Operace Nečas. Jako by ani nebyl z ODS. Teď jí chce vyhrát volby. S arcibiskupem D. Dukou o aférách, sporech církve a státu a zbožnosti Čechů

reportáž: zadarmo ve službách politiků

kultura: Nejvtipnější TV

14

časopis roku 2008

seriál konečně v Čechách společnost:

Proč přibývá zlobivých dětí politika: Medveděv a Obama v Praze: Jaký to má smysl? r e s p e k t. c z

strany navíc | nové rubriky | snový komiks | týdenní kulturní servis

Operace Nečas

SK 1,80 € (5 4,20 SK ) | DE 2,80 € | BE 3,00 €

R o č n í k X X I | 6 . – 1 1 . 4 . 2 0 10 | 3 9 K č

Jako by ani nebyl z ODS. Teď jí chce vyhrát volby

S arcibiskupem D. Dukou o aférách, sporech církve a státu a zbožnosti Čechů

Respekt.cz občerstvil svoji tvář a přináší vám několik novinek: respekt DJ — každý všední den od 8 do 18 hodin komentované zprávy; čtěte to nejdůležitější a nejzajímavější, co pro vás dýdžejové-redaktoři Respektu namíchají

nové sloupky redaktorů — sedm dalších autorských sloupků; sledujte tak celkem tři originální postřehy z dílny Respektu denně

fotoblog — fotografové Milan Jaroš, Matěj Stránský a Karel Cudlín přinesou, co se nevešlo na stránky, a provedou vás fotografiemi, které změnily svět

volby na netu — s blížícími se volbami sledujte pravidelné politické glosy a sběrnu nejlepších „kampaňových hlášek“

to všechno na www.respekt.cz Vaše komentáře uvítáme na [email protected]

editorial 14 | 2010 Ročník XXI Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–17): 800 110 022 predplatne.respekt.cz Telefon: 226 216 711 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí respekt.cz: Kateřina Šafaříková Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Hana Čápová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sacher Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Pavel Turek, Jan H. Vitvar Civilizace: Martin Uhlíř Trendy: Karolína Vránková Jazyková redakce: Barbora Vilímová, Petra Švehlová, Hana Vařáková Překlady z The Economist: Pavla Horáková, Jana Kordíková, Viktor Janiš Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Matěj Stránský Respekt.cz: Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: edice.respekt.cz E-shop: eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 2. 4. 2010 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Tloustnout je dobré Jaro většinou v člověku budí chuť hubnout, protože s odloženými kabáty se mnoho nečekaného a nevítaného odhalí, ale my jsme se v Respektu rozhodli jít opačnou cestou. Od tohoto čísla je náš časopis tlustší a jsme za to rádi. V této souvislosti přinášíme i několik změn na našich stránkách. Například nás potěšil váš zájem o Kulturní servis, a tak jsme se rozhodli vyjít vstříc množícím se požadavkům, aby se v Respektu objevoval každý týden. I nadále platí, že nám můžete zasílat své podněty do servisu na adresu [email protected]. A protože kulturu považujeme za zásadní, rozšířil naše řady známý hudební publicista Pavel Turek. Vzhledem k tomu, že se blíží volby, zavedli jsme pravidelný seriál. Politice se sice věnujeme dlouhodobě (viz například aktuální Téma o Petru Nečasovi na str. 46–53), ale chtěli bychom psát i o věcech, které volby ovlivňují tak trochu nepřímo. V tomto čísle například máme na str. 26–27 reportáž Jana Brabce z práce dobrovolníků, kteří politickým stranám pomáhají zadarmo a aniž by z toho měli něco jiného než dobrý pocit. Po letech jsme ukončili rubriku Ve hvězdách, která už se nám trochu začínala opakovat, a místo toho najdete krátký rozhovor Od věci. Budeme se v něm ptát na témata, jejichž

zajímavost je na rozdíl od opozitní rubriky K věci více nadčasová a nenese v sobě nějakou horkou aktualitu, která zrovna hýbe společností. První rozhovor Petra Třešňáka je o potkanech. V českých městech totiž začala deratizace. Expert na chování zvířat Daniel Frynta nám mimo jiné řekl, že potkani jsou mimořádně úspěšný živočišný druh, ale že toho o nich paradoxně víme jen velmi málo. Hnusí se nám, a tak je nezkoumáme a nedochází nám, že jsou lidem hodně podobní. V Respektu také najdete novou rubriku Právě pracuji na..., kde zajímaví lidé popisují, na jakých projektech pracují, co chystají apod. Pozitivních zpráv není nikdy dost. Měníme též komiks, novou autorkou je Lela Geislerová, která připravila komiks nazvaný Zen Žen – budou to ironické, satirické glosy, jež vycházejí z jejího osobního života a ze zkušenosti matek z jejího okolí. Jak se budete moci přesvědčit, její humor není třeskutý, ale křehký a hlavně je nad věcí, jak to ženy umějí. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

f ot o m at ě j str á n s k ý

obsah

Petr Nečas stanul v čele ODS. Jaké jsou jeho šance? strana 46

6 7

S T. Almerem o odposlechu a anonymních SIM kartách



deset českých událostí deset událostí ve světě dopisy internet



8 10 12 13

společnost

anketa

30

k věci

Jaroslav Spurný



Zlobivé děti

58 tvář Scenáristka Tina Feyová

IT firma Weblift

60 Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě

Adam Šůra 33 úspěch



Markéta Honová, Nikol Kupková

34 Ukládání CO2 pod zem

komentáře 14 Kavkaz teď

Anneke Hudalla 36 Bankovní rozhodčí a podivné dluhy Hana Čápová ekonomika

15 Mezi Východem a Západem



The Economist



Luděk Niedermayer



Marek Švehla

38 Nesnáze podnikání v Číně



Erik Tabery

40 Pomoc Řecku



Petr Třešňák

17 Logika hříchu

politika

rozhovor

18 Co dál s ODS

42 S arcibiskupem Dominikem Dukou Lenka Jaklová, Ondřej Nezbeda

22 Obama a Medveděv v Praze

téma



Silvie Lauder



Anneke Hudalla



The Economist



Jan Brabec

54 Levná DVD

Kateřina Šafaříková

56 D. Thompson: Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů Jan H. Vitvar

24 Hamás se drží

46 Nový lídr ODS Petr Nečas O. Kundra, J. Spurný, M. Švehla

26 Volební seriál: Dobrovolníci

kultura

24 o kom se mluví Evropský diplomatický sbor





4

Jan Gregor



61 62

Michaela Hečková Jan Němec

Hudební projekt Neruda Josef Rauvolf

Kulturní servis

osobnosti

64 Básník a výtvarník Jiří Kolář



Pavel Kosatík

civilizace / trendy

66 Antiamerikanismus

Karel Černý



Petr Kočí

69 technologie Nový iPad 70 eseje

71 72 74

Německý motor se vypnul

Timothy Garton Ash

Můj pokus

Radka Denemarková od věci

Rozhovor s Danielem Fryntou Petr Třešňák minulý týden

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Čtěte také článek na str. 22–23

f ot o ar c h i v

f ot o ar c h i v

f ot o c ar n e g ie . r u

Proč si prezidenti Obama a Medveděv vybrali pro podpis dohody START právě Prahu?

f ot o ar c h i v

anketa

Lilia Ševcovová

Brian Whitmore

Kai-Olaf Lang

Jiří Sobota

Moscow Carnegie Center, Moskva

Radio Free Europe/Radio Liberty, Praha

Stiftung Wissenschaft und Politik, Berlín

týdeník Respekt

Není to žádné tajemství. Prezidenti se na datu a místu podpisu nové dohody START domluvili v telefonickém rozhovoru 26. března. Navíc americká strana naznačovala už delší dobu, že by se dohoda měla podepsat právě v Praze. Summit by měl být symbolický a měl by připomenout Obamův projev o jaderném odzbrojení pronesený před rokem právě v Praze. Fakt, že s tím ruská strana souhlasila, naznačuje, že Kreml má v úmyslu ve vztahu k USA dodržovat politiku „resetu“ vzájemných vztahů. Alespoň pro tentokrát.

Není to nijak překvapivé rozhodnutí, protože pověsti o tom, že prezidenti Obama a Medveděv dohodu podepíšou v Praze, kolovaly celé měsíce. Rozumím tomu tak, že Prahu jako místo slavnostního ceremoniálu si prezident Obama zvolil sám a navíc v termínu, který se co nejvíce blížil ročnímu výročí jeho pražského projevu, v němž k jadernému odzbrojení vyzval. Během návštěvy bude mít Obama a jeho tým příležitost debatovat s Čechy o tématech důležitých pro Spojené státy, včetně chystaného tendru pro dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. A plánovaná setkání s východoevropskými lídry umožní Obamovi ujistit je o tom, že pro USA region neztratil na důležitosti.

Praha je přirozeným místem pro podepsání nové dohody START. Tady Obama loni představil svou vizi světa bez jaderných zbraní – a tady nyní prezentuje první výsledek této nové politiky. Přitom prezident USA vysílá tři signály. Rusku sděluje, že Moskva je stále ještě rovnocenným partnerem USA, alespoň co se týče jaderných zbraní. Na adresu celého světa míří zpráva, že se Washington drží své ambiciózní agendy odzbrojení. A domácímu publiku Obama demonstruje, že je schopen dosáhnout úspěchu v mezinárodní politice. Rusku se během jednání o dohodě START sice podařilo leccos prosadit, procedura podepsání dohody ale přece jen bude součástí velké „Obama show“.

Když Obama přednesl před rokem v Praze zásadní projev o jaderném odzbrojení, byla Česká republika v centru sporu o protiraketovou obranu a zároveň předsedala EU. Obamův projev byl součástí strategie směřující přes vylepšení vztahů s Ruskem ke společnému postupu proti Íránu, až v nejzazší rovině k jadernému odzbrojení. Symbolika fungovala třemi směry – do Ruska jako akt zmírnění napětí, do Evropy, protože klíčový projev byl přednesen v její předsedající zemi, a do USA, kde je Praha asociována se studenou válkou a jejím ukončením. Podpis smlouvy na místě původního projevu ji zasazuje do širšího kontextu – je to dílčí krok k jadernému odzbrojení.

Omluva za Srebrenici Symbolická gesta mají někdy velký význam. Srbští poslanci dokázali prolomit národní tradici, podle které jsou Srbové vždy jen nevinné oběti dějin. Minulý týden odhlasovali deklaraci, v níž se omlouvají za masakr osmi tisíc bosenských Muslimů v Srebrenici v roce 1995 a uznávají odpovědnost Srbska za tento zločin. Debata v parlamentu byla vášnivá a hlasování těsné, jeho výsledek je však velmi důležitý pro budoucnost země a otevírá cestu k případnému členství v EU. Respekt si zaslouží všichni poslanci, kteří našli odvahu k pokání.

f ot o ar c h i v

Respekt Policie nemá zájem vyšetřit pandury Tuzemský detektivní tým pracující na korupční kauze pandury je neviditelný a neslyšitelný. Zatímco rakouská policie provedla u podezřelých domovní prohlídku a zabavila řadu dokumentů – jak říká tamní prokurátor Martin Ulrich –, které svědčí o tom, že nákup obrněnců Pandur českou armádou nebyl v pořádku, tuzemská policie jako obvykle dělá mrtvého brouka. Nejenže se neobrátila s žádostí o pomoc na rakouské kolegy a naopak nereagovala na jejich žádost o spolupráci, ale v Česku zatím nevyslechla ani klíčové svědky. Skoro s jistotou se dá očekávat, že tuzemské vyšetřování korupce, které může dosáhnout na vysoké politiky, skončí neúspěchem.

DEspekt 6

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

k věci

Konec go karet S šéfem policejních speciálních služeb Tomášem Almerem

f ot o kare l c u d l í n

o odposlechu a anonymních SIM kartách Váš návrh na povinnou registraci lidí užívajících šest milionů dosud anonymních SIM karet do jisté míry omezí osobní svobodu. Proč ho chcete prosadit? Jde nám o to, aby existovala evidence uživatelů telefonních přístrojů. Nechceme ji mít permanentně k dispozici, ale chceme, aby byla dostupná u operátorů. Tak tomu ostatně je u ostatních asi sedmi milionů telefonů provozovaných na základě smluv. Je to podobné jako u SPZ aut. Každý chápe, že majitel automobilu, který je z nějakého důvodu předmětem zájmu policie, musí být jednoduše zjistitelný. Domníváme se, že s telefony by to mělo být obdobné. Mobily jsou také prostředkem páchání trestné činnosti. Existuje ještě jeden důvod, proč si myslíme, že by evidence měla být kompletní. Za zodpovězení dotazů do evidencí stát operátorům platí penězi daňových poplatníků. Policii stojí takovéto dotazy téměř 10 milionů ročně a za zhruba polovinu těchto peněz se nic nedozví.

Policie dodala Poslanecké sněmovně návrh na rozšíření možností odposlechů. Chce, aby se každý majitel anonymní SIM karty zaregistroval u svého provozovatele. Jde o další libůstku policie, jak rozšířit své pravomoci na úkor občanských svobod, nebo o nepostradatelný nástroj, jak účinněji bojovat s organizovaným zločinem? JAROSLAV SPURNÝ

Odposlechy lze podle zákona použít pouze u zločinů s vysokými sazbami, ročně jde jen o několik stovek případů. Čemu pomůže zpřístupnění šesti milionů telefonů? Policie určitě nechce, aby jí něco bylo plošně zpřístupněno. Jde nám o to, aby se zákonná oprávnění k odposlechům mohla efektivně využívat. Anonymní SIM karty jsou rájem pro zločince, kteří se mají kam schovat před odposlechy. Pirátům silnic by také vyhovovalo, kdyby na svých autech nemuseli mít poznávací značky.

Máte nějaký přehled, co všechno ze světa gangsterů a mafiánů vám zásluhou anonymních karet uniká? Na to se nedá odpovědět konkrétně. Snaha komplikovat práci policii a státním zástupcům je společná všem představitelným kategoriím pachatelů.

Proč je ale tak těžké odhalit pachatele, když má anonymní kartu? Bývalý šéf podsvětí František Mrázek jich měl zhruba třicet, policie při jeho sledování využila družici a čísla si s Mrázkem dokázala propojit.

RESPEKT. CZ

Ke ztotožnění uživatele se používají různé analytické nástroje, nikoli družice. Podstatné je, že jde o zdlouhavý a nákladný proces. Jen pro ilustraci: Zjištění účastníka služby u operátora stojí daňového poplatníka 16 Kč. Výpis uskutečněné komunikace z jednoho telefonu stojí 64 Kč a je často nezbytné jich porovnat desítky. Ty obsahují údaje o stovkách osob, z nichž mnohé s případem nikterak nesouvisejí. Přesto je třeba údaje o nich zpracovat a případně je i vyslechnout. Je tak zasahováno do práva na soukromí daleko masivněji, než kdyby u každého z vámi zmíněných telefonních čísel bylo napsáno Mrázek. To si myslím, že je klíčové. Žádné složité analýzy by proto nebyly zapotřebí a my bychom zbytečně nešťourali – byť hodně povrchně – v životech naprosto nevinných lidí.

Když zakážete anonymní SIM karty, budou tu stále neodposlechnutelné kódované telefony, které si zločinci mohou pořídit a pořizují – aspoň ty velké ryby mezi nimi. Zločinci jsou takoví, využijí každou možnost. Ale pokud vím, na úrovni Evropské unie se debatuje o úplném zákazu používání přístrojů, které nelze odposlouchávat.

Kolik lidí jste díky odposlechům v loňském roce obvinili? Trestní řád definuje účel odposlechu jako nástroj k získání skutečností významných pro trestní řízení. Není proto nezbytné, aby odposlech přinesl přímo ten rozhodující důkaz. Jde o to, aby se vyšetřování jeho prostřednictvím posunulo správným směrem. To se děje v 75 % případů, ve kterých je odposlech použit.

Ale přesto, těch trestných činů, na které se možnost nasazení odposlechů vztahuje, není v Česku spácháno ročně ani tisíc a vy ročně nasadíte řádově mnohem víc odposlechů. Nezneužívá policie svého práva? Na to vám mohu odpovědět jen čísly. Za posledních pět let klesl počet nasazených odposlechů o 50 %. Loni jich bylo 4500 na 750 spisů. Tedy něco přes šest čísel na jeden závažný trestný čin. Musíte si uvědomit, že často jde o zločinná spolčení a vyšetřování jednoho trestného činu se týká řady lidí. Q

7

deset českých zpráv, které by vás neměly minout

Tímto se s vámi rozloučím, protože si nemyslím, že bych nadále na takové tiskové konferenci vystupoval.

f ot o m i l a n j ar o š

Poslední věta Mirka Topolánka poté, co minulý čtvrtek oznámil, že ho v čele strany nahradí Petr Nečas

O  bama a Medveděv potvrzeni

4

1

Mirek Topolánek skončil i jako předseda ODS

Hlavy USA a Ruska Barack Obama a Dmitrij Medveděv skutečně tento čtvrtek v Praze podepíšou dohodu o jaderném odzbrojení, termín i místo byly potvrzeny minulý týden. Obama se do české metropole vrací rok poté, co vizi o světě „bez jaderných zbraní“ přednesl právě na Hradčanském náměstí. Dohodu prezidenti podepíší nejspíš na Pražském hradě. Mluví se o tom, že Obama návštěvu zamýšlí také jako posílení vazeb USA ve střední a východní Evropě a že se tedy setká s lídry zemí regionu. Q

Poté, co se ve prospěch Petra Nečase předminulý týden vzdal pozice hlavního volebního lídra ODS a odstoupil z kandidátky v Jihomoravském kraji, opustil Mirek Topolánek de facto i křeslo předsedy občanských demokratů. Minulý čtvrtek po jednání nejužšího vedení strany Topolánek oznámil okamžitý přesun pravomocí Nečasovi a plán definitivně odejít, pokud příští pondělí výměnu schválí širší vedení strany. Q Čtěte také str. 18–20 a téma na str. 46–53

P  ernes vyměnil vedení ÚSTR

Rada Ústavu pro studium totalitních režimů po mnohahodinovém jednání jmenovala ve středu Jiřího Pernese šéfem ústavu. Předsedkyně rady Naděžda Kavalírová odmítla jmenování Pernese podepsat, rada poté změnila stanovy a dekret pro Pernese podepsala členka rady Petruška Šustrová. Jiří Pernes okamžitě po nástupu do funkce vyměnil vedení ústavu. Šéfem jeho kanceláře se stala bývalá disidentka Iva Vojtková a prvním náměstkem Pernese historik Jaromír Kalus. Pernes nedodržel slib radě, podle nějž před personálními změnami provede audit fungování podniku. Q

5

Z  atýkání na pražském magistrátě

Policejní inspekce na hlavním pražském úřadě zadržela vedoucího odboru dopravních přestupků Zbyňka Bernata. Podle médií měl bývalý vyšetřovatel nehod u dopravní policie Bernat zařizovat prominentním osobnostem pokoutné smazávání dopravních přestupků a krýt jejich nehody. Vedení magistrátu chce Bernata odvolat. Q

f ot o m at ě j str á n s k ý

2

Více na str. 15, 22–23

6

3

T  restní oznámení na Aleše Řebíčka

Policie začala prověřovat trestní oznámení na bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka, podané odborem ministerstva financí, zabývajícím se potírám praní špinavých peněz. Policie prověřuje prodej akcií a obchody Řebíčkovy někdejší firmy Viamont, která za Řebíčkova ministrování získala od jeho rezortu zakázky za deset miliard korun, mnohonásobně více než před nástupem Řebíčka do funkce. Q

O  pilí řidiči unikají trestu

Každý druhý řidič, kterého v loňském roce policisté přistihli při řízení pod vlivem alkoholu, unikl trestu. ČT zjistila, že policejní statistiky vykazují přes 27 tisíc přistižených řidičů, zatímco ministerstvo dopravy sledující potrestané jich eviduje asi 13 tisíc. Ministerstvo viní obecní úřady z neochoty dokončovat správní řízení a také samotné řidiče, kteří záměrně řízení prodlužují. S konkrétním řešením však nikdo z úřadu zatím nepřišel. Q

Více v článku na str. 21

8

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Xxxxxxxxxxxxxxxxx 7

Změny ve vládě

Po týdnu váhání odešel z vlády poslední ministr nominovaný za zelené Michael Kocáb, šéf rezortu lidských práv. Úřednickou vládu tak definitivně tvoří jen premiér a ministři dosazení dvěma největšími stranami ČSSD a ODS. Ty se ale nemohou dohodnout na tom, jak má být obsazeno ministerstvo životního prostředí. To svěřil premiér Fischer ministru zemědělství nominovanému za ČSSD Jakubu Šebestovi (a zelení kvůli tomu opustili vládu). ODS ale chce životní prostředí pro sebe. Šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek souhlasil, ovšem pod podmínkou, že se zároveň zruší ministerstvo pro evropské záležitosti. Lídr ODS Petr Nečas to ale odmítá a chce, aby ministerstvo životního prostředí vedl někdo z ODS nebo ho dostal pod svou správu premiér Jan Fischer. Oba muži se do uzávěrky Respektu dohodli pouze na tom, že se spolu budou dál přít v pořadu Otázky Václava Moravce v České televizi 11. dubna. Q

Jak věříme ústavním instituce

Důvěra obyvatel ústavním institucím (v %) 10 �

��

��

��

��

��

��

�� �� %

Prezident Poslanecká sněmovna Senát Krajské zastupitelstvo Obecní zastupitelstvo

Odnětí svobody

�� %

Vláda ČR �� % �� % �� % �� %

ZDROJ: SOCIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR, V.V.I.

Hodnoty v tabulce jsou součtem odpovědí „rozhodně důvěřuje“ a „spíše důvěřuje“. Dopočet do 100 % tvoří odpovědi „spíše nebo rozhodně nedůvěřuje“ a „nevím“ (v procentech, březen 2010).

f ot o z u za n a š m a j l er ov á

↓ inzerce

8

Živnostníci se radují

Některé samostatně výdělečně činné osoby zaplatí letos historicky nejnižší daně. Od příjmů si totiž mohou odečíst paušální výdaje ve výši 60 procent (a ne 50 procent jako dosud). Mohou děkovat poslanci Michalu Doktorovi (ODS), který zrušení původní sazby prosadil. Člověk s příjmem necelých 40 tisíc korun měsíčně tak finančnímu úřadu odvede za rok neuvěřitelně málo – jen něco přes tisíc korun. O tom se zaměstnancům ani nesní. Ti s platem něco přes 20 tisíc korun odvedou ročně státu na daních čtyřicet tisíc korun. Q

9

Jak podávat petice k EU

Evropská komise navrhla soubor pravidel upřesňující občanskou iniciativu, kterou umožnila Lisabonská smlouva. Aby lidé mohli ovlivnit záležitosti EU, musí posbírat alespoň milion podpisů z minimálně jedné třetiny členských zemí. Zároveň po shromáždění 300 000 podpisů z alespoň tří států, bude nutné petici u komise zaregistrovat. Občané budou muset poskytnout datum narození, státní příslušnost a číslo pasu či sociálního pojištění. Navrhovaná pravidla budou dále projednávána Radou EU a Evropským parlamentem. Q RESPEKT. CZ

9

deset světových zpráv, které by vás neměly minout

„Musíme teroristům zasadit ostré rány dýkou. Musíme je zničit v jejich brlozích. Seznam opatření pro boj s terorismem musí být rozšířen. Musí být nejen účinná, ale také tvrdá, přísná a preventivní. Potřebujeme trestat.“

1

Teroristické útoky v Rusku

5

Během sebevražedných teroristických útoků na moskevské metro zahynulo 39 cestujících. K útokům se přihlásil vůdce čečenských vzbouřenců Doku Umarov. O dva dny později zahynulo dalších 12 lidí při útocích v severokavkazském Dagestánu. Ruský prezident Dmitrij Medveděv poté navštívil Dagestán a vedl krizová jednání s představiteli severokavkazských republik. Jak prezident, tak premiér Vladimir Putin reagovali na atentáty výzvami k zavedení tvrdých opatření v boji proti terorismu. Týdeník The Economist si všiml, že moskevští taxikáři reagovali na zmatek v ulicích desetinásobným zvýšením jízdného. Q Více v komentáři na str. 14

Belgičtí poslanci minulou středu jednomyslným schválením legislativního návrhu otevřeli cestu k přijetí nového zákona, který by měl zakázat nošení burky nebo jiných islámských oděvů, jež zahalují obličej ženy. Oproti Francii, kde se podobný zákon rovněž projednává a pod tlakem veřejné diskuse směřuje k zákazu burky pouze ve veřejných či státních budovách, jsou belgičtí zákonodárci nekompromisní. Burka je podle nich nepřijatelná všude na veřejnosti. Pokud zákon 22. dubna schválí, bude tak zahaleným ženám hrozit pokuta nebo vězení od jednoho do sedmi dnů. Q

3

Malý velký třesk

Jako o nové éře ve vědě mluví fyzici o pokusu simulovat podmínky vzniku vesmíru. V urychlovači částic u Ženevy vyvolali srážku protonových paprsků o takové energii, která umožňuje vznik nové hmoty odpovídající té, jež vznikala v počátcích velkého třesku. Q Čtěte také str. 16

10

Berlusconi ve volbách posílil

Regionální volby v Itálii dopadly velmi dobře pro premiéra Silvia Berlusconiho, jehož vládní koalice získala šest ze 13 krajů, byť původně ovládala jen dva. Výsledek byl v několika krajích, jako například římském Laziu, velmi těsný, nicméně ve prospěch vládní koalice. Její úspěch je překvapivý vzhledem k tomu, že v poslední době se na Berlusconiho valil jeden skandál za druhým. Q

6

Belgické „NE“ burkám

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

2

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

Ruský prezident Dmitrij Medveděv během návštěvy Dagestánu

Merkelová v Turecku

Angela Merkelová dala minulý týden během své návštěvy Turecka opět najevo, že před plnohodnotným členstvím Turecka v Evropské unii dává přednost jakémusi „privilegovanému partnerství“. O něm se ale její turecký kolega Recip Erdogan odmítá bavit. Přístupová jednání započatá v roce 2005 chce ukončit jako řádný člen Unie, což ostatně prosazuje i český eurokomisař Štefan Füle. Erdogan chce své ambice v příštích týdnech podepřít dalším kolem reforem ústavy, justice či práv dětí, které by Turecko dále přiblížili evropským standardům. Q Více o německém postoji k Turecku na str. 17 a 21

4

Čína ve hře

Během týdne se objevily první náznaky, že Čína mění své odmítavé stanovisko k zavedení ostrých sankcí proti Íránu kvůli jeho jadernému programu. Čínští představitelé souhlasili se zahájením jednání o formulacích obsažených v návrhu nové rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Do Číny vzápětí odcestoval hlavní íránský vyjednavač Saíd Džalílí. Q

7

Pokles nezaměstnanosti v Německu

Nezaměstnaných v Německu je stále méně. Jejich počet v březnu klesl již čtvrtý měsíc v řadě, tentokrát nejvíce za poslední dva roky na současných 8,5 %. Nejsilnější ekonomika Evropy tak prokazuje své rychlé zotavení z krize, což pomáhá na nohy i jejím sousedům. Q RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

8

Bomby na Gazu

Izraelská armáda podnikla koncem minulého týdne 13 leteckých útoků na stanoviště islamistického hnutí Hamás v Pásmu Gazy. Podle Izraelců útoky mířily na skryté továrny na zbraně, podle svědků a Hamásu bomby zasáhly mlékárnu, řemeslnické dílny a menší stanoviště vojenského křídla hnutí. Na hranicích mezi Gazou a Izraelem napětí rostlo již několik týdnů. Od ukončení loňské operace „Lité olovo“, jejímž cílem bylo oslabit Hamás, už z Gazy na jih Izraele doletělo více než sto raket. Q Více v článku na str. 24–25

9

10 Obama

Karzáí versus OSN

Afghánský prezident Hamíd Karzáí nečekaně obvinil pozorovatele OSN z falšování výsledků loňských prezidentských voleb. Karzáí tvrdí, že šéf mise OSN Peter Galbraith spolu s vedoucím mise EU generálem Philippem Morillonem zosnovali spiknutí s cílem dosadit do Kábulu loutkovou vládu Západu. Prohlášení přišlo poté, co afghánský parlament odmítl prezidentovu snahu jmenovat vlastní orgány, jež by dohlížely na příští afghánské volby. Peter Galbraith označil obvinění za absurdní s tím, že ho nejdříve považoval za aprílový vtip. Q

chce ropu

Prezident Barack Obama navrhl otevřít rozsáhlé oblasti mořského šelfu při východním pobřeží USA těžbě ropy. Plán by ukončil moratorium přijaté Kongresem v roce 1981, jež zakazuje těžbu kvůli ochraně přírody. Obama prohlásil, že zrušení zákazu je součástí plánu na zmírnění závislosti USA na dovozech ropy z rizikových oblastí, zvýšení příjmů do státního rozpočtu z prodeje licencí a získání podpory pro klimatickou a energetickou legislativu. Rozsah navrhované těžby zhruba kopíruje podobný návrh George Bushe z roku 2008, který však neuspěl. Obamův plán vyvolal zdrcující kritiku organizací zabývajících se ochranou životního prostředí. Q ↓ inzerce

    
      

     )  

'   (( $    &   (  $    
  &     ( & % !)   $      )  #( )   (!   $&$  $& $' &  "    $&   $ !

RESPEKT. CZ 
        

11

dopisy

Až u vás zazvoní Respekt 11/2010

Po přečtení článku o exekutorech jsem se rozhodl věnovat trochu času jistotě, že pražskému dopravnímu podniku (DPP) nic nedlužím. Konfrontace s mikrokosmem této firmy pro mě byla tak šokující, že se musím o svůj zážitek podělit. Logicky jsem vydedukoval, že o pokutách se dozvím u okénka „Pokuty“ na centrálním dispečinku DPP Na Bojišti. Tam mi oznámili, že ve svých záznamech nic nevidí, ale že potvrzení mi nevydají – s tím prý musím do advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák. Tam jsem sice potvrzení o bezdlužnosti dostal, ale pouze na události do roku 2008. Po tomto roce totiž agendu převzala inkasní společnost Tessile Ditta, která má kontaktní místo zpět na centrálním dispečinku DPP. Tam na mě sice nechápavě zírali, ale po troše přesvědčování mi i oni dali svou potvrzenku o nulovém dluhu. Háček byl ale v tom, že prý nemají přístup k datům za poslední tři měsíce. Zašel jsem se proto ještě jednou zeptat k okénku „Pokuty“. Tam mě odbyli, že prý pouze na ředitelství. Vydal jsem se tedy na ředitelství, ale tam mi řekli, že to oni nedělají, že to prý dělá paní Adamová nebo paní Havlíková v prvním patře centrálního dispečinku. Když jsem vysílen dorazil Na Bojiště, dozvěděl jsem se, že ony milé dámy, které pokuty vyřizují, pracují pouze v pondělí a v úterý sedm hodin a ve středu šest hodin (já vím, na takovou pracovní dobu by se sbíhaly sliny každému) a že tu dnes nejsou. Z posledních sil jsem tedy zavolal na infolinku, abych se nechal přepojit na nějakého nadří-

12

zeného obou žen nebo na jinou osobu, která by mi mohla pomoci. První pan nadřízený ten den také v práci nebyl, druhému jsem se dovolal. Mluvil do telefonu tak, že jsem polovinu neslyšel, což bylo možná dobře, protože jinak by mě asi jeho chování k zákazníkovi šokovalo víc, než je zdrávo. Náš rozhovor ve stylu „Kdo si myslíte, že jste, abyste tu chtěl nějaké potvrzení, pošlete si oficiální žádost!“ byl ukončen uprostřed mé věty, když onen milý pán zavěsil. S otevřenou pusou jsem odešel a nemohl se zbavit myšlenky, že jestli to takhle chodí, když dopravnímu podniku ani nic nedlužím, tak by opravdoví dlužníci a oběti pochybných pokut měli mít nárok na psychoterapeuta na účet DPP. Ivo Stružinský

stavbu skicoval? Pokud chybí vertikální dialog a zpětná vazba, nelze navrhovat v zájmu klienta a poučit se z chyb, které během procesu návrhu i při realizaci stavby vznikají. Rozumím tomu, že architekti typu Piana nebo Fostera navrhují symboly a klienti si je najímají kvůli značce. Zarážející však je odtrženost konceptu od jednotlivých detailů stavby, které se řeší na nižších stupních projekčních struktur – není zřejmě v časových možnostech vedoucího většího ateliéru kontrolovat svůj návrh až do konce. Pro rozhlédnutí se po světě je praxe v zahraničí popisovaná v článku jistě přínosná, rozhodně však nejde o optimální způsob, jakým nasbírat zkušenosti pro otevření vlastní architektonické kanceláře. Myslím, že ego architektů (a možná i velikost projekčních týmů) je třeba spíše umenšovat před výzvami dnešní doby. Ing. arch. Jan Márton

Deset českých zpráv Respekt 13/2010

Ve zprávě Vlk, Duka a církevní skandály uvádíte, že papež tajil případ kněze zneužívajícího děti. Článek v NYT, z něhož patrně vycházíte, ale nic takového nedokazuje. Hlavní důvod je ten, že k úřadu, jemuž kardinál Ratzinger předsedal, se kauza dostala v roce 1996, tedy 22 (slovy dvaadvacet) let poté, co k činům došlo. Vzhledem k tomu, že byly již z trestněprávního pohledu promlčeny, nemohl Ratzinger nic tutlat. Možná pochybili místní biskupové, ale ani to není jednoznačné. Mrzí mě, když i Respekt naskakuje na vlak neověřených výkřiků, jež nyní zaplavují nejen česká média. S pozdravem Robert Müller Obálka Respekt 13/2010

NA GLOBÁLNÍM STAVENIŠTI Respekt 12/2010

Podstata dobrého architektonického návrhu tkví ve znalosti lokality i dalších vazeb týkající se například sociologie a především v porozumění potřebám klienta a celé společnosti. Proto mě při čtení článku lehce mrazilo v zádech, že někomu může připadat fascinující navrhovat dům na místo, které architekt nikdy neviděl, ani neuvidí, natož aby viděl výsledek. Může vědět, co znamená v jemu vzdálené lokalitě třeba trvale udržitelná výstavba, jejíž parametry se mění podle podnebí i kulturních zvyklostí? Říkejme tomu tedy kreslení, možná projektování, nikoli však architektura. Nechali byste si navrhnout stavbu od ateliéru, kde existuje hierarchická struktura umožňující, aby vedoucí projektu nepromluvil s vedoucím ateliéru, který

cházely ze životních zkušeností, jsou dokonce typické pro vrstvu advokátů, doktorů, podnikatelů, finančníků – a co je nejhorší, našich zákonodárců. Chybí v něm potřeba nebo um vcítit se do rolí vrstev lidí se složitějším životním osudem. Josef Josif, Kněžmost

Exekutor nezvoní dvakrát Respekt 13/2010

Skutečně mě popudila reakce paní advokátky Václavy Baudišové na článek Až u vás zazvoní. Snad jsem její příspěvek pochopil špatně, při čtení mi totiž zvonila v uších slova svědomité pionýrky a svazačky: „Jsem pilná, cílevědomá a svědomitá, pro svoji pracovitost také dobře zajištěná, tedy na mě žádný exekutor nemůže. A pokud někdo není pilný a svědomitý jako já, nemůže se případným problémům divit a patří mu to.“ Jestli jsem její myšlenkové pochody pochopil dobře, je v nich hodně sobectví a namyšlenosi. Přitom není pravda, že by nevy-

Je před volbami a já doufám, když otevírám Respekt, že tam najdu něco o selekci České televize, která nedává prostor všem stranám, ale naservírovala nám pouze ty, které považuje za životaschopné. Jaká ironie, že vám se to také zalíbilo. Hlavní obálka minulého čísla složená z těch vyvolených, stálé spekulace – přežije ODS, nepřežije? Dále se pak náhodou mohu začíst do historie rodiny pana Schwarzenberga... Vás nezaráží, že o jiných stranách (např. strana Suverenita Jany Bobošíkové, která má prokazatelně i přes nezájem médií šanci) vůbec nepíšete? Považovala jsem Respekt za objektivní, ale dnes se vezete na stejné vlně jako ostatní – bylo by proto čestné zapsat tentokrát do kolonky Despekt časopis Respekt. Iva Moravcová RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

↓ inzerce

www.respekt.cz Webová stránka Respektu nabývá na síle a čtenosti. Zůstaňte věrní! Děkujeme za přízeň. Komentátor Jan Macháček vás bavil 31. března coby Respekt DJ

Nabourali jsme zeď vědeckého světa, zachraňovali hot dog a měřili politické síly

The best from Respekt for your EN friends! Respekt in English

RESPEKT. CZ

13

komentáře ZAHRANIČNÍ POLITIKA

STR. 15

TOP 09

STR. 16

CÍRKEV

STR. 17

GLOSA

Mezi Východem a Západem

Top 9 procent

Logika hříchu

Syndrom Ursula

ERIK TABERY

jan macháček

PETR TŘEŠŇÁK

KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

Co znamená návštěva amerického a ruského prezidenta pro českou politiku.

Na programu TOP 09 zaujme, že je jaksi mimo čas. A také to, že myslí jen na lidi, kteří se mají dobře.

Katolická církev, zmítaná skandálem se zneužíváním dětí, by měla logice hříchu a pokání rozumět lépe než kdo jiný.

STR. 17

Německá kancléřka Merkelová v Turecku prohlásila, že si nepřeje jeho plné členství v Evropské unii.

Kavkaz teď Masakr v moskevském metru byl terorismus, s touto nálepkou by si ale Rusové vystačit neměli Marek Švehla Když si před deseti lety po vyhlášení druhé intifády (povstání) začali mladí Palestinci v jeruzalémských kavárnách a autobusech odpalovat nálože připevněné na svých tělech, Západ si lámal hlavu, kdo tihle lidé jsou. Jak to, že jim stojí za to zmařit svůj život jen kvůli tomu, aby při tom zabili co nejvíc náhodně vybraných, nevinných lidí. Řadu reportáží a rozhovorů o pachatelích a jejich rodinách či kamarádech završil film Ráj hned teď. Ve všech výpovědích se před námi začal odhalovat spletitý svět fanatismu, klanových struktur a těžko srozumitelné vendety, v němž se najednou samotní pachatelé, mladí lidé s malou životní perspektivou, ztráceli jako nepodstatní. Viděli jsme spíš hybatele, kteří sledovali své politické a mocenské cíle, k nimž použili celkem nezajímavé pěšáky. Hrůza a smutek, které teď omračují Moskvu po dvou útocích v metru z minulého týdne, při nichž zahynulo čtyřicet lidí, tyto otázky vrací. Kdo jsou ti pachatelé a  co sledují? Nakolik jsou strůjci pomsty, která může mít i legitimní rysy? Nakolik si to máme spojit se skandální politikou ruské vlády na severním Kavkaze a smutnou lhostejností ruské veřejnosti vůči ní? A nakolik můžeme ruskou situaci srovnávat s Izraelem, kde jakékoli použití terorismu odmítáme jako naprosto nepřijatelné?

Co bylo dřív Odpalování náloží připevněných na vlastním těle uprostřed náhodného davu je cynický zločin, pro nějž ani nemáme správné pojmenování: sebevražedný atentátník, jak tomu říkáme, je eufemismus pro čin, který je především chladnokrevnou vraždou, při níž je sebevražda až vedlejším „produktem“. Navíc zasahuje společnost jako celek, neboť vyvolává strach, úzkost a nejistotu.

14

Území, kde jsou výbuchy, střílení, únosy a další násilnosti na pořadu všedního dne. Tak vypadá místo, kde se Rusové rozhodli podržet svoje pojetí práva a  pořádku a  kde místním lidem nenabídli nic, co by vykazovalo nějakou známku přitažlivosti. Rusové jsou přitom daleko od něčeho, co by připomínalo celospolečenskou debatu o smyslu a oprávněnosti toho všeho. Je to vlastně ještě mnohem horší: kritici vládní kavkazské politiky v Rusku končí život kulkou neznámých vrahů. Kolem konfliktu ve Svaté zemi je také hodně emocí. Také tam hodně lidí vidí Izrael jako okupanta a Palestince jako oběť. Jenže zatímco v Izraeli vidíme jasné příčiny a následky (pokud by se Arabové nesnažili Izrael opakovaně zničit a nemluvili o tom dodnes, k okupaci Západního břehu a Gazy by nedošlo), Kavkaz se stal prostě jen terčem ruské imperiální politiky a nedá se tam najít nic, co by sloužilo Rusům k omluvě. Terorismus v moskevském metru pak v tomto směru nelze nevnímat jako reakci na to, čemu kritici ruské politiky na Kavkaze říkají ruský státní terorismus. A jestli adekvátní? Tak pro Rusy otázka nestojí. Klíčové je, aby správně pochopili ony příčiny a následky a zkusili situaci změnit. Mrtví z Moskvy zaslouží nejvyšší míru soustrasti, o tom není pochyb. Kromě jejich tragédie ale nelze pominout ani širší kontext celé události, tedy dění na severním Kavkaze. Tam totiž velmi názorně vidíme, jak vypadá prosazování ruského vlivu v praxi. Napřed to byly dvě zničující čečenské války, po nich pak pokračující krutosti páchané ruskou armádou a policií. Dále budování „státnosti“ v podobě odpudivého autokrata z místní mafiánské struktury dosazeného Moskvou k moci. Naprosté vymazání právního státu a nulová snaha o jeho ustavení.

Co teď Atentáty v jeruzalémských kavárnách a autobusech ustaly poté, co palestinští vůdci pochopili bezvýchodnost teroru a snaží se o prosazení své politiky jinou cestou. Od takové vize je ale Kavkaz daleko, tam Rusové všechny pokusy o vznik autonomní politické reprezentace rozprášili. Přesto nic z výčtu kavkazské mizerie neodpovídá na otázku, jak by tedy měl legitimní odpor proti putinovské nadvládě vypadat. Pouze tušíme, že výjev z nástupišť moskevského meRESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

tra je to, jak by vypadat neměl. Stačí to ale k prvoplánovému odsudku terorismu bez hlubších analýz jeho příčin? V posledních letech jsme svědky jakéhosi rozmývání definice terorismu. Muslimové na celém světě – včetně těch vzdělaných – jsou přesvědčeni, že palestinský terorismus namířený proti izraelským civilistům je oprávněný, protože izraelská armáda také zabíjí palestinské civilisty. Mnoho muslimů si rovněž myslí, že zabíjet Američany je správné, protože přihlížejí, jak jejich vláda

vede údajnou válku proti muslimům. Obyvatelé Západu vždy rozlišovali mezi vojenskými a teroristickými akcemi, jež bez varování a zjevné logiky zabíjí nevinné. Jak se má ale bránit národ, který mít řádnou armádu nemůže, zeptá se Pákistánec? K porozumění dnešnímu složitému světu si zkrátka nevystačíme s  našimi poučkami o  správných válkách a  nepřijatelném terorismu. A už vůbec si s nimi nevystačíme, pokud se budou chtít lidé z různých koutů světa

domluvit mezi sebou. To však nic nemění na tom, že některé války je správné vést (o tom ví Izrael své) a že v některých teroristických činech lze hledat hlubší poučení (to je případ Moskvy). Jak se dalo čekat, ruská vláda teď hrozí ostrým postupem proti terorismu. Bylo by ale dobré, kdyby – až smutek nad nešťastnými oběťmi opadne – v Rusku vzniklo cosi jako celonárodní debata o tom, jak se dál na Kavkazu chovat. Q

Mezi Východem a Západem Návštěva Obamy a Medveděva připomíná rizika „benešovské“ politiky Erik Tabery

P

raha se na chvíli opět stane centrem dění. Pražský hrad, který už sedm let láká spíše osobnosti ranku moskevského starosty či šéfa Lukoilu, se stane hřištěm pro politickou superligu – k podpisu dohody o jaderném odzbrojení se tu sejde americký prezident Obama se svým ruským protějškem Medveděvem. O  tom se toho už napsalo dost, zajímavější je ale vyjádření českého ministerstva zahraničí, které si dalo záležet, aby zřetelně prohlásilo: „Spojené státy s námi tuto možnost konzultovaly jako se spojencem a vědí velmi dobře, že nechceme být mostem mezi Východem a Západem, že jsme pevně zakotveni v Severoatlantické alianci.“ Proč to bylo nutné zdůraznit?

Kreml už mnohokrát v dějinách prokázal, že nehledá žádné prostředníky, kteří by mu pomohli při hledání vztahů s jinými zeměmi. Vždy to bylo: Buď jste s námi, nebo proti nám. „Most“ byl pro ruskou velmocenskou politiku odjakživa zařízením, po kterém se přešlo dál – a pak se zabralo. Toto poznání Češi už jednou draze zaplatili čtyřiceti lety odpudivého sovětského režimu, a měli by jej tudíž dobře držet v paměti. A je dobře, že na to evidentně myslelo české ministerstvo zahraničí při publikaci svého stanoviska k summitu Obama–Medveděv. Nepříjemnou roli mostu určil své zemi ukrajinský prezident Viktor Janukovyč. Ten před mě-

Tudy ne

Bylo by dobré návštěvu využít k položení základů užší spolupráce.

Z velké slávy by se mohla stát také velká obava: Koná se setkání v Česku, protože je předělem mezi Východem a Západem? Bude to v Praze, protože tudy prochází nová linie mezi sférou vlivu Spojených států a Ruska? Jsme tedy zemí, jejíž budoucnost je stále nejistá? Češi, respektive Čechoslováci mají velmi špatnou zkušenost s érou, kdy se jim nadšeně vykládalo o tom, že sehrávají roli mostu mezi Východem a Západem. Tahle píseň druhé poloviny čtyřicátých let skončila tak, že se „most“ zbortil. Československo se stalo obětí velkých ambicí v té době již malého politika Edvarda Beneše, který si myslel, že hlavní mocnosti dokáže využít a přitom od sebe držet na délku paže. Benešova politika měla tu nevýhodu, že jí vlastně nikdo pořádně nerozuměl. Západ se divil, proč mu Praha tají některá jednání s Moskvou, a nad Benešovými argumenty, že Stalin není tak hrozný, jak vypadá, tam udiveně kroutili hlavou. Východ zase využil situace: Když chcete být tím rozhodujícím partnerem, tak se k nám chovejte hezky a pusťte nás ke svému uranu (byl potřeba kvůli vývoji jaderné bomby), dejte nám část svého území (Podkarpatská Rus, kterou jim Beneš ostatně sám nabídl) a neklaďte překážky komunistům v Československu. RESPEKT. CZ

sícem v Bruselu prohlásil, že Ukrajina chce být „mostem mezi Východem a Západem“. Mohlo by nás to uklidnit, že to někdo vzal na sebe za nás. Doufejme ale, že Janukovyčova politika nebude mít tak katastrofální následky, jaké měla ta Benešova. Už proto ne, že svobodnou Ukrajinu držící Rusy od hranic Evropské unie potřebujeme. Vraťme se ale k samotné návštěvě dvou prezidentů. Vysvětlení, proč se pro Obamu tak důležité jednání s Medveděvem odehraje v Praze, je celá řada. Barack Obama říká, že si Česko vybral jako „blízkého přítele a spojence USA“. Prý jde jen o završení slibu, který dal při poslední návštěvě Prahy – udělám vše pro to, aby na světě bylo méně jaderných zbraní. Svůj význam může sehrát i snaha zlepšit česko-americké vztahy, které v současnosti visí ve vzduchoprázdnu. Tohle prázdno souvisí také se spojenectvím, s bezpečností a s její obranou a má jméno radar.

Část zdejší mocenské i společenské elity investovala do plánů předešlé administrativy USA na stavbu radarové základny v Brdech hodně energie a nadějí na pevný svazek s Amerikou chránící nás právě před pádem do náruče ruského obra. Na řadu těchto lidí padlo silné rozčarování, když nový šéf Bílého domu Obama radarový projekt po ruských protestech zrušil. Někteří se cítili Obamou tak zrazeni, že jeho krok srovnávali v novinových textech s „novým Mnichovem“. Ale je dobré držet emoce na uzdě: proti radaru bylo 75 % obyvatel této země vedených politicky stranou, která je v tuto chvíli favoritem předvolebních průzkumů. Mimo jiné i tenhle masivní nesouhlas se spolupodepsal na Obamově rozhodnutí.

Satisfakce? Dostává se nám tedy teď výběrem Prahy jakési satisfakce? Nelze to vyloučit a je určitě příjemné poslouchat diplomatické řeči o tom, že na nás ve Washingtonu stále přátelsky myslí. Jedna konference uspořádaná v Praze ale pevné svazky nedělá. To chce pečlivou a mnohdy nepopulární politiku, kdy se prostorově vzdáleným spojencům dává najevo ochota nejen brát, ale i dávat. Hodně by o tom mohl vyprávět Edvard Beneš, který měl spoustu popsaného papíru a vypil spoustu skleniček s britskými a francouzskými diplomaty, ale skutečné spolupráce bylo málo, a když pak přišla krize, zůstala jen kocovina. Poláci, Bulhaři či Rumuni si uvědomují, že do klidnější budoucnosti je třeba investovat, a tak Američanům ochotně nabízejí své území ke spolupráci. Žádné vazalství, prostě přátelství. Máme štěstí, že žijeme v době, kdy nejsme ve vleku zběsile letících historických událostí, kdy ještě můžeme být aktivní a spolurozhodovat o svém osudu. Proto by bylo dobré Obamovu návštěvu využít k položení základů užší spolupráce. Třeba tím, že mu slíbíme pomoc v Afghánistánu, kterou mu odpírá sociální demokracie. Ta sociální demokracie, která příchod Obamy oslavovala nejvíce. Q ČTĚTE TAKÉ TEXT NA STR. 22–23

15

Top 9 procent JAN MACHÁČEK

Na ekonomickém programu strany TOP 09 nejvíce zaujme, že je to program jaksi mimo čas. Nebere v úvahu, že tato doba je zvláštní, že mnoho věcí je jinak, než bývaly. Objem hospodářského výkonu se v minulém roce snížil skoro o devět procent oproti původním očekáváním, výrazně vzrostla nezaměstnanost. Čísla naznačují, že propad hospodářství vystřídá taková „lepší stagnace“, a neví se, jak dlouho potrvá. Zároveň se předpokládá, že nezaměstnanost dále poroste. Z hlediska psychologie je atmosféra na trhu mizerná. Lidé se bojí o práci a šetří na horší časy. Firmy osekávají náklady a váhají s investicemi.

Nikdo ve světě ani v  Evropě přesně neví, jaké jsou teď vyhlídky. Program strany TOP 09 jako by byl světem a „průvany v paradigmatech“ netknutý, jako kdyby před současnou „epizodou“ (je-li to jen epizoda) zavíral oči. Ještě před zhruba dvěma lety by si člověk řekl – normální odvážný program pravicové strany: snižovat mzdy ve státní správě o deset procent, propouštět na úřadech, snižovat sociální dávky o deset procent a po dobu tří let je nevalorizovat, zmrazit důchody, zrušit porodné a pohřebné. Proč tohle všechno nedělat, když ekonomika roste o pět procent a soukromé firmy musejí dovážet zaměstnance nejen z Polska, ale dokonce i z Mongolska? Jenže tahle doba je dávno pryč. Doba je taková, že třeba na místo jedné prodavačky v drogerii v Broumově se přihlásí 80 zájemců! Program „topky“ jako by připomínal léčebnou kúru předepsanou Řecku, které na rozdíl od nás stojí na pokraji bankrotu, což je nám dosud dosti vzdáleno. Jenže i v případě Řecka se mnoho ekonomů domnívá, že prudké škrty mohou vyvolat jen mnohem horší recesi, ta zase celkově zhorší výběr daní i celkové zadlužení a může to být nakonec v celkovém součtu kontraproduktivní.

Možná to leckomu zní jako prkotina, ale mají se právě teď (když si lidé nechávají snižovat mzdy) rušit stravenky? Bez nich nebudou chodit lidé obědvat do hospod a na dlažbě se ocitnou mnozí kuchaři a číšníci. Tak je to i s dalšími opatřeními. Program politické strany sice není – z hlediska aspirace na logiku a  znalosti – doktorandská práce z ekonomie, ale přemýšleli vůbec v TOP 09 o dopadech prudkých škrtů na poptávku? A co se sociálních dávek týče, tuší Kalouskovi lidé, kolik se jich prohraje v hernách a  automatech a  kolik jich je zabaveno v exekucích? Nakonec je třeba uznat, že je jistá frajeřina, když tenhle program myslí jen na „horních (top) devět procent“ (na lidi, kteří se mají spokojeně a dobře, jsou si jisti v kramflecích a o problémy druhých se moc nezajímají). TOP 09 nechce víc a nechce se rozkračovat. Na druhé straně je velká škoda, že Karel Schwarzenberg, člověk s velice hlubokým sociálním cítěním, neloví i  ve vodách sociálně méně jistých voličů, kde – jako on říká „s vodpuštěnim“ – žije taky spousta slušných a čestných lidí. Q

Na druhý pokus Martin Uhlíř Minulý týden byl konečně zahájen výzkum na evropském urychlovači LHC, vybudovaném na francouzsko-švýcarském pomezí. V  nitru podzemního prstence o délce 27 kilometrů do sebe narazily mikroskopické částice hmoty tak prudce, že energie srážky výrazně předčila podobné experimenty v minulosti. Urychlovač funguje pouze „na půl plynu“, přesto se stal daleko nejvýkonnějším zařízením svého druhu. Zatímco západní média před „restartem“ urychlovače informovala hlavně o tom, co nového by fyzici mohli objevit, ta česká varovala před možností vzniku černé díry, která pohltí celou Zemi. Planeta ovšem – zdá se – dosud existuje, takže v tomto ohledu můžeme být klidní. Řídicí místností urychlovače v laboratoři CERN zněl po prvních srážkách částic potlesk. Vědci dokonce hovořili o začátku nové éry ve fyzikálním výzkumu. Optimismus ale může být trochu předčasný, urychlovač se stále potýká s nezanedbatelnými problémy. Jistým rozčarováním je zmíněný poloviční výkon. V září 2008 došlo v CERN k velké havárii: kvůli elektrickému zkratu se vylilo kapalné

16

helium a zničilo téměř kilometr urychlovače včetně 53 obrovských elektromagnetů. Nyní je vše opravené, bezpečnostní pojistky jsou dokonalejší, přesto urychlovač nelze pustit „naplno“, mohl by se opět porouchat. Na konci roku 2011 jej proto čeká další, tentokrát roční odstávka a  nové úpravy. Teprve pak bude možné zvýšit energii, s níž se částice srážejí, a získat tak ještě zajímavější data. Podstatně horší je skutečnost, že se v urychlovači nyní daří uskutečnit 150krát méně srážek mikroskopických částic, než bylo původně plánováno, a  až do odstávky na konci roku 2011 se to nezlepší. Přitom nižší počet srážek způsobí problémy při většině nejdůležitějších experimentů, kvůli nimž byl urychlovač stavěn. Projeví se například v  pátrání po velmi pozoruhodné, ale zatím jen hypotetické částici zvané Higgsův boson, která by měla propůjčovat hmotnost všemu kolem nás. Nepříznivě ovlivní i snahu zjistit, z čeho se skládá záhadná temná hmota, která tvoří téměř čtvrtinu vesmíru. V obou případech je totiž nutné shromáždit velké množství dat, což nyní bude podstatně těžší.

Dramatické finanční problémy zatím nehrozí, časem by ale mohly nejdůležitější z členských států CERN, které výzkum financují (například Německo, Francie, Británie), začít ztrácet trpělivost. Urychlovač měl navíc ukázat, kudy se ve výzkumu mikrosvěta ubírat dál, co přesně má smysl zkoumat a jaká další nákladná zařízení kvůli tomu stavět. Podle optimistických odhadů z roku 2007 mělo být jasno již letos, teď ale víme, že toto „vytyčení cesty“ ještě nejméně tři roky potrvá. Výzkum na LHC je největším a nejsložitějším vědeckým projektem světa, takže se potížím nelze vůbec divit. Pravděpodobně se nakonec vše vyřeší a urychlovač splní to, co od něj vědci čekali. Následující měsíce a roky budou nicméně napínavé. Rozhoduje se o tom, zda se Evropa stane epicentrem fyzikálního výzkumu, kam zamíří desítky mladých vědců například ze Spojených států, nebo zda po vzoru Járy Cimrmana sehraje roli pionýra slepých uliček. Q Rozhovor s fyzikem Jiřím Chýlou čtěte na www.respekt.cz v rubrice Sloupky redaktorů – Zkumavka.

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

glosa

Logika hříchu Na církevním skandálu jsou nejhorší výmluvy Petr Třešňák

C

hyby a provinění mají v lidském životě nenahraditelný význam. Pokud je dokážeme nahlédnout zpříma a bez sebeklamu, skýtají jedinečnou příležitost k růstu. Platí přitom, že čím větší hrůza, tím větší příležitost – poválečné Německo, které se ze strůjce největší masové vraždy v dějinách stalo tahounem evropské demokracie, by mohlo vyprávět. Člověk by čekal, že katolická církev, zmítaná vytrvale bobtnajícím skandálem se zneužíváním dětí, bude logice hříchu a pokání rozumět lépe než kdo jiný. Bohužel nerozumí.

Ano, ale... O pár stránek dál najdete rozhovor s novým českým arcibiskupem Dominikem Dukou, v němž otázky na aktuální aféru samozřejmě nemohou chybět. Odpovědi novopečené hlavy českých katolíků znějí povědomě, zřejmě proto,

Proč církev nezkoumá, co se vlastně zvrtlo? že je v posledních týdnech v rozličných obměnách slýcháme často. Z  nejvyšších vatikánských míst, od církevních hodnostářů z různých zemí, na stránkách katolického tisku. „Ano, ale...“ zní univerzální reakce na zmínku o sexuálním skandálu. Samozřejmě že zneužívání dětí představuje zavrženíhodný zločin, který musí být potrestán, jenže celá věc je jaksi poněkud složitější, kroutí se dotazovaní. A obvykle pak následuje nejméně jedno z palety osvědčených „ale“: jde o staré případy, doba byla tehdy jiná a vrcholila sexuální revoluce. V rodinách se zneužívají děti mnohem častěji, kněží tvoří mezi zneuživateli marginální menšinu. Proti církvi se vede mediální diskreditační kampaň. Postiženým jde především o to vyždímat z církve tučné odškodné. Je to docela smutný obrázek. Upřímně řečeno, samotná fakta o sexuálním zneužívání, která se už několik let postupně vynořují z minulosti, vlastně až tak překvapivá nejsou. Představa, že v uzavřených, velmi přísně a hierarchicky spravovaných zařízeních, v nichž mají vychovatelé nebo učitelé nad svými svěřenci téměř absolutní moc, neprobíhá zneužívání, by byla značně naivní. Pravou podstatou skandálu je letitá tolerance biskupů i Vatikánu vůči tomuto jevu, minimální snaha jej zastavit a maRESPEKT. CZ

ximální snaha jej ututlat. A pravým důvodem toho, proč katolická církev vyjde z téhle aféry slabá a nepopulární, je pak především mizerně polovičatá sebereflexe, kterou nyní předvádí. Každé zlo se samozřejmě odehrává v nějakých okolnostech, stejně jako jeho náprava. Jenže vymlouvat se na ony okolnosti je klasický trik viníka, který nechce vidět podstatu toho, co udělal. Ta podstata je přitom velmi prostá a velmi hořká: zneužívání v církvi není totéž jako v rodině, škole nebo skautském oddíle. Selhala instituce, jež svou důvěryhodnost opírala o myšlenku lásky k bližnímu, a která se navíc vždy stavěla do role nemilosrdného strážce pravidel správného sexuálního života. Masové zneužívání dětí proto nelze brát coby „přidruženou škodu“ jako v Bambini di Praga, představuje fatální rozpor s křesťanskými ideály. A stejně tak současné vykrucování příliš nepřipomíná ono očistné pokání, o jehož síle církev po staletí přesvědčovala svět.

Vídeňská odvaha Je zarážející, jak málo energie klérus věnuje přemýšlení o tom, co se vlastně zvrtlo. Klíčové téma, které kostlivci vypadávající ve velkém z klášterních skříní připomněli, je otázka moci – sexuální i jiné zneužívání vždy představuje účet vystavený za špatné zacházení s ní. Katolická církev nikdy nebude mít zcela demokratickou strukturu, ale absolutistická monarchie, kterou dodnes připomíná, si s dnešní dobou zejména na Západě nerozumí. Posílit vnitřní dialog, zavést do pyramidy větší autonomii jednotlivých částí a prvky demokratické volby – nebo o tom všem začít alespoň svobodně mluvit – vypadá proto jako užitečnější pojistka proti příštím potížím než slibovat, že zneužívání už se nebude opakovat. Velkou odvahu prokázal minulý týden vídeňský arcibiskup, když vystoupil na bohoslužbě zorganizované katolickými liberály a  bez jakýchkoli vytáček přiznal selhání a vinu církve. Se sklopenou hlavou naslouchal rozhořčeným slovům obětí a uvedl, že nedávno prý sám považoval skandál za účelovou kampaň – dnes je ale vděčný, že vše vyšlo na světlo. Tohle je jediný důvěryhodný postoj, kardinál Schönborn s ním ovšem zatím zůstává vzácnou výjimkou. Dominik Duka má velké štěstí (a my s ním), že uzavřené katolické instituce pro děti v Česku neexistovaly, takže jeho církve se globální skandál nedotýká. S čistým štítem a coby nová tvář v čele zdejších katolíků mohl tak k současné situaci leccos cenného říct. Neřekl. Q čtěte rozhovor s dominikem dukou na str. 42

Syndrom Ursula Byla to dlouhá noc tehdy v bývalé výstavní hale v Lucemburku na začátku října 2005, kam se sjeli ministři zahraničí Evropské unie a reprezentanti turecké vlády. Evropané měli ten den zahájit s Turky vstupní rozhovory, což bylo něco, na co země půlměsíce čekala dlouhá léta. Rakušané tenkrát dlouho pozvánce pro Turky oponovali. Ministryně Ursula Plassniková sveřepě trvala na tom, aby Unie černou na bílé stvrdila, že začátek vyjednávání o vstupu automaticky nepředznamenává vstup, a tato mantra jí vydržela až do dvou do rána. Rakušané ústy Plassnikové nežádali nic nesmyslného, protože příprava na vstup skutečně neznamená, že k němu stoprocentně dojde. Stát se může cokoli: názor může v mezičase změnit sám uchazeč, cestu do Evropy mohou zahradit referenda o rozšíření v členských zemích atd. Nicméně fakt, že Plassniková chtěla hned na začátku otevřít Turkům evropské dveře jen přes řetěz, považovala většina zemí za pokrytectví, slabošství a hlavně nezodpovědnost – vůči svým vlastním slibům i vůči Turecku. Podobně nezodpovědně konala teď, o pět let později, Angela Merkelová. Německá kancléřka odjela na oficiální návštěvu Turecka a sotva přiletěla, řekla, že si nepřeje plné členství Turků v evropském bloku a nabízí jim místo toho „privilegované partnerství“ (čtěte také článek na str. 21). Ten termín není ničím novým a z Německa nezazněl poprvé. Němci, stejně jako Francouzi a proměnlivá skupina několika menších států, chtějí, aby Turecko s Unií sdílelo „všechno kromě institucí“ – tedy aby s ní volně obchodovalo, ale nemohlo se podílet na tvorbě pravidel regulujících vnitřní trh. Překvapilo však to, proč to Merkelová právě teď znovu zopakovala. „Právě teď“ znamená ve chvíli, kdy členské státy pracují na systému, který by vedl k většímu souladu v zahraniční politice, a pořídili si kvůli tomu i společnou ministryni zahraničí. Merkelová vyslovila privilegované partnerství, aniž by to předem řekla Catherine Ashtonové nebo svým protějškům z Unie, přestože názor na Turecko není jednotný. Prohlásila to, aniž by tím musela uspokojit nějakou silnou antitureckou poptávku ve své zemi. Navíc na takové řeči je času dost. Turecko i Unie musí projít pralesem proměn na obou stranách, než bude aktuální datum členství; odhadem deset patnáct let. Merkelová, symbol zodpovědné političky, se v každé rovině zachovala bezdůvodně nezodpovědně. Doufejme, že tento syndrom selhání zodpovědnosti, krátce syndrom Ursula, Angelu brzy opustí. Kateřina Šafaříková aktuální glosy na www. respekt.cz/aktualni-cislo/

17

politika jaderné zbraně str. 22

palestina str. 24

volební seriál str. 26

o kom se mluví str. 28

Návrat do budoucnosti

Hamás se drží

Udělám to zadarmo

Všichni barončini muži

anneke hudalla

the economist

jan brabec

kateřina šafaříková

Smlouva o odzbrojení START připomíná návrat do dob studené války. Její smysl však budeme hledat jinde.

Obyvatelům Gazy se navzdory izolaci daří přežívat dobře. Zásluhu na tom má velké množství zásobovacích tunelů.

Další muž na odstřel. (Jančík)

ODS se definitivně zbavila hubatého předsedy, ale do voleb zbývá ještě spousta času. Z útrob strany se ozývá, že jedna hlava je málo. Silvie Lauder

18

foto matěj stránský

Volby nejsou jen doménou politiků. Jejich předvolebnímu úsilí pomáhají tisíce oddaných dobrovolníků.

Po světě začnou růst nové evropské ambasády, hájit a chránit budou i Čechy.

Jeden Mirek nestačí Argument to byl tak jasný, že by bylo divné, kdyby ho Mirek Topolánek v  kritickém okamžiku své kariéry nepoužil. A taky že ano: když se předminulý čtvrtek na výkonné radě debatovalo o  rozsahu škod, které předseda svojí straně působí, ohradil se adresát, že partaj má ve svých řadách mnohem větší škůdce. „Říkal, že je až šestým nejnepopulárnějším politikem ODS, že před ním je ještě Vodrážka, Bém, Langer, Bendl a Gandalovič, ne nutně v tomto pořadí,“ vzpomíná členka nejužšího vedení a šéfka ODS na Praze 2 Aleksandra Udženija. Účastníci jednání si nevybavují, z jakých průzkumů Topolánek čerpal, a pohled na zjištění výzkumných agentur mu dává za pravdu jen částečně. Místopředsedové Ivan Langer či David Vodrážka jsou skutečně dlouhodobě neoblíbení u veřejnosti, naopak třeba dalšímu z místopředsedů Petru Bendlovi v posledním, lednovém šetření CVVM lidé věřili o něco více než Topolánkovi. Nicméně to není až tak důležité – to, na co Topolánek narážel, byl fakt, že vyhasínající předseda není jediným, kdo může za klesající důvěru občanů v ODS. Sám odcházející šéf skupinu vzápětí veřejně rozšířil o „regionální kmotry“, tedy podnikatele, kteří žijí z neprůhledných veřejných zakázek a pro voliče symbolizují nepřijatelné propojení politiky a lokálního byznysu. A nejsou to jen oni – zbývá řada jmen, které Topolánek nezmínil, ale vyvolávají kontroverze. Například chomutovská primátorka a  dvojka ústecké kandidátky Ivana Řápková, nechvalně známá sporným přístupem k Romům, ale i nevýhodnými pronájmy městského majetku či podezřelým studiem na plzeňských právech. Topolánek není se svým pohledem sám, ale kolegové, kteří s ním souhlasí, tak činí zásadně

anonymně. Obava z veřejného rozdmýchávání sporů v ODS před volbami je příliš silná. Nicméně z partaje zní jak volání po důkladnější obměně tváří, protože „strana potřebuje důkladnou personální obměnu už dlouho“, tak kritika konkrétních jmen (ve straně se třeba potichu i nahlas, ale anonymně říká, že Ivan Langer ubírá partaji na Moravě pět až deset procent). V tuto chvíli ale není snadné odhadnout, co to znamená.

Symbol Předpoklad, že by se nespokojenost přetavila v další odchody podobné tomu Topolánkovu, naráží na spoustu „ale“. Straníci sice upozorňují, že Topolánkův případ ukázal, že stát se může prakticky cokoli, ale případné změny nejsou jen tak. I horliví zastánci proměny se právě teď (pár týdnů před volbami a zároveň těsně po otřesu v podobě výměny volebního lídra i předsedy strany) drží zpátky. Skutečně vážné debaty na toto téma nekvasí v nejužším ani v širším vedení strany. „Tu a tam jsou takové věty slyšet,“ říká místopředseda Petr Bendl. „Ale neumím odpovědět na to, jestli se něco dalšího stane, nebo ne.“ Z představy dalších personálních výměn nejsou nadšení ani členové vrcholného orgánu strany, výkonné rady, který by v případných dalších změnách měl poslední slovo. „Že bychom teď řešili nějaká další jména? To je absurdní, to nemůže nikdo myslet vážně,“ zlobí se šéf jihomoravské ODS a člen výkonné rady Jiří Kadrnka. „Výkonná rada velmi pravděpodobně s žádným takovým návrhem nepřijde. Nemohu to samozřejmě vyloučit, ale pokládám to za nepravděpodobné.“ Symbolika Topolánkova příkladu prý přebije námitky proti dalším problematickým občanským RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

demokratům. „Byl to výrazný signál, že ODS má sílu řešit svoje problémy a navíc způsobem, který nemá obdoby, tedy výměnou předsedy krátce před volbami,“ říká další člen výkonné rady Pavel Karpíšek z Plzeňska. A myslí si to i předseda Senátu Přemysl Sobotka, který jako první z vrcholných politiků ODS před dvěma týdny vyzval Topolánka po jeho nešikovném soukromém filozofování o homosexuálech a Židech k odchodu. „Odstoupení Mirka Topolánka je dostatečným signálem. Nevidím důvod, proč bychom měli dramaticky otevírat další problémy,“ tvrdí Sobotka.

dělá ODS dobré jméno, tak by jich bylo tolik, že by nám z těch kandidátek moc nezbylo,“ žertuje teplický primátor a senátor Jaroslav Kubera. A navíc – co se týče kandidátek do voleb, v této fázi v nich lze už jen bez náhrady škrtat a občanští demokraté se obávají, že by tím přišli o mandáty. „Vyškrtnout kohokoli kdekoli by bylo na škodu ODS jako takové,“ shrnuje Aleksandra Udženija. „Je to nereálné.“ Jediným místem, kde se o personálních změnách vážně debatuje, je Praha. A nejen proto, že právě pražského primátora a šéfa tamní organi-

na kandidátkách,“ řekl Nečas Lidovým novinám, přičemž tou hlavní změnou měl být primátorův odchod. Tento Topolánkův návrh nebyl výstřelem zcela mimo – o tom, že by Bém straně nejvíc prospěl, kdyby jednoduše zmizel ze scény, se v pražských kuloárech mluví už dlouho. Tlak zesílil ve chvíli, kdy skupina občanských demokratů v čele s poslancem Markem Bendou začala primátora otevřeně kritizovat za jeho aktuální přešlapy (například fiasko okolo Opencard). Dveře ke změně se pootevřely v polovině března, kdy na žádost třetiny organi- →

xxxx xxxxxxxxx

xxxx xxxxxxxxx

Stane se něco, nebo ne? (Exministr spravedlnosti Pospíšil, bývalý hejtman Bendl a šéfposlanec Tluchoř – zleva vpředu)

Divoká Praha „Do úklidu“ se v této situaci ještě mohou pustit regionální organizace, které by případně mohly škrtat v kandidátkách. Telefonáty do regionů nicméně ukazují, že nic takového se nechystá. Argumenty jsou všude stejné – další vnitřní spory takto brzy před volbami by partaji uškodily. Byl by to nepřehledný boj, protože za jednotlivými neoblíbenými straníky obvykle stojí spojenci, kteří by se je snažili udržet ve hře. „Kdybychom měli vyškrtnout každého, kdo neRESPEKT. CZ

zace Pavla Béma chtěl Mirek Topolánek „strhnout s sebou“. Nemluvil o něm totiž jen jako o dalším politikovi, který u lidí neboduje, ale na jednání nejužšího vedení předminulé úterý si dokonce jako podmínku svého odchodu kladl vyškrtnutí Béma z druhého místa pražské kandidátky pro sněmovní volby. Tak to alespoň popsal v novinách Petr Nečas. „Chtěl, aby grémium kromě toho, že akceptuje Topolánkův odchod z pozice předsedy a z jihomoravské kandidátky, také trvalo na několika dalších změnách

„Kdyby měl jít každý, kdo nám kazí pověst, kdo by zůstal?“ (Senátor Kubera)

19

politika | ods sobení na magistrátu převládají nad negativy,“ říká třeba senátor za Prahu 9 Tomáš Kladívko. Jaký smysl má jít do voleb s politikem, na jehož úřadě policie zapečeťuje kanceláře a vede vyšetřování, jako se to děje právě v případě předražené Opencard? „Na tom úřadě jsou přece stovky zaměstnanců, Pavel Bém není jediný odpovědný,“ hájí kolegu ve shodě s dalšími politiky Kladívko.

Počkejte na volby

Nejvíc by prý prospěl, kdyby zmizel. (Bém)

Ničitel procent zřejmě vydrží. (Langer)

→ zací vedení pražské ODS slíbilo, že svolá mimo-

Praha nechce „úklid“, Praha chce bezbolestnou oběť. A má ji připravenou. 20

řádný regionální sněm (pevné datum ještě není stanoveno, ale nejspíš to bude půlka dubna). Jenže pokud to byl už dříve plán s  nejistým výsledkem, pak po Topolánkově pádu má naději na úspěch téměř nulovou. „Mám pocit, že v Praze není vůle to udělat, měnit kandidátky znamená spoustu komplikací,“ vysvětluje Marek Benda. „A já nebudu iniciovat kroky, které nemají žádnou šanci na úspěch.“ A šanci podle všeho skutečně nemají – Bémovi kolegové za ním stojí. „Pozitiva jeho pů-

To ovšem neznamená, že na chystané schůzce pražské ODS nebude rušno. Minimálně s jedním proslulým politikem ODS je to dnes velmi nahnuté. Řeč je o  starostovi Prahy 5 Milanu Jančíkovi, který se loni v listopadu navzdory řadě skandálů (od podezření z  nabírání černých duší až po zadávání veřejných zakázek spřáteleným firmám) a  dlouhodobé nepopularitě stal díky zákulisním dohodám s Pavlem Bémem místopředsedou pražské organizace. „Odvolání Jančíka iniciovat budu,“ tvrdí jasně Marek Benda. A  souhlasí s  tím i  Bémovi podporovatelé. „V  rámci dobrého volebního výsledku ODS v  Praze by byl odchod pana Jančíka velmi vhodný,“ říká třeba senátor Kladívko. Proč by ale měli odvolávat místopředsedu, kterého si před pár měsíci zvolili? Důvodem prý je poslední aféra Milana Jančíka: Reportéři ČT minulý týden zveřejnili objev podezřelé smlouvy mezi radnicí a agenturou, která pro ni vybírala dluhy na nájemném. Kvůli pro město nevýhodným podmínkám na Jančíka podala minulý týden trestní oznámení protikorupční organizace Transparency International. Odvolání Jančíka proto bude ODS moci prezentovat jako důkaz, že ve straně fungují samočisticí mechanismy a signál pro voliče, že jim ODS naslouchá. „Roste pocit, že něco se udělat má, a tento způsob je nejméně bolestivý,“ shrnuje to Benda. Jde o to, že Jančík nekandiduje do parlamentu a jeho odvolání z čela pražské organizace není příliš problematické. V pátek se pak znovu objevilo jméno, které se dnes v ODS přetřásá nejvíc. Reportéři Lidových novin tvrdí, že Mirek Topolánek se na již zmíněné schůzi výkonné rady příští pondělí (která bude mimo jiné schvalovat přesun předsednických pravomocí Petru Nečasovi) chystá navrhnout, aby padl také Ivan Langer. Dnešní volební manažer ODS a lídr kandidátky v Olomouckém kraji má čelit požadavku na své škrtnutí z  olomoucké kandidátky. Jenže jak Petr Nečas, tak členové rady říkají, že je nepravděpodobné, že by něco takového schválili. „Změny na kandidátkách může navrhnout jen region, který je schvaloval,“ říká Nečas. A  Langrovi olomoučtí kolegové vylučují, že by o  podobném kroku uvažovali. Jejich odpor ještě ovšem neznamená, že Langer nakonec nevypadne – Topolánek už minulý týden mluvil o své rezignaci jako o „podmíněné“ a může si tedy klást další podmínky. Jakoukoli důkladnější přestavbou se konzervativci chystají zabývat až po volbách. „Příliš dlouho jsme se soustředili jen sami na sebe,“ říkají oslovení straníci. „Teď se musíme zaměřit na volby.“ Q RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

korupce / turecko | politika

Aleše Řebíčka vyšetřuje protikorupční policie HANA ČÁPOVÁ Protikorupční policie se zajímá o ministra dopravy v Topolánkově vládě Aleše Řebíčka. Podnět jí dal finančně analytický útvar ministerstva financí, který hlídá praní špinavých peněz. Podezírá ho mimo jiné z toho, že přihrával zakázky firmě Viamont, jejíž akcie mu kdysi patřily.

Řebíček uvedl, že za prodej akcií dopravní a stavební firmy Viamont inkasoval něco přes čtvrt miliardy korun. Podle serveru Aktuálně.cz jde v trestním oznámení o finanční operace za celkem 900 milionů korun. Na Řebíčkových kontech z nich skončilo 261,5 milionu korun. Pořídil si za ně mimo jiné nemovitosti v Toskánsku a v Saúdské Arábii. Peníze mu měly chodit od litoměřického podnikatele Miroslava Plíhala. Bývalý ministr Řebíček tvrdí, že právě jemu akcie Viamontu prodal ještě předtím, než nastoupil do vlády. Firma ale měla donedávna utajenou strukturu akcionářů, proto nešlo Řebíčkovo tvrzení ověřit. Teoreticky tedy bylo možné, že si Řebíček podíl ve Viamontu ponechal. Aleš Řebíček trvá na tom, že od vstupu do vlády nemá s Viamontem nic společného. Podle zjištění ministerstva financí však Plíhal poslal Řebíčkovi peníze v letech 2007 a 2008 několikrát, a to vždy poté, co uzavřel nějaký obchod. Nej-

Zase jedno nedorozumění Tomáš Lindner Snad jen v jednom tématu německá zahraniční politika pravidelně ztrácí svou disciplinovanost a  promyšlenost: když přijde řeč na Turecko a jeho budoucnost v Evropské unii. To se pak z Berlína ozývá tolik hlasů, že výsledkem je – jak říkají diplomaté – „nedorozumění“. Tak jako minulý týden, kdy Angela Merkelová po čtyřech letech navštívila Turecko. Nízká frekvence cest německé kancléřky do Ankary je sama o sobě nezvyklá – i vzhledem k  tomu, že v  Německu žijí tři miliony Turků. Letošní návštěvě však předcházela řečnická otázka tureckého premiéra Recipa Erdogana, který se zeptal, kde se v Merkelové bere „tahle nenávist vůči Turecku“. Důvodem pro jeho výrok byl razantní postoj kancléřky, když odmítla Erdoganův požadavek, aby v Německu stálo více tureckých gymnázií, podob-

ných německým gymnáziím působícím v Turecku. Hlavně si ale oba státníci opět neporozuměli v otázce tureckého členství v Evropské unii. V roce 2005 začala oficiální přístupová jednání, která mohou mít podle Erdogana jediný cíl: plné členství Turecka v Unii. Tehdy byl ovšem německým kancléřem sociální demokrat Gerhard Schröder, opoziční křesťanští demokraté (CDU) snášeli vidinu Turecka v EU velmi nelibě a už tehdy navrhovali ono „privilegované partnerství“, které by Turecko udrželo za hranicemi EU. Minulý týden tuto myšlenku Merkelová jen zopakovala, i když věděla, že Turci to považují za urážku a Erdogan se o ní odmítá bavit. Chaos německé diplomacie podtrhuje jiná letošní návštěva. Ministr zahraničí Guido Westerwelle z koaliční (a liberální) FDP totiž vstup

prve transakci s firmou IDS za 300 milionů, později s OKD za 600 milionů korun. Za zprostředkování druhého obchodu dostal Plíhal podle trestního oznámení odměnu 200 milionů korun a část poslal právě Řebíčkovi. Analytikům ministerstva financí bylo podezřelé také to, že Řebíček prodal podíl ve firmě tak draho. V  době, kdy se transakce měla uskutečnit, měl totiž Viamont vysoké dluhy a  obrat asi dvě miliardy korun. Jeho hodnota prudce stoupla až po Řebíčkově vstupu do vlády. Například účast dceřiné Viamont DPS na veřejných zakázkách stoupla v roce 2008 oproti předchozím letům šedesátkrát. Podezřelé okolnosti má teď rozplést policie. Mluvčí protikorupční služby Roman Skřepek předpokládá, že za měsíc bude jasněji. Právníci ministerstva se k případu vyjadřovat nechtějí. Komentovat nastalou situaci nechce ani Řebíček, opakuje pouze, že žádné akcie firmy Viamont už nevlastní. Q

Turecka do Unie schvaluje a dal to při svém lednovém pobytu v Ankaře také jasně najevo. Merkelová nakonec zabránila tomu, aby cesta skončila neúspěchem – přislíbila snadnější vydávání víz vzdělanějším Turkům a  uznala, že koncept „privilegovaného partnerství“ má v Turecku příliš špatné konotace. Přesto po návratu do Německa neunikla kritice. Například bývalý kancléř Schröder ji pokáral, že nevyužívá šanci, kterou představuje rychle rostoucí turecká ekonomika, již dnes jedna z dvaceti největších na světě. Více tureckých škol v Německu a její vzdělaní, dvojjazyční absolventi by podle něj Německu i integraci jedině prospěli. Trpělivost při pohledu na odmítavé chování některých evropských politiků však ztrácejí sami Turci. Původně byli z evropské budoucnosti své země jednoznačně nadšení, teď však podpora vstupu do Unie dlouhodobě klesá. A to navzdory dalším z řady historických reforem premiéra Erdogana, tentokrát hlavně v oblasti justice, které Turecko rychle přibližují evropským standardům. Q ↓ inzerce

CdeTU^dc[v e^YU E; Q 1W_bQ 35 Fvc jf_e ^Q `ÌUTf_\UR^ TURQde j Si[\e ;_]e Tvd X\Qc/

;_]e `Qd́ b_jX\Qc Q dU\UfYjU/ Q^UR :Q[ jQZYcdYd ^UjvfYc\_cd fUÌUZ^_`bvf^SX ]}TY DUb]^ TURQdi* !$$ " ! _T !) X_T =cd_* 3U\Ud^v " ]_Tbv `_c\eSXvb^Q @bQXQ ! 4Yc[ed_fQd `ÌYZT_e jvcde`SY xCC4 ?4C D?@ ) FS fUÌUZ^çSX Q CdbQ^i jU\U^çSX 8_cd* ;QbU\ 8fÚ‚Q\Q =_TUbvd_b* FvS\Qf C_SX_b 223 xB_ Fcde` jTQb]Q

@_T`_ÌU^_ >QTQS ?`U^ C_SYUdi 6e^T @bQXQ f bv]SY `b_WbQ]e @_cY\_fv^ b_\U `bvfQ

RESPEKT. CZ

21

politika | jaderné zbraně

Návrat do budoucnosti Smlouva o odzbrojení START připomíná období studené války. Její smysl však musíme hledat jinde.

Usilujeme o to, co už máme „Neměli bychom novou smlouvu přeceňovat,“ říká profesor politologie Christian Hacke, který se na univerzitě v německém Bonnu už dlouho zabývá zahraniční politikou. V  nové dohodě START Strategic Arms Reduction Talks, tedy „Jednání o redukci strategických zbraní“ se obě strany zavazují snížit počet svých aktivních hlavic na 1550 a omezit počet jejich nosičů, tedy ponorek, stíhaček či raket, na 800. Nejsou to žádná ohromující čísla. Po roce 1989 už obě strany své jaderné zbraně tak jako tak zredukovaly téměř na tento počet: podle expertů bylo ke konci loňského roku amerických nosičů kolem 800, a ruských dokonce jen 566. Nová smlouva podle uznávaného německého novináře Ottfrieda Nassauera navíc zavádí takový systém počítání hlavic, který oběma stranám umožní jejich počet „papírově“ snížit bez toho, aby byť jen jedinou skutečně zničily. A kromě toho se ta smlouva týká jen části nukleárních zbraní – nevztahuje se na tzv. spící rezervy ani na taktické střely s doletem kratším než 5500 kilometrů. A těch mají Spojené státy stále ještě 1200, Rusko údajně dokonce 5400.

22

Bereme to vážně. (Obama a Medveděv, Moskva 2009)

jaderný arzenál Počty jaderných Mezikonti- Rakety hlavic, 2009 nentální krátkého střely doletu Rusko 1355 576 USA 550 1152 Francie – – Izrael – – Velká Británie – – Čína 121 – Pákistán – – Indie – – Severní Korea – –

Letecké pumy 856 500 60 – – 55 – – –

Velkým historickým mezníkem tedy nová dohoda START není. Proč ji potom Obama s Medveděvem podepisují tak okázale? Protože její skutečný význam má širší souvislosti, které sahají až do Teheránu, Pchjongjangu či Kalkaty.

Ponorky / taktické zbraně 2050 500 240 – 192 – – – –

V záloze / čekající na demontáž 8150 6700 – – – – – – –

CELKEM DNES 12 987 9552 300 200 192 176 90 75 2

CELKEM V ROCE 2000 21 000 10 577 350 0 185 400 0 0 0

z d r o j t h e g u ar d ia n

T

i, kdo pamatují osmdesátá léta, mohou mít pocit, že se ocitli ve stroji času – někdo stiskl knoflík a hle, vítejte v minulosti! Setkání amerického prezidenta Baracka Obamy s jeho ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem v Praze tento čtvrtek totiž silně připomíná podobná setkání z období studené války. Rituál je tentýž: dva nejmocnější muži světa si sednou k lesklému, starožitnému stolu, aby před očima světové veřejnosti podepsali smlouvu, kterou se zavazují ke snížení počtu svých jaderných zbraní. A miliardy lidí na celém světě si oddechnou a hned se budou cítit trochu bezpečněji. Anebo možná také ne. Při bližším pohledu se totiž nová dohoda mezi Washingtonem a Moskvou jeví jako trochu divný anachronismus: hrozbou pro svět totiž už dávno nejsou závody ve zbrojení mezi USA a Ruskem, ale nukleární zbraně v jiných státech, například v Íránu, Severní Koreji či Pákistánu. Tam existují politici nebo skupiny fundamentalistů, kteří k těmto zbraním mají nebo časem budou mít přístup a jsou dostatečně ideologicky zaslepení či šílení, aby je použili. Je tedy autogramiáda Obamy a Medveděva jen pouhá show, anebo má smlouva o odzbrojení i dvacet let po konci studené války svůj význam?

f ot o g l o be m e d ia / re u ter s

ANNEKE HUDALLA

„Dohoda START je prvním krokem nové bezpečnostní politiky Spojených států, kterou Obama prezentoval loni v  Praze,“ vysvětluje Harald Müller, profesor z think tanku Hesenská nadace pro výzkum míru a  konfliktů ve RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

jaderné zbraně | politika padních členských státech NATO. Německo, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko a Norsko požadují, aby se v rámci NATO jednalo o stažení zhruba 200 taktických atomových zbraní, které mají Američané ještě stále rozmístěné v Evropě. A  jak píše deník New York Times, Obamova vláda tuto myšlenku v principu neodmítá. „Perspektivou stažení těchto zbraní bychom možná vyslali důležitý signál květnové konferenci NPT v New Yorku,“ říká Elke Hoffová, bezpečnostní expertka německé FDP. „Ukázali bychom, že odzbrojení všichni bereme vážně.“

„Každých pět let se koná konference, na níž zúčastněné státy plnění smlouvy společně ověřují a  jednají o  dalších cílech do budoucna,“ vysvětluje Harald Müller. „Na poslední konferenci v roce 2005 však Spojené státy daly partnerům velmi jasně najevo, že se nehodlají nijak omezovat ve vývoji nových zbraní. Washington tak své povinnosti ze smlouvy prostě smetl ze stolu a tím povzbudil státy bez jaderných zbraní k bojkotu. Nepodpořily žádný nový návrh Západu, včetně kontroly exportu či nového systému ověřování Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.“

Praha pokračuje ve studené válce f ot o pr o f i m e d ia . c z / c o rbi s

Frankfurtu nad Mohanem. Její cíl je obsažen ve sloganu „Global zero“, který v roce 2007 použila ve svém společném článku publikovaném v deníku Wall Street Journal skupina „starších státníků“ – Henry Kissinger, George P. Schultz, William Perry a Sam Nunn. Tito konzervativní politici tehdy představili svou vizi světa bez atomových zbraní a dnes jejich koncepci sdílí většina jejich kolegů v americkém Kongresu. „Nejdůležitějším důvodem, proč Obamova vláda usiluje o  odstranění všech jaderných zbraní, je velké znepokojení z toho, že se tyto zbraně stále více šíří po světě,“ vysvětluje Harald Müller. „Americká politická elita napříč

Česká politika si těchto živých debat zatím příliš nevšímá a ani americká snaha zbavit svět jaderných zbraní politiky či experty nezaujala. Zkušenost posledních let napovídá, že snižování amerického jaderného potenciálu nebudí velké nadšení především u české pravice. Nikola Hynek z pražského Ústavu mezinárodních vztahů považuje českou skepsi vůči stažení taktických zbraní z Evropy za „úplně scestnou“, protože vychází z předpokladu, že se tím oslabuje odstrašovací síla NATO vůči Rusku. Hynek zdůrazňuje, že NATO má jiné možnosti, jak ukázat svou sílu: „USA mohou držet náš region pod pokličkou díky svým jaderným zbraním na ponorkách a NATO může současně nahradit taktické jaderné zbraně stažené z Evropy zbraněmi konvenčními, jejichž efekt často není o moc slabší a jejichž použití je mnohem důvěryhodnější.“

Americká iniciativa může působit jako příklad pro jiné atomové státy. Z původní smlouvy se stal cár papíru. (Podepisování NPT v roce 1968, USA)

stranami prostě došla k závěru, že tomuto šíření lze zabránit jen důsledným odzbrojením.“

Pravidla platí pro všechny Už od roku 1968 sice existuje smlouva, která měla teoreticky zastavit šíření jaderných zbraní, ale v poslední době plní svůj účel stále hůře. Jmenuje se NPT (Non-Proliferation Treaty, tedy Smlouva o nešíření jaderných zbraní) a v teorii vypadala skvěle: zakazuje všem státům, které v té době ještě žádné nukleární bomby neměly, aby se je pokusily získat či vyrobit. Zároveň se tehdy pět nukleárních velmocí zavázalo, že provedou jaderné odzbrojení a že „atomové chuďasy“ budou podporovat v rozvoji civilní jaderné technologie. Jenže ze smlouvy se v posledních letech stal jen cár papíru, a to nejen proto, že ji Írán či Severní Korea okázale porušují (Korea dokonce v roce 2003 prohlásila, že od smlouvy odstoupí). Problém je také v tom, že USA si pod vedením George W. Bushe interpretovaly smlouvu poněkud svévolně. RESPEKT. CZ

Vezměte si své rakety zpátky Hlavním smyslem podpisu START v  Praze je tedy ukončit tento bojkot. Už začátkem května se totiž po pěti letech opět koná konference NPT v New Yorku. „Dohodou START dává americká vláda najevo, že opět bere vážně i své vlastní povinnosti,“ říká Martin Senn, expert na bezpečnostní politiku na univerzitě v rakouském Innsbrucku. Je sice pravda, že si nikdo nedělá iluze o tom, že by se kvůli tomu Írán vzdal svých jaderných ambicí, ale americká iniciativa může podle Senna „působit jako příklad pro jiné atomové státy, jako jsou Indie, Pákistán nebo Čína“. Kromě toho může být důležitým signálem pro Brazílii či Egypt, které natolik popuzovala americká politika zbrojení, že se odmítaly distancovat od Íránu. Jak doplňuje Harald Müller: „Jasný závazek Obamovy vlády k odzbrojení by mohl tyto země přimět k tomu, aby se také zapojily do mezinárodní izolace Íránu. A to by bylo velkým úspěchem konference.“ Oživit NPT má v  úmyslu i  další iniciativa, která v poslední době získává na významu v zá-

Dalším prostředkem USA na cestě k bezjadernému světu je ostatně onen projekt, který Česko tolik rozvášnil: řeč je o  protiraketové obraně. Zatímco Středoevropané ji zhusta vnímají jako obranu vůči Rusku, v Obamově koncepci spočívá její smysl v něčem jiném: právě existence radaru totiž odradí státy od výroby jaderných zbraní, protože budou díky němu nepoužitelné. Také proto se většina německých expertů shoduje v tom, že na systému protiraketové obrany se mají podílet i další státy včetně Ruska. „Kdo sdílí vizi o světě bez jaderných zbraní, ten v otázce protiraketové obrany musí spolupracovat nejen s Ruskem, ale také s Čínou, Indií a Pákistánem,“ říká Martin Senn z Innsbrucku. „Je to sice záležitost na několik desetiletí, ale kvůli tomu bychom neměli hned házet flintu do žita.“ To, že se světa bez atomových bomb osobně asi nedočká, koneckonců loni v Praze přiznal sám Obama. Dohoda START však může být prvním krokem. Stroj času, do kterého máme tento týden vstoupit, nás tedy může zavézt nejen do minulosti, ale také do budoucnosti. Q

23

politika | o kom se mluví

Čím více tunelů, tím je v Gaze levněji. f ot o pr o f i m e d ia . c z

Hamás se drží Gazanům se navzdory izolaci daří slušně přežívat THE ECONOMIST

G

azanům – a islamistickému hnutí Hamás, které jim vládne – se navzdory všemu i po čtyřech vyčerpávajících letech v obležení daří přežívat. Někteří dokonce prosperují. Počet tunelů, které se vinou pod hranicí Gazy s Egyptem, se rozrostl tak rychle, že nabídka někdy převyšuje poptávku. Kvůli vzájemné tvrdé konkurenci si stavitelé tunelů stěžují, že jejich práce již nepřináší zisk. Jak vyplynulo z nedávné zprávy britského parlamentu, Izrael oficiálně umožňuje dovážet do Gazy pouze 73 z více než 4000 druhů zboží, které je v pásmu dostupné. Zbytek si lidé vyrobí sami – anebo ho dovezou nelegálně. Tak například cena jednoho pytle cementu, jenž před dvěma lety stál 300 izraelských šekelů, klesla bezmála desetinásobně, což vyvolalo horečnatou stavební aktivitu, vůbec poprvé od izraelského útoku, který před rokem srovnal se zemí 4000 domů. A očití svědkové tvrdí, že tunely

24

postavenými z přepravních kontejnerů dokážou projet i okázalá terénní auta. Vinou izraelské blokády lidé v Gaze nadále strádají. Ovšem podle některých ekonomů roste Pásmo Gazy rychleji než Západní břeh spravovaný rivalem Hamásu, Palestinskou samosprávou, byť roste z nižšího základu. Benzin, který se pumpuje do Gazy podzemními trubkami a hadicemi z Egypta, stojí jen třetinu toho co v Ramalláhu, hlavním městě palestinského Západního břehu, který zásobuje Izrael. Bezplatná zdravotní péče je dostupnější v Gaze. Dovážené zboží se dostane rychleji dovnitř skrz tunely než houštím izraelské byrokracie. Pavučina izraelských kontrolních stanovišť, která brání pohybu Palestinců i jejich zboží na Západním břehu, v Gaze chybí. Gazané se mohou radovat nejen z nižších cen, ale i ze zaměstnání ve státní správě. Do ekonomiky pásma pumpuje peníze hned něko-

lik organizací: místní vláda Hamásu, OSN, která zaměstnává 10 000 Gazanů, a vláda Saláma Fajáda ze Západního břehu, která je vůbec největším zaměstnavatelem. Ekonomice prospívají i platby Hamásu a provozovatelé tunelů, kteří jsou na něj napojeni. Obchodník s auty, jenž skrz tunely propašuje dovnitř nový sedan Hyundai, vyinkasuje zisk ve výši 13 000 dolarů. I nad zemí to vypadá lépe. Během 14 měsíců od konce války se Hamásu podařilo uklidit většinu trosek. Islámská univerzita, kterou bombardovala izraelská letadla, se zase blyští. Ve městě Gaza se otevřely nové kavárny. Výpadky elektrického proudu znepříjemňují Gazanům život, ale Hamás profituje z daní, které vybírá za palivo do spousty hlučných generátorů. Amerika nedávno uvalila sankce na hlavní banku ve vlastnictví Hamásu, ale díky neformálnímu přeshraničnímu bankovnímu systému hawala je Pásmo Gazy solventní. Gaza byla kdysi zapoRESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

palestina | politika jená do západní ekonomiky, ale blokáda ji přinutila najít si jiné finanční zakotvení. Hamás si je natolik jistý, že dokáže přežít bez bankovního systému Palestinské samosprávy, že nedávno poprvé poslal policii na razii do banky, která uposlechla příkazu Palestinské samosprávy a zabránila Hamásem provozované charitě nakládat s penězi na jejích účtech. Hamás přesto jeho politická izolace pálí. Egypt frustruje, že Hamás odmítá umožnit palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi a jeho straně Fatah převzít opět vládu nad Gazou. Egyptský prezident Husní Mubarak se obává, že se islamistický vliv Hamásu může přelít přes hranici do jeho vlastní země. Přerušil tedy styky s Hamásem, znemožnil jeho vrcholným zástupcům cestování z jejich území a brání zahraniční pomoci z Íránu a od dalších sympatizantů. Egyptská vláda rovněž nařídila, aby byla podél hranice s  Gazou vybudována podzemní bariéra, která zablokuje tunely. Prezident Mubarak nedbá na ujišťování Hamásu, že nemá zájem na oslabování egyptské národní bezpečnosti a že se nepaktuje s tamější islamistickou opozicí, hlavně s Muslimským bratrstvem, z jehož křídla Hamás kdysi vznikl. Druhý soused Gazy, Izrael, mezitím pokračuje ve výpadech do tohoto úzkého pásu, aby zde vytvořil nárazníkovou zónu a udržel území pevně uzavřené. Ve snaze izolovat vládce Gazy se Abbásova Palestinská samospráva sídlící v Ramalláhu odnynějška účastní mezinárodních akcí, jako například nedávného summitu Ligy arabských států v Libyi, pouze když z nich Hamás bude vyloučen. Představitelé Gazy jsou frustrovaní svou neschopností vymanit se z tohoto sevření a podle všeho je opouští stoický klid, který lidem z Hamásu od konce války v lednu loňského roku bránil, aby na Izrael odpalovali podomácku vyrobené rakety. Námitky Hamásu proti obnovení jednání mezi Izraelci a Palestinci zprostředkovaných USA jsou čím dál nenávistnější. Příměří s Izraelem doznává trhlin. Klid zbraní narušila nedávná sprška raket na Izrael, třebaže radikální představitel Hamásu v Gaze, Mahmúd Zahar, čin odsoudil.

Lidé, kteří rakety odpalují, jsou nejspíš zastánci tvrdé linie uvnitř Hamásu a nejrůznější islámští radikálové z jiných hnutí. Jedni i druzí se domnívají, že předáci Hamásu v Gaze začínají slevovat ze svých nároků. Rozhněvaly je i atentáty izraelských agentů na lidi z Hamásu v zahraničí, zejména pak vražda Mahmúda Mabhúha v Dubaji letos v lednu. Před třemi týdny raketa z Gazy zabila v Izraeli thajského dělníka, není jasné, kdo ji odpálil. Útok na izraelskou pohraniční hlídku spáchaný atentátníky na moto-

Hamás prokázal svoji odolnost, ale nyní ho ohrožuje rivalita mezi islamisty. cyklu údajně vykazoval známky výcviku v Afghánistánu. Brigády Kásam, vojenské křídlo Hamásu, se nedávno chlubily, že zabily v Gaze dva izraelské vojáky. Po měsících klidu izraelští představitelé znovu vyhrožují válkou a opětují palbu. Každodenní bezpečnostní zpravodajství OSN o Pásmu Gazy, které několik měsíců téměř nemělo o čem psát, nyní pravidelně popisuje izraelské výpady, při nichž tanky a vojenské bagry brázdí pole v nárazníkové zóně. Hamás mezitím napřel svou energii směrem dovnitř a zahájil přetahovanou o to, kdo bude mít pod palcem hospodářství v  Pásmu Gazy. Dříve to bývaly brigády Kásam, ale drsný ministr vnitra Hamásu, Fathí Hamád, by tu moc prostřednictvím svých vlastních složek nejraději uchopil sám. Vlastními výnosy nařídil dodržování islámských zvyklostí, například zakázal večírky na den svatého Valentina a v dámských salonech nedovoluje pracovat kadeřníkům mužského pohlaví. Imigrační úředníci pod dozorem Hamásu prohledávají zavazadla cizinců, kteří do Gazy vstupují z Izraele, pokud najdou

láhev whisky, což je v „suchém“ Pásmu Gazy ceněná komodita, vylijí ji do písku.

Bratrovražedná hrozba Islamističtí rivalové Hamásu se pokoušejí nastolit vlastní verze islámské vlády. Skupina Džaldžalát, jejíž jméno znamená „dunící hrom“, na sebe upozornila tvrzením, že je spojená s  al-Káidou. Navíc se společně s brigádami Kásam pustila do boje proti složkám ministerstva vnitra Fathího Hamáda. Ismáil Haníja, premiér Pásma Gazy a  vrcholný představitel Hamásu, podle všeho podporuje ty, kdo by neukázněného ministra vnitra rádi vykázali do patřičných mezí. Tento mocenský boj získal násilnou povahu. Nálože vyhodily do povětří – zatím prázdné – automobily vysokých policejních důstojníků, starosty města Rafáh nedaleko egyptských hranic a vůdce brigád Kásam. Řetězec explozí způsobil pozdvižení v rodišti premiéra Haníji, uprchlickém táboře Šatí. Klany v Gaze, které se v posledním roce odmlčely, v reakci na rozbroje uvnitř Hamásu znovu rozpoutaly krevní mstu. To, že se Hamásu daří udržovat hospodářství a správu Gazy v chodu, dokazuje jeho odolnost. Pamětníci však tvrdí, že jim to připomíná nedávnou historii. Když se Jásir Arafat vrátil v roce 1994 do Gazy, aby ustavil Palestinskou samosprávu, přinesl s sebou vědomí řádu, pocit bezpečí a naděje. Ale jeho nohsledové se začali rvát o kořist a rozdmýchali nevraživost mezi konkurenčními bezpečnostními jednotkami. Izraelský protiútok proti palestinské intifádě, která vypukla v roce 2000, rozdrtil bezpečnostní aparát Palestinské samosprávy a podkopal ústřední vládu. Rok po izraelském útoku na Gazu se někteří obyvatelé obávají toho, že by se historie mohla opakovat. Q © 2010 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Respekt. Článek v angličtině najdete na www.economist.com. Články z The Economist přinášíme  s přispěním KPMG Česká republika.

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

25

Kouzlo nechtěného Občanští demokraté mají inzerát, na kterém jsou tři holohlaví muži s výrazy mafiánů, které zdobí různé řetězy, prsteny, alkohol a kdo ví co ještě. ODS tak varuje před povaleči, jimž prý program ČSSD umožní i nadále zneužívat systém. Vždy, když vidím ten snímek, tak se mi nevybaví lenoši, nýbrž kongres ODS a velrybáři v čele s Patrikem Oulickým (ano, to je ten z už legendární fotky LN, kde drží paklík pětitisícovek), kteří jako by z oka vypadli těm povalečům z inzerátu. Anebo ODS chtěla ušetřit za fotografa a snímek vznikl na jejím kongresu? Přituhuje Deník Blesk přišel s tím, že Paroubkovi si v novém bydlení zařizují výtah. Ukázalo se to jako nepřesná informace, ale hlavně: co kdyby ano, copak se nemůže svézt? Co by média dělala bez Paroubka? Stejně šokující bylo odhalení iDNES: server zjistil, že na předvolebních billboardech TOP 09, kde je „rentgenový“ snímek Karla Schwarzenberga, není ve skutečnosti předseda TOP 09. Vždyť jde o nadsázku, tak komu to vadí? Navíc znalci dýmek už na první pohled poznali, že to není on.

seriál | jak se vaří volby

díl í prvn

Udělám to zadarmo Do hry o volby se přidaly tisíce oddaných dobrovolníků JAN BRABEC

N

ejsou to zapálení straníci, ale žádné pořádné volby se bez nich neobejdou. Jsou ochotni zadarmo do úmoru pracovat pro svoje vlastní přesvědčení. Tahle zvláštní skupina lidí, kteří se jednoduše nazývají dobrovolníci, dokáže třeba během předvolební kampaně ve Spojených státech vydat za svého kandidáta neuvěřitelný výkon. Jak je to s nimi v zemi, kde se kdekdo zaklíná znechucením z politiky? Najdou se i u nás lidé bez stranické průkazky ochotní bít se za partaj, která je jim blízká? A jak jejich elán využívají české politické strany?

f ot o i s i fa

osm týdnů do voleb

Motor kampaně

Kde je humor? První duben přinesl řadu rádoby vtipných tiskových zpráv od politických stran. V té od Strany zelených se píše: „Dopoledne oznámil Jiří Paroubek, že s okamžitou platností propustil svého poradce Jaroslava Tvrdíka. ‚Měl za úkol koupit všechny předvolební průzkumy a selhal. Před pár lety potopil České aerolinie a dnes to samé zkouší s ČSSD,‛‘ prohlásil Paroubek.“ Takže nejen média – ani u politických stran není jasné, co by dělaly bez Paroubka. Velikonoční debata Sociální demokraté se rozčílili, že Petr Nečas odmítl jít o Velikonocích do televizní debaty s jejich předsedou. Nečas připomněl, že jako věřící člověk se chce v tu dobu věnovat něčemu jinému než politice. „I Jiří Paroubek si jako křesťan dokáže představit příjemnější trávení Velikonoc než diskusí s Petrem Nečasem,“ stálo v tiskové zprávě ČSSD. „Zvláště pokud ten již dopředu avizuje, že se chce v debatě hádat. Paroubek deklaruje, že se v debatě hádat nechce.“ Krásné. Co bychom my všichni dělali bez Jiřího Paroubka? Erik Tabery

26

„Byl jsem úplně fascinovaný. Celé jedno pronajaté patro hotelu zaplnily stovky dobrovolníků s mobily. Posadili se na zem a za své peníze celé hodiny volali na všechny strany a do úmoru trpělivě přesvědčovali nerozhodnuté voliče,“ vzpomíná volební manažer Strany zelených René Kubášek na svoji zkušenost během pracovní návštěvy Spojených států. Právě vrcholila kampaň Baracka Obamy a zmíněná příhoda měla svůj podíl na jejím výsledku. Pro Reného Kubáška to navíc byl dvojí objev: potvrdil si, že lidé stojící mimo jakoukoli organizaci jsou schopni se politicky angažovat a že politici mohou tuhle energii výborně využít. Proto na webových stránkách Strany zelených založili loni v létě speciální stránku, jakousi „neformální platformu“ vzájemné komunikace se sympatizující veřejností a nazvali ji jednoduše Zelená síť. Jejím prostřednictvím se mohou „zelení sympatizanti“ navzájem spojit a  diskutovat, co by mohli pro oblíbenou stranu udělat. „Výrazně nám to pomáhá,“ říká Kubášek. Mezi dobrovolníky může letos počítat třeba Olgu Sommerovou, která zdarma natáčela volební klipy a na podobě kampaně spolupracuje třeba designér Maxim Velčovský. Stránky využilo zatím zhruba pět stovek převážně mladých lidí. „Řada dobrovolníků se rekrutuje z prostředí ekologů, hlásí se však i umělci a podnikatelé. Jde o to se s nimi osobně sejít a vzájemně prodiskutovat, jak skloubit naše přání nejen s jejich časovými možnostmi, ale také jak vhodně využít jejich nápady či dovednosti,“ vysvětluje Kubášek. Nováček na politické scéně TOP 09 odhaduje, že „jejich“ dobrovolníci (webová databáze prý čítá 4900 potenciálních pomocníků) odvedou až dvacet procent často namáhavé a nezá-

živné stranické práce. Jedná se třeba o roznášení půl milionu volebních letáčků (což s sebou nese úsporu zhruba 150 tisíc korun na poštovném). „Vyznačili jsme osmnáct způsobů, jak se nám dá jednoduše pomoci třeba vylepeným plakátkem v okně domácnosti nebo samolepkou na autě. Pro nás je ale stejně důležité, že ti lidé jsou ochotni s námi diskutovat a formulovat své kritické připomínky,“ říká volební manažer TOP 09 Jaroslav Poláček. RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Využít dobrovolníky se snaží všichni a nejúspěšnějším lovcem v rámci Česka je zjevně ODS. Do řad loni v  létě speciálně zřízeného Modrého týmu se už přihlásilo na sedm tisíc občanů. Sociální demokraté zase k drobné dobrovolnické výpomoci využívají hlavně svoji platformu Mladých sociálních demokratů, která má 1200 členů, mimostranické dobrovolníky pak během voleb počítají zpravidla na stovky.

Jen pár kroků

f ot o m at ě j str á n s k ý

Jen na plakátech a vhazování letáčků do schránek to ale nestojí. Důležitá je i pořadatelská pomoc při mítincích nebo přesvědčování svých kamarádů, proč by měli volit zrovna tu a ne

Pro šestadvacetiletého počítačového grafika-dobrovolníka ODS Jiřího Danihelku ze Strakonic bylo zase inspirací vyprávění o dvacet let staršího kolegy v  práci. „Ohromilo mě, kolik úsilí musela jeho generace podle vzpomínek vynaložit za budování znovu nabyté svobody. Byl bych rád, aby si ji v klidu užívaly i další generace,“ říká Danihelka. A jak vidí dobrovolné politické angažmá pro TOP 09 Martina Sladká (27) z vesničky Jiříkovec u Brna o tisíci lidech? „Nesu za naši budoucnost osobní spoluzodpovědnost. Nechci mít nasazené růžové brýle ani žít ve světě bulváru. Těch pár kroků po dědině s letáčky mi za to rozhodně stojí,“ tvrdí Martina Sladká.

to nejlepší, co vůbec můžete mít,“ doplňuje volební manažer TOP 09 Jaroslav Poláček. Žádnou finanční odměnu nečeká ani Kateřina Husová. Ta se zeleným přihlásila před několika dny především proto, že už nemůžeme čekat „žádnou revoluci“ a znechucení politikou je možné změnit jen každodenní „trpělivou a drobnou prací“. Je jí šestadvacet, pracuje jako tajemnice v Evropské asociaci turistických klubů. „Nechci být členkou strany, to třeba přijde později,“ říká lakonicky. Jako první úkol dostala od strany vyhledávání vhodné kulturní či sportovní akce, kde by se zelení mohli nějakým způsobem prezentovat. „Mám hledat také místa ve svém okolí, kam by se mohl vy-

Předseda odešel, Modrý tým zůstává. (Pomocníci ODS z Královéhradecka)

S knížetem na Orlík

Stojíme za předsedou. (Předvolební akce ČSSD)

jinou stranu. Další možností je umístění loga nebo nějakého řízného hesla na sympatizantovy osobní stránky. „Také se stalo, že lidé přišli s nabídkou vyvěsit na svém domě volební plakát. Profesionální reklamní fotograf pro nás dokumentuje naše akce a volební slogany či hesla konzultujeme se spřízněným marketingovým poradcem. Všichni to dělají bez nároku na honorář. To je nesmírně povzbuzující fakt,“ líčí René Kubášek. „Parta zapálených lidí je zkrátka RESPEKT. CZ

věsit nebo vylepit volební plakát. Baví mě to. Nechci jen sedět a nadávat, musím k nějaké změně sama přispět,“ míní Kateřina Husová. Zajímavě svoje angažmá zdarma vidí i novopečený marketingový poradce, dvaatřicetiletý Tomáš Grombíř. „Všichni máme ve volbách jeden hlas a já svoji dobrovolnou službu vnímám jako způsob, jak právě tomu svému hlasu dát co největší váhu,“ doplňuje motivace za pomocníky Tomáš Grombíř.

Nejmladšímu dobrovolníkovi z řad ODS je prý patnáct let a  nejstaršímu kolem osmdesáti. Nejvíc jich je z Prahy a pak ze všech tradičně silných volebních krajů ODS – Moravskoslezského a  Jihomoravského. „Jsou to naši sympatizanti, kteří to chtějí dát najevo, aniž by vstoupili do strany,“ říká volební manažer Petr Mach. Stejně jako zelení používají „své lidi“ jako organizační službu na mítincích či k vylepování a rozdávání letáků. Podle předsedy Mladých sociálních demokratů Petra Dolínka za jejich stranu dobrovolníci pořádají sportovní turnaje, malé kulturní akce, uklízí Divokou Šárku nebo organizují tzv. dětské dny či rozdávání koblih, oranžových růží a balonků u stanic metra. Dobrovolníci mohou projevit vlastní iniciativu třeba zakládáním tzv. minitýmů v místě svého bydliště. „Tam pak pořádají malé diskusní kroužky nebo vyzývají studenty na místních školách, aby nezapomněli a šli k volbám,“ popisuje volební manažer ODS Petr Mach. Sám to jako někdejší student politologie a zapálený příznivec místní pravice zažil. Pro dobrovolníky je něco takového nejen zábava a dobrodružství, ale navíc příležitost setkat se se zajímavými lidmi a stanout před svými idoly v tváří v tvář. „Svých dobrovolníků si vážíme: pravidelně totiž pořádáme exkluzivní setkání s hlavními tvářemi ODS, s nimiž mohou diskutovat, o čem chtějí. Zveme je také na kongres ODS. Materiálně ale dostanou maximálně triko ODS.“ TOP 09 konkuruje šancí pro vylosované dobrovolníky v podobě prohlídky zámku Orlík s lídrem Karlem Schwarzenbergem. Q

27

politika | o kom se mluví

Všichni barončini muži Evropská unie chystá vlastní diplomatický sbor Kateřina Šafaříková nejčastěji mluví v horních patrech evropské politiky. Byť jde o myšlenku zapsanou už v euroústavě před osmi lety, teprve schválení Lisabonu a volba Catherine Ashtonové coby první evropské ministryně zahraničí krátce před loňskými Vánocemi zvedly startovní prapor pro to, aby se na novém plánu začalo pracovat. Bruselem proto nyní poletují papíry, jak by úřad Ashtonové měl vypadat, a zanedlouho začnou první výběrová řízení na šéfy budoucích euroambasád. Víceméně jasné je už následující: úřad Ashtonové bude mít centrálu v  Bruselu se zhruba 1500 lidmi a celkově by řady eurodiplomatů do několika let čítaly okolo sedmi tisíc lidí. Ti budou rozeseti ve zhruba 140 státech světa na budoucích ambasádách a delegace EU budou i při hlavních mezinárodních organizacích typu OSN nebo Africké unie.

Politický profil nula

D

o názvosloví Evropské unie přibyla další zkratka. Vedle starších, které s nadsázkou řečeno už stačily zlidovět – například spolek bruselských ambasadorů COREPER nebo sbor ministrů financí ze sedmadvacítky ECOFIN – je tu čerstvě narozená EEAS. K vyslovení je trochu nepraktická, nicméně už se zabydlela v oficiálních depeších, ve Wikipedii i v článcích větších evropských novin. EEAS čili European External Action Service se do češtiny překládá jako Evropská služba vnější akce a skrývá se za ní diplomatický sbor Unie. Lisabonská smlouva nadělila evropským občanům společného ministra zahraničí a EEAS bude jeho úřadem. Ideou je postavit ve světě „delegace EU“ – unijní ambasády, které by na místě razily politiku bloku a pomáhaly turistům z členských zemí, kteří se dostanou do úzkých.

Dánský guru Vedle krachu řecké ekonomiky je eurodiplomacie druhým tématem, o němž se nyní

28

Unie už však svá zastoupení ve většině zemí má, ať už jsou jimi Spojené státy, Izrael, Afghánistán nebo Latinská Amerika. Proč tedy stavět nová? „Evropská vyslanectví zatím fungují hlavně jako distributoři peněz na projekty nebo jako informační centra o  Unii. Politická role misí je nulová a právě ta by se měla postupně vytvořit,“ říká k tomu do telefonu Poul Skytte Christoffersen, dánský velvyslanec v Bruselu a uznávaný diplomatický matador s třicetiletou praxí, který je teď hlavním poradcem Ashtonové pro vznik EEAS. Christoffersenova slova upozorňují na hlavní rozdíl mezi stávající podobou zahraniční politiky sedmadvacetičlenného bloku a jejím novým převlekem pod hlavičkou EEAS: dnes mají evropští emisaři venku autonomii jen ve věcech spadajících pod kompetence Bruselu, což je především humanitární a rozvojová pomoc. Nemají ale volnou ruku v politických otázkách. Zástupce Unie v  Izraeli nemůže sám ze své vůle například nabízet spolupráci palestinské politické straně, jakkoli demokratické. Baronka Ashtonová už ale právo iniciativy v zahraniční politice má, a pokud si získá souhlas s  nápadem od národních ministrů, její podřízený na místě, třeba právě šéf budoucí ambasády v Ramalláhu, od ní dostane prostor i rozpočet svobodně konat, samozřejmě v mantinelech stanovených jeho šéfovou. Nejen Seveřan Christoffersen si od této proměny slibuje větší „viditelnost a akčnost“ Unie na globálním hřišti. Pokud půjde o neRESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

o kom se mluví | politika konfliktní zóny, není důvod tomu nevěřit. Co ale v místech jako právě Palestina, Kuba, Rusko či Čína, kde se názory členských států spíš rozcházejí, a EU jako celek je tím pádem schopná často jen obecných, bezobsažných prohlášení? Představme si nikoli nereálnou situaci, že bude na stole – jako už několikrát – otázka kontaktů Evropanů s kubánskými disidenty. Ashtonová je bude prosazovat, spolu s ní země jako Británie, Česko, Polsko a další, souhlas všech si to ale nezíská. Co pak bude dělat člověk Evropské unie v Havaně? Nic? „Ano, to se může stát,“ nezakrývá Christoffersen. „Uvědomme si jednu věc: cílem EEAS je lépe prodat a lépe chránit Unii ve světě. Nemění ale charakter naší zahraniční politiky, tedy to, že rozhodující slovo stále zůstává v rukou členských států.“

Dělám, jako bych nebyl Otázka je tak jasná: do jaké míry může úřad Ashtonové vést k většímu sjednocení pohledů jednotlivých zemí, neřkuli k hlubší integraci, když „majiteli“ zahraniční politiky zůstávají národní vlády a zdůrazňují to. Tvrdých pravidel, o  která se EEAS může opřít, je málo – patří mezi ně například pravidlo, že unijní diplomati nesmějí přijímat instrukce od úřadů jednotlivých zemí. Nikde už ale není psáno, co bude Catherine Ashtonové dovoleno a co ne, pokud by například Rusko opět vtrhlo do Gruzie a od Evropy by se přirozeně čekala reakce . Zda bude moci euroministryně oznámit světu stanovisko sama rovnou, anebo bude nejprve nucena říct si o autorizaci v Paříži, Londýně, Berlíně a dalších metropolích. A pokud by se ty neshodly, jestli se její úřad bude muset stáhnout a  dělat, jako by nebyl. Komentátoři evropského dění se vesměs shodují, že tady bude hodně záležet právě na baronce Ashtonové, jaký prostor a autoritu si postupně vybuduje u národních vlád pro sebe a svůj tým. „EEAS může přinést velkou

změnu v tom, jak bude Unie vystupovat i vůči takovým hráčům, jako je Rusko,“ říká Andrew Wilson, specialista z bruselského think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy, „ale za splnění několika podmínek. Zástupce Unie v Rusku musí být silná a zkušená osobnost, které bude dovoleno Moskvu otevřeně kritizovat, což je zatím nepředstavitelné. Catherine Ashtonová za dotyčným bude muset plně stát a na své straně mít naopak podporu ministrů zahraničí. Pokud ti jí něco odsouhlasí, ale pak se vydají do Moskvy, kde budou mluvit každý jinak, EEAS nebude nic než cár papíru.“

Cílem EEAS je lépe prodat a lépe chránit Unii ve světě. Charakter zahraniční politiky se však nemění. Míra ochoty evropských států dělat věci jinak se pohledem dneška špatně odhaduje, protože projekt je na začátku a  hra je otevřená. Menší a nové země se už nyní rozčilují, že Ashtonová počítá ve svém nejužším týmu s Francouzem a Němkou, sama je Angličanka, tudíž je to prý jasné: evropská diplomacie bude hračkou v rukou velkých států, které si bokem stejně budou dělat, co budou chtít. Tady je ale dobré se držet faktů: evropskou diplomacii navrhly právě velké země, s vědomím úpadku svého individuálního významu ve světovém měřítku, a není důvod hned sýčkovat, že s nápadem přišly jen proto, aby ho urvaly pro sebe a  celou konstrukci zničily.

A to, že se chce Ashtonová opírat, mimo jiné, o  profesionály ze zemí s  mnohdy staletou zkušeností v zahraničních vztazích a pilířů bloku, také přece není nelogické.

Obsadíme Gruzii Česku vládne úřednická vláda, je čas předvolební kampaně a „Brusel“ tu nikoho dvakrát nevzrušuje. Debata ve sněmovně o chystané eurodiplomacii je tudíž značně ospalá. Hlavní náčrt českého názoru podává šéf diplomacie Jan Kohout a prostor pro otázky využívají jen dva lidé – senátor Alexandr Vondra a europoslanec Jan Zahradil, oba staří praktici zahraniční politiky. I z té krátké výměny názorů lze nicméně usuzovat, že Česká republika se v postoji vůči EEAS neliší od hlavního proudu. Tedy: stát projekt podporuje, protože věří, že to pomůže „konzistenci“ Unie (Kohout), a pak, „kdybychom chtěli měnit svět, tak ho snáze změníme jsouc součástí té struktury, ne mimo ni“ (Vondra). Ani Česko nepočítá s tím, že by zavřelo svá velvyslanectví kvůli tomu, že v dané zemi vyroste unijní ambasáda. Jak řekl Kohout, některé věci, třeba lobbovat za kontrakty pro české firmy, unijní úřad nebude a ani nemůže. A navíc, země jako Kuba, kde má Česko historii vlastní politiky, by bylo „kontraproduktivní opouštět“. Tady bude naopak prioritou, jak říká Kohout, „přesvědčit Catherine Ashtonovou, aby se její tým pro Kubu nesestával například jen ze Španělů, Belgičanů a Irů“, tedy států stojících zhusta na opačném názorovém poli vůči ostrovu než Češi. Stejně jako další země i Česko posílá do otevřených výběrových řízení pro EEAS zdejší diplomaty, ale řada z  nich „nemá potřebné jazykové znalosti“. Nadějně ale vypadá zisk unijní ambasády v Gruzii: podle Kohoutových slov má Praha „slušné šance“, aby byl v Tbilisi „panem Evropou“ Čech, protože tam nabízíme „výborného člověka“. Q ↓ inzerce



  

 


RESPEKT. CZ

29

společnost ÚSPĚCH str. 33

životní prostředí str. 34

bankovní rozhodčí str. 36

Ven z inkubátoru

Kdo se bojí bublinek

Pozor, past

markéta honová, nikol kupková

anneke hudalla

hana čápová

Moravská firma Weblift studentů Pecha a Solnického se prosazuje na IT trhu.

Podzemní ukládání CO₂ by přispělo k ochraně klimatu, ale málokdo chce žít nad plynem.

V Česku se rozmáhá byznys s podvodně zasetými dluhy.

Naše svobodné a zlobivé děti Nejmladší česká generace má čím dál větší volnost a učitelé se ptají, co s tím

Adam Šůra

foto milan jaroš

Výchova v rodině podle dětí aneb Od přísnosti k volnosti ����

���� � �� chlapci

��

��

��

��

��

Čím víc sexu, tím víc dětí

�� %

slabé řízení

�� % �� %

rozporné řízení

�� % �� %

silné řízení

�� % dívky

slabé řízení rozporné řízení silné řízení

�� % �� % �� % �� % �� % �� %

Vysvětlivky: „Slabé řízení“ znamená, že děti hodnotí své rodiče jako benevoletní vychovatele, od kterých dostávají hodně volnosti. „Silné řízení“ naopak znamená, že děti se cítí být rodiči často úkolovány a sledovány, jestli zadané úkoly plní. „Rozporné řízení“ představuje mezistav, kdy rodiče buď kladou na dítě jen malé požadavky, nebo je důsledně nekontrolují. ZDROJ: ČESKOSLOVENSKÁ PSYCHOLOGIE ����/ROČNÍK LIII/ČÍSLO �

30

Na pedagogické fakultě Rebeku Vadasovou učili, že vyučovací hodina má 45 minut. Po třech letech praxe na druhém stupni jedné pražské sídlištní základní školy už ale mladá učitelka moc dobře ví, že vyučovací hodina má v Česku ve skutečnosti 30 minut. A  někdy i  výrazně méně. Zhruba čtvrt hodiny totiž paní Vadasové zabere nezbytná administrativa spojená se zapisováním do třídnice a hlavně – uklidňování žáků ve třídě. I když paní učitelka nepovažuje své svěřence za žádné extrémní zlobily, realita je prostě taková, že samotný příchod vyučujícího nezjedná u dětí ani klid, ani pozornost. Žáci se dál mezi sebou baví jako o přestávce, dívky se malují, a když mají děti bujařejší náladu, létají třídou propisky nebo zmuchlané papíry. Chce to důsledně a hodně dlouho opakovat prosbu „ticho, prosím“, aby si žáci všimli, že jejich učitelka dorazila do třídy. A nejde jenom o to.

Podobně jako Rebeka zažívá svůj pracovní den ve třídě většina zdejších učitelů. Jak vyplývá z  psychologických zkoumání, za posledních 20 let se u nás výrazně změnil způsob výchovy v rodinách od přísnosti směrem k větší volnosti a děti se podle toho chovají: jsou zvyklejší dělat to, co je zrovna baví, a ne to, co jim někdo právě nařizuje. Učitele na tuhle změnu ale nikdo nepřipravil. Pedagogické fakulty v Česku se zaměřují hlavně na odbornou přípravu učitelů v jejich předmětech, ne však na to, jak zvládat děti čím dál méně ochotné podřizovat se klasickým představám o školní disciplíně, podle kterých mají žáci při školních hodinách rovně sedět, mlčet a poslouchat učitele na slovo. „Odborně jsem ze školy připravená dobře,“ bilancuje svou

zkušenost Rebeka Vadasová, která učí biologii, vaření a výtvarnou výchovu. Návod, jak v praxi zvládat nedisciplinované zlobivce, si ale z vysoké školy neodnesla. Snad kromě poučky, že když nějaký žák začne zlobením provokovat, tak si ho učitel nemá všímat a dál řídit hodinu, jako by se nic nedělo. „To funguje. Když se mi někdo zavře uprostřed hodiny do skříně, tak mu tam podám jeho tužku a pracovní sešit a dál zadávám dětem úkoly,“ říká Rebeka. Na učitele však čekají složitější dilemata. Už jenom dohodnout se s kolegy ze sborovny na definici „zlobení“, které učitelé nehodlají tolerovat, je dnes docela složitý problém. „Probíráte třeba s dětmi přímou úměru v matematice, chcete po nich příklad přímé úměry, a ze třídy se ozve hláška ‚čím víc sexu, tím víc dětí‛‘,“ líčí Rebeka Vadasová situaci, která se přihodila její kolegyni matikářce. „Ona to považovala za nepřípustnou vulgaritu, já za příklad, se kterým se dá normálně pracovat,“ dodává paní Vadasová. Po roce debat se učitelé na její škole shodli na tom, že za nepřípustnou drzost žáků vůči vyučujícím považují vulgární napadání, a dali dohromady postup, podle kterého mají učitelé takové případy okamžitě nahlásit a podrobně popsat ředitelce, pak následuje společné sezení s vulgárním žákem, jeho rodiči a výchovným poradcem. „Má to výhodu, že se nám při tom daří i pochopit, proč se dítě naštvalo a poslalo nějakého učitele ‚někam‘‛, a příště takovým situacím předcházet,“ říká Rebeka Vadasová. Výchovná sezení s vulgárními žáky se podle ní na škole konají zhruba jednou měsíčně. A společně se svými kolegy si teď na škole láme hlavu s tím, jak vymyslet na zlobivce alternativní postihy, protože klasické ředitelské důtky nebo dvojky RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

z chování nezabírají. V plánu je třeba uložit žákům úklid ve škole (například by se hodilo vysbírat žvýkačky naházené do květináčů), ale učitelé zatím nemají jistotu, jestli něco takového není v rozporu se zákony. „Jak zlobení řešit se prostě učíme za pochodu a jde to dost ztuha,“ doplňuje Rebeka Vadasová. A se zlobením si nelámou hlavu jenom na její škole. Podle ankety, kterou minulý rok uspořádala Asociace pedagogů základního školství ČR mezi tisícovkou učitelů, si drtivá většina (86 %) vyučujících na základních školách myslí, že se

tice, že problém není v dětech, ale ve školách samotných, které neumí děti zaujmout a pozitivně motivovat.

Mohou za to gymply? Psychologové v Česku se už třicet let opakovaně dotazují dětí, jak vnímají výchovu ze strany svých rodičů. Až do poloviny 90. let ze speciálně sestaveného dotazníku vyplňovaného tisícovkami dětí vyplývalo, že čeští rodiče volili přísnější styl výchovy založený na kladení mnoha požadavků, jejichž dodržování

říká psycholožka. Podle Gillernové neplatí, že by české děti vlivem liberálnější výchovy úplně ztratily schopnost dodržovat jakákoli pravidla. Z dalších výzkumů totiž vyplývá, že ve škole děti na učitelích oceňují právě schopnost jasná pravidla stanovit a vyžadovat jejich dodržování. „Znamená to být důsledný a přitom laskavý,“ vysvětluje Gillernová. „Jde to ale složitěji než dřív,“ dodává. „Mnohé děti prostě nejsou na kladení požadavků a stanovení hranic z rodin zvyklé a učitelé si musí dávat větší práci s tím, aby jim vysvětlili jejich smysl,“ dodává.

Hádanka doby: Jak naučit učitele, aby je naučili rozumět pravidlům a zastat se kamaráda.

chování žáků za posledních pět let změnilo k horšímu. Podle učitelů oslovených asociací jsou žáci čím dál víc agresivní a vulgární, čím dál méně jsou ochotní respektovat školní pravidla a nemají úctu k autoritě a osobnosti učitele. Školské odbory na to konto začaly požadovat, aby učitelé byli chránění jako policisté nebo exekutoři, kterým je podle zákona trestné i slovně vyhrožovat (za výhrůžky může pachatel dostat až dva roky vězení). Podle asociace pedagogů základního školství i školských odborů jde z našich dětí prostě čím dál větší strach a je potřeba se před nimi bránit. Jak už ale bylo řečeno, na to, co je a není nepřípustná agresivita či vulgárnost, mají lidé docela rozdílné představy. A učitelé požadující svou zvláštní ochranu před žáky zákonem zároveň čelí kriRESPEKT. CZ

potom rodiče důsledně kontrolovali. Pak ale začalo docházet ke změnám a už před deseti lety začaly děti prostřednictvím dotazníků hlásit pravý opak. V současné době více než polovina chlapců a dívek od 11 do 18 let uvádí, že jim rodiče dávají buď velkou volnost, nebo kladou jen mírné požadavky, jejichž dodržování zrovna přísně nekontrolují (viz graf). „Ta proměna je dramatická,“ říká psycholožka Ilona Gillernová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Cesta ke změnám ve výchově založené na větší volnosti v rodinách souvisí podle ní s postupnou demokratizací vztahů mezi dospělými a dětmi, společenské změny Česku v 90. letech 20. století tento proces urychlily. „Docela rozumím učitelům, když hlásí, že děti se chovají radikálně jinak,“

S tím souhlasí i Stanislav Bendl z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se jako jeden z mála pedagogů v Česku zabývá zkoumáním kázně žáků. Ze stovek jeho dotazníků a rozhovorů s dětmi podle něj jasně vyplývá, že žákům samotným vadí, když si učitel neumí zjednat disciplínu a ve třídě kvůli „zlobení“ panuje permanentní chaos. „Je to logické,“ říká Bendl. „Děti samy dovedou popsat, že se potom špatně učí, dostávají kvůli tomu špatné známky,“ doplňuje. „Navíc se v prostředí s minimem pravidel cítí nejistě, protože kázeň jim poskytuje ochranu a pocit bezpečí.“ Podle předběžných závěrů Bendlova nedávno dokončeného průzkumu na 21 pražských základních školách, kdy v rámci anonymního dotazníkového šetření hodnotili spolužáci navzájem své projevy (ne)ukázněnosti, prý roz- →

31

společnost | děti hodně nevyplývá, že „co dítě ve třídě, to grázl“. Z dosavadních výsledků se zatím zdá, že v každé třídě jsou zhruba dva až čtyři vyloženě problémoví jedinci, kteří však svým zlobením často dokážou strhnout třídu na svoji stranu. Odborníci i lidé z praxe v téhle souvislosti často mluví o víceletých gymnáziích, jež v páté třídě (a potom v sedmé) odeberou základním školám děti pocházející z tzv. motivovaných rodin, které se rády učí, učení jim nadprůměrně jde a jsou silnými osobnostmi, takže dovedou dát třídě na rozdíl od zlobivců pozitivní příklad a učitelé se o ně při výuce mohou opřít. „Je to vidět každý rok,“ potvrzuje učitelka Rebeka Vadasová. „Na druhém stupni se ve třídách úplně změní hodnoty. Děti, které považují za hodnotu něco se dozvídat a umí o tom přesvědčit ostatní, zmizí na gympl. Převáží ti, které zajímá hlavně oblečení a sex, a pak ve třídě zůstanou tak tři tiší žáci, kteří by se třeba i rádi učili, ale neumí se prosadit.“

A nebudeš se bát Víceletá gymnázia původně před 20 lety vznikla kvůli tomu, aby se na nich vzdělávala 2–4 % těch opravdu studijně nejtalentovanějších dětí. Protože ale poptávka mezi rodiči o to, aby své ratolesti umístili na „elitní“ vzdělávací ústavy, vysoko převyšovala nabídku a každá škola měla zároveň ambici stát se místem pro výchovu „elity“, odchází dnes na víceletá gymnázia 7 (Moravskoslezský kraj) až 20 (Praha) % páťáků a sedmáků. „Zvlášť v Praze ztratila gymnázia úplně smysl,“ říká psycholog Petr Klíma z Pedagogicko-psycho-

logické poradny pro Prahu 3 a 9. „Stala se z nich lepší základka, která nesmyslně dělá z normálních základních škol horší základky.“ Podle Klímy by se víceletá gymnázia měla zrušit a zavést společné vzdělávání dětí po vzoru skandinávských zemí do 15 let. Tenhle požadavek však naráží už řadu let na problém. Sami kritici víceletých gymnázií na ně většinou posílají svoje vlastní děti, aby je ušetřili výuky na „horší základce“, a v Česku úplně chybí společenský tlak na to, aby se systém gymnázií a základních škol změnil. Naposledy se o možnosti zrušit víceletá gymnázia v parlamentu hlasovalo před devíti lety za ministra školství Eduarda Zemana (ČSSD). Návrh neprošel a další ministři potom neměli odvahu nebo chuť problém řešit. Podle kuloárních informací se o možnosti zrušit víceletá gymnázia naposledy na ministerstvu školství diskutovalo za zeleného ministra Ondřeje Lišky, ale zůstalo jenom u interních diskusí, které potom přerušil pád vlády. A Liškovi nástupci na ně nenavázali. „Uvědomujeme si, že gymnázia způsobují základním školám problém,“ říká náměstek ministerstva školství Petr Špirhanzl, který je má na starosti. „Můžu vás ale ubezpečit, že se žádné rušení gymplů nechystá,“ dodává. Prý by bylo potřeba nejprve vypracovat „hloubkovou analýzu“ celého problému, do čehož se ministerští úřednicí nepustí „dřív než po volbách“. Ministerstvo školství se zatím základním školám snaží pomoci tak, že zavedlo do výukových programů jako nepovinný předmět tzv. etickou výchovu: předmět, který se nesoustředí na nic

jiného než na výuku toho, jak se žáci mají chovat ke svým učitelům a k sobě navzájem. Ministryně Miroslava Kopicová také slíbila, že vrátí do hry tzv. Standardy kvality profese učitele připravované za jejího předchůdce Ondřeje Lišky, které mají nově definovat, co musí zvládat moderní učitel, a má z nich vzejít jasné zadání pro pedagogické fakulty, jak učitele připravit na změněnou mentalitu dětí. Podle rozpracovaných standardů má učitel budoucnosti třeba umět v jedné třídě rozdělovat nároky na žáky podle jejich schopností zvládat učivo a ve všech dohromady vzbuzovat „důvěru a sebedůvěru“. Cesta k takovým požadavkům bude ještě dost náročná, protože na pedagogických fakultách se budoucí adepti učitelství pořád učí učit tak, jako by měli mít děti ve třídě všechny stejné a ukáznit je stačilo podle klasického systému „trestů a odměn“. „Tohle už ale prostě nefunguje,“ říká již citovaný pedagogický expert Stanislav Bendl, podle kterého se s nástupem demokracie začala proměňovat i představa o tom, k čemu má kázeň vlastně sloužit. Zatímco dřív byla k tomu, aby děti uměly dodržovat požadavky „kolektivu“ a na slovo poslouchaly dospělé a učitele, dnes je to jinak. „Jde daleko spíš o to, aby děti rozuměly společným pravidlům a uměly je aktivně dodržovat: třeba že se nebudou bát zastat spolužáka, kterému někdo ubližuje,“ dodává Bendl. „My teprve objevujeme, jak tohle budoucí učitele učit.“ Q 8. 4. od 8.00 on-line rozhovor s s. Bendlem na www.respekt.cz/rozhovory ↓ inzerce

32

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

úspěch

Ven z inkubátoru f ot o petr kapka

Jak se malá studentská firma prosazuje v IT byznysu Markéta Honová Nikol Kupková

N

a první pohled je nerozeznáte od spolužáků. Džíny, triko s  obrázkem a na zádech batoh. Přesto mají studenti David Pech (22) a Zdeněk Solnický (21) poněkud jiné starosti: stojí totiž společně v čele moravské firmy Weblift, která se zabývá tvorbou internetových obchodů. Po čtyřech letech fungování patří ke špičce v Moravskoslezském kraji, mají pobočku v Brně, zaměstnávají devět lidí a míří do Prahy.

Zkouška dospělosti O  počítače a  programování se zajímali odjakživa. Ale myšlenka pustit se do podnikání na vlastní pěst je napadla až během brigády v jedné z ostravských firem, které se zabývají tvorbou e-shopů. David (studuje informatiku v Brně) i Zdeněk (navštěvuje marketing v Ostravě) rychle získali pocit, že by to uměli lépe. Zhruba rok vytvářeli webové prezentace pro kamarády a známé. V čase maturity ale vyhráli třetí místo v soutěži o nejlepší podnikatelský záměr s úplnou novinkou – chystali se vytvořit sdružený webový obchod, ve kterém by zákazníci našli na jednom místě zboží všech internetových prodejců. Součástí výhry byla možnost přesunout se do podnikatelského inkubátoru ostravské Vysoké školy báňské. „Najednou tu byla kancelář, která se musí platit, a tlak něco si vydělat,“ vzpomínají dnes. Brzy získali velkou zakázku na soubor osmi internetových obchodů, která jim dodala potřebnou finanční injekci. Coby devatenáctiletí studenti ovšem netušili, jak vést zaměstnance, jak dělat účetnictví a jak si obstarat dobré smlouvy. S tím vším jim citelně pomáhali zaměstnanci inkubátoru. „Pohnuli jsme se právě díky jejich poradenským službám zdarma a reprezentativnímu prostředí, které nám dodalo na důvěryhodnosti. Bez něho bychom asi pořád programovali z garáže,“ říká Zdeněk Solnický. Výhodou byl fakt, že Weblift je malá firma: zakázky mohli šít přímo na míru zákazníkům a byli flexibilnější než konkurence. Zároveň díky vlastnímu originálnímu softwaru začali jako jediní v regionu nabízet automatické aktualizace. „Jakmile najdeme chybu, opravíme ji a změna se automaticky projeví u všech našich zákazníků. Šetří nám to spoustu času a nákladů.“ Ani Weblift ale neunikl krizi. Od června 2009 začali pociťovat nedostatek zakázek. BěRESPEKT. CZ

Začínáme hrát vyšší ligu. (Zleva Pech a Solnický)

Už nejsme dva studenti, kteří experimentují pro zábavu. hem tří měsíců museli zmenšit prostory a zástup brigádníků se zredukoval na pár nejlepších s plným úvazkem. Tím si ale na sebe upletli bič: někdy byli v akci až dvacet hodin denně včetně víkendů a zároveň byli nuceni uzavírat méně ziskové smlouvy. Ale stálo to za to. „Někdy v září se všechno začalo vracet do normálu, mohli jsme si dovolit opustit inkubátor a začali jsme se bavit, co budeme dělat dál.“

možné vážně pokoušet útočit na pozici jedničky na trhu. „Už nejsme dva studenti, kteří experimentují pro zábavu, už nejsme ani malá firma o pár brigádnících. Jsme marketingové studio, které touží prorazit,“ popisují svoji pozici. Oba majitelé ale musí zároveň získat vysokoškolský titul, který jim zajistí větší důvěryhodnost u zákazníků. „Za studií se do něčeho podobného rozhodně nepouštějte. Přijdete o studentský život, který se nedá už nikdy nahradit. Jsme úplně jinde a s vrstevníky se dnes vlastně nemáme moc o čem bavit,“ shrnuje zkušenost podnikajícího studenta Zdeněk Solnický. Q Autorky studují ekonomickou žurnalistiku na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě.

↓ inzerce

Vyšší liga A právě tehdy, v době, kdy pořád váhali, jestli se věnovat naplno škole, nebo práci, byli osloveni úspěšnou IT společností RAYNET, aby pro ni naprogramovali e-shop. Zakázka se povedla a následovala dohoda na užší spolupráci. RAYNET byl na špičce po obchodní a grafické stránce a Weblift vynikal v programování, čímž se skvěle doplnily. Majitelé Webliftu zase uvítali, že se nemusí zabývat prodejem a papírováním. „Mohli jsme se zaměřit na vlastní rozvoj,“ říká Zdeněk Solnický a dodává: „Sami jsme nemohli dosáhnout na velké zákazníky, ale teď to jde. Je to úplně jiná liga než vytváření tuctových e-shopů pro malé firmy.“ Nejbližším cílem je nyní průnik na pražský trh. Tady se nachází špička v oboru a pouze tady je


 

33

f ot o čtk

společnost | životní prostředí

Obavy obyvatel...

...je třeba brát vážně.

Kdo se bojí bublinek? Podzemní ukládání CO2 by mohlo přispět k ochraně klimatu. Ale jen málokdo chce žít nad plynem Anneke Hudalla, Německo

K

dy přesně revoluce začne, Ulf Stumpe neví, ale tím, že revolta jednou přijde, si je úplně jist. „Minulý týden tady demonstrovalo více než tisíc lidí,“ říká. „A když firma Vattenfall přijde s prvními stroji, určitě to tady bouchne.“ S jednoduchými dřevěnými regály, černou koženou pohovkou, obrovskou palmou a  fialovým kávovarem Stumpeova kancelář zrovna nevypadá jako ústředna světové revoluce. A ani sám Stumpe (29) neodpovídá představě revolučního vůdce. Za posledních pár let stihl tento tmavovlasý muž vystudovat veterinářství, úspěšně trénovat volejbalový tým, a dokonce se nechat zvolit do zastupitelstva svého rodného města Wriezenu, zhruba 60 kilometrů na východ od Berlína. V ordinaci, kterou se svou matkou v loňském roce otevřel, se stará o „velká zvířata“, tedy o krávy na stovkách farem v regionu Oderbruch mezi Berlínem a polskou hranicí. Jenže místo toho, aby se staral o zdraví krav, Stumpe v poslední době stále častěji píše dopisy, telefonuje na úřady a poskytuje rozhovory novinářům z celého Německa i ze zahraničí. Projekt, proti němuž Stumpe se svou občanskou iniciativou Proti úložišti CO2 v Oderbruchu bojuje, má totiž velký význam pro všechny státy Evropské unie včetně Česka: technologie

34

jménem Carbon Capture and Storage (CCS), tedy zachycování a ukládání oxidu uhličitého, by podle expertů mohla zásadním způsobem přispět k ochraně klimatu. A i když Ulf Stumpe proti ochraně klimatu nic nemá, představa, že už brzy bude bydlet nad podzemním úložištěm CO2, se mu příliš nezamlouvá.

Zázračně jednoduché řešení „Prostě mám pochybnosti, jestli bude možné takový systém kontrolovat,“ říká Stumpe. Je pravda, že to, co švédský energetický gigant Vattenfall v braniborské provincii plánuje, vypadá dost utopicky. Už od roku 2008 zkoumá firma v  malém testovacím zařízení metodu, díky které bude možné oddělit oxid uhličitý od zplodin vznikajících při spalování hnědého uhlí. Izolovaný CO2 se potom má zkapalnit a potrubím nebo náklaďáky přepravit na místo, kde bude „navždy“ stlačen pod zem. Tímto způsobem se mohou emise oxidu uhličitého z elektráren snížit o 85 až 95 procent. A tak není divu, že technologie CCS je mnohými experty považována za jeden z nejúčinnějších prostředků v boji proti globálnímu oteplování. Podle odhadů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) mají globální potenciální úložiště CO2 kapacitu 2000 gigatun – což odpovídá množ-

ství CO2, které pět tisíc dnes existujících „fosilních“ elektráren vypustí za 180 let. Myšlenka zachytit oxid uhličitý a ukládat ho do podzemí přitom žádnou novinkou není: podobná metoda se již od roku 1996 běžně používá v Norsku, Alžírsku, Kanadě, USA a Austrálii. Ale teprve od okamžiku, kdy v roce 2005 začala Evropská unie politicky i finančně podporovat další rozvoj CCS, pracují energetické koncerny a výzkumné instituty v Evropě horečně na tom, aby novou technologii co nejdříve dovedly do stavu zralého pro „komerční použití“. Také ČEZ se v Bruselu ucházel o peníze na výstavbu „demonstrační jednotky“, projekt však při výběru v Evropské komisi neuspěl. Momentálně se proto především velké energetické koncerny ze západní Evropy (jedinou výjimkou je polský PGE) snaží najít odpovědi na otázky, které jsou stále s technologií CCS spojené. A je jich celá řada.

Revolta ze strachu „Největší strach mám z toho, že ten oxid uhličitý tam, kam ho napumpují, nezůstane.“ Čtyřicátnice Maria stojí na ulici vedle kostela v Neutrebbinu, hezké vesnici uprostřed Oderbruchu. Kostelní zvony právě odbíjejí poledne a z blízké školy proudí děti na centrální náměstí Míru. RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

f ot o a n n eke h u da l l a

životní prostředí | společnost gii z obnovitelných zdrojů,“ říká Maria. „Prostě se mi nechce věřit, že vláda v Postupimi dělá vždycky jen to, co po ní chce firma Vattenfall.“ To, co švédská firma v zemi pod Neutrebbinem hledá, jsou takzvané solné zvodně. Jde ve skutečnosti o pórovité horninové vrstvy v hloubce několika set metrů, jejichž dutiny jsou naplněny solankou. V  Německu se takové geologické struktury najdou jenom na severu. V České republice geologové vytipovali celkem 22 solných zvodní, které by teoreticky mohly sloužit jako úložiště CO2 – většinou na jihovýchodě země, ale také v severních a východních Čechách. Oxid uhličitý se natlačí do dutin horniny, kde se v solance rozpustí a časem se promění v nerost – aby se teoreticky už nikdy nemohl vrátit na povrch. Jestli tento proces skutečně

Česká vláda má ještě šanci vyvarovat se německých chyb.

I když o míru v Neutrebbinu v těchto dnech nemůže být ani řeči. V polovině března braniborské úřady udělily firmě Vattenfall povolení zkoumat, jestli se geologické struktury pod touto vesnicí hodí na úložiště CO2. Povolení sice znamená jen tolik, že Vattenfall smí v okolí vesnice trochu měřit a vrtat, ale většina obyvatel Neutrebbinu a sousedních vesnic přesto vyslyšela výzvu Ulfa Stumpeho a  minulý týden uspořádala ve vesnici velkou demonstraci. Ještě dnes na mnoha plotech a zdech stále visí plakáty: „Máme strach“ nebo: „Vattenfallu a  spol. vstup zakázán“. A vedle plakátů mnoho lidí připevnilo staré čepice a klobouky, aby tím dali najevo, že energetickou politiku braniborské zemské vlády považují za zoufale zaostalou. „Zemská vláda by konečně měla myslet moderněji a sázet na ener-

funguje, tedy jestli jsou úložiště CO2 opravdu „bezpečná“, těmto otázkám se od roku 2004 věnuje velký výzkumný projekt s názvem CO2sink. V Ketzinu, malém městečku na západ od Berlína, vědci z různých zemí pod vedením postupimského GeoForschungsZentrum (GFZ) už dva roky tlačí CO2 do horniny 700 metrů pod zemí, aby potom pozorovali reakce plynu v okolí. Zatím se úložiště ukázala jako nepropustná. To ale zdaleka neznamená, že tím jsou všechny problémy vyřešeny.

Netvrdím, že mám pravdu Teprve nedávno geolog zapojený do projektu v Ketzinu veřejně přiznal, že podzemní ukládání CO2 by mohlo způsobit kontaminaci spodní vody, protože CO2 vytlačí solanku do vyšších vrstev horniny. Nejasnosti také panují kolem otázky, jestli CCS nestojí v cestě využívání geo-

termálních zdrojů energie. A podle kritiků nové technologie je CCS absolutním nesmyslem jak z ekonomických, tak z ekologických důvodů: k tomu, aby elektrárna oddělila CO2 ze zplodin, spotřebuje totiž o 40 procent více energie, což znamená, že kvůli CCS se spaluje ještě více uhlí a vzniká ještě více CO2 – a ke všemu bude vyrobený proud o dost dražší, než je teď. „Místo toho, abychom investovali peníze do něčeho takového, měli bychom třeba přestat kácet naše lesy,“ shrnuje své pochyby Ulf Stumpe. A se svou skepsí vůči podzemnímu ukládání CO2 zdaleka není sám. Na severu Dánska se po masivním protestu obyvatel loni na podzim musela firma Vattenfall úplně vzdát plánu na tamní výzkum potenciálního úložiště CO2. V Německu odmítla zemská vláda v Sasku-Anhaltsku firmě příslušné povolení vůbec udělit. A  ve Šlesvicku-Holštýnsku vzpoura občanů dosáhla takových rozměrů, že energetický koncern RWE „svůj“ projekt na testování CCS uložil k ledu – a premiér této spolkové země dokonce zastavil schválení spolkového zákona, kterým berlínská vláda chtěla převzít evropskou směrnici o  CCS do národního práva. Jak na ukládání CO2 v  podzemí zareaguje česká veřejnost, se teprve uvidí – o příslušném zákoně má vláda rozhodnout až v září. Navíc geologický terénní průzkum, na jehož základě by bylo možné vybrat konkrétní místo pro budoucí úložiště, zatím neproběhl. Česká vláda má tedy ještě šanci vyvarovat se chyb, kterých se zřejmě dopustily úřady v Braniborsku. „Nebezpečí spojené s podzemními úložišti je podle mého názoru spíše nízké,“ říká Brigitte Knopfová z Postupimského institutu pro výzkum vývoje klimatu (PIK). „Abychom mohli posoudit šance a rizika této nové technologie, politika by měla výzkum nadále podporovat. Zároveň by ale měla brát obavy obyvatel vážně, musí se o tom vést dialog.“ A přesně to požaduje i Ulf Stumpe z občanské iniciativy. „Netvrdím, že mám pravdu,“ říká. „Ale chci, aby mi firma Vattenfall a naše vláda konečně odpověděly na moje otázky.“ Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

35

společnost | rozhodčí soudy

Pozor, past! V Česku se rozmáhá byznys s podvodně zasetými dluhy hana čápová



foto karel cudlín

uhraďte peníze za tuto dobu. Pokud nesouhlasíte, dáme věc k posouzení rozhodci z Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, což je řešení, se kterým jste podpisem smlouvy rovněž souhlasil. Podnikatel Svoboda poznal, že je v koutě. „U soudu bych tenhle spor zřejmě vyhrál s argumentem, že jsem byl uveden v omyl a navíc žádnou službu nečerpám,“ říká. „Vím ale, že rozhodci bývají propojení s firmou, a bylo mi jasné, že i tihle dají mému protivníkovi ve všem za pravdu.“ Takže stačila chvilka nepozornosti a ostřílený podnikatel se dostal do soukolí, které ho chtělo připravit o desítky tisíc korun. A nejen to: protože se ocitl v pozici vzpurného dlužníka, začala se proti němu ve jménu „ochrany věřitele“ šikovat přesila právníků, rozhodců a exekutorů, připravená zvýšit původní „dluh“ o nemalou částku své odměny. „Když jsem to uviděl, naštval jsem se,“ vzpomíná Jiří Svoboda. Řekl si: „Já se nedám. Gaunery podporovat nebudu“ a obrátil se na renomovaného právníka.

Dlužník je vždy vinen

„Vadí mi, když podvodníci mají zelenou. A rozhodci jsou jejich klíčový nástroj.“ (David Ondrejčkovič)

„Někteří rozhodci mají vazby na podnikatele a nelze je mít za nezávislé.“ (Ladislav Derka)

36

Z

kušený podnikatel Jiří Svoboda naletěl přímo ukázkově. Když loni na podzim založil novou firmu a krátce nato dostal poštou papír připomínající na první pohled formulář statistického úřadu, příliš ho nestudoval. „Takové dotazníky chodí často,“ vysvětluje podnikatel, proč automaticky vyplnil požadované údaje, podepsal se a papír v přiložené obálce odeslal. Teprve když došla faktura na zhruba dva a půl tisíce korun, zjistil, že si místo informací pro statistiky nechtěně objednal zveřejnění firmy na portálu brněnské firmy EO Servis. „O. k., daň za nepozornost,“ pomyslel si Svoboda, zaplatil požadované peníze, vypověděl smlouvu a myslel, že je vše vyřízeno. To se ale spletl. Letos v březnu mu najednou přišla faktura na 69 tisíc korun. Když se zajímal, co to má znamenat, od EO Servisu se dozvěděl zhruba toto: Když nechcete, nemusíte být na našem portálu. Ale podepsal jste smlouvu na dva roky, takže nám laskavě

Advokáta drobných dlužníků by v kanceláři na pražské Národní třídě jen těžko někdo hledal. Zvlášť když Vladimíru Zoufalému jeho klienti někdy žertem říkají, že je tu nejen jeden z nejlepších, ale také z nejdražších. Byznys, který se v Česku roztočil kolem – někdy uměle nebo podvodně zasetých – dluhů, je mu ale z duše protivný. Zhruba ve stejnou dobu, kdy Zoufalého o pomoc proti podvodné firmě a rozhodcům požádal jeho dlouholetý klient Svoboda, dostal se k advokátovi e-mail s právě opačným obsahem. Skupina právníků své kolegy žádala, ať lobbují mezi politiky za zachování současného postavení rozhodců. Ve sněmovně se totiž začátkem roku projednávala novela čtyř poslanců ČSSD, kteří chtěli zakázat arbitráž ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech. „No a ta parta právníků chtěla,“ říká Zoufalý, „abychom využili svých známostí a  přemlouvali politiky, aby zákaz neprošel.“ Advokát ovšem udělal pravý opak. Napsal všem poslancům a senátorům, že rozhodčí řízení se pro spotřebitelské vztahy opravdu nehodí. Argumentoval tím, že arbitráž je určena pro obchodní vztahy, postavené na rovnosti obou stran. Spotřebitel je ale vždy slabší než proti němu stojící banka či úvěrová společnost: když nepodepíše smlouvu v navrženém znění, nedostane peníze. Rozhodce si navíc volí jen silnější RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

strana, spotřebitel ho akceptuje jako podružnou podmínku k uzavření smlouvy a často mu nedojde, že v možném příštím sporu nebude rozhodce nestranný: kvůli množství zakázek, jež od ní dostává, je ekonomicky závislý na firmě, která ho do smlouvy se spotřebitelem uvede. Jako na běžícím pásu pak rozhoduje v její prospěch. Drobnému klientovi navíc arbitr podle Zoufalého dluh zbytečně zvyšuje. Jednak obvykle přiznává advokátovi silnější strany zbytečně vysoké náklady. A tisíce si přirazí i sám pro sebe. Třeba arbitr Luděk Lisse z Rozhodčího soudu ČR a SR si – podle pravidel této instituce – za jeden nález účtuje nejméně sedm tisíc korun. Právě členové tohoto rozhodčího spolku jsou oni dopisoví lobbisté za současnou podobu arbitráží. Postoj Luďka Lisse jistě nepotěší spotřebitele, v jejichž sporu rozhoduje. „Prvotní viník je vždycky dlužník, nezaplatil,“ říká Lisse. Shodou okolností přitom zná také kauzu EO Servisu, i když arbitra v tomto případě nedělal. Jaká je tedy podle něj „prvotní vina“ podnikatele Svobody? „Tu smlouvu podepsal. Nejsem zastánce EO Servisu a souhlasím s tím, že klienty uvádí v omyl,“ vysvětluje někdejší zaměstnanec ministerstva financí a pedagog Vysoké školy finanční a správní Lisse. „Ale platí nějaké právní zásady a jedna z nich je, že smlouvy jsou závazné.“ A v tom je právě ta potíž. Jen málokterý soudce by asi připustil, že smlouva je smlouva, nedá se nic dělat, bez ohledu na to, za jakých okolností byla uzavřena. Jak uvidíme za chvíli, dokládá to i  nedávný rozsudek brněnského městského soudu.

Soudci proti rozhodcům Jiří Svoboda nebyl totiž zdaleka jediný, kdo EO Servisu naletěl. Jednou z bezmála sedmi stovek obětí, které se nevědomky zavázaly zaplatit během dvou let „udržovací poplatek“ sedmdesát tisíc korun, byl tchán Davida Ondrejkoviče. Voják z povolání Ondrejkovič se rozhodl, že to tak nenechá. „Vadí mi, když podvodníci mají zelenou,“ říká. Založil sdružení Společná obrana, začal shánět další podvedené lidi a zajímat se o možnosti obrany. Při tom si uvědomil, že je nutné zasáhnout především proti rozhodcům – v této kauze totiž vždy dali za pravdu praktikám EO Servisu. „Rozhodci jsou klíčový nástroj podvodníků,“ tvrdí Ondrejkovič. Jedním z  těchto „klíčových nástrojů“ je advokát Jáchym Kanarek, který rozhodoval v kauze EO Servisu. Ten to vidí jinak: všichni podvedení jsou v jeho očích jasní viníci. „Je to jejich chyba, že si smlouvu nepřečetli,“ říká muž, který napáleným klientům škody ještě zvýšil o patnáct až pětadvacet tisíc korun, odměnu za verdikt rozhodce. Městský soud v Brně byl ale jiného názoru. Začátkem roku zrušil první rozhodčí nález v  kauze EO Servisu. „Argumentoval tím, že dotyčný podepsal něco jiného, než si myslel, že podepisuje. Nebylo proto zřejmé, že by chtěl uzavřít rozhodčí doložku,“ vysvětluje Ondrejkovič. O zrušení dalšího rozhodčího nálezu má soud v Brně rozhodovat toto úterý. RESPEKT. CZ

Na to, že výnosný byznys s dluhy přitahuje nepoctivce, upozornil před časem také soudce pražského vrchního soudu Ladislav Derka. „Někteří rádoby rozhodci mají vazby na podnikatele a dost těžko lze předpokládat jejich nezávislost. Existuje řada případů, kdy jsou občané velice nepříznivě postiženi tím, že doložka odkazuje na rozhodce, kterého nelze mít za nepodjatého,“ říká soudce. Na mušku si Derka vzal soukromé rozhodcovské společnosti, kterých v posledních letech vznikly desítky (a jedna z nich se angažuje právě v  kauze EO Servisu). V  osobním hovoru je soudce nazývá „rozhodci, s. r. o.“ a chtěl by, aby se tyto firmy v rozhodčích doložkách nejen spotřebitelských, ale ani obchodních smluv vůbec neobjevovaly. Podle soudce by tam měla být buď zcela konkrétně jmenovaná osoba rozhodce, nebo některý ze tří rozhodčích soudů, které u nás vznikly ze zákona (například rozhodčí soud při hospodářské a agrární komoře).

Zakázat, nebo hlídat? Na tom, že je s rozhodci třeba něco udělat, se víceméně shodnou také všichni politici. Neshodnou se ale v tom co. Sociálnědemokratičtí poslanci Bohuslav Sobotka, Zdeněk Jičínský, Jeroným Tejc a Petr Rafaj přišli s výše zmíněnou novelou, která by rozhodce ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech zcela zakázala. Tuto praxi zavedla Francie, arbitři se využívají jen ve sporech mezi podnikateli. Novela sice neprošla, debatu ale vyprovokovala. Občanští demokraté spolu s ministerstvem spravedlnosti zpracovali oponentní návrh. Jsou proti zákazu rozhodců ve spotřebitelských smlouvách, ale rozhodně by arbitry víc hlídali. „Seznam rozhodců by mělo vést ministerstvo spravedlnosti a měli by být postižitelní, stát by nad nimi měl mít dozor,“ tvrdí poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň by se už nemělo stát, že klient podepíše rozhodčí doložku a ani o tom neví. Bývá totiž ukrytá ve smlouvě. Zvítězil proto nápad udělat po německém vzoru z doložky samostatný dokument. „Je pravda, že tento institut je určen pro dva stejně silné partnery,“ připouští bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil. „Ale spotřebitelských sporů jsou desetitisíce, zavalily však soudce.“ Data na podporu svého tvrzení ale Pospíšil nemá a Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni, který se problematice úvěrů a rozhodčích doložek léta věnuje, s ním nesouhlasí. Praxe podle něj obavy ze zavalení soudů nepotvrzuje. Zatímco třeba Komerční banka rozhodčí doložky využívá, složením klientů i počtem úvěrů srovnatelná Česká spořitelna řeší spory soudně. A soudy si nestěžují, že by je zahlcovala. Zároveň Hůle zmiňuje velký úspěch dlouhodobého upozorňování na rizika arbitráží. O jejich nepopulárnosti začaly uvažovat samy firmy, které poskytují úvěry. Firma Provident se dokonce rozhodla arbitry ze svých smluv od nového roku vypustit. Má za to, že v konkurenčním boji o zákazníky jí toto gesto může pomoci. Q

právě pracuji na...

Řekou i zahradou Není to k uvěření, ale naučil jsem se trochu spát. Dříve jsem využíval snad celý 25hodinový den a devítidenní týden. Teď se pokorně vracím ke 24 hodinám a sedmi dnům. A z těch 24 hodin nejméně šest prospím. A jsa skřivan, přivítal jsem opět letní čas. Ostatně, hodinky si neposunuju, mám tam letní čas celoročně. Aspoň v zimě nezmeškám žádnou schůzku. Začíná druhé čtvrtletí, duben, a o něm se říká, že v dubnu trávu v zemi neudržíš, i kdybys ji palicemi mlátil. Z toho plyne i činnost zámeckého zahradníka. Působím ve Štiříně, v jednom z nejlépe rehabilitovaných zámeckých parků u nás – a těžím ze své předchozí spolupráce se Štiřínskými. Vždyť v parku rostou už snad 5–7metrové stromy, které jsem před lety rouboval nebo řízkoval. Takže osm pracovních hodin ve Štiříně se pilně snažím, abych neprošvihl nějakou tu „agrotechnickou“ lhůtu. A pak mířím k domovu, něco slupnu, a začíná „odpolední“, či spíš „noční“. Právě dokončuju rukopis čtvrté dobrojitrnické knížky. Budou v ní má Dobrá jitra, tříhodinové pořady Českého rozhlasu 2 – Prahy za léta 2006–2009. A právě jsem odevzdal k redakci své rozhlasové leonardí texty a povídání, pracuju na knížce o travách a travinách a hlavně: pouštím se do třetího dílu naší říční trilogie. Začalo to Vltavou, pokračovalo Berounkou a teď je na řadě „říčka moje“ Sázava. S fotografem Janem Rendekem se zase vypravíme od pramenů po ústí. Chceme, tak jako u Vltavy a Berounky, zachytit dnešní Sázavu, ale propletenou s historií (jen těch měst a městeček co při ní leží a těch hradů a zámků a mlejnů, mostů…). Jan Rendek létá a plazí se, vidí řeku ptačím i žabím okem a já prolejzám archivy a rezervace… A to všechno se proplétá s autorským čtením, s nímž jezdím po „Vlastách českých“, s prací na třech arboretech a v těchto dnech i s přípravou pořadu Václav Větvička uvádí Motovidlo. To bude k vidění 16. dubna v 19.30 ve Štiříně; hudební produkci Motovidla (tak trochu staropražský šraml) doprovodí i štiřínský křest naší loňské knížky Mahagon, měsíček a špenát. Přijďte pobejt. A kdybyste to nestihli, tak vás uvítám 23. května v „Rozkvetlém Štiříně“, při němž budu provázet parkem.

Václav Větvička

Autor je biolog, publicista a bývalý ředitel univerzitní botanické zahrady.

37

ekonomika ČÍNA

str. 38

ŘECKO

str. 40

Černá a bílá tvář pandy

Řecký test EU

THE ECONOMIST

LUDĚK NIEDERMAYER

Nejen Google, ale i další firmy podnikající v Číně mají problémy.

Evropa by ve vlastním zájmu měla dotlačit Řecko k tomu, aby si pomohlo samo.

Podnikání v Číně není procházkou bambusovým hájem – a nikdy nebude THE ECONOMIST

38

Google a Rio Tinto představují dva opačné póly světa byznysu: první firma, založená v roce 1998, je zázračné dítě informačního věku, druhá je věkovitá důlní společnost fungující od roku 1873. V uplynulých několika měsících se však obě dostaly do problémů s čínskými úřady. Google, aby se vyhnul cenzuře, zrušil svůj čínský vyhledávač a uživatelé jsou přesměrováváni na hongkongský portál firmy. Čtyři zaměstnanci Rio Tinto pak byli odsouzeni k několikaletému vězení za přijímání úplatků od čínských podniků. Google a Rio jsou posledními z  dlouhé řady západních společností, které v Číně narazily. Léta zde trpěl i Unilever, který byl nucený ke spojení s nevhodnými čínskými partnery. Coca-Cola zase nemohla koupit místního výrobce džusů na základě neopodstatněných obav z konkurence. Podle nedávného průzkumu Americké obchodní komory v Číně má vysoký podíl amerických firem podnikajících v této zemi pocit, že jsou předmětem diskriminačního nebo nespravedlivého jednání. Nejviditelnější důvod je, že jednání s vládnoucí komunistickou stranou připomíná noční můru – všichni jsou samý úsměv, a za okamžik cení zuby. Strana zahraniční firmy do země láká už celá desetiletí, a to levnou pracovní silou a obrovským trhem, dále také moderními kancelářskými komplexy a infrastrukturou světové úrovně: od poloviny 90. let v Šanghaji vyrostlo druhé mezinárodní letiště, nové metro, vnější i  vnitřní okruh, dvě mimoúrovňové dálnice a magnetický rychlovlak. Číňané si však také chtějí urvat svůj kus masa. Strana zahraničními investicemi nechce získávat jen pracovní místa a kapitál, ale také zahraniční know-how; proto tolik trvá na společných podnicích. Ekonomický růst zároveň

f ot o pr o f i m e d ia . c z

Černá a bílá tvář pandy

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

vůbec. Čína je na cestě stát se největším světovým trhem v podstatě s čímkoli, na co si vzpomenete. Je v ní 400 milionů uživatelů internetu, zatímco v Americe 240 milionů a v Indii 80 milionů. Loni se v Číně prodalo více aut než ve Spojených státech amerických. A čínský trh bude ještě růst. Ekonomika roste o 10 procent ročně i v době, kdy rozvinutý svět podle všeho čeká období trvalejší stagnace. Není divu, že říše středu už přilákala přes 300 000 zahraničních firem. Jak tyto firmy mohou zvýšit pravděpodobnost, že se svezou na čínské vlně a nestrhne je spodní proud? Protože se v Číně trápí i nejpřednější světové společnosti, najít odpověď nebude snadné. Ovšem několik desetiletí firemního utrpení naznačuje, že pro podnikání v této zemi je třeba splnit dvě jasná pravidla.

tech. Také jsou nezbytné velké investice do politikaření. Stanley Wong, ředitel Standard Chartered’s Chinese operations, odhaduje, že vedoucí pracovníci nadnárodních firem v Číně musí trávit 30–40 % času lichocením místním úředníkům a regulačním orgánům. Druhým pravidlem je, že by firmy kvůli krátkodobému zisku nikdy neměly slevovat ze svých zásad. Svoboda informací je tak klíčovou součástí identity Googlu, že ji správně označil za nedotknutelnou a odvolal svou předchozí ochotu obejít ji pro získání tržní výhody. Přestože čínské úřady, tak jako v případě Googlu, podobnou neústupnost nemusí strpět, pravděpodobněji to firmě projde, dodržuje-li otrocky první pravidlo. Takovou cenu ovšem stojí za to zaplatit. Máme stále více důkazů, že čínský trh skutečně dostojí svým příslibům. Americká obchodní komora v roce 2008 oznámila, že tři čtvrtiny jí sledovaných firem po nějaké době v Číně začaly vydělávat, a téměř polovina má marže překračující celosvětový průměr, deset let předtím to bylo pouze 13 procent. Zároveň není pochyb o tom, že Číňané zůstávají náročnými zákazníky. Na své schopnosti vynutit si na západních firmách ústupky totiž hodně vydělali. A finanční krize posílila jejich víru ve správnost jejich způsobu podnikání. V  budoucích letech bude případů jako Google a Rio Tinto jenom přibývat. Q

Kdo maže, ten jede První pravidlem je, že firma musí prokazovat až přehnanou úctu k čínským tradicím: Číňané jsou nesmírně hrdí na svou historii a zároveň velice podezřívaví k cizincům, kteří je, podle jejich názoru, opakovaně poškodili. Sázka na tuto zemi tudíž musí být dlouhodobá. P&G v Číně začal být ziskový po třech letech. L’Oréal až po devíti. Řetězec KFC deset let zdokonaloval svůj obchodní model, a teprve pak se stal gigantem dnes s pobočkami ve 450 měsf ot o g l o be m e d ia / re u ter s

považuje za prostředek, jak se udržet u moci; kdykoli tudíž hrozí, že se podnikání vymkne kontrole, dopadne železná pěst. Kromě těchto politických problémů vše komplikují i kulturní rozdíly. Čínské lpění na dobrých vztazích, tzv. kuan-si, znesnadňuje rozlišování mezi standardním podnikáním a korupcí. A kvůli nedostatečnosti právního systému působí firmy v matoucím pološeru. Nejnovější index vnímání korupce sestavovaný Transparency International Čínu řadí na 79. místo ze 180 zemí. K  potížím firmy Rio zřejmě přispěly i  korupce, nejednoznačný výklad práva a odhodlanost vlády ovládat a vykořisťovat zahraniční firmy. Zaměstnanci Ria sice byli souzeni za braní úplatků, k němuž se přiznali, ale vládní nařízení jejich zatčení přišlo krátce po rozhodnutí firmy odstoupit od smlouvy s jednou čínskou státem ovládanou firmou a uprostřed napjatých jednání o cenu železné rudy s ostatními. Vláda také neudělala nic, aby byly potrestány i čínské firmy, které jim úplatky předávaly. V případě Googlu pak vláda trvala na cenzuře výsledků vyhledávání, ale údajně stála i za pokusy proniknout do korespondence disidentů na firemní e-mailové službě. Všechno to jsou dost ožehavé záležitosti. Ovšem jediná věc, která je ještě nebezpečnější než obchodovat s Čínou, je neobchodovat s ní

Nerušit, stěhujeme se. (Budova Googlu v Pekingu)

Existuje jediná věc, která je ještě nebezpečnější než obchodovat s Čínou – neobchodovat s ní vůbec. (Australský konzul při prohlášení pro tisk ohledně zatčení zaměstnanců firmy Rio Tinto) RESPEKT. CZ

39

audit

Řecký test EU

Exekustán, policie u Řebíčka a další

JAN MACHÁČEK každý den nový audit jana macháčka na www.respekt.cz/audit-jana-machacka/

40

Evropa by ve vlastním zájmu měla dotlačit Řecko k tomu, aby si pomohlo samo LUDĚK NIEDERMAYER f ot o pr o f i m e d ia . c z

Lidé se odhlašují z penzijního pojištění, napsal minulý týden server ihned.cz. K hotovosti se lidé derou i za cenu sankcí a toho, že přijdou o státní příspěvek. Moc to nepřekvapuje. Už před plným vypuknutím hospodářské krize se v zemi s deseti miliony obyvatel konalo téměř milion exekucí ročně. Teď je to asi ještě horší. Je docela zvláštní, že tohle téma moc nevzrušuje politické strany. Asi si myslí, že lidé, kteří se potácejí ve spárech exekutorů, jsou proti systému a nechodí k volbám. To je ale mylné hodnocení. ● Protikorupční policie zahájila kontrolu ve firmě Viamont bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka. Policisté se prý zabývají prodejem akcií firmy Viamont. Jestli se policie zabývá zrovna tímhle, myslím si, že toho mnoho protizákonného nenajde. Ministr si podle všeho dal pozor, aby akcie prodal čistě. Možná by bylo zajímavější podívat se, jak firma Viamont v 90. letech vznikla a odkud vzala základní kapitál. To je ale možná promlčené. Tajné služby by měly mít přehled o tom, jaké je napojení ministra Aleše Řebíčka na Igora Střelce, ruské tajné služby a finanční polosvět kolem skupiny Interconnex. A z doby nedávné by stálo za to podívat se na přidělování veřejných zakázek na ministerstvu dopravy. Jsou tu kontrakty pro dvě právnické firmy za stovky milionů korun. Na to bych se podíval, kdybych byl policista já. ● Vítězové ankety Podnikatel roku sepsali výzvu proti zadlužování státu. Mimo jiné v ní stojí: „Neposlouchejte argumenty, že ve srovnání s potenciálními bankrotáři jsme na tom docela dobře.“ Tak nevím. Proč by občané nemohli poslouchat argumenty a fakta o tom, jak něco ve skutečnosti je? Je snad povinností celého národa přehánět a překrucovat skutečnost, protože všichni společně nechceme, aby vyhrál Paroubek? Má být ten, kdo nepřehání považován za propagátora populistických slibů a bezhlavého utrácení? Jsme snad všichni povinni dramatizovat? To, že je náš dluh jeden z nejbezpečnějších v Evropě, je zatím prostě fakt a pravda. Když na to upozorním, mám se stydět a připadat si jako propagátor dluhů? Myslím, že svobodná je taková společnost, kde se argumentuje na základě faktů, nikoli patetických výkřiků.

Bude to chtít razantní úklid.

T

rvalo měsíce, než se začal na summitu EU v březnu rodit kompromis, který by měl tváří v tvář řecké krizi zachránit pověst evropských politiků. Neslibuje sice jasné řešení pro Řecko, ale je otázka, zda by to měl vůbec činit. Ve hře je totiž mnohem víc než jen problém řecké vlády, jak si v následujících týdnech či měsících půjčit několik desítek miliard eur. Jak známo, mizerie v Aténách je jen vrcholkem ledovce problémů s evropskou fiskální politikou. Neúcta k  dohodnutým pravidlům o deficitech veřejných financí se za dobu existence EU a  měnové unie stala téměř pravidlem, i když byly i země, které se příkladně snažily, jako třeba skandinávské státy, Belgie, Rakousko či Bulharsko. Naopak nahnuté to měly už dlouho třeba Francie či Itálie a vývoj v Maďarsku zase ukázal, jak daleko může fiskální nepořádek v EU dojít. Minulé hříchy jiných států ovšem spolehlivě přebil fiskální skandál v Řecku. Socialisté v Aténách „odhalili“ větší než vykazované de-

ficity za vlády současné opozice (ta při svém vstupu do vlády učinila totéž) a tím chtěli připravit Brusel na to, že má mít s Řeckem trpělivost. Jenže razantní nástup světové krize vše pořádně zkomplikoval a právě řecký průšvih postavil evropské politiky před dlouho odkládanou otázku, jak v EU zajistit fiskální zodpovědnost států.

Iluze před krizí Evropská ekonomika rostla před krizí takovou rychlostí, že pomohla živit iluzi o dobré práci pokladen jednotlivých států. Průměrný schodek v zemích Evropské unie mezi lety 2003 a 2007 klesl ze 3,1 % HDP na 0,8 %. Tato hezká čísla však měly na svědomí mnohem více vysoké příjmy států než zodpovědnost ministrů financí. Když udeřila krize, vynucené výdaje na podporu chřadnoucí ekonomiky dostala prakticky všechny země vysoko nad maximální limit deficitu (3 %). A finanční trhy, které před krizí vnímaly země eurozóny téměř jako jeden ceRESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

řecko | ekonomika lek, najednou změnily svůj názor na rizikovost některých státních půjček. Kromě „rychlých obětí“ ze zemí mimo eurozónu (Maďarsko, Rumunsko či Lotyšsko) byly ohroženy „eurové“ země s vysokým dluhem a deficitem a s malou nadějí na rychlé oživení. Zejména Řekům se výpůjčky dramaticky zdražily a hráči na finančním trhu, které máloco tak potěší jako nejistota a rozkolísanost trhů, rychle „vytvořili“ PIIGS, tedy klub kandidátů na velké problémy (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko). Vládu v  Aténách dnes straší hlavně dvě věci: že finanční trhy nebudou ochotny vládě potřebné peníze půjčovat (což se doposud neděje) a  že půjčky budou „příliš drahé“. Je pravda, že tzv. riziková přirážka dnes přesahuje u řeckých půjček 3 % (tak vysokou přirážku Česko od roku 1989 nikdy nemělo), ale celkový úrok díky velmi nízkým sazbám na trzích se stále ještě pohybuje kolem přijatelných 6 % (úrok na půjčky pro Československo v roce 1991 byl 9 %). Problém je, že při dnešní úrovni řeckého dluhu nad 100 % HDP se každé zdražení úvěrů byť jen o desetinku procenta projeví v miliardových sumách (v případě Česka by šlo zhruba o čtyři miliardy korun na každou desetinu procenta úroků). To samozřejmě snížení schodků rozpočtu vůbec neusnadní. Proto Řekové volají po tom, aby Brusel či Frankfurt s vysokými úroky pro Řecko rychle něco udělaly. Evropští politici to však vidí jinak: mají obavy, že jakmile Řekům pomohou, ti ztratí motivaci dát své veřejné finance rychle do pořádku, a tak o garancích či jiných krocích, jimiž by úroky pro vládu v  Aténách rychle snížili, nechtějí slyšet.

Příliš mnoho obav EU proto teď čelí jistému rozporu. Hlavní prioritou dneška by mělo být, aby se v budoucnu neopakovaly případy Řecka či Maďarska. A je jasné, že nejlepší zárukou toho je exemplární trest pro Řeky. To je však v rozporu s požadavkem zabránit „reálné hrozbě“ jejich bankrotu (a také v souladu s myšlenkou jisté evropské solidarity). Hledání zlaté střední cesty komplikují jak přehnané obavy o kredibilitu EU či eura, tak

kalkul některých evropských politiků. Odtud pramenila nechuť zapojit do řešení Mezinárodní měnový fond (MMF), byť argumenty pro tento postup jsou zřejmé: MMF umí zvládat takovéto krize nejlépe (což mimo jiné prokazuje v Maďarsku), má na to zdroje a je s to podmínit pomoc prováděním reforem. Odpor vůči pomoci od MMF je obvykle zdůvodňován obavou z „evropské ostudy“ (byť je MMF ovládán hlasovací sílou Evropanů), ale svou roli hraje i kalkul francouzských politiků, kterým by na domácí scéně překáželo zviditelnění francouzského šéfa MMF – socialisty Strauss-Kahna. Snad nejvíce pochybný je argument, že problémy Řecka a dalších zemí ohrozí pozici eura. Jen málo zemí si dnes přeje něco jiného než „o něco slabší měnu“, která by podpořila osla-

Aby mechanismus fungoval, musí být evropská pomoc až tím nejzazším řešením a nesmí nahrazovat nutné reformy. bené ekonomiky vyšším exportem. A pohled na vývoj kurzu eura proti dolaru slabost eura neukazuje – proti nejvyšší úrovni kurzu eura proti dolaru (počátek roku 2008 či konce roku minulého) sice euro ztrácí zhruba 15 %, ovšem oproti začátku této dekády je řádově o třetinu silnější.

Pragmatismus namístě Mělo by proto platit, že pokud Řekové nezačnou doma razantně uklízet, pomoci se nedočkají. Včasné a dostatečné reformy ovšem přinesou jistý paradox – záchranný mechanismus (ať již s Mezinárodním měnovým fondem nebo bez něj) nebude potřeba. Finanční trhy za dnešní úroky Řecku rády půjčí (což potvrdila půjčka pěti miliard eur z konce března, i když

dražší, než by si Atény přály) a postupné zlepšování důvěryhodnosti této ekonomiky pomalu povede ke zlevňování. Přesto mají evropští lídři (i kritici EU) pravdu, že Unie by měla mít scénář pro podobné situace. Řešení, které prosazuje německá kancléřka Angela Merkelová, dává smysl. První zásada, že to bude Mezinárodní měnový fond, kdo stanoví podmínky, za kterých se zemím v potížích pomůže, je v praxi tím nejlepším řešením (i přesto, že řada politiků a třeba i šéf Evropské centrální banky, Francouz Jean-Claude Trichet, jsou myšlenkou zapojení MMF pramálo nadšeni). Odborníci MMF jsou méně náchylní k politickým tlakům, a přes velkou neoblíbenost této instituce právě v zemích PIIGS, je stále přijatelnější slyšet špatné zprávy a tvrdé příkazy od bezejmenných úředníků než například od zástupců německého ministerstva financí. Druhá část dohody, slibující spoluúčast evropských zemí na dobrovolném základě a za tržních podmínek (tedy žádné levné peníze), je přijatelným kompromisem mezi principem evropské solidarity a právem na svobodnou vůli jednotlivých států. Rodící se mechanismus bude testován v případě, že řecké vládě se nepodaří přesvědčit trhy o své ochotě a vůli dát si finance do pořádku. Aby však mechanismus fungoval „podle plánu“, musí být evropská pomoc až tím nejzazším řešením, nesmí nahrazovat nutné reformy a Evropa se nesmí nechat vydírat hrozbami řeckého (či jiného) bankrotu. Největší oříšek však bude představovat další, vlastně klíčová část plánu – zpřísnění fiskálních pravidel v  EU. To zdaleka neznamená vznik evropské ekonomické vlády, jak se snažil naznačit prezident Sarkozy – jde především o to, jak zabezpečit hladké fungování eurozóny a zajistit fiskální zodpovědnost. Vytváření takovýchto pravidel je – již poněkolikáté – znovu na začátku. A v bodě nula je také hledání funkčních mechanismů, které podpoří jejich dodržení. Jakkoli je dosavadní postoj EU k řecké krizi v tomto ohledu spíše dobrou zprávou, neboť vytváří velký tlak na to, aby viník sám řešil situaci, bez fungujícího fiskálního pravidla bude Unie „řeckými“ problémy ohrožena i do budoucna. Q ↓ inzerce

 


    

   $ &  % $ &#     #        $  & #      '  #% ( "  
   $    $'  #   &   ! 
         


RESPEKT. CZ


 $&$

41

rozhovor

Milovat lidi je snadné S novým českým arcibiskupem Dominikem Dukou o pedofilních skandálech kněží, zkušenosti z vězení, víře a zbožnosti Čechů Dominik Duka si za komunismu prošel zkouškami života tajně vysvěceného kněze, politického vězně či dělníka ve Škodovce. Po roce 1989 si jako homo novus získal pověst člověka, který může pomoci vnést do české katolické církve nový vítr. Teď jsou před ním další zkoušky – třeba nevyřešené majetkové vyrovnání státu a církví a spor o vlastnictví pražské svatovítské katedrály.

LENKA JAKLOVÁ, ONDŘEJ NEZBEDA foto milan jaroš

Bohužel se nemůžeme vyhnout problému pedofilních afér katolických kněží v západní Evropě a USA. Jaký k tomu zaujímáte postoj? Ty aféry mají jednu zvláštní společnou základnu: nejsou to aféry současné, ale z doby v rozptylu padesáti let. Pro mne je těžké na to odpovědět i proto, že se staly převážně v anglofonních zemích, které nejsou mou doménou, navíc v polepšovnách, sirotčincích, internátních školách, kde je práce s mládeží specifická. Je tomu ale šest let, kdy Jan Pavel II. reagoval na podobné aféry výrokem, který je pro mne normou: „Jednou a dost!“ Z jeho slov jasně vyplynulo, že na straně občanské to znamená, že se celá věc musí předat civilnímu úřadu, u nás tedy policii, a prošetřit. Po stránce církevní to znamená, že provinilec musí být postaven mimo službu, než se celá věc prokáže.

42

Jenže v některých případech to nebylo „jednou a dost“. Tyto případy se staly většinou v době, kdy zásada Jana Pavla II. ještě neplatila. Má to samozřejmě svou historii, protože klérus byl v minulých dobách vyňat z pravomoci světských soudů v rámci tzv. privilegia foris a byl souzen církevními soudy. Církev měla i své věznice, jednou z nich byl u nás do 19. století Mírov. Tato praxe zanikla a ve 20. století máme nový kodex církevního práva, kde se předpokládá platnost nových civilních právních předpisů, a tak tu zůstala nedořešená otázka, kdo a jak se má s těmito věcmi vypořádávat u církevních soudů. Proto se domnívám, že by bylo dobré, kdyby církevní soudy nebyly složeny jen z kněží, protože je tu nebezpečí jisté kolegiality. Je třeba, aby v nich byli zastoupeni i laici a také matky. Druhý velký problém těchto kauz je, že posti-

žená strana často zásadně odmítá, aby tyto věci byly předány soudu. Je tu rovněž motivace finančního odškodnění, kterou nemůžeme popřít. A také se domnívám, že u pedofilie je těžké stanovit věkovou hranici, kdy už jde o deviaci. Co k tomu říct dál?

Mohly by pomoci psychologické a sexuologické testy? Tomu nevěřím. Psychologické testy se dělají v církvi už třicet let a ještě ani jednou jsme dopředu tento problém neodhalili.

Když o pedofilních činech členové Kongregace pro nauku víry věděli a nepředali vše civilním institucím k šetření, nestavěli se tím nad zákon? Podívejte, abych tento případ mohl posoudit, musel bych ho podrobně znát. Navíc bych chtěl říct, že tyto problémy má každá společnost. RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Nebylo by lepší tyto případy otevřeně řešit, postavit se k nim čelem, a ne je bagatelizovat? Já považuji za správné, že pokud se tyto věci staly, dostaly se do sdělovacích prostředků. Chci ale, abychom všem měřili stejným metrem. Rozumějte, já musím také trošku hájit svou instituci. Třeba ve Spolkové republice Německo v tom časovém rozmezí působilo 50 tisíc duchovních, u nichž se přišlo na 94 podobných kauz z 210 tisíc případů. Neschvaluji tyto přečiny, ale nemůžeme mít stejná měřítka padesát let poté. Vidím ten problém šířeji – kdybychom vzali časové období těchto případů, tak se ocitneme v době, kdy Nabokov napsal Lolitu a dostal za ni Nobelovu cenu! A nebyl hnán k soudu.

Přece nejde srovnávat románovou fikci se skutečným zneužíváním. Navíc nikdo neviní RESPEKT. CZ

celou katolickou církev, jde zkrátka o to, že její úřad, který měl tyto přečiny řešit, je namísto toho kryl. Já tím nechci uhýbat, jen ukázat celou škálu toho problému. Jsou zkrátka instituce, kde se nesoudí jednotlivec, nenapíše se „dotyčný XY udělal to a to“, ale napíše se „kněz“, „církev“. Takže jestli se vám zdá, že chci odvést pozornost nebo změnit téma, není to tak, chci jen hájit kněze, kteří se ničím neprovinili, a jsou házeni do jednoho pytle. Chyba je – a tam vám dám za pravdu –, že církevní autorita, která takový přečin zatajila, poškodila jméno všech dobrých kněží i celé církve, o tom nepochybuji. A ještě bych k tomu chtěl říct: jsou jedni, kteří se domnívají, že je dovoleno vše. A pak vidíme vzpouru druhých, kteří říkají, že vše je trestné. Ztrácí se hranice. Žijeme v době, kdy v rámci globalizace a postmoderního relati-

vismu ztrácíme půdu pod nohama a nevíme, kde jsou hodnoty.

Právě v době relativizace hodnot je přece církev vnímána jako jedna z posledních platforem, kde by tyto hodnoty měly být uchovávány. Já to cítím právě tak, v tom je hrůza těch afér, bezesporu.

Myslíte, že by pomohlo, kdyby katolická církev zrušila podmínku celibátu? Ne, celibát není příčinou těchto deviací, což říkají i sexuologové. Je zajímavé, že za zrušení celibátu bojují hlavně lidé, kteří o něm nic nevědí. Celibát není výmysl, nevznikl kvůli ochraně majetku církve, jak se někdy traduje. Církev klade tento nárok na kněze, aby ukázala, že jeho úřad není zadarmo. Velká světice Terezie z Ávily říká: Díos sólo basta. Sám →

43

rozhovor tíha starostí o rodinu zůstávala na nich samotných. A co je pro mě dodnes neuvěřitelné, že tato manželství vydržela všechny zkoušky. Moje maminka skutečně neměla snadný život, určité obavy a strachy prožívala až do listopadu 1989. O to větší překvapení pro mne bylo, když jsem s ní měl možnost strávit poslední léta života v biskupské rezidenci v Hradci Králové: objevil jsem, že se dokáže smát.

→ Bůh stačí. Zavedení dobrovolného celibátu by

jednak bylo složité, ale především je v dnešní době celibát potřebný proto, aby bylo jasné, že má cenu zápasit o dobré vztahy v životě.

Neporozuměli by pak ale kněží více třeba rodinným vztahům a problémům? Možná ano, možná ne. V naší diecézi máme ženaté kněze, kteří byli za komunismu tajně vysvěceni, protože biskup uvažoval, že tak budou před StB lépe kryti. A ani oni sami nemají problém vidět celibát jako určitou větší svobodu. Jsem proti zrušení celibátu i proto, že vidím, jak někdy dopadají manželství vysoce postavených lidí v politice nebo i manželství v nekatolických církvích – ty povinnosti a práce vás trhají na kusy. Celibát je zkrátka zdrojem jistého nasazení církve, které by jinak nebylo možné. A navíc si myslím, že kněží by vůbec měli málo radit ve věcech, jako je manželství nebo otázka antikoncepčních prostředků.

V osmdesátých letech vás komunistický režim věznil na Borech. Jak vás to ovlivnilo? Pro mne to byla velká lidská škola – a po stránce náboženské cosi jako druhý noviciát. V takovém prostředí je nutné působit jinak než z kazatelny, člověk musí stát za každým slovem svou existencí.

Je možné někde tam hledat počátek vašeho nezvykle civilního stylu?

Stát za každým slovem svou existencí

Váš otec byl důstojník, na konci druhé světové války působil dokonce v britském Královském letectvu. Nechtěl jste být po něm? Pro mě tito lidé, vojáci druhé světové války, vždy byli modelem správného muže, samozřejmě do jisté míry chlapecky zidealizovaným, což ovlivnilo mé představy o budoucím povolání. Snil jsem o životě v uniformě a přál jsem si být letcem, vojákem nebo námořníkem.

Proč jste si tedy zvolil studium biblistiky, jež patří k nejnáročnějším oborům, a navíc v době, která takovému studiu nepřála? Myslím, že to souvisí s mou láskou ke knihám. A Bible mě od počátku fascinovala. Tatínek přivezl z Anglie, z YMKY, Nový zákon v kralickém překladu. Dnes se mi zdá neuvěřitelné, že jsem si na něj troufl ve svých 12 letech. Začal jsem odzadu, knihou Zjevení sv. Jana, Apokalypsou… Přitom je to kniha, která dokáže vytvořit mnoho zmatků i v hlavě učených a zbožných lidí. Protože se mi líbila její dikce, začal jsem si ji předčítat nahlas. A pak pro mne bylo rozhodující setkání s Biblí svatováclavskou, tu jsem přečetl celou včetně Starého zákona. Seznámil mě s ní rolník a kostelník z Pouchova Josef Volák, jeden z posledních písmáků. Chodíval jsem k nim a on nám předčítal z Bible vydané roku 1847. Vybavuji si zvláštní a neznámé výrazy a také otázky, které ve mně probouzely zvědavost.

Jaké? Například proč Boha zajímalo, kolik bude třeba trámů při stavbě chrámu a kolik rolniček bude mít kněz na svém rouchu. Později jsem právě díky Bibli začal chápat smysl literatury, její metaforickou stavbu, a to mě také přivedlo k četbě světové literatury. A protože interpretace Bible v moderní době vyžaduje určité studium, bylo tedy přirozené, že se stane mým oborem. Dokonce jsem měl po srpnu 1968 odjet do Jeruzaléma na biblickou školu otců dominikánů, ale to se mi už nepodařilo. Místo toho jsem začal studovat metodou samouka na teologické fakultě ve Varšavě. V té době začalo i moje přátelství s panem profesorem Helle-

44

Dominik Duka (66) 36. arcibiskup pražský a primas český. Dříve byl provinciálem České provincie dominikánů (1986–1998), 24. biskupem královéhradeckým (1998–2010) a apoštolským administrátorem litoměřické diecéze (2004–2008). Po maturitě pracoval v továrně ZVU, kde se vyučil zámečníkem. V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů, 22. června 1970 byl vysvěcen na kněze.

rem, který byl ochoten spolupracovat s knězem bez státního souhlasu, tedy s dělníkem. Jen na okraj – v době socialismu, kdy vládla dělnická třída, jsem jako zaměstnanec hradecké Škodovky neměl právo půjčovat si knihy v univerzitních a vědeckých knihovnách. A to mě přivedlo i k práci na překladu Jeruzalémské bible, který vznikal paralelně s ekumenickým. Tehdy jsem se také setkal s moderními překlady poetických knih Starého zákona, dodnes je považuji za nejkrásnější, jsou to překlady hradeckého rodáka Viktora Fischla. Právě v jeho rodném domě, na tom samém poschodí v Čelakovského ulici, ne-li v tom samém bytě, jsem jako prvňáček ve škole začal rozum bráti. To, že se nám podařilo dokončit a nedávno vydat překlad Jeruzalémské bible, vidím jako osudové sepětí, které se promítlo do mého života.

Jako kluk jste si otce příliš neužil, po roce 1949 byl degradován na vojína a uvězněn. Když se mluví o mužích perzekvovaných komunistickým režimem, málo se zmiňuje úděl jejich žen. Vaše maminka to asi měla hodně těžké. Nejen moje maminka – velké množství žen, matek, manželek. Za druhé světové války byly vystaveny hmotným starostem, ale také výhrůžkám. Nezapomeňme, že vládní vojáci, k nimž otec patřil, přísahali věrnost a byli si vědomi, že v okamžiku, kdy přejdou na stranu nepřítele, se jejich rodina stane rukojmím. Pak přišel rok 1948, 1949, léta padesátá – a znovu dalších patnáct dvacet let života, kdy veškerá

To prostředí mně určitě pomohlo najít svůj styl a také dalších patnáct let bez tzv. státního souhlasu, kdy polotajná bohoslužba formou pokojové školy nebo univerzity měla docela jiný charakter než bohoslužba ve velkém chrámovém prostoru.

Jak pobyt ve vězení ovlivnil váš pohled na kněze, kteří byli konfidenty? Hlavně jsem měl ty nejvyšší morální vzory u vězňů, kteří vyšli z vězení bez pocitu nenávisti a potřeby revanše. Kromě Milady Horákové považuji za takovou osobnost doktorku Růženu Vackovou, která prošla nacistickým koncentrákem a za komunistů strávila ve vězení téměř šestnáct let. Když vyšla z vězení, koupila kytici a přinesla ji svému prokurátorovi jako gesto odpuštění. U kněží konfidentů je jeden problém – byli konfidenti, kteří byli zlí, protože udávali pro svůj prospěch. Pak byli konfidenti – lze-li to tak nazvat –, kteří k tomu byli donuceni násilím a vydíráním a kteří se uřekli strachy. A pak je třetí skupina konfidentů, podobná té druhé, kteří sice mluvili, ale nevypověděli na nikoho nic, co by mělo smysl. Když byla třeba provedena sonda do téměř všech svazků StB, jež byly vedeny na členy litoměřické diecéze, zjistilo se, že mezi nimi byl jen zlomek, který byl pro StB nějak „použitelný“. Mnohem větší problém mám s těmi, kdo kolaborovali veřejně, jako byl ministr Plojhar nebo činovníci Pacem in terris.

Kam až sahá vaše míra odpuštění? V roce 1989 za mnou přišel jeden bývalý estébák a řekl: „Katolická církev si mě získala, protože jste měli vůbec nejnižší počet konfidentů: v našem kraji jsme měli jen čtyři pravé konfidenty.“ Chtěl mi říct jejich jména, ale já jsem odmítl, protože jsem věděl, že k tomu ti lidé byli donuceni ve věznici. Problém zkrátka je, že velké ryby, které by zasloužily být odsouzeny, jsou kryty, jejich složky byly zničeny.

Jak se ve světle odpuštění díváte na čin bratří Mašínů? Byli to hrdinové, nebo máte o jejich činech pochybnosti? Tyto věci se dnes těžko posuzují, ale jestliže mluvíme o třetím odboji... Víte přece, jak lidé RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

rozhovor dokázali pošlapat atentát na Heydricha. Přitom kdyby toho nebylo, možná by nebylo samostatného Československa. V tomto smyslu se dívám i na bratry Mašíny. I když, lidsky řečeno, bych nechtěl být v jejich kůži. Proto se s nimi lidé asi těžko vyrovnávají.

Čistý stůl

Jaké jsou hlavní vize, které byste chtěl jako arcibiskup naplňovat? Hlavně se musím nejprve seznámit s chodem pražského arcibiskupství, obecné vědomí nestačí. A pak si vytvořit potřebné týmy, s nimiž začnu pracovat na dalším programu, který určitě bude navazovat na práci kardinála Vlka. Všichni asi tuší, že první přijde na řadu otázka svatovítské katedrály. Vím, že je tady třeba přistoupit ke konsenzuálnímu jednání. Navíc jsem byl vždy vychováván ve rčení „nezačínej si nic se soudy, stojí to peníze a nevíš, jaký bude výsledek“.

Budete se tedy snažit o mimosoudní vyjednávání o správě a vlastnictví svatovítské katedrály? Na to se špatně odpovídá, protože jsem nikdy neviděl rozsudek ani zápis v katastrální knize. Vím ale, že jistý způsob symbiózy provází život katedrály a Hradu staletími. Zdejší rodák z Nového Hradce Tomáš Pešina z Čechorodu kdysi zaprorokoval, že jestliže se dostaví katedrála, český národ vstane z mrtvých a vrátí se mu suverenita. Nastaly celonárodní sbírky, umělci 19. a 20. století se vepsali do katedrály. Tak tedy můžeme chápat, když někdo řekne „naše katedrála“, tak, jako když já řeknu „náš Hradec“. Ale to ještě neznamená zápis, že jsou ty statky zapsány v majetkové knize na mé jméno. Katedrála musí mít společnou správu státu a církve, o tom nepochyboval ani pan kardinál Vlk. Už jen proto, že je v prostorech Hradu. Katedrála potřebuje být nejen kamenným symbolem panorámatu nad Vltavou, ale také živým symbolem. Nevidím tedy dohodu se státem jako nemožnou.

Před šedesáti lety komunisté zlikvidovali kláštery a zkonfiskovali jejich majetek. S tím souvisí i finanční a majetkové vyrovnání mezi církvemi a státem. Jak v tom chcete dosáhnout spravedlnosti? V této problematice nemůžu mít vlastní vize, protože dohoda o majetkovém vyrovnání, kterou jsem také podepsal, mne zavazuje ke společnému jednání s ostatními církvemi. Vlastně poprvé v českých dějinách jsme došli k tomu, že se české křesťanské a židovské církve dohodly na určitém postupu, a také jsme si slíbili, že vždycky budeme postupovat jednotně. Zajímavé ale je, že tu pořád nebylo dostatečně řečeno, že to není jen problematika církve. Koho by to mělo také zajímat, je sám stát – obce, krajské úřady –, protože církevní majetek je v důsledku tohoto sporu blokován. Neslouží nikomu, stal se mrtvým a de facto je poškozován. My říkáme tolik: konfiskace majetku katolické církve proběhla a její majetek byl odhadnut externí anglickou společností na 83 miliard. (Mimochodem existují tři základní RESPEKT. CZ

metodiky poměřování toho majetku a církev přistoupila na nejnižší.) Pak je tu otázka odškodnění. Výnos z majetku církve činí podle výpočtu ekonomů národohospodářské fakulty ročně tři a půl miliardy, zatímco stát platí všem církvím dohromady ročně 1,3 miliardy. Tím neříkám, že takovou částku chceme, jen mě skutečně bolí, když někdo řekne, „že mi nebude doplácet na kadidlo“. Je to totiž jinak: to církev mu platí na fotbalové a hokejové hřiště, protože zbytek výnosu z jejího majetku jde do státní pokladny; krom toho také přece platí daně. Navíc platí zákon 218/1948 Sb., podle něhož mají církve být plně financovány státem, přitom my se z 53 % samofinancujeme. Čili otázka majetkového vyrovnání musí interesovat všechny strany. Já bych si přál, abychom v tomto měli čistý stůl, aby každý člověk věděl, z čeho naše finance plynou, na co jsou a podobně.

Chcete do té diskuse tedy vtáhnout hejtmany a starosty? Víte, tady je jeden problém. My se na něčem dohodneme s vládou, která je koaliční, ale v tom okamžiku to nechce přijmout opozice. Chtěl bych najít formu jednání, jež se bude řešit přímo v parlamentu, kde se také schvaluje.

Tu odvahu jsem neměl

Co si myslíte o názoru, že český národ je ve své podstatě bezbožný? Profesor Tomáš Halík jedinečným způsobem vystihl odpověď, když řekl, že naši lidé na otázku, zda existuje Bůh, odpovídají „ale něco přece musí být“. V tom „něco“ je přece jen jakýsi náznak osobního, nenaučeného přístupu, je tam často obsažena hluboká zbožnost, někdy i určitá pokora, někdy i agnosticismus, ale určitě v té odpovědi není ateismus.

Jako 24. královéhradecký biskup jste si zvolil dominikánské heslo „V duchu pravdy“. My jsme dnes zvyklí slýchat, že pravda je relativní. Není nebezpečné, když se člověk domnívá, že našel celou pravdu? V dominikánsko-křesťanské tradici se pravda úzce pojí s moudrostí. Já nemohu nikdy vlastnit pravdu, pravda může vlastnit mě. To znamená, že si stále musím být pokorně vědom, že pravda je bohatší než všechny moje poznávací schopnosti, a jestliže je pravda určitým odrazem boží skutečnosti, pak je nevyčerpatelná. Žádný člověk si nemůže nechat patentovat její vlastnictví. Ale nemohu přijmout ani dnešní relativizující hledisko, že „každý má svou pravdu“. V mém věku si pamatuji, kdo všechno říkal, že má pravdu. A kdo ji odmítal přijmout, dostal tvrdě po hlavě, ne-li někdy přišel o hlavu. Pravda je nevyčerpatelná nabídka, velký dar, o který se musíme dělit ve vzájemné úctě a z křesťanského hlediska také v lásce.

Existují požadavky, které i biskup obtížně naplňuje? Například není přece jen obtížné kolektivně milovat lidi? Naopak, kolektivně se lidé dají milovat snadno, mnohem těžší je milovat toho, s nímž zrovna sedíte u stolu nebo spolupracujete. Tvrdím, že Ježíšův příkaz milovat nepřá-

tele vyrostl z toho, že často vidíme nepřítele v nejbližších lidech. Mnoho Ježíšových požadavků je nesnadných, na druhou stranu víme z vlastní zkušenosti, že jedině tehdy, když se je snažíme překonat, rosteme. Mám zážitek z borského vězení, kde nás otravovali každou neděli odpoledne nekonečnými úklidy. V jedné chvíli mě to tak dopálilo, že jsem vzal kýbl se špinavou vodou a chlístnul jsem ho pod dveře našeho pana vychovatele. Pak jsem si uvědomil, že to je ostuda. A skutečně to ostuda byla, protože on si toho všiml a já musel celou místnost znovu uklidit. Ano, byla to vzpoura, ale vzpoura klukovská. Mohl jsem mu přece říci do očí: „Proč tohle od nás žádáte?“ Tu odvahu jsem ale neměl. Když jsme o tom bezprostředně hovořili s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem, kteří jako vězni měli přece jen větší zkušenost, shodli jsme se na tom, že pokud bychom se nechali strhnout nenávistí vůči těm, kdo nás hlídají nebo sekýrují, vlastně jen ničíme sami sebe, a že to ve skutečnosti není řešení. Je třeba vidět kriticky, ale větší umění je dokázat v druhém najít člověka, který slouží špatné věci někdy z hlouposti a jindy ze slabosti.

Co říkáte častému názoru: víru ano, církev ne. Víra samotná je něco jedinečného, co patří každému jednotlivci, co neexistuje ve smyslu kolektivní víry tak, že by všichni lidé stejně věřili, měli stejné náboženské zkušenosti. Víra je vztah, a na prvním místě vztah Bůh a já. A pokud jde o skepsi ve vztahu k církvi? Tak jako jsme často zklamáni svým okolím, jsme zklamáni i církví, protože i církev je určitá množina různých lidí. Na druhou stranu přece jen si musím přiznat, že sám bych v životě neobstál. Narodili jsme se jako lidé, jako bytosti, které mohou rozvinout svůj život jenom pro druhé a s druhými, a tady, myslím, je ta velká pokora, kdy si uvědomuji, že církev potřebuji tak, jako potřebuji ostatní lidi, a navíc církev mně dala Bibli a v ní se také mohu setkat s Kristem.

Pozastavujete se někdy nad sociologickými průzkumy? Jakou má z vašeho pohledu například hodnotu otázka: Jakou roli hraje ve vašem životě víra? Nechci tyto průzkumy zcela relativizovat a odmítat, ale přiznám se, že mě občas hodně rozčílí. Některé otázky vedou až ke groteskním odpovědím. Jestliže se v našem prostředí ptám, jak si představujete Boha, musím vědět, že hovořím k populaci, v níž se víc než 80 % lidí s tímto tématem nikdy nevyrovnávalo. Jak tedy mohou zaujmout stanovisko? Víra je slovo nesmírně polyvalentní. Může znamenat, že v něco věřím, nebo že patřím k určité konfesi, ale také to, zda je člověk důvěřivý. My teologové, chápeme slovo víra jinak, než jak ho vnímáme v běžném jazyce. Pro nás jde o určitý boží zásah, který usnadňuje vhled do skutečnosti. A proto mluvíme o víře jako o daru. Q Lenka Jaklová je publicistka. Plnou verzi rozhovoru najdete www.respekt.cz/rozhovoroy

45

téma

46

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Zrod lídra Pozoruhodný příběh Petra Nečase Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný, Marek Švehla



RESPEKT. CZ

foto matěj stránský

47

téma

Ví, co chce, a dokáže překvapit. (Právě zvolený lídr se šéfem poslanců ODS Petrem Tluchořem)

J

e poslední březnové pondělí a  natřískaná aula Evropského polytechnického institutu v  moravských Kunovicích visí na rtech vysokému muži v tmavém saku. Ještě před pár dny by si přitom jen málokdo tipnul, že právě tenhle člověk dokáže vzbudit takovou pozornost a přitáhnout tolik lidí. Jenže to bylo v době, kdy Petr Nečas byl „jen“ řadovým místopředsedou ODS. Teď tu stojí jako nový volební lídr své strany a možná budoucí premiér. To vyvolává pořádnou dávku zvědavosti. Za ten týden, co převzal otěže po nečekaném pádu Mirka Topolánka, sice Nečas absolvoval řadu rozhovorů, přímý kontakt s veřejností ale zažívá až teď. A snaží se, aby to byla opravdu show hodná lídra. Hned jak dokončí spatra pronášenou přednášku na téma „nebezpečné zadlužování země“, seskakuje s mikrofonem v ruce z vyvýšeného pódia a jde se vystavit publiku tváří v tvář. S rukou v kapse pak vyvolává jednoho zájemce o debatu za druhým a v odpovědích usiluje co nejvíc popřít svoji pověst politického suchara, který umí jen nudnou řeč čísel. „Vypadáte krásně, vy se důchodu určitě dožijete,“ vysekává poklonu mladší ženě, když

48

se jí snaží vysvětlit, že jeho reforma penzí je prostě nezbytná. Během více než hodinového vystoupení Nečas střídá několik poloh. Když mluví „o klíčových problémech země“, například o „stále se roztáčející spirále nekontrolovatelného zadlužování“, emotivně gestikuluje a v jeho obličeji je vidět velký zápal pro věc. Když ho ale někdo zkritizuje za jeho politiku, náhle ztišuje hlas a uznale děkuje za „zajímavý názor“. Do burácení pak zase přechází v momentu, kdy nabízí „svá řešení“. Sám sebe Nečas vykresluje jako politika do složité doby, který má chuť „čelit velkým výzvám“. A v kulisách Nečasovy dosavadní politické existence nezní ta věta jako fráze, ale jako celkem realistická diagnóza.

Hlavně umět číst Nový lídr konzervativců přebírá ODS v  okamžiku, kdy jí setrvale padají preference, hrozí velká porážka od sociální demokracie a  přinejmenším na pár let se rozhoduje o budoucnosti a podobě pravice v téhle zemi. Na první pohled to přitom pro Nečase vypadá jako předem ztracený boj, jejž nelze nijak zvrátit a na RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

téma kterého rodiče vedli ke sportu (plavání, lyžování) a chtěli po něm dobré studijní výsledky. Běžná normalizační šeď ale u Nečasů nepanovala: nikdo z rodiny nebyl v KSČ („komunisti znárodnili prarodičům hospodářství“). Když má Nečas říct, co pro něj představuje základní hodnotové zakotvení, ke kterému se vztahuje, nezaváhá ani minutu. „Vedle rodiny je to víra,“ říká Nečas, dnes ve vrcholné politice jeden z mála praktikujících katolíků. „Vycházím z toho, že Bůh do mě vidí, že ho neob-

lafnu,“ tvrdí politik. „To je pro mě velice silný korektiv, abych nedělal nic špatného. Vím, že před ním bych to neskryl a neobhájil.“ Na rozdíl od víry svůj politický naturel začal Nečas objevovat až po revoluci. V té době působil jako technolog v  Tesle Rožnov a  cítil, že se chce víc zapojit do veřejného života. Proto na začátku devadesátých let vstoupil v Rožnově pod Radhoštěm do zdejší stranické buňky občanských demokratů. Mělo to logiku: právě tahle strana byla totiž v té době

f ot o lu dv í k h ra d i l ek

kterém si naopak může pořádně vylámat zuby: občanští demokraté trpí vážnou personální krizí, řadou korupčních podezření a skandálů a málokdo z nich dnes vlastně věří, že mohou vyhrát volby. Když je Nečas zázračně nezachrání, strana se ho navíc podle všeho může zbavit stejně lehce jako teď Mirka Topolánka. Na velké výzvy ve svém životě si ovšem Petr Nečas nemůže stěžovat. V podobně dramatické a zlomové situaci už totiž minimálně jednou stál. V roce 1997 nejdřív kývl na křeslo ministra vnitra, vzápětí ale své slovo vzal zpět a jeho špičková politická kariéra se tak zdála být u konce. „Politik, který selhal,“ hlásaly dobové titulky novin a kolegové o Nečasovi mluvili jako o „politické mrtvole“. Nečasův pozoruhodný příběh, kdy se z „politické mrtvoly“ postupně propracoval až na žhavého premiérského kandidáta, nicméně ukazuje, že i na úplný politický vrchol může v  téhle zemi vystoupat člověk, kterého dopředu všichni odepisují. Stačí vlastně „maličkost“: umět se poučit ze svých chyb a jít vytrvale za svým.

Dva světy

Bůh do mě vidí V  politikově raném životopise se nekonají žádné velké otřesy. Dětství v panelákovém bytě na okraji Uherského Hradiště, otec civilní pilot Československých aerolinií, matka chemička, která pracovala v Letu Kunovice. V rozhovorech Nečas sám sebe popisuje jako „normální dítě“, RESPEKT. CZ

Velké dělení strany. Budoucí sociální reformátor v pravo nahoře v druhé řadě. f ot o petr k u b í n

Petr Nečas si odkládá sako, pohodlně se zabořuje do světlé kožené sedačky svého služebního automobilu a naznačuje, že je připraven k novinářským otázkám. Ve spektru zdejších špičkových politiků patří Nečas v komunikaci s médii a tím pádem i s veřejností k těm vstřícnějším. Když byl ještě ministr práce, běžně bral mobilní telefony, a to i bez předchozího ohlášení, a většinou se snažil i trpělivě odpovídat. Jeho působení ve špičkové politice lze asi nejlépe vystihnout slovem „civilní“. Na vládu jezdil často svým autem bez řidiče a při služebních letech do zahraničí odmítal používat vládní speciál, na který měl jako ústavní činitel nárok. Nepatří k němu ani různé papalášské projevy v podobě nebezpečných jízd s majáčkem nebo užívání si ve společnosti lobbistů. Od běžného Čecha se Nečas vlastně nijak neliší ani v soukromém životě. V Praze bydlí s manželkou Radkou a čtyřmi dětmi v pronajatém bytě, za který platí tržní nájem. Nakupuje v  příměstském supermarketu a  už roky vlastní stejnou fabii, kterou jezdí na dovolenou, většinou do Itálie. Jeho největší zábavou je četba historických knih (mezi oblíbence patří Paul Johnson a Umberto Eco). Většinu volného času pak tráví ve společnosti své početné rodiny. I proto nepřekvapí, že od začátku svého politického angažmá po svých podřízených vždy vyžadoval, aby mu právě kvůli „možnosti být s rodinou“ nedomlouvali na víkend žádný program. Více do svého soukromí ale Nečas nahlédnout nedává. „Politik jsem já, ptejte se mě. Ty dva světy chci striktně oddělovat,“ říká.

S poslancem Jiřím Honajzerem v dobách štěpení ODS.

„Boha neoblafnu a to je můj korektiv.“

motorem překotných reforem a společenských změn. A přesně ta možnost „být u toho“, Nečase hodně lákala. Navíc, když podle známých v sobě objevil vlastnost, že jedním z hybatelů by časem mohl být i on. Od začátku politického angažmá se Nečas od většiny kolegů v jednom odlišoval. Jako jeden z prvních politiků ODS se začal tvrdě vymezovat vůči korupci, kterou naopak řada z nich tehdy zlehčovala. „Strana, která se ve svém financování dopouští podvodů, si zakládá na velký skandál. Černá konta se většinou provalí,“ vysvětloval mladičký poslanec Petr Nečas v roce 1993, proč se stal spolutvůrcem zákona o financování politických stran, který ukládal stranám zveřejňovat jména svých sponzorů. Je to vlastně první vystopovatelná zpráva o dnešním lídrovi ODS v médiích. „Nikdo ho neznal. Nevěděl jsem, jak vypadá,“ vzpomíná politický novinář Jindřich Šídlo, který Nečase tehdy požádal o vyjádření pro tento týdeník. „Zeptal jsem se poslanců a oni odpověděli – toho poznáš, vypadá jako klasický jedničkář,“ říká Šídlo. „A skutečně – poznal jsem ho hned.“ Image zůstalo Nečasovi dodnes, ale z vyjuka- →

49

téma

Prostě klasický jedničkář. (Setkání se starosty, Vsetín, duben 2010)

Jeho vstup do agendy sociální politiky byl do značné míry kalkulem.

50

→ ného a nejistého poslance – jak vzpomíná na

dojem z rozhovoru Šídlo – se mezitím stal suverénní politik, který za těch sedmnáct let zanechal výraznou stopu.

Na obranu a zase zpět Když se osmadvacetiletý Nečas probojoval v roce 1992 poprvé do Poslanecké sněmovny, nastoupil do zahraničního výboru. Jako jeden z mála poslanců tehdy totiž mluvil plynně anglicky. „Pracoval jsem na sobě a díky tomu se dostal do jediné základní školy, která měla v našem okrese rozšířenou výuku řečí, včetně angličtiny. Jí jsem se pak dál věnoval,“ vysvětluje Nečas, dnes pravidelný čtenář týdeníku The Economist a jeden z lepších „angličtinářů“ ve zdejší špičkové politice, kde se naučil ovládat cizí jazyk. Jeho politická specializace na Severoatlantickou alianci a tah na začlenění České republiky do světových bezpečnostních institucí jej ovšem velmi brzy vrátila do centra domácí politiky. „Už si nevzpomínám, kdo mě navrhl, ale je pravda, že jsem se často vyjadřoval k dění v armádě a vůbec rezortu obrany,“ vysvětloval v roce 1995 Nečas, proč jej ODS nominovala na

post náměstka ministra obrany. A tady se dosud bezproblémová kariéra mladého politika poprvé zadrhla. Jmenování Nečase náměstkem na obraně nebylo překvapením. Byl hlavním kritikem naprosto zmateného vývoje rezortu a podivných a korupčních projektů, které prosazovala armáda spolu s vedením ministerstva, ovládaným lidovci. Například modernizaci ruských stíhaček MiG-21, nezdůvodněnou strategickými zájmy. Média tehdy spekulovala, že hlavním důvodem modernizace je finanční zájem zbrojaře Richarda Hávy, blízkého přítele dalšího náměstka na obraně Miroslava Kalouska. Nečas ale po deseti měsících obranu nečekaně opustil, aniž by se mu cokoli podařilo změnit. Média tehdy přitom jeho odchod nevnímala jako prohru. „Rezort obrany, aniž vytáhne nějaký voják paty z kasáren, aniž jednou vystřelí, utratí nadpoloviční většinu svého rozpočtu na platech, sociálním pojištění, důchodech a dalších dávkách. A větší část zbytku utopí v nesmyslných projektech různých modernizací. Nemůžu tomu jako náměstek přihlížet, aniž bych mohl něco změnit,“ přijali novináři jeho vysvětlení rezignace. RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

téma Dělej správnou věc

S primátorem Prahy Bémem na kongresu 0DS v roce 2006.

Bez Alenky Časem, když opadly vášně, se skutečně ukázalo, že spíš než strmě padat dolů začíná Nečas opět na politickém nebi stoupat. Jako předseda sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost se držel dál svých priorit a dál na sobě pracoval. Prosazoval vstup do NATO, těsnou bezpečnostní spolupráci se západními spojenci, profesionalizaci armády a boj proti pokračujícímu zmatenému a korupčnímu přezbrojování vojska. Pak ale na ODS prasklo to, před čím Nečas varoval jako začínající poslanec – černá korupční konta ve Švýcarsku. Přišel pád Klausovy vlády a ODS se začala rozpadat. Obecně se čekalo, že Nečas, jako kritik korupce a temného stranického sponzorství, opustí Václava Klause a přidá se na stranu vzbouřenců. Jenže Nečas z ODS neodešel a opětovně potvrdil, že jednou z jeho vůdčích vlastností jsou vytrvalost a pragmatismus. „Nejsem s vývojem ve straně spokojen,“ prohlásil tehdy. „S výměnou strany ale nepočítám, dá se změnit, já mám RESPEKT. CZ

Petra Nečase. „Václav Klaus za mnou tehdy přišel a řekl mi, že nemáme tolik lidí na sociální témata, tak ať se vedle obrany začnu specializovat i na práci a sociální věci,“ říká dnes Nečas. Pro armádního specialistu to byla úplná novinka. Důchody, sociální podpory, zákoník práce, ústavy pro postižené pro něj byly zcela neznámé území. Sociální politika byla ale tehdy oblastí, která nebyla v ODS pokrytá. Tehdejší experti, exministři Jindřich Vodička a  Stanislav Volák, přešli do Unie svobody,

f ot o g ü n ter bart o š

silné stranické zázemí v domovské organizaci na severní Moravě a s jeho pomocí mohu pracovat na proměně strany,“ tvrdil. „A navíc, založit v Praze novou stranu to jde, ale kdo to udělá na venkově?“ Před dvěma lety však vzájemné vztahy Nečase a Klause výrazně ochladly, když prezident „vymazal“ jeho číslo z mobilu kvůli podpoře Klausova nástupce Mirka Topolánka; dnes Nečas sice navenek o Václavu Klausovi mluví jako o „velikánovi“ zdejší politiky, ale

f ot o čtk

Opravdu zásadní zlom v Nečasově kariéře přišel ale až půl roku poté, kdy na základě své „protikorupčnické rétoriky“ dostal nabídku stát se po odcházejícím Janu Rumlovi ministrem vnitra. Nečas na to okamžitě kývl. „Uvědomuji si riziko, jde o komplikovaný úřad, jako politik se tam můžu udělat i oddělat,“ komentoval to na tiskovce. „Když jsem se rozhodl odejít, řekl mi Klaus, ať si najdu nástupce. Petr byl čistý, pracovitý a odpovědný muž, který se o bezpečnost dlouhodobě zajímal, a navíc měl respekt a chuť do toho jít,“ vzpomíná Ruml, který Nečase coby nového šéfa představil vedení vnitra i policie. Ale pak přišlo překvapení. Víkend strávený s rodinou doma v moravském Rožnově přivedl Nečase ke změně názoru a post odmítl. „Pan Nečas říkal, že se na křesle ministra vnitra udělá nebo oddělá, ale on se podělal,“ komentoval to tehdejší ministr kultury Jiří Gruša. „Byla chyba, že jsem na nabídku kývl bez porady s rodinou. Čekali jsme další dítě a já si uvědomil, že bych rodinu a post ministra vnitra dohromady nezvládl,“ vysvětloval Nečas změnu názoru, zatímco ze všech stran zaznívaly hlasy, že je to jeho politický konec. Nečas se ale nesložil a potvrdil tak vlastnost, kterou si s sebou podle přátel a spolupracovníků nese od dětství. „Je houževnatý, jen tak se nevzdává,“ říká dlouholetý poslanec Marek Benda (ODS). „Navíc když udělá nějakou chybu a  okolí ho za ni zkritizuje, nezačne kopat kolem sebe a říkat, že to jsou nesmysly. Spíš přemýšlí, proč k tomu došlo a jak se z toho může poučit.“ A právě k tomu podle všeho došlo i v případě opožděné ministerské rezignace. „Pochopil jsem, že co mě nezabije, to mě posílí,“ vysvětluje Nečas. „Došlo mi, že člověk má vždy dělat věci, které opravdu považuje za správné, i když to tak třeba původně neviděl a vyvolá to negativní reakce. I díky tomu jsem profesně dozrál a v budoucnu tak mohl převzít obtížný rezort.“

Vstup do NATO, březen 1999. (Nalevo od Nečase exministr obrany Výborný a tehdejší premiér Zeman)

podobně jako Topolánek prosazuje větší myšlenkové a personální otevření ODS než jejich předchůdce. Po odchodu mnoha lidí do Unie svobody v roce 1998 Klaus a jeho věrní odvrátili pád do politického suterénu a uhráli slušný volební výsledek. Zároveň ale stáli před novým problémem: jak zaplnit mezery po odpadlících. V tom byl začátek nové šance i pro pragmaticky uvažujícího

a tak se Nečas začal touto agendou pomalu prokousávat. Ještě po volbách v roce 2002 je Nečas vedený jako stínový ministr obrany, zatímco pod agendou sociálních věcí je podepsaná jeho kolegyně Alena Páralová. To ale není směrodatné. „Nikdy jsme vážně neuvažovali, že by Alenka řídila tohle ministerstvo,“ bude později Nečas říkat svým spolupracovníkům na ministerstvu a není nutné v tom hledat mužskou nadřazenost. Proti Nečasovi byla Alena Páralová druhá liga, která v konkurenci s koncepčně uvažujícím druhým mužem strany neměla šanci. Ale to předbíháme. Nečasův vstup do agendy sociální politiky byl do značné míry kalkulem a on sám se tím netají. Prý si spočítal, že v koaliční vládě ODS nebude mít partaj vnitro i obranu a že vnitro dostane spíš Ivan Langer, takže on by vypadl. Roli ale mohlo hrát i to, že inteligentní a ambiciózní Nečas našel v této oblasti velkou výzvu: sociální sféra se týká každé rodiny, každého jednotlivce od narození do smrti. Protéká tudy nejvíc peněz, tvoří se tu velmi složitá koncepční řešení typu penzijní reforma. Nečas pochopil, že sociální politika státu bude hrát v budoucnu stále větší →

51

téma

Lídr do složité doby. (Kunovice, březen 2010)

„Dostanu-li silný mandát, vymýtím korupci a zkrotím dluhy.“

52

→ roli a ne že se bude utlumovat, jak možná vě-

řili někteří ideologové v ODS.

Muž, který uměl rozhodnout Když pak v létě 2006 vcházel fyzik Nečas coby nový ministr do úřadu, který na něj zbyl, nebylo to až tak nic divného. Před ním tam vládl historik Špidla nebo strojař Škromach. Ten první se stal ministrem práce a sociálních věcí vlastně proto, že kdysi šéfoval okresnímu úřadu práce, ten druhý protože dělal odborářského funkcionáře. Nečas tedy v tomto směru neměl méně kompetencí. „Podle mě není až tak relevantní, nakolik je politik odborníkem,“ odpovídá bývalý náměstek na ministerstvu sociálních věcí, krátce i ministr financí Jiří Rusnok na otázku, jestli ho jmenování Nečase ministrem práce a sociálních věcí nějak překvapilo. „Nečas měl vždy v  parlamentu široký záběr, vždy býval velmi viditelnou osobou.“ Nečasův vstup do úřadu vedeného osm let sociální demokracií nevyvolal až takové zemětřesení, jak možná mnozí lidé čekali. Při nástupu si s sebou přivedl pouze mluvčího a šéfku své kanceláře. Teprve o něco později nastoupil nový ekonomický náměstek z ODS. Na minis-

terstvu práce a sociálních věcí se ale ani předtím velká personální zemětřesení (na rozdíl od jiných rezortů) nekonala a Nečas tuto tradici nebořil. Pouze přišel s plánem vlastní reorganizace po vzoru západních úřadů: snížil počet politicky vnímaných náměstků a posílil odbornou, nepolitickou část ministerského týmu. Jeho spolupracovníci vzpomínají, že Nečasova změna spočívala ještě v něčem jiném – preciznosti a jasné představě, co chce. Jeden z úředníků k tomu říká: „Špidla byl příjemný, slušný chlapík, vedl dlouhé diskuse, uměl poslouchat ostatní, šlo mu o podstatu věci. Pracoval 24 hodin a to samé žádal od jiných. Trvalo ale dlouho, než se rozhodl, a  i  pak se čekalo, kolikrát tohle rozhodnutí změní. Zdeněk Škromach – to bylo málo práce a docela zmatek. S Nečasem ale přišla tak trochu jiná civilizace. Věděl, co chce změnit, přesně organizoval práci, nevedl zbytečné řeči, uměl rozhodovat.“ Nečasovi bývalí podřízení také vzpomínají, jak si se všemi zásadně vykal. Na porady chodil včas a po příchodu všechny obešel, podal jim ruku a pozdravil je slovy – „dobrý den, pane náměstku“. Jeho porady vedení (jindy obávaný RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

téma hou politici vrátit. Řada věcí se ale za Nečase nevyřešila, například problém klecových lůžek, do nichž některé tuzemské ústavy stále zavírají své pacienty. Česko také nadále toleruje zaměstnávání zahraničních dělníků v podmínkách, za nichž by Češi pracovat nesměli. Jen částečné výsledky má Nečas také v oblasti, na niž teď ve svém předvolebním programu klade velký důraz – rozhýbání pracovního trhu. To je ale dané i velkou obtížností problému, který před ním nezvládl nikdo – mimo jiné i kvůli

rozšíření práce na dohodu, pružnější pracovní době, větší nabídce rekvalifikačních kurzů. Experti k tomu namítají, že je třeba hlavně modernizovat úřady práce, z nichž by měly vzniknout aktivní pracovní agentury. Dále že rekvalifikační kurzy nelze jen zřizovat, ale také umět vyhodnotit jejich smysl, což Češi neumí. V tomto směru se za Nečase nic zásadního nezměnilo, nebyl čas. Celkově je ale zřejmé, že ačkoli Nečasova éra na ministerstvu nebyla bez chyb, své předchůdce převy-

f ot o g ü n ter bart o š

žrout času s  dlouhými proslovy šéfa) trvaly i kratší dobu, než bylo stanoveno. Stejně jako jeho spolustraníci přišel i Petr Nečas do vlády s velkými plány, z nichž musel postupně slevovat. Agenda byla jasná: krátce před jeho nástupem se kvůli blízkým volbám rozpadla jednání o klíčové důchodové reformě, kterou chtěl dotáhnout do konce. Chtěl také snížit vyplácení sociálních podpor, jež se před volbami utrhly ze řetězu. Podobně u  nemocenské: v  době Nečasova nástupu patřili Češi k nejčastěji ochořelým zaměstnancům, i to chtěla ODS a on v jejím vedení změnit. V osobě Nečase ale přišel na ministerstvo také konzervativec, který si s sebou jako poradce přivedl lidi z ultrakonzervativního Občanského institutu. Z ministerstva tak začaly odcházet například pokyny, že o evropské peníze se nesmějí ucházet organizace, které propagují „feminismus“. To byla novinka. Za ministra Škromacha totiž řídila odbor rodinné politiky známá propagátorka rovnosti žen a mužů Michaela Marksová-Tominová. Po jejím odchodu na mateřskou a nástupu Nečase najednou jako by debata o návratu žen do práce a rovných příležitostech na ministerstvu práce začala od nuly: Nečas v tom byl velmi opatrný a mluvil spíš o tradičním modelu rodiny s ženou pečující o děti (tak vypadá i jeho vlastní rodina). Současně s tím lidé z Občanského institutu, posíleni „dobytými“ kótami na ministerstvu, psali útočné novinové články proti „feministkám“.

Sepsal, poslal, prosadil

RESPEKT. CZ

Dnes už jde sám. (Billboard z voleb 2006) f ot o čtk

Bilance tří let v čele obtížného ministerstva nakonec mluví spíš pro Nečase. Zkušený parlamentní stratég nešel cestou svého kolegy Tomáše Julínka, který sepsal reformy, a pak spoléhal na to, že se nějak protlačí. Nečas vyjednával, někdy (třeba když šlo o souhlas lidoveckého rebela Hovorky) prý i prosil. Do parlamentu posílal zákony, jen když měly šanci na přijetí, přistupoval na jejich obměnu, nevadily mu kompromisy. „Nečas prosadil všechno, co do parlamentu poslal,“ tvrdí jeho bývalý mluvčí Jiří Sezemský (kvůli nepřehlednosti parlamentní statistiky lze jeho slova těžko ověřit). Zcela bezpečně ale můžeme evidovat Nečasovo zpřísnění nemocenské, díky čemuž nikdo nestrádá a státní rozpočet ušetřil deset miliard korun ročně. Nečas také zpřísnil vyplácení sociálních dávek, které před volbami poslanci populisticky navýšili (ušetřil tím rozpočtu 14 miliard ročně). Jednání o penzijní reformě se sice kvůli odporu předsedy ČSSD Jiřího Paroubka plně rozhýbat nepovedlo, Nečas ale se svým protějškem ze sociální demokracie Škromachem jednal, a byť opozice důležitý krok penzijní reformy – posunutí hranice odchodu do důchodu o dva roky – nepodpořila, Škromach nikdy neřekl, že po volbách zákon zruší. O dalších fázích penzijní reformy se pak ale ČSSD zcela odmítla bavit, a tak Nečas připravil poměrně mírnou variantu posílení soukromého spoření, k němuž se nyní po volbách mo-

šoval pracovitostí, kvalitou svých plánů a racionalitou, s níž chce problémy řešit.

Silný mandát

Opoziční smlouvu nikdy veřejně nekritizoval, ale vždy volal po tom, aby ODS nehledala všude nepřátele. (Narozeniny Václava Klause, 2001)

tomu, že až do krize byla v Česku malá nezaměstnanost a problémy s prací se zdály daleko. Nečas alespoň potřebu flexibility pracovních trhů pochopil a chce pro ni něco udělat. Zarytý konzervativec dnes mluví o podpoře žen při návratu z mateřské do práce, o posílení částečných pracovních úvazků (využívají je hodně ženy),

I když má za sebou náročný celodenní program a už za pár hodin ho v nové roli čeká první velké televizní vystoupení, srší Petr Nečas energií. Na zadním sedadle své limuzíny vykresluje odvážné plány, jak by chtěl dál administrovat Česko a změnit svoji zdecimovanou stranu – tentokrát ale už v roli nejvyšší – premiérské. Jako šéf kabinetu by se prý chtěl do historie zapsat zkrocením v úvodu zmiňovaných zadlužených veřejných financí a přijetím dlouho odkládané důchodové reformy. A jako šéf konzervativců chce údajně v budoucnu dosáhnout vymýcení různých klientelistických vztahů a korupčních afér z ODS. „Silný mandát od voličů transformuji do silného mandátu ke změnám uvnitř ODS,“ říká. Nečasova dosavadní kariéra ukazuje, že i když tyhle plány vypadají na první pohled jako neprosaditelná utopie, nový lídr může v budoucnu ještě pořádně překvapit. Q k tématu čtěte také autorské sloupky na www.respekt.cz/sloupky-redaktoru

53

kultura litaratura

str. 56

TVÁŘ

str. 58

divadlo

str. 60

hudba

Nejdražší ryba bez hranolků

Znáte z TV

Preso s mlékem a pár herci

Pěkně načuřený Neruda

jan h. vitvar

Michaela hečková

jan němec

josef rauvolf

Thompsonův praktický průvodce trhem se současným výtvarným uměním.

Tina Feyová baví miliony diváků svým vlastním životem, teď i na české Prima Cool.

Divadelní soubory bez stálé scény hledají v Brně své publikum.

str. 61

Holý s Ruppertem se ponořili do nečekaně temných hudebních vod.

Jarmusch za pade Češi podlehli levným filmům a čekají, co bude dál JAN GREGOR

54

foto milan jaroš

Poutač malého krámku v  zastrčené ulici na pražské Letné anoncuje tři komodity. Zatímco ale potraviny a nápoje uvnitř připomíná už jen zapnutý chlaďák s několika lahvemi nealka pro personál, třetí sektor v podobě filmových DVD přetéká z regálů. „Už to zdaleka není ono,“ stěžuje si za pultem provozovatel prodejny Georges Saliba. Obchodník vsadil před dvěma lety na sortiment, který tehdy slavil boom (podobně jako chvíli předtím třeba v Polsku), ale mezitím se věci zásadně proměnily. „Trh je přesycený, lidé se na to nestíhají dívat. Vždyť za týden vyjde i padesát titulů,“ kroutí hlavou Saliba. Stejně se dnes cítí spousta dalších prodejců, kteří si na širokém a žánrově pestrém koláči digitálních nosičů založili živnost. A panu Salibovi dávají za pravdu i oficiální statistiky. Boom levných filmů na stáncích umožnil obchodní model, který kalkuluje s nízkou prodejní cenou, malými nároky na technickou kvalitu a masivním nákladem. Českým průkopníkem byl knihkupec Jan Maivald, který v roce 2005 vydal Bergmanovu Sedmou pečeť ve svém řetězci Levné knihy za baťovských 99 korun. V éře, kdy stál disk s hollywoodským filmem v obchodech k pěti stovkám, to byla neodolatelná výzva: diváci si poprvé mohli pořídit domů DVD v ceně lístku do kina. Maivald tehdy využil díry na trhu. A další tituly, od klubových filmů Akiry Kurosawy po lidové komedie se Spencerem a Hillem, brzy v jeho prodejnách následovaly. O dva roky později se naplno rozjely tituly, přibalené za zvýhodněnou cenu k novinám a časopisům. To bylo ono: statisícové prodeje prvních vypuštěných vlaštovek – zejména osvědčených českých komedií a pohádek – ukázaly, že na Čechy a Češky budou filmy distribuované s novinami fungovat. O tři roky později se ovšem ukazuje, že ne navěky. Přestože rok od roku stoupá počet nabízených titulů v segmentu nejlevnějších filmových a hudebních nosičů, poptávka po nich postupně klesá. Velcí hráči na trhu se postupně boomu příbalových titulů pružně přizpůsobili, provozovatelé klasických půjčoven DVD lomí rukama a diváci s povděkem kvitují, že invaze levných

filmů v papírových obalech stlačila ceny na minimum. Situace na trhu s filmy se ale mění tak rychle, že skoro nic není možné brát doslova.

Zdražujeme Je podvečer všedního dne a v Salibově krámku se během čtvrthodinky střídají čtyři zájemci o levné DVD. Denně se prodá tak padesát kusů, před pár lety to bylo ovšem o řád víc. Jeden ze zákazníků sonduje, jestli náhodou v obchodě nemají druhou řadu nováckého seriálu Dr. House, a když zjistí, že ne, dohaduje se po mobilu s přítelkyní na náhradním řešení. Odchází s českou filmovou komedií Prázdniny pro psa s někdejší dětskou hvězdou Tomášem Holým. Jeho výběr dobře dokumentuje, po čem baží průměrný konzument příbalových disků. Nejúspěšnější jsou starší české filmy a ze zahraničních titulů seriály – prostě to, co lidé dobře znají z televize. Podle údajů PNS, která trhu s levnými nosiči vládne, nakoupili Češi v nejštědřejším roce 2008 přes 120 milionů příbalových DVD. Včetně kojenců a důchodců tak na každého připadal jeden film na měsíc. Rozvoji sektoru napomohlo i to, že PNS má s 21 tisíci prodejními místy podle dostupných informací nejhustší distribuční síť v Evropě. Počet titulů vydaných měsíčně se loni několikrát pohyboval okolo tří set. Takovou nabídku ovšem není v silách diváků pobrat. Vydavatelům začala stoupat remitenda, zpět se jim ze stánků vracela i polovina vylisovaných disků. A protože si mohou určovat, jak vysoký počet výlisků v poměru k nákladu deníku nebo časopisu dají do oběhu, začali už v loňském roce snižovat náklady jednotlivých filmů ze statisíců na desetitisíce. „Oproti vrcholu v předloňském roce jsme v počtu dodaných příbalů klesli loni přibližně o třetinu,“ hledá v počítači data manažerka marketingu a komunikace společnosti PNS Zuzana Hurychová. Předloni dodal největší tuzemský distributor tisku do stánků 219 milionů titulů, loni už to bylo „jen“ 135 milionů. Vydavatelé na nižší tržby z příbalů reagují postupným zvyšováním cen. Většina trhu se sice stále pohybuje na předloňském standardu 49 koRESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

run, hodně titulů se ovšem vrací na Maivaldovu pět let starou výchozí pozici necelé stovky. To potvrzuje i Hurychová: „Je to trend. Stále více příbalových DVD se bude vracet k luxusnějšímu formátu v umělohmotném pouzdře s vyšší cenou.“ Nízká cena nemusí být primární. „Poslední výsledky ukazují, že se spotřebitelé začínají zajímat zase o kvalitu,“ říká Petr Slavík z Bontonfilmu. Jeho firma je jedním ze čtyř velkých hráčů na trhu a podobně jako její konkurenti nemá problém podstupovat práva na své filmy distributorům příbalových DVD. Loni se dokonce

Bylo víno v sudě Kromě fajnšmekrů, kteří posuzují skepticky technickou kvalitu vydávaných disků, ale nejvíce na současnou situaci žehrají klasické půjčovny. „Kdybych měla vynechat sprostá slova, tak vám nic neřeknu,“ směje se v suterénním prostoru půjčovny DVD v jedné z klidných ulic na pražských Vinohradech majitelka Patricie Fabryová. Svému podnikání dává (podobně jako Jiří Kodet bolševikům v Pelíšcích) maximálně rok nebo dva. Na rozdíl od špatného odhadu bývalého letce mnohé napovídá tomu, že Fabryová se nemýlí. Oproti roku

log, v němž máme poměrně vzácné tituly třeba z oblasti sovětských válečných filmů nebo starých westernů,“ dodává Fabryová. Zatímco kamenné půjčovny na sebe vážou v současnosti fanoušky pídící se po novinkách v odpovídající technické kvalitě, Georges Saliba ve svém krámku míří úplně jinam. Jeho nenáročná klientela miluje filmy za pakatel. A i když je trh s příbaly za zenitem, nic nenasvědčuje, že by se měl v horizontu několika let zhroutit. Otázkou zůstává, co bude potom. Prognózy sice připomínají věštění z kávové sedliny, ale

A sovětské válečné filmy tu nemáte?

rozhodli část své produkce nabízet do stánků přímo. A zatímco premiérové novinky hollywoodských trháků vydávají v cenové relaci od 300 do 400 korun, trafiky nyní plní starými hity ze svého portfolia – v březnu se tak na stáncích za 99 korun ocitly osvědčené trháky typu Rockyho, Mlčení jehňátek nebo Erin Brockovich. Tento postup má ovšem hlasité kritiky. „Disky na stáncích musí kvůli prodejnosti jít s cenou dolů. Vydání jsou téměř vždy osekaná o  bonusy, jsou sebrána z  nepříliš kvalitních podkladů bez dalších úprav a někdy mají nesprávnou specifikaci, například špatný obrazový ořez,“ stěžoval si před časem na serveru Nostalghia.cz Petr Gajdošík. Jeho recept je jiný: už sedm let organizuje výroční anketu Nostalgické DVD, která hledá kvalitně připravené tituly (loňskými počiny roku se staly kolekce filmů Jima Jarmusche z Levných knih a v oblasti technického zpracování čtyřdisková edice restaurovaných filmů Jana Špáty). RESPEKT. CZ

Kromě fajnšmekrů na situaci žehrají klasické půjčovny. 2006 se v její půjčovně dostal obrat na pouhou pětinu (v březnu to bylo průměrně 66 půjčených titulů za den). Činnost jí spravovaného Klubu DVD se zúžila na jednu provozovnu: nejdříve se museli stěhovat z lukrativní lokality na Karlově náměstí, nedávno se stáhli i z prostoru kousek od křižovatky I. P. Pavlova. „Dolů nás táhne stahování a samozřejmě PNS,“ říká. Do půjčovny přestali chodit lidé, kterým je jedno, na co se budou večer dívat. Ti se nyní stavují cestou z práce ve stáncích. „Naštěstí nás zachraňuje široký kata-

zkusme to. Vlna příbalových DVD není českou specialitou: kromě Polska proběhla třeba ještě Velkou Británií a na několik let ovlivnila marketingové plány velkých společností. Ale jinak je to jen krátká epizoda na trhu, před kterým již stojí úplně jiné výzvy. Z levných DVD v papírových obalech se možná stane zlatý důl pro hledače rarit, kartami ale v nejbližších letech zamává především nástup blue-ray disků, očekávaných nástupců klasických DVD s mnohem větší datovou kapacitou. Nemluvě o 3D technologii pro domácí kina nebo rozmachu sdíleného videa na internetu. O éře extralevných DVD v trafikách se tak bude za pár let mluvit nejspíše jen jako o elegantním marketingovém nápadu, prostřednictvím něhož se jedno odvětví filmového průmyslu společně s ohroženými novinami a časopisy dočasně bránilo prodejní krizi. Q sloupky jana gregora o kultuře najdete na www.respekt.cz/delnici kultury

55

kultura | recenze

Nejdražší ryba bez hranolků Praktický průvodce trhem se současným výtvarným uměním Jan H. Vitvar

Ř

eč čísel má v  umění své perverzní kouzlo: v  roce 1991 koupil britský výtvarník Damien Hirst na inzerát v Austrálii uloveného tygřího žraloka. Dal za něj čtyři tisíce liber, další dva tisíce utratil za jeho přepravu do Anglie – pak ho nechal vypreparovat, naložit do formaldehydové lázně, vytvořil pro něj obří akvárium a vzniklou sochu pojmenoval Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého. Od sběratele Charlese Saatchiho za ni vyinkasoval 50 tisíc liber, což bulvární deník The Sun okomentoval slovní hříčkou „50 tisíc liber za rybu bez hranolků“ (fish without chips). Čtrnáct let nato se ale tahle pochoutka ocenila sumou, nad kterou zmrzl úsměv na rtech i největším ironikům: finančník Steve Cohen, majitel SAC Capital Advisers a dalších firem, za ni Saatchimu zaplatil 12 milionů dolarů. Dílo nechal s velkou pompou vystavit v newyorském Metropolitním muzeu a světový tisk to komentoval jako veřejné zostuzení konkurenční londýnské síně Tate Modern, která Saatchimu nabízela „pouhé“ dva miliony liber. Z trhu s uměním se dnes stala „hazardní hra o vysoké částky, kterou pohání velké množství peněz v rukou velkých egocentriků. Cena uměleckého díla má víc co dělat s pečlivě vybudovanou značkou výtvarníka, galerie nebo aukčního domu a se sběratelskou ješitností než s uměleckou hodnotou,“ tvrdí britský profesor ekonomie na Harvardu Don Thompson v knize s výstižným názvem Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů. Jeho studie ze zákulisí uměleckého byznysu si k světu výtvarného umění zprvu udržuje odstup. Jak se ale autor postupně čím dál víc orientuje v nepřehledném terénu, k vrcholku pyramidy trhu s uměním ztrácí pokoru. Naznačuje to už podtitul jeho knihy: Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů.

Metrák bonbonů Damien Hirst je dnes nejúspěšnějším autorem z generace Mladých britských umělců, neformálního hnutí, které na svět pomohl přivést reklamní magnát Charles Saatchi na počátku 90. let. Výtvarníci proslulí nekonvenčními instalacemi (ve světě se pro ně vžil termín „shock art“) s pomocí Saatchiho a dalších galeristů, dealerů, aukčních domů a pochopitelně především sběratelů dokázali do té doby nemožné: obrovské sumy za ně lidé naložili nikoli až po jejich

56

smrti, jak tomu do té doby bývalo zvykem, ale už v čase, kdy jim bylo kolem 30 let. Hirst ze všech vyčníval a před třemi lety se jeho majetek odhadoval na 130 milionů liber. Což je víc, než měli Picasso, Warhol a Dalí – tři nejvýraznější ikony umění, které se nestydí měřit se penězi – v jeho věku dohromady, jak v publikaci zdůrazňuje Don Thompson. Hirst přitom v současném umění není žádnou osamělou hvězdou vyvažovanou zlatem. Astronomické částky se platí za díla spousty jeho kolegů a celková hodnota celosvětového trhu se současným uměním, tedy s díly vzniklými od 70. let 20. století, dosahuje nějakých 18 miliard dolarů ročně. A zdaleka nejde jen o prodej děl klíčových postav výtvarné scény, na jejichž hodnotě se všichni shodnou. Závratných částek často dosahují naopak artefakty, které rozhodně vybočují z běžné představy o tom, za co by měl člověk utrácet velké peníze. Třeba socha Milenci od Félixe Gonzáleze-Torrese v podobě stošedesátikilové hromady obyčejných bonbonů, která se v Sotheby´s před časem prodala za půl milionu dolarů. Don Thompson si tak v knize klade klíčovou otázku: co dnes vede sběratele k tomu, že jsou ochotní platit za metrák sladkostí stejné sumy, jako jejich předchůdci dávali za surrealisty či impresionisty? A jak je možné, že trh s uměním dosahuje rekordních obratů v čase, kdy se i nejrespektovanější kritici zhusta neshodnou na tom, zda je ten který autor dobrý, či špatný? Za co vlastně platí sběratel, když dá za anonymní prastarý Stalinův portrét v ceně 200 liber sedmsetkrát (!) víc jen proto, že na něj Hirst domaloval červený nos a svůj podpis? Thompsonova odpověď se neustále točí kolem klíčového termínu: jde tu o vytváření takzvaných „pozičních statků“.

Otázka prestiže Odborný termín by se přitom dal nahradit mnohem přízemnějším slovem „snobismus“. Je to tak: Thompson nepřichází s žádnou revoluční myšlenkou, prostě jen konstatuje, že je tu široká vrstva lidí, kteří nákupy umění chtějí dát najevo, že jsou skutečně bohatí. Mít doma (nebo v  respektovaném muzeu, kam ho půjčíte, či ještě lépe darujete) svého Hirsta není mezi multimilionáři otázkou vkusu, natož kulturního rozhledu, ale pouze otázkou prestiže. S nedávným rozšířením trhu s uměním do Ruska a Asie na-

Don Thompson: Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů Přeložila Alice Hyrmanová McElveen, Kniha Zlín, 361 stran

víc scéna získala zákazníky, o jaké je na Západě nouze: vysněné dílo onálepkované značkou exkluzivního tvůrce chtějí získat za každou cenu a chovají se přitom stejně dravě, jako by obchodovali s tuňáky, auty nebo bílým masem. Thompson to ilustruje příkladem prodeje Picassova obrazu Dora Maarová v newyorské Sotheby´s v roce 2006. Jakákoli pravidla kultivované dražby, kde panuje tiché napětí, kradmé pohledy, nenápadná gesta a trpělivé očekávání finální částky až do posledního úderu kladívka, padla hned na začátku licitace: zástupce ruského kupce s vizáží barového vyhazovače začal mávat se svým číslem nad hlavou (což je vrchol neomalenosti) a dělal to až do chvíle, kdy ostatní přestali přihazovat. Částka se zastavila na 95,5 milionu dolarů a jeden specialista na aukce, jenž si v textu nepřál být jmenován, to komentoval slovy: „Ráj, to jsou dva ruští oligarchové, kteří se přebíjejí v aukci.“ Thompsonův text není nakonec přínosný ani tak ve svých závěrech. Ty jsou vcelku očekávané a dají se shrnout do věty, že na trhu se současným uměním zdaleka nehraje prim kvalita, která se bude časem zhodnocovat, ale „branding“, tedy aktuální značkování autorů, jejich momentální hvězdnost. Pro kupce je to s novým Hirstem zhruba stejné jako s novým ferrari: za pár let bude sice ojeté a možná ho už nikdo nebude chtít, ale teď je to auto z fotek na prvních stranách časopisů, které prostě musím mít (koneckonců i žralok se už ve špatně udělaném nálevu rozkládal, takže bylo nutné provést jeho generálku). Pro čtenáře – a českého obzvlášť – je Thompsonova kniha mnohem pozoruhodnější v  zachycených příkladech pohybů na aktuálním výtvarném trhu. O něm se v Česku příliš nedozvíme, rozruch tu současné umění nevyvolává ani v tak exponovaných chvílích, kdy se za třicetileté autory za hranicemi platí stejně jako za sto let mrtvé klasiky. A Don Thompson v tomto ohledu odvedl skvělou práci: čtenáře provádí zákulisím tvrdých pravidel galerijní, aukční a veletržní scény, promlouvá si s jejími nejdůležitějšími postavami, drze se ptá a čtenář začíná mít čím dál víc pocit, že tady něco nehraje: Thompson je racionální ekonom, a přesto o umění uvažuje: neustále se vrací k estetickým a obsahovým hodnotám děl – mnohem oduševněleji než ti, kteří se jím zabývají profesionálně. Q RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

recenze | kultura

Chaos a falešní proroci Pavlos Matesis: Starý dnů Přeložila Soňa Dorňáková-Stamu, Host, Brno, 2010, 192 stran

„Půda tam byla suchá, léta nepršelo a už dvě století se tam nestal žádný zázrak.“ Těmito slovy popisuje řecký prozaik Pavlos Matesis ono podivuhodné údolí obehnané „věncem hor“, kde se odehrává děj knihy Starý dnů. Na první pohled by na tomto kraji ale nic zvláštního být nemělo. V osadách sice vládne nespecifikované bezčasí, lid je však bohabojný, pod žhavým řeckým sluncem a v potu tváře přičinlivě pracuje na vyprahlých polích, vinicích a v olivových hájích, dodržuje náboženské zvyky i místní tradice, s úctou pochovává své mrtvé a radostně vítá do života novorozence. Inu od světa odříznutý region, jakými jsou všechny horské samoty, kde rurálně-sakrální podoby existence odolávají jakýmkoli civilizačním změnám a vytvářejí tak mozaiku složenou z pitoreskních venkovských obrazů a originálních lidských postaviček. Matesis ovšem není nostalgický sběratel starožitností. Že v tomto sluncem rozpáleném

kotli mezi horami něco nehraje, čtenář pochopí hned po první stránce románu. Nešťastný manžel navzdory protestům porodní báby tluče zemřelou rodičku, aby ji přiměl k životu. Když rány a kopance nepomáhají, odnese nebožku k potulnému divotvůrci Eliseosovi, aby mrtvé šestinedělce znovu vdechl život. Na následujících stránkách se život vskutku rozproudí. Řecký spisovatel tu divokou imaginací a nelítostnou ironií črtá krutě pravdivé podobenství jakékoli lidské společnosti, kterou ovládají démoni lží, násilí, pokrytectví, závistí, mamonů, chtíčů a pochybné slávy. Kolotoč vášní a emocí maskovaných farizejskou zbožností přitom roztáčí a  nejlépe charakterizují varovné věty. „Nevraždi, změníš podobu světa. A jestli zabiješ, buď si jistý, že někdo za to zaplatí.“ Jinými slovy, ona nezvratná kauzalita negativního lidského konání, kterou tak mistrně rozehrál ve svých ostře satirických dílech Candide a Zadig, François Marie Arouet zvaný Voltaire. Ten ovšem nabízel i naději, optimismus viděl ve schopnosti člověka poučit se, pracovat sám na sobě. Matesisova temná próza naopak tvrdí, že jednou probuzené zlo už nelze zastavit. Neboli od biblického Kainova činu se svět vlastně nezměnil a není v co doufat. Osou románu je klopotná cesta za postavením světce, čehož chce stůj co stůj dosáhnout

Eliseos, ve své vsi zneuznaný a  posléze zapuzený pochybný prorok a čaroděj. V asketickém vyhnanství na starém antickém hřbitově, kde při marném kříšení mrtvé rodičky pozná, že není obdařen nadlidskými schopnostmi, se vzteky zatvrdí proti křesťanskému Bohu a rozhodne se, že bude šířit chaos. Pomocí lží, pokoutních zázraků, fyzických i psychických manipulací tak postupně získává vládu nad lidmi z údolí, rozněcuje jejich davovou hysterii, ale i strach kněží. Eliseosovi v  tom pomáhá žák Zagros, jenž svého mistra kvůli pomstě za svoji zničenou rodinu utvrzuje v přesvědčení, že je božským vtělením. Pavlos Matesis patří k nejvýznamnějším současným řeckým spisovatelům a dramatikům. Ve světě na sebe výrazně upozornil románem Psí matka (česky vyšel v roce 2006), v němž vysloužilá kočovná herečka vypráví o svém dětství za válečné okupace Řecka a  následném životě. Prozaický epos Starý dnů je úplně jiný žánr. Formou barvité nadsázky plné magických mysterií, nekrofilie, nemocí, pedofilství, znásilňování a vraždění vypovídá o tom, že chaos byl v lidské duši dávno před příchodem Eliseose. Falešný prorok jen brnknul na příhodné struny. Když nakonec pochopí svou chybu, ozve se jeho zoufalý bolestný výkřik. Ovšem jak tomu bylo mnohokráte v dějinách, je bohužel pozdě. Q JAROSLAV FORMÁNEK

O politikově vychování Erasmus Rotterdamský: O výchově křesťanského vladaře Přeložil Daniel Korte, Občanský institut, Praha 2009

Erasmovo pojednání O výchově křesťanského vladaře se ve vznešeném jazyce překladu Daniela Korteho ukazuje být daleko živější i životnější než současná pojednání o politické teorii a praxi. Je to řeč vycházející od člověka s pověstí knížete vzdělanců, který tedy ví i o princích a kardinálech svoje. Sem tam dává ironicky najevo, že jeho čtenář nebude asi žádný lumen (dedikováno Karlu V., habsburskému princi), ovšem předpokládá u něj kupodivu „jen“ svědomí, schopnost stydět se, odhodlání pro základní politické ctnosti, a tedy samozřejmé vědomí o tom, že žijeme ve světě, jemuž vládne Bůh. Právě schopnost studu a vědomí Boží blízkosti spolu souvisí nejen v biblickém příběhu o hříchu v Edenu a nahotě, ale podobně i v Platonově podání obrany Sokrata před bezostyšnou většinou. RESPEKT. CZ

Dnešní čtenář může mít problém s přijetím různých předpokladů, ale aspoň si zkusí „počítat s Bohem, jako by byl“. A snad se mu i ukáže, v čem je duchaplné Erasmovo odkazování ke starým autorům víc než snobská hra. Kortemu se podařilo dohledat „pod čáru“ tolik citací k parafrázím, že je dobře vidět i to, jak živě se v renesančních časech rozumělo práci s klasikou. Vladař se musí vychovávat, tedy politikem se člověk nerodí ani nestává na schůzkách a schůzích. V dedikaci i první části spisku se opakuje, že pravá politika je tím druhem moudrosti, „která učí jednat prospěšně“. Aby nedošlo k nedorozumění, myslí se tu prospěch celku, vlasti, nikoli vlastní, soukromý, idiotský (z řec. idiotés – soukromník). Také politikova povaha je předmětem bedlivého pozorování. Třeba nadání, respektive záliba v tanci a společenských hrách prozrazuje, že taková povaha je pro politiku nevhodná. Tanečníci a hráči vnášejí do všeho přetvářku a zálibu ve formální uhlazenosti, pokrytectví a nesnesitelnou soutěživost. Erasmus ale spěchá ve všech kapitolách, ať už jsou mířeny k vrozené povaze, vychování, daním, válce nebo míru, od prvoplánových soudů lidu k hledání skrytých důvodů. Nabádá vladaře, aby se trvale „osvobozoval od mylných představ prostého lidu“. Nedělá to ze štítivosti

mocného muže, ale z politické zkušenosti. Jako pravý lékař dává prospěšné, i když většině lidí nechutné léky, místo aby jako kuchař prodával chutě věci nezdravé – to je už platonské rozlišení politika pravého a levého v různém smyslu. Sám Erasmus postupuje ve výkladu tak, jak žádá od politika v praxi. Podle pravidla gladiátorů: „primo cogite, postque bellum“ – nejdřív si rozmyslí nejlepší jednání ve prospěch vlasti a pak to, co vymyslel, důsledně provede. Lžipolitik nejprve jedná, pudově hrabe pod sebe, tyransky bojuje o moc a teprve ex post vymýšlí ideologii, důvody a argumenty pro to, co už vykonal. Na tomto rozlišení závisí téměř vše. Odtud také plyne, že vladaři musejí začít filozofovat, nebo filozofové vládnout, tedy uvádět v život nejlepší nalezená řešení. Rozdíl mezi křesťanskou praxí, filozofií Ježíšovou a pravou politikou je v Erasmově podání překvapivě malý. Další překvapení se ukazuje v tom, že k prosazení ušlechtilých záměrů počítá s mnoha pragmatickými kroky. Což pro nás dnes mimo jiné znamená, že pověst T. G. Masaryka jako filozofa by před Erasmem obstála právě proto, že se neštítil pragmatických kroků v boji za „ideály humanitní“. Q DAVID I. BARTOŇ Autor je teolog a filozof.

57

f ot o i s i fa

kultura | tvář

Znáte z TV

Hlavně nemyslete na to, co chcete říct. (Feyová spolu se svým týmem loni přebírá cenu Emmy za seriál 30 Rock)

Tina Feyová baví miliony diváků svým vlastním životem, teď i na české Prima Cool

K

Tina Feyová

Narodila se 18. května 1970 v Pensylvánii. Na konci 90. let se stala jako první žena hlavní scenáristkou show Saturday Night Live, hraje hlavní roli v sitcomu Studio 30 Rock, který u nás v únoru začala vysílat Prima Cool.

58

f ot o pr o f i m e d ia . c z

Michaela Hečková

dyž se řekne Sarah Jessica Parkerová, vybaví si člověk vysoké podpatky, nablýskané kabelky, koktejly a New York. Když se řekne Tina Feyová, vybaví si rozcuchané hnědé vlasy, televizní studio, New York a tmavé brýle s drobnými obroučkami. Komička, televizní i filmová scenáristka, herečka a producentka Feyová si ze svých brýlí udělala poznávací značku, která výstižně patří k jejímu chytrému humoru, nadhledu a schopnosti dělat si legraci sama ze sebe. „Brýle ale dělají chytřejším každého. Dejte brýle Woodymu Harrelsonovi v Neslušném návrhu a bude vypadat jako architekt. Nebo je dejte Denise Richardsové a stane se z ní paleontoložka,“ říká Feyová a prozrazuje tak základní kámen své komiky – bezbřehou ironii a popkulturní narážky. Ráda mixuje žánry, neštítí se mainstreamových komedií. Balancuje na hranici kýčovité televizní parodie a bystré společenské satiry, pro kterou není žádné téma tabu. Tvorbu Tiny Feyové si kromě amerických diváků oblíbila i kritika. Sedmkrát vyhrála Emmy, třikrát Zlaté glóby. Feyová umí vyvolat diváckou závislost. Sitcom o televizním studiu stanice NBC Studio

30 Rock, který sama píše a zároveň ztvárňuje hlavní roli, běží od půlky února na Primě Cool. České publikum tak pomalu začíná vykazovat symptomy začínající zamilovanosti do inteligentní komiky, ve které vládnou šprti, osamělé třicátnice a vyžilí herci béčkových filmů nebo muzikálů s nevyslovitelnými názvy.

Divadlo žije Elizabeth Stamatina Feyová se narodila v Upper Darby v Pensylvánii. Sama sebe popisuje jako tak trochu mimoně, který kouskoval čas mezi pěvecký sbor, školní časopis, dramatický kroužek a podivné kamarády. „Dětství jsem měla šťastné, jen puberta byla trošku krušnější. Dospívání je ostatně pro holku vždycky traumatizující, zvláště když je obdařená vražednou kombinací mastné pleti a poprsím, co začíná růst v deseti letech. Je ale dobré takhle vyrůstat. Posílí to charakter,“ vzpomíná Feyová, která se tématu dospívání nebo středoškolské šikany dotkla filmem Protivný sprostý holky (2004). Stejně jako ústřední postava ve Studiu 30 Rock absolvovala Feyová dramatické umění na University of Virginia. „Už v páté nebo šesté třídě mi došlo, že si lidi doRESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

kážu získat tím, že je rozesměju.“ Seriózní divadelní herectví jí ale bylo cizí. Chtěla bavit publikum, aktivně s ním komunikovat. Přestěhovala se do Chicaga a začala chodit do kurzů komediální skupiny Second City, která upřednostňovala improvizaci jako tvůrčí přístup. Působení v Second City pro ni bylo osudové. Nejenže tam potkala herečky Amy Poehlerovou a Rachel Dratchovou, se kterými později opakovaně spolupracovala, během prvních pár let v Chicagu narazila i na svého manžela Jeffa Richmonda. „Když jsem začínala, nejvíce moje hraní ovlivnila právě improvizace. Studovala jsem tradiční herecké způsoby jako Stanislavského, ale co z toho. Nikdy jsem nedokázala pochopit, co si máte myslet, když jste na pódiu. V Second City jsem se naučila soustředit na svého partnera. Nemyslet na to, co chcete říct, nehledat perfektní manýry a gesta pro svou postavu, nepřemýšlet nad tím, co si později dáte k jídlu,“ říká Feyová o improvizační skupině, která jí otevřela dveře do světa komediální televizní show Saturday Night Live. Jakkoli jasnozřivý mainstream představuje Saturday Night Live v  rámci amerického televizního vysílání, v Česku nikdy neběžel. Dá se popsat jako hybrid zlatého fondu Televarieté, České sody, Ruské rulety a  Komediografu s tím, že scénky v pořadu jsou vždy živé, ale zasazené do obvyklého mobiliáře odkoukaného z televizních seriálů. Feyová se stala první ženskou hlavní autorkou v historii pořadu a fikční zprávy Weekend Update, které uváděla s Poehlerovou, patřily svého času k nejoblíbenějšímu segmentu živé televizní zábavy na NBC: „Když mi poprvé nabídli místo scenáristky pro Saturday Night Live, brala jsem to jako vítanou dovolenou od hraní. Poslední dva roky jsem v Second City dělala osm show týdně. Po čase mi ale vystupování začalo stejně chybět.“ Odešla ze Saturday Night Live, ale neodešla daleko.

Televize v televizi V roce 2006 se začala naplno věnovat novému projektu – seriálu Studio 30 Rock pojmenovanému podle adresy newyorského sídla NBC 30 Rockefeller Plaza. Seriál jedním dechem mixuje tradiční profesně specifický sitcom, vztahový sitcom a postupy filmových parodií. Liz Lemonová (Tina Feyová) je svobodná, úspěšná televizní scenáristka po třicítce, která má smůlu na partnery a štěstí na podivné kolegy. Feyová má se svou postavou společné víc než stejné prostřední jméno: „Jsem to vlastně já, jen s nějakými neurózami a přehnaným chováním navíc.“ Sitcom začíná jako už mnohé před ním – Lemonová se musí vypořádat s novým nadřízeným (Alec Baldwin) a velkorysou každodenní dávkou stresu, jakou jen může vyprodukovat příprava televizního pořadu. Seriál vymezuje absurdní situační komika, vizualizace vnitřních pochodů Lemonové a bizarní hyperrealistické představy jako vystřižené z Ally McBealové či hostování nevyčerpatelného rejstříku slavných herců. Studio 30 Rock funguje jako šikovná studie hybridizace filmových a televizních žánrů nebo intertextuální provázanosti s jinými filmy (některé díly přímo parafrázují celé snímky, například Amadea Miloše Formana). Sitcom o teRESPEKT. CZ

levizi si ale nejvíce dělá legraci z televize samotné – objevují se v něm nejpodivnější možné druhy reality show, herečky jsou zásadně hysterické a charitativní pořady zmanipulované. Tina Feyová ale nezůstává jen u televize. Poslední roky proniká do celovečerních filmů, ať už jako herečka ve střízlivé komedii Baby Máma (2008), komedii jiného známého komika Rickyho Gervaise The Invention of Lying (2009) nebo jako scenáristka. Scénář k teenagerské komedii Protivný sprostý holky Feyová napsala s Lindsay Lohanovou podle knihy Rosalindy Wisemanové Queen Bees & Wannabes, což zavání přesně tím typem filmu, o kterém se ve slušné společnosti nemluví. Snímek ale přesahuje rámec obvyklé středoškolské podívané: Feyová v něm satiricky nastavuje zrcadlo mladší části populace a doufá, že se někdo bude pozorněji dívat. Třebaže si udělala z modelu osamělé třicátnice zakopávající o krachující vztahy své archetypální alter ego, sama je šťastně vdaná a má dceru. Společně s  dlouholetou kamarádkou Amy Poehlerovou si přesto zahrála ve snímku Baby Máma – v komedii o kariéristce, která zoufale touží po dítěti, a tak využije služeb náhradní matky. Baby Máma vstoupila do kin v  kontextu mateřské indie komedie Juno a masovější Zbouchnuté. „Těhotenství je univerzální zkušenost a generace komediálních autorů možná jednoduše dospěla do věku, kdy mají děti,“ komentovala Feyová boom těhotenských komedií posledních let. Baby Máma těží z nepřehnaných situací a perfektní souhry hlavních představitelek, které snímek obohacují o absurdní komiku důvěrně známou ze Saturday Night Live.

Odpadkové koše popkultury Za léta strávená v Saturday Night Live napsala řadu slavných scének. Imitování aljašské guvernérky a bývalé viceprezidentské kandidátky Sarah Palinové dokázalo přeletět oceán až do Evropy: využila svou mimořádnou fyzickou podobnost s Palinovou a společně s Poehlerovou jakožto Hillary Clintonovou odvysílala v  září 2008 na NBC skeč, který parodoval nezdařilé projevy Palinové o zahraniční politice a ruskoamerických vztazích. „Skvěle jsem se bavila. Zároveň to ale byla nejbizarnější zkušenost mého života. Můžete vyrůstat s tím, že jednou chcete být v Saturday Night Live, nebo s tím, že chcete natočit film. Nikdy si ale neříkáte – doufám, že bude nějaký politik vypadat přesně jako já.“ Za měsíc přijde do kin film, ve kterém se Feyová představí opět jako herečka. Noční rande je akční komedie, v níž se nenápadný manželský pár náhodou ocitá v koloběhu dramatických událostí překypujících bláznivými honičkami a gangsterskými zápletkami. Feyová v ní hraje se Stevem Carellem z americké mutace Kanclu, tedy jiným výrazným komikem pro masové publikum stejně jako pro přemýšlivé pseudointelektuály, kteří rádi do mrtě kostí rozebírají každý další béčkový film. Feyová může být lehce idolem naší remixové kultury: z odpadkového koše popkultury vytahuje kousek po kousku filmové odkazy, malé střípky kýče a pompézních parodií slepuje dohromady tak, že výsledkem není nic jiného než čistokrevná kvalitní postmoderní zábava. Q Autorka je bohemistka.

cooltura

Stračena nad Vltavou S lehce přivřenými víčky si ty scény lze docela dobře představit. Třeba nový billboard volebního lídra ČSSD, kde vedle známého obličeje visí oranžové heslo: Budu bojovat i za záchranu Karlova mostu. Nebo řetězy se připoutávající zelené k míchačkám zedníků u Staroměstské věže. Prezidenta, jak z Hradu varovně zdvíhá ukazováček. Pražského primátora, jenž před kamerami bouchá pěstí do stolu a rozhořčeně volá: „Tak už dost!“ Anebo Věci veřejné, jak... Lze si to představit, avšak nic se nestane. Proč by to politici, jejich strany či nedej bože intelektuálové a známé osobnosti činili? Zpackaná rekonstrukce Karlova mostu totiž věcí veřejnou není. Lépe řečeno, až na pár výjimek typu Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR několik let programově przněný starobylý architektonický klenot veřejnost nezajímá. Nač by se výše jmenovaní angažovali, když z toho žádný politický nebo jiný kapitál nečiší? Sem tam se sice objeví tematický článek v novinách, zpráva v televizi, ale zapadnou v obecném nezájmu. Pohltí je lhostejné ticho charakteristické pro kulturní ignoranty. A podobně zapadne i minulý týden publikovaná zpráva úředníků Plzeňského kraje, kteří z popudu ministerstva vnitra, řešícího trestní oznámení zmíněné asociace na způsob provádění rekonstrukce, opravu mostu kontrolovali a napařili pražské radnici pokutu ve výši 3,25 milionu korun za znehodnocení památkového významu díla. Koho ale zajímá „nedostatek respektu k tradičním technikám kamenického řemesla, poškozování bloků, nadměrné vyřazování původních kamenů za nové, použití nevhodné malty, špatně provedené spárování, aplikace moderních materiálů neodpovídajících národní kulturní památce“? A že takto opravený středověký most budí vizuální dojem stračeny nebo ledabyle zaflikované stavebnice z černobílých kostek domina? Ono si to časem určitě sedne. Slunce, vítr a déšť taky stopy barbarů pomalu vyretušují. Za deset, padesát nebo sto let? Čert to vem, nějak to dopadne. Lze si to myšlení představit a člověk ani nemusí lehce přivírat víčka. I proto po prvních dvaceti letech svobody po nás ve zlaté matičce Praze zůstanou architektonické skvosty v podobě sklobetonových škatulí, gigantických tunelů, křižovatek a šachovnici připomínající starý most s figurkami smutných světců. JAROSLAV FORMÁNEK

příští týden píše pavel turek

59

kultura | divadlo

Preso s mlékem a pár herci f ot o m i c h a l zie l i n a

Divadelní soubory bez stálé scény hledají v Brně své publikum

Tady se herec za nic neschová. (Z festivalu Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě)

S

ervírky v Mezzanine Café z toho asi nemají radost. Ztrácejí přehled v objednávkách, cesta ke stolkům je zatarasená, a když se protahují davem, musejí zvedat tácky s pitím vysoko nad hlavy. V rohu kavárny vzniklo malé improvizované jeviště. „Nešlapte na ten baletizol,“ upozorňuje jedna z organizátorek, která vlastním tělem hájí ohraničený prostor jeviště. „Baletizol? Vždyť je to obyčejný linoleum,“ směje se kdosi v davu, „a nezapomněl někdo na to víno?“ Ale není to baletizol a není to ani linoleum. Právě teď je to tráva v sadu, trochu slehlá tady v horách. A ta židle na malém jevišti, to není židle, ale strom, na kterém se skrývá horský mnich Kamabuši, toho času zloděj tomelů. Vlastně to zrovna není ani mnich ani zloděj, ale opice, neboť mnich si na opici hraje, aby před majitelem sadu skryl svou pravou totožnost. Je třeba říct, že japonská fraška kjógen nikdy neoplývala složitými zápletkami. Kdysi sloužila hlavně jako životabudič pro diváka, který přišel na vážné japonské divadlo nó. I dnes její působivost spočívá především v přesnosti pohybové stylizace a práci s hlasem: „Ua ua,“ potvrzuje opice na stromě. Těžko říct, co z jejího vystoupení mají ti, kdo dorazili pozdě a teď se v jarním chladu tísní za okny brněnské kavárny. I to se návštěvníkům netradičního festivalu Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě může stát. Nikdy není předem jasné, jak se prostor kavárny podaří sladit s prostorem pro divadlo a kolik lidí vlastně přijde. V publiku může převážit i nálada, že tohle divadlo je vážně jen ke kávě –

60

jakmile dopiji, zaplatím a jdu někam, kde bude větší klid.

Kdo má takovou návštěvnost Může se ovšem stát, že najít klidnou kavárnu nebude v Brně tak lehké. Lunaparku se v těchto dnech účastní osm nezávislých divadelních souborů, dvacet hudebních skupin a  po dva měsíce probíhá v devíti brněnských kavárnách.

Kavárny opět vytvářejí prostor, kde se dějí věci. Celkem to je dvacet devět večerů. „Dvacet devět krát průměrně nějakých šedesát sedmdesát lidí, to je dva tisíce za dva měsíce. Které nezávislé divadlo v Brně má takovou návštěvnost?“ říká Pavel Baďura, jeden z iniciátorů festivalu. Jako dramaturg kulturního programu kavárny Trojka a zároveň divadelní režisér měl k propojení divadelních aktivit s brněnským kavárenským podhoubím přirozeně blízko. Rozhodující impulz však přinesla náhoda, která Baďuru při jedné cestě z  Prahy svedla na sedadlo autobusu vedle Viktora Pantůčka z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Pantůček pak ideu použil jako teoretický projekt pro své studentky v kurzu řízení kulturního provozu. „A my jsme

před sebou viděly skvělý nápad, tak jsme si řekly: proč by to měl být zase jen nějaký trenažér?“ uzavírá celý příběh jedna ze studentek Kateřina Eichlerová. Místo školní práce bez dopadu tak vznikl festival, který divadelní soubory, jež nemají stálou scénu, představuje tam, kde je jejich potenciální publikum. Spektrum je přitom nebývale široké: od klaunské improvizace přes loutkárnu, masopustní hru a japonskou frašku až k předvolební politické satiře. Liší se také strategie, jak se vyrovnat s netradičním prostorem: skupina Šavgoč vyměnila tradiční vůz masopustních her za nákupní vozík ze supermarketu, publikum si tak zajistila již cestou městem a namísto stísněného prostoru Café Tungsram dala přednost hraní na ulici před kavárnou. Loutkové představení Jiřího Knihy a Jiřího Jelínka si v kavárně Alfa za jeviště vzalo jednotlivé stolky, takže během hodiny a půl vzniklo několik intimních repríz. A skupina Divo4 svou motorkářskou Grand Prix projela v kavárně Trojka na trati mezi stoly a židlemi. Za pozornost stojí i financování festivalu: jsou to samy kavárny, které nesou většinu nákladů. „Je to sympatický projekt a pro nás to samozřejmě představuje formu propagace,“ shrnuje postoj většiny zúčastněných kavárníků Kamil Novotný, majitel Spolku. A Baďura doplňuje: „Postavili jsme to na jednoduché zásadě: k dispozici je jedna tisícovka na honorář a jedna zásuvka. Díky tomu vznikly drobné, technicky nenáročné kusy, ve kterých se herec nebo režijní nápad za nic neschová.“ Projekt Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě naznačuje také pár obecnějších věcí, které mohou sloužit jako příklad či téma ke krátké úvaze. Zaprvé, že v dnešní kulturní nadprodukci nemá smysl dělat věci bez nápadu. Zadruhé, že studenti kulturního managementu, oblíbeného oboru posledních let, se nejvíc naučí, když něco sami skutečně udělají. Zatřetí, že určitý typ festivalu lze uspořádat i bez grantů a žehrání na ně. Začtvrté, že nezávislá divadla často nabízejí více zábavy za nesrovnatelně méně peněz než zavedené scény. A zapáté, že už to jako za socialismu naštěstí nejsou hospody třetí a nižší kategorie, ale kavárny, jež opět vytvářejí konstruktivní veřejný prostor, kde věci vznikají, dějí se a jsou reflektovány. Q Jan Němec Autor je spisovatel a redaktor časopisu Host.

Festival Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě Probíhá v devíti brněnských kavárnách do 29. 4., více na http://www.brnensky-lunapark.cz/ RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

hudba | kultura

Pěkně načuřený Neruda Holý s Ruppertem se ponořili do nečekaně temných hudebních vod f ot o e m i

K

do by čekal funkové orgie a popovější písně ve stylu Monkey Business či klubové disko, bude zklamán. Roman Holý s Matějem Ruppertem se se svým projektem Neruda odvážně vrhli do zcela jiných vod, daleko temnějších, hodně vzdálených světu hitparádového popu, který dosud dělali – přestože jim muselo být jasné, že tím své dosavadní fanoušky přinejmenším zaskočí, ne-li přímo odradí. „Ta muzika je mimořádně tvrdá a  ponurá, není to ale ani rock, ani hard rock. Chci to ještě okořenit nějakými divnými zvuky, bude to hodně psychedelické, chlívové, garážové. Chceme vytvořit vzrušivý koktejl.“ Takhle Holý Nerudu popisoval před rokem a podobně mluvil i Ruppert: „Romana napadlo udělat rockové album. Mně se to hodně zalíbilo a chceme natočit hodně tvrdou desku, téměř underground, takže žádní Iron Maiden, ale spíš něco jako Plastici.“

Vše je dovoleno O schopnosti Romana Holého pohybovat se bezchybně v různých žánrech netřeba pochybovat. Stačí si vedle sebe položit poslední alba J.A.R., Monkey Business, elektronikou, trancem a world music šmrncnutý Autopilote či hostování na hiphopovém projektu Orikoule – vždy dokázal vyhmátnout to podstatné a po svém s tím naložit. Holý má navíc výtečný nos na výběr spolupracovníků a různých hudebních hostů, leckdy dosti překvapivý, jako když na posledních albech Monkey Business zpíval rockový veterán Glenn Hughes, člen tanečního projektu Freak Power Ashley Slater nebo písničkář Vlasta Třešňák. Zkrátka, v hudebním světě Romana Holého neexistují hranice a dovoleno je vše, o čem je přesvědčen, že jeho hudbu nějakým způsobem okoření. Album Neruda je tedy na světě a dovolíme si jednu menší prognózu: jeho koncertní podoba bude mít úspěch, deska si své posluchače najde, v rádiích ji ovšem hrát nebudou a recenzenti budou nejspíš pěkně zaskočeni. Není to totiž ani taneční záležitost, ani funk, ale ani metal, natož hard rock. Jaká tedy je? Holý mluvil o chlívu, můžeme ale použít i oblíbený výraz Ivana Wernische: bejkárna. Wernische nezmiňujeme jen tak, hned první písnička Když zhaslo slunce vznikla na text jeho básně. Verše „Když zhaslo slunce/ bylo ještě líp/ Všemožným chlastem/ jsme se nalili/ chodili jsme/ a žvanili/ chrastilo listí/ hulilo se z lip/ pod kterejma se pálily/ nějaký hadry/ a nějaký kosti/ Blábolily se/ pitomosti/ a vonělo to koncem léta“ mohou sloužit jako motto celého alba. Stejně tak jako jejich hudební doprovod. Hned úvodem totiž slyšíme tajemné tóny diRESPEKT. CZ

Když zhaslo slunce, bylo ještě líp... (Hudebníci projektu Neruda)

džeridu Ondřeje Smeykala, do nichž vpadne industriální rytmus bicích a  kytar, stále podmalovávaný didžeridu prohnaným různými krabičkami, až přijde vypjatý zpěv Matěje Rupperta, zcela jiný, než jak jej známe z  Monkey Business. Ostatně, sympatická a pochopitelná snaha „znít jinak“, než jak by se čekalo, charakterizuje celé album. Na něm jsou i Holého typické žertíky: jako třeba když

Album je znepokojivé a neobvykle poctivé. v úvodní písni slyšíme jeden verš v  podání jeho autora. Nahrávka nepůsobí přeplácaným či kočičko-pejskovským dojmem. Pochvalu zaslouží výtečně použitý basklarinet Vítka Malinovského, stejně jako divoká saxofonová sóla Mikoláše Chadimy či flétna Jiřího Stivína. Nelze nezmínit ani Luboše Novotného z Druhé trávy, jehož dobro či steel kytara vnáší do nahrávek další rozměr. Vlastní Neruda je přitom tvořen pouze třemi muzikanty, vedle Holého (jeho valivé baskytarové party zaslouží pochvalu) a Rupperta ještě bubeníkem Milošem Dvořáčkem. Ten se, společně s basou, nejvíc předvede v krátké písni Duchovní, prozrazující Holého lásku k Zappovi. Na ploše dvou

minut slyšíme až jazzrockové prolínání basových linek se spoustou perkusí a marimbou, do nichž jako trouba posledního soudu vstoupí basklarinet a typicky zappovské ohýbané kytarové sólo. Text je existenciálním výkřikem naprostého zoufalství undergroundového básníka Fandy Pánka: „Duchovní si zpívám píseň/ jde na mě z vás ze všech tíseň/ nahoním si čuráka/ až z něj tíseň vycáká.“ Šokovat někoho mohou i další texty, o něž se kromě Wernische a  Pánka podělili Martin Rusák Kadnár, Ota Klempíř a Pavel Vrba – ten naštěstí ne v rádoby surrealistické poloze textů, které pro naše kapely psával v 70. letech. Všechny jsou naprosto uvěřitelné, na nic si nehrají, jsou ze života. Jejich hrdiny jsou například vyčuraný pašerák drog či pětatřicetiletý synáček žijící stále u své matky, z Klempířovy parodie Rodinná pouta až mrazí: „Já svážu tě do svazáku/ Votevřu tě votvíráku/ Kabátem tě překabátím/ Mezi nohy dám ti páku.“ Pro milovníky Charlese Bukowského je zde písnička Stella, inspirovaná jeho povídkou Láska za 17,50 dolaru, moc veselý není ani příspěvek Vladimira 518 Zajatci testosteronu. Co se dá říct o použitých verších, to se dá vztáhnout i na celé album Neruda: je silně znepokojivé a – což je v naší hudbě ještě méně obvyklé – poctivé. Q Josef Rauvolf Autor je překladatel a publicista.

Neruda EMI

61

c Tři roky mlčela, aby se odvážila

říct: Miluju vás. Radůza v průběhu března vydala pátou sólovou desku, a jestliže její předchozí kus V salonu barokních dam znamenal zavržení pro ni tak typického akordeonu ve prospěch třeba piana nebo kytary, nyní se k  hospodskému nástroji znovu vrací. Dobře dělá, protože rétorikou se tulačka do hudebního salonku stejně nikdy nehodila. Křtít se bude v Praze hned dvakrát. Q Radůza, Divadlo Gong, Praha, 7. a 8. 4.

Miluju vás. (Radůza)

c Ačkoli má jméno shodné se slavným  mořeplavcem, přesídlil do vnitrozemí. James Cook patří stejně jako třeba Chris Corner z  IAMX do skupinky Londýňanů fascinovaných atmosférou a  zlá-

62

Mluvíme o Bohu, lásce a Izraeli. (Artefakt Ivana Voseckého) Foto kryštof kalina, yann renell, bienále výtvarných forem

c Plive slova jako čerti zápalné plivance: americký raper B. Dolan, který vystoupí ve čtvrtek v pražském Klubu 007, nepochází ze striktně hiphopové scény. Renomé si vytvořil na soutěžích slam poetry, nezastavil se před performancemi a  jeho texty kromě jazyka ulice absorbovaly logiku absurdního divadla. B. Dolan každopádně není žádný prázdný mluvka: jeho slova se změnila v činy a aktivismus, když v roce 2005 spoluzaložil server Knowmore.org, který poskytuje konzumentům informace o  všemožných fintách nadnárodních korporací. B. Dolan se prostě snaží veřejnosti odkrýt, pro jakou politiku hlasuje, když si kupuje značkové kecky. A jeho ultratemné novinkové album Fallen House, Sunken City sbírá euforické recenze. Alarm Magazine dokonce napsal: Až rok 2010 řekne své, na Fallen House, Sunken City by se mělo vzpomínat jako na jedno z nejlepších hiphopových alb roku. Q B. Dolan, Klub 007, Praha 8. 4.

Vůně podzemí. (Bienále výtvarných forem) kaných ležérním tempem současného Berlína. Někdejší frontman elektropopových Nemo přijíždí do Čech na miniturné, které začne ve čtvrtek v Olomouci, o den později se zastaví v Brně a skončí v Praze. Kromě toho, že se James Cook stačil mihnout v několika dílech britského kultovního sitcomu Mighty Boosh a hrál v doprovodné kapele písničkářky Imogen Heap, získal i  vazbu na českou scénu, když před třemi lety pomáhal kapele Sunshine s  produkcí alba Dreamer. Q James Cook 15 minut, Olomouc 8. 4. Mersey, Brno, 9. 4. Pilot, Praha 10. 4.

výtvarná scéna c O téhle galerii by mělo být víc

slyšet: sídlí v 32. budově továrního areálu Svit ve Zlíně, o její chod se stará Lenka Tutschová, která tak na Moravě navazuje na činnost už zaniklé brněnské galerie Na bi-

dýlku, již léta vedl – předloni bohužel zesnulý – sběratel Karel Tutsch. Progresivní autoři se tedy nyní ukazují v Kabinetu T, příjemném prostoru jedné z  cihlových budov zlínského industriálního skvostu, otevřeno je od středy do pátku v  odpoledních hodinách. Dobrým důvodem zařadit si konečně Kabinet T jako neodstranitelnou část vlastní kulturní mapy je výstava Igora Korpaczewského (1959), malíře poněkud neurotického rukopisu, který ovšem zároveň prozrazuje citlivé ruce pozoruhodného kytaristy. Igor Korpaczewski: KW „Family“, Kabinet T, Zlín, 25. 3.–30. 4.

c Malíř Jan Merta (1952) nepatří

k  autorům, kteří by chtěli publikum šokovat. Nicméně téma jeho obrazu Karlheinz Stockhausen provádí svou symfonii Cyklon B, jejž spolu s dalšími plátny nyní vystavuje u  Zdeňka Sklenáře, kontroverzní je: průkopník experimentování s elektronikou označil útoky z  11. září 2001 za „největší umělecké dílo, jaké kdy existovalo“, a k Cyklonu B není třeba nic dodávat. „Nové umění vytyčuje nové hranice. Sebevražda snad ještě uměním být může. Zabití z nedbalosti, natož plánovaná vražda uměním být nesmí, i kdyby jako idea nebo objev byly velkolepější než mravní zákon ve mně a krásnější než hvězdné nebe nad námi,“ komentuje svůj příspěvek k Stockhausenově blábolu sám autor. Q Jan Merta: Stockhausenova symfonie, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, 31. 3.–1. 5. c Po dvou letech se do Ekotechnického musea v  Bubenči vrací Bienále výtvarných forem, na kterém se setkávají ti, kteří se jinak moc nepotkávají, v  horším případě se dokonce raději vyhýbají dalekým obloukem: výtvarníci, hudebníci, divadelníci, designéři, módní návrháři, filmaři. V  sobotu tu Jan Kodet s  Palem Kršiakem provedou pohybovou instalaci spojenou s  noční prohlídkou malebně zasmrádlého podzemí čističky, příští úterý tu Iška Fišárková bude předvádět, co ušila, o  dva dny později zde bude komiksová kreslířka a streetartistka Toy_Box pouštět hudbu, jinak tu vystavuje Erika Bornová, Čestmír Suška či Maxim Turba, další program na bienalevytvarnychforem.cz. Q Bienále výtvarných forem, Ekotechnické museum, Praha, 8.–17. 4.

tip hudebnice c Ve čtvrtek 8. 4. je v pražském Roxy/NoD na programu audiovizuální večer Pavla Klusáka „Riot Grrrlz: Dívčí vzpoura“. Představí na něm příběhy dívčích kapel a silných zpěvaček, které nenechávají věci jen tak. Od The Raincoats přes Bikini Kill až k mým oblíbeným Le Tigre nebo Peaches. Je mi to blízké, taky bych nechtěla nechávat věci jen tak. Nechci je prohlásit za feministky, ale každopádně jsou to holky, které se nebojí. V delším výhledu se těším na islandský elektronický projekt FM Belfast, který vystoupí 5. 5. opět v NoD. Johana Švarcová (Kazety)

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

F ot o ar c h i v

F ot o kar l í n st u d i o s

koncerty

F ot o j a n š i l p o c h

k u lt u r n í s e r v i s 6 . – 1 1 . d u b e n

k u lt u r n

Z dílny amerického Molièra. (Apartmá v hotelu Plaza) prožít svůj život ještě jednou a nejlépe úplně jinak. Inscenace Calypso je ale především o strachu ze smrti, jež promění dosavadní jistoty materiální existence, kterou si člověk buduje po celý život, v prázdný a opravdu velmi relativní pojem. Hranice nebytí přece leží všude a lze ji překročit úplně kdykoli. Q Calypso, Strašnické divadlo, Praha, 11. 4.

c Amadeus. Slovo, které snad kaž-

c Po čtyřiceti letech se 1. dubna

do Národního divadla v  Praze vrátila baletní podoba Shakespearovy geniální hry Othello. Autorem libreta, choreografie i režie celého představení je Youri Vàmos a baletní kreace doprovází hudba Leoše Janáčka z jeho rapsodie Taras Bulba. Zajímavý koktejl. Inscenaci o Othellově žárlivosti, bezmoci Desdemony z  křivého obvinění a  odporném intrikánství Jaga napsal Angličan, hraje se na české první scéně v  režii Maďara působícího v  Německu, kterého inspirovala hudba Moravana zkomponovaná na ruské téma. První reprízy proběhnou koncem týdne. Q Othello, Národní divadlo, Praha, 8. a 9.4. c Apartmá v  hotelu Plaza je hra známého dramatika Neila Simona. Pro jeho uměleckou plodnost a  současně kvalitu divadelních textů ho kritici a recenzenti přezdívali „americký Molière“. Děj se odehrává v luxusním hotelovém pokoji, jenž se stává tichým svědkem tří příběhů, dokumentujících problémy lidí střední třídy. Jejich skryté mindráky, bolesti, životní zklamání a frustrace. V tomto případě je vše zaostřeno na manželské vztahy. V  režii Janusze Klimszy hru uvede na jedné ze svých scén Národní divadlo Moravskoslezské. Q Apartmá v hotelu Plaza, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava, 10. 4.

RESPEKT. CZ

tv

c Promočené šaty, šok ze ztros-

kotání výletní lodi, uzavřená společnost šesti zachráněných lidí. To jsou dějové kulisy hry Calypso z  pera možná nejpopulárnějšího současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, kterou s herci Strašnického divadla zrežíroval David Czesany. V  extrémní situaci každá z postav odhalí své hluboce skryté životní téma, touhu

Ztracené existence. (Nábřeží mlh)

F ot o i m d b / o u t n o w

divadlo

dému okamžitě evokuje světově proslulou Formanovou filmovou adaptaci divadelní hry Petera Shaffera. Neboli strhující fabulaci plnou emocí doprovázejících zápas o nesmrtelnost mezi božským Mozartem a císařským dvorním skladatelem Salierim, kde namísto zbraní roztáčí dramatický souboj úžasná hudba. Inscenaci, která obohacuje repertoár Východočeského divadla v Pardubicích, lze ale také číst jako podobenství o  věčném střetu talentu a výjimečnosti s malostí okolí, s lidským průměrem a závistí. Nastudoval režisér Michael Tarant. Q Amadeus, Východočeské divadlo Pardubice, 10. 4.

c Den se o hodinu prodloužil, přívětivé jaro dovoluje smrtelníkům stále častěji nastavit bledou kůži slunečním paprskům. Vysychají meze a cesty toulavé lákají. Pravý čas pustit si v  televizi Útěk do divočiny. Příběh založený na skutečných osudech novodobého beatnika a  rebela proti konzumnímu stylu života Christophera McCandlesse (Emile Hirsch) je dalším režisérským triumfem Seana Penna. Madonnin exmanžel nabízí nádherné výjevy z aljašské přírodní rezervace. Samotný příběh mladého bohéma, který vyhladověl v  nitru divočiny, do níž se vydal bez kompasu a mapy a s minimem zálesáckých zkušeností, ale nijak romanticky neglorifikuje. Extázi samoty, tuláckého života a svobody bez závazků staví do kontrastu se zodpovědností, kterou máme k blízkým lidem, a  naplněním, jež nám přinášejí mezilidské vztahy. „Štěstí je skutečné pouze tehdy, když je sdílené,“ napsal si McCandless do deníku před svou zbytečnou smrtí. Q Útěk do divočiny, Nova Cinema, 6. 4, 20.00

c Možná nejlepší film celé filmové kariéry Jeana Gabina vznikl už v roce 1938. V rámci druhé z osmi tvůrčích spoluprací s básníkem Jacquesem Prévertem jej natočil tehdy devětadvacetiletý Marcel Carné. Nábřeží mlh dodnes okouzluje melancholickou atmosférou, která předznamenává celou éru amerického filmu noir. Pro dezertéra Jeana (Jean Gabin) je setkání s krásnou zelenookou Nelly (Michèle Morganová) jen slepou uličkou naplňujícího se tragického osudu. Pro jeho charismatického představitele byl zase snímek, v němž ztracené existence vedou v mlžném oparu přístavu v  Le Havru temně poetické dialogy, vstupenkou do francouzské herecké extraligy. Q Nábřeží mlh, ČT 2, 8. 4., 21.55

F ot o i m d b / o u t n o w

lizační témata a filozoficky vyslovené pravdy, někdy dokonce morální výzvy, jindy pro někoho drsně přepísklé apely. Mluvíme o Bohu, lásce, buddhismu, Izraeli, válce, peklu a nakonec tady na stěnách visí tvary, ze kterých se vylupuje postavička strýčka Fida, kočičky, ptáčka, podle některých kundička, busta, hlava, portrét, výseč krajiny. Teď co s tím,“ píše o nových dílech malíře Ivana Voseckého (1963) kurátorka karlínské výstavy Edith Jeřábková. No, co s tím, nejlepší je to pár metrů od Voseckého ateliéru vidět na vlastní oči. Q Ivan Vosecký: Graffiti, Karlín Studios, Praha, 1.–25. 4.

F ot o iar c h i v d i va d l a

c „Jeho obsahem jsou velká civi-

Pár lekciček do života. (Max a maxipříšerky)

dvd c V souvislosti s adaptací kultovní dětské knihy Maurice Sendaka Where the Wild Things Are nejdou člověku do hlavy dvě věci. Proč ji český distributor předkládá divákům pod stupidním názvem Max a maxipříšerky, když předloha vyšla v  Česku adekvátně přeložená jako Tam, kde žijí divočiny. A už vůbec není jasné, proč se tahle ideální rodinná filmová zábava neprobojovala do českých kin. Jasnými lákadly jsou přitom už jméno populárního režiséra Spika Jonzeho (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace), skladby zpěvačky Karen O  i  originální příběh o  dobrodružstvích osamělého desetiletého kluka, kterému pobyt mezi podivnými chlupatými stvořeními na imaginárním ostrově uštědří několik vpravdě důležitých lekcí do života. Q Max a maxipříšerky, MagicBox, od 5. 4. PAVEL TUREK, JAN H. VITVAR, JAROSLAV FORMÁNEK A JAN GREGOR

63

k u lt u r n í s e r v i s 6 . – 1 1 . d u b e n

í servis

seriál | česká inteligence

Řečí proti zpěvu Jiří Kolář repr o re s pekt

pavel kosatík z Kolářovy zcenzurované knihy Roky v dnech: „Nic se nevyrovná fantastičnosti skutečnosti, je jen třeba mít odvahu mluvit pravdu. Nenechat se ničím spoutat, ani ctí, ani třídou, ke které patříš, ani národem.“ A básnířce prý se v tu chvíli před návštěvníkem roztřásla kolena. To bylo v  době, kdy bylo známé jen torzo jeho díla. Naprostá většina jeho básní, deníkových zápisů apod. ležela v rukopisech bez šance, že bude vydána. Ale to málo, co bylo, stačilo, aby Kolář například Janu Vladislavovi připomenul Baudelaira – zakladatele moderní francouzské poezie, jímž se stal, jak známo, po vydání jediné sbírky, Květů zla (Kolář s ním sdílel osud také v tom, že byl jako Baudelaire za své verše postaven před soud). Bylo by však chybou představovat si Koláře jako člověka, který vzbuzoval jen úctu a  respekt. Mezi tituly, jimiž je dodnes zahrnován v různých vzpomínkách, se objevuje třeba „nejcennější z přátel“. Označení na pohled překvapivé u muže, který na veřejnosti vystupoval spíš chladně, do vztahů se nesápal a dával najevo, že za nejlíp strávený čas pokládá ten, kdy tvoří, tedy o samotě. Přesto o něm třeba Václav Havel napsal: „Naučil mě vážnosti přístupu, smyslu pro odpovědnou a záměrnou tvorbu.“ Něco takového jde těžko vyčíst z knih, k tomu člověk musí naslouchat a uvěřit hlasu toho druhého a vidět, jak mu práce roste pod rukama.

Cesta do tvůrčí samoty

Poté, co Kolář zanechal poezie a prorazil ve světě kolážemi, mu to mnozí nemohli odpustit. (Blízko k Měsíci)

64

J

e to pár let od chvíle, kdy zemřel, pamětníků jeho aury stále žije dost. Méně známé je, že Jiří Kolář byl uměleckou autoritou dávno předtím, než se stal ve světě nejznámějším českým výtvarníkem. Bylo mu málo přes třicet, když František Halas, patron desítek mladých básníků, právě v něm rozpoznal následníka trůnu, který o ten nejopravdovější výraz, vlastní sobě, své době i generaci, usiluje nejvážněji. Takto na své seznámení s ním z počátku 50. let vzpomínala básnířka a překladatelka Bohumila Grögerová: „Vstoupil nenápadný pán v brýlích, snad úředník, snad účetní. Huhlavě pozdravil: ‚Ruku líbám milostpaní.‘“ To prý stačilo, aby se Grögerové okamžitě vybavily dvě věty

Jeho biografii rádi citují ti, kdo věří, že v životě hraje určující roli osobnost, nikoli možnosti a okolnosti. Z Kladna, kde vyrostl, si Kolář do života odnesl potvrzení o tom, že se vyučil truhlářem – a to bylo, pokud šlo o vzdělání, na celý život všechno. Zbytek zvládl samostudiem, spolu s pracovní kariérou, kterou líčil takto: „V sedmi letech jsem začal jako pekařský pomocník, potom jsem na výdělek česal ovoce, šlapal zelí, sbíral tenisové míčky, učil se truhlářem, psal indiánky a detektivky, byl nezaměstnaným, přidavačem na stavbách, redaktorem, sluhou, flákačem, kanalizačním dělníkem, poskokem, pomáhal jsem na polích a v lese, byl jsem hlídačem, číšníkem, spisovatelem, ošetřovatelem, mládežníkem, přicmrndával jsem v řeznictví, v holírně, v redakcích, byl jsem kolportérem, řečníkem, vedl jsem týdeník, redakci nakladatelství a píšu básně.“ Takhle nějak si marxisté představovali budoucího proletáře: strhne okovy, do nichž ho RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

„Kecání“ kolem stolu Je-li řeč o Jiřím Kolářovi, nelze samozřejmě vynechat jeho proslulý stůl v  pražské kavárně Slavia, u  něhož se po tři desetiletí scházela vybraná společnost. Česká kulturní tradice zná „fenomény“ umělecké kavárny (počínaje proslulou Unionkou) či pánského diskusního klubu (pátečníci). „Stůl“ se zrodil z  poměrů, v nichž se všechny veřejné prostory ocitly pod RESPEKT. CZ

režimní kontrolou, takže maximem možného bylo pokusit se vytvořit v nich jakési mikroklima: otevřené veřejnosti, ale umožňující vést i nejsoukromější rozhovory. Osazenstvo stolu se v různých dobách měnilo. Klasickou sestavu spolu s Kolářem vytvořili Josef Hiršal, Kamil Lhoták, Emanuel Frynta, Vladimír Fuka a Jan Vladislav. Když Kolář koncem 50. let přesedlal od básní ke kolážím, přibylo výtvarníků: Karel Malich, Zdeněk Sýkora a Richard Fremund. V polovině 70. let u stolu sedali Václav Černý, Jiří Pechar nebo Václav Boštík. Po Chartě 77 se počet účastníků prudce rozrostl – a o životaschopnosti „stolu“ svědčilo, že osazenstvo se scházelo ještě mnoho let poté, co Kolář v roce 1979 odešel přes Západní Berlín do Paříže. f ot o čtk

uvěznili vykořisťovatelé, a stane se svobodným tvůrcem. Přesně to se Kolářovi stalo, vymkl se však svou svobodou kontrole, přeskočil několik vývojových etap a z plebejce se stal rovnou aristokratem. Nezrodil se žádný pokračovatel Wolkra, jak se od básníka jeho typu a původu očekávalo. Obecnou lidskou situaci pojmenoval sice po plebejsku, ale také po svém a od základu znova. Všechno u  něj začalo objevem Ungarettiho a po něm dalších modernistů, které si Kolář začal v kvantech nosit domů z kladenské knihovny. Nejmodernější myšlenky a postupy dal do služeb po předcích zděděnému dělnickému životnímu rytmu: i tvořit se má, tak jako jiný chodí do továrny, den co den, bez čekání na božskou inspiraci, ale s nadějí, že tato inspirace (Kolář by mluvil spíš o prožitku absolutna) právě z každodenní práce vznikne sama. Skutečný dělník, ale ani sedlák na poli, přece denně nepracuje jen proto, aby vydělal peníze, ale proto, že uvěřil v životní, tvůrčí smysl rytmu, koloběhu. Kdyby Kolář neusedal k práci každý den, nebyl by schopen uvěřit, že ta práce k něčemu bude. S takovým nasazením zůstal brzy sám. Zatímco po únoru Drda a spol. objevovali spisovatelský zámek na Dobříši, Koláře nové poměry zproletarizovaly. Z redakce, kde pracoval, ho vyhodili, a tak odešel – na volnou nohu, v šílených existenčních podmínkách roku 1950. Pomalu, ale jistě se stával tím nejnezávislejším z českých tvůrců. Přestal čekat na ohlas u svého národního publika, beztak momentálně pomateného rudou hvězdou komunismu. Odřízl se od skutečnosti, získal si od ní odstup, a objevil tím v sobě sílu dívat se z očí do očí těm nejlepším tvůrcům z celého světa. Jeho pokrevními bratry se najednou stali Velázquez, Cervantes, Byron, Molière. Nikoli moderní francouzští básníci, ke kterým se chodily učit generace Kolářových českých předchůdců, ale radikální Američané: Sandburg, Eliot, Whitman a další. Co v Kolářovi načaly poúnorové poměry, to dokončilo uvěznění v roce 1952. V té době už byly věznice plné spisovatelů všeho druhu, Kolář se však možná jako jediný dostal za mříže doslova za to, co napsal. Při domovní prohlídce v bytě Václava Černého padl policii do rukou text jeho sbírky Prométheova játra, profesorovi zapůjčené. Když se ocitl u výslechu i Kolář, vyšetřovatel mu nejprve jako „starému kladenskému soudruhovi“ zatykal, nabídl mu spolupráci a poslal ho na týden domů si to rozmyslet. Po marném uplynutí lhůty pak Kolář putoval do vazby, strávil v ní devět měsíců, byl odsouzený na rok, ale v den procesu nakonec na amnestii propuštěn. Jeho názor na režim, už předtím jednoznačný, se tím dotvořil.

Jiří Kolář (1914–2002) Básník, překladatel, výtvarník. Člen Skupiny 42. Od poezie a deníkových zápisů přešel na přelomu 50. a 60. let k výtvarné tvorbě (kolážím). Signatář Charty 77, od roku 1980 žil v Paříži.

Svému stolu vládl autoritativně, jako mandarín. Josef Hiršal ho vylíčil ukrytého za novinami, odkud mu však neunikal průběh debaty, takže bylo-li třeba, zasahoval klíčovými slovy „Kdo ti to nakukal“, popřípadě „Kecáš“. Pod dojmem jedné takové vášnivé „diskuse“ s mladším návštěvníkem prý Václav Černý nabídl zúčastněným, jestli by nebylo humánnější podstoupit za městem souboj. Kolář byl v hovoru silným partnerem, což zvlášť pro mladé znamenalo dříve či později se s ním názorově rozejít. Na respekt k jeho osobnosti to však prý nemělo vliv. Tento respekt se zakládal na očividné skutečnosti, že svou drsnost až brutalitu Kolář nejčastěji uplatňoval vůči sobě. Netoužil se zraňovat. Spíš došel k poznání, že za každý zisk je potřeba v životě platit – a protože sám žádal hodně, pochopil svůj úděl: nikdy nebude nikudy jenom proplouvat. Věřil, že podstatu skutečnosti lze vyjádřit jen tehdy, přestane-li ji člověk literárně tvarovat, skončí-li s vypravěčským a stylistickým omamováním čtenáře. Neprokalkulované obrazy skutečnosti byly pochopitelně mnohem surovější, než bylo publikum zvyklé, Kolář se však na ně

neohlížel. Byl tím posledním pisatelem, který kdy u nás se čtenářem koketoval. Nevěřil básnickému „zpěvu“, který se dá zmanipulovat, a místo něj uvěřil výpovědní síle „řeči“. Ty nejpříšernější a poslední pravdy o bezvýchodnosti lidského osudu slyšel obsaženy v odposlechnutých zlomcích chlapských hovorů u piva v bistru nebo na přeplněné ulici. A z těchto zlomků uměl dešifrovat obecnou lidskou situaci, „mýtus“ v nich obsažený.

Mecenáš ze Slavie Tvořil skoro nepřetržitě, kromě každodenních dvou debatních hodin u stolu ve Slavii neměl volnou chvíli. A při této své posedlosti uměl zároveň vnímat tvorbu současníků (a konkurentů), dokonce ji celá desetiletí podporovat. Takto třeba nejdřív pro sebe a pak i pro druhé, uprostřed 50. let, objevil Bohumila Hrabala: v ladírně Národního divadla ho s ním seznámil básník a cellista Karel Marysko. Kolář přečetl Hrabalovu Majitelku hutí, pochopil, koho má před sebou, a  došel k  závěru, že by bylo dobré Hrabala vydat, přirozeně mimo zavedená kamenná nakladatelství. Vzal honorář, který právě sám odněkud dostal za překlad Ezopových bajek, a zaplatil z něj vydání Hrabalovy prvotiny Hovory lidí. A chystal a toužil platit další svazky, které však už nevyšly, protože to cenzura zakázala. Po desetiletí Kolář podporoval samizdat, inspiroval vznik mnoha textů (namátkou Vaculíkova Českého snáře), kupoval obrazy chudých tvůrců, v 70. letech uděloval každoročně literární Cenu Jiřího Koláře atd. Často se dodatečně ukázalo, že působil i na ty, kdo se ho zdáli léta ignorovat. Na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956, čase „tání“, Vítězslav Nezval i František Hrubín promluvili právě o Kolářovi jako symbolu útlaku minulých dob. Na zmírnění jeho situace uvnitř starého režimu to však nemělo vliv, „zlatá šedesátá“ se ho moc netkla, i tehdy mu bylo umožněno publikovat z jeho obsáhlého díla jen minimum. Ale zase zvláštní věc, jeho dílo, o kterém tvůrce věřil, že bude stárnout stejně pomalu ve vydané knize jako doma v šuplíku, doposud žádné známky stárnutí nezaznamenalo – na rozdíl od mnoha, zdaleka ne jenom režimních básníků jeho doby (Vladimír Holan). Poté, co Kolář zanechal poezie a prorazil ve světě s kolážemi, mu to mnozí (Ivan Diviš, Josef Jedlička aj.) nemohli zapomenout. Podle nich slevil z výsostné závaznosti psaného slova a vyšel vstříc divácky pohodlnější vizuální kultuře. Hlas, že byl ještě větší básník než výtvarník, není mezi domácími znalci jeho díla ani dnes výjimkou. Pokud je pravdivý, čas Kolářovy poezie ještě přijde. Q

Ke čtení: Josef Hiršal, Bohumila Grögerová: Let let I–III, Praha 1993–1994 Jiří Kolář: Dílo, 11 sv., 1992–2002 Jiří Kolář: Z každého z nás postupem let něco zmizí, rozhovor s M. Bauerem, Praha 2005 Příště Milan Machovec

65

civilizace / trendy ANTIAMERIKANISMUS

str. 66

TECHNOLOGIE

str. 69

ESEJE

str. 71

OD VĚCI

Amerika proti světu

Kniha nás čte

Můj pokus

Potkani jsou jako my

KAREL ČERNÝ

PETR KOČÍ

RADKA DENEMARKOVÁ

PETR TŘEŠŇÁK

Nový typ antiamerikanismu už nerozlišuje mezi občany USA a jejich vládou.

Přenosné počítače poznají, na jaké slovo v textu hledíte. Nabídnou třeba překlad či vysvětlení cizojazyčného výrazu.

Žijeme ve zfalšovaných dějinách, a dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní.

str. 72

O nejúspěšnějším českém hlodavci s Danielem Fryntou, expertem na chování zvířat.

Amerika proti světu Během uplynulé dekády došlo téměř všude k dramatickému poklesu obliby Spojených států. Existuje přitom několik přesně definovaných kroků, které by popularitu USA zvýšily.

Karel Černý

66

foto matěj stránský

Opravdu nás většina světa tak nesnáší? Jaké jsou příčiny této nenávisti? A co s tím vlastně můžeme dělat? To jsou otázky, které si v posledních letech se stále větší naléhavostí klade řada Američanů. Podle sociologických výzkumů amerického nezávislého think tanku Pew Reserch Center, provedených v  minulých letech v  několika desítkách zemí všech kontinentů, se totiž antiamerikanismus rozšířil do všech koutů světa: jde o stejně globální fenomén jako třeba Coca-Cola nebo McDonald’s. Ale nejen to. Bruce Stokes a Andrew Kohut, autoři knihy America Against the World (Amerika proti světu, 2007), shromáždili obrovské množství výzkumných dat a tvrdí, že se zrodil zcela nový typ antiamerikanismu, který nemá v historii obdoby. „Starou“ nevraživost k Americe charakterizovalo podle autorů (Stokes je uznávaný politolog, Kohut známý sociolog a ředitel zmíněného think tanku) především ostré odmítání americké zahraniční politiky, případně také kritika jejích vládních představitelů. Zároveň však lidé v  jiných zemích vždy hleděli s pochopením na americký životní styl, kulturu i Američany samé. Většina z nich také zastávala názor, že USA jsou skutečně jedinečnou zemí: zemí příležitostí a v mnoha ohledech i vzorem pro ostatní státy. Pojmy jako americká demokracie, výkonné hospodářství a blahobyt jim nezněly jako bezobsažné výrazy. Antiamerikanismus dřívějšího typu také vždy bujel pouze v určitém geografickém regionu. Nejprve se rozšířil v samém sousedství Spojených států, v Latinské Americe. Za války ve Vietnamu a poté v době prezidenta Ronalda Reagana, který zastával tvrdou politiku vůči komunistickému bloku, pak antiamerikanismus pro změnu akceleroval v západní Evropě.

Historik Walter Laqueur v této souvislosti v hojně citovaném článku „The Terrorism to Come“ (Policy Review, 2004) tvrdí, že v dějinách vlastně nikdy nebyla žádná supervelmoc ostatními příliš milována. Upřímného přátelství svých sousedů se nedočkala římská ani osmanská říše. Ani britská, francouzská nebo ruská impéria si o něco později nezískala srdce obyvatel regionů, kam zasahovaly jejich moc a vliv. Vždycky totiž existují sklony velmocí k povýšené aroganci a agresi, což u ostatních spolehlivě vyvolává směsici pocitů nenávisti a obav. RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Konec amerického snu Současný antiamerikanismus je však jiný než dřív. Zasahuje o poznání hlouběji: k nesmlouvavé kritice zahraniční politiky USA se přidává i odpor k Američanům samým, k jejich životnímu stylu, kultuře a organizaci společnosti. Dochází také k bezprecedentně rychlému propadu sympatií k USA. Ke skutečně katastrofálnímu poklesu došlo mezi roky 2002 a 2003: v Rusku se počet sympatizujících snížil z 61 na 36 %, v Brazílii z 52 na 34 %, v Indonésii z 61 na 15 %. Dramatický propad souvisí s  invazí do Iráku i s neokonzervativní politikou a rétorikou.

Lidé tedy dnes už nerozlišují mezi běžnými Američany a  jejich vládou, mezi obyčejnými občany USA a zahraniční politikou této mocnosti. Z pozitivních charakterových vlastností je světová veřejnost ochotna přisoudit Američanům tak maximálně pracovitost (vyjma Číňanů) a snad i vynalézavost. Převažuje ale kritika: obyvatelé USA jsou celosvětově viděni jako lidé se silnými sklony k nepoctivosti, nekonečné chamtivosti (s tím dokonce souhlasí sami Američané) a  násilí. Aby toho nebylo málo, veřejné mínění v převážně muslimských zemích pak charakterový portrét Američanů dokresluje ještě hrubostí a nemorálností.

Další významnou novinkou je, že Spojené státy přestaly být chápány jako bezkonkurenčně nejpřitažlivější stát světa, jako země příležitostí pro ambiciózní mladé lidi všech kontinentů. Například pro Jordánce jsou dnes zemí zaslíbenou Spojené arabské emiráty, pro Libanonce zase koloniální Francie, pro Pákistánce nedaleká dynamická Čína, zatímco Turky stále více přitahuje především Německo. Převážně muslimská Indonésie vzhlíží k Japonsku, mladí Rusové k Německu, Číňané by rádi do Kanady a Britové se obdivují Austrálii. Světová veřejnost si tak stále více touží splnit namísto „amerického snu“ spíše „sen evropský“ či „asijský“. S  raketovým úpadkem atraktivity, a  tedy i tzv. měkké moci Spojených států souvisí odmítání americké verze demokracie a kapitalismu na americký způsob. Demokracii a kapitalistické hospodaření dnes hodnotí lidé převážně kladně, s pozitivními odpověďmi se setkáme zhruba ve stejné míře v USA jako v jiných zemích. Světová veřejnost však stále více odmítá americký model těchto institucí: platí to v prvé řadě na Blízkém východě a v západní Evropě. Možné příčiny protiamerických postojů shrnuje známý kanadský politolog Michael Ignatieff: I přes nesporné bohatství se v USA nachází obrovské množství chudých obyvatel a lidí bez zdravotního pojištění i přístupu k lékařské péči. Spojené státy jsou navíc chápány jako země se značným vlivem lobbistů na tvorbu zákonů, jako zločinem zmítaná společnost se zálibou ve zbraních, jako stát, kde obchodní kruhy ovlivňují průběh a výsledky voleb. Korunou všeho se pak stala rétorika křesťanských fundamentalistů a skutečnost, že byl dvakrát po sobě zvolen prezidentem George W. Bush.

Nedůvěra

Nejdůležitější však je, že už nejde o izolovaný jev: odpor proti Americe se rozšířil po všech kontinentech. Autoři zkoumali celkem 47 zemí a zjistili, že z devíti nejvíce protiamericky naladěných států je osm muslimských: Turecko, Palestina, Pákistán, Maroko, Jordánsko, Egypt, Malajsie a Indonésie. Devátou a jedinou nemuslimskou zemí je Argentina. Dominance islámských zemí nepřekvapí, zajímavější je, že v těsném závěsu za muslimským světem následuje západní Evropa. Odpor proti Spojeným státům je silný i v Asii a Latinské Americe. RESPEKT. CZ

Lidé v mnoha zemích světa už neodmítají jen americkou politiku, ale i kulturu a životní styl.

Éra George Bushe je však minulostí. Změnilo se nějak vnímání země? Bruce Stokes v této souvislosti zmiňuje jeden z nedávných velkých výzkumů veřejného mínění realizovaných prestižní Gallupovou organizací na Blízkém východě. Byl zajímavý v tom, že – shodou okolností – zjišťoval nejrůznější názory lidí na Spojené státy před projevem Baracka Obamy v Káhiře a po něm. Obama v projevu sice vyzval k dialogu i k odstranění spirály podezřívavosti mezi Spojenými státy a muslimským světem, muslimy však nepřesvědčil. V žádné zemi se neukázalo, že by se názory běžných obyvatel nějak změnily. A kde vidí příčiny zrodu nového antiamerikanismu sami autoři knihy America Against the World? Příběh, který nabízejí, zní zhruba takto: Po zhroucení SSSR se ze Spojených států stala bezkonkurenční globální supervelmoc. Po celém světě vzrostly obavy z jejího mocenského monopolu. Bývalí spojenci z dob bipolarity, zejména Evropané, získali pocit, že se bez Spojených států napříště už obejdou, že je nepotřebují. Užívají si nového luxusu relativního bezpečí, zapomínají na několikanásobnou pomoc Ameriky ve 20. století. Kritizují USA za přílišnou jednostrannost a neschopnost vnímat multipolární svět. Obviňují Američany, že jejich politika prohlubuje globální nerovnosti, vede k poškozování životního prostředí a nespravedlivě straní Izraeli (to si ostatně myslí i zhruba třetina Izraelců). →

67

žádná věda

Břečťanová liga Princeton, Columbia, Harvard, Brown a Yale. To je pět z osmi škol tzv. Břečťanové ligy (angl. Ivy League), které jsem nedávno navštívil se svým synem Matějem. Zatímco jsem přednášel a domlouval vědecké spolupráce, můj osmnáctiletý potomek si zkoušel ujasnit, kde by chtěl za rok začít studovat. Byl výběr těchto pěti slavných univerzit pouze výrazem našeho akademického snobismu? Ne tak úplně. Pro mě, člověka s kontakty především na novější kalifornské univerzity, byla zajímavá konfrontace s tradičními školami na východním pobřeží Spojených států. A Matějovi vyšla Břečťanová liga jako průnik množiny amerických škol, na které by se rád dostal a které se při rozhodování o přijetí ke studiu neptají, zda na to člověk má peníze. Jen ty nejprestižnější a nejbohatší univerzity v USA řeší problém školného až po případném přijetí. Pokud by tedy Matěj znalostmi, prokázanými ve standardizovaných testech, motivačním esejem a doporučujícími dopisy zaujal přijímací komisi alespoň tak, jako jemu uhranul Princeton či Yale, stal by se jedním z asi 10 % přihlášených, kterým univerzita otevře své brány. A to ať už na to rodina má nebo ne. Pokud ano, musí školné a další náklady na studium, které dohromady dělají kolem tři čtvrtě milionu korun ročně, zaplatit. Pokud ne, což by byl i náš případ, univerzita se zavazuje poskytnout stipendium, pokrývající podle sociální situace studenta až 100 % nákladů. Nedivím se Matějovi, že ho Břečťanová liga tak láká. Oba jsme se přesvědčili, že ty školy jsou opravdu skvělé a dokážou jedinečně kombinovat vědeckou excelenci s intenzivní péčí o studenty. Otázkou zůstává, zda bychom jednou nemohli mít podobné i u nás. Jsem mírný optimista, asi jako kněz z otřepaného vtipu, který říká, že on sám se už zrušení celibátu asi nedožije, ale jeho děti či vnoučata snad ano. Chtělo by to ale řádově více peněz, které by se použily především k získání těch nejlepších vědců a pedagogů, a to nejen z Česka. Pokud by se stát nezachoval nečekaně osvíceně, museli bychom to zatáhnout my občané. V USA přitom školné pokrývá jen malou část nákladů škol Břečťanové ligy; většina jde z darů, zejména od úspěšných absolventů. Karlova univerzito, má alma mater, budeš-li se, jak věřím, dále zlepšovat, budeme my, tví bývalí studenti, snad ochotnější na tvou slávu i nějakou korunou přispět. PAVEL JUNGWIRTH

příští týden píše Helena Štorchová

68

→

Jestliže se USA záhy po teroristických útocích z  11. září 2001 těšily relativně vysoké podpoře světové veřejnosti, dnes je většina lidí v mnoha zemích přesvědčena o tom, že invaze do Iráku nebyla správná. Klesá i podpora války v Afghánistánu a boje s mezinárodním terorismem. Neúspěch při hledání zbraní hromadného ničení v Iráku, rozčarování z událostí v Abú Ghrajbu a na Guantánamu – o porušování lidských práv, ke kterému tam docházelo, se dozvěděla většina obyvatel blízkovýchodních zemí – to vše přispělo k pocitu zklamání a nedůvěry v americkou politiku. Podporu lidských práv a  šíření demokracie lidé vnímají jako pokrytectví, válku s terorismem jako záminku k prosazování vlastních zájmů. Naprosto alarmující je skutečnost, že se po invazi do Iráku staly Spojené státy v očích velké části světové veřejnosti suverénně největší světovou hrozbou. Muslimským světem se šíří obavy, že by USA vbrzku mohly zaútočit také na jejich zemi; myslí si to naprostá většina lidí v Indonésii, Nigérii, Pákistánu a Turecku (spojenec USA a člen NATO!) a více než polovina obyvatel Libanonu, Jordánska nebo ropou oplývajícího Kuvajtu. Jen v Maroku zastává mírná většina obyvatel názor, že je podobná hrozba spíše nereálná. V očích mnoha Evropanů představují Spojené státy stejnou hrozbu světovému míru jako Írán a jen o něco menší než Severní Korea.

Rétorika al-Káidy Změna pohledu na Spojené státy je dvojnásob zneklidňující ve světle poznatků o  tom, jak spolu souvisí oblíbenost hlavních geopolitických hráčů, přesněji hodnocení jejich zahraniční politiky, a teroristické útoky. Mezinárodně proslulý autorský tandem specialistů na terorismus –Alan Krueger z Princetonské univerzity a  Jitka Malečková z  Ústavu Blízkého východu a Afriky na Univerzitě Karlově – loni v časopise Science publikoval studii, která naznačuje, že teroristické skupiny Blízkého vý-

Varovná souvislost Studie Alana Kruegera a Jitky Malečkové dává do souvislosti míru (ne)popularity velmocí a množství teroristických útoků proti nim. Jaký je ale řetěz příčin a následků? Lze si představit, že veřejnost v zemích, kde jsou USA nejméně populární, poskytuje největší materiální i morální podporu militantním skupinám. Extremisté tu snáze získávají nové členy, nacházejí větší pochopení a mohou lépe ospravedlnit vlastní činy. Autoři nicméně varují, že kauzalitu nelze spolehlivě určit. Je možné, že ve skutečnosti naopak teroristické útoky ovlivňují veřejné mínění a naladění obyvatel vůči různým velmocím; souvislost by tedy byla zachována, ale vztah by fungoval obráceně. Výzkum také nepotvrdil, že by na Spojené státy útočili primárně lidé z chudých zemí, případně ze zemí s velkým podílem bezprizorní a frustrované mládeže bez budoucnosti – zdá se, že opravdu více než na chudobě či bohatství záleží na míře nepřátelského naladění veřejnosti.

chodu nejsou od většinové společnosti zcela odtrženými partami extremistů, jak se často tvrdí. Spíše jsou indikátorem a radikálním vyústěním nálad rozšířených v celé společnosti, z níž se rekrutují. Z klíčových zemí světové politiky jsou na Blízkém východě nejméně oblíbené Spojené státy a Británie, a právě tyto dva státy se nejčastěji stávají terčem útoků blízkovýchodních teroristů, pocházejících především ze zemí, kde jsou antiamerikanismus a kritika zahraniční politiky USA nejsilnější a kde představují skutečně masově rozšířený jev – například z Pákistánu, Egypta či Saúdské Arábie. Existuje vůbec něco, co by postavení Ameriky zlepšilo? Pokud jde o Blízký východ, lze to vyčíst z průzkumu, který Gallupova organizace provedla v roce 2009 v deseti klíčových zemích regionu (Egyptě, Saúdské Arábii, Íránu, Turecku a dalších). Tamní lidé uváděli, že by svůj názor na USA určitě zlepšili, pokud by se Američané stáhli z  Iráku, zavřeli věznici na Guantánamu a jednou provždy zrušili své vojenské základny v Saúdské Arábii. Tedy nejen v oblasti nejbohatších ropných polí planety, ale také v zemi nejposvátnějších poutních míst celého islámského světa, Mekky a Medíny, kde je přítomnost ozbrojených nevěřících příslušníků cizí armády chápána jako skandální urážka. Orientalista Bernard Lewis ostatně ve své knize reagující na teroristické útoky z 11. září 2001 – The Crisis of Islam (Krize islámu, 2003) – upozorňuje, že také bin Ládin a al-Káida hrají vabank o podporu islámské veřejnosti. Snaží se ji získat na svou stranu, prezentovat se jako mluvčí jejích zájmů, vnutit jí své vidění věcí a  pak se postavit do jejího čela. Požadavky, které bin Ládin chytře propaguje prostřednictvím internetu a globálních médií, podle Lewise velice dobře rezonují v blízkovýchodním veřejném mínění, protože se dotýkají opravdu citlivých kauz, jako je izraelsko-palestinský konflikt, spor v Kašmíru nebo americká podpora zkorumpovaných, neúspěšných a nenáviděných autoritářských vládců muslimského světa. Nejnověji se bin Ládin dokonce vyjadřuje ke globálnímu oteplování, finanční krizi či nadměrné moci nadnárodních korporací a bankéřů. Současní ideologové džihádu se tedy již nezaštiťují jen Bohem a Koránem. Minimálně od prvního bombového útoku proti Světovému obchodnímu centru v New Yorku, k němuž došlo v roce 1993, sázejí na témata spjatá s mezinárodní politikou a dalšími citlivými globálními otázkami. Blízkovýchodní veřejnost na to slyší. Vezmou si Američané z  toho všeho poučení? První reakcí na knihu America Against the World bylo totální popření; Bushova administrativa, většina novinářů i veřejnost si nepřipustily, že by to mohlo být s obrazem Ameriky ve světě tak špatné. Později, pod tíhou důkazů, se postoj začal měnit. Bruce Stokes říká, že o vylepšení pověsti USA se snažilo především ministerstvo zahraničí, zatímco Pentagon nadále odmítal vidět spojitost mezi bezpečností země a názory světové veřejnosti. Obamova administrativa je pak u moci krátce a výraznější úspěchy v zahraniční politice, které by mohly obraz země vylepšit, za sebou zatím nemá. Q Autor je sociolog, působí na Karlově univerzitě.

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

technologie

Kniha nás čte Petr Kočí

C

o kdyby detektivka, kterou máte na nočním stolku, poznala, že bloudíte očima po stránce a hledáte, kde jste ztratili nit? A kdyby časopis, jejž držíte v ruce, detekoval, že jste se právě pozastavili nad cizím slovem? Nebo naopak, že vám s nudným textem došla trpělivost, zběžně prolétáte řádky a  snažíte se zachytit jen hlavní sdělení? Počítač to zařídí: kamera šedesátkrát za vteřinu zjistí, kam přesně se na stránce díváte. Software pohyby očí průběžně vyhodnocuje a hned reaguje. Tápajícímu čtenáři ukáže šipkou místo, kde přestal číst. K  obtížnému výrazu, na němž zrak ulpěl příliš dlouho, nabídne výklad, překlad či výslovnost. A tomu, kdo chce text jen proletět, skryje nepodstatné a zvýrazní klíčové pasáže. Trojice badatelů z německého Kaiserslauternu představila Text 2.0 (http://text20.net/)

Na trh přichází iPad. Vydavatelé novin a časopisů na něj netrpělivě čekají. v říjnu na knižním veletrhu ve Frankfurtu. Až v posledních dnech se jim ale podařilo přitáhnout k němu pozornost širší veřejnosti. V sobotu 3. dubna se totiž za oceánem začal prodávat Apple iPad, dotyky prstů ovládaný „sexy počítač“ typu tablet, tedy bez klávesnice, velký právě tak do kabelky. Nejdychtivěji očekávaná digitální hračka letošního roku chce změnit způsob, jakým čteme, ba dokonce odstartovat revoluci v knižním, časopiseckém a novinovém byznysu. To je možná příležitost i pro tak převratné (či zvrácené?) nápady, jako jsou písmenka, která se mění podle toho, jak se na ně zrovna díváme. Na displejích první generace iPadu se taková možnost ještě neobjeví, protože jí chybí zabudovaná kamera. Pokud ale novinka na trhu uspěje, může Apple nabídnout Text 2.0 už napřesrok. Nepředběhne-li jej konkurence. Tři největší světoví výrobci počítačů, HP, Acer a Dell, ale i třeba nepříliš známá německá firma Neofonie, chystají vlastní přístroje kategorie tablet PC, některé s lepšími parametry a za příznivější cenu. Nicméně iPad, a s ním i novou generaci elektronického čtiva, mají první majitelé na stole už teď. I střízlivé prognózy říkají, že do konce RESPEKT. CZ

roku se iPadů na celém světě prodá několik milionů. Může to časem proměnit mediální scénu. Taková masa solventních zákazníků je učiněný poklad pro noviny, časopisy a jejich inzerenty. Na jednom z prvních videí, která naznačují možnosti tabletových časopisů (http://bit.ly/SItablet), vidíme obálku časopisu Sports Illustrated s  akčním výjevem ze zápasu amerického fotbalu. Když se jí čtenář dotkne, scéna ožije a přehraje se krátká videosekvence. Uvnitř čísla pak najdeme další obrazové a zvukové efekty, „živé“ tabulky se sportovními výsledky, které se přes internet samy aktualizují, nabídku ukládání, komentování a posílání „výstřižků“. Ovládání toho všeho je však ve srovnání s potištěným papírem až příliš komplikované. Deník New York Times představil svou aplikaci pro iPad už v lednu. Velká dotyková obrazovka umožňuje čtenáři listovat elektronickými novinami skoro stejně pohodlně jako v papírovém výtisku. Někdy jsou ve „stránkách“ zalomena krátká videa či interaktivní grafy, které na barevném dotykovém displeji ožívají a posouvají zážitek ze čtení novin o úroveň výš oproti tomu, co nabízejí starší černobílé čtečky. Podobnou cestou se vydává například i dánský list Politiken. K nejodvázanějším průkopníkům patří magazín o technologiích a kyberkultuře Wired (http://bit. ly/Wtablet). Myslí také na inzerenty: v reklamě na auto lze pohybem prstu otáčet obrázkem výrobku a prohlížet si ho ze všech stran. Do Evropy dorazí iPad se zpožděním. V Česku se má oficiálně objevit až v létě, a to za cenu ještě vyšší než v USA, kde stojí od 499 do 829 dolarů. Také proto čeští vydavatelé na rozdíl od kolegů v zahraničí nikam nespěchají. Nejprve počkají, zda se nová technologie vůbec uchytí a rozšíří i mezi jejich čtenáři. Trvalo jim dva a půl roku, než nabídli první aplikace pro čtení zpráv v telefonu iPhone – a obě se záhy na malém českém trhu zařadily mezi nejstahovanější. Aplikace pro čtení Hospodářských novin i pro příjem zpravodajství ČT 24 by měly fungovat také na iPadu. Jsou však vyvinuty pro podstatně menší displej mobilního telefonu a možnosti nového přístroje zatím naplno nevyužívají. Tradicionalisté namítnou, že na rozdíl od tabletu mohou běžnou knihu či časopis hodit do tašky bez obav ze zlodějů, ztráty či poškození. Navíc klasická tiskovina hezky voní a nevybíjejí se jí baterie. Čtení rozpohybovaných textů z dotykového displeje jim ale nikdo nevnucuje. Jde jen o pokus navázat kontakt také s těmi, kterým již stará dobrá písmenka tolik neříkají. Text 2.0 ukazuje, že inovace tištěného slova mohou být nápadité a nemusejí spoléhat jen na samoúčelné multimediální efekty. Q

69

eseje

Německý motor se vypnul f ot o pr o f i m e d ia

Helmut Kohl slaví osmdesátiny, ale jeho evropský odkaz zvětrává Timothy Garton Ash

je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

Evropu do federace států. Anebo zda se stane „normálním“ národním státem, jako je Francie či Británie, a bude prosazovat své zájmy, někdy dokonce i na účet jiných. Zvláštní vztahy s Ruskem, včetně energetických vazeb, daly jasně najevo, kterou možnost si Německo vybralo. A  jeho dnešní odpověď na první historickou krizi eurozóny tuto jeho volbu jen potvrzuje.

Začátek konce eurozóny O Velikonocích oslavil Helmut Kohl, „kancléř německého sjednocení“, osmdesátiny. Už předtím se množila blahopřání z celého Německa, také od kancléřky Angely Merkelové. A přesto dnes Německo svým přístupem k Evropě, zejména k těžce vybojované eurozóně, vystavuje Kohlův evropský odkaz riziku demontáže. Když se ptáte, proč se dnes evropský projekt zadrhává, tak jedním z hlavních důvodů je vypnutí německého motoru. A když se ptáte, proč se vypnul, krátká odpověď bude znít: protože Německo se stalo „normálním“ národem podobným Francii či Británii. Kohl neúnavně následoval kroky svého mentora Konrada Adenauera a trval na tom, že Německo a evropská jednota jsou „dvě strany téže mince“. Tou mincí se ostatně stalo euro. Kohl byl, jako většina jeho předchůdců, oddán evropské integraci ze dvou důvodů: věřil v ni díky osobní zkušenosti z války a kromě toho si byl vědom německých národních zájmů. Jedinou cestou totiž, jak dosáhnout opětovného sjednocení Německa, bylo přesvědčit sousedy, že Němci se změnili a jsou připraveni stát se součástí Evropy. Fungovalo to. Jakmile se naskytla šance – v roce 1989 –, Kohl se jí chopil oběma rukama a Evropa z toho měla jen prospěch. Nebyli bychom mohli mít Evropu jako svobodný celek, pokud by Německo též nebylo svobodné a v jejím středu. Pro někoho může být otázkou, zda Kohl byl, nebo nebyl velkou osobností, v každém případě však byl schopen velkých činů – a historie mu to nezapomene. Jedním z nejvýznamnějších kroků Kohlovy éry bylo, že Německo se vzdalo své oblíbené marky ve prospěch eura. Možná by se pro tento krok Kohl rozhodl tak jako tak, ale když nahlédnete do historických dokumentů, vyplyne z nich, že se k euru zavázal, aby otupil ostří odporu francouzského prezidenta Françoise Mitterranda vůči německému sjednocení. „Půlka Německa Kohlovi, celá marka Mitterrandovi“ – tak se to tehdy glosovalo. A Kohl musel potom použít veškerou svou autoritu, aby euro prosadil proti odporu svých vlastních občanů. Mnoho ekonomů varovalo, že nemůžete mít udržitelnou měnovou unii bez jednotné nebo

70

alespoň těsně koordinované fiskální politiky, která vnutí stejná pravidla a disciplínu všem státům eurozóny a umožní jim také vzájemně si pomáhat v případě nouze. Takový vývoj však nenastal, byť v něj Kohl doufal.

Nezamýšlené důsledky U zrodu Evropské unie stál předpoklad, že ekonomickou integraci bude následovat integrace politická. Právě eurozóna se měla stát magnetem politického sjednocování. Místo toho se však eurozóna stala velkým trhem pro německý export. Je to pěkná ilustrace zákona nezamýšlených důsledků: místo očekávaného politického prospěchu se dostavil méně očekávaný prospěch ekonomický. Nicméně v projektu evropské mo-

Německo se změnilo – stalo se „normálním“ státem jako Francie. netární unie zůstala podstatná trhlina, a ta si letos v podobě řecké Nemesis žádá svou daň. Kdyby byl býval Kohl kancléřem i  dnes, zcela jistě by žádal dát přednost dlouhodobému projektu evropské jednoty i za cenu vyšších krátkodobých nákladů a také by EU tlačil k silnější fiskální, potažmo politické unii. Mezitím se však Německo změnilo. Do okamžiku svého sjednocení toužilo být superevropskou zemí, ať už z důvodů osobních vzpomínek, idealismu a smyslu pro historickou odpovědnost, nebo proto, že takovým muselo být z hlediska svých národních zájmů. Jenže po sjednocení, konečně jako samostatná a suverénní země, už tak superevropské být nepotřebovalo. Vše dnes závisí už jen na jeho vnitřní síle a vůli. Po sjednocení ještě mnozí se zájmem sledovali, zda bude Německo pokračovat ve svém závazku (od Adenauera až po Kohla) dotlačit

Někteří kritici z takového vývoje viní přímo Merkelovou. Bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer zavtipkoval, že z Dámy Evropy se stala Německá paní. Jistě, tato opatrná „kancléřka středu“ postrádá odvahu Adenauera či Kohla, ale i odvážnější lídr by si jen stěží mohl dovolit jít proti domácí náladě. A ze zuřivých titulků bulvárního Bildu a  z  brzdících snah německého Ústavní soudu je zřejmé, že Němci nejsou připraveni přinášet další oběti na oltář záchrany „Evropy“. Dali by přednost návratu své marky, a kdyby to nešlo, tak alespoň jakémusi severskému spojení, nějaké měně pod značkou „nordo“, zatímco jižní Evropu by ponechali samu sobě s nějakým „sudem“. Ekonomický vývoj může mít všelijaké zatáčky, je totiž ze samé povahy ekonomiky komplexní a neurčitý, ale toto jaro se už dnes dá označit jako začátek konce eurozóny – tohoto posledního odvážného činu poválečného německého evropanství. Rád bych řekl zcela jasně, že Britové a Francouzi jsou ti poslední, kdo mají právo si stěžovat na to, že Němci se začínají chovat jako oni. Bylo by to od nich čiré pokrytectví. To, co se právě děje, je politováníhodné, protože z dlouhodobého hlediska je v zájmu Britů, Francouzů, Němců i ostatních Evropanů, aby konali společně ve světě, v němž se rodí noví obři, jako například Čína. Jenže Němci mají stejné právo být krátkozrací a uhýbaví, jako jsme my ostatní. Takže místo stížností je lepší všímat si ironie dějin. Před dvaceti lety bili euroskeptičtí britští konzervativci na poplach před hrozbou sjednoceného Německa a ideou federálního evropského superstátu. Někteří dokonce hrozili příchodem „čtvrté říše“. Dnes, když se ti samí euroskeptičtí konzervativci pomalu dostávají opět k moci, můžeme pozorovat nezamýšlený důsledek německého sjednocení: vlastně se prosazuje britský model Evropy. Dramaticky se rozšířila na východ, funguje spíše na principu spolupráce jednotlivých vlád než na principu federace, s Německem prosazujícím své národní zájmy podobně jako Británie a Francie. Když se nad tím zamyslíme, nejsrdečněji by měla Kohlovi k jeho osmdesátinám blahopřát i děkovat nejspíše Margaret Thatcherová. Zda by toto poselství starý pán ocenil, je jiná otázka. Q RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Můj pokus f ot o m i l a n j ar o š

Říkat, co je pravda, a ne jen jaká je skutečnost Radka Denemarková

(1968) je spisovatelka. Vystudovala germanistiku a bohemistiku na FF UK v Praze. Její romány Peníze od Hitlera a Smrt, nebudeš se báti anebo Příběh Petra Lébla byly přeloženy do jedenácti jazyků a získala za ně ceny Magnesia Litera za nejlepší prózu a publicistiku. Překládá z němčiny divadelní hry a romány a podílí se na scénářích dokumentárních filmů o význačných českých osobnostech. Žije v Praze.

Zamýšlím-li se o dvacetiletí po roce 1989, musím se zamýšlet nad tím, proč na mě přes všechnu svobodu vane chlad. Dostávám se logicky k letům předchozím, dnešek je jejich důsledkem. Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách, dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní. Život v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout, současné umění jim v tom pomáhá. Zdrojem této atmosféry je neustálý pocit, že jsme jen jakýsi nárazník mezi Západem a Východem. Ale také k ní přispěla první masová hysterie: vysídlení Němců v roce 1945. Nikdy jsem se ve škole nedozvěděla, že tu po staletí žili Němci a Češi (podle školní interpretace přišli až s Hitlerem, a byli tudíž po právu vyhnáni). K organizovanému odsunu podstatné části německého obyvatelstva z Čech a Moravy, obhajovanému i národně státní myšlenkou, došlo v souladu s rozhodnutím vítězných mocností. Ale už v létě 1945 proběhly neorganizované odsuny prováděné místními orgány státní moci, provázené terorem a masovými vraždami na Němcích, kolaborantech i nevinně nařčených. Tyto revoluční výstřelky předznamenávaly poúnorové politické čistky na českém obyvatelstvu. Česko-německé vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let 20. století. Z odsunu Němců se vyvinula představa Německa jako zdroje revizionismu a revanšistické politiky. (Ovšem část Německa obsazená Sověty byla už v roce 1947 vnímána jako bezvýhradně demokratická a pokroková.) Němci byli odsunuti, Židé většinou mrtvi nebo v exilu. Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoli německý a židovský vklad do dějin české kultury. Přitom jedním z nejvýznačnějších spisovatelů spjatých s českým prostorem se paradoxně stal německy píšící autor židovského původu, Franz Kafka.

Zmrzačené životy Po převzetí moci komunisty v roce 1948 a po sovětské okupaci 1968 zmizelo řádné právo pro další statisíce. Stalinismus u nás bujel bez RESPEKT. CZ

ohledu na to, co se dělo v SSSR. Nejde jen o to, že lidé byli zavíráni. Nemohli žít své životy. Stalin byl vzor v dobách, kdy bylo jasné, že je to masový vrah. A generace, která se k němu hlásila, vše smetla v roce 1968 větou: „Dopustili jsme se v mládí několika chyb a omylů.“ Za plurál my se schovaly mnohé tváře. Ale mohli se přece „chyb a omylů“ nedopouštět. Vždy je možné něco neudělat. Byl to zkorumpovaný režim teroru a masových vražd, výsměch jakékoli právní společnosti. U nás za zločiny v letech padesátých (věznění, procesy, popravy, odebírání dětí rodičům, znárodňování majetku, stovky nekomunistických studentů vyházených z fakult, přesidlování rodin, plenění klášterů, ni-

Český svět je zvláštním způsobem přízračný, bizarní. čení knihoven), v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých (třídně diskriminované děti nesměly studovat, rozmohly se anonymy a udavačství a lež, vrazi dále u moci, za zády sovětské tanky) nebyl nikdo vyloučen z veřejného života. Po roce 1989 se přelili do parlamentu a podnikatelských kruhů. A  nežité, zmrzačené životy? Oběti musely mlčet a ani dnes o svědectví zbývajících nikdo nestojí. Kati a oběti se slili. Vzpomínkové akce se konají v Osvětimi, ale stále ne v Katyni nebo v Letech či Jáchymově. V mládí nemůže být naděje, je vychováváno v atmosféře, kde se z generace na generaci předávají polopravdy a předsudky. Václav Havel v  roce 1989 nevěděl, že představa počátku od nuly, představa tlusté čáry za minulostí znamená zamést minulost pod koberec, kde zahnívá dál? Nelze znásilňovat, falšovat a začerňovat žádná místa, ať jsou pohnutky

sebepochopitelnější a  sebeušlechtilejší, ať se týkají intimního života nebo díla, které vcucla doba. Neměli jsme to napsat, neměli jsme to prožít, neměli jsme to vyslovit, neměli... A co? Vymažeme proto své paměti? Nebudeme se ke svým životům hlásit a zcenzurujeme je?

Národ jako troska Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě. Jsou to trpké situace, do kterých český národ zahnalo minulé století. A není to nakonec s českým národem tak, že sice fyzicky přežil mnohaletý žalář – šestiletý za nacismu a čtyřicetiletý za socialismu –, ale jako někdejší vězeň se vrátil do svobodného světa psychicky jako troska, schopná a ochotná jen urvat pro sebe, co se dá? Touha po partajních výhodách přežila, pozice prezidenta je pozice monarchy, cara, to je onen „bacil Východu“, který v nás zůstal, strach z občanské společnosti, snaha druhé využít, obejít, tvářit se, že nejsme součástí Evropy, jako by Evropa byla někde mimo nás a hodna zesměšnění, jak ukazuje fiasko českých politiků v čele Evropské unie v roce 2009. Halasná akce byl i  rok 1989. Tváříme se, že nevidíme tváře vrahů ani kolaborantů okupačních režimů. Kam se rozplynuli příslušníci Státní bezpečnosti? Panuje atmosféra obdivu k  silnějším. Oběti jsou ponižovány ze dvou stran: těmi, kteří je zničili, a těmi, kteří jim vyčítají, že se zničit daly. Jak si vysvětlit bezcharakternost tolika lidí? Celé generace vyválené v onom čase. Pochopitelné je pokušení nebýt mezi pronásledovanými. Všichni chtěli iluzi, že všechno je nějak, absurdně v pořádku. Jedině zoufalci a cynici se nedají nikdy lapit. Ani do lasa socialismu, ani do lasa komunismu, ani do lasa kapitalismu. Český svět je zvláštním způsobem přízračný, bizarní. Jinak než v expresionismu nebo hororu, protože lidé neztrácejí lidskou tvář a kontakt s realitou. Situace nikdy nepozbývají „obyčejných“ kontur.

Můj pokus Moje psaní je podobenstvím o vyrovnávání se s minulostí vlastní země. Pokusem vyrovnat se s něčím, s čím se vyrovnat nejde. Otevřít vrata neredukované historii, vrátit sílu dramatu. Obklopit doložená fakta fiktivním příběhem. Bez nostalgie. Aby se v zobecněných idejích nepoztráceli konkrétní jednotlivci. Říkat, „co je pravda, a ne jen jaká je skutečnost“. To umí jen literatura. Jako bych se připravovala na posmrtný život, psala si obhajobu. Až předstoupím před ty, kdo onen čas neměli. Třeba s úšklebkem naleznu odpuštění. Ale předtím (si) musím vlepit facku. Q

71

f ot o kare l c u d l í n

Většině lidí ale připadají odporní. Otázka, která zvířata člověk považuje za příjemná a nepříjemná, je mimořádně zajímavá. Když si vezmete ta, které evidentně škodí, jako potkan nebo krysa, většina lidí je bez milosti zabije. Nikomu nevadí, že se po městě rozsypávají tuny jedů a zvířata hynou ne zrovna příjemnou smrtí. Pokud se ovšem jedinci téhož druhu zabíjejí v medicínských experimentech, vzniká hnutí za jejich osvobození. Máme dvojí metr. Různým zvířatům propůjčujeme v rozdílné míře atributy lidství a podle toho s nimi soucítíme. Divoký škůdce je nejníže v tomhle žebříčku. Zajímavě se to projevuje i ve vědě. Běžná a neoblíbená zvířata na rozdíl od těch exotických takřka nikdo nezkoumá.

Čím to je?

Proč je zrovna potkan tak životaschopný druh?

Prostě je nemáme rádi, to je podvědomý mechanismus, který ovlivňuje politiku vědy. Mravence máme rádi, takže většina prací o mravencích má ochranářské vyznění a snaží se pochopit jejich život. Termity rádi nemáme, proto většina studií zkoumá, jak je hubit. Stejně tak u divokých potkanů se donedávna dělaly jen výzkumy, jak je nejlépe zabíjet.

To právě nevíme. Kdybychom tušili, proč jsou některé druhy úspěšné a jiné vymírají, ochrana přírody bude mnohem snazší. Ale tahle otázka zůstává hlavním mysteriem celé ekologie.

Škodí dnes potkani člověku tak moc, jak se traduje, nebo jde o mýtus přežívající ze středověku?

od věci

Potkani jsou jako my Jaro je tu a v českých městech opět začíná masivní hubení přemnožených potkanů. Říká se, že jen v pražských sklepeních a stokách jich žije přes milion, tedy stejně jako obyvatel metropole. Tajemný život hlodavců dlouhodobě zkoumá Daniel Frynta, expert na chování zvířat z Přírodovědecké fakulty UK. Petr Třešňák

Nějaké důvody ale přece znáte. Samozřejmě, potkan má velký rozmnožovací potenciál, to by ovšem samo o sobě nestačilo. Na světě existuje několik stovek druhů podobných hlodavců a jen zhruba deset z nich se dokázalo rozšířit do lidských obydlí, skladů a sýpek, ovládnout scénu. Ostatní to ani nenapadne, přitom se od sebe až tolik neliší.

Tušíte příčinu? Existují jisté indicie. Úspěšná jsou zvířata, která nemají moc přirozených nepřátel, jsou schopná opustit striktně teritoriální chování a snášet vyšší populační hustoty, umějí improvizovat a učit se, využít příležitostí, které člověk poskytuje.

Co se potkani naučili? Když vám bylo jednou po koprové omáčce špatně, příště už ji nesníte, na tom není zdánlivě nic zvláštního. Je to ovšem příklad až neuvěřitelné a předem evolucí připravené schopnosti spojit si novou potravu se stavem, který přišel až několik hodin poté. Potkani se takto snadno naučí vyhýbat otráveným návnadám. Navíc jsou konzervativní a dovedou své potravní preference předávat dalším generacím a dokonce se poučit ze situace, když je špatně jejich druhovi. Takhle se dovedou vyhnout nebezpečné potravě.

Jsou tedy inteligentní? Ano. Potkan se v laboratoři dokáže naučit neuvěřitelné věci, třeba rozlišovat symboly či domýšlet prostorové souvislosti. Patří k nemnoha druhům, které učení přirozeně baví a zajímá. Má vyšší míru zvědavosti a ta rozhoduje o intelektuálním úspěchu víc než schopnosti. Potkani se v mnoha ohledech podobají lidem.

72

Nevíme, podle mě bude pravda někde uprostřed. Škody na úrodě nebo elektroinstalaci ve městech nejsou zanedbatelné, víc nás ovšem ohrožují epidemiologická rizika. Hlodavci jsou blízcí příbuzní člověka, proto se tolik hodí pro laboratorní výzkum, ale také trpí podobnými chorobami jako my. Představa, kterou sdílí řada lidí, že dotknout se divokého hlodavce znamená jistou smrt, samozřejmě neodpovídá skutečnosti. Ale riziko, třeba z přenosu nebezpečných leptospiróz, existuje. Přítomnost volně běhajících potkanů v  supermarketu zkrátka není žádoucí, v tomhle lidské touze hlodavce hubit rozumím. Nedával bych jim úplně volnou ruku. Na druhou stranu evoluční psychologie prokazuje, že lidé mají předpřipravené averze vůči určitým zvířatům, jako jsou hadi, pavouci nebo krysy. Jsme náchylní věřit tomu, že potkan je vždy zdrojem nemocí a že škody, které páchá, jsou obrovské.

Můžeme se od potkanů něco naučit? Lidé se liší od zvířat mimo jiné schopností adaptovat se na nové situace. Zvířata, která využila příležitost a dokázala expandovat s námi, jsou tedy trochu jako my. Tuhle úvahu využil v 50. letech ve Spojených státech jistý John Calhoun, když modeloval potkaní společnost s ohledem na tu lidskou. Tehdy byla v módě otázka, co se stane s lidmi, když se budou množit jako potkani. Calhoun udělal ohradu, do té dal na začátku několik zakládajících jedinců, po nějaké době jich bylo několik málo tisíc. Začínalo to idylickým životem a končilo tím, že se mláďata nerodila nebo je dospělí ihned zabíjeli a společnost byla extrémně agresivní. Nastal úplný rozvrat společenské struktury. Docela dobrá příležitost si uvědomit, jaká může být trajektorie lidstva. Q RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

f ot o ar c h i v au t o rky

jeden den v životě

Zn.: Bez práce

P

robudím se a očima chvíli bloudím po pokoji. Zatřesu hlavou. Jsou tři hodiny v noci. Hlavou se mi honí vzpomínky z předešlého dne jako o překot. Zase se vidím, jak tam sedím, pozoruji svůj výraz. Nic moc. To asi na nový flek nevypadá. Snažím se o úsměv, ale jde to ztuha. A je to tady! Kde se vidíte profesně za tři, pět nebo třeba deset let? Jaké jsou vaše dobré a špatné stránky? Proč si máme vybrat právě vás? No, proč asi, proč. Můj mozek generuje tisíce nových, pitoreskních odpovědí jak z Monty Pythona. Hledám práci. Vzbudím se před osmou. I přes zatažené žaluzie se do pokoje dere světlo. Hezký den? Zapínám laptop, koupelna a čaj. Chvilka napětí, když se přihlašuji do své schránky, copak tam dneska máme. Dvě zprávy, hm. Výpis z banky a spam. Snažím se uklidnit, od včerejší jedenácté noční je to přece dobré skóre. Taky, jak jsem psala všem známým, jestli o něčem nevědí, i to chce čas. Je pátek a  tento týden jsem odpověděla každý den na tři čtyři inzeráty. Oslovuji i organizace přímo. Stejně to dělám naplno už dva měsíce, předtím půl roku ještě při bývalé práci. Není to nic moc počet, ale píšu jen tam, kde tuším šanci. Nejedu přes kopírák. Práce musí aspoň trochu odpovídat mému profilu, jak se říká, i když mi to zní dost hrozně. Požadavek pětileté praxe beru vážně a přeskakuji, nemá cenu plýtvat časem. Takže dneska zatím žádná odpověď. Očekávám reakce na nabídky, které jsem poslala minulý týden. Aspoň napsat „bé“ by mohli: čau, nemáme, zdravím. Projíždím na džob serverech práce přidané v  posledních třech dnech. Áha, tak zase otevřeli tu pozici, na kterou jsem se hlásila před třemi týdny. Neodpověděli, jen ji stáhli. Dívám se na oblast vzdělávání, máme tu další sháňku po firemním kouči, pak obchodník s autem, ředitel mateřské školky. A ředitelka by to být nemohla? Dvě hodiny utekly a zatím žádný úlovek. Dopoledne končím zprávami ze světa, denním přídělem francouzštiny (snažím se dělat něco kontinuálně pro své pracovní „zatraktivnění“) a vařením oběda. Časově mě nic netlačí, tak se ještě stihnu mrknout na překlad z angličtiny, dobrovolnictví pro jednu RESPEKT. CZ

neziskovku. Přišla zpráva, že jsem nebyla vybrána na pohovor. Oběd je studený. Ach, to bezčasí u počítače. Po obědě jdu na kafe s Martinou, je skvělé vypadnout ven mezi lidi. Hledá už šest měsíců. Diplom dostala stejně jako já před třemi lety, pak pracovala pro jednu menší firmu. Po dvou letech jí ale zrušili pozici. Teď už prý bere cokoli. Já sice intenzivně hledám jen dva měsíce, ale zopakovat si to třikrát snad nebudu muset. Za těch šest měsíců byla jen na třech pohovorech. Tak tady je něco špatně. Že by v očích personalistů nebyla dostatečně dravá, proaktivní? Ta, která s radostí posedí v kanceláři i tři hodiny po pracovní době, prostě týmová hráčka, jejíž nejčernější vlastností je jen přehnaná pečlivost? Je těžké tak vypadat po šesti měsících, kdy po vás neštěkne ani pes. Mňau! Přichází číšnice. Ne, jenom jednu kávu, děkuji. Obě víme proč. Odcházíme. Venku se shodujeme na tom, že už vlastně nevíme, co chtějí personalisté slyšet. Průvodní dopisy píšeme slušné. Zkrátka nás buď nechtějí, nebo je pohovor šaškárna a raději vezmou někoho z interních zdrojů. Vypadáme obě sklesle, ale tak nějak si na závěr dodáváme kuráž. Jedu metrem domů, třeba na mě v e-mailu něco čeká. Klasický e-mailový absťák. Všude říkají, jak bych se měla zaměřit na úvod a  závěr pohovoru. Působit přesvědčivě, gestikulovat, klást na konec promyšlené otázky. Jak jsem se tehdy do svých slov trochu zamotala, působilo spíš trapně. Asi jsem chtěla opravdu zapůsobit. Pohovory jsou výzva, mám je brát jako hru. Hravá jsi přece dost. Je nás teď snad skoro 10 %, tak se snaž. Jak jsou na tom padesátníci, kteří hledají práci, si nechci ani představit. V nejlepším věku, na pracáku ale na odpis. Nakonec doma nenajdu odpovědi na zaslané CV, ale po hodinách hledání aspoň čtyři další pozice, na které odpovím. Zpotím se nad průvodními dopisy. Posílám. A  přemýšlím, jestli i samy organizace mají vůbec potuchy, kde budou za tři, pět a deset let... Q Hanka Vránová Zajímá nás vaše profese. NAPIŠTE NÁM SVŮJ JEDEN DEN NA [email protected]

mimochodem

Bamby Další z kapsáře brněnských pověstí: Teprve až po sametovém převratu se odvážil Bedřich Ch. ze Šmejkalovy ulice v Brně-Žabovřeskách svěřit svým spoluobčanům, že objevil pátou světovou stranu. Je prý zcela nezávislá na západu a východu, severu a jihu, takže cesta tam vede docela jinudy a moře tam obklopuje šestý kontinent, jen o něco menší než Austrálie. Bedřich si připadal tak trochu jako Marco Polo, Sven Hedin anebo i Gulliver, a protože byl naštěstí učitelem, měl každý rok k dispozici dva měsíce na geografické, zoologické, botanické, etnografické, i politologické průzkumy nového kontinentu zvaného Bamby. A postupně se sžíval s jeho obyvateli, což byli rázovití Modráčci, dočista modří lidé, jen s bílými ušními boltci. A jsou nejen modří, ale i moudří – vyprávěl nadšeně Bedřich –, neznají tudíž žádné nešvary, zato prosluli jako fanatičtí svářeči, svaří, na co padnou. Do manželského stavu vstupují pak Modráčci v pěticích, vždy tři ženy a dva muži, a nebožtíci se tam nepohřbívají vleže, ale vždy vestoje, za zvuků bubnů se spouštějí do úzkých vertikálních štol. Bedřich si hbitě osvojil základy jejich jazyka, jakýsi Basic Huf, ale hodně dlouho se rozpakoval přijmout jejich náboženskou víru v posvátný střevní metabolismus, který i ty jejich nejprostší a nejsprostší latríny proměňuje ve svatostánky. Modráčci se obstojně živí tlučením špačků, to je řemeslo, kterému se Bedřich hravě přiučil, a našel zalíbení dokonce i v jejich basbujikaci, což je ale pojem, jehož význam tu sotva rozpleteme. Rok od roku, prázdniny od prázdnin lnul Bedřich k páté světové straně čím dál víc, až jednoho dne tam zřejmě našel svou ideální sestavu tří Modřic a jednoho Modráčka a vstoupil s nimi ve stav manželský a z Bamb se už nevrátil. Ale mohlo to být také jinak. Mezi Modráčky totiž přežívá rituální kanibalství, jakkoli jejich velkými osvícenci už léta potírané. A teprve první velká privatizační aféra devadesátých let vytlačila z našich myslí vzpomínky na Bedřicha a jeho pátou světovou stranu. A nikdy už nezjistíme, jestli to bylo náhodné, či záměrné opomnění, že Bedřich nesvěřil nikomu návod k cestě na Bamby. Ovšem ve Wilsonově lese nad Žabovřeskami stále žije párek čurú, které si kdysi Bedřich z Bamb přivezl. Už se rozmnožili, je jich doslova plnej Wilzoňák, ale jsou nesmírně plaší, takže nemáte šanci je zahlídnout. Zato rodilému Žabovřesčákovi přiběhnou vždy vyseknout poklonu a chipsy mu žerou z ruky. Jiří Kratochvil Příští týden píše Jan Balabán

73

minulý týden

Tající sníh a nezájem občanů ukončily lyžařskou sezonu. Nastal letní čas. Po 160 letech přestala pošta přijímat a doručovat telegramy. Ministerstvo vnitra nařídilo zpřísnit kontroly pražské podzemní dráhy poté, co dvě sebevražedné atentátnice v moskevském metru zabily 39 lidí. V pražské Arše tančil živý Brendan Perry. Všichni tady tajíme dech... stabilizujeme svazky... a  máme tu kolize! Hurá! Poprvé v historii! Světový rekord! citovala média nadšení vědců z Evropské organizace pro jaderný výzkum, kterým se na největším světovém urychlovači částic v  Ženevě podařilo simulovat podmínky panující ve vesmíru jednu biliontinu sekundy po velkém třesku; vědci zároveň jako „neopodstatněnou“ odmítli obavu kritiků probíhajícího pokusu, že při něm mohou vzniknout masivní černé díry, které pohltí svět. Uplynul termín na daňová přiznání. Do ulic vyrazily uklízecí čety. Kolínská automobilka TPCA přidala zaměstnancům tisíc korun a  zavázala se, že nikoho s  řádnou smlouvou rok nepropustí. Tým odborníků ČVUT, dopravní policie a Besipu dospěl k závěru, že české sil-

proti plýtvání elektřinou. Já bych si přál, aby se nová ODS trochu více podobala té staré, komentoval prezident republiky Václav Klaus skutečnost, že odstupujícího Mirka Topolánka nahradil ve funkci volebního lídra ODS Petr Nečas; zakladatel ODS Klaus ze strany před časem vystoupil na protest proti jejímu liberálnímu a proevropskému směřování pod Topolánkem. První český prezident Václav Havel prohlásil, že důstojným prezidentem moderního Česka by byl všeobecně oblíbený a  uznávaný zakladatel a šéf humanitární organizace Člověk v  tísni Šimon Pánek. Deště zvedly hladiny řek. Hrozba prudkého zdražení oceli otřásla evropským průmyslem. Na 100 tisíc vzrostl počet lidí, kteří předčasně vybrali z  penzijních fondů své úspory na stáří. V dobách nouze se míra firemní nebo osobní integrity určitě rozpouští snáz než jindy, komentoval pro Lidové noviny marketingový expert Josef Havelka zprávu, že už šest zdejších reklamních agentur kývlo na nabídku komunistické strany a pracuje na její propagaci v předvolební kampani. Komunističtí

nice jsou plné nevyrovnaných, životu nebezpečných řidičů-agresorů, kteří jezdí rychle, bezohledně, neumějí se ovládat a  statisticky je může člověk jedoucí po zdejších cestách potkat na každém 16. kilometru. Napřed se boxovali, pak jeden odběhl do svého auta pro pistoli; první rána šla mimo, ten druhý se chtěl schovat, zalezl za zadek auta, ale on si ho nadběhl a pálil; pak přišel, střelil do bezvládného těla ještě jednou, kopl do něj a  odešel pryč, popsal očitý svědek sdělovacím prostředkům, jak se stalo, že v Sokolově zastřelil po hádce jeden rozčilený řidič druhého. Českou mincovnu koupila Monetica. Vodáci otevřeli Odru. Pro dlouhodobé neúspěchy vystřídal na lavičce Slavie Karla Jarolíma František Cipro. Statistika spočítala, že v březnu se zastavil růst nezaměstnanosti. Ministerstvo vnitra informovalo občany, že mezi tuzemskými neonacisty je stále více lidí s vysokoškolským titulem. Klesly ceny jazykových kurzů. Zelení odešli z vlády. Města Brno, Telč, Třeboň a Děčín se krátkým zhasnutím světel připojila k mezinárodní akci Hodina Země

poslanci zablokovali vznik Muzea svědomí národa v bývalé uherskohradišťské věznici, kde podle svědků v 50. letech krutě mučil politické vězně otec bývalého předsedy KSČM a  současného člena dolní komory parlamentu Miroslava Grebeníčka. Odchod z Česka kvůli nerentabilitě ohlásil britský cyklistický řetězec Halfords. Pro podezření z praní špinavých peněz a podvodů začala protikorupční policie vyšetřovat podnikání bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka (ODS). V Brně byly uvedeny do provozu dva nové mlékomaty. Do brány Chelsea se vrátil Čech. Podle věkového složení signatářů je vidět, že romská osvěta je v našich školách potřebná, komentovala ředitelka vládní rady pro záležitosti romské komunity Gabriela Hrabaňová skutečnost, že za jediný týden podepsalo na Facebooku více než 40 tisíc mladých Čechů ve středoškolském věku petici proti plánu ministerstva školství zahájit na zdejších školách nepovinnou výuku romštiny. Přibylo firemních bankrotů. Do terénu vyrazili značkaři turistických cest. Q [email protected]

Arabové na českých školách

Studovali u nás a pak se vrátili do Libanonu nebo Sýrie. Jak dnes žijí, co jim české vzdělání dalo a jaký z nich dnes máme prospěch my?

74

f ot o m at ě j str á n s k ý

f ot o m i l a n j ar o š

připravujeme Anděl na odstřel

České „Grammy“ se blíží a s nimi znovu ožívá otázka, proč si nejvýznamnějšího ocenění v české pop music tak málo muzikantů váží.

RESPEKT 1 4 | 6 . – 1 1. d u b e n 2 0 10

Předplaťte si Respekt, nyní se slevou 25% K ročnímu předplatnému za 1491,– Kč získáte tisíce slev v rámci Economia Benefitklubu*, přístup do elektronického archivu zdarma a zajímavé akce pouze pro předplatitele.

800 11 00 22 predplatne.respekt.cz *po registraci na www.benefitklub.cz