HŘEBENOVKA DUBEN 2002
Úvod
Obsah
Úvod
Úvod .............................................................. 3 Obecné informace ........................................ 4 Poloha ....................................................4 Krasové formy .......................................4 Reliéf .....................................................4 Vodopis ..................................................4 Rostlinstvo .............................................4 Živočichové ...........................................4 Hřebenovka Zázrivá – Strečno .................. 5 Charakter trasy ......................................5 Prostorová mapa Malé Fatry .................5 Náš výlet ....................................................... 6 Členové výpravy ....................................6 Čtvrtek 28. 3. 2002 ................................6 Pátek 29. 3. 2002 ...................................6 Sobota 30. 3. 2002 .................................8 Neděle 31. 3. 2002.................................9 Pondělí 1. 4. 2002 ................................ 11
Slovenský znak zdobí troje hory - Tatra, Fatra, Matra. To je výzva pro každého milovníka hor, zvláště v zimě. Vysoké Tatry jsou vhodné pro zkušené horolezce, přejezd Nízkých Tater trvá skialpinistům nejméně týden, Velká Fatra nabízí mírnější terény hlavně pro turisty na širších běžkách s kovovými hranami a maďarská Matra má sníh jen v kruté zimě. Na pár dní je tedy nejlepší vyrazit do Malé Fatry. Je to sice kapesní minipohoří dosahující výšky jen něco málo přes sedmnáct set metrů, ale nebezpečí při jeho přechodu číhá na každém kroku. Hlavní rizika představují úzký hřeben, převěje, laviny, rychlé zvraty počasí a obtížný návrat do údolí po případné nehodě. Za to ovšem Malá Fatra dokáže dát pohádkové putování vysoko nad strmými srázy s dalekými rozhledy na půlku Slovenska a dlouhé prašanové sjezdy. Je v něčem podobná Vysokým Tatrám (skalnatá část), Nízkým Tatrám (travnaté kopce), ale i Slovenskému Ráji (neprojít úsek Jánošíkových Dier by byla velká chyba). Na některých místech je třeba počítat i s řetězy a kovovými žebříky. Celý hřeben lze za dobrého počasí a po pevném sněhu přejít za tři až čtyři dny. Spát se dá na chatách, ale rozhodně s nimi nelze počítat, pokud si je neobjednáte dopředu. Naše banda se rozhodla na velikonoční volno uspořádat výlet, jehož cílem bude právě přechod hřebene Malé Fatry (ze severovýchodu na jihozápad). Mnozí z nás už sice Malou Fatru navštívili dříve, ale vždy jen v letních měsících. Letos to bude poprvé na sněhu. Jarní měsíce jsou v horách ty nejhezčí a mají své neopakovatelné kouzlo. Velkou výhodou v této době je minimum lidských bytostí, které tu potkáte, to přináší pocit jistého dobrodružství. V sezóně tu člověk zakopává o lidi na každém kroku. Osobně Malou Fatru každému vřele doporučuji. Je to výlet, z kterého si určitě přivezete nádherné zážitky! Jirka (MD)
Motto: „...s hlavou v oblacích, chodíme po zemi...“
3
Hřebenovka - Malá Fatra 2002
Obecné informace Malá Fatra byla vyhlášena za chráněnou oblast v roce 1967. V roce 1988 byla CHKO překategorizována na národní park s výměrou 22 630 ha a ochranného pásma 23 262 ha. Stanování, táboření, bivakování, jízdy na horských bicyklech, lety na rogalových křídlech a paragliding jsou tudíž nepřípustné.
Reliéf
•
Podle typu reliéfu patří Malá Fatra svým výškovým rozpětím 340 - 1709 m (nejvyšší Velký Kriváň) do nižší hornatiny až velehornatiny, nebo nízké vysočiny až vysoké vysočiny.
Vodopis
Poloha • Malá Fatra se nachází v severozápadní části Slovenska. Je ohraničená na východě Turčianskou a na západě Žilinskou kotlinou. Na severu pokračují Kysucké vrchy a na jihu hraničí Malá Fatra s pohořími Žiar a Strážovskými vrchy. Oblast se nachází na území okresů: Žilina, Martin a Dolný Kubín.
Krasové formy
• Území je budováno horninami druhohor a z krasového pohledu ho lze rozdělit na dvě části: a) území tvořené vápencem a dolomitem obalové a křížňanské série (oblast Malého Kriváňa, Belská dolina, závěr Vrátné - jeskynní útvary, krasové prameny, propasti) a b) oblast dolomitu a chočského příkrovu (bizardní tvary reliéfu v dolomitech Sokolia, Bobot a obou Rozsutců, kde se vyskytují tiesňavy, kaňony, vodopády, obří hrnce, peřeje, jeskynní útvary, polosuché dolinky, jeskyně).
4
• Převážná část patří do povodí Váhu a nepatrná část do povodí Nitry. Toky mají charakter bystřin, horských říček a potoků, mají prudký spád. Především v oblastech vápenitých hornin vznikly vodopády (největší a nejkrásnější je Šútovský vodopád, vysoký 38 metrů, další se nachází v dolině Stohového potoka, v oblasti Dier a nad osadou Biela vodopád Padacia).
Rostlinstvo
• Západokarpatská květena, obzvlášť bohatá flóra je na dolomitech a vápencích. Velký počet chráněných druhů rostlin (kozinec jižní, kozinec norský, očianka tatranská, vika velehorská, plesnivec alpínský). Nejvyšší polohy jsou porostlé skupinami kosodřevin.
Živočichové
• Podobně jako flóra je i fauna bohatá na vzácné druhy živočichů, např. medvěd hnědý, rys ostrovid, vydra říční, kočka divoká, kuna skalní, lasice, hraboš polní, jelen, prase divoké, mlok karpatský atd.
Hřebenovka Zázrivá - Strečno
Hřebenovka Zázrivá – Strečno Charakter trasy
1 Plešel 2 chata pod Suchým 3 Suchý 4 Priehyb 5 Malý Kriváň 6 sedlo Bublen 7 Pekelník 8 Veľký Kriváň 9 Snilovské sedlo 10 Chleb 11 chata pod Chlebom
Hromové Steny Poludňový Grúň chata na Grúni Stohové sedlo Stoh Medziholie Veľký Rozsutec sedlo Mezdirozsutce Malý Rozsutec Biela
12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22
šikmá vzdálenost (km) převýšení (m) stoupání
17,1
2920
klesání
15,5
2690
celke m
32,6
5610
Prostorová mapa Malé Fatry
5
Hřebenovka - Malá Fatra 2002
Náš výlet Členové výpravy
Madlenka
Jarda alias Zvíře
Jíťa
Miriamka
Šimon alias Kyblík
Jirka alias Kačer
Čtvrtek 28. 3. 2002 Po zorganizování, naplánování, nakupování a dalších nezbytných úkonech je tu konečně čtvrtek – den odjezdu. S Kyblíkem dorážíme na sraz na nádraží pozdě. Kyblík si ještě běží koupit sekundové lepidlo, protože má v kanadách žraloka. Ještě, že si nevzal maskáče. Jdeme ku vlaku. Zvíře nás tu chvíli honí po nástupišti od vagonu k vagonu a konečně nastupujeme. V našem kupé je osm rómských spoluobčanů, Kyblík se s nimi dobrácky domlouvá a oni nás po chvilce pouští na naše místa. Máme místenky na celé kupé, předrezervace na IDOS.cz přece jen fungovala, ale nebyla potřeba. Lehátka a lůžka sice byla úplně vyprodána kvůli Velikonočním svátkům, ale normální místa byla
Nástup na hřeben 6
Háňa
Petr (autor deníčku)
Fína
Jirka alias Ali
Petr alias Pták
k mání. Vyjíždíme ve 21.57 rychlíkem číslo 425 Laborec směrem na východ. Kyblík si zapaluje viržínko, vytahuje sekundové lepidlo a lepí si žraloka na kanadách. Za chvíli má lepidlo úplně všude. Večer se mu ještě povede vylít červené víno na sebe a Háňe na batožinu. Cestou pospáváme, až na výjimky, které tvrdí, že ve vlaku nikdy neusnou a mrmlají, že si s nima nikdo nechce povídat. Celníci nás kontrolují kolem jedné hodiny ráno (ale jen ti Slovenští). Krátce po šestém hodině už vystupujeme rozlámaní z vlaku v Kraľovanech.
Pátek 29. 3. 2002 Vypadá to, že autobus, kterým jsme měli podle plánu pokračovat, nejede. Z Kraľovan je to pěšky ještě strašná štreka. Pán na nádraží ale říká, že to normálně jede. Je to tak, IDOS nezklamal ani podruhé. V 6.15 vyjíždíme a s jedním přestupem dorážíme za půl hodiny do Zázrivej (580 m). V sedm hodin vyrážíme ze zastávky na hřeben. Asi po sedmi minutách cesty nalézáme stan a v něm Magdu s Ptákem, kteří do Zázrivej dorazili už včera večer stopem. Pomalu vstávají a asi za 25 minut jsme už všichni nasnídáni a připraveni pokračovat. Jen Háňa má nafouklý bříško a Kyblík si navlékl Jégrovy drtiče mrazu. Je těsně pod nulou a nad horskou dolinou začíná vysvítat sluníčko. První část cesty jdeme lesem, kloužeme po natátém sněhu a nejde se nijak dobře. Nasazujeme návleky. Několikrát se nám naskýtá nádherný
Náš výlet
Výhled na Velký Rozsutec
výhled na Velký Rozsutec (1610 m) a Stoh (1608 m). Sluníčko začíná pořádně svítit a otepluje se, je azuro. Postupujeme přes Prieslop nad Belou na sedlo Zákres (1225 m). Tady se zastavujeme, skládáme kletry a odpočíváme. Všichni chlapi a Magda se vydáváme bez báglů na Malý Rozsutec (1343 m), ostatní čekají dole v sedle Medzirozsutce. Jíťa dokonce chce zalézt do svého spacáčku z pravého peří do -18 °C. Výstup na vrchol Malého je pohoda, na řetězech ani není moc sněhu, za chvilku jsme nahoře. Všude kolem je jasno, výhled do daleka. Fotím několik snímků a pak si sedám na skálu a jenom se kochám pohledem. Hned naproti se tyčí Velký Rozsutec, tam máme dále namířeno. Vůbec se mi ale nechce dolů. Magda s Ptákem odcházejí dříve a my s Kyblíkem, Kačerem a Zvířetem ještě chvíli zůstáváme. Dáváme skupinovou vrcholovou fotku. Musíme dál, abychom do večera ještě zvládli vystoupit na Velký Rozsutec. Scházíme do sedla k ostatním, kteří mají opalovací a svačinovou přestávku, vládne pohodička. Dojídáme z ešáku Kyblíkův bůček z Prahy. Po půl hodině se pomalu zvedáme na další pochod. Holky se rozhodují zda mají jít do Štefanovej spodní cestou, bez výstupu na Rozsutec. Nakonec jdou přes Jánošíkovi Diery. My ostatní vyrážíme nahoru. Před námi je ve sněhu krásná stopa od sněžnic. Jsme zvědaví, co nás nahoře čeká. Stoupáme asi hodinu. Snažím se držet stopu přede mnou, ale občas mi to ujede a tak strašně nadávám. Přesto mě to dost baví a těším se, že si to vyrvu nahoru v čele. Asi v půlce svahu začínám být utahaný. 50 výškových metrů pod vrcholem potkáváme skupinku Čechů. Říkají, že to nahoře nejde, že to vzdali. Měli sněžnice i cepíny, tak jsme se rozhodli to ani nezkoušet. Ve stínu hory začíná být dost zima, přece jen již táhne na čtvrtou hodinu. Děláme skupinové foto, v pozadí trůní Roháče.
Potom se vracíme dolů. Jdu mimo vyšlápnutou cestu v hlubokém sněhu. Krásně to brzdí a za chvíli jsme dole. Na rozcestí mě napadá, že jsme to možná přecenili, mohli jsme to alespoň zkusit okouknout, než jsme se dali na ústup. Každopádně do Štefanovej jdeme stejnou cestou jako holky. Vydali jsme se ze sedla Medzirozsutce (1025 m) po zelené do Horních dier, před začátkem Dolních dier se musíme odpojit po žltej na Štefanovú (625 m). Jsme všichni dost utahaný. Cesta vede podél potoka po žebřících. Prostě diery – takový kaňoning. Už toho mám plný kecky, jdeme bahnem a sněhem a potokem. Nakonec to trefujem a po poli přicházíme do vesničky Štefanová, která je krásně schovaná pod Velkým Rozsutcem. Celou cestu nám krásně svítilo sluníčko. Jdeme skrz ves a hledáme holky. Slečna v obchodě nás posílá nahoru, prý jsou tam dvě reštaurácie. V té vzdálenější jsou i holky. Občerstvujeme se a dáváme si jídlo, bohužel Kofolu mají len ve flaši. Holky mezitím domluvily nocleh v jednom místní pensioně za 200 sk na noc. Magda s Ptákem ale nechtějí, přijde jim to jako zbytečné utrácení. Ale všude kolem je chráněná oblast a místní stařenka strašila, že to ochránáři tady kolem obcházejí i v noci. Jdeme se ubytovat, pensionek vlastní příjemní manželé a paní je dokonce z Jihlavy. Trošku se zlidšťujem v koupelně (jaký luxus) a vyrážíme do hospody. Už tam jsou Magda, Pták i Jíťa, kteří si šli ustlat do stanu. Nacpali se k nějaké babičce na zahrádku. Prý jim ještě donesla peřiny, aby jim v noci nebyla zima. Lidé jsou to opravdu pohostinní. Jsme utahaní a po jednom pivku jdeme spát.
Vrcholové foto Malého Rozsutce 7
Hřebenovka - Malá Fatra 2002
Sobota 30. 3. 2002 V noci nic, spím. K ránu se několikrát probouzím, jak venku štěká pes. Chybí mi jen kokrhající kohout. Mám pocit, že už je po osmé a mě nezvonil budík. V osm ale zvoní, vaříme čajík a snídáme kudrnatou polívku. Jdu budit děvčata, říkám, že v 9 hodin vyrážíme, což se setkává s velkou nevolí. Kolem čtvrt na deset se začínáme formovat. Zvíře s Kačerem jdou ještě nakoupit poslední zásoby. Objevuje se tu konečně i Ali, který dojel přes noc stopem, protože měl v pátek v Praze ještě zkoušku. Takže jsme kompletní – 11 lidí. Skály na vrcholu Velkého Rozsutce, v pozadí Západné Tatry Kyblík to trochu zdržuje, ale nakonec v půl desáté vyrážíme opět na hřeben. Velkém Rozsutci se utrhla lavina, prostředním Po cestě potkáváme zdejší stařenku, která když žlebem sjela asi 200 metrů a zastavila se až o první se dozví, že jdeme tam nahoru, se pokřižuje a říká, stromy v lese. Někteří z bandy to viděli, já jsem si že jsme blázni, že je tam sníh a zima. Kyblík se ale ničeho nevšiml, zabrán do stoupání. Snažím se ještě vrací, protože si zapomněl sbalit své drtiče dost fotit, ale 4040 je na prudkém slunci dost mrazu. Miriamka si stěžuje, že jsme slibovali těžkopádná. Na Rozsutec je ale super výhled (asi širokou cestu a najednou jdeme po úzké cestičce zas bude na 20 fotkách). Stoh je dobyt, nahoře jsou nějaky slováčiska v bahně. Záhy se však rozšiřuje a najednou je už docela široká, to bylo remcání :). Vzpomínám, jak snowborďáci a taky skialpinisti. Je tu nádherný jsme tady šli před necelými 3 roky. Tehdy jsem výhled na hřeben, ještě celý pod sněhem, až na fotil nahoře na rozcestí v sedle Medziholie Velký Kriváň. Všude kolem je azurové nebe (1185 m) Žána a Hosheeho. Teď jdeme vpředu a člověk se kochá těma panoramatama. Trošku s Kačerem, Magdou a Ptákem. Nad lesem se ale už honí lehký opar. Dolů ze Stohu to jde potkáváme několik alpinistů, mají sněžnice a jeden pomalu hůře než nahoru. Klouže to a půl cesty dokonce La Sportive Himalaya. Dáváme jídlo spíš sjíždíme, než scházíme. Ze Stohového sedla pokračujeme na na a Kyblík nabízí své domácí řízečky. Je čas na dnešní Poludňový Grůň (1460 m). Cestou na Hromové skupinové foto. (Analogie minulé Fatry, teď už si ale dávám pozor, aby nikomu „nerostl“ z hlavy sedlo (1636 m) vidíme lavinový odtrh a přesně trasu rozcestník.) Samozřejmě se to neobejde bez řečí. kudy se lavina řítila. Trhá se sníh na povrchu Vyrážíme nahoru na Stoh (1608 m). Před převisů, ale sněhu je málo. Na tomto místě se náma šli nějací borci se sněžnicema. Šlapem musím zmínit o Miriamce a to jen v dobrém. prudkým kopcem nahoru na Stoh. Naproti na V Kabinetu, když jsme domlouvali tuto akci totiž Miriamka prohlásila, že bude pózovat. A po malém odpírání tak dnes skutečně učinila. Sice ne nahá, ale přece a to se počítá. Normálně se před objektivem obrací zády a dnes ne :)) Jdeme směrem na Chleb (1645 m). Těsně před ním se má odklánět žlutá směrem na chatu pod Chlebom (1430 m). V jednom místě jsou z hrany odpadlé závěje. Kousek níž s někým sjela lavina, jsou tam stopy. Zvíře se jde kouknout, jestli tam nevede cesta. Nakonec ale jdeme ještě o kopec dále po červené. Až kousek před Chlebem nacházíme rozcestí. Jsou tu 2 skialpinisti, páreček a jsou to Moraváci. Povídame si s nimi a koukáme na ty umělý tulení pásy, prý se jim ale někdy strhávaj. Spát budou taky na chatě, ale že si tu s čajíčkem počkají na západ slunce nad Malou Opalovačka ve Vrátné dolině 8
Náš výlet
Neděle 31. 3. 2002 Ráno nás v 7 budí mistr hospodský, co nám včera tak bodře točil pivo a Kofolu, že prý už musí otvárať. Jsme všichni polámaní a balíme se, abychom vypadli ven před chatu. Nejrozlámanější je Kyblík. Josefína chce jít rovnou dolů do Turčanských Klečan na vlak, ale Miriamka jí to nakonec rozmlouvá. Pomalu snídáme a vypravujeme se na dnešní pochod směrem na sedlo Snilovské. Ali s Jíťou vyráží napřed, ještě se dohadujeme, kdo a kam bude pokračovat, protože Zvíře musí plánoMiriamka cestou na Stoh, v pozadí Velký Rozsutec vaně na zkoušku zpět do Prahy a dívenky Fatrou, prostě romantika. (Ještě jsme je jednou to po včerejší noci nějak fyzicky nezvládají, tak se potkali na zpáteční cestě v Žilině na hlavním chtějí též trhnout. S Kačerem vyrážíme chvíli za nádraží.) Sestupujeme dolů takovým nepříjemným nima. Potkáváme slovačisko z chaty, jak se vrací ledovým traverzem, ale přece jen jsme za chvíli proti nám a volá: „Ja sa na to vyserem, mám iba už u chaty. jeden chrbat.“ Slunce právě zapadá. Kyblík jde dovnitř „Ja sa na to vyserem, mám iba jeden chrbat.“ vyjednat nocleh, naštěstí to půjde a nemusíme -- mistr z chaty pod Chlebom vymýšlet plán B. Za postel chtějí 100 Sk za noc a 30 Sk za nocleh na zemi v hospodě. Do 11 hodin Kousek výš nechal ležet velký sud Kofoly na se chlastá a pak se v hospodě složí stoly a židle na kovovém nosiči (50 litrů). Bylo by super ho vzít hromadu a jde se spát na zem. Máme celkem s sebou na vrchol a tam narazit, jenže nejde skoro posledních 6 volných postelí a zbytek si ustele na ani zvednout. Najednou se proti nám řítí Ali, že zemi. Dáváme si pivko za 30 čobolů a čapovanů nechal v chatě lano. V sedle na sebe všichni Kofolu (25 Sk), opravdu bodne. Borovičku mají čekáme. 18, ale nakládají do ní žlutý hořec, není moc dobrá. Tady se naše banda rozpadá. Zvíře s Mirdou, Holky vaří večeři – špagety se salámem a cibulí. Háňou a Josefínou půjdou dolů přes Štefanovou, „Odpadl jsem zbytečně brzo a pokazil jsem si tak celej večer. Vůbec nechápu, jak se to povedlo, ani jsem toho tolik nevypil.“ -- Kyblík
Zvíře se po nějakém tom přemlouvání chápe gytary, která měla původně 2 géčka, jedno místo éčka. Co naplat, hudební nástroje na horských chatách trpí. Snažíme se z našeho koutku v hospůdce hraním rozezpívat celé osazenstvo, ale místní to asi moc nebere, jen při hitech Olympicu se k nám houfně přidávají. Padá do nás jedna Kofola za druhou, prokládaná borovičkou. Kyblík začíná být dost vysmátý a k dobru přidává svůj neodolatelný mužný zpěv. Miriamka se baví s nějakým místním lyžařským instruktorem. Se Zvířetem povídáme venku a koukáme dolů do údolí na světélka z vesniček. Noční obloha je úplně vymydlená. Ostatní šli spát něco po půlnoci. Ukládáme se se Zvířetem na zem, mezi ostatní spáče. Jen Kyblíkovi je špatně a blinká (to ten hořec).
kde Zvíře zapomněl rukavice a dále pak do Terchovej na autobus. My ostatní máme namířeno na oba Kriváně a po hřebeni dál na Suchý a chatu pod Suchým. Terchovou nakonec vypouštíme a tentokrát budou Velikonoce bez fólklóru.
Chata pod Chlebom, v pozadí Velký Kriváň 9
Hřebenovka - Malá Fatra 2002
Loučíme se a vyrážíme na Velký Kriváň (1709 m). Zvíře jde ještě nahoru s námi dobýt si nejvyšší vrchol pohoří, jako horský vůdce by to určitě nepřenesl přes srdce. Je to parádní kopec, sněhu spousta. Od blížké lanovky tu proudí davy lidí na vyhlídku. Někteří s lyžema či fošnou, aby si to sjeli až z vrcholu. Nahoře je ale krásně, parádní výhled. Jenom nebe je pro fotografa „bohužel“ bez mráčku. Zase mi tu blbne 128MB karta. Měním ji a zapomínám si vzít vrcholový kamínek. Beru si ho až o 20 metrů níže. Zvíře se loučí a jde do sedla k děvčatům, budiž mu cesta zpět lehká. Vrcholové foto Velkého Kriváňe, okleštěná sestava výpravy My ostatní pokračujeme. V sedle Bublen (1510 m) je nádherně. Češi. Kyblík má chuť na polévku, tak děláme V protisvahu Malého Kriváně (1670 m) je krásně instantní nudle s hrachovkou. Dost bodla. Mezitím vidět jak padala lavina, sjela až do údolí. Na Velkém se vrchol vyprazdňuje. Vydáváme se dál směrem Kriváni bylo 7,5 °C. V sedle dáváme oběd a chvíli na Suchý (1468 m). se tu ještě kocháme a někteří se dokonce začínají Kyblík se ujímá vedení a jdeme celkem pouštět do akademických debat o různých svižným tempem. Místy tu už ale není sníh. Cesta lidských sekretech. Ale jak rána z čistého nebe je trošku techničtější, místy musíme šplhat do nás opouští o sedlo dál Ali s Jíťou, sestupují dolu skalách. Dohání nás jeden fošničkář. Ještě před do Vrátné doliny. Jíťa má také naspěch, škola je ním na nás huláká z protějšího vršku nějaký ouchyl: nezmar. Teď už pokračujeme jen v pěti, smutné „Počkajte ma, urobíte mi snímočku!“ Asi 5 minut z původních 11 lidí. na něj ze soucitu čekáme a dohadujeme se, jestli Čeká nás výstup na Malý Kriváň. Cesta až dorazí ho okradem nebo ne. Nakonec mu iba vede po sněhu (zatím pořád) a po nádherném urobíme snímočku a pokračujeme v rychlém uzoučkém hřebínku. Vypadá to tak, jak to bývá ve tempu, abychom ho setřásli. No a zpět k fošnáři. filmech. Úzký hřebínek na sněhu a na obě strany Byl to magor. Ze Suchého jel dolů skrz kleč. Ale sráz až do údolí. Míjíme super lavinový odtrh, cesta to nic. laviny mizící někde mezi stromy dole v lese, paráda. Snažím se to vyfotit. Je to super pocit stát „Počkajte ma, urobíte mi snímočku!“ nahoře na tom hřebínku a sluníčko pořád svítí. -- neznámý Slovák Začínáme bý dost opáleno-spálený. Hlavně hřbety rukou, uši zezadu a taky na krku. Dostáváme se Došli jsme na Suchý (1468 m). Je tu hezky. na Malý Kriváň (1670 m). Je tu banda lidí a většinou Něco si dáváme na zub a zapisujeme se do vrcholové knihy. Magda s Ptákem tu ještě chvíli zůstávají, asi na západ slunce. My tři vyrážíme vzhůru dolů. Kloužem se po nohách a je to super sešup. Chvíli jedu po zadku, ale sníh je dost mokrý. Dole v sedle Vráta chvíli odpočíváme. Chci si konečně zkusit mačky, který jsme zatím nepoužily, nebylo potřeba. Nasazuju je a běhám chvíli po sněhu a po sněhových zmrzlých přesypech. Dost mě to baví. Pak si je nasazuje na chvíli i Kačer. Vydáváme se dál. Sluníčko už začíná zapadat. Před námi je skupinka lidí, asi budou stanovat nahoře na sjezdovce nad chatou. My scházíme dolů k chatě a v občerstvení si kupujeme s Kyblíkem polévku s guláškem, je tu děsněj hluk od nějakého agregátu v kotelně. Pochod stínů v západu slunce nad Malou Fatrou 10
Náš výlet
též. Jsme asi v 900 metrech a sníh už tu skoro není. Scházíme na Starý Hrad (420 m). Je nádherné jaro, ptáci zpívají, je vedro a krásný výhled dolů na ohyb Váhu. Vzpomínám na dobu, kdy jsme tu byli minule. U hradu je ale strašná spousta lidí, parkoviště jen 300 m odtud je narváno lidmi a na louce mají „picnic“. Jen v rychlosti se tam jdeme s Kyblíkem mrknout a ostatní jdou rovnou dolů. S Kyblíkem taky scházíme. Bereme to kolem našeho oblíbeného železničního mostu. Musím si ho zase podlézt, už tu bohužel daly na ty úzké kolejničky, po kterých se chodilo, Hřeben Malé Fatry, na obzoru Velký Rozsutec železný pláty, tak už to není takový Doráží Magda a Pták. Mohli bychom tu dobrodrůžo. Při odchodu tu asi ztrácím svoje přespat za 200 Sk, ale rozhodujeme se pro stan. sluneční brýle. Ještě se kochám pohledem na stožár Na lavičkách u potoka vaříme rýži s cibulí, vysokého napětí, který tu před 3 lety akorát stavěli, salámem a čínskou omáčkou. Přichází tma a tak tehdy jsme si to pořádně užili. A potom už dorážíme si svítíme čelovkama. Po jídle, při kterým pěkně do Strečna (360 m). Je tu nádherně, malebná vesnička. Hrozně mrznem, hlavně od nohou, protože máme úplně mokro v botách, scházíme pár set metrů níž moc se mi tu líbí a vůbec se mi nechce pryč. a v lese kousek od cesty rozbíjíme tábor. Konečně V hospodě u přívozu nacházíme ostatní a taky můžu zout boty. Ve stanu ještě Kyblík vaří čajík, hulákající bandu ožralých Čechů, které jsme už ale chvíli na to všichni usínáme. Je docela zima, včera potkali u chaty pod Suchým. Mají tu Kofolu nechávám si kalhoty a tričko. Kyblík: „To já jsem za dvě slovenské koruny jedno deci, paráda. si obléknul vše co jsem měl a jednu mikču jsem si Dávám si litr a kupuji plnou termosku, ať máme nechal venku, pro sichr. Nakonec k ránu došlo na cestu. Magda s Petrem vyrážejí na stopa. i na ni. Budil jsem se a poslouchal švitoření Magdy My ostatní jdeme na vlak. s Ptákem, byla mi zima, ale přídání poslední vrstvy Máme poslední rozloučení se Strečnem. Na vše spravilo.“ nádraží akorát dobíháme posledních 50 metrů ke vlaku, který právě odjíždí do Žiliny. Sedáme si Pondělí 1. 4. 2002 vedle dvou blondýnek bez inteligence. Čekáme na Ráno se budím kolem šesté, pak sedmé pana průvodčího, ale ten přichází až v Žilině, když a pak ještě osmé. Nikdo se ale nijak nebudí, tak nejdou otevřít dveře, které se nějak asi pokazili, na to kašlu, i když mám pocit, že na nás každou když jsme u nich stáli. Nezabralo ani nouzové chvíli přijde nějaký ochranář a strašně nás otevírání. V Žilině kupujeme lístky na vlak do zpokutuje. V devět hodin se už začínáme budit, lezeme ze stanu a mhouříme oči na sluníčko. Skládáme batohy a stany. Magda ještě zůstává ve spacáku. V noci to nebylo švitoření – Magda celou noc prozvracela, asi z toho sluníčka nebo co. Nějak se dáváme dohromady. Snídáme klasicky čajíček a nudlovku pro sílu do nového dne. Kyblík plete takovou pseudopomlázku z proutí a symbolicky vyplácíme Madlenku. Dostáváme čokoládová vajíčka. Kolem nás proudí túristí, protože to tady mají ze Strečna kousek a cesta na chatu pod Suchým je ideální výlet na sváteční den. Jeden se dokonce ptá, zda v noci nebyla zima. Je to trošku ostuda, protože vedle ještě stojí Magdin stan. Magdě už je lépe a s Petrem vyráží napřed a my za chvíli
Závěr naší hřebenovky, teď vede cesta jen dolů 11
Hřebenovka - Malá Fatra 2002
Bohumína. Asi za 45 minut jedeme. V kupé dopisuju deníček. Přisedá si docela příjemná slovenska s fousatým přítelem a starou mamou. Chvíli si s nima povídáme o Fatře, horách a tak. Dostáváme nabídnutu domácí šunku a jiné pochutini, Kyblík nás nezahanbí a neženýruje se, půlka šunky mizí. Ve vlaku se Kačerovi udělalo ještě hůře. Už ve Strečne si stěžoval, asi z toho jídla, vody či slunce. Akorát když jedeme přes hranice jde na záchod, kde to vrací na záchodě zpět přírodě, celníci ho radši ani nekontrolují. V Bohumíně přestupujeme na rychlík Praha. Musím ale ještě vybrat z bankomatu, protože lístek je děsně drahý, proklínám ČD. Měl jsem jet stopem, ale samotnému se mi nechtělo. Cesta Bohumím – Praha je otřešná. Jedeme v pěkném novém vagoně, ale poté co nás vyhodili místenkáři je to horor na stojáka až do Prahy. Všichni se vrací po svátcích: vojáci, vysokoškoláci, drzí stařenky a smradlavý psiska. Kyblík ještě stihne cestou vynadat nějakému výrostkovi, že nepustil jednu prošedivělou paní sednou. Doma jsme asi ve čtvrt na dvanáct. Konec. Petr
12
Publikace vznikla jako závěrečná práce na předmět SA_339. Materiály zde použité jsou vlastnictvím autorů. © Petr Lukeš 2002 © Jiří Kacerovský 2002
