Gymnázium Ústí nad Orlicí
Ostatní významné a zajímavé jeskyně Čech, Moravy a Slezska
Bohatá krápníková výzdoba některých částí Holštejnské jeskyně v Moravském krasu
Zpracováno v rámci projektu CZ.1.07/1.1.28/01.0044 Kras přírodovědných předmětů středních škol Pardubického kraje.
a
pseudokras
ve
výuce
Na základě uvedené literatury zpracovali studenti třetího ročníku Gymnázia Ústí nad Orlicí v rámci semináře ze zeměpisu. Za obsahovou správnost jednotlivých kapitol odpovídají jejich autoři. Redakce a vložení fotografií: Hynek Skořepa Ústí nad Orlicí, 2013
Moravský kras Moravský kras je územím s největším počtem jeskyní u nás. Je jich zde známo asi 1 100, od těch drobných až po jeskynní systémy dlouhé několik desítek kilometrů. Další jeskyně zde na své objevení teprve čekají.
Císařská jeskyně Václav Navrátil Císařská jeskyně je jediná jeskyně v Moravském krasu s visutou stagnující hladinou podzemních vod. Nachází se asi 1 km od obce Ostrov u Macochy. Podzemní prostory jsou tvořeny rozměrnou chodbou s podzemními jezery, krasovými studnami s jednotnou výškou hladiny a suchými odbočkami. Jeskyně se také nazývá Ostrovská jeskyně, Jezerní jeskyně nebo ENIODIS. Celková délka chodeb je cca 600 m. Krápníková výzdoba je značně poškozena. Nacházejí se zde především palicové stalaktity, které vznikají na kontaktu s vodní hladinou, v horních patrech pak velmi bohatá sintrová výzdoba. Jeskyně je s povrchem spojena dvěma vchody a tzv. Estavelou, kudy sem proniká voda. Podzemní prostory jsou zaplavovány povodňovými vodami potoka Lopač. Zvýšení přítoku do jeskyně se projevuje vzestupem hladin zhruba o 3 m. Císařská jeskyně je vyvinuta v těsné blízkosti přesmyku vilémovských vápenců přes břidlice rozstáňského souvrství. Jeskyně je troskou hlavní chodby horní jeskynní úrovně se zapojením visutých vod do funkce toku infiltrovaných nebo přelivových vod. V současné době má funkci ponorové jeskyně s limitovaným průtokem. V oblasti spodního vchodu v sídlišti diluviálního člověka odkryl J. Šamalík soubor blíže nepopsaných kosterních nálezů. V jednom z komínů byly nalezeny kosterní zbytky medvěda, které sem byly pravděpodobně spláchnuty z povrchu. Díky rekonstrukci pro speleoterapii a vybudování vhodných uzávěr došlo k vytvoření vhodnějších podmínek pro zimování netopýrů. Ve srovnání s obdobím před rekonstrukcí se jejich stavy zvýšily více než desetkrát. Jeskyně je známa od roku 1748, kdy její první průzkum provedl vídeňský dvorní matematik a fyzik J. S. Nagel. Dále podzemní prostory zkoumali H. Salm (pojmenoval jeskyni ENIODIS podle počátečních písmen svých přátel a průzkumníků), J. Wankel a M. Kříž. O největší speleologické nálezy se zasloužil prof. K. Absolon v letech 1900 až 1905. V letech 1929 až 1930 byla jeskyně zpřístupněna. Byly zde vybudovány chodníky, přístaviště člunů, mosty nad jezery a upraveny průjezdné profily. Provoz byl zrušen v roce 1953. Od roku 1997 jeskyně slouží pro léčbu astmatických onemocnění horních cest dýchacích.
Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Jeskyně Býčí skála Vít Kapoun Tato jeskyně leží v CHKO Moravský kras ve stejnojmenné národní přírodní památce. Dělí se na čtyři základní celky: Býčí skálu, Novou Býčí skálu, Prolomenou skálu a Proplavenou skálu, která končí Srbským sifonem, kde přechází v Rudické propadání. K systému také náleží Barová jeskyně, která je přístupná pouze přes podzemní potok, který protéká touto soustavou chodeb, a Májová jeskyně, která byla objevena až na Svátek práce roku 1988, protože sifon, který ji odděluje od Nové Býčí skály, je velmi těžko prostupný. Celková délka chodeb je 13 kilometrů (počítáno včetně Rudického propadání). Krápníková výzdoba je spíše chudá. Na jeskyni je zajímavější celkový charakter chodeb a způsob jejich modelace.
Valouny kulmských drob a břidlic naplavené do Býčí skály Jedovnickým potokem z nekrasových částí Drahanské vrchoviny Dodnes jsou zde prováděny četné archeologické průzkumy. Ty započaly roku 1867, kdy J. Wankel zkoumal Jižní odbočku a objevil tak sídliště člověka ze starší doby kamenné a kosti vyhynulých pleistocenních zvířat. Postupné bylo nalezeno sídliště s ohništi, dílna pro výrobu rohovcových artefaktů a uhlem malované skici na východní stěně, jejichž vznik je odhadnut na 3 200 let před naším letopočtem, jsou to tedy zatím jediné doložené pravěké malby na území České republiky. V létě roku 1869 nalezli bratři Felklovi v Předsíni nádobu se spečeným prosem, v němž byla uložena částečně poškozená bronzová soška býčka. Tento nález vedl k archeologickému
průzkumu jeskyní a objevu ostatků 40 osob, které byly pravděpodobně rituálně zabity. Dále je Býčí skála nejstarší středoevropskou lokalitou, kde se zpracovávalo železo. Dokazuje to nález zbytků kovárny u jedné ze stěn o rozloze asi 50 m2. Jeskyně je významným zimovištěm netopýrů. Nalezneme zde netopýra velkého, ušatého, dlouhouchého, velkouchého, malého, černého, pobřežního, Brandtova, brvitého, řasnatého a vodního. Bylo zde popsáno několik druhů bezobratlých živočichů. V potoce se vyskytuje malý plž praménka rakouská. Stará část jeskyně byla známa od nepaměti. Navštívil ji i Alois Josef z Liechtensteina a dokonce i rakouský císař František II. s manželkou. Překonání Šenkova sifonu, který odděloval vchod od ostatních prostor, bylo snažením mnoha jeskyňářů od konce 19. století. Vzhledem k mnoha neúspěchům byl sifon roku 1920 o 2 až 3 metry odčerpán a překročen. Také se ukázalo, že tento sifon je samostatné jezírko napájené skapovými vodami a dodnes neznámým přítokem. Jeskyně poté byla elektricky osvětlena a zpřístupněna veřejnosti. K uzavření došlo roku 1927, kdy znovunaplnění Šenkova sifonu zamezilo přístupu do Nově Býčí skály.
Pamětní deska informující o návštěvě knížete Lichtenštejna, na jehož panství jeskyně ležela Ke konci Druhé světové války byla Předsíň předělána na zbrojní továrnu, provoz naštěstí nebyl zahájen. Němci také vystříleli druhý (spodní) vchod. Po válce pokračovalo zkoumání a byly objeveny prostory Prolomené skály, která leží za Sifonem dřiny. Její délka je asi 900 metrů a má na Býčí skálu nebývalou krápníkovou výzdobu. Dále byla objevena za složitým Sifonem potápěčů Proplavaná skála, která přechází do Rudického propadání Srbským sifonem. Ještě později se podařilo proplavat do Májové jeskyně. Proplaváním přes další sifony se podařilo
propojit celý systém s Barovou (dříve Sobolovou) jeskyní objevenou roku 1947. V roce 2005 bylo nalezeno suché propojení mezi Býčí skálou a Májovou jeskyní. Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Amatérská jeskyně Ladislav Kubišta Amatérská jeskyně se nachází v severní části Moravského krasu z větší části pod Ostrovskou plošinou a leží v CHKO Moravský kras. Spolu s několika dalšími jeskyněmi tvoří nejrozsáhlejší systém jeskynních prostor ve střední Evropě. Průzkum systému Amatérské jeskyně včetně propasti Macocha, Punkevních jeskyní a vlastní Amatérské jeskyně významně přispěl k poznání geologické stavby Ostrovské plošiny. Typickým krasovým tvarem Ostrovské plošiny jsou rozmanité závrtové formy. Na některé závrty jsou vázány propasťovité jeskyně, dosahující hloubek kolem 100 m.
Schematický řez systémem Amatérské jeskyně (sestavil Ivan Balák). Modrou barvou je znázorněna tzv. freatická zóna krasu (trvale zatopená vodou), tmavší žlutou barvou dno krasových žlebů, světlejší žlutou pak stráně žlebů, respektive povrch krasových plošin
Historie objevů Amatérské jeskyně sahá do roku 1934, kdy se Karel Absolon (1877–1960) pokusil proniknout do jednoho z největších závrtů v Moravském krasu – závrtu Městikáď. Otvírka závrtu bohužel skončila neúspěšně záhadným požárem. Údajně jen několik metrů do hloubky zbývalo k tomu, aby Absolon se spolupracovníky pronikli do Nové Amatérské jeskyně, konkrétně do Bludiště Milana Šlechty. Jeskynní systém, tušený dle řady závrtů na povrchu, tak nadále skrýval své tajemství. Až devět let po Absolonově smrti, tj. v roce 1969, byla objevena Stará Amatérská jeskyně, ze které se otevřela cesta dál směrem k propasti Macoše. Systém Amatérské jeskyně je největším jeskynním systémem v ČR (cca 40 km chodeb a ještě není celá objevená, můžeme jenom spekulovat, jak daleko ještě povede). Skládá se z jeskyní: Punkevní, Sloupsko-šošůvské, Stará a Nová Rasovna, Piková dáma, Spirálka a 13C. Tyto prostory propojují toky Bílá voda a Sloupský potok, které se nakonec stékají v říčku Punkvu, která protéká Novou Amatérskou jeskyní. Půdorys jeskynního systému připomíná tvar písmene Y.
Schéma odvodňování severní části Moravského krasu (sestavil Ivan Balák) Západním ramenem, Sloupským koridorem, přitékají aktivní i povodňové vody od ponorů Sloupského potoka. Východní rameno Bílé vody, která se ztrácí v ponorech Staré a Nové Rasovny, protéká jeskyněmi Piková dáma, Spirálka a 13C. Obě se spojují v oblasti Bludiště
Milana Šlechty pod závrtem Městikáď. Bludiště Milana Šlechty je charakteristické zejména spletitým systémem tlakových kanálů a chodeb v několika patrech. Za vyšších vodních stavů zde často dochází k intenzivnímu hydrostatickému a hydrodynamickému vyrovnávání hladin povodňových vod. Většina chodeb Bludiště jsou erodovány vodou, výjimku tvoří jedno z nejvyšších pater, dóm Alabastr, který je pozoruhodný unikátní brčkovou a heliktitovou výzdobou. Bludiště Milana Šlechty je jedním z velmi významných prostor Amatérské jeskyně. Právě zde se odděluje Stará a Nová Amatérská jeskyně. V současnosti nelze bez dokončení mapovacích prací, spojených s revizí starších prací, jednoznačně určit délku celého systému. Například na podzim roku 2005 se povedlo překonat sifon, který odděloval Sloupský koridor Amatérské jeskyně od spodních pater Sloupskošošůvských jeskyní a oba systémy propojit. Délku samotné Amatérské jeskyně (bez jeskyní Nová Rasovna, Piková dáma, Spirálka, Třináctka, Punkevní s propastí Macocha a Sloupskošošůvské) lze odhadnout na více než 22 km. Denivelace (tedy výškový rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným bodem v jeskyni) systému Amatérské j. se odhaduje na 178 m.
Rozlehlá chodba v Amatérské jeskyni Z pohledu paleontologického není komplex moc významný. Zato z pohledu biospeleologického je významnou lokalitou. Byl zde popsán máloštětinatý kroužkovec Bythonomus absoloni. K významným druhům patří také žížala Allolobophora rosea, která vytváří tzv. trusinkové hlíny (žížala požírá organické zbytky spolu se substrátem, trusinkové hlíny vznikají nahromaděním jejího trusu). Amatérská jeskyně představuje unikátní geografický profil různými typy vápenců. Průzkum vodami ohlazených stěn Amatérské jeskyně odhalil přirozené nábrusy s ukázkami devonských útesů a kup s četnými korály, ramenonožci (Brachiopoda), plži a další faunou. Geologický průzkum Amatérské jeskyně podstatně doplnil poznatky o tektonických strukturách
severozápadního Moravského krasu. K nejvýznamnějším prvkům patří plochy vrstevnatosti, které dokládají cylindrickou stavbu území s antiklinálami ve směru SV–JZ.
Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Rudické propadání Přemek Pospíšil ZÁKLADNÍ ÚDAJE Délka: 600m Hloubka: 146m Chráněné území: Národní přírodní památka Rudické propadání, CHKO Moravský kras
Rudické propadání v zimě
O JESKYNI Jeskyně Rudického propadání jsou vytvořeny na hydrografickém systému Jedovnického potoka. V podzemí pokračují hlavní prostory o délce asi 3,5 km. Rudické propadání (propadání Jedovnického potoka) je nejmohutnější propadání v Moravském krasu a jedno z nejmohutnějších u nás. Vody Jedovnického potoka postupně padají až do hloubky 90 metrů. V propadání se tak nalézá jeden z nejvyšších vodopádů v České republice. V jeskyni se také nalézá Rudická propast, nejhlubší česká suchá propast, a Obří dóm, jedna z největších jeskynních prostor v České republice. Srbský sifon pak tuto jeskyni spojuje s Býčí skálou. Svojí dynamičností zde voda vytvořila vysoké podzemní kaňony, mohutné dómy, ale i místa těžko přístupná. Nad podzemním tokem se ve stometrové výšce nachází labyrint komínů a horizontálních chodeb, které jsou společně s bohatou sintrovou výzdobou důkazem neustálého procesu krasovění. NÁVŠTĚVA Hlavní vchod leží v nadmořské výšce 456 m (ve stráni nad vlastním propadáním). Vstupní část jeskyně je vybavena žebříky a slouží jako bezpečná přístupová cesta dovnitř. Jeskynní prostory
Rudického propadání nejsou přístupné pro veřejnost. Navštívit je lze pouze po domluvě s doprovodem zkušeného speleologa. OBJEVOVÁNÍ Stále zde probíhá výzkum a objevování rudického podzemí. Průzkum propadání patřil k nejdramatičtějším v dějinách výzkumu Moravského krasu. První zmínka o objevování je už z roku 1802, kdy do propadání vstoupil starohrabě Hugo Salm. ZAJÍMAVOST S Rudickým propadáním bezprostředně sousedí skalní útvar Kolíbky, který je oblíbeným místem horolezců i filmařů. Literatura a další zdroje: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha. Wikipedie.cz
Jeskyně Pekárna Gabriela Eliášová Jeskyně zvaná též Díravica či Kostelík se nachází v jižní části Moravského krasu (v údolí Říčky). Tato tunelovitá, pravděpodobně paleovývěrová jeskyně s významným archeologickým nalezištěm, je zajímavá už svými modelacemi stropů s mísovými tvary v podobě obřích hrnců. V zimním období se v jeskyni tvoří ledová výzdoba. Jeskyně je modelována ve vilémovických vápencích macošského souvrství. Jeskyně dříve odvodňovala přilehlou Mokerskou plošinu. Patří k nejdůležitějším paleontologickým a archeologickým lokalitám Moravského krasu, výzkumy zde probíhají od roku 1880. Ve třech litologicky odlišitelných vrstvách bylo nalezeno několik kamenných nástrojů, několik set kusů nářadí vyřezaných ze sobích parohů a zvířecích kostí. Nejvíce jsou však ceněny umělecké předměty a to zejména rytiny hlavy koně a soba či dvě postavy medvěda. Mimořádné jsou také kompozice více zvířat na jednom předmětu (např. koňské žebro s rytinou tří bizonů). Kromě rytin byla také nalezena silně stylizovaná figurka ženské postavy, vyřezaná z mamutoviny. Způsob těla se výrazně liší od zobrazování žen předchozími lovci mamutů, jak je známe například z Dolních Věstonic. Z neolitu pocházejí nálezy keramiky lineární, šáreckého stupně kultury s lineární keramikou, keramiky moravské malované, jevišovské a keramiky šňůrové. Z doby bronzové pochází nález srpu a keramika kultur únětické a popelnicových polí. Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Ostatní krasové oblasti Štramberský kras a jeskyně Šipka Jan Mareš Štramberský kras se nachází v podhůří Beskyd nedaleko města Kopřivnice. Tvoří jej druhohorní (jurské a spodnokřídové vápence), jejichž mocnost dosahuje až 500 metrů. Vápence vystupují v devíti samostatných ostrovech. Nejvýraznější z nich jsou vrch Kotouč a Obecní skála se Zámeckým vrchem. Dalšími vápencovými výchozy jsou například Váňův (Čertův) kámen nebo Raškova skála. Mezi povrchové krasové jevy vyskytující se v okolí Štramberka můžeme zařadit poměrně nedokonale vyvinuté škrapy, krasové prameny, nevýrazné krasové deprese (plošina mezi Šipkou a Jurovým kamenem) nebo selektivně vypreparované skalky na rozhraní flyšových a vápencových hornin (Jurův nebo Váňův kámen). Podzemní krasové jevy představují fosilní, sedimenty zcela vyplněné jeskyně, fluviokrasové jeskyně (vznikly kombinací říčních a krasových procesů), rozsedlinové jeskyně a propasti. Drobné krápníkové formy se nachází v Šipce a Slámově sluji, ve které se také vyskytuje nickamínek. Vývoj krasu se dá rozdělit na tři části – spodnokřídovou (druhohorní), svrchotercierní (třetihorní) a současnou kvarterní (čtvrtohorní). Jeskyně jsou poprvé zmíněny již roku 1666. Celkem je ve Štramberském krasu evidováno 13 jeskyní. Vrch Kotouč je nejen největším vápencovým masivem Štramberského krasu, ale také dominantou krajiny a mytickou horou opředenou mnoha pověstmi. Strmé svahy kopce jsou umocněny vápencovým kamenolomem průmyslově využívaným už na konci devatenáctého století. Vrch je také proslulý osídlením pravěkými lidmi. Před více než 35 000 lety osídlili kopec lidé druhu Homo sapiens neanderthalis, pozdější je osídlení v mladším paleolitu, následně se na kopci střídali různé pravěké kultury. Jmenujme například zemědělskou neolitickou civilizaci s lineární keramikou (od 5 000 př. n. l.), šňůrovou kulturu (střední eneolit), starobronzovou nitranskou kulturu (1 800 př. n. l.) a mnohé další. Kotouč má mj. také poutní tradici jako poutní hora, jeho druhým názvem je hora Olivetská. Na Kotouči je evidováno pět jeskyní. Nejznámější z nich je Šipka (Čípova díra), která proslavila Štramberk po celém světě. Jeskyně prostupuje vápencový ostroh 130 metrů nad údolím potoka Sedlničky. Skalní brána (zbytek vstupního portálu) ústí do otevřeného prostranství, kde se nachází prořícené prostory obklopené skalními stěnami. Z nich vycházejí dvě chodby, vlevo Jezevčí díra dlouhá 19 metrů a průměrně široká 1,5 metru, napravo pak Krápníková chodba. Ta je podstatně delší, měří 38 metrů, šířka činí 3-4 metry a výška dosahuje 5 až metrů. Chodba je zakončena sedmimetrovým komínem ústícím na povrch. V letech 1879–1887 zde prováděl archeologický výzkum profesor Maška, Krápníková chodba měla v té době ještě stalaktitovou výzdobu, ta byla bohužel později zničena. Vchod do jeskyně byl ucpán hlínou a sutí, při jejím odstraňování objevil Maška množství kostí z pleistocénu (divoká kočka, jelen, zubr a další) a také ohniště, kamenné nástroje a úlomky lidských kostí, čímž doložil prastaré osídlení lidmi. Dne 26. 8. 1880 pak vyvrcholilo jeho bádání nalezením čelisti neandrtálského dítěte pouhých 24 let od objevení prvních neandrtálců v Německu. Na stěně jeskyně je od roku 1922 pamětní deska vzpomínající profesora Mašku. Za zmínku ještě stojí Čertova díra, která byla v 20. století odlámána. V jeskyni byl zřízen Boží hrob a stala se jednou ze zastávek křesťanských procesí. Maška zdě nalezl kosti pravěkých zvířat i ohniště, které doložilo pravěké osídlení. Původně byla široká 4 metry a výška činila
1,3 metru, dlouhá byla 20 až 30 metů, po deseti metrech vystupoval nahoru téměř kolmý skalní komín, končila okrouhlou prohlubní. Maškův výkop ji ale podstatně změnil. Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Hranický kras a Hranická propast David Pávek Turistům přístupné části Hranického krasu leží po obou březích řeky Bečvy nedaleko Hranic na Moravě. Nachází se na styku Českého masivu a Západních Karpat, dvou základních geologických jednotek na českém území a je v něm evidováno 29 jeskyní, 26 z nich popsaných. Podzemní dutiny zde vznikaly zhruba od konce třetihor nejen typickým krasověním, ale také tzv. hydrotermálním krasověním – na zpracování vápence se tedy nepodílela jen povrchová voda, ale také teplé uhličité kyselky. Hydrotermální krasovění bylo důsledkem tektonického neklidu na hluboké zóně styku geologických jednotek. Oxid uhličitý dodnes migruje po hlubokých zlomech až na povrch a rozpouští se do infiltrovaných vod nebo vytváří plynová jezera. Samotná Hranická propast, nejhlubší propast v České republice, leží na pravém břehu Bečvy, v přírodní rezervaci Hůrka u Hranic. Stejně jako mnoho takových míst, i Hranickou propast provází pověst, podle níž do propasti za temné noci skočil velkomoravský panovník Mojmír, aby totéž udělali Velkou Moravu ohrožující velmožové, kteří ho v danou chvíli pronásledovali. Propast má elipsovitý tvar, v nejširším místě je asi 50 metrů široká, její přibližná délka je 110 metrů. Jak v ní, tak v jejím blízkém okolí, lze pozorovat krasové jevy (např. závrty). Hloubka tzv. suché části propasti je 69,5 metrů. Na jejím dně se nachází jezírko, jehož přesná hloubka není známá. Jeho dna nikdy nebylo dosaženo, nejhlouběji se dostal v létě 2012 polský potápěč Krzystof Starnawski, a to do hloubky 217 metrů (krátce sestoupil ještě o 8 m níže). Odtud spustil sondu, která se dostala až do hloubky 373 metrů, geologové ovšem odhadují, že reálná hloubka by mohla dosahovat 700 až 1000 metrů (což je mocnost zdejších vápenců prokázaná geologickými vrty). Hranická propast útočí na místo nejhlubší zatopené sladkovodní jeskyně na světě. Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Patzeltova jeskyně Patrik Langr Patzeltova jeskyně se nachází na úpatí hory Podbělka, která je součástí masivu Kralického Sněžníků. Leží mimo turistické stezky. Pro veřejnost je volně zpřístupněná, vstup je na vlastní nebezpečí.
Tato jeskyně byla objevena roku 1864, kdy se do ní propadl lesní příručí Řehoř Patzelt. Vznikla v jedné z čoček čistě bílých krystalických vápenců, pomocí agresivní povrchové vody.
Mramorové stěny Patzeltovy jeskyně
Jeskyně je dlouhá 71 m, hluboká 18 m a výškové rozpětí čítá 21 m. Tvořící ji chodba, přecházející v dóm. Na konci je kamenný zával. Na dně dómu se nachází jezírko (hloubka 2,5 až 7 metrů). Stěny jsou tvořeny bílošedým mramorem. Žije zde asi 46 druhů hmyzu. Literatura: Zajíček, P. (2010): Jeskyně České republiky. Praha.
Kras na Květnici (Tišnovsko) Erik Skalický Masiv vrchu Květnice, výrazně vystupující nad Tišnovem z údolí Svratky, budují převážně karbonáty a klastika (úlomkovité horniny) devonu. Zkrasovění je výsledkem hydrotermálních procesů ve spodním karbonu až permu (Květnická propast a Řícená), pravděpodobně je ovlivnilo také působení paleopřítoků Svratky (jeskyně Pod Křížem a Výtoková). U některých jeskyní se zřejmě projevila kombinace obou vlivů (Králova jeskyně). Masiv Květnice prostupují také staré štoly po těžbě barytových žil, v nichž byly právě některé jeskyně odkryty. Je zde evidováno 9 krasových jeskyní. Králova jeskyně Králova jeskyně je největší jeskyní Tišnovského krasu. Jedná se o dvoupatrový systém dómů, síní, chodeb a komínů, ojedinělý pestrou morfologií podzemních dutin a bohatým a různorodým komplexem speleotém (jeskynních výplní včetně krápníků). Mineralogicky zajímavé jsou výchozy vypreparovaných barytových žil a krystaly barytu. Květnická propast Propast je dlouhá 100 m a hluboká 76,5 metru. Stupňovitá, puklinová, propasťovitá jeskyně je významným stanovištěm letounů (netopýrů). Pod Křížem Jeskyně Pod Křížem se nachází v horní části jz. svahu Květnice. Na genezi několika síněk s poničenou krápníkovou výzdobou se pravděpodobně podílel vodní tok, což dokládají náznaky erozní modelace na stěnách, ale nelze vyloučit ani vliv hydrotermální. Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha.
Pseudokrasové oblasti Systém podzemních prostor Poseidon v Teplických skalách Jan Mareš Teplické skály se nachází ve východních Čechách nedaleko Teplic nad Metují. Původně kompaktní pískovcová tabule byla postupem času rozdělena na mozaiku skalních bloků. Vedle skalních věží vznikly divoké soutěsky, chladné rokle, ale také propasti a jeskyně.
Soutěsky a jeskyně lze v Poseidonu někdy těžko odlišit V centrální části Teplických skal se nachází systém Poseidon. Dvě soutěsky jej rozdělují na tři části (Poseidon I, II, III). V roce 2006 byly objeveny první propasťovité pukliny, celý systém byl zmapován za dva roky pracovníky Správy jeskyní České republiky Romanem Mlejnkem a Vratislavem Ouhrabkou. Již v dřívějších dobách byly známy některé dílčí lokality, např. jeskyně Skalní chrám a jeskyně Kořenka. Celková denivelace (výškové rozpětí) systému činí 105 m. Celková délka průlezných podzemních prostor byla stanovena na 27,5 km. Systém Poseidon se tak stal nejdelším evropským systémem jeskynních prostor vytvořených v pískovci. Složitý labyrint podzemních prostor se skládá ze soutěsek, puklin, propastí a jeskyní. Zaklíněné skalní bloky a suťové závaly tvoří až několikapatrové jeskynní prostory. Podzemní prostory vznikají za přispění gravitačních pohybů, řícení skalních bloků a také působením mrazu. V pískovcovém městě můžeme najít jeskynní výklenky, jeskyně vrstevní, rozsedlinové, puklinové nebo suťové. Puklinové a suťové jsou v Poseidonu nejčastější. Asi čtvrtinu tvoří tzv. kombinované jeskyně, nejčastější jsou jeskyně s podílem suťového a puklinového typu (90 %). Zpřístupněné jsou jeskyně Skalní chrám a Průvodcovská jeskyně. Skalní chrám má charakter rovné chodby dlouhé 45 metrů, místy vysoké až 50 metrů a široké v rozmezí 1,2 až 2 metrů.
Vyniká dobrou akustikou. Poprvé byla tato jeskyně zpřístupněna již v roce 1846. Její prohlídka se stala součástí turistického okruhu skalním městem. Díky své rozloze má Poseidon vlastní autonomní mikroklima. Denní teplota v soutěskách nekolísá, a tak v nich někdy leží sníh až do léta. Díky chladnému mikroklimatu přežívají v Teplických skalách rostliny ze sklonku doby ledové (podbělice alpská nebo violka dvoukvětá). Při výzkumech byly objeveny vzácné druhy horských brouků a pavouků. V některých prostorách blízkých povrchu byly objeveny tzv. kořenové krápníky. První skupinka kořenových stalagmitů byla objevena v roce 1979. Celkem je zde evidováno 72 kořenových útvarů. Patří mezi ně stalagmity, kterých je nejvíc, dále pak stalagnáty, kořenové výplně vrstevních spár a v neposlední řadě kořenové polštáře. Nejvyšší kořenový stalagmit v Poseidonu měří 60 cm a zároveň je nejvyšším krápníkem svého druhu v České republice. Literatura: Mlejnek, R., Ouhrabka, V., Růžička, V. (2008): Poseidon v Teplických skalách (Nejdelší evropský systém podzemních prostor v pískovcích). Teplice nad Metují.
Jeskyně U Rozhraní Patrik Langr Tato veřejnosti nepřístupná jeskyně leží na samém okraji České křídové pánve, v oblasti Svitavska. Nachází se v údolí drobného přítoku řeky Svitavy za obcí Rozhraní. Vznikla z rozsedlinových prostor v opukách a pískovcích. Je to největší rozsedlinová jeskyně v České republice a největší pseudokrasová jeskyně na Moravě (přestože dnes leží v Pardubickém kraji, historicky náleží ještě k území Moravy). Prostory jeskyně U Rozhraní jsou 396 m dlouhé a mají výškové rozpětí 26 m. Vchod do jeskyně se nachází v Janáčkově skále. Za ním nalezneme malou propástku s chodbou, pak následuje největší prostor jeskyně o délce cca 10 a šířce 2,5 metru. Na dně tohoto prostoru se rozkládá zával, z něhož vedou další malé chodby a plazivky. Stěny jsou zajímavé svými drobnými sintrovými povlaky (zdejší pískovce jsou vápnité, proto se v nich vyskytují náznaky drobných krasových jevů). Literatura: Hromas J., editor a kolektiv (2009): Jeskyně. Chráněná území ČR, svazek XIV. Brno – Praha. Zajíček, P. (2010): Jeskyně České republiky. Praha.
