Oldřich z Etzenbachu VILÉM ZE ZEMĚ SLOVANŮ Epos z konce přemyslovského věku
Překlad, úvodní studie, komentáře Dana Dvořáčková-Malá
argo
Edici řídí Libor Jan, Magdalena Moravová, Martin Nodl, Pavel Soukup, Martin Wihoda Edice Memoria medii aevi/svazek 22. Lıtterarıa et poetıca /svazek 1.
Oldřich z Etzenbachu VILÉM ZE ZEMĚ SLOVANŮ epos z konce přemyslovského věku Ze střední horní němčiny Ulrich von Etzenbach, Wilhelm von Wenden přeložila Dana Dvořáčková-Malá. Předmluvu napsala a poznámkami opatřila Dana Dvořáčková-Malá. Odpovědný redaktor Martin Nodl. Odborná revize překladu Sylvie Stanovská. Rejstříky sestavily Petra Rajterová a Dana Dvořáčková-Malá. Přebal, grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Miličova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2276. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1671-7
Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas. Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
úvodem Veršovaný epos o slovanském knížeti Vilémovi patří k téměř zapomenutým dílům, přestože se řadí mezi nejstarší památky krásné literatury na našem území. Dílo epika Oldřicha z Etzenbachu vzniklo ve střední horní němčině na počátku 90. let 13. století, v okruhu předposledního přemyslovského krále Václava II. Dodnes se zachovalo pouze ve dvou opisech z 15. století. Příběh o Vilémovi však není jediným textem, na který se v domácí literatuře i historiografii obvykle zapomíná. Z prostoru dvorského světa Přemyslovců 13. věku vzešlo hned několik epických děl. V mnohých případech to byla právě německá tvorba, která se stala v následujícím století vzorem pro obdobná díla ve staročeštině ať už ve veršované nebo prozaické formě. Německou produkci tedy nelze popisovat jen jako „dvorskou záležitost“, jež by zajímala výlučný, úzký okruh nejvyšší společnosti, zcela bez vnějšího přesahu a vlivu. V době vrcholného středověku totiž u nás neexistovala jiná centra pro rozvoj „beletrie“ než velmožské nebo vladařské dvory. Bylo zcela přirozené, že podporu jakéhokoli typu umění poskytovalo nejprve bohaté zázemí kolem panovníků, neboť právě zde mohli jednotlivé umělce či konkrétně literáty živit a financovat. Jazyková odlišnost není v tomto smyslu rovněž nijak výjimečná, neboť české prostředí bylo v dané době v běžném jazyce bilingvní (čeština, němčina) a v písemném projevu na přelomu 13. a 14. století trojjazyčné (latina, němčina, staročeština). Gramotnosti – z dnešního pohledu, ve smyslu čtení, psaní a počítání – dosahovali v zásadě pouze klerici, urozené ženy (požadované bylo hlavně čtení) a literáti. Nebylo ani výjimkou, že někteří z autorů psát neuměli a verše tak diktovali písařům. Roli v tomto ohledu mohlo hrát rovněž to, že se čtení a psaní nevyučovalo souběžně jako dnes. K dalším centrům písemné tvorby patřily ve středověké střední a východní Evropě (před založením univerzit) kláštery či kapituly. Zde se však přálo zvláště latinsky psané hagiografické tvorbě nebo kronikářským dílům či analistickým záznamům a domácí jazyky sem pronikaly spíše ojediněle. Z hlediska zrodu krásné literatury stojí tak v českých zemích na počátku až eposy
6 • oldřich z etzenbachu
a písně/básně z 13. století, skládané nejprve pro královský dvůr a na samém sklonku přemyslovské epochy i pro šlechtu.
literatura jako důkaz Autor díla o Vilémovi ze země Slovanů Oldřich z Etzenbachu složil na pražském dvoře nejprve epos o Alexandrovi Velikém s názvem Alexandr (Alexander), který obsahuje 28 000 veršů. Spis začal komponovat v 70. letech 13. století pro krále Přemysla Otakara II., dílo ale dokončil až za vlády Václava II., jemuž poslední část dedikoval. Epické líčení o Vilémovi je co do rozsahu ve srovnání s Alexandrem kratší, obsahuje 8 358 veršů a k jeho skládání přistoupil Oldřich na počátku 90. let 13. století. Stejnému autorovi přisuzovalo starší bádání ještě dílo nazývané Herzog Ernst D, tedy známý a oblíbený příběh o vévodu Arnoštovi. O spojení Vévody Arnošta s Oldřichem z Etzenbachu se neúspěšně pokoušel Hans-Fridrich Rosenfeld v roce 1929. Dodnes ale zůstává platný pouze předpoklad, že vyprávění mohlo vzniknout v Čechách. Tvorba Oldřicha z Etzenbachu v podobě eposů o Alexandrovi a Vilémovi představuje nejrozsáhlejší dílo, které z německy psané literatury na našem území známe. Básník, jenž tvořil na dvoře, nebo v okruhu dvora dvou českých králů, vzpomíná na jednotlivé mecenáše mezi svými verši. Ostatně i jeho vlastní jméno známe pouze z těchto dvou eposů. Navíc v Alexandrovi o sobě říká, že pocházel, narodil se „v zemi lva“ a v Litoměřicích měl přítele. Z toho můžeme soudit, že psal-li na dvoře Václava II. ještě v 90. letech Viléma a Alexandra začal komponovat někdy v 70. letech jako oslavu krále Přemysla, mohl se narodit nejspíše v 50. letech 13. století. „Země lva“ čítaly za jeho života a působení i německy mluvící oblasti jako Rakousy, Korutany a Štýrsko, které Přemysl Otakar II. postupně připojil a dočasně ovládal. Oldřich se tak nemusel narodit přímo v Čechách. Navíc díky jeho tvorbě lze s určitostí předpokládat, že mateřštinou mu byla právě němčina, ve které veršoval a četl svůj vzor – epika Wolframa z Eschenbachu či předchůdce, Oldřicha z Türlinu. Například na Wolframa vzpomíná v Alexandrovi a taktéž ve Vilémovi. Konečně v eposu o Vilémovi veršuje rovněž o lvu, ale tentokrát v jiné podobě. Uvádí ho jako alegorii knížete/lva, který se zjeví ve snu
úvodem • 7
Vilémovy manželky paní Bene těsně po porodu, kdy lev sebere dvě narozená lvíčata/syny a matce je navždy odnese (verše 2335–2350). Symboliku s českým prostředím však nemůžeme jednoznačně doložit, neboť únos synů lvem (a navíc i vlkem) najdeme v legendě o sv. Eustachovi, která je považována za jednu z možných inspirací díla. Zmínky o mecenáších se však v obou eposech zcela liší. V případě Alexandra nejmenuje autor Přemysla Otakara II. přímo, ale pouze v symbolických odkazech. Jedná se o zmínky, v nichž je hlavní hrdina ztotožněn s Přemyslem, neboť Alexandr bojuje jako vládce pod českým znakem. Posluchač si na základě toho měl spojit Alexandra s českým králem. V případě Viléma dochází k navození alegorického obrazu – propojením hrdiny a mecenáše jinou formou. Václav II. je zde opakovaně vzpomínán, buď jako vládce vynikajících kvalit, nebo ve chvíli, kdy pro něj básník žádá podporu u Panny Marie či Ježíše Krista. Slovanského knížete popisuje vedle něho jako skvělého/ideálního vládce. Fakt, že se jedná o alegorickou oslavu Václava II. vyplývá z textu postupně. Děje se tak souběžně s tím, že vedle mužského hrdiny vystupuje v příběhu i hrdinka, Vilémova manželka, paní Bene. V jejím případě si básník zcela vědomě pohrává s propojením jména první manželky Václava II. Guty a hrdinky příběhu Bene (verše 4668–4689). Jméno Guta vyznívá v německém jazyce ve významu guote/dobrý, což rovněž značí latinský ekvivalent bene. Na jiných místech shodně jako v případě Václava II. zmiňuje Gutu v roli české královny. Četnost zmínek o ženské hrdince ukazuje, že příběh má dva hlavní hrdiny, muže a ženu. Tím se sám Oldřich z Etzenbachu zásadně odlišil od děje, který zpracoval v Alexandrovi, kde přejaté téma postavilo do středu dění pouze mužského aktéra. Význam ženské role v příběhu o Vilémovi navíc nacházíme ve stejném rozsahu, jaký nese mužský protějšek. Oproti Alexandrovi, v němž byl kladen důraz na hrdinný děj tzv. dobrodružství/aventûre, se autor ve Vilémovi přiblížil více kurtoazně pojatému eposu, neboť vedle rytířské aventûre rozvíjí i vztah muže a ženy a jejich vzájemné odloučení. Neméně zajímavý je v tomto smyslu Oldřichův (či mecenášův) výběr témat u oslavovaných českých králů. Jistě ne náhodou se u chrabrostí proslulého Přemysla Otakara II. objevilo líčení o Alexandrovi Velikém. Básník nás ostatně zpravil v díle o tom, že látku mu obstaral právě Přemysl, který ji získal od salzburského arcibiskupa Fridricha z Valchen.
8 • oldřich z etzenbachu
Oldřichovou předlohou se tehdy stala latinská verze od Gaultera Kastilionského (Gautier de Châtillon). Bojovný král Přemysl Otakara II., který dočasně ovládal několik připojených území na jih od českého království, měl tak možná k hrdinům typu Alexandra Velikého mnohem blíže. V případě příběhu o Vilémovi lze říci, že se v ději odráží osobní zkušenost krále Václava II. Je to patrné zvláště z druhé dějové linie, která klade důraz na rodinu, jež se rozpadne a po letech odloučení obnoví. Sám Václav totiž v sedmi letech ztratil v bitvě otce a ve čtrnáctém roce mu zemřela matka. O rodinném prostředí pražského dvora pak lze hovořit v podstatě až od příchodu jeho první manželky Guty Habsburské, která králi porodila několik dětí. Důrazem na zbožnost, víru v Krista a šíření křesťanství, což představuje první linii vyprávění, se připomíná obraz zbožného krále Václava, kterého o pár let později (účelově) vykreslili obdobným způsobem autoři Zbraslavské kroniky Ota Durynský a Petr Žitavský.
kauza slovanského knížete Odborná literatura se dosud neshodla na důvodech vzniku epického líčení o knížeti Vilémovi. Problematická se totiž jevila skutečnost, že téma příběhu o Slovanovi nijak nenavazovalo na dosavadní literární díla ani nerozpracovávalo starší epický děj či námět, byť hrdinova cesta za vírou nebyla nová. V eposu byl ale ojediněle a výjimečně heroizován slovanský vládce, který ovládl rozsáhlá území. Oslavován byl jako dobrý panovník, rytíř, zároveň i coby poutník, bojovník proti Saracénům a šiřitel křesťanské víry. Přestože se básník na úvod odvolává k příběhu, který mu od bratra kazatele, tedy dominikána, zprostředkoval jistý Heinrich de Walchen alias Jindřich Ital/Vlach/z Isernie, nevíme přesně, s jakou předlohou pracoval. Podle staršího názoru autora první edice díla Wendelina Toischera mohl mít vliv na dílo epos Guillaume d‘Angleterre z 12. století. Podle Käthe Leonard ovlivnila básníkovu kompozici naopak báseň Guote Frau (Ctná paní), kde najdeme motiv odchodu do ciziny, narození dvojčat, rozdělení rodiny a shledání za pomoci boží milosti. Tato báseň byla známa v německém jazyce v polovině 13. století. Na další zdroj inspirace ukazují dva odkazy na sv. Bernarda (verše 3083–3093
úvodem • 9
a 8354), které by mohly vycházet ze znalosti Zlaté legendy (Legenda aurea) dominikána Jakuba de Voragine, jak se domníval Reinold Köhler. Korpus legendy byl v Čechách druhé poloviny 13. století rovněž známý. Právě díky Zlaté legendě se jeví jako další předloha zde obsažená legenda o sv. Eustachovi, který putoval za vírou až za moře. Vzhledem k tomu, že měl Eustach rovněž coby ženatý muž a původně pohan dva syny a vydal se za cenu značných ztrát na pouť, je skutečné možné, že se Zlatá legenda stala oním vyprávěním, které získal pro Oldřicha z Etzenbachu Jindřich z Isernie od jistého bratra kazatele (verš 83).
charakter díla Při hledání důvodů pro vznik eposu nabízeli badatelé různá stanoviska. Nejčastěji zůstávali u politicko-propagandistického zhodnocení eposu, jenž měl být v intencích územní politiky Václava II. (například Hans Joachim Behr, Achim Masser), nebo jej označili za vyprávění s rysy legendy (například Jindřich Pokorný). Jednoznačné stanovisko při zmíněné pestrosti inspiračních zdrojů však zaujmout nelze. Navíc právě ona kvantifikace možností zvýrazňuje výjimečnost a jedinečnost celého příběhu. Propagandistický ráz evokuje vědomé zahrnutí dobových událostí ze života krále Václava II., který doplňuje i angažovaný podíl autora ve prospěch mecenáše. Tím spíše, když některé události posloužily jako námět a zápletka děje. Konkrétně se jedná například o již zmiňovanou ztrátu otce u dvanáctiletého Viléma, což koresponduje s tím, že také Václav II. ztratil v sedmi letech otce a ještě coby nezletilý se ve dvanácti letech stal vládcem dědičné země. Rovněž Václav II. stejně jako Vilém usiloval o nevěstu z dětství, neboť její vyslání na pražský dvůr trvalo tchánovi, římskému králi Rudolfu I. Habsburskému, několik let. A byl to rovněž tchán, který Václavovi II., obdobně jako Vilémovi jeho tchán, radil s uspořádáním a řádnou vládou v zemi. Je tedy nepochybné, že úvodní část Etzenbachova eposu byla inspirována skutečnými počátky vlády Václava II. K dalším inspiracím můžeme přidat i to, že choť Václava II., Guta Habsburská, porodila dvojčata stejně jako hrdinka Bene, ale v případě Guty se jednalo o dívku a chlapce. Na druhou stranu však zahrnutí reflexe dvorské každodennosti, například při ceremoniálu dvorských
10 • oldřich z etzenbachu
slavností (obsluha při hostinách nebo turnajová zábava), či popisy hudebních nástrojů, látek a správy země s odpovídajícími hodnostáři již pouhý propagandisticko-politický záměr díla nepotvrzují. Tyto popisy naopak odpovídají dikci i obsahům jiných středověkých eposů a nabízejí nástin požadavků normativních pramenů i přesto, že literární věda tyto popisy často vnímá jako topoi a v horším případě coby klišé, které má být trvale přítomno v líčení dvorských příběhů. Z hlediska historických věd se ale jedná o pohled jednostranný a zavádějící. V duchu dobového kontextu, v němž autor dílo složil, představovalo prvky, které tvořily ceremoniální a zvykové chování dvorské společnosti. Kdyby naopak nebyly během „scénáře“ slavností či dvorského chování naplňovány (např. hostina, turnaj, tanec), nebyl by vládce stojící v čele dvora hodnocen jako dobrý (správně jednající) a štědrý panovník, což představovalo hlavní atributy ideálního vladaře. Chování správného a štědrého vládce bylo pečlivě sledováno dobovou písemnou produkcí (nejčastěji v kronikách a knížecích zrcadlech) jako jeden z požadavků pro ideální chování panovníka. To, co tedy může být viděno jako topoi v literatuře, má naopak v dobové mentalitě středověké společnosti zcela reálný základ v jejím chování, resp. v takovém chování, jaké bylo vyžadováno a uplatňováno na dvoře/ve dvorské společnosti, a proto nemohlo chybět ani v literárně-historické tvorbě. Angažovaná literární díla dvorského světa – psaná pro mecenáše – je tedy nutno vnímat v širším historicko-literárním kontextu, kde sledujeme nejen záměr autora, předlohu, ale i jednání lidí ve smyslu dějin mentalit a sociálního chování společenství, jež žije v určitém systému a přijímá jeho pravidla. Na legendu ve vyprávění pak upomíná cesta za vírou, při níž hrdina ztrácí společenské postavení, aby mohl jít hledat Krista do Svaté země. Zde přijímá křest a nakonec se sám stává šiřitelem křesťanské víry v pohanských zemích. Těchto zisků dosahuje za cenu odloučení od manželky a odvržení dětí. Zbožný profil hrdiny, jenž je autorem dokonce označen za svatého muže, umocňuje závěr. Vilém se nakonec vrátí ke své choti, ale učiní tak až pod podmínkou, že se i ona stane křesťankou. Tím se mimo jiné právě zde spojí již zmiňované dvě linie celého příběhu. V průběhu díla je navíc parafrázován výklad knihy Genesis, popsáno a vysvětleno Zvěstování či Poslední soud. Opakovaně je vyzdvihována hluboká láska k Ježíši Kristu, který věřící vede správnou cestou. Intenzita
úvodem • 11
zdůrazňování úcty nejen ke Kristu, ale i k Panně Marii či sv. Trojici, jež dílem kontinuálně prostupují, současnému čtenáři zároveň přibližují mentalitu středověké zbožnosti. K propagandistickým, angažovaným tendencím a k legendistickým charakteristikám eposu můžeme ještě přidat milostný příběh, v němž vystupuje ústřední dvojice Vilém a Bene. Pár prožívá vroucí a naplněný (manželský) vztah, který přečká i strastiplná léta odloučení. Vlastní popisy chování hrdinů nadto obsahují i dobové normativy, které odhalují představy o ideálním pojetí panovníka/vládce a ženy/panovnice. Popis ženské hrdinky zároveň přibližuje ideál věrné manželky, jež se stala nejprve nositelkou smíru a po sňatku oddaně následovala muže kamkoli. Bene je zároveň představena coby ideální choť, která dostatečně reprezentuje a naplní i roli matky, když na svět přivede mužské dědice. Vrcholem autorova podání obrazu paní Bene je role samostatné vládkyně, která panuje v době nepřítomnosti manžela a své moci se přirozeně vzdává ve chvíli, kdy se její pán vrátí.
jindřich z isernie K pestrosti námětů, které se nabízejí jako podněty pro vznik díla, patří také vysvětlení, proč je zde oslavován slovanský kníže, což dosud nebylo badateli zdůvodněno. Tematickou látku příběhu začal Oldřich z Etzenbachu zpracovávat díky zprostředkování mistra Jindřicha, jak sám uvádí ve verších 85–86. V jeho případě představuje historickou postavu, již zmíněného Jindřicha z Isernie, ke kterému se Oldřich odvolává. Jindřich z Isernie bývá ztotožňován ještě s královským notářem Jindřichem, plebánem z Garsu, a historikové tak stále diskutují, zda se jedná o jednoho, či o dva vzdělané muže. Doplnit můžeme, že na původní historickou postavu jako zprostředkovatele námětu/předlohy se Oldřich odvolává i ve starším Alexandrovi, kde má na mysli salzburského arcibiskupa Fridricha z Valchen a rovněž krále Přemysla. Jindřich z Isernie je známý latinskou písemnou činností v okruhu pražského dvora a jsou mu připisovány četné formulářové listy (pomocné kancelářské koncepty pro psaní listin), které vynikají umnou stylizací. Jindřich bývá považován za propagátora tohoto stylu, tzv. ars dictandi.
12 • oldřich z etzenbachu
Další badatelská otázka, která zůstává stále otevřená, je význam Jindřichových listů v okruhu pražského dvora. Ne vždy se totiž jednalo o pouhá stylistická cvičení pro výukové účely kanceláře. Navíc jde o to, že i jednotlivé listy mohly a často také obsahovaly zmínky o dobových událostech. Jindřichovi z Isernie je v dané souvislosti připisováno, že vedl písařskou školu při vyšehradské kapitule asi v 70. až v 80. letech, kde se věnoval i ars dictandi. Z této činnosti známe řadu listů, v nichž se Jindřich vyjadřoval o sobě a své snaze prosadit se na dvoře či zdejší kanceláři. Jinými texty si zase chtěl vydobýt přízeň vlivných lidí v okolí královské rodiny. Právě v této době sestavil také list, jenž je vnímán jako apel na slovanská knížata, která měla vyjet na pomoc Přemyslu Otakarovi II. v jeho boji proti římskému králi Rudolfovi I. Habsburskému. List, který je někdy označován jako jakýsi „manifest polským knížatům“, vznikl v době před bitvou na Moravském poli (26. srpna 1278), mezi léty 1276–1278. A právě tento text apelující na slovanskou příbuznost v zájmu spojenectví před bitvou s Teutony může být klíčem k odhalení tématu epické látky, obsažené v díle o Vilémovi. Epos totiž vznikal v době, kdy se obnovila moc a samostatná vláda Přemyslova syna Václava II., někdy kolem roku 1290. Autor, který složil nejprve Alexandra, nyní opět oslavil krále a královský dům přemyslovského panovníka a rozpracoval zde jistě ne náhodou koncept oslavy slovanského vládce. Podnětné je v tomto smyslu právě to, že látku pro vyprávění o knížeti Slovanů zprostředkoval Oldřichovi právě Jindřich z Isernie, který s nastíněnou ideou pracoval v „manifestu“. List proto, i přes všechny problematické souvislosti s typem písemnosti jako takové, naznačuje, jaká nálada panovala v okolí královské kanceláře či královského dvora před bitvou v srpnu 1278, a není proto již tak výjimečné, že stejný Jindřich opatřil později Oldřichovi vyprávění/námět, který použil pro oslavu Václava II. K Jindřichovým pohnutkám přidejme, že ve svých spisech reagoval i na jiné politické události ze života Přemysla Otakara II. Psal například o králově tažení proti Uhrům na počátku 70. let, které oslavil v básni také králův básník Bedřich ze Sonnenburku. Jindřichovy listy a jeho angažmá ve prospěch Oldřicha z Etzenbachu a českého krále Václava nebylo však až dosud v souvislosti s eposem podrobněji zmíněno. Pouze Rainer Kohlmayer, který se v roce 1974 dílem zabýval, uvedl, že šlo o významnou úlohu Jindřicha v „polské misi“, resp. expanzivní
úvodem • 13
politice českého krále Václava II., která od počátku 90. let směřovala do Slezska a polských zemí. K odpovědi na otázku, na základě čeho vznikl epos o Vilémovi, tak můžeme vedle stále platných inspirací z Eustachovy legendy, Zlaté legendy a básně Guote Frau přidat i iniciativu Jindřicha z Isernie, která slovanskou tematiku osvětluje. Díky těmto souvislostem a rozličným tvůrčím námětům představuje epos výjimečnou literární látku, jež vedle šíření víry popisuje osud slovanského knížete, jeho ženy i dvou synů a vychází z reakce na dějinné události v českém království. Kadlub možných zdrojů nabízí nevšední čtenářský zážitek, který je o to zajímavější, že se nejedná o „tradiční příběh“ známé a proslulé artušovské epiky.
ediční poznámka Epos Wilhelm von Wenden (Vilém ze země Slovanů) se dochoval ve dvou rukopisech z počátku 15. století. Jedná se o rukopis H (H, IV 488), který je uložený v dolnosaské zemské knihovně v Hannoveru, a rukopis D nacházející se v městské knihovně v Dessau (D, Georg 224). Dílo bylo v původním jazyce zpřístupněno ve dvou edicích: ULRICH VON ETZENBACH, Wilhelm von Wenden, (ed.) Wendelin Toischer, 1876 verze H; ULRICH VON ETZENBACH, Wilhelm von Wenden, (ed.) Hans-Friedrich Rosenfeld, Berlin 1957 verze H a D. Eposu, který vznikl někdy na počátku 90. let 13. století v okruhu dvora Václava II., předcházely v českém prostředí nejprve kratší lyrické útvary/písně, která známe již z doby krále Václava I. Na jeho dvoře působil nejstarší doložený autor německého jazyka v Čechách Reinmar ze Zweteru (Reinmar von Zweter). V době vlády Přemysla Otakara II. se okruh básníků na pražském dvoře rozrostl o poetu Sigehera, který zde skládal verše někdy mezi 50. až 70. lety 13. století, a Bedřicha ze Sonnenburku (Fridricha von Sonnenburg). Sonnenburk krále zřejmě provázel například i při vojenských taženích. Za vlády Václava II. se v domácí tvorbě německého jazyka prosadila reflexivní lyrika s učenými prvky a hlavně tzv. minnesang – milostná píseň, ve které byli hlavními postavami rytíř a jeho paní. Za předního představitele tvorby se považuje Jindřich z Míšně (Heinrich von Meißen), zvaný Frauenlob. Obvykle se předpokládá, že působil v blízkosti či na dvoře krále Václava II. Přímo zde doložen není. K vrcholnému rozkvětu lyriky přispívají v této době i tři milostné písně samotného Václava II., na něž měl zřejmě vliv právě Frauenlob. Český král se těmito skladbami zařadil mezi tvůrce tzv. pozdního minnesangu. Texty všech tří písní se nacházejí v souboru zvaném Velký heidelberský písňový rukopis neboli Codex Manesse. Tento soubor, který sumarizuje starší díla, byl sestaven přibližně ve 30. letech 14. století. Překlady z tvorby zmíněných autorů, včetně písní Václava II., se nacházejí v publikaci Moravo, Čechy radujte se! z roku 1998. V případě epické tvorby předcházely eposu o Vilémovi příběhy ze dvora krále Přemysla Otakara II. Jedná se o dílo o Vilémovi Oranžském zvané
ediční poznámka • 15
také Arabel od Oldřicha z Türlinu (Ulricha von dem Türlin) asi z poloviny 60. let 13. století, jež se k českému prostředí hlásí, a posléze rozsáhlé dílo Oldřicha z Etzenbachu (Ulricha von Etzenbach). Druhý jmenovaný autor složil nejprve epos s názvem Alexandr (Alexander), který započal pro Přemysla Otakara II., a dokončil ho s dedikací pro jeho syna Václava II. Pro stejného krále zkomponoval v 90. letech i epos o Vilémovi. Příběh o Alexandrovi vznikl z přímého podnětu krále Přemysla Otakara II. a je zpřístupněn edicí Wendelina Toischera z roku 1888. Mezi epické skladby, jež vznikaly ve shodné době jako Vilém ze země Slovanů, patří rovněž dílo Jindřicha Klausnera (Heinrich Clûsnêre) ze dvora Václava II. Z jeho produkce se zachovala Mariánská legenda (Die Marienlegende). Edici textu vydal nově v roce 2011 Jaromír Zeman. Edice zpřístupňuje skladbu jak v původní střední horní němčině, tak souvisle s tím i v současném německém jazyce. Ke tvorbě, která má vztah k přemyslovskému dvoru Václava II., se obvykle řadí ještě skladba známá pod názvem Křížová výprava lantkraběte Ludvíka Zbožného (Die Kreuzfahrt des Landgrafen Ludwigs des Frommen von Thüringen). Dílo neznámého autora, jež je datované přibližně k roku 1301, vzniklo na dvoře piastovského knížete Bolka I. Svídnického. Oslavuje české panovníky Václava I., Přemysla Otakara II. a Václava II. Křížová výprava podle některých názorů zahrnuje rovněž informace či povědomí o eposu Wilhelm von Wenden, tedy o díle Oldřicha z Etzenbachu. Edice vyšla v roce 1923. K úplnému výčtu epické tvorby německého jazyka patří písemné skladby, které začala za vlády Václava II. podněcovat domácí šlechta. Mezi dnes známá díla se řadí Tristan od Jindřicha z Freiberku (Heinrich von Freiberg), věnovaný Rajmundovi z Lichtenburka. Edici připravil v roce 1978 Alois Bernt. Známější v českém prostředí se stala epická báseň Rytířská jízda Jana z Michalovic od téhož autora. Skladba vyšla naposledy v roce 2005 ve volném překladu Marie Ryantové. V závěru ediční poznámky doplňme, že autor přeloženého díla užívá pojmy kníže / kněžna / vévodkyně jako synonyma pro značení vládců. Stejně tak používá jako synonyma slova pohan a Saracén. Poděkování na závěr patří in memoriam překladateli Jindřichovi Pokornému († 2014) za vstřícné rady na počátku překladatelské práce. Zvláštní poděkování je věnováno germanistce a překladatelce Sylvii Stanovské za odborný dohled, cenné rady a vstřícnou podporu při dokončování publikace.
