Operační systém. Komponenty operačního systému. Funkce operačního systému

Edited by Foxit PDF Editor Copyright (c) by Foxit Software Company, 2004 - 2007 For Evaluation Only.

Operační systém Operační systém je rozhraní mezi uživatelem a počítačem a spravuje další aplikace. Většina počítačů se prodává s nainstalovaným operačním systémem. Rozvoj technologie procesorů přinesl zvýšení počtu provedených instrukcí za sekundu. Mnohé systémy umožňují provádět některé úlohy souběžně. Počítače schopné řídit práci více uživatelů a rozdělovat ji se nazývají síťové servery. Servery používají operační systém – síťový operační systém ( Network Operating Systems). Rychlý počítač s tímto systémem spravuje operace pro velké firmy nebo větší Internetové sítě.

Komponenty operačního systému Každý operační systém obsahuje tři základní prvky, které plní odlišné funkce: • Uživatelské rozhraní uživatel používá pro komunikaci s operačním systémem. K tomu slouží příkazy zadané v příkazovém řádku nebo výběrem myší v grafickém režimu. • Jádro je základ operačního systému, je odpovědné za načítání a provozování programů a správu vstupu a výstupu. • Systém správy souborů určuje, jakým způsobem operační systém organizuje a spravuje soubory. Soubor obsahuje všechny údaje. Virtuálně jsou všechny informace, které systém uchovává, ve formě souborů. Soubory jsou různého typu, např. programy, datové nebo textové soubory. Většina operačních systémů používá hierarchický systém, který uspořádá soubory ve složkách do stromové struktury. Začátek struktury se nazývá kořenový adresář.

Funkce operačního systému Nehledě na velikost počítače a jeho operační systém, musí operační systém poskytovat tyto základní funkce: • Správa složek a souborů vytváří strukturu souborů na pevném disku, který ukládá a poskytuje uživateli jeho data. Při ukládání souboru ho operační systém uloží, přidá mu jméno a pamatuje si pro příští načtení, kam soubor uložil. • Správa aplikací – pokud uživatel požaduje nějaký program, operační systém ho najde a načte do operační paměti. Protože naráz běží několik programů, operační systém musí rozdělovat zdroje počítače.


• •

Podpora programových utilit - operační systém používá programové utility pro údržbu a opravy. Tyto utility pomáhají rozpoznávat problémy, hledají ztracené soubory, opravují poškozené soubory a zálohují data. Kontrola hardware - operační systém se nachází mezi programy a BIOSem. BIOS kontroluje hardware. Všechny programy vyžadující hardware k němu přistupují přes operační systém. Operační systém přiděluje hardware přes BIOS nebo přes rozhraní jednotlivých zařízení. Windows 2000 obcházejí systém BIOS a kontrolují hardware přímo.

Všechny programy jsou vytvářeny pro specifické operační systémy. Programy napsané pro operační systém UNIX nebudou pracovat v systému Windows. Operační systém dovoluje programátorům vytvářet aplikace bez uvažování o přístupu k hardware. Pokud operační systém nepředával informace mezi aplikací a hardware, programy by měly být přepsány pokaždé, když jsou instalovány na nový počítač.

Typy operačních systémů a základní pojmy Při porovnávání operačních systémů se používají tyto základní pojmy: • • • •

Multiuser – dva a více uživatelů mohou pracovat s programy a sdílet vnější zařízení jako je tiskárna ve stejný čas. Multitasking – počítač je schopen provádět více aplikací ve stejné době. Multiprocessing – počítač může mít několik centrálních procesových jednotek, které programy sdílejí společně. Multithreading – program může mít poškozenou malou část, takže může být operačním systémem načtena potřebná část.

Nejvíce rozšířené operační systémy: • •

•

Microsoft Windows NT, 2000 a XP – Windows jsou dnes jedny z nejrozšířenějších operačních systémů. Tento operační systém byl vytvořen pro počítače s procesorem Intel a s procesory Intel-kompatibilními. Tento systém pracuje v grafickém režimu. Operační systém Macintosh – první počítače Macintosh byly vyrobeny v lednu 1984. Systém byl vytvořen tak, aby byl co nejvíce uživatelsky příjemný ve srovnání s počítači se systémem DOS. Poslední verze System X je vysoce funkční a je založena na systému UNIX jako technologii jádra. UNIX je jeden z nejstarších operačních systémů. Byl zaveden koncem šedesátých let. UNIX je populární kvůli možnosti správy počítačových sítí. Je vytvořen pro počítače IBM, HP (Hewlett-Packard) a SUN Microsystems. V současnosti existuje mnoho verzí UNIXu. Jednou z nevíce rozšířených je vysoce populární Linux.


Windows, UNIX a Macintosh jsou patentované operační systémy, což znamená, že se musí zakoupit. Linux je operační systém volně šiřitelný, takže se může volně stahovat. Některé placené verze jsou mnohem levnější než operační systémy Windows.

DOS – Disk Operating Systém Firma Microsoft vytvořila operační systém DOS v roce 1981 pro počítače IBM. Windows 98 a Windows 2000 podporují příkazy DOSu z důvodu kompatibility se staršími verzemi. DOS je soubor programů a příkazů, které se používají pro kontrolu všech počítačových operací. Výpis DOSu se skládá ze tří různých částí: • • •

Bootovací soubory – tyto soubory se používají během načítání nebo při restartu. Soubory pro správu souborů – umožňují spravovat data v systému souborů a složek. Soubory utilit – umožňují uživateli spravovat systémové zdroje, problémy systému a konfigurovat systémové nastavení.

Programy DOSu pracují vždy na pozadí a dovolují zadávat data klávesnicí, vytvářet strukturu souborů pro ukládání dat na disk a výstup dat na tiskárnu nebo monitor. DOS je odpovědný za vyhledávání a organizaci dat a aplikací na disku. Po zavedení operačních systémů s grafickým režimem se stal DOS zastaralým. Přesto je DOS stále důležitý v mnoha oblastech pro přeprogramování a úpravu starších aplikací, instalace operačního systému Windows na starší počítače. Všechny generace Windows podporují použití příkazů DOSu kvůli zachování kompatibility. Proto je důležité znát základy DOSu před instalací a prací s operačním systémem typu Windows.

Základní prvky DOSu DOS je užitečný při odstraňování potíží a jako první pomoc, když nelze načíst operační systém Windows. Zajistí přístup k pevnému disku a umožní spustit diagnostické programy. Ke spuštění DOSu z prostředí Windows se zvolí volba Start – Spustit. Základní vlastnosti DOSu jsou: • • • •

DOS používá příkazový řádek a není uživatelsky přítulný. Nejlepší cesta, jak se ho naučit, je používat ho. DOS nepodporuje víceúlohový režim, běží pouze jeden program v reálném čase. DOS má omezení v použití paměti. DOS je podstatným nástrojem IT profesionálů a používá se hlavně při řešení problémů.

Struktura souborů v DOSu Pro porozumění příkazů DOSu je dobré vycházet ze struktury disku. Programy a data se ukládají na disk stejně jako dokumenty do pořadačů a skříní. Programy a data se uspořádávají do adresářů


(operační systém Windows používá pojem složka) podobně jako dokumenty do pořadačů. Adresáře se mohou do sebe dále vkládat. Soubor je blok souvisejících dat. Má jméno a chová se jako jedna jednotka. Záznam uchovává informaci o tom, kde se nachází každý adresář, podadresář a soubor na disku. Tyto záznamy se uchovávají v tabulce FAT (File Allocation Table). Od verze Windows 95 se používá rozšířená tabulka FAT32, která umožňuje účinněji využívat místo na disku pro ukládání souborů. Název souboru se skládá ze jména (max. 8 písmen) a přípony (3 znaky). Přípona je od jména oddělena tečkou. Každý soubor má atributy, které popisují soubor: • • • •

Skrytý (hidden) soubor – uživatel při běžném prohledávání tyto soubory nevidí. Jsou to důležité soubory, které chráníme před neoprávněným uživatelem. Soubor je ve výpisu zobrazen po použití speciálního příkazu: dir /ah . Pouze ke čtení – uživatel si může soubor otevřít a přečíst, ale nemůže ho změnit. Archivní – obsahuje záložní kopii souboru. Systémový soubor – operační systém potřebuje tyto soubory k úspěšnému načtení.

Struktura a organizace adresářů Pevný disk je organizován na adresáře a podadresáře. Hlavní adresář je nazván kořenový. Všechny ostatní adresáře vycházejí z kořenového adresáře, podobně jako větve stromu. Grafické ztvárnění organizace adresářů se jmenuje stromová struktura. Pro vyhledání souboru potřebujeme znalost o disku, adresáři a podadresářích, kde se soubor nachází. Každý disk je kořenový. První disk bývá označen C. Je zobrazen jako C:\, všechny soubory nebo adresáře se zobrazují s adresou kořenového disku C:\prace nebo C:\prace\ soubor.exe, kde každá úroveň je oddělena zpětným lomítkem. Přehled základních příkazů DOSu Příkazy DOSu jsou instrukce, které DOS přijímá z příkazového řádku. Vnitřní příkazy jako je dir nebo copy jsou součástí programu COMMAND.COM a jsou přístupné vždy, když běží DOS. Jsou načteny do pamětí během úvodního načítacího procesu. Mnoho vnějších příkazů jako je format a xcopy jsou zvláštní programy sídlící v adresáři DOSu. Operační systém obvykle poskytuje uživatelské rozhraní. V DOSu je jím příkazový řádek, který má formu např. C:\>, kde > je tzv. prompt. Za něj se píší příkazy a ukončují se stiskem klávesy Enter. Příkazy DOSu mohou být upřesněny použitím parametrů na konci příkazu. Parametry tvoří jedno písmeno umístěné za lomítkem, např. C:\>dir /w, kde w upravuje formát výpisu adresáře.


Nejčastější příkazy DOSu: •

•

Attrib – používá se k nastavení, zobrazení nebo změně čtyř atributů souborů nebo adresářů: jen ke čtení, archivní, systémový a skrytý. Jde o externí příkaz. Znaménko plus nebo mínus znamená nastavení. Formát je attrib [ + nebo - ] [znak] , znak je určen typem souboru, r – jen ke čtení, a – [adresář/jméno souboru] archivní, s – systémový, h - skrytý. Del – vymaže daný soubor, je totožný s příkazem erase. del [adresář/jméno souboru] /[parametr]

•

•

• •

•

• •

Edit – externí příkaz sloužící k prohlížení, tvorbě a úpravě souboru. Forma: edit [adresář/jméno souboru] /[ parametr], kde parametry jsou b- monochromní mód, h – ukazuje maximální možný počet řádek, r- načte soubor v podobě pouze pro čtení. Format – externí příkaz, který maže všechny informace na floppy disku nebo pevném disku. Používá se k přípravě disku před instalací Windows. Formát: format [adresář/jméno souboru] /[parametr]. Parametry jsou: q – rychlé formátování bez smazání tabulky FAT, takže můžeme obnovit soubory, s – zkopíruje systémové soubory na formátovaný disk, u – vše zformátuje a všechna předchozí data a také FAT tabulka jsou smazané. Fdisk - externí příkaz dovolující uživateli zrušit nebo vytvořit rozdělení na pevném disku. Používá se před instalací Windows, je ve formátu: fdisk /[parametr] , obvykle je to /status. Scandisk – příkaz DOSu vytvořený pro vyhledání a opravu chyb na pevném nebo floppy disku. Formát je: scandisk /[parametr]. Parametry jsou: all – kontroluje a opravuje všechny lokální adresáře, checkonly – pouze kontroluje a neopravuje, autofix – automaticky určuje chyby a ukládá ztracené clustery. Mem - externí příkaz ukazuje, jak je rozdělená paměť. Má formát: mem /[ parametr]. Parametry jsou: c- seznam programů právě načtených do paměti a kolik paměti používají, d- seznam programů a složek které se právě načítají do paměti, e – seznam volného místa v konvenční a vyšší paměti, p – přestávka po výpisu jednotlivých obrazovek. Copy – používá se pro kopírování jednoho nebo více souborů, může být také použit pro tvorbu nového disku. More – ukazuje výstup na obrazovku, má formát: : more[jméno souboru]

Další příkazy jsou jednoduché a nemají parametry: • • • •

Cd – změna adresáře. Mkdir nebo md – vytvoření nového adresáře. Rmdir nebo rd – zrušení prázdného adresáře, může být použit po zrušení všech podadresářů a souborů. Deltree – zruší adresář se všemi jeho soubory a podadresáři.


Vytvoření bootovací diskety DOS Počítač není vždy schopen nastartovat. Jako řešení problému je vytvoření záložní načítací diskety. Tato disketa může být využita před instalací operačního systému na novém počítači. Disketa musí obsahovat tři nezbytné systémové soubory: • COMMAND.COM • IO.SYS • MSDOS.SYS Také musí obsahovat soubor drvspace.bin. Tento soubor je nutný pouze pro přečtení disku, který má být zmenšen kompresí. Na disketě by měly být také diagnostické programy. Postup vytvoření bootovací diskety: • Zapněte počítač. • Vložte prázdnou disketu do jednotky. • Napište format A: /s a stiskněte Enter. • Napište sys A: když je disketa už naformátovaná, stiskněte Enter.

Načtení systému z diskety Spouštěcí disketa DOSu se používá pro načtení z příkazového řádku. První sekce diskety obsahuje zaváděcí sektor, kde je uložena informace o tom, jak je organizována disketa. Někdy obsahuje malý MBR (Master boot record), který má dvě části: zaváděcí záznam a tabulku oblastí. Fyzicky je umístěn v sektoru 0 a v nulté stopě. MBR načte tabulku oblastí a najde aktivní oblast, ze které se bude načítat operační systém. Usnadňuje tak přípravu před načtením BIOSu. Pro načtení systému musíte umístit disketu do floppy jednotky a zapnout počítač. BIOS spustí krátký program, který zavede systémové soubory z disku do operační paměti. Pokud systém provádí standardní načtení, zobrazí datum a čas, poté zobrazí prompt A:\, což znamená, že DOS běží a aktuální disk je disk A.


Konfigurační soubory DOSu Operační systém MS-DOS obsahuje dva důležité konfigurační soubory: AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS. Používají se k optimalizaci systému. Na začátku načítacího procesu procedura BIOSu prověřuje kořenový adresář spouštěcí diskety a hledá CONFIG.SYS. Poté vyhledá překladač COMMAND.COM a nakonec vyhledá v kořenovém adresáři soubor AUTOEXEC.BAT. Soubory AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS jsou podstatné při optimalizaci systémové paměti a použití disků. Pořadí souborů DOSu při načtení: • IO.SYS • MSDOS.SYS • CONFIG.SYS • COMMAND.COM • AUTOEXEC.BAT

Správa paměti Typy pamětí Operační systém používá fyzickou paměť a virtuální paměť. Fyzická paměť je RAM, také se jí říká systémová. Dělí se na čtyři kategorie: konvenční, vyšší, vysoká a rozšířená. Logické rozdělení paměti bylo vytvořeno pro první počítače typu IBM, kdy maximum velikosti paměti bylo 1 MB. Prvních 640 KB bylo určeno pro operační systém a uživatele, dalších 384 KB vyšší pro BIOS a utility. Od verze Windows 9x podporuje jiný typ fyzické paměti, virtuální paměť je řešena dále. • Konvenční paměť obsahuje všechny adresy mezi 0 a 640 KB. Také se jí říká základní paměť. Je to místo, kde pracují programy. • Rezervovaná nebo-li vyšší paměť (UM) zabírá adresy mezi 640 a 1024 KB (do 1 MB). Volné paměťové bloky jsou nazvány UMB. Tuto paměť využívají programy BIOSu, funkce plug-and-play a grafické karty. Část mezi 96 KB a 160 KB z celkových 384 KB využívá správce paměti, např. program EMM386.EXE. Rozšiřování sběrnice a potřeba většího místa v paměti způsobila zpřístupnění paměti nad 1 MB. První princip používal stránkovou paměť – expanded. Data jsou posílána na jednotlivé stránky přes přepínač. Tato paměť je využívána rezidentními rutinami. • Rozšířená (Extended) paměť nepotřebuje žádné přepínače, přímé adresování paměti zajišťuje paměťový manažer XMS. Program se jmenuje HIMEM.SYS. • Vysoká (High) paměť zabírá prvních 64 KB rozšířené paměti, tuto paměť využívá DOS a některé aplikace běžící pod DOSem.


Další typy paměti Paměť RAM a virtuální paměť jsou dva důležité druhy paměti. Virtuální paměť není viditelná, vytváří se na pevném disku. Jednotky pevného disku jsou upraveny tak, že část se chová jako RAM. Kombinace virtuální paměti a skutečné fyzické paměti vytváří iluzi větší operační paměti než je opravdu instalovaná v systému. Virtuální paměť je základem pro multitasking ve verzi Windows 9x. Bylo by složité používat tolik různých verzí software bez virtuální paměti. Pro odkládání dat se používá systém swap, software se jmenuje MM (Memory Manager) nebo MMU (Memory Management Unit). Protože pevný disk je pomalejší než operační paměť, je i virtuální paměť pomalejší než ostatní typy pamětí. Virtuální paměť je využívaná operačními systémy Windows 9x, NT, 2000 a XP, UNIX, Linux. Starší operační systémy používaly stálý swap soubor s pevně danou velikostí. Současné systémy používají dočasné (temporary) swap soubory s variabilní velikostí. Jsou vytvořeny při startu počítače. Zkontrolovat virtuální paměť přes volby: Control Panel – Systém – Výkon. Je dobré ponechat implicitní nastavení pro virtuální paměť: Nastavení virtuální paměti spravuje systém Windows, předejdete tak možným chybám.


Konflikty pamětí Je mnoho důvodů vyvolávajících paměťové konflikty. Konflikt může např. způsobit současná práce dvou správců paměti. K diagnostice se používají různé nástroje, např. Microsoft Diagnostics. Paměťový konflikt může vést ke stavu zvaném: „generální chyba ochrany“ – GPF(General Protection Fault), kdy se objeví tzv. „modrá obrazovka smrti“. To označuje, že došlo k chybě a nabízí volby pro uživatele. Nejčastěji je nejlepší restart systému. GPF byla zavedena od 16-bitových Windows 3.x. K chybě GPF obvykle dojde, když aplikace se silně pokusí narušit integritu systému. • • • •

Pokus použít paměťovou adresu nebo místo obsazené jinou aplikací. Pokus pracovat s chybným hardwarovým rozhraním. Pokus získat si přímý přístup k systémovému hardware. Další konfliktní situace můžou nastat při použití mnoha rezidentních rutin, které se snaží použít stejné místo nebo adresu ve vyšší paměti ve stejný čas. Diagnostické utility se používají pro diagnostiku chyb. Po identifikaci konfliktních aplikací může být problém vyřešen zvětšením paměti.

Reálná nebo chráněná paměťová adresace Reálná paměťová adresace znamená, že software jako je DOS a jeho aplikace mohou adresovat pouze prvních 1024 KB (1 MB) operační paměti. Mikroprocesor adresuje prvních 1024 KB konvenční paměti podle reálné adresy místa v paměti. Kvůli přímému přístupu do paměti vyvolá případná chyba zastavení běhu počítače a jeho restart. Chráněná paměťová adresace je doplňkem reálné paměťové adresace. Na rozdíl od první dovolí programu zhavarovat bez toho, aby narušil celý systém. Předpokladem této adresace je, že jedna část paměti neovlivňuje jinou část, využívanou dalším programem. Když je používána, program je omezen vlastní vymezenou částí paměti, ale má přístup do paměti nad 1 MB, k tomu je třeba použít čip. Programy, které běží souběžně, jsou nejprve po žádosti čipu ochráněny operačním systémem. Operační systém může spravovat více programů souběžně. Přístup do paměti, k ovladačům a přenos mezi


vstupními a výstupními zařízeními je 32bitový. Tento mód používají jak Windows 2000 tak i Windows XP. Aplikace jsou chráněny před použitím paměti vyhrazené jiné, právě běžící aplikaci. Virtual Real Mode – procesor umožňuje aplikacím běžícím v reálném módu pracovat i v protected módu, takže aplikace DOSu mohou běžet i v operačním systému Windows XP. Compatibility Mode – vytváří prostředí dřívějších operačních systémů pro aplikace nekompatibilní se současným operačním systémem.

NTFS , FAT Nejdůležitějším a největším rozdílem mezi operačními systémy Windows je Windows NT File System (NTFS) a File Allocation Table (FAT), tedy systémy uspořádání souborů. Jejich hlavní funkcí je ukládání a načtení dat z pevného disku. Systém správy souborů na disku určuje, jak budou data organizována, optimalizována a obnovována.

Systém FAT Systém FAT vytvořil v roce 1976 Bill Gates pro správu souborů. Tento systém používá tabulku s adresami pro soubory. Jako první začala tento systém používat firma Intel v procesoru Intel 8086 a stala se základem první verze DOSu. Nový systém NTFS byl poprvé použit ve verzi Windows NT a přinesl mnoho nových nástrojů pro uživatele. Každý správce systému musí znát jejich rozdíly. Systém FAT16 Jde o 16tibitový systém používaný v operačních systémech DOS, Windows 3.1 a prvních verzích Windows95. Možnost zadávání jména souboru je omezena na 8 znaků a jeho příponu na 3 znaky. Další byte je vyhrazen atributu souboru. Jejich typy: • S – systémový soubor. • H – skrytý soubor. • A – archivní soubor. • R – soubor pouze pro čtení . Dále je zde zaznamenán datum a čas poslední změny. Systém poskytuje dva důležité nástroje: CHKDSK a SCANDISK, které zajišťují, aby se při problémech neztrácela data. Tyto programy kontrolují podle FAT tabulky stav každého záznamu na disku. Najdou obsazená místa v paměti bez názvu souboru a zeptají se uživatele, zda chce soubory prohlédnout nebo smazat a označit jako volné místo. Jejich používání udržuje běh systému v optimálním stavu. Největším rozdílem mezi systémy FAT16, FAT32 a NTFS je způsob uspořádání a ukládání souborů na disku tak, aby bylo co nejlépe využité místo. Systém FAT16 umí pracovat s oblastmi do 2 GB. Soubory jsou ukládány do clusterů(alokačních jednotek). Pevný disk je rozdělen do sektorů o velikosti 512 B. Sektory se sdružují do clusterů. Jeden cluster je obsazen jedním souborem nezávisle na velikosti. Velikost clusteru závisí na velikosti disku a možností tabulky FAT, která umí pracovat s určitým konečným počtem clusterů.


Systém FAT32 Pracuje na stejném principu jako FAT16, ale používá větší místo pro zápis jména a adresy souboru. Proto používá více clusterů s méně sektory. Podporuje tak pevné disky s kapacitou až do 2048 GB. Výhoda menšího množství sektorů v clusteru je v tom, že zůstává méně neobsazeného místa na disku. Další výhodou tohoto systému je, že na rozdíl od systému FAT16, který umístil kořenový adresář přesně na začátek disku, dovoluje FAT32 kořenový adresář umístit kamkoliv na disk. V případě poškození začátku disku byl u FAT16 už nepoužitelný, ale systém FAT32 umožňuje přemístit kořenový adresář a místo opravit. FAT32 si také vytváří záložní kopii tabulky a hlavně ji může při případné chybě v hlavní tabulce použít. Systém NTFS Tento systém byl původně vytvořen pro Windows NT, ale používají ho i současné verze Windows 2000 a XP. Tyto systémy mohou také používat systém FAT, ale pak se nemůžou využít všechny jejich možnosti. Původní verze byla označena jako NTFS4, Windows 2000 používají verzi NTFS5, která obsahuje zejména vylepšení bezpečnosti. Také umožnila administrátorovi nastavit pro uživatele velikost místa na disku. Víceuživatelské systém potřebuje také nastavovat práva pro soubory a složky a také umožnit sdílení po síti, k tomu systém používá seznamy DACL(Discretionary Access Control List) a SACL(Systém Access Control List). NTFS poskytuje efektivnější správu souborů na velkých discích ve srovnání s oběma systémy FAT, tento systém by měl zvládat správu disků i příštích 20 let. Systém FAT používá také pouze 8bitovou znakovou ASCII sadu, která nedovoluje používat národní znaky v názvech souborů a složek. Systém NTFS používá 16bitovou znakovou Unicode sadu, umožňující používat národní sady znaků. Operační systémy Windows NT, 2000 a XP byly vytvořeny tak, aby je začaly používat i velké firmy. Vylepšilo se zejména zabezpečení a správa velkých datových souborů. Systém NTFS používá při své práci transakce, tedy rozložení operace na dílčí akce. Transakce je úspěšně provedena pouze tehdy, pokud úspěšně projdou všechny akce. V opačném případě, po havárii v některém kroku, zůstane stav stejný, jako před transakcí. Další výhodou je, že když systém objeví poškozený sektor, přemapuje cluster a vadný sektor už nebude používán. Velikost disku 512 MB nebo méně 513 MB – 1024 MB 1025 MB – 2048 MB 2049 MB – 4096 MB 4097 MB – 8192 MB 8193 MB – 16 384 MB 32 768 MB a více

Velikost clusteru 512 bytů 1 KB 2 KB 4 KB 8 KB 32 KB 64 KB


Windows XP Windows XP Home Edition je nejlevnější verze, určená pro běžné domácí užívání. Mohou se používat na většině počítačů a notebooků, protože má minimální požadavky na systém. Má mnoho vylepšení ve srovnání s Windows 2000 a zejména předchozích Windows 9x, např. vylepšení softwarové a hardwarové kompatibility, jednoduché zabezpečení, nová přihlašovací obrazovka, rychlejší nastavování, podpora multimédií a hraní her. Windows XP Proffesional obsahuje vše, co základní verze a navíc poskytuje zabezpečení, síťovou podporu a podporu nejnovějšího hardware. Jádro obou verzí je stejné. Také správa souborů, prohlížeč, správa digitálních zařízení, většina systémových prostředků a nástrojů na řešení problémů jsou stejné. Rozšíření verze Windows XP Proffesional navíc od verze Windows XP Home Edition: •

•

•

• •

Power user – nový Remote Desktop umožňuje připojení mobilních uživatelů a jejich spolupracujících počítačů. Administrátorský systém je schopen řídit i vzdálené klienty v síti. Automatický systém obnovy umí obnovit systém i po chybě znemožňující načtení. Windows XP Proffesional podporuje dynamické disky. Windows XP Home Edition podporuje pouze základní typ disku a neobsahuje Internetovou informační službu. Správa - Windows XP Proffesional poskytuje rozšířenou správu operačního systému. Může se používat k přihlášení do aktivní adresářové domény. Podporuje také hromadnou metodu uživatelských domén. Obsahuje také nástroj řízení změn a konfigurace, nazvaný IntelliMinor. Profily Roaming – s Windows XP Proffesional se uživatelé mohou přihlásit k jakémukoliv počítači v síti, automaticky upraví nastavení. Profil uživatele je uložen ve sdílené síťové složce. Tato informace se zkopíruje na pevný disk počítače, ke kterému se uživatel přihlásí. Po odhlášení uživatele se informace o profilu kopíruje zpátky do sdílené složky. Spolupracující rozmístění - Windows XP Proffesional byly vytvořeny pro použití v síti a obsahují podporu pro více jazyků. Poskytují také Sysprep podporu, která se používá pro instalaci operačního systému na více počítačích pracujících ve velké síti. Síťové možnosti - Windows XP Proffesional podporuje rozšířené síťové možnosti, které operační systém potřebuje při použití ve velké síti. Patří sem SNMP(Simple Network Managment Protocol – jednoduchý síťový správní protokol), uživatelské rozhraní IP Security (bezpečnosti), SAP Agent, Client Service pro síť, Network Monitor a jednoduché TCP/IP služby.


Windows XP Proffesional 64bitový je první 64bitový operační systém firmy Microsoft. Byl vytvořen tak, aby vyhovoval specializovaným technickým aplikacím. Je určen pro umělce tvořící digitálně, 3D animátory, tvůrce her, inženýry, kteří vytvářejí složité modulace a simulace. Také velké finanční aplikace využijí možnost používat při výpočtech větší datové typy. Další využití mají i v Internetových aplikacích jako je e-obchod, získávání dat, on-line transakce, multimediální aplikace. 32bitová verze je nadále vhodná pro uživatele používající 32bitové aplikace a nepracující s velkými daty. Systém je postaven na 64bitovém procesoru Intel Itanium a vyžaduje také 64bitovou základní desku. Tato verze má výhodu rozšíření reálného typu, což umožnilo zvýšit i počet operací prováděných současně. Tato verze také podporuje větší paměť RAM až do 16 GB, 1TB paměti cache a 512 TB stránek souborů, umožňuje použít až 16 terabytů pro virtuální paměť. To vše podstatně zvyšuje výkon ve srovnání s 32bitovou verzí. Windows XP Media Center je speciálně určen pro počítače používané jako zábavné centrum. Je vytvořen tak, aby splnil všechny požadavky uživatelů, kteří chtějí mít doma digitální multimediální centrum. Centrum umožňuje sledovat živě TV, nahrávat televizní pořady, poslouchat hudbu, prohlížet fotografie, přehrávat DVD. Tento operační systém vyžaduje i technickou podporu: • Rozšiřující grafickou kartu. • TV turner a připojení k TV signálu přes kabel, anténu nebo satelitní přijímač. • Převaděč TV signálu pro uložení na pevný disk. • Digitální audio výstup umožňující propojení s domácím systémem. • Ovládání je bezdrátové (pomocí infra paprsků).

Registry Registrové soubory jsou důležitou součástí bootovacího procesu Windows XP. Tyto registry mají přesně daná jména, začínají HKEY_ a druhá část jména je určena podle části operačního systému, který kontroluje. Do registrů se ukládají všechna nastavení Windows. Pokud uživatel provede změny nastavení Kontrolního panelu, systému zabezpečení, organizace souborů a instalovaného software, změny se zapíší do Registrů. Každý uživatel má svoji sekci v Registrech. Z ní se bere vlastní nastavení Windows po přihlášení každého uživatele. Srdcem operačního systému je jádro NT, soubor se jmenuje NTOSKRNL.EXE. Spouští přihlašovací soubor WINLOGON.EXE a zobrazuje uvítací obrazovku Windows XP. Pokud bootuje počítač jednotka SCSI, Windows kopírují během instalace soubor NTBOOTDD.SYS.


Po instalaci se další změny konfigurace provádí pomocí těchto aplikací: • •

Msconfig – umožňuje nastavit programy běžící na pozadí a také kontrolovat služby Windows. Regedit – umožňuje editovat registry, chybný zásah do souborů může způsobit problémy a reinstalaci operačního systému.

Windows se mohou načíst v různých módech. Pokud se během načítání stiskne klávesa F8, bude zobrazena obrazovka nabídky Rozšířeného počátečního nastavení (Windows Advanced Startup Options menu), kde zvolíte mod: • • • •

Safe Mode – spustí Windows, ale načte pouze ovladače základních komponent. Safe Mode s podporou sítě – navíc načte i ovladače síťových komponent. Safe Mode s příkazovým řádkem – Windows nepoužívají grafické rozhraní, ale textové. Poslední známá dobrá konfigurace – použije nastavení z doby, kdy byly Windows naposled úspěšně spuštěny, kopie nastavení je uložena v Registrech.

Přehled nejčastějších závad a jejich řešení Popis závady Počítač nedokončí načtení Windows.

Řešení problému

Načtěte systém do počítače v Safe modu a odinstalujte naposled nainstalované aplikace. Počítač nemůže načíst Windows a hlásí „invalid Vyndejte disketu nebo CD z jednotek a prověřte, systems disk“. že je jako jednotka pro načtení systému nastaven pevný disk. Po aktualizaci video ovladačů zobrazuje pouze v Obnovte původní ovladač. 16 barevném VGA módu. Používáte volbu ze dvou operačních systémů, ale Pověřte, že soubor boot.ini není porušený a jeho nemáte přístup k druhému OS. obsah je v pořádku. Uživatel dostal varování, že pevný disk bude Spusťte utilitu Disk Cleanup na odstranění brzy zaplněn. dočasných souborů. Uživatel dostal chybové hlášení, že aplikace Požádejte o sdělení jména požadované služby a nemůže pracovat, protože neběží požadovaná znovu ji spusťte. služba.

Operační systém. Komponenty operačního systému. Funkce operačního systému

Recommend Documents