PERINATOLOGIE
OD MAGIE K PORODNICI: POROD A PORODNICTVÍ V OBDOBÍ NOVOVĚKU prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice Raně novověké porodnické příručky, přes závislost na omezeném soudobém vědění, znamenaly významnou etapu na cestě k profesionálnímu vedení porodu. Další významnou změnou bylo zavedení školení porodních babiček, lékařů a akušérů v 18. století. Teprve na konci 19. století se přítomnost lékaře u porodu stává běžnější, k úplné medikalizaci a institucionalizaci porodů dochází až po druhé světové válce. Klíčová slova: dějiny porodnictví, porodní báby, porodnické příručky. FROM MAGIC TO THE MATERNAL HOSPITAL: CHILDBIRTH AND MIDWIFERY IN MODERN TIMES Early modern childbirth hand books, although they depended on the narrow contemporary knowledge, can be seen as an important phase in the evolution of the professional leading of childbirth. The other great change followed during 18th century when midwives, doctors and accoucheurs were in a bigger scale trained. But in fact, it was the end of 19th century when the participation of a doctor at childbirth became quite usual. The full medicalisation and institutionalisation of childbirth followed in the period after the World War Two. Key words: history of midwifery, midwives, childbirth hand books. Bez ohledu na typ společnosti se lidské bytí skládá ze sledu několika životních etap: nemine nás narození, dospívání, většinou ani sňatek, rodičovství, proměny sociálního a profesního statusu, nevyhnutelná je smrt. Ke každému z těchto období se vztahují obřady, ať už náboženského či profánního charakteru. Jejich cíl je stejný: stanovit pravidla přechodu od jedné determinované situace k determinované situaci následující. V této souvislosti hovoříme o přechodových rituálech. Především v případě porodu je zřejmé, jak v evropské společnosti ztrácely tyto rituály v průběhu času své iracionální atributy, často zakotvené v magii, a jak postupně převážily atributy racionální, respektující nejrůznější možná nebezpečí této křehké a zranitelné etapy, jak se prosadily techniky chránící matku a dítě způsobem odvozeným z dobového vědění. Cesta k vyhnání smrti od kolébky i lůžka nedělky byla velmi dlouhá. Začala vydáváním tzv. babických řádů středověkými městy, sepisováním rukopisných „zdravověd“ a vyústila v medikalizaci porodů dovršenou kolem poloviny 20. století. Porodu probíhajícímu pod dohledem lékaře tak předcházela staletí pokoutních praktik, pověr, diagnostického i terapeutického tápání. Zmatené představy o podstatě početí shrnul v evropském kontextu francouzský historik Pierre Darmon v práci Le Mythe de la procréation à l´âge baroque, která vyšla v roce 1981. Darmon pracoval s dobovou lékařskou literaturou, s teologickými a filozofickými spisy, s nařízeními, s Velkou francouzskou encyklopedií. První informace máme o reflexi početí a těhotenství v orientálních despociích, které rozvinula antická lékařská věda a filozofie. Jediným a výhradním činitelem početí byl muž, žena – respektive její tělo – sloužily jen jako „nádoba“, v níž má plod uzrát. V těle matčině se prý dítě živí nečistou menstruační krví – taková byla ještě středověká představa Lothara ze Segni a Bartholomea Angelica, zformovaná kolem roku 1250. Plod rodu mužského ležel v matčině lůně na pravé straně, budoucí děvče na levé. Prenatální život začal až vstupem
26
www.solen.cz
duše do tělíčka nenarozeného dítěte, k tomu došlo většinou čtyřicátý den po početí. Misogynská aristotelovská představa, dovedená k dokonalosti učením Tomáše Akvinského, byla ještě preciznější: pro mužský plod platila hranice čtyřiceti, pro ženský osmdesáti či devadesáti dnů. Sedmnácté století ukončilo spor mezi přívrženci Aristotela, kteří popírali aktivní podíl ženy při početí, a přívrženci Galéna z Pergamu, přiznávajících i ženě podíl na vzniku nového života. Anglický lékař, chirurg Jakuba a Karla I., William Harvey (1578–1657) prohlásil za prvopočátek všeho vajíčko, čímž otevřel cestu dalším objevům. Za první vědecký názor považuje Darmon až názor nizozemského lékaře a fyziologa Reinira De Graafa, který roku 1672 vystoupil s teorií o existenci vajíčka ve vaječnících a objevil podstatu zrání vajíčka ve folikulu. Tak byl položen základ k rozvoji embryologie. De Graafův objev vzbudil odpor u Aristotelových přívrženců: proslulý lékař osvíceného 18. století Pierre Roussel prohlásil: „Nevím, jestli se ženy smíří s názorem, který je staví na úroveň slepic“. Třebaže teprve roku 1875 objevil podstatu oplodnění lovaňský zoolog Eduard van Beneden, už starší lékařská literatura hýří návody, jak správně počít, jak zajistit potomkovi půvab a inteligenci, případně jak počít chlapce. Plození bylo považováno za velmi důležitou věc, umění plodit bylo stavěno naroveň např. umění vařit. Demokritos stanovil některá pravidla, jak ovlivnit pohlaví dítěte. Podobné rady najdeme v dílech Hippokratových a Galénových, také renezanční medicína se jimi inspirovala. V 17. století se prokreace stala doslova uměním a zůstala jím až do 19. století. Ještě koncem 19. století objevíme spisky zcela vážně vysvětlující, jak lze sexuálními technikami, složením stravy či výběrem vhodné fáze měsíce ovlivnit pohlaví dítěte. Je jistě výmluvné, že všechny odchylky od „normálu“ (mj. nevěra), vedly údajně k početí postiženého dítěte, v lepším případě k početí děvčete. Potenciální otcové byli varováni před příliš častým pohlavním stykem, který údajně oslabuje sperma a vede k plození debilních a imbecilních dě-
Interní medicína – mezioborové přehledy 2003 / 2
PERINATOLOGIE
tí, případně opět „jen“ dívek. Pro zplození budoucího génia je nutná přiměřená strava, především maso, malá frekvence pohlavních styků; sperma má přijít na pravou stranu dělohy, aby byl počat chlapec, neboť jen u něj lze genialitu předpokládat. Někteří autoři 19. století (např. německý lékař Heinrich Botho Schenke) se domnívali, že v pohlaví je možno ovlivnit výživou budoucí matky – strana bohatá na bílkoviny vede k zárodku chlapce, na sacharidy k početí děvčete. Jiný názor stavěl na „převaze“ vajíčka či spermie: „silná buňka vaječná“ dá vzniknout chlapci, „převaha“ spermie („silná buňka chámová“) děvčeti. Obdobou této teorie byl názor, že vášnivé ženy mají syny, vášniví muži dcery. Vyskytly se i teorie zohledňující početí podle pokročilosti cyklu: oplodnění v prvním týdnu po skončení menstruace vedlo k početí syna, pozdější k početí dcery. Po staletí zůstávaly v evropském prostředí těhotenství a porod výhradně ženskou záležitostí. Třebaže už antika znala instituci porodní báby, při porodech dlouho převažovala pomoc příbuzných, kmoter či sousedek, tedy žen bez jakékoli kvalifikace. Ostatně formální vzdělání neměly ani existující porodní báby. Jejich řádná kvalifikace, profesní způsobilost, kdy by se empirické dovednosti opíraly o teoretické znalosti, přišla na pořad dne až v souvislosti s osvícenským absolutizmem. K vzdělání babiček sloužily nejen kurzy, pořádané zpravidla při lékařských fakultách, ale také odborná porodnická literatura, nejrůznější „návody k babení“. K rozšíření těchto příruček vydatně napomohl vynález knihtisku. Zřejmě nejstarší tištěnou porodní knihou byl spis německého lékaře Eucharia Roeslina (zemřel r. 1526 ve Frankfurtu n. M.) Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosegarten, který byl vytištěn ve Štrasburku roce 1513. Byl přeložen do mnoha jazyků, česky vyšel roku 1519 v Mladé Boleslavi u českobratrského vydavatele a lékaře Mikuláše Klaudiána pod názvem Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným. Klaudián jako překladatel do původního znění spisu několikrát zasáhl, doplnil ho a upravil. Roku 1558 u Jana Güntera v Olomouci spatřila světlo světa Kniha lékařství mnohých v stavu manželském potřebných. Ještě téhož roku následovalo druhé vydání, vydavatelem byl olomoucký Bedřich Milichthaler, jehož dědicové vytiskli roku 1597 vydání třetí. Naposledy kniha vyšla roku 1609 u Jana Milichthalera, opět v Olomouci. Spis se skládá z pěti knih různých autorů spojených v celek. První z nich je překlad Roeslinovy práce: vydavatelé ji ponechali v původním rozsahu a nazvali Těhotných žen a porodních bab ruožená zahrádka. Další část tvořila Lékařství ženská od Johana Kuby, městského lékaře ve Frankfurtu nad Mohanem; třetí část O tajnostech ženských byla uvedena jako spis Alberta Velikého De secretis mulierum et virorum, přeložený jeho žákem Henrikem Saským (Henricus de Saxonia). Čtvrtou část, O nebezpečných případnostech těhotných žen, sepsal lékař Ludvík Bonatiolus působící ve Ferraře. Poslední partii tvořila Náramně užitečná zpráva, kterak v nově zrozený děti chovány a vychovány býti mají autora Bartoloměje Merlingera, lékaře z Augsburku. Dalším raněnovověkým autorem byl Matouš Philomates Dačický z Wolkenberku, autor díla Zahrádka růžová žen plodných.
Interní medicína – mezioborové přehledy 2003 / 2
Poprvé vyšla roku 1576 na Starém Městě Pražském u Jiřího Jakuba Dačického, podruhé 1581 tamtéž. Jednu z příruček napsal též saský kazatel Tomáš Günter, působící ve druhé polovině 16. století v Glauchově. Český překlad vydal roku 1567 Jiří Melantrich z Aventýna, tiskař na Starém Městě pražském, pod názvem Knížka potěšitedlná všechněm těhotným a rodícím manželkám. Překlad pořídil strakonický měšťan Jiří Rybák. Spis se praktickými otázkami porodu příliš nezabýval, představoval spíš dílo náboženské, zkoumající otázky postavení žen v rodině, poslání matky atd. Dalším autorem byl Pavel Phaëton Žalanský, kalvínský farář v Ledči a kazatel v kapli Betlémské. Práce nese název O ctných manželkách těhotných a rodičkách křesťanských a vyšla jen jednou, roku 1615 u Daniela Karla z Karlšperka na Novém Městě pražském. Společným jmenovatelem všech těchto (a dalších) spisů byla snaha nabídnout terapeutické postupy použitelné jak při „odborném“, tak při laickém vedení porodu. Pokud se týče podstaty početí, většina autorů se kloní k Aristotelově teorii, v níž byl zcela dominantní mužský princip. Z námi jmenovaných autorů převzal jediný Wolkenberg názor Galenův: horké a suché mužské semeno se spojuje s vlhkým a studeným semenem ženským. Za příznaky těhotenství považoval Wolkenberg bolest hlavy, závratě, těkavé oči, zřetelnější pulz, bolesti a tvrdnutí prsou, zvracení, bolest v podbřišku, střídání nálad a chuť jíst nepoživatelné látky. Počala-li žena syna, byla prý veselá a měla zdravou barvu, při početí děvčátka byly obtíže takřka pravidlem. Porod chlapce byl údajně snazší než porod děvčátka. Některé příručky obsahují návody k aktivnímu vedení fyziologického i komplikovaného porodu, případně rady při řešení náhlých komplikací. Wolkenberg nabízí stručný popis konkrétní činnost pomocnice při fyziologickém porodu – tišení a uklidňování rodičky, přípravu porodního pole, vyšetřování správné polohy dítěte. Pole radí potírat (s jeho dezinfekcí si žádný z jmenovaných autorů hlavu nelámal) směsí liliového a mandlového oleje a slepičího sádla, možno je přidat též vaječný bílek. Vydatné mazání mělo porod urychlit. Byla-li rodička otylá, pomoc spočívala v ulehnutí na její břicho. V případě, že neodtekla včas voda, měla bába provést dysrupci vaku. V příručkách nenajdeme zmínku o kontrole srdečních ozev dítěte, ani o nástřihu či podpoře hráze. Autoři se zabývali rovněž patologickými polohami plodu. Za nejméně nebezpečnou považovali polohu podélnou pánevním koncem, jež podle nich byla ještě poroditelná. Neporoditelná byla poloha příčná. Vedle těchto racionálně podložených rad zde najdeme jak využití magie, tak praktik tzv. „špinavé apatyky“: drahých kamenů zavěšených na krku nebo levé ruce už během těhotenství, podkuřování rodidel holubím nebo čapím trusem, urychlení porodu pomocí uměle vyvolaného kýchání. Vhodné prý bylo rovněž přivázat na levé stehno srdce z čerstvě zabité slepice. To měla bába hned po porodu odvázat, aby nedošlo k vyhřeznutí střev matky. Rovněž pokud nenastalo spontánní vybavení lůžka, doporučovali lékaři kýchání, mazání rodidel olejem, pokuřování vonnými
www.solen.cz
27
PERINATOLOGIE
směsicemi a čichání k směsicím páchnoucím, případně podávání odvarů z myrhy nebo chvojky. Pupečník (zabývá se jím jen Wolkenberk) měl být uříznut asi tři prsty od bříška dítěte, na obou koncích ovázán, pahýl posypán práškem z myrhy a kmínu a ovázán látkou namočenou v oleji. Po odpadnutí pupečníku měla být ranka zasypána popelem. Dítě po narození bylo umyto vodou a pomazáno olejem, prstem namočeným v medu měla bába zkontrolovat, jestli nemá „přirostlý“ jazyk. Novorozeně a kojenec se koupali každý den ve vlažné (děvčátka v teplé) vodě, uši se měly před proniknutím vody chránit. Dítě stahoval pevně povijan; prý aby se mu narovnaly končetiny. Během prvních šesti týdnů bylo chráněno před svitem slunce i měsíce. Autoři většinou nezmiňují poporodní ošetření očí (teprve roku 1884 doporučil lipský gynekolog Carl Sigmund Franz Credé jako profylaxi proti oslepnutí dítěte pohlavně nakažené matky kapat do očí novorozeňat roztok dusičnanu stříbrného), Merlinger radí otírat oči suchým zeleným suknem pro posílení zraku. Raněnovověcí lékaři ještě netrvali na samostatném lůžku dítěte, nicméně v loži matky mělo ležet nalevo od ní, aby bylo blíže k jejímu srdci (i dnes víme, že tlukot matčina srdce dítě uklidňuje). Ve společném loži „vytáhla“ údajně matka z dítěte všechny neduhy (hlavně padoucnici a malomocenství), které odcházely spolu s jejími očistky. Autoři se zabývali i možnými poporodními komplikacemi: vyhřeznutím dělohy, hojením případných porodních poranění, nadměrným krvácením (léčilo se přikládáním pijavic, octovými obklady, vkládáním směsi bylin a kadidla do rodidel). Při vyhřeznutí dělohy nebo konečníku doporučovali mazat orgán mastmi nebo vínem, nahřát a vpravit zpět do těla. Natržení hráze, poranění pochvy nebo svalových svěračů bylo léčeno bylinnými obklady. Jak bylo řečeno, do vcelku benevolentních porodnických praktik raného novověku vnesl pořádek osvícenský absolutizmus, připravený řídit život člověka od narození až do smrti. A tak je 18. století dobou, v níž se začalo se vzděláváním babiček. Roku 1770 byl vydán pro celou habsburskou monarchii Zdravotní řád, který platil jako základní norma doplňovaná dílčími zákony celých 100 let. Vytvořil orgány státní zdravotní správy, určil jejich pravomoc, úkoly a povinnosti. V čele jednotlivých zemí stály zemské zdravotní komise vedené lékařem s titulem zemského protomedika. Řád definoval úkoly krajských a městských fyziků, roku 1786 došlo k zavedení úřadu krajské porodní báby. Na základě téhož zákona bylo zavedeno školení pro babičky také v Praze, prvním přednášejícím byl profesor Franciscus Dutoy. Kvalifikační kurzy pro babičky zaváděly krajské úřady v jednotlivých oblastech Čech. Podle babických řádů byla každá porodní bába povinna složit před zahájením samostatné praxe zkoušku před městským lékařem a některou ze svých vyzkoušených kolegyň. V souvislosti s uzákoněním kvalifikace porodních bab příruček přibývalo. V roce 1773 vyšla „moderní“ příručka pro báby, český překlad spisu vídeňského profesora porodnictví Heinricha Johanna Crantze pod názvem Výborné naučení pro báby a jiné při porodech pomáhající osoby. Nej-
28
www.solen.cz
déle se těšila oblibě příručka Antonína Jungmanna, bratra jazykovědce Josefa, v letech 1808–1850 profesora porodnictví na pražské lékařské fakultě. Jeho Úvod k babení poprvé vyšel roku 1804 a používal se po celou první polovinu 19. století. Původních českých učebnic „babení“ přibývalo: roku 1827 se objevila příručka Františka Mošnera z Olomouce, o jedenáct let později následovalo Babictví olomouckého (později plzeňského) lékaře Vojtěcha Vyšína, roku 1870 hned dvě vydání učebnice Jana Strenga Kniha babická, ku prospěchu žen babictví se učících. S porodnickým atlasem atd. Objevily se i knihy, které nebyly určené výhradně porodním bábám, ale i budoucím matkám, dychtícím vědět o svém stavu víc, než jim byly schopny poskytnout příbuzné či sousedky. Roku 1859 to byla práce Filipa Stanislava Kodyma Mladá matka, stejný název nesla i příručka Jana Jandy, jež se v roce 1887 dočkala druhého vydání. Velké obliby došla původní práce lékaře pražského chorobince Čeňka Křížka Pravá pomoc v těhotenství, podruhé vydaná roku 1875. Srozumitelný a podrobný výklad o početí, průběhu těhotenství a porodu určený širší veřejnosti podala rovněž první česká lékařka Anna Bayerová (1852–1924). Jde o „zčeštění“ (nejen jazykové, ale i kulturní) spisu švýcarské lékařky A. Fischerové-Dückelmannové Žena lékařkou. Spis vyšel u J. R. Vilímka poprvé krátce po r. 1900, druhé vydání je z r. 1907. Od doby Antonína Jungmanna byly povinnosti a dovednosti porodní báby přesně dány. Babička měla být „moudrá“, zkušená a klidná, nikoli upovídaná či dokonce klevetivá. V její kompetenci bylo pouze vedení fyziologického porodu; měla respektovat, „k čemu příroda sama vede“ (6). V případě komplikací byla povinna zavolat lékaře. Vybavena měla být klystýrem, irigátorem pro výplach pochvy, cévkou na moč (většina autorů však doporučovala, aby si tyto pomůcky opatřila rodička vlastní a zabránila tak možnosti nákazy horečkou omladnic či pohlavní nemocí), nůžkami na přestřihnutí pupečníku, tkaničkami na jeho podvázání, vazelínou, lahvičkami s octem, kapkami skořicovými a Hofmanskými nebo etherem, kartáčkem na omývání rukou a nehtů. S sebou si měla přinést i některou z osvědčených „babických“ příruček. V nich si měla listovat „při porodu dlouho trvajícím”, kdy „nalezne v knize při neobyčejných případech, kde by mohla míti nějaké pochybnosti, nejlepší radu…“ (6). Ne všechny práce 19. století se zabývají podstatou početí, o pohlavním styku se zmiňují velmi zřídka a spíše v souvislosti s těhotenstvím než v souvislosti s početím. Příčina těhotenství bývá jen decentně naznačena, vysvětlena analogií, „podle zúrodňování nejnižších organizmů, a sice bylin“ (6); odmítnuta je souvislost mezi orgasmem („rozdrážděním“) ženy a početím (4, 6). Ještě v 19. století se ženy většinou obešly bez odborné diagnózy těhotenství, třebaže spolu s uzákoněním instituce porodních babiček přibývalo těch, které si nechaly svůj stav „profesionálně“ potvrdit. I když vaginální vyšetření umožnilo stanovit graviditu s velkou dávkou jistoty i dříve, mohla bába s jistotou diagnostikovat těhotenství až v jeho
Interní medicína – mezioborové přehledy 2003 / 2
PERINATOLOGIE
druhé polovině, teprve když byl patrný pohyb plodu a slyšitelné jeho srdeční ozvy. Před objevením ultrazvuku (prvně ho použil v r. 1957 profesor porodnictví na glasgowské univerzitě Ian Donald; obavy, že může poškodit plod, trvaly) se prováděl těhotenský test (Aschheimeova-Zondekova reakce) na základě laboratorního zkoumání moči ženy. Objevil ho již roku 1878 berlínský gynekolog Selmar Aschheim, ale jeho širšímu využití zamezil prostý fakt, že až do uzákonění povinného zdravotního pojištění ženy kvůli určení těhotenství lékaře zpravidla nenavštěvovaly. Ve všech příručkách 19. století najdeme podrobná pojednání o známkách těhotenství. Autoři rozlišují nejisté a jisté příznaky těhotenství. K nejistým patří vynechání menstruace, „silnější tlukot srdce, bolesti hlavy, bolesti zubů, závrať, pálení žáhy, přílišná ospalost, nechuť k jídlu, brnění zvláště na doleních končetinách“, vizuální přeludy, změny na poševní sliznici, zvětšování dělohy, změny prsů, vznik křečových žil. Tyto změny mohou být jak příznaky těhotenství, tak příznaky některých onemocnění. Ze souhrnu těchto nejistých příznaků může však zkušený lékař diagnostikovat těhotenství (4). Za jisté příznaky lze považovat jen pohyby plodu a jeho srdeční ozvy, zřetelné asi ve 20. týdnu. Křížek spoléhá na komunikaci mezi budoucí matkou a bábou. Ta má zahájit vyšetřování vyptáváním: na poslední menstruaci, na subjektivní pocity a objektivní změny. Při vyšetřování pohmatem „musí se pohybovati ve přísných mezích slušnosti, snažit se, aby se těhotné paní co možná žádná bolest nezpůsobila; neboť právě tak, jako slušná řeč a způsobné chování babičku nejvíce může odporučiti, může též šetrné prohlížení těla u těhotné náklonnost a přízeň její babičce úplně získati“ (6). Křížek doporučuje omezit se jen na toto vyšetřování pohmatem; je-li vaginální vyšetření nezbytné, je třeba respektovat stud těhotné a odhalovat jen tu část těla, která se vyšetřuje, ostatní zakrývat větším šátkem nebo přikrývkou. Vyšetřuje se bez rukavic, umytou, ohřátou rukou s krátkými nehty, ukazováček musí být bez prstenu, natřený „nějakou čistou mastnotou, máslem, sádlem nebo olejem: kde je to možné, činí glycerin v každém ohledu výtečně služby…“ (6). Příručky rovněž uvádějí návod k vypočítání termínu porodu, který lze určit od data poslední menstruace, od prvních pohybů, či – pokud si matka vzpomene – od pohlavního styku, který mohl vést k početí. Janda uvažuje i o poměrně nejistém výpočtu „dle velikosti dělohy” (4). Přiměřenou pozornost věnují všechny spisy životosprávě v těhotenství. Odmítají přejídání, které vede k přílišné velikosti plodu a obtížnému porodu, strava má být přiměřená, nedráždivá, nemá nadýmat. Destiláty autoři nedoporučují, pivo či víno v rozumné míře ano. Pokud se oblečení týče, nepřípustný je především korzet, který byl běžnou součástí ženského oděvu až do první světové války. Moderní autoři 19. století varují před zbytečně teplým oblečením, jehož následkem je zchoulostivění ženy. Oděv má být volný, nesmí nikde tísnit. Obuv má být na „nízkých špalíčkách“. Protože spodní kalhotky stále nebyly samozřejmostí, doporučují je lékaři aspoň těhotným. Dostatek spánku
Interní medicína – mezioborové přehledy 2003 / 2
a pravidelné procházky jsou rovněž žádoucí. Důležitý byl rovněž – v dobách, kdy tělesná čistota nebyla zdaleka samozřejmostí – akcent na hygienu těla, především na dosud zanedbávanou hygienu intimní, i hygienu příbytku. Žena má být aktivní, věnovat se běžné práci, na jakou je zvyklá, nemá však pracovat do únavy. Autoři předpokládají ohleduplné chování manžela. Pohlavní styk je nežádoucí, hlavně v prvních týdnech těhotenství má být “obcování tělesné zanecháno... Avšak i v pozdější době těhotenství budiž matka v tomto ohledu opatrná.“ (4). Také příprava ke kojení ošetřováním bradavek, jejich povytahováním, omývání honečků (dvorců) studenou vodou, případně arnikou, je nezbytná (6). Dodejme ještě, že všichni autoři 19. století propagují kojení dítěte vlastní matkou. Pokud se týče dolních středních a dolních vrstev, kde postavení ženy předpokládalo její podíl na často namáhavé fyzické práci, i tam platila – alespoň v teoretické rovině – jistá omezení: těhotná neměla dělat těžké práce, včetně praní a žehlení (obojí bylo v 19. století vskutku namáhavou činností). Celé 19. století považovalo porodní bolesti za nevyhnutelnou součást porodu, za jakousi přírodní (a náboženskou) zákonitost. S úvahami o porodu coby utrpení se setkáme v soukromé ženské korespondenci, ve vzpomínkách, v ženské preskriptivní literatuře. Vykoupením bolestí bylo dítě jako vysloužená odměna. Bezbolestný porod si ve druhé polovině minulého století nedokázali představit ani babičky, ani lékaři. Pokud příručky babení nabádají k určité psychické přípravě na porod, pak profesor Josef Hamerník, autor článku Porod v první české encyklopedii, Riegrově Naučném slovníku, si skutečně servítky nebral: „Rodička chvěje se po celém těle, obličej bývá zardělý a horký, ...často sténá a běduje a největší úzkost jeví... Nebývá zřídka, že v okamžiku největší trýzně a úzkosti i nejrozvážnější a jinak rozumná rodička proti své obyčejné povaze a obvyklé slušné šetrnosti stane se urážlivou, surovou, alespoň nelze se jí zdržeti pronikavého výkřiku a vřeštivého sténání, ano i přeludy smyslů se dostavují...“. Daleko rozumněji postupuje Křížek. Jednak doporučuje matce, aby se zhruba v sedmém měsíci těhotenství poradila s lékařem, což ji uklidní, jednak nabádá porodní babičky a příbuzné, aby vyprávěním matku zbytečně neděsily, a naopak ji vedly k tomu, aby k porodnímu utrpení přistupovala „se vzácnou a rozkošně ženskou vznešenou trpělivostí…“. Také panický strach z kleští je zbytečný, vždyť mají matce pomoci, nikoli ublížit (6). Vzhledem k tomu, že normou zůstával porod v domácnosti, bylo třeba vše předem připravit. Řadu věcí měla zařídit matka, především vybrat dobrou, zkušenou a zkoušenou porodní babičku. Snazší byl výběr ve velkých městech. V Praze vycházely od roku 1859 tištěné adresáře, které uváděly jméno a adresu porodních babiček. V uvedeném roce bylo v Praze šest zkoušených bab a 30 ranhojičů a porodníků – adresář mezi nimi nerozlišoval. V ostatních českých městech se podobné adresáře objevovaly až od konce 19. století. Na venkově byla situace horší – jednak zde přetrvávala praxe nekvalifikovaných pomocnic, jednak zde byla
www.solen.cz
29
PERINATOLOGIE
možnost výběru skutečně kvalitní babičky menší. Přes nařízení o obligátním zkoušení porodních babiček, přes úřední dohled nad jejich kvalifikací, měla skutečnost do ideálu daleko. Dále bylo nezbytné zvolit vhodnou místnost, čistou, světlou a klidnou, s pouze nezbytným nábytkem. Postel měla být přiměřeně tvrdá, opatřená nepromokavou podložkou. V 19. století se upustilo od těžkých porodních stolic, které dříve bába k porodu přinášela, nedoporučovaly se ani silné šňůry, kterých se rodička v posteli kdysi držela. Žena se měla postarat také o nezbytné potřeby, především dostatek čistého ložního prádla a prádlo pro dítě (obinadlo na pupečník, košilky a pleny ze sepraného plátna, aby byly měkké), dostatek teplé vody na koupání novorozeněte. K porodu měla být rodička přiměřeně oblečena, Křížek doporučoval punčochy, sukni a živůtek. Při křečových žilách radil ovinout nohy obinadly. U probíhajícího porodu mohla být vedle báby i matka rodičky, případně ještě „některé starší, rozumné a statečné ženy…“. Přimlouval se i za přítomnost manžela, který měl stát nebo sedět v hlavách lůžka (6) Na rozdíl od autorů raného novověku odmítla vznikající moderní gynekologie mazání porodního pole tuky: „Vymazování rodidel máslem neb olejem, jež se dosud od starších, k novotám se už nehodících babiček pilně provozuje (tak, že až 1⁄4 kg másla při porodu spotřebují), za tím nerozumným účelem, by stěny poševní povolnějšími se staly, jest zbytečné. Sliznice poševní vylučuje totiž o sobě v míře dostatečné látku slizkou a tučnou.... Avšak hojné mazání máslem, sádlem neb řepkovým olejem může také škodným býti, neboť látky ty v teplé pochvě brzy se rozkládají a pak škodlivě působí...“ (4). Porodní pole stále dezinfikováno nebylo, autoři však propagují úzkostlivou čistotu. Pouze v šestinedělí, pokud bylo podezření na jakýkoli zánět, bylo zvykem (doporučovalo se) třeba vystřikovat rodidla roztokem karbolu. Po porodu měla matka spát, babička nad ní bděla. Autoři vystupují proti pověře, že ve spánku může rodička snadněji vykrvácet. K cévkování se mělo sáhnout jen v nezbytném případě. K posilnění se tradičně doporučovaly silné polévky, v prvních dnech lehká strava, hodně tekutin, po dvou dnech i přiměřené množství piva, případně pivní polévka. Zdravá nedělka měla strávit v posteli alespoň devět dní. Zavinování dělohy bylo urychlováno pevnými zábaly kolem břicha. Lékaři považovali za škodlivý zakořeněný zvyk dávat matce na břicho závaží – ať se jednalo o těžkou mísu, velký talíř nebo silnou knihu. Součástí „moderních“ porodnických příruček jsou i rady týkající se narození dítěte, které nejevilo známky života. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, uveďme pouze, že pokud se zdálo dítě mrtvé, měla babička přistoupit k oživovacím pokusům: postříkat ho studenou vodou, poplácat po zadečku a okamžitě volat lékaře. V krajním případě měla provést nouzový křest. Ne vždy si porodní babička věděla s nejrůznějšími komplikacemi rady, navíc řada z nich – snad díky četným traumatizujícím zážitkům – holdovala alkoholu.
30
www.solen.cz
A tak se u porodů začali postupně objevovat muži, ať již lékaři, či pouze chirurgové, felčaři, akušéři. Jejich znalosti z anatomie, orientace v možnostech použití medikamentů i obratnost v používání nástrojů (od prvních desetiletí osmnáctého století se začalo ojediněle užívat porodnických kleští) byly ve srovnání s porodními bábami hlubší a kvalitnější. První akušéři působili na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV., o málo později i v Anglii a Německu. Praxe akušérů se začala takřka lavinovitě šířit v průběhu osmnáctého století. Mezi nimi a porodními bábami vzplanul konkurenční boj. Babičky argumentovaly nutností bránit stud rodičky před pohledy cizího muže, akušéři nezbytností chránit matku před nekompetentními zásahy často opilých babiček. Případů, kdy k obtížným porodům byl povolán chirurg, který měl zachránit dítě umírající rodičky, pomoci porodní bábě s nezvyklou polohou plodu či vyjmout mrtvý plod z těla žijící matky, sice přibývalo, nebyly však dlouho pravidlem. V 19. století zdůrazňují autoři porodnických příruček nezbytnost povolání lékaře při jakýchkoli odchylkách, jedině lékař smí provést nastřižení hráze, disrupci plodového vaku, použít kleště, jedině on si poradí s nenormální polohou plodu atd. Jak dokládají statistické údaje, které máme k dispozici pro Prahu (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad, Holešovice-Bubny), nezasahoval lékař ještě na konci 19. století příliš často. Roku 1890 se zde narodilo 4 129 dětí, z toho 53 dvojčat a jedna mrtvě narozená trojčata; lékaře bylo třeba přivolat 206krát. O rok později přišlo na svět 4 342 malých Pražanů, z toho 48 dvojčat a 1 trojčata, lékař zasáhl v 289 případech. V roce 1892 bylo z 4 407 novorozenců 49 dvojčat a 1 trojčata, lékař zasáhl u 217 rodiček. Pokud se týče úmrtnosti matek, ta, bez ohledu na jejich sociální postavení, byla ještě na počátku 19. století při porodu vysoká, hodně žen umíralo i během šestinedělí. V průběhu devatenáctého století se úmrtnost evropských rodiček stále pohybovala kolem deseti procent, v nemocnicích dosahovala ještě vyšších čísel. Teprve kolem roku 1900 poklesla zhruba na dvě procenta. K poklesu došlo nejen díky odbornějšímu vedení porodu, ale také díky pokroku v hygieně a životosprávě těhotné ženy. Součástí osvícenské péče o obyvatelstvo bylo programové zakládání porodnic. První porodnice ve střední Evropě vznikla z iniciativy profesora Georga Roederera v roce 1751 při univerzitě v Göttingen. V letech 1792–1822, v době působení Roedererova nástupce, se v göttingenské porodnici odehrálo 2 540 porodů; skoro u poloviny z nich muselo být použito kleští. Studijní řád pražské lékařské fakulty z roku 1786 předepsal teoretickou výuku porodnictví i pro budoucí lékaře a ranhojiče. Praxe se odehrávala ve Vlašském špitále, který byl vybrán jako místo klinické výuky pražské lékařské fakulty. Od roku 1776, kdy byl císařským reskriptem k Vlašskému špitálu připojen nalezinec s porodnicí Maří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě, existovala při špitále řádně vedená porodnice; svobodné matky a ty, které se prokázaly vysvědčením svého faráře o chudobě, zde rodily zadarmo. Za to pak musely bezplatně kojit špitálské děti.
Interní medicína – mezioborové přehledy 2003 / 2
PERINATOLOGIE
Roku 1789 se Vlašský špitál přestěhoval k Apolináři, kde vznikla porodnice s útulkem pro svobodné matky, nalezinec, sirotčinec, zemský ústav pro očkování proti neštovicím a středisko pro ženy, které nabízely své služby jako nájemné kojné. O rok později byl na pražské lékařské fakultě jmenován prvním profesorem porodnictví J. J. Ruth, jehož odborná pověst nebyla valná. Vystřídal ho odborník na slovo vzatý, filantrop Jan Melič. Pobyt v porodnici byl ještě na počátku 20. století degradující, znamenal jasný sociální nebo ekonomický handicap. Navíc se zde na rodících ženách zaučovali lékaři a ranhojiči, což pro méně otrlou ženu mohlo být pokořující. Na druhé straně jen díky existenci těchto porodnic se porodnictví a gynekologie mohly ustavit jako vědní obory. Porodnické operace zůstávaly dlouho rizikové pro nízkou úroveň obecných chirurgických znalostí a pro velké nebezpečí infekce. Císařský řez byl sice prováděn již od starověku, ale jen na mrtvých těhotných ženách – ty ve většině zemí nesměly být pohřbeny spolu s plodem. Vyobrazení císařského řezu najdeme v lékařské literatuře 15.–16. století. Historicky doloženým prvním císařským řezem na živé ženě byla operace provedená 22. dubna 1610 wittenberským chirurgem Jeremiasem Trauttmannem na Uršule Opitzové, manželce místního bednáře. Matka zemřela tři týdny po operaci, dítě se údajně dožilo devíti let (2). Operací na živých ženách přibývalo, většinou končily špatně – jinak tomu ani v časech, které neznaly antisepsi, ba nerespektovaly žádná hygienická pravidla, ani nemohlo být.
Nicméně první císařský řez v Čechách, k němuž se v Praze 21. května 1792 odhodlal Jan Melič ve spolupráci s chirurgem Jáchymem Vrabcem, byl úspěšný. Přežilo nejen dítě, ale i matka. Neměl-li porod normální průběh, zůstávalo však riziko úmrtí matky i dítěte nadále značné. Historici nedokáží jednoznačně určit, zda byla v případě ohrožení obou životů dávána přednost záchraně matky či dítěte. V praxi to bylo zřejmě jedno, neboť terapie chorobných procesů (gynekologických chorob, horečky omladnic, zánětu prsu aj.) vycházela dlouho z tzv. humorální teorie, a tak i ženy, který měly naději přežít, umíraly jako oběti pročišťování, což znamenalo pouštění žilou, podávání dávidel a projímadel. Podobně na tom byly i děti, neboť pouštění žilou se užívalo jako oživující prostředek i u nedonošených dětí a slabých novorozeňat. Medikalizace porodnictví, zahájená v 18. století, se prosazovala jen zvolna. Přítomnost lékaře porodnické příručky doporučovaly: „V novější době stalo se dle obyčeje, v Anglii a v Německu dávno již panujícího, také u nás zvykem, zvláště v lepších rodinách, že hned při začátku zábyvu porodního volají mimo bábu porodní také lékaře, kterýž pak buď podle potřeby zcela již zůstane u rodičky, nebo čas po čase k ní dochází a čeho je třeba zařizuje, až je porod ukončen. Zvyk tento můžeme dle nejlepšího svědomí schváliti co prospěšný…“ (4, 6). Medikalizaci porodů pomohl do značné míry snobizmus – vždyť lékař byl třikrát až čtyřikrát dražší než porodní bába, takže zavolat k porodu lékaře se stalo potvrzením slušného sociálního statutu. Platilo to všeobecně, nejen v Čechách.
Literatura 1. Bayerová A. Žena lékařkou. Lékařská kniha, věnovaná péči o zdraví a léčbě nemocí se zvláštním ohledem na ženské a dětské nemoci, pomoc ku porodu a ošetřování dítek. Dle MUDr A. Fischerová – Dueckelmannové zpracovala MUDr Anna Bayerová. 2. Cuřínová L. Alchymie času. Porod v dějinách medicíny. Sanquis 1999: 42. 3. Darmon P. Le Mythe de la procréation a l´age baroque. Éditions du Seuil 1981.
Interní medicína – mezioborové přehledy 2003 / 2
4. Janda J. Mladá matka. Poučení, jak se má žena zachovati od početí až k samostatné výživě dítěte. Druhé, rozmnožené vydání. Fr. A. Urbánek Praha 1887. 5. Kasýková J. Od početí k odstavení (Péče o matku a novorozence v raném novověku). Diplomová práce. HÚ JU České Budějovice 2000. 6. Křížek Č. Pravá pomoc v těhotenství, při porodu, v šestinedělí a při ženských nemocech. Sbírka užitečných pravidel a naučení pro pohlaví ženské. Jos Kolář Praha 1875.
www.solen.cz
31
