Ošetřovatelství v komunitní péči

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Fakulta humanitních studií

Ošetřovatelství v komunitní péči

Anna Krátká Gabriela Šilháková

ZLÍN 2008

Recenzoval: Prof. PhDr. Vladimír Leško, CSc. © autor Mgr. Anna Krátká, Mgr. Gabriela Šilháková

ISBN 978-80-7318-726-2

2

OBSAH 1. Úvod

6

1.1 Vysvětlivky k používaným symbolům

7

1.2 Průvodce studiem předmětu

8

2. Zdravotní a sociální péče

10

3.1 Životní a existenční minimum

10

3.2 Hmotná nouze

11

3.3 Sociální politika

11

3.3.1 Funkce sociální politiky

13

3.3.2 Sociální péče a sociální služby

15

3.3.3 Zdroje při zajištění sociálních služeb

16

3.4 Zdravotní politika

19

3.4.1 Zdroje při zajištění zdravotní péče 3. Komunita, komunitní práce a péče, komunitní ošetřovatelství

20 24

2.1 Vymezení pojmů

24

2.1.1 Komunita

24

2.1.2 Komunitní sociální práce

25

2.1.3 Komunitní péče

30

2.1.4 Komunitní sestra

32

2.1.5 Komunitní ošetřovatelství

32

2.1.6 Sociální skupina, sounáležitost, identita

34

4. Osoby vyžadující sociální péči

38

4.1 Vymezení pojmů

38

4.2 Specifikace osob vyžadujících sociální péči

39

4.3 Kvalita života u osob s postižením

40

4.3.1 Faktory ovlivňující kvalitu života

41

4.3.2 Mezinárodní klasifikace fungování, postižení a zdraví

42

4.3.3 Úkoly společnosti

42

5. Návaznost zdravotních a sociálních služeb

44

5.1 Akutní péče v nemocnici

44

5.2 Ošetřovatelská péče

44

5.3 Rehabilitační péče

45

3

5.4 Dlouhodobá péče

47

5.5 Následná, terénní péče v domácím prostředí

48

5.6 Příspěvek na péči

52

6. Princip péče o osoby se sníženou soběstačností

55

6.1 Péče o osoby se sníženou soběstačností

55

6.2 Zvláštnosti v přístupech ke klientům

57

6.2.1 Tělesné postižení, porucha mobility

57

6.2.2 Zrakové postižení

58

6.2.3 Klienti s postižením sluchu

58

6.2.4 Klienti s poruchou verbální komunikace

59

6.2.5 Klienti s mentálním postižením

60

6.2.6 Předčasně narozené dítě, dítě s postižením a jeho rodiče

60

6.3 Typy osobnosti

62

7. Úloha pracovníka v pomáhající profesi

67

7.1 Osobnost pracovníka pomáhajících profesí

67

7.2 Syndrom vyhoření

68

7.3 Komunikace v pomáhajících profesích

70

8. Sociální faktory ovlivňující příjem a propuštění klienta

72

8.1 Sociální faktory při propuštění klienta

72

8.2 Celkové hodnocení klienta

73

8.3 Příprava na propuštění z akutní péče

74

8.3.1 Plánované propuštění, příprava prostředí, zapojení rodiny 9. Domácí zdravotní péče – agentury domácí péče

75 78

9.1 Domácí péče – vymezení pojmů

78

9.2 Historie domácí péče

82

9.3 Zřizovatelé a financování domácí péče

83

9.4 Personální zajištění

84

9.4.1 Práce sestry v domácí péči

87

9.4.2 Ošetřovatelská péče v domácích podmínkách

90

10. Hospicová péče

92

10.1 Vymezení hospicové péče

92

10.2 Historie hospicové péče

93

10.3 Fáze a formy domácí péče

95

4

11. Nové formy zdravotně sociální péče

100

11.1 Nové formy zdravotně sociální péče v zařízeních komunitního typu

100

11.2 Zařízení sociálních služeb a typy

101

12. Orientace v síti sociálních služeb

116

12.1 Nové metody sociální práce

116

12.1.1 Sociální práce s jednotlivcem

116

12.1.2 Sociální práce se skupinou

123

12.1.3 Sociální práce s komunitou

125

12.1.4 Makro metody

126

12.2 Řízení sociální práce

128

12.3 Marketing v oblasti sociální práce

132

13. Systém komunitní péče o občany se specifickými potřebami 13.1 Komunitní péče o seniory

134 135

13.1.1 Sociální a ošetřovatelská péče

136

13.1.2 Úloha sestry v komunitní péči o seniory

138

13.2 Komunitní péče o klienty s mentálním postižením

138

13.2.1 Sociální práce s klienty mentálně postiženými

139

13.2.2 Úloha sestry v komunitní péči o klienta

141

13.3 Komunitní péče o klienty duševně nemocné 13.3.1 Sociální práce s duševně nemocnými

142 142

13.3.2 Péče o klienta s Alzheimerovou chorobou 13.4 Sociální práce se zdravotně znevýhodněnými

143 145

14. Komunitní plány

149

15. Přílohy

153

16. Použitá literatura a prameny

157

5

1. ÚVOD Vážené studentky, studenti, tento studijní text je určen Vám, studentům studijního programu Ošetřovatelství, především studujícím obor Všeobecná sestra, ale určitě „svou kapitolu“ si tam najdou i studenti dalších zdravotnických a sociálních oborů. Cílem je strukturovat učební látku v předmětu Ošetřovatelství v komunitní péči, podněcovat Vás k samostatnému, průběžnému a soustavnému studiu. Zároveň však vést k osvojení žádoucích znalostí a kompetencí v oblasti komunitního ošetřovatelství. Seznámíte se s jeho historií a vývojem, zároveň však proniknete do problematiky sociální péče. Procházíme obdobím, kdy je v ČR péče založena na podněcování veřejnosti k zodpovědnosti za své zdraví a zdravém způsobu života. Je snahou poskytovat zdravotní péči multidisciplinárním týmem odborníků a proto je dvojnásob důležité, aby jednotliví členové týmu znali kompetence svého spolupracovníka. Aby byla zdravotní a sociální péče efektivní, nemůže být potřebným klientům poskytována vedle sebe, ale současně. Jak s textem pracovat? Text je rozdělen do kapitol, jejichž obsah je nedílnou součástí vědomostí každého studenta studijního oboru všeobecná sestra. Je doplněn samostatnými úkoly a otázkami, aby jste si mohli ověřit, že chápete problematiku. Pro snadnější orientaci je text doplněn symboly, včetně prostoru pro Vaše poznámky. Texty nepředkládají úplné a vyčerpávající poznatky, předpokládá se samostudium dle doporučené literatury, která je uvedena v závěru každé kapitoly a je nedílnou součástí učebních textů. Přejeme si, aby Vám tento text usnadnil nejen studium problematiky Ošetřovatelství v komunitní péči, ale také abyste v něm nalezli inspiraci a získané vědomosti uplatnili v každodenní praxi – v interakci s klientem a jeho blízkými. Autorky

6

1. 1 Vysvětlivky k používaným symbolům

Průvodce studiem - vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace. Cíle studia a osvojení poznatků

Klíčové pojmy

Pojmy k zapamatování

Literatura - použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků. Kontrolní otázky a úkoly - prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů. Úkoly k textu - je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému pochopení a zvládnutí následující látky. Úkoly k zamyšlení

Část pro zájemce - přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu. Pasáže i úkoly jsou dobrovolné.

7

1.2 Průvodce studiem předmětu: Ošetřovatelství v komunitní péči Úvodní informace autorů: Tento studijní text je zpracován s cílem strukturovat učební látku předmětu Ošetřovatelství v komunitní péči, podněcovat studenta k samostatnému, průběžnému a soustavnému studiu a vést jej k osvojení žádoucích znalostí a kompetencí. Nedílnou součástí studijního textu je doporučená literatura, která je uvedena v závěru každé kapitoly. Cílem předmětu, který je kombinací získaných poznatků především z modulů Sociální a další vědy, Ošetřovatelství a klinických oborů a Praktického ošetřovatelství, je pochopení nutnosti spolupráce sestry se sociálním pracovníkem a dalšími pomáhajícími profesemi.

Cíle studia předmětu: Po absolvování předmětu by studenti měli znát: -

význam základních pojmů,

-

úlohu všeobecné sestry v komunitní péči,

-

aktivity sestry v komunitním ošetřovatelství (v domácí péči ...),

-

zvláštnosti přístupu v péči o klienty se specifickým postižením,

-

možnosti sociální pomoci klientům se specifickým postižením.

Po absolvování předmětu by studenti měli umět: -

zaujmout vlastní postoj k problematice komunitního ošetřovatelství,

-

komunikovat s klientem a jeho blízkými s ohledem se specifické postižení,

-

spolupracovat s ostatními pomáhajícími profesemi,

-

podpořit klienta, poskytnout adekvátní informace v sociální oblasti, eventuelně zprostředkovat pomoc,

-

uplatňovat zásady etického chování, především důstojnost člověka v interakci s klientem, jeho blízkými a jinými pracovníky pomáhajících profesí.

8

Základní okruhy studia: Komunita, komunitní práce, komunitní péče, komunitní ošetřovatelství. Zdravotní a sociální péče. Specifikace osob vyžadující sociální péči. Návaznost zdravotních a sociálních služeb. Princip péče o osoby se sníženou soběstačností. Úloha pracovníka pomáhajících profesí. Sociální faktory ovlivňující příjem a propuštění klienta. Domácí péče. Hospicová péče. Nové formy zdravotně sociální péče. Hodnocení sociální péče, supervize. Orientace v síti sociálních služeb. Systém péče o osoby se specifickými problémy.

9

2. Zdravotní a sociální péče

Cíle studia kapitoly: - umět vymezit termín pomoc v hmotné nouzi, životní a existenční minimum, - orientovat se v sociální a zdravotní politice. Klíčové pojmy: Životní minimum, existenční minimum, hmotná nouze, sociální politika, sociální ochrana, sociální péče, zdravotní politika, zdroje, financování.

2.1 Životní a existenční minimum Životní a existenční minimum (zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů). Do 31.12.2006 definováno jako zákonem stanovená společensky uznaná hranice minimálních příjmů pod níž nastává stav hmotné nouze. Vymezuje výši nezbytných finančních prostředků, pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejich členů na velmi skromné úrovni. Je sociálně – ochrannou veličinou, která má jako kritérium významné místo v sociální záchranné síti. Skládalo se ze dvou částí: a) k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb b) k zajištění nezbytných nákladů na domácnost Od 1.1.2007 je životní minimum definováno jako minimální hranice peněžitých příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, existenční minimum jako minimální hranice příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Je tedy pouze jednosložkové, tj. životní ani existenční minimum nezahrnují nezbytné náklady na bydlení.

10

2.2 Hmotná nouze Hmotná nouze (zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů). Pojem „hmotná nouze“ od 1.1.2007 nově nahrazuje pojmy životní minimum a sociální potřebnost, která se dlouhá léta v oblasti dávek sociální péče objevovaly. Základní myšlenkou je skutečnost, že každý má nárok na zajištění základních životních podmínek prostřednictvím dávek pomoci v hmotné nouzi a na (základní) sociální poradenství vedoucí k řešení hmotné nouze nebo jejímu předcházení. Vychází se z toho, že občan a společně posuzované osoby nemají dostatečné příjmy a nemohou si je zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejich základních životních podmínek je tak vážně ohroženo a hrozí vážná újma na zdraví. Může se jednat také např. o jedince, kterého postihne vážná mimořádná událost a jehož celkové sociální a majetkové poměry neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami, jedince, který nemá dostatečné příjmy k úhradě nezbytného jednorázového výdaje či k úhradě nákladů spojených s pořízením nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby, základní vybavení domácnosti, jedince

propuštěného z výkonu vazby nebo

z výkonu trestu odnětí svobody, ze školského zařízení apod. Systém dávek zohledňuje také skutečnost, zda má jedinec či společně posuzované osoby na základě doporučení odborného lékaře zvýšené náklady na dietní stravování (např. pankreatická dieta, diabetická, při onemocnění fenylketonurií, celiakií apod.). Do dávek v systému pomoci v hmotné nouzi patří: -

příspěvek na živobytí

-

doplatek na bydlení

-

mimořádná okamžitá pomoc (hrozí vážná újma na zdraví; živelní nebo ekologická pohroma či průmyslová havárie nebo požár; nový občanský průkaz, nocleh, jízdné; základní vybavení domácnosti apod.) 2.3 Sociální politika

Je součástí společenského systému, za jehož základní prvky jsou nejčastěji považovány sféra ekonomická, politická, sociální, kulturní, ekologická, vědeckotechnická a existenční. Jednotlivé okruhy spolu souvisí a doplňují se. Fungování sociální politiky, její cíle a nástroje

11

se pak neutváří izolovaně, nýbrž v souladu s těmito sférami a v návaznosti na normy ekonomické, politické, mravní a jiné. Sociální politika: -

je politika orientující se primárně k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. Je koncentrací na člověka a může působit na hodnotové orientace lidí, spoluvytvářet jejich názory, postoje, chování atd.

-

jde o praktickou snahu, aby byl společenský celek přetvořen co nejideálněji (souhrn zásad směřující k odstranění nebo zmírnění vad společenského života)

-

činnost (soubor opatření), konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních, kterými je ovlivňována společenská realita v nejširším slova smyslu

Sociální politika zpravidla zahrnuje politiku sociálního zabezpečení, sociálních služeb,

bytovou

politiku,

zdravotní

politiku,

vzdělávací

politiku,

politiku

zaměstnanosti a rodinnou politiku. Může mít charakter aktivní, tj. usiluje o prevenci nebo pasivní, tj. reaguje již na vzniklé sociální problémy a intervenuje při jejich řešení ve snaze zmírnit jejich následky. K základním principům v sociální politice patří princip sociální spravedlnosti, solidarity, subsidiarity a participace.

Princip sociální spravedlnosti – Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (dovednosti a schopnosti – např. vzdělávat se, „umět prodat“) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny. Neexistuje nějaká obecně akceptovaná definice toho, co je a není spravedlivé. V duchu koncepce J. Rawlse (Teorie spravedlnosti) rozlišujeme dva principy spravedlnosti (BERLIN, I, RAWLS, J., 2003, s. 101): 1. Každá osoba má mít stejné právo na co nejširší základní svobodu slučitelnou s podobnou svobodou jiných. 2. Sociální a ekonomické nerovnosti musí být uspořádané tak, aby bylo možné obojí spojovat: a) s rozumným očekáváním, že budou ve prospěch každého, b) s postavením a úřady, které jsou stejně přístupné všem.

12

Princip solidarity (vzájemná podpora) – je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství. Můžeme rozlišit solidaritu mezinárodní, celostátní, místní či regionální. Je třeba dbát na to, aby přílišná solidarita nevedla k útlumu aktivit jedinců a jejich odpovědnosti za vlastní životní podmínky. Princip sociální subsidiarity (podpůrnosti) – vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi, který je jedinec jaksi „povinen“ v mravním slova smyslu využívat ku prospěchu bližních. Podle tohoto principu je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá – li tuto možnost, musí pomoci rodina a teprve dostane – li se do velkých obtíží, volá na pomoc jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Tento princip předpokládá určitou výchovu obyvatelstva k převzetí sebeodpovědnosti. Princip participace – základní myšlenkou je, že lidé, jejich život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci. Jde o přechod od člověka, jako převážně objektu sociální politiky k člověku, jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu (např. používání četných iniciativ, referend, jimiž se spoluúčast ve věcech veřejných projevuje).

2.3.1 Funkce sociální politiky Funkce sociální politiky jsou ochranná, přerozdělovací, homogenizační, stimulační, preventivní. Sociální ochrana, (dříve zabezpečení) - součást sociální politiky a prostředek k uskutečňování jejích úkolů a cílů -

soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí občanů. Zahrnuje péči o zdraví (léčebná i preventivní), zabezpečení při dočasné neschopnosti pro nemoc a úrazy, pomoc při výchově dětí v rodině, zabezpečení ve stáří a invaliditě, zabezpečení v nezaměstnanosti, v nouzi a chudobě apod.

13

Systém sociální ochrany obyvatelstva V souvislosti s ekonomickou transformací byl zformulován systém sociální ochrany obyvatelstva, který lze rozdělit do 3 systémů (pilířů): 1. Systém sociálního pojištění (dříve důchodové pojištění) má chránit obyvatelstvo v období důchodového věku, nemoci, invalidity a nezaměstnanosti. Základem tohoto systému je povinnost stanovená zákonem, i když existují možnosti dobrovolného doplňkového připojištění – penzijní připojištění, důchodové pojištění (př. dávky důchodového pojištění – starobní, vdovský a vdovecký, plný a částečný invalidní důchod, sirotčí důchod, dávky nemocenského a zdravotního pojištění – nemocenská, peněžitá pomoc v mateřství, příspěvek při ošetřování člena rodiny, státní politika zaměstnanosti). V rámci tohoto systému jsou řešeny ty situace, na které se může občan předem připravit (pojistit) formou odložení části své dnešní spotřeby na krytí budoucí nejisté dlouhodobé či krátkodobé sociální situace. Sociální pojištění je tedy výrazem sociální odpovědnosti občanů k sobě a své rodině. 2. Systém státní sociální podpory soubor podpor a příspěvků financovaných ze státního rozpočtu přesně vymezenému okruhu obyvatelstva, které se nachází ve specifických životních podmínkách. V rámci tohoto systému jsou řešeny sociální situace, kde je účelné rodinu, především rodinu s dětmi podpořit (forma dávek státní sociální podpory - např. přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek, porodné, pohřebné, dávky pěstounské péče, příspěvek na péči o dítě v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc). 3. Systém sociální péče (pomoci) a sociálních služeb určen těm, kteří se ocitnou pod stanovenou částkou minima a nebo ve stavu nouze ať už hmotné či sociální, a nejsou schopni ji vyřešit sami nebo s pomocí vlastní rodiny (forma dávek sociální péče, dávek pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči - např. jednorázové a opakované dávky pro seniory a zdravotně postižené spoluobčany, peněžité a věcné dávky, nárokové a nenárokové dávky, sociální služby, sociálně právní ochrana …).

14

Je to tzv. „nejjemnější síto“ schopné zachytit ty, kteří propadli ostatními systémy. Tento systém musí být koncipován tak, aby mohl řešit individuální problémy lidí a řešit důsledky neopakovatelných lidských osudů.

2.3.2 Sociální péče a sociální služby Za stanovených podmínek je občanu v hmotné či sociální nouzi poskytována sociální pomoc, a to podle konkrétní situace. Charakteristickou formou pomoci je právě doplnění příjmů tohoto občana prostřednictvím peněžních nebo věcných dávek sociální péče. Pro optimální fungování každého systému je důležité, aby byl předně koncipován tak, aby místo každého subjektu bylo přesně vymezeno a za druhé, aby jeho aktivita realizovala vlastní zájmy a potřeby, a konečně aby k provozování těchto aktivit měl reálné kompetence -

taková oblast právní úpravy sociálního zabezpečení, která se zabývá řešením těch nejobtížnějších sociálních situací, kdy si občan nedokáže ze své tíživé sociální situace pomoci zcela sám, či prostřednictvím jiných systémů sociální ochrany (sociální pojištění či státní sociální podpory). Systém sociální pomoci má takovým jevů předcházet či pomoci jedincům řešit rychle a efektivně jejich tíživou sociální situaci.

-

sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry.

Okruh oprávněných objektů -

péče o rodinu a děti

-

péče o občany těžce zdravotně postižené

-

péče o staré občany

-

péče o občany, kteří potřebují zvláštní pomoc

-

péče o občany společensky nepřizpůsobené

-

péče o nezaměstnané

15

Subjekty poskytující sociální péči Subjekty, které poskytují sociální péči, jsou zpravidla orgány státní správy a místní samosprávy. Jejich kompetence v oblasti sociální péče jsou upraveny zejména v zákoně č. 114/1988 Sb., jehož úprava je poměrně složitá a nepřehledná. V ČR se v oblasti sociální péče angažují tyto subjekty: -

stát (především prostřednictvím MPSV ČR)

-

kraje

-

obce

-

právnické a fyzické osoby, nejčastěji nestátní neziskové organizace

-

dobrovolníci a rodinní příslušníci

Hlavní roli a odpovědnost v oblasti sociální péče má stále stát, řídící a koordinační činnost na úseku sociální péče má Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV ČR), které především: -

tvoří na základě doporučení a za přispění odborníků koncepce, vyhotovuje a vládě předkládá zákony a vyhlášky (včetně např. vyhlášek o výši úhrad za pobyt v zařízeních sociální péče, o výši stravovacích jednotek, o posuzování zdravotního stavu žadatele o dávku či službu sociální péče aj.

-

zřizuje a spravuje speciální sociální ústavy s celorepublikovou působností,

-

řídí a kontroluje výkon státní správy v oblasti sociální pomoci (tj. je odvolacím orgánem proti rozhodnutí krajských úřadů) – v důsledku reformy veřejné správy (zánik okresních úřadů a vznik obcí tzv. III. typu)

byla zákonem č. 132/2000 Sb.

přenesena působnost MPSV ČR na krajské úřady do jejich přenesené a samostatné působnosti a následně na obce.

2.3.3 Zdroje při zajištění sociálních služeb Financování sociální služeb Na sociálních službách, které jsou nástrojem k řešení stavu sociální nouze občana, se podílí více subjektů: stát, kraje, obce a nestátní neziskové organizace. Působnost státu, krajů a obcí v této oblasti většinou přesně vymezuje zákon, činnost nestátních neziskových subjektů

16

– organizací (NNO) v oblasti služeb není právně určena. Ve většině případů tyto NNO vytvořily široké spektrum nabídky sociálních služeb, které řeší velké problémy i malé skupiny občanů, většinou sociálně vyloučených. Stát – stát si po reformě veřejné správy, kdy předal většinu svých zařízení sociálních služeb krajům, ponechal ve své správě některá zařízení sociálních služeb (především speciální zařízení sociální péče), které řídí a financuje (př. Zařízení sociální péče pro smyslově postižené, Zařízení sociální péče pro mentálně postižené v Neveklově, okr. Tábor, Zařízení sociální péče pro dospělé tělesně postižené v Ostravě - Hrabyni). Kraje – rozlišujeme: Zařízení sociální péče (sociální služby) převzaté na základě zákona č. 132/2000 Sb., kdy byla přenesena působnost MPSV ČR v určitých oblastech na kraje – týká se to převodu zařízení sociálních služeb (zařízení sociální péče, dětské domovy, pečovatelská služba aj.) – jsou financovány částečně z úhrad od klientů, částečně státem (stát poskytuje krajům finanční prostředky na výkon jejich přenesené působnosti). Zařízení sociální péče (sociální služby) založené krajem na základě jeho vlastního rozhodnutí – financování je plně záležitostí kraje Obce – rozlišujeme: Zařízení sociální péče (sociální služby) převzaté na základě zákona č. 132/2000 Sb., kdy byla přenesena působnost MPSV ČR v určitých oblastech na kraje – obce měly možnost do konce roku 2004 požádat kraje o vydání některých zařízení (především pečovatelská služba, domovy důchodců a domovy – penziony) do své správy – potom by jejich financování bylo více zdrojové – obce by mimo jiné dostávaly od krajů příspěvek na jejich provoz podle počtu obyvatel ve své spádové oblasti. Zařízení sociální péče (sociální služby) založené obcemi na základě jejich vlastního rozhodnutí – financování je plně záležitostí obce (především jídelny pro důchodce, kluby důchodců, domy s pečovatelskou službou, azylová zařízení). Nestátní neziskové organizace – plně více zdrojové financování

17

Financování nestátních neziskových organizací (NNO) -

MPSV ČR především (ale i Ministerstvo zdravotnictví České republiky – MZ ČR a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky – MŠMT ČR)

-

kraje

-

obce

-

nadace a nadační fondy

-

sponzoři a veřejné sbírky

-

veřejné zdravotní pojišťovny

-

příjmy (platby) od klientů

-

vlastní zdroje – např. prodej výrobků chráněných dílen, projekty

MPSV ČR si ponechalo rozhodování o dotacích NNO (takto se poskytne asi 450 mil. Kč) na poskytování sociálních služeb seniorům a osobám se zdravotním postižením na celostátní úrovni a veškeré programy NNO poskytujících sociální služby v oblasti a) protidrogové problematiky b) sociální prevence c) prevence kriminality d) problematiky romských komunit Znamená to tedy, že NNO ve většině případů už nežádají MPSV, ale svou žádost na většinu finančních prostředků směřují na kraje, které přerozdělují prostředky z MPSV. Vedle těchto financí ze státu mohou (a většinou to dělají) kraje přerozdělovat a dotovat NNO z vlastních zdrojů. Velkou měrou se také na financování NNO podílejí obce (např. financování NNO v roce 2005 ve Statutárním městě Zlíně (SMZ).

SMZ pro dotace na sociální aktivity provozního charakteru vyčlenilo ze svého rozpočtu pro rok 2005 celkem 11 130 tisíc Kč, z toho je 6 510 tisíc přerozdělováno prostřednictvím Sociálního fondu SMZ a 4 620 tisíc Kč je dotováno přímo z rozpočtu SMZ (5 projektů).

18

V roce 2005 bylo pro financování ze Sociálního fondu SMZ přijato celkem 52 žádostí o dotace, od 35 organizací, za celkem 21 mil. Kč (tzn. že byla uspokojena pouze ½ žadatelů). SMZ má k financování NNO zřízen např. Sociální fond, Kulturní fond, Fond zdraví, Fond mládeže a tělovýchovy.

2.4 Zdravotní politika

-

je nedílnou součástí sociální politiky sociálních států. Je považována za výraz zájmu států na zdravotním stavu obyvatelstva. Úzce souvisí s hospodářskou politikou. Budování společnosti na principu rovných šancí musí řešit i otázky přístupu ke zdraví všech sociálních vrstev. Právo na zdraví je základem zdravotní politiky států.

-

Zahrnuje dva druhy aktivit – aktivity zaměřené k léčení (tj. odstranění změn ve zdravotním stavu člověka) a aktivity ve směru ochrany a podpory zdraví ve smyslu zamezení vzniku nemocí. Hlavním subjektem zdravotní politiky je stát.

Zdravotní péče může být poskytována: a) netržní formou: -

na základě daní

-

na základě transferových plateb

b) polotržní formou na základě pluralitního – více zdrojového financování: -

veřejné zdroje

-

soukromé zdroje

c) tržní formou: -

na základě přímých plateb mezi pacientem a zařízením, případně s využitím komerčního pojištění (např. cestovní pojištění). Pro tuto formu je typické vyloučení veřejných zdrojů ze systému financování.

Garantovat zdravotní péči znamená zajistit a převzít odpovědnost za dostupnost zdravotní péče ze 3 hledisek:

19

-

z hlediska finanční dostupnosti

-

z hlediska časové dostupnosti

-

z hlediska místní dostupnosti

Profinancování činnosti zdravotnických zařízení z pojistného fondu může probíhat různými způsoby: -

výkonový model (je založen na platbě za provedený výkon a na bodovém hodnocení výkonu, platba se uskutečňuje přímo mezi pojišťovnou a zdravotnickým zařízením bez účasti pacienta, případně s jeho finanční účastí)

-

kapitační

platba

(fixně

stanovené

prostředky se

vyplácejí

zpravidla

za

registrovaného pacienta na hlavu a kalendářní měsíc) -

model založený na spoření pacientů na tzv. individuálním účtu (část pojistného se ukládá na osobní účet a část pojistného plyne na solidární pojištění).

2.4.1 Zdroje financování zdravotní péče v ČR V ČR byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází z principu solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které zde trvalý pobyt nemají, ale jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídle v ČR. Všeobecné zdravotní pojištění je ze zákona povinné a skládá se z části hrazené zaměstnavateli, z části hrazené pojištěnci z části hrazené státem. Poskytovatelé zdravotní péče Soustavu zdravotnických zařízení tvoří zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob. Zdravotnická zařízení můžeme členit: -

podle typu vlastnictví (státní např. převážně nemocnice, nestátní – např. spravovaná obcí nebo fyzickou osobu, nebo církví či jinou právnickou osobou). Zvláštní skupinou jsou zařízení hygienické služby – vykonávají státní zájem, tj. jsou financovány ze státního rozpočtu.

-

podle formy poskytované péče (lůžková a ambulantní – primární, sekundární a terciární)

20

-

podle způsobu proplácení (smluvní – smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče se zdravotní pojišťovnou, nesmluvní – ze soukromých zdrojů).

Pro úplnost je nutné do sítě zdravotních zařízení zařadit: -

lékárny určené k výdeji léků a prostředků zdravotnické techniky

-

zvláštní dětská zařízení – kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle

Hrazená zdravotní péče zahrnuje: -

léčebnou, ambulantní a ústavní péči

-

pohotovostní a záchrannou službu

-

preventivní péči

-

dispenzární péči

-

léky a prostředky zdravotnické techniky a stomatologické výrobky (na základě právních předpisů - hrazené z veřejného zdravotního pojištění)

-

lázeňskou péči a péči v dětských odborných léčebnách

-

závodní preventivní péči

-

dopravu nemocných a náhradu cestovních nákladů

-

posudkovou činnost

-

prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu včetně dopravy

Způsoby úhrady zdravotní péče zdravotnickým zařízením. -

platba za výkon

-

platba za diagnózu

-

platba za ošetřovací den

-

platba prostřednictvím regulačních poplatků

Zdravotnické služby -

dopravní zdravotní služby

-

lékařské ordinace

-

zdravotnická zařízení (viz. níže)

-

zdravotní poradny

-

záchranné služby

-

zdravotní pojišťovny

21

Zdravotnická zařízení -

centra pro léčbu neplodnosti

-

dětské léčebny

-

hospice

-

laserová centra

-

lázně

-

léčebny dlouhodobě nemocných

-

nemocnice

-

ozdravovny

-

polikliniky

-

psychiatrické léčebny

-

sanatoria

-

zdravotnické laboratoře

Kontrolní otázky 1. Vyjmenujte objekty sociální péče. 2. Vyjmenujte subjekty, které se podílí na financování sociálních služeb. 3. Jaké jsou způsoby úhrady zdravotní péče zdravotnickým zařízením? 4. Uveďte alespoň čtyři příklady hrazené zdravotní péče (u pojištěnce).

Doporučená literatura k prostudování:

1. BERLIN, I., RAWLS, J., NOZICK, R. et all. O slobode a spravedlivosti. Bratislava, 1993. 2. Odbor sociálních věcí Krajského úřadu Zlínského kraje. Katalog sociálních služeb Zlínského kraje. 1. vyd. Zlín: Zlínský kraj, 2005. 276 s. 3. Odbor sociálních věcí Magistrátu města Zlína. Průvodce sociální péčí ve Zlíně a některými navazujícími službami – abecední rejstřík. Zlín, 2008. 8. vyd. Zlín: CSP Zlín, o.p.s., 2008. 40 s. 4. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7.

22

5. TOMEŠ, I. Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost. 1. vyd. Praha: Sociopress, 1996. 213 s. ISBN 80-902260-0-0. 6. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. 7. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Místo pro poznámky:

23

3. Komunita, komunitní práce, komunitní péče, komunitní ošetřovatelství

Cíle studia kapitoly: znát význam základních pojmů znát historii komunitní práce umět vymezit termín komunitní péče a komunitní ošetřovatelství znát činnosti komunitní sestry

Klíčové pojmy: komunita, komunitní práce, komunitní pracovník, komunitní ošetřovatelství, skupina 3.1 Vymezení pojmů Pro pochopení komunitního ošetřovatelství je nutné znát určitá fakta, která jsou spjatá se sociologií. Velmi stručně k terminologii.

3.1.1 Komunita je mnohoznačný termín a má různé významy. V českém Encyklopedickém slovníku je heslo komunita uvedeno jen jednou a je definováno z hlediska sociologického a psychologického. V praxi se využívají oba přístupy. a) Sociologicky - jsou definovány dva hlavní přístupy: - Teritoriální (sídelní, ekologická) - je to souhrn osob, které žijí v určitém vymezeném prostoru, kde vykonávají každodenní aktivity a obvykle tvoří autonomní jednotku (velikost nerozhoduje - obce, sousedství, kraj, stát ...). - Zájmová (morální, psychická, spirituální) – skupina lidí, kteří mají společné zájmy, myšlenky a ideje, lidé se stejným etnickým původem, postižením apod.

24

b) Psychologicky - Typ organizace, kde jsou odstraněny vztahy nadřízenosti a podřízenosti, čímž se dosahuje lepší komunikace a spolupráce [2]. V zahraničních slovnících najdeme odkazů více. Např. anglický Collinsův jazykový slovník obsahuje 16 hesel, v americkém Crolierově multimediální encyklopedii je na toto heslo celkem 1 363 odkazů [3]. Podle Jarvise lze definice zahrnout do pěti základních okruhů: 1) Komunita je skupina lidí, kteří žijí nebo pracují společně. 2) Komunitu představuje jakákoliv geografická oblast, v níž lidé žijí. 3) Komunitu představuje jakákoliv geografická oblast, v níž lidé žijí a jsou ve vzájemné interakci. 4) Jde o vzdělávací činnost skupiny lidí, kteří se vzdělávají mimo zdi školské instituce. 5) Komunita je ideální uspořádání lidí, kteří žijí a pracují v dokonalé harmonii [3]. Můžeme rozlišit také: Terapeutickou (léčebnou) komunitu – specifická forma organizace léčebné instituce, která umožňuje otevřenou komunikaci všech členů instituce včetně pacientů a jejich spolurozhodování a podílení se na léčbě. Výcvikovou komunitu – zaměření na sebepoznání, nácvik nezbytných dovedností (komunikace apod.), postojů … . Komunita je sociální místo, kde člověk může získávat lidsko - emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v každodenním životě.

3.1.2 Komunitní sociální práce je jednou z hlavních forem a metod sociální práce (vedle individuální - případové a skupinové sociální práce). Tato práce se uplatňuje v rámci státního i soukromého sektoru a zajišťují ji komunitní pracovníci. Aby mohli dobře vykonávat svou práci, musí disponovat určitými znalostmi v dané problémové oblasti – bydlení, sociální zabezpečení, organizace, instituce – místní správa … a dovednostmi (motivace klientů, analýza potřeb, výzkum, skupinová práce,

25

vyjednávání, adekvátní komunikace, poradenství, management – časový, finanční, projektování, záznam a psaní zpráv, monitoring, evaluace …) – spousta těchto dovedností je totožná s dovednostmi sestry. Komunitní pracovníci ovšem nepracují jen v zařízeních sociální péče, ale také například v institucích, které se zabývají zdravotní politikou komunity, bydlením a rozvojem komunity, politikou zaměstnanosti v komunitě atd. Komunitní práce se uskutečňuje jak v rámci státního, tak i nestátního sektoru. Komunitní práce nereprezentuje jednotný model práce s komunitou. Do tohoto přístupu náleží různé školy a patří mezi ně modely označené například jako organizace komunity, sociální rozvoj, rozvoj lokality či sociální plánování. Komunitní přístup staví na hodnotách jako jsou naslouchání jeden druhému, vytváření příležitostí ke společné diskusi a sdílení názorů i zážitků a na spolupráci zvládání nesnází, při společném učení a objevování řešení. Komunitní sociální práce je: Metoda, ve které jsou jednotlivci, skupiny a organizace zapojeny do plánované činnosti s cílem ovlivnit společné problémy. Napomáhá rozvoji společenských institucí a zahrnuje dva důležité procesy – plánování - tj. vymezení problémových oblastí, diagnostikování případů a zformulování řešení, - organizace – tj. stanovení nezbytných strategií pro ovlivnění činnosti (Brager a Specht). Úsilí, které je zaměřeno na podporu kolektivní aktivity lidí, kteří sdílejí určitou potřebu (Butcher). Pomoc obyčejným lidem, aby společným úsilím zlepšili svoji vlastní komunitu (Twelvtrees). Metoda řešení sociálních problémů prostřednictvím podpory společenství – komunit, v místech, kde lidé žijí a kde problémy vznikají. Metoda směřující k vyvolání a podporování změny v rámci místního společenství. Vychází z toho, že komunita má více sil a možností než jedinec, ale i jedinec má obvykle více sil než se domnívá, jen je potřeba těmto silám dát možnost, aby se mohly objevit. Cílem je podpořit vlastní aktivitu lidí, navodit prostředí, ve které spolu mohou jinak a účinněji než dosud komunikovat o určitém problematickém tématu. Toto téma musí být těmto lidem společné.

26

Historie komunitní práce Vývoj komunit a komunitní práce je datován různě – za příklad komunitní péče lze považovat již návrh péče o duševně nemocné popsaný Platonem (Ústava). Máme-li na mysli komunitní práci zajišťovanou profesionály, datuje se na počátek 20. století, kdy sociální práce začala být realizována nejen tzv. „od stolu“, ale také v terénu přímo v komunitě, kdy se zjistilo, že je nutné pracovat nejen s jednotlivci, jejich vrstevnickou skupinou či rodinou a tedy blízkým okolím, ale také s hlavními představiteli – „mluvčími“ konkrétní komunity. Významnou roli v komunitní sociální práci hrála také později 60. léta, kdy se sociální pracovníci zaměřovali na pomoc lidem v rámci místních komunit, snažili se již pojmenovat a analyzovat jejich sociální potřeby, hledali způsoby uspokojování těchto potřeb a využívali ke své práci také nezbytné zdroje komunity (např. finanční, kulturní, historické apod.). Younghusbandová popsala komunitní práci jako jednu ze tří metod sociální práce, která se zaměřuje zejména: - na pomoc lidem v rámci místní komunity - snaží se určit jejich sociální potřeby - zvážit nejúčinnější způsoby jejich uspokojení (naplnění) - začít na nich pracovat podle toho, jak to umožňují zdroje, které jsou k dispozici Podle této zprávy vláda ve Velké Británii vypracovala „White paper“ – zásady prevence snažící se zabránit rozpadu rodin a snížit tak delikvenci mladistvích – preventivní program. Až do poloviny 60. let byla komunitní práce spojena se sociální prací, kterou sice nenahrazovala, ale vhodně doplňovala. Rozvíjela se i prostřednictvím vzdělávacích programů a tréninku [3]. 70. léta jsou typická solidaritou se skupinami lidí, kteří žijí v nedůstojných životních podmínkách a jsou bez práce. V tomto období vznikla také koncepce pozitivního duševního zdraví. V 80. letech se v sociální práci začínají řešit otázky nerovností – definované postavením ve společnosti, rasových, daných věkem, zdravotním stavem a pohlavím. Do popředí vstupuje péče o staré lidi, o tělesně a mentálně postižené, etnické minority, závislosti drogové, nezaměstnané, osoby s nedostatečným vzděláním, sociálně nepřizpůsobivé … . Využívá se role tzv. komunitního aktivisty (zevnitř komunity, který na sebe přebírá určité role a ovlivňuje komunitu, spolupracuje se sociálním pracovníkem).

27

V 90. letech je komunitní sociální práce chápána již jako součást sociálních služeb a hlavním cílem je předcházet nedostatkům v lidských vztazích (prevence) nebo již vzniklé alespoň usměrňovat. Pro komunitního pracovníka zde platí: své okolí zaktivizujete tak, jak zaktivizujete sami sebe. Během posledních dvaceti let byla komunitní práce velmi ovlivněna společenským vývojem. Cíle komunitní práce - studium sociálních potřeb a problémů lokality - zpracování návrhů řešení potřeb a problémů - zajištění podpory pro navrhovaná řešení (podpora např. města, regionu) - integrace všech dostupných prostředků komunity k realizaci projektu (využití i zahraničních zkušeností) Fáze (etapy) komunitní práce Komunitní práce by neměla být nahodilou aktivitou, měla by postupovat v těchto krocích: Monitoring, porozumění komunitě a jejím sociálním problémům (průběžné sledování lokality s cílem včasného odhalení problémů a získání co nejvíce informací. Může mít charakter sběru a vyhodnocování informací). Porozumění systému sociálních služeb v komunitě (jejich propojení). Výzkum a analýza, příprava intervence – zásahu – na makroúrovni (pokud se během průběžného monitoringu začíná projevovat nějaká nesrovnalost, je k jejímu hlubšímu pochopení možno využít výzkum – dotazník, expertní rozhovor aj.). Projektování, rozvoj intervenční strategie (navržení projektu, jehož cílem má být odstranění nebo zmírnění problému – identifikace problému lokality, cíle projektu, zdroje, které budou při jeho realizaci využity a konkretizuje se prováděcí plán, zjednodušeně řečeno - problém – cíl - výsledek). Výběr vhodné strategie a vhodných taktik (metod, technik). Implementace (provedení, uskutečnění) – jde o vlastní činnost. Hodnocení – evaluace (hodnotící výzkum) uskutečněné intervence – má přinést informaci o efektivitě daného programu.

28

Organizace rozvíjející postupy komunitní práce: V ČR lze rozlišit několik typů organizací, které u nás v současnosti využívají a rozvíjejí postupy komunitní práce: Komunitní nadace (subjekt, který sdružuje majetek, nadační jmění, za účelem rozdělování výnosů z majetku organizacím nebo jednotlivcům, kteří se podílejí na rozvoji komunity). Komunitní koalice (více či méně jde o volné sdružení neziskových organizací s cílem zmapovat neziskové organizace v dané lokalitě, vytvořit podmínky pro partnerské vztahy uvnitř této koalice a pak i navenek – vůči státu, místní správě, médiím. Smyslem je posílení postavení nestátních neziskových organizací vůči ostatním sektorům). Organizace zaměřené na komunitní práci v sociální a zdravotní sféře (snaží se o pojetí více respektující potřeby člověka a organizování zdravotních či sociálních služeb v dané komunitě, napomáhají vzniku středisek – center pro poskytování služeb, které v komunitě chybějí – denní centra, domy na půli cesty). Organizace zaměřené na účast veřejnosti v přípravě rozvojových plánů (snaží se vyvolávat zájem občanů o to, co se jich týká, řídí se přesvědčením, že veřejná správa sama o sobě nemůže hrát roli, kterou jí ukládá zákon, tj. být garantem rozvojových plánů obce). Organizace zaměřené na ochranu životního prostředí (jde jim o zavádění principů, zásad a přístupů, které mají zajistit udržitelnost života, do praxe, zpravidla se opírají o širokou pomoc dobrovolníků, zejména mládeže). Informační a kulturní centra (obsahem jejich činnosti je práce s informacemi, kulturními hodnotami, jimž se snaží vtisknout komunitní rozměr tak, aby se např. zapojili místní obyvatelé a posílila se jejich zakotvenost v komunitě). Organizace přímo zaměřené na rozvoj dané komunity (tyto organizace mají rozvoj komunity přímo ve svém poslání, nepracují s nějakou vizí či rozvojovým dokumentem, ale jde především o tříbení vztahů ke komunitě, o historické vazby a jejich obnovu nebo o vytvoření vazeb nových).

29

Komunitní školy (jedná se o nové, moderní pochopení školy v komunitě – dopoledne se v takové škole učí žáci, odpoledne a večer slouží komunitě k setkávání různých zájmových skupin, k realizaci vzdělávacích kurzů pro místní obyvatele, ke kulturním akcím pro veřejnost). Komunitní akce – rituály (nejde zde o typ organizace, ale o akce, které obvykle partnersky realizuje více organizací najednou. Snaží se vyzdvihnout nějakou přednost – přírodní, kulturní, historickou - která napomáhá k identifikaci obyvatel se svou komunitou. Může jít o akci jednodenní či vícedenní, např. město pohádky, město zeleně aj.).

3.1.3 Komunitní péče (Community care) Jedná se o péči o zdraví populace v komunitě, tedy v terénu mimo zdravotnické zařízení (nemocnici). Vzhledem k tomu, že dnešní ošetřovatelství je orientováno především na upevňování a podporu zdraví člověka, rodiny a komunity, v poslední době se těžiště práce sestry přesouvá do terénu (ve světě je to víc jak polovina sester pracujících samostatně). Strategie WHO (World Health Organization; Světová zdravotnická organizace) prosazuje tzv. rodinnou sestru, která by ovlivňovala zdraví celých rodin. Zaměřuje se na péči o jedince v jeho domácím prostředí, na prevenci a podporu zdraví, na zvyšování vlastní odpovědnosti každého jednotlivce o své zdraví, na edukaci populace v péči o své zdraví a také monitoring potřeb jednotlivce, jejich analýzu a poskytnutí pomoci. Komunitní péče je péče o zdraví populace v komunitě - mimo nemocnici. Jde o péči poskytovanou v rámci komunity (tj. systém tvořený státními i nestátními službami, jež jsou dostupné členům komunity) nebo péči poskytovanou členy komunity (tj. jde o péči obvykle svépomocného charakteru, kterou si navzájem poskytují sousedé, rodiny, různá neformální společenství). Předěl mezi oběma typy péče není ostrý. Je zaměřena: 1) na péči o nemocného člověka v domácím prostředí 2) na prevenci, upevnění a podporu zdraví

30

3) na edukaci populace v péči o své zdraví 4) na zvyšování odpovědnosti každého občana za své zdraví 5) na odhalování potřeb jedince a poskytnutí pomoci (poradny, střediska …) V uvedených činnostech se na celém světě uplatňují hlavně sestry, protože mají k lidem hodně blízko, často získávají jejich důvěru a jsou schopny pracovat samostatně. Obecně jsou nazývány komunitními sestrami, ale můžeme se setkat i s jiným označením: sestra pro veřejné zdravotnictví (public health nurse), sestra pro návštěvní službu (health visitors nurse), sestra pro domácí péči, sestra pro zdravotní výchovu, rodinná sestra (family nurse) … . Tyto sestry pracují ve státním zájmu samostatně v terénu a jsou součástí veřejného zdravotnictví. Tato práce je společností velmi ceněna. Odměňovány jsou z veřejných prostředků. Na tuto práci jsou připravovány v různých specializačních kurzech (viz. 2.1.4). Historie komunitní péče Počátky komunitní péče sahají do řádového ošetřovatelství, cca období 13. století. K většímu rozvoji došlo v 18. a 19. století díky České diakonii a Řádu šedých sester – charitní, laická péče. V 19. stol. jsou pro terénní zdravotně-sociální práci připravovány civilní sestry v ošetřovatelských školách – průkopnice Florance Nightingaleová – poprvé zorganizovala komunitní péči sester v Liverpoolu. V České republice (ČČK) – po 1. světové válce – kurzy pro dobrovolné sestry 1921 – zdravotní stanice (Mrs. Parsons – viz Historie ošetřovatelství). Fungovaly celý týden a poskytovaly různé služby – vedla je diplomovaná nebo dobrovolná vyškolená sestra (edukace v oblasti výživy, hygieny, boj proti předsudkům), významnou součástí byly návštěvní služby v rodinách. V roce 1929 vznikly Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách (dále OZSR), dost sester si doplňovalo vzdělání absolvováním mezinárodní školy v Londýně

nebo Torontu. Své

zkušenosti pak uplatňovaly po návratu jako vedoucí OZSR. Velký rozvoj ve 30. letech, např.: Poradna ochrany matek a kojenců, Poradna „Našim dětem“, Poradna pro těhotné ženy, Školní a zubní poradny, Poradna pro mladé lidi … . V roce 1933 spravoval ČSČK přes 100 poraden. Po roce 1942 – úpadek práce, snad jen geriatrické sestry, obnovení až v 90. letech, formou domácí péče.

31

3.1.4 Komunitní sestra Komunitní sestra je všeobecná sestra se specializovanou způsobilostí. Svou způsobilost získá studiem v akreditovaných studijních programech nebo kurzech. Specializační vzdělávání poskytuje informace z oblasti domácí péče, péče o rodinu, péče o seniory, péče v prevenci pracovních rizik apod. (nařízení vlády č. 463/2004 Sb. v oboru komunitní ošetřovatelská péče (komunitní péče pro porodní asistenci)). Podmínkou pro přijetí do těchto vzdělávacích programů je úspěšně ukončené kvalifikační studium, které opravňuje k získání způsobilosti všeobecná sestra. Dále musí mít uchazeč praxi minimálně 24 měsíců na klinickém pracovišti. Činnosti komunitní sestry jsou dány vyhláškou č. 424/2004 Sb. Po získání specializované způsobilosti vykonává činnosti dle § 4 (činnosti všeobecné sestry bez odborného dohledu) a dále bez odborného dohledu a bez indikace poskytuje, organizuje a metodicky řídí ošetřovatelskou péči včetně vysoce specializované činnosti ve svém oboru (edukace, hodnocení stavu klienta, koordinace práce členů týmu, příprava standardů v oblasti specializace, vede specializační vzdělávání, analyzuje zdravotní a sociální situaci klienta a jeho blízkých osob ve vlastním sociálním prostředí, realizuje poradenství… § 48, § 52 vyhlášky č. 424/2004 Sb.). Z uvedených činností vyplývá, že komunitní sestra velmi úzce spolupracuje s lékařem, sociálními pracovníky, odborným pracovníkem v ochraně veřejného zdraví … .

3.1.5 Komunitní ošetřovatelství Termín komunitní péče se často zaměňuje s termínem primární péče. Primární zdravotní péče se chápe jako péče poskytovaná praktickým lékařem při prvním kontaktu s nemocným. Současný trend zaměřuje primární péči na plnění zdravotní politiky v komunitě. Znamená to ve skutečnosti přesunutí péče z akutních zařízení do komunitních. To ale znamená, že součástí komunitní péče se stává nejen primární, ale i sekundární a terciální péče, stejně jako prevence [1]. Komunitní ošetřovatelství (community nursing, public health nursing) je uskutečňováno zpravidla mimo nemocnici a zajišťuje potřebnou péči o rodinu, jednotlivce či skupinu

32

obyvatel zaměřenou jednak na ochranu zdraví, prevenci onemocnění a výchovu (edukaci) ke zdraví. Důraz je kladen na to, aby člověk pochopil, jak chránit své zdraví a pečovat o ně a také převzít za tento stav spoluzodpovědnost. Komunitní ošetřovatelství se ale zaměřuje také na rehabilitaci včetně edukace rodinných příslušníků pro poskytování laické ošetřovatelské péče. Sestra úzce spolupracuje se sociálním, ekonomickým a politickým sektorem v komunitě. Důraz je kladen na práci s klientem a jeho rodinou v jejich přirozeném prostředí. Komunitní ošetřovatelství zasahuje do všech oblastí života od narození (početí) po smrt, včetně péče o pozůstalé, tzv. doprovázení. Stupně komunitního ošetřovatelství: Úloha ošetřovatelství je stupňovitě rozdělená podle potřeb, které se v ochraně zdraví vyskytují. Nejnižší stupeň = podpůrné působení, nejvyšší stupeň = péče v plném rozsahu. 1. Podpůrné působení uplatňuje se tam, kde povědomí o zodpovědnosti za vlastní zdraví a úroveň zdravotního uvědomění je nízká a vyžaduje doplnění. Nebo také má dostatečné vědomosti, ale nemá dostatek vůle dodržovat opatření. 2. Edukační činnost má význam tehdy, když klient neví, jak se o své zdraví starat, má chybné návyky nebo nedostatečnou zručnost v péči o své zdraví. 3. Péče v plném rozsahu znamená převzetí zodpovědnosti za klienta, který ztratil soběstačnost, nezávislost [1].

Srovnání tradiční a komunitní praxe Pro snadnější pochopení problematiky uvádíme srovnání tradiční a ošetřovatelské péče dle Světové zdravotnické organizace. Tabulka převzata: STAŇKOVÁ, M. Jakou sestru chceme v komunitní péči? In: Sestra. 4/2000, s. 1 - 2. Praha: Strategie, 2000. ISSN 1210-0404 [5].

33

SROVNÁNÍ TRADIČNÍ A KOMUNITNÍ PRAXE (WHO) CHARAKTERISTIKA OŠETŘOVATELSTVÍ TRADIČNÍ základní zaměření hospitalizovaná osoba vzorek populace nemocní a osoby vyžadující zdrav. péči základní prostředí pro práci nemocnice, další instituce sestry role ošetřovatelství zaměřená převážně na zdravotnický sektor čeho se ošetř. péče týká ošetřovatelský proces při hospitalizaci ošetřovatelská praxe

ošetřování klienta za účasti rodiny, následná péče v ambulantní zařízeních

řešení problémů

hodnocení potřeb nemocného, intervence přes jednotlivce a rodinu

OŠETŘOVATELSTVÍ KOMUNITNÍ veřejné zdraví veškerá populace, zvl. rizikové skupiny kdekoliv, kde se nacházejí lidé - terén propojená s dalšími sektory vztahující se k péči o zdraví podpora a ochrana zdraví, prevence chorob a invalidity, převažují zdravotní problémy a potřeby komunity primární zdrav. péče, péči poskytují různé skupiny vedené zdrav. týmy, zahrnutí rodiny, komunity, pacienta do péče edukace komunity (skupiny, rodiny), jednotlivce, vytvoření znalostí a dovedností, aby uměli identifikovat své zdrav. potřeby, týkající se komunity nebo jednotlivce

3.1.6 Sociální skupina, sounáležitost, identita K tradičním metodám sociální práce je práce se skupinami. Příslušnost ke skupině provází člověka celý život. Skupinová příslušnost je životní potřebou člověka (rodina, školní kolektiv, pracovní kolektiv ...). Skupina je pro jedince přitažlivá v takové míře, v jaké uspokojuje jeho potřeby a očekávání. Podle toho se pak stává na skupinu fixován. Příslušnost k určité skupině se navenek projevuje sociálním chováním v interakci s ostatními členy. Každý sociální systém má vlastní systém norem a kritérií (požadované nebo očekávané chování), se kterými by měla být sestra seznámená – může jí to pomoci v pochopení klienta. Její úlohou však není posuzovat správnost těchto norem, ale chápat klienta a pomáhat mu. Sociální chování zahrnuje dvě významné kategorie: prosociální a antisociální (hostilní) chování [3].

34

Společná východiska skupiny: sdílení společného skupinového cíle – člen sdílí společné obtíže, má společné problémy jako ostatní členové, může mít i nepříjemné zkušenosti růst sebeúcty a sebedůvěry – individuální posílení, při skupinové interakci člen může být pomáhajícím nebo ten, kterému je pomáháno. Poskytuje možnost zpětné vazby. příležitost ke změně – příležitost změnit postoje, pocity, je zde příležitost k učení. Dovednosti mohou být nacvičeny v bezpečí skupiny.

Typy skupin: a) terapeutické (cílem je dosažení terapeutického cíle) b) reciproční (cílem je vzájemná pomoc mezi členy – svépomocné skupiny) c) skupiny se sociálním cílem (získat dovednost komunikace, cvičení sestavy…). Výhody skupiny: zdroj podpůrné síly podpora při sociální změně možnost výměny informací, zkušeností motivace zážitek, že někdo pomohl vědomí vlastní prospěšnosti Nevýhody skupiny: může zde být útlak těch, kteří mají nízké sebevědomí manipulace obava se projevit

Úkol k zamyšlení: 1. Jaké jsou podmínky pro přijetí do specializačního vzdělávacího programu komunitní sestra? 2. Přečtěte následující záznam a analyzujte ve skupině chování sestry.

35

Záznam sestry ze série návštěv jedné rodiny uskutečněné mezi 7. až 27.12.1934. (Zdraví lidu, 1934, s. 93). 7.12. – muž leží s oboustranným zánětem pohrudnice, žena má zánět dělohy, půlroční dítě má katar průdušek. Nemocní jsou asi 10 dnů, ošetřuje je 11 letá dcerka, proto nebyla 14 dnů ve škole. Muž je 3 týdny bez zaměstnání, podpora zatím nevyřízena, ač má na ni nárok. Vykonáno: muži změřena teplota – 38,2o C, upraveno lůžko, 2 x zábal kolem hrudi. Ženě studený obklad na břicho. Obstarán nákup, uvařena kaše, nakrmeno děcko a pacienti. Vyprány plenky. 8.12. – při návštěvě vykonáno totéž. Paní ze sousedství přijde ve 12 hodin a udělá, co bude zapotřebí. 9.12. – vykonáno totéž. Dán poukaz na 25 kg brambor. Na magistrátě vyřízena podpora. Zjednána posluhovačka. Návštěva okresní péče o mládež, udána adresa rodiny. Odpoledne druhá návštěva, obklady, léky, vysvětlena ordinace lékaře, který slíbil návštěvu. Prádlo do prádelny. Pomocný personál vaří, klystýr muži. 12.12. – žena více krvácí, doporučena do nemocnice, děcko do nalezince, přijaty. 13.12. – muž doma bez teplot, návštěva ženy v nemocnici. Zlepšena. 17.12. – lékař docházel k muži, stav se zhoršil. Vyzvednuto prádlo. 23.12. – zařízeno propuštění děcka, zaplacen pomocný personál. Matka se vrátila. 27.12. – muž je slabý, má horečky, doporučen k přijetí (nakonec muž zemřel, pro ženu vyřízena podpora) [4].

Kontrolní otázky: 1. V které oblasti bývá v ČR nejčastěji realizováno komunitní ošetřovatelství? 2.

Který stupeň komunitního ošetřovatelství bývá nejčastěji využívaný v mimonemocniční péči?

3.

Jak se projevuje vliv skupiny na jednotlivce?

36

Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. Komunitní ošetrovate’lstvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. HARTL, P. Komunita občanská a komunita terapeutická. 1. vyd. Praha: Slon, 1997. 224 s. ISBN 80-85850-45-1. 3. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. (str. 131-138) 1.vyd. Brno: Marek Zeman, 2001. 169 s. ISBN 80-903070-0-0. 4. STAŇKOVÁ, M. Obrázky z historie českého ošetřovatelství. In: Sestra. 3/2000, s. 5 - 6. Praha: Strategie, 2000. ISSN 1210-0404. 5. STAŇKOVÁ, M. Jakou sestru chceme v komunitní péči? In: Sestra. 4/2000, s. 1 – 2. Praha: Strategie, 2000. ISSN 1210-0404. 7. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. 8. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 288 s. ISBN 807178-549-0. 9. Obce, města, regiony a sociální služby. 1. vyd. Praha: Socioclub, 1997. 260 s. 10.

Vyhláška

MZ

ČR

č.

424/2004

Sb.,

kterou

se

stanoví

činnosti

zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů. Místo pro poznámky:

37

4. Osoby vyžadující sociální péči

Cíle studia kapitoly: - umět vysvětlit pojmy zdraví, nemoc, handicap, chronické onemocnění - specifikovat osoby vyžadující sociální péči - znát úkoly společnosti - chápat kvalitu života jako prioritu každého jedince Klíčové pojmy: zdraví, nemoc, chronické onemocnění, handicap, kvalita života

4.1 Vymezení pojmů Zdraví (dle WHO) je „stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nikoliv pouze nepřítomnost nemoci nebo tělesné chyby“. Nemoc je stav organizmu, vznikající působením vnějších či vnitřních okolností, které narušují jeho správné fungování a rovnováhu. Chronické onemocnění je vleklé, trvalé, probíhá méně prudce než akutní, příznaky jsou přítomny trvale (remise – sotva patrné, exacerbace - akutní vzplanutí). Trvalé působení příznaku může poškozovat organizmus, mnohdy ireversibilně. Handicap znamená nevýhodu, překážku. Být postižený neznamená být nemocný. Lidé se zdravotním handicapem = tvoří skupinu, která má velmi specifické problémy a potřeby. Nemoc, zvláště chronická a handicap zasáhne do života nejen jednotlivce, ale zároveň ovlivní život celé rodiny. Je nutné těmto rodinám poskytnout podporu.

38

V sociální práci rozlišujeme dva přístupy, které od sebe nelze oddělovat: Klinický - zabývá se především vnitřním životem člověka a jeho vztahy k rodině Komunitní – vede ke konkrétnímu poskytnutí pomoci v oblasti bydlení, zaměstnání, dopravy, možnosti využití volného času, poskytnutí lékařské péče

4.2 Specifikace osob vyžadující sociální péči:

1. Občané s nízkými příjmy (nezaměstnaní, důchodci, osamělé matky s dětmi, rodiny s více dětmi …, např. dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi). 2. Občané pečující o blízkou osobu, tj. o osobu vyžadující péči a pomoc jiné osoby (rodiče pečující o těžce zdravotně postižené dítě, vyžadující mimořádnou péči, občané „nakupující“ pomoc a sociální služby, např. příspěvek na péči). 3.Osoby mající nevhodné bytové podmínky (malé byty, neodpovídající hygienickým požadavkům apod. např. žádosti o umístění do zařízení sociální péče, sociálně právní ochrana). 4. Společensky nepřizpůsobiví občané (osoby vracející se z výkonu trestu – společně s kurátory probační a mediační služba, závislosti …). 5. Osoby handicapované (znevýhodněné) zdravotním postižením tvoří skupinu, která má velmi specifické problémy a potřeby podle typu postižení - tělesná postižení – těžké vady nosného a pohybového ústrojí (příspěvek na úpravu bytu, užívání bezbariérového bytu a garáže, na zakoupení nebo zvláštní úpravu motorového vozidla, na individuální dopravu, na pořízení zvláštních pomůcek, mimořádné výhody, příspěvek na péči, dávky důchodového pojištění…) - smyslová postižení – nevidomý, neslyšící (příspěvek na pořízení vodícího psa, vybavení bytu, mimořádné výhody, opatření zvláštních pomůcek, příspěvek na péči, dávky důchodového pojištění) - mentální postižení – příspěvek na péči, mimořádné výhody, dávky důchodového pojištění

39

- psychická postižení – mimořádné výhody, dávky důchodového pojištění - dítě léčeno s onkologickým onemocněním – léčeno ve fakultní nemocnici (mimořádné výhody, individuální doprava). 6. Chronická onemocnění vleklá, trvalá, probíhají méně prudce než akutní, příznaky jsou přítomny trvale (remise – sotva patrné, akutní vzplanutí – exacerbace). Např.: příspěvky na kompenzační pomůcky - inhalátor, individuální dopravu, úprava bydlení … . Úkol: Která chronická onemocnění, podle Vás vyžadují komunitní péči? 4.3 Kvalita života u osob s postižením V každé společnosti jsou určité tradice a předsudky, ze kterých vycházejí postoje společnosti k jakkoliv handicapovaným lidem. Současnost jednoznačně preferuje zdraví, mládí, úspěch, krásu a výkon. Kvalita života se odvíjí právě od těchto hodnot a odkaz na osud, utrpení a bolest jsou pro osobní růst nepatřičné. Na druhou stranu je lidský život lemován většími či menšími životními krizemi, které společně s nemocí nebo dokonce utrpením dokážou učinit náš život smysluplným. Nemoc může být někdy výzvou ke změně způsobu nejen života, ale i myšlení. Každý člověk touží po naplnění smyslu života. Přestože dochází v životě k mnoha změnám (vznikají nové skutečnosti a vazby), určité hodnoty zůstávají. To, co trvá, nám dodává pocit jistoty. Životní krize jsou tedy součástí lidského života – některé se dají dokonce předvídat krize zrání (jáství, vstup do školy, puberta, syndrom prázdného hnízda, syndrom druhého břehu). Dochází však i ke krizím zlomovým, katastrofickým – máme pocit, že je vše ztraceno, nic nemá smysl – odpovědí je zoufalství, po odeznění emocí apatie, deprese. Tady je čas, aby byla položena otázka: Co všechno je ztraceno? Postižený musí v troskách nalézt to, co trvá, na čem může začít stavět. Tady můžeme sice podat pomocnou ruku, ale postižený musí hledat cestu sám. Každá krize má svůj význam a představuje nezaměnitelný a jinak nezískatelný přínos pro kvalitu našeho života, i když někdy velmi bolestný.

40

Kromě zajištění sociální a zdravotní péče zvyšuje kvalitu života přístup rodiny, sousedů, ostatních občanů, ale především zdravotního personálu. V současné době se snažíme o co největší integraci handicapovaných klientů do společnosti. V současné době se odborníci přiklánějí k názoru, že potřeby osob s postižením nemohou být plně saturovány jen zdravotnickou péčí – často se jedná o sociální problém. Největší obtíže těchto lidí mají původ v překážkách plynoucích z okolí a diskriminace, které pramení z nedostatku vědomostí sociálních stereotypů a stigmatizujících postojů okolí. V posledních letech se začal prosazovat přístup, kdy osoby s postižením samy identifikují rysy „znevýhodňujícího prostředí“ (disabling environment) namísto předpokladu, že organické poškození je primárním původcem jejich obtíží. Fenomén „znevýhodňujícího prostředí“ je tedy vnímán jako kolektivní zodpovědnost společnosti – vyřešením některých problémů [4].

4.3.1 Faktory ovlivňující kvalitu života - věk - je-li postižení vrozené či získané - respektování osobnosti postiženého - výchova v rodině, participace rodinných příslušníků na kvalitě života - schopnost sebekontroly, úroveň soběstačnosti - komunikace a interakce s okolím - kultura, víra, hierarchie hodnot občana či jeho rodiny - srovnávání s vrstevníky, jinými občany - pomoc pečujícím, pomáhajícím (povzbuzení, fyzická pomoc…) - vzdělání, proškolení pečujících osob, edukace rodiny - možnosti obce, kde občan žije (kluby, sdružení, sociální pomoc …) - ekonomické podmínky - dosažitelnost kompenzačních pomůcek - úroveň bydlení (vybavení, bezbariérový přístup ...) - profesní úroveň pracovníků pomáhajících profesí - systém sociální podpory

41

4.3.2 Mezinárodní klasifikace fungování, postižení a zdraví Pro kvalitu života je nutné, aby byly ve vzájemné interakci tři komponenty: -

zdravotní podmínky (nemoci poruchy, zranění ...)

-

tělesné funkce a struktura (svalová síla, rozsah pohyblivosti, řeč, paměť, pozornost), činnost (chůze, péče o sebe, komunikace, aplikace vědomostí), participace (zapojení v 9 životních situacích – sebeobsluha, mobilita, výměna informací, sociální vztahy, domácí život a pomoc druhým, vzdělání, práce a zaměstnání, ekonomický život, společenský, sociální a občanský život)

-

environmentální a osobní faktory (životní styl, zvyky, výchova, pohlaví, etnikum, věk, schopnost vyrovnat se se stresem (coping), vzdělání, sociální zázemí, profese, osobnostní charakteristiky, vztah k přírodě ...) [4].

4.3.3 Úkoly společnosti

-

vychovat zdravou populaci k tomu, aby uměla žít s postiženými občany

-

porozumět potřebám a zvláštnostem postižených

-

zvládnout komunikaci se smyslově postiženými (učit znakovou řeč zdravotníky, učitele ...)

-

zajistit přiměřené vzdělání

-

podporovat zřízení stacionářů

-

integrovat do společnosti

-

připravit je do pracovního procesu tam, kde je to možné (vyučení, zaškolení)

-

zaměstnat tyto občany

-

umožnit jim žít plnohodnotný život v rámci postižení (kompenzační mechanizmy a pomůcky, kulturní a sportovní vyžití, rekreace ...)

-

poskytnout pomoc rodinám s postiženými rodinnými příslušníky

42

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Znáte nějaké organizace pro osoby s postižením na území ČR? 2. Stanovte cíle komunitní péče a zpracujte přehled činností sestry v péči o klienta s poruchou zraku.

Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitní ošetrovatel’stvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. 224 s. ISBN 80-7254-329-6. 3. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. (str. 131-138) 1.vyd. Brno: Marek Zeman, 2001. 169 s. ISBN 80-903070-0-0. 4. VAĎUROVÁ, H., MÜHLPACHR, P. Kvalita života. Brno: MU, 2005. 143 s. ISBN 80-103754-7. 5. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. 6. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. 200 s. ISBN 978-80-247-0179-0. Místo pro poznámky:

43

5. Návaznost zdravotnických a sociálních služeb

Cíle studia kapitoly: - pochopit význam ošetřovatelská péče - vysvětlit rozdíl mezi akutní péčí a dlouhodobou nebo následnou péčí - orientovat se v klasifikaci bezmocnosti (závislosti na pomoci jiné osoby) - orientovat se v příspěvcích poskytovaných pečujícím osobám

Klíčové pojmy: akutní péče, dlouhodobá péče, rehabilitační péče, ošetřovatelské péče, závislost, sociální lůžka

5.1 Akutní péče, (přednemocniční) neodkladná péče Jedná se o zajištění nezbytné (akutní) péče u lidí v domácím prostředí, jejichž zdravotní stav se náhle a neočekávaně zhoršil. Účelem je zajištění všech základních životních funkcí, které selhávají (vědomí, krevní oběh a dýchání). Pečující osoby se mohou setkat také s projevy náhlého onemocnění srdce a plic (tlak či bolest na prsou, závažné dechové potíže), neurologickými problémy (záchvaty epilepsie, cévní mozková příhoda) nebo jinými stavy jež bezprostředně ohrožují život postiženého. Každá sestra i sociální pracovník musí být schopni poskytnout okamžitě první pomoc a zajistit další péči prostřednictvím zdravotnické záchranné služby, lékařské pohotovostní služby apod.

5.2 Ošetřovatelská péče Ošetřovatelskou péčí chápeme většinou péči poskytovanou v institucionárních zařízeních, především v nemocnicích. Ošetřovatelská péče bývá poskytována zdravotnickými pracovníky v souladu s právními předpisy a standardy. Rozsah je stanoven sbírkou zákonů č. 424/2004 část II., § 3, 4.

44

Všeobecná sestra zajišťuje základní a specializovanou ošetřovatelskou péči bez odborného dohledu prostřednictvím ošetřovatelského procesu. Ošetřovatelská péče zahrnuje hodně činností, např. vyhodnocuje potřeby a úroveň soběstačnosti pacientů, hodnotí stav pacienta, sleduje a hodnotí fyziologické funkce, zajišťuje herní aktivity dětí, provádí nácvik sebeobsluhy s cílem zvyšování soběstačnosti, edukuje klienty, hodnotí sociální situaci pacienta a identifukuje potřebnost spolupráce sociálního pracovníka, provádí psychickou podporu umírajících a jejich blízkých. Zavádí a udržuje kyslíkovou terapii, podává léčivé přípravky s výjimkou nitrožilních injekcí, ve spolupráci s fyzioterapeutem, ergoterapeutem provádí rehabilitační ošetřovatelství... . Dále se všeobecná sestra ve spolupráci s lékařem podílí na preventivní, diagnostické, rehabilitační, neodkladné nebo dispenzární péči. Můžeme tedy shrnout, že ošetřovatelská péče je jednou ze základních kompetencí sestry a zasahuje do všech oblastí její intervence.

5.3 Rehabilitační péče Rehabilitace by měla být ucelená a mělo by jít o souhrn všech opatření potřebných k zařazení nebo návratu klienta do společenského prostředí a do života. Cílem je poskytnout klientům co největší nezávislost. Rehabilitace je výrazem humanity a solidárnosti ve společnosti. Ucelená (komplexní) rehabilitace má zahrnovat zdravotní (léčebnou), psychologickou, sociální, pedagogickou, rodinnou, pracovní a volnočasovou rehabilitaci. Při ucelené rehabilitaci jde zejména o provázané a týmové využívání aplikovaných metod z oblasti lékařství, sociální práce, výchovy, vzdělávání a profesní přípravy.

Zdravotní rehabilitace – jde o soubor včasných diagnostických, terapeutických a organizačních opatření jejichž účelem je obnovení ztracených schopností, optimální funkční zdatnost klienta, případně utváření schopností nerozvinutých (např. reparace –

45

radikální, operační náprava, medikace - farmakoterapie, fyzioterapie – elektroléčba, nápravný tělocvik, ergoterapie – nácvik sebeobsluhy, léčba prací, logopedie, psychologie). Psychologická rehabilitace – usiluje o zvládnutí psychické krize spojené např. se změnou zdravotního stavu, o změnu v sebehodnocení a životní orientaci. To vše pomocí např. individuální či skupinové psychoterapie, aplikované psychoterapie – muzikoterapie, arteterapie, tréninkem psychosociálních dovedností aj. Sociální rehabilitace – cílem je vytvoření existenčního, respektive materiálního zabezpečení a legislativní ochrany, začlenění do společnosti, uplatnění osobnostního potenciálu, zajištění komunitní podpory, sociálních služeb, úpravy místních podmínek. Prostředky mohou být socioterapie – usměrnění vztahů jedinec – komunita, posílení sociálního statutu jedince či minoritní skupiny, případová sociální práce). Pedagogická rehabilitace – zaměřuje se na oblast výchovy, vzdělávání a přípravy na život a povolání, rozvoj soběstačnosti a nadání klienta. Nástrojem mohou být edukace, reedukace, kompenzace, vytváření individuálních vzdělávacích plánů. Rodinná rehabilitace – se zaměřuje na podporu, obnovu nebo nápravu rodinných vztahů klienta, zajištění respitní péče apod. Pracovní rehabilitace – je zaměřena na pracovní uplatnění klienta, získání či zachování vhodného zaměstnání, zahrnuje profesní přípravu, kariérové poradenství, průzkum trhu pracovních příležitostí, vytváření a ochrana pracovních příležitostí, např. rekvalifikace. Volnočasová rehabilitace – zaměřuje se na zájmové, sportovní a kulturní vyžití klienta, dále pak sebevzdělávání. Nástrojem může být zooterapie (canisterapie, hippoterapie ...).

46

5.4 Dlouhodobá péče Podle délky pobytu lze rozdělit zařízení s celoročním, týdenním nebo denním pobytem. Zařízení mohou být zřízeny jako samostatné zařízení pro denní a týdenní pobyt (stacionáře) nebo v nich mohou být zřízena samostatná oddělení pro denní a týdenní pobyt. Určitá specifika tvoří ošetřovatelská oddělení pro ošetřování klientů upoutaných na lůžko nebo vyžadujících jinou náročnou ošetřovatelskou péči. Velmi důležitou roli při dlouhodobé ústavní péči hraje motivace klienta. Ústavní péče s sebou vždy nese vysoké riziko sociálního vyloučení klientů, zneužívání moci personálem a riziko nepříznivých vlivů klientů na sebe navzájem. Dnes se považuje ve vyspělých zemích za možnost, která by měla být klientovi nabídnuta až po vyčerpání všech alternativních způsobů. Dlouhodobá ústavní péče vyvolává tzv. hospitalismus, tj. adaptaci na umělé prostředí ústavu, jež je spojena s neschopností adaptovat se po propuštění v prostředí běžné společnosti. Ústavní péče je kromě toho nejdražší formou sociální péče. V zařízeních ústavního typu je zajištěna komplexní péče o klienta (bydlení, zaopatření – stravování, praní aj., osobní vybavení, zdravotní péče a rehabilitace, kulturní a rekreační péče, výchovná péče, vzdělání a příprava na povolání, přiměřené pracovní uplatnění). Respitní péče Jde o tzv. úlevovou, odlehčovací, zástupnou péči. Vychází se z předpokladu, že člověk, který pečuje potřebuje odpočinek, volný čas, realizovat své potřeby a zájmy, ventilovat svůj stres. Proto je potřeba, aby byl občas ve výkonu péče zastoupen. Toto zastoupení může zajistit krátkodobě jiná fyzická osoba, náhradní rodina nebo zařízení (např. ústavního typu – domov důchodců, zdravotního typu – nemocnice). Hospicová péče Cílem je zmírnit strádání, utrpení a bolest, jež doléhá na velmi těžce či nevyléčitelně nemocné klienty. Smyslem je zabezpečit veškerou péči, poskytnout duchovní útěchu či podporu, přispět ke smíření člověka s během světa, s osudem a dopřát potřebným klientům soukromí a důstojnost jejich bytí a umírání.

47

Paliativní péče Integrovaná komplexní péče, která předchází a zmírňuje všechny aspekty utrpení nemocného, případně umírajícího člověka, především bolest. Sociální hospitalizace Ústavní sociální péče se může poskytovat též ve zdravotnických zařízeních. Jde o situaci, kdy klient není schopen se obejít bez pomoci druhé osoby, jeho zdravotní stav však již nevyžaduje další pobyt v lůžkovém zdravotnickém zařízení.

Příklad k objasnění problematiky Př. Zlín – sociální lůžka byla zrušena ředitelem Krajské Baťovy nemocnice, ke dni 1. 7. 2003. Klient na svůj pobyt přispíval částkou 55,- Kč na den, obec ve formě „příspěvku na úhradu nákladů za tyto služby“ přispívala na sociální hospitalizaci částkou 245,- Kč na den na 1 lůžko. Celkem tedy platba (náklady) na jednoho klienta činila 300,- Kč na den. Dle vyjádření ředitele nemocnice náklady však činí na 1 lůžko 600,- Kč na den, posléze svůj názor změnil a částka na den se vyšplhala na 800,- Kč (pro srovnání uvádíme ceny u nestátních neziskových organizací - občanského sdružení Hvězda cca 540,- Kč den, Naděje 420,- Kč den). Pro nedostatek finančních prostředků byla tedy sociální lůžka zrušena.

5.5 Následná terénní péče v domácím prostředí Diskuse na téma Realita v ČR (nepřipravenost rodiny – nutnost zásadně změnit svůj životní styl, vyřazení klienta ze společnosti umístěním do zařízení – zbavení způsobilosti k právním úkonům, punc studu, neúplná rodina – rozvodovost, útěk otců – patologická závislost mezi matkou a dítětem, stres, nervozita, existenční starosti). Principem je to, že „ošetřovatelka“ dochází přímo do domácnosti klienta, pomáhá mu s hygienou, s aplikací léčiv, oblékáním, vařením, rehabilituje s ním apod. a sám klient není vytržen z kontextu svého domácího prostředí. Rozsah péče (pomoci) je dán smluvně, respektive taxativně stanoven, na některé úkony přispívají zdravotní pojišťovny a obce, ostatní položky si hradí klient sám.

48

Měla by být rozlišována pomoc v domácnosti (tzv. home help) poskytovaná zaškolenými pracovníky či dobrovolníky – pečovatelská péče, od kvalifikované domácí ošetřovatelské péče (home care) – zdravotní úkony. Více kapitola 9.

Diskuse Téma „Osobní asistence“- motivem je úsilí o nezávislost a samostatnost každého jedince. Osobní asistent vykonává ty činnosti, které nemůže klient vykonávat sám, a které jej omezují v životě, v uspokojování osobních potřeb, při vzdělávání nebo v zaměstnání.Klient má trvale vybraného svého asistenta, jenž s ním může i dlouhodobě žít, nebo klientovy požadavky eviduje příslušná agentura, a ta v požadovaném čase a rozsahu posílá ke klientovy asistenta (Handicap, Centrum pro rodinu a sociální péči), problém se vzděláním osobních asistentů. Téma „Úhrada za úkony pečovatelské a ošetřovatelské služby“ a „Úhrada od uživatelů sociální služby“ dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. Sociální zařízení: -

příspěvek na péči

-

platba od uživatele služby

-

dotace ze státního rozpočtu poskytovatelům služby (obce, kraje)

Zdravotnické zařízení: -

příspěvek na péči

-

platba od pacienta

-

platba za ošetřovatelské úkony z Fondu veřejného zdravotního pojištění (dotace)

Zdravotnické zařízení ústavní péče je pobytovou formou poskytování sociálních služeb a je povinno poskytovat osobám základní sociální poradenství a dodržovat standardy kvality sociálních služeb a uzavřít s klientem smlouvu o poskytnutí sociální služby, pokud tomu nebrání důvody např. neposkytuje danou sociální službu, nemá dostatečnou kapacitu, poskytnutí služby vylučuje zdravotní stav klienta. Není povinno být registrováno jako poskytovatelé sociálních služeb, je v registru pouze zapsáno.

49

Platba za: -

pobyt (Kč 160,--/den)

-

stravu (Kč 140,--/den, oběd Kč 70,--)

-

péči v určitém rozsahu

Klientovi v zařízení musí zůstat 15% příjmu. Téma „Druhy, formy a zařízení sociálních služeb“ Druhy: -

sociální poradenství (základní a odborné)

-

služby sociální péče (např. osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, odlehčovací služby, průvodcovské a předčitatelské služby, Domovy pro seniory, Stacionáře)

-

služby sociální prevence (raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, kontaktní centra, noclehárny apod.)

Formy: -

pobytové (služby spojené s ubytováním v zařízení sociálních služeb)

-

ambulantní (za službou klient dochází do zařízení sociálních služeb a součástí není ubytování)

-

terénní (služba je poskytována v přirozeném sociálním prostředí klienta)

Zařízení: např. Centra denních služeb, Denní stacionáře, Týdenní stacionáře, Domovy pro osoby se zdravotním postižením, Domovy pro seniory, Domovy se zvláštním režimem, Chráněné bydlení, Azylové domy, Noclehárny, Terapeutické komunity, Pracoviště rané péče, Sociální poradny apod.

Příklad k objasnění problematiky Základní a akutní zdravotní péči a poradenství na území města Zlína zajišťují převážně: - Ambulance praktických a odborných lékařů - Krajská nemocnice Tomáše Bati a. s. ve Zlíně - Nemocnice Atlas a. s. ve Zlíně

50

- Zdravotní ústav – pracoviště Zlín (Poradna prevence AIDS, Poradna pro odvykání kouření, Protidrogová poradna, Poradna zdravého životního stylu a Psychologická poradna) Následnou další péči ať již zdravotní, ošetřovatelskou, rehabilitační či sociální mohou zajišťovat NNO, fyzické osoby ze soukromých agentur, nebo osoby blízké či jiné (např. rodinní příslušníci) na základně dávky sociální péče – opakovaný příspěvek na péči dle stupně závislosti na pomoci jiné osoby (dříve příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu na základě zvýšení důchodu pro bezmocnost). Na území města Zlína jde převážně o tyto organizace: Charita Zlín (nestátní), tel. 577 224 050, 603 443 167 Naděje Zlín (nestátní), tel. 577 006 811, 575 758 131 Občanské sdružení Hvězda (nestátní), tel. 577 210 542, 724 579 380 Český červený kříž (nestátní), tel. 577 210 607 Agentury domácí péče zřizovány soukromými osobami (lékaři, zdravotními sestrami) Výše uvedené organizace zajišťují péči pečovatelského charakteru, ale i ošetřovatelskou péči - odborné zdravotnické úkony, které předepíše lékař (např. převazy, aplikace injekcí, podání léků) převážně seniorům

a zdravotně postiženým občanům, dále pak respitní péči,

hospicovou péči, rozvoz obědů do domácností, praní a žehlení prádla, úklid, nutné pochůzky, koupele, ošetření nohou a rukou, kadeřnictví, poskytování potravin, oděvů a základního vybavení do domácností, nouzové ubytování, klubovou činnost a další.

Informace a bližší kontakty na organizace lze získat prostřednictvím: - Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru sociálních věcí a zdravotnictví (tř. T. Bati 21), tel. 577 043 300 – odvolací orgán pro dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči, zajišťuje metodické poradenství pro činnost terénních sociálních služeb apod. - Magistrátu města Zlína, Odboru sociálních věcí (tř. T. Bati 3792), tel. 577 630 800 – poskytovatel dávek sociální péče, dávek pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči, výkon sociálně – právní ochrany dětí a mládeže

51

odbor správy majetku – žádosti do bytů zvláštního určení (DPS). Mezi dávky sociální péče, které lze využít při terénní sociální práci v rámci poradenství u seniorů či občanů zdravotně postižených mohou patřit – dříve příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou (nyní příspěvek na péči), mimořádné výhody – průkazka TP, ZTP, ZTP/P, příspěvek na opatření zvláštní pomůcky pro tělesně, sluchově a zrakově postižené (např. šikmá schodišťová plošina, TV s teletextem, TV zvětšovací lupa), příspěvek na úpravu bytu, příspěvek zakoupení motorového vozidla, příspěvek na provoz motorového vozidla. Kompenzační pomůcky poskytuje i příslušná zdravotní pojišťovna (hole, invalidní vozíky, chodítka, zvedáky do vany atd.). - Okresní, Krajské a České správy sociálního zabezpečení ve Zlíně (tř. T. Bati 3792), tel. 577 041 111 – posouzení zdravotního stavu pro dávky státní sociální podpory, dávky důchodového a nemocenského pojištění) - Úřadu práce ve Zlíně, Lékařské posudkové službě (Čiperova 5182) - uchazeči a zájemci o zaměstnání, podpora v nezaměstnanosti, posouzení zdravotního stavu klientů pro dávky sociální péče, tel. 577 577 111, Zde spadá také Odbor státní sociální podpory (dávky státní sociální podpory) Pozn. autora – uvedené kontakty jsou z roku 2008.

5.6 Příspěvek na péči Klasifikace závislosti Příspěvek se poskytuje osobám starším 1 roku věku, které jsou z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu závislé na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu. Posuzuje se schopnost péče o vlastní osobu (tj. intimní úkony – např. mytí těla, koupání nebo sprchování, péče o ústa, vlasy, nehty, holení, příprava, podávání a porcování stravy, výkon fyziologické potřeby včetně hygieny nebo vstávání z lůžka, uléhání a změna poloh, stání a schopnost chůze, oblékání, orientace v přirozeném prostředí apod.) a schopnost soběstačnosti (tj. úkony sociálního života – např. komunikace slovní, písemná, neverbální, obstarávání osobních záležitostí, mytí nádobí a běžný úklid v domácnosti, péče o prádlo, obsluha běžných domácích spotřebičů, manipulace s kohoutky, vypínači a zámky, zapojení se do sociálních aktivit odpovídajících věku apod.).

52

Kritéria zhodnotí sociální pracovník v přirozeném prostředí klienta během sociálního šetření, následně zhodnotí dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav posudkový lékař Lékařské posudkové služby a rozhodne o stupni závislosti a příslušný pověřený obecní úřad rozhodne o výši příspěvku.

Příspěvky (platné v roce 2008) Dle věku žadatele (postižené osoby vyžadující pomoc jiné osoby) lze přiznat od 2.000,Kč/měs do 11.000,- Kč/měs.

Osoba do 18 let: I.

stupeň lehká závislost

Kč 3.000,--

II.

stupeň středně těžká závislost

Kč 5.000,--

III.

stupeň těžká závislost

Kč 9.000,--

IV.

stupeň úplná závislost

Kč 11.000,--

Osoba starší 18 let: I.

stupeň lehká závislost

Kč 2.000,--

II.

stupeň středně těžká závislost

Kč 4.000,--

III.

stupeň těžká závislost

Kč 8.000,--

IV.

stupeň úplná závislost

Kč 11.000,--

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Jaké nevýhody má dlouhodobá ústavní péče? 2. Uveďte podmínky pro příspěvek na péči. 3. Znáte osobně nějakou organizaci zajišťující následnou péči?

53

Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitní ošetrovatel’stvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. Vyhláška MZ ČR č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů. Část II., § 3 a § 4. 3. Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, ve znění pozdějších předpisů. Hlava II, § 5. 4. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. 5. Vyhláška MPSV ČR č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Místo pro poznámky:

54

6. Princip péče o osoby se sníženou soběstačností

Cíle studia kapitoly: - pochopit princip péče o osoby se sníženou soběstačností - uvědomit si zvláštnosti v přístupu v interakci s klienty s různými typy postižení - umět komunikovat s těmito klienty a jejich blízkými

Klíčové pojmy: snížená soběstačnost, přístup, postižení, handicap, autorita

6.1 Péče o osoby se sníženou soběstačností

Úkolem každého pracovníka (sestry, lékaře, sociálního pracovníka ...), který chce opravdu pomáhat a pomoci, je každého klienta pochopit, zajímat se o něj, vcítit se do něj, přijímat ho, jaký je, „držet mu palce“, prostě mít ho rád takového, jaký je. Je nutné vidět na něm i

ty dobré stránky a přednosti, které všem ostatním unikají. Říkáme-li „každého

klienta“, máme na mysli zdravotně postiženého, klienta jiné národnostní rasy nebo nenapravitelného amorálního delikventa. Na klienta je třeba nahlížet jako na „NE MOCNÉHO“ si sám pomoci, nikoliv jako na NEMOCNÉHO, méněcenného … Hlavním atributem dobré práce (péče) je zvolený přístup ke klientovi. Uplatňují se podle situace dva přístupy : 1. nedirektivní (přátelský, plný podpory) je účinnější tam, chceme-li dosáhnout trvalé kvalitativní změny, je založený na důvěře, empatii, vzájemném porozumění a úctě. Je ovšem nutná zkušenost pracovníka pomáhající profese a vyžaduje více času.

55

2. direktivní je třeba zvolit tam, kde hrozí nebezpeční z prodlení, není-li schopný se sám rozhodnout. Je-li klient v akutní krizi, zmatený, takže potřebuje vedení autoritou nebo pokud má klient tak nízkou inteligenci, že nedirektivní přístup nemá smysl. Několik předpokladů správného jednání a přístupu ke klientům: získat a udržet si důvěru klientů a jejich blízkých pomáhat klientovi a jeho blízkým zachovat si důstojnost dodržovat práva klienta umět odhadnout vlastní interpersonální reakce v dané konkrétní nebo očekávané situaci (znát své slabé a silné stránky) rozvíjet žádoucí vlastnosti usnadňující jednání s lidmi, jako jsou např. opravdovost a věrohodnost, iniciativnost, schopnost empatie, konkrétnost, otevřenost ve smyslu neskrývání svých názorů a postojů umět ovládat své emoce, potlačit nepřizpůsobivé nebo dokonce agresivní tendence nenechat se vyprovokovat chováním nebo agresí klientů uvědomit si, že nepřiměřené, iracionální chování klienta může být reakce na vyrovnání se s náročnou, extrémní životní situací nebo na selhání při plnění daných sociálních rolí být schopen se prosadit a reagovat asertivně, nenechat s sebou manipulovat klientem (citové vydírání) v případě, že si pracovník v pomáhající profesi uvědomí, že není schopen s klientem jednat, či respektovat jej jako jedince, je nezbytné předat klienta jinému pracovníkovi. Je nutné se vyvarovat: dogmatismu a dirigismu (klient není v roli podřízeného a má právo na svůj názor a své postoje, pracovník nemá verbálně ani jinak omračovat klienta svými kvalitami) bleskových diagnóz a závěrů (znamenají předčasné ukončení, kdy se pracovník nedozví podstatná fakta nebo nerozpozná plně jádro problému) nachytání (kdy se pracovník chytne nesprávné či nešťastné klientovy formulace a pak činí neoprávněné závěry) nervozity a spěchu v jednání s klientem a jeho rodinou ponižování klienta nebo jeho blízkých.

56

6.2 Zvláštnosti v přístupech ke klientům

Uvedená metodika v sobě skrývá určitou šablonu a z ní vyplývající omezení. Níže uvedená typologie osob je jen pomůckou, protože tzv. čisté typy osob se prakticky nevyskytují, ale může ledaco nastínit a pomoci při jednání s klienty. Uvádíme některé zvláštnosti a omezení, se kterými se může pečující osoba setkat při péči o klienta.

6.2.1 Tělesné postižení, porucha mobility vozíčkáři se často obávají pádu z vozíku (riziko obtížně hojitelných zlomenin), buďme při pomoci taktní nebo vyčkejme zda nás vozíčkář o asistenci požádá ptejme se jak s dotyčným můžeme manipulovat „Jak Vám mohu pomoci?“ nebo „Co pro Vás mohu udělat?“ nepředvídejme, mohli bychom situaci ještě více zkomplikovat u jiných tělesných handicapů nabízejme místo k sezení, uvědomme si však, že pokud postižený člověk toto odmítne, ví co dělá u některých vad páteře a kloubů je pro klienty únosnější komunikovat ve stoje, některé typy nábytku (židlí) jim nemusí vyhovovat nepřistupujme k nim jako by trpěli úbytkem rozumových schopností, nezvyšujme hlas, nespěchejme, vyvarujme se stresových faktorů, nevybízejme k tomu, aby si odpočinuli, vydýchali apod. - takové rady mívají zcela opačný efekt pokud je klient někým doprovázen (např. spastik, klient s dětskou mozkovou obrnou) – rodičem nebo asistentem, berme je pouze jako doprovod, který klientovy může doplnit nebo rozvést informace. Mějme na mysli, že přímým cílem a partnerem v dialogu zůstává sám klient. dbejme na skutečnost, aby měl klient v dosahu nezbytné kompenzační pomůcky. Tím zvyšujeme jeho jistotu. zajistíme odstranění bariér, v místnosti kde probíhá jednání, které relativně brání samostatnému pohybu klienta

57

6.2.2 Zrakové postižení dbejme na dobré světelné podmínky a přehledné prostředí (kancelář) bez překážek, seznámit s tím klienta. Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. při doprovodu nabídněme nevidomému aby se do nás zavěsil, upozorněme na event. překážky stojí-li nevidomý na přechodu pro chodce, je nezbytné se jej nejprve zeptat, zda potřebuje naši pomoc při přecházení vozovky ptá–li se nás na cestu, neukazujme nebo nepopisujme mu cestu podle staveb v okolí, ale např.: „po pěti krocích zabočíte vlevo…“. Cestu popisujme stručně, přesně a věcně chceme–li nevidomého upozornit na překážku, o níž evidentně neví, nekřičme „pozor!“, ale jasně řekněme, o jakou překážku se jedná (např. „schod dolů“). v rozhovoru s nevidomým klientem se vyjadřujeme jasně a přímo, bez jakéhokoli podtextu. Mějme na paměti, že nevidí náš obličej, tedy naši mimiku ani nevnímá naši gestiku, která běžně lidskou řeč doprovází (ironie, smutek, radost, pohrdání) neměňte rozmístění nábytku, uklízejme po sobě pomůcky, nemanipulujme s věcmi bez vědomí nevidomého při společném stolování popíšeme uložení skleničky, talíře. K popisu uložení jídla na talíři použijeme podobenství hodinových ručiček je chybou nevidomého podceňovat. Jestliže někdo chodí s bílou holí nebo nosí černé brýle, nemusí být slepý, ale může být slabozraký. nevidomý s vodícím psem má přístup po celém zařízení. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele. při jednání by měl být nevidomý objednán na určitou hodinu. Tu je dobré přesně dodržet, aby se předešlo jeho nervozitě v neznámém prostředí.

6.2.3 Klienti s postižením sluchu zajistěme dobré světelné podmínky, akusticky klidné prostředí (vypněme všechny rušivé zvuky).

58

pokud hovoříme se sluchově postiženým klientem, nestůjme proti oknu nebo světelnému zdroji, nepřecházejme po místnosti, neodvracejme obličej za účelem listování v dokumentech, domlouvání se s další osobou apod., udržujme přímý pohled z očí do očí. nekřičme, nezvyšujme hlas. Nemá to většinou smysl. Křik ubírá řeči na srozumitelnosti a hluchým klientům znemožňuje mimika křičícího kvalitně odezírat. Mluvme pomaleji, přirozeně, čelem a s „prázdnými ústy“ (žvýkání může imitovat mluvu), nepodpírejme si bradu, nedávejme si ruce před ústa. mějme na paměti, že je – li mezi více slyšícími lidmi neslyšící klient, měli bychom mu jakkoli sdělit, o čem je řeč. Odkazy typu „potom ti to povíme“ jsou pro neslyšícího ponižující neumíme – li znakovat a nejsme – li vhodný objekt pro odezírání, není žádná ostuda užít ke zlepšení vzájemné komunikace tužku a papír. Mějme však na paměti, že klienti, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v ranném věku, nemají dostatečnou slovní zásobu. pokud přijde klient s tlumočníkem znakové řeči, je důležité si s ním všechny pojmy i sdělení ujasnit a poskytnout mu dostatek času na plnohodnotné tlumočení. při konverzaci ve skupině je třeba neslyšícímu objasnit téma rozhovoru tak, aby se z ní necítil vyloučen. pokud chceme získat zpětnou vazbu a ujištění, že neslyšící našemu sdělení skutečně porozuměl, není dobré ptát se, zda porozuměl, ale položit otázku „Co jste mi rozuměl?“

6.2.4 Klienti s problémy ve verbální komunikaci je nutno vytvořit klima vhodné pro nerušený verbální projev nespěchejme, nesnažme se za klienta dopovídat věty a slova (vždyť nevíme co chtěl skutečně říci) pokud klient trpí vadami výslovnosti (huhňavost, patlavost) není vhodné jej v hovoru přerušovat a opravovat jeho výslovnost. Pokud klientovi nerozumíme, je lepší se jej znovu zeptat než si domýšlet, co chtěl vlastně říci

59

pokud klient trpí koktavostí (balbutici) buďme trpěliví a klidní pokud je klient breptavý a má překotnou řeč buďme taktní a trpěliví.

6.2.5 Klienti s mentálním postižením (více kapitola 13). předpokladem smysluplného rozhovoru je obsahová i formální přiměřenost. Je tedy rozhodující klientův věk mentální, nikoliv kalendářní. Je nezbytné tedy užívat slov obecně

známých, vysvětlovat

je třeba opisem,

mluvit

v jednoduchých

a

jednoznačných větách. mějme a paměti, že u těchto klientů může být rozhodování impulzivní až zkratovité, rovněž se mohou vyskytnout kolísání emočního ladění a nálady pokud jsou doprovázeni mějme na mysli výše uvedenou skutečnost (nevynechávat klienta z rozhovoru)

6.2.6 Předčasně narozené dítě, dítě s postižením a jeho rodiče Narození dítěte s postižením, závažným onemocněním nebo předčasné narození nedonošeného dítěte znamená pro rodinu vždy hluboký otřes. Rodiče s problémem dítěte obvykle nemají žádnou předchozí zkušenost, bojí se budoucnosti, bolestně hledají ke svému „jinému“ dítěti vztah a často ještě musí tento vztah obhajovat před členy širší rodiny. Rodina je často sociálně stigmatizována, rodiče mají pocity rodičovského selhání, mají omezené možnosti trávení společného času, je zde také velké riziko pro partnerský vztah, vyšší nároky na čas a finance, obtížná situace pro ostatní sourozence. S rodiči je třeba: o dítěti a jeho zdravotním problému hovořit, rozhovor nabízet, naslouchat dát jim prostor vyjádřit své pocity umožnit co nejintenzivnější kontakt s dítětem (i při hospitalizaci) maximálně podporovat kojení

60

v případě převezení dítěte do jiné nemocnice průběžně informovat rodiče o jeho zdravotním stavu nezklidňovat rodiče žádnými léky, protože projevy krize se tím sice utlumí, ale jen se přenesou do budoucnosti (fázi „truchlení“ není možné nijak obejít) neupozorňovat rodiče na možnost ústavní péče pro jejich dítě (zvolí – li si tuto variantu rodiče, neodsuzovat je) oceňovat rodiče za jejich náročnou péči, pochválit jejich dítě své otázky formulovat, je – li to možné, pozitivně informace, především negativní, sdělovat jasně a ujistit se, že jim rodiče rozumí sdělovat rodičům všechny informace o zdravotním stavu dítěte sdělit jim, jak mohou být nápomocni (co se od nich očekává) přijímat rodiče jako partnery mít na paměti, že pomáhající pracovník má být nejen odborníkem pečujícím o jejich dítě, ale i průvodcem a oporou (např. nabídnout služby ranné péče, zprostředkovat kontakt na ni a spolupracovat s jejími odborníky - např. EDUCO ve Zlíně – Loukách, budova Vitar).

Klienti s parciálními poruchami (LMD – dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, hyperaktivní syndrom), s nízkým sebehodnocením a malou sociální zkušeností) Mějme na paměti, že tito klienti mají obtíže s udržením pozornosti, nepřesně vnímají, hůře se soustředí a jsou snadněji unavitelní. Nenahlížejme na ně jako na klienty s nízkým intelektem, ale uvědomujme si, že mají poruchy učení, pohybovou nekoordinovanost a kolísá jim psychická výkonnost. Počítejme s časem pro relaxaci, opakujme všechny důležité informace a respektujme klientovy obtíže ve čtení nebo písemném projevu. Obávají se vyjádřit, dlouho a obtížně hledají správná slova, jsou nejistí a mají zvýrazněnou emocionalitu Povzbuzujme a trpělivě nastolujme atmosféru důvěry

61

Užívejme individuální přístup, stejný znakový systém (přiměřená obsah a forma jazyka), navolme atmosféru vzájemné důvěry, buďme trpěliví a snažme se porozumět potřebám a obtížím klienta a jednejme s rozvahou

6.3 Typy osobnosti klienta Sestra se ve své praxi setkává i s klienty bez somatického, smyslového či jiného postižení se kterými se obtížně komunikuje. Mluvíme o tzv. svízelných typech osob. Pokud sestra správně zhodnotí typologii klienta, může ho svým přístupem podpořit nebo předejít konfliktům. Pokusíme se specifikovat projevy a chování některých typů jedinců s následným doporučením pro ošetřující/pomáhající personál: Úzkostný typ Schoulené držení těla, těkavý pohled, klopení zraku, nejistá gesta, váhání, nerozhodnost, v řeči nejisté pomlky, časté opakování dotazů, snadné podléhání vnitřní panice, obviňuje sám sebe, stydí se za své chování, nevěří si. Vyčkat až se na nás obrátí, nezaujímat pozici tváří v tvář, neuplívat příliš zrakem v jeho obličeji, hovořit pomalu a klidným hlasem, podávat vyčerpávající informace, vyvarovat se nátlaku (otázek typu „buď a nebo“), uvažovat za klienta nahlas, nečinit přímá rozhodování za něho, ale rekapitulovat otázky, obecně shrnovat závěry, alternativy řešení. Úzkostně – agresivní typ Štíhlá postava, stoj i sed křečovitě vzpřímený, nohy u sebe, energický pevný úchop předmětů, bojovně odměřený pohled, strohost řečového projevu, stísněnost a nervozita v hlase, který přechází do vyšších poloh, pocity újmy, křivdy, energicky rychlé obranářské reakce, kategorické odmítání projevů pomoci a péče, cynismus při domnělých prohrách, jízlivé poznámky, zraňující výroky vedené na city a morálku druhých, křečovité výpady provázené pláčem na krajíčku.

62

Pohledem signalizovat ochotu, dodržovat horizontální polohu pohledu z očí do očí, vyvarovat se tzv. pohledu spatra, hovoří – li takový klient, se zájmem mu hleďme do obličeje, pokud hovoříme sami střídat pohled do očí s odklonem pohledu stranou, hovořit klidně, věcně a srozumitelně, podávat vyčerpávající informace, nezrychlovat tempo řeči, nezvyšovat hlas, co nejméně používat v naší řeči odmítavé „ne“, svůj názor spíše nabízet jako alternativu. Narcistně – agresivní typ Časté sledování a upravování vlastního zevnějšku, pohrávání si s módními doplňky, důstojné okázalé vystupování, sebevědomá reprezentace, vůči druhým nadřazenecky přezíravá mimika a gestikulace, nadbytečně „moudře“ se vyjadřuje, mazlivě formuluje věty, zálibně opakuje výroky, rád se poslouchá, v situacích domnělého ponížení reaguje okázale rezervovaným vyčkáváním, kroucením hlavou, ironií, sarkasmy, upozorňuje na vlivné konexe a netušené možnosti řešení jeho problému. Nemůžeme – li se takovému klientovi věnovat ihned, signalizujme, že o něm víme (byl všimnut) a vyžádejme si strpení, často vyhledávejme pohledy z očí do očí, bez ohledu na to, kdo hovoří nebo naslouchá, vyvarujme se tónu poučovat nebo mentorovat, podávejme úplné informace, jednejme jako se zasvěceným partnerem, nejednejme podbízivě či poníženě, jednejme důstojně a na úrovni, při konfliktu neváhejme se stručnou a krátkou profesionální omluvou. Bezohledně – agresivní typ Robusní postava, neměnný a nechápavý pohled, nepřátelský výraz obličeje, nepohotové a pomalé myšlení, podezíravost a vztahovačnost, hlučný a nespisovný nelogický řečový projev, vulgární výrazy, nekultivované jednání, vehementní a netolerantní prosazování svých zájmů, zkratkovitě výbušné reakce, nepřátelské postoje vůči obecně uznávaným hodnotám, autoritám a zvyklostem. Udržovat si pohled vodorovně z očí do očí (neměnit v žádném případě tuto pozici, pohled pracovníka je rázně setrvalý do očí, hovoříme klidně a věcně, pomalu a plynule, srozumitelně, jistým a nevzrušeným hlasem, neosobně a bez afektu, gestikulujeme pomalu a plynule, nepodléháme panice, jednáme vážně a důstojně, důsledně si stojíme na svých stanoviscích, projevujeme však při tom pochopení a uznání, apelujeme na čestnost a férovost.

63

Pedantický typ Pevné držení těla, přímý pohled, disciplinovaně uspořádaná gesta, ukázněné vystupování, střízlivé oblečení, pečlivá úprava zevnějšku, ritualizovaný životní styl, pořádkumilovnost, obdiv k předpisům, směrnicím a nařízením, přísné logické myšlení, neměnné zásady. Je třeba si uvědomit, že takového klienta uklidňují uspořádané a zákonitě probíhající děje, při jednání s tímto klientem mu hledíme přímo do očí, jednáme klidně, věcně a střízlivě, informace podáváme vyčerpávajícím způsobem, na dotazy odpovídáme logicky a stručně, signalizujeme názorovou příbuznost, respekt k zásadám a tradicím, projevujeme pochopení, striktně se vyvarujeme oponentních stanovisek, bagatelizace hodnot, negace tradic, apelujeme na zkušenost, pokud se dostaneme do konfliktu respektujeme jeho právo se rozhodovat. Nepřístupný typ Klidná, pomalá chůze, zdrženlivé reakce a pohyby, většinou neurčitý a neměnný výraz tváře, spontánně nevyhledává setkání pohledů, nevyhledává fyzickou přítomnost druhých, oblečením a gesty demonstruje odlišnost, ironizuje druhé, ironizuje sám sebe, hovoří pomalu, dává si na čas, vyjadřuje se v narážkách, zraňuje upřímností a sebeznehodnocující vulgaritou. Nepřistupujme k tomuto klientovi jako první, nezkracujme ani neprodlužujme vzdálenost, kterou určil, většinou času se mu dívejme do očí, a to zejména vždy když hovoříme, jednejme neosobně, klidně, důstojně, neopakujme se, nenechme se vyvést z míry jeho mlčením, neudržujme hovor za každou cenu, nepodléhejme panice, držme se předmětu a skutkové podstaty jednání, nereagujme na to, co nebylo otevřeně řečeno, vůči narážkám a dvojsmyslným invektivám zůstaňme hluší, neuspěchávejme jednání – „hrajme“ na čas. Histrionský typ (klient „herec“) Rychlá chůze, prudká gesta, živá mimika vyjadřující emoce, řečový projev se často stává emocionálním výlevem, postrádajícím logiku, při konfliktu tento klient křičí, slovně napadá, rozbíjí předměty, trhá vlastní oděv a jinak podobně demonstruje projevy agrese a autoagrese, teatrálně se projevuje a snaží se na sebe upoutat pozornost.

64

Při jednání s tímto klientem snižme možnost jeho pohybu a gestikulace uvedením ho do těsnějšího prostoru, odveďme jednání mimo pozornost dalších osob, buďme vstřícní a chápající, vracejme stále jednání k předmětu věci, zůstaňme hluší k odbočkám od tématu, hovořme věcně, stručně, jednoznačně, volme obraty a tvrzení, která vylučují možnost polemiky a smlouvání, regulujme jednání tak, aby spělo k co nejrychlejšímu konci, zůstaňme přátelští.

Úkol k zamyšlení: Se kterými typy klientů může podle Vás dojít při jednání ke konfliktu?

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Kdo je pro Vás přímým partnerem v dialogu? 2. Uveďte alespoň 5 předpokladů správného jednání a přístupu ke klientům se sníženou soběstačností. 3. Za jakých okolností je možné volit direktivní přístup ke klientovi?

Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitní ošetrovatel’stvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. 1vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s. ISBN 80-7178-197-5. 3. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. 4. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X.

65

Místo pro poznámky:

66

7. Úloha pracovníka v pomáhající profesi Cíle studia kapitoly: - uvědomit si roli sestry a jiného pracovníka pomáhající profese -

znát

zásady

chování

pracovníků

pomáhající

profese

v interakci

s

klientem -

uvědomit si důležitost osobnostních předpokladů pracovníků pomáhajících profesí

-

vysvětlit pojem syndrom vyhoření

Klíčové pojmy: sestra, pečující, pomáhající, podpora, zásady

7.1 Osobnost pracovníka pomáhajících profesí Vztah sestry/sociálního pracovníka a pacienta/klienta musí být vždy založen na důvěře. O vhodných osobnostních předpokladech pro výkon profese není pochyb. Každý jedinec pracující v pomáhajících profesích (např. sestra, sociální – komunitní pracovník, rehabilitační pracovník, lékař apod.) by měl mít na paměti tyto zásady: Využívat znalosti, zkušenosti a dovednosti ku prospěchu všech společenských skupin a jedinců. Ke klientům mít úctu, zajistit jejich důstojnost a práva. Uplatňovat tzv. individuální přístup ke klientům. Nemít žádné vlastní předsudky, ani tolerovat předsudky u jiných co se týče původu, rasy, stavu, pohlaví, sexuální orientace, věku, postižení, víry, společenského přínosu nebo postavení klientů. Podporovat u klientů jejich účast na rozhodnutích (poměr práce 50:50, lépe 60:40) a vymezení poskytovaných služeb (nevnucovat jim nějakou službu – např. úklid, nákupy). Podporovat, udržovat a rozvíjet v co nejvyšší míře soběstačnost jedince a snižovat dle možností jeho závislost na okolí.

67

Mít stálý zájem o klienty, dokonce i tehdy, není – li možné pomoci jim, nebo i tam, kde je ohrožena vlastní bezpečnost. Brát ohled na momentální stav klienta, zvolit vhodný způsob komunikace. Prokazovat míru empatie, prosociálnosti a emoční inteligence. Mít na paměti, že profesionální odpovědnost má přednost před profesionálním zájmem. Mít zodpovědnost za úroveň služeb a jejich pokračování, včetně vzdělávání a výcviku (edukace). Spolupracovat s ostatními zainteresovanými osobami v zájmu klientů včetně rodinných příslušníků. Mít jasné jednání vůči veřejnosti, týkající se činností prováděných pracovníkem nebo činností vyplývajících z poslání organizace, poskytujících sociální služby. Podporovat příslušné etnické a kulturní odlišnosti v poskytovaných službách. Brát v potaz informační důvěryhodnost a zveřejňování informací jen se souhlasem klienta, nebo výjimečně při hrozbě vážného nebezpečí Vytvářet takové podmínky v institucích zaměstnávajících sociální pracovníky, sestry, které jim umožní respektování těchto výše uvedených zásad.

7.2 Syndrom vyhoření Na tomto místě poskytneme pouze orientační informace, téma je součástí studia předmětu Psychologie v ošetřovatelství 1. Syndrom vyhoření Jde o soubor typických příznaků vznikajících u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu. Je na subjektivní úrovni převládající příčinou toho, že pracovník sociálních služeb svou roli nezvládá nebo sociální práci opouští. Tento syndrom nevyhnutelně patří k pomáhajícím profesím a prakticky každý pracovník po určité době má některé jeho projevy. Obecnou příčinou jeho vzniku jsou zvláštní nároky, jež na pracovníka klade intenzivní kontakt s lidmi využívajícími sociální služby. Vznikne snadněji u osob, které mají vrozenou omezenou kapacitu vstupovat do kontaktů s lidmi.

68

Projevy – obecně změna chování pracovníka: -

neangažovaný vztah ke klientům, snaha vyhýbat se intenzivním a delším kontaktům s nimi (klient se mění v „případ“ nebo dokonce „příznak“)

-

lpění na standardních a zavedených postupech, ztráta citlivosti pro potřeby klientů, ztráta schopnosti tvořivě přistupovat k práci

-

pracovník se výrazně víc než v práci angažuje v mimopracovních aktivitách

-

preference administrativních činností před kontaktem s klienty

-

v úvahách o činnosti služby či o budoucnosti klientů převládá skepse

-

omezování komunikace s kolegy, někdy i konflikty s nimi

-

časté pracovní neschopnosti, žádosti o neplacené volno, někdy i těhotenství

-

pocity vyčerpání, depersonalizace

-

ojediněle i zneužívání klientů

Proces vývoje syndromu vyhoření může mít povahu lineárního stupňování výše uvedených příznaků, které případně končí opuštěním stresujícího zaměstnání, nebo se syndrom může vyvíjet v cyklech, během nichž pracovník někdy nachází řešení svých těžkostí, a posléze se zase propadá do obranné pasivity. Podmínky vzniku syndromu vyhoření: -

tam, kde není věnována pozornost potřebám personálu

-

tam, kde noví členové nejsou zacvičeni personálem zkušeným

-

tam, kde neexistují plány osobního rozvoje

-

tam, kde chybí supervize

-

tam, kde nemá pracovník příležitost sdělit někomu kompetentnímu, na jaké potíže při práci narazil

-

tam, kde vládne soupeřivá atmosféra

-

tam, kde existuje silná byrokratická kontrola chování personálu

Prevence: -

kvalitní příprava na profesi (výcvik v sociálních dovednostech, dostatečně dlouhá praxe)

-

jasná definice poslání organizace a metod práce

-

jasná definice profesionální role pracovníka a náplně práce

69

-

existence systému zácviku nových pracovníků

-

možnost využít profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem ve vlastní instituci nebo jinde

-

existence programů osobního rozvoje a podpora dalšího vzdělávání pracovníků ze strany instituce

-

průběžná supervize

-

případové konference v jedné instituci nebo s účastí pracovníků několika spolupracujících institucí

-

omezení administrativní zátěže

-

nasazení více pracovníků v náročných programech

-

omezení pracovního úvazku

-

kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi

7.3 Komunikace v pomáhajících profesích Komunikace je nositelem dění ve společnosti. Chápeme ji jako sdělování určitých informací, významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu. Prostřednictvím komunikace je individuum determinováno, dostává pokyny či impulzy pro řízení svého chování, přenášejí se na něj normy a hodnoty skupiny (komunity), umožňuje se mu formulace i naplňování jeho požadavků a potřeb. Navázání kontaktu s klientem je nezbytným předpokladem smysluplnosti sociální práce. Tento kontakt vyžaduje komunikaci založenou na důvěře, rovnoprávnosti, porozumění, vzájemném respektování, Naslouchání jako základní předpoklad empatie (vcítění se do pocitů, jednání a problémů klienta z cílem lépe pochopit jeho situaci) je pojítkem, jehož kvalita, vstřícnost a racionální zainteresovanost výsledně pozitivně či negativně poznamená efekt sociální práce i souvisejících integračních snah. Je třeba mít stále na paměti tu skutečnost, že během cesty komunikačním kanálem dochází k určitému úbytku informace, ke změnám formy či obsahu sdělení. Také pochopení a interpretace sdělení jsou vždy subjektivní. Poruchy komunikace mohou mít kvantitativní nebo kvalitativní charakter. Obecně vzato je nutné znát možné poruchy komunikace a reálně s nimi počítat.

70

Každý pracovník angažovaný v pomáhající profesi by měl mít na paměti Základní komunikační práva člověka, tj. právo říci svůj názor, právo vyžadovat informace, právo vyžadovat pozornost, právo nesouhlasit s názorem, právo na slušné zacházení, právo přiměřeného prostředí, právo odpustit si chyby, právo vyžadovat respekt, právo opakovat informace, právo dostat srozumitelné informace a právo utvořit si a získat srozumitelný závěr.

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Zopakujte si vhodné vlastnosti sestry a vyberte z nich tři nejdůležitější v péči o seniory.

Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. Komunitní ošetrovatel’stvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. ZACHAROVÁ, E. a kol. Zdravotnická psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2068-5. 3. MATOUŠEK O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Protál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. 4. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2000. 147 s. ISBN 80-7178-429-X. Místo pro poznámky:

71

8. Sociální faktory ovlivňující příjem a propuštění klienta

Cíle studia kapitoly: - orientovat se v termínech akutní lůžko, sociální hospitalizace apod. - znát sociální faktory při přijetí do nemocnice - umět zhodnotit sociálně - zdravotní status klienta - znát východiska při tvorbě plánu propuštění klienta

Klíčové pojmy: akutní lůžko, sociální hospitalizace, LDN, následná péče

8.1 Sociální faktory při příjmu a propuštění klienta Faktory, které mohou hrát roli při přijetí a následném propuštění z lůžka mohou být např.: věk (stáří) zdravotní postižení (vrozená či získaná) nevhodné sociální zázemí (nefungující či neexistující rodina, osamělost, či např. skutečnost, že se rodina nechce nebo nemůže postarat o svého blízkého) nevyhovující úroveň bydlení klienta (bariérové, nevhodné hygienické podmínky …) absence terénních sociálních služeb, jejich vysoká cena nebo nedostupnost v dosahu bydliště klienta (pečovatelská služba, Charita, o. s. Hvězda, humanitární sdružení Handicap ...) dlouhé čekací lhůty v pořadnících čekatelů na umístění nebo problematika s financováním (ekonomické podmínky) kultura, náboženské vyznání (víra), hodnoty, výchova … úroveň edukace členů rodiny dostupnost kompenzačních pomůcek

72

8.2 Celkové hodnocení klienta. Úkolem sestry je již v průběhu hospitalizace hodnotit nejen zdravotní, ale také sociální status klienta a připravovat ho na propuštění ze zdravotnického zařízení a k zařazení do společnosti i ve změněných podmínkách, které s sebou nemoc přinesla. Před propuštěním je třeba zhodnotit klienta z těchto pohledů: zdravotní stav (např. bez závažných zdravotních problémů, dlouhodobé chronické onemocnění, tělesné, smyslové a psychické potíže, inkontinence, pohybová indispozice) schopnost sebepéče v oblastech a) pohybové aktivity - chůze (je bez potíží, nejistota, nestabilita, potíže při chůzi do schodů, nutnost kompenzační pomůcky či jiné osoby, trvalé upoutání na lůžko ...) b) výživy (plná samostatnost, schopnost samostatných nákupů, příprava a vaření stravy, docházení do zařízení se zajištěním stravování, nutnost pravidelné a trvalé donášky nákupů a obědů, dodržování diety, úprava stravy, pomoc při jídle, pití, krmení ...) c) osobní hygieny (je plně samostatný, dopomoc při koupání, sprchování, pomoc při oblékání a svlékání, pomoc při vyprazdňování, výměna hygienických pomůcek při inkontinenci ...) ošetřovatelská péče (např. vyžaduje klient či nevyžaduje, např. týdenní dohled nebo ošetření – převazy, dodržování užívání léků, vyžadující denní ošetřovatelské úkony, kontrolní návštěvy v bytě klienta, kolikrát denně, komplexní péče a pomoc ...) prostředí klienta, údržba domácnosti, (schopnost obstarávání běžných domácích prací, dopomoc nebo plné převzetí těchto prací druhou osobou ...) sociální komunikace a mezilidské vztahy (vztahy v rodině – jestli za ním pravidelně někdo dochází, dobré navazování kontaktů, schopnost vyřizování úředních záležitostí, samostatné řešení finančních záležitostí, pomoc ve formě doprovodu sociálním pracovníkem, nutné omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům a stanovení opatrovníka)

73

mentální schopnosti – přístup k telefonu a schopnost telefonovat, časová a místní orientace (plná orientace v čase a místě, zapomnětlivost, lehká dezorientace, těžká dezorientace, neklid, chorobné představy, klient je nebezpečný sobě i okolí).

8.3 Příprava na propuštění z akutní péče. Je zřejmé, že spolupráce zdravotnického personálu, pacienta/klienta a rodiny je základem holistického pojetí ošetřovatelské péče. Prostřednictvím vzájemné spolupráce lze totiž lépe dosáhnout potřebných cílů a zároveň větší spokojenosti všech zúčastněných stran. Prioritou by mělo být klást důraz na zachování přirozeného sociálního prostředí vlastního domova jako předpokladu pro udržení, případně i rozvoj společenského postavení každého klienta (pacienta). Rodina je základním článkem společnosti a může vytvořit bezpečný prostor pro život klienta. Rodina pomáhá udržet nezávislost, samostatnost, je prostorem také mezigenerační solidarity a brání sociální izolaci klienta. Společnost (stát) by proto měl pečujícím rodinám poskytovat podporu a pomoc a vyjadřovat tak respekt k jejich péči. Ve vztahu ke zdravotní péči je jasné, že je důležité nejen léčení nemoci, ale také péče o duševní a sociální pohodu, za účelem zmírnění zdravotního postižení, dále pak rehabilitace zbylých schopností, zmírnění bolesti a také udržení jasné mysli. Smutnou skutečností je, že v souvislosti s pokračujícími společenskými změnami a měnící se ekonomickou situací rodin, zaměstnaností či cestováním za prací, klesá počet rodin ochotných a schopných se o svého nemocného a často i nesoběstačného člena rodiny postarat. Není výjimkou neutěšená bytová situace. Zapomíná se na skutečnost, že nemocný klient – pacient hledá oporu a pomoc u svých nejbližších. Jejich reakce a rady mají při jeho rozhodování a jednání velký význam. Péči rodiny proto zpravidla supluje zdravotní a sociální péče, zejména formou hospitalizace na ošetřovatelských lůžkách již výše zmiňovaných LDN, umístěním na ošetřovatelských odděleních ústavů sociální péče (zejména v domovech důchodců), popřípadě jako dříve, ve zdravotnických zařízeních na vyčleněných lůžkách pro sociální hospitalizaci. Domácí prostředí a zázemí v rodině je možno zjistit a zajistit v rámci návštěvy v rodině a tzv. sociálním šetřením (eventuelně další prací s rodinou). Účelem sociálního šetření není

74

tedy jen sblížení se s rodinou a v rámci sociálního poradenství nabídnout možné řešení vzniklé situace (doporučit dávky státní sociální podpory či sociální péče, zdravotní pomůcky, kontakty), ale především má umožnit vhled do fungování rodiny a do prostředí, v němž rodina žije či má žít propouštěný klient např. z nemocnice. Sociální šetření provádějí vyškolení specialisté (např. zdravotní sestry, sociální pracovníci, lékaři, pedagogové, psychologové) i zaškolení dobrovolníci. Plán propuštění Každé propuštění z nemocničního lůžka by mělo být součástí spolupráce týmu odborníků (ošetřující lékaři, zdravotní sestry, rehabilitační pracovník, sociální pracovník, fyzioterapeut, ergoterapeut) a mělo by být také plánováno, tzv. plán propuštění. Tento plán je velmi významný zejména pro lidi ve vysokém věku, osoby s mentálním postižením, s duševní nemocí nebo s vážnou nemocí somatickou. Plán by se měl opírat o individuální potřeby klienta a dávat naději na jeho dostatečnou podporu. Realizace propouštěcího plánu vyžaduje existenci fungujících návazných služeb a dobrou komunikaci mezi propouštějící institucí a těmito navazujícími službami. Realita je však často jiná. Jak u nás, tak i v západních zemích je v současnosti obecná tendence zkracovat dobu ústavní péče na minimum, protože jsou nákladné. Může se tedy stát, že klienti jsou propouštěni v horším stavu, než v jakém byli při přijetí. O to je však úloha propouštěcího plánu významnější, mělo by se na něm začít pracovat co nejdříve po přijetí klienta do ústavní péče. Propouštěcí plán by měl být součástí plynulého přechodu z akutní péče na následnou péči v rodině klienta. Cílem následné péče je udržení a podpora žádoucích změn, k nimž došlo během akutní péče. Součástí následné péče pak mohou být krátké opakované terapie v nemocničním zařízení, spolupráce s praktickým lékařem v ambulancích, práce s klientovou rodinou, individuální poradenství, přímá pomoc poskytovaná zacvičeným dobrovolníkem apod.

8.3.1 Plánované propuštění, příprava prostředí, zapojení rodiny. Aby plánované propuštění bylo efektivní, je třeba aby fungovaly klíčové body: systémové zajištění

75

aktivní zapojení klientů – pacientů a pečovatelů proces musí být řízen a plánován kompetentní osobou proces musí být standardizován a koordinován proces musí být zahájen již při příjmu nemocného do zdravotnického zařízení musí existovat jednotná dokumentace, přístupná a využitelná všemi členy týmu propuštění musí probíhat s ohledem na potřeby nemocného hladce, s jeho aktivním zapojením včetně jeho rodiny týmová práce (spolupráce personálu zdravotnického zařízení) zdravotničtí pracovníci musí znát své povinnosti v souvislosti s propouštěním klienta - pacienta zajištění návaznosti péče a služeb Přínos plánovaného propuštění je pro všechny zúčastněné (klienty – pacienty, pečovatele, členy ošetřujícího týmu … . Plánované propuštění se v současnosti realizuje u pacientů starších 65 let v těchto případech: jsou-li hospitalizováni na akutním lůžku, pokud nejsou schopni vykonávat sami aktivity denního života a potřebují pomoc při každodenní sebepéči, jestliže vliv choroby může mít dlouhodobé následky na zdravotní stav pacienta, mají-li problémy s bydlením, pokud jsou osamělí a nejsou orientováni v čase, místě …, nejsou schopni dodržet medikační režimy, potřebují rehabilitační péči. Program plánovaného propuštění bude do budoucna důležitým nástrojem zvyšování kvality péče ve zdravotnických zařízeních. Plánované propuštění bude snižovat nejistotu a obavu klienta co sním bude po propuštění. Je však nutno vyjasnit si spolupráci, kompetence a spoluzodpovědnost všech, kteří budou na programu participovat.

76

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že zátěž člena rodiny, který pečuje ať už dlouhodobě či krátkodobě o svého blízkého, který byl propuštěn ze zdravotnického zařízení je veliká. Obnáší stres, pocit, že příjemce péče vyžaduje víc, než je nutné, že pečující nemá dost času na sebe, na jiné povinnosti apod. U pečujícího člověka se pak dostavují silné emoční reakce, jež mají nepříznivý vliv také na příjemce péče, viz. dříve v přednáškách respitní péče.

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Co si představíte pod pojmem plán propuštění?

Doporučená literatura k prostudování: 1. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. 2. VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-2170-5.

Místo pro poznámky:

77

9. Domácí zdravotní péče - agentury domácí péče Cíle studia kapitoly: - seznámit se s historií domácí péče v ČR - uvědomit si výhody domácí péče pro klienta i jeho rodinu - znát organizaci poskytování domácí péče - umět posoudit, pro které skupiny klientů je domácí péče vhodná - orientovat se v rozsahu poskytování domácí péče

Klíčové pojmy: domácí péče, voluntér, rodina, klient, podpora

9.1 Domácí péče – vymezení pojmu

Hippokratova přísaha deklaruje, že povinností každého lékaře je posuzovat pacientův či klientův zdravotní problém komplexně, tedy v rovině somatické, psychické i sociální. Bohužel ne každý lékař tuto podmínku ve své praxi respektuje, ani pro to vždy nemívá vytvořeny pracovní podmínky. V tomto případě má nezastupitelnou roli sestra, která tráví více času s pacientem a ví, že klient/pacient není jen případ či diagnóza, ale především člověk, který cítí, v něco doufá, na něco se těší a také se bojí o svůj život. Pojímá péči o klienta v duchu holistické (celostní) péče. Měla by úzce spolupracovat s lékařem, který doporučí další odborníky (např. lékař specialista, psycholog, psychiatr, rodinný terapeut, sociální pracovník, speciální pedagog, protetik atd.), kteří svým dílem zkompletují a podpoří celkové úsilí o zlepšení či stabilizaci pacientova stavu a následně přispívají ke zvýšení kvality jeho života. Stává se, že lékař nebo sestra s pacientem i jeho rodinou komunikují odbornou terminologií, která je pro ně nesrozumitelná, v horším případě nekomunikují vůbec. Je neodpustitelné, pokud zdravotnický personál hovoří pouze s doprovázející osobou, dokonce se jí vyptává na pocity, obtíže, symptomy, které má pacient a o klientovi hovoří pouze ve třetí osobě. Toto je

78

možné pouze v případě, není-li klient samotný komunikace schopen. Domácí péče je v České republice formálně evidována jako odbornost 925 – domácí péče (dle vyhlášky MZ ČR č. 55/2000). O rozsahu, obsahu a frekvenci rozhoduje ošetřující lékař klienta, u hospitalizovaného klienta pak ošetřující lékař, nejdéle však 14 dnů po propuštění z nemocnice. Metodicky je řízena Ministerstvem zdravotnictví ČR. [2]. Domácí péči můžeme definovat jako péči poskytovanou člověku v jeho přirozeném sociálním prostředí (Hanzlíková, 2004, s. 247), [1]. Světovou zdravotnickou organizací (WHO) je definována jako jakákoliv forma péče poskytovaná lidem v jejich domovech ( Jarošová, 2007, s. 60) [2]. Dle Zdravotního řádu se jedná o zvláštní druh ambulantní péče, která zajišťuje pojištěncům s akutním nebo chronickým onemocněním, tělesně nebo mentálně postiženým a závislým na cizí pomoci odbornou zdravotní péči v jejich vlastním sociálním prostředí. Jedná se o integrovanou formu péče a označuje se jako komplexní domácí péče (KDP). Tyto služby poskytují často tzv. agentury domácí péče, sdružované Asociací domácí péče České republiky (ADP ČR). V rámci komplexní péče bývá poskytována [2]: zdravotní péče (indikovaná lékařem) sociální péče (vychází z aktuální sociální diagnostiky klienta a jeho prostředí laická pomoc (sebepéče, účast blízkých osob…) KDP je jeden z funkčních prvků primární péče. Její filozofie je podmíněná principem pevné vazby a interakce člověka se svým vlastním sociálním prostředím s důrazem na jeho individuální chápání kvality života. Kvalita lidského života je těžko měřitelná a od roku 1993 je pro její vyjádření mezinárodně přijatá jednotka 1 QIL (Quality of Individual Life). QIL je definovaná na základě stanovení objektivních potřeb jedince ve vztahu k reálným možnostem společnosti [1]. KDP není jen aktivitou sester, lékařů, psychologů, soc. pracovníků …, ale i aktivitou samotného pacienta v oblasti sebepéče a rodinných příslušníků v oblasti vzájemné péče a pomoci. Uplatňuje se princip subsidiarity = napomáhání svépomoci s podporou, rozvojem a adaptací všech potenciálů klienta v oblasti sebepéče, vzájemné pomoci a péče v rámci rodiny. Domácí péče je prováděna v souladu s lidskými právy, zákonnými i etickými normami. Cílem je tedy poskytování kvalitní, humánní péče ve vlastním sociálním prostředí klienta 24 hodin denně, 7 dní v týdnu se zohledněním profesionality, kvality, odbornosti a efektivity

79

péče, s akcentem na ekonomické aspekty a transparentnost toku finančních prostředků, které plynou z vícezdrojové formy financování komplexní domácí péče. Specifikem je komplexní domácí péče poskytovaná dětem a umírajícím. V rámci komplexní domácí péče je poskytována odborná domácí péče a domácí pomoc v rozsahu, který vychází z aktuálních potřeb klienta v následujících oblastech: a) odborná zdravotní péče, jejíž rozsah určuje ordinace ošetřujícího lékaře klienta (preventivní, léčebná, ošetřovatelská, rehabilitační) b) sociální péče a pomoc, jejíž rozsah určuje sociální diagnóza klienta a jeho prostředí (pečovatelská, sociální poradenství, pomoc při řešení sociálních handicapů a krizí – např. péče o osobní hygienu, hygienu vlastního sociálního prostředí, dietní a pitný režim) c) laická péče, jejíž rozsah je dán aktuální situací ve vlastním sociálním prostředí klienta, společenským klimatem a flexibilitou samosprávy či státní správy při poskytování podpory osobám pečujícím o osoby závislé na pomoci druhé osoby (péče rodinných příslušníků a blízkých, péče dobrovolníků u osob osamocených – např. spirituální péče, osobní asistence a doprovod) Výhody domácí péče (upraveno, srov. Jarošová, 2007, s. 62) ekonomičnost - zkracování hospitalizace, snižování nákladů, víceoborovost – zdravotnický tým poskytuje multidisciplinární péči, individualizovaná péče – péče je poskytována dle individuálních potřeb konkrétního jedince, komplexnost – v rámci domácí péče jsou poskytovány činnosti léčebné, ošetřovatelské, rehabilitační, psychoterapeutické, sociální, konzultační aj., dlouhodobá péče – délka poskytované péče vychází z potřeb klienta a jeho blízkých, podpora zdraví – domácí péče zahrnuje také činnosti primární, sekundární a terciární prevence, přirozené prostředí – péče je poskytována v důvěrně známém, vlastním sociálním prostředí, možnost uplatnění klienta, lepší adaptace na nemoc, účast rodinných příslušníků – možnost zapojit se do aktivní péče o blízkého.

80

Hlavní cíle domácí péče zachovat důstojnost a kvalitu života klienta a jeho rodiny, udržovat a zvyšovat soběstačnost klienta, snižovat závislost klienta na druhé osobě, edukovat klienta k zodpovědnosti za vlastní zdraví, pomáhat klientovi a jeho rodině dosáhnout pohody v souladu s jejich sociálním prostředím, zabezpečit komplexní péči o klienta, zajišťovat dodržování léčebného režimu, poskytovat psychickou podporu klientovi a pečujícím členům rodiny [2]. Formy domácí péče (srov. Jarošová, 2007, s. 65): 1. Akutní domácí péče (domácí hospitalizace) Je indikována u klientů s akutním krátkodobým onemocněním, které nevyžaduje hospitalizaci (alternativa hospitalizace), v rozsahu dnů až týdnů. 2. Dlouhodobá domácí péče Je nejrozšířenější formou, je určena chronicky nemocným, jejichž zdravotní i duševní stav vyžaduje dlouhodobou, pravidelnou domácí péči kvalifikovaného personálu (v rozsahu měsíců až let). 3. Preventivní domácí péče Je určená klientům, u nichž doporučí ošetřující lékař v pravidelných intervalech preventivní monitorování zdravotního a duševního stavu (frekvence týdne, měsíce). 4. Domácí hospicová péče Zahrnuje péči o klienty v preterminálním a terminálním stadiu života. Bývá poskytována především těm klientům, u nichž lékař předpokládá ukončení jejich terminálního stavu asi do šesti měsíců. Zahrnuje též management bolesti a emocionální podporu blízkým. 5. Domácí péče ad hoc (jednorázová domácí péče) Je to mimořádné využití domácí péče pro provedení jednorázových výkonů sestrami z ordinací praktických lékařů (např. odběr biologického materiálu, injekce – bez zavedení domácí péče, často z důvodu omezení ordinačních hodin u praktického lékaře).

81

9.2 Historie domácí péče Domácí péče (DP) existuje od nejstarších dob jako přirozený způsob péče o člověka. Lidé společně v rodinách prožívali jak své radosti, tak starosti – rodily se doma děti, umíralo se za účasti všech členů rodiny. DP má hluboké historické kořeny, počátky domácí péče se datují někde před období ranného křesťanství: před obdobím raného křesťanství – roky 1 – 500, byla péče o nemocné svěřena ženám, většinou bylinkářkám a „babicím“, ve středověku byl založen první řád řeholních sester – ošetřovatelek Augustínek (specializovaly na ošetřovatelské služby v rodinách) a Vincentek (působí dodnes), v roce 1859 vzniká v Anglii moderní koncepce domácí péče (autor byl Viliam Rathbon), společně s Florance Nightingalovou založili první školu pro sestry návštěvní služby, které poskytovaly služby chudým a nesoběstačným nemocným, v roce 1885 první pokusy poskytování DP podle pokynů lékařů v Buffalo v Americe, v roce 1887 v Philadelphii, o rok později v Bostonu (byla neprofesionální), v roce 1893 byla zřízená ošetřovatelská služba pod záštitou Ministerstva zdravotnictví pod vedením Lilian Waldové a Mary Bewsterové, které založili školu zaměřenou na péči v domácnosti (veřejné zdravotní sestry), v Evropě nastává prudký rozvoj DP koncem 19. století a byla zaměřena především na péči poskytovanou starým lidem – s výjimkou Holandska, kde se poskytovala péče všem, bez ohledu na věk – od narození po smrt, ve světě se v 70-tých letech 20. století se hledaly možnosti snížení nákladů na ošetřovatelskou péči - jedna z možností byla domácí péče, v ČR až do roku 1950 tuto péči zajišťovaly sestry a ošetřovatelky ČČK (v té době je založena Masarykova škola zdravotní a sociální péče, která připravovala první poskytovatelky DP, od r. 1952 odpovědnost za DP přebírá stát, péče je začleněna do zdravotní péče, kterou poskytují zdravotní obvody formou návštěvních služeb, následně zřízení geriatrických sester v rámci obvodních středisek, po roce 1989 nastává zlom v poskytování zdravotní péče, od roku 1990 vzniká první středisko ošetřovatelské péče při České katolické charitě a pečuje o 18 nemocných v domácím prostředí,

82

v roce 1991 legalizace - experimentem MZ ČR a České katolické charity. Vzniká první agentura domácí péče při nemocnici v Pardubicích a byla financována z rozpočtu nemocnice. Do konce roku 1991 bylo v ČR 26 agentur (z toho 25 charitních), 451 pracovníků těchto agentur pečovalo o 1459 klientů. Ve Zdravotním řádu jsou tato pracoviště definována jako zvláštní forma zdravotní péče. MZ ČR povolilo tento experiment na dva roky – po tuto dobu pracovalo 40 agentur [2], v roce 1993 byla založena Asociace domácí péče České republiky (ADP), dodnes sdružuje poskytovatele domácí péče (nepovinně), v lednu 1994 je v registru ADP celkem 353 agentur DP, které zaměstnávají 3 632 odborníků. V několika centrech byl aplikován nový model hospicové péče o klienty v terminálním stadiu života [2], domácí péče vniká do podvědomí obyvatel v ČR díky projektu Hippokrates (televizní seriál, věnovaný problematice rodinného lékaře, domácí péči a komplexní péči v obci), postupně byla poptávka po péči v domácím prostředí saturována, takže nárust již není tak velký, v roce 2000 je poskytována DP ve více než 472 ADP, v roce 2005 bylo registrováno 494 pracovišť, z nich 88% bylo dostupných 24 hodin denně. Celkem v tomto roce využilo služby 142,5 tisíc klientů, více než 6 milionů návštěv u klientů [2], podle typu se dělí na ošetřovatelské, opatrovnické a komplexní (kombinace ošetřovatelství a opatrovnictví) [1].

9.3 Zřizovatelé a financování domácí péče Agentury domácí péče mohou být zřizovány a) právnickou osobou (např. nemocnice, nestátní neziskové organizace, obec, charita ...) b) fyzickou osobou (zdravotnický pracovník s oprávněním – licencí, lékař, sestra ...). Struktura týmu agentur je variabilní, vždy v souladu a na základě potřeb klienta. V ČR sídlí v Praze Národní centrum domácí péče. Většina členů agentur je sdružena v Asociaci domácí péče ČR (nepovinně), která dohlíží na kvalitu poskytované komplexní domácí péče.

83

Možnosti financování a) financování zdravotní pojišťovnou (smlouva), na základě indikace lékaře. Maximální rozsah je stanoven na 3 návštěvy odborné péče za den (dle indikace 15 min., 30 minut, 45 minut nebo 60 minut). b) přímou platbou samotným klientem či rodinou (příspěvek na nadstandardní péči, přímá platba klienta) c) alternativní možnosti (sponzorské dary, nadace) e) příspěvky obcí na sociálně slabé Materiální a technické zabezpečení Upravuje vyhláška MZ ČR č. 49/1993 Sb. Provozovatel musí splňovat hygienickoepidemiologické požadavky pro bezpečný provoz (např. likvidace odpadu, technický stav přístrojů a pomůcek …).

Kontakt s agenturou - telefonicky (klient nebo jeho rodina dle indikace lékaře) - zprostředkuje sociální pracovnice nemocnice při propuštění klienta . - indikuje a zprostředkuje ošetřující lékař

9.4 Personální zajištění Personální zabezpečení Domácí zdravotní péče je zajišťována multidisciplinárním týmem zdravotníků, ale i laiků. Odborný zástupce u agentury domácí péče musí mít ukončené kvalifikační vzdělání podle platné legislativy - zákon č. 96/2004 Sb. minimálně 5 let praxe ve zdravotnickém zařízení, z toho minimálně 2 roky praxe u lůžka, specializační studium v oboru Komunitní ošetřovatelská péče (Komunitní péče pro porodní asistenci) s označením odbornosti Komunitní sestra (Porodní asistentka pro komunitní péči).

84

Odborný zástupce pracuje v pozici sestry manažerky nebo sestry mobilní (terénní). Agentura může zaměstnávat další odborníky, např.: a) sestry specialistky, b) fyzioterapeuty, rehabilitační ošetřovatelsky, c) ergoterapeuty, d) sociální pracovníci … e) laici - dobrovolníci…

Ergoterapeut Pracovník, který využívá přiměřenou práci jako metodu léčby a rehabilitace za účelem zlepšení fyzického a psychického stavu a umožnění tak i sociálního uplatnění. Můžeme rozlišit ergoterapeuta se specializovanou způsobilostí (pro pediatrii, pro geriatrii, pro psychiatrii, pro neurologii, pro traumatologii, ortopediii a revmatologiii). Ergoterapeut pracuje na základě indikace lékaře. Úzce spolupracuje s fyzioterapeutem, dále pak např. s vychovatelem, sestrou domácí péče apod. Využívá k tomu vhodně a cíleně zvolené praktické činnosti a aktivity. Je to léčebná rehabilitace, která je součástí komplexní péče o klienta. Cílem ergoterapie může být nácvik jemné a hrubé motoriky, nácvik úchopů a grafomotoriky, výcvik komunikačních schopností a kognitivních funkcí. Základní dělení ergoterapie podle zaměření: Ergoterapie cílená postiženou oblast Ergoterapie soustředěná na výchovu Ergoterapie před pracovním začleněním Ergoterapie k naplnění volného času a zlepšení celkové kondice Volontér (dobrovolník) Dobrovolníkem (volontérem) je pro účely zákona definována fyzická osoba, starší 15 let v případě výkonu dobrovolnické činnosti na území ČR a starší 18 let v případě výkonu téže

85

činnosti v zahraničí, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat dobrovolnickou službu. Dobrovolník (volontér) může vykonávat činnost na základě tzv. „dobrovolnictví vykonávaného mimo zákon o dobrovolnické službě“ („neplacená práce“) nebo na základě „dobrovolnictví v rámci zákona o dobrovolnické službě“ („akreditované“). Dnes volontéři pracují např. na linkách důvěry, v ambulantních programech, v institucích typu domovů důchodců, nemocnic, hospiců, ústavů sociální péče, nestátních neziskových organizacích apod. Často tak také vyplňují chybějící prostor po zrušení institutu civilní služby (zrušeno od 22. 12. 2004) Nejčastěji do skupiny volontérů patří: Studenti Nezaměstnaní Ženy pečující o rodinu a děti Lidé, kteří jsou v důchodu a cítí se málo využití S volontéry se můžeme setkat nejen v pomáhajících profesích, ale i v církvích např. „mladý člověk, který opustí na rok či dva své zaměstnání nebo školu a takto získaný čas věnuje zdarma službě potřebným a službě Bohu“ „dobrovolníci (volontéři) jsou dospělý mladí lidé, kteří se nejdříve rok připravují a pak jeden rok žijí v malých skupinkách na farách a spolupracují s místním knězem. Jejich činnost se soustřeďuje především na organizování aktivit věřících i nevěřících dětí a mladých lidí v jejich volném čase“ Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, ve znění pozdějších předpisů, který vešel v účinnost k 1. lednu 2003. Z výše uvedeného zákona vyberme několik podstatných skutečností: MV ČR uděluje po splnění zákonem stanovených podmínek vysílajícím organizacím (právnická osoba, tj. nestátní nezisková organizace, se sídlem v ČR, která vybírá dobrovolníky, eviduje je, provádí jejich přípravu pro výkon dobrovolnické služby apod.) akreditaci, na základě níž tyto akreditované organizace budou organizovat výběr a přípravu dobrovolníků v určených oblastech a vysílat je k výkonu dobrovolnické služby.

86

Dobrovolníci vykonávající dlouhodobou dobrovolnickou službu, jsou zahrnuti mezi osoby, za něž platí pojistné veřejného zdravotního pojištění po dobu výkonu této služby stát, nejsou – li plátci tohoto pojistného z jiného titulu. Dobrovolníci vykonávající dlouhodobou dobrovolnickou službu, jsou výslovně zahrnuty mezi osoby, za které, pokud jsou dobrovolnými účastníky důchodového pojištění, hradí pojistné vysílající organizace, a té stát může poskytnout dotaci ve výši kryjící pojistné na důchodové pojištění stanovené z minimálního vyměřovacího základu Dobrovolníkům, vykonávajícím dlouhodobou dobrovolnickou službu, evidovaným u úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, se pro účely hmotného zabezpečení započítá do doby předchozího zaměstnání doba výkonu této služby Osoby, které jsou poplatníky daně z příjmů, popřípadě daně darovací, a vykonávají dobrovolnickou službu, jsou osvobozeni od daně z příjmu. Případné bezplatné nabytí majetku v souvislosti s výkonem dobrovolnické služby je tento osvobozen od daně darovací. Dobrovolnickou službu výše citovaný zákon pojímá jako činnost vykonávanou dobrovolně a bez nároku na odměnu. Dobrovolnická služba neslouží k uspokojování osobních zájmů a není vykonávána jako součást podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti a mimo školní a studijní povinnosti dobrovolníka. Je však zcela běžné, že studenti pracují v organizaci v rámci své povinné školní praxe a po jejím ukončení mohou přejít z režimu praxe do režimu dobrovolnictví.

9.4.1 Práce sestry v domácí péči Ošetřovatelské aktivity jsou prováděny sestrou přímo nebo nepřímo. Tato činnost je zaznamenána do ošetřovatelské dokumentace, kterou je nutné vést individuálně u každého klienta. Tato není jednotná. Každá agentura má svou, většinou bývá veden záznam o vývoji zdravotního stavu klienta a plán ošetřovatelské péče.

87

a) přímá péče – jedná se o všechny aktivity, kdy sestra vykonává u klienta nebo jeho rodiny ošetřovatelské aktivity zaměřené např.: - na výživu a hydrataci, - na hygienu a vyprazdňování, - na vyšetření klienta, monitorování FF, EKG, - na aplikaci léků a injekcí, - na odběry biologického materiálu, monitoring diabetiků, - na ošetřováním chronických ran a dekubitů, - na zdravotní výchovu, edukaci a poradenství klienta i rodiny, - na podporu klienta a členů rodiny (ocenění, pochvala …), - na servis zdravotnických pomůcek (edukace o použití). Všechny realizované výkony jsou zaznamenány do ošetřovatelské dokumentace klienta a následně vykazovány příslušné zdravotní pojišťovně k proplacení. b) nepřímá péče – týká se převážně činností spojených s provozem agentury např.: - koordinace péče, - konzultace s odborníky, - administrativní a dokumentační práce, - nákup zdravotnických pomůcek, obvazového materiálu, - desinfekce, sterilizace nástrojů ..., - plánování dalších aktivit apod.

Kdo je pro sestru klient - nemocní, pro které je pobyt v nemocnici rizikem, - nemocní, kteří jsou propuštěni z nemocniční péče k doléčení - nemocní v akutním stavu a po jednodenních zákrocích, - pacienti – chroniky nemocní s trvalým stupněm závislosti, - nemocní v terminálním stadiu nemoci, - příbuzní klienta (podpora, ocenění, doprovázení, konzultace, edukace).

88

Rodina klienta Sestra navazuje s klientem a jeho rodinou důvěry plný vztah. Snaží se brát rodinu jako celek. Rodina hraje v mnohých případech nezastupitelnou roli, je jedním z hlavních zdrojů k získání informací o klientovi. K tomu, aby mohla být poskytována efektivní péče, musí sestra znát potřeby konkrétní rodiny a s tímto ohledem následně plánovat ošetřovatelskou péči u klienta. Při návštěvní službě sleduje: 1. Rodinné poměry, počet členů rodiny, jejich zdravotní stav, věk. 2. Interpersonální vztahy mezi členy rodiny, vztah k nemocnému, možnost využití silných stránek rodiny. 3. Způsoby chování, zvyklosti, tradice. 4.Všímáme si dětí v rodině (případně seniorů), nejsou-li zanedbávány v péči (kdo se jim věnuje). 5. Rodinné prostředí - stav bydlení, vybavení, hygiena, čistota, telefon, automobil. 6.Sociálně-ekonomická

situace

nemocného

a

jeho

rodiny

–

patologické

jevy,

nezaměstnanost, finance ... 7. Dostupnost služeb v bydlišti (lékař, možnost dovážky stravy ...) Příprava sestry na návštěvu v domácnosti V agenturách domácí péče organizuje práci jednotlivých sester manažerka. Sestry mají k dispozici telefon, dopravní prostředek. Přesný plán si pak podle skupiny klientů sestavují samy, úzce spolupracují s lékařem. Sestra musí dodržovat určitá bezpečnostní opatření (používat stejnou trasu, používat ručníky na jedno použití…). Samotná příprava spočívá v: 1. Sestavení časového plánu návštěvní služby dle naléhavosti. 2. Dohodnutí termínu návštěvy (doby) s klientem. 2. Získání potřebných informací, ordinací a pokynů od lékaře. 3. Seznámení se zdravotnickou dokumentací nemocného (poslední návštěva u lékaře, s čím se léčí, indikace ošetřujícího lékaře, rozsah poskytované péče...). 4. Příprava ošetřovatelské dokumentace a její vedení – jednotné pro agenturu. 5. Vybavení potřebnými pomůckami podle onemocnění klientů. Úprava domácího prostředí Mezi aktivity sestry v domácí péči je také úprava prostředí pro klienta. Sestra nemůže direktivně prosazovat své názory týkající se prostředí, ve kterém klient žije, ale vždy

89

navrhuje úpravy ve spolupráci se samotným klientem a jeho rodinou. Prioritní úlohu hraje pohodlí pacienta. Úpravy mohou být např: - odstranit volné koberce (hrozí pády , nesnadná údržba), - použít protiskluzné podrážky a koncovky na hole/berle, - navrhnout umístění lůžka tak, aby byl zajištěn přístup ze 3 stran - lůžko vybavit kvalitní matrací, doplňky k zajištění bezpečnosti - umístit stolek na denní potřeby (kapsy na drobnosti...), - navrhnout instalaci madel (WC, sprchy, koupelny ...), - doporučit vhodné kompenzační pomůcky pro konkrétního klienta, - zajistit přístupnost k telefonu (naučit klienta použití telefonu, vypsat nebo zadat důležité kontakty ...), - pokud žije klient sám, zjistit, jestli nemůže někdo ze sousedství klienta navštěvovat… Zopakujte si fáze ošetřovatelského procesu.

9.4.2 Ošetřovatelská péče v domácích podmínkách Ošetřovatelská péče je poskytována formou ošetřovatelského procesu, který probíhá v pěti fázích (viz ošetřovatelský proces). Do ošetřovatelského procesu jsou zapojeni všichni poskytovatelé, se kterými sestra úzce spolupracuje (fyzioterapeut, ergoterapeut, logoped, rodina, dobrovolníci …). Při prvním kontaktu s klientem a jeho rodinou sestra posoudí jeho stav. Podle této skutečnosti pak stanoví cíle své péče a následné intervence. Navazuje na hodnocení stavu klienta před propuštěním, pokud klient hospitalizován nebyl, provede se prvotní hodnocení setrou (viz. podkapitola 8.2). Posouzení stavu klienta se děje při každé návštěvě. Sestra pečlivě zaznamenává subjektivní i objektivní problémy klienta i jeho rodiny, využívá měřící techniky, dotazníky, ale především pozorování. Na základě referencí sestry indikuje ošetřující lékař rozsah zdravotní péče. Zlepší-li se stav klienta a úroveň sebepéče natolik, že je rodina schopna zajistit potřebnou péči, může setra navrhnout ukončení domácí péče. Naopak v případě potřeby odborné ošetřovatelské péče více než 3 hodiny denně je klientovi doporučena hospitalizace příslušném zařízení (léčebna dlouhodobě nemocných, ošetřovatelský ústav …).

90

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Zjistěte způsob organizace domácí péče v místě Vašeho bydliště a referujte ve studijní skupině. 2. Zjistěte, jakým způsobem sestra likviduje odpad po převazech u klienta v domácím prostředí? Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitní ošetrovatel’stvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. JAROŠOVÁ, D. Úvod do komunitního ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 99 s. ISBN 978-80-247-2150-7. 3. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. Místo pro poznámky:

91

10. Hospicová péče

Cíle studia kapitoly: - umět vysvětlit pojem hospicová péče - znát filozofii a historii hospicové péče - orientovat se v organizaci a poskytování hospicové péče

Klíčové pojmy: hospicová péče, rodina, klient, podpora, saturace potřeb

10.1 Vymezení hospicové péče Hospicová péče začíná tehdy, když jsou vyčerpány všechny možnosti léčby a již není možné doufat ve zlepšení zdravotního stavu klienta. Zaměřuje se na zvýšení kvality života v co nejvyšší míře, odstranění nebo zmírnění bolesti a utrpení a zajišťuje pacientovi přiměřený komfort. Velká pozornost je věnována uspokojování psychických a spirituálních potřeb, především poskytnutí duchovní podpory umírajícímu a jeho blízkým. Definice hospicové péče dle WHO: Hospicová péče je integrovaná forma zdravotnické, sociální a psychologické péče, poskytovaná pacientům všech indikačních, diagnostických a věkových skupin, u kterých je prognózou ošetřujícího lékaře předpokládaná délka života rozsahu méně než šest měsíců. V rámci hospicové péče se poskytuje jen paliativní péče (srov. Hanzlíková, 2004, s. 266).

Co je hospic Samotný název pochází z latinského slova hospitium, můžeme přeložit jako hostinec (pohostinství). V minulosti se jednalo o pohostinná zařízení, která sloužila k občerstvení a odpočinku cestujícím, poutníkům. Byly tak nazývány i domy pro chudé, opuštěné a umírající.

92

Dnes je tento pojem spojen s nadějí umírajících a jejich rodin, že nezůstanou sami v preterminálním a terminálním stadiu nemoci. Znamená pro ně zachování důstojnosti až do poslední chvíle života. Člověk, který odchází ze života, potřebuje občerstvení, povzbuzení a doprovod v pozemském životě tak, aby jeho důstojnost nebyla porušena . Hlavní cíle hospicového hnutí (srov. Hanzlíková, 2004, s. 270): zajistit přiměřenou kvalitu života nemocným v terminálním stádiu onemocnění, poskytnout psychickou, sociální a duchovní pomoc umírajícímu a jeho rodině v době umírání i po jeho smrti, zajistit výchovu, vzdělávání a podporu všem, kdo se podílejí na péči o umírající Základní principy hospicového hnutí: úcta k člověku a k životu, respekt lidské důstojnosti umírajícího v každé situaci a ve všech fázích umírání, akceptování názorů, priorit a potřeb umírajícího a jeho rodiny důsledná kontrola symptomů, zbavení nepříjemných příznaků nemoci, zbavení nebo zmírnění bolesti v co nejvyšší míře, psychosociální podpora, pochopení, účast a empatie ve vztahu k umírajícímu a jeho rodině, spolupráce členů interdisciplinárního týmu

.

10.2 Historie hospicové péče

Filozofie a historie Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a člověku, jako jedinečné bytosti. Hospic nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích života nebude osamocen. Skutečné doprovázení znamená jít kus společně. Bylo by chybou chápat hospic pouze jako péči v období in finem.

93

Hospicová péče v pravém slova smyslu znamená pomoc i rodině klienta (např. v rodině je malé dítě, které chce být veselé, je okřikováno "hrej si tiše, babička je nemocná" nebo ho nemá kdo odvést do zájmového kroužku...). Náznaky hospicové péče se objevují již ve staré Indii (v roce 238 p. n. l.), kdy vládce Ašoka ve Varani založil útočiště pro tuláky a opuštěné, kteří přicházeli umřít k posvátné řece Ganga. Ve 4. století začala vznikat podobná zařízení v Anglii, nazývaly se hospice a sloužily jako útočiště pro poutníky, kteří putovali k Svatému hrobu do Palestiny. V 11. století vojenský a nemocniční řád rytířů Lazara Jeruzalémského založil hospic pro malomocné (v současné době tento řád buduje hospice po celém světě pro nemocné s onkologickým onemocněním a AIDS). Velký rozvoj byl v době křižáckých výprav, kdy jen v Paříži vzniklo 40 a ve Florencii 30 hospiců. V Anglii v té době bylo požadováno znovuotevření hospiců (1538), které byly zrušeny, protože patřily církvi. V polovině 19 století opět dochází k rozvoji výstavby hospiců. Po roce 1842 otevřela Jeanne Garnierová několik hospiců v Lyonu ve Francii. V roce 1879 založila Charita irských sester hospic v Dublinu, v roce 1905 Saint Joseph’s Hospice v Hackney. Po 2. světové válce tady pracovala jako sestra i Cecily Saundersová, která se zasloužila v roce 1960 o zřízení prvního moderního hospicu - Saint Christopher Hospic, který je znám po celém světě (Hanzlíková, 2004, s. 267-269). Zmíněná anglická sestra kvůli této myšlence vystudovala medicínu. Cecily Saundersová se snažila kultivovat systém péče o umírající. Hospic sloužil také jako výukové pracoviště pro zdravotnické pracovníky [1]. Cecily Saundersová zasvětila hospicům celý svůj profesionální život, postižena onkologickým onemocněním v tomto hospici také umírá. Podle vzoru zmíněných hospiců se rozšiřuje výstavba v určitých podobách nejdříve v Anglii, Irsku, Americe, Německu, Itálii, Rakousku. Za optimální se považuje asi 5 hospicových lůžek na 100 000 obyvatel. V ČR první zařízení tohoto typu Hospic sv. Anežky České začalo provozovat svou činnost v roce 1996 v Červeném Kostelci a je spojen se jménem MUDr. Marie Svatošové. Dále můžeme uvést Hospic sv. Lazara Jeruzalémského v Plzni, Hospic sv. Alžběty v Brně, Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích, hospic Citadela ve Valašském Meziříčí, Dům léčby a bolesti s hospicem v Rajhradě apod. Ve Zlíně provozuje hospic občanské sdružení Hvězda.

94

Tyto hospice mají různé formy, jsou provozovány různými organizacemi nebo církví, ale myšlenka je stejná – polidštit péči o umírající.

Vyhledejte a nastudujte fáze umírání dle Kübler-Ross

10.3 Fáze a formy hospicové péče: 1. období ante finem - péče a doprovázení nemocného a jeho rodiny od okamžiku zjištění závažné diagnózy až po nástup terminálního - konečného stavu. Fáze procesu umírání šok, zloba, smlouvání, deprese, smíření). 2. období in finem -zahrnuje péči a doprovázení nemocného a jeho blízkých během terminálního stavu, tj. umírání v užším slova smyslu 3. období post finem - je péče nejen o mrtvé tělo, ale i doprovázení pozůstalých dle potřeby, často dlouhodobě, asi 1 rok (osobní, písemný kontakt ...). Formy hospicové péče 1. Domácí - ideální, dělíme ji na laickou, kdy pečuje o umírajícího rodina a jeho blízcí, je přirozenou formou péče především v Jižní Evropě, Středním a Dálném východu… v našich podmínkách spíš v začátcích nemoci. Odbornou péčí se rozumí účast multidisciplinárního týmu, 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. 2. Ambulantní – u úplně nebo částečně mobilních klientů, pokud jejich stav nevyžaduje hospitalizaci. 2. Stacionární - ráno přijat, odpoledne nebo večer jede domů, dopravu zajišťuje rodina nebo hospic, je vhodná pouze pro nemocné z blízkého okolí hospice. Je zde péče na odborné úrovni, řeší se problémy jako bolest, terapie. Někdy sami nemocní chtějí ušetřit blízké pohledu na smrt. 3. Lůžková - důvody tytéž co u stacionární, mohou docházet na opakované pobyty, dobrovolně, tehdy, když to cítí, kdy chtějí. Návštěvy jsou 24 hod. denně všech 365 dnů, je možnost přistýlky, příbuzní se mohou ale nemusí účastnit ošetřovatelské péče ... 4. Mobilní – speciální multidisciplinární týmy poskytující především paliativní péči.

95

O tom, zda bude nemocný přijat na lůžko nebo mu bude péče poskytnuta v denním stacionáři, popř. doma, rozhoduje hospicový lékař. Na lůžkový typ by měli mít přednost nemocní, u kterých je prognóza předpokládané délky života v rozsahu méně než šest měsíců. Podmínky přijetí: - nemocný bývá přijímán na vlastní žádost, obvykle doporučuje ošetřující lékař, který odhadne prognózu, - pacient (pokud si to přeje, tak i jeho rodina) je seznámen se svým zdravotním stavem (o prognóze se mlčí, klientovi a jeho blízkým musí vždy zůstat naděje), - v žádosti se proveden záznam o rozsahu informací, poskytnutých pacientovi, event. rodině, - u správně indikovaných nemocných nepřichází v úvahu KPR, - režim si určuje nemocný sám - přizpůsobuje se jeho potřebám ..., - návštěvy jsou povoleny 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, - rodinní příslušníci mohou být ubytováni na pokoji se svými blízkými, mohou, ale nemusí se podílet na péči …, - mohou zde být umístěny i děti, splňují -li podmínku přijetí. Péče, aktivity sestry: - nemocný a rodina sdělí, co očekává, péče se plánuje dle jejich představ, - odborné zajištění bazální péče, - pomoc v umírání, ne ke smrti, - zabránit „sociální smrti“, nezůstává sám, - podpora klienta, - podpora rodiny, doprovázení v čase truchlení, - zabránit tzv. spiknutí ticha, nevyhýbat se kontaktu, - omezit bolest - aby si odpočinul, vyspal se, - odstranění nebo zmírnění nepříznivých příznaků nemoci, - upouští se od zákroků, které nemohou zlepšit kvalitu života nebo jsou-li pro klienta příliš zatěžující, - pokrytí psychických a spirituálních potřeb pacienta, - pomoc při urovnání vztahů, osobních záležitostí, - umožnit rodině rozloučit se s blízkým, - zajištění důstojnosti, vážnosti, dodržování práv ... .

96

Jestliže klient vysloví přání skoncovat se životem, je to důkaz, že nejsou uspokojeny jeho potřeby. Pak je nutné odhalit příčiny a sjednat nápravu. Často to bývá nezvládnutá bolest, někdy nezájem okolí. Při ošetřovatelské péči se řídíme zásadou - nic není zbytečné!

Psychosociální aspekty Čeho se většinou obává klient: - bojí se samoty a konce, - bojí se bolesti, - zhoršení kondice, bezmocnosti, závislosti na pomoci jiných, - bojí se ztráty kontroly nad tělem i vědomím, - následků jeho smrti pro rodinu - sociální a materiální důsledky, - bojí se změny vztahů v rodině, - neuskutečněných plánů.

Rodina: - neuskutečněných plánů a představ, - ponechání umírajících o samotě, - bolesti a utrpení, špatné zprávy, - neschopnosti zajistit nejlepší péči pro blízkého, - své neschopnosti vypořádat se se smrtí, - finančních problémů, - obrazu umírání a smrti. Personál a volontéři: - vyřčení špatných zpráv - mají-li informovat, - přílišného přilnutí ke klientovi, - emocí, které nezvládnou vlastní vůlí, - syndromu vyhoření, - neřešitelných situací a ztrát kontroly nad sebou, nad svým chováním, - projekce problémů klienta (umírající, pozůstalí)do svého života.

97

Jak může pečující překonat krizi: 1. pamatuj na své cíle - zkvalitnit zbývající život klienta, 2. buď realistická(ý) v tom, co můžeš skutečně udělat, 3. dej tolik podpory, kolik jsi schopna(en) dát, 4. uvolni se, vše je v pořádku, když pláčeš, 5. nikdy nekumuluj stres, 6. hovoř s kolegy o problému a co tě trápí, sděluj své zkušenosti, 7. neber na svá bedra víc, než můžeš udělat, 8. nauč se všechny problémy nemocného třídit na dvě hromádky: a/ co změnit můžeš - pak se snaž udělat maximum, b/ co nemůžeš změnit, co je nezvratné - přijmout to. 9. odděl své soukromí od práce, relaxuj 10. v případě potřeby vyhledej odbornou pomoc.

Představa umírajícího pacienta o laskavé péči Aby péče nebyla jen technikou, dovedností a zručností, musí být spojena s citem, láskou. Na otázku, co si představuje pod pojmem laskavá péče, odpověděl jeden pacient v britském hospici: "Když za mnou přijdete přesto, že víte, co víme všichni, že umírám. Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení. Když ke mně přijdete a věříte ve mně, uzdravení – neuzdravení. Když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit. Když mě berete jako individualitu. Když si vzpomenete na maličkosti, které jsou mi milé, když vzpomenete i na mé blízké. Když se zajímáte o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti. Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mně jako osobu. Když slyším svou rodinu, jak o vás pěkně mluví a jsou rádi, že jste se mnou. Když se dokážete smát a být šťastni při vaší těžké práci. Tím se ve Vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde".

98

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Navštivte některý z hospiců v ČR a připravte si referát pro kolegy/kolegyně.

Doporučená literatura k prostudování: 1. HANZLÍKOVÁ, A. a kol. Komunitní ošetrovatel’stvo. 1. vyd. Matin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. 2. JAROŠOVÁ, D. Úvod do komunitního ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 99 s. ISBN 978-80-247-2150-7. 3. KÜBLER-ROSS, E. O smrti a umírání. Turnov: Arita, 1993, 261 s. 4. KÜBLER-ROSS, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Praha: EM Reflex, 1995, 288 s. 5. KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV, 2001, 267 s. ISBN 80-85866-82-X. 6. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Praha: Ece homo, 1995, 144 s. 7. SVATOŠOVÁ, M. Hospic slovem a obrazem. Praha: Ece homo, 1998, 148 s. Místo pro poznámky:

99

11. Nové formy zdravotně sociální péče.

Cíle studia kapitoly: - orientovat se v zařízeních sociálních služeb - pochopit smysl poskytovaných služeb - znát specifika stacionáře - znát skupiny klientů, pro které je určeno chráněné bydlení

Klíčové pojmy: sociální služby, komunitní zařízení, pečovatelská služba, stacionář

11.1 Nové formy zdravotně sociální péče v zařízeních komunitního typu Za dobu posledních deseti let se v ČR vytvořilo široké spektrum sociálních služeb, přesahující hranice stanovené legislativou. Legislativní normy upravují pouze úzký výsek tradičních služeb, zejména ústavy sociální péče, eventuelně domovy důchodců. Nové služby se k nám dostávají jednak na základě inspirace ze zahraničí, jiné vznikají spontánně na základě aktuálních potřeb. Vývoj se odehrává převážně na úrovni nestátních organizací, které v tomto směru nejsou svázány žádnými vyhláškami či zákony. Způsob vzniku nových služeb, který je správný a přirozený, má však za následek nepřehlednost pro toho, kdo se chce v nabídce orientovat. Uveďme si nyní typologii služeb jak „tradičních“, tak těch „nově vznikajících či již existujících“. Úprava také nově z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (od 1.1.2007) Můžeme říci, že v sociálních službách nejde v první řadě o peníze, resp. garanci určité úrovně příjmů, o přerozdělování zdrojů, ale o zvyšování kvality života klienta a možnosti uplatnění jeho lidských a občanských práv. Služby tvoří komplex aktivit od zajišťování základních životních potřeb až po specializované odborné služby. Klíčovou otázkou služeb je jejich fyzická a finanční dostupnost. Služby mohou být více či méně dotované, za úplatu (např. týdenní stacionáře, chráněná bydlení, domovy pro seniory, domovy se zvláštním

100

režimem, domovy pro osoby se zdravotním postižením) nebo bezúplatně (např. sociální poradenství, ranná péče, telefonická krizová pomoc, krizová pomoc). Sociální služby zahrnují: a) sociální poradenství (základní a odborné) b) služby sociální péče (např. osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, centra denních služeb, odlehčovací služby, denní a týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory apod.) c) služby sociální prevence (raná péče, tlumočnické služby, azylové domy, kontaktní centra, noclehárny, intervenční centra apod.) a mohou mít charakter pobytové služby, ambulantní nebo terénní.

11.2 Zařízení sociálních služeb a typy V této podkapitole se pokusíme o specifikaci jednotlivých typů služeb. 1. Zařízení sociální péče (institution of social welfare) Centra denních služeb Denní stacionáře Týdenní stacionáře Domovy pro osoby se zdravotním postižením (dříve Ústavy soc. péče) Domovy pro seniory (dříve Domovy důchodců) Domovy se zvláštním režimem Chráněné bydlení (dříve Domovy – penziony pro důchodce, Domy s pečovatelskou službou) Azylové domy Domy na půl cesty Zařízení pro krizovou pomoc Nízkoprahová denní centra Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež Noclehárny Terapeutické komunity

101

Sociální poradny Sociálně terapeutické dílny Centra sociálně rehabilitačních služeb Pracoviště rané péče Jde např. o zařízení určené dospělým občanům, seniorům, mládeži a dětem s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, případně s kombinací těchto postižení. V zařízeních se poskytuje bydlení, zaopatření, zdravotní péče, rehabilitace, kulturní a rekreační péče a v případě potřeby osobní vybavení, případně se zajišťuje i přiměřené pracovní uplatnění. U dětí a mládeže péče zajišťuje výchovu a přípravu na povolání. Starým občanům, zejména těm, kteří pro trvalé změny zdravotního stavu potřebují soustavnou péči, se poskytuje v zařízeních sociální péče bydlení, zaopatření, v případě potřeby osobní vybavení, zdravotní péče, rehabilitační, kulturní a rekreační péče. Jednoduše řečeno ústavní péče jako instituce poskytuje klientům nepřetržitou péči spojenou s ubytováním a stravováním. Podstatným parametrem zařízení je (kromě kompetencí personálu, přiměřenosti stavby a denního režimu potřebám klientů) také jeho velikost a lokalizace. Trend ve vyspělých zemích směřuje k zmenšování ústavů až na velikost bytů či rodinných domků (domků může být více v jednom areálu) a k maximálnímu otevírání ústavu vůči komunitě, jíž slouží. Tento trend není v ČR respektován – ústavy v současnosti stavěné s podporou státu jako náhrady za objekty, které byly vráceny restituentům, mají průměrnou velikost 88 lůžek. Navíc v ČR trvá trend lokalizovat ústavy do malých obcí, tj. do míst „na okraji civilizace“. Dle výše uvedeného výčtu typů zařízení sociální péče v ČR mohou být (nikoliv ale v Domovech – penzionech pro důchodce) zřizována samostatná oddělení pro denní a týdenní pobyty a také samostatná ošetřovatelská oddělení pro klienty upoutané na lůžko. Péče, která je poskytována v zařízeních, tzv. „ústavní“ sebou vždy nese vysoké riziko sociálního vyloučení klientů, zneužívání moci personálem a riziko nepříznivých vlivů klientů na sebe navzájem. Tato péče se dnes ve vyspělých zemích považuje za poslední možnost, která by měla být klientovi nabídnuta až po vyčerpání všech možností alternativních. Dlouhodobá ústavní péče vyvolává hospitalizmus, tj. adaptaci na umělé prostředí zařízení, jež je spojena s neschopností adaptovat se po propuštění v prostředí běžné společnosti. Ústavní péče je kromě toho nejdražší formou sociální péče. Také provozní náklady jsou vyšší než u jiných forem péče (část pracovníků musí totiž pracovat na tři směny).Umístění je na 102

základě podané žádosti, zařazení do pořadníku čekatelů, vydání rozhodnutí o umístění do zařízení. 2. Domov pro seniory, dříve domov důchodců (home for the elderly, nursing home) Zařízení pro seniory, kteří dosáhli věku rozhodného pro přiznání starobního důchodu a kteří pro trvalé změny zdravotního stavu potřebují komplexní péči, jež jim nemůže být zajištěna členy rodiny, pečovatelskou službou, ani jinými typy služeb pro staré občany. Do zařízení nemohou být přijati občané, jejichž zdravotní stav vyžaduje léčbu v lůžkovém zdravotnickém zařízení. Tento typ zařízení byl převládajícím typem ústavní péče pro seniory v našem státě před rokem 1989 a zatím jím zůstává. Byl případně charakterizován jako „velká samota s minimálním soukromím“. V některých zařízeních přetrvává dodnes přezíravý postoj k potřebám klientů, zneužívání mocenské převahy personálu, absence přitažlivých a aktivizujících programů. Inovace jsou zaváděny z iniciativy vedoucích pracovníků, nikoli systémově. Některá zařízení jsou příliš velká (až 300 obyvatel v jednom zařízení) a personálně poddimenzovaná, sídlí v nevhodných budovách, ložnice mají i 10 až 12 lůžek. Chybí systém školení pracovníků a účinný systém kontroly zřizovatelem. Je zde tedy poskytována komplexní péče, která zahrnuje ubytování, celodenní stravování, lékařská a ošetřovatelská péče včetně rehabilitace, kulturní a zájmové vyžití. Pobyt může být umožněn i na dobu 3 měsíců, jako tzv. „přechodný“. Tato zařízení představují klasickou formu institucionální péče o seniory nabízející trvalé ubytování a široké spektrum služeb od péče o domácnost klienta, přes nejrůznější programy aktivit až po náročnou ošetřovatelskou i rehabilitační péči o těžce zdravotně postižené seniory a hospicovou péči o umírající. Umístění na základě žádosti, zařazení do pořadníku, vydání rozhodnutí o umístění do zařízení. Celkové výdaje na osobu cca Kč 15. 000,--/měsíc (Kč cca 4. 000,-- účelová dotace, klient hradí stravu + nezbytné služby + ubytování dle počtu lůžek na pokoji, zbytek opět hrazen z rozpočtu zřizovatele). Není placena ošetřovatelská péče, která by správně neměla být poskytována. Na léky a pomůcky zdravotní techniky poskytuje příspěvky příslušná zdravotní pojišťovna. 3. Chráněné bydlení, dříve Domov – penzion pro důchodce (pension house, congregate housing, shared housing)

103

Zařízení pro staré občany, kteří dosáhli věku rozhodného pro přiznání starobního důchodu, a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav nevyžaduje komplexní péči. Do zařízení jsou přijímáni občané, jejichž zdravotní stav jim umožňuje ve vhodných podmínkách vést poměrně samostatný život. V těchto zařízeních se poskytuje ubytování a základní péče, obyvatelům mají být vytvářeny podmínky pro jejich zájmové, kulturní a společenské aktivity. Základní péčí se rozumí zajištění vytápění, dodávka vody, energie, provoz výtahu, čtvrtletní úklid obytné jednotky, praní textilií, které jsou součástí obytné jednotky (ložní prádlo), malování, případně tapetování, odvoz odpadu, kontrola a čištění žump a komínů, užívání společné rozhlasové a televizní antény, úklid společných prostor. Umístění na základě žádosti, zařazení do pořadníku, vydání rozhodnutí o umístění do zařízení. Celkové výdaje na osobu jsou cca Kč 8. 000,--/měsíc (klient cca Kč 4. 000,--/měsíc, zbytek z rozpočtu zřizovatele). Není zde účelová dotace. 4. Chráněné bydlení, dříve Dům s pečovatelskou službou Nejde o zařízení sociální péče. Jde o zařízení, kde jsou klienti „více jako doma“. Jde o samostatné bytové jednotky, tzv. „byty zvláštního určení“. Není zde možný přechod nájmu na jiného příslušníka rodiny (ani podnájem). V pracovní dny je zde trvale přítomná pečovatelská služba, která poskytuje pomoc v péči o domácnost klienta a pomoc při aktivitách denního života, jako je základní hygienická péče, pomoc při jídle, zajišťování věcí na úřadech, doprovod k lékaři, případně i jednoduché ošetřovatelské úkony, např. převazy. Umístění se uskutečňuje na základě podání žádosti, zařazení do pořadníku čekatelů o byt v domě s pečovatelskou službou a následným vydáním nájemní smlouvy. Klient tedy dostává nájemní smlouvu, do bytové jednotky se stěhuje s vlastním nábytkem. K dispozici je na určeném místě a v určenou hodinu pečovatelská služba. Finanční náročnost – cca Kč 3. 000,-- až 5. 000,-- + úkony pečovatelské služby, které si klient nasmlouvá. 5. Chráněné bydlení (community residential facillity) Určeno klientům, jejichž schopnosti jsou sníženy zejména v oblastech osobní péče a péče o domácnost, kteří chtějí žít samostatně v běžném prostředí. Součástí služby je poskytnutí bydlení v bytě, který pro uživatele představuje domov, je spravován poskytovatelem, je součástí běžné zástavby a uvnitř jeví všechny základní znaky běžného bytu a jeho provozu

104

(zejména vedení společné domácnosti s možností individuálního hospodaření). V bytě bydlí jeden nebo více klientů, kteří se podle svých možností podílejí na vedení své domácnosti. Klienti jsou v pravidelném kontaktu s pracovníky sociální agentury. Služby jsou klientovi podle individuální potřeby poskytovány sociálním pracovníkem, pečovatelem nebo asistentem. Tento typ bydlení je vhodný pro klienty trvale postižené nebo dlouhodobě nemocné, kteří potřebují terapeutickou podporu, ale jejich stav nevyžaduje ústavní pobyt s plným zaopatřením. U nás se tato služba rozvíjí od roku 1989. Chráněné byty jsou někde budovány v areálů ústavů a léčeben, zřizují je také nestátní organizace. Klienty jsou převážně lidé s mentálním postižením a lidé chronicky duševně nemocní. Tato služba je časově neomezená. Cílem poskytovaných služeb je podpora soběstačnosti uživatele, případný návrat do vlastního domácího prostředí nebo alespoň zachování či obnovení původního životního stylu. 6. Podporované bydlení (supported living) Určeno klientům, jejichž schopnosti jsou sníženy zejména v oblastech osobní péče a péče o domácnost, kteří chtějí žít samostatně v běžném prostředí. Je vhodné pro klienty, kteří potřebují jen omezenou podporu, případně krátkodobou intenzivnější pomoc. Podstatou služby je pomoc s vedením domácnosti včetně hospodaření, provádění činností spojených s péčí o byt a v případě potřeby pomoc v oblasti osobní péče. Služba je poskytována ve vlastním bytě uživatele (nikoli v bytě spravovaném zařízením), kam za nimi docházejí pracovníci sociální agentury, a je časově neomezená. Cílem je umožnit člověku zůstat ve vlastním domácím prostředí. U nás této formě odpovídá pečovatelská služba. 7. Komunitní bydlení (community living) Jde o bydlení v bytě, v něm je dlouhodobě více klientů. S nimi je trvale přítomen personál agentury poskytující službu. Tato forma bydlení má nejblíže k ústavní péči. Liší se od tradičního ústavu především velikostí (v komunitním bytě žije jen několik klientů). Je vhodné pro rizikovou mládež, pro dlouhodobě nemocné a pro trvale vážně hendikepované klienty. V ČR je rozvoj této služby zatím ve stadiu ojedinělých experimentů. 8. Osobní asistence (personal assistance) Určena klientům, jejichž schopnosti jsou sníženy např. v oblastech osobní péče, využívání veřejných míst, péče o domácnost, kontaktu s rodinou a širší společností. Podstatou služby je osobní pomoc se zvládnutím běžných každodenních dovedností a úkonů, které by člověk 105

dělal sám, kdyby mu v tom nebránilo zdravotní postižení nebo stáří. Služba je poskytována v přirozeném prostředí, kde klient žije, pracuje, vzdělává se apod., je poskytována na základě aktuální potřeby klienta v předem stanoveném rozsahu, nikoli výčtem úkonů. Cílem poskytovaných služeb je zajištění soběstačnosti uživatele nebo podpora rozvoje soběstačnosti, setrvání v přirozeném prostředí a zachování vlastního životního stylu. Osoba poskytující osobní asistenci v některých případech nepotřebuje kvalifikaci, v jiných ano. Má být vždy přinejmenším zaškolena agenturou, jež pomoc organizuje. Na rozdíl od pečovatelské služby by měla být osobní asistence poskytována bez omezení místa, bez omezení času a bez závazně vymezených úkonů. Je vhodné, když si svého osobního asistenta může klient vybrat. Tento druh sociální služby zatím v ČR poskytují jen nestátní poskytovatelé, většinou občanská sdružení, a ti jsou závislí na dotační politice státu. Náklady na osobní asistenci jsou v současnosti v ČR třetinové ve srovnání s náklady na zajištění ústavní péče, přičemž toto srovnání nebere v úvahu prostředky nutné k zřízení jednoho lůžka v ústavu. Dnes se rozšiřuje v ČR v souvislosti s projekty „veřejně prospěšných prací“, tj. dotovaná pracovní místa z úřadů práce pro nezaměstnané klienty, kteří mají touhu tuto službu poskytovat. 9. Průvodcovská, předčitatelská a tlumočnická služba (guidance and interpreting service) Určena klientům, jejichž schopnosti jsou sníženy v oblasti orientace nebo komunikace. Podstatou služby je pomoc klientovi osobně si vyřídit vlastní záležitosti, využívat přirozené zdroje společnosti, služby apod. 10. Pečovatelská služba (domiciliary care) Určeno klientům, jejichž schopnosti zejména v oblasti osobní péče a péče o domácnost jsou sníženy. Podstatou služby je pomoci těmto lidem zvládnout vyjmenované, předem dohodnuté běžné každodenní úkony, které by dělali sami, kdyby jim v tom nebránilo zdravotní postižení nebo stáří. Poskytuje základní hygienickou péči, jednoduché ošetřovatelské úkony, pomoc při zajištění, přípravě a podávání stravy a při údržbě domácnosti. U nezletilých dětí též výchovnou péči. Cílem služeb je umožnit klientovi setrvat ve vlastním domácím prostředí a tím prodloužit období relativně nezávislého života osob v jejich domácnostech, zachovat vlastní životní styl.

106

11. Centra denních služeb (day service center) Určeno klientům, jejichž schopnosti jsou sníženy, např. v oblasti osobní péče, využívání veřejných míst a služeb, využití volného času, získání a udržení si pracovního místa, uplatňování práv a nároků, kontaktu s komunitou atd. Jde o kombinaci služeb poskytovaných v denním režimu v zařízení (a nebo přirozeném prostředí), jejichž podstatou je aktivizace uživatelů, stabilizace (a nebo posílení jejich schopností a dovedností). Cílem je posílit samostatnost a soběstačnost klientů, jejichž schopnosti jsou z různých důvodů sníženy a umožnit jim využívat běžné veřejné nebo komerční služby, další zdroje společnosti. 12. Stacionář pro děti a dospělé s kombinovaným postižením (day care centre for children and adults with multiple disabilities), Stacionář pro osoby závislé na návykových látkách (day care cntre for drug addicts) Jde o typ zařízení, jež začala v ČR vznikat po roce 1989 jako nestátní neziskové organizace a poskytovat ambulantní služby pro postižené klienty a jejich rodiny. Docházkový program je celodenní. Jeho součástí je vzdělávání, výcvik v sebeobsluze, arteterapie, pohybová terapie, taneční terapie, ergoterapie, sport apod. některé stacionáře zřizují pro své klienty i chráněné byty a chráněné dílny nebo nabízejí programy i rodinám dětí. Stacionář pro klienty závislé na návykových látkách je zařízení zdravotnické nebo nezdravotnické, poskytující docházkový program klientům se závislostí na návykových látkách, které mají dostatečnou motivaci k tomuto typu terapie, jsou sociálně stabilizovaní (mají stálé bydliště, případně rodinu) a netrpí výraznými tělesnými či psychickými následky závislosti. Pravidelný program může být dopolední, odpolední či noční. Jeho hlavní součástí je skupinová psychoterapie, doplněná rodinnou terapií, farmakoterapií, osvětovými programy i sociální prací s klienty.Obvyklá délka trvání programu pro klienta je několik měsíců. 13. Dílny – chráněné dílny (sheltered workshops) Určeno klientům, jejichž soběstačnost v některé oblasti např. osobní péče, používání veřejných míst a služeb je natolik snížena, že potřebují dlouhodobou podporu při získání pracovního místa nebo klientům, kteří o získání pracovního místa na trhu práce zatím neusilují. Služba je poskytována ve zvláštních zařízeních s denním režimem. Klient není

107

s poskytovatelem služby v pracovněprávním vztahu. Podstatou služby je aktivizace, upevnění a rozvoj pracovních dovedností a návyků. Cílem je umožnit lidem v produktivním věku uplatnit své vlohy a připravit se na vstup na trh práce. Úřad práce poskytuje zaměstnavatelům příspěvek na zřízení pracovního místa pro občana se změněnou pracovní schopností (dnes tj. občan zdravotně znevýhodněný), a to pod podmínkou že se zaměstnavatel zaváže provozovat takovéto pracovní místo nejméně po dobu dvou let. Provozní náklady na toto pracovní místo může úřad práce dotovat. 14. Podporované zaměstnávání (supported employment) …Určeno klientům, kterým snížené dovednosti a schopnosti v zejména oblastech využívání veřejných míst a služeb, komunikace, atd. zabraňují využití služeb zaměstnanosti. Tito klienti potřebují osobní individuální pomoc nejen se získáním pracovního místa ale i s jeho udržením. Jde o časově omezenou ale dlouhodobou (řádově měsíce až 2 roky) službu, u níž se ze strany klientů předpokládá aktivní přístup a jejíž podstatou je podpora rozvoje dovedností, potřebných pro získání a udržení si pracovního místa. Podpora je klientovi k dispozici v případě potřeby i přímo na pracovišti. Cílem je umožnit klientům v produktivním věku využívat služeb zaměstnanosti a zejména získat a udržet si místo na otevřeném trhu práce (mimo systém chráněných dílen) za rovných platových podmínek. 15. Přechodné zaměstnávání (transitional employment) Určeno klientům, jejichž snížené dovednosti využívat veřejná místa a služby, komunikovat, prosazovat vlastní zájmy atd. jsou současně provázeny neexistencí nebo výrazným omezením pracovních návyků. Jde o časově omezenou (řádově měsíce) podporu poskytovanou zařízením na běžných pracovištích jiných zaměstnavatelů bez uzavření pracovněprávního vztahu. Cílem je umožnit klientům v produktivním věku získat nebo obnovit pracovní návyky nutné k pozdějšímu získání a udržení si pracovního místa. 16. Domy na půli cesta (half way houses) Určeno klientům do 26 let věku, kteří opouštějí ústavní zařízení a jiná pobytová zařízení (např. terapeutické komunity, psychiatrické léčebny, dětské domovy apod.), případně rodinu a jejichž schopnosti začlenit se do života běžné společnosti jsou v důsledku snížených dovedností v oblasti péče o domácnost, prosazování práv a nároků a v dalších důležitých sférách psychosociálních dovedností sníženy. Jde o časově omezenou dlouhodobou (řádově

108

měsíce) službu v zařízení, která je spojena s poskytnutím bydlení. Cílem je rozvinout schopnosti lidí a umožnit jim, aby se osamostatnili a byli schopni vést samostatný život. 17. Poradny (counselling) Určeno klientům, kteří v důsledku snížené soběstačnosti v některých oblastech, např. v uplatňování práv a nároků, využívání veřejných místa služeb, kontaktu s komunitou i rodinou, komunikací, nejsou schopni bez vnější podpory vyřešit specifickou situaci ve svém životě. Podpora je realizována prostřednictvím poskytování rad, zprostředkování informací o právech, povinnostech a oprávněných zájmech, odkazování, aktivní pomoci při vyjednávání, zastupování (a nebo doprovázení). Cílem je nabídnout možnosti řešení a pomoc při jejich realizaci a tím, člověku umožnit, aby byl schopen vlastními silami vyřešit životní situaci nebo problém. 18. Raná péče (early intervention) Jde o službu orientovanou na celou rodinu s dítětem raného věku do 7 let, jehož vývoj je ohrožen vlivem zdravotního postižení či biologickými faktory nebo prostředím. Do služeb se promítají pedagogická, sociální a zdravotní opatření. Cílem je vrátit nebo zachovat rodičům jejich kompetenci k výchově dítěte a k vytváření vhodných podmínek pro jeho vývoj. 19. Odlehčovací služby – respitní péče (respite care) Jde o pomoc rodinám, které celoročně pečují např. o osobu blízkou - o dítě s postižením, ve zvládnutí péče za současného zachování ve společnosti běžných příležitostí pro rodiče (zaměstnání, dovolená apod.). Služby jsou v současnosti poskytovány zejména formou doprovodů dítěte do školy, péčí v domácím prostředí a také formou krátkodobých pobytů. Cílem je umožnit rodičům chodit do zaměstnání, zapojit se do společenského života, odpočinout si od celoroční péče o dítě. Obecně však jde službu, umožňující pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek. 20. Zařízení pěstounské péče (foster services) Tato služba je určena dětem bez rodinného zázemí (opuštěné děti, děti, které nemohou žít se svými rodiči z důvodu ohrožení týráním, zanedbáváním, děti, které jsou z důvodu postižení, onemocnění či poruch chování apod. umisťovány krátkodobě či dlouhodobě do ústavní péče). Obsahem služby je poskytnutí rodinného zázemí a rodinné výchovy. Cílem je umožnit opuštěným dětem žít v rodinném prostředí.

109

21. Azylové domy (shelter) Služba je určena klientům bez přístřeší, kteří mají základní zájem o získání vlastního bydlení. Podstatou služby je poskytnutí přechodného ubytování za současné motivace k aktivitě a pomoc s navržením a realizací způsobů, jak si zajistit vlastní bydlení. Jde o režimové zařízení, v němž se život odlišuje od běžné normy. Cílem je najít další uplatnění či zakotvení pro klienty bez přístřeší a umožnit jim řešit samostatně jejich problémy a minimalizovat závislost na sociální pomoci. 22. Noclehárny (hostels) Služba je určena klientům bez přístřeší, kteří mají zájem o přespání, u kterých se ale nevyžaduje aktivní zájem o zajištění si vlastního bydlení. Podstatou služby je poskytnutí přespání, případně stravy. Dále je klientům v případě zájmu poskytnuta informace o návazných sociálních službách, s jejichž pomocí lze řešit jejich nepříznivou sociální situaci. Jde o nízkoprahová zařízení. Hlavním cílem je snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života klientů a vytvořit podmínky, aby v případě zájmu mohl klient získat vlastní bydlení. (noclehárna plní funkci prvního stupně integračního programu). 23. Nízkoprahová denní centra (low treshold centers) Služba je určena klientům bez přístřeší, kteří mají zájem o využití hygienického zařízení, jídlo a zázemí přes den, ale u nichž není vyžadován aktivní zájem o zajištění jejich potřeb vlastními silami. Vedle poskytnutí stravy a možnosti základní hygieny je dále klientům v případě zájmu poskytnuta informace o návazných sociálních službách, s jejichž pomocí lze řešit jejich nepříznivou situaci. Jde o nízkoprahová zařízení. Cílem je snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života lidí bez domova a vytvořit podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svou situaci vlastními silami. 24. Terénní programy pro uživatele drog (outreach programs) Služba je určena klientům, kteří zneužívají návykové látky, žijí nedůstojným nebo rizikovým způsobem života, žijí v prostředí zasaženém sociálně patologickými jevy (drogy, závislosti na jiných návykových látkách, rasismus) a jsou jimi přímo ohroženi apod. Podstatou služby je vytváření podmínek pro navázání kontaktu s těmito klienty, jejichž

110

způsob života vede k tomu, že nechtějí nebo sami nemohou řešit situaci, v níž se ocitli. Jedná se mobilní formu služby. Cílem je minimalizovat možná sociální a zdravotní rizika související se způsobem života těchto klientů. Umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. 25. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (low treshold clubs) Služba je určena klientům, kteří žijí v prostředí zasaženém sociálně – patologickými jevy (droga, rasismus) a jsou jimi přímo ohroženi. Jde o vytváření podmínek pro navázání kontaktu s lidmi, jejichž způsob života vede k tomu, že nechtějí nebo sami nemohou řešit nepříznivou sociální situaci, v níž se ocitli. Jedná se o stacionární formu služby. Cílem je minimalizovat možná sociální a zdravotní rizika související se způsobem života těchto klientů, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. 26. Kontaktní centra (drop in centers, contact centers) Služba je určena klientům, kteří zneužívají návykové látky, žijí nedůstojným nebo rizikovým způsobem života apod. a jejichž způsob života vede k tomu, že nechtějí nebo sami nemohou řešit nepříznivou sociální situaci, v níž se ocitli. Podstatou služby je vytváření podmínek pro navázání kontaktu s těmito lidmi, v případě zájmu poskytnutí informací a rad, které jim umožní řešit vlastní nepříznivou sociální situaci. Jedná se o stacionární formu služby. Cílem je minimalizovat sociální a zdravotní rizika související se způsobem života těchto klientů, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit nepříznivou sociální situaci. 27. Terapeutické komunity (therapeutic community) Služba je určena klientům, kteří jsou závislí na návykových látkách (a prošli detoxikací) či mají jinou chronickou psychickou poruchu a kteří mají zájem o změnu životního stylu a návrat do běžného života. Jde o režimové pobytové zařízení, které poskytuje střednědobou a dlouhodobou (obvykle 6-9 měsíců) časově omezenou pomoc. Cílem je umožnit klientům změnit životní styl a zapojit se do běžného života.

111

28. Krizová pomoc (emergency assistance) Jde o neodkladnou pomoc klientům, kteří nejsou schopni vlastními silami (a nebo z vlastních zdrojů) zvládnou v potřebném čase svůj životní prožitek nebo životní situaci. Krizová pomoc je krátkodobá (obvykle do 7 dní), je poskytována nepřetržitě a v dosahu má krizové lůžko. Cílem je poskytnout klientovi v této situaci bezpečí, podporu a vedení při zvládnutí situace vlastními silami, aby pocítil úlevu a naději na návrat na předkrizovou úroveň. 29. Tísňové péče (emergency help line) Služba je určena klientům, kteří jsou v důsledku snížení soběstačnosti v oblasti osobní péče (a nebo zdravotního stavu) vystaveni stálému, vysokému riziku ohrožení zdraví nebo života v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu nebo schopností. Jde o nepřetržitou distanční hlasovou a elektronickou komunikaci s těmito klienty. Cílem služby je umožnit setrvání trvale nebo přechodně osamělých klientů v uvedené situaci ve vlastním domácím prostředí při maximálním snížení rizika poškození jejich zdraví nebo života.

112

Jednorázové a opakované dávky: 1. Dávky sociální péče (vyřizuje Odbor sociálních věcí Magistrátu města Zlína nebo jinde příslušné pověřené obce tzv. třetího typu, které vykonávají přenesou působnost, nebo samostatná působnost). Možnosti: jednorázové a opakované dávky pomoci v hmotné nouzi, opakovaný příspěvek na péči, jednorázový příspěvek na úpravu bytu (např. bezbariérové koupelny a WC, rozšíření dveří, odstranění prahů), opakovaný příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže, opakovaný příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům (na krmivo pro psa), jednorázový příspěvek na individuální dopravu, jednorázový příspěvek na provoz motorového vozidla (tj. benzín, naftu,..), jednorázový příspěvek na opatření zvláštních pomůcek (např. na šikmou schodišťovou plošinu, polohovací zařízení do postele, vodní zvedák do vany, koupací lůžko, světelný nebo vibrační budík, signalizace bytového a domovního zvonku včetně instalace nebo telefonního zvonku, psací telefon pro neslyšící, slepecký psací stroj, magnetofon a diktafon, digitální zvětšovací televizní lupa, dvoukolo apod.,) jednorázový příspěvek na zakoupení, opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla, bezúročné půjčky, mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany (tj. průkazka TP, ZTP, ZTP/P), zvláštní příjemce dávky důchodového pojištění nebo dávky sociální péče,

2. Dávky státní sociální podpory (vyřizuje Odbor státní sociální podpory Úřadu práce ve Zlíně či jiném městě). dávky poskytované v závislosti na výši příjmu (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení),

113

ostatní dávky (rodičovský příspěvek, porodné, pohřebné, dávky pěstounské péče např. odměna pěstouna, příspěvek zakoupení motorového vozidla, příspěvek při převzetí dítěte do péče, příspěvek na úhradu potřeb dítěte…). 3. Dávky důchodového pojištění (vyřizuje Okresní správa sociálního zabezpečení ve Zlíně či jiném městě, rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení v Praze). starobní důchod, předčasný starobní důchod vdovský a vdovecký důchod invalidní důchod – plný, částečný sirotčí důchod 4. Dávky nemocenského pojištění (vyřizuje Okresní správa sociálního zabezpečení ve Zlíně či jiném městě, nebo příslušný zaměstnavatel). nemocenská podpora při ošetřování člena rodiny vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství peněžitá pomoc v mateřství

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Zjistěte, kolik se nachází chráněných dílen v regionu, ve kterém žijete. 2. Zjistěte, jak dlouhá je čekací doba pro žadatele na umístění do domova důchodců v regionu Zlín.

114

Doporučená literatura a prameny: 1. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. 2. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 5. Vyhláška MPSV ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

Místo pro poznámky:

115

12. Orientace v síti sociálních služeb

Cíle studia kapitoly: - znát nové metody sociální práce - znát způsoby řízení sociální práce - pochopit pojem supervize

Klíčové pojmy: sociální služby, řízení, supervize

12.1 Nové metody sociální práce: 12.1.1 Sociální práce s jednotlivcem Případová práce Je zaměřená na případ, na jedince, je v oblasti sociální práce často uplatňovaným přístupem. Zejména v problematice duševního zdraví, vývojových poruch, ve sféře dlouhodobé péče, ve službách pro seniory, pro přistěhovalce, nebo také v péči o lidi s pozitivním HIV nebo o nemocné AIDS. Přestože je přístup náročný z hlediska profesionální vybavenosti i osobnostních dispozic sociálního pracovníka, nevyžaduje žádné zvláštní aranžmá a umožňuje operativní rozhodování, pružnost i tvořivost, jež mohou významně přispět k rozpoznání a uskutečnění právě toho postupu, kterým klient vystoupí ze své nepříznivé situace. Obecně jde o způsob, jak věnovat soustředěnou pozornost člověku, jež sociální službu potřebuje. Základem je pochopení jedince, ale také porozumění rodině, komunitě, společnosti, kultuře a znalost sociálně – zdravotnických služeb. Důležitou roli hraje hodnota klienta (cena jedince je výše než zájmy institucí nebo jakékoliv hmotné hodnoty), jedinečnost a sebeurčení (odlišnosti jedince, rozmanitost lidí), komunikace s klientem (rozhovor) – aktivní naslouchání, otevřené a uzavřené otázky, eriksonovské provázení a vedení (navození a rozvíjení dobrého bezpečného kontaktu, předpokladem je to, že vše potřebné je obsaženo v klientovi, i změna vychází z něj), rogersovský rozhovor

116

(autenticita – pravdivost, věrohodnost, kongruence, empatie, porozumění, reflexe a plná akceptace a úcta ke klientovi – vřelost). Pokud se pracovník zaměřuje na bezmoc klienta, tak posiluje jeho závislost a očekávání pomoci. Jestliže se soustředěně zabývá „patologií“, může se stát, že bezděčně posílí nemoc. Když však klientovi zprostředkuje pochopení, že má kapacitu k řešení svého vlastního problému, a v tomto vědomí jej podporuje, pomáhá mu objevovat nové úhly pohledu a tím nové způsoby řešení. Jeho sebepotvrzení pak může vést k rozvoji osobní, rodinné i sociální úspěšnosti. Postup: sociální studie, vyšetření, pracovní hypotézy, intervence, ukončení. Poradenství Je všestranná činnost, na níž se podílí mnoho osob a organizací. Základní sociální poradenství – informace o nárocích, službách a možnostech, které mohou vyřešit nebo nějak zmírnit obtížnou situaci člověka. Poskytované informace vyplývají ze systému sociální ochrany občana, k němuž patří pojištění, podpora, pomoc apod. Odborné sociální poradenství – poskytuje přímou pomoc lidem při řešení jejich sociálních problémů. Jde zejména o problémy v manželském nebo mezigeneračním soužití, v péči o děti, starší a zdravotně postižené osoby, o osoby propuštěné z výkonu trestu. Formy: -

podáním jednoduchých věcných informací,

-

poskytováním rad

-

prostřednictvím učení,

-

prostřednictvím psychologického náhledu (pomoc druhému pochopit problém, objasnit proč a kde vznikají třecí plochy a ukázat možné cesty, jak si počínat, aby se jedinec správně rozhodl, co dělat. Nejčastěji jde o to, pomoci lidem, aby si dokázali pomáhat sami),

-

prostřednictvím přímé akce (vyplnit formulář, vyřídit půjčku, zajistit jídlo a bydlení),

-

vyvolané změnou systému (organizační úpravy, změna v předpisech).

Krizová intervence Výraz krize byl používán zejména v medicíně pro období, které předchází výrazné změně v pacientově zdravotním stavu, ať již ve směru uzdravení, nebo úmrtí. V posledních

117

desetiletích se pojem krize stále více používá v kontextu jevů psychologického, sociálního a ekologického charakteru. Obecně krize značí vyvrcholení nějakého děje směřujícího k nutné a neodkladné změně (obratu, katastrofě). V ději se rozhoduje o úspěšné nebo škodlivé povaze krize a o jejích důsledcích pro budoucnost. Předpokladem dobrého rozhodnutí v průběhu krize je schopnost rozlišit mezi podstatným a nepodstatným. Krize se vždy týká člověka jako celku. V pozadí krize lze často vysledovat starší, nezvládnuté konflikty a traumata nebo nedůsledná, povrchní řešení starších krizí. Někteří lidé jsou ke krizím předurčeni svou přecitlivělostí, naivitou, egocentrismem a egoismem. Opakovaně se v praxi potvrzuje skutečnost, že pro zvládání aktuální krize jsou rozhodující zkušenosti člověka z minulých krizí. Každý člověk se snaží zátěž nejdříve zvládnout sám, pomocí variant strategií, kterých intuitivně využíváme, když „jde do tuhého“, např. spánek (zaspat to, schovat se do postele), přitulení (k mamince, partnerovi apod.), potřeba vypovídat se (postěžovat si, svěřit se, být vyslyšen), potřeba vyplakat se (vykřičet se, vynadávat), vychloubání se (lhaní, překrucování reality), intenzivní potřeba uzavřít se do svého soukromí a vše si promyslet), vybití energie bezcílnou hyperaktivitou (prací nebo sportem), modlitba, příklon k fantazii (umění), opití se nebo nějaký jiný exces.

Každá krize má nějakou příčinu a je spouštěna buď vnějším spouštěčem krize (ztráta objektu – úmrtí, rozchod, odcizení, samotný fakt volby – zvolíme si jednu cestu či hodnotu což s sebou nese to, že se vzdáme jiné, což může působit jako zátěž, změna – vše co působí bez větších zlomů a skoků máme tendenci vnímat jako dobré, to co nesměřuje „zhruba rovně“ v nás podporuje pocit nepohodlí a nejistoty) nebo vnitřním spouštěčem krize (nutnost adaptace subjektu na vlastní vývoj a změny z toho pramenící – naše neschopnost vyhovět požadavkům vývoje, naše zaslepenost, zpupnost – naše kroky a strategie, které problém sice neřeší, ale v nejtěžších chvílích umožní překlenutí situace, dlouhodobě však nemohou obstát). Krizová intervence je specializovaná pomoc lidem, kteří se ocitli v krizi. Zásadou je mluvit klidně, nepodceňovat názory či výrazy klienta, neponižovat klienta. Je zaměřena na zvládnutí akutního problému, snaží se postihnout biopsychosociální vazby a intervenovat v několika

118

rovinách

(intervenují

např.

psychologové,

psychiatři,

sociální

pracovníci,

lékaři,

pedagogové, právníci apod.). Krizová intervence je odborná speciální dovednost a k jejímu zvládnutí je třeba projít výcvikem, který obsahuje teoretickou i praktickou část. Krizovou intervenci můžeme vydefinovat jako zásah v době krize, který se snaží minimalizovat ohrožení klienta, objevit a posílit jeho schopnost vyrovnat se se zátěží tak, aby jeho adaptace posílila jeho růst a integritu a aby se pokud možno předešlo negativním, destruktivním způsobům řešení situace. Nabízí patřičnou pomoc s cílem usnadnit komunikaci, navrátit sebedůvěru, vyjádřit emoce, mobilizovat podporu a umožnit co nejpřiléhavější odhad jádra problému. Postup procesu krizové intervence: -

okamžitá redukce ohrožení (zda jde o počínající či akutní psychotický stav, seznámit klienta s krizovými pracovišti, kde je možno se obrátit v případě potřeby)

-

první odhad situace a její posouzení (pátráme po psychiatrické anamnéze v rodině a typických stresových projevech)

-

formulace hypotézy o vzniku a průběhu krize, odhad prognózy (zda je klient na správném místě, zda nepotřebuje jiného odborníka či zařízení, odhad schopnosti klienta využívat svou kapacitu a rozeznání prostředků podpory)

-

intervence (dávat naději, chápat klientovy prožitky, nabízet možnost že krize má svůj smysl a může přinést i obrat k pozitivní změněn, nacházet společný jazyk, vhodné se dotázat - jak jste zatím řešil krizi, co se zdařilo a co ne, na koho se můžete v okolí spolehnout a v čem, čeho se nejvíce obáváte)

Podle průběhu rozlišujeme: Akutní krize (bývají bouřlivém mají jasný začátek a někdy i konec, bývají reakcí na traumatické životní události – nehody, onemocnění, nevěra, rozpad vztahu …). Chronické krize (bývají svým počátkem nenápadné, trvají dlouho, řádově měsíce i roky, někdy souvisejí s mezilidskými vztahy, častým důvodem jsou neuspokojivé sociální okolnosti, jako je chudoba, domácí násilí …).

119

Podle způsobu manifestace rozlišujeme: Zjevné krize (krize, které si člověk uvědomuje, připouští a většinou ho nutí čelit něčemu, nutí k hledání řešení nebo pomoci, což je výhoda). Latentní krize (člověk si je neuvědomuje a nechce nebo nemůže si je připustit, tento stav může trvat dlouho, většinou vede k nevědomým a nevýhodným způsobům adaptace). Podle závažnosti krize: Situační krize (událost, která je spuštěna nepředvídatelným stresem). Tranzitorní krize (krize z neočekávaných změn). Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresu (spouštěny mocnými vnějšími stresory, které člověk neočekává a nad nimiž nemá téměř žádnou kontrolu). Krize zrání (plynou z vývojové dynamiky jedince). Krize pramenící z psychické poruchy (kořeny obtíží směřují do ranějších vývojových stadií jedince, klienti často mívají zkušenost s psychiatrickou léčbou). Psychiatrické neodkladnosti (krize, které s sebou nesou vysoký stupeň naléhavosti, akutní stavy, které mohou a nemusejí provázet psychické onemocnění, nebo stavy spojené s intoxikací – vražedné nebo sebevražedné chování).

Mediace – neformální proces řešení konfliktů. Mediátor jako nezávislá a nezaujatá osoba pomáhá stranám identifikovat jejich zájmy a podporuje je v hledání společných praktických a reálných řešení mimosoudní cestou. Při jakémkoli řešení sporu, i při klidném jednání, se lidé pokoušejí něco získat. Zajímají se o to, jestli vyhrají, nebo prohrají a průběžně sledují výsledek. Důležitým aspektem je také skutečnost, jaký vztah mají lidé k tomu, s kým spor řeší. V úvahu při tom berou, zda s ním budou ještě v budoucnu jednat a spolupracovat, žít vedle něho, setkávat se s ním apod. Na základě toho můžeme rozlišit několik stylů řešení konfliktů – přizpůsobení se, prosazení se, únik, kompromis, dohoda neboli koncenzus.

120

Mluvíme-li o mediaci, jde o alternativní metodu vyjednávání založenou na zájmech pro řešení sporů, která pomáhá snižovat překážky v komunikaci a podporuje sociální sbližování lidí. Jde o metodu, která má v demokratické společnosti své pevné místo a v posledních deseti se stává pomocnou technikou pro řešení sporů i u nás. Mediace v ČR již není neznámým pojmem, i když není ještě plně zapojena do celého právního systému a obecného povědomí, tak jako v západních demokraciích. V některých státech je mediace upravena jako způsob mimosoudního vyjednávání právním řádem a je běžné, že kauza je před soudním jednáním mediována a soud dohodu akceptuje v případě, že to právo vyžaduje. U nás mnoho lidí stále využívá soud jako jedinou instanci v situacích, kdy své konflikty nedokážou efektivně řešit sami. Cílem a výsledkem mediace je jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, na jejíž podobě se podílejí všichni účastníci mediačního procesu. Dohoda zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení odpovědnosti, úkolů i sankcí za její nedodržení. Dohoda má písemnou podobu a stvrzuje se podpisy stran i mediátora. Tak podle závazkového práva může nabývat charakteru právní smlouvy. Konečnou podobu mohou jednotlivé strany konzultovat se svými právníky nebo jinými odborníky. Principy mediace a její výhody: -

nestrannost (nezaujatost a schopnost přistupovat ke stranám bez předsudků),

-

vyváženost (obě strany se rovnoměrně podílejí na procesu),

-

neutralita (nehodnotící postoj mediátora ke klientům,

-

nezávislost (mediátor není finančně, vztahově ani psychicky se žádnou stranou sporu).

Hlavní úkoly mediátora: -

vysvětlit proces mediace, její fáze a postupy,

-

usnadnit komunikaci a být odpovědný za proces,

-

shromažďovat informace o daném případu a pracovat se stanovisky, emocemi a postoji klientů,

-

analyzovat informace, definovat sporné body (budoucí předměty jednání), rozlišovat jejich důležitost,

-

zprostředkovat dohodu, zvažovat jednotlivé návrhy a pomáhat se sepsáním společné dohody.

121

Proces mediace a jeho fáze: -

příprava,

-

zahájení,

-

mediátoři naslouchají stranám,

-

strany naslouchají jedna druhé,

-

hledání možných řešení,

-

dosažení dohody,

-

sepsání dohody a závěr mediačního procesu.

Metodu mediace lze např. využít tehdy, když jsou: -

strany ve vzájemném vztahu, jsou závislé na vyřešení sporu, protože obě přispěly svým chováním a konáním k vytvoření konfliktu. Pokud to tak není, bude jen na dobré vůli druhé strany, aby udělala něco pro stranu, která se cítí poškozená,

-

spor a jeho potenciální řešení dává prostor pro hledání dohod, které vyhovují oběma stranám. To znamená, že existuje více než jedna nebo dvě možnosti řešení,

-

strany jsou spolu schopny komunikovat aspoň na minimální úrovni tak, aby byla možná výměna nových informací,

-

obě strany souhlasí s účastí na mediaci.

Metodu mediace nelze využít např. pokud: -

účastníci sporu jednají tvrdě („zásadově“) a pokud pro ně vítězství nutně znamená porážku druhé strany,

-

jedna strana použije vůči druhé straně hrozeb nebo fyzického násilí,

-

jedna strana není ochotna dát k dispozici veškeré relevantní informace a odmítá jejich objektivní ověření,

-

účastníci zneužívají alkohol nebo drogy,

-

účastníci s patologickými rysy osobnosti nebo agresivními tendencemi v chování, nejsou ani po oddělení stran schopni produktivní diskuse.

122

12.1.2 Sociální práce se skupinou Skupinová práce Skupinová práce je zásadní a nezastupitelnou součástí sociální práce. Nejenže šetří čas profesionálů a finanční prostředky klientů, eventuálně daňových poplatníků, ale poskytuje některé možnosti, které individuální práce s klientem nabídnout nemůže. Skupinová dynamika jako podstatný faktor skupinové práce aktivizuje energii, tvořivost a odvahu ke změně, která musí nastat, aby se zlepšily podmínky klienta (člena skupiny), ať jde o podmínky vnitřní, vnější nebo obojí. Sociální pracovníci se podílejí na vedení skupin podpůrných, nebo vzdělávacích, na činnosti skupin zaměřených na dosažení sociálních cílů, mohou vést skupiny terapeutické nebo řídit skupiny rekreační či pracovní. Mohou také působit jako vedoucí nebo členové multidisciplinárních týmů, úkolových uskupení nebo komisí. Poskytují konzultace řídícím pracovníkům komunit nebo svépomocných skupin. Skupinová práce v sociální oblasti u nás nemá zatím takový prostor jaký si zaslouží, vedení skupin je však nepochybně jednou z nejvýznamnějších kompetencí sociálních pracovníků. U sociálních pracovníků ve skupinové práci se předpokládá, že dovedou se skupinami pracovat, že jsou právě v této oblasti povolanými odborníky. Každý tento pracovník by se měl znát principy skupinové práce, naučit se používat techniky, rozumět skupinové dynamice. Cíle skupinové práce by si měla formulovat skupina sama podle svého zaměření a složení. Může jít o vzájemnou podporu (skupina anonymních alkoholiků, rodiny s postiženými dětmi), poskytování informací, osobní růst, odstranění chorobných symptomů, přípravu na návrat do běžného života, pochopení vlastních vzorců chování.

Streetwork Míníme tímto pojmem specifickou vyhledávací, mobilní, terénní sociální práci, která zahrnuje aktuální nízkoprahovou nabídku sociální pomoci uživatelům drog a osobám, zpravidla mladšího věku, žijícím rizikovým způsobem života, u nichž je předpoklad, že sociální pomoc potřebují a dosud nejsou v kontaktu s příslušnou institucí. Tito klienti jsou kontaktování ve svém přirozeném prostředí, tzn. v místech a době, kde a kdy se nejvíce vyskytují (ulice).

123

Hlavním smyslem této metody je vyhledávací funkce, která spočívá v monitoringu, depistáži a kontaktování členů cílové skupiny. Sociální pracovníci se učí rozumět dynamice prostředí, pochopit subkulturální zvláštnosti a přizpůsobit se procesům života ve specifickém světě dané cílové skupiny. Doprovodná funkce spočívá v pomoci, podpoře a asistenci při zvládání obtížných úseků života, resp. doprovázení krizovým obdobím, přičemž sociální pracovník musí klienty plně akceptovat. Nejedná se tedy o napomínání, moralizování a aplikování jiných autoritativních metod, nýbrž o nedirektivní sociální práci. Cílové skupiny streetworku: -

děti a mladiství trávící volný čas na ulici,

-

skupiny jednostranně specificky orientované na mládež (skinheads, punková mládež, mladiství žijící ve squattech, mládež vyznávající graffitii),

-

prostitutky a homo prostituti,

-

lidé závislí na návykových látkách, patologičtí hráči,

-

bezdomovci,

-

sportovní (zejména fotbaloví) fanoušci – hooligans, v ČR známí pod názvem vlajkonoši.

Po určitém čase práce s cílovou skupinou přímo na ulici se paradoxně objevuje silná potřeba mít pro další činnost zastřešené místo (klub, centrum), které tvoří alternativu pobytu na ulici. Tento trend je pro sociální práci na ulici typický a objevuje se všude na světě. Streetwork částečně zůstává na ulici, částečně se institucionalizuje tím, že přechází do zastřešených prostor – center. V polovině devadesátých let 20. století takto začala vznikat první nízkoprahová centra. Tato zařízení slouží cílovým skupinám ke společnému trávení volného času, podpoře rozvoje jejich samostatnosti a společenské spoluodpovědnosti a zahrnují nabídku sociální pomoci poskytovanou streetworkrem všem příchozím, aniž by museli sdělit své identifikační údaje. Nízkoprahová centra mohou mít charakter stacionární nebo mobilní (např. maringotky, odstavené autobusy). Základní činností je nabídka neformálních volnočasových programů spojených se specifickými sociálními službami, které jsou modifikovány v závislosti na charakteru lokality, místních podmínkách, zájmech a potřebách cílové skupiny.

124

Specifickou formou nízkoprahového centra tvoří kontaktní centrum orientující se na první kontaktování a poskytování anonymní pomoci uživatelům drog s cílem minimalizovat nebezpečí plynoucí z jejich způsobu života. Činnost je zpravidla zaměřena na specifickou práci s drogově závislými, k níž patří kontaktní práce, monitoring drogové scény orientovaný na skrytou populaci uživatelů drog, nabídka sociálního poradenství, krizové intervence, poskytování informací vedoucí ke snižování zdravotních a sociálních rizik apod.

12.1.3 Sociální práce s komunitou Komunitní práce (viz podkapitola 3.1.2) Hromadná neštěstí Jedná se o událost, která je nepředvídatelná a neovladatelná. Přesahuje běžnou lidskou zkušenost a vyvolává různě silné projevy tísně, hrůzy a bezmoci prakticky v každé osobě, která jí musí čelit. Tyto události označujeme jako traumatizující. Typy hromadných neštěstí: -

hromadné neštěstí omezené (událost, která náhle ohrožuje nejvíce 10 osob, které jsou zraněné nebo jinak dotčené, přičemž aspoň jedna je zasažena závažně, tj. v akutním ohrožení života),

-

hromadné neštěstí rozsáhlé (události, která náhle ohrožuje větší počet lidí než 10, počet závažně dotčených však nepřevýší 50),

-

katastrofa (náhle vzniklá mimořádná událost velkého rozsahu, která ohrožuje více než 50 osob, ať už je míra poškození jakkoli závažná. Podle klasifikace VHO rozeznáváme živelné pohromy nebo sociálně-ekonomické katastrofy).

Hromadná neštěstí mohou mít hmotné následky (zranění, invalidita, nutné lékařské zákroky, finanční následky související s poškozením, náklady na právnické úkony, přestěhování anebo nehmotné následky (strach, zlost, deprese, pocity viny, negativní změny v přátelských vztazích, změny v naplnění volného času, tendence vyhýbat se určitým místům).

125

Je třeba si uvědomit, že praktická a psychická pomoc, či vedení zásahu, musí vzbuzovat u postiženého člověka vědomí, že je viděn, jako plnoprávný občan. Někdy je nutné postižené více a aktivně vést, eventuálně konfrontovat s podměty, které odmítají a blokují tak proces zpracování traumatu. Právě zde může sociální pracovník nabídnout neocenitelnou službu. V ČR byl v posledních letech dopracován integrovaný záchranný systém (IZS). Tento upravuje činnost profesionálních záchranářů, jejichž služby jsou nepřetržité, zprostředkované tísňovým voláním. Záchranný systém v našich podmínkách zatím nepamatuje na psychosociální potřeby lidí a psychosociální tým není ustanoven jako výkonná složka tohoto systému. Oběti hromadných neštěstí: -

děti a starší lidé,

-

lidé v kolektivních zařízeních (domy pro seniory, nemocnice),

-

lidé s dlouhodobými psychickými poruchami,

-

lidé náležející k etnickým menšinám (mohou mít komunikační bariéry, negativní zkušenosti s většinou společností i zvýšenou nedůvěru k vnější pomoci),

-

pracovníci psychosociálních záchranných týmů.

Poskytovaná pomoc má být poskytnuta včas, má být dostupná, má být budována na myšlence, že oběť bude schopna vrátit se ke svým obvyklým úkolům, má se uskutečnit jednoduše a navozovat pocit bezpečí.

12.1.4 Makro metody Analýza potřeb kraje, obce, regionu Bez důkladných analýz nelze efektivně řídit a spravovat územní celky. Každý subjekt správy má své sociální povinnosti dané právním řádem nebo statutem nebo smlouvou. Má – li tyto povinnosti řádně plnit, musí tak činit s daným souborem osob (obyvateli), v daném sociálním prostoru a čase. K tomu potřebuje znát demografii regionu, konkrétní obsah sociálních potřeb obyvatelstva, strukturu těchto potřeb, prostorové (zeměpisné) rozložení těchto potřeb, preference obyvatelstva při jejich uspokojování a očekávání dotčené populace. Taková analýza je pro subjekt správy zdrojem nezbytných poznatků pro efektivní

126

projektování, plánování, volbu nejvhodnějších sociálních nástrojů při budování účinného systému sociálních služeb, definování reálných finančních potřeb (rozpočet). Je třeba k tomu získat také informace v podobě statistických údajů o populaci a sociologické informace o očekáváních, postojích a o motivaci chování populace. Každá analýza musí však začít vypracováním technického (zpracovatelského) projektu. Součástí projektu musí být i označení zadavatele a zpracovatele, složení řešitelského týmu a rozpočet předpokládaných nákladů na jeho realizaci. Souhrnem tedy je nezbytné mít zpracovánu analýzu a technický projekt obce (kraje, regionu). Důležitou složkou je samozřejmě i shromažďování dat, informací a materiálů k analýze, které mohou poskytnout Český statistický úřad, obecní nebo městský a krajský úřad, úřad práce, okresní správa sociálního zabezpečení, nestátní subjekty v okruhu působnosti příslušného správce (úřadu), podniky na daném území, vlastní pozorování nebo průzkum, další zdroje informací (dopravní obslužnost), údaje pro porovnání ukazatelů v místě s ukazateli v rámci ČR (popř. v rámci zemí EU). Systémové projekty Systémové projekty jsou součástí tzv. makropraxe v sociální práci. Do makropraxe jsou počítány komplexnější úrovně oborové praxe, přesahují práci individuální a skupinovou. Jsou to obvykle řízení organizací, kontaktní a koordinační práce s organizacemi, projekty týkajících se velkých místních společenství, navrhování řízení a hodnocení systémů sociálních služeb, iniciativy ovlivňující místní, regionální a státní sociální politiku. Je třeba si uvědomit, že každý případ, se kterým se každý sociální pracovník setkává, má jak stránku osobní, tak stránku skupinovou, komunitní i stránku systémovou. V dnešní době se v souvislosti s touto problematikou (makrometody) setkáváme s pojmem „komunitní plán“ – viz. následující přednášky (další z témat přednášek tohoto předmětu).

127

12.2. Řízení sociální práce Management v sociální práci -

proces tvorby a udržování prostředí, ve kterém jednotlivci pracují společně a účinně dosahují vybraných cílů,

-

proces optimalizace využití lidských, materiálních a finančních zdrojů k dosažení cílů,

-

řízení, bez něhož prakticky nemůže vykonávat svou činnost žádný větší celek v oblasti komerčního podnikání, ani v oblasti státní správy, sociální sféry, školství, kultury, zdravotnictví,

-

soubor navazujících činností, které musejí být vykonávány, má – li být dosaženo cílů, např. analýzy, plánování, rozhodování, organizování, řízení lidí či kontroly.

V ČR se pojem management v sociální oblasti vyskytuje zatím poměrně málo. Oblast sociální práce je pokryta institucemi velmi rozličného statutu, na tomto poli pracují organizace státní sociální správy, organizace zřízené jinými resorty státní správy, organizace zřizované obcemi a samozřejmě rozrůstající se tzv. neziskový sektor. Tato velmi různorodá struktura objektů působících v oblasti sociální práce vyžaduje také diferencovaný přístup k možnostem a potřebám managementu. Poskytování sociálních služeb se značně liší od podnikání nebi jiných oblastí řízení. Smyslem a cílem institucí provádějících sociální práce je pozitivní změna v životě člověka – klienta. Sociální práce je nástrojem změny v životě člověka. V oblasti sociální práce je tedy možno využít management jako nástroj, který umožní organizacím koncentraci na skutečné poslání, na kvalitní odbornou práci ve prospěch klientů. V sociální oblasti se ve spojení s touto problematikou téměř nevyužívá pojem „manager“, ale vedoucí pracovník, či řídící pracovník. Tento by měl mít: -

vrozenu potřebu vést (řídit, určitá touha mít moc, uplatňovat svůj vliv),

-

sociální inteligenci,

-

schopnost a ochotu naslouchat druhým,

-

ochotu komunikovat,

-

důslednost, smysl pro odpovědnost,

-

schopnost nadhledu, odstupu,

-

určité morální kvality, orientace na úkol, nikoli na zvýraznění své osobnosti.

128

Zásadními úkoly vedoucího pracovníka (manažera) v oblasti sociální práce (v organizaci) jsou: -

definice cílů,

-

určování priorit a práce s časem,

-

prevence chyb,

-

orientace na klienta,

-

výběr pracovníků,

-

podíl na profesionálním rozvoji pracovníků a týmu, včetně svého vlastního rozvoje,

-

plánování, organizování, hodnocení výsledku práce,

-

vytváření a podpora dobrých pracovních vztahů v týmu,

-

práce s informacemi.

Supervize Definic metody supervize můžeme najít několik, uveďme si některé z nich: -

supervize je celoživotní forma učení, zaměřená na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při níž je kladen důraz na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a tvořivém prostředí.

-

Z institucionálního hlediska je supervize profesionálním postupem pozorování, reflexe profesní praxe i postgraduálního vzdělávání.

-

Jedná se o metodu jejíž hlavním cílem je profesionální rozvoj pracovníka a rozšiřování jeho dovedností. Souběžně s tím mu má pomáhat řešit těžko řešitelné případy, má mu pomáhat vyrovnat se s pracovním stresem.

-

Jedná se o metodu zpětné vazby.

Ve vzájemné spolupráci mezi supervizorem a supervidovaným jde o společné hledání řešení v atmosféře důvěry, o rozvíjení sebereflexe vedoucí k pochopení dosud neuvědomovaných souvislostí, vztahů, pocitů a jejich odrazu v pracovní činnosti. Supervidováni mohou být nejen jedinci (individuální supervize), ale také skupiny (skupinová super.) a týmy (týmová super.). Dalšími formami supervize mohou být vzájemné konzultování dvou kolegů (reciproční supervize dvou kolegů s podobným rozsahem zkušeností poskytuje příležitost získat nadhled a zvážit alternativní možnosti při vedení případu), itervize (supervizní setkání skupiny bez supervizora, tj. podobně funkčně postavení pracovníci sdílejí odpovědnost ze pracovní činnost, která formálně může náležet jednomu z nich), autovize (sebereflexe pracovníka, tj.

129

pracovník sám sobě klade užitečné otázky, na něž hledá odpovědi. Všímá si svých postupů, pocitů a tělesných reakcí při práci s klientem, které následně vyhodnocuje). Supervize může být pravidelná, příležitostná nebo krizová (akutní potřeba – těžký případ klienta). Proces supervize je uskutečňován v kontextu vztahů. Pokud je funkční, je kooperativní, demokratický, otevřený, vzájemný, respektující a „zúčastněný“. Cíle supervize mohou být: -

krátkodobé (např. získání několika základních profesionálních dovedností, vytvoření základních podmínek pracovního týmu k úspěšné práci),

-

dlouhodobé (např. formulace a monitoring plánů osobního rozvoje pracovníků, harmonizace fungování celé organizace, zvyšování citlivosti organizace na potřeby klientů).

Supervize jako metoda zaměřená na zvyšování kvality a profesionality práce se u nás nejprve objevila jako povinná součást psychoanalytického výcviku v 60. letech 20. století. Nyní se o supervizi v naší republice nezajímají především psychoterapeutické školy, ale systematicky se prosazuje především v sociální práci.

Modely supervize: -

zasahující (supervizor vstupuje do vztahu mezi supervidovaným a klientem

pracovník ----------------------- klient / / / supervizor

-

přípravná (supervizor se supervidovaným probírá, studuje alternativy jednání s klientem, supervidovaný je aplikuje na klienat

130

pracovník ----------------supervizor ----------------klient

-

souběžná (supervizor paralelně superviduje klienta i pracovníka

supervizor ------------------------------klient /

/

/

/

/

/

pracovník -------------------------------Podmínky úspěšné supervize: -

etika a hodnoty, legislativa,

-

diskuse o případech, vytváření plánů péče,

-

pracovní klima,

-

role (kdo co dělá),

-

postup při stížnostech, komunikace s nadřízenými, s vedením,

-

rozbor potřeb týmu, předávání vědomostí a dovedností, hledání možných cest rozvoje a příležitostí k učení, perspektivy.

Překážky dobré supervize: -

odlišná předchozí supervizní zkušenost,

-

osobní překážka (pocity méněcennosti, duševní porucha),

-

složitost vztahu supervizor – supervidovaný,

-

postoj supervizantovy organizace,

-

praktické překážky (finance, vzdálenost, doprava, ..),

-

kultura organizace v níž probíhá supervize.

131

12.3 Marketing v oblasti sociální práce Je podnikatelská metoda, která umožňuje podniku hledat odbytový trh pro své výkony, trh utvářet a systematicky o něj pečovat. Z uvedené definice můžeme vycházet i při pohledu na marketing v sociálním sektoru. U nás je využití marketingu a jeho metod či nástrojů neobvyklé a naprosto v počátcích. Zřizovatelé státních sociálních služeb (stát prostřednictvím ministerstev, krajů a pověřených obecních úřadů) vycházejí při zakládání a řízení institucí z větší části z legislativy, která vyjadřuje povinnosti státu jako garanta systému sociálního zabezpečení. Legislativa reflektuje dlouhodobé trendy společnosti v zájmu o sociálně potřebné, dále pak politickou orientaci vládnoucích stran, potřeby sjednocování legislativy v rámci připojení k EU, v optimálním případě také názory a zkušenosti odborné veřejnosti. Uvedený proces je dlouhodobý a ze své podstaty do určité míry statický. Naše společnost však zvláště v období transformace prochází velmi prudkým vývojem. V době před revolucí prakticky neexistoval problém bezdomovectví, problém závislostí na návykových látkách, romská problematika se sice objevovala, ale ve zcela jiných souvislostech, prakticky nebyla nezaměstnanost atd. Sociální problematika se postupně připodobňuje situaci v rozvinutých evropských zemích. Také v oblasti sociálních služeb existují jevy, které můžeme nazvat nabídkou a poptávkou, služby mají svou cenu a hodnotu, na pomyslném „trhu“ působí současně několik prvků, které se vzájemně ovlivňují. Teorie marketingu může pro budoucí rozvoj přinést mnoho pozitivního: -

vědomí jednotlivých poskytovatelů o své roli v celém sektoru

-

podporu kooperace organizací

-

lepší dislokaci služeb podle skutečných potřeb klientů

-

možnost porovnání ceny služby od jednotlivých poskytovatelů

-

orientaci resortů pro efektivnější rozdělování dotací

132

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Zjistěte, kolik se nachází chráněných dílen v regionu, ve kterém žijete. 2. Zjistěte, jak dlouhá je čekací doba pro žadatele na umístění do domova důchodců v regionu Zlín.

Doporučená literatura a prameny: 1. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. 2. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. Místo pro poznámky:

133

13. Systém komunitní péče o občany se specifickými potřebami

Cíle studia kapitoly: - znát pojmy sénium, presénium - vymezit úkoly komunitní sestry v péči o seniora - znát zásady přístupu k mentálně handicapovaným lidem a jejich blízkým - orientovat se v sociální péči o klienty se specifickými potřebami

Klíčové pojmy: sénium, retardace, psychická poruca, podpora, integrace

13.1 Komunitní péče o seniory Stáří je přirozený úsek v ontogenetickém vývoji života člověka. Stáří je charakterizováno těmito obdobími (srov. Hanzlíková, 2004, s. 211). 1) od 60-65 do 74 let – vyšší věk, starší věk, ranní stáří, presenium. 2) od 75 do 89 let – vysoký věk, stařecký věk, vlastní stáří, sénium 3) nad 90 let dlouhověkost Principy péče o seniory (srov. Jarošová, 2007, s. 73, 74). Zdravotně – sociální péče o seniory by měla být zaměřena na: demedicinalizaci (důraz na přirozenost prostředí, kvalitu života seniora), deinstitucionalizace (zajištění péče v domácích podmínkách, podpora vzniku terénních pracovišť, integrace seniorů do společnosti), desektorializace (týmová práce, propojení zdravotních a sociálních služeb, rodinné a profesionální péče), deprofesionalizace (podpora rodiny, zapojení dobrovolníků, sousedská výpomoc …) Sociální a zdravotní péče u seniorů musí být poskytována současně. Se sociálním statusem důchodce, souvisí i předpokládané zdravotní charakteristiky spojené s involucí – ztrátou funkčních schopností, multimorbiditou a postupnou ztrátou soběstačnosti. Neznamená to

134

však, že by měl být senior považován za neaktivního či neproduktivního. Věk sám o sobě není důvodem zvýšené potřeby péče. Potřeba sociální práce se starými lidmi se objevuje až v mimořádných situacích způsobených sociálními či zdravotními faktory. Sociální práce musí směřovat především k nejvíce ohroženým starým lidem, tedy osaměle žijícím, velmi starým (nad 80 let), propuštěným z nemocnice, dlouhodobě nemocným léčeným doma, trpícím demencí či depresí, přijatým do institucí a žijícím v nich, žijícím v chudých čtvrtích nebo ve studených a jinak nevyhovujících bytech, sociálně a geograficky izolovaným, vystaveným špatnému zacházení, ponižování a segregaci. Sociální práce se tedy soustřeďuje do oblasti péče o ty seniory, jejichž zdravotní stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačnosti. Limity se mohou dotýkat hybnosti, smyslového vnímání a jiných kognitivních funkcí. Omezují člověka v jeho schopnosti uspokojovat své každodenní potřeby a naplňovat plány, udržovat kontrolu nad svým životem v míře, na jakou byl zvyklý. Tím se významně snižuje kvalita jeho života. Bariéry v uskutečňování životních úkolů mohou však být psychologické a sociální, „neschopnost“ v jedné oblasti může vyvolat „neschopnost“ v jiné oblasti – rozvíjí se tzv. spirála neschopnosti, nebo naučená neschopnost. Smyslem sociální práce se seniory je pak pomoci starému člověku vyjít ven z tohoto bludného kruhu „nezvládání“. Sociální práce se staršími lidmi přináší určité problémy a kritické momenty, na které bychom si měli dávat pozor: -

Nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní péčí a sociální prací, k jejich průniku by mělo docházet jak ve zdravotnických zařízeních, tak v sociálních službách. Z toho vyplývá, že sociální pracovník má pracovat v týmu se zdravotníky.

-

Platí i opačný vztah. Sociální změny představují pro seniora zvýšenou zátěž a riziko z hlediska jeho zdraví. Náročné jsou zejména změny přinášející zpřetrhání sociálních vztahů – odchod do důchodu, změna bydliště, odchod do ústavní péče nebo smrt blízkého člověka. Nutné je uchovat kontinuitu života, podržet souvislost mezi minulostí a současností.

-

Sociální práce se starými lidmi musí být prováděna kvalitně i v případě, že klient má závažný problém s komunikací v důsledku svého zdravotního postižení (demence, duševní onemocnění).

-

Základem sociální práce se starými lidmi je práce se vztahem a důvěrou, vytvoření pocitu bezpečí a jistoty.

135

-

Sociální práce se starým člověkem znamená často také práci s jeho rodinou a pomoc pečujícím rodinným příslušníkům. 13.1.1 Sociální a ošetřovatelská péče Sociální práci se seniory lze provádět také ve zdravotnických zařízeních. Sociální

pracovník je zde vnímán lékaři jako znalec problematiky sociální pomoci, nárokových sociálních dávek, možností a postupů při zajišťování návaznosti akutní a následné, dlouhodobé péče ústavní či terénní. Očekávají, že sociální pracovník se bude zabývat i problematikou kolem vyplácení důchodů, či zajišťování různých úředních záležitostí hospitalizovaných pacientů, tedy záležitostmi týkajících se úmrtí, včetně zajištění státního pohřbu a dědictví, kontakty s notářem, soudem, obecním úřadem apod. Jeho pracovní pole se podle představy lékařů nalézá mezi nemocným a jeho rodinou. Sociální pracovník má nezastupitelnou úlohu při propouštění z nemocniční péče. Může se jednat o propuštění do domácí péče nebo do instituce. Právě při přechodu pacienta do instituce může sociální pracovník být nápomocen v přípravě na zásadní životní změnu. Pacient potřebuje podporu při svém rozhodování, dostatek informací a argumenty pro a proti, které mnohdy zdravotnický pracovník nedokáže vysvětlit. Dobrovolné rozhodnutí k pobytu v domově důchodců, možnost výběru zařízení z většího spektra a aktivní spoluúčast pacienta na přípravě k přechodu do instituce jsou dobrými východisky ke zvládnutí adaptačního procesu. Jsou i prevencí vzniku translokačního syndromu (zmatenosti, neklidu, deprese, apatie až odmítání života způsobené přemísťováním starého člověka z místa na místo). Znamená to propojit sociální práci v nemocnici a sociální práci v domově důchodců, vstoupit s pacientem – budoucím klientem domova důchodců – do kontaktu ještě před jeho přijetím, dobře jej poznat, dát mu dostatek informací, pracovat s individuálním zájmem člověka, nikoliv zájmem instituce. (viz. zkušební doba v zařízeních – možnost vyzkoušet si v prostředí zařízení, volby rozhodnout se zda zůstat či nikoliv, obecně jde o lhůtu cca 1-3 měsíce). Nutná je spolupráce se zdravotníky a rodinou klienta. Důležitou roli hraje také kvalitní sociální práce s rodinou nemocného seniora (režim řízených návštěv v některých našich nemocnicích již funguje). Předtím než rodina převezme břemeno pečování, musí být též informována o možnostech finanční podpory, na níž má starý člověk nebo pečovatel nárok, o tom jak lze o tyto příspěvky žádat (příspěvek při

136

péči o osobu blízkou nebo jinou, zvýšení důchodu pro bezmocnost, opatření kompenzačních pomůcek, možnosti provést úpravy bytu apod.). Je dobré také rodinu informovat o tzv. pečovatelské zátěži či možností setkávání se se svépomocnými podpůrnými skupinami rodinných pečovatelů. Některá zdravotnická zařízení pořádají setkání s rodinnými příslušníky, kde je uvádějí do problematiky péče o seniora. Součástí setkání je i možnost vyzkoušet si ošetřovatelské aktivity na modelu. Důležitým nástrojem sociálního pracovníka v individuální práci s klientem seniorem je rozhovor. Sociální práce se seniory lze provádět také v rezidenčních zařízeních. Existují dva typy zařízení, která se charakterem své klientely velice podobají. Jsou to léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) a domovy důchodců (DD), zejména jejich tzv. ošetřovatelská oddělení. LDN je zdravotnické zařízení a péče je zde hrazena zdravotní pojišťovnou. Je zřízeno pro poskytování intenzivní doléčovací a rehabilitační péče, která by neměla přesáhnout 3 měsíce, pak řeší sociální pracovník problematiku propuštění a následné péče. Podobně je tomu i v sociálně ošetřovatelských zařízeních s velkým podílem rehabilitační péče a s předpokladem propuštění do tří až šesti měsíců. Péče není hrazena pojišťovnou, ale obcí a uživateli samotnými (viz tzv. „sociální lůžka“, probíráno v přednáškách již dříve). I tam se po skončení předepsané lhůty řeší problém propuštění a následné péče. Povaha péče v LDN a na ošetřovatelských odděleních DD (případně v sociálně ošetřovatelských zařízeních) je dnes považována za natolik identickou, že některé DD jsou zaregistrovány jako nestátní zdravotnická zařízení a jednají se zdravotními pojišťovnami o úhradě některých zdravotnických úkonů. Oblast přechodu mezi zdravotní a sociální péčí je stále předmětem diskusí, chybí řádná analýza problémů podložení empirickými údaji, dlouhodobě není řešena právní úprava ani financování (viz. návrh zákona o sociálních službách). V ČR existují 3 typy rezidenční péče, které se liší rozsahem poskytovaných služeb a způsobem úhrady: domovy – penziony pro důchodce, domy s pečovatelskou službou a domovy důchodců (podrobněji kapitola 11.2).

137

13.1.2 Úloha sestry v komunitní péči o seniora posouzení klienta (respektovat zvláštnosti vyššího věku, soustředit se víc na člověka). Můžeme využívat škály. Posuzujeme: - fyzické, funkční schopnosti – z hlediska soběstačnosti, dělí se na základní činnosti (schopnost najíst se, obléct, chodit …) a instrumentální činnosti (nákup, praní …), - duševní schopnosti – chování, reakce, demence …, - úroveň smyslů – sluch, zrak, kompenzace, - sociální situaci seniora – úroveň bydlení, možnost sociálního kontaktu, komunikace …, - zdravotní stav – zjištění poruch, účinky léků, dopad nemoci na člověka. sledování faktorů ovlivňujících kvalitu života seniora - stav kůže (dekubity, bércové vředy), - bolest (chronická, akutní, účinnost terapie, alternativní postupy), - výživa (úroveň výživy, skladba jídelníčku, stav chrupu, schopnost sám se najíst), - vyprazdňování (inkontinence, kvalita pomůcek, diskrétnost), - pohyblivost (schopnost chůze, event. kompenzace, riziko pádů), - překážky v komunikaci (porucha řeči, sluchu …).

13.2 Komunitní péče o klienty s mentálním postižením Mentální postižení je podstatné omezení stávajícího výkonu vyznačující se podprůměrnou úrovní intelektových schopností se současným omezením v nejméně dvou z následujících adaptačních dovedností – komunikace, sebeobsluha, sociální dovednosti, bydlení ve vlastním domě, využití služeb obce, sebeurčení, zdraví a bezpečnost, školní výkon, volný čas a práce. V naší republice žije asi 300 000 osob s mentálním postižením. Lidí s těžkým mentálním postižením je v ČR zhruba 10 000. Významnou roli zde hraje problematika „omezení způsobilosti k právním úkonům“, případně „úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům“. Opět platí, že zdravotní sa sociální péče musí být poskytována paralelně.

138

13.2.1 Sociální práce s klienty mentálně postiženými Obecný konsensus, kam směřovat sociální práci s lidmi s mentálním postižením u nás v současnosti pravděpodobně neexistuje a způsob poskytován služeb těmto lidem se poněkud liší. Důležitou roli hrají standardy kvality sociálních služeb vypracovaných MPSV ČR. Audit českých ústavních zařízení ukázal, že v nich přetrvává tradiční model ústavní péče preferující zdravotní péči, jen málo orientovaný na udržení a rozvoj adaptačních dovedností klientů. Přetrvává i tendence k izolaci klientů od vnějšího světa, nedostatečné respektování práv klientů a centrálně řízené poskytování služeb, které nezohledňuje individuální zvláštnosti a potřeby klientů. Tento stav souvisí se způsobem, jakým je ústavní péče v ČR v současnosti financována. Příspěvek, který ústav na klienta dostává totiž nezohledňuje stupeň postižení a tím pádem ani nároky péče. Pro ústavy je za tohoto stavu snazší zajišťovat péči o co nejméně postižené lidi. Současným ideálem je směřování k tomu, aby lidé s mentálním postižením mohli využívat běžné zdroje, tedy instituce, jež poskytují služby veřejnosti. S tím souvisí představa o co možná největší samostatnost klientů. a integraci do společnosti. Cílem sociální práce by měla být integrace (inkluze) lidí s mentálním postižením do společnosti. Dále pak rozvíjení svých schopností a dovedností, zaměstnávání, volnočasové aktivity, zmenšování podpory, vzdělavatelnost a podobně. Je třeba si uvědomit, že je potřeba těmto lidem poskytovat podporu nejen v rodině (pokud v ní žijí), ale později také v bytě s dalšími lidmi (život v komunitě). U dospělých lidí s mentálním postižením platí, že by s nimi sociální pracovník měl jednat jako s dospělými lidmi. Důležité je poskytnout srozumitelné informace o existujících možnostech, které jsou nutné k tomu, aby se uživatelé mohli podílet na rozhodování o podobě služby. Často nestačí pouhé informace o možnostech, ale je potřeba podpora, aby si tito lidé mohli vyzkoušet něco jiného. Před rokem 1989 se služby pro lidi s mentálním postižením omezovali na ústavy sociální péče. Určitou podporu (různé kroužky a výlety) poskytovalo pouze Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Na začátku devadesátých let minulého století se situace začala postupně měnit. Vznikaly nové služby, které měly často charakter chráněného prostředí – stacionáře a chráněné dílny, kde uživatelé tráví celý den nebo týden. Kromě užitečného trávení času se některá zařízení snažila o rozvoj dovedností uživatelů a zvyšování jejich samostatnosti. Od roku 1995 začaly některé organizace v ČR rozvíjet podporované

139

zaměstnávání (např. ve Zlíně občanské sdružení Naděje – Včelka, Slunečnice – kavárny a cukrárny, tkalcovské dílny apod., Centrum služeb postiženým Zlín - Lazy – výroba svíček a keramiky) a chráněná bydlení (např. občanské sdružení Naděje). Metody práce s lidmi s mentálním postižením asistence – je jedna s hlavních metod, využívá se v nejrůznějších oblastech, kde lidé s mentálním postižením potřebují pomoc – bydlení, navštěvování běžné školy, zaměstnávání apod. Důležitým rysem asistence je její zaměření na jednotlivce. Je šitá na míru jednomu uživateli (vzít si léky, najíst se, umýt nádobí, umýt se, apod.). Nemusí jít jen o pomoc při praktických konkrétních činnostech (např. nakupování a vaření), ale někdy je nutná i pomoc při chápání souvislostí, uvědomování si rizik apod. Asistent za člověka s mentálním postižením nerozhoduje. Asistence jako forma pomoci se dříve než u lidí s mentálním postižením využívala u lidí s tělesným postižením. individuální práce - do jisté míry se překrývá s asistencí. Asistence však zejména kompenzuje chybějící dovednosti, ale umožňuje i osobní rozvoj uživatele. Individuální práce cíleně usiluje o dosažení určitých změn v životě uživatele. Směřuje k tomu, aby si klient osvojil specifické dovednosti, jež – podle jeho možností a přání – zvýší míru jeho samostatnosti. skupiny - pravidelné setkávání skupin lidí s postižením. Napomáhá rozvoji potřebných dovednostíe. Docházka do skupiny má dva významné aspekty: -

učí komunikovat ve skupině, tzn. vnímat a respektovat ostatní, neskákat jim do řeči, vyslechnout si jejich názor, projevit vlastní názor apod.

-

samotná práce skupiny. Ta se zaměřuje na oblasti, které jednotlivým uživatelům dělají potíže, např. trávení volného času.

Další metody jsou: pracovní terapie, taneční, hudební a výtvarná terapie, depistážní činnost, poradenství, psychologické poradenství, denní či týdenní stacionáře, komplexní programy, podporované zaměstnávání, tréninkové programy, chráněná pracoviště a chráněné dílny, chráněné bydlení, podporované bydlení, večerní školy či vrstevnické programy.

140

13.2.2 Úloha sestry v komunitní péči o klienta: Základ komunitní ošetřovatelské péče tvoří prevence nemocí a podpora duševního zdraví. 1. Primární prevenci aktivity zaměřené na prevenci, zaměřuje se na předcházení stresu a stresujícího prostředí, včasnou identifikaci rizikových osob v komunitě. Služby: edukační programy, poskytování pomoci skupinám a jednotlivcům, konzultace ... 2. Sekundární prevence podchycení duševní nemoci – zaměřeno na efektivitu léčby, co nejrychlejší návrat do rodiny – kompenzace, spolupráce s blízkými – zabránění vzniku recidivy. 3. Terciální prevence zaměřeno na minimalizaci následků psych. poruch, na zabránění vzniku častých recidív a invalidizujících následků. Využívá se možnosti rehabilitační léčby a resocializace – chráněné dílny, stacionáře ... . Cíle komunitní péče o klienty s mentálním postižením: -

rozvoj schopností a zručností,

-

začlenění se do společnosti,

-

podpora důstojnosti,

-

dosažení maximální sociální přizpůsobivosti,

-

zachování samostatnosti a nezávislosti.

Cílem komunitní péče je tedy eliminovat sociální izolaci nejen klienta, ale i jeho rodiny a začlenit do pracovního procesu dle jeho schopností a možností regionu. Práce sestry se zaměřuje na: - chování jedince ve skupině (komunikace s ostatními, s personálem, spokojenost ...), - vztah v rodině (pokud žije v rodině – jakou roli v rodině zastává ...), - provokující faktory (co ho rozruší, jak reaguje, agresivní projevy ...), - schopnosti jedince, rozvoj – využití potenciálu, aby mohl být prospěšný ..., - pomoc při zajištění základních potřeb (supervize, opakování aktivit ...), - podpora svépomoci, nezávislosti, zodpovědnosti – chráněné bydlení, práce , - vytvoření vlídného, chápajícího prostředí, - spolupráce s rodinou – podpora a pomoc (kluby rodin, rady, edukační programy, pobyty, poradny ...), - spolupráce s lékařem, sociálním pracovníkem, psychologem ... .

141

13.3 Komunitní péče o klienty duševně nemocné Sociální práce v oblasti péče o duševní zdraví je součástí intervence, které mohou mít různý rozsah i různé cíle – od obnovení stavu duševní rovnováhy (např. krizová intervence) až po oblast dlouhodobého léčení duševní poruch. Kvalifikovaná práce sociálního pracovníka je v multidisciplinárním týmu nejen nezastupitelná, ale v některých fázích je pro život člověka se závažným duševním onemocněním primární. Většina lidí s psychickými problémy potřebuje od sociálního pracovníka cílenou pomoc (informace v oblasti sociálního zabezpečení, občanského, pracovního a rodinného práva a pomoc s problémy v těchto sférách, rodinnou intervenci apod.) či specifické intervence (poradenství, rodinná psychoterapie). Komplexní zdravotně – sociální péči potřebují zejména ti lidé, jejichž fungování je kvůli duševním problémům omezeno ve více oblastech po delší dobu, tedy lidé, dlouhodobě duševně nemocní. Vývoj systému péče by měl podporovat deinstitucionalizaci čili přesunovat těžiště péče z institucí do přirozených společenství využívajících podporu celostátních, případně regionálních zdravotních a sociálních systémů. Souběžně s tím by měl být snižován počet tradičních institucionálních zařízení a měla by se rozvíjet mimoústavní, tj. komunitní zařízení. Komunitní péče označuje nejen péči v místním společenství, ale také služby poskytované obcí, péči, která je zaměřena na potřeby lidí, nikoli na budování institucí. Kvalitní péče má zahrnovat prevenci stigmatizace duševně nemocných. 13.3.1 Sociální práce s duševně nemocnými Sociální pracovník může s duševně nemocnými pracovat v institucích (psychiatrická léčebna, psychiatrické oddělení nemocnice, psychiatrický domov důchodců, nespecializovaná zařízení), v léčebných komunitách, dále v komunitních zařízeních (krizová centra, denní sanatoria, centra denních aktivit, zařízení podpory práce a bydlení, týmy řízení případu) nebo jsou duševně nemocní jeho klienty v jiných službách poskytovaných obcí, případně jinými organizacemi (zařízení pro uprchlíky apod.). Předpokladem k práci s duševně nemocnými je základní znalost nejen symptomatiky, ale i dynamiky duševních onemocnění, terapeutických intervencí (včetně vlivu medikace), znalost

142

standardů a zdravotní a sociální péče a řádu zdravotního či sociálního zařízení, ve kterém pracovník pracuje. Kompetentní sociální pracovník musí umět získat informace o klientovi a jeho okolí, o zázemí (sociální šetření), sestavit a realizovat plán intervencí, hodnotit výsledky, vědět, jak práci s klientem ukončovat. K tomu využívá schopnosti navázat kontakt, vést rozhovor, empaticky naslouchat, být vnímavý k verbálním i neverbálním projevům klienta i jiných respondentů, umět pozorovat. Ví, jak komunikovat s ostatními členy týmu, dalšími odborníky a institucemi (ústně i písemně). Má jasno v etice své práce, v tom, jak zacházet s informacemi o klientovi. Má přehled o možnostech a zdrojích v komunitě, snaží se je rozšiřovat či vytvářet. Zná systém sociálního zabezpečení, legislativu a sociální politiku, orientuje se v životním stylu a hodnotách různých společenských skupin a je k nim vnímavý. Sociální šetření je základním prostředkem sociální práce (tj. seznámit se dobře se sociálním zázemím klienta). Sociální pracovníci se mohou specializovat v několika oblastech: -

psychiatrická

rehabilitace

(oblast

bydlení,

práce),

sociální

rehabilitace,

psychoedukace -

případové vedení – case management,

-

psychoterapie Psychoterapie

(rodinná, byla

individuální,

v minulosti

u

případně

nás

skupinová

některými

psychoterapie).

sociálními

pracovníky

upřednostňována jako atraktivní oblast práce, nyní s rozvojem komunitní péče je zřetelný posun k rehabilitaci a případovému vedení. Komplexní metody práce (moderní psychiatrická rehabilitace, případové vedení, týmová práce) se rozvíjejí v posledních dvaceti letech. Staly se doménou klinických sociálních pracovníků (klinické případové vedení), kterým to umožňuje styl práce příslušných organizací. 13.3.2 Péče o klienta s Alzheimerovou chorobou Specifickou oblastí je práce s člověkem, který trpí demencí. Jako příklad uvedeme Alzheimerovu chorobu. Objeví –li se u člena rodiny příznaky této choroby nebo jiné demence, čeká rodinu jeden z nejnáročnějších úkolů – dlouhodobá, řadu let trvající péče. Nabídka služeb pro osoby s demencí a pečující rodiny je dnes už poměrně dobrá, i když ne

143

zcela uspokojující. Možnost zajistit důstojnou institucionální péči o člověka v pokročilém stádiu demence je však dosud stále nedostačující (poskytují ji zejména gerontopsychiatrická oddělení psychiatrických léčeben a klasické domovy důchodců nebo za vysoké poplatky i některá soukromá zařízení - např. ve Zlíně občanské sdružení Hvězda). Péče o člověka s demencí je však natolik náročná, vyžadující speciální kvalifikaci a chráněné, optimálně architektonicky upravené prostředí, že se nejlépe osvědčuje péče ve specializovaných zařízeních, nebo alespoň na samostatných odděleních domovů důchodců. Vhodným zařízením pro občany s demencí je denní stacionář. Rodina pečuje o člověka s demencí večer, v noci a o víkendech. Denní program zajišťují zpravidla ergoterapeuti, speciálně školené pečovatelky, někdy i sociální pracovníci. Senior žije ve svém domácím prostředí a přes den pobývá ve stacionáři (centru denních služeb), kam jej odveze buď jeho rodina nebo je doprava klientů součástí nabídky služeb. Zařízení, v němž žijí nebo se pohybují lidé s demencí, by mělo být zabezpečeno proti možnému odchodu seniora, mělo by vytvářet pocit domova s velkou centrální místností zahrnující kuchyň, se snadno dostupnou toaletou a pohodlným, bezpečným nábytkem umožňujícím odpočinek i celou řadu aktivit. K těm nejvhodnějším aktivitám patří činnosti, které staří lidé dělali celý život a jsou zafixované v dlouhodobé paměti (tanec, zpěv, cvičení, vaření, úklid, žehlení, práce na zahradě, stolování, pozorování, prohlížení fotografií apod.) – tj. vše co podporuje kognitivní funkce a tělesnou zdatnost. I člověk v pozdním stádiu demence je schopen vnímat lidský hlas, různé příjemné či nepříjemné podněty, do jisté míry i vyjádřit svá přání a spolupracovat s pečovatelem. Užitečným prostředkem podporujícím komunikaci a zlepšujícím kvalitu péče o člověka s demencí je videokamera, i když tato metoda vyvolává řadu diskusí v etických souvislostech. Cíle komunitní péče u klienta s Alzheimerovou chorobou: -

zpomalení progrese,

-

zachování existujících funkcí,

-

zachování dovedností a udržování dříve vykonávaných aktivit,

-

prevence komplikací,

-

zachování kvality života – důstojnosti,

-

podpora pečujících osob (rodinných příslušníků).

144

Práce sestry se zaměřuje na: -

poradenskou a podpůrnou činnost rodině (příbuzní se někdy snaží přenést zodpovědnost na instituci),

-

podporu klienta (zachování nebo vytvoření důvěrného prostředí, podpora kvality života…)

-

řešení vzniklých problémů (nesamostatnost, zmatenost, desorientace, zhoršená paměť, riziko úrazu, sociální izolace ...),

-

dodržení práv – důstojnost.

Rady pečujícím osobám - příbuzným: -

odpoutat se od minulosti a žít přítomností,

-

vyrovnat se s výměnou rolí,

-

zlost je přirozená reakce na situaci – nebránit se jí,

-

neizolovat se, nemít pocit viny, studu,

-

dělit se o své pocity s lidmi, kterým důvěřují – sdružení, kluby,

-

neodbývat péči o sebe – relaxace, dopřát si dovolenou ...

13.4 Sociální práce se zdravotně znevýhodněnými Přesné údaje o počtu zdravotně znevýhodněných osob neexistují. Tento fakt je dán několika skutečnostmi

–

neexistuje systém

předávání

všech relevantních

informací

mezi

zdravotnictvím a sociálními službami, v dostupných statistikách nejsou evidovány všechny druhy postižení, závazná evidence je kvůli ochraně osobních dat zavedena pouze u některých onemocnění, apod. Můžeme však říci, že v ČR je např. 60 000 osob zrakově znevýhodněných, 300 000 osob sluchově znevýhodněných, cca 500 000 osob nemocných diabetem a 100 000 osob duševně nemocných. Statistiky vypracované OSN a Světovou zdravotnickou organizací (WHO) uvádějí, že na světě žije asi 500 milionu lidí se zdravotním znevýhodněním (tj. jedná se asi o každého 11 člověka). Kromě

uvedených nejčastěji se vyskytujících postižení existuje ještě značné

množství statisticky nepodchycených osob trpících vrozenými vývojovými vadami, onkologickými

onemocněními,

roztroušenou

dermatozami, fenylketonurií apod.

145

sklerozou,

Parkinsonovou

nemocí,

Podle provedených výzkumů sami zdravotně znevýhodnění potvrzují, že nestojí o soucit, nechtějí být pouze obsluhováni v sebelepších ústavech a nemocnicích. Stejně jako všichni ostatní lidé chtějí žít ve společnosti nejbližších, tam, kde se narodili, vést normální osobní i rodinný život, žít ve vlastním bytě, mít zaměstnání, rozhodovat sami jak budou trávit čas. Toto vše upřednostňují před sebedokonalejší péčí v různých typech kolektivních zařízení vyčleňujících je z každodenního života společnosti. Usilují o nalezení přiměřeného pracovního a společenského uplatnění a tím dosažení osobního uspokojení jako ostatní lidé. Chtějí mít stejná práva jako nepostižení, což ve svých důsledcích znamená i přiznání jejich práva na odlišnost. Základním principem sociální práce se zdravotně znevýhodněnými je i koncepce ucelené rehabilitace, tj. má zahrnovat nejen zdravotnickou, ale taky sociálně – právní a pedagogickou péči. Při rehabilitaci jde o plynulé a koordinované úsilí o optimální integraci do života při využití všech dostupných prostředků léčebných, sociálních, výchovných (pedagogických) a v neposlední řadě i pracovních. Při ucelené rehabilitaci jde zejména o provázané a týmové využívání aplikovaných metod z oblasti lékařství, sociální práce, výchovy, vzdělávání a profesní přípravy i podporovaného pracovního uplatnění k adaptaci jedince na odlišné, nestandardní či ztížené životní podmínky, a k získání nebo znovuzískání a upevnění nejvyšší možné samostatnosti a přiměřené funkční schopnosti. V tomto smyslu jde o rehabilitaci dlouhodobou. Rehabilitace se děje v různých institucích (např. zdravotnických zařízeních, v zařízeních a ústavech sociální péče, speciálních školách), při práci, v rodině a v posledních letech stále více v rámci nestátních neziskových organizacích (občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti apod.). Sociální důsledky zdravotního postižení jsou kompenzovány formou peněžních příspěvků a sociálních služeb. Jedná se převážně o přiznání invalidního důchodu (částečného, plného) a dalších příspěvků sociální péče, poskytování technických pomůcek, sociální služby, služby osobní asistence, doprava do škol a zařízení, doprava pro jiné účely, pečovatelská služba, chráněné bydlení, respitní (odlehčovací) péče, ústavy a domovy sociální péče pro postižené, penziony a domovy pro seniory a občany se zdravotním postižením, poradenství, raná péče a centra denních služeb.

146

V zařízeních poskytujících sociální služby vystupuje sociální pracovník jako: -

diagnostik a poradce (pomáhá občanovi zorientovat se v jeho sociálním prostoru a situaci a společně s občanem identifikuje jeho potřeby ve vztahu k možnostem podpory)

-

mediátor zvoleného nástroje intervence (doporučuje např. vhodné realizátory sociálních služeb)

-

spoluhodnotitel efektivnosti použitého nástroje intervence

-

stratég změny (plánování dalších možných intervencí v návaznosti na dosažený efekt použitých nástrojů) Sociální pracovník Náplň práce sociálních pracovníků v sociálních službách je značně rozmanitá, zahrnuje

sociální depistáž, terénní sociální práci, diagnózu, řešení sociálně právních a sociálně zdravotních problémů uživatelů sociální služby, poradenské služby, diagnostické, výchovné a psychologické činnosti, zastupování klientů při soudních a správních řízeních, práci s rodinnou klienta, zprostředkování kontaktů na další instituce a odborníky, spolupráci s ostatními odborníky při řešení nepříznivé sociální situace uživatele sociální služby. Zahrnuje i činnosti metodické a analytické. Pro dobrou praxi sociální práce je podstatná znalost faktorů ovlivňujících život se zdravotním znevýhodněním. Souvisí s potřebami, kterým je třeba při práci se zdravotně znevýhodněnými věnovat zvýšenou pozornost: -

biologické faktory (zdravotní stav, vrozené dispozice)

-

psychologické faktory (osobnostní rysy, schopnost řešit problémové situace)

-

sociální faktory (rodinné zázemí, schopnost navazovat a udržet sociální vztahy a vazby)

-

sociální a veřejná politika (politika zaměstnanosti a trh práce, bytová politika)

-

noetické faktory (morální a etické přesvědčení, hodnoty, náboženské přesvědčení) Sociální práce, která si klade za cíl odstraňovat příčiny i důsledky sociálního znevýhodnění,

se soustřeďuje zejména na společenské bariéry, které vedou k omezování určité společenské menšiny, v našem případě zdravotně postižených.

147

V posledních letech i v ČR dochází ke kvalitativnímu obratu v přístupu ke zdravotně znevýhodněným. Prosazuje se úsilí o skutečnou integraci do majoritní populace, a to nejen v materiální sféře, ale i v jejich zapojení do běžného života. Naše republika podobně jako ostatní členské státy OSN přijala v roce 1993 Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením a souhlasila s jejich praktickou aplikací. Představují velmi důležitý dokument, který mohou organizace zdravotně znevýhodněných osob využít při kampaních za rovnoprávnost. Nemají ovšem platnost mezinárodního práva a nejsou ani antidiskriminační legislativou. Pokud se týká zdravotně znevýhodněných, stále ještě neexistuje žádný závazný dokument charakteru např. konvence. Ve všech společnostech na světě existují překážky, které brání osobám se zdravotním znevýhodněním uplatňovat svá práva svobody a ztěžují jim plné zapojení do společenských aktivit. Státy jsou odpovědné za to, že přijmou vhodná opatření k odstranění takových překážek. V současné době existuje návrh zákona o sociálních službách, jehož cílem je zajistit fungování systému sociálních služeb, v němž občan není pojímán jako pouhý objekt péče, ale stává se aktivním subjektem, který může mít vliv na podmínky a způsob uspokojování sociálních potřeb v prostředí, v němž žije. Pokud bude tento návrh zákona přijat, zásadně to změní podmínky pro poskytování služeb a postavení klienta vzhledem k nim.

Kontrolní otázky a úkoly: 1. Definujte základní principy péče o seniory. 2. Která zařízení sociálních služeb pro seniory znáte.

Doporučená literatura a prameny: 2. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. 3. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160s. ISBN 80-7178-197-5. 4. VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-2170-5.

148

14. Komunitní plány

Cíle studia kapitoly: - orientovat se v komunitním plánování - znát strukturu a fáze komunitního plánování

Klíčové pojmy: plánování, strategie, spolupráce, poskytovatel

Komunitní plány Komunitní plánování je metoda, kterou lze využít při zpracování materiálů v různých oblastech veřejného života. Plánuje komunita pro komunitu a lidi v ní žijící. Posláním je zajišťování dostupnosti sociálních služeb. Plánováním v sociálních službách se rozumí cyklický proces zjišťování potřeb osob na stanoveném území a hledání řešení vyskytujících se nepříznivých sociálních situací s využitím dostupných zdrojů. Plánovat by se mělo na všech úrovních veřejné správy, tj. MPSV ČR (stanovuje národní priority v oblasti poskytování sociálních služeb ve střednědobém výhledu), kraje (zpracovávají krajské střednědobé strategie zajištění poskytování sociálních služeb), obce (vytvářejí komunitní plány sociálních služeb). Hlavním přínosem je třeba to, že mohou místní komunity ovlivňovat regionální a státní politiku a priority, že se tak zvyšuje podíl občanů na rozhodování o způsobu zajišťování sociálních služeb a legitimizuje rozhodování řídících a zastupitelských orgánů, že se podporuje dialog a spolupráce mezi obyvateli, zvyšuje pocit příslušnosti ke komunitě a přispívá k rozvoji občanské společnosti, umožňuje obcím sdružovat stávající zdroje, zvyšuje efektivitu jejich využití nebo nabízí koncepční a systémové řešení oblasti sociálních služeb jako celku.

149

Strukturu komunitního plánování tvoří tzv. triáda: a) zadavatelé (jsou odpovědní za zajištění sociálních služeb, služby platí, zřizují, organizují. Jedná se zejména o obce a kraje) b) poskytovatelé (provozují, uskutečňují či dodávají sociální služby. Mohou to být např. fyzické osoby, nestátní neziskové organizace, příspěvkové organizace) c) uživatelé (lidé v nepříznivé sociální situaci, jimiž jsou sociální služby určeny) Principy, na nichž je komunitní plánování postaveno: -

partnerství mezi všemi účastníky

-

zapojování místního společenství

-

hledání nových lidských a finančních zdrojů

-

práce s informacemi

-

průběh zpracování komunitního plánu je stejně důležitý jako výsledný dokument

-

zohlednění již vytvořené a osvědčené spolupráce

-

kompromis přání a možností

Fáze komunitního plánování: -

zformování prvotní pracovní skupiny, určení, koho je třeba do přípravy plánu zapojit, způsob oslovení a přizvání dalších účastníků, plán pro získání politické podpory, informační strategie

-

zapojení všech účastníků do procesu, vytvoření organizační a řídící struktury pro zpracování plánu, stanovení pravidel jednání řídící struktury

-

představení cílů, zájmů, potřeb všech účastníků, vytvoření a zveřejnění mechanismu pro aktivní spoluúčast veřejnosti, provedení analýzy potřeb a zhodnocení existujících zdrojů, zhodnocení silných a slabých stránek existujícího systému sociálních služeb

-

představa rozvoje sociálních služeb (hodnoty, směr, kterým se budou nadále služby ubírat, cíl, kterého má být dosaženo, regionální i nadregionální zdroje)

-

plán postupných kroků a úkolů, zpracování konečné verze plánu, předložení textu komunitního plánu veřejnosti, schválení

-

uskutečňování plánu, informování veřejnosti o krocích, průběžné vyhledávání a zapojování nových partnerů, nástroje umožňující provést změnu

150

Zákon o sociálních službách - principy, zajištění kvality sociálních služeb (registrace, akreditace, licence). Jak je zde řešena návaznost zdravotní a sociální péče. (viz. z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, probíráno již dříve) Pozn. K zákonu o sociálních službách -

metodický materiál Standardy kvality sociálních služeb

-

průvodce poskytovatele Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe

-

příspěvek na péči

-

sociální služby

-

podmínky registrace

-

registr poskytovatelů sociálních služeb

-

povinnosti poskytovatelů sociálních služeb

-

smlouva o poskytnutí sociální služby

-

inspekce poskytování sociálních služeb

-

financování sociálních služeb

-

předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka

-

další vzdělávání sociálního pracovníka

-

akreditace vzdělávacích zařízení a jejich vzdělávacích programů Kontrolní otázky a úkoly: 1. Definujte metodu komunitního plánování. 2. Proč je důležitá metoda komunitního plánování v praxi (na úrovni národní, krajské i obecní). Doporučená literatura a prameny: 1. Komunitní plánování sociálních služeb. 1. vyd. Zlín: Krajský úřad Zlínského kraje, 2005. 6 s. 2. Komunitní plánování – věc veřejná. 1. vyd. Praha: MPSV ČR, 2002. 16 s. ISBN 80-86552-30-6.

151

3. Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. 1. vyd. Praha: MPSV ČR, 2004. 60 s. ISBN 80-86878-03-01. 4. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

152

15. Přílohy

Kasuistiky (metoda brainstormingu, případová sociální práce – sociální práce s jednotlivcem; sociální práce se skupinou; metody rodinné terapie – technika prázdné židle, technika domácích úkolů, technika předávání si předmětu; metody psychodramatu – technika hraní rolí; metody systemické terapie – technika narativních příběhů, technika cirkulárního dotazování; služby sociální péče) 1. paní Jiřina a její rodina žena, vdova, 70 let, zajištěna starobním a vdovským důchodem, zdravotní problémy (mobilita), bez základních dokladů vznětlivá, plačtivá, hrubé slovní napadání syn x matka (paní Jiřina), včetně fyzického byt syna 2+1, 5. patro bez výtahu, ve společné domácnosti žije syn, jeho nová přítelkyně, bývalá manželka, 2 vnučky – 1 zdravotně postižená (sluchový handicap) paní Jiřina obývá pokoj – kuchyně, kde má postel a na radiátoru položenou desku jako stůl byla již 2 x umístěna v zařízení sociální péče – pro neshody s vedením a klienty zařízení se vrátila domů dcera, trvale bytem cca 1 h autobusovou dopravou od místa bydliště matky – zdravotně postižená (rakovina) při hádce členů rodiny paní Jiřina utíká z domova, pláče na jednotlivých úřadech či úřadovnách, nechce se vrátit domů nedávková agenda

2. pan Milan muž, svobodný, 40 let, z rozvedeného manželství (rodiče dříve vysoce postavení) žije sám v bytě 1 + 1 psychiatrické onemocnění (obsedantně – kompulzivní porucha) - obcese x kompulze, vznětlivý

153

na návštěvě u něj doma ještě nebyla ani jeho matka, pouze 1 sociální pracovník (více lidí by nestačil sledovat) zajištěn PID, není občanem v hmotné nouzi velmi inteligentní, velký společenský přehled, smysl pro humor propuštěn po výkonu trestu (ublížení na zdraví s následkem smrti) má zvýšené náklady na vodu, hygienické a čistící potřeby výplaty jednorázových peněžitých příspěvků (ošacení a obuv, zvýšené životní výdaje)

3. pan Jiří muž, svobodný, 40 let, rodiče se základním vzděláním, matka nezaměstnaná, plně invalidní bez nároku na dávku důchodového pojištění, otec zajištěn dávkou důchodového pojištění, alkoholik zaměstnáním bývalý policajt, poměrně inteligentní s přehledem institucí a jmen konkrétních pracovníků psychiatrická diagnóza (schizofrenie), užívání (předávkování léky) léků v kombinaci s alkoholem – verbální napadání spoluobčanů, agrese, vznětlivost, pronásledování bývalých přítelkyň – zásah do jejich soukromí z veřejných tel. automatů obvolává policii a záchrannou službu (poplašné zprávy) špinavý, zapáchající, „homeless“ žije sám, v baťovském čtvrtdomku rád prokládá svou mluvu anglickými výrazy (popis letáků na nástěnce – „fack you“) je zcela jedno zda mu sociální pracovník vyhoví či nikoliv výplaty jednorázových peněžitých příspěvků (neudržování bytu, požár, vybuchnou kamna, praskne potrubí v domě apod.)

4. Klientka je dívka ve věku 21 let, studentka VŠ pedagogické, která při autonehodě utrpěla závažný úraz (poškození páteře a mozku), byla dlouhodobě v bezvědomí. Současný stav je charakterizován omezenou mobilitou (střídá vozík a berle), obtížemi s pohybovou koordinací rukou (které se projevují mimo jiné i namáhavým, pomalým a nedobře čitelným rukopisem), zřetelnou vadou řeči (narušena plynulost artikulace, evidentní spasticita mluvidel). Klientka je schopná běžné sebeobsluhy a díky své vitalitě a

154

výbornému rodinnému zázemí je optimistická, byť poněkud emočně labilní. Usiluje o zmenšení své závislosti na rodičích a hodlá se uplatnit ve vhodné a sebou zvolené profesi.

5. Klientka, dospělá žena, 46 let, je po amputaci pravé dolní končetiny ve stehně (komplikace v souvislosti s těžkou cukrovkou). Kvůli nesnadnému hojení nemůže používat protézu a pohybuje se na mechanickém invalidním vozíku. Je vyděšená a bezradná z nové situace, cítí se opuštěná. O možnostech pomoci není informovaná.

6. Klient, mladý muž, 29 let, dříve pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru cestovního ruchu, je po částečné amputaci obou dolních končetin (pád pod vlak), po resekci žaludku. Psychicky labilnější, apatický, nejeví zájem o své blízké okolí vzhledem ke svému postižení, má pocity méněcennosti. Používá protézy dolních končetin, chůze pomocí dvou francouzských holí. Žije ve společné domácnosti se svými rodiči, byt 2+1. Není informován o pomoci a možnostech systému sociální péče.

7. Klienta, žena, 39 let, oslepla v důsledku zhoubného mozkového nádoru. Nádor byl úspěšně operován, avšak poškození zrakových nervů je trvalé a způsobilo slepotu. Světlocit je zachován. Přestože se klientčin zrak postupně zhoršoval, věřila v jeho zlepšení. Oslepnutím je zaskočena a není osobně ani sociálně připravena na život se slepotou. Manžel i dcera klientce pomáhají, nicméně klientka usiluje o dosažení maximální možné míry soběstačnosti.

8. Klient, muž, 28 let, studující na VŠ v Olomouci, obor učitelství cizích jazyků. Ochrnul v důsledku pádu z hradeb zříceniny. Utrpěl poškození páteře, zlomeniny končetin, žeber a natržení plíce. I po dlouhodobé rehabilitaci v Rehabilitačních zařízeních následkem úrazu upoután na mechanický invalidní vozík. Dle rodiny je odkázán na pomoc jiné osoby a členů rodiny a neusiluje o dosažení maximální možné míry soběstačnosti. Rodina – bratr studující na VŠ, matka – lékařka, otec – OSVČ, majitel stavební firmy. Dle sdělení členů rodiny žil dříve (před pádem) typickým životem studenta VŠ, měl

155

přítelkyni a spoustu přátel. Svým „novým postavením ve společnosti“ je zaskočen a není osobně ani sociálně připraven na život se svým zdravotním postižením. Postojem k životu rezignoval, „ale jen „navenek“ – sociální pracovník má zpočátku pocit, že situaci zvládá velmi dobře, protože klient tvrdí, že zvládá veškeré úkony soběstačnosti o svou osobu, po delším sociálním šetření a rozhovoru klient přiznává zcela závislost na pomoci jiné osoby a pláče.

9. Skupinová sociální práce – rodinná terapie Nezletilá, 17 – ti letá dívka, těhotná (2. měsíc těhotenství), 3. rokem se učí na středním odborném učilišti. Jednalo se o známost na 1 noc, chlapce ani pořádně nezná, neví pořádně kde bydlí, jen se potkávají na diskotéce. Žije ve společné domácnosti se svou matkou (tato je nezaměstnaná), otčímem a svým 14 letým bratrem - z manželství rodičů, byt 2+1 ve Zlíně. V bytě jsou ještě 2 vlčáci, otčím zaměstnán u bezpečnostní agentury, je velmi vznětlivý až arogantní, špatně se sním komunikuje. Nevlastní těhotnou dceru doma nechce, a dal jí termín na vystěhování 3 týdny nebo ať volí možnost potratu. Matka se dcery zastává, je plačtivá, ale bojí se i svého manžela, neboť jí vypomáhá po všech stránkách s nezletilým synem a finančně. Cílem je práce s rodinou (na co se zaměřit, poradenství finanční, dokončení vzdělání, zajištění bydlení, řešení situace v budoucnosti – pomoc při výchově dosud nenarozeného dítěte, apod.)

156

16. Použitá literatura a prameny BERLIN, I., RAWLS, J., NOZICK, R. et all. O slobode a spravedlivosti. Bratislava, 1993. GÁBURA, J., PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: Slon, 1995. 148 s. ISBN 80-85850-10-9. HANZLÍKOVÁ, A. Komunitní ošetrovate’lstvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 2004. 279 s. ISBN 80-8063-155-7. HARTL, P. Komunita občanská a komunita terapeutická. 1. vyd. Praha: Slon, 1997. 224 s. ISBN 80-85850-45-1. JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. 224 s. ISBN 80-7254-329-6. JAROŠOVÁ, D. Úvod do komunitního ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 99 s. ISBN 978-80-247-2150-7. KALVACH Z., ONDERKOVÁ A. Stáří – Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. 1. vyd. Praha: Galén, 2006. 49 s. ISBN 80-7262455-5. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 4 vyd. Praha: Portál, 2000. 147 s. ISBN 80-7178-429-X. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. 200 s. ISBN 978-80-247-0179-0. KŘIVOHLAVÝ, J., PEČENKOVÁ, J. Duševní hygiena zdravotní sestry. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 78 s. ISBN 80-247-0784-5. KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. 1. vyd. Praha: ISV, 2001. 267 s. ISBN 80-85866-82-X. KÜBLER-ROSS, E. O smrti a umírání. 1. vyd. Turnov: Arita, 1993, 261 s. KÜBLER-ROSS, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. 1. vyd. Praha: EM Reflex, 1995, 288 s. KUNCOVÁ, J. Minimum ze sociálního zabezpečení jako součást komplexní péče o pacienta. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. 1 vyd. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7.

157

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 288 s. ISBN 807178-549-0. MATOUŠEK O. Ústavní péče. 1. vyd. Praha: Slon, 1995. 138 s. ISBN 80-85850-087. MISCONIOVÁ, B. Management komplexní domácí péče. 1. vyd. Praha: NCDP a ADP MISCONIOVÁ, B. Stručný průvodce domácí péče. 1. vyd. Praha: Asociace domácí péče, 1998. 270 s. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. (str. 131-138) 1.vyd. Brno: Marek Zeman, 2001. 169 s. ISBN 80-903070-0-0. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160s. ISBN 80-7178-197-5. PICHAUD C., THAREAUOVÁ I. Soužití se staršími lidmi. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 160 s. ISBN 80-7178-184-3. POTUČEK M. Sociální politika. 1. vyd. Praha: Slon, 1995. 144 s. ISBN 80-8585001-X. STAŇKOVÁ, M. Obrázky z historie českého ošetřovatelství. In: Sestra. 3/2000, s. 5 6. Praha: Strategie, 2000. ISSN 1210-0404. STAŇKOVÁ, M. Jakou sestru chceme v komunitní péči? In: Sestra. 4/2000, s. 1 – 2. Praha: Strategie, 2000. ISSN 1210-0404. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. 1. vyd. Praha: Ece homo, 1995, 144 s. SVATOŠOVÁ, M. Hospic slovem a obrazem. 1. vyd. Praha: Ece homo, 1998, 148 s. TOMEŠ I. Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost. 1. vyd. Praha: Sociopress, 1996. 213 s. ISBN 80-902260-0-0. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. 1. vyd. Písek: Renesance, 1996. 152 s. VAĎUROVÁ, H, MÜHLPACHR, P. Kvalita života. Brno: MU, 2005. 143 s. ISBN 80-10-3754-7.

158

VENGLÁŘOVÁ, M. Problematické situace v péči o seniory. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-2170-5. ZACHAROVÁ, E. a kol. Zdravotnická psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2068-5. Katalog sociálních služeb Zlínského kraje. 1. vyd. Zlín: Krajský úřad Zlínského kraje, 2005. 276 s. Komunitní plánování sociálních služeb. 1. vyd. Zlín: Krajský úřad Zlínského kraje, 2005. 6 s. Komunitní plánování – věc veřejná. 1. vyd. Praha: MPSV ČR, 2002. 16 s. ISBN 8086552-30-6. Obce, města, regiony a sociální služby. 1. vyd. Praha: Socioclub, 1997. 260 s. Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. 1. vyd. Praha: MPSV ČR, 2004. 60 s. ISBN 80-86878-03-01. Průvodce sociální péčí (a některými navazujícími službami) ve Zlíně. Aktualizovaný abecední rejstřík 2008. 8. vyd. Zlín: CSP Zlín,o.p.s., 2008. 40 s. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských

zdravotnických

povolání

a

k výkonu

činnosti

souvisejících

s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška MPSV ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška

MZ

ČR

č.

424/2004

Sb.,

kterou

se

stanoví

činnosti

zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů.

159

Vyhláška MPSV ČR č. 504/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška MPSV ČR č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

160

Název

Ošetřovatelství v komunitní péči

Autor

Anna Krátká, Gabriela Šilháková Fakulta humanitních studií

Vydavatel

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

Vydání

první

Vyšlo

2008

Náklad

200 výtisků

Tisk

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně Academia centrum

Publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou

ISBN 978-80-7318-726-2

161