Ochrana životního prostředí a zdraví při nakládání s obaly

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce Ochrana životního prostředí a zdraví při nakládání s obaly

Jana Dosoudilová 2008/2009

„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Ochrana ţivotního prostředí a zdraví při nakládání s obaly zpracovala sama a uvedla jsem všechny pouţité prameny.“

2

Děkuji JUDr. Janě Dudové, Ph.D. za odborné vedení této práce a za vstřícný přístup. Také děkuji své rodině za podporu, kterou mi vţdy věnovala.

3

OBSAH 1

Úvod................................................................................................................ 5

2

Charakteristika nakládání s obaly prizmatem zákona o obalech .................... 8 2.1

Předmět právní regulace .......................................................................... 8

2.2

Subjekty právní regulace a jejich povinnosti ........................................ 11

2.2.1 Povinnost prevence .......................................................................... 11 2.2.2 Povinnost zpětného odběru .............................................................. 12 2.2.3 Povinnost vyuţití odpadu z obalů .................................................... 13 2.2.4 Povinnost zápisu do Seznamu osob ................................................. 13 2.2.5 Povinnost evidence .......................................................................... 14 2.3

Zajišťovatel sdruţeného plnění povinností ........................................... 15

2.3.1 Spolupráce s podnikateli .................................................................. 18 2.3.2 Spolupráce s obcemi ........................................................................ 18 2.3.3 Spolupráce s úpravci a zpracovateli ................................................ 19

3

4

2.4

Principy nakládání s obaly .................................................................... 21

2.5

Úloha veřejné správy při nakládání s obaly .......................................... 25

2.6

Styčné body zákonů o odpadech a o obalech ........................................ 27

Nakládání s obaly z pohledu ochrany zdraví ................................................ 31 3.1

Ochrana veřejného zdraví ...................................................................... 33

3.2

Ochrana spotřebitele .............................................................................. 34

3.3

Ochrana před chemikáliemi................................................................... 36

3.4

Aktivizace veřejnosti při ochraně zdraví ............................................... 38

Nakládání s obaly z pohledu práva Evropských společenství ...................... 40 4.1

Určující směry v odpadovém hospodářství ........................................... 42

4.2

Obalová problematika v evropském měřítku ........................................ 48

4.3

Styčné body směrnic o obalech a o odpadech ....................................... 53

4

4.4 5

Evropský akční program pro ţivotní prostředí ...................................... 54

Obalová problematika v judikatuře............................................................... 56 5.1

Spory projednávané před českými soudy .............................................. 56

5.1.1 Potravinářský obal jako ochrana lidského zdraví ............................ 56 5.1.2 Vratný zálohovaný obal jako přínos ochraně ţivotního prostředí ... 58 5.2

Spory projednávané u Soudního dvora Evropských společenství ......... 59

5.2.1 Duální systém zpětného odběru obalů ............................................. 60 5.2.2 Omezení na vnitřním trhu ................................................................ 65 6

Obalová problematika v současné praxi ....................................................... 75 6.1

Situace a trendy v balení potravin a nápojů .......................................... 75

6.1.1 Obalové materiály............................................................................ 75 6.1.2 Soulad obalu a obsahu ..................................................................... 79 6.1.3 Nápojové obaly ................................................................................ 80 6.1.4 Otázka záloh .................................................................................... 82 6.1.5 Potravinové obaly budoucnosti ....................................................... 84 6.2

Trendy prosazované v zájmu udrţitelného rozvoje ............................... 85

6.2.1 Biopolymery .................................................................................... 85 6.2.2 Zajišťování udrţitelnosti .................................................................. 86 7

Závěr ............................................................................................................. 88

8

Resumé.......................................................................................................... 92

9

Seznam pouţitých zdrojů .............................................................................. 94

5

1 Úvod S obaly dennodenně přichází do styku kaţdý z nás, neboť všichni jsme spotřebiteli. Všichni nakupujeme nejrůznější výrobky, které jsou v naprosté většině případů balené. Záleţí pak na konkrétním výrobku, jak je obal vrstevnatý či objemný a z jakých materiálů je proveden, neboť kupříkladu jemná elektronika má jiné nároky na transport a manipulaci neţ pár ponoţek. Obaly jsou velmi různorodé a v moderní spotřební společnosti dosahují vysoké kvalitativní a estetické úrovně, protoţe na nich závisí, zejména při přímém výběru v obchodě, zda se zákazník rozhodne pro určitý výrobek či ne. Z důvodu své atraktivnosti jsou obaly často předimenzované v tom smyslu, ţe je na ně pouţito více obalového materiálu a designérských příkras neţ je třeba k zabezpečení jeho ochranné a informační funkce. Vyspělé, ekonomicky rozvinuté společnosti spotřebovávají obrovské mnoţství výrobků, coţ souvisí s vysokým HDP, který produkují, potaţmo se stále rostoucími příjmy obyvatelstva. Spolu s nimi se zvyšují i výdaje, které jsou z velké části směřovány do oblasti spotřebního zboţí a potravin. Toto jsou výrobky, které se stávají hlavním zdrojem odpadu produkovaného domácnostmi, který se po vyhození do kontejneru stane směsným komunálním odpadem. Naštěstí se česká společnost zdá být ekologicky smýšlející a daří se jí obalové odpady ve velmi vysoké míře třídit do separačních kontejnerů slouţících k pozdější úpravě a zpracování tam vytříděných komodit. Nakládání s obaly však spočívá v něčem úplně jiném neţ v nakládání s obalovými odpady, i kdyţ spolu velmi těsně souvisí. V této diplomové práci se zabývám nakládáním s obaly a vlivem, který činnosti zahrnuté do nakládání s obaly mají na ţivotní prostředí a na zdraví lidí. Zvolené téma diplomové práce je značně rozvětvené a zabíhající do mnoha moţných souvislostí nakládání s obaly a ochrany dvou základních, ne-li nejdůleţitějších lidských hodnot, jakými jsou zdraví a zdravé ţivotní prostředí. Proto ve své práci zmíním jen některé vybrané aspekty dané problematiky. Cílem mé diplomové práce je popsat a analyzovat stávající legislativní i faktickou situaci týkající se obalové problematiky. Proto se věnuji českým a komunitárním právním předpisům upravujícím nakládání s obaly a s obalovými

6

odpady a zkoumám jejich obsah zejména ve vztahu k principům ochrany ţivotního prostředí a dosaţení trvale udrţitelného rozvoje. Obzvláště nakládání s obalovými odpady má veliký vliv na stav našeho ţivotního prostředí. Zvolený způsob vyuţití či odstranění konkrétního druhu obalových odpadů vţdy zatíţí určitou mírou konkrétní sloţky našeho ţivotního prostředí, coţ se zase projeví určitým stupněm znečištěním vod, půdy a ovzduší. Na samém počátku nakládání s obaly, coţ je legislativní pojem zahrnující několik činností, stojí výroba obalů. Výroba obalů je organizačně, finančně i technologicky náročná činnost, která má svá daná pravidla a omezení stanovená účinnými právními předpisy. Těchto předpisů je celá řada a jsou spíše technického a hygienického charakteru. Další fází nakládání s obaly je jejich distribuce či prodej konečnému spotřebiteli. Touto problematikou se zabývá podrobně zákon číslo 477/2001 Sb., o obalech, který stanoví podmínky, za nichţ je moţno uvádět obaly na trh a do oběhu. Tomuto právnímu předpisu, který je pro problematiku nakládání s obaly stěţejní, je věnována pozornost v první kapitole. Je zkoumán z hlediska svého předmětu, subjektů a jim uloţených povinností a rovněţ z hlediska poţadavků kladených na autorizovanou obalovou společnost a na orgány vykonávající státní správu v oblasti nakládání s obaly a odpady z obalů. Druhá kapitola se zabývá vlivem, jaký mají činnosti nakládání s obaly na zdraví lidí. Moţné negativní působení obalů na zdraví můţe vznikat uţ ve fázi výroby, pokud se při ní pouţívají nebezpečné látky a není zajištěna poţadovaná ochrana zdraví při práci. Škodlivé působení obalů na zdraví však nastává ve výrazné většině případů při styku nevhodného obalu s potravinou, která je do něj zabalena. Přenos částic z obalu na obalovaný výrobek je předmětem dlouhodobých výzkumů, a proto jiţ existuje podrobná legislativa, zejména zákon o potravinách a jeho prováděcí předpisy, která tuto problematiku právně ošetřuje. Odpovídajícím způsobem je chráněn také spotřebitel a to zejména z hlediska zajištění jeho úplné a pravdivé informovanosti o baleném produktu a často i o samotném obalu. Třetí kapitola pohlíţí na obalovou problematiku z hlediska právních předpisů Evropského společenství. Tento pohled je pouze rozsáhlejší svou šíří, protoţe rámcově upravuje nakládání s obaly a obalovými odpady na celém území Společenství. Co se týče obsahu, je opravdu v souladu s českým právním řádem, respektive český právní řád

7

je plně harmonizován s úpravou evropského práva tak, jak tomu má být. V této kapitole se hlavně blíţe zabývám prováděním zásad trvale udrţitelného rozvoje, které jsou hlavní náplní obou zkoumaných směrnic, tj. směrnice o obalech a obalových odpadech a směrnice o odpadech. Čtvrtá kapitola je exkurzem do světa soudnictví a snahou o praktické naznačení některých problémů spojených s výkladem a uplatňováním právních předpisů, které jsou středem zájmu této práce. Judikatura přímo související s problematikou nakládání s obaly není v českém prostředí nijak hojná, zato Evropský soudní dvůr se jí věnuje poměrně často. Před českými soudy se projednávají spíše případy nedovoleného nakládání s odpady, tudíţ jejich nedovolené spalování, skládkování či vypouštění do povrchových vod. Poslední kapitola je pokusem zachytit některé směry a trendy projevující se v současné praxi, v obalovém průmyslu, obalových materiálech, v distribučních systémech, v zajištění oběhu obalů, jejich opakovaném pouţívání a podobně. Pozornost je věnována potravinovým obalům, z toho důvodu, ţe jsou běţnou součástí našich ţivotů, jsme s nimi neustále ve styku a po tom, co za ně zaplatíme v obchodě, musíme se starat o to, jak s nimi naloţíme. Zahodíme je do odpadkového koše, odneseme k třídícím nádobám, znovu je naplníme nebo je vyuţijeme jinak? Toto rozhodování je, myslím, běţnému člověku při pohledu na obalovou problematiku nejbliţší, a proto je v různých obměnách přítomno v celém obsahu této práce. Kaţdý člověk by si měl uvědomit svůj díl odpovědnosti za to, jaký vzduch dýcháme, jakou vodu pijeme a z jaké půdy získáváme svou obţivu a snaţit se nějak, alespoň trošku, přispět k tomu, aby se stav ţivotního prostředí dále nezhoršoval. Zákonodárci si tyto skutečnosti začali uvědomovat jiţ někdy v sedmdesátých letech minulého století, kdy vznikaly první zákonné úpravy sledující cíl ochrany ţivotního prostředí. Účelem současné legislativy upravující nakládání s obaly a s odpady je chránit ţivotní prostředí a to zejména předcházením jeho znečištění. V přírodě je totiţ vše spojeno se vším, a tak se i neuváţené nakládání s obaly a obalovými odpady zákonitě časem projeví ve všech jejích sloţkách.

8

2 Charakteristika nakládání s obaly prizmatem zákona o obalech Nakládání s obaly je legislativním pojmem, který je objasněn v zákoně o obalech1. Tento zákon je pro obalovou problematiku určující, i kdyţ ji zdaleka nevyčerpává. Pokud jde o nakládání s odpady z obalů, pouţije se převáţně úprava obsaţená v zákoně o odpadech,2 který je předpisem obecné povahy a upravuje nakládání se všemi druhy odpadů, nejen s odpady z obalů. Zákon o odpadech se v této souvislosti pouţívá pouze subsidiárně k zákonu o obalech, který je z tohoto pohledu právním předpisem zvláštním. Nakládáním s obaly se rozumí jejich výroba, uvádění obalů nebo balených výrobků na trh nebo do oběhu, pouţití obalů, úprava obalů a opakované pouţití obalů. Současná právní úprava dbá na to, aby bylo předcházeno vzniku odpadů z obalů. Stěţejní ideou, kterou je celá úprava nakládání s obaly protknuta, je ochrana ţivotního prostředí, potaţmo lidského zdraví, neboť obé spolu úzce souvisí.

2.1 Předmět právní regulace Předmětem zákona o obalech a prováděcích právních předpisů jsou obaly, které jsou v České republice uváděny na trh nebo do oběhu. Těţkosti mohou nastat v některých případech se samotným určením, zda se jedná o obal. Dle zákona o obalech je obalem kaţdý výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy a určený k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uţivateli, jestliţe splňuje zároveň jednu z následujících tří podmínek. A to, tvoří-li v místě nákupu prodejní jednotku pro spotřebitele nebo jiného konečného uţivatele, pak jde o prodejní obal (pojem zahrnuje jak obaly spotřebitelské, tak průmyslové). Tvoří-li v místě nákupu skupinu určitého počtu prodejních jednotek, ať jiţ je tato skupina prodávána spotřebiteli nebo jinému konečnému uţivateli, anebo slouţí pouze jako pomůcka pro umístění do regálů v místě prodeje a můţe být z výrobku odstraněna, aniţ se tím ovlivní jeho vlastnosti, pak jde o skupinový obal. Třetí skupinou obalů jsou přepravní obaly. Ty usnadňují manipulaci

1 2

Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

9

a přepravu určitého mnoţství prodejních jednotek nebo skupinových obalů a zabraňují jejich fyzickému poškození. Kromě jednorázových obalů, označovaných někdy téţ jako obaly jednocestné, pro které jiţ není další pouţití, rozlišuje současná právní úprava obaly opakovaně pouţitelné, vratné a vratné zálohované. Opakovaně pouţitelný obal je prostředkem prevence vzniku odpadu z obalů a vyznačuje se tím, ţe je během doby své ţivotnosti opakovaně pouţíván ke stejnému účelu jako při prvním pouţití. Pokud je obal opakovaně pouţitelný, pak je osoba, která jej uvádí na trh nebo do oběhu povinna učinit taková opatření, která umoţní jeho opakované pouţití. Obrázek 1: Příklad prodejního, přepravního a skupinového obalu

Obrázek 2: Příklad jednocestného a opakovaně použitelného obalu

Existují tři systémy pro zajištění opakovaného pouţití obalu a to systém uzavřený, otevřený a smíšený, jejichţ specifikace je uvedena v příloze č. 2 zákona o obalech nazvané „Systémy zajišťování opakovaného pouţívání obalu“. Poţadavky na opakovaně pouţitelné obaly jsou stanoveny kombinací poţadavků na samotný obal a na systém opakovaného pouţití obalu, v němţ je funkční. Proto jsou pro kaţdý systém stanovena kritéria, při jejichţ splnění můţe systém úspěšně fungovat. V uzavřeném systému platí, ţe opakovaně pouţitelný obal, který je předmětem koloběhu, je trvale ve vlastnictví jednoho subjektu a je tímto subjektem opakovaně uváděn na trh. Takový obal musí odpovídat specifikacím konstrukčního typu, které si odsouhlasili účastníci tohoto uzavřeného systému. Zároveň si účastníci musí vytvořit

10

sběrná místa, kde budou tyto specifické obaly shromaţďovány a tam opět mezi ně rozdělovány, přičemţ převzetí jim zpětně přidělených obalů je pro účastníky systému povinné. Všechny osoby, které uvádějí na trh výrobek balený v obalech, které jsou předmětem uzavřeného systému, jsou povinny tento obal převzít zpět, aby mohl být účastníky systému znovu pouţit, a jsou také povinny podávat informace o místech, kde je moţné obal ponechat pro účel opakovaného pouţití. Kritéria pro provozování otevřeného systému spočívají předně v tom, ţe uţivatel obalu se rozhodne sám, zda obal opakovaně pouţije či ne, protoţe opakovaně pouţitelný obal je v otevřeném systému vlastnictvím toho, kdo jej právě uţívá. Na rozdíl od předchozího systému, není konstrukční typ obalu předmětem dohody účastníků systému, ale podléhá obecně přijatým specifikacím. To, aby byl obal obnoven k opakovanému pouţití, můţe zajistit buď uţivatel sám, nebo je tato funkce zajištěna i na trhu. I pro tento systém platí, ţe systémy shromaţďování a zpětného rozdělování těchto obalů mohou být v patřičném sběrném místě. Smíšený systém zajišťování pouţívání opakovaně pouţitelného obalu se vyznačuje tím, ţe opakovaně pouţitelný obal zůstává vţdy konečnému uţivateli, je v jeho vlastnictví a je jím samostatně opakovaně plněn s pouţitím náhradních náplní, které jsou na trhu volně dostupné. Přičemţ všechny osoby, které takovéto výrobky uvádějí na trh, jsou povinny podávat informace o tom, jak opakovaně pouţitelný obal dále pouţívat, resp. plnit. U vratných obalů existuje povinnost uloţená jejich výrobcům a distributorům, zajistit opakované pouţití těchto vratných obalů. Kromě toho je však lze i vyuţít, coţ ale představuje ekologicky méně výhodnou moţnost. Pokud jsou tyto obaly zálohované, musejí být takto označené3 a při jejich výkupu je nutno dodrţet výši zálohy, která je v současnosti jednotně stanovena ve výši 3 Kč4. Samozřejmě, ţe všichni, kdo uvádějí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech, jsou povinni tyto také vykupovat a to bez jakýchkoli omezení, např. mnoţstevních a to po celou provozní dobu, coţ je opatření, které má slouţit především k ochraně spotřebitelů.

3

Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 116/2002 Sb., o způsobu označování vratných zálohovaných obalů. 4 Nařízení vlády České republiky č. 111/2002 Sb., kterým se stanoví výše zálohy pro vybrané druhy vratných zálohovaných obalů.

11

V případě pochybností o tom, zda je výrobek obalem, rozhoduje Ministerstvo ţivotního

prostředí

po

projednání

s Ministerstvem

průmyslu

a obchodu

a s Ministerstvem zemědělství o statusu daného výrobku.

2.2 Subjekty právní regulace a jejich povinnosti Subjekty, jeţ nakládají s obaly, jsou podnikatelé, tedy podnikající fyzické a právnické osoby, které nakládají s obaly na území České republiky. Dají se rozdělit na ty, kdo uvádějí obaly na trh, coţ jsou výrobci a dovozci a na ty, kdo uvádějí obaly do oběhu, coţ jsou prodejci, zpracovatelé a distributoři. Na tyto subjekty klade, za účelem nakládání s obaly, právní úprava mnoho povinností, které jsou přehledně komunikovány zákonem o obalech.

2.2.1 Povinnost prevence Zejména na výrobcích obalů, obalových prostředků a balených výrobků leţí povinnost prevence. Ta spočívá v zajištění co nejmenšího objemu a hmotnosti obalu při současném respektování nároků na ochranu a uchování kvality baleného výrobku. Obaly

vyrobené

a distribuované

v České

republice

musejí

být

v souladu

s harmonizovanými technickými normami, zejména se zákonem o technických poţadavcích na výrobky5. Musí být dodrţeny limitní hodnoty uvedené v Seznamu dosud klasifikovaných nebezpečných chemických látek6, dále se sledují hodnoty některých těţkých kovů7 a součty koncentrací olova, kadmia, rtuti a chromu. Uţ při výrobě obalu se má dbát na to, aby takový obal byl nejlépe opakovaně pouţitelný, případně znovu vyuţitelný a pokud to nelze, pak aby vzniklý odpad co nejméně zatíţil ţivotní prostředí při odstraňování. Z moţných způsobů se preferuje přeměna v surovinu nebo výrobek, tj. recyklace, další moţností je pak spalování, při kterém se uvolní energie a získané teplo se zuţitkuje, tzv. energetické vyuţití. U biologicky rozloţitelných sloţek odpadu se uţ stále častěji uplatňuje metoda organického zpracování. V praxi jsou tedy osoby, které uvádějí obal nebo obalový prostředek na trh 5

Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 6 Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 232/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o chemických látkách a o chemických přípravcích a o změně některých zákonů; v příloze 1 obsahuje Seznam závazně klasifikovaných nebezpečných chemických látek a způsob jeho pouţívání. 7 Limitní hodnota obsahu těţkých kovů v obalu nebo obalovém prostředku nesmí překročit koncentraci 100 mikrog./g. a je obsaţena ve vyhlášce MPO č. 115/2002 Sb., o podrobnostech nakládání s obaly.

12

povinny prokázat slučitelnost obalu či obalového prostředku s výše naznačenými technickými poţadavky a vypracovat potřebnou technickou dokumentaci, jak jim to ukládá § 5 zákona o obalech8. Tyto dokumenty slouţí k prokázání souladu s platnými právními předpisy před kontrolními orgány a zároveň k doloţení nezávadnosti obalu u obchodních partnerů. Oproti dřívější právní úpravě jiţ není povinné označovat materiál, ze kterého je obal vyroben, ale záleţí na dobrovolném rozhodnutí výrobce, resp. osoby, která obal uvádí na trh, zdali jej takto označí. Pokud se rozhodne značení provést, musí postupovat v souladu s rozhodnutím Komise 97/129/ES9.

2.2.2 Povinnost zpětného odběru Pro všechny podnikatele, kteří uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu pak platí, ţe jsou povinni zajistit zpětný odběr těchto obalů nebo odpadů z nich, v případě, ţe neprokáţí, ţe se z těchto obalů nestaly na území České republiky odpady. V souvislosti s povinností zpětného odběru mají také povinnost informovat odběratele a konečné spotřebitele o způsobu, jakým je zpětný odběr zajištěn a musejí zajistit dostatečný počet sběrných míst a jejich dostupnost. Protoţe pro většinu podnikatelů by bylo zajišťování zpětného odběru obalů vlastními silami a provedením vlastních organizačních opatření příliš finančně a technicky náročné, existuje zde moţnost přenesení této povinnosti na další osobu, coţ je vázáno na současný převod vlastnického práva k obalu za účelem jeho dalšího uvedení do oběhu. Asi nejvyuţívanější alternativou je však třetí moţný způsob a tím je uzavření smlouvy o zajištění plnění této povinnosti s autorizovanou obalovou společností (dále AOS). Tento způsob zpětného odběru obalů vznikl díky iniciativě českých potravinářských a obalových společností, které zaloţily České průmyslové sdruţení pro obaly a ţivotní prostředí10(dále jen Sdruţení), aby umoţnily provést v podmínkách České republiky směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech. V roce 1999 byla uzavřena dohoda mezi Ministerstvem ţivotního prostředí (dále MŢP) a Sdruţením, která umoţnila zrealizovat systém zpětného odběru odpadů pro ty, kdo navázali smluvní 8

K praktickému provedení této povinnosti slouţí metodický pokyn vydaný odborem odpadů MŢP č. ZP01/2005, který uvádí, ţe technická dokumentace musí obsahovat popis obalu či obalového prostředku a dále prokázání toho, ţe je obal v souladu s poţadavky § 3 a § 4 zákona o obalech, tj. ţe odpovídá normám: ČSN EN 13427, která zastřešuje ty následující ČSN EN 13428 – 13432 a normě ČSN CR 13695. 9 Rozhodnutí Komise 97/129/ES ze dne 28. ledna 1997, kterým se zavádí identifikační systém pro obalové materiály; viz. Celex 31997D0129. 10 http://www.cicpen.cz

13

vztah s provozovatelem systému. Jedná se tedy o dohodu otevřenou všem výrobcům a dovozcům obalů a baleného zboţí, jejímţ účelem je provozování systému podpory vyuţívání obalového odpadu v rámci integrovaného systému nakládání s komunálním a obalovým odpadem.

2.2.3 Povinnost využití odpadu z obalů Tak jako v předchozím případě se tato povinnost vztahuje na osoby, které uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu. Spočívá na nich povinnost zajistit, aby odpady z obalů, které jimi byly v České republice uvedeny na trh nebo do oběhu, byly opět vyuţity a to v rozsahu, který stanoví příloha č. 3 k zákonu o obalech nazvaná „Poţadovaný rozsah recyklace a vyuţití obalového odpadu“. Vyuţití jednotlivých základních typů obalových odpadů, které jsou rozděleny dle toho, která surovina v nich převaţuje, tj. podílí se na konkrétním obalovém odpadu alespoň 70 % jeho hmotnosti, je stanoveno procentní mírou celkového vyuţití z celkového mnoţství uvedeného na trh či do oběhu. Recyklace je do procent vyuţití zahrnuta jako jedna z forem vyuţití. Procentní rozsahy minimálního vyuţití jsou pak stanoveny pro kaţdý rok zvlášť, např. pro rok 2009 je minimální míra vyuţití stanovena na 67 % u papíru a lepenky, na 68 % u skla, na 26 % u plastů, na 41 % u kovů a na 9 % u dřeva. Konkrétní rozsahy jsou v příloze 3, v souladu se směrnicí 2004/12/ES,11 stanoveny aţ do roku 2012. Je zde opět dána moţnost zajistit tuto povinnost vlastními prostředky nebo uzavřít s autorizovanou obalovou společností tzv. smlouvu o sdruţeném plnění zahrnující jak výkon povinnosti zpětného odběru, tak povinnosti vyuţití vzniklého odpadu z obalů.

2.2.4 Povinnost zápisu do Seznamu osob Osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky mají dále povinnost podat na MŢP do 60 dnů ode dne, kdy jim vznikla povinnost zpětného odběru nebo vyuţití odpadu z obalů, návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo vyuţití odpadu z obalů (dále Seznam osob)12. V § 14 zákona o obalech je specifikováno, jaké jsou náleţitosti podávaného návrhu, jaký je postup ministerstva při nesplnění zákonných poţadavků a způsob 11

Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. února 2004 č. 2004/12/ES, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, viz. Celex 32004L0012. 12 http://www.mzp.cz/www/regobaly.nsf

14

oznamování změn. Důleţité je, ţe pokud dotčená osoba uzavřela s AOS smlouvu o sdruţeném plnění na všechny obaly, které uvádí na trh nebo do oběhu nebo pokud za ni prokazatelně plní předešlé povinnosti jiná osoba, nemusí sama podat návrh na zápis do Seznamu osob. Za zápis do Seznamu osob se pak na účet Státního fondu ţivotního prostředí platí registrační poplatek ve výši 800 Kč a kaţdoročně se stejná částka účtuje jako tzv. evidenční poplatek. Podle přechodného ustanovení § 20 zákona č. 25/2008 Sb.,13 bude moci osoba, na kterou se vztahuje povinnost zapsat se do Seznamu osob, splnit svou první ohlašovací povinnost prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti ţivotního prostředí teprve od počátku roku 2011.

2.2.5 Povinnost evidence S povinností zapsat se do Seznamu osob úzce souvisí povinnost vést evidenci o obalech a odpadech z obalů a o způsobech nakládání s nimi,14 tj. zapisovat mnoţství obalů, které uvedly na trh či do oběhu, mnoţství zpětně odebraných obalů a způsob jakým se zpětně odebranými obaly naloţily. MŢP pak vede souhrnnou evidenci, do které musejí povinné osoby jednou ročně, do 15. února, zasílat své údaje v podobě vyplněných ročních výkazů v listinné formě a na technickém nosiči dat a splnit tak svou zákonnou ohlašovací povinnost15. Nutno dodat, ţe informační a evidenční povinnost nemusí přímo plnit osoby, které uzavřely smlouvu o sdruţeném plnění s AOS, která na sebe tímto převzala i ohlašovací povinnost. Klienti AOS zasílají čtvrtletně výkazy o produkci obalů, které AOS sama zpracovává a plní zákonem stanovenou povinnost ohlásit údaje z obalové evidence. Všechny výše uvedené povinnosti se nevztahují na osoby, které sice uvádějí na trh nebo do oběhu obaly či balené výrobky, ale celkové mnoţství obalů ročně nepřekročí hodnotu 300 kg a zároveň roční obrat takovéto osoby nepřekročí 13

Zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování ţivotního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti ţivotního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 14 Blíţe tuto povinnost upravuje vyhláška MŢP č. 641/2004 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence obalů a ohlašování údajů z této evidence. 15 MŢP na svých internetových stránkách, http://www.mzp.cz, zveřejňuje podle § 7 odst. c) zákona č. 25/2008 Sb., datový standard pro předávání údajů prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností, tzv. datový standard pro agendu odpadů. Informační systém odpadového hospodářství, tzv. ISOH, je provozován na webových stránkách Cenia, České informační agentury ţivotního prostředí, http://www.cenia.cz

15

4,5 milionu Kč. Samozřejmě i tyto osoby musejí být schopny prokázat před kontrolními orgány, ţe se tyto povinnosti na ně nevztahují.

2.3 Zajišťovatel sdruženého plnění povinností Zákon o obalech počítá s moţností vytvořit právnickou osobu, autorizovanou obalovou společnost, která bude na smluvním základě plnit povinnosti, jeţ jsou uloţeny subjektům zákona o obalech, pokud tyto nebudou schopny nebo ochotny poţadavkům zákona samy vyhovět. Tentýţ zákon pak stanoví vzorový statut autorizované obalové společnosti, od kterého není moţno se odchýlit. Koncept AOS vychází z principu sdílené odpovědnosti výrobců, plničů, dovozců a prodejců obalů či baleného zboţí na straně jedné a obcí, kde se obaly stávají hlavní součástí domovního odpadu, na straně druhé. Autorizovanou obalovou společností se stala EKO-KOM, a. s.,16 která získala rozhodnutí o autorizaci od MŢP v roce 2002. Doposud je jedinou AOS v České republice. Pro její akcionáře platí, ţe jimi mohou být pouze osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu obaly a současně nesmí podnikat v oblasti nakládání s odpady. Akcionáři AOS jsou zároveň povinni uzavřít se společností smlouvu o sdruţeném plnění. Podíl jednotlivého akcionáře na základním kapitálu akciové společnosti nesmí přesáhnout 33 %. Zajímavá jsou omezení uvalená na AOS, kdy například zisk AOS nesmí být rozdělen mezi její akcionáře, její akcie nesmí být přijaty k obchodování na regulovaném trhu a sama AOS se nesmí účastnit v orgánech ani na podnikání jiné právnické osoby, s výjimkou osoby sdruţující subjekty s obdobným předmětem činnosti jako má AOS sama. Usnesení valné hromady AOS týkající se jejího zrušení, fúze, rozdělení nebo změny předmětu podnikání jsou moţná pouze s předchozím souhlasem MŢP. MŢP nad AOS vykonává dohled a to podle zákona o státní kontrole17. Pokud zjistí, ţe došlo k nedostatkům nebo protiprávnostem uloţí AOS zjednat nápravu, případně podá podnět České inspekci ţivotního prostředí k zahájení řízení o uloţení pokuty. Posláním AOS je tedy plnit namísto povinných osob povinnosti stanovené v § 10 a § 12 zákona o obalech, tj. povinnost zpětného odběru a povinnost vyuţití odpadu

16 17

http://www.ekokom.cz Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů.

16

z obalů, a spolu s tím zajišťovat i evidenční a informační povinnost.18 Ohlašuje MŢP údaje z evidence osob, s nimiţ má uzavřenu smlouvu o sdruţeném plnění, údaje o mnoţství obalů, odpadů z obalů a o způsobu jejich vyuţití v rozsahu stanoveném v příloze č. 3 zákona o obalech a to způsobem, který je stanoven v příloze č. 4 zákona o obalech. Poskytnuté údaje MŢP zpracovává a zveřejňuje ve veřejně přístupné evidenci. Společnost EKO-KOM, a. s. v praxi pracuje tak, ţe uzavírá smlouvy o sdruţeném plnění s osobami, které uvádějí obaly a balené výrobky na trh či do oběhu,19 eviduje údaje o produkci obalů a přijímá platby ve výši závislé na objemu vykazované produkce obalů. Dále spolupracuje s osobami oprávněnými nakládat s odpadem20, které fyzicky zajistí nakládání s obalovým odpadem. Kromě toho, ţe společnost EKO-KOM, a. s. podniká na bázi uzavírání smluv o sdruţeném plnění s podnikateli, uzavírá také smlouvy s obcemi, neboť ty jsou zákonem o odpadech povaţovány za původce komunálního odpadu, který je z velké části tvořen obaly a odpady z obalů. Zákon o odpadech ukládá obcím povinnosti v § 17 a klade na ně stejné poţadavky jako na původce odpadu. Komunální odpad je veškerý odpad, který na území obce vznikne při činnosti fyzických osob, tj. nepodnikatelů a obec má povinnost určit místa, kam jej mohou tyto osoby odkládat. EKO-KOM, a. s. proto plní povinnost zpětného odběru obalů a odpadů z nich také tím, ţe uzavírá smlouvy s obcemi. Jde o tzv. smlouvy o zajištění zpětného odběru a recyklace odpadu z obalů. Také obce musejí vést evidenci o mnoţství zpětně odebraného a vyuţitého odpadu z obalů. Na základě údajů z této evidence pak společnost EKO-KOM, a. s. přispívá obcím na provoz systému tříděného sběru odpadů a na vyuţití obalového odpadu.

18

Evidenční a informační povinnost je dána i zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech, který v části páté nazvané „evidence a ohlašování odpadů a zařízení“ stanoví povinnost původcům odpadů a oprávněným osobám, které s odpady nakládají, vést průběţnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady. Evidence se vede za kaţdou samostatnou provozovnu a za kaţdý druh odpadu samostatně a způsob jejího vedení je upraven prováděcím právním předpisem, tj. vyhláškou MŢP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. 19 Seznam osob, s nimiţ má AOS uzavřenu smlouvu o sdruţeném plnění podle § 23 zákona o obalech, je k dispozici například na internetových stránkách MŢP: http://www.mzp.cz/cz/seznam_osob_23 20 Jde o osoby oprávněné k nakládání s odpady podle zákona o odpadech (§ 12 odst. 3) nebo zvláštních zákonů, tj. ţivnostenský zákon či obchodní zákoník. Jsou to podnikatelé, kteří provozují zařízení k vyuţití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu.

17

Obrázek 3: Schéma činností autorizované obalové společnosti

Zdroj: http://www.ekokom.cz

V současnosti má společnost EKO-KOM, a. s. přibliţně 21 000 klientů, coţ objemově představuje zhruba podíl 81 % všech obalů uvedených na trh a do oběhu v České republice. Vizuálně je snadno rozpoznatelné, které podnikatelské subjekty uzavřely smlouvu o sdruţeném plnění se společností EKO-KOM, a. s., protoţe tato společnost je jediným nositelem práv z ochranné známky „zelený bod“ na území České republiky. Reţim autorizačních podmínek ochranné známky „zelený bod“ totiţ neumoţňuje udělení autorizace více organizacím v daném státě. Obaly a balené výrobky opatřené značkou „zelený bod“ tedy pocházejí od podnikatelů, kteří splnili své povinnosti ze zákona o obalech právě uzavřením smlouvy s AOS EKO-KOM, a. s. a zaplatili finanční příspěvek za zpětný odběr a vyuţití obalového odpadu. Zelený bod je značka pouţívaná ve 30 zemích Evropy a práva k ní jsou poskytována na licenční bázi společností Pro Europe21 těm společnostem, které splňují poţadavky kladené komunitárním právem na systémy pro zajištění a vyuţití obalového odpadu22. Podmínky pouţití značky „zelený bod“ mohou však být v jednotlivých státech odlišné. Proto mají čeští podnikatelé značící své

21 22

http://www.pro-e.org Zejména jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech.

18

výrobky „zeleným bodem“ a exportující do zahraničí moţnost získat od EKO-KOM, a. s. informace o fungování tohoto systému v ostatních evropských zemích a v případě zájmu uzavřít smlouvu se zahraničním poskytovatelem ochranné známky „zeleného bodu“. Tuto sluţbu EKO-KOM, a. s. poskytuje od roku 2005 na základě dohody o uţší spolupráci mezi zástupci systémů „zeleného bodu“ v Evropě.

2.3.1 Spolupráce s podnikateli Společnost EKO-KOM, a. s. na svých internetových stránkách podává podnikatelům jednoduchý návod, jak se stát jejím klientem. Nejdříve je nutné vyplnit a odeslat Vstupní výkaz o produkci obalů zpracovaný podle metodiky EKO-KOM, a. s., na základě čehoţ je moţno uzavřít smlouvu o sdruţeném plnění. Poté jiţ klient EKO-KOM, a. s. přistoupí k úhradě poplatku ve výši 1600 Kč bez 19 % DPH, který se skládá z částky 800 Kč, která je příjmem Státního fondu ţivotního prostředí a částky 800 Kč, která slouţí k úhradě administrativních nákladů. Další platbou je záloha na „odměnu za zajištění zpětného odběru a vyuţití odpadu z obalů“ v 1. čtvrtletí platnosti smlouvy. Její výše je odvozena z mnoţství obalů vykázaného ve vstupním výkazu a vypočtena dle platné tabulky poplatků. Pokud však nepřesáhne částku 10 000 Kč, není třeba tuto zálohu platit. Nakonec získá klient „Osvědčení o zapojení do systému“ a je mu přiděleno identifikační číslo, pod kterým bude nadále v systému figurovat. Toto je zejména důleţité v běţném obchodním styku, kdy podnikatelé chtějí mít jistotu, ţe jejich obchodní partneři plní povinnosti ze zákona o obalech, aby případně tato povinnost nepřešla na ně samotné.23

2.3.2 Spolupráce s obcemi Obce jsou hlavními partnery společnosti EKO-KOM, a. s. při zajišťování zpětného odběru a vyuţití odpadů z obalů. Pokud chtějí navázat spolupráci s AOS, mohou se obrátit na regionální manaţery společnosti a společně s nimi spolupracovat na zařazení do integrovaného systému vyuţití a recyklace obalových odpadů. Podmínkou je, ţe obec musí provozovat tříděný sběr komunálního odpadu, tj. zajistit tříděný sběr vyuţitelných sloţek komunálních odpadů jako jsou papír, sklo a plasty. Spolupráce probíhá na podkladě smlouvy o zajištění zpětného odběru a vyuţití odpadů z obalů 23

Také na internetových stránkách http://www.ekokom.cz je moţno aktuálně ověřit, kdo všechno je zapojen do systému EKO-KOM.

19

a obci pak plyne pravidelná odměna vypočítaná ze čtvrtletně poskytovaných údajů o druzích a mnoţství vytříděných odpadů a o způsobech nakládání s vyuţitelnými sloţkami komunálního odpadu. Tato odměna je jakousi výpomocí za vynaloţené náklady na provoz systému sběru vyuţitelných sloţek komunálního odpadu. Samozřejmě, ţe hlavním zdrojem obce, ze kterého financuje své odpadové hospodářství, jsou místní poplatky24 – nejčastěji je to poplatek za provoz systému shromaţďování, sběru, přepravy, třídění, vyuţívání a odstraňování komunálních odpadů. Nebo lze taktéţ obecně závaznou vyhláškou zavést poplatek dle § 17a zákona o odpadech a to poplatek za komunální odpad. Lze však zavést pouze jeden z výše jmenovaných poplatků. Zákon o odpadech v § 17 odst. 5 dává obcím ještě třetí moţnost, jak financovat hospodaření s obalovými odpady a tou je smlouva s občany. V následujícím odstavci zákona o odpadech se hovoří i o podnikatelských osobách, které produkují odpad, jeţ je v Katalogu odpadů25 zařazen do kategorie odpad podobný komunálnímu. Tyto osoby mohou na základě smlouvy s obcí vyuţít obecního systému nakládání s komunálním odpadem.

2.3.3 Spolupráce s úpravci a zpracovateli Po tom, co je odpad svozovými společnostmi svezen z obcí a podniků, vstupují do hry provozovatelé dotřiďovacích linek, kde se odpady ještě dotřídí, případně slisují či jinak upraví, aby byly dále vyuţitelné jako druhotná surovina pro zpracovatelský průmysl. Zařízení slouţící k úpravě odpadů provozovaná dle podmínek daných zákonem o odpadech, mj. se souhlasem příslušného krajského úřadu, mohou také participovat v systému EKO-KOM a to na základě smlouvy o zajištění úpravy a vyuţití odpadů z obalů. Výhodou participace je oprávnění účastnit se výběrových řízení vypsaných pro účely výběru garančních partnerů. Primární úlohou úpravce je upravit odpad tak, aby dosáhl smluvně určené kvality a předat jej zpracovateli, za coţ obdrţí smluvní odměnu od AOS. Pokud by si úpravce přál získat akreditaci udělovanou AOS, musí nejdříve odevzdat vyplněný akreditační dotazník a splňovat následující podmínky. Zejména musí k úpravám 24

odpadu

pouţívat

dotřiďovací

zařízení

s nadúrovňovým

pásovým

Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška MŢP č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, ve znění pozdějších předpisů. 25

20

dopravníkem s minimálně čtyřmi shozy pro druhotné suroviny a jedním shozem pro zbytkové

frakce,

přičemţ

minimální

rozměr

slisovaných

balíků

musí

být

800x800x1200 mm. Další podmínkou je schopnost vytřiďování druhů jednotlivých komodit, např. z plastů vytřídit PET láhve, fólie, duté plasty, pěnový polystyren apod. a schopnost provádět úpravu nápojových kartonů z obcí. Kromě toho se od úpravců vyţaduje určitá míra korektnosti, samozřejmostí je váţení vstupů i výstupů na certifikovaných

váhách

se

záznamovým

zařízením,

skladování

neumoţňující

znehodnocení druhotných surovin klimatickými podmínkami a pravidelné zasílání řádně vyplněných výkazů společnosti EKO-KOM. Navíc se pro udělení akreditace vyţaduje, aby při pravidelně prováděném auditu nebylo u úpravce prokázáno ţádné porušení smlouvy o zajištění úpravy a vyuţití odpadů z obalů. Dříve zmiňovaná smlouva uzavřená mezi obcemi a AOS o zajištění zpětného odběru a vyuţití odpadů z obalů můţe zavést do smluvního vztahu pojem garanční reţim. Rozdíl mezi běţným a garančním reţimem spočívá v tom, ţe v běţném reţimu se pohybujeme v trţních podmínkách a v trţních cenách, kdeţto v garančním reţimu je vţdy garantována alespoň minimální tzv. garanční cena, která je vyhlášena AOS pro určité druhy odpadů a pro určité období. Jde tedy o nástroj AOS pouţívaný k podpoře sběru, úpravy a vyuţití určitých druhů odpadů, které jsou problematické nebo slouţí ke směřování toku odpadů ke konkrétnímu konečnému vyuţití. Garanční reţim funguje prostřednictvím garančních partnerů, kteří nesou záruku za zpracování a úpravu daného odpadu. Konkrétní garanční partner, tj. úpravce vybraný AOS ve výběrovém řízení je povinen přebírat k dotřídění odpady od obcí v předem dohodnutém mnoţství a za garantovanou cenu. Obec má tedy moţnost předat své vytříděné odpady v garančním reţimu, který jí zajistí pevné ceny za úpravu a zpracování odpadů a současně mohou garanční úpravci vyuţít garantovanou cenu, za kterou budou jimi upravené druhotné suroviny nakupovat garanční zpracovatelé systému EKO-KOM. Zpracovatelé vyuţívají druhotné suroviny z odpadů jako materiál pro výrobu nových výrobků a do systému EKO-KOM jsou zapojeni na podkladě smlouvy o zajištění vyuţití odpadů. Smluvní stranou se můţe stát jen ten zpracovatel, který splňuje podmínky k provozování zařízení vyplývající ze zákona o odpadech a ze zákona

21

o integrované prevenci26, aby bylo průkazné, ţe pouţívá jen druhotné suroviny v definované kvalitě. Typickými zpracovateli jsou v oblasti vytříděných obalů sklárny, výrobci umělých vláken či plastových výrobků. Společnost EKO-KOM, a. s. je pak koordinátorem, který zajišťuje vazbu mezi úpravci a zpracovateli tak, aby byly vyţádané druhotné suroviny dodány v potřebné kvalitě. Stejně jako u ostatních smluvních partnerů AOS, je i zpracovatelům poskytována odměna vypočítaná na základě čtvrtletního výkazu a spolupráce je opravňuje k účasti na výběrových řízeních vypisovaných společností EKO-KOM, a. s. za účelem výběru garančních partnerů. Podstatnou část působení EKO-KOM, a. s. tvoří i vzdělávací, informační a poradenská činnost. Formou seminářů nebo prostřednictvím svých internetových stránek informuje veřejnost o základních tématech a pojmech jako jsou recyklace nebo vysvětluje význam jednotlivých značek uváděných na obalech. Také spolupracuje se školami, provozuje pojízdnou výstavu o recyklaci a zpracovávání obalů a také internetové stránky věnované dětem, kde si zábavnou formou zvykají na třídění odpadů.27

2.4 Principy nakládání s obaly Listina základních práv a svobod (LZPS) zaručuje kaţdému jednotlivci právo na ochranu zdraví a právo na příznivé ţivotní prostředí.28 Tato ustanovení jsou východiskem, které musí být respektováno při jakékoli činnosti, tedy i při nakládání s obaly a s odpady z obalů. V této souvislosti je dobré si připomenout i znění odstavce 3 článku 35 LZPS, kde se uvádí, ţe: „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohroţovat ani poškozovat ţivotní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem“. Z tohoto ústavního zakotvení vychází i zákon o ţivotním prostředí29 připomínající, ţe člověk je neoddělitelnou součástí přírody a zmiňující přirozenou vzájemnou závislost člověka a ostatních organismů. V zákoně o ţivotním prostředí je uveden další určující článek, který udává směr celé právní

26

Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 27 http://www.tonda-obal.cz 28 Jde o články 31 a 35 ústavního zákona č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. 29 Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.

22

úpravě ochrany ţivotního prostředí a tím je princip trvale udrţitelného rozvoje.30 S ním koresponduje zásada zákazu zatěţování území nad míru únosného zatíţení. Naštěstí není míra únosného zatíţení jen vágním pojmem, ale je reálně stanovena mezními hodnotami danými jednotlivými zvláštními předpisy na ochranu ţivotního prostředí a zdraví lidí. Stěţejním principem, který je výslovně uveden jak v zákoně o ţivotním prostředí, tak v zákoně o obalech a v zákoně o odpadech, je princip prevence. Spočívá v tom, ţe kaţdý má povinnost předcházet znečišťování nebo poškozování ţivotního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na ţivotní prostředí a na zdraví lidí. Stanoví, ţe kaţdý, kdo hodlá zavést do výroby, oběhu či spotřeby technologie, výrobky a látky, či kdo je hodlá dováţet, je povinen zabezpečit, aby splňovaly podmínky ochrany ţivotního prostředí a aby v případech stanovených zvláštními předpisy byly posouzeny z hlediska jejich moţných vlivů na ţivotní prostředí. Obdobně i zákon o obalech vyţaduje, aby bylo ţivotní prostředí chráněno předcházením vzniku odpadů z obalů. Zároveň podává nápovědu, ţe se toho má docílit sniţováním hmotnosti, objemu a škodlivosti obalů a chemických látek, které jsou v nich obsaţeny. Tento princip dopadá především na výrobce obalů a balených výrobků. Stejný princip je obsaţen rovněţ v § 10 zákona o odpadech, coţ je norma, která se vztahuje na nakládání s odpady, tedy hlavně na sféru spotřebitelskou a dále zpracovatelskou. I tento zákon je však vystavěn na principu prevence a ukládá všem podnikatelům, kteří vyrábějí výrobky, povinnost tyto výrobky vyrábět tak, aby omezili vznik nevyuţitelných odpadů z těchto výrobků. Zákonná dikce zní, ţe: „Kaţdý má při své činnosti nebo v rozsahu své působnosti povinnost předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich mnoţství a nebezpečné vlastnosti.“ Dále se hovoří o tom, ţe pokud jiţ nelze vzniku odpadu zabránit, musí být především vyuţity a pokud nelze ani to, pak odstraněny a to tak, aby nedošlo k ohroţení lidského zdraví a ţivotního prostředí, to znamená v souladu s platnými právními předpisy. Dá se říci, ţe „celá právní úprava nakládání s odpady je zaloţena na zásadě odpovědnosti původce odpadů. Tento princip se promítá jak do nástrojů administrativních, tak i ekonomických, koncepčních

30

Tj. takového stupně rozvoje, který umoţní současným i budoucím generacím uspokojit základní ţivotní potřeby a přitom nesníţí rozmanitost přírody a zachová přirozené funkce ekosystémů.

23

a sankčních, které jsou na úseku odpadového hospodářství vyuţity.“31 Zásada odpovědnosti původce obalů se prakticky projevuje v naplňování zásad jako „znečišťovatel platí“ nebo „zneškodňování odpadu přímo u zdroje“. Protoţe se nakládání s obaly dotýká kaţdého jednotlivce jakoţto spotřebitele, nesou výrobci a ti, kdo uvádějí výrobky na trh odpovědnost také za to, ţe si kaţdý bude moci na obalu nebo v návodu přečíst, jak je moţné nespotřebované části výrobku vyuţít nebo jak je nejlépe odstranit. Zákon o odpadech tudíţ podnikatelům uvádějícím na trh výrobky ukládá povinnost uvádět tyto informace v průvodní dokumentaci výrobku, na obalu, v návodu anebo v jiné vhodné formě. Další pravidlo, které platí při nakládání s odpady všeobecně a zejména pro nakládání s odpady z obalů, je princip přednosti vyuţití odpadu obsaţený v § 11 zákona o odpadech stanovící, ţe „kaţdý, kdo nakládá s odpady si má počínat tak, aby zajistil přednostně vyuţití odpadů před jejich odstraněním.“ Graf 1 : Vybrané způsoby využívání a odstraňování odpadů v ČR

Zdroj : www.czso.cz

Odstraňování odpadů je z hlediska ţivotního prostředí více zatěţující a nastoupí aţ jako moţnost druhé volby, pokud pro odpad neexistuje ţádné vyuţití. I v rámci vyuţití odpadů je však zavedena hierarchie, na jejímţ vrcholu stojí vyuţití materiálové, to znamená zpracování na druhotnou surovinu. Uplatňování tohoto principu není zcela striktní, protoţe je změkčen ustanovením dovolujícím nesplnit zákonné poţadavky v případě, ţe v daném čase a místě neexistují technické a ekonomické předpoklady pro jejich splnění, avšak pouze za podmínky, ţe je postupováno v souladu s plány 31

Damohorský M. a kol., Právo ţivotního prostředí, 2. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 404, marg. č. 1250.

24

odpadového hospodářství32. Na skládku smějí být ukládány jen ty odpady, u nichţ jiný způsob odstranění není dostupný nebo by přinášel vyšší riziko pro ţivotní prostředí či pro lidské zdraví33. Tímto zákon reaguje na výsledky provedených výzkumů a analýz kvantifikujících účinnost a ekologickou zátěţ jednotlivých způsobů nakládání s odpady, kdy by neústupným trváním na povinnosti přednostního vyuţití mohlo docházet ke kontraproduktivnostem

a nehospodárnému

a ekologicky

nešetrnému

nakládání

s odpady. Doplňkovým kritériem, které je potřeba zohlednit při kaţdém rozhodování o tom, jak naloţit s odpadem, je upřednostnit ten způsob, který zajistí vyšší ochranu lidského zdraví a je šetrnější k ţivotnímu prostředí. Naštěstí jsou odpady z obalů velmi vhodné k recyklaci, a jsou proto ve stále větší míře takto zpracovávány a znovu vyuţívány. Graf 2 : Recyklace odpadů z obalů v systému EKO-KOM v roce 2008

Zdroj: http://www.ekokom.cz

Na rozdíl od zákona o obalech, který se vztahuje pouze na podnikatelské subjekty, vztahuje se zákon o odpadech na všechny. Proto stanoví obecné povinnosti, z nichţ nejobecnější je princip legality, dle něhoţ je kaţdý povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným zákonem a ostatními právními předpisy

32

Plán odpadového hospodářství byl vyhlášen na dobu desíti let nařízením vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky; Plány odpadového hospodářství jsou zpracovávány na jednotlivých úrovních: národní, krajské, individuální pro vybrané původce odpadů, musejí však ctít hierarchii a být vzájemně provázané a souladné. 33 Bliţší podmínky jsou stanoveny vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich vyuţívání na povrchu terénu, ve znění pozdějších předpisů.

25

na ochranu ţivotního prostředí. Zvláště se zmiňují nebezpečné odpady,34 pro něţ platí zvláštní právní předpisy zohledňující jejich škodlivost. Obecně také platí, ţe s odpady lze nakládat pouze v k tomu určených zařízeních a to pouze způsoby zákonem aprobovanými.35 Osoby, které mohou převzít odpad do svého vlastnictví, musejí být oprávněny k provozování zařízení určeného k vyuţití, odstranění, sběru nebo výkupu odpadu a ten, kdo odpad předává je povinen se přesvědčit, ţe ho předává oprávněné osobě36. Rovněţ platí všeobecný zákaz ředění nebo míšení odpadů, aby se tak zmírnily jejich negativní vlastnosti, například za účelem přijetí na skládku. Ve výjimečných případech a to pouze se souhlasem krajského úřadu se smí mísit nebezpečné odpady, pokud tím nedojde k ohroţení zdraví nebo ţivotního prostředí a je-li to účelné pro technologické vyuţití nebo odstranění těchto odpadů a pro zvýšení bezpečnosti při nakládání s nimi.

2.5 Úloha veřejné správy při nakládání s obaly Nakládání s obaly a odpady z nich je rozvětvenou problematikou, kterou se zabývá vícero správních úřadů. Na nejvyšší úrovni to jsou ministerstva, především Ministerstvo ţivotního prostředí. Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo zdravotnictví spolurozhodují o některých záleţitostech, které nespadají plně do pravomoci Ministerstva ţivotního prostředí a to tak, ţe vydávají stanoviska ve věci. Mezi základní povinnosti Ministerstva ţivotního prostředí (dále jen MŢP) patří v těchto souvislostech udělovat autorizace AOS, odnímat je a celkově dohlíţet na činnost autorizovaných obalových společností, ukládat jim případně opatření ke zjednání nápravy či dokonce podávat České inspekci ţivotního prostředí37 podnět k zahájení řízení o uloţení pokuty AOS nebo obecně podnět ke kontrole jakéhokoli subjektu nakládajícího s obaly. MŢP vede Seznam osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo vyuţití odpadů z obalů a s tím související evidenci o mnoţství obalů, odpadů z obalů a způsobech jejich vyuţití, přičemţ dbá na to, aby 34

Nebezpečné odpady jsou uvedeny v Seznamu nebezpečných odpadů v Katalogu odpadů, tj. vyhláška č. 381/2001 Sb., a dále jsou to látky vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k zákonu o odpadech. 35 Tuto problematiku zahrnují např. zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů. 36 Krajský úřad vydává rozhodnutí, v němţ uděluje „souhlas k provozování zařízení“ – dle § 13 zákona o odpadech. 37 Zákon č. 282/1991, o České inspekci ţivotního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů.

26

mnoţství vyuţitých odpadů z obalů bylo v souladu s mezinárodními závazky, o čemţ pravidelně informuje také Evropskou komisi. Viditelná je snaha MŢP dostát dikci zákona v oblasti informování veřejnosti o úloze spotřebitelů při přispívání k opakovanému pouţívání, vyuţívání a recyklaci obalů a odpadu z nich. Zřejmě i často prezentované televizní spoty napomohly tomu, ţe se další občané rozhodli třídit odpad a přispěli tak k naplnění vize separovaného komunálního odpadu, i kdyţ mnohem větší roli v jejich rozhodování nejspíš hrála vzdálenost separačních nádob od místa bydliště – průměrná docházková vzdálenost je nyní 115 m. Nakládání s obaly a s odpady z nich potenciálně ohroţuje nejen ţivotní prostředí, ale i zdraví lidí, a tak je důleţité provádět pravidelné a důsledné kontroly. Tento úkol plní krajské hygienické stanice, jak jim to stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví. Podle zvláštních předpisů provádí v této oblasti kontroly také Česká obchodní inspekce38 a Česká zemědělská a potravinářská inspekce.39 Kontroluje se zejména plnění prevenčních povinností, uvádění obalů na trh a do oběhu a jejich označování. Pokud jde o obaly na chemické látky, které musí splňovat zvýšená bezpečnostní kritéria, obaly kosmetických prostředků či obaly, které přicházejí do přímého styku s potravinami, jsou vystaveny kontrole ještě častěji neţ ostatní z důvodu jejich specifického pouţití. Dále je předmětem kontroly plnění povinnosti zpětného odběru a povinnosti prodeje nápojů ve vratných zálohovaných obalech. Pokud jde o výkon výše zmiňovaných kontrolních povinností u obalů pro humánní léčivé přípravky a obalů surovin pro jejich přípravu, provádí ji Státní ústav pro kontrolu léčiv. Obdobně specializovaným kontrolorem je Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv v oblasti obalů veterinárních léčivých přípravků a surovin pro jejich přípravu, přičemţ oba ústavy postupují zejména podle dikce zákona o léčivech40. Krajské hygienické stanice, Česká obchodní inspekce, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, Státní ústav pro kontrolu léčiv a Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv mají pravomoc ukládat ochranná opatření, opatření k nápravě a pokuty, jak vyplývá z jednotlivých specializovaných zákonů, tak ze zákona o obalech. Inspektoři a pověření zaměstnanci těchto úřadů mohou při výkonu kontrolní 38

Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů. 40 Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 39

27

činnosti vstupovat na cizí pozemky a do objektů uţívaných k podnikatelské či jiné hospodářské činnosti a provádět tam místní šetření, odebírat vzorky či pořizovat fotodokumentaci. Dále mohou ověřovat totoţnost těch fyzických osob, které jsou kontrolovány a rovněţ mohou poţadovat předloţení předmětných dokladů, údajů či písemných nebo ústních vysvětlení. Ochranná opatření pak spočívají například v tom, ţe příslušný úřad zakáţe, aţ do zjednání nápravy, uvádět na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky, které nesplňují zákonné poţadavky a zároveň o moţném nebezpečí informuje ty osoby, které mu mohou být vystaveny, především spotřebitele. Všechny osoby nakládající s obaly a s odpady z obalů, včetně AOS, které poruší své povinnosti a dopustí se správního deliktu, musí za to nést odpovědnost a podle § 45 zákona o obalech jim můţe být výše uvedenými kontrolními orgány uloţena pokuta do maximální výše 10 milionů Kč. Pokuty uloţené ČIŢP jsou příjmem Státního fondu ţivotního prostředí, ostatní pokuty jsou příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost příslušného úřadu. Pokud jsou do České republiky dováţeny obaly a balené výrobky, které pocházejí z nečlenských zemí Evropské unie, kontrolují jejich soulad s českou legislativou celní orgány41. Mají-li pochybnosti o tom, zda dováţené výrobky splňují všechny zákonné poţadavky, propustí je sice do příslušného celního reţimu, avšak vyzvou příslušný kontrolní orgán ke kontrole a zároveň uvědomí Ministerstvo ţivotního prostředí. Celním orgánům je uloţena také povinnost vymáhat správní pokuty uloţené na úseku nakládání s obaly a s odpady z obalů.

2.6 Styčné body zákonů o odpadech a o obalech Vzájemný vztah obou zákonů je vztahem obecné a zvláštní právní úpravy. Zatímco zákon o odpadech upravuje problematiku nakládání se všemi druhy odpadů, kromě výjimek uváděných v § 2, upravuje zákon o obalech pouze nakládání s obaly a nakládání s odpady z obalů přenechává právě úpravě zákona o odpadech, který je v tomto smyslu předpisem obecným. Zákon o obalech se obalům věnuje z pohledu poţadavků na jejich sloţení, bezpečnost a ekologickou šetrnost. Provádí třídění obalů do kategorií a ukládá povinnosti subjektům, které s obaly nakládají, coţ spočívá v jejich 41

Celní orgány se při své činnosti řídí právem Evropských společenství, v rámci nichţ existuje mezi státy celní unie. To, co není upraveno komunitárním právem je obsaţeno v zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění pozdějších zákonů a v zákoně č. 185/2004 Sb., o celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

28

uvádění na trh a do oběhu, pouţívání, úpravě či opakovaném pouţití. Stanoví právní formu také pro systémy, které je moţno pro nakládání s obaly vyuţívat. Účelem zákona o odpadech je předcházet vzniku odpadů, chránit ţivotní prostředí, zdraví člověka a zajistit trvale udrţitelný rozvoj. Účel zákona o obalech je specifikován úţeji a to tak, ţe jeho účelem je chránit ţivotní prostředí předcházením vzniku odpadů z obalů. Proto tedy stanoví poţadavky na obal samotný. Zákon o obalech není zdaleka komplexní, protoţe to, co v něm není upraveno, je upraveno ve zvláštních právních předpisech a v zákoně o odpadech. Ty zvláštní právní předpisy se týkají především výroby obalů, jedná se například o zákon o technických poţadavcích na výrobky, zákon o léčivech, o návykových látkách, o ochraně veřejného zdraví, o mírovém vyuţívání jaderné energie a ionizujícího záření a jejich prováděcí předpisy, kdeţto zákon o odpadech zpracovává v obecné rovině problematiku nakládání s odpady a to téměř vyčerpávajícím způsobem. Ani zákon o odpadech nepokrývá všechny aspekty hospodaření s odpady, protoţe některé dílčí úpravy jsou svěřeny zcela do působnosti jiných zákonů, například zákona o vodách, o ochraně a vyuţití nerostného bohatství, o mírovém vyuţívání jaderné energie a ionizujícího záření, o ochraně ovzduší a podobně. Zákon o odpadech je celý postaven na zásadě odpovědnosti původce odpadu, coţ má společné i se zákonem o obalech, který také ukládá povinnosti těm, kdo uvádějí obaly a balené výrobky na trh a do oběhu a při nesplnění těchto povinností stanoví sankce. Taktéţ základní hierarchie odpadového hospodářství uváděná oběma zákony je stejná. Za nejpříznivější způsob nakládání s obaly i s odpady je povaţováno předcházení jejich vzniku, respektive omezování jejich mnoţství i nebezpečných vlastností. Druhou nejlepší variantou je opětovné vyuţívání odpadů, přičemţ odpady z obalů lze vyuţít opětovně k jejich původnímu účelu. Třetí upřednostňovanou moţností je vyuţití odpadů formou recyklace k získání primárních surovin či jinak, například energeticky k výrobě energie.

Nejposlednější moţností je odstranění odpadů, i to má však proběhnout

ekologickým způsobem. Existují nástroje ekonomického charakteru, které mají slouţit k tomu, aby bylo omezeno skládkování odpadů a pokud je to moţné, bylo vyuţito jiných moţností nakládání s odpady. Jedná se o poplatky vybírané za uloţení odpadů na skládku a o finanční rezervu pro rekultivace a asanace skládek.

29

V souvislosti s uplatňováním obecné hierarchie nakládání s odpady, je dobré si uvědomit, ţe kaţdý druh odpadu má jiné vlastnosti, od čehoţ se odvíjí také nejvhodnější způsob, jak s ním nakládat. Nejpodstatnější členění odpadů je na odpad nebezpečný a ostatní. Katalog odpadů však rozeznává dvacet základních druhů odpadů, které se dále třídí do podskupin. Zákon o odpadech se podrobně věnuje kategorii komunálního odpadu a zvláště upravuje nakládání s vybranými výrobky, odpady a zařízeními. Jedná se o vyjmenované PCB, tj. polychlorované bifenyly a terfenyly, a zařízení je obsahující, dále o odpadní oleje, tj. oleje minerální, syntetické mazací nebo průmyslové, o baterie a akumulátory, o kaly z čistíren odpadních vod a další biologicky rozloţitelné odpady, o odpady z výroby oxidu titaničitého, o odpady z azbestu, o autovraky a o elektrická a elektronická zařízení42. I zde existuje povinnost osob, které určité vyjmenované výrobky vyrábějí nebo dováţejí, k jejich zpětnému odběru. Tato povinnost se týká vyjmenovaných olejů, elektrických akumulátorů, galvanických článků a baterií, výbojek a zářivek, pneumatik a elektrozařízení pocházejících z domácností. Je třeba dodat, ţe v rámci Evropské unie obecně platí pravidlo, ţe odpad vyprodukovaný na území daného státu, by měl být na tomto území také vyuţit nebo odstraněn, z čehoţ vyplývá, ţe jeho vývoz je obecně zakázán. Zákon o odpadech stejně jako zákon o obalech obsahuje paletu správních deliktů, které je moţno spáchat v rámci jeho působnosti a uvádí rovněţ odpovídající sankce ve formě peněţitých pokut. Také soustava orgánů veřejné správy působících na poli odpadového hospodářství je shodná s tou uváděnou zákonem o obalech. Zákon o odpadech je normou, která je plně v souladu s komunitárním právem. Aby toho bylo dosaţeno, je často novelizován. Od roku 2001, kdy byl přijat, projde kaţdoročně jednou aţ třemi novelizacemi, čímţ se začíná stávat poměrně nepřehledným. Z toho důvodu jiţ Ministerstvo ţivotního prostředí předloţilo k připomínkám odborné veřejnosti návrh nového zákona o odpadech. Ten je reakcí na přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/2008/ES, o odpadech a o zrušení některých směrnic, jejíţ účinky však mají nastoupit aţ od 12. prosince 2010. Návrh se ihned po svém zveřejnění stal terčem kritiky a je označován za nekoncepční a nekvalitní. Vypracování povinné části hodnocení analýzy dopadů je povaţováno za 42

Povinnost zpětného odběru a recyklace těchto zařízení zajišťuje celostátně společnost Asekol, s.r.o., která byla zaloţena v roce 2005 některými významnými výrobci a dovozci elektroniky a výpočetní techniky, přičemţ celý systém funguje obdobně jako je tomu u systému EKO-KOM. http://www.asekol.cz

30

nehodnověrné. Odborná veřejnost, zastoupená mimo jiné členy obalové asociace Syba43, členy Českého průmyslového sdruţení pro obaly a ţivotní prostředí, Potravinářské komory ČR, Hospodářské komory ČR a zástupci obcí a krajů, poukazuje na to, ţe navrhovaná úprava neodráţí nebezpečnou situaci vzniklou na trhu s vytříděnými komoditami v současné době světové krize a záměrně opomíjí moţnost jiného vyuţití odpadů, například energetické spalování, kdyţ namísto něj navyšuje procentní hodnoty recyklace a vyţaduje, aby bylo tříděno větší mnoţství komodit bez ohledu na enormní zvýšení nákladů.

43

Jde o zájmové sdruţení právnických osob, které sdruţuje a prosazuje zájmy subjektů činných v sektoru balení a obalů. Od roku 2006 provozuje svou činnost také Obalový institut Syba, s. r. o., který poskytuje sluţby jak svým členům, tak zájemcům z řad odborné veřejnosti; http://www.syba.cz

31

3 Nakládání s obaly z pohledu ochrany zdraví Jiţ v 70. letech minulého století byla prokázána závislost zdraví člověka na kvalitě ţivotního prostředí. Světová zdravotnická organizace přitom zdraví definuje nejen jako absenci nemoci, ale jako stav tělesné, duševní, sociální a psychosociální pohody. Není třeba zdůrazňovat, ţe také z celospolečenského pohledu patří zdraví k nejvyšším hodnotám jednotlivce a ţe dobré zdraví je nejdůleţitějším předpokladem určité kvality ţivota. Kauzální vztah mezi lidským zdravím a ţivotním prostředím a jeho jednotlivé faktory jsou předmětem dlouhodobého pozorování a zkoumání. Shromaţďování relevantních dat zajišťuje a jejich zpracování provádí Ústav zdravotnických informací a statistiky, který zabezpečuje provoz Národního zdravotnického informačního systému.44 Oblast ţivotního prostředí a jeho vlivu na zdraví spadá do působnosti Ministerstva zdravotnictví České republiky, které při přípravě legislativy a tvorbě státní zdravotní politiky vyuţívá také podkladů zpracovaných Státním zdravotním ústavem,45 který je jeho příspěvkovou organizací. Tento Ústav provádí monitoring zdraví a ţivotního prostředí a systematicky se zabývá oblastí hygieny ţivotního prostředí, kam spadá

kvalita

ovzduší,

vody

a půdy,

sledování

vlivu

odpadů,

hluku,

elektromagnetického pole a způsobu bydlení na zdraví populace. Na základě provedených zjištění dochází k odhadu velikosti expozice cizorodým látkám a negativním faktorům z poškozeného ţivotního prostředí a k posouzení rizik pro zdraví obyvatel. Ochrana lidského zdraví není dnes v české legislativě upravena v jednom kodexu, například v zákoně o ochraně veřejného zdraví46, jak by mohl nezasvěcený očekávat, ale je roztroušena v jednotlivých právních předpisech, které ochranu zdraví zpracovávají tematicky dle upravované činnosti, například ochrana zdraví ve výrobě, při spotřebě, při nakládání s odpadem. Tyto zákony a jejich prováděcí právní předpisy většinou také stanoví limitní hodnoty znečištění nebo obsahu škodlivých látek, tj. obsahu nebezpečných a zdraví ohroţujících látek. Takovéto limity pak nalézáme 44

http://www.uzis.cz http://www.szu.cz; postavení a úkoly Státního zdravotního ústavu jsou dány zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 46 Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 45

32

v jednotlivých sloţkových předpisech: ve vodním zákoně, v zákoně o ochraně zemědělského půdního fondu a v zákoně o ochraně ovzduší47. Zákon o chemických látkách a chemických přípravcích48 se explicitně věnuje nakládání s potencionálními zdroji ohroţení lidského zdraví. Zejména ukládá práva a povinnosti podnikajícím osobám, jak fyzickým, tak právnickým, při klasifikaci a zkoušení nebezpečných vlastností, balení a označování, uvádění na trh nebo do oběhu, při dovozu a registraci chemických látek. Zároveň vymezuje působnost správních orgánů při zajišťování ochrany zdraví a ţivotního prostředí před škodlivými účinky chemických látek a přípravků. Poţadavky na balení a označování chemických látek jsou dány v hlavě IV. dotyčného zákona, a to tak, ţe osoby uvádějící na trh nebo do oběhu látky a přípravky klasifikované jako nebezpečné, jsou povinny opatřit je obaly a uzávěry, které splňují specifické nároky na pouţitý materiál a konstrukci. Stejně specifické nároky vznáší zákon i na označování chemických látek a přípravků. Ty navíc musejí být při uvedení na trh vybaveny bezpečnostním listem, který představuje souhrn údajů o výrobci nebo dovozci, údajů o nebezpečné látce nebo přípravku a souhrn informací potřebných k ochraně zdraví a ţivotního prostředí, to vše v českém jazyce. Další právní normou, která se vztahuje také na obaly z hlediska jejich konformity s poţadavkem ochrany zdraví je i zákon o technických poţadavcích na výrobky49, který stanoví, ţe výrobkem je „jakákoli věc, která byla vyrobena, vytěţena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh jako nová nebo pouţitá.“ Obal je tudíţ také výrobkem a vztahují se na něj technické předpisy a technické normy.

47

Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 334/1992 Sb., České národní rady, o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 48 Zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 49 Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Specifickým předpisem z této oblasti je nařízení Vlády České republiky č. 194/2001 Sb., kterým se stanoví technické poţadavky na aerosolové rozprašovače.

33

Jak jiţ bylo naznačeno, mohou mít obaly vliv na lidské zdraví v několika moţných souvislostech: -

při výrobě obalů (moţné vystavení člověka hluku, záření nebo škodlivým chemickým látkám)

-

při pouţití (vliv na balený obsah, uvolňování škodlivých prvků a pronikání do výrobku a například následná dietární expozice člověka)

-

při vyuţití nebo odstranění obalů (škodlivé látky v ovzduší, vodě nebo půdě podle toho, který způsob je pouţit).

Při všech těchto činnostech se musí uplatnit právní předpisy, které zajistí účinnou ochranu lidského zdraví.

3.1

Ochrana veřejného zdraví Obecnou normou je v tomto případě zákon o ochraně veřejného zdraví. Ten

v hlavě II upravující péči o ţivotní a pracovní podmínky, v díle pátém, stanoví hygienické poţadavky na předměty běţného uţívání, které se týkají také obalů a to ve smyslu „materiálů a předmětů určených pro styk s potravinami upravených přímo pouţitelným předpisem Evropských společenství“50. Zákon ukládá výrobcům, dovozcům, prodávajícím a distributorům materiálů a předmětů určených pro styk s potravinami zajistit, aby tyto byly při uvedení na trh bezpečné, zejména, aby za obvyklých a předvídatelných podmínek nezpůsobily poškození zdraví nebo aby nepříznivě neovlivnily potravinu nebo pokrm.

Proto je nutno zabezpečit, aby

vyhovovaly právními předpisy51 stanoveným hygienickým poţadavkům na sloţení, vlastnosti a mikrobiologickou čistotou. Dalším zákonným poţadavkem je zabezpečení značení a návodu k pouţití či písemného prohlášení. Pokud toto chybí, nesmí distributor tyto předměty uvádět do oběhu. O přípustnosti, obsahu, popřípadě migračním limitu látek, které nejsou uvedeny v prováděcím právním předpise u předmětu běţného uţívání určeného pro styk s potravinami, rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného 50

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1935/2004 ze dne 27. října 2004 o materiálech a předmětech určených pro styk s potravinami a o zrušení některých směrnic, viz. Celex 32004R1935. 51 Jedná se o tyto zákony: Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.

34

zdraví na návrh výrobce nebo dovozce materiálu určeného k výrobě předmětu určeného pro styk s potravinami. Výše uváděné materiály a předměty podléhají schválení orgánu ochrany veřejného zdraví, které jsou vyjmenovány v § 78 zákona o ochraně veřejného zdraví. V hlavě druhé, díle sedmém téhoţ zákona je právně ošetřena ochrana zdraví při práci, do kteréţto kategorie by se dalo zařadit moţné ohroţení zdraví při výrobě obalů či při jejich odstraňování, například při styku s chemickými karcinogeny nebo s fibrogenním prachem. Škodlivost se měří biologickým expozičním testem a podle míry překročení limitních hodnot ukazatelů se ohodnotí rizikovost práce. 52 Při některých druzích výrob by bylo moţno pouţít i ustanovení dílu osmého, který je nazván nakládání s nebezpečnými chemickými látkami a chemickými přípravky. Orgány ochrany veřejného zdraví mají pravomoc sankcionovat porušení povinností uloţených tímto zákonem a ukládat pokuty do maximální výše 3 milionů Kč.

3.2 Ochrana spotřebitele Funkcí obalu je především chránit výrobek a to jak před jeho poškozením, tak před znečištěním, coţ je obzvláště důleţité u potravin, u výrobků, které s nimi přicházejí do styku a u jiných výrobků se zvýšenými hygienickými nároky, například u kosmetických přípravků. Stejně jako zákon o ochraně veřejného zdraví, tak i zákon o potravinách a tabákových výrobcích53 upravuje poţadavky na výrobky určené pro styk s potravinami. Základním poţadavkem na tyto výrobky je jejich zdravotní nezávadnost. 52

Více k tomuto tématu stanoví zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů ve své části páté. Zásadní je v souvislosti ochrany zdraví při práci také zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další poţadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování sluţeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších předpisů. 53 Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Některé související prováděcí předpisy: Vyhláška Ministerstva zdravotnictví 38/2001 Sb., o hygienických poţadavcích na výrobky určené pro styk s potravinami a pokrmy. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 305/2004 Sb., kterou se stanoví druhy kontaminujících a toxikologicky významných látek a jejich přípustné mnoţství v potravinách. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 211/2004 Sb., o metodách zkoušení a způsobu odběru a přípravy kontrolních vzorků. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 147/1998 Sb., o způsobu stanovení kritických bodů v technologii výroby.

35

To se týká také obalových prostředků všeho druhu, zejména obalových fólií, kelímků a jiných nádobek, konzervových obalů, víček a uzávěrů. Zákon o potravinách ukládá provozovateli potravinářského podniku obecnou povinnost dodrţovat ve všech fázích výroby a uvádění potravin do oběhu technologické a hygienické poţadavky, způsob a podmínky přepravy, skladování a manipulace s potravinami. Dále vyţaduje po subjektech, které uvádějí potraviny do oběhu, aby pouţívaly jen takové obaly a obalové materiály, které chrání potravinu před znehodnocením a znemoţňují její záměnu nebo záměnu obsahu bez otevření nebo změny obalu, a které odpovídají poţadavkům na předměty a materiály přicházející do přímého styku s potravinami. Obal nesmí senzoricky ani jiným způsobem ovlivnit potravinu. Stejným směrem je orientován i zákon o ochraně spotřebitele,54 který odpovídající povinnost ukládá i prodávajícímu, kdyţ vyţaduje, aby výrobky prodával v hygienicky nezávadných obalech nebo aby je do takových obalů při prodeji balil. Při samoobsluţném prodeji je povinen poskytnout spotřebiteli vhodný obalový materiál. Kromě toho stanoví zákon o ochraně spotřebitele prodávajícím rozsáhlé informační povinnosti spočívající zejména v tom, ţe jsou povinni řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků, o způsobu jejich pouţití a údrţby a o nebezpečí, které vyplývá z nesprávného pouţití či údrţby. K této povinnosti se úzce váţe i funkce obalu, jakoţto nosiče informace, protoţe v mnoha případech, je-li to po technické stránce moţné, mohou být vyţadované informace uvedeny přímo na obalu a není potřeba přibalovat návod. Nezastupitelnou funkcí obalu je nést značení výrobku.55 Prodávající je ze zákona o ochraně spotřebitele povinen zajistit, aby jím prodávané výrobky byly přímo viditelně a srozumitelně označeny názvem, označením výrobce nebo dovozce výrobku a údaji o sloţení, samozřejmě, pokud mu to charakter výrobku dovolí a naopak u některých výrobků je tato povinnost značně extenzivnější a je upravena zvláštními předpisy. Dalším základním pravidlem je, ţe uváděné informace musejí být v českém jazyce, jsou-li pouţity piktogramy, musí prodávající vhodně zpřístupnit spotřebiteli jejich

54

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Značit lze i materiálové sloţení výrobku, resp. obalu a dle § 6 zákona o obalech je toto značení dobrovolné, avšak rozhodne-li se výrobce či distributor toto značení provést, musí tak učinit v souladu s právem Evropského společenství. To znamená v souladu s přílohou č. I - VII rozhodnutí Komise 97/129/ES ze dne 28. ledna 1997, kterým se zavádí identifikační systém pro obalové materiály. 55

36

význam a také vyjádření fyzikálních veličin musí odpovídat českému značení56. Konkrétní poţadavky na informace a značení potravinářských výrobků stanoví zákon o potravinách a tabákových výrobcích v § 6 aţ 9, přičemţ je velmi detailní a specifický. Provozovatel potravinářského podniku je povinen neprodleně vyřadit z oběhu potraviny balené do obalů a obalových materiálů, které neodpovídají zákonným poţadavkům na předměty a materiály přicházející do přímého styku s potravinami57. Plnění těchto povinností zajišťujících ochranu spotřebitelů vykonávají krajské hygienické stanice, Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Česká obchodní inspekce.

3.3 Ochrana před chemikáliemi Ochranná funkce obalu však můţe spočívat také v tom, ţe obal chrání okolní prostředí a bezpečnost lidí před obsahem, který ukrývá, coţ je typické u látek s nebezpečnými vlastnostmi. Tuto problematiku zpracovává zákon o chemických látkách a chemických přípravcích,58 který uvádí metody stanovení stupně nebezpečnosti jednotlivých chemických přípravků pro zdraví a pro ţivotní prostředí. Zdraví nebezpečné jsou chemické přípravky klasifikované jako vysoce toxické, toxické, zdraví škodlivé, ţíravé, dráţdivé, senzibilující, karcinogenní, mutagenní a toxické pro reprodukci. Obaly a uzávěry pouţité na tyto látky musí splňovat zákonné poţadavky. Obaly a uzávěry musí být navrţeny a konstruovány tak, aby obsah obalu nemohl uniknout a aby odolaly tlaku a deformacím vznikajícím při běţném zacházení, přičemţ nesmí dojít k jejich uvolnění. Pouţité materiály nesmějí být obsahem narušovány a nesmějí s ním vytvářet nebezpečné sloučeniny. Další zpřísnění poţadavků se aplikuje, pokud je výrobek obsahující nebezpečnou látku určen k prodeji konečnému spotřebiteli. Uzávěr pak musí být odolný proti otevření dětmi a musí obsahovat hmatatelnou výstrahu pro nevidomé a celý obal včetně uzávěru musí být provedeny tak, aby spotřebitel nemohl být uveden v omyl nebo aby nedošlo k záměně za hračku, potravinu, pitnou vodu, krmivo či kosmetický přípravek. Distributor, který uvádí nebezpečné látky do oběhu, je povinen zachovat je v původním obalu. Výrobci i dovozci, kteří nebezpečné látky uvádějí na trh a do oběhu, jsou povinni zajistit označení obalu 56

Zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva zemědělství 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků. 57 Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 38/2001 Sb., o hygienických poţadavcích na výrobky určené pro styk s potravinami a pokrmy, ve znění pozdějších předpisů. 58 Zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

37

v souladu se zákonnými poţadavky a to jasně, čitelně a nesmazatelně v českém jazyce. Nutné jsou údaje o chemickém názvu látky uvedené ve tvaru jednoho z názvů daných v Seznamu závazně klasifikovaných nebezpečných látek; dále označení subjektu, který je odpovědný za uvedení látky v daném obalu na trh; výstraţné symboly, standardní věty označující specifickou rizikovost (R-věta) a standardní pokyny pro bezpečné zacházení (S-věta), to vše stanovené prováděcím předpisem59; navíc se udává hmotnost nebo objem, jde-li o výrobky určené pro konečného spotřebitele. Dokumentace, která se vztahuje k chemickým látkám a přípravkům uváděným na trh musí být subjekty uschována ještě deset let po tom, co dotyčný výrobek přestane být na trh uváděn a to pro potřeby správní, kontrolní nebo sankční činnosti. K ochraně spotřebitele slouţí opatření zajišťující, aby informace uvedené na obalu zřetelně vystupovaly a byly snadno čitelné, aby barva a provedení byly takové, ţe výstraţný symbol vynikne, aby součástí balení byl nejen návod k pouţití, ale i pokyny pro první pomoc. Výjimky pro označování můţe povolit Ministerstvo průmyslu a obchodu a to ze zákonem stanovených důvodů, avšak i subjekty, které výjimku obdrţely, mají povinnost uvádět výstraţné symboly a R- a S-věty. Konkrétní dopad nakládání s obaly na lidské zdraví není odborníky nijak široce diskutován, coţ je zřejmě způsobeno tím, ţe nakládání s obaly není klíčovým faktorem ovlivňujícím lidské zdraví. Orgány zabývající se ochranou lidského zdraví, např. Státní zdravotní ústav či hygienické stanice, provádějí systematická kontinuální měření škodlivých látek v ovzduší, měření kvality vody, znečištění půdy i měření hluku, protoţe tyto sloţky ţivotního prostředí zásadně ovlivňují zdraví lidí, četnost nejrůznějších civilizačních onemocnění, potaţmo úmrtnost. Hygienické stanice pak plní úlohu také v oblasti odpadového hospodářství, kde se vyjadřují k provozním řádům zařízení k vyuţívání, odstranění, sběru a výkupu odpadů, hodnotí a řídí zdravotní rizika z hlediska ochrany zdraví a vydávají odborná stanoviska k návrhům při nakládání s odpady. Zdravotní ústavy pak nabízejí provedení akreditovaných odběrů a provedení analýz odpadů včetně eko-toxikologie a zjišťování mutagenity výluhů odpadů s pouţitím testu reverzních mutací u bakterií. Tyto analýzy jsou vyţadovány zákonem o ochraně veřejného zdraví a různými podzákonnými 59

Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 232/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, týkající se klasifikace, balení a označování nebezpečných chemických látek a chemických přípravků.

38

předpisy60. Zdravotní ústavy ve svých laboratořích provádějí rovněţ specializované analýzy všech typů materiálů, které přicházejí do styku s potravinami a zadavatelům poskytují interpretaci výsledků i následné konzultace.

3.4 Aktivizace veřejnosti při ochraně zdraví V České republice probíhá realizace Akčního plánu zdraví a ţivotního prostředí,61 který je integrální národní součástí Evropského akčního plánu zdraví a ţivotního prostředí. Obé pak vychází z Evropské charty ţivotního prostředí a zdraví přijaté v roce 1989. Akční plán zdraví je postaven na zásadě solidarity mezi občany, na principu udrţitelného rozvoje a na zásadě meziresortní spolupráce. Cílem je eliminovat škodlivé vlivy ekonomické činnosti člověka či je alespoň regulovat na přijatelnou míru a tím minimalizovat akutní zdravotní a ekologická rizika. Vychází z pozic Státní politiky ţivotního prostředí62 a zdůrazňuje nutnost hospodárného vyuţívání dostupných zdrojů a nutnost minimalizace odpadu, aby bylo znečišťování omezeno na úroveň, kde nedojde k nevratným poškozením lidského zdraví nebo ţivotního prostředí. Zásadní je princip ekonomické odpovědnosti znečišťovatelů ţivotního prostředí, kteří svou činností produkují kromě poţadovaných výstupů také negativní externality. Tyto musejí být internalizovány tím způsobem, ţe znečišťovatelé ponesou náklady za znečištění a takto vyráběné výrobky či sluţby budou na trhu znevýhodněny oproti těm ekologicky vhodným. Protoţe se škodlivost některých vlivů neustále zkoumá a objevují se stále nová rizika a moţné nebezpečné látky, uplatňuje se princip předběţné opatrnosti. Při tvorbě normativních legislativních nástrojů jako jsou limity a standardy se uplatňuje princip kritických zátěţí a princip nejlepší dostupné technologie (BAT) při udrţení přiměřených nákladů. Pokud u škodlivých faktorů není znám práh negativního působení, jako je tomu například u ionizujícího záření, pouţije se princip nejniţší rozumně dosaţitelné expozice škodlivině (ALARA). 60

Např. vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky; vyhláškou č. 382/2001 Sb., o podmínkách pouţití upravených kalů na zemědělské půdě; vyhláškou č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů; vyhláškou č. 38/2001 Sb., o hygienických poţadavcích na výrobky určené pro styk s potravinami a pokrmy. 61 Akční plán zdraví a ţivotního prostředí je schválen usnesením vlády České republiky č. 810/1998 Sb.; http://www1.szu.cz/chzp/nehap/nehapcz3.htm 62 Usnesení vlády České republiky č. 235/2004 Sb., o Státní politice ţivotního prostředí České republiky na léta 2004 aţ 2010.

39

Současnými prioritami je řešení následujících zdravotních problémů (řazeno dle počtu výskytu)63: srdeční a cévní choroby, nádorová onemocnění, úrazy, narušení reprodukčního zdraví, patologické změny imunity, duševní nemoci, drogové závislosti, významné infekce a vrozené a systémové vady dětí. Je patrné, ţe více neţ polovina zde jmenovaných chorob má svůj původ ve znečištěném či jinak zhoršeném ţivotním prostředí, neboť náš zdravotní stav je sice primárně dán genetickou výbavou, ale sekundárně je ovlivněn a utvářen tím, co jíme, pijeme a dýcháme, v jakém prostředí ţijeme a trávíme svůj čas. Uvádí se, ţe čtvrtina aţ třetina nemocí ve vyspělých zemích je způsobena negativními vlivy ţivotního prostředí. Cílem akčního plánu zdraví a ţivotního prostředí v oblasti odpadů je sniţovat celkovou produkci odpadů, přičemţ přesně stanovené cíle jsou rozpracovány z časového hlediska pro odpady, pro potraviny i pro chemické látky. Stejně tak jsou odpady jednou z priorit dlouhodobého programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR nazvaného „Zdraví pro všechny ve 21. století“64 (zkráceně Zdraví 21), který vychází z podnětu Světové zdravotnické organizace. Program Zdraví 21 zahrnuje 21 dílčích cílů. Desátým cílem je „Zdravé a bezpečné ţivotní prostředí“ spočívající v tom, ţe má být zajištěno, aby do roku 2015 výskyt zdraví nebezpečných látek nepřesahoval mezinárodně schválené normy. Pozitivní je přístup samosprávy i veřejnoprávních korporací k tomuto Programu, neboť jiţ v roce 1994 byla zaloţena Národní síť zdravých měst a úspěšně probíhají i projekty Zdravý podnik a Zdravá škola.

63

Údaje převzaty ze Zdravotnické ročenky České republiky za rok 2007, která je k dispozici na internetových stránkách Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. 64 Usnesení vlády České republiky č. 1046/2002 Sb.; Program Zdraví 21 je zveřejněn na internetových stránkách ministerstva zdravotnictví: http://www.mzcr.cz/Verejne/Pages/19-zdravi-pro-vsechny-v-21stoleti.html; Existují rovněţ webové stránky pro širokou veřejnost nazvané jednoduše http://www.zdravi21.cz.

40

4 Nakládání s obaly z pohledu práva Evropských společenství Česká republika je jiţ několik let, vstup se datuje k 1. 5. 2004, členským státem Evropské unie a tím také členem Evropského společenství65, takţe je subjektem právního řádu Evropského společenství (dále jen Společenství), jehoţ normy jsou v členských státech přímo pouţitelné a mají aplikační přednost. Evropské právo je integrální součástí českého právního řádu, proto se nyní zaměřím na zkoumání východisek a konkrétních projevů evropského práva ţivotního prostředí, které mají souvislost s problematikou nakládání s obaly. Téma nakládání s obaly je meziodvětvové a prolíná se vícero politikami a strategiemi, které však mají společnou vazbu na ţivotní prostředí a ochranu lidského zdraví. Obaly samotné podléhají mnoha poţadavkům. Ty základní a mandatorní právní nároky na nakládání s obaly jsou na evropské úrovni obsaţeny ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES66, o obalech a obalových odpadech. Obaly musí splňovat nejrůznější kritéria z hlediska jejich technické kvality, pevnosti, trvalosti, sloţení, zdravotní nezávadnosti, snadné zpracovatelnosti, mnohostranné vyuţitelnosti, dobré dostupnosti, opakované pouţitelnosti, ale i estetiky a přitaţlivosti pro konečného spotřebitele. V příloze II k této směrnici jsou uvedeny základní poţadavky na sloţení a vlastnosti opakovaně pouţitelných a vyuţitelných obalů, včetně recyklovatelných obalů. Právní úprava obalů se soustřeďuje zejména na zajištění bezpečnosti a hygieny baleného produktu. Obal, který nesplňuje základní poţadavky dané směrnicí o obalech, nesmí být uveden do oběhu na vnitřním trhu Společenství. Formálně exaktně je tato slučitelnost se základními poţadavky vyjádřena tím, ţe obal vyhovuje standardům o balení a ţivotním prostředí vypracovaných Evropským výborem pro standardizaci, tzv. CEN. Tato standardizace vznikla pod mandátem Evropské komise, aby zavedla faktickou proveditelnost a účinnost základních poţadavků daných směrnicí o obalech.

65

Právní subjektivita Evropského společenství je zaloţena Smlouvou o zaloţení Evropského společenství, která vstoupila v platnost 1. ledna 1958 a od té doby prošla mnoha změnami, viz. Celex 11957E. 66 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech, ve znění pozdějších předpisů; viz. Celex 31994L0062.

41

V zásadě se tyto základní poţadavky soustřeďují ve třech tezích: - váha a objem obalu má být minimální při zachování funkčnosti obalu, tj. zachování jeho bezpečnosti a přijatelnosti pro spotřebitele; - tam, kde je to nevyhnutelné, mohou být obsaţeny škodlivé a jiné nebezpečné sloţky obalu avšak jen do té míry, aby dopad na ţivotní prostředí a zdraví byl zanedbatelný; - obal má být vhodný pro materiální recyklaci, pro opětovné pouţití, kompostování či alespoň pro získávání energie. Obalová problematika nezasahuje pouze do politiky ţivotního prostředí, ale je součástí dalších evropských politik: integrované výrobkové politiky, politiky udrţitelné spotřeby a výroby či politiky vnitřního trhu. Obal přispívá k udrţitelné výrobě a spotřebě, protoţe pokud je přiměřený svému účelu, pomáhá předcházet vzniku odpadu. Nároky na současný obal jsou však mnohem vyšší, protoţe neslouţí jako pouhá ochrana před poškozením zboţí, ale hraje velkou roli v prodejnosti a atraktivnosti výrobku. Navíc musí vyhovovat poţadavkům moderního samoobsluţného prodeje, současnému ţivotnímu stylu, který upřednostňuje výrobky rovnou připravené k pouţití a vysokým nárokům na design. Vhodnost obalu nelze posuzovat odděleně od produktu, se kterým tvoří jednotu a musí být zváţeny faktory jako přeprava, distribuce a skladování, aby byl nalezen ten pravý obal.67 Počátky harmonizace právních úprav v jednotlivých členských zemích je moţno datovat na počátek sedmdesátých let minulého století, kdy vznikl první Akční program pro ţivotní prostředí. V současné době probíhá realizace jiţ šestého Akčního programu, který se vztahuje k mezidobí 2002 aţ 2012 a mezi jehoţ prioritami je uvedeno právě hospodaření s odpady při dodrţování zásad předcházení vzniku odpadů a zásady recyklace odpadů. Dalšími strategickými dokumenty řešícími otázky zdravého ţivotního prostředí a udrţitelného rozvoje ve vazbě na vyuţívání přírodních zdrojů,

67

Evropská organizace pro obaly a ţivotní prostředí, http://www.europen.be, publikovala v tomto roce studii nazvanou Evropský nákupní košík, kde analyzovala trendy v obalování spotřebního zboţí ve vybraných evropských zemích. Široce pojatá studie se zabývá tím, kolik obalů (mnoţství a objem) obsahuje průměrný nákupní košík, z jakých materiálů jsou vyrobeny, a detailně rozebírá obaly 468 výrobků renomovaných značek rozdělených do 54 výrobkových segmentů, čímţ byla vytvořena databáze obalů běţně v Evropě pouţívaných, která je opatřena kvantitativními i kvalitativními údaji o obalech.

42

nakládání s odpady a obaly jsou Strategie pro udrţitelný rozvoj,68 tematická Strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci69 a tematická strategie pro udrţitelné vyuţívání přírodních zdrojů.70 Mezi základní dokumenty regulující oblast odpadového hospodářství patří stále platná směrnice 2006/12/ES, o odpadech, která stanoví základní hierarchii, kterou je nutno dodrţovat při nakládání s odpady.71 Od prosince 2008 je však účinná nová směrnice o odpadech, tj. směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/2008/ES, která upravuje tuto problematiku mnohem podrobněji neţ předchozí směrnice. Konkrétně na obaly je zaměřena směrnice Rady č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech doplněná a revidovaná směrnicí Rady č. 2004/12/ES a směrnicí 2005/20/ES72 stanovící delší lhůty plnění pro nové členské státy.

4.1 Určující směry v odpadovém hospodářství Tím, jak evropská společnost bohatne, produkuje stále více odpadu. Kaţdoročně se v Evropské unii vyhodí 1,3 miliardy tun odpadu, z toho zhruba 40 milionů tun nebezpečného. Podle statistik Evropské agentury ţivotního prostředí,73 to znamená, ţe roční objem pevného odpadu na kaţdého jedince v EU dosáhne 3,5 tuny. Kaţdý evropský občan v průměru kaţdoročně vyprodukuje 520 kg domovního odpadu. Obalové odpady se na celkovém objemu odpadů podílejí přibliţně jen 5 %. Jejich podíl 68

Původní dokument: Udrţitelná Evropa pro lepší svět: Strategie Evropské unie pro udrţitelný rozvoj; KOM/2001/264; Celex 52001DC0264; Obnovená strategie udrţitelného rozvoje EU z 9. června 2006 přijatá Radou EU pod číslem 10117/06. Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu – Hodnocení strategie udrţitelného rozvoje – Akční platforma; KOM/2005/658; Celex 52005DC0658; Sdělení Komise Rdě a Evropskému Parlamentu – Hodnocení strategie udrţitelného rozvoje EU v roce 2005: Výchozí rekapitulace a budoucí směry vývoje; KOM/2005/37 v konečném znění. 69 Sdělení Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému Hospodářskému a Sociálnímu Výboru a Výboru Regionů – Tematická strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci; KOM/2005/0666 v konečném znění; Celex 52005DC0666. 70 Sdělení Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému Hospodářskému a Sociálnímu Výboru a Výboru Regionů – Tematická strategie pro udrţitelné vyuţívání přírodních zdrojů; KOM/2005/670 v konečném znění; Celex 52005DC0670. 71 Nakládání s nebezpečnými odpady je upraveno samostatně ve směrnici 91/689/EHS, o nebezpečných odpadech (viz. Celex 31991L0689), přičemţ i tato směrnice má být zrušena k 11. 12. 2010, tj. datem transpozice směrnice č. 98/2008/ES. Co je nebezpečným odpadem je moţno vyčíst z rozhodnutí Komise č. 2000/352/ES, kterým byl vydán Seznam odpadů. 72 Tato směrnice doplnila do stávajícího čl. 6 směrnice o obalech ustanovení o tom, ţe členské státy, které přistoupily k EU na základě smlouvy o přistoupení ze dne 16. dubna 2003, mohou odloţit dosaţení zde uvedených cílů recyklace a vyuţití. Pro Českou republiku platí lhůta do 31. 12. 2012. 73 Dále pouţité údaje pocházejí z webových stránek Evropské agentury ţivotního prostředí; http://www.eea.europa.eu

43

na komunálním odpadu představuje asi 17 % z celkové hmotnosti a aţ 30 % z hlediska objemu. Přestoţe se jejich role na znečištění ţivotního prostředí jeví z objemového hlediska zanedbatelná, emise skleníkových plynů souvisejících se spotřebou obalů představuje přibliţně 2 % celkových emisí skleníkových plynů, coţ je srovnatelné s vlivy jako je emise jemných částic do ovzduší. Největší odpadové toky v Evropě pocházejí z výrobních činností, následuje výstavba a demolice. Nejvíce komunálního odpadu se ještě i dnes odváţí na skládky, přibliţně 45%, ale stále větší část se recykluje či kompostuje, zhruba 37 %, nebo alespoň spaluje s vyuţitím vzniklé energie, 18 %. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES74 o odpadech byla vydána, aby zajistila větší srozumitelnost a přehlednost právní úpravy hospodaření s odpady a to za účelem dokonalejší ochrany lidského zdraví a ţivotního prostředí před škodlivými vlivy nakládání s odpady. Účelem směrnice je zvýšit účinnost nakládání s odpady, omezit pohyb odpadu v rámci přeshraničního transportu a zajistit soběstačnost Společenství při odstraňování odpadů. Tato směrnice je dosti stručná a nezpracovává problematiku odpadů komplexně. Zřejmě proto bude brzy nahrazena, k 11. prosinci 2010, jiţ v současnosti účinnou směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/200875, o odpadech a o zrušení některých směrnic, která má být do právních řádů členských států transponována do 12. prosince 2010. K tomuto datu tedy podle článku 41 směrnice č. 98/2008 dojde ke zrušení směrnice č. 2006/12/ES. Nově přijatá směrnice č. 98/2008 o odpadech má za úkol odstranit některé nejasnosti, neurčité pojmosloví a jiné nedostatky, které se projevily při aplikaci směrnice č. 2006/12/ES. Nová směrnice o odpadech je podrobně a přesně zpracovaná, komplexní a má jistě ambice stát se účinnou po mnoho let. Je přehledně rozčleněna do kapitol, které jsou systematicky uspořádány v tomto pořadí: Předmět a oblast působnosti, definice; Obecné poţadavky; Nakládání s odpady; Povolení a registrace; Plány a programy; Kontroly a záznamy; Závěrečná ustanovení, a které obsahují 43 článků. Zejména jsou v nové úpravě vyjasněny rozdíly mezi odpady a materiály, které odpady nejsou a přesně jsou definovány pojmy vyuţití, odstranění a recyklace. Je 74

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES z 5. dubna 2006 o odpadech; viz. Celex 32006L0012. 75 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) 2008/98 ze dne 19. listopadu 2008, o odpadech a o zrušení některých směrnic; viz. Celex 32008L0098.

44

prosazován přístup zohledňující celý ţivotní cyklus výrobku a materiálů s cílem omezit vznik odpadů, potaţmo sníţit či eliminovat nepříznivé vlivy nakládání s odpady na ţivotní prostředí. Východiskem je nejen předcházení vzniku odpadů, ale i snaha o zachování přírodních zdrojů. Proto jsou upřednostňovány takové metody, které vedou k vyuţití odpadů a pouţití materiálů získaných vyuţitím odpadu. Primárním cílem této směrnice je minimalizace nepříznivých účinků vzniku odpadů a nakládání s nimi na lidské zdraví a ţivotní prostředí. Za tímto účelem pak stanoví opatření na úrovni celého Společenství v souladu se zásadou subsidiarity. Směrnice nově dává členským státům moţnost zavést rozšířenou odpovědnost výrobců za vznik odpadů, čímţ je nutí k účinnějšímu a rozumnějšímu vyuţívání zdrojů tak, aby výrobek byl během svého ţivotního cyklu co nejmenší zátěţí pro ţivotní prostředí. Rozšířená odpovědnost výrobce se vztahuje na všechny, kdo profesionálně vyvíjejí, vyrábějí, zpracovávají, upravují, prodávají nebo dováţejí výrobky a zahrnuje v sobě povinnost přijímat vrácené výrobky a odpady, které zůstávají po pouţití výrobků, povinnost následného nakládání s odpadem a zahrnuje i finanční odpovědnost. Členské státy mají podporovat vývoj a výrobu takových výrobků, které jsou opakovaně pouţitelné, trvanlivé po technické stránce a poté, co se stanou odpadem, budou vhodné pro bezpečné vyuţití šetrné k ţivotnímu prostředí. Záleţí také na členských státech, zda rozhodnou, ţe náklady spojené s nakládáním s odpady ponesou výlučně nebo pouze částečně výrobci nebo ţe tyto náklady budou společně s nimi sdílet distributoři. Na zváţení je členským státům dána moţnost uplatnit environmentální povolení vůči některým původcům odpadu, aniţ by to však ohrozilo fungování vnitřního trhu. Stěţejní ideou, ke které tato nová legislativa směřuje, je postupné budování recyklační společnosti, kdy celá Evropská unie má usilovat o zamezení vzniku odpadů a o jejich vyuţívání jako zdroje. Do popředí vystupují opatření zaměřená na zajištění třídění, sběru a recyklace hlavních toků odpadu. Zároveň je připomenuto, ţe oddělený sběr odpadů je moţno preferovat, je-li takový sběr proveditelný z technického, environmentálního a hospodářského hlediska, zejména je nutné podporovat třídění nebezpečných sloţek odpadů. Aby bylo dosaţeno soběstačnosti Evropského společenství v oblasti odstraňování odpadů a ve vyuţívání směsného komunálního odpadu sebraného v domácnostech, je nezbytné vytvořit evropskou síť spolupráce a to s ohledem na zeměpisné podmínky a na potřebu specializovaných zařízení pro některé

45

druhy odpadů. Není však striktně stanovena povinnost vytvořit na území státu síť zahrnující celou škálu zařízení ke konečnému vyuţití odpadů, neboť ne všechny členské státy jsou toho schopny. Tvorba jednotné sítě zařízení musí být provedena v souladu se zásadami soběstačnosti a blízkosti. To znamená, ţe jednotná síť musí umoţnit dosáhnout Společenství soběstačnosti v oblasti odstraňování i vyuţití odpadů, avšak jednotlivé státy budou k tomuto cíli směrovat individuálně s ohledem na konkrétní zeměpisné podmínky a dle aktuální potřeby specializovaných zařízení pro určité druhy odpadů. Existence sítě umoţní, aby byl odpad odstraněn v nejbliţším a nejvhodnějším zařízení při pouţití nejlepších dostupných metod a technologií. Změnou oproti dosud účinné směrnici je zpřesnění definice odpadu, kdy nadále jiţ není uveden ţádný taxativní výčet daný seznamem, ale odpadem je jednoduše „jakákoli látka nebo předmět, kterých se drţitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho poţaduje, aby se jich zbavil.“ Definice nebezpečného odpadu je dána jednoduše tak, ţe nebezpečným odpadem je odpad vykazující alespoň jednu nebezpečnou vlastnost uvedenou v příloze III ke směrnici. Biologickým odpadem pak je biologicky rozloţitelný odpad. Oproti dosud platné úpravě, která vysvětluje pojmy původce odpadu a drţitel odpadu, jsou nově definovány také pojmy „obchodník“ a „zprostředkovatel“. Zatímco původcem odpadu je jakákoliv osoba, při jejíţ činnosti vznikají odpady nebo osoba, která provádí činnosti, jejichţ výsledkem je změna povahy nebo sloţení těchto odpadů, je obchodníkem podnik, který jedná na vlastní odpovědnost, kdyţ odpady nakupuje a následně prodává. Zprostředkovatelem je pak podnik, který zařizuje vyuţití nebo odstraňování odpadů jménem jiných. Doplnění některých pojmů se projevilo i ve změně definice nakládání s odpady a to tak, ţe se jedná o sběr, přepravu, vyuţití a odstraňování odpadů, včetně dozoru nad těmito činnostmi a následné péče o místa odstranění, včetně činností prováděných obchodníkem nebo zprostředkovatelem.

Směrnice obsahuje i další ustálená právní

slovní spojení jako jsou: „opětovné pouţití“, „zpracování“, „vyuţití“, „příprava k opětovnému pouţití“, „recyklace“ a „odstranění“. Ihned po vysvětlení pojmů je v článku čtyři obsaţena konkrétní a závazná hierarchie způsobů nakládání s odpady, coţ je zásadní rozdíl oproti předešlé směrnici, která byla v tomto ohledu velmi neurčitá a benevolentní. Na prvním místě pomyslné pyramidy je, v souladu se všemi principy a celkovou filozofií ochrany ţivotního

46

prostředí,

umístěno

„předcházení

vzniku

odpadů“

následované

„přípravou

k opětovnému pouţití“, „recyklací“ a „jiným vyuţitím“, například energetickým. Naopak jako nejméně vhodné je uvedeno „odstranění“, které je chápáno jako protipól vyuţití odpadu. Nelze ho však zatracovat, protoţe některé skupiny odpadu zatím z technologického hlediska opravdu vyuţitelné nejsou anebo náklady na toto vyuţití by byly takové, ţe by se vyuţití stalo v relaci k ochraně ţivotního prostředí kontraproduktivním. Stěţejním je článek 9 věnovaný předcházení vzniku odpadů. Ten také ukládá Komisi předloţit návrh opatření nezbytných k podpoře preventivních opatření a k provádění programů předcházení vzniku odpadů. Zajímavý je tamtéţ obsaţený poţadavek na formulaci politiky ekodesignu výrobků, která má zpracovávat problematiku vzniku odpadů, včetně přítomnosti nebezpečných látek v nich a přitom podporovat technologie zaměřené na trvanlivé, opětovně pouţitelné a recyklovatelné výrobky. Druhým poţadavkem je přijmout podpůrná opatření vedoucí ke změně současného chování spotřebitelů. Evropská unie se dlouhodobě zabývá také studiem spotřeby domácností a vypracovala vzorce spotřeby domácností. Tyto vzorce kalkulují s hnacími faktory naší spotřeby, mezi které patří rostoucí příjmy, hospodářská globalizace, nové průlomové technologie, zmenšující se počet členů domácností a stárnutí obyvatelstva. Mnoţství zboţí a sluţeb, které spotřebujeme má trvale rostoucí tendenci a roste mnohdy ještě rychleji neţ efektivita, které bylo dosaţeno například zdokonalením výrobních technologií a postupů. Tlak na ţivotní prostředí je tedy neustále zesilován takovými zásadními faktory, jako jsou bydlení, potraviny a mobilita kaţdého z nás. Ambiciózním cílem obsaţeným ve směrnici je pak snaha o zrušení pozitivní korelace mezi vznikem odpadu a hospodářským růstem, jehoţ má být dosaţeno do konce roku 2020. Je vyţadováno přijetí takových opatření a šíření takových postupů, které nebudou podporovat závislost mezi hospodářským růstem a růstem produkce odpadů. Zásadním přínosem nové směrnice jsou články 5 a 6. Článek 5 se věnuje vedlejším produktům a jasně je odděluje od odpadu, jsou-li splněny současně čtyři uvedené podmínky. „Vedlejším produktem“ je látka nebo předmět vzniklý při výrobním procesu jako jeho nedílná součást, avšak účelem takového výrobního procesu nesmí být výroba právě tohoto předmětu nebo látky. Zároveň musí být zajištěno další vyuţití

47

dotyčné látky nebo předmětu a to přímo bez dalšího zpracování jiným neţ průmyslovým způsobem a současně musí platit, ţe vyuţití takovéto látky nebo předmětu je zákonné a v souladu s poţadavky na výrobek, ţivotní prostředí a ochranu zdraví u konkrétního pouţití. V článku 6 je popsán stav, kdy odpad přestává být odpadem a stejně jako v předchozím případě jsou určeny čtyři podmínky, které musejí být kumulativně naplněny. Jedná se o to, ţe některé zvláštní druhy odpadu přestávají být odpadem, pokud se staly předmětem některého způsobu vyuţití, včetně recyklace a splňují-li podmínky týkající se toho, ţe látka nebo předmět se běţně vyuţívají ke konkrétním účelům, ţe pro ně existuje poptávka či trh, ţe splňují technické poţadavky pro konkrétní účely, vyhovují právním předpisům vztahujícím se na výrobky a konečně, ţe vyuţití dotyčné látky nebo předmětu nepovede k nepříznivým dopadům na ţivotní prostředí či lidské zdraví. Pokud jde o recyklaci, má se pokračovat v započatém trendu a zvyšovat objem tříděného odpadu určeného k recyklaci. Důraz je kladen především na kvalitní recyklaci. S tím je samozřejmě spojeno zachování systému tříděného sběru s cílem zajistit do roku 2015 třídění přinejmenším následujících surovin: papír, kov, plasty a sklo. Samozřejmostí je i odpovědnost prvotních původců či jiných drţitelů odpadu za provádění

zpracování

odpadů

a to

buď

samostatně

nebo

prostřednictvím

zprostředkovatele nebo zařízení, které provádí činnosti zpracování odpadů nebo prostřednictvím zařízení provádějícího sběr odpadů. Tato zařízení a podniky provádějící zpracování odpadů mohou pracovat pouze na základě získaného povolení, které lze vydat jen po splnění poţadavků uváděných směrnicí v článku 23, přičemţ členské státy musí vést také rejstříky těchto zpracovatelů i těch zařízení, jimţ byla udělena výjimka. Stejně jako směrnice č. 2006/12/ES vyţaduje i tato směrnice vypracování plánů pro nakládání s odpady, tj. plány odpadového hospodářství, ale navíc ukládá členským státům povinnost vypracovat programy předcházení vzniku odpadů a to do 12. prosince 2013. Tyto programy mohou být buď integrovány do plánů pro nakládání s odpady, nebo mohou být součástí jiných programů politiky ţivotního prostředí. Plány i programy musí být vyhodnocovány alespoň v šestiletých intervalech a případně revidovány. Směrnice neopomněla ani zpětnou vazbu plnění stanovených cílů. Pro tyto účely zavádí instituty, jako jsou hodnocení a přezkum, účast veřejnosti, informace

48

předkládané Komisi, kontroly, vedení záznamů, vymáhání a sankce. Pravidelným důkladným kontrolám prováděným orgány státní správy podléhají všichni zpracovatelé odpadů a všichni, kdo na profesionálním základě zajišťují sběr nebo přepravu odpadů, zprostředkovatelé a obchodníci a zařízení a podniky, které jsou původci nebezpečných odpadů. Pokud jde o četnost a stupeň kontrol, budou zohledněna ta zařízení, která získala registraci v rámci systému řízení a auditu z hlediska ochrany ţivotního prostředí76. Povinné je také vedení chronologických záznamů o mnoţství, povaze, původu odpadů a případně o místě určení, četnosti sběru, způsobu přepravy a předpokládaných způsobech zpracování odpadů a to pro všechny subjekty, které odpady na profesionálním základě zpracovávají, provádějí sběr nebo přepravu nebezpečných odpadů, obchodují s nebezpečným odpadem nebo jej zprostředkovávají. Členské státy poté ukládají sankce, které mají být přiměřené a odrazující a mají být ukládány fyzickým a právnickým osobám odpovědným za nakládání s odpady, tj. původcům odpadu, jeho drţitelům, zprostředkovatelům, obchodníkům, přepravcům a subjektům zajišťujícím sběr, zařízením nebo podnikům, které zpracovávají odpady a provozují systémy nakládání s odpady. Téma sankcí je upraveno samostatně ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES77, o odpovědnosti za ţivotní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na ţivotním prostředí. Zejména však členské státy mají přijmout taková opatření, která zamezí svévolnému opuštění odpadu, jeho nepovolenému ukládání nebo vypouštění a nekontrolovanému nakládání s ním. V závěrečných ustanoveních směrnice pruţně reaguje na vývoj ve vědeckém výzkumu a obsahuje ustanovení o tom, ţe v případě potřeby lze upřesnit a revidovat výpočtové vzorce. Také přílohy mohou být změněny s ohledem na vědeckotechnický pokrok.

4.2 Obalová problematika v evropském měřítku Směrnice č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech vznikla z nutnosti sladit legislativu zaměřenou na obaly v členských státech, aby bylo zaručeno, ţe opatření k ochraně ţivotního prostředí přijatá v jednom členském státě, nepříznivě neovlivní 76

Systém environmentálního managementu představuje aktivní přístup podniku ke sledování, řízení a postupnému sniţování dopadů svých činností na ţivotní prostředí. Program environmentálního managementu EMAS je realizován na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady 761/2001/ES a jeho garantem v České republice je Ministerstvo ţivotního prostředí. 77 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za ţivotní prostředí v souvislosti s prevencí a náhradou škod na ţivotním prostředí; viz. Celex 32004L0035.

49

obchod na vnitřním trhu a nebudou narušovat hospodářskou soutěţ. Provedením harmonizace v této oblasti sleduje Společenství nejen cíl ochrany ţivotního prostředí, ale současně tak zabezpečuje fungování jednotného vnitřního trhu tím, ţe jednotně zohledňuje faktory bezpečnosti a hygieny, ochrany jakosti a kvality, ochrany pravosti a technických

charakteristik

balených

výrobků

a ochrany práv

průmyslového

a obchodního vlastnictví. Jiţ při tvorbě obalu je třeba zohlednit a optimalizovat zátěţ, která vznikne při likvidaci obalu, čemuţ napomáhá analýza ţivotního cyklu výrobku,78 coţ je nástroj, který predikuje zatíţení ţivotního prostředí výrobkem od jeho vzniku aţ po jeho odstranění. Důleţitým nástrojem, který je nutno uplatňovat při tvorbě ekologicky vhodných obalů je i politika integrovaného výrobku, tzv. IPP.79 Sledovány jsou trendy jako eliminace toxicity obalu a sniţování jeho materiálové náročnosti. Obrázek 4 : Životní cyklus výrobku

Zdroj: http://www.cir.cz

Nezanedbatelný vliv na konečnou podobu obalu mají uplatněné hospodářské nástroje, typicky jde o poplatky za obalové odpady, povinné zálohy nebo ekologické daně. V průběhu posledních let dochází k permanentnímu zvyšování ekonomické zátěţe ukládané na obaly a tento trend bude zřejmě pokračovat, protoţe evropská environmentální politika je nakloněna podporovat preventivní opatření přijatá na národní úrovni, která jsou svými nároky spíše nadstandardní. Pokud má však být zachována rovnost na vnitřním trhu, je nutné, aby postup všech států přesně odpovídal 78

Life Cycle Assessment (LCA) jako analytický nástroj je přesně popsán a definován ve Standardech řízení ţivotního prostředí zpracovanými Mezinárodní organizací pro standardizaci (ISO 14040/14044, 2006). 79 Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu – Integrovaná výrobková politika – Tvorba myšlení zaměřeného na ţivotní cyklus, KOM 2003/302 v konečném znění; Celex 52003DC0302.

50

závazným harmonizovaným pravidlům obsaţeným v evropských směrnicích. K tomu je mimo jiné potřeba mít naprostou jistotu ve výkladu a aplikaci pouţitých pojmů a definic. Předmětem této směrnice jsou veškeré obaly, které jsou ve Společenství uváděny na trh a veškeré obalové odpady na všech úrovních: výrobního a zpracovatelského průmyslu, velko- a maloobchodu, sluţeb, domácností a jinde. Definice obalu podávaná směrnicí je následovná: „obaly jsou veškeré výrobky zhotovené z jakéhokoli materiálu jakékoli povahy, které mají být pouţity k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce a k prezentaci zboţí, od surovin aţ po hotové výrobky, od výrobce aţ po uţivatele nebo spotřebitele. Za obaly se rovněţ pokládají „nevratné předměty“ pouţívané k týmţ účelům.“ Aby bylo zajištěno jasné rozlišení toho, co je obal, byla později tato definice doplněna ještě o další tři rozlišovací kritéria popsaná ve směrnici č. 2004/12/ES. Také tato evropská úprava, ze které vychází úprava česká, rozeznává obaly prodejní, skupinové a přepravní. Reţim obalových odpadů a nakládání s nimi jsou podpůrně upraveny ve směrnici o odpadech. Co však obalová směrnice stanoví konkrétně, jsou cíle vyuţití a recyklace uváděné v čl. 6. Obalové odpady mají být vyuţívány a recyklovány v rozsahu, který na návrh Komise stanoví Rada. Aktuální cíle jsou stanoveny následovně: -

60 % hmotnosti obalových odpadů bude vyuţíváno nebo spalováno ve

spalovnách odpadu s energetickým vyuţitím; - bude recyklováno alespoň 25 % a nejvýše 45 % hmotnosti veškerých obalových materiálů obsaţených v obalových odpadech, přičemţ z kaţdého obalového materiálu bude recyklováno alespoň 15 % hmotnosti; - bude recyklováno alespoň 55 % a nejvýše 80 % hmotnosti obalového odpadu; - v oblasti recyklace materiálů obsaţených v obalovém odpadu budou dosaţeny následující minimální cíle, tj. recyklovat 60 % hmotnosti u skla; 60 % hmotnosti u papíru a lepenky; 50 % hmotnosti u kovů; 22,5 % hmotnosti u plastů, přičemţ se jedná výhradně o plasty, které jsou recyklovány zpět na plasty a 15 % hmotnosti u dřeva. Členským státům je uloţena obecná povinnost podporovat pouţívání materiálů získaných recyklací k výrobě obalů a dalších výrobků všude tam, kde je to moţné.

51

Zároveň je členským státům umoţněno zvolit vlastní tempo při plnění těchto cílů a jsou zohledněna jak některá zvláštní omezení daná například geografickými podmínkami, tak naopak příznivá ekonomická a společenská situace v jiných zemích umoţňující plnit dané cíle nadstandardně. Směrnice zmiňuje i moţnost podporovat energetické vyuţití, pokud je z ekologického hlediska a z hlediska nákladů výhodnější neţ recyklace materiálu. Článek sedm směrnice o obalech specifikuje fungování systému zpětného odběru nebo sběru použitých obalů nebo obalových odpadů od spotřebitelů a jiných konečných uţivatelů nebo z toků odpadů, za účelem jejich usměrnění do nejvhodnějších alternativ nakládání s odpady a fungování systému pro opakované použití nebo využití obalů včetně sebraných obalových odpadů. Oba systémy musí být otevřené účasti všech hospodářských subjektů ze zúčastněných odvětví a příslušných orgánů veřejné moci a musí se vztahovat i na dováţené výrobky za nediskriminačních podmínek. Pro ochranu ţivotního prostředí a také zdraví osob, které přímo s obalovým odpadem nakládají, je důleţité, aby byl odpad tříděn u svého zdroje. Projevuje se zde klíčová úloha spotřebitelů, kteří musejí být náleţitě informováni, aby mohli zaujmout přiměřený postoj a chovat se k ţivotnímu prostředí ohleduplně a uvědoměle. Totéţ platí pro všechny, kdo se zabývají výrobou, pouţitím, dovozem a distribucí obalů a balených výrobků. Musejí si více uvědomovat svou zvýšenou společenskou odpovědnost, zachovávat profesionální přístup a to nejen kvůli ekonomickému hledisku zosobněnému zásadou „znečišťovatel platí“, ale kvůli udrţitelnosti celého systému výroby, vyuţití a odstraňování obalů. Na základě článku osm bylo přikročeno ke společnému značení obalů za účelem usnadnění jejich identifikace a klasifikace při sběru, opakovaném pouţití a vyuţití80. Má na nich proto být uveden údaj o sloţení a charakteru pouţitého obalového materiálu. Směrnice dále zaloţila úkol pro Komisi spočívající ve vypracování evropských norem. Normalizace se týkala kritérií a metodiky analýzy ţivotního cyklu obalu, metod měření a ověřování přítomnosti těţkých kovů a dalších nebezpečných látek v obalech, kritérií pro minimální obsah recyklovaného materiálu v obalech u vhodných druhů obalů, kritérii metody recyklace, kritérii metody kompostování a kritérii značení obalů.

80

Značení a identifikační systém pro obalové materiály jsou zavedeny rozhodnutím Komise č. 97/129/ES.

52

Standardizace provedená CEN vedla ke vzniku šesti základních standardů81, které jsou oficiálně uznávány za evropské harmonizované standardy. Obal, který jim vyhovuje, je automaticky povaţován za vyhovující základním poţadavkům směrnice o obalech a můţe obíhat na vnitřním trhu. Standardy CEN tak umoţňují kontrolovat kvalitu vyráběných obalů a pomáhají vytvořit jakýsi společný vnitřní trh obalů a balených výrobků. Úkolem pro členské státy je vytvořit harmonizované databáze,82 které umoţní srovnávat a sledovat plnění stanovených cílů a pravidelně předkládat Komisi zprávy83 o plnění směrnice. Další vyplývající povinností je zajistit informovanost spotřebitelů o systémech zpětného odběru, sběru a vyuţití, o úloze spotřebitelů při přispívání k opakovanému pouţívání, zhodnocení a recyklaci obalů a obalových odpadů, o významu značení na obalech a o příslušných podkladech plánů odpadového hospodářství týkajících se obalů a obalových odpadů. K zajištění výše uvedených cílů a úkolů poskytuje směrnice Radě i členským státům moţnost zavést odpovídající ekonomické nástroje. Od doby zavedení obalové legislativy se projevuje tendence ke sbliţování měr recyklace v jednotlivých členských státech a k uplatňování poměrově podobných schémat nakládání s obaly, coţ dokazuje, ţe směrnice skutečně působí harmonizačně a podařilo se díky ní předejít závaţným problémům v oblasti fungování vnitřního trhu. Jak ukázalo dodatečné posouzení směrnice, jakékoli opatření, které je účinné v rámci prosazování zásady prevence a opakovaného pouţití, má rovněţ vliv na balené zboţí a na model jeho výroby, distribuce a spotřeby, jakoţ i na obchodování na vnitřním trhu. Provedené studie neukazují prevalenci jen jedné z moţností, jak podpořit prevenci a opakované pouţití obalů, proto Komise zastává k tomuto tématu flexibilní přístup a podporuje členské státy v tom, aby samy a individuálně vybraly nejvhodnější nástroje a opatření, které zapracují do svých vnitrostátních preventivních plánů84.

81

Jde o standardy EN 13428:2004; EN 13429:2004; EN 13430:2004; EN 13431:2004; EN 13432:2004, které upravují prevenci, opětovné vyuţití; materiální vyuţití; energetické vyuţití a organické vyuţití. Zároveň byl přijat zastřešující standard EN 13427:2004, který vysvětluje, jak mají být ty vzájemně související standardy pouţívány. 82 Databázový systém je upraven v rozhodnutí Komise č. 2005/270/ES ze dne 22. 3. 2005, viz Celex 32005D0270. 83 Podávání zpráv, jejich normalizace a racionalizace je upravena ve směrnici Rady č. 91/692/EHS ze dne 23. 12. 1991, viz Celex 31991L0692. 84 Ze Zprávy Komise Radě a Evropskému Parlamentu o provádění směrnice 94/62/ES a jejím vlivu na ţivotní prostředí a na fungování vnitřního trhu; KOM (2006) 767 v konečném znění.

53

4.3 Styčné body směrnic o obalech a o odpadech Směrnice o odpadech je právním předpisem stanovícím pravidla, jak zacházet s odpadem v Evropské unii (dále EU). Jejím cílem je sníţit negativní působení odpadu na ţivotní prostředí a podpořit dostatečné vyuţívání odpadů. Kdeţto směrnice o obalech je harmonizačním právním předpisem, který sice primárně sleduje účel ochrany ţivotního prostředí a zabránění jakýmkoli vlivům obalů a obalových odpadů na ţivotní prostředí, ale současně obsahuje druhý cíl, který není významově podřadnější, a tím je umoţnit volný oběh zboţí po EU. Zatímco směrnice o obalech v čl. 4 nazvaném „prevence“ ukládá členským státům povinnost přijmout opatření k prevenci vzniku obalového odpadu, směrnice o odpadech upravuje tuto problematiku v čl. 9 nazvaném „předcházení vzniku odpadů“ a ukládá povinnost Komisi, která má předloţit Radě a Parlamentu zprávy s případnými návrhy opatření k podpoře prevence vzniku odpadů. V tomto ohledu to znamená, ţe obě směrnice působí v souhře a vzájemně se podporují a doplňují, přičemţ zároveň nedochází ke zdvojení právní úpravy. Podobné je to s „vyuţitím a recyklací“, které jsou ve směrnici o obalech upraveny v čl. 6 se stanovením konkrétních procentně vyjádřených měr vyuţití a recyklace. Členským státům je zároveň uloţena povinnost podporovat pouţívání materiálů získaných recyklací obalových odpadů. Směrnice o odpadech se věnuje „vyuţití“ v čl. 10 a „opětovnému pouţití a recyklaci“ v čl. 11, přičemţ pouze obecně ukládá povinnost členským státům přijmout opatření uplatňující způsoby vyuţití respektující hierarchii nakládání s odpady a v případě recyklace zase opatření podporující vysoce kvalitní recyklaci, za kterýmţto účelem mají podporovat systémy tříděného sběru. Směrnice o odpadech je z tohoto pohledu strategičtější a svým pojetím rámcovější, avšak i ona stanoví cíle. Jde o dlouhodobé cíle, kterých má být dosaţeno do roku 2020 a týkají se kýţených hodnot u přípravy k opětovnému pouţití a recyklace. U tříděných odpadů pocházejících z domácností to má být minimálně 50 % z hmotnosti vysbíraných odpadů. U nikoliv nebezpečných stavebních a demoličních odpadů má být míra přípravy k opětovnému pouţití a recyklace nejméně ve výši 70 % hmotnosti těchto odpadů. Při porovnání úprav je zřejmé, ţe hranice vyuţití uváděné oběma směrnicemi jsou v souladu, přičemţ směrnice o odpadech ţádné horní hranice, které nemají být překročeny, neuvádí. Stanoven je tudíţ jakýsi minimální základ, protoţe recyklační

54

úroveň členů EU je různá. Směrnice o obalech tedy upravuje obalovou problematiku komplexně a konkrétně a je mnohem specifičtější, i pokud jde o nakládání s odpady z obalů. Základní zásady a východiska pro nakládání s obalovými odpady je však třeba hledat ve směrnici o odpadech.

4.4 Evropský akční program pro životní prostředí Rámec environmentální politiky Společenství je tvořen Šestým akčním programem pro ţivotní prostředí85. Ten je postaven na tezi, ţe čisté a zdravé ţivotní prostředí je zásadní pro blahobyt a prosperitu společnosti. Celý se odvíjí od vysoké úrovně ochrany ţivotního prostředí a jeho těţištěm jsou environmentální právní předpisy a zejména jejich plné a správné provádění v praxi. Akční program je nastaven tak, aby podpořil proces integrace environmentálních zájmů do všech politik Společenství, čímţ se prosazuje integrovaný přístup Společenství k ochraně ţivotního prostředí. Cíle v oblasti nakládání s odpady, včetně odpadů obalových, jsou jednou z priorit aktuálního akčního programu. Celkově sleduje dosaţení čtyř klíčových priorit, kterými jsou zlepšení klimatu, zachování přírody a biologické rozmanitosti, udrţení takové kvality ţivotního prostředí, která zajistí určitou kvalitu ţivota a zdraví lidí a právě zachování přírodních zdrojů ve vazbě na výrobkovou politiku a hospodaření s odpady. Uplatňování environmentální politiky je podmíněno vyuţitím různých hospodářských a trţních nástrojů, mezi kterými je nejdůleţitější systém dotací s preferencí těch dotací, které jsou příznivé k ţivotnímu prostředí, další emise obchodovatelných environmentálních povolení, podněcování fiskálních opatření, zejména ekologických daní a jiných podpůrných opatření, podpora a zavedení systému odměn pro podniky operující v souladu s nároky na ochranu ţivotního prostředí a vyuţívající systému řízení a auditu z hlediska ţivotního prostředí, tj. EMAS, stimulace inovace výrobků a výroby šetrné k ţivotnímu prostředí s pomocí šíření výsledků programu LIFE, při zadávání veřejných zakázek pak zohledňování environmentálních dopadů řešení s pomocí procesu přezkoumání ekologických kritérií zadávání veřejných

85

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady 1600/2002/ES ze dne 22. července 2002 o šestém akčním programu Společenství pro ţivotní prostředí; Celex 32002D1600.

55

zakázek. Dalšími nástroji jsou udrţitelné územní plánování zohledňující specifika jednotlivých regionů, podpora uţívání nejlepší praxe a sítě na výměnu zkušeností.

56

5 Obalová problematika v judikatuře 5.1 Spory projednávané před českými soudy Judikatura českých soudů věnovaná obalům se v naprosté většině případů zabývá obaly z pohledu práva duševního vlastnictví, ochrany autorských práv nebo práva nekalé soutěţe. Takto zaměřená judikatura však není pro tuto práci relevantní. Problém nakládání s obaly není v českém soudnictví příliš frekventován, a pokud se jiţ rozhodovací praxe podobnou oblastí zabývá, jde o případy protiprávního nakládání s odpady. Právní otázky související s obaly jsou pak zmiňovány spíše v kontextu ochrany spotřebitele, potaţmo ochrany lidského zdraví.

5.1.1 Potravinářský obal jako ochrana lidského zdraví V nepříliš významném sporu, který proběhl u Nejvyššího správního soudu České republiky (dále jen NSS), byla řešena otázka balení potravin prodejcem86. Stěţovatelka, společnost Zimbo Czechia, s. r. o., podala kasační stíţnost, v níţ ţádala přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze (dále městský soud), který dal zapravdu Státní veterinární správě a potvrdil rozhodnutí, kterým byla stěţovatelce uloţena okresní veterinární správou pokuta ve výši 10 000 Kč. Důvodem bylo porušení ustanovení § 7 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon o potravinách), protoţe v prodejně masa a uzenin provozované stěţovatelkou bylo při kontrole zjištěno prodávání sýrů, které byly nakrájené a zabalené v nepřítomnosti spotřebitele, mimo provozovnu výrobce těchto potravin a přitom chybělo zákonem poţadované označení výrobků87. Státní veterinární správa a posléze i městský soud uznali správnost postupu okresní veterinární správy a potvrdili rozhodnutí o uloţení pokuty. V kasační stíţnosti stěţovatelka namítala, ţe potravinu prodávala nebalenou, protoţe šlo o zboţí vybalené 86

Rozsudek NSS ČR ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 7 As 34/2008-181. „Provozovatel potravinářského podniku, který nabízí k prodeji nebo prodává spotřebiteli potraviny zabalené mimo provozovnu výrobce a bez přítomnosti spotřebitele, je povinen označit potravinu následujícími údaji: obchodním jménem osoby, která potravinu zabalila; u právnické osoby uvést téţ její sídlo, jde-li o osobu fyzickou, její trvalý pobyt nebo místo podnikání; dále názvem potraviny; údajem o mnoţství výrobku (objemu plnění, hmotnosti); údajem o sloţení potraviny podle pouţitých surovin a přídatných látek, látek určených k aromatizaci, vitaminů, minerálních látek a dalších látek s nutričním nebo fyziologickým účinkem; údajem o zemi původu nebo vzniku potraviny v případě, kdy neuvedení tohoto údaje by uvádělo spotřebitele v omyl o původu nebo vzniku potraviny; třídou jakosti, stanoví-li to vyhláška; případně dalšími údaji, stanoví-li to prováděcí právní předpis.“ 87

57

z velkoobchodního balení, cihly sýra, které bylo následně porcované a prodávané výlučně prostřednictvím prodavače. Dále uvedla, ţe zákonem poţadované údaje uváděla v chladících vitrínách, na společných informačních tabulích umístěných v prodejně a na elektronicky tištěné pokladní stvrzence o nákupu zboţí. Stěţovatelka vytkla městskému soudu, ţe vyloţil pojem „balená potravina“ v rozporu se zákonem a to svévolně a k její tíţi. Po celou dobu sporu totiţ tvrdila, ţe sýry, které uváděla do oběhu, jsou potravinami nebalenými, a proto měl jejich prodej probíhat v souladu s § 8 odst. 2 zákona o potravinách.88 Městský soud však dal zapravdu veterinární správě, kdyţ v rozsudku uvedl, ţe potravina zabalená ve strečové fólii je potravinou balenou. K tomuto přesvědčení došel výkladem ustanovení § 5 zákona o potravinách, které provozovateli potravinářského podniku, jenţ uvádí potraviny do oběhu, ukládá povinnost pouţívat jen takové obaly a obalové materiály, které chrání potravinu před znehodnocením, znemoţňují její záměnu nebo změnu obsahu bez otevření nebo změny obalu, odpovídají poţadavkům na předměty a materiály přicházející do přímého styku s potravinami a senzoricky ani jiným způsobem potravinu neovlivní. Charakteristickým znakem balené potraviny tudíţ je, ţe nemůţe být změněn její obsah, bez toho aniţ by byl obal otevřen nebo vyměněn, coţ je aplikovatelné na sýr balený ve strečové potravinářské fólii. Spotřebiteli je nabízena jiţ zabalená potravina a je mu znemoţněno zvolit si konkrétní poţadované mnoţství potraviny, čímţ je vyloučeno, aby šlo o přímý prodej nebalených potravin podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o potravinách. Nestačí proto pouze viditelně umístit písemný údaj, ale je nutné balenou potravinu označit přímo na obalu a to všemi údaji poţadovanými v § 7 zákona o potravinách. Obdobnou kauzu, rozhodnutí NSS ČR ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 7 As 35/2008 – 144, řešil NSS ČR ještě jednou, dokonce i sporné strany byly shodné, jen poţadavek na zákonné označování balených výrobků byl doplněn o poţadavek na oddělené skladování nebaleného masa v souladu s vyhláškou č. 326/2001 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o potravinách. Veterinární inspekce zjistila při provádění kontroly v jedné z provozoven stěţovatelky, ţe nebalené drůbeţí maso je skladováno v plastové přepravce umístěné v rohu chladící místnosti, kdy jednotlivé kusy byly od 88

V odstavci 1 paragrafu 8 stojí, ţe: „provozovatel potravinářského podniku, který uvádí do oběhu potraviny nebalené, je povinen označit vnější obaly (přepravní, manipulační) údaji podle § 6 odst. 6 nebo sdělit nebo doloţit údaje uvedené v § 6 odst. 1 jinému provozovateli potravinářského podniku.“ a v odstavci 2 je doplněno, ţe “provozovatel uvedený v odstavci 1 je povinen tam, kde je potravina přímo nabízena k prodeji spotřebiteli, viditelně umístit alespoň písemný údaj podle § 6 odst. 1 písm. b), c), d) nebo e), k), l) a n) a další údaje stanovené prováděcími právními předpisy.“

58

sebe odděleny pouze igelitem a společně s drůbeţí byly v téţe místnosti přechovávány i jiné druhy nebaleného masa, coţ je v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) zákona o potravinách, které vyţaduje, aby byly potraviny skladovány v prostorách a za podmínek umoţňujících uchovat jejich zdravotní nezávadnost a jakost89.

5.1.2 Vratný zálohovaný obal jako přínos ochraně životního prostředí Kauzou, která se věnuje konkrétnímu ustanovení zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o obalech), je spor mezi společností Ahold Czech Republic, a. s.,90 a Českou obchodní inspekci (dále jen ČOI), na kterou si společnost Ahold stěţovala u NSS ČR.91 Inspektorát ČOI Střední Čechy při provádění kontroly v jedné z provozoven zjistil, ţe nebylo vyhověno poţadavkům ustanovení § 9 odst. 10 zákona o obalech, které ukládá osobě uvádějící do oběhu nápoje v obalech, které nejsou zálohovanými vratnými obaly, povinnost nabízet stejné nápoje rovněţ ve vratných zálohovaných obalech, pokud jsou v nich tyto nápoje uváděny na trh. Za nesplnění této povinnosti byla stěţovatelce rozhodnutím Ústředního ředitele ČOI uloţena pokuta ve výši 5000,- Kč. V ţalobě podané k Městskému soudu v Praze namítá stěţovatelka, ţe byla tímto rozhodnutím poškozena, protoţe uvedený správní orgán překročil meze správního uváţení, kdyţ hodnotil naplnění podmínek daných § 9 odst. 10 zákona o obalech. Zákon totiţ nespecifikuje pojem „nabízet“ a dle stěţovatelky není moţné výkladem uvedeného ustanovení dovodit, ţe je subjektu uloţena povinnost mít předmětné zboţí neustále a za kaţdé situace připravené k prodeji na prodejní ploše. Stěţovatelka uvedla, ţe v době provádění kontroly bylo chybějící zboţí, tj. nápoje ve vratných zálohovaných obalech, jiţ ve skladu a připraveny k umístění na prodejní plochu. Dalším argumentem stěţovatelky bylo tvrzení, ţe se na ni dané ustanovení nevztahuje, protoţe prodejní 89

Skladování kusově nebaleného masa má být provedeno tak, ţe se ukládá do přepravních obalů vyloţených dostatečně velkou polyethylenovou folií tak, aby se volné horní konce folie daly sloţit do tvaru psaníčka nebo se spojily stočením a nebalené maso bylo ze všech stran hermeticky uzavřeno. Sloţený horní konec fólie je třeba opatřit čitelnou a nesmazatelnou nálepkou se značkou zdravotní nezávadnosti tak, aby při otevírání obalu došlo vţdy k porušení značky. 90 Ke stejnému obchodnímu řetězci se váţe i jiný případ řešený NSS ČR a to pod číslem jednacím 2 As 15/2008 – 104. Ţalovanou je opět Česká obchodní inspekce, která tentokrát po provedení kontrolního nákupu v několika provozovnách Jihomoravského kraje, vydala rozhodnutí o porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, konkrétně z ustanovení § 3 písm. c), § 8 odst. 1, § 11, § 12 odst. 1, § 13, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 a uloţila pokutu ve výši 400 000,- Kč. Zákon o ochraně spotřebitele stanoví v § 18, ţe „prodávající je povinen informovat spotřebitele o peněţní částce za výkup vratných zálohovaných obalů a tuto informaci na viditelném místě zpřístupnit.“ 91

Rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 6 As 56/2006 – 56.

59

plocha nápojů v kontrolované provozovně je menší neţ 200 m2. Městský soud dal zapravdu ČOI a uznal, ţe správní orgán postupoval zcela v souladu se zákonem a prosadil tak, veřejný zájem, kterým je v tomto případě ochrana ţivotního prostředí předcházením vzniku odpadů z obalů. Smyslem ustanovení § 9 odst. 10 zákona o obalech je poskytnout kupujícím moţnost výběru obalu, tedy moţnost zakoupit zboţí také ve vratném obalu. Pojem "nabízet“ musí být vykládán ve vztahu k osobám balené zboţí kupujícím, tedy je povinností subjektu, který nápoje do oběhu uvádí, nabízet zboţí zabalené ve vratných zálohovaných obalech vţdy na prodejní ploše. V opačném případě se zmíněný subjekt vystavuje nebezpečí postihu za správní delikt uvedený v § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Městský soud také uvedl na pravou míru tvrzení stěţovatelky o velikosti prodejní plochy, vysvětlujíce, ţe velikostí prodejní plochy je míněna prodejní plocha celé prodejny, nikoliv pouze plocha, na které jsou prodávány přímo nápoje. NSS judikoval, ţe je povinností osoby uvádějící nápoje do oběhu nabízet zboţí zabalené ve vratných zálohovaných obalech vţdy přímo na prodejní ploše a poskytnout tak zákazníkům moţnost výběru obalu. Zálohovaným vratným obalům je věnována i další drobná kauza,92 která projednává spor ţalobce, obchodního druţstva Tempo, s inspektorátem ČOI. Ţalobce jako osoba, která uvádí do oběhu nápoje v obalech, které nejsou vratnými zálohovanými obaly, nenabízel ve své prodejně stejný nápoj, ochucenou minerální vodu, ve vratných zálohovaných obalech, čímţ porušil ustanovení § 9 odst. 10 zákona o obalech, za coţ mu byla uloţena pokuta ve výši 1000,- Kč93.

5.2

Spory projednávané u Soudního dvora Evropských společenství V právních poměrech Evropské unie je problematika nakládání s obaly velmi

frekventovaná a mnohdy se stává těţištěm vitálních ekonomických a finančních zájmů 92

Rozsudek NSS ČR ze dne 16. dubna 2008, čís. jednací 6 As 14/2007 – 58. Městský soud se v intencích ţalobních námitek zabýval výkladem pojmu "stejný nápoj“, přičemţ vycházel z ustanovení § 1 písm. n) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 35/1997 Sb., kterou se provádí ustanovení § 18 zákona o potravinách, kde jsou členěny druhy nápojů. Minerální voda ochucená je tam definována jako ochucený nealkoholický nápoj vyrobený z přírodní minerální vody, nápojových koncentrátů, nebo surovin k jejich přípravě. Podle přílohy 2 stejné vyhlášky začlenil soud minerální vodu ochucenou do skupiny nealkoholických nápojů ochucených a podskupiny minerální voda ochucená. S přihlédnutím k tomuto členění městský soud uzavřel, ţe podle jeho názoru je stejným nápojem pouze takový nápoj, který splňuje kritéria výše uvedeného členění. Přírodní minerální voda, která je definovaná v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 275/2004 Sb., o poţadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a způsobu jejich úpravy, postrádá ochucení, tudíţ nesplňuje daná kritéria a stěţovatel byl povinen uvádět do oběhu také minerální vodu ochucenou balenou v zálohovaných vratných láhvích. 93

60

subjektů operujících na vnitřním trhu. Proto se zejména Soudní dvůr94 (dále jen SD) poměrně často zabývá výkladem pojmů náleţejících do právní úpravy směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a obalových odpadech (dále jen směrnice o obalech).

5.2.1 Duální systém zpětného odběru obalů Obalovou problematikou z hlediska provozování systémů sběru a vyuţívání odpadů z obalů a jejich souladem s čl. 6 směrnice o obalech se velmi široce a podrobně zabýval Soud prvního stupně ve sporu německé společnosti Der Grüne Punkt - Duales System Deutschland GmbH a Komise95. V roce 1991 německá vláda přijala nařízení o předcházení vzniku obalových odpadů (publikováno v BGBl. 1991 I, s. 1234 – dále jen „nařízení o obalech“), jehoţ účelem bylo zmírnit působení obalových odpadů na ţivotní prostředí. Toto nařízení zavazuje výrobce96 a distributory, aby odebírali zpět a vyuţívali pouţité prodejní obaly97 mimo veřejný systém odstraňování odpadů. Výrobci a distributoři musí zdarma odebrat obaly, pouţité konečnými spotřebiteli, v prodejním místě nebo v bezprostřední blízkosti tohoto místa, coţ znamená, ţe uloţenou povinnost splní v rámci individuálního systému a musí je vyuţít. Nebo mohou svou povinnost přenést na systém, který zajišťuje pravidelný sběr pouţitých prodejních obalů, v celé zóně klientely distributora, u konečného spotřebitele nebo v blízkosti jeho bydliště za účelem jejich vyuţití. Tímto způsobem je povinnost výrobců a distributorů plněna v rámci kolektivního systému. Ti, kdo přistoupili ke kolektivnímu systému, jsou osvobozeni od povinnosti zpětného odběru a vyuţití všech obalů, na které se tento systém vztahuje. Jsou však povinni

94

Jednotlivé orgány Evropského společenství a jejich pravomoci jsou vymezeny ve Smlouvě o zaloţení Evropského společenství (viz. Celex 11957E), v části páté. Internetový portál Soudního dvora ES má adresu: http://curia.europa.eu 95 Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 24. května 2007 ve věci T-289/01; viz. Celex C2007/155/37. 96 „Výrobcem“ je dle definice uvedené v nařízení o obalech kaţdá osoba, která vyrábí obaly, obalové materiály nebo výrobky umoţňující přímou výrobu obalů, jakoţ i kaţdá osoba, která uvádí obaly na německé území. „Distributorem“ je kaţdá osoba, která uvádí na trh obaly, obalové materiály nebo výrobky umoţňující přímou výrobu obalů, nebo také balené zboţí, na jakékoliv úrovni distribuce. Společnosti provozující zásilkový prodej jsou rovněţ distributory ve smyslu nařízení o obalech. 97 „Prodejní obal“ je dle definice nařízení o obalech takový obal, do kterého je zabaleno zboţí nacházející se v prodejních místech určených konečnému spotřebiteli, včetně obalů, které pouţívají obchody, restaurace a jiní poskytovatelé sluţeb, aby umoţnili nebo zjednodušili předání výrobků konečnému spotřebiteli, tj. i jednorázové nádobí a příbory.

61

informovat o své účasti v kolektivním systému prostřednictvím označení nebo jakýmkoliv jiným vhodným způsobem. Podnik kolektivního systému potřebuje ke svému vzniku schválení příslušných orgánů spolkových zemí, které můţe získat pouze za podmínky, ţe pokrývá území alespoň jedné spolkové země, uskutečňuje pravidelný sběr v blízkosti bydliště spotřebitelů a je smluvním partnerem dohody podepsané s místními samosprávnými celky pověřenými nakládáním s odpady. Společnost Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland GmbH (dále jen DSD) je od roku 1991 jedinou společností, která provozuje kolektivní systém na celém území SRN. Výrobci a distributoři, kteří podepíší s DSD smlouvu, jsou oprávněni pouţívat logo Der Grüne Punkt, které odpovídá kolektivní ochranné známce a jsou oprávněni vyuţívat sluţby zprostředkované DSD, samozřejmě za příslušný poplatek. DSD tedy sama pouţité obaly nesbírá a nevyuţívá, ale uzavírá subdodavatelské smlouvy o poskytování sluţeb s podniky sběru. Předmětem této smlouvy je vytvoření a provoz systému sběru a třídění obalů (dále jen „smlouva o poskytnutí sluţeb“). DSD je vlastníkem jak kontejnerů, tak obalů, které v něm byly odloţeny nebo které sesbíral. Za třídění sesbíraného materiálu jsou odpovědné podniky sběru a dochází k němu obecně ve specializovaném třídícím centru. Kaţdý podnik sběru je DSD odměňován v závislosti na váze kaţdého druhu materiálu, nákladech na zpracování tříděných odpadů a míře vyuţití sběru. DSD však při provozování kolektivního systému poţadovala po třetích osobách, které chtěly pouţívat sběrná zařízení, kontejnery DSD, aby ji ţádaly o souhlas k jejich pouţití a neumoţnila jim tak volný přístup k těmto zařízením. Navíc nutila podniky sběru, aby pracovaly výlučně pro ni a také instalovaná sběrná zařízení měly podniky sběru pouţívat jedině pro účely plnění povinností vyplývajících ze smlouvy o poskytnutí sluţeb uzavřené s DSD. Komise obdrţela připomínky třetích osob, které se týkaly těchto aspektů uplatnění smlouvy o poskytnutí sluţeb, a informovala DSD o tom, ţe takovéto jednání můţe znamenat porušení článku 82 SES98.

98

DSD na podnět Komise reagovala

Článek 82 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství (dále SES) stanoví, ţe „se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to můţe ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneuţívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části.“

62

a dobrovolně přijala závazek, ţe se nedovoleného chování nebude jiţ dopouštět. Načeţ Komise vydala v souladu s ustanovením článku 81 SES rozhodnutí 2001/837/ES ze dne 17. září 2001 (dále jen rozhodnutí), ve kterém vyhovuje DSD a uděluje jí výjimku, v souvislosti se smlouvou o poskytování sluţeb, kterou ovšem zpřísní stanovením podmínek. V rozhodnutí Komise uvádí své přesvědčení, ţe ustanovení o výlučnosti ve prospěch podniků sběru vloţené do všech smluv o poskytnutí sluţeb, které DSD uzavřela se svými smluvními stranami, má za cíl zabránit jiným podnikům sběru nabízet DSD své sluţby. Po provedené analýze situace poptávky na německém trhu sběru a třídění obalů u spotřebitelů, Komise zjišťuje, ţe DSD zpracovává přibliţně 70 % obalů, které mohou být v SRN sesbírány, a uspokojuje přinejmenším 80 % poptávky na trhu sběru u spotřebitelů. Význam DSD je tedy určující jak na vnitrostátní úrovni, kde představuje jediný dostupný kolektivní systém, tak na úrovni 500 území pokrytých smlouvami o poskytnutí sluţeb. 99 Komise se dále domnívá, ţe případně vzniklé kolektivní systémy, které by konkurovaly systému DSD a částečně rovněţ individuální systémy, budou často pracovat s podniky sběru, které pracují pro DSD. Tato skutečnost vede Komisi k tomu, aby ve svém nařízení stanovila poţadavek nezbytnosti společného pouţívání sběrných zařízení smluvních stran DSD, vzhledem k tomu, ţe „volný a neomezený přístup k infrastrukturám sběru zavedeným podniky, které s DSD podepsaly smlouvy o poskytnutí sluţeb, představuje určující faktor jak pro posílení hospodářské soutěţe na úrovni poptávky po sluţbách sběru a třídění obalů (u spotřebitelů), tak pro posílení hospodářské soutěţe na předcházejícím vertikálním trhu organizace zpětného odběru a vyuţití. Aby Komise zajistila, ţe skutečně nastanou očekávané účinky pro hospodářskou soutěţ a ţe podmínky udělení výjimky stanovené v čl. 81 odst. 3 SES budou splněny, připojila k rozhodnutí o udělení výjimky dvě podmínky (uloţeny jsou

99

Sběr odpadu provozovaný DSD je charakteristický tím, ţe se uskutečňuje přímo u spotřebitelů (systémy sběru), v rámci územně samosprávného celku s výjimkou systémů dobrovolného přinesení (sběrny odpadů), které existují pouze v určitých místech. Rozhodnutí Komise uvádí, ţe z logistických důvodů můţe být obvykle sběr u domácností uskutečňován za podmínek optimálních nákladů pouze omezeným počtem podniků sběru. Z důvodu prostorových omezení, jakoţ i pevně zavedených zvyků soukromých spotřebitelů ohledně sběru, můţe být na místech odloţení umístěna pouze jedna sběrná nádoba podle druhu materiálu (jako je sklo, papír nebo lehké obaly). Takové okolnosti představují hlavní důvod, pro který jediný podnik sběru obvykle sbírá jak odpady z domácností, tak recyklovatelné materiály.

63

v čl. 3 rozhodnutí): -

první podmínkou je, ţe DSD nebude bránit podnikům sběru, aby uzavíraly se soutěţiteli DSD smlouvy, které tyto soutěţitele budou opravňovat k pouţívání nádob DSD a jiných zařízení sběru a třídění pouţitých prodejních obalů a aby tyto smlouvy dodrţovaly;

-

druhou podmínkou je, ţe DSD nebude od podniků sběru, které uzavřely se soutěţiteli DSD smlouvy o společném pouţívání sběrných nádob a jiných zařízení sběru a třídění pouţitých prodejních obalů, ţádat, aby jí předloţily důkaz o mnoţství obalů, které nebylo sesbíráno v rámci systému DSD.

S uloţenými podmínkami však DSD nesouhlasila, a tak v listopadu 2001 podala kanceláři Soudního dvora ţalobní návrh podloţený čl. 230 čtvrtého pododstavce SES, v němţ ţádala vyslovení neplatnosti článku 3 napadeného rozhodnutí a podpůrně ţádala i zrušení celého rozhodnutí. Ţalobkyně namítala, ţe první povinnost je nepřiměřená, protoţe společné pouţívání sběrných zařízení uloţené touto povinností je v rozporu s nařízením o obalech a navíc, ţe s sebou nese narušení hospodářské soutěţe k její škodě. Ţalobkyně dále tvrdí, ţe i kdyţ z právního hlediska není majitelkou sběrných zařízení, kterých se týká první povinnost, musí být tato zařízení přesto povaţována za náleţející DSD, protoţe je financovala, jsou nedílnou součástí systému DSD a nesou ochrannou známku Der Grüne Punkt. DSD tvrdí, ţe její souhlas je nutný i proto, aby mohla dodrţet své povinnosti na základě nařízení o obalech, jak ohledně nezbytnosti zajistit celkové územní pokrytí, tak ohledně dodrţení míry vyuţití a prokázání mnoţstevních toků pro kaţdou spolkovou zemi. Komise oponuje, ţe provoz sběrných zařízení je součástí samotné logiky smlouvy o poskytnutí sluţeb, která určuje ţádaná plnění a odměnu placenou jako protihodnotu. DSD není odpovědná za rizika nesená podnikem sběru z důvodu provozování systému a výše poplatku, který vyplácí DSD svým smluvním stranám je odvozená od váhy skutečně sesbíraného obalu, coţ znamená, ţe pokud podnik sběru jiţ pro DSD obaly nesbírá, tato ho nemusí odměňovat z důvodu počátečních uskutečněných investic. To, ţe DSD byla prvním kolektivním systémem vyuţívajícím podniky sběru a hlavním, pokud ne jediným, zdrojem příjmů těchto podniků, není

64

důvodem k tomu, aby DSD bylo přiznáno právo poskytovat souhlas v případě společného uţívání sběrných nádob. Soudní dvůr rozhodl, ţe pokud jde o podniky sběru, rozhodnutí právem uvádí, ţe pro kolektivní systém je hospodářsky výnosné svěřit celé smluvní území jedinému podniku sběru, protoţe sluţby sběru u spotřebitelů se vyznačují významnými síťovými účinky a účinky úspor z rozsahu a ze sortimentu. Uzavření smlouvy s jediným podnikem sběru pro dané území tak DSD usnadňuje obdrţení povolení a údajů nezbytných pro dodrţení pouţitelné právní úpravy a umoţňuje sběr obalů na celém dotyčném území, aniţ by bylo nutné obrátit se na vícero společností. Skutečnost, ţe 80 % obalů způsobilých ke sběru u spotřebitelů je jiţ předmětem sítě podniků sběru schválené místními samosprávnými celky, totiţ podstatně ztěţuje zavedení paralelní sítě. První poţadavek uloţený Komisí je tedy zcela legitimní. Ţalobkyně tvrdí, ţe v případě společného uţívání sběrných zařízení, nemůţe nést odpovědnost za míru vyuţití, která byla z výrobce nebo distributora přenesena na provozovatele systému zpětného odběru, jenţ musí obaly, pro které se výrobci a distributoři účastní jeho systému vyuţít dle čl. 6 směrnice o obalech, tj. v míře nejméně 50 a nejvýše 65 % hmotnosti obalových odpadů, přičemţ tuto povinnost musí plnit z obalového odpadu sesbíraného vlastními sběrnými zařízeními, nazvanými „sběrná zařízení systému“ a nelze například chybějící obalový odpad odkoupit od jiného systému. V případě společného pouţívání sběrných zařízení dvěma konkurenčními systémy tak přidělení konkrétního obalu jednomu nebo druhému z těchto systémů není obecně moţné. Komise upřesňuje, ţe výklad směrnice předloţený ţalobkyní je zavádějící, protoţe míry vyuţití se nezakládají na konkrétních obalech nebo na celkovém mnoţství obalů uvedených na trh, ale na mnoţství obalů svěřených dotyčnému systému a nikterak tedy není v rozporu s čl. 6 směrnice o obalech. V praxi to znamená, ţe kdyţ se výrobce obalů rozhodne svěřit DSD zpětný odběr a vyuţití poloviny obalů z plastového materiálu, které uvádí na trh v SRN, DSD je odpovědná za zpětný odběr a vyuţití mnoţství materiálu odpovídajícího polovině těchto obalů. To pak musí prokázat před příslušnými německými orgány, stejně jako výrobce musí prokázat, ţe na DSD převedl svou povinnost zpětného odběru a vyuţití poloviny mnoţství plastu uvedeného na trh a kromě toho prokazuje i, ţe odebral zpět a vyuţil zbývající mnoţství materiálu, které odpovídá druhé polovině, prostřednictvím

65

individuálního systému nebo jiného kolektivního systému. Pokud jde o objem společně vysbíraného obalového odpadu, ten se dá mezi jednotlivé systémy rozdělit pomocí stanovených kvót. Soudní dvůr také vyvrací námitku DSD, ţe společné pouţívání sběrných zařízení můţe mít za následek, ţe se kolektivním systémům konkurujícím DSD umoţní upřednostnit v rámci téţe spolkové země nejvýnosnější zóny a ty méně výnosné by nadále podléhaly systému DSD, kdyţ uvádí, ţe všechny kolektivní systémy podléhají stejným povinnostem, ať uţ se jedná o povinnost územního pokrytí, dodrţování měr vyuţití nebo o důkaz mnoţstevních toků. Pokud jde o údajnou neslučitelnost společného pouţívání sběrných zařízení s čl. 7 odst. 1 směrnice 94/62, podle kterého systémy určené ke zpětnému odběru nebo sběru obalů musí být koncipovány tak, aby nezpůsobovaly překáţky obchodu nebo narušování hospodářské soutěţe, uvádí Soudní dvůr, ţe napadené rozhodnutí právě směřuje k zajištění podmínek hospodářské soutěţe na relevantních trzích a to v souladu s cíli směrnice o obalech, jejíţ revize v roce 1998 měla za cíl rozvíjet hospodářskou soutěţ mezi kolektivními systémy. Druhou uloţenou povinnost je pak třeba vykládat tak, ţe DSD nemůţe poţadovat od podniků sběru, které jsou jejími smluvními partnery na základě smlouvy o poskytnutí sluţeb, aby jí přidělily mnoţství obalů sesbírané na účet konkurenčního systému a také, ţe tato povinnost nebrání DSD znát celkové mnoţství obalů sesbírané podniky sběru, jakoţ i podíl těchto obalů, který spadá pod DSD.

5.2.2 Omezení na vnitřním trhu Významnou kauzou řešenou velkým senátem Soudního dvora je věc společností Radlberger Getränkegesellschaft GmbH & Co. a S. Spitz KG (dále jen ţalobkyně), které ţalovaly Spolkovou zemi Bádensko-Württembersko.100 V původním řízení před národním soudem se jednalo o to, ţe se ţalobkyně dováţející do SRN nápoje, šumivé nápoje, ovocné šťávy a jiné nešumivé nápoje, ve vyuţitelných obalech na jedno pouţití, za účelem vyuţití těchto obalů, připojily ke kolektivnímu systému sběru odpadů a byly proto vyjmuty z povinnosti vybírat zálohu pro nápoje uváděné v SRN na trh v obalech na jedno pouţití, tak jak to dovolovalo

100

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2004 ve věci C-309/02; viz. Celex C2005/045/05.

66

nařízení o prevenci101 v čl. 8 odst. 1.102 Nařízení o prevenci stanovilo kromě povinných záloh na jednorázové nápojové obaly a povinnosti jejich zpětného odběru také reţim kvót pro opakovaně pouţitelné obaly. Ţalobkyně u německého soudu tvrdily, ţe tyto povinnosti jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 a 2, články 5, 7 a 18 směrnice o obalech, jakoţ i s článkem 28 SES. Ţalobkyně v původním řízení zastávaly názor, ţe čl. 1 odst. 2 směrnice o obalech stanoví rovnocennost mezi opakovaným pouţitím obalů a jejich vyuţitím. V tomto směru vyvstala otázka, zda je systém zavedený nařízením o prevenci slučitelný se směrnicí o obalech. Tento systém totiţ činí obchodování s obaly na jedno pouţití obtíţnější v závislosti na poklesu podílu opakovaně pouţitelných obalů pod prahovou hodnotu stanovenou na 72 % z celkového objemu nápojových obalů uváděných na trh. V tomto systému jsou výrobci se sídlem v jiném členském státě vystaveni vyšším nákladům neţ němečtí výrobci, pokud se rozhodnout uvádět na německý trh své nápoje v opakovaně pouţitelných obalech. Němečtí distributoři pak díky nařízení o prevenci mají sklon vylučovat obaly na jedno pouţití ze svého sortimentu nápojů. Národní soud za této situace poloţil Soudnímu dvoru několik předběţných otázek. Podstatou první předběţné otázky je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice o obalech brání tomu, aby členský stát podporoval systémy opakovaného pouţití obalů tím, ţe uplatňuje takový systém, jaký je ustanoven v čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2103 napadeného nařízení. Osmý bod odůvodnění směrnice o obalech stanoví, ţe „dokud nebude dosaţeno dalšího vědeckotechnického pokroku v oblasti procesů vyuţití, je třeba z hlediska vlivu na ţivotní prostředí pokládat za výhodnější opakované pouţití a recyklaci; ţe je tedy nezbytné, aby byl v členských státech zaveden systém zabezpečující zpětný odběr pouţitých obalů nebo obalových odpadů; ţe je třeba co nejdříve provést posouzení

101

Nařízením o prevenci vzniku obalových odpadů a o jejich vyuţití ze dne 21. srpna 1998 (BGBl. 1998 I, s. 2379 – dále jen nařízení o prevenci) byly zavedeny povinné zálohy na jednorázové nápojové obaly. 102 Toto ustanovení ukládá distributorům, kteří obchodují s tekutými potravinářskými výrobky balenými v nápojových obalech, které nejsou určeny k opakovanému plnění, povinnost vybírat od kupujících zálohu ve výši alespoň 0,25 eur za obal, včetně DPH. Minimální výše zálohy se zvyšuje na 0,50 eur, vč. DPH, pokud má balení objem větší neţ 1,5 litru. Záloha musí být vybírána kaţdým následujícím distributorem ve všech fázích uvádění výrobku do oběhu aţ do okamţiku prodeje konečnému spotřebiteli. Záloha je pak vrácena při zpětném odběru obalů podle čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení. 103 Článek 9 odst. 2 nařízení o prevenci stanoví, ţe: „Pokud v oblasti pouţití nařízení podíl nápojů balených v opakovaně pouţitelných obalech klesne celkově pod 72 % v průběhu kalendářního roku, je namístě provést nové posouzení relevantních sazeb opakovaně pouţitelných obalů pro období dvanácti měsíců následujících po oznámení, ţe podílu opakovaně pouţitelných obalů nebylo dosaţeno.“

67

ţivotního cyklu, aby bylo moţné jednoznačně odůvodnit hierarchii mezi opakovaně pouţitelným, recyklovatelným a vyuţitelným obalem“. SD vyvodil, ţe směrnice o obalech nezavádí hierarchii mezi opakovaným pouţitím obalů a vyuţitím obalových odpadů a čl. 1 odst. 2 směrnice o obalech nebrání tomu, aby členské státy zavedly opatření směřující k podpoře systémů opakovaného pouţití obalů. V úvahu je potřeba vzít také to, ţe článek 5 směrnice o obalech umoţňuje členským státům v souladu se SES „podporovat systémy opakovaného pouţití těch obalů, které lze opakovaně pouţít způsobem příznivým pro ţivotní prostředí.“ Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 7 směrnice o obalech přiznává výrobcům a distributorům nápojů balených ve vyuţitelných obalech na jedno pouţití, kterým je povoleno zprostit se povinností zálohování a zpětného odběru tím, ţe se budou účastnit kolektivního systému sběru obalů, právo pokračovat v účasti v takovém kolektivním systému za účelem splnění svých zákonných povinností. Směrnice o obalech v čl. 7 odst. 1 členským státům ukládá, aby přijaly nezbytná opatření k zajištění vytvoření systémů jednak pro zpětný odběr nebo sběr pouţitých obalů nebo obalových odpadů a jednak pro opakované pouţití nebo vyuţití sebraných obalů nebo obalových odpadů. Tyto systémy musí být otevřeny účasti hospodářských subjektů ze zúčastněných odvětví a příslušných orgánů veřejné moci, musí se vztahovat na dováţené výrobky za nediskriminačních podmínek a musí být navrţeny tak, aby v souladu se Smlouvou nezpůsobovaly překáţky obchodu nebo narušování hospodářské soutěţe. Článek 7 však jiţ ponechává na členských státech výběr, pokud jde o obaly na jedno pouţití, mezi uplatněním systému zálohování a individuálního zpětného odběru nebo systému kolektivního sběru obalů, anebo kombinací obou těchto systémů podle druhu výrobku, za předpokladu, ţe účelem zvolených systémů je usměrnit obaly do nejvhodnějších alternativ nakládání s odpady z obalů. Směrnice o obalech umoţňuje členskému státu stanovit změnu systému zpětného odběru, ale musí přitom zohlednit určité právem prosazované zájmy, například tento nový systém musí být schopen dosáhnout cílů směrnice o obalech, zejména v tomto konkrétním případě musí být zajištěno dostatečné mnoţství míst zpětného odběru, tak aby spotřebitelé, kteří si koupí výrobky balené v zálohovaných obalech na jedno pouţití, měli moţnost obdrţet zpět částku zálohy, i kdyţ se nevrátí na místo původního nákupu. Kromě toho se musí přechod na nový systém uskutečnit bez přerušení, aniţ by byla ohroţena moţnost

68

hospodářských subjektů dotyčného odvětví se na chystanou změnu připravit a skutečně se pak nového systému zpětného odběru účastnit ihned od jeho vstupu v platnost. Na třetí otázku Soudní dvůr odpověděl tak, ţe článek 7 směrnice o obalech sice nepřiznává dotyčným výrobcům a distributorům právo pokračovat v účasti v zavedeném systému nakládání s obalovými odpady, brání však nahrazení kolektivního systému sběru obalových odpadů systémem zálohování a individuálního zpětného odběru, pokud nový systém není způsobilý dosáhnout cílů uvedené směrnice nebo pokud se přechod na tento nový systém neuskuteční bez přerušení. Zejména nesmí být ohroţena moţnost hospodářských subjektů dotyčných odvětví skutečně se účastnit nového systému od jeho vstupu v platnost. V poslední předběţné otázce se předkládající soud táţe, zda je článek 28 SES v rozporu s vnitrostátní právní úpravou, která je stanovena v čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení o prevenci. Tato úprava pro výrobce a distributory uţívající obaly na jedno pouţití, dělá jejich moţnost vyrovnat se se svými povinnostmi zálohování, zpětného odběru, jakoţ i vyuţití, prostřednictvím účasti v kolektivním systému sběru, závislou na podílu opakovaně pouţitelných obalů na dotyčném trhu. Pokud jde o členské státy, které zamýšlejí vyuţít moţnosti dané jim na výběr čl. 5 směrnice o obalech, spočívající v organizování systémů podporujících opakovaně pouţitelné obaly, neupravuje směrnice o obalech kromě definice pojmu „opakovaného pouţití“ obalů, některých obecných ustanovení o opatřeních k prevenci vzniku obalových odpadů a ustanovení týkajících se systémů zpětného odběru, sběru a vyuţití, uvedených v čl. 3 bodě 5, respektive článcích 4 a 7, ţádné další poţadavky. Na rozdíl od značení a identifikace obalů a poţadavků na jejich sloţení, opakovanou pouţitelnost a vyuţitelnost podle článků 8 aţ 11 a přílohy II směrnice o obalech, není úplná harmonizace vnitrostátních systémů určených k podpoře opakovaného pouţití obalů předmětem směrnice o obalech. Takové systémy proto mohou být posuzovány podle ustanovení SES týkajících se volného pohybu zboţí. Soudní dvůr je toho názoru, ţe článek 28 SES brání takové vnitrostátní právní úpravě jako je provedena nařízením o prevenci. I kdyţ se ustanovení čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 napadeného nařízení pouţijí na všechny výrobce a distributory vykonávající svou činnost na vnitrostátním území stejně, neovlivňují stejným způsobem obchodování s nápoji vyrobenými v SRN a s nápoji, které pocházejí z jiných členských států. Pokud

69

totiţ přechod z jednoho systému nakládání s obaly na druhý obecně způsobuje náklady, pokud jde o značení a štítkování obalů, taková právní úprava jako je úprava dotčená v původním řízení, která zavazuje výrobce a distributory uţívající obaly na jedno pouţití nahradit svou účast v kolektivním systému sběru přijetím systému zálohování a individuálního zpětného odběru, způsobuje pro kaţdého výrobce a distributora, který pouţívá takové obaly na jedno pouţití, dodatečné náklady spojené s organizací zpětného odběru obalů, vrácení částek zálohy a případného vyrovnání uvedených částek mezi distributory. Pouţívání opakovaně pouţitelných obalů pak způsobuje zpravidla výrobcům nápojů se sídlem v jiném členském státě vyšší náklady neţ německým výrobcům vzhledem k tomu, ţe náklady spojené s organizací systému zálohování a přepravou jsou vyšší, pokud má výrobce sídlo v určité vzdálenosti od místa prodeje. Dotčená opatření podle napadeného nařízení o prevenci nemohou být vyjmuta z rozsahu působnosti článku 28 SES a jde o taková opatření, která mají rovnocenný účinek jako omezení dovozu. Lze shrnout, ţe právní úprava v napadeném nařízení o prevenci, která činí zavedení systému zálohování a individuálního zpětného odběru závislé na podílu opakovaného pouţívání obalů, je zajisté výhodná z ekologického hlediska a chrání veřejný zájem na čistém ţivotním prostředí, avšak zásadě proporcionality odpovídá pouze v případě, ţe při podporování opakovaného pouţití obalů poskytuje dotyčným výrobcům a distributorům přiměřenou přechodnou lhůtu, aby se mohli přizpůsobit, a zajišťuje, ţe se v okamţiku změny systému nakládání s obalovými odpady kaţdý dotyčný výrobce nebo distributor bude moci skutečně účastnit fungujícího systému. Pokud by tomu tak nebylo, bránil by článek 28 SES takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je obsaţena v čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 nařízení. Předchozí kauza měla ještě své pokračování. Tentokrát šlo o spor vedený Komisí podporovanou Francouzskou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska proti Spolkové republice Německo104. Komise se na základě článku 226 SES domáhala, aby SD určil, ţe SRN nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES 104

Rozsudek Velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. prosince 2004 ve věci C-463/01; viz. Celex C2005/045/01.

70

o obalech a obalových odpadech tím, ţe vydala nařízení o prevenci vzniku obalových odpadů a o jejich vyuţití, které v ustanovení čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 odporují evropské právní úpravě, konkrétně čl. 28 SES. Nařízení o prevenci bylo tentokrát konfrontováno s článkem 3 směrnice 80/777, kde jsou upraveny podmínky vyuţívání zřídel přírodních minerálních vod a pravidla vztahující se na plnění těchto vod do láhví. V bodě 2 přílohy II této směrnice přílohy stojí, ţe „zařízení pouţité k vyuţívání vody musí být instalováno takovým způsobem, aby se vyloučila moţnost znečištění a aby se zachovaly vlastnosti, které jsou vodě připisovány a které má voda u zdroje. Za tímto účelem musí být zakázána přeprava přírodních minerálních vod v jiných nádobách neţ v nádobách schválených pro distribuci konečnému spotřebiteli.“ Komise zaslala Spolkové republice Německo dopisem výzvu, v níţ uvedla, ţe ustanovení týkající se výběru zálohy na některé opakovaně nepouţitelné obaly představují překáţku obchodu uvnitř Společenství a doplňující výzvu obsahující několik výtek vycházejících z neslučitelnosti nové německé právní úpravy s ustanoveními směrnice o obalech, ve spojení s článkem 28 SES. Jelikoţ Komise nebyla s vysvětlením předloţeným německou vládou v odpovědích na výzvy spokojena, zaslala odůvodněné stanovisko konstatující, ţe prostřednictvím nařízení o odpadech zavedla SRN systém směřující k opakovanému pouţití obalů na přírodní minerální vody, které musí být na základě směrnice 80/777 baleny u zdroje, čímţ nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení článku 5 směrnice o obalech, ve spojení s článkem 28 ES, jakoţ i z ustanovení článku 3, ve spojení s přílohou II bodem 2 písm. d) směrnice 80/777. Komise uvádí, ţe pokud jde o přírodní minerální vody, německá právní úprava představuje pro výrobce, kteří musí prázdné obaly znovu zaslat na místo výroby, pokud tyto obaly nemohou být pouţity pro jiné výrobky, překáţku obchodu105. Uvedenou německou právní úpravu nelze odůvodnit ochranou ţivotního prostředí vzhledem k tomu, ţe bez ohledu na zvláštní situaci výrobků, jeţ musí být přepravovány na dlouhé vzdálenosti, její dosah překračuje meze toho, co je nezbytné k dosaţení sledovaného cíle. Je zřejmé, ţe výrobci přírodních minerálních vod prodávající své výrobky v SRN 105

Výrobci přírodních minerálních vod pocházející z jiných členských států pouţívají podstatně více plastových obalů na jedno pouţití neţ němečtí výrobci. Podle provedené studie pouţili němečtí výrobci v roce 1999 přibliţně 90 % opakovaně pouţitelných obalů a přibliţně 10 % obalů na jedno pouţití, zatímco tyto poměry byly obrácené, pokud jde o přírodní minerální vody prodávané v Německu zahraničními výrobci, s pouţitím přibliţně 71 % plastových obalů na jedno pouţití.

71

daleko od místa jímání těchto vod, kteří mají z velké části sídlo v jiném členském státě, nesou, pokud pouţívají opakovaně pouţitelné obaly, dodatečné náklady. Je sice pravdou, ţe výrobce přírodních minerálních vod můţe sníţit tyto výdaje tím, ţe se připojí k systému opakovaně pouţitelných standardizovaných láhví, přesto je výrobce přírodních minerálních vod obchodující se svými výrobky na více trzích, včetně trhu německého nucen přizpůsobit distribuci svých výrobků zvláštním poţadavkům tohoto trhu. Proto nahrazení, pokud jde o obaly na jedno pouţití, kolektivního systému systémem zálohování a individuálního zpětného odběru můţe způsobit na německém trhu překáţku obchodování s přírodními minerálními vodami dováţenými z ostatních členských států a to také proto, ţe nutí výrobce měnit některé údaje na obalech minerálních vod. Soudní dvůr rozhodl, ţe v tomto případě úprava nařízení o recyklaci není v souladu s evropskými právními normami. Obdobný je i případ Komise proti Dánsku106 řešený před Soudním dvorem na základě článku 226 SES, kdy Dánsko bylo ţalováno pro nesplnění povinností vyplývajících z komunitárního práva. Komise napadla, jako neslučitelný s komunitárním právem, systém, ve kterém výrobci museli uvádět pivo a nealkoholické nápoje na trh výlučně v obalech umoţňujících opětovné pouţití. Příslušné obaly podléhaly schválení Národního úřadu pro ochranu ţivotního prostředí, který v případě nesplnění technických či jiných norem můţe souhlas odepřít. Pokud nebyl obal uvedeným Úřadem schválen, mohl být pouţit jen pro mnoţství nepřesahující 3 tisíce hektolitrů/ročně u jednoho výrobce. To se fakticky vztahovalo pouze na zahraniční výrobce, kteří v Dánsku prodávali nápoje v malém mnoţství za účelem průzkumu trhu, neboť všichni ostatní museli pouţívat obaly schválené dánským Úřadem. Za těchto okolností je zahraniční výrobce, který chce i nadále své výrobky v Dánsku prodávat, nucen vyrábět nebo nakupovat obaly jiţ schváleného typu, coţ mu působí další značné náklady a ztěţuje dovoz jeho výrobků do Dánska. Komise uvádí, ţe dánské normy odporují zásadě přiměřenosti, neboť cíle ochrany ţivotního prostředí lze dosáhnout prostředky, které obchod v rámci Společenství omezují méně, a je třeba zkoumat, zda jsou omezení uloţená volnému 106

Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1988 ve věci 302/86 Komise vs. Dánsko; Celex 61986J0302.

72

pohybu zboţí nezbytná. Dále Komise zpochybňuje ustanovení nařízení č. 95/1984, které mnoţství piva a nealkoholických nápojů, jeţ můţe výrobce v neschválených obalech uvést na trh, omezuje na 3 000 hektolitrů ročně, s odůvodněním, ţe není nezbytné k dosaţení cílů, které se systémem sledují. Problematický je i systém vracení láhví, protoţe ty schválené lze vracet kaţdému, kdo nápoje v maloobchodě prodává, kdeţto ty neschválené lze odevzdat pouze maloobchodníkovi, který takto balený nápoj prodal. Soudní dvůr proto rozhodl, ţe Dánsko nesplnilo svou povinnost podle článku 30 SES. Problémům výkladu směrnice o obalech se věnuje rovněţ usnesení Soudu prvního stupně ve věci Fost Plus VZW proti Evropské komisi107, jejímţ předmětem je zrušení článku 1 rozhodnutí 2003/82/ES Komise, ze dne 29. ledna 2003, kterým se potvrzuje opatření oznámené Belgií v souladu s čl. 6 odst. 6 směrnice o obalech. Ţaloba byla podána v souladu s čl. 230 SES, ale po prozkoumání odmítnuta jako nepřípustná. Nicméně je zajímavé podívat se na to, v čem napadené opatření spočívalo. V roce 1996 uzavřely tři belgické regiony za účelem zajištění uceleného a jednotného zavedení směrnice o obalech do vnitrostátních právních předpisů a jejího provedení dohodu o spolupráci týkající se prevence a nakládání s obalovými odpady (dále jen „dohoda o spolupráci“). Tato dohoda stanovila povinnost hospodářským subjektům, tj. subjektům odpovědným za balení a uţivatelům obalů, včetně dovozců, pokud se balení uskutečňuje mimo Belgii, aby buď samy, nebo prostřednictvím třetích osob zpětně odebraly a recyklovaly nebo vyuţily obalové materiály obsaţené v odpadech z obalů uvedených na trh. Dohoda o spolupráci však také stanovila minimální cíle v oblasti recyklace a vyuţití obalových odpadů vyjádřené v jejich procentuální hmotnosti, které byly nad rámec hodnot uvedených ve směrnici o obalech.108 Hospodářské subjekty musejí dosáhnout těchto procentních hodnot 107

Usnesení Soudu prvního stupně ze dne 16. února 2005 ve věci T-142/03; viz. Celex 62003B0142. To je umoţněno právě čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 6 směrnice o obalech. Článek 6 odst. 1 směrnice o obalech stanoví, ţe: „členské státy přijmou nezbytná opatření, aby na celém svém území dosáhly těchto cílů: a) nejpozději do pěti let ode dne, kdy musí být tato směrnice zavedena do vnitrostátních právních předpisů, bude vyuţíváno nejméně 50 % a nejvýše 65 % hmotnosti obalových odpadů; b) v rámci tohoto obecného cíle a ve stejném časovém termínu bude recyklováno nejméně 25 % a nejvýše 45 % hmotnosti veškerých obalových materiálů obsaţených v obalových odpadech, přičemţ z kaţdého obalového materiálu bude recyklováno nejméně 15 % hmotnosti. Dokonce, v čl. 6 odst. 6, členským státům umoţňuje tyto cíle přesáhnout. „Členským státům, které jiţ zavedly nebo budou zavádět programy překračující cíle podle odst. 1 písm. a) a b) a které si za tímto účelem zajišťují vhodné kapacity pro recyklaci a vyuţití, se uskutečňování těchto cílů v zájmu vysoké úrovně ochrany ţivotního prostředí povoluje pod podmínkou, ţe tato opatření nezpůsobí narušení 108

73

v kaţdém ze tří regionů jak pro domovní obalové odpady, tak pro průmyslové obalové odpady. Pokud jich nedosáhnou, mohou jim členové sekretariátu meziregionální komise pro obaly uloţit správní pokutu. To se dotklo ţalobkyně, která je podle belgického práva neziskovým sdruţením schváleným pro sběr, recyklaci a vyuţití domovních odpadů a vykonává na účet svých členů povinnost zpětného odběru uloţenou subjektům odpovědným za domovní obalové odpady a přijímá za tím účelem veškerá opatření k dosaţení procentních hodnot vyuţití uloţených dohodou o spolupráci. Ţalobkyně uvedla, ţe kapacity vyuţití, jeţ jsou k dispozici v Belgii, neumoţňují dosáhnout nových procentních hodnot uloţených zákonodárcem. Jelikoţ její podíl na belgickém trhu domovních odpadů dosahuje 93 %, domnívá se, ţe je jediným podnikem, kterému bude skutečně uloţena pokuta, coţ jí samo o sobě dostatečně individualizuje. Její ţaloba však byla nakonec nepřípustná, protoţe na dané věci nebyla uznána osobně zainteresovanou. Soudní dvůr dodává, ţe čl. 6 odst. 6 směrnice o obalech neukládá Komisi povinnost zohlednit zvláštní situaci jednotlivých podniků, jako je ţalobkyně, kdyţ potvrzuje opatření odchylující se od cílů upravených v čl. 6 odst. 1 písm. a) a b). Navíc ani články 16 a 21 směrnice o obalech upravující postup oznámení a zásah výboru, prostřednictvím kterých se uskutečňuje spolupráce mezi Komisí a členskými státy, ani další ustanovení předmětné směrnice, neukládají Komisi takovou povinnost. Dalším případem, který pomohl vyjasnění některých neurčitých ustanovení směrnice o obalech, bylo řešení předběţné otázky podle čl. 234 SES ve věci sporných stran: společnosti Plato Plastik Robert Frank GmbH a společnosti Caropack Handelsgesellschaft GmbH. 109 Předběţná otázka se týkala výkladu čl. 3 směrnice o obalech a to konkrétně výkladu pojmů výrobci prodejních, skupinových nebo přepravních obalů a dodavatelé obalových materiálů. ESD judikoval, ţe článek 3 dotčené směrnice musí být vykládán v tom smyslu, ţe výrobce obalů není nezbytně ten, kdo spojí zboţí s výrobkem určeným k zabalení anebo ten, kdo je nechá spojit. Výrobce plastikových odnosných tašek

vnitřního trhu a nebudou ostatním členským státům bránit v plnění této směrnice. Členské státy o tom uvědomí Komisi.“ 109 Usnesení Soudního dvora ze dne 16. února 2006; č. C-26/05; viz. Celex 62005O0026.

74

odevzdávaných zákazníkům zdarma nebo za úplatu v obchodech musí být povaţován za výrobce obalů. Směrnice 94/62 musí být vykládána v tom smyslu, ţe nebrání vnitrostátní právní úpravě v tom, aby zavedla systém sběru a vyuţití, který stanoví povinnost pro výrobce obalů, zvláště pro výrobce odnosných tašek, ţe tyto obaly musí buď odebrat po pouţití zpět, nebo se musí účastnit na systému sběru a vyuţití obalových odpadů, ledaţe tuto povinnost převezme hospodářský subjekt činný v dalším stupni distribuce a tento výrobce obdrţí o této věci právoplatné prohlášení.

75

6 Obalová problematika v současné praxi 6.1 Situace a trendy v balení potravin a nápojů Balení potravin a nápojů je z hlediska náročnosti hygienických, technických a bezpečnostních norem velmi náročné a jsou na ně kladeny vysoké poţadavky. Potravinový obal je barierou, přes kterou se nemají dostat cizorodé činitele, které mohou být různé, například vlhkost, kyslík, aromatické látky, škůdci, světelné paprsky a UV záření. Účinnost ochrany poskytované výrobku obalem se měří poměrem údrţnosti potraviny balené k potravině nebalené. Nejvyšší účinnost má sterilizace potravin a konzervace, naproti tomu u čerstvých výrobků obsahujících vodu nelze údrţnost prodlouţit ani balením. Působení mikroorganismů a jiných cizorodých látek v balených potravinách lze předejít jedině tak, ţe se výrobci potravin budou k obalům chovat stejně pečlivě jako k balenému obsahu a se stejnou zodpovědností. Vyrobí-li totiţ kvalitní a nezávadnou potravinu, nezabalí ji do nekvalitního obalu, aby tak degradovali její hodnotu. Řešení problematiky kontaminace potravinářských obalů je jedním z pilířů pro zabezpečení trvalé kvality potravin. Prosazují se aktivní obaly, které zvládají kromě funkce ochranné ještě další funkce pozitivně ovlivňující skladovatelnost potravin. Mezi nejrozšířenější systémy patří vakuované obaly a balení v modifikované atmosféře, někdy se aplikují i impregnační prostředky s antimikrobiálním nebo antioxidačním účinkem. Pouţívané je i vkládání

pohlcovačů

kyslíku

do

obalů

pro

zamezení

vzniku

aerobních

mikroorganismů. K balení porcovaného masa jsou vhodné pohlcovače vody a u baleného ovoce je výhodné pouţít pohlcovač etylenu.

6.1.1 Obalové materiály 6.1.1.1 Sklo Sklo je tradiční obalový materiál a je ideální z mnoha pohledů. Je snadno recyklovatelný a kvalita se jeho recyklací nesniţuje. Záleţí však na kvalitě sebraného skla: jakmile se do separačního kontejneru dostanou kovové, keramické, kameninové nebo porcelánové prvky, musí být pečlivě vytříděny, protoţe by poškodily kvalitu nově vyráběného skla. Etikety na láhvích nebo potravinových sklenicích nepředstavují problém, jelikoţ se při tavení spalují při teplotě nad 1500°C beze zbytku. Jako jediný

76

obalový materiál se dá sklo recyklovat tak, ţe si uchovává stejné fyzikální, chemické i hygienické vlastnosti, jako kdyby bylo vyrobeno z přírodních zdrojů. Ze skleněných střepů tak vzniká plnohodnotný obal stejné kvality, přičemţ vyuţitelnost střepů je aţ 90 %. Vetropack Moravia Glass, přední český výrobce obalového skla, zpracuje přes 80 tisíc tun skleněných střepů ročně, přesto má recyklování skla ještě enormní potenciál. Kaţdoročně tato společnost vyrobí 900 milionů kusů skleněných obalů. Zcela zřejmý je trend k vylehčování skleněných obalů. Odlehčené sklo se vzhledem ke konkurenčním materiálům a logistickým nákladům stává nutností. Zmiňovaný Vetropack Moravia Glass dokázal vylehčit vratnou láhev o objemu 200 ml na nápoje, typicky ovocné šťávy, o 120 g, tedy na současných 180 g. Jako obalový materiál má sklo vynikající hygienické a izolační vlastnosti. Výhodou je pevnost a výborná zpracovatelnost při tepelném tvarování, nevýhodou naopak křehkost.

6.1.1.2 Plasty Tradiční plasty v obalech stále bodují, dokonce narůstá jejich podíl, zlepšuje se jejich kvalita, objevují se nové aplikace. Přes trvalou hrozbu závislosti jejich výroby na neobnovitelných zdrojích jsou plasty jiţ téměř všudypřítomné, ale podíl jejich recyklace je stále velmi nízký. Jen velice málo plastových obalů můţe být recyklováno zpět do podoby původního materiálu, výjimku však tvoří PET láhve, u kterých to moţné je. Podíl plastů v moderních obalových prostředcích se ve většině průmyslově vyspělých zemí pohybuje mezi 35 – 45 %. Plasty jsou lehké a dobře zpracovatelné a v oblasti obalové techniky se vyuţívají v neustále se rozšiřujícím sortimentu také díky relativně snadné zpracovatelnosti plastových obalových materiálů různými metodami při poměrně nízkých teplotách, například vytlačováním, vyfukováním, válcováním, vstřikováním, laminováním, rotačním natavováním, vypěňováním apod. Relativně snadná zpracovatelnost plastů pak umoţnila výrazně racionalizovat a automatizovat procesy balení, při kterých se výroba obalů stává součástí vlastního procesu balení jako je tomu u svařování sáčků, jejich plnění a uzavírání, tvarování kelímků, jejich plnění a uzavírání, například v systému Formseal, dále u výroby vrstvených kartonových obalů, jejich plnění a uzavírání a podobně. Zařazení dalších vhodných technologických procesů do balící linky, typicky funkce evakuace vzduchu z obalu, zavedení regulované atmosféry, UHT sterilizace u mléka či nápojů, umoţnilo výrazně prodlouţit údrţnost balených potravin. Zpracování plastových obalů při

77

relativně nízkých teplotách, které se pohybují mezi 150 aţ 250 °C, zase umoţnilo sníţit energetickou náročnost výroby obalů. Specifické vlastnosti plastů jakými je elastická pruţnost či tepelná smrštitelnost podpořily zavedení nových metod balení vyuţívaných pro spotřebitelské balení čerstvého masa, ovoce a zeleniny na podloţní misky i bez nich, racionalizaci procesů skupinového a přepravního balení nebo fixaci platových jednotek. Významnou předností plastových obalových materiálů je jejich vysoká chemická odolnost – proti vodě, vlhkosti, mikrobům i mnoha chemickým látkám. Navíc jsou plasty vrstvitelné a kombinovatelné a jejich schopnost tepelného svařování umoţnila vzniknout nepřebernému mnoţství vrstvených materiálů, a to jak na bázi čistých plastů, tak i v kombinaci s papírem, lepenkou či hliníkovou fólií, typicky Tetra Pak. V posledních 20 letech se zejména výrazně prosazuje polyetylentereftalát, zkráceně PET, termoplast, který vyniká mechanickou pevností, teplotní odolností, má velmi dobré bariérové vlastnosti a výborné optické vlastnosti. Tyto přednosti umoţnily jeho dominanci na trhu nápojových láhví. Polymer, který je v současnosti všudypřítomný, ale velmi často kritizovaný je PVC. Při výrobě polyvinylchloridu, jsou lidé ohroţeni zvýšeným výskytem rakoviny, při výrobě chloru se pak pouţívá vysoce toxická rtuť, u nás aţ do konce roku 2012. Z PVC obalů se následně mohou uvolňovat změkčovadla, nechvalně známé ftaláty, adipáty, těţké kovy nebo zpomalovače hoření a stabilizátory, problematické olovo. PVC obsahuje mnoho přísad, které v něm nejsou pevně vázány, coţ je nebezpečné zejména u potravinových obalů z PVC. Adipáty se z PVC dobře uvolňují, je-li výrobek mastný, nebo zvýší-li se teplota. Záleţí také na době styku obalu s potravinou, přičemţ existuje přímá úměra mezi dobou styku a přenosem adipátů do potraviny. Aktuálním problémem jsou tzv. smrštitelné etikety z PVC potaţené na PET láhvích. Ty není schopen klasický flotační tank, pouţívaný při recyklaci, oddělit od PET láhví. Při drcení pak můţe jedna láhev potaţená PVC znehodnotit vločkovou drť získanou aţ z 30 tisíc PET láhví. Při spalování PVC se zase uvolňuje mnoho nebezpečných látek, například chlorovodík a dioxiny. Ve výsledku vznikne kvůli nutnosti přidávat látky k čištění spalin od kyseliny chlorovodíkové více toxického odpadu, neţ bylo spáleno. Při skládkování se z PVC uvolňují změkčovadla, aţ 40 % tam obsaţených změkčovadel, a těţké kovy. Pokud uniknou do vody, čistírny

78

odpadních vod nejsou v současnosti vybaveny takovými technologiemi, které by je dokázaly zachytit. Při náhodných poţárech skládek s PVC jsou největším problémem opět dioxiny. Sdruţení Arnika, nezisková organizace angaţující se v ochraně ţivotního prostředí110, nechala u odborné laboratoře otestovat 22 potravinových obalů z PVC a u 3 z nich bylo prokázáno uvolňování látky bisfenol a do potravin, konkrétně do sýra, celeru a čabajské klobásy. Zjištěná mnoţství sice vyhovovala mnoţstvím povoleným vyhláškou MZ o druzích a mnoţství kontaminujících látek v potravinách, vyhl. č. 305/2004 Sb., přesto jde o látku s prokázaným negativním vlivem na hormonální systém člověka, způsobující rakovinu prsu a prostaty či poruchy pozornosti.

6.1.1.3 Ostatní Hliník si jako obalový materiál prošel těţkým obdobím, zejména vlnami cenových zvratů a kampaní vedenou za jeho škodlivost, která však nikdy nebyla prokázána. Denní příjem hliníku je udáván v rozsahu 2 – 7 mg. Norma pro pitnou vodu připouští v jednom litru 0,3 mg. Jen z vody tedy absorbujeme mnohem více hliníku, neţ je teoreticky moţné z obalové hliníkové fólie. Hliník je jedním z nejvhodnějších materiálů pro balení potravin, nápojů, kosmetiky a léčiv, přitom je v řadě aplikací nenahraditelný. Často je uváděn argument, ţe výroba primárního hliníku je velmi energeticky náročná, na druhé straně vah stojí téměř neomezená moţnost recyklace hliníku bez sníţení jeho kvality. Tříděný sběr hliníku lze zajistit celkem snadno přidáním dalších separačních kontejnerů, proto je zvláštní, ţe se tomu tak zatím neděje, i kdyţ MŢP v této oblasti vyvíjí snahu. Dnes jiţ většina hliníku ve světě jen prochází stále opakovanou recyklací a primární hliník je vyráběn pouze ke krytí ztrát z oběhu a nárůstu spotřeby. Výrobci obalů na bázi hliníku věnují úsilí tomu, aby minimalizovali spotřebu kovu v obalech a sníţili tak i cenu pro zákazníka. Tloušťka běţně pouţívaných hliníkových fólií poklesla během 20 let o 30 %. Plech nápojových plechovek jiţ má tloušťku srovnatelnou s tloušťkou lidského vlasu. 110

Arnika vede dlouhodobý boj proti pouţívání PVC v potravinářství a zdravotnictví, infuzní obaly apod., protoţe obsahuje celou řadu přísad, které nejsou v materiálu pevně vázané a uvolňují se do prostředí. Odborníci MŢP se tímto problémem zabývají jiţ delší dobu, avšak alespoň prozatím s pouţíváním PVC v potravinářských obalech nic dělat nelze, protoţe dle harmonizovaných norem CEN jsou vhodným obalovým materiálem a článek 18 směrnice o obalech stanoví, ţe nelze zakázat či omezit obal z jakéhokoli materiálu, který splňuje poţadavky směrnice. Více na http://www.arnika.org.

79

Většina alternativních kompozitních materiálů a plastů, které jsou v poslední době velmi oblíbené, je opatřena stále sloţitějšími tisky. Konkurenční boj nutí designéry obalů v sektoru potravin, nápojů a spotřebního zboţí vyuţívat horní hranice moţností všech tiskových technik. Obaly takto vytvořené lze jen těţko recyklovat a to za cenu výrazného sníţení kvality nově vzniklého materiálu. Při náhradě slabých kovových fólií, například hliníkových, metalizovaným plastem nebo papírem si spotřebitel škodí hned dvakrát. Za prvé, zmizí z oběhu část hliníku, která musí být nahrazena energeticky a ekologicky

náročnějším

primárním

kovem.

Za

druhé,

vznikne

obvykle

nerecyklovatelný odpad, který se musí buď spalovat anebo ukládat na skládkách. Informace o moţnostech pouţití hliníku pro nejrůznější obalové aplikace nejsou zatím mezi českými podnikateli v obalovém oboru dost rozšířené. Pokud je to moţné, měli bychom dávat přednost obalovým materiálům z obnovitelných surovin, jako je papír. Na druhé straně potenciál kvalitní recyklace zajistí, ţe počet cyklů, je například u mnoha plastů zásadně větší neţ u papíru, kde lze vzhledem ke krácení vláken uvaţovat zhruba o šesti cyklech a bez masivních chemických přísad do recykláţe, o něm lze uvaţovat nejspíše jen jako o surovině pro vnitřní vrstvy lepenek.

6.1.2 Soulad obalu a obsahu Některé obaly jsou současně technologickou součástí daného výrobku, jelikoţ v nich probíhá jeho technologické opracování jako je tomu například u uzenářských výrobků. O to vyšší poţadavky jsou kladeny na hygienickou nezávadnost takových obalů. Tu lze posuzovat ze dvou hledisek a to, z hlediska nezávadnosti obalového materiálu, jeho fyzikálního sloţení obsaţeného v deklaracích zdravotní nezávadnosti výrobku a z hlediska nezávadnosti hotového výrobku, opracovaného za dodrţení přísných hygienických předpisů v registrovaném průběhu vlastní výroby, aby bylo kdykoliv později moţné dokumentovat, za jakých podmínek výroba obaleného výrobku proběhla a jaké přídavné látky při ní byly pouţity. Na trhu s uzenářskými obaly se čistě přírodní materiály podílí zhruba 52 %, zbytek náleţí umělým obalovým materiálům, protoţe ty přírodní objemově nestačí rostoucí produkci masných výrobků. Umělé uzenářské obaly jsou polymery vyráběné na bázi celulózy. Současným trendem v potravinářství jsou biopotraviny, v obalovém průmyslu pak biopolymery. Mají se tyto dva trendy dávat do poměru? Nebo zatím stačí balit

80

biopotravinu do výše zmiňovaného PVC? Biopotraviny jsou produktem ekologického zemědělství111, to znamená, ţe plodiny jsou vypěstovány bez pouţití chemických prostředků, tj. hnojiv, herbicidů a pesticidů a zvířata chována v přírodních podmínkách s moţností pastvy a bez preventivního podávání antibiotik. Biopotraviny se značí logem bio, ať uţ českou „biozebrou“ nebo evropským logem a kódem certifikační organizace. U balení biopotravin na českém trhu chybí často odvaha k výraznějšímu odlišení. Taktéţ na obal biopotravin nejsou kladeny ţádné zvláštní poţadavky, ani co se týče jeho ekologičnosti z hlediska výroby z přírodních obnovitelných zdrojů, ani co do přirozené odbouratelnosti.112 Fakt, ţe z psychologického hlediska vytváří obal a produkt jednotu, platí však i zde. Spotřebitel očekává, ţe za vyšší cenu obdrţí určitou přidanou hodnotu. Ve světě se často stává, ţe obaly biopotravin vypadají prémiově, samotný obsah ovšem tak prémiový být nemusí. Na českém trhu zpravidla platí opak, protoţe kvalita obalu je podceněna a nevytváří příznivý dojem, čímţ se degraduje kvalita samotného výrobku. Na druhé straně, to, co se ušetří za obal, můţe být promítnuto do niţší ceny takovéto biopotraviny, která je pro českého spotřebitele akceptovatelnější. U biopotravin na našem trhu plní obal i funkci edukační, protoţe pro českého spotřebitele většinou zdůrazňuje právě přínos biopotraviny. Biopotraviny jsou asociovány se zdravím, vyšší kvalitou, přirozenějším způsobem ţivota. Tyto aspekty by měl obal biopotravin vyjadřovat a tvůrci obalů tyto hodnoty do grafického vyjádření záměrně začleňují a zvýrazňují některé prvky, zejména přírodu a logo „biozebry“, neboť i zde platí, ţe obal prodává.

6.1.3 Nápojové obaly Problematika nápojových obalů je velmi ţivá. Zatímco na počátku 90. let 20. století byl v České republice standardem balení u nealkoholických nápojů a piva skleněný zálohovaný vratný obal, situace se začala rychle měnit v důsledku potřeby technické inovace a nutnosti vyměnit zastaralé výrobní linky, které byly nahrazovány technologií na plnění do PET láhví. Nejdříve bylo plnění nápojů do PET láhví 111

Biopotravina je definována v zákoně č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství; na problematiku se vztahuje i nařízení Rady ES 2092/91. 112 Například americký obchodní řetězec Wal-Mart věnuje pozornost ekologičnosti obalů a hodnotí je ve svém Packaging Scorecards podle devíti atributů: emisí skleníkových plynů, hodnoty materiálu, poměru produkt/obal, vyuţití prostoru, přepravy, obsahu recyklovaných sloţek, hodnoty obnovy, obnovitelné energie a inovace.

81

nákladnější neţ do skleněných obalů, coţ se projevilo i v ceně, která byla zhruba o 30 % vyšší neţ u téhoţ nápoje ve skle, avšak postupně s precizací výrobních postupů u PET láhví a se zaváděním sběrných a recyklačních systémů, dochází ke srovnání cen za oba druhy obalu. Spotřebitelé přitom upřednostňují PET obaly. Důvody pro to jsou různé: od preference moderních a in-obalů, přes preferenci lehčích obalů, které není nutno „tahat“ zpět do obchodu, ale stačí pohodlně je vyhodit do koše, po preferenci objemovou, protoţe PET láhve se dělají typicky i ve větších objemech, například 1,5 litru, ale objevují se PET láhve 2,5 litrové či 5 litrové, coţ současný konzument často ocení. Novinkou devadesátých let, která však přetrvala dodnes, je prodej stolní vody balené zásadně v PET láhvích, přičemţ hygienici upozorňují, ţe voda vytékající z vodovodního kohoutku má srovnatelné vlastnosti. Docházelo i k problémům s vratnými pivními láhvemi, protoţe některé pivovary vyvinuly vlastní typy láhví, které neodpovídaly standardním rozměrům a navíc se objevovaly i spekulace s výší zálohy. Od roku 1998 pak docházelo ke stabilnímu poklesu podílu vratných zálohovaných láhví na trhu. Jaké láhve tedy upřednostňovat? Jednorázové nevratné nebo opakovaně pouţitelné vratné láhve? Argumentů je mnoho a společné je jim to, ţe zmiňují hlediska dopravy a distribuce a s tím spojené emise, hlediska přípravy na opakované pouţití, tj. čištění a mytí, hlediska dopadu odstraňování a podobně. Diskutuje se vzdálenost, která je ještě optimální pro rozvoz nápojů balených ve vratných opakovaně pouţitelných obalech. Analýzy se shodují, ţe balit do skleněných vratných obalů se vyplatí do rozvozové vzdálenosti cca 100 aţ 150 km, dále uţ ne, přičemţ průměrná vzdálenost překonávaná při distribuci nápojů v ČR je 200 km. Nesmí se zapomínat, ţe i výroba skleněných láhví je energeticky náročná a ţe s sebou systém opakovaného plnění nese nejen jiţ zmiňované náklady na přepravu, ale i na spotřebu vody, která je aţ 150 x větší oproti výrobě PET láhví a pouţití chemikálií, zejména louhů, které láhve čistí, přičemţ často je nadsazován i počet oběhových cyklů, cca 40 oběhů, které je taková láhev schopna vydrţet. Je nevyvratitelnou skutečností, ţe skleněná láhev vratná nezatěţuje komunální odpad, protoţe je, při nastavení adekvátní výše zálohy, svědomitě odevzdávána zpět. Protoţe tyto láhve musí být solidní a mnohem pevnější neţ je tomu u skleněných láhví nevratných, je jejich nevýhodou velká hmotnost, tudíţ i vyšší spotřeba pohonných hmot

82

při přepravě, i větší výrobní náročnost, 3 – 20 krát náročnější neţ u nevratného skla. V tomto kontextu se jeví jako nenáročné skleněné láhve nevratné, které jsou lehčí, nemusí se vymývat, lehce se vyhodí do příslušného separačního kontejneru a poté jsou vysoce účinně recyklovány. Podobně jednoduše jsou tříditelné i recyklovatelné PET láhve. Jejich nevýhodou je niţší hygienická stabilita. Zátěţ, kterou znamenají pro ţivotní prostředí, závisí na technologické úrovni jejich zpracování, tudíţ na kvalitě recyklace. Recyklační kapacity se u nás sice neustále zvyšují113, ale mnoţství sebraných láhví taktéţ, takţe existuje převis poptávky po recyklaci. Bohuţel stále ještě hodně láhví zůstane nevytříděných a ty jsou buď spalovány spolu s komunálním odpadem anebo jsou ukládány na skládky. Velmi rozšířenou variantou obalu je vrstvená krabice, čili nápojový karton Tetra Pak, který je sloţen z vrstvy papíru, polyetylenu a hliníku. Problém spočívá v tom, ţe v ČR jsou jen výjimečně instalovány kontejnery k jeho třídění, a tak končí ve směsném komunálním odpadu. Pokud je posléze vytřiďován, prodraţí a znesnadní to celé jeho zpracování. Obalové kartony nejsou k ţivotnímu prostředí příliš šetrné, protoţe se jedná o kompozitní obalový materiál. Naproti tomu výborně zpracovatelným obalovým odpadem je hliník. Chyba je opět to, ţe se hliníkové plechovky cíleně nevytřiďují přímo u spotřebitele, coţ dávám za vinu autorizované obalové společnosti, která neposkytuje na tento materiál separační kontejnery.

6.1.4 Otázka záloh Ministerstvo ţivotního prostředí jiţ několikrát zvaţovalo zavedení zálohy na nevratné, jednocestné, obaly, avšak po předběţných jednáních s odbornou veřejností, od záměru vţdy upustilo. Argumenty Potravinářské komory ČR proti takovému záměry spočívaly v tom, ţe u nás máme velmi dobře zavedený systém tříděného sběru a recyklace a jsme dokonce na předních místech ve vyuţívání obalového odpadu v rámci EU a navrhovaný záměr je nepodloţený podrobnou analýzou, studie zadaná MŢP byla zpochybňována jako zaujatá, je finančně náročný a znamenal by celkovou změnu v hospodaření s odpady. PK ČR114 vyvrací MŢP domněnku, ţe by zavedení záloh na nevratné láhve znamenalo dosaţení niţší ceny nápojů a odhaduje, ţe jen v

113 114

Nezávislé webové stránky, http://www.petrecycling.cz, uvádějí téměř 40 českých společností. Stanovisko PK ČR je uvedeno na http://www.foodnet.cz

83

v oblasti výroby by si zavedení systému záloh na jednocestné PET láhve vyţádalo investice v řádech desítek miliard korun. Vyvstala by nutnost zavádění nových technologií a provozně náročných systémů označování a třídění zálohovaných jednocestných PET láhví. Citelně by tuto změnu registrovaly i obce, které investovaly nemalé prostředky do zavedení komplexního systému tříděného odpadu. PK ČR podsouvá Ministerstvu i moţnost vzniku problémů hygienického charakteru, protoţe záměr vlastně počítá se zapojením obchodních řetězců do systému nakládání s obalovým odpadem. Svaz výrobců nealkoholických nápojů se ztotoţňuje s výše uvedenými stanovisky a důrazně vystupuje nejen proti moţnosti zavést povinné zálohy na jednorázové PET láhve, plechovky či obalové kartony, ale i proti úvahám o povinném balení výrobků do zálohovaných opětovně pouţitelných obalů, například opakovaně plnitelných PET láhví. Odůvodňuje to tím, ţe v současnosti pouţívaný systém je efektivní a ve zdejších podmínkách osvědčený a není jej třeba měnit, aniţ by byly zpracovány kvalitní podklady pro takové rozhodnutí. Problematiku záloh nelze posuzovat jen dle aspektů spjatých s recyklací obalových odpadů, ale je třeba nezamlčovat dopady, které zavedení záloh nejspíš bude mít na výrobce, prodejce a spotřebitele. Vysoké náklady, spjaté s vytvořením zálohového systému na PET láhve, by v důsledku vedly ke zdraţení nápojů. S těmito tvrzeními zásadně nesouhlasí Ing. Nezval, který se jiţ více neţ dvacet let věnuje problematice PET obalů115. Navrhuje zavedení záloh na jednocestné nápojové PET láhve, kromě SRN tento systém funguje také v Norsku, Švédsku, Finsku, Estonsku, 10 státech USA a v Kanadě. Tyto láhve navrhuje odběrových

odevzdávat automatů,

do

vestavěných

které

jsou

specializovaných

vysoce

sofistikované,

rozeznávají nejen barvu, ale i sloţení vsouvané láhve, čímţ se zajistí vyuţití minimálně 80 % jednocestných nápojových PET láhví prodaných distribučními sítěmi. Část z tohoto vysbíraného PET materiálu lze recyklovat aţ na potravinářskou kvalitu. Autor navrhuje přijetí zásadních systémových změn v zákoně o obalech a vytvoření podskupiny „nápojových obalů“. Celé řešení spočívá v instalaci RVM , tj. Reverse Vending Machine, automatů přímo v místě prodeje, zejména ve

115

Viz opět http://www.petrecycling.cz

84

všech velkoprodejnách, super a hyper marketech, které distribuují na trh 90 % všech PET láhví a to na vlastní náklady těchto prodejních řetězců, které jsou ostatně jiţ nyní vybaveny RVM na pivní láhve. Systém by musel být doplněn výstavbou jedné zpracovatelské kapacity na b2b úrovni, tzn. ţe z 1 starého výrobku na konci linky vyjede 1 nový výrobek, v našem případě jedna nová PET láhev. Při recyklaci b2b je dosahováno 10 – 20 % cenové úspory oproti výrobě nové primární suroviny a odpadne problém skládkování a spalování plastových láhví, které při spalování extrémně znečišťují vzduch polutanty a při skládkování zabírají svým objemem mnoho místa.

6.1.5 Potravinové obaly budoucnosti K jakým obalům tedy směřujeme? Zní to neuvěřitelně, avšak v současnosti vyvíjené a testované obaly dokáţou změnou barvy či struktury upozorňovat na nutnost spotřeby nebo indikovat nedodrţení správné skladovací teploty. Obaly budoucnosti mají být aktivní, inteligentní a biodegradabilní čili za příznivých podmínek při působení mikrobů v přírodním prostředí přirozeně rozloţitelné. Lehkými modifikacemi v technologii výroby lze tyto nové potravinové obaly obohatit o specifické vlastnosti. Nejčastěji se vyuţívá funkce obalu eliminovat neţádoucí plyny z okolní atmosféry, například absorbují kyslík, oxid uhličitý nebo vlhkost, aby balená potravina zůstala déle čerstvá116. Nebo se testují moţnosti obalů produkovat látky s antimikrobiálním a antioxidačním účinkem. Také byla ověřena funkčnost technologie, která je schopna monitorovat stav a kvalitu zabalené potraviny pomocí tzv. RFID štítků, který je „přečten“ zařízením umístěném v lednici či v mikrovlnné troubě a předá spotřebiteli kompletní informace o produktu a jeho historii, například kde a kdy byla potravina vyrobena, jakými teplotami prošla nebo jaký je její stav.

116

Také ve Výzkumném ústavu potravinárském v Bratislavě probíhá výzkum vedený profesorem Šimkem, zabývající se vlastnostmi některých druhů obalových materiálů spočívajících ve schopnosti eliminace škodlivin z balených potravin.

85

6.2 Trendy prosazované v zájmu udržitelného rozvoje 6.2.1 Biopolymery Nová generace obalů se bude dále rozvíjet s rozšířením poznání v oblasti nanotechnologií,

informačních

technologií

a biopolymerů,

čili

bioplastů117.

Biopolymery se začínají rychlým tempem prosazovat jako moţná náhrada konvenčních polymerů vyráběných z ropy. Jejich výhodou je, ţe jsou vyráběny z obnovitelných zdrojů, ale jejich udávaná ekologická šetrnost a nezávadnost ještě nemohla být dostatečně prokázána. Při výrobě biopolymerů se pouţívají suroviny jako kukuřice, brambory, cukrová řepa a podobně, zejména jejich geneticky modifikované varianty, nebo celulóza. Biopolymery jsou dnes jiţ běţně pouţívány v USA, Austrálii či Japonsku, kdeţto v Evropě se s nimi teprve začíná. Například ve Velké Británii a v Německu se jiţ na trhu prosadily, u nás zatím cestu razí obchodní řetězec Tesco se svými odnosnými „organic“ taškami. Biopolymerem, který se vyskytuje nejčastěji, je PLA, tj. polymer kyseliny mléčné = polylaktid. Na americkém trhu se vyrábí zejména pod značkou NatureWorks® či Ecoflex®. Velmi populární jsou také plasty odvozené od škrobu, jako například Mater-Bi. Termín biopolymer není v rámci EU zatím definován a pod tímto pojmem se skrývají různé výrobky. Například biopolymerové obaly, které jsou vyrobené z rostlin, tj. zmiňované PLA, které se rozpadnou v kompostu bez ekologické zátěţe, coţ se označuje za přirozenou rozloţitelnost nebo plasty vyrobené z PE, tj. z ropy, avšak s přídavkem oxodegradabilních aditiv, které se také rozpadnou v kompostu, také bez ekologické zátěţe. Přitom za biodegradabilní obal lze označit obal, který splňuje normu CEN 13432 z roku 2000, eventuálně její českou verzi ČSN EN 13432. Ţádné jediné nejlepší obalové řešení zatím neznáme, to znamená, ţe i biopolymery mají své nevýhody. Největší výhodou u biopolymerů se zdá být jejich rostlinný, tudíţ obnovitelný, původ a snadné zkompostování odpadu. Paradoxní je, ţe

117

Předními českými obalovými společnostmi, které se zabývají výrobou obalů z biodegradabilních materiálů, jsou: Granitol – výroba a vývoj vysoce transparentních degradovatelných fólií nebo Tart Brno výroba bioplastů, které se po naplnění biologicky rozloţitelným odpadem dají zpracovat kompostováním; biofólie; biosáčky, které propouštějí vlhkost, a biopytle vhodné například k ukládání zahradního odpadu.

86

ropa je výchozí surovinou pro výrobu hnojiv pro pěstování kukuřice, která musí být pěstována v obrovských objemech, přičemţ z vypěstované hmoty je vyuţitelná pouze škrobová část zrna. Ropa je také zdrojem energie pro průmyslovou výrobu PLA. Samotná technologie výroby PLA je v USA jednou z příčin znečištění ţivotního prostředí, takţe cena za biodegradabilní plast je dosti vysoká. Polymery rozloţitelné oxodegradací jsou cenově i technicky dostupnější. Kdyţ se změní v odpad, nezatěţují jiţ dál ţivotní prostředí, protoţe se dají kompostovat a to zároveň s jejich obsahem. Předpokladem však je existence sběrného systému kompostovatelného materiálu. Kompostéry jsou dnes jiţ široce dostupné pro kaţdého v běţné obchodní síti, takţe i přes neexistenci řízeného sběru organického odpadu, lze kompostovat přímo doma. Obalové bioplasty zaznamenávají i první těţkosti. Zkušenosti z Velké Británie, kde jsou v dobrém úmyslu jiţ hojně pouţívány zejména prodejními řetězci, ukazují, ţe některé bioplasty uvolňují při své degradaci plyny zvyšující skleníkový efekt, jiné zase potřebují k degradaci vyšší teploty, neţ kterých se běţně dosahuje například v domácím kompostéru anebo je ve Velké Británii nelze recyklovat vůbec. Trh bioplastů přitom ročně zaznamenává nárůst o 20 aţ 30 %, coţ klade mimo jiné nároky i na osevní plochy kukuřice, cukrové řepy a podobně, které pak uţ nejsou vyuţívány pro potravinářské účely. Toto, spolu se zvýšením ceny kukuřice, po které je zvýšená poptávka, je také dáváno do souvislosti s celosvětovou potravinovou krizí, jako jedna z příčin existence miliardy hladovějících lidí. Problém s biodegradabilními plasty nastává také v okamţiku, kdy se obaly z PLA a podobné dostanou ve větších mnoţstvích do klasických recyklačních závodů a znečistí vstupní surovinu, která bude tím pádem nepouţitelná. Někteří odborníci se obávají, ţe biologicky rozloţitelné plasty skončí na skládkách, kde se rozloţí bez přístupu kyslíku a vznikne metan, velmi škodlivý skleníkový plyn. Cesta od biologického materiálu k bio-rozloţitelné fólii však zatím není cestou přímou a uprostřed cyklu zůstávají energeticky a materiálově náročné technologické postupy. V České republice se biopolymery zatím nevyrábějí.

6.2.2 Zajišťování udržitelnosti V rámci trvale udrţitelného rozvoje se hlídá produkce široké škály škodlivin. Avšak pro jednotlivé druhy produkcí zpravidla chybějí skutečně exaktní údaje o tom, jaká mnoţství lze jednoznačně fixovat k určitému výrobku nebo činnosti. Analýzy

87

ţivotního cyklu výrobků jsou prováděny buď velmi přesně na málo reprezentativním vzorku, nebo jsou slučována data z různých navzájem nezávislých zdrojů s odlišnou mírou věrohodnosti. Ekologie a udrţitelnost jsou nejen témata moderní, ale i ekonomicky výnosná, a proto podnikatelsky zajímavá. Publikací a dat je mnoho, ovšem často neověřených. I v případě nakládání s obaly a obalovými materiály platí, ţe překotný vývoj, ke kterému dochází, je příčinou toho, ţe nelze prakticky v ţádné chvíli vyřknout jakoukoliv absolutní pravdu o vztahu jednotlivých druhů nakládání s obaly k trvale udrţitelnému rozvoji. Objektivně se můţeme zabývat pouze aktuálním stavem a trendy. Z hlediska vývoje pak především trendy. Takovým trendem v nakládání s obalovými odpady je určitě vyuţití a recyklace. Ale ani nad spalováním obalů nelze jednoduše lámat hůl. Velký smysl má rozhodně u jiţ dále nevyuţitelného papíru, dřeva, respektive pelet z něho, a také u některých plastů. Skládkování obalových odpadů je minimálně stejně tak kontroverzní jako jeho spalování, protoţe při skládkování zase dochází ke vzniku metanu, který se v atmosféře podílí na tvorbě skleníkovému efektu. Zavádění environmentálních technologií je naprostou nutností, protoţe přinášejí řešení, jak omezit materiální vstupy, jak sníţit spotřebu energií a jak vyuţít cenné vedlejší produkty. Analýzy prováděné za účelem přijetí co nejúčinnější právní úpravy ukázaly, ţe je lepší podporovat udrţitelnost nakládání s obaly, neţ slepě prosazovat jen jejich recyklaci. V této souvislosti došlo ke vzniku konceptu indexu PEI, Packaging Environmental Indicator, který by byl zaloţen na metodě hodnocení ţivotního cyklu výrobku a pomocí nějţ by byl měřen dopad obalových systémů na ţivotní prostředí. Jeho zavedení s sebou nese závaţné obtíţe spočívající v tom, ţe obalové systémy jsou komplexní a jejich dopad na ţivotní prostředí je těţce měřitelný i u těch nejjednodušších systémů. Jednoduchá poučka o nejvhodnějším obalu zní, ţe ten nejudrţitelnější obal je ten, který nejúčinněji zajistí zabezpečení obalovaného výrobku. Je dobré dodat, ţe metoda hodnocení ţivotního cyklu výrobků a od ní odvozené metody nikdy nemohou být zcela exaktní, a proto jejich uplatňování s sebou často nese rozporuplné reakce. Politika ţivotního prostředí by měla být vedena inovačním přístupem a hledat nové cesty, jakkoli rozporuplné se mohou zpočátku zdát.

88

7 Závěr Obaly jiţ několik desítek let plní významnou celospolečenskou funkci při ochraně, označování a manipulaci s výrobky a jsou proto nepostradatelné a jen těţko něčím nahraditelné. Nebylo tomu tak vţdy, neboť jejich rozvoj přišel ruku v ruce s rozvojem masové výroby a se zaváděním polo-automatizovaných výrobních linek. Od té doby procházejí obaly a zejména obalové materiály neuvěřitelně dynamickým vývojem a neustále se zdokonalují. Ostatně jako mnoho jiných průmyslových odvětví, začal obalový průmysl nabírat na objemu koncem 70. a začátkem 80. let a od té doby zaznamenal velké změny spočívající nejen v preferencích materiálu, od klasického skla a papíru,

k materiálům,

které

dominují

dnešním

obalovým

trhům,

zejména

k nejrůznějším formám plastů. Stejně tak jako výroba obalů, zaţívá permanentní evoluci i distribuce obalů. Logistické sítě jsou dnes maximálně promyšlené, načasované a efektivní a obaly s nimi musejí drţet krok a přizpůsobovat se poţadavkům na kvalitu, pevnost, přesný rozměr, snadnou manipulaci, lehkost, nepropustnost, sloţitelnost, skladovatelnost a nezávadnost. Obalová problematika bývala dříve zpracovávána v rámci odpadového hospodářství a vzhledem ke svému zanedbatelnému rozsahu nepoutala větší pozornost. Změna přišla s evropskou směrnicí č. 94/62/ES, o obalech a obalových odpadech, která se rozhodla reagovat na hromadící se kupy odpadků z domácností a zaměřila se podrobně na nakládání s obaly a s obalovými odpady. Systematicky vymezila definici obalů a jejich členění dle účelu, kterému slouţí a dle jejich schopnosti být opakovaně pouţitelnými. Směrnice stanovila závazné míry pro vyuţití a recyklaci obalových odpadů a uloţila členským státům vytvořit systémy zpětného odběru obalových odpadů a systémy sběru a vyuţití, aby mohlo být dosaţeno stanovených měr vyuţití, a aby bylo dosaţeno prevenčního cíle přijaté směrnice. Druhým cílem směrnice a svým významem v té době cílem primárním bylo harmonizovat obaly obíhající po společném vnitřním trhu natolik, aby nestavěly překáţky obchodu v rámci Společenství. Těmito opatřeními ale Společenství neharmonizovalo nakládání s obaly a obalovými odpady jen v členských státech, ale také ve státech kandidátských, neboť zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů byl jiţ tvořen právě s ohledem na soulad s evropskou právní úpravou. Tento zákon znamenal pro nakládání s obaly v České republice obrovskou změnu a vznik nových, dosud neznámých povinností a to

89

povinnosti zpětného odběru pouţitých obalů od spotřebitelů a povinnosti vyuţití odpadu z obalů. Z hlediska ochrany ţivotního prostředí pak znamenal a znamená velký přínos v relaci k předcházení vzniku odpadů z obalů, jejichţ mnoţství se opravdu významně sníţilo. Zákonodárce vyuţil moţnost upravit celý ţivotní cyklus obalu stanovením takových poţadavků, aby obal byl jiţ navrhován s úmyslem docílit co nejmenší zátěţe pro ţivotní prostředí, neboť kaţdý článek výrobního a distribučního řetězce nese odpovědnost za vyuţití obalu. Pro praktickou proveditelnost těchto povinností v celorepublikovém měřítku, byla z iniciativy Českého průmyslového sdruţení pro obaly a ţivotní prostředí ve spolupráci s Ministerstvem ţivotního prostředí zaloţena autorizovaná obalová společnost, která je hlavním garantem fungování českého systému nakládání s obaly. EKO-KOM, a. s. zajišťuje vazbu mezi těmi, kdo odpady z obalů tvoří, tj. spotřebiteli, jejichţ obalové odpady se stanou vyhozením do popelnice majetkem obce či vyhozením do separačního kontejneru majetkem EKO-KOM a těmi, kdo s obalovými odpady nakládají, tj. sbírají je, upravují a vyuţívají. Zákon o obalech je po provedených změnách jiţ výkladově průhledný a praxe nenachází větší problémy s jeho uplatňováním. Systém sdruţeného plnění povinností je zavedený, úspěšný a zúčastněné subjekty si nepřejí jeho změny. Rok od roku roste jak celkový objem vyuţitého odpadu, tak jeho výtěţnost. V roce 2008 bylo v České republice recyklováno dokonce 69 % odpadů z obalů. Pokud jde o míry recyklace jednotlivých druhů odpadů z obalů, tak jiţ dnes s přehledem splňujeme cíle, které pro nás vyplývají ze směrnice o obalech revidované směrnicí č. 2004/12/ES, jediný problém tvoří kovy, kde máme zatím 10 % skluz způsobený nejspíš tím, ţe separační nádoby na hliník a ostatní kovy opravdu chybí a průměrný spotřebitel nebude váţit cestu do sběrny. Při zpracovávání této práce jsem nenašla informace, které by potvrzovaly výraznější přímou souvislost mezi nakládáním s obaly a poruchami zdraví, kromě obecně známých činitelů vznikajících při téměř kaţdé průmyslové činnosti, tj. určité znečištění vod, půdy a ovzduší. Problematické jsou z hlediska zdraví zejména chemické látky pouţívané ve výrobě a také látky, které se uvolňují z obalových odpadů při jejich odstraňování či skládkování. Nejčastějšími příčinami smrti u nás jsou nemoci oběhové soustavy, následované výskytem novotvarů. Obecně se soudí, ţe novotvary jsou důsledkem poškozeného ţivotního prostředí a to ve smyslu znečištění, hluku či záření,

90

které vede ke změnám v buněčné DNA informaci. Závaţnější dopad na zdraví spotřebitelů můţe mít snad jen nevhodný potravinářský obal obsahující látky, jejichţ škodlivost zatím nebyla vědecky prokázána, a které se uvolňují do potravin. Kontroverzi vyvolávají i nově pouţívané obalové materiály, které jsou vyráběny z obnovitelných zdrojů, jako jsou části rostlin nebo celulóza a které jsou po pouţití zcela rozloţitelné v přírodě přirozeným způsobem za spolupráce bakterií. Výroba těchto biopolymerů je zatím dosti energeticky náročná v porovnání s výrobou klasických plastů, nehledě na mnoţství rostlin, které musí být za tímto účelem vypěstováno, coţ se děje za hojného pouţití hnojiv a geneticky upravených druhů rostlin. Interakce biopolymerů s ostatními druhy odpadů na sebe nenechá dlouho čekat, protoţe se jiţ nyní objevují informace o tom, ţe nevytříděný biopolymer zničí moţnost kvalitní recyklace tradičních plastů a teprve za nějakou dobu se dozvíme o tom, jaké škodlivé účinky biopolymerů byly zjištěny na některou přírodní sloţku, moţná i na zdraví lidí. Některé klady a zápory nové technologie jsou totiţ vţdy zjištěny aţ s určitým odstupem. Proto, bez ohledu na to, co přinese budoucnost, jsou zatím na špici obalových materiálů tradiční plasty, v čele s PET, protoţe vůči PVC narůstají výhrady z hlediska jeho nezpracovatelnosti i škodlivosti pro zdraví. Plasty se všeobecně dobře zpracovávají i recyklují a jako obalový materiál jsou vhodné pro svou nízkou hmotnost, pevnost, stabilnost a dobrou bariérovou ochranu. Výborně a beze zbytku zpracovatelný je také hliník, i kdyţ se jeho role stále podceňuje. Sklo uvádím nakonec. Přestoţe má několik nesporných kvalit a jde o klasický materiál, v současnosti spíše ustupuje. Nakládání s obaly má bezesporu vliv jak na ţivotní prostředí, tak na lidské zdraví. Závaţnost a velikost tohoto vlivu však není konkrétně a exaktně změřena a vyčíslena. Monitorovány a statisticky zpracovány jsou pouze některé údaje o vlivu nakládání s odpady na ţivotní prostředí. Obalové odpady se pak na celkových odpadech podílejí jen zhruba 20 %. Ochrana ţivotního prostředí i zdraví je dle zjištění, ke kterým jsem dospěla v této práci, dobře zabezpečena účinnou legislativou. Zákonodárce je však při tvorbě zákonů odkázán na údaje vědeckých výzkumů a podloţených analýz, proto aktuálně působící ochrana nemusí být, na základě nových zjištění, jiţ brzy dostatečná. V současnosti projednávaný návrh novely zákona o odpadech počítá s opatřeními cílícími k dalšímu omezení plýtvání surovinami, například zavedení separovaného sběru kovů v rámci systému EKO-KOM nebo zákaz bezplatnému vydávání plastových

91

odnosných tašek v supermarketech. Trendy v celé Evropské unii se přitom ubírají k dalšímu zpřísňování právní úpravy za účelem dalších omezení znečišťovatelů a ještě větší ochrany člověka a jeho ţivotního prostředí. Tím opravdu nejdůleţitějším cílem, bez jehoţ dosaţení jsou ostatní cíle bezpředmětné, je dosaţení trvale udrţitelného rozvoje tak, aby se planeta Země zachovala ve stavu vhodném pro ţivot jejich obyvatel.

8 Resumé The packaging industry is the branch which has experienced a great advancement in the last decades. The consumption is constantly encreasing and all the produced goods need to be apropriately packed. Today´s packaging serves to various objectives, from the basic protection, information and transmission functions to functions which bring convenience in distribution, handling, stacking, display, sale, opening, reclosing, use and reuse of the product. Inventions like bakelite closures on bottles, transparent cellophane overwraps and panels on cartons improved food safety but the progress continues and nowdays we are witnessing the taking up of active and intelligent packaging which has the ability to inform the consumer, by changing its colour or structure, about actual state of food. Due to modern technologies and developed packaging materials, actually designed packagings comply with the high esthetic and quality standards. The most of contemporary packages are attractive and glittery but not too ecological because too much additives has to be used. Simple oldfashioned materials like paper and glass, which are easy to recycle, were replaced by plastics containging various chemical agents which are not exactly environment friendly. In this diploma work, i have focused on the existing relations among management of packaging, environment and man´s health. To be able to describe how the management of packaging works, i had to begin with the analysis of the packaging legislation. There is one essential legal enactment in the Czech Republic which apllies on packages and thus, so called packaging act no. 477/2001 of Digest. This act is dedicated to the legal and individual persons, entrepreneurs that deal with the packagings and packaging waste as professionals and imposes on them several duties. These statutory duties consist in the duty of return of used packaging and packaging waste and the duty of recovery. This is in compliance with the directive no. 94/62/EC on packaging and packaging waste, which sets up the requirements on implementation of the return and/or collection system for used packaging and packaging waste from the final user in order to channel it to the most appropriate waste management alternatives and the system of reuse or recovery of the packaging waste in order to meet the objectives laid down by the Directive. The operation of duties is administered by authorized packaging corporation EKO-KOM, Inc. which is successful in

93

administering the whole system and has approximately 21 thousand clients which stand for 81 % share on the packaging market. The directive on packaging as well as the Czech packaging act meant a great contribution to right, conscious and reliable management of packaging. The necessary definitions and systems were set up and harmonised all over the European Union, so that the internal market could work without obstacles and the rate of possible disputes was minimized. The other aim of the directive lied in the high level of environment protection which should be reached by certain rates of recovery and recycling of packaging waste. The whole philosophy is based on the principle of prevention and the principle of sustainable development which is immanent to every European policy. There is a correlation between polluted environment and the health malfunctions of popullation. In this respect the phase of production and then the phase of recovery or incineration play the most significant role. Especially the proces of manufacture of plastics and alluminium contains plenty of risk agents which can have malice impact on human´s health. Also variety of PVC packaging is commonly used for food products but some analysis claim this is not safe for our health. I would like to conclude with saying that there certainly exists a straight connection between manufacturing of packages, or any industrial manufacturing, and the actual state of the environment. And there is a tight linkage between the actual state of environment, the contamination of soil, water and air, and the actual state of health of its human population and other biological settlement as well. The only real protection of us and our environment can be realized by the legislation with the concrete and certain rules which have to be observed by everybody. And i suppose that European and our legislation exercise these protective functions well and are quite strict when setting the limits and restraints.

94

9 Seznam použitých zdrojů Literatura 1) BOYLSTON, S. Designing Sustainable Packaging, Laurence King: 2009, s.192. 2) DAMOHORSKÝ, M.

A KOL.

Právo životního prostředí, 2. přepracované

a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 641. 3) DUDOVÁ, J., JANČÁŘOVÁ, I., PEKÁREK, M., PRŮCHOVÁ, I. Právo životního prostředí 2. díl. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 379. 4) DUDOVÁ, J., JANČÁŘOVÁ, I., PEKÁREK, M., PRŮCHOVÁ, I. Právo životního prostředí 3. díl. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 328. 5) HERRIOTT, L. The Designer´s Packaging Bible. Rotovision, 2008, s. 304. 6) HRADEC, V. Lexikon práva životního prostředí. Praha: Eurolex, 2005, s. 1145. 7) JIRÁSKOVÁ, I., SOBOTKA, M. Zákon o odpadech s vysvětlivkami a prováděcí předpisy, 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 482. 8) KRUŢÍKOVÁ, E., ADAMOVÁ, E., KOMÁREK, J. Právo životního prostředí ES. Praha: Linde, 2003, s. 410. 9) PETRŢÍLEK, P. Zákon o obalech č. 477/2001 Sb., a související předpisy s komentářem. Praha: IFEC, 2002, s. 237.

Internetové zdroje Ministerstvo životního prostředí ČR: http://www.mzp.cz Ministerstvo zdravotnictví ČR: http://www.mzcr.cz Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR: http://www.mpo.cz Společnost EKO-KOM, a.s.: http://www.ekokom.cz Česká informační agentura životního prostředí: http://www.cenia.cz Internetový časopis Svět balení: http://www.svetbaleni.cz Odborný časopis pro obaly, logistiku a transport Packaging: http://www.packaging-cz.cz České průmyslové sdružení pro obaly a životní prostředí: http://www.cicpen.cz Internetový portál zabývající se recyklací PET láhví: http://www.petrecycling.cz Deník o životním prostředí: http://www.ekolist.cz Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR: http://www.uzis.cz Státní zdravotní ústav: http://www.szu.cz

95

Hospodářská komora ČR: http://www.komora.cz Potravinářská komora ČR: http://www.foodnet.cz Internetové stránky Aktivní zdraví 21: http://www.zdravi21.cz Obalová asociace SYBA: http://www.syba.cz Centrum inovací a rozvoje: http://www.cir.cz The European Organization http://www.europen.be

for

Packaging

and

the

Environment:

The European Union On-Line: http://europa.eu European Commission: http://ec.europa.eu European Union law: http://eur-lex.europa.eu European Environment Agency: http://www.eea.europa.eu Court of Justice of the European Communities: http://curia.europa.eu

Právní předpisy Zákon č. 282/1991, o České inspekci ţivotního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, ve znění pozdějších zákonů. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších změn. Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších změn. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

96

Zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další poţadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování sluţeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování ţivotního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti ţivotního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 38/2001 Sb., o hygienických poţadavcích na výrobky určené pro styk s potravinami a pokrmy, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška ţivotního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 115/2002 Sb., o podrobnostech nakládání s obaly. Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 116/2002 Sb., o způsobu označování vratných zálohovaných obalů. Vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 232/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, týkající se klasifikace, balení a označování nebezpečných chemických látek a chemických přípravků. Vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 641/2004 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence obalů a ohlašování údajů z této evidence. Vyhláška Ministerstva zemědělství 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků. Vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich vyuţívání na povrchu terénu, ve znění pozdějších předpisů. Nařízení vlády České republiky č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky. Nařízení vlády České republiky č. 111/2002 Sb., kterým se stanoví výše zálohy pro vybrané druhy vratných zálohovaných obalů. Nařízení vlády České republiky č. 194/2001 Sb., kterým se stanoví technické poţadavky na aerosolové rozprašovače. Usnesení vlády České republiky č. 235/2004 Sb., o Státní politice ţivotního prostředí České republiky na léta 2004 aţ 2010.

97

Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/12/ES o odpadech, v platném znění. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/2008/ES o odpadech a o zrušení některých směrnic, v platném znění. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, v platném znění. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/12/ES, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech. Smlouva o zaloţení Evropského společenství, Celex 11957E. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/35/ES o odpovědnosti za ţivotní prostředí v souvislosti s prevencí a náhradou škod na ţivotním prostředí, v platném znění. Směrnice Rady č. 91/692/EHS, kterou se normalizují a racionalizují zprávy o provádění některých směrnic týkajících se ţivotního prostředí, v platném znění. Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1935/2004/ES, o materiálech a předmětech určených pro styk s potravinami a o zrušení některých směrnic, v platném znění. Rozhodnutí Komise 97/129/ES, kterým se zavádí identifikační systém pro obalové materiály, v platném znění. Rozhodnutí Komise č. 2005/270/ES, kterým se stanoví formáty vztahující se k databázovému systému podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, v platném znění. Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady 1600/2002/ES, o šestém akčním programu Společenství pro ţivotní prostředí. Zpráva Komise Radě a Evropskému Parlamentu o provádění směrnice 94/62/ES a jejím vlivu na ţivotní prostředí a na fungování vnitřního trhu; KOM/2006/767, v konečném znění. Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu – Hodnocení strategie udrţitelného rozvoje – Akční platforma; KOM/2005/658. Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu – Integrovaná výrobková politika – Tvorba myšlení zaměřeného na ţivotní cyklus, KOM 2003/302 v konečném znění. Sdělení Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému Hospodářskému a Sociálnímu Výboru a Výboru Regionů – Tematická strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci; KOM/2005/0666 v konečném znění. Sdělení Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému Hospodářskému a Sociálnímu Výboru a Výboru Regionů – Tematická strategie pro udrţitelné vyuţívání přírodních zdrojů; KOM/2005/670 v konečném znění.

98

Judikatura Rozsudek NSS ČR ze dne 16. dubna 2008, sp. zn. 2 As 15/2008 – 104. Rozsudek NSS ČR ze dne 16. dubna 2008, sp. zn. 6 As 14/2007 – 58. Rozsudek NSS ČR ze dne 25. září 2008, sp. zn. 7 As 34/2008-181. Rozsudek NSS ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 6 As 56/2006 – 56. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2004 ve věci C-309/02; Celex C2005/045/05. Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1988 ve věci 302/86 Komise vs. Dánsko; Celex 61986J0302. Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 24. května 2007 ve věci T-289/01; Celex C2007/155/37. Rozsudek Velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. prosince 2004 ve věci C-463/01; Celex C2005/045/01. Usnesení Soudního Celex 62005O0026.

dvora

ze

dne

16.

února

2006;

č.

C-26/05;

Usnesení Soudu prvního stupně ze dne 16. února 2005 ve věci T-142/03; Celex 62003B0142.