Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra matematiky, statistiky a informačních technologií
Ochrana majetkových práv autora počítačového programu Diplomová práce
Autor:
Bc. Soňa Vrchlavská, DiS. Informační technologie a management
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M.
duben 2013
Prohlášení: Prohlašuji,
ţe
jsem
svou
diplomovou
práci
zpracovala
samostatně
a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze dne 25. 4. 2013
Soňa Vrchlavská
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Jiřímu Matznerovi, Ph.D., LL.M. za jeho věnovaný čas, odborné rady a připomínky, které vedly k vytvoření této práce.
Anotace Tato práce si klade za cíl analýzu stávající právní úpravy ochrany majetkového práva autora počítačového programu a praktické doporučení pro jeho nakládání. První část práce se zabývá vznikem a následným rozvojem autorskoprávní ochrany počítačového programu a objasňuje technické pojmy, které s danou problematikou úzce souvisí. V druhé části práce je pojednáno o konceptu duševního vlastnictví a jeho regulaci mezinárodními smlouvami a autorským zákonem. Další tematický celek práce se zabývá ochranou softwaru pomocí patentů a nabízí moţná praktická řešení pro autorskoprávní ochranu.
Klíčová slova: autorský zákon, autorské dílo, autor, počítačový program, duševní vlastnictví, autorskoprávní ochrana.
Annotation The aim of the work is to analyze existing legislation on protection of property rights of the author of software, and practical recommendations for its use. The first part deals with the formation and subsequent developement of the legal protection of computer program and technical terminology that are closely related with the problem. In the second part, we discuss the concept of intellectual property and its regulation by international treaties and copyright law. Finally, the paper deals with software protection through patents and offers possible practical solutions for copyright protection.
Keywords:
copyright, authorship, author, computer program, intellectual property
and copyright protection.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.
2.
3.
Vývoj autorskoprávní ochrany počítačového programu ................................................ 9 1.1.
Vývoj ochrany počítačového programu v České republice ..................................... 9
1.2.
Vývoj ochrany počítačového programu v Německu .............................................. 10
1.3.
Vývoj ochrany počítačového programu v USA ..................................................... 11
Problematika softwarového práva ................................................................................ 12 2.1.
Softwarové právo ................................................................................................... 12
2.2.
Internetové právo ................................................................................................... 13
Základní technické pojmy ............................................................................................ 15 3.1.
Počítačový program ............................................................................................... 15
3.1.1.
Zdrojový a strojový kód .................................................................................. 18
3.1.2.
Právní pojetí počítačového programu ............................................................. 19
3.2.
Data a informace .................................................................................................... 20
3.2.1. 3.3.
4.
5.
Právní prostředky ochrany .............................................................................. 22
Databáze ................................................................................................................. 24
3.3.1.
Právní ochrana databází .................................................................................. 25
3.3.2.
Zvláštní práva k databázi ................................................................................ 25
Správa Internetu............................................................................................................ 27 4.1.
Počátky Internetu v České republice ...................................................................... 27
4.2.
Činnost Internetových sítí ...................................................................................... 28
4.2.1.
Referenční model ISO/OSI ............................................................................. 29
4.2.2.
Přenosové protokoly Internetu a DNS ............................................................ 31
Právní úprava software ................................................................................................. 33 5.1.
Koncept duševního vlastnictví ............................................................................... 33
5.1.1. 5.2.
Internet a ochrana duševního vlastnictví......................................................... 34
Mezinárodní úmluvy a regulace duševního vlastnictví .......................................... 35
5.2.1.
Bernská úmluva .............................................................................................. 36
5.2.2. Úmluva TRIPS – Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights ............................................................................................................. 36 5.2.3. 6.
WIPO copyright treaty – Smlouva WIPO o autorském právu ........................ 38
Obecné principy autorského práva ............................................................................... 39 6.1.
Osobnostní autorská práva k softwaru ................................................................... 40
6.2.
Majetková autorská práva k softwaru .................................................................... 40
6.3.
Autorské dílo .......................................................................................................... 40 5
6.4.
Vznik autorského práva.......................................................................................... 41
6.5.
Kdo je autorem softwaru? ...................................................................................... 42
6.5.1.
Obsah práv autora ........................................................................................... 42
6.6.
Spoluautorství ........................................................................................................ 43
6.7.
Počítačový program předmětem autorskoprávní ochrany ...................................... 44
6.8.
Ochrana softwaru autorským zákonem a volná uţití ............................................. 46
6.9.
Patentovatelnost počítačových programů .............................................................. 49
6.9.1.
Mezinárodní úprava patentů ........................................................................... 51
6.9.2.
Současná „patentová“ situace v Evropě .......................................................... 51
6.10.
Licence ............................................................................................................... 52
6.10.1.
Výhradní a nevýhradní licence.................................................................... 53
6.10.2.
Omezení rozsahu licence............................................................................. 54
6.10.3.
Kategorie softwaru dle obsahu licence........................................................ 54
6.11.
Licenční smlouva a český právní řád ................................................................. 55
6.11.1.
Základní obsahové náleţitosti licenční smlouvy ......................................... 57
6.11.1.1. Ostatní obsahové náleţitosti licenční smlouvy ....................................... 59 6.11.2.
Povinnost vyuţít výhradní licenci a právo na odstoupení ........................... 59
6.11.3.
Uzavření licenční smlouvy .......................................................................... 60
6.11.4.
Zánik licence a licenční smlouvy ................................................................ 60
6.12. 7.
Novelizace právní ochrany software .................................................................. 61
Ochrana software Evropskou legislativou .................................................................... 63 7.1.
Vyuţití softwarových patentů v Evropské legislativě ............................................ 64
7.1.1. 7.2.
„Existence“ celoevropského patentu? ............................................................. 65
Budoucnost ochrany softwarových patentů Evropskou legislativou ..................... 66
8.
Vyuţití softwarových patentů v USA........................................................................... 68
9.
Volný software jako moţné řešení budoucnosti ........................................................... 70 9.1.
Open source a Free software .................................................................................. 70
9.1.1.
Právní základy svobodného softwaru ............................................................. 71
9.1.2.
Inovace díky Open Source .............................................................................. 72
10.
Praktická doporučení v oblasti autorskoprávní ochrany softwaru............................ 74
10.1.
Moţné alternativy zabezpečení softwaru ........................................................... 74
10.2.
Doporučení proti softwarovému pirátství z pohledu „výrobce“ softwaru.......... 76
10.3.
Doporučení proti softwarovému pirátství ve vztahu distributor a výrobce ........ 77
10.4.
Doklady pro doloţení legálnosti softwaru .......................................................... 78
Závěr ......................................................................................................................................... 80 Pouţitá literatura ....................................................................................................................... 82
6
Úvod Je obecně známo, ţe kaţdá tvořivá činnost podněcuje rozvoj lidských schopností a dovedností. Lidské schopnosti a dovednosti dospěly aţ do současné moderní doby, kdy naše civilizace objevuje „nemoţné“. Málokdo z nás si ale uvědomuje, ţe všechny tyto schopnosti a dovednosti nacházejí odraz v právu. Právo zasahuje do mnoha oblastí lidských činností. Jednou z těch nejmladších a zároveň nejrychleji se rozvíjejících oblastí jsou bezesporu informační technologie. Jiţ delší dobu se vyvíjí snaha ošetřit ochranu majetkového práva autora počítačového programu. Právní systém musí poskytnout dostatečnou ochranu novým technologiím, které přicházejí kaţdým dnem. Jiţ delší dobu se vyvíjí snaha ošetřit ochranu majetkového práva autora počítačového programu. Tato ochrana musí zasahovat aţ do té míry, která je odpovídající povaze a vlastnostem dané technologie. Počítače a počítačové programy začaly pozvolna vznikat v období 40. let minulého století. Po několika etapách jejich vývoje, kdy se především vyuţívaly ve vojenských výpočetních centrech a posléze byly součástí vysoce specializovaných pracovišť či univerzit, dospěly v nepostradatelnou součást ţivota snad kaţdého z nás. Vznik počítačů a počítačových programů sebou nese otázku, jak se k softwaru vůbec postavit. Technologie, jejichţ řešení je postaveno na softwaru, jsou běţnou součástí všedního ţivota lidské populace. Právo je postaveno před otázku, zda je rozhodující technická povaha softwaru a jde tedy spíše o vynález, nebo zda je důleţitějším prvkem jeho zápis a v tomto případě jde o autorské dílo. Vývoj ochrany majetkového práva je v České republice zatím na začátku. Pro některé z nás to můţe být velice neutěšená situace. Po dlouhou dobu zůstávala právní úprava související s počítačovými programy velice skromná, jelikoţ 80. léta nedisponují rozšířením osobních počítačů, a tak neexistoval silný společenský tlak na rozsáhlou právní úpravu, která by regulovala nakládání s počítačovými programy. Následný rozvoj osobních počítačů a jejich expanze do domácností, rozšíření internetu, to vše přináší rostoucí tlak na komplexnější právní úpravu. Právě internet vnáší téměř neomezené moţnosti v oblastech tvorby a sdílení. Naleznou se ovšem i tací, kteří v moţnostech internetu vidí regulování či zneuţívání. Tato práce se zaměřuje na ochranu majetkových práv autora počítačového programu. K rozhodnutí věnovat se tomuto tématu mě přivedl nejen můj zájem o informační technologie jako takové, ale spíše touha poznat právní stránku ochrany softwaru, která je v současné době velmi aktuálním tématem. 7
Prvotní kapitoly práce seznamují čtenáře s historickým vývojem autorskoprávní ochrany u nás v souvislosti s vývojem problematiky softwarového práva v sousedním Německu a USA. V návaznosti na tato fakta nabízím rozdělení softwarového práva do uţších podskupin. Pro ucelené pochopení problematiky jsou zde vysvětleny i technické pojmy, které s autorskoprávní oblastí souvisí. Kromě těchto pojmů přibliţuji pohled na vznik a historii internetu. Po vysvětlení základního technického „názvosloví“ je čtenářovi poskytnut komplexní přehled nejen o stávající české právní úpravě, ale i o právní úpravě v rámci Evropské unie a USA, zejména se pak jedná o patentovou ochranu. USA jsou přímo gigantem v „produkci“ softwaru, proto by byla chyba je nezmínit. V dalších kapitolách se zamýšlím nad konceptem duševního vlastnictví a jeho regulací mezinárodními úmluvami. Po analýze obecných principů autorského práva týkající se ochrany majetkového práva autora počítačového programu zmiňuji základní ustanovení licenční smlouvy včetně jejích veškerých aspektů. Čtenářovi je naskytnut i stručný přehled jednotlivých novel autorského zákona. V posledních kapitolách práce se věnuji tématu free softwaru, jakoţto moţnému budoucímu řešení. Závěrem přikládám praktická doporučení výrobcům a distributorům softwaru pro co nejlepší ochranu před nelegálním kopírováním jejich produktů. Při zpracování samotné práce jsem vyuţila jak soudobých českých právních zdrojů, tak i zahraničních článků a odborné literatury, které se zabývají pronikáním práva do informačních technologií. Výchozím zdrojem byl však autorský zákon č. 121/2000 Sb., ze kterého jednotlivé zdroje plynou. Bylo vyuţito úplných a komentovaných znění jednotlivých předpisů. K vymezení technických pojmů jsem vyuţila opět odbornou literaturu včetně internetových zdrojů a čerpala jsem i ze svých praktických zkušeností. Hlavním cílem práce je analýza stávající právní úpravy ochrany majetkového práva autora počítačového programu a praktické doporučení pro jeho nakládání. Dílčím cílem je pak přiblíţení moţných alternativ zabezpečení a ochrany softwaru.
8
1. Vývoj autorskoprávní ochrany počítačového programu Dokonce ani v dávných dobách nebylo zvykem dodrţovat „autorské právo“. Spisovatelé, básnici či vynálezci „kopírovali“ jeden druhého a snad jen díky tomu se dnes můţeme seznámit s novodobými technologiemi, jejichţ nezbytnou součástí je i počítačový program. Autorskoprávní ochrana počítačových programů ošetřovaná právními prostředky je v našich podmínkách teprve na samém začátku, avšak s rychlým nárůstem informačních technologií se dostává do středu zájmu laické i odborné veřejnosti. Ve srovnání s vývojem duševního vlastnictví, jehoţ základy byly formulovány mezinárodními úmluvami na konci 19. století a jehoţ ustanovení jsou dodnes platná, to pro mnohé z nás můţe znamenat závaţný problém. V právní oblasti je autorskoprávní ochrana povaţována za skutečnou výzvu současné doby, které je nutno čelit. Pro lepší pochopení současné formy a principů ochrany počítačových programů, je nutné zmínit se o historických milnících a faktech, které udávaly směr vývoje dané problematiky. Povaţuji za důleţité seznámit čtenáře nejen s vývojem českého právního prostředí, ale i s vývojem právního prostředí Německa, které je velmi blízké našemu právnímu pojetí. Nelze opomenout ani na vývoj právního prostředí USA, které se jiţ dlouhá léta řadí mezi softwarové giganty. [10] [16]
1.1. Vývoj ochrany počítačového programu v České republice O ochraně počítačového programu se v České republice začalo poprvé uvaţovat zhruba v 70. letech. I přes tyto prvotní snahy stála značná část tehdejší odborné veřejnosti proti autorskoprávní ochraně počítačových programů. Asi největším úskalím byl nedostatek jedinečnosti počítačových programů. Díky vlivu německého rozhodnutí ve věci „Inkassoprogram“, byla u nás připuštěna ochrana velmi omezeného mnoţství počítačových programů (cca 5-10 %), avšak vzhledem ke společenské situaci panující před rokem 1989 byl zájem
o
autorskoprávní
ochranu
počítačových
programů
velice
malý.
Tehdejší
Československo se v roce 1990 zavázalo v obchodní dohodě s USA k ochraně počítačových programů
autorským
právem,
a
to
z důvodu
obav
o
americké
investice.
Díky novele autorského zákona pocházející z roku 1990, konkrétně v § 2 odst. (1), byla odstraněna právní nejistota týkající se autorskoprávní ochrany počítačových programů. 9
Počítačové programy, stejně tak jako další autorská díla, byly chráněny jednotným způsobem, avšak pro přiznání ochrany byl vyţadován prvek unikátnosti neboli jedinečnosti. Následné přijetí autorského zákona č. 121/2000 Sb. mělo za úkol docílit poţadované harmonizace autorského zákona s mezinárodními úmluvami zabývající se autorským právem a
právem
Evropského
společenství.
V tomto
ohledu
se
jednalo
o směrnici 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů. Autorský zákon č. 121/2000 Sb. vychází z osobnostního pojetí duševního vlastnictví a zavádí subsystém právního dualismu, ve kterém jsou práva autora rozdělena do dvou skupin, a to na osobnostní a majetková. Pro starší právní úpravy byl určujícím hlediskem monismus1. [10] [16]
1.2. Vývoj ochrany počítačového programu v Německu Vývoj autorskoprávní ochrany v Německu nebyl taktéţ nijak závratný. Ochrana počítačového programu se zde prosazovala jen stěţí. Nasvědčuje tomu i první rozsudek vyřčený zemským soudem v Mannheimu, jehoţ usnesení bylo jednoznačné. Počítačový program nemá ţádnou souvislost s lidskými smysly a postrádá jakékoliv vnímání, pocity či dojmy. To jsou dostatečné důvody pro to, aby počítačový program nemohl být předmětem právní ochrany. Rozsudek zcela pobouřil tehdejší odbornou veřejnost a na dlouhou dobu se tak stal ţhavým tématem veškerých debat. Pozdější kauzy byli jiţ „ohleduplnější“ a jistým způsobem autorskoprávní ochranu počítačovému programu poskytly. Za nejvýznamnější německou kauzu v této problematice povaţuji kauzu „Inkassoprogramm“ z roku 1985. Verdikt soudu zněl, ţe je zapotřebí chránit počítačové programy stejným způsobem jako díla literární v tom smyslu, pokud se jedná o vědeckou či technickou povahu programu. Ani v tomto případě soud neopomněl formulovat poţadavek unikátnosti počítačového programu a pro rozeznání poţadované originality byl aplikován speciální test o dvou krocích. První krok zahrnoval porovnání se všemi dostupnými programy, které byly zaloţeny na stejném algoritmu, a činnost programů byla obdobná. Po splnění prvního kroku následoval krok druhý, a to poţadavek unikátnosti a kvality. Díky tomuto „procesu“ německá judikatura formálně přiznala ochranu počítačovým programům, avšak vysoko nastavený práh jedinečnosti byl velkou a zbytečnou komplikací. 1
Monismus je názor, který vychází z jediného základu či podstaty.
10
Přelom 80. a 90. let se v Německu vyznačuje vládním návrhem zákona, který počítal se systematickým zařazením autorskoprávní ochrany počítačových programů do práva autorského. Tento návrh se však v souvislosti s připravovanou směrnicí nikdy neprosadil. 90. léta postupně sniţují poţadavky kladené na onu jedinečnost počítačového programu, coţ nachází odraz v další významné kauze „Buchhaltungsprogramm“. Podstata této kauzy spočívala spíše v patentové ochraně, o které v té době ještě nemohla být řeč. Tehdejší německá judikatura naprosto vyloučila patentovatelnost vynálezů realizovaných počítačem. Důvod byl jednoznačný, a to nedostatek technického charakteru jakéhokoliv vynálezu. Počítačové programy byly tak vyloučeny z patentové ochrany dle znění Evropské patentové úmluvy, kterou převzal německý patentový zákon. [16]
1.3. Vývoj ochrany počítačového programu v USA USA se vyznačují bohatou judikaturou. Jiţ v počátcích vývoje ochrany počítačového programu v USA vedle sebe existovaly dva typy vzájemně doplňujících se řešení, a to patentová ochrana a copyrightová ochrana. Je zřejmé, ţe ochrana jejich prostřednictvím byla nejistá, jelikoţ v 60. letech byl v USA stále ještě platný Copyright Act pocházející z roku 1909. Otázkou tehdy bylo, zda je moţnost registrace počítačového programu na základě Copyright Act u Copyrightového úřadu. Výsledek byl takový, ţe moţnost registrace počítačového programu sice existovala, ale Copyrightový úřad neskrýval pochybnosti o jejím faktickém významu. Současně s těmito pochybnostmi se ozývaly četné záporné hlasy kritizující smysl autorskoprávní ochrany. To mělo za následek, ţe v několika následujících letech byla právní ochrana softwaru poskytnuta pouze v omezené míře a nebylo jisté, jak se situace nadále bude vyvíjet. Tento ne příliš dobrý stav se podařilo vyřešit aţ na kongresu Národní komise pro nová technologická vyuţití copyrightu v roce 1974. Právě tato Národní komise nabídla vhodné řešení zabývající se otázkou copyrightové ochrany počítačových programů. Zpráva komise byla velmi příznivá, do jisté míry však neočekávaná. Hlavními body zprávy byla praktická doporučení a řešení týkající se copyrightové ochrany softwaru. I Copyright Act se dočkal svého menšího úspěchu, neboť právě rok 1980 se stal významným z pohledu jeho novelizace a ochrana počítačových programů byla tak explicitně zařazena mezi díla literární chráněná v čl. 102. [16]
11
2. Problematika softwarového práva Právo informačních technologií neboli softwarové právo se nevymezuje pouze a jen na software. Pro účely této práce je vhodné rozdělit toto právo do patřičných kategorií. Softwarové právo je tedy vedle internetového práva podoblastí práva informačních technologií. Někdy se také hovoří o rozšířené oblasti práva ICT (Information and Communications Technology), tzn. práva informačních a komunikačních technologií. Se softwarovým právem velice úzce souvisí i právo databází, které jsou obsahem softwaru, a můţeme jej tak zařadit do širšího pojmu práva informačních technologií. S otázkami internetu a softwaru je spojena logicky oblast telekomunikačních systémů a sítí, telekomunikačních zařízení a sluţeb. Právo databází a právo telekomunikační však svým obsahem zasahují i do jiných oblastí s internetem či softwarem nesouvisejících. V tomto ohledu je moţné konstatovat, ţe stěţejní základ práva informačních technologií je právo softwarové a internetové. [9]
2.1. Softwarové právo Softwarové právo se zabývá následujícími oblastmi:
Software a jeho vývoj: Předmětem tohoto okruhu je právní povaha softwaru a autorských práv k němu, dále je zde pojednáno o problematice jeho vývoje zaměstnanci nebo na objednávku.
Licencování softwaru: Udělování licencí softwaru je základní formou jak umoţnit třetím osobám jeho uţívání. Dalšími dispozicemi se rozumí jeho zveřejňování například na internetu nebo postoupení výkonu autorských práv.
Dodání a implementace softwaru: S tímto bodem souvisí analýza softwaru a IT infrastruktury, právní úprava smluv o dodání a implementaci softwaru.
Servis a údržba softwaru: Servisní činnost softwaru je představována zejména odstraňováním incidentů. Pod tímto pojmem je moţné si představit otázky upgradu a customizace softwaru.
Outsourcing a Cloud Computing: Na základě těchto právních vztahů přebírá odpovědnost za funkčnost IT infrastruktury poskytovatel příslušné sluţby, v krajním
případě
jsou
veškeré
u poskytovatele. 12
klíčové
aplikace
a
data
umístěny
Softwarové pirátství: Softwarovým pirátstvím se rozumí zásah do osobnostních či majetkových autorských práv k softwaru. Následky z takového porušení plynou jak z autorského zákona, tak z trestněprávních předpisů. [9]
2.2. Internetové právo Internetové právo se zabývá následující problematikou:
Doménových jmen: Do oblasti doménových jmen patří zejména otázky tvorby a registrace doménových jmen a veškerých dispozic s nimi, spekulativních registrací a doménových sporů, problematika nekalé soutěţe, ochrany názvu firmy a ochranných známek.
Internetu a internetových stránek: Jedná se o témata jako internet a internetové připojení, odpovědnost za obsah internetových stránek, ochrany osobních údajů, tvorby internetových stránek a jejich provozu, webhostingu atd.
Internetové obchodování a komunikace: Tato oblast řeší uzavírání smluv na internetu, otázky spojené s e-shopy (obchodní podmínky, drop shipping), internetové aukce a také reklamou v prostředí Internetu, včetně spammingu. Internetovou
komunikaci
představují
otázky
spojené
s emaily
nebo
komunikátory.
Autorského práva na internetu: Autorské právo na internetu zahrnuje problémy spojené s uţitím autorských děl v prostředí Internetu a dále zejména otázky stahování autorských děl jako hudby, filmů, peer to peer sítí apod.
E-govermentu: Elektronizace státní správy včetně justice je formou fungování a komunikace státní správy, samosprávy s občany a právnickými osobami. V širším pojetí lze podřadit do této oblasti i elektronické dokumenty a elektronický podpis.
Internetové kriminality: Internet je také prostředkem k páchání trestné činnosti, a to například v podobě zásahu do autorských práv, formou phishingu, hackingu atd. [9]
V současné době je České republice obor práva informačních technologií, a tedy i práva softwarového, nedostatečně rozvinut. Důvodů je mnoho. Jako prvním důvodem bych 13
uvedla velice krátkou historii daného oboru. Je to dáno především tím, ţe se obor na našem území začal rozvíjet teprve na přelomu tisíciletí a také určitou neexistující tradicí. Je třeba ale také podotknout, ţe právo informačních technologií je v současnosti nejdynamičtějším právním oborem vůbec. Jako druhý důvod vidím nedostatečnou zákonnou úpravu. Právo informačních technologií je částečně řešeno autorským zákonem, obchodním zákoníkem a trestním zákonem. Tato úprava je v mnohých ohledech spíše kusá a nevyhovující. Výsledkem můţe být to, ţe naše soudní praxe nenabízí dostatečně bohatou a ustálenou judikaturu. [9] Pro účely této práce je nezbytné vymezení základních technických pojmů, kterých se právní ochrana počítačového programu týká. Objasnění těchto pojmů nabízím v následující kapitole.
14
3. Základní technické pojmy Rozvoj informačních technologií prodělal za posledních 15 let bouřlivý růst, coţ je pochopitelné. Veškeré technologie byly nuceny vyvíjet se doslova rychlostí světla, aby dokázaly drţet krok se stále rostoucími potřebami uţivatelů. Právě v tento moment roste i potřeba tyto technologie v mnohých ohledech chránit. Svojí důleţitost zde sehrává hlavně oblast práva. Abychom porozuměli tomu, jak právo chrání software, je velice důleţité vymezit si a porozumět technickým pojmům, které jsou vlastní spíše softwarovým specialistům. V současné době není snad člověka, kterému by byly cizí pojmy jako počítačový program, internet, data nebo databáze. Proto nabízím v této kapitole stručné shrnutí výrazů, které s danou problematikou úzce souvisí. [15]
3.1. Počítačový program Pojmem počítačový program se zabývá celá řada právních i odborných předpisů. Pokud bychom měli pátrat po definici pojmu počítačový program, pak české právo ţádnou definici neposkytuje. Domnívám se, ţe absence platné definice tohoto pojmu je rozumným řešením, neboť jakýkoliv pokus o vymezení pojmu by vedl ke zbytečnému stanovení hranic, co je moţné označit za počítačový program, a co do daných mantinelů jiţ nespadá. Informační technologie jdou kupředu snad mílovými kroky. Pokud porovnáme zdrojové kódy programů před nějakými deseti lety, je patrné, ţe dnešní obsah pojmu počítačový program byl značně rozšířen a bude se zřejmě rozšiřovat i nadále. Z tohoto důvodu povaţuji neexistenci definice počítačového programu za velmi uváţlivý postoj. Nicméně odborná literatura nenechává pojem počítačový program stranou. Odborná literatura chápe počítačový program jako „soubor instrukcí a příkazů v určité posloupnosti, vyjádřených ve formě algoritmu, kódu či textu, schématu nebo i jakkoliv jinak, na jejímţ základě je moţno za pomocí technického zařízení, v obvyklém případě počítače provádět zadané úlohy.“2 Teorie rozlišuje vedle „počítačového programu“ pojem „software“ jakoţto programové vybavení počítačů, které je sloţeno z několika různých prvků (součástí) za pomocí technického zařízení - počítače, kde je moţno provádět zadané úlohy. Zjednodušeně tedy můţeme říci, ţe program je sled pokynů a příkazů, které má počítač
2
TOUFAR, P.: Právní ochrana software a perspektivy dalšího vývoje. Praha, 2009. Diplomová práce (Ing.). Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta informatiky a statistiky. Katedra informačních technologií. str. 5.
15
vykonat, aby provedl námi poţadované činnosti. Tyto pokyny musí být zapsány ve formě, které počítač rozumí. V této souvislosti hovoříme o strojovém kódu. Kaţdý počítač má zabudovanou mnoţinu instrukcí, které dovede vykonat. Celá činnost se potom řídí souborem instrukcí. Profesor Telec popisuje v komentáři k autorskému zákonu počítačový program následujícím způsobem: „Počítačový program (dílo); tzn. takový program, který je statisticky jedinečným (neopakovatelným) výsledkem autorovy tvorby (tvůrčí činnosti). Je statisticky jedinečným výtvorem autora neboli výronem osobnosti svého tvůrce.“3 Srozumitelnější definici pak poskytuje slovenská právní úprava: „Počítačovým programom je súbor prikazov a inštrukcií pouţitých priamo alebo nepriamo v počítači. Príkazy a inštrukcie mozu byť napísané alebo vyjadrene v zdrojovom kóde alebo v strojovom kóde. Neoddelitelnou súčasťou počítačového programu je aj podkladový materiál potrebný na jeho prípravu.“4 [11] Vedle pojmu počítačový program se také v právním pojetí hovoří o pojmu software.5 Můţeme říci, ţe co do obsahu pojmu, je počítačový program subsystémem softwaru a platí, „ţe kaţdý software je zároveň počítačovým programem, nikoli naopak“6. Pokud se zaměříme na význam pojmu software, bývá ve většině případů „vylepšen“ doprovodnými produkty či doprovodnými sluţbami. Typickými příklady doprovodných produktů jsou referenční příručky, manuály a z doprovodných sluţeb se pak jedná o vazby na informační systém apod. Je tedy patrné, ţe pojem software je významově obsáhlejší nad pojmem počítačový program. V publikacích a článcích se pojem software vyskytuje jako známá skutečnost. Předpoklad autorů je ale takový, ţe čtenář je s významem pojmu plně obeznámen a není potřeba rozšiřujícího vysvětlení Publikace a články pracují s pojmem software jako se známou skutečností, jejíţ obsah je čtenářům znám a nepotřebuje dalšího rozboru. Já sama se přikláním se k názoru, ţe softwarem je veškeré programové vybavení včetně programových knihoven, zaloţené na algoritmu řešení a pracující dle posloupnosti instrukcí. Software se rozděluje podle toho, k čemu je určen. Základní rozdělení softwaru je následující:
Systémový software: jedná se o programové vybavení počítače, které umoţňuje fungování počítače, a tím i spouštění nebo zpracování aplikačního softwaru. Typickým představitelem je operační systém.
3
TELEC, Ivo a Pavel Tůma.: Autorský zákon. Komentář, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2007. str. 40. MAISNER, M., a kol. Základy softwarového práva. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. str. 3. 5 Software můţe být označován i jako programové vybavení počítače. 6 TOUFAR, P.: Právní ochrana software a perspektivy dalšího vývoje. Praha, 2009. Diplomová práce (Ing.). Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta informatiky a statistiky. Katedra informačních technologií. str. 15. 4
16
Aplikační software: Tento druh softwaru de facto neslouţí pro základní funkci počítače, ale je určen pro koncového uţivatele. Z globálního hlediska tedy umoţňuje uţivateli činnosti dle jednotlivých funkcí softwaru. [9]
Software můţeme dělit i z hlediska povahy licence:
Proprietární software: Jedná se o druh softwaru, který je licencován zejména úplatně.
Free software: Software licencovaný většinou bez nároku na odměnu s dostupným zdrojovým kódem. [9]
Existuje ale i řada softwarů, které se objevují tak rychle, jak rychle se software vyvíjí. Proto rozlišujeme software například v informačních systémech:
ERP systém (Enterprise Resource Planning): Systémy vyuţívané jako komplexní
řešení
poskytující
podporu
všem
obchodním
operacím
a procesům jako výroba, prodej, logistika, nákup, fakturace, účetnictví apod.
SCM systém (Supply Chain Management): Systém doplněný o APS systém, který je určený pro řízení dodavatelských vztahů a pro pokročilé plánování výroby a logistiky.
CRM systém (Customer Relationship Management): Systém řízení vztahů se zákazníky.
HRM systém (Human Resource Management): Systém řízení lidských zdrojů.
BI
systém
(Business
Inteligence):
Manaţerský
informační
systém
vyhodnocující data ostatních podnikových systémů.
CAD systém (Computer Aided Design): Systém počítačem podporovaného projektování.
Bezpečnostní software: Systém zabezpečení vnitřního systému před útokem zvenčí, jako například virů, hackerů apod. [9]
Mnoţství podnikových a jiných typů softwarů je samozřejmě podstatně širší. Ráda bych podotkla, ţe pro účely této práce nebudu rozlišovat mezi pojmy software a počítačový program. [9]
17
3.1.1.
Zdrojový a strojový kód
Počítačový kód je vyjádřen pomocí zdrojového kódu programovacího jazyka, který je následně převáděn do strojového kódu. Jinými slovy jsou zdrojový a strojový kód formy vyjádření počítačového programu. Zdrojový kód je de facto zápis textu počítačového programu v některých z programovacích jazyků, jako např. C++, Java, Visual Basic, Asembler a mnoho dalších. Strojový kód je pak vyjádření, kterému počítač rozumí. Program se ve strojovém kódu skládá z jednoduchých příkazů, kterým říkáme instrukce. Instrukce má většinou dvě části, a to kód operace, který udává, co se má udělat a dále adresy, které říkají, s jakými daty se má operace provést. Instrukce jsou zapsány čísly (v binární nebo šestnáctkové soustavě). Strojový kód si lze představit jako soubor nul a jedniček. Pro člověka je velmi nesrozumitelný. Jako příklad zde uvádím výpis skriptu programovacího jazyka C#, kdy text ve zdrojovém kódu vypadá následovně: private void uploadFile(string FTPAddress, string filePath, string username, string password) { //Create FTP request FtpWebRequest request = (FtpWebRequest)FtpWebRequest.Create(FTPAddress + "/" + Path.GetFileName(filePath)); request.Method = WebRequestMethods.Ftp.UploadFile; request.Credentials = new NetworkCredential(username, password); request.UsePassive = true; request.UseBinary = true; request.KeepAlive = false; //Load the file FileStream stream = File.openRead(filePath); byte[] buffer = new byte[stream.Length]; stream.Read(buffer, 0, buffer.Length); stream.Close(); //Upload file Stream reqStream = request.GetRequestStream(); reqStream.Write(buffer, 0, buffer.Length); reqStream.Close(); MessageBox.Show("Uploaded Successfully"); }
18
3.1.2.
Právní pojetí počítačového programu
Mnoho autorů zabývajících se právním pojetím počítačového programu označuje počítačový program za nehmotný statek. Pro lepší pochopení podstaty povaţuji pojem nehmotný statek za výchozí bod autorskoprávní ochrany počítačového programu. Dr. Knap vysvětluje podstatu nehmotného statku následovně: „Nehmotný statek je pojmově vymezen jako statek vytvářený konkrétním duševním obsahem, jehoţ objektivní výraz je způsobilý jako předmět společenských vztahů, aniţ by bylo třeba jeho ztělesnění v hmotné podobě. Ve smyslu právním však nehmotné statky nelze omezovat pouze na ty statky, které mají uţitnou hodnotu ve smyslu ekonomického pojetí statku. Z právního hlediska jsou zajímavé pouze ty nehmotné statky, kterým právo přiznává určitou formu ochrany. Jedním z těchto statků je i počítačový program.“7 Dle Dr. Knapa vykazují nehmotné statky tyto následující vlastnosti:
„Vnímání či uţití nehmotného statku jako statku duševní povahy je neodvislé od existence jeho hmotného substrátu.“8
„Nehmotný statek je svým uţitím nezávislý na čase a místě (tomuto znaku se v právní vědě říká také potenciální ubiquita9). Můţe být kdekoliv vnímán či uţíván neomezeným počtem subjektů a to bez újmy na jeho podstatě či funkci. Tento aspekt nehmotného statku dostává v období digitalizace a internetu zvláštní příchuť, neboť ubiquita teoretiky vymezená jako potenciální se stává stále více ubiquitou faktickou, kdy dílo uloţené na internetu mohou současně stahovat či prohlíţet tisíce uţivatelů. To samé platí o webových aplikacích, které jsou počítačovými programy, a jejichţ vyuţití je limitováno pouze počtem subjektů s připojením a výkonem platformy, na níţ je aplikace provozována.“10
„Převod nehmotného statku s plně privativními účinky pro převodce je povahou nehmotného statku velice často vyloučen. Převod bývá často vyloučen, popř. omezen pouze na práva majetková, přičemţ osobnostní práva v naší právní kultuře zůstávají aţ na výjimky vţdy u původce statku.“11[1] [16]
7
KNAP, K.: Práva k nehmotným statkům. Praha: Codex, 1994. str. 28. KNAP, K.: Práva k nehmotným statkům. Praha: Codex, 1994. str. 36. 9 Potencionální ubiquita je vlastnost některých hmotných statků spočívající v tom, ţe se mohou stát neomezeně předmětem vyuţívání. 10 KNAP, K.: Práva k nehmotným statkům. Praha: Codex, 1994. str. 36. 11 KNAP, K.: Práva k nehmotným statkům. Praha: Codex, 1994. str. 37. 8
19
Charakteristické vlastnosti uvedené výše nám umoţňují odlišit počítačové programy, které mají povahu nehmotného statku a které spadají pod ochranu autorského zákona, od běţného
DVD
nebo
CD
nosiče,
na
nichţ
jsou
programy
uloţeny.
Tyto počítačové programy mají věcnou povahu dle ustanovení §118 Občanského zákoníku. [16] [19] Tolik tedy k vymezení počítačového programu v souvislosti s nehmotným statkem.
3.2. Data a informace Takřka od nepaměti znal člověk cenu svých vědomostí. S rostoucím pokrokem význam informací a jejich ochrany stoupal a svého současného vrcholu dosáhl v dnešní revoluční době. Informace se staly doslova modlou kaţdodenního ţivota. Rychlost změny společnosti ve společnost informační postavila před právní systém nové a nečekané problémy. Nároky na ochranu dat, která si bez větší námahy a speciálních znalostí můţe stáhnout prakticky kaţdý, stouply přímo neuvěřitelně. Z tohoto důvodu prakticky nelze dosáhnout situace, ţe by právní ochrana dat byla dokonalá, stejně jako sebedokonalejší antivir si neporadí s nejnovějším počítačovým virem. Data a informace jsou pojmy, které bývají v obecném povědomí často ztotoţňovány, a mají k sobě skutečně velice blízko. Oba pojmy vychází z latinských výrazů a jejich poměr lze zjednodušeně vyjádřit tak, ţe data jsou stavebním kamenem a z některých z nich se vytvářejí informace. Není to však zcela přesné, protoţe informace je komunikována právě v podobě dat. [12] Pojem informace vznikl z latinského výrazu informatio, informare – dát tvar, formovat či tvořit. Samostatný výraz informace je historicky poprvé zaznamenán v roce 1274 ve významu souboru aktů, které vedou k prokázání trestného činu a k odhalení pachatelů. Značná část publikací uvádí odlišné definice pojmu informace. Jednou z mnohých definic, která mě zaujala, je, ţe informace je abstraktní veličinou, která můţe být přechovávána v určitých objektech, předávána určitými objekty, zpracovávána v určitých objektech a pouţita k řízení určitých objektů. Jako objekt přitom chápeme ţivé organismy, technická zařízení nebo soustavy těchto prvků. Z technického hlediska; máme-li měřit mnoţství informace obsaţené ve zprávě, potřebujeme k tomu jednotku. Jednotka informace je takové mnoţství informace, které získáváme potvrzením, ţe nastala jedna ze dvou pravděpodobných moţností. Označujeme ji bit (binare digit). Z pohledu zpracovatelského řetězce je informace vyuţívána 20
jako jeho část, a to: reálný svět – data – informace – znalosti. Je zřejmé, ţe informace vycházejí ze z dat a znalostí a data reprezentují reálný svět. [12] Lepší pochopení pojmu data nabízí článek Františka Skřivánka: „Zjednodušeně lze data charakterizovat jako libovolnou posloupnost znaků, přičemţ se nemusí jednat pouze o bity či bajty, tedy o data tak, jak je chápeme v oblasti výpočetní techniky. Pod posloupností se mohou skrývat libovolné znaky, třeba i ty, které vůbec neznáme či u kterých si nedokáţeme představit, ţe jde o nějaké znaky, o nějaké písmo. Posloupnost dat tak můţe být jiţ sama o sobě na první pohled pro nás nesrozumitelná, sloţená z něčeho, co vůbec nemusíme chápat. Znaky posloupnosti, kterou nechápeme, mohou pro nás být jen jakási “suchá“ data. Ta nám mohou, ale nemusí něco konkrétního říkat.“12 Data jsou jakékoli vyjádření (reprezentace) skutečnosti, schopné přenosu, interpretace či zpracování. Účelem dat je přenášet a dále zpracovávat odraz skutečnosti. Jsou to jakékoli zaznamenané poznatky či fakta. Zpravidla jsou měřitelná či alespoň pozorovatelná. V oblasti informačních technologií data představují vybrané signály nebo jejich kombinace nesoucí určitý význam. Rozhodující pro datovou úroveň jsou syntaktická hlediska informace, tzn. přesné kódování a zápis jednotlivých znaků a moţností jejich spojování. Nad daty lze provádět některé vybrané operace, které mají obecnější charakter. Opět zde stojí za povšimnutí fakt, ţe mezi informacemi a daty existuje velice úzký vztah. Můţeme tedy jiţ říci, ţe údaj je zachyceným faktem o nějakém objektu reality. Pokud pojmenujeme tento údaj (vytvořením pojmu, konceptualizací, separací), přiřadíme mu význam, zpracujeme, strukturujeme a dodáme jej za určitým účelem, vznikne z údaje informace. Kolekce údajů tvoří data. Zkušenost, pouţití, spojení do souvislostí transformuje data na znalosti. Přidá-li se intuice, všeobecné zkušenosti, morálka a principy, rodí se moudrost. Z tohoto tedy vyplývá, ţe data se stávají informací, je-li jejich význam srozumitelný pro určitou skupinu subjektů. Společně se oba pojmy v právních předpisech vyskytují například v trestním zákoníku v ustanovení, které chrání proti uvedení někoho v omyl či uţití něčího omylu mimo jiné i provedením „ zásahu do počítačových informací nebo dat.“ [12] [13] Souhrn určitých informací a dat dává vzniku informačním systémům. Koncepce informačního systému je taková, ţe se jedná o soubor prostředků, lidí, metod, postupů a nástrojů zabezpečující sběr, přenos, zpracování a uchovávání dat za účelem tvorby a prezentace informací pro potřeby uţivatelů. Data stejně jako informační a komunikační
12
SKŘIVÁNEK, F.: Databázová abeceda – Data a informace [online]. 2008 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z: http://www.dbsvet.cz/view.php?cisloclanku=2008051401.
21
technologie jsou vytvářeny informačními zdroji, procesy pak informační systém podporují. Výsledkem je tedy to, ţe informační systém sestává jak z určitých dat, tak i ze softwaru. [12] Opět je třeba připomenout, ţe vztah těchto dvou pojmů není jednoznačný, a to i díky tomu, ţe neexistují jasné definice. Praxe nám pohled na data a software poněkud zkresluje, je moţné si proto oba dva pojmy představit jako naprosto odlišné věci. Například software jako tok dat, který je interpretován přímo procesorem počítače. Interpretovatelnost procesorem nám vyhodnotí, zda se jedná o software či o data. Běţný uţivatel tento rozdíl vůbec nevnímá. Technicky je za software moţné povaţovat i data, která byla do podoby pro spuštění převedena kompilačními nástroji, a uţivatel nebyl nucen zasahovat do zdrojových kódů programu. Budeme-li souhlasit s tvrzením, ţe pojmy data a software spolu nesouvisí, vzniká další problematická situace s komprimací programů do ZIP souborů. Komprimací je měněn datový formát. Z toho vyplývá, ţe výsledný formát přestává být softwarem. Mnohé programovací jazyky neinterpretuje přímo procesor, ale určitý způsob, kdy na procesoru běţí program – interpret teprve vykonává software. Znamená to, ţe by programátoři v těchto jazycích vůbec nevytvářeli software. V tomto pojetí by byla jejich práce redukována na pouhá data a to by mělo za následek dopad na autorskoprávní ochranu vytvářeného díla. Proto se v tomto ohledu přikláním k názoru, ţe data jsou rozhodně širším pojmem neţ software, protoţe data jsou ve své podstatě jakýmikoliv informacemi včetně softwaru. Toto stanovuje i autorský zákon, ve kterém se v § 65 uvádí, ţe „počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární.“13 Autorskoprávní ochrana se na samotná data nevztahuje. [12] [16]
3.2.1.
Právní prostředky ochrany
Jelikoţ data dělíme podle určitých kritérií, je zcela zřejmé, ţe mohou mít velice mnoho podob. Z hlediska právní problematiky jsou určité kategorie dat relevantní, protoţe se týkají jednotlivců a jejich soukromí. Nicméně data, která se vztahují k jednotlivým osobám, vyţadují jisté zvláštní zacházení. Ten nejprvotnější zájmem o osobní data v České republice vznikl těsně v porevolučním období, kdy pocit strachu a nejistoty o své soukromí výrazněji převládal. Naopak v západním světě dávají 70. léta vzniku zákonům respektující ochranu osobních údajů. V 80. letech vstupují v platnost zákony zabývající se volným pohybem osob 13
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (1).
22
v Schengenském prostoru, které bývají označovány jako druhá generace zákonů. V návaznosti na druhou generaci navazuj generace třetí, kde je zdokonalena ochrana osobních údajů. To, jak je důleţitost ochrany osobních údajů podstatnou záleţitostí, je patrné například z kaţdodenního uţívání Internetu nebo i mobilních telefonů. Chatování, skypování, on-line nakupování, to vše nás nutí k zadávání osobních údajů. Můţeme se ovšem jen domnívat, na jaké servery se přihlašujeme, kam se naše údaje ukládají a kdo s nimi nějakým způsobem pracuje. Bohuţel je smutnou skutečností, ţe většina mobilních operátorů poskytuje naše telefonní čísla, naše osobní údaje společnostem, kterým jsme nikdy nedali souhlas se zpracováním údajů a které vlastně vůbec neznáme. [15] Evropská unie poskytuje pro ochranu této oblasti základní dokument a to Směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES z roku 1995 o ochraně fyzických údajů v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Směrnice se zabývá veškerým zpracováním osobních údajů, díky němuţ je moţná identifikace osoby, jejímţ účelem není shromaţďování osobních údajů k soukromým účelům. Směrnice vychází z principů, které je nutné pro zpracovávání osobních dat dodrţet. Je podstatné zmínit, ţe subjekt, o kterém se data shromaţďují, musí být o takovém počinu informován a následně by měl být informován i o tom, která osoba o něm data shromaţďuje. Bezpečnost dat proti zneuţití se v tomto ohledu řadí na první místo. Zákonem č. 101/2000 Sb., se tato směrnice zařadila do právního řádu České republiky, ačkoliv byl tento zákon od svého vzniku několikrát novelizován. Zákon neupravuje zpracování osobních údajů pro vlastní potřebu subjektu a nezabývá se ani otázkou náhodného shromaţďování osobních údajů nutných pro výkon povolání. [27] Právní prostředky ochrany dat mohou být velice rozmanité. Ochranu dat poskytuje celá řada právních předpisů a je zřejmé, ţe ještě dlouho nebude existovat ţádná souborná kodifikace, sjednocující základní pojmy nakládání s elektronickými daty a jejich ochranu. Například ochrana elektronických dat je částečně upravena v některých speciálních předpisech, jako je zákon o elektronickém podpisu, zákon o elektronických komunikacích, zákon o informačních systémech veřejné správy a dalších předpisech. Nicméně ochranu elektronických dat zabezpečující obecné předpisy, které chrání informace všeobecně, tedy nejen data elektronická. Systematicky je velice obtíţné prostředky ochrany elektronických dat rozdělit do nějakých škatulek. Útoky proti datům mohou být různého charakteru a různě motivované. Typickými útoky proti datům jsou útoky proti samotné integritě dat, jako je poškození dat či zničení. Známou formou těchto útoků je šíření různých virů, které jsou způsobilé 23
zlikvidovat veškerá data v počítači. Mezi závaţné útoky patří útoky proti výlučnosti práv k datům, zejména neoprávněný přístup k informacím za účelem jejich získání či vyzrazení. V této kategorii nalezneme i porušování autorských práv a jiných obdobných práv. [16] Stejná data mohou být chráněna různými předpisy. Jako příklad uvedu státní tajemství; v současné terminologii utajované informace, chrání speciální předpis, avšak také trestní zákoník, a kromě toho další zvláštní předpisy. Je tedy zcela zřejmé, ţe ochrana dat představuje velice rozmanitou tematiku. [12]
3.3. Databáze Teorie databázových systémů se začala rozvíjet uţ v první polovině minulého století, ale v takové podobě, jak ji známe dnes, byla definována aţ v sedmdesátých letech. I kdyţ se to na první pohled nemusí zdát, jedná se o poměrně sloţitou teorii, proto zde uvedu jen některé základní definice. Databázi chápeme jako úloţiště údajů, které jsou uloţeny a zpracovávány nezávisle na aplikačních programech. Databáze zapouzdřují jednak vlastní údaje, ale i relační vztahy mezi jednotlivými
prvky
a
objekty
v databázi,
schémata
popisující
struktury
údajů
a integritní omezení. Speciální software pro přístup k údajům v databázi nazýváme česky systém řízení báze dat (SŘBD), anebo anglicky Database Management Systém (DBMS). Uţivatel, popřípadě aplikační program nemusí znát fyzickou strukturu uloţení údajů, protoţe k údajům v databázi se přistupuje prostřednictvím systému řízení báze dat. Komunikace klienta nebo aplikačního programu SŘBD probíhá pomocí jazyka SQL. Údaje v databázi jsou organizovány jednak fyzicky, jednak logicky. Kaţdý databázový program vyuţívá jinou fyzickou organizaci údajů, pokud zrovna nenavrhujeme speciální aplikace pro klastrové servery. Souhrn nástrojů, postupů a technik, které se vyuţívají v souvislosti s databázemi, nazýváme databázová technologie. Databázový systém je tedy tvořen systémem řízení báze dat a databází. Databázové systémy se následně dělí do jednotlivých skupin. Toto pojetí databází je bráno ryze z technického hlediska. [2]
24
3.3.1.
Právní ochrana databází
Z pohledu autorského zákona a ve vztahu k softwaru je databáze „soubor dat, údajů nebo jiných prvků systematicky nebo metodicky uspořádaných.“14 Databáze mohou být součástí softwaru nebo výstupem jeho fungování. Pokud je databáze součástí softwaru, pak je nutné udělit licenci i k příslušné databázi. Uloţená data mohou naplňovat znaky důvěrných informací, nicméně z pohledu databázového práva je pojem databáze obsahově vymezen. [4] [9] Autorský zákon rozeznává dvojí způsob ochrany databází, a to:
Databáze jako souborné autorské dílo: Tato databáze je vlastním duševním výtvorem autora a jako taková je jedinečná díky výběru a uspořádáním obsahu. Struktura a třídění databáze jsou tedy chráněny jako autorské dílo, pokud splňují subjektivní kritérium „jedinečnosti“.
Databáze
jako
výsledek
činnosti
pořizovatele:
Tento
typ
databáze
je předmětem zvláštního práva pořizovatele a jde o „soubor nezávislých údajů nebo jiných prvků systematicky nebo metodicky uspořádaných.“15 Databáze musí být přístupná elektronickými a jinými prostředky, bez ohledu na formu vyjádření.
Právní
předpisy
chrání
úsilí,
technické
a personální zajištění vzniku databáze, aktualizace a rozšiřování databáze. Databáze přitom nemusí být vůbec jedinečná. [4] [9] Praxe ukazuje, ţe častějším způsobem ochrany je druhý způsob, tedy investice pořizovatele.
3.3.2.
Zvláštní práva k databázi
Činnost softwaru bývá mnohdy propojena s databázemi. Databáze tak můţe být výsledkem činnosti softwaru anebo jeho součástí. Jako součást softwaru je potřebné vztáhnout licenci při licencování softwaru samozřejmě i na databáze. Při uţití softwaru nabyvatelem licence mohou vznikat jako produkt databáze, které jsou spojeny nedílně se softwarem nebo odděleně uloţeny v paměti softwaru. Tyto databáze jsou pak v majetku uţivatele softwaru 14
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (2). 15 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (2).
25
a ten je jejich pořizovatelem. Jejich pořizovatelem je i za situace, kdy uţívá software nelegálně a databáze jsou chráněny v jeho prospěch autorským zákonem. Součástí databáze mohou být i další autorským zákonem chráněné prvky. Jde o takové prvky, které mohou být do databáze zahrnuty jen se souhlasem těch, kteří vykonávají k těmto prvkům autorská majetková práva. Je-li tato databáze zpřístupněna, musí mít pořizovatel databáze od těchto osob souhlas k takovému šíření. Databáze můţe vzniknout i novým uspořádáním jiné databáze jiného pořizovatele. Avšak takové uspořádání a vklad nového tvůrce databáze musí být podstatné. Na straně pořizovatele databáze můţe stát jak fyzická osoba, tak i právnická osoba, která vytvořila databázi svými zaměstnanci. Pořizovatelem můţe být samozřejmě i osoba, která si nechala databázi vytvořit u jiné osoby. [4] [9] Pořizovatel
databáze
má
k databázi
tzv.
zvláštní
právo
pořizovatele.
Pokud databáze naplňuje také znaky autorského díla, pak k ní má i autorská i majetková práva. [9] Zvláštní právo pořizovatele databáze je dvojího typu:
Právo na vytěžování: Vytěţování je chápáno jako přepis části databáze nebo databáze jako celku na jiný podklad a to jakýmikoli prostředky či způsobem.
Právo na zužitkování: Zuţitkování je zveřejnění části nebo celé databáze veřejnosti, a to formou pronájmu, zveřejněním na Internetu nebo jinými způsoby přenosu. [4] [9]
Zvláštní právo pořizovatele databáze je omezeno ve prospěch vytěţování a zuţitkování tzv. nepodstatné části obsahu databáze nebo části databáze oprávněným uţivatelem. Oprávněným uţivatelem můţe být konečný zákazník neboli veřejnost, jemuţ byla databáze zpřístupněna. Je třeba zdůraznit, ţe zákon stanovuje i tzv. bezúplatnou zákonnou licenci ve prospěch toho, kdo vytěţuje pro osobní potřebu podstatnou část databáze. Na základě této zákonné licence nelze pro osobní potřebu stáhnout software obsahující databázi. [9]
26
4. Správa Internetu Příběh správy Internetu je jistě zajímavým tématem a měl by být inspirací do budoucnosti, jelikoţ otázky spojené se správou Internetu, budou řešeny stále častěji. Jak je dnes jiţ známo, vznik Internetu se datuje od 60. let 20. století v prostředí univerzit. Tvůrci Internetu od začátku přemýšleli o alternativních modelech správy Internetu, tedy o modelu samosprávy. Jako nejčastější důvod bývá uváděna spojitost Internetu s telefonní sítí. Správa telefonních čísel v národním i mezinárodním měřítku bývá široce regulována zákony, mezinárodními smlouvami a mezinárodním globálním regulátorem – ITU. Takzvaný systém DNS včetně národních adres byl aţ do poloviny 90. let kontrolován jedinou osobou – Johnem Postelem z USC. Zlom ve vývoji správy Internetu nastal v roce 1990, kdy Tim Berners – Lee vynalezl WWW (World Wide Web) a Ministerstvo obrany USA přestalo financovat vývoj Internetu prostřednictvím ARPANET. Rok 1992 je zlomový rok, neboť v toto datum lidé zaloţili kolem Internetu organizaci s názvem Internet Society (ISOC), coţ je stále velmi aktivní nevýdělečná organizace zabývající se Internetem a jeho sociálními, ekonomickými i právními aspekty. V České republice zatím pobočka ISOC neexistuje. Správa Internetu včetně jeho historie je velice obsáhlá, pro účely této práce si dovolím ponechat jej v tomto rozsahu. [12]
4.1. Počátky Internetu v České republice Historie českého Internetu se datuje od počátku roku 1990. V té době ještě v bývalém Československu neexistovala ţádná pevná linka vyjma telefonní, a tak se první pokusy o vytvoření počítačové sítě děly pomocí komutovaných linek veřejné telefonní sítě. První pokusy
o
připojení
do
Internetu
proběhly
v listopadových
dnech
roku
1991.
Linka vedla z praţského ČVUT do internetového uzlu. Zprvu šlo pouze o komutovaný spoj, jenţ byl později nahrazen pevnou linou, která vyuţívala jiţ dříve zavedeného spojení EARN. Do této doby se také datuje jakési neoficiální připojení Československa k Internetu. Dne 13.2. 1992 proběhlo slavnostní oficiální připojení naší republiky k Internetu. K tomuto aktu nedochází nikde jinde, neţ na praţském ČVUT.
27
Jiţ v roce 1991 byl podán návrh na vybudování celorepublikové páteřní sítě. Síť měla propojovat veškerá tuzemská akademická centra. Na základě tohoto návrhu vznikly v tehdejším Československu dva projekty na vybudování národních páteřních sítí, slovenské a české, přičemţ propojení těchto dvou páteří (Praha a Bratislava) bylo součástí projektu české strany. Projekt dostal jméno FESNET (Federal Educational and Scientific NETwork). V červnu 1992 české ministerstvo školství schválilo projekt a uvolnilo na něj 20 miliónů korun. V průběhu roku 1992 se písmeno F v názvu FESNET mění na C a díky tomu vzniká název CESNET (Czech Educational and Scientific NETwork). Současně s tím se na Slovensku buduje síť SANET Slovak Academic NETwork). CESNET byla zpočátku realizována hvězdicovou topologií se středovými uzly v Brně a Praze. Ty byly propojeny pevnou linkou o rychlosti 64 kbps. K těmto dvěma uzlům byly připojeny další uzly umístěné v našich akademických městech. Postupně byly připojeny České Budějovice, Hradec Králové, Liberec, Plzeň a další. Postupem času byla většina uzlů připojena dvěma nezávislými spoji kvůli zachování konektivity v případě výpadku některé z linek a rozrostl se i počet linek směřujících za hranice naší země. V průběhu roků 1994 a 1995 byla komunikační infrastruktura CESNETu podstatně dobudována a pozornost se přesunula především na zvyšování přenosových rychlostí a s ním související zlepšování spolehlivosti. [12]
4.2. Činnost Internetových sítí pojmem „propojené“ neboli internetové sítě rozumíme funkční vzájemné propojení dvou nebo více sítí, při němţ jsou prostředky kaţdé jednotlivé sítě k dispozici i uţivatelům a počítačům připojeným do zbývajících sítí. Internetové sítě vyţadují ke své činnosti
jistou
kombinaci
technologií,
adresování
a
komunikačních
protokolů.
Všechny tyto komponenty musí být v celé internetové síti shodně chápány a všichni se jim musí podřídit. Při výstavbě internetových sítí můţeme pouţívat celou řadu různých zařízení, jako jsou přepínače, mosty a směrovače. Mezi těmito kategoriemi zařízení bývali kdysi jasně definované hranice, které se ale s postupem času a s technologickým vývojem postupně stírají. Směrování je stále ţivotně důleţitou součástí internetových sítí, není jiţ ale výhradní doménou samostatných směrovačů; dnes mohou směrování zajišťovat běţné univerzální počítače připojené k lokálním sítím LAN, nebo dokonce přepínače sítí LAN. Činnost internetových sítí se nejlépe vysvětluje na vrstvovém modelu OSI. Zde se vytváří základní 28
kontext pro zkoumání všech mechanismů výměny dat mezi počítači propojenými do internetové sítě i mezi sítěmi pomocí protokolu IP.
4.2.1.
Referenční model ISO/OSI
Referenční model ISO/OSI vypracovala organizace ISO jako hlavní část snahy o standardizaci počítačových sítí nazvané OSI a v roce 1984 ho přijala jako mezinárodní normu ISO 7498. Skládá se ze 7 vrstev. Následující obrázek vystihuje komunikaci mezi dvěmi koncovými systémy. Koncový systém A
7:
Aplikační
6: Prezentační 5:
Relační
4: Transportní 3: 2:
Síťová Spojová
1:
Fyzická
Koncový systém B Aplikační protokoly Prezentační protokoly Relační protokoly Transportní protokoly Síťové protokoly Spojové protokoly Fyzické protokoly
7:
Aplikační
6: Prezentační 5:
Relační
4: Transportní 3:
Síťová
2:
Spojová
1:
Fyzická
Fyzické médium
Obrázek č. 1: Referenční model ISO/OSI Zdroj: Cisco.netacad.net [online]. 2013 [cit. 2013-01-15]. CCNA Exploration Network Fundamentals. Dostupné z WWW:
.
Vrstva 1: fyzická vrstva Jedná se o nejspodnější část referenčního modelu OSI. Je odpovědná za vlastní vysílání datového proudu, přebírá datové rámce od vrstvy datových spojů a jejich obsah i strukturu přenáší sériově, tedy po jednotlivých bitech. Dále je odpovědná za příjem příchozích datových proudů, opět po jednotlivých bitech. Pracuje pouze s nulami a jedničkami; neobsahuje ţádný mechanismus, kterým by zajistila význam odesílaných a přijímaných bitů.
29
Vrstva 2: vrstva datových spojů Je odpovědná za zajištění platnosti přenášených dat mezi oběma komunikujícími koncovými zařízeními. Na vysílací straně je tato vrstva odpovědná za „zabalení“ poţadovaných instrukcí neboli dat do rámců. Rámec je datová struktura spojové vrstvy, která obsahuje všechny informace, potřebné pro úspěšné odeslání dat po síti LAN do cíle. Úspěšné
doručení
znamená,
ţe
rámec
dorazí
do
cíle
v neporušeném
stavu.
Ve skutečnosti je tato vrstva rozdělena do dvou samostatných komponent, a sice podvrstvy řízení přístupu k médiu (Media Access Control, MAC) a podvrstvy řízení logických spojů (Logical Link Control, LLC). Podvrstva MAC je přitom odpovědná za fyzické vysílání a příjem dat po přenosovém médiu, zatímco komponenta LLC zajišťuje spolehlivé doručování datových rámců. Vrstva 3: síťová vrstva Umoţňuje komunikaci ve vlastní internetové síti. Protokoly síťové vrstvy jsou tak odpovědné za vytvoření cesty mezi zdrojovým a cílovým počítačem. Mechanismy síťové vrstvy byly implementovány do celé řady protokolů, které umí přenášet aplikační data po segmentech sítí LAN a dokonce i po sítích WAN. Na této vrstvě se vyskytuje celá řada protokolů, z nichţ nejzásadnější je protokol IP. Vrstva 4: transportní vrstva Na čtvrté příčce referenčního modelu OSI se nachází přenosová neboli transportní vrstva. Zajišťuje integritu datových přesunů mezi oběma koncovými zařízeními v komunikaci. Umí detekovat poškození a ztrátu paketů při přenosu a podle potřeby automaticky generuje poţadavek opakovaného vysílání. Důleţitou funkcí je opakované sestavování správného pořadí paketů, které z nejrůznějších důvodů dorazily mimo pořadí. Takové pakety mohou v síti putovat po jiné cestě, nebo se třeba po cestě poškodily a znovu se vysílaly se zpoţděním. Transportní vrstva skýtá dva typy protokolů, a to TCP a UDP.
30
Vrstva 5: relační vrstva Jedná se o vrstvu komunikačních relací. V mnoha protokolech jsou funkce této vrstvy zabudovány
do
vrstvy
transportní.
Mezi
konkrétní
příklady
sluţeb
patří
např. vzdálená volání RPC (Remote Procedure Call) a protokoly pro zajištění kvality sluţeb, jako je protokol rezervace šířky pásma RSVP. Vrstva 6: prezentační vrstva Zodpovídá za správu potřebného kódování dat, šifrování nebo dešifrování. Vrstva 7: aplikační vrstva Tato vrstva neobsahuje vlastní uţivatelské aplikace, namísto toho tvoří rozhraní mezi koncovými aplikacemi a síťovými sluţbami. Ve své podstatě zahajuje komunikační relace.
4.2.2.
Přenosové protokoly Internetu a DNS
Předchozí kapitoly blíţe vysvětlily činnost internetové sítě. Celkovou koncepcí technické infrastruktury Internetu tvoří doménový systém DNS a přenosové protokoly. Protokolem rozumíme soubor pravidel, které je nutno dodrţet, aby probíhala elektronická komunikace a přenos dat mezi dvěma koncovými zařízeními. Těchto konvencí neboli standardů je celá řada. Pro účely této práce plně postačí krátké seznámení s přenosovými protokoly a DNS. [12] Přenosové protokoly Internetu identifikují jednotlivé uzly sítě prostřednictvím IP adres, které jsou celosvětově unikátní. IP adresa je v případě protokolu IPv4 zápis čísel oddělný tečkami – 192.168.88.8, v případě protokolu IPv6 se jedná o zápis čísel a písmen oddělených dvojtečkami – 2001:200:8002:203:47FF:FEA5:3089. Adresy protokolu IPv6 jsou pro běţného uţivatele velmi těţko zapamatovatelné, proto existují zkrácené zápisy adresy. K nejznámějším přenosovým protokolům patří rodina protokolů TCP/IP. DNS neboli Domain Name System umoţňuje přiřadit k číselné IP adrese symbolické jméno, kterému říkáme doménové jméno. Toto jméno si uţivatelé dokáţí snadno zapamatovat a není nic těţkého jej vloţit do webového prohlíţeče. 31
Prohlíţeč se následně podívá do „seznamu“, najde odpovídající záznam a připojí se na správnou IP adresu náleţící doménovému jménu a uţivateli se následně zobrazí poţadovaná stránka. [12]
32
5. Právní úprava software Počítačové programy jsou specifické svým nehmotným charakterem. Znamená to, ţe si na ně nemůţeme „sáhnout“. Pro mnoho uţivatelů jsou stále počítačové programy nedílnou součástí počítače a výrazy jako počítač a počítačový program pro ně nepředstavují ţádný rozdíl. Popřípadě mají za to, ţe počítačový program je ono DVD, které si zakoupí v obchodě, a díky tomu převládá názor, ţe si „kupují software“. Současná situace posouvá způsob distribuce počítačových programů i jiných autorských děl v elektronické podobě prostřednictvím internetu. Počítačový program je totiţ výsledkem tvůrčí duševní činnosti jeho autora. [1] [10] [12]
5.1. Koncept duševního vlastnictví Tvůrčí duševní činnost autora počítačového programu je zachycena v nějaké objektivně vnímatelné podobě. Program jako takový je „nehmotný“, a proto právě při „koupi softwaru“ si kupující kupuje ve smyslu nabytí vlastnického práva pouze datový nosič, přičemţ většina ceny připadá na získání oprávnění k uţití počítačového programu na takovém nosiči uloţeného, tedy cena za udělení licence. [1] Tyto aspekty jsou shodné pro mnoho podobných výsledků lidské činnosti, které bývají souhrnně upravovány tzv. právem duševního vlastnictví. [12] Majetek, který je označován za majetek s nehmotnou povahou, můţe být projevem duševního vlastnictví. Tento majetek vznikl důsledkem tvůrčí činnosti a také díky moţným právním vztahům duševního vlastnictví. Profesor Telec popisuje duševní vlastnictví jako „právní a ekonomickou abstrakci tvořenou souhrnem objektivně vyjádřených ideálních předmětů, které v dnešním právním smyslu nejsou věcmi ani hmotnými právy, ale jako nehmotné majetkové hodnoty mohou být samostatnými předměty právních a ekonomických vztahů.“16 [8] Pokud si tuto komplexní právní definici převedeme do srozumitelnější podoby, je z ní patrné, ţe se jedná o takové výsledky duševní činnosti (člověk na ně přijde vlastním
16
TELEC, I.: Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Masarykova univerzita, 1994. str. 20.
33
myšlením, analýzami či zkušenostmi), které jsou vnímatelné lidskými smysly (obvykle zrakem, či sluchem) a které mají svoji ekonomickou hodnotu, tedy dají se zpeněţit. Jedna z mnohých specifických vlastností výsledků duševní činnosti je tzv. ubiquita. Jde o fakt, ţe bez újmy na své podstatě můţe být nehmotný statek uţíván kdekoli, kdykoli
a
neomezeným
počtem
subjektů,
coţ
není
moţné
u
hmotných
věcí.
Při nevýlučnosti dochází k obtíţnému znemoţnění jiným subjektům informaci uţít. Informace získaná jako část textu, či jednou poslechnutá melodie, zůstává uloţena v naší paměti a bez výhrady jednou "vypuštěnou" informaci není moţné vzít zpět. Mezi další významnou vlastnost se řadí skutečnost, ţe nehmotný statek se nespotřebovává uţíváním. Symfonie má po tisíciletí řadu příznivců. Mezi těmito příznivci nedochází k ţádné rivalitě či soupeření, a to proto, ţe jednu informaci můţe současně sdílet kdokoli, aniţ by se podíl na této informaci daného subjektu zmenšoval. [12] Je podstatné rozlišit samotnou informaci od nosiče, na kterém se fyzicky nachází. Duševní vlastnictví se dělí na průmyslové vlastnictví, jemuţ náleţí ochranné známky, vynálezy, označení původu uţitné vzory včetně průmyslových vzorů, a na autorská práva. Do druhé výše uvedené kategorie se spolu s díly literárními, hudebními a výtvarnými řadí i software. [12] Jak
je
z názvu
patrné,
duševní
vlastnictví
je
svým
způsobem
majetek.
Duševní vlastnictví, respektive jeho práva je moţné prodávat a jsou chráněny zákonem proti krádeţi. I kdyţ se dá říci, ţe označení duševního vlastnictví za majetek v určitých ohledech není zcela výstiţné, jelikoţ se domnívám, ţe duševní vlastnictví je opravdu velmi specifický druh majetku. Tato problematika je velmi pěkně popsána v knize Free Culture od Lawrence Lessiga. Dle Lessiga je duševní vlastnictví zaloţeno na myšlenkách, které jsou autory „vypouštěny“ do okolního světa. Tyto myšlenky se stávají svobodnými a bez věčných mantinelů kontrol a bariér. [3] [15]
5.1.1.
Internet a ochrana duševního vlastnictví
S velkým nárůstem týkající se vyuţívání internetu se nabízí otázka udrţitelnosti konceptu
duševního
vlastnictví
v podmínkách
současného
internetového
prostředí.
Internetový trh se řídí specifickými pravidly a je zřejmé, ţe právo ještě neumí pruţně reagovat na tyto nová pravidla. Pokud se zamyslíme nad tím, kterou cestou by se mělo vydat, vyvstávají rozdílné názory. Na jedné straně je úhel pohledu, který poukazuje na zastaralost 34
konceptu duševního vlastnictví a vyzívá k opuštění těchto myšlenek. Proč by lidská mysl potřebovala nějakou motivaci k tomu, aby mohla tvořit? Tvořivost je přece moţné jen zaţít. I takováto otázka souvisí s poukázáním na onu zastaralost konceptu. Opačná strana názorového spektra je nakloněna tvrzení, ţe i přes poţadavky internetu na změny v přístupu k duševnímu vlastnictví, se nejedná o konec duševního vlastnictví jako celku. Stát se musí postarat a zaručit vymahatelnost práv i na internetu. I přes neplatnost starých omezení soudci i zákonodárci postrádají dostatek vědomostí pro tvorbu nových hranic. Aţ budoucnost teprve ukáţe, jaká pravidla budou fungovat a platit a jaká pravidla nebudou přijata vůbec. Kultura a s ní spojená tvorba je zásadně ovlivněna podstatou internetu. Díky internetu se dílo šíří mnohem rychleji, coţ je bez pochyby pozitivní. V dobách, kdy se „internet“ vyuţíval spíše pro vojenské účely, byl právní systém orientován spíše na komerční kulturu. Právě pouţití internetu zapříčinilo šíření svobodné a nekomerční kultury, které se později dostalo do popředí právního zájmu. Vyváţenost mezi svobodnou a komerční kulturou je porušena a v současné době svobodnou kulturu najdeme jen sporadicky. Domnívám se, ţe tento styl „obranářského“ přístupu podporuje pouze komerční zájmy, avšak zájmy autorů jsou často opomíjeny. I přesto, ţe podstata svobodné kultury nepopírá hodnotu duševního vlastnictví včetně hodnoty majetku, myslím si, ţe je kolem nás spousty hodnot, které nemůţeme označit pojmem „vlastnictví“. Do jisté míry je kaţdá kultura svobodnou, a proto hodnoty týkající se například vypůjčení si inspirace od jiných tvůrců, se stávají podstatnou částí tvůrčího procesu, který spadá pod komerční i nekomerční kulturu. Je ovšem důleţité vědět, jakým směrem je moţné v tomto sdílení se ubírat. [3] [15]
5.2. Mezinárodní úmluvy a regulace duševního vlastnictví Nutnost chránit práva duševního vlastnictví mají své kořeny v druhé polovině 19. století. I přesto, ţe v té době počítačové programy viditelně ještě neexistovaly, některé mezinárodní smlouvy jsou i v současné době pouţity na ošetření počítačových programů. Na počátku všeho stojí Paříţská úmluva z roku 1883 zabývající se ochranou práv duševního vlastnictví. Na ni navazuje Bernská úmluva. [12]
35
5.2.1.
Bernská úmluva
Jeden ze základních pilířů kontinentálního pojetí autorských práv - Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, podepsána roku 1886. Principy, které jsou platné i v dnešním autorském zákoně, byly stanoveny právě Bernskou úmluvou. Historie Bernské úmluvy sahá aţ do 19. století, kdy na samém počátku stojí skupina francouzských literátů a umělců včele s Victorem Hugem. Úmluva měla vliv na zavedení základních principů ochrany autorských práv. Základním ustanovením této úmluvy bylo, ţe autorův nárok na
ochranu díla
vzniká jiţ samotným vytvořením
a
dále ţe autorovi náleţí
veškerá práva vztahující se k dílům odvozeným. Za významné je povaţováno i rozšíření ochrany autorského díla mimo území, kde autorské dílo vzniklo. Pro všechny země, které Bernskou úmluvu podepsaly, jsou stanovena pravidla dodrţení stejných autorských práv. Pro řešení administrativních problémů, vznikl nový orgán, a to Spojená Mezinárodní Kancelář pro ochranu duševního vlastnictví17, která se v dalších letech stala Světovou organizací duševního vlastnictví.18 Následně se dostala pod ochranná křídla správy Spojených národů. Od svého vzniku prošla Bernská úmluva četnými úpravami:
Paříţ roku 1898
Berlín roku1908
Bern roku1914
Řím roku 1928
Brusel roku 1948
Stockholm roku 1967 a v neposlední řadě opět Paříţ roku 1971. [15]
V roce 2008 měla Bernská úmluva jiţ 164 signujících států. [12] [15]
5.2.2. Úmluva TRIPS – Agreement on Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights Počátky úmluvy TRIPS jsou spjaty s Uruguayským kolem Všeobecné dohody o clech a obchodu19, píše se rok 1994. Úmluva TRIPS je povaţována za významnou zejména 17
United International Bureaux for the Protection of Intellectual Property. World Intellectual Property Organisation – WIPO. 19 General Agreement on Tariffs and Trade – GATT. 18
36
z ekonomického a trţního hlediska, neboť vznikla na půdě Světové obchodní organizace a podstatná část řeší otázku úpravy majetkových práv duševního vlastnictví včetně obchodování s nimi. Za cíl si klade harmonizaci ochrany práv duševního vlastnictví v členských státech WTO. Díky tomu bylo zavedeno velké mnoţství institutů, které jsou členské státy povinny zavést do svých právních řádů. Oproti předchozí úpravě přináší i řadu novinek. Zabývá se kupříkladu vyuţitím díla přes internet. Mezi hlavní oblasti, které úmluva TRIPS řešila, se řadí zejména práva umělců a vydavatelů, problematika označení země původu, ochranné známky nebo ochrana důvěrných informací. Nedílnou součástí je i ustanovení o prostředcích pro vynucování ochrany a vymáhání nároků z porušování práv, včetně
způsobu
řešení
těchto
sporů.
I
v současné
době
patří
dohoda
TRIPS
k nejkomplexnějším mezinárodním dokumentům pro ochranu práv duševního vlastnictví. Pro přistoupení k Úmluvě TRIPS je stěţejní podmínkou přijetí Bernské Úmluvy. [12] Z hlediska počítačových programů dohoda stanovila, ţe počítačové programy musí být ochráněny jako literární dílo a musí mít stejnou úroveň ochrany, coţ se odráţí i v autorském zákoně, který stanovuje, ţe „počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární.“20 Článek 27 úmluvy TRIPS definuje poţadavek na patentovatelnost ve všech oblastech vědy a techniky. "(...) patents shall be available for any inventions, whether products or processes, in all fields of technology, provided that they are new, involve an inventive step and are capable of industrial application. (...) patents shall be available and patent rights enjoyable without discrimination as to the place of invention, the field of technology and whether products are imported or locally produced."21 „(…) patenty musí být k dispozici všem vynálezům, ať se jedná o produkty či procesy, a to ve všech oblastech techniky za dodrţení předpokladu, ţe jsou nové, průmyslově vyuţitelné a ţe zahrnují tvůrčí činnost.(…) patenty a patentová práva mají být k dispozici bez omezení, pokud se jedná o místo, oblast technologie a o to, zda jsou výrobky z místní produkce nebo dováţené.“ 22[12] [15] [20] [21] Obsah článku vybízí k zamyšlení nad patentovatelností softwaru včetně obchodních metod. Ti, kteří vyjadřují svůj souhlas s patenty, vnímají východiska Úmluvy TRIPS jako pádné a dostačující kritéria pro patentovatelnost softwaru. Na druhou stranu, zastánci, 20
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (1). 21 Znění Úmluvy dostupné z: http://www.wto.org/english/docs_e/legal_e/27-trips_01_e.htm. 22 Znění Úmluvy dostupné z: http://www.wto.org/english/docs_e/legal_e/27-trips_01_e.htm.
37
ale i odpůrci patentů si pokládají otázku, jestli je software schopen sám o sobě průmyslové aplikace. Debata nad touto otázkou je stále otevřena.
5.2.3. WIPO copyright treaty – Smlouva WIPO o autorském právu Hlavním cílem Smlouvy WIPO o právu autorském je uţití díla skrz síť internet a dále technická ochrana děl včetně práv informačního managementu. Softwarová ochrana je ve smlouvě WIPO zastoupena největší měrou v porovnání s výše uvedenými úmluvami. Důraz je opět kladen na software jako na literární dílo. Jsou zde upraveny i různé moţnosti programového vyjádření, jako je zdrojový a strojový kód, za následující podmínky: "Computer programs are protected as literary works within the meaning of Article 2 of the Berne Convention. Such protection applies to computer programs, whatever may be the mode or form of their expression.“23 „Počítačové programy jsou chráněny jako díla literární v souvislosti s článkem (2) Bernské Úmluvy. Ochrana je poskytována všem počítačovým programům bez ohledu na způsob jejich vyjádření.“24 Některá sporná ustanovení ve Smlouvě byly cílem kritiky. Kupříkladu nedodrţení technických opatření týkající se ochrany díla v článku (11) a to i za předpokladu, kdy porušení technických opatření bude nutné k právním úkonům. Dalším cílem kritiky je uplatnění univerzálního standardu pro všechny země Evropského společenství i přes jejich rozdílný stupeň vývoje. [12] [15] Právo Evropské unie tuto smlouvu začlenilo závazným rozhodnutím Evropské rady z roku 2000. Předmět smlouvy WIPO je ve značné míře obsaţen i směrnicí 91/250/EC, zabývající se autorskoprávní ochranou počítačových programů a dále pak směrnicí 96/9ES zabývající se autorskoprávní ochranou databází. Netřeba opomenout směrnici 2001/29/ES o zákazu pouţití zařízení. [12]
23
BURYAN, J.: Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU [online]. 2003 [cit. 2013-01-10]. Dostupný z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=136835. 24 BURYAN, J.: Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU [online]. 2003 [cit. 2013-01-10]. Dostupný z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=136835.
38
6. Obecné principy autorského práva Autorským právem se zabývá autorský zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Základy autorského práva jsou zaloţeny na soukromoprávních principech, které jsou obsaţeny zejména v občanském zákoníku. Autorské právo je upraveno samostatným druhem občanskoprávních vztahů vznikající z duševní tvořivé činnosti. V tomto právu je obsaţeno subjektivní právo osobnostní, do kterého patří právo na zveřejnění, právo osobovat si autorství a právo na nedotknutelnost, a právo majetkové. Podle toho, zda tato práva vytváří jednotný celek, bývá rozlišováno pojetí monistické a dualistické. Monistická koncepce je zaloţena na pojetí osobnostních a majetkových práv jako nedělitelného celku. V takovém případě hovoříme o osobnostně majetkových právech. „Současná koncepce českého autorského práva je však dualistická.“25 [12] [16] [17] [19] „Autorské právo je právo absolutní.“26 Postavení osoby vzhledem k právu, která je autorskoprávně oprávněná (zejména autora), se vyznačuje tím, ţe tato osoba neumoţňuje dalším osobám jakkoliv působit na dílo jí vytvořené. „Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam.“27 Dílo je vţdy povaţováno za výsledek osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), která směřuje k jedinečnému osobitému projevu, v němţ je i sama osobnost původce, tedy autora. [12] [16] [17] Autorské právo nemá statut práva univerzálního ani ţádného sběrného ochranného práva, avšak nese označení ochranného práva zvláštního. Z toho tedy plyne, ţe předmětem autorského práva můţe být pouze to, co v rámci naplnění veškerých zákonných obsahových znaků díla podle autorského zákona koresponduje s funkční povahou soukromého práva prolínající se všemi pojmovými znaky jeho předmětů. [12] [16] [17] Tolik k obecným principům autorského práva. Další část práce nám objasní hlavní aspekty subjektivních osobnostních a majetkových práv. 25
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů. 26 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů. 27 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (1).
39
6.1. Osobnostní autorská práva k softwaru Osobnostní práva se váţí na osobnost autora softwaru. Autor se těchto práv nemůţe vzdát a nelze jej převést ani na jinou osobu. Není ale vyloučeno, aby sám autor udělil souhlas k zásahu do těchto práv. Mezi osobnostní autorská práva k softwaru patří:
Právo na zveřejnění: Jedná se o právo uvést software na trh formou licence.
Právo osobovat si autorství: Znamená to býti označen jako autor softwaru.
Právo
na
nedotknutelnost:
Právo
udělení
souhlasu
se
zásahem
do zdrojového kódu a právo poţadovat, aby software nebyl pouţíván způsobem sniţující jeho hodnotu. Osobnostní práva zanikají smrtí autora a i poté je zcela zakázáno osobovat si jeho autorství k softwaru. U softwaru se ochrany po smrti autora můţe domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých. [12] [16] [17]
6.2. Majetková autorská práva k softwaru Majetková autorská práva jsou spojená s majetkovými dispozicemi se softwarem. I tato práva patří k právům nepřevoditelným. Je zde ale moţnost převodu jejich výkonu se souhlasem. Majetková práva trvají ještě 70 let po smrti autora. Z pohledu rychlosti vývoje informačních technologií je tato doba jaksi nevýznamná. Majetkových práv se autor nemůţe vzdát a tato práva nelze exekučně postihnout, nicméně jsou však předmětem dědictví. Základem majetkových práv je právo uţít software, ať uţ samotným autorem nebo jinou osobou. Je třeba podotknout, ţe zákon omezuje uţít dílo autorem, a to u softwaru, který je vytvořen v rámci pracovněprávního vztahu, nebo na objednávku třetí osoby. [12] [16] [17]
6.3. Autorské dílo Zákon stanovuje jako „předmět práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu
40
na jeho rozsah, účel nebo význam.“28 „Za dílo se povaţuje téţ počítačový program, je-li původní v tom smyslu, ţe je autorovým vlastním duševním výtvorem.“29 „Právo autorské se vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části včetně jeho názvu. Dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zprávy nebo jiný údaj sám o sobě, jako myšlenka, postup, princip, metoda apod.“30 [6] [12] [16] [17]
6.4. Vznik autorského práva Se
vznikem
autorského
díla
se
pojí
nutnost
objektivního
vyjádření,
a to za splnění předpokladu vnímatelnosti jinými osobami. V souvislosti s ochranou počítačového programu je důleţité i ustanovení §2 odst. (3) autorského zákona, které říká, ţe „právo autorské se vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce (1) nebo podle odstavce (2), jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené.“31 Od počátku tvorby vývojového diagramu přes stanovení algoritmu aţ ke konečnému řešení počítačového programu, to vše je pod ochranou autorského zákona. Nezáleţí přitom, zda je program uloţen v paměti počítače nebo na vzdáleném počítači, popř. zda program poskytuje svoji funkci na webovém serveru. Domnívám se, ţe zakomponování tohoto odstavce do autorského zákona je velice uţitečné, neboť tvůrci programu odpadá veškerá starost týkající se legální ochrany s nutností absolvovat všechna striktní nařízení o přihlášce před příslušnými úřady. Rozmanitost a hlavně vývoj počítačových programů včetně dalších aspektů si o toto řešení ţádá. Neformální autorskoprávní ochrana počítačového programu aţ ostře nesouhlasí s patentovou ochranou, kdy celý proces udělení patentu vynálezu můţe trvat měsíce i roky a z povahy věci jej samozřejmě nelze pouţít na rozpracovaný zdrojový kód počítačového programu. Podíl na vzniku autorskoprávní ochrany počítačového programu má téţ nerozhodný účel, význam a rozsah díla. [12] [16] [17] Nelze opomenout ani to, ţe ustanovení autorských děl (tedy i počítačového programu) autorským zákonem je kogentní. To znamená, ţe autorskoprávní ochrana nelze rozšiřovat na ostatní předměty, které zákon ve svých paragrafech neuvádí, a to ani za pouţití zákonné 28
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (1). 29 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (2). 30 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (6). 31 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 3 odst. (2).
41
analogie nebo smluvně. Pokud by se takováto smlouva uzavřela, z pohledu §39 občanského zákoníku by byla neplatnou. Kaţdý takový úkon popírá smysl autorského zákona. [12] [16] [17]
6.5. Kdo je autorem softwaru? §5 odst. (1) autorského zákona je uvádí, ţe „autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila.“32 Dále zákon stanovuje, ţe „samotný proces vytváření díla má povahu faktické činnosti a tato činnost můţe být vykonána pouze osobně. Zastoupení při této činnosti je z povahy věci vyloučeno. Závazek autora k vytvoření díla tak jeho smrtí zaniká a nepřechází na dědice.“33 Určit, kdo je autorem softwaru, bývá někdy sloţité, obzvláště v případech, kdy se na tvorbě podílí více osob. Výstiţné je to například v situaci, kdy se vyuţívají ke generování zdrojových kódů různé CASE nástroje. Tyto nástroje umoţňují vývoj softwaru s vyuţitím počítačové podpory. Generování informací provádí designer softwaru, vkládání informací je na bedrech systémového analytika. Z globálního pohledu je nutné všechny tyto osoby označit za autory tzv. kolektivního díla. Je nutné podotknout, ţe na vývoji softwaru se nepřímo podílí i tester, který daný kód testuje a dává návrhy k jeho opravám. Pokud tester nezasahuje do zdrojového kódu, nelze jej povaţovat za autora softwaru. [12] [16] [17]
6.5.1.
Obsah práv autora
Autorský zákon poskytuje autorovi jednak výlučná práva osobnostní a jednak výlučná práva majetková. Tímto rozdělením práv došlo v roce 2000 k zásadní změně koncepce a odklonu od, do té doby, upřednostňovaného monistického pojetí autorského práva k pojetí dualistickému. Oddělením se především uvolnila moţnost nakládání s právy a autorská práva se v tomto smyslu přiblíţila ke druhé skupině duševního vlastnictví, tedy k právům průmyslovým. Osobnostními právy jsou především právo autora:
Rozhodnutí o zveřejnění díla.
Osobování si autorství, včetně toho, jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším uţití díla.
32
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 5 odst. (1). 33 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 11.
42
Na nedotknutelnost díla, kam náleţí zejména právo udělit svolení ke změně nebo jakémukoliv zásahu do díla.
Na to, aby jeho dílo bylo uţíváno pouze způsobem nesniţujícím jeho hodnotu.
Majetkovým právem je právo autora:
Své dílo uţít, a to jak v původní, tak i zpracované či jinak změněné podobě, včetně práva udělit jiné osobě smlouvu oprávnění k výkonu tohoto práva.
Jiná práva majetková.
Je třeba připomenout, ţe majetková práva trvají obecně 70 let po smrti autora a jsou předmětem dědictví. [12] [16] [17]
6.6. Spoluautorství Autorský zákon také stanovuje i úpravu spoluautorství, které je v případě počítačového programu naprosto nezbytné a nelze ho opomenout. „Právo autorské k dílu, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné (dílo spoluautorů), přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. Na újmu vzniku díla spoluautorů není, lze-li výsledky tvůrčí činnosti jednotlivých spoluautorů do díla odlišit, pokud tyto nejsou způsobilé samostatného uţití.“34 „Spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo kdo pouze dal ke vzniku díla podnět.“35 Z autorského zákona dále jasně vyplývá, ţe spoluautorství nemůţe vzniknout bez jednotné vůle autorů. Aby se jednalo o spoluautorství, musí být společná činnost autorů vykonávána v době před dokončením díla. Pokud by se jednalo o činnost vztahující se k dílu jiţ vytvořenému, hovoříme pak o zpracování díla, které autorský zákon zakotvil zvláštním ustanovením o vzniku doplňku či dodatku k dílu. Zákon neopomněl ani na nakládání s dílem, a to v tom smyslu, ţe „o nakládání s dílem spoluautorů rozhodují spoluautoři jednomyslně. Brání-li jednotlivý autor bez váţného důvodu nakládání s dílem spoluautorů, mohou se ostatní spoluautoři domáhat nahrazení chybějícího projevu jeho vůle soudem. Domáhat se ochrany
34
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 8 odst. (1). 35 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 8 odst. (2).
43
práva autorského k dílu spoluautorů před ohroţením nebo porušením můţe i jednotlivý spoluautor samostatně.“36 To znamená, ţe o případném nakládání s dílem spoluautoři rozhodují jednomyslně. Pokud se ale názory jednotlivých spoluautorů rozcházejí, ţe například jeden spoluautor blokuje nakládání s dílem ostatním spoluautorům, mohou se ostatní spoluautoři domáhat náhrady chybějícího projevu vůle soudem. Pokud dojde k poručení autorského práva ze strany třetích osob, můţe se samostatně náhrady domáhat i jednotlivý autor. „Není-li dohodnuto mezi spoluautory jinak, je podíl jednotlivých spoluautorů na společných výnosech z práva autorského k dílu spoluautorů úměrný velikosti jejich tvůrčích příspěvků, a nelze-li tyto příspěvky rozeznat, jsou podíly na společných výnosech stejné.“37 [12] [16] [17]
6.7. Počítačový program předmětem autorskoprávní ochrany §65 odst. (1) autorského zákona upravuje, ţe „počítačový program je chráněn bez ohledu na jeho formu vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů a je chráněn jako dílo literární.“38 Odstavec (2) téţe paragrafu vyjadřuje, „ţe myšlenky a principy, na nichţ je zaloţen jakýkoliv prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem pro jeho propojení s jiným programem, nejsou chráněny podle tohoto zákona.“39 Autorskoprávní ochrana se taktéţ vztahuje i na vyjádření počítačových programů formou zdrojového a strojového kódu. Pokud jde o vyjádření počítačového programu formou neoddělitelné součásti technického vybavení, i na tuto formu vyjádření se vztahuje autorskoprávní ochrana. Připomenu jen, ţe autorské právo se neopírá o myšlenkový obsah díla, coţ by v případě počítačového programu představoval jistý typ algoritmu, nýbrţ pouze o dílo jakoţto tvůrčí ztvárnění myšlenky. Nejsou tedy chráněny jak vědecké teorie, tak ani matematické vzorce. Nicméně v této souvislosti autorský zákon neposkytuje ţádnou ochranu programovacím jazykům, obecným technikám algoritmizace, optimalizacím programového kódu apod.
36
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 8 odst. (4). 37 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 8 odst. (5). 38 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (1). 39 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (2).
44
Za autorské dílo se tedy nepovaţuje to, co by mohlo existovat bez ohledu na tvůrčí činnost autora. Podstatnou skutečností, na kterou je v rámci autorskoprávní ochrany kladen velký důraz, je jedinečnost díla. Právě autorskoprávní individualita neboli jedinečnost bývala dříve jasným kritériem, které bylo vyţadováno k naplnění zákonného poţadavku v souvislosti s ochranou počítačových programů. Nový autorský zákon však z tohoto poţadavku postupně upouští a zaměřuje se na to, je-li počítačový program jakoţto dílo vytvořeno fyzickou osobou. [12] [16] [17] Autorský zákon rozlišuje tyto kategorie programů:
„Počítačové programy jako jedinečná díla, kde je poţadavek jedinečnosti vyjádřen skutečností, ţe dílo je výsledkem činnosti autora s nezaměnitelným a jedinečným výsledkem. Individualita díla se pak promítá i do jeho původnosti jako odrazu činnosti konkrétního autora a zaměnitelnosti díla s dílem jiným.“40
Počítačové programy dle §2 odst. (2) autorského zákona, u kterých je poţadována původnost. Takový program „nemusí být ojedinělý v tvorbě jednoho autora či více autorů vůbec. Stejnou myšlenku můţe zpracovat jeden a týţ autor, popř. autoři jiní, přičemţ nic nebrání tomu, aby toto zpracování po kaţdé
naplňovalo
poţadavky
pro
původnost
díla
a
tím
i poţadavky pro autorskoprávní ochranu takového díla. Výše uvedený závěr platí, i pokud jsou stejnými tvůrčími postupy zpracovávány různé myšlenky, na nichţ program stojí stejným autorem.“41 V kaţdém případě se bude jednat o původní dílo. Jako příklad bych uvedla přednášku či cvičení na vysoké škole. Pokud v rámci přednášky nebo cvičení zadá kantor studentům vypracování úkolu podle konkrétního zadání a budeme-li uvaţovat, ţe přístup jednotlivých studentů k úkolu bude tvůrčím přístupem (za podmínky, ţe studenti od sebe nebudou opisovat), budou díla povaţována jako díla ve smyslu autorského zákona.
Počítačové programy, které nespadají pod ochranu autorského práva, jelikoţ se nejedná o původní výtvor nebo nesplňují poţadavek jedinečnosti. Většinou
40
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů. 41 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (2).
45
se jedná o výsledky rutinní činnosti, k nimţ je za potřebí určitého stupně odbornosti, avšak ne tvořivosti z autorskoprávního pohledu. [12] [16] [17] Je-li posuzována původnost a jedinečnost programu, vychází se z pojetí programu a nepochybně z jeho analýzy. Za rozhodující se povaţuje struktura a dané uspořádání programu. Samozřejmě se mezi výchozí body počítá i způsob komunikace programu s uţivatelem díky uţivatelskému rozhraní. Pokud bychom například vyuţili výše uvedená kritéria pro posouzení jedinečnosti programu v případě plagiátorství počítačového programu, myslím si, ţe zde mají svůj význam a i své opodstatnění. Nicméně, pokud bychom vedli spor ohledně plagiátu počítačového programu, tzn. nastala by situace, ţe by někdo další vytvořil napodobeninu, je pravděpodobné, ţe by tento spor měl nejistý výsledek. Myslím si, ţe samotné dokazování a hlavní důkazní váha by leţela na znaleckých posudcích. V České republice bohuţel chybí odpovídající judikatura zabývající se touto problematikou a je opravdu obtíţné určit, jak by soud v daném případě postupoval a jaký by byl jeho verdikt.
6.8. Ochrana softwaru autorským zákonem a volná užití Na software se vztahuje § 2 autorského zákona, kde je stanoveno, ţe „za dílo se povaţuje téţ počítačový program, je-li původní v tom smyslu, ţe je autorovým vlastním duševním výtvorem.“42 Na toto dílo se pak vztahují paragrafy autorskoprávní ochrany o osobnostních, majetkových a dalších majetkových právech. Počítačový program dále vymezuje § 65 a § 66 stejného zákona. § 65 stanovuje, ţe „počítačový program bez ohledu na formu vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, chráněn jako dílo literární.“43 „Myšlenky a principy, na nichţ je zaloţen jakýkoliv prvek programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny.“44 O ustanoveních § 66 bude pojednáno níţe. [12] [16] [17] Výjimkou či omezením autorského práva je volné užití díla. Toto volné uţití díla znamená, ţe v určitých, zákonem taxativně stanovených případech, se uţití díla nepovaţuje za
42
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 2 odst. (2). 43 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (1). 44 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (2).
46
jeho uţití podle autorského zákona. Patří sem především široká oblast uţití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehoţ účelem není dosaţení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu. Při splnění této podmínky do autorského práva nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoţeninu nebo napodobeninu dílu. Je třeba zdůraznit jednotné číslo, které zde zákon uţívá. Výjimkou jsou počítačové programy. Jinými slovy jedná se o vyuţití nebo pouţití díla bez souhlasu autora. V případě softwaru je toto uţití realizováno prostřednictvím rozmnoţenin. K tomu, aby se jednalo o volné uţití, musí být splněna následující základní kritéria:
Osobní potřeba fyzické osoby: „Pojem vystihuje uţití díla v soukromí uţivatele v souladu s právem na ochranu soukromí fyzické osoby. Účelem takového uţití můţe být pak vzdělávání nebo zábava. Není rozhodující, zda nehmotný obnos získaný z uţití bude uplatňován při výnosných činnostech zhotovitele rozmnoţeniny. Uţitím díla v soukromí je také uţití v rámci domácnosti nebo v okruhu blízkých osob. Do kategorie osob blízkých se řadí i individuálně určená návštěva domácnosti. Je nutné rozlišit vlastní osobní potřebu osobní a potřebu vlastní.“45
Dosahování přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu: Zákon po novelizaci z roku 2006 zakazuje uţití díla za účelem dosaţení přímého nebo nepřímého hospodářského prospěchu uţivatele nebo jiných osob. V tomto směru se zde odkazuje na čl. 34 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zabývající se ochranou výsledků tvůrčí duševní činnosti a nedotknutelnosti vlastnictví. [12] [16] [17]
Jak je uvedeno § 30 odst. (3), „nestanoví-li tento zákon dále jinak, uţitím podle tohoto zákona je uţití počítačového programu či elektronické databáze i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby včetně zhotovení rozmnoţeniny takových děl i pro takovou potřebu; stejně je uţitím podle tohoto zákona zhotovení rozmnoţeniny či napodobeniny díla architektonického stavbou i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby a pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu i pro osobní potřebu fyzické osoby.“46 45
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 30. 46 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 30 odst. (3).
47
Na software se taktéţ vztahuje § 66 autorského zákona, který se vymezuje omezení rozsahu práv autora k počítačovému programu. Je ustanoveno, ţe „do práva autora programu nezasahuje ten, kdo rozmnoţuje, překládá, zpracovává, překládá nebo jinak mění počítačový program, je-li to nutné k vyuţití oprávněně získané kopie či rozmnoţeniny počítačového programu a je-li to důleţité k instalaci a provozu počítačového programu, nebo jsou-li opravovány chyby počítačového programu v souladu s určením programu, není-li dohodnuto jinak.“47 Pokud je software vyrobený na míru, můţe autor díla uţivateli zapovědět jeho vyuţití dle § 66 odst. (1) písm. b). V odst. (1) písm. c) je moţné „zhotovit záloţní kopii, je-li nezbytná pro jeho uţívání.“48 Odst. (1) písm. d) „zkoumá, studuje nebo zkouší sám nebo jím pověřená osoba funkčnost počítačového programu za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichţ je zaloţen kterýkoli prvek počítačového programu, činí-li tak při takovém zavedení, uloţení počítačového programu do paměti počítače nebo při jeho zobrazení, provozu či přenosu, k němuţ je oprávněn.“49 Odst. (1) písm. e) „ rozmnoţuje kód nebo překládá jeho formu při rozmnoţování počítačového programu nebo při jeho překladu či jiném zpracování, úpravě či jiné změně, je-li k ní oprávněn, a to samostatně nebo prostřednictvím jím pověřené osoby, jsou-li takové rozmnoţování nebo překlad nezbytné k získání informací potřebných k dosaţení vzájemného funkčního propojení nezávisle vytvořeného počítačového programu s jinými počítačovými programy, jestliţe informace potřebné k dosaţení vzájemného funkčního propojení nejsou pro takové osoby dříve jinak snadno a rychle dostupné a tato činnost se omezuje na ty části počítačového programu, které jsou potřebné k dosaţení vzájemného funkčního propojení.“50 Odst. (1) písm. e) je nezbytné číst v souvislosti s odst. (4), který neumoţňuje poskytnutí informací jiné osobě a vyuţít tyto informace k dalším účelům. [12] [16] [17]
47
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 60 odst. (1). 48 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 60 odst. (1) písm. c). 49 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 60 odst. (1) písm. d). 50 Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 60 odst. (1) písm. e).
48
6.9. Patentovatelnost počítačových programů Jak jiţ bylo několikrát řečeno, právní úpravou ochrany počítačových programů se v České republice zabývá hned několik právních předpisů. Na místě prvním stojí autorský zákon, který říká, ţe „počítačový program je chráněn stejně jako dílo literární.“51 Jde o ochranu, kterou autorský zákon chrání počítačové programy bez ohledu na formy jejich vyjádření. Aby dílo bylo autorskoprávně chráněno, musí být vytvořeno v objektivně vnímatelné podobě, přičemţ podoba, kvalita ani kvalita nejsou určujícími prvky. Autorské právo pak chrání zdrojový kód před doslovným opsáním. Patentová právní ochrana počítačových programů naráţí v České republice na skutečnost, ţe patenty jsou udělovány zejména novým vynálezům, které jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově vyuţitelné. Za vynálezy nejsou povaţovány vědecké objevy, teorie, matematické metody a analýzy, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, jakoţ i programy počítačů nebo podávání informací. Výsady, které se podobají patentům, pochází jiţ ze starověkého Řecka. Současný koncept patentu má své kořeny v Anglii, která se ve středověku potýkala se zaostalostí a nízkou ţivotní úrovní. Pro zahraniční obchodování byla udělována zvláštní privilegia, aby se vůbec vstup do tak nebezpečné aktivity vyplatil. Později začal panovník udílet prvním zájemcům monopol, kteří projevili zájem importu nových výrobků do Anglie. Díky těmto monopolům se do Anglie dostalo mnoho nových výrobků, nicméně kaţdá mince má dvě strany, a tak se stinná stránka patentů projevila například ve velkém zdraţování surovin. Na sklonku 17. století došlo k odsouhlasení patentů, které uţ byly povaţovány za obyčejné právo, The Statute of Monopoly neboli zákon o monopolech. Od této doby se datuje vývoj patentů aţ do dnešní podoby. Budeme-li se zabývat samotnou podstatou patentovatelnosti, musíme se zaměřit na pojem vynález. [5] [15] Český zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích oficiální definici tohoto pojmu neobsahuje. Je zde pouze vymezeno, co je označováno za vynález a dále jsou zde specifikovány jednotlivé podmínky, kdy je moţné udělit vynálezu patentovou ochranu. Jedná se o čtyři zákonem definované podmínky, které musí být splněny. Tyto podmínky se jednoznačně dotýkají předmětu ochrany, novosti, vynálezecké činnosti a průmyslové vyuţitelnosti. Patentová ochrana se tedy týká výrobků, technických řešení
51
Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů § 65 odst. (1).
49
z oblasti strojů, přístrojů, zařízení, zapojení postupů a metod. Aby bylo moţné technické řešení patentovat, je třeba, aby splňovalo tyto poţadavky:
„Novost v porovnání se zahraničním stavem techniky, současně toto řešení nesmí být v minulosti zveřejněno.
Řešení musí být výsledkem vynálezecké činnosti.
Řešení musí být průmyslově vyuţitelné.“52 [18]
Jestliţe proběhne úspěšné patentové řízení na základě úspěšného podání patentové ţádosti nebo přihlášky, dochází k udělení patentu. Ţádost nebo přihlášku podává původce vynálezu nebo osoba, na níţ je původcem toto právo převedeno. V ţádosti o patent je nutné uvést jednoznačný popis vynálezu, popř. výkresy s patentovými nároky, které s vynálezem souvisí. Patentové nároky přesně stanovují jednotlivé poţadavky ochrany. V rámci striktního přezkumu ţádostí jsou vyloučeny všechny ty, jejichţ obsahem jsou vynálezy nejednotné, obsahující jiné vady nebo vynálezy nepatentovatelné. Pokud není odhalena ţádná vada ţádosti, je následně udělen patent. Doba trvání účinnosti patentu je obvykle 20 let od podání přihlášky. Je důleţité neopomenout, ţe patent nesmí být vyuţíván nikým jiným bez souhlasu majitele, přičemţ tento souhlas je udělen na základě licenční smlouvy. Neobvyklým není ani případ prodeje patentu. [18] Naopak
zákon
nepovaţuje
za
vynálezy
„objevy,
vědecké
teorie
a matematické metody, estetické výtvory, plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, hraní her nebo vykonávání obchodní činnosti, jakoţ i programy počítačů a podávání informací“.53 Tento výčet „pojmů“ je však v zákoně doplněn dovětkem, ţe „patentovatelnost těchto předmětů je vyloučena pouze za předpokladu, ţe se přihláška vynálezu
nebo
patent
týkají
pouze
těchto
předmětů
nebo
činností.“54
Je tedy zřejmé, ţe pokud je některý předmět z dané výčtu součástí předmětu, který můţe být patentován, pak je výsledek schopný patentovatelnosti. České zákony jednoznačně vylučují počítačové programy z patentovatelnosti a stejně tak jsou vyloučeny Úmluvou o udělování evropských patentů v článku 52 odst. (2). Toto je ale platné pouze v situaci, kdy se patentová přihláška týká pouze „běţného“ počítačového programu. Co je myšleno pod pojmem „běţný“ počítačový program a co jiţ 52
HOUŢVOVÁ, M.: Softwarové právo. Brno, 2009. Diplomová práce (Mgr.). Masarykova univerzita v Brně. Právnická fakulta. Katedra právní teorie. str. 30. 53 Zákon č. 527/1990 Sb., zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích § 3 odst. (2). 54 Zákon č. 527/1990 Sb., zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích § 3 odst. (3).
50
naopak tento pojem významovým rozsahem přesahuje, se můţe jevit jako sporná záleţitost a ani samotný výklad nám na tyto otázky nedá jednoznačné odpovědi. [15] [18] Pokud se zaměříme na ochranu softwaru patenty, tak softwarová patentovatelnost, která znamená přímou ochranu softwaru patenty a je zakotvena v návrhu Směrnice o patentovatelnosti počítačem implementovaných vynálezů, byla v minulosti ze strany Evropské unie zamítnuta. Můţeme říci, ţe určitou ochranu poskytuje čl. 52 Evropské patentové úmluvy, který dal základ sporné ochraně některých vynálezů realizovaných počítačovým programem. Z informací, které vyplývají z Úřadu průmyslového vlastnictví ČR k návrhu směrnice o patentovatelnosti vynálezů realizovaných počítačem, je zřejmé, ţe počítačové programy v České republice nemohou být chráněné patentem a dotýká se jich pouze autorskoprávní ochrana. Právní systém v České republice tedy software chrání prostřednictvím ustanovení autorského zákona, nicméně to nejpodstatnější na softwaru, jako jsou myšlenky, algoritmy nebo principy zůstávají autorským zákonem zcela bez ochrany. Moţným řešením je pak stále se
prosazující
6.9.1.
patentovatelnost
ze
strany
Evropské
unie.
[15]
Mezinárodní úprava patentů
Úmluva o udělování evropských patentů55 byla přijata v 70. letech. Toto přijetí znamenalo začátek působnosti Evropského patentového úřadu, který je zplnomocněn rozhodováním o patentovatelnosti v rámci členských států. V roce 2002 se Česká republika stala
součástí
EPC.
Úmluva
o
udělování
evropských
patentů
nespadá
do
tzv. acquis communautaire, kterým se rozumí právní řád Evropské unie, ale řídí se mezinárodním smluvním právem. Na základě této úmluvy došlo k harmonizaci práva jednotlivých členských států. Dle doslovného znění textu EPC se počítačový program za vynález nepovaţuje, nicméně rozhodovací praxe EPO přitom v řadě případů patenty právě na software udělila. [5] [12]
6.9.2.
Současná „patentová“ situace v Evropě
Softwarové patenty jsou předmětem sporů příslušných evropských institucí jiţ dlouhou dobu. Ráda bych v této práci vyzdvihla situaci, která se odehrála na půdě Evropského 55
European Patent Convention.
51
parlamentu. Dne 6. července 2005 proběhlo hlasování o směrnici o patentovatelnosti vynálezů implementovaných počítačem. Cílem tohoto hlasování byla tolik diskutovaná harmonizace právní úpravy patentovatelnosti softwaru v jednotlivých členských státech a určit jasné hranice toho, co je patentovatelné a co patentovatelné není. V konečné fázi tohoto „boje“ vyšla najevo nevídaná lobbistická kampaň z řad IT společností. Jako vítězové odešli z této „bitvy“ odpůrci patentovatelnosti softwaru. Faktem ale zůstává, ţe europoslanci byli vystaveni obrovskému tlaku ze strany poraţených. IT společnosti vydávaly materiály, kde negativní pojmy typu pirátství, padělky, organizovaný zločin a krádeţ nebraly konce. Jako klad svých „pozitivních přínosů“ povaţovaly společnosti termíny inovace, tvorba HDP, ekonomické stimuly, kreativita, investice, ekonomický růst a úcta k duševnímu vlastnictví. Cílem obsahu směrnice byla harmonizace s postupnou úpravou národních právních řádů s evropským patentem a rozhodnutí, co bude povaţováno za patentovatelné. Účelem směrnice bylo také potvrzení nároku na patent týkající se vynálezu, který je realizován počítačem,
a
to
i
za
podmínky,
pokud
je
program
uloţen
na
médiu.
V průběhu samotného legislativního procesu byl obsah směrnice několikrát změněn. I přes tyto nesčetné změny a úpravy nebyla tato směrnice Evropským parlamentem přijata. [5] [16]
6.10.
Licence
Software je schopen, jakoţto jiná majetková hodnota, být předmětem právních dispozic. Jednou ze základních dispozic je moţnost udělení licence, tedy práva uţívání softwaru. Výraz licence pochází z latinského jazyka ze slova „licere“. Jeho právní význam znamená povolení uţívání nehmotného statku. Účelem licence je pak převod majetkového dispozičního oprávnění k licencovanému předmětu. Autor je vlastníkem absolutního práva, na jehoţ základě můţe dát povolení k výkonu určitých práv nabyvateli. Licence je realizována licenční smlouvou, popřípadě můţe být součástí tzv. licenčních podmínek, které jsou zakomponovány do smlouvy o zhotovení a implementaci softwaru. Tyto licenční podmínky bývají ve většině případů součástí textů smlouvy. Velmi často je licence obsaţena v dokumentu EULA56, tzn. v licenční smlouvě konečného zákazníka. Nesmíme opomenout
56
End User License Agreement.
52
fakt, ţe je moţné setkat se i s licencemi udělenými ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu. Právní význam a obsah licence spočívá v tom, ţe oprávněná osoba uděluje oprávnění uţít software. Jedná se o realizaci autorského majetkového práva. V pozici nabyvatele uţivatelských práv k softwaru můţe být podnikatelský subjekt, nepodnikatelský subjekt, stát, kraj nebo obec. Pro vztah mezi podnikateli či se státem, krajem nebo obcí bude vedle autorského zákona rozhodující obchodní zákoník umoţňující větší míru smluvní volnosti. Vztah nepodnikatelský subjekt versus stát se odráţí v občanském zákoníku včetně všech ustanovení na ochranu spotřebitele. [7] [9]
6.10.1. Výhradní a nevýhradní licence Z pohledu výlučnosti rozeznává autorský zákon dva základní typy licencí:
Licence výhradní: Pokud je udělena výhradní licence, pak poskytovatel licence nesmí software licencovat jiné osobě a ani sama uţívat. Omezení je platné pouze tehdy, kdy platí právo uţít způsobem, který byl sjednán v rámci licenční smlouvy. Při absenci podrobnější úpravy způsobu platí, ţe se omezení poskytovatele licence vztahuje na veškerá uţití a to v takovém rozsahu, jak je to nutné k dosaţení účelu licenční smlouvy.
Výhradní licence se sjednávají většinou tam, kde je software vyvíjen na míru konkrétního zákazníka, který si nepřeje, aby byl stejný software vyuţíván konkurencí. Výhradní licenci je moţné sjednat pouze písemně. Při nedodrţení této formy je licence neplatná.
Licence nevýhradní: Je-li udělena nevýhradní licence, pak poskytovatel této licence nijak neomezuje další dispozice se softwarem, takţe jej můţe vyuţívat pro své účely a zároveň dál udělovat licenci třetím osobám. Nevýhradní licence nevyţaduje písemnou formu. Typickou formou této licence je šíření tzv. krabicového softwaru. [9]
53
6.10.2. Omezení rozsahu licence Za zvláštní případ je povaţováno tzv. omezení rozsahu licence. Toto omezení spočívá v následujících aspektech:
Omezení územního rozsahu: Jedná se o výhradní licenci např. pouze pro Českou republiku, kdy poskytovatel bude oprávněn software dále licencovat mimo území České republiky.
Omezení časového rozsahu licence: Jde o výhradní licenci, která je poskytována na dobu určitou, kdy po uplynutí této doby můţe poskytovatel software licencovat dalším osobám.
Omezení výhradnosti licence: V tomto případě se jedná o druh licence, jejíţ poskytovatel je smluvně oprávněn uţívat software pro vlastní účely, ale není oprávněn udělovat licence dalším osobám v konkurenčním postavení nabyvateli licence.
Uvedenými způsoby je moţné omezení i nevýhradní licence. [9]
6.10.3. Kategorie softwaru dle obsahu licence V praxi se dle obsahu licence pojmenovává i samotný software:
Free software a Open Source a Public Domain: Free software je software, ke kterému je k dispozici také zdrojový kód, spolu s právem tento software pouţívat, modifikovat a distribuovat. Free software a Open Source software je šířen
pod
licencí
GNU/GPL.
V souvislosti
s licencí
GNU/GPL
se objevuje i licence BSD. Tato licence opravňuje jakkoliv volně šířit software za
podmínky
uvedení
autora
softwaru
a
vzdání
se
odpovědnosti
za škodu. Public Domain je softwarem bez autorskoprávní ochrany.
Freeware: Tato kategorie představuje software, který je šířen bez zdrojového kódu a bez moţnosti zásahu do něj, ale vţdy zdarma.
Copyleft: Jedná se o modifikovaný software, jehoţ veškeré kopie a úpravy musí být šířeny jako původní software. Copyleft dává základ pro free software a znamená, ţe modifikovaný původní software nemůţe být následně šířen jako proprietární software za úplatu.
54
Shareware: Licence Shareware umoţňuje pouţití softwaru na zkušební dobu a po uplynutí této doby je nutné uhradit poplatek nebo se zaregistrovat u dodavatele softwaru. Za těchto podmínek je moţné ho dále šířit.
Demoverze: Demoverze je určitý „druh“ komerčního software, jehoţ uţívání je určitým způsobem omezeno. Pokud chce uţivatel uţívat plnohodnotný software, je nutné uhradit licenční poplatek.
Adware: Tato licence je zaloţena na bezúplatném získání softwaru a licence k němu s tím, ţe uţivatel souhlasí se zobrazením reklamy v rámci daného softwaru. Je zřejmé, ţe poskytovatel licence těţí právě z reklamy a ne z licenčních poplatků.
OEM software: OEM licence znamená, ţe software je předinstalovaný v počítači a můţe být vyuţíván pouze s tímto hardwarem. Software nemůţe být nainstalován na jiný počítač. [9]
Samozřejmě, ţe je existuje i řada dalších druhů licencí. Část těchto licencí je dána z pohledu mnoţstevního. V tomto ohledu hovoříme o multilicencích, které umoţňují uţívání softwaru více uţivateli, nebo tzv. afilační licence, poskytující právo uţití softwaru majetkově propojenými osobami. Byla by škoda, pokud bychom opomněli na cloud computing. S neustále se rozšiřujícím cloud computingem nabývají na významu tzv. transakční licence. Tyto licence dovolují nabyvateli pouţívat software bez geografických omezení, bez limitovaného počtu uţivatelů, počtu zařízení přistupujících k softwaru nebo počtu kopií. V souvislosti s modelem úplaty u cloud computingu je transakční licence vázána na počet transakcí realizovaných uţivatelem. Vyskytují se ale firmy, které uţívají vlastní označení licencí, jako například Service Provider License Agreement (SLPA). Většinou se jedná o licence, které jsou určeny outsourcingu. Ku příkladu Microsoft nabízí několik vlastních typů multilicencí. [9]
6.11.
Licenční smlouva a český právní řád
Základním
prostředkem
pro
dispozici
s právy
k autorskému
dílu
je
tzv. autorskoprávní licence, neboli licenční smlouva, kterou autorský zákon přímo upravuje jako základní smluvní typ autorského práva. Ustanovení o licenční smlouvě nalezneme i v obchodním zákoníku a dalších jednotlivých průmyslově-právních zákonech. Jako kaţdá 55
smlouva, má i tato smluvní strany. Smluvní strany licenční smlouvy jsou označovány jako poskytovatel (autor) a nabyvatel. Pokud přihlédneme k tomu, ţe počítačové programy jsou jen v omezené míře distribuovány individuálně, je mnohem častější uzavírání licenčních smluv „na dálku“, coţ bylo aţ donedávna naším právním řádem vnímáno trochu nejistě. V současné době je však podle platného znění autorského zákona moţnost přihlédnout k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo určitým zvyklostem, aby osoba, pro kterou je návrh určen, vyjádřila souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením daného výkonu bez vyrozumění nabyvatele tím, ţe se podle ní bude chovat, zejména, ţe poskytne nebo přijme plnění. Díky tomu se v praxi setkáváme s uzavíráním licenčních smluv například odkliknutím dialogového okna s licenčním ujednáním při instalaci počítačového programu. Nesmíme opomenout dříve obvyklé „roztrţení obalu“ od datového nosiče s instalačními soubory. Podstatou licence je oprávnění nabyvatele licence dílo uţívat a také je podstatné určení, zda:
Jde o licenci výhradní anebo nevýhradní.
Je moţné takové autorské dílo uţívat jen některými způsoby nebo všemi způsoby uţití známými v době udělení licence či je licence neomezená.
Je taková licence nějak omezena svým rozsahem, a to buď: o Počtem (pokud zakoupíme instalační CD/DVD s počítačovým programem je uţivatel oprávněn instalovat takový program jen na jednom počítači). o Územní působností (například omezení oprávnění distribuovat fotografie jen na území České republiky). o Kvalitou (licence k fotografiím mohou být rozdílně drahé dle toho, zda se dají kvůli niţšímu rozlišení uţít jen pro prezentování nebo zda mají vyšší rozlišení a mohou být i vytištěné). o Časovým omezením (na dobu určenou nebo na dobu neurčitou, resp. na dobu trvání majetkových autorských práv autora). [9]
Je taková licence udělena za úplatu či bez nároku autora na odměnu.
Jako další obvyklé podmínky licenční smlouvy se řadí i úprava oprávnění nabyvatele licence zasáhnout do autorského díla, měnit ho, rozvíjet či spojovat s jinými autorskými díly. Toto se zásadně dotýká zejména oblasti počítačových programů, kde otázka oprávnění nabyvatele licence počítačový program dále rozvíjet vlastními silami nebo prostřednictvím
56
třetích osob, podstatně ovlivňuje cenu za udělení licence. Zároveň dochází ke zvyšování rizika závislosti nabyvatele licence na dodavateli počítačového programu. Základní členění licencí rozlišuje, zda k uţití autorského díla dal souhlas autor či nikoliv. Pokud je licence vydána se souhlasem autora, je vydána na základě licenční smlouvy. Autorský zákon dále rozeznává i smlouvu sublicenční a smlouvu nakladatelskou. Podstatou sublicenční smlouvy je oprávnění nabyvatele licence, aby licenci, kterou získal od autora, udělil i třetí osobě. Nakladatelská smlouva upravuje otázky právních vztahů mezi autorem a vydavatelem jeho autorského díla. Uţití autorského díla bez souhlasu autora je v zákonem stanovených případech moţné, rozlišujeme následující:
Volná uţití.
Uţití na základě bezúplatných zákonných licencí.
Uţití na základě nucené licence. [9]
6.11.1. Základní obsahové náležitosti licenční smlouvy Licenční smlouva nebo licenční podmínky musí ze zákona obsahovat tyto základní obsahové náleţitosti:
Specifikaci softwaru: Software je nutné specifikovat takovým způsobem, aby nebylo pochyb, co je předmětem licence. Za nutné se nepovaţuje detailní popis funkcionality softwaru.
Právo a způsob užití softwaru: Z dané licence musí vyplývat právo nabyvatele uţívat software. Pokud není sjednán způsob uţití, má se všeobecně za to, ţe licence byla poskytnuta právě k takovýmto způsobům uţití a to v takovém rozsahu,
jak
je
nutné
k dosaţení
účelu
smlouvy.
Jestliţe poskytovatel licence udělil licenci pro způsob uţití formou rozmnoţování softwaru, pak tento způsob obsahuje i licenci k rozšiřování takto vyhotovených rozmnoţenin softwaru. [9]
Rozsah licence: Jedná se o mnoţstevní, časový a územní rozsah licence. Mnoţstevní rozsah licence by měl být sjednán vţdy s přihlédnutím k tomu, zda bude
nabyvatel
schopen
v daném
rozsahu
licenci
vyuţít.
V opačném případě by měl poskytovatel licence moţnost odstoupit od části smlouvy pro nevyuţití licence ve sjednaném rozsahu. Mnoţstevní rozsah je dán počtem licencí, můţe být dán i serverovou licencí s moţností 57
maximálního přístupu uţivatelů. Není-li sjednáno mnoţství licencí, ze zákona je neurčitě stanoveno mnoţství obvyklé s ohledem na typ softwaru a jeho způsob uţití. Časový rozsah se stanovuje za dobu uţívání licence, popřípadě můţe být tento rozsah sjednán jako neomezený. Ze zákona pak platí omezení na dobu obvyklou u daného typu softwaru a jeho způsobu uţití, nikoli však
na
dobu
delší
neţ
jeden
rok
od
poskytnutí
licence.
Časový rozsah licence nemusí být nutně spojen s dobou trvání licenční smlouvy. Územní rozsah je moţné rovněţ sjednat jako neomezený, je moţné ho i omezit. V případech, kdy územní rozsah není sjednán, má se za to, ţe jím je území České republiky.
Bezúplatnost, odměna za licenci: Odměna za licenci, není-li dohodnuta bezúplatnost licence, můţe být koncipována jako jednorázová nebo ve formě licenčních poplatků a na ně navazujících licenčních podmínek. Jednorázová odměna zahrnuje celý rozsah licence. Jsou konstruovány následovně: o Licenční poplatky za upgrade: Sjednávají se pro případ jakéhokoliv upgradu softwaru, ale většinou jsou jiţ zahrnuty v ročních poplatcích. o Poplatek za právo podlicence: Poplatek lze sjednat jako jednorázový nebo výnosový podle počtu podlicencí v případě souhlasu s právem vícenásobné podlicence. o Opakující se licenční poplatky: PLC/ALC cenová struktura, kdy je nejprve hrazen primární licenční poplatek (Primary License Charge) a následně roční licenční poplatek (Annual Licence Charge). Cenová struktura (Primary Licence Charge) a následně roční licenční poplatek (Annual Licence Charge). Cenová struktura YLC/QLC, kdy jsou hrazeny pouze poplatky za určité období uţívání softwaru, například roční licenční poplatek (Yearly Licence Charge) nebo čtvrtletní licenční poplatek (Quarterly Licence Charge). o Odměna z výnosu, výnosové licenční poplatky: Odměna z výnosů za vyuţití licence se nejčastěji sjednává jako procentuální podíl na trţbách za licencování softwaru a nabyvatel je povinen část výnosů odvádět výrobci softwaru. [9] [16]
58
6.11.1.1.
Ostatní obsahové náležitosti licenční smlouvy
Další obsahové náleţitosti jsou na volbě smluvních stran. Mezi ně patří:
Ustanovení o výhradnosti či nevýhradnosti licence, respektive omezení výhradnosti licence.
Ustanovení o vztaţení licenčních podmínek i na veškerý upgrade softwaru.
Ustanovení o zániku licence pro neplacení licenčních poplatků a moţnosti blokace softwaru skrz vzdálený přístup. Právo blokovat software musí být výslovně sjednáno, jinak při nezaplacení licenčních poplatků takto omezovat nabyvatele licence. Poskytovatel licence je k blokaci oprávněn v tom případě, kdy dojde k odstoupení od smlouvy nebo jinému jejímu zániku. Zánikem licenční smlouvy zaniká i právo software uţívat.
Ustanovení o zákazu zásahu do softwaru, jeho analýzy apod.
Ujednání o právu podlicence.
Opční právo v podobě prodlouţení licence na další období a další verzi softwaru.
Ustanovení o odpovědnosti za škodu, za právní vady softwaru a vypořádání po zániku licence.
Způsoby zániku licence.
Moţnost a způsob převodu licence na jiného uţivatele.
Ustanovení o povinné aktivaci softwaru. [9]
V některých případech je moţné se v licenční smlouvě setkat s odpovědností za vady softwaru, nicméně ty bývají obvykle řešeny servisní smlouvou. Za velmi důleţité ustanovení licenční smlouvy je pak povaţováno z pohledu poskytovatele licence ustanovení o omezení nabyvatele licence zasahovat do softwaru a ohroţovat tak licenční politiku poskytovatele softwaru.
6.11.2. Povinnost využít výhradní licenci a právo na odstoupení Velmi opomíjenou povinností nabyvatele licence plynoucí z autorského zákona je povinnost vyuţít výhradní licenci. Autorský zákon výslovně stanovuje, ţe nabyvatel je
povinen
výhradní
licenci
vyuţít,
pokud 59
není
ve
smlouvě
ujednáno
jinak.
Na tuto povinnost navazuje právo autora odstoupit od licenční smlouvy v případě, ţe nabyvatel nevyuţívá výhradní licenci vůbec nebo ji vyuţívá nedostatečně. Pokud je tomu tak, ţe výhradní licence není nabyvatelem vyuţívána a jsou-li díky tomu dotčeny či poškozeny zájmy poskytovatele licence, zákon umoţňuje poskytovateli odstoupit od smlouvy. Pokud do doby odstoupení nabyvatel neuţíval software vůbec, pak mu poskytovatel je povinen vrátit veškeré uhrazené licenční poplatky nebo jejich část při částečném uţívání. Důvodem pro zakotvení tohoto práva na odstoupení od smlouvy je obrana proti situaci, kdy by konkurenční subjekt eliminoval tímto získáním výhradní licence svou konkurenci. [9]
6.11.3. Uzavření licenční smlouvy Uzavřít licenční smlouvu můţe na straně poskytovatele pouze ten, kdo je oprávněn k výkonu autorských majetkových práv k softwaru. Licenci lze v rámci licenční smlouvy udělit i pro software, který se teprve vyvíjí. Licenční smlouva můţe být buď samostatným dokumentem, nebo součástí jiné smlouvy ve formě licenčních podmínek. Licenční smlouvu je dobré uzavřít v písemné formě, bez ohledu na to, o jaký typ licence se jedná. U softwaru se můţeme setkat i se specifickými způsoby uzavření licenční smlouvy jakoţto smlouvy distanční, kdy se jedná o:
Shrink-wrap:
Jde
o
uzavření
licenční
smlouvy
otevřením
obalu
u krabicového softwaru.
Click-wrap: Znamená uzavření licenční smlouvy kliknutím na licenční podmínky při instalaci softwaru. Text licenčních podmínek musí být alespoň „prokliknutelný“, pokud není přímo součástí textu při instalaci.
Browse-wrap: Znamená to uzavření licenční smlouvy návštěvou internetových stránek poskytovatele licence, na nichţ se viditelně nachází znění licenčních podmínek, a následným stáhnutím softwaru z těchto stránek. [9]
6.11.4. Zánik licence a licenční smlouvy Vzhledem k rozdílnosti pojmů licence a licenční smlouvy se tato rozdílnost projevuje i v době trvání licence a licenční smlouvy. Platí pravidlo, ţe licence zaniká nejpozději 60
s licenční smlouvou. Není vyloučen ani dřívější zánik licence. Licenční smlouva můţe trvat po zániku licence pouze v části obsahující povinnosti smluvních stran vzájemně se vypořádat apod. Naopak platí, ţe při zániku licenční smlouvy zaniká i licence. Zánik licenční smlouvy můţe nastat buď uplynutím lhůty, nebo z jiných důvodů sjednaných ve smlouvě. Zánik licence velmi úzce souvisí i se servisní smlouvou týkající se předmětného softwaru a je nutno konstatovat, ţe jde o smlouvy závislé. Tato závislost je však pouze jednosměrná: zánikem licenční smlouvy by měla zaniknout automaticky i smlouva servisní, jelikoţ není co servisovat. V opačném směru to ale neplatí. [9]
6.12.
Novelizace právní ochrany software
Pokud sklouzneme ještě trochu do historie, jako první systematický předpis z oblasti autorského práva je povaţován Zákon o právu původcovském z roku 1895, který ještě za dob Rakouska-Uherska podepsal sám František Josef I. Jiţ v té době zákon velmi obsáhle pojednával o právech původců a najdeme v něm jakýsi zárodek dnešní podoby autorského zákona. Další předpisy na sebe ovšem dlouho nenechaly čekat. Například Československá republika při svém vzniku v roce 1918 převzala od monarchie univerzálním patentem všechny předpisy. Nijak šťastné období druhé světové války však znamenalo velké zásahy do legislativy. To se samozřejmě přeneslo i do období komunismu. Aţ rok 1953 přináší kompletní změnu autorského zákona. Následně na to byl přijat Zákon 35/1965 Sb., který ve znění mnoha novel vydrţel aţ do 30. listopadu 2000. V roce 2000 byl tento zákon nahrazen předpisem novým, a to zákonem 121/2000 Sb. Domnívám se, ţe tato změna přináší mnoho pozitivního a pokud jde o situaci postkomunistických zemí, je to změna přímo revoluční. Co se týče samotného autorského zákona, je nutno přiznat, ţe na svoji dobu byl celkem povedeným výtvorem, nicméně i přes to si jeho autoři byli vědomi nutnosti dodrţení nějaké kontinuity včetně novelizace. Odborníci se shodují, ţe se jeho tvůrci patrně poučili ze znění německého autorského zákona a směrnic Evropské unie. Faktem je, ţe právě jeho vznik byl s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie velice podstatný. Mnoho autorů uvádí, ţe tvůrci našeho autorského zákona si všímali dokonce jedné z nejdůleţitějších Směrnic o informační společnosti, která tou dobou nebyla Evropskou unií přijata, přesto bylo jasné, v jaké podobě asi přijata bude. Jako další důvod novely autorského zákona byl poţadavek praxe. V neposlední řadě jsou to pak komerční zájmové skupiny, které si bohuţel
61
nestačily uvědomit, jaké jsou a mohou být dopady Zákona 121/2000 Sb. před jeho přijetím, a proto se po jeho přijetí vyvíjela snaha prosadit změny dle představ oněch zájmových skupin. Domnívám se, ţe současný zákon o právu autorském jistě několika novelami projde, neboť nejenom z hlediska autorského práva, je rozvoj informačních technologií nezadrţitelný. Otázka je, jestli tento neudrţitelný rozvoj, je pro lidstvo šťastnou volbou a přínosem. Pro samotné autorské právo to můţe mít kritické dopady, protoţe právě jeho existence brání obchodu s informacemi a vyuţívání softwaru. [24]
62
7. Ochrana software Evropskou legislativou V Evropské unii je software obecně chráněn proti kopírování. Jelikoţ se v současné době počítačové programy včetně právní ochrany stávají významným faktorem většiny ekonomik zemí Evropské unie, jejich právní úprava se po dlouhou dobu v mnohých ohledech zcela lišila. To měla napravit Směrnice Rady č. 91/250/EEC. Dne 14. května 1991 byla vydána Směrnice Rady č. 91/250/EEC o právní ochraně počítačových programů. Smyslem tohoto právního řádu je, ţe počítačové programy mají být chráněny jako dílo literární a v plném svém rozsahu se odvolává na Bernskou úmluvu. Je patrné, ţe snahou směrnice je především harmonizace, to znamená, ţe všechny členské státy jsou povinny aplikovat tuto směrnici do svých právních řádů. Pokud tak členské státy neučiní, vyvinul systém Evropského práva princip nepřímého účinku směrnic na vertikální a horizontální úrovni. Ochrana počítačových programů je sice ve většině členských států zajištěna soudcovským právem, nicméně zákonné úpravy některých členských států jsou nejasné či chybějící. Samotná směrnice nabyla účinnosti 1. ledna 1993. Dle směrnice byla stanovena doba trvání právní ochrany počítačových programů v souladu s Bernskou úmluvou (viz výše) na dobu autorova ţivota a na dalších 50 let po jeho smrti. Je-li autorem právnická osoba, je trvání právní ochrany stanoveno na 50 let od prvního zveřejnění programu. Předmětem ochrany jsou počítačové programy v jakékoli podobě, např. ve zdrojovém kódu, včetně těch, které se povaţují za hardwarovou součást. V souladu s obecnými principy autorského práva podléhá právní ochraně pouze výsledný počítačový program. Jak jiţ bylo několikrát zmiňováno, k tomu, aby program spadal pod právní ochranu, musí splnit jasný prvek původnosti. V prohlášení rady je potvrzeno, ţe směrnice v ţádném případě neukládá členským státům za povinnost poskytovat počítačovým programům vyšší stupeň ochrany, neţ je minimální ochrana podle Bernské úmluvy. Oprávněná osoba má podle čl. (4) směrnice tato výhradní práva:
Trvalé nebo časově omezené kopírování celého programu nebo jeho částí jakýmkoli způsobem a v jakékoli formě.
Překlad, úprava, další zpracování či jakákoli jiná změna programu a kopírování příslušných výsledků.
Jakákoli forma veřejného rozšiřování, včetně pronajímání, a to jak původního programu, tak jeho kopií.
Ke třetímu bodu se vztahuje, ţe první prodej kopie programu oprávněnou osobou v rámci EU nebo souhlasem oprávněné osoby s takovým prodejem, je distribuční právo této 63
kopie v rámci EU vyčerpáno, s výjimkou práva rozhodovat o dalším pronajímání původního programu nebo jeho kopií. K výhradním právům se vztahují i výjimky z výhradních práv, kdy vymezené případy je třeba chápat jako ochranu legitimních zájmů uţivatelů počítačových programů. Směrnice dále stanovuje, ţe v členských státech je nutná existence adekvátních právních prostředků, které zabraňují šíření nelegálních softwarových kopií a jejich drţení ke komerčním účelům. Stejně tak se členské státy musí postarat o to, aby byly zajištěny právní prostředky na ochranu proti zařízením umoţňujícím proniknout do programu i přes ochranná zabezpečení
nebo
jakýmkoli
jiným
prostředkům,
jejichţ
jediným
účelem
je neautorizovaně odstranit nebo obejít technická opatření, aplikovaná na ochranu počítačových programů proti nepovoleným zásahům. Další směrnice, které jsou v oblasti softwarového práva pouţitelné, představuje následující přehled:
Směrnice 92/100/EHS o právu na pronájem a půjčování a o některých právech souvisejících s právem autorským v oblasti duševního vlastnictví.
Směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých pravidel z oboru práva autorského a práv souvisejících s právem autorským vztahující se na satelitní vysílání a na kabelový přenos.
Směrnice 93/98/EHS o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv souvisejících s právem autorským.
Směrnice 96/9/EHS o právní ochraně databází.
Směrnice 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv souvisejících v informační společnosti. [5] [9]
V další kapitole se zaměřím na ochranu softwarovými patenty v Evropské unii.
7.1. Využití softwarových patentů v Evropské legislativě V zemích Evropské unie je za udílení ochrany vynálezům zodpovědný Evropský patentový úřad, který spadá do kompetence Evropské patentové organizace. Faktem je, ţe Evropský patentový úřad tzv. softwarové patenty neudílí. V tomto ohledu se praxe úřadu zásadně odlišuje od postupů, které uplatňuje Úřad Spojených Států pro Patenty a Ochranné Známky. Pokud se zaměříme na „patentovou“ situaci v Evropě, je nutno 64
podotknout, ţe Evropa zaostává v počtu softwarových patentů za USA. Jako častý důvod je uváděna byrokracie a nutnost zařídit se pro kaţdou zemi zvlášť. Například novodobí „telefonní“ giganti Apple a Samsung registrují v Evropě zhruba o dvě třetiny softwarových patentů méně, neţ v USA. Patentové spory se na rozdíl od USA většinou odehrávají jen v několika málo evropských zemích a získání, potaţmo vymáhání softwarového patentu, je v u nás v Evropě dosti sloţitou záleţitostí. Z tohoto důvodu je čím dál častěji více diskutovaným tématem moţnost změny evropského systému pro udělování softwarových patentů tak, aby se více blíţil tomu americkému. [28] [29]
7.1.1.
„Existence“ celoevropského patentu?
Je bohuţel smutnou skutečností, ţe v zemích starého kontinentu neexistuje nic jako jednotný evropský patent, který by byl na základě jediné přihlášky platný v celé Evropě. Neexistuje ani ţádný centrální patentový soud. Jako první je nutnost získat patent v kaţdé zemi zvlášť a v kaţdé zemi zvlášť je pak moţné práva z patentu vymáhat. Pro odlišnost právních řádů v Evropě není moţné hovořit o ţádném jednotném celoevropském rozdělení jednotlivých typů patentů. V Evropě však existují určité mechanismy, které získání patentů v jednotlivých státech administrativně ulehčují. Tím nejznámějším je mechanismus zaloţený na tzv. Evropské patentové úmluvě z roku 1973 (EPC), na jejímţ základě byl vytvořen Evropský patentový úřad (EPO). Udělování „evropských“ patentů v rámci Evropského patentového úřadu funguje tak, ţe EPO přijme přihlášku a posoudí všechny splněné podmínky stanovené EPC, které jsou nutné pro udělení patentu. Tyto podmínky musí být více či méně identické s podmínkami, které pro udělení patentu stanoví právní řády jejich smluvních stran. Následně EPO rozhodne o udělení patentu pro země, které ţadatel v přihlášce určil. Pokud tedy EPO patent udělí, tak toto udělení má ve všech zemích určených v přihlášce stejné účinky, jako kdyby byl ţadateli udělen patent v kaţdé takové zemi zvlášť. Rozhodnutím EPO není udělen ţadateli „evropský“ patent, nýbrţ ţadatel získává několik lokálních patentů. Ve všech zemích EPC je moţné získat technologické patenty, jejichţ součástí je software. Je nutno podotknout, ţe potíţe nastávají v okamţiku, kdy majitel patentu svá práva z patentu vymáhat. V tomto okamţiku je na místě podání ţaloby v kaţdé zemi zvlášť, coţ je podle mého názoru velice nákladnou a neefektivní záleţitostí.
65
V porovnání s USA se kromě odlišného systému pro administraci a vymáhání patentů Evropa odlišuje v podmínkách, při kterých patenty uděluje. Jak jiţ bylo uvedeno, v Evropě de facto neexistuje nic jako „softwarový patent“ a EPO se spíše přiklání k označení „patent pro vynálezy realizované počítačem.“ Výkladová praxe EPC rozvádí podmínky pro přiznání patentu tak, ţe dané řešení musí mít technickou povahu a musí řešit technický problém. Podmínky definují to, ţe řešení musí nové, musí zahrnovat vynálezeckou činnost a musí být průmyslově vyuţitelné. Samotné EPO klade opravdu velký důraz na dodrţování výše uvedených podmínek. Důsledkem toho je skutečnost, ţe moţnost získat „softwarový“ patent v Evropě je mnohem sloţitější záleţitostí neţ kupříkladu v USA. [28] [29]
7.2. Budoucnost ochrany softwarových patentů Evropskou legislativou Z výše uvedeného vyplývá, ţe EPO neprodukuje takové mnoţství patentů jako na americké straně. Z pohledu odborné veřejnosti není rozhodovací činnost EPO povaţována za ucelenou a dobře předvídatelnou. Na tento stav je poukazováno i řadou odpůrců a kritiků. Tito odpůrci se vesměs dělí na dvě skupiny. Do první skupiny patří velké společnosti včetně jejich patentových zástupců, kterým se přísná pravidla pochopitelně nelíbí. Hlavním poţadavkem této skupiny je zavedení stejného systému jako v USA. Druhá skupina čítá nejvíce vývojáře open source softwaru. Nelíbí se jim přílišná liberálnost při udílení některých „softwarových“ patentů. I přes tyto kritické hlasy dává EPO zcela jasně najevo, ţe na své současné působnosti nehodlá nic měnit. V posledních letech se objevily pokusy o zjednodušení a hlavně zefektivnění patentového systému, ale ţádný pokus či snaha se nesetkaly s velkým nadšením. V rámci Evropské unie se jednalo˙například o snahu přijmout nařízení o zjednodušení poţadavků pro překlad patentových přihlášek v roce 2004. S neúspěchem se setkala rovněţ iniciativa na zřízení jednotného patentového soudu na úrovni EU. Evropský soudní dvůr tuto iniciativu zakončil s tím, ţe zřízení takového soudu by bylo v rozporu se zásadami suverenity jednotlivých členských států. V současné době je projednáváno moţné zjednodušení patentového systému v rámci Evropské unie. Obsahem tohoto zjednodušení je tzv. „zlepšená spolupráce“ v oblasti patentů, která má za úkol odstranit nutnost překládat patentovou přihlášku pro všechny cílové země a měla by zavést automatické udělení patentu všem státům, které se do spolupráce zapojí. Jak je jiţ zvykem, zavedení tohoto opatření je spíše 66
sázkou do loterie, jelikoţ s trochou nadsázky můţeme říct, ţe klasická evropská byrokracie, politická neschopnost se na čemkoli shodnout do jisté míry chrání před nepříznivými důsledky
softwarových
patentů
všechny
ty,
kteří
se
jich
obávají.
Avšak ti, kteří chtějí patentovat jakékoli přínosné řešení, se musí potýkat s neustálými administrativními problémy. Je tedy otázkou, jak se časem Evropa k této situaci postaví. [29]
67
8. Využití softwarových patentů v USA Jiţ dlouho dobu bylo poukazováno na to, ţe mechanismus softwarových patentů v USA je významná hrozba pro rozvoj kupříkladu e-commerce či on-line obchodů, a ţe je do budoucna neudrţitelný. V současné době se do popředí dostává oblast, která je opravdovou pastvou pro patentové spory. Jde o oblast chytrých mobilních telefonů. O pojetí softwarových patentů v USA je známo, ţe je daleko liberálnější neţ v Evropě, a ţe softwarové patenty jsou v USA ve velké míře vyuţívány. Softwarový patent je moţné prostřednictvím jedné jediné přihlášky, podané na patentový úřad, získat pro celé území USA. O veškerých sporech týkajících se patentů, rozhoduje jediný centrální patentový soud, jehoţ rozhodnutí je závazné pro celé území USA. V USA je moţné patentovat jakýkoli přístroj, materiál, výrobek či uţitečný proces včetně jejich uţitečného vylepšení, a to za podmínky, ţe řešení je nové a patentovatelnost není vyloučena zákonem. Jsou rozlišovány tři typy patentů, a to technologický patent, kam spadá software, patent na design (jedná se o vzhled výrobků) a patent na odrůdy rostlin. Aţ do roku 1981 byl software chápán americkými soudy jako abstraktní myšlenka, které samozřejmě nelze patentovat. Zásadní zlom nastal v okamţiku, kdy nejvyšší soud povolil v případu Diamond v. Diehr udělit patent technickému řešení spočívající v inovativním
procesu
zpracování
gumy
řízeném
počítačovým
programem.
Verdikt stanovený soudem zněl, ţe i přesto, ţe nelze patentovat počítačový program jako takový, pokud program řídí nějaký reálný proces nebo činnost, je moţné jako celek patentovat řešení, jehoţ součástí je počítačový program. Pravidla pro udílení softwarový patentů postupně ztrácela svoji váţnost. Ztráta této váţnosti vyústila v roce 1998, kdy nově zřízený centrální patentový soud v případu State Street Bank & Trust v. Signatue Financial Group stanovil, ţe patentovat lze de facto jakýkoli software, proces či obchodní metodu, pokud za pouţití výpočetní techniky přináší uţitečný, konkrétní a hmatatelný výsledek. Mnoho autorů se shoduje, ţe toto pojetí je snad nejliberálnějším pojetím patentovatelnosti na světě. Poměrně dlouho se pak zdálo, ţe v USA je moţnost patentovat naprosto cokoliv. Rok 2010 ale přináší určitou korekci, a to konkrétně ve věci Bilski v. Kappos. V tomto případě se jednalo o pokus patentovat metodu pro výpočet rizika vyplývajícího z obchodu s komoditami, která však nemusela být realizována skrz počítač. Je patrné, ţe z celého procesu vymizel technický prvek, který byl do té doby jasnou podmínkou pro udělení softwarového patentu. V tomto případě byl patent zamítnut jak centrálním patentovým soudem, tak i soudem nejvyšším. Rozhodnutí v této věci 68
je bráno jako pokus o sloučení amerického patentového práva. Americké patentové právo zřejmě projde dalšími výraznými změnami na základě tzv. America Invents Act, který byl přijat v září roku 2011. Změny by se měly týkat administrativních postupů, lhůt pro udílení patentů a řízení před patentovým úřadem, nicméně zda-li tomu tak bude doopravdy, nám napoví aţ budoucnost. [30]
69
9. Volný software jako možné řešení budoucnosti V předchozích kapitolách jsme si nastínili základní strukturu ochrany majetkových práv autora počítačového programu. Po analýze co je to software, jaký zákon ho zastřešuje z hlediska práva, jaká je ochrana softwaru v Evropě a USA, se nabízí otázka, jaký bude asi vývoj informačních technologií, zda právo v tomto ohledu obstojí a kam vůbec směřujeme. Moţná jsou všechny tyto otázky vhodnější pro filozofickou veřejnost, nicméně se pokusím zmínit oblasti, které povaţuji za perspektivu informačních technologií. Jako moţná východiska vidím v pojmech Free Software a Open Source. Free Software a Open Source – který z těchto „rivalů“ bude úspěšnější a zaujme moţné budoucí řešení? Pojďme se na ně podívat trochu blíţe.
9.1. Open source a Free software Na úvod této kapitoly bych ráda zmínila situaci 80. let minulého století, kdy se začíná výrazně prosazovat tzv. proprietární software. Tehdy se tvůrci proprietárního softwaru cítili být omezováni na svých svobodách a právech. Vliv tehdejší copyrightové ochrany počítačových
programů
měl
za
následek,
ţe
vývojáři
byli
nuceni
podepisovat
tzv. dohody o důvěrnosti, které neumoţňovaly sdílet software. Této skutečnosti je přiřčen zrod „svobodného softwaru“. Za nejvýznamnější osobnost této doby je povaţován Richard Stallman, který se zabýval vývojem operačního systému respektující původní principy svobodného softwaru. Jak je dobře známo, podařilo se a tak vznikl GNU s jediným cílem, a to vymezit se proti proprietárnímu softwaru. Historie svobodného softwaru se tedy datuje vznikem GNU. V původní Stallmanově koncepci je Free software softwarem, ke kterému je k dispozici zdrojový kód, a který se skládá z těchto následujících svobod:
„svoboda pouţívat program za jakýmkoliv účelem
svoboda studovat, jak program pracuje a moţnost přizpůsobit ho svým potřebám
svoboda redistribuovat kopie programu
70
svoboda vylepšovat program a zveřejňovat zlepšení, aby z nich mohla mít prospěch celá komunita“57
Právní pojetí projektu GNU bylo a je aţ do současnosti zajištěno Free Software Foundation (FSF), která dala základ nejrozšířenější licenci pro GNU, a to Copyleft GNU General Public License. Z hlediska rozšíření Free softwaru měla tato licence velmi strategický úkol. Jednalo se o zajištění distribuce softwaru pod touto licencí za té podmínky, ţe daný software bude skutečně free. Díky tomu vzniká právní nástroj pod názvem Copyleft. V rámci Copyleftu, jakoţto zvláštního pouţití autorského práva, dochází k případu, kdy je k zajištění moţnosti volného uţití softwaru vyuţito právě autorské právo. Cíl Copyleftu byl jasný. Zabránit propojení free softwaru s proprietárním a tím omezit jeho skutečnou svobodu. Licenční podmínky pro další redistribuci softwaru byly nastaveny tak, ţe redistribuce softwaru musí vţdy probíhat se stejnou copyleftovou licencí, která bude zaručovat svobodu softwaru. [16] [23] Další vývoj poukázal na skutečnosti, ţe distribuce nesmí být za ţádných okolností omezována licencí včetně softwaru jiného typu. Pokud byly splněny všechny podmínky, byl software označen jako OSI certified, coţ značilo otevřenost softwaru, neboli open source. Je třeba podotknout, ţe existují dva typy svobodného softwaru. Jedná se o Free software, z něj pak vyšel Open source software. Jejich hlavním záměrem bylo nejefektivněji vyuţít svobodu šíření a tvorby softwaru. Základní licenční náleţitosti se týkali i Open source, mezi něţ patří volné šíření, volný zdrojový kód, moţnost provádění změn v softwaru a jeho redistribuci apod. Povaha svobodného softwaru včetně licencí je velmi obsáhlým tématem a rozhodně by vydalo na samostatnou práci. Proto seznámení s tímto softwarem ponechám v základní rovině a přiblíţím jeho právní rovinu. [16] [23]
9.1.1.
Právní základy svobodného softwaru
Svobodný software je označován jako protiklad proprietárního softwaru, který podléhá jasné právní úpravě. Tato právní úprava vychází ze standardů Copyrightu a z autorského práva. Samotný princip svobodného softwaru nespočívá tedy ve vzdaní se autorských práv, ale je vyuţíváno základních právních institutů, jejichţ podstata je zaloţena na Copyrightu. 57
TOUFAR, P.: Právní ochrana software a perspektivy dalšího vývoje. Praha, 2009. Diplomová práce (Ing.). Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta informatiky a statistiky. Katedra informačních technologií. str. 91.
71
Zajímavá otázka ohledně porušení Copyrightu byla řešena ve Spojených státech. Jedná se o kauzu, kde došlo k porušení copyrightu k dílu, které bylo distribuované pod svobodnou licencí. Konkrétně se pak jednalo o počítačový program, který slouţil pro řízení vlakových modelů a byl volně šířen na základě licence pod hlavičkou Open Source. Pan Katzer, kterého se celá kauza týkala, program dále upravil a následně šířil pod odlišným názvem. Podmínky stanovené v původní licenci ale dodrţeny nebyly. Soud stanovil, ţe dané licenční podmínky byly panem Katzerem porušeny. Jako výsledek došlo k porušení autorských práv původního autora programu. Domnívám se, ţe toto rozhodnutí je pro svobodný software určující, protoţe podobné případy byly posuzovány na základě porušení konkrétních smluvních podmínek stanovených licenčním ujednáním, nikoli na základě porušení copyrightu. Díky tomu se vývojáři mohou proti takovému porušení licenčních podmínek ohradit a bránit. Free software stejně tak jako proprietární software spadá pod autorskoprávní ochranu. [16] [23]
9.1.2.
Inovace díky Open Source
„Většina inovací se nejdříve uskuteční v oblasti Open Source. To je radikální změna oproti době před pěti lety“58, upozorňuje nejvyšší představitel RedHatu. Skutečnost mu ale dává za pravdu, například Google, Twitter, Facebook vyrostili a inovují právě díky softwaru s otevřeným
kódem.
Podařilo
se
jim
přesvědčit
trh,
ţe
právě
Open
Source
je výbornou alternativou pro tradiční proprietární software. Díky rychle se odehrávajícím změnám je zřejmé, ţe celý technologický segment směřuje k otevřené standardizaci. RedHat a další open source firmy a komunity prosazují myšlenku, ţe by ţádná společnost neměla zákazníky nutit vyuţívat proprietární nástroje a namísto toho by se měla angaţovat v jejich standardizaci.
RedHat
není
jediný,
který
v
Open
Source
vidí
budoucí
cestu.
Kolem 70 procent dnešních cloudů uţ běţí na Open Source technologiích a společnosti začínají tento typ aplikací vyhledávat. „Situace se změnila a firmy uţ Open Source neodmítají jako dříve. Naopak, chtějí ho kvůli ochraně svých investic,“ popisuje viceprezident a
technologický
šéf
divize
Sybase
v
SAPu
Irfan
Khan.
Ochranou
investic
je myšleno to, ţe kdyţ si firmy pořídí otevřené technologie, mohou na nich v budoucnu stavět a napojovat na ně další produkty. Nemusí se omezovat na jednoho dodavatele.
58
Definice svobodného software. Definice svobodného software - GNU Projekt - Nadace pro svobodný software (FSF) [online]. 2011, č. 1 [cit. 2013-02-08]. Dostupné z: http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html.
72
Jako další moţnou alternativou se jeví operační systém Linux. Linux a Open Source nejsou postaveny pouze na RedHatu, angaţují se v něm také další společnosti, třeba IBM a početné komunity. Tyto subjekty společně vyvíjejí různé softwarové nástroje, které pak uvolňují všem zájemcům. Například v IBM na Open Source projektech pracuje několik stovek programátorů, jenţ svojí práci sdílí dále. Podobné je to také v RedHatu a dalších firmách. Díky této spolupráci pak mohou vznikat projekty jako OpenStack nebo OpenShift tvořící základ mnoha cloudů. Jednotlivé subjekty a společnosti pak na těchto a dalších Open Source projektech mohou stavět své vlastní produkty a vydělávat na nich díky podpoře, implementaci, pronájmu, správě a podobně. Vzhledem k podstatě svobodného softwaru, kdy k tvorbě dochází spíše určitou „vzpourou“ neţ na základě poptávky se domnívám, ţe právě tato skutečnost by se mohla ukázat jako problém. Ovšem mnohem zásadnější problém spočívá v postavení svobodného softwaru. Jak jiţ víme, svobodný software stojí na copyrightu stejně jako systém proprietární. Praxe zatím nenasvědčuje tomu, ţe by k ţalobám nedocházelo, coţ by se však v budoucnosti mohlo
změnit
a
s
největší
pravděpodobností
také
změní.
Dle
mého
názoru
je svobodný software výbornou a hlavně potřebnou alternativou k softwaru proprietárnímu. I přesto ho však nelze povaţovat za plnohodnotnou alternativu, která by byla schopna proprietární software bezezbytku nahradit. [23]
73
10. Praktická doporučení v oblasti autorskoprávní ochrany softwaru Zvláštní povaha autorskoprávní ochrany softwaru můţe mít poměrně velký vliv na jeho vyuţití v praxi. Otázky ochrany softwaru se proto dotýkají kaţdého, kdo zamýšlí do softwaru
investovat své
finanční
prostředky, ať jako uţivatel nebo
„výrobce“.
Správné rozhodnutí v oblasti ochrany autorských práv můţe dotčeným subjektům ušetřit spoustu nepříjemných starostí a zbytečně vynaloţených finančních prostředků. Ráda bych proto v této kapitole nastínila moţná řešení autorskoprávní a IT ochrany ze strany „výrobce“ softwaru. [25]
10.1.
Možné alternativy zabezpečení softwaru
Poloţme si otázku. Jak zabezpečit softwarový produkt, aby nedošlo k nelegálnímu vyuţívání vyvíjených produktů a tím k porušení autorských práv? Řešení se nabízí mnoho. Na prvním místě uvedu řešení ochrany softwaru pomocí sériových čísel. Jako
nejčastější
ochrana
softwaru
je
ochrana
pomocí
sériového
čísla
(serial number). V praxi se můţeme setkat i s označením jako registrační číslo nebo sériový kód. V průběhu instalace nebo při spuštění softwarového produktu je poţadováno ověření pravosti kopie. Sériové číslo je kombinací čísel a písmen. Tato kombinace je po zadání do vyznačených políček předána ověřovací funkci, která je běţnou součástí produktu. Pokud je zadán správný kód, je moţné pokračovat v instalaci nebo dojde k samotnému spuštění aplikace. Je-li kód nesprávný, dojde k přerušení instalace a software není moţné spustit. Podle mého názoru se jedná o nejméně spolehlivý typ ochrany. Největším úskalím při ochraně sériovým číslem je, pokud je registrační číslo pořád stejné. Díky tomu je kód snadno dosaţitelným na internetu a tudíţ i snadno zneuţitelný. Moţnost, jak chránit počítačový program pomocí sériového čísla, nabízí ještě další variantu, a to změnu sériového čísla podle zadaných poloţek. Obecně platí, ţe čím více poloţek v kódu, tím samozřejmě lépe. V současné době je nejrozšířenějším ověřením sériového čísla on-line přes internet či přes telefonní hovor. Toto sériové číslo je pro kaţdé PC unikátní, vygenerované podle hardwaru počítače. Samozřejmě, kaţdá mince má dvě strany a i tato ochrana lze prostřednictvím příslušných programů snadno prolomit.
74
V souvislosti s ochranou registračním číslem je často spojována ochrana časového omezení. Jde o velmi nespolehlivý a snadno překonatelný typ ochrany. U tohoto typu ochrany není vůbec těţké najít kód, který kontroluje stav vypršení časové lhůty. Programy si posléze ukládají čas, kdy se nainstalovaly do registru či do souboru pevného disku. Jako další způsob, respektive typ, jak zabezpečit aplikaci před jejím vyuţíváním bez oprávnění, je vyuţití sluţeb tzv. hardwarového klíče. Je dobré zdůraznit, ţe se nejedná jen o nějaký fiktivní algoritmus, který by šel snadno prolomit, ale skutečně o hardware, tedy fyzický předmět, který odemkne jinak nepřístupný a chráněný program. První tvůrci těchto klíčů vycházeli z předpokladů, ţe zkopírovat program není nikdy takový problém, jako vytvořit novou kopii fyzického předmětu. První hardwarové klíče se připojovaly na paralelní či sériový port, a pokud program vyslal poţadavek na příslušné rozhraní, mohl identifikovat, zda je hardwarový klíč přítomen či nikoliv. Vývoj šel samozřejmě dopředu a současné hardwarové klíče se od těch prvotních v mnohém liší. V dnešní době, pokud je tato ochrana správně naprogramována, je opravdu téměř nepřekonatelná. Samotná instalace příslušenství je pak poměrně jednoduchou záleţitostí, po jejímţ dokončení je potřeba restartovat operační systém. Pro zajímavost uvádím, ţe současné hardwarové klíče se dělí do dvou skupin, a to na hardwarový odemykací klíč a na obálkový hardwarový klíč. Mezi další variantu ochrany patří systém DRM. DRM neboli Digital Rights Management, v českém překladu pak správa zabezpečeného obsahu. Tato metoda umoţňuje majitelům autorských práv kontrolovat pouţívání svých děl v digitální podobě. Mezi nejčastější kontrolovaná díla patří filmy, videa, hudba, e-knihy i počítačové hry. Za cíl si tato ochrana klade především zajistit uţívání obsahu tak, aby bylo dosaţeno souladu s autorskými právy či licenčními podmínkami. Nejvyuţívanějšími aplikacemi DRM jsou pak konverze do jiných formátů, zákaz kopírování díla nebo zabezpečený přístup k médiu. Kupříkladu hudební vydavatelství povaţuje tuto technologii za vhodný a nutný způsob, aby zabránil nelegálním způsobům kopírování obsahu. S rozmachem cloudových řešení vystává i kritika, a to přímo od společnosti Apple. Apple se svojí aplikací iTunes upouští od hlavních záměrů a cílů DRM a skrz tuto aplikaci nabízí stahování, organizování a přehrávání hudby a videí. Je to výsledek toho, ţe DRM aţ příliš poctivé spotřebitele svazuje a omezuje a ti proto hledají alternativní cesty k získání obsahu. Nyní jsme si popsali moţné alternativy zabezpečení softwaru. Co ale konkrétně doporučit firmám, aby nedocházelo k tak častému jevu, jako je softwarové pirátství? Konkrétní doporučení nabízím v další kapitole.
75
10.2. Doporučení proti softwarovému pirátství z pohledu „výrobce“ softwaru Neţ přejdu ke konkrétním řešením a doporučením, ve stručnosti vysvětlím termín softwarového pirátství. Pojem softwarové pirátství zahrnuje jak nelegální software, tak i nelegální uţití softwaru. Nelegální software včetně nelegálního uţití softwaru mají jedno společné, a to zásah do autorských práv, ať uţ se jedná o majetková nebo osobnostní práva. Nejčastější protiprávní jednání porušující autorská práva jsou následující:
Nelegální zásah do zdrojového kódu a vývoj softwaru.
Nelegální nabytí softwaru.
Nelegální uţití legálně nabytého softwaru.
Nabytí nelegálního softwaru.
Nelegální uţití softwaru.
Nelegální šíření softwaru.
Uţívání protiprávního softwaru.
Prolomení bezpečnostní softwarové ochrany.
Šíření nelegálních kopií softwaru se děje dnes a denně, počínaje prostou distribucí z ruky do ruky a konče mnohem účinnějšími způsoby, jako je například warez. Vysvětlení warezu je prosté. Warezová skupina je skupina lidí, kteří se snaţí prolomit ochrany programu. Pokud se tedy očekává vydání nějakého komerčního softwaru, aplikačního softwaru ba dokonce úplně obyčejné hry, snahou této skupiny je získat kopii softwaru buď ještě před jeho vydáním, nebo je software po vydání i během několika hodin zbaven veškeré ochrany. Následně je tento software rozkopírován na FTP servery, torrenty, kde nejznámějším je PirateBay.org a v neposlední řadě na volná úloţiště typu Uloz.to apod. Ráda bych podotkla, ţe warezová skupina vznikla jako nesouhlas k placenému softwaru. Toto seskupení mělo určitou vizi týkající se rovnosti sobě samých. Z těchto důvodů si kladly nároky v těch ohledech, ţe všichni by měli mít stejné moţnosti sdílet veškerý software s volnými zdrojovými kódy, které všichni mohou měnit a šířit. Kromě rizika spojeného s trestním stíháním za porušování autorských práv vystávají i další moţná rizika, která jsou spíše kritičtější pro daného uţivatele nelegální kopie. Jedná se o to, ţe uţivatel ztrácí například moţnost týkající se aktualizací a údrţby softwaru, tudíţ sám sebe, ale i svůj počítač vystavuje bezpečnostním rizikům. V návaznosti na toto riziko 76
vyvstává problém ohledně stáhnutí nelegální kopie, která jiţ můţe obsahovat viry. Tyto viry mohou opět ohrozit běh celého počítače a co víc, mohou se šířit skrz počítačovou síť, ke které jsou připojeny další stanice. Uţivatel dále není oprávněn k uplatňování vad v rámci záruky nebo servisu a škod vzniklých z takovýchto vad. Poloţme si následující otázky. Jaká jsou tedy konkrétní doporučení proti softwarovému pirátství v situaci, kdy se firma, která vyvíjí software, potýká s problémem softwarového pirátství? Jaká jsou konkrétní právní doporučení, kdy firma distribuuje software? Prvním a snad i nejvhodnějším doporučením je ověření pravosti kopie on-line na webových stránkách společnosti nebo přes telefonní hovor. Díky tomuto způsobu ověření firma docílí, ţe jejich produkt bude vyuţit v jedné legální podobě. Současně s tím doporučuji jiţ zmiňovanou ochranu prostřednictvím hardwarových klíčů. U tohoto typu ochrany je třeba zabezpečit i funkci technické infrastruktury. K dispozici je nutné mít autorizační server, který je v provozu 24 hodin denně. Tento server ověřuje pravost kopie podle databáze platných licenčních kódů. Dalším doporučením pro firmy bojující s plagiátorstvím jejich softwaru je moţnost připojení uţivatele při běhu programu. Zní to moţná trochu nereálně, opak je však pravdou, jelikoţ v tomto ohledu se jedná o opravdu ztíţené podmínky pro nelegální uţívání softwaru a
v dnešní
době
téměř
nepřekonatelnou
ochranu
ze
strany
pirátů.
Celý princip spočívá v tom, ţe při spuštění aplikace dojde k navázání komunikace s autorizačním serverem. Pokud jsou autorizační podmínky splněny, aplikace se spustí. Při spuštění aplikace dochází k ověření, jestli je daná aplikace legální. Spolu s tím se ověřují například konzistence souborů apod. Pokud dojde k tomu, ţe ověření neprojde autorizačním serverem, aplikace spuštěna není.
10.3. Doporučení proti softwarovému pirátství ve vztahu distributor a výrobce Problematika distribuce softwaru se stává zajímavou v okamţiku, kdy se jedná o komerční software, se kterým se váţe jeho implementace včetně servisu a údrţby. Právě jeho implementace včetně následných servisů jiţ předpokládají určitou formu smluvní úpravy vztahu výrobce, distributora a zákazníka. Distributor je oprávněn šířit software na 77
základě
smlouvy
o
obchodním
zastoupení.
Zaměřím
se
na
vztah
výrobce
a distributora. [9] Distribuce softwaru můţe mít opravdu mnoho podob. Díky tomu je nutné odlišit, v jakém právním postavení je distributor vůči výrobci softwaru a tudíţ zvolit vhodnou smluvní úpravu. Je dobré neopomenout fakt, ţe při uzavírání smluv o distribuci softwaru, se jedná o smlouvy s tzv. mezinárodním prvkem, tedy ţe smluvní strany pochází z různých zemí. Doporučuji tedy následující:
Je nutné vědět, zda distributor figuruje pouze jako zprostředkovatel pro uzavření smlouvy mezi výrobcem softwaru a zákazníkem. Je-li tomu tak, jedná se o povahu smlouvy o obchodním zastoupení. Provádí-li distributor i implementaci, pak má smlouva o distribuci smíšenou povahu.
Nedílnou součástí smlouvy o distribuci softwaru jsou ujednání týkající se práv k duševnímu vlastnictví výrobce. Jedná se o autorská práva k počítačovým
programům,
ale
také
k dokumentaci
softwaru
či uţivatelským manuálům.
Součástí smlouvy by mělo být i ujednání, podle kterých je distributor povinen uzavřít
se
zákazníkem
licenční
smlouvu
připravenou
výrobcem,
a to v podobě, kdy se bude jednat o samostatnou smlouvu nebo se bude jednat o odkaz na licenční podmínky výrobce.
Moţnost obsahu smlouvy je nárok na odměnu, nicméně pokud byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, vzniká obchodnímu zástupci nárok na provizi.
Odměna můţe být konstruována jako provize v podobě určitých procent ze sjednané odměny výrobce softwaru nebo jako paušální částka za měsíční činnost. [9]
10.4.
Doklady pro doložení legálnosti softwaru
Pokud firma kupuje legální software, doporučuji mít po celou dobu jeho uţívání k dispozici doklady prokazující jeho legálnost, a to:
Originální DVD nebo jiný datový nosič, na kterém je daný program nainstalován.
Certifikát pravosti (COA štítek). 78
Doklad o zakoupení se specifikací softwaru.
Licenční smlouvu (včetně stanovených licenčních podmínek).
Smlouvy nebo jiné právní úpravy prokazující oprávnění k uţívání softwaru. [9]
Větší společnosti nabízejí svým uţivatelům moţnost ověřit si legálnost svého softwaru prostřednictvím svých internetových stránek. Mohu říci, ţe většina firem tuto moţnost vyuţívá.
79
Závěr Nelze pochybovat nad skutečností, ţe duševní vlastnictví je nutno v prostředí informačních technologií chránit. I přes tento zřejmý fakt se neubráním rozhořčení nad současnou judikaturou, která je v našich podmínkách nerozvinutá a mnoţství velmi striktních regulačních opatření ze strany Evropské unie vývoj autorskoprávní ochrany spíše omezují. Bohuţel, přesnější vymezení toho, co s právním reţimem softwaru souvisí, lze provést jen těţko. Technický i společenský vývoj stále přináší změny nejen do obsahu, ale i do celkových obrysů toho, čím se právníci specializovaní na problematiku softwaru musí pravidelně zabývat. Napříč těmto změnám se ale domnívám, ţe je důleţité a naprosto nezbytné zajistit softwaru dostatečnou právní ochranu. V úvahách o softwarovém právu se vţdy jako první nabízí otázka, jak právní řád vymezuje software. Skutečnost je taková, ţe zákonná analogie s literárními díly, doposud praktikovaná v evropských státech, nebyla zvolena příliš vhodně. K tomu, aby bylo moţné software co nejlépe chránit a motivovat jeho tvůrce k dalšímu vývoji, totiţ nestačí chránit jen jeho objektivně vnímatelnou podobu, ale je důleţité zamýšlet se i nad ochranou jeho důmyslné funkčnosti. Druhou otázkou je patentová ochrana. Na první pohled se můţe zdát, ţe tento typ ochrany svědčí ochraně softwaru poněkud více, opak je ale pravdou. Současné problémy amerického patentového systému ukazují, ţe ani toto nebude příliš vhodná volba. Mnoţství přihlášek zahlcuje patentové úřady a přezkum v praxi téměř nefunguje. Jako hlavní problém softwarového práva současnosti vidím v nalezení takového modelu ochrany, který bude chránit a podporovat potenciál tvůrců, ale to vše za minimální finanční a administrativní náklady. Je ale také otázkou, jak se k tomu postaví i mezinárodní ochrana softwaru. Cílem této práce bylo podat základní přehled týkající se problematiky ochrany majetkového práva autora počítačového programu, neboli analýza stávající právní úpravy ochrany majetkového práva autora počítačového programu a praktické doporučení pro jeho nakládání. V první části práce jsem se pokusila nastínit historická fakta vývoje autorskoprávní ochrany a vysvětlit technické názvosloví, které můţe být mnohým čtenářům cizí. Čtenář byl seznámen s podstatou konceptu duševního vlastnictví a se způsoby právní ochrany počítačového programu, a to nejen z českého prostředí, ale i evropského. Patentovatelnost softwaru a licence včetně licenční smlouvy navazují na základní principy autorského práva včetně všech náleţitostí licenční smlouvy. V další části práce jsem nastínila situaci free softwaru a open source softwaru jako budoucího moţného řešení. Samotný závěr práce jsem 80
věnovala praktickým alternativám autorskoprávní ochrany softwaru, jako jsou sériová čísla, hardwarové klíče a mnoho dalších, kterými „výrobci“ či distributoři mohou svůj software ochránit před nechtěným pirátstvím. Všechny kapitoly této práce by jistě vydaly na samostatnou práci, ale vzhledem k omezenému rozsahu práce nebylo moţné vystihnout veškeré aspekty dané problematiky. Tato práce si nekladla za cíl vystihnout veškerá úskalí a důsledky autorskoprávní ochrany, ale zaměřila se na průřez tímto obsáhlým fenoménem a jeho praktická doporučení. Věřím, ţe tímto byl cíl práce naplněn.
81
Použitá literatura Tištěné monografické publikace: [1]
KNAP, Karel. Práva k nehmotným statkům. Praha: Codex, 1994. ISBN 80-901-18534.
[2]
LACKO, Luboslav. SQL: Hotová řešení. Brno: Computer Press, 2003. ISBN 80-7226975-5.
[3]
LESSIG, Lawrence. Free culture: how big media uses technology and the law to lock down culture and control creativity. New York: Penguin Press, 2004. ISBN 15-9420006-8.
[4]
LEŠČINSKÝ, Jan. Právní ochrana databází. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 978-8071798-330.
[5]
STOBBS, Gregory A. Software patents: With 2006 Cumulative Supplement. 2nd ed. Gaithersburg: Aspen Law, 2000. ISBN 07-355-1499-2.
[6]
ŠTENGLOVÁ, Ivana. Smlouva o dílo. Praha: C. H. Beck, 2010. ISBN 9788074003110.
[7]
ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. ISBN 978-80-7357-555-7.
[8]
TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0885-7.
[9]
JANSA, Lukáš a Petr OTEVŘEL. Softwarové právo: Praktický průvodce právní problematikou v IT. Brno: Computer Press, 2011. ISBN 978-80-251-3458-0.
[10]
ŠTĚDROŇ, Bohumír a Miroslav LUDVÍK. Právo v informačních technologiích. Kralice na Hané: Computer Media, 2008, 132 s. ISBN 978-80-86686-36-3.
[11]
TELEC, Ivo a Pavel TŮMA. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-6.
[12]
MAISNER, Martin et al. Základy softwarového práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. ISBN 978-80-7357-638-7.
[13]
SMEJKAL, Vladimír et al. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 9788071797654.
[14]
SMEJKAL, Vladimír, Tomáš SOKOL a Martin VLČEK. Počítačové právo. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 9788071790099. 82
Diplomové práce: [15]
HOUŢVOVÁ, Martina. Softwarové právo. Brno, 2009. 80 s. Diplomová práce (Mgr.). Masarykova univerzita v Brně. Právnická fakulta. Katedra právní teorie. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/161976/pravf_m/.
[16]
TOUFAR, Pavel. Právní ochrana software a perspektivy dalšího vývoje. Praha, 2009. 110 s. Diplomová práce (Ing.). Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta informatiky a statistiky. Katedra informačních technologií. Dostupné také z: https://isis.vse.cz/zp/portal_zp.pl?podrobnosti=46241.
Související zákony: [17]
Česká republika. Autorský zákon. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. ISSN 1213-7235. Dostupné z:http://business.center.cz/business/pravo/zakony/autorsky/cast1h1.aspx
[18]
Česká republika. Zákon o ochranných známkách. In: Sbírka zákonů České republiky. 2003. ISSN 1213-7235. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/ochranne_znamky/cast1.aspx
[19]
Česká republika. Občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. 1964. ISSN 1213-7235. Dostupné z:http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast1.aspx
Elektronická monografie: [20]
Cisco.netacad.net [online]. 2013 [cit. 2013-01-15]. CCNA Exploration Network Fundamentals. Dostupné z WWW: .
[21]
WORLD TRADE ORGANIZATION. Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights[online]. 1994 [cit. 2013-01-15]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/docs_e/legal_e/27-trips_01_e.htm
[22]
WORLD TRADE ORGANIZATION. Ntellectual property: protection and enforcement [online]. 1994 [cit. 2013-02-08]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/agrm7_e.htm
[23]
Definice svobodného software. Definice svobodného software - GNU Projekt - Nadace pro svobodný software (FSF) [online]. 2011, č. 1 [cit. 2013-02-08]. Dostupné z: http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.html
[24]
Nové technologie můţou podlomit základy autorského práva. Knihovna plus [online]. 2006, č. 1 [cit. 2013-04-08]. ISSN 1801-5948. Dostupné z: http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus61/srstka2.htm
83
[25]
Praktické rady v oblasti autorskoprávní ochrany softwaru. SystemOnLine [online]. 2010, č. 1 [cit. 2013-03-18]. ISSN 1802-615X. Dostupné z: http://www.systemonline.cz/sprava-it/prakticke-rady-v-oblasti-autorskopravniochrany-softwaru.htm
[26]
Právní ochrana počítačových programů. Root.cz [online]. 2009, č. 1 [cit. 2013-02-08]. ISSN 1212-8309. Dostupné z: http://www.root.cz/specialy/licence/pravni-ochranapocitacovych-programu/
[27]
Směrnice EHS pro právní ochranu počítačových programů. ÚVT MU Zpravodaj [online]. 2011, č. 2 [cit. 2013-02-14]. Dostupné z: http://www.ics.muni.cz/bulletin/articles/431.html
[28]
Směrnice o softwarových patentech, aneb Poslední dějství počítačového programování?.ITprávo [online]. 2004, č. 1 [cit. 2013-01-31]. ISSN 1801-4089. Dostupné z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=188651
[29]
Softwarové patenty v Evropě: byrokracie je účinná brzda. Živě.cz [online]. 2012, č. 1 [cit. 2013-01-08]. Dostupné z: http://www.zive.cz/clanky/softwarove-patenty-vevrope-byrokracie-je-ucinna-brza/sc-3-a-164497/default.aspx
[30]
Softwarové patenty v USA: lehce získat, těţce zatopit. Živě.cz [online]. 2012, č. 1 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.zive.cz/clanky/softwarove-patenty-v-usa-lehceziskat-tezce-zatopit/sc-3-a-164457/default.aspx
[31]
BURYAN, Jiří. Ochrana počítačového programu v zahraničí a v EU. IT právo [online]. 2003, č. 1 [cit. 2013-01-10]. Dostupné z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=136835
[32]
SKŘIVÁNEK, František. Data a informace. Databázová abeceda [online]. 2008, č. 1 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://www.dbsvet.cz/view.php?cisloclanku=2008051401
[33]
SMEJKAL, Vladimír. Nová evropská směrnice o ochraně autorského práva v informační společnosti. Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 5 [cit. 2013-03-04]. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/nova-evropska-smernice-o-ochrane-autorskeho-prava-vinformacni-spolecnosti
84
