Ohlasy vybraných socialistických nepromoskevských států na invazi do Československa v roce 1968 ze zpráv archívu Ministerstva zahraničních věcí

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Ohlasy vybraných socialistických „nepromoskevských“ států na invazi do Československa v roce 1968 ze zpráv archívu Ministerstva zahraničních věcí bakalářská práce Alice Hornová

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny. 29. 6. 2011

……….......………

2

Poděkování: Děkuji Mgr. Denise Nečasové, Ph.D. za její vstřícný přístup při vedení bakalářské diplomové práce a za cenné rady, které mi při psaní udílela.

3

Obsah

1. Úvod……………………………………………………………………………5 2. Pražské jaro a invaze vojsk Varšavské smlouvy 1968………………………8 3. Vybrané státy a jejich vztahy SSSR…………………………………………15 3.1 Albánie……………………………………………………………………..15 3.2 Jugoslávie…………………………………………………………………..17 3.3 Rumunsko………………………………………………………………….19 3.4 Čína………………………………………………………………………...20 3.5 Severní Korea………………………………………………………………22 3.6 Vietnam…………………………………………………………………….24 4. Albánie……………………………..………………………………………….26 5. Jugoslávie…………………………...…………………………………………29 6. Rumunsko……………………………………………………………………..33 7. Čína……………………………………………………………………………36 8. Severní Korea………………………………………………………………....40 9. Vietnam………………………………………………………………………..43 10. Závěr…………………………………………………………………………..46 11. Bibliografické údaje..........................................................................................48

4

1. Úvod Šedesátá léta a především události počínající srpnem a 1968 jsou díky své osudovosti pro další dvě desetiletí československých dějin etapou dnešní historickou vědou často a důkladně studovanou. Méně pak jsou známy reflexe těchto událostí stran nezúčastněných států. Jelikož jsem se dozvěděla, že se v Archívu Ministerstva zahraničních věcí ve sbírkách dokumentů věnujících se Indii nachází také zpráva vypracovaná tamními československými delegáty mapující ohlasy indické vlády a medií na srpnovou invazi do ČSSR bezprostředně po jejím uskutečnění, napadlo mne, že by se takovéto texty mohly nacházet i u dokumentů jiných státu. Nakonec se tato hypotéza ukázala jako pravdivá. Není v silách jednotlivce zpracovat materiály ke všem zemím, u kterých se tyto dokumenty vyskytují, a bylo proto potřeba zredukovat výběr natolik, aby odpovídal limitám bakalářské práce. Po promyšlení několika možností jsem nakonec díky ne zcela snadné předvídatelnosti závěrů zvolila sedm zemí, pro něž byly v daném období charakteristické dva znaky. Jednalo se o státy s vládnoucím komunistickým režimem, o kterých se však nedá říct, že by jako valná většina ostatních byly pouhými loutkami v rukách Sovětského svazu. Středem mého zkoumání se staly Jugoslávie, Albánie, Rumunsko, Čína, Severní Korea, Vietnam a Kuba. Pro tyto země jsem zvolila pracovní název „nepromoskevské“. Po zjištění, že v archívu chybí takovéto informace ke Kubě, nezbývalo mi nic jiného, než počet zemí zredukovat na šest. Hlavním cílem mé práce je zdokumentovat a porovnat postoj vybraných států na invazi do Československa. Kladla jsem si také otázky, jak tyto „roztržkové“ státy reagovaly na polednový vývoj v ČSSR, zda vítaly demokratizaci nebo oslabování vazeb na Sovětský svaz? Jak na invazi reagovaly tamní politické špičky? Využívali-li invazi jako důkaz k potvrzení správnosti svého odklonu od Kremlu. Jakým způsobem využila invazi komunistická propaganda k vlastním účelům a nakonec mne zajímalo, jaká byla role medií a míra informovanosti u veřejnosti? Úvodní kapitola bakalářské práce bude věnována základnímu popisu reformního procesu na půdě československého státu. Kapitola by měla sloužit jako výchozí vhled do problematiky a usnadňovat tak orientaci v následném textu. Druhá kapitola bude popisovat vybrané státy a jejich vztah k SSSR, příčiny roztržky a stručnou charakteristiku událostí od počátku rozkolu do roku 1968. Následující část textu bude 5

věnována jednotlivým zemím. V těchto dílčích kapitolách se budu zaobírat charakteristikou zahraničněpolitických vztahů mezi Československem a vybranými zeměmi. Stěžejním oddílem těchto kapitol bude popis reakce jednotlivých států na polednový vývoj v ČSSR a zejména pak jejich postoj k invazi vojsk Varšavské smlouvy. U každé země se v závěru pokusím o drobnou analýzu reakcí a zasazení do širších souvislostí. Téma, tak jak se jej snažím uchopit, nebylo doposud zpracováno. Literatury domácí provenience je k této problematice vážný nedostatek, a to i pokud hovoříme o publikacích vztahujících se k roztržkám vybraných zemí se Sovětským svazem. Zmínky bychom nalezli v knihách o jednotlivých zemích z edice Dějiny zemí, kterou vydává nakladatelství Lidové noviny. Roztržkám se též částečně věnují knihy Karla Durmana Popely ještě žhavé I, II a Útěk od praporů a, co se týče evropského kontinentu a roztržek, přínosná je kniha kolektivu autorů Východ vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989. Mezi časopiseckými články lze dohledat článek Jana Pelikána o Sovětsko-jugolslávské roztržce v časopisu Historický obzor z let 1990- 1991. Kniha, která se svým obsahem nejvíce přibližuje mým požadavkům, je dílem Karla Kaplana. Kořeny československé reformy 1968 vydané v Brně v roce 2000 a konkrétně jejich první část, která se omezuje na československý postoj v rozporech mezi socialistickými státy, na vztahy k těm „nepromoskevským“ a na dopad těchto rozporů na Československo, vzhledem k nedostatku odborné literatury také pracuje především s archivními dokumenty a stává se tak jedním z hlavních opěrných bodů mé práce. K úvodní kapitole vyšlo publikací mnoho ( v poslední době především v roce 2008 u příležitosti 20. výročí) pro potřeby letmého souhrnu dějinných událostí, tak jak jej chci představit v úvodní kapitole, jsem vybrala pouze některé převážně starší práce. Stěžejními pilíři mé práce se staly zprávy z archívu Ministerstva zahraničních věcí České republiky z fondu Politické zprávy. Zprávy vypracované československými delegáty nebo charge d’affaires v daných zemích popisují ve většině případů, nejen jak země reagovala na demokratizační procesy v ČSSR ale hlavně reflexi srpnové invaze. Mezi materiály většiny zemí najdeme přímo dokument s názvem Ohlasy dané země na vstup vojsk pěti států do ČSSR doprovázené mnohdy dílčími překlady novinových článků a projevů stranických špiček vztahujících se k dané problematice. Text těchto zpráv je v zásadě vypracováván právě z obsahů textů místních periodik a rozhlasových projevů a z osobních setkání s diplomaty daných zemí. Z většiny dokumentů jde cítit propagandistické zabarvení a je proto potřeba takovýto text očistit a jasně interpretovat. 6

Jsem si vědoma, že nutnou slabinou této práce bude interpretace pouze jednoho druhu pramenů, bez možnosti jakékoliv komparace. Pro takovýto (neoddiskutovatelně správný) postup by však bylo nutné navštívit archívy jednotlivých zemí, což bohužel není v mých silách.

7

2. Pražské jaro a invaze vojsk Varšavské smlouvy 1968 Vzdělanému čtenáři jsou události přelomového roku 1968 v Československu jistě známy, jedná se o jeden z nejvýznamnějších mezníků našich novodobých dějin. Prameny k tomuto období jsou přístupné a převážně v posledních letech vzniká mnoho literatury věnující se problematice dějů roku 1968. Pro potřeby mé práce bude přesto nezbytné nejzákladnější fakta připomenout a vytvořit tak rámec pro celý text. Od 60. let se Československo potýkalo se stálým poklesem intenzity hospodářství a hojné pokusy o ekonomické reformy obvykle selhávaly. Československá společnost s tímto stavem sice nesouhlasila, ale v zásadě proti němu nijak nevystupovala a dalo by se říci, že s ním byla víceméně smířena. Dalším faktorem prohlubující se krize v Československu byly pošramocené vztahy mezi oběma národy. Po Chruščovovu vystoupení na legendárním XX. sjezdu KSSS, kde odsoudil „kult osobnosti“, a následném destalinizačním procesu, musela s krajní neochotou i sesterská československá komunistická strana, procházející generační proměnou, přiznat a odsoudit alespoň některé ze zločinů páchaných v minulém desetiletí. S ústupem teroru 50. let se uvolnila atmosféra v kulturních a intelektuálních kruzích, jak o tom svědčí filmy tzv. Nové vlny z šedesátých let, hry z podií pražských divadel malých forem, články literárních časopisů atd1. Vyvrcholením uvolňování a s nadsázkou řečeno i hřebíčkem do rakve stranickému vedení prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného (většinou veřejností nenáviděného muže zosobňujícího zkostnatělý aparát stranické politiky stalinského rázu) se stal sjezd spisovatelů z června 1967, kde byly praktiky vedení strany kritizovány a zpochybněna její vedoucí úloha2. V říjnu se v Praze konaly studentské demonstrace3 a v prosinci pak začal ústřední výbor KSČ jednat o výměně stranické špičky, což se z počátku projevovalo snahou o dekumulaci nejvyšších stranických a státních funkcí. Novotný, který byl stranou již jednou kritizován a tuto kritiku ustál pouze díky svalení odpovědnosti na ministra obrany generála Alexeje Čepičku4, se v takovéto 1

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000, str. 182. Byli to spisovatelé M. Kundera, P. Kohout, A. J. Lihem, I. Klíma, A. Kliment, V. Havel a zvláště aktivní L. Vaculík. 3 31. října vypadl v nové postavených vysokoškolských kolejích na Strahově již po několikáté proud. Studenti se vzbouřili a se slovy: „Chceme světlo, chceme studovat“ se vydali demonstrovat do ulic Prahy. Pažout, Jaroslav: „Chceme světlo! Chceme studovat!“, Paměť a dějiny 1, 2008, s. 4-13. 4 Benčík, Antonín: Rekviem za pražské jaro. Třebíč, 1998, str. 15. 2

8

situaci rozhodl pro osvědčený tah: požádat o podporu Kreml. Volání o pomoc bylo sice neoficiální, ale o to více naléhavé. 8. prosince 1967 přijel do ČSSR sám generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv, který měl o stavu v KSČ jen kusé informace. O vzniklé situaci pohovořil jak se samotným Novotným, tak s řadou členů předsednictva ústředního výboru. Od konzervativních soudruhů Lenárta a Biľaka byl upozorněn na skutečnost, že pozice předsedy Novotného se stala kritickou a že může být sesazen. S takzvanými reformními komunisty generální tajemník do styku nepřišel (až na Dubčeka, který si při rozhovoru mezi čtyřma očima postěžoval, že jej Novotný nezařadil do delegace na Moskevské oslavy 50. výročí revoluce5, přestože na předešlých schůzích výboru řízení strany často kritizoval), neboť byli hodnoceni, jako ti, kteří „příliš hledí na západ“, nebo, co hůř, do Jugoslávie.6 Nicméně snažení Leonida Iljiče, který přes noc na Hradčanech vedl rozhovory celých 18 hodin takřka bez přestávky, se nakonec ukázalo marné. Původní ambice zachovat stabilitu a nastolit mír v předsednictvu se proměnila na mávnutí rukou nad vzniklými poměry a prohlášení památné věty: „Eto vaše dělo.“, čímž se od situace v podstatě distancoval a nechal tak vedení KSČ volnou ruku.7 Odletěl následujícího dne. V takové situaci již Novotnému nebylo pomoci (přesto, že se o to někteří, v čele se „semínkovým generálem“ Šejnou, pokoušeli), ledy se hnuly. Na lednovém plénu ÚV KSČ ze 3. -5. 1. 1968 bylo rozhodnuto o rozdělení funkcí prvního tajemníka a prezidenta republiky, přijato usnesení o vypracování Akčního programu KSČ a na místo Novotného byl do funkce prvního tajemníka zvolen Alexandr Dubček.8 Započalo „Pražské jaro“9. Pozornosti československé veřejnosti, zdá se, rozpačitý začátek takto zásadního reformního procesu, unikl (přestože 6. ledna o závěrech pléna informoval deník Rudé právo, a to na první stránce ještě před zprávou o vývozu půlmiliontého kusu motocyklu značky Jawa do Sovětského svazu10), kdežto v zahraničí, především v SSSR, NDR, Polsku a Bulharsku vyvolával znepokojení. Jistá podpora, či zastání přicházelo alespoň z Maďarska prostřednictvím Jánose Kádára. 5

Durman, Karel: Útěk od praporů. Praha, 1998, str. 75. Autor, zde chybně uvádí výročí jako 60. nikoli 50. 6 Tamtéž, str. 75. 7 Tamtéž, str. 75-76. 8 Benčík, Antonín: Rekviem za pražské jaro. Třebíč, 1998, str. 18- 20. 9 Značná část historické veřejnosti počátky Pražského jara pokládá dříve než na začátek roku 1968. Tento čas považuje spíše již za jeho vyvrcholení. 10 Půlmilióntý motocykl Jawa v Sovětském svazu. Rudé právo, 6. ledna 1968, roč. 48, str. 1. Dostupné z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1968/1/6/1.png, cit. 25.3. 2011.

9

Nové vedení KSČ ve svých textech a projevech bojovalo alespoň za částečnou demokratizaci veřejného života, hledání vlastní cesty k řešení společenských problémů, zaznívaly hlasy o novém pojetí vedoucí úlohy KSČ. Jako první vyšel článek Josefa Smrkovského v deníku Práce 21. ledna 1968 pod názvem „Oč dnes jde“ a zanedlouho se s podobnými vyjádřeními přidávali další politikové.11 V březnu 1968 odstoupil A. Novotný i z funkce prezidenta, ve které jej nahradil generál Ludvík Svoboda. Dalším zásadní změnou bylo pozvolné oproštění médií od cenzury12, díky čemuž byla do reformního procesu zapojena společnost. 5. dubna přijal Ústřední výbor tzv. polednového vedení strany Akční program KSČ. Dokument se sice nechtěl vzdát vedoucí úlohy Komunistické strany Československa a zavedení politického pluralismu odmítal, přesto předpokládal alespoň jistou demokratizaci stávajícího politického mechanismu. Takovéto změně ovšem byla nakloněna jen reformní část vedení KSČ, ta druhá, konzervativní, pozorovala události s krajní nelibostí. Jednalo se především o neostalinskou skupinu, představovanou Aloisem Indrou, Drahomírem Kolderem a Vasilem Biľakem, kteří pravidelně od května upozorňovali Moskvu na nebezpečný vývoj v ČSSR13. Nebyli jediní, kdo Kreml informoval. Časté stížnosti a varování se ozývaly i z úst Władysłava Gomułky, jenž se obával dominového efektu, neboť vývoj reformního procesu v Československu výrazně ovlivňoval opoziční hnutí polských studentů a inteligence14 bez závorek. Již 21. března zahájil vůdčí představitel běloruské komunistické strany Kyril Mazurov debatu na téma možného vojenského zásahu do Československa15. Z obavy nad ztrátou vlivu ve středoevropském prostoru začal Kreml situaci u nás bedlivě sledovat a 8. dubna, po schůzce představitelů bratrských stran v Drážďanech, podepsal ministr obrany Grečko rozkaz o zahájení předběžných příprav k možné intervenci16, přestože Brežněv dával přednost spíše politickému než silovému řešení17. Napětí se však nadále stupňovalo a generální tajemník KSSS byl vojenskou elitou v květnu 1968 nucen vystoupit s návrhem na uspořádání rozsáhlého vojenského cvičení vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Návrhu, jehož naplnění mělo zastrašit československé 11

Benčík, Antonín: Rekviem za pražské jaro. Třebíč, 1998. str. 21. Vláda zrušila Ústřední publikační správu 13. června 1968. Zrušení cenzury potvrdil zákon č. 84/1968 Sb. z 26. června 1968. 13 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000, str. 183. 14 Benčík, Antonín: Rekviem za pražské jaro. Třebíč, 1998, str. 25. 15 Tamtéž, str. 183. 16 Valenta, Jiří: Sovětská intervence v Československu 1968. Praha, 1991, str. 19- 20. 17 Podle V. Nálevky Brežněv věřil, že tvárného Dubčeka přesvědčí o potřebě podpory „zdravých sil“ a přiměje ho rozchodu s reformisty. 12

10

obyvatelstvo a jeho politické vedení, opět oponoval nejvyšší představitel Maďarské socialistické dělnické strany18. Sondážní návštěvou, která měla zjistit, jak radikální je nastalá situace v Československu, byl pověřen člen ÚV KSSS Alexej Kosygin. V závěru své mise (oficiálně se jednalo o léčení v Karlových Varech) byl však nucen konstatovat, že vnitřní stability nebylo nadále dosaženo, ani vliv „zdravého jádra strany“ nebyl potvrzen, ba právě naopak prokázalo se, že reformní počínání Dubčeka, Svobody a Černíka nachází podporu u většiny obyvatel.19 Situace v ČSSR, výměna kádrů v nejvyšších stranických a státních postech, ale také velitelů armády, bez konzultací s Moskvou, přijetí Akčního programu, závěry Kosyginovy mise, široká podpora Vaculíkova textu Dva tisíce slov a především odmítnutí účasti na summitu ve Varšavě, vyvolaly v Kremlu a u zbylých představitelů Varšavské pětky (snad kromě Maďarska20 a Rumunsko nepočítaje) až hysterickou reakci.21 Do Prahy byl nejdříve zaslán výhružný dopis, ve kterém bylo vedení KSČ vyzváno k rozdrcení „reakce“, na konci července přišla Moskva s novou iniciativou. Bylo navrženo setkání československého předsednictva a sovětského politbyra na hranicích v Čierné nad Tisou.22 29. července až 1. srpna 1968 probíhala v budově železničářského klubu jednání mezi oběma stranami. Sovětská delegace měla své útočiště ve vagónech obrněného vlaku, kterým se každý večer přesouvala zpět na své území. Požadavky moskevského politbyra byly podle historika Karla Durmana jasné: zákaz činnosti politických organizací a klubů vystupujících proti socialismu, obnovení kontroly nad společností, zejména nad sdělovacími prostředky, a odchod nepohodlných Františka Kriegla, Josefa Špačka, Čestmíra Císaře, Václava Slavíka, Oty Šika a Josefa Pavla, kteří představovali „antisovětský a antisocialistický“ proud, z předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ, z vlády a v případě generála Prchlíka i z armády.23 Českoslovenští zástupci byli podpořeni výzvou veřejnosti, kterou ve velice krátkém čase podepsalo přes milión občanů24, navíc urážlivá taktika sovětských představitelů měla jakýsi stmelovací efekt 18

Nicméně na konci května se sovětské jednotky ke cvičení na našem území stejnak dostavily. Durman, Karel: Útěk od praporů. Praha, 1998, str. 89 – 91. 20 Kádár se pokusil Dubčekovi neúčast ve Varšavě vymluvit, sjednal si s ním dokonce schůzku v Komárně, kde však ke vzájemné shodě také nedošlo, přestože Kádár domluvil odklad summitu o 14 dní. 21 Benčík, Antonín: Rekviem za pražské jaro. Třebíč, 1998, str. 35. 22 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000, str. 184- 186. 23 Durman, Karel: Útěk od praporů. Praha, 1998, str. 102- 103. 24 Autorem textu, který podporoval politiky, aby dovedli obrodný proces demokratizace až dokonce a nenechali se přitom nikým zastrašit, byl Pavel Kohout. 19

11

pro zástupce české strany. Alexandr Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský a Ludvík Svoboda při zasedání 30. července odmítli návrh na svolání nového summitu šesti komunistických stran a postavili se i proti umístění vojenských jednotek na hranici Československa se SRN, zamítli také návrh na rozšíření jednání o zástupce NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Leonid Brežněv, Alexej Kosygin, Michail Suslov a Nikolaj Podgornyj se tak dostali do defenzívy a prosadili obnovení jednání v plénu, přičemž spoléhali na podporu ze strany „zdravých sil“ (Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Emil Rigo a František Barbírek)25. V tu chvíli se díky ochoření Leonida Iljiče Brežněva rozhovory omezily pouze na něj a Dubčeka. V pyžamu u lůžka nemocného se pak odehrával dialog, který je historikovi znám pouze z pozdějších Dubčekových pamětí, které nejspíš ze strachu, aby sám sebe „Saša“ nekompromitoval, nebudou přesným odrazem pravdy. Víme však jistě, že Dubček přislíbil souhlas s konáním požadovaného summitu v Bratislavě a později, právě v Bratislavě, byly přijaty i závazky jiné, z nichž nejzávažnější bylo převzetí kontroly nad sdělovacími prostředky, zákaz politických organizací a klubů, odstranění Františka Kriegla z ÚV KSČ a jiné kádrové změny. Další fatální událostí, jenž se v těchto dnech odehrála26, bylo předání tzv. Zvacího dopisu konzervativci Aloisem Indrou, Drahomírem Kolderem, Oldřichem Švestkou, Antonínem Kapkem a Vasilem Biľakem, kterému znění hromadného dopisu přišlo nejspíš málo naléhavé, předal ještě jeden čistě autorský dopis. „V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“27 Takto prosilo tzv. zdravé jádro strany bratrské souputníky sovětské, aby učinili přítrž dějům „vyvolávajícím“ v ČSSR „antikomunistickou a protisovětskou psychózu“, čímž podali radikálně smýšlejícím sovětským kolegům krásnou zástěrku. Jak se později vyjádřil Stěpan V. Červoněnko, sovětský velvyslanec v Praze, byla tato aktivita iniciována Moskvou, která tímto chtěla předejít předpokládané kritice mezinárodního společenství.28 Situace se stávala pro Čechy a Slováky velice nepříznivou a faktorem, který tento stav ještě zhoršoval, byla skutečnost, že ani politické vedení si naléhavost nastalé 25

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000, str. 185. 3. července v Bratislavě. Janáček, František – Michálková, Marie: Příběh zvacího dopisu. Soudobé dějiny 1, 1993, s. 87-100. 27 Tzv. Zvací dopis (1968). Dostupné z: http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2005010119, cit. 25.3.2011. 28 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000, str. 186. 26

12

situace neuvědomovalo. Slovy Jánose Kádára, jenž se doposud snažil oddálit silové řešení a sešel se proto s Dubečkem tajně v Komárně: „Saša opravdu nechápal, s jakým lidmi v Kremlu měl co do činění“.29 Průběh samotné okupační noci líčí historik Jiří Pernes:„Lidé, kteří v noci z 20. na 21. srpen 1968 nespali a z nějakého důvodu poslouchali rádio, nechtěli věřit svým uším. Pravidelné vysílání československého rozhlasu vystřídaly vzrušené zprávy o vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československé socialistické republiky.“30 Sovětští, polští, maďarští, bulharští a východoněmečtí vojáci zakrátko obsadili všechny předem vytyčené cíle na území intervenovaného státu. Československá armáda byla z rozkazu ministra obrany Martina Dzúra předem paralyzována, aby bylo eliminováno nebezpečí ozbrojených střetů. V Praze mezitím probíhalo zasedání předsednictva ÚV KSČ. Když byli členové předsedou vlády Oldřichem Černíkem seznámeni s intervencí cizích vojenských sil na naše území, strhla se v předsednictvu bouřlivá diskuze. Ta vedla z podnětu Alexandra Dubčeka k sepsání prohlášení, které bylo publikováno v tisku a jednoznačně odmítalo agresi vojsk varšavské pětky.31 Toto vyjádření reprezentovalo mínění nejen většiny předsednictva, ale také majoritní části obyvatelstva. Přestože se Moskva pokoušela s pomoci konzervativců o vytvoření revoluční dělnicko-rolnické vlády a snažila se přimět prezidenta Svobodu k vyjádření veřejného souhlasu s okupací, neuspěla ani v jednom z bodů. Namísto toho začaly ihned přípravy ke svolání XIV. sjezdu strany, jenž se sešel 22. srpna v pražských Vysočanech. Vedoucí představitelé reformního křídla strany: Dubček, Smrkovský, Kriegel a další se však mimořádného sjezdu nezúčastnili. Byli odvlečeni příslušníky KGB do Moskvy, kde se zanedlouho setkali i s Ludvíkem Svobodou. Ten mezitím prohlásil XIV. sjezd strany, snažící se apelovat k domácí i světové veřejnosti za porušení suverenity ČSSR vpádem vojsk Varšavské smlouvy a kategoricky požadující okamžité stažení okupačních sil, za nelegitimní, přestože byl všemocně podporován demonstrujícími občany vylepujícími plakáty a letáky s provoláními v ulicích čs. měst.32 24.- 26. srpna se v Kremlu konala jednání vyznačující se velmocenským tónem hostující strany. Jejich závěr byl katastrofální. Moskevské protokoly podepsané, až na statečného Františka Kriegla, všemi československými představiteli obsahovaly 29

Tamtéž, str. 186. Pernes, Jiří: ČAS OBĚTÍ Odpor československé veřejnosti proti sovětské okupaci od srpna 1968 do srpna 1969. In: Fajmon, Hynek (ed.): Sovětská okupace Československa a její oběti. Brno, 2005, str. 11. 31 Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000. str. 186- 187. 32 Tamtéž, str. 188. 30

13

odmítnutí veškerých liberálních principů Pražského jara, popření legality vysočanského sjezdu KSČ, obnovení neostalinských zásad moci, trvalé omezení státní suverenity, aj. Po návratu do vlasti se reformní politikové snažili ještě manévrovat, ale otěže moci již pevně v rukou třímala Moskva, která tlak vůči Praze programově stupňovala. Po krátkém období demokratizačního procesu pražského jara nastal dlouhý čas „normalizace poměrů“. Přestože se čs. armáda díky rozhodnutí nejvyššího velení nezmohla na odpor, měla intervence své oběti, především z řad mládeže, jež se snažila protestovat proti okupaci. Za své činy byli lidé vojáky stříleni. Násilnosti, jež se dopouštěli především sovětští vojáci, pokračovaly i v následujících měsících a letech. Vlnu morálního odporu vyvolává u většiny pamětníků okupace dodnes. Co se týče postavení západu k událostem završujícím pražské jaro nutno dodat, že v USA mnoho rozruchu nevyvolaly. Karel Durman se ve své knize Popely ještě žhavé II. zmiňuje o Johnsonově lhostejnosti, jež projevil, když se mu Dobrynin zmínil o „vstupu vojsk“ a posrpnová reakce NATO byla, podle jeho slov, trefně nazvána „politikou kolektivní nečinnosti“.33 V Evropě sice problémy Čechů a Slováků vnímala veřejnost emotivněji, ale postoje elit také neovlivnila. Československo se od Evropy dočkalo jisté morální podpory, ale o zásadní pomoci hovořit také nelze.

33

Durman, Karel: Popely ještě žhavé II. Konce dobrodružství. Praha, 2009, str. 74- 75.

14

3. Vybrané státy a jejich vztahy k SSSR Text této kapitoly bude věnován osvětlení důvodů volby států a jejich reakce na srpnovou invazi. Zaměřím se krátce na vývoj zahraničněpolitických vztahů se Sovětským svazem, jako hegemonem východního bloku a nejdůležitějším aktérem srpnové invaze, před rokem 1968. Hlavní důraz bude kladen na popis událostí, při kterých došlo od vzájemnému ochlazení vztahů k roztržkám. Nejprve se koncentruji na státy evropské, poté na země v Asii. Jak bylo uvedeno v úvodu, tento výčet nebude zahrnovat Kubu z důvodů absence materiálů v Archivu ministerstva zahraničí.

3. 1 Jugoslávie Jugoslávie si bezprostředně po konci druhé světové války, kdy se svět rozděloval na dva mocenské tábory, zachovala podivný status. Nepodvolila se východu, stejně tak jako dokázala vzdorovat spíše odolávat, vzdorovat je myslím moc silný výraz velmocím západu. V březnu 1945, kdy byla v Jugoslávii vytvořena nová vláda, obsadili komunisté z osmadvaceti křesel celých dvacet dva a předsedou a zároveň vrchním velitelem armády se stal Josip Broz-Tito. Rychle probíhalo znárodnění bank a podniků republikového významu, po vzoru sovětských soudruhů vznikala zemědělská družstva a ekonomika podlehla centrálnímu plánování. Vše nasvědčovalo, že vedení země je nejen komunistické, ale také prosovětské.34 Přesto bylo spojenectví s Moskvou velice pochybné, a to hlavně díky snaze Jugoslávie zachovat si v zahraniční politice úplnou nezávislost, přičemž očekávala podporu Sovětského svazu při svých nárocích na italské, řecké a rakouské území. Na přelomu let 1947 a 1948 se vztahy obou zemí začaly dynamicky zhoršovat. Dění v Jugoslávii bylo Moskvou označeno za centrum neklidu a Tito konstatoval, že vztahy s Kremlem zašly do slepé uličky.35 Tito odmítl jet do Moskvy na únorové rozhovory a v Bělehradě bylo rozhodnuto dále se „kremelskému poručníkování“ nepodrobovat. Komunistická strana Jugoslávie definitivně odmítla návrh na utvoření jihoslovanské federace s Bulharskem a Albánií a Moskva v dokumentu o „protimarxistických postojích vůdců Komunistické strany Jugoslávie“ 34

Vykoukal, Jiří - Litera, Bohuslav- Teichman, Miroslav: Východ, Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944- 1989. Praha, 2000, str. 213- 214. 35 Durman, Karel: Popely ještě žhavé I. Válka a nukleární mír. Praha, 2004, str. 252.

15

odvolala veškeré své poradce.36 Situace se stále zhoršovala. Tito a celé vedení KSJ byli obviněni z bezbřehé arogance vůči Moskvě, která do světa vysílala dopisy, v nichž například uváděla, že Bělehrad opustil jednotnou socialistickou frontu a zvolil si nacionalismus. 28. června zasedala v Bukurešti Kominforma a vydala zde dokument, který informoval celý svět o exkomunikaci Jugoslávie. Ostatní satelity tuto rezoluci podle svého vzoru poslušně přijali za svou. V listopadu následujícího roku přednesla Kominforma druhou rezoluci (příznačně pojmenovanou „KSJ v rukou vrahů a špiónů“), čímž byly přerušeny veškeré diplomatické styky s Jugoslávií a na zemi byla uvalena hospodářská blokáda. Navíc byl stupňován počet provokací a incidentů v pohraničí, kde se formovaly jednotky 6000 satelitních dobrovolníků, což vyvolávalo dojem chystané války. Přestože se po smrti Stalina napětí mezi oběma zeměmi zmírňovalo, z jugoslávské strany z příčin ekonomického rázu, ze strany SSSR se jednalo spíše o geopolitické ambice. Po letech nezávislého vývoje a lavírování mezi západem a východem neměl Bělehrad zájem o výhody svého postavení přijít. Po maďarských událostech na podzim roku 1956 se poměry opět ustálily na bodu mrazu. Tito hovořil o oprávněné revoltě maďarského národa a kritizoval vojenský vpád. SSSR v tomto spatřoval pokus Bělehradu o vytvoření jakéhosi nového politického uskupení, do kterého by patřily též Polsko a Maďarsko. Ačkoliv se obě země pokusily vzájemné antipatie z pragmatických důvodů odbourat a mnohé se v příštích letech změnilo, vztahy těchto zemí se nevyvíjely vždy zrovna přátelsky. Jugoslávie se nikdy plně nezačlenila do východního bloku pod dohled Moskvy. 37 V zahraničněpolitických otázkách Bělehrad vystupoval nezávisle, v případě potřeby kritizoval politiku Moskvy, podporoval reformní politiky v satelitních zemích a posiloval své postavení mezi zeměmi „třetího světa“ v rámci tzv. hnutí nezúčastněných.38

36

Tamtéž, str. 252- 253. Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000, str. 45- 48. 38 Vykoukal, Jiří- Litera, Bohuslav- Teichman, Miroslav: Východ, Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944- 1989. Praha, 2000, str. 283. 37

16

3.2 Albánie Podobně jako dnes patřila i v minulosti Albánie k hospodářsky nejvíce zaostalým státům Evropy. Aby splnila své pětileté plány, musela být podporována státy RVHP, které investovaly do těžby surovin na albánském území. Jako zaostalé můžeme hodnotit také vedení státu. Diktátorský režim v Albánii byl jeden z nejkrutějších ve východním bloku. I po smrti Stalina a rozvolnění systému v SSSR Enver Hodža obhajoval tvrdý režim a naopak destalinizační proměny v ostatních státech sovětského bloku kritizoval.39 Co se týče mezinárodních vztahů, střídala Albánie svou orientaci docela často. Do roku 1948 se považovala za jednoho z nejbližších spojenců Jugoslávii, avšak po roztržce Bělehradu s Moskvou se stala jejím nejzatvrzelejším odpůrcem a opětovné sblížení Jugoslávie se Sovětským svazem v padesátých letech vedlo k rozporům mezi albánským vedením a zbylými státy východního bloku. Tento fakt spolu s kritikou Stalina a jeho politiky na XX. sjezdu KSSS rozšiřovaly stále větší propast mezi Tiranou a Moskvou. Když chtěli sovětští politikové umístit své rakety na albánském území, byl jejich požadavek zamítnut a ani Chruščovovy představy o hospodářské integraci zemí RVHP nevyvolaly v řadách Albánců nadšení. Na konci padesátých let v sílící čínsko-sovětské roztržce se Albánie přikláněla na stranu Číny. Albánci na svých sjezdech často hovořili o nedostatečném boji komunistických zemí proti revizionismu (především Jugoslávskému) a zaujali postoje shodné s čínskými. To Sovětský svaz kvitoval ukončením hospodářské spolupráce, odmítnutím úvěrů a kritikou albánských představitelů. Nakonec dokonce přerušil diplomatické styky.40 Rozpoutala se korespondenční a novinová válka mezi vedením sovětské a albánské komunistické strany a Albánie se dostala do ekonomické a politické blokády. Přestože po pádu Chruščova by se dalo předpokládat zlepšení vztahů, v zásadě k nim nedošlo. Sovětské vedení se podle Albánců stalo pouze lstivější a ještě nebezpečnější. Díky hospodářským potížím tato malá balkánská země začala Tirana navazovat přátelské styky alespoň s některými zeměmi sovětského bloku.41 Přes snahu SSSR a počínající rozkoly mezi Albánií a Čínou se Albánii nepodařilo přetáhnout z „čínského tábora“ na

39

Tamtéž, str. 71- 73. Tamtéž, str. 72- 73. 41 Tamtéž, str. 76- 81. 40

17

sovětskou stranu a vztahy obou zemí zůstaly velice nepřátelské. K obnovení diplomatických vztahů došlo až 30. července 1990.42

42

Vykoukal, Jiří- Litera, Bohuslav- Teichman, Miroslav: Východ, Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944- 1989. Praha, 2000. str. 821.

18

3.3 Rumunsko Až do roku 1960 se vztahy Rumunska k SSSR zdály bezchybné. Na otázku proč se rumunské vedení nebránilo kremelskému nátlaku dříve, odpověděl bukurešťský ekonomický šéf Maurer takto: „Měli jste žít za Stalina alespoň pět minut, aby jste věděli proč.“43 Na počátku šedesátých let Rumunsko využilo čínsko-sovětského rozkolu a možností styku se světem západu k uvolnění své podřízenosti a závislosti na SSSR. Začalo také prosazovat své zájmy vůči ostatním státům sovětského bloku. Toto zvýšení sebevědomí vyvolal nejspíš dostatek surovin, díky němuž se oslabovala závislost na dovozu ze Sovětského svazu. Do roku 1964 rumunské počínání nevedlo k rozchodu s ostatními socialistickými státy, přestože se podle Karla Kaplana Rumunská dělnická strana často dopouštěla „neposlušného“ chování. Aby si vynutili některé kompromisy, hrozili Rumuni odchodem z RVHP atd.44 V dubnu 1964 vydal ÚV Rumunské dělnické strany dokument, ve kterém formuloval svou politiku. O jeho obsahu plně hovoří označení, pod kterým vešlo do světového povědomí: „deklarace nezávislosti“. Chruščov na to reagoval slovy, ve kterých vyjádřil, že vztahy obou zemí jsou na hranici roztržky. V letech 1964 a 1965 přišly oba státy o své vedoucí představitele. Rumunský generální tajemník Georghiju - Dej zemřel a Chruščov byl vystřídán Brežněvem. Nový tajemník, vycházející hvězda rumunského politického nebe, Nicolae Ceauşescu zvolil politiku „otevřenou na všechny strany“. Snažil se orientovat jak na Západ, tak na Východ, kde Rumunsku hledal takovou pozici, ve které by bylo možné prosadit vlastní zájmy a která by neznamenala podřízenost SSSR.45 Takový postoj samozřejmě narážel na zájmy Sovětského svazu a rozpory sílily, neboť Rumuni prosazovali v RVHP i v orgánech Varšavské smlouvy princip rovnoprávného postavení členských zemí. Navíc již v roce 1964 rumunské vedení veřejně prohlásilo, „že o správnosti politiky a způsobu výstavby socialismu nemůže rozhodovat nikdo jiný, než vedoucí orgány každého státu“.46 Přestože se poměry obou států nevystupňovaly k otevřené nevraživosti, postoje Rumunska považoval SSSR často za nepřijatelné.

43

Durman, Karel: Popely ještě žhavé I. Válka a nukleární mír. Praha, 2004, str. 550. Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000, str. 134- 135. 45 Tamtéž, str. 135- 137. 46 Tamtéž, str. 137. 44

19

3.4 Čína Mao Ce-tung toužící po radikální přestavbě čínské společnosti zahájil na sklonku padesátých let minulého století experiment tzv. Velkého skoku, tedy pokus o maximální zlepšení hospodářské situace země. Z historického pohledu se jednalo o absurdní projekt politicko-ekonomických vizí neslučitelných s realitou, jejichž výsledkem bylo přes třicet miliónů obětí jen následkem hladomoru. V téže době započala rovněž roztržka mezi dvěma gigantickými komunistickými státy. Postupně získal tento konflikt podobu ideologického schizmatu, sporu o čistotu marxistickoleninského učení, jeho skutečnou příčinou však byly Maovy a Chruščovovy mocenské spory a především jeho odmítnutí poskytnout Pekingu jaderné zbraně.47 V červenci 1960 se Chruščov, opodstatněně kritizující snahu rapidně zvýšit výkonnost ekonomiky politikou Velkého skoku, rozhodl pozastavit hospodářskou pomoc ČLR (činila 7% sovětského národního důchodu). Byl za to však značně kritizován a od počátku následujícího roku byla sovětská pomoc obnovena. Vzájemná nevraživost mezi vůdčími osobnostmi obou států nadále přetrvávala (Chruščov nazval Maa nacionalistou, politickým dobrodruhem a trockistou, když bylo v čínském sborníku teoretických studií sovětské vedení obviněno z pravicového revizionismu)48, oficiální vztahy zemí ale začaly vypadat mnohem smířlivěji, když se SSSR v indicko-čínském hraničním sporu postavil na stranu Číny a tzv. McMahonovu linii nazval pouhým „produktem britského imperialismu“. Za to Peking plně schválil sovětský postup v Karibiku.49 Vzájemné sympatie ale netrvaly dlouho. Po Chruščovově kapitulaci na Kubě najela Čína do starých kolejí roztržky. Peking vystupoval před světem jako tvrdý kritik politiky Sovětského svazu a v rámci zásad své zahraniční politiky posiloval vliv mezi zeměmi tzv. „třetího světa“. Jak hodnotí historik Karel Durman: „Na pozadí masových demonstrací ,na podporu kubánského lidu‘ vznášeli Čou En-laj, Teng Siao-pching a Pcheng Echem nová obvinění proti SSSR, mezi jinými, že Moskva svým avanturismem vystavila nebezpečí nukleární války i čínský lid.“50 Přestože se Kreml snažil spor utlumit, po posledních sovětsko-čínských konzultacích (po nichž už ani jedna strana neměla zájem o dialog) se ukázalo, že sovětská touha smířit Peking s Moskvou je

47

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000, str. 56- 57. Tamtéž, str. 58. 49 Durman, Karel: Popely ještě žhavé I. Válka a nukleární mír. Praha, 2004, str. 567- 568. 50 Tamtéž, str. 568. 48

20

nesplnitelná. V červnu 1963 zaslal Peking do Moskvy „dopis 25 bodů“, v němž vyjádřil nutnost vyvolání světové socialistické revoluce pomocí jaderné války. Komunistické hnutí se tak rozštěpilo na dvě části. Čína vznesla nárok na dálněvýchodní území, které získalo Rusko od Pekingu v 19. století a v říjnu roku 1964 nárok podepřela úspěšným pokusným jaderným výbuchem.51 Vrcholem definitivního rozkolu se stal vojenský konflikt dvou komunistických zemí o sporný ostrov Damanskij na řece Ussuri a na hranicích čínské provincie Sin-ťiang v roce 1969.

51

Plechanová, Běla- Fidler, Jiří: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941- 1995. Praha, 1997, str. 159.

21

3.5 Severní Korea Korejská válka v níž se rozhodující mírou angažovala Čína a z části také Sovětský svaz i přes neúspěch plánu na sjednocení poloostrova zásadním způsobem upevnila postavení severokorejského komunistického vůdce Kim Ir-sena. Válkou zničená země prošla s pomocí Sovětského svazu v letech 1954 – 1956 částečnou hospodářskou obnovou. Narůstající tenze mezi Moskvou a Pekingem přiměly severokorejského vůdce k formulaci specifické ideologie „čučche“ založené na politické nezávislosti a ekonomické soběstačnosti země.52 V polovině roku 1960 navštívil severokorejský vůdce Moskvu. Chruščov si mu posteskl nad zhoršujícími se vztahy s Čínou a byl Kim Ir-senem utvrzen, že Korea zastává bezvýhradně stanovisko SSSR. Věrnost Severní Koreje Moskvě potvrdil i sovětský velvyslanec Puzanov, zároveň ale upozornil na fakt, že je Kim Ir-sen obklopen řadou činitelů ovlivňovaných čínskými soudruhy.53 V časech začínající sovětsko-čínské roztržky se Pchjongjang snažil o vyvážený postoj k oběma stranám (v roce 1959 jednal Kim Il-song, generální tajemník ÚV KSP, v Moskvě s Chruščovem a ještě téhož roku se účastnil oslav desátého výročí založení KS Číny v Pekingu)54. Severokorejské vedení sice souhlasilo s čínským tažením proti sovětskému revizionismu, zároveň se ale bránilo přetrhání styků s Moskvou. V neposlední řadě vedení počítalo s ekonomickou podporou států sovětského bloku, přestože ji na počátku šedesátých let odmítalo. V roce 1961 podepsal Pchjongjang smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci jak s Moskvou, tak s Pekingem.55 Po karibské krizi roku 1962 severokorejská politika „hry na dvě strany“ skončila a Korejci se přiklonili jasně na stranu Číny. Tento stav ale netrval věčně. Už v roce 1965 po pádu Chruščova začalo vedení KLDR svá stanoviska díky svým hospodářským obtížím a nesouhlasu s některými čínskými politickými postoji měnit.56 Korea iniciovala návštěvu delegace ze SSSR v Pchjongjangu v únoru 1965, při níž chválila sovětské soudruhy za to, že spálili všechny Chruščovovy knihy a doporučila jim, aby se Sovětský svaz od Chruščovovy politiky důsledně a veřejně oddělil. Ve věci mírového soužití a vztahů s Jugoslávií ovšem nenalezli Korejci se 52

Nálevka, Vladimír: Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti. Praha 2008, str. 143. Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000. str. 83. 54 Eckert, Carter J.- Lee, Ki-baik- Lew, Young Ick- Robinson, Michael- Wagner, Edward W.: Dějiny Koreje. Praha, 2001, str: 341. 55 Tamtéž, str. 342. 56 Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000, str. 83- 85. 53

22

sovětskou delegací shody. Od poloviny šedesátých let sílil ekonomický nátlak z Číny, jež činila problémy v dodávkách nepostradatelných surovin. Severní Korea se tak ocitala v nezáviděníhodné situaci, měla výtky jak k politice Pekingu, tak Moskvy, od obou zemí však nutně potřebovala hospodářskou pomoc. Postoj Severní Koreje v druhé polovině desátých let by se dal charakterizovat slovy Karla Kaplana: „Korejci se ještě nerozešli se všemi čínskými stanovisky a přikládali stejnou vinu na rozporech mezi socialistickými státy a komunistickými stranami Číně i Sovětskému svazu.“57

57

Tamtéž, str. 87.

23

3.6 Vietnam Ve Vietnamu se situace vyvíjela obdobně jako v Severní Koreji. Vietnamci zaujali po sovětsko-čínské roztržce jak pročínský, tak prosovětský postoj. Obě země si prošly válkou za sjednocení pod komunistickou nadvládou, úspěšnou se však válka stala pouze pro Vietnam. V polovině šedesátých let, kdy se konflikt naplno rozhořel, musel SSSR a státy jeho bloku Vietnam podpořit nejen politicky, ale také ekonomicky. USA byly označeny za imperialistického agresora a socialistické země rozpoutaly kampaně proti „americké agresi ve Vietnamu“ a zasílaly Vietnamcům dary v podobě hospodářské pomoci, dodávek zbraní a vyslání expertů.58 Sovětský svaz a většina jeho satelitů se snažily boje neprodlužovat a zastávaly ideu vojensko-politického řešení konfliktu, které by vedlo k uspokojení jak na jihovietnamské, tak na severovietnamské straně. Obávaly se rozšíření doposud lokálního konfliktu na další území a kromě toho se jim nelíbily vlastní materiální ztráty v případě prodlužování konfliktu. Naopak Číňané a severovietnamští vedoucí funkcionáři považovali válku za boj proti americkému imperialismu za součást světového revolučního boje a bylo jejich posláním dovést tento boj do vítězného konce bez ohledu na jeho délku. Čína, Vietnam i Severní Korea vytýkaly politice sovětského bloku jeho „nerevoluční“ postoj a střízlivou podporu boji Vietnamců. SSSR kritiku odmítal a situace se nezměnila ani po odchodu Chruščova. USA navrhly zastavit letecké útoky na severní Vietnam, projeví-li ochotu jednat o ukončení konfliktu a požádali Moskvu o pomoc při zprostředkování.59 Vietnam na dotaz Moskvy, zda by mohl k řešení vietnamské války využívat politických prostředků, včetně jednání s USA, odpověděl kladně, jedním dechem však připomněl, že čínští soudruzi setrvávají na svých tvrdých pozicích, jelikož k politickým prostředkům ještě nenastal vhodný čas. Závěrem tak vycházelo snažení USA (podporované Moskvou) vyřešit nastalou situaci mírovou cestou na prázdno. Čím déle se válka protahovala, tím více se dožadovali Vietnamci hospodářské a vojenské podpory a hlavně jasně formulovaného tvrdého stanoviska proti Spojeným státům, tak jak jej zaujala Čína. Přestože ve Vietnamu existovala snaha nedostat se do úplné závislosti na Číně, vše naznačovalo tomu, že Vietnamská strana práce zastává jasně pročínský postoj.

58 59

Tamtéž, str. 88- 90 Tamtéž, str. 92.

24

I druhý návrh Američanů z roku 1967 řešit konflikt mírovou cestou vyzněl na prázdno. Vietnamci dále se dožadující podpory z Evropy i Číny nejprve jednání připustili, 28. října 1967 však předseda vlády Phạm Văn Đồng návrh USA odmítl a zopakoval stanovisko vlády: „Pokračovat do úplného vítězství“.60 Stále naléhavější byla potřeba koordinovat pomoc Vietnamu (doposud probíhala ve formě dvoustranných dohod každého státu s Vietnamskou demokratickou republikou) až vznikla myšlenka obrátit se na Čínu s návrhem společného postupu ve věci Vietnamu. Čína však odmítla.

60

Tamtéž, str. 94- 99.

25

4. Albánie Vztahy mezi komunistickou Albánií a Československem se začaly výrazněji formovat díky hospodářské pomoci ekonomicky slabší Albánii prostřednictvím RVHP na počátku padesátých let. Ze strany Československa v průběhu let padesátých nepřicházela jen pomoc hospodářského rázu, ale také politická, zdravotnická, kulturní a školská (mnoho albánských studentů studovalo na českých a slovenských vysokých školách, především technické obory a medicínu).61 Na počátku šedesátých let se ale spolupráce zemí díky sovětsko-albánské roztržce velice zredukovala. Československo sice nadále zůstávalo jedním z prvořadých obchodních partnerů Albánie, diplomatické styky se však omezily na minimum a v Tiraně zůstal pouze chargé d’affaires.62 V letech 1965 až 1968 se podle historika Karla Kaplana vzájemné styky československých a albánských institucí naprosto umrtvily a došlo k vyostření oboustranných útoků a kritiky s kategorickými odsudky protější strany.63 Ze zprávy J. Blechy, československého chargé d’affaires v Albánii, hodnotící ohlas soudobé československé situace stran Albánců z 23. dubna roku 1968 jasně vyplývá, že proti „obrozeneckému procesu“ probíhajícímu na území Československa vytáhla Tirana s radikální propagandistickou akcí namířenou několika směry. Především byly albánskému obyvatelstvu předávány značně ideologicky zatížené informace o dění v ČSSR, před kterým přirozeně vlastní veřejnost varovali,64 také se zaměřili na: „ vrážení klínu mezi ČSSR a ostatní evropské socialistické státy, mezi oba československé národy a mezi třídy a vrstvy čs. obyvatelstva…“.65 Blecha, který analyzoval míru propagandy v albánském tisku ve vztahu k probíhajícímu reformnímu procesu v Československu, dále uvedl, že sporadické nebyly ani útoky proti vůdčím politikům, nejčastěji Alexandru Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi. Z textu vyplývá, že se vedení Albánské komunistické strany obracelo mnohdy na mládež, kterou se nažilo vychovat

61

Hradecký, Pavel- Hladký, Ladislav: Dějiny Albánie. Praha, 2008, str. 636. Tamtéž, str. 637. 63 Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000, str. 78. 64 V dokumentu se například uvádí stanoviska albánské propagandy, že si pro cestu revizionismu československé vedení zvolilo za vzor Togliattiho teze, že jugoslávští či sovětští revizionisté jsou pro československé poměry již příliš konzervativní. Albánská propaganda také předvídala další vývoj v Československu, kde budou např. vznikat nové kapitalistické banky domácí i zahraniční, které budou financovat kapitalistické podniky, jež vzniknou v centru Evropy. 65 Archiv Ministrestva zahraničních věcí (dále jen A MZV), fond Politické zprávy (dále jen PZ), Tirana 1967-1970. Ohlas v ALR na události v ČSSR, 23. 4. 1968. 62

26

v duchu své politiky. Z obavy, aby si z československých studentů nevzala albánská mládež příklad, dal Enver Hodža pokyn k přepracování veškerých školských osnov a textů v duchu „pravého“ marx-leninismu. J. Blecha zprávy albánského tisku označil za lži a smyšlenky, což vzhledem k jejich obsahu nejspíše nebude tvrzení zcela mylné. V jednom z článků se například předjímalo, že v prostředí Československa dojde k „rozbití kolektivizace“ a „zrodu velkých kapitalistických farmářů“, dále že vývoj v Československu je horší než v Sovětském svazu a pojmy „demokratický socialismus“ či „svoboda tvůrčího myšlení“ byly označeny jako zástěrka kontrarevolučních cílů. Přestože ve fondu Archivu ministerstva zahraničních věcí ČR, který mi byl k dispozici, chybí zpráva z 22. srpna 1968, napsaná bezprostředně po invazi pěti vojsk Varšavské smlouvy,66 mnou studovaná tématika je alespoň částečně zřetelná z dokumentu nazvaném „Ohlasy čs. problematiky v ALR“, kterou 17. března 1969 zaslal do Prahy nový chargé d’affaires Z. Koudelka. Text opět odráží především postoje albánských medií, bylo by však naivní domnívat se, že by se toto stanovisko nějak zásadně odlišovalo od oficiálního postoje vedení republiky. Ačkoli albánská komunistická strana odsuzovala reformy v Československu, srpnový vstup vojsk byl podroben z důvodů značných antipatií vůči Moskvě silné kritice. Bez chybějící dokumentace nelze konkrétně uvést okamžitou reakci albánských vedoucích činitelů na děje z 21. srpna 1968, shora zmíněná zpráva J. Koudelky však uvádí: „Vstup pěti zemí Varšavské smlouvy do ČSSR je nadále označován za ,barbarskou násilnou okupaci fašistického typu‘ a postoj vedoucích československých činitelů za hanebnou kapitulaci a kolaborantství“.67 Podobné komentáře československých událostí a poměrů se v albánských médiích objevovaly docela často, intenzita jejich počtu byla úměrně závislá na situaci v ČSSR. Objevily-li se v Československu akce namířené proti okupaci, zvýšil se i počet článků a komentářů s touto tématikou v albánském tisku a rozhlase. Zajímavé je, že podle analýz tamějšího chargé d’affaires v takovýchto případech prokazovala albánská média obdivuhodnou pohotovost, rychlost a poměrně velmi podrobnou informovanost.68 Největším hlasatelem těchto interpretací se stávalo české vysílání tiranského rozhlasu. Z. Koudelka dále uvádí: „Nářky či přímé zmínky o 21. srpnu 1968 se objevují někdy v materiálu, 66

A domnívám se, že chybí ještě alespoň jedna zpráva, jež by vykreslovala postoje konkrétních vůdčích osobností a orgánů Albánské lidové republiky, jak je to u většiny ostatních případů. 67 A MZV, fond PZ, Tirana 1967- 1970. Ohlasy čs. problematiky v ALR, 17. března 1969. 68 Tak tomu bylo například při sebeupálení studenta Jana Palacha, či jeho pohřbu.

27

převzatém albánským tiskem z jiných pramenů, převážně čínských. Z poslední doby to byla například zmínka o ,okupaci Československa’ v přetisknutém článku Ženminžibao69 5. 3. o ozbrojeném incidentu na sovětsko-čínských hranicích.“70 Dalším oblíbeným námětem albánské propagandy bylo představovat československé reformní politiky po srpnových událostech jako „zrádcovskou kolaborantskou kliku“, kterou se nepodařilo vymýtit v únoru 1948. Dubček a Svoboda se podle dobového tisku ve snaze zajistit si teplé místo plně přizpůsobili požadavkům okupantů a sloužili jejich zájmům. V některých tiskovinách se vyskytují i jejich karikatury, jak uvádí pisatel. Obyvatelé Československa byli vyzýváni k povstání a neohroženému ozbrojenému boji proti cizím „vetřelcům“, jako jediné cestě k vyřešení situace. V tiranském rozhlase nejednou zazněly přečtené dopisy protestujících československých občanů. Média tedy těží z československých událostí a nezřídka je využívají k silné kritice Sovětského svazu. Co se týče projevů albánských politiků, Z. Koudelka uvádí, že se později po invazi, kdy text vznikal, vyskytovaly jen sporadicky. Hlavní příčinu vidí v tom, že jako prvořadý problém považovali vedoucí albánští činitele vlastní hospodářskou situaci státu a nechtěli tak připustit rozptylování pozornosti za hranice své země.71 Z obou zmíněných dokumentů jasně vyplývá, že tehdejší Albánii ovládala velice silná propaganda, těžící z jakékoli události, sledujíce tím vlastní cíle. Z textů cítíme, že je Albánie sama sebou nazírána jako jediná správná komunistická země. Zajímavé je, že předsrpnové dění v Československu, považované za umocněný „demokratizační“ proces nastartovaný XX. sjezdem KSSS, bylo Albánci odsuzováno natolik, že proti němu vedení strany zorganizovalo propagandistické akce, kritizovalo polednové politiky atp. Přesto násilné potlačení reformního procesu vyvolalo u Albánců ještě větší odpor a kritizovaní českoslovenští reformní politikové se po invazi a následných událostech stali ještě nenáviděnějšími zrádci vlastních národů. Tentýž lid, který byl Albánci považován za společenství, jenž se rychlým krokem žene do záhuby kapitalismu, byl zanedlouho vybízen do boje proti silám, které mu v této cestě zabránily.

69

Žen-min ž'-pao (Lidový deník) oficiální noviny Komunistické strany Číny. A MZV, fond PZ, Tirana 1967- 1970. Ohlasy čs. problematiky v ALR, 17. března 1969. 71 Tamtéž 70

28

5. Jugoslávie Zahraniční politika Jugoslávie se v šedesátých letech vyznačovala využíváním rozporů mezi velmocemi a snahou posilovat své postavení v hnutí nezúčastněných. Představitelé jihoslovanských zemí přivítali štěpení komunistického bloku s otevřenou náručí a navázali úzké vztahy s Čínou a později i s Rumunskem. Co se týče poměrů k Sovětskému svazu, jak již bylo zmíněno, střídal Bělehrad období přátelství s periodami chladných vztahů.72 S Československem vycházela Jugoslávie po válce nadmíru přátelsky (hlavně díky hospodářské pomoci), tento stav však trval pouze do roku 1948, kdy Československo, přirozeně na popud „velkého bratra“, zcela přerušilo s Bělehradem veškeré politické i hospodářské styky a českoslovenští komunističtí politikové v následujících letech vyvíjeli zvláště velkou iniciativu v propagandistickém boji proti Jugoslávii.73 V období útlumu napětí mezi Bělehradem a Moskvou v polovině padesátých let zaujalo Československo vyčkávací taktiku a po maďarských událostech v roce 1956 nakonec ve shodě s Moskvou jugoslávské stanovisko k tomuto aktu odsoudilo. Situace se tedy nezlepšila. Josip Bros Tito hovořil o československých politicích jako o „stalinistech, kteří si nepřejí dobrých vztahů s Jugoslávií“.74 Československé vedení se naopak o Jugoslávii zmiňovalo jako o platformě novodobého revizionistického centra. Od počátků šedesátých let se vztahy s Moskvou opět zmírnily a v návaznosti na to začal zaznívat i přátelštější tón ze strany Československa. Roku 1964 navštívila Jugoslávii československá vládní delegace v čele s prezidentem a prvním tajemníkem ÚV KSČ Novotným a v následujícím roce pozvání přijal naopak Josp Bros Tito. Zprávu nazvanou „Postoj jugoslávských představitelů k událostem v ČSSR – informace“ pro československé ministerstvo zahraničních věcí 2. října 1968 vypracoval československý chargé d’affaires M. Tyl. Text se vyznačuje velice podrobným popisem postojů, které zaujali jugoslávští politici na základě srpnových událostí v Československu. Obsáhlý dokument je navíc protkán četnými citacemi jejich projevů či závěrů vydaných rezolucí.

72

Šesták, Miroslav- Tejchman, Miroslav- Havlíková, Lubomíra- Hladký, Ladislav- Pelikán, Jan: Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha, 2009, str. 548- 549. 73 Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000, str. 45- 46. 74 Tamtéž, str. 47.

29

Ještě před invazí zastávalo jugoslávské vedení téměř jednoznačně kladné postoje k polednovému vývoji v ČSSR. Situace v Československu byla Jugoslávií vnímána jako cesta k naplnění skutečně „leninských principů demokratického socialismu s lidskou tváří“ a vývoji v Československu byly vyjádřeny sympatie. Navíc podle M. Tyla viděli jugoslávští představitelé v polednovém vývoji: „veskrze progresivní proud, který mohl přinést něco pozitivního nejen Československu, ale celému mezinárodnímu komunistickému hnutí, mohl významným způsobem obohatit teorii i praxi marxismuleninismu a výstavby socialismu.“75 Dle pisatele šlo z tehdejší atmosféry v Bělehradě vycítit očekávání, že vývoj v československém prostředí bude podporou jugoslávským koncepcím i praxi, že se od „všestranně vyspělejšího Československa budou moci v řadě oblastí poučit a čerpat zkušenosti“.76 Přes tento většinový postoj vyslovovali však někteří politici obavy z příliš rychlého a nekontrolovatelného vývoje. Tyto obavy se podle Tyla projevily při Titově dvoudenní návštěvě Prahy 9. srpna 1968. I přes podporu liberalizace a demokratizace v Československu Tito zdůraznil nutnost zabezpečení vedoucí role dělnické třídy a socialismu.77 Po kritických událostech 21. Srpna 1968 ještě tentýž den ve večerních hodinách vydal Josip Bros Tito prohlášení, ve kterém uvedl následující:“Vstupem vojsk do Československa byla narušena, pošlapána suverenita jedné socialistické země a zasazen těžký úder socialistickým a progresivním silám ve světě".78 Tito dále konstatoval, že se za svého pobytu v Praze přesvědčil o odhodlání československého vedení znemožnit jakýkoliv pokus „antisocialistických sil o narušení normálního rozvoje demokracie a socialismu v ČSSR“. Akci okamžitě odsoudil a upozornil na její důsledky. "Posledními událostmi byla jednostranně anulována společná usnesení šesti z Bratislavy a podniknuta opatření, jež budou mít dalekosáhlé následky a velmi negativní důsledky pro celé revoluční hnutí ve světě".79 Jak se později ukázalo, těmito dalekosáhlými důsledky byl myšlen hlavně rozkol v mezinárodním komunistickém hnutí, který byl okupací Československa prohlouben. Ještě 22. srpna v noci zasedalo předsednictvo výkonného výboru ÚV KSJ, které přijalo jednohlasně hodnocení situace v ČSSR a návrh úkolů, očekávajících v této 75

A MZV, fond PZ, Bělehrad 1968- 1972. Postoj jugoslávských představitelů k událostem v ČSSRinformace, 2. 10. 1968. 76 Tamtéž 77 Šesták, Miroslav- Tejchman, Miroslav- Havlíková, Lubomíra- Hladký, Ladislav- Pelikán, Jan: Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha, 2009, str. 549. 78 A MZV, fond PZ, Bělehrad 1968- 1972. Postoj jugoslávských představitelů k událostem v ČSSRinformace, 2. 10. 1968. 79 Tamtéž

30

souvislosti celou jugoslávskou společnost. Ostré odsouzení nelegálního vstupu vojsk pěti států na území Československa přijala 22. srpna také Svazová výkonná rada SFRJ. Invaze je v tomto prohlášení jugoslávské vlády označena za: "Nejhrubší formu pošlapání suverenity a územní integrity nezávislé země, za přímou negaci obecně přijatých principů mezinárodního práva a Charty OSN".80 Již v tomto prohlášení se jasně říká, že „žádný stát ani skupina států nemá práva rozhodovat o osudu druhé země a že vojenskou intervenci proti ČSSR není možno ničím ospravedlnit“.81 Vláda SFRJ vyjádřila plnou podporu legitimním představitelům ČSSR a vyslovila požadavek stažení okupačních sil, respektování nezávislosti, suverénně vyjádřenou vůli československých národů a vyzvala vlády pěti zemí k neodkladnému skoncování s okupací. Akci proti ČSSR odsoudil téhož dne výkonný výbor Svazové konference socialistického svazu mládeže a další organizace. Dne 22. srpna se v Bělehradě konal též masový mítink solidarity s československým lidem, na němž promluvil tajemník VV ÚV KSJ Mijalko Todorović. Více než čtvrti milionu přítomných řekl Todorović mj.,“…že útok na ČSSR, podniknutý pod praporem socialismu a údajně ve jménu socialistických cílů a zájmů, pošpinil a zhanobil vznešený rudý proletářský prapor Marxe a Lenina... byl tím zasazen těžký úder všem socialistickým progresivním silám ve světě, ohrožen mír a bezpečnost v Evropě a v celém světě...“.82 Zdůraznil proti tomu nezbytnost respektovat principy rovnoprávnosti, národní svobody a nezávislosti. Vstup cizích vojsk na území Československa označil za pokus zastavit obrodu socialistického vývoje, polednovou demokratickou cestu rozvoje socialismu, za snahu pomoci konzervativním, byrokratickým silám a zvrátit vývoj zpět na starou, zkrachovalou cestu. Podtrhl, že se přitom nejedná jenom o Československo, že jde o boj za další, urychlený rozkvět socialismu v celém světě, za nové široké demokratické a humánní formy socialismu. Proti sovětskému zásahu protestovaly tisíce obyčejných obyvatel Jugoslávie a československým občanům, kteří zde trávili dovolenou a nemohli se v důsledku ozbrojeného zásahu pěti vojsk Varšavské smlouvy vrátit do svých domovů, se dostalo morální podpory.83 K projednání vzniklé situace bylo 23. 8. svoláno plenární zasedání ÚV SKJ, na němž úvodní slovo přednesl Josip BrosTito. V diskuzi vystoupilo 14 členů ÚV, kteří 80

Tamtéž Tamtéž 82 Tamtéž 83 Šesták, Miroslav- Tejchman, Miroslav- Havlíková, Lubomíra- Hladký, Ladislav- Pelikán, Jan: Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha, 2009, str. 549. 81

31

vesměs ostře odsuzovali útok „na svobodu a nezadatelné právo československého lidu, aby sám v souladu se svými objektivními podmínkami a potřebami rozhodoval o cestách socialistického vývoje ve své zemi.“ Závěrem jednání přijalo plénum rezoluci, kterou mimo jiné vyjádřilo bezvýhradnou podporu národům ČSSR. V rezoluci je uvedeno: „Intervence nemůže být ospravedlňována jako obrana socialismu proti kontrarevoluci, ani obhajována ve jménu jakýchsi strategických zájmů boje proti imperialismu resp. ideologickými důvody.“84 V podobném tónu se v srpnu a na počátku září neslo ještě mnoho projevů a prohlášení, které dokument často cituje, na zasedáních pléna se pak zvažovaly důsledky pro samotnou Jugoslávii. V obavách z možné intervence proti Jugoslávii a jako varovné gesto byla rozpracována strategie, taktika a praktická opatření při organizování hnutí odporu proti eventuálnímu napadení SFRJ. Podle autorů knihy Dějiny Jihoslovanských zemí bělehradská vláda dokonce uvedla svá vojska do stavu pohotovosti.85 Na pozdějších zasedáních jugoslávského vedení se opět hovořilo o politických důsledcích vzniklé situace a o určitém přibrzdění intenzity a tónu kampaně vedené v tisku proti postupu pěti zemí. Tyl uvádí: "Údajně bylo rozhodnuto neustupovat sice ani o krok v principiálních otázkách, v rozhodném odsuzování agrese, přitom se však zdržet přílišných emocí, příznačných pro první období, vycházet z prokázaných argumentů, neútočit osobně proti čelným představitelům pěti atd." Z postoje jugoslávských předáků jde jasně vycítit obava, že by se Kreml mohl pokusit aplikovat Brežněvovu doktrínu omezené suverenity také na jejich stát.

84

A MZV, fond PZ, Bělehrad 1968- 1972. Postoj jugoslávských představitelů k událostem v ČSSRinformace, 2. 10. 1968. 85 Šesták, Miroslav- Tejchman, Miroslav- Havlíková, Lubomíra- Hladký, Ladislav- Pelikán, Jan: Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha, 2009, str. 549.

32

6. Rumunsko Po skončení druhé světové války byla poměrně rychle obnovena hospodářská spolupráce mezi Rumunskem a ČSSR, která navazovala na dlouholetou meziválečnou tradici. Po převzetí moci komunisty v obou zemích byla 21. července 1948 v Bukurešti podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci.86 Československo se stalo významným činitelem při industrializaci převážně agrárního Rumunska, a to nejen dodávkou investic, ale například i přesunem celých podniků včetně jejich zařízení do Rumunska. Vztahy obou komunistických zemí byly rozvíjeny nejen na poli ekonomickém, ale také v kultuře. Země mezi sebou uzavíraly dvoustranné kulturní dohody, vytvářely se tradice pořádání československých dnů kultury v Bukurešti a naopak v ČSR probíhaly např. dny rumunského filmu, vzrostl počet rumunských knih přeložených do češtiny a v roce 1950 byla na filosofické fakultě Karlovy univerzity zavedena rumunistka jako samostatný studijní obor.87 Nicolae Ceauşescu, který v roce 1967 vyzýval ke zrušení NATO i Varšavské smlouvy, nebo alespoň ponechání vrchního velení nad svými jednotkami každém státu88, byl ve východním bloku znám svým rebelantským postojem dezintegrace a ČSSR, plně poslušná Moskvě, do roku 1967 z těchto důvodů zastávala k Rumunsku poměrně negativní postoj. S počátkem reformního procesu v Československu se však vztahy obou zemí začaly proměňovat. V únoru roku 1968 navštívil rumunský komunistický předák a zastánce nevměšování Nicolae Ceauşescu Prahu, aby se zúčastnil oslav dvacátého výročí „vítězství pracujícího lidu“. Při té příležitosti se mezi slovy chvály na adresu Alexandra Dubčeka zmínil, že kdyby se Československo dostalo do sporu s Kremlem, může počítat s rumunskou podporou. Při svých vystoupeních na veřejnosti Ceauşescu Československé politiky podporoval, v červenci 1968 například pronesl: „Věřím v KSČ a nesdílím obavy ostatních stran“.89 Podle analýz ministerstva zahraničí Rumunská komunistická strana polednový vývoj v Československu hájila a podporovala, nejen díky sdílení ideálu suverenity socialistických států, ale pragmaticky si uvědomovala také, že vývoj v Československu odpoutává pozornost od ní samotné.90

86

Treptow, Kurt W. (ed.): Dějiny Rumunska, Praha 2000, s. 424. Tamtéž, s. 425- 427. 88 Teichman, Miroslav: Nicolae Ceauşescu, Praha 2004, s. 72. 89 Tamtéž, s. 74 – 75. 90 A MZV, fond PZ, Bukurešť 1967 1968. Rumunsko a vstup vojsk 5 států do ČSSR, 16. 9. 1968. 87

33

Ceauşescovy výroky na podporu Prahy byly ryze instrumentální, neboť hodnoty demokratizace politiky ze základu zavrhoval.91 Zprávy oznamující vstup vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do ČSSR vyvolaly u RKS okamžitou reakci. Ještě 21. 8. se konalo společné zasedání ÚV RKS, státní rady a vlády Rumunské socialistické republiky, prvních tajemníků župních výborů strany, vedení odborů, Svazu komunistické mládeže, organizací žen, šéfredaktorů tisku atd. Závěrem tohoto zasedání vzniklo komuniké, jež o vstupu vojsk jednoznačně hovoří jako o intervenci a následné okupaci Československa, kterou nemůže nic ospravedlnit. Byl vysloven požadavek okamžitého stažení jednotek pěti zemí a zároveň Rumuni vyslovili plnou solidaritu s „bratrským československým lidem a KSČ"92. Po zasedání vystoupil Nicolae Ceauşescu na Náměstí Republiky před 100 tisíci obyvateli Bukurešti a přednesl projev, ve kterém označil překročení československých hranic „za velkou chybu a za veliké nebezpečí pro mír v Evropě, za hanebný okamžik v dějinách revolučního hnutí".93 22. 8. 1968 vzniklo „Prohlášení o základních zásadách zahraniční politiky Rumunska“, které proklamovalo, že základem vztahů s ostatními zeměmi je, aby tyto vztahy vycházely „ze zásad marxismu-leninismu, proletářského internacionalismu, na základě respektování samostatnosti a svrchovanosti každého státu, na základě rovnoprávnosti a nevměšování do vnitřních záležitostí“. 94 Toto prohlášení se stalo základem propagandistické kampaně uskutečňované na veřejných shromážděních, v závodech, v tisku, rozhlase i televizi. Během kampaně navštěvovali prakticky všichni členové vedení žup závody, vystupovali i několikrát denně. Informovanost obyvatelstva byla tedy velice vysoká a většina obyvatel byla podle zprávy československého charge d’affairs v Bukurešti, Karla Komárka, odhodlána bránit vlast i se zbraní v ruce. 95 Ihned 21. srpna bylo vyhlášeno usnesení o vytváření ozbrojených vlasteneckých gard (obdoba československých Lidových milicí), které se již 23. srpna objevily poprvé na veřejnosti. Účastnily se tradiční vojenské přehlídky u příležitosti rumunského státního svátku. Ve státních úřadech a podnicích byly zavedeny trvalé, zesílené služby a hlídky zaměstnanců a denně byla v pracovní době vyhrazena hodina pro výcvik se zbraní. Rumunská média informovala o intervenci do ČSSR poměrně často, přinášela

91

Teichman, Miroslav: Nicolae Ceauşescu, Praha 2004, s. 75. Tamtéž 93 Tamtéž 94 A MZV, fond PZ, Bukurešť 1967 1968. Prohlášení Velkého národního shromáždění Rumunské socialistické republiky o základních zásadách zahraniční politiky Rumunska, 22. 8. 1968. 95 A MZV, fond PZ, Bukurešť 1967 1968. Rumunsko a vstup vojsk 5 států do ČSSR, 16. 9. 1968. 92

34

však pouze stanoviska komunistických a dělnických stran těch zemí, které odsuzovaly vstup vojsk pěti zemí do ČSSR. Do 25. srpna 1968 bylo Rumunsko za svůj vyhraněný postoj k tragickým Československým událostem ze strany Sovětského svazu často napadáno. Kritiku si vysloužilo i přijetí Otty Šika vedením země. Bulhaři demonstrativně uzavřeli civilní hraniční přechody. Když však v neděli 25. 8. přijal Nicolae Ceauceşescu sovětského velvyslance Basova, útoky v sovětském tisku ustaly. Rumunsko, které překročilo únosnou mez protestů, bylo ze všech stran96 varováno, že by se mohlo stát další obětí vojsk Varšavské smlouvy, začalo náhle zmírňovat svá radikální stanoviska. Vedení RKS nadále posilovalo obranyschopnost Rumunska, snažilo se však svým jednáním nestěžovat situaci ČSSR a především svou. Situaci na našem území již tolik nekomentovalo a media spíše zprostředkovávala projevy československých politiků, kteří byli rumunskými protějšky nabádáni k přijetí moskevských dohod, „aby tak čs. lid mohl svobodně rozvíjet činnost, budovat socialismus a aby proto cizí oddíly byly staženy v co nejkratším čase z území Československa“.97 Náhlá změna rumunských postojů byla zapříčiněna především jedním faktorem –hrozbou intervence vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Rumunska (tato možnost byla rozšířená v širokém spektru světového mínění). Přestože Sovětský svaz takovouto informaci důsledně popíral, obavy rumunských vedoucích činitelů byly natolik silné, že naprosto změnili tón, kterým mluvili o československých událostech.

96 97

Například 23. srpna 1968 od Francouzů. A MZV, fond PZ, Bukurešť 1967 1968. Rumunsko a vstup vojsk 5 států do ČSSR, 16. 9. 1968.

35

7. Čína Po sovětsko-čínské roztržce se přirozeně zpřetrhaly také vztahy Číny s ČSSR. Na počátku šedesátých let, kdy se měla uskutečnit plánovaná dodávka investičních zařízení z Československa, Čína hospodářské styky s ČSSR odmítla, aby tak podle oficiálních zpráv neprohlubovala vlastní ekonomické obtíže. Rozsah dodávek na rok 1961 a rok 1962 byl natolik veliký, že jejich nepřijetí nezanedbatelně prohloubilo počínající krizi československého hospodářství.98 V následujících letech vyvíjelo československé vedení, jako věrný „přítel“ SSSR, značnou iniciativu v akcích proti Číně, která veškeré sovětské kroky kritizovala. Vedení „…snížilo počet pracovníků velvyslanectví v Pekingu, zrušilo konzulát v Kantonu a Šanghaji, snížilo počet a úroveň delegací do Číny.“99 Čínské úřady zase komunikovaly s československými zastupitelskými úřady pouze v případech, že na jednáních měly vlastní zájem, převážně při obchodních stycích a později při jednáních o pomoci Vietnamu. Československé události první poloviny roku 1968 byly vedením Moa Ce-tunga považovány za „prohloubení revizionismu a kapitalistického zřízení u nás“100. Přesto se podle zastupitele K. Ondryáše postoj Číňanů vůči Čechoslovákům oproti minulým letům změnil. Především se začali účastnit i ostatních jednání, než na kterých měli bezprostřední zájem, a přestali ve styku s československými zastupitelskými úřady používat provokace, urážky a hrubosti.101 Tento obrat si Ondryáš vysvětloval novou čínskou linií dodržovat základní normy ve stycích s cizími zastupitelskými úřady, dokonce včetně sovětského, a do určité míry vývojem v ČSSR, kde čínské vedení přes veškerou kritiku vítalo samostatný postoj v zahraniční politice. Vstup pěti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa se v Čínské lidové republice setkal s prudkou reakcí. Dal čínskému vedení další impuls k zesílení kampaně proti sovětskému vedení a celému východnímu bloku a současně jej Číňané využívali ke snižování prestiže SSSR v očích zemí třetího světa. Z množství materiálů publikovaných v ČLR po 21. srpnu 1968 a z projevů čínských představitelů, které jsou v částečné podobě transkribovány ve zprávě velvyslance ČSSR v Pekingu L. Pecla, 98

Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000. str. 60- 61. Tamtéž, str. 66. 100 A MZV, fond PZ, Peking – 1967-1968. Zpráva o dvoustranných stycích ČSSR-ČLR za I. pololetí 1968, 8. července 1968. 101 Tamtéž. 99

36

vyplývá, že události v Československu jen potvrdily „správnost“ dřívějších čínských závěrů a hodnocení současné situace ve světě. Tedy, že vstup pěti socialistických zemí do Československa je jen dalším důkazem existence „kontrarevoluční politiky americko-sovětské spolupráce ve jménu vlády nad světem".102 První bezprostřední reakcí na srpnové události v Československu byl projev čínského ministerského předsedy Čou En-laje na rumunské recepci 23. 8. 1968. Vyjádřil podporu československému lidu „v hrdinném boji proti vojenské okupaci Sovětského svazu" a ostře odsoudil invazi jako „typický projev fašistické politické síly".103 Čou En-laj komentoval československé události velice často, ve svých článcích a projevech odsuzoval sovětské i československé vedení a Moskevská jednání v textu pro Žen-min ž’-pao nazval „Obchodem pod bodáky“. Vstup pěti zemí srovnával s „htilerovskou agresí a s agresí amerického imperialismu ve Vietnamu“.104 „Vedoucí klika sovětských revizionistů se v ničem neliší od Hitlera, který svého času uskutečnil agresi proti Československu, v ničem se neliší od amerického imperialismu, který dnes provádí agresi ve Vietnamu. Renegátská klika sovětských revizionistů se již dávno přerodila v sociální imperialismus a sociální fašismus." 105 Takto se čínský předseda vlády vyjádřil k československým událostem bezprostředně po invazi na shora zmiňované rumunské recepci. V analogickém tónu se nesla většina srpnových a zářijových řečí čínských vedoucích činitelů. Obsazení Československa dalo mimo jiné čínskému vedení možnost položit ve své propagandě rovnítko mezi Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí. Na konci září došlo v reakcích na srpnové události k určitým změnám, respektive přibyl další aspekt v jejich využívání čínskou stranou. Měly sloužit především jako argument při jednáních a projevech k představitelům afrických zemí. Na invazi Číňané demonstrovali nebezpečí ze strany „sovětského revizionismu a amerického imperialismu“, aby tak odradili dekolonizované země třetího světa od spolupráce s Východem či Západem, jež „navzájem bojují a stejně i spolupracují v marném úsilí rozdělit si sféry vlivu, znovu rozdělit svět a provádět neokolonialismus

102

A MZV, fond PZ, Peking – 1967-1968. Čínský ohlas na události v Československu - informace, 31. 10. 1968. 103 Tamtéž 104 Tamtéž 105 Čou En-laj na recepci v Rumunsku 23. 8. 1968: A MZV, fond PZ, Peking – 1967-1968. Čínský ohlas na události v Československu- informace, 31. 10. 1968.

37

v celém světě“106. Naopak vyzdvihovali pomoc Číny národům Asie, Afriky a latinské Ameriky. 107 Při návštěvě albánské delegace při příležitosti oslav 19. výročí ČLR byl v souvislosti s událostmi v Československu zase kladen důraz především na podporu rozhodnutí Albánie vystoupit z Varšavské smlouvy, která byla - obdivuhodně přesně označena za nástroj k potlačení nezávislosti a suverenity východoevropských zemí a prostředek zasahování do vnitřní i zahraniční politiky těchto zemí. Značnou pozornost si pak vysloužila československo-sovětská říjnová jednání v Moskvě, především uzavření Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Článek v Žen-min ž’-pao pod názvem „Velké odhalení sociálimperialistických rysů sovětské revizionistické renegátské kliky“, jenž byl také dlouho vysílán ve všech zahraničních relacích pekingského rozhlasu, prorocky označuje smlouvu za zrádcovský pakt, jehož cílem je legalizace dlouhodobé okupace ČSSR a vytvoření právní záminky pro trvalou okupaci Československa ozbrojenými silami a „zotročení“ československého lidu jako „smlouva mezi pánem a sluhou“.108 Událostem v Československu (jak invazi, tak situaci následující) byla tedy v čínských vládních kruzích, tisku i rozhlase věnována nemalá pozornost. Většina článků se mimo jiné snažila dokázat, že „československý lid se nikdy nesmíří s okupací a československá dělnická třída je rozhodnuta pokračovat v odporu“, například v článku Československý lid vřele miluje předsedu Maa se uvádělo, že: „mladí českoslovenští dělníci na Václavském náměstí volali: Ať nám Čína pomůže proti sovětské revizionistické agresi“.109 Čínská propaganda tak vytvářela iluzi solidarity a pomoci československým občanům, která ovšem neměla konkrétní podobu. Mnoho novinových textů také tvrdilo, že se čínská podpora v ČSSR setkala s vřelým přijetím a že v ČSSR sílí odpor vůči vlastnímu vedení. Těmito a dalšími jinými tvrzeními se čínská propaganda snažila vytěžit z událostí v Československu maximum především pro zahraničněpolitické záměry čínského vedení. Podobně jako u Albánie i nejvyšší představitelé Číny využili vpád pěti vojsk Varšavské smlouvy do Československa k verbálním útokům proti Sovětskému svazu. Nejednalo se o projev solidarity s poníženým Československem, nýbrž o sobecké využití invaze k potvrzení správnosti vlastní ideologie. V rámci rétorických výpadů 106

Čchen I na guinejské recepci 2. října 1968: A MZV, fond PZ, Peking – 1967-1968. Čínský ohlas na události v Československu- informace, 31. 10. 1968. 107 A MZV, fond PZ, Peking – 1967-1968. Čínský ohlas na události v Československu- informace, 31. 10. 1968. 108 Tamtéž 109 Tamtéž

38

Čína postavila na roveň Sovětský svaz a Spojené státy americké, Varšavskou smlouvu a NATO. Účelem takovéto formy ideologické propagandy byla, dle mého názoru, pokračující snaha čínského vedení distancovat se od praxe Kremlu, potvrdit neomylnost svého pojetí komunismu a zároveň posílit vliv na dekolonizované země třetího světa.

39

8. Severní Korea Počínající demokratizační proces v Československu nebyl v dokumentech Ministerstva zahraničí Severní Koreou veřejně nijak reflektován. Podle velvyslance M. Holuba, který 4. června roku 1968 ve své zprávě pro ministerstvo zahraničních věcí analyzoval ohlasy československých událostí v KLDR, se prostý severokorejský občan z tisku nijak nedověděl o událostech odehrávajících se ve středu Evropy před srpnem 1968. Tyto informace nepřinášel ani důvěrný bulletin stranické špičky, ale pouze zahraniční media.110 Přestože se vedení KLDR snažilo nevměšovat do těchto záležitostí a oficiální názor nebyl vyjádřen, na otázku, jaký postoj zaujímalo vedení státu na polednový vývoj v Československu, není těžké odpovědět. Obě země procházely naprosto protichůdným vývojem. Zatímco Československo směřovalo cestou liberalizace a demokratizace politického života, pro Severní Koreu bylo příznačné prohlubování Kim Ir-senova kultu osobnosti a totalitní moci. Z následující citace periodika Nodong sinmun jasně vyplývá, na jaké ideologii byl režim v Severní Koreji budován: „Je-li zabezpečeno vedení moudrého vůdce a bojuje-li strana dělnické třídy, majíc za jediný řídící kompas revoluční ideje vůdce, jen tehdy může existovat jako revoluční strana a správně vést lidové masy revolučními boji a budování. Jestli se kompromituje úloha vůdce a odmítají revoluční ideje vůdce a revoluční tradice, které se pod jeho vedením vytvořily, nemůže daná strana existovat jako revoluční... a staví samotné revoluční dílo před vážnou hrozbu“111. Ta část Severokorejců, která se dostala k zahraničnímu tisku, podle Holuba nebyla díky státní ideologii a „odlišným historickým a životním zkušenostem, ze kterých pocházela, schopna pochopit a porozumět událostem v ČSSR“. 112 Pokud zastávali nějaký názor, ve styku s československým velvyslancem jej nevyslovovali, zdůrazňovali, že vývoj v ČSSR považují za československou vnitřní záležitost a „plně věřili KSČ, že má situaci pevně v rukou“113. A to přes skutečnost, že jim byl vývoj v ČSSR dáván za příklad socialistického rozvoje země sousední znepřátelenou Jižní Koreou. Tento neutrální postoj však na československého diplomata nepůsobil jako upřímný. Hlavním faktorem, proč se severokorejští politici vyhýbali otevřené kritice 110

A MZV, fond PZ, Pchjongjang 1966 - 1969. Ohlas událostí v ČSSR V KLDR, 4. 6. 1968. Článek z Nodong Sinmun z 20. května 1968. A MZV, fond PZ, Pchjongjang 1966 - 1969. Ohlas událostí v ČSSR V KLDR, 4. 6. 1968. 112 Tamtéž 113 Tamtéž 111

40

ČSSR, byla patrně obava, aby nedošlo k oslabení spojeneckého vztahu s Československem na mezinárodní politické scéně. Druhá zpráva odeslaná československým velvyslancem v Pchjongjangu M. Holubem byla napsána 27. října 1968. Z textu vyplývá, že v období předcházejícím invazi došlo ke zhoršení diplomatických vztahů. Severokorejci například kritizovali podobu článků o KLDR v československém tisku114, vážným problémem se zdálo být pozvání jihokorejských basketbalistek na mistrovství světa v Praze, které bylo interpretováno jako legitimizace jihokorejského státu. Hodnocení polednového vývoje v Československu v mírném rozporu s textem předešlé zprávy uvádí, že „…ačkoli v rozhovorech s námi korejští představitelé zájem o situaci v ČSSR neprojevovali, zajímali se o ni tím více v rozhovorech s představiteli ostatních socialistických zemí.“115 Navíc ze zde uvedeného rozhovoru Kim Ir-sena se sovětským velvyslancem Sudarovovem ze 17. srpna 1968 jasně vyplývá, že severokorejské vedení vývoj událostí v Československu pozorně sledovalo. Velvyslanec Holub se dokonce domnívá, že na zmiňované schůzce došlo k informování Kim Ir-sena o připravované invazi do Československa.116 Den po invazi, 22. srpna 1968 vyšel v tamních novinách článek s názvem „O nedávné situaci v Československu“. Silně kritický text cituje řadu výroků československých politiků, které jsou však účelově vytrženy z kontextu (velvyslanec Holub text přirovnává k propagandě 50. let). Neznalost politické situace, skutečných příčin událostí tzv. Pražského jara a politického postoje československých představitelů například dokládá příkré odsouzení jak reformistů, tak konzervativců, jako například Drahomíra Koldera. Článek napadá „Dubčeka a jeho stoupence z provádění kontrarevolučních akcí, z odmítání diktatury proletariátu, z oslabování svazku se socialistickými zeměmi a sbližování se se západními imperialisty, z odminování a odstranění drátěných zátarasů na hranicích se západním Německem.“117 Kritiku si v článku vysloužily veškeré kroky vedoucí k postupné demokratizaci poměrů od personálních změn, přes rehabilitaci politických vězňů, po zrušení cenzury. Zvláštní pozornosti se dostalo také Akčnímu programu KSČ. Ten podle autorů odmítá „vedoucí úlohu komunistické strany a diktaturu proletariátu, povoluje pod pláštíkem demokracie tzv. svobodu a lidské právo a dává možnost samostatného podnikání osobám nebo 114

Vytýkáno bylo nesprávné uvádění názvu KLDR a absence titulu „vůdce“ u jména Kim Ir-sena. A MZV, fond PZ, Pchjongjang1966 - 1969. Ohlas československých událostí V KLDR, 27. 10. 1968. 116 Tamtéž 117 Tamtéž 115

41

podnikatelským skupinám“. Akční program je podle článku od začátku do konce „naplněn reakční linií a kursem, směřujícím ve všech oblastech státního života k restauraci kapitalismu.“118 Dalším rozborem československé situace se zabýval článek z následujícího dne 23. srpna 1968. Text nese titulek „Historické ponaučení z událostí v Československu“, jedná se o pokus o hlubší analýzu polednového vývoje. Text článku kritizuje situaci v ČSSR před invazí: „V ČSSR byla umrtvena ideově politická práce strany mezi masami, což otevřelo cestu buržoazní ideologii. Konkrétním projevem této situace byl rychle se rozšiřující prohnilý západní způsob života.“119. Do kontrastu s těmito událostmi staví příklad zdárného třídního boje odehrávajícího se na území Severní Koreje. Mimo jiné stať poukazuje na to, že demokratizaci v ČSSR „tleskali američtí a západoněmečtí imperialisté a jugoslávská titovská klika.“120 Oba články na mnohých místech překrucují skutečnost podle potřeb severokorejské propagandy. Tak jako se čelní představitelé KLDR nechtěli otevřeně vyjadřovat k československé situaci před invazí, nevyslovili jasně svůj názor ani k invazi pěti vojsk Varšavské smlouvy. Ve výše citovaných ryze propagandistických reakcích severokorejského režimu bylo silné kritice podrobeno pouze Československo. Tato rozporuplnost byla podle mého názoru ovlivněna váháním Severní Koreje, zda se přiklonit na stranu Sovětského svazu nebo Číny.

118

Tamtéž Tamtéž 120 Tamtéž 119

42

9. Vietnam Po oficiálním navázání diplomatických vztahů s Vietnamskou demokratickou republikou v roce 1950 byla v září 1956 mezi oběma státy podepsána Dohoda o hospodářské a vědeckotechnické spolupráci. V padesátých letech v ČSSR studovalo mnoho vietnamských mládeže a přijížděli se zde speciálně vyškolit někteří vietnamští technici. Za války ve Vietnamu Československá socialistická republika Vietnam všemožně, převážně však materiálně, podporovala.121 Na základě analýz zpráv zasílaných do Černínského paláce z Hanoje můžeme konstatovat, že vietnamský tisk probíhající reformní proces v Československu vůbec nereflektoval. Autor zpráv, diplomat J. Meisner, tuto skutečnost vysvětlil neochotou komunistů informovat vietnamskou společnost o odlišných podobách komunistického režimu v zahraničí, neboť strana nepřipouštěla jakoukoli veřejnou diskusi a odlišnosti. Obsah místního tisku a míru propagandy zhodnotil kritickými slovy: "Stále se zde obyvatelstvo dozvídá, že v socialistických zemích je vše nejlepší, vše se rozvíjí, vše je zkrátka nej...“122 Reakce vietnamských komunistů na reformní proces v uzavřeném prostředí diplomacie byla na rozdíl od tisku odlišná. Při osobních rozhovorech s československými diplomaty Vietnamci polednový vývoj z počátku otevřeně nekomentovali a nekritizovali. Jejich chování je v dokumentech označeno jako „vyčkávací“ a „ostražité“. Rezervovanost byla ovlivněna snahou neprovokovat, s cílem zajistit hladký průběh hospodářské pomoci v době probíhajícího válečného konfliktu: „Hlavní, co od nás potřebuje, to jest materiální pomoc, to dostává“.123 S postupem reformního procesu v Československu (a zároveň s růstem kritických výtek na adresu Prahy ze strany Sovětského svazu) však severovietnamští politici měnili strategii. Diplomat Meisner, i přes své snahy vysvětlovat a objasňovat politické změny v Československu, pociťoval omezování dříve běžných a přátelských kontaktů s cílem izolovat zástupce československého velvyslanectví. Autor ve svých zprávách zaznamenal dva incidenty. U příležitosti státního svátku 9. května nahrál pro potřeby vietnamského rozhlasu československý velvyslanec projev, ve kterém se okrajově zmínil o polednových reformách. Inkriminovaná pasáž však byla vystřižena a 121

Müllerová, Petra: Stručná historie státu Vietnam. Praha, 2004. s. 83. A MZV, fond PZ, Hanoi 1963 - 1969. VDR a my, 20. 4. 1968. 123 Tamtéž 122

43

odvysílaná v cenzurované podobě. Druhým incidentem byla výtka vedoucího mezinárodního oddělení Ústředního výboru Vietnamské strany práce Hiena, který při osobním setkání neobyčejně silně kritizoval vydání manifestu 2000 slov. Je zajímavé, že chování vietnamských komunistů Meisner přirovnal k období 50. let v Československu.124 Bezprostředně po invazi varšavské pětky do Československa vedení Vietnamské strany práce nijak nereagovalo, neboť Vietnamci patrně vyčkávali na odezvy partnerů spřátelených zemí. Se zpožděním několika dnů vyšla v místním tisku řada nekomentovaných článků převzatých z tiskových agentur zemí podílejících se na invazi, Severní Koreje a Kuby. Události v Československu byly tradičním slovníkem označeny za „kontrarevoluci“ a „komplot amerického a západoněmeckého imperialismu proti socialistické zemi“. Snahy československých diplomatů o zveřejnění stanoviska pražské vlády byly ignorovány.125 Vietnamští komunisté se k invazi veřejně vyjádřili se zpožděním až 30. srpna 1968. Severovietnamský ministerský předseda Phạm Văn Đồng na slavnostním shromáždění u příležitosti místního svátku pronesl na adresu Československa s využitím dobové ideologické terminologie slova: „Je zcela jasné, že v této chvíli spočívá nad ČSSR vážné nebezpečí; američtí imperialisté a západoněmečtí revanšisté v dohodě s čs. kontrarevolucionáři zasahují v ČSSR s cílem likvidovat socialismus a přeměnit zem v kapitalistickou, závislou na západě a ohrožují tak bezpečnost socialistických zemí.“126 Je zajímavé, že se představitelé severního Vietnamu k invazi do Československa veřejně vyjádřili pouze jednou a naposled. Žádné další kritické výhrady nezazněly. V následujících týdnech se však z místního tisku vytratily jakékoli zmínky o Československu a v diplomatických kruzích panovala silná rezervovanost. Velvyslanec Meisner si ve zprávě do Prahy posteskl: „Zdejší prostředky masové propagace nepřinášejí ani informace o akcích, projevech a pod. v ČSSR na pomoc Vietnamu,

124

A MZV, fond PZ, Hanoi 1963 - 1969. Vztahy ČSSR a VDR v roce 1968 a lednu 1969, 4. 2. 1968. Autor zprávy si do Prahy stěžuje: „Čs. chargé d´affaires a.i. (velvyslanec byl v té době na dovolené) byl přijat k předání našich stanovisek na zdejším MZV až po dvoudenním čekání, a to jenom vedoucím odboru. Naproti tomu sovětský velvyslanec, který se zdržel až do doby po skončení srpnových událostí, ačkoli byl nemocen delší dobu a téměř nepracoval, „samozřejmě“, jak později řekl čs. velvyslanci „několikrát informoval o sovětském stanovisku nejvyšší místa VDR“. Stejně tak učinil na přání Berlína i velvyslanec NDR.“ A MZV, fond PZ, Hanoi 1963 - 1969. Vztahy ČSSR a VDR v roce 1968 a lednu 1969, 4. 2. 1968. 126 Tamtéž. 125

44

ačkoli zdejší tisk a rozhlas je takových zpráv denně plný. Otiskují se informace nejen ze ZST, ale i USA, Japonska, Švédska, Itálie atd., jenom z ČSSR nic.“127 Teprve v lednu 1969 bylo informační embargo prolomeno. V tisku se začaly objevovat první nekonfliktní zprávy o událostech v Československu. Podobně došlo k „normalizaci“ vztahů také na diplomatické úrovni. Chování komunistické části Vietnamu v průběhu roku 1968 bylo podle mého názoru ovlivněno jediným faktorem – hospodářskou pomocí válčícímu Vietnamu. Postoj Severovietnamců vůči Československu byl po lednu 1968 a srpnové invazi z velké části rezervovaný a nekonfliktní. Vietnamští komunisté si byli jistě vědomi významu československé materiální pomoci, stejně tak jako závislosti na pomoci ze strany Sovětského svazu a dalších zemí východního bloku. Jejich reakce byly čistě pragmatické. Jediný projev Phạm Văn Đồnga, byl sice vůči reformátorům v Československu silně kritický, avšak nevybočoval z mezí dobové propagandistické rétoriky a lze jej vnímat jako očekávané splnění povinnosti. Zvolený postup Vietnamu přinesl zachování stávajících projektů ekonomické pomoci stejně tak jako jejich pokračování a posílení v následujících letech.

127

Tamtéž.

45

10. Závěr Reakce šesti studovaných států na vstup vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR i na události doby tomu bezprostředně předcházející, by se daly rozdělit na tři skupiny po dvou zástupcích. Neurčitý vlahý postoj zastávaly nám kulturou i geograficky velice vzdálené jihovýchodní asijské země Severní Korea a Vietnam. Oba státy se shodně oficiálně nevyjádřily k probíhajícímu demokratizačnímu procesu v Československu a ani o něm neinformovaly své občany. Severní Korea přece jen po invazi věnovala československé situaci pár článku v denním tisku. Místo komentáře probíhající situace v ČSSR se však omezila pouze na kritiku předsrpnových poměrů, které navíc články ilustrovaly značně zkresleně. Články psané ve prospěch severokorejské propagandy měly podtrhnout správné směřování korejské politiky. Vietnam si v té době moc dobře uvědomoval svou situaci státu ve válčícím stavu a jeho priority byly jiné, něž se zaobírat situací někde ve střední Evropě. Veškerou odezvu jak Pražského jara, tak invaze omezili Vietnamci na značně kritický projev Pham Van Donga a více se k těmto událostem nevraceli. Oba tyto státy, přestože jejich přísná ideologie by za normálních podmínek velela ostře zkritizovat československé poměry a nejspíš i podpořit činy varšavské pětky, se k událostem v ČSSR stavěly netečně hlavně díky potřebě pokračující podpory z Československa. Vietnam si nepřál ztratit tak významnou materiální podporu, jakou pro něj v té době Československo představovalo, a Severní Korea si zase svým jednostranným postojem nemohla znepřátelit Čínu ani Sovětský svaz. Další dvojici států tvoří Čína a Albánie. Obě země neváhaly využít československé události ve prospěch státní propagandy. Reakce těchto dvou států jsou navíc lehce ambivalentní. Nejenže ostrou kritikou podrobily československý demokratizační proces a jeho čelní představitele, s velice prudkou reakcí se setkal především vstup pěti vojsk Varšavské smlouvy na československé území. Oběma zemím dodal hlavně další podnět k zesílení kampaně proti sovětskému vedení a východnímu bloku vůbec. Číňané navíc dokázali tento fakt využít ke snížení prestiže SSSR v očích zemí třetího světa. Čína i Albánie své občany často a podrobně spravovaly o dění v Československu formou tisku i politických projevů, valná většina z těchto zpráv byla natolik zabarvena propagandou, že šlo jen stěží dešifrovat realitu. Přestože obě země hlásali podporu „ubohému československému lidu“ a odsuzovali invazi jako akt agrese srovnatelný s německou fašistickou anexí, žádných konkrétních

46

rysů jejich pomoc a podpora nenabyla (ani přesto, že o tom čínský tisk informoval jinak). Oproti tomu v Rumunsku a Jugoslávii byl demokratizační proces Československa přijímán až na malé výjimky s nadšením. V Jugoslávii v polednovém vývoji viděli pozitivní proud, který bude podporovat jugoslávské koncepce i praxi a který bude přínosným pro celé komunistické hnutí. Česko-rumunské vztahy se díky polednovému vývoji začaly nevídaně zlepšovat a Rumunský předák Nicolae Ceauşescu se při návštěvě Prahy dokonce zmínil, že kdyby se československo dostalo do sporu s Kremlem, může počítat s rumunskou podporou. Vstup pěti vojsk Varšavské smlouvy na území Československa obě země shodně radikálně odsoudily a označily jej za intervenci a následnou okupaci, kterou nemůže nic ospravedlnit. Rumunsko vyslovilo požadavek okamžitého stažení jednotek z československého území a ČSSR byla vyslovena solidarita. Podobně se zachovala i Jugoslávie a jednání pětky odsoudila jako útok na svobodu a nezadatelné právo československého lidu, aby sám rozhodoval o cestách svého budoucího socialistického vývoje. Obě ostré kampaně ovšem po krátkém čase utlumila obava obou zemí, že by se Kreml mohl pokusit aplikovat doktrínu omezené suverenity i na ně samotné.

47

11. Bibliografické údaje Prameny Archiv Ministerstva zahraničních věcí, fond Politické zprávy

Literatura Benčík, Antonín: Rekviem za pražské jaro. Třebíč, 1998. Durman, Karel: Popely ještě žhavé I. Válka a nukleární mír. Praha, 2004. Durman, Karel: Popely ještě žhavé II. Konce dobrodružství. Praha, 2009. Durman, Karel: Útěk od praporů. Praha, 1998. Eckert, Carter J.- Lee, Ki-baik- Lew, Young Ick- Robinson, Michael- Wagner, Edward W.: Dějiny Koreje. Praha, 2001. Hlavatá, Lucie- Ičo, Ján- Karlová, Petra- Strašáková, Mária: Dějiny Vietnamu. Praha, 2008. Hradecký, Pavel- Hladký, Ladislav: Dějiny Albánie. Praha, 2008. Janáček, František – Michálková, Marie: Příběh zvacího dopisu. Soudobé dějiny 1, 1993. Kaplan, Karel: Kořeny československé reformy 1968. Brno, 2000. Müllerová, Petra: Stručná historie států VIETNAM. Praha, 2004. Nálevka, Vladimír: Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti. Praha 2008. Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století II. Praha, 2000. Pelikán, Jan: Sovětsko-jugoslávská roztržka, Historický obzor 1, 1990 - 1991, s. 174 – 180. Pernes, Jiří: ČAS OBĚTÍ Odpor československé veřejnosti proti sovětské okupaci od srpna 1968 do srpna 1969. In: Fajmon, Hynek (ed.): Sovětská okupace Československa a její oběti. Brno, 2005. Plechanová, Běla- Fidler, Jiří: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941- 1995. Praha, 1997. Šesták, Miroslav- Tejchman, Miroslav- Havlíková, Lubomíra- Hladký, LadislavPelikán, Jan: Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha, 2009. 48

Teichman, Miroslav: Nicolae Ceauşescu, Praha 2004. Treptow, Kurt W. (ed.): Dějiny Rumunska, Praha 2000. Valenta, Jiří: Sovětská intervence v Československu 1968. Praha, 1991. Vykoukal, Jiří - Litera, Bohuslav- Teichman, Miroslav: Východ, Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944- 1989. Praha, 2000.

49