Sborové
OZVĚNY
Časopis sboru Českobratrské církve evangelické v Teplicích ● listopad 2009 ● Ročník X
Vděčnost
Čtení: Lk 17,11-19 Text: Ž 103,2: Několikrát se v Lukášově evangeliu setkáváme s lidmi, kteří se chovají příkladně. A bývají to Samařané, nebo postaru řečeno Samaritáni. Samařan milosrdný, Samařan vděčný, Samařané předvádějící víru, jaká uzdravuje. Až z toho můžeme nabýt dojmu, že Samařsko byl požehnaný kraj, kde se dobře žije a správně věří, obydlený národem, který se povedl a jaký bychom chtěli za sousedy. Však také samaritán znamenalo po dlouhá staletí něco jako dnešní záchranář. Ten dobrý dojem, navozený výskytem vzorných Samařanů v Lukášově evangeliu, je ovšem klamný. Se Samařany učinil Ježíš, jak čteme v kapitole 9., i velmi negativní zkušenost. Když započal svou cestu do Jeruzaléma, chtěl v jedné samařské vesnici přenocovat, možná několik dní pobýt. Jeho vyslanci se však vrátili s nepořízenou. Vesničané Ježíši a jeho družině pohostinství odmítli. Vadilo jim, že Ježíš fandí Jeruzalému, tak by se to dalo přeložit. Vyvstávají Samařané z této příhody jako namyšlení omezenci, žárliví na svou kolektivní identitu. Podle nich to pravé náboženství se provozuje jen u nich, na jejich památném kopci Garazim, a ne v chrámu na hoře Sion, a kdo uznává Jeruzalém, ten se u nás roztahovat nebude, ani chleba a vodu mu nepodáme. Ježíšovým vyslancům museli ti obyvatelé samařské vesnice říci asi něco hodně ošklivého, když učedníky rozhněvali tak, že v tu chvíli
na samařskou vesnici chtěli vpustit oheň. K tomu nedošlo, Ježíš to zakázal. Žhavé uhlíky nepřátelství mezi Židy a Samařany však doutnaly odjakživa. Židé neměli rádi Samařany, s nimiž byly jen problémy a naopak. Proto také Ježíš s tou chválou Samařanů tolik provokoval. Chtěl pravověrným Židům ukázat, že i lidé jiných náboženství jsou dobří a někdy ve své pokoře lepší, než nafoukaný fundamentalistický Izraelita. Samařané tedy nebyli vzorní. Asi není vzorných národů jako takových. Vyskytují se příkladní jedinci, vynikající postavy snad ve všech národech a pronárodech. A to i tam, kde se sotva nějaký světlý zjev dá očekávat. Ježíš si takových příkladných postav všímá, a takříkajíc je vypichuje. Celé biblické písemnictví si jich rádo všímá a vynáší je, když je za co. Všímejme si jich i my a važme si jich, jednejme a věřme jako oni, pakliže jednali a věřili vzorně. V našem příběhu vzorně věřil jeden, ač těch malomocných, většinou Židů, bylo 10. Deset ubožáků postižených tou strašlivou nemocí, malomocenstvím, ubožáků vyhnaných na okraj lidského společenství. Malomocenství starověku se asi nejvíce podobalo dnešní lepře. To je nemoc, která je vidět. Asi existovaly i tehdy nakažlivější nemoci než malomocenství, ale právě malomocní jakožto kulticky nečistí byli vypuzeni z účasti na náboženském žiovotě, na životě společnosti vůbec. Možná proto, že jsou často znetvoření, budí odpor, a tak pryč s nimi někam do pohraničí, aby neby-
Svůj svatební den prožili v našem kostele na sv. Jakuba v sobotu 25. července snoubenci Jana Kittlerová a Jan Pešek. Nádherně vyzdobená a zcela zaplněná modlitebna byly svědky manželského slibu. Oslava pokračovala v presbyterně i na farní zahradě. (Pokračování na 5. straně) li na očích a nemuseli jsme je potkávat. Někde na území mezi Galileou a Samařskem živoří ve své leproserii. Ne vždycky se vyloučení či postižení lidé dokáží semknout v soudržnou skupinu, ale tady se to povedlo: skupina izraelských malomocných mezi sebou samařského malomocného snesla. Možná je semkl pud sebezáchovy, možná nějaká vznešenější pohnutka, snad solidarita stejně zbědovaných. Jako skupina se museli držet od těch zdravých a čistých v uctivé vzdálenosti. Informace ale už tehdy dokázaly překonat všelijaké bariéry, takže i k nim se donesla pověst předcházející Ježíše, toho mimořádně úspěšného léčitele, který dokáže zázraky.
Vyjdou mu vstříc, proniknou k němu tak blízko, jak to předpisy dovolují, tedy moc blízko ne, a křičí o smilování. Kyrie eleison, volají, Pane, smiluj se – tato jejich slova se stala součástí křesťanské liturgie. Určitě měli ti nemocní ohromnou touhu uzdravit se, uniknout z údělu vydědenců. Rozeznali, že teď nebo nikdy. Teď může přijít to už nečekané, nedoufané, teď anebo nikdy udeřila hodina milosti. Ježíš je vyslyší a uzdraví. Velmi nenápadným způsobem. Nic okázalého se neodehraje hned na místě, žádný div, nad kterým by mohly zástupy žasnout. Pošle ty malomocné ke kněžím, kteří kromě jiného zastávali funkci jakýchsi posudkových lékařů (Pokračování na 2. str.)
(dokončení z 1. str.)
a v případě uzdravení z poskvrňující nemoci vydávali potvzení, že už onen uzdravený je čistý a může zase mezi lidi. Zřejmě už cestou ke kněžím začali malomocní na sobě pozorovat proměnu: nemoc se zastavila, začala ustupovat a ustoupila docela. Všem, kteří prosili Ježíše o smilování, se smilování dostalo. Jen o jednom víme, co s ním bylo dál. Vrátil se, chválil Boha, před Ježíšem se sklonil a u jeho nohou mu poděkoval. Krásná scéna, ale tu idylu naruší Ježíšův povzdech. „Kde je těch devět?“ Přece deset jich bylo, stejně úpěnlivě prosících, deset jich bylo, stejně obdařených uzdravující Kristovou milostí - a jen jeden nezapomněl poděkovat. Tedy 9:1, hodně neutěšené skóre. Devět z deseti vzalo dobrodiní jim prokázané jako samozřejmost. A jen jeden přijal dobrodiní jemu prokázané jako milost. Tak to chodí, ve světě je a vždycky bylo vděčnosti málo, mnohem méně, než by mělo být. Nevím jestli je v tom nějaká útěcha, ale když se sami setkáme s nevděkem, s tím, že z lesa se ozvalo jinak, než naše dobrá vůle, ba i dobré, šlechetné jednání zavolalo, vzpomeňme prostě, že vděk není v našem světě domovem. Stalo se to i Pánu Ježíši, že devět z deseti zapomnělo říci „děkuji“. A kdepak jsi ty a já, mezi těmi devadesáti procenty, nebo mezi vděčnou menšinou? Žijeme v době, která slovo vděčnost snad už ani nezná – zato vysoký výskyt zaznamenalo slovo nárok či prá-
Vděčnost vo. Máme nárok na ty, či ony dávky, nárok na péči, církve mají nárok na restituci majetku, máme práva lidská i zvířecí a když se nám nedostane práva a uspokojení nároků, poženeme to třeba až do Štrasburku. Jsem zastáncem lidských práv, jsem rád, že máme Listinu základních práv a svobod, Charta 77 byla bojem za lidská práva. Ale – práva musí jít ruku v ruce s odpovědností. Dnes, žel, náročivost stoupá, ale nepřímou úměrou klesá vděčnost. A to i v církvi či v církvích. Zapomínáme všímat si dobrodiní Hospodinových a dobrořečit mu. A přitom je těch dobrodiní tolik, naprosto převratných. Jen si cvičme paměť a nezapomeňme, jak bylo vlastně ještě před dvaceti lety samozřejmé, že příslušnost k církvi je jakýmsi malomocenstvím, skvrnou na kádrovém posudku a překážkou k výkonu odpovědných funkcí. Uplatňovat tehdy nějaký náš nárok, nějaké právo, by bylo bývalo nejen směšné, ale snad přímo sebevražedné. Ke kázání slova Božího dnes nepotřebujeme souhlas církevního tajemníka z národního výboru, a když u sborového domu před bohoslužbami či po nich pomalu projíždí policejní auto, jsme spíše rádi, než aby na nás padal strach. Můžeme jako církev svobodně dýchat, už nejsme malomocní, už můžeme mezi lidi. Což to není všechno jedna veliká nesamořejmost, veliká milost, veliké dobrodiní Hospodinovo? Samařanu, který nezapomněl poděkovat, se dostalo zvlášního vyzna-
menání. Ježíš ocenil jeho víru: „Jdi, víra tvá tě uzdravila“. Je to zvláštní slovo, viďte. Vždyť přece uzdraveno bylo všech deset! Co tedy uzdravilo těch devět, když jen jednoho víra? Nebo nakonec Ježíš pouze Samařanu uzdravení ponechal, zatímco té bandě nevděčníků za trest přivolal malomocenství zase zpátky ? Ne, to by mu vůbec nebylo podobné. Jednou potrestal neplodný fík, ale člověka nikdy a žádného, ani nevděčníka nevděčného ne. Všech deset původně malomocných si odneslo na cestu užitek z Ježíšova smilování, ten od nich odňat nebyl. Samařanu se ale navíc dostalo ocenění, že předvedl, co je pravá víra, víra uzdravující a hory přenášející. Samařan měl víru. Těch zbylých devět mělo jen touhu, i když nepochybně upřímnou touhu po svém uzdravení. Dokonce měli poznání, že Ježíš je mocný, že svým rozkazujícím slovem je dokáže zbavit jejich neduhu i ponížení. Jenže volat ke Kristu, když je nám zle, ba dokonce věřit, že on může způsobit, aby bylo dobře, to ještě není víra. Víra, to je děkovat, když už je dobře. Víra, to je vděčnost. Kdo věří, je vděčný, chválí Boha a vůči Bohu žádné nároky neuplatňuje, ani svá práva. Víra znamená stát na straně Kristově. Copak má hříšný člověk před svatým Bohem na něco právo? Copak si něco před jeho svatostí zasloužíme? Leda tak trest a věčné zatracení. Nebo snad chceme bušit na Boží dveře a stěžovat si na porušování našich práv, a že to tak nenecháíme a poženeme to ještě výš? Kam asi?
Pozvání do našeho sboru přijali manželé Karla a Jakub Trojanovi. Br. Trojan posloužil kázáním a krásné setkání pokračovalo u kávy a čaje dole v presbyterně. Bratr Trojan mimo jiné vzpomněl i svoji účast na pohřbu Jana Palacha a na útrapy, které následovaly při výsleších Státní bezpečností. (2)
Chceme snad Bohu vyčítat, že nerespektuje naše práva, my přece máme nárok na plné zdraví, věčné mládí a ustavičné štěstí? Chceme snad Bohu vyčítat, že se nám nevyvedly děti, nezdařilo manželství, máme málo peněz, že se nám to v životě všechno nějak divně zvrtlo? Kdo věří, ten si ani tyto věci před Bohem nenárokuje, a když jsou, děkuje za ně a je vděčný. A je rád, že je rád. Víra je a vždycky byla menšinový jev. Vděčných lidí moc nepotkáme. Ale je na nich vidět, že jsou solí země. Tenhle týden jsem se zeptal jedné paní, jak se má. Její odpověď byla: „Jako vepřové v žitě“. To bylo úžasné. Nejen pro tu neotřelou jazykovou inovaci, ale hlavně proto, že tato sestra prošla zlou nemocí, zlým malomocenstvím, trápena byla od lékařů mnohých fyzicky i chemicky, a teď je jí lépe. Určitě jiným lidem je ještě lépe než jí, třeba těm, které nikdy žádná vážná nemoc nepostihla. Ve srovnámí s nimi jí zase tak moc skvěle nebylo. Ale o to jde, čeho si chceme všímat: toho, že se nám v plné míře nedostalo všech výtečností, všeho zdraví, štěstí a krásy světa, že v Boží štědré dlani je toho ještě víc, než bylo dáno zrovna mně a cítit se proto před Bohem ukřivděně, anebo si všímat, že je mi opravdu o trochu lépe, už to tak nebolí, ty prášky zabraly, srdce tluče, plíce dýchají, díky za každé nové ráno, mám se jako v žitě, haleluja! Víra, vděčná víra, chválící Boha, sklánějící se před Kristem, která si na nic nedělá nárok a za všechno dobré děkuje, víra, která když už se s někým poměřuje, tak s tím, kdo je na tom hůř než já, taková víra uzdravuje. A někdy i tělo uzdravuje, možná daleko častěji, než si myslíme. Duši uzdravuje vždycky. Duši staženou do své bolesti, odtaženou ze společenství, duši ukřivděnou, duši malomocnou. Jen mějme odvahu být menšinou věřících, to jest vděčných lidí, buďme těmi deseti procenty! „Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej se na všechna dobrodiní jeho“. Amen. Seniorátní farář br. Zdeněk Bárta
Naši jubilanti Vzdáváme ti chválu, Bože, Vzdáváme ti chválu! Tvé jméno je blízko, Vypráví se o tvých divech. Žalm 75,1
Milý bratře,
vzdáváme Pánu Bohu chválu za Vás a Vaše působení mezi námi v teplickém sboru. To je to nejlepší ujištění, protože nás vede k vděčnosti za Váš život k jeho Dárci. Trochu schématicky hledám jeho vyjádření právě v 75. žalmu, odrazu Vašich pětasedmdesátin. Avšak ouvej, ten žalm je velice přísný ve vyjádření Boží vůle. Určuje jasně Hospodina jako Udržovatele našeho světa, světa, který by zahynul okamžitě, když by jej Boží ruka nedržela. Potkáváme v něm potřeštěnce a svévolníky jak na běžícím pásu… Obklopují životy věrných Božích služebníků a neznají míru ve svých ztřeštěnostech a zpupném vyvyšování nad druhé. Ale pak si vzpomeneme na Vaše vyprávění z dětství a mládí, válečné prožitky, ztřeštěnost a zpupnost všech mocipánů…a Vaše ujištění: Kdyby nebylo Boží lásky a Božího vedení, moje cesta by vedla daleko odsud, a já bych byl všech-
Bratr Willy Gröger oslavil 10. července 2009 své 75. narozeniny. me milost předrahé krve Kristovy, která náš život proměňuje v rajské společenství, kde nic z naší svévole, strachu a neposlušnosti nemůže Boží lásku v Kristu zrušit či oslabit. A já to budu navěky hlásat, budu zpívat žalmy Jákobovu Bohu. Tak přeci další objev: budu zpívat. Víme přece, jakou radostí bylo a je pro Vás společné zpívání a v něm slavení Božího a lidského života. Váš život není snadný…máte v něm však tolik blízkých a drahých lidí a tolik Božích
no jiné, než jsem dnes. Jenom Bůh je soudce: jednoho poníží, druhého povýší. Hospodin má v ruce kalich: vlastně bychom mohli říci podle žalmisty: Hospodin má v ruce dva kalichy: v jednom víno kvasí, je plné příměsků, z něho nalévá a vypijí je i s kaly až do dna všichni svévolníci země. To je kalich hořkosti, odsouzení. Avšak ten druhý kalich je pro ty, kterým Hospodin je Pastýř a Vůdce, kterým je jeho Syn Ježíš bratrem i Spasitelem. Kalich, který oplývá, kalich z něhož pije-
darů! A Boží jméno je blízko. A o Božích divech se stále vypráví…Vystačí to jistě na ten další díl cesty před Vámi. Pán Vám k tomu dávej hojnost síly, síly překonávat a snášet, síly mnohé z darů ještě rozdat a prožít ten div, že Vaše ruce nikdy nebudou prázdné a Vaše srdce nikdy nebude lekavé. Vždyť jdeme – byť klopýtavě – a cíl se přibližuje. Vaši blízcí ve sboru teplickém… br. farář Jan Opočenský
Životní jubileum – 60. narozeniny – letos oslavil náš bratr farář Jan Opočenský. Teplický sbor mu jednou budou připomínat obrázky právě z lázeňského města. Mezi gratulanty nechyběli ani faráři a kazatelé z ostatních církví na Teplicku. (3)
Ohlédnutí za sborovými výlety Milý deníčku,
dnes jsme měli sborový výlet do Terezína. Museli jsme vstávat opravdu brzo, abychom byli včas na místě. U teplické fary jsme se setkali s autobusem plným našich německých přátel z Muldy. Dovezli nás až do Terezína, který byl vybudován jako opevnění proti Prusům. První zastávku jsme udělali u několika kolejí, které tam zůstaly na památku nádraží z 2. světové války y a vlaků přivážejících vězně. Ačkoliv krásně svítilo sluníč-ko a naše další zastavení bylo o jen 200 metrů daleko, nased-li jsme opět do autobusu. Doje-li jsme na parkoviště, kde jsmee se setkali s „autopartou“. S niimi jsme se vydali na hromadd ný hřbitov, tuším, že tam nebyli pohřbeni jen lidé z 2. světové války, ale už i z první. Bylo zajímavé vidět, jak toto místo působilo různě na přítomné návštěvníky nesourodého věku. Odtud jsme se přesunuli k terezínské diakonii, kde měl být
oběd, ale protože bylo ještě brzo, vydali jsme se nejdříve do Muzea ghetta. Vyskytl se tam menší problém s lístky, ale to nás zabrzdit nemohlo, stejně jsme si ho prohlédli. Představ si deníčku, že jsme tam viděli i taková jména jako Leo a Pa-
Mládí v roli básníků V neděli 4. října se uskutečnil sborový výlet po Českém středohoří. Jedním slovem se vydařil. Ale nejen to. Roman Gaudyn vyzval kluky a děvčata k tomu, aby své zážitky z výletu ještě cestou vyjádřili poeticky v básni. Každá musela mít alespoň čtyři sloky. Nebylo to vůbec nic lehkého, ale naše mládež se úkolu zhostila se ctí. Posuďte sami: Adriana Gaudynová + Ladislav Král + Radovan Gaudyn – 1. místo Po cestě plné obohacující komunikace jsme navštívili zámek Libochovice v barevných pantoflích jsme se po podlahách klouzali ani dospělí těmto hrátkám odolat nedokázali! Po prohlídce a občerstvení v autobuse se vydáváme na cestu po trase, na které hrad Házmburk zleva míjíme a kolem cedule Klapý projíždíme. Do Třebenic do muzea jsme dorazili, na mnoho malých granátů jsme narazili, poté jsme zavítali do našeho starého kostela, kde s námi neseděla žádná paní jménem Stela. V Teplicích u Telecomu řekli jsme si: Juchú, rychle domů! Hurá, sláva výletu už jsme doma, už jsme tu!
vel Haass plus proslulá l lá výtvarýtvar ná díla dětí z koncentračního tábora. Musíme říci, že námi docela otřásla. Ale jinak se mi oběd zdál vynikající. Po obědě jsme zase nasedli do aut a autobusu a vyrazili do Malé pevnosti, kde byla napláno-
Barunka Jancyková + Kamilka Jílovská – zvláštní cena
Zámek Libochovice Do zámku Libochovice se těšíme nejvíc, po červeném koberci kráčíme a při tom se dobře bavíme. Mají tu krásné gobelíny, nejsou však z modelíny. Velké truhly pro jedny šaty tu jsou, chudáci nosiči, kteří je ponesou. Krásné porcelánové nádobí každou místnost krásně ozdobí. Hammer klavír to je síla, určitě na něm hrála krásná víla. Jsou tu velmi staré dveře a na zahradě krásně ostříhané keře. Páva albína si fotíme, přes to se ho trochu bojíme. Uprostřed zahrady fontána jest, rybičky, je nám čest. V jídelně je prostřeno, dobrou chuť, je zavřeno. Ze zámku právě odcházíme, bylo to zajímavé, děkujeme. Všem autorům blahopřejeme! (4)
vaná prohlídka. Myslím, že ti, deníčku, prohlídku popisovat nebudeme, dost na všechny zapůsobila a každý se s tím musí vyrovnávat po svém. Zrůdnost moci byla znát v každé místnosti a plně se projevila na popravišti, kde mnozí nesmyslně viděli oblohu naposledy. Těsně před odjezdem jsme ještě stihli uctít památku obětem z terezínského koncentračního tábora položením kytice. Tento výlet byl opravdu zajímavý, zvlášť kontrast pěkného počasí a tak hrůzného místa. Bětka Gaudynová
S větrem v zádech Cyklistika patří v našem sboru ke sportům číslo jedna. Několikrát za rok se proto "staří" i mladí vydají na společný výlet a spojí tak příjemné zážitky s utužováním zdraví. Cyklistické výlety byly také nedílnou součástí společné letní dovolené v Chotěboři na Havlíčkobrodsku. u.
Hodně zdraví, štěstí a Božího požehnání
Ještě jednou se vracíme k manželskému slibu Jany Kittlerové a Jana Peška. Nejen pro ně, ale pro celý teplický sbor ČCE to byla nezapomenutelná událost letošního roku. Novomanželům přejeme, p j me, aby jje na společné cestě provázela láska a vzájemné porozumění.
Také v rodině di ě G Gaudynových se na konci jara slavily narozeniny. Mamince Daně dokonce manžel Roman a děti otexto-
vali a zahráli známou melodii. V presbyterně ji zpívala nejen celá muzikální rodina (na snímku chybí pouze Románek,
seděl za bicími nástroji a do záběru se nevešel), ale přidali se i odvážnější členové sboru. Na počest všech osla-
Školka u nás Také v letošním roce pokračoval v činnosti miniklub Dáši Žaloudkové. Kromě toho přišly jako každý rok před prázdninami děti z MŠ Fráni Šrámka se svými tetami do naší modlitebny. y
(5)
venců z měsíce května a června se na farní zahradě konaly grilovací hody.
Rozloučili jsme se: V průběhu letošního jara a léta jsme se postupně rozloučili se třemi věrnými členy našeho sboru - s dlouholetou členkou staršovstva Jolanou Doubravovou (76 let), bratrem Bohumilem Pixou (nedožitých 81 let) a sestrou Růženou Titěrovou (83 let). Nezapomeneme na ně.
Štítem je mi Bůh… V srpnu se modlitebna v kostele zaplnila do posledního místečka při smutné události – rozloučení se sestrou Růženou Titěrovou. Jménem staršovstva našeho sboru promluvila sestra kurátorka Věra Grögerová:
Hospodin je světlo mé Náš farář br. Jan Opočenský působí jako kaplan v teplické nemocnici. K lůžku nemocné sestry Jolany Doubravové pravidelně docházel a k nejčastějším společným modlitbám patřil Žalm 27. K uctění její památky si jej připomeňme: Ž 27. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita života mého, čeho bych se děsil? O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: ..abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu. On mě v neblahý den schová ve svém stánku, Ukryje mě v skrýši svého stanu, Na skálu mě pozvedne…. Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotu v zemi živých?
Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté, bratři a sestry, v tuto smutnou chvíli dovolte, abych jménem staršovstva a celého sboru, i jménem své rodiny vyjádřila nejhlubší lítost nad odchodem sestry Růženky Titěrové. Sestra Růženka byla statečná, silná žena, pevných zásad, hluboce věřící, byla oporou celému sboru, nejvíc však svému manželovi, když v dobách totality byl po dlouhá léta kurátorem tohoto sboru. Spolu vychovali dvě dcery. Právě v této době byly Úpořiny, kde manželé Titěrovi hospodařili, útočištěm a místem setkávání evangelické mládeže, do Úpořin jezdily i maminky s dětmi podívat se na koníčky a jiná domácí zvířátka. Na tuto dobu určitě dodnes všichni vzpomínají, všichni, kdo poznali laskavou tvář a moudrost sestry Růženky. Úpořinská setkání se totiž stala tradicí, v níž Růženka s dcerami pokračovala i po ztrátě svého manžela.
Sestra Růžena Titěrová patřila letos na sklonku zimy mezi gratulanty k 80. narozeninám emeritního faráře br. Amose Tejkala. Máme v živé paměti, jak Růženka vyprávěla o svém životě a o tom, jak před 60 lety přišla do teplického sboru. Obdivovali jsme její paměť a vypravěčské umění… Kdo ji poznal, nemůže na ni zapomenout. Pane, děkujeme Ti za život naší věrné sestry Růženky Titěrové. Celým svým životem vyznávala s pokorou, co čteme v Ž 7, 11: Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.
Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám V modlitebně Českobratrské církve evangelické v Mostě se v pátek 12. června konal pohřeb br. Bohumila Pixy. Pobožnost vedl br. farář Marian Šusták na základě Žalmu 23. Dříve, než uzavřel své kázání a pak i celý obřad zvěstí o Dobrém Pastýři, který svůj život dává, aby jemu svěření měli život tam, kde ho On připravil (viz Jan 10:11+14:3), vyzval mne, abych o našem zesnulém bratru a příteli něco pověděl. V podstatě jsem řekl toto: Bohouška Pixu jsme znali jako muže pevných zásad. Kdysi byl osloven biblickým „Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám“ (Ž 40:9). Dle toho směřoval svou činnost – v odpovědné poctivosti a službě bližním. Své charisma rozpoznal v technické a manuální práci, v „síle paží“, jak říkal. Mnozí mu vděčíme za různá vylepšení svých domovů a jinou pomoc. Co
slíbil, to plnil. Nelibě nesl, když někdo své sliby vůči němu nedodržel – to citoval biblického Kazatele (5:5) „Lépe jest, abys nesliboval, než abys slibě, neplnil“. Také v tom viděl plnění vůle Boží k řádu v mezilidských vztazích – sám přesný, ukázněný a pořádný až do detailů. To už na chodbě v patře cestou k jeho bytu jste poznali, že tentokrát měl úklid Bohoušek. V této oblasti prosazoval vůli svou. Dovedl být nepohnutelný paličák, když se o něčem rozhodl, například i v tom, že nepřijme pohoštění u těch, jimž s něčím pomáhal. A houževnatý byl ve všem. Jeden z jeho spolupracovníků, zesnulý pan Valtr, mi říkal, že Bohoušek patřil k nejlepším při zkouškách ve vzdělávacích kurzech v podniku Desta. V tomto podniku byl dlouhá léta přísným kontrolorem ve výrobě. Ač prožil tolik let zde, na severo-
západě Čech, srdcem zůstal na jihu. Rodnou krajinu mezi Jindřichovým Hradcem a Třeboní projezdil na kole. Tam měl ve vzpomínkách maminku a vybavoval si, čemu ho učila. Tam, v Plavsku u Stráže nad Nežárkou, měl útočištné místo u své sestry paní Marty Hrádkové, tam se natěšeně vracíval od jara do podzimu do klína své širší rodiny. V posledních letech, kdy nemoc na něm konala své dílo, ho jeho sestra svou péčí nabíjela energií. To přiznával a vděčně přijímal i vše, čím ho podpíraly rodiny sourozenců, zvláště pomocné akce jeho synovce. Svá další útočištná místa nacházel tento starý mládenec také v Teplicích: u sestry Marty Kotrčové a jejího manžela, dokud žil, v rodině spolupracovníka pana Marka, u manželů Englových, v domě, v němž bydlel. A ovšem v církvi. Původně metodista měl sobě blíz(6)
ké v církvi bratrské a zakotvil v Českobratrské církvi evangelické v našem sboru v kruhu přátel. Když nastoupil do hospicu, logicky přešel do sboru v Mostě. Zde jste mu byli pomocí a dalším útočištěm, jmenovitě Klimeckých, Pištorovi a jiní. A důležité místo útočištné našel v hospicu s ustavičnou laskavou pohotovou péčí všech, s duchovním porozuměním víry u doktorky Klimecké a sestry ošetřovatelky Evy. Zde dospěl ke konci své pozemské pouti, aby se skrze Spasitele, ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista svěřil útočišti Božímu. To vyznával:“Útočiště mé a hrad můj, Bůh můj, v němž naději skládati budu“. Vždyť „Ten, kdo v skrýši Nejvyššího přebývá, v stínu Všemohoucího odpočívati bude“. (Ž 91:2+1) Do tohoto útočiště Božího hledíme za Bohouškem Pixou. Amos Tejkal
Konec školního roku obrazem
KRÁTCE
Úctyhodné jubileum Ještě jedny narozeniny určitě stojí za zaznamenání. Bratr Jaroslav Jancyk totiž letos v létě oslavil úctyhodné životní jubileum - devadesátiny. A to v plné svěžesti – nejen, že nechybí na žádné nedělní bohoslužbě, ale účastní se každé akce včetně sborových výletů. Klobouk dolů. Bratru Jancykovi srdečně gratulujeme a vyprošujeme pro něj Boží požehnání.
Úklid kostela Ve druhém květnovém týdnu proběhl tradiční úklid kostela – modlitebny, presbyterny, kruchty a dalších prostor. Rozpisu prací se ujali manželé Jancykovi ml. a každý, kdo mohl, se připojil. Všem, kteří se letos na jarním úklidu podíleli, staršovstvo sboru děkuje.
Kuchyňka v novém Naše hojně využívaná kuchyňka vedle presbyterny doslova září novotou. Už nemá vlhkou stěnu pod oknem, naopak je krásně vymalovaná. A nejen to – získala nové estetické a užitečné doplňky. Desku na pracovním stole a hlavně poličky, což usnadňuje práci hospodyňkám. Ty děkují všem bratřím, kteří se o proměnu kuchyňky zasloužili. Poděkování za pravidelnou službu v kuchyni před i po nedělních bohoslužbách patří především sestře Alinčové.
Čeština pro přátele Farní zahrada posloužila jako hřiště, kde se naše děti a mládež rozloučily se starým školním rokem. Jak je ze snímků patrné, stejně dobře se bavili i dospělí. Nálada i počasí byly skvělé, dalšího komentáře netřeba.
Kontakty: Své příspěvky do Sborových ozvěn můžete posílat na adresu:
[email protected] nebo je předat v písemné podobě po neděleních bohoslužbách. Související dotazy směrujte na číslo 602 180 678. Děkujeme.
Redakce děkuje Redakční rada Sborových ozvěn děkuje všem autorům textů i fotografií za příspěvky do tohoto čísla. Nejčetnějším přispěvatelem je bratr farář Opočenský, prosbě a přání o příspěvek vždy vyhoví emeritní farář br. Tejkal. Potěšitelné je, že se tentokrát zapojila i mládež. Díky a těšíme se na další spolupráci.
(7)
Naučit se česky není pro cizince vůbec jednoduché. O to více je třeba ocenit úsilí, s jakým se do toho pustili naši zahraniční přáte telé. Úskalími českého jazyka je už několik měsíců neúnavně provádějí pr sestry Dana a Anetka Gaudynovy. G Díky za to.
Pravidelná setkávání P S výjimkou prázdninových měsíců pokračovala i nadále sepasíc rátní setkávání mužů i žen nará šeho š sboru. V obou případech jsou j přátelská setkání hodnocena c velmi dobře, a tak v nich budeme b nadále pokračovat.
Přijďte mezi nás Srdečně zveme vás všechny, přijďte společně s námi hledat lásku a moudrost Božího slova. Zveme vás k účasti na bohoslužbách i dalších setkáních sboru Českobratrské církve evangelické v Teplicích ve Sládkově ulici 2006/16.
pozvánky na akce 30. 10. 2009 – setkání ekumenické mládeže v teplickém sboru ČCE 21. 11. 2009 – 11. setkání žen host MUDr. Zdeněk Susa 29. 11.2009 – 1. adventní neděle
PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ středa čtvrtek
16.00 hodin 9.30 hodin
pátek
15.00 hodin 16.30 hodin 19.00 hodin
neděle
9.30 hodin 10.00 hodin
6. 12. 2009 – adventní koncert 20. 12. 2009 – besídka dětí a mládeže 24. 12. 2009 – setkání s betlémským světlem 25. 12. 2009 – vánoční bohoslužba 31.12. 2009 – poslední večer v roce od 18 do 20 hodin 1. 1. 2010 – bohoslužby s promítáním obrázků z roku 2009, začátek v 16 hodin
biblická hodina miniklub maminek a dětí děti mládež setkání střední generace dle dohody bohoslužba nedělní škola
po bohoslužbě neformální posezení v presbyterně při kávě a čaji Tel. : 417 539 169, mobil br. farář Jan Opočenský 604 339 518 č.ú. 1060124309/0800
Abychom měli jasno, kde stojíme... 1. Mojž. 3,9:13 9/ Povolal Hospodin Bůh Adama a řekl jemu: Kde jsi? 13/ I řekl Hospodin Bůh ženě: Což jsi to učinila? V Bibli nacházíme mnoho otázek, které Bůh klade lidem. Nedělá to proto, že by něco nevěděl, ale proto, že chce, abychom si uvědomili něco, na co jsme možná nemysleli. Bůh se ptá, abychom měli jasno, kde stojíme. Tak je to také s oběma otázkami v našem textu. Bůh je položil na počátku dějin lidstva Adamovi a Evě, ale dodnes se jimi obrací ke každému člověku. Kde jsi? Touto otázkou nás vede k tomu, abychom před ním odkryli svou bídu. Musíme připustit, že před Ním a Jeho trestem máme strach, protože jsme se svým hříšným životem proti Němu provinili. Fíkové listy našich vlastních snah, abychom Jej uspokojili, nejsou k ničemu. Stojíme před
ním nazí – avšak tak, jako měl Bůh tehdy východisko a oblékl Adama a Evu oděvem z kůže, tak chce i nás obléci šatem spasení a pláštěm spravedlnosti. Ale předtím klade otázku: Co jsi učinil? Záleží mu na tom, abychom vyznali svou vinu a nechovali se tak, jako Adam a Eva, kteří se pokoušeli svést vinu na druhé. Když se nás Bůh ptá: Co jsi to učinil?, pak nepřináší žádný užitek, když reagujeme vyhýbavě nebo hledáme omluvy. Naproti tomu upřímné vyznání nám zajišťuje Boží odpuštění. Bůh nám vyjde vstříc a daruje nám spasení a věčný život, takže už před Ním nestojíme nazí, nýbrž jsme učiněni vhodnými pro Jeho svatou přítomnost. A tak si myslím, že nejsme dost vděčni za milost, kterou nám Bůh dává a že bychom se měli nejen umět upřímně vyznat ze svých provinění, ale také abychom změnili své myšlení a podrobili se Jeho přikázáním a s vděčností zakusíme, že nám (8)
ve Své velké milosti vše odpustí. Protože On odpouští na základě obětní smrti Svého Syna. Všemohoucí a milosrdný Otče, zbloudili jsme a odchýlili se od Tvých cest jako ztracené ovce. Příliš jsme jednali podle pokynů a přání svého vlastního srdce. Provinili jsme se proti Tvým svatým zákonům. Neučinili jsme to, co jsme měli učinit. Udělali jsme věci, které se neměly stát. A není žádného zdraví v nás. Ty však, Pane, smiluj se nad námi, bědnými provinilci. Odpouštěj, Bože, těm, kdo vyznávají své chybné kroky, udrav ty, kdo jich litují, podle svých slibů, které jsi lidstvu vyhlásil v Ježíši Kristu, našem Pánu. A uděl nám, nejvýše milosrdný Otče, kvůli němu tu milost, abychom nadále žili životem zbožným, spravedlivým a čistým pro slávu Tvého svatého jména. s. Hana Rejchrtová (Úvodní slovo při jednání staršovstva dne 18. 5. 2009)
