OBSAH ÚVODNÍ SLOVO... 3 O. S. KAPPA-HELP... 4 ŽIJÍ TADY S NÁMI... 5 MULTIKULTURNÍ A TRANSKULTURNÍ SPOLEČNOST... 6 MEZI KULTUROU A ETNICITOU

OBSAH ÚVODNÍ SLOVO ........................................................................................................................ 3 O. S. KAPPA-HELP .................................................................................................................... 4 ŽIJÍ TADY S NÁMI ..................................................................................................................... 5 MULTIKULTURNÍ A TRANSKULTURNÍ SPOLEČNOST....................................................................... 6 MEZI KULTUROU A ETNICITOU ................................................................................................... 10 ROMOVÉ ................................................................................................................................... 14 Kdo je Rom .......................................................................................................................... 14 Stručná historie Romů.......................................................................................................... 16 Romská kultura .................................................................................................................... 18 Romové a sociální vyloučení ............................................................................................... 20 Romové a vzdělávání ........................................................................................................... 25 CIZINCI ..................................................................................................................................... 28 Cizinci v České republice .................................................................................................... 28 Vietnamci ............................................................................................................................. 35 Muslimové .......................................................................................................................... 37 SEZNAM LITERATURY ................................................................................................................ 42 METODICKÉ LISTY „ŽIJÍ TADY S NÁMI“ ....................................................................... 44 HROZBY EXTREMISMU ....................................................................................................... 45 Úvodem ................................................................................................................................ 45 Základní pojmy .................................................................................................................... 45 Extrémně pravicové ideologie: ............................................................................................ 50 Extrémně levicové ideologie: .............................................................................................. 53 Subkultury: ........................................................................................................................... 54 Symbolika extremistických skupin ...................................................................................... 56 HISTORICKÝ VÝVOJ EXTREMISMU V ČESKÝCH ZEMÍCH 1 ........................................................... 57 Historický vývoj extrémní pravice: ..................................................................................... 57 Historický vývoj extrémní levice v ČR: .............................................................................. 60 SOCIÁLNÍ FAKTORY EXTREMISTICKÝCH HNUTÍ A SUBKULTUR.................................................... 61 PRÁCE S EXTREMISMEM VE ŠKOLÁCH ....................................................................................... 64 SEZNAM LITERATURY: ............................................................................................................... 69 METODICKÉ LISTY „HROZBY EXTREMISMU“ ............................................................ 71 ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ PROJEKTU PROČ ...................................................................... 72 PROJEKTOVÝ TÝM, SPOLUPRACUJÍCÍ ORGANIZACE .............................................. 73

2

Úvodní slovo Vážení čtenáři, držíte v rukou sborník projektu PROČ – „Příběhy Rozprávějící O Člověku“. Realizovaný projekt je reakcí na alarmující stav posledních let v České republice, kdy jsme svědky zvyšující se intenzity rasistického a xenofobního smýšlení, které s sebou přináší problémové chování Realizační tým projektu „PROČ“ o. s. KAPPA-HELP zvolil jako preventivní nástroje pro zmírnění extrémistického jednání především výchovu a vzdělávání. Cíle projektu jsou směřovány na dvě hlavní skupiny: 1) osoby v dalším vzdělávání (především pedagogové) 2) osoby v počátečním vzdělávání - žáci a studenti. Projektové myšlence odpovídají i specificky zaměřené dílčí cíle. Pro skupinu pedagogických pracovníků se jedná o realizaci vzdělávacích aktivit v oblasti multikulturní výchovy, vytvoření výukových materiálů, didaktických pomůcek pro výuku multikulturní výchovy atd. Žákům a studentům jsou určeny dva interaktivní workshopy: „Hrozby extremismu“ a „Žijí tady s námi.“ Jejich účelem je představení symboliky, subkultury, historie a specifik jiných etnik včetně Romů žijících v lokalitách Olomouckého kraje. Projekt byl zahájen v únoru 2010 a celkově směřuje k naplnění základního cíle vzdělávací politiky našeho státu, který spočívá ve výchově dětí a mládeže k toleranci a spolupráci, k humanistickým tradicím a formování zdravé osobnosti. Na následujících stránkách sborníku naleznete základní teoretické informace o uvedených tématech. Teoretické bloky zpracovali 2 odborníci na danou problematiku. • •

pan Mgr. Václav Zeman ( Agentura pro sociální začleňování; Úřad vlády ČR ) pan PhDr. Daniel Topinka (odborný asistent na Univerzitě Palackého v Olomouci, katedra sociologie a andragogiky; věnuje se publikační činnosti )

3

o. s. KAPPA-HELP Posláním občanského sdružení KAPPA-HELP je pomoc lidem, kteří se dostali do tíživé sociální situace a hrozí jim vyloučení na okraj společnosti - ať již z důvodů užívání drog, chudoby nebo života v sociálně vyloučené lokalitě. Kromě pomoci ohroženým lidem pracovníci o.s. KAPPA-HELP působí preventivně, snaží se předcházet sociálnímu vyloučení, vzdělávat veřejnost i jednotlivé profesní skupiny - zejména v oblasti školství. Mezi hlavní programy o.s. KAPPA-HELP patří: ° vzdělávací aktivity - pro různé profesní skupiny - zejména učitele, vychovatele, metodiky prevence, lékaře, dále pro rodiče žáků základních a středních škol, ° dvouleté studium pro školní metodiky prevence - specializační akreditované studium ° programy primární prevence pro žáky základních a středních škol ° poradenské centrum pro problémy se závislostmi v Kojetíně ° kontaktní a poradenská centra v Přerově a v Hranicích pro osoby ohrožené návykovým chováním (drogy, alkohol, hrací automaty) ° terénní programy v Přerově, Lipníku n. Bečvou, Kojetíně a v Hranicích pro uživatele návykových látek ° nízkoprahové zařízení pro děti a mládež v Přerově - pro děti a mládež ze sociálně znevýhodněného prostředí, která chce volný čas trávit jinak, než na ulici

4

ŽIJÍ TADY S NÁMI PhDr. Daniel Topinka My a oni V tomto textu se věnujeme tématu interkulturního soužití různorodých sociálních a kulturních skupin v rámci naší tj. české společnosti. Samotný název textu není úplně šťastný a hned v úvodu si zaslouží vysvětlení. Nevymyslel ho autor tohoto textu, ale ponechal ho záměrně v původním tvaru, jak byl navržen v rámci nástinu výukového materiálu. Hned na úvod chceme na tomto názvu ukázat, co vše v sobě mohou takováto samozřejmá označení skrývat. Pokud se nad názvem zamyslíme, dojdeme k závěru, že především vyjadřuje přítomnost větší sociální distance mezi lidmi. Kdyby vyjadřoval blízkost a intenzitu sociálního kontaktu, tak by nejspíš zněl třeba jako „Naši blízcí“, „Společníci“ nebo „Souputníci“. Název ale vyjadřuje mnohem větší sociální vzdálenost. V podstatě název říká, že „oni“ žijí „tady“, tedy na místě, které patří nám. Mísí se zde dva typy blízkosti: fyzická a mentální. „Oni“ s „námi“ sice sdílí společný fyzický prostor, který patří / patřil „nám“, „žijí tady“, to ale ještě nic nevypovídá o mentální blízkosti, o pocitu sounáležitosti a o vnímání jiných osob. Existuje zde dělicí čára mezi „my“ a „oni“. „My“ znamená skupinu, k níž patříme, která je srozumitelná, známá, přirozená, důvěrná a bezpečná. Oproti ní „oni“ představují skupinu, ke které nechci nebo nemohu náležet, skupinu nevypočitatelnou, nesrozumitelnou, neznámou, vyvolávající strach a obavy. Protikladnost vlastní a cizí skupiny slouží k vykreslení mapy našeho života a také místa na ní, kam patříme. Takovéto dělítko používáme v životě běžně – rozlišujeme mezi městem, kde bydlíme a městem, kde ne, mezi naším hokejovým týmem a týmem hostů, mezi naší rodinou a rodinou cizí, mezi námi, poctivými platiči a jimi, přiživujícími se neplatiči apod. Každá taková opozice má svůj význam, podílí se na utváření naší sociální identity a určuje naše místo ve světě a příslušnost ke kolektivitám. Abychom si svou příslušnost k naší skupině udrželi, stejně jako soudržnost a solidaritu s druhými, potřebujeme v zájmu zachování integrity skupiny mít k dispozici imaginární či faktickou opozici, vůči které se budeme vymezovat. Členství ve skupině poskytuje formu jistoty a eliminuje zdroje nejistoty, které přichází zvenčí. Takovýmto zdrojem se mohou snadno stát příchozí zvenčí (outsideři), kteří znamenají výzvu pro životní způsoby etablovaných členů místní usedlé populace. Interakce vyvolávají nelibost, obavy a strach, mohou být vnímány jako silně ohrožující a nebezpečné. Vzniklé napětí ponouká obě strany ke zveličování rozdílů (Bauman 1996), přičemž jsou tyto rozdíly vnímány jako kulturní. Sociolog Norbert Elias popisuje rostoucí tenze mezi outsidery a etablovanými v termínech postupného zveličování nevýznamných diferencí a rozebírání překážek soužití, které ústí v hledání důkazů nevyhnutelnosti separace a odmítnutí míšení se. Etablovaní jsou ve výhodě. Legitimitu svých postojů opírají o vytvářené předsudky a dlouhodobost svého usídlení (územní nárok). Outsideři jsou v tomto světle kořistníky a vetřelci, kteří se na vytváření společného bohatství nepodíleli. Podle Zygmunta Baumana (1996) však může nastat ještě mnohem horší situace, než ono vzájemné vymezení mezi „my“ a „oni“. Tuto dělící čáru mezi vlastní a cizí skupinou narušují příchozí cizinci. Cizinec k nám nepatří a narušuje stávající řád. V rámci snah o znovunastolení řádu bývají používány vůči cizincům různé praktiky: donucení k emigraci, separace, segregace nebo genocida. Cizinec je tím, kdo přichází a mnohdy chce zůstat, vzbuzuje nedůvěru svou mobilitou, nezávislostí, jinakostí a zpochybňováním navyklého běhu věcí (Simmel 1997).

5

Tento text se zaměří na obě zmíněné kategorie „druhých“ – „oni“ budou reprezentováni Romy a „cizinci“ zase představeni v podobě hlavních skupin cizinců, které se v České republice usazují v posledních dvaceti letech. Romové jsou příkladem toho, jak komplikovaně se může vyvíjet podoba soužití a jak je etablovaní členové většinové společnosti využívají ke svému sebevymezení. Zkušenosti cizinců, kteří přicházejí na území státu, zase dokládají, jaké důsledky má pro jedince skutečnost, že je většinová společnost pokládá za cizí, nezná je a nedůvěřuje jim.

Multikulturní a transkulturní společnost Ve druhé polovině 20. století začali mít sociologové vážné problémy s charakterizováním a pojmenováním soudobých společností západního světa. Na moderní společnost navazují společnosti, které získávají označení například společnost postindustriální, postmoderní, postmaterialistická, masová, nedomyšlená, pluralitní, občanská, mcdonaldizovaná, globální, individualizovaná, pluralitní, komerční, konzumní, cynická, barbarizovaná, dezintegrovaná nebo společnost hojnosti, vědění, blahobytu, případně společnost transkulturní či multikulturní. Z krátkého výčtu je na první pohled zřejmé, že rozmanitost pojmenovávání odráží mnohost optik a perspektiv, z nichž se snažíme současnou společnost popsat a porozumět jí, ale také signalizuje dynamičnost a proměnu soudobých společností, které se začínají lišit od společností dřívějších, které doposud nesly označení společnosti moderní doby. Jaká je tedy diagnóza současných společností západního světa? Odpověď není jednoznačná, neexistuje jediná platná všezahrnující definice. Pluralita přístupů je faktem, který znamená, že bychom měli přijmout skutečnost, že svět kolem nás je mnohoznačný, mnohotvárný a různorodý, plný významů a interpretací složité sociální reality, kterou jsme obklopeni. Pokud bychom hledali alespoň nějaký společný jmenovatel, snad by jím mohla být rychlost sociálních a technologických změn, které se promítají do našich životů. Mnohost úhlů pohledů a perspektiv je příčinou scénářů dalšího vývoje společností, které sahají od těch optimistických až po pesimistické. Proměny, kterými společnosti prochází, se týkají organizace výroby a výrobních vztahů, pluralizace životních stylů a forem, rozvoje vzorců spotřebního chování, sociálních struktur, zprostředkováním světa masovými médii a vlivu médií vůbec, náhrady přímých represí metodami kombinujícími splnitelné a nesplnitelné, nových hodnotových vzorců a rozvolnění systémů sociální kontroly, setkávání a střetávání různých kultura globalizací a otevřeností světa (Petrusek 2006). Anthony Giddens ve své Sociologii píše, že žijeme ve věku kulturní rozmanitosti, jsme „hluboce ovlivněni kulturními hodnotami a zvyky společností, v nichž se pohybujeme“ (Giddens 1999: 83). A to současně ve světě, který se stále více globalizuje, ve světě, ve kterém roste vzájemná závislost lidí v rámci světové společnosti, a prohlubují se různé formy nerovností. O prohlubujících se nerovnostech referuje řada významných sociálních vědců (Dahrendorf 2007, Beck 2007, Giddens 1999). Ralf Dahrendorf se zmiňuje o nových nerovnostech, které se prosazují v rozvinutých společnostech. Jak píše, „chudí se stávají chudšími, kdežto bohatí dosahují úrovně superbohatých“ (Dahrendorf 2007: 74). Sociálně-ekonomické procesy, globalizace, mají své vítěze a poražené. K poraženým patří ti, kteří přicházejí o šance podílet se na společenském procesu a ocitají se mimo hlavní proud společnosti, v tzv. situaci sociálního vyloučení. Moment sociálního vyloučení se stává zdrojem nového sociálního konfliktu (Dahrendorf 1997). 6

Koncept sociálního vyloučení souvisí s proměnou chápání soudobé společnosti, kdy se do centra pozornosti dostávají více rostoucí nerovnosti horizontální, nikoliv vertikální. Tradiční pojetí společnosti, která se skládá z jednotlivých tříd a vrstev, je postupně nahrazováno společností, v níž je život představován v termínech vyjadřujících účast/participaci či neúčast/separaci sociálních aktérů. Jednoduše řečeno, takovýto model staví na dvou kategoriích: na těch, kteří jsou uvnitř („in“) a těch, kteří jsou mimo („out“). Míru účasti na životě společnosti pak určují například kategorie etnicity, kultury, věku či jiné. Vymezení situace sociálního vyloučení je v souladu s interpretacemi proměn nerovností a také se situací, kdy se lidé z různých důvodů nemohou podílet na obvyklých aktivitách, jimž se věnují ostatní členové společnosti. Jedinci i celé sociální skupiny jsou vylučovány z ekonomického i sociálního života a jsou zbavováni možnosti podílet se na základních občanských právech. Sociální vyloučení může být ekonomické, které symbolizuje chudoba a marginalizace na trhu práce – lidé se ocitají v situacích dlouhodobé nezaměstnanosti, disponují nízkým a nepravidelným příjmem, ocitají se na sekundárním trhu práce. Další dimenzi je vyloučení z politického života, které vyjadřuje nízkou či žádnou účast na občanských a lidských právech a nakonec vyloučení sociální, které znemožňuje individuím či kolektivitám podílet se na společenských aktivitách a vede k jejich separaci a izolaci od ostatní společnosti. Pojetí sociálního vyloučení je důležité pro porozumění situace, v níž se ocitají ti, kteří jsou klasifikováni jako jiní či odlišní. Nyní se budeme blíže věnovat jedné z mnohých společností a to té, která získala název společnost multikulturní či transkulturní. Takovéto pojetí společností patří bezesporu k těm optimističtějším. Podle profesora politických věd Clause Leggewieho, který se zabývá právními návrhy na politické formování multikulturní společnosti a vytvořil sémantický novotvar Multi Kulti, nemůžeme dále popírat rostoucí kulturní diferenciaci. Ve stejnojmenné knize Claus Leggewie (1999) apeluje na potřebu akceptovat novou sociální realitu německé společnosti – kulturní rozmanitost, jejíž příčinou je migrace. Píše o vyloučení neněmeckých národnostních skupin ze společnosti, neboť nenáleží k původní uniformní pospolitosti Němců. Wolfgang Welsh současnou společnost pokládá za transkulturní, neboť rozmanitost životních forem nepochází z něčeho, co se nazývá „kulturní charakter“, ale vyvstává z transkulturních propojení a interakcí. Kulturní realita je jiná, model izolovaných kultur, samostatných a nezávislých útvarů, ztrácí smysl. Dorůstající generace již nejsou fixovány na jednu kulturu, ale jejich život se utváří pod vlivem nejrůznějších kulturních forem. Kulturní hranice se rozplývají a mizí, v éře imigrace lidé překračují rádius původních kulturních skupin a rozšiřují si kulturní horizont. Mísí se prvky kultury vlastní a cizích tak, že se koncept kultury stále více otevírá vnějšímu světu a vede ke společnému sdílení kulturních praktik (Pongs 2000). Transkulturní společnost není společností multikulturní: multikulturaliza vychází z klasické představy jedné kultury. Uvědomuje si sice pluralitu kultur, ty jsou chápány jako homogenní monolity. Transkulturní společnost opouští národní identitu a otevírá se kulturním formám, jejichž původ přestává být důležitý (rozdíl mezi vlastní a cizí kulturou). Přestože se stále identifikujeme jako Češi, samotný obsah češství prochází změnami a pod náporem plurality životních stylů se vytrácí loajalita vůči pevně fixované uni-nacionální identitě. Samozřejmě tento proces vyvolává dvě protichůdné reakce – lpění na zachování nacionálního referenčního rámce nebo jeho úplné odmítnutí. Jaké jsou základní charakteristiky multikulturní společnosti? Téma multikulturalismu se začalo diskutovat v 80. letech 20. století. Multikulturalismus se stal programem, který reagoval na rostoucí zastoupení imigrantů v západních společnostech. Reagoval na skutečnost, že vedle sebe žijí „odlišné“ etnické, jazykové, kulturní, náboženské či národní a jiné minoritní skupiny v rámci tzv. majoritní společnosti. Imigrace, ale i konstituování různých kulturních či etnických skupin, vedly k větší koncentraci, koexistenci a interakci různých kulturních kolektivit v rámci společností, které existovaly v rámci poměrně homogenních národně-státních útvarů. 7

Tato homogenita začala mizet a nová skutečnost koexistence etnických a kulturních skupin vedla mnohé sociology k tomu, že začali soudobé společnosti pokládat za heterogenní, tedy multikulturní. Prapůvod multikulturalismu můžeme hledat v době, kdy došlo k dekolonizaci a rozpadu koloniálního systému dominance Západu. Právě koloniální mocnosti přicházely v důsledku mocenských ambicí do kontaktu s jinými kulturami - nejdříve na jejich teritoriích a posléze i ve vlastním prostředí, do něhož dobrovolně či nedobrovolně putovalo množství kolonizovaných. Kolonizátoři začali kulturní diverzitu vnímat a snažili se ji uchopit v praktické rovině, stejně jako kolonizovaní. George Orwell v Barmských dnech, knize, kdysi tolik kontroverzní a šokující, konfrontuje svět hlavního hrdiny Floryho s jeho přítelem indickým lékařem. Doktor hájí před skeptickým bělochem „cizí“ kulturu a také on pojmenovává hlavní kulturní rozdíly. „Ach, pane Flory, vy nemáte ponětí o lstivosti Orientálců. U Pchou Ťin už zničil vyšší úředníky, než jsem já. On ví, jak zařídit, aby se mu uvěřilo. A proto – ach, tohle je tak nepříjemné!“ Doktor popošel pár kroků sem tam po verandě a otíral si kapesníkem brýle. Očividně tu bylo ještě něco, co se z ohleduplnosti zdráhal vyslovit. Chvíli vypadal nešťastně, že se Flory skoro chtěl zeptat, jestli mu nemůže nějak pomoci, ale neudělal to, protože věděl, jak beznadějné je vměšovat se Orientálcům do jejich sporů. Žádný Evropan se nikdy nedostane až k jejich podstatě, vždycky tu zůstává něco, co evropská mysl nedokáže proniknout, spiknutí uvnitř spiknutí, intrika za intrikou. A nevměšovat se do „domorodých“ svárů navíc patří k desateru přikázání každého pakká sáhiba. „Co je nepříjemné?“ zeptal se váhavě. „Totiž, jen kdyby – ach příteli, bojím se, že se mi vysmějete. Ale jde o jedno – kéž bych tak byl členem vašeho evropského klubu! Kéž by! Tak bych byl v úplně jiném postavení!“ „Členem klubu? Proč? Jak by Vám to pomohlo?“ „V těhle věcech, příteli, prestiž znamená všechno“. … (Orwell 1998: 43 – 44).

Multikulturalismus je v jistém slova smyslu dědictvím hegemonie kolonizátorů a migračních a demografických procesů, které jsou spojeny s rozpadem koloniálního systému po 2. světové válce. Dynamicky se rozvíjel na půdě Spojených států v souvislosti s vystoupením tzv. etnorevitalizačních hnutí, které si nárokovaly politické uznání, odmítaly asimilační programy a žádaly kolektivní práva pro etnické skupiny. Multikulturalismus má více významů – doposud jsme ho používali jako označení faktického stavu heterogenních společností, v nichž koexistují různé kulturní a etnické skupiny, které jsou sice méně početné ve srovnání s majoritní ústřední skupinou, ale z hlediska demografického nejsou vůbec zanedbatelné. Multikulturalismus také znamená ideální stav, do něhož se promítá představa očekávaného harmonického a bezproblémového soužití skupin, které spolu vzájemně komunikují, vzájemně se respektují a obohacují. Tento ideál se stal zdrojem kritiky multikulturalismu, mnozí kritikové považují multikulturalismus spíše za zbožné přání, než za realistický a dosažitelný cíl. Skutečností je, že kritici mají po ruce celou řadu příkladů, které poukazují na problémy v oblasti soužití a spíše ideální koexistenci vylučují, než posilují (segregace a vznik ghett, projevy násilí, střety ohledně náboženských symbolů apod.). Multikulturalismus je také politickým programem, kdy společnosti vytváří takové právní rámce a systémy, které upravují systém norem a vztahy mezi skupinami a reflektují přitom kulturní heterogenitu. Například v roce 1988 byl v Kanadě vydán The Canadian Multicultural Act, který vymezuje jazykem práva vztahy a soužití mezi jazykovými a etnickými skupinami a usiluje o předcházení konfliktů mezi skupinami. Kritiky multikulturalismu se týkají jeho ideologického poselství a poukazují na přehnanou politickou korektnost při pojmenovávání problémů spojených s přítomností etnických a menšinových skupin.

8

Všímají si nejen mocenských zájmů jednotlivých skupin a jejich elit, které využívají multikulturalismus ve svůj prospěch, ale také využívání či zneužívání vnímaných kulturních diferencí v rámci soupeření mocenských a politických uskupení (konzervativní strany, krajně pravicové strany). Již jsme zmiňovali některé kritické reflexe multikulturalismu. Některé z nich míří k tomu, že multikulturalismus neodráží realitu (Hirt, Jakoubek 2005), ale spíše ji utváří v tom smyslu, že společnost pokládá za rozštěpenou do jednotlivých segmentů tvořených organizovanými skupinami, kterým přiznává (někdy přiděluje) odlišné kvality vyjádřené v termínech etnicity, kultury či náboženství. Samotný multikulturalismus může být příčinou toho, že na vztahy ve společnosti nahlížíme zúženou optikou kulturních odlišností, které se zdají být přirozené, trvalé a neměnné, což ve skutečnosti vůbec nejsou. Giovannu Sartorimu (2005) nijak nepřekáží multikulturalismus chápaný jako konstatování faktického stavu existence rozmanitých kultur, ale kritizuje multikulturalismus jako politiku, jako hodnotu, která podporuje etnické a kulturní odlišnosti a v samotném důsledku je i prohlubuje. Klade vedle sebe vše, co nazývá kulturou, byť se o kulturu nemusí jednat. Přispívá tím ke zvýšení rizika dezintegrace společnosti a ohrožení soudržnosti. Multikulturní společnost můžeme nahlížet ze dvou opačných pólů. Může se jednat o společnost, která se skládá z kulturně a etnicky různorodých skupin, mezi nimiž se ustavily pravidla, upravily vzájemné vztahy a došlo k politické integraci za současného zachování kulturních identit. Nebo může jít o společnost, kterou tvoří mozaika menšinových skupin, které se uzavřely do svých světů, segregovaly se do svých sociálních a fyzických prostorů, zdůrazňují vlastní pravidla před pravidly celé společnosti a zakládají si na společném původu a kolektivní identitě. Jak se ukazuje, nalezení rovnováhy a kompromisů mezi tím, jak si zachovat jednotu a soudržnost společnosti a přitom respektovat kulturní identity a diference, není vůbec jednoduché. Ať už je multikulturalismus více ideologií nebo popisem faktického stavu společností, nemůžeme přehlédnout skutečnost, že naše sociální realita se stává čím dál víc interkulturní. Multikulturalismus nachází své praktické vyjádření v tzv. multikulturní výchově, která je součástí vzdělávacích politik a programů. Pokud zohledníme výše uvedené kritiky, musíme připustit, že multikulturní výchova směřující k pouhé oslavě různosti a vyzvedávání kulturních odlišností, může být značně problémová. Také primární identifikace dítěte jako nositele etnické identity může v praxi znamenat hrozbu zjednodušujících klasifikací, nálepkování a stigmatizace. Výchovné multikulturní působení, jehož středem je vyhledávání a rozvíjení etnických a kulturních diferencí, může potvrzovat či prohlubovat rozdíly mezi dětmi. Tím nechceme tvrdit, že nemá smysl se věnovat kulturním rozdílům například v podobě interkulturního vzdělávání. To by se místo ideologizujících proklamací mělo věnovat porozumění tomu, co je kultura, hodnotový systém, jak se utváří / konstruují sociální identity, jaké mechanismy jsou s klasifikací kultur a etnik spojeny, jak vznikají a reprodukují se stereotypy, jak dochází ke stigmatizaci a jaké důsledky má stigmatizace pro život jedinců, co znamená etnocentrismus, jak „interkulturně“ komunikovat s „druhými“ apod. Mnohé texty, které se multikulturní výchově věnují, vytváří kolem multikulturalismu auru vědeckosti, bohužel postrádají kritickou reflexi svých východisek.

9

Mezi kulturou a etnicitou Kultura je podle zakladatele kulturní antropologie E. B. Tylora složitým celkem zahrnujícím soubor vědomostí, názorů, umění, morálky, práva, obyčejů a zvyků, které si člověk osvojil jako člen společnosti. Vymezení pojmu kultura je nespočet, jedním z nich je i vymezení symbolické. Kulturu tvoří systém symbolů, přičemž symbol představuje jakýkoliv znak obdařený obecným či abstraktním významem. Symboly nám pomáhají třídit a klasifikovat svět, a tedy mu i rozumět a orientovat se v něm. Jsme obklopeni symbolickými systémy, které jsme vytvořili a promítli do nich své zkušenosti. Symboly vykreslují mapu fyzických a sociálních světů a instruují nás, jak se v nich máme pohybovat, současně vyjadřují emoce. Robert F. Murphy v Úvodu do kulturní a sociální antropologie uvádí, že „kultura je celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím socializace předávají dalším generacím“ (Murphy 1998: 33). Kultura nám říká, jak máme v určitých situacích jednat, ale také, jaké jednání můžeme od druhých očekávat. Normy a pravidla jsou dostatečně flexibilní, abychom je mohli použít v různých situacích. Kultury sice určují společenské předpisy jednání, současně ale ponechávají jednajícím určitou situační volnost. Kultury jsou morálními systémy, které předepisují určité formy chování v sociálních vztazích: využívají přitom pravidla a jejich závaznost si vynucují skrze rozsáhlé systémy legitimizací (ospravedlnění) nebo systémy odměn a sankcí. Kulturní významy a hodnoty umožňují určitou volnost, někdy dokonce i výběr mezi alternativami. Sociální život se vyznačuje rozdílem mezi normativní a žitou stránkou, někdy je tento rozpor malý, jindy velký. Kultury nejsou v dnešním světě izolované – transformují se, vyvíjí se a podléhají změnám. Mnohé kulturní zvyklosti se vyvinuly v důsledku kontaktu s jinými kulturami a byly jednoduše převzaty, byť jsou vydávány za vlastní produkci. V průběhu času dochází k vytváření nových kulturních symbolů, lidé jsou zapleteni v předivu kulturních symbolů, které svým jednáním udržují a mění. Kultura je v mnohých směrech vynalézavá a je schopna zpětně vytvořit i svou minulost. Za tradiční záležitosti jsou vydávány předměty, které byly dokonce vynalezeny nedávno. Vedle normativní role kultura plní i jiné funkce, je souborem veškerých znalostí, přesvědčení a návodů pro přežití. Kultura utváří rovněž naše každodenní chování. V různých kulturách se různě gestikuluje, sedí nebo konverzuje. Hovoříme o odlišných zvyklostních způsobech chování. V definici Roberta F. Murphyho se hovoří o celistvém systému významů, hodnot a norem. Onou celistvostí autor míní skutečnost, že jednotlivé součásti kultury nejsou nahodilou směsicí, ale tvoří systém. Různé součásti kultury se doplňují a celá mozaika vytváří spojitý vzor pro život. Nové prvky, které přichází zvenčí, jsou interpretovány a dostávají nové významy v souladu s kulturním systémem. Integrativní povaha kultury poukazuje na nekonečnost procesu kulturních výměn, které probíhají neustále a nikdy nekončí. Komplexní společnosti jsou poměrně složité a nedisponují zcela celistvou symbolickou strukturou, přesto najdeme hlavní sjednocující prvky a linie. V souvislosti s kulturou se objevuje řada důležitých pojmů.  Kulturní relativismus vyjadřuje skutečnost, že hodnoty a kritéria jsou pochopitelná pouze tehdy, když je aplikujeme při posuzování vlastní kultury. Jednotlivé kultury jsou jedinečné a můžeme je popsat a porozumět jim pouze v kontextu jejich hodnot, norem a idejí.  Akulturace představuje kulturní změnu vyvolanou v důsledku dlouhotrvajícího styku mezi společnostmi, při kterém dochází k modifikaci či transformaci obou kultur.  Enkulturace je proces, během kterého si jedinec osvojuje během života kulturu dané společnosti. 10





Etnocentrismus vyjadřuje tendenci hodnotit, interpretovat a poznávat všechny sociální a kulturní jevy z perspektivy vlastní kultury. Vlastní hodnoty, normy a pravidla jsou pokládány za správné, zatímco hodnoty, normy a pravidla druhých jsou falešné, mylné, podivné a nesprávné. Vlastní skupina tvoří referenční rámec, skrz který jsou poměřovány okolní jevy a skutečnosti. Vše, co existuje a má pozitivní význam pro společnost, je spojováno s vlastní skupinou; vše, co je nesprávné a problematické, je připisováno činnosti jiných, cizích skupin. Etnocentrismus působí jako mechanismus sociální integrace, podporuje skupinovou soudržnost, na druhé straně znesnadňuje přijímání jiných kulturních prvků a je zdrojem konfliktů a netolerantnosti. Je reprodukován v procesu socializace. Kulturní šok je psychický i sociální otřes způsobený blízkým kontaktem s jinou kulturou, neznámou a překvapivou, který jedinec řeší na individuální úrovni (odmítnutím,akulturací). Etnicita je pojem, hojně užívaný pro vyjádření určité podoby kolektivních identit. Etnicita znamená „vzájemně provázaný systém kulturních (materiálních a duchovních), rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společném původu, působících v interakci a formujících etnické vědomí člověka, jeho etnickou identitu a orientaci. Pro uznání uvedených faktorů jako etnicky příznačných je nutná jejich hromadnost (s níž je spojen pocit sounáležitosti), trvalost (přecházení z generace na generaci), omezená variabilita (relativní stabilita), obecná srozumitelnost a přijatelnost a vzájemná komplementárnost. … Etnicita je jednou ze základních charakteristik člověka jako společenské a kulturní bytosti. Je to komplexní a dynamický otevřený znakový systém vzájemně a trvale se ovlivňujících prvků, které vznikají, reprodukují se a zanikají v kultuře a společnosti. Tento obecný systém reálně existuje pouze v jedinečných historicky proměnlivých podobách (Velký sociologický slovník, 1996). Koncept etnicity zahrnuje: • Objektivní prvky – teritorium, jazyk • Subjektivní prvky – postoje, zvyklosti, hodnotový systém

Etnicita nemá sama o sobě žádnou kvalitu, je součástí kultury, je přítomná nebo ne. Jejím nositelem je jednotlivec, ale smysl je etnicitě dán teprve členstvím ve skupině. Diskuse se vedou o původu etnicity. Například Ernest Gellner se zmiňuje o tom, že etnicita je poměrně moderním vynálezem a souvisí s proměnou společnosti. V moderní době vystřídala vertikální sociální stratifikaci teritoriálně-kulturní segmentace. Kulturní homogenizaci uvnitř politického teritoria nově provází rostoucí vnitřní sociální mobilita a stavění větších bariér navenek a objevující se etnické skupiny jsou redefinovány teritoriálně a tedy vylučujícím způsobem. Etnické identity se podle Ernesta Gellnera utváří prostřednictvím střetávání a konfliktů skupin v období modernizace, souvisí s přemísťováním lidí z agrárního prostředí do industrializujícího se prostředí. Je reakcí na novou životní situaci a vyjádřením vědomého pěstování symbolických znaků kolektivní příslušnosti, které zdůrazňují skupinovou odlišnost a zvláštní identity (Gellner 1993; Gellner 1997). Jiní autoři ale hledají prapůvod etnicity v mnohem dávnějších dobách. Etnická identita je výtvorem strukturálně a situačně podmíněných konfliktů o zdroje, je vynalézavá a vytvářená. Plní funkce nejen instrumentální, ale i existenciální a symbolické (touha po smyslu, ukotvení ve světě, orientaci, součást sebe-definování, pocit bezpečí a jistoty). Etnická skupina je kulturně definovaná, vykazuje společné znaky jako používání společného jména (etnonyma), společného jazyka (i nářečí), sdílení představy o společném původu a historii, obývání určitého území (domovina) a množství druhotných znaků (alimentární zvyklosti, rituály, svátky). 11

Etnikum je souhrn lidí se společnou etnicitou, která je odlišná od etnicity jiných lidí. Významný sociolog Max Weber si povšimnul toho, že etnicita nemusí být založena na faktech a může být imaginární. Prostřednictvím etnicity jsou vysvětlovány velmi odlišné jevy, jako sociální změny, politické změny, konstruování identit, vytváření komunit, sociální napětí, konflikt a atd. Očekávání kladená do konceptu etnicity však mnohdy přesahují možnosti tohoto výkladového rámce. Samotná etnicita má několik významových rovin:  Primordiální pojetí – Clifford Geertz (2000) vymezuje primordialitu jako pevnou vazbu, která pramení z „předpokládaných daností.“ Daností, které se týkají kultury a působí neuvěřitelně setrvačně. Clifford Geertz přičítá působení těchto daností absolutnímu významu, který je primordiálním vazbám přikládán a zakotvení v pocitech duchovního příbuzenství. Co tedy primordialitu zakládá? Především předpokládané pokrevní vazby, dále jazyk, příslušnost k regionu, náboženství a zvyky. Primordiální vazby mají tendenci být politizovány. Primordiálně založené politické solidarity nemusí být na první pohled zřejmé, ale působí dlouhodobě a skrytě.  Instrumentální pojetí – etnicita je politickým nástrojem využívaným v rámci mocenských ambic a zápasů, etnicita slouží k prosazení cílů elit nebo naplnění ambicí jedinců „v zájmu“ skupiny (etnopolitika), dochází k vědomé manipulaci s příbuzenskými a kulturními systémy za účelem politického prospěchu.  Konstuktivistické pojetí – konstruktivistický přístup do jisté míry zpochybnil vhodnost této analytické kategorie. Etnicita nemusí být univerzálně platným principem, ale součástí procesu vynalézání tradic či přenosu nacionalismu do etnicky indiferentního prostředí, stejně i mocenským výrazem politické mobilizace nebo formováním skupin usilujících o přístup k nedostatkovým zdrojům. Konstruktivistický přístup brání zvěcnění etnicity (reifikaci), která je více či méně vědomými zastánci primordialismu představována jako ontologicky svébytná. Etnicita je nahodilá a proměnlivá, protože jsou etnické identity utvářeny za různých okolností a podmínek. Etnicita není jednou daná. Konstruktivistický přístup etnické identity vymezuje jako specifické kolektivní identity, které působí prakticky, jsou zakotveny v každodennosti a současně odráží mocenské vztahy. Etnicita mnohdy bývá často používána jako zaklínadlo. Není žádným všeobecně platným a univerzálním způsobem organizace společností. Tím neříkáme, že neexistují etnické identity, pouze se snažíme upozornit na skutečnost, že vysvětlení některých jevů prostřednictvím etnicity může být mylné. Mnohdy je etnicita po ruce jako vědecké vysvětlení něčeho, co není snadno popsatelné a je do sociální reality „uměle“ zanesena. Všimněme si, že za etnické skupiny jsou označovány takové, které se jen obtížně prosazují nebo jsou v menšinovém postavení vůči dominujícím skupinám. Po pečlivé analýze konfliktů, které získávají nálepku etnické, docházíme ke zjištění, že se za nimi skrývají mocenské boje o nedostatkové zdroje, které s etnicitou dovedně manipulují a využívají je jako nástroj mobilizace skupin. Etnicita bývá ztotožňována s kulturou, náboženstvím, komunitou a identitou, která je „dána.“ Takovýto vzorec je značně zjednodušující. Jaká tedy etnicita je?  Etnicita je relační a situační – není permanentní a přirozenou kvalitou  Etnicitu nelze ztotožnit s kulturou, jejich vzájemný vztah je proměnlivý a komplexní  Etnicita je záležitostí vztahovou mezi dvěma a více skupinami, není skupinovým vlastnictvím, rozehrává se v interakcích mezi skupinami 12



Etnicita je způsob, jakým se komunikují a interpretují kulturní rozdíly mezi skupinami, etnicita se objevuje v momentu, kdy se kulturní odlišnost stává významnou v sociální interakci (Eriksen, 2007).

Doposud jsme se věnovali multikulturní a transkulturní společnosti a kultuře a etnicitě. Dají se z těchto úvah vyvodit nějaké použitelné doporučení pro jednání s „druhými?“ Sociální filozof Brian Fay (2002) formuluje v závěru své knihy Současná filozofie sociálních věd několik zásad multikulturní filozofie. Některé z nich nyní uvádíme s patřičným komentářem.  Dejte si pozor na dichotomie. Vyhýbejte se škodlivým dualismům. Myslete dialekticky. Běžně uvažujeme prostřednictvím protikladných kategorií. Svět se dělí na bílé a černé, na muže a ženy, na Romy a neromy, na našince a cizince. Řada kategorií je ale proměnlivá, existují případy, které nelze zařadit do ani jedné z kategorií, další zase zařadíme současně do obou. Jednoduché klasifikace nás vedou k přemýšlení typu „buď anebo“ přičemž nevnímáme jejich proměnlivost a výlučnost. Mysleme více dialekticky a vztahově.  Neuvažujte o jiném člověku jako o Jiném. Podobnost a rozdílnost chápejte jako spřízněné pojmy, které se vzájemně předpokládají. Není problém uchopovat a zvýrazňovat rozdíly mezi námi a jinými, mezi členy a nečleny. Jinakost se utváří v procesu interakce – kdyby se k nám jiní nepřiblížili a nekomunikovali by s námi, stěží jejich jinakost dokážeme pojmenovat. Tím, že vnímáme něco jiného a cizího, se současně sebe-vymezujeme. Pokud pojmenováváme to, co je jiné a cizí, měli bychom současně pojmenovat i to, v čem jsme si podobní.  Překročte falešnou volbu mezi asimilací a separací. Nesnažte se překonávat ani upevňovat rozdíly a místo toho pomocí těchto rozdílů rozvíjejte interakci s těmi, kdo se odlišují, abyste se neustále vzájemně učili a rostli. Pokud se budeme snažit rozdíly zastírat a potlačovat, budeme prosazovat asimilaci. Pokud budeme rozdíly zveličovat a zdůrazňovat, budeme prosazovat separaci.  Myslete procesuálně. Vnímejte všude pohyb, transformaci, vývoj, změnu. Pokud používáme termíny jako společnost, my, naše kultura, národ, Češi apod., vnímáme je jako objekty s pevnými a neměnnými hranicemi. Zapomínáme na to, že v čase se vnímání objektů mění, stejně tak jako se mění tyto objekty. Berme na vědomí, že se jedná o nepřetržité procesy, nikoliv odvěké entity. Češství vnímali jinak naši předci než my. V 19. století bylo češství konstruováno vědomě nacionalisticky v protikladu vůči Němcům v rámci rakousko-uherské říše. Dnešní češství je jiné, nacionalismus je vnímán jako něco militantního a negativního (Holý, 2001).  Trvejte na aktivním přístupu „druhých.“ Pokud popisujeme „druhé,“ často je pasujeme do role pasivních subjektů a do role mlčící menšiny. Dejme jim příležitost se vyjádřit k tomu, jak je vnímáme, učme se jim naslouchat, poskytujme jim prostor k sebevyjádření. Druzí nejsou pouhým výtvorem své kultury, ale sami ji vytvářejí, tvarují, interpretují a mění.  Nezapomínejme, že aktéři mohou být aktéry jenom díky svému zakotvení v kultuře. Lidé se nenacházejí ve vzduchoprázdnu, jsou svázáni různými omezeními ze strany jiných lidí a kultury. Kultura a společnost na jedné straně lidi omezují, na druhé jim umožňují existovat.  Ať se snažíme pochopit jednání druhých, vždy se za ním ukrývá ještě něco více. Snažíme se dospět a k definitivním výkladům a závěrům. Musíme si ale být vědomi toho, že jevy kolem nás nejsou definitivní a jednou pro vždy hotové, v čase se vyvíjí, mění se také naše výklady a interpretace, stejně jako interpretace druhých, jimiž se zabýváme. Významy nejsou pevné, ale proměňují se. 13

Lidé nejsou vlastněni určitými kulturami a skupinami. Všímejme si hranic, na nichž se obrušují hrany a lidé se proměňují. Lidé nejsou součástí pevných rámců kultur a skupin. Pokud se poohlédneme do míst, kde jsou tyto hranice matné a nejasné, všimneme si mnohých změn. Kam patří děti imigrantů druhé či třetí generace? Do jaké kultury patří? Jsou Čechy nebo Vietnamci? A kam patří děti ze smíšených rodin?  Přijímat a oslavovat rozdílnost je málo, aktivně se s druhými střetávejte. Porozumět druhým znamená se s nimi aktivně setkávat. Nelze přijmout všechno, co druzí dělají a jak věcem rozumí. Kriticky reflektujme to, co druzí říkají a dělají, ale za jejich účasti. Rozšiřujeme obzory nejen jim, ale i sobě. 

V následujících kapitolách se věnujeme dvěma kategoriím „druhých“, jak jsme dříve slíbili. Druhá kapitola je zasvěcena Romům, třetí cizincům v České republice.

Romové Kdo je Rom Tak zůstali cikáni v krajině této. Ve dne chodívali po vůkolních vsích a hospodách podle obvyklého jim života, na nov se mladší napracovával v židovu chaloupku, kde od toho večera veselejší mu nastal život; starší však ještě i po nocích jiné, tajné konával cesty. … Starý cikán volným krokem přicházel pěšinou z oudolí a vešed v zahrádku usadil se beze slova promluvení za kamennou tabuli. „Domov žádný; - žádný – vlasť mi neznáma!“ mluvil mladší dále a pozdvihl cimbál svůj i uhodiv ve zvučné jeho strůny hlubokosmutný počal hráti nápěv. Karel Hynek Mácha, Cikáni

Přední český básník a představitel romanismu se ve svém díle Cikáni již od samotného začátku používá označení Cikán, aniž by ho čtenáři nějak blíže vysvětlil. Cikáni patří mezi hlavní postavy stylisticky vybroušeného díla a básník je dovedně využívá, aby vyjádřil lidské pocity, lásku, nespoutanost, temnotu, nenávist a dobro. Stejně jako básník i my používáme samozřejmé označení Rom či Cikán. Koho tím ale míníme? Označení Cikán bylo běžným označením v době raného novověku. Teprve v roce 1971 rozhodla v Londýně Mezinárodní unie Romů o jednotném pojmenování různorodých romských skupin etnonymem Roma. Výraz Rom je ve většině romských dialektů nejběžnějším sebe-identifikačním označením, přesto bylo evropskému prostředí ještě dlouho ve 20. století pojmem neznámým. Při kontaktu s většinovými společnostmi Romové po staletí používali terminologii běžnou v místních jazycích (cikán, gypsy) a užívání etnonyma zůstávalo omezeno na mezi-skupinovou komunikaci v romštině. Slovo Cikán bylo používáno především členy většinových společností a to v pejorativním smyslu. Jeho náhrada za označení Rom nesouvisí s pouhou snahou vyhnout se nálepkování ze strany dominantních skupin, ale příčinou je také skutečnost, že se slovo cikán / cikánský stalo vnějším označením různých skupin a jejich jazyků v Evropě, Asii i Africe, často na základě vnějších znaků, přestože se jednalo o velice heterogenní a nepříbuzné skupiny. Slova Rom / romský oproti tomu označují historicky vzniklé společenství lidí, které spojuje jediný jazyk – romština. Samotné slovo Rom, v novoindickém pojmenováni dom, navazuje na kastovní označení doložené ve staroindických textech a odkazuje na pravděpodobný původ Romů. Rom neznamená výhradně příslušníka romské skupiny, ale také v podobě maskulina označuje manžela, femininum romňi pak manželku (Beníšek 2006). 14

Tomáš Hirt a Marek Jakoubek (2006a) píší o několikerém způsobu uchopení romství a to v rámci perspektivy esencialistické, sociologické či jejich kombinací.  Esencialistická perspektiva představuje Romy jako svébytné etnikum, sourodou skupinu vyznačující se kulturní a fyzignomickou specifičností, jejíž členové jsou mezi sebou spojeni poutem kolektivní identity. K romství je zde přistupováno jako k určité vrozené kvalitě, jež je získána narozením a dále rodově předávána. Na kulturní podobnost je usuzováno především u lidí, kteří si jsou vzájemně podobní. Takto mohou být označeni za Romy i ti, kteří se za ně nepokládají.  Sociologická perspektiva se převážně zaměřuje na problém chudoby, diskriminace a segregace stigmatizovaných osob, rodin a sídel. Zmíněná témata čerpají zejména z konceptů sociálního vyloučení, underclassu a sociální marginalizace (Hirt, Jakoubek 2006a). Kombinace esencialistického a sociologického modelu jsou velmi časté. Data získaná sociologickými metodami jsou následně nereflektovaně generalizovány na romskou populaci vymezenou dle esencialistické perspektivy. Dochází k tomu, že např. kulturní vzorce sdílené v určité sociálně vyloučené romské lokalitě jsou přisouzeny všem těm, které esencialistická perspektiva považuje za Romy, a to i přesto, že se jedná o vzorce, které jsou přímo vázány na konkrétní prostředí, nikoli na „sdílenou představu Roma“ (Hirt, Jakoubek 2006). 

které esencialistická perspektiva považuje za Romy, a to i přesto, že se jedná o vzorce, které jsou přímo vázány na konkrétní prostředí, nikoli na „sdílenou představu Roma“ (Hirt, Jakoubek 2006).

Koho tedy můžeme za Roma pokládat? Rom je nositelem romství, které můžeme vnímat třemi různými perspektivami.  Romství jako charakteristika připsaná z vnějšku. Představuje externí aspekt, který je připsán z perspektivy vnějšího pozorovatele. Romem je zde ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Lidé identifikováni druhými jako Romové obvykle na základě jejich vzhledu (barva kůže, ošacení) nebo odlišných životních způsobů.  Romství ve smyslu sebe-identifikace. Představuje interní aspekt, který je významnou součástí sebepojetí. Romem je v tomto případě ten, kdo se za Roma sám považuje a romství deklaruje (Hirt, Jakoubek, 2006b).  Romství jako kultura. Romové jsou nositelé svébytné kultury. „Romem je tu míněn ten, kdo si osvojil a praktikuje určitý komplexní integrovaný systém hodnot, norem, principů sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., systém, který identifikujeme jako romskou kulturu.“ (Hirt, Jakoubek, 2006: 14) Pojetí zahrnuje jistý odraz prvků tradiční kultury, kterou s sebou Romové přinesli z romských osad v době poválečných přesunů. Pokud někoho za Roma označíme, měli bychom mít na mysli, že většinou přitom vycházíme z vnější perspektivy a romství připisujeme zvnější, aniž bychom brali ohled na perspektivu sebeidentifikační nebo kulturní. Pokud někoho označíme za Roma, má to pro něj přirozeně jisté sociální důsledky. Někteří takto označení se nálepkování brání různými způsoby – mohou romství odmítnout nebo se od něho alespoň zčásti distancovat („já jsem ale slušný Rom“).

15

Stručná historie Romů Popis historie Romů je poznamenán absencí vlastních psaných pramenů a Romská historie je tak interpretována převážně neromskými badateli. Převážně lingvistické výzkumy poukazují na pravděpodobné území, které Romové v dávné minulosti obývali. Těmito místy jsou teritoria indických svazových států Paňdžáb a Rádžastán. O důvodech, které vedly Romy k opuštění zmíněných teritorií, se můžeme dnes pouze dohadovat, mohlo jít o důvody sociální či ekonomické. Podobnost s kastou Domů se nabízí jak v oblasti jazykové, tak kulturní. Domové se živí hudbou, kovářstvím a uměleckými činnostmi. Migrace Romů probíhala pravděpodobně mezi 3. až 10. stoletím. Během svého putování do Evropy se postupně měnila hláska „d“ na „r“ a z Domů se stali Romové. Některé dochované prameny nás informují o přítomnosti Romů v Perské a Byzantské říši. Před příchodem do Konstantinopole (dnešní Istanbul) se vydělily dvě migrační vlny, první směřovala podél severoafrického pobřeží na Pyrenejský poloostrov a druhá do Evropy. Během putování se postupně proměňoval jazyk a rozdělil se do mnoha dialektů, kterými hovořily jednotlivé skupiny. Na teritorium dnešního Slovenska přicházely romské skupiny z balkánských území. Podle historických pramenů měl do Uher Romy přivést Ondřej II. v roce 1219 při svém návratu z křížové výpravy. První zmínky o přítomnosti Romů na slovenském území pocházejí ze 14. století (Kaleja, Knejp 2009). Romové začali pronikat do střední a západní Evropy ve větší míře od začátku 15. století a to v důsledku tureckého náporu na Byzanc. Jednalo se o jednotlivé skupiny, na jejichž přítomnost na Moravě a ve městě Brně odkazuje výskyt jména/názvu „Czikán“, např. ve Starém Městě v Brně působil ve 14. století městský písař jménem Jan Czikán. V roce 1417 se Romové zastavili ve Znojmě, kde od radních dostali „almužnu“ ve výši jedné kopy a tří grošů, jak dokládá početní kniha města Znojma. Téhož roku uherský král a německý císař Zikmund Lucemburský vydal Romům průvodní a ochranný list, který jim zajišťoval svobodný pohyb křesťanskými zeměmi, které spadaly pod jeho nadvládu – tedy i českými historickými zeměmi. Z roku 1466 se dochovala zpráva o romském kovářství a železářství v Německém Brodu (Havlíčkův Brod). Od počátku 16. století výnosy panovníků nařizují vyhoštění romských skupin z jednotlivých zemí, což souviselo s ovládnutím střední a části jižní Evropy Habsburky. Ferdinand I. a jeho bratr Karel V. ve Španělsku začali mandáty z let 1545-1560 přikazovat vyhánění Romů a od roku 1556 i jejich napadání a zabíjení. Na Moravě se roku 1538 usnesl brněnský a olomoucký sněm, který rozhodnul o vyhánění Romů – měli být vypovězeni a vybiti ve dvou nedělích. V roce 1697 prohlásil Leopold I. svým skriptem Romy za psance (Vogelfrei), a tak mohl kdokoliv Romy beztrestně zabíjet. Jednou z výjimek bylo v roce 1698 povolání kováře Štěpána Daniela hrabětem Kounicem z jednoho statku z Uher a usídlení romské rodiny na předměstí Uherského Brodu. V roce 1747 předváděli v Brně kočovní Romové loutkové hry s biblickými a historickými náměty (Král kastilský, sv. Jan Křtitel, Herodes, Dva bratři). V 18. století pronásledování Romů pokračovalo. V tehdejších Uhrách (resp. na Slovensku) ale nebylo tak intenzivní, již na konci 17. století odtud přišla na Moravu do okolí Uherského Brodu rodina Štěpána Daniela, která byla „tolerována“ a nevztahovaly se na ni protiromská nařízení. Pronásledování přetrvávalo až do vlády Marie Terezie a Josefa II. Jejich reformy podporovaly násilnou asimilaci Romů a to prostřednictvím praktik jako odebírání dětí, zákazu provozovat hudbu, obchodovat s koňmi, mluvit romským jazykem či nosit tradiční oděv. 16

Asimilační program nebyl prosazován plošně, probíhal především v Uhrách, na Moravě částečně a v Čechách vůbec ne. Pokus Josefa II. asimilací proměnit Romy v rolníky vedl ke vzniku romské osady u Oslavan nedaleko Brna, spojené s rodem Danielů. Usazování Romů proběhlo na pozemcích konfiskované klášterní půdy, mimo osady u Oslavan tak vznikla i osada u obce Bohusoudov. V osadě u Oslavan žilo pohromadě několik rodin, které se živily kovářstvím, kotlářstvím, léčitelstvím a podomním obchodem. V polovině 19. století na jižní a jihovýchodní Moravě vzniká povícero tzv. cikánských táborů (osad), které však nebyly součástí obcí, ale stály izolovaně na jejich okraji, na periferii města či na sporném katastrálním území – zkrátka tam, kde to okolí Romům dovolilo a tolerovalo. Na Moravě docházelo k rozrůstání romských usedlostí. Díky rozvoji průmyslu se Romové začali přeorientovávat z tradičních řemesel na jiné zdroje obživy, jako nádenické a sezónní práce (Miklušáková 1998). V českých zemích převažovala romská populace bez trvalých sídlišť a pohybovala se z místa na místo. Soužití s místní populací sice nebylo ideální, ale rozvíjely se vzájemné vztahy, docházelo k meziskupinovým sňatkům (Kaleja, Knejp 2009). Rok 1918 zpočátku neznamenal pro Romy žádnou změnu. Přetrvávaly potíže se začleňováním do společnosti a stále platily zákony a nařízení habsburské monarchie. Od počátku 20. let se objevují petice venkovských obcí, které žádají zvláštní zákon upravující postavení Romů. Tak vzniká zákon č. 117/1927 Sb., o potulných cikánech, který umožňoval provádět soupis Romů. Ti dostávali po zapsání cikánskou legitimaci namísto průkazu totožnosti. Legitimace byly přidělovány i usazeným Romům, kterým obce odmítly udělit domovské právo. Romové podléhali evidování četnickou pátrací ústřednou v Praze a nesměli vstupovat do hlavního města a na některá území. Zákon také umožňoval provádět asimilaci prostřednictvím odebírání dětí a umisťováním do výchovných ústavů, což stát zrušil až v roce 1950. V době protektorátu Čechy a Morava došlo k prohloubení protiromských opatření. Od roku 1940 byli Romové nuceně usazováni v domovských nebo přikázaných obcích a ocitli se pod policejním dohledem. V roce 1942 vstoupilo v platnost vládní nařízení č. 89/42 Sb., o preventivním potírání zločinnosti, zamířené proti tzv. asociálním osobám, v případě Romů k uvalení vazby postačovalo nepovolené opuštění místa pobytu. Od jara 1942 začaly transporty tzv. asociálů do koncentračního tábora Osvětim I. V červnu 1942 byl vydán pro protektorát výnos o boji s cikánským zlořádem a následně uskutečněn soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po „cikánském způsobu“ a zřízeny cikánské pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. V poválečném období původní romskou populaci vystřídaly skupiny Romů přicházející ze Slovenska. Ty přicházely zejména z venkovského prostředí, především z osad východního Slovenska. Důvodem migrace, která časem nabývala řetězového charakteru, tj. za hlavou rodiny přicházeli další rodinní příslušníci, se stala nabídka pracovních příležitostí. Část Romů reagovala na pracovní pobídky z průmyslových a pohraničních oblastí. V rozmezí let 1945– 1958 se jednalo o několik migračních vln. Městská prostředí nabízela nejen práci, ale i možnost ubytování po židovském či německém obyvatelstvu. Práce byla Romům přidělována na základě dekretu prezidenta republiky č. 88/1945 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti, nebo za pomoci náborových akcí směřujících k dosídlení pohraničí. Příchod slovenských Romů vyvolával na straně státu potřebu kontrolovat pohyb, ale i pobyt nově příchozích. Evidenci Romů vedly jednotlivé úřadovny veřejné bezpečnosti v obvodech. V roce 1958 stát reagoval na nelepšící se situaci podporou asimilačního přístupu. Výsledkem byly represe, jejichž cílem bylo narušit dosavadní životní způsoby Romů.

17

Zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob, směřoval k likvidaci kočovného způsobu života. Ten byl definován v § 2 následovně: „Kočovný způsob života vede ten, kdo se ve skupinách nebo jednotlivě toulá z místa na místo a vyhýbá se poctivé práci anebo se živí nekalým způsobem, a to i tehdy, když je v některé obci hlášený k trvalému pobytu“. V únoru roku 1959 proběhly soupisy osob označených za kočovníky, jehož součástí se stali také slovenští Romové dojíždějící za prací. Zákon byl namířen na kočující tzv. olašské Romy, kteří byli přinuceni se usadit. Osoby na soupisech získaly do osobních průkazů zvláštní razítka a nesměly se bez povolení stěhovat z okresu, kde měly v době soupisu bydliště. Prováděcí předpis k zákonu z 12. prosince 1958 rozšířil platnost i na osoby vedoucí polokočovný způsob života, což postihlo potulné „komedianty“, brusiče, dráteníky, opraváře deštníků apod. V roce 1959 proběhla jednorázová akce likvidace kočovného a polokočovného způsobu života. Romové tak získávají nálepku sociálně-patologických sociálních skupin, které nejsou schopny vést běžný způsob života a musí být násilně asimilovány skrze přerušení tradičního způsobu života. V roce 1965 vládní usnesení č. 502 usiluje o likvidaci nežádoucích cikánských soustředění. Likvidace sociálně a hygienicky nevyhovujících romských osad na Slovensku vedla k rozptýlení Romů po celém území státu. Tento administrativní zásah skončil neúspěchem v roce 1968. Ačkoliv bylo zlikvidováno několik desítek osad, tak řízená asimilace skončila přesunutím problémů na jiná místa. Asimilace nepřinesla očekávané výsledky a od počátku 70. let stát začíná prosazovat spíše strategii společenské integrace. V roce 1970 stát prostřednictvím vládního usnesení č. 279 nově prosazuje politiku integrace. Vzniká vládní komise pro „otázky cikánských obyvatel“ a integrace je přenesena na národní výbory, do jejichž kompetence spadá výkon lokální sociální politiky. Zásadní změna přichází s rokem 1989 a v průběhu 90. let, kdy česká společnost prochází transformací, která velmi silně postihuje romskou populaci. Ta se rozšiřuje prostřednictvím přílivu dalších slovenských Romů. Stále evidentnější je koncentrace Romů do sociálně vyloučených míst v rámci měst i vesnic. Na mnohých místech se objevují symptomy chudoby, anomie, nezaměstnanosti, nevyhovujícího bydlení, závislosti na sociálních podporách, delikvence, destabilizace rodin, výskytu návykových látek, hráčské závislosti a životních způsobů vzdálených těm „majoritním“, a to vše v kontrastu k okolní dynamicky se konstituující společností blahobytu. Romská kultura V této části se zabýváme tzv. romskou kulturou. Jedná se o oblast nesmírně bohatou, kterou sledujeme z perspektivy Roma jako nositele určité kultury a záměrně vybíráme jen určitá témata. Určitým jednotícím prvkem je sociální organizace romských skupin. Zmiňujeme se o romských skupinách, protože Romové netvoří žádné jednolité společenství, za jaké jsou pokládáni mnohými členy většinové společnosti. Romové jsou rozděleni do heterogenních skupin, které se dále člení do podskupin a rodů. Nejpočetnější skupinou jsou Romové, kteří přišli ze Slovenska (viz předchozí kapitola). Tvoří přibližně 65 – 80% všech Romů, ale i oni se dělí podle místa, odkud pocházejí (Vichodňara, Zapadňara, případně podle názvu osad). Další významnou skupinou jsou Romové olašští, kterých je přibližně 10%, a kteří se rovněž dělí na řadu dalších skupin. Nejčastější skupinou jsou olašští Romové ze skupiny kalderašů (výrobci kotlů) nebo lováriů (koňských handlířů). 18

Olašští Romové přicházeli na území Uher a k nám od druhé poloviny 19. století z rumunského knížectví Valachie (odtud pochází i jejich název – vlachike roma, maďarsky olaskí). Jednalo se o kočovné romy, kteří byli násilně usazováni díky zákazu kočování v letech 1958-1959. Dodnes jsou olašské skupiny velmi uzavřené a to i vůči ostatním Romům, na které nahlíží s pohrdáním a despektem. Jen výjimečně se setkáme s meziskupinovými sňatky Rumungrů a Olachů. Označení Rumungro používají olašští Romové pro slovenské Romy, jedná se o pojmenování hanlivé. Vzniklo spojením slov Rom – ungro (maďarský Rom). Příčinou onoho odsuzování je odklon Rumungrů od romství (romipen). Jedná se o skupiny, které opustily mnohé své tradice a částečně se přizpůsobily životu většinové společnosti. Olašští Romové odmítají jakékoliv přizpůsobení se, jejich kultura se liší od kultury ostatních romských skupin. Už třeba tím, že používání dialektu romštiny pokládají za otázku cti a respektují tradiční hierarchie a vazby. Zbývajících 10% tvoří směsice ostatních romských skupin – maďarští Romové, zbytky českých a moravských Romů, kteří přežili vyvražďování za 2. světové války a němečtí Sintové. Romové netvoří jednolitou skupinu, jedná se spíše o pestrou mozaiku množství skupin, jejichž diferenciaci prohloubila různá míra asimilace v čase (Horváthová 1998). Největší a nejdůležitější institucí zůstává u Romů rodina a širší rodová skupina. Romská skupina byla tvořena povětšinou rodem. Rod si představme jako velkorodinu, která se skládá z mnoha rodin nukleárních. Rodová skupina měla svou pevnou hierarchii. V čele rodu stála autorita (vajda, mujalo, šibalo, paňalo), která nejenže řídila vztahy uvnitř skupiny, ale zprostředkovávala vztahy se skupinami ostatními. U olašských Romů byl vajda obvykle nejstarší muž, buď byl volen, nebo byla funkce dědičná. Měl velké pravomoci: rozhodoval o cestách skupiny, o udržování zákonů, byl soudcem, knězem a rádcem – oddával nové páry, křtil narozené děti a vykonával obřady nad hroby zemřelých. Vlastní soudní instituce kris vypovídají o samostatném vnitroskupinovém právu (Davidová 1995). Zvláštní postavení měli staří lidé, byli ceněni pro své životní zkušenosti. Ženám byly připisovány magické schopnosti, které byly spojeny se sběrem a užíváním léčivých bylin. Romské skupiny byly soběstačné, potřebu pevné vnitřní organizace podporovala skutečnost, že se skupina přesunovala a čas od času byla vystavována nebezpečím a nástrahám vnějšího světa. Solidaritu skupin vyjadřoval morální kodex, který respektovali všichni členové skupiny. Veškeré dění ve skupině bylo veřejné, odehrávalo se před zraky ostatních. Členění světa na sféru veřejnou a soukromou bylo neznámé. Rodové zákony byly ospravedlňovány hrozbou působení nečistých sil. Náboženství Romů nese znaky vlivů indické kultury a přejatého a modifikovaného křesťanství. Jeden z důležitých rituálních předpisů se týká přípravy a konzumace jídla. Požadavek rituální čistoty se promítá do alimentárních zvyklostí. Nečistou stravou je jídlo připravené v jiných nádobách, než v těch, které jsou určeny k vaření. Nečistým je i jídlo, které přišlo do kontaktu s ženským oděvem (sukní). Romské skupiny se členily podle typu konzumovaného masa. I dnes je toto rozlišení důležité pro porozumění sociálním rozdílům mezi členy jednotlivých skupin. Pro mnohé romské skupiny bylo tabu konzumovat koňské či psí maso. Ti, kteří koňské maso konzumovali, byli pokládáni za nečisté tzv. degeša. Od degeše si ostatní Romové nevezmou jídlo (ani šálek kávy). Tito Romové tvořili a tvoří nejnižší, často vysmívanou skupinu. Konzumenti psího masa byli označováni za tzv. rikoňara (Horváthová 1998). Povinnosti žen se týkaly nejen péče a výchovy dětí, ale i obstarávání stravy. Žena měla být vzorem morálky uvnitř rodiny, netolerovala se ji nevěra (u mužů byla za jistých podmínek tolerována). U muže byla důležitá jeho čest (paťiv), její obsah byl ale jiný než u majoritní společnosti. Romové subjektivně dospívají dříve než většina členů většinové společnosti – romské dívky se vdávaly ve věku 13 – 14 let, chlapci se ženili ve věku 15 – 16 let. 19

Významnou hodnotou jsou děti, v rámci výchovy mají volnost, podílí se na spoustě aktivit společně s dospělými (Davidová 1995). Absence soukromí provázela skutečnost, že majetek se pokládal za vlastnictví všech členů. Putování Romů do značné míry přispělo k tomu, že jejich vztah k majetku a jeho hromadění byl velmi volný. Obnošené věci nebyly opravovány, ale vyhazovány. Romové se na materiální statky nevázali, ani o ně nepečovali. Předmět, který dosloužil nebo se stal nepotřebným, byl vyhozen. Výjimku tvořily rodinné / rodové šperky, které byly vybaveny magickou a ochrannou mocí. Symbolizovaly spojení s předky a kontinuitu skupiny (Horváthová 1998). V rámci skupin se uplatňovala silná solidarita mezi jejími členy. Vztahovala se na osiřelé děti, na nemocné. Největším trestem bylo vyloučení ze skupiny. Rodové zákony se utvářely v čase pod vlivem kontaktů a zkušeností s majoritními společnostmi. Byly orientovány na přežití skupiny v čase, posilovaly její soudržnost a upravovaly vztahy k většinové společnosti. Legitimními byly praktiky, které vedly k využívání okolní společnosti k přežití. Každý rod měl vlastní soubor pravidel žití, v tomto se skupiny vzájemně lišily (Horváthová 1998). Eva Davidová (1995) si v knize Cesty Romů všímá proměn struktury Romů na území České republiky a proměnami způsobu života Romů od těch „tradičních“ k těm více současným. Pro porozumění současné situace Romů je popis kulturní změny nesmírně cenný. Romové se živili řemesly jako kotlářstvím, kovářstvím, zvonařstvím, korytářstvím, výrobou košíků a hudebních nástrojů, koňským handlířstvím, překupnictvím a hudbou. Eva Davidová píše, že více než dvě třetiny narozených Romů po válce už s těmito způsoby obživy nepřišly do styku, postoje k práci (étos) se ale mezi generacemi přenášely. Také způsob bydlení a sním spojený sociální život (osady, jednoprostorové domky) se zásadně proměnil. Romové se ocitli v městských bytech, ubytovnách, domech. Změn doznala také kuchyně a stravovací zvyklosti. Stravu většiny rodin tvoří modifikovaná česká, moravská či slovenská kuchyně, jídlo a pití si ale zachovalo svou významnou roli. Marek Jakoubek (2009) charakterizuje romskou kulturu jako jednu z výrazných determinant chudoby a ekonomického neúspěchu Romů. Všímá si toho, že jádrem sociální organizace romských společenství je příbuzenství. Příbuzenství je dominantní institucionální sférou a liší se od podoby této instituce majoritní společnosti. Romskou rodinu charakterizuje výrazný kolektivismus spojený s redistribucí, vzájemnou reciprocitou jako základním mechanismem vnitrorodinného života. Takovéto založení rodiny přináší velké výhody, neboť vytváří silnou solidární síť, která funguje jako pojistka či záchranná síť v případě potíží či nouze. Na druhé straně se ale stává primární pastí, která znemožňuje jejím členům se vymanit z nevýhodné ekonomické situace, brání začleňování do většinové společnosti a budování dlouhodobých (z hlediska majority smysluplných) ekonomických strategií. Zachování rodinných vztahů jsou jedním ze znevýhodňujících faktorů, který se podílí na reprodukci chudoby a sociálního vyloučení. Romové a sociální vyloučení Již dříve jsme se zmínili o konceptu sociálního vyloučení, který souvisí se změnou v chápání soudobé společnosti, kdy se do centra pozornosti dostávají více rostoucí nerovnosti horizontální a žití ve společnosti je představováno v termínech vyjadřujících účast/participaci či neúčast/separaci sociálních aktérů. Míru participace na společnosti pak určují například kategorie etnicity, ale i kultury či věku. 20

Vymezení situace sociálního vyloučení odpovídá této interpretaci proměn nerovností a také situaci, kdy obyvatelé z různých důvodů nemohou participovat na obvyklých aktivitách, jimž se věnují ostatní členové společnosti. Jedinci i celé sociální skupiny jsou vylučovány z ekonomického i sociálního života a tím jsou i kráceni na možnosti podílet se na základních občanských právech. Sociální vyloučení má své dimenze, mezi které patří vyloučení ekonomické, které provází chudoba a marginalizace na trhu práce (nezaměstnanost, nízký a nepravidelný příjem, sekundární trh práce), dále vyloučení politické, které představuje nízká či žádná účast na občanských a lidských právech, a nakonec vyloučení sociální, které znemožňuje individuálním či kolektivním aktérům podílet se na společenských aktivitách a ústí v jejich separaci a izolaci. V případě „Romů“ připadá v úvahu další etno-kulturní dimenze exkluze, která brání společnému sdílení kulturního kapitálu a kulturní participaci vůbec. „Romové“ a dlouhodobě nezaměstnaní jsou kategoriemi osob, které jsou vystaveny vysoké míře rizika sociálního vyloučení, ocitají se v situaci, která je vyděluje ze společnosti zejména ve sféře materiální deprivace 1. Situace „Romů“ - specifické kolektivity - je o to komplikovanější, že kumuluje řadu znevýhodnění a jejich sociální vyloučení je produkováno ve fyzických separovaných prostorech a reprodukováno mezi generacemi v čase. K situaci sociálního vyloučení v nemalé míře přispívá odmítnutí tzv. majoritní společností na základě klasifikace odlišností, tendence uzavírat se do enkláv, nízká míra sociálního, kulturního a ekonomického kapitálu či jeho nekompatibilita sociálních aktérů a další strukturální faktory (špatné prostředí, nedostatečná občanská vybavenost apod.) (Mareš 2006). Koncept sociální exkluze vznikl v 70. letech minulého století jako prostředek k porozumění příčin toho, proč se určití lidé dlouhodobě nacházejí na okraji společnosti. Pojem sociálního vyloučení nahradil dříve hojně používaný pojem chudoby. Chudoba již není vykládána pouze jako „vlastní neschopnost chudých“, kteří si za špatné podmínky mohou sami, uvažuje se, do jaké míry jsou tyto špatné podmínky chybou společnosti jako celku (Mareš 2000). Mezi faktory sociálního vyloučení náleží faktory vnější a faktory vnitřní. Vnitřní faktory svou konečnou podobu obvykle získávají až v konkrétním prostředí tzv. sociálně vyloučené lokality. Lidé reagují na prostředí, v němž žijí, vytvářením specifických adaptačních vzorců a strategií a vědění. Toto vědění může být a často bývá přenášeno z generace na generaci v procesu sociální reprodukce. Příkladem vnitřního faktoru je již zmíněná romská rodina a působení příbuzenských vazeb. Mezi faktory vnější se řadí působení těch aktérů, kteří stojí mimo danou lokalitu. Za jeden z nejdůležitějších vnějších faktorů jsou označovány lokální samosprávné instituce, které, v rámci řešení bytové problematiky, mohou přispívat k tomu, že jsou sociálně vyloučené lokality obývány převážně sociálně slabými rodinami. Dalšími faktory mohou být např. trh práce, neziskové organizace či mediální diskurz o sociálně vyloučených lokalitách či jejich obyvatelích (Romové jsou prezentováni jako neplatiči a konzumenti sociálních dávek). Sociální vyloučení je vícedimenzionální jev. Můžeme rozlišit vyloučení:

 Ekonomické „Ekonomické vyloučení je zdrojem chudoby a představuje vyloučení ze životního standardu a životních šancí obvyklých ve společnosti či dané kolektivitě“ (Mareš 2000: 22). Nejčastější forma ekonomického vyloučení má podobu znevýhodňování v rámci trhu práce.

1

Materiální deprivace obvykle zahrnuje deprivaci při naplňování základních lidských potřeb (např. dovolená, strava, oděv), vybavení domácností (např. televize, telefon, pračka), podmínky bydlení obecně (koupelna či sprchový kout, plísně) a příjmovou deprivaci (úhrada účtů).

21

Lidé jsou buď vyloučení z trhu práce, což se projevuje nezaměstnaností a komplikovaným návratem na trh práce, nebo vykonávají placenou práci, avšak jejich pracovní místo je nejisté, neatraktivní a za malou odměnu. Problém Romů spočívá v tom, že se adaptují na tyto podmínky a zapojují se do nelegálních forem práce. Také využívají různých dalších zdrojů jako sběr železa, lichva, prodej drog, prostituce atd. Romové patří ke skupinám, které jsou ve velké míře dlouhodobě nezaměstnaní.

 Politické „Politické vyloučení představuje především upření občanských, politických, ale i základních lidských práv určitým jedincům či kolektivitám, které představuje jejich vyloučení vliv na společnost i vlastní osud“ (Mareš 2000: 22). Mezi znaky politického vyloučení patří nízká účast ve volbách, upírání politických práv, nezájem o dění ve společnosti či jeho úplná negace.

 Sociální „Sociální vyloučení brání lidem sdílet určité sociální statusy či sociální instituce a participovat na sociálních, ekonomických, politických a kulturních systémech, které podmiňují sociální integraci jedince do společnosti a na společenských aktivitách, popřípadě představuje určitou formu jejich sociální izolace“ (Mareš 2000: 22). Někdy hovoří i o tzv. kulturním vyloučení ve smyslu odepření práva participovat na kultuře určité společnosti a sdílet společně s ostatními její kulturní kapitál, hodnoty a vzdělanost. Romové žijící v sociálně vyloučených lokalitách se orientují na vlastní sociální vazby v rámci dané lokality a jen minimálně navazují vztahy s okolním světem, kterému nedůvěřují.

 Symbolické Symbolické vylučování nepředstavuje skutečné a aktivní vylučování, odehrává se na symbolické rovině. Projevuje se různou mírou odmítání či odporu směřující od majoritní společnosti k určité sociální skupině. Patří sem šíření sociálních mýtů o Romech, paušalizování a vytyčování striktní symbolické hranice my vs. oni. Podle průzkumu CVVM (duben, 2010) si více než čtyři pětiny Čechů (82%) myslí, že soužití s Romy je problematické. Postoj Čechů k Romům se od roku 2006 velmi zhoršil, podle tehdejších výsledků soužití s Romy hodnotilo jako špatné 69% respondentů. 33% všech oslovených navíc hodnotí žití s příslušníky romské menšiny za "velmi špatné". Tyto výsledky se neliší podle socioekonomického statusu respondentů, mírně tolerantnější jsou vysokoškoláci a lidé s dobrou životní úrovní. Nejpříznivěji lidé podle CVVM hodnotili možnosti Romů z hlediska rozvoje jejich vlastní kultury, při jednání na úřadech nebo při hájení svých zájmů v občanských sporech a konfliktech. Necelá pětina (18%) si myslí, že Romové mají rozhodně lepší možnosti než většinová populace, 22% odpovědělo, že "spíše lepší", 35% si myslí, že mají Romové stejné podmínky jako zbytek české veřejnosti. Jen 15% dotázaných si myslí, že mají podmínky horší.

V České republice neexistují čistě romské venkovské osady bez základní infrastruktury a vybavenosti jako např. na Slovensku. Situace Romů v některých venkovských oblastech ale ke vniku takovýchto osad daleko. Pro Českou republiku jsou typická spíše městská ghetta, která mají podobu ulic, bloků budov, dvorních traktů či čtvrtí. Jednou z viditelných dimenzí vyloučení je vyloučení v prostoru. Sociální exkluze v tomto případě nabývá viditelných podob a Romové se často koncentrují do v tzv. enkláv či ghett, v nichž se utváří kultura odlišná od 22

hlavního proudu společnosti. Získala v sociálních vědách označení jako kultura chudoby či underclass, vyznačující se svou jinakostí.

23

Sociálně vyloučená romská lokalita je vymezena jako „prostor obývaný skupinou, jejíž členové se sami považují za Romy a/nebo jsou za Romy označováni svým okolím, a jsou sociálně vyloučeni.“ (GAC, 2006). Přičemž se může jednat jak o jediný dům, v němž žije například jen několik jednotlivců, tak může jít o celou městskou čtvrť s několika stovkami či tisíci obyvateli. Je-li daná lokalita vnímána jako tzv. „špatná adresa“, „dům hrůzy“, „cikánská ulice“, „ghetto“, „Bronx“ apod., hovoříme o symbolických hranicích lokality. Fyzické hranice naopak značí oddělení lokality od ostatní obytné zástavby průmyslovou zónou, frekventovanou silnicí, vodním tokem, skládkou apod. V obou případech je však existence těchto hranic plně uvědomována jak těmi, kteří danou lokalitu obývají, tak těmi, kteří žijí mimo ni. Vznik sociálně vyloučené romské lokality může mít několik příčin, může se jednat o:  přirozené“ sestěhovávání chudých romských rodin do lokalit s cenově dostupnějším bydlením,  vytlačování romských rodin z lukrativních bytů a přidělování náhradního bydlení v lokalitách s často vysokým podílem romského obyvatelstva,  řízené či organizované sestěhovávání (především ze strany obcí) neplatičů nájmu a obecně lidí považovaných za „nepřizpůsobivé“ či „problémové“ do ubytoven či holobytů. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti z roku 2006 uvádí, že za celou Českou republiku je počet romských obyvatel žijících v sociálně vyloučených lokalitách 60 000 – 80 000. Prostorové sociální vyloučení charakterizuje vysoká koncentrace vyloučených osob v dané oblasti, nebo vyloučení určitých prostorových oblastí v důsledku jejich specifického charakteru. V tzv. sociálně vyloučených oblastech se setkáváme s vyšší mírou kriminality a dalšími rizikovými jevy, nízkou kvalitou života a bydlení, nevyhovujícím životním prostředím, špatnou dopravní dostupností, nedostatečnou infrastrukturou, nekvalitní občanskou vybaveností. Lidé žijící v těchto místech jsou často závislí na místním trhu práce, který nabízí jen omezené možnosti, a postrádají širší sociální vazby na majoritní společnost. Vzdalují se sociální kontrole a také vzorům jednání typickým pro majoritu, což zásadně ovlivňuje socializační proces známá je absence pozitivních vzorů. Život v těchto oblastech charakterizuje úpadek občanských a dalších společenských aktivit, jakož i omezení kontaktů s okolím a nemožnosti participovat na širších sociálních sítích - jakoby se uzavírá do sebe, produkuje se a reprodukuje v rámci daného místa. Nedostatečné zdroje jako málo příležitostí se vzdělávat, špatná kvalita škol, nedostupnost zdravotní péče, absence pracovních příležitostí, nemožná politická participace apod. jsou příčinami, ale i důsledky sociálního vyloučení. Koncentrace sociálně vyloučených osob a skupin zakládá prostorovou exkluzi, která následně vede k „degradaci území,“ z něhož se vystěhovávají původní obyvatelé. Sociálně vyloučené oblasti představují chudé oblasti, jejichž obyvatelé jsou závislí na státních sociálních podporách, žijí převážně v nesezdaných soužitích a produkují kulturu, která je vnímána majoritou jako nevhodná. Obyvatelé se řídí jinými pravidly a zásadami a navenek se projevují nedůvěřivě (vůči abstraktním systémům) a odmítavě (vůči reprezentantům majority). V povědomí majority jsou lokality „no-go areas“, místa, jimž je lepší se vyhýbat, se svými hranicemi, na nichž se odehrávají konflikty s okolím. Sociálně vyloučení obyvatelé se tedy koncentrují do fyzického prostoru, který charakterizuje zejména nejvýraznější znak neadekvátní bydlení a špatné podmínky bydlení, dále minimální občanská a sociální vybavenost oblasti, absence infrastruktury, neudržování blízkého okolí domů a nízká kvalita životního prostředí, vyčlenění/oddělení oblasti od okolí a její izolace včetně vymizení společně sdílených prvků života (atribut segregace). 24

Romové a vzdělávání Jaké je romské dítě a romský žák? Romské děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí vyrůstají v jiném prostředí než děti většinové společnosti. Nevnímají čas jako lineární veličinu, žijí více současností, jsou emotivní. Romské dítě vyrůstá v rodině se spoustou příbuzných, často nemá k dispozici „běžné“ knihy či kreslící a psací potřeby, poroto se potýká s nedostatečně vyvinutou jemnou motorikou. Častá je také absence motivace. Mezi rezervy v učení patří špatná soustředěnost, krátkodobá pozornost, pasivní příjem informací, absence motivace (Kaleja, Knejp 2009). Romské děti jsou od útlého věku vedeny k samostatnosti a rodiče s nimi jednají jako s dospělými. Řeší s nimi problémy v rodině jako s rovnocennými partnery. Jejich myšlení je pak velmi konkrétní a nepřemýšlí o budoucnosti. Kolektivní rozhodování v rámci rodiny vede u dítěte ke ztrátě pocitu zodpovědnosti za svůj život. Takový jedinec pak nemá potřebu vlastní životní ambice, což velmi poznamenává školní práci a budoucí profesionální orientaci. Vedle odlišného stylu výchovy hraje důležitou roli ve vzdělávání Romů jejich jazyk. Romské děti v prvním ročníku základní školy většinou hovoří romským etnolektem češtiny a neovládají obecnou češtinu, což je znevýhodňuje vůči ostatním dětem. Jejich omezený jazykový kód je příčinou komunikačních obtíží a souvisejících neúspěchů. Samotní rodiče se mnohdy podílí na demotivaci dětí, brání jim v rozšiřování vzdělání či tolerují školní absence. Škola je Romy často vnímaná jako jedna z mnohých represivních organizací a mají k ní nedůvěru. Celkově si cení vzdělání ve srovnání s majoritou mnohem méně. Příčin je pravděpodobně více a souvisejí s celkovou životní situací, jedním z důvodů je obava o odcizení dětí, dalším skutečnost, že Romové nevidí ve vzdělání praktický přínos a prospěšnost. Vzdělávání dětí ovlivňuje celková rodinná situace, ale i nevyhovující životospráva a režim dne. Mnoho dětí nedochází do mateřských školek a při nástupu do školy se potýkají s adaptačními problémy a nejsou na vstup do školy dostatečně připraveny. Romské děti nejsou mezi spolužáky oblíbené (Říčan 1998). V mnohých školách došlo k odlivu neromských žáků a vznikly etnicky homogenní romské základní školy, které přes svou maximální snahu nejsou schopny překonat důsledky segregace dětí, které nepřichází do kontaktu s neromskými dětmi ani ve svém prostředí, ani ve škole. Takto se vytváří dvourychlostní společnost. Z výzkumu nazvaného Vzdělanostní dráhy a vzdělanostní šance romských žákyň a žáků základních škol v okolí vyloučených romských lokalit (2009) vyplývají následující závěry, které uvádíme v plném znění: 



    

Výzkum prokázal ve školách v blízkosti sociálně vyloučených lokalit existenci nerovných vzdělanostních šancí romských a neromských dětí. V majoritní populaci ve sledovaných školách v průměru v případě dívek odejde (propadne či přestoupí na specializovanou ZŠ) z původní třídy zhruba jedna z dvaceti, které nastoupily do první třídy, a v případě chlapců jeden z deseti. Šance romských žáků ukončit základní školu se svými vrstevníky, s kterými ji začali, je přibližně poloviční. Horší situace je u romských chlapců než u romských dívek. V případě chlapců má šanci dokončit školní docházku v původní třídě dokonce méně než polovina. Běžné základní školy navštěvuje 72 procent romských dětí (u ostatních dětí činí podíl 92 procent), tj. téměř třetina romských dětí dochází do škol mimo hlavní vzdělávací proud. Ze základní školy hlavního vzdělávacího proudu odcházejí mimo něj v průměru dvě z desíti romských děvčat a 2,4 romských chlapců. Prospěch ovlivňují také zvýšené absence, v případě romských dětí jsou absence oproti jejich vrstevníkům téměř trojnásobné. Problematické body ve vzdělávacích drahách romských dětí představují především nástup do první třídy a přechod na druhý stupeň (u některých chlapců, kteří obecně hůře zvládají změny ve výuce, se k nim přidává třetí ročník).

25

  

 

    

  

  



Na prvním stupni je pro romské děti český jazyk výrazně větším strašákem než matematika, na druhém stupni se pak průměry s obou předmětů k sobě přibližují (průměrný prospěch z matematiky je dokonce horší než z českého jazyka). Romské děti na školách se středním podílem romských žáků a žákyň (21 až 50 procent) mají mírně nižší šanci dokončit školní docházku ve třídě, do které nastoupily. Pokud srovnáme školy s nejmenším zastoupením romských dětí (jde víceméně o běžné ZŠ – do 20 procent romských dětí) s dalšími dvěma kategoriemi (školy s podílem romských dětí mezi 21 a 50 procenty a školy s podílem nad 50 procent), ukazuje se mnohem obtížnější cesta žákyň/žáků druhých dvou typů nejen na gymnázia, ale i obory zakončené maturitní zkouškou. Rozdíly vzhledem k velikosti obcí nejsou významné, jde o uniformní vzorec, který se týká jak velkoměstských škol, tak škol v menších městech. Funkce asistenta má vliv na školní úspěšnost dětí. Zatímco ve třídách bez asistenta pedagoga přečká v původní třídě na školách hlavního vzdělávacího proudu do třetí třídy 6,5 romských žákyň/žáků z desíti, ve třídách, kde asistenti působí, je to v průměru 7,5. Na druhou stranu se nepodařilo prokázat, že by asistent měl výrazný vliv na snižování absencí. Romské děti, které docházely do mateřské školy, jsou ve svých vzdělávacích drahách jednoznačně úspěšnější. Problémem však je to, že mateřské školy navštěvuje stále jen menšinový podíl romských dětí – přibližně dvě pětiny. Vliv přípravných ročníků na zlepšení vzdělanostních šancí není tak silný jako v případě mateřských škol, oproti nim se projevuje pouze na začátku vzdělávací dráhy. Postupně se pak děti, jež absolvovaly přípravný ročník, přibližují svým vrstevníkům. Mateřské školy či přípravné ročníky využívá přibližně 48 procent romských dětí. Podle názorů zástupců vedení většiny škol nemají školy dostatečnou oporu v sociálním a zákonném systému, který by svým sankčním tlakem otevřel prostor k pozitivním školským a vzdělanostním aktivitám. V této chvíli vidí většina ředitelek a ředitelů cestu ke změně přednostně v exogenních faktorech vůči vlastní škole, ať již jde o sankce a tlak na rodiny sociálním a jiným systémem, nebo z hlediska posílení vzdělanostních šancí cestou větší předškolní přípravy, posílením asistentů, mimoškolním programem apod. Jen menšinově se objevují úvahy o změnách uvnitř školy samotné. Většina zástupců škol není dosud přesvědčena o významu nástrojů souvisejících s posilováním profesní motivace ke vzdělání a anticipace masivní neúspěšnosti romských žáků v jejich cestě za kvalifikací po opuštění základní školy. Sociálně-ekonomická situace sociálně vyloučených rodin pravděpodobně nejvýrazněji ovlivňuje vzdělanostní a profesní aspirace romských dětí z těchto rodin a tím i případnou vzestupnou mezigenerační mobilitu. Z celkového obrazu profesních ambicí romských dětí je patrné, že obvykle nepřekračují (což neznamená, že za určitých okolností nemohou překročit) horizont každodenní životní zkušenosti svých rodičů. Vesměs se totiž omezují na to, co jejich rodiče dělají v domácnosti a rodině (vaření, opravy apod.). U romských dětí se neprojevují výraznější ambice k vykročení za horizont životní dráhy jejich rodičů, profesně naopak kopírují velice omezený horizont vyloučených romských lokalit. Samostatnou pozornost bude vyžadovat analýza jazykového domácího prostředí romských dětí. Výsledky naznačují významnou přítomnost romštiny jako sekundárního domácího jazyka, což pozici romských chlapců a dívek ve školách, kde vzdělání probíhá v češtině, také neulehčuje. Existuje potenciál k zesílení role školy v překonávání deficitu žádoucích profesních a vzdělanostních mobilitních aspirací romských dětí. Plná čtvrtina romských žákyň/žáků v současné době zůstává bez jakékoli studijní podpory ze strany rodičů a zároveň zde neexistuje systém podpory ze strany školy. Vedení škol nemá zásadní problém s identifikací dětí jako romských, odmítnutí této identifikace bylo spíše menšinové. Navíc je pravděpodobné, že tato bariéra bude překonána, pokud vedení škol uvidí, že tato identifikace je činěna za účelem řešení problémů spojených s vyrovnáváním vzdělanostních šancí romských dětí. Má-li být školská politika nastavena tak, aby dokázala nejvíce pomoci těm, kteří to nejvíce potřebují, vyžaduje to specifický přístup k různým typům škol. U těch s vysokým zastoupením sociálně znevýhodněných dětí to mj. znamená adekvátní finanční podporu.

26

Děti vyrůstající v prostředí sociálně vyloučených lokalit mají při nástupu do školy jiné vzdělávací předpoklady než jejich vrstevníci. Důvodem je nedostatečná předškolní příprava, špatná znalost českého jazyka, ale také nižší podpora rodiny, horší materiální podmínky v rodině apod. Všechny tyto faktory se odráží v horším prospěchu, vyšších absencích a v případě starších dětí také ve velmi omezených životních aspiracích, zejména co se týče dalšího vzdělávání po skončení základní školní docházky. Jako velice závažný se jeví především fakt, že životní strategie týkající se vzdělání jsou v romských rodinách přenášeny z generace na generaci. Chybí pozitivní vzory, ke kterým by mladí lidé vzhlíželi, a tak dochází k tomu, že nové generace mladých lidí volí stejné životní strategie jako jejich rodiče a sociální vyloučení se tak neustále zvětšuje. Negativně působí také fakt, že příhody o tom, jak se lidé z tohoto prostředí setkali s diskriminací při přijetí do zaměstnání, a to i přesto, že byli vyučeni, se mezi Romy tradují. Vzdělání je přitom jedním z klíčových faktorů, který může sociální vyloučení eliminovat. V důsledku nízké nebo žádné kvalifikace je totiž romské obyvatelstvo vyloučeno z trhu práce a právě nezaměstnanost je tím, co zvyšuje riziko příjmové chudoby a tím i sociálního vyloučení. Vzdělávání je jednak cestou k překonání sociálního vyloučení ale současně i jednou z oblastí, ve které se nerovný přístup k životním šancím projevuje a dokonce i reprodukuje. Nejde ale zdaleka o jednostranný proces – sociální znevýhodnění dětí z vyloučených lokalit není způsobené jen odlišnými životními strategiemi. Na důsledky sociálního vyloučení ve vzdělávacím procesu můžeme nahlížet i z perspektivy systémové, ve které se jedná především o vznik segregovaných/etnicky homogenizovaných škol. Narůstá totiž počet případů, kdy dochází ke kumulaci romských žáků v základních školách, případně v základních školách praktických, které navštěvují výhradně romští žáci. Ve školách s vysokým podílem romských dětí dochází ke kumulaci problémů spojených s výukou dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí vyloučených romských lokalit. Těmito problémy jsou například záškoláctví, vysoké počty neomluvených i omluvených absencí, nedostatečná domácí příprava, špatný prospěch apod. Kořeny vzdělanostních nerovností můžeme hledat ve dvou hlavních oblastech. Příčiny je třeba hledat jak v rodinách dětí, tak ve škole jako instituci. Ve školním výkonu dětí je patrný vliv prostředí, ve kterém vyrůstají, to jaké normy a životní strategie zde převládají. Důležité je také materiální zázemí, postavení vzdělání na žebříčku hodnot apod. Důležitou roli hraje ale i škola, protože ta může znevýhodnění a nerovnosti, které si děti přinášejí z rodin buď oslabovat, nebo naopak posilovat (Topinka, Janoušková 2009).

27

Cizinci Cizinci v České republice Migrační situace v Evropě se po 2. světové válce vyvíjela ve třech odlišných etapách. V přímé souvislosti s válkou se setkáváme s obrovskou mírou pohybu obyvatel Evropy, zkušenost s přemístěním vesměs nuceným, učinil téměř každý obyvatel kontinentu. Po válce vesměs nucené migrace vystřídaly přesuny víceméně dobrovolné. Poválečný rozvoj průmyslu a potřeba pracovní síly byla hlavní hnací silou migrace obyvatelstva. V první etapě, kterou zakončila ropná krize roku 1973, se ponejvíce migrovalo za prací z periferií Evropy do průmyslových center (gastarbeiteři). V důsledku státních pobídek přicházeli migrující do velkých měst a časem s jejich rostoucím počtem docházelo k formování nových etnických různorodých populací v industriálních zemích. Pohybů obyvatel bylo ale mnohem více a probíhaly v různých směrech. Do Británie, Francie a Holandska se vraceli pracovníci a obyvatelé z bývalých kolonií, pokračovala trvalá migrace do Severní Ameriky a Austrálie. Těsně po válce bylo zapotřebí vyřešit masové přesuny uprchlíků, začala se rozvíjet mezistátní migrace vysoce kvalifikovaných pracovníků. S ropnou krizí nastal jistý zlom. Všeobecně se očekávalo, že přítomnost hostujících pracovníků bude dočasná, že se vrátí zpět do svých domovských zemí, pokud odezní potřeba jejich pracovní síly. Krize však ukázala, že hostující pracovníci nejen že se ve valné většině odmítli vrátit, ale navíc za nimi začaly přijíždět jejich rodiny. Dočasný pobyt se tak začal velmi rychle měnit v trvalou přítomnost. Tuto druhou etapu charakterizuje rostoucí diverzita evropských populací, formování etnických minorit, přibývání migrujících z větších vzdáleností – z Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Klesá význam pracovní migrace a vedle ní se objevují nové formy např. sjednocování rodin. Proměnou prochází evropské země, země jižní Evropy přechází z režimů emigračních na imigrační. Roste počet žadatelů o azyl a rozvíjí se uprchlická infrastruktura, jejímž úkolem je se o žadatele postarat. Pokračuje a rozvíjí se mobilita vysoce kvalifikovaných osob, mimořádný význam má trend k trvalému usídlení příchozích. Státní politiky reagují na vývoj migrační situace např. potíráním ilegální migrace, organizováním pobytu žadatelů o azyl a hledáním rovnováhy mezi pracovní a rodinnou migrací. Státy postihují zaměstnavatele nelegálních pracovních migrantů, zpřísňují se hraniční kontroly, udělují pokuty leteckým společnostem za import cizinců bez dokladů, zpřísňuje se vízová politika, objevují legalizační / regularizační programy, politizace, roste tlak na kontrolu migrace a restrikce. Tyto mechanismy státy ještě více posilují v etapě třetí, která souvisí s rozpadem bývalého Sovětského svazu, který vyvolával ve své době obrovské obavy ze spontánního masového pohybu množství lidí směřujících do Evropy. Ve třetí etapě na přelomu století, se proměňuje migrační situace následovně. Upravují se mechanismy a politiky přijímajících zemí: ty vytváří sofistikované migrační a integrační politiky. Roste význam právě integračních politik, které odrážejí komplikovaný proces začleňování migrujících do společností. Mnohé tzv. etnické skupiny žijí separovaně od okolní společnosti, disponují vlastní ekonomikou a odmítají přijmout kulturní prvky zemí, v nich pobývají. Velký podíl cizinců v jednotlivých evropských zemích způsobuje komplikace v oblasti soužití. Společnosti se rozvinuly od víceméně homogenních národních států ke společnostem mnohonárodnostním či mnoho etnickým. Příchozí mají často omezený přístup ke kapitálu a práci, což má za následek jejich vyloučení ze společnosti. Pokud pracují, často se uchycují na sekundárním trhu práce. Významnou rovinou, kterou sociální vědci začínají studovat, je rovina subjektivních očekávání samotných aktérů migrace. 28

Ukazuje se, že ekonomické incentivy jsou sice důležité, ale důležité rovněž je, jak svému pobytu a usazování rozumějí samotní aktéři. Sociální vědci se soustřeďují na kontext rozhodování lidí, které se odehrává v rámci rodinných sítí a širších komunit. K novým tématům patří transnacionalismus, který reflektuje skutečnost, že vytvářené sociální sítě se rozprostírají nad jednotlivými státy, kdy upadá význam státních jednotek, dále téma druhé a třetí generace migrujících, kteří již vyrostli mimo kontext domovů svých rodičů a prarodičů a jsou součástí obou světů, téma nelegální migrace, integrace „druhých“ do společnosti, role náboženství, genderu a vzniku a fungování etnických enkláv a ghett (Portes, De Wind 2008). Česká republika se zapsala na migrační mapě společně se svými sousedy Polskem, Slovenskem a Maďarskem jako země tzv. nárazníkového pásma. Tento prostor se v posledních dvou dekádách postupně zaplňoval migrujícími, kteří přicházeli ponejvíce z východu. Do 90. let minulého století patřila Česká republika k vystěhovaleckým / emigračním zemím. Před rokem 1989 ve srovnání s dneškem jsme nebyli konfrontování s množstvím migrujících, což se po uvedeném roce zásadně změnilo. Otázka imigrace se postupně stala fenoménem, který začal ovlivňovat dění v České republice. Jsme příkladem, na kterém lze sledovat během dvou desetiletí proměnu migrace z migrace tranzitní na usedlou. Začátkem devadesátých let minulého století jsme se stali destinací, kterou migrující procházeli do zemí západní Evropy, časem se ale začali v zemi usazovat a proměnili jsme se pro mnohé skupiny migrujících v zemi cílovou. Zásadní změnu znamenal vstup země do Evropské unie. Na jednu stranu se potvrdila atraktivita země coby cílové, na druhou stranu jsme se stali součástí unijních migračních a také integračních politik, které ovlivňují vzorce migrování a samotné chování migrujících. V první dekádě se do České republiky přistěhovalo 131 400 osob a vystěhovalo 43 700 osob (údaj o vystěhování není úplně přesný). Do roku 1992 docházelo k výrazným přesunům obyvatelstva mezi Českou a Slovenskou republikou, což souviselo s rozdělením Československa. Následovala etapa rozvoje jiných mezistátních migrací. Po rozdělení Československa žilo na území státu kolem 50 000 cizinců s povolením k pobytu. Ke konci roku 2004 již těchto cizinců s povoleným pobytem bylo 254 294. Především se jednalo o Ukrajince (78 263 osob), Slováky (47 352 osob), Vietnamce (34 179 osob), Poláky (16 265 osob) a Rusy (14 473). Vedle těchto trvale usazených cizinců jsou v České republice také nelegální cizinci. Odhadované počty se značně liší, může se jednat o desítky tisíc osob. Vývoj počtu legálně pobývajících cizinců v ČR lze rozdělit do dvou období. První období mezi roky 1994-1999, druhé období počíná rokem 2000. Během prvního období se počet evidovaných cizinců v ČR více než zdvojnásobil ze zhruba 100 000 na počty kolem 200 000 pobývajících cizinců. Přechod mezi obdobími, rok 2000, je rokem přelomovým, neboť v něm ve srovnání s roky předchozími došlo k prudkému poklesu počtu cizinců (přibližně o 30 000 osob). Snížení počtu cizinců je obecně přičítáno úpravě legislativních podmínek (1. 1. 2000 vešel v platnost nový zákon o pobytu cizinců na území ČR, zák. č. 326/1999 Sb.). Od roku 2001, kdy některá ustanovení tohoto zákona byla zmírněna novelou platnou od 1. července 2001, pak dochází k postupnému nárůstu počtu cizinců (Cizinci v regionech ČR, 2006). Ke konci února 2010 Ředitelství služby cizinecké policie MV ČR v České republice evidovalo 431 587 cizinců, z toho 182 856 cizinců s trvalým pobytem, 248 731 cizinců s některým z typů dlouhodobých pobytů nad 90 dnů. K 28. 2. 2010 byli v ČR nejčastěji zastoupeni občané Ukrajiny (130 924 osob, 30 %) a Slovenska (72.499 osob, 17 %). Dále následovala státní občanství Vietnam (61 166 osob, 14 %), Rusko (30 796 osob, 7 %) a Polsko (18 901 osob, 4 %). Složení cizinců z hlediska státního občanství se již od roku 1997 na prvních pěti místech nemění. 29

Následující grafy, převzaté ze stránek Českého statistického úřadu, ilustrují vývoj počtu cizinců s trvalými a dlouhodobými pobyty v čase a také pět nejčastěji zastoupených státních občanství.

Legálně usazení cizinci kolem 2,5% všech obyvatel. Ve srovnání s některými významnými imigračními zeměmi je to poměrně malé číslo (sousední Německo 8,9%), ale jsme na tom podobně jako Španělsko či Itálie, země, které prošly podobnou proměnou z emigračních na imigrační země stejně jako my. Přestože je číslo poměrně nízké, patříme k zemím, kde dochází k nejdynamičtějšímu nárůstu imigrace v čase. Na současné migrační realitě se odrazilo mnoho okolností: pobyty Vietnamců a dalších skupin v rámci socialistické vzájemné pomoci a výměny, kulturní a jazyková blízkost např. Ukrajinců a zejména Slováků a Poláků a také sociálně ekonomická transformace s novými ekonomickými příležitostmi a pracovním trhem absorbujícím zahraniční pracovní sílu. Přístup státu se postupně proměňuje, snad nejvýrazněji v rámci procesu harmonizace českého a práva Evropské unie. Od konce 90. let vznikají první ucelenější migrační a integrační politiky (Baršová, Barša 2005).

30

Předpokládáme, že stále více pozornosti bude věnováno otázce začleňování migrujcích do naší společnosti. Pokud zmiňujeme integraci, tak jí míníme především integraci sociální proces spojování a sjednocování sociálních jevů v komplexní celek, který se vztahuje k vzájemným vztahům mezi částmi a celkem, k jejich vzájemnému sepětí a spojení v jednotnou jednotku.“ Integrace cizinců není jednostranná, poněvadž se jedná o pluralitu sociálních vztahů, je nejméně dvoustranná – ze strany „celku“ je důležitá ochota přijmout ty, kteří se chtějí integrovat a ze strany „částí“ zase dobrovolná snaha začlenit se více do společnosti jako její součást. Termín strukturální/systémová integrace zase označuje nezbytnost a nevyhnutelnost integrace do jednotlivých strukturálních dimenzí, což je podmínkou pro přetrvání sociálního systému v čase. Integrace je interním elementem sociálního systému a pramení z nutnosti regulovat vztahy mezi sociálními aktéry. Wolfgang Bosswick a Friedrich Heckmann (2006) systémovou integraci vymezují jako integraci do existujících struktur. Aspiranty na integraci jsou jak individua, tak kolektivity, které se usilují začlenit do societálních, tedy národních struktur. Komplex všech vnějších faktorů, které k integraci imigrantů přispívají či ji ovlivňují, Friedrich Heckmann nazývá způsobem integrace. Integrace se odehrává v societálním komplexu a na rozlišitelných úrovních. Autoři obvykle rozlišují celkem čtyři dimenze integrace imigrantů:  strukturní,  kulturní,  interaktivní,  identifikační. Strukturní dimenze se týká především možnosti a přístupu k dominantním institucím „přijímající“ společnosti: ekonomice, pracovnímu trhu, vzdělání, bydlení, sociálnímu systému k občanství. UNHCR (2000) porovnalo integrační politiky a dospělo k závěru, že tyto s ohledem na integraci uznaných uprchlíků rozlišují celkem čtyři dimenze integrace: sociální včetně sídelní (oblast bydlení, trvalé usídlení, délka pobytu, kvalita a místo bydlení, prostorová mobilita, zdravotní péče, sociální zabezpečení, sjednocování rodin), kulturní (jazyk, komunikace, vzdělávání, udržování tradic, náboženství, etnicita), ekonomickou (trh práce) a politickou (volební právo, přístup k veřejným službám, participace na rozhodování, formy veřejného sebevyjádření). Participace v těchto subdimenzích je významná a determinuje socioekonomický status, životní šance, a tím i úspěšné integrování do společnosti. Klíčovým elementem je v tomto ohledu členství v politické komunitě, tedy přístup k občanství. Kulturní integrace vychází z potřeby nabytí základního kulturního vědění a kompetencí, nezbytných k porozumění životním způsobům a kognitivní orientaci. Interaktivní integrace představuje zahrnutí do primárních sociálních sítí (přátelství, partnerství, členství v organizacích), umožňující sdílení informací a zkušeností. Identifikační integrace odpovídá ztotožnění se s institucionálními cíli, což je podmínkou pro posílení pocitu sounáležitosti. Společnost ale není homogenní, integrace imigrantů může směřovat k začlenění do subkultur, vést k segmentarizované integraci a skončit marginalizací. Rinus Penninx (2005) rozlišuje celkem tři dimenze, přičemž klade důraz na jejich vztah k instituci občanství. První, právně-politická, se orientuje na plnoprávné členství v politické komunitě a týká se roviny formálních politických práv. Druhá dimenze, socio-ekonomická, se váže k sociálním a ekonomickým právům a k socioekonomické sféře. Třetí dimenzi Rinus Penninx nazval kulturně-religiózní. Pavel Barša (1999) odlišuje tři dimenze integrace: kulturní, sociálně-ekonomickou a občansko-politickou. Kulturní dimenzi pojímá především jako vyrovnávání se s diferencemi vyvěrajícími z kulturně podmíněných hodnot a zvyků. 31

Vyrovnávání se s kulturní diferencí může proběhnout třemi způsoby: opuštěním hodnot, jejich zachováním s průvodní ekonomicko-politickou integrací nebo povýšením různosti hodnot na žádoucí prvek. Sociálně-ekonomická dimenze se vztahuje k sociálnímu statusu etnických skupin, který ve společnosti zaujímají, tedy k oblasti ekonomické aktivity a sociální participace na životě společnosti. Vertikální stratifikaci (tj. sociálně-ekonomický status) doplňuje horizontální stratifikace, která se váže k rezidenční segregaci (prostorové oddělení nebo proces oddělování určitých skupin obyvatelstva od hlavního proudu společnosti do různých fyzických prostorů na základě sociálních, ekonomických, etnických či kulturních charakteristik). Třetí dimenze je občansko-politická, odkazující k přístupu k občanství a možnostem politické participace. Každá z těchto dimenzí se stává předmětem integračních opatření a politik. Integrace obecně znamená sjednocení či včlenění nižší části do vyššího celku. Je to proces zapojování se do různých oblastí společenského života v majoritní společnosti a do již existujících sociálních struktur. V popředí zájmu je především kvalita a způsob zapojení minority do daného socioekonomického, právního, politického a kulturního systému majoritní společnosti. Integrace také představuje proces sbližování původní kultury s kulturou novou za současného zachování etnicity jedince. Integraci můžeme odstupňovat podle míry od částečné až po úplnou. Rozlišujeme také čtyři mody integrace, což je samotná integrace, asimilace, marginalizace a separace. Asimilace je definována jako ztráta kulturní identity a úplné splynutí s majoritní společností. Marginalizace znamená ztrátu své původní kultury, která ovšem není vyvážena sžitím se s kulturou novou. V tomto stavu prožívá jedinec pocity vykořenění a frustrace, poněvadž se vzdal své původní kultury, ale nedaří se mu tuto ztrátu kompenzovat a navíc ho provázejí výčitky, že se své původní kultury vzdal. Separace je stav, kdy jedinec odmítá kulturu přijímající společnosti, trvá na zachování své etnicity a neúčastní se společenského dění mimo vlastní komunitu. Separací tedy rozumíme vyčlenění z majoritní společnosti způsobené samotnou minoritou. Naopak segregace je proces vyčlenění minority vyvolané tlakem majority. V České republice lze identifikovat tři fáze rozvoje integračních politik (Baršová, Barša 2005): období roku 1990 - 1998 charakterizují dílčí opatření zaměřená pouze na specifické skupiny vyžadující zvláštní podporu - uprchlíky a krajany, období 1999 - 2003 charakterizuje gesce Ministerstva vnitra ČR, která přechází od roku 2004 na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. V první fázi byl založen první program pro integraci uznaných uprchlíků (azylantů), obdobný se zaměřil i na integraci krajanů. Tyto programy byly určeny dvěma skupinám imigrantů, pro svou organizační, administrativní a finanční náročnost se však nestaly východiskem pro integrační programy širokého migračního spektra. Počáteční období charakterizuje uvědomění si trvalé přítomnosti některých skupin na území státu, ochota ministerstva se otázkou integrace zabývat a intervence ze strany Rady Evropy (Baršová; Barša 2005). Utváření integrační politiky však stálo na okraji pozornosti, což ovlivnila z velké míry nekoncepčnost v oblasti imigračních politik obecně. Praxe integrování azylantů a krajanů vytvářely první zkušenostní rámec, utvářený pod vlivem množství překážek a potíží. V druhém období ministerstvo ustavilo Komisi ministerstva vnitra pro integraci cizinců a vztahy mezi komunitami. Byť se zrodily některé základy integrační politiky, vesměs zůstaly uzavřeny do rámce gesce Ministerstva vnitra a pokusy je rozšířit se vesměs nesetkaly s úspěchem ani na úrovni centrálních orgánů, ani na rovině obcí. Bezesporu se na tom podílela směsice nezájmu, vnímání druhořadosti problému, neznalosti, limitované reflexe imigrace veřejností a teprve postupné příchody cizinců. Základní strategie byla zformulována ve dvou dokumentech: Zásady koncepce integrace cizinců z roku 1998 a Koncepce integrace cizinců z roku 2000. 32

Ze Zásad koncepce integrace cizinců vyplývá, že integrační politika je doménou státních orgánů a že se jedná o výchozí bod k systematickému koncipování integrační politiky, jehož cílem má být podpora oblasti vztahů mezi komunitami a odstraňování překážek integrace, zejména u dlouhodobě pobývajících cizinců. Koncepce integrace cizinců je mnohem širší a oproti předchozímu rámci, který byl určen Radou Evropy, se tento dokument inspiruje závěry Evropské unie. Zásadní proměna se týká ustoupení od multikulturní podpory rozvoje imigračních komunit směrem k individuální občansko-politické integraci, komunity imigrantů již dále nejsou partnery státu a jeho reprezentantů. Integrace se stává individuální záležitostí každého imigranta, přičemž vyjadřuje spontánní či cílevědomý proces začleněná jedince nebo skupiny do života společnosti. 2 Od roku 2004 byla integrační politika převedena do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. V usnesení vlády ze dne 5. ledna 2005 č. 5 k Realizaci Koncepce integrace cizinců do konce roku 2004 a postup při realizaci Koncepce integrace cizinců v roce 2005 se objevuje kritika neefektivnosti dosavadních integračních přístupů, které zůstávají v obecné rovině, k níž se obtížně hledají konkrétní obsahové prvky - vymezením kritérií úspěšné integrace až po konkrétní opatření, které ukládají imigrantům povinnosti či zvýhodňují ty imigranty, kteří projevili snahu se do společnosti začlenit. Zpráva o realizaci koncepce integrace imigrantů v roce 2007 reaguje na čtyři hlavní vytyčené priority pro úspěšnou integraci imigrantů pro rok 2007, což je znalost českého jazyka 3, ekonomická soběstačnost cizince, orientace cizince ve společnosti a vztahy cizince s členy majoritní společnosti.

2

3

K hlavním cílům Koncepce patří přiblížení postavení legálně a dlouhodobě usazených cizinců právnímu postavení občanů ČR, ochrana přístupu cizinců k základním lidským právům a svobodám (včetně politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv na území ČR), uplatnění rovného přístupu a příležitostí pro cizince (zejména ve vztahu k jejich právnímu postavení a ochraně, zaměstnávání a podnikání, bydlení, kultuře, náboženství a jazyku, vzdělávání, zdravotní péči a účasti na veřejném a politickém životě v ČR, včetně veřejné ochrany cizinců před diskriminací), usměrnění procesu integrace dlouhodobě a legálně usazených cizinců vytvořením podmínek pro integraci, ovlivněním vztahu občanů a imigrantů a zajištění cílené intervence státu v této oblasti, vytvoření základních podmínek pro realizaci Koncepce za zainteresování orgánů a institucí a v neposlední řadě podpoření boje proti nelegální migraci a ostatním nelegálním aktivitám. Integrace je individuální záležitostí imigranta, spontánní či cílevědomé začleňování jedince nebo skupiny do života společnosti. Imigranti se zapojují do „procesu integrace zejména na individuální úrovni“. Integraci imigrantů ovlivňují dvě roviny - legislativní, ekonomické, sociální a kulturní podmínky majoritní společnosti, a také soubor chování imigrantských komunit (např. ilegální formy pobytu) jako reakce na tyto podmínky a jejich důsledek. Koncepce zmiňuje spontánní průběh integrace a pasivní postoj úřadů, které brání systémovému řešení, tj. „moderní, logické, srovnávání schopné systematické politiky státu …“. Integrační politika nalézá legitimitu v bezpečnostních aspektech a prevenci meziskupinových konfliktů (Koncepce integrace cizinců na území České republiky, 2000). V oblasti znalost českého jazyka bylo hlavním cílem nastavit podmínky pro vytvoření systému výuky a zkoušek českého jazyka pro cizince jako jedné z podmínek pro udělení trvalého pobytu. Povinnost cizince prokázat znalost českého jazyka jako jedné z podmínek udělení trvalého pobytu byla v roce 2007 zapracována do novely cizineckého zákona (s účinností od 1. 1. 2009).

33

Další změny se týkaly novelizace školského zákona. 4 Přesto integrační politika zůstává více součástí formálních dokumentů a obecných prohlášení bez větších přímých vlivů na „spontánní“ sociální integraci imigrantů, kteří tak čelí mnohým strukturálním překážkám vycházejícím z jednotlivých společenských sfér. Ze statistických dat vyplývá, že již můžeme hovořit o tzv. druhé generaci cizinců žijících v České republice. V ČR studovalo ve školním roce 2008/09 na všech typech škol 55.908 cizinců. Celkový počet všech žáků a studentů činil 2.083.176 (včetně občanů ČR), cizinci tvořili 2,7 % z nich. Níže uvedené grafy dokládají, že děti cizinců nalézáme v mateřských, základních i středních školách. Na základních školách se setkáváme s žáky především z Vietnamu, Ukrajiny, Slovenska, Ruska a Mongolska (ČSÚ, 2010).

V následujících dvou kapitolách stručně představíme vybrané informace týkající se pobytu a integrace dvou skupin imigrantů – Vietnamců a muslimů, kteří pobývají v České republice.

4

S účinností od 1. 1. 2008 došlo ke změnám v přístupu k základnímu vzdělávání. Vzdělávání v základní škole již není podmíněno prokázáním oprávněnosti pobytu řediteli školy. V souladu s Úmluvou o právech dítěte se tak zpřístupňuje základní vzdělávání všem dětem bez ohledu na oprávněnost jejich pobytu na území ČR. Dále všichni imigranti - žáci základních škol a žáci středních škol a konzervatoří, kteří plní povinnou školní docházku, mají přístup ke školnímu stravování a zájmovému vzdělávání v pravidelné denní docházce (především ve školních družinách) za týchž podmínek jako občané ČR. Druh oprávnění k pobytu, ani samotná oprávněnost pobytu na území ČR není rozhodující. Podstatně byla rozšířena skupina cizinců, kteří mají za týchž podmínek jako občané ČR přístup k předškolnímu vzdělávání, základnímu uměleckému vzdělávání, jazykovému vzdělávání a ke školským službám. Jedná se o cizince, kteří mají právo pobytu na území ČR na dobu delší než 90 dnů, popřípadě jsou osobami oprávněnými pobývat na území ČR za účelem výzkumu, azylanty, osobami požívajícími doplňkové ochrany, žadateli o udělení mezinárodní ochrany nebo osobami požívajícími dočasné ochrany.

34

Vietnamci V roce 1950 navázalo Československo s Vietnamem diplomatické styky a to v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. Občané Vietnamu přijížděli do země studovat na středních i vysokých školách nebo pracovat. Na středních školách se vzdělávali v oborech jako strojírenství, hutnictví, stavebnictví nebo lehkém průmyslu. Na vysokých školách studovali ekonomické a technické obory. V letech 1970 – 1985 do Československa přijelo kolem 30 000 Vietnamců. Po roce 1989 došlo k přerušení těchto vztahů, obdobně jako v Německu, z kterého do České republiky přešla řada Vietnamců. Ti, kteří zůstali, se začali živit obchodem - začaly vznikat vietnamské velkoobchody a tržnice, ve kterých se obchodní vztahy řídily asijskými zvyklostmi (Kocourek in Šišková 2001). K 31. prosinci 2008 u nás žilo celkem 60 258 Vietnamců (ČSÚ 2010). Život Vietnamců se od života ostatních obyvatel ČR velmi liší. Kocourek vysvětluje odlišnost kultury její uzavřeností, válečnou historií a jazykovou bariérou. K tzv. uzavřenosti pomyslné „komunity“ přispěl institut „zástupce“. S vietnamskými pracovními migranty přijížděli tlumočníci nebo organizátoři, kteří měli na starost vyřizování veškerých potřebných záležitostí na úřadech. Ani oficiální jednání tedy neprobíhalo v přímé interakci Vietnamců a Čechů, nýbrž jen prostřednictvím několika vietnamských zástupců (Kocourek in Šišková 2001). Další uváděné informace jsme čerpali výhradně z výzkumné zprávy Stanislava Broučka Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR (2003). Tento badatel konstatuje, že i přes relativně dlouhodobou přítomnost působí vietnamské společenství zvnější jako relativně izolované. Adaptace Vietnamců se omezila na vyřizování obchodních záležitostí. Obchod je vnímán Vietnamci jako periodická činnost skládající se z nákupu a prodeje. Podnikatelské úsilí směřuje k budování své firmy postupně ze dne na den, trpělivým úsilím. Postupně dochází k tomu, že se izolace skupiny proměňuje v ghettoizaci a nutnost praktické komunikace v oblasti podnikání nepřerůstá v širší rámec integrace, spíše se ustavuje paralelní etnicko-mocenská struktura např. v rámci velkých tržnic. Smysl svých aktivit Vietnamci omezují na tři oblasti: uživit svou rodinu, finančně zabezpečit děti a postarat se o rodiče, kteří zůstali ve Vietnamu. O děti předškolního věku často pečují české ženy, mnozí nechávají své děti u pečovatelů i přes víkend. Vietnamci věnují veškerý svůj čas práci. Pokud jim nějaký čas zůstane, věnují ho zvykům a modlitbám za předky, zemřelé a úspěchy v podnikání. Vedle běžných oslav slaví nový lunární rok (Tet Nguyen Dan). Dokážou se vyrovnat s těžkými životními podmínkami, umí žít v podmínkách provizoria. Po přesídlení často vznikají partnerské vztahy, které plynule přechází ve spontánní zakládání rodin. Svou emigraci interpretují Vietnamci v termínech ekonomického prospěchu, přesídlení často považují za řešení situace nouze. Zpráva Stop pracovnímu vykořisťování – pohled zblízka, kterou zpracovaly organizace La Strada Česká republika, o.p.s. s občanským sdružením Klub Hanoi v roce 2009, se zaměřuje na aktuální problémy spojené se zapojením Vietnamců na trh práce v České republice a sleduje situaci aktuálně přicestovalých Vietnamců. V této zprávě je zdůrazněn kontrast životních zvyklostí ve Vietnamu se zvyklostmi zdejšími a vyplývá z ní, že i postavení Vietnamců v ČR se značně diferencuje. Většina takovýchto Vietnamců přichází z venkovského prostředí: 

„Většina z nich pracuje na polích, proto vstávají brzo, kolem čtvrté hodiny ranní, dají zvířatům najíst, uvaří teplou snídani, nají se a jdou na pole dělat. Jelikož přes poledne je vedro a nemohou pracovat, k obědu se vrací domů, mají oběd, poté siestu, ženy odpočívají na posteli a povídají si, muži popíjejí zelený čaj a kouří vodní dýmky.

35



Odpoledne jdou zase na pole a pracují na polích. Když je mimo sezónu práce na polích, většinu času tráví doma na domácích pracích … Jejich povědomí o světě je velmi malé, vždy z nějakého doslechu. Pro ně „đi tây“ (na západ) znamená bohatství.“ „Vietnamci žijící na vesnici jsou velmi pravdomluvní, mají jednoduché myšlení, jsou přívětiví a důvěřiví, co řeknou, to platí. Jsou proto snadno zneužitelní, když přijdou lidé z města, snadno jim všechno uvěří. Říkají si, vždyť to jsou lidé, kteří toho zažili víc než já, mají více peněz, umějí si vydělat, takže jsou schopnější a znají více věcí. Když přijde na vesnici zprostředkovatel, o kterém se říká, že umí divy, tak ho obdivuje celá vesnice.“

Migrace Vietnamců je podporovaná státem. Export pracovní síly je ve Vietnamu regulován zákonem z roku 2006, jehož cílem bylo formalizovat proces pracovní migrace do zahraničí. Vietnamská vláda dlouhodobě podporuje pracovní migraci – pracovní sílu začal Vietnam cíleně vyvážet na začátku osmdesátých let dvacátého století. I přes existenci oficiálního orgánu pro kontrolu pracovních agentur jsou často uváděny migrujícím přehnaně pozitivní, klamné informace. Neinformovanost se týká záležitostí spojených s vyplácením mezd - daně z příjmu, sociálního a zdravotního pojištění, někdy se odečítá příchozím i nájem za byt, ubytovnu apod. Česká Republika je migrujícím popisována jako stabilní stát, kde lze snadno najít zaměstnání, kde jsou „přátelští lidé a hezké holky.“ Do České Republiky jsou přiváženi na práci zejména lidé z vietnamského venkova, kteří nemají představu o reálných možnostech výdělku a o svých právech a povinnostech. Nízkého povědomí a představ obrovských zisků zneužívají právě agentury a zprostředkovatelé operující ve Vietnamu nelegálně bez licencí. Tito zprostředkovatelé navštěvují domácnosti a slibují výhodnou práci v zahraničí. U většiny přicestovalých zajišťuje potřebné formality agentura, které většina migrujících zaplatila za zprostředkování práce více než 7 000 USD, někteří až 15 000 USD. Vietnamci a Vietnamky, kteří se chtějí za prací vydat do ČR, většinou zastavují bance své nemovitosti prostřednictvím tzv. zástavního listu „so do“. Tato zástava se často pohybuje v rozsahu tří, čtyř nemovitostí. Na základě toho obdrží půjčku na zaplacení poplatků zprostředkovatelům či agentuře. Pokud by se vrátili do Vietnamu, není reálné, aby tento dluh splatili, při neplacení dluhu jim banka nemovitosti zkonfiskuje. Díky zakládání rodin v České republice narůstá počet dětí, tzv. druhá generace Vietnamců, které navštěvují české školy, velmi dobře se učí a dokonale ovládají češtinu. Ondřej Hofírek v Lidových novinách v článku Nová míza vietnamská píše o úspěších vietnamských studentů a obětavosti jejich rodičů. Vietnamští studenti, kteří procházejí českým vzdělávacím systémem, již prakticky nemají větší problémy s češtinou, naopak někdy neumějí dobře vietnamsky. To souvisí s intenzivním pracovním nasazením jejich rodičů, kteří jsou, na rozdíl od běžných českých zvyklostí, ochotni pracovat běžně dvanáct a více hodin denně. Nemají potom tolik času věnovat se svým dětem, které často bývají odkázány na placené paní na hlídání, které pomáhají vietnamským dětem s češtinou i se školními úkoly. Díky tomu jsou děti schopny osvojit si jazyk za poměrně krátkou dobu. Vietnamští školáci jsou svými rodiči vedeni k tomu, aby vzdělání a úspěchy ve škole brali za svůj prvořadý úkol. Silná motivace dětí se nepochybně významně podílí na tom, že vietnamské děti (studenti) mají často nejlepší studijní výsledky ve třídě a své školy úspěšně reprezentují na různých vědomostních soutěžích a olympiádách. Jejich průměrný prospěch na základních školách je 1,3 a na středních 1,7, což dobře ilustruje jejich studijní úspěchy. Zde musíme upozornit na riziko zevšeobecňování tohoto zázraku, existuje i mnoho dětí, které mají na školách potíže. Mnoho Vietnamců již také v ČR úspěšně absolvovalo vysokou školu a dnes pracují jako právníci, lékaři, stavební inženýři, ekonomové, majitelé cestovních a realitních kanceláří nebo restaurací. Hlavní prioritou vietnamských rodičů je zabezpečení jejich dětí. 36

Motiv je natolik silný, že jsou ochotni právě kvůli nim v České republice setrvat, byť by se sami raději vrátili do Vietnamu. Vietnamci chtějí, aby zde jejich děti vystudovaly (vysokou) školu, poté si našly dobrou práci a prožily lepší život, než mají oni sami. Pro rodiče je nezanedbatelnou motivací i jejich očekávání, že se děti ve stáří o ně dobře postarají a vrátí jim tak vynaložené úsilí. Muslimové 5 Muslimové se na českém území vyskytovali v minulosti sporadicky a přítomnost islámu neměla na společnost téměř žádný vliv. Povědomí o islámu se utvářelo zprostředkovaně a nezakládalo se na přímých zkušenostech a kontaktech, a to navzdory tomu, že byl islám v Evropě přítomen a ovlivňoval chod evropských dějin až do dnešních dnů. „Česká“ zprostředkovaná zkušenost s islámem souvisí především s přibližně pětisetletou přítomností Turků na Balkáně a ve střední Evropě. První přímé kontakty s muslimy z Balkánu souvisely s jejich usazováním se v Rakousku-Uhersku po anektování Bosny a Hercegoviny. Po rozpadu monarchie se stali balkánští muslimové součástí nově vzniklé Československé republiky. Muslimskou přítomnost obohatila také nepočetná imigrace ze Sovětského svazu (převážně Čerkesové a Tataři) a z Albánie (studenti). Muslimská obec se na území Československé republiky utvářela od poloviny třicátých let. Období po druhé světové válce pro ni znamenalo dobu útlumu a nečinnosti. Polistopadové období ve vztahu k rozvoji muslimské obce charakterizují dvě zásadní změny. V prvé řadě muslimové založili několik vlastních organizací. Ty byly časem registrovány a získaly právní status. Po několikaletých průtazích získalo registraci i Ústředí muslimských obcí v ČR, jež mělo plnit úlohu zastřešující organizace. Muslimům se podařilo vybudovat institucionální, organizační a kulturní zázemí svých sdružení a organizací. Druhou významnou změnu, která vedla k dynamickému rozvoji muslimské obce, zapříčinila imigrace. Počet imigrantů od roku 1989 trvale narůstal a imigrace, jejíž součástí byli také muslimové, ovlivnila strukturu muslimské „komunity“ v České republice, ale i dění uvnitř ní. Islám do České republiky importovali uprchlíci, turisté, obchodníci, studenti a další migrující. Islám si zachovává v české společnosti svou „cizost“ a „cizokrajnost“. O islámu si v roce 2006 nemyslely nic dobrého tři čtvrtiny Čechů, šedesát procent z něj mělo strach. Povědomí o islámu a jeho reáliích se ukázalo jako velmi malé. 6 První polistopadová dekáda islámu nevěnovala velkou pozornost, v rámci veřejného diskurzu ho netematizovala, a pokud ano, spíše k tomu docházelo v rámci specializovaných diskurzů, které jako první s muslimy vyjednávaly (policejní, lázeňský, uprchlický apod.), nebo velmi vágně v rámci protiislámsky laděných příspěvků v médiích (prezentace arabsko-izraelského konfliktu či operace Pouštní bouře). Muslimové se však v České republice postupně etablovali a v druhé polovině první dekády se již setkáváme s prvními vášnivými diskusemi kolem výstavby mešit v Brně, Teplicích a Praze. Druhou polistopadovou dekádu charakterizuje růst zájmu o islám, okruh zájemců překračuje odborná akademická pracoviště a rozšiřuje se o sféru občanské společnosti, což dokládá rostoucí zájem o různé veřejné diskuse, fóra, konference a rozpravy na internetu. Dále se poměrně rychle zformoval manifestní protiislámský diskurz, jenž produkuje výpovědi o islámu jako o fundamentalistickém protimoderním náboženství, které popírá liberální demokratické hodnoty a reprezentuje zpátečnictví a hrozbu pro společnost. 5 6

V této kapitole uvádíme některé výsledky z výzkumu, který je součástí dizertační práce: Topinka, Daniel. Integrace muslimů do české společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008. Tyto údaje pochází z průzkumu agentury STEM pro Hospodářské noviny z roku 2006. Z průzkumu dále vyplynulo, že Češi mají základní neznalosti, např. 11 % respondentů bylo přesvědčeno, že zakladatelem islámu je Buddha, respektive Abrahám.

37

Tento protiislámský diskurz reagoval na medializaci tzv. islámského terorismu, která následovala zejména po roce 2001. Také muslimové reagují na mediální a další diskurzy a zástupci organizací, které se začaly utvářet v první polistopadové dekádě a v druhé již vystupují ve státem registrovaných právních formách, se začínají účastnit veřejných diskusí a obhajují islám před veřejností. Zatím největší diskursivní střety se odehrály kolem výstavby mešit v Brně a Praze a kolem žádosti o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv, kterou Ústředí muslimských obcí podalo v roce 2006. Případ mešit poznamenaly kompromisy a žádost skončila neúspěchem. V současné době na našem území pobývá kolem 12 000 muslimů. Většina z nich pochází z turkické sunnitské oblasti, více než čtvrtina pochází z oblasti arabské sunnitské, z toho je více než polovina muslimů z afrického kontinentu. Muslimové podle odhadu pochází z celkem 78 zemí. V České republice neexistuje nějaká dominantní skupina, která by početně převyšovala ostatní, tak jak je tomu v některých západoevropských zemích. „Muslimská“ komunita není v žádném případě homogenní a neobsahuje žádnou dominantní skupinu. Frederick M. Denny (2003) klasifikuje islám jako ortopraktické náboženství, které klade důraz na dodržování zákona (šarí´a) a řízení života muslimské obce. Náboženská pravda je naplňována každodenními praktikami. Jaké nábožensky motivované praktiky v každodenním životě muslimů nalézáme? Respektovat islám znamená řídit se jeho zásadami. Normativní islám je zdrojem zásad jednání a chování, pravidla prostupují každodenním životem muslimů. Muslimové při provádění těchto praktik v novém prostředí čelí mnohým překážkám. V každodenním životě musí hledat kompromis či vynalézat nový způsob, jak pravidla dodržovat v prostředí, které jejich praktikám nerozumí či pro ně nemá pochopení. Praktiky, s nimiž mají muslimové největší potíže, se týkají alimentárních zvyklostí. Je obtížné zajistit potraviny, „který mají být podle pravidel islámu.“ Muslimové musí konzumovat halál stravu. „To je maso, které je zabito po islámsku.“ Mají na vybranou - buď ho pořizují přímo v Praze, ale pokud jsou z daleka, tuto možnost nemají. Využívají služeb arabského obchodu, který se specializuje na dodávání halál stravy. V Praze jeden takový je, turečtí muslimové zvažují založení obdobného obchodu pro svou skupinu. Halál stravu lze také zakoupit v mešitě. Jinou alternativou je, že si halál stravu muslimové zajišťují sami: „… kúpím živů slepicu a já je sám zabiju jak halál.“ Muslimové, kteří jsou z periferie, získávají stravu svépomocí nebo od dodržování pravidla ustupují. Ajša říká: „My kupujeme v obchodech a neřešíme to. Musíme jíst maso. Vaříme s krví, to mají muslimové zakázané.“ Jiní zase tak bedlivě složení stravy na etiketách konzerv a jiných masných produktů nestudují. Nedůvěřují tomu, co kupují: „.. když je tam napsáno kuřecí párky, tak nikdy nevěřím tomu, že to kuřecí párky jsou.“ Problémem je vepřové maso, ale i bílý jogurt, pokud je v něm želatina. Příslušníci tureckého etnika řeší potíže se stravováním dovozem potravin z Německa, kde jsou běžněji dostupné. Dospělí dokážou své stravování ohlídat, problémem jsou ale děti, které dochází do školních jídelen. V tom případě rodiče vyjednávají se školou či školkou, aby děti nekonzumovaly vepřové. Tyto dohody jsou vyjednávány bez velkých obtíží. Hasan k tomu dodává: „…tam nejsou s jídlem problémy … třeba už tam jsou na celý den (o dětech), do těch čtyř hodin. Funguje taková domluva, dohoda, mezi ředitelstvím a námi, aby jim (dětem) nedávali vepřový.“ Jiný muslim uvádí, že byl nepříjemně překvapený, když zjistil, že dcera ve školce požívá vepřové: „A potom jsem jim to nahlásil a bylo to v pohodě.“ Další praktiky se týkají sféry etického jednání. Pravidla islámu přikazují nelhat, nekrást, nikomu neubližovat. O Božím zákonu vztahujícím se k této oblasti Karim říká: „… naučí tě spoustu věcí z toho, jak správně odpovídat na každou otázku, jak se správně chovat, nekrást … 38

neopíjet se - pak člověk neví, co dělá …“. Upravuje jednání vůči sousedům a ostatním lidem. Jednání podle pravidel islámu vyžaduje vysokou míru sociability, předpokládá společenskost a očekává ji i od druhých. Právě zde muslimové komentují nezájem Čechů například o seznamovací sousedské návštěvy po nastěhování muslimů do domu. Sociabilita se projevuje ve způsobu navazování kontaktů s tzv. významnými druhými. Muslimové se orientují buď na své blízké či na aktéry širšího prostředí. Část se zaměřuje především na přátele z okruhu muslimů. „Kamarády mám, ale nejvíc jich je z té muslimský komunity. Opravdové přátele. V práci mám kolegy, ale to není o přátelství.“ Někdy jsou upřednostňováni blízcí, kteří sdílí tutéž etnokulturní identitu. „Možná si spíš hledám přátele mezi muslimy - Turky, protože naše kultura je jiná.“ Jiní muslimové se nezdráhají nalézat přátele mezi etnickými Čechy. Především se jedná o kolegy z práce, s kterými muslimové tráví společně i volný čas. „Kamarády mám tady. Bavíme se o práci, drbeme.“ Dále o spolužáky, učitele nebo osoby, které sehrály roli významných druhých v inkluzivních projektech. Předpisy dle interpretace muslimů umožňují smíšená manželství. „Islám něco takového, jakože Muhammad přikazoval, aby se vzali ti vzdálenější, aby lidé byli silnější, aby se neoslabili, nedegradovali“. Podle zásad islámu není možné uzavřít sňatek muslimky s nemuslimem, opačně to není problém. Právě z řad manželek muslimů se rekrutuje řada konvertitek. První generace také řeší otázku budoucnosti svých dětí a jejich případného mezietnického sňatku. V podstatě jsme nalezli tři varianty přípustnosti mezietnického sňatku: zásadní odmítnutí, akceptaci za jistých podmínek a ponechání svobodné volby. První varianta usiluje o zabránění takovéhoto sňatku, i když je připuštěna i jiná eventualita. „Snažím se, aby to bylo podle islámského způsobu, ale moje manželka (Češka - pozn.) má na ni (dceru - pozn.) vliv. Ale snažím se ji (dceru – pozn.) usměrnit tam, kam bych potřeboval já.“ Někteří jakýkoliv ústupek odmítají. „Dcera se tady zamiluje, těžko pochopit, to je pro mě hrozná věc. Snažím se to ovládat, chci aby to bylo jinak.“ Jistý ústupek je možný, pokud by eventuální partner dcery přistoupil na islám. Pak by byla podmínka sňatku muslimky s muslimem splněna. Pokud muslimové zdůrazňují etnokulturní identitu před náboženskou, nepostačuje partner - muslim, ale navíc musí pocházet z téhož etnika. Někdy je tolerován sňatek muslima s nemuslimskou - Češkou. „To by mi nevadilo. Když nebude zbytí, tak ať se netrápí (syn - pozn.), navíc když s tím bude ta holka souhlasit … a přestoupí na naši víru.“ U muslimů, kteří v České republice pobývají déle, se smiřují i s eventualitou, že partner nebude pocházet přímo z muslimského prostředí. Zodpovědnost za volbu rodiče je v tomto případě přenesena na děti. „Já jsem toho názoru, ať se rozhodne sám (o synovi - pozn.). Jak bude mít osmnáct, bude mít rozum, ať se rozhodne, jak chce. … Tak to stejně nemůžu ovlivnit, sám mám za manželku Češku.“ Jedna z matek k tomu říká dětem: „když se zamilujete do Čecha nebo někoho jiného, nevadí mi to, hlavně, když jste šťastní.“ Dalším pravidlem je zachovávání úcty k rodičům, a to po celý život. Muslimové se podivují nad společností, kde jsou staří lidé „odkládáni“ stranou do domovů důchodců a ponecháni samotě a zapomenutí. Společnost, která takové jednání připouští, pokládají za amorální. K muslimskému způsobu života patří také pravidelná modlitba. Této praktice občas stojí v cestě zaměstnání. Občas bývá problémem pro muslimy, kteří pracují a jejich práce neumožňuje dodržovat modlitební časy nebo není k dispozici prostor, kde by se dalo bez vyrušení modlit. Júsuf a další si dokázali na pracovištích vytvořit prostor pro modlení. „Všichni vědí, že jsem muslim, praktikující muslim. Že i v práci se modlím. Všichni mě respektujou, respektujou i tady mé potřeby, víte?“ Jiní muslimové ale nechtějí v zaměstnání zbytečně popouzet okolí a tak raději od modlitby upouští. Také na páteční modlitbu, pokud se odehrává v mešitě, je potřeba se ze zaměstnání uvolnit. „V pátek, pokud jdu do mešity, nemohu být tak dvě tři hodiny v práci. 39

A to když člověk pracuje blízko, samotná modlitba je tak na půl až tři čtvrtě hodiny.“ Náročné je také držení půstu. Muslimové také finančně podporují ty, kteří potřebují pomoc. Murad počítá: „Účastním se darů pro chudé. Například nás je doma pět, za každého sedmdesát korun a to dám nějaké osobě, která peníze nemá, např. matce své manželky. To musím. Takový jsem muslim.“ Podoba sociálních praktik se v novém prostředí vyjednává. Zaznamenali jsme celkem dva výsledky tohoto vyjednávání. Ve většině případů sociální aktéři pravidla přizpůsobovali novému životnímu způsobu, spíš výjimečně reagovali důraznějším a striktnějším dodržování pravidel a zásad. Například pokud chce muslim někde společně pobývat s kolegy, musí řešit problém, zda na večírek dorazí nebo ne. Ayman alkohol nepije a říká: „Když někdo říká, že nesmím sedět tam, kde prodávají alkohol, tak to znamená, že nesmím sedět vůbec nikde. …Já jim nemůžu říct, nepůjdu s vámi, protože tam bude alkohol.“ Zaremu zase v Česku překvapilo, že lidé doma chovají psy. „Jsou to takové drobnosti. Třeba u nás bych nikdy nemohla mít psa v domě. Je to podle muslimských pravidel“. Provázanost zákona náboženského a světského ovlivňuje praktiky aktérů a také jejich integrování do společnosti. Porušení pravidel každodenního života je sankcionováno vyloučením z duchovní komunity a považováno za „zradu“ islámských principů. V běžném životě však muslimové mnohá pravidla znovu vyjednávají. První ústupky jsou drobné a týkající se praktičtějšího vedení způsobu života. Řada praktik je reinterpretována a získává nové významy. Lajla k nošení šátku dodává: „… u nás nemůžu chodit bez šátku. Tady jsem teď a šátek mohu nosit.“ Nošení šátku hidžábu nyní získává nový význam, je projevem individuální svobody. Omar zase přichází s ospravedlněním nenošení šátků v nemuslimském prostředí. Žena s šátkem na hlavě se stává nežádoucím terčem pozornosti (stigmatizace) a paradoxně ji více ochrání nenošení šátku. Žena bez šátku je spíše anonymizována a splývá s okolím, což ji lépe chrání. Šátek je v nemuslimském prostředí nápadným symbolem, podle kterého je ihned zřejmé, že se jedná o muslimku. Ta je vystavena zvídavým pohledům, v horším případě se může stát terčem nevhodných a urážlivých poznámek. Ajša očekává, že přijde doba, kdy „se prostě nikdo nebude stydět chodit po ulici se šátkem“. Někteří muslimové se i po letech pobytu vyrovnávají s tím, že nerespektují islámský zákon. Cítí se provinile, před příbuznými v domovských zemích skrývají svůj odklon od víry nebo si slibují, že se ve stáří vrátí do země původu a dožijí svůj život tím správným způsobem. Raisa se jako muslimka vzpírá těm pravidlům islámu, která omezují způsob života, na který byla zvyklá už doma. „Podle Koránu se například ženská musí oblíkat, aby jí nebyly vidět nohy nebo tvář. To já neberu. Naše země žila dlouho v komunismu, ta utiskovala takové systémy … My jsme si zvykli žít moderně, chodit v oblečení, ve kterém chceme.“ Její babička hrozila, že pokud se provdá za křesťana, budou její předkové a dědové potrestáni: „Když porušíš muslimská pravidla, když zradíš, tvoji předci shoří v ohni.“ Totéž slyšela od své matky, ale po pár letech pobytu v České republice názor změnila. Podstatné je, že se cítí být šťastná. Příklon k individualistickým hodnotám dokázal potlačit hrozbu trestů pro předky, kteří by měli být ctěni. Jiná muslimka poměřuje odklon od islámu podle toho, jak byly pravidla dodržovány před příchodem do země: „Řekla bych, že někteří muslimové, teď když bydlí v Čechách, ztratili něco, co měli předtím … Nevím, záleží na každém, jak to kdo cítí a nakolik byl předtím muslimem.“ Jiný případ dočasného odklonu od islámu se objevuje u muslimů, kteří do Česka přišli jako uprchlíci. Během cesty nemohli dodržovat přísné nároky islámu a po dobu migrace se jich vzdali. Jakmile se ocitli v některém azylovém zařízení, tak přivítali nabídku muslimské stravy. Založení rodiny je pro část muslimů součástí inkluzivní strategie, neboť sňatkem se otevírá cesta k trvalému pobytu. U jiných šlo spíše o akt náhody. „Neplánoval jsem to. … Poznával bych svět, chtěl jsem jet na Nový Zéland, ale … oženil jsem se a už to bylo jiné. 40

Člověk pak má jiné plány.“ Muslimové se často ženili s Češkami, z nichž některé konvertovaly k islámu. Naopak uprchlíci přicházeli na státní teritorium s rodinami, byť i neúplnými. Jejich cílem nebylo rodinu založit, ale postarat se o její existenci a zabezpečit ji. Proto také pečlivě zvažovali, zda je Česká republika tou správnou zemí k prožití další životní etapy. Rodina je institucí, jíž se přizpůsobuje celkový životní rytmus. Čas se dělí mezi rodinu, práci a zbývá i nějaký ten čas na sportování nebo koníčky. Založení rodiny proměňuje zemi dočasného pobytu na zemi, s níž muslimové spojují svůj další osud. Jeden z muslimů popisuje proces usídlení takto: „Zůstal jsem tady z pracovních důvodů. Pracoval jsem, založil rodinu a do dneška jsem tady, v Česku … Musel jsem zůstat, vždyť tady mám rodinu. Nehodlám rodinu opustit.“ O návratu do své vlasti uvažují muslimové první generace jen výjimečně. Budoucnost svých dětí už spojují s českou společností. Ví, že děti jsou už zvyklé na zdejší život a často se vzdálily kultuře zemí svých rodičů a neumí už ani jazyk. Návrat zpět je v jejich případě podle rodičů nemyslitelný. Rodiče dbají na to, aby byly jejich děti socializovány především v prostředí rodiny. Rodina je jedním ze zdrojů primární religiózní identity správného muslima a jedině rodina je schopna odolat vlivům atomizované neosobní moderní společnosti. Muslimové první generace postrádají širší sociální vazby a kontakty a při srovnání společnosti české a té, z níž přichází, dávají více přednost své domovině. Rozsáhlá sociální síť jim v jejich vlasti poskytovala ochranu a útočiště, zatímco v české společnosti se cítí být osamělí, jakoby v ní nebyl člověk ústředním prvkem a středem pozornosti a péče. Muslimové první generace se v České republice zaměřují na podporu budoucnosti svých dětí. Snaží se je socializovat v souladu s islámem. Současně si uvědomují nutnost podporovat děti ve vzdělávání. Druhá generace se tak ocitá ve dvou odlišných realitách. Děti jsou souběžně socializovány do dvou vzájemně se vymezujících realit. Realita konstruovaná rodiči upozorňuje na nástrahy spojené se setkáváním se světem moderních organizací. Někteří rodiče by raději své děti umísťovali do islámských škol, aby je ochránili od rizik moderní společnosti. Děti ale dochází do škol - základních i středních a ve škole se druhá generace setkává přímo s realitou, z níž mají rodiče tak velké obavy. Děti se socializují do prostředí organizace a často musí čelit poznámkám o své odlišnosti. Tyto odlišnosti jsou okolím očekávány, a dokonce i vyžadovány. Učitelé i spolužáci se dotazují, proč dívka nenosí hidžáb, proč se na hodinách tělesné výchovy převléká do „českého“ cvičebního úboru nebo kolik má doma otec manželek. Děti také zjišťují, že ony svody nejsou tak časté, jak se jejich rodiče domnívají, a že nemají tak hrozivý rozsah. Ve škole si nacházejí přátele a důkladně se seznamují s českým prostředím. Poněkud v jednodušší situaci se ocitají děti ze smíšených rodin, kde matka českou realitu zná a dokáže řadu situací vysvětlit a mediovat. Druhá generace muslimů se ocitá ve složité situaci. Je socializována současně do dvou odlišných realit. Realita rodičů odmítá život podle pravidel modernity, odsuzuje je a označuje za nesprávné. Na druhé straně děti tráví spoustu času se svými spolužáky a jsou socializovány v prostředí moderních institucí. Rodiče se obávají, že je jejich dítě vystaveno některým nevhodným jevům, a proto se snaží klást důraz na výchovu podle islámu. Děti ale tráví ve škole větší část dne, a tak se učí mezi oběma realitami „přepínat“ tak, aby vyhověly nárokům na ně kladeným z obou stran. Otázkou je, jakým způsobem se bude dále identita druhé generace utvářet - jestli se přikloní na jednu či druhou stranu nebo bude profitovat z umění přepínání a volného přecházení mezi oběma sociálními realitami.

41

Seznam literatury • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting, 2006. Barša, Pavel. Politická teorie multikulturalismu. Brno: CDK, 1999. Baršová, Andrea; Barša, Pavel. Přistěhovalectví a liberální stát. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005. Bauman, Zygmunt. Myslet sociologicky. Praha: Slon, 1996. Beníšek, Michael. Ke kořenům slova ROM. In Romano džaniben – jevend 2006. Brouček, Stanislav. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. Praha: Etnologický ústav, 2003. Dahrendorf, Ralf. Hledání nového řádu. Praha: Paseka, 2007. Denny, M. Frederick. Islám a muslimská obec. Praha: Prostor, 2003. Eriksen, Thomas Hylland. Antropologie multikulturních společností. Praha: Triton, 2007. Fay, Brian. Současná filosofie sociálních věd. Praha: Slon, 2002. Geertz, Clifford. Interpretace kultur. Praha: Slon, 2000. Gellner, Ernest. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal, 1993. Gellner, Ernest. Podmínky svobody. Brno: CDK, 1996. Giddens, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. Gulová, Lenka; Štěpařová, Ema. Multikulturní výchova v teorii a praxi. Brno: MU v Brně, 2004. Hanzal, Jiří. Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Praha: NLN, 2004. Hirt, Tomáš; Jakoubek, Marek. „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006b. Hirt, Tomáš; Jakoubek, Marek. Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. Hirt, Tomáš; Jakoubek, Marek. Menšinová problematika v ČR: komunitní život a reprezentace kolektivních zájmů (Slováci, Ukrajinci, Vietnamci a Romové). Praha: Sociologický ústav akademie věd ČR, 2006a. Hofírek, O. Nová míza vietnamská. Literární noviny. č. 47, 2006. Holý, Ladislav. Malý český člověk a velký český národ. Praha: Slon, 2001. Horváthová, Jana. Základní informace o dějinách a kultuře Romů. Praha: MŠMT, 1998. Jakoubek, Marek. Romská kultura – jedna z výrazných determinant chudoby a ekonomického neúspěchu Romů. Kaleja, Martin; Knejp, Jan. Mluvme o Romech. Ostrava: Ostravská univerzita, 2009. Koncepce integrace cizinců na území České republiky, 2000. Leggewie, Claus. Multi Kulti. Berlin: Rotbuch Verlag, 1990. Mácha, Karel Hynek. Cikáni. Most: Otakar II., 2000. Mareš, Petr. Faktory sociálního vyloučení. Praha: VÚPSV, 2006. Miklušáková, Marta. Stručné dějiny Romů v Čechách a na Slovensku. In Fraser, Angus. Cikáni. Praha: NLN, 1998. Murphy, F. Robert. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon, 1998. Navrátil, Pavel. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. Nečas, Ctibor. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. 42

• • •

• • • • • • • • • • • • • •

Nečas, Ctibor. Romové v letech 1938-1945. Brno: MU v Brně, 1994. Orwell, George. Praha: Volvox Globator, 1998. Penninx, Rinus. Integration of Migrants: economic, social, cultural and political dimensions. In Macura, Miroslav, MacDonald, Alphonse L., Haug, Werner (Eds.). The New Demographic Regime. Population Challenges and Policy Response. New York and Geneva: United Nations, 2005. Petrusek, Miloslav. Společnosti pozdní doby. Praha: Slon, 2006. Pongs, Armin. V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha: ISV nakladatelství, 2000. Portes, Alejandro; de Wind, Josh. Rethinking Migration: New Theoretical and Empirical Perspectives. New York: Center for Migration Studies, 2008. Romové v České republice. Praha: Socioklub, 1999. Romové ve městě. Praha: Socioklub, 2002. Romové, bydlení, soužití. Praha: Socioklub, 2000. Říčan, Pavel. S Romy žít budeme. Praha: Portál, 1998. Sartori, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: Dokořán, 2005. Simmel, Georg. Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: Slon, 1997. Stop pracovnímu vykořisťování – pohled zblízka. La Strada Česká republika, o.p.s.; Klub Hanoi, 2009. Topinka, Daniel. Integrace muslimů do české společnosti. Dizertační práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Olomouc. Topinka, Daniel; Janoušková, Klára. Výzkum rizikových faktorů souvisejících s existencí sociálně vyloučených romských lokalit ve městě Přerově. Ostrava, 2009. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. Vzdělanostní dráhy a vzdělanostní šance romských žákyň a žáků základních škol v okolí vyloučených romských lokalit. Praha: GAC, 2009.

43

METODICKÉ LISTY „Žijí tady s námi“ Danuše Klvaňová, DiS. Věra Svědová, DiS. Metodické a pracovní listy k workshopu jsou volně k dispozici na webových stránkách: www.kappa-proc.cz

44

HROZBY EXTREMISMU Mgr. Václav Zeman Úvodem Sedmdesát pravicových extrémistů a stejný počet anarchistů se v sobotu večer střetlo v centru Zlína. Tři muže policisté zadrželi. Neohlášený mítink radikálů narušil třiadvacetiletý anarchista, který hodil po extrémistech kámen. „Byl obviněn z trestného činu výtržnictví,“ informovala policejní mluvčí Jana Bartíková. Jako dalšího policisté zadrželi mladíka, který napadl kriminalistu v civilu. „Jeho maminka vůbec netušila, jaký měl její syn v sobotu večer program,“ dodala. Mítink ve Zlíně svolali pravicoví extrémisté na protest proti policejnímu zatýkání při celostátní akci Power, po kterém skončilo ve vazbě pět osob podezřelých z propagace nacismu. Podobná shromáždění se konala i v jiných českých městech. /Pravicoví extremisté se střetli s anarchisty, 15.6.2009, MF DNES – Východní Morava/ Extremista - to slovo se v posledních letech stalo běžnou součástí našeho slovníku, setkáváme se s ním prakticky každý týden, čteme o něm v novinách, slyšíme ho z úst hlasatelů zpráv, díváme se na extremisty ve filmech. Co všechno však přesně extremismus zahrnuje, jaké politické ideologie a proudy zahrnuje, jaké jsou jejich historické kořeny i současná podoba? A také proč se k různým z nich a různým formám extremismu stále hlásí ne nevýznamný počet mladých lidí? Co můžeme jako učitelé dělat proti tomu? Na tyto otázky se pokusí odpovědět text této příručky, který by vám měl přinést jednak souhrn základních pojmů a ideologií, historický přehled, ale i část věnovanou tomu, jak můžeme s extremismem pracovat ve školním prostředí. Základní pojmy Extremismus Termín extremismus je pojmem, který nemá jednoznačné vymezení i chápání. Jsou jím označovány jednání, ideologie nebo skupiny, které působí mimo hlavní (střední) proud společnosti a které proti tomuto proudu vystupují. Vystupování je často spojeno s neuznáváním základních etických, právních a jiných společenských standardů, s verbální nebo fyzickou agresivitou, násilím nebo hrozbou násilí, rasovou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou sociální nenávistí. Samo slovo extremismus má pejorativní nádech, jsou pod něj zahrnovány společensky nebezpečné aktivity. Pro jeho šíři a nejednoznačnost je však částí akademiků neuznáváno a doporučují pro označování extremistických skupin používat jejich konkrétní označení, které je užší a přesnější. Politologové označují za extremismus pozici na politické škále, která je co nejvíce vzdálena od politického středu. Jde o ideologie a aktivity, které směřují proti politickému systému jako takovému a kladou si za cíl jeho likvidaci. V současné době jsou tak za extrémní pokládány ideologie, které směřují proti demokratickému pořádku s cílem nastolit totalitní nebo autoritářský režim (Charvát, 2009).

45

Levice a pravice S pojmem extremismus je spojené jeho časté dělení na pravicový a levicový extremismus. Představme nejprve stručné samotné pojmy pravice a levice, tak jak byly vykládány v historii a jak s nimi pracují politické vědy. Oba termíny se vztahují k době Francouzské revoluce. V roce 1789 při zasedání Generálních stavů totiž seděli zastánci starého řádu, reakční a monarchističtí aristokraté po pravé ruce krále. Přívrženci nového řádu, třetí stav a radikálové se usadili nalevo. Zástupci pravice zastávali setrvání monarchie a panovníka, opírali se o šlechtu a církev. Levici reprezentovali příslušníci střední třídy a požadovali nahrazení monarchie republikou, likvidaci privilegií církve a šlechty a zrovnoprávnění třetího stavu. V 19. a 20. století se oba hlavní politické proudy ještě více specifikovaly a v jejich rámci se vyvinuly další politické ideologie. V rámci pravice jde především o konzervatismus a liberalismus. Konzervativní politici přešli od podpory monarchie k podpoře tradičních hodnot, obce, rodiny a církve. Zatímco příznivci liberalismu vystupovali proti omezování ekonomiky státem, podporovali volný trh.Proti nim se na levicovém spektru postavily takzvané strany socialistického typu, které vystupovaly proti tradicionalismu, proti církvi a požadovaly větší sociální rovnoprávnost a společenskou rovnost. Dnešní pravice tak prosazuje zaručení ochrany soukromého vlastnictví a svobodu podnikání, odmítá výrazné zásahy státu do fungování ekonomiky, klade důraz na individualismus a odmítá kolektivismus, upřednostňuje práva jednotlivce před právy společnosti. Oproti tomu levice se přiklání spíše ke kolektivním formám podnikání a staví se za vyšší míru zásahů státu do ekonomiky, prosazuje sociální zabezpečení a vyšší zdanění příjmů. Příznivci levice hájí zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků a prosazují politickou a sociální rovnost prostřednictvím ochrany sociálně slabých vrstev. Na obou stranách politického spektra se nacházejí radikálnější uskupení, která se snaží prosazovat pravicové nebo levicové principy mnohem dogmatičtěji než ty ostatní. Na straně levice je to komunismus, na straně pravice pak fašismus a na něj navazující nacismus. Box:

Politický kompas Politický kompas je jedním z nejznámějších testů, který má určit politickou orientaci testovaného. Vytvořila jej společnost Pace News Limited. Je zobrazen v rovině, která je rozdělena dvěma osami na čtyři sektory. První vyjadřuje, jestli testovaný ekonomicky patří spíše k levici nebo k pravici. Druhá osa určuje, jestli je testovaný sociálně autoritativní či liberální. Ve čtverci vlevo nahoře je autoritativní levice (její extrémní podobou je komunismus). Vpravo vedle něj se nachází autoritativní pravice – sem můžeme zařadit například americkou republikánskou stranu (extrémní podobou je nacismus). Čtverec vlevo dole představuje levicové liberály, sem patří například sociální demokraté (extrémní podobou této části je anarchismus). Poslední čtverec zahrnuje pravicové liberály. K nim patří například američtí libertariáni, kteří kladou důraz jak na individuální svobody, tak na naprosto volný trh.

46

Nacionalismus S politickým extremismem je úzce spojena ideologie nacionalismu. Je součástí především směrů krajní pravice, ale významně ovlivnila i krajní levici. Také nacionalismus se jako ideologie objevil poprvé na konci 18. století při Francouzské revoluci. Část jejích představitelů tehdy přišla s tím, že moc ve státu pochází od lidu. Lidé se tak emancipovali z panovníkových poddaných na samostatné občany Francie, nebyli už jen objektem vládnutí, ale subjektem (Charvát, 2009). Ideologie nacionalismu, která následně měla zásadní vliv na vznik národních států během 19. a 20. století, vychází z toho, že lidé jsou rozděleni do jednotlivých národů, kdy každý národ má svůj jazyk, kulturu a historické území. Samotná ideologie je opět velmi těžce jednoznačně definovatelná a existuje na ni řada pohledů. Jeden z nich přinesl česko-britský antropolog Ernest Kellner, který tvrdí, že nacionalismus nebyl probuzením spících národů, protože národnost není přirozená a byla zkonstruovaná až na základě požadavků nacionalismu. Vznik nacionalismu Gellner spojuje s průmyslovou epochou - poslední ze tří etap vývoje lidstva. Podle Gellnera je moderní svět průmyslu nejen prostředím, kde se nacionalismus mohl objevit a prosadit, tedy předpokladem jeho vzniku, ale také naopak nacionalismus je nutným projevem a požadavkem moderní doby. Nacionalismus se objevoval již od středověku, v plné síle se však začal prosazovat až v 19. století při vytváření států jako Německo nebo Itálie. Po první světové válce pak stál u zrodu dalších států rozpadající se rakousko-uherské monarchie (včetně státu československého). Ideologie nacionalismu však bohužel často bývá spojena i s extrémním pojetím a prosazováním a jako záminka k agresi. V meziválečném Německu jsme tak mohli být svědky definování příslušnosti k národu na základě krve. Snaha o získání životního prostoru pro vyvolený národ té správné krve pak vedla až ke zrůdnostem druhé světové války. Došlo tak ke spojení etnického nacionalismu s rasismem a antisemitismem.

47

Rasismus Rasismus je další z ideologií úzce spojenou s extremismem, především tím pravicovým. Ideologie vychází z přesvědčení, že skupiny lidí můžeme rozřazovat na základě etnického klíče, protože jejich vlastnosti jsou zapříčiněné rasou, ke které náleží. Vychází z toho, že různé lidské rasy se vyvíjely na různých místech a v různých podmínkách jakými byly tropický prales, savana, poušť nebo polární kruh, různou rychlostí a důsledkem toho mají jejich příslušníci i rozdílné vlastnosti. Zároveň tvrdí, že rozdíly mezi těmito rasami jsou neměnné a existuje mezi nimi hierarchie, kdy jedna rasa může být nadřazena nad ty ostatní. Termín se poprvé objevil ve třicátých letech 20. století a navazoval na předchozí zkoumání biologů. Jako první rozdělil lidstvo do pěti skupin (kavkazskou, mongolskou, etiopskou, americkou a malajskou) Johan Friedrich Blumenbach už v roce 1735. Stěžejním pro definování teorie rasismu se pak stala Esej o nerovnosti ras francouzského diplomata Josepha Artura Comte de Gobineau, kterou vydal v roce 1855. Ten definoval tři hlavní rasy: žlutou, černou a bílou. Tvrdil přitom, že bílá rasa je ve vyšším postavení nad těmi ostatními. Na nadřazeném postavení bílé rasy se shodovala i většina dalších pozdějších rasových teorií (jejími autory logicky pokaždé byli příslušníci této rasy). Do nejhrůznějších rozměrů byla rasistická ideologie dovedena v nacistickém Německu. Adolf Hitler opřel svou vládu o rasovou teorii, podle které má nadřazená germánská rasa zbavit Evropu i svět židovského nebezpečí. V roce 1935 přijal parlament takzvané norimberské zákony. V nich bylo definováno příslušenství k židovské rase. Zákony obsahovaly celou řadu rasově motivovaných protižidovských opatření. Nacistický režim postupně přikročil k takzvanému „konečnému řešení židovské otázky,“ které mělo skončit jejich úplným vyhlazením. Při nejhorším organizovaném masovém vraždění, které svět dosud zažil, přišlo o život v koncentračních táborech nebo jiným způsobem více než šest milionů Židů. Antisemitismus Termín antisemitismus představuje nepřátelství nebo předpojatost vůči židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Toto slovo sice odkazuje ke všem semitským národům, ale termín je přesto používán jako označení nepřátelství vůči židům. Slovo antisemitský (německy antisemitisch) pravděpodobně poprvé použil v roce 1860 židovský učenec Moritz Steinschneider ve slovním spojení „antisemitské předsudky“ (německy „antisemitische Vorurteile“). Steinschneider tak charakterizoval myšlenky Ernesta Renana o nadřazenosti árijské rasy nad semitskou. V tisku se slovo antisemitismus ve větším nákladu poprvé objevilo v roce 1881, kdy německý politický agitátor Wilhelm Marr uveřejnil brožuru Zwanglose Antisemitische Hefte a Wilhelm Scherer použil slovo Antisemiten v lednovém vydání Neue Freie Presse. Časově můžeme rozlišit tři různé druhy antisemitismu - antijudaismus vycházející z náboženských kořenů, na něj navázal v průběhu 19. století antisemitismus inspirovaný nejprve nacionálně, avšak záhy přecházející do podoby rasové - a po druhé světové válce pak tzv. nový antisemitismus (Charvát, 2009.) Období antijudaismu začíná již ve středověku. Židé byli jako největší a nejviditelnější náboženská minorita pronásledováni již od pradávna. V očích křesťanů byli často viděni jako ti, kteří způsobili smrt Ježíše Krista a za to mají být zatíženi dědičným hříchem a pykat za odmítnutí jediné správné víry. Židé proto byli už ve středověku vyháněni z měst a zemí, nesměli vlastnit půdu a vykonávat některá zaměstnání, museli platit zvláštní daně, nebo byli viditelně označováni. 48

Jejich víra jim na rozdíl od křesťanů nezakazovala půjčovat peníze, proto se řada z nich uplatňovala v peněžním obchodu. Nábožensky motivovaný antisemitismus byl v průběhu 19. století nahrazován rasovým antisemitismem, který tvrdil, že židé jsou zvláštní rasovou skupinou. Jejich příslušnost k této rase je tedy neměnná a nemůže ji změnit ani případný křest a zřeknutí se jejich víry. S tímto obdobím jsou spojeny i texty pracující s různými konspiračními teoriemi, podle nichž se Židé snaží o ovládnutí světa. Asi nejznámějším materiálem propagujícím tyto konspirační teorie jsou Protokoly siónských mudrců. Text, o kterém bylo prokázáno, že jde o plagiát sepsaný tajnou ruskou policií. Dodnes je však prohlašován za pravý a zneužíván antisemity celého světa. Vrcholem tohoto období bylo již zmíněné nacistické Německo a jeho antisemitské postupy vrcholící snahou o vyhlazení židovského národa. Poslední období, nazývané jako takzvaný nový antisemitismus, začalo pro druhé světové válce. Je spojené především s popíráním holocaustu. Zhruba od sedmdesátých let se začaly objevovat hlasy, které tvrdily, že holocaust se nikdy nestal, plynové komory ani koncentrační tábory nikdy neexistovaly, a to vše je jen součástí židovského spiknutí. Skupina vědců, označovaných jako revizionisté, není ve vědeckém světě brána vážně, ale přitahují na sebe minimálně velkou pozornost. Mezi nejvýznamnější revizionisty patří Kanaďan Ernst Zündel a Angličan David Irving. V té samé době se začaly objevovat i projevy takzvaného antisionismu, které jsou představovány vystupováním proti státu Izrael a právu na jeho existenci. V té souvislosti je často (bez patřičných důkazů) uváděno, že židé ovládají OSN a přes USA i NATO. Snaží se prý o ustavení nového světového řádu, kdy budou vládnout celému světu. Neonacisté pro tento stav užívají zkatku ZOG (Zionist Occupation Government). Pogromy Pogromy byly rasové nepokoje zaměřené proti židům, ke kterým docházelo často s vládní podporou, většinou v Rusku a východní Evropě. Pogromy se rozšířily především poté, co byli židé v roce 1881 nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. Ve více než 160 ruských městech tehdy byly zničeny tisíce židovských domů, docházelo ke znásilňování žen a bylo zabito nebo zraněno mnoho mužů, žen i dětí. Další vlna pogromů následovala během ruské občanské války (1917 - 1922). Ta za sebou zanechala 70 - 250 000 židovských obětí. Od počátku, až do poloviny 20. století docházelo k pogromům také v Polsku, Argentině a v celém Arabském světě. Poslední zaznamenaný velký pogrom v Evropě byl poválečný pogrom v Kielce v Polsku v roce 1946. Populismus Populismus není ucelenou ideologií. Spíše než o ideologii jde o způsob nebo styl, kterým jsou prezentována politická témata. Je přítomný na pravé i levé části politického spektra. Populisté se snaží reagovat na aktuální společenské podněty, které se však nesnaží řešit. I když populisté často tvrdí, že nabízí rychlá a jednoduchá řešení stávajících problémů, většinou jde jen o plané sliby. Populismus se zaměřuje na emoce (z nich především na strach a pocity ohrožení). Pravicoví populisté velmi často pracují s nacionalistickou notou a vystupují proti imigraci. Upozorňují na problémy způsobené přítomností cizinců a jiných etnik na území jejich státu, proti politickým i ekonomickým nadnárodním společnostem. Své návrhy se snaží prosazovat politickou cestou (tím se liší třeba od neofašistů nebo neonacistů). 49

Příkladem pravicových populistů v Evropě jsou třeba Front National Jeana Marie LePena ve Francii, Freiheitliche Partei Österreichs v Rakousku, v České republice pak Republikánská strana a Národní strana. Populismus se samozřejmě objevuje i na levicové části politického spektra. Příkladem může být například polské hnutí Sebeobrana, prvky populismu bychom nalezli i v politice slovenské sociálně demokratické strany SMĚR i České strany sociálně demokratické. Extrémně pravicové ideologie: Fašismus Jednou z politických ideologií, patřících do spektra extrémní pravice, je fašismus. Pojem fašismus vznikl od slova „fascis“, které v latině znamená svazek a odkazuje tak ke svazku prutů, kterým se ve starém Římě označovali úředníci (liktoři). Tento svazek s vetknutou sekerou byl oficiálním symbolem fašismu. Hlavní postavou spojenou s touto ideologií je italský politik Benito Mussolini. Ten v roce 1919 založil organizaci, která se o dva roky později změnila v politickou stranu Partito nazionale fascista. Po takzvaném pochodu na Řím se Mussolini a jeho věrní v roce 1922 ujali moci. Mussolini se stal předsedou vlády. V roce 1926 byla v Itálii vyhlášena fašistická diktatura, ve které působila jedna jediná strana, Mussoliniho fašistická. Fašismus brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku italského státu a vedení dobyvačných válek. V roce 1935 Itálie napadla a zčásti dobyla Habeš. Před začátkem druhé světové války se Itálie stala spojencem nacistického Německa. Do války oficiálně vstoupila 10. června 1940, předtím však už 7. dubna 1939 napadla Albánii. Italský fašistický režim padl 25. července 1943. V září toho roku pak Benito Mussolini za pomoci německých výsadkářů uprchl z vězení a na severu Itálie, okupovaném německými vojsky, stanul v čele Italské sociální republiky. Mussolini a jeho milenka byli popraveni na útěku dne 28. dubna 1945. Fašistická ideologie má několik základních znaků. Usiluje o totalitní stát a zájmy celku (národa, státu) přitom nadřazuje nad zájmy jednotlivce. Tomu je vše podřízeno, jak říkal sám Mussolini: „Stát musí fungovat jako hodinky.“ Stojí v opozici vůči demokracii a liberalismu. V čele státu má stát silný vůdce. Fašismus také propaguje specifický systém politického a ekonomického fungování, který se nazývá korporativismus. Podle něj má být společnost organizovaná v takzvaných korporacích, jakýchsi odborových organizacích, sdružených podle jednotlivých druhů práce. Fašismus, na rozdíl od nacismu, nikdy nebyl silně antisemický. Mussolini sice na nátlak Hitlera přijal rasové zákony po vzoru norimberských zákonů, k výstavbě koncentračních táborů či deportacím Židů do Německa však nikdy nedošlo. Za fašistické režimy nebo fašismem inspirované, byly během 20. století označovány i další režimy. Byl jím režim generála Francisca Franca ve Španělsku. K moci se dostal po občanské válce a vytvořil ve Španělsku autoritativní systém, který se vyznačoval netolerancí k menšinovým národům, jako jsou Katalánci nebo Baskové. Druhým z těchto režimů byl perónismus argentinského generála Juana Domino Peróna. Ten stál v roce 1943 v čele vojenského převratu, v letech 1946 až 1955 byl prezidentem. Inspiroval se italským fašismem a ve vedení státu chtěl mít silného vůdce, u moci jej držela armáda a podpora dělníků.

50

Nacismus Nacismus neboli nacionální socialismus, je totalitní ideologie, která byla uplatňovaná v Německu v období takzvané Třetí říše v letech 1933-1945. Prosazovala ji Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) vedená Adolfem Hitlerem. Této straně předcházela Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei, DAP), do které už v roce 1919 vstoupil Adolf Hitler. Ten o rok později změnil název strany na NSDAP a v roce 1921 ji plně ovládnul. V roce 1923 se po vzoru Mussoliniho pokusil o akci podobnou pochodu na Řím v Bavorsku. Ta však byla potlačena a Hitler byl uvězněn. Ve vězení napsal známou knihu o svém životě a svých politických názorech s názvem Mein Kampf. Ta byla významným ideovým prvkem nacismu a hlásí se k ní i dnešní neonacisté. Po návratu z vězení Hitler změnil taktiku a rozhodl se získat moc legální cestou. V roce 1932 NSDAP vyhrála volby a Adolf Hitler se stal říšským kancléřem. V roce 1935 byly přijaty norimberské zákony, zaměřené proti židům. Protižidovské akty v Německu vyvrcholily v roce 1938 takzvanou Křišťálovou nocí (pro tuto událost se vžil název podle střepů v ulicích měst z rozbitých výloh židovských obchodů). Hitlerova politika, opřená o ideologii nacismu, vedla ve svém důsledku k rozpoutání druhé světové války, při které přišlo o život více než 60 milionů lidí a která je dosud největším a nejvíce zničujícím válečným aktem v dějinách lidstva. Na konci války v dubnu 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Ideologie národního socialismu je kombinací socialismu, nacionalismu, fašismu, rasismu, antisemitismu a eugeniky. Vznikla spojením koncepce vůdcovského principu fašistického státu a rasistických teorií o nadřazenosti árijské rasy a o pokroku skrze konflikt mezi vyšší a nižší rasou. Tento konflikt má vyřešit podrobení či likvidace nižší rasy. Německý národní socialismus pracoval s tím, že touto nadřazenou vyšší rasou je rasa árijská (germánská, nordická). Národní socialismus zároveň vystupuje proti marxismu, komunismu, anarchismu, liberalismu, demokracii i kapitalismu. Na rozdíl od fašismu, nacismus neoslavuje stát. Klade důraz především na otázku krve a rasy. Box: Nacistické bezpečnostní sbory Na podzim roku 1920 Adolf Hitler založil pořádkové oddíly Ordnertruppen. Do jejich řad začali vstupovat hospodští rváči, zápasníci a bývalí vojáci. Ti měli za úkol ochraňovat vůdce při jeho vystoupeních. Jeho ideoví protivníci z řad komunistů a sociálních demokratů se totiž opakovaně snažili jeho vystoupení narušovat. Pořádkové oddíly byly posléze přejmenovány na Sturmabteilung (zkráceně SA) a reorganizovány do vojenské podoby. Jejich struktura byla organizována tak, aby mohly po převzetí moci pojmout tisíce členů. V roce 1922 vytvořila NSDAP oddělení pro mládež od 14 do 18 let pod názven Jugendbund. Jeho nástupnickou organizací se stala známá Hitlerjugend, která spadala pod velením SA až do roku 1932. V roce 1925 vytvořila NSDAP z fanaticky oddaných přívrženců Adolfa Hitlera ozbrojenou organizaci Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS), česky Ochranný oddíl. V čele SS stál v době její největší slávy jako říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Tato organizace zasahovala do veškerého státního i bezpečnostního aparátu nacistického státu. Ve znaku SS byly dva starogermánské runové znaky pro S připomínající blesk na černém pozadí. V roce 1929 měly oddíly SS 300 členů, v roce 1933 již 50 000 členů a v roce 1939 250 000 členů. Zajímavé je sledovat inspiraci tuzemských neonacistů. Ne náhodou se hlídky Dělnické strany jmenovaly Ochranné sbory. 51

Neonacismus Neonacismus je politickou ideologií, která vychází z nacionálního socialismu a jeho teze o nadřazenosti bílé rasy. Představuje tak fúzi pan-árijského rasismu, antisemitismu, antikomunismu a odporu vůči rovnostářství. Stejně jako nacisté požadují neonacisté, aby společnost spravoval silný vůdce. Hlavní důraz přitom není kladen na národ, ale na rasu. Neonacisté vystupují proti imigrantům, komunistům, liberálům, Romům a především Židům. Dalším terčem neonacistů jsou dealeři drog (protože distribucí drog oslabují čistotu rasy) nebo homosexuálové. Cílem neonacistů je vytvořit novou společnost na rasovém základě. Zároveň usilují o rozpoutání takzvané Svaté rasové války (označované jako Racial Holy War – RAHOWA). Při této válce by měli být ze světa sprovozeni všichni židé, měla odstavit demokracii, liberalismus, humanismus, komunismus a vlády by se měli ujmout árijci, vedeni svým Vůdcem. Jednotlivé státy se k hlásání neonacismu a politickému organizování neonacistů staví různě. Liberální jsou například v Dánsku nebo ve Spojených státech amerických, kde je hlásání neonacismu, stejně jako jiných politických směrů, chráněno coby součást svobody slova, neonacistické strany se mohou účastnit politické soutěže a je dovoleno volně užívat (neo)nacistické symboliky. Naopak Německo či Česká republika projevy neonacismu trestají. I přes zákazy se však neonacisté v takových státech sdružují, třebaže bývají nuceni kvůli riziku postihu své skutečné názory skrývat či pouze naznačovat. Čeští neonacisté chystali teror Plánovali útoky na „ideové nepřátele a vysoce postavené Židy“ i únosy. Připravovali se na to ve výcvikových kempech Tábor - Na jihu Čech existuje organizace, která se připravovala na provedení teroristických útoků v Česku. Podle zjištění MF DNES se chystali na to, že budou unášet a napadat ideové nepřátele, a dokonce i ničit elektrárny. „Šlo nám o změnu řádu. Tady je demokracie a my jsme pravicoví extremisté,“ vypověděl poté, co byl zadržen policií, profesionální voják Lukáš Sedláček, který vedl vojenský výcvik členů organizace White Justice (Bílá spravedlnost). Sám je jedním ze zakládajících členů. Na svých utajených webových stránkách plánovali extremisté například útoky na policisty a „vysoce postavené Židy“. Aby na to byli připraveni, uspořádal Sedláček čtyři výcvikové kempy. „Vycvičil jsem třicet lidí. Naučili se boj zblízka, se zbraní i beze zbraně. Diverzní činnost a gerilový boj. Ti lidé se cvičili proti živým i neživým cílům. Třeba podpalovat auta, ničit majetek a tak dále,“ řekl. Lidé, které připravil, podle něho neměli útoky provádět. Měli založit a vycvičit další buňky. Struktura, plány, výcvik i způsob utajení se velmi podobají třeba struktuře německé levicové teroristické organizace Frakce Rudé armády (RAF), která působila v 70. a 80. letech. Měla na svědomí vraždy, únosy a bombové útoky. /5.11.2009, MF DNES/

52

Neofašismus Neofašismus je ideologií vzniklou po druhé světové válce, která úzce navazuje na fašismus a Mussoliniho Itálii. Samotná ideologie je založena na silném nacionalismu, šovinismu, antikomunismu, antidemokratismu. Neofašisté usilují o silný a zdravý národ, který by nebyl oslabován imigrací, drogami ani homosexualitou. Neofašisté navazují na Mussoliniho i v požadovaném ekonomicko-politickém uspořádání, kdy jako nejvhodnější formu uspořádání společnosti vidí zmiňovaný korporativismus. Neofašisté se také často hlásí ke křesťanství a spolupracují s křesťanskými radikály. Mezi významné neofašistické organizace patřila italská Movimento sociale italiáni (MSI) nebo španělská Falanga. V českých zemích bychom k neofašistickým skupinám mohli přiřadit Vlasteneckou frontu. Extrémně levicové ideologie: Extrémní levice vychází především z rovnostářských myšlenek. Mezi hlavní proudy můžeme zařadit anarchismus a komunismus. Oproti extrémně pravicovým ideologiím jsou extrémně levicové ideologie ve společnosti o něco více tolerované a také se méně častěji nacházejí na hraně zákona. I když jsou známé i případy zákonného zákazu extrémně levicových skupin (třeba soudní proces po zákazu Komunistického svazu mládeže v ČR). Anarchismus Anarchismus, jako politická ideologie, usiluje o vytvoření společnosti bez sociální, ekonomické a politické hierarchie a jiných forem nadvlády člověka nad člověkem. Samotný výraz je odvozen od řeckého slova anarchie, které znamená „bez vládců“. Anarchisté proto odmítají centralizovanou organizaci, právní řád a zákony, které jsou podle nich vnucovány zbytku společnosti její elitou. Podle anarchistů státní pravomoci přinášejí prospěch především jeho představitelům. Volby jsou podle nich podvodem, který neumožňuje opravdovou změnu, ale jen změnu státního dozoru. Známým cílem anarchistů je proto společnost bez vlády. Mezi zakladatele této ideologie patřili Pierre-Joseph Proudhon, Michail Bakunin, Petr Kropotkin a Errico Malatesta. V ČR jsou nejvýznamnějšími anarchistickými organizacemi Československá anarchistická federace, Federace anarchistických skupin (pod ní funguje Anarchistická akce, vystupující militantně proti ultrapravici), Anarchokomunistická alternativa a Anarchofeministická skupina. Komunismus Komunismus je politická ideologie, která hlásá a požaduje společné vlastnictví a odmítá třídní rozdíly. Tato ideologie úzce navázala na myšlenkové dílo německého filozofa Karla Marxe. I když myšlenky podobné komunistickým se na řadě míst objevily již před Marxem. Až on s Bedřichem Engelsem je zpracoval do uceleného myšlenkového systému. Podle něj v kapitalismu existují jen dvě třídy – kapitalisté a dělníci. Kapitalisté ovládají výrobní prostředky. Díky tomu mohou vykořisťovat třídu dělníků (proletářů), kteří tyto prostředky nevlastní. Ti dostávají od kapitalisty plat za svou práci. Přitom však svou prací vytvářejí nadhodnotu, tj. více než to, za co je ve skutečnosti placen. Tu si však přivlastňuje kapitalista. Jeho cílem je maximalizace zisku, a proto usiluje o to, aby pro něj tento výhodný stav setrval co nejdéle. Vzniklý spor mezi oběma třídami je označován jako třídní boj. 53

Jeho vyústěním má být nastolení nového sytému fungování společnosti, který bude oproti tomu současnému spravedlivější – tím má být právě komunismus. Způsobem, jak toho docílit, je zrušení soukromého vlastnictví a kolektivizace výrobních prostředků. Na Karla Marxe navázal Vladimír Iljič Lenin. Ten posunul jeho teorii do ještě revolučnější podoby. Dělníci, sdružení do komunistické strany, se podle něj měli rozhodnout pro revoluci, při které měli být silou svrženi kapitalisté a vládnoucí elity a moci se měl chopit proletariát. Po druhé světové válce se další komunistické režimy ustavily ve střední a východní Evropě a východní Asii. Ve třetí čtvrtině 20. století převzaly moc marxisticky orientované politické strany v některých státech Třetího světa v Africe a Americe. Komunistické režimy tak byly vyzkoušeny v široké škále přírodních a společenských podmínek, od agrárních rozvojových zemí jako Kuba nebo Kambodža, až po vyspělé industrializované země, jako Německá demokratická republika a Československo. Marxismus-leninismus, oficiální ideologie Sovětského svazu a dalších komunistických republik, kde se komunisté chopili vlády krátce po druhé světové válce, se odlišoval od původních Marxových myšlenek. Sovětský svaz zanikl v roce 1991 a s ním dříve nebo později i většina jeho satelitů. Dodnes však ve většině zemí, existují komunistické strany, které jsou leckde i součástí parlamentu. Jejich program a ideologie jsou již však mnohem méně revoluční, než v dobách největší slávy komunismu. Zákaz komunistických symbolů a hnutí v ČR Komunisté jsou od konce nadvlády jejich strany stále součástí české politické scény. Komunistická strana Čech a Moravy nikdy neopustila poslaneckou sněmovnu. Tato strana je následovníkem Komunistická strany Československa. Její představitelé se v několika vystoupeních zřekli komunistických praktik, v programu strany je však stále jako cíl uváděno odstranění kapitalismu, vybudování sociálního státu a následně socialismu a „usměrňované hospodaření kolektivů zaměstnanců podniků“. Strana se zřekla stalinismu, nikdy se však nezřekla praktik předlistopadové KSČ. Na české politické scéně se několikrát objevily snahy o postavení komunismu nebo jeho symbolů mimo zákon. Skupina senátorů předložila v roce 2007 návrh novely trestního zákona, která měla výslovně zakázat propagaci komunistického hnutí i komunistických symbolů. Tento návrh však byl ostatními senátory zamítnut. Současný právní stav nabízí možnost trestat šíření a propagaci komunismu podle paragrafů 356, 403 a 404 trestního zákoníku (40/2009 Sb.) a popírání genocidy spáchané komunisty podle § 405 téhož zákoníku. Existuje rovněž zákon o protiprávnosti komunistického režimu (198/1993 Sb.).

Subkultury: Skinheads Skinheadské hnutí vzniklo na konci šedesátých let v Anglii. Jeho kořeny bychom mohli hledat až na Jamajce, odkud pocházeli přistěhovalci, kteří se do Británie přesouvali. V tančírnách se potkávali s britskou dělnickou třídou a právě tady se začínalo formovat nové hnutí. Mladí lidé, kteří chodili na koncerty se snažili nějak odlišit od bohatší populace. Jejich poznávacím znakem byly dlouhé pláště a úzké kalhoty. Až později přišly do módy krátké vlasy. Předchůdcům samotných skinhead se říkalo Mods nebo Rude boys. 54

V tuto chvíli nemohla být řeč o rasismu ani antisemitismu, předchůdci skinheads poslouchali reggae a ska, prolínali se s imigranty a snažili se hlavně odlišit od většinové společnosti. Prvotní skinheads nosili těžké pracovní boty, seprané levisky a košile značky Ben Herman. Byli hrdí na to, že jsou dělníci, oblíbený u nich byl fotbal a s ním spojené divácké násilí a pouliční bitky. Od konce šedesátých let zájem o hnutí upadal. Vrátil se až v sedmdesátých letech spolu s punkovou revoltou. V té době však v hnutí začalo docházet k názorovým rozporům a začalo se štěpit. Rozdělilo se do tří skupin: rasistické, ne-rasistické a antirasistické. Rasističtí skinheads byli ovlivněni extrémní pravicí. Proti nim se brzy začali vymezovat skinheads, kteří navazovali na původní multikulturní základ celého hnutí. Ti prosazovali spíše levicové prvky hnutí. Mimo tyto dva proudy stáli tradicionalisté, kteří odkazovali na to, že skinheads byli původně nepolitickým hnutím. Rasističtí skinheads Mezi rasistickými skinheads najdeme jak neofašisty, tak neonacisty. Obě skupiny vystupují proti imigrantům, jedna z důvodu potřeby silného státu, druhá z důvodu toho, že imigranti nejsou součástí nadřazené arijské rasy. Mediální zkratky a časté zobrazování neonacismu a neofašismu ve spojitosti se skinheads vedly k tomu, že u velké části veřejnosti je mezi skinheads a neonacismus nebo neofašismus kladeno rovnítko. Předchozí výklad historie hnutí však ukazuje, že jde o velký omyl a v rámci hnutí existuje velká rozdílnost názorů a ideových východisek. Nerasističtí, tradiční, apolitičtí skinheads Apolitičtí nerasističtí skinheads odmítají politiku pravicovou i levicovou. Kladou důraz na hudbu, oblečení. Vystupují však proti oběma radikálním politickým křídlům s odkazem na to, že hnutí má zůstat nepolitické. Antirasističtí skinheads (SHARP a RASH) To, že se část hnutí začíná hlásit k rasismu, vyvolalo rychlou reakci. V polovině osmdesátých let tak vznikly první SHARP skinheads (Skinheads Against Racial Prejudice – Skinheads proti rasovým předsudkům). Ze Spojených států se brzy rozšířili do dalších zemí. Mezi oběma proti sobě stojícími tábory začalo brzy docházet ke střetům. Na začátku devadesátých let vznikly takzvaní RASH (Red and Anarchist Skinheads – Rudí a anarchističtí skinheads) - antirasističtí skinheads. Ti do hnutí přinesli ještě anarchistický prvek. I oni díky přihlášení se k levici ostře vystupují proti fašismu a nacismu. Hooligans Subkultura fotbalových fanoušků hooligans je spojena s organizovaným násilím. Hooligans totiž pravidelně vyhledávají střety s fotbalovými chuligány ostatních klubů. Většina z fanouškovských skupin není nijak politicky aktivní. Často však může docházet k prolínání jednotlivých subkultur a ideologií, takže fotbalový chuligán může být zároveň skinheadem a neonacistou nebo anarchistou. V současnosti existují hooligans napojeni na ultrapravicovou scénu i nepolitičtí hooligans. Punk

Hnutí vzniklo v polovině sedmdesátých let v Anglii. V angličtině slovo punk znamená „výtržník“. Cílem punku od začátku bylo šokovat konzervativní zemi, jeho základem proto je především provokace. Punk je především spojen s hudbou a stejnojmenným hudebním stylem. Je však zároveň používán i pro označení životního stylu a ideologie. 55

Vedle nepolitického punku brzy vznikl politický, radikálně levicový punk. Punková subkultura oslavuje svobodu jedince, má tak blízko i k anarchismu. Sympatizanti punku odmítají instituce (policii, armádu), stát i kapitalismus (s tím je spojený i odpor ke globalizaci).

Symbolika extremistických skupin Pro extremisty mají symboly specifický význam. Výrazně totiž napomáhají upevňování jejich kolektivní identity. Znalost symbolů v úzké skupině velmi posiluje příslušnost k dané skupině a dává těm, kteří ji znají, jistý pocit výjimečnosti a hrdosti. Symboly zároveň umožňují veřejnou prezentaci jinak zakázaných myšlenek a ideologií (například rasistických a xenofobiích) ukrytých za povolené a tolerované symboly. Tento význam je společný pro obě spektra politického extremismu, jak pro extrémní pravici, tak pro extrémní levici. Každé z nich využívá široké spektrum vlastních symbolů, odkazujících k různým historickým i ideologickým předobrazům. Kromě samotných znaků a čísel mohou jako symboly sloužit různé barevné kombinace, osobnosti, písně, společné svátky nebo významné dny. Symbolika extrémní pravice: Pro sympatizanty extrémní pravice hraje symbolika velmi významnou roli. Je používána symbolika, kterou používali nacisté během druhé světové války. Ta je však ve většině států Evropy zakázaná. Ta je používána především neregistrovanými sdruženími. Ostatní ultrapravicové organizace z ní v absolutní většině případů vycházejí a nabízejí širokou škálu symbolů úzce nebo vzdáleněji navazující na jejich ideové předchůdce. Symboly slouží sympatizantům ultrapravice k vytváření mytologie a zobrazování myšlenek neonacistického hnutí, k projevení vzájemné sounáležitosti (to umožňují především oděvní značky, nášivky a odznaky) a k prezentaci myšlenek a postojů. Jde především o těžko postižitelnou barevnost, takže v absolutní většině případů převažují barvy černá, bílá a červená, barvy nacistické vlajky. Časté je používání německých válečných křížů. Svastiku v řadě případů nahradil keltský kříž. Oblíbené a často užívané jsou runové znaky a znaky starogermánského náboženství (například Thórovo kladivo). Častá je číselná symbolika, kdy jsou používány číslovky 18 a 88 jako odkazy na jméno Adolfa Hitlera (první a osmé písmo abecedy) nebo na nacistický pozdrav Heil Hitler. Také je používáno číslo 14, počet slov anglické věty (We must secure the existence of our people and a future for white children), resp. v českém prostředí číslo 10 (My musíme chránit existenci svých lidí a budoucnost bílých dětí). Při spojení se skinheadskou subkulturou dochází k propojení ultrapravicových symbolů a symbolů hnutí skinheads – tj krátké vlasy, těžké boty, úzké kalhoty a bunda bomber. Dnes je tento vzhled však mnohem častěji nahrazován takzvaným black bloc stylem, který ultrapravice převzala od anarchistů a antifašistů. Jde o černé oblečení, které má zasahující policii ztížit orientaci a poskytnout účastníkům demonstrací větší anonymitu. Symbolika extrémní levice: Komunistická symbolika je v ČR užívána registrovanými politickými stranami, občanskými sdruženími i neregistrovanými uskupeními hlásícími se ke komunismu. Tradičním symbolem komunismu je rudá barva. Tu komunisté převzali od dělnického hnutí. Známým symbolem komunismu je rudá pěticípá hvězda. 56

Ta byla zřejmě převzata bolševickými rudými námořníky z rejdařské symboliky britských loděnic, které se podílely na stavbě ruského křižníku Aurora (Mareš, 2006). Pěticípá hvězda je však zároveň symbolem svobody používaným i v jiných prostředích. Dalším symbolem komunismu je zkřížený srp a kladivo. Tento symbol byl vytvořen ruskými bolševiky v roce 1918 a symbolizoval jednotu dělníků a rolníků. Hlavní barvou anarchistů je černá. Je totiž chápána především jako symbol negace. Anarchisty od jejich počátků až do současnosti provází černá anarchistická vlajka. Černou barvu anarchisté převzali i do pěticípé hvězdy. Častým symbolem anarchistů je také černá kočka. Anarchosyndikalisté (ti, kteří hodlají nastolit anarchistickou společnost prostřednictvím odborů) používají diagonálně rozdělenou červenorudou vlajku. Symbolem anarchismu je zároveň písmeno A vepsané v kruhu.

Historický vývoj extremismu v českých zemích 1 Historický vývoj extrémní pravice: Předválečné období 1918-1939 První známky fašismu se v českých zemích objevily už v období první republiky. V čele hlavní představitelky Národní obce fašistické stál generál Radol Gajda. Pro dnešní příznivce neonacismu však toto období není moc inspirativní, protože prvorepublikový fašismus byl silně protiněmecký. Od poloviny dvacátých let se začaly objevovat prvky nacismu v sudetoněmeckém politickém hnutí. Sudetoněmecká strana (Sudendeutsche Partei – SdP) začala na konci třicátých let vytvářet vlastní ochranné složky. Po uzavření Mnichovské dohody se organizace SdP sdružily do Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). 2. světová válka Dne 16. března 1939 by zřízen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren). V jeho čele stálo takzvané Národní souručenství, které sdružovalo všechny povolené protektorátní strany a organizace. Někteří čeští fašisté v průběhu času upustili od svých protiněmeckých pozicí a snažili se o kolaboraci. Nejvýznamnější organizací byl Český národně-socialistický tábor – Vlajka a paramilitární organizace Svatoplukovy gardy. Čeští kolaboranti nikdy nevytvořili českou vojenskou jednotku, která by bojovala na straně Německa. V březnu 1945 vznikla Svatováclavská dobrovolnická rota. Během pražského povstání v květnu 1945 však byla zlikvidovaná. Poválečné období 1945-1989 Po osvobození od nacismu se na českém území ještě objevovala činnost menších nacistických a kolaborantských skupinek. Dočasně ilegálně působila například zmíněna Vlajka. Neonacismus se začal na českém území objevovat již v době komunismu. Bylo to však ve velmi omezeném rozsahu. Většího rozvoje se český neonacismus dočkal až v osmdesátých letech. Tento rozvoj byl spojený s rozvojem subkultur. Šlo o punkovou subkulturu (málo početná část takzvaných Nazi-Punks), především však ve spojitosti se subkulturou skinheads. 1

Připraveno na základě textu Mareš.M.: (Neo)nacismus v českých zemích, in: Hrozby neonacismu – Příležitosti demokracie, Asi-milovaní, o.s., 2009.

57

V českých zemích se první skinheads objevili v polovině osmdesátých let. Nejvýraznějším představitelem byla skupina Orlík založená Danielem Landou a Davidem Matáskem. Vývoj po roce 1989 Skupina Orlík a její příznivci se hlásili spíše k českému nacionalismu a husitské tradici. Na počátku devadesátých let si tato část skinheadské subkultury začala říkat kališníci. Jejich vystupování proti menšinám a cizincům přecházelo i v násilné útoky. Devadesátá léta proto představovala dosud nejvyšší počty rasově motivovaných útoků v ČR. Překotná transformace a jistá dezorientace mládeže byla živnou půdou pro rozvoj popularity skinheadské subkultury. Její část začala inklinovat k neonacismu. Důležitou roli hrály i další skupiny jako Buldok, Vlajka, Excalibur. V letech 1993-1996 byla nejvýznamnější organizací sdružující české pravicové extremisty Bohemia Hammerskins (BHS), česká sekce mezinárodní sítě Hammerskins Kation. Na ni navázala Blood & Honour Division Bohemia. Ta vznikla v roce 1996. Opět šlo o pobočku mezinárodní sítě s názvem Blood & Honour (což je překlad hesla „Krev a čest“, které používaly nacistické mládežnické organizace). Blood & Honour byla dominujícím prvkem scény v letech 1996–1999. Na politickém poli byla nejúspěšnějším uskupením Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ). V letech 1992–1998 měla nepřetržité zastoupení v parlamentu. V mládežnické organizaci této strany s názvem Republikánská mládež aktivně působilo několik neonacistů. Zároveň bylo jejími členy několik představitelů dnešní Dělnické strany. Z pražské části Blood & Honour vznikla na přelomu let 1998 a 1999 nová neregistrovaná organizace s názvem Národní odpor. Ta se brzy stala vůdčí silou českého neonacismu a je jí prakticky dodnes. V březnu 2001 se sinusoida v podobě politických a nepolitických aktivit českých neonacistů vyhoupla do politické aktivity a jejím výsledkem byl vznik Národně sociálního bloku (NSB). Ministerstvo vnitra následně straně nepovolilo užívat tento název s odkazem na ultrapravicovou organizaci se stejným názvem v Holandsku. Strana se proto přejmenovala na Pravou Alternativu (PA). Od roku 2005 začaly na ultrapravicovou scénu přicházet nové trendy inspirovány německými vzory. Současná scéna Hlavní složkou českého neonacismu zůstává i nadále Národní odpor. Tato neregistrovaná organizace nemá žádného vůdce a její činnost tvoří několik na sobě nezávislých regionálních buněk (nejaktivnější jsou buňky v Brně, Jihlavě, Plzni). Národní odpor připravuje demonstrace, koncerty a další společné akce. Internetová stránka Národního odporu je jedním z ústředních zdrojů informací pro sympatizanty ultrapravice v celé republice (je zřízena na serverech umístěných ve Spojených státech, kde platí absolutní svoboda slova, proto proti ní čeští policisté nemohou zakročit). Národní odpor spolupracuje i s největšími ženskými organizacemi Resistance Women Unity (RWU) a dříve i National Resistance Women Side (NRWS). V posledních letech byli velmi aktivní Autonomní nacionalisté (AN). Právě toto sdružení se velmi silně podílelo na prosazování nových německých trendů. Jde především o buňkovou strukturu a také novou image ve stylu black bloc. Od roku 2008 nabývala na stále větším významu na ultrapravicové scéně Dělnická strana. Ta postupně začala do svých řad přibírat významné aktéry z řad Národního odpor i Autonomních nacionalistů a pořád společné akce pod hlavičkou DS. 58

Strana, která vznikla už v roce 2002, byla dlouhou dobu prakticky bezvýznamná. Během docela krátké chvíle se však dostala do středu zájmu médií, veřejnost samotných členů scény. V roce 2008 strana zřídila vlastní Ochranné sbory a založila občanské sdružení Dělnická mládež (DM). V listopadu 2008 uspořádala Dělnická strana protestní pochod na sídliště Janov obývané z velké části Romy. Střety s policisty při této akci byly jedním z nejtvrdších střetů mezi extremisty a policií za dobu existence samostatné České republiky. Vláda se následně rozhodla podat Nejvyššímu správnímu soudu žádost o rozpuštění Dělnické strany. Napoprvé však v březnu 2009 neuspěla, protože nedodala dostatek potřebných důkazů. Úspěšný byl až druhý pokus, který skončil rozhodnutím soudu o rozpuštění strany v únoru 2010. Na činnost Dělnické strany však prakticky v zápětí navázala svou činností Dělnická strana sociální spravedlnosti (DS SS). Box: Rozpuštění Dělnické strany Nejvyšší správní soud v Brně 17. února 2010 rozhodl, že druhý vládní návrh na rozpuštění DS je oprávněný! Předseda senátu Vojtěch Šimíček v odůvodnění zmínil i některé body programu DS, které jsou v rozporu se zákonem. DS lze podle jeho slov označit za: „populistickou, homofobní, šovinistickou, případně vykazující rasistické sklony". Soud přiznává, že řada témat, jež DS zmiňovala, je reálným společenským problémem, paušalizace jedné skupiny obyvatel na základě etnického klíče je však dle zákona nepřípustná. DS se paušalizujícím způsobem vymezuje vůči romské, židovské, vietnamské a dalším menšinám, stejně jako vůči homosexuálům, přistěhovalcům atd. Vytváří dojem, že většina je díky existenci těchto minorit v ohrožení. Podle Nejvyššího správního soudu DS napadá samu podstatu demokratického systému státu. Vláda se již jednou pokusila dosáhnout rozpuštění strany. První návrh ale soud zamítl kvůli nedostatku důkazů. Vláda argumentovala například svědectvím znalce, podle kterého Dělnická strana v symbolech i slovních projevech navazuje na hitlerovský nacionální socialismus. Advokát vlády Tomáš Sokol předložil soudu také desítky listinných důkazů. Zvláštní sedmičlenný senát zhlédl videozáznam z pouličních bitek v Litvínově-Janově a vyslechl policisty, kteří se zabývají extremismem. V prvním rozhodnutí o Dělnické straně soud naznačil, za jakých podmínek lze rozpustit politickou stranu. V prvé řadě musí vláda shromáždit dostatek důkazů o protiprávním chování strany. Podle zákona o sdružování v politických stranách je protiprávní například usilování o odstranění demokratických základů státu, snaha o uzurpování moci a potlačování rovnoprávnosti lidí. Vytýkané skutky musí být přičitatelné politické straně. Dále musí vláda doložit, že strana představuje bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát. Je také nutné prokázat, že potlačení práva na sdružování v politických stranách je vyváženo potřebou ochrany nějakých jiných důležitých hodnot, například bezpečnosti státu a veřejného pořádku. / Dělnická strana se rozpouští, je nacistická a protiprávní, Romea.cz, 17.2.2010/

59

Historický vývoj extrémní levice v ČR: Extrémní levice se v českých zemích vyvíjela od extrémní pravice. Je to dáno především tím, že vládnoucí režim sám o sobě přes čtyřicet let k extrémní levici patřil. Extrémní levice má na rozdíl od extrémní pravice i nadále zastoupení v parlamentu. Na ultralevicové scéně se tak nezávisle na sobě vyvíjejí dva proudy – komunistický a anarchistický. Pro oba proudy je společné protineonacistické a protineofašistické vystupování. Předválečné období 1918-1939 Vznik komunistické strany na sebe po vzniku československého státu nenechal dlouho čekat. Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve Velkém sále Národního domu na Vinohradech. KSČ vznikla přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie. V letech (1938–1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Anarchisté první republiky navazovali zakladatelé novodobého hnutí již z doby Rakouska-Uherska. Už v roce 1904 totiž vznikla Česká anarchistická federace (ČAF), která požadovala šíření anarchismu mezi dělnictvo a inteligenci. Ve stejném roce byla založena Česká federace všech odborů (ČFVO). Prvorepublikoví anarchisté však přijali vizi začlenění se do politické strany na revoluční bázi a podíleli se na aktivitách odporu proti Rakousku-Uhersku. Většina anarchistů se však posléze podílela na zakládání KSČ. Část z nich sdružená kolem S.K. Neumanna byla ze strany v roce 1929 vyloučeni po protestech proti bolševizaci strany. 2. světová válka Na začátku druhé světové války se komunistická strana na pokyn Moskvy nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Poté co nacistické Německo napadlo Sovětský svaz se však stali významnou silou protinacistického odboje. Již během války za podpory Sovětského svazu komunisté připravovali převzetí moci ve státu. Poválečné období 1945-1989 Komunistická strana zvítězila v prvních poválečných volbách. K převzetí moci došlo ve všeobecně známý den 25. února 1948, kdy prezident Beneš přijal demisi všech nekomunistických členů vlády. Padesátá léta byly dobou nejtvrdšího komunistického teroru. V letech 1948-1954 bylo popraveno 241 lidí. Většinou na základě odsouzení ve vykonstruovaných soudních procesech. Šlo o členy odboje, kněží, soukromé rolníky nebo intelektuály. V šedesátých letech probíhala částečná reforma komunistické strany. Reformní snahy vyvrcholily obdobím nazývaným Pražské jaro 1968 a skončil invazí vojsk paktu Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Období sedmdesátých a osmdesátých let je nazýváno normalizací, kdy se vše v komunistické diktatuře mělo vrátit k normálu. Během čistek ve straně byla vyloučena velká část členů. Režim i nadále tvrdě vystupoval proti všem projevům nesouhlasu – Charta 77, představitelé undergroundu, církevní představitelé a další. Nespokojenost občanů se však stupňovala a vyvrcholila studentskou stávkou a demonstracemi po policejním útoku na demonstrující studenty na Národní třídě 17. listopadu 1989. Brzy poté komunističtí představitelé na nátlak demonstrujících odstoupili a dlouhá doba komunistické diktatury v Československu skončila.

60

Vývoj po roce 1989 Dominantní postavení poli extrémní levice má i po roce 1989 Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Ta vznikla jako nástupnická organizace KSČ. Dlouhodobě si drží podporu voličů nad deset procent. Strana založila Komunistický svaz mládeže (KSM). Ten byl v roce 2006 rozpuštěn. Ve svém programu totiž požadoval znárodnění soukromého vlastnictví. KSM podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo úspěšné, a jeho činnost byla obnovena. Od jara 1989 se formovalo uskupení Levá alternativa. Šlo o marxisticky orientované sdružení sdružující trockisty a radikální socialisty. Stala se dokonce součástí Občanského fóra. Už v roce 1993 však byla pro nečinnost rozpuštěna. Trockisté navazují na kritiku Stalinovy politiky v Sovětském svazu. Kladou důraz na marxismus a odmítají stalinismus. Jejich postavení v ultralevicovém spektru je však vyloženě okrajové. V českých zemích působily od roku 1989 tři trockistické skupiny: Budoucnost, Socialistická solidarita a Socialistická organizace pracujících (její součástí je známá mládežnická organizace REVO). Anarchismus se stal ucelenější politickou organizací až po roce 1989, i když zde existoval už předtím. V letech 1989-1992 docházelo k formování scény. Už v roce 1989 vzniklo Československé anarchistické sdružení (ČAS) a v roce 1991 začal vycházet časopis A-kontra. V roce 1992 vznikla Anarchistická federace (AF). V tom samém roce se zároveň začal formovat militantní antifašismus. V letech 1993-1995 následovala stagnace, na krátko vystřídaná restrukturalizací v letech 1996 a 1997 a vzepětím v letech 1998-2001,od roku 2002 prakticky dodnes anarchistická scéna opět stagnuje. Významnější organizací byla ještě Česká anarchistická federace, která vznikla v roce 1995 kolem časopisu Svobodná mysl. V roce 1996 vznikla také česká pobočka organizace Antifašistická akce (AFA). Ta je zaměřena především na střety s neonacisty. V roce 1998 začali anarchisté pořádat první street party, protestní akce spojené s pouliční zábavou. V dalších letech následovaly street party i v jiných městech. Asi největší akcí, které se aktivně účastnili čeští anarchisté byly protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. Účastnilo se jich asi 11 000 lidí z celého světa. Protesty skončily střety s policií, materiálními škodami v ulicích a řadou zatčených. Levicoví radikálové tehdy získali negativní obraz u velké části veřejnosti. AFA usilovala o proniknutí do politiky v rámci Národně sociálního bloku. Tato strana se však na konci roku 2001 rozpadla.

Sociální faktory extremistických hnutí a subkultur Faktorů, které mohou ovlivnit přilnutí člověka k extremistickému hnutí a některé z uvedených extremistických ideologií, může být celá řada. Velmi často nejde o jednu jedinou příčinu, ale kombinaci několika vzájemně provázaných příčin. Extremistická hnutí jsou často specifickými subkulturami, které svým členům poskytují silný pocit sounáležitosti. Děje se tak především prostřednictvím společně sdílené image a využívání společných symbolů, kterým oproti většinové společnosti plně rozumí jen zasvěcení (oblečení, hudba, symboly hnutí…). Obecná pospolitost je důležitým faktorem vstupu do hnutí. Jejich příslušníci spolu tráví většinu volného času. Scházejí se v oblíbených hospodách a klubech, účastní se společných akcí (demonstrace, koncerty, fotbalové zápasy), čtou stejné tiskoviny, navštěvují stejné webové stránky a zapojují se do diskuzí na webových fórech. Sociální potřeba zařazení se do nějaké skupiny, pocity přijetí ostatními, podpora od okolí – všechny tyto faktory hrají velmi důležitou roli při rozhodování o inklinaci k některému extremistickému proudu. 61

Významnou roli hrají i další sociální faktory. Významný je faktor nespokojenosti. K sympatiím s extremistickými ideologiemi se často uchylují lidé, kteří jsou výrazně nespokojeni se svým společenským postavením se současným společenským nebo politickým uspořádáním. V extremistickém hnutí, tj. ve skupině lidí s podobnými názory a pocity pak nalézají možnost odůvodnění své nenávisti a agresivity. Najednou tak nacházejí své místo ve společnosti, navíc se členové často navzájem utvrzují v tom, že oni jsou členy té vyšší vrstvy společnosti. V České republice dosud neproběhly žádné rozsáhlejší sociologické výzkumy, které by zkoumaly extremistickou scénu a které by mohly podrobněji ozřejmit důvody, kvůli kterým se mladí lidé upínají k extremismu 2 V soudních případech s příslušníky extremistických hnutí se však velmi často objevují další společné faktory. Časté bývají problémy v rodině, ať už rozvedené rodiny, nezájem rodičů nebo i týrání dětí. U takových dětí a mladistvých dochází k citovému narušení, které může vyústit například inklinací k extremismu, kde daný jedinec může najít „novou rodinu“. Tyto problémy se mohou přenášet i do jejich vlastních rodin, které následně zakládají. Soud začal číst výpověď Šanové při policejním vyšetřování. Vypověděla, že Lukeš dával před ní a dcerou přednost kamarádům, často chodil do hospod. Když se seznámili pracoval jako dělník, od roku 2008 byl nezaměstnaný a bral podporu. Kamarády Lukeše podle ní spojují demonstrace. "Vadilo mi, že na nějaké demonstraci vůbec byl. Jednou pro něho někdo přišel, on řekl, že si jde zakouřit a já ho pak viděla až za dva dny. Řekla jsem mu, že mi vadí, že tam chodí, bála jsem se o něj a o naši malou holčičku. Bylo mu to ale všechno jedno, on si to vyslechne a více se o tom nebaví. Pak jsem ho viděla zase na nějaké demonstraci v reportáži televize. (...) Měli jsme neshody, dvakrát se ode mě odstěhoval na pár měsíců." Šanová při výslechu několikrát plakala a policistům potvrdila, že Lukeš nesnáší Romy. "Nadává na ně a vyjadřuje se o nich jako černých tlamách." /Nacista Lukeš byl na podpoře, před svým dítětem a přítelkyní dával přednost kamarádům, Romea.cz, 18.5.2010/ Bylo by však velmi zjednodušující souhrnně označit extremistická hnutí za soubor lidí z rozpadajících se rodin s nízkým vzděláním a nízkou inteligencí. K extremismu se tradičně kloní i vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří často tvoří ideologické základy hnutí. Extremistická hnutí jsou dnes velmi často silně organizovanými skupinami se složitou vnitřní hierarchií, do které není jednoduché přes její uzavřenost rychle proniknout. Regionální skupinky vedou charismatičtí vůdci s vysokou autoritou u ostatních členů skupiny.

2

Jednou z mála prací týkajících se extremismu je diplomová práce Šárky Doležalové na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Ta v práci s názvem „Konstrukce příslušníka extrémní pravice v kampani „NEOnácek: Chcete ho?“ provedla strukturované rozhovory se středoškoláky a ptala se jich na jejich představy o současných neonacistech. „Z výzkumu vyplynul soubor vlastností a aktivit, které by se daly seskupit kolem ústředního slovního spojení „ideální neonacista“. Tento ideál se v představách respondentů odlišuje od jejich vnímání skutečných neonacistů, kteří nedosahují těchto vlastností. Ideální neonacista je aktivní ve svém nikdy nekončícím boji proti všemu a všem, jež s ním nesdílejí jeho představu o fungování české společnosti, o jejím složení a budoucí podobě, jeho jakousi „pravdu“. Jeho cílem je vymýtit „nesprávné“ rasy a „nesprávné“ lidi, prosazovat svůj názor na společnost a přesvědčovat o něm ostatní lidi, v nepatrné míře argumentací, v drtivé většině násilím a násilnými činy. V rozporu s touto ideální představou je kontrastující vnímání většiny neonacistů jako hloupých pouličních rváčů, kteří jsou často opilí, bez přemýšlení opakují hesla, jsou silní pouze ve skupinách a násilně reagují i na nepatrné podněty,“ píše autorka.

62

Aktivita a zapojení do fungování hnutí bývá u jeho členů různá. Kromě úzké skupiny ideologů a skalních příznivců se v hnutí většinou nachází širší skupina sympatizantů, kteří hnutí podporují více či méně pravidelnými účastmi na akcích, kupováním oblečení a dalších předmětů. Jejich sympatie však často v průběhu dospívání oslabují a mizí po založení rodiny. Dalším významným faktorem může být i vlastní negativní zkušenost s nepřátelskou skupinou. U pravicových extremistů jí mohou být například Romové. Negativní zkušenost s jedincem je přitom často přenášena na celou etnickou skupinu (Charvát, 2009). Já jsem jim říkala, že proti Cikánům nic nemám, ale oni mě přesvědčovali, že jedině jejich názory na Cikány jsou správné," řekla do policejního protokolu. Před útokem jí Lukeš telefonoval, že se večer neuvidí. Když se ho ptala, jestli jdou na Cikány, řekla vyšetřovatelům: "Říkal, že ano, že jdou na Cikány." Na druhý den se z internetu dozvěděla o žhářském útoku ve Vítkově. Následně jí psala kamarádka Žaneta jestli to nebyl náhodou Lukeš. "Já jsem jí napsala, že je to možné, že mu zavolám. On ale říkal, že o ničem neví a ptal se mě jakoby, co se stalo." /Žháři u soudu: Nacisté se potkávali na demonstracích Dělnické strany, Romea.cz, 19.5.2010/ Extremistické skupiny se v určitých fázích vývoje snaží získávat i politickou moc a vliv na fungování veřejných věcí (forma i míra zapojení často závisí na tom, z jakých ideologických východisek vychází). Pravicoví extremisté tvrdí, že se snaží bránit národní komunity před cizími vlivy. Kladou důraz na dodržování práva a pořádku. Současná ekonomická krize, kdy řada lidí přichází o zaměstnání, dlouhodobě ho nemůže znovu získat a ztrácí tak své jistoty a ukotvení ve společnosti je pro extremisty dobrou půdou. Jejich upozorňování na problémy a návody na jednoduchá řešení jsou za této situace snáze přijímány a odpovídají na rostoucí frustraci a rozladěnost obyvatelstva (dokazují to i úspěchy extremistických stran v posledních volbách v Maďarsku, Holandsku). Kromě snah o získání politické moci jsme v poslední době stále častěji i svědky boje o veřejný prostor vůbec. 3 Extremisté se snaží stále častěji a stále sofistikovaněji proniknout do veřejného prostoru například pořádáním demonstrací a jiných protestních akcí. 4 Jejich počet v České republice neustále stoupá (pohybuje se kolem 45 veřejných demonstrací za rok). Pořadatelé těchto akcí jsou velmi dobře obeznámeni se zákonnými podmínkami a obce mají často velmi omezené možnosti, jak takovým akcím zabránit (bývají ohlašovány na poslední chvíli a za jiným účelem například jako připomenutí obětí bombardování českého obyvatelstva během 2. světové války. 3

4

Podrobněji v článku „Veřejný prostor versus rasistické a neonacistické skupiny“ http://www.czechkid.cz/si1500.html Strategie boje proti extremismu přijatá Vládou ČR k tomu uvádí: „Rok 2008 lze v problematice extremismu vnímat jako „rok zlomu“, neboť symbolizuje kvalitativní proměnu pravicově extremistické scény, resp. jejího neonacistického spektra. Nebezpečí této scény nelze zjednodušeně charakterizovat zaevidovanou trestnou činností, jejím poklesem či nárůstem. V řadě případů nejsou totiž její pachatelé, kteří bývají poměrně často pod vlivem alkoholu, identifikovatelní jako členové či aktivní příznivci některé z extremistických skupin. Nebezpečí této scény pro společnost spočívá především v zastávané ideologii, jejím šíření a získávání nových příznivců pro boj s tzv. Systémem za „lepší budoucnost a spravedlivější společnost“. Proto lze očekávat, že neonacističtí aktivisté budou pokračovat ve své snaze vydobýt si pozice na oficiální politické scéně za podpory určité části veřejnosti. Znamená to, že zůstanou „v ulicích“, bude pokračovat jejich radikalizace a budou vyhledávat střety se „Systémem“, resp. s Policií ČR. Lze očekávat, že se budou soustředit na další „problémové lokality“ s nespokojenými příslušníky majority, podobné Janovu, případně se budou pokoušet využít ve svůj prospěch nepříznivou socioekonomickou situaci v některých lokalitách. Skutečnost, že se jim v roce 2008 vůbec poprv podařilo získat na svou stranu část veřejnosti a její podporu, je varující a představuje nemalé bezpečnostní riziko.

63

Takže na rozklíčování toho, kdo za nahlášenou akcí opravdu stojí a že může být spojena s extremistickým hnutím bývá velmi málo času. Obava z násilných konfliktů vede k tomu, že jsou velmi málokdy rozpouštěny přímo na místě, i pokud je jejich účel prokazatelně jiný než ten ohlášený. Dalšími veřejnými akcemi jsou často koncerty a festivaly (většinou ohlašovány jako soukromé akce, večírky pro oslavu narozenin), na kterých vystupují kapely s rasistickými texty z Česka i ze zahraničí. Boj o veřejný prostor probíhá i na internetu, prakticky každá extremistická skupina má dnes svou webovou stránku, jsou zakládána diskusní fóra (otevřená či uzavřená), extremisté vyvěšují krátká videa ze svých akcí i jako pozvánky na akce budoucí. Většina webů je umístěna na serverech ve Spojených státech, kde je absolutní svoboda slova, takže jsou pro české vyšetřovatele prakticky nepostižitelné. Extremisté z obou částí politického spektra se také stále častěji účastní veřejných debat, kde se snaží vystupovat pro podporu svých ideologií (přibývá také případů, kdy jsou na těchto diskuzích natáčeni jejich účastníci a je tak cíleně vyvolávána atmosféra strachu). Na tyto praktiky navazuje vyhrožování a někdy i fyzické útoky na názorové oponenty. Významnou roli hraje i zájem médií, který o extremistické aktivity projevují média. Negativita, dramatičnost a senzačnost, to vše jsou atributy, které jsou častými důvody pro zařazení události do zpravodajství. Akce extremistů tyto předpoklady často beze zbytku naplňují (demonstrace, protestní pochody). Ideologičtí vůdci tuto skutečnost velmi dobře vědí a proto s mediální propagaci často cíleně velmi dobře pracují. Možnost spojit se s mediální popularitou a užít si svých „pár vteřin slávy“ může být pro některé sympatizanty také jedním z důvodů, proč se začít aktivizovat v rámci extremistického hnutí. Dalším faktorem může být možnost navázání zahraničních kontaktů a zapojení do hnutí i na mezinárodní úrovni. Řada extremistických ideologií totiž nefunguje jen na národních úrovních ale i mezinárodně. Známé jsou například mezinárodní sítě pravicových extremistů jako Blood and Honour nebo Hammerskins. Kromě sociálních faktorů mohou hrát roli i faktory ryze ekonomické. Část členů hnutí má totiž ze svých aktivit i významné ekonomické zisky. Jde o příjmy z prodeje oblečení, hudebních nahrávek, nášivek a dalších předmětů. Svým úzkým zaměřením a nebezpečností, protože většinou jde o protizákonnou činnost, je možné požadovat za tyto předměty celkem vysoké částky, které mohou být zdrojem slušného zisku.

Práce s extremismem ve školách Nejen nedávno zveřejněné výsledky studentských voleb a v nich překvapivě vysoké počty, hlasů, které získala pravicově extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti, ukazují, jak důležité je začít s prací se sympatizanty extremismu nebo se studenty, kteří k těmto sympatiím inklinují už ve vyšších ročnících základních škol a především na školách středních. Na školách se pedagogové většinou nesetkají s vůdčími postavami extremistických hnutí. Většinou půjde o práci s dospívajícími, kteří v rámci revolty a odporu k autoritám nebo hledání vlastního světonázoru mohou začít sympatizovat s některým s extremistických hnutí a ideologií. Důležité je, aby práce s takovým studentem neprobíhala pod nátlakem a silou, ale šlo především o rovnocenný dialog dvou osobností, které se vzájemně uznávají a dovedou tolerovat své názory a postoje. Pro práci s extremismem a s žáky, kteří k němu inklinují je třeba ze strany pedagoga důkladná příprava. První oblastí, na kterou je třeba se připravit, je získání dostatečných znalostí o samotné ideologii o současné podobě daného extremistického hnutí a tématech, které toto hnutí aktuálně řeší. 64

K tomu by měla posloužit tato příručka a také média (není na škodu si před diskuzí s žáky udělat rychlý monitoring tisku a zjistit, s jakými událostmi je to či ono hnutí v poslední době spojováno, jak argumentují jeho představitelé.) Druhou důležitou oblastí je příprava samotného pedagoga na nepříjemnou, s velkou pravděpodobností konfrontační, situaci. Každý z pedagogů by si ještě před tím, než začne pracovat s podobným tématem, jako je extremismus, měl odpovědět na několik otázek: Jakou mám já vlastní zkušenost s tímto tématem? Jak se mě osobně dotýká? Co ve mně úzký kontakt s tímto tématem a souvisejícími jevy vyvolává? V čem se cítím silný, co bych se ještě potřeboval dozvědět? Po důkladné analýze těchto průvodních jevů a případném doplnění oblastí, ve kterých se necítíme tolik jistí, je teprve vhodné předstoupit před samotnou třídu. Při práci se sympatizanty extremismu je zároveň důležité myslet na to, abychom pracovali s celou skupinou, ne jen s konkrétními jedinci. Do debat a práce s tímto tématem je vhodné zapojit celou třídu. Pokud je program dobře připravený, měl by dostat prostor se k tématu vyjádřit každý žák třídy, zároveň by se přitom měl cítit bezpečně a neobávat se toho, že za své názory bude následně nějak potrestán. Důležité je ale zároveň i uvědomění, že naše pedagogická snaha nebude nikdy všelékem. Na formování osobností našich studentů se podílí celá řada dalších faktorů - rodiče, kamarádi, třída, společnost, média…. Přesto však naší aktivitou a jasně deklarovanými postoji můžeme u studentů docílit hlubšího zamyšlení a podrobnějšího pohledu na určité situace, které mohou v důsledku vést i ke změně jejich postojů. Pro nás samotné je po takovém programu důležitá možnost sdílení příjemných i nepříjemných pocitů, psychohygieny nebo supervize. Diskuze s žáky s extremistickými postoji Dialog je zřejmě nejúčinnější a zároveň nejpravděpodobnější nástroj, který při práci s žáky s extremistickými postoji využijeme. Máme v něm možnost hájit základní demokratické hodnoty před člověkem, který svým přihlášením se k určité ideologii vystupuje proti tomuto zřízení a snaží se o jeho změnu nebo zánik. Velmi důležitým prvkem tedy bude naše schopnost obhájit demokratické hodnoty a smysluplnost tohoto zřízení. Při diskuzi není třeba zastírat, že současná společnost a patrně každý stát se dennodenně potýká s řadou problémů. Je však třeba extremisty upozorňovat na to, že ani oni nemají často reálné návrhy na jejich řešení. Hned na začátku diskuze je důležité odmítnout konfrontaci bez pravidel a stanovit si jasná pravidla průběhu diskuze (například: nebudeme si skákat do řeči, pokud bude mluvit druhý, nebudeme se urážet ani ponižovat jeden druhého, určíme si body, kterým se budeme v diskuzi věnovat, určíme si čas, který budeme diskuzi věnovat, …). Všemi možnými způsoby bychom měli usilovat o to, aby byla diskuze pokud možno co nejvíce konstruktivní. Neměli bychom také odmítat žákův názor bez možnosti dalšího vysvětlení. Jako nevhodné se také ukazuje přehlížení extremistických názorů žáků, dříve nebo později totiž většinou dojde k další a často ještě silnější konfrontaci. V diskuzi často dojdeme k problematice sociálního vyloučení a romských komunit. V tomto případě je důležité odmítat jejich vysvětlení jako spojitost s určitým etnikem. Není však na druhou stranu vhodné ani zamlčování nebo zlehčování problémů obyvatel sociálně vyloučených lokalit. V případě, že se debata dostane k tématu židovství je třeba znát základní fakta o nacismu, holocaustu a na jejich základě s použitím ověřených pramenů argumentovat proti revizionistickým a jiným myšlenkám.

65

Německá učebnice Gegen Rechtsextremismus: Handeln für Demokratie 7 uvádí podrobný popis pravidel, na která myslet při diskuzi s žákem s extremistickými postoji. Pokládejte otevřené otázky Namísto uzavřených otázek: „Jsi proti cizincům?“ se raději ptejte: „Jak to myslíš?“. Otázky, které umožňují odpověď pouze ano/ ne nejsou tak vhodné jako otevřené otázky: Proč? Jak? Co? Kdo? Nespolupracujte při změně tématu Pokuste se při diskusi zůstat u jednoho tématu. Zastánci extrémních názorů mají jen málokdy zájem o skutečný rozhovor, přesto se snažte udržet je při diskusi o různých aspektech jednoho tématu, zatímco se budou snažit přinášet do diskuze stále nová a nová témata. Zůstaňte klidný I když se druhá strana dostane do emočního vypětí, zůstaňte klidní a mluvte tiše. Kdo křičí, má problémy s hodnověrností. Uvědomujte si řeč těla a mimiku. Demonstrativní klid a uvolněná pozice s jednou rukou v kapse působí přesvědčivěji než zkřížené ruce. Vyhýbejte se hlavnímu řečníkovi Nezapomínejte, že máte před sebou celou skupinu. Zapojujte proto do debaty pravidelně i ostatní. Nic není pro posluchače nudnější než rozčilený dialog dvou hádajících se kohoutů. Mnohem důležitější jsou pro vás ti nerozhodnutí, kteří vás poslouchají a zatím si nevytvořili pevný názor. Hledejte proto při diskusi spojence a ptejte se ostatních: Co si o tom myslíš ty? Jak se stavíš k tomuto problému? Pracujte s humorem Proč by se při diskusi měla smát jen jedna strana? I vy reagujte humorem nebo sebeironií, vyprávějte veselé příhody, které se k tématu hodí. Třída může mít k tématu společné zážitky, které můžete připomenout, aniž by někoho zahanbovaly. Argumentujte na osobní rovině Často se diskutuje o okolnostech, které ve skutečnosti nikoho nepotkaly, se kterými diskutující nemají osobní zkušenost. Ptejte se tedy diskutujících, zda se jejich argumentace zakládá na osobním požitku nebo to, o čem mluví, znají jen z doslechu. Pokud máte se třídou vztah založený na důvěře, můžete před ní představit svou osobní zkušenost s tématem, která může vyvrátit již řečené. Upozorňujte na důsledky Některé výroky, které v diskusi zazní, mohou naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti. Vzhledem k tomu je potřeba mladistvé inklinující k extremistickým názorům upozornit na to, že jejich jednání může mít trestněprávní důsledky. Neznamená to, že na ně hned budete volat policii. Je však důležité uvést, proč existují paragrafy, které tyto a podobné výroky staví mimo zákon (ochrana jednotlivce, menšin…). Odmítejte zjednodušení 7

Molthagen, Klärner, Korgel, Pauli a Ziegenhagen: Gegen Rechtsextremismus: Handeln für Demokratie, Bonn 2008

66

Často dojde na to, že žák s extremistickými názory bude při své argumentaci zjednodušovat. Upozorněte jej na to, že svět je více komplexní. K mnoha tématům se můžete ve škole vracet a věnovat se jim podrobněji. Nemáte-li na to čas v hodině, kdy diskuse probíhá nebo na to nejste dostatečně připraveni, přesuňte jej na další hodinu a podrobně se připravte. Nebraňte se tomu souhlasit s určitými aspekty a upozorňovat přitom na ty další („V tomto máš pravdu, to také nepovažuji za úplně v pořádku, zároveň si myslím, že…“) Nemoralizujte Lidé reagují velmi citlivě na morální odsouzení. Zůstaňte věcní, zdůvodňujte své stanovisko. V diskusi by nemělo být zakázáno vyřčení jakýchkoli myšlenek kromě těch, které jsou myšleny jako čistá provokace.

Práce s extremismem v rámci školy V rámci celé školy nabízí velký prostor pro práci s extremismem školní vzdělávací program (ŠVP). Tento dokument by měl být jedním z klíčových dokumentů školy, jakýmsi jízdním řádem, který určuje její základní směřování, podobu výuky, ale nejen jí, i běžného chodu celé instituce. Proto je právě zde ideální prostor pro zakomponování pravidel určujících, jak budou pracovníci školy postupovat v případě výskytu extremistických ideologií u žáků školy. Každá škola by měla mít jasně nastaveno, co mají učitelé dělat v případě, že se u žáků objeví projevy rasismu, xenofobie, antisemitismu a učitelé by s těmito pravidly měli být seznámeni. Dalšími dokumenty, kde mohou být tyto postupy uvedeny, jsou etický kodex pedagoga, kodex studenta nebo školní řád. Velmi významná je také spolupráce s rodiči. Při té je důležité, aby rodiče dítěte necítili tlak ze strany školy. Neměli byste je konfrontovat s tím, že právě oni mohou za názory svého dítěte (i když může být jejich vliv opravdu silný). Opět by mělo jít o dialog dvou stran, které jsou na stejné úrovni a na začátku se dohodnou na společných zájmech a cílech. Pro úspěšné řešení je důležitá pravidelná spolupráce, do které se mohou zapojit i psychologové z pedagogicko-psychologických poraden. Důležité je, aby výstupem společných setkání byly jasné úkoly, co která strana může do kdy udělat. Práce s extremismem ve školní výuce Práce s tématem extremismu by neměla směřovat jen k informovanosti a objasňování pojmů. Je důležité pracovat právě s postojovými částmi osobností studentů. Jako ideální k tomu se nabízí možnosti multikulturní výchovy, občanské výchovy (především ve smyslu výchovy k aktivnímu občanství). Jako téma, díky kterému se k této práci dostaneme, je však vhodné použít historická témata (holocaust, druhá světová válka, komunistické Československo, politické procesy, atd.). Můžete využít aktuální významná výročí, zaznamenané vzpomínky pamětníků, osobní setkání s nimi, deníkové zápisy, vzpomínky.

67

Pro práci s tématem extremismu ve výuce se nabízejí tři základní postupy: a) integrace do předmětů Extremismus tak může být zařazen do stávajících předmětů. Někde se totiž překrývá se zadáním rámcových vzdělávacích programů. Například u rámcového vzdělávacího programu pro gymnaziální vzdělávání RVP GV: Vzdělávací oblasti: 5.4.1. Občanský a společenskovědní základ Objasnění obsahu lidských práv, zvláště pojmů svoboda slova, svoboda shromažďování. 5.4.2. Dějepis Vysvětlení souvislosti mezi světovou hospodářskou krizí a vyhrocením politických problémů, které byly provázeny radikalizací pravicových i levicových protidemokratických sil. Jak je patrné, nejvhodnějšími předměty pro zařazení témat spojených s extremismem jsou hodiny dějepisu, občanské výchovy/základů společenských věd. Nabízejí se však i možnosti zapojit téma extremismu do předmětů, které s tímto tématem na první pohled až tak nesouvisí (český jazyk – rozbory stylistických postupů a skrytých významů a odkazů v extremistických textech, hudební výchova – ukázky a diskuze o agresi a nesnášenlivosti v písňových textech, výtvarná výchova – zpracování plakátů a dalších reklamních materiálů pro kampaň upozorňující na stoupající aktivitu a společenskou nebezpečnost pravicových extremistů). Extremismus je přímo zmíněn i v tematických okruzích průřezového tématu multikulturní výchova. Tematické okruhy průřezového tématu: 6.3 Multikulturní výchova: • Příčiny způsobující etnickou, náboženskou a jinou nesnášenlivost jako možný zdroj mezinárodního napětí (interkulturní konflikt) a jak jí předcházet. • Postoje a jednání provázející xenofobii, rasismus, intoleranci a extremismus. b) projekt Další možností je příprava projektu (krátkodobého, střednědobého nebo dlouhodobého). Krátkodobým projektem může být například uspořádání projektového dne na škole nebo ve třídě – například nechat studentské týmy, aby si shromažďovaly informace k vybraným tématům nebo historickým obdobím a jejich prezentaci následně nechat doplnit přednáškou přizvaného odborníka. Dlouhodobější projekty se mohou například zaměřit na téma judaismu a pátrání po osudech židovských obyvatel vašeho města za druhé světové války. Příkladem takového projektu může být projekt Zmizelí sousedé, v jehož rámci pátrají žáci českých škol po osudech studentů svých škol nebo obyvatel obcí postižených nacistickou perzekucí. c) program v rámci samostatného semináře Další možností je zařadit do výuky samostatný seminář (ať už volitelný nebo povinný), který by se podrobněji věnoval některému oboru, do nějž můžeme zařadit program specializovaný na seznámení se základními formami extremismu. Takovým seminářem může být například seminář politologie nebo etiky pro vyšší ročníky středních škol. 68

Seznam literatury: • • •

• • • • • • • • • • • • • • • • • •

• •

Danics, Stefan/Kamín, Tomáš: Extremismus, rasismus a antisemitismus. Policejní akademie ČR, Praha 2005 Gabalová,Dana, Zeman, Václav: Hrozby neonacismu – příležitosti demokracie, Asimilovaní, o.s., Praha 2009. Hate Crime – Zapomenuté oběti. Průběžné závěry výzkumu mapující situaci osob ohrožených nebo postižených násilím motivovaným nenávistí z hlediska poskytovaných služeb v ČR. Český helsinský výbor, Praha 2008. http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2009112701 Holas, Jakub a kolektiv autorů. Extremismus mládeže v České republice. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997 http://www.ok.cz/iksp/docs/207.rar Charvát, Jan. Současný politický extremismus a radikalismus. Portál, Praha 2007 Informace o problematice extremismu na území ČR. MVČR, Praha 2004 Informace o problematice extremismu na území ČR v roce 2004. MVČR, Praha 2005 Informace o problematice extremismu na území ČR v roce 2005. MVČR, Praha 2006 Informace o problematice extremismu na území ČR v roce 2006. MVČR, Praha 2007 Informace o problematice extremismu na území České republiky v roce 2007. MVČR, Praha 2008http://www.mvcr.cz/dokument/2008/extrem07.pdf Informace o problematice extremismu na území České republiky v roce 2008. MV ČR, Praha 2009 http://www.mvcr.cz/ViewFile.aspx?docid=21228444 Manuál pro obce k zákonu o právu shromažďovacím, NVČR, Praha 2009 http://www.mvcr.cz/soubor/manual-pro-obce-k-zakonu-o-pravu-shromazdovacim273915.aspx Mareš, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Barrister & Principal, Brno 2003 Mareš, Miroslav. Terorismus v ČR. Centrum strategických studií, Brno 2005 Mareš, Miroslav. Symboly používané extremisty na území ČR v současnosti. MVČR, Praha 2006 Mareš, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Barrister & Principal, Brno 2003 Metodický pokyn MŠMT k výchově proti projevům rasismu xenofobie a intolerance. čj.: 14423/99-22 Nakonečný, Milan. Český fašismus. Vodnář, Praha 2006 Strategie boje proti extremismu. MVČR, Praha 2009 http://www.mvcr.cz/soubor/strategie-boje-proti-extremismu.aspx Šišková, Tatiana. Výchova k toleranci a proti rasismu. Portál, Praha 2008 Špaček, Jan, Valeš, František a kol. Monitoring internetového extremismu. Český helsinský výbor, Praha, 2008. http://www.helcom.cz/download/extremismus/PUBLIKACE_MONITORING_PRAVO. doc Tomek, Václav; Slačálek, Ondřej: Anarchismus : svoboda proti moci. Praha : Vyšehrad, 2006. Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce 1999. MVČR, Praha 2000 69

• • • •

Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce 2000. MVČR, Praha 2001. Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce 2001. MVČR, Praha 2002. Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce 2002. MVČR, Praha 2003. Zpráva o stavu diskriminace, rasismu a xenofobie v České republice v roce 2007. Člověk v tísni, 2008 http://www.clovekvtisni.cz/download/pdf/135.pdf

70

METODICKÉ LISTY „Hrozby extremismu“ Mgr. Kamila Banátová Mgr. Daniela Kováčová Metodické a pracovní listy k workshopu jsou volně k dispozici na webových stránkách: www.kappa-proc.cz

71

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ PROJEKTU PROČ Poměrně nový pojem multikulturní výchova (dále již jen MKV) je fenoménem z počátku 90. let minulého století. V současné době se ve školních osnovách začíná objevovat v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní a gymnaziální vzdělávání, přesto je její uplatňování ve školství problematické. MKV můžeme také chápat jako interkulturní pedagogiku, interkulturní výchovu, interkulturní vzdělávání, multikulturní vzdělávání, globální výchovu, výchovu k světoobčanství apod. Proto si myslíme, že ke vzdělávání neoddělitelně patří. Smyslem projektu „PROČ – Příběhy rozprávějící o člověku“ je poskytnout účinné nástroje, jak pracovat s tématem MKV, předcházet rasistickému či xenofobnímu smýšlení a zamezit extremismu. V každé společnosti dnes můžeme nalézt koexistenci alespoň dvou kultur žijících vedle sebe. MKV napomáhá společnému soužití bez narušení vzájemných vztahů. Vidíme MKV jako nutnost. Projektové aktivity nabízí cílové skupině systém vzdělávání, který je primárně zaměřen na podporu rovných příležitostí, kdy učí žáky a studenty respektovat stejné možnosti koexistence ve společnosti a zároveň zachovávat lidská práva všem bez rozdílu rasy a vyznání. V první fázi projektu byly vytvořeny výukové materiály pro výuku MKV. Konkrétně se jedná o dvě metodiky k již zmiňovaným workshopům. Pedagogové mohou sestavit program dle metodik nebo se jimi jen nechat inspirovat. Metodika „Žijí tady s námi“, která je řazena ve sborníku jako první, je určena mladším žákům druhého stupně tedy 6. a 7. třídám a samozřejmě příslušným ročníkům gymnázií. Pojednává o minoritách žijících v ČR. Rozdílné kulturní zvyky různých národů mohou vést k vytváření předsudků a k diskriminaci. Žáci a studenti jsou při tomto workshopu seznámeni s pozitivy i negativy soužití s jiným etnikem. Hlavním cílem je upozornit na diskriminaci v ČR. Druhá navazující metodika pod názvem „Hrozby extremismu“ je určena starším žákům druhého stupně tedy 8. a 9. třídám, příslušným ročníkům gymnázií a 1. ročníkům středních škol. Cílem workshopu je upozornit na problematiku extremismu, přiblížit úskalí spojená s extremismem a obeznámit s existujícími subkulturami, jejich symbolikou, historií a propagandou. Žáci a studenti, pod vedením odborníků, možnost konfrontovat vlastní názory a nalézat postoj k probírané problematice. Obě metodiky jsou koncipovány tak, že na sebe tematicky navazují a pedagogové mohou workshopy zahrnout do kontinuálního plánu vzdělávání nebo je použít i samostatně. V další fázi projektu byly uvedené workshopy pilotně zavedeny do škol. Zahájili jsme vzdělávání v regionu Přerov, kde je problém rasizmu a xenofobie nejpatrnější (4 vymezené lokalityviz.mapa sociálně vyloučených lokalit na www.gac.cz) a následně ve 4 bývalých okresech Olomouckého kraje. Interaktivní programy vedli vyškolení lektoři. Celkově se workshopů účastnilo 1294 žáků a studentů, z nichž bylo 703 chlapců. V okrese Přerov, kde projekt začínal, proběhlo 28 workshopů, v okrese Jeseník 8 workshopů, v okrese Olomouc 6 workshopů, v okrese Prostějov 10 workshopů a v okrese Šumperk proběhlo 10 workshopů. Třetí fáze projektu zahrnuje vzdělávání pedagogů a pedagogickým pracovníkům. Ve spolupráci s Člověkem v tísni o.p.s. byly připraveno 7 zajímavých seminářů s akreditací MŠMT. Jejich anotace jsou řazeny v metodice hned za workshopy. Celkem se seminářů zúčastnilo 150 osob. Účastnici seminářů si zde osvojili nové zkušenosti, které mohou uplatnit v rámci dalšího vzdělávacího procesu při práci s žáky a studenty. Doba trvání: 01. 02. 2010 – 30. 09. 2011 Celkové rozpočet projektu: 1.463.620,- KČ

72

PROJEKTOVÝ TÝM, SPOLUPRACUJÍCÍ ORGANIZACE Projektový tým: Mgr. Ivana Smětalová – odborný garant a vedoucí projektu, manažerka školení Bc. Kateřina Mozrová, DiS. – finanční manažerka projektu, manažerka školení Hedvika Dočkalová, DiS. – finanční manažerka projektu, manažerka školení Bc. Tomáš Hájek – manažer školení JUDr. Květoslava Slaměná Krylová – manažerka školení Mgr. Lucie Balarinová – manažerka školení Adriana Čepová - návrh a zpracování propagačních materiálů PhDr. Daniel Topinka – zpracování teoretické části k metodice Věra Švédová, DiS. – lektorka workshopů, metodik „Žijí tady s námi“ Danuše Klvaňová, DiS. – manažerka školení, lektorka workshopů, metodik „Žijí tady s námi“ Mgr. Václav Zeman – zpracování teoretické části k metodice „Hrozby extremismu“ Mgr. Kamila Banátová – lektorka workshopů, metodik „Hrozby extremismu“ Mgr. Daniela Kováčová – metodik „Hrozby extremismu“ Mgr. Helena Klvaňová – lektorka workshopů Mgr. Veronika Mikešová – metodik Ing. Radoslav Jančev – zpracování webových stránek projektu, technická podpora Mgr. Martina Holoubková – návrh, grafické zpracování propagačních a výukových předmětů Martin Mikloš - návrh, grafické zpracování propagačních a výukových předmětů Jitka Jakešová – metodik, korektor Mgr. Leoš Zatloukal, Ph.D. – odborný lektor lektorů, specialista na zážitkové techniky PhDr. Daniel Žákovský – odborný lektor lektorů, specialista na zážitkové techniky Bc. Pavel Vítek – supervizor, kouč 73

Zapojené školy: Okres Přerov Dětský domov a Školní jídelna, Přerov, Sušilova 25 Gymnázium Jakuba Škody, Komenského 29 Gymnázium Jana Blahoslava a Střední pedagogická škola, Přerov, Denisova 3 Nízkoprahový klub Metro, o. s. KAPPA-HELP, Přerov Základní škola a Mateřská škola Přerov, Malá Dlážka 4 Základní škola a mateřská škola Střítež nad Ludinou, příspěvková organizace Základní škola Přerov, Boženy Němcové 16 Základní škola Přerov, Trávník 27 Základní škola Přerov, U tenisu 4 Základní škola Přerov, Za mlýnem 1 Základní škola Přerov, Želatovská 8 Okres Jeseník Základní škola a Mateřská škola Bělá pod Pradědem, příspěvková organizace Základní škola a Mateřská škola J. Schrotha, Lipová – lázně Základní škola Česká Ves, Wolkerova Základní škola Zlaté Hory, Okres Olomouc Fakultní základní škola Olomouc, Hálkova 4, příspěvková organizace Základní škola a Mateřská škola Olomouc, Demlova 18, příspěvková organizace Okres Prostějov Základní škola a Mateřská škola Prostějov, Kollárova ul. 4 Základní škola a Mateřská škola Prostějov, Palackého tř. 14 Základní škola Prostějov, ul. Dr. Horáka 24 Základní škola Prostějov, ul. E. Valenty 52 Okres Šumperk Základní škola Šumperk, Šumavská 21 Základní škola Šumperk, Vrchlického 22 VOŠ a SŠ automobilní, Zábřeh, U dráhy 6

74