Obsah tábor Junák - český skaut. pod pokličkou uďům 46 Práce práce a zase práce 55 Plánování tábora 57

Obsah tábor 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 2 hory · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 40 pod pokličkou uďům · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 46 Práce práce a zase práce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 55 Plánování tábora · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 57

Stezky · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 59



Uďopráce v Pejškově · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 63



Mimo časoprostor · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 66

Roverský kmen · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 61

uďové na cestách · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 68

Anglie očima erasmáka · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 69



Odpočinek od vlastního života · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · ·73



Norsko vol.2 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 76



22 ohromujících věcí, které jste nevěděli o Černé Hoře · · · · · · · · · · · · · 79



Cesta k protinožcům podle Máří · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 84



Kypr · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 87



Kterak si Kaštánek cestu do lusitánských luhů našel · · · · · · · · · · · · · · · · 90

skauting mimo oddíl · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 92

Junák - český skaut



Fonticulus 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 93



Ursus, -i, m. · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 95



Oddysea · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 97



Zvostra! · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 99



Ejhle · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 101



Ze Švihova do Liberce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 103

Help 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 105 blanická sekce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · ·· · · · · · · · · · · 108

Kdo je George? · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 109



Blanický kompas · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 111



HUstoakce · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 117

Výsadek 2015 · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 113

bonus: komix· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 119

je prosinec... Kniha Keya existuje stále jen v Kamenově počítači a ačkoliv máme texty, do konečné podoby nám toho chybí ještě spousta. Třeba slovo šéfredaktora, hercumfixum. Letošní kniha.. no, vidíte to sami, je to už asi doopravdy kniha. Já jen vím, že má moc stránek na vazbu V1 a tak musíme objednat vazbu V2. Inu, zalistujte... ne, vlastně ještě ne. Jedno upozornění předem: V letošní Knize Keya otiskujeme dosti rozmanitou směsku článků. Některé vypráví o oddílovém dění, jiné o skautech a skautování mimo Keyu, další dávají nahlédnout pod pokličku tomu, jak jako uďové pracujeme, jak se vzděláváme, nebo kam cestujeme, když zrovna nepracujeme... Na první pohled vás nemusí některé články vůbec zaujmout, ale...no, my doufáme, že si svoje čtenáře najdou. A kdyby ne, tak jsou u toho alespoň pěkný obrázky, nemyslíte? :-)

tábor 2015

Chci tu poděkovat autorům všech článků - na obsahu letošní knihy se podílelo víc lidí, než kdykoliv předtím. Díky vám všem! Velké díky patří také uďům, kteří vymýšleli obsah a připomínkovali vznikající dílo. No a úplně speciální díky patří Kamenovi, který celou knihu sázel a graficky ladil - jenom díky němu vypadá tak skvěle, jak vypadá. Zkrátka, snažili jsme se o co nejlepší knihu, která připomene a vystihne skvělý oddílový rok 2015. Výsledek našeho snažení posuďte prosím sami. Ať se vám líbí! Terka

najdete nás taky tady

Oficiální youtubový kanál našeho oddílu obsahující videa z tábora a z dalších akcí

1

keya.skauting.cz

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

2

3

kniha KEYA 2015

souřadnice gps

vzdálenosti

49° 30' 10.031'' N 15° 3' 38.377'' E

1,5 km 1,7 km 4,7 km 12,5 km 72 km 7 375 km

Před

Po

kniha KEYA 2015

→ → → → → →

Lesná Velká Chyška Pacov Pelhřimov Praha Chicago

4

stavebka

5

2015

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

6

Datum: 14. 7. 1930

Datum: 12. 7. 1930

+++

Chicagský nezávislý deník

V sobotu 11. 7. Došlo k výraznému posílení ba dvě desítky zcela nových mužů a žen, kteří našeho chicagského policejního sboru. Do budou velkým přínosem pro práci celého jeho řad se připojilo několik desítek nových sboru. Od tohoto okamžiku se již žádný gangčlenů. Ti byli vybráni z mnoha kandidátů a ster neodváží vylézt na ulici za bílého dne, museli projít náročnými psychickými i fy- a v noci jedině po skupinkách. Občané našeho zickými zkouškami, aby obstáli v tvrdých města si od této posily mohou slibovat větší chicagských

ulicích.

Většina

adeptů bezpečí a méně násilí v našich ulicích. Tedy

z

prošla na výbornou, a to i k velké radosti alespoň doufám.“ Stejně tak doufá i redakce policejního kapitána Charlese Healyho, který našeho deníku, neboť násilnosti v posledních k celé záležitosti řekl toto: „Jedná se o zhru- měsících se již zdály hlavu přerůstající. (FK)

Nedávno

přijetí

Policejní sbor v akci příslušníci

městské

policie včera konečněnaplno ukázali, že budou našemu městu velkým přínosem. Všichni byli posláni do ulic a potýkali se jak s běžnou kriminalitou, tak s všedními problémy chicagských občanů. Nejeden nahodilý kolemjdoucí uznal, že i přes jejich útlý věk si většina z nich vedla na výbornou a atmosféra ve všech okrscích se významně zlepšila. Zde se krásně ukazuje, jak se investice do veřejně- i v případech hasičského sboru a zaměstnanců prospěšných činitelů vyplácí. Naše redakce nemocnic. (FK) doufá, že k podobnému posílení stavů dojde Datum: 15. 7. 1930

Meziokrskový turnaj Nejen prací živ bude člověk Tak právě tímto heslem se řídil ctihodný lidé. Na úvod celého turnaje sestávajícího

Policejní sbor přivítal nové posily

chicagský občan Alphonso Vincenso Ca- ze tří oblíbených amerických sportů (basepone, když uspořádal a financoval sportovní ball, golf a fotbal) držel taktéž řeč o pospolitosti jednotlivých složek veřejného života a

Datum: 13. 7. 1930

propojení soukromého a státního sektoru

Ač byla neděle, přesto se drtivá většina obyvatel

V neděli večer se konal mimořádný policejní sraz na

ve městě. Samotného turnaje se zúčastnili

města Chicaga vydala do práce! Celé město ožilo

místní služebně. Setkali se zde zástupci všech chi-

členové policejních okrsků Austin, Ashburn,

a při stavbě mrakodrapů se pokročilo o mnoho

cagských okrsků od východu až na západ. Na sjezdu

Dunning, Lake View a New City. Výsledky

pater.

byli přítomni i kapitán chicagského policejního sboru

se ukázaly na celé akci jako nepodstatné,

Starosta města William Hale Thompson

Charles Healy a jeho zástupce George Shippy. Oba

mnohem přínosnějším se naší redakci je-

celé dění trefně okomentoval slovy: „Paráda. přednesli své projevy, jež se setkaly s bouřlivým

vil duch přátelství, který celou sportovní

Fakt!“

přijetím ze strany jak nových tak zkušených členů

událost prodchl. Nám nezbývá než doufat,

Redakce našeho deníku doufá, že nasazení

sboru. Tématem večera bylo „Život ve městě a jak

že se v  nelehkých časech ekonomické krize

všech novo i starousedlíků vytrvá a dodá městu

zajistit jeho hladký běh“, důraz byl kladen zejména

nalezne více takovýchto mecenášů ochotných

atmosféru radosti a prosperity, jež se v realitě

na problematiku konzumace psychotropních látek a

turnaj pro příslušníky policejního sboru sponzorovat podobné akce. (FK)

nelehkých třicátých let jen těžko dostává. (FK)

špatnou kázeň některých příslušníků. (PP)

ve snaze ukázat, že policisté jsou přeci také

7

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

8

Datum: 15. 7. 1930

Datum: 18. 7. 1930

Úspěch prohibičních agentů

Vyšetřování nehody odhalilo nečekané

Federální bezpečnostní agentura podnikla sboru Charles Healy je celou operací potědůrazné kroky ve věci vymáhání Volsteado- šen a zavázal se, že jeho muži budou s prova zákona a 18. dodatku

hibičními agenty na potírání

ústavy (de facto zřizují-

nelegálního alkoholu úžeji

cí prohibici), když se jim

spolupracovat. Jeho zástup-

podařilo na území města

ce George Shippy pak skr-

Chicago odhalit ilegální

ze náš deník vzkazuje všem

skrýš alkoholu. Veškerý

občanům: „Mějte oči na

inkriminovaný

materiál

stopkách! Pakliže objevíte

byl zabaven, zinventarizo-

jakékoliv známky o přítom-

ván a následně zničen, aby

nosti alkoholu ve vaší čtvrti,

nebylo možné jej dále vyu-

neprodleně to hlaste na nej-

žívat. Kapitán policejního

bližší policejní stanici.“ (SP) Datum: 17. 7. 1930

Ve včerejším vydání Chicaho Tribune jsme 36th Place. vás informovali o autonehodě a střelbě Cestou do podniku byl ovšem v centru města v  centru města. Nyní nám nformace, které zastaven střelbou z  Coltu M1878. Střelcem náš deník obdržel od zástupce kapitána pol- byl podle všech doposud zajištěných důkazů icie Charlese Shipppyho, dávají nahlédnout Hymie Weiss, registrovaným majitelem do složitých okolností celého případu. Naše zbraně pak George Clarence Moran. Oříškem redakce vám nyní předkládá celý příběh tak, k  rozlousknutí tak nyní zůstávají zejména jak jej vnímají policejní orgány. Ve středu otázky jako: jak je do celé věci zapojen pan večer zapůjčil pan Alphonso Capone svůj Capone? Věděl o nešvarech svého přítele? automobil svému příteli Johnymu Torriovi. Jak se Weiss dostal ke zbrani podnikatele Ten v noci ze středy na čtvrtek zkonzumoval Morana? A kdy bude v  našich ulicích zase větší než malé množství alkoholu, načež nad bezpečno? Doufáme, že nám policejní sbor ránem naložil neznámo kde naložil zásilku alespoň na poslední z  otázek již brzy sdělí alkoholu pro svůj kabaretní podnik na ulici odpověď. (FK)

Střelba v centru skončila autonehodou

Datum: 24. 7. 1930

Policejní sbor města Chicaga včera vyšetřoval tak v  kufru vozidla. Tím porušil prohibiční masakr přímo v  centru města. Došlo zde zákony hned nadvakrát, neboť alkohol nek  autonehodě dodávky, která nabourala do jen konzumoval, ale i přechovával. Dále již lampy. Ovšem po-

ale věc odmítla ko-

dle zdrojů blízkých

mentovat s ohle-

policejnímu

ka-

dem na probíhající

pitanátu byla celá

vyšetřování.

havárie způsobena

Můžeme

střelbou

jenom

z  blíže

se

tak

domnívat,

nespecifikované

že celý incident je

zbraně, která taktéž

jen další fází vle-

zapříčinila

klého sporu ilegál-

řidiče,

který

smrt byl

nalezen na místě

ních o

organizací nadvládu

v 

činu. Policie dále uvádí, že řidič Johny Torrio Chicagu při dodávání zakázaného alkoholu. byl zároveň pod vlivem alkoholu, jehož větší (PP) množství bylo nalezeno jak v  jeho žaludku,

9

kniha KEYA 2015

Skandální odhalení!!! Kapitán Charles Healy obviněn z korupce!!! Katastrofální důsledky pro morálku policejního sboru mají události, které stihly celý chicagský policejní sbor během čtvrtka. Vše vyvrcholilo ostrou hádkou mezi policejním kapitánem Charlesem Healym a jeho zástupcem Georgem Shippym, která skončila Shippyho stížnosti na činnost a nečinnost policejního kapitána. Ale projděme si to ještě jednou popořadě. Policejní sbor napříč okrsky spolupracoval na prošetření okolností nedávné střelby a autonehody v centru města Chicago. Po několikadenní usilovné práci se policii podařilo získat dostatečné

kniha KEYA 2015

10

množství přímých i nepřímých důkazů, jež spolu s klikou loajálních policistů napříč chi-

lou věc s ohledem na probíhající vyšetřování meze a její řešení si vyžádá neortodoxní po-

vedli k žádosti na kapitanát o vydání zatykače cagskými okrsky se rozhodl podívat se celé

komentovat, mimo záznam se však nechal licejní přístup, který již dále nespecifikoval

na hlavního podezřelého Himieho Weisse a věci na kloub. Za pomoci našeho fotorepor-

slyšet, že situace překročila všechny přijatelné z důvodu utajení.

zároveň o předvolání známého chicagského téra (jeho jméno jsme se z důvodu jeho och-

Datum: 28. 7. 1930

podnikatele s pochybnými vazbami Alphonse rany rozhodli nezveřejňovat) se jim podařilo Capona k výslechu ve věci zapůjčení inkrimi- dostat k  materiálu, který kapitána Healyho

Dopravní policie hlásí – jsme připraveni!

novaného automobilu. Policejní kapitán ce- přímo usvědčuje z  korupce a který přináší lou záležitost smetl ze stolu a policejní sbor náš deník jako první v  celém městě. Celá poslal obratem na několikadenní dovolenou. záležitost byla následně postoupena radnici Navrátivší se policisté shledali, že je celý v  čele se starostou, který se rozhodl policepřípad uložen k  ledu, a rozhodli se jednat. jního kapitána bezodkladně odvolat a uvalit Policejní kapitán Healy je ovšem tvrdě od- na něj vyšetřovací vazbu. Zároveň novým byl s  tím, že celá věc je již uzavřena (naše policejním kapitánem jmenoval jeho dosaredakce zjistila, že podezřelý Himie Weiss je vadního zástupce George Shippyho, který již mimo USA a Al Capone odmítá celou sit- se v posledních týdnech projevoval jako uaci ze svého letního sídla jakkoliv komen- nezištný muž zákona. O průběhu vyšetřování tovat). Jeho zástupce Shippy se ale tímto a případném procesu vás budeme i nadále podezřelým chováním nenechal zastrašit a bezplatně informovat. (FK) Datum: 25. 7. 1930

Městské slavnosti ve stínu masakru!!! V noci z pátku na sobotu došlo zatím to kvůli dovozu nábytku z Kanady, o kterém k nejhoršímu masakru v dějinách moderního se ve městě často hovoří jako o zástěrce pro

Chicaga. Více než dvě desítky mrtvých byly pašování ilegální kanadské whisky, jež skýtá

V rámci velkých chicagských oslav proběhla i demonstrace lehké policejní techniky, která probíhala na hlavní chicagské třídě a kopírovala trasu nedávno otevřeného úseku metra Černý most – Florenc. V čele průvodu vyrazili motoristé chicagského policejního sboru, kteří na svých motocyklech obyčejně potírají dopravní kriminalitu. Tentokráte ovšem potírali sebe navzájem, když před zraky mnohohlavého diváctva zápolili o titul

„nejrychlejší policejní motocyklistik Chica- techniků a motoristů, je rok od roku na vyšší ga“. Celá akce nejen pobavila přihlížející, ale úrovni. Jako názorný příklad přikládáme

zároveň potvrdila, že technická vybavenost srovnávací fotografie sboru z oslav před denašeho sboru, stejně jako i lidská schopnost seti léty a z tohoto léta. Datum: 29. 7. 1930 Caponovo daňové přiznání – nemám Stačí se jen nějaké chytit.“ Capone se vrátil

nalezeny na různých místech města, nejvíce

žádné zisky, tvrdí „druhý starosta“

pak na parkovišti ve čtvrti Kingswood, kde

Jeden

do města bezprostředně po velkých chicag-

našeho ských slavnostech, kterých se poprvé za dvaměsta, Alphonso Capone, ve svém daňovém cet let, jež žije v Chicagu, nezúčastnil. „Vrátil přiznání uvedl, že nemá vůbec žádné zisky, jsem se na pohřeb mého tragicky zesnulého

svítání odhalilo celkem pět mrtvých. Příčinou smrti byla povětšinou střelba, popřípadě

z

nejvlivnějších

občanů

škrcení či bití. Většinu z  obětí se podařilo

čímž vzbudil rozruch na daňovém úřadu. přítele Morana. Jeho pohřeb jsem si nemohl Již na první pohled velmi majetný Capone nechat ujít“, vysvětlil Capone svůj nečekaný

identifikovat a podle předběžných a neo-

si v nedávné době pořídil soukromý vůz ze návrat.

ficiálních závěrů ranního vyšetřování je spo-

speciální edice Fordu a horké letní dny trávil

další zranění způsobená druhou osobou jako

na svém letním sídle na Floridě. Nyní je zpět Caponovo daňové přiznání – nemám

juje jméno podnikatele Morana, pro kterého pracovali. Morano se před několika týdny

dostal do osobního sporu s jiným chicag- obrovský finanční zisk. Čerstvě jmenovaný ským podnikatelem, Alphonsem Caponem, a policejní kapitán George Shippy odmítá ce-

11

kniha KEYA 2015

v Chicagu, ale naší redakci na otázku pátra- žádné zisky, tvrdí „druhý starosta“ jící po původu jeho bohatství jen odpověděl: Tělo významného chicagského importéra

„Amerika je země neobyčejných možností. nábytku, provozovatele několika klubů a

kniha KEYA 2015

12

podnikatele Franka Morana bylo naleze- no se dostal do velkých finančních potíží po no dnes v brzkých ranních hodinách v jeho tom, co při nedávném pracovně v centru města. Podle služebné, masakru zahynulo dvacet jeho zaměstnanců která jeho tělo objevila a informovala policii, a většinu jeho podnikatelských aktivit převzal se její zaměstnavatel patrně zastřelil. Mora- jeho konkurent Alphonso Capone.

Datum: 29. 7. 1930

+++

Chicagský nezávislý deník

Datum: 29. 7. 1930

Skandál! Capone Dostal Doživotí!

výměnou za údajnou ochranu. S tím vším je v našem městě dlouhá léta neuvidí sluneční ale, jak se zdá, v Chicagu konec. Po dnešním světlo, neboť jim soudce nadělil od deseti let

Za dramatických okolností došlo včera pozdě jakým způsobem vlastně funguje chicag-

soudním procesu s hlavou celé organizace po doživotí ve vězení. Významné množství z Caponem a dalšími členy mafie je zřejmé, že mafiánů také zemřelo při rozsáhlé policejní

odpoledne až večer k zatčení vlivného chicag- ské podsvětí, jak a z čeho si žije a proč už ského mafiána a obchodníka s alkoholem Al- tolik lidí z něj nežije. Ženy, auta, domy,

nikdo z hlavních hybatelů zločinné činnosti razii, která k zatčení a procesu vedla.

phonse Capona. Na toho vydal

zatykač

kapitán

chicagského policejního sboru George Shippy po tom, co jeho muži zajistili zásadní důkazy o jeho ilegálních aktivitách a zdrojích příjmů. Již ráno proběhlo z důvodu ochrany všech klíčových svědků urychlené soudní jednání, po kterém porota vynesla jednohlasný verdikt – vinen ve alkoholové a drogové večírky, to všechno bylo všech bodech obžaloby. Capone tak dostal od denním chlebem vysokých členů Caponovy soudního tribunálu nejvyšší možný

organizace. A za jaké peníze? Na tuto otázku

trest, doživotní věznění v zařízení se zvýšenou odpovídají výsledky rozsáhlého policejního ostrahou. Podrobnosti o celém případě naj- pátrání, které obsahovalo i nastrčení agentů dete v dalších článcích tohoto deníku, neboť přímo do mafie. V nich se dočteme, že hlavním jsme mu kvůli vysoké důležitosti věnovali zdrojem příjmů je výroba a prodej ilegálního významné množství prostoru. Chicago už alkoholu (především whisky), dále provozonikdy nebude stejné jako dřív! (FK)

vání heren a sázkových kanceláří, vydírání politických i společenských elit a vybírání

Vyšetřování a následující soudní proces výpalného, jakési mafiánské daně, kterou s Al Caponem odhalilo široké veřejnosti, platí podnikatelé a provozovatelé obchodů

13

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

14

Axolotlí introspekce

úkolů. Potom jsme šli k hvězdě. Tam jsme dostali Mauglího v lidské vesnici. Bylo to hezké. Šli jsme na chatu a tam jsem nad loučí ohříval čaj ale zčernal mi hrnek. Další den jsme jeli dlouho domů Einstein

super tábor :) Mě se nejvíc líbylo jak sme zatkli Alcapone a zabili jeho muže a bylo zase hrozný když byli uďové nejstarší družinky ale bylo super jak byla letní olympiáda a třikrát sem byl na prvnim místě. A o odpoledňáku když sme se koupali a mohly do sladkobedny. Když si Pipin prdl tak to bylo špatný protože je evakuace tábora a nemohli sme tam být příští rok. A já - spár lidma ještě jsme zůstli na mimináře tábor byl celkově super a obzvlášt táboráky. Háhruška

co se mi tam líbylo Líbylo se mi na táboře líbyla se mi pokladovka a přestřelka a jak zatkli Alkapona a nesl jsem pouta. Na manévrech do akvaparku. Tento tábor se mi líbil oproti minulýmu táboru. Bobeš

proč jsem nebyl… Nebyl jsem bohužel na táboře, protože sestřenice měla svadbu v Cambrige - Anglii. Na odíloví trojdence jsem nebyl, protože jsem jel na důležitý skokanský (skoky na lyžích) závod v Harrachově skoči jsem 19 a 18m a pak jsme běželi 2km. Skončil jsem 20. Byla tam i tombola. V tombole si mohl vihrát králíka, mobyl nebo telku atd.. David

the best of tábor Můj nejlepší kámoš z tábora byl Háhrušák. Nejvíc se mi líbylo skákání do vody. Taky jsme měly přestřelku na pokladovce. Stal jse se vlčetem. Permoník

zatykač Zatčení Alcaponeho proběhlo tak že jsme ozbrojení vnikli do budovi ve které byl Alcapone. Museli jsme tajně vniknout k Alcaponemu, ale generál Fík zavadil o nějaký kus dřeva a kvůli tomu si nás všimli. (podle mě je generál Fík příšerný nemehlo). Nejhorší na tom bylo že ten srab Pipin zůstal venku. Picasso

oddílová trojdenka kouzel Na trojdence jsme byli u Humra. Bylo tam málo místa. Kluci mě bombardovali jablky. Jency měl vysílačku ale ztratil ji. Dělali jsme lektvary a to mě bavilo. A potom jsme je nechali zfialovět. Ale to bylo poměrně stejný. Dělali jsme hodně

15

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

16

Příšeří paměti

No vida. Nikdo, včetně mě, si nikoho nevšiml. Takže, když o tom tak přemýšlím, být vrah asi není tak těžké, jak se zdá. Vrtule

ování), DVD, návštěvák, (dokonce ke konci i ten První nás rozdělili do dvojic, trochu mě zaskočily RAIEN, atmosféra, ATD… protože jsem byla zvyklá. Dávali nás malej + i hlídky a přepady) velkej, ale teď jsme byly úplně náhodně třeba tma - x já jsem byla s tarzanem. Přišly jsme do lesa a P.S. Jsem moc ráda, že jsem na něm mohla být! medvědi už, byly v lese. Byly šílený ale každý tro- Děkuju Štípadlo = mouso-fouso chu jinak, někdo obímal, někdo před vámi zdrhal a někdo dělal blbosti. Normálně jsme chytali medvědy když pipin začal křičet “Počasí”. Prostě jak mě humr zabil osmikilkou a já co!!!? Po chvíly jsme pochopily že je skoro konec. si toho ani nevšimla A mi jsme chtěli ještě stihnout míčka už jsme se Ono celkem není o co psát, ale zdá se mi vtipné, jí chtěli dotknout, potom se nás dotknul zezadu nevšimnout si vraha s takovou velkou palicí. HUMR. Pomsta bude sladká!!! Celý tábor byl Takže, jak možná víte (a možná taky ne), na táboře probíhala mafiohra. Dokonce dvakrát. Dokonce prostě MousoFouso!! dvakrát. Poprvé jsem byla opatrná, nikoho jsem Berušku má každý rád, beluska je nás kamará!!! Morče ani nestihla zabít a už mě zabil Wexlák holinkou při vaření vajíček, když byl zbytek skupinky slepý. NUDA! Proto jsem se u druhé hry pustila do jiné nejlepší tábor světa strategie. Zabila jsem E.T. rusákem, Huhmu rádeim = jako vždy super Světlo - táboráky, hospody, disko, čajovna, a plánovala zabití Jogurta karimatkou (konečně stavebka, manévry, netopýr, Humr zabíjející nějaká nenápadnější věc), když jsme šli na dřevo. vařečkou sršně, jídlo, duchovní program (mal- Stojím pár metrů od zubříku, když tu najednou Humr povídá, že mě právě zabil osmikilkou.

matoucí medvědi

17

kniha KEYA 2015

několika vesnicemi, měli jsme se rozdělit. tak se stalo, že jsme se… kupodivu… rozdělili. Moje cesta vedla do Zahrádky, kde mě čekalo malé duchovní zamyšlení. No a pak přišla cesta zpět do tábora… Po setkání s velkým černým psem se mi matoucí medvědi podařilo najít cestu do Pacova. No a pak už to šlo První nás rozdělili do dvojic, trochu mě zaskočily snadno a do tábora jsem se vrátila tak akorát na protože jsem byla zvyklá. Dávali nás malej + oběd. velkej, ale teď jsme byly úplně náhodně třeba Koala já jsem byla s tarzanem. Přišly jsme do lesa a medvědi už, byly v lese. Byly šílený ale každý tro- tábor chu jinak, někdo obímal, někdo před vámi zdrh- Letošní tábor byl ultra Mega super!!! al a někdo dělal blbosti. Normálně jsme chytali Byl prostě Mousofouso. medvědy když pipin začal křičet “Počasí”. Prostě Bourali jsme mrakodrab. (Táborák) co!!!? Po chvíly jsme pochopily že je skoro konec. Měli jsme čajovnu a zjistili jsme že jsme schopni A mi jsme chtěli ještě stihnout míčka už jsme se se opít po hrnku čaje. Když jsme se po nějaké jí chtěli dotknout, potom se nás dotknul zezadu době stali lepšími policajty začali jsme pomalu HUMR. Pomsta bude sladká!!! Celý tábor byl zatýkat a dostali jsme se do gangu Al Kapóneho. prostě MousoFouso!! Také byl pro nás speciální duchovní program. Berušku má každý rád, beluska je nás kamará!!! Manévry Morče Byly super měli jsme zmrzku šli jsme pomalím tempem a byli jsme v bazénu. “Šplouch”. “Cák.” Bojovka Aladin byla super. Třetí táborák jsme plvýsadek nili slibi pak jsme mohli být dobrovolně vzhůru a Tak se stalo, že nám bylo jednou večer řečeno, že jíst čili papryčky. “ToPálí!!!” budeme mít výsadek… Tak jsme zkusili jít spát. Po Skřéťa ;-) necelých dvou hodinách mého snažení o spánek mě kdosi probudil s tím, že se mám teple obléct aladinova lampa a jít před kuchyň. Před kuchyní jse se spojila s Hned po večerním programu pro nás přišla NezRádiem a pak jsme společně asi tak hoďku čekali mar se slovy: “Okamžitě pojďte, honem! V lese na auto. Cesta byla prostě MOUSOFOUSO! V se našla Aladinova lampa!” Naše reakce byly autě nás bylo hodně, měli jsme zavázané oči a značně různorodé. Někteří projevili zájem, jiní už užili jsme hodně hlasitou hudbu. se spíš viděli ve spacáku...Ať jsme si však někde Byli jsme vysazeni v poli poblíž vesnice Nesvačily. hluboko přáli cokoliv, nakonec jsme se společně Po chvíli dohadování nad mapou jsme došli k odebrali před kuchyni. Zatímco jsme si rozeszávěru, že “Žádná sváča” je asi správný název v pale posedali na lavice, Nezmar se pustila do mapě. vysvětlování: “Tam v lese byla zahlédnuta AladiA tak jsme vyrazili a po nějaké době jsme vrá- nova lampa! Každému, kdo se k ní dostane, bude tili a šli jsme na opačnou stranu. Postupně splněno jedno přání…” To bylo sice moc hezké, jsme vyzkoušeli všechny možnosti, než se nám ale všichni jsme cítili nějaké “ale”. A taky že žáhy podařilo najít tu správnou cestu. Když jsme prošli přišlo. “problém je v tom, že aladinovu lampu

kniha KEYA 2015

18

Jejdí vzpomínání

vzpomínka №1 hlídají vzbouření džinové, kteří stávkují a odmítají plnit jakékoli přání. Ovšem když se dostanete až k lampě, přání vám bude splněno. Dostat se k ní, to už je ale na vás…” Po téhle větě jsme ji samozřejmě zasypali otázkami. Dozvěděli jsme se, že džinové se poznají tak, že budou svítit nadpozemským světlem, stejně jako lampa. Když nás v té tmě uvidí a poznají a řeknou naše jméno, musíme se vrátit na začátek. A že nesmíme používat baterky. Hned na to jsme se odebrali do lesa, kam jsme šli po svítících skvrnách na zemi. Nakonec, když jsme došli až na místo, Nezmar ještě jednou zopakovala pravidla a zmizela ve tmě… Hra začala. Začali jsme se potichu plížit určeným směrem. Najednou se začali zvedat svítícími náramky osvětlené postavy, které začali vydávat strašidelné zvuky. Šišlání, chropotání, hvízdání, temné mručení a podivně skomolená slova se ozývala všude kolem. ve dne by to bylo asi dost zábavné, ale ze začátku to nahánělo opravdovou hrůzu. Nakonec se první odvážlivci začali

19

plížit dopředu, směrem k vytoužené aladinově lampě. Po chvíli se již začalo ozývat: “Morče!” … “Beton!” … “Štípadlo!” … a nešťastníci se kvapným krokem vraceli potichu zpět na začátek, aby si oddřepovali svých 5 dřepů a vrátili se do hry. Dlouho bylo marné naše snažení, leč nakonec se podařilo. Po půl až třičtvrtě hodině hry se do tábora začali trousit šťastlivci s papírkem, na kterém byla nakreslená zmrzlina - naše jediné přání. Bylo to fakt dobrý, prostě MOUSOFOUSO! Tarzan

kniha KEYA 2015

Ukradli nám zase dveře. Kuře v růžovém. Na návštěváku bilo hodně dobrot. Kdiš nám řekli, že se viskitujou kroupi. Skippy

kdiš Fík křičel z velkym Láďou. Taky se mi líbilo Kuře v růžovym. Zubejda

vzpomínka №5

Slibování na světlušku. Spaní u táboráku. DVD. Přijeli Charles Healy, poručík Drůbež poručík vzpomínka №2 Ukradli nám podruhé dveře. Bylo málo poryče. Davit a strašný láďa. Pani V latře byli roupy. Byla dobrá pokladovka. bavilo mně pálení wkiskey. Byla mnělká holčičí vzpomínka №6 umívárka. Mrkev Ráda bych psala o tom jak nám ukradli dveře. V latře byli roupi. Abychom je vyhubili musely jíst česnek. :) Líbila se mi pokladovka. Na táboře se vzpomínka №3 Ukradli nám podruhý dveře. V latře byly roupy. rozlezla zvracečka. Manévry nám změnili na dovPani spadla do latry. Slibovaly jsme na světlušky. olenou a chodili jsme - 10 km. Na táboře bylo DVD Na táboře jsme měli velkou epidemii zvracení. (den velkých družinek). Líbilo se mi když jsme hráli famfrpál. Na návštěváku my moc chutnalo. Kuře byl v růžovým oblečení Kecka Bavilo mě sestrojovat motorky. Na táboře mi chutnal poridge. Na táboře Pani spadla do latry. Moc mi chutnal chleba s nutellou. Pohrála jsem si vzpomínka №4 Při přepadu nám ukradli dveře. O manévrech v Aqua Parku Tábor. Líbily se mi hlídky. Lochnesska jsme se koupali v bazénu. I v rybníku. Bavilo mě,

kniha KEYA 2015

20

Ještěrčí příhody

super tábor

TÁBOR

sice si to už moc nepamatuju ale to asi nevadí Na táboře se mi moc líbilo. Hlavně poslední protože je to dolela stručný. Nejdřív jsme museli táborák. Jenom mě mrzí, že jsem nemohla jet na najít naši plachtu hledali ji a pak jsme nějakou celý. Asi nejlepší historka je přestřelka s mafiány. plachtu vzali a pak, jsme, zistili že naší plachtu mají lemuři. Pak jsme se dali do stavení trojnohy a Nezmar učila lodní uzel osmkrát pak jsme PŘESTŘELKA S MAFIÁNY Pipin za námi přišel k rybníku a řekl, že máme jít trojnohu postavili a dávali jsme tam ostatní teeza ním. Došli jsme až k polorozpadlýmu stavení peejovky a pak jsme zistili, že to máme celé kde na nás čekal Fík. Potom nám předal pistole špatně ale to, už opravně stavěli vedoucí. Generál a pouta a řekl nám ať jdeme potichu za ním. Šli jsme polorozpadlým domem a tu Fík něco shodil. Mafiáni si nás všimli a začali po nás střílet. My taky. tábor nemoc Nakonec jsme je dotlačili až k další polorozpadlé Nemoc na táboře byla strašná. Skuste si celé chatce kde jsme je všechny zastřelili. Zbývalo najít dva dny ležet na stejné (vojenské) posteli a Al Capona. Skrýval se ve sklepě. Po nepříjemném jen občas si odskočit na latru. Mít přečtený boji při kterém jsme ho *NESMĚLI* zastřelit, se čtyřlístek osmkrát a zvracet při každém třetí nám podařlio nasadit mu pouta. UĎOVÉ ho na- napití by jsem vám nepřála. Ale musí se nechat sadili do auta a *jeli* do tábora. My jsme taky *šli* že ta Coca Cola byla dobrá….. Po druhém dnu jsem se trochu zotavila a už jsem se zapojila do do TÁBORA. Tatranka programu. PS: Nikomu bych to nepřála. Jogurt tábor 2015 Nejvíc se mi asi na táboře líbylo stavění tee-pee

21

kniha KEYA 2015

Můj asi nejlepší zážitek z tábora byla ta hra co jsme hráli s axolotlama. Jak jsme je měli převíst přes potok a měli jsme k tomu jen lano. Vlízt do potoka mohla jen jedna a byla to Tatranka. Ta vždycky přidržovala ňákýho axolotla a ten šel po můstku z lana a nesměli tam spadnout a pak jsme po tom můstku měli přejít sami. Boty si namočil jen Hahruška který si je nenamočil na můstku ale když mi utekl a šlápl do vody. Protože jsme si všechny axolotli rozdělili mezi sebe aby se každá Ještěrka starala o jednoho axolotla. Pak se to vyměnilo a axolotli nás měli převést. Ale protože už měli málo času tak nás převedli jen po normálním dřevěném můstku. To bylo super! A taky byly super manévry (teda prázdniny) protože jsme byly v bazénu A taky byla super ta btka v tom domě protože jsme po sobě stříleli a taky proto, protože to bylo zábavný Huhma

dorazili do chaty… V sobotu ráno se vedoucí přectavili jako (síla vůle, příroda atd….) Potom jsme dělali lektvary. Po vaření lektvaru jsme šli na dřevo a přitom jsme získali Dřevo Morku abychom jsme jí mohli přidat do lektvaru. Pak byl oběd a měli jsme čínu. Po obědě byla ochutnávka lektvarů a nejspíš to nebylo moc dobrý. Oliva

Tábr Na táboře jsem byla poprvé, fakt se mi líbili hry které jsme tam hráli hry který jsme tam hráli. Moc se mi líbyla hra jak po nás vedoucí stříkali vodu z láhví. Sice nevim kolik jsme měli přepadů je normální ale mne příde že jich bylo celkem dost. Jo a pak jsem tenhle tabor dost marodila, nejdřív mi bylo špatně pak když se mi udelalo už konečně udělalo dobře tak hnet v pátek rano (první den po nemoci) sem si v jídelně sedla z Vykašem zády ke stolu, pak sme se opreli, stůl se ulomil, a my sme z vykačem spadli, jenže Vykač je trochu delší než já a ja sem spadla krkem a před táborem sme jeli do nemocnice a dostala sem límec. Ale jinak se mi to fakt líbylo. Elfík

Tábor 2015 třicátá léta Chickágo

D den V velkých D družin

Tyhle DvD jsem si moc užila. Všechny hry mi přišli dost promakaný a všechny mě moc bavili. Ráno po snídani byla hra famfrfál rozdělili nás na poloviny (ta hra se dost podobala famfrfálu). Byl jeden míč a kuželi vyznačené místo (branka) za hození míče do brány byl jeden bod. Pak byla stezková trojdenka Na trojdenku jsme jeli vlakem a autobusem. dyž zlatonka to byl vedoucí (Lemur Příšera) za chycení jsme dojeli tak jsme šli kousek pěšky a pak jsme byly 3 body. Potom byly medůzky :-) no prostě se

kniha KEYA 2015

22

Urzoní létopisy

převlíkneš aby tě nepoznali a pamatuješ si číslo který je napsaný na papírku pohácený na louce. Potom SVAČINA. po svačině se hráli prasata rozdělili jsme se do tímu a po louce byly prasata (Příšery Lemuři my jsme jim kolem nohi uvázali šátek, to je uspalo potom jsme je museli přenést a beton je zapsal a to byl konec DVD škoda E.T.

Třídení Akce u Elfíka na chatě (23.-25.říjen) Na této trojdence nás bylo hodně málo, ale i tak jsme si to hodněužily. Chata na které jsme spaly byla malá a moc útulná. V pátek jsme jely prvně autobusem a poté nám ujel druhý autobus a tak pronás přijeli Elfíkovi rodiče. Já s Huhmou, Kiki, Rebelkou jsme zašly do obchodu kde nám kiki odmítala koupit alkohol :-). potom jsme se s Huhmou hádaly oto, kdo je jaký motorkář a také jsme si přivlastňovaly všechny psi, které jsme potkaly. V sobotu jsme šli na výlet. Měli jsme najít list, ale nakonec jsme ho nepoužily. S Jogurtem, Huhmou, Elfíkem a Tučnákem pít vodu z listů a

23

jíst dužínu, ale ani jedno nepodporovaly [vedoucí – pozn. přepisovatele]. Také jsme odlistovávaly potůček což se Kiki, Rebelce I Nezmarovi také nelíbilo a brzy odešli. My je dohnaly až za chvíli a oni dali nám čokoládu (což mě překvapilo). Moc jsme s výlet užily. Večer v sobotu večer jsme měli poradenský večer: kdy jsme si sedly do kola a říkaly jsme si co se nám na sobě líbí a nelíbí. V neděly nám Kiki dávala kurz první pomoci takže těd umíme zachránit člověka, který leží v lese, umíme zavolat sanitku a podobně. Některé věci jsme si zkoušely i na sobě (třeba ošetřit zranění atd.). Po obědě už jsme šli na zastávku a jely spusty (asi dvěma) autobusama. Potom ještě šla Kiki s Huhmou a Tučňákem do kostela. Moc jsme si to užily a doufám že takových trojdenek bude víc. Moc děkuji Elfíkovi za to ženám půjčil svoji chatu a taky vedoucím. (Elfíkovi rodiče jsou hrooozně šikovní ve vyrábění a vůbec ve všem.) Byli: Kiki, Nezmar, Rebelka, Huhma, Krysák, Jogurt, Elfík, Tučňák KONEC napsala: Krysák

kniha KEYA 2015

Spis #1

Spis #4

Mě se líbili hlídky a přepady a fšechny hry. Nejlepší hra bila jak jsme hledali fotku. Hodně dobrý Vikačúv zvoneček. A přepad bil hodně dobrý ten s rachejtlama. A stavjeli jsme s Nezmarem akvadukt, ale jeden přepad nám ho rozbil. Čertisko

Na trojdence se mi líbilo, když jsme byli na hradě o půlnoci. Tam sme zapálili fontánky a v ešusu jsme udělali malí lektrvar. Takle si užíváme v Urzonech. Dan

Spis #2 Mě se nejvíc líbolo mytí, a etapka hlítky a přepady, noční hry, gentlemanský klub a pát mrakodrpu. Piškot

Spis #3 Mě se nejvíc líbila dovolená a pokladovka. Nejlepší bylo kdiž jsem byl v típku sám. Ale rači jsem s ostatnímy. Když jsme šli se koupat tak jsme tam museli vydržet dvacet vteřin. Kukuč

kniha KEYA 2015

24

Lemuří historky

dovolená

CHTĚLI ODEJÍT DO TÁBORA TAK SE SPUSTIL Dovolená mě opravdu bavila. Dovolená byla LIJÁK A MY JSME SE SCHOVAL DO ZASTÁVKY netradične krátká. Hodně se mi líbila část při AUTOBUSU KDYŽ PRŠELO MÍŇ TAK JSME ŠLI které jsme byli v bazénu. Původně jsme tam měli DO TÁBORA ASI V PŮLCE CESTY SE UKÁZALA být 2 h ale byli jsme tam 3,5 h. První noc jsme KRÁSNÁ DUHA NAKONEC JSME DOŠLI DO TÁBORA A UKAZOVALY SE NÁLEZY. spali u Tlučhuby a druhou v lese. Yetti Řízek

dvd výsadek

samostatný program lemurů a příšer - svázání kládou

čajovna

PO VEČEŘI (URČITĚ BILA URČITĚ DOBRÁ) Míček a Humr nás rozdělili do dvou týmu, každý SE PŘED KUCHYNÍ ROZLOŽILY PLACHTY A tým dostal kládu ke které jsme se měli přivázat PAK NÁS FÍK SVOLAL. MĚLI JSME SI PŘINÉST provazy (a taky víčko soli a dvě vajíčka). Náš cíl HRNÍČKY. NA PLACHTĚ LEŽELI ČÍSLA A SVÍČKY byl si zhotovit pár smažených vajíček (problém A JÍDELNÍČKY. MY JSME MĚLI USEBE KOD A byl v tom že část našeho tým musila myt mýt za- PODLE NĚHO A PODLE ČÍSEL SME SE POvázané oči, samozřejmě jsme se střídali). Jelikož HYBOVALI PO STANOVIŠTÍCH. NA KAŽDÉ na tepelně upravené jídlo je potřeba oheň. Vy- STANOVIŠTĚ SME MĚLI ČAS (HODNĚ KRÁTKÝ). dali jsme se na dřevo z počátku nám to dělalo CELKOVE BYLO ASI 9. STANOVIŠT A PONICH problém ale nakonec jsme sehnali dostatek SME SE POHYBOVALI TAK JAK TO FÍK STOPOdřeva. Vydali jsme se s ním do urzoního tee-pee. VAL. POHYBOVALI SME SE PO STANOVIŠTÍCH Rozdělali jsme oheň a já začal vařit. Jako první PILI ČAJ. A POVÍDALI SME SI NA UŘČITÝ TÉMA. jsem se pokusil vysypat všechnu sůl do ohně. JÍDELNÍČEK BYL VÁŽNE PLNÝ (PLNÁ A5). AŽ ZAvětšinu jsem opravdu vysypal ale bohůžel dost PADLO SLUNCE (UPLŇE) TAK MALÍ ODEŠLI A MY na víčků zůstalo. Rozklepl jsem na něj vajíčka a SME TAM JEŠTĚ MĚLI PÁR ETAP. TATO AKCE SE začal je smažit. Hotový výsledek dáky nadměru MI MOC LÍBILA PROTOŽE SEM SI PŘI NÍ HEZKY soli nebyl úplně nejlahodnější. Ale nakonec jsme POPOVÍDAL ALE BYL MOC KRÁTKÝ ČAS. TÉMA ho společnými silami snědli. Tím náš program BYLI DOBRÁ (TŘEBA NA JAKÉM EXOTICKÉM skončil. MÍSTĚ SME BYLI). CHTĚL BYCH TO I PŘÍŠTÍ Šerif TÁBOR!!!! Kanál

25

kniha KEYA 2015

(Výsadek je o tom, že tě v noci probudí, vezmeš si šátek, baterku a případně mobil, jdete do auta, zavážete si oči, odvezou vás někam, dají vám mapu, balíček a máte se dostat do tábora…) Takže mě vysadily u Nesvačil („Osváča“) a dlouho jsem já a Koala hledali, jak se dostat na další bod. Já nesl buzolu, která ukazovala všemi směry, jen ne na sever. Na místě rozdělení jsme se překvapivě rozdělili, já si dal svačinu a asi 1,5 hodiny jsem hledal cestu do Útěchoviček. Pak jsem se na to vykašlal, šel náhodnou cestou a kam jsem nedošel! Tak jsem šel, protože jsem ve svém instruktážním pytlíčku neměl žádné instrukce, s chutí mapu, která byla nakreslena firmou Kiki A.S., spálit, po autobusových značkách a zastávkách. Po tomto výsadku jsem také uctíval pitnou vodu, protože 8,5 hodin jít 25 km s 0,2 dcl vody bylo síla. Radio

vyvražďování JEDNOU NA KONCI TÁBORA VEČER NÁM ÚĎOVÉ ŘEKLI AŤ SE OBLEČEM NA VÝLET A NACHYSTÁME SI NĚJAKÉ BATOHY POTOM NÁM DALI NEJAKÉ JÍDLO (PERNÍKY A JABLKA) A ROZDĚLILI NÁS DO SKUPIN PAK NÁM DALI INSTRUKCE A MÍSTO KAM MÁME JÍT MY JSME ŠLI DO HOŘEPNÍKU COŽ BYLO DOST BLÍZKO. V HOŘEPNÍKU JSME ZAČALI PLNIT ÚKOLY UŽ SI NEPAMATUJU JAKÝ PŘESNĚ ALE VÍM ŽE JSME MĚLI ZÍSKAT HISTORKU OD NEJSTARŠÍHO ČLOVĚKA AVŠAK „K NAŠÍ SMŮLE TA NEJSTARŠÍ PANÍ UMŘELA PŘED TÝDNEM! KDYŽ JSME

kniha KEYA 2015

večer (možná spíš noc)před DVD jsme se společně s příšerama radily jaký bude program. Když jsme se konečně dohodli tak začínala noční hra, takže jsme na ní byli první a nemuseli jsme vstávat ze spacáků. Na DVD jsme po nástupu snídani atd. hráli jako první hru famfrpál (oproti harrymu Potterovi se nelétá, místo obručí jsou normální branky, zlatonku nese člověk a jejím chycením nekončí hra) Odpoledne jsme hrály medůzky a kousáky (kousáci se hrají tak že se sbírají po lese rozmístěné papírky (v různé výšce, ale jenom pusou). Jedna ze super věcí na DVD byla že jsme seděli u uďastolu. Kibitz

destilátor – pašování Dostali jsme seznam věcí potřebných pro sestavení destilátoru. Podle toho seznamu jsme muselipropašovat z Kanady. Hranice byla cesta, kterou hlídala pohraniční hlídka. Ty měly za úkol chytat lidi, kteří něco nesli nebo nenesli. Samozřejmě kontroly nechytaly všechny. (protože to nezvládaly) O tomhle tématu píšu jenom, protože to byla první soutěž, kterou jsme vyhráli. Teď vám to objasním. Na našem území (v Americe) byly rozmístěny igelitky s platidly. Na území Kanady byl obchod s věcmi na ten destilátor. Každá součástka se platila jinak. Kupříkladu víčko s 1 dírkou mohlo stát 3x zakázaná měna, 2 kolky a 4 korále. Nejdražší byl pšeničný základ v baňce. destilátory jsme potřebovaly na to aby jsme v různých okrscích mohli postavit palírnu, aby bylo dost whisky. Beton

26

Výsadek podle Wexláka UPOZORNĚNÍ: Možná si po přečtení tohoto bláznivého a možná až nudně dlouhého textu povšimnete, že jsem do následujících odstavců zakomponoval až příliš krát slovo JSME a JSEM. Tohoto, pro češtinářní vlastence lehce pobuřujícího provinění, jsem se dopustil né proto, že bych měl odpudivě malý slovník, nýbrž poněvadž mám tato slova radši než jakákoliv jiná. :)

jsem konečně našel všechny věci až na mobil, který jsem měl tou dobou krásně uschován v teplém, suchém, pohodlném, nicméně na rozdíl od tábora dosti nudném a opuštěném domově a odebral se do kuchyně. V kuchyni byli Kuře a Špunt, kteří nám všem, kdo byl vzbuzen, ať to byli Lemuři nebo Příšery, dali skromné jídlo, které člověku, který je na takoví přísun potravy je zvyklý, vystačí na tři dny (ale věřte nebo ne, mně by to nestačilo ani na půl dne), kompas nebo buzolu (to jsou věci, které jsem se za svůj krátký život nenaučil rozlišovat) a, co bylo nejlepší, dali nám mapu nejspíš nakreslenou Terkou, která v tu chvíli asi měla kocovinu. Ta mapa byla přesná asi tak jako………………..jako hódně nepřesná mapa. Když nás naložili drastickým způsobem do auta, které asi za půl minuty bylo schopno ztěžknout o nás šest mladých ve většině sportovně nadaných, leč ( jak už to tak na táboře je zvykem) vypasených dětí, jsme vyjeli do černočerné noci.

Když jsme jeli tmou, každý by si pomyslel, že jsme všici měli akorát hlavu v dlaních a čekali na to, až na nás přijde řada s výstupem, ale to byste se mýlili. Tak za prvé: hlavu jsme neměli kam dát, protože na nás (kdo si hověl na látkové sedačce) bylo asi 3682 vrstev, takže z toho plyne…že kdo má rozum tak si asi domyslí, jak to tam s těma hlavama asi vypadalo. A za druhé: né, opravdu jsme nečekali. Nežli čekání se to podobalo spíše velkýmu odporu Jedné, na oko uplně normální noci mě, Kanála a vůči výstupu. Jelikož i přes repráááčíčky, které Yettiho probudil Kuře se slovy: „Vezměte si bat- obsahovalo auto, jsme poslouchali ty nejhorší a erku, šátek, mobil, teplé oblečení a pojďte rychle nejznámější české a anglické hity ( jako například: do kuchyně.“ Když se zamiluje kůň nebo všemi slyšená písnička Let it go a tak dále) na plný koule. Tuto cestu auPo dlouhé minutě plné strastiplného uvažování tem považuji za jednu z nejšťastnějších chvílí z nad možností toho, že se schyluje k výsadku, tábora, páč jsme si to dokázali všichni ohromně

27

kniha KEYA 2015

užít a zasmát se. Do té obecné legrace bylo slyšet občasné zaječení Špunta doprovázené zachechtáním Kuřete jakožto spolujezdce, když jsme jeli po lesní cestě a váha auta se opravdu přelívala z jedné strany na stranu druhou, což se projevovalo častou a né neadrealinovou jízdou po dvou kolech (zdroj: v tu chvíli vidící Uďové). Po té nepopsatelně nepopsatelné jízdě a asi 35 minutách se na lesní bahnité cestě auto zastavilo, Uďové se chvíli radili a když je to přestalo bavit, navrhli nám výstup z auta. Nikomu se pochopitelně nechtělo, ale museli jsme. Vylezli jsme z auta a viděli, do čeho jsme vlezli. Do smradlavého, tmavě hnědého, tekutého bahna.

s bezradností, kam máme jít, a tak jsme zkoušeli najít někde nápis s názvem obce, kterou bychom následovně zkoušeli najít na již zmiňované mapě nemapě, na které byla každá obec pojmenovaná, jinak než jak se ta obec jmenovala. Nicméně to vymyšlené jméno mělo s tím pravím něco podobného. Byla to podobnost slova nebo význam slova jako například: Pacov = pecen chleba nebo Myslov = inteligence, či tak nějak v tomto smyslu. Po hovoru s Kuřetem jsme byli hned moudřejší o informace: 1. že to místo, kde se nacházíme, vůbec není na mapě, 2. máme jít po turistické značce po silnici.

Po sdělení, že jsme uvízli díky nízkému podvozku auta, Kuře navrhl, že budeme auto muset tlačit, jinak se nikam nedostaneme, a tak začlo blátové peklo. Jak jsme tlačili, Špunt jela a protáčela kolama. Z pod auta tryskaly gejzíry bláta do výšky vyšší než vysoké. Tak auto chvilku tlačil jen jeden, a to ten uprostřed. Ti nešťastníci nešťastný na kraji, né že by jenom už nemohli, ale byli i hnědí od bláta a mokří (zejména Tarzan, která dobrovolně vstoupila do přímo odporné kaluže, aby mohla tlačit), poněvadž jejich holeně zastupovaly funkci blatníku. To nikomu plně neimponovalo, ale protože nejsme z cukru, tak jsme potom zase začali tlačit (my všichni, kdo jsme ještě v tu chvíli nebyli vysazení a na cestě), odkud to šlo.

V následujících hodinách se toho stalo velmi moc, ale až příliš na to, abych to vypisoval. Dám vám příklad: Jednou, ještě za tmy, jsme procházeli kempem, který byl podle KČT vesnicí. Tento kemp byl vyloženě hororový a strašidelný tak, že jsem se i já bál jakožto ten, co se nikdy nebojí. Mimo tento silný zážitek jsem prožil mnoho legrace v podobě jógy při vítání slunce ve chvíli, když už slunce bylo kolmo k povrchu zemskému. A k tomu psiny podobné. Až potom v městě zvaném Křešín jsem se dozvěděl, že se s Tarzanem budu muset rozdělit a jít svojí vlastní, předem stanovenou cestou do tábora. Když přišel ten okamžik rozdělu, udělal jsem největší chybu na tomto výsadku – šel jsem úplně na druhou stranu, než jsem jít měl. Po této chvíli to šlo se mnou z kopce. Šel jsem přes Chmelnou, potom po hlavní do Košetic, ze kterých jsem šel do Buřenic a do tábora. Místo toho jsem ale měl jít přes Vyklantice do Buřenic a tábora. Celá moje cesta až z Palčic, kde jsem spolu s Tarzanem začal, činila 37 km. Místo pouhých 12, které jsem díky své výjimečné tvrdohlavosti nešel. Do tábora jsem přišel v půl jedné odpoledne, ve chvíli, kdy si všichni spokojeně dlabali svůj obídek.

Po ukrutné leč zábavné bahnité scéně, když jsme se dostali ze šlamastyky, nebrečeli jsme jen my, ale i auto, které, jak jste určitě už ráčili postřehnout, na táborových fotkách bylo. Potom jsme to zelenohnědé vozidlo konečně dostrkali na louku poblíž nějaké vesničky, do které jsme došli, a tam nám ti dva Uďové ohlásili, že tam mně a Tarzanovi začíná naše pouť do tábora. Hned

na

začátku

kniha KEYA 2015

jsme

měli

komplikace

28

Uďové vypravují

finská/indiánská/kanadská/ruská/ asi prostě jakákoliv svíce No vážně - má to tolik názvů… Ale k věci. Jedná se o zvláštní způsob dělání ohně. Funguje to v podstatě tak, že rozštípnete poleno na čtvrtiny, ty postavíte zpátky k sobě na zem a do mezer mezi nimi nacpete větvičky, kůru nebo další hořlavosti. Celé se to pak obtočí drátem, nebo třeba zakope trochu do země, aby ty čtvrtky držely u sebe a nerozpadlo se to. Pak už stačí jenom zapálit větvičky. Měl jsem jenom chvilku, takže jsem ani nehledal drát a svázal to k sobě dole u země kusem prádelky. Když jsem to zapálil, bylo to nejdřív trochu rozpačité, protože jsem do Xka nacpal moc těch větviček, takže nezbývalo moc místa pro vzduch, ale po chvilce se to s trochou pomoci pěkně rozhořelo. A vážně to funguje. Prostě stojící poleno, které hoří vevnitř v tom Xku. Nejsou z toho žádné hromady uhlíků (ale doma na koberci bych to radši nedělal), hoří to hezky, teplo zbytečně neutíká všema směrama. Nahoru jsem postavil kotlík s vodou a ta během

29

chvilky začala bez problému vařit, takže se to vážně dá použít jako vařič. Je to dost úsporné a bezobslužné - na uvaření jídla zřejmě stačí jedno poleno. V civilizovaných podmínkách je to taky skvěle nenáročné na přípravu. Stačí štípnout poleno a je v podstatě hotovo. Na druhou stranu to má i pár nevýhod. Asi největší je výroba - je na to prostě potřeba to poleno, takže člověk musí mít pilu. Ta teoreticky stačí ( jiná verze místo štípání polena doporučuje Xko vyříznout), ale prakticky je potřeba spíš i sekera. Další věc, která se ještě musí prokoumelesovat je spojení těch čtvrtek. Prádelka samozřejmě fungovala jenom chvilku - než přehořela… Zbytek držel kotlík nahoře a síla vůle, takže to fungovalo, ale ne bezpečně a spolehlivě. Dost dobré by asi bylo použít ten drát, a nebo to zakopání do země. Na tábor jsem jel s hlavou plnou nápadů, které jsem tam chtěl vyzkoušet. Stihl jsem asi jenom tohle, ale aspoň se můžete o to víc těšit na příští knihu KEYA. Pipin

kniha KEYA 2015

Příspěvek od máty Zmokly jsme. Šly jsme na zastávku. Šly jsme k balíkům. Šly jsme lesem. Šly jsme lesem. Šly jsme lesem. Šly jsme lesem. Našly jsme tábor. Dave šel na latru. Zdrhaly jsme. Chytli Rebelku. Šly jsme n a zastávku. Přišli místní. Přišla Rebelka. Bylo ráno. Šly jsme do tábora. Všichni spali. Máta

špunt vzpomíná Na letošním táboře se mi moc líbilo. S uďama jsme hráli volejbal a já občas nebyla marná. Na manévrech jsme si s Míčkem užily spoustu srandy. Akorát jednu noc bylo moc komárů a ovádů. Taky se mi líbilo, když jsme tančili v dešti. Špunt

turovecký les Někde se praví, že zážitek nemusí být dobrý hlavně, když je silný. Tak přesně takové bylo spaní v Turoveckém lese. Doteď nevím, čím

kniha KEYA 2015

to bylo způsobené, ale v tom místě bylo úplně neskutečné množství komárů nebo spíš naprosto nepředstavitelné množství pro toho, kdo to nezažil. Na tuto skutečnost jsme byli upozorněni skupinkou, která šla naši trasu v opačném směru, ale nebylo zbytí jinde se spát nedalo. Zkusili jsme všechno. Přírodní vykuřovací repetenty, přikrýt se plachtou nebo dekou, zavrtat se do spacáku, nechat je přisát se a všechny je pobýt, ignorovat je...většina našich technik byla stížena tím, že bylo hrozné vedro, takže uvnitř spacáku ani pod plachtou se nedalo vydržet. Po několika hodinách neúspěšného usínání a neustále přerušovaného polospánku jsme to vzdali a prostě jsme se sebrali a šli jsme pryč. V Táboře jsme si koupili icecoffee a asi hodinku spali na trávě poblíž Jordánu. Jinak byla dovolená naprosto parádní a moc jsme si ji užili, ale na tuhle noc asi nikdy nezapomenu a to proto, že nebyla vůbec mousofouso. :D Klubíčko

30

terky třetí první tábor Můj třetí tábor a KONEČNĚ jsem ho prožila od začátku do konce. Loňské impetigo mě připravilo o programy posledního týdne, třeba 3. táborák. Óóóó. Psaní kartiček. Éééé. Slibový oheň mimo táborák. Kde je Terka? Baterka? Nezmaré? Slibovala jsem, zatímco v Hořepníku Tlustá Berta roztáčela hvězdná kola, ale bylo to fakt dobrý. A ty přípravy! S Míčkem, Lemury a Příšerami byly prostě perfektní… Ale nejvíc mouso-fouso byla DOVOLENÁ. Pila projekt postel, meruňky, selfie tyč, krmení kaprů, ve který musíš hlavně věřit, to, že jsem zvládla 7 minut nemluvit (Kuře mi to stopnul), plavání s lekníny, dětský bazének s tou nejteplejší vodou na koupáku v Pejru, ze kterého nás vyhodil plavčík, kterého na nás poštvala nějaká matka (to ani nemusela, lehli bychom si na bok a její dítě by se k nám vešlo), taky HIT rádio Faktor, skvělý Pejškov, nakonec cesta do Myslova, a zabíjení hovad pomocí pohlavků, po kterejch by člověk málem utonul, ale šťastnej. 2. disk BONUSY - plné auto much z JZD Velká Chyška - turbo-šlehačko-maker - Der Kommisar - D-d-d-don’t turn around! - S ♥ vaše cestušky Terka

fíkovy manévry Jak už se stalo dobrým zvykem, tak i na letošním táboře jsme se mohli v druhém týdnu těšit na manévry. Pro vedoucí jsou totiž spojené s fyzickým i psychickým oddechem, který po dvou týdnech manuální práce, honění dětí při hrách, připravování programů a nevyspání přijde celkem k duhu. Z nějakého nepochopitelného důvodu se na ně obvykle těší jenom vedoucí, což je způsobeno negativním stigmatem kombinace chození s batohem a plnění úkolů - letos jsme se

31

tento diskurz pokusili nahlodat přejmenováním manévrů na “dovolenou” a úpravou jejich (pardon, její) náplně tak, aby skýtala relaxaci všem zúčastněným. Tak byly připraveny ideální podmínky pro to, abychom se po třech dnech vrátili do tábora plni pozitivní energie a připraveni na náročný zbytek tábora. Uďové se rozdělili na dvojičky a zvolili si, na jakou trasu a s jakou skupinkou se vydají, já sám jsem se však rozhodl asociovat, neboť má aktuální představa oddechu byla spojena se samotou. Těsně před vyhlášením odchodu na dovolenou jsem si vzpomněl na fakt, že jsme před táborem pořídili dvě oddílová kola s nosiči a brašnami, což vyústilo v rozhodnutí vypravit se na cestu kolmo, jež se později ukázalo být skvělým tahem. Umožnilo by totiž být značně nezávislý na své skupince, která, ať byla zrovna kdekoliv, nebyla nikdy dále než půl hodiny cesty. Díky tomu jsem mohl první dopoledne z dovolené strávit v táboře s lidmi, kteří v něm zůstávali, a potkal jsem se tak s Georgem a Minitů (pohlaváři střediska), kteří nás přijeli navštívit. Poté jsem během hodinky dojel na Tlučhubův statek, kde měli moji svěřenci večer přespat na seníku. Měl jsem dost času na to, abych pomohl s vyklízením jakési nepoužívané místnosti, připravením ohně na vaření pro svou skupinku a klidnou večeři při svitu hvězd. Po příchodu dětí jsem jim pomohl s vařením a po tom, co šli spát, jsem se rozvalil ve spacáku k ohni a blaženě usnul. Další den se nesl ve znamení práce na statku děti se sice do sbírání mandelinek úplně nehrnuly, ovšem mně demolice starých králíkáren a montáž nových udělala dobře po duchu i po těle, což ještě stvrdila Andy, Tlučhubova žena, která mě přizvala na oběd (zapečený květák!) s jejich skvěle roztomilýma dětma. Odpoledne jsem ještě chvilku popracoval, než jsem se přesunul do Pelhřimovského aquaparku, kde jsem spolu se svou skupinkou zakravil, zaplaval a zjistil, že

kniha KEYA 2015

nejsem ani zdaleka tak opálený, jak jsem si až do té doby myslel. Následoval přesun do nepříliš vzdáleného lesa, kde jsme měli nocovat. Cestou jsem se nachomýtl k rozestavěné ryhlostní silnici, která sváděla k jízdě na kole. Ráno jsme vstávali časně a vydali se do osm kilometrů vzdálené Nové Cerekve, kde jsem zavzpomínal na minulý tábor. Už mě ani nepřekvapilo, když jsem na své pěšáky musel čekat dobré čtyři hodiny, alespoň jsem vyřídil všechny své korespondenční resty. Ne úplně optimistické naladění dětí nijak nezměnil můj návrh, že bychom se mohli podívat do opravené staré synagogy, takže jsem to zkusil po staru a koupil jsem všem zmrzlinu, což mělo o hodně větší úspěch. Vzhledem k tomu, že tento večer jsme již měli nocovat v táboře, kopli jsme do vrtule a vyrazili jsme. Vprostřed prašného silničního putování jsem vyzval své spolu-cestovatele k návštěvě opodál stojícího koupaliště, avšak z nepochopitelných důvodů jsem byl již podruhé během toho

kniha KEYA 2015

dnu odmítnut a byl jsem tak odsouzen, abych si v liduprázdném rybníku se skluzavkou užíval sám. To byla také jedna z posledních výraznějších anekdot z mé dovolené, pominu-li podvečerní návštěvu kolegů-skautů na jejich tábořišti, kde jsem byl potřetí (!) odeslán k šípku, když jsem se pokusil domluvit přepad, pročež jsem s pocitem nepochopení opustil jejich společnost a navrátil se zpět mezi své nejbližší, které jsem až nečekaně rád opět viděl. Fík

32

sliby 2015 Světluškovský slib

vlčecí slib

skautský slib

tři orlí pera

elfík

bobeš

beton

vrtule

e.t.

háhruška

kanál

generál

permoník

kibitz

jogurt

picasso

šerif

Kecka

štípadlo

lochnesska

terka

mrkev

wexlák

pani tatranka tučňák skřéťa 33

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

34

a ještě něco

35

kniha KEYA 2015

z tábora

kniha KEYA 2015

36

37

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

38

hory

39

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

40

hory 2015 Jó hory, to už je dost dávno..Co se vám vybaví, když se řekne hory 2015? Mně například úplně neskutečná jídla, taková co na táboře asi nikdy nebudou, potom taky prímový bruslení a stavba parádního iglů. Když se snažím ještě víc, tak vidím super běžkové výlety a jedno báječné bobovací odpoledne...Ale asi dost přeskakuju, jak to teda všechno bylo? Koncem února jsme se vydali do Krušných hor a nebo do Dánska (záleží na tom, z které se na to díváte perspektivy), abychom si užili prima týden na sněhu a zachránili přitom prof. Greelanda, nebo to bylo obráceně? No, kdo ví, každopádně tak jako tak jsme se vydrápali do Vysoké Jedle

a začali tam naše dobrodružství. Ó pardon, kdo že to jsme my? Přeci mezinárodní záchranný tým. Poté, co se nám podařilo vydělat dostatečnou sumu peněz, přeplavili jsme se do Grónska, kde jsme zachytili poslední zprávu od profesora Greenlanda. Zdá se, že učinil nějaký velký, ale

dosti záhadný objev. Po několik dnů jsme mu byli na stopě, ovšem čím blíže jsme se dostávali, tím více nás děsilo, co na nás čeká. Jednoho dne jsme získali poměrně přesné informace o poloze profesora Greenlanda, za pomoci psích spřežení jsme se proto do těch míst vydali. Och Bože, co se to tu za skvrny na zemi? To je KREV??! Ano bylo to tak, byla to krev profesora Greenlanda, pokračovali jsme po těchto stopách a pak jsme uviděli..je bolestné i jen na to vzpomínat, uviděli jsme profesora Greelanda..skartovaného! Poblíž té hromádky, která dříve byla jeho tělem jsme našli dopis, ve kterém nám vysvětloval, že objevil naleziště mimozemského paliva, ale že asi není jediný, kdo o něm ví a tak se bojí, co by se mohlo stát... to, co se stalo na nás dosti přesvědčivě křičelo v podobě hromádky ostatků ( je zajímavé, jak podezřele podobná byla špeclím). I přes vše

41

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

pronikající strach jsme se rozhodli pokračovat v naší cestě, najít ty zlosynné mimozemšťany a pomstít ubohého profesora. Objevili jsme je. Pohybují se po zvláštních, stále se opakujících cestách. Není tu moc světla. Slyším nějaký zvuk z prostředku kruhu. Pomóc jdou po nás...ano, byl to dost tvrdý boj, mimozemšťané na nás neustále útočili a

42

43

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

44

mnoho z nás zranili. Nakonec jsme je ale svou převahou udolali, ukořistili jsme všechno jejich palivo a oni v důsledku vyčerpání a nedostatečného přísunu živin skonali. Mám smíšené vzpomínky na tento večer, obrovská ztráta a pak velké vítěství, abychom nemuseli již dále trpět těmito rozporuplnými pocity vydali jsme se vše zajíst, jak už to tak po bitvách bývá. Co jsme si odnesli z této zkušennosti? Jistě poučení o tom, že je neradno zahrávat si s neznámými silami, ale také radost z mezinárodní spolupráce. Díky propojení našich kultur jsme mohli zažít to, co nám doposud nebylo umožněno a to především na poli kulinářském. Myslíte, že takhle to nebylo? Že to byla ta špatná perspektiva? Co se tedy doopravdy dělo v Krušných horách? Pokud já vím, užili jsme si spoustu zábavy. Věnovali jsme se různým zimním sportům. Kromě těch poměrně tradičních jako je běžkování, bruslení a bobování, jsme si

45

vyzkoušeli i curling, běžkový skok ze skokánku a někteří hod (nebo spíš dopad?) do dálky. Celý týden jsme se náramně bavili, jednou i za pomoci divadelního představení Dobytí severního pólu (zde by ovšem nebylo od věci pouštět občas sitcomový smích, aby se obecenstvo mohlo lépe zorientovat). Dále jsme stavěli různé typy iglů a zúčastnili jsme se pravé zimní olympiády. Během celodeňáku jsme poznali blízké okolí a jindy zas pekli curry bratwursty na sněhu. Každý den jsme měli nějaké naprosto bombastické jídlo, no prostě senzace. Celý týden nás uspával Viking Vike a budili nás nejrůznější melodie, podle jichž jsme mohli hádat, co bude dnes k jídlu (ale to pravděpodobně nikdo neví :D). Na závěr už jen připomenu metalovou rozcvičku, ti co vědí, vědí, a ti, co nevědí, musí jet příště s námi, aby poznali, zač je toho loket. :D Klubíčko

kniha KEYA 2015

pod pokličkou uďům

kniha KEYA 2015

46

V roce 2015 odešly z aktivního vedení oddílu Matýsek a Zombie. Oběma tu chceme poděkovat za čas a lásku, kterou oddílu věnovaly. Díky, bylo to vážně prima. :-) Řady uďů pak letos po táboře rozšířili Máta, Rebelka a Hafík. Řekli jsme si, že je zas jednou vhodná chvíle představit celé současné vedení Keyi. Letos jsme si k tomu zvolili formu “uďokruhu” - každý psal o někom a někdo jiný psal zas o něm. Že ale vyšly najevo věci!

hafík Hafík má rád kafe. Hafík často pije kafe. Hafík je kámoš, ne žrádlo. Hafík vypadá úplně jako Ron Weasly. Až na to, že má jiný oči, pusu, nos, ruce, nohy...Hafík je Hafík. Rebelka

Rebelka Rebelka má ráda donuty a knihy. Baví ji chození do kina v jakýkoli čas. Často se chová jako správný rytíř. Na Opencard měla prý megahnusnou fotku, ale to se neví jistě, páč ji nikomu nechtěla ukázat. Tvrdí, že foťákem na občanky by se měly fotit všecky fotky na průkazy. Máta

máta Máta není moc velkého vzrůstu, ale moc velkou hlavu si s tím nedělá, protože ví, že to není na škodu. :) Vyrovnává to samozřejmou velikostí svého ducha, kterým zastíní nejednoho obra. Nosí v sobě i zářný příklad ducha oddílového, protože za námi dojíždí až z dálných jesenických končin. V rámci filmového umění holduje Počátku. Film Marťan by vám určitě doporučila, ale nezapomněla by zmínit vyšší kvality knižní předlohy. U Máty můžeme pozorovat častou náchylnost k písmeni M. Do svého vysněného menu by totiž zařadila jogurt s Mákem a Marcipánem. Hledáte-li parťáka pro jakoukoli ztřeštěnost, můžu vám v tomto ohledu kontakt s Mátou jen doporučit. Na závěr musím napsat to, co mi při psaní celého textu rezonuje: Malá Máta Mele Maso a Má Mísu. Špunt

47

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

48

Špunt

punčocha

Špunt je, ač to není možná na první pohled z přezdívky patrné, slečna. O Šputnovi se toho dá říci mnoho, více vám toho ale o sobě řekne sama Špunt. V oddíle se pohybuje již déle než jednu dekádu, její skautský život tedy defacto převyšuje ten občanský. Vyznačuje se především širokým rozhledem, tedy vám je schopna zodpovědět téměř každou otázku a bude navíc naděje, že správně. Ale nejen v exaktně-racionální sféře lidského myšlení Špunt vyniká. Co se její tvořivosti a nápaditosti týče, vypadá vedle ní téměř každý kreativec jako prozaický nihilista bez špetky inspirace. Pozor: Občas zapomene slovo či jméno, čímž ovšem způsobí výpadek paměti i všem ostatním. Zároveň pamatujte na své zdraví, Špunt je vysoce akční a nepřipraveným jedincům může tato skutečnost způsobit nemalý údiv. Pokud ovšem tato rizika vezmete v potaz, je se Špuntem velká zábava. Kámen

Punčocha studuje učitelství na Matfyzu s cílem stát se výrazně lepší učitelkou fyziky na střední škole, než sama zažila. Zároveň už získává praxi při vzdělávání primánů a sekundánů na Agčku. Možná se podivujete, proč o ní zde píšeme, když před necelými dvěma roky odešla z oddílu a již nejezdí na tábory. Ona ale úplně neodešla. Vede totiž nově vzniklý roverský kmen. Nebude tomu tak ale dlouho. Na srpen totiž plánuje s Kájou svatbu, a proto nás „znovu“ opustí. Ve volném čase se věnuje hudbě, ať se jedná o zpěv ve sboru či hru na kytaru. Samozřejmě si ráda občas s přáteli vyrazí někam ven, kde si objedná sklenku bílého vína či jinou bezlepkovou pochutinu. Často nám na oddílových akcích chybí kvůli svědomité kontrole všech stravovacích omezení, ale nejen kvůli ní. Kuře

vývar Člověk; vyprofiloval se z družinky Chřestů, později působil napřed ve vedení Federace, dnes působí ve vedení Čňomsů. Studuje na ČVUTu, konkrétněji cosi na FITku. Baví jej svět všelijakých programů a hraní si s nimi, je lehce infikován fantazáky. Na většinu situací má v zásobě nějakou vtipnou poznámku.. Člověk se v jeho společnosti rozhodně nenudí. Ufo

kámen Kámen je jeden z takových lidí, u kterých když někdo řekne nějaký vtipný komentář, s radostí ho rozvede dále a dokáže podle situace dovézt do úrovně buď o mnoho vtipnější, nebo do úrovně o mnoho serióznější. Člověk nikdy neví, kam ho tato diskuze dovede, ale jedním si může být jistý - konverzace s Kámenem bude vždy naplňující. Vývar

kuře ufo Když se řekne ufo, vybaví se každému cosi tajemného kdesi ve vesmíru, ale nebojte, nebudu vám teď vyprávět nic o mimozemštanech. Ufo je totiž můj bráška a také jedním z Uďů. Studuje jakýsi podivný obor na ČVUT, na strojárně a tak většinu času tráví zalezlý u počítače a hraje si s podivnými programy. Občas si večer zabalí deku, sirky, konvičku, čaj, cukr, dva rohlíky a takto vybaven zmizí na dva dny kamsi do lesů a plání. Je trošku retro a tak trošku hipster (ale to před ním neříkejte! :) ) používá nokii 5110 a jeho rekord v hadovi je 1638. Veverka

49

kniha KEYA 2015

Co bych vám tak o Kuřeti mohla jen říct? Ještěrky si myslí, že máme 8 dětí... Ale neee, teď vážně. Kdykoliv pracujete na nějakém programu společně s Kuřetem, máte zajištěný úspěch, protože on do toho dává opravdu celých sto procent a vážně přemýšlí nad tím, jestli se to dětem bude líbit. Taky je to hlavní osoba, starající se o naši klubovnu a neustále něco opravuje nebo vylepšuje. Takže kdyby cokoliv, víte na koho se obrátit ;) Jinak v civilu ho najdete poblíž ČVUTu nebo s hokejkou hrajícího florbal někde s kamarády. Kiki

kniha KEYA 2015

50

kiki

Humr

Ta, co řeže mrtvoly… Kiki totiž třetím rokem úspěšně studuje medicínu a Ještěrky si z ní pořád dělají srandu, že je řezník, protože byla ve škole na pitevně a jednou o tom holkám vyprávěla. Tato budoucí doktorka ovšem není žádný sadista, ale velice usměvavá osoba, kterou jen tak nic nerozhodí a která je tedy odolná vůči každodennímu stresu a malichernostem všedního života. Mimo jiné je velice výtvarně nadaná, akční, ochotná a spolehlivá, takže pokud je něco ideálně na poslední chvíli zapotřebí zařídit, Kiki je ten pravý člověk, komu zavolat. Je super s ní vést a moc si ceníme jejího pragmatického, metodického pohledu na věc, který nám ostatním mnohdy chybí. Nezmar

Tento sošný junák s velmi kvalitně rostoucími vousy je jedním z nejakčnějších vedoucích, který se v našem oddíle vyskytuje. Tento fakt se projevuje zejména tím, že v momentech, kdy už si žádný z Uďů nechce nechat na svá bedra naložit další úkol, Humr se probere z mlčení a prohlásí: „já bych si to klidně vzal na starost“. Podobné je to i s jeho sklonem k rozhodování vleklých sporů, jež s radostí utíná přesvědčivým přikloněním se k jedné z alternativ (ponechme nyní stranou fakt, že občas budí podezření, že vlastně ani nemá tušení, oč v daném sporu kráčí). Mimo to je známý svým bezbřehým optimismem, který je místy až podezřelý. Toho bylo zneužito na minulém táboře, kdy mu byla přisouzena neoficiální role „holky pro všechno“, tedy člověka, který dělal všechno, na co už nikdo jiný neměl chuť nebo čas. Nyní má na starosti Urzony a zdá se, že jim to spolu klape. Krom toho všeho je to i nadšený sportovec a kytarista, a aby nebylo podezřelých faktů málo, tak údajně s velikým nadšením chodí do školy, a to nejen na přednášky z ekonomie, ale i na fakultní karaoke…. Fík

nezmar

dave

Nezmar je vedoucí Ještěrek, ze které přímo čiší inteligence i smysl pro humor a která přímo překypuje nezdolností a odhodlaností. Svou pilností a důsledností nám ukazuje, že věci nebývají nemožné. Ač její vlastnost (čí spíše schopnost) jít za důležitým jí (alespoň mým, tehdy zcela nezkušeným a pravděpodobně ne dost do problematiky ponořeným okem) nevynášela možná zcela na společenský vrchol našeho bývalého roverského kmenu Chřestopičky (nebo alespoň na tu část, ve které jsme se s chřestýši plácali, což spíše než na její vlastnosti ukazuje na negativní vlastnosti části chřestopičí společnosti), dnes jí nejen díky této vlastnosti vedení očividně jde fakt dobře. Bezpochyby se při tom odráží i nadšení pro různé aktivity sportovkyni vlastní. Nezmar je bezesporu důležitým článkem naší uďí společnosti. Vykač

Dave, to je prostě chlapík. Poznáte ho snadno třeba podle jeho nezměrné výšky, obří síly a mužného vousu. Za povšimnutí stojí i jeho mega boty, které se v případě nouze dají použít jako záchranný člun pro pět až deset dětí. Další z Davových nesporných výhod je jeho hlas a vůbec hudební nadání - kdo ho nikdy neslyšel pořádně bručet, nepochopí. Z ostatních zajímavostí možná nevíte třeba to, že se podílel na výrobě některých věcí v pražské Zoo. Když se zrovna nevěnuje oddílu ani škole (KME FEL ČVUT - multimediální technika), můžete ho potkat dokonce i oblečeného v moravském kroji na tamních hodech. A to jste ho ještě dost pravděpodobně neviděli, jak dělá kustoda... Zkrátka a dobře je Dave člověk nebývalých kvalit, takže se s ním doporučuji seznámit a zjistit o něm další super informace. Na závěr ještě praktická rada - Dave si potrpí na kázeň, tak ji radši dodržujte! Pipin

51

fík Fík je neuvěřitelně soutěživý a to nemluvím jen o močení do dálky. Fík je obecně velmi sportovně nadaný, ať už jde o fotbal, floorbal, volejbal, cyklistiku nebo dokonce tanec, avšak nejlépe mu jde házení věcí, což když se spojí s jeho vybraným smyslem pro humor a hromadu šišek, je lepší mít Fíka před sebou. Momentálně studuje Přírodovědnou fakultu UK obor biologie. Volný čas většinou tráví poslechem vinylové desky z jeho vlastní rozmanité sbírky, návštěvou koncertu, divadla či kina. Konečně nesmím opomenout jeho zapálenost pro skautskou věc, neboť působí jako instruktor při různých rádcovských a vůdcovských kurzech. Fík, to je pravý skaut tělem i duší. Dave

vykač Vykač – coo? Pokud na táboře nebo během roku vznikne nějaká hláška, která si udrží pevné místo v repertoáru dětí, občas i uďů, můžete si být skoro stopro jisti, že pochází právě od výše zmíněného člověka. Do háje. Vykače si všichni pamatují především pro jeho technickou zručnost, rubání, sebekritiku a počítačový, matematicko – fyzikální zápal. Jo a samozřejmě poníky. To dokazuje, že i když šílený vědátor na povrchu, vevnitř je to jemná duše! Humr

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

52

pipin

klubko

Je neporaženým hráčem hry Halali za tým zvířátek a obľubuje většinu deskových her. Má tendence vítězit i v Dobyvatelích, protože si dokáže tipnout přesné datum založení Nizozemské Východoindické společnosti, aniž by kdy slyšel o Indii. Od narození se nevysmrkal a od r. 1999 spolupracuje na výzkumu popotahování a ukládání hlenů v dutině hlavní s IKEM. Ve škole se věnuje počítačovému vidění, z čehož má dílem radost, dílem deprese a taky červený diplom. Má rád kešu oříšky, fleecové mikiny, svoje vtípky, hledání kešek, vyřezávání lžic a ten nový typ nákupních vozíků v Kauflandu. Nemá rád nakupování čehokoliv, psaní psace a jabka. Má vynikající smysl pro humor, nevyčerpatelnou kravící energii a chronický nedostatek času. Taky je skvělý kytarista, ale to mu nemá cenu říkat, protože by něco mektal. Je to moc prima kamarád a, jakkoliv to může znít jako klišé, je v uďovském kolektivu prostě nepostradatelný. Terka

Klubíčko je velmi milá, vstřícná a celkově osoba k popukání. Když se kouká tak kouká pěkně zhluboka. Je to persóna s velkým rozhledem. Je také zdatným chodcem, má dobré boty a roztržený džíny. Je uznávaným kanálním cestovatelem a též velmi zapáleným keškohledačem. Oplývá strdím, protože mají ve Skorkově včely. Má uši na pravém místě, umí dobře poslouchat a nešlape na šneky. Kdyby nás někdo napadl, jako zbraň by si nejspíš vybrala velkou, dobře vyváženou Pánev. Míček

míček

terka Terka patří mezi ty lidi, které nemůžete popsat větou: “To je takováta holka s x vlasama (x=barva).” Terčiny vlasy se totiž neustále mění. Za tu dobu, co ji znám, si vybavuju zrzavou, červenou, různé odstíny hnědé a dokonce i zeleno-modrou. Momentálně byste ji mohli identifikovat pomocí barvy “Sladká bruneta”, ale kdo ví, co to přesně znamená? Inu, je Terka skutečně sladká bruneta? Posouzení nechám raději na vás, ale mám pro vás pár informací, které by vám s tím mohly pomoct. Terka se na první pohled projevuje jako poměrně normální člověk - chodí do školy (historie na FF UK), pracuje na bakalářce, pracuje na renovaci bytu, v létě jezdí na dovolenou, přes rok chodí s přáteli na pivko a pokec nebo hrát hry (od deskovek přes lasergame až po volejbal), občas zavítá do rodného Mostu (či spíše do Polerad) za rodinkou..ano vypadá to na zcela poklidný a ničím nenarušovaný život, je to ale opravdu tak? Co se skrývá pod povrchem? Jen někteří z nás znají její tajemství spojená s kuřecí kostí, spaním v márnici, aktivací bomby, pojídání červů, tvorby chemické laboratoře a podobnými věcmi. Víc už vám radši nepovím, abyste nebyli příliš zděšení, jen vám poradím, že je dobré si Terku vhodně předcházet. Toho nejlépe dosáhnete tak, že jí připravíte k snídani palačinky nebo vejce v jakékoli úpravě. Dále má ráda kočky a to, když někdo hraje hezky na kytaru a zpívá prima písničky. Ale fantazii se meze nekladou. Klubko

53

kniha KEYA 2015

Míček je super-fajn holka s nevídanou dávkou elánu, smyslu pro humor a nadšením pro věc (ať už jde prakticky o vše). Ráda sportuje- za svůj život již vystřídala tucet a jeden sportů a činností se sportem spojených- od gymnastiky, přes „jízdu na koni“, lukostřelbu, florbal, sebeobranu taijutsu až po basketbal, u nějž prozatím zůstala. Míček také úžasně kreslí a ráda vyrábí věci- povětšinou z kartonu a dřeva. Vyřezává ze dřeva, miluje četbu, kouká na filmy, sleduje seriály a navíc hraje na okarínu. Míček je kamarádská, dokáže se vcítit do situace druhých a pomoci jim. Nechybí jí kreativnost a dobrá vůle. Pokud že má nějaké záporné vlastnosti, tak je úspěšně převažují její kladné vlastnosti a zvyky. Míček je prostě bezva! Hafík

veverka Veverka je takové to malé zvířátko, co skáče v lese po stromech. Já však znám ještě jednu Veverku. Není malá, krásně fotí, umí vařit a je hrozně šikovná. Dokáže vyrobit z čehokoliv umělecké dílo. Stačí jí dát do ruky papír a tužku a krásná kresba je na světě, nebo pár korálků a drátek a jsou z toho náušnice. Nikomu neskáče do řeči, ale když už dostane slovo, tak je nezastavitelná ;-). Můžu se na ni spolehnout, protože co dostane na starost, to splní a počítá s tím. Jedinou maličkost, která mě u ní mrzí, je, že nerada hraje společenské hry, což je občas škoda. A ve kterém prostředí ji uvidíte spokojenou? No přece tam, kde je spousta malých dětí, kterým se může věnovat ;-). Punča

kniha KEYA 2015

54

práce práce a zase práce Kuře 2015 Již je to poměrně dlouho, co jsme se začali stěhovat z kluboven v Krči do Modřan. Přechod to nebyl snadný. Budova to je sice pěkná, byla však v nepoužitelném stavu. Dveře měla zamčené, od sklepa až po půdu byla zaskládaná všemi možnými i nemožnými věcmi a na zahradě se povalovaly hromady stavebního i jiného odpadu, čemuž vévodil zrezivělý vrak auta. Jakémukoliv použití klubovny muselo tedy celkem logicky předcházet její vyklizení. Jistě si mnozí z vás ještě pamatují, jak se malá klubovna používala jen v prostoru u dveří k hraní fotbálku, jak byla spodní polovina budovy zcela nepoužitelná jen s betonovou podlahou a nebo jak nebyl žádný přístup na půdu. To se ale neustále mění. Malá klubovna je teď prázdná a může tak probíhat více družinovek najednou, takzvaná 13. komnata je nyní používaná k uskladnění našeho

vybavení a na půdě je vybudován důmyslný úložný systém. Vyklizením však práce v klubovně ani zdaleka neskončila. Například ve spodním patře je vybudována nová podlaha a dřevěné obložení stěn, velkou klubovnu jsme s pomocí Lemurů a Příšer vymalovali nebo jsme třeba dokončili a natřeli

zábradlí u schodiště. Jak se ale mezi námi říká, klubovna je evrgrýn. Pořád je co zlepšovat, opravovat, natírat, či dodělávat. Nyní chceme například dokončit výměnu nepoužitelného krbu za nová kamna a udělat tak ze spodního patra útulnou klubovnu i v zimním čase. Nebo třeba vybudovat záchod tam, kde do teď byla „nelegální“ sprcha :). Udělali jsme za posledních pár let opravdu spoustu práce, za což bych tímto rád poděkoval všem, kteří nějak přiložili svou ruku k dílu. Ať už při brigádě a nebo třeba pravidelným úklidem. Jestli to takhle půjde dál, opravdu se zanedlouho budeme do klubovny přezouvat a třeba dojde i na zatravnění zahrady :). Díky Kuře

malá klubovna 2010

55

kniha KEYA 2015

vrak auta 2010

velká místnost 2010

kniha KEYA 2015

56

chodu kuchyně,…), případně od obojího v míře větší než hojné.

uhlí, plavali v pískovně, kde jsou prý hadi, hráli nohejbal na vysoké úrovni, grilovali maso, grilovali celer (což se moc nepovedlo), Fík vyráběl jahoDoma pak uďa nad čtením zápisu z plánování dové knedlíky, zalévali jsme zahradu, četli si zalituje, kolik si toho na sebe zase naložil. román o upírech a vlkodlacích, plnili keramickou No a nezbývá mu nic jiného, než se do toho sošku kočky cukrem, psali jsme, tiskli jsme, lepili, pustit. Roztáčí se kolotoč domácích příprav, stříhali. No prostě programy nám rostly pod ruschůzek menších pracovních skupin, brain- kama. Na malování sněmáku nebyl čas, nedošlo stormingu, hledání na internetu, shánění,… ani na procházky, zkrátka byl to nakonec mnohem víc pracovní, než odpočinkový výjezd. Ale „Nikdo by na druhé neměl nakládat víc, než bylo to prima. :-) toho unese sám svatý Tomáš Akvinský.“ Terka - Terka

plánování tábora „V podstatě by se to dalo shrnout tak, že jsme věnovali šíleně moc času přemýšlení o smyslu a o tom, jak všechno udělat mnohem líp, až jsme se dostali k tomu, co už máme… Celý to bylo šíleně náročný, protože to šlo až na výjimky šíleně pomalu. Diskutovali jsme a diskutovali, ale koncovky nikde…“ Smysl. Cíl. Přesah. Nově. Jinak. Lépe. Vaří se nám z toho hlavy. Ptáme se, proč děláme věci tak, jak děláme, a jestli je nemůžeme dělat lépe. Nesouhlasíme spolu. Moc se nehádáme, na to není energie. Je to těžké, vyladit představy jednotlivců do celku, na kterém se shodnou všichni. A často to dopadá právě tak, že po desítkách minut mluvení uzavřeme diskuzi s tím, že to budeme dělat stejně jako dosud.

Letos jsme se navíc rozhodli plánovat i trochu jinak říjen: – společně a příjemně mimo Prahu. Naložili jsme auto sněmákem, bednou třešní a přiměřeným počtem uďů a vyrazili směr Lišnice. Plánovali jsme, plánovali a plánovali. Taky jsme sbírali jahody na poli, byli se podívat na těžbu

“Letos to plánování bylo nějaký děsný…” - Špunt

duben: „Téma je hon na mafiány v podstatě. Jsou v Chicagu policajti, co skupinka to jeden okrsek… Začátek není moc vymyšlenej.“ Když se společně přibližně dohodneme na etapce, každý uďa si bere na starost přípravu konkrétních programů (částí etapky, noční hry, manévrů,…), případně se hlásí ke garanci většího celku táborového života (hlídek, polních mší,

„Je tady nějaký dobrovolník? Možná i z těch, co tady nejsou…“ - Klubko Všechno, co se děje, má někdo na starost, i tu první plánovací uďovinu musí někdo svolat a moderovat. Sousloví „plánování tábora“ děsí udi každé jaro, protože to znamená víkend nebo tři na téma co, kde a jak budeme na táboře dělat. Nakonec se to vždycky nějak povede.

57

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

58

stezky obsažena všechna důležitá témata skautské Nové stezky! Tohle heslo proběhlo Stínadly už v výchovy. Prostě to s nimi chceme zkusit. září roku 2013. Měli jsme totiž svoje stezky, které už nám nevyhovovaly. Sestavili jsme tedy pra- A protože je tohle sekce „Pod pokličkou uďům“, covní skupinu, která měla vytvořit stezky nové, Nezmar vám na následujících řádcích přiblíží, jak ale nikdy se to nepovedlo. Proč? Totiž, ono se se jí s tímhle junáckým výtvorem, který používáme jedná o mimořádně složitý úkol. Stezky jsou totiž od září, pracuje. Terka knížečky plné dovednostních, fyzických i psy-

uďa nevěří, rodič se diví

chických úkolů. Má je každé dítě a jejich plněním se učí, zlepšuje a vyvíjí k tomu ideálu. Jenže co by měly ty naše děti umět a znát? Tuhle otázku řeší každý skautský oddíl. Řeší ji i Junák jako organizace. Ony totiž existovaly i stezky „oficiální“, které se nám nelíbily, proto jsme měli vlastní, ale nelíbily se ani Junáku, tak začali před pár lety pracovat na nových. Určitě tyhle nové stezky znáte, protože je má teď každé dítě z našeho oddílu doma. Dřív by jejich používání v Keye byla pro udi asi nemyslitelná věc (nic moc oficiálního nechceme, všechno si uděláme sami líp, ne?). Ale rozhodli jsme se je začít používat, protože jsou podle nás dobře udělané a představují komplexní systém, ve kterém jsou

59

to, že teprv začínáme. Mohu se s vámi ale podělit o tom, jak ke stezkám přistupuji já u Ještěrek. Budu mluvit za sebe, ale stejná či podobná práce se samozřejmě týká i Kiki a Rebelky, se kterými Ještěrky vedu, potažmo i ostatních vedoucích. Ještěrkám se od začátku stezky líbily – doufám, že je to ještě nepřešlo. rovnou se vrhly do zuřivého plnění a snaží se získávat podpisy i teď, ale většina z nich tíhne ne k výběru úkolu, který je pro ně výzva, ale k tomu nejsnazšímu, což se snažím ovlivňovat tím, že s nimi úkoly k plnění čas od času vybírám já. Toto „mimoskautské“ plnění stezky je ale v zásadě v jejich moci. Moje práce nastupuje na družinovkách. Náš prvotní plán byl, že bychom v rámci každé družinovky splnily jeden úkol ze stezky, ovšem takhle bychom během družinovek udělaly skoro všechno a tak by to taky být nemělo (děti si to mají plnit i samy mimo skauta). Ve výsledku společně na akci plníme úkol jen někdy. Třeba na jedné z družinovek jsme se věnovaly výtvarničení a vyrobily podzimní výzdobu klubovny nebo jsme udělaly soutěž v hledání odpovědí na otázky v různých slovnících a encyklopediích. Z úkolů, co

si plní samy, můžu třeba zmínit ten, kdy měsíc nejí sladkosti či kdy si povídají s prarodiči o jejich dětství. Co to obnáší pro mě? Musím si vést záznamy o tom, koho při plnění úkolu mám sledovat, kdo už co splnil, připravovat případně program na družinovku obsahující bod ze stezky, vyhrazovat čas na družinovce k tomu, aby mě holky informovaly o tom, zda si chtějí plnit ještě něco nebo jestli něco splnily… Kiki se ještě mimo jiné stará o výtvarné zaznačení na mapu, na které se pohybujeme – nesledujeme tak ani postup, jak si holky vedou při plnění úkolů, ale spíš je to něco jako kronika, kdy se po každé akci připíchne na mapu kolečko s obrázkem a popiskem toho, co jsme dělaly. Můj dojem z celých stezek je zatím takový, že to holky stále celkem baví a že si i nadále budou plnit úkoly a dost možná do léta splní většinu stezky, ale ještě uvidíme. Já osobně se chci více soustředit na program družinovky jako celek a více se věnovat přípravě zábavnějších a ucelenějších programů. Nezmar

já a stezky Jak si čím dál víc uvědomuju, neexistuje nic jako dokonalý návod na práci se stezkami. Osobně nejsem 100% spokojená s tím, jak ke stezkám přistupuju. O prázdninách jsem byla na čekatelských zkouškách, kde mě učili, jak by to ideálně se stezkami mělo vypadat, kolik času bych měla věnovat přípravě a promakanosti programů, motivaci dětí atd., ale ani omylem se tomu neblížím. Ale to je asi dobře – je tak jen na mě, aby u nás stezky fungovaly, ale aby mě to zase neotravovalo. Celé je to velmi individuální – záleží na vedoucích, na dětech… I v rámci našeho oddílu jsou rozdíly přístupu ke stezkám opravdu velké – zvlášť pro-

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

60

nějaký blok apod.) např. pravidelně pomoct doma s úklidem nebo nejíst měsíc čokoládu. Tohle vše vede k poznávání svých hranic, získávání nových zkušeností a posouvání se dál ve svém životě. Pro každého rovera je důležité společenství, ve kterém může prožívat to, co jsem teď popsala. Hlavně je to jeho kmen, na jehož existenci se podílí, pak oddíl a spousta nových lidí, které díky roveringu potká. A jak tohle všechno shrnout v pár větách, co je ten základ? Rovering je… ….skauting! ….služba! ….příležitost! ….společenství Klubíčko

roverský kmen

ČŇOMSY

co je to rovering? Co to znamená být rover/rangers? Jsou to ti, kteří už vyrostli ze skautského věku (od cca 16 let) a teď na ně čeká nová, báječná část skautování - rovering. Co že je to rovering? Nové zážitky, přátelé, setkání, výzvy... a mnohem víc. Rovering je skauting, všichni roveři stále patří do skautského společenství a řídí se jeho myšlenkami jako jsou skautský slib a zákon. Teď už jsou ale starší než skauti a tak se mohou více zapojit do fungování oddílu nebo do různých projektů v celém Junáku. Také mají více příležitostí vyjet na různé prima kurzy a nebo se dokonce zapojit do zahraničního skautingu. Můžou si vybrat, co chtějí, protože většina toho, co budou dělat (program samotného roverského kmene - něco jako roverská družinka), závisí na jednotlivých roverech a rangers. Rozhodují o něj a

61

připravují ho společně. Součástí programu jsou všemožné (někdy zdánlivě až nemožné) projekty, tedy to, když si kmen stanoví nějaký cíl a postupně za pomocí spojených sil se k němu dostává. Heslem roverů je: Sloužím (sobě, druhým a nejvyšší Pravdě a Lásce), proto některé projekty mohou být spojené právě s pomáháním ostatním (u Čnomsů např. návštěvy domovů pro seniory), jindy to může být třeba něco jako “vyjet společně na puťák no Finska” nebo “postavit si na zahradě jurtu”, zkrátka fantazii se meze nekladou a každý ví, že rover je tvořivý. :) Další část roveringu jsou výzvy. Roveři se snaží překonávat na poli fyzickém, psychickém, ale třeba i na sociálním či duch- o vním. Některé nám mohou připadat jako úplné šílenosti, jako třeba jít se v lednu koupat nebo budu žít tři dny na stromě, jiné se víc zaměřují na to rozvíjet se v tom, co mi nejde (nebo to, kde mám

kniha KEYA 2015

Víte, že kromě světlušek, vlčat, skautek, skautů a vedoucích, působí v oddíle ještě jedna skupina lidí? Jsou to roveři (kluci) a rangers (holky). Znali jste je asi jako Federaci a Skřety, ale od září 2015 to už neplatí - teď jsou jeden roverský kmen a jmenují se Čňomsy. Všichni Čňomsy se spolu schází a podnikají spoustu zajímavých věcí - od neobyčejných trojdenek, přes krušné výpravy, či žranici, kam bez krosny plné jídla přijet nemůžete, po přípravu Hry po Praze. Další skvělé akce je teprve čekají, například mají v plánu společně jet na OBROK 2017, což je celostátní setkání roverů a rangers. A jak vlastně vzniká program roverského kmene? Každý z Čňomsů může přijít s nápady na činnost a sám nebo dohromady s ostatními je realizovat. Ty nápady jsou možná tak trochu padlé na hlavu, možná to z toho bude jen veselo a možná jsou vážně neobyčejně dobré! Ale nejen to. Každý ze Čňomsů je jedinečný člověk, který jde svou cestou a má svůj názor. Po něčem touží, něco ho trápí, něco potřebuje, něco

kniha KEYA 2015

mu chybí... Proto nejen, že se Čňomsy schází jako skupina lidí, kteří mají něco společného, ale navíc si jsou jeden druhému oporou, a pomáhají si. Jsou na začátku svojí cesty roverů a rangers, tak na ně mysleme, ať to všechno funguje a jde, jak má! A navíc, ať jsou taková parta, aby i za pět, deset let a možná i za delší dobu, nějakou tu akci rádi podnikli společně a třeba zavzpomínali na dobu, kdy ještě byli Čňomsové v oddíle.. Čňomsy jsou: - Agentka - Alvis - Debat - Gándí - Hafík - Kocour - Kometa - Loki - Máta (Vrbička Mátička) - Orel - Pískle - R2 - Rebelka - Žíra Vedoucí Čňomsů: - Punča - Ufo - Veverka - Vývar Punčocha

62

uďopráce v pejškově Prodloužený víkend na konci září se rozhodli uďové strávit pracovně v Pejškově u Tlučhuby a Andy. Někteří z vás u nich byli na trojdence, jiní na manévrech a pro ty, kteří je neznají, můžu jenom říct, že to jsou to prima skauti (Protěž & Keya) s tím nejlepším statkem a seníkem na celé Vysočině. „Je ráno, zas ráno! Nastal nový den, řečený dřevěný, a já jsem nadšený-ý-ý!“ Majtitel usedlosti je podezřele veselý a energicky nás touto písní nutí vstávat. Jenže uďům se z vyhřátého seníku nikdy nechce… Nakonec nás zláká až snídaně. Je opravdu opulentní, nejraději bychom se po ní tak týden nehýbali, ale Tlučhuba demonstrativně protáčí cirkulárku, tak jdeme pracovat.

63

Tvoříme dva úderné týmy – Rebelka, Máta, Špunt a Míček z týmu alfa nakládají ve stodole klády, které Tlučhubova cirkulárka rozřezává na krásné (pravda, lehce ohořelé) kusy, které Pipin s Kuřetem sekerami dále rozkládají na prvočinitele, nebo alespoň polínka tak velká, aby se s nimi dalo topit. Pot, prach, mračna pilin, řev cirkulárky, prostě jediné, co chybí k naplnění obrazu dokonalé vesnice pohody, jsou špunty do uší. Druhý tým zahrnuje mě, Nezmara, Andy, Majdu a 114 švestkových knedlíků. Rozhodly jsme se, že oběd bude prostě báječný a taky že jo. Trvalo asi dvě hodiny, než jsme to všechno snědli. Ve tři odpoledne pak už jaksi nebyl čas zahájit polední klid a Tlučhuba nás vyhnal zase do práce. Kluci rubou, ženy jsou poslány na hárvesting. Kukuřici sklidili zemědělci před pár dny, ale klasů bylo tolik, že jich spousta zůstala na poli (že by kvalitní hnojení v období července, hm?), tak je sbíráme pro králíky. A taky hledáme brambory na bramborovém políčku, ale většinu z nich už před

kniha KEYA 2015

námi našli a okousali hraboši, takže taky jsou dobré také jen pro králíky. Ti si naši přítomnost v Pejškově jednoznačně nemůžou vynachválit. Vracíme se z naší polní mise s celými pěti neokousanými brambory. Tlučhuba nás tedy vysílá do další akce, tentokrát na voščuráky. Jsem úplně zmatená, ale pánská dřevozpracovatelská sekce se tváří, že je to jasný a že prostor na dotazy tentokrát nebude. Naštěstí Nezmar je v tomhle oboru dost profík a už v ruce třímá sekeru. Sleduju jí zvědavá, co se z toho vyvine, a jestli jdeme na ostružiny, jak si myslím. Nejdeme. Voščuráky, v Keya slangu též jako špichováky, jsou klacky na opékání buřtů. Jupí! Večer bude ohýnek a buřty… Těšíme se, ale to ani zdaleka netušíme, jak MOCNĚ dobrý ty buřty budou. Já to zjišťuju zhruba po minutce prudkého opékání ve středu plamenů. Kuře, který si tou dobou už asi 20 minut opéká svůj buřt v bezpečné vzdálenosti dvou metrů od ohně, mi nadává, že jsem barbar. Moc

kniha KEYA 2015

mě tím nedojímá. Tlučhuba pěje, děti spí, uďové jsou rádi, že jsou na světě a právě v Pejškově. Po náročném dni a skvělém večeru blaženě usínáme na seníku. Neděle. Po snídani jedeme na mši do Nové Cerekve. Po cestě tam zjišťujeme, že rozverné lochtání Nezmara se v uzavřeném prostoru auta rozhodně nevyplácí. Naštěstí mi z toho nosu neteče krev a Pipin se tváří, že ten kloub zapadl hned zase zpátky na místo. Po návratu z kostela už nás nikdo nemusí bičovat k práci, teď nás pohání vnitřní zápal. Vzniká SRDP - Socialistická Republika Dřevo-Pejškov. Hrdinové práce z oddílu Keya pracují se životním nasazením. V poledne už je jasné, že Tlučhuba nebude muset cirkulárku zapínat minimálně další deset let. Zabíráme ve jménu SRDP i sousedovu stodolu, aby bylo kam ty hory naštípaného dřeva uložit. Kolem jedné hodiny odpoledne přichází starosta a nabízí nám čestné občanství

64

mimo časoprostor To se lehko řekne: “Špunte, napiš o uďích zimních týpkách.”, realitou ovšem je, že to je naprosto nepodychytitelná akce. Koukala jsem se na fotky a kromě toho, že jsem se nahlas smála, jsem zjistila, že ač mám pocit, že se na týpkách vůbec nic nedělo, dělo se toho na nich překvapivě mnoho. Nejdřív to ale vezmu obecně.

obce Pejškov. Skromně ho odmítáme, navíc na to nemáme čas. Špunt, Míček a Kuře odjíždí toho dne do Prahy s krvavými puchýři na rukou. Protože je v pondělí volno, my ještě zůstáváme. Nějaký ten kubík dřeva na rozštípání ještě zbývá a je třeba najít ještě pár brambor, aby bylo na zítra dost k obědu…

Pondělí má příchuť konce. Snídáme palačinky a těšíme se na poslední práci. Rebelka s Nezmarem štípou dřevo, protože já ani Pipin už nemůžeme (každý poleno má tak milion suků, ale holky rubou jako by nic). Já jsem už fakt unavená. Když se Máta s Pipinem nedívají, usínám na bramborovém poli. Pak už je čas oběda a odjezdu. Nakonec to ještě o dvě hodiny odkládáme, nechce se nám Daří se, tak večer za odměnu hrajeme hry. “Kde spěchat zpátky do Prahy. Je tu totiž moc hezky, v leží Upssala” odhaluje zeměpisnou negramocii tom Pejškově, komu by se chtělo zpátky. Tak ahoj všech přítomných uďů (tým Terka & Nezmar by a děkujeme! potřeboval verzi, kde se hrálo s kontinenty) a Terka hlavně naši hostitelé už mají, co se zeměpisných šířek a délek, našprtáno. Naštěstí se pak vytahuje Ankh-Morpork, což je skvělá desková hra na motivy Zeměplochy (tu by tým Terka & Nezmar vyhrál, kdyby nebylo příšer z podzemních rozměrů). Další příjemný den na statku je za námi.

65

kniha KEYA 2015

Ve čtvrtek 11. února ráno jsme se sebrali a vyrazili jsme s autem plným týpka, liningů, nářadí, Špunta, Fíka, Nezmara, Kuřete a spousty dalších ptákovin na tábořiště. Tam jsme se zaradovali, že je sníh, postavili týpko, udělali chvojnou postel (Tímto děkujeme silvestrovým týpkařům za chvojí!), dojeli nakoupit spoustu nediferencovaných potravin, vyrobili kuchyňskou linku, uvařili večeři a jali se prvotřídně zevlit. V pátek večer posílili náš zevlící tým ještě Pipin s Davem. Denní program vypadal přibližně tak, že jsme spali, dokud někomu nebyla až taková zima, že se rozhodl zatopit, posnídali jsme vajíčka (lehce loupatelná, díky studené potoční vodě), pokračovali jsme v ležospaní, uvařili jsme oběd, přišla tma, došlo dřevo, když už fakt nikde nebyla

kniha KEYA 2015

66

uďové na cestách ani třísečka, vydali jsme se na dřevo, uvařili jsme večeři, dlouho do noci jsme rozjímali o různých věcech. Vedle tohoto se toho ale vlastně hrozně moc stalo, nedokážu to ovšem přiřadit ke konkrétním dnům. Vařili jsme puding k obědu a trvalo to hrozně dlouho (ale mám pocit, že jsme ho nespálili...). Parádně jsme využili potenciál svítícího frisbee (frisbee v noci na sněhu...). Měli jsme nataženou slacklinu. Podpálila jsem Fíkovu deku. Pekli jsme buřty. Měli jsme hrozně dobrý brambory

s různými druhy tvarohů a slaninou. Fík byl furt v pyžamu. Nezmar furt spala. Já jsem měla narozeniny. Pipin byl nadprůměrně akční. Fík, Dave a Kuře se bavili o ČVUŤáckejch nezajímavostech. Stavěla jsem sněhuláka a nikoho to nezajímalo, protože radši zevlili v týpku. Čas na zimních týpkách plynul úplně jinak, než kde jinde. Všichni jsme si to moc užili a letos plánujeme znovu vyrazit. A to i když jsme pak puch z různých částí výbavy větrali ještě měsíce. Špunt

67

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

68

v údolí. Kopce jsou celé travnaté a pasou se na nich ovce. Na vrcholcích už ovce nejsou, místo toho jsou tam obrovská vřesoviště. Doporučuju vám navštívit tyhle místa na podzim (i když je fakt, že tady by se to asi mohlo stát i kdykoli jindy), abyste zažili tu správnou atmosféru, tedy celodenní déšť a neproniknutelnou mlhu na hřebeni. Asi to teď zní, jako něco, co fakt zažít ne-

velkýma vzdálenostma mezi sebou. Všude ovce, tedy nejen okolo vesnice, ale i přímo uvnitř, hned vedle kostela. Všechno zavírá už ve 4 odpoledne a večer už na ulici nepotkáte nikoho. Asi to takhle bylo především proto, že je uvnitř národního parku a není moc velká, ale kdo ví.. Možná si říkáte, jak pak to přijde, že pořád jezdím na výlety, a jestli mě to třeba samotnou

chcete, ale je to fakt hodně cool! A navíc aspoň si pak můžete pořádně vychutnat ten okamžik, kdy přestane pršet, mlha se rozplyne a před vámi se otevře nádherná scenérie. Díky tomuhle výletu jsem měla možnost poznat i anglickou vesnici, konkrétně se jednalo o vesničku Edele. Nemůžu si pomoct, ale když přemýšlím o tom, jak ji popsat, tak naprosto převažuje slovo typická, typicky anglická. Prostě menší kamenné domky, s docela

nenudí. Správná odpověď je, že nejezdím sama. Mám tady poměrně dost kamarádů s kterými můžu někam vyrazit. Myslím, že všichni jsou to Erasmáci stejně jako já. Nejvíc z nich jsou Němky, ale i Rakušanka, Maďarka, Belgičan, Japonec, Španělky a Česky, no prostě prima mezinárodní parta. :) Kromě výletů děláme i jiné věci, třeba koukáme na filmy nebo chodíme na koncerty, ale především vaříme. Jednou týdne se u nás doma

anglie očima erasmáka Ahoj, dostala jsem za úkol napsat, jaké je to v Anglii a jak se tady mám. Nemohu začít jinak než po anglicku a to povídáním o počasí. K mému velikému překvapení skoro celý první měsíc svítilo sluníčko (nebo alespoň občas), ale teď když už se nám přikulil Halloween, začalo i to počasí, které si pod pojmem Anglie každý představí, tedy déšť, vítr, lezavo, šero..Co jsem ale slyšela, tak u vás je to teď podobné, takže žádná velká změna. Vůbec je to tu skoro stejné jako doma, odmyslíte-li si teda těch pár divnodrobností jako koberce všude (i ve vlaku!!), speciální kliky, kohoutky zvlášť na teplou a studenou vodu, žádné přechody a prapodivný odpadový systém (až tenhle měsíc zjistili, že je dobré používat popelnice..). Samozřejmě první věc, co člověka po příjezdu zmate je, že auta jezdí na opačné straně než u nás, ale teď už mi to tak ani nepřijde (malá rada pro vás, jestli tu někdy budete: až půjdete na autobus, tak se pořádně zamyslete, z které strany přijede, abyste omylem nečekali na té druhé, to je totiž poměrně běžná chyba začátečníků :)). A co tady pořád dělám? Tak třeba jezdím na výlety. Už jsem byla v Oxfordu, Manchestru a v národním

69

parku Peak District, příští týden se chystám do Liverpoolu a snad mi vyjde i Stratford. Města jsou príma, jsou tam různá muzea a galerie (do těch je dobrovolné vstupné) a různé zajímavé budovy. Je docela vtipné pozorovat, jak má každé město svojí vlastní architekturu. Převážně jsou tady ale domy z červených cihel a spíš menší. Paneláky tu moc nejsou. Každopádně, i když sou města fajn, příroda je prostě lepší. Jsou tady kopce (které

sice nejsou moc vysoké, ale vyráží se z docela nízké nadmořské výšky, takže i nějaký ten výšlap tu je), na kterých nejsou žádné stromy, ty jsou jen

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

70

( já a Rakušanka Ida a Němka Svenja bydlíme v jednom bytě) sejde část lidí na společnou večeři tzn. že jeden z nás nakoupí a uvaří jedno jídlo a náklady se pak rozpočítají mezi všechny, je to velmi levná, příjemná a chutná záležitost. Kromě toho náš Belgičan občas uvaří nějakou polivku, a tak se pak sejdeme na soup a klábosíme nebo koukáme na film.

Finka, Albánka, Irky, Malajsijka, Angličani..). Je bezva povídat si o tom, z jakých míst a poměrů pocházíme a vůbec porovnávat naše kultury. Všichni tu pracují s radostí a nasazením, tak jak to má být. :) Ještě taky chodím 2x týdne do sboru, to mě hrozně moc baví. Zpíváme moc hezké skladby/písničky. Minulý týden jsme zpívali na pohřbu jednoho profesora a teď se připravujeme na vánoční koncert. Jinak občas jdu na nějaký sport, A co že tedy dělám kromě výletování a jezení? hledám kešky a nebo se prostě jen tak procházím Chodím tady do školy, mám jí mnohem míň než po pravém anglickém trávníku, který je tu všude doma, ale každý týden na každý předmět mám vůkol. :) Ještě mám v plánu seznámit se s místnapsat nějakou esej, připravit prezentaci nebo níma skautama a poreferovat vám, jak to tu chodí, udělat výzkum, takže se neflákám tak úplně ale zatím jsem na to neměla čas (a taky se trochu 100%. Kromě školy mám jednou týdně praxi v vyhýbám anglickým telefonátům, ale nebojte, nacentru pro uprchlíky. Je to moc fajn, uprchlíci jsou konec to zvládnu :)). tu ale spíš z Afriky než z Asie. Pracuje tu spoustu dobrovolníků, různého věku (od studentů, A co říci o Angličanech? Všichni jezdí přes střední věk po seniory) a národností (např. autem a jedí nezdravé jídlo (chipsy jsou nor-

mální svačinka jako u nás jabko). Také jsou ale velice milí a zdvořilí, poděkovat autobusákovi za cestu je celkem normální věc. Pořád se usmívají, ale když se vás ptají, “jak se máš”, tak je to ve skutečnosti vůbec nezajímá (no nemůžete brát všechny fráze doslovně..). V obchodech nepotkáte nepříjemné prodavače a nejčastější věta je “I´m sorry.” Starší muže Angličany určitě jasně poznáte, protože všichni vypadají jako z Jistě, pane ministře, myslím, že to bude tvarem hlavy a účesem. :) (Odpusťte mi tenhle generalizující odstavec, ale někdy prostě přijdou chvíle, kdy dáte stereotyptům za pravdu.) Co říci závěrem? Určitě vám všem doporučuju, abyste využili příležitosti jet do zahraničí. Je to skvělá možnost, jak si zlepšit jazyk (zvlášť pokud jste na tom stejně jako já a doma se k tomu nedokopete), poznáte nové lidi a kultury a můžete

71

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

díky tomu upravit některé své názory, můžete se na svůj život v Čechách podívat z vnějšku a zamyslet se, jestli vážně chcete všechno dělat tak, jak to děláte a hlavně můžete si parádně odpočinout, což se jednou za čas opravdu hodí. :) Pokud se bojíte, že byste to nezvládli, tak nebojte, tady je to skoro stejné jako doma. Jestli se vám po mě stýská, tak nebojte, uvidíme se na vánočním večírku a pak zas na závěrečce a to už je jen chvilka. A teď mi dovolte, abych se s vámi rozloučila tradičními větami prvoměsíčního erasmáka: “I´m sorry, I don´t understand, can you repeat it, please? nebo I´m so confused! :D” Mějte se mousofouso! Klubíčko

72

víno, slunit se, chodit modrobílými vesnicemi, jíst olivy a bavit se o krizi. V prosinci 2014 jsem se tedy kontaktovala “svou” farmu. Kozy, ovce, ostrov o rozloze 16km² v nejvýchodnějším konci Egejského moře (30 km od Turecka), 700 obyvatel. V lednu jsem měla letenky. V květnu lodní lístky a hotovou maturitu. Najednou už nezbylo co zařizovat a 1. června jsem vyrazila.

Co s měsícem volna po maturitě? Někdo by asi rád dělal zkoušky, ale já se rozhodla pro nějaké sofistikované vykročení za hranice svých možností. Už dlouho jsem měla v merku organizaci WWOOF (World Wide Opportunitties on Organic Farming - celosvětové příležitosti na organických farmách, která propojuje dobrovolníky z celého světa s farmami na celém světě), jejíž potenciál mi do volného měsíce skvěle zapadal. Znamenalo to zvolit si zemi, v ní si zvolit farmu, kontaktovat farmu a pak tam v domluvené době dobrovolně pomáhat za ubytování a stravu. Když vynecháme aspekt všech těch internetů, v praxi se to moc neliší od toho, když se Honza vydá do světa a stane se čeledínem na statku.

Vztahy na běžícím pásu

Poprvé v životě jsem letěla sama, poprvé v životě jsem byla sama mimo střední Evropu, poprvé

“Můj” ostrov (Lipsi) je pravidelným cílem dovolené či letního života mnohých zámožných (nejen) Evropanů, což dodalo mému výjezdu široké mezinárodní rozhraní. Potkala jsem Nory, Francouze, Italy, Belgičany, Angličany, Makedonce, Australany, Zélanďany, Američany, Japonce... S někým

v životě jsem spala na letišti. Poprvé jsem taky byla v Aténách a musela jsem se skrz ně dostat z letiště do přístavu, tam najít svůj trajekt, nalodit

jsem se sblížila méně, s někým více. Nejraději asi vzpomínám na sympatický pár z Belgie, který se přímo před mými zraky (a dalšími dvaceti zraky)

“Když zvládnu tuhle zvládnu všechno na (Špunt, duben 2015)

odpočinek od vlastního života

se a podstoupit deset hodit na vlnách. Zní to jako moc “poprvé”? Nepopírám, že jsem předem byla nervózní, ale v průběhu jde všechna nervozita stranou a já najednou byla na kýženém ostrově. Byly dvě ráno a já zalehla do nějaké postele v nějakém domě. Daleko od domova, daleko od čehokoli známého.

cestu, světě.”

přece jen překonala mé snové představy. Než bych pak stačila přemítat o různých evropských zemích, viděla jsem po dlouhé době film Mamma Mia, který mi připomněl Fulghumovy zápisky z Řecka, a bylo. Pojedu do Řecka, budu tam pít

Velká rozhodnutí vystavěná na banalitách Do organizace WWOOF jsou zapojeny všechny kontinenty kromě Antarktidy, dohromady více než 60 zemí, z nichž je více než třetina evropských. Co se mého výběru definitivní země týče, byl vlastně dost bleskový. Chvilku jsem si sice hrála s myšlenkou na Izrael, ale jeho vojenská nestabilita

73

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

74

zasnoubil. Jsem teď teda pozvaná na belgickou někde támhle, krosnu to. V šatech, bez baterky, svatbu na řeckém ostrově, kterou bude sloužit zcela nevybavená jsem se nakonec prodírala Angličan. křovím s trny a přelézala ploty z ostnatých drátů. Dlouho. V jednu chvíli jsem zvažovala možnost ustlat si někde na hloží a počkat na denní světlo. Nakonec jsem zahlédla světlo vesnice, jediný možný orientační bod. Vydala jsem se za ním, po cestě mi došlo, že jsem úplně jinde, než jsem si představovala, narazila na asfaltku a dorazila na místo, kde jsem prve špatně odbočila. Zní to asi jako špatný zážitek, ale pro mě to byl úkaz totální svobody. Kdy se člověku stane, že hodiny chodí sám v noci krásnou přírodou a nebojí se vůbec ničeho?

Norsko vol. 2

Když jsem byla v Aténách... byly zrovna zavřené banky a proto byla městská hromadná doprava zadarmo. Za svou čtyřdenní návštěvu kolébky evropské civilizace jsem díky tomu ušetřila minimálně 25 Euro. Akropolis? Kameny, horko, moře turistů. Olympijský komplex z roku 2004? Obří bílé budovy, které jen řvou “Koukejte, my Řekové jsme hustý, umíme Co jsem tam vlastně dělala? udělat majestátní olympiádu”, ale jinak prosDojila, plela, plavala v moři, seděla na útesu, tor zeje prázdnotou, čímž upozorňuje na zašlé opalovala se, četla knihu, vápnila stěny, chodila časy slávy. Hlavní zážitek z Atén? Výměna stráží! na výlety, chodila na večerní posezení do vesnice, Každou hodinu se před parlamentem střídají poznávala spoustu lidí. Na měsíc jsem si prostě pánové v sukýnkách za užití prapodivných zkusila běžný život někoho jiného. Mám pár pohybů a zvuků. Rozhodně doporučuji najití a hvězdných zážitků, ale zásadní mi přijde, že jsem shlédnutí videa, je to prostě vtipné. Ale vlastně si prostě měsíc žila někde jinde... Z hvězdných i smutné, protože je z toho jasně patrné, že je to zážitků si dovolím zmínit svůj noční výlet. Jed- jen turistický magnet. nou večer jsme hráli poker u jednoho Angličana. Společnost ani zábava mě nijak zvlášť neoslovi- Měsíc v Řecku hodnotím neskutečně pozitivně. la, rozhodla jsem se tedy vydat se domů. Jenže Byla jsem sama se sebou, uvědomila jsem si jsem někde špatně odbočila a dostala se tím na spoustu metafyzikálních věcí (kterým jsme někdy neznámou cestu. Skautsky jsem se rozhodla, že potupně přezdívali “Hippie Quote”) a prostě... se nebudu vracet, že přece všechny cesty někam vážně zvládnu všechno. Neskutečně se mi povedou, minimálně do Říma. Tak tahle vedla do sílila důvěra ve vlastní schopnosti, protože jsem nějaké salaše v končině, kterou jsem ani trochu poprvé v životě byla odkázaná jenom na sebe. neznala. Ale co bych se vracela, farma je přece Špunt

75

kniha KEYA 2015

Po maturitě jsem odjela na dovolenou do Norska. To bylo v červnu 2012 a byla to moje první dovolená v zahraničí od roku 2000, kdy jsem seděla na pláži v Itálii a ládovala si písek do jednodílných plavek, protože mě k tomu přemluvila moje starší sestra. A ne, že bych v tom roce 2012 dělala o moc chytřejší věci („Jo, to bude v pohodě, když si nevezmu pohorky, ale cizí tenisky, vždyť jdeme

tu v bouřce se mi chtělo zvracet a několikrát se mi to i povedlo. Pak jsem poprvé viděla ty obří zaoceánské lodě. Někam jsem vylezla, pak zase slezla, vozila nafukovacího krokodýla na střeše auta, odmítla jsem jíst velrybí maso, viděla jsem tradiční norskou svatbu v krojích, nechala jsem si nabourat auto od slečny bez řidičského průkazu, sjížděla jsem na raftu ledovcovou řeku… A teď jsem tam po třech letech zamířila znovu! Když jsme byly s Klubkem a Míčkem v Pelhřimově na nákupu odměn na závěrečný táborák, akorát mi volal Vojta, že koupil trajekt do Helsinek. Do Helsinek? No jo, prý pojedeme oklikou. Oklika znamenala jet přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko do Norska a přes Švédsko, Dánsko a Německo zpět. Předpokládaná délka trasy: 6500 km za 13 dní.

Finové jsou gambleři Profrčeli jsme Pobaltí se zastávkou na Hoře křížů, jen na nějakou náhorní plošinu, to bude jak jediném bodě mezinárodně uznávaném za zajíŠumava.“). Nicméně stalo se, že to byla cesta mavý turistický cíl. Já jsem se ještě navíc stihla plná skvělých zážitků. Dvanáct hodin na trajek- nadchnout pro Rigu. A už tu bylo moře a trajekt

kniha KEYA 2015

76

do Helsinek. Finové leželi na trávě v plavkách, koupali se v moři, skákali bungee-jumping z jeřábu, prostě užívali léta. My svačili paštiku. Pak jsme procházeli město a navštěvovali kostely - červený pravoslavný chrám a bílou lutheránskou klasicistní katedrálu, dominantu města. Po čtyřech hodinách jsme naskákali zpátky do auta a vyjeli. Mířili jsme na sever, pořád na sever, měli jsme v plánu objet Botnický záliv. Zastavili jsme se cestou ve dvou národních parcích a pokaždé jsme byli překvapeni tím, jaké mohutné zázemí pro turisty v nich je. Tak jsme chodili po mnohých rašeliništích, koupali se v jezeře, ve kterém rostly černé chaluhy a voda byla zbarvená do oranžova a vlastně pořád se nechávali okusovat od komárů (věřte zkazkám, je jich tam doopravdy plno). Měla jsem radost, když jsme po bezvýsledné návštěvě dvou ptačích rezervacích o pár desítek kilometrů jinde konečně zahlédli na obzoru tančit párek kurki ( jeřábů popelavých). A ještě jeden poznatek z Finska - je tam fakt hodně hracích automatů. Na trajektu, na benzínce, v sámošce… a pokaždé na nich někdo hraje.

kruhu (no a ještě že tam byl, jinak bychom si toho ani nevšimli). Národní park Dlouhéakomplikovanénorskéjméno. Děsný cesty. Děsnejch buzimušek (co tam dělaj?!) Potkáváme pána, co seká louku. Ptá se nás, kdo jsme a odkud a kam jdeme. Říká nám, že zná Brno, že tam pil zelený pivo na zelený čtvrtek. My mu říkáme, že jsme v Brně zelený pivo na zelený čtvrtek ještě nikdy nepili. Poradí nám, že je tu samoobslužná turistická chata, kde se dá zdarma přespat. Když jsme k ní došli, pojmenovali jsme jí Hobitín a rozhodli se tam zůstat, protože byla prostě krásná, útulná, mini a vtipná. Po dlouhé době spíme na postelích, který jsou nám ale trochu krátký. Ráno se budíme a zjišťujeme, že mi do krosny vlezla myš a okoštovala zde uložené musli tyčky na svačinu. Okousaný kousky odkrajujeme a vyrážíme na cestu. Jdeme podél řeky a houbaříme, je tu strašně moc křemenáčů. Poslední zbytky sněhu a ledu tají. Prší. Našim dalším cílem je ostrov Runde - vyhlášená ptačí rezervace a nejjižnější hnízdiště papuchalka. Toužím spatřit živé papuchalky natolik, že ihned po příjezdu kolem páté hodiny vyrážím na vrchol ostrova. Nic. Nikde nic, všude jen racci a chaluhy (to jsou ptáci, co vypadají jako hnědí racci). Ne že by to byli nezajímaví ptáci a hnízdící Pil jsem zelené pivo v Brně stěna racků (kde jich jsou na jednom místě tisíce) Dostali jsme se do Švédska. Po tolika dnech v je impozantní, ale já si sem zajela 600 km kvůli úplně placatých zemích se krajina konečně zase mořským papouškům. Zklamaná se po třech začala vlnit. Na dálnici jsme v těchto končinách nepotkávali hodně aut, ale za to hodně sobů. Prostě tam byli. Stáli, šli po krajnici, nebo přebíhali přes cestu. Zastavovali jsme se snažili se je fotit, moc to nešlo, byli prostě mysteriózní. A pak, konečně, Norsko. Zatímco jsme dostávali zprávy o tom, že je v Praze skoro 40 stupňů, nám teploměr ukazoval 11 a klesal. Při 8 stupních jsem se rozhodla, že si musím při nejbližší příležitosti koupit čepici a ta se taky naskytla v obchodu se suvenýry postaveném na Severním polárním

77

kniha KEYA 2015

hodinách vracím do kempu a na free-wifi googlím, že papuchalky je nejlépe možné pozorovat kolem 21. hodiny, kdy se vrací z mořského lovu. Tentokrát nahoru opravdu spěchám, protože vyrážím pozdě a cesta je dlouhá. Půda je silně podmáčená a svah táhlý - na to první mám pohory a na druhé odhodlání, nicméně když dorazím na místo ( je to ta část ostrova, kterou jsem původně vynechala), přelezu pár posledních kamenů a jsem na vyhlídce, zjišťuji, že mám smůlu. Žádní papuchalci, jen výhled na skály a moře za setmění… utěšuju se tím, že už asi z hnízdišť odlétli, pozorovací sezóna totiž už skoro končí.. Od pobřeží Atlantiku jedeme zpět do vnitrozemí, konkrétně do NP Rondane, nejjižnějšího cíle naší cesty. V Trondheimu jsme si koupili mapu a naplánovali okruh na tři dny. Příroda je úplně jiná, než jsme čekali. V první řadě tam není sníh, což je vzhledem k nadmořské výšce s podivem (cestou do parku jsme viděli jen hory pod sněhem a ty byly

kniha KEYA 2015

i o 200 metrů níž, než jsme teď my). Mikroklima je v tomhle parku je prostě nějak přívětivé. Příroda je tu krásná a zvláštní, nerostou tu žádné stromy, ani keře a tak si tu ptáci staví hnízda rovnou na zemi, což mě fascinuje ( je krásné zjistit, že jsou na světě taková místa). Po cestě na vrchol Rondeslottetu, třetí nejvyšší hory Norska, se dáváme do řeči s jedním Norem (má s sebou 2 malé kluky, to znamená, že mají cestovní tempo srovnatelné se mnou) a ten nám říká, že v NP Jotunheimen, co je hned vedle, je letos tolik sněhu, že ještě teď v srpnu jsou některé části neschůdné. Vzpomínáme na rok 2012, kdy byl Jotunheimen, konkrétně nejvyšší hora Skandinávie Galdhøpiggen, pro změnu nejsevernějším cílem naší cesty. Opsali jsme kruh. Zbývá už jen nasednout na karimatku, zbobovat z vrcholu hory dolů a zahájit dlouhou cestu domů. Hallo, Norsko! Terka

78

22 ohromujících věcí, které jste nevěděli o černé hoře Z hlubin internetu se v posledních letech vynořil fenomén číslic v titulcích, takže si každý z nás může dopřát články jako „21 důvodů, proč chodit s nerdem“ či „19 druhů myšlenek, co holku napadnou, když vchází do fast foodu!“. Kniha Keya rozhodně nemá v úmyslu zůstat v této věci pozadu, pročež přináší další ze série článků o cestování našich vedoucích právě s takto poutavým titulkem, který slibuje svižné a úderné čtení. Fík, Nezmar a Tarzan jsou sourozenci. To pro případ, kdyby někoho překvapilo, proč že jsme společně se svými rodiči vyrazili po skončení tábora na deset dní do Černé Hory. To ještě uprchlická krize úplně neeskalovala, takže nebyl problém s překonáváním hranic na Balkáně. Původní plán - zkombinovat pobyt v horách s pobytem u moře – vzal za své, když se ukázalo, že zdejší hory jsou natolik krásné, až jsme museli plán přehodnotit a koupání v moři vtěsnat zhruba do dvou hodin. Díky tomu jsme stihli navštívit národní parky Durmitor a Bjelasica, pohoří Prokletije a Skadarské jezero. Co je na Černé Hoře pamětihodné, to se nedá vtěstnat do jednoho článku a ani o to nebudeme usilovat. Přinášíme jen výčet jakýchsi perliček, jež vás mohou navnadit na podrobnější objevování této zemičky. Po

79

ruce máte tři lidi, kteří se jistě nebudou zdráhat se o své zkušenosti s ní podělit. ________ Černá Hora velmi dobře dostává svému názvu. Ta země sestává ze všudypřítomných kopců a skal, které jsou přerušované jen příležitostnými soutěskami, na jejichž dně se prodírají řeky. Jedinou výjimku pak tvoří pohoří, kdy jsou kopce a skály nahrazeny horami u nás nevídaných rozměrů. Otázkou tedy je, jak je možné, že vůbec existuje černohorská fotbalová reprezentace… Velká část všech kopců, zejména na jihu země, je pokryta trávou a křovisky, která jsou suchá jak drn. Není proto divu, když v horkém létu vznikne požár, který spálí pár kilometrů na popel. Černohorci jsou na to patrně zvyklí, protože ta-

kniha KEYA 2015

kovou situaci nijak neřeší. Asi je jim jasné, že by proti živlu neměli šanci, a spoléhají na to, že se požár dříve či později zastaví o nějakou silnici. Že jsou na silnici v bezpečí si nemyslí jenom Černohorci, ale také jejich zvířena. Je tak naprosto běžné potkat uprostřed silnice stádo krav, koz nebo ovcí. Někdy najednou. Flegmatičtí zemědělci se nadávajícími řidiči nikterak nevzrušují, a nemají vlastně proč, neboť stádem krav se prostě projet nedá. Zároveň nehrozí, že by se člověk s kravami srazil, poněvadž na většině silnic není možné jet více než třicet kilometrů v hodině. To je způsobeno nejen nikdy nekončícími serpentýnami, ale zejména faktem, že ani komunikace mapou vydávaná za státovku nemá zpravidla více než jeden pruh, pročež člověk řídí v neustálém strachu ze srážky s protijedoucím automobilem. Díkybohu za zvyk černohorských řidičů troubit před vjezdem do zatáčky. To není ani zdaleka jediným dobrým zvykem,

kniha KEYA 2015

kterým místní disponují. Je totiž až zarážející, jak milí a pohostinní ti lidé jsou. Jistě, jsou to slované, na východ od nás, a někdy k tomu mají čistě ekonomické důvody, ale přesto - za deset dní jsme se setkali s majitelkou kempu, která nás jako první věc po příjezdu pozvala na panáka se svou rodinou, starší paní, která nejen že se nezlobila, že jí stanujeme na zahradě, ale ještě nás zvala domů, a brigádnicí v hospodě, která nám dělala průvodkyni po horách a překladatelku z černohorštiny. A to navzdory faktu, že se Černohorci překládáním a podobnými výstřednostmi povětšinou nezatěžují, neboť případnou slabost v cizích jazycích vynahrazují silnou vírou v pochopitelnost svého jazyka (a to ať už jste Slovan nebo Germán) a nebývalou zručností při používání nonverbální komunikace. Na úskalí skrývající se v makarónském dialogu s domorodci jsme natrefili nejednou, ovšem nejvýraznějším zářezem bylo bezpochyby

80

nezištné ujištění, že opravdu jedeme směrem do autokempu. Když se ani po několika kilometrech jízdy po cestě vhodné pro závody horských kol neobjevilo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo civilizaci, pochopili jsme, že “autokempem” jsme byli vyzváni ke stanování kdekoliv, kde se nám to bude líbit. Což v Černé Hoře není vůbec komplikované, protože jakmile se ztratíte z civilizace, je to krásné všude. Skoro se až zdráhá věřit, že tak krásnými horami a přírodními krásami oplývá země, která patrně neoplývá téměř žádnými domorodými turisty. O to podivnější (a pro nás příjemnější) je potom skutečnost, že to zde nepřekypuje ani turisty zahraničními. Pravda, některé vyhlášené národní parky nejsou návštěvností nepodobné takovým Tatrám, avšak třeba Prokleté pohoří nabízí v civilizované Evropě málo vídanou opuštěnost. Snadno se nám tak stalo, že jsme během celého dne v

horách potkali nanejvýš pár bačů. To je možná zapříčiněno pro zhýčkané Čechy poněkud bizarním uchopením turistického značení. Ve výše zmíněném Prokletije už značky nikdo neobnovoval desítky let, v mapách je rozhodně nenajdete a výlet tak někdy vypadá spíše jako vysokohorská stopovačka. Ani v těch nejprofláklejších místech (třeba v Durmitoru) není značení o moc lepší - všechny značky jsou

81

červené, rozcestníky neexistují nebo jsou namalované na kamenech, člověk se orientuje zejména podle pocitu a kolemjdoucích. Snadno se tak přihodilo, že se člověk omylem objevil třeba v Albánii, neboť s hraničními kameny to státní správa také úplně nepřeháněla. Výjimku ve značení tvořil jenom jeden významný vrchol Durmitoru, který nesl jméno Izvor. Na něj poukazoval každý druhý nápis na kameni, přesto jsme na něj za celou dobu nevylezli. Důvod jsem pochopil až po třech dnech, kdy mi bylo vysvětleno, že “izvor” znamená černohorsky pramen, kterých jsme v horách (snad i díky množství ještě v srpnu tajícího sněhu) potkávali celou řadu. Ještě mysterióznější byly patrně prameny černohorských řek. Ukázalo se totiž, že v podhůří Prokletije je zcela normální, pramení-li celá řeka z jednoho místa. Vypadá to asi tak, že skalní masiv najednou zmizí a záhadným způsobem jej nahradí středně velká řeka, která prostě vytéká ze země. Alipašiny prameny se to jmenuje a je to podívaná k nezaplacení. Pro Čecha, který celý výjev pozoruje, je proto k nepochopení, jakým způsobem k této přírodní bizarnosti přistupují místní. Prameny jsou snad tím nejšpinavějším místem, které jsme potkali - vypadá to, že prameny jsou pro obyvatele přilehlých domů z části chladničkou na nápoje a z části skládkou. Podobných výjevů jsme spatřili více, ovšem ani krávy pasoucí se uprostřed národního parku na černé skládce se tomu nemohly vyrovnat. Vůbec vztah Černohorců k vodě se nám zdál trošku podivný. Na jejich plážích u moře bylo tak natřískáno, že jsme měli problém rozlišit, zda jsou písčité či kamenité. Na jednoho návštěvníka rozhodně nepřipadalo víc než jeden metr čtvereční, pročež probojovat se až k vodě bylo heroickým výkonem. O dvacet kilometrů

kniha KEYA 2015

blíže do vnitrozemí se přitom rozléhá obrovské třicetikilometrové Skadarské jezero, které, i přes to, že bylo sladké, krásné a teplé, zelo prázdnotou. Možná by to mohlo souviset s tím, že vůči němu mohou místní chovat určitou zášť. Vzniklo totiž přibližně před sto padesáti roky, a to nešťastnou náhodou, kdy se “ucpaly” dvě řeky a zaplavily tak jedinou rovnou a úrodnou část země o rozloze skoro 500 km2. Na vzniklých ostrůvcích pak vznikly kostely, pevnosti a vězení pro neplavce, což jsme jakožto turisti s nadšením pozorovali. Společnost nám na obrovské pláži dělala (kromě drsných vodních hadů) jen muslimská rodina, která se koupala zásadně oděná od hlavy až k patě. Netradiční plavky nebyly zdaleka jediným ukazatelem přítomnosti muslimů v zemi. Projevovalo se to i v takových banalitách, jako když člověk nemohl sehnat k čevabčiči s cibulí jiný

kniha KEYA 2015

nápoj, než colu, což bylo pro Čecha zvyklého na všudypřítomnost piva trošku drsné. Ještě viditelnějším projevem Islámu byly i štíhlé věže minaretů. Ty se v určitých částech země tyčily nad střechy domů skoro v každé vsi. A pokud je člověk neviděl z dálky, určitě je nalezl alespoň na hřbitově, neboť muslimské hroby se poznaly velice snadno podle toho, že byly zdobeny hvězdou namísto kříže a minaretem namísto anděla. Umírání je v Černé Hoře - alespoň očima Čecha - patrné na každém kroku. Nejde jen o hroby, které velmi často nejsou umístěné jen na hřbitovech, anýbrž téměr kdekoliv, kde to vypadá esteticky (louky, zahrady, plácky u silnice…). Ještě častějším jevem jsou parte, jejichž černý výlep pokrývá ve vesnicích všechno - ploty a nástěnkami počínaje, sloupy elektrického vedení a dopravními značkami konče. Velmi snadno se pozná, jakého vyznání byl nebožtík - křesťanská

82

Cesta k protinožcům podle máří

parte jsou přilepena černou lepicí páskou, muslimská zelenou. Konkurenci v četnosti výlepu jim dělají snad jen reklamy na odtahové služby, takže tato kombinace vám dává vcelku jasně najevo, jak se to má s bezpečností místních silnic. Parte ovšem nejsou jediným důvodem si myslet, že je Černá Hora zemí vymírající. Velmi podobný dojem v člověku vyvolávají i všudypřítomné prázdné či nedostavěné domy. V některých oblastech je jich stejně, jako těch dostavených, což, přihlédneme-li k faktu, že obydlené domy většinou nerozeznáte od těch nedostavěných, jen posiluje postapokaliptickou atmosféru. Černohorci totiž mají velmi zvláštní styl domovní architektury. Zdá se, že kvalita domu je zde měřena z velké části podle velikosti brány. Mnoho novostaveb a patrně ani starostaveb tak není omítnutá (cihlová červeň v kombinaci s betonovou šedí je velmi módní), zábradlí na balkónech

lépe), a pokud na pozemku nic nepěstujete, není třeba se oň starat (na co stromy, květiny nebo chodníček ke vchodu, tráva stačí), ústřední dominantou tak zůstává vstupní brána a plot (alespoň pokud dům nemá věž, což také není nic výjimečného). Jedinou zásadní výjimkou z tohoto pravidla jsou kupky sena. Je záhadou, odkud se všechno bere a k čemu a jak je Černohorci skládají do těch úhledných třímetrových homolí, ovšem stejně jako Galové mají menhiry, místní mají seno. A to i v případě, kdy rodina anektovala vedlejší dvoupatrový rodinný domek a využívá jej jako stodolu - bez kupky sena na zahradě to v Černé Hoře nejde! Fík

ve třetím patře či na schodech je přežitek (vždyť jenom brání výhledu a květináč stejně vypadá

83

kniha KEYA 2015

Máří je bývalá vedoucí z Keyi a také sestra Špunta a Klubka. Poslední dobou pobývá na Novém Zélandu, kde zažívá nám nepředstavitelné věci. Aby ty představy byly trochu jednodušší, sepsala nám, co se tam tak nějak děje. Tím se postarala o zprávu z nejvzdálenější destinace a pohádkový popis velkého životního dobrodružství. Jak se dá shrnout 10 měsíců života na druhé straně zeměkoule do dvou A4? Těžko. Dávno již mému rozhodnutí podívat se na Nový Zéland (myslím, že to bylo na podzim 2010). A když mi odpadly všechny racionální i iracionální překážky, zažádala jsem si o Working Holiday Visa (tedy roční otevřené pracovní vízum) a nějakým zázrakem jsem byla jedním z 1200 šťastlivců, kteří ho v roce 2014 obdrželi. A já těsně před Vánoci opustila rodnou Prahu a vydala se vstříc cca 50 hodinám v letadle a na letištích. Když přijedete do neznámé země s minimem vědomostí, co se tam dá dělat (Nějak nebyl čas, navíc mi všichni tvrdili, že se stejně všechno dozvím tady. Měli pravdu.), cítíte se jaksi ztraceni. Máte před sebou 12 měsíců a nevíte co s nimi. Nebo víte, ale je toho hrozně moc. Prostě jste absolutně a naprosto svobodní v rozhodování, což paradoxně může fungovat jako brzda.

kniha KEYA 2015

Na začátek jsem se rozhodla trochu pracovat, abych neutrácela české finanční rezervy. Sbírání třešní v Cromwellu (Jižní ostrov) mi přišlo jako slušně výdělečná činnost, abych pak několik měsíců mohla Zéland jen procestovat pěkně stopem a s minimem výdajů. Práce venku, na sluníčku (bylo zrovna léto) mě po měsících v kanclu na jedné z nejrušnějších pražských adres byla jako balzám. Vydržela jsem i na meruňky a po 7 týdnech jsem odjížděla plná nadšení, že tedy KONEČNĚ začnu objevovat. A bylo co. Těžko říct, co bych ze zdejší přírody (nic jiného tu totiž není) doporučila. Všechno. Moře, hory, skály, řeky, vodopády, pouštičku, sopky, kopečky, horké prameny a bahno. Skvělé na téhle zemi je, že tu žije pouze jeden jedovatý pavouk, kterého jse ještě nepotkala. Jinak je naprosto bezpečná, takže až do dubna (pozn. red.: v dubnu na jižní polokouli začíná zima) jsem chodi-

84

la bosky. Mezi mé největší zážitky patří výstup na Mt. Ngaruhoe (známější jako Hora Osudu z Pana prstenů). A nepřeberné množství menších zážitečků, které se skládají v úžasný pocit ze zdejšího cestování – večery na pláži se západy slunce, soutok Pacifického oceánu a Tasmánského moře, bobování na písečných dunách. Stopování jsem poměrně brzo pověsila na hřebík a rozhodla se zakoupit si auto. Následně jsem v něm cca 5 měsíců spala (a jak jsem si potom začala vážit normální postele). Ano, je to méně ekonomická varianta, cestujete-li sami, ale výrazně efektivnější na přesuny a také nezávislejší. Kromě řízení na levé straně vozovky mě Odyssejka (pozn. red.: Honda Odyssey) naučila, jak se starat o auto. Kde jsou pneumatiky, kde najdu rezervu, co dělat s kapajícím olejem a tak vůbec. Ale jinak je na mě moc hodná. Stále funguje a neměla jsem

85

s ní jediný trabl. A že je kočovný život náročný pro řidiče i pro autíčko. Z těch 10 měsíců jsem ale cestování zas tolik nedala. Stále by tu bylo co objevovat, ale kromě turistiky mě zaujalo, že jsem začala objevovat mnohé své neznámé stránky. Před rokem jsem si o sobě myslela, že jsem samostatná a umím se o sebe postarat. Asi to byla pravda, ale první týdny tady jsem tomu absolutně nevěřila. Jenže když se do toho vpravíte, zjistíte, že cizí jazyk a kulturní prostředí zas takový oříšek není. Pokud je tím jazykem angličtina, kterou celkem obstojně vládnete, a kulturním prostředím země západního typu. Ne, fakt, to že je to hrozně daleko neznamená, že tu žijí neandrtálci. Jasně, občas je trochu těžší se zorientovat, ale zatím jsem tu potkala spoustu milých lidí, kteří mi vždy rádi pomohli a poradili. Na poště

kniha KEYA 2015

(Kde se vyřizuje všechno od převodu vlastnictví auta, po založení bankovního účtu a žádostí o daňové číslo.) jsou jen milé a usměvavé úřednice, v obchodech příjemní prodavači a ještě jsem nepotkala domácí, u kterých by byl problém si něco vytisknout či zařídit na netu. Přiznávám, že, po měsících bydlení v autě, jsem došla k názoru, že na zimu by to chtělo něco praktičtějšího. (No, zimu... Tam, kde jsem byla já, tedy Bay of Plenty, zima znamená cca 10 stupňů nad nulou. Letos ale byla tuhá zima, v červenci čtyřikrát mrzlo.) A tak jsem se nastěhovala do zahradního domku přímo na sadu, kde pracuji. Po třech měsících jsem se rozhodla na sadu zůstat a svůj pobyt na Zélandu prodloužit. Asi jsem se tu trochu usadila. Mám svůj klid a kdykoliv budu chtít zmizet, můžu. Nebo si vzít dovču a vyrazit trochu pocestovat. Z 12 měsíců se totiž brzo stane 15, časem možná i více. Z 10 měsíců, které už mám za sebou (pozn. red.: psáno v říjnu) jsem větší část pracovala na sadech (třešně, meruňky, jablka a naposled kiwi). Ono mě to totiž baví. Zvláštní je, že poměrně velké procento českých cestovatelů (kterých tu potkáte mrtě, zvlášť na sadech) je tímhle prostým faktem překvapeno. Někdy mám pocit, že to hodně lidí dělá z musu. Proč? Jasně, je to nekvalifikovaná práce za minimální mzdu. Ale uživit se tím dá v klidu, dokonce i něco našetřit, až práce nebude. Nebo na výlety po okolí. Tak jo, 10 měsíců asi nejde jen tak shrnout na dvě A4. Sorry :D Co mi to dalo? Hrozně moc! Životní zkušenosti, nutnost vyrovnat se se svobodou, navázání

kniha KEYA 2015

užších vztahů se svými blízkými v ČR, objevení klidné části mé osobnosti. A pak takové ty věci jako krásné zážitky, nové přátele... A rozvoj literárního talentu, protože informace do Čech posílám nejčastěji formou blogu. A psát pravidelný blog o “normálním” životě je docela dřina. Co mi to vzalo? Po mém odjezdu se v ČR narodilo několik důležitých miminek a já si je nemohla pochovat. Kdo ví, kolik jim bude, až se v Čechách stavím. Svatby blízkých kamarádů. Ale jinak? Asi nic. Rozhodně nelituji, jsem přesvědčená, že odjet bylo mé nejlepší životní rozhodnutí. A skoro se děsím návratu. Vůbec netuším, co bych tak mohla doma dělat Mějte se tam u vás doma krásně a až si budete tohle číst, vězte, že já tu mám pravděpodobně léto Pa! Máří PS: Pokud by nekdo z vas chtel blizsi info o Zelandu, o Working holiday, ci neco jineho, napiste mi na mail ([email protected])!

86

kypr Bóža byl hlavním vedoucím oddílu Keya v letech 1999-2005, jako Uďa vedl skupinky Žmlvů a Wiqvoušů. V roce 2015 podnikl cestu na Kypr a nechal zasklít rozbité okno v klubovně. Víme též, že je hrdým majitelem kovového stroje střední velikosti, který je dole v dílně a o kterém ale nevíme nic, protože je přikrytý dekou. Shrnuto: Bóža je prima. (Víc informací o tom, jak Bóža civilně i skautsky žije, můžete najít v Knize Keya 2014). Pro jednu z letošních cest jsme chtěli využít květnové volné dny. Už jsme dlouho nechodili nikde v horách, zároveň už bychom se rádi vykoupali někde v teple. A jarní Kypr tohle opravdu nabízí. Voda měla 24°C a kromě jednoho dne na Olympu bylo teplo na kraťasy a tričko od rána do večera. Na Kypr se létá většinou na noc, zpáteční letenka s LOT přes Varšavu stojí okolo 6 tisíc Kč na osobu. Lufthansa má i denní lety, ale cena jedné letenky je cca. 14 tisíc Kč.

přiletíte ve 3h v noci? Ustlali jsme si tedy kousek od letiště a dospali rána. Ráno jsme vyrazili na hodinovou cestu autobusem podél pobřeží do Limassolu, což stálo asi 2,5 €. Zde jsme dokoupili nějaké potraviny, vařič a bombu a po trochu komplikovaném přesunu městem se dostali na další autobus, který nás dovezl do městečka v horách - Pano Platres. Kyprem vede od západu k východu dálková turistická trasa E4, po jejíž centrální části v pohoří Troodos jsme několik dní putovali. Je tedy možné vyrazit z letiště v Pafosu a dojít pěšky až do Larnacy. Je dobře značená, a to co jsme prošli, tak byla široká jako naše polňačky a také se drží vrstevnic. Kromě nástupu do hor, kde jsme navšívili pár vodopádů, není trasa ani moc náročná a dá se jít pohodlně vedle sebe. Vylezli jsme také na místní nejvyšší horu Olymp.

Kypr se dělí na severní část, která je dlouhodobě obsazena Tureckem. A jižní část obývaná kyperskými Řeky, kam jsme vyrazili. Přistáli jsme na letišti v Larnace, a i když je to letiště malé a pěkné, tak nám ztratili zavazadla. Našla se po chvíli na jiné přepážce. Co dělat na letišti, když

87

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

Na samotný vrchol se ale jít nedá, protože je na něm vojenská základna britské armády. Na svazích Olympu je lyžařské středisko s několika sjezdovkami, jednou rolbou a velmi příznivými cenami (celodenní skipas 12 €). Podél trasy je několik rozumně vybavených tábořišť, včetně jednoho, které nám vyrazilo dech, protože je pro 700! lidí. To, co jsme prošli za 6 dní je vyznačeno modrou linkou v druhé mapě. Putování okolo Olympu nás trochu zdrželo, v této oblasti nebyly cesty směrem, kterým jsme potřebovali jít, tak došlo i na cestu azimutem. Potoků není v oblasti mnoho, na pitnou vodu jsme s úspěchem (nic nám nebylo) použili vodní filtr Sawyer MINI. V kempech pitná voda je. Cestou je spousta nádherných výhledů, malých kostelíků a poutních míst. Také teras s ovocnými stromy, z nichž některé vypadají dost opuštěně.

88

Kterak si Kaštánek cestu do lusitánských luhů našel Kaštánek vedla družinku Opiček a pak odjela do Portugalska. V roce 2013 se vrátila a v Tuchoměřicích u Prahy si vzala Thiaga. Po jisté pauze, kterou jsme my strávili v Praze a Kaštánek v Lisabonu, jsme se opět shledali na letošním táboře, když Kaštánek vyšla z kopřiv co rostou směrem na Pacov.

Po několik dnech putování jsme došli až do zapadlé vesničky Kaminaria, kde jedna mladá holka mluvila anglicky. Pozvala nás na něco k pití a chvíli jsme s ní povídali. Ubezpečila nás, že sem autobus nejezdí, tak jsme se vydali putovat dál. Bylo to okolo “Venetian bridges” staré zděné klenuté kamenné mosty na bývalé obchodní cestě. Z hor jsme se dostali na dvakrát stopem do Paphosu. To je další větší město na pobřeží, kde jsme si užili dva dny u moře a odpočinuli si po horském putování. V Paphosu nás překvapilo, kolik je zde Rusů. Kypr je v EU, ale není v Schengenském prostoru. Tato kombinace prý vzhledem k současným sankcím vůdči Rusku způsobuje, že je pro ně snažší strávit dovolenou zde než jinde v Evropě.

89

Spousta nemovitostí je zde na prodej a inzeráty jsou psány i v ruštině, angličtině nebo čínštině. Dokonce i v dotazníku spokojenosti se službami hotelu se nás ptali, jestli neplánujeme zde koupit nějakou nemovitost. Poslední večer jsme autobusem dojeli zpět na letiště v Limasolu a opět přespali v blízkosti letiště. Vstali jsme ještě za tmy a letadlem v 3:45 se opět přes Varšavu dostali do Prahy. Máňa a Bóža

kniha KEYA 2015

Čekáte-li poučný, neřkuli poutavý příběh o skautingu v Portugalsku – jak mě o něj velectěná redakce požádala – běžte si raději udělat kafe, uklidit pokoj, případně prostudovat wikipedii.

Osud tomu ale chtěl, že jsem se bez dětského hlaholu nadlouho neobešla. Přes tři roky se s Thiagem staráme o raubíře z kapverdské ilegální čtvrti Maurova jáma. Pro milovníky eufemismů stačí zmínit, že děti jsou všestranně živé, až

Moje zkušenost s místním skautingem se smrštuje na zlověstné koulení očima na okrojovanou mladou zběř, jež si při mši krátí chvilku vyráběním vlaštovek ze zpěvníků. Naši Lisabonští zelenáči mají totiž účast na mši povinnou, stejně jako docházku na nábožko. Dokonce i slavnostní sliby se odehrávají při mši. To si pak padre Nuno hrdě navlíkne sváteční zelenej šátek a dva poskoci mocně třímají nad Biblí obří kopí s vlajkou. Do svých řad se mě sice snažili naverbovat hned zkraje, ovšem zhýčkaná keyáckým odchovem si k nim né a né najít cestu. Když jsem navíc zjistila, že věkový průměr vedoucích je kolem 45 let, měla jsem jasno.

neposedné. Proskakování oknem namísto vcházení dveřmi, házení kamenů do oken a knokautování slabších kolegů je zde denním chlebem. S takovou výbavou si dokážete představit naše psychické rozpoložení, když se rohodneme podniknout s dětma výlet či nedejbože několikadenní “tábor” v přírodě. Krom hysterického pokřikování o tom, jak moc nesnáší přírodu, jak moc je bolí nohy, jak moc nebudou spát ve stanu, jak moc to nepřežijou ani minutu, protože tu není signál, se vždy můžeme těšit na koňskou dávku emocí.

kniha KEYA 2015

Naposledy jsme s naší skupinou uspořádali

90

krojovaná mladá zběř - ilustrační fotografie

skauting mimo oddíl třídenní stanování na krásný loučce na severu Portugalska. Čtyřhodinová cesta proběhla bez větších potíží, rozuměj: pouze 3 ze 6 dětí zvracely; otázka “kdy už tam budem” zazněla pouze 98746352745962krát; a čokoládová náplň ze sušenek byla rozpatlána pouze na povrchu 3 ze 4 sedadel. Co víc si přát!

Krve by se v dětech nedořezal. Zmohly se jen na překotný úprk a hysterický řev, který jim vydržel celou cestu do stanu. Netřeba dodávat, že se do konce pobytu nikdo neodvážil v noci na toaletu.

Tolik tedy naše zdejší vyžití. Za týden se chystáme navštívit biologickou farmu, tak se modlete, Děti poprvé v životě stavěly stany, přesněji, poprvé ať se nám nesplaší býk. v životě koukaly na to, jak se staví stany. Poprvé v Kaštánek životě česaly ostružiny a krmily ovce. K dovršení zážitků jsme je jednou v noci vzali na procházku do lesa. A protože krásně svítil měsíc, vybídli jsme je, aby zhasli baterku. K našemu údivu šly děti skutečně jen za svitu luny, křečovitě nás svírajíc. Když jsme se zastavili na jedné mýtince, jal se Thiago vyprávět bájeslovnou zvěst o chupacabře (někteří z vás ji jistě mají v živé paměti). Tentokrát jí však nasadil scénografickou třešničku na dortu, když ze sebe v nejnapínavějším okamžiku vydal řev hodný tetřeva v říji. Co vám budu povídat.

91

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

92

stojí každovečerní rituál, kam jsme vždycky šli po tmě (takže jsem se tam vždycky div nezabila, ale přizabíjet se dařilo vždycky jenom mně nějakou záhadou :D). Pak jsme třeba dabovali film nebo jsme se ocitli na potápějící lodi Queen Elizabeth II.

Fonticulus 2015 Takže Fonticulus. Asi by se hodilo říct co to vůbec Fonticulus je. Je to roverský zážitkový kurz od 15 do 18ti let. Nevim jestli je to tak vždycky, ale tenhle byl poslední týden prázdnin, což bylo úplně super zakončení! No ale nejlepší na tom je, že je celorepublikový takže tam můžou jet všichni roveři odevšud. Z každýho oddílu smí jet ale jenom tři, asi proto aby tam pak nejelo 12lidí z jednoho oddílu a 3lidi odjinud, žejo, protože kapacita účastníků je taky omezená, ale to je na tom dobrý, protože pak je tam lepší parta, když těch lidí není 5O, žejo.

zahrnoval vždycky jen jeden a pak ranní koupání v rybníce, kam se jelo asi tak 15 min:D K programům mimo kolo! Toho bylo tolik, že už si všechno ani nepamatuju, ale za zmínku určitě

Po Fonticulu vás čeká víkendová fonticulí afterparty, na který já bohužel nemůžu být, protože ( jak už jsem zmiňovala) jsem moc šikovná a přizabila jsem si kotník na schodech, když jsem se rozhodla z nich spadnout. (Vim že to nikoho nezajímá ale musela jsem si sem rozhořčeně vylít srdíčko.) Takže vám o ní nemůžu nic povědět jen A samozřejmě jsme taky měli nějaké ty to, že je super! vědomostní programy, kde jsme se něco hezkého a důležitého dozvěděli. Např. o různých Tudíž, z tohoto článku vyplývá, aby všichni roveři skautských akcích, čekatelských a vůdcovských a nebo budoucí roveři ze všech oddílů co ho bukurzech, Jamboree atd.. Tak jaké to je studovat dou číst jeli na Fonticulus, protože si to užijou a na rok jinde atak. je to nejlepší akce a jeďte tam prostě!! (a taky nepadejte 3dny před afterparty ze schodů..) Ale hlavně jsme tam poznali spoustu super lidí se Gándhí kterými máme v plánu se vídat i dál! letošního Fonticulu se zúčastnily též Rebelka a Žíra

www.fonticulus.skauting.cz

No ale zvláštnost Fonticulu je však ta, že si k propestření programu berete kolo! S kolem tam jsou pak zajímavé programy a hry, jako například kolopolo nebo cestovní kanceláře pro želvy a tak dále. Ale nemusíte se bát, že když nejste nějakcí přeborníci na kole, nebo že si myslíte že nemáte takovou fyzičku, že by jste to nedali. Vůbec. Rozhodně se nemusíte bát nějakých celodenních túr na kole, kde by se jelo 154 km denně. Každý den bylo několik programů a program s kolem

93

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

94

Ursus, -i, m. Skončil tábor a každý jsme se během pokračujících prázdnin někam vydal. Já jsem se vypravil na letní část vůdcovského kurzu Ursus. Vraťme se ale úplně na začátek. Všechno to začalo v lednu. Dodělal jsem svou poslední zkoušku a přemýšlel jsem, co vlastně budu dělat o prázdninách. Již několik let jsem

95

zvažoval nějaké další skautské vzdělávání. Chtěl jsem si rozšířit svoje znalosti, poznat se s dalšími lidmi, získat nové podněty k přemýšlení a v neposlední řadě si pořádně užít program, pro který nemusím hnout ani prstem. Od několika různých lidí jsem věděl, že právě Ursus je pro mě ta správná volba. Proto jsem příliš dlouho

kniha KEYA 2015

neváhal a odevzdal přihlášku. Přestože kurzu, prý jako každý rok, zkolaboval přihlašovací systém, byl jsem úspěšně zapsán mezi účastníky a nezbývalo než se těšit na nové zážitky. Byla polovina srpna a spolu s dalšími skauty jsem mířil do Červeného Hrádku u Sedlčan. Již jsme za sebou měli spoustu úkolů a jeden nejen seznamovací víkend. Navíc na nás čekalo úžasných deset dní. Kromě potřebného vzdělávání v oblastech práva, organizace Junáka, hospodaření, zdravovědy a bezpečnosti jsme nabývali také spoustu užitečných dovedností a znalostí z psychologie a managementu. Samozřejmě nemohla chybět ani podstatná část zabývající se skautingem jako takovým, tedy ideovými základy, posláním a také třeba jeho historií. Aby to nebylo jen o vzdělávání ve formě různých diskuzí, debat či přednášek, vrátili jsme se také do doby svých dětských let, kdy jsme s nadšením váleli sudy, skákali gumu, stavěli bábovičky ( já jsem rozlomil formičku :-( ),

kniha KEYA 2015

stříkali jsme na sebe z vodních pistolek a mnoho dalšího. Celý týden jsme byli krmeni výborným jídlem a duchovními zážitky v podobě všelijakých rituálů či zamyšlení. Troufám si říct, že jsme všichni do jednoho propadli rodinné a pohodové atmosféře, která se kurzem táhla. Jak je na podobných akcích zvykem, nikomu se nechtělo pryč. A to i proto, že nás měl čekat už jen jeden víkend. Víkend naplněný převážně zkouškami. I zkoušky jsou již většinou úspěšně za námi. Kromě vůdcovské kvalifikace si z těchto skvěle strávených dní odnáším spoustu nových dovedností využitelných nejen v oddíle, mnoho zajímavých myšlenek a názorů, nad kterými budu určitě ještě nějakou dobu přemýšlet, a skvělou partu, s kterou se chci i nadále vídat. Zkrátka a dobře Ursus splnil všechna má očekávání. Určitě bych ho (nebo alespoň jiný kurz) všem doporučil. Je to nezapomenutelný zážitek. Jak se na Ursu říká: Je to pohoda, pohodička. Kuře

96

odyssea Vzdělávání se ve volném čase – o víkendech či prázdninách? Mé obvyklé „Ne, děkuji – raději film“ vzalo letos za své. Vyrazila jsem totiž na čekatelské zkoušky. Pro ty, co neví, čekatelské zkoušky by se daly přirovnat k pedagogickému minimu, ale pro skautské vedoucí a nepovinné. Různých čekatelských kurzů je mnoho, většinou bývají víkendové, případně část je i o letních prázdninách – já měla dva víkendy a 10 dní v létě. Na mnohá doporučení jsem si vybrala kurz Odyssea – a oni si vybrali mě na základě splnění jimi zadaného úkolu. Ve výsledku jsem ze střechy našeho 30 metrového paneláku hodila lentilku, seběhla jsem rychle po schodech dolů před dům a tam ji chytila do pusy a u toho jsem to natáčela. Toliko k přijímacímu řízení… Počáteční nervozita ze shledání s úplně cizími vrstevníky z celé republiky záhy odpadla, protože to jsou hrozně super lidi. Nejistota z instruktorů

97

pak, když mě jeden z nich pozval k narozeninám, které jsem na prvním víkendu měla, na panáka zelené (rozuměj: kiwi sirup, ale zato v krásné skleničce s parádním koktejlovým paraplíčkem). Pro představu, bylo 27 účastníků, asi 10 instruktorů a 6 členů servistýmu – tedy péče se každému účastníkovi dostalo opravdu hodně. Celý kurz pak byl naplněn hromadou přednášek a workshopů proložených společnými hrami. V rámci her jsme překonávali různé Odyssejské nástrahy od dobývání měst přes povídání si s bohy po boj s mořskými příšerami, tedy název Odyssea není pouze názvem, nýbrž celý příběh nás provázel od začátku až do konce skrze různé hry a programy mimo „výuku“ i při ní. Krom toho všeho jsme měli celkem hafo domácích úkolů. Pro ilustraci, co se tak Uďa na čekatelkách učí: vývojovou psychologii, přípravu programů, práci se stezkami, hospodaření, právní minimum, zdravovědu, něco o bezpečnosti na akcích

kniha KEYA 2015

atd… Zní to dost, hmmm, řekněme suše, ale ve skutečnosti každá přednáška a každý workshop obsahoval zajímavé aktivity, hry, soutěže, zkrátka bylo to všechno, jen ne nuda. Letní běh jsme si užili na severu Čech asi 7 km od Pravčické brány, kde jsme měli takový podsadový tábor. Právě tam jsme si mohli ověřit 11. bod skautského zákona, tedy „Skaut je nepromokavý“, protože nám tam půlku času pršelo. A tady se vlastně dostávám k tomu, co bylo na celém kurzu to nejlepší – lidi. Je neuvěřitelné, že i když se setká kolem čtyřiceti úplně cizích lidí z celé republiky, mají si co říct (občas toho říkají až moc jako třeba já) a nikdy nekazí srandu. Díky tomu byla nálada vždy skvělá, kdokoli byl ochotný komukoli pomoci s úkolem, který jsme dostali, s nošením vody či mytím nádobí. Každému můžu jedině doporučit, aby jel na nějakou takovou akci, kde nikoho nezná – donutí ho to bavit se s ostatními a najde si pak hromadu kamarádů a známých. Třeba my Odysseáci, kteří bydlíme či

kniha KEYA 2015

studujeme v Praze a blízkém okolí, se čas od času setkáme (od prázdnin jsme se viděli asi třikrát) a úplně všichni i z dřívějších ročníků se uvidíme v listopadu, kdy společně vyrážíme na víkend. Co se zkoušek samotných týče – až na jeden „předmět“ nešlo vůbec o test jako způsob zkoušky. Zkoušky jsme skládali jinak: účastí na programu, domácím úkolem, přípravou vlastního programu, rozhovorem s instruktorem či v tom jednom případě testem apod. Název čekatelské „zkoušky“ je tedy pro tento konkrétní kurz trochu zavádějící. Ovšem zkoušky mám, což formálně znamená de facto jen nový odznáček na kroji a dekret. Největší hodnota je ale pro mě zvláště v tom, co jsem se tam naučila a hlavně jaké lidi jsem tam potkala. Takže už se těším na náš listopadový víkend a pokud to bude fakt dobrý, tak se o tom třeba dočtete na stránkách či v příští knize Keya. Nezmar

98

Fík mi poslal odkaz na kurz s tím, že by mě mohl zajímat. Prý čekatelský kurz pro lidi nad 20 let. Zajímá mě to. Na čekatelky jsem se cítila stará, ale skautsky se vzdělávat rozhodně chci, tedy tohle by mohlo být něco přesně pro mě. Jen jestli se už stihnu vrátit… Rozhodla jsem se, že stihnu. 11. 11. v 11:11 se systém otevírá a já se tedy přihlašuju.

abychom na přednáškách neumřeli). Jídlo je skvělé, instruktoři sympaťáci, atmosféra mezi účastníky je okamžitě kamarádská.

d’études en France definitivně končí a mně je to líto. Dvanáct hodin dlouhou cestu do Prahy prospím. 16. ledna vystupuji z vlaku v Praze-Holešovicích. Pár hodin na to už jedu ve smutečním oblečení (téma prvního víkendu je pohřeb) s krosnou na zádech na Žižkov. Před 24 hodinami jsem byla ve Francii, teď dělám první kroky k získání čekatelské zkoušky. Ctím tedy jméno kurzu a začínám pěkně zvostra.

Poslední víkend probíhá na základně Asgard poblíž Jindřichova Hradce, která má vysloveně pohádkové okolí. Není to pouze zkouškový víkend, jedeme nové věci pěkně zvostra. A aby toho nebylo málo, přijíždí třicet dětí z Milevska, aby instruktoři naživo viděli, jak jsme si připravili a vedeme programy na konkrétní bod nových stezek.

Hodně práce na kurz děláme z domova. Elearningový portál se stává noční můrou snad všech účastníků. Slovo SMART už nechceme taky nikdy slyšet. Před očima se nám míhají pdf soubory plné informací o nových stezkách… Ale vlastní Večer 15. ledna nastupuju do vlaku ve Štrasburku. programy na kurzu jsou skvělé, instruktoři odvádí Na nádraží mě vyprovází moje kolumbijská opravdu dobrou práci a ani chvíli nenudí. A co je kamarádka Johanna a obě dvě brečíme, protože hlavní, pokládají ty správné otázky k tomu, abyvíme, že se asi už nikdy neuvidíme. Mon séjour chom se zamysleli nad tím, co, jak a proč děláme.

zvostra! Je sobota 30. září 2014. Sedím v pokoji, co má 9 metrů čtverečních. Těch 9 metrů si pronajímám už měsíc a půl za 267 € měsíčně a znamenají pro mě vlastní postel, skříň, stůl, ledničku a koupelnu. Jsem na Erasmu ve Štrasburku a tohle je celé soukromí, které ve Francii mám. Stýská se mi po oddíle a spřádám plány na to, co bude, až přijedu.

Je půl jedenácté v noci a já si píšu s Klubíčkem. „Mimochodem z trochu jiné soudku, ráda bych zkusila čekatelský kurz Zvostra!, když mi to vyjde tak, že už budu na první víkend v půlce ledna v Praze.“

A pak už oheň, předávání čekatelských odznaků a milé povídání u ohně s náčelní Junáka Evou Tenhle čekatelský kurz, na rozdíl od jiných, nemá Měřínskou. Inu, bylo príma tohle Zvostra! a jsem letní část, vše se stihne za pouhé tři víkendy. To moc ráda, že jsem se zúčastnila právě tohohle je tak málo času, že jedeme od první chvíle bez čekatelského kurzu. Je mi po něm jasné, že tohle oddechu. Jednotlivé bloky přednášek se té- rozhodně nebyl můj poslední skautský kurz. :-) maticky rychle střídají, jen si občas vyběhneme Terka ven na nějakou prima fitku (rychlou běhací hru,

99

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

100

ejhle Stalo se to více méně náhodou. Po tom, co jsem v roce 2012 prošel vůdcovským kurzem Oikos, se mi instruktoři z Oikosu ozvali s nabídkou, jestli bych se k nim nechtěl přidat, tedy s nabídkou, která se neodmítá. Pochopitelně jsem přijal, čímž jsem se pro rok 2014 stal tzv. instruktorem-elévem. Od té doby se také datuje můj zájem o pořádání akcí mimo oddíl - rovnou jsem se pustil do

101

organizování Blanického Výsadku, rádcovského kurzu Kompas, a toto léto také roverského kurzu Fonticulus. Pravdou je, že oproti práci v oddílu se podobné akce výrazně liší tím, co se od vedoucího čeká a co je na něj naloženo, pročež jsem brzy pocítil, že by se mi velmi hodilo patřičné vzdělání, jež by zlepšilo kvalitu mé práce. Proto jsem letos absolvoval Instruktorskou lesní školu Ejhle.

kniha KEYA 2015

Nebylo by příliš přínosné rozebírat do podrobností, co přesně znamená, že je něco ILŠ, a zaměřím se rovnou na specifika tohoto kurzu. Jedním z nich je, že je rozprostřen do půl roku, konkrétně do tří pětidenních běhů ( jeden jarní a dva podzimní), takže nezasahuje do léta a já jsem díky tomu mohl v srpnu být účasten Fonticulu. Druhým výrazným specifikem je až neobvyklá práce s účastnickými tématy. Ještě před započetím samotného kurzu byl každý z účastníků pozván na hodinové setkání v kavárně, kde s instruktory rozebral, co ve svém skautském životě dělá, co umí, co neumí, co by se chtěl naučit a tak dále. Po každém z běhů pak následovalo připomínkování, kdy se účastnické požadavky doplňovaly. Třetí specialitou Ejhle bylo téma – generace Y v Junáku. Na prvním běhu jsme vytvářeli sociologický dotazník, kterým jsme

kniha KEYA 2015

se snažili odkrýt specifika generace Y (lidí 15-30, tj. účastníků našich kurzů). Na druhém běhu jsme tato specifika pojmenovali a snažili se vymyslet, jak naši práci ovlivňují a jak bychom se s nimi měli vypořádat. Na posledním běhu potom vznikaly programy, které pokrývají některé z oněch specifik. A poslední důležitou zvláštností Ejhle je důraz kladený na sdílení zkušeností a názorů mezi účastníky. Vychází se z předpokladu, že kurzu se účastní převážně velmi zkušení instruktoři, kteří mají ostatním co nabídnout, stačí je k tomu postrčit a dát jim k tomu dostatek času. Proto bylo na kurzu cíleně zařazeno značné množství volna, které jsme využívali k diskuzím nad různými problémy našich kurzů a sdílením nápadů, jak s nimi pracovat. Fík

102

ze švihova do liberce ...urazillo za necelé dva roky pouť celostátní roverské setkání ObRok. Jak již název napovídá, tentokráte měla tu čest býti hostitelským městem naše severočeská metropole. (Ano, vím, že nemáme metro, ale přesto u nás naleznete mnohem více než jen pole.) Všechno to začalo – tedy, pro nás, pro organizátory, již dlouhé měsíce předtím – v úterý 9. června 2015, kdy se část účastníků vydala na tajemný program „Cesta“. Jelikož jsem se ho nemohl zúčastnit, zůstane, bohužel zahalen rouškou tajemství i vám, čtenářům. Podle strohých slov několika z mých šťastnějších přátel šlo o jakýsi výlet krásnou krajinou naší vlasti i hlubinami vlastní duše. Nechám na fantazii každého jedince, co si pod tímto vzletným obratem představí. Oficiální zahájení pro všech několik set účastníků proběhlo o den později ve sportovním areálu ve Vesci (v tom samém, kde se konalo MS v lyžování, beatae memoriae anno Domini 2009). Samotný ceremoniál byl velkolepý, vystoupil na něm mimo jiné i zpěvák Voxel, jenž je autorem hymny ObRoku 15. Po slavnosti následoval volný program, který téměř všichni využili

103

k setkání se starými známými a k navazování nových přátelství. Nutno podotknout, že na tyto bohulibé činnosti bylo v areálu místa více než dost, krčmou Czech Lion počínaje, přes čajovnu Tunel, kavárnou konče. A to vše s milou a vstřícnou obsluhou. Čtvrtek byl zasvěcen roverskému heslu „ICH DIEN“, česky pak „SLOUŽÍM“, a to (ne)překvapivě

kniha KEYA 2015

programem Služba. Stovky skautů nad patnáct let se vydaly do víru velkoměsta pomáhat kde se dalo – někteří do CHKO Jizerské hory, jiní do mateřských škol a došlo i na údržbu starých hrobů na místním hřbitově. Ve stejný den odpoledne jsme se poté věnovali Živlům – každý jednomu z těch čtyř konvenčních, pár zvědavců se seznámilo se speciálním skautským živlem. Jen namátkou, v nabídce aktivit byla třeba návštěva hasičské zbrojnice, laboratoří Technické univerzity v Liberci (obojí s notnou dávkou praktických zážitků) nebo třeba kanoistika na Harcovské přehradě. Pátek se nesl v duchu ohromného vedra, na ošetřovně dokonce vypotřebovali veškeré zásoby mastí na spáleniny. Jo a schytat zásah z vodního děla, když zrovna přecházíte po areálu s plnou polní (rozumějme krosnou se všemi věcmi uvnitř a mobilem a peněženkou v kapse), je k nezaplacení. Ten den proběhla i velká hra, v níž šlo o signál – zcela v souladu s mottem celé akce „Čekám na signál“. Hra byla vymyšlená i organizovaná perfektně, bohužel, mnoho účastníků včetně mé maličkosti nepochopila pravidla úplně do detailu.

kniha KEYA 2015

Sobotní program nabídl VaPro – variabilní program. Seznam hostí byl poměrně dlouhý a ještě více zajímavý – za zmínku stojí například Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, která po své přednášce sestoupila z pódia a bavila se s námi v kroužku tváří v tvář, nebo Vít Jedlička, prezident a zakladatel nového trpasličího státu Liberland, kam nás také všechny pozval. Zkrátka a dobře, bylo možno vybírat mezi hosty ze všech myslitelných odvětví a každý si určitě přišel na své. Poslední den už nás čekalo jen balení a loučení, mnohdy zdlouhavé a patetické. Zájemci se zúčastnili též bohoslužby s velmi přátelským panem farářem. Takovou mši zažijete snad jedině na skautské akci – probíhala pod širým nebem, v bývalém lomu. Neseděli jsme v řadách, nýbrž do kruhu, a rozhodně nešlo o nudné kázaní. Průběh byl spíše interaktivní, debatovali jsme o Bohu, našich hodnotách i si zazpívali pár písniček. Nyní nezbývá než vzpomínat a těšit se na ObRok 17, kde se, jak doufám, všichni setkáme. Adam Šubrt (středisko 23. RS MY-Liberec)

104

Po desáté hodině jsme tedy plni síly naběhli do území po operativních skupinkách: - Manka a Fík - Špunt a R2 - Pampeliška a Vykač - Máta, Rebelka a Pískle a dali jsme se do hledání.

help 2015 Ani nevím, jak, kde či kdo začal organizovat naší, převážně keyáckou účast na již tradiční skautské polní hře HELP. Nicméně jsem si jist, že si s tím vážně musel užít (už jen kvůli takovým lemplům, jako jsem třeba já, kteří se přihlašovali dva dny před akcí).

poledne jsme již vyráželi směrem na Kněž. V Kněži jsme nabrali posledního člena - Manku (i s nosítky) a pokračovali směrem ke Kateřinicím. Shodou nešťastných náhod (kolona, absence plynových čerpacích stanic) jsme dorazili až po deváté hodině odpolední, tj. v momentě začátku hry. Nutnou administraci i přípravu jsme zvládli V den odjezdu se naše složení ustálilo na množině za cca hodinu (nahlásili jsme se navzdory námi lidí: předběžně oznámeného jména týmu Gang - Fík kyselých rybiček pod jménem Genderová aviváž) - Špunt a tedy cca o hodinu později (dvacetinu hrací - Pampeliška doby) jsme vyrazili do území. - Manka - R2 Princip hry byl velmi prostý. Dovolím si jednu krát - [žorž] Máta kou citaci: - [žorž] Rebelka - [žorž] Pískle “Na nepřátelském území se zřítilo letadlo vaší - Vykač země, které kromě civilistů převáželo také tajný materiál BETA 2. Váš pátrací tým má za úkol lokaSešli jsme se tedy odpoledne u naší modřanské lizovat havarované letadlo, zachránit zraněné a klubovny, abychom dali dohromady týmové věci. zajistit materiál BETA 2. Proti vám stojí neúprosTam se celý náš tým dal dohromady a ( ještě ný čas a armáda, která se snaží přístup k letadlu doplněni jedním známým z jiného týmu) jsme znemožnit a celou havárii zatajit.” sebe i naše věci naložili do aut, kolem třetí od- oficiální stránky HELP, dostupné online 13. 10. 2015

105

kniha KEYA 2015

Zde se přímo nabízí unudění vás, čtenářů, téměř k smrti detaily o hledání. Místo toho se však omezím pouze na prosté konstatování, že až do momentu prvního zvukového signálu jsme neměli ani páru, kde by vrak mohl být. Hladinu ardenalinu nám (i když zatím zbytečně) zvedla rána, kterou jsme kolem 3:10 slyšeli. Po krátké domluvě pomocí moderní bezdrátové techniky jsme si určili cíl - jeden konkrétní cíp lesa, kde jsme se měli všichni sejít. Tak se po cca 1,5 hodině i stalo a i přes peripetie způsobené kombinací častých armádních kontrol a procházejících víz jsme po pár hodinách usilovného hledání a našem vlastně prvním, byť ne osobním kontaktu se skupinou S, našli šrám na jinak malebné lesní krajině

kniha KEYA 2015

malého údolíčka v podobě rozbitého letadla, rozsypaného materiálu BETA2 a raněných civilistů. Začali jsme s ošetřováním raněných a po pár desítkách minut jsme již transportovali dva (díky naším dívkám (v čele se Špuntem) skvěle ošetřené) raněné směrem do nemocnice. Naše cesta nám krásně ubíhala až do momentu prvního osobního setkání s jednou velmi zákeřnou skupinou S. Tou skupinou S. Těmi, kdož měli v týmu Paštiku, těmi kdož za cenu kontrovezrních praktik optimalizovali svou taktiku a těmi, se kterými jsme si povídali po vysílačkách. Tito zákeřní hráči nás nejenže zaskočili svým výpadem, anobrž nás inkonzistencí svého chování tak zmátli, že hned naše první ostrá bitka byla poněkud pofidérní. S notnou dávkou hořkosti jsme jim předali naše raněné a nechali je transportovat je do nemocnice. Naštěstí naše zadostiučinění na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozhodli jsme se ( jelikož už bylo kolem sedmé ráno) zajít si směrem k nemocnici a na hrázi vypuštěného rybníka si dát snídani. Všichni jsme se následně shodli, že pohled na skupinu S, která ve strachu pře námi žene raněné

106

do nemocnice oklikou kolem rybníka při naší snídani byl k nezaplacení. Po takto zvednuté náladě jsme se opět odebrali k vraku odvést další práci. Věřím, že čtenář si raději smlsne na množině poznatků, které jsme za dobu hry získali namísto omílání, kde jsme každou půlhodinu byli a na koho jsme narazili. - Aby ta eSka hrom po poli honil - Armáda se nechovala logicky po značnou část doby hry. - Mikulůvka je fakt dlouhá - Mikulůvka je fakt dlouhá - Moraváci neznají slovo dialektismus, (třeba není ve slovní zásobě hantecu) - Na konec Mikulůvky je to fakt daleko

Zajímavý ovšem byl konec hry, kdy jsme se spolčili s jinou skupinkou a společně jsme odnášeli raněné na nosítkách (poprvé jsme je použili, yay) a čelili armádě, které v tu chvíli byl plný les. Konečně jsme se pořádně začali zapojovat do soubojů a naše nasazení rostlo nade všechny meze. Naši euforii po úspěšné záchraně vážně raněných ihned vystřídala touha vymáčknout se sebe co nejvíc a tak jsme si poslední cestu (do základny, kde jsme měli auto a vlastně skoro všechny věci) střihli ještě kolem vraku a vzali jsme si dvě betičky. Dorazili jsme (téměř doběhli) pár minut před koncem hrací doby a začali se přesouvat na zakončení k nemocnici. Přesun jsme (dokonce s pomocí organizátorům) zvládli i s pauzičkou na nákup občerstvení.

tou polévku. Další den jsme odjížděli jako poslední skupinka. A kdo by řekl, že odjezdem naše dobrodružství končilo, ten by se šeredně mýlil. Napřed jsme si šli omrknout rozhlednu, které jsme si v noci omylem nevšimli. Zjistili jsme, že někdo skutečně postavil třímetrovou rozhlednu mezi dvěma kopci. Vydali jsme se tedy ku Praze. Po dost krátké chvíli jsme překvapeni zjistili, že naše auto (které svým silným řevem doplňovalo jemné tóny flétny Iana Andersona) chladící kapalinou vskutku neoplývalo. Mnohokrát jsme cestou zastavovali a doplňovali ji, neboť nám ji zákeřný skřítek chladíček začal upíjet. Cesta pokračovala takto až do Kněže, kde jsme se stavili u Manků (a to bez spojitosti s rodinou Špuntů), kde jsme si příjemně přijati dali moc fajn čaj, popovídali jsme si s panem Mankou i další rodinou a poobdivovali jsme rotační zařízení na stole. Další cesta probíhala i pohodově, fotili jsme si selfie u Polips, vřele jsme konverzovali, až jsme se začali blížit k Praze. Pár kilometrů před Prahou nám naše auto řeklo již definitivně dost a na poslední zbytky kinetické energie do doplahočilo až ke sjezdu, kde již zůstalo. Za finální transport až do metropole vděčíme panu Mátě, který nás velmi ochotně přiblížil až na Roztyly. Vykač

blanická sekce

Zakončení proběhlo s naším zděšením místo námi požadováného názvu týmu “Genderová aviváž” jsme byli vyhlášeni pod názvem Gang kyselých rybiček. Dostali jsme dobrý frgál (exotická potravina až ze vzdálené země Moravy, která HELP hostuje). A uvařili jsme si vážně hus-

107

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

108

kdo je george? Vážení čtenáři Knihy Keya, byl jsem požádán, abych napsal pár „drobností“ týkající se mé osoby. Prý je vůdce střediska pro spoustu lidí vzdálenou osobou a bylo by tedy vhodné ji trochu přiblížit. Doufám, že se mi to podařilo, pokud ne, klidně mi to napište. K mému překvapení je z toho docela dlouhý článek, tak doufám, že vás nebude moc nudit. Když jo, tak se předem omlouvám. Pár faktů o mně. V „civilu“ mne většina přátel oslovuje Jirko, ti, co mne neznají, pane Faite a skautští kamarádi a moji rodiče Georgi. Celkem čerstvě mám za sebou tři dekády života a většinu pracovního dne trávím v kanceláři na Pankráci, kde pracuji jako produktový manažer v jedné investiční společnosti. Někteří mne však znají skrz objektiv kamery. Amatérské natáčení a střih patří mezi mé největší koníčky a právě díky skautingu jsem ho mohl doopravdy praktikovat. Přes tento koníček jsem se dostal až k médiím a masové komunikaci, o kterou jsem se začal více zajímat, až se to stalo mým vedlejším oborem i ve škole. Nám všem známé středisko Blaník vedu od roku 2010, kdy jsem ho převzal po tehdejším šéfovi Rockym (který v současné době vede Okresní radu Praha 4). Vzít vedení Blaníku byla pro

109

mne tehdy velká výzva s vidinou, jak si vyzkoušet něco nového. Nyní běží šestý rok mého působení a mohu otevřeně říci, že jich ani trochu nelituji.

Blaník je úžasné středisko – je v něm spoustu lidí ochotných vymýšlet a připravovat kolikrát neskutečné věci. Na Blaníku se mi hodně líbí,

kniha KEYA 2015

že je ochoten a připraven si navzájem pomáhat, když někdo potřebuje. Za těch šest let jsem měl možnost si vyzkoušet spoustu, pro mne dříve neznámých, oblastí a vyzkoušet si nové role třeba při vyjednávání s úřady. Když se mne někdo zeptá, co je náplní práce střediskového vedoucího, tak s úsměvem, zde se :-), říkám, že „Dávat razítka a autogramy :-)“. Ale vážně… Mojí prací je zajistit chod a fungování střediska po stránce finanční i majetkové. Dál zajistit, aby mohly fungovat jednotlivé oddíly (kvalifikace a zázemí). Zajistit další rozvoj střediska, střediskové akce apod. Tohle samozřejmě není v rámci jednoho člověka šance zvládnout, proto je právě jmenováno ve středisku několik funkcí, tzv. zpravodajové, kteří mi pomáhají s určitou oblastí (např. zpravodaj pro hospodaření hlídá celou oblast financí a vyúčtování). Jinak vlastně reálnou náplní je určování nějakého směru, kterým středisko půjde, rozdělovat potřebnou práci a samozřejmě jako statutární orgán zastupovat

kniha KEYA 2015

středisko před úřady. Během mého působení si stále připomínám, že vedení střediska není o jednostranném diktování, ale o komunikaci. Pokud máte tedy nějaký problém, nebo naopak nápad, jak by mohlo středisko být oddílům ještě nápomocno, nebojte se přijít, napsat, zavolat, zeptat se. Každý nápad, postřeh nebo pohled více lidí je určitě neocenitelný. Neexistují totiž hloupé otázky, ale jen hloupé odpovědi. George

110

blanický kompas Blanický kompas je akce pořádaná střediskem pro skauty a skautky ve věku 11-14 let. Koná se o pololetních prázdninách a klade si za cíl dvě věci - provázat skauty ve středisku kamarádskými vztahy a naučit je, jak připravovat program na družinovky. Snaží se tak podporovat účastníky, aby se nebáli zapojit do dění v družince a převzít odpovědnost. Třicet účastníků ze střediska tak během čtyř dnů zažije nejen netradiční velké i malé hry, ale také přednášky. Zároveň si každý v rámci víkendu vyzkouší, jak se získanými dovednostmi naložit. O Kompas je aktuálně veliký zájem, což je dobrá zpráva pro celé středisko. Z našeho oddílu jím prošli mnozí Skřeti, Příšery a Lemuři a letos je nepochybně doplní další várka. Více přímo od účastnice Kompasu Tarzana. Já osobně jsem odjížděla na Blanický kompas s pocitem, že jedu strávit víkend s nějakými novými lidmi, které vůbec nebudu znát a že seznamování bude kvůli mé nesebevědomé povaze těžké. Bylo to ale přesně naopak. Nejenže to nebylo těžké, bylo to lehké a především to byla sranda. Nijak zásadně jsme se navzájem neznali, takže jsme na tom byli všichni stejně. Atmosféra se uvolnila hned, co jsme byli ještě před nástupem do vlaku rozděleni do skupinek a dostali společný úkol na cestu. Už po pár minutách nás museli vedoucí trochu brzdit, abychom nedělali takový kravál… Celý první večer byl zaměřený na vzájemné poznávání, takže kdo si až do teď nebyl jistý tím, kdo se jak vlastně jmenuje a bál se bavit s ostat-

111

měli za úkol připravit pro ostatní hru s nějakým lidmi, které jsme stačili za tu krátkou dobu dobře předem daným výchovným cílem, kterou jsme si poznat a myslím si, že to bylo jedním z hlavních pak ve výsledku měli zahrát i u nás v oddíle. cílů celé té vydařené akce… Z Kompasu jsme všichni odjížděli vysmátí, plní Tarzan nových zkušeností a hlavně obklopeni moc fajn

ními, po tomhle večeru si už s ostatními povídal, jako by je znal roky a ne teprve sedm hodin. Když jsem na kompas odjížděla, nebyla jsme si moc jistá, co od toho čekat. Samozřejmě, už z názvu Blanický kompas, kurs rádců a rádkyň, mi bylo jasné, že se budeme především něco učit. Ale tohle nebylo jenom o učení. Vlastně polovinu z toho, co jsme si z celé akce odvezli, jsme získali nenápadně – ani jsme si toho nevšimli. Byly programy a přednášky o tom, jak máme připravovat hry nebo programy a co by v nich asi tak mělo být, jak svůj program představit ostatním tak, aby zaujal a co všechno udělat a říct, aby byl vydařený. To všechno bylo sice moc hezké, ale většinu z toho jsme se naučili takříkajíc za pochodu – sami jsme

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

112

výsadek 2015 Výsadek je trojdenní akce pro skauty-rovery ve věkové skupině 16 až 20 let (zhruba). Tato akce se koná každý rok a je známá pro svoji náročnost, zvláště co se nočního programu a chození týče. Je to super záležitost s pestrou tématikou a skvělou atmosférou. Praha, zastávka tramvaje Nademlejnská, rok 2015 9.10. 16:20. Přijíždím na zastávku tramvají číslo 8. Vystupuji a potkávám skupinu našich mladších kolegů - těch, kteří měli sraz již v 16:00 - většinou jde o nezvedenou chásku bez předchozích zkušeností. Já však, jakožto účastník obdobné akce v minulém roce, jsem byl zařazen do skupiny zkušenějších. Zamířím ke dvěma podezřele vypadajícím mladíkům středního vzrůstu stojících opodál. Připojuji se k nim. V následujících minutách se naše skupina rozrůstá na počet těžko určitelný, poněvadž účastníků takové drsné a nebezpečné akce, na jakou se nyní chystáme, je podle všeho mnoho - samí zkušení veteráni. Nacházíme zprávu a pečlivě ji čteme- to umíme moc dobře - a ani k tomu nepotřebujeme Google. Pššššt!!!!! Neříkej to slovo, nebo tě odhalí!!! Google má špehy všude! Chci říct „On“ ( jako Google)! Každý z nás je tu anonymně, v naprostém utajení - na tom, zda se dokážeme

113

dostatečně maskovat, závisí naše životy. Jsme skupinou dobrodruhů, svobodomyslných lidí, kteří vzali věci do vlastních rukou. Každý z nás, co tu stojíme, jsme byli osloveni tajnou organizací „Google v ČR nechceme“. Náš cíl - zlikvidovat Google!!! Náš pohyb na území Prahy se dá popsat jen několika hesly. Tramvaj. Kufřík. Sekáč. Doktor. Operace. Skládka. Černý most. Jen k sekáči bych měl podotknout, že každý z nás, potom co obdržel sto korun na nákup kompletního vybavení (nepočítaje spodky, ponožky a boty), v onom obchodě s věcmi z druhé ruky tento úkol také splnil.

rychlostí v již naprosté tmě (i když nám je to docela putna - máme zavázané oči). Jsme vysazeni a auto odjíždí, aniž bychom s jistotou zjistili, kdo že to v autě jede. Každý z nás třímá cár papíru - důležité informace a mapa. Snažíme si rozvázat ruce. Daří se. Míříme k blízké vesničce. Klepeme na dveře jednoho z domků (i přes zákaz se stýkat s obyčejnými lidmi). Zdá se však, že lidé, kteří nám otevírají a zvou nás dál, nepředstavují pro naši supertajnou akci jakékoli nebezpečí. Jsou totiž nějací veselí, nejspíš notně pod parou. Děkujeme jim za správné nasměrování a vyrážíme pryč. Jdeme. Začínáme si pomalu uvědomovat, že jsme je měli požádat o nějakou vodu - žádnou totiž nemáme. Co se dá dělat jdeme dál. Dostáváme se do vesnice, zvoníme a

polní cestě a… nemáme nejmenší tušení, kde že to vlastně jsme. Zvoníme a prosíme, teď již jinou paní, o trochu vody. Tato dáma v letech chápe naší situaci, poněvadž jistě nevstala z postele (vidím obrazovku televize) a navíc má přítulného malého pejska. Radí nám a dává vodu. Pelášíme dál - do lesa. Všude je hrozná tma a ke svícení máme pouze displeje našich mobilních telefonů. Dorážíme do další vesnice, kde se setkáváme s další grupou. Dochází k obměně lidí - já jsem vyměněn za Smajlíka a přecházím do skupiny, v níž vlastně setrvávám až do konce. Jsou to Špunt, Vrabčák a Bořek (tito dva jsou důležití, protože se po celou cestu tak nějak starali o to, abychom moc často nebloudili).

prosíme o trochu vody. Paní, jež se objevuje na zápraží, nám nedává žádnou vodu, i když ji o to úpěnlivě prosíme - máme vážně žížu - a dokonce se bez otálení navrací do postele. Je totiž krátce před půlnocí, tak asi chce spinkat. Kráčíme po

Jdeme v příšerné tmě. Zase se potkáváme s mou minulou skupinou. Dorážíme k prvnímu stanovišti (u rybníka) - máme rozdělat oheň pomocí křesadla a obejít s ním (na alobalu) rybník. Daří se rozdělat oheň, obcházíme rybník, zhasíná

Vystupujeme v Mnichově Hradišti a míříme na parkoviště na kraji města. Tam si zavazujeme oči a čekáme na události příští. Brzy slyšíme přijíždějící auta a již brzy nás odvážejí svázané (izolepou) ve čtyřčlenných skupinkách. Zatímco s námi řidič odmítá hovořit, ujíždíme závratnou

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

114

nám oheň. Vrabčák šlape do rybníka, neboť si ho plete s trávníkem. Vracíme se a cestou zbíráme březovou kůru - řádně vyschlou. Druhý pokus se nám díky lépe zvolené cestě a přikládané kůře daří. Jdeme dál - teď už vážně nic není vidět. Ve tmě do sebe narážíme - zvláště do Špunta, protože je menší postavy a má červenou (nebo růžovou?) mikinu, takže není vůbec vidět. Jdeme a jdeme, následně krosíme po zalesněném (vždyť jsme v lese, ne?) srázu nahoru. Vylézáme nahoru a… tak trochu se ztrácíme. Následuje úmorná cesta přes pole. Narážíme na další stanoviště. Zde se má vyrábět voda - z moči. Raději vyrážím dále s menší obměnou skupiny - pouze dočasnou. Dlouhá cesta. Dorážíme na další stanoviště. Zde máme najít brambory a mrkve. Je tam trochu rozhrabaná zem, ale nikde nic. Hrabeme - bez výsledku. Ostatní už to chtějí vzdát, ale já mám vážně hlad! Někde tu přeci musí být nějaké jídlo!!!!

115

Tak hrabu a hrabu a vytahuji mrkev. Hrabeme dál a nacházíme spoustu brambor a mrkví. Juchů! Jdeme zpět. U stanoviště s močí potkáváme naše druhy a dáváme jim mrkev. Opékám si brambor u ohně. Je docela dobrý. Jenže musíme jít dál. Jdeme zase v naší staré - trvanlivé grupě. V lese potkáváme jinou skupinu, i když to jsou asi dvě dohromady. Bloudíme v lese, přeskakujeme potok, pak ho přeskakujeme zase zpátky. Docela legrace. V tomto i jiných momentech (například při šplhání po svazích) si libuji nad svými kanadami - jsou fakt fajnový. Nakonec nacházíme další stanoviště - je tu spousta jídla a každý si může vzít jeden kousek. Beru čokoládu a jdu dál. Nacházíme další stanoviště a fasujeme polívku - v láhvi a strašně studenou. Pochoduje už zase jen naše grupa a v dalším lese sestupujeme z ohromného srázu. Je to vážně drsný. Nacházíme údolí s dalším stanovištěm, jenže nevíme, kde to

kniha KEYA 2015

stanoviště je. Asi dvě hodiny ho hledáme, až se době pátrání ho nacházíme. Zvláštní je tím, že na nám poštěstí kontaktovat vyšší moc a směřujeme něm rostou buřty. Každý si jeden dáme. Smutné do kuchyně. je, že jsou strašně hnusný. Po pár stech metrech nacházíme jeskyně s věcmi a ukládáme se ke U kuchyně - nějakého skautského stavení spánku. Jsme tu první, takže si děláme pohodlí, - dostáváme takový moc příjemný úkol - máme jak se patří. zabít slepici. Nemám o to moc velký zájem, protože jsem městský člověk - mouše bych neublížil, tudíž Probouzejí nás o šest hodin později - prý si máme se věci ujímá Bořek s Vrabčákem. Slepice (takové udělat slepici. Bořek stahuje slepici a vyvrhuje jí. přerostlé kuře) je vyjmuta z pytle, roztočena a na Zvláštní je, že jakmile je slepice mrtvá, tak nemám špalku zbavena hlavy. Zvláštní je, že chtěla uletět, žádný problém s jejími vnitřnostmi - snad jen, že a to i po tom, co již neměla hlavu. Inu, chovala se strašlivě smrdí. Pak ji krájíme na menší kusy a poněkud bezhlavě. Pověšena na klacek za nožky opékáme. Některé kousky do alobalu, některé je námi nesena na naší další cestě. Dorážíme ke házíme na klacek. Je to všechno moc dobrý. Pak stanovišti, kde si dáváme občerstvení, a Bořek se se zevluje a kecá. Jdeme spát a po pár minutách jde koupat. Uprostřed přilehlého rybníka je totiž - ani jsem nestačil usnout - nás vyhánějí ven. Potmodem či co a on tam musí dopravit notebook káváme nějakého toho blázna (neví ani, jakého je pohlaví), kterého jsme celou dobu hledali. Má pro nás polívku a párky. Všechno se vyjasní a jdeme na bojovou hru - asi půlka lidí, zbytek nemá náladu a jde spát. Pobíjíme nějaké zlouny a vyhráváme. Pak ještě cosi kutíme u skal a jdeme spát. V noci je příšerná kosa a skoro nespím (ležíme v jeskyních a já mám jen deku). Ráno jsou ti, co chtějí do kostela, odváženi v autech na skautskou základnu, kde si dáváme snídu. Pak jdeme do kostela. Po kostele se koná promítání filmu o loňském výsadku a vymýšlení roverských akcí na následující rok. Čas oběda, po němž následuje odjezd části (vlastně většiny) účastníků do Prahy. Nás pár zbylých nejdřív zevluje a kecá, načež se zapojujeme do úklidu. Hudba hraje, je veselo. A jedeme dom. V autobuse ještě kecáme s Říčaňákama, takže cesta náramně rychle uteče. Vystupujeme na Čerňáku a loučíme se. Zase jeden vydařený Výsadek. Hafík a něco nějak udělat, nevím, nedávám moc pozor. Nakonec tam prý paří nějakou hru. Jakmile Bořek dohrál a vylezl, vstáváme a cupitáme dál. Hledáme nějaký zvláštní strom a po trochu delší

kniha KEYA 2015

116

HUstoakce HUstoakce byla a je pro mnohé nezasvěcené zahalena závojem tajemství. To, o co se přesně jednalo, vám čtenářům příblíží následující tři příspěvky a několik fotografií.

HU!sto střediska Blaník aneb nová tvář střediskového srazu Neprve obecně, HU!stý je středisková akce, která nahradila střediskový sraz a koná se jednou za dva roky, střídá Blanické hry a je určena pro všechny věkové kategorie. První ročník se uskutečnil v roce 2013 nedaleko Prahy, druhý ročník proběhl v roce 2015 v kláštěrním areálu Zásmuky. Tým je tvořen různými vedoucími z celého střediska, ale na triko jde vše mně, haha. Nyní střučně pár mých vzpomínek – byl podzim - rok 2012, sedím v kavárně poblíž pařížské Bastille, objednávám si espresso a zároveň stahuji právě příchozí zápis ze střediskové rady - nevěnuji mu zvláštní pozornost. V následujích týdnech přichází email, hledají se členové týmu nové střediskové akce – viz minulý zápis ze střediskové rady, která nahradí, všemi neoblíbený, střediskový sraz. Opět sedím na tomtéž místě – váhám – nakonec

117

odepisuji kladně – budu člen týmu. K mému překvapení mi po pár dnech byla Georgem, vedoucím střediska, nabídnuta rovnou “pozice“ šéfa týmu. Trošku jsem se zasmála – odepsala – George odepsal – zase jsem se zasmála a svolila. Když už nic jiného, bude to sranda a horší než střediskový sraz to být přeci nemůže – tím jsem se uklidňovala. Sranda to byla. Samotná organizace se posléze rozjela až po mém finálním návratu do Prahy. Pak už vše mělo klasický spád. U mě se střídaly světlé i tmavé chvíle. O akci se vědělo čím dál tím více a očekávání bylo větší a větší. Prostě jsme to nemohli nezvládnout. Měsíce a týdny uplynuly a den HU! nadešel – noc předem jsem téměř nespala, ale vlastně jsem se ten docela nasmála (ze “zoufalství“ i z radosti). Telefon – zvedám – Áto, nemůžeme se téměř vejít do vlaku, je to síla, všude jsou lidi – COŽE? TAK TO JE HUSTÝ, MŮŽU UTÉCT? Závěrem, první ročník dopadl více než dobře – nadšenost, štěstí, úsměvaví účastníci. Druhý

kniha KEYA 2015

ročník akce byl oproti prvnímu ročníku dvoudenní. Moje otázky byly následující: Jak může být něco ještě lepší a hustší, když už minule jsme do toho všichni dali všechno? Dá se to vůbec zvládnout? Kam ubytujeme tolik lidí? Na prvních schůzkách se nic nedělo – nápady nepřicházely a kdo nemusel, nic nedělal. Ale dali jsme to. Poslední měsíc a půl všichni dřeli, objevovaly se další a další nápady, které se nějakým zázrakem docela dařilo realizovat. Měla jsem z toho radost. Každý veděl co musí zařídit/udělat a já věděla, že se na něj můžu spolehnout. Akce se povedla. Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, ale což – já jsem byla nadšená. Strašně jsem si vážila pomoci všech střediskových vedoucích, kteří se do toho zapojili (aniž by třeba chtěli či o to stáli) a makali od začátku až do konce. Druhý ročník opět potvrdil, že o akci tohoto ražení je zájem (počet účastníků dosáhl čísla 218) a my měli super pocit – DÍKY VÁM VŠEM. Adriana Vlasáková, Áta (Dobromysl)

rozdělí a už jsme vedeni na klášterní zahradu. Následuje dopolední studijní blok, ve kterém skupiny zHUrta nasávají opravdu HUmanitní a HUmánní vědomosti jako například: výroba a detonace bomby, luštění sudoku, zdravověda nebo omalovánky! Je to žůžo. Oběd, který jsme si přivezli s sebou, nám prospěje, je tak cHUtný, až z něj opat umře. Náhoda? (pozn. red.: Nemyslíme si!)

Odpoledne se tak nese v ducHU ryze vyšetřovacím. Zbožné týmy se pomocí informací z dopoledního programu, indicií, vyptávání a pátrání snaží zjistit způsob vraždy a odhalit mniVstávám s cHUtí, jelikož cesta z Barrandova na cha, který měl zásluHU na tomto HUbatém činu. Háje představuje HUtnou dávku zábavy. Na CHUdák opat se mezitím duchovně prochází po srazu již čeká cHUmel Keyáků a tuna dalších zahradě v bílém prostěradle. lidí, takových těch, které člověk vidí jen na masové střediskové HUstoakci! Nebo na kteréko- BoHUžel si už nepamatuji, kdo byl vrahem, liv střediskové události. Busy, speciálně zamlu- nicméně oběť zemřela po pozření rohlíku s rybívené pro nás skauty, přiráží k molu a už HUčíme zovou marmeládou, na kterou byla alergická. Tak končí program pro mladší i starší – vlčata a směr Zásmuky. Během cesty každý obdrží různě barevnou pásku/ světlušky jedou domů a může začít skautsko-roverské přespání s HUdební vložkou. náramek, juHU!, jedem na fesťák do kláštera. Bylo to HUSTÝ Humr Na náměstí na naši moHUtnou skupinu čeká pár

HUmr o HU!

vyHUblých mnicHU, kteří si nás podle barviček

kniha KEYA 2015

118

POSTAPOKALYPSA ŽÍŽALAMA, KTERÝ MUTOVALY

119

kniha KEYA 2015

kniha KEYA 2015

120

121

kniha KEYA 2015