v protektorátu na místì vìznìní. Vyslovil se rovnìž proti jejich odvážení z protektorátu, protože to dìlá dojem „einer Verschleppung“ (opìt zvýraznìno v textu – aut.). Øíšský protektor uvedl, že nechá jmenované pøípady pøezkoumat a slíbil nápravu ve vìci požadavku dr. Háchy.80 Opìtovnì se k otázce zatèených rukojmí, tentokrát vedoucích osobností v legionáøských organizacích, vrátil ministr Havelka v pøipomínkách k likvidaci tìchto organizací. Námitky zaslal 21. 9. 1939 nìmeckému vyslanci v Praze.81 Poukázal na to, že zatèení vedoucích legionáøských funkcionáøù v pražském ústøedí a ve venkovských poboèkách ještì zvýšilo neklid. Pøitom tito lidé mohli z titulu svého postavení uklidòovat èleny rozpuštìných legionáøských organizací. Ministr Havelka požádal nìmeckého vyslance o pøímluvu za jejich propuštìní. V pøípadì, že propuštìní jmenovitì uvedených funkcionáøù a dalších legionáøských pracovníkù by nebylo možné, žádal, aby vyslanec zaøídil u pøíslušných úøadù povolení, na základì kterého by pøíbuzní zatèených mohli svým blízkým zaopatøit šatstvo, prádlo a peníze. Tento požadavek považoval s ohledem na nadcházející chladné poèasí a vzhledem k vìku zatèených za velmi naléhavý. Rovnìž v Brnì máme doloženu celou øadu intervencí ve prospìch zatèených. Kupø. 15. záøí 1939 sdìlil dìkan lékaøské fakulty Masarykovy univerzity prof. Miroslav Køivý rektorátu univerzity, že 1. záøí 1939 byli odvezeni do zajišovací vazby nìmeckou tajnou policií prof. MUDr. Bohuslav Bouèek, prof. MUDr. Václav Neumann a asistent oèní kliniky MUDr. Jan Jebavý, kteøí se podle zpráv nacházejí v policejní vìznici na Špilberku.82 Obdobnì oznámil již 5. záøí rekto235

rátu univerzity dìkan pøírodovìdecké fakulty, že pøedchozího dne se profesorský sbor usnesl doporuèit, aby rektor písemnì nebo osobnì zakroèil ve prospìch profesorù nebo zøízencù Masarykovy univerzity. Na pøírodovìdecké fakultì se to týkalo prof. dr. Bohumila Kladivy a podúøedníka Františka Èoupka. 83 Rektor univerzity Arne Novák byl v té dobì vážnì nemocen a byl hospitalizován v nemocnici, pøesto v pøípise z 18. 9. 1939 požádal o svolání akademického senátu k projednání pøíslušných krokù, nejlépe u prezidenta Háchy.84 Kanceláø prezidenta republiky pøíjem dopisu potvrdila a sdìlila, že na základì žádosti, kterou prezidentovi poslala paní Ludmila Bouèková, manželka zatèeného prof. Bouèka, byli již intervenováno 20. záøí v koordinaèním oddìlení ministerské rady.85 Obdobnì žádala o zákrok ve prospìch svého manžela, profesora dr. Inocence Arnošta Bláhy, jeho manželka u ministra Kaprase.86 Lze pøedpokládat, že existovaly intervence ve prospìch zatèených vysokoškolských pedagogù z techniky, bohužel se nám nepodaøilo v archivu brnìnské techniky získat žádné doklady. Negativní bylo i pátrání v archivech vysoké školy zemìdìlské a veterinární, kde jsme nenalezli ani materiály k eventuelnímu zatèení pracovníkù školy v akci 1. záøí 1939. Protože na Moravì, pøesnìji v Brnì a Olomouci, došlo k zatèení øady knìží, vyšel i z katolických kruhù moravských podnìt, aby bylo za uvìznìné knìze intervenováno souhrnnì. Kanceláø prezidenta se obrátila 4. listopadu 1939 pøísnì dùvìrným dopisem na biskupský ordinariát v Brnì, Èeských Budìjovicích, Hradci Králové a generální ordinariát v Kováni se žádostí o seznam zatèených knìží dne 1. záøí 1939.87 Biskupský ordinariát v Brnì vypracoval okamžitì odpovìï.88 V ní uvedl 5 zatèených knìží. Z nich Msgre Adolf Tenora, Msgre dr. Josef Kratochvíl a Bedøich Pátek byli vìznìni pouze na brnìnském Špilberku a byli brzy propuštìni. Patøili ostatnì k nejstarším zatèeným v Brnì: ètyøiasedmdesátiletý Tenora byl propuštìn 6. záøí, již o den døíve propustili dr. Kratochvíla, Bedøich Pátek se doèkal svobody v øíjnu. Do koncentraèního tábora byli pøevezeni Josef Heral a Karel Fanfrdla. V citovaném archivním materiálu je rovnìž uložena øada intervencí ve prospìch J. Herala, v nichž je zdùrazòována jeho naprostá apolitiènost a špatný zdravotní stav. Obojí pøispìlo k jeho propuštìní v roce 1940. Nenalezli jsme však žádné doklady o úsilí dosáhnout propuštìní Karla Fanfrdly. P. Fanfrdla byl èlenem lidové strany, druhým námìstkem starosty mìsta Brna pøed okupací a v koncentraèním táboøe zùstal až do konce války. V roce 1944 byl transportován zpìt do Brna, kde byl vyslýchán v Kounicových kolejích v souvislosti se zatýkáním knìží ze starobrnìnského kláštera, kteøí byli obvinìni z protinìmeckého smýšlení a ukrývání klášterních cenností.

236

Prùbìh akce Albrecht I. na jižní Moravì Dosud jsme líèili prùbìh zatýkání v akci A ve mìstì Brnì., ale obdobná situace se odvíjela i v okresech jižní Moravy. Naše práce si však všímá jen tìch míst, odkud byli zatèení obèané eskortováni do Brna a odtud do koncentraèního tábora. Podklady pro zjištìní èíselných údajù, jmenných seznamù a rùzných okolností akce jsme èerpali z kartotéky osob, která byla založena v souvislosti s výzkumem v rámci pøípravy této práce. Kartotéka je uložena v Muzeu mìsta Brna se sídlem na Špilberku, které je pracovištìm spoluautorky tohoto èlánku. Údaje do kartotéky byly získávány prùzkumem archivních fondù ve Státním ústøedním archivu v Praze, Moravském zemském archivu v Brnì, èlenských kartoték mìstského výboru nìkdejšího Èeského svazu protifašistických bojovníkù, seznamù vypracovaných okresními výbory téhož svazu, rozborem literatury a vzpomínek vìzòù.89 Je tøeba øíci, že pramenný fond je znaènì torzovitý: kupø. seznamy ve Státním ústøedním archivu neobsahují poznatky z tehdejších okresù Blansko, Nové Mìsto na Moravì, Kyjov, Tišnov, Vyškov a Zlín. U okresù Hodonín, Hustopeèe, Kromìøíž a Uherský Brod jsou údaje jen kusé. Rovnìž v Moravském zemském archivu v Brnì není údajù mnoho, protože za války byla znaèná èást fondù prezidiální registratury zemského úøadu pøi bombardování znièena. Zvláštì zajímavì se nám jevila situace u okresù Kyjov a Vyškov, kde se nepodaøilo získat ani jeden údaj o zatèených v akci A. Ani pracovníci Muzea Vyškovska ve Vyškovì, kteøí se problematice okupace a odboje v okrese vìnují,nám nemohli doplnit žádné údaje. Otázka akce A v okrese Vyškov by se tak mohla stát pøedmìtem dalšího výzkumu. Nicménì se podaøilo výzkumem nìkterá vakua odstranit a u nìkterých okresù bylo možno pokusit se o rekonstrukci situace. Rukojmí z okresu Uherský Brod, mezi které patøili zatèení z tohoto mìsta, dále z Luhaèovic a Šumic, byli zadrženi pøíslušníky gestapa v Uherském Hradišti a poté autobusem pøevezeni do vìznice krajského soudu v Uherském Hradišti. Zde byli pøipojeni k uvìznìným z tohoto okresu a spoleènì odvezeni krytým nákladním autem do Brna na Špilberk, kam pøijeli kolem pùlnoci.90 Mezi nejvýznaènìjší osobnosti patøili starostové mìst: z Uherského Hradištì JUDr. Metodìj Garlík, z Uherského Brodu Bohuslav Luža91 a z Luhaèovic Kristýnek.92 Zatèeno bylo i nìkolik osob z rasových dùvodù, vìtšinou obchodníkù. Z Holešova rukojmí pøijeli do Kromìøíže, odkud odjeli spoleènì s rukojmími z tohoto mìsta a okolí /Zdounky, Zborovice/ rovnìž na brnìnský Špilberk.Také zde, zejména z Holešova, kde žila silná komunita židovské náboženské obce, tvoøily øadu rukojmí osoby židovského pùvodu.93 Nemálo zajímavých údajù poskytl pohled na zatýkání v oblasti jihozápadní Moravy. Pøedevším je tøeba upozornit, že ve Státním ústøedním archivu jsou 237

pomìrnì podrobnì zapsány údaje z jednotlivých okresù, v mnoha pøípadech doplnìné i o údaje týkající povolání, veøejné èinnosti, dokonce i adresy bydlištì. Doplníme – li získané informace o vzpomínky nìkterých úèastníkù, lze pomìrnì reálnì popsat prùbìh akce. Místem, kam zatèené soustøeïovali, se stala Jihlava. Sem pøivezli zatèené z okresù Daèice, Moravské Budìjovice, Nové Mìsto na Moravì, Telè, Tøebíè, Velké Meziøíèí a z nejbližšího okolí Jihlavy.94 Mezi nimi nacházíme i starostu Brtnice dr. Josefa Birnbauma, Felixe Buriána, starostu Moravských Budìjovic, a starostu mìsta Tøebíèe Josefa Vaòka. Toho nacisté pozdìji, 23. kvìtna 1944, umuèili v koncentraèním táboøe Buchenwald. V samotné Jihlavì bylo zatèeno 45 osob,95 mezi nimi i nìkolik dùstojníkù. Sem patøil napøíklad i plukovník Karel Bláha, poslední posádkový velitel mìsta. Ten sice nebyl pøevezen do koncentraèního tábora, ale pro odbojovou èinnost v Obranì národa byl znovu zatèen v prosinci 1939 a 26. bøezna 1943 popraven v Breslau. Výjimeèné bylo i zatèení nìmeckého komunisty Antona Urbara, který zemøel ke konci války v koncentraèním táboøe Buchenwald. Všechny zatèené umístili do vìznice krajského soudu v Jihlavì, kde po krátkém výslechu a zjištìní nacionálií obdrželi každý lístek s èíslem a byli vsazeni do cel. Druhý den po obìdì je vyvedli na nádvoøí, seøadili a naložili do autobusù, které je pøevezly pøes Moravské Budìjovice do Znojma, kde byli ubytováni v zemské robotárnì. Po šesti dnech, tedy 8. záøí 1939, bylo vyvoláno 60 zatèených na dvùr, kde již èekaly autobusy, které je odvezly do Brna na Špilberk. Podle vzpomínek sem pøijeli veèer a byli zavedeni na nádvoøí ohranièené betonovou zdí. Zde èekali vestoje asi tøi hodiny pod dohledem esesmana se samopalem. Poté byli odvedeni do tøí malých místností, pøeplnìných všemožným harampádím. Nebyly zde nádoby na vykonání tìlesné potøeby, proto chodili do kouta svìtnic. Zvláštì, když se nìkteøí z uvìznìných dovolili vyjít ven a vrátili se zdìšeni z týrání, kterému byli cestou vystaveni, nechtìl už nikdo vyjít z cely na záchod. Asi po pùlnoci se otevøely dveøe a vìzni byli vyvedeni na nádvoøí. Zde museli nastoupit do pøipravených nákladních aut, která je odvezla na brnìnské nádraží.96 V noci ze 7. na 8. záøí byli na nádvoøí Špilberku soustøedìni i ti ze zatèených, kteøí zde byli vìznìni již od 1. záøí, a kteøí byli urèeni k odsunu do koncentraèního tábora. Pøíslušník gestapa v doprovodu strážného pøeèetl jejich jména, museli nastoupit na nádvoøí a poté za dozoru esesmanù s puškami pøipravenými ke støelbì vystoupit na nákladní auta, kde zùstali sedìt na podlaze. Ještì za svitu hvìzd opustila auta Špilberk a pøes ulice Úvoz, Údolní a námìstí Svobody odjela k nádraží. Kolona zastavila u vchodu bývalého pátého nástupištì, kde SS vojáci a gestapáci v èerných uniformách, které v té dobì ještì nosili, naøídili rychlý nástup do pøipravené vlakové soupravy. V tutéž dobu pøijely autobusy ze Štìpánova u Olomouce s vìzni z téže akce. Také oni nastoupili do pøipraveného vlaku. 238

Zanedlouho se vlak s vìzni vydal vstøíc nejasnému osudu. Adamov, Blansko, vlak nikde nezastavil, Èeská Tøebová, Praha.Zde byly pøipojeny další vagóny se zatèenými z hlavního mìsta. Vlak pokraèoval pøes Plzeò, kde vìzni dostali z trestnice na Borech do vlaku kávu a chleba, na Domažlice a Èeskou Kubici, kde opustil hranice vlasti. Kolem pùlnoci pøijeli do Mnichova a zanedlouho je “pøivítal” koncentraèní tábor v Dachau. Od ostatních vìzòù byli izolováni, odlišovali se i tím, že na rukáv pravé ruky dostali èervenou pásku. V Dachau nepobyli dlouho, již 26. záøí se pøemístili do Buchenwaldu, kde velkou èást èekal nìkolikaletý pobyt, mnozí se zde doèkali až osvobození v dubnu 1945. Øada z nich se však domù již nikdy nevrátila … Podle údajù, které se nám podaøilo shromáždit, odjelo z Brna do koncentraèního tábora nejménì 180 zatèených, ale celkový poèet byl nepochybnì vyšší. Rukojmí, kteøí zùstali ve Znojmì, byli propuštìni v prùbìhu nìkolika týdnù. Jejich osudy byly zøejmì analogické se situací na Špilberku, kde první propouštìní probìhlo do 26. záøí 1939 (pøedtím odešlo jen nìkolik jednotlivcù), další pak koncem záøí a zaèátkem øíjna 1939. Problémem pro nás zùstal údaj, který se objevil v pováleèné literatuøe.97 Uvádí, že 1. záøí 1939 bylo v Havlíèkovì Brodì a okolí zatèeno asi 200 osob, které byly svezeny do tìlocvièny gymnázia v Havlíèkovì Brodì, a odtud veèer nìkolika autobusy dopraveny do Jihlavy, do budovy krajského soudu. Zde již byli zatèení z Jihlavy. Byli rozdìleni do cel po 50 lidech a ráno jeli do Znojma. Dne 8. záøí byli nìkteøí propuštìni, ostatní odjeli do koncentraèního tábora Dachau, pozdìji do Buchenwaldu. Autor neuvedl jako místo vìznìní Špilberk, ale podle našich výše uvedených údajù by mìli touto vìznicí projít. Další nedoøešenou otázkou pro nás zùstala dvì podrobná líèení pamìtníkù, Josefa Urbánka z Moravských Budìjovic a Vladimíra Stelziga z Brtnice. 98 Jejich vzpomínky se zdají velmi hodnovìrné, liší se pouze v urèení místa, kde byli na Špilberku vìznìni. Urbánek uvádí tøi místnosti plné harampádí, které mìly dvéøe! To by potvrzovalo, že šlo o skuteèné provizorium, protože zvláštností Špilberku byly cely bez dveøí, s výjimkou samotek. Stelzig uvádí jako místo vìznìní hradní kapli. Rozdílné jsou i údaje o délce pobytu: u Urbánka je to jen nìkolik hodin, Stelzig vymezuje pobyt slovem „krátce“, ale z kontextu vyplývá, že to bylo nìkolik dní. Snad byly ze Špilberku vypraveny transporty dva: první v noci z 8. na 9. záøí 1939, druhý možná 11. záøí. Tuto délku pobytu uvádìjí dva vìzni, Jan Suchý z Víru a Alois Obršlík z Bystøice nad Pernštejnem, kteøí oba prošli také vìznicemi v Jihlavì a Znojmì a na Špilberku mìli pobývat ve dnech 8. až 11. záøí 1939. Rukojmí, kteøí prošli Špilberkem od l. záøí, se v žádné vzpomínce o zatèených z jihozápadní Moravy nezmiòují. Více podkladù pro toto tvrzení nemáme.

239

Vìzni, kteøí byli dopraveni do koncentraèního tábora, byli dáni do tzv. ochranné vazby. Dne 28. února 1933, po požáru øíšského snìmu, využili nacisté této provokace, aby prezident von Hindenburg vydal na návrh vlády Adolfa Hitlera naøízení k „ochranì národa a státu“, kterým byla „až na další“ pozastavena platnost základních èlánkù ústavy Výmarské republiky, zajišující práva a svobody obèanù.99 Tímto opatøením byla dána neomezená možnost politické policii (v Prusku novì zøízenému gestapu, v ostatních zemích oddìlením I A kriminální policie) k zásahùm do demokratických práv obèanù státu. Divoké hordy SA, které tehdy ovládly ulici a hromadnì zatýkaly odpùrce nacismu, zakládaly vlastní koncentraèní tábory, do kterých zavíraly své politické protivníky. Až pozdìji došlo k urèité normativní úpravì a zavedení tzv. ochranné vazby (Schutzhaft). Vedle politické policie to byly ještì nìkteré správní úøady, které mohly vydat pøíkaz k uvalení ochranné vazby do tzv. státních koncentraèních táborù. Ke koneèné úpravì došlo 23. ledna 1938, kdy øíšský ministr vnitra monopolizoval právo rozhodnout o uvalení ochranné vazby výluènì gestapu. Podle tohoto naøízení musel být zatèený øádnì vyslechnut a muselo se jednat, pokud jde o zdùvodnìní, o pøípad ochrany proti všem nebezpeèným snahám, které ohrožovaly bezpeènost národa a státu. Mìla tedy existovat urèitá snaha, chování, èinnost, nestaèila jen pøíslušnost k urèité vrstvì lidí podle jejich pouhé organizovanosti v politické stranì, èinnosti ve veøejné funkci apod. Nacistùm postaèovalo, jak tomu bylo právì v akci Albrecht I., že nìkdo byl potencionálním nepøítelem, bez ohledu, zda „proti národu a státu“ nìco vykonal. O ochranné vazbì byl vydán tzv. rozkaz o ochranné vazbì (Schutzhaftbefehl) tištìný na èerveném papíøe, který od 27. øíjna 1939 vydával šéf Øíšského bezpeènostního hlavního úøadu (pøedtím jej vydával šéf gestapa). Pøijetí rozkazu musel uvìznìný podepsat, kopii však nedostal. Podle smìrnic o ochranné vazbì mìla být každé tøi mìsíce provedena kontrola, zda trvají i nadále její dùvody. Kontrola se provádìla v øídících úøadovnách gestapa, v referátu ochranné vazby (nejdøíve oznaèeném II A 5, pozdìji IV B 6). U každého vìznì v ochranné vazbì se vedla karta a vždy po uplynutí tøí mìsícù se zkoumalo, zda trvají dùvody další ochranné vazby. V øídící úøadovnì gestapa v Brnì øídil referát IV B 6 inspektor Enderle, který mìl v oddìlení celou øadu pomocníkù. On také pøevzal celou kartotéku akce Albrecht I. a získal ucelený pøehled o rozhodování a dalším trvání ochranné vazby u vìzòù z této akce.100 Propuštìní z ochranné vazby navrhovala øídící úøadovna gestapa v Brnì, definitivní rozhodnutí náleželo Øíšskému bezpeènostnímu hlavnímu úøadu v Berlínì. Pokud byl nìkdo takto propuštìn z vazby, tedy z koncentraèního tábora, musel se ihned po návratu hlásit v úøadovnì gestapa v místì svého bydlištì. Úøadovny požadovaly u nìkterých osob pravidelné osobní hlášení se v urèitých lhùtách, zajišovaly kontrolu chování prostøednictvím agentù apod. Také vìzni z akce 240

A, kteøí byli propuštìni z koncentraèního tábora v Buchenwaldu, se museli ihned po pøíchodu domù ohlásit u gestapa. Nikdo tedy nemìl jistotu, zda nebude znovu zatèen. Naše práce se nezabývá životem vìzòù z akce Albrecht I. v koncentraèním táboøe Buchenwald, kde mnozí zatèení museli setrvat až do konce války. Celkem 68 dlouhých mìsícù, od záøí 1939 do dubna 1945, museli trpìt v hladu, zimì èi horku, v dobách epidemií infekèních chorob, stali se svìdky sadismu SS, tragických úmrtí svých pøátel, hledìli na hustý dým nepøetržitì stoupající z táborového krematoria. A ti, kteøí se pøece jen dožili vysvobození z tábora, pøes nesmírnou radost ještì nevìdìli, zda, na kost vyhladovìlí a mnozí vážnì nemocní, opravdu pøežijí. Pevná vùle, kamarádství uzavøené v hrùzách táborového života, solidarita mezi vìzni bez ohledu na politické èi náboženské pøesvìdèení, sociální pùvod nebo národnostní pøíslušnost, zvítìzily nad nelidským režimem, zvùlí a bezprávím. Den 1. záøí 1939, den, kdy nacistické Nìmecko pøepadlo Polsko a rozpoutalo druhou svìtovou válku, se stal pro mnohé èeské vlastence poèátkem utrpení a bolesti, pro mnohé i smrti. Èeští lidé se však nepoddali pasivnì svému osudu. Nacisté se již zanedlouho, 28. øíjna 1939, pøesvìdèili, že porobený národ se nevzdal, nerezignoval, ale naopak celému svìtu ukázal svùj vzdor. V Brnì to byli studenti, kteøí po obsazení kolejí 17. listopadu 1939 demonstrovali svùj odpor k tomuto zloèinnému jednání. Je pøímo symbolické, že již v dobì, kdy gestapo a SS 1. záøí 1939 zaèaly s masovým zatýkáním v Brnì a dalších místech, neznámý èeský èlovìk ve 20.14 hodin v akátovém lesíku na moòkovském kopci u obce Nebovidy v brnìnském okrese pøehodil anténní lanko mezi sloupy èíslo 270 a 272 vysokého napìtí. Lanko, asi 12 až 15 metrù dlouhé, bylo zatíženo na obou koncích kameny, jedním koncem se dotýkalo zemì, druhý konec se zachytil v drátech vedení, takže došlo k pøerušení proudu.101 I tato jedna z prvních diverzí na Brnìnsku ukázala,že èeští lidé nechtìjí mlèet, že budou bojovat za svou svobodu a samostatnost. Na poèátek války reagovaly i ilegální letáky, které hovoøily nejen o zatýkání rukojmí, ale žádaly okamžité propuštìní zatèených kamarádù, komunistù, sociálních demokratù, legionáøù, lidovcù a všech protifašistických vìzòù.102 Akce Albrecht I. mohla pøinést utrpení jednotlivcùm, ale nemohla zastavit boj èeského lidu za osvobození. POZNÁMKY 1

Autoøi vycházejí z práce „1. záøí 1939 – akce Albrecht der Erste v Brnì a na jižní Moravì“, Brno 1991, strojopis, 69 stran + pøílohy, se kterou se úèastnili soutìže Èeského svazu bojovníkù za svobodu v roce 1991. Dílèím zpùsobem zpracovali problematiku v èlánku „1. záøí 1939 – akce Albrecht I. v Brnì“, uveøejnìném ve sborníku prací Muzea mìsta Brna Forum Brunense 1993, Brno 1993, s. 137–146. 241

2

Hitler, Adolf: Mein Kampf. München 1941, s. 740.

3

Tamtéž, s. 742.

4

Hossbach, Friedrich: Zwischen Wehrmacht und Hitler 1934–1938. Hannover 1949, s. 207 – 217.

5

Reitlinger, Gerald: Die SS. Tragödie einer deutschen Epoche. Wien – Basel 1956, s. 87–88.

6

Steiner, Herbert: Zum Tode verurteilt. Wien – Köln – Stuttgart – Zürich 1964, s. 14. Obìti obèanù Rakouska bìhem nacistické okupace byly znaèné. Celkem 2 700 Rakušanù bylo popraveno na základì rozsudkù nacistických soudù, 16 493 bylo umuèeno v koncentraèních táborech, 9 687 zahynulo ve vìznicích gestapa, 6 420 pøišlo o život v káznicích a vìznicích v zemích obsazených nìmeckou armádou, 51 500 rakouských židù bylo deportováno a zavraždìno v plynových komorách koncentraèních táborù.

7

Kmoníèek, Josef – Vašek, František: Zpøetrhané sítì. Hradec Králové 1990, s. 53 n.

8

Archiv mìsta Brna, fond A 1/27, presidiální spisovna 1933–1939, kart. 13.

9

Opatøení se týká komunistické strany Nìmecka, která se již v roce 1932 pøipravovala na èinnost v ilegálních podmínkách.

10

Bergschicker, Heinz: Deutsche Chronik 1933–1945. Berlin 1982, s. 266.

11

Každá karta byla opatøena „jezdci“, které podle barvy umožòovaly rychlou orientaci. U skupiny A 1 byl èervený jezdec, u A 2 modrý a u A 3 zelený. Souèasnì u každé karty byl další jezdec, který oznaèoval druh nepøátel evidovaných v kartotéce. Podle karet byli evidováni: komunisté marxisté (tj. sociální demokraté) reakce (konzervativci) opozice politický katolicismus atentátníci kverulanti ostatní nepøátelé

tmavoèervený jezdec svìtle èervený modrý žlutý èerný hnìdý fialový bílý

12

Mit dem VII. Korps ins Sudetenland. München, Zentral Verlag der NSDAP, Fr. Eher Nachf. 1939. První nìmecký voják vstoupil u Buèiny u Kvildy na Šumavì do míst pramenù Vltavy 1. øíjna 1938 ve 14.00 hodin.

13

Umbreit, Hans: Die militärische Besetzung der Tschechoslowakei und Polen. Stuttgart 1977, s. 41.

14

Walter Stahlecker, dr., narozen 10. øíjna 1900, v roce 1921 vstoupil do NSDAP a v r. 1932 k SS. Byl šéfem operaèní skupiny Vídeò pro obsazení pohranièního území jižní Moravy v záøí a øíjnu 1938, vedoucím operaèní skupiny (Einsatzgruppe II Mähren) v Brnì od 15. bøezna do kvìtna 1939, velitelem bezpeènostní policie a SD v Praze od èervna 1939 do dubna 1940. Od 20. dubna 1939 mìl hodnost SS Oberführer, genmjr. policie. Stahlecker byl zabit partyzány v Rize. Heydrich mu vypravil 26. bøezna 1942 v Praze velkolepý pohøeb, zøejmì pro „zásluhy“ z doby èinnosti v protektorátu. In: Státní ústøední archiv (dále je SÚA) Praha, fond Ministerstvo vnitra, kart. 11 981.

15

Bartoš, Josef: Okupované pohranièí a èeské obyvatelstvo 1938–1945. Praha, ÈSPB 1986, s. 127. Autor právem vyslovuje pochybnosti o tom, že v pohranièí bylo zatèeno 20 000 osob, jak tvrdí Leopold Grünwald v publikaci Sudetendeutscher Widerstand gegen Hitler I. München 1978, s. 18–23. 242

16

Tarbuk byl dùstojníkem rakouské armády, v roce 1938 byl pøevzat do nacistického Abwehru, ve kterém pùsobil do konce války. Nepodaøilo se zjistit, zda byl pøíbuzným generálporuèíka Tarbuka, který byl delší dobu v Brnì velitelem zde dislokované divize. Tarbuk, Robert, Státní oblastní archiv v Praze, spis Krajského soudu trestního Praha, è. Tk XX 15, 119/47.

17

Prohlášení JUDr. Josefa Babáka ze 6. záøí 1946.

18

Moravský zemský archiv (dále jen MZA) Brno, fond B 72, Zemské èetnické velitelství Brno, kart. 63.

19

Hájková, Alena: Praha v komunistickém odboji. Praha 1984, s. 22.

20

Sládek, Oldøich: Zloèinná role gestapa. Praha 1986. s. 66.

21

Zatèený v akci Gitter musel podepsat pøed propuštìním slib, že se nezúèastní nepøátelské èinnosti proti øíši a o svém zatèení zachová mlèení. MZA Brno, Vìzeòská kniha policejního øeditelství Brno, Orlí 30, bez signatury.

22

Sládek, Oldøich, c. d., s. 320–321. Jantur, Heinz, SÚA Praha, spis Mimoøádného lidového soudu v Praze, è. Lsp III 7313/46. Jantur byl kriminálním komisaøem, mìl hodnost Obersturmführer, pùsobil v øídící úøadovnì gestapa v Praze jako vedoucí referátu IV l.

23

MZA Brno, fond B 40, Zemský úøad v Brnì, prezidiální registratura 1939, kart. 314. Vyhláška je v kopii pøílohou této práce.

24

Grünberg, Karel: SS, Hitlerova èerná garda. Praha 1975, s. 138, 140. Pospieszaski, Karel Marian: Hitlerovský teror v Polsku v letech 1939–1945. Sborník referátù z III. mezinárodního kongresu dìjin evropského odboje v Karlových Varech v záøí 1963. Praha 1966. Do Polska nastupovalo šest operaèních skupin bezpeènostní policie a SD a pøi své èinnosti uskuteèòovaly zejména v akci oznaèené krycím jménem „Tanneberg“ masové vraždy polských obèanù.

25

Palacký, František: Dìjiny národu èeského v Èechách a v Moravì. Praha1901, s. 112. Markrabì Albrecht, zvaný Medvìd, proslul váleènými taženími proti pohanským Slovanùm v Pobaltí, kde s krutostí rozšiøoval køesanství.

26

Buchenwald. Mahnung und Verpflichtung. Berlin, Kongress Verlag 1960, s. 231 – vzpomínka Georga Schlangera na pøíchod do Buchenwaldu s 800 muži zatèenými 1. záøí roku 1939. Nippert, Erwin: Prinz Albrecht Strasse 8. Berlin 1988, s. 96: „… akce 1. záøí 1939 v Nìmecku … v hlášení gestapa se uvádí: Pøi poèátku váleèných událostí v Polsku byly v záøí 1939 v rámci bezpeènostních opatøení drtivì (schlagartig – aut.) všechny komunistické živly, u kterých na základì zvláštních školení a jednání byly obavy z aktivní nepøátelské èinnosti proti státu, vzaty do ochranné vazby. Pøi akci bylo podchyceno (erfasst – aut. ) asi 2 000 funkcionáøù.“ (Šlo zøejmì jen o funkcionáøe komunistické strany v Nìmecku – aut.)

27

Koslowski, Otto, narozen 17. dubna 1900, od 1. ledna 1936 kriminální komisaø, pozdìji kriminální rada, SS Hauptsturmführer. Od svého pøíchodu do Brna v létì 1939 patøil do konce okupace k pøedním vedoucím pracovníkùm øídící úøadovny. Dne 3. kvìtna 1947 byl odsouzen k trestu smrti a téhož dne popraven. MZA, Spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 417/47. Hansmann, Martin, vedoucí služebny gestapa v Mladé Boleslavi, od ledna 1945 zaøazen do štábu zvl. komanda /Sonderkommando/ pražské øídící úøadovny v boji proti partyzá-

243

nùm v Chrudimi, 26. dubna 1947 odsouzen k trestu smrti a týž den popraven. Spis Mimoøádného lidového soudu v Mladé Boleslavi, è. Ls 125/47. 28

Èeský antifašismus a odboj. Praha 1988, s. 11.

29

Frank, Karl Hermann, narozen 24. ledna 1898  v Karlových Varech, v dobì první republiky zástupce vùdce Sudetonìmecké strany Konráda Henleina, za okupace se stal státním tajemníkem u øíšského protektora Konstantina von Neuratha. Dne 28. bøezna 1939 jej jmenoval Heinrich Himmler vedoucím SS a policie. Tím se stal v protektorátu a pozdìji i pro sudetské území zástupcem Himmlera, nadøízeným všech složek SS s velkými pravomocemi vùèi bezpeènostní policii a SD. Od roku 1943 byl vybaven pravomocí k naøízení tzv. zvláštního opatøení (Sonderbehandlung), tj. k popravì bez soudního øízení. Za své zloèiny proti èeskému národu byl Mimoøádným lidovým soudem v Praze dne 22. kvìtna 1946 odsouzen k trestu smrti a téhož dne veøejnì ve 13. 30 hodin na Pankráci v Praze popraven. Srov.: Moulis, Miloslav – Tomášek, Dušan: Život plný nenávisti. Praha 1977.

30

Hermann, Günther, narozen 15. záøí 1908, do 15. bøezna 1939 šéf služebny gestapa v Kasselu, pøedtím se zúèastnil obsazování Sudet jako vedoucí Einsatzkommanda vyslaného z Opole do Opavy. Po vpádu nacistických vojsk v bøeznu 1939 byl pøemístìn do Prahy a v kvìtnu 1939 pøeložen do Brna jako vedoucí úøadovny gestapa. Na jeho žádost byl do Brna pøeložen kriminální komisaø Otto Koslowski, se kterým se znal právì z Kasselu. V kvìtnu 1941 byl Hermann z Brna pøeložen k Øíšskému bezpeènostnímu hlavnímu úøadu do Berlína, kde se zabýval problematikou kolonií. Pozdìji byl nasazen proti partyzánùm v Chorvatsku. Podle pováleèného svìdectví Koslowského zde mìl padnout.

31

Musgay, Franz pøišel do brnìnské služebny gestapa jako zástupce vedoucího Einsatzkommanda VI, v èervenci 1939 byl z Brna pøeložen a podle svìdectví Koslowského po válce spáchal sebevraždu.

32

Eibel, Leopold, narozen 20. prosince 1906, vrchní kriminální sekretáø, SS Untersturmführer, byl 8. ledna 1947 odsouzen k trestu smrti a popraven. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 1912/46.

33

Dorsch, Friedrich, narozen 6. srpna 1911, odsouzen k trestu smrti 25. ledna 1947 a popraven. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 1909/46.

34

Schaubová, Irena, narozena 11. prosince 1905, po válce odsouzena na 20 rokù tìžkého žaláøe. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 1907/46.

35

MZA Brno, fond B 26, Policejní øeditelství v Brnì, kart. 540.

36

Biermann, Wilhelm Benedikt, narozen 6. února 1907. Byl již pøi obsazování pohranièí zástupcem vedoucího operaèního oddílu 1, Kladsko, který mìl sídlo v Šumperku. V létì 1939 odešel z Brna. Mìl hodnost SS Sturmbannführera. Dne 18. dubna 1947 byl odsouzen na 15 rokù tìžkého žaláøe. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì è. Lsp 299/47.

37

Schwabe, Karl, narozen 9. srpna 1899, pùvodnì advokát v Brnì, za první republiky byl vyšetøován za špionហve prospìch Nìmecka, èinovník tzv. DNSAP, pøedchùdkynì Sudetonìmecké strany. SS Standartenführer. Odsouzen 20. záøí 1946 k trestu smrti a popraven. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 930/46.

38

Folta, Karel ing., narozen 31. ledna 1893, spoluzakladatel Sudetonìmecké strany, pøedtím již tzv. sudetonìmecké Heimatsfront v Brnì. Krajský vedoucí SdP za první republiky a po 15. bøeznu 1939 krajský vedoucí NSDAP. SS Sturmbannführer. Dne 13. února 1947 odsouzen k trestu smrti a popraven. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 74/47.

39

Judex, Oskar, narozen 28. listopadu 1894, starý pøíslušník Sudetonìmecké strany, za okupace vrchní starosta mìsta Brna. Odsouzen 2. prosince 1946 na doživotí, zemøel bìhem 244

výkonu trestu. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 1143/46. Czerny, Wilhelm, narozen 9. února 1891, zástupce Judexe v hodnosti starosty. Odsouzen ve stejný den s Judexem na doživotí. MZA, tamtéž. 40

Jacobi, Walter, narozen 2. èervence 1909, do Prahy byl pøeložen z hlavního úøadu SD dne 20. bøezna 1939. V záøí 1942 se stal vedoucím úseku SD pro protektorát v Praze. Publikoval, napø. Tschechische Emigration und Weltjudenthum v èasopise Böhmen und Mähren ze záøí a øíjna 1943, dále „Golem, metla Èechù“, Praha, Orbis 1942. SS Obersturmbannführer. Odsouzen k smrti 3. kvìtna 1947 a popraven. SÚA Praha, spis Mimoøádného lidového soudu v Praze, è. Lsp IV 560/47.

41

MZA, fond B 40, karton è. 313, zpráva o poutích na památná místa na Moravì a jejich atmosféøe.

42

Tamtéž, kart. 314, vyhláška protektorátní vlády.

43

Klapal, Èenìk: Nepromlèitelné zloèiny. Praha 1980, s. 49–52.

44

Malá pevnost Terezín. Praha 1950, s. 120–130; Hájková, Alena – Tomášek, Dušan: Poslední poprava v Terezínì. Praha 1988; Klapal, c. d., s. 53–81.

45

Rausch, Max, narozen 14. øíjna 1898, od 1. srpna 1939 do 15. bøezna 1941 byl vedoucím služebny nìmecké kriminální policie v Brnì, kam pøišel z Výmaru, kde zastával stejnou funkci. Do Brna se vrátil 15. prosince 1944 z Katovic jako šéf novì vytvoøeného velitelství bezpeènostní policie a v této funkci zùstal až do konce války. Vrchní vládní rada, SS Obersturmbannführer. V Brnì byl odsouzen 1. bøezna 1947 k trestu smrti a popraven. MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 8/47.

46

Delarue, Jacques: Geschichte der Gestapo. Düsseldorf 1964, s. 185.

47

Lidové noviny, è. 434, 31. srpna 1939 ráno.

48

Tamtéž, è. 435, 31. srpna 1939 k poledni.

49

Tamtéž, è. 437, 1. záøí 1939 k poledni.

50

MZA, B 72, kart. 63.

51

Grünberg, c. d., s. 362.

52

O vìznìní rukojmí na Špilberku pojednává øada publikací, jejichž autoøi byli 1. záøí 1939 zatèeni: Koch, Valerián: Pùjdete s námi. Brno 1946; Loubal, František: Lidé beze jmény. Brno 1945; Loubal, František: Vìrni jsme zùstali. Brno 1947; Rudolf, Josef: Byl jsem èíslem 7 809. Brno 1945; Šulc, Stanislav: Smích v slzách. Brno 1945; Ve sbírkách Muzea mìsta Brna, Špilberk 1, 662 24 Brno, jsou k akci Albrecht I. uloženy tyto vzpomínky: Adámek, Leopold – Jelínek, Alois: Ilegální èinnost soudruhù a soudružek v Židenicích a Juliánovì. Strojopis, 4 strany, nedatováno, inv. è. 152 984; Hrabcová, Anna: bez názvu (vzpomínka na vìznìní bratra). Strojopis, 1 strana, nedatováno, inv. è. 154 234; Kunc, František: Moje vzpomínky z doby ilegální práce. Rukopis, 6 stran, datováno v Brnì – Židenicích 8. èervna 1947, inv. è. 152 989;

245

Kunc, František: Židenice ve vývoji v letech 1939–1948. Moje vzpomínky na práci v lidové správì a události v Židenicích. Strojopis, 4 strany, nedatováno, inv. è. 152 987; Kundrata, Jan: Protifašistický odboj pøed válkou a protifašistický odboj v prùbìhu druhé svìtové války za národní osvobození. Strojopis, 7 stran, nedatováno, inv. è. 152 557; Kroha, Jiøí: záznam z návštìvy 1. dubna 1974, který poøídila M. Menšíková. Strojopis, 2 strany, uloženo v dokumentaci muzea; Matula, Vladimír: Z mých vzpomínek na vìznìní na Špilberku. Strojopis, 2 strany, nedatováno, inv. è. 152 226; Meduna, František: Nìkolik poznámek k mému prvnímu zatèení v roce 1939. Strojopis, 2 strany, nedatováno, inv. è. 153 050; Slaèík, František: vzpomínka bez názvu. Rukopis, 2 strany, nedatováno, inv. è. 152 816; Vašulín, Jaroslav: vzpomínka bez názvu. Strojopis, 1 strana, nedatováno, inv. è. 152 886; Dále jsou ve sbírkách muzea uloženy památky zatèených, jejich korespondence z nacistických žaláøù, výrobky atd. 53

Loubal: Lidé beze jména, s. 26.

54

Vzpomínky a práce. Ètvrtstoletí Státního reálného gymnasia v Brnì – Husovicích. Brno 1945, s. 15. Pøi pøedvádìní zatèených došlo ve školní budovì ke slovní srážce mezi gestapákem a profesorem gymnázia Antonínem Dokoupilem, který byl ihned zatèen. Nebyl však pøiøazen k  zatèeným v akci Albrecht I., ale byl vìznìn na policejním øeditelství v Brnì, odkud se vrátil asi za tøi dny.

55

Rudolf: Byl jsem èíslem…, s. 13. Autor zdùraznil skuteènost, že auto nebylo kryto, ale transport pøesto nevzbudil pozornost. Podle mínìní autora se obèané zøejmì domnívali, že v autì se vezou nìmeètí rekruti.

56

Loubal, Lidé…, s. 26.

57

Tento údaj sdìlil autorùm jeden z posledních žijících úèastníkù akce v Brnì, JUDr. Bohuslav Rujbr. Zápis z rozhovoru poøídila 29. øíjna 1990 M. Menšíková a je uložen v dokumentaci Muzea mìsta Brna.

58

Kundrata, cit. vzpomínka inv. è. 152 557.

59

Korespondence JUDr. Cyrila Prokopa je uložena ve fotokopiích ve sbírkách muzea pod inventárními èísly 152 300 – 152 311. Èasovì zahrnuje období od 4. do 26. záøí 1939. Nejzajímavìjší údaje poskytuje necenzurovaný dopis z 26. záøí 1939.

60

Podrobnìji je rozveden poèet rukojmí a doba jejich vìznìní v dalších èástech práce.

61

Loubal, Lidé…, s. 28 n.

62

Øadu veselých pøíhod zachytil velký optimista a èlovìk mající smysl pro humor, Valerián Koch, ve své knize „Pùjdete s námi“. Napø. vyvolávání média umožnilo získat od stráží cigarety, nebo „médium bez nich nemohlo pracovat“. Kouøení bylo pøísnì zakázáno, za pøekroèení tohoto zákazu byl velmi ztýrán mladý Richard Hrazdira. Po návratu z tohoto trýznìní, aè tìlesnì velmi vyèerpán, chtìl od kamarádù – cigaretu.

63

Eèer, Bohuslav: Norimberský soud. Praha 1946, s. 370–371.

64

Zpovìï Karla H. Franka. Praha, Cíl 1946, s. 58.

65

Pasák, Tomáš: Èinnost protektorátní reprezentace na podzim roku 1939. Èeskoslovenský èasopis historický 67, 1969, s. 553. Tento údaj T. Pasáka se blíží podle názoru autorù nejpravdìpodobnìjšímu poètu zatèených v akci Albrecht I. v Èechách a na Moravì.

66

Archivní materiály k akci Albrecht I. jsou uloženy ve Státním ústøedním archivu Praha ve fondu Presidium Ministerské rady, kart. 485. 246

67

Tamtéž, citováno z poznámky „Pro domo“.

68

Tamtéž, s. 137–146, dodatky s. 147–180.

69

Tamtéž, s. 134.

70

Doplòkù bylo celkem jedenáct, byly oznaèeny I – XI a èasovì zahrnovaly období od 14. do 29. záøí 1939. Postupnì se v nich objevovala i jména zatèených v pozdìjších dnech. Tyto osoby zatèené po 1. záøí 1939 pravdìpodobnì nepatøí do akce Albrecht I., mají uveden dùvod zatèení, což u zatèených 1. záøí se neobjevovalo. Napø. Augustin Šmídek, stanièní pomocník dopravního úøadu, byl zatèen 10. záøí 1939, „dle doslechu mìl býti zatèen pro urážku branné moc“. Dodatky obsahovaly rovnìž opravy údajù, když se zjistilo, že nìkteré osoby nebyly zatèeny. Napø. Petráò, tajemník Národního souruèenství v Brnì, ing. Josef Bis, tajemník NS v Brnì. Nìkteré osoby nebyly naopak propuštìny, napø. dr. Emil Rašín z Uherského Hradištì.

71

VI. doplnìk, s. 196.

72

X. doplnìk, s. 204.

73

Datum transportu se liší od údajù ve vzpomínkách nìkterých vìzòù, kteøí uvádìjí 8. nebo 9. záøí 1939.

74

Do tohoto poètu jsou zahrnuti i poslední vládní komisaø Výborný, vrchní správní rada mìsta Jihlavy dr. Bedøich Bittner a oficiál Blažek, kteøí byli zatèeni již døíve, údajnì hlavnì pro machinace pøi volbách na úkor nìmeckého obyvatelstva v Jihlavì. Tamtéž, s. 199.

75

Napø. gestapo v Hradci Králové zatklo zpravodajské dùstojníky bývalého II. sboru a 4. pìší divize, podplukovníka Vlastimila Nováka, majora Josefa Koøínka, majora Karla Albrechta. Státní okresní archiv Hradec Králové, fond Dejl.

76

Eèer, c. d., s. 217.

77

Novák, Oldøich – Sládek, Oldøich – Žižka, Jaroslav: KSÈ proti nacismu. Praha 1971, s. 39-40.

78

Dokumenty z historie èeskoslovenské politiky 1939–1943 II. Praha, Academia 1966, dokument èíslo 359, „Záznam o požadavku nacistù, který tlumoèil nìmecký vyslanec H. Völkers protektorátním pøedstavitelùm, aby uèinili prohlášení proti èinnosti èeskoslovenské západní emigrace“. Datováno v Praze 5. záøí 1939, s. 447–448.

79

Olivová, Vìra – Kvaèek, Robert: Dìjiny Èeskoslovenska IV. Praha 1967, s. 537. Dr. Jiøí Havelka zastával ve druhé protektorátní vládì Eliášovì funkci ministra dopravy (do 25. dubna 1941) a zároveò do 3. února 1940 byl námìstkem pøedsedy vlády.

80

Svùj slib však nedodržel. Napø. František Tymeš (narozen 14. øíjna 1895) kandidoval v roce 1935 za sociální demokracii ve volebním kraji Brno do poslanecké snìmovny, po okupaci se stal èlenem ústøedního výboru Národního souruèenství. V akci Albrecht I. byl zatèen v Brnì a vìznìn až do konce války postupnì na brnìnském Špilberku, v Dachau a Buchenwaldu. V dobì vìznìní jej stihly rodinné tragédie – nìkolik týdnù po zatèení mu tragicky zahynul syn, pozdìji zemøely na TBC dcera a manželka. Ale ani to se nestalo dùvodem k propuštìní.

81

Dokumenty…, s. 449–450, dokument è. 361.

82

Archiv Masarykovy univerzity v Brnì, H II – 45, dokument è. 5.

83

Tamtéž, dokument è. 3.

84

Tamtéž, H III – 138.

85

Tamtéž, pøípis kanceláøe prezidenta republiky rektorátu Masarykovy univerzity.

247

86

MZA, fond B 40, kart. 314.

87

MZA, fond E 80, Ordinariátní archiv, kart. 629, sign. S 471. Originál dopisu kanceláøe prezidenta je ze 4. listopadu 1939, podle poštovního razítka na obálce odesláno 7. listopadu 1939.

88

Tamtéž, koncept odpovìdi biskupského ordinariátu v Brnì z 8. listopadu.

89

Prùzkum v kartotéce Svazu protifašistických bojovníkù okresu Brno – mìsto byl Muzeem mìsta Brna provádìn v roce 1972. Muzeum se také obrátilo v sedmdesátých letech na tehdejší okresní výbory SPB se žádostí o soupis èlenù jejich organizací, kteøí byli v dobì okupace vìznìni na Špilberku. Zde nejcennìjší údaje poskytl OV SPB v Kromìøíži, jehož dokumentace byla velmi podrobná.

90

SÚA Praha, Seznam zatèených 1. záøí 1939. Okres Uherské Hradištì je zde zachycen pomìrnì podrobnì jako jediný z této èásti Moravy; Kundrata, cit. vzpomínka, inv. è. 152 557; Rudolf, c.d., s. 16, uvádí èas pøíjezdu ještì za denního svìtla; Burián, Ludvík: Uherskohradišsko proti fašismu. Uherské Hradištì, OV ÈSPB 1984; týž: A kdybych prošel celý svìt, vás už nepotkám. Uherské Hradištì, OV SBS 1990.

91

Byl to bratr generála ing. Vojtìcha Luži. Také on zaplatil okupaci naší republiky životem. V koncentraèním táboøe Buchenwaldu se sice dožil osvobození tábora, ale zemøel zde 7. kvìtna 1945 pøi epidemii skvrnitého tyfu.

92

V dobì zatèení mìl již 60 let, jak je výslovnì upozornìno v citovaném materiálu SÚA. Pøesto odjel do koncentraèního tábora, což dosvìdèuje ve své knize Josef Rudolf, s. 25.

93

Prùbìh akce v Holešovì je popsán na základì originálního konceptu kroniky mìsta Holešova, který poøídil František Zapletal, kronikáø mìsta, zatèený rovnìž v akci A. Doplnìní údajù o osobách zatèených v Holešovì se nám podaøilo získat díky laskavé pomoci PhDr. Josefa Svátka z mìstského muzea v Holešovì v roce 1977. Údaje o Kromìøíži jsme èerpali z podrobného seznamu, který pro Muzeum mìsta Brna vypracoval v roce 1977 OV SPB v Kromìøíži. Dále jsme využili publikací „Odboj Kromìøížanù proti okupantùm v letech 1939–1945“. Kromìøíž 1975 a sborník „O dobách dobrých i zlých“. Kromìøíž 1947.

94

Údaje èerpány z následujících materiálù: SÚA Praha, fond Pøedsednictvo ministerské rady; MZA Brno, fond B 40, Zemský úøad v Brnì – presidiální registratura; Kartotéka SPB Brno – mìsto z roku 1972; Urbánek, Josef: Nezapomínejme. Zpravodaj Moravských Budìjovic, záøí 1982, s. 4–5; Šimka, Alois: Závìreèné období národnì osvobozeneckého boje na Tøebíèsku. Sborník Matice moravské 1965; Týž: Historický kalendáø dìlnického hnutí a KSÈ na Jihlavsku a Tøešsku 1914–1945. Jihlava 1968; Kotík, Jaromír: Velká Bíteš za okupace. Letopis 1938–1945. Velká Bíteš 1965, s. 28;

95

Šimka, citované práce; Kdo byl soudruh Antonín Urbar. Kladivo a srp, 17. èervna 1946, s. 2; materiály SÚA Praha.

96

Urbánek, c.d., s. 4–5. 248

Dopisy Vladimíra Stelziga, pøedsedy místní organizace SPB v Brtnici do Muzea mìsta Brna 3. února 1976 a 15. dubna 1977. 97

Zvolánek, František: Mé vzpomínky na utrpení èeského národa. Havlíèkùv Brod 1945, s. 19.

98

Srovnej poznámku è. 96.

99

Pozastaveny byly èlánky 114, 115, 117, 118, 123, 124 a 153 ústavy Výmarské republiky, tedy omezení svobody osobní, svobodného projevu, svobody tisku, spolèování a shromažïování, svobody listovní, poštovní, telefonní a telegrafické nedotknutelnosti, ochrany domovní svobody a majetku. Naøízením z 25. ledna 1938 byla souèasnì zrušena døívìjší naøízení ministerstva vnitra z 12. dubna 1934, ze 29. dubna a 17. èervna 1935.

100

MZA, spis Mimoøádného lidového soudu v Brnì, è. Lsp 1906/47, Anton Mondorf.

101

MZA, fond B 26, kart. 547.

102

Radimský, Jiøí: Letáky z poèátku druhé svìtové války. Sborník Matice moravské 1965, s. 270 (leták „Odboráøi, dìlníci, dìlnice v závodech a v dílnách, zamìstnanci všech výrobních odvìtví!“) a s. 268 (leták „Smyèka se kol Hitlera utahuje“).

249

PØÍLOHA 1 Èeská èást vyhlášky vrchního velitele nìmecké armády obyvatelùm Moravy ze srpna roku 1939. Moravský zemský archiv Brno, fond B 40, Zemský úøad v Brnì – presidiální registratura, kart. 314. Zmenšeno.

250

PØÍLOHA 2 Lístek, který zanechal ve své advokátní kanceláøi 1. záøí 1939 JUDr. Cyril Prokop. Sbírky Muzea mìsta Brna, inv. è. 152 300.

251

PØÍLOHA 3 Titulní strana seznamu zatèených 1. záøí 1939. Státní ústøední archiv Praha, fond Pøedsednictvo ministerské rady, 1918-1942, kart. 485, s. 210.

252

PØÍLOHA 4 Èíslo, které si pøinesl domù ze špilberského vìzení František Zapletal z Holešova. Èíslo je psáno na tvrdém kartonu opatøeném provázkem. Velikost 95 x 63 mm. Inventární èíslo ve sbírkách Muzea mìsta Brna 152 384.

253

PØÍLOHA 5 Pøípis dìkana lékaøské fakulty Masarykovy univerzity v Brnì rektorátu univerzity z 15. záøí 1939 o zatèení pracovníkù fakulty. Archiv Masarykovy univerzity, H III – 45, dokument èíslo 5.

254

ZUSAMMENFASSUNG AKTION ALBRECHT DER ERSTE. DIE EREIGNISSE VOM 1. SEPTEMBER 1939 MIT BESONDEREM AUGENMERK AUF BRNO UND SÜDMÄHREN. Miroslava Menšíková – František Vašek Der geplante deutsche Angriff auf die Tschechoslowakei 1939 beinhaltete nicht nur die militärischen Maßnahmen. Es exponierten sich sehr intensiv auch die Nachrichtendienste. Ihre Aufgabe war, die Ruhe im Hinterland zu sichern, das Auftreten der Kriegsgegner zu hindern, die Sabotagen, Antikriegspropaganda und andere Formen des Widerstands zu vereilten. Für die Erfüllung dieser Aufgaben auf dem Gebiet der Tschechoslowakei bildete der deutsche Sicherheitsdienst seit Juni 1938 eine besondere, mit dem Buchstaben „M“ bezeichnete Kartei. Darin wurden die angeblichen Feinde aus den Reihen der tschechoslowakischen Bürger, die auf dem Gebiet der Republik lebenden Emigranten, die Mitglieder der politischen Parteien und Vereine, die für die feindlichen gehalten wurden, erfassen. Am 1.September 1939, am Tage des Kriegsaufbruchs, verwirklichte sich auf Grund der Karteiangaben auf dem ganzen Gebiet Deutschlands die Aktion Albrecht der Erste. Auch im Protektorat wurden Hunderte von den bekannten Persönlichkeiten, den Vertretern des öffentlichen, politischen und kulturellen Lebens verhaftet. In Brno und in Südmähren wurden ungefähr 400 Personen in Haft genommen. Nach dem kurzen Aufenthalt im Spielberg-Gefängnis in Brno wurden einige freigelassen, aber die meisten wurden ins KZ Dachau und später ins KZ Buchenwald gebracht. Die manchen Häftlinge verbrachten hier lange Monate zu den unmenschlichen Bedingungen, einige tschechische Patrioten kehrten nie mehr in die Heimat zurück. Die Aktion Albrecht der Erste sollte dem tschechischen Volk Angst einjagen, aber schon am 28.Oktober 1939 zeigte das unterjochte Volk der ganzen Welt seinen Trotz. Die Verhaftungen am 1.September 1939 konnten das Leiden für die Einzelnen bringen, aber sie konnten den Kampf des tschechischen Volkes um die Befreiung seines Landes nicht aufhalten.

255

KOMINTERNA A NÌMECKÁ EMIGRACE V ÈESKOSLOVENSKU 1933–1939 Bohumil Èerný Dvacáté století pøineslo lidstvu dvì strašlivé katastrofy – dvì svìtové války. Jejich dùsledky se odrazily v oblasti sociální (zbídaèení širokých mas, hlad, nezamìstnanost, škody na zdraví ad.) a následnì pak v oblasti politické (vznik extremistických stran – nacistické a komunistické). Ideálem èásti dìlnictva se stala bolševická strana v SSSR, která ovlivòovala i levicovì orientovanou inteligenci. Ta vidìla v nìmeckém nacismu vìtší nebezpeèí jak pro svùj stav, tak pro svobodu vùbec. Sovìtský svaz se tìmto lidem jevil jako jediná velmoc, která dokáže se proti nacismu postavit, pøípadnì s ním bojovat. Proto byli mnozí ochotni nejen hájit zdánlivé pøednosti Stalinovy diktatury, ale ospravedlòovat i jeho zloèiny. V Hitlerových a Stalinových metodách likvidace protivníkù a stranických opozièníkù nalézáme shodné metody a postupy. Dne 30. èervna 1933 v akci „noc dlouhých nožù“ dal Hitler zavraždit èleny opozice (E. Röhm, G. Strasser, K. Schleicher ad.). Dne 1. prosince 1934 dal Stalin zavraždit v Leningradì populárního S. Kirova a poté zatknout G. Zinovìva a L. Kamenìva. Od srpna 1936 do bøezna 1938 byly v Moskvì inscenovány politické procesy: z 54 obžalovaných jich bylo 47 popraveno. „Obžaloby byly tak absurdní, že to mohl vynalézt jen monomanický mozek a že je mohl považovat za pravé jen mozek zkorumpovaný. Nepochopitelné ale je, že se považovaly za pravdivé. A to nejen fanatickými stalinisty v SSSR a na západì, ale také nekomunistickými, dokonce obèanskými pozorovateli procesù. A pøestože nevìøili všemu, pøece pøejímali aspoò èásteènou vinu obžalovaných; a když považovali obžalované za nevinné, pak vìøili na dìjinnou a politickou nutnost procesù“.1 (Dokonce i èeskoslovenská diplomacie vìøila, že trockisté usilovali o pevné spojení s nacistickým Nìmeckem, ohrožujícím bezpeènost Èeskoslovenska.)2 Hned po prvním procesu srovnával F.X. Šalda Stalina s Hitlerem, Sovìtský svaz s Tøetí øíší. „Zpùsob, jakým Stalin tuto vraždu inscenoval, ta pokrytecká velekomedie veøejného procesu, je ještì mnohem odpornìjší než nahá surová brutalita Hitlerova.“3 Samozøejmì že komunistický tisk Šaldùv èlánek ostøe napadl a tak Šalda svùj postoj ještì zostøil v èlánku „Tvorba hájí moskevský proces“. „Slušnìjší Evropì se z tohoto procesu zdvíhal žaludek, v Èechách se mlèelo, protože je oportunní mlèet o ruských vìcech a protože jsme zemí skrèencù, z nichž si nikdo nechce pálit prsty... Mnì mé nitro kázalo promluvit, vyrazit 256

výkøik, zabušit na zahluchlá lidská svìdomí. Ale odpovìdìl mi štìkot politických hafanù.“ 4 Novináøka Milena Jesenská pro svou ostrou kritiku prvního procesu v Moskvì a též pod vlivem negativních dojmù, které si pøivezl její manžel Jaromír Krejcar pùsobící krátce jako architekt v SSSR, se s KSÈ rozešla. Jesenská vysvìtlila dodateènì pøíèiny krize, kterou prošla KSÈ po procesech. „Bylo docela pøirozené, že KSÈ ztratila mnoho lidí politicky školených, vzdìlaných a zkušených. Ztratila je rùznì: buï odešli sami, nebo byli vylouèeni nebo zùstali nepøítomni srdcem i duchem v nadìji, že politické vedení KSÈ je pøipustí alespoò k mužné diskusi... V zájmu lidu trvala KSÈ na tom, aby všichni její èlenové zaèali myslet o vìcech jinak, než mysleli dosud. Lidé se dostávali do vážných konfliktù se svým svìdomím a charakterem – a právì tento konflikt oznaèila KSÈ za zrádcovství, trockismus, nièemnost a lháøství.“ 5 Mezi nìmeckými emigranty – komunisty byl jednotný názor na procesy. Dokonce i spisovatel Lion Feuchtwanger se postavil na stranu Stalina a uveøejnil servilní èlánek „První dojmy z procesu“.6 Pøi sledování èinnosti nìmecké emigrace v ÈSR stále musíme mít na pamìti, že tato emigrace vstupovala do exilu v atmosféøe vlivù obou totalitních systémù a stávala se tak pøedmìtem jejich zájmu. Zatímco v demokratických zemích vyšlo na západì po druhé svìtové válce velké množství historických a literárnìvìdných prací zabývajících se problematikou nìmecké emigrace, v komunistickém Èeskoslovensku nebylo možno o ní publikovat objektivní vìdecké práce. Pokud vycházely statì èi sborníky o nìmecké emigraci v ÈSR, byly vázány na komunistický tisk, zastávaly nekritický postoj k SSSR, vyzvedávaly jednostrannì úlohu KSÈ a VKSb. Týká se to pøedevším prací èeských germanistù, kteøí se navíc vyhýbali všem publikacím ze západu.7 Stejnou cestou se ubíraly i práce historikù v NDR.8 V tøicátých letech pobývalo v ÈSR znaèné množství politických emigrantù. Tak se ÈSR øadila hned na druhé místo za Francií. Paøíž jako centrum nejsilnìjší demokratické protiváhy nacismu a kulturní metropole lákala jak politickou emigraci, tak i literární a umìleckou inteligenci. Praha se stala centrem politického vývoje nìmeckých stran, jejich tøídního boje a zahranièního odboje proti nacismu. Bylo to na 750 nìmeckých emigrantù z øad politických funkcionáøù, umìlcù, žurnalistù aj. Z tohoto poètu bylo témìø 82 % uprchlíkù, kteøí odešli z Nìmecka z politických dùvodù a z nich pak 79 % pøipadalo na vyslovenì levicovì orientované.9

257

Struktura nìmeckých emigrantù podle politických stran Sociálnì demokratická strana (SPD) Komunistická strana (KPD) rakouští socialisté rakouští komunisté ostatní socialisticky orientované skupiny trockisté a anarchisté pøíslušníci ostatních politických stran: spisovatelé, novináøi, vìdci, umìlci s vazbou na komunistickou stranu

17 % 25 % 9% 7% 6% 2% 3% 25 %

Z uvedené tabulky vyplývá, že komunisté mìli z celkového poètu politické emigrace polovinu a pøipoèteme-li k tomu materiální a morální podporu od KSÈ a levicových intelektuálù, mìli rozhodující vliv v boji proti nacismu.10 Pro politickou èinnost nìmeckých emigrantù – komunistù v Èeskoslovensku byla podstatná skuteènost, že jednak mìla ÈSR spojenecký pakt s SSSR a jednak v zemi pùsobila legální KSÈ. Komunistiètí emigranti se mnohdy ani policejnì nepøihlašovali a žili v ÈSR jak pod krycími jmény tak v ilegalitì, takže jejich pøesný poèet nebylo lze nikdy stanovit. Styl a formy své politické práce pøenesli z Nìmecka a stranickou disciplinovaností a obìtavostí pøevyšovali ostatní emigranty. Nìmeètí komunisté vydali v èervenci 1933 v Praze 1. èíslo bulletinu, který obsahoval smìrnice a direktivy pro øadové èleny KPD.11 Srovnáme-li text tohoto obìžníku s pokyny vydanými v lednu 1935 ústøední evidencí pro uprchlíky z Nìmecka a Rakouska øízenou SPD (Praha II, Ve smeèkách 27, Kurt Schrader), je sice varování obou materiálù pøed nacistickými provokatéry a agenty gestapa shodné, avšak metody rozdílné. U èlenù KPD je zøetelná vazba na stranické instituce a orgány, nìmeètí sociální demokraté spoléhají na podporu èeskoslovenských policejních orgánù.12 Z Moskvy øízená KPD se orientovala v poslední fázi Výmarské republiky a ještì v dalších letech na hlavní útok proti SPD. Stalin poèítal, že Hitlera vyøadí a komunisté ovládající dìlnictvo získají veškerou moc. Od dohody v Rapallu v r. 1922 panovaly úzké vztahy mezi Nìmeckem a sovìtským Ruskem. Stalin v západních mocnostech vidìl svého hlavního protivníka a plánoval použít nacistického režimu jako jejich protiváhy. Dne 1. dubna 1933 prohlásila kominterna, že fašistická diktatura znièí všechny demokratické iluze a to osvobodí masy od zhoubného vlivu sociální demokracie a urychlí tempo vývoje v Nìmecku, kde se uskuteèní proletáøská revoluce.

258

Skuteènost však byla zcela jiná: nacistická diktatura nebyla žádným provizoriem a veškeré úsilí komunistù nezabránilo konsolidaci nacismu, naopak pøivodilo pád KPD. Tato strana mìla zpoèátku odlišný postoj k situaci v nacistickém Nìmecku. Vycvièena v ilegální práci již od svého založení po první svìtové válce, spoléhala, že bude touto cestou pokraèovat i v podzemním hnutí v boji proti nacismu pøímo v Nìmecku. Poèítala s brzkým pádem nacismu a že jako nejdùslednìjší opozièní síla pøevezme politické vedení v zemi. Nechtìla se stát exilovou stranou a její èinnost byla øízena centrálním vedením z Berlína. Stupòující se pronásledování nacisty donutilo vedení KPD, že polovina politbyra odešla v kvìtnu 1933 do Paøíže a zbytek na podzim. KPD mìla v øadách ilegálních èlenù obrovské ztráty. Koncepce masové ilegality se zhroutila a byla nahrazena regionálními buòkami v zahranièí a decentralizací podzemního boje v Nìmecku. Po roce 1935 odpovídaly exilové organizace a zpùsob spojení do Nìmecka (transport a rozšiøování protinacistických materiálù) zkušenostem, které SPD uèinila již v r. 1933. Exilová KPD se orientovala na tradièní komunistické principy ilegality: vytváøela buòky 5–8 osob, které se týdnì scházely, diskutovaly a organizovaly svou práci. KPD nepøiznala své chybné hodnocení nacistické nadvlády a její zástupce v kominternì Fritz Heckert prohlásil v dubnu 1933, že nìmecká dìlnická tøída neutrpìla žádnou porážku, naopak se jen pøechodnì stáhla, aby sebrala síly pro rozhodující úder. SPD byla oznaèována jako opora buržoazie, jako sociálnì fašistická strana nesoucí hlavní vinu na vítìzství nacismu.13 Na konflikty mezi sociálními demokraty a komunisty upozornil poslanec SPD, emigrant Gerhart Seger, který se v koncentraèním táboøe v Oranienburgu marnì pokoušel nalézt pøátelský vztah ke komunistickým spoluvìzòùm. Ti tvrdošíjnì hájili neomylnost KPD, která byla podle nich jediným protivníkem nacistù. G. Seger uprchl 4. prosince 1933 do ÈSR.14 Pro podporu nìmeckých emigrantù byly v ÈSR založeny podpùrné komitéty, èasto orientované podle politických stran (KPD, SPD).15 Domov pro emigranty ve Strašnicích navštívil prof. Alfred Meusel, aby pro anglické instituce podal zprávu o situaci nìmecké emigrace. Zjistil, že jejich sociální zabezpeèení není dostateèné a že zdravotní stav je rovnìž neuspokojivý (nemoci ledvin, reumatismus, celkové nervové vyèerpání jako následky pøedchozího utrpení v Nìmecku). Horší následky pøinášela psychická atmosféra v domovech, které spravovali nìmeètí komunisté. Jakmile nìkdo projevil odlišný politický názor, byl podezøíván jako stranický nepøítel, podroben køížovým výslechùm a èasto obvinìn ze spolupráce s gestapem. Pak byl vydán èeskoslovenským policejním orgánùm. Brzy se potvrdila jejich nevina. Policie znala tyto komunistické praktiky a pohrozila zrušením kolektivního domova.16 259

Ve dnech 25. èervence až 20. srpna 1935 se v Moskvì konal VII. svìtový kongres kominterny. Její vedení nahlédlo neúspìšné metody dosavadní politiky vùèi SPD. Aby pro boj proti nacismu získala kominterna co nejširší politické a obèanské kruhy v Evropì, vyhlásila zásadní linii „jednotné lidové fronty“. V tomto duchu vyzval ústøední výbor KPD v Praze dne 10. listopadu 1935 pøedsednictvo SPD k jednání o jednotné frontì proti Hitlerovi. Vedení obou stran se setkala 23. listopadu 1935; KPD zastupovali Walter Ulbricht a Franz Dahlem, SPD Friedrich Stampfer a Hans Vogel. Vogel vytkl KPD, že komunisté již sedm let nepøetržitì útoèí na SPD a že hesel jednotné fronty jenom zneužívají. Pøedstavují SPD jako nepøítele jednoty a snaží se vytvoøit diference uvnitø této strany, a proto velká vìtšina SPD odmítá jednotnou frontu s komunisty. Exiloví pracovníci SPD nevìøí v upøímnost návrhu KPD. Ulbricht slíbil zastavit boj proti SPD a požadoval, aby se spoleènì obrátili na socialistickou II. internacionálu, aby spolupracovala s komunistickou III. internacionálou. Lid si musí rozhodnout, jakou formu vlády v Nìmecku si bude pøát. Sovìtská moc je konsekventní demokracie. Nebude-li si lid pøát sovìtskou formu demokracie, zùstane jen národní shromáždìní odlišující se však od Výmarské republiky. Odzbrojení proletariátu a vyzbrojení reakce se již nesmí opakovat. Na tyto Ulbrichtovy vývody ironicky poznamenal Friedrich Stampfer, že mu pøipadá, jakoby Ulbricht ještì sedìl klidnì v Nìmecku, a na schùzích se mohl vyptávat soudruhù na jejich mínìní. Pøedsednictvu KPD však musí být jasné, že velká èást ilegálních pracovníkù SPD v Nìmecku jednotnou frontu zcela rozhodnì odmítá. Franz Dahlem poznamenal, že je potìšující, že se koneènì obì strany setkaly. Není-li vìtšina lidu pro sovìtský režim, budeme to respektovat. Bylo naší chybou, že jsme od roku 1932 nenašli spoleènou cestu se sociální demokracií. Vogel vyslovil názor, že sedmnáct let boje obou stran proti sobì nelze hned pøi prvním setkání vyøešit. Ulbricht navrhl, aby se zveøejnilo spoleèné komuniké z této schùzky, aby èlenové obou stran v Nìmecku plnili spoleènì navržené úkoly. Stampfer a Vogel tyto návrhy odmítli. Ulbricht oponoval, že KPD v Bruselu povìøila oba zástupce (Ulbricht, Dahlem), aby v tomto smyslu jednali. (3. – 15.øíjna 1935 se konala IV. konference KPD v blízkosti Moskvy, z konspirativních dùvodù se uvádìla jako bruselská – poznámka autora). Vogel to oznaèil právì za velkou chybu, jakož i èlánek W. Ulbrichta v èasopise „Neue Weltbühne“, odporující všem zásadám ilegální práce. Ulbricht se ohradil, že nìco musí být zveøejnìno. Vogel závìrem ohodnotil celé jednání jako negativní.17 V souvislosti s neúspìšným výsledkem této schùzky dalo pøedsednictvo SPD 24. ledna 1936 pokyny svým sekretáøùm a dùvìrníkùm v èeskoslovenském pohranièí a upozornilo je, že komunisté nejdøíve vyzvali svou organizaci Rote Hilfe ke spolupráci s SPD pøi podporách obìtí nacismu. Vzápìtí však Rote Hilfe jako prodloužená ruka KPD požádala o rozšíøení spolupráce na politickém a orga260

nizaèním úseku, aby se tak posílila jednotná fronta zdola. Mezi emigrací v Praze poèala pracovat komunistická frakce snažící se podkopávat èinnost SPD. Na schùzích emigrace se poèal objevovat zástupce KPD, který vyzýval, aby se pøi práci na pohranièních sekretariátech nikdy nevydávali za komunisty, nýbrž za „levé sociální demokraty nebo revoluèní socialisty“ (Sozialistische Arbeiterpartei nebo Internationaler Sozialistischer Kampfbund). Tyto skuteènosti pøimìly obì sociálnì demokratické strany (emigraèní SPD a domácí DSAP) k vylouèení emigrantù, kteøí se podíleli na komunistické frakèní politice, z podpùrného komitétu SPD a k odmítnutí spolupráce s komunistickou Rote Hilfe.18 Na rozdíl od Francie a Èeskoslovenska, které pøijímaly nìmecké a rakouské emigranty bez výhrad, poskytoval SSSR ohroženým uprchlíkùm azyl zcela výjimeènì. Sovìtská ústava z roku 1925 slibovala všem cizincùm, kteøí byli pro svou revoluèní èinnost vystaveni pronásledování, právo azylu. Ve skuteènosti pøijímal aktivní komunistické uprchlíky jen výjimeènì.Pøedpokladem pro udìlení vstupního viza byl hrozící trest smrti nebo vydání uprchlíka nacistickým orgánùm.19 Nad odmítavým postojem SSSR k pøijímání nìmeckých emigrantù se pozastavoval židovský tisk, který s obavami sledoval ohrožení svých pøíslušníkù nacisty. „Tìší nás, že Palestina byla ochotna pøijmout na 27 000 z 80 000 emigrantù, z nichž vìtšina byla vyškolena v produktivních povoláních, jež zemì potøebuje. Naproti tomu je otøesné, když SSSR, tato obrovská zemì ve výstavbì, je ochotna pøijmout jen pár stovek vybraných politických uprchlíkù“.20 V letech 1933–1945 se v SSSR zdržovalo 505 významìjších nìmecky mluvících uprchlíkù (bez rodinných pøíslušníkù). Do vypuknutí druhé svìtové války poskytlo malé Èeskoslovensko azyl 751 politicky aktivním uprchlíkùm. Kromì nich se zde zdržovalo nebo prošlo na cestì do jiných svobodných zemí sta dalších.21 V SSSR byli pøednostnì pøijímáni komunistiètí funkcionáøi, kteøí mohli pracovat v kominternì, udržovat spojení s komunisty v ÈSR, Skandinávii a západní Evropì a zásobovat je ilegální literaturou. Dále byli nìmeètí komunisté v SSSR zaøazeni do politické školy (napø. Wolfgang Leonhard a Markus Wolf: první pracoval po válce vedle Waltra Ulbrichta v NDR, pozdìji uprchl a usadil se v západním Nìmecku, kde vydal knihu o svém rozchodu s komunismem „Die Revolution entlässt ihre Kinder“; druhý se stal šéfem východonìmecké špionážní služby) a pøipravováni pro speciální úkoly v ilegalitì na západì, nebo pùsobili jako pøekladatelé v nìmeckém oddìlení stranického aparátu. V Moskvì byl vydáván nìmecký exilový èasopis „Internationale Literatur“ pod vedením J. R. Bechera a èasopis „Das Wort“ za redakce W. Bredela a Fritze Erpenbecka.22

261

Nìmeètí komunisté a levicoví intelektuálové podlehli demagogické taktice kominterny a dali se jí plnì k dispozici. Za jejich práce publikované v Moskvì vyplácela sovìtská nakladatelství vysoké honoráøe a zdarma poskytovala luxusní cesty po „socialistické vlasti“. V èervnu 1935 se konal v Paøíži sjezd na „obranu kultury“ za pøedsednictví André Gida a úèasti R. Rollanda, A. Malrauxe, L. Aragona, Heinricha a Klause Mannù, B. Brechta, A. Seghersové ad. Spisovatel W. Bredel pøednesl oslavný referát na Stalina. Je paradoxní, že kongres na obranu kultury obžalovával Hitlera za jeho násilnickou diktaturu, zatímco Stalin byl veleben jako zastánce kultury, svobody a demokracie.23 V roce 1936 odjel André Gide jako nadšený stoupenec komunismu do SSSR. Za pobytu v této zemi došlo k jeho velkému rozèarování a výsledkem byla kniha „Retour de ¾ URSS“, která vyšla téhož roku v Paøíži.24 Mìla ohromný ohlas a bìhem nìkolika mìsícù vyšla v stotisícovém nákladu. Mezi intelektuály se vytvoøily dva tábory: jedni se stavìli na stanovisko A. Gida, druzí jen napadali jako zrádce (L. Feuchtwanger, B. Brecht, W. Bredel ad.) v èasopise „Das Wort“ vycházejícím v Moskvì. Knížku A. Gida pøeložil do èeštiny Bohumil Mathesius. Vyšla v Praze již roku 1936.25 Domácí spisovatelé a novináøi se rozdìlili do dvou táborù: Z. Kalandra, J. Guttmann, J. Slavík, K. Teige ad. pøivítali vydání této kritiky pomìrù v SSSR, dogmatiètí komunisté ji ostøe odsoudili. S.K. Neumann, pøestože nikdy nebyl v SSSR, troufal si hrát na arbitra v této otázce a vydal knihu „Anti-Gide aneb optimismus bez povìr a iluzí“.26 Dne 13. ledna 1937 uspoøádal Klub Pøítomnost v Praze diskusní veèer o Gidovì knížce. Proti èeskému vydání vystoupili L. Štoll, Vl. Clementis, M. Pujmanová, B. Václavek aj.27 Ani nìmeètí komunistiètí emigranti nezaháleli a také v lednu 1937 uspoøádali v Bert-Brecht-Clubu obdobnou diskusi, kde nejostøeji proti Gidovi vystoupil W. Herzfelde, jakož i M. Seydewitz a F.C. Weiskopf. Nìmeètí sociální demokraté, kteøí kritiku nepøijali, na protest z Clubu vystoupili a založili Nový klub (Der neue Klub.)28 V srpnu 1936 zaèal v Moskvì první monstrproces, v lednu 1937 druhý a v bøeznu 1938 tøetí. V souvislosti s procesy schvaloval L. Feuchtwanger popravy starých bolševikù jako doklad demokracie. „Tato pocta Stalinovi není nièím vyumìlkovaným, vyrostla jako dùsledek socialismu. Lid je Stalinovi vdìèný za chléb a maso, za poøádek a vzdìlání, za obranu, kterou zajišuje novì budovaná armáda“.29 Heinrich Mann ve svých pamìtech hodnotil moskevské procesy jako vítìzství Stalina nad zrádci.30 Bertold Brecht se pøipojil s podobným stanoviskem: „I nejzavilejším nepøátelùm Sovìtského svazu a jeho vlády procesy jasnì dokázaly existenci skuteèných komplotù proti režimu, odhalily bahno hnusných zloèinù, jež má na svìdomí všechna ta domácí i zahranièní spodina... jsem pøesvìdèen, že je to pravda“. Lion Feuchtwanger, který byl v roce 1937 262

pøítomen pøelíèení s Pjatkovem, napsal o tom knihu „Moskva 1937“ a v ní uvedl: „Neexistuje naprosto žádný dùvod se domnívati, že na soudním øízení je nìco vymyšleného a umìlého“. Stalin dal knihu hned pøeložit (vyšla v Moskvì v listopadu 1937) a vnutil ji nešastnému Bucharinovi v pøedveèer procesu k dovršení jeho zoufalství.31 Stalinský aparát zasahoval i mimo území SSSR, kde byla sledována èinnost komunistù, odchýlivších se od bolševické linie. Jako emisar kominterny byl vyslán do Paøíže Bohumír Šmeral (1880–1941),32 aby pøedevším paralyzoval èinnost Stalinova opozièníka W. Münzenberga (1889–1940). B. Šmeral pobýval v Paøíži od prosince 1936 do 2. listopadu 1937. Vedle pøednášek byl vybaven autoritativní kompetencí kominterny usilující o likvidaci protistalinských propagaèních akcí. Prosadil dùležitá politická a personální opatøení, pøedevším pak zrušení Münzenbergova propagaèního aparátu v Paøíži. Zároveò se snažil potlaèit trockistické vlivy v kruzích emigrace. Po návratu do Moskvy vypracoval 3. ledna 1938 pøísnì dùvìrnou obšírnou zprávu o výsledcích svého šetøení v emigrantských kruzích.33 V této souvislosti je tøeba se zmínit o èinnosti Otto Katze (André Simona, 1895–1952). S W. Münzenbergem se poznal roku 1924 v Berlínì, kde pracoval v levicovém èasopise „Das Tagebuch“. Když si roku 1927 otevøel propagátor politického divadla Erwin Piscator v Berlínì vlastní scénu, nastoupil Katz u nìho jako provozní øeditel. V této funkci plnì využíval svých schopností jednat s lidmi. Dokázal získat ke spolupráci plejádu nìmeckých spisovatelù. Pøes poèáteèní úspìchy se však divadlo dostalo do krize a muselo být zavøeno. W. Münzenberg pøijal Katze do svého nakladatelství a poslal jej do Moskvy do filmového podniku. V Moskvì se Katz stal disciplinovaným komunistou a zároveò agentem NKVD. Po èase jej Münzenberg povolal do Paøíže, kde založil roku 1933 nakladatelství Editions du Carrefour jako publikaèní centrum antifašistické literatury. Katz cestoval po svìtì a opatøoval peníze pro rùzné komitéty podporující antifašisty. V Holywoodu mìl velký úspìch u hercù, kteøí tam emigrovali z Nìmecka. Po vypuknutí obèanské války ve Španìlsku založil se španìlským ministrem zahranièí Alvarezem del Vayo tiskovou agenturu. Mìla zásobovat francouzský tisk zprávami a komentáøi. Vedoucím agentury se stal Katz, který se od té doby poèal podepisovat André Simone. Tato agentura fungovala pod silným vlivem komunistù. Po vylouèení W. Münzenberga kominternou byli jeho pøátelé komunisté vyzváni, aby se ho zøekli. Katz uposlechl a mlèel k pomluvám šíøeným z Moskvy. V roce 1938 cestoval mezi Paøíží, Barcelonou a Valencií. Vytìžil z toho knihu „Hitler ve Španìlsku“, k níž podklady opatøila sovìtská tajná služba. Po vítìzství generála Franca roku 1939 ve Španìlsku odešel Katz do Paøíže. 263

Zde pracoval u Huberta Ripky v pøipravované èeskoslovenské exilové vládì. V èervnu 1964 jsem se ve Frankfurtu nad Mohanem sešel v bytì Margarete Buber-Neumannové (1901–1989) s její sestrou Babette Grossovou (1898–1990), vdovou po W. Münzenbergovi. Ta mi sdìlila: „Koncem roku 1939 jsme se náhodnì s Katzem potkali v kavárnì na Montparnassu. Willi se na nìho posmìšnì podíval a ironicky se ho zeptal, pro koho nyní pracuje. Zda pro Hitlera jako Stalinova spojence nebo pro Benešovu vládu vyhnanou Hitlerem? Katz zbledl a bez odpovìdi opustil kavárnu.“ Válku prožil Katz v Mexiku, kde byl neoficiálním zahraniènìpolitickým poradcem Moskvì podøízeného odboráøe Lombarda Teledana. Provádìl na pokyn kominterny rùzné akce, které mu naøizoval vyslanec K. Umanskij. V roce 1940 byl W. Münzenberg zavraždìn na jihu Francie (pravdìpodobnì Stalinovými agenty).34 V roce 1946 se s novým èeskoslovenským pasem objevil O. Katz v Praze a Vl. Clementis jej povìøil vedením tiskového oddìlení na ministerstvu zahranièí. V listopadu 1952 stanul O. Katz jako titovský a trockistický zrádce ve službách amerického imperialismu v inscenovaném procesu s R. Slánským. Nebyla mu odpuštìna ani spolupráce s E. Piscatorem a W. Münzenbergem.35 3. prosince 1952 byl popraven. Nìmecký básník Erich Mühsam (1878–1934) byl v èervenci 1934 umuèen v koncentraèním táboøe v Oranienburgu. Jeho manželka Creszentia se uchýlila do Prahy, kde na tiskové konferenci vylíèila osud svého muže a zároveò apelovala na veøejnost, aby pomáhala obìtem nacismu. V následujícím roce 1935 hledala útoèištì v SSSR. Zde byla zatèena, pøežila však ve vìzení do konce války a vrátila se do Berlína, kde roku 1962 zemøela. Hereèka a zpìvaèka Carola Neherová (1900–1942) nalezla první útoèištì po odchodu z Berlína v Praze, kde 26. ledna 1934 vystoupila na kulturním veèeru poøádaném Šaldovým komitétem pro pomoc uprchlíkùm. Obdobnì jako C. Mühsamová odjela v naivní víøe do SSSR. Krátce pøed odjezdem z Prahy jí dal bývalý èlen KPD Erich Wollenberg doporuèující dopis pro známého, aby se jí v Moskvì ujal. NKVD pøi prohlídce dopis u ní nalezla. C. Neherová byla poté odsouzena na deset let do vìzení, kde 28. èervna 1942 zemøela.36 Poèátkem roku 1938 uveøejnil trockistický novináø Walter Held (pozdìji se stal obìtí NKVD) v listu „Unser Wort“ èlánek, v nìmž uvedl jména nìmeckých emigrantù, kteøí zmizeli v kobkách NKVD. K pøípadu zatèení C. Neherové zaútoèil na B. Brechta, jehož písnì Neherová zpívala: „Vy, pane Brechte, jste znal Carolu Neherovou. Víte, že nebyla ani teroristkou, ani špionkou, ale stateèným èlovìkem a velkou umìlkyní. Proè mlèíte? Protože Stalin platí Vaše publikace 264

a èasopis „Das Wort“, nejprolhanìjší a nejbídnìjší èasopis, který kdy nìmeètí intelektuálové vydávali“.37 Pøední funkcionáø KPD Heinz Neumann (1902–1938) žil se svou ženou Margarete Buber-Neumannovou od roku 1935 v SSSR. Za stalinských èistek byl v roce 1937 zatèen a již se nikdy nevrátil z vìzení. Jeho žena byla zatèena roku 1938 a odsouzena na 5 let k nucené práci v táboøe v Karagandì.38 Na základì paktu mezi Stalinem a Hitlerem (23. srpna 1939) získala sovìtská tajná služba NKVD pøísnì tajný seznam osob žijících v sovìtském exilu. Tento materiál sestavil nacistický Reichssicherheitshauptamt. Seznam obsahoval na 316 stranách jména 5254 osob s velmi detailními osobními údaji, které pak NKVD zaøadila do kategorií: trockistický špion, agent gestapa, imperialistický agent, zrádce lidu, nepøítel Sovìtského svazu.39 Po podepsání mnichovské dohody 29. záøí 1938 nastala pro nìmeckou emigraci v ÈSR vrcholnì kritická situace. Proto byl zøízen pøi ministerstvu sociální a zdravotní správy 11. listopadu 1938 Ústav pro péèi o uprchlíky. Od 17. listopadu 1938 do 15. bøezna 1939 vyøídil žádosti 4 825 rodin o vystìhování. V následující tabulce jsou zahrnuti obèané bývalé ÈSR – Èeši, Slováci, Rusíni, Poláci, sudetští Nìmci, Židé a emigranti z Nìmecka a Rakouska.40 Cílová zemì emigrace Anglie Palestina USA Kanada Ekvádor Panama Švédsko Chile Francie Belgie Bolívie Uruguay Norsko Austrálie Dánsko Paraguay

poèet osob 2 462 2 240 1 621 626 317 301 295 270 264 255 251 209 174 153 109 104

V této tabulce nejsou uvedeny zemì, kam odešlo ménì než 100 osob. To se týká pøedevším SSSR, který v tomto období pøijal pouze 7 žadatelù. (!) 265

Funkci Vysokého komisaøe pro nìmecké uprchlíky v Ženevì pøi Spoleènosti národù zastával Sir Neill Malcolm. Jeho tajemníkem byl francouzský komunista Rudolf Katz (vl. jménìm Leo Bauer), povìøený dohledem nad situací emigrantù v ÈSR. Po mnichovském diktátu poèátkem øíjna 1938 zøídil pøi Šaldovì komitétu zvláštní oddìlení pro technické pøípravy emigrace z ÈSR, které vykonávali dr. Raphael a Hugo Gräf, oba rovnìž komunisté. Odchod do emigrace žádal již výše zmiòovaný bývalý komunista Erich Wollenberg. Když pøišlo sto víz z Anglie, stálo jméno E. Wollenberga na pøedním místì. Zásahem R. Katze bylo udìlené vízum prohlášeno za neplatné. Pøedsedkynì Národního komitétu M. Schmolková však zaøídila, že nejen E. Wollenberg, ale i novináø Bernhard Menne (1901–1968), denuncovaný komunisty v Anglii a spisovatel Eugen Brehm, obviòovaný ze stykù s èeskými trockisty, víza obdrželi.41 V tísnivé situaci emigrantù snažících se vèas odejít ze zbytku ÈSR, intervenoval Neill Malcolm jako vysoký komisaø Spoleènosti národù pro uprchlíky z Nìmecka a Rakouska 2. listopadu 1938 u sovìtského vyslance v Londýnì I. Majského. Uvedl, že mezi uchazeèi jsou vysoce kvalifikovaní specialisté (inženýøi, lékaøi ad.). Po mìsíci odpovìdìl I. Majský, že sovìtská vláda je ochotna pøijmout nìkteré uprchlíky, ale nejdøíve bude každý pøípad øešen individuálnì. 42 Podobnì žádal pražský herec Walter Taub (1907) o azyl v SSSR, avšak marnì. Odešel 9. dubna 1939 do Švédska.43 Hans Jaeger (1899–1975) uprchl do Prahy 16. bøezna 1933. V Berlínì vedl nakladatelství Marx-Engelse. Po pøíchodu do Prahy dostal z Moskvy pokyn, aby toto nakladatelství vedl dále v Èeskoslovensku. Oproti èetným emigrantùm, kteøí nenašli v Praze práci, Jaeger jako zamìstnanec moskevského nakladatelství byl existenènì zajištìn. V èervnu 1933 odjel do Moskvy (byla to jeho ètvrtá cesta), tentokrát však již s jinými pocity. Døíve pod vlivem hrozícího nacistického nebezpeèí pøed nìkterými jevy v SSSR zavíral oèi. Vidìl vìci, které na nìho zapùsobily varovnìji než bída po násilné kolektivizaci rolníkù v letech 1929– 1931. Vyvlastnìní soukromého majetku bylo dokonáno, avšak dùsledkem toho byl hospodáøský úpadek. Všude vládl pocit nejistoty, oblíbeni byli denuncianti. Partajní funkcionáøi žili v blahobytu, zatímco lid živoøil. Nakladatelství Marx-Engelse mìlo být pøeloženo do Leningradu a Jaeger tam mìl pøesídlit. Nejdøíve odmítl. Protože však každý návštìvník SSSR musel pøi pøíjezdu do Moskvy odevzdat cestovní pas, hrozilo mu, že by pro neuposlechnutí pøíkazu skonèil na Sibiøi, a tak se podvolil. Jakmile dostal pas, odjel do Prahy a vypovìdìl pracovní pomìr v nakladatelství. Protože byl Nìmec žijící v ÈSR i v SSSR, musela se sejít stranická kontrolní komise, která jej vylouèila z komunistické strany. Rozhodnutí podepsal O. Piatnickij, který se pozdìji stal obìtí stalinských èistek.44 Dne 5. února 1936 bylo v Praze založeno hnutí Volkssozialistische Bewegung Deutschlands.45 Po celý rok 1936 se tato organizace 266

scházela a diskutovala o souèasných pomìrech v Nìmecku a v Evropì a hledala formy a prostøedky k aktivní èinnosti. Hans Jaeger patøil k vùdèím osobnostem. Ve svých referátech odmítal spolupráci s komunisty, kritizoval Stalinovu politiku v SSSR a pøedevším politické procesy. Jaeger založil v Praze tiskovou agenturu „Aeropress“ vydávající aktuální zprávy. Podnik se dostal roku 1936 do finanèní tísnì. Po obsazení ÈSR nacisty uprchl Jaeger pøes Polsko do Anglie. Bruno Frei, vl. jménem Benedikt Freistadt (nar. 1897 v Bratislavì) pùsobil nejdøíve jako novináø ve Vídni a pak pøešel do Berlína, kde se poznal s E. E. Kischem. V bøeznu 1933 pøišel do Prahy a spolupracoval s F. C. Weiskopfem a W. Herzfeldem. Tehdejší sekretáø KSÈ Klement Gottwald vyzval Freie, aby napsal brožuru o Hitlerovì nástupu k moci. Knížka „Hitler über Deutschland“ vyšla pod pseudonymem Karl Franz nìmecky i èesky. Po dohodì s F. C. Weiskopfem a W. Herzfeldem založil B. Frei týdeník „Der Gegenangriff“ (první èíslo vyšlo v dubnu 1933). Vycházel v Praze a Paøíži a stal se nejrozšíøenìjším orgánem protinacistické emigrace. Vydávání zajišovala komunistická tiskárna Rote Fahne. „Der Gegenangriff“ byl nejlépe informovaným listem nìmecké emigrace, podporovaný pøedevším komunisty a pøedními levicovými intelektuály. Když v  roce 1935 vyhlásil kongres kominterny pozmìnìnou taktiku v boji proti nacismu, vyzýval k vytvoøení lidové fronty zapojením širokých mas nekomunistù a zmírnil útoky proti SPD, pochopitelnì podle tìchto direktiv zmìnil i „Gegenangriff“ svou ideovou zbrojnici. List patøil do tiskového koncernu W. Münzenberga, který se postupnì vzdaloval pøíkazùm Moskvy a kritizoval Stalina. Proto byl do Prahy poslán èlen vedení KPD Herbert Wehner, který pod krycím jménem Kurt Funk mìl zaøídit novou orientaci listu v intencích lidové fronty. Roku 1936 povìøil Walter Ulbricht Bruno Freie za svého pobytu v Praze, aby pøešel do Paøíže a tam se staral o stranický tisk. V Praze pøevzal vedení listu redaktor Lex a vydával jej pod názvem „Deutsche Volkszeitung“.46 Ve své výpovìdi v roce 1978 ve Vídni Bruno Frei již kriticky pod vlivem poraženého „pražského jara“ 1968 zmìnil své nìkdejší názory: „Když dnes èteme „Gegenangriff“, vidíme, kolik pøání a snù a kolik nadsázek je v èláncích obsaženo. Na jedné stranì KPD hlásala v rámci lidové fronty jednotu dìlnické tøídy, ale útoky na SPD jako hlavního nepøítele jednotu nièila.“47 V postoji k židovské otázce Žid Bruno Frei uvedl: „Stranická linie hlásala, že je tøeba potírat sionismus jako reakèní hnutí a propagovat asimilaci.“ Aktivní solidaritu se Židy projevil až v exilu v Mexiku po událostech v Osvìtimi. Celkovì zprávy o SSSR a komentáøe k sovìtské politice mìly v „Gegenangriffu“ nejslabší úroveò a veškerá objektivita byla potlaèena emociální lží. Pozoruhodný je i postoj B. Freie k W. Münzenbergovi, který kritizoval Stalinovu politiku. „Sám jsem byl v rozporu: na jedné stranì jsem byl spolupracovníkem W. Münzenberga, na druhé disciplinovaným èlenem KPD. Rozhodl jsem se na pøíkaz strany se od nìho 267

distancovat.“ Závìrem své výpovìdi Frei uvedl, že pøes kritický postoj k stalinské politice zùstal stoupencem SSSR, zastáncem socialismu a odpùrcem kapitalismu. Max Seydewitz (nar. 1892) pøišel do ÈSR se svou ženou v roce 1933. Byl pùvodnì èlenem SPD a pozdìji poslancem SAP (Sozialistische Arbeiterpartei). Manželé Seydewitzovi bydleli nejdøíve na Zbraslavi v hotelu Ritz, který pøedním èlenùm SPD dal k dispozici kapitán Em. Voska. Seydewitz se stýkal s E. E. Kischem a F.C. Weiskopfem, který byl švagrem W. Herzfelda. Mìl spojení i na èeské komunisty K. Kreibicha a B. Šmerala a pod vlivem nìmeckých komunistù W. Koenena (1886–1964) a H. Budzislawského (1901–1978) pomáhal prosazovat stalinskou linii jednotné lidové fronty.48 Pomìr k Stalinovi vyjádøil M. Seydewitz ve své knize „Stalin oder Trotzki“, která vyšla v Londýnì roku 1938.49 „Tato kniha byla milníkem novì nastoupené cesty. Právì tak jako já i èetní sociální demokraté po tìžkých zákrutech a pøes omyly se dostali k pravdì a stali se pøesvìdèenými komunisty. K tomu mi velmi napomohl Klement Gottwald. Jako sekretáø kominterny èasto pobýval v Moskvì. Zval mì a mou ženu do hotelu Flora a vybízel mì k napsání knihy o Stalinovi a proti Trockému.“50 Po mnichovském diktátu volil M. Seydewitz další emigraci v Norsku, kam odletìl s rodinou pøes Anglii. Mezi nìmeckými emigranty v Praze, Paøíži, ve španìlské obèanské válce a koneènì v Mexiku hrál pøední úlohu E. E. Kisch (1885–1948). Jako úèastník protinacistických akcí, spisovatelských kongresù v Paøíži a Moskvì dostal místo profesora na novì založené univerzitì v mìstì Marx v povolžské autonomní republice, kde pùsobil v letech 1934–1935.51 Brzy rozpoznal tragický vývoj v Rusku pod Stalinovým vedením. Uvìdomoval si svou závislost na komunismu, z níž se však nedovedl vymanit a jež se promítala i do jeho tvorby. Tento jeho pocit se prohloubil za pobytu ve Francii a v Mexiku. Poslední léta v emigraci silnì trpìl vývojem pomìrù v komunistickém hnutí a po válce se do Prahy vrátil již jako zlomený muž.52 Zcela mimoøádnou osobností mezi nìmeckými emigranty v Praze byla Ruth von Mayenburg (nar. 1907 v Srbici u Teplic-Šanova, kde její otec byl øeditelem hnìdouhelných dolù). Na studiích ve Vídni poznala redaktora Ernsta Fischera (nar. 1899 v Chomutovì) a tato šlechtická dívka se provdala za proletáøského intelektuála. Pod jeho vlivem se stala èlenkou rakouské komunistické strany. V Berlínì se seznámila s generálem K. Hammersteinem, který mìl kritický postoj k Hitlerovu režimu. Toho využila zpravodajská služba Rudé armády a získala Ruth v. Mayenburg pro své služby. Støídavým pobytem mezi Prahou, Nìmeckem a Rakouskem získávala informace o zbrojním stavu nìmecké armády. V Praze žil z povìøení Moskvy ve velmi pøísné ilegalitì komunista „malý Karel“ (pravé jeho jméno nikdy nepoznala), který øídil její špionážní èinnost. Jeho žena 268

Erna (kdysi sekretáøka K. Liebknechta a R. Luxemburgové, roku 1921 na III. kongresu kominterny stenografovala v Moskvì projev Lenina, Lunaèarského a Zetkinové) musela v Praze žít se svým synem oddìlenì a nesmìla se z konspirativních dùvodù stýkat se svým mužem. Ruth v. Mayenburg po jednom návratu do Prahy (bydlela v Bubenèi, Verdunská 17) zjistila, že „malý Karel“ zmizel; stal se obìtí stalinských èistek. Také jeho žena skonèila v stalinském lágru a vrátila se až po dvaceti letech.53 Ruth v. Mayenburg se svým mužem E. Fischerem odjela do Moskvy, kde bydleli v povìstném hotelu Lux pro prominentní emigranty. Pøestala pracovat pro Rudou armádu (v hodnosti majora) a pùsobila v kominternì pod krycím jménem Ruth Wieden, Ernst Fischer jako Peter Wieden. Mezi nìmeckou emigrací v Praze byl èinný jako žurnalista Fritz Beer (nar. 1911 v Brnì). V roce 1934 pracoval v novinách „Arbeiter Illustrierte Zeitung“ (AIZ), kde poznal nìmecké komunisty W. Herzfelda, jeho bratra Johna Heartfielda, F.C. Weiskopfa, L. Fürnberga ad. V téže dobì se vytváøela opozièní skupina èeských komunistických intelektuálù (J. Guttmann, K. Teige, St. Budín, Z. Kalandra ad.) Scházeli se v bytì Mileny Jesenské v domì na Francouzské tø., který projektoval její manžel architekt J. Krejcar. O tìchto schùzkách se dozvìdìl R. Slánský a požádal Fr. Beera, aby mu referoval o názorech opozièní skupiny a pøedevším o J. Guttmannovi. Protože se Beer nepodøídil stranické disciplinì, odvraceli se od nìho komunistiètí pøátelé vìrní stranì. Pozdìji byl vzat na milost a vstoupil do redakce „Rote Fahne“, kde spolupracoval s básníkem L. Fürnbergem. Také u nìho pozoroval vnitøní rozpolcenost z pomìrù v komunistickém hnutí, na veøejnost to však Fürnberg nedal najevo. Èlen redakce AIZ F. C. Weiskopf dodržoval dùslednì stranické pøíkazy a jakmile se dozvìdìl o „kacíøském“ názoru nìkterého z pøátel, sdìloval to svému švagrovi W. Herzfeldovi. Tehdy mezi komunistickými emigranty pøevládal názor, že denuncovat emigranty s nekomunistickými názory patøí ke stranickým povinnostem. Po uzavøení paktu Hitler-Stalin se Fr. Beer s komunismem definitivnì rozešel a na doporuèení M. Jesenské emigroval do Anglie.54 Starší bratr Fritze Beera Kurt (1908–1941, známý pod jménem Kurt Konrad) pracoval po boku Julia Fuèíka v èasopise Tvorba. I on se dostal do konfliktu s vedením KSÈ. Tvorba uveøejnila èlánek Záviše Kalandry, který žádal dùsledný boj proti nìmeckému nacismu, což bylo v rozporu se stalinskou linií. Kurt byl pøedvolán k Rudolfu Slánskému, aby se distancoval od názorù Záviše Kalandry, anebo ihned opustil místo redaktora v Tvorbì. Kurt se disciplinovanì podøídil direktivì strany. Po pøíchodu nacistù udržoval styky s ilegálním ÚV KSÈ. V lednu 1941 dostal se svou manželkou sovìtské státní obèanství a vstupní vízum do SSSR. Protektorátní výjezdní povolení však pøišlo pozdì. Dne 1. bøezna 269

1941 byl Kurt Konrad týden po zatèení prvního ilegálního ÚV KSÈ rovnìž zatèen, pøevezen do Drážïan, kde 25. záøí 1941 dobrovolnì ukonèil svùj život. Tøetí komunistická internacionála byla založena Leninem r. 1919 s cílem podporovat a prosazovat komunismus v jednotlivých zemích svìta a pøipravovat svìtovou revoluci. Za Stalinova vedení se vliv kominterny projevil v tvrdém ovlivòování komunistických stran: zasahovala svými emisary proti úchylkám vyluèováním, èistkami nebo dokonce i fyzickou likvidací osob, které se postavily proti Stalinovì politice. To se v plné míøe projevilo v tøicátých letech, kdy vyvrcholilo v Evropì soupeøení dvou extremistických ideologií – nacistické a bolševické. Všechny tyto neblahé dùsledky tvrdì dopadly na nìmecké emigranty ve Francii, Èeskoslovensku, Španìlsku a pøedevším v sovìtském Rusku. V roce 1943 Stalin kominternu zrušil. Byl to další z jeho lstivých krokù, aby demokratické spojence utvrdil v klamném slibu, že s ním bude možná pováleèná spolupráce. V roce 1947 bylo utvoøeno komunistické informaèní byro – kominforma, která pod jiným jménem mìla plnit stejné úkoly jako pùvodní kominterna. Kominforma byla zrušena v r. 1956, avšak snaha ovlivòovat jiné komunistické strany, státy a posléze i celý svìt nepøestala až do rozpadu SSSR. Francouzský filozof Alain Besançon v èlánku „zapomenutý komunismus“ upozornil, že zatímco hrùzy nacismu jsou již všeobecnì známé, stalinský teror zùstává jakoby zahalen v mlze, jako nìco vzdáleného, co známe jen nepøímo. „Jedním z velkých úspìchù komunistického režimu je to, že prosadil svou vlastní ideologickou klasifikaci moderních politických režimù... Válka, jež pøinesla vojenské spojenectví mezi západními demokraciemi a Sovìtským svazem, oslabila obranné reakce západu proti komunistické myšlence, které byly silné v dobì paktu mezi Hitlerem a Stalinem, a vyvolala urèitou intelektuální blokádu. Stalin dal sovìtskému váleènému hrdinství èistì vlasteneckou podobu, komunistická ideologie byla na chvíli odsunuta stranou. Jedním z rysù 20. století není jen to, že v nìm docházelo ke strašlivému masakrování èlovìka èlovìkem, ale i to, že historické vìdomí mìlo velké problémy se správnou orientací. Orwell poznamenal, že mnozí se stali nacisty ze strachu pøed bolševismem a mnozí komunisty ze strachu pøed nacismem. Trvalo léta, než jsme si plnì uvìdomili, co je nacismus, protože pøesahoval to, co jsme považovali za možné a pøedstavitelné. Mohlo by tomu tak býti v pøípadì komunismu, jehož zloèiny pøed námi otevøely stejnì hlubokou propast a které jsme považovali – jako Osvìtim do roku 1945 – za nepravdìpodobné, neuvìøitelné, nemyslitelné.“55

270

POZNÁMKY 1

Pirker, Th.: Die Moskauer Schauprozesse 1936–1938, München 1963, s. 52–86. Abosch, H.: Von der Volksfront zu den Moskauer Prozessen. Exilforschung 1, München 1983, s. 27–44.

2

Èeskoslovenský vyslanec v Moskvì B. Pavlù – zpráva pro ministra K. Kroftu. Depeše D/30 15.1.1937 a 31.1.1937, è. 3. Archiv ministerstva zahranièí.

3

Šaldùv zápisník IX, øíjen 1936.

4

Šaldùv zápisník IX, listopad 1936.

5

Jesenská, M.: „Co zbylo z KSȓ. Pøítomnost è. 43, 26.10.1938.

6

Tvorba XII, è. 7, 12.2.1937.

7

Exil und Asyl. Antifaschistische deutsche Literatur in der Tschechoslowakei 1933–1938 (M. Beck, K. Hyršlová, G. Veselá, J. Veselý). Berlin 1981.

8

Jarmatz, Kl.: Literatur im Exil. Berlin 1981. Jarmatz, Kl.: Exil in der UdSSR. Leipzig 1979.

9

Röder, W.: Drehscheibe – Kampfposten – Fluchtstation. Deutsche Emigranten in der Tschechoslowakei. Drehscheibe Prag. Herausgegeben von P. Becher u. P. Heumos, München 1992, s. 15–29.

10

O èinnosti nìmeckých komunistù – emigrantù v ÈSR viz Èerný, B.: Most k novému životu. Praha 1967, s. 46–72.

11

Plné znìní tohoto bulletinu viz Èerný, B.: Komitéty pro pomoc nìmecké emigraci v ÈSR (1933-1938). Èeskoslovenský èasopis historický (dále ÈsÈH) 15, 1967, s. 277–299. Státní ústøední archiv v Praze, fond Prezídium ministerstva vnitra 207-739-2, list 101–104.

12

Bundesarchiv Koblenz, fond R 58/517.

13

Heckert, F.: Die KPD im illegalen Kampf. Moskau-Leningrad 1933. Zentralkomitee der KPD: Unser Kampf gegen die SPD zur Gewinnung der sozialdemokratischen Arbeiter für die Einheitsfront in der sozialistischen Freiheitaktion (26.6.1933) – Bundesarchiv Koblenz, fond R 58/561.

14

Seger, G.: Oranienburg, Karlsbad 1934, s. 38–39. Poèátkem bøezna 1934 opustil Prahu – viz Seger, G.: Reisetagebuch eines deutschen Emigranten. Zürich 1936.

15

Èerný, B.: viz pozn. è. 11.

16

Sternfeld, W.: Zuflucht in Prag. Bremen 1965, s. 200–204.

17

Matthias, E. (Hrsg.): Mit dem Gesicht nach Deutschland. Eine Dokumentation über die sozialdemokratische Emigration (aus dem Nachlass von Friedrich Stampfer), Düsseldorf 1968, dok. 14 a 15.

18

Friedrich Ebert Stiftung Bonn, Archiv der Sozialen Demokratie, fond Emigration, Sopade 8.

19

Röder, W.: Sonderfahndungsliste UdSSR (über Quellenprobleme bei der Erforschung des deutschen Exils in der Sowjetunion. Exilforschung 8, München 1990, s. 92–105. Grossmann, K.: Emigration. Geschichte der Hitlerflüchtlinge 1933–1945. Frankfurt/M 1969, s. 105 ad.

20

Jüdischer Almanach. Prag 1935, s. 35.

21

Biographisches Handbuch der deutschsprachigen Emigration nach 1933. Hrsg. Röder, W. u. Strauss, W., 3 Bände, New York-München-Paris-London 1980–1983.

22

Huss-Michel, A.: Die Moskauer Zeitschriften „Internationale Literatur“ u. „Das Wort“ während der Exil-Volksfront (1936–1939). Eine vergleichende Analyse. Europäische Hochschulschriften, Reihe 1, Band 974, Frankfurt/M. 1987. 271

23

Walter, H.-A.: Deutsche Exilliteratur. Band II, Stuttgart 1984. „Die Folgen des sowjetischen Staatsterorismus für die in der Sowjet-Union lebenden Exilierten“, s. 203–247.

24

Pøed André Gidem navštívil Sovìtský svaz rumunský spisovatel Panait Istrati (1884–1935) a po dvouletém pobytu 1927–29 se stal rozhodným odpùrcem komunismu. – viz Istrati, P.: Auf falscher Bahn. München 1930.

25

Gide, A.: Návrat ze Sovìtského svazu. Praha 1936.

26

Pfaff, I.: Èeská levice proti Moskvì 1936–1938. Praha 1993, s. 33 ad.

27

Tvorba XII, è. 5, 29.1.1937.

28

Køesanová, M.: Bert-Brecht-Club. Paginae historiae. Sborník Státního ústøedního archivu v Praze 6, 1998, s. 116–126.

29

Abosch, H.: c.d., viz pozn. 1.

30

Mann, H.: Ein Zeitalter wird besichtigt. Reinbek 1976, s. 80.

31

Johnson, P.: Dìjiny dvacátého století. Praha 1991, s. 303, též Kantorowicz, A.: Politik und Literatur im Exil. Hamburg 1978, s. 59.

32

Bohumír Šmeral (1880–1941) pùsobil v Moskvì v kominternì od r. 1926. Na III. kongresu kominterny byl zvolen do výkonného výboru a od r. 1935 se stal èlenem revizní komise kominterny.

33

Müller, R.: Bericht des Komintern-Emissärs Bohumír Šmeral über seinen Pariser Aufenthalt 1937. Exilforschung 9, München 1991, s. 236–261. Otištìný dokument pochází z pozùstalosti B. Šmerala z ústøedního stranického archivu KSÈ. Jak potvrzuje razítko na titulním listì, byl tento materiál pùvodnì uložen v archivu kominterny v Moskvì a jeden exempláø postoupen do Prahy sekretáøi EKKI Kl. Gottwaldovi. R. 1990 na žádost Theodora Pinkuse z Curychu byl tento materiál poskytnut pro konferenci v Curychu.

34

Gross, B.: Willi Münzenberg. Stuttgart 1967.

35

Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v èele s Rudolfem Slánským. Praha 1953, s. 208–229.

36

Mayenburg, R.: Hotel Lux. Frankfurt/M – Berlin – Wien 1981, s. 182 ad. Erich Wollenberg (1892) byl èlenem KPD od jejího založení. V období bavorské republiky rad vedl rudé oddíly. V r. 1924 odešel do SSSR a po šestileté èinnosti ve stranickém aparátì se r. 1931 vrátil do Nìmecka. V dobì nacistického nástupu k moci se dostal do sporù s vedením KPD a kominternou a byl v r. 1933 vylouèen z KPD. Pozdìji emigroval do ÈSR. Úèastnil se v Praze 5.2.1936 èinnosti novì založeného hnutí Volkssozialistische Bewegung Deutschlands, vedené H. Jaegrem. – Èerný, B.: Hnutí lidového socialismu nìmecké emigrace v ÈSR. ÈSÈH, 67, 1969, s. 421–435. V øíjnu 1998 uspoøádala spoleènost pro bádání o exilu (Gesellschaft für Exilforschung) v Berlínì konferenci „Frauen im sowjetischen Exil“. Pøíspìvky referentù vycházely z osobních výpovìdí žen pøeživších gulag. Stálým nedostatkem v bádání je nepøístupnost ruských archivù. – Neuer Nachrichtenbrief der Gesellschaft für Exilforschung, Bonn, prosinec 1998.

37

Bernward, V.: Ihre Moral und unsere. Berlin 1967, s. 76.

38

V souvislosti s paktem mezi Stalinem a Hitlerem byla vydána do Nìmecka a skonèila v táboøe v Ravensbrücku, kde poznala Milenu Jesenskou. – Buber-Neumann, M.: Als Gefangene bei Stalin und Hitler. München 1949. Buber-Neumann, M.: Kafkas Freundin Milena. München 1963.

39

Mayenburg, Ruth: Hotel Lux. s. 184. Též Röder, W.: Sonderfahnungsliste UdSSR (über Quellenprobleme bei der Erforschung des deutschen Exil in der Sowjetunion. Exilforschung 8, München 1990, s. 92–105.

272

40

Šíma, J.: Èeskoslovenští pøestìhovalci v letech 1938–1945, Praha 1945. s. 243.

41

Dopisem z 14.4.1969 uvedené údaje sdìlil Kurt R. Grossmann, P.O. Box 91 Kew Gardens, New York, USA. 11.10.1969 Eugen Brehm z Anglie: „Ich habe Ihren Beitrag in Nr. 3 der Historischen Zeitschrift mit grossem Interesse gelesen und mit jenem Heimweh, das mich immer erfasst, wenn ich an die Jahre denke, die ich als Flüchtling inmitten Ihres grossen kleinen Volkes verbringen durfte. Praha ist die einzige Stadt in dieser weiten Welt, die ich von ganzem Herzen liebe“.

42

Grossmann, K. R.: Emigration. Geschichte der Hitler-Flüchtlinge 1933–1945. Frankfurt/M. 1969, s. 107.

43

Burger, H.: Der Frühling war es wert. München 1977, s. 106.

44

Sator, K.: Das kommunistische Exil und der deutsch-sowjetische Nichtangriffspakt. Exilforschung 8, München 1990, s. 29–45. Uvedené informace poskytl autorovi Hans Jaeger v èervnu 1964 ve Frankfurtu nad Mohanem. Viz též Zadek, W.: Sie flohen vor dem Hakenkreuz. Reinbek 1983, s. 36–42.

45

Èerný, B.: Hnutí lidového socialismu nìmecké emigrace v ÈSR. ÈÈH 67, 1969, s. 421–435.

46

Der Gegenangriff (Prag-Paris 1933–1936). Eine Schriftenreihe Deutsches Exil 1933–1945, vyd. Heintz, Georg. Worms 1982. Pøipojen rozhovor konaný v prosinci 1978 ve Vídni. Grunenberg, Antonia: „Ich wollte Montezumas Federhut nach Mexiko bringen“. Ein Gespräch mit Bruno Frei über das kommunistische Westexil und Nachkriegszeit in Österreich. Exilforschung 4, München 1986, s. 243–253.

47

Viz pozn. 46. Frei, B.: Die deutsche antifaschistische literarische Emigration in Prag 1933– 1936, in: Goldstücker, Ed.: Weltfreunde. Konferenz über die Frage deutsche Literatur. Prag 1967.

48

Hermann Budzislawski (1901–1978) nahradil ve vedení èasopisu Neue Weltbühne Willi Schlamma (1904–1978), s jehož trockistickými názory komunisté naprosto nesouhlasili. Walter, H.-A.: Deutsche Exilliteratur 1933–1950. Exilpresse, Band 4, Stuttgart 1978, s. 31–74. Kantorowicz, A.: Deutsche Schicksale. Intelektuelle unter Hitler und Stalin. Wien 1964.

49

Seydewitz, M.: Stalin oder Trotzki. Die UdSSR und der Trotzkismus. Zeitgeschichtliche Untersuchung, London 1938.

50

Seydewitz, M.: Es hat sich gelohnt zu leben. Erkenntnisse und Bekenntnise. Berlin 1976, s. 353.

51

V r. 1763 carevna Kateøina II. usídlila v Povolží 27 000 nìmeckých kolonistù. Za bolševického režimu mìl Stalin zámìr postavit pøed svìtovou veøejností vzorný nìmecký stát (autonomní republiku) komunistického stylu. Hlavní mìsto Jekatìrinenstadt pøejmenoval na Marx a døívìjší Pokrovsk na Engels. Po pøepadení SSSR nacisty roku 1941 shazovala nìmecká letadla nad tímto územím letáky s hitlerovskou propagandou. Stalin prohlásil, že povolžští Nìmci jsou infikování nacismem a dal je deportovat do Kazachstanu. Tragicky tak skonèil život mnoha tìchto Nìmcù, ale i emigrantù, kteøí se pokoušeli vybudovat v mìstì Engels divadlo.

52

„Po dvouletém pùsobení na této univerzitì jsem u konce svých sil. Pøednášejte lidem, kteøí sotva umìjí èíst a psát... Experiment Sovìtského svazu pøedstavit povolžské Nìmce pøed svìtovou veøejností se nepodaøil. Brzy na toto místo resignuji...“ Prager Montagsblatt 1935. Pøetištìno v Prager Nachrichten Nr. 4/XVI. München 1965, s. 16–17.

53

Mayenburg, R.: Blaues Blut und rote Fahnen. Ein Leben unter vielen Namen. Wien 1969. V srpnu 1934 odjela s první skupinou rakouských emigrantù z Prahy do Moskvy. Vìtšina z nich byla pozdìji stalinskou policií likvidována. Mayenburg, R.: Hotel Lux, Frankfurt/M. 1981. 273

54

Beer, F.: Hast Du auf Deutsche geschossen, Grosspapa? Berlin 1992. V bøeznu 1994 navštívil Prahu Fritz Beer a poskytl autorovi další detailní informace o svém životì. Viz èlánek Denní Telegraf, 19. 3. 1994.

55

Besançon, A.: Mémoire et oubli du communisme, Commentaire 80, 1997. Pøeklad v Revue pro politiku a kulturu, Proglas 2, 1998, s. 16–18.

PØÍLOHA Nìmeètí emigranti-komunisté obìti stalinských represálií v letech 1936–1938 pøišli z Èeskoslovenska Beutling Theodor Birkenhauer Erich Creutzburg August Dietrich Paul Eberlein Hugo Flieg Leo Halle Felix Hirsch Werner Kippenberger Hans Koska Willi Kurella Heinrich Leow Willi Ludwig Johanna Neumann Heinz Rebe Alfred Remmele Hermann Sauerland Kurt Schubert Hermann Schulte Fritz Süsskind Heinrich

redaktor Rote Fahne ............................... redaktor Rote Fahne ............................... èlen ÚV KPD èlen ÚV KPD èlen ÚV KPD ......................................... organizaèní sekretáø KPD právník ÚV KPD šéfredaktor Rote Fahne .......................... vedoucí vojenského aparátu KPD vedoucí Rote Hilfe redaktor Rote Fahne vedoucí svazu Rudých frontových bojovníkù poslankynì zemského snìmu èlen politbyra KPD redaktor Rote Fahne èlen politbyra KPD teoretik KPD èlen politbyra KPD ................................ èlen politbyra KPD ................................ šéfredaktor Rote Fahne ..........................

x x x x

x x x

Sestaveno podle Biographisches Handbuch der deutschsprachigen Emigration nach 1933. Röder, W.-Strauss, H., München-New York-London-Paris 1983, s. 66– 69 Czechoslovakia, Soviet Union s. 117–120.

274

ZUSAMMENFASSUNG DIE KOMINTERN UND DIE DEUTSCHE EMIGRATION IN DER TSCHECHOSLOWAKEI 1933–1939 Bohumil Èerný Das 20. Jahrhundert brachte für die Menschheit zwei Katastrophen – zwei Weltkriege. Ihre Folgerungen fanden ihre Reflexion im sozialen Bereich (verelendete Massen, Hunger, Arbeitslosigkeit, Schäden an der Gesundheit u. a.) und folgend dann im politischen Bereich (die Entstehung der extremistischen Parteien – der nazistischen und der kommunistischen). Zum Ideal der Arbeiterschaft wurde die bolschewistische Partei in der UdSSR, die auch die links orientierte Intelligenz beeinflußte. Die manchen von ihnen waren dann bereit, nicht nur die scheinbaren Vorteile der Stalinschen Diktatur zu verteidigen, sondern auch die Stalinschen Verbrechen zu rechtfertigen. Der Sieg des Naziregimes in Deutschland zwang die Regimegegner in das ausländische Exil zu fliehen. In die Tschechoslowakei kamen vor allem die prominenten SPD- und KPD-Funktionäre, die hier seinen gegenseitigen Kampf weiter führten. Die Politik der KPD wurde von der Komintern aus Moskau geleitet. In den Jahren 1936-38 wurden in Moskau die politischen Prozesse inszeniert: von den 54 Angeklagten wurden 47 hingerichtet. Leider auch einige Schriftsteller im Exil hielten diese Prozesse und ihre Urteile für gerechte (L. Feuchtwanger, H. Mann, B. Brecht u. a.). Im Zusammenhang mit diesen Prozessen ergriff Stalin Repressalien gegen die deutschen Emigranten, die in der UdSSR lebten. Die Komintern griff auch in die Tätigkeit der Emigration in Frankreich, Spanien und Mexiko ein. B.Šmeral als Emissär der Komintern fuhr von Moskau nach Paris ab, um dort die Liquidierung der oppositionellen von W. Münzenberg (ermordet 1940 in Frankreich) geführten Bewegung vorzubereiten. Eine fatale Rolle spielte dabei O. Katz (André Simone). Der Nichtangriffspakt zwischen Stalin und Hitler (August 1939) rief in der deutschen Emigration große Erbitterung und Desorientierung hervor. Die meisten haben diesen Pakt verurteilt. Die KPD und die anderen Sektionen der Komintern feierten ihn als Stalins große Friedenstat. Während in den demokratischen Ländern im Westen nach dem 2. Weltkrieg eine große Menge von den die deutsche Emigration betreffenden historischen und literarwissenschaftlichen Arbeiten erschien, in der kommunistischen

275

Tschechoslowakei war es nicht möglich, über dieses Thema die objektiven wissenschaftlichen Arbeiten zu publizieren. Wenn aber doch die Abhandlungen oder Sammelbände erschienen, beschränkten sie sich auf die kommunistische Presse, nahmen unkritische Stellung zu Stalins Politik in den 30. Jahren, glorifizierten einseitig die Aufgabe der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei und der bolschewistischen Partei in der UdSSR. Es bezieht sich vor allem auf die Arbeiten der tschechischen Germanisten, sowie auch auf die Arbeiten der DDRHistoriker.

276

ÚNOR 1948 A KATOLICKÁ CÍRKEV Vácslav Babièka Radikalizace mas, k níž zpravidla dochází ve státech zatažených do váleèných konfliktù, se po první svìtové válce projevila u nás i silným protiklerikálním, proticírkevním a zèásti i protináboženským hnutím. Po druhé svìtové válce se tato situace neopakovala, èeskoslovenská spoleènost se chovala k církvím vcelku neutrálnì a ani uvnitø církví nedošlo k nìjakému výraznému pnutí. V èeských zemích sice docházelo k perzekuci nìmeckého duchovenstva, ale dìlo se tak z dùvodù národnostních a nikoliv náboženských. Také na Slovensku nemìly zákroky proti nìkterým církevním èinitelùm náboženské pozadí, ale byly dùsledkem propojení katolické církve na Slovensku s mocenskými elitami Slovenského státu. V èeských zemích se naopak uznale pøijímal podíl duchovenstva na protinacistickém odboji, jenž øada duchovních zaplatila ztrátou svobody i života. Pozice katolické církve byly posíleny i tím, že dva katoliètí duchovní – pøedstavitelé lidové strany – se významnì podíleli na práci exilové vlády v Londýnì, pøivedli lidovou stranu do svazku Národní fronty a byli èleny pováleèných ès. vlád. Vliv katolické církve v ÈSR po r. 1945 byl tedy nezanedbatelný a politické síly, které vedly boj o moc, musely kalkulovat pøedevším s ideovým vlivem katolicismu. Komunisté, kteøí nemohli poèítat s tím, že by se katolická církev v jejich mocenském zápase proti demokratickým silám pøiklonila na jejich stranu, usilovali alespon o paralyzování jejího vlivu. V dílèích otázkách, jako byla pozemková reforma èi školské zákony, nalézali podporu i u obou socialistických stran. Souèástí komunistické taktiky bylo i podnìcování rozkolu mezi církevní hierarchií a nižším duchovenstvem a snaha o uvolnìní vazeb katolické církve v ÈSR na Vatikán s cílem ustavit národní církev, která by byla povolná státní moci a která by díky své izolaci nevyvolávala nežádoucí reakce mezinárodní veøejnosti. Z tohoto hlediska je namístì otázka, zda si katolická církev v období rozhodujícího mocenského støetnutí po druhé svìtové válce toto nebezpeèí uvìdomovala, zda a jak mu èelila a zda se v únorových dnech 1948 zmobilizovala k nìjaké akci, která by se pokusila podpoøit zvrat politického vývoje ve prospìch demokratických sil. Chování katolické církve v únorových dnech 1948 dosud nebylo podrobnìji zkoumáno a analyzováno1 a tato studie je prvním pokusem o rekapitulaci a rozbor této stránky historických událostí na podkladì pramenù komunistické a církevní provenience, pøedevším materiálù evidenèního odboru ÚV KSÈ a registratury ordinariátu arcibiskupa J. Berana. 277

Je tøeba øíci, že katolická církev se po válce vcelku úzkostlivì støežila toho, aby jí nìkdo mohl vytknout, že zasahuje do politického dìní. Knìží ve vládì a v parlamentu vystupovali jako reprezentanti své politické strany a rozhodnì ne jako prodloužená ruka církve. Je známa nespokojenost arcibiskupa Berana s tím, že ministøi Šrámek a Hála nedostateènì hájili zájmy církve v otázce parcelace církevních statkù, i jeho nechu udìlovat knìžím církevní dispens pro kandidaturu v parlamentních volbách. Z pováleèného období je znám jeden významnìjší pøípad, kdy si pøedseda KSÈ Kl. Gottwald stìžoval na zasahování církve do politiky. Týkal se pastýøského listu slovenských biskupù k volbám v r. 1946, v nìmž vyzývali vìøící, aby volili strany zaruèující náboženskou svobodu. Gottwald to interpretoval jako agitaci pro Demokratickou stranu a stìžoval si na to na zasedání Národní fronty 12. èervna 1946. Pøes Šrámkovo ohrazení, že biskupové mají právo všeobecnì radit vìøícím, jak mají volit, trval Gottwald na své kritické interpretaci.2 I když je zøejmé, že výzva slovenských biskupù byla zahrocena proti KSS a že ve slovenských pomìrech nepøímo znamenala podporu Demokratické strany, formulaènì se vyvarovala podpory nebo odsouzení konkrétní politické strany a argumentovala výhradnì náboženskou svobodou. Komunisté považovali katolickou církev za svého pøirozeného protivníka a usilovali o to, aby o dìní v ní získali co nejvíce informací nejen z veøejných, ale i dùvìrných zdrojù. Proto evidenèní oddìlení ÚV KSÈ v èele s Karlem Švábem si vybudovalo svou agenturu nejen v nekomunistických politických stranách, ale i v katolické církvi.3 Informátorem komunistù byl dokonce èlovìk z blízkého okolí arcibiskupa Berana, jeho komorník František Linhart. Za informátora byl získán i katecheta František Jedlièka na doporuèení dr. Pavla Køivského,4 pùvodnì želivského premonstráta, který vystoupil z øádu a pracoval v Ústøedním archivu ministerstva vnitra (pozdìji se mu komunisté odvdìèili uvìznìním po procesu s funkcionáøi Junáka).5 Rostoucí napìtí a konflikty mezi politickými stranami i v celé spoleènosti pøivodily, že koncem roku 1947 se i pøedstavitelé katolické církve zaèali vyslovovat k veøejným záležitostem. Èinili to ovšem zpùsobem sobì vlastním – prostøednictvím pastýøských listù, jimiž se obraceli na vìøící. Zásadní obsah, shrnující pohled církve na souèasnou realitu, pøinesl spoleèný pastýøský list ès. biskupù a ordináøù ze zasedání biskupské konference dne 19. listopadu 1947.6 V úvodu listu hodnotí biskupové souèasnou dobu jako vážnou pro celé lidstvo i pro nᚠnárod. Proto se cítí povinni promluvit, a to i ze závazku pøísahy vìrnosti státu, kterou složili pøi nástupu do úøadu. Pohnutkou jejich kritického vystoupení byl „vzrùstající úpadek mravnosti“. Jak dále biskupové vysvìtlili, nemìli tím na mysli jen individuální morálku, „nýbrž úpadek celkové mravnos278

ti, jejímž základem jsou opatrnost, stateènost, spravedlnost a mírnost“. Tím již zamíøili do oblasti veøejného života a zde svou kritiku mravního úpadku dále rozvinuli:“Pøibývá demagogické troufalosti a smìlosti pomìrnì s ubýváním stateènosti opravdových charakterù, a pøece nebylo nikdy tolik tøeba pevnosti povahové jako v našich dobách.“ A dále: „Co tu zbyteèných øeèí, slavností, projevù a podnikù! Jen aby dav se nìjakým zpùsobem zabavil a aby jeho pozornost byla odvrácena od mnohých nedostatkù a nesprávností.“ Biskupové tu neuvádìjí žádné konkrétní pøíklady a události, jen konstatují celkový dojem z prožívaných událostí. Nenavrhují opatøení, nesugerují rozhodnutí, spíše se snaží poskytnout morální oporu tìm, kdo sdílejí stejné pocity a názory a kdo mají možnost je ve veøejném životì uplatnit. Od všeobecné kritiky politické a spoleèenské atmosféry u nás pøistupují pak biskupové ke kritice konkrétních exekutivních krokù státních orgánù, právního øádu a právní kultury. Úpadek spravedlnosti považují za nejzhoubnìjší, což rozvádìjí takto: „Jsou do nebe volající køivdy páchané pod rouškou práva a spravedlnosti na majetku a osobním právu. Je zneužíváno a znehodnocováno i jméno národní oèisty k provádìní vrcholných nespravedlností.“ V této pasáži se však nelze ubránit dojmu, že tu církevní pøedstavitelé nevystupují jen jako nadstraniètí pozorovatelé a mravní autorita, ale i jako obhájci vlastních zájmù. Nìkteré formulace totiž živì pøipomínají probíhající spor o pozemkovou reformu na církevních statcích. Obhajoba tìchto zájmù byla samozøejmì právem i povinností biskupù, ale zde ji skryli za obhajobu celospoleèenských zájmù. Následující pasហpastýøského listu se dotýká vlastního pole støetu – zápasu o veøejné mínìní. „A je vìru smutné, že neupøímnost, neèestnost a lživé pøekrucování zaplavuje i vrstvy udávající tón kultuøe a že je tak i veøejné mínìní v nebezpeèí nesprávného ovlivòování.“ Tady možná bylo více na místì sestoupit z morální roviny vyjadøování ke konkrétnìjší a pøesnìjší analýze, nebo v zápase o veøejné mínìní církev mohla – a mìla – vystupovat jako rovnocenný partner politickým silám. Konec koncù tento pastýøský list nebyl nièím jiným než pokusem o zmìnu veøejného mínìní. V tomto bodì si zøejmì biskupové neuvìdomili dùsažnost svých slov, která mohla být zesílena opuštìním abstraktní roviny uvažování, rozšíøena o konkrétní analýzu manipulace s veøejným mínìním a doplnìna vlastním konceptem informaèní politiky. Závìr první èásti pastýøského listu je patetickým apelem na politiky: „Bìda národu, který by byl veden po tìchto nebezpeèných cestách! Zapøísaháme vás proto všechny, kdož z vùle lidu jste odpovìdni za správu našich vìcí, zamyslete se nad skuteèným stavem pomìrù našich! Máte velkou odpovìdnost pøed národem i pøed Bohem.“ Tato pasហnaznaèuje, komu vlastnì byl pastýøský list pøedevším adresován: ès. politikùm. Tato forma komunikace je však problematic279

ká. Èetli èi slyšeli politikové pastýøské listy? A pokud se s nimi seznámili – brali si je k srdci a øídili se jimi? Možná ti, kteøí byli aktivními katolíky, ale tìch byla menšina. A tak se vracíme k roli veøejného mínìní. Pokud se myšlenek a názorù obsažených v pastýøském listì nezmocnilo veøejné mínìní, nemìly šanci se prosadit. Vliv na veøejné mínìní, jak jsme si již naznaèili výše, však nebyl silnou stránkou tohoto pastýøského listu. Druhá èást pastýøského listu se vyjadøovala k pøipravovanému školskému zákonu a kritizovala pøedevším chystaný ideologický monopol, prosazovaný ve výuce dìjepisu, filosofie a dalších humanitních pøedmìtù. Závìr listu se ještì vracel k pozemkové reformì, pøi jejímž provádìní se církev obávala o ztrátu svých budov. Pastýøský list z 19.11.1947 byl až dosud nejostøejší kritikou vládní politiky ze strany katolické církve, a to vládní politiky jako takové, ne jen v otázkách církevní politiky. Šlo skuteènì o politiku vlády, ne pouze o praktiky komunistù, kteøí ovšem už tehdejší politice udávali hlavní tón. Bezprostøedním podnìtem ke kritice nebyla žádná konkrétní událost, byla to celková politická situace a klima ve spoleènosti a pøíležitostí byla biskupská konference. Dùsažnost této kritiky byla omezena, jak jsem již naznaèil, nìkterými pøíliš idealistickými východisky a pøístupy. O ohlasu pastýøského listu ve spoleènosti není nic známo a asi se omezil na katolické kruhy. Opoždìnou reakcí na tento pastýøský list byl až dopis Ústøedny Státní bezpeènosti pøi ministerstvu vnitra arcibiskupské konsistoøi v Praze dne 29. ledna 1948.7 Ústøedna StB se dozvìdìla o existenci pastýøského listu z hlášení nižších bezpeènostních orgánù a vyhodnotila jej tak, že proti výslovnému zákazu podle § 303 II. odst. trestního zákona list obsahoval záležitosti státního a politického života, kritizoval navrhované zákony v oboru školství a pozemkové reformy a ukládal duchovním, aby ho pøeèetli z kazatelny nejbližší nedìli po obdržení. Reakce Státní bezpeènosti byla nejen opoždìná, ale i hloupá. Z dopisu není patrné, zda to bylo dáno malou operativností StB nebo zda byla tato reakce nìjak zámìrnì naèasována. Ani arcibiskup Beran s odpovìdí nespìchal a reagoval až 10. bøezna 1948.8 Zaslal StB text inkriminovaného pastýøského listu a na vysvìtlenou, snad i s mírnou ironií, dodal: „Pastýøský list byl legálnì vydán a publikován 19. listopadu 1947. Byl uveøejnìn ve mnohých denních listech, v jiných byl komentován. Byl doruèen i nìkterým èlenùm tehdejší vlády. Nikdo se nad vydáním a publikováním onoho pastýøského listu nepozastavoval, nebo odpovídal na problémy svobodnì a veøejnì v denním tisku probírané. Není také známo, že by byl býval nìkdo pobouøen ètením jeho.“ Posud známé prameny nedávají odpovìd na otázku, zda církevní hierarchie zamýšlela pastýøským listem z 19. listopadu 1947 zahájit soustavnìjší formaci 280

veøejného mínìní a tlak na vládu èi zda se jednalo o jednorázovou akci, po níž církev zaujala vyèkávací stanovisko. Je fakt, že tlak na vládu se nijak výraznì nestupòoval a vliv na veøejné mínìní nebyl nijak výrazný. Další pastýøský list z 11. prosince 1947 se vyjadøoval hlavnì k pøipravovanému školskému zákonu. Když se biskupové nedoèkali odpovìdi ze strany vlády na své návrhy a požadavky, rozhodli se urgovat vládní stanovisko zvláštním dopisem dne 26. ledna 1948.9 Pøipomnìli nejprve, že ke školské otázce zaslali již vládì memorandum na podzim roku 1946, pak vládì dali na vìdomí rezoluci z manifestace katolického lidu v kvìtnu 1947 a pastýøský list z listopadové biskupské konference. Ani na jeden z tìchto dokumentù vláda nereagovala. Biskupové v tomto dopise pøekraèují rámec diskuse o školském zákonu, i když formálnì se k tomuto rámci hlásí. Pøipouštìjí i nutnost školské reformy a nìkteré výhody jednotné školy. Pak však s jistým patosem adresují vládì tøi výzvy: „Ale z lásky k národu a státu zapøísaháme všechny, kdož budou rozhodovati: 1. V zájmu demokracie a z ohledu na skuteènou vùli i skuteèné pøání vìtšiny národa neniète zákonem svobodu pøesvìdèení a svobodu náboženskou stále ještì zaruèovanou dosud platící ústavou a nerušte sliby slavnostnì dané a stvrzené jak v Košicích, tak i na nejvyšších místech. 2. V nynìjší svìtové tak vážné situaci nepøipravujte nᚠstát, jemuž vìrni jsme a vìrni zùstati chceme, o dobrou povìst, jako státu demokratického, v cizinì. Uvažte dobøe, jak právì toho využije státu našemu nepøátelská propaganda, která se chápe každé pøíležitosti, aby mohla prohloubiti ještì propast mezi námi a Slováky. Berete na sebe velkou zodpovìdnost! 3. Nerozdmychujte kulturní boj, který by musel nastati po uzákonìní pøedlohy pøes všechno ujišování, že si nikdo u nás kulturního boje nepøeje. Nesmìli bychom mlèet, abychom nebyli zrádci svého národa, jenž by jistì vnitøními rozpory nesmírnì trpìl a jenž by nezbytnì hynul mravnì i kulturnì. Voláme úpìnlivì, neniète ovoce tolika obìtí, zpeèetìných krví umuèených a utrýznìných, kteøí trpìli a umírali za vnitøní pokoj a blaho nás všech!“ Tento dopis je pozoruhodný po psychologické stránce. To, že biskupové vládu zapøísahají a pøipomínají jí její míru zodpovìdnosti, znamená, že se stavìjí do pozice vyšší mravní autority než jaké požívá vláda. Vìdomì opouštìjí odbornou rovinu problému a otázku školské reformy povyšují, nebo ji využívají jako záminku, na rovinu všeobecné diskuse o demokracii, svobodì, ideologii a kultuøe. Formulace o „stále ještì“ zaruèovaných svobodách a „dosud platící ústavì“ naznaèují, že si biskupové uvìdomovali, že ès. spoleènost stojí na rozcestí, z nìhož jedna cesta vede ke ztrátì svobody a demokracie. V tom dostává jejich dopis profétický charakter. Na druhé stranì v jiných pasážích dopisu pod281

léhají dobové frazeologii poèínající studené války (poukazy na nepøátelskou propagandu) a zaštiují se národními zájmy a odkazem odboje, pøièemž tato argumentace je jen zèásti vìcnì oprávnìná a spíše je souèástí taktického postupu zatlaèit vládu do defenzívy. Po psychologické stránce je tento dopis zajímavým pokusem o to, jak zdánlivì nepøekroèit hranici mezi církevním dìním a politikou, ale pøitom se ve vážné chvíli vývoje našeho státu k politické situaci vyslovit. Na tento dopis koneènì vláda zareagovala, odpovìï arcibikupu Beranovi však byla velmi chladná.10 Byl ujištìn, že pøipomínky k osnovì základního školského zákona jsou vedeny v patrnosti a že se pøedseda vlády vynasnaží, aby tato osnova plnì odpovídala zásadám Košického vládního programu i budovatelského vládního programu, které pøijaly všechny strany Národní fronty. Zásadní diskuse tak byla odmítnuta, odborná diskuse o školském zákonu byla vyhrazena vládì a premiér Gottwald se farizejsky stylizoval do pozice obhájce církevních zájmù (ovšem v intencích vládních programù), který však nemùže zaruèit, že se mu podaøí svùj názor ve vládì prosadit. Vláda se tak nenechala pøitlaèit ke zdi a do defenzívní role odsoudila církev. Druhým jablkem sváru mezi církví a státem byla pozemková reforma. Dne 2. února 1948 intervenoval arcibiskup Beran u pøedsedy vlády Gottwalda ve vìci parcelace církevních statkù. Ani v tomto pøípadì Beran neuspìl. Gottwald ho vyzval, aby mu církev pøedložila, jakou èástku z výnosu církevních statkù vynakládá na udržování nemocnic, sirotèincù a j. zdravotních a sociálních zaøízení, a slíbil, že napøíštì tato vydání ponese vláda.11 Tím již nastínil budoucí model hospodáøského zajištìní života církví, které vedlo k fatální závislosti církví na státu a stalo se jedním z nástrojù ovládání života církví. Arcibiskup Beran citlivì vnímal zhoršující se politickou situaci a ohrožení demokracie. Vážnost doby vyjádøil ve svém pastýøském listu na hromnice 2. února 1948:12 „Až bude v Èechách nejhùøe, má být podle dávné povìsti nalezen již tak dlouho hledaný hrob naší bl. Anežky. Tøebaže tolik toužíme, aby koneènì už byly vypátrány ostatky bl. Anežky, tøebaže se na ten úmysl i modlíme, pøece si na druhé stranì nepøejeme, aby pomìry v Èechách i v celém našem státì ve zhoršení dospívaly k vrcholu. Nemùžeme však øíci, že by pomìry naše nebyly tìžké. Jsou smutné, velmi smutné, takové, jakých si nezasloužil nᚠdobrý lid po tak smutných a tìžkých utrpeních.“ I když komunisty výslovnì nejmenoval, bylo z tónu listu zøejmé, že právì je èiní odpovìdnými za politický a morální vývoj u nás a že jejich poèínání považuje za demagogické. Arcibiskupova slova jsou prodchnuta snahou otevøít lidem oèi, aby nepodléhali klamným a líbivým frázím: „Kdo rozdmychuje bratrovražedné boje u nás, je nejvìtším nepøítelem národa! A jsou, kteøí je rozdmychují! Neskrývejte se za lid! Lid, ten dobrý nᚠ282

lid, si nepøeje toho, co mu pøièítáte!“ Arcibiskup byl svázán tím, že se nemohl pouštìt do hodnocení politické situace a jednotlivých sil, které ji utváøely. Jednak to církvi nepøísluší, jednak to postavení církve v ès. státì neumožòovalo. Tato slabost církevní pozice však byla jen zdánlivá, nebot pomocí náboženské symboliky se mohl arcibiskup Beran vyjádøit k souèasné situaci daleko dùraznìji než by to mohl uèinit politicky angažovaný èinitel èi komentátor. Symbolika køíže umožnila arcibiskupovi oznaèit odpùrce køíže – komunisty – za nástroj ïábla, použít úèinnou analogii komunistù s nacisty a na pozadí antagonismu pravdy a lži vyslovit obavu z ohrožení pravdy a z dùsledkù vítìzství lži: „Køíž Kristùv zvítìzil nad køížem hákovým, køíž Kristùv vítìzí nade všemi, kdož proti køíži bojují. Satan byl, je a bude vždy vùdcem odpùrcù køíže.... A pod køížem Kristovým vroucnì prosme za vítìzství pravdy v našem národì. Vítìzství lži by znovu na nᚠnárod uvalilo pohromu doby braniborské.“ Únorové dny roku 1948 asi arcibiskup Beran úzkostlivì prožíval ne v obavì o svou osobu, ale o budoucnost našich národù. Neteènost politikù k jeho návrhùm a oslýchavost veøejnosti k jeho varováním ho asi pøivádìla k poznání, že zvrat je možný již jen v transcendentální náboženské rovinì. S tím asi souvisí jeho opatøení pøednesené na schùzi konsistoøe 18. února 1948, aby ve dnech, v nichž bývá po oraci „A cunctis“ imperata „Pro Ecclesia“, se místo ní použila imperata è. 11 „Contra persecutores et male agentes“. 13 Téhož dne požádal arcibiskup Ès. rozhlas, aby do vysílání zaøadil jeho výzvu: „Arcibiskup dr. Beran dùtklivì vybízí všechny vìøící, aby soukromì i veøejnì úpìnlivì se modlili za mír a pokoj v národì našem.“14 Dle známých pramenù se zdá, že tušení budoucí katastrofy neproniklo ani do širších øad církevních pøedstavených. Bøevnovský arciopat Anastáz Opasek vzpomíná, že na rozdíl od roku 1938, kdy byli pøedstavení klášterù upozornìni, aby uèinili opatøení na ochranu církevních archivù a majetku, se jim v roce 1948 žádného varování nedostalo. Odjezd pronuncia Rittera z Prahy si vykládá jako tušení zkušeného církevního diplomata pøíštích událostí. „Pochybuji, že my, ostatní pøedstavení v Èechách, na Moravì a pravdìpodobnì i na Slovensku, bychom byli pøipraveni na totální pohromu a oèekávali ji“, píše A. Opasek.15 Kaplan v Horním Štìpánovì a pozdìji známý biskup podzemní církve Felix Maria Davídek vìnoval v pøedúnorových dnech veškerou energii pøípravì na vytvoøení katolické university a je pøíznaèné, že 24. února 1948, den pøed rozhodnutím mocenského boje, zaøizuje tisk indexù a diplomù pro Katolické Atheneum Chrlice.16 Ani ve vzpomínkách Dominika Pecky se v prožitku únorových dní 1948 neobjevuje pocit osudového rozhodnutí. Pecka vzpomíná na to, že gymnasium, na nìmž uèil, se pøipojilo 25. února ke generální stávce a jakou mìli studenti radost, že jim odpadlo vyuèování.17 Nitranský arcibiskup Karol Kmeko 18. února 1948 rozeslal list biskupským úøadùm na Slovensku, obsa283

hující návrhy opatøení proti brigádám mládeže na stavbì trati Hronská Dúbrava – Banská Štiavnica a banskobystrický biskup Andrej Škrábik se listem z 21. února k odmítnutí brigád mládeže pøipojil.18 Èeskobudìjovický biskup Josef Hlouch byl 25. února v Praze, kde v chrámu sv. Jakuba probíhala duchovní obnova pro muže. Biskup Hlouch zde vystoupil s pøednáškou „O Božím øádu ve státì“.19 I arcibiskup Beran, jehož tušení pøíštího vývoje bylo neklamné a který se snažil ovlivnit dìní svými pastýøskými listy a modlitbou, se pøi jiných veøejných projevech choval rezervovanì k probíhajícím událostem. Dne 21. února napsal dopis Národní jednotì severoèeské, zøejmì jako odpovìï na její dopis z 19. ledna, v nìmž arcibiskupa žádala o projev pro èasopis NᚠHranièáø. Beran nemá ve svém listì žádnou narážku na souèasné události a dává èlenùm Národní jednoty severoèeské tøi rady ryze náboženského obsahu: podporovat náboženství jako morální základ zdravé spoleènosti, neznesvìcovat nedìle a promýšlet sociální význam ètvrtého pøikázání (cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobøe se ti vedlo na zemi) a upevòovat rodinu.20 Dne 23. února celebroval arcibiskup v katedrále sv. Víta slavnostní bohoslužbu k jubileu zvolení a korunovace papeže Pia XII.21 a není mi známo, že by pøi kázání uèinil nìjaké prohlášení k souèasné situaci, které by veøejnì zapùsobilo. Na politické scénì únorových dní se pouze epizodnì objevil litomìøický biskup Štìpán Trochta. Komunistùm zøejmì nestaèila podpora nìkolika katolických knìží v èele s Josefem Plojharem a chtìli svùj vliv podepøít i získáním nìkoho z biskupù pro spolupráci. 23. února pozval Alexej Èepièka biskupa Trochtu, s nímž se znal jako se spoluvìznìm z Dachau, do Prahy a nabídl mu èlenství v Ústøedním akèním výboru Národní fronty. Trochta si vyhradil poradu na nunciatuøe a poté nabídku odmítl.22 Tím tato epizoda skonèila a komunistùm se nepodaøilo vrazit klín do biskupského sboru. Autorka knihy o biskupu Hlouchovi hodnotí pøístup církevních pøedstavitelù k politickému dìní vìcnì: „Bohužel je však tøeba pøiznat, že tváøí v tváø pøevratu zùstala církev se svými pøedstaviteli zpoèátku stejnì bezradná jako ostatní. Ani ona nedokázala ukázat národu jasnou cestu. Biskupové se ale brzy vzpamatovávají a po vzoru Krista se namísto politického øešení snaží vést lid ke køesanské morálce.“23 Karel Kaplan24 uvádí, že vzmáhající se nezákonnost a zneužívání Bezpeènosti pro cíle KSÈ vyvolalo schùzky církevních èinitelù s vedoucími politiky nekomunistických stran. Od 19. února, kdy se ministøi tøí nekomunistických stran definitivnì rozhodli podat demisi, se údajnì schùzky konaly každodennì. K. Kaplan nejmenuje církevní èinitele, kteøí tato jednání vedli. Není také patrné, zda schùzky mìly za cíl získat podporu katolické církve pro kroky nekomunistických stran, èi zda církevní èinitelé v tìchto schùzkách hledali podporu pro hájení církevních zájmù a shromažïovali informace o výhledech politického 284

vývoje. Zdá se, že tyto schùzky mìly spíše informativní charakter a nerodila se na nich zásadní rozhodnutí politického charakteru. Gottwald se domníval, že z tìchto schùzek vzešel pastýøský list arcibiskupa Berana k vládní krizi, vydaný 25. února, a komunistické vedení bylo pøesvìdèeno, že tyto schùzky vedly k politickému sbližování arcibiskupa s presidentem Benešem. Domnívám se, že prohlášení arcibiskupa Berana k vnitropolitické situaci nebylo dohodnuto na nìjaké schùzce s politiky a vycházelo z dosavadní linie arcibiskupových názorù a èinù. Z hlediska politického vývoje také pøišlo pozdì, až 25. února, kdy již bylo vše rozhodnuto, a pokud by skuteènì nìjak bylo inspirováno nekomunistickými politiky, pak toto naèasování by bylo další z øetìzce taktických chyb, jichž se v únorové vládní krizi dopustili Arcibiskup Beran vydal 25. února dva veøejné dokumenty, které vlastnì obsahovaly výzvy a provolání obsažené již v døívìjších pastýøských listech a nové bylo jen jejich naèasování. Politikùm bylo urèeno provolání „Nemlè, arcibiskupe! Nesmíš mlèet!“25 V úvodu provolání je cítit arcibiskupovu zdrženlivost a snad již rezignaci, které ho srážely od úmyslu vystoupit døíve. Pøiznává, že podnìtem mu byl anonymní dopis, obsahující výzvy, jež vložil do názvu svého provolání, a další naléhání vìøících, aby v této rozhodné chvíli dìjin zaujal stanovisko k vnitropolitické situaci. Zdá se, že cítil jistou marnost svého poèínání, když se ptá, zda má smysl mluvit. „Laviny øítící se nezadržíš,“ – takový je výraz jeho rozèarování. Pøesto znovu vznáší nìkolik apelù na státníky, v porovnání s døívìjšími vystoupeními však nepomìrnì mírnìjších: „Vzpamatujte se! Vím, že nechcete rozdmychovat bratrovražedné boje, ale takto se jim nevyhnete. Zamyslete se nad svou odpovìdností!... Udržujte právní øád! Všichni schválili zásadní program socialisace. Všichni k nìmu pracovali a chtìjí pracovat. Právní cestou se dosáhne trvalejších reforem, i tìch nejradikálnìjších.... Neniète odkaz presidenta osvoboditele a práci presidenta budovatele!“ Ze závìru provolání èiší arcibiskupova skepse: „Budou také upøímnì chápána má slova? Chci doufat.“ Karel Kaplan hodnotí Beranovo provolání takto: „Byla to výzva, namíøená proti politické perzekuci a nezákonnostem, které v masovém mìøítku provázely zrod komunistické moci. Zaznìla pozdì a zùstala už bez úèinku.“26 K tomu je tøeba dodat, že arcibiskup byl k tomuto provolání spíše dotlaèen a že zùstal daleko za ostrostí a jasností svých prohlášení z pøelomu let 1947/1948. Druhý dokument, který arcibiskup Beran vydal 25. února, byl leták „Katolickým køesanùm a všem lidem dobré vùle“.27 Leták je ladìn pøevážnì nábožensky. Z textu je cítit, že arcibiskup již seznal, že mocenský boj je rozhodnut a že nyní hlavnì pùjde o mravní zdraví národa a o zmìnu politiky ne násilím, ale zmìnou smýšlení. Nevyzývá k odporu proti politikùm, ale k tomu, aby se za nì køesané modlili. Z arcibiskupových slov je cítit, že pøítomnost je rozhodnuta 285

a je tøeba obracet pohled k budoucnosti: „Žijeme v dobì nad jiné vážné. Rozumíme-li znamením doby, poznáváme, že prožíváme kritické chvíle dìjin. Nepochybujeme o dobré vùli mnohých èlenù národa a jeho pøedstavitelù. Jako køesané však víme, že tato sama nestaèí. Velká èást národa sešla s cest víry a mravnosti. Je tøeba modliteb, je tøeba pokání, tj. zmìny smýšlení. Katolíci pochopí tuto výzvu a budou se snažit denní spoleènou modlitbou rùžence vyprošovat národu Boží milosrdenství a svìtlo jeho pøedstavitelùm! Ti, kteøí nejsou spojeni touž vírou s katolickou církví, nech se spojí s námi v jednom úsilí spoleèných proseb a spoleèného smíru! Pøiberte k modlitbám nevinné dìti, jejichž modlitby podle výroku Kristova pronikají pøed Boží tváø! Spojme se v modlitbách o pravý mír! Zmìòme smýšlení, pokud je èas!“ Mùžeme se ptát, èím bylo zpùsobeno zmírnìní Beranova postoje za poslední 3 týdny. Byly to taktické ohledy vùèi nové vládní garnituøe, aby si ji církev hned na poèátku její vlády neznepøátelila zcela nesmiøitelným zpùsobem? Nebo to bylo pod dojmem masových stávek a demonstrací a znejistìním, jaká je skuteèná vùle vìtšiny národa? Dokumenty na to odpovìï nedávají. Snad to ještì v budoucnu osvìtlí nìkterá osobní svìdectví. Ze dne 26. února pochází jiné prohlášení k politické situaci, které vydali „zástupcové a pøedstavitelé køesanských církví v Èeskoslovensku“.28 Na exempláøi dochovaném v osobním archivu arcibiskupa Berana nejsou uvedeny podpisy signatáøù, jen rukou je pøipsáno Petr, což asi znamená, že iniciátorem prohlášení byl lidovecký ministr nové Gottwaldovy vlády Alois Petr. Podle formulace prohlášení je zøejmé, že se k nìmu hlásili pøíslušníci rùzných køesanských církví, a není známo, že by je podepsal nìkdo z katolických biskupù. Je to prohlášení loyality k nové vládì. Probíhající mocenský zápas je charakterizován jako „udržení a dobudování naší lidové demokracie“. Z poslušnosti vùèi køesanským zásadám vyvozují signatáøi podporu Národní frontì a jejím akèním výborùm a „pøimknutí se“ k nové vládì. Pøihlášení se k novému politickému kursu je oznaèováno jako náboženský a mravní imperativ. Postoj tìchto lidí by mìl být podroben psychologickému zkoumání, jež by snad odhalilo, proè upadli do tak zásadního omylu, pokud svùj postoj mínili vážnì a pokud nebyl výsledkem prospìcháøské spekulace. Domnívám se, že ve vìtšinì pøípadù nešlo o kariérismus a pokrytectví, ale skuteènì o neuvìdomìlý omyl, zpùsobený posunem obèanských hodnot po pøestálé svìtové válce. Komunistùm však takové prohlášení, které nebylo podepsáno biskupy, nestaèilo. Proto se Rudolf Slánský s Alexejem Èepièkou dohodli, že Èepièka pozve arcibiskupa Berana na návštìvu a pokusí se ho pøimìt k tomu, aby zaujal veøejnì kladné stanovisko k posledním událostem. Beran Èepièkùv návrh odmítl, ale uvolil se svolat biskupskou konferenci.29 V hlášení evidenènímu odboru ÚV KSÈ dne 4. bøezna psal informátor, že na biskupské konferenci, která se 286

toho dne sešla v Brnì, bude pøijato loyální prohlášení všech biskupù vùèi Gottwaldovì vládì.30 Informátor byl o tom pevnì pøesvìdèen, nebo se domníval, že vláda uèinila v otázce církevního majetku, církevního školství a tisku takové vstøícné kroky, že budou biskupy pøijaty se zadostiuèinìním. Z tónu zpravodajského hlášení je však patrné, že komunisté pøistupovali k jednání s biskupy jako prohnaní obchodníci. Potøebovali v tu chvíli od biskupù prohlášení loyality, proto byli ochotni jim leccos slíbit, ale bylo zøejmé, že jejich sliby nebyly mínìny vážnì a opravdovì. Z biskupské konference v Brnì byly odeslány dva rùznorodé dopisy. Adresátem jednoho byl papež Pius XII. a ès. biskupové se na nìj obraceli v souvislosti s nedávným 9. výroèím jeho zvolení a korunovace. Dopis Piu XII. se dochoval ve dvou verzích, které se od sebe ponìkud liší. Jedna verze má podobu èistopisu a je podepsána všemi biskupy a ordináøi kromì arcibiskupa Berana.31 Druhá verze se dochovala v konceptu a je podepsána arcibiskupem Beranem jménem všech biskupù a ordináøù ÈSR.32 Ze zpùsobu dochování lze usuzovat, že tato druhá verze byla papeži odeslána (z mého oznaèení první a druhá verze neplyne poøadí vzniku jednotlivých verzí, to není z dokumentù patrné). Obì verze mají podobnou strukturu. Biskupové a ordináøi dìkují Svatému Otci za zaslaný povzbudivý dopis (nepodaøilo se mi ho nalézt), vyznávají vìrnost církvi a papeži, vyjadøují odhodlání k obìtavé službì a vyslovují blahopøání k výroèí Piova pontifikátu. Srovnáním obou verzí jsou postøehnutelné dva jemné významové posuny. V podìkování za papežùv dopis se oceòuje povzbuzení v práci a zápasu (volba tìchto výrazù je nepochybnì odrazem aktuálních událostí) za svobodu a práva církve – v Beranovì dopise je použito vznešenìjší oznaèení „Sanctae Matris Ecclesiae“. Druhá nuance se objevuje ve vìtì, v níž se biskupové zavazují ke službì „pro naše blaho“ („pro salute nostra“), což lze chápat jako blaho národa, kdežto pražský arcibiskup použil výraz „pro salute animarum“ – pro blaho duší. Aniž bych chtìl z tìchto jemností vyvozovat dalekosáhlé závìry, nemohu se ubránit pocitu, že list podepsaný biskupy a ordináøi vyjadøoval spíše dobové obèanské pocity, kdežto list arcibiskupa Berana míøil více do duchovní oblasti. Odpovídalo by to arcibiskupovu vývoji, jak se projevil srovnáním pastýøského listu z 2. února a provolání z 25. února a který, jak ještì uvidíme, pokraèoval tímto smìrem nadále. Adresátem druhého dopisu33 z biskupské konference byl ministr spravedlnosti Alexej Èepièka, který se dožadoval loyálního veøejného vystoupení arcibiskupa Berana. Obsah dopisu zapùsobil na Èepièku asi jako ledová sprcha, nebo byl v naprostém protikladu k tomu, co Èepièka oèekával. Biskupové mu napsali, že nepovažují za nutné vydávat zvláštní prohlášení k politické situaci, nebo církev se neváže na žádnou politickou nebo státní formu. Žádali, aby vztah státu a církve se øešil jednáním mezi Svatou stolicí a státem. Za vážné 287

pøehmaty biskupové eufemisticky oznaèili poèínající perzekuci, projevující se násilným zabíráním církevních budov a ústavù, zbavováním úøadù knìží, øeholníkù a øeholnic, zastavením vydávání vìtšiny katolických èasopisù a maøením èinnosti katolických spolkù. Ujistili Èepièku, že církev zachová nadstranickost a nepolitiènost, ale požadovali, aby na vìøící nebyl vyvíjen nátlak ke vstupu do politických stran spojený s požadavkem prohlášení souhlasu s ideologií strany. Opìtovnì odmítli souhlasit s politickými kandidaturami knìží. Místo prohlášení loyality si musel Èepièka pøeèíst trpkou výèitku: „Bolí nás, že událostmi posledních týdnù byly v duši národa vyvolány zmatky, jež v dùsledcích otøásly jeho mravním a právním cítìním. Toto nikdy nepøispívá k požehnanému rozvoji a mravní zdatnosti národa a státu.“ Vedení KSÈ pøijalo dopis biskupù s pøesvìdèením, že církevní hierarchie se pøipravuje k odporu. Proto se A. Èepièka sešel 8. bøezna znovu s arcibiskupem Beranem, aby zjistil jeho názory na souèasnou situaci. V duchu dopisu z biskupské konference pražský arcibiskup navrhl, aby byl ustaven sbor ze zástupcù vlády a církve, který by øešil nastalé konflikty. Podle Èepièkovy zprávy Gottwaldovi bylo toto Beranovou podmínkou, aby mohl vydat požadované veøejné prohlášení. Nedával však vládì žádné ultimátum, uznával ji za legální a z toho dùvodu se vyjádøil za katolíky, že jsou k vládì loyální.34 Ve dnech 10. a 11. bøezna pøinesl denní tisk35 struèné výòatky z dopisu biskupù, které neobsahovaly žádná kontroverzní prohlášení. V komentáøích to bylo lživì hodnoceno jako vyjádøení kladného pomìru katolických biskupù k nové vládì. V øadách biskupù to zpùsobilo nejistotu a možná i trochu zmatku. Èeskobudìjovický biskup Hlouch a brnìnský biskup Skoupý napsali 11. bøezna nezávisle na sobì arcibiskupu Beranovi dopisy, v nichž se dotazují, zda byl dopis Èepièkovi nìjak dodateènì redigován, a pøimlouvají se za to, aby byl otištìn celý, nezkrácený, nebo tiskové zprávy o nìm pùsobí zmatek a zklamání.36 Manipulace s textem dopisu biskupù A. Èepièkovi možná byla pøíèinou toho, že se zaèaly šíøit zprávy o rozporu mezi arcibiskupem Beranem a ostatními biskupy. Informátor evidenèního odboru ÚV KSÈ psal ve svém hlášení (až 3 týdny po biskupské konferenci v Brnì), že biskupové obviòovali Berana z pøílišného komunismu. Udával, že Beran zmìnil svùj pùvodnì neutrální postoj a dal pøíkaz k vytvoøení akèních výborù na teologické fakultì University Karlovy a v Charitì.37 Arcibiskup Beran byl asi bolestnì dotèen dezinformaèní kampaní, která se zaèala rozvíjet. Pravdìpodobnì v tìchto dnech poskytl prohlášení pro Katolickou informaèní službu, že se nikdy neodchýlil od svého zásadního stanoviska – zùstat vždy a ve všem nadstranický a nadpolitický. Konstatoval, že jeho jména bylo zneužito, a proto se rozhodl nezúèastnit se žádných veøejných slavností.38 288

Považoval za potøebné oslovit i knìžstvo své arcidiecéze, a proto 17. bøezna sepsal prohlášení, které bylo vydáno následujícího dne jako obìžník konsistoøe.39 Distancoval se od prohlášení jednotlivcù a korporací, kteøí se zaštiovali jeho jménem a autoritou. Distancoval se i od jakýchkoliv politických aktivit: „Zdùrazòuji znovu, že za svùj a katolického knìžstva jedinì správný postoj považuji vìnovat se svìdomitì plnìní stavovských, knìžských a náboženských povinností, pøesnì odlišovat èinnost náboženskou od èinnosti politické, jíž nech se vìnují výluènì laici. Nikomu jsem též nedal instrukce, aby knìží vstupovali do té neb oné politické strany. Vìnujme se náboženské výchovì lidí. Je nás málo a na tomto poli jistì nejlépe se uplatníme. Pomáhejme též modlitbou a smírnými obìtmi. To je úsek naší pùsobnosti, tím nejúèinnìji prospìjeme státu i svému národu.“ Toto prohlášení je dalším potvrzením posunu ve veøejném vystupování arcibiskupa Berana do výluèné oblasti duchovního a náboženského života. Myslím, že arcibiskup Beran již v únorových dnech roku 1948 vycítil, že budoucnost církve v Èeskoslovensku spoèívá v pøimknutí se k duchovním hodnotám a že vstup na politické kolbištì by jí jen ublížil. Toto osobní poznání se snažil veøejnì vyznávat a pøesvìdèoval o nìm i vìøící. Nebyla to pøitom kapitulace pøed režimem, byla to jen uvážlivá volba zbraní, která církvi dávala šanci pøes ztráty a ústupy èestnì obstát a pøežít. Své pøesvìdèení vtìlil arcibiskup Beran i do poselství „Milá mládeži!“40, jež je nedatováno, ale pravdìpodobnì pochází z roku 1948. V nìm arcibiskup reaguje na omezování èinnosti a rušení spolkù a nabádá k tomu, aby na nich mládež pøíliš nelpìla, nebo spolková èinnost èasto odvádìla od èinnosti náboženské. „Jestliže nebude vašim skupinám povolena èinnost spolková, budete se vìnovat výhradnì èinnosti náboženské a jsem pøesvìdèen, že tím nejen pro sebe získáte více, ale že prospìjete i úèinnìji národu“ – tak znìla otcovská a pastýøská rada arcibiskupova. Rozbor nìkolika dokumentù pøedstavitelù katolické církve z konce r. 1947 a prvních mìsícù r. 1948 umožnuje charakterizovat postoj katolické církve v ÈSR k mocenskému zápasu politických sil, který v té dobì u nás vrcholil. Je ponìkud na závadu, že neznáme podrobnì stanoviska ostatních biskupù kromì arcibiskupa Berana, nebot ordinariátní registratury z jiných diecézí se nedochovaly nebo zatím nebyly objeveny. Lze však pøedpokládat, že v zásadních otázkách se postoje biskupù nelišily, nebo byly koordinovány na biskupských konferencích a arcibiskup Beran je mohl jako primas katolické církve v ÈSR ovlivòovat. Ukazuje se, že klíèovou otázkou pro další osud katolické církve byl její vliv na veøejné mínìní. Ten byl pomìrnì slabý a neodpovídal poètu katolíkù v ÈSR. Pøíèiny byly jak vnìjší, tak vnitrocírkevní. Pozice katolické církve byly od dob první republiky a Slovenského štátu oslabeny. V katolické církvi se také obecnì 289

prosazovala distance od politického života ve smyslu neúèasti duchovenstva v politických funkcích nebo postupného odchodu z tìchto funkcí a deklarování nepolitiènosti a nadstranickosti církve. Èást vìøících a duchovenstva v dùsledku celkového posunu pováleèného politického myšlení doleva stála pod ideovým vlivem levicových stran a ani lidová strana nehájila jednoznaènì a dùraznì zájmy církve. Øada vìøících byla èleny KSÈ a i nìkteøí duchovní spolupracovali s touto stranou. Získat rozhodující èást veøejného mínìní na svou stranu se církvi nepodaøilo hlavnì z toho dùvodu, že veøejná vystoupení jejích pøedstavitelù se zprvu úzce zamìøovala na obhajobu práv a zájmù církve v otázkách pozemkové a školské reformy. Obrácení pozornosti na celospoleèenské problémy demokracie, veøejné morálky a politické kultury, které se projevuje v biskupských dokumentech od konce ledna 1948, již pøichází pozdì. Od poèátku je ve vystupování církevních pøedstavitelù patrný defenzívní postoj. Snaha o udržení statu quo v církevnì politických pomìrech postupnì pøechází až v úsilí nekapitulovat pøed pøicházejícím brutálním režimem a zachovat si charakterní tváø a neposkvrnìný štít. V únorových dnech je u církevních pøedstavitelù patrné uchýlení se do èistì duchovní, náboženské sféry jako do místa trvalých, nezcizitelných hodnot, které byly nadìjí církve na pøežití a nadìjí národa na budoucí obrodu. Ptáme-li se, zda se církev v únorových dnech 1948 pokusila ovlivnit politický vývoj u nás a zda tak mohla uèinit, musíme konstatovat, že toho nebyla schopna. Její vliv nebyl tak rozsáhlý a mocný a spíše mìla co dìlat sama se sebou, aby z tìchto pøevratných událostí vyšla se ctí. Nelze to vytýkat nejvyšším pøedstavitelùm církve – biskupùm. Byli to lidé osobnì pøímí a øada z nich za okupace i pozdìji osvìdèila svou stateènost. Vnitøní soudržnost církve však byla oslabená a pùsobení na veøejnost omezené, takže ani výzvy biskupù nemohly mít takový ohlas, který by reálnì mohl ovlivnit veøejné dìní. Jinou otázkou je, zda u politikù, kteøí v tomto smìru oèekávali od církve více, to nebyl spíše projev alibismu a výèitek svìdomí z vlastního selhání. I v delší èasové perspektivì a v mezinárodním srovnání je patrné, že role církve v únorových událostech sotva mohla být výraznì jiná, a z pohledu dnešní obèanské spoleènosti je zøejmé, že ukotvení církve v duchovní oblasti je jedinì možné, ba dokonce nezastupitelné. POZNÁMKY 1

V knize V. Preèana Slovenský katolicizmus pred Februárom 1948, Osveta Bratislava 1961, se sice jedna kapitola nazývá Slovenský katolícky episkopát a Február, ale rozebírá události z podzimu 1947 a ne z února 1948.

290

2

Kaplan, Karel: Stát a církev v Èeskoslovensku 1948–1953. Brno, Doplnìk 1993, s. 20.

3

O èinnosti evidenèního oddìlení ÚV KSÈ píše podrobnì Karel Kaplan v knize Pìt kapitol o Únoru. Doplnìk, Brno 1997.

4

SÚA, ÚV KSÈ, 100/36, 520, kart. 97.

5

Bílek, Karol: Zemøel PhDr. Pavel Køivský. AÈ, 40, 1990, s. 170–172.

6

SÚA, APA-Ord, 517/10/4, fol. 3–9. Pastýøský list byl otištìn napø. v knize Jindøicha Zdenka Charouze „Biskup vyznavaè. Josef Karel Matocha 1888–1961“, Matice Cyrilometodìjská, Olomouc 1991, s. 131–137.

7

Èj. Ústb-4632/48-7/c, uložen v SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 29.

8

SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 28.

9

SÚA, APA-Ord, 517/10/6, fol. 29–30.

10

Dopis Úøadu pøedsednictva vlády arcibiskupu Beranovi ze dne 29. 1. 1948 èj. 200895/48. SÚA, APA-Ord, 517/10/6, fol. 68.

11

SÚA, ÚV KSÈ, 100/36, 520.0, è. 11648.

12

Pastýøský list publikoval J. Z. Charouz, cit. d., s. 137–140.

13

SÚA, APA-Ord, 517/16/5, zápisy z porad konsistoøe Stylus Curiae Pragensis 1946–1949, str. 66.

14

SÚA, APA-Ord, 517/18/2, fol. 95.

15

Opasek, Anastáz: Dvanáct zastavení. Torst, Praha 1992, ÚSD ÈSAV Praha, s. 168–169.

16

Fiala, Petr – Hanuš, Jiøí: Koinotés. Felix M. Davídek a skrytá církev. Proglas, Brno 1994, s. 38.

17

Pecka, Dominik: Starý profesor vzpomíná. Zvon, Praha 1996, s. 177.

18

Preèan, Vilém: Slovenský katolicizmus pred Februárom 1948. Osveta Bratislava 1961, obrazová pøíloha.

19

Šrajerová, Eva: Èeskobudìjovický biskup ThDr. Josef Hlouch. Setkání, Èeské Budìjovice 1997, s. 10.

20

SÚA, APA-Ord, 517/13/1, fol. 29.

21

SÚA, APA-Ord, 517/13/2, fol. 47, dopis J. Berana Jindøichu Duškovi do Žatce dne 23.2.1948.

22

Morava, Pavel: Kardinal Stephan Trochta. Oesterreichischer Kulturverlag, Thaur/Tirol 1987, s. 166–167.

23

Šrajerová, Eva: cit. d., s. 10–11.

24

Kaplan, Karel: Stát a církev..., s. 22.

25

Koncept je uložen v SÚA, APA-Ord, 517/13/1, fol. 45. Dle textu otištìného 25.2.1948 v Lidové demokracii a Svobodných novinách vyšla edice provolání v knize Velká mše, Øím, Køestanská akademie 1970, s. 380–381.

26

Kaplan, Karel: Stát a církev..., s. 24.

27

Velká mše. Øím, Køestanská akademie 1970, s. 382.

28

SÚA, APA-Ord, 517/10/6, fol. 105.

29

Kaplan, Karel: Stát a církev..., s. 25.

291

30

SÚA, ÚV KSÈ, 100/36, 520.2, è. 12071.

31

SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 18.

32

SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 16.

33

SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 12.

34

Vylíèeno podle K. Kaplana, Stát a církev..., s. 26.

35

V registratuøe arcibiskupa Berana jsou uloženy výstøižky ze Stráže lidu, Èinu a Lidové obrody z 10. 3. a z Obrany lidu z 11. 3. SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 14.

36

SÚA, APA-Ord, 517/10/7, fol. 13 a 15.

37

SÚA, ÚV KSÈ, 100/36, 520, kart. 97, záznam z 26. 3. 1948.

38

SÚA, APA-Ord, 517/13/1, fol. 49.

39

SÚA, APA-Ord, 517/17/6, fol. 117.

40

SÚA, APA-Ord, 517/13/1, fol. 48.

292

ZUSAMMENFASSUNG FEBRUAR 1948 UND DIE KATHOLISCHE KIRCHE Vácslav Babièka Die Repräsentanten der katholischen Kirche in der ÈSR bewahrten nach dem zweiten Weltkrieg einen Abstand von den politischen Vorgängen, damit man ihnen die Eingreifen in die Politik nicht vorwerfen kann. Erst am Ende 1947 begannen sie sich zu den öffentlichen Angelegenheiten auszusprechen, und zwar in der Form der Pastoralbriefe. Die zusammenfassende Ansicht der katholischen Kirche auf die gegenwärtige Realität fand ihre Reflexion im gemeinsamen Pastoralbrief der tschechischen Bischöfe und Diözesanbischöfe aus der Tagung der Bischofskonferenz am 19. November 1947. Sie bewerteten darin den gleichzeitigen Moralzustand der tschechoslowakischen Gesellschaft, drückten ihren Standpunkt zur Bodenreform und zum geplanten Schulgesetz aus und kritisierten gerade verlaufenden Kampf um die öffentliche Meinung. Der nächste Pastoralbrief vom 11.Dezember 1947 betraf vor allem das geplante Schulgesetz. Die Regierung reagierte auf diesen Pastoralbrief nicht, deshalb mahnten die Bischöfe die Regierungsstellungnahme mit einem Mahnbrief vom 26.Januar 1948 an. Die Regierungsantwort war kurz und kalt. Am 2.Februar 1948 intervenierte der Erzbischof Beran beim Ministerpräsidenten Gottwald in der Sache der Parzellierung der Kirchengüter und gab den Pastoralbrief heraus, wo er mittels allegorischer Bilde die Schwere der Zeit entwarf und die Kräfte bezeichnete, die die Nation zum Verfall führen. An den Tagen der politischen Februarkrise 1948 griff niemand von den kirchlichen Repräsentanten aktiv in die politischen Verhandlungen und öffentlichen Vorgänge ein. In Erzbischof Berans Erklärung wurde besonderen Nachdruck auf die Wahrung der geistigen und sittlichen Werte gelegt. Erst am 25.Februar 1948, am Tage der Kulmination und Entwirrung der politischen Krise, veröffentlichte Erzbischof Beran zwei öffentliche Dokumente. Der Appell „Schweige nicht, Erzbischof! Du darfst nicht schweigen!“ war vielmehr den Politikern bestimmt und forderte sie zum mäßigen Vorgehen und zur Einhaltung der Rechtsordnung auf. Der Flugblatt „An katholische Christen und an alle Menschen des guten Willens“ war den breiten Bürgerschichten bestimmt und forderte vor allem zum Gebet auf. Die neue kommunistische Regierung brauchte von den Bischöfen eine positive Stellungnahme zu den letzten Ereignissen. A.Èepièka lud den Erzbischof Beran ein, um ihn zu einer solchen Erklärung zu bringen. Beran lehnte Èepièkas Vor293

schlag ab, aber er versprach, die Bischofskonferenz einzuberufen. Die sollte sich mit den gleichzeitigen Ereignissen beschäftigen. Die Bischofskonferenz versammelte sich am 4.März in Brno. Von der Versammlung wurden zwei Briefe abgeschickt: der erste an den Papst Pius XII. und der zweite an den Justizminister A. Èepièka. Der Brief an Èepièka enthielt aber keine Loyalitätserklärung, er tat vielmehr eine kritische Äußerung über die letzten Ereignisse. Die Kommunisten griffen aus dem Brief einige Sätze heraus, die keine Kontroversen beinhalteten, und am 10. und 11.März publizierten sie diese Sätze in der Tagespresse als angeblich positive Äußerung der Bischöfe zur neuen Regierung. Der Erzbischof Beran fühlte sich durch die Desinformationskampagne schmerzlich gekränkt und in den nächsten Erklärungen beschränkte er sich nur auf das Gebiet des geistigen und religiösen Lebens. Die katholische Kirche beeinflußte die politische Entwicklung in der ÈSR im Februar 1948 von Grund aus nicht. Dazu kam es deshalb, daß sie keinen bestimmenden Einfluß auf die öffentliche Meinung hatte.

294

295

PAGINAE HISTORIAE Sborník Státního ústøedního archivu v Praze 7/1999 Lektorace: PhDr. Eliška Èáòová, PhDr. Eva Drašarová, CSc., PhDr. Milan Hlavaèka, CSc., Doc. PhDr. Martin Kuèera, CSc., PhDr. Jiøí Køesan, CSc., PhDr. Jana Pšenièková, Mgr. Alexandra Špiritová, PhDr. Helena Krejèová, prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc., PhDr. Karel Beránek Pøeklad resumé: Mgr. Jaroslav Koláèný Redakce: Eva Drašarová, Vácslav Babièka, Marie Bláhová, Zlatuše Kukánová, Lenka Matušíková, Vladimír Rùžek, Alexandra Špiritová Obálka: Jaroslav Béza Vydal: Státní ústøední archiv v Praze, Karmelitská 2, 118 01 Praha 1, roku 1999 Tisk: Státní ústøední archiv v Praze Vydání 1. Náklad: 300 výtiskù Cena: Kè 30,-

296