N
oc, kdy moje babička odešla na věčnost, mě poznamenala na celý život. Vlastně víc než na celý život, protože pevně věřím, že vše, co zažíváme na této pozemské úrovni, je jen malá část toho, co zažíváme v toku času. Hluboce mě to ovlivnilo mnoha způsoby. Nebyl to jen okamžik ztráty, který jsem coby malý chlapec prožil vůbec poprvé. Tato chvíle mě změnila navždy. Chtěl bych spolu s vámi zavzpomínat na tato první léta, protože tehdy to všechno začalo. Podle mého názoru je život vlastně jen řada příležitostí, jak se něco naučit. Mnoho z nich se dává do pohybu díky našemu vlastnímu rozhodnutí. Cítím také, že existují krátké epizodky, které často poukazují na to, co má teprve nastat. Když se se mnou vrátíte do onoho světa čtyřletého chlapce, možná uvidíte, co se tehdy dělo a jak došlo k tomu, že dnes jsem tam, kde jsem. Babička mi oné noci ukázala záblesk mého osudu. Od té doby jsem se už naučil rozmlouvat s anděly, a i když jsem stále ještě mladý, už jsem pochopil, že právě to je smyslem mého života. Rozhodně všechno začalo právě oné noci a já
ZAŘÍKÁVAČ ANDĚLŮ
nepřestávám svojí babičce děkovat za všechny ty nádherné věci, které jsem od té doby prožil. Navázal jsem s ní skutečně těsné, krásné spojení, které stále trvá, i když už tu není ve své hmotné podobě. Agnes byla moje babička z matčiny strany. Měly se s maminkou velmi rády a bylo jen přirozené, že jsem ode dne, kdy jsem se narodil, byl součástí téhle malé skupinky. Ženy na mě měly v útlém věku velký vliv a pomohly mi, abych si dokázal uvědomit své pocity a svou citlivou stránku. I když mi moje citlivost byla například ve škole na překážku, nedokázal bych se bez ní obejít, protože můj život velice obohatila. Než se babička přistěhovala k nám, žila v těsném sousedství – my jsme bydleli v novém domě na vrcholku kopce a babička v domě, kde se narodila moje maminka a který byl vzdálený ne víc než tři minuty chůze. Chodil jsem za ní den co den. Když pak bydlela u nás, maminka se jí sice velmi věnovala, ale zároveň se utvořilo ještě těsnější pouto mezi námi třemi. Když mi byly tři roky, asi rok jsem byl hodně nemocný a to mě s babičkou sblížilo ještě víc. Měl jsem GuillainůvBarrého syndrom, což je porucha, při níž imunitní systém těla napadá části periferního nervového systému – v podstatě je to, jako by vaše tělo vypovědělo válku samo sobě. Stalo se to, poté co jsem prodělal hodně těžké nachlazení. Nemoc začala tak, že jsem se cítil slabý a pak jsem začal cítit bolest a mravenčení v nohou. Stále se to zhoršovalo a jednoho dne jsem už nedokázal chodit. Lékaři se obávali 20
DOSPÍVÁNÍ A UČENÍ
nejhoršího a nejprve si mysleli, že je to meningitida. Vzpomínám si, jak mi dělali lumbální punkci – byl to jeden z nejhorších zážitků v mém životě a já bez přestání ječel. Devět měsíců jsem byl ochrnutý od pasu dolů. Nějakou dobu jsem ležel v Yorkhillské nemocnici, dětské nemocnici v Glasgowě, ale měl jsem štěstí, protože ve čtyřech letech jsem se zase uzdravil. Jedná se o poměrně vzácnou nemoc – lékaři tvrdí, že postihne jen jednoho člověka ze sta tisíc – a mně se dostalo požehnání, že mi nezůstaly žádné dlouhodobé následky, až na ploché nohy, kterým nepomohly ani měsíce cvičení. Z té doby si vzpomínám hlavně na ochrnutí, ale nebylo to zas tak úplně hrozné. Utkvělo mi v paměti, že se díky tomu dostalo do mého života ještě více lásky. Sedával jsem celé hodiny babičce na klíně a moc se mi to líbilo. Ona byla ve svém kolečkovém křesle a já jsem nemohl chodit, takže jsme se hodně sblížili. Měl jsem ji snad nejradši ze všech. Mám spoustu hezkých vzpomínek i na dobu předtím. Babička u sebe neustále nosila kabelku, aZ se dělo co se dělo, a měla v ní všechno, na co jste si vzpomněli. Jednou jsme zůstali sedět v autě a maminka s tatínkem šli někam vyzvednout nějaké hodiny. Řekl jsem, že mám hlad, a babička vytáhla z kabelky kus sýra obaleného voskem a nůž. To pro ni bylo typické – z té kabelky vytahovala neuvěřitelné věci. Dodnes tomuhle druhu sýra říkám „babiččin sýr“, protože ho vždycky dokázala opatřit, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nedokázal jsem unést představu, že má babička zůstat 21
ZAŘÍKÁVAČ ANDĚLŮ
sama beze mě, a tak jsem jí vždycky nechával hračky, aby si měla s čím hrát. Nejradši jsem si hrával s malými příšerkami z umělé hmoty a před odchodem jsem se vždycky ujistil, že jich babička vedle sebe pár má. Vzpomínám si na tyhle doby velice jasně – dívali jsme se spolu na Fantazii, usazení spolu na kolečkovém křesle, a dopřávali jsme si cucavé bonbony… Nebyl jsem jediný chlapeček na světě, který zbožňoval svoji babičku, a vsadím se, že spousta čtenářů pochopí, co tím myslím, když řeknu, že jsme jeden pro druhého představovali střed světa. Není divu, že v mém životě hrála dál důležitou roli i po své smrti. Kdykoli mě uviděla, vykřikla: „Ty můj chlapečku!“, já jsem se k ní rozběhl a začali jsme se objímat, jako bychom se neviděli celé měsíce. V létě babička sedávala se sousedy venku a povídali si a všechny ostatní staré paní říkávaly: „Tady je Kyle, tady je ten náš kluk!“ Babička se vždycky rozzlobila a namítala: „Ne, kdepak, to je můj kluk!“ Jedna z nejhezčích vzpomínek, které na ni mám, se týká její lásky ke zbytečnostem – vždycky v nějakém krámě našla něco, co považovala za „poklad“, a měla z toho velkou radost. Dětem se něco takového líbí, protože i ony považují různé krámy za úžasné věci, a já jsem si s babičkou její poklady prohlížel a obdivoval všechny ty báječné drobnosti, které objevila na svých pochůzkách. Jak však ubíhal čas, všechny tyhle drobné součásti její osobnosti začaly mizet. Už nemohla chodit ven sama, takže neměla příležitost shánět své „poklady“. Nedokázala si ani skočit do obchodu pro sáček bonbonů. Vím, že všichni, 22
DOSPÍVÁNÍ A UČENÍ
kdo tyto řádky čtou, poznávají smutné stránky toho, když se život na této úrovni blíží ke svému konci. V té době jsem byl příliš mladý na to, abych si uvědomil, že i tato období v něčím pozemském životě jsou jen přechodná, ale te[ už vím, že bolest, ztráta, utrpení a stárnutí jsou jen krátkými okamžiky na naší cestě a že nám poskytují příležitost přesunout se do další fáze života. S pomocí andělů dokážeme všichni najít v tomto vědomí útěchu, a mně se dostalo nesmírného požehnání tím, že se mi trochu této vzácné útěchy dostalo v noci, kdy moje milovaná babička zemřela. Než babička umřela, nějakou dobu trpěla nevyléčitelnou rozedmou plic. Musela dýchat kyslík, nohy měla silně opuchlé a skoro se nemohla hýbat. Měla nohy vždycky přikryté přikrývkou a očividně měla bolesti, ale i když už jí bylo opravdu hodně špatně, pamatoval jsem si ji, jaká bývala dřív. Byla skutečně báječná. Jak plynul čas, maminka mi vyprávěla stále podrobněji o jejím odchodu. Babička zemřela té noci, kdy jsem ji viděl. Maminka byla u ní v nemocnici, když zemřela. Když jsem se ráno probudil, maminka se vrátila po probdělé noci, byla zoufalá a nevěděla, co dělat. Nedokázala se rozhodnout, jestli mi to má říct nebo ne, ale protože jsem byl tak malý, rozhodla se, že počká, až na to přijde řeč, a nebude mi smutnou zprávu sdělovat hned po probuzení. Domluvili se s tatínkem, že mě vezmou na oběd a řeknou mi to u něj. Vypravili jsme se do jedné z těch rodinných restaurací, které jsou si všechny podobné, a posadili se ke stolu. Když jsme si objednali, maminka mě vzala za ruku. 23
ZAŘÍKÁVAČ ANDĚLŮ
„Kyle,“ začala, „musím ti říct něco důležitého. Je to smutné. Babička odešla do nebe.“ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Měl jsem zhruba představu o tom, co nebe je, ale myslel jsem si, že lidé se tam dostanou až po smrti. „Neodešla,“ namítl jsem, „včera v noci jsem ji viděl.“ „To se ti asi zdálo,“ opáčila maminka a objala mě. „Babička je mrtvá.“ Nějak se mi to nezdálo, ale věřil jsem mamince; věděl jsem, že by mi nelhala. „Znamená to, že už ji nikdy neuvidím?“ zeptal jsem se a vyhrkly mi slzy. „Bohužel ne,“ odpověděla maminka a zesmutněla. „Já ale chci!“ vykřikl jsem. „Chci babičku zase vidět!“ „Já vím,“ utěšovala mě maminka, „také bych ji ráda viděla, Kyle, ale nemůžeme. Prostě to nejde. Je v nebi. Je pryč, Kyle, moc mě to mrzí.“ Vůbec jsem to nedokázal pochopit. Babička byla předchozí noci u mě v ložnici, hladila mě a vypadala zdravěji než po dlouhou dobu předtím, a te[ mi tu říkají, že odešla navždy. Co se to děje? Byla to hrozná doba. I když se děti vyrovnávají s něčí smrtí jinak než dospělí a dokážou bez překážek přejít z jednoho citového rozpoložení do druhého, cítil jsem v sobě prázdnotu, která neodcházela. Bylo by mi líp, kdybych tehdy věděl to, co vím te[? Ano, rozhodně.
24
DOSPÍVÁNÍ A UČENÍ
JAK VYSVĚTLIT, ŽE ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ Když jsem byl malý, učili mě, že všichni dobří lidé přijdou po smrti do nebe. Byla to uklidňující a něžná představa a svým způsobem mi dodávala řád, protože jsem se neustále strachoval, že když budu zlobit, tak se do nebe nedostanu. V naší kultuře se však mnoho lidí od dětství učí, že smrt je něco děsivého. Tohle přesvědčení nám příliš nepomůže, když se pak máme vyrovnávat se smrtí někoho blízkého, zejména když ji máme vysvětlit dítěti. Pokud to někdy budete muset udělat, necho[te kolem horké kaše, ale všechno dítěti upřímně vysvětlete, bude vám tak důvěřovat. Povězte mu, že naše těla jsou jako auta. Nosí nás po světě jako dopravní prostředek, ale nevydrží věčně. Když se ale auto porouchá, neznamená to, že jsme na konci cesty. Řekněte dítěti, že jádro toho, co jsme, je ukryto v srdci. Když naše tělo přestane fungovat, té skutečné osobě v nás narostou křídla a odletí na krásné místo, odkud může střežit svou rodinu. Děti snadno přijímají představu posmrtného života, protože mají úžasnou představivost. Najdou v tomto přesvědčení velkou útěchu a pravděpodobně zjistíte, že občas vídají zemřelé rodinné příslušníky. Povězte jim, že příbuzní v nebi je slyší, a že když budou pořádně poslouchat, uslyší je také. Nesty[te se mluvit s dětmi o zemřelých. Děti jsou nesmírně otevřené. Když jim někdo nabízí útěchu, přijmou ji, a tak nešetřete příběhy a vzpomínkami. 25
ZAŘÍKÁVAČ ANDĚLŮ
To, co se naučíme jako děti, si uchováváme, a tak je povinností milujících a pečujících rodičů zajistit, aby si děti uchovaly to dobré, a ne to negativní. Víra v posmrtný život jim pomůže překonat strach ze smrti. Všichni musíme na své cestě projít tímto úsekem, tak proč bychom měli dítěti upírat útěchu? Povězte dětem také, že mají zvláštního neviditelného andělského kamaráda, který byl stvořen, aby je v životě chránil. Když něco ztratí, mají strach nebo se bojí, stačí pomyslet na anděla a v duchu ho požádat o pomoc. On se o ně postará. Poskytujte dětem útěchu a lásku tak často, jak to jen jde. Obklopte je pozitivními poselstvími a povzbuzujte je, aby přijaly duchovní část své existence. Když to uděláte, dáte jim mnohem více než hmotné statky – dáte jim klid a spokojenost. Co víc byste si mohli přát?
26
LÁSKA JE VŠUDE KOLEM NÁS
KAPITOLA 2 LÁSKA JE VŠUDE KOLEM NÁS
