Opavský goalball na vrcholu
Ve sportu bývá občas sezóna, jaká se už nikdy nemusí opakovat. Řekla bych, že právě taková potkala náš goalballový tým právě nyní 2014/2015, kterou jsme uzavřeli v týdnu 14. - 19. 6. 2015 na Letní olympiádě dětí a mládeže v Plzni. Obrovské závodní klání mezi všemi kraji ČR mělo v oficiálním programu také turnaj v goalballe. V této disciplíně jsme tedy vyjeli já, Zuzana K., Jakub G., Ondra G. a Matěj W., vedeni paní učitelkou Hendrychovou s panem učitelem Víťou Paterkem. Tenhle turnaj se týkal tedy nás (tentokrát spíš pod reprezentací Moravskoslezského kraje nežli Opavy) a týmů z Prahy, Olomouce, Liberce a nechyběli ani oba favorité na zlato Brno a domácí Plzeň. Po slavnostním nástupu všech týmů se otevřel turnaj zápasem Plzně a Olomouce… Rozpis prvních soubojů určovaly výsledky ze SHZPM v Praze před třemi týdny, tudíž, po druhém souboji mezi Brnem a Prahou, který jasně oponovali mistři z Moravy a jenž skončil předčasně rozdílem deseti bodů, jsme na hřiště nastoupili my, jako bronzový tým s vyhlídkami na dobré umístění (a s touhou po zlatu), proti modrožlutým hráčům z Liberce. Ačkoli jsme všichni věděli, že tihle hoši mají letos naprosto raketový vzestup a já počítala s tím, že to bude tuhý boj (papírově jsme se právě s nimi měli prát o bronz), nebála jsem se jich. Na hřiště jsme nastupovali víc namotivováni než kdykoli předtím. Mohla tak na nás možná působit neobvyklá atmosféra, kterou dělaly řady diváků z jiných výprav, to na goalballu je opravdu něco nového, nebo i fakt, že se právě nacházíme na hřišti, kde jsme před dvěma měsíci zaznamenali historicky největší goalballový úspěch pro Opavu, tedy vítězství na Poháru Doubravky. S čím už jsem teda ale právě moc nepočítala, tak to s jakýmsi výkonnostním kolapsem, který mě na tomhle zápase potkal. Za poslední rok a půl, co jsem se goalball naučila jakž takž slušně hrát, tohle bylo fakt to nejhorší,
co jsem kdy předvedla. Liberec se velmi brzy dostal do vedení 4:1 a upřímně, i následující minuty to dlouho vypadalo, že si nás tento tým po tolika marných pokusech konečně podá. A já se na tom středu ne a ne přepnout na normální hru. Musím ale strašně pochválit svoje spoluhráče Jakuba G. a Ondru G., kteří svou prakticky bezchybnou střelbou i obranou zápas vyrovnali a hodně mě při něm podrželi. Takže místo klidného rozehrání se ze zápasu stal tvrdý boj o každý míč a 40 sekund do konce se nám podařilo skórovat na 9:8 a tenhle stav už udržet do poslední chvíle. Tenhle vítězný vstup do turnaje si ale vydřeli kluci a já z toho neměla vůbec dobrý pocit. Takže při hned následujícím zápase proti Plzni jsem si právě dvakrát nevěřila, ale svému týmu ano. Proti favoritům jsme ale zahráli celkem dobře, věděli jsme jen, že je nesmíme moc pustit do vedení, jinak je všechno pryč. Plzeň se nenechá jen tak dohnat, pokud už má vybudovaný náskok. Po druhém poločase ale se časomíra zastavila na skóre 11:7 pro nás, což upřímně nikdo nechápal. Najednou jsme ale měli dva ze tří nejtěžších soupeřů za sebou a my pochopili, že když dnes už nic nezvoráme, svítá nám naděje na olympijskou placku. S tímhle vědomím jsme pak odehráli i poslední dva zápasy za ten den, tedy s Olomoucí a následně s Prahou, oba zápasy vítězně o deset. Na začátku dne jsme odstartovali dost nejistě a najednou na konci jsme vyhlíželi finálový zápas s těmi nejtěžšími – s Brnem, vedeným na středu největším talentem a výborným střelcem Danielem Přikrylem. Podobně jako my si vedli také Brno, ti vyhrávali naprosto všechno suverénně, než se postavili proti domácím v posledním zápase toho dne. Tady se projevila únava a naopak, teprve až tenhle zápas začala Plzeň hrát tak, jak je u ní zvykem. Zatímco všechny předcházející zápasy u nich vypadali, jak by fungovali v úsporném režimu, tady zahráli naprosto naplno. Kapitán týmu Jaroslav Levý předvedl nádherný výkon a za celou dobu zápasu nepustil ani jednou Brno do vedení. Ti ke konci už začali dělat podobné chyby, jako já v prvním našem utkání. Plzeň nakonec prolomila letošní sérii remíz s tímto týmem a zapsali si další vítězství. Jak Brno, tak Plzeň měli na konci prvního hracího dne jedinou prohru, na medaili ještě teoreticky mohl sahat Liberec s dvěma prohrami, vše záviselo na finálových zápasech. 4 týmy ve hře o medaile a jen my jediní měli jistotu, že hůře než třetí už být nemůžeme. Což samozřejmě znamenalo velkou radost, protože olympijskou medaili opravdu nemáte moc často šanci získat. Naopak nálada hodně klesla v týmu Brna, který si cestu ke zlatu hodně zkomplikoval. Druhý herní den tedy měl každý tým jen jeden zápas a tak z toho vznikli finálové boje. A to rovnou v přímém přenosu na webu her. Ten první o páté místo svedli proti
sobě Olomouc s Prahou. Ze začátku celkem vyrovnanou hru nakonec jistě vzali do svých rukou hráči z hlavního města, a tak se rozdělili o šesté a páté místo. Druhý boj svedli Liberec proti Plzni a tohle představení už vypadalo o dost vyrovnaněji. Nakonec ale neochvějná hra Plzně, která navázala na včerejší vystoupení proti Brnu, odsunula nádherně sehranou Liberec na čtvrtou příčku a o zlato pořád ještě nebylo vůbec rozhodnuto. Tak trochu nám to pomohlo, protože vítězství Plzně znamenalo pro Opavu ještě stále šanci na zlato i v případě prohry. Pakli by vyhrála Liberec, byl poslední zápas turnaje - nás proti Brnu, přímým soubojem o vítězství. Že na tom nejsou naši jižní kolegové po včerejším zápase právě nejlépe psychicky, bylo znát začátkem zápasu, kdy jsme prvně vyhrávali 4:1. Ale v momentu, kdy se i Dan vrátil s plným nasazením do hry, tak se začali dít věci. Nejtěžší zápas, jaký jsem kdy hrála. Beze srandy. Skládám poklonu před všemi, kteří se ho zúčastnili. Jak obrovské máme štěstí se ukázalo ve výsledku zápasu, kdy nás Brno porazilo těsně o jediný bod! 7:8. Přesto všechno však největší favorité skončili třetí. Zvláštní, jak jeden jediný zápas může všechno rozhodnout. Brno ale je rozhodně týmem, který by se za poslední dva roky určitě vyhlásil jako nejlepší. A jeden bronz na tom nic nemění. Ještě k tomu nádherný, zasloužený bronz pod olympijskou vlajkou a za situace, kdy o prvních třech týmech rozhodovalo skóre. Při diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme se dozvěděli, že pouze jediný bod dělil stříbrnou Plzeň od zlaté medaile! Jediný bod! Takhle těsné skóre, můj úžasný tým zažil neskutečné štěstí a snad i neopakovatelný zážitek, když se nám v ten večer houpaly na krku zlaté medaile. Pro některé z nás tímhle turnajem skončila reprezentace základních škol, ale v goalballu společně pokračujeme a pokračovat budeme. Věřím tomu, že jednou se žákovské tváře objeví v české reprezentaci a pokusí se aspoň napodobit výkony nynějších velikánů, hráčů, ke kterým vzhlíží. Tohle byla ta goalballová část olympiády. Turnaj jsme tedy odehráli během dne a půl, ale celý týden byl daleko pestřejší. V neděli jsme to celé začali ohromným zahájením her, kde nechyběly takové momenty, jako zapálení ohně, různé taneční a hudební vystoupení, státní hymna, nebo nástup zástupců jednotlivých krajů... Tady se nám poprvé představil maskot her, mimozemšťan Oly, kterého si všichni doslova zamilovali. Jeden takový gumový mi teď díky vítězství v goalballu stojí mezi poháry. Zatímco pondělí bylo herně hodně náročné a volno jsme pak měli jen večer (který jsem proležela, nejspíš vyčerpání, nebo dehydratace či tak něco, ale na druhý den už to bylo v pohodě), v úterý po slavnostním diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme stačili odehrát ještě exhibiční turnaj družstev v showdownu. Jako vítězové ze sportovek a jasní favorité na vítězství jsme měli privilegium jít do finálové trojky bez jakýchkoli předcházejících bojů, a jenom si počkat na soupeře.
Těmi se stali po vyřazovacím zápase s Plzní Liberečáci a třetím týmem ve finále byla Olomouc. Hráli jsme v celkem v klidu, byla to opravdu hra pro radost. Přesto jsme ale uhájili naše prvenství, jak před Libercem, tak před Olomoucí, která překvapila druhým místem. Večer jsme pak odešli na medailový ceremoniál, který se jen těžko popisuje. Zážitek na celý život. Po něm, už asi tak v devět večer, jsme dostali od paní Machancové úkol, nějak nenápadně dostat celý tým Liberce do nejvyššího patra budovy, kde pro ně dospělí připravili takové moc krásné překvapení. Jestli my jsme měli to největší štěstí v turnaji, tak právě Liberec nám dělal protiváhu svou smůlou. Někdo prostě být čtvrtý musel, ale kdyby se vyhodnocoval tým, který prostě do všech zápasů dával maximum a vypadal nejsehraněji, byli by to právě tihle modrožlutí bojovníci. Tolik tandemistů v našich modrých dresech, jako ve středu odpoledne už jsem hodně dlouho neviděla. Kdyby všichni jezdívali s námi na KPŽ, obávám se toho, že by se nenašli vodiči, a snad by nestačili ani kola. Další doplňkový závod jsme tedy jeli po malých skupinkách. Naše tandemy se na závodním okruhu na Doubravce míchaly s mladými závodními cyklisty a to nám dělalo dost dobrou atmosféru. Ještě jsme ani nestačili odjet náš minizávod a už jsme dostali příležitost podívat se na jeden olympijský na 20km. Tak takový peleton na jednom celkem úzkém startu, no neměnila bych to za naše krásné horské závody. Přestože bylo slunce, na vrcholu kopce, kde jsme seděli na tribunách a fandili, ještě stále vládlo chladno a mikiny se rozhodně hodily. Ale nic nemohlo pokazit skvělou a kamarádskou atmosféru, při koukání se na závod, vyprávění vtipů a hádanek, a prostě toho času, kdy jsme byli všichni spolu. Nikdo se nikomu nestranil a bylo jedno, z jakého byl týmu. Nakonec jsme se i my, holky, dostali k závodu na 1km. Já si okamžitě jako parťáka zamluvila pana Víťu a moc dobře jsem věděla proč. Taková týmová kombinace se ukázala jako skvělá a všem našim soupeřkám i jejich pilotům jsme už od startu postupně ujížděli a až do cíle jim nedali šanci! Krásný výkon od nás pak předvedl ještě Matěj, který nestačil pouze na jednoho staršího a o hodně vyššího chlapce z Olomouce. Odpoledne po závodě jsme zamířili k rybníku. V ten den bylo dost horko a tak skoro nikdo neodolal a nakonec jsme v té vodě začali pořádně řádit. Krásná přírodní krajina by vám vůbec nepřipomínala Plzeň, vlastně jsem měla chvílemi pocit, že jsme se ocitli u moře. Ještě jsme se stačili podívat na různé sportoviště, nejčastěji na soutěže v beachvolejbalu, basketu a házené. Středeční večer jsme byli všichni jakýsi unavení, a tak jsme strávili čas na ubytovně, ale upřímně, všichni roztroušeni po kamarádech. Mě by nejčastěji za ten týden asi objevili v pokoji brněnských hráčů. I poslední den jsme využili k fandění. Tentokrát jsme zavítali dopoledne na
sportoviště střelby. Tak trochu nám organizátoři udělali ještě jedny malé závody ve zvukové střelbě, s puškou na biatlon a se zvukovou pistolí. Teda, vůbec bych neřekla, že taková malá věc může být tak strašně těžká! Dostali jsme klapky a stříleli podle tónu. Ale fungovalo to trochu jinak než u pušky na biatlon. Ta mi upřímně sedí víc. Když jsem z deseti pokusů téměř všechno vypálila do nuly (celkově jsem měla asi tak 12 bodů), tak se mi dospělí smáli, že střelec ze mě fakt asi nebude. Ne, do takového sportu se opravdu pustit nehodlám! Já střelec náhodou jsem, ale goalballový! U pušky už to vypadalo líp, ale i tak mi nakonec svítilo jedno červené světýlko. „Pučte mi goalballák a já těch pět vstřelím klidně najednou!“ V tomhle sportu ale podávali kvalitní výkony oba hoši Kuba s Ondrou, Matějovi zase chybělo u pistole jen málo bodů k diplomu. Ale hlavně, že je sranda. Ještě po obědě jsme zavítali na finálové zápasy v basketu a házené a pak už hurá na ubytovnu připravit se na poslední medailový ceremoniál a zakončení her. To probíhalo na náměstí Republiky. Člověk by nevěřil, kolik se tam vejde lidí! Mezery mezi posledními předáváními medailí vyplnil miláček davu Oly, který roztančil celé náměstí. Pak tam byli dva hoši, kteří předváděli neskutečné kousky s tenisovým míčkem. Všechno ale jednou končí, i olympijský oheň musel uhasnout a vlajka stáhnout dolů. Poslední výsledky patřily k celkovému pořadí jednotlivých krajů. Věřte nebo ne, ale Moravskoslezký byl na třetím místě! A jak jsem tak později četla na internetu, hlavní vedoucí jsou s tímto umístěním nanejvýš spokojeni. Právě po této chvíli většina z nás se rozhodla jít na ubytovnu. Já, Jakub a Dan Přikryl jsme ale chtěli zůstat na koncert Kabátů revival. Jsme strašně vděční panu Paterkovi, že se nás nakonec ujal a díky němu jsme tam pak mohli zůstat. A všem dospělým za to, že nám vlastně prodloužili večerku. K náměstí se stahovali mračna, ale nám to vůbec nevadilo, koncert se rozjel v plné parádě a v momentu, kdy jsme už na začátku našli ještě skupinku z Prahy, k naprostému štěstí už nechybělo absolutně nic. Právě začali hrát: „V pekle sudy válej…“, kterou máme s Danem a ostatními goalballisty fantasticky upravenou, takže jsme si to zpívali po svém, držíc se za ramena a skákali po lavičce, prostě si to šíleně užívali. V ten moment už se obloha tak zatemněla, že jsme viděli jen světla z pódia a začala taková průtrž deště, že jsme nepoznali rozdíl od prudké sprchy! Lilo nám do obličeje, neviděli jsme vůbec nic, ale skákali jsme a zpívali - bylo nám to jedno! Spíš naopak, ten déšť k tomu přidával ještě větší kouzlo! Celý ten koncert se stal srdcovým bodem s miliony pocitů a radostným zakončením olympiády. Takhle uzavíráme fantastický týden s nádhernými výsledky, zvláště pak se zlatou medailí, ale ještě krásnějšími zážitky. Takhle zakončuji já, Daniel a Nikča Voňavková z Prahy závodní reprezentaci základních škol. Eva Lesová
