Problematika příbuzenského náhradního rodičovství OS Rozum a Cit: Ludmila Hanušová, Natalie Jeníčková, Veronika Uhlířová
1. Úvod Občanské sdružení Rozum a Cit je nezisková organizace působící v oblasti náhradní rodinné péče (dále jen NRP). Podporuje náhradní rodiny (pěstounské a osvojitelské) již od roku 2000. Sdružení svým posláním pracuje poradensky, terapeuticky a také se zabývá vzděláváním náhradních rodičů (převážně pěstounů). Dlouhodobě usiluje o rozvoj služeb pro náhradní rodiny a na základě potřeb této cílové skupiny doplňuje síť služeb v České republice. V rámci naší dlouholeté práce s náhradními rodinami sledujeme rozdílnost mezi rodinami, které vychovávají děti tzv. v „klasické“1 pěstounské péči a rodinami, které vychovávají v pěstounské péči děti svých příbuzných tzv. příbuzenské náhradní rodičovství. V poslední době pracovníci organizace zaregistrovali nárůst poradenských případů z řad příbuzných pečujících o děti svých blízkých (prarodič vychovávající vnouče, teta svou neteř a synovce, atd.). Jako jeden ze stimulů nárůstu těchto případů se staly dva realizované projekty „Pěstouni mají právo na služby“ a „Doprovázení pěstounských rodin“. Díky nimž začaly naši organizaci oslovovat sociální pracovnice orgánů sociálně-právní ochrany dítěte s žádostmi o podíl či pomoc při řešení problematických příběhů některých pěstounských rodin. Ve většině případů šlo o žádosti intervenovat do příbuzenské pěstounské péče. Při vstupech do těchto rodin a seznámení se s jejich životními událostmi a peripetiemi jsme došli k názoru, že jde o specifickou skupinu pěstounských rodin, která řeší mnohdy jiné problémy ve výchově dětí než „běžní“ pěstouni a dále jim do života vstupují další silné faktory ovlivňující chování a prožívání všech členů rodiny jako je např. pokročilý věk prarodiče – pěstouna a jeho zdraví, trvalý pobyt biologického rodiče v rodině příbuzného – pěstouna, nevyřešené vztahy mezi biologickým rodičem a pečujícím příbuzným, časté a nevypočitatelné zásahy biologického rodiče do života dětí u příbuzného, nebo prožívání ztráty po smrti biologického rodiče u všech členů rodiny včetně pečovatele, atd. Uvědomujeme si, že se nacházíme na prahu této specifické problematiky a rádi bychom naším článkem nabídli hlubší vhled a poznatky získané za dobu práce s těmito rodinami. Cílem našeho příspěvku není jen informovat o tomto tématu, ale vzbudit zájem o problematiku jak výzkumně, tak i prakticky po stránce terapeutické či poradenské. Téma příspěvku si dovolujeme uvést tabulkou počtu pěstounských rodin ve Středočeském kraji z roku 2007, ze které je zřejmé, jak velký podíl příbuzenská pěstounská péče z celkového počtu dětí v pěstounské péči zaujímá: Pěstounská péče celkem 638
Klasická pěstounská péče 169
Prarodičovská pěstounská péče 374
Ostatní příbuzní pěstounská péče 95
Zdroj: Výkaz o výkonu sociálně právní ochraně dětí ve Středočeském kraji za rok 2007
Příspěvek vychází ze dvou základních zdrojů: analýza zkušeností poradenských a terénních pracovníků a výsledky výzkumu a mapování pro potřeby projektu sdružení „Systém péče o sociálně znevýhodněné děti - děti žijící mimo vlastní rodinu, nebo ohrožené umístěním do ústavního zařízeníve Středočeském kraji“.
1
Pozn.: „Klasickou“ pěstounskou péčí se pro potřeby tohoto příspěvku rozumí péče rodičů, kteří se rozhodli přijmout cizí dítě do své péče.
2. Problematika - specifika příbuzenského náhradního rodičovství Příbuzným náhradním rodičem může být prarodič, teta a strýc, sourozenec, někdy i vzdálenější příbuzný. Výchova každým tímto náhradním rodičem bývá jiná, závislá právě na jeho rodinné roli a příbuzenském vztahu k dítěti. I přes tuto odlišnost mají svá společná témata. Na druhou stranu větší část pečujících příbuzných jsou právě prarodiče. Z tohoto důvodu se budeme v našem článku spíše odkazovat na jejich problematiku a příběhy. Prarodiče v běžném životě často pomáhají svým vnoučatům nejen rozhodovat se o důležitých životních krocích, ale také přenést se přes těžká období, jako například rozvod rodičů, pracovní zátěž rodiče, selhávání ve škole, atd. Bývají součástí vývojových přechodových změn a rituálů, občas pomáhají rodiči s výchovou či jeho zastoupením v nepřítomnosti. Tato prarodičovská role je založena na zkušenostech generací před námi, bereme ji v životě jako samozřejmost. Jaké to však je, když se role prarodiče opět přemění na roli „rodiče – pěstouna“?
2.1. Připomenutí základních faktů Existuje několik forem náhradní rodinné péče, které je možné využít pro svěření dítěte do péče příbuzným. Pro jasnější vhled do problematiky si dovolujeme některé z nejčastějších forem zmínit a připomenout. 2.1.1. Pěstounská péče Pěstounská péče je forma státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy zabezpečované též z jeho strany hmotnou podporou. O svěření do pěstounské péče se uvažuje u dětí, jejichž rodiče nemohou dlouhodobě výchovu dětí zabezpečit. Příčiny, pro něž nemohou rodiče řádně plnit svá rodičovská práva a povinnosti, musí být dlouhodobého charakteru. Pěstounská péče získává přednost před umístěním dítěte do ústavní péče, a to z důvodu zásadního práva dítěte vyrůstat v rodinném prostředí. Soudním rozhodnutím nezanikají právní vztahy dítěte k jeho původní rodině a mezi pěstounem a dítětem nevznikají pěstounskou péčí příbuzenské vztahy. Po dobu trvání pěstounské péče je pěstoun nositelem práv a povinností rodičů v oblasti výchovy dítěte. V ostatních věcech patří tato práva biologickým rodičům, pokud je jim ponechána rodičovská zodpovědnost. Dítěti v pěstounské péči náleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte a pěstounovi měsíční odměna za každé svěřené dítě. 2.1.2. Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Při výběru vhodné osoby dává soud přednost zpravidla příbuznému dítěte. (MěÚ Znojmo, 2008) Bohužel stát pečovateli finančně na tento typ péče nepřispívá (není nárok na odměnu pro pečující osobu a dítě nemá nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Na druhé straně je zákonem o rodině dáno, že vyživovací povinnost přechází z rodiče na prarodiče. 2.1.3. Kombinace pěstounské péče a svěření dítěte příbuznému Právě z finančních důvodů uvedených na řádcích předchozí kapitoly je snahou některých prarodičů a příbuzných změnit dosavadní rozhodnutí soudu o svěření dítěte do jeho péče na péči pěstounskou. A tak se stává z příbuzného pěstoun.
2.2. Úhly pohledu k problematice příbuzenské pěstounské péče Jak předeslal již úvod a předchozí drobné kapitoly, příbuzenská pěstounská péče může přinášet obtíže psychologického rázu, ale také po stránce právní, sociálně-právní či ekonomické. Například prarodiče žijící pouze z důchodu si často neví rady s tím, jak se mají materiálně postarat o svá tři vnoučata a z tohoto důvodu žádají o pěstounskou péči a ne vždy je jim vyhověno. Mimo tuto
oblast je ještě trápí stav dětí a jejich vztah k biologickému rodiči, mohou se objevit výchovné problémy a také osobní nejistoty (věk, zdraví, budoucnost…). Pojďme se podívat na tyto úhly pohledu podrobněji. 2.2.1.Úhel první: sociálně – právní či ekonomický Naše organizace se v praxi setkává s rodinami, jež řeší při péči o děti svých příbuzných značné finanční problémy. Prarodiče v důchodovém věku často nemají dostatek prostředků pro výchovu svěřených dětí a navíc se často jedná o samoživitele. Také příbuzní, kteří již vychovávají své vlastní děti spolu s dětmi přijatými se často dostávají do finančních problémů. Svěření dětí do pěstounské péče příbuzných se pak stává jako jediné a velmi „vysvobozující“ řešení. V nedávné době však byly děti, o něž se rodiče z nějakého důvodu nemohli postarat, svěřovány do péče příbuzných, kteří pobírali pouze rodičovské příspěvky. Vzhledem k finančním potřebám jejich a zejména jim svěřených dětí, obzvláště jedná-li se o prarodiče, kteří jsou často v důchodovém věku, se toto ukázalo být často nedostatečným řešením. K pěstounské péči však v těchto případech bylo a stále ještě bývá přistupováno s velkou opatrností, přestože může tato forma péče lépe finančně pokrýt potřeby dětí. Panovaly obavy, zda existuje dostatečná podpora takového postupu v zákoně. Tyto obavy byly navíc podpořeny starostí o zneužití takto poskytnutých financí. Ty ostatně panují dosud leckde, a tak je k této formě péče přistupováno, řekněme „individuálně“. Je pravdou, že ke zneužití v určitých případech může docházet, přesto není důvod na základě těchto obav absolutně zavrhovat tuto formu řešení. Krátký příběh z praxe: Paní M. je mladá maminka na rodičovské dovolené s vlastními dětmi (1 rok a 3 roky) a žije v bytě 2+1 se svým partnerem. V lednový podvečer jí zavolala sociální pracovnice s přáním, zda by bylo možné u ní umístit děti její sestry na předběžné opatření. K paní M. tedy přišly 4 děti ve věku 4, 6, 7 a 15 let. Návrat dětí domů k biologickým rodičům sociální pracovnice nepokládá jako reálný, a tak se paní M. musela rychle vyrovnat s myšlenkou, že možná bude vychovávat další 4 děti, tedy dohromady 6 a také se už možná v nejbližší době nevrátí zpět do práce. Protože děti zná, má je ráda a chce jim pomoci, rozhodla se na tuto nevypočitatelnou a obtížnou cestu vydat. Během jednoho měsíce tak musela přehodnotit své vize do budoucnosti a řešit praktické povinnosti – bydlení a peníze. Kontaktovala tedy naše Poradenské centrum s dotazem, jak se má finančně postarat o 6 dětí, když pobírá rodičovský příspěvek a ještě další tři roky bude a plat jejího partnera, pro kterého je celá situace také šokem, na uživení všech nestačí. Snažili jsme se paní M. nasměrovat na sociální pracovnici, aby jí pomohla děti získat do předpěstounské péče a nabyla tak pěstounských dávek, a aby časem zažádala i o pěstounskou péči. Bohužel jí úřad nechce vyhovět, protože se bojí převádět svěření do péče příbuzné osoby na před/pěstounskou péči. Jak to bude s paní M., jejími vlastními dětmi a nově příchozími? Budou mít dostatečné materiální a ekonomické zázemí? Pomáhá někdo paní M. a jejímu partnerovi se zvládáním nové situace, s procesem přehodnocení? Pro ilustraci přikládáme sumu financí této rodiny v době, kdy jim byly na předběžné opatření svěřeny děti do péče a také porovnání s rozpočtem rodiny s pěstounskými dávkami. Čistý příjem partnera: 13 000 Kč, rodičovský příspěvek 7600 Kč, přídavky na děti 2710 Kč a sociální příplatek 1500 Kč. Rodina má tedy na zajištění 2 dospělých a 6 dětí 24 810 Kč. Kdyby matka převzala 4 děti do pěstounské péče, bylo by finanční zajištění následující: příjem partnera 13 000 Kč, rodičovský příspěvek 7600 Kč, přídavky na děti 2710 Kč, odměna pěstouna ve zvláštních případech 18 756 Kč (4 děti), příspěvky na úhradu potřeb dětí dle věku 17 871 Kč. Rodina by o 8 členech mohla žít z 59 937 Kč. V rámci tohoto příběhu a čísel financí samozřejmě berme na vědomí, že příspěvky na úhradu potřeb dítěte slouží pěstounským dětem. Zamysleme se společně nad tím, proč se pohled na pěstounskou péči u nás tolik liší od ostatních zemí. Proč je problémem nahlédnout tento institut racionálně a střízlivě, zahrnovat do něj nové poznatky a vyrovnávat se s posuny v jeho vidění. Některé odpovědi lze možná nalézt v historii a naši tradici. Termín „pěstoun“ najdeme ponejprv v Československém obecném zákoníku občanském a Občanském právu platném na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (roky 1900-1941). (Rouček, F., Sedláček, 1935)
Zde je použit jako název pro osobu, jež osobně pečuje o dítě, kterému není rodičem. Sám institut této péče se tehdy nazýval převzetí do schovanství. V §186 tohoto zákona bylo řečeno: „Práva a povinnosti osvojitelů a osvojenců nelze vztahovat na děti, které byly vzaty jen do schovanství “. Do pěstounské péče byly svěřovány děti ponechané v nalezincích, sirotci a někdy děti pěstounům svěřovali za úplatu vlastní rodiče. Po vzniku bývalé ČSR měly orgány „okresní péče o mládež“ právo udělit či neudělit povolení k převzetí dítěte do péče. Vlastní právní vztah pěstounský byl však založen smluvně (Kateřina Rejtharová, 2008). A pak nastal rok 1952 a s ním zrušení veškerých předpisů, které pěstounskou péči umožňovaly. Všechny opuštěné děti, které nebyly osvojeny, byly svěřeny do péče dětských domovů a kojeneckých ústavů. Komunistický režim kladl důraz na výchovu kolektivní. Tehdejší vládní představitelé věřili, že kolektivním (tedy ústavním) způsobem výchovy se podaří vychovat lidi dle jejich představ. Do dětských domovů a kojeneckých ústavů umisťovali děti politických vězňů, národnostních menšin a občanů „nepřizpůsobivých“. Do rodiny bylo možno umístit dítě pouze adopcí a to za předpokladu, že tato rodina poskytovala záruku příznivého prostředí pro všestranný rozvoj dítěte v socialistického občana. K určité změně došlo až v roce 1973 zákonem č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. V úvodních ustanoveních říká: „dítě, jehož výchova nemůže být zajištěna v přirozené rodině z příčin, které budou dlouhodobější, bude svěřeno do pěstounské péče jiného občana“. Je zde stanoven požadavek, že svěření do pěstounské péče bude uskutečněno jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Toto je ale ošidné ustanovení a tak se v praxi institut pěstounské péče užíval spíše pro neuspokojené žadatele o adopci dítěte. Mezi lidmi se jí dokonce „malá adopce“ říkalo. Právě v těchto uvedených faktech lze možná nalézt příčinu vysoké (a jinak lidsky nepochopitelné) tolerance české společnosti k dlouhodobému pobytu dětí v ústavech, nechuti ke změnám postojů k práci s biologickou rodinou, odporu k přiznávání tohoto institutu příbuzným a zejména prarodičům dítěte a dalším skutečnostem, které s sebou vývoj přináší. Z dnešního hlediska je pěstounská péče soukromoprávní institut a jeho účelem je především služba dítěti. Jde o náhradní řešení krize přirozené rodiny - rodičů a jejich dítěte a obecně by měla být chápána jako institut garantující zachování a rozvíjení přirozených vazeb dítěte s jeho biologickou rodinou prostřednictvím pravidelného styku. To, že se prarodiče a nejbližší příbuzní dítěte a členové širší rodiny mnohdy zpravidla sami ujímají osobní péče o dítě v krizi, čímž jeho primární rodině i dítěti pomáhají (dítě si nezvyká na cizí prostředí, má šanci na styk s rodiči a návrat zpět), ani to, že je to jejich povinnost, by neměl být důvod, proč by měla být pěstounská péče prarodičům zamezována. A není proto ani žádný zákonný podklad. V nejlepším zájmu dítěte je, aby stát zajistil výchovu v jiném, náhradním prostředí, a to nejlépe v rodinném prostředí vytvořeném z nejbližších příbuzných dítěte. V zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociálně podpoře již nějakou dobu není uvedeno diskriminační ustanovení, které by umožňovalo přiznat odměnu za výkon pěstounské péče prarodičům jen v odůvodněných případech péče o dítě těžce zdravotně postižené apod. Pěstounskou péči je třeba vnímat jako institut vycházející z přirozeného, žádoucího a rozumného uspořádání věci, jako nástroj, který má sloužit především nezletilým dětem. Další důležitou věcí je, že pěstounskou péči je třeba chápat jako „dočasnou“ v pravém slova smyslu: tedy péči do doby, než pomine krize u rodičů dítěte. Tuto osobní péči o dítě pak může „dočasně“ zajistit prarodič a příbuzný, stejně jako – tam kde tato možnost není – osoba cizí. Toto bude pak plně v zájmu dítěte. „Dlouhodobost“ jako pojmový znak pěstounské péče upravené v zákoně o pěstounské péči, který pěstounskou péči „spíše předurčoval“ pro osoby dítěti „nepříbuzné“, nebyl převzat do úpravy pěstounské péče zakotvené do zákona o rodině. (Zdeňka Králíčková, 2007)
Dále je třeba si uvědomit, že při honorování pěstounské péče nejde jen o odměnu pěstouna, ale zejména nesmíme přehlížet nejlepší blaho dítěte. Jsou-li možnosti, schopnosti a majetkové poměry prarodičů velmi vysoké, lze z výživného, jež je jim vyměřeno, dítěti spořit. Jsou-li naopak prarodiče ve svízelné finanční situaci, a ujmou-li se fakticky svého vnoučete, zajistí osobní péči atd., není možné jim výživné stanovit. V takové situaci (v praxi nejčastější) zajistí svěřeným dětem důstojný život právě institut pěstounské péče.
2.2.2. Úhel druhý: pomoc, podpora a služby Motivy vzniku příbuzenské pěstounské rodiny jsou odlišné než u klasické pěstounské péče. Někdy se příbuzní zejména pak prarodiče „stávají znovu rodiči“ náhle, ale většinou je situace vyústěním dlouhodobých problémů v rodině. Dalo by se říci, a je to v naprosté souhře s pohledem právním, že odborná péče o příbuzenskou formu NRP bývá na pomezí „terénní sociální práce“, „sanace rodiny“ a řešením situace „náhradní rodinnou péčí“. Tato forma NRP má nejblíže k naplnění podstaty řešení rodinné krize tam, kde se rodiče nemohou starat o své nezletilé děti. I proto se dá předpokládat, že udržení dítěte v jeho původní rodině a snaha o její podporu bude do budoucna stále větší samozřejmostí. Aby mohly tyto rodiny plnit dobře svou funkci, bude nutné mít k dispozici podpůrné služby, které pomohou dětem i příbuzným. Těch je v současné době ale nedostatek a zdá se, jakoby s touto, u nás největší skupinou pěstounů nikdo zvlášť „nepočítal“. Zastavme se hned u služby první, která je všem tzv. „klasickým“ pěstounům poskytována automaticky, dokonce povinně. Hovoříme zde o přípravách na pěstounství. Snad vinou motivů, které k tomuto rozhodnutí vedou, prarodiče a další příbuzní přípravami neprocházejí. Neexistuje žádná jejich forma, která by byla „šitá“ této skupině na míru, která by akcentovala jejich potřeby a zejména pak potřeby a zájmy dětí, které tito pěstouni mají ve své péči. Motivy vzniku příbuzenské pěstounské rodiny jsou skutečně jiné, než u klasické pěstounské péče. Pěstoun se dlouhodobě, většinou v manželském páru rozhoduje o přijetí dalšího dítěte do rodiny. Prochází procesem rozhodování, pochybností a získávání informací. Po aktu rozhodnutí ho čeká ještě proces zařazení do registru žadatelů, prochází tak odborným posouzením psychologa a sociálního pracovníka. Celý proces je pak završen přípravami a vzdělávacími akcemi. Prarodič či jiný příbuzný tímto procesem neprochází. Někdy se prarodiče „stávají znovu rodiči“ náhle ze dne na den a na svou roli nepřipraveni. Nyní uvádíme nejčastější příčiny, kdy se dítě ocitne v péči příbuzných:
Náhlé úmrtí z důvodu nemoci či nehody rodiče(ů) Úmrtí jednoho z partnerů, což vede k tomu, že druhý partner situaci nezvládá a děti opouští Odebrání dítěte rodiči (nejčastěji matce), která žije sociálně patologickým způsobem života Psychiatrická diagnóza rodiče(ů) Rodič(e) jsou ve výkonu trestu Rodiče, u kterých se projevila závislost na drogách či alkoholismus
Všechny tyto události v sobě nesou prožité náhlé, nebo dlouhodobé trauma a to většinou na obou stranách (dítěte i prarodiče). Ani jedna ze stran nemá prakticky dostupnou možnost (nebo jí není známa) se na tuto situaci připravit a konformovat ji s vlastními potřebami a výhledy do budoucna, projít fázemi a posuny při přijímání tak závažného kroku. 2.2.3. Úhel třetí: lidský (a chcete-li také psychologický…) V této části našeho příspěvku bychom se oprostili od právních aspektů příbuzenské respektive pěstounské péče prarodičů a podíváme se na něho z hlediska psychologického. Jak jsme již v předešlé kapitole uvedli u pěstounů prarodičů a příbuzných je výchozí situace na rozdíl od klasických pěstounů zcela odlišná. Dítě se ocitá v péči u svých prarodičů či příbuzných většinou náhle, aniž by na ni prarodiče, příbuzní a dítě byli připraveni. Následující kapitoly vycházejí z naší praxe při doprovázení rodin a přinášíme zde pohled z hlediska prarodičů a také z hlediska dítěte. Pohled z hlediska prarodiče Dítě se tak náhle ocitne v péči prarodičů a zde již začínají odlišné momenty provázející i samotnou pěstounskou péči prarodičů. Prarodiče přijímají svá vnoučata různým přístupem. Záleží na jejich dosavadním vztahu jak s vnoučaty, tak se svými dětmi (tedy biologickými rodiči vnoučat), na vzdělání, na socioekonomickém postavení prarodičů, tedy na celkové historii rodiny. Někteří přijímají svá vnoučata zcela přirozeně a snaží se veškerý svůj styl života zasvětit právě jim. Jiní naopak celou
situaci vnímají jako velkou zátěž, nespravedlnost spáchanou na sobě, a svým vnoučatům tak mohou skrytě nebo i zjevně vyčítat, že jim zkazily život. Všem je ale společné jedno: nejsou nikterak informováni o svých právech a možnostech. Ve většině případů ani nevědí, že „nějaká“ pěstounská péče jako způsob náhradní rodinné péče existuje. Pokud se jich neujme zkušená sociální pracovnice, která jim celou situaci vysvětlí a celou situací je provází, netuší, co si s touto skutečností počít, kam se obrátit, o jaké pěstounské dávky žádat, jak se chránit před možnou expanzí či vydíráním biologickým rodičem. V mnoha případech je jim dokonce sděleno, že je jejich povinností se o děti postarat a že na žádnou finanční výpomoc ze strany státu nemají nárok. Takto nově vzniklá rodina se může okamžitě ocitnout v hmotné nouzi, neboť důchod prarodičů na pokrytí všech potřeb dětí obvykle nestačí. I přesto, že se prarodiče postupně seznámí se svými právy a využívají postupně státní příspěvky a posléze i podporu ze strany řady neziskových organizací, mohou stále žít ve finančních těžkostech, které ještě násobí trauma vzniklé z celkové prožívané situace. Často pak dochází k izolaci rodiny, neboť prarodiče se stydí přiznat svou situaci, a pokud nepomůže širší rodina, nejsou schopni zabezpečit dětem jiné aktivity než je starost o jejich základní potřeby, neumějí požádat o pomoc a zůstávají tak při řešení situace osamoceni. Izolace nově vzniklé rodiny je jeden z důležitých momentů příznačných pro pěstounství prarodičů. Prarodiče, pokud do této doby nežili pohromadě se svými dětmi, vedli již zcela odlišný způsob života příslušející jejich věku. Nyní se ocitli znovu v roli rodiče a jsou nuceni plnit roli, která již jejich věku zcela nepřísluší, a která je může zároveň fyzicky a psychicky vyčerpávat. Prarodiče se ostýchají, pokud jim v tom nikdo nepomůže, najít si postupně rodiny přátel s podobnými problémy, se kterými by svou situaci mohli sdílet, svěřovat se, radit si a tak se ve své nové roli posilovat. Tato skutečnost ve většině případů pak vede k bezradnosti, osamocení a k celkovému psychickému i fyzickému vyčerpání. Izolace má i mnohé jiné a hlubší příčiny. Prarodiče v mnoha případech, i když si to nedokáží přiznat, cítí, že na selhání svých dětí (biologických rodičů vnoučat) mají určitý podíl. Ve většině rodin byly zjištěny vztahové problémy, problémy s komunikací, rozvod prarodičů, se kterým se jejich dítě nedokázalo vyrovnat, přehnané nároky, nedostatek citu nebo neschopnost cit vyjadřovat, který provází rodinu z hlediska celé její historie, různé podoby závislostí apod. Prarodiče tak prožívají hluboký pocit viny, který si buď částečně uvědomují a hledají tak chybu v sobě, vnoučatům se pak bezvýhradně věnují, což opět nejsou schopni zvládnout, jak po stránce fyzické, tak psychické a v mnoha případech pak u nich dochází k závažnému onemocnění. Před okolím a před samotnými vnoučaty své pocity pečlivě skrývají, snaží se budit dojem, že žijí spokojený život, snaží se nezraňovat svá vnoučata, svým přátelům ani příbuzným se nesvěřují, budí dojem, že vše zvládají, izolují se. Jiní prarodiče si svůj podíl na selhání svých dětí nepřipouští, naopak nedokáží pochopit, jak je možné, že když své dítě tak „dobře“ vychovali, ono se jim takto odvděčilo. Své výčitky přenášejí na vnoučata a opakují tak vzorce komunikace a chování, které se v jejich rodině přenášely z generace na generaci a které pak vyústily v konečné selhání vlastních dětí. Společným jmenovatelem pěstounů prarodičů tak bývá neschopnost pravdivě vnoučatům podat, vysvětlit celou situaci a pomoci jim se v ní zorientovat. Pro samotné prarodiče je selhání svých dětí bolestivé a traumatické a různé rodiny se s touto skutečností vyrovnávají svým způsobem, avšak pro vnoučata zcela nevhodným. Někteří prarodiče ve snaze vnoučata nezraňovat o celé situaci nemluví, domnívají se, že pokud nebudou vnoučatům své biologické rodiče připomínat, pomohou jim zapomenout a celou situaci jim ulehčí. Téma rodiče tak tabuizují, čímž paradoxně přispívají k tomu, že vnoučata nedokáží porozumět tomu, proč je rodiče opustili a nedokáží se tak se svou minulostí vyrovnat. Jiní prarodiče naopak mluví o svých dětech před vnoučaty negativně, vulgárně, čímž u nich posilňují pouze pocity viny, negativní sebepojetí, které posléze vede k poruchám identity a v neschopnost obstát v budoucím životě. Dalším významným momentem spojujícím pěstouny prarodiče bývá strach o své zdraví. Prarodiče jsou často již v důchodovém věku a náhle jsou zodpovědní za budoucnost dětí, které se v mnoha případech nacházejí ještě v předškolním věku. Prarodiče tak bývají neustále sužováni strachem a obavami, zda dokáží dovést děti do doby, kdy se budou schopné samy o sebe postarat. Tento strach často vede ke zhoršení jejich zdraví, tudíž se jejich úzkost ještě zvyšuje, zdraví se opět
zhoršuje, vzniká tak začarovaný kruh. Prarodiče tak mají snahu zabezpečit vnoučata do budoucna, v mnoha případech spoléhají na pochopení svých dalších biologických dětí, což se často setkává s opačným efektem a následným prohlubováním problémů uvnitř širší rodiny. Velký věkový rozdíl mezi prarodiči a jejich vnoučaty přináší mnoho dalších obtíží. V mladším věku vnoučat se ve většině případech prarodiče nedokáží adekvátně věnovat potřebám či koníčkům dětí, zvláště v případě, kdy mají v péči větší počet dětí, nestačí již fyzicky, finančně, popřípadě jim nerozumí. Tyto mezigenerační problémy pak přibývají a vrcholí v období puberty či dospívání. Konflikty a vzájemné obviňování může vzrůstat, popřípadě se obětavý prarodič snaží vyhovět svým vnoučatům, avšak opět naráží na své fyzické možnosti, což opět přispívá ke zhoršení jeho zdraví. Na závěr se zmíníme o jedné z klíčových skutečností, která je specifická právě pro prarodiče pěstouny. Jedná se o vztah se svým dítětem, biologickým rodičem vnoučat, nejčastěji s jejich matkou, tedy dcerou. Prarodiče nejsou schopni se vyrovnat se selháním své dcery. Ať už se jedná o její ztrátu – úmrtí nebo opuštění dětí či občasný kontakt. Díku tomu, že se prarodiče nedokáží sami vyznat, pochopit, zorientovat se, tedy opět použijeme výraz vyrovnat se, nemohou celou situaci ani patřičně předat svým vnoučatům. Jak jsme již uvedli výše, prarodiče buď o své dceři před vnoučaty nehovoří nebo naopak ji viní. Celá situace se ale pro celou rodinu stává ještě složitější, pokud dcera – matka vnoučat, občas ale neplánovitě rodinu navštěvuje a to ve většině případů však bez domluvy a neohlášeně. Při styku slibuje dětem, že si je vezme k sobě, s prarodiči se dostává do konfliktu za svou nezodpovědnost, své sliby neplní, děti zklamává a nastolený rodinný řád rozbíjí. Prarodiče často nevědí, jak mají s dcerou jednat. Vidí, že na její návštěvy děti čekají, avšak ona je zklamává neuskutečněnými sliby, rádi by s ní přerušili kontakt, ale zároveň usilují po urovnaném vztahu. Vzhledem k tomu, že jejich vzájemný ambivalentní vztah byl již narušen v minulosti, nejčastěji v dětství a nebyl s oběma stranami terapeuticky „léčen“, nedochází ani k nastolení žádoucích pravidel. Konflikty, vzájemné obviňování, posilování traumatu všech zúčastněných, především dětí, tak mohou přetrvávat. Pohled z hlediska dítěte V úvodu této části jsme poskytli výčet nejčastějších příčin, ze kterých se dítě ocitá v péči prarodičů či příbuzných. Poněkud jinak se přece jenom bude cítit starší dítě, pocházející z vyrovnaného rodinného prostředí, kterému náhle zemřeli rodiče v důsledku autohavárie. Bude cítit hlubokou bolest a ztrátu, kterou bude sdílet s milujícími prarodiči a situaci bude lépe rozumět. Avšak i ono může pociťovat vinu – vinu za to, že by k nehodě nedošlo, kdyby v autě bylo i ono. Pocity viny u dětí jsou jedny z nejsilnějších prožitků ve všech případech, na které je náš příspěvek zaměřen především – tedy v případech opuštění dětí rodiči či rodičem (především matkou) v důsledku nezvládnutí své životní situace, v důsledku sociálně-patologického způsobu života či odebrání dítěte díky psychiatrickému onemocnění rodiče. Pokud prarodiče nejsou schopni dítěti citlivě a pravdivě vysvětlit jeho minulost a objasnit možné příčiny a okolnosti odchodu matky, spatřuje dítě jako jediný důvod ztráty matky ve své nedostačivosti. Cítí se vinno. Je přesvědčené, že kdyby bylo lepší, matka by neodešla, cítí se zodpovědné za situaci, ve které se nyní nachází. Pocity viny bez patřičného vedení tak provázejí dítě i v dospělosti, po celý život. Dalším pocitem příznačným pro soužití dětí v pěstounské péči zejména prarodičů je strach o zdraví, případně ze smrti pečujícího prarodiče, strach o svou budoucnost, strach z možné ztráty náhradního rodiče. Tyto pocity strachu z budoucnosti snoubící se s pocity viny často vedou u dětí k psychosomatickým obtížím. Citlivé terapeutické vedení dítěte a nastolení otevřené komunikace postupně tyto stavy zmírňují. Jak jsme již výše uvedli, prarodiče se často domnívají, že pokud se v rodině o biologických rodičích nebude mluvit, dítě tak nebudou zraňovat a ono postupně zapomene. Rovněž prarodiče, kteří mluví o rodičích dítěte před dítětem negativně, jsou přesvědčení, že dítě jim bude vděčné a na své rodiče, především matku, snáze zapomene. Bohužel právě tyto přístupy v dítěti posilují fantazie o rodičích, dítě si je idealizuje. Fantazie o rodičích se objevují tím častěji, když je dítěti smutno, prožívá úzkost, strach, selhání, ztrátu, neúspěch. Touha po rodičích, především po matce, je neustálá, v některých případech se zmírňuje, v jiných naopak sílí. Pocity neúspěchu se mohou ještě zvyšovat celkovou situací dítěte, kdy dítě se cítí „vyděděné“ a jiné vzhledem ke svým vrstevníkům. Cítí se znehodnocené za to, že vyrůstá v nestandardní rodině,
díky často obtížné finanční situaci prarodičů, nižšího životního standardu, mnohdy i úzkostnější výchově prarodičů se liší od svých vrstevníků, někdy bývá i terčem posměchu, což jeho pocit výlučnosti a osamocení ještě zvyšuje. Všechny tyto pocity, tedy pocit viny, strach z budoucnosti, pocit nedostačivosti, jinakosti, nepochopení ze strany prarodičů díky generačnímu rozdílu v mnoha případech pak vedou k negativnímu sebepojetí, tedy k poruše identity, což může mít za následek poruchy chování, neschopnost navázat adekvátní vztahy, různé formy závislosti, neschopnost adekvátních prožitků, neschopnost později obstát v životě. Velmi obtížnou situaci zároveň prožívá dítě, které sice matka opustila, ale občas a neplánovaně ho navštíví či je s ním v občasném telefonickém spojení. Matka dítěti neustále slibuje společně strávený čas, společné zážitky, své sliby avšak neplní. Dítě je tak opakovaně zklamáváno a tráví život čekáním na matku. Prarodiče, kteří neumějí k matce zaujmout adekvátní postoj, jsou pak s matkou v neustálém konfliktu. Dítě tak permanentně prožívá stres, k prarodičům střídavě zaujímá ambivalentní postoj, viní je, že nejsou k matce vstřícní, že ho nechtějí k matce pustit a že jsou zodpovědní za tu skutečnost, že dítě nemůže s matkou být. Krátký příběh z praxe: Paní M, nyní 65 let, má v pěstounské péči své dvě vnučky (17 a 14 let), které jejich matka (paní K.) opustila před 8 lety. Matka, paní K., je nejmladší ze tří dětí paní M. Paní M., přestože se nikdy nerozvedla, se o své tři děti starala sama, manžel se o rodinu příliš nezajímal a posléze ji opustil, finančně na děti nepřispíval. Paní M. dokázala děti vychovat, obě starší mají stabilní manželství. Paní K. se po svatbě se svým manželem, který pocházel z konfliktního prostředí, přestěhovala k paní M. jejich manželství bylo velmi bouřlivé, manžel byl závislý na alkoholu, často paní K. bil. Zemřel v mladém věku, kdy holčičkám bylo 6 a 3 roky. Starší holčička po jeho smrti začala trpět silnou cukrovkou. Jejich matka, paní K., se nedokázala z prožitého vyčerpávajícího manželství a se smrtí svého manžela vyrovnat. Začala střídat partnery, často pila, o holčičky přestala postupně pečovat, starala se paní M. Před 8 lety se paní K. pokusila o sebevraždu, následně byla hospitalizována, avšak k dětem se již nevrátila, přítomnost starší dcery vyhledala za posledních 8 let pouze jednou, ta ji však odmítla. Paní K. je údajně znovu vdaná a má 2 děti. Paní M. zanechala své práce a věnuje se plně oběma dívkám, s jejich výchovou jí pomáhá starší dcera s rodinou a občas i její syn. Paní M. je velice citlivá, laskavá a zodpovědná babička, mezi všemi třemi existuje velice silný vztah. Před několika měsíci, kdy jsme s rodinou začali intenzivně pracovat, babička, paní M., trpěla velmi vážnými zdravotními problémy, byla přesvědčená, že s celou situací se musí vyrovnat sama, nikoho nechtěla obtěžovat, snažila se vše, především výchovu obou dívek i své pocity zvládnout bez cizí pomoci. Starší dívka se léčí s cukrovkou, na začátku naší spolupráce již mnoho let každý měsíc trávila v nemocnici, mladší dívka trpí astmatem. Všechny tři se k sobě chovají s neobyčejnou péčí a ohleduplností. I přesto, že babička je velmi citlivá a vzdělaná žena, o rodičích dívek a o jejich minulosti nechtěla před nimi mluvit, bála se, že by je tím jenom zraňovala. Zároveň se obává o jejich budoucnost a na začátku ji trápilo, že obě dívky se o ni a o její zdravotní stav nezajímají. V průběhu intenzivního terapeutického vedení obou dívek zvlášť jsme zjistili, že obě dívky prožívají stejné pocity – pocity viny za to, že je matka opustila, strach o svou budoucnost, strach o babiččino zdraví, nepochopení své minulosti. Dívky se nedokázaly se svými pocity babičce svěřit, ani se svěřit jedna druhé. Všechny tři se k sobě chovaly maximálně ohleduplně, aby se vzájemně nezranily a aby neotevřely téma, které by bylo pro všechny traumatizující. V průběhu intenzivního terapeutického vedení s celou rodinou a zároveň s každou zvlášť se začala otevírat tabuizovaná témata, naučily se otevřené komunikace, mechanismy zvládání úzkosti a se všemi se pracuje na rekonstrukci minulosti, pochopení souvislostí, jejich vyrovnávání s ní, s výhledem do budoucnosti. Po několika měsících intenzivní práce s celou rodinou u starší dívky zcela vymizely stavy vyžadující hospitalizaci, všechny tři pracují na minulosti tak, že jsou schopny otevřít jakákoliv témata, cítí se spokojeně a vyrovnaně, u obou dívek vymizely obavy o svou budoucnost. Babička si již dokáže říci o pomoc, zbavila se pocitů, že vše musí zvládat sama, cítí oporu a našla si v rámci terapeutické práce, jejíž součástí je i skupinová práce a setkávání s dalšími pěstouny, okruh přátel s podobnými starostmi, se kterými může sdílet svou situaci, pocity a zkušenosti.
3. Možné přístupy práce s příbuzenskou pěstounskou rodinou V této části našeho příspěvku bychom chtěli upozornit, že naše závěry vycházejí z dosavadních zkušeností OS Rozum a Cit, kdy během dlouholeté práce s pěstounskými rodinami jsme zjistili, že prarodiče a příbuzní pěstouni tvoří významnou a specifickou skupinu pěstounů, se kterou doposud nikdo intenzivně nepracoval, která zůstala na okraji zájmu náhradní rodinné péče a jejíž závažná témata a zmapování jejich potřeb doposud nebyla nikdy zveřejněna. Na základě tohoto zjištění OS Rozum a Cit začalo od září roku 2008 s touto skupinou pěstounů pracovat. Naše přístupy, které se prací v rodinách prarodičů a příbuzných pěstounů osvědčily, níže shrnujeme, avšak chtěli bychom upozornit, že je prozatím nelze považovat za metodiku práce s pěstounskými rodinami prarodičů a příbuzných. 3.1. Pomoc finanční Prostřednictvím Nadačního fondu Rozum a Cit pomáháme prarodičům a příbuzným pěstounům přispívat na potřeby spojené s výchovou svěřených dětí. Finanční pomoc se osvědčuje zejména v počátku nově vzniklé rodiny, kdy rodina řeší zvýšené finanční náklady. Nadační fond též pomáhá rodinám s prvním nasměrováním na další služby a pomoc v jejich situaci. 3.2. Poradenské služby Poradenské centrum poskytuje pěstounům konzultace a dle potřeby individuální nebo rodinnou psychoterapii. Dále nabízí sociálně-právní poradenství a informuje o dalších možnostech služeb v daném regionu. Pomáhá také nově vzniklým rodinám řešit jejich obtížnou situaci, zprostředkovává kontakt se sociální pracovnicí, poskytuje prvotní informace o možnostech a podporu v době, kdy všichni členové mají pocity velké ztráty a bezradnosti. 3.3. Intenzivní dlouhodobá terapeutická práce Prostřednictvím dlouhodobé intenzivní terapeutické práce v rámci služby Doprovázení pracujeme s rodinou tak, abychom pomohli dětem se vyrovnat se ztrátou vlastních rodičů, kteří buď zemřeli nebo selhali ve výchově a své děti opustili, pomoci prarodičům a příbuzným zbavit se obtížných a tíživých pocitů provázející tuto nelehkou a často nečekanou situaci. Rodinu celkově podpořit, nastolit zdravé způsoby komunikace, jak mezi sebou, tak případně s biologickými rodiči tak, aby se rodina stala stabilním systémem, lépe si porozuměla, překonala generační obtíže a odstranily se z ní úzkosti, strachy, nejistoty, pocity viny a další těžké pocity provázející tuto specifickou oblast náhradní rodinné péče. Terapie je zaměřená zvlášť na prarodiče, zvlášť na děti a posléze na celou rodinu. Významné metody práce: - Kniha života - pomáhá rodině pochopit souvislosti, které v rodině nastaly; dětem tak zbavit se pocitů viny a vytvořit přemostění mezi traumatickou minulostí a kvalitní budoucností - Terapeutické rozhovory o svých prožitcích - Komunikační dovednosti - Práce s minulostí prarodičů – odkrývání dosavadních rodinných vzorců chování uvědomování si patologických a posilňování kvalitních - Arteterapeutické a jiné zážitkové techniky 3.4. Organizace setkání prarodičovských pěstounských skupin Skupiny prarodičů - pěstounů umožňují setkání, sdílení, pomoc a předávání zkušeností mezi jednotlivými pěstouny prarodiči. Setkávání má terapeutický charakter a je organizováno 1krát za 2 měsíce. 3.5. Organizace setkání skupin dětí vyrůstajících v příbuzenské pěstounské péči Připravujeme setkávání skupiny dětí, nejčastěji vnoučat, pod vedením odborného pracovníka. Skupina bude fungovat na základech sdílení podobných situací a prožitků a zároveň poskytovat dětem prostor k řešení a směrování do budoucnosti.
3.6. Víkendové terapeutické pobyty Pěstounští prarodiče a další příbuzní mají možnost se účastnit víkendových vzdělávacích akcí sdružení, setkat se s jinými pěstouny (i klasickými) a pracovat na sobě a na rodinných vztazích v rámci víkendového tématu. Kromě společných akcí s klasickými pěstouny již proběhl i víkend pro pěstounské babičky. Programem provází zkušený terapeut a je připraven zajímavý seminář na aktuální téma. 3.7. Odlehčovací péče Z mapování potřeb rodin vyplývá, že rodiče by uvítali také služby v oblasti odlehčení. Tuto službu plánujeme rozvíjet v příštím roce. 3.8. Vytvoření příruček pro prarodiče – pěstouny V průběhu následné práce s pěstouny – prarodiči plánujeme vytvořit příručku určenou pro tuto specifickou skupinu pěstounů, ve které se pokusíme nastínit problematiku příbuzenské pěstounské péče, která by měla prarodiče informovat a zároveň jim pomoci při zvládání své nové životní role. Příručka by měla rozšířit řadu již vydaných pěti příruček určené pro náhradní rodiny.
4. Namísto závěru krátké shrnutí výsledků mapování potřeb prarodičů Z výsledků mapování vyplývá, že neexistuje dostatek podpůrných služeb pro tuto cílovou skupinu, která paradoxně tvoří velké procento pěstounských rodin v ČR. Zájem pěstounů - prarodičů je především o služby z oblasti odlehčení. Za nedostatečné považují dostupnost informací, které by jim umožnily orientaci v sociálních dávkách a nabídce další pomoci. Mezi nejčastější potřeby patří pomoc v začátcích pěstounské péče a to v oblasti informovanosti, ale také psychické podpory. Také se ukázalo, že pro tyto rodiny by byla prospěšná nabídka mediačních služeb a nabídka z oblasti sanace rodiny. Potřebná by byla také dlouhodobější a terapeutická práce v rodinách, která by mohla pracovat s velkou emoční zátěží dětí i jejich vychovatelů. Jako velmi pozitivní hodnotili zástupci pěstounů – prarodičů možnost vzájemně se setkávat a sdílet své zkušenosti. Věříme, že příspěvek přispěje k většímu zájmu a podpoře těchto rodin.
5. Použité zdroje
Hejná, R.: Bakalářská práce „Pěstounská péče vykonávaná prarodiči“. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta - Katedra sociální práce a sociální politiky, 2008/2009. Králíčková, Z.: Sborník ze 7. celostátního semináře „Aktuální otázky náhradní rodinné péče“; příspěvek „K některým právním aspektům náhradní rodinné péče: tzv. příbuzenská pěstounská péče“. Triada, Brno 2007. Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Linhart, Praha 1935. Rejtharová, K.: Diplomová práce „Principy náhradní rodinné péče“. Masarykova univerzita, Právnická fakulta - Katedra občanského práva, 2007/2008. Městský úřad Znojmo, odbor sociálně-právní ochrany: Dostupné z www.znojmocity.cz [aktualizace 7.2.2008], [citace13.5.2009]
