Olympiáda ve Vencouveru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního klání , do okolí Klínovce na hřebeny Krušných hor. Ty jsou od nás tak vzdáleny, že v zimě je z nás nikdo dosud nepoznal. Ubytování a cestu zajistila Hanka se Svaťou. Přihlásilo se nás nakonec deset, všichni dohromady jsme se sešli ale až na nádraží v Praze. Odtud nás vlak dovezl do Klášterce nad Ohří a dál pak autobus do obce Kovářská, kde jsme našli ubytování v Boudě, provozované panem Náhlovským. Vedle nás tam v době našeho příchodu již byla ubytována stejně početná skupina z Prahy. Byla sobota 20. února a Kovářská i celé údolí bylo zasypáno sněhem. Chybělo jen sluníčko.
V neděli se nejpočetnější skupina vydala na průzkum okolí Kovářské. Vyšli jsme pěšky po silnici směrem na České Hamry a před lesem zahnuli na sever po turistické značce a prošláplé stopě. Ta vedla až do Vejprt, procházející běžkaři však všichni spěchali do vesničky Nové Zvolání. Chtěli jsme tam dojít také, ale pod Vysokým kamenem nabrala stopa takový sešup, že jsme raději hned na začátku otočili, na nebližší křižovatce uhnuli na východ, zdolali prudké klesání po rovné cestě a pak téměř po vrstevnici se doslali po Kostelní ulici zpět do Kovářské. Tady jsme našli první otevřenou restauraci a poobědvali. Odpoledne vyrazila část sestavy na další průzkumnou cestu opět po zelené turistické značce tentokrát směrem na Háj, což je vesnice pod Klínovcem. Já se vydal prohlédnout si muzeum letecké bitvy nad Krušnými horami, která proběhla 11.září 1944. Muzeum bylo vybudováno samozřejmě až po Sametové revoluci a jeho zvláštností je to, že na jeho otevření a dalších akcích se střetávají veterání z obou stran bitvy – tedy Američané s Němci.
V pondělí jsme vyrazili skibusem do Božího Daru. Nejprve jsme navštívili íčko, abychom získali informace a vybavili se mapami. Bohužel informace nic moc, ochota ještě menší. Vybrali jsme si Ježíškovu cestu. To je okruh na jih od Božího Daru , dlouhý kolem 14 km se čtrnácti altánky s povidáním o třinácti pohádkových pomocnících Ježíška. Na první zastávku jsme narazili hned za hřbitovem . Trasa však není téměř nijak značena, zvláště jakékoliv označení chybí na rozcestí cest. Ale uprostřed trasy mezi rozcestími se na ceduli dozvíte, že jdete správně. A tak se stalo, že přední skupina chrtů – Pedro, Jan, Hanka a Svaťa nám utekli, zatímco Vendula učila Jiřinu sjíždět na běžkách po stopě a náš zbytek se ocitl na rozcestí Hubertky. To jsme zjistili, že jsme z Ježíškovi cesty sešli. Nechali jsme se vést šipkami běžecké trasy JENS WEIBFLOGa – což je zřejmě Saský Lukáš Bauer , přešli hranice u vesničky Tellehauser a pokračovali po této krásně stopě až silnici vedoucí do Oberwizenthálu. Tady jsme narazili na trasu Lukáše Bauera, ale můj návrh, abychom po ní sjeli do Božího Daru nebyl přijat a proto jsme se vrátili toutéž cestou zpět. V Božím Daru jsme narazili na Hanku se Svaťou, s kterými jsme se vrátili skibusem zpět, zatímco Pedro s Janem absolvovali cestu do Kovářské celou na běžkách.
V úterý jsme si dali opět odpočinkovou trasu v okolí a vyrazili po prozkoumané cestě po, v zimě neudržované silnici a zelené značce, směrem na Háj. Až tam však dorazili pouze Hanka se Svaťou. Jakmile stoupání nebralo konce a i díky tomu, že začínala i zde obleva, jsme se otočili zpět a vrátili se do Kovářské. To už Pražáci odjeli a Pedro obsadil televizní kout a demokraticky rozhodl, že se všichni budou koukat na pořady, které on považuje za smysluplné – tedy na AZ kvíz a olympiádu.
Ve středu již obleva v Kovářské dosáhla vrcholu a proto jsme opět vyrazili do Božího Daru. Tentokráte s úmyslem na lyžích dojet do Oberwizenthálu, přejít do Loučné a z ní skibusem domů. Vendule a Hance se zdála doba příliš skorá a rozhodly se předem navštívit kavárnu a cukrárnu, Svaťa jako jejich ochránce se k nim samozřejmě přidal. A tak jsme zůstali jen ve trojici Jan, Jiřka a já a vyrazili jsme po známé stopě JENS WEIBFLOGa do Saska. Vystoupali jsme na běžecký stadion v Oberwizenthálské Ochoze, ale ani tady nemají značení zrovna odpovídající potřebné orientaci. Navíc jsme dosud neviděli slunko, natož aby byl jakýkoliv rozhled. Nicméně jsme cestu našli a sjeli k údolní stanici vleku na Obnerwizetálský Klínovec, který se tu jmenuje Fichstelberk a má 1214 m. Po silnici jsme přešli Oberwizenthálem, přes hraniční potok po mostě do Loučné a dali si oběd. Protože nám zbylo spousty času, rozhodla Jiřka, že půjdeme domů pěšky. Před námi bylo šest km po silnici přes České Hamry. Na štěstí jsme mohli nad Českými Hamry odbočit na zasněženou cestu na Háj a po ní na lyžích sjet do Kovářské.
Ve čtvrtek se konečně ukázalo krásně. Jen Klínovec zůstal celý den v mracích. Trojice Svaťa,Hanka a Vendula opět zůstali po ránu doma a nechali se odvézt později - Vendula na chalupu svého bráchy, Svaťa s Hankou do Božího Daru. Zůstali jsme v sestavě Pedro, Jan, Jiřka a já. Vyrazili jsme s cílem projet celou Ježíškovu cestu, kterou jsme měli projetou dosud jen částečně. Tentokrát se nám to povedlo. I když mnohokráte jsme tápali a nebyli zcela přesvědčeni, že jdeme po správné trase. Zejména značení u Myslivny bylo zcela matoucí. Ale dohlednost byla tentokráte vynikající. Uviděli jsme konečně Božídarský Špičák i oba Fichtelbergy, v Božím Daru našli Hanku (Svaťa zdolával mraky zahalený Klínovec ) i zbylé tři pěšáky, kteří vyrazili na procházku Božím Darem a skibusem se vrátili do Kovářské.
Ač ten den bylo překrásně, zapomněl jsem fotoaparát na Boudě . Takže fotky za krásného počasí jaksi nevyšly.
V pátek pršeno a někteří se rozhodli se předčasně vrátit domů. Pedro mezi nimi. A tak v televizi běžely jiné programy, než bylo dosud zvykem, navštívili jsme kavárnu s internetem, do syta se vyspali a připravili se v poklidu na skororanní cestu domů. Večer dorazila na Boudu již další početná skupina, okupující společnou klubovnu a tak jsme už byli rádi, že ráno odjíždíme. V sobotu bylo samozřejmě celý den bez mráčku, vlak hned v Klášterci měl zpoždění 15 minut, takže v Praze jsme nastupovali do dalšího vlaku v poklusu, ale vše dobře dopadlo a odpoledne jsme už byli zase doma.
