Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Veřejná správa Katedra práva ţivotního prostředí a pozemkového práva
Bakalářská práce
Ochrana zvířat v zájmovém chovu Jana Veselá
Akademický rok 2011/2012
„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Ochrana zvířat v zájmovém chovu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“
…………………………………… Jana Veselá
2
Poděkování: Chtěla bych touto cestou poděkovat paní doc. JUDr. Iloně Jančářové, Ph.D. za odborné vedení této práce. Zároveň patří velký dík i Mgr. Petru Posslovi, za jeho trpělivost.
3
Obsah OBSAH .......................................................................................................................................................3 1.
ÚVOD ................................................................................................................................................6
2.
POJEM ZVÍŘE V PRÁVNÍM ŘÁDU ............................................................................................8
2.1.
ÚVOD ............................................................................................................................................8
2.2.
ZVÍŘE Z POHLEDU SOUKROMOPRÁVNÍHO.....................................................................8
2.3.
DEFINICE POJMU ZVÍŘE ......................................................................................................10
3.
ETIKA OCHRANY ZVÍŘAT .......................................................................................................11
3.1.
ÚVOD ..........................................................................................................................................11
3.2.
WELFARE ZVÍŘAT..................................................................................................................11
3.3.
ZLOM V OCHRANĚ ZVÍŘAT ................................................................................................13
3.4.
SOUČASNÉ PROBLÉMY WELFARE ...................................................................................14
4.
ZAKOTVENÍ OCHRANY ZVÍŘAT V ČESKÉ REPUBLICE .................................................15
4.1.
ÚVOD ..........................................................................................................................................15
4.2.
PRÁVNÍ PŘEDPISY ..................................................................................................................15
5.
ZÁJMOVÝ CHOV.........................................................................................................................19
5.1.
ÚVOD ..........................................................................................................................................19
5.2.
VYMEZENÍ ZÁJMOVÉHO CHOVU .....................................................................................19
5.3.
CHOVATEL ...............................................................................................................................20
5.4.
CHOVATELSKÁ STANICE - ŠLECHTITELSTVÍ NEBO BYZNYS ................................20
6.
OCHRANA ZVÍŘAT V ZÁJMOVÉM CHOVU ........................................................................22
6.1.
ÚVOD ..........................................................................................................................................22
6.2.
POVINNOSTI CHOVATELE...................................................................................................22
6.2.1.
OCHRANA TZV. WELFARE ZVÍŘETE ...........................................................................22
6.2.2.
OCHRANA ZDRAVÍ A PÉČE O NĚJ.................................................................................23
6.2.3.
OZNAČENÍ ZVÍŘETE V SOUVISLOSTI NEJEN S CESTOVÁNÍM ............................23
6.2.4.
OCHRANA ZVÍŘAT PŘI ODCHOVU ...............................................................................24
6.2.5.
OPUŠTĚNÁ A TOULAVÁ ZVÍŘATA ................................................................................24
6.2.6.
USMRCENÍ ZVÍŘETE .........................................................................................................25
6.3.
OBCHOD SE ZVÍŘATY ...........................................................................................................26
6.4.
OCHRANA ZVÍŘAT VYŽADUJÍCÍ ZVLÁŠTNÍ PÉČI .......................................................27
7.
ORGÁNY NA OCHRANU ZVÍŘAT ...........................................................................................28
7.1.
ÚVOD ..........................................................................................................................................28
7.2.
MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ .........................................................................................28
7.3.
ORGÁNY VETERINÁRNÍ SPRÁVY ......................................................................................28
7.4.
OBCE ...........................................................................................................................................29
7.5.
OBECNÍ ÚŘADY OBCÍ S ROZŠÍŘENOU PŮSOBNOSTÍ ..................................................29
8. 8.1.
PŘESTUPKY A TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ...........................................................31 ÚVOD ..........................................................................................................................................31
4
8.2.
SPRÁVNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST A DELIKTY .............................................................31
8.3.
TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ....................................................................................32
9.
PRÁVNÍ ÚPRAVA V PRAXI .......................................................................................................35
9.1.
ÚVOD ..........................................................................................................................................35
9.2.
POSTUP PŘI ZJIŠTĚNÍ TÝRÁNÍ ZVÍŘETE ........................................................................35
9.3.
NALEZENÍ TOULAVÉHO NEBO OPUŠTĚNÉHO ZVÍŘETE ...........................................36
10.
ZÁVĚR ............................................................................................................................................37
11.
RESUMÉ.........................................................................................................................................39
12.
PRAMENY A LITERATURA ......................................................................................................40
12.1.
POUŽITÁ A CITOVANÁ LITERATURA ..............................................................................40
12.2.
PRÁVNÍ PŘEDPISY ..................................................................................................................41
12.3.
ELEKTRONICKÉ ZDROJE ....................................................................................................42
5
1. Úvod Mahátma Gándhí: „Velikost národa a jeho morální úroveň je moţno posoudit podle toho, jak zachází se zvířaty.“ Vlivem evoluce začal zemi ovládat jediný tvor - homo sapiens sapiens. Postupně si podřídil všechny ţivé tvory, vyuţíval je pro svoji potřebu, jako své nástroje i jako své mazlíčky. Zatímco si ale člověk moudrý postupně přiřkl a kodifikoval svá práva a povinnosti, aţ téměř do 18. století povaţoval zvířata za pouhé tvory neschopné citů, nezasluhující přílišnou ochranu. K výraznému zlomu dochází aţ v 18. století. Za poslední dvě století se pohled na zvířata pomalu začíná v širším spektru měnit. Začínáme si jich více váţit, uvědomujeme si, jaké mnoţství druhů jiţ opustilo tuto planetu nebo bojuje o přeţití na pokraji vyhynutí. Postupně vznikají hnutí na ochranu přírody, krajiny, ohroţených druhů a zvířat obecně. Britský parlament vydává před necelým stoletím první zákon na jejich ochranu, španělská Barcelona se po většinovém rozhodnutí zastupitelů města vzdává tak hluboce zakořeněné tradice, jakou byla korida1… Lidé si začínají všímat toho, jak je zacházeno se zvířaty, jeţ jsou primárním zdrojem jejich potravy. Evropská unie klade důraz na správné přepravní podmínky, co nejhumánnější usmrcení či velikost klecí u hospodářských zvířat. Jak je to ale u zvířat, která nejsou tak na očích, která mají slouţit jako naši přátelé, rodinní mazlíčci? Často se v médiích objeví zpráva o stovce zanedbaných podvyţivených psů, které někdo mnoţil hlava nehlava za účelem zisku za štěňata, běţně se na vesnicích topí koťata, dnes a denně někdo najde zatoulané zvíře, které nikdo nehledá. Co tato zvířata a zvířata obecně chrání? Odpovědí by měla být tato bakalářská práce, jejímţ cílem je rozebrat ochranu zvířat v zájmových chovech. Postupně v této práci rozebereme právní status zvířete jako takového a jeho současnou kvalifikaci v soukromoprávní rovině. Podíváme se i do budoucnosti, kdy bude v účinnosti jiţ nový Občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.), který nově zbavuje zvíře jeho dlouhotrvajícího statusu věc v právním smyslu. Pokračovat budeme v kapitole věnované etice, kde se podíváme na otázku, kdy a jak došlo k prolomení teze, ţe zvíře je jen věc slouţící člověku a nezasluhuje si proto
1
KOLÁŘOVÁ, H. Zvířecí práva. Bedrník. 2004, č. 4.
6
zvláštní zacházení či dokonce práva. Tato kapitola je důleţitá pro definování pojmu welfare, který se následně promítá do ostatních částí této práce. V další kapitole provedeme shrnutí nejdůleţitějších právních předpisů vztahujících se k problematice ochrany zvířat. Věnovat se budeme jak pramenům vnitrostátním, tak i mezinárodním. Neopomeneme ani vliv Evropské unie. Následovat bude kapitola vymezující pojem zájmový chov jako takový, přičemţ kromě zákonných definic se zmíníme rovněţ o zájmovém chovu jako o činnosti a vymezíme jej ve vztahu k chovu hospodářskému. V šesté kapitole, která bude v rámci této práce stěţejní, pak provedeme rozbor právní úpravy ochrany zvířat v zájmovém chovu, přičemţ důraz bude kladen na úpravu dle Zákona na ochranu zvířat proti týrání, věnovat se však budeme i jiným oblastem právního řádu, které systematiku ochrany zvířat dotvářejí, případně které s úpravou ochrany zvířat proti týrání souvisejí. Dále se budeme zabývat postavením orgánů, jejichţ náplní činnosti je ochrana zvířat. Podrobně rozebereme vţdy působnost a pravomoci těchto orgánů, jejich organizační strukturu a zakotvení v rámci systému veřejné správy. Samostatně budeme rozebírat jeden ze stěţejních prvků dotvářejících soustavu institutů ochrany zvířat, kterým je úprava deliktů, a to jak správních, tak trestných činů. Zvláštní pozornost bude věnována novým skutkovým podstatám v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V závěrečné kapitole pak nastíníme některé praktické problémy ochrany zvířat v ČR. Na příkladech se pokusíme ukázat, jak právní úprava, řešená v předchozích částech této práce, můţe (resp. měla by) fungovat v reálném ţivotě. Závěr práce bude slouţit ke shrnutí poznatků a případně, bude-li to shledáno jako vhodné, k nastínění návrhů právní úpravy de lege ferenda.
7
2. Pojem zvíře v právním řádu 2.1. Úvod Uţ od dob římského práva jsou na zvířata bez dalšího vztahovány stejné normy, jaké na věci movité, tzn. pro účely soukromoprávních předpisů nebylo a není rozhodné, zda je například předmětem kupní smlouvy pes nebo jakákoliv jiná movitá věc, například stůl. Pro zajímavost - vlastní právní status zvířatům přiřklo v roce 2003 např. Švýcarsko, kdy doma chovaná zvířata, jako jsou psi, kočky, andulky a další, přestala být povaţována za předmět. Nově získala postavení ţivých bytostí majících city se schopností vnímat bolest, trpět. Je zvláštní, jaké tento relativně nový přístup vyvolal mezi širší veřejností reakce. Aţ komická se kupříkladu můţe zdát představa, ţe v případě rozvodu by se soudce měl řídit „zájmem psa“ a přiřknout ho tomu, kdo se o něj bude moci lépe postarat, jak vtipně fabulovala média.2
2.2. Zvíře z pohledu soukromoprávního Právní normy tvořící český právní řád regulují široké spektrum lidských činností. Vzhledem k tomu, ţe lidé často přicházejí do styku se zvířaty, ať jiţ z pohledu zájmového či jiného chovu, je pochopitelné, ţe můţeme narazit i na celou řadu norem, regulujících právě i jednání lidí ve vztahu ke zvířatům. Ve speciálních právních předpisech pak nalezneme přímo definici toho, co pojem zvíře představuje. Obecně se teď budeme zabývat tím, jaké je právní postavení zvířat v současné i budoucí právní úpravě. Nejdříve se zaměříme na postavení zvířat z hlediska toho, kam je zařadit v rámci struktury právních vztahů, a to především z pohledu soukromoprávního, neboť pohled trestně právní budeme řešit v samostatné osmé kapitole. Právní vztah jako takový je moţno chápat jako „společenský vztah více subjektů, kteří mají navzájem subjektivní práva a subjektivní povinnosti; právním vztahem je společenský vztah, v němţ jeho účastníci navzájem vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností“3. U právních vztahů pak rozlišujeme kromě jejich obsahu především jejich subjekty a objekty.
Právními subjekty (subjekty právních vztahů) jsou fyzické a právnické
osoby, způsobilé mít práva a povinnost. Jsou tedy nositeli subjektivních práv 2 3
KOLÁŘOVÁ, H. Zvířecí práva. Bedrník. 2004, č. 4. KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C.H. Beck, 1995. s. 202.
8
a povinností. Objektem právního vztahu je to, k čemu se vztahují subjektivní práva a povinnosti, to o co v něm jde, čeho se týká oprávnění a povinnosti účastníků právního vztahu. Na základě práv a povinností, tvořících obsah právního vztahu, dochází k určitému chování subjektů tohoto vztahu, přičemţ toto chování můţeme označit jako primární objekt právního vztahu. Toto chování pak směřuje k objektům sekundárním, mezi které řadíme i ovladatelné hmotné předměty – věci.4 Zvířata tedy nevystupují jako subjekt práva, protoţe nemají práva a povinnosti. Vystupují jako sekundární objekty právních vztahů. Podle současné právní úpravy, kterou nalezneme v §§ 118 a 119 Občanského zákoníku, mají prakticky srovnatelné postavení s věcmi, a to se všemi důsledky, neboť zvláštní ustanovení o zvířatech jako o objektu práva občanský zákoník nemá a je proto třeba na ně aplikovat normy obecné. Občanský zákoník tedy výslovně neřeší, jsou-li ţivá zvířata věcmi v právním smyslu, či nikoliv. Za platné právní úpravy se ţivá zvířata povaţují většinou za věci movité, nicméně pochopitelně s přihlédnutím k jejich zvláštní povaze ţivých tvorů a s vědomím dopadu norem veřejnoprávních (viz dále). Jako taková mohou tedy zvířata být předmětem prodeje, darování, vlastnictví, podílového spoluvlastnictví i předmětem společného jmění manţelů. Zvíře se můţe vlastníkovi ztratit, vlastník můţe zvíře opustit, vlastník je odpovědný za škodu zvířetem způsobenou, právě tak jako za zásahy do práv sousedů vzniklé např. psím štěkáním, vytím a pronikáním zvířat na pozemek souseda.5 Jak jiţ bylo uvedeno výše, je důleţité doplnit, u nás existují i speciální zákony, upravující ochranu zvířat, přičemţ zásadně se jedná o předpisy veřejnoprávní, typicky zákony spadající do oboru správního a trestního práva, které právní postavení zvířat výraznou měrou doplňují a které pochopitelně mají i dopad do sféry soukromoprávních vztahů, jejichţ předmětem zvířata jsou. Jako příklad můţeme uvést zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen zákon na ochranu zvířat), nebo některá ustanovení trestních předpisů. Je moţné upozornit na fakt, ţe soukromoprávní a veřejnoprávní přístup k chápání zvířat je poněkud v konfliktu, důsledkem čehoţ je řada paradoxních situací, kdy například policie musí určit, zda došlo k poškození cizí věci nebo k týrání zvířete. Většinou je preferován vyšší trestní postih pachatele. Podrobněji se této problematice budeme věnovat na jiných místech této práce.
4 5
GERLOCH, A. Teorie práva. 3. Vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. s. 172-177. ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník komentář. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009.
9
Dne 22. 3. 2012 vstoupil v platnost nový Občanský zákoník, pod symbolickým číslem 89/2012 Sb. Jeho součástí je i nová klasifikace ţivých tvorů, kdy zvíře uţ není povaţováno za věc. Příslušný § 494 zní takto: „Ţivé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jiţ jako smysly nadaný ţivý tvor. Ţivé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na ţivé zvíře pouţijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze“. Teprve čas ukáţe, jak bude vypadat praxe. Prozatím se nabízí komentář k navrhované právní úpravě od profesora Stuny a profesora Švestky, který příliš mnoho změn oproti minulosti nepřipouští. Dle něj nová úprava „neznamená ve své podstatě nic jiného, neţ ţe i na ţivá zvířata bude i nadále třeba v soukromém právu pouţívat v podstatě ustanovení věcného i závazkového práva, neboť jde o ustanovení, která jsou pro ně nejvíce vhodná. Z toho vyplývá, ţe ţivá zvířata mohou být prodávána, kupována, darována, zastavována, děděna, být předmětem exekuce atd., neboli i s ţivými zvířaty bude nadále v soukromoprávní praxi nakládáno jako s věcmi“.6
2.3. Definice pojmu zvíře Zvířetem se zde dle § 3 písm. a) zákona na ochranu zvířat rozumí „kaţdý ţivý obratlovec, kromě člověka, nikoliv však plod nebo embryo“. Je třeba vzít v úvahu, ţe tato definice je dle legislativní techniky určena pouze pro účely tohoto zákona. Vzhledem k tomu, ţe se však jedná o nejzásadnější a nejobecnější předpis upravující ochranu zvířat, je tato definice poměrně zásadní, neboť určuje, k čemu se tento zákon vztahuje. Na druhou stranu ale je pochopitelně nutné si uvědomit, ţe tato definice se neuplatní napříč celým právním řádem, zejména pak z pohledu soukromoprávního (viz do budoucna ustanovení o zvířatech v novém Občanském zákoníku) je třeba pojem „zvíře“ vykládat s přihlédnutím ke konkrétní situaci. Je zřejmé, ţe definice „zvíře“ v zákoně na ochranu zvířat proti týrání je uţší, neţ jaký je jeho běţně chápaný význam v obecné mluvě. Zvířetem je totiţ nepochybně i například šnek, který však není obratlovec, a proto pod reţim zákona na ochranu zvířat proti týrání spadat nebude.
6
STUNA, S., ŠVESTKA, J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 10, s. 366.
10
3. Etika ochrany zvířat 3.1. Úvod K vyhranění etiky v souvislosti s ochranou zvířat dochází aţ v poměrně pozdní době, v polovině 19. století, kdy francouzský osvícenský filosof Jean-Jacques Rousseau zmiňuje práva zvířat ve svém díle Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1775). Do té doby převládající aristotelovský názor, narušený snad jen na přelomu 12. století sv. Františkem z Assissi, který hlásal lásku a ohleduplnost ke zvířatům, spatřoval zvířata jako niţší tvory stvořené pro člověka s povinností mu slouţit. V negativním slova smyslu se pak v Aristotelových stopách pustili i jinak vynikající filosofové, např. Tomáš Akvinský nebo René Descartes.7 Etika neboli filosofická disciplína zabývající se teorií morálky, se tedy problematikou zvířat začala zabývat, dá se říct, poměrně nedávno. Po myšlenkách Rousseaua, chápajícího zvířata jako tvory schopné citu, mající své právo účasti na přirozených právech, ke kterým má člověk zároveň povinnosti, můţeme zmínit i osobnosti jako byl John Osvald, Jeremy Bentham, Henry Salt. Nový věk v ochraně zvířat pak provází i zakládání prvních organizací na ochranu zvířat. Z pohledu českých měřítek se o práva zvířat u nás zaslouţil nemalou měrou i vědec a zoolog prof. Zdeněk Veselovský, ţák další významné osobnosti 20. století - nositele Nobelovy ceny a zakladatele etologie, Rakušana Konráda Lorenze. Mezi současné osobnosti v této oblasti u nás momentálně patří např. prof. Erazim Kohák, Vladimír Šiler nebo prof. Josef Šmajs. 8
3.2. Welfare zvířat S ohledem na konec předchozí podkapitoly se můţe zdát, ţe je u nás etika chování ke zvířatům na slušné úrovni. Není tomu ale zcela tak. Podíváme-li se na určité konkrétní události z poslední doby (např. případy týrání zvířat), narazíme na skutečnost, ţe nadřazenost člověka z doby Aristotela u nás stále ještě lidé berou za samozřejmou a i přes existenci speciálních zákonů v ochraně zvířat, dochází ke změně v myšlení populace jen velmi zlehka. Hluboko zaryté tradice v chovu hospodářských zvířat i zvířat tzv. domácích, jsou mnohdy na hranici zákona.
7 8
PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha : Linde Praha, 2009. s. 21. PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha : Linde Praha, 2009. s. 22.
11
Přestoţe se tato práce zabývá ochranou zvířat z pohledu zájmového chovu, je potřeba čerpat i z pramenů ochrany hospodářských zvířat, vzhledem k tomu, ţe extrémně nevyhovující podmínky v jejich chovu byly základem pro stanovení tzv. „welfare“ (ţivotní pohoda). Stěţejního konceptu i pro zájmový chov. Veřejnou diskuzi o welfare hospodářských zvířat vyvolala kniha Animal Machines (1964), v překladu Zvířecí stroje, od autorky Ruth Harrisonové. Kniha vzbudila ve Velké Británii takové ohlasy na podmínky zvířat v intenzivních chovech, ţe byla britskou vládou sestavena speciální „Brambellova“ komise (podle jména jejího předsedy), pro jejich prošetření. Tato komise došla mimo jiné k závěru, ţe „zvířata chovaná v holých prostorách, jako jsou bateriové klece pro nosnice, projevují vzorce chování, které jsou známkou frustrace“.9 Došlo tedy k narušení jejich welfare, a to zejména nedostatečným prostorem. V Brambellově zprávě se konkrétně uvádí, ţe zvíře by mělo mít moţnost vstát, lehnout si, otočit se, očistit si tělo, natáhnout si končetiny. Ve Velké Británii tak roku 1965 došlo k ustanovení průlomových „pěti svobod“ zvířat a Brambellova zpráva se zároveň stala podkladem pro britský Zemědělský zákon (1968).10 Těchto pět svobod pak britská Rada pro welfare hospodářských zvířat (Farm Animal Welfare Council, FAWC), definovala takto:
Svoboda od hladu a ţízně nerušeným přístupem k čerstvé vodě a krmivu zaručujícímu plné zdraví a tělesnou zdatnost. Svoboda od nepohodlí poskytnutím odpovídajícího prostředí včetně úkrytu a pohodlného místa k odpočinku. Svoboda od bolesti, zranění a onemocnění prevencí anebo rychlou diagnózou a léčením. Svoboda od strachu a stresu ujištěním takového prostředí a zacházení, které vylučují psychické strádání. Svoboda projevit přirozené chování poskytnutím dostatečného prostoru, vhodného prostředí a společnosti zvířat téhoţ druhu.11 Na těchto pět svobod pak navázal další britský odborník, prof. John Webster, který se domnívá, ţe „pro ţivotní pohodu zvířete (nebo člověka) není ve skutečnosti 9
ŠONKOVÁ, R. Welfare v ekologickém zemědělství - Šance pro lepší ţivot hospodářských zvířat. Praha : Ústav zemědělských a potravinářských informací. 2006. s. 6. 10 ŠONKOVÁ, R. Welfare v ekologickém zemědělství - Šance pro lepší ţivot hospodářských zvířat. Praha : Ústav zemědělských a potravinářských informací. 2006. s. 6. 11 WEBSTER, J. Welfare: ţivotní pohoda zvířat, aneb, Střízlivé kázání o ráji. Praha : Nadace na ochranu zvířat, 1999.
12
nutné, aby bylo či byl či byla úplně osvobozena od hladu, zimy, bolesti, strachu atd. Je jen třeba, aby se zvíře mohlo s těmito problémy vypořádat vlastní aktivitou a vyhnulo se tak utrpení“. Navrhl tedy přidat ještě svobodu šestou: „Svobodu vykonávat volně a osobně kontrolu nad vlastní ţivotní pohodou, a tím se vyhnout nejen utrpení, ale i stavu umrtvující nečinnosti“.12 Vyvstává otázka, jak tedy jednoduše vyjádřit tento pro další vývoj ochrany zvířat velmi důleţitý termín „welfare“? Jeho podstatu dobře vystihuje sám prof. Webster: „Pohoda zvířete je určena jeho schopností vyhnout se strádání a zachovat si zdatnost.“13 Pojem welfare můţe být také vhodně překládán jako ţivotní pohoda zvířete v případě jednotlivce nebo jako kvalita ţivota zvířat i v případě obecnějším. Pro posouzení kvality ţivota určitého zvířete musíme být objektivně seznámeni s jeho biologickými vlastnostmi, chováním a potřebami na základě soudobých etologických poznatků.14
3.3. Zlom v ochraně zvířat Zlom v ochraně zvířat mající vliv na problémy welfare u nás nastává roku 1997, kdy Evropská unie přijala jako součást Amsterodamské smlouvy i Protokol o ochraně zvířat, v němţ jsou jiţ zvířata povaţována za ţivé „cítící tvory“ – bytosti schopné vnímat. Další velmi významnou událostí byla mezinárodní konference o welfare v Manile roku 2003, které se účastnilo 21 vládních delegací a přes 300 organizací na ochranu zvířat z 80 zemí světa. Účastníci, včetně České republiky, schválili Mezinárodní deklaraci o welfare zvířat (Declaration on Animal Welfare).15 „Bylo to poprvé, kdy se na takovéto úrovni hovořilo o důleţitosti ochrany zvířat včetně důrazu na to, ţe všechny země světa musejí předcházet krutému zacházení se zvířaty a omezovat jejich utrpení,“16 uvedla Lubomíra Chlumská, která se akce zúčastnila jako vyslankyně organizace Nadace na ochranu zvířat.
12
WEBSTER, J. Welfare: ţivotní pohoda zvířat, aneb, Střízlivé kázání o ráji. Praha : Nadace na ochranu zvířat, 1999. s. 244. 13 WEBSTER, J. Welfare: ţivotní pohoda zvířat, aneb, Střízlivé kázání o ráji. Praha : Nadace na ochranu zvířat, 1999. s. 9. 14 Kvalita ţivota zvířat. Česká zemědělská univerzita. [online]. [cit. 2.3.2012]. Dostupné z:
. 15 KOLÁŘOVÁ, H. Zvířecí práva. Bedrník. 2004, č. 4. 16 CHLUMSKÁ, L. I zvířata vstupují do EU. Pro zvířata. 2003, č. 2, s. 26.
13
3.4. Současné problémy welfare Právě tyto nevládní a neziskové organizace jsou mnohdy důleţité, kdyţ samotný zákon nestačí. Přestoţe je naše právní úprava ochrany zvířat rok od roku dokonalejší, jsou to kolikrát právě různá hnutí a organizace, která na porušování welfare a práv zvířat ukazují a pomáhají v boji proti nim. Mezi časté problémy v zájmovém chovu patří například nesprávné krmení a napájení zvířat, defekty zapříčiněné nevhodným šlechtěním nebo nevhodnou chirurgickou úpravou zevnějšku. Dále např. nedostatek podnětů k zabavení zvířat, nevhodné podmínky chovu, nedostatek sociálních kontaktů, náhlé změny vlastnictví zvířete, toulavá zvířata a nemocná zvířata, jejich neetické utrácení.17 Mezi organizace chránící zvířata u nás patří např. Nadace na ochranu zvířat, Liga na ochranu zvířat ČR, Svoboda zvířat, Děti Země, různá občanská sdruţení a hnutí.
17
Kvalita ţivota zvířat. Česká zemědělská univerzita. [online]. [cit. 2.3.2012]. Dostupné z: .
14
4. Zakotvení ochrany zvířat v České republice 4.1. Úvod Je bezesporu, ţe kaţdý chovatel zvířat by měl znát právní předpisy, zabývající se problematikou jejich ochrany a péče. Vzhledem k tomu, jaké mnoţství zákonů i podzákonných předpisů regulujících problematiku ochrany zvířat je schváleno, a rovněţ vzhledem k tomu, ţe i stávající legislativa se často mění, je pro adresáty právních norem (většinou lidi bez právního vzdělání) nutně obtíţné skutečně mít přehled o všech právech a povinnostech, které se jich týkají. Tento problém se pochopitelně netýká pouze úzké oblasti ochrany zvířat, ale právního řádu jako celku, kdy i jedna ze základních právních pouček zní „práva náleţejí bdělým“ a rovněţ „neznalost zákona neomlouvá“. Je tedy samozřejmé, ţe stát jakoţto instituce má povinnost co nejvíce svým občanům poznání platného práva usnadnit. Ve vztahu k námi rozebírané problematice pak je vhodné upozornit na to, ţe např. i na internetových stránkách Ministerstva zemědělství je dostupná sekce Ochrana zvířat, kterou provozuje Ústřední komise pro ochranu zvířat, jeţ byla zřízena ministerstvem zemědělství dle § 21 odst. 1, zákona na ochranu zvířat, k 1. září 1993. Podrobněji o tomto orgánu bude pojednáno v kapitole sedmé.
4.2. Právní předpisy V České republice je právní úprava ochrany ţivočichů značně roztříštěná, komplexní úprava jako taková neexistuje. Je obsaţena ve větším mnoţství zákonů a dalších obecně závazných předpisů.18 Základními a nejdůleţitějšími prameny jsou práva Ústava a Listina základních práv a svobod, jakoţto součástí ústavního pořádku, tedy souhrnu předpisů nejvyšší právní síly. Ochrana zvířat proti týrání (či jejich welfare) v těchto pramenech výslovně zakotvena není. Odvozeně však můţeme dospět k závěru, ţe tuto problematiku pokrývají obecnější ustanovení ústavního pořádku, zabývající se z širšího hlediska ochranou ţivotního prostředí. Tak například v článku 7 Ústavy se uvádí: „Stát dbá o šetrné vyuţívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“. Ačkoli tedy toto ustanovení o zvířatech přímo nehovoří, můţeme je povaţovat svého druhu za přírodní zdroje (uţitková zvířata) či bohatství (zvířata volně ţijící). Stejný přístup potom můţeme uplatnit například i ve vztahu ke článku 35 Listiny, jehoţ odstavec 3 zní: „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohroţovat ani poškozovat ţivotní 18
DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo ţivotního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 382.
15
prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“ Toto ustanovení tedy předpokládá vydání zákonných právních předpisů, jeţ upraví limity chování právě ve vztahu k ţivotnímu prostředí, jehoţ jsou zvířata jako celek nepochybně součástí. 19 Zákonů a podzákonných právních předpisů upravujících námi zkoumanou oblast v českém právním řádu existuje poměrně velké mnoţství, přičemţ právě jimi se budeme věnovat níţe. Nesmíme však opomenout ani evropský a mezinárodní rozměr práva, které v posledních letech nabývají stále většího významu. Vedle vnitrostátních předpisů tak existuje i celá řada nařízení a směrnic Evropské unie (dále jen EU), které jsou pro naši republiku závazné na základě členství v EU, z ústavněprávního hlediska pak na základě čl. 10a Ústavy ve spojení s příslušnými mezinárodními smlouvami, zejména tedy Smlouvou o Evropské unii a Smlouvou o fungování Evropské unie ve znění po nabytí účinnosti tzv. Lisabonské smlouvy. Zakotvení ochrany zvířat tedy můţeme nalézt v řadě právních předpisů, které se účelně dají rozčlenit na dvě oblasti. Oblast tzv. přímé ochrany zvířat proti týrání, zahrnující ochranu zvířat způsobem, který vymezuje, zakazuje a postihuje činnosti povaţované za týrání zvířat. Tzv. nepřímá ochrana zvířat se týká zacházení se zvířaty a ochranu jejich výţivy, vhodné plemenitby, pohody a zdraví (welfare), přestoţe jejich primárním cílem není přímo ochrana proti týrání, k ochraně zvířat ale významnou měrou přispívají. Na první místo mezi předpisy obsahující přímou ochranu zvířat proti týrání bezesporu řádíme zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Po vstupu České republiky do EU je podoba tohoto zákona spoluutvářena i působením evropské legislativy, např. je ovlivňována mnoha směrnicemi ( např. Směrnice Rady 93/119/ES ze dne 22. Prosince 1993 o ochraně zvířat při poráţení nebo usmrcování a další), významně se směrnice podílely hlavně v ochraně hospodářských zvířat. Nejvýznamnější prováděcí předpisy pak jsou: k § 13 zákona vyhláška č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyţadujících zvláštní péči či vyhláška č. 3/2009 Sb., o odborné způsobilosti k výkonu dozoru na úseku ochrany zvířat proti týrání, k § 26 zákona. Výstavami, resp. veřejným vystoupením a některými aspekty chovu v chovatelských klubech se zabývá vyhláška č. 5/2009 Sb., o ochraně zvířat při veřejném vystoupení a při chovu, provádějící § 7a zákona.
19
PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha : Linde Praha, 2009. s. 29.
16
Předpisem, významně se podílejícím na ucelení ochrany zvířat v případech zvlášť závaţných deliktů, je zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Nový trestní zákoník obsahuje v hlavě VIII, trestné činy proti ţivotnímu prostředí, postihy např. za zanedbání péče o zvíře z nedbalosti, týrání zvířat nebo za šíření nakaţlivé nemoci zvířat. Nepřímou ochranu zvířat můţeme tematicky rozdělit do několika skupin. Ochranu zdraví zvířat jako takovou obsahuje zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, tzv. veterinární zákon. Úpravu podmínek pro provozování ţivností týkajících se zvířat najdeme v zákoně č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání. Ačkoli problematika této práce je primárně soustředěna do práva veřejného, pro ucelené dokreslení námi rozebírané problematiky je vhodné zmínit i hledisko soukromoprávní a procesní. V této souvislosti je pochopitelně nutné zmínit zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který upravuje základní soukromoprávní instituty jako ochranu vlastnictví a vymezení pojmu věc v právním smyslu, coţ, jak bylo uvedeno výše, se dle současné úpravy týká i zvířat. Pro doplnění celé problematiky o procesní stránku je pak nutné zmínit i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, jako nejzásadnější procesní předpisy v rámci celého právního řádu (samozřejmě ve spojení se zvláštními zákony stanovujícími procesní specifika jako např. zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Řadu otázek ohledně zvířat upravují na základě zákonného zmocnění místní vyhlášky. Např. konkrétní podmínky pro pohyb psů na veřejných prostranstvích a stanovení výše poplatku za drţení psa je zcela v kompetenci obce, zákon však stanoví maximální moţnou výši poplatku. Ukazuje se také, ţe v legislativní technice se postupně zaţívají nové terminy k určitému vymezení stavu, jehoţ má být dosaţeno. Konkrétně můţeme v návaznosti na předchozí kapitolu uvést termín „welfare“, který se jiţ běţně uţívá v terminologii Ministerstva, např. ve výkladu k vyhlášce č. 128/2010 Sb., o způsobilosti k označování
psů tetováním - zpracovaný na základě odůvodnění k návrhu vyhlášky, se můţeme dočíst: „je z hlediska štěňat a jejich welfare výhodnější pokud je moţné vyuţít nejen sluţeb veterinářů, ale i proškolených kynologů“. 20 Jako příklad evropského nařízení, které nemusí být převedeno do vnitrostátního práva formou zákona, neboť stanoví práva a povinnosti přímo, můţeme uvést nařízení 20
Výklad k vyhlášce č. 128/2010 Sb., o způsobilosti k označování psů tetováním.
17
č. 998/2003/ES o veterinárních podmínkách pro neobchodní přesuny zvířat v zájmovém chovu, zabývající se pravidly přesunů jedinců vybraných domácích zvířat.21 Na závěr pro úplnost ještě zbývá zmínit jako příklad mezinárodní smlouvy i Evropskou úmluvu o ochraně zvířat v zájmových chovech vyhlášenou MZV pod sdělením č. 19/2000 Sb.m.s., která má jakoţto mezinárodní smlouva na základě čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákony.
21
DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo ţivotního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 381.
18
5. Zájmový chov 5.1. Úvod V této kapitole se zaměříme na výklad tohoto pojmu, nejprve zvířata v zájmovém chovu vymezíme v porovnání s jinými druhy chovu, stanovíme si, kdo je vlastně chovatelem. Dále jaké jsou rozdíly v chovu zvířat pro účely zisku a kdy se jedná o šlechtitelskou, zájmovou činnost. V souvislosti se zájmovým chovem se i blíţe budeme zabývat problematikou chovatelských stanic, které se v poslední době stávají standardním místem, kam se obracejí budoucí majitelé, kteří nechtějí zvíře z anonymního prostředí zverimexových „velkochovů“, nýbrţ preferují individuální přístup a upřednostnění kvality před kvantitou.
5.2. Vymezení zájmového chovu Zákon na ochranu zvířat rozpoznává pro své účely několik skupin zvířat. Tyto skupiny můţeme členit následovně. V první se nacházejí zvířata volně ţijící, tedy zvířata patřící k druhu, který se v přírodě udrţuje samovolně, přičemţ ale toto platí i pokud je zvíře chováno v zajetí. Druhou skupinou jsou zvířata laboratorní, určena k pokusům, na něţ se kromě zákona na ochranu zvířat mimo jiné vztahuje např. vyhláška č. 207/2004 Sb., o ochraně, chovu a vyuţití pokusných zvířat. Třetí skupina se týká zvířat hospodářských, jejich právní úprava je velice rozsáhlá a v této práci se jí nebudeme podrobně zabývat. Pro naše účely je nicméně důleţité uvést hlavní pojmový znak hospodářského chovu, tedy chov zvířat za účelem zisku. Zejména se uvádí např. skot, prasata a podobně, mimo jiného i králíci a koţešinová zvířata, jakými jsou i činčily a fretky. Tedy druhy, které jsou mnohdy běţné i v zájmovém chovu zvířat, jak budeme dále rozvádět níţe. Pro naše účely stěţejní je definice zvířete v zájmovém chovu, dle § 3 písm. e) zákona na ochrany zvířat, v souladu s kterým je: „zvířetem v zájmovém chovu zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených, nebo v domácnosti, jehoţ chov slouţí především zájmové činnosti člověka, nebo zvíře slouţící člověku jako jeho společník.“. Zopakujme si tedy, ţe v zájmovém chovu nám primárně nejde o efekt hospodářský. Tento chov má slouţit především činnosti zájmové nebo osobní spotřebě drobných chovatelů.22 Přesto je kaţdý 22
DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo ţivotního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 386.
19
chovatel povinen zabezpečit svým chovancům přiměřené podmínky pro jejich welfare (viz dále). Specifickou skupinou, kterou se ještě budeme zabývat v samostatné podkapitole, je zájmový chov zvířat, vyţadující zvláštní péči. Tyto tvory definujeme dle § 3 písm. g), zákona na ochranu zvířat, jako: „druh zvířete v zájmovém chovu, který vzhledem ke svým biologickým vlastnostem má zvláštní nároky na zacházení, umístění, krmení, napájení, případně ošetřování“.
5.3. Chovatel Termín chovatel je dle § 3 písm. k) zákona na ochranu zvířat definován velmi široce, ze zákona je jím kaţdý, kdo zvíře byť jen na dobu přechodnou drţí nebo chová. Chovatelem je tedy kaţdá osoba, ať uţ fyzická nebo právnická, která má se zvířetem co dočinění, ať uţ za úplatu nebo bezúplatně, jak bychom mohli vhodně doplnit z § 3 odst. 1 písm. a), zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči (dále jen veterinární zákon). Díky takto široké definici je moţno zajistit dopad zákona na všechny osoby, které mají se zvířaty co do činění.23 Opět se dostáváme k termínu welfare a jeho vymezení v českém právu, nyní v souvislosti s povinnostmi chovatele. Zatímco v zákoně na ochranu zvířat je vymezen spíše v negativním slova smyslu (zákon ukládá, co je týráním zvířat a čeho by se měl chovatel vyvarovat – tedy jakého jednání se zdrţet), ve veterinárním zákoně (§§ 4 - 5a) jsou naopak přesně stanoveny povinnosti chovatelů – tedy naopak jak ve vztahu ke zvířatům jednat. Např. zajistit kromě vhodné veterinární péče i uvedeným druhům svých svěřenců očkování proti vzteklině nebo označit psy, kočky a fretky v zájmovém chovu
stanoveným
způsobem
(tetováním
nebo
čipem)
a
nechat
jim
z důvodu případného vycestování na veterinární klinice vystavit evropský Pas zvířete v zájmovém chovu (Pet passport), pro jejich identifikaci.
5.4. Chovatelská stanice - šlechtitelství nebo byznys Cílem této práce není zabývat se přímo mnoţením zvířat, přesto je vhodné zmínit i tuto problematiku, v návaznosti na systematiku této kapitoly. V zájmovém chovu rozlišujeme dva druhy chovatelství. Prvním je klasický obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy, na který se vztahuje zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (dále jen ţivnostenský zákon). Chovatel – v tomto 23
PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha : Linde Praha, 2009. s. 38.
20
případě ryze obchodník, má za hlavní cíl své ţivnosti vyprodukovat co největší mnoţství mláďat. Samozřejmě musí být odborně způsobilý, vede si evidenci prodaných a koupených zvířat, je povinen oznámit příslušné krajské veterinární správě výkon své ţivnosti, doloţit druhy i počty zvířat a zajistit jim péči. Tento styl rozmnoţování zvířat bezesporu naplňuje definici ţivnosti, kdy dle § 2 Ţivnostenského zákona ţivností je: „soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosaţení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem“.
V dnešní době ale můţeme rozeznat ještě druhý typ chovatelství. Je jím ryze zájmová činnost, kdy hlavním cílem není dosaţení zisku, nýbrţ vytvoření podmínek pro rozvoj odborné chovatelské činnosti, záchrana a udrţení genofondu druhů a plemen zvířat, odborné šlechtitelství, cílevědomá plemenitba zvířat a další. Konkrétně se jedná o svazy chovatelů. Jedna z nejznámějších těchto organizací je bezesporu Český svaz chovatelů (ČSCH), který sdruţuje pod jednotlivými odbornými organizacemi chovatele např. akvarijních rybek, terarijních ţivočichů, drobných hlodavců, králíků, psů a jiných domácích a v zájmových chovech chovaných zvířat. Svaz vychází z odborných zájmů chovatelů, aktivně působí na rozvoj chovatelské záliby.24 Chovatelská stanice, registrovaná pod Českým svazem chovatelů, se tedy od běţných mnoţitelů zvířat pro účel prodeje do zájmových chovů značně liší. Svoje odchovy zvířat chová v domácím prostředí, dbá na správné kříţení plemen, jejím cílem je odchovávat zdravá zvířata dobré povahy. Zvířata má registrovaná dle standardů klubu, mláďata dostávají Průkaz původu, samotný vrh je registrován v příslušné plemenné knize. Cílem tohoto chovu tedy není zisk jako takový, ale naplnění chovatelské záliby, kdy všechna zvířata jsou chována jako domácí mazlíčci. Přestoţe tedy tato činnost na první pohled nesplňuje definici ţivnosti, určité povinnosti z chovatelství vyplývají. Primárně vycházíme z toho, ţe běţný chovatel je fyzickou osobou. Pokud tedy jeho příjmy (nikoli zisk) z nepodnikatelské činnosti přesáhnout částku vyšší neţ 20 000 Kč ročně, spadají dle §10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, do ostatních příjmů a chovatel má povinnost tento příjem přiznat v daňovém přiznání a samozřejmě z něj zaplatit daň. Z této úvahy by se tudíţ dalo vyvodit, ţe pro aktivní chovatele, by bylo mnohdy vhodné si pro svůj zájmový chov zařídit ţivnostenské oprávnění.
24
Stanovy českého stavu chovatelů. Český svaz chovatelů. [online]. Aktual. 23.9. 2009. Cit. [15.3. 2012]. Dostupné z: .
21
6. Ochrana zvířat v zájmovém chovu 6.1. Úvod Z předchozích kapitol jsme získali povědomí o základní terminologii. Nyní se budeme konkrétně věnovat jednotlivým povinnostem subjektů ve vztahu ke zvířatům v zájmovém chovu. Následující podkapitola je rozčleněna pro větší přehlednost do sekcí, zabývajících se tematicky jednotlivými oblastmi.
6.2. Povinnosti chovatele Jak uţ jsme zmínili výše, zvířaty v zájmových chovech jsou zvířata, u kterých hospodářský efekt není hlavní důvod, proč je chováme. Jsou to povětšinou naši domácí mazlíčci, jejichţ chov nás vnitřně naplňuje ze zájmového hlediska. Samozřejmě pro náš ţivot mohou mít i hlubší význam. Především se jedná o psy, které můţeme chovat za účelem ostrahy majetku, jako pomocníky v myslivectví nebo mohou pro člověka vykonávat funkci vodičů slepců, asistentů pro vozíčkáře nebo canisterapeutických pomocníků pro nemocné a postiţené pacienty. V následujících podkapitolách si tematicky rozčleníme jednotlivé okruhy ve vztahu k ochraně zvířat chovaných v zájmovém chovu. Vycházet budeme primárně ze stěţejního zákona pro jejich ochranu, tedy zákona na ochranu zvířat proti týrání, a veterinárního zákona.
6.2.1. Ochrana tzv. welfare zvířete Kdo je z pohledu zákona na ochranu zvířat chovatelem, bylo vymezeno jiţ v předchozí kapitole. Nyní se tedy budeme konkrétně zabývat, jak je činnost chovatelů upravena. Hlavní a nejobecnější povinností, která je stanovena v § 4 veterinárního zákona a § 13 zákona na ochranu zvířat, je bezesporu povinnost postarat se zvířeti o jeho welfare. Zvíře musí být chováno v takových podmínkách a prostředí, aby byly zajištěny jeho biologické potřeby a docházelo k zachování jeho fyziologických funkcí zabezpečením přeměřených podmínek. Tyto stanovené podmínky pro chov by měly být prevencí před poškozením zdraví zvířat. V § 4 zákona na ochranu zvířat je vymezeno, kdy dochází k týrání zvířete – jsou to zejména případy omezování potravy nebo naopak přílišné překrmování zvířete, nedostatek vody, či chov v nevhodných podmínkách. Dále je týráním bezdůvodné omezování svobody zvířete, pokud mu je tím způsobena újma, a také např. nucení zvíře k agresivnímu chování vůči člověku nebo jiným zvířatům.
22
6.2.2. Ochrana zdraví a péče o něj Veterinární zákon přímo ukládá povinnost sledovat zdravotní stav zvířete, bránit vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění, v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc. S tímto ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) přímo souvisí zákaz podávání látek (písm. e), které jsou vázány výdejem na lékařský předpis, jinak neţ podle instrukcí veterinárního lékaře. Shodně zní i ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) zákona na ochranu zvířat, které doplňuje, ţe podávat lze léčiva, jeţ jsou volně v prodeji. Zároveň vymezuje zákaz provádění krvavých zákroků, ledaţe jsou prováděny osobou odborně způsobilou. § 7 téhoţ zákona nařizuje, ţe bolestivé zásahy, mohou být prováděny jen pod anestezií od způsobilé osoby. I osoba dle zákona způsobilá, tedy veterinární lékař, je ve výkonu své praxe omezena. Bude-li si tak chovatel přát provést chirurgickou úpravu zevnějšku svého domácího mazlíčka a veterinář takový úkon provede, poruší § 4 odst. 1 písm. g) zákona na ochranu zvířat, kde kupírování uší, amputování drápů či zubů se z jiných neţ zdravotních důvodů zakazuje. Toto se samozřejmě nevztahuje na kastraci zvířete. Přesto často dochází zvlášť u chovatelů psů k obcházení zákona. Chovatel nechá provést chirurgický zákrok – např. kupírování uší v zahraničí, kde je takový zákrok povolen. Zákonodárce ale pamatoval i na tuto situaci. S takto „upraveným“ zvířetem se chovatel jiţ nesmí zúčastnit výstav či soutěţí, z jeho strany tak dochází k propagaci týrání zvířat, dle § 4 odst. a zákona na ochranu zvířat. Povinností chovatele je také zajistit psům ve věku od tří do šesti měsíců očkování proti vzteklině, přičemţ tato skutečnost by měla být zaznamenána do platného očkovacího průkazu psa nebo do jeho evropského Pasu zvířete v zájmovém chovu, za účelem moţnosti předloţení úřednímu veterinárnímu lékaři. Toto očkování musí být v platných intervalech obnovováno, pes by měl zároveň nosit na obojku i známku, kterou veterinář předává majiteli psa při aplikaci očkovací látky, k rychlejší identifikaci toho, zda má pes platné očkování či nikoli (např. v případě pokousání).
6.2.3. Označení zvířete v souvislosti nejen s cestováním Veterinární zákon v § 4 odst. 1 g upravuje povinnost chovatele mít označené psy, kočky nebo fretky v zájmovém chovu stanoveným způsobem (tetováním nebo čipem) a nechat jim veterinárním lékařem vystavit evropský Pas zvířete v zájmovém chovu (Pet passport), pro jejich identifikaci. Do tohoto pasu jsou zaznamenávány i informace o provedených očkováních, coţ můţe být stěţejní pro vstup do některých členských států. Tato ustanovení se vztahují na neobchodní přesuny zvířat v zájmovém 23
chovu. Označení zvířete tetováním či čipem pak můţe provádět opět pouze veterinární lékař nebo osoba, mající osvědčení k provozování této činnosti. V současné době jiţ musí být některé druhy zvířat v zájmovém chovu označeny nejen důvodu vycestování. Označení psů je např. na území hlavního města Prahy vázáno obecně závaznou vyhláškou č. 18/2004 Sb. hl. m. Prahy, která nabyla účinnosti k 1.1. 2005. Od této doby je zavedeno buď povinné označení psa staršího šesti měsíců mikročipem odpovídajícím ISO standardu dle Evropské unie, nebo tetováním. Toto provádí samozřejmě způsobilé osoby k tomuto výkonu. Kontrolu, zda je pes řádně označen, pak provádí stráţníci městské policie.
6.2.4. Ochrana zvířat při odchovu V souvislosti s odchovem mláďat je zakázáno zasahovat do porodu v případě, ţe vše probíhá bez problémů, zásah by mohl zvýšit bolestivost nebo dokonce poškodit zdraví matky i mláděte. Pozornost si zasluhuje i ustanovení § 13 odst. 3 zákona na ochranu zvířat, kdy se zakazuje cíleně odchovávat zvířata, kterým budou vlivem genetiky chybět některé části těla nebo orgány, či budou orgány funkčně nezpůsobilé nebo znetvořené. V případě zájmového chovu se v této souvislosti můţeme setkat s tím, ţe někteří chovatelé se cíleně pokoušejí vyuţít některých genetických charakteristik a snaţí se vyšlechtit „zajímavější“, raritní zvířata. Kupříkladu mezi chovateli potkanů je moţno nalézt čas od času tendence, kdy je cílem dosahovat ve vrzích zastoupení potkanů tzv. variety manx (typ bezocasého potkana, který má vlivem genetiky kromě chybějícího ocasu změněnou i stavbu těla, je tedy schopen plnohodnotného ţivota i přes svůj handicap), ačkoliv se tímto jednáním příslušní chovatelé mohou dopustit porušení zákona. U psů a koček je chov v tomto kontextu upraven jiţ dříve v této práci zmiňovanou vyhláškou č. 5/2009 Sb. o ochraně zvířat při veřejném vystoupení, jejíţ součástí je i stanovení podmínek vhodné reprodukce, obecně závazných pro všechna sdruţení právnických nebo fyzických osob, odchovávající mláďata. Např. minimální věk koťat pro odstavení od matky je 84 dnů, u štěňat je stanoven na 50 dní.
6.2.5. Opuštěná a toulavá zvířata V § 6 je přímo stanoveno, ţe nikdo nesmí zvíře opustit s úmyslem se ho zbavit nebo jej vyhnat. Dle zákona na ochranu zvířat je povaţováno za týrání (viz § 4 odst. 1 písm. s), pokud chovatel opustí zvíře s úmyslem se ho zbavit nebo chce zvíře vyhnat, 24
chovateli pak za takovéto jednání hrozí postih za spáchaný správní delikt. Přesto k těmto situacím běţně dochází, v zákoně na ochranu zvířat proto najdeme definici opuštěných a toulavých zvířat. Obecně jde o zvíře, které je bez pána nebo svému chovateli dočasně uniklo. Na případného nálezce pak dopadá § 135 Občanského zákoníku, dle něhoţ má povinnost nalezené zvíře předat obci. Na té pak je, zda má zřízený svůj vlastní útulek (případně spolupracuje s útulkem soukromým) nebo má uzavřenou veřejnoprávní smlouvu např. s blízkým městem, které nalezená zvířata převezme. Pokud se do půl roku o zvíře nepřihlásí původní majitel, stává se majetkem obce a je jen na ní, jak s ním naloţí, zda ho prodá, daruje atd. Samozřejmě nelze se dostat do rozporu s § 5 zákona na ochranu zvířat a nechat zvíře bez důvodu usmrtit. Na rozdíl např. od Slovenska (velmi často v médiích zmiňované karanténní stanice) u nás naštěstí tato varianta řešení otázky toulavých zvířat není povolena, je nutné věřit, ţe ani do budoucna povolena nebude. Vzhledem k současnému vývoji legislativy v souvislosti s evropskou úpravou, by to byl jistě krok zpět.
6.2.6. Usmrcení zvířete Dle § 4 odst. 1 o), se za týrání povaţuje usmrcení zvířete způsobem působícím mu nepřiměřenou bolest nebo utrpení. Nabízí se otázka, kdy k tomuto činu opravdu dochází. Pro ilustraci si uvedeme poměrně drastický příklad z poslední doby (tzn. z března 2012). Zaběhnutého psa našel jeho majitel zabitého, připraveného ke konzumaci, v kuchyni u sousedů. Přesto, ţe se to můţe zdát zvláštní, podle příslušných orgánů v tomto případě k týrání nedošlo. Policie uvedla, ţe „případ je prozatím kvalifikován jako přestupek proti majetku. Podle zjištěných informací muţ zvíře usmrtil jedním úderem tyčí. Týrání pejska se tak neprokázalo“25. S úvahou policie není moţné se ztotoţnit. Pokud je zvíře zahnáno někam do kouta a usmrceno tupým úderem do hlavy, sotva nedošlo k týrání. Vţdyť účelem zákona na ochranu zvířat je uchránit zvíře před týráním. V tomto případě usmrcení psa bychom mohli vzít v úvahu pouţití § 4 odst. 1 x) Zákona na ochranu zvířat, a snaţit se prokázat, ţe přesto ţe samotný akt usmrcení pro psa jako takový nemusel být nepřiměřeně bolestivý, bylo to samotné jednání pachatelů, v jehoţ důsledku došlo k utrpení zvířete – psychickému stresu, který pes v posledních okamţicích mohl jakoţto ţivý tvor pociťovat. 25
Usmrtil zaběhlého psa. Policie ČR. [online]. Aktual. 22.3. 2012. Cit. [28.3. 2012]. Dostupné z: .
25
Bylo by asi na místě zváţit i aplikaci ustanovení § 5, kdy se usmrcení zvířete bez adekvátního důvodu, např. bezprostředního ohroţení člověka či trpícího těţkou nemocí, přímo zakazuje. Jednání, v rozporu s tímto paragrafem, pak můţe být pokutováno jako přestupek aţ do výše 500 000 Kč. Pokud dojde k situaci, kdy je zde zákonem předpokládaný závaţný důvod k usmrcení zvířete, je samozřejmostí, ţe utracení smí provést pouze veterinární lékař nebo osoba odborně způsobilá. Zákon na ochranu zvířat pak za týrání povaţuje i situace, kdy chovatel zvíře, které je slabé, vyčerpané či staré a trpí trvalou bolestí či utrpením, nenechá bezbolestně uspat. V takových případech je eutanazie vhodná a kaţdý chovatel by si měl uvědomit, kdy je správný čas ji vyuţít, a kdy jeho chování můţe být na hranici týrání.
6.3. Obchod se zvířaty Na obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy, jak jsme jiţ zmiňovali v kapitole věnované zájmovému chovu a chovatelským stanicím, se vztahuje zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (dále jen ţivnostenský zákon). Obchodník, pro účely zákona na ochranu zvířat povaţovaný za chovatele, má za hlavní cíl své ţivnosti vyprodukovat co největší mnoţství mláďat za účelem prodeje a následného zisku. Chovatel musí být odborně způsobilý, vede si evidenci prodaných a koupených zvířat, je povinen oznámit včas příslušné krajské veterinární správě výkon své ţivnosti, doloţit druhy i počty zvířat a zajistit jim adekvátní péči. Opět se nabízí zmínit i termín welfare chovaných zvířat, na který nepřímo odkazuje § 13a odst. 5, ve kterém je zaloţeno oprávnění ministerstva stanovit prováděcí právním předpisem „podmínky pro chov, ochranu a péči o zdraví a pohodu zvířat určených pro zájmové chovy v době, kdy jsou umístěna v obchodech“. Krajská veterinární správa má také v kompetencích navrhnout ţivnostenskému úřadu pozastavení nebo úplné zrušení ţivnostenského oprávnění, pokud dochází k porušení či opětovnému porušování zákona. Mezi povinnosti obchodníka patří povinnost prodat zvíře pouze osobě starší 15 let, mladší osobě pouze v doprovodu zákonného zástupce. Pokud se jedná o druh zvířete vyţadující zvláštní péči (viz následující kapitola) minimální věková hranice pro koupi takového zvířete je stanovena s ohledem na vyšší poţadavky welfare aţ na 18 let. Mezi prodejcem a kupujícím dochází ke vzniku klasické kupní smlouvy dle Občanského zákoníku. Vidíme zde ale příklad toho, jak veřejnoprávní úprava, jejímţ účelem je zajistit ochranu zvířat formou poţadavku na adekvátní „vyspělost“ jejich majitelů, 26
významně zasahuje do soukromoprávních vztahů a omezuje věkovým limitem způsobilost k učinění právního úkonu. Obchodník musí také k prodanému zvířeti poskytnout i určitý návod k pouţití, leták obsahující základní informace o podmínkách chovu, péči o zdraví a pohodu kupovaného zvířete. Pokud obchodník nabízí k prodeji i zvířata podléhající registraci, tzv. druhy CITES, je povinen opatřit je písemným upozorněním na tuto skutečnost. Prodej pak musí uskutečnit s příslušným dokladem o registraci, dle zákona 100/2004 Sb., o obchodování s ohroţenými druhy.
6.4. Ochrana zvířat vyţadující zvláštní péči Do kategorie zvířat v zájmovém chovu spadá i skupina zvířat, kterou označujeme jako zvířata vyţadující zvláštní péči. Tato zvířata mají specifické nároky na welfare, zacházení a ošetřování. Kritériem pro chov těchto zvířat není primárně nebezpečnost pro člověka, nýbrţ náročnost jejich chovu a péče o ně. Zákonodárce se zde snaţí zabránit tzv. týrání chovem26, zvíře není povaţováno za potenciální hrozbu, naopak člověk by mohl zvířeti (potaţmo pak i sobě) neodborným zacházením ublíţit. K drţení těchto tvorů se zde proto z pohledu zákona přistupuje přísněji, věková hranice je zde posunuta aţ na 18 let a nezbytností je i tzv. povolení chovu druhů zvířat vyţadující zvláštní péči, dle vyhlášky obsahující jejich taxativní výčet č. 411/2008 Sb., které schvaluje příslušný orgán veterinární správy. U některých druhů je pak nezbytné zabezpečit jejich trvalé a nezaměnitelné označení, jak stanovuje příslušná vyhláška. Je důleţité připomenout, ţe tato skupina zvířat byla podle jiţ neplatné vyhlášky č. 75/1996 Sb. označována jako tzv. nebezpečné druhy zvířat. Ačkoliv se s pouţíváním tohoto označení v praxi ještě můţeme setkat, jiţ neodpovídá platné zákonné úpravě, neboť nyní je uţíváno označení „druhy zvířat vyţadující zvláštní péči“. Mezi zvířata spadající do této skupiny patří např. všechny jedovaté druhy plazů, některé druhy ptáků, kopytníků a všechny druhy primátů.
26
PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha : Linde Praha, 2009. s. 37.
27
7. Orgány na ochranu zvířat 7.1. Úvod Výkon státní správy je zajištěn orgány na ochranu zvířat, jejich výčet můţeme nalézt v šesté části zákona na ochranu zvířat, konkrétně v §§ 19 aţ 26. Jednotlivými orgány zde uvedenými se budeme podrobněji zabývat níţe.
7.2. Ministerstvo zemědělství Ústředním orgánem státní správy ve věcech ochrany zvířat proti týrání a veterinární péče je podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ministerstvo zemědělství (dále jen ministerstvo).27 Jeho stěţejním posláním je dle § 20 zákona na ochranu zvířat primárně organizovat, řídit a kontrolovat plnění hlavních úkolů stanovených na úseku ochrany zvířat. Řídí také výkon státní správy v těchto oblastech, spolupracuje s ostatními ústředními orgány státní správy, Akademií věd České republiky, vysokými školami a organizacemi, zabývajícími se ochranou nebo chovem zvířat, či se podílejících na plnění úkolů ochrany zvířat. Dále také schvaluje statut a jednací řád ústřední komise. Ústřední komise pro ochranu zvířat byla zřízena ministerstvem zemědělství dle § 21 odst. 1, zákona na ochranu zvířat, k 1. září 1993. Komise se skládá ze čtyř výborů, jedním z nich je pro nás stěţejní výbor pro ochranu zvířat v zájmových chovech. Je důleţité uvést, ţe právě tato komise je hlavním orgánem ochrany zvířat zasahujícím do legislativy. Jejím úkolem je ale mimo jiné i koordinování plnění úkolů a doporučování různých opatření na úseku ochrany zvířat.28
7.3. Orgány veterinární správy Mezi orgány veterinární správy řadíme Státní veterinární správu, krajské veterinární správy, na území hlavního města Prahy pak Městkou veterinární správu na úseku ochrany zvířat. Dle zákona č. 166/1999 Sb. je Státní veterinární správa zřízena jako orgán státní správy v rezortu zemědělství. Mezi její hlavní úkoly v oblasti zájmového chovu bychom mohli zařadit především ochranu pohody zvířat a ochranu před jejich týráním. Orgánům 27
O ministerstvu. Ministerstvo zemědělství. [online]. [cit. 1.4.2012]. Dostupné z: . 28 ŠONKOVÁ, R. Welfare v ekologickém zemědělství - Šance pro lepší ţivot hospodářských zvířat. Praha : Ústav zemědělských a potravinářských informací. 2006. s. 22.
28
Státní veterinární správy je zákonem na ochranu zvířat stanoveno provádět dozor nad dodrţováním povinností plynoucích z právních předpisů souvisejících s touto problematikou, pro nás stěţejního veterinárního zákona a jiţ zmíněného zákona na ochranu zvířat. Tento dozor vykonávají inspektoři Městské veterinární správy a příslušných krajských veterinárních správ v rámci odboru ochrany zdraví a pohody zvířat Státní veterinární správy.29
7.4. Obce Dle § 24 zákona na ochranu zvířat mají obce právo zřizovat, provozovat a rušit útulky pro zvířata. Ne všechny obce této moţnosti vyuţívají, jak jsme jiţ v této práci zmiňovali. Mohou mít dohodu se soukromými útulky nebo se spoléhají na uzavřenou veřejnoprávní smlouvu dle § 159 a násl. Správního řádu např. s blízkým městem, které nalezená zvířata převezme. Většinou ale za podmínky, ţe má volnou kapacitu pro přijetí zvířat. Taktéţ do její kompetence patří povolování veřejných vystoupení, např. pořádání výstav zvířat ze zájmových chovů. Do pravomocí obce také patří v rámci její samostatné působnosti dané § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, vydávání obecně závazných vyhlášek. Těmi můţe být upraven pohyb psů na veřejných prostranstvích nebo jimi mohou být vymezeny prostory pro jejich volné pobíhání. Paradoxní je, ţe na rozdíl od města Brna, na jehoţ území platí obecně závazná vyhláška č. 13/2006, o pravidlech pro pohyb psů na veřejných prostranstvích, hlavní město Praha v současné době takovouto vyhláškou nedisponuje. Částečně je tato problematika řešena v obecně závazné vyhlášce hlavního města Prahy č. 6/2001, o ochraně veřejné zeleně, ve které upravuje volný pohyb psů v parcích pomocí značek umístěných u vstupů.30
7.5. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností Nejdůleţitější pravomocí obcí s rozšířenou působností (dále jen úřad obce) je pro tuto práci důleţité rozhodování o zvláštním opatření dle zákona na ochranu zvířat, kdy na návrh krajské veterinární správy můţe úřad obce správním rozhodnutím nařídit a zajistit týranému zvířeti náhradní péči či nařídit chovateli pozastavení činnosti, dokud nebudou odstraněny závady, kvůli kterým dochází k týrání zvířat. 29
Ochrana pohody zvířat a welfare. Státní veterinární správa. [online]. Aktual. 14.2. 2012. [cit.5.4.2012]. Dostupné z: . 30 Volný pohyb psů. Městská policie HMP. [online]. [cit. 2.4.2012]. Dostupné z: .
29
S tímto souvisí i § 25 zákona na ochranu zvířat, který zaměstnancům zařazeným v orgánu ochrany zvířat umoţňuje vykonávat dozor při dodrţování povinností stanovených tímto zákonem. Zaměstnanec tak můţe kromě vstupu do chovatelských zařízení a podobných objektů vyţadovat i potřebné doklady a pořizovat obrazovou dokumentaci, pokud je toto nezbytné k provedení řízení o správním deliktu nebo při provádění zvláštního opatření dle tohoto zákona.
30
8. Přestupky a trestněprávní odpovědnost 8.1. Úvod Jiţ na více místech této práce jsme se zmiňovali o právní úpravě deliktů, ať jiţ správních či trestních, které významným způsobem dotvářejí a ucelují systém ochrany zvířat, a tedy i zvířat v zájmových chovech. V této kapitole se tuto problematiku pokusíme rozebrat podrobněji. Zejména pak vymezíme, co je to delikt, odpovědnost a jaký je vzájemný vztah správních a trestních deliktů. Deliktem se rozumí porušení právem stanovené povinnosti. Má-li mít právní úprava, jejímţ účelem je ochrana některé hodnoty nebo zájmu (v našem případě tedy ochrana zvířat) nějaký význam, je nepochybně nutné stanovení toho, co nastane, nechovají-li se subjekty práva v souladu s povinnostmi, které jim právní předpisy ukládají (a které byly rozebírány v předcházejících kapitolách). V takovém případě v obecně právně-teoretické rovině hovoříme o vzniku odpovědnosti. Samotný rozbor toho, jakým způsobem odpovědnostní vztahy fungují a jaké různé koncepce v přístupu k nim můţeme nalézt, by vydal na několik samostatných prací. Pro naše účely bude tedy dostačující, uvedeme-li, ţe odpovědnost chápeme jako povinnost snést sankci (trest) za porušení jiné právní povinnosti. Jinak řečeno, odpovědnost je sekundární (následná) povinnost vzniklá v důsledku porušení povinnosti primární (předchozí).31 Vzhledem k tomu, ţe převáţná většina v této práci rozebíraných právních předpisů spadá do oblasti práva veřejného, resp. tedy správního, budeme v další části této práce konkrétněji rozebírat správněprávní delikty, v převáţné míře pak přestupky.
8.2. Správněprávní odpovědnost a delikty Správněprávní odpovědnost je specifickým (odvětvovým) druhem právní odpovědnosti, která nastupuje tehdy, dojde-li k narušení společenských vztahů chráněných správním právem.32 Systém odpovědnosti ve správním právu je značně vnitřně strukturovaný, v nejobecnější rovině ale rozeznáváme přestupky a tzv. jiné správní delikty.33 Právní úprava přestupků je do značné míry kodifikována v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen Zákon o přestupcích). Specifické skutkové 31
KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C.H. Beck, 1995. s. 201. PRŮCHA, P. Správní právo – obecná část. 7. dopl. a akt. vydání. Brno : Doplněk a Masarykova univerzita, 2007. s. 381 33 PRŮCHA, P. Správní právo – obecná část. 7. dopl. a akt. vydání. Brno : Doplněk a Masarykova univerzita, 2007. s. 403 32
31
podstaty přestupků a sankce za ně nalezneme nicméně i ve zvláštních odvětvových předpisech. Je tomu tak i v případě Zákona na ochranu zvířat. V ustanovení § 27 tohoto zákona nalezneme úpravu toho, kdy se fyzická osoba dopustí přestupku a jakou je moţné za takový přestupek uloţit sankci. Přestupkem je obecně dle zákona na ochranu zvířat propagace týrání zvířete, samotné týrání, resp. utýrání zvířete či usmrcení zvířete bez důvodu uvedeného v § 5 odst. 2 zákona na ochranu zvířat. Pro chovatele zvířat pak zákon stanoví specifické skutkové podstaty v § 27 odst. 2, například se jedná o porušení povinnosti týkající se podmínek chovu psa nebo kočky dle § 7a odst. 6 zákona nebo prodání či darování zvířete v zájmovém chovu osobě uvedené v § 13 odst. 4 (tedy zejména osobě mladší 15 let bez souhlasu zákonného zástupce). § 27 odst. 4 zákona na ochranu zvířat pak stanoví specifické přestupky pro chovatele zvířat vyţadujících zvláštní péči. Sankce, respektive tedy tresty, které mohou být za spáchání výše uvedených přestupků ukládány, mají povahu pokuty, jejíţ výše závisí na správním uváţení příslušného orgánu a jejichţ horní hranice se pohybuje v řádu desítek tisíc Kč. Pro doplnění je ještě nutno uvést, ţe porušení povinností ve vztahu ke zvířatům můţe pochopitelně naplnit i obecné skutkové podstaty zákona o přestupcích, zejména pak se můţe jednat o přestupky proti majetku dle § 50 tohoto zákona. Ustanovení § 27a zákona na ochranu zvířat obsahuje úpravu tzv. jiných správních deliktů, přesněji tedy správních deliktů právnických nebo podnikajících fyzických osob. Skutkové podstaty těchto deliktů jsou do značné míry shodné s přestupky dle § 27. Nejdůleţitějším rozdílem je pak povaha odpovědnosti, která není subjektivní, nýbrţ objektivní (tzn. bez ohledu na zavinění – viz § 28 zákona na ochranu zvířat, v porovnání s ustanovením § 3 zákona o přestupcích).
8.3. Trestněprávní odpovědnost Jedním ze základních principů trestního práva je tzv. zásada ultima ratio, jinak také zásada subsidiarity trestní represe. Jejím smyslem je, aby k ochraně společenských zájmů pomocí trestního práva bylo přistupováno aţ tehdy, nestačí-li k této ochraně prostředky jiné (mimo trestní právo i mimo právo obecně). Dle této zásady má tedy trestněprávní odpovědnost nastupovat aţ podpůrně, tedy subsidiárně.34 Tato zásada je promítnuta i do současné úpravy Trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), konkrétně ji 34
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 26.
32
můţeme nalézt v ustanovení § 12 odst. 2. Z tohoto pohledu je tedy k úpravě jednotlivých skutkových podstat třeba přistupovat. Trestní zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2010, přinesl novou úpravu skutkových podstat trestných činů vztahujících se ke zvířatům. Ty nalezneme v Hlavě VIII – trestné činy proti ţivotnímu prostředí, konkrétně pak v ustanoveních § 302 (týrání zvířat) a § 303 (zanedbání péče o zvíře z nedbalosti). Trestného činu týrání zvířete se dopustí ten, kdo týrá zvíře zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Sankcí za tento trestný čin pak je dle Trestního zákoníku trest odnětí svobody aţ na dva roky, zákaz činnosti, případně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V § 302 odst. 2 Trestní zákoník stanoví tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšší trestní sazbou. Ta se pouţije v případě, ţe se pachatel dopustí týrání zvířat, ačkoliv byl za tento trestný čin v posledních třech letech jiţ odsouzen, anebo způsobí-li týranému zvířeti trvalé následky na zdraví či smrt. Stejně tak počítá Trestní zákoník s vyšší trestní sazbou (viz § 302 odst. 3) také v případě, spáchá-li pachatel trestný čin týrání zvířat na větším počtu zvířat. Ve vztahu k rozebíranému ustanovení § 302 Trestního zákoníku je vhodné zdůraznit několik skutečností. Předně – Trestní zákoník neobsahuje definici toho, co je zvíře, nebo co se rozumí týráním. Zde je tedy nutné pouţít definice obsaţené v zákoně na ochranu zvířat, tedy vymezení pojmu zvíře dle § 3 písm. a) a vymezení pojmu týrání v § 4 tohoto zákona.35 Z textu ustanovení § 302 Trestního zákoníku dále vyplývá, ţe nepostačí pouze fakt, ţe je zvíře týráno, ale musí být týráno „zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem“, případně „surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném“. Zajímavý je i poznatek, ţe samotné usmrcení zvířete, pokud k tomuto usmrcení nedošlo v důsledku týrání dle § 302 odst. 1 Trestního zákoníku, není touto skutkovou podstatou postihováno. Přichází zde však v úvahu pouţití skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci ve smyslu § 228 Trestního zákoníku. Ustanovení § 303 Trestního zákoníku vymezuje skutkovou podstatu zanedbání péče o zvíře z nedbalosti. Na rozdíl od týrání zvířete se tedy jedná o nedbalostní trestný čin (u týrání zvířete se vyţaduje úmysl – viz § 13 odst. 2 a § 15 Trestního zákoníku), konkrétně je zde vyţadována tzv. hrubá nedbalost, jejíţ definici nalezneme v § 16 odst.
35
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník komentář II. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 2744 a násl.
33
2 Trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo „z hrubé nedbalosti zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něţ je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím trvalé následky nebo smrt“. Sankcí za tento trestný čin je trest odnětí svobody aţ na šest měsíců, případně zákaz činnosti či propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V případě, ţe tento trestný čin bude spáchán na větším počtu zvířat, předpokládá Trestní zákoník v § 303 odst. 2 pouţití vyšší trestní sazby. Tento trestný čin je pro naše účely významný z toho důvodu, ţe pachatelem je zde ten, kdo zvíře vlastní, nebo je z jiného důvodu povinen se o něj starat. To tedy znamená, ţe předmětem trestného činu je zde v podstatě zvíře v lidské péči dle §3 písm. c) Zákona na ochranu zvířat.36 Co se konkrétně myslí „zanedbáním potřebné péče“ zákon nestanoví, ve vztahu k tomu, co bylo v předchozích částech této práce uvedeno o welfare zvířat a povinnostech chovatelů však není příliš obtíţné obsah tohoto termínu vymezit. V praxi se tak bude jednat např. o neposkytování krmiva a vody, ponechání zvířete na místech s negativním působením povětrnostních vlivů (vysokých teplot, intenzivního slunečního záření, nebo naopak velkých mrazů, silného studeného větru apod.), umístění většího počtu zvířat do stísněných prostorů, zanedbání hygienických podmínek, zanedbání úklidu místa ustájení zvířat atd.37 Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe postih trestněprávními prostředky nastupuje opravdu aţ v těch nejzásadnějších a společensky nejškodlivějších případech porušování povinností stanovených předpisy na ochranu zvířat. Daleko častěji se tak v praxi můţeme setkat s uplatňováním sankcí správněprávních. Jednoznačným plusem úpravy trestných činů proti zvířatům je ale to, ţe zde trestní právo akceptuje postavení zvířete jako myslící bytosti, která pociťuje strach, bolest a jinou psychickou a fyzickou újmu. Z pohledu širší společenské debaty a výchovné funkce trestního práva lze toto hodnotit velice pozitivně.
36 37
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník komentář II. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 2750. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník komentář II. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 2750.
34
9. Právní úprava v praxi 9.1. Úvod Snad kaţdý se jiţ za svůj ţivot potkal se zvířetem, které působilo zanedbaným či týraným dojmem. Bylo zraněné, toulavé nebo opuštěné. V této poslední kapitole si shrneme, kam se občan můţe obrátit, pokud má podezření na porušení zákona na ochranu zvířat.
9.2. Postup při zjištění týrání zvířete Máme-li podezření, ţe v našem okolí dochází k týrání zvířat, ohlásíme tuto skutečnost na příslušnou krajskou veterinární správu (případně i na obecní úřad), vykonávající dozor v oblasti ochrany zvířat. Pokud je to moţné, sepíšeme co nejvíce informací a podkladů, které mohou později slouţit jako důkazy pro další orgány, např. fotografie nebo videa týraného zvířete, informace o vlastníkovi zvířete, jsou-li nám známy, kontakt na další osoby, které o týrání mohou vědět. Pokud jsme byli přímo svědky týrání zvířete, je vhodné poznačit si časové údaje a veškeré podrobnosti. Oznámení můţeme podat písemně i ústně, dokonce i anonymně, úřady mají povinnost se případem zabývat i v tomto případě. Pokud ale neuvedeme své jméno a kontakt, ztratíme moţnost informovat se, jak se daný případ vyvíjí. V akutním případě týrání je vhodné zkontaktovat Policii ČR, vzhledem k tomu, ţe dle novely zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, má jiţ policie moţnost vstoupit do jiného prostoru nebo na pozemek, má-li důvodné podezření, ţe se tam nachází týrané zvíře.38 Pokud příslušný orgán veterinární správy zjistí, ţe zde dochází k porušení zákona na ochranu zvířat, informuje o této skutečnosti obec, úřad obce s rozšířenou působností nebo Policii ČR. Dojde-li k zahájení řízení (příslušní odborní pracovníci veterinární správy vyhodnotí skutečnosti např. jako podezření na týrání zvířat), obecní úřad obce s rozšířenou působností pak můţe na návrh veterinární správy správním rozhodnutím dle § 28 písmene a) zákona na ochranu zvířat nařídit zvláštní opatření, jimiţ je např. odebrání týraného zvířete. Náklady na umístění zvířete do náhradní péče pak vţdy hradí osoba, které bylo zvíře odebráno. Dopustí-li se chovatel svým jednáním porušení právních předpisů, vztahujících se k ochraně zvířat, v případě spáchání přestupku spadá toto do kompetence obecních 38
Co dělat, kdyţ se setkáte s týraným zvířetem? Seznam útulků. [online]. Cit. [3.4. 2012]. Dostupné z: .
35
úřadů s rozšířenou působností. Úřad obce pak ukládá pokutu stanovenou ve výši dle příslušného zákona. Obdobně v případě porušení obecně závazných vyhlášek, vydaných na základě zákona na ochranu zvířat, ukládá obec za taková porušení pokuty. Pokud je podezření, ţe se jedná o trestný čin, je celý případ předán do rukou Policii ČR, navazuje klasické trestní řízení.39
9.3. Nalezení toulavého nebo opuštěného zvířete Problematice toulavých a opuštěných zvířat jsme se jiţ konkrétně věnovaly v kapitole 6.2.5., přesto ještě zmíníme důleţitý fakt – nálezce si takovéto zvíře nemůţe ponechat, neboť zvíře je dle našeho právního řádu věc a jako takovou je dotyčný povinen ji odevzdat na obecním úřadě, případně zvíře rovnou předat do obecního útulku. Např. na ten brněnský je moţno nalézt kontakt přímo na webové stránce Městské policie Brno, vyuţít lze i tísňovou linku, tedy v případě městské police číslo 156.
39
Strádající zvířata – co s nimi dělat. Ministerstvo zemědělství. [online]. Aktual. 8.4. 2009. Cit. [4.4. 2012]. Dostupné z: .
36
10. Závěr Byť je v českém právu nepochybně jádrem ochrany zvířat v této práci podrobně rozebíraný zákon na ochranu zvířat, pro opravdu ucelenou znalost úpravy právního postavení zvířat je třeba se seznámit s nepoměrně větším mnoţstvím předpisů napříč celým právním řádem. Na příkladu § 13 odst. 4 Zákona na ochranu zvířat pak můţeme vidět i vzájemnou provázanost soukromého a veřejného práva, kdy předpis, který je svou povahou primárně veřejnoprávní, významným způsobem zasahuje i do moţností vzniku soukromoprávních vztahů. Jinak je ale pochopitelné, ţe převaţující metodou regulace námi rozebírané problematiky je metoda veřejnoprávní, tedy metoda autoritativního stanovování práv a povinností ze strany státní moci subjektům podřízeným, neboť účelem této regulace je dosáhnout ochrany zvířat, coţ by bez určité míry „silového“ působení státu nebylo dost dobře moţné. Přístup ke zvířatům je jedna z oblastí společenských vztahů, kde můţeme vidět do určité míry rozpor mezi povědomím o tom, jaké by právo „mělo být“ a jaké opravdu „je“. Máme pochopitelně na mysli zejména to, jak negativně veřejnost obecně reaguje na informace o tom, ţe „zvíře je věc“. Jak však vyplývá z této práce, jsou tyto negativní reakce částečně způsobeny právě i neznalostí fungování a propojeností právního řádu jako celku. Zvířata jsou (a zjevně i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku zůstanou) v postavení primárně předmětů soukromoprávních vztahů, a to ve smyslu toho, ţe budou předmětem kupních smluv, darovacích smluv atd. Toto však zdaleka není kompletní obraz toho, jak je právem na zvířata nahlíţeno. Postavení zvířete jakoţto věci v (soukromo)právním smyslu není moţno, jak se v převaţující míře děje u laické veřejnosti, chápat jako něco dehonestujícího, jako něco, co je zcela v rozporu s tím, jak zvířata, zejména pak právě ty v zájmovém chovu, vnímají jejich majitelé, tj. téměř jako členy rodin, kamarády atd. Je totiţ nutno brát v potaz právě i předpisy, které naopak přikazují, ţe ke zvířatům se má chovat (nebo naopak nesmí chovat) určitým způsobem, a ţe některé jednání ve vztahu ke zvířatům je pro společnost dokonce tak nepřijatelné, ţe je postihováno jako trestný čin. Z výše uvedeného hlediska je tedy moţno vnímat pozitivně budoucí výslovné zakotvení toho, ţe ţivé zvíře není věc. Daleko větší přínos však má celkový přístup k ochraně zvířat ze stran orgánů veřejné moci, zejména rychlost a účinnost řešení případů týrání či zanedbávání zvířat, ukládání sankcí apod. Z tohoto pohledu 37
nepochybně dochází k určitému vývoji, kdy významným impulsem bylo zejména přijetí nového Trestního zákoníku. V současné době je také v Parlamentu projednávána novela zákona o Policii ČR, která by umoţnila příslušníkům Policie vstup do obydlí bez souhlasu majitele dle § 40 také tehdy, pokud by to bylo nezbytné pro ochranu ţivota a zdraví zvířat. Právě i ve vztahu ke zvířatům v zájmových chovech, na které, takzvaně, není aţ tak vidět, se jedná o významnou pravomoc, která má potenciál významně zjednodušit postihování deliktů vztahujících se ke zvířatům. S přihlédnutím k pravděpodobným budoucím změnám právních předpisů se tak zdá, ţe spíše neţ další návrhy de lege ferenda by ke zlepšení ochrany zvířat přispěla větší informovanost veřejnosti, zlepšování právního povědomí a zefektivňování práce příslušných orgánů veřejné správy.
38
11. Resumé The topic of this thesis is „Protection of pet animals“. In the first chapter we are focusing on the use of the term „animal“ in Czech legislation. We also describe the way how the Czech law deals with the animals and what is their legal status, both currently and with respect to the future regulation by the new Civil code. Next chapter is concerned with ethics regarding the approach to the animals within the society and the changes of that approach. Core part of this chapter is the definition of welfare, which is a concept that is essential for the remaining parts of this thesis. Fourth chapter comprises the summary of the most important statutes regulating this area. Apart from the domestic legislation, we take into account also the international and European influences. After that, the focus of this thesis is the regulation of pet animals as such. Apart from legal definitions we are trying to differentiate the breeding of pet animals from the business oriented breeding. Sixth chapter deals with the legal regulation of the protection of pet animals, main focus being the Protection of the animals from abuse act; however, other areas of legal order complementing the system of protection of animals are also taken into account. The respective administrative bodies that have powers in this area are the topic of the seventh chapter. Apart from the description of their status we are focusing on the categorisation of those bodies and characterisation of their role within the public service system. Chapter eight focuses solely on the regulation of the delicts regarding the animals in the Czech legal order, main focus being the new Penal code. We also provide the general description of the concepts of responsibility both in administrative and penal law. Last chapter serves as a practical example of how the legal regulation functions in the real life. Conclusion of this thesis summarises all the above mentioned areas and provides the evaluation of both current and future legal regulation regarding the protection of animals.
39
12. Prameny a literatura 12.1.Pouţitá a citovaná literatura DAMOHORSKÝ, M. a kol. Právo ţivotního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007. 614 s. FIALA, J. a kol. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. 1000 s. FIALA, J., KINDL, J. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 718 s. GERLOCH, A. Teorie práva. 3. Vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 343 s. CHLUMSKÁ, L. I zvířata vstupují do EU. Pro zvířata. 2003, č. 2. KOLÁŘOVÁ, H. Zvířecí práva. Bedrník. 2004, č. 4. KINDL, M., ZACHARIÁŠ, J. Poznámka k chovu nebezpečných druhů zvířat. Bulletin advokacie. 1996, č. 8, s. 70. KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C.H. Beck, 1995. 247 s. KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha : C.H. Beck, 2009. 834 s. KRATOCHVÍL, V. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku a v platném trestním zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 19, s. 706. PEKÁREK, M., PRŮCHOVÁ, I., JANČÁŘOVÁ, I. a kol. Právo ţivotního prostředí 1. díl. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2009. 324 s. PRCHALOVÁ, J. Právní ochrana zvířat. Praha : Linde Praha, 2009. 327 s. PRŮCHA, P. Správní právo – obecná část. 7. dopl. a akt. vydání. Brno : Doplněk a Masarykova univerzita, 2007. 418 s. STUNA, S., ŠVESTKA, J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 10, s. 366. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník komentář I. Praha : C.H. Beck, 2009. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník komentář II. Praha : C.H. Beck, 2009. ŠONKOVÁ, R. Welfare v ekologickém zemědělství - Šance pro lepší ţivot hospodářských zvířat. Praha : Ústav zemědělských a potravinářských informací. 2006. ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník komentář. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009. 40
ROMUNDA, I. Ţivé zvíře opravdu není věc? Právní rozhledy. 2011, č. 15, s. 560. WEBSTER, J. Welfare: ţivotní pohoda zvířat, aneb, Střízlivé kázání o ráji. Praha : Nadace na ochranu zvířat, 1999. s. 264.
12.2.Právní předpisy Vyhláška č. 75/1996 Sb., kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 346/2006 Sb., o stanovení bliţších podmínek chovu a drezúry zvířat, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyţadujících zvláštní péči, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 3/2009 Sb., o odborné způsobilosti k výkonu dozoru na úseku ochrany zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 5/2009 Sb., o ochraně zvířat při veřejném vstoupené a při chovu, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 18/2004 Sb., obecně závazná vyhláška, kterou se mění obecně závazná vyhláška č. 23/2003 Sb. hl. m. Prahy, o místním poplatku ze psů. Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů.
41
12.3.Elektronické zdroje Co dělat, kdyţ se setkáte s týraným zvířetem? Seznam útulků. [online]. Cit. [3.4. 2012]. Dostupné z: . Kvalita ţivota zvířat. Česká zemědělská univerzita. [online]. [cit. 2.3.2012]. Dostupné z: . O ministerstvu. Ministerstvo zemědělství. [online]. [cit. 1.4.2012]. Dostupné z: . Ochrana pohody zvířat a welfare. Státní veterinární správa. [online]. Aktual. 14.2. 2012. [cit. 5.4.2012]. Dostupné z: < http://www.svscr.cz/index.php?art=56>. Osobnosti – Zdeněk Veselovský. 80 let Zoo Praha. [online]. [cit. 2.3.2012]. Dostupné z: . Stanovy českého stavu chovatelů. Český svaz chovatelů. [online]. Aktual. 23.9. 2009. Cit. [15.3. 2012]. Dostupné z: . Strádající zvířata – co s nimi dělat. Ministerstvo zemědělství. [online]. Aktual. 8.4. 2009. Cit. [4.4. 2012]. Dostupné z: . Usmrtil zaběhlého psa. Policie ČR. [online]. Aktual. 22.3. 2012. Cit. [28.3. 2012]. Dostupné z: . Volný pohyb psů. Městská policie HMP. [online]. [cit. 2.4.2012]. Dostupné z: . Způsob oznámení týrání zvířat. Státní veterinární správa. [online]. Aktual. 8.4. 2009. Cit. [11.3. 2012]. Dostupné z: .
42