ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ

Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka

ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ www.wzr.cz

ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Trup kosmické lodi podprahově rezonoval neuvěřitelnou silou jaderné energie protékající lodními motory a posouvající plavidlo k nejbližší prostorové trhlině, skrz kterou dorazí na určené místo v blízkosti oběžné dráhy Venuše za zlomek času. V navigační místnosti na můstku se kapitán Schmidt skláněl nad holografickým stolem a kontroloval nejnovější zprávy o aktivitě magnetického pole Slunce, které i zde, v pásu asteroidů, dokázalo správný vstup do trhliny znesnadnit. Vše ale bylo v naprostém pořádku. Dveře vedoucí na můstek se zasyčením zajely do přepážky a ozvalo se: „BUM, BUM!“ Do místnosti vběhl ani ne čtyřletý klučina s plastovou pistolkou v ruce, namířil na kapitána a zašišlal: „Ende hoch! Já jsem zlobivej pivát.“ Kapitán se na něj usmál: „No jenom blbni, ty by nám ještě tak scházeli.“ Pak ale zvážněl, přidřepl si, jemně ho chytil za rameno a řekl: „Za chvíli se dostaneme k trhlině. Vrať se k mamince a počkejte na mě. Za hodinku budeme doma, pak si dáme zmrzku.“ Chlapec výskl radostí, vyběhl ze dveří a málem se srazil se svou matkou. Ta ho drapla za paži, vrhla po manželovi omluvný pohled a důrazně hochovi domlouvajíc ho vlekla do kajuty. Schmidt ještě pohledem zkontroloval čas, který do příletu k trhlině zbýval, a vyšel na můstek. Usadil se do křesla druhého pilota a automaticky začal studovat obrazovky znázorňující trajektorii přiblížení a informace o dění v okolí lodi. Pak se ale podíval na pilota, usmál se a zavrtěl hlavou. Massim Jefimovič byl ten nejlepší a nejspolehlivější pilot, jakého za svou kariéru kapitána nákladní přepravy poznal. S dlouhými bílými vlasy, řídkým vousem a vystouplými lícními kostmi sice vypadal, jako by zrovna vystoupil z transportu Bílé hvězdy, který přiletěl ze staré Země, ale byl to muž oddaný Bauhausu i svému kapitánovi. Schmidt moc dobře věděl, že chyby nedělá. Ze zvyku přepnul obrazovku na senzory středního dosahu a... ztuhl. Zatřásl hlavou a s přivřenýma očima zblízka studoval okraj obrazovky. Ne, nebylo pochyb, na samé hranici detekce se pohybovala dvojice objektů. A jak se brzy ukázalo, pohybovala se směrem k jeho lodi, a to značnou rychlostí. „Pánové, máme společnost,“ řekl kapitán Schmidt pochmurně a obrátil se na Massima, „kdy vstoupíme do trhliny?“ „Do deseti minut,“ odpověděl pilot krákavým hlasem. „Nezvládneš to rychleji?“ „Niet,“ zavrtěl hlavou Jefimovič. Schmidt otočil křeslo na třetího člena posádky, navigátora a komunikačního důstojníka, a přikázal: „Otevři všechny frekvence a vysílej tuhle zprávu: Neznámým plavidlům, jaké jsou vaše úmysly? Jsme jen neozbrojená dopravní loď, na palubě jsou ženy a děti.“ Zpráva zůstala bez odpovědi. Až když se plavidla dostala na vzdálenost krátkovlnných vysílačů, ozvalo se zapraskání a pak zlý, hluboký hlas s podivným přízvukem: „Tak to mají smůlu!“ Nebylo pochyb – citlivější baterie senzorů Schmidtovi už před okamžikem prozradily detaily o plavidlech. Šlo o silně upravené stíhací lodi s mimořádně silnými motory a ježící se zbraněmi. Stroje typické pro piráty asteroidového pásu. Zda to byli imperiální bukanýři, kapitolští gangsteři, nebo někdo jiný, ale netušil. Popravdě, ani ho to nezajímalo, na mysli měl momentálně jen bezpečí své posádky a především své rodiny. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Sklonil se k lodnímu interkomu a spojil s mechanikem ve strojovně: „Jak dlouho můžeme letět na plný výkon?“ „Třeba celý den, ale musí být klid,“ zněla odpověď. „A když nebude?“ „Mno... to budu asi potřebovat něčí pomoc.“ Schmidt vstal a odcházel do strojovny. Ve dveřích se ještě otočil na zbylé dva muže a řekl: „Heinrichu, informuj mě o všem, co budou ty zmetci dělat a chtít... a Massime, nejsme vojáci – pokud po nás vystřelí, nebo se k nám připoutají, okamžitě zastav. Ty zatracený šutry nestojí za to, aby kvůli nim někdo zemřel.“ *

*

*

Kurt, lodní mechanik, ztěžka otočil rudým kohoutem, utáhl ventil a pára hnaná potrubím pod nesmírným tlakem přestala unikat. Rámus v místnosti přesto zůstal ohlušující, dunění reaktoru, kovové klapání a skřípění v potrubí. Schmidt nikdy nepochopil, že ta kakofonie neměla na Kurtův sluch nejmenší vliv. Když totiž kapitán vstoupil do strojovny, okamžitě se k němu obrátil, mávl rukou v parodii na vojenský pozdrav, naklonil se k němu a pokusil se přeřvat hluk: „Trrrochu blbne tlak na chladícím okrrruhu, takže pokud začne Kostěj s lodí vyvádět psí kusy, nemám šanci to sám ukočírrrovat.“ Kapitán přikývl. Bude stačit tu a tam přitáhnout nebo povolit ventil; pokud to zvládne dost rychle, nehrozí mu ani nemoc z ozáření. Světlo propojené s lodním komunikátorem začalo blikat, aby v tom rámusu upoutalo alespoň nějak pozornost. Schmidt si nasadil handsfree a přimáčkl obě dlaně na uši, aby slyšel. Ozval se komunikační důstojník, v jeho hlase kapitán i přes hluk poznal nervozitu. „Kapitáne, přišla zpráva, že máme okamžitě zastavit motory, v opačném případě budou střílet...“ „Něvazmóžno!“ zaslechl, spíš vytušil, Schmidt v pozadí hlas Jefimoviče, pak se loď prudce naklonila vlevo a bylo cítit, že zrychluje. Ventily na třech místech potrubí povolily a začala z nich syčet horká pára. Kapitán se vrhl k tomu nejbližšímu a vší silou zatáhl za kohout, ten se ale nepohnul ani o píď. Kapitán tedy zkusil zatlačit a ono to šlo! Kurt mezitím upravil polohu zbývajících ventilů, teď stál s rukama ještě na druhém kohoutu a hleděl na kapitána šibalskýma očima. „Zatracenej Kostěj...“ vybuchl Schmidt, „a to jsem mu ještě říkal, ať si nehraje na žádnýho Mavericka!“ Kurt odkaz na prehistorickou kinematografii zjevně nechápal, jen pokrčil rameny a s úsměvem řekl: „Je to rrrebel!“ Další ostrý obrat naklonil loď na opačnou stranu a uvolnil další trojici ventilů. Schmidt zaklel, v randálu kolem to ale zaniklo. Tak rád by teď byl na můstku a držel v rukou Jefimovičův krk. Bylo ho ale potřeba zde, tak točil kohoutem tak dlouho, dokud únik páry nezastavil. Hřbetem ruky si otřel orosené čelo, Kurt si zas otíral ruce o umaštěný overal a jen tak nazdařbůh pronesl: „Jak dlouho ho to bude bavit?“ „Než mu ty šmejdi laserem neupálí prdel,“ řekl Schmidt, beze stopy humoru či ironie. Loď se náhle otřásla, hluk utichl a všechna světla zhasla. Elektromagnetický výboj ji zcela paralyzoval, bylo doslova cítit, jak zpomaluje. Naštěstí systém podpory života a umělé gravitace byl dokonale odstíněný. Kurt si rozsvítil nasazenou čelovou svítilnu, podal kapitánovi jednu příruční a pustil se do obhlídky škod na generátoru. Schmidt vyběhl ze strojovny. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka <část 2>

Po zásahu elektromagnetickým výbojem plula ochromená bauhauská kontejnerová loď prostorem jen silou setrvačnosti. Na palubě panovala černočerná tma a nic nefunovalo. Kapitán Schmidt, se svítilnou v pravé ruce, doběhl ke dveřím do své kajuty, přepnul spínač ovládání dveří na manuální a svítilnu uchopil ústy. Vší silou se opřel do dveří a pomalu je odsunul stranou. „Famke, Hermanne...?“ Našel je, jak se krčí v malé koupelničce. Žena klečela na studené podlaze a držela třesoucího se chlapce v náručí. Oba mžourali do světla, ale hlas manžela a otce je zjevně trochu uklidnil. Schmidt padl na kolena a oba je objal. „Díky Kardinálovi,“ zašeptal. „Musíme na můstek,“ řekl pak, „tady vás samotné nenechám.“ Vzal si chlapce od manželky, držel ho levou rukou a rychlým krokem se temnou chodbou vydal směrem do řídící místnosti lodi. Žena cupitala za ním, když klopýtla, Schmidt ji rychle zachytil volnou paží. „V pořádku?“ Jen mlčky potřásla hlavou, stiskla úzké rty a znovu vykročila. Pravá dcera Bauhausu, pomyslel si s pýchou Schmidt. Než dorazili na můstek, podařilo se Kurtovi zprovoznit alespoň nouzový okruh osvětlení, takže vše teď zalévalo temné, mrtvolně zelené světlo, ve kterém Jefimovič opravdu vypadal jako stvůra z dávných ruských pověstí. Když ho kapitánova žena uviděla, zděšením vyjekla a schovala se za svého muže. Schmidt pilotův zjev nijak nekomentoval, protože ...každej je nějakej. Rozhodně ale nehodlal přejít jeho akrobatickou exhibici před chvílí. „Čemu jsi nerozuměl na tom, že je nemáš provokovat a máš zastavit?“ obořil se na Jefimoviče. „Ale oni nevystřelili...“ namítl na svou obhajobu pilot. „Mlč,“ uťal ho razantně kapitán, „mluvím se členem posádky, nebo kapitolským právníkem?“ Jefimovič chtěl ještě něco říct, ale trup lodi zaduněl dvojicí ran, když na něj dosedly magnetické přísavky pirátských plavidel. Všichni na můstku, s výjimkou Schmidtova syna s hlavou zabořenou do otcova ramene, se po sobě podívali s obavami v očích. *

*

*

PLOP! PLOP! PLOP! ozvala se trojice tlumených explozí termitových náloží a těžké, téměř dvacet centimetrů tlusté, přetlakové dveře se s ohlušujícím třeskem zřítily do lodní chodby. Z abordážního průchodu vedoucího do pirátského plavidla vyskákala desítka mužů. Byli po zuby ozbrojeni, jejich samopaly, řetězáky a meče pocházely s výjimkou Kybertroniku z arzenálu všech korporací a podle rysů stejně tak i oni. Prostě typická pirátská chamraď. Profesionálně se rozvinuli chodbou a kryli obě strany. Nenarazili ale na žádný odpor. Jejich vůdce, vysoký svalnatý muž s nízkým čelem a širokou bradou, ve které měl ďolíček velikosti díry po půlpalcové střele, udělal gesto pravou rukou a jeho muži se pomalu rozeběhli chodbou, kterou si měřili přes hledí svých zbraní. *

*

*

Rána způsobená pádem odstřelených dveří byla slyšet až na můstek. Schmidt se obrátil ke svě ženě a řekl: Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka „Zůstaňte tu a nevycházejte, ať uslyšíte cokoliv.“


„Da,“ doplnil ho Jefimovič, „loď míří přímo do trhliny. Eta svóloč se asi bude moc divit, až se za pár minut ocitnou na dostřel bauhauských křižníků!“ Kapitán kývl na zbylé členy posádky, zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, když Heinrich z přihrádky u své konzole vytahoval pistoli, a vykročil ke dveřím. Ty se ale v ten okamžik otevřely a za nimi stála skupinka pirátů v čele s obrovským, ohyzdným mužem připomínajícím spíše lidoopa navlečeného do lidských šatů. Za hrobového ticha vpochodoval vůdce pirátů na můstek s jedním hrdlořezem po každém boku. Pohrdavě, až s odporem, se rozhlédl a pak se zeptal: „Kdo je pilot?“ „Eto ja,“ procedil skrz zuby Jefimovič a hleděl na tazatele prázdným pohledem bez emocí. Pirát beze slova zvedl ruku s kapitolským samopalem M14 a střelil Massima doprostřed čela. Pilotovo tělo padlo k zemi, kapitánova žena jen zalapala po dechu, přitiskla si chlapce tváří k hrudi a začala šeptat modlitbu ke Kardinálovi. „Hajzle, vyplejtval jsem na tebe poslední EMP!“ vybuchl pirát a vztekle kopl do mrtvoly. Schmidt se pohnul na znamení nesouhlasu, pirát bleskurychle sáhl levou rukou k opasku a vytáhl čtyřiceticentimetový bojový nůž. Špičku vrazil kapitánovi do pravé nosní dírky, ale jen tak hluboko, že mu rozřízl křídlo. Z rány začala na čepel ihned téct rudá krev. „Pomalu,“ protáhl pirát, „aby se nestalo neštěstí. Přeci jen, je tu dítě. Podle zájmu o tuhle mrtvou zrůdu počítám, že ty jsi kapitán... No tak povídej, co jsme dneska vyhráli.“ „Kapitán Schmidt, bauhauská kontejnerová loď Bremse. Vezeme náklad 220 tun zlatého fosforu,“ mechanicky odrecitoval kapitán. S každým slovem mu jako břitva ostrý nůž rozřezával nos víc a víc. Pirát zdvihl obočí: „A podívejme, jackpot... Tak vám nestačí, že se roztahujete na tý nejúrodnější planetě, vy musíte krást i v asteroidovém pásu?! Tak ale není divu, když vám ten fosfor na Venuši chybí. To bude tučňoučké výkupné...“. Při té představě si žiďácky zamnul ruce. „Bauhauskou politikou ale je nevyjednávat s teroristy,“ hlesl Schmidt. „Jakýpak já jsem terorista...?“ položil řečnickou otázku pirát a „usmál se“. Ve skutečnosti to vypadalo, jako když pukne přezrálé ovoce. Pak se zvířecky podrbal za uchem a řekl: „Ovšem zarmoutil jsi mě. Moc jsi mě zarmoutil, protože teď musím udělat TOHLE!“ Poslední slovo zaječel a s tím zarazil nůž kapitánovi do lebky. Vyčnívalo sotva pár centimetrů. Pirátovu sevřenou ruku začala ihned zkrápět krev crčící ze Schmidtova nosu. Ten poklesl na kolena, pak se převážil a padl na pravý bok. Prázdné oči bez života hleděly na manželku a syna. Famke se vrhla k tělu svého manžela, ale pirát jí zastoupil cestu, ruku s nožem volně svěšenou podél těla. Lehce ji pokrčil a žena se sama nabodla na čepel, která jí až po jílec zajela do podbřišku. Jen bezhlesně otevřela ústa a vytřeštila oči. Pirát k ní těsně přistoupil, takže ještě ucítila jeho zkažený dech, přitiskl si její hlavu k hrudi a zašeptal: „Dobré... to bude dobré. To brzy přejde.“ A s těmi slovy protočil nůž v ráně o téměř sto osmdesát stupňů. Jeho nohsledi se zatím podobně brutálně vypořádali s Heinrichem. Najednou do místnosti vběhl jeden z pirátů, kteří zůstali na stráži na chodbě, a přistoupil k vůdci. Něco mu zašeptal a ten vztekle vybuchl: „Cóóó... tahle loď do dvou minut vstoupí do trhliny? Co tam ty blbci u senzorů dělají, honí? Stáhnu jim zaživa kůži z chodidel!“

Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Kvapem zamířil ke své lodi, s ostatními v závěsu. Když procházeli dveřmi do chodby, pronesl temně: „Podpalte to tu!“ Jeden z pirátů si od řemení strhl kovový kónický předmět a vhodil ho zavírajícími se dveřmi na můstek. *

*

*

Malý chlapec se s pláčem doplazil k tělu své matky, cloumal s ním a střídavě se díval na ni, svého otce a mléčnou kaluž roztékající se po podlaze směrem od granátu. Po pár vteřinách na vzduchu začala kapalina hořet. Plameny šplhaly po vybavení můstku a stěnách a odrážely se ve vlhkých, vytřeštěných hochových očích. Náhle se ozvala trojitá výstražná siréna ohlašující bezprostřední vstup do prostorové trhliny. Světlo zintenzivnělo a protáhlo se, automatický protipožární systém konečně sepnul a od sprinklerových hlavic se na plameny začal snášet hasicí prášek. Nejprve neskutečně zpomaleně, ale po dalším světelném záblesku už obvyklou rychlostí. Z komunikátoru se ozval ostrý hlas s přízvukem: „Bauhauská trhlinová ostraha..“




Hermann Schmidt potřásl hlavou a zahnal jednu z mála vzpomínek na své rodiče. Před ním na lepkavé, jemně pulzující podlaze morové komory se válela trojice Biofágů hořících jasným plamenem, jehož odlesky tančily po Schmidtově pancéřovém obleku i v rozšířených zornicích jeho očí. Jen na místě, kde měly stvůry místo nosu, očí a čela plísňový výrůstek připomínající roztažená ptačí křídla, plál plamen sytě fialovou barvou. Schmidt v duchu děkoval za uzavřený dýchací okruh svého obleku – puch ze zapálených těl musel být neskutečný a spory chorob, které se při tom uvolňovaly do vzduchu, byly dozajista smrtící. Kdysi bledá kůže Biofágů byla spečená do černa a rozbrázděná hlubokými prasklinami. Končetiny měli nepřirozeně pokroucené, jak se jim šlachy ve dvanácti set stupňové výhni hořícího gelového paliva smrštily. Když nakonec definitivně praskly, ozval se zvuk, jako když se přetrhne kytarová struna. Schmidt na displeji své helmy zkontroloval zbývající množství paliva ve zbrani, bylo ho ještě dost. Pak se rozeběhl po houpající se podlaze proti zdi. Těžké boty se v gejzírech zkažených nekrotechnologických tekutin propadaly do živoucí, mechovité tkáně morové komory, ale pomalu přeci jen nabral rychlost a vrazil do přepážky oddělující líheň od okolí. V reproduktorech uslyšel lupnutí blanité biologické stěny a ocitl se na špinavé, původně kovové, chodbě osvětlené luminiscenčními vředy vyrůstajícími v nepravidelných rozestupech ze stěn. Zamířil doleva, klesající chodbou dost prostornou na to, aby jí projel tank. Po levé ruce prosvítaly membrány dalších morových komor, pravou stěnu tvořil zrezivělý kov a erodovaný kámen porostlé leprózními tkáněmi. Schmidt provedl drobnou úpravu akustických snímačů na své helmě a jasně uslyšel čvachtavý zvuk doprovázející každou činnost Biofágů. Musejí jich tam být desítky! Pro jistotu zkontroloval i stav nábojového pásu vedoucího k těžkému kulometu. Každá pátá nábojnice měla jasně žlutou barvu. To znamenalo, že zbývá už sotva čtvrtina. Ještě jednou se zaposlouchal do ševelu nepřátel, pak sáhl levou rukou na zadní část svého obleku, nahmatal skulinu akorát na prst hydraulické pěsti a přepnul tam ukrytou páčku. Zbylý nábojový pás se uvolnil a s třeskem dopadl na kovovou podlahu. Podavače pak ke zbrani připojily nový, s trasovkou a 1500 kulkami. To vše provedl za chůze. Chodba ostře zahnula vpravo a vyústila do šachty, z jejíhož dna vycházelo nepřirozené modrozelené světlo a zvuky, které nepřátelé vydávali. Přes šachtu vedla úzká lávka (vzhledem k šířce chodby až nesmyslně úzká), na druhé straně pak chodba pokračovala dál do nitra Citadely. Vpravo před Schmidtem byla k trubicím a kabeláži pokrývajícím celou stěnu připevněna plošina tvořená zvrácenou kombinací lesklého černého kovu a živých tkání. Opatrně na ni vstoupil a k botám se mu okamžitě přimkla strupovitá látka pokrývající celý povrch zdviže. Ta se automaticky dala do pohybu, vstříc osvětlené prostoře dole. Plošina sjela do ohromného sálu s řadami pracovních lavic plných mosazných misek, nádob s nejrůznějšími orgány, vzorků nových chorob a kahanů s nečistými plameny. U každé stál jeden Biofág, který do misky pečlivě uložil přesně vypreparované části lidských i jiných tkání, k nim vzorek choroby a nakonec malou část neustále dorůstajícího a mutujícího plísňového výrůstku ze své hlavy. Pak misku uzavřel, spoj spekl nad kahanem a vyběhl ze sálu. Schmidt se přikrčil, ale Biofágové byli do své práce tak zabráni, že si ho nikdo nevšiml. Pak ale jeden z odbíhajících zdvihl hlavu a o vteřinu později už je měli zvednuté všichni, „křídla“ výrůstků se jim podrážděně třásla a úponky vyrůstající ze chřtánů sebou zuřivě švihaly. Zdviž s odporným čvachtavým mlasknutím dosedla na zející ránu v podlaze. Desítky Biofágů se přibližovali v naprosté tichosti, někteří v rukou svírali zbraně, někdo jen předměty, které sebral ze Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz své pracovní lavice. Schmidt se pokusil ustoupit do krytu nedalekého kontejneru, ale lepkavá látka kolem bot již vytvrdla a bránila mu v pohybu. Rukou proto pohnul kohoutem na jednom ze stehenních plátů, snížil tak viskozitu hydraulické kapaliny v nožních pístech svého obleku a zabral. Sevření s rupnutím povolilo a Schmidt jako dělová koule vletěl do nejbližší skupiny netvorů. Kinetická energie a pevný pancíř trhaly končetiny, lámaly kosti a drtily vše, s čím se srazil. V jeho stopách zůstávali zmrzačení a umírající nepřátelé, roztříštěné pracovní lavice a poházené předměty, se kterými Biofágové manipulovali. Asi v polovině sálu ale musel zastavit, protože energie obleku se nebezpečně přiblížila kritické úrovni. Těsně před ním stál jeden Biofág, rukou se zbraní si chránil hlavu, jako by mu to mělo (a mohlo) nějak pomoci. Schmidt vyrazil vpřed pravou pěstí, ale na poslední chvíli vytočil zápěstí, takže protivníka zasáhla hlaveň kulometu. Úder byl veden takovou silou, že pronikla celým trupem a konec vyčníval mezi dvěma kožnatými vaky, které měl tvor na zádech. Ty se křečovitě zatřásly a splaskly. *

*

*

Biofág z posledních sil, spíš instinktivně, otočil svou nákazovou pistoli proti obrněnci a stiskl spoušť. *

*

*

Organická kulka se roztříštila o nepoddajný pancíř a po hrudním plátu i spodní části helmy Pancéřovaného husara se rozstříkla virulentní tekutina, která by někoho s horší zbrojí okamžitě vyřadila. Ne tak ale muže zakutého v obleku s autonomním systémem podpory života. Schmidt napřáhl ruku s přišpendleným Biofágem stejně snadno, jako by nebyl víc než papírová figurka, a stiskl spoušť těžkého kulometu. Velkorážní poloplášťové střely v gejzírech černé krve trhaly z těl nepřátel kusy masa velké jako pěst, přerážely kosti a vytlačily ta odporná stvoření z prostoru dvaceti metrů kolem Husara. Zasáhlo ho ještě několik nepřátelských výstřelů (velkou část zachytil jeho mrtvý štít, ve kterém teď zel tucet mokvajících děr a pomalu se začal rozpouštět a propadat do sebe), ale všechny se stejně nulovým účinkem, jako měl ten první. Povýstřelové zplodiny nahromaděné v Biofágovi nabodeném na hlavni kulometu začaly hořet a již předtím silně nestabilní tělesná schránka povolila a doslova stekla na zem. Všude po podlaze ležely trosky pracovních lavic, střepy, cáry orgánů a proděravělé mosazné misky. Protože mezi nimi byly i vzorky choroboplodných kmenů, včetně některých skutečně agresivních, začal se u země sbírat jedovatě naoranžovělý opar, který pomalu stoupal do vzduchu. Schmidt nemohl připustit, aby se soustavou nekontrolovaně šířily nové epidemie, takže zatímco kulometem právě trhal na kousky zařízení sálu i nepřátele před sebou, levačkou spodem překřížil ruce a hořící gelová směs zalila vše napravo od něj. Pak pomalu rukou pohnul proti směru hodinových ručiček nalevo a za sebe. Plameny zuřící všude kolem vrhaly po jeho pancéřovém obleku rudé odlesky a v reproduktorech helmy hřměly jako obří vodopád. Pak se k tomu zvuku přidalo ještě něco jiného. Stále hlasitější kvílení turbíny a máchání křídel přicházející odněkud za ním... *

*

*

Schmidt se ohlédl právě včas, aby spatřil, jak ze šachty střemhlav vylétl jeho parťák, kapitolský Doomtrooper a Posel smrti Joe Escudero pronásledovaný skřehotajícím hejnem opelichaných dravých ptáků s více než metrovým rozpětím křídel a dvojicí pařátků trčících jim z těla.



Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka <část 4> „Tcss!“

Ten poslední kopanec do žeber sedl přesně a měl takovou sílu, že vymáčkl Josephovi poslední zbytky vzduchu z plic, takže s ostrým zasyčením unikly mezerou mezi předními zuby. Ležel na zemi a lokty si kryl hlavu. Útočníci do něj kopali a bili ho pěstmi hlava nehlava, ale on nevydal ani hlásku... jen ztěžka, trhaně dýchal. Malá kulatá očka držel pevně zavřená, z plochého širokého nosu mu tekla krev po úderu, který ho hned na úvod výprasku poslal k zemi. Teď se mísila se žlutými soply a načervenalým prachem, ve kterém se válel. „Tumáš, Mongole,“ vypískl rozjařeně sotva patnáctiletý smrad a udeřil Josepha do odkryté brady. Pak ale uskočil, jako by se dotkl žahavého pouštního ježka. Levou rukou si svíral zápěstí a ve vytřeštěných očích se mu objevily slzy bolesti. Ostatní ale pokračovali v bití s nezmenšenou intenzitou. Joseph se stočil do co nejtěsnějšího klubíčka a v duchu si opakoval, že už bude brzy konec. Věděl, že mlácení netečné oběti tuhle partičku nikdy dlouho nebaví. Nakonec se na jeho potlučené tělo všichni vymočí a odejdou. Tak tomu bylo už mnohokrát a nejinak tomu bude i dnes. „Dost už bylo těhle blbostí,“ přikázal trochu otráveně a rozmrzele vůdce útočníků, vysoký svalnatý mladík s dlouhými havraními kadeřemi a řídkou bradkou. Rozkročil se nad nehybným Josephem a rozepnul si kalhoty. Teplá kapalina tekla Josephovi na temeno hlavy, na krk a záda. Přidalo se ještě několik dalších, jeden z nich se mu trefil přímo do ucha. Když skončili, se smíchem odcházeli ke svým čtyřkolkám stojícím opodál. Nikdo se ani neohlédl. *

*

*

Černovlasý mladík neměl dobrou náladu. Když přicházel ke svému stroji, vztekle kopl do prachu, až malé kamínky, které při tom odlétly, zacvakaly na kapotě čtyřkolky. „Kurvaprdel,“ vybuchl, „že zrovna já se musim jmenovat stejně jako tenhle dement!!!“ „Klíííd, Joe,“ poplácal ho po zádech jeden z jeho přátel, „to není infekční...“ Joe Escudero, vůdce gangu výrostků terorizujícího posledních několik měsíců okolí dobytkářské osady Hammer Horns na jižním Marsu, mu ruku prudce srazil a zkroutil tak, že druhý mladík padl na kolena a obličejem se téměř dotýkal země. Jeho náhle překotný dech vířil rudý prach, který mu vnikal do úst i plic, takže se dávivě rozkašlal. Pak ho ale Joe odstrčil, naprázdno máchl rukama, nasedl na svou čtyřkolku a beze slova odjel. „Co ho sere?“ zeptal se další z party, když pomáhal mladíkovi ležícímu v prachu na nohy. „Vim já? Asi krámy...“ hlesl ten druhý, mnul si bolavé rameno a zamračeně se díval za odjíždějícím strojem. *

*

*

Když Joe dorazil na Rancho Escudero, uviděl na příjezdové cestě stát těžký terénní vůz KOSu, kapitolské armády. Takže otec to s tím rukováním myslel vážně... Doprdele! Kurva, kurva! Jebat! ulevil si v duchu, ale moc to nepomohlo. Cítil, jak v něm narůstá panika, žaludek měl právě někde těsně pod bradou a srdce tlouklo snad třemi sty údery za minutu. Hlavním vchodem, nad kterým visela obrovská lebka marťanského volka se čtyři stopy dlouhými rohy, širokými jako stehno dospělého muže, vešel do haly obložené světlým dřevem. V uších mu hučelo a krev ve spáncích nepříjemně pulsovala. Vše viděl zároveň jakoby rozmazaně, a přitom neskutečně ostře. Prošel klenutým vstupem do jídelny, odkud slyšel hovor. U stolu seděl jeho otec, statný chlapík s mohutným černým knírem, zabraný do hovoru s mužem s prošedivělou bradkou, nakrátko střiženými vlasy a uniformou majora kapitolských ozbrojených sil. U stěny, Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz vedle vyhaslého slídového krbu, mlčky postávala dvojice ramenatých vojáků s bílými helmami vojenské policie. Takže otec se dokonce i pojistil... Když vstoupil, všichni na něj obrátili pohled, major dokonce vstal a podával mu ruku: „Vidíte, Escudero, a vy jste se bál, jestli vůbec dorazí. Rád tě vidím, chlapče,“ zazubil se na Joea. „Majore Riversi... otče, pánové...“ hlesl mladý Escudero. Major měl stisk jako hydraulický svěrák. „Mám radost, že ses rozhodl splnit svou občanskou povinnost a splatit dluh korporaci službou v armádě už v tak mladém věku,“ řekl Rivers a pustil mladíkovu (pochroumanou) ruku. „Bylo to otcovo přání,“ řekl nahlas Joe, ale v duchu se opravil: ULTIMÁTUM!!! *

*

*

Rančer Escudero vlastnil rozlehlé pastviny poblíž Hammer Horns a k tomu jatka a továrnu na konzervy tamtéž. Když se jeho nezvedený syn začal s partou potulovat po okolí, kde páchali stále větší hlouposti a škody, došla otci trpělivost a postavil svého syna před „Kardinálskou volbu“ – jako vůdce party dohlédne na to, že přestanou dělat pitomosti, ničit a obtěžovat lidi, nebo ho čeká služba u lehké pěchoty kapitolské armády. Mladík ale jeho pohrůžce nevěřil, navíc, parta pro něj byla na nudném venkově vítaným osvěžením, takže o šest týdnů později zůstal jako zkamenělý, když mu otec u večeře oznámil, že si ho druhého dne odpoledne vyzvedne major Rivers z odvodové kanceláře. *

*

*

Armádní vozidlo se vzdalovalo od ranče a na nezpevněné silnici se za ním zvedal sloup prachu. Pak najelo na betonovou rychlostní komunikaci a zmizelo za horizontem. Na tváři Escudera staršího se objevila úleva a snad i lehký úsměv. *

*

*

Joe se oběma rukama opíral o kovové umyvadlo plné vody, která přetékala na kachličkovanou podlahu. Dávivě kašlal, lapal po dechu a z holé hlavy mu crčela voda. Mladý muž s krátce ostříhanými narezlými vlasy zavřel kohoutek, s rukama v kapsách kalhot prošel kolem Joea, obrátil se na něj a řekl: „Tam u vás v balíkově jsi byl možná velký zvíře, ale tady seš nicka... nula, která nikomu nebude chybět, když náhodou v umývárně uklouzne na mokrý podlaze a rozsekne si hlavu... A to bys přece nechtěl...?“ „Ty srá-,“ stačil říct Joe, než mu dva páry svalnatých rukou strčily vršek těla pod vodu tak prudce, až čelem narazil do dna umyvadla. Krev z rány zvolna obarvovala vodu, Joe se začal vzpouzet a v umyvadle se objevily proudy bublin vycházející mu z nosu a úst. Po chvíli znehybněl. Oba hromotluci, kteří ho drželi, tázavě pohlédli na zrzka, ten si ale jen zapřel paže na prsou, prsty levé ruky si chytil bradu a ukazovákem třikrát poklepal na nos. Nesouhlasně zabroukal a nakonec přikývl. Oba muži naráz Joea pustili, ten se vahou vlastního těla sesunul na podlahu, oči zavřené. Pak se mu křečovitě stáhl hrudník, on zakašlal a z úst mu vytryskl proud vody. Ztěžka se obrátil na bok a dál si v záchvatech kašle čistil plíce od zbytků tekutiny, kterou vdechl. Celý zmáčený ležel na studících dlažkách, plíce měl v jednom ohni a nenašel v sobě dost sil ani na to, aby zvedl jediný prst, natož aby si to se svými mučiteli vyřídil (tak, jak si to vždycky představoval...).




Joe Escudero nerad vzpomínal na svůj první turnus u lehké pěchoty kapitolské armády. Dřina mu nevadila, ale byly to dlouhé měsíce šikany od starších vojáků, které mu nastavily zrcadlo a donutily ho přemýšlet, jak se vlastně cítily oběti řádění jeho party. Občas mu bylo z něj samého zle, choulil se na kavalci, oknem sledoval srpek jednoho nebo druhého marťanského měsíce a marně se pokoušel usnout. Když se po půl roce vrátil domů, zjistil, že jeho parta stále existuje, ale mnohé se změnilo. Velení se po něm zmocnil starostův syn Waylon, kterému Joe při posledním setkání málem zpřetrhal vazy v rameni. Ten zneužíval moc svého otce, který jejich průšvihy vždy nějak zametl a vyžehlil – penězi, výhružkami nebo přímo násilím. Zanedlouho se všichni potkali na slavnosti konané u příležitosti velkého podzimního dobytčího trhu. Mlčky tehdy naslouchal chvástání svých dávných přátel a pochopil, že sem už nepatří. Když se pak objevil i Waylon a začal mít důležité a moudré řeči (s tatínkovým duchem za zadkem, pochopitelně), Joe ani nedopil pivo a odešel. Doma si krátce promluvil se svým otcem a pak si užil grilování jen s těmi nejbližšími a několika rodinnými přáteli. Druhý den ráno se rozloučil se vzlykající matkou, podal ruku otci a odjel do nedalekého města do odvodové kanceláře, kde se upsal na další turnus. Když ho major Rivers uviděl ve dveřích, zdálo se Joeovi, že vědoucně pokýval hlavou a po tváři mu kmitl úsměv z dobře odvedené práce. *

*

*

„Desátníku... Escudero,“ zahledal ve složce muž s hodností kapitána sedící na opačné straně kovového stolu ve strohé místnosti bez oken, „vaše hlášení z mise, ve které až na vás zemřelo celé družstvo, jsem samozřejmě četl, měl bych ale nějaké otázky.“ „Ptejte se, pane,“ odkašlal si Joe. „Dobrá. Šlo tedy o útok ze zálohy během rutinní hlídkové činnosti v pohraničním pásmu v blízkosti území ovládaného Mišimou. O nepříteli jste neměli nejmenší tušení do doby, než zahájil palbu u samoty Three Corns...“ „Přesně, v jednu chvíli nám ten farmář ještě mával na pozdrav, za moment už všude kolem nás vybuchovaly minometné granáty a z kukuřičného pole rachotily šikmácký kulomety...“ „Mišimské, desátníku... mišimské,“ skočil mu škrobeně do řeči kapitán. „Jak chcete, pane. Každopádně, hned na úvod kulometná palba rozstříkla farmáře pomalu po celé bráně, jeden granát roztrhal svobodníka Westa a specialista Vega byl dost zle zraněný šrapnelem.“ „Co udělal velící důstojník?“ „Poručík? To samé, co my ostatní – praštil sebou do bláta na cestě a pomalu se plazil k příkopu, který byl vykopaný na straně dál od pole. Přitom se modlil, aby na něj nedopadl minometný granát. Svobodník Strike to štěstí neměl a zbyla po něm jenom očouzená a zakrvácená díra v zemi, ze které koukaly cáry těla, uniformy a utržená ruka s omlácenou Empadesátkou.“ „Žádný rozkaz nevydal?“ Joe se uchechtl a zavrtěl hlavou: „V tom zmatku? Nebylo komu. Ale hned, jak jsme byli v jakéms takéms bezpečí té odvodňovací strouhy, poslal mě a vojíny Locka a Crowa do bambusového hájku za samotou. Náš radista, specialista Castrelli, zatím žádal o evakuační helikoptéru. Sám poručík spolu se seržantem riskovali život a odtáhli zraněného Vegu do příkopu, kde mu poručík Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz poskytl první pomoc. Jak jsem ale pochopil z jeho nadávek, které jsem zaslechl cestou na pozici, bylo už pozdě.“ „Myslíte, že to byl dobrý nápad, rozdělit své síly?“ „Víte, pane,“ zaklonil se Joe na židli, „já jsem voják a plním rozkazy, myšlení nechávám na těch, kdo na to mají školy. Ono se v tom takhle od stolu pěkně pitvá, ale pochopte, že nás nepřítel měl v kleštích a pokud jsme chtěli vydržet alespoň do té doby, než přiletí helikoptéra, museli jsme pokrýt nepřítele na každé straně. Poručík nás rozdělil rovnoměrně, tři do bambusu, kterým probleskávaly zášlehy odpalovaných minometných granátů, tři proti kukuřici. O tom, že by nestačila snad celá četa, nemohl mít ani nejmenší tušení.“ Joe se pohroužil do vzpomínek, měl hlavu na stranu a nepřítomný pohled upřený někam za kapitánovo rameno: „Pak se k té kanonádě přidaly lehké zbraně, plechový klapot mišimských útočných pušek. Žádnou přímou škodu nenadělaly, ale vmáčkly poručíka do té strouhy, protože kulky zkrápěly cestu – kam dopadly, tam se zvedl obláček prachu nebo cáklo bláto – a trávu podél příkopu trhaly na cucky. My jsme se plazili dál k bambusovému hájku, najednou ale na cestu vedle nás dopadl jeden granát a mě zasypalo snad dvě stě liber štěrku. Byl jsem potlučený a skoro se nemohl hýbat, naštěstí se mi podařilo chytit jednoho vyčuhujícího šutru a pomalu se vyplazit. Když jsem se ohlédl na vojíny, Crow seděl ve tmavé kaluži a vytřeštěně zíral na něco na svém klíně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to je – vlastně byl – Lock. Šrapnely mu nasekaly uniformu i maso na krvavé nudličky, přetrhly řemínek přilby a levou polovinu hlavy sedřely na kost. Dva kusy kovu mu trčely z krku a kolem nich bublala krev. Pak jsem uviděl, jak z kukuřice před poručíkem vyrazil jeden z mišimských infiltrátorů v pancéřovém obleku se šklebící se maskou démona. Skočil do poloviny cesty, tam se rozkročil, předklonil a znehybněl. Naši do něj vyprázdnili snad šest zásobníků, ale kulky se jen neškodně odrážely od jeho zbroje. Za ním se ukrýval druhý, vyčkával na okamžik, kdy palba na sekundu ustane, a pak se na poručíka vyřítil se svou dlouhou zbraní v obou rukou. Za běhu se rozmáchl a ťal. Před poručíka se na poslední chvíli postavil seržant, který se kryl zdviženou Empadesátkou. Mišimská čepel ji ale rozpůlila jako nic a rozsekla seržanta od levé klíční kosti až někam po žaludek. Castrelli vyprázdnil snad celý zásobník do levého kolene útočníka, zbroj povolila a on se zřítil k zemi. To už ale zpoza prvního nepřítele vystoupil další, ozbrojený těžkým kulometem. Hlavně zavířily a kulky takhle zblízka utrhly Castrellimu hlavu i s celou horní částí trupu. Ležící obrněnec se vzepřel na jedné ruce a zabodl svou čepel do poručíkovy hrudi. Víc než polovina mu pak trčela ze zad. Vtom se od bambusového hájku ozval jekot. Otočil jsem se a spatřil skupinu mišimských hadráků v rýžových kloboucích, jak se řítí na mě s Crowem. Cestou pálili ze svých zbraní, ale spíš než nás dva tím ohrožovali sami sebe. Crow byl úplně ztuhlý, jen se kolébal, třásl a něco drmolil. Mně se podařilo postřílet asi pět nepřátel, ale to už byli u nás, odhodili útočné pušky a tasili dlouhé meče. Vleže se mi Empadesátkou podařilo odrazit sek jednoho, ale druhý mě bodl do krku. Ještě z posledních sil jsem ho střelil do břicha a koutkem oka viděl, jak jich asi pět obklíčilo Crowa, zvedli ruce s meči a všichni naráz sekli. Pak jsem všechno vnímal jen jako ve snu... přibližující se řev helikoptéry, bzikot roztočených hlavní velkorážních kulometů, hřmění palby a křik nepřátel... to, jak mi někdo kontroluje pulz a volá zdravotníka... jak mě na nosítkách nakládají do helikoptéry a ta odlétá...“ Joe skončil, ale dál nepřítomně hleděl do zdi a mimoděk si levačkou držel krk. Kapitán zakašlal a pomalu řekl: „Desátníku, vy jste ihned po propuštění z nemocnice požádal o převelení k Poslům Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz smrti... Někdo z vaší rodiny padl za oběť Černé legii či Mišimě?“ „Naposledy osm lidí, pane. Za dobu, co tu sloužím, tak to bude dobrá stovka.“ „Jistě... to je vše, desátníku, děkuji, můžete jít.“ Když za Joem zapadly dveře, kapitán zavřel desky, na kterých bylo velké modré razítko s nápisem VĚC: PŘEVELENÍ K POSLŮM SMRTI a na volný řádek pod něj dopsal: Souhlasím.




Ptáci seděli na tlustém, prověšeném kabelu, spojujícím ústí větracích šachet na opačných stranách podzemního sálu, jako na hřadu. Ti veprostřed měli hlavu schovanou pod opelichaným křídlem a spali, ti na krajích co chvíli po kabelu odcupitali a zmizeli v šachtě. Byli to Mrchožrouti, umělé konstrukty Apoštola Demnogonise, které se staraly o údržbu jeho Citadely. Některým ze tří průchodů do sálu občas vstoupil Biofág tlačící vozík s organickými zbytky nevyvedených pokusů, který vyprázdnil na některou z hor podobného hnijícího materiálu. Když odešel, vrhlo se několik ptáků k čerstvé várce a našlo si tam nějakou tu dobrůtku, kterou lačně polkli. Přišel a odešel další takový, ale ještě před tím, než se Mrchožrouti stačili snést dolů a prozkoumat nové odpadky, ozvalo se z tunelu, ve kterém Biofág zmizel, několik výstřelů. Ptáci zvědavě protáhli krky, otáčeli hlavami vlevo a vpravo a střídavě pozorovali vstup do tunelu jedním nebo druhým kropenatým okem. Někteří se nakrčili a vznesli do vzduchu, z křídel se jim při tom uvolnilo pár plesnivých, zablešených per a spadlo na hromady hnijících tkání na zemi. *

*

*

Joe Escudero překročil tělo mrtvé stvůry ležící na podlaze tunelu, prošel kolem převráceného vozíku a opatrně se přiblížil k portálu vedoucímu do sálu plného hor nechutného odpadu. V jedné ruce svíral samopal M14, ve druhé řetězák; kvůli utajení zatím vypnutý, ale připravený nepatrným pohybem palce spustit motor pohánějící rotující ozubené ostří. V sále žádného dalšího nepřítele neviděl, slyšel ale nějaké štěbetání. Napřáhl tedy ruku se samopalem, vstoupil a kryl nejprve pravou, pak levou stranu. Ale nikde nikdo. Ke štěbetání se přidalo vzteklé krákání a třepotání křídel. Escudero si všiml stínů klouzajících po hromadách odpadků. Zdvihl pohled vzhůru a ztuhl; v kruhu nad poničeným elektrickým kabelem tam létalo hejno snad šedesáti odporných ptáků. Vzhledem připomínali supy, byli ale menší, měli očividně nemocné peří, které jim tu a tam vypadlo a ve vývrtce se snášelo k zemi, a z hrudníku jim vyrůstala dvojice krátkých rukou zakončených tříprstými kožnatými pařátky. „Puta madre,“ vydechl Escudero. Hejno změnilo trajektorii letu a bylo jasné, že se chystá zaútočit. Escudero si přidřepl, zažehl svůj tryskový batoh a odrazil se. Turbína vhánějící raketové palivo do motoru zařvala a muž s napřaženou pravicí se zapnutým řetězákem vylétl do vzduchu. Právě ve chvíli, kdy se ptáci seřadili do šípové formace a vrhli se na něj. *

*

*

Dosud plynulý krouživý pohyb hejna se zlomil směrem dolů a ptáci začali střemhlav pršet na vetřelce. Když se však přiblížili k řinčícímu ostří řetězáku, překotně se snažili mu vyhnout a rozestupovali se jako řeka obtékající zpola vynořený balvan. Ne všem se to ale podařilo, zubatý řetěz jim vytrhával hrsti mastného, tmavě hnědého peří, uřízl několik spárů a pařátků, a dokonce dvěma ptákům uťal hlavu. Jejich těla padla na hory odpadků, které se rozstříkly po okolí. *

*

*

Escudero prolétl hejnem a zastavil se; měl doširoka rozkročené nohy a roztažené paže, kterými vyrovnával strnulou pozici, na kterou jeho batoh nebyl zkonstruovaný. Uviděl, jak se zbývající ptáci (a že jich pořád bylo – na rotujícím ostří jeho zbraně se jich rozbilo jen pár) proplétají mezi horami odporností a znovu nabírají výšku. Připažil, propnul nohy v kotnících a začal padat k zemi. Turbína znovu zařvala, pád znatelně zrychlil, Escudero pohnul rameny a vletěl do jednoho z průchodů vedoucích ze sálu. Bohužel ne do toho, kterým sem přišel... Stěny tunelu pokrývaly snopy kabelů a pulzující průsvitné trubice. Některými se valila tmavá kapalina, jiné byly při zběžném pohledu prázdné, jejich napínání a smršťování ale dávalo tušit, že i jimi něco vede. Kabely obaloval nějaký zkorodovaný kov, na mnoha místech, kde zcela chyběl, z Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka nich unikala hustá černostříbřitá hmota.

Escudero prudce zabočil vlevo... a málem narazil do zdi vzhůru vedoucí temné šachty. Zachránilo ho jen rychlé trhnutí hlavou vzad, při kterém mu ošklivě zapraskaly krční obratle, a prohnutí celého těla... Hrudí se ocitl tak blízko stěny, na které se srážela odporná zelenkavá vlhkost podzemí, že cítil, jak po ní klouže jako po ledě... na temeni a v konečcích všech prstů cítil mravenčení a svět kolem jako by maličko ztratil ostrost. Potřásl hlavou, lehce přidal kyslík proudící mu do umrlčí masky a své okolí uviděl zase jasně. Každopádně, až tady skončí, bude potřebovat pořádnou masáž od té drobné zrzky se čtyřkama, která sedí na útvaru dole na recepci. A možná i od Dawn a Penelope... Obě ruce držel volně podél těla, ale v rychlosti si strčil levé předloktí před oči a na zobrazovacím panelu rukavice zkontroloval nepřátele za sebou. Pořád tam byli. Vztekle naprázdno klapali zobáky, v letu vráželi jeden do druhého, ale stále se drželi nějakých čtyřicet, padesát stop za ním. Pohyb ruky ho trochu vychýlil ze směru a on málem škrtl pravým ramenem o postranní stěnu šachty... Rychle zase ruku natáhl a nepatrnými pohyby nohou ve speciálně tvarovaných aerodynamických botách svůj pohyb stabilizoval. Když Escudero zvedl pohled, uviděl vysoko nad sebou rychle klesající obdélník nějakého výtahu. Po jeho obvodu, v místech, kde se kov dotýkal stále dorůstajících nekrotechnologických stěn šachty, sršely bílé jiskry a Escudero uslyšel stále hlasitější skřípění. Jediný způsob, jak se mohl této překážce vyhnout, bylo vmáčknout se mezi dvojici vodících kolejnic... do místa sotva půl metru širokého, a ani ne tolik hlubokého... v rychlosti, jakou se pohybuje... a hlavně bleskem! Těsně před tím, než ho klesající změť trubic a kabelů na spodku výtahu srazila na dno šachty, se v letu převalil přes pravé rameno a na okamžik se ocitl v těsném tunelu mezi stěnou, kolejnicemi a drátěnou klecí... sebemenší kontakt se kterýmkoliv z těchto předmětů by znamenal smrt rozdrcením! Vodopád jisker mu do sítnice otiskl pomalu se rozplývající černé tečky, hluk mučeného kovu drásal uši. Ve zlomku sekundy ale klec přejela a on mohl svůj dočasný sarkofág opustit – docela se mu ulevilo... Už se neodvažoval zjišťovat, jaký měl výtah dopad na počet jeho pronásledovatelů, ale protože za sebou slyšel několikahlasné krákání, bylo jasné, že jich přežilo víc než jeden. Šachtu nad ním začalo zvolna ozařovat stroboskopicky blikající mdlé světlo. Zakrátko už věděl proč. Šachta byla zazátkovaná deskou se čtyřmi kruhovými otvory, ve kterých se pomalu otáčely několikametrové trojlisté vrtule s ozubeným, jako břitva ostrým okrajem. V jedné ze stěn, pouhých několik stop pod vrtulemi, zel otvor vedoucí do nějaké chodby. Podobných potkal už několik, ale až teď se riziko cesty vzhůru vyrovnalo nesnadnosti manévru, kterým tak ostrá zatáčka ve vysoké rychlosti byla. Ještě pod spodním okrajem otvoru trhl rameny a natočil se zády ke zdi... pak zaklonil hlavu (za krkem to bolestivě píchlo), prohnul trup a jako skokan do výšky zajel do chodby. Tam se dalším trhnutím ramen převrátil na břicho a pohybem nohou svůj let vyrovnal. Pokračoval několik stovek stop rovně, pak ostře vpravo... vlevo... skrz šachtu, kde shora vanul tak silný proud, že ho málem srazil na lávku, kterou chodba šachtu křížila... a znovu do temného tunelu. Na stěnách se pomalu začaly objevovat vředy vydávající mdlé světlo a bylo jich stále víc a víc. Viditelnost rostla s každým okamžikem. Když Escudero prolétal další šachtou, zamířil do ní. Jako kámen padal dolů, vstříc tajemné modrozelené záři. Když už rozeznal obrysy otvoru ústícího do prostory pod šachtou, zaznamenaly senzory jeho obleku prudký nárůst teploty vzduchu proudícího vzhůru. *

*

*

Když se vyřítil do obří prostory, uviděl svého parťáka, bauhauského Doomtroopera a Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Pancéřovaného husara Hermanna Schmidta, jak stojí uprostřed plamenů pekelných, které rozpoutal svým plamenometem, a přitom trhá nepřátele a vybavení sálu na cucky velkorážním kulometem.


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka <7. část>


Vysílačka zabudovaná do Escuderovy helmy zabzučela, zapraskalo v ní a ozval se Bauhausanův hlas se silným přízvukem: „Co to sem táhneš za Hühner? Jako by tu těch bestií s karfiolem místo hlavy bylo málo...“ Černá symetrie prostupující celou Citadelou vysílání stínila a rušila a muži sice byli necelých sto stop od sebe, ale jasně bylo slyšet sotva každé druhé slovo. Escudero se převrátil na záda, předklonil a vystřelil ke stropu sálu. Poprvé tak dostal příležitost si prohlédnout, jaký vliv měla jeho jízda na počet pronásledovatelů. Zbývala jich stále tak polovina. Několikrát po nich vystřelil ze svého samopalu, ale jen s mizerným účinkem (jeden mrtvý na více než pět výstřelů – tudy cesta asi nepovede...). Ještě několikrát změnil směr a vodil za sebou hejno jako hadí ocas z prastaré hry, pak najednou vypnul turbínu a jako kámen začal padat k zemi. Mácháním rukama se pečlivě nasměroval a pak těžkými botami na rozkročených nohou dopadl na záda dvou ptáků. Zapnutý magnetický okruh ho neomylně přitáhl ke kovové kostře Mrchožroutů, ozvalo se dunivé klapnutí a zvuk drcených a ohýbaných výztuh. Escudero cívky těsně před kontaktem vyřadil, takže kinetická energie poslala oba poničené konstrukty k zemi, kde dopadly do zuřících plamenů. Escudero znovu nastartoval tryskový batoh a převrácený na pravé rameno obkroužil celý sál. Rychle se ale stáhl zpět ke Schmidtovi, protože Biofágové krčící se za rozbitými pracovními lavicemi na něj spustili kanonádu a zachránila ho jen jeho rychlost. „Co je to tu vlastně za doupě?“ zeptal se uprostřed táhlého obratu, vleže na zádech. „Nějaká přípravna, vidíš ten bordel...“ „Počkej, já myslel, že to je tvoje práce!“ zasmál se Escudero. „Sehr komisch,“ ucedil Schmidt, „radši si hlídej prdel.“ Jeden Mrchožrout se ocitl tak blízko, že po Escuderovi chňapl zobákem a chytil ho za jednu z proudnic na jeho pravé botě. Doomtrooper švihl nohou, pokrčil ji a posunul si tak ptáka přímo před trysku. Plamen spekl peří, oloupal maso a odhalil nekrotechnologickou kostru a vnitřní orgány, které se v žáru začaly kroutit a tavit. Escudero nohu zase prudce narovnal a spálené zbytky se zřítily k zemi, těsně za Schmidta. „Teufel... je tu málo těch šmejdů, že musíš bombardovat mě!?“ „Ťu, ťu... a kurva!“ polkl Escudero, když uviděl, jak ze šachty do sálu klouže nové hejno Mrchožroutů. Z průchodu na vzdálenější straně prostory zároveň začaly vystupovat lidské trosky navlečené do poničených, ale stále rozeznatelných, mundůrů korporací Kapitol a Imperiál. Požehnaní legionáři... Nenesli žádné zbraně, ale jejich počet neměl konce a jak se rozlévali po sále, zmocňovali se zbraní, které našli u pobitých Biofágů, i jejich utrhaných končetin a laboratorního náčiní. Escudero přilétl nad ohnivý kruh planoucí kolem Schmidta, vypnul svůj batoh a dopadl do podřepu napravo vedle Husara. Rukou s řetězákem se přitom opřel o zemi. Vstal a vyslal dvě krátké dávky ze samopalu na ptáky kroužící nad nimi, mimo dosah plamenů. Tři padli k zemi; to už bylo lepší... ale nebyli to Mrchožrouti, co mu teď dělalo starosti. „Jak to vypadá shora?“ zeptal se Schmidt a nepřestával kulometem kropit nepřátele kryjící se za barikádou z rozbitých pracovních lavic a těl svých méně šťastných druhů. „Dost blbě, Květáků už moc nezbývá, Slepice dostaly posily, ale očividně mají problém s ohněm a sundat je ze země by nebyl problém, ale... valí se sem snad stovka Požehnanejch. A víš moc dobře, že ty neumírají snadno!“ řval Escudero do vysílačky, aby mu bylo přes rušení alespoň trochu Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka rozumět.

„Einfach – verbrennen! Tady zůstat stejně nemůžeme... jsem se nějak rozjel, anebo tomu pomohlo to svinstvo kolem, ale za pár minut se i mně začne tavit pancíř, ty máš odhadem tak šedesát vteřin.“ Escudero se nakrčil, přidřepl a vyskočil do vzduchu a... nic! Turbína batohu se protočila naprázdno, palivo se nevznítilo. Plameny běsnící všude kolem spotřebovávaly všechen volný kyslík. „Schwierigkeiten?“ optal se Schmidt, zatímco dobíjel svou zbraň. „Sichr, můj příteli... to tvoje inferno tu žere veškerej kyslík, takže mi nestartuje batoh! Potřebuju se dostat aspoň pět metrů nad plameny.“ Schmidt si pohledem přeměřil Kapitolce, zdvihl hlavu ke stropu, něco si zamumlal a nahlas řekl: „To půjde... also, Karussell!“ S těmi slovy popadl Escudera za předloktí ruky se samopalem a botu na jeho levé noze. Dvakrát se rychle zatočil kolem své osy a vyhodil Kapitolce, který nestačil ani ceknout, vysoko do vzduchu. Escudero počkal, až bude mít hlavu nejvýš, a sepnul startér svého batohu. Turbína zaječela a přetížení mu vrazilo vnitřnosti až do pánve. Provedl vertikální obrat a zamířil znovu přímo mezi plameny. Vstřikování paliva nastavil na maximum, stejně tak magnetický okruh cívek na botách. Když přelétal nad Schmidtem, oběma nohama se odrazil od jeho ramenou. Turbína zařvala jako mučený rohokožec a Escudero se i s půltunovou zátěží zdvihl do vzduchu, ovšemže výrazně nižší rychlostí, než jakou se pohyboval posledních několik minut. „Přestaň sebou házet, nebo pomašíruješ po svých,“ řekl Escudero, když přelétávali šlehající plameny. „Něco mi říká, že by to bylo i rychlejší.“ „Inu, jak je ctěná libost,“ utrousil Escudero a za hranicí ohnivého kruhu vypnul elektrický okruh svých bot. Schmidt dopadl na zem z výšky zhruba tří metrů, ozvalo se kovové zadunění a kamenná podlaha pod ním praskla. Escudero, zbavený zátěže, vyrazil tryskem vpřed, právě včas, aby se vyhnul trojici nalétávajících Mrchožroutů. Ti se ocitli přímo před Schmidtovým kulometem, který z nich v mžiku nadělal... co vlastně? Mrtvoly? Vraky...? Tuto filozofickou otázku byl ale Bauhausan nucen momentálně odložit, protože z ohně planoucího uprostřed prostory začali vystupovat Požehnaní legionáři. Sice hořeli a po pár krocích padli k zemi, za nimi se ale tlačili další a v takovém množství, že plameny těch prvních udusili. Ohořelá a spečená těla se pak trhaně zvedala a nezadržitelně klátivými pohyby obkličovala vetřelce. Schmidt stiskl spínač po straně svého břišního pancíře a ze zádové výmetnice na podlahu spadl napřed jeden skoro prázdný dvoulitrový kanistr s palivovou směsí do plamenometu a pak ještě jeden, plný. První stále řinčel a tancoval po podlaze, když se Schmidt otočil na patě a druhý vší silou nakopl. Rudá nádoba se symboly plamene a lebky se zkříženými hnáty s tupým zazvoněním odlétla do ohnivého kruhu uprostřed sálu. „Und jetzt... RAUS! Sofort!!!“ zařval Schmidt a nejvyšší možnou rychlostí se rozběhl k malému tunelu vedoucímu z místnosti. Escudero prudce dotočil horizontální obrat a tryskem zamířil za svým kolegou. V okamžiku, kdy se oba, prakticky ve stejnou chvíli, vřítili do tunelu, se za nimi ozvala mohutná exploze a vrazila do nich tlaková vlna, která jimi mrštila snad dvacet metrů do temné chodby, kde tvrdě dopadli na zem a pak je olízl ohnivý jazyk. *

*

*

Schmidt se otřeseně svalil ze svého parťáka, kterého zalehl, aby ho ochránil před plameny. Oba Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz se pomalu a ztěžka zvedali na chvějící se nohy, opírali se přitom o stěnu, hekali a funěli. Escudero na Schmidta otočil svou umrlčí masku a jen zavrtěl hlavou. Uchechtl se, ale hned sykl bolestí. „Na tebe se ale člověk ani zlobit nemůže.“ Schmidt jen stál a nedal na sobě nic znát. Z dáli se ozvalo hvízdání palby z mišimského těžkého kulometu doprovázené téměř neslyšným jekotem a klapáním, které ale dokázaly i tak nahnat husí kůži. „Koukám, zobáci se taky baví. Takhle by nás ale vidět asi neměli...“ to už se Escudero smál na celé kolo, bolest, nebolest.




Hladina podzemního moře byla jako zrcadlo. Jen tu a tam, když z hlubin vyplula některá ze slepých ryb, se ozvalo tlumené žbluňknutí a rozběhly se po ní kruhy. Kolem ostrova vystupujícího z vody se ovíjela mlha a v mračnech nad ním burácelo. Stěny i strop nesmírné jeskyně v pruzích porůstaly světélkující mechy a lišejníky, které místo ozařovaly slabým šedozeleným, strašidelným svitem. Ozvalo se šplouchnutí... pak druhé a další v pravidelných intervalech. K ostrovu připlouval člun. Na přídi měl pověšený kulatý papírový lampion, u vesel seděla postava v tmavé kutně s kapucí přetaženou přes hlavu. Když loďka vplula do mlhy, prozářil lampion své nejbližší okolí oranžovým světlem. Náhle jedno z vesel uchopilo lesklé fialovozelené chapadlo a zacloumalo člunem. Muž poskládal prsty pravé ruky do složitého gesta, dal si je před ústa a jemně foukl. Chapadlo se ze dřeva pomalu odmotalo a stáhlo se zpět do vody. Pod člunem se mihl velký stín a zmizel někam dolů. Šplouchání ustalo a bylo slyšet drhnutí člunu na oblázcích pláže. Muž vyskočil z lodi, uvázal ji k jednomu z popraskaných kůlů, které porůstaly řasy a mech, uchopil tyčku od lampionu a vykročil do mlhy. Kolem sebe občas zaslechl cupitání malých nožiček, občas zachřestění suchých listů, když se o ně otřelo velké pružné tělo, několikrát i hluboké temné zamručení... nic a nikoho ale neviděl. „BRAK-KA,“ proťal mlhu skřek. Přišel odněkud zprava, zezadu a velmi zblízka... Muž mu ale nevěnoval nejmenší pozornost a dál pevně kráčel po širokých popraskaných žulových schodech stoupajících na vrcholek ostrova, kde v temnotě stál klášter Lovců demonů. Celou cestu ho neopouštěl pocit, že ho někdo sleduje, a když došel k zavřené dřevěné bráně, zježily se mu vlasy na zátylku. Bylo skvělé být zase doma…! Zabušil na bránu. Chvíli se nic nedělo, pak se na druhé straně ozvaly kroky, otevřelo se malé okénko a otrávený hlas vyštěkl: „Kliď se, furúša... takových darmojedů tu máme tři stodoly.“ Na ta slova muž strhl svou kutnu a světlo lampionu i dveřníkovy lucerny ozářilo zlatou a purpurovou zbroj se dvěma páry rukou a šklebící se maskou. Muž na druhé straně brány se zajíkl a začal drmolit: „Sumimasen, Hondó-san... je to už tak dávno. Každý vás považoval za mrtvého...“ Lovec démonů neřekl ani slovo, trpělivě čekal; jeho maska neprozrazovala žádné emoce, jen vzbuzovala hrůzu. Ozvalo se klapnutí zámků a odsouvání těžkých trámů, pak se brána otevřela. Ale jen tolik, aby příchozí mohl projít. *

*

*

Hondó Masaki oděný jen do bederní roušky zasunul dveře z rýžového papíru a se zkříženýma nohama si sedl k ohni, který hořel v krbu. Plameny rudě ozařovaly jeho hladce oholenou tvář a drdol spletený na temeni hlavy, po místnosti pak vrhaly ostré tančící stíny. Masaki napřáhl pravou ruku, uchopil džbán s vodou a lehce ji chrstl do ohně. Pára a dým mu zahalily obličej. Počkal, až se uhlíky znovu rozžhaví, a hodil na ně hrst uschlých květů, které vytáhl z mošny ležící vedle rákosové rohože. Dým, který zatím už téměř zmizel, se znovu vyvalil z krbu. Tentokrát ještě intenzivnější, měl mléčnou barvu a štiplavou vůni. Masaki se několikrát zhluboka nadechl a brzy ucítil, jak mu po zádech podél páteře klouže první kapka ledového potu. Srdce bilo o závod a mozek brněl, jako kdyby rostl, nafukoval se a do lebky se už nemohl vejít. Před očima měl mžitky a ve vzpřímené poloze seděl jen s největším vypětím vůle. Z dýmu se najednou zformoval chřtán, vyrazil proti němu a poslední, co spatřil, byly rozeklané dračí tesáky... Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka *

*

*

Masaki se vznášel ve vzduchoprázdnu nad povrchem asteroidu, který pokrývala změť nekrotechnologií a mrtvých tkání. Vše halil zelenožlutý opar sahající do výše několika džó, vystupoval ze stovek kráterů, ve kterých bublal hlenovitý šlem plný lidských kostí. Pod touto ochrannou vrstvou se hemžili přisluhovači Temného apoštola chorob, nemocí a zkaženosti. Někteří se jen pomalu ploužili, jiní kráčeli pevně a zostra, všichni ale postrkovali zubožené lidské postavy směrem do kráterů s bublajícím slizem. Bylo to nějaké zvrácené schéma, plán šílence a mysli tak cizí lidskému chápání jako noc dni. Masaki máchl silnými křídly a snesl se na dosah k povrchu. Všichni se při pohledu na jeho majestát dávali na útěk, služebníci Temnoty odhazovali zbraně a jejich lidské oběti s okovy na nohou se s děsem rozšířenýma očima šouraly do nejbližšího úkrytu. Hořkou ironií bylo, že velká část z nich zamířila do kráterů, ve kterých je ale čekala jen smrt. Masaki se rozhodl najít zdroj vší té zlé moci a vyrazil vpřed, nad tuto nezdravou atmosféru. Jeho dlouhé tělo hrálo všemi barvami a lesklo se, když se od něj odrazily fotonové částice vyslané dalekým Sluncem, které odsud bylo jen o málo větší než špendlíková hlavička. Když spatřil svůj stín, jak klouže po skaliscích vyčnívajících nad oparem, pochopil... stal se z něj Neo-Tiamat, vesmírný drak, který střeží sluneční soustavu. Za horizontem se začala do výše zvedat nějaká stavba. Z dálky to byl vlastně jen temný stín na pozadí hvězdného prostoru, když se ale přiblížil, zjistil, že má bronzovou barvu. Z hlavní věže vycházelo několik ramen, z nich do všech stran trčely další věžičky. Vše bylo propojeno dráty, kabely a potrubím. Vpravo za sebou zahlédl, spíš vytušil, pohyb. Prohnul se a při horizontálním výkrutu si přilétávajícího prohlédl. Byl to nějaký dravý pták, orel, ale celý z ledu. Za mávajícími perutěmi se do dáli táhla stopa ze třpytivých střípků, které mu odpadávaly z per. Zoban měl rozevřený, čelo nakrčené a... chystal se zaútočit? Ne. Čím blíže se ocital, tím více led pukal a pod ním se objevovalo nachové peří fénixe. Když se rozpadl i ten poslední kousek, zazvonil Masakimu v uších jasný trylek, ve kterém nebyla po nepřátelství ani stopa. Nalevo od stavby, která se nyní tyčila do gigantické výše, se zachvěla a vybuchla země a ze zející jámy se začal zvedat robot vypadající spíše jako pevnost. Zapřel se na okraji rukama a pomalu postavil. Byl obrovský, ale vedle stavby vypadal jako dětská hračka. Obří mříž, chránící spodní část obličeje, se zasunula a před odhaleným otvorem se začala akumulovat energie. Pak v oslepujícím proudu zasáhla jednu z věžiček na postranních ramenech, která explodovala a rozpadla se na miliardy drobných úlomků. Masaki s fénixem se k útoku připojili a stavba se začala třást. Bronzové zdi popraskaly, vybuchly a odhalily snopy šlahounů a chapadel, které se vztekle komíhaly a švihaly po útočnících. Jedno chapadlo zasáhlo Masakiho a bleskurychle se mu ovinulo kolem hrudi a krku. Oproti ostatním bylo jen jako nitka, ale mělo strašlivou sílu. Jeho sevření drtilo kosti, které probodávaly vnitřní orgány, trhalo kůži i svaly. Pak se mu kolem nohou a ocasu omotalo druhé takové, ucítil nesnesitelný tah, bolest... a pak se jeho tělo přetrhlo. *

*

*

Masaki padl na bok na rákosovou rohož, oči měl zavřené a z nosu mu pramínkem tekla krev. Hrudník se mu zvedal jen lehce, z úst vycházel bělavý proužek dýmu.




Po dlouhém, několikaminutovém mlčení bělovlasý stařec svěsil ramena, vzdychl a pomalu pronesl: „Radost z toho nemám...“ „Ale sensei, byl to vhled Rudé sakury,“ Masaki klečel pod vyvýšeným trůnem v sále s dvojitým sloupořadím, který osvětlovala stovka pochodní, s hlavou pokorně sklopenou. Mistr jeho slova uťal prudkým zdvižením pravé ruky. „Radost z toho nemám,“ zopakoval, „ale bránit ti nemohu. Rudá sakura odhaluje naše osudy a protivit se jí, zřídka přinese co dobrého. Jen mě rmoutí, že tak brzy poté, co jsi našel cestu domů, se zase chystáš odejít. Navíc cítím, že tentokrát to bude již napořád...“ „Práce pro Kartel přeci neznamená, že nesmím sloužit své vlastní korporaci. Podívejte se na legendárního Abašiho v dobách první války s Černou legií.“ „Hai,“ řekl mistr ostře, „ten Tygří drak... to byl statečný a čestný bojovník, ale ty jsi Lovec démonů! Měl bys chránit především svůj lid a Mišimu... na druhou stranu, Doomtroopeři, pýcha Kartelu, bojují proti Černé legii ve jménu celého lidstva, a pokud ve svém úkolu kdy selžou a padnou, nebude už světla pro nikoho...“ „Znamená to tedy...?“ Tvář starého muže zůstala kamenná, ale neznatelně přikývl. „Je-li to přáním Rudé sakury i tvým, co zmůžu já? Zvážil jsi ale všechno, co ti vhled vyjevil, dobře?“ „Smrt... před tou neuteče nikdo. A zemřít v čestném boji, navíc s Temnotou, co víc bych si mohl přát.“ „A nebojíš se, že ti ta znalost v rozhodující chvíli sváže ruce?“ „Ani v nejmenším, sensei, již několikrát jsem měl tu možnost si ověřit, že vaše duchovní vedení je dokonalé a nemá slabých míst. Až k tomu dojde, přijmu svůj osud s myslí prázdnou a srdcem bijícím do poslední chvíle pro Mišimu.“ „Dobrá,“ pokýval hlavou mistr, „ale smrt byla až tím posledním obrazem. Co ty před ním?“ „Nu, asteroid někde ve vnější soustavě, to je pro služebníky Apoštola chorob a nemocí typické. Má zbroj funguje stejně dobře na místech s dýchatelnou atmosférou, jako na těch bez ní. A spolehlivě mě ochrání i před všemi odpornostmi. Kde přesně se nalézá, pro mě ale důležité není. To je úkolem rozvědky Kartelu, hledat a vybírat místa, kde mají Doomtroopeři zaútočit. Ti musí především splnit zadaný úkol, nebo zemřít při pokusu o to.“ „A co tvoji spolubojovníci...?“ „Orel, to je jasný Kapitol... jen si nejsem docela jistý tou přeměnou z ledu v oheň.“ „Myslím, že zpočátku to tvůj nejlepší přítel nebude. Důvody si můžeme jen domýšlet, ale společný protivník vám pomůže získat si vzájemný respekt. Navíc, podobu fénixe od Rudé sakury získá jen čestný člověk.“ „A ten druhý... robot by mohl odkazovat na naše spojence z Kybertroniku, ale ta jeho podoba. Kráčející pevnost, to je typičtější pro Bauhaus. Ať tak či tak, soustředil se jen na nepřítele, takže se budeme přinejhorším ignorovat.“ „Pokud tedy jsi pevně rozhodnutý...“ pronesl mistr hromovým hlasem, tasil svou katanu a máchl jí nad miskou na třech nohách stojící vedle trůnu, kde hořel oheň. Přesně oddělený kousek řeřavého uhlíku proletěl vzduchem a dopadl do lavoru plného oleje před Masakim. Ke stropu vyšlehly Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz plameny, které se složitou sítí kanálků rozeběhly po podlaze a vytvořily kolem Lovce démonů a trůnu důmyslný osmistranný obrazec. Rozduněly se bubny a spustilo klapání perkusí, zpoza sloupoví vyběhly postavy ve volných rudých hábitech, s maskami, které jim halily tvář, a v těsném kruhu obstoupily planoucí obrazec. Odlesky ohně a tančící stíny dodávaly scéně nadpozemský, pekelný rozměr. „Nadešel čas vykonat obřad zecumej,“ světlo a stín ostře řezaly mistrovu tvář, jako by se zvětšil a více než starého muže teď připomínal božského válečníka z legend. Postavy po obvodu ohnivého obrazce začaly vířit a křepčit, pak ze tmy vyvlekly další, tentokrát v bělostném rouchu. Postrkovaly a vláčely ji kolem dokola, pak ji zdvihly do výšky a pohazovaly si s ní, dokud zvuk bubnů náhle neustal a neozvala se jediná flétna. V ten okamžik postava v bílém ožila, postavila se na ramenou svých tyranů, lehce přeběhla po jejich hlavách a zdvižených rukou, vyskočila do vzduchu a plavně dopadla vedle stojícího Masakiho. Ovinula mu ruku kolem krku a zhoupla se jako na bambusové tyči. Z jejích dotyků i vůně jasmínu Masaki poznal, že je to žena, přes tvář ale měla sněhobílou masku, která mu víc neprozradila. V ten samý okamžik ovšem začaly postavy vně obrazce z vlastních těl stavět věže, po kterých někteří z nich vyšplhali, přeskakovali plameny a vrhali se na dvojici. Žena, s rukou stále kolem Masakiho krku, začala tančit. Proplétala se kolem něj a její kmitající nohy srážely útočící postavy v rudých šatech k zemi. Když už uvnitř ohnivého obrazce nezůstala stát žádná z nich, žena se přitiskla Masakimu k zádům, hlavu položila na jeho pravé rameno a krátce ho pevně objala. Pak se na místě otočila, rozeběhla se proti plamenům a vyskočila. Na opačné straně nezmenšenou rychlostí zmizela ve tmě za sloupořadím. *

*

*

Mistr znovu švihl katanou, tentokrát naprázdno do vzduchu. Hudba ztichla a ohnivý obrazec pohasl. Masaki stál na místě, zdvihl hlavu a pohlédl starému muži zpříma do očí. Ten položil meč před sebe a dvakrát tleskl. Mezi sloupy se objevila postava v prostém černém kimonu bez ozdob nesoucí stříbrný podnos s helmou Masakiho zbroje. Maska byla přetřena na bílo. Kirai doběhl k Lovci démonů a s úklonou mu tác předal. „Teď je tvá duše pod naší ochranou a Temnota se jí nezmocní, ani když padneš při plnění úkolu na jejím panství, kde ti sotva kdo poskytne posmrtné služby,“ řekl mistr pomalu a klidně. „Není to ale zadarmo... teď jsi rejkonaši, bez duše. Na znamení toho musíš při každém setkání s ostatními Mišimany nosit tuto masku a promluvit smíš jen po vyzvání. To ale neplatí zde, v klášteře, kde budeš vítán vždy, až do své poslední kassen... i po ní.“ Masaki stál a držel podnos s helmou oběma rukama, pouze se tedy mistrovi dlouze uklonil a řekl: „Vážím si toho, sensei, a nezapomenu... Věřím, že vám ani Lovcům démonů ve službách Kartelu hanbu neudělám.“ Mistr se ani nepohnul a jeho tvář zůstala stejně neproniknutelnou, ale Masaki poznal, že audience je u konce. Bez dalšího slova se otočil a odkráčel ze sálu. Na člověka bez duše se cítil plný života a energie a byl celý dychtivý zjistit, co má pro něj osud přichystáno.




Hondó sledoval, jak kolem něj prolétá právě uťatá hlava Požehnaného legionáře. Najednou se kolem ní ovinul proužek modravého světla, vytryskl jí z očí, hlava zacvakala zuby, ostře změnila směr a plnou rychlostí dopadla do nedaleké skupiny nepřátel. Několik z nich ztuhlo uprostřed pohybu a stalo se tak snadným cílem pro vlasatého a vousatého obra s dvojicí těžkých jednobřitých seker, imperiálního Doomtroopera a Lovce lebek Iaina MacDewa. Když jejich hlavy padaly k zemi, MacDew něco zašeptal a ploché kamínky visící mu na řemíncích kolem krku modře bleskly. Záře jako živý tvor omotala useknuté lebky a zmenšila je na sotva poloviční velikost. Pak přelétla k Imperiálcově opasku, kam nově získané trofeje upevnila jako spona. Hondó už viděl mnoho a nenašel se žádný služebník Temnoty, který by mu naháněl strach, ale při pohledu na svého nového parťáka, a hlavně způsob, jakým bojoval, cítil slabé mrazení. Na podobné úvahy ale nebyl čas. MacDew se sice činil a každé máchnutí jeho seker utínalo hlavy, údy i celé trupy, ale jedině dekapitace Požehnané legionáře definitivně zabila. Oddělené ruce, nohy a těla sebou po chvíli začaly škubat a překážet Imperiálci v pohybu, nebo na něj dokonce útočit. Hondó proto propletl a spojil prsty jediné volné ruky do gesta kaki a máchl jím nad kazetou svého kulometu. Síla Ki rozzářila válec rotoru a ústí všech tří hlavní jasným oranžovým třpytem. Kulky přestaly nepřátele jen trhat na kusy, ale proměňovaly je v potácející a plazící se pochodně. Ani čarovné plameny sice nedokázaly stvůry zmrtvit přímo, ale zanedlouho je proměnily ve spečené zbytky tkání, které už nikomu ublížit nemohly. Nacházeli se právě v sále s nízkým stropem a ochozem ve výši necelých jednoho a půl džó nad zemí. Mřížoví tvořící jeho podlahu i přístupové schodiště ale bylo zrezlé, na mnoha místech zely díry a trčely ostré kusy traverz a drátů. Ze sálu vedly tři cesty, jednu měli za zády, tou sem přišli, další dvě ústily na opačných stranách protilehlé stěny. Mezi nimi stálo několik průsvitných kádí. V bledém světle vycházejícím z jejich nitra bylo patrné, že uvnitř každé se převaluje obří beztvaré tělo. MacDew se vymanil ze sevření skupinky nepřátel a bleskově překonal několik desítek metrů ke kádím (Hondó si ke svému dalšímu znepokojení všiml, že ke každé botě má konstrukcí z modravého svitu připevněny dvě nepřátelské lebky, na kterých klouzal jako na kolečkové brusli). U první kádě se rozpřáhl svou sekerou a... „Zadlž!!!“ vykřikl Hondó a otočil hlavně své zbraně na skupinu, které se MacDew právě vysmekl. Dlouhá dávka ji proměnila v hromadu hořících těl, která se ale stále hýbala a plazila se směrem k oběma Doomtrooperům. Ale všeho dočasu, blesklo Lovci démonů hlavou. „Pročpato?“ zavrčel MacDew. „Máme tu toho snad máro? Laději si najdi cestu na ten ochoz a zjisti, co jsou ti cvaríci uvnitř vrastně zač. A zbav se jich,“ hodil přitom Imperiálci popruh s osmi jak pěst velkými válcovitými předměty se symbolem zlatého plamene. „Táburáku hřej, táburáku plápolej...“ zazubil se MacDew, kývl, hodil si popruh přes rameno, a protože modrý svit již zmizel a lebky se odkutálely stranou, rozeběhl se ke zřícenému schodišti po svých. Když se postavil na první stupeň, celá konstrukce se povážlivě zakymácela. Automaticky hmátl po tyči zábradlí, ale ta se pod jeho sevřením rozpadla na drobné šupinky rzi. MacDew si je hned štítivě otíral o koženou nohavici, ale moc to nepomáhalo. Obrátil se na Lovce démonů, ale při pohledu na to, co se dělo za Mišimanem, se mu zježily chlupy v uších: bezhlavá těla se zvedala s narychlo přišitými hlavami od někoho úplně jiného, spečené tkáně se spojovaly a vytvářely hnusy, které se toporně pohybovaly po několika končetinách (rukou i nohou) jako nějací odporní pavouci. Za vší tou hrůzou se pohybovala postava s děsivou tváří, která se skláněla k již jednou padlým nepřátelům a znovu jim vdechovala existenci. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz „Daj si majzla, ogare,“ křikl MacDew a ukazoval přitom na nové nepřátele. Hondó se obrátil a spatřil řady již dvakrát mrtvých, jak se k němu znovu přibližují. Někdo kráčel, jiný se plazil, koulel či válel, všichni ale s napřaženýma rukama (nebo jejich zbytky) a vyceněnými zuby, mnohdy na velice podivných místech. Za nimi stála děsivá postava, která jejich útok orchestrovala. Na sobě měla koženou zástěru pokrytou skvrnami od různých tekutin, pod ní jen holou kůži, ale na první pohled bylo zřejmé, že není její. Několik různých odstínů a především tlusté rudé jizvy tam, kde se jednotlivé díly spojovaly... Na opasku jí visely nejrůznější chirurgické nástroje, skalpely, jehly a dlátka, dokonce i pilka. Nejhorší byl ale pohled do tváře monstra: holá, maniakálně se šklebící lebka s odstraněnou temenní částí, ze které vykukoval šedorůžový mozek. Do něj bylo zabodnuto několik drátů a hadiček vedoucích do mošniček u pasu. Kurátor! Hondó přestal střílet a stiskl tlačítko nad spouští kulometu. Hlavně se uvolnily od rotoru a teleskopické držáky je posunuly do stran, mezi nimi se objevila tryska plamenometu. Hondó zbraň obrátil proti nejbližší skupině znovu povstalých nepřátel, které olízl plamen dračího ohně. Mišimská palivová směs měla tu výhodu, že cíle bezprostředně po zásahu na krátkou dobu paralyzovala. Plameny si na nich proto vybíraly krutou daň. Hondó ale věděl, že dokud bude Kurátor naživu, daleko se nedostanou. Koutkem oka zahlédl MacDewa váhajícího, zda se má na stvůru vrhnout, proto křikl: „Ne, ten bude můj... Ty se zbav těch obrud v kádích!“ Imperiálec přikývl a začal se drápat na vrchol nestabilního schodiště. Lovec démonů s těmi slovy rozpřáhl horní pár rukou, ve kterých svíral katanu a těžkou okovanou palicí, zakončenou dračí hlavou, a vykročil proti Kurátorovi. Monstrum po něm blýsklo žlutýma očima a vrhlo mu do cesty všechny ty, které před okamžikem znovu oživilo. Hondó kráčel vstříc valící se mase nepřátel jako rybář proti cunami. Palice při dopadu vydávala hromové rány a dračí hlava blýskala očima, katana přesnými seky přetínala šlachy, vazy a úpony, takže za ním zůstala jen řada neškodně se škubajících těl a jejich zbytků. Zbraně se míhaly tam a zpět a přinášely ztraceným duším třetí, snad už poslední smrt. Nakonec nezbyl nikdo a Lovec démonů stanul tváří v tvář stvoření Temnoty... *

*

*

Bojovník ve zlatopurpurové zbroji prošel řadami znovuoživených Požehnaných legionářů jako žnec polem obilí, za ním zůstaly jen setnuté klasy. Dobrá tedy, bude to boj na život a na smrt. Kurátor odepjal od opasku několik zrezlých, zubatých skalpelů a mrštil jimi po přicházejícím čtyřrukém obrovi. *

*

*

Hondó vykryl přilétající trojici předmětů svou palicí. Dva se s kovovým cvaknutím odrazily a spadly k zemi, jeden se zabodl do mořeného dřeva skulinou mezi dvěma železnými destičkami. Ze zasaženého místa začal vycházet temný nažloutlý dým, ale rychle světlal, když zaúčinkovala požehnání Světlem vložená na zbraň. Přesto ale palici odhodil a uchopil katanu oběma rukama. Lehce se rozkročil, přidřepl, meč ve vertikálním držení opřel o své pravé rameno a strnul. Kurátor ho chvíli pozoroval, ve svěšené ruce držel velkou jehlu spojenou trubicí s odkrytým mozkem, druhá se mu lehce chvěla na dosah opasku. Hondó uviděl, jak se mu zatínají svaly ramene se snaze uchopit pilku. Na nic proto nečekal a ťal. Napřed shora dolů... Ruka čistě oddělená od trupu padla k zemi... Pak katana opsala oblouk a vodorovně přelétla nad Kurátorovými rameny... Šklebící se lebka se pomalu odklopila vzad a poskočila po podlaze, z přeseknutých hadiček vytékala bledá tekutina a drátky jiskřily... Lovec démonů zavrtěl hlavou: „A to je všechno? Tak to bylo srabé...“ Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz



MacDew sledoval Mišimana, který se proplétal mezi znovu oživlými zrůdami, palicí je srážel k zemi a mečem jim s chirurgickou přesností přetínal životně důležité šlachy a proměňoval je tak v pouhé cukající se hroudy masa, které už nikomu nemohly ublížit. Nakonec zůstal jen on a Kurátor. Dva rychlé seky se slily v jediný a monstrum bez paže a hlavy padlo k zemi. Na MacDewův vkus trochu moc tancování, ale rozhodně dobře odvedená práce. Ještě zahlédl, jak se Lovec démonů otočil, znovu upravil svou zbraň a začal pálit do řady nepřátel pomalu se přibližující z opačného konce sálu. Pak obrátil svou pozornost zpět k vratkému schodišti, na kterém stál Na ochoz zbývaly poslední dva stupně, ale z těch zůstaly jen obvodové rámy. Celé pokryté rzí. MacDew se odrazil a napřed levou, pak pravou nohou odskočil od místa, kde byly rámy připevněné ke schodnici. Když dopadl na podestu na vrcholu, celý ochoz se zachvěl a zavrzal. Schodiště za ním se se skřípotem naklonilo vpřed a s kovovým lomozem zřítilo. „Tak tutady nazad to nepofachá,“ zabručel si MacDew pod vousy. Udělal opatrný krok směrem ke stěně, ke které byl ochoz připevněn. Mřížoví se mu pod nohama houpalo jako mořská hladina, ale konstrukce vydržela. Když se přesunul blíž ke stěně, stala si i stabilnější. Ke kádím to bylo slabých dvacet metrů, ale mříže byly zkroucené, zrezlé a plné děr. Našlapoval zlehka, ale kráčel svižným krokem – nebylo času nazbyt. Když došel na úroveň nádrží, jejichž horní okraj sahal jen o málo níž než podlážka ochozu, zaťal jednu ze seker hluboko do stěny, držel se topůrka a jednou nohou nakročil k zábradlí. Kádě, ke kterým po podlaze vedly špinavé prosakující trubky a hadice, byly plné nějaké nažloutlé svítivé kapaliny a v každé spočívalo jedno poloprůsvitné kulovité tělo. Kajráti... Byli různě velcí, od necelých dvou yardů v průměru po více než tři. Uvnitř většiny z nich leželo lidské tělo v různém stádiu natrávení. Živiny se jako větve nebo kořeny stromu pnuly tělem Kajráta a dodávaly mu rudou či hnědou barvu. Pak MacDew uviděl, že sebou jeden z lidí trhnul. Když se podíval pozorněji, trhali sebou všichni. Oni tam uvnitř ještě žili! To největší monstrum se najednou začalo třást, z koule se zformovala a natáhla trojice háků, které uchopily okraj kádě. Nažloutlá kapalina začala bublat a Kajrát se pomalu sunul ven. MacDew neztrácel čas zjišťováním, zda ho k aktivitě vybičoval nějaký příkaz, nebo skutečnost, že on jako jediný už v sobě neměl žádný zdroj potravy. Strhl si z ramene popruh s granáty, jednomu odklopil kryt pojistky, udeřil vystouplým trojúhelníkem do kovového konce rukojeti své sekery a hodil ho do kádě s vylézající stvůrou. Ozvalo se puknutí a na hladinu vyplula jediná bublina. Pak se kapalina začala vařit a bublat tak, že stříkala přes okraje nádrže. Tvor, stále z větší poloviny pod hladinou, vydal pištivý bolestný skřek. Nebyl slyšet, ale MacDew cítil, jak mu probodává mozek. Stěny kádě začaly černat a nakonec se roztrhly a vroucí vlna nažloutlé kapaliny smetla několik Posvátných legionářů ukrývajících se před palbou Lovce démonů za nádrží. Vyplavila také tělo Kajráta, které sebou na kamenné podlaze zmítalo, přeskupovalo se a utvářelo háky a chapadla, které ale ihned po zformování odpadávaly a ležely zplihle jako prasklý dětský balónek. Nakonec vzplály. MacDew odjistil další granát plný zlatého fosforu a hodil ho do druhé kádě. Pak i třetí, čtvrtý a pátý. Ale když se naklonil a spodem ho obloučkem hodil do nejvzdálenější nádrže, mříž, na které stál, zavrzala... poklesla o nějaké dva palce... naklonila se doprava... zrezlé kovové plátky povolily a MacDew se zřítil na podlahu sálu o více než čtyři yardy níž. Ostré konce prasklého kovu ho i přes koženou kazajku pořezaly na hrudi, zádech a krku. Sice dopadl na nohy, ale poklesl na jedno koleno a chytil se za hrdlo. *

*

*


Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Na trčícím hrotu mříže se pohupovalo několik kožených řemínků s plochými kamínky, do kterých byly vyryty hranaté runy. *

*

*

Vzduch v Citadele chutnal příšerně. Kombinace tlejících tkání, staleté špíny a sirovodíku mu vháněla slzy do očí. Ochranná očarování Bratrstva mu ho sice dovolovala dýchat, ale to bylo tak vše. Imperiální Mágie, která ho dokázala rafinovat a proměnit ve svěží vzdoušek mořského pobřeží Venuše nebo chladný vysokohorský vzduch pohoří Kirkwood na Marsu, visela na prasklé mříži mimo jeho dosah. MacDew si odkašlal, odplivl a pomalu se narovnal. Právě v té chvíli se z pravého tunelu přímo před ním ozvalo bublavé zavřeštění. Z temného otvoru vylétly dva kusy kovové hadice, že kterých ještě kapala černá olejovitá tekutina. Na obou koncích i na několika dalších místech kov sžírala kyselina. Pak se z chodby těžkým krokem vynořila zrůda z těch nejhorších zlých snů. Kráčela po dvou nohách, kdysi to snad dokonce býval člověk, ale končetiny teď zakončovala klepeta, od břicha přes puklý hrudník a spodní čelist se až ke kalným očím táhla otevřená rána plná převalujících se hlenů. Po jejích stranách visely od hlavy k břichu dva vaky z přečnívající prasklé kůže, pod pozůstatky horní čelisti se jako jazyk míhalo hned několik úponků vzhledem připomínajících dlouhé slimáky. Tvor pokrčil nohy v kolenou, rozpřáhl ruce, prohnul se v zádech a s hlavou zdviženou ke stropu ze sebe vydal další zabublání. „Krleš, kanimůro,“ procedil MacDew přes sevřené zuby a s oběma sekerami za sebou se vrhnul na monstrum. To ale před dopadajícími ranami hbitě uhýbalo, nebo je odráželo. Nakonec jedním klepetem uchopilo topor levé sekery, přetočilo se zády k MacDewovi, vší silou do něj vrazilo a rukou trhlo ve směru dopadající zbraně. Sekera odlétla ke stěně sálu, kde se s tupým břinknutím sklouzla po kamenné podlaze. Imperiálce náraz protivníkova těla pro změnu odmrštil snad pět yardů opačným směrem, kde dopadl do seškvařených zbytků jednoho Kajráta. MacDew rychle vstal, strhl si kožešinový plášť, který i po letmém kontaktu začal doutnat, a odhodil ho stranou. Upřel krví podlité oči na svého soupeře, uchopil zbylou sekeru i druhou rukou a rozeběhl se. Monstrum stáhlo ramena a vrhlo po něm proud slizu, ale pohyboval se tak rychle, že jen neškodně pleskl na prázdné podlaze. Kámen se ale v okamžiku začal tavit a stoupaly z něj proužky načernalého dýmu. Lovec lebek doběhl k tvorovi a vrazil do něj toporem sekery. Tentokrát odlétlo o několik yardů vzad monstrum. MacDew nezpomalil a když se dostal na dosah k protivníkovi, začal do něj bušit střídavě paticí sekery a koncem toporu. Silnou ranou ho zasáhl z boku do hlavy a roztrhl bledou kůži, ze které se vyřinula tmavá, páchnoucí, zkažená krev. Rozkročil se nad zhrouceným nepřítelem a obouruč zdvihl sekeru nad hlavu. Pak ale jeho pozornost upoutalo něco vzadu na tvorově zádech a zbraň zmrzla ve vzduchu. *

*

*

Schmidt a Escudero se vřítili do sálu s nízkým stropem a na pohled nestabilním ochozem ve výšce asi čtyř metrů nad zemí. Před sebou měli trosky několika kádí a mrtvá těla obrovských Kajrátů, vpravo od nich se potáceli Požehnaní legionáři hořící po zásahu očarovanou municí mišimského kulometu Lovce démonů, kterého nebylo vidět. Nalevo, rozkročený nad zrůdou, která Escuderovi připomněla něco pornografického, stál imperiální Lovec lebek se sekerou zdviženou vysoko do vzduchu. Smrtící rána ale nedopadla, naopak, tvor vydal zvracivý zvuk a Imperiálcovu hlavu obalila krusta hlenu, který se monstru přeléval v puklém hrudníku. Muž padl k zemi, chvíli se rukama pokoušel smrtící masku strhnout, ale zakrátko z nich zbyly jen kostnaté pařáty a i škubání nohou ustalo. V sále se jakoby setmělo. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz



Těžká pancéřovaná limuzína s pěti nápravami a výsostnými znaky Bratrstva na dveřích, střeše a vlaječkách, třepotajících se podél chromovaného žebroví obrovské vzduchové pumpy trčící z kapoty, se řítila ze stupňovitého kopce. Na konci krátké rovinky vždy vylétla do vzduchu a po více než desetimetrovém skoku dopadla na klesající silnici. Hydraulické tlumiče sice dělaly, co mohly, ale rána to byla strašlivá. A znovu a znovu. Sirény na střeše ječely jako fúrie, takže na ulici naštěstí nezůstal žádný chodec. Zato byla plná opuštěných vozů, jejichž řidiči prchli v obavě o svůj život. A že byla na místě! Více než desetitunový kolos, opatřený navíc radlicí, je rozrážel jako papírové krabice, muchlal plechy a drtil skla. Po něm zůstávala jen spoušť a exploze vzníceného paliva. Automobil projel širokou třídou, kde mu ostatní vozidla vytvořila širokou uličku uprostřed, a na jejím konci ostře zabočil vpravo a zmizel v jedné z otevřených bran do gigantické, několikakilometrové stavby, Katedrály na Luně, té první a největší v celé sluneční soustavě. Řidič prosvištěl temným tunelem, několikrát odbočil z hlavního směru a smykem zastavil v kryté hale, kde nebylo ani živáčka. Ale ještě než stačil vypnout sirény, vyhrnul se ze dveří po obvodu prostory zástup lidí. Z těžkých kovových dveří armáda mechaniků, z dvoukřídlého zdobeného portálu vojáci ve vycíděných zbrojích, za kterými pospíchala trojice obézních mužů v honosných rouchách Kúrie. Vojáci se postavili mezi vůz a ústí tunelu a z vlastních těl vytvořili clonu pro muže, který otevřel zadní dveře automobilu a vysoukal se ven. Byl vysoký a hubený. Až vyzáblý. A starý, určitě hodně přes osmdesát let. Holou hlavu pokrývaly jaterní skvrny, jen nad ušima (a z nich) mu trčely chomáčky bílých chlupů. Kráčel ale pevně a na první pohled z něj vyzařovala síla a autorita. Kardinál Durand. Sedmnáctý. Došel k okénku řidiče a poklepal na ně rukou připomínající svraštělý hnát mumie. Tmavé sklo sjelo dolů, řidič se naklonil ven a pokorně pronesl: „Co si přejete, Vaše excelence?“ Kardinál se k němu sehnul a chvíli mu něco šeptal. Pak se narovnal a obrátil na tři udýchané tlouštíky, kterým se na čele leskly krůpěje potu. „Okamžitě informuje plukovníka Klossterfelda, podařilo se mi zadržet nesmírně nebezpečného kacíře. Ten člověk má mou podobu a vykazuje jisté dovednosti v ovládání Umění. Musí ihned zmizet,“ řekl klidným, medovým hlasem, zatímco kráčel ke zdobenému průchodu do nitra Katerály. „Najdete ho v kufru vozu...“ otočil ještě hlavu a v doprovodu čtyř vojáků vstoupil do široké servisní chodby osvětlené sterilním svitem zářivek. Řidič zatím vypnul motor, vystoupil a odešel z haly jedněmi z dveří pro pomocný personál. *

*

*

„Nějaké nové zprávy?“ zeptal se Kardinál mohutného muže v na míru šitém černém obleku, který se sklopenou hlavou stál na opačném konci masivního stolu z tmavého dřeva. „S ohledem na Vaše varování vězně udržujeme pod silnými hypnotiky, ti nejlepší mystici se pokoušejí proniknout jeho mentální obranou, zatím bohužel neúspěšně...“ „Dal jsem vám přeci jasný příkaz!“ v medu Kardinálova hlasu se objevilo žihadlo. „A ten bude proveden, domníval jsem se ale, že tato záležitost je tak vážná, že vědět víc by bylo ku prospěchu,“ řekl plukovník Klossterfeld, vrchní velitel Správců, osobní stráže Bratrstva. „Domníval... Dejte na mě, Klossterfelde, ten vám nic neprozradí,“ už to byl zase starý dobrý Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Kardinál, jehož hlas hojí bolesti ducha i těla. „Cítím z něj ale Temnotu tak silně, že se obávám o všechny, kdo budou jeho přítomnosti vystaveni. Zbavte se ho co nejdříve. A poohlédněte se po Theodorovi... od našeho včerejšího kvapného příjezdu o něm nikdo nic neví.“ Plukovníkovi píply hodinky. Zvedl ruku k uchu, stiskl nenápadné handsfree a chvíli pozorně poslouchal. Jeho tvář se zachmuřila a objevily se v ní obavy. „Mám pro vás zlé zprávy, Excelence,“ řekl nakonec náhle ochraptělým hlasem. „Právě objevili Vašeho řidiče... Poznali ho ale jen podle šatů a identifikace, celé jeho tělo se proměnilo v jednu velkou mokvající ránu. Bohužel, je mrtev...“ Kardinál prudce zdvihl zrak k plukovníkovi a mrazivě pronesl: „Ták, a máte, co jste chtěli. Ten ubožák mi jen pomohl s naložením toho kacíře do vozu... mohli být spolu nejvýše pět minut...“ „Ujišťuji Vás, že vězeň bude do pěti minut zlikvidován a celý blok Katedrály, kde se pohyboval, on i Váš řidič, bude očištěn Světlem...“ Kardinál jen netrpělivě máchl rukou a beze slova Klossterfelda propustil. Vstal ze svého trůnu, začal přecházet po místnosti a horečnatě přemýšlet. *

*

*

Kardinál stoupal po mramorovém řečišti vedoucím na kazatelnu z hloubi Katedrály. Tak jako každý první den v týdnu dnes bude kázat on, ale jeho mysl v této chvíli zaměstnávaly docela jiné úvahy. Z vrcholu schodiště se k němu neslo šumění hlasů tisíců shromážděných věřících. Když se mu otevřel pohled do ohromné prostory plné lidí, ozářené světlem umělých ohňů, usmál se pro sebe. Postavil se k pískovcové balustrádě a desetitisícihlavý dav utichl, takže by bylo slyšet i špendlík spadnout. Vzhledem k rozlehlosti hlavní lodě Katedrály se ale pod podlahou, v asi třicetimetrových rozestupech, nacházely kóje, ve kterých stáli mystici-podvržníci a šířili slova Jeho excelence mezi dychtivé posluchače jako živé reproduktory. Kardinál chvíli jen stál s hlavou skloněnou, pak zvolna pronesl: „Temnota... odvěký nepřítel, jehož porážce lidstvo obětuje veškeré své úsilí a zdroje. I za cenu stagnace, zpátečnictví a útisku vlastních lidí...“ Shromážděním proběhla vlna překvapení a nevole. Tohle přeci byla argumentace odmítačů Patentů a těch, kdo s Bratrstvem nesouhlasí... „Ale tak je to dobré,“ pokračoval Kardinál a v jeho hlase se objevil nový podtón: pobavení! „Strnulí v minulosti, jako ovce jdoucí na porážku, odsouzení k smrti, kterou jim přinesou kohorty Temných apoštolů...“ Zvrátil hlavu a rozesmál se. Pak rozpřáhl paže, zpříma pohlédl na davy věřících, lapené ve zdech Katedrály jako v pasti, černýma očima bez bělma a úlisným, mlaskavým hlasem řekl: „Mám pro vás dar...“ Ti stojící nejblíže mohli pozorovat, jak z Kardinálových úst vytryskl temný proud. Jeho tvář a tělo se začaly propadat do sebe, pukat a nakonec se rozletěly na miliardy částeček, které jako roje obtížného hmyzu zakroužily Katedrálou. Měly hnědozelenou barvu zkažené krve a nesly v sobě dosud neznámé choroby. Každý, koho se dotkla byť jen jediná, se doslova před očima začal měnit. Někomu se hnisavé rány otevřely na kůži, někomu uvnitř těla, takže se udávil vlastní krví. Někomu se po těle objevily rychle rostoucí nádory, které z něj vysály veškerý život, jiní se proměnily v hromádky třesoucího se rosolu. Vše doprovázel zoufalý řev trpících a ozvěna smíchu tvora, který se ještě před malou chvílí vydával za Kardinála... Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka *

*

*

Zornice roztažená takřka přes celou rohovku se zachvěla a bleskem stáhla, takže zase bylo vidět duhovku. Vidoucí se naklonil přes okraj svého lůžka a začal zvracet. Když si rukávem roucha otřel potřísněnou bradu, pohlédl vyděšenýma očima na svého učedníka a zapisovatele, ztěžka se vysoukal z věšteckého lože a udýchaně bafl: „Musíme neprodleně informovat Kúrii.“




„Situace je mimořádně vážná,“ pronesl skřípavým hlasem prelát maior sedící v čele dlouhého stolu v sále v jednom z nejvyšších pater Katedrály. Kolem stolu sedělo několik desítek dalších členů Kúrie a u dvoukřídlých mahagonových dveří se krčil věštec se svým učedníkem. „Druhá korporátní válka zuří už čtrnáctým rokem a není pochyb o tom, že Černá symetrie i Černá legie jsou zpět. Celá staletí si lízaly rány, snovaly své temné plány a trávily Světlo Temnotou a jak se zdá, čas uzrál... Vidění bratra Januse je pro nás zdviženým ukazovákem. Bratrstvo si v těchto těžkých dobách nemůže dovolit ztratit důvěru obyvatel sluneční soustavy!“ „A máme to vidění nějak ověřeno,“ zeptal se robustní muž s řídkým věnečkem vlasů se špatně skrývaným opovržením v hlase, „nebo si bratr Janus zase jen přihnul mešního vína a my se tu honíme za bílými myškami?“ „Bratře Dominicu...!“ „Vy všichni, jak tu sedíte, víte, že nepodceňuji žádné varování před rejdy Černé symetrie, ale odmítám bezhlavě brojit při první zmínce, navíc od někoho, kdo již několikrát předpověděl zničení celé soustavy...“ Prelát pokynul třesoucímu se pupkatému věštci, který bázlivě a neochotně přistoupil k jeho pravici, poklekl a políbil mohutný prsten na jeho ukazováku. „Už týden jsem nic nepil, přísahám,“ vyhrkl Janus chraptivě. „Mé vidění bylo pravé...“ „To mi stačí,“ řekl prelát a pohlédl na Dominica. „Chceš-li Januse podrobit vlastním zkouškám, posluž si.“ Tázaný si jen odfrkl a řekl: „To není potřeba. Panuje-li zde širší shoda, nebudu stát konání Kúrie v cestě. Jistě ale nejen mě zajímá, jak se s celou věcí vypořádáme...?“ „To vidění bude samozřejmě podrobeno intenzivnímu mystickému zkoumání. Nejen pro zjištění dalších informací, ale především pro jeho potvrzení, či vyvrácení. Na každý pád... už jen ten fakt, že nepřítel disponuje či bude disponovat možností vyrobit biologickou zbraň, které dokáže dát podobu tak vysokého zástupce Světla, je nepřestavitelný... Zničení jednotlivých záškodníků by bylo stejně pošetilé jako bránit se přílivové vlně koktejlovým paraplíčkem. My musíme vypátrat, kde k tomuto rouhání dochází, a celé to místo do základů zničit. A podaří-li se při tom zajistit i postupy a plány, tím lépe!“ „To druhé je jen zbožné přání, ale ono i shromáždění armády schopné napadnout a proniknout do nepřítelovy Citadely (protože kde jinde by podobné ohavnosti prováděl) bude v této nemocné době plné podezřívání takřka nemožný úkol,“ pochybovačně podotkl Dominic. „To nesporně. A proto tentokrát místo armádě dáme přednost jen hrstce válečníků,“ při pohledu na nechápavý výraz Dominicovy tváře ucítil prelát drobné zadostiučinění. „Jak-že...?“ „Rád vás představím,“ řekl bodře bratr představený a kývl na jednoho ze služebníků stojících u dveří. Ten vyběhl ven a za moment do místností vstoupil Inkvizitor v plné zbroji. Sňal si helmu, dal si ji v bok a pronikavýma očima přehlédl muže a ženy sedící u stolu. „Inkvizice? Nenechte se vysmát…“ odfrkl si Dominic. Prelát jeho slova ignoroval, napřáhl ruku k příchozímu a řekl: „Dámy a pánové, seznamte se s Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Inkvizitorem Rojem. Mužem, který posledních šest let – vlastně od objevení se nové Černé citadely na Marsu – zasvětil obnovení programu Doomtrooper. Vyjednával s korporacemi poskytnutí těch nejlepších zbraní a zbrojí, po celé sluneční soustavě hledal odvážné, zručné a nekorumpovatelné bojovníky, které osobně podrobil náročnému výcviku. Spolupracuje s řadou mystiků Prvního direktorátu, kteří program také podporují. Myslím si, že je ten pravý čas pro ostrý test...“ Bratr Dominic jen zaraženě seděl, mračil se a bubnoval prsty do stolu. Nevěřícně vrtěl hlavou a nakonec mrazivým hlasem zvolna pronesl: „A kdy jste se o tuto informaci hodlal podělit s Kúrií...?“ „Právě se tak stalo. Nebo mi něco uniklo?“ „Myslím si, že není čas na sarkasmus,“ zatvářil se Dominic kysele. „To vskutku není!“ prelát pokynul dalšímu ze služebníků a chvíli mu něco šeptal. Když muž odkráčel, obrátil se zpět ke Kúrii a směrem k Dominicovi řekl: „Toho může jsem odeslal s příkazy zahájit mystická zkoumání nejvyšší priority – to jen, abyste mě nepodezíral z kdovíjakých čachrů... A co se vaší otázky týče, víte sám moc dobře, že vy jako první byste poukazoval na jakékoliv přešlapy ve fázi přípravy projektu a jen ho tak zdržoval. Nebudu zastírat, že žádné nebyly, ale v současnosti jsou již vyřešené a Doomtroopeři jsou připraveni navázat na odkaz svých jmenovců z dob první války s Černou legií. Snad vás může uklidnit, že program probíhá s posvěcením Kardinála, kterému Inkvizitor Rojo každý týden podává zprávu.“ „Pokud je tedy již rozhodnuto, mohu vědět, do čích rukou máme svěřit své životy?“ Dominicův tón byl stále podrážděný, ale pomalu v něm získával navrch pragmatismus. Prelát kývl na Inkvizitora, který přistoupil k jeho křeslu a sklopil hlavu na pozdrav všem shromážděným bratřím a sestrám. Hlubokým, monotónním hlasem bez emocí pak řekl: „V současné chvíli máme zverbováno více než tucet doomtrooperských týmů. Z nich nad jiné vynikají čtyři. Jeden ale momentálně není k dispozici kvůli vážným zraněním, člen dalšího je dlouhodobě nezvěstný. Zbylé dva bych ale neváhal poslat pro svou duši do horoucích pekel.“ Inkvizitorovi zavrčel komunikátor na zápěstí. Rojo přelétl displej a zamračil se. „Špatné zprávy?“ zeptal se potměšile Dominic. „Loď, na které cestovali i imperiální Doomtroopeři, členové jednoho ze dvou zbývajících týmů, byla zničena blízko Merkuru nenadálým meteorickým deštěm. Okolnosti se prošetřují, ale byly zaznamenány stopy Černé symetrie...“ „Jaký to bude mít dopad na naši věc?“ otázal se chladně prelát. „Tým alfa je tedy jasný. Bauhausko-kapitolský tandem, který má za sebou více než deset úspěšných misí na místech s malou až střední koncentrací nepřátel. Musíme je doplnit týmem nováčků. Nenechte se ale zmýlit, prošli zatím jen jedinou skutečnou misí, ale jejich dravost, zápal a vynalézavost to bohatě vynahradí. Navíc, pod dohledem již zmíněné zkušené dvojice nemám o jejich spolehlivosti pochyb.“ „A existuje nějaký záložní plán...?“ chtěl vědět Dominic. „Jistě... v případě neúspěchu zopakuje útok všech zbylých devět týmů...“ řekl Rojo. „A pokud neuspějí ani ty,“ chopil se slova prelát, „byla zahájena jednání s Kartelem o sestavení úderné armády se zastoupením vojáků z téměř všech korporací. Naším prvořadým úkolem samozřejmě zůstává ověření pravosti toho vidění, a prokáže-li se, pak urychlené určení místa, kde k tomuto rouhačství dojde a kde mají naši Doomtroopeři zaútočit... Tím považuji dnešní konvent za ukončený, o dalším vývoji budete samozřejmě informováni,“ uzavřel Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz prelát a pohybem prstů propustil Inkvizitora i ostatní členy Kúrie. <14. část> Úkol... máme jasný úkol. Jako skupina, dvojice i jednotlivci. A ten můj je teď chránit toho kapitolskýho trotla... Schmidt mířil do středu té největší skupiny nepřátel, kterou halila stěna plamenů vytvořená jeho zbraní. Těžké pancéřové boty při každém kroku drtily lebky a hrudní koše seškvařených nepřátel, trhaly jejich těla a z vnitřních orgánů dělaly pyré. *

*

*

Kurva, ne... další už ne! Co je tohle vůbec za svini? No... dlouho už mu to nevydrží... Escudero přelétl těsně nad monstrem stojícím vedle těla padlého imperiálního Doomtroopera, provedl několik vrutů a vyhnul se tak proudům leptavých hlenů, které po něm tvor plivl. Vylétl střemhlav vzhůru a stejně rychle se zase snesl k zemi, kde dosedl na široce rozkročené nohy. Samopal schoval do pouzdra, z pásu přes hruď vytrhl dva oslepující granáty a spustil svůj řetězák. *

*

*

Vhled se naplňuje... spolu se mnou přeci útočili jen dva další bojovníci. A stejně tak tedy i můj čas zde… Hondó vrazil do nepřátel sevřených v kleštích jeho i Bauhausanovy palby jako vichřice. Kanonáda z těžkého kulometu je na tuto krátkou vzdálenost trhala na cucky, jejich těla vybuchovala a pokrývala podlahu široko daleko tlejícími tkáněmi a zkaženou krví. Zásahy palicí odhazovaly zplihlé ostatky téměř deset metrů daleko a vířící katana úspornými seky a řezy zneškodnila každého, kdo se ocitl příliš blízko. *

*

*

… MacDewovo tělo leželo vedle jeho nakrčeného vraha. Tiše a nehybně... *

*

*

Rachot trhající ušní bubínky a prudké záblesky bílého světla, které spalovalo sítnici. Tedy ne jim, optické a hlukové filtry jejich helem je proměnily v neškodnou kulisu, ale slouhové Temného apoštola padali ochromeně k zemi a dvojice rozzuřených Doomtrooperů s těžkými zbraněmi z nich dělala hromady definitivně mrtvého masa. Bohužel to ale neplatilo pro všechny. Stvůra před Escuderem sice zavrávorala, když jí jeden z granátů explodoval necelé dva yardy od nohy, ale oklepala se, vydala chrčivý zvuk a začala se k němu trhavým krouživým pohybem přibližovat. Escudero zapnul turbínu svého tryskového batohu a odrazil se. V letu těsně nad zemí sebral asi metrovou část prasklé nádržní membrány a jako štít ji podržel před sebou. Plnou rychlostí vrazil do bublajícího monstra, chvíli s ním nabíral výšku a pak ho spolu s membránou odmrštil na ochoz pod sebou. Zaskřípal mučený kov, závěsy ve zdi sálu povolily a celá sekce se zřítila k zemi. Tvor zavyl bolestí a ztěžka se postavil na hromadě zkorodovaných trosek. Do pravého boku a několika míst na dolních končetinách měl zabodené špičaté pláty mřížoví ochozu. Vztekle je vytrhl a z ran vytryskla čpící černá krev. Escudero dotočil vertikální obrát a s řinčícím řetězákem v napřažené ruce mířil přímo na monstrum. Jako by ale tvor svou malátnost jen předstíral, těsně před přilétajícím Kapitolcem uskočil stranou a lehce mu o ruku brnkl levým klepetem. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Ve vysoké rychlosti stačil i ten drobný pohyb. Escudero se rozkymácel, ve snaze udržet přímý směr letu začal rotovat kolem své osy, přesto ale nezabránil tomu, že škrtl o zábradlí ochozu. Ve vzduchu opsal půlobrat a hlavou dolů narazil zády do stěny sálu. Pak se zhroutil na děravou, popraskanou mříž. Porézní stěna jeho náraz sice zbrzdila, ale pád na ochoz bolel... měl sto chutí si odplivnout, naštěstí se už mockrát přesvědčil, že v helmě to není ten nejlepší nápad. „Zasraná karma,“ ulevil si. Opatrně se na vrzajícím ochozu postavil a znovu vzlétl. Odraz poslal další sekci na podlahu sálu. „A už bylo toho šaškování dost,“ zamumlal si pod vousy. Tasil svůj samopal a vypálil krátkou dávku na monstrum. Bylo vidět, jak kulky pronikají do jeho zkaženého masa, ale kromě maličkých explozí tmavé krve neměly žádný efekt. Escudero se rychle rozhlédl po sále. V místech, kde dříve stály nádrže, jejichž puklé stěny stále doutnaly na mokré podlaze stejně jako mršiny Kajrátů, uviděl trčící sloupek. Sloužil zřejmě k ukotvení kádí, byl asi šest stop vysoký, stopu v průměru. Vrchní část byla oblá, lehce vyklenutá, s nepatrnou drážkou uprostřed. Okamžitě dostal šílený nápad. Zamířil ke stvůře a začal létat kolem. Držel se mimo její dosah a prováděl vruty a půlobraty tak dlouho, až se mu podařilo dostat se nepříteli do nekrytých zad. Vytočil turbínu na maximum, zahákl ruce do tvorova podpaží a zamířil ke sloupku, nad kterým monstrum pustil. To se na něj sice puklinou v hrudníku nabodlo, ale dál se zmítalo jako přišpendlený hmyz. „Porno!“ ucedil Escudero, ztlumil přívod paliva do turbíny a lehce rozkročenýma nohama dopadl tvorovi na záda. Ten zavřeštěl, ozval se zvuk trhaných tkání a zády prorazil vrchol sloupku, který stále rostl. Kapitolec pozadu seskočil na podlahu, kde nečekal, až bezvládné tělo působením gravitace sklouzne po sloupku, nalubrigovaném leptavým slizem a krví, až k zemi, ale zamířil k mrtvému MacDewovi. Poklekl u jeho těla a uchopil hlenovou masku smrti zaschlou na jeho obličeji. Trhl... a uskočil. Pod ní na něj prázdnými očními důlky hleděla vybělená lebka! „Schrecklicher Tod...” hlesl Schmidt, který se postavil po Escuderově boku. Ten si jen beze slova klepal levou rukou sevřenou v pěst do své šklebící se umrlčí masky. „Proč... proč tak ztuhnul? Měl toho šmejda na lopatě...“ zadumaně se sám sebe nahlas zeptal Escudero. Otočil se a vrátil se k tělu monstra, které se zastavilo asi dvě stopy nad podlahou, kde se sloupek mírně rozšiřoval. Pečlivě prozkoumal každý viditelný centimetr jeho kůže, která byla zblízka jako popraskaný vosk, bledá a nerovnoměrná. „Měry bychom sebou hodit, může sem přijít ještě něco holšího...“ ozval se Hondó. Escudero jen mlčky prudce zdvihl pravý ukazovák. Právě prohlížel záda v místech, kde by člověk měl levý trapézový sval. Nejprve si myslel, že je to jen nějaký kaz na kůži, ale když se podíval lépe... bylo to zašlé hrubé tetování. Trojice hranatých imperiálních run! Znovu přešel k MacDewově tělu, jemně ho převrátil a shrnul koženou kazajku na levém rameni. Tam svítila ta stejná trojice run, jen vyvedená ostře a v barvě. „Tedy Familie...“ vydechl Schmidt, který mu nahlížel přes rameno. „Tohle na Černé nenávidím nejvíc,“ pronesl mrazivě Escudero, „že dokáže obrátit bratra proti vlastnímu bratru... proti jeho vůli!“ „Vypadá to ale spíš na různé generace.“ „Což na věci moc nemění,“ odsekl Escudero a z brašny u pasu vyndal dvě trubičky. Zlomil je, jednu zasunul MacDewovi za opasek a druhou položil mrtvému monstru na záda. Pak bez ohlédnutí odešel směrem k nejbližšímu východu ze sálu. Za ním se ozvalo hučení plamenů, které vzplály na obou tělech. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz



Druzí dva dohnali Escudera až v temné chodbě, ve které stál palec husté olejovité kapaliny. Kapitolec se na ně obrátil a řekl: „Doporučoval bych vám típnout cigára, to svinstvo na zemi je určitě hořlavý.“ „A kam vrastně máme namířeno? Tady dore jsou jen nějaká skradiště a sáry prné těch netvolů.“ Escudero mlčel, ale promluvil Schmidt: „Morové komory jsem viděl o pár pater výš. Ale nikde ani stopa po unseres Objekt...“ „Ten bude ještě výš,“ pronesl temně Posel smrti. „Na samém vrcholu téhle proklaté Citadely.“ „Tak to doufám, že se tudy nejde k požálnímu schodišti,“ suše utrousil Hondó. Schmidt s Escuderem se zastavili a pomalu otočili na Mišimana. Žert??? To by do něj ani jeden z nich neřekl. *

*

*

Z temné chodby plné haraburdí naproti zdviži vylétl krátký, široký nůž a zabodl se Biofágovi do zátylku. Čepel přerušila míchu a bezvládné tělo se zhroutilo na oslizlou podlahu. Z chodby vysprintovala trojice Doomtrooperů a postavila se na zvolna se rozjíždějící plošinu. Schmidt nakopl mrtvolu tak silně, že odlétla do chodby, kde zapadla mezi děravé barely a poházenou kabeláž. Tam ji nikdo hledat nebude. Zdviž ale stoupala sotva patnáct sekund a s cuknutím se zastavila. Šachta dál nepokračovala, jen další vodorovná chodba. „Teda, než tyhle servisní výtahy, to bych snad radši na Cliffhangera z venku...“ ulevil si Schmidt, který svou láskou k prehistorické kinematografii nezapřel otce. „Takhle se tam nedostaneme ani zítra.“ „Tohle nepůjde,“ přitakal mu Escudero a v rychlosti zkontroloval obě strany chodby. Byla naštěstí prázdná. „Ale co s tím?“ „Vzduchotechnika,“ lakonicky poznamenal Hondó. „Jako, že bychom se plazili ty stovky metrů potrubím šedesát na šedesát?“ pohlédl na něj pochybovačně Schmidt. „Počkej, to zase není tak blbej nápad,“ řekl Escudero. „Eh?“ „Tak, podívej se na to takhle. Jsme v Demnogonisově citadele, ne?“ spustil Escudero. „Zkrať to. Na přednášky není kdy,“ skočil mu do řeči Schmidt. „Prostě, tahle stavba funguje hodně jako živý tvor. Plný nemocí a sraček, ale přesto... A co udělá tvoje tělo, když se ti něco dostane do trubek?“ „Začnu kašlat?“ vzdychl Bauhausan. „Hej presto,“ zašermoval rukama Posel smrti, „a máme tu rychlovýtah směrem vzhůru. Přesně to, co právě potřebujeme.“ „Oprav mě, jestli se pletu,“ řekl Schmidt zvolna a s despektem, „ale u člověka se to veze nahoru, Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz protože nos a ústa jsou výš než plíce. Kdybychom dýchali durch den Arsch, bude to střemhlavý sestup. Jak víme, kterým směrem nás to poveze? Tady na asteroidu asi není důvod, aby nahoru.“ „Tak za zkoušku nic nedáme, navíc jsem tam nahoře nějaké větrací vývody při vniknutí zahlédnul. A když to nevyjde, furt můžeme stopovat ty zdviže. O moc níž se nepropadneme.“ Hondó zatím s pohledem zdviženým vzhůru pomalu kráčel chodbou a ve světle vydávaném maličkými svítilnami po stranách helmy hledal ventilační mříž. „Uděrá mi někdo storičku?“ ozval se, když narazil na sotva viditelný otvor téměř zarostlý strupovitou hmotou, která pokrývala celý strop. „To seš nindža?“ zavrčel Schmidt, ale rozkročil se, ohnul paže v loktech a z rozevřených pěstí vytvořil pohodlné stupátko. „A... udlží mě to?“ optal se nejistě Mišiman. „Hydraulická serva, Schatzi... žáden strach.“ Hondó zasunul katanu do pouzdra a lehce vyskočil na Bauhausanovy napřažené dlaně. Ten se ani nezachvěl. Lovec démonů chvíli zblízka zkoumal strop a mříž, pak máchl svou palicí a udeřil do krusty zarůstající místo, kde se obojí stýkalo. Ozvalo se začvachtání a k zemi spadlo snad půl metráku mazlavé a lepivé hmoty. „Herdek, tohle jsme si nedomluvili!“ vybuchl Schmidt. „Sumimasen,“ utrousil Hondó a vrchním párem končetin zatlačil na mříž zbavenou staletých nánosů nečistot, kterých byl zdejší vzduch plný. Nadzvedl ji a opřel o vnitřní stěnu ventilační šachty. Uchopil okraj otvoru všema čtyřma rukama a jako nějaký podivný pavouk se vsoukal dovnitř. „Jak to tam vypadá?“ zeptal se Escudero. „Odpolně,“ ozval se Hondó, „všude tu jsou chrupy verké jak ukazovák, co se hýbou sem a tam jako mořská hradina. Jsou ceré zabrácené a urepené. A mají síru, márem mě už dvaklát vystlčiry tou dílou ven.“ „To je v pořádku, přesně tohle potřebujeme. Řasinky. Jen krapínek větší, no... stejně jako ta trubka.“ Schmidt měl pěst opřenou o bradu helmy a nakonec promluvil: „Tak dumám... erstens, udrží nás to všechny, zweitens, jak se tam vůbec dostanu?“ „O tomhle nikde nevyprávěj,“ zašeptal Escudero, položil své nohy na Husarovy, zapnul magnetický okruh a pevně ho objal kolem pasu. Pak ještě řekl: „Ty budeš dneska za dcérku, ruce kolem krku, nechci ti ty pracky ožehnout. Masaki, lehni si na břicho a pomoz bumbrlíčkovi dovnitř... a nenechte se shodit řasinkami!“ S těmi slovy zapnul turbínu svého tryskového batohu. Nejprve se nic nedělo, až když zvýšil otáčky a motor se rozeřval, začali pomalu stoupat. Z otvoru ve stropě vykoukl Lovec démonů, jedním párem rukou se pevně držel okraje a druhým pomohl duo nasměrovat. Uchopil Bauhausana za paže a zatáhl. Escudero vypnul magnetický okruh, snížil otáčky turbíny na minimum a propadl se do vzduchu. Zase přidal a uchopil Schmidta za jednu nohu. Zatlačil a pomalu ho strkal do díry. Husar se zatím chápal kožnatých řasinek, ale pokaždé jich jen plnou hrst utrhl. Přesto se nakonec muže v pancéřovém obleku podařilo do díry vsoukat. Escudero ladně po zádech vletěl na opačnou stranu ventilační šachty a Hondó mříž přibouchl. Escudero zvedl hlavu a přes špičky bot pohlédl na své dva kolegy, kteří se pokoušeli plazit Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka vpřed.


„Lehnout a ležet!“ přikázal., „O tohle se příroda postará za nás.“ Řasinky pod ním se najednou zpevnily, zdvihly ho a lehce si jím posouvaly tam a zpět. S Bauhausanem ale byly mnohem méně úspěšné, takže nakonec všechny povolily. Pak ale šachta začala vibrovat. Nezatížené řasinky sebou začaly mrskat a na jejich povrchu se objevila nažloutlá pěna. Pak se celá šachta stáhla v křeči, která Doomtroopery posunula vpřed, vpravo a nahoru. Všehovšudy snad o padesát metrů. Muži leželi na jedné hromadě a Escudero jen děkoval Kardinálovi, že je na konci jejich vláčku. V opačném případě by už byl rozmačkaný. Protože šachta začala znovu vibrovat, odplazil se rychle alespoň o dva yardy od svých obrněných přátel a připravil se na další posun. To se opakovala celou věčnost, alespoň tak jim to připadalo. Po nespočtu stahů je šachta vyplivla do potemnělé místnosti, uprostřed které stál obrovský krvavě rudý čípek a ve stropu zely desítky děr, v nichž vířily ozubené trojlisté vrtule. Podél stěn se ploužily mrtvoly oživené Temnou symetrií. Některé ještě obalené hnijícím masem, jiné jen zažloutlé kosti. Když si Doomtrooperů sedících uprostřed hlenů a pěny všimly, vydaly se potácivě k nim. „Už nikdy!“ zavrčel Schmidt a ztěžka se postavil na nohy. „Nelíbilo se ti být chrchel?“ mrkl na něj Escudero a uchopil napřaženou ruku. Bauhausan ho zahodil vysoko do vzduchu, obrátil se k nepřátelům a procedil mezi zuby: „Je na čase si spravit chuť!!!“




Escudero dřepěl na kovové skříni, ve které vedlo nějaké potrubí, a sledoval Bauhausana, jak k hořící hromadě těl táhne další čtyři. Pod svou umrlčí maskou se usmál a zavrtěl hlavou. „Co se řehníš, jelito,“ zabručel Schmidt, jako by měl rentgenový zrak, „by tě taky neofouklo, kdybys nám trochu pomohl. Co je to vůbec za nápad, takhle po sobě uklízet?“ „Věř mi,“ ozval se Hondó, který na hromadu přihodil dva bezhlavé kostlivce, „za tu tlochu námahy to stojí. Oplavdu nechceš znovu zabíjet to, co už jsi jednou i dvaklát zabir...“ „To mi připomíná,“ řekl Kapitolec a seskočil ze svého bidýlka, „jak jsme na tom s municí, pánové?“ „800 nábojů do kurometu a 52% nádlže dlačího ohně.“ „Poslední dva pásy do kulometu, ale to dělá přes 2000 nábojů, poslední zásobník do plamenometu, na 82%... ale hlavně,“ Schmidt si významně poklepal na hrudní pancíř, „höllische Maschine.“ „Á, náš pekelný stroj,“ pokýval hlavou Escudero, „tak u toho už doufám nebudu. To by mi asi (nikomu z nás) neudělalo dobře na pleť.“ *

*

*

Opatrně kráčeli chodbou s poloprůsvitnými stěnami. Z opačné strany do nich občas něco narazilo, na všechny strany se rozpila obří tmavá skvrna a celá membrána se rozvibrovala. Po podlaze jako velké zduřelé cévy vedla změť hadic a trubek, ve kterých šplouchala nějaká odporná tekutina. Ze spojů a kolem ventilů ucházela pára a prosakoval vazký hlen. Hadice v pravidelných rozestupech vybíhaly ze zdí a vrstvily se uprostřed chodby, až jich bylo tolik, že zbývala jen uzoučka cestička, kam mohli šlapat. Chodba nakonec vyústila do nesmírné kruhové prostory, jejíž dno leželo kdesi v nedohlednu. Po obvodu stěny vedl ochoz, který se spirálově šplhal do výšky, uprostřed čněl z hlubiny sloup, na který jako děloha nasedala mrtvolně bledá morová komora. Měla svraštělé, nepravidelné stěny a kroužilo nad ní hejno Mrchožroutů. Komora nebyla s ochozem nijak spojena, ale ve vzduchu se komíhaly stovky řetězů a k některým bylo připevněno mřížoví přístupového chodníčku. „Tyhle voklobáky už ne,“ kňournul Escudero, odepjal z pásu dva zbývající oslepující granáty a vzlétl. Hodil jeden granát mezi kroužící ptáky. Zablesklo se, ozval se hromový rachot a většina ochromených Mrchožroutů s přetíženými senzory začala padat do propasti jako kamení. Na zbylé byla škoda plýtvat poslední granát, zasunul ho tedy zpět do popruhu a tasil samopal. Palbou se přidaly i těžké kulomety z ochozu, takže zakrátko byl prostor nepřátel prost. „Hele, poletucho,“ ozval se ve vysílačce Schmidtův hlas, „nějaký nápad, jak se k té komoře dostaneme i my?“ Escudero přehlédl chumly visících řetězů, chvíli něco odhadoval a pak řekl: „Doufám, že nemáte strach z výšek a netrpíte mořskou nemocí...“ „To... nemůžeš myslet vážně,“ odfrkl si Bauhausan. „No hele, z nějakého důvodu tu ty mříže na hácích visí. A pokud to člověk trochu promyslí, je z toho cestička až přímo k té morové komoře...“ „Jak nějaká pošahaná hra,“ zabručel Schmidt a chybělo už jen, aby se dlaní udeřil do čela. „Pravdou zůstává, že je otázka, zda se počítalo i s takovým cvalíkem. Ty řetězy sice vypadají, že Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka by udržely tanker, ale s tebou jeden nikdy neví.“


„Stirb,“ ucedil Schmidt, ale to už si Escudero lehl na jednu mříž, chytil se za její okraj a horní polovinu těla svěsil přes něj. Spustil turbínu tryskového batohu na maximální chod a testoval pevnost uchycení. Mříž sebou cukala a třásla se, ale nic nepovolilo. Escudero se přes okraj lehce sklouzl vstříc hlubině pod sebou, táhlým obloukem se vrátil na úroveň řetězů a chvíli je z povzdálí studoval. Pak zamířil k jedné čtveřici, opřel se do mříže a začal ji sunout směrem k ochozu. „Takže, přátelé,“ řekl, „po dvou to opravdu riskovat nehodlám, ale první pán na holení může pomalu nastupovat.“ Hondó se Schmidtem na sebe pohlédli a oba naráz vyhrkli: „Ty pl/rvní!“ Mříž s třeskem narazila do zábradlí ochozu a Escudero netrpělivě řekl: „Tak pohyb, pohyb, nemáme na to celý den.“ Schmidt lehce poplácal Mišimana po zádech a ten napůl přepadl přes oslizlou kovovou trubku na mříž připevněnou k řetězům. Oběma páry rukou se přidržel zábradlí i podlahy ochozu, švihl nohama a jako by nic se postavil. Zdvihl ruce a řekl: „No doblá, doblá, vyhlárs.“ „Drž se,“ řekl Escudero, převalil se vlevo a pustil mříž, která se začala rychle propadat. Když se dostala nejníž, jako kyvadlo zase zamířila vzhůru. Kapitolec zatím přelétl k jiné mříži a zatlačil na ni, ale jen o pár metrů. Když se obě téměř dotkly, houkl na Hondóa: „Přestupujeme, jedem, jedem, jedem... A bacha, ve vzduchu vás chytat nebudu!“ Mišiman ladně přeskočil na druhý segment a na lehce pokrčených nohou se zhoupl o nějakých deset metrů tam, ale pak hned zpět. Když zase zamířil směrem ke komoře, uviděl, jak mu v ústrety letí Escudero s další mříží. Zapéroval v kolenou a se zakročenou levou nohou čekal. „Teď!“ zařval Kapitolec, když mezi segmenty stále zela mezera půl druhého yardu. Hondó se odrazil, máchl oběma páry rukou a nohy poskládal před sebe. S třeskem narazil na mříž, přetočil se na břicho a zeširoka postavil. Escudero mříž podletěl v okamžiku, kdy vykřikl, a ta se začala přibližovat ke sloupu, ze kterého pod morovou komorou trčel zohýbaný ochoz jako kalich pod odporným, deformovaným květem. Hondó skočil a dopadl do podřepu na lehce se pohupující a vrzající žebroví. Otočil se a viděl, jak Escudero tlačí první segment k Schmidtovi a Pancéřovaný husar na něj vstupuje. Mříž začala ihned klesat, tak rychle, že Escudero sotva stačil uhnout, a ani v nejmenším nestihl připravit druhou část. Schmidt se sklouzl zpět a Kapitolec přerušil jeho vodopád nadávek radou, aby se zhoupl v kolenou. To ale vyvolalo jen další proud bauhauských vulgarit. Když se první mříž znovu přiblížila ke druhé, kterou Escudero tentokrát přidržoval zespodu, přeskočil mezi nimi Schmidt s ladností tanečnice vážící padesát kanme. Jeho váha a rychlost dodala vrzajícím (ale držícím!) řetězům takovou pohybovou energii, že se mříž pohupovala do maxima i v okamžiku, kdy se Posel smrti vracel s posledním segmentem. Bauhausan se odrazil v momentě, kdy se Escudero stále ještě sunul vzhůru k němu. Dopadl na mříž a nárazem odmrštil Kapitolce snad o pět džó stranou. Když ale nakonec s Hondóovou pomocí přelézal na ochoz (který se rozhoupal a rozvrzal o poznání víc), snášel se už Escudero vedle komorové membrány. „Co tohle bylo za drezuru?!“ obořil se Schmidt na Posla smrti. „Jsme u morové komory? Check. Spadl někdo? Negative. Já nevím, na co si pořád stěžuješ,“ řekl vesele Escudero. Schmidt zvedl pravou pěst, chvíli si Kapitolce mlčky měřil a nakonec udeřil do bledé stěny morové komory. Ta pukla od podlahy až ke koruně a zevnitř se vyvalil oblak krémové, nahnědlé Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz mlhy. Schmidt trhnutím paží díru rozšířil a zavrčel: „Tak alou darein!“ Vnitřní stěny komory byly pokryté sítí černých žil, uprostřed stál nějaký lavor a v něm postava zabalená do zárodečných plen. Escudero roztrhl a odhrnul blánu přes obličej a spatřil... tvář Duranda XVII. Ta znenadání otevřela oči... černé a bez bělma.




Schmidt kráčel pomalu vpřed a řval jako pomatený. Z jedné napřažené paže tryskal proud plamenů, druhá chrlila desítky střel, které z hořícího, kroutícího se Kardinálova dvojníka trhaly kusy zapálených tkání a pohazovaly je po morové komoře. Escudero poloseděl na podlaze, kam ho na poslední chvíli strhl Lovec démonů, a nevěřícně sledoval výjev nad sebou. Věděl, že jeho parťák je muž věřící, ale tohle... tohle opravdu nečekal. Schmidtův kulomet se rozcvakal naprázdno. Náboje v pásu došly, a ani automatizovaný nabíjecí systém nedokázal připojit nový pás, když úderník kmitá tempem 19 ran za sekundu. Ostatky falešného Kardinála se zhroutily do lavoru, ve kterém stál, z něj vyšplíchla hořící tekutina a plameny se rozeběhly po podlaze komory. Rozlitá kapalina spolu s hořícími kusy těla falešného kardinála proměnily morovou komoru v ohnivou výheň. Plameny šplhaly po membránách, které žárem černaly, dělaly se na nich puchýře, až nakonec pukly. Prostor se zaplnil temným dýmem, který leptal vše kromě kaleného pancéřování, a podlaha se začala otřásat. Zvenčí bylo slyšet nějaké svištění, asi zdejší obdobu poplachu. Escudero se vydrápal na nohy, strhl polorozpadlý granátový pás, hodil ho na zem a zavelel: „Rychle odsud, musíme se dostat někam na pevnou zemi, než se to tu celé propadne.“ Nastartoval svůj tryskový batoh a zmizel puklinou, kterou otevřel Schmidt a která se zatím působením plamenů více než zdvojnásobila. Schmidt a Hondó vyběhli na ochoz a strnuli, protože celé sekce se uvolňovaly a padaly do hlubiny. Před nimi o ochoz třeskla mříž. Escudero, který vykoukl přes její okraj, netrpělivě křikl: „Čekáte na kolkovanou žádost? Pohyb!“ „To jako... oba?“ zeptal se pochybovačně Schmidt. „Musíme to risknout. Po jednom by nám to trvalo moc dlouho...“ „Jestli spadnu, tak tě zabiju!“ zavrčel Bauhausan, vkročil na mříž a omotal si kolem pravé pěsti masivní řetěz přichycený k zadnímu pravému sloupku. Hondó již stál u předního levého a svíral řetěz oběma levými pažemi. „Jedééém,“ zavyl Schmidt a přenesl váhu na nakročenou nohu. Mříž se naklonila a s drhnutím sklouzla z ochozu. Propadla se do volného prostoru a začala klesat. Escudero vyrazil tryskem vpřed, aby připravil další segment. Stihl to jen taktak. Držel mříz zespodu, vytaženou na zašmodrchaných řetězech jak to šlo nejdále. Bauhausan s Mišimanem rychle stoupali a přibližovali se a vysílačka byla plná jejich unisono řevu. Najednou Escudero ucítil, že něco není v pořádku. Mříž ho začala naklánět dozadu, ozvalo se cinknutí a chřestění řetězů. Kov ztěžkl a začal mu lámat prsty. Vzduchem prolétl utržený uzel řetězů a strhl mříž s sebou. Escudero udělal salto vzad a když znovu získal ztracenou rovnováhu, jen ztěžka vydechl: „Změna plánu... doufám, že ta vaše vydrží ještě jedno zhoupnutí.“ S těmi slovy poodlétl a znovu začal propočítávat všemožné úhly a trajektorie. Pak se vrhl k pečlivě určené mříži a dotlačil ji na místo, kde čekal na kolmo se přibližující dvojici. „Musíme to vzít oklikou,“ houkl na ně, „zkuste se dostat k předním řetězům... a nespadnout při tom!“ „Du Ochse!“ vybuchl Schmidt a pohrozil mu sevřenou pěstí. Escudero jen pokrčil rameny a přehmátl si tak, aby mříž držel co nejvíc ze strany. Když se jejich mříž ve stoupání téměř zastavila, zavelel Escudero ke skoku. Stále k překonání zbývala asi metrová svislá vzdálenost, ale lepší už to nebude. Schmidt kývl na Mišimana, který se vzepřel na rukou a mechanickým párem odrazil, ve Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka vzduchu prohnul záda a lehce dopadl na pokrčené nohy.


„Aby ses neposral, komediante,“ zavrčel si pod vousy Bauhausan a ještě ve chvíli, kdy byl jeho kolega ve vzduchu, se s dupnutím odrazil levou nohou. Dopadl na pravé koleno, druhá noha mu zůstala viset ve vzduchu mimo otřásající se mříž. Vedle něj, téměř na dosah, do hlubiny padal svazek utržených řetězů spolu s mříží, ze které právě seskočili. „Klikaři,“ zazněl ve vysílačce Escuderův hlas a nová mříž se dala do pohybu, protože Posel smrti ji pustil a zmířil k dalšímu dílku skládačky, jakmile Bauhausan s třeskem dopadl. Hondó pomohl Schmidtovi vydrápat se na podlážku a postavit se u jednoho z řetězů. Mříž se tentokrát nepohybovala jen dolů, ale opisovala i horizontální oblouk. Několikrát jen těsně škrtla visící snopy řetězů, které se třásly a chrastily i v neustávajícím svištění poplachu. Naštěstí zatím nikde nebylo Demnogonisovy slouhy vidět. Mříž opět začala zvolna stoupat a Hondó uviděl už připraveného Escudera s dalším segmentem. Ale... byl nějak nízko. „Přestupovat nahoru vám moc nešlo, tak uvidíme, co dolů,“ ozval se jako v odpověď Kapitolec. „A Hermanne, ty se při tom pokus nepropadnout. Páč dna odsud nevidět.“ „Fickfehler!“ zavrčel Schmidt, pomalu si sedl a nohy spustil přes okraj mříže. Pak se obrátil na Mišimana a řekl: „Být tebou, tak počkám, až co s těmi úchyty udělá moje váha. Nemusíme se propadnout oba naráz.“ „Hai,“ přikývl Hondó, „ale moc času ti nedám. Co já? Tahle mříž! Ale mám takový nápad...“ Vtom se okraj jejich mříže přesunul nad druhou, Schmidt se jemně odstrčil rukama a sklouzl do prázdna. Ozvalo kovové cvaknutí a zadrnčení. Žádný křik, ani kletby. Hondó udělal krok a odrazil se. Mříž odletěla zpět a Lovec démonů vrazil do jednoho z řetězů asi džó nad Bauhausanovou hlavou. Rychle ho sevřel jednou vlastní a jednou mechanickou rukou (ve druhých dvou svíral zbraně – těžký kulomet a palici) a omotal si ho kolem levého lýtka. Celá konstrukce se rozhoupala, ale vydržela. Schmidt zavrávoral a chytil se řetězu, na kterém visel Mišiman. Uviděl, jak Escudero letí k zašmodrchanému trsu řetězů, a ve vysílačce uslyšel jeho hlas: „A to nejlepší nakonec... bez mříže, musíte se chytit řetězu. Ale jak jsem koukal, Hondó s tím problém nemá.“ „Verrückheit! Copak já jsem nějakej Tarzan?!“ zaprskal Schmidt, ale pak se ozvalo kovové lupnutí, jasně slyšitelné i v hluku kolem. Na mříž s třeskem dopadla prasklá polovina těžkého, masivního článku řetězu. Druhá prolétla vzduchem a zmizela v nedohlednu. Schmidt zvedl hlavu a uviděl Lovce démonů, jak i druhou pravou rukou, k jejímuž předloktí měl připevněný těžký kulomet, chytá visící část prasklého řetězu, zahazuje svou palici, tasí katanu a horizontálně jí přibodává řetěz ovinutý kolem nohy ke svému stehnu i druhé noze. Ve vysílačce slyšel jen bolestné syknutí a těžké oddechování. Escudero, který se obrátil a začal tlačit snop řetězů, na moment strnul a hlesl: „A... kurva!“ Nad Hondóem, který už dýchal hodně ztěžka a vydával táhlé, utrápené mručení, se ozvalo skřípění a trhání kovu a upevnění druhého řetězu, párového s tím prasklým, povolilo. Těžký hák, vyrvaný z živoucího stropu i s kusy tkání a litry nekrotických tekutin, Mišimana naštěstí minul, ale řetěz se mu omotal přes rameno, krk a kolem nohou. Mříž pod Schmidtovýma nohama se prudce naklonila k jedné straně, takže Pancéřovaný husar ztratil rovnováhu a padl na kolena. Rychle začal klouzat k okraji, nad ním se Hondó rozeřval bolestí. Schmidt už měl nohy do půli stehen ve vzduchu, když vrazil pěsti do mříže a chytil se železných plátků. Ty ale jeho váhu dlouho neudržely, postupně praskaly a on se propadal stále níž, směrem k masivnímu rámu. V nakloněné pozici jasně viděl Lovce démonů, který nad ním zápasil s jeho váhou, řetězy a bezvědomím. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka „Zahoď ten meč a nech to viset,“ zařval na něj.


Escudero s řetězy se blížil strašlivě pomalu. Když konečně se zachřestěním do mříže narazily, ozvalo se shora další rupnutí a rovnou oba zbývající řetězy se utrhly a propadly do hlubiny. V momentě, kdy se mříž začala překlápět, houkl Escudero na Schmidta: „Seskoč!“ Bauhausan pustil rám mříže, hrábl po snopu řetězů a jeden z nich uchopil hydraulickým sevřením jedné a hned druhé pěsti. Za tu kratičkou chvíli se propadl o několik desítek metrů. Mříž prolétla vysoko nad ním, ale dolů visící řetězy ho šlehly přes záda. Hondó vydal pronikavý křik, když se mříž zhoupla a pak... zmlkl. Druzí dva Doomtroopeři na něj pohlédli (Schmidt směrem vzhůru, Escudero naopak svrchu) a uviděli, jak se vysílený spodní pár rukou pouští řetězu, přetížené úpony mechanických kloubů začínají jiskřit a nakonec se trhají. Padající Mišiman začal recitovat nějakou báseň. Jeho hlas odříkával verše déle než půl minuty, pak náhle, uprostřed slova, přestal...




Schmidt, pověšený na řetězu, přelétl přes okraj ochozu a nohama přitom přerazil kovové zábradlí. Pustil se a z výšky několika metrů dopadl s třeskem na mřížovanou podlážku. Vedle něj přistál Escudero. Na moment na sebe beze slova hleděli, pak Schmidt hlesl: „Tohle...“ „Tak by bojovník umírat neměl,“ skočil mu do řeči Escudero, „ne Mišiman, a už vůbec ne někdo jako Masaki! Spadnout do propasti jako by byl prachobyčejný opilec.“ „On vlastně... spadl místo mě,“ řekl Schmidt trochu nepřítomně. Změna tónu svištivého poplachu ale Kapitolce rychle vrátila do reality. „Asi bychom se měli zdekovat,“ řekl Escudero pragmaticky. „Primární úkol splněn, a fujtajksl, jak byl tenhle klon od Kardinála k nerozeznání! Teď se ještě mrknout, jestli nenajdeme nějaké plány, a strhnout tuhle jedovou chýši...“ Rozeběhl se po ochozu směrem vzhůru. Po několika krocích se ohlédl na Bauhausana, který stále zkoprněle postával na místě a jen šeptal: „...místo mě.“ „Ale tak už,“ štěkl Escudero, „koukej se sebrat. Mám pocit, že se sem někdo blíží. A není jich málo.“ V reproduktoru zaslechl sotva rozeznatelné, vzdálené máchání perutí, čvachtání, vrčení i ostré povely vydávané neznámým jazykem. Schmidt se rozhlédl kolem, jako by se právě probudil z hypnotického transu. Zatřásl hlavou, něco zabručel a s těžkým dusotem vystartoval za Kapitolcem. „Kam tohle asi vede?“ ozval se konverzačním tónem, zcela v rozporu se stavem, ve kterém se ještě před okamžikem nacházel. „Ehe... nahoru?“ odpověděl pomalu Escudero. „A citróny jsou žlutý... Hele, zjevné vidím, spíš jsem ale zvědav, co nás tam tak čeká.“ „Kdo u vás v Bauhausu sídlí nejvýš? Počítám, že ani u těhle černolegijníků to nebude jiné. Cappo di tutti cappi. Sám velkej bubák osobně.“ „Jsem nevěděl, že máš kořeny u Cosa Nostry,“ zavrtěl Schmidt hlavou. „Tomu se říká sečtělost,“ řekl Escudero a přidal do kroku, protože hluk blížících se nepřátel zesílil. Slyšel ho i Schmidt, který z chůze opět přešel do syčením hydrauliky doprovázeného běhu. *

*

*

Když vybíhali poslední zákrutu ochozu před portálem přehrazeným blánou pokrytou vředy a mokvajícími strupy, Schmidt se zastavil, otočil a přidřepl nad mříží podlážky. Jemně do ní ťuknul konečky svých pěstí, které se ihned propadly do vzniklých děr. Sevřel mříž a trhl směrem pravo, do prostoru. Celý pětimetrový segment se se skřípěním odtrhl od stěny a odletěl do dáli a dolů. „Tohle by je mohlo alespoň na chvíli zdržet,“ poznamenal směrem k Escuderovi. „A jsi si jist, že ti to nebude chybět, až se tudy budeme vracet?“ „Cesta se vždycky najde,“ odtušil Bauhausan a doběhl k portálu. „Ale jak otevřeme tyhle dveře? Plivnul bych na ně, kdybych se neekloval si sundat helmu...“ „Že zrovna tobě tohle dělá vrásky,“ řekl Escudero a z jedné sumky u pasu vytáhl blok plastické trhaviny. Když ale přistoupil ke dveřím, ty se samy od sebe s mlaskavým zvukem otevřely. Doomtroopeři ztuhli a přikrčili se v překvapeném očekávání, ale nic dalšího se nedělo, nikde žádný pohyb. Z potemnělé, nazelenale ozářené prostory sálal zmar a beznaděj. Escudero jako první vstoupil do chřtánu zoufalství. Pomalu a neochotně, ale po několika krocích Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz se otočil na Schmidta a gestem mu dal signál, že je vše v pořádku. Jejich vysílačky hučely a skřípaly, rušení zde bylo zjevně nejsilnější v celé stavbě, takže se ani jeden nenamáhal mluvit. Stejně nebylo co říct. Kapitolec kráčel jako první a pečlivě prozkoumával každý podezřelý výklenek, Bauhausan se držel dva kroky zpět. Syčení jeho hydraulikou poháněného obleku bezpečně přehlušil hluk panující kolem. Zvuky rozkladu, hnilobných procesů a zrodu nových monstrozit. Prošli krátkým klikatícím se tunelem a vstoupili do dvouúrovňové místnosti; její větší, níže ležící část byla plná zárodečných kádí, tubusů, ve kterých kolotal svítivě zelený sliz, prosakujícího potrubí, ventilů a pák. Z ní stoupalo dvojí schodiště na vyšší úroveň, na které stál stůl pokrytý těžkými svazky v okované kůži, svitky s rozlomenými hlenovými pečetěmi, křivulemi a moždíři. Na stěně za ním poblikávalo několik ušmudlaných monitorů a před ní stál obrovský leprotický trůn. Na všechy strany z něj trčela kovová kostra a výztuže a visely roztřepené pruhy mrtvých tkání. Z trůnu se zdvihla téměř třímetrová postava. Bledá, neforemná a s na pohled nemocnou kůží, pokrytou vředy, strupy a mrskajícími se těly napůl zavrtaných červů. Kolem ní poletoval oblak palec dlouhých, leskle zelených much. Demnogonisův Nefarit. Přes hlavu měl přetaženou hrubou kápi sešitou z různobarevných cárů stažené lidské kůže. Pohlédl na Doomtroopery a kloktavě se rozesmál. Postavil se k okraji své vyvýšené lóže a shlížel na patetické človíčky téměř šest metrů pod sebou. Escudero koutkem oka postřehl rychlý pohyb, ale napřaženou rukou Bauhausana zadržel. Na tom monstru mu bylo něco nepříjemně povědomého... „Jak nečekané setkání,“ zasyčel Nefarit, „...po tolika letech!“ Znovu se rozesmál, strhl si kápi a hodil ji Escuderovi k nohám. Ten si ji mohl poprvé zblízka pořádně prohlédnout a polil ho studený pot; ta tetování! Napis „Luv U Mom“ na tmavé, olivové kůži, ten měl Bolston, člen jeho bývalé party na Marsu, vytetovaný na týlu své vyholené hlavy. Pěst svírající řetěz omotaný kolem předloktí na bledém pergamenu patřila Waylonovi. Poznal ještě několik dalších. Zdvihl zrak a zadíval se Nefaritovi do tváře. Byla ohyzdná, deformovaná boláky a nádory a jako by se bez ustání proměňovala. „Kdo...“ vydechl Escudero. Pak ale na kratičký okamžik zahlédl mimovolnou grimasu, zapitvoření, a poznání do něj udeřilo jako blesk z čistého nebe. „Jo-sephe...?“ „Nééé, to je jméno mrtvého muže,“ mlaskl Nefarit, „trosky a ubožáka, který se nedokázal postavit ještě větším ubožákům! Muže, od kterého se nemohu více lišit. Protože já jsem Demnogonisův Nefarit. Já jsem Varicelouis! A ty, Joe Escudero, jsi poslední, kdo mi ještě schází na mé kápi hanby!!!“ Monstrum rozpažilo a kožnaté vaky, visící mu od rukou k tělu jako odporné, svraštělé perutě, se s mlasknutím rozvinuly. Sneslo se před Doomtroopera, který byl v porovnání tak maličký... ale stál pevně na místě a zdviženou rukou stále Schmidtovi signalizoval, ať nic nedělá. „Jak...“ začal Escudero. „... jsem mohl?“ dokončil za něj posměšným tónem Nefarit. „Obrátit se k lidstvu zády a otevřít náruč Temnotě? Vzdát se všeho? Postavit se proti svým? To je prosté – lidstvo mi nenabízelo nic než výsměch a bolest; co jsem měl, to mi tobě podobní vzali, takže kdo jsou to vlastně ti _moji_?” Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz


Jakub "Zion" Hejda Kompletní sbírka Escudero jen bezradně pozdvihl ruce a mlčel.

„Ale já ti tvé bujaré mládí nemám za zlé,“ pokračoval Nefarit, „vlastně bych ti měl poděkovat, protože díky tobě byl můj přerod jen další nepříjemností, kterou stačilo přetrpět. Jsi skvělý učitel, Joe Escudero, škoda, že to nedoceníš.“ S těmi slovy švihl rukou, kterou dosud ukrýval za zády. Držel v ní meč s dvojí klikatou čepelí, ze které odkapával hustý hnis se stopami krve. Escudero se ani nepohnul, jen se skloněnou hlavou čekal. Čas jako by se zastavil. *

*

*

Odťatá helma s umrlčí maskou se odrazila od popraskaných dlaždic, vedle ní na kolena padlo bezhlavé tělo...




Zeď Citadely vybuchla a zevnitř stavby do volného prostoru vylétla dvojice postav v těsném sevření. Navzdory jen nepatrné gravitaci asteroidu začala ihned padat k povrchu o několik stovek metrů níže. V letu naráželi do zohýbaných tyčí (zřejmě dávných antén) a strhávali vředy pokrývající stavbu zvenčí, ale nepřestávali tlouci jeden do druhého. Schmidt bradou přepnul páčku ve své helmě a vypnul výlučný přívod energie do nohou. Stiskem dvou knoflíků ji dílem přesměroval do systému podpory života, a především do hydraulických pěstí. V Citadele se mu náhlým výpadem bezprostředně po Escuderově smrti podařilo Nefarita překvapit a průchod stěnou stavby jím otřásl, ale pomalu se začínal sbírat a jeho převaha byla nesporná. Bauhausanovi hrálo do karet jen to, že žádný z nich neměl pevnou půdu pod nohama. Pravou paží pevně držel protivníkovo levé rameno a pokoušel se mu se stále menším účinkem ruku znehybnit. Levačkou mu střídavě bušil ze strany do hrudníku (v marné snaze alespoň zlomit žebro) a vykrýval ruku s morovou čepelí. Švihl levou pěstí a hřbetem udeřil do zápěstních šlach Nefarita. Jeho sevření na jílci meče povolilo a zbraň odlétla do dáli. V ten samý okamžik ale monstrum vykroutilo rameno a uvolněným pravým pařátem sevřelo Schmidtovu helmu. Jako břitva ostré drápy poháněné svaly, které si nezadaly s hydraulikou Bauhausanova pancíře, začaly pomalu pronikat kovem. Kolem nich stoupal dým ze škvířící se slitiny; kyselina uvolněná z lůžek Nefaritových nehtů byla neskutečně silná. Schmidt se pokusil odtáhnout, ale stvůra měla mnohem delší paže. Pak pod sebou spatřil rychle se přibližující ústí nějaké vzhůru otočené odpadní roury. Její okraj se ježil ostrými úlomky nekrotechnologií, kovového šrotu a kostí. Byla ale pár metrů z dosahu. Umdlévající Schmidt s největším vypětím utáhl trysku svého plamenometu, napřáhl ruku stranou a lehce před sebe a dlouze stiskl spoušť. Proud plamene je jemně postrčil směrem k rozšiřujícímu se temnému otvoru... Někde nahoře ucítil náraz, který ho naklonil, pak druhý, mnohem silnější, po dopadu do roury. Chvíli ležel a popadal dech, který si pádem vyrazil. Naštěstí Nefarit pod ním náraz ztlumil... ale v té rychlosti ne o moc. Jak tak ležel, začal se pomalu propadat do jeho náhle houbovitého těla. Zdvihl hlavu a poprvé od dopadu se na něj pořádně podíval. Tělo bez hlavy, potrhané tkáně a z rány šplíchala odporná černá krev, která naleptávala cokoliv, čeho se dotkla. Schmidt z mrtvoly rychle slezl a pohlédl vzhůru. Na zubatém okraji tam byla nabodena Nefaritova hlava, která měla stále v očích překvapený výraz. „Es klappte,“ zabručel si, otočil se a vstoupil do několik metrů vysokého tunelu vedoucího do nitra stavby. *

*

*

Zatím je to taková plichta, pomyslel si Schmidt, když kráčel tunelem, jehož stěny pokrývaly zprvu mrtvé, zmrzlé tkáně, které ale s každým krokem tály a vracel se do nich zvrácený život vdechlý Černou symetrií... Loutkokardinál to má za sebou, stejně tak hnusák, co si ho objednal, ale podklady pro jeho stvoření zůstaly nahoře a může je kdokoliv znovu použít. Vracet se tam nebudu ani za zlatý tele, takže čas na tiebreak. Strhnout tuhle špeluňku. Do základů! Okolí se změnilo. Čidla jeho pancíře zaznamenávala už od vstupu do tunelu postupný nárůst teploty od absolutní nuly panující ve vesmírném prostoru až po aktuálních pět nad nulou v Celsiích. Útvary na stěnách zhoustly, až vytvořily souvislou mechovou vrstvu, která se viditelně vzdouvala a třásla. Zdálo se mu dokonce, že se uvnitř plazí nějaké nekrotechnologické výtvory, velcí kovoví Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz červi, kteří občas protrhli vrchní hlenovitou vrstvu a mdlé fialové světlo vycházející odněkud zepředu se na moment odrazilo od jejich těla. Protože ale nejevili nejmenší snahu ho nějak napadnout nebo zastavit, nevěnoval jim pozornost. Pomalu došel k místu, ze kterého světlo vycházelo. Byla to obří kulová síň plná neuspořádaných nekrotechnologických výtvorů. Zcela v souladu se zbytkem stavby šlo o kombinaci zkorodovaného kovu a mrtvých či umírajících tkání, kterými prostupovala Černá symetrie. Byla zde tak silná, že kladla fyzický odpor a on se jí brodil jako hlubokou, dravou řekou. Do všech stran z místnosti vycházely tunely podobné tomu, kterým přišel. Uprostřed prostory, zavěšeno na nespočtu ramen a tyčí, se pravidelně smršťovalo a rozpínalo obrovské zařízení. Od něj do každého tunelu vedlo několik trubek a hadic různé šíře. „Ta Citadela snad opravdu žije...“ zavrtěl Schmidt nevěřícně hlavou. Zároveň vzdal dík Světlu a Kardinálovi, protože našel to nejlepší místo, kde odpálit pekelný stroj a poslat tak stavbu k zemi. Na moment se zarazil... ale co bude s ním? Na časovač se v tomhle prostředí asi nebude dát spolehnout. Pak ale pokrčil rameny. Kdo by chtěl žít věčně? Nakročil levou nohou, odrazil se a skočil do prostoru. Po vrstvách hlenu, slizu a tkání pokrývajících stěnu se sklouzl až na dno sálu a odspodu pohlédl na bijící „srdce“. Bylo sice obrovské, ale prostor ještě větší, takže zůstávalo daleko mimo jeho dosah. Ono by možná stačilo nálož odpálit kdekoliv v místnosti, ale... dobře znal vrtochy Černé symetrie a rozhodně nechtěl, aby celá mise a smrt jeho přátel přišly vniveč. Rozhlédl se kolem sebe. Po celé spodní třetině prostory, v několikametrových rozestupech, trčely ze stěny různě vysoké a široké stalagmity z nekrotechnologií, kovu a něčeho, co kdysi bylo živé, které do pulzujícího zařízení v nepravidelných intervalech vysílaly proudy energie. Byla patrná jako tetelení vzduchu, které se najednou objevilo a stejně náhle zmizelo. Schmidt přistoupil k nejbližšímu útvaru a máchnutím pěsti ho urazil. A tak pokračoval dál a dál. Dával si velký pozor, aby do stalagmitů udeřil v době, kdy žádnou energii nevysílaly. Výsledné trosky pak začal vršit na hromadu, po které chtěl vyšplhat na dosah k orgánu smršťujícímu se nad jeho hlavou. Jak počet zbývajících emiterů klesal, začala vysílaná energie mohutnět. Stala se dobře viditelnou jako na okraji se rozpouštějící mlha. Zprvu našedlá, ale stále tmavší, až získala barvu bezměsíčné noci. Místnost začala rezonovat hlubokým drnčením, které se postupně změnilo v řev startující vesmírné lodi. Hora trosek už sahala do takové výše, že pro Bauhausana bylo stále nesnadnější házet nové kusy na její vrchol; naštěstí k „srdci“ zbývaly jen nějaké dva metry. Schmidt vyhodil vzhůru poslední náruč šrotu, a když se lehce svezla a zafixovala o již dříve navršený, na chvíli se zahleděl vzhůru. Pak přikývl a uchopil nekrotechnologické sutiny vyčnívající ze dna homole. Najednou ucítil změnu v rytmu rámusu, který v síni panoval. Zdvihl zrak a uviděl, jak se spodní část pulzujícího zařízení roztahuje a otevírá, pak z něj do navršených trosek vytryskl mohutný proud energie, která do orgánu předtím směřovala. Schmidt uskočil a napůl frustrovaně, napůl se zájmem sledoval, jak se jednotlivé části spojují a celá hromada ožívá jako nějaký mechanický Kajrát.




TUM-TÁ TA-TA-TÁ TÁÁ, TÁ TA-TA-TÁ TÁÁ..., zazněla Schmidtovi v hlavě pradávná filmová melodie a on si pro sebe zabručel: „Mensch, vedle tebe byl i ten Megatron fešák!“ Pomalu ustupoval před svíjejícími se nekrotechnologickými chapadly zakončenými háky, která náhle vystřelila do výše a jedno po druhém se zabodla do houbovité podlahy těsně kolem Bauhausanových nohou. Ten beze slova zdvihl pravou ruku a začal mechanické monstrum kropit velkorážními projektily. Z výmetnice na jeho předloktí se na podlahu začaly sypat dlouhé mosazné nábojnice a stejně tak na ni začaly padat i kusy mastného kovu obrostlého šedozelenou plísní. Konstrukt se zachvěl, ale nepřestával se sunout blíž a blíž. Ve Schmidtově helmě začalo výstražně blikat červené světlo; znamení, že zbývá už méně než 500 nábojů. „Also, verbrennen,“ zavrčel, uvolnil spoušť kulometu a pozvedl levou paži. Než ale nepřítele stihly zaplavit plameny, zaregistroval nad sebou pohyb. Rychle tím směrem mrkl a uviděl doširoka rozevřenou spodní část zavěšeného „srdce“, ze které se vysunulo několik chobotů a jako obří vysavače začaly sbírat rozstřílené části chapadel. Pak se stáhly zpět, pulzující zařízení na moment strnulo, pak se rozechvělo se stále rostoucí intenzitou a nakonec se choboty znovu roztáhly po okolí a začaly umisťovat zbrusu nové stalagmity jako sázecí stroje čerstvé rostlinky. Oživlé mechanické monstrum zasáhla ohnivá koule, která se rozprskla po povrchu jeho těla. Všechny jeho končetiny začaly zuřivě švihat kolem sebe. A přitom rostly, do šíře i do délky! Schmidt jen na poslední chvíli stihl uskočit před planoucím chapadlem, které mu svou šíří připomnělo palivovody heimburgského kosmodromu. Stáhl se do relativního bezpečí, ale stěna pod ním už byla tak svažitá, že se mu začaly smekat nohy. To, čeho byl svědkem před chvílí, mu ale vnuklo nápad. Levou rukou pohnul několika pákami a kohouty ukrytými na boku pancíře a ze schrány, která se mu otevřela na hrudi, vyňal černou krabici, ne větší než zákoník Bratrstva, který najdete v každé bauhauské rodině. Namířil kulomet na nejbližší trubkovité chapadlo a držel spoušť, dokud úderník nezaklapal naprázdno. Kusy nekrotechnologie vykousané tříštivou municí létaly všude kolem. Jeden obzvlášť velký, který se stále hýbal, dopadl jen několik metrů před Schmidta. Ten se k němu po šikmé stěně sklouzl, dupl na něj a do kavity plné mastné, stříbřité kapaliny vsunul černé pouzdro, na kterém napřed otočil a stiskl rudé ozubené kolo. Zbývalo 28 vteřin... Chapadla a ostatní výrůstky mechanického Kajráta začaly bít do všeho kolem, Schmidt přesměroval 90% energie obleku do pohybového systému a rozeběhl se vodorovně po stěně. Zrychloval a pomalu začal stoupat, jako akrobaté na motorkách kroužící v drátěné kouli. Koutkem oka zahlédl, jak se ze „srdce“ znovu vysunuly choboty a začaly vysávat rozstřílené kusy monstra. I s ukrytou höllische Maschine. Zbývalo 23 vteřin... Doběhl k otvoru, kterým do síně vnikl, a v tunelu ještě zrychlil. Ve sloupcovém ukazateli energie zbývala poslední žlutá čárka (červené byly rezervované pro systém podpory života). Zbývalo 19 vteřin... Nejvyšší rychlostí běžel tunelem a sledoval prudký pád okolní teploty. Byla právě -158 stupňů Celsia, když poslední žlutá na ukazateli energie začala blikat. A s každým krokem rychleji. Najednou se mu chtělo žít, strašně moc! Když nakonec definitivně zhasla, trysk nejen, že přešel do pomalého ploužení, ale pohyb se stal navíc nesmírně namáhavý. Zbývalo 11 vteřin... Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Trhnul hlavou a levým spánkem stiskl rudé tlačítko s lebkou. Prolomil tak hranici energie vyhrazené pro systém podpory života. Raději to risknout s jeho omezenými funkcemi, než se tu vypařit! Znovu se rozeběhl. Zbývalo 9 vteřin... Tři zbylé červené čárky na ukazateli se mu vpíjely do očního pozadí. Vrchní začala blikat prakticky ihned, jak se dal do pohybu. Když s takřka slyšitelným PLOP! zmizela, na okamžik se mu zatmělo před očima, oblek ztěžkl a helmu zaplavilo jasné rudé světlo a ohlušující houkání. Zbývaly 3 vteřiny... Před sebou už rozeznal zakončení tunelu, nálevkovitý ohyb směrem vzhůru, který matně odrážel světlo vzdálených hvězd a kde leželo tělo mrtvého Nefarita. Udělal krok... ale oblek stál na místě jako socha. Cítil, jak se ho zmocňuje panika. Bezpečnostní protokoly. Kdyby se mohl hýbat, dal by si záhlavec. Znovu trhl hlavou a znovu stiskl spánkem rudé tlačítko. Znovu tak prolomil hranici energie... zbývalo 0 vte... Sotva zvedl nohu, ucítil chvění. Zprvu neznatelné, ale nakonec tak silné, že se nedokázal udržet vestoje. Stěny začaly pukat a reproduktory zahltil táhlý, mučivý jekot. Pak se zezadu ozval výbuch. Tlaková vlna hnaná nejvyšší rychlostí ho i v řiďoučkém vzduchu smetla jako hurikán chmýří pampelišky. Jako přílivová vlna se ho zmocnila a procpala ho kovovým sifonem, kterým byl tunel zakončený. A vyplivla ho do volného prostoru. Rudé výstražné světlo v jeho helmě se střídalo s dlouhými chvílemi temnoty, kdy energie vypadla, nebo naopak oslňující bílé záře, která mu škvařila sklivec i přes pevně sevřená víčka. Zalévalo ho hned spalující horko, hned mrazivý chlad. Zkratovaná hydraulika mu málem zlámala kosti, zpřetrhala šlachy a vymkla klouby. Udělal několik přemetů a pak začal padat. Vedle něj se k zemi řítil nekonečný vodopád trosek z popraskané a rozmetané Citadely. A čím víc se stavba bortila, tím méně na něj působila její umělá gravitace. Stále padal značnou rychlostí, ale pohyb získal na éteričnosti a začal snad dokonce i zpomalovat. Ne, že by ho něco z toho zajímalo, protože do krajnosti našponovaný systém podpory života mu sotva umožnoval přežít, natož vnímat okolí. V letu se střetl s několika kusy sutin (nedokázal odhadnout, zda vrazil on do nich, nebo ony do něj) a nakonec tvrdě dopadl na skalnatý povrch asteroidu. ...všude zavládla tma... *

*

*

Inkviziční výsadkový člun dosedl na asteroid vedle hory trosek, ve kterou se proměnila Demnogonisova citadela. Byl proti ní směšně malý. Z jeho nitra, po sklopené rampě, vyběhla skupinka mužů Obsluhy ve sněhobílých skafandrech, v rukou drželi skenery a něco zjevně hledali. Někoho. Náhle jeden z nich zdvihl ruku a pak ji namířil před sebe. Došel k označenému místu a laserovým značkovačem na něj vyryl velký přeškrtnutý kříž. Ostatní se vrátili do lodi a znovu se objevili s vyprošťovací technikou a nástroji. Když začali opatrně odstraňovat navršené sutiny, vyšel ze člunu muž v rudočerné zbroji Inkvizitora. Člověk, který přeživšího objevil, přiběhl k Inkvizitorovi, přiložil dlaň na prsa a sklonil hlavu. „Je naživu, pane. Schmidt. Bude ale zle potlučený...“ Inkvizitor Rojo do vysílačky vyštěkl rozkaz: „Doktore, ten muž přežije!“ To nebyla otázka. Povídka na pokračování – všechny části naleznete na serveru www.wzr.cz

Jakub "Zion" Hejda ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ Kompletní sbírka www.wzr.cz Když uviděl, jak tělo v pomláceném pancíři nakládají na pásový vozík, dovolil si ve skrytu helmy lehký úsměv... KONEC


ODDECHOVÝ ČAS 2: V PLNÉ PALBĚ

Recommend Documents