6.
UŽÍVÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ JAZYKA K 90. narozeninám Františka Daneše
str. 239–244
Navazování a udržování kontaktu a oslovení MAREK NEKULA
1. Oslovení slovení není v lingvistice téma nové. Dosavadní výzkum oslovení v češtině lze podle pohledu na tento fenomén rozdělit do tří skupin: (a) Diachronní studie: Vedle Rulfové (1985) a Vachka (1986) se vývoji pronominálního oslovení věnuje třeba Betsch (2000, 2003), který analyzuje gramatiky a konverzační příručky a popisuje např. provázanost oslovení pronominálního s oslovením nominálním při vzniku oslovení 3. osobou. (b) Typologické studie: Zatímco obecná typologie (Helmbrecht, 2005) se zaměřuje na pronominální oslovení, Berger (1994) nebo Rathmayrová (1992) se pro slovanské jazyky včetně češtiny pokusili o typologii nominálních oslovení, v jejichž volbě se reflektuje moc a solidarita (srov. Brown – Gilman, 1960). Berger (1994) přitom pro slovanské jazyky odmítl topologickou typologii T1-4 (Brown – Ford, 1961), vyslovil se u nominálních oslovení pro rozlišení apelativ a proprií a jejich sémantických podskupin a vytvořil topologicky sémantickou typologii oslovovacích modelů, Rathmayrová (1992) preferuje typologii situací podle míry známosti-neznámosti účastníků, jež se podle ní promítá do volby způsobu nominálního oslovení na ose konkrétní-anonymní. Zatímco Berger (1994, 2001) přitom ve svých studiích vyšel z různě konstruovaných korpusů, opřela se Rathmayrová o dotazníkové průzkumy, které se při výzkumu oslovení uplatnily již při sběru materiálu pro studii Browna a Gilmana. (c) Sociolingvistické studie: O dotazníkové průzkumy se opřely i sociolingvistické studie k češtině (a němčině) od Knéřové (1995) a Ehlerse (1997, 2004), v nichž autoři dotazníkovou metodou přiblížili představy o komunikačních normách při užití pronominálního oslovení s ohledem na věkové skupiny i představy o komunikačních normách nominálního oslovení s ohledem na jednotlivé profesní skupiny s tím, že verbální a situační kontext oslovení nebyl v jejich studiích upřesněn. Podobně se o dotazníky opřel také výzkum A. Jurmana (2001), který srovnával volbu pronominálního oslovení ve verbálně a situativně konkrétnějším kontextu u studentů a „pracujících“ s hypotézou převahy formálního oslovení u „pracujících“.
O
2. Oslovení a navazování, udržování a ukončování kontaktu Z odkazu na Rulfovou (1985) nebo Helmbrechta (2005) je zřejmé, že výzkum oslovení je úzce spjat s výzkumem zdvořilosti a skutečně jsou v popředí pozornosti „zdvořilá“ pronominální V-oslovení chápaná jako oslovení příznaková, resp. principiálně příznaková nominální oslovení, třebaže je možno si představit i opačný postup, totiž že výzkum by vyšel z nezdvořilosti, pro niž na půdorysu konverzační analýzy argumentuje Watts (2003), resp. 239
z tzv. důvěrných oslovení (Dressler – Barbaresi, 1994), a spolu s tím se přehodnotila příznakovost oslovení. Dále je možno konstatovat, že v popředí pozornosti prací, které se explicitně vztahují k nominálnímu oslovení, jsou téměř výhradně tzv. přímá, syntakticky nezapojená oslovení nominální, jež na sebe přitahují pozornost právě také speciální formou vokativu, či tzv. přímá pronominální oslovení (k nepřímému oslovení srov. Čmejrková, 2002). Funkce oslovení v komunikaci a jeho očividná souvislost s jinými prostředky navazování, udržování a ukončování kontaktu, jakož i souvislost s mluvními akty jako „pozdrav“ či „představování“ zůstávají naopak v bohemistice až na výjimky (srov. Hirschová, 2006, s. 176–178) spíše stranou pozornosti. Pominutí funkce oslovení v komunikaci je přitom nepochybně dáno obecněji rozšířenou představou, že oslovení „nezávisí na pragmatických faktorech situace“ (Berger, 2002, s. 190), ale že závisí výhradně „na sociálním vztahu mluvčího a adresáta“ (ib., s. 189). Oslovení, jež je mezi účastníky komunikace jednou nastaveno, je podle této představy mezi nimi dále „stabilně“ (ib., s. 190) užíváno „ve všech situacích“ beze změny, aniž by se v interakci podílelo na utváření vztahu mezi mluvčími, protože ten je – na statusové ose, resp. na ose důvěrnostidistancovanosti – s výjimkou tzv. prvního setkání a počínaje tzv. prvním setkáním – předem dán. Každá změna – například přechod k tykání či k oslovení jménem – musí být proto rituálně zavedena. 3. Funkce oslovení Ve svém příspěvku bych na příkladu jedné televizní debaty rád naznačil: (1) že oslovení – ať už přímé nebo nepřímé – se objevuje dominantně v iniciálních částech textu či v iniciálních částech sekvencí, což ukazuje na to, že se přece jen podílejí na (re)elaboraci pragmatických vztahů mezi mluvčím a adresátem (srov. též Müllerová/Šimečková 1987), (2) že oslovení se prolínají s pozdravy a kontaktními formulemi, což mluví pro to, aby bylo oslovení popisováno v širších souvislostech, (3) že způsob oslovení v rámci jedné komunikační události mezi týmiž mluvčími není konstantní, ale mění se s ohledem na téma nebo komunikační cíl mluvčího, tedy že oslovení má v komunikaci různé funkce, čemuž může odpovídat i jejich forma. Podle Schwitally (1993, s. 359) tyto specifické funkce souvisejí s obecnými podmínkami vytváření a udržování dialogické komunikace: (a) upoutání pozornosti, (b) koordinace komunikační aktivity, (c) adresování. Oslovení tak nejen adresuje a reguluje blízkost a distanci, ale indikuje také např. připravenost či potřebu převzetí komunikační aktivity od oslovovaného apod. Oslovení může např. v komplexní komunikační situaci navázat příspěvek aktuálního mluvčího na příspěvek nepřímo osloveného účastníka debaty a aktivovat jeho pozornost, aniž by jeho příspěvek aktuálnímu příspěvku bezprostředně předcházel apod.: 58 VD: ** to je naprostý nesmysl že by mohlo dojít ke skončení výroby, * aspoň * já se domnívám a # snad mě v tomto pan kalma podpoří, # já bych se chtěl vrátit trochu k tomu co říkal pan poslanec, * já souhlasím s řadou ee kritických výhrad k té smlouvě’ * například i k tomu že skutečně v situaci kdy jsme * vysoce majoritní vlastník je:: představenstvo složeno tak jak ee složeno je z hlediska tedy * příslušníků’
Zmíněnou televizní debatu s názvem „Budoucnost automobilového průmyslu“ 23. října 1994 nahrál a posléze transkriboval autor a J. Nekvapil, který mi konečný transkript poskytl, a zúčastnili se jí v rámci diskusního pořadu České televize „Debata“ mj. komentátoři ČT, Milan Řepka (KTV) a Otakar Černý (CE), a dále experti Vladimír Dlouhý, ministr obchodu a průmyslu (VD), Michal Kraus, poslanec za ČSSD (MK), Jindřich Jiřičný, šéf závodu LIAZ (JX), Milan Štěch, místopředseda Českomoravské komory odborových svazů (MS), Vladi240
mír Budínský, předseda hospodářského výboru Parlamentu ČR (VB), Ludvík Kalma, předseda představenstva Škoda Mladá Boleslav (LK), Vlastimil Devera, gen. ředitel AVIA Letňany (VR), Antonín Šípek, ředitel Sdružení automobilového průmyslu (AS). Máme tu tedy co do činění s komplexní, nedyadickou situací s víceúrovňovým adresováním, kde při řeči o třetích – přítomných – osobách dochází k nepřímému oslovování. V úvodním tahu, v němž se ohlašuje vysílaný pořad včetně jeho formátu, tématu a protagonistů, moderátor ČT nejprve zdraví a vzápětí explicitně oslovuje diváky: 1 KTV: dobré poledne vážení diváci vítejte u dalšího pokračování diskusního pořadu české televize debata, * dnešním tématem je český automobilový průmysl, * máme tady tedy zástupce * našich největších automobilek
Druhý moderátor pořad uzavírá jednak všeobecným poděkováním za ČT, resp. sebe a účastníky debaty, jednak opět pozdravem: 242 CE: * děkujeme na shledanou,
přičemž obvyklé oslovení v tomto případě chybí. V iniciální části se tak pozdravem a oslovením etabluje a ve finální části se pozdravem uzavírá jednostranná komunikace moderátorů a dalších protagonistů televizní debaty směrem k divákovi, pro nějž televize debatu organizuje a vysílá a jemuž ji v úvodu ústy moderátorů oslovením jako celek také adresuje. Snad i s ohledem na zmíněnou jednostrannost televizní komunikace jsou diváci v debatě nepřímo explicitně osloveni už jen ve dvou případech, když se přímí účastníci debaty dovolávají divákova vnímání či jeho informovanosti, aby dosáhli vlastních komunikačních cílů: „toto jsou strašně matoucí informace tak obrovskému okruhu diváků“ (35 VD), „ko“nkrétně, (…) diváci nevědí,“ (130 CE). Tím se televizní debata liší třeba od rozhlasového call-in-phone vysílání (srov. Ferenčík, 2007), při níž máme co do činění s aktivní účastí posluchačů. Druhým krokem, který bezprostředně následuje, je představení účastníků televizní debaty jménem a údajem o kvalifikaci či funkci, jímž se moderátor obrací jednak k předpokládaným divákům, jimž jednotlivé účastníky debaty představuje, jednak – spolu s očním kontaktem – ke konkrétnímu účastníku debaty, jehož moderátor představením nepřímo oslovuje a přiděluje mu tím spolu s pozdravem slovo: 1 KTV: […] * máme tady tedy zástupce * našich největších automobilek vče”tně zástupce pana kalmy z“ volkswagenu
a škodovky, * já:” bych se ovšem vrátil k představování, * prvním naším hostem je ee prv/ pardon ministr * průmyslu a obchodu vladimír dlouhý’ dobrý de:n’ 2 VD: dobrý den’
Představený a pozdravený reaguje pozdravem určeným jak moderátorovi, tak divákům, resp. ostatním účastníkům debaty. Po úvodní předtočené ukázce moderátor přiděluje slovo podle statusové hierarchie nejprve Vladimíru Dlouhému, a to statusovým oslovením pane ministře (24 CE). Také ostatním mluvčím moderátoři v průběhu debaty přidělují, popř. odebírají slovo oslovením nebo ve spojení s oslovením. Oslovením se přitom uvádí nejen nový mluvčí, ale oslovení nezřídka spoluindikuje také zavedení nového tématu, resp. nové sekvence. Vedle přímého oslovení se v příspěvcích účastníků debaty objevuje i tzv. oslovení nepřímé. V duchu přímého oslovení moderátorů označují ostatní mluvčí Vladimíra Dlouhého slovy pan ministr (38 LK, 46 S, 56 MK, 126 MK), resp. pan ministr dlouhý (78 VB, 148 MK, 186 VR), zatímco o nepřítomném místopředsedovi vlády Kočárníkovi se mluví jako o ministru financí (78 VB, 134 VD) nebo ministru kočárníkovi (89 MK), nikoli jako o panu 241
ministru financí či panu ministru kočárníkovi. Obdobně se o Vladimíru Dlouhém mluví jako o ministru dlouhém (20 KTV) v úvodní předtočené ukázce, v níž chybí kontakt s označovaným. Z tohoto rozdílu je zřejmé, že i v češtině má nepřímé oslovení své formální zvláštnosti. Smysl má tato distinkce i s ohledem na jiné jazyky, kde je živější (k polštině srov. Huszcza, 2005, k východoasijským jazykům srov. odkazy in Levinson, 1994). Stojí za povšimnutí, jak stabilní je jednou zavedené přímé oslovení, resp. tzv. nepřímé oslovení. Navzdory Bergerově tezi o stabilnosti oslovení užívají moderátoři v průběhu jedné veřejné televizní debaty jak oslovení pane ministře (220 CE, 224 KTV), tak oslovení pane dlouhý (37 CE), a to očividně v závislosti na příslušné funkci oslovení. A tak v replikách 24 CE, 28 KTV, 34 KTV, 57 KTV, 69 KTV, 113 KTV, 133 KTV, 161 KTV, 203 KTV, 220 CE, 224 KTV moderátoři asymetrickým oslovením pane ministře, resp. pane mini/ podtrhují formální charakter veřejné expertní debaty spolu s důrazem na závažnost výpovědi prominentního účastníka debaty, resp. zmírňují jistou nezdvořilost vlastního aktivního převzetí komunikační aktivity. Naopak v replikách 37 CE, kde předchozí příspěvek ministra je vnímán jako příliš dlouhý, nebo 137 CE symetrizace vzájemného vztahu při civilním oslovením pane dlouhý redefinuje vzájemný vztah a usnadňuje moderátorům uplatnit právo odebírat (v 37 CE se slovní hříčkou) nebo přidělovat panu dlouhému slovo jako každému jinému účastníku debaty: 37 CE: pa“ne dlouhý po vašem dlouhém úvodu * dejme slovo * panu kalmovi, pane kalmo’ 137 CE: čili pánové já bych te“ď ukončil tento problém’ sedumnáctého jedenáctý je další jednání’ po“jďme si říct že si o měsíc/ po měsíci sejdeme opět k tomuto problému’ a budeme hovořit jenom o“ * škodě mladá boleslav, * u“ž bez ** bez tajemství # pane dlouhý, #
Přímo ukázková je proměna oslovení či nepřímého oslovení v následujícím příkladu: 186 VR: e/ e/ pane redaktore já využiju této příležitosti že vlastně sedíme za stolem s panem ministrem dlou“hým, my jsme totiž do“mluveni na určitých postupech, (…..) 187 CE: s panem dlouhým, 188 VR: s pa”nem dlouhým,
Zatímco v první replice jde o nepřímé oslovení pana ministra dlouhého, v druhé replice se jiný mluvčí výrazem s panem dlouhým pouze ujišťuje, ke komu odkazuje deiktický výraz my. Toto otázkové ověření je v ozvěnové odpovědi v třetí replice potvrzeno, přičemž tentýž mluvčí naváže na takto zavedené nepřímé oslovení pan dlouhý o něco později v jedné z replik stejné sekvence (217 VR). 4. Závěr Jistě by stálo za to provést ještě detailnější analýzu zmíněné debaty a uvedených příkladů, i bez ní je však zřejmé, že přímá či nepřímá oslovení na začátku či konci komunikační události nebo na začátku či konci sekvence (re-)elaborují vztah mluvčího a adresáta, že se prolínají s pozdravy a jinými druhy mluvních aktů jako „představování“ a že tentýž mluvčí v průběhu jedné komunikační události dle funkce repliky v sekvenci užívá nikoli vždy stejných, ale různých přímých nebo nepřímých oslovení a konstruuje tak různé identity – např. „ministr“ vs. „mluvčí“ – téhož účastníka debaty. Tak proti sobě stojí oslovení pane ministře, kde jde o oslovení prominentního účastníka debaty veřejné expertní debaty či kde jde o zdvořilé aktivní převzetí komunikační aktivity, a oslovení pane dlouhý, kterým se pouze uzavírá komunikační aktivita jednoho z účastníků debaty; obdobně je tomu při přechodu od nepřímého oslovení pan ministr k označení pan dlouhý při pouhém ověření, ke 242
komu odkazuje deiktický výraz my. Tato malá sonda snad ukázala, že má smysl doplnit dosavadní výklad oslovení o hledisko funkční a zasadit výzkum oslovení do širšího interakčního kontextu.
Literatura BERGER, T. (1994): Versuch einer historischen Typologie ausgewählter slavischer Anredesysteme. In: D. Weiss (ed.), Slavistische Linguistik 1995. München: Sagner, s. 15–64. BERGER, T. (2001): Semantik der nominalen Anrede im Polnischen und Tschechischen. In: V. S. Chrakovskij, M. Grochowski, G. Hentschel (eds.), Studies on the Syntax and Semantics of Slavonic Languages. Oldenburg: BIS, s. 39–50. BERGER, T. (2002): Specifický poměr zdvořilosti a oslovování. In: Z. Hladká, P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika 3. Brno: FF MU, s. 189–197. BETSCH, M. (2000): Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700–1850). München: Sagner. BETSCH, M. (2003): The system of Czech bound address forms until 1700. In: A. Jucker, I. Taavitsaimen (eds.), Diachronic Perspectives on Address Term Systems. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, s. 125–147. BROWN, R. – FORD, M. (1961): Address in American English. Journal of Abnormal and Social Psychology, 62, s. 454–462. BROWN, R. – GILMAN, A. (1960): The pronouns of power and solidarity. In: P. P. Giglioli (ed.), Language and Social Context: Selected Readings. London: Penguin Books, s. 252–282. BROWN, P. – LEVINSON, S. C. (1978/1987): Politeness: Some Universals in Language Use. Cambridge – New York: Cambridge University Press. ČMEJRKOVÁ, S. (2002): Gramatika a pragmatika. In: Z. Hladká, P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika 4. Brno: FF MU, s. 59–69. DRESSLER, W. U. – BARBARESI, L. M. (1994): Morphopragmatics: Diminutives and Intensifiers in Italian, German and Other Languages. Berlin – New York: Mouton de Gruyter. EHLERS, K.-H. (2004): Zur Anrede mit Titeln in Deutschland, Österreich und Tschechien. Ergebnisse einer Fragebogenerhebung. brücken NF, 12, s. 85–115. FERENČÍK, M. (2007): Exercising politeness: membership categorization in a radio phone-in programme. Pragmatics, 17, č. 3, s. 351–370. HELMBRECHT, J. (2005): Typologie und Diffusion von Höflichkeitspronomina in Europa. Erfurt: ASSIDUE. HIRSCHOVÁ, M. (2006): Pragmatika v češtině. Olomouc: UP. HUSZCZA, R. (2005): Politeness in Poland: from “titlemania” to grammaticalised honorifics. In: L. Hickey, M. Stewart (eds.), Politeness in Europe. Clevedon – Buffalo – Toronto: Multilingual Matters, s. 218–233. JURMAN, A. (2001): Pronominální oslovení (tykání a vykání) v současné češtině. Slovo a slovesnost, 62, s. 185–199. KNÉŘOVÁ, M. (1995): Ke způsobům oslovování v mluvených projevech. Naše řeč, 78, 1995, s. 36–44. KNÉŘOVÁ, M. – EHLERS, K.-H. (1997): Tschechisch förmlich, unverschämt deutsch? In: S. Höhne, M. Nekula (eds.), Sprache, Wirtschaft, Kultur: Deutsche und Tschechen in Interaktion. München: Iudicium, s. 189–201. LEVINSON, S. C. (1994): Pragmatik. Tübingen: Niemeyer. MÜLLEROVÁ, O. – ŠIMEČKOVÁ, A. (1987): Způsoby a prostředky navazování kontaktu v telefonických rozhovorech. Slovo a slovesnost, 48, s. 292–300. RATHMAYR, R. (1992): Nominale Anrede im gesprochenen Russischen, Serbokroatischen und Tsche-
243
chischen. In: T. Reuther (ed.), Slavistische Linguistik 1991. München: Sagner, s. 265–309. SCHWITALLA, J. (1993): Namenverwendung und Gesprächskonstitution. In: Dialoganalysen IV. Referate der 4. Arbeitstagung Basel 1992, Teil 1. Tübingen: Niemeyer, s. 359–365. RULFOVÁ [Švehlová], M. (1985): Řečová etiketa. Vyjadřování zdvořilosti v řeči. [Strojopis] Praha: ÚJČ ČSAV. VACHEK, J. (1986): Some remarks on personal pronouns in the addressing function. In: J. Chloupek, J. Nekvapil (eds.), Reader in Czech Sociolinguistics. Praha: Academia, s. 274–286. WATTS, R. J. (2003): Politeness. Cambridge: Cambridge University Press.
Establishing and remaining in contact, and forms of address The paper notes a strong decontextualization of address in the linguistic reflection of Czech address and accentuates its connection with other forms of establishing and remaining in contact and with speech acts such as greetings. The differing functions of address, their connection with other forms of establishing, maintaining and closing contact and the strategic change during communication are viewed using the example of a TV discussion from the point of view of conversation analysis and verbal interaction.
Bohemicum, Universität Regensburg [email protected]
244
