Ochrana státní hranice u 15.brigády PS Č.Budějovice. Historie, vývoj a činnost jednotek PS v letech 1949-1955. Tento článek se zabývá činností 15.českobudějovické pohraniční brigády v letech 1951-1955. Z důvodu přílišného rozsahubylo zvoleno toto časové rozmezí s ohledem dobré možnosti jeho logického ukotvení. Spodní časová hranice je vymezena přechodem na tzv. novou sestavu Pohraniční stráže. To v praxi znamenalo přechod na vojskový způsob střežení státní hranice, který s určitými obměnami zůstal v platnosti až do pádu komunistického režimu. Horní časová mez je spojena se změnou na rakouské hranici, kdy dochází ke konci působení okupačních jednotek Rudé armády v severní části našich jižních sousedů. První, úvodní část stručně popisuje vývoj ochrany státní hranice tak, jak vedl ke vzniku situace napočátku roku 1951. Další tři části tvoří jakýsi celek. Jedná se o části zabývající se již přímo situací u českobudějovické brigády. První část z tohoto celku se zabývá vývojem struktury brigády a početním obsazením. Tato část pak tvoří východisko pro následující pasáž zabývající se vznikem a vývojem fenoménu ženijnětechnického zabezpečení (ŽTZ) státní hranice.
Ostraha hranic po roce 1945. Česko-rakouská hranice opět vzniká a získává na novém významu po porážce nacistického Německa a osvobození pohraničí spojeneckými vojsky. Přibližně kolem železniční trati Dolní Dvořiště – Velešín prochází západní osou Novohradských hor demarkační linie mezi americkou a sovětskou zónou. Na té se zastavil 4. května sovětský generál V. Sokolov a o čtyři dny později jeho americký protějšek W. S. Paul. Dochází k anulaci mnichovské smlouvy a hranice českých zemí se tak vrací do své historické podoby. Koncem května a počátkem června 1945 přijíždí do pohraničí první jednotky československé armády, které zde nahrazují dřívější jednotky zmobilizovaných záložníků,polovojenské skupiny, jako byly například Revoluční gardy či Pluky svobody, a jednotky vítězných armád. Tím se dostává ochrana hranic pod jednotné československé velení. K 10. červnu 1945 pak byly rozpuštěny partyzánské skupiny.Přibližně do listopadu 1945 dochází k obnově Finanční stráže v její podobě z roku 1938. Mezi
její úkoly patřilo uzavření a ostraha hranice, tradiční boj proti pašeráctví a podloudnictví, ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku a nově i protidiverzní akce(hlavně proti organizaci Wehrwolf a zbytkům Freikorpsu; často však za diverzními akcemi stáli neorganizovaní jednotlivci, u kterých tak šlo o výraznou ukázku osobního odporu k novým poměrům) a pomoc při shromažďování a transportu Němců. Od července 1945 vzniká nový bezpečnostní útvar, Sbor národní bezpečnosti (SNB). Tvoří jej převážně mladí muži do 25 let. Mezi nimi a znovuobnovenou FS jsou již od počátku patrné rozbroje, způsobené důvody generačními a názorovými, či, lépe řečeno, politickými. Příslušníci SNB vyrostli v době Mnichova, světové války a byli ovlivněni poválečným příklonem doleva na politické ose, který prostupoval prakticky celou společností, a obdivem k Sovětskému svazu, jehož armáda osvobodila převážnou část Československa, a také byla výrazným faktorem porážky nacistického Německa. Síť příhraničních stanic SNB však nedosahovala hustoty četnických stanic do roku 1938.Příslušníci SNB, stejně jako jednotky Pohotovostního pluku 1 NB také byli plně zaměstnáni problémy souvisejícími s poválečným odsunem německého obyvatelstva a s novým osídlováním pohraničí, takže nemohli plnit povinnosti pohraniční strážné služby. Proto došlo k rozhodnutí vytvořit z příslušníků SNB speciální útvar, jehož hlavní náplní by byla právě pohraniční strážní služba.Podzim roku 1945 byl dobou odchodu Rudé armády z československého pohraničí, díky čemuž tak získávají plnou kontrolu nad bezpečnostní situací v pohraničí domácí bezpečností složky. Polovina roku 1946 přinesla zrušení Pohotovostního pluku 1 NB a místo něj byl zřízen Pohraniční útvar 9600 se třemi pohotovostní pluky se sídly v Liberci, Plzni a Brně, které podléhaly Hlavnímu velitelství SNB v Praze. Tento útvar se dále dělil na 9 praporů (Karlovy Vary, Plzeň,České Budějovice, Znojmo, Olomouc, Frýdek a Hradec Králové), 39 rot a 134 čet se sedmadvacetijezdeckými družstvy.14 V září téhož roku bylo do jeho názvu pak ještě přidáno SNB. Střežení hranic probíhalo již jen ve třech sledech. I. sled nadále tvořila Finanční stráž, II. sled byl tvořen stálými útvary SNB a konečně III. sled se skládal z vojenských jednotek. Počátky Pohraniční stráže (PS). Rok 1948, a s ním spojená změna režimu, přinesl markantní zvýšení počtu ilegálních přechodů přes státní hranici. Ani všemožné reorganizace a přesuny sil z, co do tehdejšího významu,druhotných hranic s ostatními socialistickými státy nebyly schopné efektivně pokrýt nově vzniklé potřeby ostrahy státních hranic a zamezit tak silně zvýšeným počtům nežádoucích emigrací či přechodů protirežimních nepřátel v opačném směru. Přechod na vojskový způsob střežení státní hranice dle sovětského vzoru měl být řešením tohoto problému. Bylo tedy nutno od základů zreorganizovat celý systém OSH a výrazným způsobem navýšit počty nových strážců hranic. K prvnímu lednu 1949 ministerstvo vnitra zrušilo velitelství SNB útvaru 9600 a podřízené útvary, tedy zvláštní útvary určené k ostraze státní hranice. Jejich úkoly pak přešly na nově vzniklou Pohraniční stráž SNB. Bylo vytvořeno Velitelství Pohraniční stráže SNB se štábem a velitelstvím v Praze; systém podřízených útvarů obsahoval prapory, roty, čety a stanice. V dubnu 1949 je PS SNB posílena novými příslušníky po tříměsíčním kurzu, a také 2000 nově nabraných mužů nastoupilo 1. dubna do půlročních škol. Tito pak k pohraničníkům nastoupili k 15. říjnu 1949 vnově vytvořené hodnosti mladších strážmistrů. 1. října 1949 dále nastoupily vybrané 4000 vojáků základní služby do výcvikových středisek s určením pro vznikající Pohraniční stráž. Prošli zde půlročním výcvikem pro službu na hranici a k pohraničním jednotkám byli definitivně přiřazeni v průběhu dubna 1950. V květnu 1950 přešla Pohraniční stráž pod působnost nového ministerstva národníbezpečnosti (MNB) a v říjnu téhož roku byly provedeny rozsáhlé změny. Byla vytvořena nová velitelství brigád Pohraniční stráže, pod které přešly stávající prapory. Ministerstvem národní obrany bylo vyčleněno 4000 vojáků druhého ročníku a 4000 nově nastoupivších pro posílení řad Pohraniční stráže, kteří putovali do výcvikových středisek umístěných v
prostoru budoucích brigád Cheb, Planá u Mariánských lázní, Poběžovice, Sušice a Volary. Přese všechny snahy a změny ve struktuře a organizaci Pohraniční stráže však nebylo dosaženo očekávaných výsledků, proto bylo rozhodnuto o provedení zcela zásadní změny koncepce ostrahy hranic v roce 1951. 6. října 1950 proběhla v Bystřici u Domažlic porada vybraných funkcionářů PS a sovětských poradců zaměřená na přípravu vojenského systému OSH. Na ní připravované principy se staly základem pozdějšího chápání OSH a zahrnovaly, kromě vlastního střežení hranic například i sledování sociálního, národnostního a politického rozložení obyvatelstva v místech dislokací jednotek a dokonce i sledování jeho smýšlení a nálad. Zaujetí nové sestavy rot v brigádách bylo připravováno od 21. prosince 1950 a započalo o týden později. Bylo dbáno na přísné utajení. V Českých Budějovicích, stejně jako v případě Karlových Varů, Znojma a Bratislavy, došlo k zaujetí nové sestavy ke dni 26. ledna 1951. První nováčkové z řad vojáků základní služby pak k nově vytvořeným útvarům nastupují k 1. únoru 1951. Nová sestava byla budována za přímé účasti sovětských poradců. Začátek jejich působení leží v roce 1950, nejvíce však působili v letech 1952-1958. Od dubna 1950 byla OSH prováděna vojáky ZVS (záklaďáky). Budoucí PS byla pravidelným doplňováním stavů odvedenci zajištěna personální samostatnost. Vzhledem k tomu, že pro službu na hranicích bylo vyžadováno v té době silné prostranické myšlení, byli do služby k PS často zařazováni odvedenci, u nichž byl předpoklad ztotožnění se soc.režimem, tedy kandidáti či členové KSČ, svazáčtí funkcionáři a jiní angažovaní a „politicky spolehliví“ jedinci. Odvedenec k PS prošel tříměsíčním základním vojenským výcvikem. Dále pak byla možnost absolvování sedmiměsíční poddůstojnické školy, která pak byla přetvořena v důstojnické Vojenské učiliště. K 1. lednu 1951 došlo ke zřízení Vojenská akademie Pohraniční stráže v Praze. V srpnu 1951 došlo k jejímu přejmenování na Vojenské učiliště Pohraniční stráže, při němž byla rovněž vytvořena Škola na důstojníky v záloze(ŠDZ). V souvislosti se zformováním útvarů Vnitřní stráže (pozdější Vojska MV) došlo v květnu 1952 k přejmenování Vojenského učiliště Pohraniční stráže na Vojenské učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V září téhož roku proběhlo přemístění učiliště z Prahy do Olomouce. Cílem těchto vzdělávacích procesů pak byla výchova nové generace velitelů, kteří měli nahradit starou garnituru a strážmistrovské hodnosti poddůstojnickými a důstojnickými a tím plněpřejít na vojenský systém hodností. V zimě 1950 bylo pro potřebu ubytování nově navýšených počtů mužstev postaveno 112 dřevěných ubikací, neboť dosud používané objekty v pohraničí svými kapacitami nedostačovaly. Ubikace byly stavěny svépomocí jednotek, přičemž při zdůraznění ročního období a problematické dopravy pracovních sil a materiálu je jasné, že se v žádném případě nejednalo o lehký úkol. K posvěcení změn v ostraze hranic došlo přijetím Zákona o ochraně státních hranic Národním shromážděním 11. července 1951 (zákon 69/1951 Sb.) Tento zákon stanovil ochranu hranic jako povinnost každého občana, přičemž výkonnými orgány bezprostředně provádějícími OSH, byly určeny orgány PS. Jejich příslušníci měli kromě práv a povinností shodných s právy a povinnostmi příslušníků armády navíc, při výkonu povolání, právní postavení příslušníků SNB.
Dále došlo k udělení mimořádných pravomocí MNB při vytyčování pohraničních území s režimem zvýšené ostrahy. 14. července 1951 pak byl přijat zákon č. 70/1951 Sb. Tzn.nařízení ministra národní bezpečnosti o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně, který umožňuje použití zbraně proti osobám, které přešly, či se pokouší přejít hranici a na výstrahu nezastaví. Rok 1952 přináší první revizi a změny v dosavadním systému OSH na základě zkušeností zprávě proběhlého roku. Oddíly jsou přeměněny na brigády (bPS) a dochází k vytvoření nových detašovaných čet, které jsou následujícího roku přeměněny v roty (rPS). U většiny brigád dochází k vytvoření zakázaného pásma a postupně dochází i k instalaci ŽTZ. Roku 1955 dochází k ukončení okupace Rakouska sovětskou armádou, která v mnoha případech byla zárukou toho, že úspěšný přechod československé státní hranice ještě nemusel nutně znamenat úspěšný přechod na Západ, neboť se nezřídka stávalo, že přeběhlíky chycené na území Rakouska Rudá armáda vracela zpět na území Československa. Období okupace Rakouska končí přijetím ústavních zákonů, které uznávají samostatnost Rakouska, vylučují jeho budoucí sloučení s Německem a do budoucnosti též zaručují trvalou rakouskou neutralitu. Ztrátou spojence na jižní hranici Československa dochází k reorganizaci a posílení všech jednotek sousedících s Rakouskem.
Další vývoj OSH. K 1. lednu 1951 dochází k přeměně původního praporu PS České Budějovice na 2.pohraniční oddíl České Budějovice. Původní PS útvar 8196 měl následující strukturu: Prapor seskládal ze šesti rot, z nichž každá disponovala čtyřmi četami. 1. rota Nová Bystřice (PS-ú 5181) měla čety Staré Město, Romava, Artoleč a Peršlák,
2.rota Suchdol nad Lužnicí (PS-ú 5281)spravovala úsek čet Chlum u Třeboně, Františkov, Krabonoš a České Velenice.
3. rota Stropnice(PS-ú 5381) pak čety Nové Hrady, Stropnice, Terčí Ves a Pohoří na Šumavě.
4. rota Kaplice(PS-ú 5481) byly Cetviny, Rychnov nad Malší, Dolní a Horní Dvořiště,
5. rota Frymburk (PS-ú5581) to byly Vyšší Brod, Loučovice, Přední Výtoň a Rychnůvek. 6. rota Horní Planá (PS-ú 5681) disponovala četami Kyselov, Stögenwald, Josefův důl Jelení Vrchy a Nová pec. Nově vzniklý oddíl se pak skládal ze čtyř praporů a 22 rot. Hlavní velitelství sídlilo v Českých Budějovicích. Je zajímavé si povšimnout, že stará sestava byla číslována v opačném směru než sestava nová, jejíž číslování ubíhá ze západu na východ.
První velitelé českobudějovické pohraniční brigády. *1951-1954 – por. Karel Průša. Narozen v roce 1926 v obci Předboj (obec se nachází severně od Prahy, přibližně mezi Odolenou Vodou a Kostelcem nad Labem). Po vyučení truhlářem vstoupil v srpnu 1945, po pouze měsíčním zaměstnání jako truhlář, do služeb ministerstva vnitra k Pohotovostnímu pluku 1 Národní bezpečnosti, u kterého sloužil v Praze, Aši, Neubergu, Chebu a nakonec opět v Praze, nyní již v hodnosti strážmistra. V listopadu 1949 nastoupil do Vojenské akademie v Lipníku nad Bečvou a pojejím dokončení byl 18. července 1950 přiřazen k PS-útvaru 8196 České Budějovice v hodnosti poručíka. Zastával zde funkci pobočníka, později velitele praporu a na konec se stal velitelem českobudějovického oddílu, později brigády. Opuštění této funkce bylo v souvislosti s doplněním odborného vzdělání, takže po odchodu od českobudějovické brigády absolvoval v roce 1955 vyšší školu důstojníků pěchoty v Bruntále, kterou ukončil s vyhovujícím výsledkem pro funkci velitelů pluku. Následně byl zařazen jako náčelník štábu k 11. bratislavské brigádě. Zde působil až do 1.dubna 1958, kdy byl na vlastní žádost přemístěn ke Krajské správě MV Bratislava. Od července1962 pak působil v I. správě MV na různých pozicích až do své smrti v roce 1969. Dne 27. dubna1970 byla pplk. Karlu Průšovi propůjčena in memoriam medaile Za upevňování přátelství ve zbrani1. stupně. Ke dni 1. září 1951 byl por. Karel Průša (v této hodnosti od 1. srpna 1950) povýšen dohodnosti nadporučíka. 21. prosince 1952 pak získal hodnost kapitána. V roce 1953 byl 1. května povýšen na štábního kapitána a 1. července na majora. Roku 1956 mu byla, k 1. červenci, udělena hodnost podplukovníka.Roku 1953 mu byla udělena pochvala úsilí v budování PS. V roce 1955 pak byl odměněn presidentem republiky medailí „Za službu vlasti“, přičemž ve stejném roce mu byla 1. srpnaČestným soudem HS PS Praha udělena domluva za to, že ve funkci velitele českobudějovické brigády zneužíval služební vozidla a dovoloval to i dalším osobám, dále že se málo staral o chod týlové služby a dovoloval rozkrádání majetku, čímž ohrozil čest a vážnost důstojnické hodnosti.
*1954–1955 – mjr. Ilja Marcij Narozen v roce 1921. Původem pocházel z Haňkovic, okr. Svalava na Podkarpatské Rusi.Od roku 1938 se, po neúspěšném studiu na reálném gymnáziu v Mukačevě, věnoval profesi lesní hodělníka. V roce 1940 uprchl spolu s bratrem do Sovětského svazu a po dva roky se živil stejným způsobem v archangelské oblasti. Od počátku do půlky roku 1943 působil jako úderník na poddůstojnické škole při 1. československém polním praporu v SSSR v Buzuluku. V postupně vznikajícím 1. československém armádním sboru v SSSR pak působil velitele družstva, velitele čety, na přelomu let 1944 a 1945 absolvoval kurs osvětových důstojníků. Do 28. března 1945 působil na postu velitele ženijní roty. V rámci Svobodovy východní armády se dostal doČeskoslovenska, kde do 31. srpna 1945 pracoval v obranném zpravodajství (OBZ) v rámci 4.československé brigády v SSSR. Do 15. října roku 1950 pak prošel aplikační školou, kurzem velitelů týlového zajištění (TZ) a kurzem velitelů rot na vojenské škole v Milovicích a stál napostech velitele rot, čet a čety TZ 4. československé brigády v SSSR, 46. speciálního praporu (SP)Sokolov, 28. SP Praha, 27. SP Uherské Hradiště a 46. SP Aš (zde mezi 23. prosincem 1949 a 6.březnem 1950 jako velitel roty TZ)80. 15. října pak Ilja Marcij nastoupil jako velitel záložní hopraporu 5. brigády PS Cheb. 9. června 1951 pak v této funkci končí a do 22. října téhož roku zastává funkci velitele 5. chebské brigády PS. Velitelskou funkci pak opouští v souvislosti s průjezdem tzv. vlaku svobody 11. září 1951. Poté se stává posluchačem na vojenské akademii Klementa Gottwalda, kterou absolvuje v roce 1954. Po předání funkce velitele českobudějovické brigády Jindřichu Rubášovi pak zůstává do 30.září 1956 na pozici náčelníka štábu brigády. Poté působí jako starší učitel taktické přípravy na olomouckém vojenském učilišti. 2. října 1961 se opět vrací do Českých Budějovic a zastává funkci pomocníka náčelníka operačního oddělení 15. motostřelecké divize České Budějovice. 5. srpna1963 je přeřazen do funkce staršího učitele u pobočky vojenské katedry Vysoké školy zemědělskéPraha v Českých Budějovicích, kde setrvává až do konce října roku 1969. Po dvouměsíční odmlcezde pak působí ve stejné funkci na fakultě provozně-ekonomické a pedagogické. Jeho vojenská kariéra pak končí 31. srpna 1971, kdy je v hodnosti podplukovníka propuštěn ze služebního poměru.
*1955-1966 – mjr. Jindřich Rubáš V letech 1949-1950 pobýval studijně na Vojenskopedagogickém institutu v Sovětském svazu. V následujícím roce pak vyučoval taktiku na vojenských akademiích v Praze a v Lipníku nad Bečvou a velel pěším praporů v Žilině av Hlučíně. V letech 1951-1952 stál na postu náčelníka vševojskové skupiny. 24. listopadu 1952 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. V tomto roce též velel škole funkcionářů Vnitřní stráže vOlomouci. Od 17. října 1952 do roku 1955 byl též náčelníkem Vojenskopolitického učiliště PS a VS Julia Fučíka v Kolodějích. Hodnost majora získal 1. 5. 1953.Na informace o jeho dalších profesních změnách a kariérním postupu jsou dochované prameny dosti skoupé. Personální spis Jindřicha Rubáše obsahuje hlavně materiály vyšetřovacího rázu ohledně jeho rodinných příslušníků (hlavně jsou zde rozebírány údajné sympatie Rubášova otce k Národní obci fašistické) a osobní evidenční karta končí záznamem z roku 1966, kdy jeJindřich Rubáš stále na postu velitele 15. českobudějovické brigády.
Ženijně-technická zařízení (ŽTZ) sloužící ochraně státní hranice.
Počátky zavádění ženijně-technických zařízení k ostraze státní hranice (ŽTZ) souvisí s ustavením tzv. nové sestavy PS v roce 1951. Díky změně celé koncepce ostrahy státní hranice Pohraniční stráž přešla z pochůzkového střežení SH na statičtější způsob. Tomu napomáhalo i zavedení ŽTZ. Jejich funkcí bylo nejen znemožnění tzv. narušitelům vstupu do republiky, ale i její opuštění. Podle Řádu pohraniční služby ŽTZ sama o sobě nemají sloužit ku zajištění, nýbrž pouzek zesílení ochrany státní hranice. Jejich cílem je tzv. narušitele zjistit a zpomalit jeho postup. Proto musí být vždy
spojena s živou silou. Jedná se tedy o prostředky pomáhající zlepšit pohraničníkům podmínky pro střežení. Některé úpravy ŽTZ, hlavně pak tzv. zpevňování drátěného zátarasu minováním či jeho elektrifikací, v konečném důsledku získaly potenciál „narušitele“ nejen zjistit a zpomalit, ale dokonce i způsobit jeho smrt, a tak jej i definitivně zastavit v jeho postupu. V materiálech z provenience Pohraniční stráže se setkáváme s termíny ženijnětechnické zabezpečení (ŽTZ) a ženijnětechnické opatření (ŽTO) k zabezpečení státní hranice. Všechny brigády vesměs využívaly stejných či podobných druhů ŽTZ, avšak jejich konkrétní podoba se brigádu od brigády lišila. Bylo totiž nutno přizpůsobit jejich podobu místním podmínkám, a tak docházelo i k rozdílům v konkrétních zařízeních i v rámci jedné brigády. Dalším rozdílem pak byl jejich výskyt u útvarů strážících hranici na tzv. hlavním směru, tedy s NSR, nebo na tzv. vedlejším směru, čím byla myšlena hranice s Rakouskem. Samo označení hlavní či vedlejší směr napovídá, že primárně byla ŽTZ budována na hranici s NSR a díky jejich dřívějšímu zbudování pak mohla také dříve přikročit k jejich změnám vyžádaným na základě zkušeností s jejich používáním. Jednotky na západoněmecké hranici pak nejenže byly více dotovány mužstvem, ale také střežily kratší úseky státních hranic, takže je jasné, že budování ŽTZ na hranici např. s Rakouskem bylo mnohem náročnější.
Jak již bylo řečeno, počátek budování ŽTZ byl na rakouské hranici oproti hranici západoněměcké zpožděn. U 5. chebské brigády bylo se stavbou ŽTZ započato již na konci roku 1951, přičemž k ní byly na dobu přibližně dvou měsíců odveleny ženijní jednotky z celé sestavyPS. Tento fakt dobře ilustruje jak kampaňovitost jejich zřizování, tak i jejich celkovou náročnost a obrovské zatížení jednotek Pohraniční stráže. Nicméně ŽTZ měla i nemalý hospodářský dopad. Přijejich budování docházelo k velkému úbytku dřeva, které pak nemohlo být efektivně hospodářsky využito. Docházelo také k poškození stromů, ztrátě celistvosti lesních porostů, což mělo za následek polomy, odčerpávání elektrické energie pro provoz elektrifikovaného drátěného zátarasu a v neposlední řadě též ke zmenšení hospodářsky využitelné plochy státu. Drátěný zátaraz (DZ) – signální stěna (SiS). Patrně nejznámějším ženijnětechnickým zařízením umístěným na státní hranici se stal drátěný
zátaras (DZ). V symbolické rovině se stal synonymem pro tzv. železnou oponu, která ztělesňovala poválečné rozdělení světa a neproniknutelnou uzavřenost bloku socialistických států. První průzkumy terénu poblíž státní hranice probíhaly již od počátku roku 1951. Jejich účelem bylo, kromě seznámení se s úseky hranice nových útvarů a zjištění délky spravované části hranice i zkoumání příhraničních oblastí s ohledem na možnosti budoucího umístění ženijnětechnických zařízení. Na podkladě těchto průzkumů pak vznikaly i první útvarové plány a mapy. Vlastní stavba zátarasu pak započala vytvořením nové ženijní jednotky v březnu 1952, která od dubna začala pracovat na DZ v úseku 4. praporu Nová Bystřice. Původní zátaras z roku 1952 nebyl elektrifikován. V materiálech českobudějovické brigádyje však pro tento rok již dochována zmínka o tom, že přesto docházelo k jeho postupnému zlepšování. Takovým zlepšením byla například jeho telefonizace. Ta spočívala v připevnění skrytých zásuvek pro telefonní spojení po 250-300 m, na důležitých úsecích po 100 metrech, takže hlídky měly možnost ihned po kontrole úseku DZ zavolat výsledek veliteli roty. Spojení bylo možné až k veliteli brigády. V roce 1953 došlo k dokončení stavby zátarasu (celková délka činila 174 km) a postupně docházelo k jeho vylepšování. To se týkalo hlavně jeho elektrifikace. Nicméně pracovalo se i na poplašném zařízení reagujícím na prostříhání střední stěny zátarasu, jejímuž přelezení bránil nově zavedený horní vodič proudu. Drátěný zátaras rozhodně nebyl jednolitým nepřerušeným tělesem. Vzhledem k tomu, že pohraničníci měli hlídky umístěny mezi ním a státní hranicí a že zde pro všechny hlídky byla možnost zadržení „narušitele“ až za zátarasem, byly v jeho délce budovány úseky umožňující hlídkám projití na druhou stranu. Nejprve byla tato místa zatarasena přemístitelnými překážkami,např. rozsocháči, následně pak bylo přistoupeno k budování vrat. Další možností pro hlídky pak také byly podkopy opatřené trojicí vrat, budované v úseku českobudějovické brigády od roku 1954. Patrně nejznámějším zpevněním DZ byla jeho elektrifikace. Jednalo se natažení postupně stoupajícího počtu vodorovných vodičů umístěných směrem do vnitrozemí ve střední stěně zátarasu a šlo o výrazné zkomplikování jeho překonání a byl to také důvod úmrtí celkem 95 osob na státních hranicích. V materiálech Pohraniční stráže se setkáváme s označením elektrifikovanýdrátěný zátaras, tedy EDZ či se zkratkou EZOH, která měla význam elektrického zařízení k ochraně hranic. S elektrifikací zátarasu bylo u 15. brigády započato v prosinci 1952 na tzv. jugoslávském kanále u roty Peršlák. Práce na elektrifikaci zátarasu pokračovaly asi do poloviny roku 1953. V průběhu července pak došlo k přezkoušení funkčnosti a bezpečnosti elektrifikovaných zátarasů přibližně u dvou třetin rot (1., 5., 6., 7.-10, 14.-17., 19.-22.108) komisí,ve které byli zastoupeni důstojníci brigády,kontrolovaného praporu i roty. Do konce léta pak proběhla kontrola i u zbylých rot. Jedinou výjimkou byla 20. rota, u které byl DZ pouze telefonizován, ale už ne elektrifikován, protože velitelství roty bylo umístěno v provizorním objektu v barákovém táboře YMCA bez napojení na elektrickou přípojku. Novým opatření proti přelezení DZ pak bylo v průběhu roku 1953 natažení pátého vodiče na „téčku“ střední stěny DZ. Zlepšení se dočkala i vrata v DZ, která byla nově opatřena stykači a proud byl veden podzemním kabelem, takže nebylo potřeba vypínat proud vcelém úseku kvůli otevření vrat. Dále se pracovalo na poplašném zařízení reagujícím na prostříhání střední stěny zátarasu, jejímuž přelezení brání nově zavedený horní vodič proudu.
Drátěný zátaras na vodních tocích.
Tato varianta běžného drátěného zátarasu byla vybudována na vodních tocích přetínajících státní hranici. Toky s dostatečnou hloubkou byly přehrazeny plovoucím zátarasem (jakási mříž na plovácích ukotvená na obou březích) a pod hladinou pak byly umístěny piloty opatřené železnými bodci.
V případě toků s nižší hladinou byl vybudován pouze plovoucí zátaras. V obou případech pak bylo ještě, směrem do vnitrozemí, umístěno zařízení na zachycení plovoucích předmětů sestávající z šikmých pilotů a sítě. Tato síť měla tvar koryta se zařízením na vybírání zachycených předmětů. V materiálech českobudějovické brigády je též konstatováno, že zátarasem došlo vroce 1952 i k přehrazení vodních ploch, jako byl například rybník Blanka v úseku roty Peršlák .
Zaminování úseku. Dalším tzv. zpevněním drátěného zátarasu bylo položení minových polí mezi jeho stěnami směrem ke státní hranici. V úseku 15. českobudějovické brigády nebylo doloženo používání samostatných minových polí, byla tedy kladena výhradně dovnitř DZ. K minování se používaly protipěchotní miny buď v dřevěném (PP-Mi-D) nebo betonovém obalu (PPMi-B), jejichž účinek byl občas zvyšován nasekaným železným šrotem, který se pak přimíchával do betonu, nebo přisypával do dřevěné krabice miny. K jejich aktivaci sloužil nástražnýdrát. Někdy byly mezi tyto miny, umístěné na sloupcích přibližně 80 cm nad povrchem, ještě položeny nášlapné miny, kterých však nebylo příliš masově využíváno. S minováním se u českobudějovické brigády započalo až na počátku roku 1953 opět v tzv.jugoslávském úseku 19. roty Peršlák. Do konce března 1953 je hlášeno zaminování 2 000 mzátarasu a v plánu bylo zaminování všech 172 km drátěného zátarasu. Je konstatováno, že bylo přikročeno k novému způsobu pokládání minového pole, který je pak následně použit i u rot ČeskéVelenice, Český Heršlák, Kyselov, Pernárec, Františkov a Krabonoš. Jednalo se o způsob, který používal upravený rozněcovač RO-1, kdy byl nástražný drát veden oběma směry s ukončením napružinu, takže mechanismus reagoval nejen na tah, ale i na přestřižení drátu. Navíc tento nový způsob nereagoval na nepříznivé povětrnostní podmínky, jako tomu bylo u staršího systému minování, kdy miny buď byly přivedeny k výbuchu, nebo ztrácely svou funkčnost.
Pokusy o přechod státní hranice. S trochou nadsázky se dá říci, že překročení státní hranice v letech 1948-1950 bylo nepoměrně snazší, než v období po roce 1951. Tehdejší moc si teprve vyjasňovala koncepci pojetí ostrahy státní hranice a připravovala její oporu v zákonech. Po přechodu na vojskový systém střežení se pak začínají uplatňovat principy přejaté od pohraničních vojsk Sovětského svazu a pomalu se začíná vytvářet tzv. železná opona oddělující od sebe svět Západu a svět Východu. Evidence počátku roku 1951 vykazuje dosti velké odchylky, které lze ukázat například na počtech zadržených osob v měsíci únoru. Přehled zadržených osob za měsíc únor 1951 vykazuje celkem 5 zadržených, z čehož 3 přecházeli ve směru do Rakouska a 2 v opačnémsměru,tedy z Rakouska. Ze 141 zaznamenaných pokusů o přechod směrem do Rakouska jich bylo 35 úspěšných. V opačném směru pak z 61 zaznamenaných bylo pouze šest úspěšných. Při pokusu opustit republiku měl tedy tzv. narušitel 24,82% šanci na úspěch. V případě, že se pokoušel dostat do Československa byla jeho šance pouze 9,34%. Pro pohraničníky byla zpočátku velkou výhodou skutečnost, že rakouská hranice sousedící s Československem byla v sovětské okupační zóně. Díky tomu zde byla pro úspěšné „narušitele“hrozba, že jejich, byť úspěšný, přechod státní hranice ještě nemusí znamenat jistou výhru, protože Rudá armáda zadržené uprchlíky vracela zpět do Československa. Tento osud v roce 1951 postihlcelkem 5 „narušitelů“. V úseku 4. znojemského oddílu dosáhl počet vrácených 21, což byla asi 1/3 nezadržených ve směru do Rakouska. Díky „narušitelům“ předaným orgány Rudé armády (a nejen jimi), měla Pohraniční stráž možnost výslechu zadrženého a následného vyhodnocení vlastních chyb při ostraze hranice, sledování postupů zadržených apod. Odstraněním vlastních nedostatků pak získávala možnost zlepšení úspěšnosti v počtu zadržených osob. Rok 1952 je dobou, kdy dochází k postupnému vytváření podmínek, které mají za vliv postupné vylepšování systému střežení státní hranice. Intenzivně se pracuje na ženijnětechnickém zabezpečení hranic; je budován drátěný zátaras, káceny průseky, minuje se, jsou budovány pozorovatelny a oře se kontrolní pás. Pohraničníci již mají za
sebou roční zkušenosti s terénem a v pohraničí navazují kontakty s místním obyvatelstvem a získávají spolupracovníky. Rok 1953 s sebou přinesl rozsáhlé změny, které měly zásadní vliv na kvalitu střežení hranice. Došlo k typovému rozdělení rot a následkem toho u některých ke zvýšení počtu mužstva na některých rotách. Počty vlastních rot se zvýšily z 22 na 24. Mimo to však dochází také k pomalému dokončování elektrifikovaného zátarasu a jiných ŽTZ. Ve srovnání s předešlým rokem dochází k výraznému úbytku pokusů o nedovolený přechod státní hranice, a to o 28%. V roce 1953 dochází k prvním případům usmrcení tzv. narušitelů při překonávání státní hranice. V tomto roce došlo k této tragické události dvakrát. Společným jmenovatelem obou případů bylo to, že se jednalo o polské státní příslušníky. Oba byli usmrceni zásahem elektrického proudu v drátěném zátarasu. Popis události podle tehdejšího protokolu: Dne 4. prosince 1953 v 18:10 byl na 6. rotě Mlýnce v pravé části střeženého úsekuzaznamenán zkrat v DZ. Po zapnutí hlavního vypínače velitelem roty poručíkem Hlaváčkem signalizační zařízení stále ukazovalo, že v DZ je nějaký předmět. Velitel roty tedy vyslal trojčlennouhlídku spolu s psovodem na obhlídku pravé části úseku roty. V 18:50 nalezla hlídka v prostoru HKII/59 tělo neznámého muže zaklíněné v DZ nejevící známky života. Velitel hlídky rotný Kalina zajistil okolí místa nálezu mrtvoly,(jednalo se o Henryka Savinského, narozeného roku 1920 v Alexandrově v Polsku),provedl zběžný průzkum a celý incident ohlásil na velitelství.Velitel roty vše ohlásil na velitelství praporu a spolu s dalším příslušníkem PS dojel na místo činu na koni. Byl proveden průzkum pomocí služebního psa Armina, který vypátral stopu až ke státní hranici. Dle všech zjištění postupoval z Rakouska podél státní silnice Studánky-Čížkrajíce, načež sesnažil překonat DZ. Při roztahování jednoho z ok střední stěny byl zasažen elektrickým proudem a dle posudku lékaře byl na místě mrtev. V roce 1954 jsou již definitivně dobudována ŽTZ, která jsou navíc stále vylepšována, roty PS jsou početně silnější a pohraničníci již mají dostatek zkušeností z předchozích let. Z počtu zadržených „narušitelů“ vyplývá, že největší vlna ilegálních přechodů v tomto roce odeznívá. Rok 1954 představuje s celkovým počtem 72 zadržených úplné dno zkoumaného období. Stejnějako v případě chebské i znojemské brigády zde dochází k výraznému úbytku osob, snažících se dostat z Československa. Rok 1955 je počtem zadržených „narušitelů“ blízko předcházejícímu roku. Jestliže v předchozích letech jsme konstatovali neustálou sestupnou tendenci v počtu pokusů opřechod státní hranice, v tomto roce poprvé nastupuje opačná tendence. Počet zadržených ve směru z Československa stoupl o pět osob a zadržených pro postup opačným směrem bylo o dva více nežv roce 1954. Kladný posun ve smyslu zefektivnění práce pohraničníků byl u počtu nezadržených osob ve směru do Československa, kdy byli pohraničníci českobudějovické brigády 100% úspěšní a dokázali zadržet všechny osoby pokoušející se překročit státní hranici. Počet osob opouštějících republiku, které se pohraničníkům nepodařilo zadržet pak zůstal na hodnotě shodné s předcházejícím rokem. Obecně lze (a s trochou nadsázky) říci, že v letech 1951-1955 překračovali státní hranici v úseku 15. českobudějovické brigády nejčastěji Češi, stáří mezi 15-20 lety s dělnickým zaměstnáním, z důvodů rodinných, materiálních, ze strachu před trestem či z touhy po dobrodružství. Své přechody pak uskutečňovali nejčastěji v druhé půli dne a spíše k večeru. Vzhledem k tomu, že valná většina pokusů o přechod státní hranice se odehrávala ve směru z Československa do Rakouska, není moc překvapivé, že největší procento všech zadržených tvoří Češi následovaní Rakušany. Velmi zajímavá ale je skutečnost, že počet zadržených Rakušanů na rozdíl od počtu zadržených Čechů moc neklesá a v posledních dvou letech se pak velmi blíží počtu zadržených Čechů (rok 1955, Čechů je zadrženo 30, Rakušanů 27). To lze dát do souvislosti s vysokým výskytem udání motivů k přechodu státní hranice z důvodu neznalosti hranice (která díky vytyčení HP a ZP u Čechů prakticky odpadá) a z důvodů rodinných či
návštěvy, který se ve všech letech vždy umisťuje mezi nejčastěji uváděnými. V roce 1951 se vyskytuje celkem ve 26 případech (nejvyšší početní výskyt), což tvoří asi 16,15% ze všech zadržených. V roce 1954 pak spolu s neznalostí státních hranic tvoří (oba po 12 případech) 16,67%, což je největší procentuální výskyt. Naopak nejnižší výskyt je v posledním roce našeho zkoumání (1955), kdy se vyskytl jen v osmi případech. Obecně panující přesvědčení, že k přechodu státní hranice se většinou rozhodovali lidé nesouhlasící s komunistickým režimem v Československu výpovědi zadržených rozhodně nepotvrzují. Je sice jasné, že udání tohoto důvodu mohlo zadrženému vždy jen uškodit, avšak také nelze předpokládat, že by politika tvořila tak významnou součást životů všech lidí té doby, byť se o to komunistický režim ze všech sil snažil. ---------------------------------------------------------------------------------------------------© ZDROJ (Použitý text k článku): http://is.muni.cz/th/109569/ff_m/Final_version5.pdf FOTOGRAFIE: http://www.vojensko.cz/dobove-foto a archív Admina weblogu Pohraničník.
