PASTORAČNÍ VZTAH Vztah mezi duchovním průvodcem a penitentem není jednoznačnou záležitostí. Penitent má právo dovolit doprovázejícímu, aby ovlivňoval jeho život různou měrou. Role doprovázejícího se mění také v závislosti na tom, zda ve vztahu ke svému svěřenci plní nějaký úřad, či nikoli. Tři různé způsoby Opat André Louf rozlišuje ve své knize La gráce peut davantage (Milost zmůže víc) tři formy působení duchovního průvodce: 1 1. První způsob se v současnosti užívá nejčastěji na Západě a lze jej nazvat duchovním poradenstvím. Předpokládá naprosto svobodnou volbu toho, kdo vyhledává radu - volbu, jež nikdy není definitivní, neboť poradce lze změnit v kterémkoli okamžiku. Sama volba také vůbec nemusí být čím si absolutně výjimečným: přestože je zcela na místě varovat před využíváním služeb více duchovních poradců zároveň, nevylučuje se využití příležitostné konzultace u někoho jiného. V ženských kontemplativních klášterech jsou zmíněné vztahy víceméně institucionalizovány tím, že jsou sestrám určení dva zpovědníci (tak to kdysi bylo zakotveno v kanonickém právu a dodnes se tohoto postupu užívá): řádný zpovědník, který často funguje zároveň jako duchovní rádce, a mimořádný, který dochází do kláštera několikrát do roka, jehož však lze také požádat o radu. Obvykle to funguje bez větších potíží. Svatá Terezie z Avily velice dbala na to, aby svým sestrám umožnila požádat o radu skutečně duchovní a vzdělané kněze. Sama těž využívala nabízející se možnosti, jakmile někdo takový navštívil její klášter. Neustále zdůrazňovala důležitost kompetentních rádců, a dokonce dala podnět k založení mužské větve reformovaného Karmelu právě z toho důvodu, aby mohla svým sestrám zprostředkovat náležité duchovní vedení. Za těchto okolností není ve hře bezprostřední poslušnost penitenta vůči doprovázejícímu: v žádném případě poslušnost závazná, přestože proces přirozeně probíhá tak, že je dotyčný penitent žádající o radu ochoten řídit se radami toho, kdo je udílí, a obrací se na něho s důvěrou. V katolické církvi i v dalších křesťanských církvích, v nichž jsou kněží správci svátosti smíření, je důležité, aby jak oni sami, tak i jejich svěřenci dokázali odlišovat úlohu kněze jakožto zpovědníka od úlohy duchovního doprovázejícího. Pokání udělené zpovědníkem je samozřejmě třeba v poslušnosti vykonat. Kněz by se ale neměl domnívat, že si ho dotyčný automatický zvolil za duchovního vůdce pouze pro to, že se u něho několikrát vyzpovídal. Klást hned při první zpovědi množství otázek takovým způsobem, jako by už bylo nabíledni, že se k nám penitent znovu vrátí a že u nás hledá duchovní doprovázení, je nediskrétní a naivní. Duchovní rádce nepohlíží na své svěřence jako na své děti nebo poddané: spíše je průvodcem na cestě, a ten, kdo ho prosí o radu, mu - vzhledem k jeho znalostem a zkušenostem - dává důvěru. 2. Druhý způsob lze nazvat duchovní pedagogikou. Člověku se okamžitě vybaví novicmistr nebo novicmistrová v řeholním společenství. Termín pak lze vztáhnout též na katechety. V tomto případě má doprovázející jasně stanovený úkol: připravit na řeholní sliby, uvést do určité spirituality a formovat křesťanskou osobnost na základě učení víry. Zmíněný 1
André Louf. Ln gráce peut davantage, Desclée de Brouwer, Paříž 1992, str. 60-65.
1
vztah je typický pro učedníka a mistra. Je časově omezen: jakmile je úkol splněn a přednášky odpřednášeny, každý se vydá svou cestou. Duchovnímu rádci je věnována důvěra kvůli jeho osobní přitažlivosti, zatímco duchovnímu pedagogovi se prokazuje podřízenost vzhledem k jeho úřadu. Úloze duchovního pedagoga je třeba zpravidla dávat přednost před všemi ostatními vztahy. Kněží a rádci by si tuto prioritu měli uvědomovat a vystříhat se jakýchkoli konfliktů. Jsou-li zpovědníky v nějaké řeholní komunitě a přitom často a rádi podléhají pokušení odporovat novicmistrovi nebo novicmistrové, uchyluji se tím k lacinému způsobu sebeobrany a penitentům nijak neposlouží. Vyučování vyžaduje důslednost, má-li přinést skutečný užitek. Pokud si žák tuto potřebu uvědomí, v pozdější době si vždycky může poopravit nebo zkorigovat to, co mu mistr předával. 3. Do třetice lze konečně hovořit o duchovním otci v úzkém smyslu slova. Na vztahy tohoto typu narážíme především ve východní tradici. Těžiště zmíněného pouta netvoří vůdcovy schopnosti, nýbrž pokora a důvěra vedeného, a to nikoli především k osobě doprovázejícího, nýbrž k Bohu, jenž - smíme-li to tak říct — „odměňuje“ penitentovu pokoru tím, že mu prostřednictvím vůdcových slov dává duchovně růst. V tomto tvrzení lze nalézt pravdivé jádro. Bůh umožňuje, aby vše sloužilo k dobru těm, kdo v něho skládají důvěru. Posune-li se ovšem vztah důvěry především (a až do krajnosti) na osobu doprovázejícího, a nikoli už na Boha, může na konec odsunout penitentův vlastní úsudek a názor až na druhý plán. Jistě nám v této souvislosti přichází na mysl slib poslušnosti. Přestože v životopisech svatých nalézáme příklady „zdařilého“ naplnění slibu poslušnosti, domnívám se, že je třeba bránit se před souhlasem s přijetím takového slibu jen na přání někoho druhého. Neexistuje přece žádná záruka, že „duchovní otec“ nebo „duchovní matka“ vždycky neomylně zprostředkovává Boží vůli. V pravoslaví se někteří dostávají až do extrému, v němž tvrdí, že je třeba zachovat věrnost svému duchovnímu otci a poslechnout ho i v případě, kdy bije do očí jeho hříšné jednání. V západní církvi se více zdůrazňuje role vlastního úsudku, i když z druhé strany občas také až příliš. Domnívám se však, že pastorační vztah je v ní vyváženější a zdravější, protože v něm penitent nese také svůj díl odpovědnosti a rady doprovázejícího přijímá s rozlišováním. Něčím zcela jiným je ovšem složit slib poslušnosti v rámci nějakého řeholního společenství: tehdy se slibuje podle řeholních pravidel a stanov kladoucích jednotlivci v jeho pravomocích naprosto jasné hranice. Svěřit vlastní život bez jakýchkoli výhrad do rukou druhého člověka může naproti tomu znamenat i pokoušení Boha. Ježíš důrazně prohlašuje, že jsme všichni bratry a že nikoho na zemi nemáme nazývat otcem (srov. Mt 23,8-9). Ne lze to chápat tak, že by v každém vztahu měla být přítomna vzájemná odpovědnost partnerů? Boží vedení každého jednotlivce vždycky znamená sou činnost přijímání dobrých rad zvnějšku (vůdce, dobrá četba) a pečlivého naslouchám vnitřnímu hlasu. Blízkost o odstup Ve vztahu duchovního rádce a vedeného je vždycky nejtěžší uchovat si rovnováhu mezi blízkostí a odstupem. Je naprosto samozřejmé, že se mezi průvodcem a penitentem postupně vytváří blízký osobní vztah, ale není třeba se toho nijak obávat. Samo slovo „penitent“ napovídá, že svému pastýři důvěřujeme a že se mu odvažujeme svěřit i ty nejosobnější životní záležitosti. Takovou důvěru může probudit pouze blízký a otevřený vzájemný vztah. Je přece naprosto přirozené, že projevujeme své sympatie tomu, kdo nám věnuje svou důvěru.
2
Naštěstí jsou ty tam doby, kdy měl duchovní rádce zůstat zcela neosobní. Pouhé žonglování abstraktními pravidly ale nepřináší mnoho užitku. O tom se dost a dost načteme v knihách. Druhému člověku mnohem více pomůže to, co z osobnosti duchovního doprovázejícího vyzařuje - což ovšem předpokládá určitou dávku otevřenosti. Duchovní průvodce musí být schopen dát kus ze sebe, měl by být s to hovořit v určitých situacích o vlastních zkušenostech, a to jak kladných, tak i záporných. Bude-li sám sebe stavět na piedestal jakožto dokonalého a nedostižného vůdce, zjevně tím druhého příliš nepovzbudí. Mnohem více zato dosáhne tím, že mu bude občas vyprávět o své osobní cestě. Doprovázející by měl projevovat svou oddanost těm, kteří mu věnovali svou důvěru, aby mohli v ní mat, že si jich skutečně váží. Nelze vést někoho z pouhé povinnosti. Duchovní rozhovor není pouze nějakou činností, nýbrž i lidským vztahem. Kdo přichází s prosbou o radu, dokáže se otevřít teprve v okamžiku, kdy začne vnímat, že ten, kdo rady udílí, do vztahu osobně vstupuje, svého penitenta upřímně miluje a váží si ho. Jakmile zpovědník udílí rozhřešení, jedná in persona Christi (jménem Krista a v jeho zastoupení). Jenže duchovní doprovázející jedná navíc in persona propria (vlastním jménem): sdílí vlastní zkušenosti. Je zcela normální, že se dobrý duchovní vůdce těší vážnosti a lásce svého svěřence. Svatá Terezie z Avily o tom hovoří v Cestě k dokonalosti, kterou napsala pro své sestry. „Duše oddané modlitbě ho (zpovědníka) považují za svatého, který chápe jejich jednáni, oblíbí si ho... Milujete-li ho, klidně ho milujte. Vždyť máme-li rády toho, kdo nám prokazuje nějakou hmotnou službu, proč bychom neměly mít rády toho, kdo se tak namáhá, aby naše duše prospívala! Je-li zpovědník světec, který miluje duchovní život, a my zakoušíme, jak jeho horlivost prospívá naší duši, pak si myslím, že láska k němu je prostředek, abychom víc postoupily k dokonalosti. Vzhledem K naší slabosti nám tato náklonnost podivuhodně pomáhá vykonat velké věci v Boží službě.“ Jakmile jsme však nahlas vyslovili tato slova, okamžitě je třeba dodat, že na druhé straně musí existovat také určitý odstup. Ten k lásce podstatně patří, má-li být skutečně láskou; střeží totiž svobodu druhého člověka a vždycky je syntézou blízkosti i odstupu. Doprovázející nemůže penitenty poutat na svou osobu a nesmí připouštět, aby se oni vázali na něho. Jediným důvodem jeho existence je vést svěřence blíže k Bohu. Jeho ukazováček má ukazovat na Pána. Přestože toto všechno dodržuje, může si být jist, že se vždycky najde někdo, kdo projeví více zájmu o jeho ukazováček než o směr, jímž ukazuje. Toto riziko je zvláště patrné v případě, jsou-li doprovázející a penitent různého pohlaví. Přirozená přitažlivost k opačnému pohlaví - Bohem stvořenému a ve své podstatě dobrému - může ovlivňovat pastorační vztah až natolik, že bude na překážku jeho pravému smyslu. Může se tak stát, je-li o radu požádána žena, a - nejčastěji - vyhledává-li žena duchovní doprovázení u mužů. Žena má ze svého založení větší sklon poutat se k druhému člověku. Tato tendence je nedílnou součástí její velikosti, existuje-li ovšem v patřičném kontextu. Může však pro ni samu i pro muže představovat past, nepracují-li oba vědomě na vlastní osobnosti. Jakmile si doprovázející všimne, že se žena ve svých myšlenkách až příliš často zaobírá jeho osobou, začne-li hovořit o své veliké lásce a o tom, že se jí o něm zdá, zachová se doprovázející navýsost rozumně, udrží-li si určitou rezervovanost. Penitentka mu například řekne: ‚Tys mi tolik pomohl v mém modlitebním životě, a já tě vlastně ani po řádně neznám. Kdybych tě nepotkala, šla bych ke dnu. Jsi tím nejdůležitějším člověkem v mém životě a zdá se mi, že bychom si měli trochu více popovídat o našem vztahu a blíže se poznat.“ Je naprosto jasné, že v tomto případě se doprovázení zcela minulo svým cílem, protože důraz se klade více na vztah k doprovázejícímu než k Bohu. Na duchovního průvodce tu čeká nelehký úkol: nepodlehnout přirozené touze stát se středem obdivu, což je past, do niž se muž nechá velice
3
snadno vlákat. On však má právě zde projevit pevnost, o níž jsme už hovořili, ovšem pevnost jemnou. Brutální odmítnutí člověka, který právě svému zpovědníkovi vyznal, jak mnoho v jeho životě znamená, může mít katastrofální důsledky. Onen dotyčný totiž snad poprvé v životě potkal někoho, komu dokázal skutečně důvěřovat a jímž se cítil milován. Pokud doprovázející v takovém případě netaktně a chladně odstrčí lásku druhého a „pustí ho k vodě“, může mu zasadit rány, které se už nikdy nepodaří vyhojit. Odstup duchovního průvodce nesmí u penitenta vyvolávat pocit, že byl znovu odmítnut. Má naopak jasně signalizovat, že jeho péče a láska trvá dál a že jeho odstup neznamená její konec, ale naopak růst. Takové spojení blízkosti a odstupu napomáhá lidské mu zrání. Odstup je žádoucí také v případě, kdy penitent vyžaduje pro sebe příliš mnoho času a žije v domnění, že je jediným člověkem, který potřebuje péči a pozornost, anebo kdy píše jeden dopis za druhým, aniž by vzal v úvahu omezené možností svého zpovědníka. Doprovázející si v takovém případě vy tvořením poněkud většího odstupu zaručuje záchovný prostředek pro sebe, a svého penitenta tím navíc učí ohleduplnosti k druhým. Přenos a protipřenos Nelze hovořit o pastoračním vztahu, aniž bychom se několika slovy nezmínili o mechanismu přenosu a protipřenosu. Na tento jev upozornil především Freud, ačkoliv sám tento fenomén byl znám už dříve. Freud zjistil, že jeho pacienti na něho přenášeli nebo projektovali emoce, které v dětství chovali ke svým rodičům. Měl-li klient autoritativního otce, i ve svém pozdějším životě narážel na tohoto autoritativního otce vždycky, když navázal kontakt s jakoukoli formou autokracie. Pokaždé pak prožíval tytéž pocity strachu a bez mocného vzteku. Šlo-li skutečně o případ potlačených emocí, tedy takových, které nemohl nebo ne dokázal v dětství vyjádřit, projevily se (pokud se vůbec dostaly ke slovu) s mimořádnou intenzitou a silou. Ten, kdo v dětství nedostal od své matky dost lásky, bude o ni po celý svůj život žebrat. V každém setkání bude mlčky nebo i slovy prosit: Měj mě rád!“ Freud si uvědomoval, že tohoto pacientova přenosu na terapeuta lze při léčbě dobře využít, protože emoce, které se při něm dostávají ke slovu, mají kořeny v minulosti. Tak může přenos překlenout prostor mezi přítomným okamžikem a bolestiplnou minulostí. Prostřednictvím přenosu lze pronikat do minulosti a vyvolat ji ve vědomí. Vzniká tím šance ji ovlivnit, a v nejlepším případě i uzdravit. To však klade na terapeuta požadavek veliké zkušenosti. Vždyť i on má svá psychická zranění, a možná i on v dětství prožil traumata, jež se mohou snadno stát příčinou uvedené schematické reakce. Měl-li on sám autoritativního otce, rozpozná ho i ve svém agresivním pacientovi. V takovém případě hovoříme o protipřenosu. Pokud on sám v dětství zakusil jen málo lásky, vzniká u něho riziko, že začne příliš ukvapeně odpovídat na potřebu lásky svého pacienta, čímž ho k sobě připoutá. Je mimořádně důležité, aby si terapeut uvědomoval své frustrace, a tím od nich získal potřebný odstup. Je třeba, aby se terapeut choval neutrálně (což rozhodně neznamená chladně) a aby byl dostatečně svobodný od sebe samého, atak dokázal přenos přijmout. Vždyť přece jde o jeho pacienta, a nikoli o něho samého. Pokud se terapeut hněvá, obviňuje-li ho pacient z tyranství, a oplácí mu toutéž mincí, celou věc tím jenom zhoršuje. Akceptuje-li ovšem, že mu pacient přisuzuje určitou roli (např. autoritativního otce), avšak brání se ji přijmout, je na místě položit si otázku PROČ. Miluje-li skutečně svého pacienta, chce pro něho dobro a snaží se mu pomoci, aby dokázal dotyčný vykročit z bludného kruhu stále se opakujících schematických reakcí. Pokud ho pacient nenávidí, neodpovídá mu nenávistí, ale nakolik je to možné, uchová si pokoj a nevzrušuje se. Když mu pacient naopak projevuje svou lásku, nevztahuje ji výlučně na sebe a neodpovídá na ni týmž způsobem. Jeho odpovědi má být láska mnohem hlubší, která nespoutává, nýbrž naopak
4
osvobozuje. Tak terapeut dokazuje nejen slovy, ale celou svou bytosti, že existuje ještě jiná možnost než ta, kterou si zvolil jeho pacient, a že není třeba vylévat si na něm žluč anebo ho úplně vysát, nýbrž že je naopak možné vytrvat ve vztahu - a to v hlubokém a osvobozujícím. Tak může dotyčnému pomoci prorazit bludný kruh chybných vztahů k ostatním a způsobit, že se začne chovat zralým způsobem. To všecko se týká stejnou měrou duchovního doprovázejícího. Ten svěřencův přenos sice akceptuje, ale brání se přijmout roli, kterou od něho penitent očekává. Dá-li duchovnímu průvodci najevo svou lásku, ten ji nemusí okamžitě drsně a kategoricky odmítnout, protože by to vedlo jen k další mu svěřencovu zranění. Může naopak lásku pokojně přijmout se slovy: „Děkuji! Tvá náklonnost mě těší a dojímá. Ale jak je to s tvou modlitbou? Stalo se v tom směru něco od našeho posledního rozhovoru?“ Tím se pokouší navrátit penitenta k původní záležitosti, jíž je v případě duchovního vedení vždycky vztah k Bohu. Nelze popírat, že může vzniknout i jasný a hluboce křesťanský „přenos“, který se v podstatě týká tajemství Vtělení. V sobě navzájem a především v osobách kněží vidíme Ježíše Krista. Ten sám přece prohlašuje: Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal (Lk 10,16). Udržuje-li si průvodce zdravý úsudek, nemůže dojít k „přenosu“ lásky a důvěry k Pánu na toho, kdo ho pouze zastupuje. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše (1873-1897) psala své sestře Pavlíně o své první svaté zpovědi, kterou prožila, když jí nebylo ještě ani sedm let: „Jak pečlivě jste mě připravovala! Říkala jste mi, že nebudu vyznávat své hříchy člověku, ale Pánu Bohu. Byla jsem o tom doopravdy přesvědčena, proto jsem se vyzpovídala s velkou vírou, a dokonce jsem se vás ptala, jestli nemusím říct P. Ducellierovi, že ho z celého srdce miluji, poněvadž v jeho osobě budu mluvit s Pánem Bohem.“ Přátelství Lze si vůbec představit, že by mezi duchovním doprovázejícím a jeho penitentem vznikl hluboký přátelsky vztah, aniž by byl svazující, ale naopak osvobozující k plnějšímu životu právě díky tomu, že je člověk více sám sebou, sdílí-li se o všecko s druhým? V tom případě užívám výrazu „přátelství“ v jeho bohatém a plném významu: jde o vztah, v němž jsou oba partneři vzájemně jeden pro druhého do značné míry transparentní. Netřeba popírat, že takové vztahy existovaly a existují. Připomeňme si svatého Františka Saleského a svatou Janu de Chantal, svatou Terezii z Avily a P. Graciána anebo spíše místně než časově (13. stol.) blízký vztah Petra z Dacie s Kristinou ze Stommelnu. Pokud taková přátelství existovala v minulosti, znamená to, že musí být reálná i dnes. V díle Temná noc popisuje svatý Jan od Kříže, jakým způsobem může takové přátelství existovat, a zároveň uvádí jednoznačná kritéria, podle nichž jsme s to posoudit, zda je vztah přátelství dobrý: „Někteří z těchto lidí posbírají na duchovní cestě zalíbení v jiných osobách; což se častokrát rodí ze smyslnosti, a ne z ducha; a že je to tak, se pozná podle toho, že s uvědomováním si tohoto zalíbení zároveň nevzrůstá vědomí Boha a láska K němu, ale výčitky svědomí. Neboť když je zalíbení čistě duchovní, jak roste, roste s nim i vroucnost vůči Bohu a čím více se upevňuje, tím víc se upevňuje i oddanost Bohu a touha po Bohu a tím, že roste v jednom, roste i v druhém; neboť toto je vlastni Božímu Duchu, že dobrému dává vzrůst s dobrým, protože je zde připodobnění a shoda.“ Jak už jsem uvedl, iniciativa k prohloubení vztahu vychází často ze strany penitenta. Ten může pro žívat hlubokou lásku ke svému duchovnímu rádci a touží získat na ni odpověď.
5
Doprovázející musí být v takové situaci naprosto upřímný a s ohledem na penitentovy potřeby (anebo proto, aby ho nezklamal) nesmí projevovat jmou lásku, než kterou v Sobě skutečně má. Měl by být bdělý zvláště ve vztahu k osobě opačného pohlaví hledající duchovní radu a neměl by připustit, aby se dal naivně zaplést do emocí druhé strany. Je velmi pravděpodobné, že v něm svěřencovy emoce vyvolají jasnou odezvu: jeho úkolem však je uchovat si dostatečný odstup a ovládnout se natolik, aby se jimi nedal vláčet. Pro úkol duchovního vedení je zralý pouze ten, kdo dává absolutní přednost Bohu a zároveň si přitom plně uvědomuje, že jeho vztah k penitentům nemá žádný jiný cíl než vést je k bohatšímu vztahu s Bohem. Je-li rádcem muž žijící v celibátu, jak je tornu v případě katolických kněží, bývá při emocionálních projevech žen častokrát mnohem naivnější než muž žijící v manželství. Ženatý muž žijící ve šťastném manželství a prožívající hluboký vztah ke své partnerce si uchovává přirozenou rovnováhu v oblasti vlastních citů. Je pro něho naprosto samozřejmé (a tak tomu má v každém případě být), že věrnost manželce je předpokladem udržení určitého odstupu k ostatním ženám, které se mu svěřují. U těch, kteří si zvolili celibát, není emocionální život harmonizován tak hmatatelným způsobem. Ovšem jak pro toho, kdo žije v manželství, tak pro celibátníka je pro správný způsob vztahu k penitentům určující právě věrnost vlastnímu povolání. Prožíváme-li občas celibát jako oběť velice bolestně, je to normální. Nelze v něm žit bez určité dávky utrpení. Přestože žijeme v Boží blízkosti s touhou, aby on byl naší velikou radostí, mohou se dostavit okamžiky, v nichž zatoužíme po intimitě a něze, jaké poskytuje vydařené manželství. Celibát nijak nemění naši lidskou přirozenost. Bylo by podivné, a dokonce nenormální, kdybychom nikdy nepocítili určitou vrozenou touhu po ženě, již muž chová v srdci. Podléhat této přitažlivostí, pěstovat si ji anebo v ní setrvávat by ovšem bylo chybou. Takový pocit nebo touha je v každém případě pozváním k obnově našich slibů, k opakování našeho prvotního ANO, které jsme dali Ježíši Kristu a církvi, k novému prožíváni naší prvotní lásky (srov. Zj 2,4). Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět... Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste snesli, když samí jste byli oloupeni o svůj majetek, nebo věděli, že máte majetek lepší a trvalý (Žid 10,32.34). Dotírající pocit osamělostí chápeme jako příležitost nejen k přijetí, ale k dobrovolnému přijetí této samoty, a dokonce jako výzvu, abychom si ji zamilovali, protože nám pak umožňuje totální a nerozdělenou lásku ke Kristu. Opravdu nejsme sami. Pocit samoty by se pokaždé měl stát odrazovým můstkem ke skutečnosti, a tou je fakt, že Pán je nám vždycky nablízku. Bude ostatně moudré, zůstaneme-li realisty a nebudeme-li v sobě hýčkat naivní sny o tom, že manželství absolutně vylučuje samotu. Velikým utrpením manželů totiž často bývá právě pocit osamělostí. Pro duchovního doprovázejícího žijícího v manželství může být obětí to, že jedinečný manželsky vztah vylučuje možnost vstoupit do totálního duchovního přátelství s někým, s nímž eventuálně prožívám hlubší duchovní souznění než se svým manželským partnerem. Život už je ale takový, a abychom jej dokázali žít skutečně lidsky, musíme zvolit jedno a druhého se zříct. U celibátníka, který se zřekl tepla domácího krbu a každodenní opory v blízkosti ženy, může duchovní vztah dosáhnout větší hloubky a dokonalejší odevzdanosti. Takový vztah či přátelství nelze vyhledávat nebo vyvolávat: jde totiž o dar, jímž Bůh často zahrnuje toho, kdo ho celým srdcem hledá. Tento dar navíc může nést plody před Pánem pouze tehdy, nežádají-ii vněm oba partneři nic jiného než právě jeho. Někteří celibátníci nikdy plně neakceptovali a nepřijali svou samotu, což má často za následek jejich příkrost a občas určitou zahořklost. Pak je ovšem velice těžké předávat
6
někomu Boží lásku. Kdo však pochopil smysl samoty celibátu, dokáže si ji zamilovat a děkovat za ni. Nebyl-li někdo ve svém celibátu a jeho samotě šťastný, bude se chovat velice nerozvážně, naváže-li hlubší vztah k druhému člověku. Nejčastěji tu jde o únik. K tomuto typu přátelství ale dozrává člověk zpravidla teprve po dlouhých letech života ve šťastné samotě. Kazatel říká, že „všecko má svůj čas na všechno musí byt vhodná doba Zásadní a rozhodující pravidlo, jímž se má duchovní průvodce řídit je být bdělý a rozvážný tak aby v žádném případě nevyhledával u penitentů ze své strany uspokojení a aby si uvědomoval, jak rafinované cestičky je schopno si najít jeho vlastní sobectví. V duchovním vedení nejde nikdy o čest anebo o duchovní pokroky doprovázejícího, ale výhradně o růst jeho svěřenců v Bohu.
7
