(ou 5. MACHAR: PR05R 2 ROKU 1906 FEUILLETONU KNIHA DEPÁTA PRAHA. NAKLADATELSTVÍ GROSMftN A 5POBODA KNIHKUPECTVÍ 1907

(oU

J.

5.

MACHAR:

PR05R °2 ROKU

1906°

FEUILLETONU KNIHA DEPÁTA

NAKLADATELSTVÍ

PRAHA GROSMftN A 5POBODA 1907.

KNIHKUPECTVÍ

5038

^3

sep 1 2 «re •;

6i

^SITY

Of

V>3

PANU JIISDR.

PROKOPOVI SKORKOVSKÉMU V HUMPOLCI.

NOVORONÍ MEDITACE. Volební Vláda pán Qautschova pracuje reforma její má vyjít za nkolik msíc na svtlo. Komu bylo popáno podívat se za oponu, vypraA tiskové orgány slavné vlády vuje, naznauje. vypouštjí neúnavn balónky na zkoušku Studený zimní vítr provívá tím starým Rakouskem a už patrn usouzeno, že nebude jinak. Sem jaro už nepijde. Kdož doufali, že volební reforma pece nco dobrého pinese, budou zle zklamáni, a .

.

.

.

.

kdož se obávali toho nejhoršího, uvidí, že mohou pijíti ješt horší vci, než jsou nejhorší. To staré Rakousko si zstane vrno až do hrobu. Na konci listopadu, když ministrpresident etl své prohlášení v parlament, nevdla vláda o volební reform nic víc, než eklo ono pythické vyjádení. Potom se zaalo »pracovat«. Zasvcenci tvrdí, že jednu chvíli existoval plán pedložit mokterá by byla derní pronikavou volební opravu sice padla, ponvadž by se byla nenašla pro ní dvoutetinová vtšina, ale ministerstvo by bylo odstoupilo se slávou a ekalo brzkého a slavného

—

než pevná vle staikého mrtvých vstání panovníka zaplašila tyto experimentaní choutky, a tak se pipravuje oprava, která nemá nikoho po-

z

7

v právo, v levo, ani v centru, a tak bude provedena po bhví již kolikáté ukázka státnického umní rakouského: udlá se nco nového, ale všecko zstane pi starém skeptikové, kteí dívají se jen Jsou ostatn a jen na zápas Uher s korunou a s ironickým úsmvem prorokují, že, srovná-li to njak dnes nebo zítra Weckerle nebo Szell, pokají si bláhovci ve vídeském parlamentu na volební reformu ne síc kalendáový, ale dobrý msíc uherský. Nebof dráždit, nikoho rozilit, nikoho zkrátit, ani

ani

.

.

i

m-

o Zalitavsko se jedná a o nic jiného

.

.

Vláda pán Gautschova pracuje Nmecké regimenty byly pipraveny .

.

k pochodu do ech, aby se mladoeským lebkám ukázalo, že jsou jisté »státní nezbytnosti«, které se povoliti musí a sice tak, jak si toho pánové Pitreich a Schonaich páti budou; pozavíralo se pár individuí s prostoekými jazyky, aby se dokázala platnost polského písloví jest to

cnota nad cnotami jezyk za zebami;

trzyma

konfiskuje se, aby se tím živji vzpomínalo na svobodu slova za Koerbra a aby se patrn mohlo

uvažovati o pravdivosti také nmeckého písloví: kommt was besseres nach Pan baron Gautsch má ostatn pravdu. Jednak ví, že páter Ábel je velký pán v Rakousku, že on to byl, jenž sestelil dra Koerbra jistým vysokorodým revolverem a že ten revolver je podnes nabit a jednak Selten

8

.

.

.

ví

že dobrý dr. Kramá v nho, pana badosud »neochvjn« a za dr. Kramáem slavný eský klub svobodomyslný, jehož hymnou bylo a jest (cituji pesn):

také

ví,

rona,

i

mlet a hlasovat a diety fasovat

—

pro

tedy nevládnout zkroceny a pro

jsou

s

biíkem v ruce?

jistotu

byly jim

Šelmy

vytrhány

zuby.

Význaným znakem práv tch nejneschopnjších vlád bylo a bude, že chtly autoritu státu

—

a autoritu svoji udržeti násilnými prostedky eklo a napsalo také mnoho znamenitých myslitel.

A v Cechách

je

Heroldv »nadšený

klid«.

Dny

listopadové ubhly jako ada slavností, noviny o nich psaly, básníci je opli (byl jsem ostatn také jedním z tch, kteí myslili, že se to musí zvnit veršem!), rozpálené hlavy se ochladily, kabáty slavnostních nálad se svlékly a všední šedý život plyne tedy ve znamení »nadšeného klidu* dále zahrozí sice jednou týdn Krvavý v Národních Qautschovi, »že mu to rozbije na padr«, ale národ nechává svého proroka klnout i hrozit, jako rozumný lovk nechá jít staré hodiny, které jdou pozd a chystají-li se bíti, dlouho poslanci, tito nehrí a chrí a pak teprv nebijí ohrožení bojovníci, odpoívají po tžkých útrapách u domácích krb a sílí se k novému tažení

—

.

.

.

Tma

.

.

.

.

.

9

horkokrevná mládež, která se v opojení listopadového vzduchu usnesla nezvati všelijaké pohlaváry na své plesy, pociuje rozželení a obrací se vedena jemným a pro budoucnost mnohoslibným diplomatickým nadáním k Národní Rad, aby pomohla a vbec všecky ty uinila eené neeeným symptomy národního života, které mi sem zalétají,

šíí

lovku hru

a naplují ho hrdostí

.

.

Uherská krise dostoupila vrcholu, ale také konce. Císa chce mít klid a rozešení za každou cenu. Jak to dopadne, neví se, ale eká se, že Uhi budou spokojeni. i

Druhého ledna pijel do Debrecína nov jmenovaný nadžupan Gustav Kovács. Ale nezdržel se dlouho ve svém novém psobišti. Byl pedn zbit, potom vhozen na pohební a tak vozen stem, byl popliván, poházen blátem a konen zachránn etníky, aby nebyl ubit docela. Tetího ledna ráno byl už zase v Budapešti. Uhi jsou vbec tuze temperamentní národ: když oposice, tož dlají oposici dkladnou. Zprávy o zranní nadžupanov zpsobily ve Vídni jak rozhoení, tak také hluboký dojem. Míní se totiž, že nutno poítat jak s hotovými událostmi, tak také s povahou a vášnmi národa. Proto asi rány Kovácsovy budou smrtelnými pro ministerstvo Fejerváryho, a Weckerle, dvorem tak málo kochaný, postaví asi most, po nmž se vrátí milovaný král ke svému národu

vz

.

10

.

m-

Zima je ve Vídni a íká »Influenca-Wetter«.

C a s,

7.

z

Cech vane

emu

to,

se

ledna 1906.

DENUNCIANT. (Nové píspvky k životopisu pátera Dostála-Lutinova.)

Der exósste Lump im ganzen Land und bleibt der Denunziant.

ist

vnou

pravdu kladu hned na poánemusil íci na konci. Cituji v originálu nmeckém, akoli vím, že vlastenci naši tvrdí s Rukopisem »nechvalno nám v Nmcích iskaf pravdu«, ale kajícn pi tom doufám, že astá popravdy pinutí konen eského teba této Kteroužto

tek,

abych

ji

vné

lovka, aby

i

mezeru svého mudrosloví a sestrojil podobné písloví pro další pípady. pímo osudem ureno, Zdá se mi, že je býti biografem a malíem celé ady duší svých spolubližních v zemích koruny svatováclavské. Pracoval jsem v tom oboru dosti a dojista s jistým zdarem. A pováží-li se, že mi mé objekty nechtly sedt klidn, že se dokonce bránily zuby, nehty, rukama, nohama, nelze nepiznati, že práce moje byla naplnil citelnou

mn

dosti obtížnou a že jen kategorický imperativ to

tak úpornému a málo zamstnání. Tvrdím-li »s jistým zdaenu, musím hned doložiti, že to nebýval zdar okamžitý. Naopak. Kdož vidli obrazy in státu nascente a ítávali biografie ješt mokré, horšívali se na m. Teprve za pt, deset let zaali uznávat, že biografie je »dobrá« a obraz že má »pekvapující vrnost*. byl, jenž

mne pinucoval k

vdnému

U

Zrovna pi tomhle páterovi Dostál-Lutinovi. Maloval jsem jej ped lety, když reformoval katolicismus, rozsíval

semena antisemitismu, redigoval

na svt jediný svého druhu asopis »Nový 2ivot«, ležel na biše ped nejdstojnjším svým arcipastýem« drem Kohnem, strašil žižkovská Škrdlata, hrál v noci v hospod karty a ráno touže pravicí, v níž byl tímal esa, krále a filky, ukazoval lidu v kostele hostii, v níž tlo a krev »je obsaženo skuten a podstatn

jediným

zpsobem

Krista Pána«.

Páter Dostál tenkrát nad svým obrazem zuil ve stylu dopáleného formana, a lidé íkali, že jsem nanášel tuze kiklavé barvy. Za krátko na to vypukla revoluce mladých krkavík proti starému havranovi, jazyky zladily se nyní na jediný ton, mladí pátei se zdvihli proti »svému nejdstojnjšímu arcipastýi« dru Kohnovi, »cyrilo-metodjské knžstvo« proti nástupci svatého Metodje. A páter Dostál byl najednou v tom a hned v prvé a bubnoval jak tambor na pochodu. Moravské ovce myslily, že musí jít za svými berany, a eští Husité z Národních List, Samostatnosti, Radikálních, eské Demokracie a všech

ad

jiných

orgán

rozpoznali, že nadešla veliká histo-

šli za berany, ovcemi a bubnujícím páterem Dostálem. Do vídeských list posílány byly z Moravy telegramy a vždy v nich podškrtováno zvláš jméno pátera Lutinova, msta, obce, a dobrý lid psal své podpisy na skeky a stížnosti páter, a balíky tch papír putovaly do papežské nunciatury. Zdálo se skoro, že starému ímu nastává nová secesse náboženská.

rická chvíle a

12

A tehdy jsem

napsal malé

pokraování

bio-

grafie pátera Dostála a nalil trochu stízlivé studené

vody na rozpálené mozky. ekl jsem, že se nejedná o reformu náboženskou, ale že je to boj mezi eledíny a hospodáem, do nhož lidu pranic není, že ti hubení kooperatorové dorostou, dostanou fary a prebendy a zrovna tak budou tisknout a tlait ty píští hubené kooperatory, jak to dlají nyní staí, a pstovat všecky ty kvtiny v zahrad klerikalismu, jak byly dosud pstovány starými ostatn odkazuji k eenému lánku v knize »Prosa 1903«. Páter Dostál po mém lánku z let 1901 zmizel z aféry, Husiti v Praze se zarazili, ale dali mi nepkných jmen a našli všelijakých nepkných pohnutek mého lánku a Morava se tišila. Ale Lev XIII. zemel, Rampolla, mocný protektor dra Kohna, odstoupil, a vídeské vlivy milerády zužita tak odešel kovaly nahromadný materiál

—

—

—

i

Kohn.

dr.

Ped

rokem vyšel

faru všemi hlasy

z konkursu o prostjovskou

— páter Dostál-Lutinov. Podepsal

prý se na žádost jako

»knz

a to prostjovským tatíkúm novalo.

cyrilo-metodjský«,

patrn úžasn impo-

Byl jsem dojat a napsal jsem

si

do denníku

tohle:

Moje úspchy: Strh jsem kutnu s pana Lutlnova, ukázal, co je to za zvíe

—

naež zbožné ovce Prostjova vzaly

jej

za svého pastýe! 13

Pi tom

m kde kdo

tkání ujišoval, že jsem

z

»ml

Cech s tím

i

Moravy pi seKohnem pravdu*

a že jsem »vidl dobe*. Páter Dostál, je tedy prostjovským faráem a tento cyrilometodjský knz provedl o Vánocích, kdy hru poctivého katolíka má být plna radosti z památky narození toho, jenž hlásal lásku, odpuštní, slitování, jenž ješt na kíži se modlil za své nepátele o tch Vánocích jeho knz, jeho fará, páter Dostál s pízviskem Lutinov, provedl tohle: Sdružení pokrokových lidí uspoádalo v Prostjov výstavu Kupkovu. Výstava ta byla v Kolín, v Táboe a jinde a bude, doufám, ješt v jiných mstech. Známý spisovatel Kára Ben Jehuda napsal do výstavního katalogu doprovod, a ponvadž

—

kresby Kupkovy mluví

eí

jasnou,

úpln srozumi-

prost to, co malí ekl. A najednou se objevilo v klerikálním »Haná-

telnou, parafrasoval autor

ckém

Kraji«

tohle zasláno:

eské

»Panu Karlu Judovi, prof. reál k y v Prostjov. V katalogu Kupkovy výstavy píšete toto: Kupkova » Všimnme si na píklad

To

cyklu »Náboženství«.

není satira, není

zesmš-

ování. Tof holá pouhopouhá pravda. Af se jevilo v té i oné form: a v Jehovovi jako mstiteli a ukrutníku, a v Alíahovi jako pijáku krve kesanské, a v Kristu, z nhož Vatikán uinil zpo-

vdníka muených

nikdy nebylo a není náboženství lidské nic jiného, než emeslo, než obchod. Nikdy nešlo za ideály božskými, nýbrž za svtským úspchem. lidé inteligentní všichni to víme, prmrný kvintán na stední škole již vci Tato tyto pekonal v sob, ale my to tajíme.« .

.

.

My

—

14

vaše slova jsou nepravdivá a nanejvýš urážlivá pro všechny vící lidi, kterým jest náboženství citem a pesvdením plným krásy a útchy, kterým jest jediným smyslem života, ne emeslem ani obchodem. Vás viní z nepravdy tisíce a tisíce muedníku a vyznava, kteí pro víru všechny asné statky i život obtovali. Vás viní z nepravdy tisíce

vzdlaných a

vysoce

vrn

inteligentních

Vás

muž, kteí

z nepravdy básník, stavitel, jimž náboženství dalo inspiraci k dílm závratné hloubky a nadpozemské krásy. Vás viní z nepravdy tisíce knzi, kteí vynikají studiemi, namáháním, strádáním a pi tom dobroinností. Vy však jejich posvátné povolání šmahem degradujete na pouhý obchod a emeslo, urážíte je a podkopáváte dvru, kterou k nim lid má. To jest poínání

k náboženství tisíce

lnou.

viní

umlc,

vychovatele mládeže nedstojné a pohoršlivé, a podepsaný žádá Vás jménem farního duchovenstva prostjovského, abyste dal veejnosti nábožensky cítící brzo satisfakcL Karel

D o s t á 1-L u t

i

n o v,

fará

msta Prost-

jova.*

ertv

chlapík, takový Lutinov! Tisíce a tisíce tch, které muila inkvisice ve jménu náboženství, víry a Krista, tisíce vysoce vzdlaných a inteligentních lidí, kteí slovem a

písmem

že všechna náboženství nejsou tisíce a tisíce umlc, básník, stavitel, jimž vzdor a odpor proti odpoutm ducha daly inspirace k dílm závratné hloubky, nadpozemské krásy a nesmrtelnic,

prohlásili,

než emeslo a obchod,

vkým

ného vtipu, tisíce knží, biskup, arcibiskupu, kardinál a ada papež, jichž život divergentn ubíral a ubírá se od toho, co hlásají jejich ústa, tisíce a tisíce lidí ubohých a ujamených modlaením, obíraných pi ktech, svatbách a pohbech, olupovaných a ohlupovaných na procesích a poutích, tisíce a tisíce zotroených uitel, tesoucích se ped denunciacemi zelotických kooperátor osady

—

ímské

ale ne tisíce: miliony a miliony propadlé

erné

národy, tak konen jeden z nejosvícenjších papež, Lev X., jenž upímn vyznal: Mžeme být internacionále individua a

nivelisující

jak

i

vdni vlastn tomu ubohému lovku nazaretskému, že byl kdysi živ: kolik kardinál, biskup a knží bylo živo a je živo z nho a dobe živo to všechno nevadí páterovi Dostál-Lutinovu, docela ne. Nebyl rozilen, nebyl uražen, nechtl satisíakci až najednou pišel p. Kára Ben Jehuda s nkolika ádky ve výstavním katalogu! Podivné jsou cesty páterského rozhoení! Ale podívejme se na pípad tento trochu blíže. Zasláno pán páterovo neplatí ani p. Karovi Ben

—

—

—

eské

Jehudovi. ale p. Karlu Judovi, prof. k y v Prostjov. A zde je ertovo kopýtko mého Dostála! Kdybych to byl napsal já na p., jist by se ale nad profepáteík nerozilil Nebo sorem r e á ky ví, že se rozhoiti žijeme v Rakousku, v tom dobrém Rakousku, a vánek z Konopišt vští nové ímské jaro! V Rakousku, kde se smí uitel a professor sekýrovat až na krev, ale bda, šlápne-li se poslednímu kaplánkovi na kuí oko! V Rakousku, kde páter pivést do kriminálu jak protestanta, tak lovka r e á

1

mj 1

—

mže

!

mže

16

bez konfese, ba žida, nesmeknou-li ped ním, s procesím! A proto ta zetelná o »nedústojném poínání vychovatele katolické mádeže«, proto osloven ne autor Kára Ben Jehuda, ale prof. reálky p. Karel Juda! Takovéhle pípady jsou jediné, kdy pátei milují svtlo, jasnost a uritost. Kdy stoí oi k nebi a rukou ukazují k a vlád. Kdy mají najednou obavy o duše sob svené a o víru Krista Pána. Kdy cítí církev tak, jak jsem ji nedávno dei

jde-li

e

úadm

finoval:

Brány pekelné že prý

nepohubí salis bere Krista, má na kacíské huby. vc pkná, paragraf vc jistá.

Stát však jen proto paragraf

Proroctví

—

Mne vlastn

jí

.

.

cum grano

—

mj acký

Lutinov

nezklamal.

Tak jsem ho poznal, tak jsem ho popsal, maloval a zmaloval. A dnes vlastn jen konstatuji poznovu co jsem byl již ekl. Také mi bude lhoi netrkne tento nový pípad mého páteíka do husitských lebek v Cechách a do ovích el moravských tatíkú. Není tomu dávno, kdy eská veejnost justifikovala jiného denuncianta, jenž se byl to dr. uhel. Ale denunjiž nevzpamatoval ciace Dostálova je poouchlejší, protože je pomstou katolického knze. A ta je vždy studená, bezohledná a nejen nekesanská, ale víc než starotestamentární. Ne oko za oko ale budeš-li se mi posmí-

vše

to,

stejno, trkne-Ii

—

—

svou materiální existencí. nebylo to Nebo a te pijde to nejlepší rozhoení zbožné katolické duše pán Dostálovy,

vat, zaplatíš to

—

ale docela

—

obvejná mstivost mšáckého parvenu, 17

2

nafouklého obecního hodnostáe, zpychlého farisea.

ítám

náhodou prostjovský

list

a

znám pomry

tamjší. Kára Ben Jehuda má zlomyslné péro a ostrý smích, které se ani ped velebností faráskou nezastaví. A tento opovážlivec uveejoval v prostjovském list sérii feuilletonú, kde se dotýkal pátera Dostála tak, jak to eený páter rád nemá. tací sansculloti a také takové Už jsou na posvcené netýkavky. A protože se proti smíchu tžko polemisuje, pan fará ekal, jak to už katolití pátei dlají vbec. Až te, kdy se mu zdálo, že pan Kára Ben Jehuda nabhl mu ve výstavním denuncoval professora reálky p. Judu. katalogu Knžská pomsta ekává dlouho, chodí pomalu ale doká se a dojde jist.

svt

—

—

Reformní katolicismus, cyrilometodjské knž-

na

stvo, sacerdotium regále

hej, Husité, se dáte ješt chytit?! Brnnský »Hlas« navázal na zasláno pán Dostálovo celý úvodník. Proti pokrokové propagand,

proti

nejmladšímu

professorskému,

dorostu

proti

stedoškolským extensím, a napomíná ku konci: Discite, moniti!

A ve vídeských listech jsou zase telegramy, že prý hrozí »Los von Rom« hnutí, a že prý »páter Dostál-Lutinov, jenž hrál vynikající roli v afée Kohnov« stará hra se opakuje. Tohle slovo Rom« má patrn místm povolaným

»Los von

jménem

prof. Judy pavouk pede svou síf po svém zpsobu a cyrilometodjský páter také po svém. U pavouka je pohnutkou sacra fames, dojít

k

s

.

.

.

Inu,

u pátera je to výsledek smílivého, vše odpouštjícího a vše láskou objímajícího uení Krista Pána.

15

Ostatn abych páterovi Dostálovi nekivdil: kdyby nebylo bývalo Krista Pána, nebylo by nyní prostjovské fary; hájí-li tedy páter Dostál Krista Pána, hájí prostjovskou faru, což lovk mže uznat, ví-li, že prostjovská fara vynáší roních i

12.000 korun.

Cas,

14.

ledna 1906.

NEJNOVJŠÍ OSTUDA. 8.

Stala se tentokráte na pražské radnici dne ledna léta tohoto. O cenu z nadace zemelého

mšana

Jana Novotného, vypsanou na nejlepší celoveerní dramatickou práci ze života eského, ucházelo se jedenáct her. Patres conscripti z pražského rathouzu, kteí mají o cen rozhodovati, uinili po bedlivé úvaze o svých vlastnostech, úsudcích a literární kompetenci svojí to, co se dlá všude jinde: požádali znalce o dobrozdání. Pánové Vrchlický, Jar. Kvapil a editel B. Frida

peetli tch

Cop

a doporuili otcm pí. VikovéKuntické jako jedinou ceny hodnou práci. Ale v otcích msta už patrn uzrál jiný plán. Požádali znovu eené pány o dobrozdání s navržením terna. Taková terna jsou zamilovaným koníkem pražské radnice. je vypsán konkurs na místo

jedenáct

kus

A

jakékoliv, musí

vždy

býti navrženo terno.

A

oby-

ejn

dostane místo ten, kdo bývá v ternu na míst posledním, njaké dcko protekce, njaký synovec, njaké X a nedostalo-li se do terna, dostane se pece jen k cíli. Bývá z toho roztrpení, noticky

—

19*

v novinách, interpelace v sezení obecního sboru, ale taková ostudika brzy utichne, protože se nkde zatím vynoí ostuda nová a vtší, k níž eský nucen »obrátiti svj zetel« a pozorovat rada tedy požádala ony ti literáty o terno. Ale milí literáti odpovdli znovu, že se terno stlouci nedá, a že jediný Cop je hoden ceny Naež otcové, shromáždní pod pedsednictvím p. dra Groše, udlili cenu v obnosu 690 K p. Ceetkovi za veselohru A d a m t a Ostuda, poádná ostuda, která by mohla mít nadji na nesmrtelnost, kdyby inu, kdyby za njaký den nepišla ostuda nová, snad ješt vtší, která starou ostudu poze a shladí se svta eští literáti pocítili nyní surový políek otylých radniních pracek dkladn. Vrchlický a Kvapil protestovali rozhorleným zaslaném, Klub ena ských dramatik se pipojil. Nevím, bude-li dále jasno eským spisovatelm, za je vlastn caput regni Bohemiae považuje. Zkušeností však už mají víc než dosti. estné mšanství echa a Vrchlického v roce 1893, kdy oba básníci byli beztaktností shromáždných otc pinuceni toto »vyznamenání« jim vrátiti, debata o Rukopisu královédvorském, zanedbávaném prý na vyšší díví škole pražské, rzné slavnosti poádané naším hlavním mstem, k nimž je spisovatel zván jako dost nepohodlná, ale nutná garnitura a konen tato porota slepci by musili vidti a cítiti svj údl a postavení své v této spolenosti radniních paš jak dlouho však potrvá rozhorlení našich autor, neví se ovšem

národ ji.

je

Mstská

.

.

—

i

.

.

—

.

.

i

—

—

.

20

.

Praesidium mstské rady uznalo, že nutno dáti »vysvtlení«, a uvedlo adu dvod, pro vlastn dostal cenu nadjný pan eetka. Kus pán eetbyl dvakráte zadán Nár. divadlu a dvakráte vrácen. Náš píští Shakespeare! Autorka Copu však nelenila a posvítila na tyto dvody. A milé dvody se lekly a rozsypaly se v prach. Ale jedna zajímavá reminiscence z odpovdi pí. Vikové-Kuntické stojí za pibití. V roce 1898 rokovala mstská rada podobn, má-li dáti po výroku poroty cenu

kv

Neznámé pevnin jeden z

otc

—

prohlásil, že

téže

nmí

spisovatelky.

A

tu

dostati cenu »ženská

sukn«! Byl to graduovaný lovk, ozdoba pražské radnice, dr. Holubovský. Zde je máte! Co je takovému nafouklému buržoovi, jenž se dává titulovat po ulici, v hospod, na tramwayi a od svého domovníka »pane rado«, co je mu literatura, spisovatel, ženská otázka! Botu si dá udlat od ševe tak, jak chce on, a má-li hlasovat o cen na divadelní kus, hlasuje tak, jak chce on anebo jak si to vyžádal njaký pan dr. Holubovský! Bude-li se píšt hlasovat o njakém pachtu, který má obec zadat, bude za to zas pan dr. Holubovský hlasovat s ním. Pravda, jaké ohledy na »ženskou sukni«? Kdo ekne panu radovi, že není ádný lovk, tomu povsí pan rada žalobu na krk, kdo mu ekne, že není vlastenec, tomu plivne pan rada do oí. Nebo on souhlase vždy písn s desaterem, neublíží ani kueti, a

když pi koncert zanou hrát »Kde domov mj«, si rozbít tleskáním své masité dlan, a když

mže

21

zanotují »Marseillaisu«, vstane pohnut, jako kdysi

ruský car Alexander

III.

Jsme vysplým národem? Jsme

zralí k svorozhodování o svém bytí? Ne, ne, tisíckrát ne. Podívejte se kamkoli, na všem, co leží v našich rukou a v naší vli, zdá se ležeti kletba. Zemský výbor, Akademie, pražská radnice, brnnská technika, naše obce, naše záložny, naše divadlo všude bda a bída! Zotroení uitelové mi stokrát ekli: Nic nás nezachrání, než centralisace. Nebožtík Eim vzdychával: Dát nám poli-

bod? K samospráv? K

—

—

tickou svobodu to bys koukal, jaké otroctví si uvázali na krk sami! Nebožtík Kaizl povídal: Co chcete? 2ijeme pod sekvestrací Vídn a dkujeme pánu bohu za to; dá-li nám volnost, budeme zrovna tak hotovi, jako naši staí páni

bychom

v roce

1620.

Jsou chvíle, kdy lovk cítí hokou pravdu takového pessimismu. Vlastenectví pokrok národní boj emancipace ... eh, jako osvta hloupé modly civí tyto pojmy na lovka z reality dn dnešních! Sházel by je nejradji s pustým vý.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

smchem s podstavc a rozšlapal by je nejradji, když mu žijí v duši. Neví jim, protože vidí, i

že v nich není života. Nedoufá

v n, protože

žijí

pouze v tlachavých hubách A jak má vit takový eský spisovatel vbec ješt ve své povolání a své národní poslání? On, který nese duši národa v duši svojí a vidí, že ty prázdné makovice, které národ vytyuje na špiky svých vží, neuznávají v nic jiného, než takového píšícího tvora, ševe jistého druhu, jemuž .

.

nm

se vrátí pár bot,

22

když se velmožnému radninímu

pašovi zdá, že mu bude tlait kuí oko? Jakou je pro eského spisovatele býti nárožním kamenem budovy národní, když každý pes z ulice si dovolí zdvihnouti nad ním svou zadní nožku? Tato prohnilá bezzásadná vrstva buržoasní spolenosti je zralá k pádu. Vyžila se, aniž by byla vykonala svou úlohu. Sloupy, které ji držely, jsou rozežrány. Není v ní smyslu pro opravdovou est vlastní, est jiných a est národa. Má jen formální pojem osobní cti, aby se na ni nemohlo s paragrafy trestního zákonníka. Má náboženství, ale z toho náboženství jí zmizel bh. Ví, co je to vlast, ale tento pojem jí zstal abstraktem, a ona se nikdy nesnažila poznat tlo a duši jeho. Její spoleenské styky jsou živeny a udržovány zájmem skandalosním klep. Jejím jediným argumentem a dvodem jsou peníze. Jejím pesvdením to, co jí ekne její žurnál pi ranní káv Opotebovala se v národním život, aniž by byla sloužila. Vrstva role, která ležela úhorem a je plna plevele. Musí pijít pluh, zarýt hluboko v zemi, obrátit ji a pivést jiné vrstvy k slunenímu svtlu. ale poVrstvy erné, hrubé, plné kamení snad ctivou, plodnou prs. Jak v Praze, tak všude jinde. Nejvyšší as, máme-li vbec mít njaké právo k národnímu životu Sny, snní Kam jsem to až zašel? Vždyf Vždy taková eská ostuda netrvá dlouho záhy pijde jiná, vtší, která ji poze. A ta nová dá lovku píležitost dívati se na tu naši eskou mizérii zas pod jiným zorným úhlem Tedy jen maliko a trochu trplivosti Cas, 21. ledna 1906. 23 slastí

.

.

—

—

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

O VELKÝCH

VCECH

A MALÝCH LIDECH. 24.

ledna 1906.

Ped štdrým veerem

v rodin. Otec pichází dom. Sotva vrznou venku dvée, nastane v pokoji shon, let, úprk, schovávání všelijakých vcí, a než hlava rodiny vejde do pokoje, sedí již dcera matka s pracn vynuceným klidem u stolu. Jedna chystá mu totiž pod štdroveerní stromek vlastnoruní výšivky k domácím stevícm, druhá hotoví pantoflíek pro hodinky obé musí zstati tajemstvím, aby otec byl pekvapen. Ale milý otec ví již z pedešlých let, že to budou zase stevíce, které se dosud nikdy nepovedly, a zase pantoflíek, kterého se dosud vždy pod njakou lichotivou záminkou dovedl zbýti; ví

i

—

ševe knihae mohl poíditi slušné boty do ale mlí, protože chce, aby tajemství zstalo tajemstvím a pekvapení pekvapením Dobrému eskému národu pipravují ve Vídni nového ministra. Národ to ví, ale usmívá se, jako by nevdl. Aby se neporušilo tajemství. Nebo takový ministr je tuze vzácný a drahý dárek, dobrý národ jich dostal už nkolik a vždy to draze zaplatil. Výkonný výbor mladoeské strany krí rameny, že nelze íci ... že možná, že ano a možná, že ne Národní Listy augurují tak, aby mohly íci jednou: stalo se, jak jsme ekaly obmyslná Víde nám nastražila vjiku, ped kterou jsme také, že zaplatí všelijakou tu vlnu,

by si za zimního neasu tak, že

.

.

.

.

.

varovaly... anebo: poctivý vstril svou šíj do chomoutu 24

i

to

—

eský

pán

vlastenec ne-

Qautschova

.

.

i konen: zastupuje

zájmy našeho národa v rad koruny neoblomný eský lovk pan

nyní

.

.

.,

Kramá

pijal redaktora »Zeitu«, té »Zeit«, jež je nyní Achillovi eského klubu až tuze blízkou, dr.

ho, on že portefeuille nikdy

nepijme, pojednou padne a pak prý se »portýr ministerského paláce za takovou padlou veliinou opovržliv dívá«, ostatn že prý také nieho neví; a pan dr. Pacák, vždy mnohomluvný, povídavý a otevený Pacák, jezdí jen mezi Vídní a Kutnou Horou a mlí jak ryba Aby bylo tajemství zachováno a pekvapení na Ježíška pedem neprozrazeno. Ale eský národ ví .« už a eká trpliv »nové bakory a

ujistil

nvadž takový

ministr

pec

i

.

.

.

.

Dr. Bedich Pacák bude tedy Excellenci ... Za mladosti radostné peložil knihu Machiavelliho: Kníže. V roce 1868 byl c. k. vrchním soudem odsouzen pro velezrádu do tžkého žaláe na deset rok, kterýžto rozsudek byl mu výnosem nejvyššího soudního dvoru na pt let To bylo v roce 1868, kdy byly rozpouštny spolky, zavíráni redaktoi, pokutovány listy slovem: sekýrován kde kdo Skoro tak, jako dnes ... A dnes je dr. Pacák Excellenci a bude se moci na to vše dívat a míti ten píjemný pocit, jaký asi tehdy mli páni Potom byl dr. Pacák mladoHerbst a Qiskra Mluvil o státním právu, eským poslancem o oposici, o právech národa, o síle eského lidu, nkdy podaen, jindy o neoblomné jeho pátei dobe jako ostatní jeho kolegové. Když pišel hr. Badeni, rozvinul dr. Pacák horlivou in-

zmnn .

.

.

—

.

.

.

.

.

.

.

mén

—

.

.

—

25

nost pi jednání o jazykových naízeních. A kdyby byl tehdy osvojil zásady Machiavelliho, jejž byl kdysi peložil, mohl ušetit hr. Badenimu mnohou trpkou chvíli, docela snad i nmeckou obstrukci a sob zachovati jeho píze. Hovorný dr. Pacák vypovdl tehdy obšírn a dkladn, jak dlal si

s

Badenim ona jazyková naízení

Nmcm,

— akoli

hr.

Ba-

a vydal o své újm, bez pedchozího vdomí eských poslanc!!! Dr. Pacák v potu tvái zoufale se potom namáhal namluvit svtu, že vlastn o naízeních deni dal prohlásit

že

je

složil

—

nevdl

nic, pranic, ani slova, ani tuchy ale bylo pozd. Nmci cítili, že jsou napáleni, zaali obstruovat, a hr. Badeni považoval ubohého Pacáka za zhoubce svého státnického poslání. A potom vedl Pacák politiku klubu na rad Vedl ji tak, jak chtl zprvu dr. Kaizl íšské a po jeho smrti dr. Kramá, z nichž prvý dovedl vdci klubu vsugerovati, co chtl, a druhý, ponvadž imponoval mu vzdláním, rozhledem a styky s mocnými tohoto svta, dovedl jej pemluviti Nejpolititjší hlava eského klubu dr. Stránský .

.

.

.

neml

tém

vlivu

pozd

žádného a ustoupil moude,

.

a

místa druhého pedsedy A te bude dr. Pacák ministrem. Po Kaizlovi a Rezkovi, naroubovaných realistických snítkách na mladoeskou planou hruši, po Randovi, jenž ukázal celou politickou senilitu staroešství v aktivní politice pichází dr. Pacák, první istotrochu

s

.

.

—

krevný Mladoech! *

A

zase se bude opakovati nechutná komedie:

ministr, jenž jako poslanec protestoval proti

26

ústav

státoprávním ohrazením, složí písahu v ruce císaovy, že chce a bude zachovávati ústavu a hájiti jí! Zase jeden jazyk eského lovka bude rozštpen!

Nebylo by

již

aby mlado-

opravdu na ase,

strana zmnila firmu? Aby prohlásila veejn to, co jí leží v duši a v srdci? 2e je stranou opravdu konservativní, stát zachovávající, že stojí ústavy, která se vžila a že chce pracovati na

eská

pd

v daných okolnostech?

Pak by

však

jí

nesmlo

stait podružn místo ministra-krajana, pak by se musil najít klí pro všechna ministerstva a v každém by musilo být tolik a tolik hofrátú, tolik a tolik sekních šéf a musilo by se analogicky obsadit tolik a tolik míst až k poslední šarži dol a místa ta by musila za všech okolností býti zadávána jen echm. Ministr-krajan je zde dnes a zítra jde, ale správa zstává. A ne zákony a naízení, ale provádní jejich je všechno. A ti lidé v ministerstvech národu, musili by cítit zodpovdnost svou z nhož pošli a jemuž mají a musejí sloužiti; musili by býti pedními strážemi tábora a v prvé vydržeti útoky a hotovi býti ke všem obtem. Takovou organisaci by mladoeská strana musila provésti se zrnnou své firmy.

vi

ad

A musila by si vyvolati silnou oposiní stranu ve vlastním národ. Musila by jí být vdná za každý útok na sebe a musila by umt zfruktifikovati takový útok ve Vídni. Musila by dovést to, co udlal onen majitel zvince ve lví kleci na Oberlánderov obrázku, kde skáou a vou hladové šelmy, a k míži pichází exekutor, klidn: Prosím, rate jen do vnit!

íci

—

mu

totiž

21

—

Ne svorností tou jsme doposud všecko ale takovým bojem doma, jenž koncentrovaným útokem proti nepíteli

—

prohráli je

—

potom

a tím nejsou Nmci, ale Víde, jen Víde a všecko, co dá se nco vyzískat! s ní souvisí

—

P. S.

A ostatn toho mladoeského ministra pece mít nebudem. Parlamentní komise klubu rozhodla, že jsou jisté požadavky, které pan Qautsch vyplniti musí, jako druhá universita a vnitní úední a potom teprv že mu dají svého muže za ministra. tedy pokrok! tedy svítá i v hlavách nejtmavších! Rady a výstrahy mladých stran eských nebyly tedy marný. Otcové uvili synm a jednali rozumn není-li to ovšem takový trik pro bláhové volistvo pi píštích volbách, v nichž se zase otcové vyznají pece lip než dti Ubohý dr. Pacák! Ubohá paní Pacáková! A co je ostatn s »neochvjnou vírou« pana dra Kramáe v barona Gautsche? Drží ješt? Ostatn, upímní: celý ten trik pro píští volby byl vehrán Mladoechm do rukou Nmci. Nmci uinili Derschattovi nemožným vstoupení do ministerstva a aby se zdálo, že Mladpeši jsou vítzi a národními hrdiny vytáhly se zrezavlé požadavky druhé university a vnitní úední ei, a potom se troubilo do ech: My ekli: ne! A tak je partaj aspo pojištna pro píští volby.

e—

Konen

Konen

—

.

.

.

.

bume

.

—

—

*

28

.

Od malých diný krok

—

k jiným

lidí je

udlejme

malým

lidem jen

je-

ten krok.

takového, ve nám K. Dostál-Lutinov jsme ješt nemli. Celakovský? Ten ješt proti nmu byl v tísních pílišných. Jediný K- J.

»Nco

—

roste,

Erben

jest

mu podobným.

Marie Kavánová v knize Naši svým nákladem inu K. Dostál-Lutinov. »Nco takového« jsme opravdu nemli. Kampak Celakovský takový hlupák, aby pil aj! Pravda, ale si. Kavánová mla své tvrzení

Tak napsala

básníci,

již

si.

—

vydal

—

doložit trochu

mohu

a

rozšíit

ponkud. Což

—

po-

jí.

Celakovský byl zbaven profesury na denunVáclava Hanky; aby vyhovl si. Kavánov v komparaci, pivedl páter Lutinov ve svou biociaci

—

také denunciaci, jenže to trochu obrátil prof. Judu. A Erbena také pikryje jak už svého páteíka znám. Pokus už udlal: Erben napsal Kytici, Dostál-Lutinov Sedmikrásky a nestaí-li národu to, napíše Blatouchy. Nedá se acký Lutinov! Ostatn pedil je už v Celakovský byl opravdu v tísních pílišných, kdežto náš Lutinov už je faráem; Erben zstal po celý život jen archiváem msta Prahy náš Dostál však svou kariéru ješt neukonil pro by nemohl dostat na p. fialový límec, pro ne naposled biskupskou epici, pro ne titul »Vaše Milosti« ? Duch pátera Váceslava Štulce vznáší se až píliš zeteln nad touto hlavou, jejíž schopnosti tak nápadn ve všem pipomínají nebožtíka vyšehradského probošta

grafii

denuncoval sám

ním —

mj nem:

—

— —

.

.

.

29

Ale

obrame

list

vrame

a

se z metafysických

kraj aspo na skok ješt k reelnímu prostjovskému farái Jedenkrát, vzpomínám si, ml geniální nápad. Peložil z Danta zaátek Božské komedie, rýmoval .

.

zrovna tak jako Dante, našel totiž stejn znjící slova eská, jak je má Dante ve vlaštin. Na p. má-li Božská komedie rým »vita«, tvrdí Dostál a provádí v praxi, že v

eštin má

být

»skytá«

mj

i

»škytá«, rýmuje-li Dante »puppa«, našel páter slovo »cupá« i »župa«, nebo dokonce »Opa« a když udlal pokus, prohlásil, že by takhle »peložil« celou báse Danteovu, kdyby »prostedky«, za nevím jaký as. Akademie ovšem mlela, Svatobor se neozval a tak se Danteovi tehdy nic nestalo ale te strach Tehdy byl páter Dostál hubeným a skuícím

—

ml

—

mám

velebníkem ... ským faráem

—

ale

te

.

je

krat prostjovských protepává

A

tu

.

zazobaným prostjovubohý Dante!

oh, Dante, Dante,

Jak odvrátiti neštstí? Spoléhám už jen na ilý

A

.

—

list

sociálních

ten jediný

kutnu jeho, aby

mže

nemla

demo-

pomoci! pokoje a

zamstnává nehoráznou pravici jeho vším možným dráždním a znepokojováním, aby

klidu!

nepsala nic jiného, než bohapusté lokálky v Hanáckém Kraji! biuje mozek jeho svým vtipem a nutí ho skládati vty holé a pozdji rozvinuté! Nebo je slušno, aby konen klid a pokoj prach básníka v Ravenn a byl chránn ped lidskou nehorázností a páterskou hlupotou!

A

i

ml

Ca 30

s,

28. ledna 1906.

MOJE LISTÁRNA. I.

Paní B

.

.

.

Komu

zadati Národní divadlo?

i

Kvapil? Obchod abych »se vyjádil« Stech

.

Drahá

.

i umní? A

bohové nám

paní,

pejete

si,

.

spletli

pojmy:

politikové deklamují, naši obchodníci sedí

naši

doma a

»Máj« naobchodují. Listy« Hynkovy, rozvíil upomínku na »Prahu« p. Paseky z Karlina a náklad jeho zaplašuje tesknní našeho bodrého lidu básní Nirvánu, naši

hradil

literáti

nám úpln »Zábavné

po výrobcích p. Karla Trachty. K tomu všemu ml pan Stech patronaci našich pedních literát Pro mu tedy nesvit Národní divadlo? Uvidíme aspo nco, co tu ješt nebylo Když se eský lovk nkam dere, nedá pokoje, dokud nedosáhne špiky. Pusme ho tam, ím dív, tím lépe. Etabluje dobrá; bude národ spokojen, se obchod nebo ten milý eský lovk spadne a srazí vaz nadobro a potom také dobrá. Výchovného úkolu národního dnes divadlo nemá vbec, ten leží už dávno na bedrách žurnalistiky, a u nás jen té drob.

.

i

.

—

.

.

bu

—

—

a úkol umlecký? žurnalistiky oposiní Chachacha! Hrajte Hamleta tm rozšafným dámám, které si pi šílení Ofelie sdlují, že se jim pipálila bábovka, že jim krejí špatn stihl žaket, a tm ackým mužm, kteí pi monologu krále Clauné

dia

vzpomínají na podaenou »koninu« z divadla

Obecenstvo nám chybí, duše, náboženskou potebou, lidé, sestáducha a než tch vající nejen z íla, ale bude, mže se Národní divadlo klidn zadati p. Štesmíchovského jimž

je

.

.

.

umní

i

31

U

dnešního publika udlá jist dobrý obpijde na mizinu, karlínské Varieté budou musit zavít a moji zpvákové od Buck spláou nad nehoráznou konkurencí

chovi

chod

...

— ale Švanda

.

.

*

lovk

Literární pítel. se vyvíjí a spisovatel také. A mní-li názor svj na osoby a innost jiných, není tím ješt nekonsekventní. Konsekventním v tom smyslu je devo nebo kámen. Já škrtl v druhých vydáních svých knih už mnohou dedikaci, protože jsem ve své duši byl hotov s tím a oním jménem... Jirásek? Ano, psal jsem o nadšen. Ale stejn oteven dopluji dnes

nm

jeho portrét.

Škoda, že svj hnv a rozhoení vybil v Zižku a v to drama nové! Dlal mravokárce do minula pak se ovšem ruka nepohnula, pak se ovšem nehnou ani rety v porotách a v Akademii, v Svatoboru a kde vylijí korunky se. Tiše zírá, mlí, když tam chodí drzou chzí vlí péra pytláci a pašerové na podpory, ceny, na monety.

—

K pohádce

— 32

o

ervené

Konfiskováno.

karkulce:

—

Literát. Pette si knihu znlek Stanislava Zimy Rhapsodie. Byl bych s chutí o ní napsal nco, ale neblahý ten autor vnoval tu knihu

—

mn,

a,

jak znáte naše

pomry

a naši veejnost, vy-

mi tím péro z ruky. Nemohu íst básn, ale jsem peetl již nkolikrát a která leží stále ješt na mém stole, protože se k ní vracím zas a zas tte ji tedy, pemýšlejte o každém slovu, ani jedno slovo tam není zbytené. razil

to je jednou kniha, kterou

.

Naši klassici. nkterý

lety: »ohlásí-li

jaký

nám

leží

na

—

.

Prorokoval jsem to

ped

z našich nakladatel podnik,

srdci, kritické

vydání našich

star-

autor dožijeme se toho, že nebudeme je mít v jednom vydání, ale ve tech« a vida, všeších

—

cko se lovku vyplní, zstane-li živ. Laichter zaal vydávati naše staré pány tak, jak lovk kdy o tom snil v slušné úprav, pkném tisku a v definitivní kritické revisi a najednou p. B. Koí oznamuje, že je bude vydávat také. Také v slušné úprav, s pkným tiskem a kriticky revidované vru, naši nakladatelé jsou prapodivní tvorové! Deset rok do nich lovk mluví, než se jeden ozve, ozve-li se však jeden, ozve se hned po druhý a tetí, jako kohouti po vesnických dvorcích. Jsou podniky, kde zdravá konkurence je v zájmu veejnosti žádoucí ale, myslím, že starší eská literatura není jedním z nich. Až na nkolik málo výjimek není živná a živá a nakladatel její je odkázán jen na knihovny školní, bibliofily a literární nadšence což nemohla by podnikavá firma

—

—

nm

—

—

33»

B.

Koího uplatniti svou energii v jiných oborech, eská chudoba pímo zoufale kií: djiny

kde naše kulturní,

djiny

grafiích,

sbírka

umní jak souborn, tak v monopeklad klassik eckých a ím-

—

Dán a Skandinávc ah, by mohl vypoítávat a výet by poítáním

ských, díla moderních

lovk

jen rostl a rostl

.

.

Slena R. Pro nevynikly dosud ženy v oboru hudební skladby? Znám-li njaké autorky oper, symfonií, písní? A pro v malíství jest žena jenom pastorkem? i

Ano, drahá sleno, skuten. I já se marn dosud ptal: pro? Ale odpovdi vám dáti nemohu Snad prof. Hostinský, snad dr. Branberger by se .

Mn

mohli o tom rozhovoiti. je tato absolutní negace ženského já, zvlášt v komposicích hudebních, záhadou již ode dávna. V malíství je pece nkolik pozoruhodných zjev ale v hudb?... Rád bych uspoádal anketu o této otázce, kdyby mi nebyly všecky ankety tak z duše protivné Doufejme však, že se pihlásí nkdo, kdo osvtlí vás mne. Prosím za to.

—

.

.

i

Státoprávní k. klerikalismus v

každém

Nenávidím církevnictví a tvaru.

I

v

politickém.

Vy-

jsme šastn hlavu z chomoutu ímského, nevlezeme do chomoutu svatováclavského. Církev jako církev a ta naše státoprávní nezadá v niem táhli

—

té

34

ímské

.

.

m

Zajímají

sic

imperátorové starého pohan-

ského

íma,

eské

krále a jejich štítonoše

ale

nedovedu se rozehát pro budoucí

—

tu

Samostatnost,

pane.

Až místo

lovk«

—

Cas,

»státní

potom 11.

se

právo« padne heslo »volný setkáme v jednom šiku.

února 1906.

II.

Moravan. Mýlíte se. Ani ruka se nepohne. docela už já nedám k akci Vámi proponované popudu. Nebo aféra prof. Holého má s aférou prof. Judy tak málo spoleného jako erná noc se slunením dnem. Jako básník je p. Holý ubohou obtí špatn pochopeného rádobygeniálnictví a z valné ásti má jej na svdomí nekritický hymnista p. Voborník, jenž už z tak mnohého eského komára udlal skuteného velblouda v lesích pibyla pak k nehoráznosti a humpoláctví surovost. V tom ohledu tedy patí soud nad verši jeho pouze kritice. Jsou-li neb nejsou-li jeho verše moráln závadné, o tom rozhodují orgány státní. V žádném pípad tedy není do Kniha p. inspektorovi Jarolímkovi pranic. konfiskována nebyla, je tedy v ohledu morálním nezávadná a p. inspektor Jarolímek pekroil hezky daleko meze své pravomoci, zavádí-li disciplinární A

;

Adamovských

Adamovských

les

vyšetování s profesorem Holým. A na obranu volnosti a svobody v mezích zákona jsou paragrafy, snad p. Holý jako každý jiný svéprávný a dan platící

oban mže

se

smle

o

n opíti. Má-li totiž jen

35*

a odvahy v praxi, jak je té chrabrosti dosud projevoval theoreticky v básních, mže hnát svého inspektora ped soud a provést svou pi rozhodnutí nejve všech instancích, až vynutí vyššího íšského soudu. A to musí vypadnouti zev jeho prospch, nebo zákon mluví zde

desetinu

i

eí

telnou.

Proto se tedy nebudeme rozilovati a nerozpi soudu to p. prof. Holý ilujte se také Vy vyhraje, knihu zabije kritika, a tak budou spoko-

—

jeni p.

A

Holý,

p.

Jarolímek a

Vy

také.

zmaže p. Holý svého inspektora jako literáta, p. Jarolímek napsal njakou uebnici o mictví a rýsování, a p. Holý je lovk od rány a dovede ukázat, že rozumí, když nerozumí nejde-li to cestou soudní, af

i

.

.

Do Prostjova. Není Vám pomoci. Dr. Perek vzdor všemu udlá svou kariéru. Jistý pozorovatel tvrdí, že v Rakousku je potebí jen tí vcí, aby se lovk dostal ku pedu: železná kasa, železná koruna a železné elo p. dr. Perek má nyní tuto trojici úplnou a s druhou trojicí, totiž s temi ppp, pánbh, páter, policajt, žije na dobré noze ten muž svou kariéru udlá!

—

—

Pan mnohem A proto 36

d r. H. Nervy národa, milý pane, jsou choulostivjší než nervy jednotlivcovy. nutno jednati v každém pípad co nej-

opatrnji. Že se rozechvly nad pípadem mstivé denunciace Dostálovy, bylo úpln v poádku. V takových kardinálních pípadech musí se rozechvít a bda národu, zstanou-li v podobném momentu jednou tupý a bez citu. Proto se musí jednat

opatrn. Poslanec erný byl zvolen jako uitel po tetí do okresní školní rady, a místodržitel hr. Coudenhove po tetí tuto volbu odmítl a nepotvrdil. Tentokrát tedy aféra, kde je stíhán uitel za poslance. Tedy aféra v prvé pouze politická. Zde mli promluvit poslanci. A hezky hlasit. Strana, k níž se posl. erný ítá, má nkolik zástupc v parlament co udlali? Njakou bezvýznamnou interpelaci, která se bu nkdy zodpoví nebo nezodpoví. Strana mladoeská, jejíž zatracenou povin-

ad

—

ností bylo pijati pípad posl. erného za pípad svj a promluviti s p. Gautschem, jenž je šéfem Coudenhovovým, slovo rázné a rozhodné mlela jak zaezána patrn proto, že je »národní« a »svobodomyslná«. Byly asy, kdy se jednalo o podobný pípad byl to prof. Spini a kdy strana mladoeská mluvila s Gautschem, práv s tímto Gautschem o pi Spiniov a pijala ji

—

— —

—

ale to byly panenské doby strany, za svou kdy se ješt nehofrátilo, protože nebylo na nic nadje Pozdji také zesnulý Heman Janda nebyl potvrzen císaem za pedsedu eského odboru .

.

.

e,

zemdlské rady pro svou první radikální kterou, chudák, sice mluvil, ale sám nedlal a tenkrát také ješt dovedla strana najíti prsní ale i to už je tony a zahráti bandurskou dávno a dávno Heman se polepšil, dával si

—

— —

.

.

.

37

ei

jinde, byl potvrzen za pedsedu železné koruny se mu dostalo Tedy: ne eská veejnost, ale eští poslanci mli mluviti, mohli mluviti a byli by musili mluinu, práv eští poslanci. viti, kdyby to nebyli Když Lueger »massregloval« poslance - uitele Seitze, dovedli sociální demokraté záležitost tu vnésti do parlamentu a zatopili Luegrovi, jak ná-

pozdji dlati a

konen

i

.

.

—

leží

—

eští

které z

Jak

lidé

to

tch dvou

íkám vždy:

nedovedou, anebo neumjí

—

tžko rozhodnout. Mladoechy už jednou ke

zel je menší,

poslat

všem ertm! Národ

ztratil

s

nimi patnáct

rok

smysl pro est, dvru v své síly, víru pijde cokoli a kdokoli v boj vbec o nic už nemže být ten lid pipraven! života,

K

—a

pohádce

—

o

ervené

karkulce.

Pro

—

Dnes tedy

se

Tento odstavec nám minule konfiskovali.

dotyný

pán, jenž konfiskoval. chci mít na pozoru. ví jen

vojáky s

bodáky

pleticha

popíchá

prosím vás, pimyslete si k tmto nejhorší bude pak správné.

rýmm

cokoli.

To

Z íšské rady. Milý pane, Sternberg není bez vtipu. Jeho ei oplývají sice humorem více doklad než mimovolným, ale mohu vám uvésti i

38

pímého

a dobrého vtipu. Na dvorním plesu pešlapoval náš dr. Pacák a stále se tísnil ku pedu ekaje, až bude císaem osloven. Sternberg uhádl asi duševní náladu vdce eského klubu, pitoil se k a neopustil ho, dokud císa neopustil ples. Tof se ví, že dr. Pacák se nedokal toho,

—

nmu

na co ekal Sternberg má totiž zvláštní kavalírské pojmy: v parlament mluví takové a takové vci o císai, jeho generálech atd. a když císa dává ples jde tam, jako by se nechumelilo .

.

.

—

.

Nehodu dra Pacáka zaznamenaly vídeské a sdluji

zmže Pa

i

Vám ji na doklad, že Sternberg se na dobrý vtip.

.

listy

nkdy

si slibuji mnoho od žaloby Masaryka. Bude to monstreproces, jehož úinek bude dalekosáhlý. Bojím se jen, že »nesmrtelná mazanost pop« vezme v poslední chvíli žalobu zpt. Ale nepomže si: dvojsený me, jejž vzala do ruky, poeže ji. Nasbíraný materiál vyjde na svtlo v každém pípad. Bude to jedna z rozhodných bitev s erným ímem a musí být vyhrána. Emancipace ducha pedchází vždy a podmiuje vždy svobodu politickou. V tomto bod jsou stejn slepí jak naši Mladoeši, tak naši

n P.

katechet na

Také

já

prof.

radikálové, tak naši státoprávníci. O zástupci žalujících katechet,

p. dru Nejedlém ryt. z Vysoké, nevím mnoho. Za dn dávné mladosti pstoval též literaturu, psal kritiky a vydal knihu básní: Zlaté laury. Kniha ta mla zvláštní tendenci, jíž tenkrát nedosáhla. Byla pipsána »Památce nešastného hrdiny mexického císae Max-

39

popisovala jeho život a vnována byla »Bratru císaského hrdiny J. V. Františku Josefovi I., císai rakouskému, králi eskému, Apoštolmiliana«,

skému

králi

uherskému

v tak zvaném

atd.«, jak to

O

tch je tžko rozhodnouti, která z nich je nejhorší To tedy vím o p. dru Nejedlém, potom, že je z Brandýsa n. L. a konen že žaluje nyní jménem tch katechet. Cas, 18. února 1906. velkém

titulu

íst možno

...

básních

.

.

Dodatek. K

*

nedlní

21. února. dali

(Pv.

dnes k

konfiskaci zpr.) Posl.

správci

interpelaci tohoto

»Casu«.

Hýbeš

V

Vídn,

spravenosti

ministerstva

znní:

Z

a soudr. po-

ísle »Casu« z

18. února obsaženo bylo v besídce toto místo: karkulce: »K pohádce o Starý hospodá by povolil, ml by rád pokoj za každou cenu, ale mladý nechce, že prý by nemohl potom pevzíti takové hospodáství. A tak žene starého k odmítavým odpovdem a hrozivým prostedkm, které jsou jen malou ukázkou toho, jak on, mladý, chce postupovat, až hospodáství pevezme. Mladý je ostatn dost netrpliv, výroky "bergovy ukazují jeho náladu; *berg je totiž od-

ervené

daným jeho panošem Rozumné je, starat .

.

se o svj vlastní dm, zkáza celé vesnici. Pipravit se na všecko, neoddávat se neinnosti, nespoléhat se na starostu a radní tolikrát se dali napáliti a sami dovedli napálit pouze nás experimentovat se smí všude .« jinde, jen ne na takových posicích

hrozí-li

—

—

.

40

.

Toto místo bylo pražským c. k. návladnictvím skonfiskováno, a podepsaní se proto tážou: Zda Jeho excellenci správci ministerstva spravedlnosti je taková konfiskaní praxe známa a ne-li, co hodlá uinit,

aby takovým

pehmatm

pražského

uinna pítrž ?« — C. k. ský jako tiskový soud v Praze návladnictví byla

c.

k.

z e

m-

zaslal

nám

potvrzení konfiskace od slov »starý hospodá« až »takových posicích«, kterou schválil z tchto dvod: »Místo shora naznaené porušuje úctu k císai a lenu císaského domu, arcivévodovi Františku Ferdinandu d'Este.«

as,

22.

února 1906.

III.

Státoprávní k. Dkuji vám

za vystiženou

lokálku ze Samostatnosti z 21. února

jsem

ji

Pan

již

den

dr.

ped

—

ale

etl

kosem

nej-

tím.

Antonín Hajn.

je

dojista

ze všech tch kos, kteí se prof. Masa»vybrati« nedali. ekl jsem již jednou, že všichni klerikálové mají kolem el železnou obru, dnes dodávám, že ti státoprávní zrovna tak, jak ti ímští. Proti mému »volnému lovku« staví pan Hajn povznesen »volný národ« Samostatnosti, což je jednak nešastné hysteron proteron a slabost logiky pán Hajnovy, nebo naped musí tu býti vzniknouti volný lovk, potom teprv volný národ; jednak a to padá více na váhu je to hrubé neporozumní programu státnímu, který práv proti volnému národu stavl a akcentoval

vtším rykem

mj

—

mže

—

41

vždy restituci historické mapy bez ohledu na Cechy vídeské, dolnorakouské a Slováky uherské. Vysvtlila-li tedy Samostatnost »poctiv své státoprávnictví jako politickou praktiku«, je, tuším, povinností redaktora té Samostatnosti takové vci jinak ukazuje pan dr. Hajn také ísti a znáti. Ale malou orientaci ve výrocích svého listu. Píše, že »pan Machar vlezl do realistického chomoutu« a tof se rozumí, udává vtip, který si vypjil u spolubrati ímských, »proto že mu ho vnili básnickými i

vavíny«. Zatím práv Samostatnost astji ukázala, »že p. Machar píše pod arou v ase docela nco jiného, než hlásá redakce v list a než co praví »Rámcový program«, ba ped njakými dvma roky výslovn Samostatnost ekla, že »Machar má s realismem tak málo spoleného jako den s nocí«. A kdyby p. dr. Hajn, jak íkám, také pozorn etl list, který rediguje, našel by tam zaznamenaný »básnický in« »lidský«, kterého nyní najednou postrádá, a kterým skuten »p. Machar ukázal cestu k svému volnému lovku«. A práv od realist mže se p. dr. Ant. Hajn lecemus piuiti: diplomatitjší je už tohle staré mlád p. dr. Chalupný! Ten když obrátí, narafií to tak, leckterý

i

o

aby se

i

zdálo, že neobrátil on, ale že obrátil a »za-

stavil se« p.

Hajn

a »nyní za nic nestojí«

—

Machar. Ale

má železnou obru kolem ela eho nechápe a leccos, emu se

a proto jest

už nepiuí. Ješt slovíko o té »reelní státoprávní praktice*. Vypstovala nám politický klerikalismus nej-

leccos,

horšího

mimo

druhu.

Zídila

samospasitelnou

niž není života, spasení,

mimo

církev,

niž se necení

žádná práce, žádná myšlenka, žádný in. Vše 42

je

»ernožlut«, »rakušanské«, »pofouchl«, »potmPijímání osob není v žádné stran tak vyvinuto, jako v té samospasitelné. Kdyby se byl starý Drozd prohlásil pro státní právo, kdo ví, nebyl-li by se našel v celém procesu svatováclavské záložny njaký háek. Už to jméno: svatováclavská! Jako svého asu v boji proti Kohnovi »sacerdotium regale« Nikde se nete tolik špehounských a udavaských noticek jako práv v Samostatnosti ovšem »echa« vyjímaje. Pívažek státoprávní dodá drazu a váhy každé osobnosti: Klofá je velikým mužem, dr. Kíž nevyrovnatelným eníkem za to takový Masaryk' je popleteným fantastou, jenž už od njakých dvanácti rok je v echách »nadobro hotov«. šilé«.

.

.

.

!

.

.

.

—

—

Dost,

mj

lická církev

A te malé proroctví: katona své knze; státní právo na

milý.

zeme

své státoprávníky.

Uitel. Tof se ví, že mžete a musíte voliti poslance erného do okr. školní rady po páté a šesté atd. Ale schze? protesty? Nepomohou mnoho. A psát v listech? Konfiskují nás. Byla to povinnost poslanc ve Vídni promluviti, všech eských poslanc bez rozdílu stran nás v echách? Nevyzpytatelné jsou cesty praktické Bojuje se vehementn politiky státoprávní co to má s »volo kvartýr pro eského krále ností národa« spoleného, ví asi p. dr. Hajn, a co ví nyní posl. erný. s volností lovka

— au

.

.

.

—

—

43

Volebníreforma. Všude pekvapila, nikde docela neuspokojila, ale vážných nepátel prozatím nemá. Poláci, agrárníci, státoprávníci a Konopišt jsou proti ní rozhodn. Ostatní strany zbrojí se pro projednávání její ve výboru. Možno, že tam pijde o život. Mezi Mladoechy je stísnná nálada. Budoucnost vrhá své stíny, a slova, jimiž pozdravili volební pedlohu, tuze pipomínají náladu onch, kteí kdysi volali: Morituri te saluNezapomínejte však na Uhry! Podání votant

—

—

.

.

.

reformy v rakouském parlament je malováním erta na stnu parlamentu budapeštského, a narození její stále ješt tuze úzce souvisí s nelební

podajností lebek maarské koalice A zrodí-li se i šastn jde za ní erný stín: nový jednací ád parlamentu. Na ten by mla být obrácena vtší pozornost, než se dosud dje. pímo stedovký duch a roubíky pro Je v každé volnjší hnutí. Stížení interpellací, znemožnní immunisovati pehmaty konfiskaní praxe, po-

—

.

.

nm

výšení

pedsedy na

bezohledného

vládce

sn-

movny.

Tedy

nejásat ...

ani zmínky, a § dále .

14.,

O

volebním právu žen není

tato berla absolutismu,

má

žíti

.

Literát.

Protest náš vzdor tomu prohláHolého v ase musil pijít. Nebo výklad pán profesorv je jakýmsi druhem žokrisního vtipu, jímž tento pán vládne a jejž my už dávno prohlédli, anebo je skuten schováváním hlavy do písku utíkajícího pštrosa, tedy zbablostí. šení p.

i

J.

bu

44

Volnost slova, kterou jsme tak tžce kdysi vybonesmí být zdiskreditována neliterárními extravagancemi. Poráželi-li jsme modly, nenásleduje z toho, že ten, kdož jde za námi, smí rozbíjeti okna a plivati lidem do oí. jovali,

Do Prostjova.

Denunciant

Dostál

že

pednášel o Sv. echovi? Ješt takový pípad jest u nás možný? Pak má Cech pravdu: »jsme .« bídnou lájí, jsme otroci i

.

.

A ješt Prostjov. Doslov ciant o v

o

denun-

i.

Dnes možno již zrekapitulovati význam prostjovské aféry.

a odvážiti celý

Spisovatel Kára Ben Jehuda napsal pouze to, ale Váš co tisíce a tisíce lidí eklo a napsalo ješitný fará a potmšilý veršovec, Dostál-Lutinov, mínil, že je chvíle tady, kdy si smí shladit žáhu, mravn se rozhorliti a »obhájiti« Krista pána. Shlazení záhy je sice lidské, a Kristus pán je zapotak zeteln, že si toho nesmí dovolit nikdo, kdo je kesanem, a docela už ne kesanský knz; mravní rozhoení pak nazval už Nietzsche nejpodlejší zbraní nejpodlejších povah; »hájiti« koKrista pána nebo jeho uení znamená tomu, ví, tak komickou, jako kdo v nho a v hájiti »vlast«, hájiti »Rukopisy«, hájiti blankyt neúpln, nehájí; kdo hájí, ten už beský; kdo pochybuje.

—

vdl

nen

n

vc

ví

45

denuncoval. Mohl odpovdít Kára Ben Jehudovi jako také-spisovatel

Dostál-Lutinov spisovateli

Lutinov

—

knžské

ale ne:

logice je

pimenjší,

obviní-li Dostál,

prostjovský fará, profesora

álky Karla Judu.

Útoištm kropáe

od tch dob, kdy navatele

re-

jest policie

stát svrhl se sebe úlohu

už

vyko-

knžských ortel.

Denunciace! Tak by jazyk,

jenž

ji

spáchá,

hrozný pojem je to, že býti vyíznut a pibit

ml

na vky na míst hanby, a že by ruka, která ji provede, mla být u lokte ufata a otluena o pustou lebku svého majitele to cítí a ví každý slušný lovk, jenom ne takový katolický knz. Ten je tak pesvden o superiorit svého nadutého »já«, tam, kde zástupce státních záže kií po trestu kon provinní nenašel. Státní návladní nekonfiskoval ádky prof. Judy, ale sluhovi Kristovu to nedostaí: jako ten Shylock v Kupci benátském volá po trestu, po zniení existence lovka Denunciace Vašeho faráe pišla v as: ospalé svdomí národa se probudilo, protelo si oi a vidí, že ten erný Rím, jenž mu pinesl již tolik neštstí, stále bdí, stále eká, stále dává pozor; nemilosrdný, bezcitný, bezohledný šlape v prach tak každého, kdo se odváží mít své mínní, jako šlape každým inem svým a celou existencí svou Ježíše

—

i

.

v jehož jmén eské svdomí se

Krista,

již nikdy neusne. pozornost k

existuje.

probudilo tak, že, doufejme, Aféra profesora Judy obrátila

pomrm

moravským

tak náboženským, tak politickým, že

žeme být Dostálovi.

46

jen

.

vdni

jak

sociálním,

konen m-

tomu Vašemu také-básníkovi

A

tak vlastn dojde to jméno »Dostál-Lutinov« Slávy nesmrtelnosti špinavé, pocuchané a smrduté, té kategorie, jaké je v Cechách Babinský, Dedera a Mrva ale koa v Uhrách Rosza Sandor a fiaynau pec jen slávy a pec jen nesmrtelnosti. A pišel k nim jak slepec k pohlavku, což je pro nho asi okolností nejpodivnjší tolik rok del, opravdu del, ne sebe, ale verše i prosu a stále nic a stále žádná sláva, jež by sáhala pes periferii jeho administrace a nyní pes prostjovskou faru a te najednou tolik slávy, tolik hluku pro jednu denunciaci

jakési slávy, jakési nesmrtelnosti.

ml

i

—

nen

—

—

—

.

.

Vivat sequens! volám (Z brožury

»Judv

Vaše »pro«.

to

.

A

mu upímn.

—

pípad«.)

Septima reálky znám

.

.

je

v R. Dkuji Vám. Snad mi to útchou v trpkých

chvílích.

Uitel R. Váš okresní hejtman? Co chcete? Definici a soud toho všeho etl jsem Rakousko ondy v jednom venkovském listu: kanóny z roku 1906, ano, ale zákony a libovle stedovku A potom se najdou mozky, které nechápou, .

.

.

.

vzdychne-li

lovk C

!

a

.

se:

volný

lovk, pedevším

.

volný

.

s,

4.

bezna

1906.

47

IV.

ení

Volební reforma.

velmi se se, tuze sebevdom Siegharta, a pohn-

ení. Pan baron Gautsch odíkal efektní

e

svého poboníka,

p.

vaní velkostatkái pronášejí v odvetu proti panu

ei

svých tajemník; vždy vrní Poláci, baronovi v obavách z vcí píštích, zdvihají ruce k císaskému hradu a trpce mluví o vdnosti domu habsburského; pan dr. Kramá utšuje své sebe eskou šlechtu; mluví se o trojspolku, o vylouení Halie, o odvkých právech a bezpráví; zapísahá se, prosí se, vyhrožuje se; citují se klasici nmetí i ímští; dlají se vtipy, vtšinou špatné, ale jsou pijímány, ponvadž i tch špatných je poídku slovem, každý z tch zákonodárc se snaží, aby se dostal k slovu, aby promluvil e, jíž by se nejlépe doporuil svým volii

i

vném

vdn

—

m—

nebo as

je nejistý a voliové nevypoímožno, že se v brzku ukáže, že ta dnešní panenská p. poslancova byla vlastn jeho labutím zpvem ení se Kauukový muž, p. baron Qautsch ekl, že nenamítá nieho proti rozmnožení mandát, naež naši agrárníci prohlásili, že pijetím volební opravy, která by zkracovala naše práva, budou vinni jenom Mladoeši, z kteréhožto šikovného prohlášení padla veliká stísnnost na boží bojovníky a následkem toho šíí se mezi nimi nálada obstruovat a znemožnit tuto reformu v-

tatelní a

e

.

.

.

.

.

—

bec! Ano, tak

as

nejistý... je šlechta odkryla zase jednou své státoprávní srdce! Kdyby nevdl, že takové

A eská

lovk

48

státoprávní záchvaty objevují se u ní periodicky jako zimnice nebo padoucnice, mohl by se nad tím zastaviti; takto však se pozastaví už jen nad tmi

blázny u nás, kteí podobné projevy ješt zaznamenávají, s vážností o nich rozmlouvají a rozšafn s nimi poítají. Ta naše historická šlechta vydala ostatn nedávno nkolikaádkové státoprávnické prohlášení proti volební pedloze ale nenašla patrn mezi sebou jediné hlavy, která by tch nkolik ádek dovedla skoncipovati, a tak se obrátila na prof. B. Riegra. A syn nebožtíka Riegra piskoil a zalepoval díru v tonoucí lodi velkostatkáské kurie inu, § 1.: Všecka moc pochází z lidu

—

—

Vtip historie

.

.

.

.

Jist má pedloha své vady: toto nové volební právo není ani rovné, ani všeobecné, ale jednu velikou pednost má, že ruší práv výsady velkostatku, šlechty

.

—

.

.

Nevím,

že

by

se jím utužil

naopak: ty vrstvy, jež se dostanou na svtlo a k ei, budou hájiti vše jiné než centralismus. Nebo který národ má vlastn dnes ješt zájem na té naší širší vlasti? A je-li nco v rozkladu, taková reforma jej pouze urychlí. Na tch, kdož jsou nyní pi práci, jest, aby reforma byla zlepšena, aby se stala spravedlivou a potom, abych opakoval citát ne nový, který však bhem debaty padl v parlament nkolikrát: mouenín své kdo nerozumí signádílo vykonal a mže jít lm historie, odejdi na zasloužený odpoinek Jedna veliká rána eská se ješt dojista ukáže a nesmíme se jí zhrozit: bude dsledkem naší hospodáské odvislosti, naší slabé pátee, našeho z dob roboty zddného respektu k rodové centralismus

—

.

.

494

—

šlecht divadlo volby královéhradecké se bude opakovat v mnoha a mnoha krajích Šlechtici a klerikálové Ale nemoc musí vyrazit, aby mohla být vyléena. Proces nebude dlouhý. Naše krajinská žurnalistika stojí nyní na tak vysokém stupni, jak dosud nikdy nestála, a žádný druhý národ v Evrop se nemže pochlubiti ani z daleka takovými podobnými svazy kulturních nerv, a ta žurnalistika pochopí svou úlohu a provede ji, extense, pednášky a schze budou a potom teprv vydechneme voln ji podporovati jako národ, jemuž djinami už ureno a pedepsáno být jen a pouze demokratickým Opakuji: ten proces pijde, musí pijít. Ale nebude mít dlouhého trvání Co je tedy s volební reformou? se v parlament a sní a doufá se venku, jak vidíte Prozatím .

.

.

.

.

.

—

.

.

.

.

ení

.

.

.

.

.

Státoprávní k. Mj s

panem

dr.

drahý pane, diskuse se na vlas roz-

Hajném podobá

Ant.

právce se siln nahluchlým lovkem. Upozornil jsem jej na nedostatené pochopení jeho státoprávního programu, ukázal jsem mu, že zanedbává povinnou péi redaktorskou, zdraznil jsem mu nedoa milý p. dr. statek logického myšlení a mluvení Ant. Hajn povídá mi v Samostatnosti ze dne 14. bezna t. r. spoustu vcí, po kterých jsem se ho netázal, do nichž mu absolutn nieho není a kterým konen také ani za mák nerozumí. Horizont takového státoprávního kosa nesahá patrn pes

—

dráty jeho klece 50

.

.

Ale p. dr. Ant. Hajn není pouze konfusní patron, také poádn nafoukaný farizeus. Má neomylnost jako ímský papež, povznešenost jako nmecký profesor, sebevdomí jako pražský policajt a dává to vše vidt, slyšet cítit každou ádkou svého prkenného stilu. Kdybych chtl být tuze neskromným, prosil bych svj Osud, aby mi na konci životní dráhy mojí dal aspo setinu toho významu, jejž se p. dr. Hajn domnívá míti a dává nám všem vdti už dnes takto však prosím bohy, aby

on

je

i

—

nám

uskutenní našeho

státního práva na tak dlouho, pokud budu živ, nebo tuším, jakou teskností bychom vzdychali po brambooddálili

aspo s

rových hrncích vídeských, kdyby tak p. dr. Ant. Hajn byl eským ministrem vnitních záležitostí. Praxe p. dr. Ant. Hajná nám dlá ten eský stát až strašn žádoucím! Ale už koním. Nebo, jak jsem ekl, hovor s tímto státoprávním kosem podobá se rozprávce se siln nahluchlým lovkem. Uvidíte, jak mi nyní odpoví. Na vlas tak, jak pedepsáno v onom íkadle: Já:

Vy

mluvíte jako blázen!

On: Dejž to pánb, Tedy: Nazdar!

Svatba

v

s

pánembohem!

Adamovských

lesích. Pan

Josef Holý tedy míní, že »msta« byla pohnutkou

mého podpisu pod oním prohlášením? »Msta«?

Pro? Za? Mé

slovo jako

lovka

a spisovatele:

neetl jsem z vcí pana prof. Holého než knížku »Skokády« a »Adamovské lesy«, na všechny 51*

mi zaplašil chu onen nešastný hymnista Voborník. »Msta«? Inu, to už je logikou všech eských plebejských mozk, které nechápou, že postaí samy sebou, aby z nich bylo lovku špatn. ostatní

Kromíž.

Díky Osudu! Morava se pro-

Nedejte jí usnout na novo! Prostjov se svým denunciantem, Kromíž se svým klacká»íanáci, držte se!« Pán Ježíš je pi vás, nebo ekl: Jdouce do veškerého svta, ežte všecky národy a denuncujte je ve jménu otce, syna ducha svatého Vy napadení, pijmte upímný pozdrav! K smrti poranná bestie tlue slep kolem sebe svými údy nic více to není. Všecko se zmní. Dti tch, kteí se nyní na Vás ítí s holemi, budou žehnati Vám a stydti se za slepotu svých otc. Budou volni škola, uitel žáci. Inventura se bude provádti zrovna tak, jako ve Francii nyní. Duch císae Josefa II. vrátí se na zem a provede své dílo do konce. bouzí!

em —

i

!

.

.

mj

.

—

i

Volný

lovk, pedevším. Volný lovk! jako Váš,

nemže

Vás a pobídnout

ostatní.

Takový pípad, ale jen posílit

zmalátniti,

Všem. Byl jsem nemocen. Spojil jsem svou povinnost feuilletonisty s povinnosti lovka: zodpovídal jsem adu list takto. Což jest vysvtlením a

—

omluvou.

Cas,

52

25.

bezna

1906.

ROZMLUVA. V hospod

plno.

V okna

bije

noc deštm. Huí melodie talí, sklenic, vidliek. A touhou po publiku veden k jednomu hostu básník jeden si sed a tohleto mu ek:

— Chtl bych zaklepati na tu vaši duši, aby moje verše

nevyznly v

hluši.

—

Most podíval se na nj hezky a smál se. Byl to lovk eský. Nu, pette jen. Sper to kat! Co má za obsah práce tato? O eské knize ballada to. Nu, tte, budu poslouchat!

— — —

— — —

Básník

Leží na tvém rod požehnání

:

vru

písek tolik

moe

zrnek ani

eský lovk: Když poslechnem

si

tuto

bez podmtu oh povrchnost to básníka! O eské knize chcete pti vidíme, že

je

pkn

a jaksi že je jich

ada

— —

nemá

vtu,

—

povdti, veliká!

53

Básník

:

A

ty neseš v

sob

než kdo tuší: neseš lidu svého nesmrtelnou duši

více,

—

eský lovk Tu :

sloku nechci

rozbírati.

Však nutno opatrn bráti výroky psané v extasi,

podmt ve slov proudu, pravda, jasnost, správnost soudu básníku asto uchází. neb nejen i

Básník

:

Oban

náš

i

mšan

blahosklonn svdí,

mu zachovala národnost s

žes

eí —

i

eský lovk:

Hle, zde jest jednou bílá vrána

tak ídká u nás, nevídána! Neb poetové potrhlí, jak péro chopí, mní, že musí roztrhat slušné lidi v kusy

vztek nesprávný

Básník

:

jich,

rozmar

zlý.

Národní pak eník zmínku, chvalnou na zdraví ti slavn

in

prázdní plnou sklínku

eský lovk: Má

ta špika do banket? pípitky ty plné vzletu vc dobrá jsou a úelná --zdá se, ty verše vaše, jak jsou tedy staré jehly zase, zde tendence už zetelná! jít

Vždy

mn

54

-

Básník

Ale zlatem není, tpytí, co se ze slávy a chvály není živobytí

:

pkn

—

eský lovk Též vzduch :

prý trochu spatn

živí,

moh dodat básník pecitlivý. Já moh bych ješt ostatn

vnou

leckterou takou pravdu

vám

dodat v cha, cha, cha

adu nekonenou

—

znám

Básník: Potká-li potká-li

rodák,

ji

hezky se ji

Na já

pd

vyhne;

jí

cizák,

kámen na

eský lovk: Pokejte!

—

vydatn.

jich

ni

zdvihne

—

Lží je vta jedna! knih plná bedna,

mé

poddil

je

po

strýci.

—

pravda. Dneska Ta druhá vta je v malé úct kniha eská

za vlasti naší hranicí.

Básník:

Bdná eská Má jen holé jak

služka!

by mohla ješt

otce vyživiti?!

eský lovk: Tak

— —

žití

vida, vida! Ejhle nyní

vyznání jasné básník iní: též on chce z knihy prospch mít! mít istý Snad na námstí jak lovk poádný, jenž místy se musí dít a piinit!

dm

55

Básník

:

V péi již

lidí

svým velkám dává

eská eský lovk:

našich

knížka elná,

leží

Spoitelna

—

hrom! Ted

už dosti! mizernosti od lecjakého trhaná! Jsem slušný lovk, znám svou cenu a na poctivém mojím jménu I

u sta

Už po krk mám

neleží

té

žádná pohana.

A dobrý ech

V

jsem.

pokladnici

vždy dám svj halí na »Matici« jen lump dá více nežli má! I

já

ke všem

nedám

asm! se!

Natahovat

A pedpisovat

mi nesmí každý niema! Jaká to drzost beze sporu! Jen zasedneš s ním ku hovoru, už jeho šašky pocítíš jdi mezi své si, špatný erte, a dál se mezi sebou perte

—

a svoje »Zaslána«

si

piš!

Ten eský lovk! Má to muka! Kam otoí se, áká ruka už trhá jím a strká, rve a slovem, písmem v nho buší a kií, volá, pláe v uši a bubnuje a výská, ve. 56

—

A

všude starost k jeho blahu

denn metou v jeho dráhu tištných hadr celý stoh — a

pi tom rvou

a a

ežou

se v konkurenci velnadšenci. by se zbláznit moh!

tito

A lovk

A v

posled vždycky perla vyjde: peníze nám, eský lide! Tak nebo tak, jen groše sem! lovka div to neohluší

— Dej

—

kapsy

já

a

te

zapjal, zacpal uši

vás všecky ert už vem!

JARNÍ POVÍDÁNÍ. Vlastn bych

vbec

píši.

se

ml pedem

A zvlášt

omluviti, že ješt pak, že chci psát o jaru .

.

mám

také chvíle, kdy poslouchám, co mi kdo kií do uší a potom vejdu do sebe. A letos tedy slavím tiché jubileum. Jest tomu totiž deset rok, kdy sbhem okolností jsem byl pinucen íci nkolik nelaskavých, ale upímných slvek jistému mládenci, jenž až do té chvíle vyslovoval se s uznáním a úctou o a mých pracích. Naež ihned se obrátil mládenec onen jako rukavika a speciální eskou logikou prohlásil, že jsem nyní hotov, nadobro hotov, A tak to šlo dál. Rok co rok nkdo, jak kdo práv dostal, otoil se o 150 stup a dal mi znát, jakou hlubokou pravdu proslovil Havlíek, když napsal:

Ano,

mn

—

57

Tak

na tom

to chodí

svt,

každou chvíli jinak, dneska ctí t za svatého, zejtra budeš sviák!

Tedy deset rok tomu, co každou chvíli a se všech možných stran slyším, že jsem hotov není to pímo A lovk má pak ješt kuráž psát není to už hotovým provokací? A psát o jaru .

—

—

.

rouháním? Ale má hlava sedí pevn a lebka moje jest až tuze tvrdá. A tak jsem zlomyslný, že kde jen mohu rýpnout, rýpnu, kde lze švihnout, švihnu, a radost mám, když se mi s hodinovou pravidelností odpovídá: Pan Machar znamenal kdysi nco (chytejší eknou: nco málo), ale od této chvíle je hotov, nadobro hotov. Také i malikost slohová: ped tím íkali prost Machar, nyní najednou docela ve stilu

dopálené sousedky pidávají: pan... A vzpomínám si zas a zas na Nerudu z posledních let. I on slýchal podobné poznámky, ne tak zuivé, ponvadž onu eskou logiku neprovokoval, ale jidášsky útrpné a filistrovsky povznesené .

Když

dal

osud cestu

tob

.

— jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!

Poutník pak už sice všaký, bujn okolo se nesa, outrpn t zraky: klesá !« »Chudáek už klesá

mí

—

Neruda byl A pi tom psal »Zpvy pátení« A snad ml pedtuchu blížícího se fysického rozkladu ... A když zemel, posílaly ty útlocitné .

elegik.

58

.

.

eské duše projevy smutku

a lítosti do novin a blaže vidí vytištno své jméno Za nocí huí mi kolem oken jarní vtry. Ne sténav, ne naíkav jako v listopadu, ale boun, vítzn a sebevdom. Miluji ty jejich fanfáry a stále ješt jim rozumím. A ráno leží celý svt v slunci. Je to plavé silné svtlo, které proniká až do duše, osvítí tam adu šedivých nálad, a ty vstanou, odhazují své zimní roušky, usmívají se a tleskají rukama. A jde tou záplavou svtla a roztahuje i prsty na rukou, aby mu mohlo žilo je,

.

.

lovk

man

vniknout do každého póru

v tch ránech dosud

Helie, králi,

cítím,

tvým

legitimním synem, že duše moje jest jedním paprskem tla tvého a že se vrátí k tob, až její úkol zde bude dokonán! Podzim je pro mne dobou zoufalosti, protože se vzdaluješ, a zima asem melancholií, protože jsi daleko a vím, až pijde moje hodina, že to bude jen v podzimu anebo v zim. Ne na jae, kdy picházíš slavný a vítzný, ne v lét, kdy vládneš veliký, nádherný a nepemože jsem

ale tenkrát, když padají listy, plazí se mlhy a kostry strom trí k nevlídnému nebi! Jarní vtry huí Prohánjí zbytky mraen a stíhaná mrana brání se vítznému nepíteli svým

žitelný

.

zpsobem:

.

.

metají proti

nmu

drobné studené kap-

ky a pouští snhovou metelici, jako by se miliony pein roztrhlo a rozsypalo. Ale vtry vysuší kapky improvisovaný a opoždný rubáš a stromy, kee a trávy v vystrkují své zelené lístky. Kosové sletují na trávníky zahrad, hvízdají si a dívají se vesele kolem, vrabci kií a dvoí se

a blesky slunení znií

dve

59

v houfech komickým zpsobem svým nepístupným krasavicím, vrány vzlétají jaksi radostnými vzmachy v obloucích proti letícímu vtru, v otevených oknech kvetou hyacinty a drobní kluci hrají

po ulicích jarní hry, o

fizole k

dlku

.

.

Hvízdám si melodie z Carmen. Carmen je pro mne operou jara. Už od dávných let. Slyšel jsem

—

v divadlech bezpotukrát ji a jako jarní déšf mi byla potom píjemná slova Nietzscheova o ní v knize Der Fall Wagner ale dojem, který byl

—

nejsilnjší, ten jarní

—

je ji

z

mj

dojem,

A byl to jarní mráky ležely na

slyšel poprvé.

a stíbrné vedle táhl do arény zápach

mám

jejž

Pištkovy arény v Kravín

.

.

.

podnes,

Tam

den, byl teplý

Z restaurace

nebi.

vepové

jsem

veer

zelí, zvonily vidliky, ozýval se jako bzuení hovor hostí, hlasy sklepník a smích dobe se bavících lidí. A Kroupa zpíval toreadora, ten lovk athletické postavy a hlasu jako tur, o jeho kollegové z divadla zrobili špatný vtip, že nezná jediné noty a že jenom sluchem nacviuje své úlohy, kterýžto vtip jsem bral tehdy za fakt, a tím stal se mi Kroupa zjevem ješt zajímavjším, takovým jarním nadšeným ptákem, zpívajícím bez partes, jen po sluchu A když vyšel na jevišt a pl svou velikou píse v Lilas Pastiy, byl ten Kroupa pímo nadpozemským zjevem. Rozkroen, prsa vypjatá, záící oi, házel své tony jako Zeus blesky, pekiel orkestr, sbor, hluk z venku, všecko pikryl a stál tu sám, jediný, plný radosti ze sebe sama, hotový jez hmících slov, tepotajících se akcent jaro,

a

nmž

.

krm

—

jaro, jaro!

60

.

.

.

A v pausách skivánci.

nám

zpívali

nad hlavami vysoko

A tak mi Carmen od Pištka zstala v duši a splynula mi s pedstavou jara pro toho Kroupu. Jdu ulicí a hvízdám si ji a ani mi nepipadne, že mi as pidal už tolik let, že Pištkova aréna

—

už pohádkou, že na míst jejím stojí výnosné inžáky, že skivánci se odsthovali o nkolik hon dál, k Olšanm, a že toho Kroupy už snad také není více, a žije-li, že jist nemetá své fanfáry tak je

pyšn,

— nálada!

tak

sebevdom.

erta, najednou

Honem

leze na

tedy do

jiné

mne

tóniny.

také elegická

Mám

malý

který je však víc pravdou než klepem a v jistém ohledu patí také k jarnímu povídání, jako na p. vlaštovka, která bývá jmenována poslem jara. klípek,

—

Píše mi tedy nkdo z jistého místa jméno neprozradím, ale eknu jenom, že Svatopluk ech v »2ižkovi« rýmuje jméno to na »píšt«, a tam prý mají pána, jemuž nic není tak protivno jako Jakmile spatí nkde dít, hned udlá cizí dti. poznámku podobné jakosti jako onen Serenissimus v Simplicissimu: Ah, musí ti lidé míti vbec dti?! anebo ješt nco horšího. Byla to tuze trapná situace jak pro ele, která ty dti má, tak pro správce statku, který by byl rád odal pánovi dvod k morálnímu rozhoení. A pan správce pipadl na geniální nápad. Když zas jednou byl ohlášen píjezd pánv, dal napéci buchet, svolal všecky dti a zavel je s buchtami do stodoly. Pán pijel, nikde po njakém lidském ervíku ani

—

61

pán byl spokojen a pan správce záil. se zachtlo pánovi projet se kladl nohu na temen, ozval se ze stodoly strašlivý praskot (stodola stála na blízku), potom chvilku ticho a hned na to nový praskot, vrata se rozlétla a asi osmdesát dtí se vyvalilo ven. Spatily svého píznivce a zarazily se. Nkteré si vložily prst do úst, jiné rvaly rozale všechny se dívaly široce pait své zástrky rozevenýma oima na statkáe. Ten byl pekvapen, zaražen, a tvrdí mj dvrník, že udlal obliej, potom se jaký v život ješt nikdy neudlal vzpamatoval a chtje njak ten výraz oblieje vysvtliti, prohodil: Ani na kon mi to nedá sednout! potuchy,

Za njakou hodinu na koni. A když už

—

—

—

pan správce Nastaly výslechy a vyšetování vyznal svj macchiavellismus a facit byl a jest: statká založil v osad opatrovnu, kam všechny dti musí být posílány a má pokoj

—

.

.

Inu, humánní skutky se berou mnohdy podivnými cestami .

— ten

A

sláva bohu! Stín Cítím zas jaro,

tam.

smlý

.

Jenže místo, .

.

.

»Poj

»Carmen!«

Cas,

62

mé

elegické nálady

jaro

je

»Toreadore

.«

.

— plnno

.

.

8.

se

mn

mnou v

.

dubna

1906.

vymené,

je

už vy-

ten náš volný kraj«

—

DOPIS Z VÍDNÉ. 18.

dubna

1906.

I.

Rusové dobyli Vídn.

Pišli, byli vidni a zvíVeškerá divadelní kritika hlavkoí se slovanskému zázraku.

tzili na celé

ního

msta

áe.

Ta poctivá vnitní opravdovost, která vydobyla ruskému románu pední místo v literaturách celého svta, a která z jeho divadla dlá ne hru, ale skutený život, ohromila Vídeáky zrovna tak jako Berlín a jako Prahu. Jdou do sebe, zpytují své dosavadní názory, probírají pedmty svého zbožování a nacházejí, že se koili modlám v tom ohledu zasadili Rusové strašné rány herom vídeských divadel, a kdyby se lovk mohl spolehnouti na vytrvalost a silnou páte vídeské divadelní kritiky, mohl by vštiti dlouhé obrazoborství jak v režii, tak v oblíbených milácích obecenstva. Ale vídeská kritika jest zrovna taková jako její tenái: dá se uchvátit, ale dojem její brzy vyvane a za týden bude psát o Kainzovi anebo pí. Bleibtreuové zrovna tak jako dnes o Moskvinovi a pí. echovové. i

—

Mn, jenž pozoroval s tlukoucím srdcem toto vzrušení cizího a málo sympatického národa podunajského, šla hlavou jenom jedna otázka: Kdy už pijde naše doba? A které to bude z našich umní, jež s rozvinutým praporem pjde takto slavn Evropou a cizí lidé budou poklekat a zatají dech ped ním? Piznejme si: dnes toho umní 63

ješt nemáme.

Ješt

se

uíme.

Ješt chytáme

pravá, s leva, co se chytit dá, nebo hlad se zdá být veliký a žíze dosud neuhašená. Co máme, mají jinde též a víc, a lepší. Pracujeme stále ješt pro domácí potebu, na konkurenci s cizinou nejsme dosud dost silni. Proto se svtu nevnucujme. Dosud mžeme získat jen blahosklonné pochvaly, a ty nám svt dává, kdekoli se mu ukážeme, ale takové elementární vzrušení, uctivý obdiv, svatou ne, tak daleko ješt nejsme. Máme však hrzu víru, že taková hodina jednou pijde, mjme trplivost. Mluvíme-li o svém umní v superlativech, vleeme-li z ciziny ta nejskvlejší jména a pirovnáme-li k nim naše domácí koryfeje, je to nevinná hra chudák, kteí by se rádi již zúastnili hostiny bohatých pán a dlají si z režné své haleny frak s pánembohem, pokud se tak dje doma! Nebo tu již as od asu vyskytne se nkdo, který národu ekne pravdu, národ se rozilí a zbije takového rouhae, ale as pi tom ubíhá a rouha má naposled pece jen pravdu. Však neposílejme ty své soudy a úsudky za hranice; nic není trapnjšího než taková blahosklonná pochvala. Té jsme nasbírali již dost a dost, ekejme nyní, až pijde nco takového, z eho by bylo elementární vzrušení, uctivý obdiv, svatá hrza. Jako se to stalo ped njakými dvaceti lety ruskému románu v Evrop, a jako nyní ruskému divadlu. s

—

i

—

Uherská krise je tedy skonena, pohádka o ervené karkulce dopovídána prozatím. Arci-

— —

vévoda-následník ustoupil 64

totiž

ponkud

s jevišt.

a tak jednal jen pokoje milovný starý císa. A císa to byl, jenž kdysi po audiencích koalice proslovil památná slova: »Mám dojem, že každý z tch lidí chce být ministrem.« A když byly protivy mezi korunou a koalicí piosteny tak, že každý smír se zdál být již nemožný nastal smír osmatyiceti hodin. Vdcové koalice jsou ministry. Byli ve Vídni, Vídeáci stáli ped hotelem Bristol, a kdykoliv se nkterý z ukázal, vali mu Eljen! dkovali, jezdili k audiencím, chválili dobrotivost a roztomilost královu,

vdc

—

bhem

Maar

Maai

a když byli jmenováni ministry, prohlásili, že tak iní pro blaho a státu, jak už se v podobných pípadech vbec prohlašuje, a maarské listy a s nimi i vrné vídeské zaduly v polnice a udlaly z chamade koalice fanfáre, císa pojede do Pešti, kde bude uvítán oddaným nyní zase národem. Kjise je skonena. Prozatím. Nebo propast rozporu není zasypána, ale jen peklenuta, a most se zboit každou minutu. A velké ministerstvo Wekerlovo má práv tím, že má takové individuality mezi sebou, zárodek smrti v sob. Nebo ony musí narážet pi každé zásadní otázce na sebe a osud »velkého ministerstva« Qambettova bude také osudem jeho. Qambettovo velké ministerstvo trvalo nkolik Leda že by se nevypoítatelná maarská originalita i tady osvdila a Košut mohl sedti delší as vedle Zichyho a WeMakerle vedle Apponyiho. Snad to je možno jsou politiky reálními i v ohledu osobním v zájmu svého státu. Vdí tuze dobe, že se i mnoho zmní, až trn Františka Josefa zaujme jeho nástupce, proto se hledí pipravit a sesílit, jak jen

zem

—

mže

msíc

.

.

.

i

.

.

.

ai

65

5

možno. A tak

lze

v uherských vcech vždy pro-

cum grano

rokovati jen

salis

.

.

Pi pekotném rozešení této krise bylo nkolik opravdu komických moment: Qeza Polonyi, jeden koalice, byl antisemity podezíván, že z ješt nedávno se jmenoval Pollak Polonyi tuze

vdc

—

rozhodn ukázal na svj ist arijský pvod. Týž výteník ml na krku proces pro urážku Velienstva, spáchanou na njaké voliské schzi v po-

—

hnutých dnech velikononích stal se však milý Polonyi ministrem spravedlnosti v Uhrách. Proces byl, tot se rozumí, zastaven.

as boje Košuve svatém boji za vlast a ujišovali svými sympatiemi; když se Košut stal ministrem, poslal prý dru Baxovi tento telegram: » André Zeiten, andre Lieder was war, kommt vielleicht einmal wieder, ale žádá se, abyste Naši eští radikálové posílali v

tovi telegramy, jimiž jej posilovali

—

prozatím

te

už netelegrafovali.«

II.

6.

»Mám ministrem

dojem, že každý z .

.

tch

ervna lidí

1906.

chce být

.«

Já také. Nikdy dosud se rakouský parlament tak nerozpáhl, jako po stemhlavém pádu prince Hohenloha, a nikdy dosud se tak brzy a d-

mocn

kladn neuklidnil, jako ve dnech práv minulých, kdy se náelníci nejsilnjších stran jeho stali ministry. Šastné Rakousko! 66

Kauukový muž, p. Gautsch, zmizel. Zákulisní vlivy vhodily mu smyku na hrdlo. Poláci vykonali pak jen formální zlomení vazu. Byl to ministr, jehož povst byla mnohem lepší než on sám, jehož oddanost se rovnala loyálnosti dobrého Polonia v rozmluv s Hamletem, a jenž jako ministr

ml

dv

vzácné vlastnosti: dovedl obtoit prostoduché parlamentárníky a uml s pathosem peísti ei pán Sieghartovy. Padl mkce: jako president nejvyššího úetního dvoru má asi 50.000 korun ron, njaké vedlejší píjmy také nouzi zrovna trpti nebude. Jeho volební reforma nestála za mnoho,

—

ale padla s ním.

Pišel princ íiohenlohe. Hotový princ z pohádky. Vše mu bylo nové, neznámé, niemu nerozuml, všemu se divil, pán Sieghartovy odíkával pracn, volební reformu, kterou mu Nmci udlali, pedložil v parlament, a bylo mu divno, že našla tak málo souhlasu, v ministerském presidiu dal si zíditi kvartýr ale než se truhlái pustili do práce, byl hotov, na dobro hotov. Wekerle patrn z milosrdenství k Cislajtanii dal mu zmizeti v propadlišti. Princ se vrátil na místodržitelské keslo do Terstu a bude patrn pemýšleti, jak že to všecko vlastn bylo. A už je tady nový muž. Baron Beck. Nikdo si ho neple s jiným baronem Beckem, jenž je polním zbrojmistrem, tak nadšen hr. Sternbergem obdivovaným a velebeným. Ministrpresident baron Beck je dvrníkem následníka trnu, a jeho povolání k vlád je dkazem obnovené otcovské benevolence císaského strýce k synovci. U nás v echách se s matematickou pesností dostavilo zase to, co i

ei

—

—

67*

se stává vždy, vyskytne-li se nkde vbec takový »nový muž«: vypátrá se vztah jeho k národu našemu a konstatuje se to s vdeckou dkladností. Když po Bismarkovi pišel Caprivi, našli jsme, že

jeho rod nesl kdysi vlastn jméno

Kopiva, a mli

jsme jakési tiché zadostuinní. V roce 1878 vtili jsme echa v Osmanu pašovi, v ase války burskoanglické jsme byli pesvdeni, že eská krev bhá v žilách Bothových, a nedávno v Japonci Kurokim jsme svorn s jinými sanguiniky našli istého Poláka. A tak tedy p. baron Beck je synem upímného echa, jehož sám Palacký si vážil Pan baron je ovšem nyní »konservativního smýšlení« a siln »klerikální barvy« ale my jsme se potšili aspo z tatíka jeho, a to staí prozatím. Dva mladoeští státoprávníci stali se ministry. Konen tedy Mladoeši! Kaizl byl tuze »pochybný«, zprvu Staroech, potom realista, na to Mladoech, a státní právo mu zrovna k srdci nepirostlo, naopak; staral se tedy o rakouské finance. Rezek byl úedník, vyšel z realist a jako ministr provádl drobnou práci, které ml dost a dost a která ho také tak tšila, že dojista nerad sthoval se v pomr »mimo službu«. Je pirozeno, že nemohlo být ani ei o »kardinálním požadavku eského národa«, státním právu. Nyní však pišli Mladoeši nezfalšovaní, istokrevní, bojovníci až do tch hrdel a statk te mžeme být vru zvdavi! .

.

.

—

—

(Konen!) a dr. nediplomaticky vskoili do toho, pravda, nebo výslovn bylo praveno, že bez všelikých výhrad, ale na druhé stran se tvrdí, že i veliký politik, má-li píležitost vhoupnouti se Dr.

Fot.

68

Pacák Trochu

stal se Excellenci

na ministerské keslo, ztratí všechnu rozvahu a vhoupne se tam. Je to asi jakýsi druh závrati, jak ji mívá lovk také na vžích a vysokých mostech. Závratí tou trpí Nmci a Poláci a, jak se ujišuje, docela antisemité. Poláci si vybrali správu financí, Nmci vyuování, ministerstvo vnitra a spravedlnosti dáno nmeckým byrokratm roztomilé podlení! Dr. Fot, mže-li se jako ministr obchodu o nco starat, bude se starat o obchod »širší vlasti« a v nastávajících konfliktech s Uherskem bude mouenínem, jenž musí své dílo vykonat a vykoná je v posled pece jen tak, jak mu to vis maior, i

i

—

pedepíše ... A politický program právo? Cha-cha-cha! Vnitní úední Druhá universita? Až se tohle ministerstvo bude louit se svými úady, až Národní Listy budou zas metat své kalafunov blesky proti proradné a ošemetné Vídni, až dr. Kramá napíše novou brožuru, kde vyzná upímn, že k starším dr.

Wekerle

mladoeský?

e?

Státní

chybám

politiky mladoeské pidružily se chyby nové, z nichž jednou z nejvtších byl stemhlavý vstup dvou pedák strany do ministerstva Beckova, potom si budem povídat o všelijakých tch požadavcích, o rzných »kdyby« a »protože« a »akoliv«, a povíme si to, jak si povídáme o minulých patnácti letech nyní. Nebylo vtší chyby a nebylo krátkozraejšího inu než tahání z bahna této zaboené ernožluté káry, vpletení se do vci, do níž nám nic není, a vzetí spoluzodpovdnosti za nco, co nám žádného prospchu nepinese. Ne o naše požadavky, ne o naše práva, ne o náš prospch se jedná, ale o pomr k Uhrám, jenž má a musí se tak utváit,

69

si Wekerle peje. A proto najednou ministerstvo parlamentární a proto najednou dva eši docela ministry

jak

.

V

.

život

vstoupilo

ministerstvo

toto

za kla-

vysloveného programu dosud nemá (jen blázen ješt mže mysliti, že tito lidé shodnou se na njaké moderní volební reform), sických

strany, nejsou

auspicií:

které za tmi vdci stály, prohlašují, že niím vázány, národnostní požadavky jsou

parlamentní majority není, parlament nahoru a s ohledem k nastávajícím novým volbám nervosn úzkostlivý dol a Asiati za Litavou, po zuby ozbrojení, se chystají k výbojnému pochodu. Dr. Kramá by ml psáti ne brožury pozdního rozželení, ale prorockého vidu. Politik má umt vidti ku pedu; rozpoznávati, co bylo, je úkolem djepisce

odstaveny,

sám

je servilní

i

.

Ministr-krajan, dr. Pacák, pejal du.

Nebylo toho mnoho:

ruce, dal

—

.

již

svou agen-

Randa vztáhl nad ním mu požehnání, potom se objali a plakali. dr.

Izák požehnal Jakobovi a ten se za as odebral do egyptské; tam jeho rod stavl pyramidy Faraónm a žil v otroctví ... a mnoho a mnoho let pešlo, než se zrodil Mojžíš a než se národ vyvolený vydal na pochod do zaslíbené a ke všem ertm, musí se to stále a stále opa-

zem

zem

kovati?

Také nmecký ministr-krajan Prade zaídil se. Dvorní rada Pietrzikowski, švakr pražského dra Urbana, stal se jeho pravou rukou. Dvorní rada je nám v pamti, tuším, z dob místodržitelování hr. Thuna. Pro alpské zem bude mít ministr Prade 70

zvláštního referenta. Má-li podobné referenty dr. Pacák pro Moravu a Slezsko, neví se dnes ješt. Urit ví se jen o onom staroeském požehnání

dra

Randy

.

.

Po vídeské figur,

jež

Jsou to

Ringstrasse chodí

se zdají být stále bývalí ministi. Jak

takový ministerský

úad

ada

typických

nervosn rozileny. znalci

ujišují,

jest

jak morfiové injekce:

kdo

jednou zaal dávat, nemže již nikdy pestat. Nebo jako touha hrát divadlo: kdo jednou si zahrál, si je

touží po jevišti celý další život.

A

tak tyto figury

ekají a ekají; nechtjí a nemohou si piznat, že je role jejich dohrána a že ten sladký a omamující pocit ministerského opia již nikdy v krvi cítiti nebudou. Pi každé ministerské krisi chvjí se zimninou touhou, vykládají své plány všem lidem, o nichž se domnívají, že by je na patiném míst pednésti mohli, ekají na známý zjev muže z dvorního hradu, jenž nese tašku v podpaží a v ní pozvání k audienci, ekají a ekají a chze jejich je v takových dnech ješt nervosnjší a rozilenjší než jindy a když je krise ukonena, zmizí ta »nemoc«, pro na njaký as z Ringstrasse kterou svého asu zadali žádost za propuštnou, dostavila se zas a uvrhla je na lože ... A když se

—

jim zdá, že

mohou

se ctí zas vyjít z

domu

a

ekat

na novo, vyjdou a chodí po Ringstrasse poznovu.

Za nkolik msíc, ba, snad za nkolik nedl, pibude tam nkolik nových exemplá. Mezi nimi dva eští státoprávníci. Budou rozkládat rukama a živ líit, jak se to vlastn mlo dlat a jak se to nedlalo.

71

A ekat

budou. Chudáci.

dv

A dobrý eský

lid je dnes bohatší o Excellence a novou zkušenost a chudší o jednu nadji illuse o dvou eských páteích a

dv

.

.

MISCELLANEA. Náš Hamletismus. Oslavy Havlíkovy »se prohlubují«. Rok od

význam

roku

jeho

»utšen

znamením, že se

roste«

.

.

mu

pibližujeme, že jeho krev se stává krví naší, jeho boje boji našimi, jeho touha touhou naší? Je

to

Ci jest to pouze metafysická spravedlnost íše mrtvých, která bývá tím pesnjší, ím je bídnjší skutenost? 2ije on nám tím více na jazyku proto, že víc a více mizí ze srdcí našich? Je proto jen slaven, že je vlastn teskným ideálem malátných duch, zakrnlých dušiek, rákosovitých páteí a kompromisních karakter? Není jeho dnešní význam naposled jen pýchou zdegenerovaného pokolení na velikého

Výšku hor bocích jejich k

mrtvého pedka?...

poznáváme,

když ale

se jich vzdalujeme a údolí .

díváme se na

ješt více, když

n

ze stízlivých

.

»Památce Havlíkov«

12

stoupáme po

vrcholm

29.

ervence

1906.

Našim kniham.

Vám

nám bych pál to: aby kniha byla první pyšnou chloubou eských obydlí. Jmní nejcennjší, pítelkyn milá, která vším být umí, kde se usídlí. i

Zrcadlem lampou, zábavou touhou, milníkem u cesty, širou vyhlídkou, v ase dobrých nálad veselostí pouhou, v zamraené chvíli tchou, pobídkou. i

Nám

i

bych pál

vlastní krev

i

to,

duši

kteí v práci klopotivé vydychujem v n;

Vám,

již dáváte jim šaty trvanlivé, krásou lahodící oím píjemn.

Vám a nám jen, tm, jimž se svtí všechna práce naše ale kde to jsem? Povídáme si tu j£ v o drobné dti pohádeku malou v ase pochmurném Však ne

i

.

.

Pitomá ballada.

Zámek sedí na kopeku. Pod zámkem je víska. V zámku starý vévoda je. Dole

lid

si

stýská.

Dobrý pán a dobí lidé. Není dávno tomu, dal je ezat na lavicích, všet v snti strom; 73

ped kanóny

posílal je

—

na daleké plán pop pak dával požehnání k tomu jménem Pán .

.

asy

trochu zmnily se. Mnohé svtlo zhaslo. K zámku dobrý lid se tulí.

Pamt má

jak máslo.

Zámkem

chodí bílá paní celou noc až k ránu. Vítr fií charou stechou. Úzko je tam pánu.

Úzko je mu. Stále nkde mu tam zažehují Plameny mu každou chvíli .

.

nkde

vyšlehují

—

A

dobrácký

lid

ten

vlee sudy, vdra Ulévá a uhašuje až ho bolí bedra

Bedra

Oi

se

bolí.

mu

Kíž kalí

.

.

.

.

.

ho .

zdola .

bolí.

.

s panských ret padne kapika mu chvály!...

Jen když

Pamt

máslo. Srdce houba. Jako špalky hlavy. Pánbh zachovej ty lebky pi humoru, zdraví.

— 74

Na památku

listopadu 1905.

5.

Byli jsme zas jednou u zkoušky, ujde to no, díky bohu!

—

Stísnné hrudi zas volno je, už si zas vydychnout mohu!

Rosteme na tle, na duši, rozum náš také se tuží profesor Osud si práci dal, díky Vám, horlivý muži!

—

Jsme

—

s

policajty hotovi,

bozi, jak

Te

ješt v

v prsou

sob

policajtského

buchá! dobijme

to

jen

—

ducha!

Te

ješt hezky odložme své kocourkovské zvyky

nemyslem, že se toí svt kol

eské

politiky!

Nemyslem, že s

se nám Evropa pokikem na pomoc sbhne

—

kdyby nás Víde

zabila,

i

nikde se prst pro nás nehne!

Zavemež a

napnm

ústa svá nezdolná uši jen,

brati:

vizme a slyšme, jak a

mlme,

jak se

i

jinde

je,

patí! 75

již

a ne z té

žeme už

jak

pavuiny!

—

když nám už Osud své Mene tekel

Naposled dal

bu

a

za slovem

Plefme

—

pak slovo jdou hned iny! provazy z konopí

Když mluvit

tolikrát

—

ty tuhé své poslance pekel!

kams do horoucích

Tch

opohlavkovaných lebek

af není

v echách už vidt

ad

—

aby se lovk dál nemusil v niem už za svj lid stydt!

Jalové zvlnní. (O nkolik nedl pozdji.)

Jsme

to

pec

ješitní

dobráci!

Jednou za uherský msíc vzplane nám zrak a krev burácí samotný skoro nás dsíc

—

Marseillais hlavou

a

píchu

nám zahrává

revoluce,

zchromeným kidélkem zamává dušika naše si prudce

—

a už se v zrcadla díváme do všech výkladních skíní, i

hlavami bode si kýváme: No, jsme to chlapíci nyní!

— 76

me,

Sluší

nám bájen

ten náš duch

Roky

my

si

pkn

máme

sami

i

tenhle vzlet,

už letí! co vyprávt,

naše dti

Chlapíci, chlapíci!

—

— Stojíme,

chytil nás

obraz ten vlastní,

znovu se sob zas divíme, znovu jsme nad sebou šastni

.

.

Ztraceni v chlubném tom pohledu dlíme tu s nehybnou hlavou

as

letí.

ku pedu dravou

Jiní jdou

s kuráží a silou

.

.

Norský pogrom.

Když

bije,

ran párem

Norové

tož bije stále Osud zavilý:

dostali krále,

Ibsena za to

ztratili.

Moudrost rakouského obana. drahý, záhy, nechceš-li být smutný, stež se knžské kutny. Je-li klid

pla své

ti

dan

77

Piifikus

Hackenschmied.

Rozsekal kurážn a prudce to

eské

žití

jalové

—

pak v pražský rathouz vstril ruce: Dejte mi cenu, otcové!

Matika Praha. Chceš-li od ní slávu míti, vyli kouzla jara, lásky, vni lili jí

—

chceš-li ale

tenáe

odyssey

mít, nepiš arci

krásn básn,

genitálií.

Známky

života.

Náš drahý orel oživuje a seká statn paáty: nahoe v echách konfiskuje a v Srbsku válí s prasaty.

Zmna

bytu.

Tímto svtu vyhláška se iní, ve Vídni že úaduje nyní v ministerstvu vnitra pes dvr vzadu, Durak, ruský censor z Petrohradu.

78

U

nás...

Prorokuj, že je u nás zle, že bude rok za rokem, prorokuj vždy to nejhorší

h

a budeš

—

dobrým prorokem.

Naše poesie. Je na psu, vru po ertech básnictví naše, píteli

—

tm

starým došel dávno dech, mladí ho nikdy nemli.

Koncentrace.

Tak zanechejte je

A

kritik,

svár,

u nás k smíru nálada! táhnte tu naši káru

jak? kudy?

kam?

— — jak pánb

dá.

ZA TfcICET LET... Píšeme tedy

r.

1936.

V Cechách jde všechno starou kolejí. Nevyjasnná a tžko oznaitelná situace. Nebo pi banketech, jubileích a v proslovech básník ukazuje se na veliký pokrok, který národ náš uinil, na vy-

soký stupe, na nmž stojí, a na ohromnou váhu, kterou imponuje nejen Evrop, ale celému svtu, i

79

obyejném život, na voliských schpi džbáncích piva a v kyselobrvých žurná-

kdežto v .

hímá se, dokazuje se a vykládá se, že stav našeho národa nebyl nikdy horší, než práv v tchto dnech, že Bílá Hora r. 1620 byla hotovou idyllou proti tomu a dekadence mladoeské partaje ped ticíti lety teskn oplakávaným rájem. Mladoeská strana dávno je mrtva. Zabili ji státoprávníci. Kdož ze starých Mladoech nepomeli, pisáhli znovu na prapor státního práva a byli zvoleni zase jako radikální nebo pokrokoví státoprávníci. Na to se šlo do Vídn a v krátkém ase byla nová strana zrovna tam, kde byli Mladoeši kdysi. Starala se o velmocenské postavení íše, o sesílení parlamentu v boji proti Uhrm, spolupracovala o podízení nejen školy obecné, ale i škol stedních a vysokých dozoru církve, piinila lech hlásá se,

aby byla zavedena povinná návštva kostel a týdenní svatá se svatým pijímáním pro všechny obany katolického vyznání celé íše, svolila k nov zavedeným daním pro 2idy a protestanty, kterou musili platit za to, že smli svobodn vyznávati svou víru, zostila censuru a paragrafy trestního zákonníka na pestupky tiskové, které se nyní nazývají zloiny slovem: zdá se, že zlaté asy Františka a Ferdinand ožily v celé své blahodárnosti. 2e pi tom bylo vyplnno leccos, což bylo ustaviným a marným páním minulých generací eského národa, rozumí se samo sebou. Ministr zahraniních záležitostí (jeho jméno viz níže) zasadil se celou váhou svého postavení a celou vehemencí svého temperamentu u papežské stolice a ejhle: po eských kostelích hlase,

zpov

—

—

80

eský jazyk, eský knz oslovuje svého boha svojí mateštinou, missály jsou toliko eské, slovem naše drahá e, vky odstrkovaná a vky posmívaná, došla konen ped božím trnem

holí nyní

aspo

s církevní latinou rovnocennosti.

v urputném boji s bývalou druhou polovicí íše. Nebo rozvod od stolu lože mezi Rakouskem a Uherskem je proveden už adu let. Rozešli se bez bolestí. Zahraniním ministrem v Uhersku je hrab Andrassy, zahraniním ministrem Cislajtanie Cech, dr. Kramá. Státník tento dlouho pracoval a dlouho se pipravoval na své nynjší postavení. Dokud byl vdcem eského národa, skládal rok co rok v delegacích zkoušky ze zahraniních záležitostí a rok co rok vyložil bystrozrace v brožurách v láncích chyby, které byl práv v politice nadlal. Když tedy tolikrát jasn dokázal, že je vidný na zad, byl jmenován iditelem zahraniní cislajtanské politiky. A vede ji docela tak, jak se dalo ekati. Goluchowski šel od deseti k pti, dr. Krazaal od pti a nevybouje z tradice. Ale dr. Kramá není jediným echem, jenž zaujímá vynikající postavení ve správ íše. NemluCislajtanie leží stále

i

bu

bu

má

ad

tch Excellenci, ctihodných které zná každé dít z ulice. Chodí po Praze, dkují vlídn za pozdravy a kdo je ochoten kritiku poslouchat, slyšet od vysokých pán vím o nepehledné

tch kmet,

nynjších

mže len kabinetu

i

i

vzpomínky na nkdejší

kdy oni vládli. Tu staiký Excellencpán dr. Herold dává znovu vytrysknouti kaskádám své slavné výmluvnosti, v níž správnost eštiny dosud marn s rychlostí zápasí, tajný rada a baron Bráf slávu,

81*

neztratil nijak na svém sarkasmu a ironii, rytí Celakovský stále ješt ovládá svj diplomatický zpa dostaví-li se sob podávání sebe a své bývalí ministi Maštálka, Dvoák, Klumpar, Kaftan, Lang a dvorní rada Beznovský, pak bývá na ulici

ei

i

debatta tak živá, že se lidé zastavují, aby vyslechli výroky, úsudky a vzpomínky tchto vysokých pán. Ministi-senioi však z dob vlády nebožtíka cisae žijí ve Vídni, kterýžto pobyt náleží jaksi k vznešeným tradicím oné generace. A tam možno den co den okolo jedenácté hodiny polední vidti na vídeské Ringstrasse dry Rezka, Pacáka, Fota a Žáka ve tystupu s vážnými gesty a ješt vážnjšími slovy své dojmy a rozmary si sdlující. Potásají hlavami, jako by chtli cizím lidem naznai

fueramus Pergama quondam. Ostatn mladá generace, která nastoupila ddictví mladoeského zápasu na horké vídeské, dodlala se jistých osobních úspch: Klofá je dvorním radou v ministerstvu zahraniních záiti:

i

pd

referátem je Balkán), dr. Baxa je ministerstvu spravedlnosti a dr. Ant. Hajn jest hejtmanem královského hradu pražského, s kterýmžto místem, rovnajícím se hodnosti ministra, jest spojen titul Excellence. Dr. Ant. Hajn vydal velký životopis T. Q. Masaryka, v kteréžto práci dokázal, že Masaryk jako kdysi Havlíek náleží pouze a výhradn stran radikáln pokrokové. Práce ta vzbudila velikou sensaci. Jinak je velebný kmet stále železn neúprosný: pístup do hradu je vbec zapovzen, brány jsou zaveny a okolo hradu se smí chodit jen na vzdálenost dvou ležitostí

(jeho

sekním šéfem v

set

82

krok.

vdce eského klubu ve Vídni, vyznamenán práv velkokížem nov založe-

Poslanec Choc, byl

ného

ádu císae

A

Františka Ferdinanda.

tak tedy jde život

eského národa svou

sta-

rou kolejí. Ministi a eská delegace vymohli národu celkem již 3780 trafik, 20 míst v ministerstvech, 5000 záslužních medaillí a kížk (s korunou bez koruny), 10 vysokých ád, 15.000 míst kanceláských sluh, 40 zvýšených pensí, 120 titul císaského rady, 10 titul vládního rady, 2 titule tajného rady vru, požehnaná to innost! i

—

Ale marno je bujné krvi stavt tyto cifry ped oi. Oposiní duch nejvtší to neštstí našeho národa žije v Cechách stále ješt a nedá pokoje. Pod heslem »Samostatnost eského národa« vznikla zase nová strana a vše nasvduje tomu, že se vrátí staré politické boje s celou svou ohavností nebude-li hnutí toto ovšem v zárodku udušeno.

—

—

—

Sekní

šéf

ministerstva

spravedlnosti,

dr.

Baxa, prohlásil kategoricky, že zave každého, kdo slovo »státní právo« nebo »eská samostatnost* jenom pronese, k emuž velebný kmet dr. Hajn dal úplný souhlas. Nebo jenom prý v míru a pokoji mže národ zkvétat. Jinak se slaví jubilea živých mrtvých, pohby, národní slavnosti, je živo, živo

svcení prapor, akademie, .

.

V

literatue je také stále rušno. Básník, novellist a dramatik spousta ješt úžasnjší. Kritika leží v rukou talent nejmladších.

Knížky jsou stále tení a tení, mnohdy celá novella obsahuje pouze 4 strany, jinak jest sto83*

kniha vyplnna dedikacemi, motty a prázdnými plochami stránek. Družstvo Máje se stále iní: pevzalo do svého nákladu Kurýra, Švandovo divadlo a Binningrovu továrnu na leštidlo. Každý len Máje jest nyní njakým funkcionáem dotyných podnik, ímž materiální otázka eského spisovatele došla rozluštní. Jaroslav Vrchlický vydal už dvacátou knihu »Nejposlednjších sonet samotáe«, má nyní monopol na všechny ceny vbec, a ke všem jubileím, pohbm a slavnostem píše neúnavn proslovy.

stránková

Stoankolikaletý kmet Jos. Hlávka jest dosud presidentem Akademie, a stále stádá a spoí pro píští asy, z ehož celá ada »nesmrtelných« dostala povážlivou žloutenku. A druhý národní kmet, Váceslav Vlek, stále ješt žije, stále ješt má své Osvty (villu a msíník), stále ješt vyrábí své romány, ale svého Zákrejse už nemá. Avšak diplomat a znalec lidí, jakým vinohradský kmet stále ješt jest, dovedl záhy nalézti náhradu: odloudil nešastnému »Pehledu« p. dra E. Chalupného, pevedl jej do Osvty, a p. dr. E. Chalupný zeleného píše a píše a nikdo nepohešuje Františka Zákrejse více.

dv

vn

byl

Dlužno ješt podotknouti, že p. dr. E. Chalupný ped lety vyznamenán od papeže ádem Pro

vyznamenání dostalo za hájení kesanství a naplnilo slovutného uence blahem a pýchou. »Pehled« ovšem vychází dál k veliké radosti všech, kdož jej píší; nebo jej také tou a jest už vlastností lidskou, že každého tší to, co sám napsal. ecclesia et pontifice, kteréžto

se

84

mu

Páter Dostál s pízviskem kdysi »Lutinov« jest proboštem kapitoly olomoucké. Zavedl v diecési poádek, potlail železnou rukou choutky fantastických klerik a kaplan, kteí pod rouškou reformnosti žádali vyšší platy a zrušení celibátu a jest jedním z nejtlustších páter, co jich má moravská

zem vbec. Slena Marie Kavanová,

jež

jej

ped

Dantem«, zaplatila svou illusi o tomto pomazaném velebníkovi smrtí. Pijela totiž ondy do Olomouce, aby svého »Danta« spatila a když jej spatila, byla ranna mrtvicí, z níž se více nevzpamatovala. Neblahá Beatrice! ticeti lety nazvala »katolickým

A tak vlastn, když to vezmeme kolem a kolem, nevíme, komu dáti za pravdu: zda tm, kdož tvrdí, že eský národ dostoupil výše díve netušené, i škarohlídkm, již porovnávají nynjší stav náš s Bílou Horou. Pravda leží asi v prostedku, ili, jak praví

onm

starý letopisec

rým

zle«

K

.

»nkterým

se vede

dobe

a

nkte-

.

TETÍMU VYDÁNÍ »MAGDALENY«.

My,

literáti,

nedláme vlastn

nic jiného, než

Náš vnitní že »pemáháme sami sebe v sob«. život je neustálý perod, nepetržité promování se, stavení nového svta dnes, ponvadž se ten vera námi zbudovaný sítil a pohbil naše já ve svém pádu. A naše knihy jsou jenom rakvikami, s patinou péí uložili to mrtvé já veabychom po zpsobu našich venkovan za-

kam jsme rejška,

85

pohebním hodm a dali se do nové práce. 2e je pes to naše innost jaksi v jedné linii, není zrovna zásluhou naší ... Na skále pod hladinou moskou zachytil se drobounký živok, pouhému oku neviditelný, a vystavl si domek. Nežil dlouho, v té kratiké dob prožil všecko a když cítil, ale že se blíží poslední chvilka, stáhl se do svého domeku a zemel. A již tu byl druhý toho rodu, zazdil svého pedchdce a vystavl obydlí svoje na domku a hrobce jeho. A pišel tetí a tvrtý a pátý sedli k

i

a miliontý a tak povstal jeden z

korálový strom

.

div podmoských,

.

Ano takovým korálovým stromem

vný

A

vnitní perod.

vývojové Proto

linie naší

.

jest ten

náš

to je asi také podstatou

.

mže lovk

knížce. Leží daleko za

dvacet rok, kdy jsem

psáti

mnou. ji

I

bez ostychu o své

asov

jest

psal poprvé. Ale

tomu již kdybych

byl dokonil ped týdnem, mohl bych se o ní klidn a objektivn rozpovídat. To já, jež je v ní, není více mým já. Kniha je mi tak cizí jako rostlin na jae její loský kvt. Ostatn chci vysypat jen hrstku vzpomínek, jež se vyrojily, když jsem se zadíval na ten krásný obálkový obrázek mého Kupky a obrátil nkolik list v textu. ji

i

Všecko, co se proti té knize spiknouti mohlo, Poprvé jsem ji zaal psát, když jsem byl v oktáv gymnasia v Jindišské ulici a pipravoval se na maturitu. Tehdy mi žila »Magdalena« v duši ve slokách a rýmovaná a byla tuze sentimentální. Hrdina knihy byl vysloveným bratrem Ongina, vyvedl Marii (tuším, že Marii) z páté tvrti, pivedl ji k své tet, zamiloval se do ní, ale když pišel spiklo se.

86

svt

reklamovat pro sebe a soudit ji svým vidl rek múj, že jeho minulost není taková, aby jí mohl být štítem napsal jí dopis, kde jí to povídá a o sob dodává: »Jdu na jih, v dálné kraje Bosny, jdu v urputný a krutý boj, ne jako turist a ne pro sny, jdu pro klid tam a pro pokoj. A krve mojí proudy rudé, jež vpije hercegovská zem, tof ervánek mj chabý bude nad žití truchlým západem« tak to njak šlo. Verše mi hrály v hlav, prsty to škubalo, a já musil dít matematiku, která mi visela nad hlavou jako zhoubyplné mrano, a etinu, již jsem cítil jako oprátku na krku ... A Marie pete list, jde k etzové lávce u Rudolfina a skoí do Vltavy. Vytáhli ji, kdosi ji poznal a ekl, že to taková, a ona a

zaal

soudem,

ji

tu

—

i

—

»v jak

své kráse svží klidem v bílé líci

té

tu s

zlomený

kvt

lilie

leží .

.

.«

Tak jsem si ji vezl na prázdniny s obstojným maturitním vysvdením. O prázdninách jsem se na ni tu a tam podíval, leccos pedlal, ale ta práce nebyla ješt mrtva ve mn. Stále se ozývala, stále jsem se jí zabýval a najednou zaátkem záí vzal jsem istý papír, dlouhé pruhy naezané z plarch, nadepsal znovu titul: »Maria Magdalena« a zaal psát po druhé. Rozbil jsem sloky, ponechal rým, prohluboval, po zvlášt nebezpených (tehdy, prosím, v as panenství naší poesie) líeních dlal ale napráce se daila exkurse a apostrofy jednou tu byl prvý íjen, as, kdy bylo nutno sloužit císai, širší vlasti a šestému praporu polních mykapitoly hotovy, a ty jsem jsem slivc.

—

Ml

—

dv

87

vlekl

v malém kufíku svém do uršulinských ka-

sáren.

—

to byl as, kdy S bohem, Maria Magdaleno jsem myslil, že se již nikdy neshledáme. Vydal jsem .« a vil pevn, že je to moje tehdy »Confiteor poslední knížka. Nedovedl jsem si vbec pedstavit, jaký obsah by mohla mít moje druhá kniha. A že se s Magdalenou víckrát nesejdu, bylo víc než jisto. Zatím práv v tch Uršulinských kasárnách .

.

Bu

.« že se chtlo psát, vznikl II. díl »Confiteor že se musilo psát, protože se chtlo jíst a bez plánu jsem psal. hodn jíst psal jsem. Nové já se musilo vyžít veršem. Až když se blížil podzim, ozvala se mi v duši zase Magdalena. Po dobrovolnickém roku dostal jsem dlouhou dovolenou, odjel do Brandýsa a zaal psát na novo. Vrátil jsem se zase k slokám, pra.

bu

—

.

Man

—

pímo s vášní, ale na fabuli nemnil nieho. Blaseovaný rek, jenž se zamiluje a jde to se do Bosny, hrdinka, jež se na konci utopí mi zdálo být tak neposunutelno, že jsem ani nepomýšlel na zmnu. Šastn jsem ji dopsal, a když bylo na ase vrátit se do Prahy, zanesl jsem rukoNerudovi pro Poetické Besedy. pis Neruda stonal, Poetické Besedy umíraly. Mistr mi jedenkrát vrátil »Magdalenu«. Pochybuji siln, že se vbec na rukopis podíval. Hodil jsem jei do stolu a byl s ním »hotov«. Na dobro hotov. bylo to už ve Uplynulo nkolik let. Jednou Vídni Najdte tu Magdalenu, povídá žena: peteme si to. Našel jsem ji a etli jsme. Smáli jsme se celý veer úžasným naivnostem a skrouceným lidem ale v duchu jsem blahoeil

coval jsem

—

—

—

—

—

tm

—

—

—

tm

osudu, že ta knížka nebyla tištna. V noci na to jsem nespal. Magdalena mi chodila duší. Vidl jsem ji, slyšel a líto mi jí bylo.

A tak jsem zaal psát na novo. Rozbil jsem sloky a proudivým rýmovaným veršem traktoval jsem starou fabuli. Na dji a osobách jsem zase nemnil nieho. Za njaký msíc byla Magdalena hotova,

poslal

ekal. Ale Bohuslav Šimáek nadšen nebyl. Psal mi pátelsky a pkn, ale tenor listu byl, že nutno s tiskem posekat, až bude doba píznivjší a p. Dostavil se múj tšitel ve všech tžkých pípadech žití, mj flegmatický fatalismus, a bylo dobe. Cekal jsem.

jsem

ji

píteli-nakladateli

a

—

A pro nenecháte Jednou mi povídá žena: utopit také holku jet na venek? Vždy se v Labi na píklad! s ní jedou do Brandýsa! tu

—

mže

to hotovo, už na to nesáhnu

— —

vždy

již

A

Eh, už

je

odpíral jsem. Ale

v duši mi

to hrálo

—

pi prvém spracování mi napadal venkov, vždy je to logické, že by s ní mli jet ven, z Prahy ale bylo by nutno mnit dj, a do toho se mi nechtlo.

Brzy potom

psal

dovolil

peíst

máka

a že mi poví

si

mi Vrchlický. Abych prý

mu

vyzvedne u

Ši-

rukopis, že

si

jej

upímn svj

úsudek.

a poslal mi rukopis do Vídn. A psal: tam krásná místa, ale celek že nevyhovuje. Pro prý nenechám odejet ty lidi na venek? Abych prý to pepracoval a p. Rozlouil jsem se s Magdalenou na dobro.

Peetl

že jsou

Rukopis jsem hodil do

ohn

a

ml

jsem upokojení 89

vykonané práce. Už jsem za žádnou cenu

Ped

.

se k ní

nechtl

vrátiti

.

vánocemi roku 1892 psal mi K.

S. Sokol.

Prý budou vydávat trnáctidenník »Nové Proudy« a slyšel prý, že mám rukopis, který mi nechce abych prý jim tu práci dal. nikdo tisknout A zase mi ta Magdalena ožila v duši. A tentokrát tak, jak nikdy ped tím. A vše docela jinak, než ped tím. Jiná fabule, jiný rytmus a bez rým.

—

Moderní látka nesnese rýmu. Sokolovi jsem slíbil, ale ne ten starý rukopis, nebylo ho, nýbrž nové zpracování, a doufal jsem, trnáct že staím, budu-li psáti v pokraováních dní mi pece staí na kapitolu

—

.

tenái mj, zdaených

i

.

znáš snad dosti špatných maleb

—

zaal na novo Magdalenu za jedné prosincové nedle. Prvé íslo »Nových Proud« vyšlo, ale bylo konfiskováno, myslím, pro aforismus Q. Jaroše. Tenkrát byl místodržitelem pražským hr. Thun Bylo-li konfiskováno také druhé, nevím dnes, ale tak jsem

.

.

—

tvrté asi též, páté možná taky. nová katastrofa. Kdo ví, co je to konverse njakých cenných papír? Konverse njakých cenných papír jest

dojista též tetí,

A

tu se dostavila

tuze

dmyslná finanní

operace, kterou se za oblipt ze sta, dá papír

doposud na p. nový, nesoucí jenom tyi ze

gaci, jež nesla

sta, ale pi tom se mnohem lepší publiku namluví, že je to pro a výhodnjší mít takový papír nový, a ekne se mu to stilem, jemuž nikdo nerozumí, a manipulací

90

n

v nichž se nikdo nevyzná, tak pesvdivé, že dobromyslné publikum konvertuje své papíry pímo nadšen. Taková konverse nastala v únoru r. 1893. Uhi scentralisovali své železniní pjky na typrocentovou rentu a Cislajtanie pi té píležitosti svezla se také, a tak nastala konverse, na jakou se vzpomíná v bankovních kruzích jako mezi vojáky na p. na bitvu u Sedanu. Bodenkreditka pak, jež »má est ítati mezi své píslušníky«, byla centrem celé té obrovské akce. Balíky cenných papír, representujících miliony a miliony zlatých, válely se po sálech a já chodil den co den o plnoci ... S Magdalenou cifer,

m

—

dom

duši, s termínem pokraování v pamti. A Škába, redaktor »Nových Proud«, psal a telegrafoval neúprosn jako exekutor. Po dvanácté hodin v noci diktovával jsem žen pokraování Magdaleny, leže na kanapi a narovnávaje si svj rozbolený kíž. Tak to šlo týdny a msíce taková konverse je jako velká operace lidského tla ez netrvá dlouho, ale následky celé roky a žena psávala svým se vlekou energickým velkým písmem a já diktuje si rovnal kíž Když se blížil podzim, doufal jsem, že se najednou budu moci dkladnji vnovat práci té pišla zpráva, že hr. Thun vyhlásil výjimený stav v Praze, zastavil adu asopis a mezi jinými

v

—

—

i

.

.

—

.

—

i

—

»Nové Proudy «.

ekal jsem. Proslýchalo se, že Sokol zane v Kov Brn, vydávati pokraování listu lín, ale nic uritého nepišlo. Škábu zaveli, pišel proces s »Omladinou«, odsoudili je a zavezli na Bory.

bu

bu

91

Nepokraoval jsem. Byl jsem rozmrzelý a nese mi sentimentální konec mé fabule. Hrdinka mla utopit u etzové lávky. Cítil jsem disharmonii toho starého konce a nové traktace a nevdl, jak z toho. Až na Veliký Pátek veer v roce 1904. Šli jsme líbil

se totiž

po hbetu vysoiny, jež dlí Grinzing od Siemeringu. Víde ležela nám u nohou a plála svtly. Teplý nádherný veer, a bylo píjemno být na živu. Ona se tam vrátí promluvilo cosi hlasit ve a hned mi bylo jasno, že se musí vrátit, že se neutopí, nemže utopit. Ostatn bylo tomu ve skutenosti kdysi ... O velikononích tak svátcích jsem knihu dopsal. A konec ješt dvakrát

—

—

mn i

pedlal, ponvadž mi asov nevyhovovalo líení návratu jejího do Prahy. Kniha vyšla zaátkem íjna r. 1894. Poslal jsem jeden exemplá Vrchlickému jedinou odpovdí byl mi jedovatý lánek v »Hlase Národa« ze 4. listopadu (nemožno zapomenout takové datum!) tehdy totiž zaal boj o Hálka Ach, co tak vše lovku napadne, když se

—

—

.

.

zadívá na knihu, která jest jeho prací, nese jeho jméno, zavírá v sob tolik rok jeho života a pec už jest dávno pekonaným, cestou, kudy lovk šel, dechem, jímž dýchal, snem, jejž snil kdysi ... A tolik ale všecko kdysi rok to trvalo, než se ten svt zboil, než jsem to tehdejší já pemohl, spoutal a vydal svtu Dnes? To už nejsme my...

ním

——

.

.

.

.

—

as, 92

3.

ervna

1906.

.

PAŠIJE.

Koncem msíce bezna

1906

stáli

ped víde-

skou porotou Jan Prugl, obvinný ze zloinu loupežné vraždy, a jeho žena Barbora, nepímá pomocnice inu tohoto a vdomá úastnice lupu. Ob, služka Berta Bóhmová, byla zavraždna 27. srpna 1905, den na to pak byla zatena Barbora Priiglová, která ihned vyznala vše, co vdla. Sestrojení obžaloby nebylo tedy žádným namáháním a dotyný státní funkcioná sevel skuten ob obti fakty a logikou tak, že hned prvý den bylo jasno, jaký bude výsledek. Stopoval jsem Priigl byl totiž

toto

pelíení

bedliv.

idiem motoru mstské

Vrah

elektrické

tramwaye, jeden z tch záhadných lidských automatu, kterým je »zakázáno s obecenstvem mluvit«, kteí vysazeni jak zimním mrazm a vánicím, tak úpalu léta, hledí jako sochy rovn ped sebe, pohnou jen rukou, v níž je klika, neb nohou, pod níž je zvonec, a vodí tu erven natenou klec po kolejích z jednoho konce msta na druhý, od rána do noci a beze slova. Jaký je asi lovcký život takového tvora? Má ženu? Je otcem rodiny? Jaké jsou jeho okolnosti životní? Jeho sny, touhy, plány?

.

.

Nejprve byla vyslýchána Barbora Prúglová. Hubená žena malé postavy a proídlých kaštanových vlas. Zažloutlý obliej zarudlý pláem. Jedna z tch, jichž tisíce a tisíce lze vidti v ulicích vídeských, kde bydlí chudina. Byla díttem hodných rodi, ve škole mla výborná vysvdení, ve služb si zahospodaila za šest rok devadesát 93

zlatých. V roce 1902 se vdala. Priigl vydlával 7 9 zlatých týdn. Hledali místo domovnické, ale

—

dv

stonavé dti, Barbora Priiglová Mli byla jednoho dne pejeta na ulici a ležela dlouho v nemocnici. Dlaly se dluhy, a když žena pišla ze špitálu, byly jejich rodinné pomry takové, že jim pravideln zbývalo týdn padesát krejcar na živobytí. Nouze byla taková, že obžalovaná jednou prohlásila: už je mi všecko jedno. Peníze musíme dostat, kdybychom musili nkoho zabít! Když se vrátila Priiglová z nemocnice, dala jí domovnice Schulterová výstrahu: Dejte si pozor na muže, vodí si dvata dom! Muž na to vysvtlil, že anoncuje v novinách, aby jí dostal od služebných dívek peníze. Od jedné dostal prý už 40 korun a doufá, že dostane ješt víc, potom se zaplatí dluhy, vyplatí se vci ze zastavárny, koupí se konen nábytek a bude vbec po nouzi. Priiglová mla obavy, ale muž ji ukonejšil: Nikdo se nic nedoví a není jiné pomoci. Jednoho dne však pišla dotyná služka k Priiglové a dovdla se, že Priigl, který se vydával za svovibodného a jí vdavky sliboval, je ženat. dlo celou bídu rodiny a nejen že neudalo Priigla pro podvod, ale darovalo Priiglové ješt nových 40 korun. Když to Priigl potom uslyšel, byl dojat a prohlásil, že se podobného švindlu již neodváží, ale když byly peníze ty tam, anoncoval znovu. Anonce jeho mly šifru: »Klidný domov«. A na jednu z tchto anoncí pišla nabídka: »Inteligentní dve, 28 let, 800 zlatých, chce se vdáti. « Byla to Berta Bóhmová. Priiglová mla zase obavy, ale muž je zaplašil: Dnešního dne dá se všecko nenašli ho.

—

— Te i

—

— —

—

—

Dve

—

94

s

Bóhmovou, jmenoval

se

jí

—

Muž se scházel Frant. Hufnagl, a žena

provést a nic nepijde na svtlo.

rzné vci, slibujíc, že kolem 15. srpna vše zaplatí. Poítali oba již s penzi služebného dvete. Byt dosavadní vypovdli, složili postele a spali na slamnících. Bohmová vystoupila ze služby, jela dom, do Slezska, aby si vyzvedla svých 800 zlatých a domovský list pro oddavky, a Priigl chystal se k inu. Zena mu ekla: Dlej, co chceš, ale jen to nevyjde na jevo! A 21. srpna odešel Priigl na nádraží severní dráhy, potom se vrátil a ekl: Ta ženská je dole. Jdi erstva pry a vezmi dti s sebou, abych tu byl s ní sám. Prglová se rychle oblékala, ale zatím tu byl již brala na dluh

— —

a

—

—

—

muž s Bóhmovou. Bohmová nechtla vejít do svtnice, ale Priigl ji tam se smíchem vtáhl a pedstavil jí svou ženu jako sestru. ženy promluvily spolu pár slov a Bohmová si zaala hrát s malým díttem má prý dti ráda. Na to

její

Ob

—

Priiglová odešla. Vrátila se po dvou hodinách. Sousedka, paní Kandová, ji upozornila, že slyšela v byt lomoz. mínila starostliv. Snad se neobsil váš muž? Priigl otevel dvée bytu. Byl bez kabátu a bez

—

—

vesty. Na košili byly erstvé krvavé skvrny. Byl Spí rozilen. Zena se ptala po Bóhmové. odpovdl Priigl krátce. Ležela na slamníku. A Priigl vypravoval, že ji rdousil, že chroptla, ale zemít že se jí nechtlo, proto ji bil pohrabáem tak dlouho do spánku, až bylo po ní. Potom chtli

—

—

mrtvolu rozsekat, ale nemohli pro hrzu. Prglová umyla podlahu a pevaila máslo, které si Bohmová pivezla ze Slezska. 95

Na to byl pedveden Jan Priigl. Silný lovk erných vlas a knír, obliej nejeví žádné zvláštní inteligence, ale také ne brutálnost. Dopluje výslech své ženy. Z bídy a nouze nebylo vyváznutí. Vrhl se na slibování satku služebným dívkám, aby z nich vylákal peníze.Vypravuje nkolik takových píhod. S jistou Zambergerovou byl v lese, daleko široko nebylo lovka, tu se ptal, má-li peníze sebou. Zambergerová ukázala mu tobolku s 50 haléi.

— Mžeš

si

jít

dom

— ekl

jí

hnviv

Priigl.

Služka mla s sebou tehdy 60 korun, ale mla je skryté pod košilí Bohmov se pedstavil jako vdovec s dvma mu dalo 50 korun, jimiž platil dluhy. dtmi. Když pijela ze Slezska, uvítal ji na nádraží, vedl ji do kavárny a ptal se po penzích. Mla u sebe jen 17 zlatých, teprve po svatb prý dostane své peníze. Priigl ustrnul. Bohmová potom ekla, že se chce podívat na svj píští byt, a tak ji vedl do svého bytu. Zenu poslal pry a Bohmová si chtla po probdné noci na dráze zdímnouti. Položila se na slamníku na zemi, Prugl se položil k ní a mli se rádi. Na to jí vyítal, že nepivezla peeklo: Ty, tady není všecko v poníze. ádku. Ty jsi Heiratsschwindler a chceš mi vylákat peníze. A hrozila policií a udáním. Prugla pojal .

.

Dve

Dve

—

—

udlalo se mu služku rdousit a dobil strach,

erno ped oima, ji

zaal pohrabáem, »když ne-

chtla umít«. Pradlena Kandová, sousedka Pruglových, vydti mli, tetí pravuje: Vedlo se jim zle. umelo, tvrté je na cest. V den vraždy bylo jí nápadné, že Priigl nebyl noc ped tím doma, Pru-

Dv

96

glová vstala záhy a Priigl s

strojila

dvetem. Byl

vesel,

se.

Najednou pišel

dve

se ostýchalo

dtmi odešla. Paní Kandová položila ucho na dvée bytu. Slyšela tichý rozhovor, šustní šat a za chvíli na to chroptní a vzdechy. Napadlo jí, že se snad Priigl obsil. Když se Prúglová vrátila, povdla tuto svou domnnku, ta Priiglová s

vejít.

jí

vešla do bytu a za chvíli zas vyšla a povídá:

—

—

Paní Kandová pozorovala dál, jak Priiglová nosí vodu a vždy za sebou zavírá opatrn dvée, což jindy nikdy nedlala. Paní Kandová šla na policejní komisaství a oznámila, co vidla a eho se domýšlí. Ale tam ji odbyli a vysmáli se jí. Druhého dne vidla oba manžely vlekoucí veliký hndý kufr po schodech dol. Dole stál runí vozík. Priigl naložil kufr a odjíždl s ním. paní Kandová šla nkolika ulicemi za ním, Priigl jel jako zbsilý. Paní Kandová mla doma dti, proto se vrátila, ale chytila jednoho kluka z domu, I

nic, to Priigl spal tak.

slíbila

mu

šesták,

aby

se podíval,

kam

Priigl jede

kufrem. Kluk se za hodnou chvíli vrátil a povídá: Lítá ulicemi sem a tam jako blázen a ztratil se mi. K veeru na to slyšela, že v parku v Schonbrunnu byla nalezena zabitá ženská. Pejel ji mráz, šla se tam podívat, vidla mrtvolu, ale na policii již nešla. Byla odstrašena. s

—

—

Manželé Pruglovi nemli kuchyn. Nepotebovali

jí,

nebo

nevaili. Jedli jen kávu.

Dtem

dávali

kávu nebo mléko. Priiglová íkala sice, že kupují stydla z hostince guláš, ale nebylo to pravda se za svou bídu a chtla ji maskovati.

—

Potud paní Kandová. 97 7

Mrtvola byla nalezena v parku, byla ohledána, a paní Kandová pišla pece ješt jednou na policejní komisariát. Tentokrát ji vzali vážn, Prúglová byla ješt téhož veera zatena a Priigla sebrali s vozu tramwaye, když jako automat ídil tu erven natenou klec, nedívaje se ani v právo ani v levo, v ruce kliku brzdy, pod nohou zvonec a v

—

hlav své myšlenky byly teny »motáky«. .

.

Ped soudem

Priigl psal:

mn

své viny vdom, nic nezapírám, je všecko jedno. Ale má žena je nevinna. Zemru, musí-li to být. Ale má žena musí být osvobozena, k vli dtem. A Prúglová psala, že její muž není píetný, že musí být prohlášen za nevinna. A tvrdí mu: Dokud císa žije, nic se ti nestane, aspo ne to nejhorší. Zapomnli jsme na boha, a bh zapomnl na nás. hodný jako vždy, snad ti dají milost. Já budu také hodná, abych vyšla brzy z trestnice.

Jsem

si

—

—

Bu

Je to smutný osud, jenž

nám

nastává.

—

eech

Po

žalobce a obhájce byl vynesen rozsudek: Jan Priigl k smrti provazem, Barbora Prúglová ti roky tžkého žaláe.

Pedseda soudu rozsudku. Prúglová sebe. Ptal se

hlavou

.

Kdo

jí

tázal se odsouzené, rozumla-li

mlela

a zírala jen

ješt nkolikrát

—

tup ped

nepohnula ani

.

je

vinen? Ten

lovk,

jenž vraždil,

po-

atmosfée jeho života zdála se mu taková vražda ním obyejným, co se asto pihází, co se však musí provést opatrn, aby na to

nvadž v

98

té

nepišla policie a soudy? Ten lovk, jenž po týdenním dení mohl dáti utahané žen a dvma nemocným dtem padesát krejcar na živobytí pro celý týden píští? Ten lovk narodil se v bíd, vychodil nkolik tíd obecné školy a zaal žít. A v zápase o to holé živobytí uil se poznávat

—

moc

a sílu píšerného všemohoucího boha svta penz, a nauil se pohlížet na chudobu jako neštstí a na bídu jako nejvtší zlo na svt. Tak si vytvoil svj názor života svta, žil v a s ním,

nm

lovk

mezi

lidmi,

a

pece

lovk

jiný,

lovk

chuas.

Stát se neptal, jak žije, te-li co, vzdlává-li se trochu, zná-li celý dosah rozdílu mezi t. zv. dobrým a zlým stát v tom ohledu spoléhá

—

patrn na náboženství a

kostel. Ale nepátrá, co se v kostelích lidu povídá a jakým píkladem v život jsou lidu ti, kteí to vykládají A slyší-li takový idi motoru, že pražský kardinál má na tvrt mi-

píjm,

že olomoucký arcivykládá-li se mu s kazatelny od dobe vypaseného pátera, že má být spokojen v své chudob, že po smrti vejde do kráco lovství nebeského, kam se bohatí nedostanou to plátno: takový idi motoru cítí, že má korunku dti, plivne na rady na týden, že má ženu a popovy a žije a mudruje po svém rozumu. Vyznává sice pánaboha ústy dále, ale pravým jeho bohem jsou peníze. Peníze jsou jeho snem, jeho touhou. Peníze tof znamená u nho štstí, peníze lionu

korun roních

pastý má

tolik a tolik

—a

—

dv

—

—

to

život sám.

Když dospl,

vzal ho stát na vojnu; nechtlo

se mu, ale musil. Po tech letech vrátil se a jako všichni, kdož ty ti roky vojenské

dom kázn 99*

a slepé poslušnosti prodlali, toužil být svým vlastním pánem a velitelem neho. Oženil se, aby pocit nadvlády. Dti se rodily, rok co rok dít.

ml

Pohlavní styk se ženou bývá takovému lovku jediným potšením a po hádkách, jež kvetou v takové bíd a nouzi, jedinou duhou míru; nemoci pišly, a stát se neohlížel, jak ten oban jeho žije a múže-li žít. Pemýšlením a logikou svou dospl k zloinu a tu teprv stát zasáhl v jeho život, vytáhl ho z jeho atmosféry, ukázal mu jasné výšiny dobra a tmu zla, vykl nad ním ortel a zbavil ho života A ta žena jeho Jemnjší, istší bytost než muž, ale v posled pece jen zlomená. Spoléhá na nho, se mu, podporuje ho a myje krvavou podlahu a pevauje máslo, které pivezla si služka, jejíž tlo stydne na ti kroky na slam-

—

.

.

.

.

.

konen sví

níku.

Kdo je vinen? Dal by se napsati dlouhý výklad o stát, spolenosti a individuu. Krvavé obžaloby, ironické glossy, hoké výklady, zuivé útoky a snad by v tom bylo stejn spravedlnosti, jako v odsouzení Priiglových Kdo je vinen? Spolenost chce být istá a chránna, a stát »koná jen svou povinnost«. Ano. A tak se stalo, že byla zavraždna vdavekchtivá služka a za trest za to rozrušena jedna ubohá rodina Vlastn se nemá psát výklad k takovému obskurnímu a bídou išícímu pípadu. A vlastn se nemá taková zoufalá vc

—

.

.

.

ani íst.

Cas, 100

15.

dubna

1906.

.

K ANKETÉ O CESKOŽIDOVSKÉ OTÁZCE. 1.

O

antisemitismu, o kulturním poslání židovstva v lidstvu, mluvil jsem již jinde a nebudu opakovati. Co se týe otázky assimilaní, eknu jen své pání. Pi píštím sítání lidu bych vidl rád následující rubriky našich krajan-žid takto vyplnny:

Národnost

Obcovací

eská

židovská

Vím

e

Náboženství

atheismus

že 2idé zvláštním národem jsou, že poslání vyžaduje, aby jím zstali, ale také, že, máme-li my svrhnouti metafysické jho s ducha a ímské okovy s duše, nutno je, aby pedevším 2idé odstranili svého autokrata, nebo on je otcem a pvodcem zotroení našeho a svta, a teba nepiznaným, pece jen prvým a nejpevtotiž,

kulturní

jejich

íma Ceskožidovské

njším sloupem

.

.

Listy,

15.

ervna

1906.

2.

Pane redaktore, situace: chci dokazovati Živelké »Ž«), že národem jsou, když oni sami tvrdí, že jím nejsou. Ale tak už je

je

to trochu

dm

(píši

komická

dsledn

moje povaha: neustupuji, nevzdávám se. Vlasti nemáte a jazyk Vás nepojí. Pravda. Ale bylo kdy jinak?

Krom

krátké episody samostat101

nosti

e

v Palestýn

(a

i

tam nebyla jednotná Vaše

a mnila se jako se mnil Váš bh), nomadovali jste a byli jste roztíštni po celém svt. Hellenský duch Vás pitahoval, ponvadž byl pravým opakem ducha Vašeho, byli jste v Alexandrii, v Athénách, v ale hellenská Vaše z Vás nenadlala. Psali jste i ecky, a Josefus Flavius, jehož eský peklad jste nám už dávno dlužni, jest jedním z nejbrillantnjších djepisc starovku ale není Hellenem. Je Židem, Židem, visícím s láskou a úctou na minulosti svého národa, jako Vy na ní visíte všichni, protože ji v krvi a jste jejím.

e

ím,

Rek

—

uvdomlým

produktem

máte

V pamti Vaší hrzy ghett i

cháváte-li

dny utrpení slavné chvíle Vaše, svtlo Maimonida, Spinozy a ponežijí

Nmcm

i

Heina a Borna,

—

Anglianm

Francouzm

Disraeliho je to z tch píin, pro které byli pyšni Vaši praotcové na Josefa egyptského a na Esther, nete Mardochejovu. Ale víte a cítíte, že jsou krví Vaší, Váš duch že rozkvetl v nich a slávou a leskem, jimiž jsou oni poctni, cítíte se sami oblaženi a povzneseni. A tvrdím, že národní svou píslušnost a po-

Gambettu,

spolitost cítíte víc, než který

druhý národ na

svt.

Co má spoleného na p. americký Žid s Židem ruským? Co francouzský s polským? A pece ta

pímo

fysická bolest, která se ozve na Sequan, na Dunaji, nad Vltavou, a všude, stane-li se co

tm

ubohým, od zvíete v sociálním postavení málo se Smekám lišícím Židm ruským anebo polským! s úctou klobouk ped touto Vaší vlastností, akoli mám píležitost vidti a cítiti její další konsekvence zde ve Vídni tuze asto a není-li tenhle

—

102

Vás hlas krve dkazem píslušnosti k jednomu a témuž národu — pak vlastn nevím, jsem-li já, lovk žijící v cizin a mluvící celý as jen cizím jazykem, ješt vbec Cechem. Kesanstvím

jste

opanovali svt, (kdybych

byl Židem, musil bych se smát té ironii osudu, jenž dal duchu Vašemu ovládnouti na tolik set rok

milion rzných národ a Vás pi tom obdail antisemitismem!) a nyní na Vás jest, abyste tu vládu pomohli zlomit. Abyste pemohli sebe v sob a v kesanství. Postavili jste se v svém závidní hodném idealismu v elo každé nové idei politické sociální, která nesla revoluci v lidv této stvo, pojte s námi Odvlete svého theokrata pod guillotinu! Slovem tedy: stali jste se svtoobany a zbute pyšni, že tento stali pi tom národem problém budoucnosti byl ešen Vámi prvními. S pátelským pozdravem, pane redaktore,

tolik

a

a

i

.

.

—

i

Váš Machar.

»R o

z

vo

j«,

27.

ervence

1906.

ANTIKA. R. I.

Vedlo se mi, jako se vedlo a vede tm tisícm a tisícm jiných, kdož se nehodlali státi povoláním zrovna klasickými filology: jakmile jsem vyšel od maturity, zanesl jsem latinskou a eckou grama103

oba slovníky a všecky klasiky k antikvái a jsem pi tom takové radostné a velebné pocity, jaké mívá v Cowperových románech Indián, když byl skalpoval svého zabitého nepítele. Jenže pocit toho Indiána byl by musil být ješt stupován rozkoší lovka, jenž po osmiletém vzení vyšel práv na svobodu. Ano, zabíjí-li se nkde a njak zájem pro antiku, dje se tak jenom na gymnasiu. Dje se to tou strašnou methodou, nad jejíž pímo zúmyslnou rafinovaností dnes ješt lovk trne Piichli jsme trochu k latinské gramatice a zaali jsme íst v tetí tíd Cornelia Nepota. ekli, že spolehlivým histoV úvod nám o rikem není a jeho že také za mnoho nestojí. etli jsme. Vru, ubohý stilista. eské úlohy toho posledního z nás vynikaly nad tvorbu toho ímana v každém ohledu. A jak jsme etli! Honili se po slovíkách, zkoumali jeho vazby, stavbu jeho vt. Resultát z Nepota byl: suchá ošklivost. Rok na to etli jsme Caesara. Gallia omnis tiku.

ml

.

.

nm

e

i

divisa est in partes

tom

tes

.

.

.

Úžasných vcí nám pi

do hlavy: strategii, taktiku, organisaci vojska, výzbroj legionáe ale všecko suše, bez map, obraz, jen tak mimo. A zase jsme honili slovíka, a když Caesar stavl most, my mu rozbírali stavbu vt a když mluvil k vojsku, my zkoumali, nabíjeli

užívá-li

správn

—

ablativu absolutního, konjunktivu kousek tu, kousek tam,

a kondicionálu, etli jsme

o celku a

významu

díla

jsme nemli ani potuchy.

Mommsen

karakterisuje zápisky o válce gallské jako první práci generálního štábu práce generálního štábu vynikají skuten úseností a odbor.

104

.

.

nictvím tak, že jenom vášnivý voják je dovede my etli Caesara a bylo nám 14 15 let Na to pišel Sallustius Crispus: O spiknutí Catilinové. Kousek tu a kousek tam. A druhý spis jeho: O válce jugurthinské kousek tu a kousek tam. O celku jsme nemli ani potuchy. Jenom že Catilina chtl »rozvrátit« republiku a že Jugurtha ímany podplácel nebo ped nimi utíkal. Ale slovíka jsme shánli, vazby vt zkoumali, správnost pedložek a spojek prohlíželi a když jsme se se Salustem rozlouili, byli jsme rádi, že jsme se ho ísti

—

—

.

.

—

bu

zbavili.

Nejinak se nám vedlo s básníky. etli jsme z Ovidia, kusy z Vergilia. Prozkoumali jsme jejich hexametry a když jsme našli, že jsou správn, rozbíjeli jsme je a slepovali v nevázanou podle toho, jak slovíka k sob náležela; hledali isme tropy, metafory a ktili je odbornými výrazy (celek pro ást, penška, tautologie oh, kdo si dnes vzpomenout, co jsme tam všecko nacházeli a jak se to jmenovalo!) pi mythologických pak výkladech taníval náš profesor úzkostliv mezi choulostivými situacemi všelijakých tch nesmrtelných boh a bohy, nebof olympští se tuze bezohledn chovali a provádli vci, které naším gymnasiálním ádem byly velmi písn zakázány, my však byli etli doma podrobné mythologie, profesor to vdl, ale nesml to vdti, a proto ty jeho rozpaky pi podobných píležitostech byly vlastn tím nejzajímavjším pro nás

kusy

e

—

mže

—

z celé antiky.

Také z Horatia jsme etli adu od a satir. ódách bylo hlavní vcí metrm a pojmenování

Pi slo-

105

ky, hledali jsme zdvih a klad a malovali je na tabuli v potu tváe; slovíka slepovali podle píslušnosti jejich a Horatius byl zvlášt proklínán v tom ohledu: tento nesvdomitý bichopásek napsal mnohdy pívlastek v první sloce a podstatné jméno k pišlo asto až v sloce tetí! slovem, tvrdil-li nám profesor, že Horatius byl básníkem, usmáli jsme se útrpn a ekl-li, že byl vynikajícím básníkem v stáhli se naši rtové hlubokým

—

—

nmu

ím,

opovržením k celému ímu. etli jsme ješt Livia, Cicerona a Tacita kousek tu, kousek tam, literu za literou, vtu za vtou ale jen slova, slova, slova! Nedýchalo to, duše v tom nebylo a ducha jsme musili ubít slovíkástvím. Šest let jsme etli latinské autory ale o ímu a jeho literatue krom tch nkolika jmen nevdli jsme pranic a z toho, co jsme etli, nám zbyla jen spousta trapných, suchých, nudných a zbytených vzpomínek Ve tetí tíd zaala nám etina. Mluvnice byla tžká, sama mkká, lahodná, ale tehdy jsme k jádru jejímu nepronikli. Pro tu složitou gramatickou skoepinu. Byla to trýze nevypsatelná, námahy hrozné, když jsme po dvou letech zaali ísti prvního klasika, Xenofontovu Anabasis. Nemohlo být obávanjších hodin, než hodiny etiny. Jako by byl Xenofon jen proto kdysi psal, aby kaž dou vtou, každým slovem nám chtl strojit muící nástroje ecká gramatika má spoustu tvar, spoustu odchylek, a ten Attian jich schváln

—

—

—

.

.

e

-

—

abychom je musili hledat, poznat, jmenovat, adit do píslušných tíd a rod! etli jsme kusy

užíval,

106

nho: njakou bitvu u Kunax, kde byly vozy se srpy a kterou nkdo prohrál, aniž by vdl jak; njakou poradu ve stane, z níž jsme nevyrozumli, z

o

vlastn jedná, njaký pochod njakými kranmž nebylo známo, pro a za a kam ale slovíek tam bylo, vazeb, pád, as, až je nevolno pi pouhé vzpomínce! Xenofon nám zstal v pamti jako zapísáhlý nepítel mládeže. A rovnž tak Homer. Uili jsme se gramatice, kterou on se neídil, ml nová slovíka, jichž my neznali a dlal hexametry, které jsme mu musili roztloukat a sestavovat v nevázanou, aby se to dalo pekládat. Nechutný patron, protože mu nebylo lze rozumt, a kde se porozumlo, byl smšný. Lidé se prali dole, bohové v nebi a my ty nesmysly musili dít s gramatického stanoviska kdo to prodlal, ví, co je Homer! A potom Herodot a potom Sofokles a ješt Thukydides a nco z Demosthena Ach, bylo-li se

—

jinami, o

i

e

—

.

.

.

co strašnjšího než klasici ímští, byli to klasikové etí tyi léta jsme je etli, zase zbyla jen spousta trapných, suchých, nudných a zbytených .

.

.

vzpomínek

.

.

Pi

maturitní zkoušce z latiny dostal jsem k pekladu ono místo z Tacita, kde Messalina, žena

císae Claudia, slaví v nepítomnosti svého muže svou bláznivou svatbu se Siliem v zahradách, které patily kdysi Lucullovi a potom Valerianovi Asiaticovi. Bacchanal hysterické ženy dospl vrcholu: odní v tygí koze, mávají pozvaní thyrsy, pijí víno, zpívají a taní.

strom a

kií dol:

A skuten:

—

od Ostie

Z

bujnosti vyleze jeden

Od

Ostie se blíží

picházel

císa

boue!

na

—

Claudius, 107

jemuž konen oteveny oi. V brzku pišel posel a zvstoval to. Hosté se rozprchli, Silius skonil sebevraždou, Messalina ekala na svj osud v zahrad. Celý den a celou noc ekala, až pišel tribun

Evodus a

zabil

ji

.

.

Jak jsem podotkl, zanesl jsem hned po maturitní zkoušce celý svj antický gymnasiální svt k antikváovi. Rozlouil jsem se s ním rád a na dobro.

Po

letech,

když jsem byl

jaksi

pejeden mo-

man

derní etbou, sáhl jsem po Tacitovi, který se mi náhodou dostal do ruky. A náhodou jsem etl

etl jsem dál, etl bez zaátku a pozoroval blahodárný uklidnní, smírnou náladu v duši a shovíva-

ono místo o Messalin. ustání, vrátil se k

vliv:

vost k

dnm

A

dnešním

.

.

tak jsem pozdji se vracíval k Tacitovi, když jsem byl pejeden moderní etbou, znechui

cen dneškem, roztrpen nesouzvukem pomr. Vracel jsem se k té minulosti tiché, uzavené, ukonené a odtamtud se díval na dny svoje. A ta perspektiva psobila na vždy blahodárn. A zase jsem pešel od Tacita k jiným autorm antiky. A víc jsem etl, tím víc jsem byl chycen a znenáhla se otevíral pede mnou úžasný veliký svt, o nmž jsem neml dosud ani potuchy

man

m

ím

.

.

II.

Nabrati v terstském pístavu do lahviky vody, pivézti ji do ech a chtíti lidem ukázati, jak 108

moe

—

vyhlíží takový jest údl klasického studia na gymnasiu. A methoda, jakou se mladé duši chce vštpovati, nezanechá v ní ani dost malé

asi

touhy, aby se vydala sama na cestu do tch svt. Proto, když v lovk po letech náhodou zapadne a zane je chápati, ocitá se ped zázraky a

n

trne úžasem.

Ta hrstka autor, kterými nám byla zprotivena antika na gymnasiu, jest jen malou ástkou toho, co se zachovalo z obou velikých literatur. A teba že se nezachovalo daleko všechno, jest toho pece tolik, že nieho nechybí, aby ty dávné svty ožily ped tenáem v dokonalé své postav a nezmenšené síle. Osud, který bývá v niení celých národ a jejich kultur tak necitelný a ukrutný, by! antice až ku podivu milosrdný snad v té shovívavosti jeho byl ohled na ubohé lidstvo pí-

vi

—

dn

snad mu s úmyslem zachoval hospodárné tyto studny vody živé pro chvíle, kdy umdleným a bezradným duším bude poteba posily a osvžení. Jsou ušetena nejvtší díla básník a filosof, a matemavýtvory orátor, výzkumy tik, celá tehdejší známá zem vylíena v dílech zempisc, její djiny v pracích historik, její tvorzázrakem zachována stvo u pírodozpytc. dnm našim skulptura ecká ímská, a strašný výbuch Vesuvu za císae Tita pikryl celé msto Pompejí popelem a lávou jen k tomu cíli, aby je uchoval pro vky pozdjší s celým bohatstvím štích,

hvzdá

Tém

i

nástnných maleb, mincí, šperk, dom, nána zmumiovaných mrtvol. Objevila se kolika vrstvami pikrytá stará Trója Homerova, našly se Agamemnonovy Mykeny, Odysseova

soch,

hrobk

i

109

Ithaka, šlo se po údajích starého popisu Pausaniova a odkryla se Olympia, ta chlouba a pýcha Hellady. Objevilo se velké Forum dávného íma, vyistilo se Colosseum, v museum kapitolinské snesly se sochy a poprsí ímských imperator, otevely se hroby a vydaly, co bylo mrtvými uchránno pro živé a stále ješt se oznamují nové a nové nálezy knih, soch, mincí, zbraní, náhrobk a všech

—

možných památek. Ano, Osud byl milosrdným k ubohému lidstvu. Umní antiky bylo neoddlitelnou souástkou

nm

života národního, a tepna života toho bije v dosud. Ale musí být poznáno celé a ve všech oborech, aby byla jasná celá jeho nádherná harmonie. Nikdy se vlna lidstva nevznesla výše a kdykoli se potom vznesla vysoko, bylo to jen tou silou, která erpána byla z antiky. Umní život renaissance sytil se jí, Shakespeare stál jí mnohem blíže než rádoby ji napodobující plejáda Ludvíka XIV., slavná perioda nmeckého klasicismu byla antikou ktna a živena, revoluce Cromwellova byla obsahem tak antickou jako veliká revoluce francouzská formou odlesk antiky vbec plá na všech velikých vlnách umní života. Nemluv o tom, že instituce její jsou živy ve vtšitch forem, jimiž lidé žijí jako stát, národ, spolenost a rodina. Harmonií dvou jest antika. Krásy a síly, ženy a muže, Hellady a íma. Ztlesnným výkvtem všech sn hellenských byl mladík Alexander, jenž jako meteor proletl svtem a uhasí. Svt homerských boh a hrdin byl potravou a obsahem jeho duše, slavné války s Peršany byly i

nevdom

vdom

—

i

n

svt

ek

110

jenom pedehrou jeho vítznému pochodu celou Asií a smrt jeho byla taková, jak ji jen dívka vysnít dovede: v kráse máje života pokryt slávou, odešel. iNic už nevysnila potom Hellada podobného její máj volnost zašla s ním. Svt homerský zaala rozežírat skepse a stízlivý rozum stoupal po bo-

—

i

i

Olympu k palácm nesmrtelných

cích

a

motykou

A

.

se sekerou

.

na západ, na poloostrov apenninneotesánek, jehož život byl jeden zápas a jedno vítzení. Ku snní o kráse ne-

zatím

ml jaký

žil

mladý

ském,

ani

asu

zpv,

silák,

nkdy jen si zahuel nten byl hrubý jako jeho ruce jejich síla. Také se vydal do

ani talentu,

ale

zpv

nehorázný jako za materiálním prosvta, ale nejen za slávou, notnou spchem. Neotesánek západu ml totiž porci hrabivosti a rozvahy. A na té cest našel Helladu, krasavici, jež už dosnila své díví luzné sny, zaínala moudet a nacházela na dn svého s vodou smíchaného vína rmut pessimismu ži-

a

i

i

vota

.

.

.

Vzal

ji

.

.

.

stal

se

pánem

jejím,

ale

jen

aby dal svého siláckého ducha v otroctví její. Bylo to sladké spojení nhy se silou, far.tasie s rozumem, muže s ženou. Muž vládl svtu, žena muži. Muž zjemnl, zvážnl, ocel nabyla modrého proto,

lesku.

A synem

tohoto splynutí byl Julius Caesar,

nejpodivuhodnjší postava celé antiky. Fascinující zjev v život, veliký ve chvíli smrti. Vky míjely. Svazek nhy a síly trval dále ... ale síly znenáhla ubíralo stáí a nha ženy stávala se všednjší a všednjší. Picházely chvíle, kdy dávná síla se navracela jako píliv moe, ale brzy se ztrácela a muž jen zákonem setrvanosti zdál se ješt vládli!

A byly také chvíle, kdy krása ženina na mžik zahoela dívjší nhou, ale nha ta mizela a zbyly jen upomínky. A sny. Zena zaala sníti, jako snila dívka kdysi. Resignovan, tiše, s truchlým úsmvem plod takových sn odkvetlé Hellady v náruí sestárlé síly byl melancholický mudrc Marcus nouti.

—

Aurelius.

Zatím vyrostl v daleké Judei zvláštní kvt. rozpálených mozk zmítaného národa, který se pokládal za jediný, bohem vyvolený lid na svt, z rozbolestnných duší, z pošlapaných srdcí, ze žhavé kYve vytryskl ten kvt, nádherný, tichý, smutný, jenž nebyl z tohoto svta. Byl utržen a ušlápnut, ale nkolik prostých lidí jej zdvihlo, udlalo z nho nápoj a tšilo se jím mezi sebou. Až pišel muž z Tarsu, jehož jméno jest nyní Pavel, upravil nápoj ten pro všechno lidstvo a dal jej píti pánu svta i žen jeho. Pili oba a pocítili ve své krvi jed

Z

horen

i

.

Muž

.

sebou zmítal a bránil

jak pomoci. Snila a snila a

jenž odkojen svtem zemí byl to její

se,

man

žena pemýšlela, snila o mladíku,

homerským, ovládl by celou dávný díví sen, sen o Alex-

—

andru makedonskm ... A sen byl uinn tlem Claudius Flavius Julianus, jejž kesanství nazývá Apostatou, byl posledním velikým a záným zjevem antického svta snem Hellady a synem Fjma. Hellady sestárlé a otrávené, íma velikého, ale Zanechal matku mroucí již zasvceného smrti. .

.

.

a otce umírajícího

112

.

.

III.

Zabaveno.

Když

se císa

Claudius Flavius Julianus po-

»mrazivé zim galilejské«, zdál se být reakcionáem dnes vidíme, že chtl zachovat

stavil proti

svtu stva

—

slunce, radost života, mizící

...

dovedou

— Antický

lovk!

.

.

.

smavé

Lidé našich

jaro lid-

dn

ne-

už ani pedstaviti tu harmonickou, ucelenou a kovovou bytost! dvacátého století rád tvrdí o sob, že jest »komplikovaný«, ale tvrdí to jenom proto, že jest píliš zbablý, než aby vyznal, že jest tvorem mkkýšovitým, tstovitým, širokého svdomí, rákosové pátee. Ano, tžko si pedstaviti Podívejme se na si

lovk

.

Reky: nejcennjším

.

.

kterému se dostalo toho štstí, že byl položen za vlast, za rodnou obec a za Helladu. A nejmocnjší vzpruhou lovka hellenského byla touha žíti tak, aby jméno jeho nezaniklo bez památky v srdcích Hellen. Žárliv se stežila svoboda obce, na est její dbalo se zrovna tak jako na est vlastní. Náboženství bylo souástkou státního života. Poesie a tlocvik byly vychovateli mládeže. Duševní život jejich byl naivní, hrzy, sentimentality, nestrojený, nebylo v svtobolu, vše bylo pirozeno, vše leželo jasn pod jasnou záí zlatého slunce a modrého nebe. Celá píroda žila. Tvorstvo její mlo svj život, svá je

život,

nm

inm

pátelství, nepátelství, své dvody k náklonnosti jako lidé. Žily stromy, eky,

a své

potky, 113

8

hory, vlny

denn svou ozaoval

zlatý vz Heliv, projíždje dráhu po tmavomodré nebeské pláni,

moe. A

tento život

usmívavým svtlem.

Postavení ženy nebylo stejné v eckých státech. V Attice a v jonických státech vbec mla zákonná manželka sotva jiný údl než nynjší harémové dámy Orientu. Byla pouhým strojem na dti, nic víc. Láskou Athéana byly hetéry. Vzdlané, duchaplné, krásou zanícené ženy, u nichž Athéané hledali víc kouzlo hovoru a zábavy než co jiného a tak vyhovovaly obma požadavkm erotického sklonu duše svojí, materielní doma, ideální v dom hetéry což se našim jeví jako hotové paradoxon. Smysl pro krásu byl dojista dvodem lásky k chlapcm, té »neesti«, jíž se dnes docela jinak rozumí a která se docela jinak, zvláš mezi katolickými pátery pstuje. Za to v dorických státech, zvlášt ve Spart, stála žena tak, že nejpokroilejší zastanci ženské emancipace doby pítomné ani sníti si o podobných požadavcích netroufají. Vychování dívek bylo co nejvíce volné a rovné výchov chlapecké. Kodukace v nejkrásnjším slova smyslu. Žena spartanská nezadala si ani vzdláním ani silou tla muži, manželství pak jejich bylo nejdokonalejší harmonií, ponvadž žena mla tytéž zájmy jako muž, a muž v ní ml manželku, milenku, spolenici, pítelku

—

dnm

i

a matku svých dtí v jedné osob. Ve Spart nebylo prostituce. A nyní pohleme na ím! Úžasné msto a úžasní lidé, již je zbudovali! Mám pocit studeného železa, ale skláním hlavu v tom železe byl železný život. I ímanu bylo prvním zákonem že »sladko a slavno jest umíti pro vlast«. I jemu

—

114

neobyejný respekt ped soudem pídjepisc. Stát, v kterém žil, byl zízen tak, že osobní svoboda nikterak nebyla rušena zájmy obce. I jemu bylo náboženství souástkou státního byl vrozen štích

vi

zízení, ale byl nanejvýš tolerantním náboženstvím všech jiných národv, ovšem, pokud se nestavla nepátelsky proti životu státu jeho. Život

svj

žil

tak, jako

by

tisíce kontrolujících

oí každý

krok jeho sledovalo. 2il jej pod zorným úhlem pessimismu, ale pessimismus ten mu jej nijak neotravoval, naopak, žil jej pirozen, rád užil trochu jeho svtla a tepla, ale dovedl jej také odhoditi, stal bemenem nesnesitelným. íman jemný umírat. Byl stízlivý, praktický, ale smysl pro pírodu a na život její nauil se dívati oima svého uitele, Reka. Postavení ženy ímské podobalo se šastné výši ženy spartanské: byla rovnocenná muži a byla jeho ženou, milenkou, pítelem matkou jeho dtí. Rozvod byl tak lehký jako uzavení satku, akoli manželství i bez pá-

když se mu

ml

uml

i

ter

a církevních ceremonií považováno za svaté a nedotknutelné. ímané nesli kulturu svoji po celém tehdy známém svt. Kde mohlo lidstvo být dnes, kdyby tento vývoj jeho nebyl býval perušen orientálje zoufalou a bolestnou otázkou ským jedem

—

djin

.

.

Zabaveno. to ostatn definoval Nietzsche? Kesandalo Erotovi píti jed, on nezemel po nm, ale zvrhl se na neest.*

Jak

ství

115*

Poznámka. (Z

asu .

163.

15.

ervna

1906.)

Konfiskovaná Antika. Dne 20. kvtna byla Antika III. Podáváme konfiskována beseda zabavený onen text, který 12. ervna dnes 1906 interpeloval na íšské rad posl. Hýbeš a soudr. v tomto zmní: Interpelace posl. Hybeše a soudr. k Jeho Excel, ministru spravedlnosti, týkající se praxe konfiskaní v Praze. Ve feuilletonu politického listu C a s ze dne 20. kvtna byl uveejnn feuilleton Antika. íslo listu bylo zabaveno a jako píina konfiskace udána byla tato *

asu

tenám

dv

místa:

»Kdyby lidstvo jednou dovedlo pochopiti, kesanstvím pipraveno, musilo by pronad svým lupiem soud, proti nmuž byla by

1.

o

bylo

vésti

francouzská revoluce hotovou idylou. Antika zahynula jedem z Judey, ale ani tm, kdož jí ho dali pít, neslouží ke zdraví. Je podnes smíšen s jejich krví, zmalátuje jejich energii, otupuje smysly, nií rozvahu, zatemuje celý život.«

—

A dualitu

dále:

2.

lovka

»Kesfanství pišlo. Zabilo indivia zniilo antické ímské impérium,

aby zídilo nové ímské impérium zotroených duší. Nepineslo svobodu tlm, ale podídilo je Dalo lidstvu »svobodnou« »vrchnosti svtské«. vli, ale podízenou pedurení a vli boží, bez níž ani vrabec se stechy nespadne. Zabilo pírodu: uinilo ji kulisami, a co se v ní hýbe a žije, stalo se »nmou tváí«. Styk muže a ženy vzalo do své moci a prohlásilo

jej

(je-li

jím

approbován) za

svátost, jinak (není-li) za neest. Dalo lidstvu utopii

o království nebeském a posmrtném 116

žití

a tím

je

uinilo neschopným žíti žiti toto. Dalo mu komický optimismus pro všechny fase života a zlomilo tím vli energii. A zotroilo ženu. Ano. To je vlastn nejhroznjší údl kesanství. Pejalo ze starého zákona názor, že údl ženy jest trestem za hích v ráji spáchaný, pejalo z judaismu názor, že osud pohana, roba a ženy jest ním, za volný muž musí dkovat, že nebyl jím postižen, zahmlo žen ústy svého apoštola: Mulier taceat in ecclesia a stlailo ji v otroctví, které jde již do dvacátého vku. Využitkovalo ji, uinilo ji nástrojem a propagátorem svého modlaení, ale lovka v ní ubilo, nadobro ubilo. Remnky u obuvi by si nedala antická žena rozvázati od ženy kesanské, té ženy romanticky opvan, ale zotroené, prodávané v manželství, bezprávé ve stát, církvi a spolenosti kesanské. « Podepsaní se tážou jen: Je jeho excellenci tato konfiskace známa a je-li, hodlá pan ministr spravedlnosti chrániti takové svých orgán, kteí spatují také v pravdách historických 1900 let starých nebezpeí pro nynjší i

—

pehmaty

spoleenský poádek? Chce jeho excellence psobit k tomu, aby se neoptovaly podobné pípady n e-

oprávnných,

ponvadž

bezdvodných

konfiskací?

IV.

Ježíš nepišel »zákon zrušit, ale naplnit«. Uení jeho bylo tedy pouze novou formou starého judaismu. A jenom poesie, která linula asi z jeho osobnosti a která podnes dýše z jeho vt, inila

117

jeho píkazy tak vábnými a sladkými. A celá ta sentimentalita citu byla by, jako celá ada jiných podobných sekt a škol v Judei vzniklých a zhynulých, zstala omezena na malý kroužek stoupenc, na nkolik obcí v nkolika mstech a osa-

dv

dách, byla by živoila jednu generace a zahynula, jak ty druhé všechny, bez památky. Je sice psáno, že Ježíš ekl: Jdouce do veškerého

svta, ute všecky národy

tžko

tm

— ale zde

je tolik »ale«,

slovm

pikládati zvláštního významu. Evangelia byla napsána dávno a dávno po smrti Ježíšov, dávno po smrti tch, kteí byli spoleníky jeho a svdky jeho komu a slov nenapadne, že takové píkazy byly vkládány Ježíšovi v ústa ex post, z toho stavu vcí, jak se práv vyvinuly? Petr, Jakub a Jan, tito nejelnjší z apoštol, cítili se vždy jen 2idy, vždy a stále leny národa vyvoleného, a zjevení pán považovali za dar jen pro tento národ, a proto také nevycházeli pes hranice jeho a štítili se styk s pohany pozorný tená Skutk apoštolských najde o tom adu rozilených debat, kde se nešetí prudkými slovy. A konen: mluvil-li snílek galilejský co si mohl »o celém svt« a »všech národech« pedstavovati pod tmi pojmy on, jehož život, krom tuze pochybné cesty do Egypta v dtství, se pohyboval mezi galilejskými jezery a Jerusalemem?... Sny jeho byly by zanikly s jeho památkou, a sekty judské byly by mly o jedno že

lze

—

in

—

—

jméno

více.

—

Tu však pišel muž neústupná, hrdá, jedna z

své 118

já

pinést úpln v

Povaha vášnivá, jež dovedou své idei a když je pí-

z Tarsu.

tch ídkých,

ob

zemít za ni, zemrou. Hallucinace, kterou mela zapálená jeho duše na cest do Damašku, rozhodla nad osudem lidstva. Dosavadní vrah Kristv byl poctn zjevením. Ježíš osobn promluvil k nmu s nebes, v pln sláv svojí, a muž z Tarsu stal se Pavlem a nejvtším apoštolem Syna lovka. A on byl ten, jenž šel do celého svta a uil všechny národy. On byl pochodní, která zapalovala jiné na všech cestách a po všech stech, kam noha jeho vstoupila. Svtla »dvanácti« v Jerusalem jsou v porovnání se svtlem jeho jen slabými lampikami. On to byl, jenž dal »Slovu« tlo a nalil »vodu živou« do nádoby, aby mohla být pita. Shasl po požáru íma. Ohe vyšel z devných bud židovských obchodník u Tibery, císa Nero, ležitost

m-

kterého lid ímský vinil ze žháství, svalil vinu na 2idy. 2id a kesan byli tehdy ješt pojmem jedním, a kesané sami nijak nekladli draz na své zvláštní postavení. Nastaly persekuce, tresty, a Pavel, který již nkolik rok trávil život volného vzn, zahynul s jinými. v Ale neshasly plameny jím zapálené Kesanství žilo jen provisorn v té dob. Jen do té chvíle, až se vrátí Ježíš, aby soudil velikým soudem a odvedl své vrné v království Otce svého. Byl to život oekávání, stále pipravený k odchodu, stále toužící, nervov rozechvný, citov povznesený. Statky tohoto svta byly niím, s tmi, kdož byli páteli kdo je ml, dlil se o pán, s chudými a bdnými. A chudí a bední, žebráci, gladiatoi, otroci, zajatci pivedení do íma, vojáci, jichž hrubému emeslu byla poesie nového

ímanm

ím

.

.

n

119

náboženství útšnou protiváhou, umdlené duše hysterických žen všichni se shromažovali ve ti jmén Kristov, stávali se bratími a sestrami, rovnými mezi sebou a ped bohem svým a ekali Cekali na den soudu a velké útování Hluboká nenávist všeho pozemského sídlila jim v duši. Stát, sláva svta, všechno umní, radosti vše bylo mamem a klamem, íší Sataživota novou Cekali na den soudu a návrat Beránkv. Ale léta plynula a Beránek nepicházel. A jako jednotlivec nevydrží dlouho zvláštní vzrušení a naptí nerv, tak kesané ochabovali a pocítili rozarování. Slabší duše vrhaly se ke zkrváceným

—

.

.

.

.

—

.

.

.

i

bránám muenictví, otvíraly

je a hledly se dostat takto k Beránkovi, silnjší uznaly stav vcí, uvdomili si, že konec svta nepichází, že nepijde a pipravovali se na delší pobyt na nm. Pizpsobili uení Kristovo svtu a životu a vznikla církev. pevzali antickou vojenskou organisaci a se pipravovali k boji proti státu, umní jeho, jeho a zpsobu života jeho. Zapeli svoje já a stali se jednikou

aspo

—

—

Vdom vdom

bohm

v

legii

A

Kristov.

A

co se nyní nazývá »pronáslejen fasí, momentem toho boje, bylo dílem nutné sebeobrany ímského impéria a ecké filosofie proti bezohledným podkopm, útokm a ránám zodpovdného nepítele. Jest pevnou djinnou pravdou: dokud kesané vyznávali jen své náboženství, byli necháváni státem ímským na pokoji, jako sta jiných vyznání a sta boj zaal.

dováním kesfan«, bylo

jiných

sekt.

FJman

komu nevnucoval 120

nebral nikomu víru jeho, nivíru svoji. Až když cítil, že vra-

žedná zbra míí k srdci státu, bránili stát. Veliký mudrc Marc Aurel jenom v zájmu státu hledl vymýtit tuto hlízu z tla impéria. Dioklecian trpl kesany ve své blízkosti, jako »dti domu svého« až když mu tyto dti zapálily (doslovn) palác nad hlavou, vydal první edikt proti nim. Ale ani ten ani onen nezniili toho boha, který sídlil v duších svých vyznava

—

i

.

.

Až pišel Konstantin, porozuml mu a paktoval s ním. Znamení kíže dal na korouhve vojsk, která táhla v boj proti vzdorocísai Maxentiovi a nový

—

bh

uznalým: na padesát tisíc mrtvol u mostu mulvijského svdilo o jeho moci a sláv. Konstantin, jeden z nejkrvavjších zjev historie, uinil na to kesanství náboženstvím státním. Pohanství bylo trpno ješt, ale umíralo. Slunce jeho zablýsklo ješt v plné sláv Julianem, ale byla to sláva západu. A s ním zaniká antický lovk, ponvadž kesanství stvoilo si lovka svého, antická kultura, ponvadž ji kesanství nenávidlo, antické impérium, ponvadž kesanství snilo o impériu jiném, úpln svojím, a antický svt, ponvadž svt chtlo mít kesanství pouze svj. se ukázal být

i

Z mramorových soch boh páleno vápno, poklady chrámové byly vyloupeny, chrámy rozmetány a z kamen jejich stavny zdi primitivních basilik; na místo básník, filosof a uenc antiky nastoupili církevní otcové, jichž logika a obzory byly tak malicherný jako stil a e, jimiž psali; místa ímského císae zmocnil se pontifex maximus, místo legát a místodržitel ímských biskua lidstvo vrženo o dva pové a patriarchové

—

121

rok zpt

tisíce

cestu znovu

.

tm

nastoupilo ve

svou klopotnou

.

Byla skonstruována dogmata, vrouka a litura to bylo jediné, k emu nové náboženství užilo antiky. Mythologie, které se dostalo znamení kíže, zbožnní svatých, formy obad, ada povr, církevn upravená latina a centralismus vlády »nic nového nepinášíte, krom svého opovrhování bohy a filosofií« vytkli právem alexandrijští polemikové církevním otcm A kesanský lovk? Nikdo nesplakal nad novým stavem vcí více a bolestnji než ten malý

—

gie

—

—

.

lovk kesanský

.

Ten bh, jenž mu byl z poátku líen jako pítel ponížených, trpících a chudák, stal se najednou bohem mocných a štítem tch, kdož jeho

vládli

zotroen byl

.

.

.

statky tohoto svta, ve jménu

lovk

tak, jak se

tm

dávným

svtm

antickým ani nesnilo ... O vše byl pipraven a nic nového mu nedáno Byl pust Olymp, sochy a chrámy znieny, díla starých básník a filosof tlela v prachu knihoven. A lidstvo tápalo novou cestou a po tm. A ponvadž mlo potebu umní, zaínalo si íkat jeho slabiky, ubohá slovíka a naivní pokusy, jaké vycházejí z ruky dítte. Není nic trapnjšího než zavíti knihu djin antického umní a zaíti stopovati výtvory jeho v kesanském stedovku A teprve když ubohé lidstvo v nedve vlastní invence vrátilo se zkrušeno a zkroušen k troskám jím kdysi rozbitého svta, když se z nich teprve potom zaalo se zbožnou úctou uiti objevilo se znovu slunce a zaala žít duše svými sny. Ale svtlo toho slunce už jen svítilo a sny

mrtvým

.

.

.

—

122

.

duše byly opakováním

Za dva

tisíce

chelangiolovi. u

Horáce

sn

dávných, krásnjších. v MiDante uil se u Vergila, Petrarca

rok

ožila hellenská plastika

tisíc

a tolik set

rok

Lidstvo klopýtlo o devo kíže to zaplatilo strašliv draze .

—

.

.

a klopýtnutí

.

V.

Oloha antiky v kultue lidstva dohrána

není.

Vrátilo se k ní už tolikrát, vrátí se k ní zas. Protože ona dýchá dechem Vnosti a dechu toho je lidstvu

potebí víc, nežli samo tuší. Vydrží sice bez nho nkolik decenií, holedbá se svou emancipací, svou moderností a pvodností ale zponenáhla na všech koncích svta ztichují ta hrdá hesla, svinují se prapory, dochází sebevdomý dech a Ztracený Syn vrací se, probiv jmní sílu svoji, do domu otcovského. Zde se restauruje: po absinthu zvyká nefalšovanému, poctivému vínu a pramenité si vod, po secessních láskách s voskovými prsty a hektickými tváemi nauí se cenit zdravím kypící dívinu, místo umlých a komplikovaných sensací sytí své nervy jednoduchou tragikou osud a v stilu, odvyknuv si komponování nerozluštitelných rébus, vyjaduje se jasnými a istými liniemi. A když se zrestauroval a má zase tolik sil, že se mu jeví možnost dýchati vlastním dechem a žíti vlastním životem, odejde znovu do svta, hoduje a po nkolika a hýí z nastádané energie deceniích vrací se ztišen a se svinutým prapoi

— i

—

rem

zas.

123

A

tento

píliv

vlastn djinami

a

odliv

lidské

k

behm

antiky

je

kultury.

Kdykoli se k ní lidstvo vracelo, hledalo v ní uritou stránku a jisté odvtví jejího života. Od eckých tragik vede pímá cesta k Shakespearovi (ovšem že pes Seneku), ímské epos a ecká sloupy italské renaissance, pastoHorác, Anakreon a Martial stáli u kolébky

skulptura jsou rále,

klasické

doby

literatury

nmecké,

ml

Catullus

na Slovana Puškina dojista aspo takový vliv jako lord Byron, a to, co pekládali buditelov naší

eské

literatury z latiny a

jest jen malým antika byla na-

etiny,

holdem a díkem za všecko,

ím

i

šemu znovuzrození.

A nyní se vrací lidstvo k antice zase. Ne pro formy, ne pro jisté druhy jejího umní, ale pro ducha jejího. Znavené, sesláblé a pozbaveno víry v sebe vystupuje z vratkých lodiek svých na ty výspy, kde leží úsmv velikého slunce. Hledá pevnou zemi pro své nohy, klid pro rozvíenou duši, dech vnosti pro sesláblé nervy. A doufejme, že najde ješt nco. Nco, eho vlastn nehledá, ale co tam musí nalézt, protože musí vymýtit ze své krve jed z Judey a protože velká Nemesis musí vzíti naped pomstu za bdy

vné

dvou

tisíc

rok, aby potom mohlo

nastati

vzkíšení

lidského ducha. Posice jsou zmnny: je as, kdy Julian a musí vstát z hrobu a postavit se znovu v elo odhodlaných zástup a kdy tichý hlas melancholického mudrce Marka Aurelia bude promlouvati k duším milion. Je as, aby Lukian ze Samosaty, ten velký hrobník olympských boh, se objevil a pipravil svoje nástroje k nové práci

mže

.

124

Toto oištní lidstva antika provede. Ona jeNebo žije dosud veliká Nemesis Znamení se objevují na všech stranách. Duch

diná.

.

.

antiky nebyl nikdy tak jasný, protože nebyl nikdy tak hledán a potebován, jako nyní, jak je jasný dob naší. Práce filolog, která se tak asto zdála být smšným puntikástvím a zbyteným sportem, dochází nyní velého uznání všech kulturních synthetik a moderních pekladatel. A zetel obrací se ne k ctihodným básníkm a rozšafným djepiscm, známým neblaze z gymnasia, ale k autorm, od nichž jsme neetli ani ádky a znali sotva jména jejich, k moralistm a filosofm z doby císaství a jejich odprcm t. zv. svatým otcm církevním. A lovk te a te byl-li ješt jen trochu v pochybách, pak ekne rozhodn: ne a ne; byl-li lhostejným, pak zane pímo nenávidt tu dvoutisíciletou kukli lidského rozumu; byl-li už daleko za tím, co se zve náboženstvím vbec, pak Jaké hrubé se jen diví, jak to vše bylo možno a barbarské elementy tu musily pijít k volb, aby, svatá když mohly zvolit to, co zvolily Nemesis, ty jediná jsi živa z celé spousty boh, jež stvoil lovk k obrazu svému. Nad nimi stála jsi, pekala jsi je a vezmeš pomstu za Ty vci se musí ísti. Takové zápisky Marka Aurelia stojí vysoko nad celým Novým Zákonem. by ísti Xenofontovy Vzpomínky na Sokrata opravdu nejen každý dlník a sedlák (jak si peje každý t. zv. vzdlaný lovk, a spisy Tolstoj), ale a dopisy císae Juliana, které byly kdysi arsenalem Voltairovým, ukazují, jak až za hrob daleko dovedlo jíti milosrdenství a láska k bližnímu tehdej-

tm

—

.

.

.

.

.

.

n

.

.

ml

i

125

ších sluhu Kristových, když o takovém záícím historickém psali na vlas tak, jak zjevu lidském by to odkoukali dnešním páterm v »Cecha« Cist a myslit ... a potom se Cist se to musí zponenáhla lovku rozbeskne, jaký že to má úkol antika Herakles zabil centaura Nessa Cist a myslit otráveným šípem. Mroucí centaur namoil do své krve roucho, které dal žen Heraklov, Deianie. Aby prý mu je dala obléci, až se jí bude zdát, že je as zkoušky tady. Ten as pišel záhy, Herakles oblékl roucho, jed zaal psobit týž jed, který on poslal kdysi šípem do krve centaurovy i

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Takový mythologický píbh vat

.

.

.

se

mže

.

opako-

.

VI.

A te konen povím, pro jsem napsal tchto nkolik kapitolek. Rád bych vidl vzkíšení antiky u nás. Nebof jaký bolestný osud mla doposavad, hanba povídat. Filologové ji pstovali tak, jako juristi své paragrafy slova, slova, slova a žádný duch.

—

Básníci ji pstovali, ale dívali se na ni tak, jako církevní otcové kdysi, kteí v ní vidli ohavnost spuštní, blud a tmu, a jako tito ve svých traktátech, tak nanášeli oni ve svých verších na ni barvy nejkiklavjší, aby tím více vyniklo potom to »dobroinné svtlo s kíže«. Anebo v ní vidli jen

historky veršovali 126

boh je

v

a

traktovali

odmených

je

svým zpsobem:

alexandrinech a opa-

tovali

zvunými rýmy

Kristu

pánu na kíži moderní šaty,

vestu a košili s

Kdyby malí pidlal

vysokým límcem,

kiklav do oí,

bilo

vystiženou by to trochu

rýmovati antické vci

—

neo ni zavadili malíi, tu zpodobovali to, co o ní etli práv v takových básních: spousty nahých žen, poháry, rže, hýící imperatory to bylo v divadle, v cirku, v síni hodovní, všude stejn. A sochai? Provedl-li který co hodn ztrnulého, hodn neživého a tuze nelidského eklo se mu, že studoval klasické vzory. Filologové vydali tu a tam njaký peklad ne pro širší veejnost, ale zase jen pro filology, kteí se na takovou práci vrhli a našli celou adu slovíek, která nejsou dosti pesn peložena, a zamnil-li pak nebohý pekladatel nkde plusquamperfectum imperfectem, pak už byl dán vbec ve psí a stál tu jako lotr a vrah. Naše universita žije nyní již dvacetpt rok co udlala pro antiku? Pro tu antiku, na které vlastn stojí jako na základních kamenech celá kultura lidstva? Nemáme politických djin eckých a ímských, nemáme djin obou literatur, djin umní, filosofie, ba není ani slušale

vadilo a nekielo.

A když

—a

—

—

—

ných

peklad aspo tch elných autor!

nco

filologové naši

ona

vbec psobí

dlá-li

smle

i

v Akademii, tžko

Dlají-li

íci, nebof

vylouením veejnosti, ale toho tak málo, že možno ped njakými osmdesáti lety pra-

nco, pak

s

je

tvrdit, že covali naši staí páni mnohem víc a tehdy nebylo eské university a docela už ne Akademie Chyba vzí ovšem také ješt jinde. Antika se

—

.

považuje za odbytou mrtvolu, do níž moderní

ratue a modernímu životu nieho

není.

A

.

lite-

také se 127

vk

nikdo nesnaží, aby pod patinou hledal nco živého. Sám jsem tak myslíval a vidl v každém klasickém filologovi jenom žlutého ervíka, jenž si dobývá svj denní chléb z toho mrtvého tla. Jakž jsem také napsal nkde, viz eh, nemohu vzpomenout patrn reminiscence na gymnasiální

—

—

muenictví. Slovem: proti každé publikaci tchto svt se týkající stojí širší obecenstvo upiat, odmítav. A s tímto názorem ovšem poítá dležitý faktor kultury nakladatel. A tak jsme mli již nkolik podnik, které skonily, jak žily: nevdlo i

—

život a nevdlo se ani o jejich zániku. Nakladatel poítal pi tom ne na širší obecenstvo, ale na drobné gymnasisty a pepoetl se. Peklad Cornelia Nepota, Peklad Caesara nebo Xenofonta poídil si ve tíd jeden, ti druzí si opsali, co bylo teba, do tištného textu mezi ádky. Tak bylo za mých dob, ped námi a patrn po nás. Jak reformovat antiku na gymnasiích, marno ovšem radit. Jsmef v Rakousku. Ale odstraní-li se jednou cop a systém, pak nutno zmnit obsah etby: zavésti chrestomatie a hledati ne litery, ale ducha, což bude ovšem vcí lidí k tomu povolaných. Našim nakladatelm pak, jimž, jak vidno z posledních potyek, nechybí podnikavosti, ale nové myšlenky a plány, kladu tohle na srdce: Udlejte novou bibliotéku! Tentokrát peklady klasik eckých a ímských! A nespoléhejte na praktiky drobných gymnasist, obrate se k uitelstvu, k inteligenci, k dlníkm! Všichni pijmou rádi to, co jim bude podáváno a co dosud bylo zaveno na sedm zámk! Co bylo starými pány pekládáno, pekládalo se vtšinou eštinou veleslavínskou, která se o jejich

—

i

i

128

byla pro moderního lovka ovšem nestravitelná to se opakovat nebude. Vím, že naši filologové (a zde je místo, abych jim konen poctiv podal cukrátko) za tch dvacetpt rok trvání naší university nezaháleli, ale práce jejich leží v stolcích a ekají píznivjších dob ty doby jsou tady. Nastává opt renaissance antiky nezstame za národy jinými. V Nmecku jako zázraky objevují se

—

—

—

peklady Willamowitzovy a jeho žák; Maeterlinckova sláva stojí na Marku Aureliovi, v Itálii Carducci G. Annunzio, ve Francii Leconte de Lisle, Pierre Louys, Sar Pcledan, v Rusku Merežkovskij jsou prkopníky neopozdžmež se! Hleme když už tolikrát jsme kulhali za jinými aspo dnes vykrovždy o dvacet rok pozdji iti v pravý as! Ano, naši filologové nezaháleli: Král, jenž za dob kvíalovskho píštipkáství a za netenosti celé veejnosti s záhy zesnulým Niederlem jako Vestálka stežil ten svatý antický plamen a pracoval, kde a jak se pracovati dalo: na kai

— —

—

thede, v odborném listé a zvlášt v pekládání Sofokla, v cenných publikacích »Pednášek a rozprav«, Vaorný, jenž nkolika peklady šel cestou Královou a ukázal, že je možno jak Homera tak Ovidia pekládati lidsky a modern, Loukotka, bývalý profesor, vnoval celý svj život na ztluznám ukázky a vím, že celek moení Aischyla bude velikým inem, ada filolog, jež ukládala

mj

—

po

léta

je

teba

—

své peklady ve výroních zprávách jen seskupiti pracovníky ty, jen signál

peklady by se mohly zrevidovati pedevším nakladatel! Nakladatel se hledá! Chceme druhou universitu? .... Vždyf nutno dáti

—

a starší

ale

129

9

—

vykonala za tvrt století! nezaínejž s všelijakými tmi Livii a Herodoty, na ty by bylo dost asu, naped Marka Aurela a Juliana, mezi ale vsunout Petroniova Enkolpa (mám pkné vydání Zweibrúckenské, pjím je milerád pekladateli), potom Xenofontovy Vzpomínky na Sokrata a Hostinu Kaliasovu, na to pastorále Dafnis a Chlo, tu nejnádhernjší matku všech idyll lásky, Suetonia Historii císa, Filostratova Appollonia z Tyany, Lukiana, Plotinovy Enneady, Historii Ammiana Marcellina, Listy Plinia Secunda, Senecu, Catulla, toho nádherného lyrika, jenž zstane svžím, pokud svt svtem bude, »Reckou Anthologii« kde jsou básníci, kteí se nám ukáží jako hotové záukázati, co ta prvá

Ale

takový

nakladatel

n

—

zraky, jmenuji jen Meleagra, atd. tedy antiku, o níž se nám dosud ani nesnilo. A k tomu malý antický pírodopis staily by Aelianovy Píbhy zvíat, anebo hned Starší Plinius, ze zempisu Geografii Strabonovu, monografie Pausaniovy a po tom všem teprv Homera a velké básníky ecké a potom ty druhé Platona, Cicerona ... v moderních lidských pekladech s nkolika nevyhnutelnými poznámkami pod arou a lidským úvodem v ele. A prof. Fr. Groh, tento vševd všech klasik eckých a ímských, mohl by napsati jako prvod k tomu podniku djiny obou literatur a prof. Peroutka, jehož »Studie o císaovi Julianovi« je vzácným dokumentem ducha obsáhajícího prameny a pronikajícího dobu, mohl by napsati politické a kul-

—

—

turní djiny starovku ... A prof. Král, otec naší moderní antické filologie, jenž prvý zkypil tu sva-

130

tou pdu v každém oboru, mohl by vzíti otže celého podniku do své ruky hledá se tedy už jen nakladatel, jenž rozumí signálm asu A proto jsem vlastn psal tch nkolik úvah.

—

.

.

.

VII.

Tedy ješt jedna kapitola. Pan dr. Hortvík zabýval se nkterými mými vývody a postavil proti nim své. Nesouhlasí a odslušným a výrazy mipo tolika boj prvý lovk v Cechách, jenž nepodezívá, nezrádcuje, nepranýuje, nenadává je pímo ctí a radostí pro lovka posadit se s takovým odprcem k hovoru. Ano, co se stalo, musilo se stát. Ale také co se dje, musí se dít. A na nás jest, abychom vypozorovali tento bh djin, položili do hrobu, což jest mrtvo, a pipravili se pro asy píští. A abychom, jako Egypané své mrtvé krále, soudili my autokrata, jenž vládl tolik set let nad miliony lidských poruje. Ale uinil to slohem

lými

— po

tolika letech a

ad

—

i

lovk

A ekl

jsem, že byl zabit antický a venovou mythologií že bylo lidstvo nízkých, potlaených a jenom napáleno. 2e chudých duchem, jakmile se stal bohem mocným tohoto svta, rozdlil se s tmito o vládu a shodil lidstvo do takové propasti, že dva tisíce let potebovalo, než se z ní vybralo. A když se vybralo, nebylo daleko ješt tam, kde stál antický lovk. Ponvadž mlo a má jed z Judey ve své krvi Ano, musilo se tedy tak stát. A bylo by lhostejno, padla-li antika vlastní pežilostí, i byla-li zabita. Pežilost? Impérium mlo ctihodné stáí, duší.

liká kultura jeho, a

bh

.

.

.

131*

ale bylo zaízeno tak, že se stále a stále osvžovalo pibíráním nových svžích šáv a ten »morální úpadek«, tady trochu pozor! Nesmí se tak rozšafným gymnasialním zhola viti všem uebnicím a djepisným knížkám, papouškujícím jedna po druhé jedno a totéž. Martial a Juvenal, pravda, rozvinují strašné obrazy ale v té dob byl živ také mladší Plinius a jeho dopisy, jedna z nejkrásnjších knih antiky, možno dnes ísti a z tch list možno si sestrojiti stav tehdejší doby a ten je docela jiný než obraz Juvenalv a Martialv! Ba, v tch listech se vypravuje ada píhod a líí ada lidí, kteí svdí, že ideály Scaevolovy a Regulovy nevymely a že siln žily v krvi

—

tm

—

ímské. Milý Martial a Juvenal byli asi krvavými a pochybuji siln, že za tisíc rok budou naše drahé »Šípy« dkazem schátralosti eského národa. A v eených listech Pliniových, v desáté knize, nalezne tená dokumenty o poPlinius byl ádku v íši pod císaem Trajanem tehdy místodržitelem v Bythinii a úedníkem až úžasn nesamostatným, v kažké malikosti ptal se císae a císa píše mu trpliv svá rozhodnutí to se musí ísti. A potom pišel Marcus Aurelius, v nmž bylo více poesie a velikosti než v celém

Tmy íma

—

—

Platonovi, Demosthenovi a Periklovi teprv Diocletian, za dohromady, a dlouho po jediného nevstince jehož vlády nebylo v A umní? Mluví v rzných asech rznými formami. Za Perikla v Athénách Akropolí, za Vespasiana v Colosseem, za Caracally aquaductem a láznmi, za Diocletiana circem, za Konstantina Aischylovi,

nm

ím

ím

132

!

—

atd. A literatura? zde platí, má každá doba svou formu. Jmenoval jsem již Plinia; kde je v celém svtovém písemnictví druhý zjev, jenž by se rovnal Lukianovi? A což Apulejus?

vítzným obloukem

I

že

Což Longus? Což nádherná nevyerpatelná studna ducha a krásy zovoucí se »Reckou anthologií«? Ne, pánové, nesmí se papouškovat, ale nutno znovu a poctiv napsat djiny antiky a djiny její literatury; nesmí se spoléhat na svatou církev, která dekretovala, aby ukázala svou výšku, hlubokou propast, v které našla lidstvo a zavedla potom inkvisici, hranice, náboženské války, schválila nevolnictví a poddanství a každé zotroení, na které vláda svtská pipadla. To nebyla krise, to nebyl úpadek. Ale na koenu této íše a tohoto života sedlo nco jiného. Zúmyslná vražedná nenávist zžírající život jeho. Církevní otcové nám dávají adu do-

klad, Acta Sanctorum

adu výrok, svdících

vi

státu, rile, na p. Tero úhlavním nepátelství tullian: »Jak se budu smáti! Jakou rozkoší mi bude, až uvidím, jak tihle mocní, kteí pedstavují bohy, jak jejich dvoané a jejich ve stíhání zuiví úed-

jak tihle moudí svým Jovišem v

níci,

filosofové všichni

dohromady

ohni pomsty hoeti budou! Tehda vyrazí tragický herec nefalšované výkiky bolesti, které mu vlastní hoe vynutí; tehda zpohodlnlý frašká zanikne v plameni a vozataj z cirku, ervený od vného žáru, pojede na voze ohnise

vém. «

—

týž Tertullian hlásá na iiném míst: »Scházelo by nám snad, kdybychom chtli provádti veejné nepátelství a ne skrytou po-

A

133

ms

potu

a množství? Jsme tu takka teprv a již jsme zaujali kde co: msta, ostrovy, kastely, municipie, osady, ano i ležení vojenská, tribus, dekurie, císaský palác, senát a forum.« t

u,

na

od verejška

—

»Skrytá pomsta«

—

taková

idea

pracovala

proti antice.

»Najatí žoldnéi« chránili hranice impéria, pravda. Ale chránili je tak dlouho, dokud jed z Judey a nenávist k impériu nevešel do krve jejich. Dokud jim nebyla postavena možnost státi se ddici a pány jeho. Alarich byl kesanem, r. 410 oteveli mu kesanští otroci v noci brány Odoaker byl ímským dstojníkem, byl kesanem, a svatý Severin dal mu na Dunaji požehnání k tažení do Itálie. Theodorich byl kesanem.

íma

A A

tak musilo se tedy

státi,

.

.

.

co se stalo.

jaký že to byl ten jed z Judey?

Cím

lovk

více hledá onoho djinného Jošuu z Nazareta, tím více uniká on zraku jeho. Evangelia byla napsána dávno po smrti jeho. Snad je to snška desíti rzných život, a ten, k nmuž se

vlastn pojí, naposled ani nežil Staroínská kniha Ši-King vypravuje: »Ona se modlila a obtovala, aby ten, po pišel; v tom lid toužil, okamžení pocítila otesení svých vnitností a byla proniknuta hrzou a úctou. A když as její pišel, porodila svého prvorozence co outlého beránka, bez poranní, bez namáhání, bez bolesti a bez poskvrny, ó zázraku nebeský! Spanilá matka porodila jej v chatri u cesty. Volové a beránci ohívali jej svým dechem, bydlitelé les lítali sem .

nmž

134

.

.

vzdor veliké zim, ptactvo pilétalo k dítti a peru-

tmi svými

jej

krylo

.

.

.«

Vedanga praví: »V paprsek svtla božského podobu Indická

ln

rodí jsouc pannou, nebo nižádný neposkvrní

ženy pijme ona p o-

lidskou,

styk lidský

jí.«

Pi slavnostech Dionysiových byl zabit na beránek. Zvíe to slavnostním zpsobem

oltái

od knží rozdleno na kousky a ástky ty po-

dávány úastníkm slavnosti jako svátost na památku mythického dje, kterým se onen syn boha svtu obtoval a pi tom bylo spolen pito víno z »kalicha spásy«. K tmto dionysiím nebyl nikdo pipuštn, kdo se ze svých hích »nevyznal« a patiné »neoistil«.

Indický

Krišna,

jehož

v Bhagavadgit, narodil se

uení

obsaženo

jest

indických legend (iperní apolegeti kesanští ovšem namítají, že tyto dle

— —

dle kesanských legendy jsou utvoeny pedloh; pejme jim to radostné sebevdomí) asi r. 1200 p. Kr. z rodiny královské. Píchod jeho pedpovídali proroci vnuknutím Ducha svatého. Poat byl z Ducha a narozen byl z panny 25. prosince v pomrech prostých. Pastýi a mudrci pišli ke kolébce jeho vedeni hvzdou. Matka jeho Jasoda zachovala obyej oišování a uprchlá s dckem a otímem jeho Nandou, když ve spánku upozornna byla, že král Kamsa naídil usmrcení pedpovdného spasitele. Už v mládí byl Krišna neobyejn rozumným, zvítzil v hádce s uenými, potom odešel na pouš, postil se a poal uiti. Pi tom uzdravoval nemocné, kísil mrtvé, vyléoval

135

malomocné, vymítal ábly. Byl usmrcen od brahman. Krišna byl druhá božská osoba z trojice staroindické, jenž sestoupil s nebe, aby lidstvo z hích a záhuby vykoupil.

—

Nkolik tch malikostí staí. Na starém zá-

kon

pracovala metafysika chaldejská, egyptská, parthská, assyrská, na novém ínská, indická, helvýplody jejich se pak smísily v tch lenská hloubavých duších lidí malé Palestiny a pelily se do duše antiky práv v té chvíli, kdy ona byla šastn hotova se svými bohy, se svou mythologií, se svou metafysikou. Kdy volný zaal se voln dívati v líc modrému nebi Zabila tuto antickou duši, vzala z té odbyté mythologie její spoustu forem a etablovala novou živnost.

lovk .

.

.

První ránu zasadil jí protestantismus. Nezabil sám jakoby zaražen svým inem zastavil se nedaleko od ní. Neemancipoval se ani od Starého Zákona ani od dogmatu o božství Syna lovka. Ztrnul, živoí a zdá se, že není už schopen vývoje: Kostra bez masa a krve.

ji

a

Kesanství zbývá

je

dnes tam, kde byla antická

my-

ped

19 sty roky. Theoreticky je hotovo, jen prázdná forma. Osmnácté století roz-

thologie

bu

vk zstal tichým divákem, se snažil opraviti chatrnou budovu, dvacáté století smete všechno. Není nápravy, není pomoci. Duše vyprchala. Jsou chrámy, jsou oltáe, sochy, zvony, kadidlo, zpvy, hudba, modlitby ale duše jsou pusty. A knží? Ve tvrtém století po Kr. ekl ptolemaiský biskup Synesius: Lid chce o pítrž býti klamán, jiným zp-

vrátilo jeho základy, devatenáctý

bu

—

136

sobem nelze jednali

s

ním

rovnž

tak.

ani mluviti; staí egyptští

Co

se

knží

mne týe, zstanu vždy

— lovk

filosofem pro sebe, ale knzem pro lid. upímný, jenž vyslovil zásadu, trvající až do našich

dn.

Náboženství jest dsledkem pocitu nesamostatnosti duše lidské, zbožnost pak jest stav, o nmž snad jen pathologové pronesou slovo poslední.

Malou poznámku ješt o Husovi a Chelickém. Nevidíme jejich význam v tom, v jej vidli oni sami. »Má-li se jíst jisté tlo s omákou neb bez omáky,« jak to charakterisoval Havlíek, je nám

em

dnes tuze lhostejno. Ale za to je ctíme, že oni dali první rány do toho vzení lidského ducha. 2e šli ped svou dobou. Zbran, kterými bili, byly asové, té dob pimené, dnes, o tom jsme pesvdeni, stály by tyto chlouby naší historie jinde a jinak

A

.

.

co pijde potom? Jist nco, co také musí

Snad lidská hloupost, jež je nesmrtelná, stvoí mythologii novou, snad ješt horší, než byly všechny dosavadní, ale my chceme pracovat pro tu velikou slavnou chvíli volnosti, svobody a oddechu, kdy se zavrou dvée za starými stíny, kdy pestane ten tísnivý rozpor mezi lživou theorií a prázdnou skuteností a kdy lovk bude moci klidn se podívat v líc modrému nebi ... Tu chvíli je sob ubohé lidstvo pece dlužno pijíti.

.

.

137

VIII.

Nkolik vysvtlivek na nkolik adres. Pan dr. Hortvík v ase 15. srpna. »Dub petrvá boue staletí, a na konec

jej malá vichice zvrátí. Pro? Hle, jeho koeny zpráchnivly.« Ano, do slova správn. A pro zpráchnivly? Protože mu ervi sežrali duši, jak íkají u nás. A tvrdil já co jiného? Ne proto žaluji na jed z Judey, že zniil ímské impérium, ale že zabil antického lovka. Antického lovka v prvé ad. Jenž dovedl žíti a dovedl umírat, jak se nám o tom ani nesní. Impérium padlo, když už byl ten lovk znien. A ohromná kultura byla zniena s ním jak jsem to ostatn naskizzoval v pedešlých ka-

—

pitolách.

Na citáty z Renana pozor! Je to Francouz, jenž na každé stránce svých knh upadne v extasi a hází superlativy, jež by pi stízlivém výkladu tžko doložil. Prohlásí na p. kesanskou morálku »za nejvyšší výtvor mravního vdomí lidstva, za nejkrásnjší zákonník, jaký kdy byl navržen« ale tete-li jeho knihu o Marcu Aurelovi, najdete,

—

že hlásá o tomto pohanském filosofovi, že »nikdy nesestárne«, že je »absolutním náboženstvím« a že míru Kristova. Jako »došel Nirvány Budhist Ježíš, Sakya-Muni, Sokrates, František z Assissi a ti neb tyi mudrcové ješt stal se vítzem nad smrtí. Mohl se nad ní usmívati, nebo ve skuteatd. A jinde nosti nemla smrt smyslu pro nj« vám o té kesanské morálce poví, že je sestavena i

—

1.38

a sebrána ze všech možných náboženstev, a jinde zase, že trvala ve své istot sotva njaké 3 roky po smrti Kristov.

—

Ano, tady si s p. drem Hortvíkem trochu nerozumíme. Takové náboženství, jehož morálka jde

ehý

a

skutený

vyznava

život jeho

ani za tu historickou fajfku tabáku. jiny

tch

šestnácti set let vlády

Má-li

boženství. Ottúv a

náš

eský

A

hót, nestojí

to jsou

d-

kesfanského nácelý náklad skíni, ale te-li

sosák

Šimákv zavený ve Národní Politiku,

nebudeme pec by byl vzdlaným lovkem vcech náboženských, myslím, jsou ty vážky anebo; prostední ješt citlivjší. Zde platí bu cesty není, nesmí býti. Omlouvání a polehování pouze

nm

o a ve

tvrdit,

—

že

—

loví

uvádním

nedokonalosti lidských slabústek, a okolností tohoto svta nic nevysvtluje, nijak neobhajuje. Kdybych mohl viti, neznal bych kompromisu, jako jej neznám nyní, když nevím. Každý kompromis je bídáctví spáchané na lepší ásti svého já. A docela už ne v tom, co prohlabožskou. Zde já, pohan, budu hájiti šujete za bude. vašeho boha proti vám, pokud dechu ve Ostatn pan dr. Hortvík praví ku konci: »Jest teba studovat historii. Snad se o to pokusím a po-

vc

vím nkdy,

Pan

na

F. H.

mn

jsem pišel.«

v

asu

16.

— Tedy:

porouím

se!

a 17. srpna.

Tof se rozumí samo sebou, že vítám každou námitku proti mým vývodm postavenou a že rád odpovím, vysvtlím nebo doložím, eho potebí. 139

A slavn

že eská lidová pokroková list nijak není dotynými vývody vázána, zrovna tak jako já se nestotožuji s ní v niem, co ona podniká a provádí. Stojím sám a zodpovdnost za vše, co píši, padá jen a jen prohlašuji,

árou v

strana nad

na mne. tak na adu tch sloupc p. F. H. odpovídám: napsal ped nimi, napsal bych dnes i po nich. »Zde stojím a nemohu jinak.

A

Co jsem

»Rozvoj«

sám Machar

i

.

25 z 22.

ervna

kivdí nedávno že kesanství pejalo praví: »Ale

židovství, tvrdí-li ve své,

v »ase« uveejnné

antice,

od židovství zotroení ženy

«

Kivdí? Znám jednu starou židovskou modNení píšernjšího úsudku pro osud židovské ženy než jsou slova její: Dkuji Ti, Hospodine, neuinil pohanem. Dkuji Ti, bože vný, žes Hospodine, bože vný, žes neuinil rabem. Dkuji Ti, Hospodine, bože vný, žes neuinil .« ženou Prastará modlitba, jak pravím. Namítne-li mi nkdo však, že ta modlitba nesahá snad ani do dob Kristových pak je ortel její ješt hroznjší litbu.

m

.

m

m

.

.

.

*

A nyní prosím své tenáe, aby stoupali se mnou. Dol, hodn dol. Kde pestává disput o vcech božských, o náboženství, o antice, o rozumu, duši a duchu. Dostal jsem nkolik ísel Obnovy, orgánu to královéhradeckého biskupa, p. J. Doubravy. Cloaca Nejsmrdutjší maxima, ekli by v starém

ím.

140

bych to já. Páni di Bráfe, Riege a Hennee, jimž jsem v tchto dnech inil tak trpké výitky, že berete peníze z nevstince N á-

stoka, peložil

rodníPolitiky špinavjšího, nco

— odpuste mi

Jest ješt nco hloupjšího a ohlupujitjšího, a jmenuje se to královéhradská O bnon possum. Nemohu. n o v a. Diskutovat s tím pry od toho! Olet. Smrdí. Proto Apage Ale kdybych byl biskupem královéhradeckým, uinil bych nápravu. S Kristem pánem to nic spoleného nemá, duch svatý v tom také není, nco by se musilo stát. Vždy by mi ti dkani, farái !

nižšího,

— —

a kaplani

celé

diecése

zvrtohlavili

a

sesprostli

Snad bych tu celou redakci Obnovy o letnicích, kdy duch svatý sestupuje na lidi, znovu obimoval. Nebo bych ji vyhodil. Nebo bych z toho docela.

všeho sám

utekl.

Vždy

už

je

to

vc

pouhého

vkusu.

sae

Bedich II., král pruský (pedek nynjšího cínmeckého, jenž s naším monarchou jest

—

uvádím tuto spojen svazky pátelství a spolku okolnost proti možné nervosit konfiskaního aparátu) uznal r. 1736 tohle: »Knží byli od nejstarších dob vždy jen po-

a

nálekrytci a podvodníky; jsou všichni stejní, usiVždy národu. a náboženství kterémukoli žejí

o to, osvojiti si despotickou moc nad svdomím vždy jsou ochotni vyknouti nad vámi lidským

lují

—

prokletí.*

Kteroužto vnou pravdu zaznamenávám pro patrony Obnovy. ert vás vem! A vale

—

141

A ješt nkolik stup nížeji než níže. Také orgán pražského arcibiskupa, p. Skrbenského, vnoval mým lánkm svj zetel. Siln pochybuji, že p. biskup Doubrava te svou Obnovu a silnji ješt, že p. arcibiskup »dává si pedítati* svého echa. Šunt erti denique fines a žaludek pastý a arcibiskup nesnese pece víc, než žaludek básníka, jemuž nesmrtelnost je zaruena, jako mn. A bylo z toho špatn. Dostávat jej každý den, zemel bych a pátei by ekli, že je to »prst boží« Kdybych prý ml 100.000 korun psáno jest v bozi nesmrtelní, pro se mi strojí taková Tantalova muka? Vždyt svatováclavská záložna je už v pekle a velebný monsignore páter Drozd na Pankráci jist bych je tedy (discite moniti ili opaený kohout ped deštm utíká) nesvil ruce kesanské a docela už ne studené ruce páterské ímž by bjda také polemika orgánem pražské diecese o antiku, s velebným náboženství a podobné vci odbyta. A jinak? A dále? Páni di, Bráfe, Riege a íiennee, prosím vás podruhé za odpuštní, ut

—

i

mn

echa

—

echu —

.

—

i

A redakci bych také bu obimobud vyhnal, nebo z toho utekl, item ut supra, zrovna jako v Králové Hradci. Aby pak nemyslil, že O bn o v u njak zvláš favorisuji, dávám jemu nco na památku. Také výrok a také Bedicha II., téhož, jenž je praotcem císae Viléma, supra, viz výše.

val,

ech

i

spojence a pítele našeho panovníka. Pravil zamocná ten r. 1766 (o ticet let pozdji než to, co jsem dal Královéhradeckým): »Církevní djiny jsou zápasištm politiky, ctižádosti a sobectví jisté

142

knžského; nenaleznete v nich božství, nýbrž jen zloinného zneužití božského jména, kterého knží, lidem vysoce vážení, užívají jako pláštíku pro svoje zloinné vášn.« Nkolik podobných vných pravd této a ných korunovaných hlav schovávám si ješt:

ji-

pijdou-li mi jednou zase

v tomto

i

budoucím ase

posvcené pytlíky v luhy mojí antiky by

jak

—

asi

pl

Jinak: Milý

—

D o s t á 1-L u t zerspring! Pukni!

náš Dante, K.

Cechu

Také kauukovitý

jinoch, p. dr. E.

i

Cha

n o v.

1

u p-

Pe-

hled u.

své rozumy o antice v Na gymnasiu byl by prý dostal za to

»dobrou«

i

prý

vyložil

n ý,

»chvalitebnou«

—

já

k velké bolesti

musím mu oznámit, že s podobnými kavalíry mluvím jenom v pedsíni a jenom: Pašol! jeho

A jsem

tím

je

mj

úet na všech

stranách

cist.

A

co

psal, psal jsem.

a

s,

v lét

1906.

ESKÉ SVDOMÍ. Voltairúv ale

známý výrok: Já v erta nevím, nj ví mj krejí, aspo

jsem rád, že v

neošidí

— tento partykáský egoismus starého

m

filo-

143

as od asu v našich chabých Cechách v novém, ovšem demokraticky pistiženém úboru: »Lidu« je prý náboženství »potebí«, nebo: »Lidu« nemá se prý náboženství »brát«, nevíme-li, co mu dát za »náhradou«. Pi sofa ferneyského objevuje se

tom ovšem

n

—

a za tu se rozhodn varovných a výstražných

»inteligence«

pisatelov dotyných hlas považují jest povznesena nad veškerá

—

stanoviska jak vyznání, tak víry, tak náboženství vbec, sama pro sebe stojí mimo vše asi jako nebožtík Jungmann, a jenom formáln souvisí s »náboženstvím«, v »se zrodila«: satku jejímu v chrámu Pán toho kterého jest »požehnáno« svatého, ume »zaopatena svátostmi umírajících«,

nmž

její pohební prvod vede dkan, kanovník nebo fará s etnou assistencí. Za živa arcif pispívala slovem pérem k oslav Husa, Zižky, Táborských, Havlíka, Nerudy, V. Huga, Qiordana Bruna, jak

a

i

to

práv

as a poteba slavnostních lánk enní; v exaltaci snad docela hí-

pinášel

a nadšeného

malo Wielandovo (po píklad otce svého Jungmanna): Žádný spisovatel nemá péra do ruky vzíti, leda že by bojoval proti dvma úhlavním nepái

telm lovenstva: ské

ale

násilné

vlád svtské

a

knž-

v toku dn všedních prý potebí náboženství, lidu

v dnech

zní to jinak: lidu je

práce,

prý se nemá a nesmí náboženství brát Zpropadení pulci! Zatrolení státníci! Tahleta pée o t. zv. »lid« je vždycky podezelá. A teba mla ten nejdemokratitjší nátr, jest v jáde pece jen pomrem nahodilého sobce poruníka k nesamostatnému a níže postavenému svenci. Kandidát poslanectví stane ped tímto .

i

144

.

»lidem« a slibuje mu, že bude bojovat za jeho »práva« až »do posledního dechu«, novináský kuli pracuje, tof se rozumí, jen »pro lid«, vypasený páter žije jen pro »spásu lidu«, ba nezištný nai

krvavých román pracuje jenom proto, aby poskytl napínavou zábavu »lidu« všecko »pro lid« a všecko »skrze lid« znamenitá spolenost! Nic neschází této demokracii, než aby ten »lid« otevel už jednou oi: klacky by musili vymlátit každého toho dobrodince, jakmile by mu slovo »lid« z úst vyskoilo! kladatel

—

—

Z náboženství tohoto »lidu« vymizel bh už dávno. Zbyl jen knz a kostel. I víra morálka je pochována. 2ije pouze mythologie, modláství a panuje brutální pírodní zákon: kdo s koho. Mythologie odpovídá metafysickému sklonu duše prostého lovka, modlaení jest mu nutnou formou, kostel jest místem, kde duch jeho ukájí potebu té prosaických trošky nutné poesie a vytržení po dn. A nade vším knz a za vším knz a vším tím knz provozuje vládu nad duší jeho. Ve všech výi

ad

znanjších momentech života stojí knz u lovka. vstupu do svta ktí ho, provází ho zpovdí, spojuje ho s pohlavím druhým, pi odchodu ze ži-

Pi

vota dává mu poslední pomazání a po smrti vyovšem za slušné provází ho svou latinou k hrobu zpropitné a ješt mu slibuje život posmrtný a radostné shledání po smrti. Nelze popíti: ta sí Petrova je spletena bájen dmysln.

—

—

jaká v tom rafinovanost! A kostel a obady Vysoké budovy s pitlumeným asto barevným chládek, zápach kadidla a voskovic. svtlem, oltáe s temnými obrazy, pozlacené sloupy, knz

vný

145'"

v nádherném nezvyklém rouše, zpívavá hluná latina, varhany a zpv s kru, hlaholivé hlasy zvon a konen chvíle, kdy on sám, ten prostý lovk, smí si hlasn zapt k hlasu varhan táhlou a vážnou církevní píse! Nebo kázaní: s výše kazatelny dopadají k nmu, chudáku, jenž si zvykl mluvit jen v holých vtách, plynná rozvinutá souvtí, plná neobyejných slov, anekdoty, píbhy a legendy a cizích zemí s vní zašlých je to hod pro ubohého ducha jeho, o nmž se domnívá, že mu byl vystrojen zdarma a netuší, jak draze si jej platí! Nebo pobožnost odpolední: kostel plný svtel, svtlo slunce jen místy padá modrými sloupy na podlahu, a od oltáe zní táhlá litanie: Královno andl! Vži ze slonové kosti! a podobná spousta orientálních obraz a on smí pokaždé odpovdít: Smiluj se nad námi! nebo Oroduj za nás! ... A procesí a pout, dny velikononí, slavnost vzkíšení a božího tla! Jenom v tomto vzrušení duše, v svátení nezvyklé nálad a v mystice, která jest mu poesií jenom z toho ješt skládá se t. zv. ^náboženství* lidu. Svatí na oltái jsou mu skutenými svatými, soška panny Marie skutenou rodikou boží a pán Ježíš ze deva skuteným bohem. A ti mu nevadí,

—

as

—

—

—

aby

nelhal,

nekradl, nepodvádl,

kiv

nesvdil,

nepomlouval, a kde svj prospch vidí, nebyl schopen každé špatnosti. Rozum jeho je uspán, lovk neprobuzen a život, jejž žije, žije jenom v hrubými instinkty pírody jako každé zvíe. Klasický doklad tohoto »náboženství lidu« probhl v tchto dnech novinami: V studánce vambeické (po píklad panny Marie lourdské opatily si již

nm

146

dv

ty druhé zázrané vody) myla si dvata pohlavní ústrojí, pišla k nim tetí a ptala se, pro to. »Aby se nás nic nechytIo,« dostala za od... A tak jsou v »náboženství lidu* vci božské a lidské promíseny vbec. Sedlák prosí za déš, hrní se modlí o sucho, zlodj, aby ho nechytli, armáda ped bitvou, aby vyhrála, eský; snm ped zahájením, aby práce jeho byla zdárnou a gymnasisti na poátku roku, aby na sestoupil duch svatý. Modlitba neegoistická, jež v katechismu se vykládá jako ^pozdvižení mysle k bohu«, má na vlas pak tolik ceny a významu jako ta, kterou se modlí svým mlýnkem na modlení, jenže ta íanova není tak urážlivá. Náš lovk peíká nkolik stránek z tištné knížky, adu pitomých suchých a pojem boha vbec pohlavkujících slov, nebo se modlí otenáš, jehož vty splynuly mu v hluchou frási jako je »pámbdobrýtro«. Ach náboženství! Pomr lovka k bohu! Je skuten nkde ten Kdosi? Nad miliony a miliony ohromných a jejich sluncí, nad miliony a miliony tvor na nich, lidí, zvíat, hmyz, strom, kvtin, trav a kamen? A dnes, kdy víme a cítíme, že život lovka v té obrovské symfonii života a umírání všeho nemá ani o vlas více významu, než život kteréhokoli zvíete, kteréhokoli hmyzu, kteréhokoli kvtu a kamene, kdy jeho superiorita není niím jiným, než výsledkem brutálního zákona pírodního kdo s koho, ten s toho, jejž provádí lovk nejen proti tvorm ostatním, ale proti lovku, spolenost proti spolenosti, idea i proti idei, národ proti národu, v tomto všeobecném boji, jenž je vlastn životem, v tom zanikání všeho, i

— pov

n

ían

bu

svt

147*

—

aby mohl vzcházet život nový není v tom všem pojem boha, jak si jej rozum lidský vbec jen pomyslit dovede, už urážkou a snižováním toho boha? Vždy je-li, dá se jenom cítit, nikdy ne myslit,

A

modlitba? Prosit jej, dkovat Jaká malichernost vypíjaké snižování neho, co se ani

nikdy ne vyslovit. mu, obracet se k

nmu?

navosti lidské, chápati nedá a nemže! Ale »lidu« se nemá náboženství »brát«, protože se neví, co mu dát místo nho. Tak hlásají státnití a diplomatití pulci naši. I ví se, mládenci. Vezmte mu povru, modlaení, knze, tmu, dejte mu za trochu té pravdy, kolik jí lidstvo má, trochu toho svtla a tepla umní, kterého potebuje, a uvidíte, že brzy pijde doba, kdy lovk pánaboha nepoheší a knze a kostela potebovat nebude. Ale nepodávejte mu tyto vci slohem mentorským. Neaugurujte ped lidem, nebo toho nesnese. Mluvte ped ním oteven a upímn všecko

n

co si vzájemn vykládáte pi a snažte se vniknout v zpsob

to,

zavených dveích

ei

jeho a hovoit aby vám porozuml. A lid, který je poctivjší než vy, poctivjší v tom, že nezná rozporu mezi theorií a praxí, provede jist dsledky toho, co uzná za pravé: lid odekne se rázem tch náboženských pežilostí, jichž odíci se vám brání

ped ním

tak,

vaše zbablost. Pohlete na ty erné ruce dlník, jež nesou své lampy do erných jeskyní, kde živoí náš »lid« pohlete na n, ute se od nich a bute jim

—

vdni. A že ten »lid« svou nevdomá touha vyjíti 148

situaci cítí a že

z

ní,

toho

v

nm

dkazem

žije

každé

tch jmen, které z nho k pýše našeho národa vyšlo. Jejich snaha byla omezena ovšem horizon-

z

pomry dotyných dob, ale cesta, kterou a kde jeden navázal na cíl druhého, jest pímá jako dráha vystelené koule. Hus, Chelický, Táborští a Bratí, ada starých vlastenc ped sto roky u všech ta snaha o nápravu, o negaci stávající církve, o svtlo, o upravení života a istjší tem a konali

—

k bohu. Bh byl ješt v jejich horiHavlíek šel už dále, a sestavíme-li si z jeho Epištol a epigram jeho náboženství, uvidíme, že sotva stín njakého deismu chvl v jeho duši, Neruda pak jde ješt dále. A prof. Masaryk? Jde cestou klopotnou. zápasí, sbírá si dkazy, aby zachránil svému svdomí, co by mu tak rád za-

pomr lovka zontu. Ale

chránil, ale

—

nevím,

není-li s

církvemi už také hotov neekl své slovo po-

a co se boha týe, ješt

slední

.

.

Ca

s,

28.

srpna 1906.

HRST

VERŠtí.

tenái.

To jen když náhle se zašeí a zmizí obzory nitru, když se tak najednou neví verejšku, dnešku to jen tak

kdy

lovk

i

v zoufalé v erné

jitru

—

chvilince,

tm

stojí,

hvízdá si nedbale, lehynce tu prostou písniku svoji .

.

149

Hvízdám

nedbale sem a tam, tak divá a když se octne v ní lovk sám bizarrní nápady mívá.

má

noc

si

je totiž

—

Hvízdá si o jaru, o létu, o smutku ze zašlých rok

—

co na sta poádných poet dalo už v dkladnou sloku,

hvízdá si banáln, nedbale do vtipných trylk se pouští

—

patrn že je mu zoufale v té erné hrozivé poušti.

Jarní.

Vzduch šumí. Paprskové lákají listy ze deva,

žární

a opojivá lenost jarní se všemi údy rozlévá.

Snad leností tou drží schváln nás v bytech nebes královna, ji

to

poslala a má být valn obrana jen žertovná,

by nás tak zimou umoené v ráz zlatým okem nezhlídla, ty líce žluté, zubožené, zrak vpadlý, holá strašidla. 150

Studenokrevní.

Váše

je

nezžehla a bolest nelámala,

potomstvo plodili zvykem jak králíci, o dobré jméno své jich duše byla dbalá na soudu sousedek a povst v ulici. »Vlast« bylo heslem jich; jí dali asto žíti písních a novinách pi toku vín a piv »až do tch hrdel svých« (Je tžké živobytí, proto ne »do statkú«, neb chce být živ.)

v

—

lovk

erta však

se nebáli a v

písn

hlídali

penzi každý in a

—

žití

význam

Tak jsme

boha nevili, nábožnost dtí svých;

vážili,

byl a

pemili,

úel v penzích.

se poznali; já sypal verše kolem, tli však s pýchou zhrdavou co bych byl nejradj k nim mluvil vitriolem, a oni ke zas pstmi a šatlavou. jež oni

asem

—

—

mn

Kontemplace.

— a tak to bylo

v dnech mých mými páteli, postavil pec v posled Osud

kdož ty

proti

dosud:

byli

mn

v ruce

s ocelí

—

Kdo na svdomí spáchal zradu? A zradu na svém píteli? Jsem kliden. Oni leží v zadu a v hrudi s mojí ocelí.

—

151

V zaarovaném Ne, utéct nelze

kruhu

eské Bíd

—

naší

. .

.

.

v cizí zemi po tob tam sáhne v dávných asech ona zas t stáhne nejednou k sob. Ty jí v líce biješ, rveš vlasy, šaty, do oí jí pliješ a ona vše to se smíchem jen snáší. A ím víc zuíš, tím víc smích ten výská Jsi jsi

—

—

—A a

hrdlo tob stiská víc biješ, tím je hloubej tlaí. samým vztekem je ti v duši k plái.

pi tom prsty

ím

Už

A

kolem stojí na sta eských lidí, baví se bojem, který tady vidí, tvj chrapot baví je skek tvé zlosti i

i

definují

Ne, nelze

sob ujít

s rozšafností:

eské Bíd

naší

.

.

Fragment. i

i

i

rozhled

máme

po minulém

pítomných stav zíme cítíme, za jakým cílem

dn

a jak se bráti k budoucnu

—

vše víme, prohlížíme, známe a píšeme to, i

s

152

pak

na schzích to

i

ctem

petásáme

rozumným vážným pohledem.

Však dsledky? Ci kletba rodu? Ci zbablost to ped iny? Lze žalovati na pírodu? Ci na djinné zloiny?

Hmyz

pišlápnutý v cesty prachu životem bdným živoí a o orlích sní, kteí v nachu nad strmá plovou pohoí

—

Humanita nemocniní.

Dokud pojíti

je

lovk

zdráv,

mže

zimou a zcepent hlady

si

—

tady

zdaní

emeny se zad mu derou, mu každý dech, na vojnu berou.

Když

se však

leda že

V peinách

— co tu za se válet, chtl — úžasné hody!

rozstn

postele

let!

je

mže

by moh, co by do lázn moh by vlézt, do teplé vody!

jíst

zde se to staví Kdyby a kdyby jen kdyby byl apetit a bylo zdraví a kdyby lovk moh ješt to dvojit: pojit jiné že umít je a jiné .

.

.

.

—

.

.

-

.

.

.

153

Jubilea.

Ty

—

padesátky, šedesátky

as

píšerný je let! Pozvedneš hlavu, hledneš zpátky, a již jsi také u tch met jak

.

.

Vzplá bengál Sláva v šumném toku v tvj pokoj zane ústiti však dvacet plachých tvojich rok ti nemž nikdo vrátiti. .

.

.

Proroci.

Máme

je,

knze

a proroky,

meet,

hlas jich zní z národních hlas velý, smysl já,

nm

v

cynik, já jsem jich

hluboký

—

neet!

Sám

jsem jich neet a nedal bych do ruky lidu: nic není horšího, než plný bich, než líné trávení v klidu,

jich ani

než a

tch

pkn

jazyk

rad sms, moudrost všeliká, srovnaná creda

—

je tisíckrát

mozek však

ert vezmi

a

píší

lid

má

mysleti 154

pežvýká,

vzrušit se nedá!

—

proroky! Pro dti bajky a rady však pedevším mysleti,

—

pedevším tady!

Štípejte, bijte

práskejte,

jej,

až se mu zbouí krev líná, usnout mu za svtla nedejte a pít

mu

dejte jen vína!

Má-li hlad, dejte

do

jídel fizole,

mu

potají

boby,

které pak v duši mu zbobtnají, klid ruší, muí a zlobí

—

vk

nebo

tak bylo už všech revolt hlásí

když bouí mozek pak lidstvo ku

—

vk

žaludek,

i

pedu spje

Nievó, pátelé!

proklouzly

co

dje:

to

man

Ree

.

.

ty

mými.

rty

ert vem ty národní meety a knze národní s nimi!

29.

ervence

1856.

V mých prsou íhá Smrt. Mí dnové A kopím mohu mávat už jen klee. Já nepad životem.

Smrt

poslali

My

byli zrazeni.

v mou hru, a

Mj štít byl vždycky Sám, všemi opuštn,

seteni.

ta

m

s

pole vlee.

A

na svj bol jsem hrd. jsem s Nocí. duch je nezlomen. Však v prsa vtrhla Smrt, ten podlý žoldné jich ... a tu jsem nemoh zmoci cist.

já

zápolil

Mj

.

.

155

Mj

volný

Múj volný

love,

Já hledám

t

ty

love! sne mj a má

touho!

a nikde nenalézám.

potkávám svou cestou, a každý nese chomout na své šíji a soudem nelítostným, soudem píkrým a laním stíhá chomouty tch druhých. Tisíce

lidí

mj

Múj volný

love,

V sob t

hledám, ale nenalézám.

ty sne

má

a

touho!

Ddictvím nabyla má duše mimovolným tak mnohé vci, jež se ukazují být

bemenem

a poutem.

Poádek iním. Leccos

na smetišt

a leccos k antikvái, který slov Djiny Minulosti, odhazuji a leccos lámu v rozhorlení, vzteku chví se a duše stojí pi tom a chvilkou zdá se mi, že slzy stírá .

Mj

volný

love,

.

.

.

ty sne

mj

a

.

.

— —

má

mlí

Démon.

duší, na dno srdcí vidl, však nezhrd tím. Jen život zhokl mu. Miloval málo. Mnoho nenávidl. A úcty neml tady k nikomu.

156

.

touho!

(Památce S. V.)

Až na dno

.

-

A co ped

miloval, skrýval život celý

Sám byl. A tmou spl ku svtlu, kteréž jiní nevidli, ku svtlu, v nž sám málo víry ml. I

zraky svta.

v boj

aby

šel,

ohlušil nitra I

hlas ten tesklivosti

svého zoufalý.

smál se asem. Onou veselostí,

ní

když

kosti

pi tom

praskaly.

Dodatek k testamentu. .Poj, peti mi njakou báse

.

.

Longfellow.

Pátelé, co odkáži Vám, povím v as svým testamentem; dnes však puzen obavami to Vám kladu na srdce:

Až

m

tte

hlínou zasypete,

hlasn na

mém hrob

aspo

po dvou, po tech básních z tchto drahých lyriku:

Dvoák, leyduk, Krásnohorská, Klášterský též nemúž zklamat, ke konci však budiž pibrán Dante-Lutinov

—

acký

as

je

plný nejistoty,

zvlášt když

Mže

je

mže

lovk

v

dýchat, všemi smysly vládnouti ožít,

hrob

.

— 157

Nkdo

prosí

v testamentu,

mu srdce pátelé, já prosím, tte mi ty drahé lyriky! aby

propíchli

—

Konrádu Pospíšilovi

Tak dobe ekl

jste to.

Z podsvtí já

vyvolávám antické

ty stíny

Tak vládce

Ithaky, jenž vidti

kou aspo

toužil svojí

.

.

domoviny,

výparem krve

kozí pilákal ad duší mrtvých, dovolil jim a stíny ožily a každý dal

píti,

—

mu

zprávu o souhrnu svého žití však ithacký král v dálku upel hled a toužil slyšet pouze jedna slova, ta ek mu vposled Teiresias kmet: jak navrátit se zase do domova!

Tak vyvolávám dávných postav

stíny,

jež oživuji vlastní krví svou.

Zrak zaplane

zas, ret se zachví siný

ei

otevrou: své osudy i rány duší svých, své bolesti touhy svoje zdrané, grotesknost žití, ironický smích mi vykládají stíny vyvolané a ústa jich se k

i

—

158

a tak ty duše hrdé v žití svém a v zloinech cnostech vždycky celé posýlám v naši zakiknutou zem a mezi duše plaché, zakrnlé i

.

Ped

.

odjezdem.

Bu

s

bohem,

zem

kejklí

a

Sv.

Nuž

s

troup!

ech,

bohem, eské mlhoviny!

Vy

kutny, širáky a stíny, bichatí, pyšní filisti, vy hofráti i ministi,

vy obroníci,

diplomati,

národa chlouby, advokáti, vy purkmisti eníci i

i

politici velicí,

vy inkoustoví drobní kuli, vy tuné literární nully a vy též ovšem k posledu státnití pulci z

chra pánbú

»Pehledu«

—

vás, by, než se vrátím,

ert nesebral vás všechny zatím a naopak, af brání as, by také pánb nesmet vás. Neb

já se vrátím. Žel

a

bda!

Však, Osud jinak žít už nedá. Af tedy najdu v onen den

svj

revír pln a

neztenen! 159

ESKA

AKADEMIE.

Kapitoly

jubilejní.

I.

Mimovoln tu

ctihodnou

jubilejní.

instituci naši

Jaktživ bych si byl na veejným projevem ne-

se byla sama u mne nepihlásila, nezacinkala mšcem u mých uší a nenutila mne pemýšleti o ní a o sob. A tak jsem našel, že naše Akademie již patnáct rok jako dobrý biskup Mikuláš vchází zaátkem každého prosince do obydlí eských umlc, klade svj dárek na jejich stl, z ehož je tu potšení, tu proklínání, tu tichá resignace dle temperamentu obdarovaného kumdvod k jubileu, aspo štýe. Tedy patnáct rok

vzpomnl, kdyby

—

u nás.

A

—

jak jsem dále vzpomínal a myslil, našel

jsem, že mám též píinu k jakémusi jubileu: ped dvaceti lety vyšla moje první kniha: Confiteor A zdá se, že pímo osud to byl, jenž postehl jubilea a postaral se, aby nezstala nevyta slovena; osud to byl, jenž poslal mladšího jubilanta, Akademii, ke mn, jubilantu staršímu. A tak jsme si vymnili následující blahovolná uznání: .

.

dv

Akademie mn: Velectný pane! Tída IV. eské Akademie pisoudila

Vám po návrhu píslušné poroty v sezení svém dne 27. m. m. konaném v odboru literárním tetí cenu výroní 500. (pt set) korun za básn »Vteiny«. Cenu vyplatí Vám na potvrzení kancelá Akade-

—

mie. Dávajíce toho 160

vdomost

prosíme, abyste

nám

díle cenou poctném podal strunou zprávu pro »Véstník«, jak toho vyžaduje § 21. našeho jednacího ádu.

o

V

Praze, dne

10.

prosince 1906.

Josef Hlávka, t.

.

president.

Bohuslav Raýman, t.

.

gen. sekretá.

Díve však, než mi uvedený pipiš pišel do domu, dovdl jsem se z novin, jakou poctou mé Akademie obmyslila a odpovdl, jak následuje: Pro

odbor IV. tídy

literární

eské

Akademie.

velikému úžasu svému tu v práv došlých listech zprávu že po návrhu IV. tídy pisoudila eská Akademie tetí cenu mé knížce »Vteiny«.

K

—

Co to má znamenat? Pro si tak najednou vzpomnli moji bývalí kollegové v nesmrtelnosti na mou práci? Jsou to snad výitky svdomí pro vci minulé? Uvdomní si pocitu zodpovdnosti ped asy píštími? je to pouhým symptomem té všeobecné sbližovací mánie, která nyní otravuje eský vzduch a hrozí zniiti to malé požehnání, jež vzešlo z boj minulých let? A pro vytáhli páni z ady mých prací zrovna » Vteiny*? Nepovažuji knihu tu za tak významnou, aby se na ni musilo zvláš rukou ukazovat a docela už ne zlatou rukou naší Akademie

i

i

Co

to tedy

znamená? 161

11

O cenu jsem se neucházel. A odmítám posudek, který v ní leží. Nebo posudek tch lidí mže být jenom urážkou, a cena, jimi udlená, po všem, co se stalo, jen výsmškem a cynismem sytých bich pro lovka, jenž se necpe k jejich mísám a nestrká prosící ruce v jejich kruh. Nevím.

ji

a s ní

i

tvrté tídy eské Akademie obroní uzavenou spoleností,

Literární odbor se

stal

jakousi

která v dojemn pravidelném turnu dlí velké ceny mezi sebou, prostední ceny dává svým praetoriánm a posledními cenami jako na posmch pohlavkuje všechny ty kulturní iny generace, která nerostla s nimi a nevyrostla z nich. A sociální postavení eských literát-chudák je vinno, že takový poslední cenou vyznamenaný ubožák zatne vztekem v kapse pst, v níž tímá ono zpropitné, odplivne si, zakleje ale nebouí, aby si to nezkazil u mocných pán pro podruhé!

—

A kdyby eská Akademie byla soukropodnikem a plaisirem pán Hlávkovým habeat sibi! Co by konen bylo literatue do toho! Ale eská Akademie je placena také z penz eAno.

mým

—

ských, chce být a má být také jednou z hlav našeho národního života a proto je svatou povinností

lovka íci »Co schází naší Akademii ?«, jakmile se naskytne píležitost. každého

Dokud eští literáti se nepozvednou k rozhodnému protestu, nebude jinak.

e-

Vracím tedy literárnímu odboru IV. tídy ské Akademie cenu jeho, jako jsem mu vrátil ped lety lenství jeho, odmítám úsudek jeho o své práci a soud o soudech jeho odkazuji budoucnosti. 162

A lituji, že tch nkolik lidí, které jsem dosud považoval za své literární a osobní pátele, projevilo tak málo taktu ve vci, která ležela v jejich rukou. Od tch jsem aspo ekal, že položí rozhodné svoje veto proti každému pokusu zatáhnout jméno moje v kruh tch nebohých eských satellitú naší Akademie. Ve

Vídni, 12. prosince 1906.

Na

presidiální pipiš

odpovdl

jsem pípisem

následujícím:

Ve Pane dovoluji

si

Vídni, 13. prosince 1906.

presidente,

oznámiti, že odmítám cenu tídou IV. knize »Vteiny« pisouzenou,

eské Akademie mé

a že odmítám i úsudek žený. Literární odbor IV.

v

té

cen

pro

mne

obsa-

tídy není a nemže být ve svém nynjším složení kompetentním tribunálem našeho krásného písemnictví: nebo pi volbách len nerozhodoval a nerozhoduje dosud literární význam spisovatele, ale obyejn stáí, nebo pátelství volitel, neb obé dohromady; dosavadní pak praxe v posuzování literárních cenami ukazuje, že práce vtšinou bezvýznamné jak pro literaturu tak pro kulturu našeho národa byly vyznamenávány cenami nejvyššími, skutené kulturní iny opomíjeny neb odbývány uznáním, jež bylo v kiícím pomru k jejich skutené hodnot. To neleželo dojista, pane presidente, ani v šlechetných intencích Vašich, když jste základ k této

in

163*

instituci položiti ráil,

a docela už neleží v tužbách

znanou roní sumou na ni pispívá. Z dvod tch složil jsem ped lety lenství eské Akademie a z tch dvod odmítám dnes národa, jenž

i

cenu a soud.

její

S výrazem dokonalé úcty porouí se Vám, pane presidente,

J.

S.

Mach ar,

spisovatel.

To byly oficiální projevy pi tch mimovolných jubileích. A že je v echách zvykem, nasaditi pi podobné píležitosti trochu vyšší tóninu a rozebrati

hymnicky

karakter

innost,

oslavencv, chci uinit

i

já

tak

i

svému

význam conjubi-

lantovi.

naší

Co udlá on mn, nevím. Bu podle pravidel eské logiky: když u nás hoí, shrnou se lidé

na toho, jenž

bije

na poplach

— anebo podle logiky,

nesmrtelníkm naší Akadedobrý Arbes. Arbes prý totiž zadal

jež zdá se být vlastní

mie: odnese to mou knihu ke konkursu.

A mám

zprávy, že se roz-

v Akademii proti nmu vzmáhá, což by byla zase logika onoho polského žida z anekdoty, jenž zastihnuv svou ženu se svým píruím in fladogranti, aby tomu odpomohl, šel a prodal

hoení

—

tyné

kanape.

2e by se dali tetí a jedin správnou cestou siln pochybuji. Pochybuji tuze siln .

—

.

II.

v echách ten až zarážející cynismus, jenž se ozve vždy, kdykoli se mluví neb píše o eské Akademii?

Odkud

164

se bere

Naši akademici míní, že »je nadávání na všecko už v naší eské nátue«, ale já pravím, že je to pouze lehce vysvtlitelný psychologický moment. Žádná z národních kulturních našich institucí nebyla oekávána s takovou touhou a s takovými nadjemi jako práv Akademie, k žádné se neupínalo tolik hrdých sn a tuch jako k ní. Akademie! Viditelná koruna, která opravuje národ zasednout na íslované keslo mezi kulturními národy vbec a nejvyšší instance nejsvtjších vcí toho národa doma. Chrám, pes jehož práh se vstupuje s obnaženou hlavou. Sbor aristokrat ducha, jichž jména se vyslovují se zbožnou úctou, protože jsou nepomíjející chloubou národa. Sbor, jehož lenství je tak vzácné jako zlatá jablka Hesperidek a jehož každý in a každý výrok je uinn v plném pocitu zodpovdnosti místu, odkud píštím, kterým bude pedbyl prohlášen ložen k pezkoumání a potvrzení. A žádná z našich národních kulturních institucí nezklamala tak hrozn jako eská Akademie. Beztaktnost, žravost, plebejské smýšlení, malichernost, žabí horizont, šosáctví a hospodské pímo všechny ty nekulturní vlastnosti, jež návyky jako starý stále ješt jsou v naší eské povaze i

i

asm

—

bu

djinný odkaz,

bu

vypstovaný formami dlouhých

politických boj — všechny ty vlastnosti vybujely práv v eské Akademii, tom nejvyšším sídle kul-

v mohutný kvt. Ten cynismus, jímž se o Akademii u nás mluví, chápu až tuze dobe. A tikrát bda anebo tm, kdož jej slyší, pozorují, nechápou tury,

———

—

pochopit nechtjí

.

.

165

III.

A

tohle najednou

Macharovi dostalo

všechno proto, že se ceny! ušklíbnou ubohé nesmrtelnosti.

—

tetí

privilegovaní té

naši

se asi

toliko

Ne, pánové. Pozoruji vás už adu let pi vaší jsem a mívám pro zapírati? zlé doby. Celé msíce jsem na p. opisoval úty revírního úadu pro jednoho knížecího správce za 100 zlatých, dával jsem hodiny, chodil jsem podle regule pi odítání »když to nejde, musí si lovk práci.

—

—

Ml

vypjit« po

cizích schodech a dlužil se, dary jsem mi známí sebrali, dary, které mne k niemu nevázaly a které mi byly vyítány každým lumpem království eského, a psal jsem v tch tžkých dobách, co jsem psáti mohl, a jedinou útchou byla mi víra v budoucnost, která bude spravedlivá k mému dílu k okolnostem životním a ocení, co bylo a co býti mohlo 2iji, jak žije ada tch, kdož nesou to trpké naše ešství jen v sob a mají-li být hrdi na n, musí být hrdi jen bral, které

i

i

.

na

svj

život

.

.

.

.

Pozoroval jsem vás rok co rok, nieho nežádaje od vás, nieho neekaje. Byla-li píležitost, rýpl jsem do vás, ale nikdy pro domo sua. A najednou jste pišli vy ke mn, podívavše se patrn na moji dvacetiletou práci a vyslovili jste mi své uznání cinkotem korun, pti set korun.

Summa

ta sama o sob není mi, pravda, vcí bžnou a každodenní, ale soud a srovnání, jež v ní leží, akademické. je beztaktní, urážlivé, niemné a Nemá-li krk ovšený ády, nemá-li zvu-

—

lovk

ných titul a sbor praetorián kolem sebe 166

—

pak

pochopiteln hrd jen na svou práci, a sáhne-li drzá ruka na ni, pak je rovnž pochopitelno, že pes tu niku uhodí.

je

mu

Vaše »uznání« bylo kapkou, kterou petekla naplnná sklenice, a odpovídám vám zpsobem, jímž jste mne oslovili: soudem obsaženým v cinkotu mince, tedy mluvou ne zrovna kulturní a aristokratickou ale patnáctiletá praxe koryfe naší Akademie a zatvrzelé pomíjení všech vážných kritických hlas o ní ukazují, že se tam jinou eí

—

nemluví a jiným

slovm

nerozumí.

IV.

lenství eské Akademie mlo být pro každého vynikajícího literáta eského tak žádoucno Píslušena vzácno jak zlaté jablko Hesperidek ství k ní mlo být v našem demokratickém národ jediným šlechtictvím, nejvyšší poctou literární. A pístup k ní ml být oteven každému z tch vynikajících ne jmen, jak je efemerní sanguinick ale prasoudy vynesly a vynášejí na povrch covník, v nichž literatura skuten žije, kteí ji píštím. Bez ohled na nesou a pedají smry, školy, bez ohled na osobní sympatie, páplusquamperfektní »zásluhy«, které telíkování mají sotva tolik významu jako cihla ve zdi domu. Takovým srdcem literatury mla být Akademie, kam arterie vedou krev celého tla, aby se osvžila a posílila, než se vydá k novému obhu. .

—

.

.

—

asm

i

Co

se stalo?

První lenové byli jmenováni císaem. Z literát Vrchlický. Tvrdí se o nm, že má velký 167

rozhled po literaturách cizích, ale tuze malý po eském. A to, co hlásá veršem i prosou o umní, poesii, významu literatury atd., že se divergentn rozbhne, jakmile nastupuje theorie v praxi. asopis »Máj«, v má slovo rozhodující, jest jedním z nejubožejších zjev literárních. emeslnická prostednost jde tu ruku v ruce se sterilní plochostí a s bubnem barnumské reklamy. Pedpotopní petrefaktové literární vystupují tu s tmi, kdož budou petrefakty po nich.

svt

nmž

A

tyto zásady a sympatie svoje penesl Vrch-

v Akademii. Z prvých voleb

lický

i

vyšli jako ádní lenové neJeábek a Adolf Heyduk, dv volby, které byly symptomem pro budoucnost. Vnceslav Jeábek, Adolf Heyduk škrtnte ta jména z lite-

božtík

—

ratury poheší je nkdo? Zbude prázdno po nich? Jsou to pilíe, na nichž spoívá naše kultura?

ekne

se

V živém

vdnost

.

.

.

stáí

organismu, jaký

je

.

.

a musí literatura

nebezpené, ba zhoubné dvody. Polichotí se tím dotynému, ale literatura to vždy

býti, jsou to tuze

odnese, dá-li se lovku, jehož význam nikdy nedosahoval pes normál, právo rozhodovati a rozsuzovati o a nkom, co a koho chápati nemže. Akademie není a nesmí býti takovým njakým literárním svatým Bartolomjem je to kruté slovo, ale musí být vyknuto. A povlekou-li jednou ti, kdož pijdou po nás, za naše šediny nás tím prá-

nem

—

vem, jakým my vleeme své pedchdce s míst, kam nepatíme, ekneme pouze: Tak jsme to dé168

našim starým též!

lávali i

dol: co

obrousí

si

— —

Tvrdost nahoru je diamantem,

štrkem, rozdrtí se, co hrany a dostane lesk.

je

Neruda lenství Akademie odmítl. Pro churaže znal svj význam a nechtl se posadit na jiné místo, když to jeho bylo zaujato jiným? Sv. Cech lenství záhy složil.

vost?

i

Alois Jirásek, pravda, nesml scházeti. Má své místo v literatue. A kdyby odešel, zbylo by po prázdno. Ale má cítiti také svou zodpovdnost v té Akademii. Zodpovdnost za to, co dlají jiní. Ve jménu literatury, kultury, ešství. Aspo desetinu té energie má míti, kolik jí dává rekm svých román. vybíjí snad všecku tam, že mu jí pro korporace, v nichž zasedá, už ani špetka nezbývá?

nm

i

Nejen to, co lovk píše, ale to, k bude souzeno na soudu budoucnosti. i

emu

mlí,

Jeábek zemel, na jeho místo avancoval J. V. Pekládá Shakespeara a má minulost vtší

Sládek.

Od

vzniku Akademie nevydal knínesebral cenu. Nenapsal jich mnoho, pravda, ale co napsal, pišlo eskému národu hezky draho.

než význam.

žeky,

aby za

Aby byla

ni

ironie úplná, byl zvolen za

lena do-

Arbes ... V téže IV. tíd stál v téže šarži H. Schwaiger a B. Knpfer. A aby lovk uvážil celou hloubku komické tragiky tch voleb, musí vdti, že takový Heyduk ml tikrát vyšší šarži než Arbes, a že takový Brožík a Zeníšek dívali se s téže trojnásobné výšky na Schwaigra a Knpfra. pisujícího J.

169

tída Akademie hned v zaátcích p. Kvíalou, jenž na sedadla poloboh a boh docela malikých nabil každého svého stoupence, vydal-li potrefený náhodou scholarum in usm Caesara anebo jen Cornelia Nepota, stala se IV. záhy ješt povstnjší. Za patnáct roku svého trvání stala se zlatá jablka Hesperidek tak lacinými, že je má už kde kdo. Co jsem ped nkolika léty napsal jako trochu nadsazený vtip, je už dnes smutnou a hokou pravdou: Sejdou-li se pánové v dom Zemské banky, jmenuje se to »Umlecká Beseda«, sejdou-li se u Chodry, je to spolek »Máj«, a sejdou-li se v Museu, je to »eská AkaByla-li

III.

svých povstná

demie*.

Na jedné stran tedy literární sv. Bartolomj, na druhé hospodská spolenost, kde, pijde kdokoli, je-li s pány znám, pistaví si židli a pisedne ke stolu.

a

Ale žárliv steží páni svj stl pouze ped tmi, kdož jim nejsou po chuti. Literární význam toho a onoho? Vždy on napsal o Vrchlickém to a ono tam a tam Kulturní in nkterého revolucionáe? Co vám napadá! Neuznává ty

— —

.

.

.

staré!... Ale to a to je pec znamenitá kniha! Sládek a Heyduk jsou proti nmu.

—

Mezi sebou volí svorn a nechají postupovat velmi laskav. Mluvím jednou s Vrchlickým ve Vídni: Což Akademie? Koho budete volit za mimoádného na místo Sládka? A Vrchlický povídá* Už je to rozhodnuto. Trochu divn, ale co si poít.

Mluvím ondy 170

se

Sládkem

—

stál

pi tom Eda

Jelínek

—

o

té

je, mávne budeme lámat hlavu! Eda to slyšel, a já už

volbé, a Sládek, jak už

rukou a povídá: Eh, co

Zvolme tadyhle nemohl jinak

.

si

Jelínka!

.

A takto se stal Edvard Jelínek polobohem. »Co budeme lámat hlavu? Zvolme tadyhle toho!« Znamenit! U žádného národa na svt nepadne

—

si

tak lehce zlaté jablko Hesperidek a poukázka na nesmrtelnost nkomu do klína jako u nás »zvolme tadyhle toho!« A tak jsou tam všichni pohromad, jak se toí a hrbí okolo svých »mistr<',

—

podkuují vzájemn v novinách asopisech, oceují cenami a není vru už žádnou ctí býti mezi nimi a docela už žádnou nectí nebýti tam

jak

si

.

i

—

jak se

.

VI.

Co tu spolenost drží pohromad a nedá žádnému rozporu propuknout na veejnost, jsou výroní ceny a

odmny

z fondu, jež

Akademie spra-

vuje.

A nikde se nehýí a neplýtvá národním jmním jako tady. Pravda, byla by to skoro dojemná idylla, když si lovk pedstaví pana presidenta sypajícího korunky mezi veršující a prosující nesmrtelné opeence: ten shon, chvat, klofce, výkiky, dychtní, a pan president se založesacra fames argenti nýma rukama dívá se a usmívá se a jen chvilkou kikne a zahrozí na nkterého toho zvlášt dravého kohouta: Kššš! Jdeš pry! Nemusíš poád u toho

—

koryta být! to zrní bylo

—

dojemná

idylla

by

to byla,

kdyby

výhradn zrním pán Hlávkovým.

Ale 171

n

zem, tak stát, a jimi tedy šroub tiskne v tchto zlých asech, jak ješt nikdy ped tím. A effekt? Hrábnme trochu do té drbeže! na

se skládá jak

poplatníci,

Pan

A dobe Za Za Za Za

jež berní

Vrchlicks' ocenit.

si

dal »ocenit« celou

adu

knih.

Na p.:

Hippodamii vzal roku 1891 Zlomky epopeje vzal roku 1895 Bar Kochbu vzal roku 1898 .

.

.

.

K K K

Rok básníkv

Pekroen

vzal

zenit

1901

r.

Za Knížata vzal roku 1904 Za Tiché kroky vzal roku 1906 .

Podotýkám, že tabu lká

.

.

.

.

K K K

— 2000 — 2000 — 2000 — 2000 — 2000

2000'

tato na úplnost

nárok

neiní.

Ecce poeta! Vštec a prorok! Kdo chceš, seti si to sám. Ale jsou roky, kdy neprší, jenom kape. V roce 1903 vzal týž nesmrtelník cenu Kakovu za Votivní desky. A když byly ješt horší asy, vzal takovou jahodu, jako je 200 K. Zemel herec erný na p. Zanechal njaké básn v rukopise. Uvolil se je vydat p. Vrchlický a dostal 200 K podpory na vydání. Kde ty básn, »akt piety k mrtvému píteli«, vydal, vdí ovšem i

bozi.

A nyní se ptám slavné IV. tídy eské Akademie, která ty tisíce a tisíce korun takovýmto zpsobem udlovala: V leží cena a význam uvedených spis, že musily být takto vyznamenány? V jejich význam pro kulturu národa anebo kulturu vbec? Jsou ty sbírky verš njakou epochou, njakým inem, jenž by byl mezníkem

em

em

172

v djinách literatury? Jsou

kdyby

to

skutky tak veliké,

zstane v literatue prázdno po nich? Nebylo by stailo odmniti celou básže

jich

nebylo,

níkovu práci jednou pro vždycky, jako se to stalo pi Zeyerovi a echovi? Ci rovná se celá práce echova, Akademie vyjádená, navlas takové knize, jako je »Pekroen zenit«, »Tiché kroky«

eí A

atd. atd.?

korunovaná tragedie »Knížata« znaí

snad úhelný kámen naší chudé tvorby dramatické? Vypisuji také cenu. Vypisuji ji pro ony Akademiky IV. tídy, kteí uvedená díla p. Vrchlického obmyslili uvedenou praktickou slávou a kteí mi udají jako dvody odpovdi na postavené

mnou p.

otázky. Cena Vrchlický ucházet

50

je

K

—

ostatn

se

mže

též.

A aby tato akademická tragedie nebyla bez veselého pívsku: v lednu to bylo, kdy p. Vrchlický napsal pozoruhodný lánek do Pražské Lidové

ím

Revue: stn IV. tída eské Akademie. (»Ovaha asová by do vtru« jak ji oznail ne bez vtipu), a v lánku tom resumuje krátce v nkolika bodech nutné opravy a povídá v bod doslovn: »Udílení dosavadních cen I.

—

—

i

budiž jako staromodní a ím dále tím tíže ji možné zrušeno a všechny dchody tídy IV. jen na podpory, na práce a podniky...

obrácen y.«

Spracls a

šel

a

zadal

staromodním, ale oblíbeným zpsobem svým grano první cenu Akadiosní knihu »Tiché kroky* demie Praktický nesmrtelník je také p. Sládek, jak jsem se již zmínil. Nenapsal toho mnoho, ale co

—

.

.

napsal, dal

si

dobe

ocenit.

173

Za Smsku, Selské písn 1200 K za peklad Tegnera (souasn) 200 K

To bylo v

r.

1892.

Potom dlouho

nic,

p.

Sládek

trochu lenošil. 1898 1906

V

zimním slunci Za soumraku

»Za soumraku«

má v

700 1600

Aby

rukopise.

K K inkoust

na papíru oschl, posypou mu to stíbrnými mincemi. A ty, národe, tš se z tch skvost, které ti již podal z toho Soumraku, který se zrodil pod i

takovým úsmvem Štstny. Piinlivým kohoutkem je také Lyrik jak

mkký,

p.

Klášterský.

tak praktický.

Akademie spravuje fond Havelkv, tedy jasamu pro sebe, a tam, zdá se, p. Klášterskému zvláš dobe chutná. Srdce a duše. Tmavé rže, Nové básn, Sny a toulky je dobe tu a tam uvésti takové kulturní iny, aby nevypadly národu z pamti. Milým strávníkem je také p. Rais. Rok co rok

kousi mísu

—

dostaví se s ním, rok co rok nco dostane a tiše zase rok, až pijde Mikuláš

eká

Eh, strašno je z tch cifer i z tch soud! Jak jednotlivých knih, tak z ocenní celé innosti. Dílo H. Schwaigra bylo zváženo a nalezeno rovnocenným s takovými pilinami iako jsou »Tiché kroky«! Celá innost Sv. echa jest jen o 400 K tžší než Sládkovy básn »Za soumraku«! Co chce a eká potom literatura ostatní? Ta revoluní z let 90. a ta, jež pišla po ní? Není místa pro Saldu, J. V. Krejího, Bezinu, Mrštíka, z

posudk

174

Sovu, Laichtera, Scheinpfluga atd. atd.? 2e jejich díla jsou opomíjena velkopanským mlením? Že kniha Bezruova, která vyváží celého lieyduka, Sládka, Klášterského s pívažkem pl tuctu ješté libovolných nesmrtelných zstala bez povšimnutí? Nezadal si odfouknou mi klepajíce na paragrafy stanov. Ale zadal si Zeyer? Cech? Zadal jsem si letos já? Chtjí-li pánové, obejdou ty stanovy svoje, jako plot parku, až najdou dvíka.

—

—

Mrštíkova »Pohádka máje« rovná se v oích Akademie cenou kterékoli z knížek p. Klášterského. Herbenv klasický román »Do tetího a tvrtého pokolení« nemá více ceny než »Lidské vely« nebožky pí. Podlipské. A mluví-li již lovk o ženách: tato instituce stojí nim na stanovisku sv. Pavla

—

vi

Mulier taceat a žena sebe geniálnjší nemže být lenem jejím. A jak se oceují jejich práce,

mohly by vypravovat pí. Kuntická a Svobodová, dv ženy spisovatelky, jež snesou vítzn srovnání se všemi evropskými ženami dn pítomných, a nad nž nebylo vtších v naší literatue, ani B. Nmcovou nevyjímaje. Díla jejich byla pohlavkována cenami drátenickými, a nesmrtelní soudci, mužiliteráti, polykali plnými ústy svou nezaslouženou slávu

—

a ani se nezardli!

ad

Za peklad Tegnera, práci pi tak snadnou a lehkou, dal ale jediné pivsiti cenu 200 K

peklad

—

máme vbec, Ongin

si

nmeckých p.

Sládek

geniální

pe-

Don

Juan, práce obrovské, jež také vyváží všecky ty Klášterské a Sládky i s celou pvodní inností jako klady,

které

pívažkem

—o

a

tch soudcové v Akademii mleli

.

175

2ivá, velká,

skutená

literatura je

bu

taxována tím, co už nikdo z na vci pedpotopní se vsí zlaté

bu

pán

umlena,

—

nechce

vnce

.

.

VII.

A

nyní jsem zas jednou se slavnou Akademií quitt. ekli své mínní o mn, já jim své o nich. Mluvil jsem o IV. tíd, jejíž jsem byl kdysi lenem kdož vidí do tíd jiných, af promluví. Je nejvyšší as. Af promluví ve jménu toho ešství, jež nesem v sob a na nž chceme být hrdými

mn

—

.

.

Odmítnutí ceny mnou roznesly telegramy po celém Rakousku. Ne vinou mojí. Reportéi si podávali dvée mého bytu a chtli více, nco bližšího. ekl jsem jim, že v nejlepších rodinách

vdt

i

je

ást

bu

prádla, které paní

—

domu dává

prát doma,

chatrné nebo až tuze špinavé a paní domu ostýchá se ped svou pradlenou za n. Takové prádlo že leží v naší Akademii že

je

i

.

.

Je nejvyšší as udlat poádek. Zane-li se to prádlo vypírat za hranicemi naší zem, bude z toho evropská ostuda. Pak snad i našim nesmrtelným bude jasno, co taková Akademie má být .

Oas, 18.—20.

176

prosince 1906.

.

OBSAH. Str.

Novoroní meditace

7

Denunciant Nejnovjší ostuda

O

vcech

velkých

Moje

listárna

11

19 a malých lidech

1

31

II

35

III

41

IV

48 53 57 63 66

Rozmluva Jarní povídání

Dopis

z

24

Vídn

1

II

Miscellanea

Náš Hamletismus Našim kniham Pitomá ballada Na památku 5. listopadu 1905 Jalové zvlnní Norský pogrom Moudrost rakouského obana Pfifikus Hackenschmied Matika Praha

Známky

Zmna U

života

bytu

nás

Naše poesie Koncentrace

Za ticet

K tetímu

let

vydání „Magdaleny"

Pašije

K anket o eskožidovské

otázce

72 73 73 75 76 77 77 78 78 78 78 79 79 79 79 85 93 101

vrj 77

Str.

Antika

103 108 113 117 123 126

1

II III

IV

V VI

131

VII Vili

138

eské svdomí Hrst

143

verš

tenái

149 150

Jarní

Studenokrevní

Kontemplace

V zaarovaném

kruhu Fragment Humanita nemocniní

Jubilea Proroci 29.

Mj

ervence 1856 volný

love!

Démon

eská

Dodatek k testamentu Konrádu Pospíšilovi Ped odjezdem Akademie I.— VII

7)

151 151 152 152 153 154 154 155 156

156 157 15S 159

160-176

BÍNDWG SKt OCT

1

7 1972

PLEASE

CARDS OR

SLIPS

UNIVERSITY

PG 5038

M3P7

DO NOT REMOVE FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

Machar, Josef Svatopluk Prosa z roku 1906