Obsah Unitářských listů LEDEN 2012

Obsah Unitářských listů LEDEN 2012 TEXTY

RUBRIKY

Dopad násilí na duši Iva Fišerová

5

Chtějme mít svou duši čistou Otakar Mikeš

9

Slovo na cestu Slovo k zamyšlení Josef Musil: Právě teď!

3 4

Z dopisů čtenářů Letem unitářským světem Dětská stránka Mína Hosenseidlová

22 27 28

Chvíle pro unitářskou písničku Josef Musil: Mysl jako čistý stůl aneb nevím, kdo je Besser

17

Poznámka k nejnovější pohromě naší dosavadní kosmogonie Iva Fišerová

21

Slovo k zamyšlení Iva Fišerová: Jak jsme si nevyfotili Dalajlámu

30

O estetice přírody Rozhovor s Karlem Stibralem

23

Humor solí života

31

Nový film o pražské obci unitářů Ondřej Svatoš

27

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Petr Samojský; POU: Eva Pivcová, Kateřina Samojská; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

www.unitaria.cz

SLOVO NA CESTU

V

zpomínám na jeden rozhovor: „Tak ty se ptáš, co je duše? Mohu ti nabídnout citáty myslitelů a filozofické traktáty popisující, co duše je – a mnohdy si navzájem odporující. Možná si nejsem jista, co duše je,ale zato poznám velmi dobře, když mne duše bolí nebo když se raduje. A taky poznám, když je duše čistá nebo znečištěná.“ „To já vlastně taky, když takhle o tom přemýšlím. Ale stejně bych rád věděl, co ta duše přesně je!“ „A kdo to chce vědět? Tvoje mysl nebo tvoje duše?“ „To je divná otázka.“ „A pak to hlavní: pomáhá to dotazování tvojí duši, anebo ji znečišťuje?“ – Petr Samojský

Unitářské listy • Leden 2012

3

www.unitaria.cz

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

PRÁVĚ TEĎ! Josef Musil

(Přednesový chorál)

Právě teď můj nový život začíná! V rozbouřeném oceánu lidstva žiju s energií svobodného delfína, a ne s bázlivostí rybky v akváriu. Právě teď pach minulosti odvanul! Místo starých křivd mi sílí v srdci víra. Moje nová mysl, to je pevný stůl, na kterém se čistý ubrus rozprostírá. Právě teď se ztratil podvědomý strach! Naděje teď přijala mě pod patronát, naděje, že dobro mi jak v pohádkách pomůže, když v moudré víře budu konat. Právě teď šeď reality vybledla! Moje dobré sny se proměnily v hřebce. Veze mě vpřed a já přímo ze sedla zlepšuju svět s urputností kovotepce.

4


www.unitaria.cz

DOPAD NÁSILÍ NA DUŠI Rev. Mgr. Iva Fišerová Obvykle se jako náboženští liberálové nezabýváme dostatečně do hloubky negativními jevy našeho života. Ba dokonce se jim ve své přílišné orientaci na pozitivní stránky života často vyhýbáme. Přesto, aby byl náš svět kompletní a naše lidství celistvé, nemůžeme negativní stránky života opomíjet, poněvadž jedině přijetím těchto temnějších stránek se nám nabízí možnost vlastní úplnosti. Jednou z temných stránek člověka je násilí. I když známe jeho různé formy, mezi které patří kupříkladu formy citové a mentální, patrně nám vyvstane na mysli nejprve násiVšechno zlo v životě pochází z du- lí fyzické. Tato forma násilí se nám ševní prázdnoty, nudy, lenosti, a vše také jeví jako nejhroznější a není to je nevyhnutelné, když si člověk divu, poněvadž je viditelná a my jí opravdu máme možnost vidět díky zvykne žít na účet jiných. – Anton Pavlovič Čechov médiím dosti často. Fyzické násilí je něco, co člověka bezprostředně odpuzuje a v čem docela přirozeně vidíme bestiálnost bytosti, která něčeho takového byla schopna. Začínáme pochybovat o lidství této bytosti. Společenské normy, na které má velký vliv veřejné mínění a které je médii spoluutvářeno, se v průběhu času měnily a mění. V nedávné době jsme kupříkladu byli svědky dosti velké kampaně proti užívání násilí Duše člověka podobá se vodě: z nebe ve výchově – Stůj rovně, když s te- přichází, k nebi stoupá, a zase musí bou mluvím! – a jiné výroky jsme padnout k zemi, kroužíc věčně. mohli číst na plakátech. Dospělý – Johann Wolfgang von Goethe nemá využívat svou fyzickou převahu nad dítětem, když je v koncích s výchovnými prostředky. Formy domácího násilí se staly novými společenskými tématy. A i zde je na prvním místě násilí fyzické, kde převažuje násilí vůči dětem a ženám. Podle mne se nedá ovšem říci, že některý druh násilí je horší než druhý. Že skutečnost, že někdo trpí fyzicky, či zemře, díky fyzickému násilí,


5

www.unitaria.cz

je horší, než násilí citové či mentální. Zajisté takové násilí je méně viditelné, a tedy i méně prokazatelné, ale skutečně menší není. Ráda bych se zamyslela nad násilím hlouběji, poněvadž ve svém důsledku přináší duchovní smrt. Jakýkoli druh násilí má podle mého mínění jeden společný dopad, který je spirituální: násilí ničí duši jak násilníka, tak jeho či její oběti. Nenávist, spojená s násilím, je druhem šílenství. V tom smyslu násilí působí proti našemu vlastnímu duchovnímu já. James Baldwin říká: „Je to strašlivý a neúprosný zákon, že člověk nemůže upřít druhému jeho lidství bez toho, aby neumenšil lidství vlastní. Ve tváři oběti vidí člověk tvář vlastní.“ Čím to je, že se i člověk, u kterého bychom to nepředpokládali, uchyluje k násilí v jeho nejrůznějších formách? Zajisté si čím dál více uvědomujeme, že způsob našeho života s sebou nese kontrolu nad mnohými věcNásilníci se odevždy pokoušejí ozdo- mi a především nad vlastním zdrabit své násilnosti nějakým nábožen- vím a nad životem našich blízkých. stvím nebo světonázorovým ideá- Kolik nových farmaceutických prolem. Jenže krev pošpiní každou ideu, středků nás přímo ke kontrole nad svým zdravím vybízí. Kolik nových násilí sníží každou myšlenku. – Stefan Zweig technologií se nám nabízí v kontrole nad životem našich blízkých – počínaje bezdrátovými chůvičkami, které umísťujeme poblíž našich miminek, přes kontrolu našich již vzrostlejších blízkých mobilními telefony, i mnohé další technologie. Jsou kupříkladu situace, kdy se nám ovšem věci – zejména život druhého – nedaří pod kontrolou udržet, a pak i my můžeme podlehnout pocitu této momentální bezmoci a vlastně z pocitu strachu můžeme druhého týrat, či na něm jiným způsobem působit násilí, aniž jsme to měli původně v úmyslu, či aniž bychom si to vůbec uvědomovali. A pak už bývá pozdě. Zdravý náboženský systém nabízí člověku již zmíněnou celistvost. Znamená to, že člověk, i přes své nedostatky a mírnější či vážnější pochybení, může zůstat člověkem. Je přijat i se svým pochybením. Není zcela zatracen jako lidská bytost. Jeho člověčenství může mít trvalou platnost i přes všechny pády a vážné chyby, někdy spojené i s odporem druhých. Důležitým předpokladem pro to je, že chybující člověk je schopen požádat druhého či druhé o prominutí. 6


www.unitaria.cz

Je dobré si v těchto úvahách uvědomit, že za jedince je možné pokládat i společenství. A v té souvislosti si povšimnout, jak jako jedinci účastni na sdíleném životě společenství máme tendenci hodnotit druhého a jeho počínání způsobem, jako bychom byli sami bez chyb a bez viny. Pokud chápeme jako unitáři původ všeho, co se děje, v Bohu, v Absolutnu, je zapotřebí, abychom se v životě při vypořádávání jevů, které považujeme za negativní, drželi tohoto východiska, na kterém je vše postaveno. Zlo samo o sobě neexistuje, je to pouze a jedině lidské Vše, co podléhá vývoji, je nutkáměřítko, které zlo vymezuje. Tato no dosažené opouštět a dosahovat často nepsaná pravidla potřebuje- stále nových stupňů. me, abychom byli schopni spolužití – Karel Hašpl s druhým. A abychom byli schopni udržet východisko původu všeho, a tedy i všeho dění v Absolutnu, musíme připustit, že jsme nedokonalé bytosti vůči tomuto Absolutnu, bytosti, které chybují více či méně, a musíme si klást mnohé důležité otázky. Všechny změny, které je člověk schopen vnímat, se odehrávají v čase a prostoru a chápeme je jako vývoj. Karel Hašpl říká: „Vývojové změny nutně předpokládají, že dosažené stupně (vývoje) není možné definitivně držet, ale vše, co podléhá vývoji, je nutkáno dosažené opouštět a dosahovat stále nových stupňů. Tato námaha je sama v sobě často nepříjemná a mohla by být pokládána za jisté zlo, kdyby nevedla k dosahování větších hodnot. Jisté však je, že jistá jednotlivost si neuvědomuje, že námaha a nelibost vývojová vede k vyšším Velikost duše nespočívá ani tak hodnotám, a proto je tato námaha v tom, aby usilovně spěla vzhůru označována jako zlo.“ Proto, když se vrátíme k násilí, a vpřed, jako v tom, aby se uměla tak je podle mne nezbytné podívat omezit a zavést v sobě řád. se na původ našeho pocitu bezmo– Michel Eyquem De Montaigne ci, abychom totiž z druhého v tomto zoufale bezmocném pocitu nezačali činit oběť. Pak by byla na řadě naše vlastní duchovní smrt. Tím, že bychom odmítli podívat se v duchu Hašplových slov na možnost naší proměny, kterou nám tato nelibost, tato tenze, nabízí, bychom se obrali o možnost vývoje k vyšším hodnotám. Ať již jako jedinci nebo jako společenství.


7

www.unitaria.cz

A proto nám může být nyní zřejmější, že vše začíná již obviňováním, jak popisuje básník Hafíz. Každý v sobě máme větší či menší kousek idiota, kterému svěřujeme celou svou bytost ve chvílích zoufalství či strachu z vlastní proměny, a přitom tento kousek idiota v nás skutečně nemá ponětí o tom, že jsme božské bytosti. Obviňování udržuje tuto smutnou Neví, že potřebujeme opustit to, co hru v pohybu. Trvale tě obírá o veš- již našemu vývoji na cestě k Bohu keré tvé bohatství tím, že je svěřuje brání, že ať si to ten kousek idiota idiotovi, který nemá žádné finanč- v nás uvědomuje nebo ne, božské nás přitahuje, a stojí nás to určitou ní schopnosti. Probuď se, drahý! – Hafíz (1325-1389) námahu, určité „nepříjemnosti“, připustit, že jsme chybovali, když jsme setrvávali na tom, co nám na této cestě již nadále neprospívá. Naše největší bohatství, naši božskost, svěřujeme neuvědoměle nejbojácnější stránce našeho nitra. Avšak to, co chápeme jako zlo, je průvodním jevem vývojových změn, a tak se v našem životě často probouzejme, drazí!

8


www.unitaria.cz

CHTĚJME MÍT SVOU DUŠI ČISTOU! Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc. PÁR SLOV ÚVODEM Správný psychický stav člověka je vděčné téma pro náboženské úvahy, ať už formou přednášek, promluv, či kázání, nebo formou publikací v duchovně orientovaných sta tích či spisech. Samozřejmě i naše náboženská společnost unitářů tomu věnovala velkou pozornost jak hluboce pojatými promluvami svých duchovních, tak i přednáškami vlastních či externích přizvaných laiků. Svědčí o tom i články v našich časopisech. Například v pražských Unitářských listech byly otištěny tyto statě: v r. 2009 „Duchovní cesta a její cíl“, v r. 2010 „Které cesty vedou k hlubokému duchovnímu poznání“ a v r. 2011 „Je nám něco bližšího než naše vlastní duše?“ V brněnském Poutníku byl v r. 2007 uveřejněn článek „O duchovním významu krásy a estetiky“ a v r. 2009 se otištěná stať „Střípky z Náboženství Moudrosti“ rovněž obírala problematikou žádoucího stavu naší duše. Plzeňská „Svobodná Cesta“ v r. 2007 uveřejnila pojednání „Co člověku přináší víra v Boha?“, v r. 2010 článek „Pravda, její hledání a nalézání“ a pro následující r. 2012 zařadila esej „Nejvyšší Moudrost jako cíl duchovní cesty“. Všechny tyto statě se zabývají také problematikou správného stavu naší duše.


Citované články rozhodně nepředstavují úplný přehled toho, jak naše náboženská společnost chápe a rozvíjí problematiku čistoty duše člověka. Je to jen několik vybraných ukázek, na které jsem si vzpomenul. Samozřejmě i tento dnešní příspěvek byl sepsán jako součást těchto duchovních snah. Úplný seznam téměř všech spirituálně orientovaných statí autora této eseje lze nalézt na internetu na adrese www.nabozenstvimoudrosti,cz. Doufám, že i tato stať čtenáře nejen zaujme svými údaji, ale že také přispěje k jeho správné orientaci ve snaze zachování čistoty jeho duše. CO JE TO DUŠE ? Tento termín musíme probrat jak z hlediska všeobecného, filozofického, tak i duchovního. Encyklopedický slovník výraz „duše“ považuje za oživující princip (původně souvisící s dechem), za nositele mravního a duchovního života, za průsečík vědy, etiky a citu jako bytostně individuálních schopností. Je to také synonymum pojmu „mysl“ či „psychika“. V panteismu je to životní princip celé přírody (případně i celého vesmíru). V křesťanství je to entita Bohem stvořená, ale přísně individuální. Podle známého německého filozofa Immanuela Kanta 9

www.unitaria.cz

(1724-1804) pojem duše je transcendentální idea, která přesahuje zkušenost, ale podmiňuje možnost lidského poznání. Duše se řecky nazývá „psyché“, což staří Řekové považovali za jsoucnost nesmrtelnou, pouze dočasně spojenou s fyzickým tělem. Toto slovo pochází z řecké mytologie. Psyché byla milenkou boha Érota, pronásledovaná jeho žárlivou matkou Afroditou. Latinský výraz pro duši můžeme hledat ve slově „anima“. Encyklopedie říkají, že „animismus je víra v existenci personalizovaných nadpřirozených bytostí (jako jsou božstva, duchové, duše, přízraky) a sil, projevujících se ve všech předmětech a jevech a působících i na člověka.“ Prof. Jan Bělehrádek (1896-1980) ve svém spisu „Obecná biologie“ (učebnice pro lékařské fakulty) při svém výkladu, co je to vitalismus, napsal, že „nejprimitivnější formou vitalismu je animismus, který si představuje životní princip jako totožný s duší. Modernější formou animismu je psychismus či psychovitalismus, který se opírá o zjištění, že také u nižších druhů organismů jsou projevy duševní, nebo alespoň elementární oblast duševní, která určuje všechny ostatní vlastnosti života, zařizujíc je účelně podle svých zájmů.“ Unitářský badatel Charles Darwin (1809-1882) ve svém díle „Původ člověka“ (r. 1859) poukazuje na genetickou příbuznost člověka s říší zvířat. Později psychoanalytik Sigmund Freud (18561939) tento animální element v člověku odhalil i v jeho pudové struktuře

a v nevědomém (přesněji podvědomém) duševním životě.

10


JE DUŠE OPRAVDU NESMRTELNÁ? Nejen psychologové, ale i filozofové a teologové se často setkávají s rozpornou otázkou, zda duše vůbec existuje – a když – zda je nesmrtelná. Ocitujme několik rozporných názorů: Jako prvý bude zmíněn řecký filozof, systematizátor novoplatonismu Plótínos (asi 204-asi 270). Jeho etika vyplývala z pojetí všeho jsoucího jakožto postupného vyzařování Boží bytosti a tudíž i z Božího původu nesmrtelné lidské duše. Pak necháme uplynout jedno a tři čtvrtiny tisíciletí a ocitujeme názor pro nás velmi důležitého zakladatele naší náboženské obce. Dr. Norbert Fabián Čapek (18701942) podle spisu „Myšlenky“ (připraveného Milošem Mikotou r. 1993) uvádí: „Je dnes dost lidí, kteří směle tvrdí, že smrtí těla osobnost a vědomí zaniknou a že je to vědou prokázané. Tito lidé nevědí, co je to věda. Věda nic podobného o duši neprokázala, ale na druhé straně v oboru psychického badání je známo mnoho ověřených fakt, která význačné a na slovo vzaté odborníky přesvědčily, že duše člověka žije dál po smrti těla s plným vědomím své totožnosti.“ Považuji za nutné zdůraznit, že nejen já sám, ale i většina jiných unitářů a uni tářek tento názor také zastává! A nyní citujme dva opačné názory: Snad jako prvý se před dva a půl ti-

www.unitaria.cz

síci léty takto vyjádřil Buddha. Starý indický prorok Gautama Siddharta (což znamená „Ten, který dosáhlo cíle“), řečený Buddha (asi 533-asi 483 př.n.l.) – jakožto královský syn – opustil utajeně rodinu (i své dítě) a po delším hledání pravdy o životě (které nebudeme dnes líčit) se posléze posadil v dnešní Bodhgaji v Biháru (jižně od Patny) pod strom smokvoň (Ficus religiosa) – toto uctívané místo se nazývá Vadžrásána) – kde (údajně v r. 537 př.n.l.) dosáhl osvícení. Prý přitom odolal ďábelskému pokušení. Pak založil nové (později světové) náboženství. Jeho v podstatě pesimistické učení o strastech života zahrnuje nejen popírání existence osobního Boha (je to forma jakéhosi duchovního ateismu), ale i existenci nesmrtelné duše (kterou pro výklad reinkarnací nahradil thésí o touze po životě (tzv. „tanhá“). Na druhé místo zařadíme velice významného muže z konce středověku: titán renesance Leonardo da Vinci (1452-1519) chápal celého člověka včetně duše ve vztahu k přírodě, která „když vytváří na tělech živočichů údy schopné pohybu, umísťuje do lidského těla i duši, utvářející toto tělo.“ Duši považoval za nerozlučně spjatou s tělem, která bez něho nemůže existovat, působit. Nepřipouštěl existenci duše mimo tělo a popíral její nesmrtelnost. K tomu je nutné poznamenat, že ani Svědkové Jehovovi nevěří v existenci nesmrtelné duše.

NÁŠ PŘÍSTUP K TERMÍNU „DUŠE“ Některé duchovní směry hlásají, že v člověku existují dva nesmrtelné duchovní principy: vyšší (např. „Duch svatý“ neboli „Átman“) a nižší ( „nesmrtelná duše“ neboli „buddhi“). Mystika učí, jak se člověk má snažit o spojení své nesmrtelné duše s Duchem svatým, které – když je toho dosaženo – se nazývá „mystická svatba „ a znamená vyvrcholení mystické cesty. O možnosti takového spojení se zmiňuje i kánonická kniha taoismu „Tao Tek King“ ( „O Tau a ctnosti“): „Způsobíme-li, aby duch (ying) objímal duši (pek) aby obsahovali jednotu, můžeme být nerozděleni.“ Ponoříme-li se hlouběji do studia těchto pojmů v různých náboženstvích a duchovních učeních, přesvědčíme se brzy, jak jsou pojmy „duch“ a „duše“ pospojovány se spoustou někdy i protikladných přívlastků. Z těchto důvodů – aby nebylo zatěžováno teologickým balastem – naše Náboženství Moudrosti pojmů „duše“ a „duch“ v uvedených souvislostech nepoužívá, podobně jako to nečinil ani známý duchovní učitel Dr.Paul Brunton (1898-1981). Z duchovního hlediska rozeznáváme tyto pojmy: (1) „Malé já“, které zahrnuje náš intelekt, vytváří naši osobnost a je ve své podstatě pomíjející, smrtelné, i když může dočasně přežívat tělesnou smrt. Jeho nevědomým souputníkem je tzv. „podvědomí“ (viz psychoanalytik Sigmund Freud). A dále rozeznáváme (2) „Velké Já“, přesahující intelekt


11

www.unitaria.cz

a osobnost, které je Božího původu (je to „Boží Jiskra“ v našem nitru), které je nesmrtelné a ovlivňuje vyšší část naší psychiky – tzv. „nadvědomí“ – (viz badatel v tomto oboru Carl Gustav Jung, které je sídlem svědomí, estetických norem v našem nitru, zdrojem intuice, inspirace a hlasu svědomí. V souvislosti s ideou „Vyššího Já“ má smysl studovat „transpersonální aspekty“, přesahující naše „nižší já“. CO JE TO SPIRITUÁLNÍ ČISTOTA NEBO NEČISTOTA ? Čistota duše (její neposkvrněnost) závisí nejen na současném stavu, ale také na minulosti. Neměl by se v ní vyskytovat pocit viny a to, co vyžaduje očistu. K průzračnosti duše patří nejen názory člověka a jeho víra, ale zejména také jeho způsob chování v běžném životě, jeho vztahy k bližním nejen v rodině a mezi přáteli, ale i vůči celé lidské společnosti, jakož i vůči všemu živému v přírodě v rámci její Jednoty. Samozřejmě by v ní měla být asertivita (tj. schopnost prosazovat své zájmy se zřetelem na zájmy druhých), empatie (tj. schopnost vcítit se do prožitků druhých), ale také sympatie (tj. pozitivní emocionální náklonnost) ke všemu kladnému, s čím se v životě setkáváme. Duši však nejvíce zdobí nepřipoutanost k čemukoliv pozemskému, ani k nesprávným ideám, duchovní nadhled a zejména láska k Bohu prostřednictvím Vyššího Já, sanskrtsky nazývaného Átman. 12

A co považujeme za nečistoty duše? Je to na prvním místě nenávist vůči bližnímu (i vůči těm, kteří se proti nám provinili), neschopnost odpouštět bližnímu jeho viny, sobeckost, závist, touha po majetku, materialistická zabedněnost v názorech, okázalost, agresivita, touha se opíjet či užívat škodlivé drogy, touha po gamblerství, ale také ukvapenost v myšlení i činech. Škodlivé jsou rovněž různé deviace (patologické odchylky chování zejména sexuálního rázu). To všechno je duševní špína a plevy, proti kterým bychom měli bojovat! JE ZBOŽNOST CESTOU K ČISTOTĚ DUŠE ? NEPŘEKÁŽÍ ROZUM ? Ale co je to „zbožnost“ (cizím slo vem „religiozita“)? Zbožnost je jistě následek víry. O tom se ve vztahu k vědě M. Mihulová a M. Svoboda ve spisu „Vědomí pokory“ (Santal, Liberec, 1992) vyjádřili slovy genia Alberta Einsteina (1879-1955): „Stěží najdete hlouběji bádajícího člověka, kterému není vlastní zvláštní druh zbožnosti. Není to však zbožnost naivních lidí, kteří doufají v péči Boha a obávají se trestu, podobně jako to pociťují děti ke svému otci. Vědec nebo badatel je prodchnut kauzabilitou všeho dění. Jeho nábožnost se projevuje v nadšeném údivu nad harmonií přírodních zákonů, ve kterých se zračí tak vysoce nadřazený rozum, že veškeré smysluplné lidské myšlení je proti tomu jen zcela nicotným odleskem. Tento pocit se stává vůdčím motivem jeho života a pozvedá jej nad


www.unitaria.cz

otroctví sobeckých zájmů. Zbožnost kosmickou lze jen těžko objasnit někomu, kdo z ní sám nic nepociťuje. Nevytváří se zde pojem Boha podobného člověku. Jak lze takovou zbožnost šířit, jak ji předávat dalším lidem? Nelze ji studovat, musíme ji pouze procítit. Je nesdělitelná slovy, neboť je určitým stavem našeho vědomí. Domnívám se, že ani náš jazyk není způsobilý formulovat základní hodnoty z této oblasti. Pouze vlastní zážitek nám dává zkušenost o vyšších formách existence. Pak se stáváme skutečně zbožnými a skutečně pokornými.“ Někteří věřící se domnívají, že religiozita (zbožnost) je v rozporu s rozumem člověka. Ale co je to „rozumové poznání“? Encyklopedický slovník je považuje za typ získávání poznatků, který oproti poznání smyslovému a čistě empirickému je založen na racionálních operacích (jako je úsudek, porovnávání, analýza, syntéza, indukce, dedukce, zobecnění či abstrakce) a usiluje o odkrytí zákonitostí a vystižení podstatného. Naše skripta nám však říkají: „Člověk se liší od zvířat především tím, že má rozum. Na duchovní cestě se u některých poutníků vyskytují nesprávné názory, podceňující rozum, nebo jej považující dokonce za překážku duchovního vývoje. Takovým bychom lidově odpověděli: Pámbu nám dal rozum, abychom jej užívali a ne abychom se jej zříkali. Vyšší než ‚rozum‘ je ‚moudrost‘, která sice rozum zahrnuje, ale není na něj omezena. Re-

spektuje také cit, smysl pro krásu a umění (v pasivním obdivu či v aktivním tvoření), svědomí a poznání dané meditací a kontemplací.“


13

DUCHOVNÍ CESTOU K ČISTOTĚ DUŠE Co je to „duchovní cesta“? Naše skripta formou knihy „Sádhaná – duchovní cesta“ (je to detailní popis duchovní cesty a esoterní složka Náboženství Moudrosti, kterou vydala pražská Unitaria v r. 1992), definují duchovní cestu takto: „Je to soustavná snaha člověka o rozšíření svého vědomí, o překročení hranic svého malého já, o přiblížení se Božství – Absolutnu a posléze o vědomé spojení s ním.“ Kniha ve své prvé polovině (do str. 99) popisuje cestu z labyrintu světa do ráje srdce, ve své druhé polovině (do str. 213) cestu z ráje srdce zpět do labyrintu světa, ale s již nabytou moudrostí z prvé poloviny, dovolující správnou spirituální orientaci v praktickém životě. Duchovní cesta nemusí sestávat snad jen z nějaké přísné askese. Může spočívat v mystice (tj. v láskyplné bhakti-józe), v hlubokém spirituálním rozjímání (tj. v duchovně-intelektuální džňana-józe), v duchovním pojetí práce (tj. v karma-józe), v buddhistickém zenu (tj. formou zazenu nebo koánu), či v atmavičaře (tj. v hledání svého pravého „já“), nebo v sahadže (tj. v aplikaci úplného duchovního dosažení na celý život člověka). Dřívější

www.unitaria.cz

laický kazatel v pražské Unitarii JUDr. Eduard Tomáš (1908-2002) k tomu dodal „Integrální jógu“, která představuje spojení více disciplin. Již citovaný Dr. Paul Brunton sepsal kromě jiného velmi obsažný spis „Skrytá nauka za jógou“ s podtitulkem „Asparsa-jóga“ (tj. „Jóga nad protiklady“). Existují další formy jógy, které dnes nebudeme popisovat. Předpoklady úspěšné duchovní cesty jsou: (1) Správné vztahy k okolí (etika). (2) Správná životospráva (ve zdravém těle zdravý duch). (3) Vážné studium duchovních nauk. (4) Systematická i příležitostná duchovní cvičení (zejména meditace a kontemplace) a jejich vnější podmínky. Duchovní cesta se může odehrávat buď pod vedením gurua (přičemž je vyžadována velká poslušnost k příkazům gurua), nebo bez něho (solitérně); prvý způsob je pro žáka zpočátku snazší, na konci cesty však guru vždy ustupuje do pozadí a žák přebírá zodpovědnost sám. SPIRITUÁLNÍ VÝZNAM ZPOVĚDI, ODPOUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ, DEGENERACE ŘÍMSKO-KATOLICIKÉ CÍRKVE A PŘÍČINY REFORMACE Jednou z forem očisty duše je zpověď, nazývaná také „svátost smíření“. Encyklopedie nám říká, že „při ní se křesťanům, kteří litují svých hříchů, nechtějí je opakovat a sdělili je pověřenému knězi (tj. vykonavateli zpovědi) ty hříchy odpouštějí. Vlastním úkonem je vzájemný souhlas projevovaný před knězem.“

Kněz je zpravidla vázán zpovědním tajemstvím. Zpověď má význam nejen náboženský, ale (pro nevěrce) i psychologický; v takovém případě kněz může být suplován psychoterapeutem. Popsaný náboženský (církevní) úkon však otevírá nežádoucí problematiku. Neukázněný věřící může své „hříchy“ podceňovat asi takto: „Když budu opět hřešit, vyzpovídám se znovu, odříkám předepsaný počet modliteb a při další zpovědi získám opět rozhřešení.“ Tato problematika proto do určité míry snižuje význam náboženské zpovědi. Zpověď a následné odpouštění hříchů však ke konci středověku a počátkem novověku byly znehodnoceny degenerací samotné římsko-katolické církve, zejména prodáváním tzv. „odpustků“. To vyvolalo její velkou kritiku formou reformace. Avšak prvé znaky kritiky církevní rozmařilosti se začaly projevovat již v počátku druhého milenia. Pojednejme o tom stručně: Na jihu Evropy se objevili tzv. „valdenští“, kteří se sami nazývali „lyonští chudí“ nebo také „Kristovi chudí“. Vytvořili se v západní církvi během 12. st. s původním centrem v jižní Francii a severní Italii. Obyvatelstvem tak byli nazváni po údajném lyonském kupci Valdesovi (konec12. st.). Prosazovali chudobu a prosté obřady. Proto byli samozřejmě církví považováni za kacíře. V Anglii se jako kritik církve a předchůdce reformace objevil Jan Viklef (asi 13201415). Zdůrazňoval svrchovanost normy Bible a nutnost reformy církve,

14


www.unitaria.cz

kterou očekával od státní moci. Jeho v Anglii potlačeného odkazu se ujal Jan Hus (asi 1371-1415) a po něm všechny husitské církve. Tento český duchovní a mistr university v Praze také usiloval o nápravu církve a odsuzoval kupčení s odpustky. Jak známo, byl církevním sněmem odsouzen jako kacíř a v Kostnici upálen. To jako odezvu u nás vyvolalo řadu husitských válek a naše zem tak výrazně ale neradostně vstoupila do dějin. Tak to byl krátký přehled předreformačních hnutí. Reformace sama bylo široké hnutí v západní církvi 16. století, vyvolané mimo jiné formy církevní degenerace, zejména prodáváním odpustků, jehož cílem bylo odstranit tyto deformace v učení i v praxi církve pozdního středověku návratem k normativnosti biblické pravdy. Tato snaha umožnila hlavním reformátorům, kterými byli Martin Luther (1483-1546), Huldreich Zwingli (1484-1531) a pro nás smutně proslulý Jean Calvin (1509-1564), kritický odstup od stávající církve a později i rozchod s ní. Calvina si však nemůžeme vážit proto, poněvadž v roce 1553 nechal v Ženevě upálit unitáře Michaela Serveta (nar. 1511). Součástí reformace byly tzv. „evangelizace“ a „protestantismus“. Evangelické církve je souborné označení pro církve vzešlé přímo z reformace, ale i pro ty, které vznikly později rozvinutím některých reformačních impulzů. Pod názvem protestantismus rozumíme křesťanské směry vzniklé z reformace v 16. století.

Název pochází z termínu „protest“ evangelických stavů na říšském sněmu ve Speyeru v r. 1529. V širším smyslu se tento název užívá pro všechny evangelické církve. Reformace položila důraz na svrchovanost Božího slova nad zbožností církve i jednotlivce. Zjednodušila bohoslužebné pořádky, obnovila symbolické přijímání chleba i vína při eucharistii i pro laiky, odstranila mnišství i celibát kněží. Reformace však nebyla jednotným hnutím, rozrůznila se do luterství, kalvinismu a anglikanismu (vedle radikálního hnutí křtěnců). Samozřejmě reformační snahy vyvolaly logickou odezvu: „Protireformace“ je název pro teologické, politické a vojenské snahy omezit vliv reformace a vrátit protestanty do římsko-katolické církve. Nejintenzivněji probíhala v 16.17. století; hlavními nositeli tohoto hnutí byli jezuité. A tím končíme popis komercionalizace odpouštění hříchů. Prodej odpustků byl pro církev velmi výhodný obchod a zdroj velkých příjmů, pro etiku to však byla zkáza mravů. Důvodem k reformaci nebyl jen prodej odpustků, ale i snaha o všeobecnou nápravu degenerující církve. Opusťme však již tyto úvahy a přistupme ke krátké závěrečné kapitolce.


15

JAK PEČOVAT O ČISTOTU SVÉ DUŠE ? Na prvém místě musíme zdůraznit „duševní neboli mentální hygienu“. Podle Encyklopedického slovníku to je „sys-

www.unitaria.cz

tém pravidel a rad, sloužících k udržení, prohloubení, nebo znovuzískání duševního zdraví a rovnováhy. Je to obor na rozhraní lékařství, psychologie a sociálních věd.“ Znamená to, že našemu myšlení nemůžeme nechat volný průběh, špatné myšlenky nejsou pro nás přijatelné, své myšlení musíme stále kontrolovat. Sice nemůžeme za to, když se nějaká špatná myšlenka nebo představa v našem vědomí objeví, vynořila se totiž neznámými procesy z našeho podvědomí. Jsme však vini tím, když ji ihned pohledem z pozice našeho nadvědomí neodmítneme, když ji dále rozvíjíme. Tento proces odmítnutí však nemá probíhat tak, že ji jen potlačíme tam, odkud přišla.; to by se zas po čase mohla znovu vynořit. Správný způsob duševní hygieny spočívá v tom, že ji ostrým zaměřením naší vůle a intelektu (z pozice nadvědomí) rozpustíme tak, aby úplně zanikla. Důležité také je, abychom vždy myslili na to, co právě děláme, a neoddávali se přitom nějakému příležitostnému zasnění, které by mohlo vyvolat nežádoucí (a někdy i nebezpečné) chyby v právě prováděné práci či aktivitě. Které nevhodné nebo přímo neetické myšlenky nás mohou obtěžovat? Velmi často mají sexuální zaměření. Běžné myšlenky tohoto druhu jsou však zcela přirozené a není nutno je odmítat nebo se jich bát. Co je škodlivé, když jsou přehnané nebo patologicky orientované deviacemi (mám na mysli např. dětskou pornografii nebo představy znásilňování apod.). Mezi nežádoucí myšlenky patří představa toho, jak bychom někoho

mohli okrást, ublížit mu, nebo ho nenávidět. Odmítáme také představy toužící po gamblerství, narkomanii, zalíbení v kouření nebo v opilosti. Malé množství alkoholu však zpravidla neškodí nebo je i zdraví prospěšné. Odmítáme také myšlenky sobecké. Pokud si uvědomujeme, že jsme se dopustili nějakého provinění, máme hledat cesty, jak to napravit, nebo (když to už není možné) jak se s tím psychologicky vyrovnat. Hlavním stavem naší mysli by měl být nadhled nad vším děním, žádná připoutanost k ničemu kromě Boha, láska k bezpřívlastkovému Absolutnu a především oproštěnost od všech forem rozvíření mysli a alespoň občasná snaha o zaujetí takového stavu mysli, kdy si neuvědomujeme nic jiného, než že jsme. Jako příklad nám může sloužit biblické líčení toho, co Mojžíšovi odpověděl sám Bůh v hořícím keři: „JSEM, KTERÝŽ JSEM“. To je základní idea, která nás může vésti k nahlédnutí do podstaty Božství. V králické Bibli to je jediná věta, která je celá vytištěna velkými písmeny. Pro věřícího člověka je nejvhodnější nástup na duchovní cestu, jejíž prvky byly již vylíčeny v šesté kapitolce. Přál bych si, aby co možno největší počet čtenářů této eseje se vážně snažil zachovat čistotu své duše, která nám v té čisťoučké formě byla Bohem věnována během našeho početí a zrození jakožto naše „Vyšší Já“. Bude-li tato snaha upřímná a pilná, Bůh nám toto úsilí (obrazně řečeno) jistě požehná.

16


www.unitaria.cz

CHVÍLE PRO UNITÁŘSKOU PÍSNIČKU

MYSL JAKO ČISTÝ STŮL ANEB NEVÍM, KDO JE BESSER Josef Musil „Besser ve vládě končí,“ oznámily mi internetové zprávy, když jsem se přihlašoval do svého e-mailu. Dřív jsem na podobnou zprávu vždycky klikl kurzorem. A ona mě pokaždé k sobě přilepila jako bezcenný kovový knoflík k magnetové hoře, k magnetové hoře nepotrestaných a nekončících zlodějen, výsměchu mocných a jejich bezuzdného kořistnictví tu zabaleného do frází sofistikovaných, tu rádobykorektních, ale nejčastěji obhrouble velkohubých a velkopanských, které všechny ve své podstatě prorokují: „Ještě víc tě k sobě přitáhneme, holenku! Vysajeme tě! Časem vysajeme i tvoje dítě a pak dítě tvého dítěte! Pracuj, plať a nevzpínej se. To my velíme politicko-ekonomickému stroji, v němž ty jsi jen bezmocné kolečko – co kolečko, pouhá osička! Každý tvůj pokus o vzdor je marný! Dávno jsme zařídili, že koho nepustíme mezi sebe, ten už nemá budoucnost.“ A dost, řekl jsem si letos na podzim. Neposlouchám zprávy z České republiky. Nedívám se na ně a nečtu je. Stávkuju. Jak dlouho ještě? Nevím, protože - moment, v televizi právě začíná nějaký diskusní pořad – ovladač zamířit – cvak! Uf. Stihl jsem bednu vypnout dřív, než skončila úvodní znělka. Nejradši bych ovladač ofoukl a zasunul si ho za pas, protože je to stejný pocit, jako když spravedlivý kovboj zastřelí padoucha, načež spokojeně sfoukne dým z hlavně a frajersky zasune kolťák do pouzdra zavěšeného proklatě nízko. A taky pozor na noviny. Čtu je teď zásadně odzadu a končím na kulturních stránkách. Dále dopředu, směrem ke zpravodajství, už je neotvírám. Pak je odkládám na stůl zadní stranou navrch. A rozhlas? Nějak jsem ho dlouho neviděl; nehodil jsem ho mezi křápy do sklepa? Když stávka, tedy pořádně. Mám na ni právo. Za posledních dvacet let už jsem ve volbách svým hlasem podpořil skoro všechny povolené partaje. Jakmile volby skončily, vítězné strany se začaly otáčet jako soví vratiprst a dřív či později zapomněly přesně na ty sliby, pro které jsem je volil. Jediné, co se změnilo, je to, že ještě nedávno naši „inženýři“ politicko-ekonomického dění sváděli většinu neduhů na neblahé dědictví předchozích čtyřiceti let vlády komunistů. Jenomže od konce komunistické vlády už uplynulo jednadvacet podzimů, což je víc, než trvala masarykovská první republika, a ono se v etice mocných nic nezlepšuje. Naštěstí přišla celosvětová krize. Letitý šlendrián je zase na co svést. Teď za něj může krize. „A za tu si můžete sami, že jste si žili nad poměry,“ hřímají napapaná ústa


17

www.unitaria.cz

politiků do lidí, kteří chodí třeba za deset tisíc měsíčně na směny do nadnárodních společností. Anebo do lidí, kteří se snaží uživit poctivě sami, jenomže nic nesvedou s tím, když jim zadavatel nezaplatí za práci a nikdo se pak nezajímá o to, jestli budou mít čím nakrmit děti a zaplatit nájem. Anebo do lidí, kteří uvědoměle šetří energií a vodou, a dostanou za to dárek v podobě dalšího zdražení energie a vody, jelikož kvůli nižší spotřebě klesla i marže majitelů společností a ti si přece za svou odpovědnou práci zaslouží penízky, na které jsou zvyklí. Anebo - ale nač to dál rozvádět. Třeba na to máte jiný názor. Neberu ho vám ho. Já to vlastně všechno píšu jen proto, abych se s vámi podělil o pocit, který jsem zažil v okamžiku, kdy jsem se na ně vykašlal. Jo, přesně tak, vykašlal jsem se na ně. Jak se to projevuje? Například teď se mi na obrazovce počítače zavřela stránka o tom, že Besser končí ve vládě, a já ještě zahlédl, že nabídku na jeho funkci dostala jakási Hanáková a šest dalších lidí. A já na ně kašlu. A až zase někdo z nich bude podobně jako ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek s úsměvem říkat, že on nekradl, ale pouze si na účet své maminky „odklonil“ šestnáct milionů korun, mně to bude stokrát fuk. Tisíckrát fuk. Já ani nevím, čeho byl ten Besser ministrem. Vždyť sluníčko ráno vychází a večer zapadá, ze stromů teď spadalo listí, protože je zima, a vůbec žádný vliv na to nemá fakt, že právě já nevím, na kterém ministerstvu – jak že se ten chlap jmenuje? To je jedno. Stejně zmizel na předchozí stránce. Ani netuším, proč na ministerstvu končí a kam bude odkloněn. Já jsem přece pouhá osička ve velikém stroji, který mi v ničem nepatří, a proto ať se starají ti, co se starat mají. Nenapravil bych to, ani kdybych nakrásně chtěl. Proč mi to má otravovat mysl a brát chuť do života? Budu-li se tím trápit a polykat depresivní zprávy, zlevní pak v obchodech mléko? Víc než dvě desítky let jsem to tak dělal, a nic se nestalo. Jen jsem zvyšoval sledovanost televizím a čtenost novinám, a tím jsem navíc přispíval i k pocitu politiků, že veřejnost o ně projevuje zájem. Jenomže já už o ně zájem neprojevuju. V okamžiku, kdy jsem se na ně takhle naprosto vykašlal, hned se mi dýchalo svobodněji. A to v té chvíli dusila inverze českou kotlinu! Moje záměrné nevědomí hravě rozpustilo prožluklý mediální aspik, jenž mi každý den vytékal z televizoru do bytu. A pak se nově zaleskl každý kousíček nejen mého bytu, kde už mi nevyhrožuje ta bedna u zdi, ale i každé cesty venku, kde mi vlastně taky nikdo nevyhrožuje. Moje mysl se rozprostřela jako čistý stůl. Cítil jsem, že záleží jen na mně, jak si ho vystrojím. Potkával jsem přátele – najednou jsem na ně tu trošku času měl –, povídal jsem si s nimi a zjistil jsem, že s některými můžu i spolupracovat, a jelikož jsou to přátelé, nemusím se obávat, že by mi za práci nezaplatili nebo mě jinak podrazili. Pochopil jsem, že politickou situaci nemůžu sice změnit v zemi, kde o voliče jde vždy jen několik dní před vol18


www.unitaria.cz

bami, nicméně svoji osobní situaci mám přes všecka příkoří pořád ještě ve svých rukou. Najdete-li si dobrého kamaráda, s nímž si pak v životě pomáháte a můžete se na sebe navzájem spolehnout, je to jako mít malou politickou stranu, která porazila všechny ostatní. Sice jen na několika metrech čtverečných vašich bytů a míst, kudy se pohybujete, ale přece! A když si dáte do programu závazek pomáhat jeden druhému a občas i někomu dalšímu, jakmile to aspoň trošku půjde, máte najednou tolik krásné a smysluplné práce, že si na ty vládnoucí panáky ani nevzpomenete. Oni si od vás vyberou svoje daně a nejrůznější poplatky, ale nemohou vám vzít vaši čistou duši a dobré srdce. Mohou vám však otrávit nadšení, kterým svoje dobré činy uvádíte v život. Na to oni se specializují a dobře vědí proč. Proto je dobré mít proti nim nějaké dobré zaříkání. Pocházím z Tábora, z husitského města, a mám tedy inspiraci nadosah. Už ve škole nás učili, že bývaly doby, kdy stačilo, aby nepřítel husitů jen zaslechl první slova chorálu Ktož jsú boží bojovníci, a už zahazoval zbroj a pádil do zaječích. Jenomže chorál proti vyvolávané špatné náladě dosud nejspíš nikdo nesložil. Přitom by se tolik hodil. Mně tedy určitě. A tak jsem ho zkusil vymyslet sám. Najdete ho na straně 4. Napsal jsem ho pod dojmem myšlenek spisovatele Roberta Fulghuma. Chorál se jmenuje Právě teď. Melodii nemá, stačí ho jenom recitovat. Kéž vám pomáhá posílit chuť do života a hlavně chuť do dobrého konání. Není to tak dlouho, co jsem se jím posiloval čekaje na zastávce na autobus. A najednou – vždyť já slyším slabý dětský pláč. Jindy bych tomu možná nevěnoval pozornost a ještě víc bych si narazil čepici, abych se v té zimě nenastydl. Navíc jsem jel na pracovní schůzku a kvůli zpožděnému autobusu už jsem to měl jen taktak. Ale přesto mi to nedalo. Snad za to mohlo odhodlání, které jsem v sobě roznítil tím chorálem. Vykročil jsem z autobusové zastávky. Byl jsem jediný, kdo se od hloučku čekajících lidí oddělil. Šel jsem po zvuku pláče. A on s každým mým krokem sílil a byl stále úpěnlivější. Obešel jsem rychle dva bloky domů – a tam to bylo. Na chodníku před domem kočárek. Golfky. Otočené k domovním dveřím. Viděl jsem je zezadu. Vedle nich na chodníku spadlá peřinka. Nikde nikdo, žádná máma, žádný táta. Jen zoufalý pláč z golfek. Chudák dítě, bez peřinky v takové zimě! Doběhl jsem ke golfkám, a ono to bylo ještě horší. Mimino předtím podklouzlo nohama pod předním madlem a teď pod ním vězelo za hrudníček. Jeho polonahé tělo bezmocně trčelo zahnuté od hrudníku dolů ve volném prostoru, několik centimetrů nad dlažbou chodníku. Zato ručky mělo vleže zvednuté nad hlavou, jako by dělalo „ruce vzhůru“. Madlo tlačilo na hrudník a děťátko dusilo vlastní vahou. Proč je tak málo oblečené? Hned jsem po něm sáhl, vyprostil jsem ho zpod madla, uložil pěkně naznak do golfek a přikryl peřinkou. Plakalo dál. Takový hezký cikánek to byl – já totiž slovo cikán nepovažuju za hanlivé –, kluk jako buk, na svůj věk narostlý


19

www.unitaria.cz

a sporý, široká hlava, ale tolik umolousaný, špinavý, neplač, kde máš mámu? Vletěl jsem do domovních dveří a v chodbě křičím: „Haló! Tady se před barákem dusilo dítě! Čí to je?!“ A tu z pootevřených dveří před schodištěm vyšla cikánka. Netipoval bych jí víc než dvacet let. Slušivý kožíšek, šminky, parfém, kozačky... Vypadalo to, že si tam za někým přišla poklábosit. Procupitala kolem mě bez povšimnutí, ale s úšklebkem, že si ji někdo dovolil vyrušit. Vyšla z domovních dveří, trhnutím za zip si zapnula kožíšek, aby jí nebylo zima a koukla na chlapce v kočárku. A já za ní a pořád jsem jí hrnul do hlavy, jak tam ten její klouček byl zaklíněný za madlo a dusil se v mrazivém vzduchu. Beze slova vzala dítě do náručí a zmizela s ním v domě. Po celou tu dobu se ke mně neotočila. Neřekla ani děkuju, ani neděkuju, prostě neřekla vůbec nic a ten její nezájem byl ještě opovržlivější, než kdyby štěkla: Chcípni, gádžo. Kdysi nás na školení prodejních dovedností učili, že pokud je zákazník spokojený s obchodním jednáním, skoro nikomu o tom neřekne. Zato když je pořádně nakvašený, dokáže to během několika málo dní roztroubit i do padesáti párů uší. Po zkušenosti s cikánskou matkou jsem nebyl jiný. Autobus jsem stihl, ba i to obchodní jednání, a už tam jsem jim rozčileně popisoval svou příhodu. A pak jsem to vytroubil tamhle a onde, až mi na to jeden člověk odvětil: „Měls ho tam nechat bejt. Proč jsi ho zachraňoval, vole? Za deset let tě vokrade.“ Mě to natolik překvapilo, že jsem jen hlesl: „Ále, třeba ne.“ Náhle jsem si hořce uvědomil – vždyť já toho cikánečka vůbec nezachránil! Jestliže jsem jeho zoufalý pláč slyšel přes dva bloky domů a teplou čepici na uších, musela ho přes chodbu slyšet i ta jeho máma, která se vybavovala u kámošky a nechtělo se jí nosit svoje špinavé dítě s sebou do tepla. Nemám z toho dobrý pocit. Nevím, co s tím. Vzpomínám si, že chlapec kromě špíny neměl na těle známky násilí. Alespoň jsem si žádných nevšiml. Mohu jen doufat, že se pak té mámě rozsvítilo v načančané kebulce a že už má konečně svoje dítě ráda alespoň jako sama sebe...

20


www.unitaria.cz

POZNÁMKA

K NEJNOVĚJŠÍ POHROMĚ NAŠÍ DOSAVADNÍ

KOSMOGONIE Iva Fišerová V závěru svého příspěvku „Je možné zlepšit náš svět?“ nás br. Mikeš v posledním čísle Unitářských listů seznámil se svým pojetím nauky o vzniku a vývoji vesmíru, tedy tzv. kosmogonií. Vážím si ho jako vědce a filozofa, který systematicky přistupuje k pojetí náboženství, resp. jeho systému Náboženství moudrosti. Zároveň bych ráda nabídla vlastní unitářský teologický pohled, resp. pohledy, na vesmír. V současné době se poznání vesmíru bouřlivě vyvíjí a řada myslitelů se snaží začlenit přirozeně do tohoto poznání také pojetí místa člověka v něm. Nejsem vědec, ale považuji za důležité spojovat vědecké poznání s teologií, což je pro náš duchovní směr charakteristické, poněvadž toto poznání je tradičně u zrodu formulace naší teologie. Ta potom může být opravdu důsledně monoteistická a nabízet také mj. člověku celistvé pojetí sebe i existence. V tom tkví jedinečnost unitářství, poněvadž jsme vystaveni tomu žít ve velmi dualistické kultuře. Co je vesmír a jaké je mé místo v něm není proto nedůležité, poněvadž vědecké poznání je důležitou výsečí chápání toho kdo jsem, kam patřím a co utváří mé vztahy - jakkoli se to může na prvý pohled jevit našemu životu vzdálené. Avšak náboženství vždy určovala a utvářela svým učením místo člověka v existenci i jeho vztahy k tomu, co ho přesahovalo na základě poznání té které doby. Náboženství dávala člověku takříkajíc půdu pod nohama. Každé vědecké poznání je přiblížením se Realitě, je určitou výsečí, ve které poznáváme Absolutno. Přírodní zákony však nejsou něčím na trvalo daným, jak říká Karel Hašpl – tyto zákony nevisí někde v existenci samy o sobě – jsou současným či dočasným poznáním existence člověkem, jeho výkladem existence. Člověk ve svém poznávání reality pokračuje a tím se Absolutnu ve svém poznávání stále přibližuje, neboť vše, co existuje, je projevem Absolutna, má v něm svůj původ. Když Einstein formuloval teorii relativity, nezničil tím předcházející mechanistické pojetí světa založené na newtonovské fyzice. Einstein toto pojetí radikálně otevřel novému poznání, a to se děje také dnes, když vědci zjistili, že existují subatomové částice, které jsou rychlejší než světlo, a to vyvrací teorii Einsteinovu. Další vědecké zjištění, že oproti předchozím teoriím, rozpínání vesmíru narůstá, také mění radikálně pojetí, čím vlastně vesmír ve svém


21

www.unitaria.cz

procesu je. Domnívám se, že žijeme v době převratných vědeckých objevů, které skutečně radikálně promění chápání, čeho že to vlastně jsme součástí. Je možné, že naše kulturně-náboženské východisko, že totiž svět má svůj počátek a konec, budeme muset také přehodnotit. I ve světle naší lidské zkušenosti, že jsme na svět přišli – v této lidské podobě, a že z něj také odejdeme – v této lidské podobě, máme tendenci dívat se na vše, že má také svůj počátek i konec. Ale my nevíme s jistotou, ani odkud jsme sem přišli, ani kam odejdeme. Pokud věříme, že smrtí náš život nekončí, je stejně tak pravděpodobné, že naším narozením nezačíná. Chci tímto zamyšlením poukázat k důležité skutečnosti, že vědecká zjištění, že se vesmír vyvíjí, a že jsou v něm jemnohmotné částice rychlejší než světlo, nás staví na nový práh pohledu jak do nitra vesmíru, tak do nitra hmoty. Mění to naše vědomí, tedy celkové pojetí toho, kdo jsme jako lidské bytosti, a co je naším prostředím, k čemu svým životem přináležíme. Jako unitáři potřebujeme být těmto možnostem otevřeni, abychom je mohli začleňovat do svého života, a potřebujeme být otevřeni zejména myšlence, že lidské poznání není u konce, a že se vyvíjí podobně jako se vyvíjí vesmír. Už pro tu skutečnost, že se vesmír ve své existenci proměňuje, je nutné se dívat na jakoukoli nauku o jeho existenci z pohledu tohoto vývoje, a proto užívat termín kosmologie. Tento výraz vyjadřuje, že se vesmír vyvíjí, a že tudíž ani naše pojetí vesmíru nemůže být u konce, že se musí nadále vyvíjet. V současnosti se na základě vědeckého poznání nově utváří naše místo v příběhu vyvíjejícího se kosmu.

Z DOPISŮ ČTENÁŘŮ V nedávném čísle Unitářských listů mě zaujaly články o varhanách. Výborně je to napsáno. Pocházím z muzikantské rodiny a hru na varhany miluji a obdivuji. Když jsem v roce 1950-51 jezdila z Raspenavy do Liberce do hudební školy učit se hře na klavír, překvapilo mě oznámení na nástěnce v chodbě ústavu: „Hře na varhany už se od září nebude vyučovat, protože už to nebude potřeba.“ Já dodávám – myslelo se, že kostely i varhany a církve zaniknou. Autoři už jsou dávno „pod drnem“ a varhany existují a kostely (sbory) též a tím i varhany i varhanící jsou zapotřebí. – Libuše Hanušová, Mladá Boleslav 22


www.unitaria.cz ROZHOVOR

O ESTETICE PŘÍRODY Rozhovor s Karlem Stibralem Na konferenci Krajina jako duchovní dědictví vystoupí také estetik, pedagog a historik biologie Karel Stibral, který se mimo jiné již delší dobu zabývá historickým vývojem našeho estetického vnímání přírody. – Kristýna Ledererová Kolajová Vy ve své profesi spojujete dva zdánlivě málo slučitelné vědní obory – estetiku jako zástupkyni humanitních disciplín a exaktní přírodovědu. Navíc jsem se dočetla, že jste svá vysokoškolská studia zahájil na Vysoké škole chemicko-technologické, což má z pohledu laika k estetice dost daleko. Jak a kdy jste k takovému zajímavému prolnutí oborů dospěl? To vyplývalo z mých různých zájmů, mezi nimiž vždycky nějak výrazně vyčníval jednak zájem o živou přírodu, jednak zájem, nebo spíš praktické zkušenosti s výtvarnem. Na té VŠCHT jsem se ocitl spíše náhodou, snažil jsem se totiž tehdy navázat na studium polygrafie na SPŠ grafické. Tam jsem sice šel spíš kvůli výtvarným věcem, ale nakonec jsem se pokoušel pokračovat v polygrafii. Tak jsem to zkusil na chemii, kde jsou také polymery a různé materiály, používané v polygrafii. Ale naštěstí přišla revoluce, já jsem školu vzdal a nastoupil jako grafik do Lidových novin. A teprve pak se přihlásil na Filozofickou fakultu, na estetiku a dějiny umění – před revolucí to bylo

zcela nemyslitelné. Protože jsem se ale celou dobu stále zajímal o biologické teorie, přijal jsem pak pozvání prof. Komárka k doktorandskému studiu na katedře filozofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK. Zde se zabývali biologickou estetikou a někdo s estetickým vzděláním pro ně byl zajímavý. Věnoval jsem se tu pak Darwinově interpretaci estetických jevů v přírodě.


23

Estetika byla dlouho považována za obor spjatý téměř výlučně s dějinami umění. Kdy a na základě čeho se začal tento pohled měnit a vyvstala společenská potřeba vědeckého přístupu i k estetice mimouměleckých oblastí, například přírody? Spojení estetiky s dějinami umění byl spíš úzus za minulého režimu, kdy estetika byla direktivně podřazena do kateder dějin umění, obecně je ale estetika především součástí filozofie. I když v rakousko-uherských zemích jsme měli zvláštnost, že estetika byla samostatným oborem, navazujícím na samostatný předmět Schönewissens-

www.unitaria.cz

chaften. Ten byl vyučovaný pro studenty různých oborů již od 18. století a byl založen, dnešními slovy, interdisciplinárně. Co se týče zájmu estetiky o přírodu, pokud se podíváme na základní texty estetiky 18. století, například na Kantovu Kritiku soudnosti (1790), tak jsou silně zaměřené právě na náš estetický zážitek s přírodou. To se v akademické estetice ale radikálně proměnilo na počátku 19. století, kdy se začíná tento obor chápat jako filozofie umění. To přetrvalo až do sedmdesátých let 20. století, kdy se nově probouzí zájem o es tetiku přírody, vzniká takzvaná environmentální estetika, která určitě dnes patří mezi nejvýznamnější proudy. V kontextu estetického vnímání přírody je velmi blízko k její ochraně. Pro ni musí nutně existovat i širší společenská podpora, která však z velké části vyplývá z dobového vkusu. Ovšem odborníci, ať již z oblasti ochrany přírody či památek, argumenty typu „líbí-nelíbí“, založené na individuálních pocitech bez opory v hlubších znalostech problematiky vcelku pochopitelně odmítají. Předpokládám, že byste mohl mít jiný názor. Jak velkou a oprávněnou roli zde tedy estetika hraje? Tak jednak soud líbí-nelíbí není estetický soud... Ale vezmu to od konce: estetické zalíbení v ochraně přírody hraje poměrně velkou roli. Už z historického hlediska byly první založené rezervace

či vůbec první pokusy o ochranu nějakých přírodnin, objevující se v romantismu (do té doby se samozřejmě „chránilo“ třeba polesí pro lov panovníka a tak dále) motivovány esteticky. I dnes, kdy už tato motivace je méně vědomá, nalezneme stejně řadu rozhodnutí motivovaných esteticky – všimněte si, kolik se chrání živočichů a rostlin, které budí nějakou kladnou estetickou reakci, zatímco stejně tak vzácný hnědý nezajímavý brouk či řasa mají smůlu. A to může platit někdy i o celých úsecích krajiny. V Británii, kde přetrvaly některé postoje déle, pak mají přímo síť území Area of Outstanding Natural Beauty, kde se chrání mimo jiné i vzhledové kvality krajiny, jakkoliv to není samozřejmě výlučným motivem. Ale když si přečtete české zákony na ochranu přírody, tak v mnoha odstavcích narazíte na slovo estetický a další podobná. Zejména když se jedná o ochranu krajinného rázu či přírodních památek. Podle zákona je dokonce estetická kvalita jednou ze základních složek toho, proč jsou takové oblasti či objekty chráněny. Až se člověk diví, že každý národní park či CHKO nemá svého estetika... V realitě je to samozřejmě jinak, estetické hodnoty jsou problematicky kvantifikovatelné, a tudíž zůstávají stranou. To ale neznamená, že neexistují! Jen se vzhledem k nedůvěře či problematickému zařazení do praktických rozhodnutí dostanou jen okrajově. Přitom samozřejmě ochranáři také silně vnímají

24


www.unitaria.cz

Vy jste se podrobně zabýval také dvěma zajímavými osobnostmi dějin vědy: přírodovědcem Charlesem Darwinem a českým estetikem Josefem Durdíkem. Pokud to zjednoduším, připadá mi to, jako byste chtěl oživit a obhájit jejich odkaz, na který zvolna padá prach. Ukázat je v jiném než učebnicovém úhlu pohledu,

přitažlivějším pro současnou společnost. Proč zrovna tito dva pánové? A je ještě někdo další, komu byste se takto rád věnoval? U obou mě zajímaly přesahy mezi přírodou a kulturou. Darwin je skutečně osobnost velmi zajímavá a jeho dílo je jistě širší a vícevrstevnaté, než se často ve školách učí. Já jsem se zabýval především jeho interpretací estetických jevů v přírodě, která byla sice na jednu stranu poněkud naivní, na druhou stranu přece jen měla kořeny ve vývoji estetického myšlení v 18. století i v romantismu a výsledkem byla zajímavá směs názorů, která i Darwinovým následovníkům z řad přírodovědců připadala příliš „divoká“. Určitě by pro dnešek byl inspirativní třeba tím, že nebyl takovým redukcionistou, jak byl představován později. Na Darwina celkově prach nepadá, nebo, spíše, některé jeho části jsou až příliš vyleštěné, jiné zase skutečně zapadané prachem. Oproti tomu Durdík je dnes znám jen úzkému kruhu, a vzhledem k jazyku, který používá a dobovým problémům, které řeší, pochybuji, že by ho dnes bylo možné nějak výrazně propagovat. Ale spousta míst je u něj zajímavých, třeba jedna z prvních českých prací zdůvodňující v mnoha úrovních ochranu určitého typu přírody, jeho Pozor na lesy! Z roku 1873. Oba mě zajímali především těmi pokusy o komunikaci mezi přírodovědnou


25

estetické hodnoty přírody a ty se spolu s dalšími emocionálními motivy nějakým způsobem odráží v jejich rozhodování. Při pohledu nazpátek dějinami je asi možné říci, že se estetické vnímání krajiny dost často překrývalo s jejími významy náboženskými a spirituálními. Mohou se i v dnešní době, v níž je s krajinou zacházeno spíše účelově, tyto dvě oblasti lidského vnímání - tedy estetika krajiny a její duchovní rozměr – nějakým způsobem navzájem prolínat a posilovat? Určitě, tyto dvě oblasti se prolínaly a i dnes do určité míry prolínají. Silná duchovní místa mají často i své výrazné estetické kvality. I když dnes asi řada lidí - i když zdaleka ne všichni – duchovní rozměr krajiny nevnímá tak silně. Přitom, co si budeme povídat, náboženský rozměr krajiny je přece něco tak přirozeného a tradičního! Ale z hlediska nějakého praktického rozhodování je to stejné jako s estetickou hodnotou – také se to špatně kvantifikuje.

www.unitaria.cz

a humanitní vědou a snahou je nějak propojit. Je třeba říci, že často nepříliš úspěšně. A co se týče někoho takového dalšího, komu bych se rád takto věnoval: spolu s kolegy z katedry environmentálních studií FSS MU v Brně jsme nyní napsali knihu o významném anglickém kritikovi umění, obdivovateli hor i sociálním vizionáři Johnu Ruskinovi. Pro mě to ale do jisté míry bylo spíše zklamání – velký umělecký talent výtvarný, jazykový, obrovská citlivost pro krásy přírody a umění, ale přitom taková arogance k faktům a svého druhu nenávist k všemu možnému! Na webových stránkách Katedry environmentálních studií, kde vyučujete, jsem se dočetla, že se věnujete i nejmodernějším (a také poněkud rozporuplným) uměleckým proudům – mezi tématy Vámi vedených bakalářských prací je například problematika genových manipulací s estetickým účelem či bioart, tedy experimentální umění využívající namísto klasických výtvarných prostředků živé organismy a technologie genetického inženýrství. Co Vás na těchto zatím spíše raritních aktivitách zajímá? Určitě se nemůžu považovat za nějakého znalce současného umění, bohužel. Ale zaujaly mě přístupy, které nějakým způsobem deklarují, že ovlivňují evoluci a vůbec pracují s poznatky současné biologie – nebo někdy spíš s tím, co si pod tím představují. Kaž26

dopádně i na této hraně oborů vznikají zajímavá díla. Zatím jsou to pokusy spíše opravdu raritní, ale časem můžeme být překvapeni jejich přechodem z galerií a vědeckých laboratoří do širšího použití třeba v zahradách, jejichž zdi je třeba dlouho neudrží, jako například bolševník – v přírodě budou možná růst světélkující rostliny, ve vodě plavat světélkující ryby a podobně. To jen z příkladů, které jsou už v podstatě běžněji dostupné, byť ne v Evropě. Jak moc musíte (a chcete) vzhledem k Vaší profesi poznávat přírodu bezprostředně, tedy pobývat v ní? Tak asi nemusím, všechno se dá dělat „od zeleného stolu“, ale určitě k estetice přírody patří jistá obeznámenost s různými typy krajin, terénů a přírodnin. Mám přírodu ale především rád, takže se v ní snažím být, jak to jen jde. Preferuji zejména pěší chůzi, člověk tak vnímá z krajiny nejvíc. Má česká krajina nějaký charakteristický estetický prvek? Estetický nevím, ale určitě je pro českou krajinu typický poměrně značný rozsah typů terénů na poměrně malém území. Určitě ale ono mozaikovité střídání polí a lesů v kopcovité krajině doplněné poměrně hustě rozmístěnými vesnicemi a městy se střídavě skutečně příšernou a opravdu krásnou architekturou je něco, co tvoří převažující typus.


www.unitaria.cz

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM

BRITŠTÍ UNITÁŘI PŘIPRAVUJÍ OBŘADY REGISTROVANÝCH PARTNERSTVÍ

Unitáři ve Velké Británii konečně mohou vyhlížet dlouho očekávané oprávnění vykonávat obřady registrovaných partnerství pro homosexuální partnery. To bylo dosud, podobně jako u nás, možné pouze bezobřadnou a neosobní formou na úřadě a nemohlo být uzavřeno jinde. Církevní svatební obřad se ve Velké Británii může konat pouze na půdě svého církevního objektu, a totéž by již v brzké době mělo platit i pro registrované partnerství, které církvemi dosud vykonáno být nemohlo vůbec. Zatímco se stále čeká na finální schváleni Sněmovnou lordů, jednotlivé obce si již mohou zažádat o registraci svých budov, aby po schválení posledních zákonných kroků mohly již zvláštní obřady poskytovat. Gratulujeme k úspěšným výsledkům boje se společenskými předsudky.

AMERIČTÍ UNITÁŘI SE PŘIPOJUJÍ K „HNUTÍ OKUPUJ“

Hnutí sociálních protestů v USA, které se šíří v mnoha městech celé americké federace, nachází podporu i mezi místními unitáři. Ti jsou jak v řadách protestujících, tak i poskytují hnutí podporu finanční, morální i duchovní. V mnoha unitářských obcích se již konala shromáždění a veřejné programy na podporu hnutí. Nově unitářský sbor v Ogdenu ve státě Utah dal svůj pozemek k dispozici protestujícím a totéž udělali unitáři v Grand Rapids. Protestující mohou na pozemních tábořit po neomezenou dobu a členové jim poskytují i všeobecnou podporu a zázemí.

NOVÝ FILM O PRAŽSKÉ OBCI UNITÁŘŮ V neděli 27. 11. proběhla po shromáždění Pražské obce unitářů premiéra nového krátkého filmu o POU. Film je umístěn na internetové stránce www. unitaria.cz/praha Hlavní zásluhu na něm má Ondřej Svatoš, kterého jsme požádali o pár slov, která by vznik tohoto filmu osvětlila. Na začátku byl komentář vymyšlený Petrem a namluvený Pavlínou Svobodovou. Dostal jsem k dispozici fotky, zejména k historii a k unitářským obřadům. Nějaké použitelné video jsem již měl natočeno z Květinové slavnosti a z výletu na Blaník. Zbývalo tedy dotočit video ke zbytku komentáře, /Dokončení na str. 30/


27

www.unitaria.cz

Dobrý den, milé děti, už jste někdy slyšely někoho lamentovat: „Panebože, do čehos to duši dal“? Já to svého času slýchávala celkem často od svojí babičky. Myslela tím občas, že to snad ani není možné, aby tu bylo takové nemehlo, nebo nedovtipa nejapný... Teď si to říkávám sama, když se přistihnu, že jednám úplně nesmyslně. Jako by ta duše byla vzácnost, kterou je třeba chránit před neomaleností a tupostí obecně. A ono to tak asi opravdu bude, vždyť duše je taková jakoby křehká víla, která bydlí uvnitř každého z nás. Ona tam pořád je a do světa vykukuje skrze naše smysly, dívá se našima očima, promlouvá našimi ústy a jedná našima rukama. Ona skrze naše tělo prožívá radosti i smutky a vůbec všechny pocity, které nám pomáhá přivést k vědomí. A každý jistě pozná, když ta víla v něm radostí tančí, až to klokotá, ale také už pozná i když se cítí jeho duše stísněně – něco ho tlačí – sužuje. To sužování může učinit naši křehkou „vílinku“ tak úzkou, že je pak teninká a křehoulinká jako omrzlá nitka. To duše cítí úzkost, nebo se také říká tlak (stres). Takový tlak dušinkám – vílinkám nedělá dobře, protože se cítí stísněně a nemohou lehce tančit a klokotat v nás, což by normálně pořád chtěly. Proto je třeba na ně myslet, hodně jim zpívat a hrát, malovat a vůbec je nejrůznějšími způsoby těšit. Pak jsou lehké a září skrze nás i k potěšení ostatních vílinek. Už jste ale asi také slyšeli, že někdo měl třeba duši černou a těžkou, zatíženou mnohým hříchem. Co si představit o takovém člověku? Asi hlavně to, že svojí vílince moc nezpíval a nemaloval, když nemohla tančit radostí a stala se tak stlačenou a zatíženou nějakým závažím hříchů – nepotěšitelných činů, možná snad i zločinů. Takový člověk je vlastně chudáček, protože jeho vílinka – duše je jako v žaláři, ve stísněné tmavé kobce. „Kdyby jí tak mohl někdo pomoci,“ té chuděrce zakleté do černa, vzdychá si asi, ale je už tak slaboučká, že ji ostatní víly už snad ani neslyší volat. 28


www.unitaria.cz

To se každý musí snažit hodně pozorně naslouchat, aby uslyšel, jak a co ostatní vílinky říkají. Některé opravdu volají o pomoc a chtějí vysvobodit ze zakletí. A tak i když naše vílinka třeba už nedoslýchá v tom rámusu silničního provozu, volání reklam z televizí a rádií, bylo by možná dobré občas těm zachmuřencům, kteří vypadají, jako že jejich křehotinka dušinka dlí ve sklepení, třeba zazpívat, rozesmát je a vůbec se snažit vyvolat jejich schovanku vílinku nahoru do světla. To jsou pak princové z pohádky, kteří vysvobodí zakletou princeznu. Tak jestlipak se mezi vámi najdou takové dobré duše, které dopomohou ostatním vykouzlit úsměvy na tváři. Mám tu pro vás malý návrh. Čeká nás nový rok. Co třeba vést si statistiku – kolik lidí se vám podaří rozesmát, nebo rozezpívat, popřípadě roztančit? Přeji vám hezký nový rok a úsměvy na vašich oduševnělých tvářích. – Mína Hosenseidlová


29

www.unitaria.cz

/Dokončení ze str. 27/ přidat vhodnou muziku, titulky, efekty a hlavně to všechno sladit dohromady. Chtěl jsem, aby to nebylo moc dlouhé, resp. aby to bylo koukatelné i pro náročného internetového diváka, který je zvyklý mít všechno ve zkratce. Proto jsem po domluvě s Petrem zkrátil komentář o méně podstatné (alespoň jak já to vnímám) aktivity Unitarie, ke kterým by se navíc špatně sháněly obrázky. Práce byla velmi kreativní. Někdy jsem dlouho vybíral, která fotka či video bude nejlépe pasovat pod daný komentář a vhodně navazovat na předchozí. Zpočátku i v průběhu jsem měl pochybnosti o tom, jestli budu sám s dílem spokojený. Petrův archiv fotek ze svateb, křtů, dětí ad. totiž nebyl dostatečně rozsáhlý a kvalitní, aby pokryl příslušný komentář. Navíc kvůli svým omezeným časovým možnostem jsem nemohl být zdaleka u všeho, u čeho bych s kamerou být chtěl. Trn z paty mi vytrhla až Iva, která poskytla velké množství svých soukromých fotek. Díky spolupráci s oběma jsem nakonec s výsledkem spokojený. Když vidím duchovní a všechny ostatní jak mnoho toho dělají pro naše společenství, jsem velmi rád za příležitost něčím přispět. – Ondřej Svatoš

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

JAK JSME SI NEVYFOTILI DALAJLÁMU Po jednom z nedělních shromážděních jsme šli spolu s ostatními na oběd a na Betlémském náměstí jsme zpozorovali velké množství policejních aut i přítomnost ochranky. Poněvadž jsme věděli, že je v Praze na své návštěvě Jeho svatost Dalajláma, byli jsme vděčni Honzovi, že se pokusil zjistit, koho že to ochranka střeží. Usoudili jsme správně, že v protější restauraci Jeho svatost obědvá. A tak jsme si rádi počkali, abychom alespoň zahlédli tohoto celosvětově uznávaného ambasadora porozumění, lásky a vcítění. Naše trpělivost přinesla plody a Dalajláma směrem k nám při východu z restaurace nejen pokývl, ale spolu s nezaměnitelným úsměvem nám poslal také symbolické políbení. Jeho láskyplná otevřenost všem lidem bez rozdílu, zosobnění toho, co hlásá, se tak stalo velice osobní zkušeností. A zároveň také završilo shromáždění toho dne na téma Buď majákem v moři temnot. Toto setkání se hluboce vrylo do našeho srdce, a tak nám ani nevadilo, že se nám nepodařilo Dalajlámu vyfotit. -if30


HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

Unitář dbá o svou duši (leč připouští, že jeho představa o ní se nemusí slučovat s realitou)


31

30. října Pražská obec pořádala zvláštní nedělní shromáždění v kostele Sv. Martina ve zdi při příležitosti sbírky na rekonstrukci historických varhan. Děkujeme Církvi českobratrské evangelické za laskavé propůjčení kostela i varhan.

Obsah Unitářských listů LEDEN 2012

Recommend Documents