První kapitola
P
atnáctiletá Mina stála nehybně ve svém úkrytu. Úzkou skulinou v nedovřených dveřích mohla dobře sledovat, co se v kuchyni děje. Zadržela dech. Dovnitř právě vstoupil její nevlastní bratr Philipp. Všimla si ho naštěstí včas. V poslední chvíli vklouzla do malé spižírny. Při pohledu na krvavé stříkance v jeho obličeji a košili potřísněnou krví se jí zvedl žaludek. Olejová lampa, která stála na stole, strašidelně osvětlovala i Philippovy prsty, které byly rovněž zakrvácené. Mladík si je chvíli spokojeně prohlížel, potom sáhl po kabátu přehozeném přes opěradlo židle a vytáhl z kapsy zlaté hodinky. Pomalu pohupoval řetězem z jedné strany na druhou. Zeširoka se při tom usmíval. Pak hodinky zase schoval a svlékl si košili. Odhalil tak rozložitou, svalnatou horní část těla. Úsměv mu z obličeje nezmizel ani tehdy, když přistoupil k vědru s čistou vodou a s hlasitým frkáním si začal mýt obličej a ruce. Mina viděla, jak se zaschlá krev rozpouští a zředěná vodou mu v rudých šmouhách stéká po obličeji, hřbetech rukou a pažích a kape na podlahu. Jen s námahou potlačila pocit nevolnosti. Ať mě tu neobjeví! přála si zoufale. Ať mě tady nenajde! Určitě zase zmlátil někoho nevinného, kdo byl v této čtvrti nový a neměl žádné spojence. Někoho, komu proto nikdo nepřispěchal na pomoc. S Philippem Ambornem a jeho otcem Xaverem si raději nikdo nic nezačínal. „Můj Philipp rychle vybuchne,“ říkával Xaver Amborn. „Každý to ví a raději ho nedráždí. Tak to zkrátka je, ale v jádru je to dobrý chlapec. Byl takový odjakživa. Vždycky mi zachovával věrnost.“ Mina si přitiskla ruku na ústa, aby potlačila zasténání.
• 13 •
Nesmí mě vidět, milý Bože, nesmí mě tu spatřit! Nebylo to poprvé, co takhle Philipp přišel domů. Nové však bylo, že měl tentokrát v kapse zlaté hodinky. Dnes zašel příliš daleko, pomyslela si. Kradl. Uvěřil by jí, že nic neviděla, nic neví a nic neřekne? Nesmí mě tu objevit, projelo jí znovu hlavou. Nesmí mě vidět! Nevěděla také, v jaké je náladě. Někdy ani nebylo nutné ho dráždit. Bil druhé jen proto, že mu to působilo potěšení, měl radost, když viděl, že někomu způsobil bolest. To zjis tila jako první, když přišla se svou matkou Annelie před pěti lety do Esperanzy. Philippův zevnějšek, tmavé silné vlasy, výrazný obličej, podmaňující smích, zářící oči a svalnaté tělo, snadno ostatní oklamal, takže nepoznali, jaký ďábel v jeho nitru dřímá. Philipp si začal znovu prohlížet své ruce, potom sklopil zrak a podíval se na sebe. Zdálo se, že je s tím, co vidí, spokojen. Popadl ručník a otřel si jím obličej a hořejšek těla. Pozorně si prohlédl košili a s povzdechem ji odhodil stranou. Určitě to není jeho krev. Tolik Mina ze svého úkrytu viděla, aby poznala, že Philipp žádná zranění nemá. Vtom se ozvalo zavrzání. Dívka sebou polekaně trhla. Domovní dveře se prudce otevřely a do místnosti vstoupil Mínin otčím. Patrně nečekal, že tu syna zastihne, protože se překvapeně zastavil. „Ty ses už vrátil?“ „Stala se nehoda,“ odpověděl Philipp stručně. Jak tam ti dva stáli, připadali Mině jako zločinci, rene gáti, desperados. Proč to nikdo nevidí? Jak je možné, že jsou Xaver a jeho jedenadvacetiletý syn stále ještě váženými členy společnosti? Proč má jejich slovo vždy větší váhu než to, co řekne Mina a její matka? I po pěti letech jsou na tom stejně, jako by právě přicestovaly. Jak to, že se nikdo nesnaží nahlédnout za fasádu? Otčím svraštil čelo. „Jaká?“
• 14 •
„Byli jsme s přáteli napadeni.“ Lže, pomyslela si Mina a stiskla rty. Vymýšlí si! Při vzpomínce na tu spoustu krve se ani neodvažovala pomyslet, co se stalo s nešťastníkem, který dnes Philippa potkal. „Vrátila se už Mina?“ zeptal se Philipp. „Proč se ptáš?“ Do Xaverova hlasu se náhle vloudila podezíravost. „Viděl jsem ji dneska s Frankem Blumem.“ Philipp to pronesl lhostejným tónem, Mina ale dobře věděla, že právě nasadil svůj otrávený šíp. „Zatraceně, přece jsem jí přísně zakázal stýkat se s tím ničemným otrhancem! Budu muset dát té vzpurné holce zase jednou lekci.“ Mina se při těch tvrdých slovech vyděsila tak, že ztratila rovnováhu a narazila do dveří spižírny. I když to byl neúmyslný pohyb, slabě to bouchlo. Otec a syn se jako na povel podívali směrem k jejímu úkrytu. Vyměnili si krátký pohled. „Mino, cukroušku,“ zvolal Philipp se zlomyslným úšklebkem. „Jsi tam uvnitř?“
O několik týdnů dříve Večerní světlo zalilo širou pláň rudě zlatým medem a proměnilo krajinu v travnaté moře, jehož vlny narážely v dálce na vysoké hory. „Stůj, ty zatracený spratku!“ zahřměl za Minou otčímův hlas, dívka ale pokračovala v běhu. Utekla z domu a poběží tak dlouho, dokud bude slyšet Xaverův nenáviděný hlas. Kdyby se jí někdo v tu chvíli zeptal, zda se bojí svého nevlastního otce, pokrčila by jen rameny. Člověk se nemůže po celý život pořád něčeho bát. To viděla na své matce. Annelie Ambornová, rozená Wienandová, ovdovělá Hoffová, byla hrozně ustrašená. Mina
• 15 •
v žádném případě nechtěla být taková jako ona. Až se vrátí domů, Xaver ji pochopitelně zbije, na to teď ale nemyslela. V tomto okamžiku a tady venku je volná jako pták. Na ničem jiném nezáleží. Když byla v bezpečné vzdálenosti, zastavila se, rozpřáhla ruce a nahlas se zasmála. Byl to silný, zvučný smích. Mnoho lidí by se určitě podivilo, protože se vůbec nehodil k její drobné postavě. Už na lodi tím ostatní překvapila. Nebála se. I za silného větru zůstávala na palubě. Nikdy netrpěla mořskou nemocí a na rozdíl od ostatních spolucestujících, kteří po celou dobu plavby kvíleli a modlili se, nepochybovala o tom, že dorazí k cíli. Mina spustila do široka rozpažené ruce a znovu se dala do běhu. Někdy bych si přála roztáhnout křídla a odletět odsud, pomyslela si. Byla ale člověk a tomu je souzeno žít na zemi. Najednou zpomalila tempo a rozhlédla se. Dorazila na místo schůzky, ke kotlině, která nebyla v nekonečném prostoru ani vidět. Její nejlepší přítel Frank tu ale ještě nebyl. S malým povzdechem klesla k zemi. Byla ráda, že otčím je moc líný na to, aby ji pronásledoval víc než několik metrů. Tu a tam za ní poslal svého syna, ten ale nebyl toho dne ještě doma. Na vlastní oči ho v poledne viděla laškovat s nějakou dívkou. Byla přesvědčená, že se vrátí pozdě. Určitě se večer opije. Ano, má dnes opravdu štěstí. Uměla to ocenit. Mina se znovu podívala na zapadající slunce, které se jako ohnivá koule stále více přibližovalo k horizontu. Mohou tu s Frankem zůstat, dokud se úplně nesetmí, dlouho ale ne. Doufala, že brzo přijde. Na okamžik se zaposlouchala. Mnoho lidí se obávalo opustit osadu v tuto hodinu. Občas se po okolí potulovali indiáni, například Tobasové z provincie Chaco ležící dál na severu, kteří kradli dobytek a unášeli ženy a děti. V místech, která se nacházela v bezprostřední blízkosti indián-
• 16 •
ských oblastí, stály proto domy těsně u sebe a byly obe hnané důkladnou palisádou. Osadníci nosili u sebe stále zbraně, dokonce i při polní práci. Každý rok se konala v Chacu trestní expedice. Zničilo se při ní několik tolderías, jak se říkalo indiánským vesnicím, a zabilo a zajalo pár indiánů, kteří se krátce nato objevili ve službách bohatých obyvatel města nebo na polích s cukrovou třtinou kolem Tucumánu. Těchto trestných expedic se pokaždé účastnili i Minin nevlastní otec a bratr, ačkoli se nikdy nestali obětí žádného malónu, indiánského přepadení. Válka pro ně byla potěšením. Milovali zabíjení. Jednou se Mina odvážila zeptat, jak se někdo může mstít za utrpení, které vůbec nezažil. Otčímova odpověď byla ještě i po několika dnech vidět na jejím obličeji, který byl nejprve rudý, pak modrý a nakonec žlutozelený. Sousedům musela říct, že spadla ze schodů. Minu najednou zamrazilo, přitáhla ohnuté nohy pod sukni a objala je pažemi. „Čekáš dlouho?“ vytrhl ji vzápětí ze zamyšlení hluboký, teplý hlas. Dívka rychle otočila hlavu a vyskočila. „Konečně jsi tady, Franku!“ „Nebyla jsi dnes vůbec opatrná. O čem jsi tak usilovně přemýšlela?“ „Ach, o ničem konkrétním.“ Mina se láskyplně dívala na kamaráda. Byl už pět let, od prvních dní strávených v této zemi, jejím stálým průvodcem a jedinou nadějí. Někdy se sama sebe ptala, kam se poděl jeho dětský hlas. Frank byl ale pochopitelně v sedmnácti letech dávno mužem, od něhož se očekávalo, že bude konat těžkou práci. Na okamžik musela sklopit zrak. Opět jí přišla na mysl jedna z těch podivných myšlenek, které ji v poslední době při pohledu na něj přepadaly, touha dotknout se ho, cítit jeho teplou pokožku, vdechovat důvěrně známou vůni. Chci se ho chytit a nikdy víc nepustit.
• 17 •
Minu stálo hodně úsilí zvednout hlavu a pohlédnout na Franka. V žádném případě nechtěla, aby si všiml, jak je zmatená. Uvedlo ji to do rozpaků. „Jaké to dnes bylo?“ „Máš na mysli práci s tvým otcem?“ „Neříkej mu tak!“ vybuchla zlostně. Frank pokrčil rameny. „Promiň.“ Zhluboka si povzdechl. „Bylo to stejné jako vždycky,“ odpověděl krátce. Mina chápavě přikývla. Viděla, že Frank má prosté oblečení pokryté prachem. Také v obličeji byl špinavý, ale jeho takřka černé oči bujně jiskřily. Právě těch očí si všimla při jejich prvním setkání ze všeho nejdřív. V jednu chvíli byly bezedné, vzápětí z nich rozpustilost doslova sršela. Byly to oči, v nichž se chtěla utopit. Oči, které před sebou viděla, když nemohla spát. Nikdo neměl takové oči, jenom Frank. Za okamžik už seděli vedle sebe v kotlině, místě svých tajných schůzek. Frankova ruka našla Mininu a sevřela ji v dlani. Pár minut nepronesli ani slovo. Poslední dobou nemuseli mluvit, stačilo jim, že jsou spolu. „Za chvíli bude úplná tma,“ poznamenala Mina. „Bylo právě novoluní.“ „Mám s sebou lucernu,“ odpověděl Frank klidně a ukázal na pytel, který hodil vedle sebe. „Ukradenou?“ Mina vrhla na kamaráda ze strany zkoumavý pohled. Frankovy husté, tmavě plavé vlasy mu divoce spadaly do obličeje. Připadaly jí vždy nezkrotné. Uhladil si je rukou. Když opětoval její pohled, jeho tmavé oči se vyzývavě leskly. „Půjčenou,“ uculil se. „Od koho?“ Mina cítila, že se jí v tu chvíli vytvořila mezi obočím vráska. Přivřela světle hnědé oči jako kočka těsně před skokem. Frank se zachmuřil. Odhodil jí rukou pramen kaštanových vlasů přes rameno.
• 18 •
„Zatraceně, Mino, nechci pořád hrbit hřbet a být ustavičně opatrný. Nikomu jsem neublížil ani nezpůsobil žádnou škodu. Zítra bude ta lucerna zpátky na svém místě. Slibuju. Nikdo si toho ani nevšimne.“ Mina spolkla varování, které ji pálilo na jazyku. Po zádech jí přeběhl mráz. O vteřinu později ucítila na ramenou Fran kovu paži. Ztuhla. Poznali se jako děti, vyrostli spolu. K takovým dotekům mezi nimi nikdy nedocházelo, přesto se k němu přitiskla a nechala se od něj obejmout. Naslouchala jeho klidnému dechu, užívala si pocitu, který jeho drsná dlaň zanechala na její kůži, když jí něžně hladila nadloktí. Chtěla bych ho políbit, pomyslela si. „Polib mě,“ zašeptala vzápětí. Na vteřinu zaváhal, pak ale její prosbě vyhověl. První pokus byl neobratný, jejich ústa se minula. Při druhém to však vypadalo, jako by to dělali odjakživa. Ochutnávali se navzájem, pili dech toho druhého, hledali se, dotýkali a zkoumali svými rty. Miluju ho, uvědomila si Mina, když se konečně od sebe odtrhli. Teď to vím, jsem si tím jistá. Zase seděli mlčky vedle sebe. Oba mysleli na to, co právě prožili. Mina zamyšleně přejela ukazovákem po svých rtech. „Jakmile to bude možné, odejdeme odsud,“ nakousl Frank to, o čem zejména v poslední době často mluvili. Mina přikývla, nic ale neřekla. Mockrát si představovali, že nechají tohle místo za zády a začnou někde nový, vlastní život. Jen v jedné věci neměla ještě jasno. I teď jí ta myšlenka prolétla hlavou: Jak to povím matce? Musí jít s námi, bez ní bych nedokázala odejít. Nemůžu ji nechat s tím ďáblem samotnou. Jdu z jedné mizérie do druhé, z propasti do propasti, pomyslela si Annelie Ambornová jako už mnohokrát za devětatřicet let svého života. Z očí jí vytryskly slzy. Její muž Xaver ji popadl za zápěstí a nemilosrdně je svíral, jak to s oblibou
• 19 •
dělával. Velice brzy poznala, že jí hrozně rád působí bolest. Poprvé se na ni dopustil násilí už několik dní po svatbě. Annelie se upřeně dívala na světlo olejové lampy stojící na stole, jako by tak mohla uniknout. Soustředila se na malý plamínek, aby necítila bolest a strach. „Pověz, kde je ta mrcha? Však já ji najdu! Jsi na ni moc mírná, projde jí u tebe všechno, Annnelie. Mina už není malá, aby se mohla potulovat po okolí jako nějaká divoška. Musí pracovat, tady a teď, jako každý, kdo chce jíst. Žádného darmojeda nemůžeme potřebovat. Takového vyžírku vyrazí každý ze dveří.“ Xaver ukázal volnou rukou na neumyté nádobí naskládané vedle kuchyňského dřezu. Mouchy s bzučením poletovaly kolem okousaných kostí, na nichž zůstaly zbytky masa. Otec a syn byli doma teprve chvíli, a už to tu vypadalo, jako by Mina i ona seděly celý den s rukama složenýma v klíně. Přestože Annelie ještě nepřinesla večeři na stůl, vzali si oba něco k jídlu a za okamžik zanechali po sobě hotovou spoušť. Přitom byly s Minou od časného rána na nohou. Uklízely, pracovaly v zahradě, obstaraly krávy a vyhnaly je na louku, nanosily vodu. A já jsem si přála, aby moje milovaná Mina mohla vést zase život, jaký si zaslouží! Annelie se usilovně snažila nedívat na nevlastního syna, aby ho zbytečně nedráždila. Philipp seděl na židli opřený o opěradlo s dlouhýma nohama nataženýma daleko před sebou, takže každý, kdo kolem něj potřeboval projít, o ně musel nevyhnutelně zakopnout. Černé vlasy mu sahaly po ramena. Potřeboval by pořádně ostříhat. Hranatou bradu pokrývalo strniště vousů. Svým způsobem vypadal dobře. Annelie věděla, že na to už naletělo mnoho žen. Jeho matka musela být velmi krásná, uvažovala. Zemřela čtyři roky před jejich příjezdem. Údajně následkem pádu. „Slíbíš mi, že budeš na toho svého spratka dávat od nynějška větší pozor?“ zavrčel znovu Xaver a zesílil stisk prstů.
• 20 •
Annelie přikývla. Třásla se strachy, přesto se pokusila z manželova sevření osvobodit. Všiml si jejích nesmělých pokusů a s úšklebkem jí stiskl ruku ještě víc, najednou ji však pustil a udeřil. Zavrávorala a jistě by upadla, kdyby se na poslední chvíli nezachytila stolu. Jak jsem si jen mohla myslet, že v něm najdu pro sebe a Minu nového ochránce? Jak jsem mu mohla svěřit naše životy? Udělala všechno špatně. Jako vždycky. Její otec měl pravdu, když tvrdil, že je hloupá. „Tak a teď už konečně nos na stůl, ženská, a přestaň se tvářit tak nešťastně, to je k nevydržení! Dělej, máme oba hlad!“ Annelie spěchala ke sporáku. Připravila dnes k večeři bramborové knedlíky se spoustou masa. Nandala oběma mužům, vzala si také trochu a čekala, až Xaver pronese před jídlem modlitbu. Jakmile dozněl Amen, nacpal si Philipp jídlo do úst. Sádlo mu stékalo po bradě, tu a tam zůstaly mastné skvrny i na jeho košili. Proč jsem tehdy četla ten inzerát? prolétlo Annelii hlavou. Neměla jsem za ním jezdit. Zkazila jsem si život. Neodpustitelné však je, že jsem zničila Mininu vyhlídku na lepší budoucnost. To nebudu moct nikdy napravit. Její matka ji varovala, nabádala ji, aby nedělala takové zásadní rozhodnutí. Annelie si vzpomněla, jak sedávala odpoledne v Mohuči u rodičů nad šálkem kávy, pravé zrnkové kávy, jak maminka vždy zdůrazňovala. Matka většinu času mlčela. Otec, jak se možná na lékaře slušelo, nemilosrdně rozpitvával život své dcery. „Nuže,“ pronesl jednou hlasem vzbuzujícím respekt. „Ovdověla jsi před třemi roky. Co hodláš udělat, abys už konečně přestala žít na náš účet?“ Zatímco otec takto mluvil, cupovala matka vytrvale krajkovou dečku, která ležela na stole. Mina seděla tiše v rohu místnosti a listovala v knize. Byla už v útlém věku velice samostatné dítě. Protože já taková nejsem, pomyslela si Annelie. Nejsem
• 21 •
samostatná, proto musí být ona. Jsem ubohá, slabá ženská, která není k ničemu. Večer si přečetla ten inzerát. Pamatovala si ho slovo od slova: Hledá se manželka a matka. Osamělý vdovec... Okamžitě se jí zmocnil pocit, že je s tím neznámým mužem spojená. Je vdovec. Osamělý. To přece ona také. Je sama. Ztratila muže. Cítila, ne, namlouvala si, že mají s tím člo věkem něco společného. Její rodiče byli proti, ostatně jako vždycky. Poprvé se jim postavila. Udělala to pro Minu. Po roce a nanejvýš dvou dopisech se vydala s dcerkou na cestu do Argentiny. Plavba byla namáhavá, pomyšlení na cíl jí však dodávalo odvahu. Snášela díky tomu nevolnost a strach, obavy z cestování po moři i z ciziny. Po několika týdnech dorazily konečně do Buenos Aires. Odtamtud cestovaly dál po río Paraná do Rosaria, Santa Fé a potom... „Co tak zíráš? Neviděla jsi ještě nikdy chlapa jíst?“ Annelie rychle sklopila zrak. Neunikl jí Philippův úšklebek. Z nějakého neznámého důvodu si při čtení inzerátu představovala roztomilé malé dítě. Philipp byl ale v době jejího příjezdu skoro dospělý muž se zářivě modrýma očima, tmavými vlasy a už tehdy silným, svalnatým tělem. Annelie zamrazilo, když pomyslela na pohledy, které v poslední době vrhal na její dceru. „Ten hoch využije každé příležitosti,“ poznamenal nedávno Xaver s pýchou, když Philipp vyprávěl o svém posledním úspěchu při dobývání ženských srdcí. Mina také od jejich příjezdu vyrostla. Nezadržitelně se měnila z děvčete v mladou ženu. Byla sice drobná, ale její tvary, chůze i chování byly stále ženštější. Musím ji lépe chránit, umínila si Annelie. Musím ji ochránit, jen nevím jak. Měla příšerný strach. Vždycky se hrozně bála.
• 22 •
