Olše – dřevina roku 2015 V rámci svých výchovných a vzdělávacích aktivit vyhlašuje státní podnik Lesy České republiky již řadu let vybranou dřevinu, kterou v daném roce přibližuje široké veřejnosti. Pro letošní rok byla dřevinou (stromem) roku vyhlášena olše.
Historické rozšíření olší u nás dokládají mimo jiné desítky místních jmen, a to jak sídel, tak vodních toků, rybníků či místních tratí (Olše, Olšina, Olšovec, Olšany, Olešnice apod.). Svoji pozornost si tedy jistě zaslouží. Rod olše (Alnus) je blízký příbuzný rodu bříza (Betula), s nímž je řazen do stejné čeledi břízovité (Betulaceae). Jednotlivé druhy rostou především v mírném pásmu severní polokoule. V současnosti je na světě popsáno celkem 42 druhů a 10 kříženců olší. Jsou to jednodomé opadavé stromy nebo keře. Náleží mezi pionýrské dřeviny schopné osídlovat různá
místa, na nichž se jiným dřevinám příliš nedaří. Zejména v mládí jsou silně světlomilné. Plodí již v mladém věku. Mezi domácí druhy se řadí olše lepkavá (Alnus glutinosa /L./ Gaertn.), olše šedá (Alnus incana /L./ Moench.) a olše (nebo také olšička, popř. křestice) zelená (Alnus alnobetula /Ehrh./ C. Koch). Pupeny olší jsou stopkaté. Listy jsou střídavé, jednoduché, pilovité, u olše lepkavé na konci vykrojené, u olše šedé na konci špičaté. Květem jsou jednopohlavné jehnědy rozdílného tvaru. Samčí jehnědy jsou dlouhé a převislé, samičí krátké a elipsovité. Objevují se ještě před vyrašením listů. Opylovány jsou převážně větrem. Samičí po oplození dřevnatí a připomínají malé šištice jehličnanů. Na stromě zůstávají celý rok i po vysemenění. Plody jsou nažky s blanitým křídlem. Na přelomu zimy a jara můžeme na olších spatřit hejnka, někdy i velká hejna čížků lesních, hledajících na nich svoji obživu. Olše coby lesní dřeviny Hospodářsky nejvýznamnější je olše lepkavá, která se vyskytuje od luhů v nížinách přes silně zamokřené střední polohy až po potoky horských oblastí. Může dorůstat do výšky 25–30 m, s průměrem kmene kolem 1 m. Kůra mladých olší je zelenohnědá a hladká. S věkem se vytváří rozbrázděná tmavohnědá borka. Olše šedá je nenáročnou dřevinou rostoucí převážně kolem potoků podhorských až horských oblastí. Dorůstá okolo 20 m, průměru kmene 30–50 cm. Borka zůstává i ve stáří hladká, šedohnědé barvy. Olše zelená je keř s výškou do 3 m, vázaný převážně na horské oblasti. U nás je udávána jako původní pouze na Novohradsku a v Jihlavských vrších. V některých horských
oblastech, zvláště v Jeseníkách (v okolí přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně i jinde) byla v minulosti (ještě i v 90. letech 20. století) úspěšně vysazována ke zpevnění svahů proti erozi. Z lesnického hlediska mají olše produkční význam zejména díky své schopnosti růst na místech, jež jsou pro jiné dřeviny z důvodů vysoké hladiny spodní anebo povrchové vody značně nepříznivá. Často pak na nich vytváří chůdovité kořeny. Na vhodných stanovištích je olše lepkavá schopna již při obmýtí 50–60 let dosáhnout vysoké produkce. Důležitá je také schopnost olší obohacovat půdy vzdušným dusíkem. Děje se tak díky jejich symbióze s bakteriemi – aktinomycetami rodu Frankia, vytvářejícími na postranních kořenech hlízky o velikosti až 10 cm. Značné rozšíření olší po posledním zalednění je považováno za klíčové pro koloběh dusíku v suchozemských ekosystémech mírného pásma severní polokoule. Zastoupení olší v lesních porostech v České republice dle výsledků Národní inventarizace lesů 2001–2004 činí 2,1 %. Pro srovnání – zastoupení břízy je dvojnásobné (4,2 %) a zastoupení lípy činí 1,8 %.
Význam olší mimo les Olše velmi dobře snášejí znečištění ovzduší, proto jsou často vysazovány v okolí průmyslových objektů, ale také jako okrasné dřeviny v parcích. Mezi kultivary olše jsou udávány cv. 'Laciniata' se stříhanými listy, zlatolistý kultivar 'Aurea', převislý 'Pendula' a další. Olše hrají také nezastupitelnou roli v břehových porostech vodních toků. Díky svým kořenům, zasahujícím často přímo do vodního toku, jsou schopny nejen zpevňovat koryto vodního toku, ale také účinně filtrovat vodu a vytvářet příznivé prostředí (podmínky pro uchycení, úkryt) pro řadu vodních organismů. „Smíšené jasanovo-olšové lužní lesy temperátní a boreální Evropy" jsou prioritním evropským stanovištěm požívajícím
zvláštní ochranu v rámci všech zemí Evropské unie podle směrnice 92/43/EHS o stanovištích. Olše jako objekt ochrany přírody Z celkového počtu 2 532 maloplošných zvláště chráněných území (ZCHÚ) v České republice (dle evidence v Ústředním seznamu ochrany přírody) je u celkem 120 z nich jmenovitě uvedena jako předmět ochrany olšina. Skutečný počet ZCHÚ s porosty olší však je bezpochyby mnohem vyšší. Olše nejsou dlouhověkými dřevinami. Jejich věk je udáván obvykle do 100 let, v případě olše lepkavé maximálně dvojnásobek. I proto jsou poměrně málo zastoupeny mezi památnými stromy vyhlášenými podle zákona o ochraně přírody a krajiny. V Ústředním seznamu ochrany přírody najdeme celkem 6 samostatně vyhlášených olší. Největší obvod (460 cm) je udáván u památného stromu Dětřichovická olše, rostoucího ve stejnojmenné obci Dětřichovice v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Dále jsou olše součástí několika památných stromořadí. V rámci evidence významných stromů Lesů ČR dostupné na podnikovém webu (http://www.lesycr.cz/pece-o-les/ochranaprirody-u-lcr/Stranky/vyznamne-stromy-lcr.aspx) je evidována olše lepkavá na Lesní správě Pelhřimov, rostoucí v katastrálním území Kamenice nad Lipou, s obvodem kmene ve výčetní výšce 220 cm, výškou 28 m a odhadovaným věkem 100 let. Strom roku u nás a v zahraničí Historie vyhlašování dřeviny roku u Lesů ČR začíná rokem 1999, jak shrnuje tabulka.
Obdobné aktivity existují nejen u nás, ale i v zahraničí. Například jihoafrická organizace Forestry South Africa vyhlašuje dřeviny roku od roku 2000, a to s výhledem do roku 2020 (http://www.forestry.co.za/national-trees/). Nadace Partnerství pořádá od roku 2002 anketu Strom roku (od roku 2011 rozšířenou na Evropský strom roku www.treeoftheyear.org), zaměřenou na propagaci vybraných stromů jakožto jedinců napříč taxonomickým členěním. Další zajímavé informace o olších Tradiční pojetí stáří stromů samozřejmě „nahlodává" známá skutečnost, že řada dřevin včetně olší je schopna pařezové či kořenové výmladnosti. Asi nejstarším písemným dokladem lidského poznání této schopnosti je Kniha Jobova, sepsaná několik století před naším letopočtem (Bible svatá, Starý zákon, Kniha Jobova, kapitola 14, verš 7–10, dle posledního vydání Kralického z roku 1613): „O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne. By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již odumřel peň jeho: Avšak jakž počíje vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. Ale člověk zmírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?" V posledních letech jsou olšové porosty zejména v bezprostředním okolí vodních toků a nádrží napadány invazním patogenem Phytophthora alni, šířícím se vodou nebo přímým kontaktem. Zmírnění škod vyplývajících z působení této choroby je jedním z bodů spolupráce vědeckých pracovníků několika výzkumných ústavů (Výzkumného ústavu Sylva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v.
i., Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i.), vodohospodářů a lesníků v rámci jednoho z projektů Národní agentury pro zemědělský výzkum Ministerstva zemědělství. Dřevo olše je po poražení sytě oranžové. Přestože je řazeno mezi dřeva měkká, je významné svojí trvanlivostí pod vodou. Je využíváno na dýhy, nábytek a v řezbářství. Listy a mladá kůra olše se využívají v lidovém léčitelství.
