Od Alžírska po USA: Finální souhrn MS 2014

Od Alžírska po USA: Finální souhrn MS 2014

1

32 týmů, 32 příběhů. Letošní mistrovství světa v Brazílii nás bavilo. Hodně. Rozhodli jsme proto poděkovat Vám, čtenářům EuroFotbal.cz, za přízeň v průběhu celého šampionátu touto netradiční cestou. Dokument, který jste si právě stáhli, obsahuje podrobné zhodnocení všech 32 týmů – od shrnutí taktiky a herního stylu, přes ohlédnutí za defenzivní a ofenzivní činností, největší oporu a největší přítěž až k finálnímu verdiktu. Týmy jsou seřazeny abecedně, abychom nikomu "nenadržovali". Dohromady je z toho slušná kniha. Doufáme, že Vás její čtení bude bavit a že se k ní budete při vzpomínání na skvělý šampionát rádi vracet. Příjemnou zábavu! Tým EuroFotbal.cz

2

Na tvorbě tohoto textu se podíleli: Dominik Zezula (ed.) - Alžírsko, Francie, Ghana, Chile, Kamerun, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Švýcarsko Tomáš Daníček – Austrálie, Itálie, Írán, Japonsko, Korejská republika, Nizozemsko, USA Michal Hruška – Argentina, Brazílie, Ekvádor, Chorvatsko, Kolumbie, Rusko, Španělsko Martin Kantor – Kostarika, Mexiko, Řecko, Uruguay Jiří Vojík – Belgie, Bosna a Hercegovina, Honduras, Německo Marek Ustohal – Anglie, Portugalsko

3

Obsah Alžírsko... Anglie... Argentina... Austrálie... Belgie... Bosna a Hercegovina... Brazílie... Ekvádor... Francie... Ghana... Honduras... Chile... Chorvatsko... Itálie... Írán... Japonsko... Kamerun... Kolumbie... Korejská republika... Kostarika... Mexiko... Německo... Nigérie... Nizozemsko... Pobřeží slonoviny... Portugalsko... Rusko... Řecko... Španělsko... Švýcarsko... Uruguay... USA...

...5 ...7 ...9 ...11 ...13 ...15 ...17 ...20 ...23 ...26 ...28 ...30 ...32 ...35 ...37 ...39 ...41 ...43 ...46 ...48 ...51 ...54 ...56 ...58 ...61 ...63 ...65 ...68 ...70 ...73 ...75 ...78

4

Vahid Halilhodžić (@flickr.com)

Alžírsko Vedle čtvrtfinalistů z Kostariky a Kolumbie se ve výčtu nejpříjemnějších překvapení šampionátu trochu pozapomíná na Alžírsko – objektivně přitom neexistuje mnoho scénářů, které by jeho působení na MS mohly ještě vylepšit. Pokud tedy za reálný scénář nepočítáte "vyřadit pozdějšího mistra světa".. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮ Nejlepší na tom je, že on to reálný scénář vlastně byl.. částečně. Alžířané dotáhli osmifinálový duel s Německem až do prodloužení, a co víc, nebyl to z jejich strany rozhodně žádný beton; naopak. Podobně jako druhý africký postupující, Nigérie, totiž Fenci po prvním zápase změnili taktiku z defenzivnější na ofenzivnější, a vyplatilo se jim to. Vahid Halilhodžić je génius, o tom nemůže být pochyb. Pokud se podíváme, jaký progres pod ním Alžírsko udělalo za poslední rok a půl, najdeme hned tři zcela odlišné herní módy – držení míče a postupné obléhání soupeřova vápna (Pohár národů 2013), hluboký, pohyblivý defenzivní blok (zápas na MS s Belgií), a rychlý, aktivní brejkový fotbal s extrémně versatilní a pohyblivou ofenzivní částí (zápasy s Jižní Koreou, Ruskem a Německem). Na rozdíl od Nigérie přitom alžírská změna herní filozofie nebyla vynucena okolnostmi; Halilhodžić se tak prostě rozhodl. Jeho plán byl od začátku jasně narýsovaný – proti silné Belgii se snažit ubránit bod (což se nepovedlo, ale alespoň tak zabránil nějakému debaklu, což by pro křehkou arabskou psychiku mohlo mít devastující účinky), následně "vlítnout" na Koreu v očekávatelně nejotevřenějším zápase skupiny (to se potvrdilo výhrou 4:2, kdy se Fenci stali prvním africkým týmem historie, jenž vstřelil v jednom utkání na MS čtyři branky), a proti Rusku si zajistit postup bodovým ziskem. Perfektně narýsováno, ještě lépe provedeno. Odplata za cynickou gijónskou popravu nakonec neproběhla, Němci v osmifinále houževnatého soupeře nakonec udolali. Halilhodžić však dokázal, že svůj tým opravdu perfektně zná, projevil se jako geniální taktický chameleon, a když po turnaji ohlásil svou rezignaci, fanoušci podepisovali petici, aby si své rozhodnutí ještě rozmyslel. Což tak nějak mluví za vše.

5

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Jednou z klíčových vlastností tohoto Alžírska byla jeho pracovitost a týmovost; hodnoty, které v Africe (a v Arábii obzvlášť) rozhodně nepatří k tradičním. V defenzivě to bylo vidět nejvíce. Halilhodžićovým primárním rozestavením je 4-1-4-1 (v průběhu turnaje zkoušel i defenzivně laděné 4-3-3 či variabilní 4-3-2-1), což tak nějak prozrazuje, kde leží největší papírová síla Fenků; v obraně to určitě není. V bráně notorický "nervák" z bulharské ligy, pomalí stopeři, ultra-ofenzivní krajní beci a na štítu osamocený Nabil Bentaleb není defenziva, která by měla na MS uspět. Že se to povedlo, je nutno přečíst vynikající organizaci hry dozadu; bosenský stratég naučil své obránce chovat se na hřišti maximálně zodpovědně, a co především, naučil celý tým v ožehavých situacích bránit jako jeden muž. Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Změna Alžírska z obranářského na ofenzivní tým přišla ve chvíli, kdy se do sestavy probil Islam Slimani, jeden z největších "zapadlých" hrdinů celého turnaje. Hrotový útočník portugalského Sportingu zapadl do Halilhodžićova systému jako ulitý a vše najednou dostalo jasný tvar. Alžírsko ukázalo, že když "zapne", disponuje směrem dopředu obrovskou kreativní silou – ať už mluvíme o Feghouliho přihrávkách, Brahimiho driblingu či Soudaniho přímočarosti. Sledovat Fenky útočit je pro fanouška potěšením, protože na rozdíl od ostatních afrických celků jim nechybí nápady; naopak. Útočná filozofie + pracovitost + šikovný trenér + individuální kvalita = nad očekávání dobrý šampionát. Největší tahoun: Islam Slimani Očekávatelná volba. Že Slimani na hrotu zazáří, se vzhledem k síle zálohy dalo předpokládat, on však dokázal i přesto příjemně překvapit – konkrétně tím, že kromě potvrzení své pověsti silného hlavičkáře a zakončovatele zvládal i tvořit hru, hrát nezištně, skvěle dělat prostor a kombinovat se spoluhráči. Tohle byl z jeho strany špičkový šampionát, splnil totiž přesně to, co se po něm požadovalo: zapsal se na listinu střelců (a dokonce i asistentů) a pomohl vystřílet historický postup. Největší přítěž: Djamel Mesbah Halilhodžićovou první volbou na levého beka je Faouzi Ghoulam, neporovnatelně lepší fotbalista, což se na šampionátu také projevilo; Mesbah se dostával na hřiště jako součást těch ofenzivnějších sestav, jelikož na rozdíl od Ghoulama, který je v první řadě kreativním hráčem, je jeho největší předností pracovitost, zarputilost a ochota běhat nahoru dolů po celý zápas. Svým způsobem to dává smysl; pokud se bude míč pohybovat vysoko, někde u Feghouliho s Brahimim, není Ghoulam tolik potřeba (a jeho přínos a skvelé centry naopak vyniknou proti silnějším týmům při hře na brejky). Jenže ačkoliv si Halilhodžić tuto volbu nejspíš obhájí, nic nezakryje fakt, že Mesbah byl prostě špatný. Na hřišti to odedře, pravda, jenže kopat do míče mu příliš nejde, a co hůř, neumí ani pořádně bránit (vždyť také býval v reprezentaci využíván i jako levé křídlo).. Celkové hodnocení: ✮✮✮✮✮ Halilhodžiće nahradí u kormidla reprezentace Christian Gourcuff, což je pro fanoušky uklidňující zpráva – dlouholetý lodivod Lorientu je celoživotním advokátem ofenzivního fotbalu. Vzhledem k tomu, že současná generace sestává ze stále mladých hráčů (a jelikož alžírské fotbalové špičky "nabírají" talenty na předměstích velkých francouzských měst, tento pramen nejspíš jen tak nevyschne), může být za čtyři roky ještě veseleji. Za tento šampionát si vzhledem k reálným možnostem zaslouží Fenci vzácné absolutorium.

6

Roy Hodgson (@flickr.com)

Anglie Základní skupiny brazilského šampionátu utekly v rytmu latinskoamerických tanců a evropského krachu. Vedle Španělska, Itálie, Portugalska nebo Ruska zakopla na první překážce i Anglie, která s omlazeným kádrem mířila přinejmenším do čtvrtfinále. Za celý turnaj však neprohrála jen s Kostarikou a za labutí písně dost možná loučících se legend Lamparda s Gerrardem sledovala vyřazovací souboje jen v televizi. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Kdybychom tvořili nějaký žebříček největších trenérských tragédů turnaje, „stwýček Woy“ by opanoval místa nejvyšší. Ne snad že by jeho mančaft v prvním utkání proti Itálii vyhořel na plné čáře, ale jeho superlativy a nasazení naprosto totožné jedenáctky do zápasu s Uruguayí bylo zkrátka taktické selhání první kategorie. Roy Hodgson nedokázal reagovat v průběhu utkání, ba co víc, nedokázal reagovat ani mezi jednotlivými duely. No, a jelikož pro Anglii turnaj skončil po dvou kolech, zkušený taktik před posledním kláním už karty míchal zbytečně – a vlastně jen proto, aby si zahráli i náhradníci. Přestože tak zápas s Kostarikou odkryl několik dobrých tahů, nelze za ně Hodgsonovi dávat plusové body. Kde trenér Anglie hlavně selhal, bylo složení ofenzivní vozby. Nabízela se varianta s Rooneym na hrotu, Sterlingem či Barkleym pod ním, Lallanou na křídle jako defenzivní spojce a podobně. Hodgson místo toho proti Uruguayi hrál se stejnou partou, která sice jako celek soupeře přehrála, ale absolutně chyběla lehkost a pružnost, pročež si nevytvořili dostatek šancí na zvrat. Defenzivní fáze: ✮✮ Na nich to mělo stát. Cahill s Jagielkou na papíře, to je bez debat jedna z nejlepších stoperských dvojic turnaje. Obránce Evertonu po vzoru Leightona Bainese však dobrou formu do Brazílie nepřivezl a překvapivé chvilky zaváhání předvedl i nejlepší obránce Premier League v uplynulé sezóně Gary Cahill, který byl i přesto mezi obránci opět nejlepší. Glen Johnson lehce zaváhal jen u prvního gólu Suáreze, když pozdě dostoupil Cavaniho, jinak ale rozhodně nezklamal. V řadě měl být také jeden z hnacích motorů dopředu i dozadu, ale Gerrard si závěr sezóny zkrátka za rámeček nedá a spoluhráč Henderson se tak nějak vezl s ním. Uruguay našla cestu ke gólům právě přes ně.

7

Ofenzivní fáze: ✮✮ Zmínka o ní byla už u trenérova počínání a na stejné brdo pokračujeme. Klíčová postava se nezrodila ve Waynu Rooneym ani v Danielu Sturridgeovi, a bez dvou hlavních osobností v optimální formě je těžké uspět mezi světovou elitou. O Sterlingovi a Welbeckovi se rozepisuji níže, takže se dostane prostoru i na náhradníky, kteří dostali šanci proti Kostarice. Milner zaostal, ale Lallana ukázal, že patrně v sestavě mohl být už i dříve. To samé platí pro Rosse Barkleyho, jenž v nejlepších pasážích zápasu působil jako velmi svěží element. Největší tahoun: Raheem Sterling Nejlepší hráč a zároveň největší překvapení anglického týmu. Kometa letošní sezóny Premier League se dlouho pohybovala na hraně ideální třiadvacítky a nebýt zranění Thea Walcotta, v základní sestavě by patrně nefiguroval. Nakonec ale jako jeden z mála dokázal odehrát svůj standard, na křídle i na podhrotu byl jednoznačné zpestření unaveně působícího Albionu a do budoucna na něm kolébka fotbalu musí spolu s Barkleym stavět. Největší přítěž: Danny Welbeck Oba klíčové zápasy zahájil v základní sestavě, přestože byl proti Itálii špatný a kvůli změně systému měl jednoznačně hrát někdo jiný. Welbeck se nedokázal prosadit na křídle ani na jakési simulované pozici podhrota, kde chvíli pendloval při zmateném točení celé ofenzivní čtveřice. Nedařilo se mu v Manchesteru United a formu nenačasoval ani do Brazílie – u jeho osoby se nejvíce projevila Hodgsonova konzervativnost a také to, že čerstvý svěží kádr nebude působit svěže, když je pod líným a starým vedením. Celkový verdikt: ✮✮ Anglie „dojela“ na jakýsi strach ze změn, kterým se nechal svázat manažer Roy Hodgson. Přesto se nelze na výkon Albionu koukat čistě jako na nepovedený, protože na postup reprezentace Three Lions jednoznačně měla. Proti Uruguayi i Kostarice byli Angličané lepší než soupeř a v utkání s Itálií se dá hovořit o rozdělení sil padesát na padesát. Chyběla snad větší lehkost a odvaha. A samozřejmě taky přidaná hodnota od hlavních person v podobě Rooneyho, Gerrarda či Sturridge.

8

Lionel Messi (@flickr.com)

Argentina Byla to jedinečná příležitost, jak získat vytoužený titul mistra světa a zařadit se už asi definitivně po bok největších legend historie světového fotbalu. Poslední krok ale Messi nezvládl, ve finále jeho Argentina padla. A další šance už přijít nemusí... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮ Ještě v základní skupině to vypadalo, že Argentina na šampionát přicestovala značně nepřipravena, že hledá svou herní tvář, že proti lépe takticky připraveným celkům nebude mít mnoho šancí. Jenže s postupem času se argentinská hra jasně vykrystalizovala a dá se vlastně říct, že Albiceleste hráli s každým dalším zápasem lépe a lépe. Nebyl to rozhodně žádný ofenzivní koncert, kouč Sabella vše stavěl na pevné defenzivě, v čemž ho navíc ještě více utvrdilo čtvrtfinálové zranění hvězdného Ángela di Maríi. Toho v sestavě nahradil značně defenzivněji laděný Pérez a z Argentiny se stal typický brejkový tým. Bylo také poněkud zvláštní, že přestože Argentina v osmifinále přehrála Švýcary 1:0 po prodloužení a za dlouhých sto dvacet minut tedy neinkasovala, pro čtvrtfinále už nedostali důvěru stoper Fernández a defenzivní záložník Gago, místo nichž nastoupili Demíchelis a Biglia. Jako chyba se vyloženě neukázala ani jedna změna, Biglia ve středu pole odváděl po zbytek turnaje obrovské penzum práce a Demíchelis, přestože byl výrazně slabší než stoperský kolega Garay, nijak výrazně nepochybil. Rozhodujícím faktorem, který nakonec připravil Argentinu o zlaté medaile, tak nakonec poněkud překvapivě byla ofenziva. Jak ironické u týmu, který má ve svém středu několik útočníků té nejvyšší světové kvality a mohl si dovolit nechat doma Téveze nebo Pastoreho. Stačilo di Maríovo zranění, Messiho sestupnou tendencí oplývající výkony, nemohoucnost Higuaína (který svůj neuznaný finálový gól dost možná slaví ještě teď) a prakticky nulový přínos střídajících Agüera s Palaciem, a Argentinu pokořila její papírově největší zbraň. Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮ Perfektní. Ne snad ani tak individualitami, ale skvělým systémem, který dlouho slavil úspěch. Až do finále Argentina ve vyřazovacích bojích neinkasovala, evidentně se nabízela paralela se čtyři roky starým šampionátem a triumfem Španělska. Jenže stačilo jedno drobné zaváhání, jedna rychlá akce Schürrleho s Götzem v prodloužení boje o zlato, a na Argentinu zbylo jen druhé místo.

9

Všemu skvěle šéfoval Ezequiel Garay, jeden z nejlepších obránců celého turnaje. Absolutorium zaslouží také pravý bek Zabaleta, jenž obětoval své častější ofenzivní výlety za defenzivní jistotu. Ani Rojo si z celkového pohledu na levé straně nevedl špatně, přestože zrovna on tedy v obranné činnosti (hlavně ve finále) mnohdy hořel a Garay za něj několik situací musel zachraňovat. Zapomenout nelze ani na druhého stopera, ať už jím byl Fernández či Demíchelis, mnoho toho oběhal Biglia, defenzivě vydatně pomáhal i Enzo Pérez. Rovněž gólman Romero chytal nad očekávání dobře, rozhodně nebyl slabinou argentinského výběru, naopak patřil k vůbec nejlepším brankářům turnaje. Nad všemi zmíněnými ale vysoko čněl Javier Mascherano... Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Rozhodně to byla ta méně důležitá složka argentinské hry, a to v ní byl sám malý velký Lionel Messi. Ten kraloval základní skupině, kdy vstřelil čtyři ze šesti argentinských gólů. Čas od času mu ještě přispěchal na pomoc di María, to bylo ale tak všechno. Evidentně nedoléčený Agüero se trápil sám se sebou, Higuaín zase nedokázal vyzrát na soupeřovy obrany, Lavezzi nedostal tolik herního prostoru, kolik by si zasloužil. Slavným se mohl stát střídající Palacio, v semifinále i finále měl vždy v rozhodujících momentech jednu stoprocentní gólovou šanci, kterou ale zcela trestuhodným způsobem zahodil. A tak byl často nejdůležitějším článkem i ofenzivy Argentiny Mascherano, konkrétně jeho dlouhé pasy na rozběhnuté spoluhráče. A když už Lavezzi patřil v první pětačtyřicetiminutovce finále mezi nejlepší muže na hřišti, do druhého poločasu pro změnu z neznámých důvodů nenastoupil. O Messim ještě bude řeč v dalších odstavcích. Zklamání, zklamání a ještě jednou zklamání... Největší tahoun: Javier Mascherano Nepochybně jeden z nejlepších hráčů celého mistrovství světa. Stejně jako celá Argentina se v základní skupině trochu hledal, v playoff už ale vždy patřil ke klíčovým postavám argentinského postupu, s přibývající důležitostí zápasu navíc jeho forma ještě více a více stoupala. V semifinále a finále předvedl dva naprosto fenomenální výkony, kterými držel svůj tým ve hře. Fantasticky dirigoval celou obrannou fázi, předváděl klíčové zákroky, jako například když v devadesáté minutě semifinále za bezbrankového stavu zmařil jasnou gólovou šanci Robbenovi. Kromě toho ale pomáhal i ofenzivě, když si sbíhal až mezi stopery, aby následně míče rozděloval vysunutějším spoluhráčům. Operoval na obrovském prostoru, neúnavně bojoval, včas zastavoval akce soupeře. Dokázal, že Barcelona dělá chybu, když ho staví do obrany, jeho místo je v záloze, kde patří mezi nejlepší na světě. Největší přítěž: Lionel Messi Jistě, musí působit poněkud zvláštně, když za největší přítěž finalisty mistrovství světa označíme muže, jenž byl vyhlášen nejlepším hráčem celého šampionátu. Ovšem když už s touto Messiho cenou nesouhlasí ani sám božský Maradona, někde se jednoduše musela stát chyba. Ne, Messi opravdu nebyl nejlepší, ani zdaleka ne. Vyhlašovat se tato cena po odehrání základních skupin, jen těžko by někdo mohl proti Messiho prvenství cokoliv namítat. Jenže Argentina by ze skupiny s největší pravděpodobností prošla i bez své desítky, turnaj se rozhodoval později. A tam Messi selhal na plné čáře. Nebojoval, v drtivé většině zápasu svému týmu nepomáhal. Jakmile dostal míč, velmi často vykouzlil nějakou geniální akci, která by jiné fotbalisty ani nenapadla, přesto... Gól ve vyřazovací části nedal, svou jedinou tutovou šanci ve finále neproměnil, příležitost dostat se na úplný vrchol mezi největší legendy historie nevyužil. Celkový verdikt: ✮✮✮✮ Argentina patřila mezi největší favority turnaje, a s touto rolí se vypořádala více než slušně. Finálová porážka ale představuje vždy to největší zklamání, jakkoliv na to Argentinci mohou být s odstupem času hrdí. Je toho spousta ke kritice, hlavně co se týká ofenzivy, z celkového pohledu je ale nutno argentinské představení v zemi svého úhlavního rivala považovat za úspěšné.

10

Tim Cahill (@newyorkredbulls.com)

Austrálie Po výsledkové stránce na tom byly hůře už jenom celky Hondurasu a Kamerunu, s nimiž Australané sdílí těžký úděl turnajového účastníka bez jediného vytěženého bodu. Přesto Socceroos na turnaji zanechali mnohem pozitivnější dojem než dva výše zmíněné celky; proč to? Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Ange Postecoglou je muž s pevnou vizí a – jak se ukázalo v Brazílii – také s nezměrnou kuráží. O někdejším lodivodu velkého suveréna australské fotbalové scény z Brisbane se už před turnajem moc dobře vědělo, že vyznává ofenzivní pojetí kopané, přičemž obyčejně nabádá své svěřence k držení balonu a určování tempa hry; přesto se tak nějak očekávalo, že se v těžké skupině B do jisté míry přizpůsobí a žádnou otevřenou partii s Nizozemci či Španěly hrát nepůjde. Docela přesný opak se však ukázal být pravdou, což lze nyní vnímat jako dvojsečnou zbraň. Na jednu stranu právě tato Postecoglouova odvaha a neomezené zkoušení množství prvků, které mají v budoucnu tvořit identitu této nové Austrálie, z největší části stály za neexistující bodovou sklizní; na stranu druhou si protinožci takovým přístupem a především pak výkonem proti Nizozemsku získali srdce kdejakého neutrálního diváka. Socceroos se hrubě nevyvedl úvod a závěr světového šampionátu – během zahajovací půlhodiny si de facto prohráli zápas s Chile, aby dvěma inkasovanými góly v tom samém intervalu také celé své účinkování na brazilských jevištích završili. Vesměs veškerá výplň těchto dvou úseků už ovšem stála za to: nebojácní Australané nadšeně brejkovali i presovali a senzační bod z nanejvýš vyrovnaného klání s Oranjes jim upřela tak maximálně vlastní nezkušenost. Defenzivní fáze: ✮✮ Pokud byl Ange Postecoglou před mistrovstvím kvůli něčemu speciálně kritizován, byla to na pohled až příliš razantní generační obměna na defenzivních postech – nenominování stoperů Neilla s Ognenovskim a pravého beka Wilkshirea Socceroos na klíčových postech připravilo o výhodu sehranosti, protřelosti a obecně kompaktnosti. Což se Australanům skutečně sečetlo.

11

Postecoglou střední obránce Wilkinsona se Špiranovićem vysloveně hodil do vody a navíc jim neváhal na bedra naložit přídavek v podobě náročné a sotva ozkoušené vysoké linie. Prakticky všechny inkasované branky Australanů potom tedy docela logicky pramenily z individuálních pochybení učících se zadáků, potažmo jednou i čerstvé brankářské jedničky Mata Ryana. Wilkinson se Špiranovićem nicméně jinak dohromady působili jako relativně vyvážená stoperská dvojice, která má snad jednu jedinou, zato výraznou vadu: netvoří ji žádný přirozený lídr, jehož je zapotřebí urychleně najít. Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Ačkoliv Australané na turnaji vsítili všehovšudy tři branky, lze o nich směle prohlásit, že se minimálně v prvních dvou utkáních vyznačovali pomalu až vražednou efektivitou. Cahillův ojedinělý cit pro orientaci kolem či uvnitř šestnáctky a Leckieho drajv; to byly zvláště vitální atributy, z nichž Socceroos těžili s překvapivou sebejistotou. Také Mark Bresciano – i přes očividné zápasení s fyzičkou – australskému přechodu do útoku jedině prospíval. Ačkoliv tedy ofenzivní fáze protinožců rozhodně vykazovala jisté rezervy a zejména jejich přehnaná závislost na zmíněných dvou veteránech Cahillovi s Brescianem, která se při jejich absenci promítla do poněkud matného a bezzubého výkonu při derniéře na turnaji, je směrem do budoucna dosti alarmující, nelze zároveň říci, že by nebylo na čem stavět. Navíc je potřeba zdůraznit, že drtivou většinu šampionátu s týmem kvůli zranění neabsolvoval pravý bek Ivan Franjić, který jistě měl – spolu se svým levonohým protějškem Jasonem Davidsonem – dělat značnou část australské ofenzívy. Největší tahoun: Mathew Leckie Bruno Martins Indi z něj ještě dnes musí mít neklidné spaní: Mathew Leckie jej až do obráncova nešťastného úrazu neúnavně terorizoval sotva bránitelnými výpady po pravé straně a ještě pak byl schopen i ucházejícího finálního produktu. Což u něj nebývalo zvykem; ba naopak – právě jistá křídelníkova roztěkanost v útočné třetině pravidelně srážela jeho čistý přínos mužstvu. V Brazílii se však chronicky nekonzistentní backup za zraněného tahouna Kruseho proměnil v soustavnou hrozbu pro soupeřovy obrany a mimoto zvládal adekvátně vypomáhat defenzívě. Majitelé leckterých evropských klubů si pak tedy museli hromadně povzdechnout, když zpětně zjistili, že se toho času dost dobře anonymní Mathew Leckie již před vypuknutím šampionátu upsal druholigovému německému Ingolstadtu. Největší přítěž: Tommy Oar Označení „přítěž“ je v tomto směru zřejmě poněkud kruté; slovo „zklamání“ by Oarovy výkony na mistrovství vystihovalo přeci jen lépe. Právě ofenzivní naději Utrechtu se totiž před akcí věřilo z obou mladých křídelníků více – kór po tak vyvedené přípravě, kdy byla zase jednou aktuální parafráze anglického přívlastku „Oarsome“. Brazílie už ale bohužel tuto lepší štírkovu tvář nepoznala: Oar v předfinální fázi s balonem dribloval raději do autu než skrze soupeřův defenzivní val, a pokud už se nějakým zázrakem dostal do šestnáctky, počínal si zpravidla neskutečně zbrkle. Jeho konečný produkt se pak tedy fakticky rovnal absolutní nule. Celkový verdikt: ✮✮✮ Ange Postecoglou se s ohledem na rebuild australského nároďáku rozhodně ukázal být mužem na správném místě. V blízké budoucnosti bude „akorát“ potřebovat naučit tým i s tímto systémem vyhrávat, zatímco bude muset lepit fatální mezery vzniklé po brzkých koncích Bresciana s Cahillem; jinak nicméně světový šampionát v Brazílii bezesporu položil nadějné základy. A faktem je, že australským fanouškům v tuhle chvíli stačí i jen skutečnost, že Socceroos opět chtějí hrát fotbal; že znovu chtějí k zápasům přistupovat pozitivně a nikoliv už s a priori defenzivní taktikou.

12

Kevin de Bruyne (@vfl-wolfsburg.de)

Belgie Dalším týmem, do kterého byly před turnajem vkládány velké ambice, byla Belgie, jež do Brazílie odcestovala s týmem prošpikovaným hráči z těch nejlepších evropských celků. Vysoký potenciál Belgičané alespoň z části naplnili, přestože měli zřejmě na víc... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Marc Wilmots, jak už bylo napsáno, vzal do Brazílie hvězdný tým, kterému však přece jen trochu scházela jistá koncepce a jednolitost. To platilo zejména pro obranu, kde figuroval prakticky jeden jediný čistokrevný krajní obránce Anthony Vanden Borre, zbytek defenzivní „posádky“ tvořili výhradně střední obránci, což se neukázalo být, na rozdíl třeba od Německa, výhrou. Belgie po celou kvalifikaci sázela na kombinační hru s jedním útočníkem, kterým byl povětšinou Christian Benteke, toho však vinou zranění nahradil Romelu Lukaku, který se zkrátka do belgické koncepce nehodí a to se ukázalo být jako znatelný problém. Wilmots nejprve dával kmenovému hráči Chelsea opakovaně důvěru, nakonec však raději vsadil na Divocka Origiho, jenž se do belgické hry hodí o poznání lépe. Ostatně neochota změnit styl hry a neodpovídající výkonnost obvyklých tahounů se staly pro Belgii dost možná rozhodujícím jazýčkem na vahách, proč Rudí ďáblové skončili „už“ ve čtvrtfinále. Defenzivní fáze: ✮✮ Přestože belgický tým na celém turnaji inkasoval pouhopouhé dvě branky, nefungovala defenziva tak, jak by měla. Přeškolení stopeři si jen těžko zvykali na novou roli u postranní čáry a o podpoře útoku z jejich strany prakticky nemohla být řeč. Pochvalu však dozajista zaslouží alespoň ostřílený zadák Daniel van Buyten, který po uplynulém šampionátu končí s reprezentací.

13

Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Zde měla být „výkladní skříň“ belgického týmu, ovšem ani to se nepotvrdilo. Výrazným mínusem byla ze začátku již zmíněná osoba hrotového útočníka, kde dostal důvěru Romelu Lukaku, přestože se do hry Belgie prakticky vůbec nehodil. Ve středové formaci se potom vystřídalo hned několik hráčů, ani jeden z nich ale svými výkony neoslnil tak, aby se mohl označit za tahouna Wilmotsova výběru. Při zpětném pohledu mohlo být třeba herní vytížení Adnana Januzaje určitě větší. Největší tahoun: Daniel van Buyten Možná podle někoho nesmyslná či překvapivá volba, ale z přemíry hvězd to byl právě van Buyten, kdo svůj tým řídil a i přesto, že za Bayerrn Mnichov ani zdaleka pravidelně nenastupuje, svými výkony rozhodně nezklamal. Na jednu stranu je škoda, že s reprezentační kariérou po turnaji skončil, když ukázal, že i ve svých 36 letech na tuhle úroveň stále má, avšak je pravda, že na pozici stopera Belgii pověstná bota rozhodně netlačí. Největší přítěž: Romelu Lukaku Znovu jdu „na věc“ s protřelým jménem, které však rozhodně svého zraněného kolegu nedokázalo nahradit. Christian Benteke se nemohl světového šampionátu zúčastnit a rozhodně tím belgické akcie nepodpořil, neboť za něho neměla Wilmotsova družina adekvátní náhradu, i když se útočník Chelsea snažil sebevíc, Belgii prakticky nepomohl. O poznání nezkušenější Divock Origi se, jak už bylo řečeno, ukázal mnohem lépe, přesto přese všechno byla Bentekeho absence citelně znát. Celkový verdikt: ✮✮✮ Něco se povedlo, něco už méně, přesto může být Belgie, která má stále velice perspektivní tým, relativně spokojena. Po letech dokázala na mezinárodní scéně výrazněji prorazit, i když někde v hloubi duše možná stále vrtá červíček pochybností, že měla Wilmotsova družina rozhodně na víc. Na příštích světových i evropských turnajích se však bude muset s Belgií jistojistě počítat.

14

Izet Hajrović (@flickr.com)

Bosna a Hercegovina Jako tým, který může jen příjemně překvapit, odjížděla na mistrovství světa Bosna a Hercegovina. A nutno podotknout, že i přes brzký konec svěřenci Safeta Sušiče rozhodně při premiérové účasti mezi světovou reprezentační elitou nezklamali a mohou odjíždět s čistým svědomím. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Ostřílený kormidelník měl k dispozici hodně nadějný a talentovaný výběr, který se mohl opírat o zkušené hráče z těch nejlepších ligových soutěží. Na druhou stranu právě zkušenosti z podobných reprezentačních zápasů byly největším handicapem balkánského mužstva, což se ukázalo hned při prvním zápase s Argentinou, kde Bosna nebyla horším týmem, přesto odcházela s prázdnýma rukama. Safet Sušić vsadil na hru s jedním klasickým hrotovým útočníkem a zesíleným středem pole, kterým byl podle očekávání Edin Džeko, další skvělý kanonýr Vedad Ibišević tak pro úvodní dva mače zůstal pouze na lavičce náhradníků. A právě podpora Džeka byla další slabší stránkou bosenského výběru, který častokrát soupeře přehrával, ovšem ke kýženému ohrožení branky to tak jako tak nevedlo. Alespoň při posledním vystoupení proti Íránu si BiH zlepšilo náladu. Defenzivní fáze: ✮✮ Právě defenziva byla před startem turnaje největším otazníkem Bosny a Hercegoviny. Oporou měl být stárnoucí Emir Spahić, který se však po celý turnaj nevyvaroval zbytečných chyb a místo lídrem se ukázal být spíše slabinou. Vedle zadáka Leverkusenu se vystřídalo hned několik spoluhráčů, ani jeden z nich však neplatil za stoprocentní jistotu. To ostatně jen dokazuje počet čtyř inkasovaných branek ve třech duelech, horší skóre pak nepřipustil Asmir Begović.

15

Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Obecně silnější stránka balkánských týmů. To platilo i pro Bosnu, která se směrem dopředu mohla opřít o několik opravdu prověřených jmen. Zejména Edin Džeko se ukázal být pro svůj tým nepostradatelným, přestože zaznamenal pouze jeden zásah do černého (druhý mu nebyl chybně uznán). Ve výborném světle se ukázali také Miralem Pjanić a Zvjezdan Mišimović, kterého však limitovala poněkud chatrnější fyzická kondice, ale směrem dopředu byl stále pro svůj tým přínosem, což by mohl od další sezóny opět dokazovat na německých trávnících... Největší tahoun: Edin Džeko Na tomto místě by se nechalo vyzdvihnout vícero hráčů, namátkou třeba velice nadějný Muhamed Bešić, o kterém jistojistě ještě hodně uslyšíme, nebo zmíněný Miralem Pjanić, avšak právě Edin Džeko byl pro Bosnu a Hercegovinu ukázkovým lídrem. Jako jediný hráč na hrotu bojoval o každý, byť třeba ztracený, míč, poctivě dřel, čímž z bosenského týmu opravdu vyčníval. Proti Nigérii mu sudí chybně neuznali gól, po kterém mohlo být konečné rozložení ve skupině F úplně jiné... Nakonec se vytáhlý střelec přece jen dočkal gólového zápisu proti Íránu. Největší přítěž: Emir Spahić Trochu nerad, ale přece zde musím vybrat právě ostříleného stopera Emira Spahiče. Byl to právě on, kdo jakožto největší opora a tmelící prvek defenzivní složky dělal nejvíce chyb, po kterých často Bosna a Hercegovina inkasovala. Pro 33letého obránce se skutečně nejednalo o povedený turnaj a možnost na nápravu už mít pravděpodobně na podobné akci nebude. Celkový verdikt: ✮✮✮ Bosenský tým rozhodně při premiérové účasti na mistrovství světa nepropadl, ovšem ani výrazně neoslnil, přestože herně proti žádnému týmu nezaostal. Rozhodujícím se ukázalo být utkání s Nigérií, která si po těsném vítězství postup ze skupiny pohlídala a Balkánci se museli spokojit se třemi body a konečným třetím místem. Do příštího světového šampionátu s jistotou několik hráčů reprezentační kariéru ukončí, avšak jádro týmu má stále obrovský potenciál na zlepšení.

16

Neymar (@flickr.com)

Brazílie Brazílie = Neymar, Neymar = Brazílie. A tak když se ve čtvrtfinále největší hvězda Kanárků zranila, organizačně perfektně zvládnuté mistrovství světa skončilo pro domácí výběr hotovým fiaskem. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Práce manažera? Nulová. Taktický profil týmu? Dejte míč Neymarovi a dívejte se, co se stane. Tak by se ve zkratce dala zhodnotit brazilská reprezentace. Kromě mladičké hvězdičky s desítkou na zádech opravdu není co chválit. Chorvaty na úvod Kanárci porazili jen s vydatnou pomocí japonského sudího, a kdo ví, jestli by Brazílie vůbec postoupila, kdyby onu klíčovou penaltu nekopala. Pak si stačilo pohlídat bezbrankovou remízu s Mexikem, výhradně díky Neymarovi přehrát slabý Kamerun a byla z toho zdánlivě bezproblémová účast v osmifinále. Tam přišel další problém, v samotném závěru prodloužení jen několik centimetrů dělilo míč od toho, aby místo břevna zaplul do sítě a ukončil brazilskou pouť turnajem. Místo toho se šlo do penaltového rozstřelu, tak se zaskvěl gólman César a Brazílie přežila. Ve čtvrtfinále ale přišel zlom. Konkrétně v zádech Neymara, pro něhož v tu ránu šampionát skončil. Kromě toho se ještě stihl vykartovat kapitán Thiago Silva, a tak bylo zaděláno na pořádný malér. Ten ještě nepřinesli Kolumbijci, kterým se Scolari rozhodl za hranicí pravidel zneškodňovat největší hvězdu Rodrígueze, což benevolentní sudí netrestal a Brazílie slavila další postup. V semifinále už se však téhle domácí partě všechno sečetlo. Trapas, rekordní debakl 1:7 od Německa a konec zlatého snu. Nikoho pak už nemohlo překvapit, když vyloženě neschopná Brazílie dostala příděl i od Nizozemska a skončila tak na nepopulární bramborové pozici.

17

Defenzivní fáze: ✮✮ V úvodu to zdánlivě nevypadalo vůbec špatně, Brazilci po většinu času působili jistým, kompaktním dojmem. Pravdou ale je, že už Olić v úvodním zápase několikrát domácím zle zatopil a nebýt Mandžukić v trestu a Kovać hlavou v oblacích, mohly se brazilské slabiny naplno projevit už mnohem dříve. Nula v souboji s Mexikem vrátila do obranných řad jistotu, Kamerun pak pevnost brazilské defenzivy nijak zvlášť neprověřil. V osmifinále měla Brazílie štěstí, ve čtvrtfinále zvolil Scolari směrem dozadu velmi jednoduchou (a bohužel pro fotbal i účinnou) taktiku, a tak se na pořádný direkt čekalo až do boje o medaile. Thiago Silva chyběl, obranu měl najednou režírovat David Luiz a... malér nemohl nepřijít. Jakkoliv je Luiz jistě kvalitním fotbalistou a v tandemu se Silvou mu to ještě relativně šlo, s Dantem absolutně vyhořel a podepsal se rovnou pod čtyři inkasované branky. Ani návrat Silvy pro závěrečný duel navíc klid brazilské obraně nevrátil, Luiz totiž stále dělal cokoliv jiného, jenom ne bránil, Marcelo byl po celý průběh šampionátu absolutně z formy a Maicon s Alvesem na druhé straně nebyli o mnoho lepší. A jestliže měl obraně vydatně pomáhat Luiz Gustavo ze své pozice defenzivního záložníka, tenhle plán se také jaksi minul účinkem. Fernandinho pro změnu jako by na hřišti snad ani nebyl, a tak se z brazilské obrany stal trhací kalendář. Ofenzivní fáze: ✮✮ Neymar. O čem jiném mluvit? Brazilská ofenziva stoprocentně spoléhala na dvaadvacetiletého míčového kouzelníka, a tak když se zranil, přestala existovat. Snad ještě Oscar může teoreticky snést přísnější měřítka, když hlavně v zápase s Chorvatskem doslova zářil, od té doby už ale na podobný výkon nenavázal. Snažil se, ze „zbytku“ ofenzivy Kanárků byl jednoznačně nejlepším hráčem (což tedy v této konkurenci samo o sobě není nijak chvályhodným počinem, ale on opravdu nebyl špatný), své lepší momenty ale až příliš často měnil s těmi, kdy buď kazil, nebo pro jistotu na hřišti vůbec vidět nebyl. Hulk s Fredem byli Brazílii více na obtíž než cokoliv jiného, a pokud měli Fernandinho nebo Paulinho zaujmout roli jakéhosi spojovacího článku mezi defenzivní a ofenzivní složkou hry, nepodařilo se to tedy až na výjimečné krátké momenty ani trochu. Willian chvílemi dokázal působit jako schopný běžec vědomý si svých úkolů na hřišti, v jiných okamžicích ale zase ukazoval své mezery v kombinační hře. Bernard v závěrečných zápasech Neymara logicky nemohl zvládnout plnohodnotně zastoupit; to Jô zase naopak napodoboval Freda velmi zdatně. Největší tahoun: Neymar Snad opravdu jen ten Oscar se teoreticky mohl pokusit sesadit Neymara z pomyslného brazilského trůnu, v praxi ale nelze za největší hvězdu Kanárků na právě uplynulém mistrovství zvolit nikoho jiného než Neymara, třebaže odehrál jen necelých pět utkání a v klíčových fázích turnaje už svému týmu nemohl pomoci. Pokud někdo ještě před začátkem Mundialu nebyl přesvědčen o tom, že Neymar patří mezi opravdu ty největší světové fotbalové hvězdy, nyní už o tom nemůže být sebemenších pochyb. Všichni na něj spoléhali, byl největší brazilskou nadějí a zároveň i hlavní tváří celého mistrovství, a on se ve svých dvaadvaceti letech všech těchto rolí chopil s bravurou. Nebyl nervózní, právě naopak, vždy když Brazilcům teklo do bot, sebevědomý Neymar je vytáhl ze šlamastiky. Jistě, občas si neodpustil teatrální pády, jindy zase zbytečně dlouho držel míč a nadějnou akci zbrzdil. Světlé momenty ale jednoznačně převládaly, Neymar hrál fantasticky. Pro fotbal obrovská škoda, že musel kvůli zranění předčasně odstoupit, šampionát tím přišel o jednoho ze svých nejlepších hráčů. A Brazílie tím přišla o jakoukoliv naději na úspěch z domácích šampionátu.

18

Největší přítěž: Fred Kdo že to, ptáte se možná, a to zcela logicky. Fred si tak akorát v zahajovacím utkání celého turnaje vyskočil rozhodující penaltu, z níž Neymar vstřelil vítězný gól. A ve zbytku brazilského působení sehrál roli mistra světa ve hře na schovávanou. Kdyby na hřišti nebyl a Brazílie hrála v deseti, jedno je jisté, hůře by to nedopadlo. Kdo by to byl řekl do borce, jenž ještě loni střelecky ovládl Konfederační pohár FIFA a i letos byl považován za jednoho z favoritů na zlatou kopačku. Zpětně to zní opravdu vtipně. Ale nenechte se zmást, jeho prvenství v této naší malé soutěži o nejtragičtějšího Brazilce nebylo nikterak přesvědčivé. David Luiz, Paulinho nebo Hulk se rovněž velmi důrazně hlásili o náš hlas, nakonec ale zvítězil muž, který z nich udělal paradoxně asi nejméně chyb. To ovšem pouze proto, že se do hry pro jistotu vůbec nedostal. Celkový verdikt: ✮✮ Brazílie se dostala jednoznačně dál, než na co ve skutečnosti měla. Scolari selhal, jak odhalilo zranění Neymara, neměl v rukávu připravený žádný skutečný systém a spoléhal se pouze na individuální kvalitu jednoho hráče. Když ten nemohl do posledních dvou zápasů zasáhnout, naplno se projevila donebevolající nekvalita současné brazilské reprezentace. Čtvrté místo je pochopitelně pro domácí zklamáním, vzhledem ke všem reálným skutečnostem by však mělo být považováno za úspěch.

19

Enner Valencia (@flickr.com)

Ekvádor Vlastně tak nějak přesně podle očekávání si na mistrovství světa vedli Ekvádorci, kteří obsadili ve své základní skupině třetí místo a do osmifinále se tak neprobojovali. Stačilo přitom ubránit jediný centr v devadesáté třetí minutě zápasu se Švýcarskem a všechno mohlo být jinak... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Ekvádorci opravdu vlastně vůbec v ničem nepřekvapili. Přesně podle předturnajových předpokladů se proti silnějším soupeřům, tedy Švýcarsku a Francii, poctivě zatáhli na vlastní polovinu, vyčkávali v hlubokém a velmi dobře fungujícím bloku na to, až se soupeř odhodlá vkročit do nepovoleného území, a pak mu jednoduše balón sebrali. Co následovalo, to jistě rovněž nemohlo nikomu připravit ani ten nejmenší šok – okamžitá kolmá přihrávka na rozběhnutého křídelníka, který pak zpravidla hledal neustále aktivního Ennera Valenciu. V prvním utkání proti Švýcarům tak například nejfrekventovanější ekvádorskou osou, po níž kulatý nesmysl šel, byla ta na trase Ayoví – Montero, levý bek přesně nalezl svého ofenzivněji laděného kolegu hned čtrnáctkrát, žádná dva jiní Ekvádorci si přitom míč nevyměnili ani osmkrát. O tom, jak moc se Ekvádor musel soustředit na defenzivu, nejlépe svědčí zase statistika, podle níž si za úvodní půlhodinu Jihoameričané pouze jednou jedinkrát úspěšně přihráli v útočné třetině hřiště, a rovnou z toho byl po standardní situaci gól. Ještě o to víc se Ekvádorci upnuli na bránění, jenže nejprve v úvodu druhého poločasu neubránili rohový kop soupeře, v samotném závěru nastavení pak navíc inkasovali ještě jednou, znovu po centru ze strany, a odešli poraženi. Utkání s Hondurasem bylo hodně bojovné, Ekvádorci se chvílemi zcela výjimečně vžili do obvyklé role svých soupeřů a byli to oni, kdo byl nucen více držet míč na svých kopačkách a vymýšlet, zvlášť tedy po obdržené brance. Ovšem jen do gólu na 2:1, který vstřelil jediný ekvádorský střelec na turnaji Valencia. To Ekvádorcům stačilo, a tak logicky následovala proměna stylu hry, opět pevná defenziva a rychlé brejky, a i vítězství. V závěrečném klání pak už zase přišla ekvádorská klasika (ne že by to proti Francii šlo jinak), totiž urputná defenziva a konečná remíza 0:0, která vzhledem k vítězství Švýcarů nad Hondurasem znamenala pro Ekvádor trochu hořký, ale celkově asi zasloužený konec.

20

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Základ ekvádorské hry. Klíčem k celému alespoň částečnému úspěchu byla kompaktnost a sehranost – celý obranný čtyřlístek odehrál na turnaji všech 270 minut, defenzivní záložník Noboa pak zaostal o pouhých sto dvacet sekund. Právě tato pětice tvořila skvěle fungující defenzivní blok, zatímco v prvním zápase je přitom doplňoval Gruezo, ještě lépe pak fungovali Ekvádorci po příchodu Oswalda Mindy. Ten nakonec působil ještě defenzivněji než Noboa, často si sbíhal až vyloženě mezi stopery a vydatně tak pomáhal Ekvádorcům jak organizovat všechny nutné přesuny podle pohybu míče, tak následně i zastavovat útoky soupeře. Zkušený obránce Ayoví představoval potřebnou sebevědomou a spolehlivou jistotu na levé straně, podobně zdatně si vedl i na druhé straně hrající Paredes, oběma těmto bekům navíc zpravidla poctivě pomáhali i křídelnící Montero s Luísem Valenciou. Ti toho z ekvádorského týmu naběhávali nejvíc, Montero byl i kvůli tomu předčasně střídán, Valencia pak zase raději zvolil taktiku hrubého faulu a následné červené karty. Ofenzivní fáze: ✮ Tady už je podstatně méně o čem psát. Luís Antonio Valencia směrem dopředu takřka neexistoval, Montero se na druhé straně s míčem většinou spíše trápil, Caicedo s Arroyem rovněž neznamenali pro soupeřovy obrany nikterak významné nebezpečí, a tak veškerá práce zůstala na Enneru Valenciovi. Schéma ekvádorských útoků bylo opravdu velmi jednorodé, totiž přihrávka na křídlo, tam úprk jednoho z krajních záložníků a následný centr, který hledal právě Valenciu. Pouze v té části utkání proti Hondurasu, kdy Ekvádorci prohrávali a potřebovali skórovat, se najednou Noboa chopil dirigentské taktovky a Ekvádorci byli chvílemi schopní kombinovat i ve středu pole, dlouhého trvání to ale nemělo. Největší tahoun: Enner Valencia Aneb jak se z prakticky neznámého hráče stát vysoce žádaným obchodním artiklem pro kluby z celé Evropy. Enner Valencia na šampionátu dokázal, že rozhodně není jen „tím druhým Valenciou“, svého staršího a slavnějšího kolegu naopak jednoznačně zastínil. Upozornil na sebe už na klubové úrovni, když loni v mexické Pachuce nasázel v třiadvaceti zápasech úctyhodných osmnáct branek, byly to ale až výkony v reprezentaci s vrcholem na mistrovství světa, které rozkřikly jeho jméno do celého světa. Muž, který nakonec přestoupil do anglického West Hamu, protáhl na šampionátu svou obdivuhodnou šňůru, když před závěrečným kláním proti Francii dokázal skórovat ve všech šesti po sobě jdoucích reprezentačních startech. Byl jasně nejaktivnějším Ekvádorcem, vstřelil všechny tři góly svého týmu, i v mezihře byl evidentně nejkvalitnějším hráčem La Tri, přestože ale sám jen těžko mohl udělat více, do osmifinále se mu svou zemi protlačit nepodařilo. Největší přítěž: Luís Antonio Valencia Jednoznačně největší viník konečného ekvádorského neúspěchu, tedy nepostupu, byl sám kapitán La Tri. Záložník Manchesteru United nebyl jediným hráčem, který zklamal, očekávání nenaplnili ani například Montero nebo Caicedo, byl to však Valencia, jenž měl táhnout Ekvádor za postupem. Místo toho často jako by na hřišti snad ani nebyl, v defenzivě si sice zpravidla dokázal pilně plnit své povinnosti, směrem dopředu však byl jeho přínos takřka nulový. Vše navíc završil v posledním utkání skupiny, v němž Ekvádorci k postupu nutně potřebovali porazit Francii. Valencia měl ale jiný nápad, ostře zajel do soupeřova obránce Digneho, musel předčasně pod sprchy a vzal svému týmu šanci na osmifinále. Svému týmu tak celkově spíše než cokoliv jiného uškodil...

21

Celkový verdikt: ✮✮✮ Ekvádor necestoval do Brazílie v roli favorita na postup, vcelku přijatelná základní skupina ho ale vlastně tak nějak donutila pomýšlet na osmifinále. A nakonec chybělo opravdu málo k tomu, aby to La Tri vyšlo, na druhou stranu je však nutno si přiznat, že by Ekvádorci ve vyřazovací části s největší pravděpodobností díru do světa neudělali a je tak dobře, že si pro postup dokráčeli výrazně silnější Švýcaři. Přesto se svěřenci kouče Ruedy nemusí za své vystoupení na šampionátu v žádném případě stydět, představili se jako takticky velice slušně vyspělý tým, jemuž k většímu úspěchu scházela snad jen druhá větší individualita, která by doplnila skvěle hrajícího Ennera Valenciu. On společně s Jeffersonem Monterem ovšem tvoří vysoce talentovaný základ, kolem něhož by se měl dát poskládat tým, který zabojuje o účast na příštím mistrovství světa v Rusku.

22

Paul Pogba (@flickr.com)

Francie Sinusoida se zasekla – v posledních dvou dekádách bylo zvykem, že Francouzi po skvělém MS předvedou totální propadák, a obráceně. Logicky to tedy letos vycházelo na úspěch, a leccos tomu nasvědčovalo; mezi poslední osmičku postoupila Deschampsova družina s velkým přehledem a vypadla až po vyrovnaném boji s pozdějším mistrem světa z Německa. Svým způsobem to tedy úspěch přece jen byl, ačkoliv medailové pozice nakonec obsadili jiní.. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮ Laurent Blanc se na předloňském Euru rozhodl revitalizovat zdecimovaný tým přechodem k filozofii co nejvyššího držení míče v systému 4-2-3-1; nedá se říct, že by to vyloženě nefungovalo, tato Francie však trpěla velkou neefektivitou. Primárním Deschampsovým úkolem tak bylo v první řadě zajistit góly, dále pokračovat v obnovování týmové jednoty a naučit Les Bleus opět zvládat klíčové zápasy. Týmový duch byl letos skutečně až hmatatelný. Deschamps přenesl svoji autoritu kapitána posledního zlatého výběru i na své svěřence, přičemž si dal hodně záležet, aby křehkou rovnováhu v kabině nikdo nenarušoval (na to doplatil z nominace vynechaný Samir Nasri). Zranění Francka Ribéryho těsně před turnajem pak znamenalo, že mezi třiadvacítkou vyvolených zůstal pouze jediný přeživší "zlý muž" z Domenechovy éry, levý bek Patrice Evra. Po této stránce tedy můžeme Francii považovat za "vyléčenou", což symbolicky doplňuje kapitánská páska na rameni Huga Llorise, tichého, nenápadného gólmana, který je zvyklý nechat za sebe mluvit své výkony (a před čtyřmi lety byl, podle všeho, jedním z "šikovaných" hráčů). Co se taktiky týče, rozhodl se Deschamps pro jednu zásadní změnu – upustit od rozestavení s klasickým ofenzivním záložníkem a vytvořit dynamický trojčlenný střed pole. To znamenalo menší důraz na držení míče a mnohem větší dynamiku (a v důsledku i onu vzývanou efektivitu). Alfou a omegou tohoto systému je geniální záložní trojzubec Yohan Cabaye – Blaise Matuidi – Paul Pogba; Cabaye hraje poslední instanci a zataženého rozehrávače před stopery, Matuidi vyráží dopředu z levé strany, Pogba z pravé.

23

Francouzská záloha fungovala výborně, mohlo to však být ještě lepší – scházely totiž skvělé individuální výkony. Pogba jednoznačně potvrdil, že jich je schopen, označit turnaj z jeho strany za vyloženě povedený však také nelze (na to byl příliš nevyrovnaný a nekonzistentní); Cabaye a Matuidi pak zahráli pod své možnosti. Do budoucna ale jde o jednoznačně správně nastavený systém, který může klidně za dva roky na domácím Euru přinést zlato: Pogba i Matuidi jsou hráči s nevyčerpatelným fyzickým fondem, skvělá "dynama", která se na svých postech řadí k absolutní světové elitě.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Před turnajem panovaly obavy, kdo vlastně bude skutečným lídrem francouzské obrany – Varane, s nímž se na tuto pozici počítá do budoucna, je přece jen ještě hodně mladý a na MS do té doby nikdy nehrál, někdejší pařížský kapitán Sakho neprožil v Liverpoolu zrovna ideální sezonu, Hugo Lloris nějakým generálem vlastního vápna také není. Nakonec se tak muselo projevit, proč si Deschamps ponechal v týmu někdejšího rebela Evru: pravý bek Manchesteru United odehrál skvělý šampionát a byl přesně tím zkušeným defenzivním lídrem, kterého potřebuje každý úspěšný tým. Kraje obrany vůbec fungovaly velice dobře (Mathieu Debuchy si napravo dokonce řekl o angažmá v Arsenalu), a pokud k tomu přičteme i ohromně silnou zálohu, která vybojovala obrovské množství míčů a obrannou čtyřku tak dokonale "chránila", dostaneme nepropustný defenzivní val. Francouzi za celý turnaj dostali tři góly – dva proti Švýcarsku za stavu 5:0, jeden ze standardky ve čtvrtfinále..

Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Jestliže jsme výše pojmenovali nedostatek efektivity coby jeden z hlavních předturnajových problémů, na šampionátu samotném se ukázalo, že Deschamps v tomto ohledu odvedl záslužnou práci. Francouzi vsítili v prvních dvou zápasech hned 8 gólů, a přestože poté se jejich brankostroj zadrhl, ukázali, že umí být nebezpeční. Už ne platonicky, ale skutečně reálně. Klíčovým prvkem bylo v tomto směru probuzení Karima Benzemy, který se pod Blancem toulal na hřišti jako tělo bez duše; ve 4-3-3 měl mnohem pevněji vymezenou úlohu, spoluhráče blíže u sebe, a mohl se tak soustředit na to, co mu jde nejlépe, totiž střílet branky. Benzema se navíc projevil jako univerzál schopný zahrát jak na hrotu, tak na levém křídle (ta první možnost je nicméně mnohem lepší). Křídelní pozice byly vlastně jedinými otazníky – počítalo se s tím, že zprava bude nastupovat původní profesí ofenzivní záložník Mathieu Valbuena, zatímco nalevo si stoupne Franck Ribéry. Zranění druhého jmenovaného tak přinutilo Deschampse improvizovat, z čehož následně vzešly dvě podoby ofenzivního trojzubce – v té první doplnil Benzemu zleva Antoine Griezmann (ostré, gólové křídlo s dravým tahem na branku), v té druhé se Benzema odsunul ke kraji a na hrotu nastoupil Olivier Giroud. Ukázalo se však, že varianta s Benzemou na straně příliš nefunguje – respektive že útočník Realu Madrid drží lajnu příliš úzkostlivě a Giroudovi vůbec nepomáhá.

Největší tahoun: Mathieu Valbuena Pokud bychom měli vypíchnout jeden stěžejní problém této Francie, bude to nedostatek kreativity. Deschampsova sázka na fyzickou, dynamickou zálohu znamenala odstranění jednoho kreativního středopolaře (efektivně Nasriho), což uvrhlo veškerou zodpovědnost právě na Valbuenu: pokud by na hřišti chyběl, či pokud by neměl ideální formu, byli by Les Bleus zoufale nekreativní. Nikdo jiný totiž jeho přehled na hřišti, geniální přihrávky a skvělé pasy suplovat nedokáže (empiricky jsme si ověřili, že Moussa Sissoko to opravdu neumí). Naštěstí pro Francii zahrál Valbuena brilantně a zařadil se mezi nejlepší hráče celého šampionátu.

24

Největší přítěž: Olivier Giroud Nebyla to tak úplně jeho chyba, Karim Benzema mu zleva skutečně příliš nepomáhal. Ani tato omluva však nemůže zastřít fakt, že Giroud – pokud byl na hřišti – zkrátka herně zklamal. Trápil se, nedokázal udržet balon, nebyl dominantní ve vzduchu a celkově působil bezradným a unaveným dojmem. Sezona byla opravdu dlouhá a být útočnou jedničkou v Arsenalu, bez jakékoliv kvalitní náhrady, podle všeho hráče vyčerpá..

Celkové hodnocení: ✮✮✮✮ Kdyby se podařilo Němce porazit, nebylo by o pětihvězdičkové známce nejmenších pochyb; takto přece jen zůstává na patře nepříjemná pachuť toho, že francouzská cesta turnajem skončila dříve, než musela. Vyhlídky má ale Deschampsův tým narýsované skvěle, a dá se říct, že už na tomto MS Francie ukázala náznaky toho, čeho je v příštích letech reálně schopna dosáhnout.

25

Fanoušci Ghany (@flickr.com)

Ghana Po osmi letech přišly Černé hvězdy o pověst nejsilnějšího afrického týmu, alespoň co se světových šampionátů týče. V těžké skupině s Německem, Portugalskem a USA se s postupem od začátku příliš nepočítalo, nakonec však byl dost možná blíže, než si fanoušci dokázali představit.. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮ Akwasi Appiah není mužem, který by vynikal nějakou taktickou erudicí; klíčovým prvkem je pro něj stmelit tým a vymáčknout z jednotlivých hráčů maximum, zvláště pak na krátkých turnajích. Fotbalisté se prý nemusí učit kopat do míče, není třeba jim říkat, co mají na hřišti dělat; prací trenéra je poskládat je k sobě tak, aby to fungovalo, a namotivovat je k podání stoprocentních výkonů. Vzhledem k tomu, že Ghana získala jediný bod (pravda, proti Německu), vypadla už ve skupině a Brazílii a nejvíce zaujala trapným incidentem na tréninku, po němž se předčasně domů pakovali potížisté Kevin-Prince Boateng a Sulley Muntari, nepotřebuje být člověk zrovna atomovým vědcem, aby odhalil, jestli se Appiahův plán vydařil nebo ne. Samozřejmě, Boatengovi není příliš radno věřit, v reprezentaci totiž střídá podprůměrné výkony s egomaniackými skandály a sám Appiah mu po šampionátu vzkázal, že už s ním nepočítá (pro záložníka Schalke jde už o druhý vyhazov z reprezentace, což samo o sobě svědčí asi o všem), jenže k oné vzývané týmové atmosféře měla ghanská kabina tak jako tak hodně daleko. Co se strategie přímo na hřišti týče, ne že by Appiah narýsoval systém, který nefungoval – on tento drobný detail jednoduše obešel. A stejně jako u Pobřeží Slonoviny, také u Ghany jsme viděli vlastně totéž co na uplynulých šampionátech – tedy spoustu agilních, nadšených, běhavých bojovníků, kteří neumí moc bránit, taktice jako by vůbec nerozuměli, a jejich receptem na výhru je soupeře jednoduše utahat a předvést pár dotažených individuálních akcí. O tom, že Appiahova představa o herním systému sestává z pokrčení rameny a vyjmenování jedenácti jmen, svědčí i jeho čachry nejen se sestavou, ale i s rozestavením – na papíře se sice stále mluvilo o 4-2-3-1, ale na pozici ofenzivního záložníka se postupně prostřídali Jordan Ayew (hrot), Kevin-Prince Boateng a Majeed Waris (hrot). Důsledkem byl, přirozeně, chaos. Dynamický, nahoru dolů, krásný na pohled, ale chaos.

26

Defenzivní fáze: ✮✮ Vědělo se, že Ghaňané nejsou směrem dozadu žádná extratřída, a bilance dvou obdržených branek v každém zápase tak vlastně nepřekvapila; faktem však zůstává, že pro tým, který by rád postoupil do vyřazovacích bojů, je takové číslo jednoduše příliš vysoké. Týmu dost ublížila špatná forma klíčového stopera Johna Boyeho (který vše korunoval vlastním gólem proti Portugalsku) a také aféra kolem Sulley Muntariho, bez nějž se právě v duelu s Portugalci (jenž rozhodoval o postupu) rozsypal už tak dost vachrlatý střed zálohy. Appiah měl přitom k dispozici borce jako Rabiu, Asamoah či Mensah, kteří na své poměry nehráli špatně; kde je tedy chyba? Pokud vaše defenzivní linie sestává (z větší části) z talentovaných, individuálně slušně hrajících fotbalistů a přesto inkasuje ve třech utkáních šest gólů, nezbývá než otočit se na trenéra. Kde nechaly Černé hvězdy nějaký defenzivní plán? Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Ze systémového hlediska dávala ghanská sestava největší smysl s Boatengem na AM, ale jelikož Appiah na systémové hledisko příliš ohledů nebere a vzývá spíše aktivitu a dynamičnost, fungoval jeho tým mnohem lépe bez něj. Efektní 4-2-4, které jsme na turnaji viděli i v podání Nigérie a Pobřeží slonoviny, ghanskému naturelu sedí – s bratry Ayewy, oživlým Gyanem a Atsuem coby ostrým křídlem byla ofenziva týmu vířivá, variabilní, nečitelná a permanentně nebezpečná. Pohled na obludné číslo v kolonce střel mimo branku (35) však rozkrývá výše zmiňovaný problém; Ghana zkrátka neměla žádný jasně stanovený herní plán, tedy kromě toho, že se snažila soupeře jednoduše přestřílet. Mít o něco přesněji seřízená mířidla, mohlo být ještě hodně veselo.. jenže úspornost a efektivita nebyly nikdy ghanskou doménou. Největší tahoun: André Ayew Opět se potvrdilo (nejen zde), že africké reprezentační týmy jsou ideálním útočištěm pro rychlé, šikovné a gólové křídelníky. Ayew byl spolu s Asamoahem Gyanem klíčovým mužem ghanské ofenzivy, dal dvě branky, byl aktivní a představoval pro soupeřovy obrany permanentní nebezpečí. Zejména v utkání s Německem (kde Ghana získala jediný bod na turnaji) byl dost možná mužem zápasu. Ayew neprožíval v posledních dvou sezonách zrovna nejlepší okamžiky kariéry, nyní to však vypadá, že je zpět na cestě k naplnění svého potenciálu.. Největší přítěž: Kevin-Prince Boateng Jelikož pro Appiaha je turnajové dění mimo hřiště minimálně stejně podstatné jako na hřišti, nezbývá než Boatenga pořádně vyplísnit. Rekapitulujme: Záložník Schalke se po zápase s Německem pohádal s trenérem, byl vyhozen z týmu, po návratu domů sepsul úplně vše od finančních zmatků až po "katastrofální" přípravu na šampionát, a v Ghaně se teď místo oslav úspěchu hledají viníci a prošetřují politické okolnosti. Nelze samozřejmě vše svést pouze na Boatenga, to by bylo absurdní, nicméně pokud si spojíme jeho ne zrovna kolegiální výstupy se špatnými výkony na hřišti, je označení "přítěž" na místě jako málokde. Celkové hodnocení: ✮✮ V první řadě je nutně zapotřebí, aby si Ghaňané nějakým způsobem vyřešili interní etický kodex, protože takové handrkování, kdy hráči odmítnou trénovat, pokud jim z Akkry ihned nepřiletí letadlo s miliony v hotovosti, vrhá hrůzyplné světlo nejenom na ně samotné, ale také na celý africký fotbal, potažmo na fotbal jako takový. Co se představení na hřišti týče, recept na nápravu je jednoduchý – buď si sehnat dobrého trenéra, nebo doufat, že se Appiahovi podaří něco podobného jako Keshimu. Ghana má hráčského materiálu spousty, její nová mladá generace se může zařadit k nejlepším v africké historii, nejdřív ale musí začít nějak vnitřně fungovat. Tento šampionát se zkrátka stránkách nepovedl, pokud se však podaří podniknout patřičné kroky, mohou Černé hvězdy hledět do budoucna bez bázně a (G)hany.

27

Fanoušci Hondurasu (@flickr.com)

Honduras Prakticky bez nějakých výraznějších ambicí, a jakožto jeden z hlavních outsiderů odjížděl na mistrovství světa Honduras, který víceméně svoji úlohu naplnil, i když herně rozhodně úplně nepropadl. Na bodový zisk to však tentokrát nestačilo. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Luis Fernando Suárez se rozhodně neukázal jako špatný trenér, ale zkrátka s materiálem, jaký měl k dispozici, se snad ani lepšího výsledku dosáhnout nedalo. Honduras se pod jeho vedením nechtěl zaměřit výhradně na defenzivu, snažil se zahrozit i směrem dopředu, což se neukázalo jako úplně nejšťastnější tah, protože nakonec nefungovala obrana ani útok. Už při postupu z kvalifikace, kde za sebou nechal středoamerický celek například Mexiko nebo Jamajku, Honduras ukázal, že není zdaleka až takovým otloukánkem, jak by se na první pohled mohlo zdát, ovšem na světovém šampionátu na podobné výkony nenavázal (nutno však podotknout, že měl proti sobě o poznání kvalitnější soupeře). Defenzivní fáze: ✮ Obrana Hondurasu měla jasný cíl: snažit se zastavit kohokoliv, kdo se pokusí dostat před branku a to za použití všech dovolených i nedovolených prostředků. Zejména dvojice Brayan Beckeles – Víctor Bernárdez si opravdu nebrala servítky a své protivníky moc nešetřila. Celkově pak obrana honduraského mužstva působila hodně netaktickým dojmem a třeba Maynor Figueroa rozhodně nenechal znát, že již několik sezón stabilně nastupuje v Premier League.

28

Ofenzivní fáze: ✮ S trochou nadsázky prakticky neexistovala. Při kvalitě honduraských hráčů a kvalitě soupeřů se tomu ani nejde moc divit, ale třeba Jerry Bengtson zanechal velmi slušný dojem a vůbec bych se nedivil, kdyby si svými výkony řekl o evropské angažmá (momentálně nastupuje za New England Revolution). Svoji úlohu se snažil poctivě plnit i Carlos Costly, který zaznamenal jediný zásah Hondurasu na turnaji, po kterém svoji reprezentační kariéru ve svých 32 letech ukončil. Největší tahoun: Jerry Bengtson Také zde by se dalo vybrat mezi vícero kandidáty, zvláště když nikdo vyloženě nezářil, ale právě Jerry Bengtson byl z honduraského týmu pro soupeře prakticky neustálou hrozbou. Snažil se, napadal, dřel do úmoru, přestože se jen málokdy dočkal požadované přihrávky. Nebýt karetního trestu, mohl jsem zmínit Wilsona Palaciose, který je pro spoluhráče tím pravým lídrem. Největší přítěž: Víctor Bernárdez Urostlý střední obránce naháněl soupeřům hrůzu a to doslova. Bernárdez si s nikým nebral servítky, často a zbytečně fauloval (zejména ke konci zápasů, kdy už fyzicky nestíhal), což Hondurasu opravdu nepomáhalo. Svoji roli u něho hrála také na první pohled zřejmá nadváha, díky které logicky zaostával za většinou svých protihráčů (oficiální záznamy šampionátu u něho přitom udávaly 78 kg). Celkový verdikt: ✮✮ Honduras odehrál turnaj na hranici svých omezených možností, které proti vyspělejším fotbalovým týmům logicky nemohou stačit. Přestože se Luis Felipe Suárez snažil a dělal, co mohl, lepšího výsledku se středoamerickým týmem reálně ani dosáhnout nemohl. Pro samotný Honduras už je koneckonců úspěchem fakt, že se na turnaj do Brazílie vůbec podíval.

29

Eduardo Vargas (@flickr.com)

Chile Duch Marcela Bielsy zahnízdil v chilském fotbalovém týmu a nevypadá to, že by se na tom mělo do budoucna něco měnit. Ani letos totiž vyslanci nejjižnější jihoamerické země nezklamali, z těžké skupiny dokázali postoupit a málem vyřadili i domácí Brazílii.. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮ Kouč Jorge Sampaoli se ukázal být vzorným Bielsovým učedníkem. Trademarkové rozestavení 3-3-1-3 se sice na trávníku změnilo na přece jen konvenčnější 4-3-1-2 (či 3-4-1-2), filozofie a duch argentinského hrdiny však v týmu zůstaly. Zásadní systémovou změnou oproti Bielsově vládě byla náhrada jednoho ofenzivního hráče za defenzivního, nicméně jak se měli fanoušci přesvědčit hned od úvodních minut zahajovacího duelu s Austrálií, v současném Chile se na nějaké papírové pozice často vůbec nehledí. Proponenti totálního fotbalu, kdy se prostor mezi obranou a útokem smršťuje až na třetinu délky hřiště, si museli připadat jako v sedmém nebi: Sampaoli na nebohého outsidera udeřil jako uragán, a poprvé a naposledy jsme na tomto MS byli svědky útočení v sedmi lidech. Chilský kouč v rámci zachování nečitelnosti a herní variability vytvořil tým, kde se záložníci stahují do obrany, beci do zálohy a křídla do útoku, a fungovalo to. Alespoň první poločas. V tom druhém už Australané ukázali, kudy by mohla vést cesta (spoléhání na jednoduchý brejkový styl, centry a rychlý přechod do útoku), a nakonec sahali i po bodu. Postup si Chilané zajistili výhrou nad matným Španělskem, kdy se Sampaoli moudře rozhodl přenechat soupeři iniciativu a nasadit agresivní pressing (činnost, v níž sami Španělé v uplynulých letech dominovali). Pozorovat tento tým bylo zábavné už proto, že působil v každém zápase trochu jinak – v duelu o první místo s Nizozemci zase drtivou většinu času ovládal míč a byl popraven dvěma kontry. Tehdy van Gaal svého kolegu převezl – Chile působilo dojmem, že má utkání pod kontrolou, stalo se ale samo obětí brilantního nizozemského napadání a excelentního pohybu bez míče. Byl to zkrátka střet dvou dědiců staré školy Rinuse Michelse a vyhrát mohl jenom jeden. Svůj největší triumf si však Sampaoli schoval až do osmifinále na domácí Brazílii – svým svěřencům naordinoval pružně roztahovat a vyplňovat celou délku hřiště, a po ztrátě míče se naopak zformovat zpět do úzkého bloku. Takový systém chce mimořádnou odvahu a skvělou připravenost celého týmu, Chile však v tomto 30

ohledu opět zazářilo a 120 minut pracovalo prakticky bezchybně: agresivní pressing a ukázkový pohyb napadajících hráčů odstavil ze hry Neymara, což znamenalo eliminaci největšího (v podstatě jediného) brazilského nebezpečí, a nebýt Pinillova břevna pár vteřin před koncem prodloužení.. Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Vzpomínané týmové pojetí, které Chile po Bielsově nástupu převzalo za své coby absolutní prioritu (nezapomínejme, že tehdejší generace patřila individuální kvalitou k nejslabším na kontinentu), tvořilo páteř defenzivy i letos. Jinak by to asi ani nešlo – zatímco směrem dopředu Chilanům vyrostl na světovou top úroveň alespoň Sánchez, vzadu je stále nejdůležitějším hráčem Gary Medel, který s Cardiffem sestoupil z Premier League (a nastupoval tam na pozici defenzivního záložníka). Chilská obrana působila atypicky a plynule přepínala mezi hrou na dva a tři stopery (z druhého módu profitovali zejména Medel a Isla), po většinu času však fungovala spolehlivě. I přesto, že trpěla nejnižším výškovým průměrem na turnaji. Koneckonců, obránci v tom nebyli sami – v Chile totiž brání celý tým.. Ofenzivní fáze: ✮✮✮ ..a konec konců i útočí. O blitzkriegu na australskou obranu už jsme mluvili, i v méně extrémních chvílích si však Sampaoliho svěřenci zachovávali ve hře dopředu kompaktnost, pressovali, tlačili a bylo znát, že jejich primární filozofie je rozhodně ofenzivní. Problém nastal až ve chvíli, kdy se přestalo dařit Sánchezovu parťákovi Vargasovi; bez jeho pomoci toho bylo na (tehdy ještě) barcelonskou hvězdičku zkrátka příliš. Zejména v osmifinále s Brazílií platilo, že chilská ofenziva = Sánchez, alespoň co se nějaké efektivity týče, takže logickým důsledkem bylo oživení Alexisových potíraných sklonů k sólování. V rozhodujících chvílích se zkrátka ukázalo, že i přes veškerou organizaci a vzorné plnění pokynů Chilanům na hřišti chybí absolutní kvalita a na každý gól se hodně nadřou. Největší tahoun: Gary Medel Medel se ukázal jako rozený lídr, odehrál famózní šampionát a v každém zápase svou bojovností čněl vysoko nad ostatními. Zvláště když Arturo Vidal, který s ním měl v tomto směru vytvořit jakousi agresivní "pumpu" mezi oběma vápny, byl zpočátku zraněný a i pak na něm bylo vidět, že není ve stoprocentní pohodě. To Medel byl ve středu obrany k neutahání, soupeře naháněl jako štvanou zvěř a svůj nízký vzrůst doháněl výbušností, tvrdostí a skvělým pohybem po hřišti. Jeden z nejlepších stoperů celého turnaje. Největší přítěž: Gonzalo Jara Mohl to být Vargas, který po slibném začátku rychle "vypnul" a postavil tak Chile do podobné pozice jako Brazílii či (zpočátku) Argentinu – tedy spoléhání se na jednoho génia vepředu. (Vzhledem k tomu, že Sampaoliho filozofie je přesně opačná, to logicky nefungovalo.) Mohl to být i Vidal, který odehrál turnaj hluboko pod své možnosti, jenže a) byl limitovaný zraněním, b) proti Brazílii hrál příliš vysoko na hřišti a c) opravdu se snažil, takže ani tato možnost by nebyla úplně fér. Pomyslný Černý Petr tak nakonec připadl do rukou Jarovi, ne snad proto, že by nějak vyloženě kazil; spíše proto, že zatímco před čtyřmi lety byla právě hra obou wing-backů jedním z typických prvků chilské hry, letos ani on, ani Isla neměli takový vliv a Sampaoli tak musel často útočit středem, častěji, než by možná chtěl. To je zároveň poslední poznámka k útočné fázi (viz výše) – dokud Isla s Jarou vytvářeli v ofenzivě přečíslení po stranách, bylo Chile naprosto skvělé. Jenže to nikdy netrvalo dostatečně dlouho. Celkové hodnocení: ✮✮✮✮ Sampaoli i (mimochodem výborný) gólman Bravo se vyjádřili ve smyslu, že chilské vystoupení na šampionátu fanoušci ocení až časem. Není důvod o tom pochybovat. Postupem ze skupiny, která obsahovala oba finalisty předchozího ročníku, jednoznačně splnili svůj plán, Brazilce v osmifinále přehráli a chybělo jim i potřebné štěstí. Celkově však rozhodně zaslouží jen a jedině hlubokou poklonu.

31

Niko Kovać (@flickr.com)

Chorvatsko Chorvatsko aneb Jak Kovać nevyužil potenciál extrémně talentovaného týmu. V průběhu šampionátu jsme to ve svých analýzách postupně probírali už několikrát, nyní je čas si vše pečlivě utřídit a do chorvatského kouče se opřít naposledy, zato pořádně. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Mít v týmu špičkového fotbalistu, který má za sebou fantastickou sezonu, a nedokázat využít jeho přednosti, to by snad mělo být považováno za zločin. A Niko Kovać se jednoho takového dopustil na té největší fotbalové scéně, totiž mistrovství světa. Měl jednoduše příliš velké oči. Do středu zálohy postavil tři ofenzivně laděné fotbalisty, jejich největší doménou je distribuce míčů a řízení celé hry v době, kdy mají Chorvaté míč na vlastních kopačkách. Což fungovalo proti slabému Kamerunu, který se po většinu času pouze bránil, v soubojích se silnými výběry Brazílie a Mexika ale Chorvatsko narazilo. Brazílie přitom byla, jak se definitivně potvrdilo později, jednoznačně pokořitelným soupeřem. Jenže jestliže Ivan Rakitić dostal více než cokoliv jiného defenzivní úkoly a měl být tím zdaleka nejzataženějším chorvatským záložníkem, odkrývalo to slabiny jak při útoku, kde pak logicky Rakitićova obrovská kvalita scházela, tak při obranné fázi, kde pro změnu (jakkoliv se mu snaha upřít nedá) Rakitić jednoduše nezvládal plnit roli klasického defenzivního záložníka a zastavovat akce soupeře. Modrić, Perišić i další pak mohli předvést opravdu brilantní individuální výkony, jenže celkový systém byl prostě nastaven špatně. V rozhodujícím utkání o postup proti Mexiku pak sice Chorvaté drželi o něco málo více míč, proti perfektně zorganizovanému soupeři se ale neměli šanci prosadit, a v defenzivě to byla pořád ta stejná písnička (čtěte tři góly v Pletikosově síti). Nejlépe tak Chorvaté hráli proti Kamerunu, který jednoznačně patřil mezi nejméně kvalitní celky na šampionátu a slabých míst v chorvatském systému absolutně nedokázal využít, a pak v době, kdy s Mexikem prohrávali 0:3. To Rakitić konečně dostal tolik potřebnou volnost, vysunul se vpřed, krásně začal režírovat celou chorvatskou hru a vyplynula z toho i parádní asistence na jediný gól Perišićovi. Chorvatsko herně vlastně ani nezklamalo, nepodařené taktické manévry Nika Kovaće ho ale stály postup.

32

Defenzivní fáze: ✮✮ Samotná obrana nefungovala špatně, Srna potvrdil svou pozici spolehlivého kapitána, Lovren a hlavně Vrsaljko pak pro změnu dokázali, že patří mezi nejtalentovanější obránce současnosti, oba odehráli velmi kvalitní turnaj. Jenže brankář Pletikosa a stoper Ćorluka se naopak jevili jako výrazné slabiny, které mají to nejlepší už dávno za sebou. Důležitým faktorem zdaleka ne stoprocentní defenzivní činnosti Chorvatů pak samozřejmě byla trestuhodná absence klasického defenzivního záložníka, jenž by pomáhal čistit prostor za dvěma génii – Modrićem a Rakitićem. A to přitom Vukojević čekal na svou šanci na lavičce... Takto vznikaly mezi obranou a zálohou nebezpečné mezery, kterých využívali Neymar, Oscar i mnozí Mexičané. Ofenzivní fáze: ✮✮ Ofenziva Chorvatů logicky utrpěla absencí Maria Mandžukiće, jenž si musel odpykat zbytek svého trestu z kvalifikace a nemohl tak nastoupit k zahajovacímu utkání proti Brazílii. Jeho náhradník Jelavić zklamal, Mandžukiće nahradit nedokázal a pro obranu soupeře v podstatě žádné nebezpečí nepředstavoval. S návratem Mandžukiće se chorvatská hra zvedla, výsledkem bylo přesvědčivé vítězství nad Kamerunem. Také záloha fungovala směrem dopředu obstojně, když hlavně Perišić patřil k nejpříjemnějším překvapením základních skupin. Olić na druhé straně tolik nezářil, odehrál fantastický první poločas proti Brazílii, ve zbytku svého působení na turnaji byl ale často spíše na obtíž. Rovněž Modrić po bravurně zvládnutém úvodním duelu zapadl směrem k průměru. Ať už pak dostal příležitost v základu Kovačić, Sammir nebo se do zálohy vysunul Pranjić, zlepšení to jednoduše nepřineslo. Budu se opakovat, ale chorvatské ofenzivě chyběl Rakitić více, než si je kouč Kovać schopen přiznat... Největší tahoun: Ivan Perišić Pokud se někdo na tomto mistrovství světa vyšvihl z pozice talentovaného fotbalisty mezi opravdu prvotřídní hráče té nejvyšší kvality, byl to jednoznačně Ivan Perišić, chorvatský křídelník, zatím stále ještě ve službách Wolfsburgu. V minulosti byl přitom Perišić velmi často kritizován za své výkony v reprezentaci, nevedlo se mu příliš ani v Dortmundu, kde se nedokázal naplno prosadit. V Brazílii se ale konečně uchytil a dokázal, jak velký talent v něm dřímá. Tahal většinu nebezpečných akcí Chorvatska, pro obrany soupeře představoval pravidelné a neutuchající nebezpečí, a navrch si připsal tři kanadské body za dva přesné zásahy a jednu nezištnou přihrávku Olićovi před prázdnou branku. Neplatil přitom za nikterak jednostranného hráče, poctivě si totiž plnil i své defenzivní povinnosti. Pochopitelně nejvíce vidět však byl s míčem u kopačky a v blízkosti soupeřova velkého vápna, však také vyslal na bránu ze všech Chorvatů nejvíce nebezpečných střeleckých pokusů. Proti Brazílii třeba navíc vytvořil pro své spoluhráče dvě gólové příležitosti, které ale zůstaly nevyužity. Největší přítěž: Vedran Ćorluka I tato pozice by ze všeho nejspíše měla patřit Niku Kovaćovi, mám-li však vybrat někoho z hráčů, musím ukázat na vytáhlého stopera Vedrana Ćorluku. Ten by zřejmě ani nenastupoval v základní sestavě, nebýt všem dobře známého gesta Josipa Šimuniće, za které dostal chorvatský bek disciplinární trest a turnaje se vůbec nemohl zúčastnit. A tak se vedle Lovrena postavil Ćorluka, a nestačil. Ani rychlostně, ani v soubojích, navíc ani spolupráce se Srnou na pravé straně chorvatské obranné čtveřice nefungovala dobře, čehož Neymar nebo Guardado velmi často a rádi využívali. Utkání s Mexikem například zakončil chorvatský stoper s bilancí jednoho vítězného vzdušného souboje, hned třikrát přitom v této činnosti selhal. Pro stopera, jehož hlavní doménou by měly být právě hlavičkové souboje, jelikož na zemi to už delší dobu není ono, vpravdě tristní bilance. Ćorlukovy dny v základní sestavě chorvatské reprezentace jsou nejspíše sečteny.

33

Celkový verdikt: ✮✮ Chorvaté se bezesporu stali jedním z největších zklamání uplynulého mistrovství světa. Mnozí Kovaćův výběr právem považovali za černého koně celého turnaje, jenže talentovaný tým s nezkušeným koučem v čele nakonec neprošel ani ze základní skupiny. Z velké části jde tento neúspěch na vrub Kovaće, na druhou stranu je nutné si uvědomit, že žádný učený z nebe nespadl. A tak není důvod věšet hlavy, chorvatskou reprezentaci čeká s největší pravděpodobností zářná budoucnost. Bude k tomu potřeba větší taktická vyspělost a zkušenost Nika Kovaće, protože talentu v hráčském kádru je a v nejbližších letech rozhodně i bude dostatek.

34

Mario Balotelli (@flickr.com)

Itálie Finalisté předloňského Eura zpod Apenin mimo starý kontinent dál strádají: před čtyřmi lety jim na poslední chvíli vyfoukli postup ze skupiny Slováci, tentokrát se jednalo o podobně nenápadné Uruguayce. Kde se stala chyba? Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮ Cesare Prandelli nezvykle tápal. Ačkoliv zase dostál své pověsti flexibilního kouče, jeho letošní tvarování sestavy bylo jakési nepromyšlené a celé tak trochu na náhodu. Prvotní 4-1-4-1 ještě dávalo smysl, mírně upravený systém s Mottou uprostřed zálohy už ale podobně nezafungoval proti Kostarice a následné 5-3-2 neobstálo pro jistotu vůbec. Ztráta Montoliva jednoduše Azzurri zasáhla víc, než se čekalo. S jeho absencí šmahem odešla italská efektivita v útočné třetině, přičemž záložní řada dál stoprocentně ovládala maximálně jednu disciplínu – a sice držení míče. To samo o sobě nicméně sotva něco řeší, a případ Prandelliho výběru v tomto směru nebyl žádnou výjimkou. Skutečně ne náhodou tedy Italové turnaj završili s 220minutovou sérií bez vstřelené branky; jejich herní projev byl až příliš často alibistický a v klíčových částech hřiště neprovázaný. Levá strana povětšinu času jako by směrem dopředu vůbec neexistovala, za což mohla opětovně nevyjasněná Marchisiova role v tranzici. Defenzivní fáze: ✮✮✮ Ke zklamání Pavla Čapka se žádné catenaccio nekonalo; a ani nemohlo. Italové se jednak pod Cesarem Prandellim defenzivním stylem nikdy neprezentovali, jednak jim takovou možnost kdejaké předturnajové události také dost dobře znemožnily. Barzagli už předcházející měsíc odehrál na jedné noze, a aby toho nebylo málo, tak se Prandellimu těsně před zahajovacím duelem zranili fakticky jediný levý bek De Sciglio i nesmrtelná brankářská jednička Gigi Buffon. A zatímco Salvatore Sirigu mezi třemi tyčemi zaskočil s přehledem, Chielliniho tápání na levém beku Prandelliho – i navzdory nadmíru uspokojivému výsledku s Anglií – dohnalo k fatálnímu přeskupení formace.

35

Vlivná pravonohá páka Darmian-Candreva byla rozdělena, a zatímco krajní obránce turínského FC nalevo klopýtal, tragický Abate na jeho místě tahal dolů nejen Candrevu, ale i celou Itálii. Nakonec právě přes pravou stranu šel jediný, snadno bránitelný kostarický gól, který se ukázal být tím v podstatě osudovým. Jinou výraznou chybu už totiž poslepovaná defenzíva Azzurri nevyrobila, když si vesměs všichni stopeři na turnaji odvedli svůj velký standard. A vzhledem k tomu, že proti Uruguayi rozhodovaly takové detaily... Ofenzivní fáze: ✮✮ Bez plánu. Pokud za něj tedy nepovažujeme bezmezné spoléhání se na mistrovství Andrey Pirla, případně jeho věrné kopie s oblibou v distribuci krátkých i dlouhých přihrávek, Marca Verrattiho. A ani v takovém případě bychom vlastně italskou ofenzivní fázi za uspokojivě vyřešenou pokládat nemohli. Posílat jeden vysoký (a chytrý) balon za obrannou linii, to totiž rozhodně není strategie, která by mohla plnit svůj účel nepřetržitě po celých 90 minut, a taky že po zvládnuté Anglii jakž takž fungovala už jen prvních pár minut zápasu s Kostarikou. Potom se Balotelli neustálým zápasením s dvoj- i trojnásobnou přesilou přirozeně otrávil, a protože Marchisio s Candrevou prostor mezi útočníkem a silným distributorským středem nevyplňovali ani zdaleka ideálně, Italové po většinu času působili až senzačním způsobem bezradně. Ještě horší to přitom bylo tehdy, jakmile do utkání s Uruguayí vyběhl na hrot Ciro Immobile. Čerstvá posila Borussie totiž svou všeprostupující dřevěností a tragickým pohybem Balotelliho akorát dále frustrovala, než že by mu nějakým způsobem ulevovala – což teprve muselo být něco, co si od Immobileho Cesare Prandelli skutečně sliboval. Největší tahoun: Andrea Pirlo Inu, jak jinak. Ani v 35 letech a za ztížených podmínek – ať už ze strany zvláště pozorných soupeřů nebo brazilského klimatu – špílmachr Andrea Pirlo nenašel v kategorii „tahoun mužstva“ napříč italskou kabinou žádnou/pořádnou konkurenci. A to přitom opravdu nelze říct, že by záložník Juventusu odehrál nějak skvostný turnaj: taková Kostarika jeho vliv eliminovala přímo ukázkově. Na druhou stranu už jen Pirlův výkon v zahajovacím klání s Anglií předčí jakékoliv další italské individuální snažení – starý známý mistr přihrávky a standardek se tehdy prezentoval v důvěrně známém světle a s fantastickou přesností (95 %) rýsoval přihrávky na kratší i delší vzdálenosti, jak mu zrovna bylo libo. Svou – chtělo by se říct – klasickou show navíc Pirlo divže nezavršil úchvatnou trefou z přímého kopu v samém nastavení utkání; proti bylo až nekompromisní břevno. Největší přítěž: Claudio Marchisio Ať byla ona osudová červená karta ze zápasu s Uruguayí přísná, jak chtěla, faktem zůstává, že se udělit jednoduše dala – a že Marchisiův výpad kolíky na Pereirovu holeň, navíc takhle přímo před zraky rozhodčího, prostě nebyl ničím jiným než zbytečným a do značné míry stupidním činem. Italové se pak zmítali v ještě větším herním a psychickém srabu, pročež také nakonec senzačně vypadli. A Marchisio se přitom neprovinil pouze tímto; vytáhnout na něj lze rovněž jeho nulový přínos pro ofenzívu. Právě on měl být tím hlavním pojítkem zálohy a Balotelliho, místo toho se však schovával buď na levém křídle, nebo okolo půlící čáry – po boku dalších tří středopolařů, kteří k tamnímu fungování na rozdíl od Marchisia alespoň byli určeni. Nakonec tedy turínského vyslance před naší kritikou neuchránila ani branka do sítě Anglie. Na tu se mu totiž adekvátně navázat vskutku nepovedlo. Celkový verdikt: ✮✮ Po úspěšném absolvování papírově nejsložitější anglické zkoušky Italové očekávali pokračování famózního tažení předloňským Eurem, místo toho se ale dostavilo kruté vystřízlivění. Za kontroverzních okolností Italové podruhé za sebou nepostoupili ze skupiny, což se jim nestalo od roku 1966, a je tudíž nutné celou jejich brazilskou štaci považovat za mimořádný neúspěch bez čitelné vize. Jakkoliv proti nim šlo opravdu leccos – ať už zranění, nebo abstraktní štěstěna.

36

Carlos Queiroz (@flickr.com)

Írán Írán si během mistrovství světa nezískal příliš velké množství fanoušků, pokud vůbec nějaké, přesto lze jeho brazilskou anabázi vnímat veskrze pozitivně. Proč to? Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮ Pokud bychom se měli bavit čistě o přípravě na tenhle daný šampionát a zhodnotit, kteří trenéři ji zvládli nejlépe, Carlos Queiroz by správně měl být jmenován jako jeden z prvních. Jestliže se totiž íránská kopaná v předešlých letech vyznačovala svou desorganizací, nedisciplinovaností a stěží kroceným talentem/individualismem vybraných hráčů typů Ali Karimiho; Queirozův Team Melli nesl přesně opačné – a v historickém kontextu tedy spíše chvályhodné – znaky. Ty byly zároveň velkou nutností s ohledem na nějakou konkurenceschopnost na této úrovni a shrnout je lze do této statistiky, která parádně vyvrací stereotyp o „líných Íráncích“: kdybyste si po uzavření základních skupin na FIFA.com seřadili žebříček hráčů, kteří toho nejvíce naběhali bez balonu u vlastních kopaček, na samém vrchu by se vaše oči potkávaly se samými Íránci. Ačkoliv tedy defenzivní blok Carlose Queiroze patří k těm pasivnějším, je zároveň v určitém smyslu extrémně náročný – především na koncentraci, na udržení precizně zbudovaného systému. Také proto angolský rodák použil všehovšudy 15 různých hráčů a z toho na pravém křídle mu obyčejně pobíhal předělaný bek Heydari – zodpovědnost, respektive poziční uvědomělost, zkrátka vždy musela být na prvním místě. A Teamu Melli takové atributy skutečně nesly kýžené ovoce: remíza s Nigérií se zdála být ideálním výchozím bodem, přičemž Argentina se klidně mohla skrze pár nebezpečných brejků porazit. Teprve proti Bosně už Queiroz jako stratég spíše selhal, když týmu naordinoval něco mezi útočnou a obrannou hrou, což vedlo tak akorát k íránské neefektivitě na obou stranách hřiště. Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Třebaže Íránci bránili ve velmi přísném, metodickém bloku, neznamenalo to hned, že by Queirozův systém zcela bránil improvizaci a výrazným individuálním výkonům. Tomu nahrává už jen základní princip íránského defenzivního systému, kdy záložníci ani tak netlačí na hráče s míčem a spíše se soustředí na to, aby mu odřezali veškeré možnosti k přihrávce. V samotné disciplíně tacklingu – v soubojích 1v1 – ostatně Peršané ani moc úspěšní nebyli, když nejaktivnější Teymourian v takových případech zpravidla rovnou sahal k taktickým faulům. Co se zadáků týče, velmi dobrý turnaj odehráli nesmírně pracovití a zpravidla velmi vytížení krajní beci 37

Montazeri s Pooladim. Stoper Jalal Hosseini, jenž odkopával jeden nepříjemný míč za druhým, potom po většinu času působil jako ten správný a protřelý organizátor veškerého dění před pozoruhodně spolehlivou brankářskou kometou turnaje Alirezou Haghighim. Ofenzivní fáze: ✮✮ Vstřelit svůj první gól na turnaji teprve osm minut předtím, než pro vás definitivně skončil, to těžko může někdo v Íránu považovat za chvályhodnou vizitku. (Nehledě na to, že kdyby Team Melli nepochodil ani v Salvadoru, kde zápas skupinové fáze viděl v průměru víc než pět branek, opravdu by to s ním už nemohlo být horší.) Na druhou stranu s pouhým zkonstatováním, že íránská ofenzíva při striktně defenzivním Queirozově vyznání neexistovala, bychom se rovněž neměli spokojit. Takové Dejagahovy standardky přeci pro soupeře znamenaly neustálý zdroj nebezpečí; a ze všeho nejvíce přitom kuriózně pro nejsilnější Argentince, proti nimž Peršané klidně mohli kopat i penaltu a zajímavé příležitosti si vytvořili i ze hry. Na každý pád tvrzení, že Ghoochannejhad mohl v zakončení prokazovat větší přehled, a že takový Shojaei mohl být víc k něčemu, ty rozhodně obstojí a bude potřeba je v nadcházejících měsících před Asijským pohárem adresovat. Víc prostoru si naproti tomu zaslouží talentovaný Alireza Jahanbakhsh, přičemž čím dál užitečnější se pro tým jeví být šikovný box-to-box záložník Hajsafi. Největší tahoun: Mehrdad Pooladi Íránci v první řadě pracovali jako ukázkový kolektiv, z něj však přesto není úplně těžké vybrat silné individuality. Mehrdad Pooladi se potom přímo nabízí, když právě jeho levá strana bývala soupeři obvykle přetěžována a zároveň nikterak neznásilňována – spíš naopak. Zejména první dva duely byly v tomto směru do očí bijící: proti Nigérii musel Pooladi na hraně šestnáctky v jednom kuse vypomáhat levému stoperovi Sadeqimu a byl v tom naprosto bezchybný (plus v závěru vyhlavičkovával z čáry jasný gól), přičemž záhy spolu s Dejagahem k ničemu nepouštěli Messiho a na absolutní minimum omezili vliv Zabalety. I v součtu se závěrečným kláním ve skupině potom někdejší středopolař Mehrdad Pooladi překvapivě patří k tomu lepšímu, co jsme na levém beku napříč turnajem mohli sledovat. Největší přítěž: Javad Nekounam Kapitán a do značné míry talisman íránské reprezentace rozhodně měl figurovat v té pozitivní kategorii o chlup výše; bohužel do opravdového kvalifikování má ve skutečnosti – třeba na rozdíl od svého výtečného kolegy ze středu zálohy Andranika Teymouriana – velmi, velmi daleko. Nekounam nestíhal být příliš platný v defenzívě a i přes hordu spolykaných kilometrů alespoň opticky nepokrýval tolik prostoru, kolik se čekalo. To druhé se projevilo zejména na jeho podpoře ofenzívy, která v podstatě neexistovala. Pakliže měl Nekounam svými obávanými přihrávkami na delší vzdálenost soustavně startovat útočné trio, jako tomu frekventovaně bylo v kvalifikaci, nedělal to; a pakliže měl být alespoň takovou tou potřebnou jistotou na balonu, v rozhodující chvíli to se sebedůvěrou ošklivě přehnal. Byl to totiž právě on, kdo zbytečnou ztrátou založil Messiho vítěznou branku. Celkový verdikt: ✮✮✮ Írán si za své účinkování na mistrovství světa od leckoho vysloužil kritiku, která se však ve výše nastíněném kontextu jeví být kritikou bez debat přehnanou. Jen málokterý tým o sobě koneckonců může říct, že po celých 90 minut udržel na uzdě Lionela Messiho, Kuna Agüera, Gonzala Higuaína či Ángela Di Maríu. Už jen proto – a pro skutečnost, že až do posledního utkání seriózně válčili o postup z nelehké skupiny – si Íránci za svou brazilskou anabázi zaslouží alespoň takové neutrální hodnocení.

38

Keisuke Honda (@flickr.com)

Japonsko Jedním z nejzáhadnějších vystoupení na největší fotbalové akce planety se „blýsklo“ Zaccheroniho Japonsko. Co všechno se asijskému šampionovi nepovedlo, a kde lze hledat kořeny celého krachu? Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Všechno špatně, ale opravdu všechno. Japoncům se v Brazílii doopravdy vůbec nepovedlo replikovat svou vlastní identitu zpřed pár let, která jim pomohla vyhrát Asijský pohár a postoupit na šampionát jako prvním ze všech. ;Celé to přitom odstartovala už nominace: ačkoliv Nippon protancoval kvalifikací vždy s udělaným, vyšším mužem na hrotu útoku, do dějiště mistrovství teď necestoval ani Maeda ani Havenaar. Zaccheroni se místo toho rozhodl vsadit čistě na pohyblivější mládí, na což evidentně nikdo nebyl připraven. Ani primární volba (Yuya Osako), ani kdokoliv další včetně manažera. Ten sám už přitom podobnou důvěru v neokoukaný materiál dále nijak nevkládal, ačkoliv by to jiným řadám prospělo daleko spíš. Stoper Morishige byl takto po prvním utkání nesmyslně vybrán za obětního beránka kolektivního selhání; kvalitní distributor balonů Hotaru Yamaguchi si bůhvíproč musel sednout pro závěrečné klání s Kolumbií; a křídelníci Kiyotake se Saitem si ani přes Kagawovo / Okazakiho relativní trápení prakticky nekopli. Dokupy záhy Modří samurajové působili jako ukázkově bezradná parta, která možná dokáže držet balon na kopačkách, ale to je tak celé. Jak odlišný to obrázek proti Konfederačnímu poháru, kde se prezentovali nakažlivě živelným dojmem a slibovali být takovým „Liverpoolem mistrovství světa“. Jak odlišný... Defenzivní fáze: ✮ Japonci v Brazílii vyhořeli jako celek a jejich defenzivní linie vedená nerozehraným Mayou Yoshidou na tom měla lví podíl. Pokud je to tradičně právě obranná fáze, co podpírá týmový úspěch (viz letošní Argentina),

39

Modrým samurajům zrovna takový základ fatálně scházel. A nebylo to jenom o Yoshidovi, který si vlastně naopak – ještě spolu s Uchidou – na tomto šampionátu odvedl spíše ten lepší standard. Ve skutečnosti se jednalo hlavně o nezvykle slabého Nagatoma a především pak druhého stopera, kterým byl nejprve okamžitě popravený zajíc Morishige (jehož lze vinit za vyrovnávací sloní gól, kdy neuhlídal Bonyho) a následně učiněný stroj na hloupé kiksy Yasuyuki Konno. Naproti tomu brankář Eiji Kawashima neodchytal zlý turnaj, je však výrazně podepsán pod vítěznou brankou Slonů, jejíž význam směrem k postupovým vyhlídkám Nipponu nelze dost dobře podcenit. Takže ani tady nelze hovořit o uspokojivém představení. Ofenzivní fáze: ✮ Funkčnost ofenzivní fáze Japonska patřila k jedněm z největších zklamání na turnaji, a to i pro nezávislé pozorovatele. Žádné rychlé narážečky a dech beroucí akce šikovného tria Kagawa – Honda – Okazaki se nekonaly; to spíš přesný opak. Všichni tři po většinu času působili jako samotní pěšáci v poli, kteří spolu hrají vůbec první zápasy, a věčný lavičkář z Manchesteru United pak dokonce musel být pro duel s Řeckem demonstrativně posazen. Ti nejhvězdnější Japonci nakonec byli zastíněni doposud spíše nenápadným veteránem Yoshitem Okubem. Ten jediný dokázal při závratných 74 % držení míče s Řeckem alespoň něco udělat a do šancí sebe nebo spoluhráče dostával i jindy; jeho jediným, leč pochopitelně významným problémem byla akorát chabá koncovka. Tradičně pohotový Okubo, jenž loni platil za nejlepšího střelce domácí J-League, na turnaji ani jednou neskóroval, přestože se dohromady odhodlal k osmi střelám. Což lze na druhou stranu stále považovat za daleko větší přínos mužstvu než ty tři zoufalé pokusy preferovaného Yuyi Osaka. Největší tahoun: Makoto Hasebe Označení „tahoun“ je na tomto místě příliš silným, ale to by bylo i v případě kohokoliv dalšího, kde by to ještě spíš bilo do očí. Makoto Hasebe byl totiž spolu se svým parťákem Yamaguchim alespoň konzistentní a relativně spolehlivý ve všech ohledech, které se ho týkaly (ne-li i v těch ohledech, které by se ho správně týkat neměly). Hned úvodem se tváří v tvář Pobřeží Slonoviny představil jako klíčový stabilizační prvek týmu, když se s jeho odchodem ze hřiště všechno japonské sesypalo jako domeček z karet; proti Řecku zkazil jen dvě přihrávky a svým pohybem po celém širém hřišti dělal vše pro to, aby zalezlého protivníka nějakým způsobem rozhodil; a konečně proti Kolumbii potom z pozice štítového záložníka vytvořil zdaleka nejvíc japonských šancí. Jinými slovy se stárnoucí Hasebe bez herní praxe opět ukázal být tím klíčovým all-rounderem, o něhož se lze nadále opírat jako o správného kapitána. Největší přítěž: Keisuke Honda Je to vlastně dokonalá ironie – na mistrovství světa 2010, kam odjížděl jako neznámá hvězdička provinčního Venla a celý šampionát odehrál mimo svou pozici, Keisuke Honda předváděl mnohem lepší výkony než letos v Brazílii, kam cestoval jako vyzrálý playmaker, který pod vedením Alberta Zaccheroniho pravidelně končívá kalendářní roky jako nejproduktivnější Japonec. A také zde koneckonců začal, jak by se dalo čekat: parádním gólem do sítě Pobřeží Slonoviny, který i po uzavření veškerého dění představuje zřejmě nejsvětlejší japonský okamžik šampionátu. Avšak ještě v tomtéž zápase dal Honda strašidelnou ztrátou balonu vzniknout vyrovnávací brance, aby zbytek turnaje odehrál jaksi bez zájmu, bez chuti. Na dlouhé pasáže se kompletně vytrácel, a i když možná nebyl přítěží v pravém slova smyslu (ke gólu dále přidal ještě asistenci), ve chvílích, kdy se na něj nejvíc spoléhalo – jako při marném dobývání řecké hráze –, zkrátka totálně selhal. Celkový verdikt: ✮ Japoncům se před výkopem největšího fotbalového svátku věřilo ze všech asijských vyslanců zdaleka nejvíce, a dávalo to všechen smysl světa: jsou ostatně úřadujícími vládci kontinentu, v jejich čele stál ostřílený generál, prožili celkově solidní přípravu a jejich soupiska vykazuje největší koncentraci celosvětově uznávaných jmen. Právě proto teď ovšem Japonsko musíme zákonitě považovat za nejhoršího asijského participanta na MS. Jeden bod a pouhé dva vstřelené góly ve hratelné společnosti, to je zkrátka neakceptovatelný výsledek; což potvrdila mimo jiné okamžitá rezignace italského kouče.

40

Fanoušci Kamerunu (@flickr.com)

Kamerun Nelehká je pomyslná bitva o nejhorší tým šampionátu; Kamerun a Honduras jsou na tom v tomto směru podobně. Pokud bychom ale vyhlašovali celek nejtrapnější, nebudou mít nejslabší Afričané pražádnou konkurenci..

Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Ve stínu všech zákulisních dohadů, obvinění z korupce a potyček na hřišti je snadné zapomenout, jak Kamerun na turnaji vlastně hrál – nebo jestli vůbec hrál. Zkušený německý kouč Volker Finke svým svěřencům naordinoval rozestavení 4-3-3, které je v Africe v současnosti "mainstream"; to dává smysl, neboť africké týmy mají tradičně silné stopery, defenzivní záložníky a středové forvardy, zatímco v brance, na krajích hřiště a v ofenzivní záloze moc talentu nebývá. Nezkrotní lvi měli tu výhodu, že se mohli opřít o skvělé beky a křídla, vůbec toho však nevyužili. Bůhví, proč se Finke rozhodl nevyužít Henriho Bédima, jednoho z elitních levých beků Ligue 1, který byl v Lyonu v loňské sezoně nejlepším obráncem směrem dozadu i dopředu. Místo něj se do sestavy dostal Benoit Assou-Ekotto, což je tah, který po žádné stránce nedává smysl. Kamerunci tím přišli o svoji největší zbraň, totiž výbornou levou stranu Bédimo – Choupo-Moting (pamatujete na skvělý výkon v přátelském zápase s Německem?), a jelikož Alex Song playmakerem opravdu není a jiný způsob, jak se efektivně dostávat dopředu, Finke v zásobě zkrátka neměl, bylo o krachu rozhodnuto de facto ještě před výkopem úvodního zápasu. Celý kamerunský taktický plán se tak dá shrnout do příhodného spojení "africký beton" – ten zvláštní, podle mnohých již vyhynulý druh chaotické defenzivy, kdy se šest nebo sedm hráčů soustředí čistě na bránění a přesto jim to vůbec nejde. Člověk si až klade otázku, jestli Finke nějaký plán vůbec měl.

41

Defenzivní fáze: ✮✮ Bédimo není jediným hráčem, který Kamerunu v obraně chyběl – totéž se dá říct i o Allanu Nyomovi na druhé straně. A protože Nicolas N'Koulou prožívá zřejmě nejhorší období své krátké kariéry (stále jde o mimořádně talentovaného stopera, na druhou stranu však viditelně stagnuje, a co hůře, Finke z něj udělal lídra defenzivy, jímž nikdy nebyl), výsledkem byl šílený chaos. Kamerunci bránili živelně a obětavě, ale neorganizovaně, chyběl jim lídr, systém, nedrželi vytyčené zóny a obecně pobíhali po hřišti jako splašené atomy, s výjimkou Stéphaneho M'Bii, jehož herní profil ve stylu "stoupni si před vápno a ani se nehni" do tohoto stylu zapadnul jako ulitý. Ofenzivní fáze: ✮ Zmiňované "odpálení" Choupo-Motinga, který s mrtvolným Ekottem v zádech přišel o veškerou podporu, znamenalo, že Finke efektivně eliminoval svého nejlepšího útočného hráče. To samozřejmě vyústilo v totální impotenci s osamoceným veteránem Eto'em na hrotu; připomeňme, že Eto'o rozhodně není typem hráče, který by se dokázal 90 minut bít s přesilou a nakonec ještě rozhodnout zápas. Nejpozitivnější výkony tak nakonec předváděl pravý křídelník Moukandjo, který přitom nehrál bůhvíjak efektivně, v celé té mizérii však přesto zářil jako maják ve skotské mlze. Největší tahoun: Charles Itandje Označit brankáře za největšího tahouna týmu tak nějak mluví za vše. Itandje nepatří mezi světovou gólmanskou špičku, papírově jde o průměrného hráče, ale v reprezentaci se mu dlouhodobě daří a potvrdil to i na šampionátu; ve zkratce se dá říci, že na každý gól, který obdržel, připadají nějaké dva, tři zákroky, jež dalším brankám zabránily. Největší přítěž: Alex Song Není úplně fér shazovat na hráče, který zkrátka neumí tvořit hru, že na mistrovství světa nedokáže tvořit hru. Song je spolu s Eto'em největší hvězdou týmu a bylo na Finkem, aby mu na hřišti našel přirozenou pozici; jeho matné výkony, při nichž to vypadalo, že vůbec netuší, co má dělat, tak v první řadě spadají na trenérovu hlavu. Co ale Song ovlivnit rozhodně mohl, je svůj vlastní temperament; nechat se v potenciálně klíčovém zápase vyloučit za vyloženě hloupý faul není zrovna ideálním způsobem, jak pomoci svému týmu. Ne že by Kamerunci nějaký tým připomínali. Celkové hodnocení: ✮ Pokud se do vašeho výběru veřejně otře i taková legenda, jakou je Roger Milla, víte, že je něco špatně. V Kamerunu musí na toto mistrovství zkrátka co nejrychleji zapomenout a začít urychleně přemýšlet, co dále. Hráče mají Nezkrotní lvi na africké poměry tradičně kvalitní, potřebují ale někoho, kdo dokáže přetvořit individuality ve skutečný tým. Nutně.

42

José Pékerman (@flickr.com)

Kolumbie Obrovský úspěch, jen s pořádně hořkou pilulkou na závěr - tak by se dalo ve zkratce zhodnotit účinkování Kolumbie na letošním šampionátu. Cafeteros si na svou stranu získali takřka celý fotbalový svět, čtvrtfinálový konec ale způsobil týmu kolem Jamese Rodrígueze pořádně hořké loučení... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮ Bez Falcaa, zato s perfektním týmovým pojetím šli Kolumbijci do turnaje. Namísto dříve zažité formace 4-2-2-2 vymyslel Pékerman jakýsi hybrid, snad nejvíce připomínající klasické 4-2-3-1, v němž se na křídlech pohybovali pracovití a i dozadu velmi poctiví Cuadrado s Ibarbem, pod jediným hrotem Guriérrezem se pak s naprostou volností pohybovala největší hvězda – James Rodríguez. Nutno říci, že taktika byla připravena skutečně precizně. Kolumbijci nijak svou hru neotvírali, naopak zpravidla vyčkávali na vlastní polovině v ideálně poskládaném defenzivním bloku, po zisku míče ale okamžitě vyráželi do smrtících protiútoků. Stejným stylem Kolumbie na úvod v poklidu zdolala Řecko, následně ve strhujícím utkání přehrála i Pobřeží Slonoviny a už s jistotou postupu, na což Pékerman logicky zareagoval šetřením většiny opor, dokázali Los Cafeteros zdánlivě s přehledem přejet i Japonce. Poslední skupinový úspěch zařídil především Jackson Martínez, a tak dostal prostor v základu i v osmifinále proti Uruguayi, a to na místě Ibarba. V tu ránu se kolumbijské rozestavení opět změnilo, nejblíže snad mělo k oné formaci 4-2-2-2. Tato změna zlepšení rozhodně nepřinesla, Kolumbie se mezi osm nejlepších probojovala především díky genialitě Rodrígueze. A ve čtvrtfinále pak přišla klasická Pékermanovina. Spolehlivého Aguilara nahradil Guarín, Kolumbijci přestali ovládat prostor kolem půlící čáry, Brazílii tak už stačilo jen doslova při každé příležitosti faulovat bezmocného Jamese Rodrígueze a kolumbijský sen byl po porážce 1:2 u konce...

43

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮ V tomto směru těžko kolumbijské reprezentaci něco vyčítat. Zmíněný styl hry, na který Pékermanovi hoši spoléhali, pochopitelně nemůže fungovat bez spolehlivé defenzivy, a to Cafeteros splňovali na jedničku. Už v kvalifikaci patřila kolumbijská obrana mezi ty vůbec nejlepší v jihoamerické zóně a jakkoliv se před samotným mistrovstvím leckdo mohl obávat skutečnosti, že všichni čtyři obránci už nepatří mezi nejmladší a navíc v uplynulém půlroce na klubové úrovni v podstatě vůbec nic neodehráli, pod taktovkou Yepese vše fungovalo skvěle. Právě osmatřicetiletý kapitán perfektně dirigoval celou defenzivu, zapomenout ale nelze ani na zbylé tři členy obrany – stoperského kolegu Zapatu a krajní beky Zuňigu s Armerem. Když k tomu připočteme i dva poctivé defenzivní záložníky a směrem dozadu velmi důležité křídelníky Cuadrada s Ibarbem, vzešel z toho vskutku téměř neprostupný obranný val. A když už přeci jenom něco prošlo na bránu, zpravidla si s tím dokázal poradit spolehlivý gólman Ospina (nebo ve své rekordní pětiminutovce i Mondragón). Těžko defenzivě vyčítat dva čtvrtfinálové údery, které přišly po standardních situacích... Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Ofenzivní složka kolumbijské hry už se hodnotí značně složitěji. Nedá se říct, že by Falcaova absence Cafeteros uškodila, možná z celkového hlediska spíše naopak. Pravdou však zůstává, že útočná jednička týmu, Teófilo Gutiérrez, zůstala na turnaji daleko za očekáváním. Jackson Martínez byl pro tým platnější, když už dostal prostor na hřišti, za 195 odehraných minut (oproti Teófilových 301) skóroval dvakrát, nejvíce se ale Kolumbie spoléhala na dvojici záložníků, případně ještě na neúnavnou podporu Armera se Zuňigou. Prakticky výhradně po zisku míče ale putovala meruna co nejrychlejším způsobem ke kopačkám Jamese Rodrígueze, který následně buď zvolil individuální řešení, nebo hledal po své pravé ruce rozběhnutého Juana Cuadrada. Ten svou rychlostí a míčovou technikou na soupeřovy značně pomalejší obránce platil, což asi nejlépe dokumentuje statistika čtyř přímých asistencí na gól – v tomto směru nebyl na šampionátu nikdo lepší. Fungovalo to skvěle, Kolumbijci četností svých nebezpečných protiútoků vytvářeli dojem, že jsou na hřišti jasně aktivnějším a lepším týmem, něco tomu ale přeci jenom scházelo. Být Teófilo ve formě, zřejmě by Kolumbie hrála o medaile... Největší tahoun: James Rodríguez Před turnajem se zřejmě nejvíce očekávalo, že Pékerman zvolí rozestavení 4-2-2-2. V něm by Jamesovi patřilo místo poblíž levé postranní čáry, na svá bedra by musel přijmout mnohem více defenzivních úkolů a kdo ví, jestli by dokázal podobně zazářit. Pékerman ale tohle zvládl skvěle, na levou stranu přišpendlil Ibarba, Jamesovi ponechal absolutní volnost pod útočníkem a třiadvacetiletý kouzelník bezchybně řídil hru celého týmu. Skóroval alespoň jednou ve všech pěti odehraných duelech, čímž se nikdo jiný z účastníků mistrovství světa pochlubit nemůže. S celkovým počtem šesti úspěšných zásahů se nakonec stal i nejlepším střelcem celého turnaje, přestože měl proti Müllerovi, Messimu a spol. handicap v podobě brzkého vypadnutí. Vstřelil také zřejmě nejkrásnější gól celého šampionátu, ten dechberoucí a klíčový proti Uruguayi. A dostat se Kolumbie alespoň ještě o stupínek výš, byl by s největší pravděpodobností vyhlášen i vůbec nejlepším hráčem, který se letos v Brazílii představil. Jenže domácí Kanárci něco takového nemohli dopustit. Jamese pravidelně ihned po převzetí míče faulovali, a tak je tenhle šikula s desítkou na zádech pokořil až v závěru z penalty. Porážku neodvrátil, a tak jeho tvář po konečném hvizdu zaplavily slzy.

44

Největší přítěž: Teófilo Gutiérrez Vysoká očekávání s sebou ruku v ruce přináší i notnou dávku kritiky, tedy v případě, že se očekávání nepodaří naplnit. Měl to být právě Teófilo, kdo Kolumbii svými góly dovede k úspěchu, jenže známý bouřlivák se prosadil pouze jednou, hned v prvním zápase. Při hře nijak zvlášť platný nebyl, obrany soupeřů si na něj dávaly velmi dobrý pozor. Možná tak trochu oproti svým zvyklostem si Teófilo nenechával hru otrávit, snažil se, bojoval... Jenže když už se dostal k míči, často kazil. A s výjimkou jednoho úspěšného rohového kopu v utkání s Řeckem se před brankou soupeře absolutně neprosadil. Celkový verdikt: ✮✮✮✮ Kolumbijský fotbal má před sebou zářnou budoucnost. Obranu sice čeká nutná generační obměna, například Arías ale už stihl ukázat, že ani o talentované defenzivní hráče rozhodně Cafeteros nouzi nemají. James s Cuadradem jsou stále velmi mladí, těšit se můžeme rovněž na čím dál větší vliv Quintera. Kolumbijské mládežnické výběry se navíc v poslední dekádě na světových šampionátech pravidelně dostávají do vyřazovací části. A k tomu všemu přidejte Falcaa. Parádní brazilské představení tak může velmi dobře znamenat jen jakousi předzvěst toho, co přijde dál. Kolumbie nadchla celý fotbalový svět - za čtyři roky už může patřit k favoritům.

45

Hong Myung-Bo (@flickr.com)

Korejská republika S věkovým průměrem kolem 25 let a mizivou herní praxí některých opor korejský národní tým v Brazílii ani zdaleka nepřesvědčil. V čem všem ještě potřebuje zrát, přibližují následující řádky... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮ Hong Myung-bo se rozhodně má co učit, stejně jako celý tým. Bývalý reprezentační kapitán přitom začal docela slibně: proti Rusku jeho Korea působila zkonsolidovaně a uvědoměle; byla schopná přecházet z brejkového stylu do toho, který byl spíše založen na větším procentu držení balonu. Jenže hned první poločas se zdravě agresivním Alžírskem dal na veškerý tento první dojem kompletně zapomenout – Korejci najednou působili zoufale neorganizovaně, až dezorientovaně, a v poločase prohrávali už 3:0. Po obrátce na Alžířany vystartoval mnohem hladovější korejský tým, ten však zároveň na toho samého bojovného ducha ihned zanevřel a nadcházející poslední duel ve skupinové fázi na pohled skoro až vypustil. Právě proti Belgii se přitom nejviditelněji projevila Hongova nezkušenost. Lodivod úspěšného olympijského výběru na soupeře vyrukoval s podivným plánem A (s obrem na hrotu jakožto katalyzátorem brejkových výpadů) a ještě horším, respektive hůře čitelným plánem B, který měl přiskotačit na scénu, jakmile Belgie přišla o vyloučeného Defoura. Hong Myung-bo se tedy v tomto utkání rázem projevil jako neschopný motivátor i stratég, který nedokáže adekvátně – jestli vůbec – reagovat na nepříznivý vývoj zápasu. A zejména s tím prvním atributem se zrovna u něj – charismatického lídra – ani v nejmenším nepočítalo. Zklamání.

46

Defenzivní fáze: ✮✮ Defenzíva korejské reprezentace na první pohled postrádá dvě důležité ingredience: pořádného strážce svatyně a rozeného lídra. První problém budeme řešit později; tou druhou esenciální osobou pak možná měl být Kim Young-gwon, jenž bývá frekventovaně přirovnáván právě ke kouči Hongovi, ovšem tak to úplně nevypadalo. Zadák Guangzhou sice oplývá přesvědčivou a zdravě oprsklou rozehrávkou, tím správným dirigentem směrem dozadu však rozhodně není. Spolu s Hong Jeong-hoem leckdy působili přespříliš roztěkaně a naivně, zatímco se stěží viditelně doplňovali. Na druhou stranu individuální kvalita zde bezesporu je, a i bez pokračujícího vlivu někdejšího vynikajícího stopera v roli hlavního trenéra by výkonnost obou středních obránců měla jít jedině nahoru. Naopak beci Lee Yong a Yun Suk-young na tomto mistrovství světa patrně dosáhli svého stropu, což se nejlépe promítlo do skutečnosti, kdy jsme je navzdory prvotním očekáváním v žádném případě nemohli mít za nějaké výrazné slabiny korejského celku. Ofenzivní fáze: ✮ Útočná hra Taegukových válečníků musela být pro všechny kolosálním zklamáním. Korejský double pivot s metronomem v Ki Sung-yuengovi nijak nezklamal, o to víc ale zaráží ona stěží existující nadstavba od opravdu ofenzivních článků sestavy. Speciálně Lee Chung-yong selhával co chvíli a jeho necharakteristicky dřevěné nohy stály za ztrátami nemalého procenta už tak mizivého množství balonů v nadějných pozicích. Koo Ja-cheol s Park Chu-youngem potom pro nedostatečnou herní praxi bojovali spíše sami se sebou (potažmo s nevyhovujícími rolemi na hřišti) a Son Heung-min sice jako jediný zaujal v mezihře, o to tragičtější však byla jeho koncovka. Sečteno podtrženo by se tudíž dali nejsnáze pochválit žolíci Lee Keun-ho či Kim Shin-wok, což je vpravdě tristní vizitka. Největší tahoun: Ki Sung-yueng Jako jediný Korejec s jakýmž takým věhlasem si po celou dobu šampionátu dokázal udržet adekvátní výkonnost. Pokud předturnajové prověrky tolik důvěry v jeho osobu nevzbuzovaly, na samotném mistrovství světa se už kmenový hráč Swansea City prezentoval svou velkou klasikou: stěží se něčím nechal rozhodit, byl klidný i pod enormním tlakem soupeřů a udržoval si tradičně vysokou úspěšnost na přihrávce. Zejména během turnajové premiéry proti Rusku přitom sám dokázal svou hru posunout na vyšší úroveň – byl odvážnější a vykazoval větší chuť hrát do těla –, bohužel pro Koreu to však ani tehdy k pořádnému výsledku nestačilo. Největší přítěž: Jung Sung-ryong Všichni si toho byli vědomi už před turnajem, přesto možná výkony korejského brankáře Jung Sungryonga svou chronickou nekvalitou leckoho zaskočily. Pokud Ki Sung-yueng spolu se střídajícím střelcem Lee Keun-hoem položili proti Rusku pevné základy pro důležité vstupní vítězství, Jung Sung-ryong je ihned záhy mávnutím ruky zbořil. Minelu si zároveň 29letý gólman odbyl také v dalším duelu s Alžírskem, když inkasoval rovnou čtyřikrát, a v důsledku toho zůstal proti Belgii zcela výjimečně pouze na lavičce. Co se soutěžních klání týče, něco takového si k němu nikdo nedovolil poprvé od června 2009, kdy ještě korejskou svatyni hájil ikonický Lee Won-jae. A snad všichni v Jižní Koreji nyní doufají, že brankáři, jenž svůj vrchol zažil už na Asijském poháru 2011, tímto v reprezentaci konečně odzvonilo. Celkový verdikt: ✮✮ Korejci na tomto turnaji odehráli alespoň rovnou polovinu minutáže na ucházející úrovni, což je ve srovnání s Japonskem, které disponuje více zkušenostmi na lavičce i na hřišti, stále relativní úspěch. Už před šampionátem navíc bylo evidentní, že tenhle mančaft očekává vrchol až v Rusku za čtyři roky. Na druhou stranu konkrétně ze skupiny H se určitě dalo a mělo postoupit, což mé hodnocení zákonitě sráží právě do té horší poloviny – na dvě hvězdičky.

47

Bryan Ruiz (@flickr.com)

Kostarika Skupina smrti s třemi někdejšími mistry světa? Jeden z hlavních adeptů na titul největšího otloukánka šampionátu? Nenechte se vysmát, mohou nyní hlasitě do světa vykřikovat příznivci Kostariky. Los Ticos svými výkony každému vyrazili dech a patří do elitní společnosti národních týmů, které celým turnajem prošly bez jediné prohry. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮ Jorge Luis Pinto, jak trefně během čtvrtfinálového prodloužení s Nizozemskem poznamenal kolega Dominik Zezula, by si bez přehánění zasloužil za své počínání v kostarických službách sochu na náměstí v hlavním městě San José. Před mistrovstvím se od něj čekal silně defenzivní a pragmatický přístup se snahou znechutit hru favorizovaným soupeřům do co největší míry... A místo toho tento kolumbijský stratég vypiloval herní styl svého celku takřka k dokonalosti a zvláště v základních skupinách fotbalem vyloženě bavil. Přitom vše začalo tak špatně – zbytečná penalta Díaze hned v třiadvacáté minutě poslala v prvním kole základní skupiny do vedení favorizovanou Uruguay a vše nasvědčovalo papírovým předpokladům. Co však následovalo, roztrhalo tytéž papíry komplet na cáry. Nejenže se Ticos aktivně hnali za vyrovnáním, oni ho dokonce doplnili dalšími dvěma zásahy a zcela zaslouženě zvítězili 3:1. Unylý herní styl uruguayské defenzivy byl především vodou na mlýn mladého Joela Campbella, jenž gólem a asistencí zařídil zmíněný obrat a nastartoval velkou pohádku. Bylo radostí sledovat, jak Kostaričané dokážou svou hru přizpůsobit soupeři a aktuální situaci v zápase. Někdy se zatáhli k vlastní brance a vytvořili nepropustný val, jindy naopak vysunuli napadání až na polovinu soupeře a sbírali jeden míč za druhým, přičemž to vše doplňovali dokonale propracovanou ofsajdovou pastí.

48

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮ Jedinou otázkou směrem ke kostarické obraně může být, kdo se z ní na šampionátu vytáhl nejvíc. Bylo to snad záložní duo Borges – Tejeda, které obětavě čistilo střed hřiště do úmoru? Byl to někdo ze stoperské trojice ve složení Duarte, González, Umaña? Nebo si největší pochvalu zaslouží neúnavní krajní beci Gamboa s Díazem? Dost možná největším adeptem je pak brankář Keylor Navas, jehož zákroky již ve vyřazovací části turnaje nutily soupeře jen k nevěřícnému údivu... Místo vypíchnutí jednotlivce si tak troufnu pochválit celou defenzivu jako celek. Na takovém příkladu brazilské obrany jde krásně vidět, že individuální kvality nejsou k ničemu, když to jednoduše dohromady takticky nefunguje. V případě Los Ticos šlo o perfektně namazaný stroj, který se pyšnil suverénně nejlepší ofsajdovou pastí ze všech dvaatřiceti účastníků. Pintovi svěřenci vystavili své soupeře do stěží představitelných 41 (ano, jednačtyřiceti) postavení mimo hru, zatímco další v pořadí, finalisté Německo s Argentinou, se zastavili na číslech stěží polovičních (20, resp. 19)! Za zmínku stojí také celkový počet obdržených branek – dvě. Po Cavaniho proměněné penaltě následovala šňůra 336 minut Navasovy neprůstřelnosti, kterou až v nastaveném čase osmifinále protrhl řecký stoper Sokratis, kdy již Ticos hráli pětadvacet minut v deseti. Po ubráněném prodloužení vyhraném penaltovém rozstřelu si pak na jejich obraně vylámali zuby i vicemistři z Nizozemska v čele s Robbenem a van Persiem. Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Je pravda, že v pěti zápasech dali kostaričtí pouhých pět branek, přičemž hned tři zásahy vyplýtvali v prvním kole skupiny. Ovšem i tak jejich útočný příspěvek na šampionátu překonal očekávání. Co bylo považováno za největší slabinu Pintova výběru, začalo nabírat na věrohodnosti až ve vyřazovací části turnaje, kdy ostatně skomíraly i všechny ostatní, podstatně nabušenější ofenzivy, než byla ta středoamerická. V zásadě tak můžeme rozlišit dvě odlišné tváře kostarického útoku. Tu první Ticos nastavili ve své skupině D, kde nejprve rozmetali Uruguay a následně šokovali i letargické Italy. Aktivní Campbell na hrotu zprvu zářil nad očekávání a kapitán Ruiz jej právě proti Itálii podpořil parádním zásahem hlavou po ještě lepším centru Díaze. Na pohled líbivé, týmové kombinační přechody do rozhozené obrany navíc doplňoval Cristián Bolaños skvěle zahrávanými standardními situacemi. Postup do osmifinále však v plné kráse ukázal změnu ve vnímání kostarického výběru v kontextu nedávných výkonů. Proti Řekům byli najednou Pintovi svěřenci pasováni do role mírného favorita, což jim očividně nesedlo, a proti Nizozemsku již jednoduše čelili až příliš kvalitnímu soupeři na to, aby s ním dokázali hrát vyrovnanou partii, jak se jim dařilo ve skupině. Osamocený Campbell se s postupem turnaje vytrácel, podpora spoluhráčů pod tíhou defenzivních povinností slábla a výsledkem byl jediný ušmudlaný gól Ruize z ojedinělého útoku. Největší tahoun: Keylor Navas Zatímco na počátku turnaje ještě neměl příliš mnoho na práci a „jen“ sbíral čistá konta, ve vyřazovací fázi již Keylor Navas naplno potvrdil svůj um a pověst jednoho z nejlepších brankářů světa v uplynulé sezoně. Zatímco na klubové úrovni v Levante si udržel špičkovou úspěšnost zákroků nad 80 %, brazilský šampionát zvládl ještě o stupínek výše. Jeho celkových 20 zákroků z 22 střel činí nejen více než 90% úspěšnost, ale také rekord v kostarické historii. K dokonalosti a Zlaté rukavici za nejlepšího gólmana mistrovství mu scházelo snad jen lepší představení v penaltovém rozstřelu s Nizozemci...

49

Největší přítěž: Joel Campbell Vybrat z kompaktní sestavy Ticos jedince, který by nesplnil očekávání, je značně náročný úkon. Téměř všichni hráči totiž hráli tak dobře, že jejich jména se světový fotbal učil až za pochodu. Přesto je nutné na někoho ukázat prstem a logickým směrem je útočná špice kostarického týmu. Poté, co Joel Campbell zazářil v prvním zápase skupiny, šly jeho výkony konstantně dolů. Proti Itálii ještě alespoň skvělým průnikem málem vybojoval pokutový kop, ovšem s Anglií už nevýrazný výkon přetrvával a vyřazovací kola to ještě potuplovala. Útočník Arsenalu to měl samozřejmě mimořádně těžké, když podpora z druhé vlny byla čím dál slabší, ovšem zraněného Álvara Saboría nakonec opravdu plně zastoupit nedokázal. Celkový verdikt: ✮✮✮✮✮ Obětavý týmový výkon, špičková taktická připravenost a šokování jednoho favorita za druhým. Největší překvapení celého turnaje si tak bezvýhradně zaslouží ohromné uznání a nejvyšší hodnocení. Jorge Luis Pinto si splnil sen a zároveň jej historickým čtvrtfinále splnil i celému středoamerickému národu, který svoje hrdiny bude oslavovat ještě dlouhá léta. Odjíždět z šampionátu neporažen v základní hrací době či prodloužení svede vždy jen hrstka vyvolených, letos se k ní po boku Německa a Nizozemska může hrdě zařadit i Kostarika.

50

Miguel Herrera (@flickr.com)

Mexiko S časovým odstupem se na další, v pořadí již šesté, vypadnutí Mexika přesně v osmifinále bude pohlížet jen jako splněná povinnost a nic víc. Zato se znalostí patřičného kontextu jde hodnocení El Tri v roce 2014 strmě vzhůru a zaslouží hluboké uznání. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮ Mexická kvalifikace na mistrovství byla jeden velký chaos, v němž kvůli tragickým výsledkům „padlo za vlast“ nepočítaně trenérů, až se do vedení dostal Miguel Herrera. Charismatický El Piojo vzal národní tým do latě, neortodoxně opominul na klíčovou baráž všechny hráče působící v Evropě a v následné přípravě či na tiskových konferencích probouzel ve svém národu naději, že se přece jen blýská na lepší časy. Skupina na postup nebyla dvakrát lehká – úvodní zápas s Kamerunem byl ještě z kategorie povinných vítězství, ovšem poté následovali domácí favoriti Brazilci a ofenzivně nabitá reprezentace Chorvatska. Asi ani největší optimisté neočekávali, že by Mexiko mohlo touto skupinou proklouznout bez porážky a se skvělým skóre 4:1. Herrera svému původně zuboženému celku vštípil nejen rozestavení 5-3-2, ale hlavně sebevědomý, obětavý a týmový výkon bez jakéhokoli náznaku sólování. To vše za půl roku ve funkci. Místo očekávaného propadnutí si tak příznivci El Tri mohli znovu po čtyřech letech dovolit snít, snít o postupu dál než jen mezi nejlepších šestnáct. Nakonec k němu chybělo jenom pár minut... Ještě na začátku 88. minuty totiž Mexičané proti favorizovaným Nizozemcům drželi těsné vedení 1:0 po dalším kvalitním a fyzicky vyčerpávajícím výkonu, který však s postupem času ustupoval do pozadí nervóznímu bránění výsledku. Dvě rychlé branky Sneijdera s Huntelaarem z kontroverzní penalty nakonec znamenaly, že nedošlo ani na prodloužení. Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮ Co měla být největší mexická slabina, stalo se jejich hlavní zbraní. Řeč je o defenzivě, již vedl nestárnoucí kapitán a národní legenda Rafael Márquez, první hráč v historii světových mistrovství, který nastoupil s páskou na ruce na čtyřech různých šampionátech. Po boku stoperů „Mazy“ Rodrígueze a Héctora Morena

51

vytvořili variabilní sehrané trio, které ze stran doplňovali neúnavní Layún s Aguilarem. Výpomoc ze zálohy přicházela v podobě drobného Vázqueze. Nemusí být náhoda, že největší trable přišly v závěru osmifinále, kdy z této sestavy chyběli dva hráči (Moreno, Vázquez). Jestli vám zde chybí zmínka o brankáři Ochoovi, vězte, že se brzy dočkáte. Nyní je však na místě ještě jednou zrekapitulovat, jak si obrana El Tri vedla jako celek – základní skupina A viděla čisté konto proti Kamerunu, čisté konto proti Brazílii a jediný inkasovaný gól s Chorvatskem, za rozhodnutého stavu 3:0. Prolomení stavidel tak přinesla až závěrečná osmifinálová pětiminutovka.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Příslib v prvním zápase s Kamerunem byl ohromný. Navzdory nevědomé snaze kolumbijských rozhodčích potopit mexické snahy o průlom skóre byla na svěží hru El Tri radost pohledět. Co na tom, že Giovani dos Santos dal dva regulérní góly a stav přesto zůstával nerozhodný 0:0, Mexiko se nevzdalo a zásluhou Oribeho Peralty po krásné kombinační akci středem hřiště urvalo těsnou výhru ve svůj prospěch. Trenérův jmenovec Héctor, jenž na klubové úrovni patří FC Porto, zažil ve středu zálohy obzvláště vydařený turnaj, kdy umně propojoval defenzivu s útokem a ještě nabízel přidanou hodnotu v podobě parádních střel zdálky. Na hrotu se s o dvě hlavy vyšší přesilou tvrdě bili jak Giovani, tak třicetiletý Peralta, jenž zvláště v druhém zápase s Brazílií ukazoval Fredovi na opačné straně, jak by asi tak měl vypadat obětavý výkon pro potřebu týmu. Po zasloužené demolici Chorvatska, k níž přispěly poněkud překvapivě dva rohové kopy, se dobrých padesát minut dařilo Mexiku dostávat pod tlak i malátné Holanďany. Jakoby však na El Tri v momentu, kdy Giovani skrytou střelou zdálky protrhl bezbrankový stav, dopadla tíha okamžiku. Podpora útoku ustávala, ztráty míče se množily, až nakonec přešly jen na zoufalé odkopy co nejdále, a Oranjes tuto pozvánku k útočení nakonec využili dokonale. Miguel Herrera si možná ještě teď drbe hlavu, že s touto změnou mexického přístupu nic neudělal...

Největší tahoun: Guillermo Ochoa Postoupit přes Nizozemsko dále, byl by ‚Memo‘ Ochoa možná nejvážnějším konkurentem Manuela Neuera v boji o Zlatou rukavici. Brankář Ajaccia, který oslavil devětadvacáté narozeniny přesně v den finále šampionátu, přitom podle původních předpokladů vůbec neměl v mexické brance stanout. Skvělé výkony Josého Corony z předchozích velkých turnajů favorizovaly právě jej, jenže Miguel Herrera udělal za jakoukoli minulostí tlustou čáru a nebál se ukázat prstem na gólmana, jehož více než cokoli jiného provázela pověst věčného talentu a video sestřihů na Youtube. Rozhodnutí se ukázalo být tím správným. Ochoa svůj tým zachránil už proti Kamerunu, kdy mrštným skokem sbalil do rukavic nebezpečnou Moukandjovu hlavičku v úplném závěru. A to byla jen ochutnávka. Strhující zápas s Brazílií by bez Ochoovy přítomnosti jistojistě neskončil bez branek. Na mysl všem vytane především jeho reflexivní zákrok po hlavičkovém pokusu Thiaga Silvy, ovšem ten vůbec nejlepší zákrok mexický kouzelník předvedl, když se rovněž ze vzduchu snažil v první půli prosadit Neymar. Svou ránu nemohl umístit líp, ani důrazněji, přesto u ní Ochoa byl včas a na brankové čáře ji dokázal zpacifikovat. Kromě dech beroucích zákroků navíc zvládal mexickou defenzivu patřičně řídit a fungoval přesnými výkopy/výhozy i jako zakladatel rychlých protiútoků. Jednoduše špičkové představení, z kterého nyní jako volný hráč může při výběru nového klubu pořádně těžit.

52

Největší přítěž: Andrés Guardado Takovéto přízvisko je až příliš tvrdé, jenže zkuste si v mexickém kádru najít příhodnějšího obětního beránka. Většina kádru pocházela z Evropanům neznámé mexické ligy, jejíž hráči se jevili až překvapivě kvalitní, zatímco sedmadvacetiletý Guardado jako Španělskem či Německem otřískaný harcovník měl působit v záloze jako jeden z tahounů. Místo toho kmenového hráče Valencie ve středu hřiště poslal do svého stínu Héctor Herrera a nezměnil na tom nic ani Guardadův gól proti Chorvatsku. Jakkoli se stejně jako jeho spoluhráči vydal ze všech sil, měl ze své dost možná poslední šance předvést se na světové úrovni vytřískat víc.

Celkový verdikt: ✮✮✮✮✮ S ohledem na stav mexické reprezentace po kvalifikační fázi je brazilské osmifinále malým zázrakem. Málokdo El Tri věřil a ještě méně příznivců očekávalo, že by si Herrerův herní styl mohl sednout tak rychle, aby produkoval i pohledný fotbal. To vše se nakonec povedlo a Mexiko se zařadilo k zemím, které si během svého působení na šampionátu nasbíraly množství nových příznivců. Díky svému úspěchu se navíc důvěry vedení dočká i trenér Herrera, a tak můžeme s očekáváním vyhlížet, co s mexickou reprezentací bude v letech následujících.

53

Německá radost (@Emirates)

Německo Německá družina dokázala po několika marných pokusech konečně dostát roli jednoho z hlavních favoritů na celkový triumf a po čtrnácti letech se opět Nationalelf stala mistrem světa! Stále nadějný tým má pak dost možná to nejlepší teprve před sebou... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮ Joachim Löw je taktickým mistrem, což je o zkušeném lodivodovi německé reprezentace dlouho známá věc, ovšem teprve nyní si z jeho pohledu všechno „sedlo“ a DFB-Teamu to přineslo kýžený úspěch. Leckdo před startem turnaje Löwův výběr kritizoval, sám hlavní kouč si však do složení týmu nenechal mluvit a nyní všem pochybovačům doslova vytřel zrak. Německo bylo pod vedením 54letého stratéga známo svým rychlým přímočarým a veskrze kombinačním stylem, který si získal širokou většinu fotbalové veřejnosti. Zde však Löw, hlavně ze začátku světového šampionátu, vsadil na o poznání úspornější fotbal, což se u fanoušků ani odborníků nesetkalo s úspěchem, sám trenér se ale nenechal odradit, avšak postupem času přece jen vsadil na „zajeté“ pořádky (Philipp Lahm na kraji defenzivní čtveřice nebo Miroslav Klose na hrotu), které Němcům přinášely během posledních let jeden úspěch za druhým. Nationalelf výrazně pomohlo hned úvodní utkání s Portugalskem, které sice výrazně ovlivnilo vyloučení Pepeho, po němž obávaná mašina už jen nabírala na obrátkách, což se nejvíce projevilo ve vyřazovací fázi, kde mělo Německo největší potíže paradoxně asi s Alžírskem. Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮ Právě zde Němci znatelně improvizovali. Vinou zranění či jistých taktických variant měl Jogi Löw na soupisce drtivou většinu středních obránců, ze kterých se nakonec rozhodl postavit celou defenzivní čtveřici. To se logicky setkalo s kritikou, zvláště když máte v týmu jednoho z nejlepších krajních beků současnosti Philippa Lahma, který však, podobně jako je tomu v Bayernu Mnichov, zastával roli defenzivního záložníka (normálně by tomu tak zřejmě nebylo, ale i tady měli Němci velký problém se zraněními).

54

Hned na začátek měli pevnost německé obranné vazby prověřit Portugalci, konkrétně Cristiano Ronaldo s Nanim, ani jeden z nich se však výrazněji ke slovu nedostal. Od Löwa se na jednu stranu jednalo o dobrý taktický záměr, pevnější defenzivu doplňovaly opravdu skvělé standardní situace, kde měli Němci rázem hned několik opravdu vyhlášených hlavičkářů (prakticky celá defenzivní čtyřka). Na druhý pohled však poněkud vázla podpora útoku a to zejména z levé strany, kde působil Benedikt Höwedes, jenž na tento post není zvyklý ani ze Schalke, kde většinou hraje na opačné straně obrany. Celou obranu potom takřka bezchybně dirigoval skvěle se prezentující Mats Hummels, který po celý turnaj prohrál jen minimum soubojů (akorát s Lionelem Messim měl během finálového klání častokrát velké potíže) a navrch dokázal přidat i dvě velice důležité branky. Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Zde měl být tahounem Marco Reus, který se však ještě před samotným začátkem turnaje zranil a také proto si Německo zpočátku mistrovství směrem dopředu nevědělo rady. Velká tíha odpovědnosti přistála na bedrech Mesuta Özila, který střídal geniální okamžiky s těmi méně podařenými a rozhodně to nebyl ten hráč, který DFB-Team táhl kvalifikací (nejlepší střelec). Na samotném hrotu se nejdříve střídal Thomas Müller, který dělal, co mohl, ale zkrátka a dobře to není typický hrotový útočník do šestnáctky, a Mario Götze, ani jeden z nich však není pravým útočníkem a to se během zápasů častokrát ukazovalo. Výrazné zlepšení ofenzivní složky přišlo až po nástupu Miroslava Kloseho (momentálně už nejlepšího střelce historie světových šampionátů), jenž dokázal vyhrávat i hlavičkové souboje a navrch udržel mnohdy i ztracený míč, čímž vytvářel prostor právě třeba pro Müllera nebo Götzeho. Příjemným překvapením, alespoň teda z mého pohledu, byl André Schürrle, který naprosto zastínil třeba stálici Lukase Podolskiho a vyjma třech gólů byl pokaždé, když nastoupil, pro německý tým obrovským přínosem (to se ukazovalo hlavně ve vyřazovacích bojích). Největší tahoun: Manuel Neuer Rozhodovat se mezi brankářem mnichovského Bayernu a Matsem Hummelsem nebylo snadné, ale nakonec si po zásluze vysloužil „nominaci“ Manuel Neuer, ze kterého musí mít většina týmů, proti kterým Německo nastoupilo, ještě teď noční můry. Bývalá opora Schalke nejenže pustila pouhopouhé čtyři branky, ovšem svému týmu opravdu výrazně pomáhala i ve hře. Třeba proti Alžírsku Neuer hned několikrát své barvy opravdu výrazně podržel a jen dokázal, že je oprávněně řazen mezi nejlepší brankáře současnosti (ve hře nohou a mimo pokutové území poté zkrátka nemá konkurenci). Největší přítěž: Lukas Podolski Těžko z vítězného mužstva někoho vybírat, ale když už, musí padnout volba právě na Podolskiho, který neměl za sebou, také díky zraněním, úplně vydařenou sezónu a přesto se protlačil do konečné nominace Joachima Löwa. Už jen z herního vytížení (pouhých 54 minut!) je jasné, že útočník Arsenalu neměl hrát v německých plánech podstatnou roli, navíc již zmíněný André Schürrle si je s Podolskim ve více ohledech podobný, takže se nelze divit, že hodně lidí vnímá jeho nominaci jako „záslužný čin“. Celkový verdikt: ✮✮✮✮✮ Vítěze mistrovství světa nelze hodnotit jinak, i když ani Německo se rozhodně nevyvarovalo chyb a zaváhání. Nutno podotknout, že na rozdíl od minulých velkých turnajů měla Nationalelf na své straně i tolik potřebné štěstí (třeba právě proti Alžírsku), bez kterého se zkrátka na podobném šampionátu nedá uspět. Joachim Löw pak dokázal, že jeho tým nemá „naučený“ pouze jeden styl hry, i když se k němu často uchyloval. Rozhodně se máme i do budoucna od Německa na co těšit.

55

Stephen Keshi (@flickr.com)

Nigérie Takové nadšení a všeobecná spokojenost jako před dvěma dekádami za éry "zlaté generace" kouče Clemense Westerhofa sice v nejlidnatější africké zemi nepanují, přesto je však její působení na MS nutno zhodnotit jako úspěšné – koneckonců, postoupila do osmifinále. Pomohl jí k tomu razantní návrat k jakési vlastní zkostnatělé tradici.. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Jednou z nejsilnějších zbraní Stephena Keshiho je to, že dokázal skloubit znalost specifického lokálního prostředí s určitou taktickou erudicí, která byla do té doby vlastní pouze draze najímaným trenérům z Evropy. Keshi rozhodně není žádným geniálním stratégem, své Nigérii ale rozumí a ukázal, že umí vymyslet úspěšný systém, schopný vyhrávat zápasy. Tak se alespoň Super Eagles prezentovali před rokem a půl na vítězném Poháru národů; klíčem bylo vysunutí Johna Obiho Mikela na pozici středního záložníka – rozehrávače. Největší hvězda týmu se tak mohla soustředit na tvorbu hry, neboť za jejími zády špinavou práci odváděl spolehlivý Ogenyi Onazi. Logicky tak Keshi zvolil tutéž strategii i na tomto MS – a výsledek byl zpočátku děsuplný. Bezbranková remíza s Íránem naprosto jasně odkryla slabiny nigerijského 4-3-3, pokud není Mikel ve formě; na místo rychlého, fyzického fotbalu s množstvím přesných Mikelových centrů na dynamické útočné trio jsme pozorovali bezcílné narážení zmatených forvardů do pevné íránské defenzivy. Klíčový středopolař zkrátka přijel bez herní pohody, a Keshi tak musel improvizovat. Hned do dalšího zápasu s Bosnou proto sáhnul k devadesátkové africké klasice, totiž systému 4-2-4, v němž dva defenzivní záložníci (Mikel už tentokrát coby čistokrevné DM) čistili prostor za variabilní ofenzivní čtveřicí. Kreativita byla obětována ve prospěch agresivity, pohyblivosti a nevyčerpatelného fyzického fondu. A světe div se, fungovalo to – Nigérie Bosnu zaslouženě porazila, následně v živelném, divokém zápase potrápila Argentinu (2:3) a v osmifinále dlouho držela na uzdě i obávanou Francii. Defenzivní fáze: ✮✮✮ Primární Keshiho defenzivní čtveřice měla oproti Poháru národů zůstat nezměněna a fanoušci s napětím očekávali, jestli se dokáže poprat s turnajem na té nejvyšší úrovni. Charismatický trenér totiž namíchal před zkušeným gólmanem Enyeamou opravdu prazvláštní koktejl – napravo Efe Ambrose, původní profesí řízný 56

stoper, uprostřed duo zelenáčů Oboabona – Omeruo, nalevo pak ofenzivně laděný Echiejile. Poslední jmenovaný se však nakonec zranil a jeho místo zaujal Juwon Oshaniwa, který svoji úlohu nezvládl; upřímně řečeno, tento hráč na MS jednoduše nemá a nikdy neměl. Zejména proti silnějším soupeřům byl znát obrovský kvalitativní rozdíl. Jinak ale zadní linie fungovala v podstatě podle očekávání – to jest dobře. Omeruo, ofenzivnější a dynamičtější z obou stoperů, odehrál solidní turnaj, což se dá říct i o Ambrosem, a koneckonců i o Onazim na defenzivním štítu. Ničeho inovativního jsme se u Super Eagles v tomto směru nedočkali, snad kromě toho, že Keshi s přechodem na 4-2-4 naordinoval svému týmu držet míč co nejvýše na hřišti.. Ofenzivní fáze: ✮✮ Nejlépe to bylo vidět proti Francii, která byla nějaké dvě třetiny zápasu opticky horším týmem. Nigerijci logicky vsadili na fyzickou kartu, a vycházelo jim to – nadšeně bojovali, napadali francouzskou rozehrávku ve vysunuté linii, a kdyby se jim podařilo vstřelit gól, bylo by to zasloužené vyústění situace. Francie sice nakonec zkušeně rozložila síly a v závěru už unaveného soupeře kvalitativně přejela, nigerijský výkon je ale nutno hodnotit jako hodně sympatický. Největší problém tak byl v naprosté absenci zálohy – systém 4-2-4 znamená šest hráčů určených na obranu, čtyři na útok, a nic mezi tím. V okamžiku, kdy se v osmifinále Francie probila za pressující řadu forvardů, byla pokaždé během pár vteřin u soupeřova vápna. A ačkoliv odhodlání a nasazení bylo v nigerijské ofenzivě ukázkové, reálně však na hřišti přece jen vládl strategický chaos. Žádné propracované signály, postupné útoky, ba ani brejky (na ty by byl potřeba rozehrávající Mikel) – Keshi prostě zahustil ofenzivní linii čtyřmi forvardy a doufal v úspěch. Ten sice nakonec přišel, ale na úkor kouzla Super Eagles coby prvního takticky vyspělého subsaharského týmu. Největší tahoun: Ahmed Musa Keshiho rozhodnutí vsadit na devadesátkový africký styl dvou jasně rozdělených "rojnic" mimořádně svědčil právě Musovi, jehož dvougólové představení proti Argentině ukázalo, kde je jeho síla (a potažmo síla celého tohoto systému). Trenérův oblíbenec je pro současné Super Eagles ideální křídlo – je mladý, rychlý, sebevědomý, silný, má velkou výdrž, bojuje a nebojí se střílet. Vzhledem k tomu, že Nigérie se (podobně jako Ghana a na rozdíl od Kamerunu) rozhodla místo ubránění postupu zaujmout proaktivní, ofenzivní přístup, dává Musova nominace do této kategorie smysl; pokud je na hřišti hráč jeho ražení (a kvalit), má tento tým šanci na úspěch. Největší přítěž: John Obi Mikel Na jednu stranu je pravda, že Mikel do Brazílie přijel nerozehraný, neměl kde nabrat formu a hodit ho do vody s úkolem přetransformovat se z náhradního defenzivního štítu zpět na klíčového deep-lying playmakera byl přece jen pořádný risk. Na druhou stranu panovala podobná situace i před vzpomínaným Pohárem národů, kde byl fantastický. Je samozřejmě rozdíl hrát proti africkým oponentům a Argentině s Francií, jenže v té době už Mikel hrál opět "čističe" – svoji šanci etablovat se na světové scéně jako hráč, schopný odemknout soupeřovu obranu skvělým čtyřicetimetrovým pasem, promrhal proti Íránu. Díky němu pak Keshi zavrhnul dlouho pilované primární rozestavení.. Celkové hodnocení: ✮✮✮✮ ..což nakonec přineslo postup po 16 letech. Z tohoto úhlu pohledu je nigerijská anabáze velkým úspěchem. Mentální návrat zpět do minulých dekád, toto utvrzení "afrického" herního stereotypu, však přece jen zanechává hořkou pachuť. Co se vystoupení na hřišti týče, mohou být Super Eagles spokojeni – došli mezi posledních 16, s turnajem se rozloučili důstojně a jako jediní dali dvě branky pozdějšímu finalistovi z Argentiny. Že dostali o jednu více, je vzhledem k celé jejich anabázi dost symbolické..

57

Louis van Gaal (@flickr.com)

Nizozemsko Nizozemci podruhé za sebou odjíždějí z dějiště světového šampionátu s medailemi na krku, a opět jich přitom dosáhli poněkud defenzivněji laděným herním projevem, než na jaký jsme byli léta zvyklí... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮ Snad jen Mexičan Miguel Herrera na tomto šampionátu ze všech trenérů poutal větší pozornost veřejnosti. Louis van Gaal zaujal opravdu kdečím a přímo proslul svými střídáními gólmanů, když Cillessena jako vůbec prvního brankáře v historii stáhl ze hry rovnou dvakrát; jednou za účelem – rovněž historického – využití kompletní 23členné skvadry. Zároveň bychom ale neměli zapomínat na to, že podobné výstřednosti měly vždy svůj velký účel, a že daleko spíš než cokoliv jiného podtrhovaly van Gaalovu trenérskou extratřídu. Tu koneckonců budoucí manažer Manchesteru United osvědčil již před turnajem, když se vcukuletu přizpůsobil zranění Strootmana a zavrhl klasickou nizozemskou formaci 4-3-3 ve prospěch 3-5-2/3-4-3. Čímž možná nakrkl lecjakého krajana, zároveň se tak ale zasloužil o maximálně efektivní využití předností Arjena Robbena, potažmo o vitální ucpání středu. Louis van Gaal se navíc zvládal přizpůsobovat okolnostem také přímo během šampionátu, když tu s míčem převážně u kopaček, tu s ryze defenzivní strategií velmi zdatně těžil z jistého momenta, kterého Oranje nabyli úvodní demolicí obhájců titulu. Co se pak konkrétních tahů týče, ukázkově například využil přestávky na osvěžení během osmifinále s Mexikem, kdy rozhodujícím způsobem změnil herní projev mužstva, a na jeho triko jde také nevídaně rozložená gólová produkce o devíti různých střelcích. Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮ Nikde jinde se van Gaalovo mistrovství neprojevilo tak výrazně jako tady. Jakkoliv třeba občasné jančení Martinse Indiho dělalo harmonii v defenzivní fázi Oranje lehce nedokonalou, pořád šlo o jeden z nejzkonsolidovanějších mančaftů na turnaji (se třemi čistými konty ze čtyř vyřazovacích soubojů na kontě) – což je zvláště chvályhodné vzhledem k tomu, že původní obrannou linii Nizozemska tvořili čtyři hráči démonizované Eredivisie a jeden zadák podprůměrného celku anglické Premier League.

58

Také individuální výkony se přitom pravidelně stávaly předmětem chvály neutrálních pozorovatelů. Zejména mladý lídr zadních řad Feyenoordu Stefan De Vrij prožil ve svých 22 letech dost možná průlomový šampionát. Podle oficiálních dat FIFA byl právě tento nekompromisní a zároveň jaksi elegantní válečník vůbec nejlepším obráncem na turnaji a dokonce třetím nejlepším hráčem celkově. Rotterdam obecně na turnaji táhl. Svůj přestup za lepším si svými výkony okamžitě zasloužil Bruno Martins Indi, který v průměru na 90 minut rozdal více přihrávek než jakýkoliv jiný hráč v oranžovém a byl skutečně esenciálním prvkem nizozemské rozehrávky. A prestižní angažmá se dále jistojistě nevyhne ani levému bekovi Daleymu Blindovi, jenž zaujal svou nadpozemskou versatilitou (objevil se na třech postech včetně středu zálohy i obrany) i čtyřmi „kanadskými body“ včetně dvou parádních asistencí. Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮ Vizitku ofenzivní fáze Oranje nutně musíme vystavit zvlášť Nizozemcům skupinové a vyřazovací fáze. Ve společnosti Chile, Španělska a Austrálie to totiž bylo něco úplně jiného, než když šlo opravdu do tuhého. Nizozemsko se tehdy mohlo opírat o vytrvalou podporu obou krajních beků, Blinda a Janmaata, o ve velké pohodě hrajícího Arjena Robbena, raketový start Robina Van Persieho i produktivní žolíky a především pak o vražednou efektivitu. Oranje ve skupině zvládli mezi tři tyče vtěsnat stěží uvěřitelných 78 % svých projektilů (21 z 27), přičemž druhé Chile v tomto směru zaostávalo o pořádnou porci 19 procent! Taková úspěšnost – včetně průměru více než tří branek na jedno utkání – však byla pochopitelně neudržitelná, což se ve vyřazovacích kolech beze zbytku potvrdilo. Ačkoliv počínaje osmifinále jakž takž začal něco hrát Sneijder a vybičoval se především posléze proti Kostarice, mimo jiné van Gaalova výrazně defenzivnější varianta pravého beka (Kuyt), potažmo celkově opatrnější přístup, a Van Persieho tápání v koncovce stály za dramatickým úpadkem potence nizozemské ofenzivní vozby, která v jednu chvíli čekala na gól ze hry předlouhých 260 minut. Největší tahoun: Ron Vlaar Ve 29 letech nikdy nehrál za tým s vysokou reputací a před vypuknutím šampionátu se jeho roli zdaleka nejzkušenějšího zadáka s jistým základem kdekdo vysmíval; kór po tak neuspokojivé sezoně v Aston Ville. Ron Vlaar měl být na takovou úlohu až příliš pomalý a nedostatečně inteligentní či asertivní. Přesně se všemi těmito atributy se on však nakonec zničehonic vytasil a postupně je brousil až k fenomenálnímu semifinálovému výkonu jako pomyslné třešničce na dortu. Ještě před finálovým duelem MS Vlaar platil za hráče s nejvíce osvobozujícími nákopy (tzv. clearances), pouze dva borci přerušili trasu přihrávek častěji než on a jeho úspěšnost při tacklingu byla vpravdě dechberoucí (88 %). Navíc ani nijak pomalý přece nebyl, když mu statistici v jednu chvíli naměřili obdivuhodných 33 km/h. Ron Vlaar se tedy zkrátka ukázal být nesmírně komplexní oporou Oranjes; oporou v pravém slova smyslu. Největší přítěž: Robin van Persie Může se to zdát zvláštní: zrovna když Robin van Persie, který je jinak zvyklý být na velkých turnajích až zoufale neplodný, skóruje rovnou čtyřikrát a odstraní přitom i svůj mentální blok z vyřazovací fáze (do utkání o bronz na MS slavil pouze ve skupinových zápasech), označíme ho za největší přítěž týmu. Jenže ono to tak skutečně většinu času vypadalo – poněkud líný a neustále v ofsajdu blouznící van Persie neslavným způsobem vynikal tím spíš uprostřed kolektivu, v rámci něhož prakticky všichni (až na Sneijdera) operovali na hraně vlastních možností. Na van Persieho navíc zdaleka nejlépe pasuje prohlášení, že žil pouze z úvodního debaklu Španělska. Jakmile totiž začalo o něco jít, nejprve ve velkém zahazoval tutovky proti Kostarice (jeden zbytečný penaltový rozstřel), aby byl vzápětí jen sotva vidět proti Argentině (jeden osudový penaltový rozstřel). Že se pak i brankář Cillessen za celý turnaj potkal s míčem víckrát než on, to vše dokonale ilustruje.

59

Celkový verdikt: ✮✮✮✮✮ Nizozemsko předčilo očekávání všech – a to včetně svých lehce nasupených krajanů, kterým scházejí ti čistě útočně orientovaní Oranjes. Faktem nicméně zůstává, že s tvrdohlavějším a nostalgičtějším koučem, než jakým se ukázal být Louis van Gaal, by Nizozemci v Brazílii jen těžko brali medaile. A nebylo to přitom pouze o kolektivu nebo samotném trenérovi – neměli bychom zapomínat ani na to, že Nizozemsko turnaji dalo jednu z nejzářivějších individualit (Robben) i jedny z nejspolehlivějších zadáků (De Vrij, Vlaar), což je rovněž ocenění hodné.

60

Didier Drogba (@flickr.com)

Pobřeží slonoviny Yaya Touré, největší světový bojovník proti neexistujícímu rasismu, to sváděl na (ehm) rasismus, faktem ale je, že si Sloni proti Řecku vypadnout zasloužili. Neznamená to ovšem, že by uplynulý šampionát byl z jejich strany nějaký výbuch.. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮ Způsob, jakým fotbalová asociace Pobřeží slonoviny vybírá trenéry, je přinejmenším zvláštní. Zlatá generace roku 2006 měla letos definitivně poslední šanci prorazit na světové scéně, což měl zajistit Sabri Lamouchi – došlo tak k onomu vzácnému okamžiku, kdy jsou hráči mnohem zkušenější než jejich kouč. Lamouchi předtím nikde pořádně netrénoval, svůj první turnaj (Pohár národů 2013) těžce nezvládl, a na MS nedokázal postoupit z nejlehčí skupiny, kterou Sloni kdy měli. Zaslouží si tedy jednohlasné odsouzení? Takový verdikt by byl nejspíš přece jen příliš příkrý. Sloni jsou jedním z těch týmů, který daleko spíše než schopného stratéga potřebuje skvělého motivátora – jejich hráči jsou dostatečně kvalitní a zvyklí na výchozí rozestavení 4-3-3, že klíčovým úkolem jejich kouče je vtisknout jim vítěznou mentalitu. Hodil by se jim někdo jako Hervé Renard, člověk, který dokáže v minimální době tým vyburcovat k nadlidským výkonům. Lamouchiho Sloni oproti tomu působili uvolněným, ležérním dojmem, což jim sice přihrálo (ostatně dlouhodobě přihrává) sympatie fanoušků, fotbalové zápasy se ale tímhle stylem vyhrávat nedají. Zvlášť když proti vám stojí sice papírově slabší, ale zato výborně připravené a skvěle organizované Řecko. Lamouchiho působení u týmu charakterizuje jeden stěžejní krok – definitivní zasunutí veterána Didiera Zokory do obrany, což uvolnilo jedno místo uprostřed zálohy, jež obsadil Serey Dié. To indikovalo pokus o větší důraz na držení míče a kontrolu hry. Exekuce tohoto plánu však zůstala někde na půli cesty; Sloni po většinu času hráli jednoduše tak, jak jsou za posledních osm let zvyklí (živelně, ofenzivně a s důrazem na individuality), a Dié se na hřišti spíše trápil. I nadále tak platilo, že vyhrát zápas pro ně znamenalo spolehnout se na individuální kvalitu Drogby, Bonyho, Gervinha, Kaloua nebo Yayi Tourého. Ukázalo se, že to zkrátka nestačí. Lamouchimu chybělo k nesmrtelnosti v podobě historického postupu doslova pár okamžiků, jenže takto zůstává pouze hořká pachuť – mladý kouč tým nedokázal namotivovat, nedokázal jej zbavit náchylnosti k selhání v ten nejhorší možný okamžik, nedokázal nějak efektivně změnit jeho herní systém a nakonec mu nevyšel ani plán odsunout nutnou generační

61

obměnu a spolehnout se na kontinuitu a bohaté zkušenosti stárnoucích opor. A když bylo zapotřebí něco změnit, oživit hru, zareagoval jako chodící učebnice nejjednodušších řešení – poslal na hřiště čtvrtého útočníka, a zbytky nějakého herního systému se okamžitě rozpadly ve prospěch chaotického, egoistického útočného "hrr na ně". Prostě Pobřeží slonoviny, jak ho známe (a někteří máme rádi). Defenzivní fáze: ✮✮✮ Zokorovo zasunutí na stopera znamenalo odsun letitého generála Kola Tourého na lavičku, což odkrylo jeden potenciálně nebezpečný problém – jak Zokora, tak jeho parťák Sol Bamba jsou totiž mimořádně pomalí. Lamouchi vsadil na jejich zkušenosti; to sice hrozilo výbuchem, nutno však dodat, že oba šampionát v rámci možností zvládli (zejména u Bamby je to překvapení, v přípravě byl totiž strašidelný). Své si odvedl i Arthur Boka na levé straně. Sloní obrana nepatří k nejtalentovanějším ani nejrychlejším, její velkou výhodou je však vzájemná souhra; ti hráči spolu odehráli desítky zápasů, což se zkrátka musí projevit. Nezazářili, nezklamali, hráli zkrátka tak, jak se od nich očekávalo. Bylo tak nějak zřejmé, že o případném postupu se bude rozhodovat zejména v ofenzivě.. Ofenzivní fáze: ✮✮ A je zároveň bolestně jednoduché rozluštit, proč to nevyšlo: jak jsme zmiňovali výše, Pobřeží slonoviny je týmem, který spoléhá na individuality. Papírově to mělo fungovat; základní útočná trojice sestávala z hráčů, kteří zažili na klubové scéně skvělé sezony (Kalou, Bony, Gervinho), v záloze stále čekal kapitán, legenda a talisman Drogba, a jak se hojně propíralo už před šampionátem, kvalita ofenzivní fáze je v této generaci taková, že si Lamouchi dokonce mohl dovolit nechat doma i takového borce, jakým je Seydou Doumbia. Jenže Gervinhovi vyšel jeden zápas, Kalou byl po většinu času vyloženě na obtíž, Bony v klíčových chvílích dojel na nezkušenost a Drogba je už prostě starý. Konkrétně u něj se dost spoléhalo i na psychologický efekt (a právem, vždyť stěžejní úvodní duel s Japonskem Sloni otočili poté, co přišel z lavičky na hřiště), jenže málo platné – když bylo proti Řecku nutné dát gól, nikdo ho zkrátka nedal. To nemá s nějakým systémovým selháním nic společného, tady už jde vždy dost o štěstí. A o (tentokrát mlčící) přímé kopy Yayi Tourého. Největší tahoun: Serge Aurier Zmiňovaný obrat skóre proti Japonsku si většina lidí samozřejmě asociovala s Drogbou (aby ne, to je příběh na palcové titulky), jenže zasloužilý veterán nebyl tím, kdo o triumfu skutečně rozhodl: největší zásluhu je nutno připsat Sergemu Aurierovi, který během celého turnaje ukazoval všem, jak má vypadat výkon moderního ofenzivního krajního beka. Aurierovo zařazení do sestavy na úkor Ebouého je Lamouchiho nejpozivitnějším krokem (ne že by se to přímo nenabízelo): mladý fotbalista Toulouse byl zkrátka všude, stíhal bránit, útočit, posílat do vápna jeden skvělý centr za druhým, a nyní se čeká pouze na to, který z bohatých klubů ho nakonec uloví. V Brazílii nemohl udělat nic lépe. Největší přítěž: Serey Dié K Diému je to trochu kruté, už jen při vzpomínce na jeho (hojně medializované) slzy dojetí při předzápasovém poslechu státní hymny. Na hřišti měl plnit úlohu jakéhosi posouvače, schopného uklidnit hru (což u Slonů, kteří dlouhodobě tendují k jakési "rozháranosti" a systematickému chaosu, dávalo smysl), a tuto roli po většinu času také zodpovědně plnil. Protože se však Lamouchi neodhodlal k žádné opravdu razantní herní změně, bylo znát, že Dié do tohoto týmu jednoduše nepatří – a několik individuálních přešlapů v tu nejméně vhodnou chvíli jako by to jen potvrdilo. Celkové hodnocení: ✮✮ "Zlatá generace" kolem Didiera Drogby se představila na třech světových šampionátech, a její vysvědčení bylo pokaždé stejné – chaotický fotbal, skvělé individuality v útoku, hodně branek, sympatie fanoušků, a vypadnutí ve skupině. Doba hájení však už dávno skončila; letos se postoupit po boku Kolumbie zkrátka mělo. Že se na fotbal Slonů hezky kouká, protože kašlou na taktické šachy a pořád se něco děje, už jednoduše k pozitivnímu hodnocení stačit nemůže..

62

Paulo Bento (@flickr.com)

Portugalsko Měl to být vrchol jakési stříbrné portugalské generace okolo Pepeho, Bruna Alvese, Moutinha, Meirelese čiVelosa vedené nejlepším fotbalistou roku 2013 Cristianem Ronaldem. Cesta za medailemi však skončila dříve než začala a i díky sérii zranění se nakonec svěřenci Paula Bento rozloučili s šampionátem už po základních skupinách... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮ Asi žádný trenér na šampionátu neměl tak znesnadněnou pozici jako portugalský stratég Paulo Bento. Patří k nejkonzervativnějším koučům, který se od své předem naplánované taktiky odklání jen tuze nerad. Jenže už v prvním utkání se mu nalinkovaný plán rozsypal jako domeček z karet. Zranění klíčové postavy Fabia Coentraa, vyloučení dalšího potenciálního tahouna Pepeho a k tomu další šrám útočníka Huga Almeidy. Navíc se ve druhém zápase zranili i André Almeida s dalším hrotem Hélderem Postigou - a do toho nefungovala hlavní zbraň Cristiano Ronaldo. Hlavní „fail“ portugalské sestavy byla právě pozice útočníka. Jenže to jde přesně ruku v ruce s tím, že Bento zkrátka nemohl dělat nic jiného. První zápas ušil na Huga Almeidu, druhý na Héldera Postigu, jenže vždy dohrával s Éderem, který se do naplánovaného stylu zkrátka nehodil. Na vrub šéfa semifinalistů Eura 2012 jde snad jen nefungující kreativní část záložní řady s Moutinhem a Meirelesem, kteří spolu proti Německu a USA nevymysleli téměř nic Horko těžko se u hodnocení Paula Benta vymaňuje ze škatulky vynucených změn, jelikož většinu šarád kouč udělat musel – bez ohledu na to, zda chtěl či ne. Jen na okraj zmíním, že v posledním zápase měl trenér k dispozici místo obvyklých třinácti náhradníků jen sedm. Vydařil se nicméně tah s Miguelem Velosem na levém kraji obrany, který skutečně pozitivně obstál. Toť vše.

63

Defenzivní fáze: ✮✮ Portugalská hra měla být především založena na poctivé práci vzadu a rychlých protiútocích zpravidla přes Joaa Moutinha a zakončovaných Cristianem Ronaldem. Jenže základ k této taktice postaven nebyl. Stopeři Pepe s Brunem Alvesem prakticky popravili svůj tým v obou prvních zápasech, za očekáváním zůstal i Joao Pereira. Paradoxně nejlepšími beky byli náhradníci na levý kraj obrany – jak André Almeida, tak i jeho nástupce (třetí v pořadí) záložník Miguel Veloso. Ten víceméně nepropadl ani na své primární pozici defenzivního záložníka, kde nastřádal famózní procentuální přesnost přihrávek 96 %. Ofenzivní fáze: ✮ ...aneb Ronaldo a spol. Nevyšlo to především kvůli absenci útočníka, který (ne)byl do systému Portugalska platný, jelikož Bento mohl využít vlastně jen jediného forvarda. Kromě toho ale paběrkoval i Nani, a Ronaldo rovněž nepředvedl Ronalda. Stejně tak se turnaj zcela nevyvedl Joao Moutinhovi, který měl potenciál být nejlepším nahrávačem mistrovství, avšak z průměru se nevymanil. Představení Raula Meirelese pak bylo jasným zklamáním, byť se halvovi s vizáží piráta nedala upřít snaha. Největší tahoun: Cristiano Ronaldo Kdyby se jeho výkon na mistrovství měl zhodnotit dvěma slovy, patrně by to stačilo. Ronaldo zůstal prostě a jednoduše „za očekáváním“. Nejlepší fotbalista světa byl pouze stínem bílého fantoma, který ničí každého soupeře nevídaným způsobem. Nepomohly mu ani přetrvávající zdravotní problémy, které si přinesl už ze závěru ligové sezóny. Přesto byl o parník nejlepším hráčem Seleção, jeden gól dal, další nádherným centrem připravil (zbylé dva portugalské góly si soupeř vlastně vsítil sám), a kdyby se mu podařilo proměnit všechny stoprocentní šance v závěrečném duelu s Ghanou, sám by Portugalsko dotlačil do osmifinále. Dovolená mu prospěje asi jako nikomu jinému. Největší přítěž: Éder Neměl snadnou pozici, na šampionát jel patrně až coby číslo tři na hrot útoku. Přesto se jeho představení nedá hodnotit jinak než jako velké zklamání. Útočník Bragy nastoupil v základní sestavě jedinkrát, přesto kvůli zraněním dvou konkurentů strávil na trávníku většinu Portugalsku přidělenému času. A výsledek? Nula, nula, nic. Urostlý forvard se za celou dobu nenašel, vždy byl neviditelný a jeho přínos týmu záhodno hledat mikroskopem. Perlička na závěr: Éder v Brazílii odehrál 206 minut, v každém zápase minimálně hodinu. A za tu dobu stihl vystřelit čtyřikrát (tedy zoufalý průměr jedné rány za více než 50 minut) a jen jednou (!) trefit bránu. Pro trošku drastické porovnání, Ronaldo během turnaje vypálil na branku soupeře hned sedmnáctkrát (necelých 16 minut na střelu), desetkrát zasáhl cíl a jednou skóroval. Celkový verdikt: ✮✮ Z působení portugalského týmu přetrvávají i přes brzké vypadnutí pocity spíše smíšené. Vaz mu zlomil debakl proti Německu, popřípadě smůla Ronalda v zakončení proti Ghaně. Ostatně, kdyby hráli s Löwovým týmem až na závěr, pravděpodobně by si postup pohlídali. Když si ale shrneme výkony všech jednotlivců, přísná měřítka snesou tak maximálně univerzální Miguel Veloso, jenž na levé obraně předvedl nejlepší výkon z celé defenzivy, a již tolikrát zmíněný Cristiano Ronaldo – ani ten ale obrovské očekávání na svou osobu nenaplnil ani omylem.

64

Fabio Capello (@flickr.com)

Rusko Rusové zklamali, namísto vlastních pochybení ovšem po brzkém vypadnutí hledali příčinyneúspěchu jinde – u rozhodčích, u laserů, dokonce i u zlých alžírských náhradníků. Pravdou však je, že Rusové na postup neměli... Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Zkušený italský kouč Capello podle očekávání ponechal jen na lavičce náhradníků „zlého hocha“ ruského fotbalu Dzagojeva, jednoznačně nejtalentovanějšího člena ruské nominace, který se však nemíní namáhat využít svůj takřka nekonečný potenciál a upadl tak v nemilost sedmašedesátiletého lodivoda. A ani Keržakov nenastoupil do zahajovacího duelu v základu, místo toho se na hrot postavila další ruská hvězdička Kokorin, pod ním hrál Šatov a na levé straně se měli doplňovat Žirkov s Kombarovem, oba vlastně napůl obránci, napůl záložníci. Problém byl ale v tom, že jakkoliv krajní hráči odvedli dobrou práci, jejich centry na Kokorina úspěch neslavily. Vzdušné souboje vůbec byly celkově zajímavým prvkem zápasu s Jižní Koreou, například v prvním poločase totiž skončila bilance zápolení ve vzduchu jednoznačným poměrem 8:2 ve prospěch Asiatů. Zlepšení přineslo až dvojí střídání, kterými Capello na trávník poslal Keržakova a Dzagojeva. Ti okamžitě statickou ruskou hru rozhýbali, Keržakov dokonce díky dobré práci Dzagojeva a obrovské dávce štěstí i skóroval, tomu všemu ovšem předcházela obrovská hrubka gólmana Akinfejeva, která Rusy o dva body obrala. Proti Belgii chtěli Rusové v první řadě bránit, a tak zůstali úspěšní náhradníci znovu jen na lavičce. Hru na brejky pak měl podpořit Kanunnikov, jenž na levé straně nahradil podstatně méně rychlostně zdatného Žirkova. A ruská hra na remízu 0:0 osmaosmdesát minut vycházela na jedničku, Belgičané se do žádných větších příležitostí nedostávali. V ofenzivě to však z pohledu Capellových svěřenců byla zase ta stejná písnička, tedy centry na Kokorina, který si s urostlými belgickými stopery nevěděl rady. A když pak Rusové v samotném závěru utkání neuhlídali střídajícího Origiho, na reakci už nezbyl čas a byla z toho nejtěsnější porážka. Proti Alžírsku tak Rusko potřebovalo zvítězit, na hřiště šel Keržakov, jenže se výrazně trápil. Nastoupil totiž na pravém křídle, zatímco na hrotu zůstal Kokorin. Ten se sice výrazně zlepšil a po nádherné akci s Kombarovem i poslal Rusko do vedení, s postupem času se však čím dál více projevovalo, že by měli být s Keržakovem prohozeni. A když pak Rusové po dalších hloupých individuálních chybách inkasovali a potřebovali skórovat, projevili se jako absolutní zoufalci, tedy co se hry do plných týče... 65

Defenzivní fáze: ✮✮✮ Stopeři Ignaševič s Berezuckijem spolu vytvořili slušně fungující stoperskou dvojici, když druhý jmenovaný se chopil dirigentské taktovky, zatímco ten první pro změnu držel ruskou obranu nad vodou především po herní stránce – svou neústupností, tvrdostí a přesností svých zákroků. Kombarov se na levé straně přidal se spolehlivými výkony, největší slabina se tak podle očekávání zjevila na pravém kraji ruské obrany. Začal tam Ješčenko, ovšem nepřesvědčil. Druhý zápas už si s Kozlovem poctivě rozdělili, v tom třetím pak už dostal šanci od začátku Kozlov. A bylo zle. Celý zápas nepůsobil vůbec jistě, vše ale korunoval nesmyslnou ztrátou míče v nebezpečném prostoru, na níž musel reagovat faulem a Alžířané ze standardky trestali. Nebyla to jediná chyba, která dovolila Slimanimu poslat Rusy domů už po základní skupině, byla ovšem velmi výrazná a neméně důležitá. Ruská defenziva celkově nehrála vůbec špatně, individuální hrubé chyby jí však příkladně všechnu poctivou práci narušily. Ofenzivní fáze: ✮ Postrádala myšlenku, postrádala nápad. Jinak řečeno postrádala Alana Dzagojeva ve formě. Takto Rusové neměli ve svém středu žádného klasického špílmachra, a tak se uchylovali k jednoduché šabloně – přihrávka do strany a následný centr na Kokorina. Ten se ale proti zpravidla vyšším protivníkovým stoperům ve vzdušných soubojích neprosazoval, jen jednou proti Alžírsku si v závěru perfektní akce seběhl přesně mezi oba střední obránce soupeře a hlavou vymetl pavučinky alžírské brány. Jinak se Rusové neprosadili, Samedov podle naučeného vzorce centroval, Šatov potřebnou podporou pro Kokorina nebyl, Žirkov s Kanunnikovem byli až příliš nevýrazní. Čas od času byly k vidění pozitivní záblesky od Kokorina, Kombarova nebo střídajících hráčů, na více než dvě vstřelené branky to ale stačit nemohlo. Největší tahoun: Dmitrij Kombarov Byl to paradoxně on, kdo v rozhodujícím utkání o postup neuhlídal po standardní situaci Slimaniho, který následně hlavou vyrovnal na 1:1 a poslal Alžírsko do osmifinále. A nebyl to navíc jediný vzdušný souboj, ve kterém Kombarov na turnaji neuspěl, právě Slimani mu dělal potíže po celý zápas. Jen těžko lze ale hodit vinu právě na Kombarova, který nepatří mezi nejlepší ruské hlavičkáře, přesto dostal při standardních situacích na starost pro změnu ve vzduchu jasně nejnebezpečnějšího Alžířana. Obešlo se to bez reakce, Capello po celých devadesát minut nečinně přihlížel tomu, jak Slimani vyhrává jeden souboj za druhým, až nakonec musel přijít trest. Když se však oprostíme od těchto momentů, Kombarov byl s přehledem nejlepším Rusem na turnaji. V defenzivě byl spolehlivý, i přes své časté ofenzivní výlety se stíhal včas vracet. A navíc velmi pečlivě podporoval ofenzivu, posílal do vápna soupeřů jeden centr za druhým. Byl to právě on, kdo během několika sekund přeběhl celé hřiště, párkrát si vyměnil míč s Kokorinem, pak mu posadil balón mezi stopery přesně na hlavu a výrazně se tak podepsal pod vedoucí krásný gól. Pro Rusy škoda, že Kombarov nebyl při své ofenzivní snaze dostatečně podpořen. Největší přítěž: Igor Akinfejev Jestliže jsem o něm v předturnajovém profilu ruského týmu mluvil jako o špičce mezi gólmany, Igor Akinfejev mě v Brazílii krutě vyvedl z omylu. Nejprve za svá záda propustil snadnou střelu Korejce Leeho, která nakonec připravila Rusy o body, s Origiho rozhodující trefou pak sice nemohl nic dělat, postupový gól Alžírska už však opět jde na jeho účet. Byl sice vyrušen laserovým paprskem z hlediště, přesto si gólman na mistrovství světa nemůže dovolit takto začátečnicky podběhnout centr. Velké zklamání a největší důvod ruského neúspěchu.

66

Celkový verdikt: ✮✮ Rusové selhali, místo přiznání vlastní nekvality ovšem zvolili cestu trapných výmluv. Na rozhodčího, který jim prý v utkání s Alžírskem soustavně škodil a doslova podle Capella nechtěl, aby Rusko postoupilo. Na lasery z hlediště, které v klíčový moment rozhodily gólmana Akinfejeva, nebo dokonce i na alžírskou lavičku, jejíž členové zdržovali Rusy od jejich údajného závěrečného náporu. Ne, ne a ještě jednou ne, chyby byly jinde. V Capellovi počínaje, u Akinfejeva konče. Rusové se budou muset hodně zlepšit, aby za čtyři roky na domácím šampionátu nesehráli roli fackovacího panáka.

67

Fernando Santos (@flickr.com)

Řecko Na první pohled to tak možná nevypadá, ovšem řecký fotbal prožívá legendární časy a zdá se, že stále nemá dost. Kdekdo očekával, jak vyčpělý, přestárlý tým se svým ryze pragmatickým defenzivním přístupem v brazilském klimatu neobstojí, a přitom nakonec Řekové byli jedni z mála, kdo ve vyřazovací fázi turnaje zastupoval evropský kontinent. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮ Fernando Santos to u řecké reprezentace neměl jednoduché. Přebíral totiž v roce 2010 tým z rukou Otta Rehhagela, modly tamního fotbalu díky titulu mistrů Evropy z roku 2004. A přesto se portugalskému kouči podařilo udržet na lavičce celé čtyři roky, pokračovat v nastolených úspěších, a to všechno navzdory čím dál více stárnoucímu týmu. Taktika byla jasně dána už před deseti lety a nezměnila se ani s portugalským trenérem, tedy obrana především. Ne že by toto heslo vešlo v platnost na úvod šampionátu, Kolumbijci si na svém evropském soupeři pohodlně pochutnali a výhrou 3:0 odsoudili Řeky k záhubě. Alespoň se to tak zdálo, vždyť v té době vybublaly na povrch týmové spory, které záložník Maniatis po roztržce s Tzavellasem řešil dokonce sbalením svých kufrů a jen usilovné přemlouvání spoluhráčů jej přesvědčilo, ať rezervaci letenky domů přece jen zruší. A bylo ještě hůře – v 38. minutě druhého zápasu skupiny s Japonskem uviděl červenou kartu Kostas Katsouranis. Kdekdo by se v této situaci definitivně složil, ne však Řekové. Ti jakoby našli svou týmovou zarputilost, kterou v roce 2004 okusila na vlastní kůži i česká reprezentace, a vydřeli po skvělém výkonu bezbrankovou remízu. Závěrečný zápas o všechno s Pobřežím Slonoviny pak byl jen třešničkou na dortu a důkaz, že i tento tým dokáže hrát útočný fotbal, když musí. První gól Samarise na výhru nestačí? Nevadí, nezlomíme se a budeme tlačit až do konce. Když v nastaveném čase proměnil Samaras (zasloužený) pokutový kop, mohlo Řecko slavit historický postup do osmifinále. Defenzivní fáze: ✮✮✮ Alfa a omega řeckých úspěchů tady byla na jejich poměry až překvapivě nejistá. Jediné čisté konto, debakl od Kolumbie a po jedné inkasované brance od Pobřeží slonoviny i Kostariky nenasvědčují tomu, že by 68

obranný val před brankářem Karnezisem plnil svou povinnost podle představ. Prakticky všechny inkasované branky pramenily ani ne tak z individuálních pochybení, jako spíš ze systémového zaváhání. Tu a tam jakoby jednoduše řecká obrana zaspala, čehož soupeř pokaždé naplno využil. Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Co tak nevycházelo vzadu, musela napravovat ofenziva. Ofenziva, která i nadále stavěla na jménech porostlých lišejníkem, jako Gekas, Salpingidis nebo Karagounis. Jak něco takového mohlo fungovat, dokonce stačit na postup? Odpověď tkví v hráčském přístupu a mentalitě. Řekové se jednoduše nevzdali, zásluhou aktivních beků Holebase s Torosidisem metali do šestnáctky soupeře jeden centr za druhým a poněkud překvapivě opakovaně skvěle podnikali rychlé protiútoky do nepřipravené obrany protivníka a trpělivě čekali na svou šanci. A ta když přišla, beze zbytku jí využili, jako tomu bylo v případě obou branek do sítě Slonů. Stárnoucí nohy výše zmíněných navíc poctivě nahrazovaly nové objevy jako Samaris či Kone, hráči o dvanáct, resp. deset let mladší než veterán Karagounis. Největší tahoun: Georgios Samaras Na první pohled zvláštní volba, vždyť Georgios Samaras vstupoval do šampionátu se statistikou, která se s každou odehranou minutou zhoršovala – svůj poslední reprezentační gól si připsal ještě na mistrovství Evropy 2012. Od té doby ani ťuk, přestože odehrál více než 800 minut v kvalifikaci na MS a k tomu přidal i další čtyři přátelské zápasy, které brazilskému turnaji předcházely... Zpočátku jej trenér Santos stavěl na křídle, což pro devětadvacetiletého útočníka Celticu nebyla ani zdaleka ideální pozice. V klíčovém zápase s Pobřežím slonoviny však přece jen Samaras dostal šanci jako hrot, a chopil se jí náramně. Měl prsty v prvním gólu Samarise, po celý zápas dokázal podržet míč a s ním i řeckou ofenzivu na svých bedrech, a v samotném závěru si vynutil faul a penaltu, která mohla Řeky poslat do osmifinále. V tu chvíli činilo Samarasovo střelecké sucho přesně 1478 minut, tedy více než celých 24 hodin! Přesto našel odvahu se v třetí minutě nastavení ke značce pokutového kopu postavit a chladnokrevně skórovat. Jak by ho asi doma přivítali, kdyby selhal? Mimochodem, šlo o Samarasovu první střelu na bránu na celém mistrovství... Největší přítěž: Theofanis Gekas Ne vždy je sázka na zkušenost tím správným tahem, jak by ostatně potvrdil kupříkladu Jürgen Klinsmann. V případě Theofanise Gekase to pak platí dvojnásob. Tento již čtyřiatřicetiletý útočník se sice v závěru ligové sezony v dresu tureckého Konyasporu těšil až nečekaně výborné formě (jedenáct gólů v posledních dvanácti zápasech) a nominaci do Brazílie si tak zasloužil, na samotném šampionátu selhal, přestože mu gólové zásahy přáli nejvíc z celého řeckého týmu i brazilští komentátoři. Měl totiž nejschůdnější jméno na vyslovení. Toto přání se nakonec brazilským kolegům svým způsobem vyplnilo, jen šlo o opačnou situaci, kdy Gekas jako jediný gól nedal. Řeč je tady o pokutových kopech v osmifinálovém dramatu s Kostarikou, kdy se obě strany střídaly v suverénním proměňování penalt, než došla řada na Gekase. Ten se (na rozdíl od všech hráčů soupeřova týmu) po hvizdu rozhodčího okamžitě rozběhl ke střele, jako by všechen stres chtěl mít co nejrychleji za sebou. Jenže právě on ze všech hráčů řeckého týmu měl zachovat chladnou hlavu a přelstít Keylora Navase – brankáře, s nímž dříve působil v témže klubu a který Gekasovu ránu právě díky tomu vystihl a chytil. Celkový verdikt: ✮✮✮✮ Řekové až do této chvíle na MS ještě nikdy nenakoukli za základní skupinu, ostatně šlo teprve o jejich třetí účast na světovém šampionátu. Navýsost úspěšná poslední desetiletka v tomto ohledu opravdu zkresluje a je velkou Rehhagelovou i právě Santosovou zásluhou, že se z průměrného evropského celku stal pravidelný účastník všech velkých turnajů. Mimochodem, i v osmifinále s Kostarikou se řečtí hráči nevzdali a zajistili si prodloužení opět až v nastaveném čase. O takové nezlomnosti si jiní mohou nechat jenom zdát...

69

Vicente Del Bosque (@flickr.com)

Španělsko Vyhráli mistrovství Evropy, mistrovství světa a pro jistotu ještě jednou evropský šampionát,to vše v minimálním možném rozmezí šesti let. Vládli světu, v Brazílii ale tvrdě narazili. Španělé selhali, proč? Práce manažera a taktický profil týmu: ✮ Ach, ten vrchní konzervativec Vicente del Bosque. Zkušený španělský lodivod obdržel výstražné varování už před dvěma lety, kdy Španělé sice dokráčeli k titulu mistrů Evropy, výrazně se ale natrápili a herně nikterak nepřesvědčili. Už tehdy začalo být del Bosquemu vyčítáno, že nereaguje na vývoj fotbalu a stále sází na své osvědčené koně, jenže úspěch nakonec Španělé slavili, a tak bylo vše prominuto a následně i zapomenuto. Dál už to ale nešlo. S Casillasem, Piquém, Xavim, Xabi Alonsem a navrch toho všeho ještě s Diegem Costou Španělsko asi ani nemohlo dokráčet k dalšímu zlatu. A tak je nejspíš dobře, že dostalo pořádnou facku v podobě dvou rychlých porážek. Přitom možná stačilo, aby proti Nizozemcům Silva ve své gólovce zvýšil na 2:0, a vše by dopadlo úplně jinak. Nebo snad aby Busquets z metru trefil poloprázdnou branku a vyrovnal tak souboj s Chile... Nestalo se ani jedno a přišel zasloužený trest. Del Bosque prakticky nic nezměnil, jenom na hrot postavil Costu a čekal, že se vše vyřeší samo. Jenže nevyřešilo, nemohlo vyřešit. Xavi s Xabi Alonsom dokázali, že už jsou v současné době spíše přežitkem a do základu nepatří. Nádherným důkazem se stal druhý poločas utkání s Chile, kdy Alonsa nahradil Koke a okamžitě španělskou hru o dva levely pozvedl. Sám Costa, jenž před mistrovstvím nastoupil v dresu španělské reprezentace všehovšudy dvakrát, pak jednoduše nebyl na španělský styl hry zvyklý, a tak přestože dokázal vykouzlit zajímavé momenty, v celkovém měřítku nebyl prospěšný. To naopak Villa později (bohužel až příliš pozdě) ukázal, že měl dostat pořádnou šanci. Ona je tedy vlastně i otázka, co vůbec je v současné době španělským stylem. Tiki-taka to už dávno není, s nadcházející nutnou generační obměnou tak bude muset španělský kouč najít i novou, vhodnou taktiku.

70

Defenzivní fáze: ✮ Jak vůbec hodnotit obranu, která v rozmezí od čtyřicáté čtvrté do osmdesáté minuty úvodního zápasu dostala nepopulárního „bůra“? Nebo tu defenzivu, která proti Chile brzy dvakrát inkasovala a znemožnila Španělům reálně pomýšlet na obrat? Nefungovalo nic. Nerozchytaný Casillas tým nepodržel, několik obdržených branek jde na jeho triko. Z Piquého si Holanďané udělali doslova trhací kalendář, barcelonský zadák předvedl jeden z nejhorších individuálních výkonů, jaké letošní šampionát viděl, a tak v dalších zápasech už raději ani nenastoupil. Že by ale Ramos byl na turnaji o mnoho lepší, o tom nemůže být řeč. O něco přísnější měřítka snad snesou krajní beci Azpilicueta s Albou, ani ti ale nedokázali zabránit sedmi obdrženým brankám v prvních třech poločasech. K tomu si přidejme naprosto tragický střed zálohy, v němž Xavi nestíhal, Busquets neplnil podobně prospěšnou roli jako dřív a Xabi Alonso na sebe upozorňoval prakticky výhradně jednou chybou za druhou, a nelze se divit, že španělské účinkování na turnaji dopadlo tak, jak dopadlo, tedy katastrofou. Že by k vidění byl dříve tolik typický a tak perfektní vysunutý presink, to se také konstatovat ani náznakem nedá. Španělská záloha byla statická, unavená, líná... Všechno špatně. Ofenzivní fáze: ✮ Ehm, jaká že to fáze? Španělé v prvních dvou klíčových duelech skórovali pouze jednou, a to ještě z Costou šikovně vyskočené penalty, kterou proměnil Alonso. Jinak sice stále platilo, že La Furia Roja držela míč na svých kopačkách častěji než soupeř, nijak časté nebezpečí pro protivníkovu branku z toho ale neplynulo. Pár ojedinělých šancí měl Costa, jenže se prosadit nedokázal. Španělský styl, do něhož byl bez jakékoliv předchozí přípravy vhozen, mu prostě neseděl. Jednu tutovku měl Busquets, jednu zase Silva...a to je asi tak všechno. Slabota, velká slabota. Závěrečný souboj se sympaticky hrajícím, ale donebevolající nekvalitou zaplaveným australským výběrem se do hodnocení španělské reprezentace logicky promítá zdaleka nejméně. V něm Villa, Torres a Mata, kteří dohromady v prvních dvou zápasech odehráli pouhých šestapadesát minut, sice každý jednou zasunuli, to už ale bylo dávno na všechno pozdě. Největší tahoun: Andrés Iniesta Spíše než výběr toho nejlepšího člena španělského týmu je třeba brát tuto část jednoduše jako výběr toho nejméně špatného. A tím byl bezesporu Andrés Iniesta. Ani on rozhodně nikterak nezářil, vzhledem k výkonům jeho spoluhráčů a španělské „taktice“, která v podstatě spočívala jen v čekání na to, co vymyslí Don Andrés, ovšem nelze zvolit jinak. Iniesta byl vlastně asi jediným Španělem, který znamenal pro obranu soupeřů opravdu soustavné nebezpečí. Hodně kazil, na něj vskutku nezvykle hodně, on ale nebyl tím, kdo vyloženě zklamal. Byl velmi aktivní, neustále se nabízel, kombinoval, vymýšlel pro své spoluhráče chytré přihrávky. Španělská reprezentace by se pro další kvalifikační cyklus stále měla stavět kolem muže, jenž na předešlém světovém šampionátu v prodloužení finálového utkání vystřelil svému týmu zlato. Největší přítěž: Xabi Alonso Na tomto místě je pro změnu konkurence nebývale vysoká, svou nominaci si bezpochyby vysloužili i Xavi, Costa a další, volba ale padla na Xabiho Alonsa. Ten ve všech třech zápasech dostal šanci v základní sestavě, pokaždé ale patřil k jasně nejhorším Španělům na trávníku. Kromě své nedostatečné rychlosti a obratnosti ve středu zálohy, což už samo o sobě pochopitelně není ideální, Alonso nebyl ani trochu jistý ani s balónem. Vrcholem všeho byl první gól Chile, kdy Alonso svou hrubkou nejprve celou gólovou akci založil, pro jistotu se pak ale ani nenamáhal se poctivě vrátit, aby klíčovému gólu zabránil. Je čas uvolnit své místo jiným, mladším, dravějším a přesnějším.

71

Celkový verdikt: ✮ Jak už jsem psal, Španělé podobně tvrdý direkt potřebovali, aby se mohli posunout dále a třeba i započít další období nadvlády nad světovým fotbalem. To předchozí je u konce, kopaná má nového vládce z Německa. Teď, když je konec, je však ideální čas zavzpomínat si na fenomenální generaci, která se bezpochyby zařadila mezi ty nejlepší reprezentační výběry, které tento krásný sport kdy vůbec viděl. Je jistě škoda, že parta kolem Xaviho zakončila svou triumfální jízdu takto nedůstojným způsobem, přesto by se na ní mělo vzpomínat jen v tom nejlepším. A budoucnost vypadá pro Španěly stále fantasticky, ke generační obměně je vlastně vše připraveno a La Roja tak bude už na dalším šampionátu jistě znovu patřit mezi největší favority.

72

Valon Behrami (@flickr.com)

Švýcarsko Švýcaři mají za sebou zvláštní šampionát. Úkol v podobě postupu do osmifinále splnili, následně vypadli až po prodloužení s Argentinou (a nutno říct, že nešťastně), jenže jejich výkony měly k nějaké suverenitě hodně daleko.. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Ottmar Hitzfeld byl jedním z těch trenérů, jejichž strategie byla od základů dobře čitelná a šlo víceméně pouze o to, jak dobře se ji podaří na hřišti exekuovat. Švýcarsko mělo spoléhat na pevnou obranu jištěnou stabilní oporou Benagliem, fyzicky silný a agresivní střed zálohy, brejkovou křídelní hru a zakončovatelské schopnosti bundesligové komety Josipa Drmiće. Nutno říci, že rozlosování Helvétům v tomto směru příliš nepřálo. Hned na úvod totiž narazili na Ekvádor, což byl a) jejich přímý konkurent v boji o druhé postupové místy a b) dost možná jediný tým, který lpěl na brejcích ještě více než právě oni. Důsledkem bylo, že Švýcaři byli nuceni držet míč a tvořit, což není zrovna jejich parketa – bez kreativního středního záložníka spoléhali spíše na práci Shaqiriho se Stockerem / Mehmedim na stranách. Po utrpěném vítězství nad Ekvádorci pak přišla studená sprcha v podobě debaklu s Francií, a přestože se po povinné výhře nad slaboučkým Hondurasem slavil postup, dá se s klidem říci, že po taktické otázce Švýcarsko ve skupinových bojích zklamalo. Jeho čitelný, "arkádový" fotbal a podprůměrné individuální výkony fanoušky příliš neohromily. Jenže pak přišlo osmifinále s Argentinou. Hittzfeld jako by svůj tým připravoval přesně pro tento okamžik – svým svěřencům naordinoval styl založený (přirozeně) na pevné defenzivě a maximální snaze eliminovat vliv Lionela Messiho, zatímco dopředu se hrálo rychle, přímočaře a efektivně. Švýcaři své šance nakonec nevyužili a zápas prohráli, své pošramocené renomé ale vylepšili více než slušně. Defenzivní fáze: ✮✮✮ Právě duel proti Argentině ukázal, jak má synchronizovaná defenziva vlastně fungovat – pozdější finalista působil na hřišti bezradným dojmem, nedokázal optickou převahu přetavit k jakýkoliv efekt, a díky jalové organizaci "na náhodu" a individualistickému přístupu ve stylu "vše na (skvěle hlídaného) Messiho" mu

73

nezbývalo než spoléhat na centry. Nelze říct, že by Švýcarsko hrálo vyloženě lépe, ale minimálně (v rámci možností spravedlivé) penalty si za své perfektní vystoupení určitě zasloužilo. Bránilo výborně. Ve skupině to, nicméně, zdaleka tak slavné nebylo. Hitzfeld musel řešit nepříjemný problém, když se mu zranil stoper von Bergen, jeho reakce však zpočátku měla k ideálu hodně daleko – postavit k Johanu Djourouovi Philipa Senderose asi nemohlo skončit jinak než reminiscencí na kultovní hrdiny Pata a Mata. Fabian Schär, další náhradník na uvolněnou pozici uprostřed obrany, nicméně vše vyřešil. Za von Bergenův výpadek kouč pochopitelně nemohl a dá se říct, že defenzivní strategii nastavil před turnajem správně. S individuálními výkony už to bylo o poznání horší. Pravý bek Lichtsteiner zůstal hodně za očekáváním, což ale více než obrannou fázi ovlivnilo plynulost švýcarského přechodu do útoku; skutečným problémem byly zejména nekonzistentní výkony štítových záložníku Behramiho s Inlerem. Oba ukázali, že umí předvést vynikající výkon (Behrami takto téměř dvě hodiny ukázkově bránil Messiho, což je úkol, jehož splnění si může odškrtnout jen naprosté minimum fotbalistů), jenže zároveň platilo, že pokud zářil jeden, zůstával ten druhý za očekáváním. Kdo ví, kam až by Švýcarsko mohlo dojít, kdyby jeho dvojitý pivot hrál konstantně na úrovni svých reálných možností. Ofenzivní fáze: ✮✮ Na papíře jednoduchá záležitost – Švýcarsko bylo přímo nastavené hrát se zahuštěným středem a útočit po stranách, kde mělo napravo Lichtsteinera se Shaqirim a nalevo Rodrigueze se Stockerem / Mehmedim. Ideální situace. Jenže v reálu se opět dostáváme k matným individualitám. Hitzfeld zaslouží pochvalu za rychlou reakci na krizový vývoj – špatného Senderose nahradil výborným Schärem, špatného Stockera nahradil výborným Mehmedim, špatného Drmiće nahradil Seferović, který sice nebyl vyloženě výborný, ale pomohl gólem k postupu. Se Shaqirim, Mehmedim a Seferovićem pak švýcarská ofenziva po většinu času fungovala.. V osmifinále ovšem ne, jelikož přesný finální dotek (či rozhodující milimetrový centr) stále scházel. I přesto nicméně mohli Švýcaři postoupit; to by ale Džemaili (další Hitzfeldův žolík) nesměl ve vyložené gólovce nastřelit tyč. Při střízlivém pohledu je tak nutno poznamenat, že švýcarská ofenziva byla předvídatelná, neefektivní a příliš závislá na Shaqirim, který se sice snažil, pohyboval se na obrovském prostoru (!!!), ale marno platné, samotářský génius typu Messiho to zkrátka není. Největší tahoun: Ricardo Rodriguez Kdyby si celou dobu udržel tutéž výkonnost jako v prvním duelu s Ekvádorem, byl by jasným kandidátem na nejlepšího levého beka turnaje. I přesto, že jeho výkony šly ve zbylých zápasech lehce dolů, však Rodriguez platil (spolu se Shaqirim) za největší švýcarskou oporu, podával konstantně kvalitní výkony a jeho vydatná podpora útoku vynikla zejména ve srovnání s pravou stranou hřiště. Největší přítěž: Granit Xhaka Xhaka to neměl jednoduché, v Hitzfeldově systému 4-2-3-1 totiž dostal úkol pohybovat se na pozici ofenzivního záložníka, což s sebou neslo dvě nutné komplikace: a) Xhaka se lépe cítí hlouběji na hřišti a b) švýcarský styl hry klasické AM příliš nevyužívá. Šikovný záložník tak byl po většinu času neviditelný, do akce se příliš nedostával, a když už ano, tak hrál hodně pod své možnosti. Nabízí se otázka, jaká vlastně byla jeho primární úloha.. Celkové hodnocení: ✮✮✮ Švýcaři tentokrát nezopakovali představení z před čtyř let, kdy přišli o postup díky nezvládnutému zápasu s Hondurasem; naopak načasovali svou formu tak, aby kulminovala v osmifinále. Málem to i přineslo překvapivý postup mezi posledních osm. I bez něj se však dá říct, že Hitzfeldova družina svůj úkol i přes dílčí zaváhání nakonec splnila.

74

Fanoušci Uruguaye (@flickr.com)

Uruguay Značně rozporuplné pocity musí mít z letošního mistrovství světa příznivci Uruguaje. Na jednu stranu se jim navzdory všelijakým potížím podařilo postoupit ze skupiny smrti a nechat za sebou prestižní soupeře jako Anglie s Itálií, na druhou byli odpovědní za největší faux-pas celého šampionátu a rozloučili se s turnajem hned záhy. Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Jakoby snad Celeste někdo na čtyři roky kryogenicky zmrazil a probudil z hibernace až znovu na další mistrovství světa. Po nečekaném postupu do semifinále v Jižní Africe se totiž v uruguayském národním týmu pranic nezměnilo. Stejná obrana, stejná záloha, stejný útok, stejný trenér, stejná taktika... Jenže věk ani pokrok ve světě fotbalu zastavit nelze, a tak není divu, že se stejným receptem Óscar Tabárez už podruhé tolik nepochodil. Být jeden z aktuálních nejlepších útočníků světa Luiz Suárez ve zdravotním pořádku od prvních minut šampionátu, možná by tento článek vypadal úplně jinak. Kvůli neodkladné operaci kolena však nyní čerstvá akvizice Barcelony nemohla do úvodního „lehkého“ zápasu s Kostarikou nastoupit, a výsledek byl tristní. Navzdory brzkému vedení dostali Cavani a spol. tvrdou facku v podobě prohry 1:3 a od té chvíle se již nemohli vymanit z drtivého tlaku. Suárez mu nejprve značně odlehčil dvěma góly do sítě trapné Anglie, jenže pořád zbýval závěrečný zápas s Italy o všechno. Luis Suárez a následně celá Uruguay by si bezpochyby zasloužili za své hryznutí do ramene Giorgia Chielliniho spolu s reakcí k incidentu celou řadu článků, komentářů a analýz, na něž zde není tolik prostoru, proto soustřeďme raději pozornost jinam. Díky perfektnímu výkonu v obraně a výhodě jednoho muže v poli navíc nakonec Uruguayci vydřeli těsnou výhru 1:0 a prokousali se ze skupiny do osmifinále. V boji o čtvrtfinále to už však na hladovou Kolumbii nestačilo: Cavani na hrotu nezazářil tak, jak by se při absenci Suáreze čekalo, a podpora zbytku týmu byla přinejmenším průměrná.

75

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Na šampionátu jsme se setkali s dvěma různými přístupy uruguayské obrany. Ten první měl jepičí život, neboť se v zápase s Kostarikou ukázal jako fatální, jestliže chtěl Tabárez pomýšlet na cokoli jiného než poslední místo ve skupině. Zkušený kouč tak sáhl k takřka revolučním krokům, kdy přestárlého („zraněného“) Lugana nahradil nezkušeným uchem Giménezem (19 let) a ve středu zálohy dal prostor Nicolási Lodeirovi na úkor předchozí stálice Gargana. Uruguay rázem působila kompaktnějším dojmem, mezi jednotlivými řadami v rozestavení 4-4-2 nevznikaly tak propastné kapsy, jako tomu bylo zpočátku, obrana se mohla vysunout i výše, než co kamenem dohodil k vlastní brance, a Diego Godín dostal příležitost seřídit si celou defenzivu k obrazu svému. Vzhledem k tomu, že jde o jednoho z nejlepších stoperů uplynulé sezony, nebyl tento tah krokem vedle. Ofenzivní fáze: ✮✮✮ Byť to zcela jednoznačně v uruguayské ofenzivě značně skřípalo, povedlo se jí v každém ze tří zápasů skupiny D alespoň jednou skórovat. Ano, byla to z její strany povětšinou nuda, ano, chyběla tomu lepší souhra, podpora více hráčů i individuální výkony stárnoucího Forlána a hlavně Edinsona Cavaniho, jenže to vše se tak nějak při absenci Suáreze čekalo. Nikoho tak nemohlo překvapit, že nejlepší výkon Uruguayci předvedli v druhém zápase s Anglií, která se svým naivním středem zálohy nedokázala soupeře přetlačit, a navíc nezvládala bránit neúnavného Cavaniho, který v roli staženějšího z dua útočníků vepředu nestačil překvapovat svou aktivitou. A když navíc přišla šance, byl u ní Luis Suárez. Ten oproti předchozí sezoně značně zapracoval na své mušce a dvěma zásahy poslal Angličany i s nenáviděnými britskými médii domů. S Itálií problém vyvstal tím, že Uruguay potřebovala na postup zvítězit a jejich soupeř v deseti hráčích po vyloučení Marchisia nejevil žádný zájem svůj obranný blok vytáhnout ani o píď výš, než by bylo nutné. I proto, kvůli této nemohoucnosti, v závěru Suárez mentálně explodoval a zakousnul se do Chielliniho ramene... Nakonec přišlo krátkodobé vysvobození ze standardní situace, postaral se o něj nikdo jiný než největší tahoun Celeste. Největší tahoun: Diego Godín Manažer Arsenalu Arsène Wenger během šampionátu z pozice spolukomentátora francouzské televize poznamenal, že evropské země obecně produkují množství kvalitních hráčů do defenzivy a s útokem jsou na štíru, zatímco v Jižní Americe je tomu přesně naopak. Diego Godín by v takovém případě byl výjimkou potvrzující pravidlo. Je až k neuvěření, že tento stoper Atlética Madrid má pouze osmadvacet let. Jeden ze základních kamenů týmu, který ve španělské lize vypálil rybník věhlasným gigantům Realu Madrid s Barcelonou, si špičkovou formu přenesl i do reprezentace. I v přítomnosti ofenzivních es to byl především on, kdo se velkou měrou podílel na postupu ze skupiny smrti spolu s Kostarikou, a nejen z pozice před vlastní brankou. Právě Godín totiž klíčovou hlavičkou z osmdesáté první minuty strhnul remízový zápas s Itálií v uruguayský prospěch a potvrdil pověst hráče, který dokáže i jako stoper střílet důležité branky. Největší přítěž: Luis Suárez Nebýt svého zkratu, mohl být tento již bývalý útočník Liverpoolu popisován o odstavec výše v úplně jiných barvách. Jenže to by nebyl Suárez, aby něco nevyvedl. Neměl to samozřejmě jednoduché. Po tak skvělé sezoně, jakou prožil v Anglii, kde si mj. vysloužil ocenění za nejlepšího hráče Premier league, byla očekávání příznivců Celeste astronomická. Suárez byl v podstatě argumentem na jakýkoli nedostatek, který Tabárezův tým měl.

76

Situace se ještě zhoršila tím, že se držitel Zlaté kopačky za uplynulý ligový ročník musel podrobit drobné operaci kolene. Z hlavního tahouna týmu se po ostudě s Kostarikou stal víceméně mesiáš, a takový tlak již byl na Suáreze v závěru zápasu s Itálií jednoduše příliš. Sklouznul tak mimoděk k tomu, čím se unikátně provinil již dvakrát předtím, tentokrát už s nadmíru tvrdými důsledky. Nejenže Uruguay v rozkladu nestačila v osmifinále na Kolumbii, ale s největší pravděpodobností se bude muset bez své největší hvězdy obejít i na blížící se Copa América... Celkový verdikt: ✮✮✮ Uruguaji dlouhodobě sedí role nenápadného týmu druhého sledu, od nějž nikdo moc nečeká, a on následně z koutku místnosti vtrhne na scénu. Po semifinálové účasti z minulého mistrovství se jim tohoto luxusu tentokráte nedostalo, a o to víc je nutno ocenit, že se s tlakem veřejnosti dokázali vyrovnat a postoupili ze skupiny smrti s šesti body v kapse. Nyní bude mimořádně zajímavé sledovat, jak se Celeste vypořádají s životně nutnou hráčskou obměnou přestárlého kádru.

77

Jürgen Klinsmann (@flickr.com)

USA Své krajany-čtvrtfinalisty z roku 2002 sice tak úplně nenapodobili, přesto svěřenci Jürgena Klinsmanna na brazilském šampionátu zanechali výraznou stopu. Kam že se vlastně americký fotbal pod vedením ambasadora německé/evropské kopané posunul?

Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮ Jürgen Klinsmann odvedl s Američany kus práce, to se mu musí nechat. Jakkoliv dál zůstává převážně expertem přes motivaci a kondiční přípravu (!), mezitímco na taktiku dost dobře kašle, někoho takového zřejmě konkrétně Spojené státy potřebovaly jako sůl. „Klinsmenni“ svými výkony na pokraji sil i vlastních možností dokonale pobláznili i tak tradičně nezainteresovaný národ, jakým ten americký s ohledem na kopanou dozajista je, což chtě nechtě musíme pokládat za Němcovu zásluhu. Na druhou stranu nic by se nemělo přehánět a Klinsmannův přínos americkému fotbalu tudíž neradno přeceňovat. V první řadě to byl opravdu čirý entuziasmus, nic moc jiného – pouze (vzadu úplně jinak zkonsolidovaný) Írán si na turnaji užil méně balonu na kopačkách, což bylo dáno především nulovým klidem v rozehrávce USA. Bradleyho se v tomto směru povedlo zkrotit až pro osmifinálové měření sil s Belgií, do té doby mohli Američané akorát se slzami v očích vzpomínat na ikonického Landona Donovana. Právě personální složení amerického týmu, jehož se Donovanovo opomenutí zpříma týká, pak lze retrospektivně také snadno kritizovat. Klinsmannovi je nutno přičíst k dobru, že těsně před výkopem šampionátu poprvé spojil Beckermana s Jonesem, neboť tihle dva se na double-pivotu velmi osvědčili. Jenže co už je stěží omluvitelné, to jest absence jakéhokoliv plánu B pro pozici hrotového útočníka a totální neexistence klasických křídel; lépe řečeno trenérova nepřipravenost dát na jednom z nich pořádný prostor kontroverzně nominovanému teenagerovi Julianu Greenovi (potažmo věčnému žolíkovi Yedlinovi).

78

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮ Hrdina na hrdinovi. Obranná činnost amerického nároďáku rozhodně neměla bezchybnou organizaci; když ale vezmeme v potaz, že ji tvořil jeden „no name“ za druhým plus předělaný Beasley, musíme zkrátka smeknout. V tomto ohledu vlastně Američané docela dobře připomínali Severokorejce, když rovněž nechodili daleko pro každý blok a skluz, zatímco dohromady neutvářeli dvakrát koherentní hráz a nevyzařovali bůhvíjakou individuální kvalitu. Geoff Cameron takto měl po odehrání všech osmifinálových zápasů na kontě nejvíc zatarasených střel ze všech účastníků MS, jakkoliv proti takovému Portugalsku podal veskrze příšerný výkon, a pro duel s Německem byl v důsledku toho odsouzen pouze k roli náhradníka. Zároveň jestliže si stoper Kansasu Matt Besler již v zahajovací bitvě přivodil menší problémy s kolenem a posléze se o něm kontinuálně hovořilo jako o polomarodovi, dost dobře nezbývá než mu odpustit obě zaváhání, které USA popravily v prodloužení osmifinále. Naopak pokud se máme zvlášť bavit o krajních becích, tam už lze jistou záslužnou konzistenci odpozorovat. Defenzivněji laděný DaMarcus Beasley se může měřit s těmi nejlepšími levými beky na šampionátu, přičemž nadšený výletník Fabian Johnson na opačné straně bezpochyby zaujal několik potenciálních kupců. Spolu s Dempseym na něj koneckonců bylo největší spolehnutí, co se nějaké ofenzivní produkce týče... Ofenzivní fáze: ✮✮ Americká ofenzíva utrpěla hned zkraje svého brazilského tažení velkou ránu: po 22 minutách zahajovacího klání s Ghanou musel ze hry (i z turnaje) odstoupit neohrožený hrotový útočník Jozy Altidore, na kterého se zvlášť po parádní generálce s Nigérií velmi spoléhalo. Vzhledem k typologicky nevyhovujícím náhradám Jóhanssonovi a Wondolowskému potom celý zbytek šampionátu musel Klinsmann dohrát s falešnou devítkou v osobě turnajového specialisty Clinta Dempseyho, což byla očividně velká čára přes rozpočet. Ačkoliv bývalý tahoun Fulhamu vytvořil ze všech Američanů největší množství šancí (šest) a proti jeho hernímu nasazení nešlo mít nejmenších výhrad, stále se určitě dal využívat mnohem efektivněji. Navíc nutnost stavět Dempseyho na samotný hrot akorát odkryla jednu výraznou slabinu těchto Spojených států, a sice absenci byť jen jednoho vlivného křídelníka, potažmo ofenzivního záložníka: Bedoya na klubové úrovni hrává více ze středu, než byl nucen hrát teď pod Klinsmannem, a plouživý Zusi zaujal pouze dvěma gólovými centry; jinak týmu akorát škodil. Při Bradleyho průběžně probleskávající zbrklosti na balonu potom americká ofenzíva zoufale postrádala potřebnou strukturu a plán, zatímco se až příliš spoléhalo na Dempseyho schopnost udělat něco z ničeho. Zde tedy nezbývá než se opět zeptat: co by nám k tomu asi tak řekl pan Landon Donovan?

Největší tahoun: Tim Howard Když se jeden z reportérů po závěrečném skupinovém utkání přímo na place dotázal Jürgena Klinsmanna na to, jaké je to mít v bráně Tima Howarda, německý kouč se nejprve jenom tak s úlevou uculil, aby následně přiznal, že s brankářskou extratřídou v zádech to je přirozeně vždy snazší. A Američané se jí minimálně na tomto šampionátu vskutku mohli chlubit. Pakliže každému z překonávajících se hráčů v poli (Besler, Beckerman, Jones) jste nakonec mohli najít aspoň jednu mouchu, která jejich celkový dojem mírně pokazila, u evertonského veterána byste to zaboha nedokázali. Jeho osmifinálová one-man show proti belgickým střelcům vyústila v celkový počet 27 zákroků, čímž překonává i všemi vzývaného Keylora Navase, který odchytal jedno utkání navíc. Howard měl zkrátka o práci postaráno a odváděl ji zpravidla v duchu té nejvytříbenější poziční hry i atletičnosti.

79

Největší přítěž: Graham Zusi Proti Ghaně přišel na hrací plochu až v 77. minutě a po uplynutí necelé desetiminutovky dal perfektně kopnutou standardkou vzniknout vítězné Brooksově brance. V tu ránu byl „americký Beckham“ na vrcholu – a odtamtud, jak známo, vede cesta už jenom dolů. Konkrétně Zusiho problém bohužel pro USA vězel v tom, že v jeho případě šlo o cestu mimořádně strmou; a že měl zároveň pro příští tři duely své místo v základu jisté. Přitom dál už to byla jen bída třená s nouzí (a ještě jedním precizním centrem) – po hřišti se tradičně ploužil, kazil jednoduché přihrávky, ani vlastně nefungoval jako pořádné křídlo, a v důsledku toho pak pravý bek obyčejně bránil na vlastní pěst (viz osmifinále s Belgií). O lecčems vypovídá také skutečnost, že jakmile Zusiho v obou příslušných zápasech skupinové fáze nahradil mladík DeAndre Yedlin, vypadalo to úplně jinak – sám na dohromady 26minutovém prostoru připravil vyrovnávací trefu do portugalské sítě a totéž málem zopakoval i proti Německu. Celkový verdikt: ✮✮✮ Klinsmannova často propíraná mise „poněmečtit“, respektive jakkoliv „poevropštit“, americký soccer zřejmě těžko mohla dopadnout lépe. Spojené státy hned úvodem setřásli tolikrát omílaný komplex z Ghaňanů, aby je nakonec jejich nakažlivý entuziasmus pronesl až do vyřazovací fáze, kde se dlouze a vpravdě srdnatě bili o postup do čtvrtfinále. Tahle skvadra, potažmo celá současná generace, bude sice jen těžko oslavována tak jako ta Reynova z roku 2002, ale své místo v srdcích běžných Američanů si po peripetiích s prazvláštní nominací přeci jen dozajista najde.

80

A pro zpestření ještě neoficiální profily autorů: Dominik Zezula Fanoušek muslimů, homosexuálů a různých etnických menšin. Samozvaný expert na africkou kopanou a největší – respektive jediný – tuzemský proponent reaktivního fotbalu Louise van Gaala. Dle zákulisních informací uvažuje o založení analytického blogu InBedWithBielsa.com. Spolu s kolegou Daníčkem po nocích slintají nad spisy Jonathana Wilsona. Tomáš Daníček Stálý zpravodaj z Kampaly a kavárenský povaleč asijské inklinace. Florbalový elitář a autoritativní fašista, který je stejný jako Praha, kde žije: umí být krásný a příjemný, ale i zlý, například když někdo (jako kolega Zezula) neodevzdává texty včas. Zakladatel redakční tradice slintání nad spisy Jonathana Wilsona. Michal Hruška Naše tzv. "teenka pro všechno". Expert přes dlouhé analýzy, které (zřejmě) nikdo nečte. Reporty (občas) píše po narozeninových oslavách, neboť v jeho věku jest to jediná náplň života člověka. (Kromě hltání spisů Jonathana Wilsona.) Martin Kantor Polská náplava a náš přední artificiální expert na Řecko, Rusko a Uruguay. Člověk jednoho výrazu, který umí být ve správný čas na správném místě. Bezedná twitter studnice a největší fanoušek Orestise Karnezise (řecký brankář). Na rozdíl od samozvaných expertů Daníčka a Zezuly po nocích neslintá nad spisy Jonathana Wilsona. Jiří Vojík Prototyp německého fotbalisty před Löwovou revolucí, ale na Oktoberfestu zatím ještě nebyl. Zatím. Samozvaný expert na bundesligu (ne tu rakouskou). Jeden z mála příznivců německé reprezentace, kterého jaksi rozmrzel Götzeho zlatý gól. Jeho náklonnost ke spisům Jonathana Wilsona zatím zůstává neprobádána. Marek Ustohal Brněnský srdcerváč, nepravidelný portugalský rezident a nositel špatné karmy. Obdivovatel Ronaldových frizúr. Samozvaný expert na ropné týmy, který beztak nedovede ocenit práci Johna Obiho Mikela tak, jako lidi, kteří hltají spisy Jonathana Wilsona.

81