OBSAH ČÍSLA UMAG

prosinec 2011

2. ČÍslo

Redakce studentského měsíčníku UMAG přeje všem žákům, pedagogům i zaměstnancům Střední školy uměleckoprůmyslové poklidné prožití Vánoc a vše dobré v roce 2012.

OBSAH ČÍSLA Slovo ředitele školy Téma podzimu: uzavření kuřárny Velký rozhovor s Bohuslavou Valovou Halloween a dušičky Vánoce okem našich komentátorů Recenze nového CD Markéty Irglové Zemřel básník Ivan „Magor“ Jirous Výstava se stacionářem Svět hmyzu Prezentace klauzurních prací Festival Nadotek za účasti naší školy Filmotéka Ivy Moutelíkové

3 4-7 10-13 12-14 15-16 17 18-19 20 21 22 24-25

UMAG Měsíčník Střední školy uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí................................................UMAG 12/2011 šéfredaktor: .......................................................................................................................... Mgr. Jan J. Pokorný grafické zpracování: ......................................................... Jakub Bachorík, Pavel Vomáčka, Zdeněk Rašovský redakce: ................Lucie Podsedníková, Iva Moutelíková, Pavel Krajíček, Monika Mázorová, Dominik Málek, Michaela Bergová, Denisa Smolová, Petr Břenek fotografie: .........................................Mgr. Bohuslav Špaček, Zdeněk Rosák, Mgr. Jan J. Pokorný, archiv školy korektury: ................................................................................. Mgr. Bohuslava Valová, Mgr. Bohuslav Špaček

2

Slovo ředitele Vážené studentky, vážení studenti. Předvánoční a vánoční čas bývá zpravidla plný shonu, starostí se sháněním dárků. Je také obdobím, kdy si člověk více než kdy jindy uvědomuje potřebu být se svými blízkými a přáteli a dělat jim radost. Hledáme originální, mnohdy i velmi nákladné dárky. Často zapomínáme, že pěkné dárky můžeme svým blízkým i sobě samým dávat i jinak a hlavně stále. Ano, chci Vám připomenout, že pěkným dárkem pro Vaše blízké může být i to, že máte dobré studijní výsledky,že nemusí řešit Vaše problémy ve škole i mimo ni. Myslím,že i pro nás učitele by to byl pěkný dárek. Jen si nejsem jistý, zda by Vaše jednání v tomto smyslu nebylo považováno některými Vašimi vrstevníky a vrstevnicemiza „COOL“ a tedy bylo jimi obecně akceptovatelné. Velmi často se setkávám s tím, že hovořím-li s některými z Vás bez publika, jednáte uvolněně, rozumně a nezakrýváte své postoje a aktivity. Sotva se ocitáte v kolektivu sobě rovných, začínáte jednat křečovitě, jako byste se stále rozhlíželi, co ti ostatní, dokonce jako byste se styděli za to, že něco víte nebo umíte, nebo že komunikujete s učitelem, že máte vlastní názor. Vím také, že se podobně chová i řada dospělých. Rád bych pod vánočním stromkem nalezl dárek, který by dával příslib toho, že se tento stav změní. Takový dárek Ježíšek asi nenosí, a bylo by skvělé, kdybychom si ho dokázali dát my sami. Nežilo by se nám tak společně mnohém lépe? Nevadilo by nám pak přece jen to, že někdo něco ničí, dělá nepořádek, neváží si práce jiných, že napravovat ty to věci stojí mnoho zbytečných sil a peněz, které by mohly být účelně využity?

Konec roku je obdobím bilancování, ale také obdobím, kdy přijímáme nejrůznější předsevzetí. Dovolte mi, abych Vám, studentům, Vašim učitelům i ostatním zaměstnancům školy popřál správnou volbu vlastních předsevzetí, sílu, odvahu a pevnou vůli k jejich naplňování a samozřejmě také příjemné prožití vánočních svátků, radost z dárků, které dostanete, i radost z dárků, které rozdáte, a hodně štěstí, zdraví a osobní pohody v novém roce. Vám, které čeká maturitní zkouška, přeji její úspěšné zvládnutí i úspěšné vykročení do dalšího života.

3

KUŘÁRNa dva pohledy

na aktuální téma

„Když nemůžeme ve škole, tak mimo školu“

Foto: Archiv školy Zrušili nám kuřárnu! Téma, které má na jazyku snad každý „závislák“ v této škole. Na celou situaci se koukám jako neřešitelný problém, se kterým se škola snaží marně zápasit. To jsou lidé. Nemůžeme to mít tady, tak přemístíme problém někam jinam. Ano, nová kuřárna vyrostla v okolí parku vedle školy. Když si představím, že na takovém místě bydlím a každý den mi před můj dům chodí desítky studentíků vášnivě debatovat a ještě provokativně házet vajgly, rozhodně bych nebyl takový flegmatik a vadilo by mi to.

Zatímco jsme si dělali bordel pod svýma nohama, tak teď ho děláme i jiným. Kdybychom dostali možnost a pár nelenivých zadků se zvedlo a uklidilo kuřárnu, nemusely by to zbytečně dělat služby města a uklízet před domy tisíce vajglů. Kdo si myslí, že je problém vyřešen, tak zdaleka není. A problémů bude víc a víc. Samozřejmě každý si řekne, tak vždyť kouřit nemusí, ať si to odpustí, ti UMĚLCI! Ale řekněte mi, kdy v dnešní době, v níž je každý druhý kuřák a to platí dvojnásob u mladistvých, si někdo něco odpustí. Jsme stádo zvířat, které bohužel nejde brzdit, jen korigovat jeho chování. Vídám všude, jak děti prchají na své vytoužené cigárko ze školy, skupinky schované za rohem tahající jako o život, aby stihly hodinu. Je to absurdní, zní spíše jako protest, ale když nemůžeme ve škole, tak mimo školu. Tak už to je a takový je můj názor. Některé problémy byly vyřešeny, jiné zase přijdou. Rozhodnutí školy však musíme respektovat.

Dominik Málek 4

Kuřárna by měla být znovuotevřena!“

skandují žáci po mém výslechu...

!!!

Jako člen redakce časopisu jsem byl vyzván, abych vypracoval anketu o školní kuřárně, což jsem vřele přijal. Ptáte se možná proč? Jako zasloužilému nekuřákovi by mi to přece mohlo být úplně jedno. Jenže potom, co si přečtete získané poznatky jak od kuřáků, tak nekuřáků, uvidíte proč… Ptal jsem se mnoha lidí, kteří ve většině případů nechtěli zveřejnit své jméno a zůstali tak v anonymitě. Rozhodl jsem se proto jen pro uvedení třídy dotazovaných. Jako první jsem měl šanci pohovořit si ze třemi lidmi ze 2. ročníku TGD, od kterých jsem se dozvěděl věci, o nichž jistě všichni víme, cituji: „Myslíme si, že to, že byla zrušená kuřárna, rozhodně nevyřešilo problém školy. Kuřárna se pouze přesunula a k tomu na horší místo… Jakmile odzvoní velká přestávka, vyvalí se polovina školy a nepořádek, (nedopalky) se samozřejmě přesunuly s nimi… Proto si myslíme, že pod určitými pravidly, dohodnutými se školou, a pravidelným domluveným úklidem (kuřáků), by měla být kuřárna opět otevřena.“

Po tomto rozhovoru jsem si řekl, nu což, mně je vlastně jedno, jestli se bude smog z cigaret valit před soudem, nebo z kuřárny. A zkusil jsem se vydat za nějakými nekuřáky jako já. A zjistit, jak to cítí oni. Ze začátku jsme měli stejný názor, ale pak někdo řekl: „Za školou v kuřárně aspoň nebylo vidět, že kouří půlka školy, ale co si řeknou lidi na zástup „vyhulujících“ lidí, a to přímo před školou? Vedlo mne to k jistému zamyšlení, že vlastně zrušením kuřárny, dle názoru žáků, nebyl problém vyřešen, nýbrž jen odsunut do (špatného směru) popředí! Situace se nezměnila, možná i zhoršila, když jsou žáci nuceni chodit z nutnosti za školu a porušovat tak vlastně další část školního řádu. Vyslechl jsem ještě mnoho dalších žáků i z 1. ročníků, ale názor se bohužel nezměnil. „Kuřárna by měla být znovu otevřena!“ skandují žáci po mém výslechu… Jen mlčky sedím a poslouchám… Jaký pocit z toho máte vy?

Petr Břenek 5

Vaše zdraví, Vaše věc nechovejte se ale jako

K lehce provokativnímu titulku mne ponoukaly dvě okolnosti: zaprvé jsem si s chutí přečetl svéráznou anketu Petra Břenka s některými z vás, za druhé mi už dlouho leží v hlavě žhavé a věru doutnající téma kuřárny, která byla hned z kraje školního roku pro neustálý nepořádek uzavřena. Osobně se kloním k názoru těch kolegů, jež po zrušení „nikotinového doupěte“ již delší dobu volali a nyní si v koutku duše říkají: „Ještě že tak!“ A proč, u všech všudy?

Ne snad z důvodu, že bych pranýřoval kouření jako takové (přibližně jednou týdně, coby kuřák z kategorie příležitostných, činím opak :-) Spíše mám pocit, že s ústupkem (nikoliv samozřejmostí!) v podobě provozu kuřárny ztrácí školní prostředí část své důstojnosti, kterou by nepochybně mít mělo a o níž se rovným dílem musí zasloužit žáci i pedagogové.

HROMADA VAJGLŮ

Vyběhnout co přestávku „na cígo“ jako v hospodě mi přijde už z principu špatně. Další věci s tím úzce souvisí a zkušenější kolegové mi jistě dají za pravdu, když řeknu: „Žáci chodící ze svého oblíbeného „retka“ pozdě do hodin mě štvali. Když někoho zkouším a z dotyčného/dotyčné to táhne jak z dobře šlechtěné kubánské plantáže, vadí mi.“ Dodám ještě větu svého snad nejmilovanějšího učitele, který s humorem sobě vlastním tvrdil, že: „Holka nemá smrdět, ale vonět.“ Neplatí to ve škole dvojnásob? Nebo co všechno by z nás ještě mělo táhnout, když cigareta nevadí?

6

Vámi zmiňovaný argument „problém se pouze přesunul, nikoliv vyřešil, proto znovu povolte kuřárnu coby menší zlo“, mi přijde, odpusťte, poněkud scestný. Uvědomte si, vážení študáci-kuřáci, kteří den co den děláte „svinčík“ kolem vlastní školy (zřejmě v zájmu její co možná nejhorší reprezentace?!), že VY A JEN VY jste původcem problému. Dnes, tedy v úterý 22. listopadu, jako každé ráno mašíruji do školy přes park za divadlem. Hromadě vajglů, rozprostřené po celé šíři chodníku i silnice, se již nelze vyhnout. Den ode dne je to horší. Krom nedopalků musíte navíc, pokud chodíte stejnou cestou jako já, před vchodem z podrážek bot očistit i plivance různé hustoty, kterými se to v inkriminovaném úseku jen hemží. Dennodenně, když tuto potupnou proceduru absolvuji, se sám sebe ptám, zda je takového „vepřového“ chování schopen středoškolák, tedy v podstatě dospělý a snad i myslící člověk.

Jen tak mimochodem... házíte doma špačky na koberec? A v hospodě pod stůl? Nevíte, k čemu slouží odpadkový koš? Popelník či igeliťák, který si sami můžete přinést a odnést? Děravý kanalizační poklop, do kterého se trefí, s trochou nadsázky, i slepec? Domluvy a prosby zatím očividně nepomáhají, přesto se pokusím ještě jednou, v naději, že zkusíte přemýšlet trochu jinak: „Přátelé, Vaše zdraví, Vaše věc... nechovejte se ale jako čuňata. Přijměte skutečnost, že cigárko je výhradně záležitostí mimoškolní a v čase výuky nechat krabičku na pokoji. A až si po zvonění zapálíte a vychutnáte svoji startku, elemko, velblouda nebo vicerojku s trojitým uhlíkovým filtrem, abyste si zkrátili život o další tři minuty, nenechte vajgla na zemi napospas osudu. Buďte ke svému okolí ohleduplní... Jan Pokorný

a co na to

DEJV?

Co by jste dodal k této statistice? Člověk mezi hodinami potřebuje oddych a pokecat s kámošema, které přes den nevidí. Kuřárna k tomu dávala prostor, nebo spíš Jak dlouho kouříte? 3 roky, 2 měsíce, 11 hodin. příležitost. Lidé měli k sobě blíže, člověk neviděl vajgli na ulici a chodí se pozdě na Kolik cigaret denně? hodiny. 21 cigaret. A jaký je váš závěr? Proč kouříte? Rodina, škola a kamarádi. Je to radost každého kuřáka. 7

ROZHOVOR

BOHUSLAVA

VALOVÁ

Z pracovny jindy obávané zástupkyně ředitele paní Bohuslavy Valové, z níž mají bezmála všichni žáci oprávněný respekt, odcházím po našem rozhovoru v polovině listopadu s nadšením. Naše češtinářka a dějepisářka, která začínala svou pedagogickou kariéru ve vojenské škole a trochu armádní disciplíny si s sebou bez pochyby odnesla i na „umprumku“, odpovídala na mnohdy zvídavé otázky s neuvěřitelným nadhledem a humorem, který by v sobě mnozí z nás jen těžko hledali. Posuďte sami...

Ve škole od roku 1979, to už máte za katedrou Kristova léta, že? Přesně tak! Tři roky předtím jsem měla zácvik na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. Vy jste šla hned po dostudování mezi vojáky? Nebyla to na úvod trochu drsná zkušenost? To ano, ale byli tam parádní kluci, tehdy to byla výběrová škola. Nemáte pocit, že se do vás vojenská povaha přeci jen trochu otiskla? To ne, že jsem „sekoun“, je asi z jiného důvodu. Mám to v genech, i prostředí se podepíše. Studovala jste dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tam tehdy učila celá řada kapacit. Kdo z nich vám utkvěl v paměti? Z češtinářů profesor Hausenblas, kapacita především na sloh. Už před studiem v Praze jste pomýšlela jít jednou za katedru? Děti mívají spíše jiná přání jako popelář nebo kosmonaut... Já chtěla jít studovat chemii, ale vzrůst, jak prohlásila maminka, tomu neodpovídal. Počkejte, menší vzrůst je v laboratoři na překážku? Ale ne, já byla hubená, nevydržela bych to fyzicky. Začala jsem vybírat něco jiného a pošilhávat po dějepisu. Dějiny tedy nebyly láskou na první pohled? Vůbec ne. Ale mne k historii přitáhla paní profesorka Fojtová. Dějepisářka par excelence. Dostala do nás letopočty, události, i ty drby. Používám je dodnes.

8

Byl nějaký předmět, se kterým jste se třeba na střední škole vyloženě trápila? Humanitním prý moc nejde třeba matika, ale to očividně nebyl váš případ. Honzo, všechny výchovy, které jsem měla z milosti za dvě kvůli vyznamenání! (smích) Zpívám, že utečou myši v okolí padesáti kilometrů, neudělala jsem výmyk na hrazdě. Kdybych měla nakreslit psa, vyjde z toho dinosaurus. Na středoškolská studia vzpomínáte očividně ráda, co na vysokoškolská? Stejně tak. Na historii nás učily samé kapacity, více méně nepoznamenané dobou. Třeba pan profesor Kvaček... Tak on je úžasný člověk, charizmatický a neskutečně moudrý. Měl zvláštní způsob výuky a především zkoušení, kdy mu studenti kladli otázky a on pak doplnil, na co se ho zapomněli zeptat. A to byl docela „záhul“ (úsměv). Vzpomínám také na pana profesora Petráně, u něhož jsem psala diplomovou práci. Díky tomu jsem se třeba dostala na dva týdny do archivu ve Vídni, i když na filozofické fakultě to i tehdy bylo běžné. Přesto podívat se za normalizace do „nepřátelského“ Rakouska, to musela být velká životní zkušenost, ne? Jak puk jsem na to koukala! A bádání vás bavilo? Já osobně mám z archivů spíš depresi. Vůbec. Ale po druhém ročníku jsme měli povinnou praxi. Po promoci pak přišla tvrdá realita za katedrou. Teď působíte suverénně a „od rány“, bylo tomu tak ale od počátku? Trochu jsem asi v sobě měla po mamince. Tím že člověk žije na samotě, nemůže dávat najevo nejistotu.

měla jsem zácvik na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. Vzpomenete si na první hodinu? Spíš na první třídu, kterou jsem měla jako třídní. Byla vynikající, přestože velmi různorodá. Tehdy do prváku šly děti po deváté, osmé třídě a vyučení, tedy od čtrnácti do devatenácti let! No a ještě si pamatuji první hodinu němčiny u vojáků v Moravské Třebové. Byla něčím výjimečná? Hned jsem měla na hospitaci samotného náčelníka. Začala jsem frontálně zkoušet, ale nepochopila vojenský systém. Žák vyskočil a zahlásil: „Soudružko profesorko, žák Stodůlka, dovolte mi promluvit! Das Haus!“ Já zařvala: „Nechci žádné hlášení, poněvadž deset lidí vám mezitím to slovíčko napoví!“ a respekt jsem si vydobyla. Když se řekne správný učitel, je to kamarád, anebo kruťas? Říkám zlatá střední cesta, pokud obě dvě strany ctí nějaké mantinely. Třeba s mou první a poslední třídou jsme byli opravdu kamarádi. Dřív platilo facka nebo poznámka, to je už dnes pasé. Co si o této skutečnosti myslíte? Já nevím, co je lepší, asi jak na koho. Někomu facka pomůže víc než poznámka. A záleží i na rodičích. Dřív to, Honzo, bylo tak, že když ji kantor někomu střelil a ten si doma postěžoval, dostal od rodičů další. Dneska ji dostanu od rodiče já, že? Přesně tak, bohužel je jiná doba. Platí také jiná doba, jiní studenti? Určitě se mění, nežijí ve skleníku, společnost je ovlivňuje. Stejně tak se na nich podepisují počítače a internet. Neumírá na jejich úkor klasická knížka? Nelze říct, že by umírala, jen mění podobu. Viděla jsem to na své dceři, na základce vůbec nečetla. Pak přišla sem, a přestože byla počítačová, tak ji ke čtení přitáhla kolegyně Alenka Brožková. Prohraný boj to tedy předem není, i když si dnes děti raději pustí film, než aby přečetly knížku. A vy? Televizi si zapnu, ale kvůli svému povolání mám deformaci srovnávat literární předlohu a filmové zpracování. Častěji vítězí kniha, přeci jen film je zkratkovitější.

9

Zastavím se také u předmětů, jež vyučujete. Je těžké žákům na umprumce vysvětlit, že i „nepotřebný“ dějepis má ve výuce své místo? Ještě těžší je naučit žáky v dějepisu logicky myslet, jak nás to učil profesor Kvaček. Každá událost má svou příčinu a důsledek. Mám raději výuku v souvislostech a je to těžké, základní školy totiž preferují styl „letopočet – událost“. A to časem z hlavy zmizí. Čeština, kterou máte také v malíku, je zásadní bez debat. Maturuje se z ní. V čem máte vy osobně pocit, že studenti nejvíce plavou? Pravopis. Nechci sršet na základní školy, ale mám pocit, že se z nich vytratil tolik potřebný dril, třeba pětiminutovky. Řeknu vám další příhodu, co mám s dcerou. Ona je strojař inženýr, technik. Čeština, kterou jsem ji učila, to byl kámen úrazu, něco šíleného. Tak jsme zavedly pětiminutovku na každý večer. Když udělala chybu poprvé, napsala si ji pod text se zdůvodněním. Když podruhé, třicetkrát. Když potřetí, padesátkrát. A když slovo nesmysl psala sto dvacekrát, ruply mi nervy... (smích) Máte se svojí dcerou po tom všem i nadále dobrý vztah? Máme perfektní vztah, ona uznává, že se drilem naučila.

Zakládáte si na systému a pečlivosti, možná proto jste zástupkyní ředitele už od roku 1997. Nelezou vám ale někdy haldy papírů krkem? Kdybych jsem to byl býval věděl, tak bych sem nechodil. Knoflíková válka? Přesně. A to ještě tehdy v devadesátém sedmém nebylo nic, úřady byly zvyklé si informace předávat. Teď jeden údaj píšu do pěti různých tabulek. Co takhle shodit lejstra ze stolu a vrátit se za katedru? Kdybych byla mladší, tak jo. Ale končím. (zamyslí se) Chudák Hanka! (Hana Havlová, od příštího roku nová zástupkyně ředitele, pozn. autora). Těšíte se na penzi? Chci si užívat babičkovství, mám vnučku dva roky a osm měsíců. A vydržíte úplně bez učení, nebudete třeba soukromě někoho doučovat? Asi ano, chuť je, pokud bude zdraví. Malá má teď nejpůvabnější doby a bude myslím věrný obraz své matky. Už vím, co mě čeká!

10

Pan ředitel rád rybaří, vy prý s chutí lezete po horách. Kde konkrétně? Alpy rakouské a švýcarské a Norsko. Teď už se nahoru necháme vyvést lanovkou a pak chodíme třeba celý den, klidně šest, osm hodin. Má to i zdravotní důvody, s manželem máme oba problémy s průduškami. A obzvláště podzimní vzduch, ten nemá konkurenci! Jak se jmenuje nevyšší vrchol, na který jste dosud podívala? Jungfrau, 3454 metrů nad mořem, pak jsme šli ledovcovou túru. Ale adrenalinovější bylo Norsko v jednadevadesátém. Vystoupali jsme na úpatí ledovce a muž si ze mě dělal psinu, že vyfasujeme mačky a cepín. Řekla jsem mu, že není normální, a pak to přesně takhle dopadlo. Navíc nás navázali na lano, my si nevzali rukavice a ten led... Závěrem ještě k právě probíhajícímu Adventu a blížícím se Vánocům. Je pro vás poslední měsíc v roce spíše dobou zklidnění, nebo naopak spěchu a stresu? V mém věku spíše zklidnění. Mám zbytečně napéct patnáct druhů cukroví místo tří, Když pak skončí v popelnici? A co dárky, nakupujete pod stromeček až „za pět dvanáct“, anebo s předstihem? Určitě dřív, rozhlížím se, řešíme to vzhledem k dceři a zeťovi. Před třemi lety k Vánocům vydražili po internetu loď a dcera volá: „Jedeme pro ni do Frankfurtu nad Mohanem.“ Odpověděla jsem jí, že se snad zbláznila. Je to loď pro šest lidí i s kajutou, může i na moře. Kde kotví? Prosím pěkně v suchém doku v dlouhotřebovském Zacharovci. (smích) Pod stromeček jim každý rok dáváme nějakou práci na lodi. Pokud to otočím, jaký dárek udělá radost vám? Klasika, nebo něco originálního? I třeba blbost, něco neobvyklého. Jeden dárek byla krabička, která se otevřela, vylezl z ní čert a křičel: „Toho učitele nenávidím!“ Bez čeho si Vánoce nedovedete představit? Bez klasické trojice: ryba, stromeček a dárky, zvláště když jsou kolem děti.

Vystoupali jsme na úpatí ledovce a muž si ze mě dělal psinu, že vyfasujeme mačky a cepín. A Tak se i stalo. Po Vánocích přijde Silvestr a s ním čas novoročních předsevzetí. Dáváte si nějaké? Nedávám, poněvadž má vůle není silná. (úsměv) Mě přinutí až chvíle, kdy opravdu musím! A co nějaké předsevzetí pro české školství a učitele od zkušené kantorky? Nedokážu tohle říct, jaké předsevzetí poradit, moc dobře to nevidím. Zdá se mi bohužel, že kantoři začínají dělat řemeslo spíše pro peníze, což dřív nebylo. Prospělo by jim větší citové zaujetí. Nese to s sebou ale doba. Když se podíváte, za všechno dnes může kantor. Rodiče? Ti ani náhodou. Pak chápu, že to učitele otráví. Přesto věřím, že když se vyskytnou žáci, kteří chtějí něco dělat, pak jim většina kantorů pomůže. Musíme se umět radovat z maličkostí jak v pracovním, tak soukromém životě. A skládat je jako mozaiku. Právě to bych popřála kolegům i studentům naší školy.

Jan Pokorný

místo pro vaše poznámky

11

Halloween

aneb dušičky trochu jinak

Něco málo z historie Kořeny Halloweenu můžeme najít v irském festivalu „Samhain“, což v jejich jazyce znamená „konec léta“. 31. říjen symbolizoval konec léta a den poté začátek zimy. A noc 31. října nepatřila ani do jednoho z těchto období, proto se podle pověstí děly neuvěřitelné věci – duchové chodili mezi živými a ďáblovi pomocníci děsili lidi. Lidé podle tradice nosí kostýmy a masky, aby vyděsili případné duchy nebo zlé síly, které by mohli potkat. V Británii má tento svátek dlouhou tradici, začal se slavit zhruba v letech 1200–1500 našeho letopočtu. Amerika tento svátek okopírovala a začala slavit od r. 1927, ale populárním se stal až na přelomu století. Možná znáte z filmů házení starých vajec nebo shnilého jídla na pozemek lidí, co je neodmění. Ale tohle probíhá jen v Americe, pokud anglické děti nedostanou sladkosti, pokračují prostě o dům dál. V dnešní době slaví hlavně v Británii, Irsku, USA a Austrálii. Mezi typickou výzdobu Halloweenu patří samozřejmě vyřezaná dýně uprostřed se svíčkou, košťata, čarodějnická výzdoba, pavučiny, kostlivci a zombie.

“

Nebyla náhoda, že jsme do Londýna přijeli právě na Halloween, chtěli jsme ho poznat na vlastní kůži a to se povedlo. Tento rok vyšlo datum 31. října na pondělí. Takže už od pátku jsme potkávali různé skupinky mladých lidí, kteří mířili na halloweenské party. Pro ty, co už jsou příliš staří na trick-or-treating, je to příležitost převléci se za mrtvoly, čaroděje a čarodějnice. Některé dívky to berou zase jako příležitost obléct si toho co nejméně a vydávat to za kostým. Pondělní večer už patřil dětem. Protože to byl náš první Halloween, také jsme oblékli kostýmy a použili make-up. Můj kamarád Keith nám domluvil přes jeho kamarádku Rachel, že budeme chodit s dětmi

12

Některé dívky to berou zase jako příležitost obléct si toho co nejméně a vydávat to za kostým Tavonem a Fianou, díky nim jsme tedy měli možnost zažít, jak probíhá trick-or-treating, což by se dalo česky nazvat koledování. Každé dítě má speciální strašidelný kostým i make-up a také tašku, kbelíček nebo jinou nádobku do které sbírá bonbóny, nebo čokoládu, kterou dostane. Děti jdou ke dveřím, začnou bušit a křičí „Trick or treat!“, což je výzva k tomu, aby jim obyvatelé domu donesli něco dobrého. Treat znamená odměna a tím trikem se myslí, že pokud dětem nic nedají, tak ty na ně vymyslí nějaký žertík.

Děti jdou ke dveřím, začnou bušit a křičí

„Trick or treat!“

Podle pověsti také tito „skrblíci“ budou mít smůlu. Samozřejmě, že se najdou lidé, kteří Halloween slavit nechtějí, to je jako u nás třeba s Mikulášem. Většinou po zaťukání vypnout televizi, zhasnou světla a předstírají, že nejsou doma. Ale s tím jsme se setkali asi jen dvakrát. Podle halloweenské výzdoby také poznáte, kde vám určitě otevřou. Všichni byli moc přátelští a milí a potom, co jsme jim řekli, že to je náš první Halloween, dávali dobroty i nám, starším. Normálně je totiž pro anglické teenagery trapné chodit koledovat, dělávají to maximálně do třinácti let. Děti byli opravdu nadšené a my taky. Myslím, že Halloween je skvělý svátek, který v tak přátelské zemi, jako je Anglie, funguje na jedničku. Někdo by si možná řekl: „Proč dávat sladkosti cizím dětem?“ Oni se zase pozastavují nad tím, proč nás kluci řežou pomlázkou na Velikonoce.

Iva Moutelíková

13

JAK

se vzpomíná na zesnulé u nás

Památka věrných zesnulých, dušičky nebo také vzpomínka na všechny zesnulé se slaví, na rozdíl od Halloweenu, 2. listopadu, symbolicky den po slavnosti Všech svatých. ,,Masové vzpomínání“ tak, jak ho známe dnes, se ,,slaví“ od 10. století. Zavedl ho roku 998 clunyjský opat Odilo, který se takto snažil čelit přetrvávajícím obřadům z dob předkřesťanských náboženství. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. V zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne, ale i období navštívit hřbitov a na rodinném hrobě rozsvítit svíčku či položit živé květiny. Častokrát se však v dnešní době stává, že lidé pokládají na hrob květiny umělé, což svědčí o ztrátě povědomí původního významu této tradice. Živé květiny se dávají na hrob především proto, že mají symbolizovat víru ve věčný život a že život pohřbením nekončí. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. V České republice je vzpomínka na všechny zemřelé jedním z největších společně prožívaných dnů, který spolu věřící i nevěřící „oslavují“. Těmi dalšími jsou pak Vánoce a Velikonoce.

Lucie Podsedníková 14

Co?

se stalo s Vánocemi?

Návštěva cizích krajů byla od jakživa spojena s jakýmsi pomyslným ‚rande na slepo‘ s kulturou, mravy a lidmi odlišných od našinců. V naší nezměrné fantazii jsme si vykreslovali obrazy zasněžených hor, které jsme nikdy nespatřili, moří, ve kterých jsme se nikdy nekoupali, či nekonečných polí, jež hrají více barvami, než si vůbec dokážeme představit. V našich představách byla tráva ve Francii modrá, letní mraky v Holandsku zelené a z pramenů v dalekém Orientu proudila jen červená a sytě žlutá voda. A přestože prává tvář reality nebyla natolik fantastická, nikdy se nedostavil pocit zklamání, neboť při překročení hranic jakoby nás obklopila pohádková bublina a všechno na nás působilo jaksi unikátně. Účinky této bubliny poslední dobou slábnou a idealismus se rychleji a rychleji střídá s realismem. Největším problémem zmíněného realismu je ovšem fakt, že s láskou mění hlas a půjčuje si tváře a grimasy. Zastavit celosvětové prolínání módy, trendů, hudby a dalších pilířů moderního světa by

myslím byl náročný úkol i pro Rákosníčka a lze jen spekulovat o tom, jak moc velké dobro by tento krok udělal. Pozměňme tedy Cimrmanovu teorii a proveďme separaci průtokovýchobyčejů, tudíž selekci národních zvyků, které jsou neměnné, pro každý národ specifické, obzvláště o Vánocích. Nedávno jsem návštívil naše západní sousedy, velmoc, u které bych ještě víc než u menších evropských států předpokládal zaryté zvyky, nedobytné, jak Trojské hradby, které neskolí ani hurikán Katrina. O to víc bych chtěl znát způsob, jakým se na Trojském koni podařilo Santa Clausovi projet branami a infiltrovat celou populaci. A byl to každopádně promyšlený, zákeřný a úspěšný krok, když si to ani sami občané neuvědomují, co víc, sympatizují s tímto novým manýrem. Velké země Evropy, jež otevřely svou náruč celému světu, mají zajisté dost adekvátní vysvětlení, proč se toto děje. Na vlastní oči jsem to viděl ve střední škole v jednom západoněmeckém městě, kde společenstvo mozků tvořilo 39 národností, což je přinejmenším úctyhodné. Třicetdevět. Kolik procent žáků pocházelo z Velké Británie, Kanady či Spojených států, že se Santa Claus stal takovou dominantou? Tahle spekulace se ještě vyostřuje, když jen krátce nahlédneme do regálů našich obchodů a jejich vánočních kolekcí. A není to jen naše Billa, náš Lidl či naše Tesco, Slováci řeší to samé.

Santa Claus DOMINUJE

BOHUŽEL

Je stará pravda, že lidé vždy následují svoje idoly, hrdiny. A proto, Bože, pomáhej těm, již prodávají žiletky, když se Brad Pitt rozhodne nosit dlouhý plnovous. Problém je ale v tom, že vousy dorostou dříve, než skončí týden, ale kde se narodí nový Ježíšek? Kde budeme hledat zlaté prasátko? A neuděláme si příště radši krocana? Měníme se a měli bychom se zamyslet, zda jde o to, po čem opravdu toužíme.

Pavel Krajíček 15

České x americké Vánoce A máme tu advent, v obchodech se už minimálně měsíc objevují dnešní typické vánoční rysy. Každým krokem nás upozorňují na to, že Vánoce se blíží, na to, že začíná období zmatků a nekončících zástupů v obchodních centrech. Ale nač tohle vše? Nemají to být náhodou svátky štěstí a lásky? Mají, ale to už teď neplatí. Vzpomínám si, jak mi babička vykládala o jejich svátcích. O stromečku, který byl pro ně tím nejhezčím znakem Vánoc o tom, jak byli šťastní, když pod ním našli dřevěnou hračku. Nyní je hlavním znakem Santa Claus v obchodech, nevkusně přeplácané vánoční stromky a plno dárku nacházejících se pod ním. Obávám se, že krásný křesťanský svátek se mění v podobu amerických Vánoc. Já už si bohužel nepamatuji doby, kdy byl stromeček poset krásnými dřevěnými ozdobami, a ani doby, kdy děti nacházely pod stromečkem dřevěné panenky, autíčka či zvířátka. Taktéž si nepamatuji, že by v obchodech visela ztvárněná podobizna Ježíška, jak nyní můžeme vidět Santa Clause. A abych pravdu řekla, závidím těm, co to zažili. Jen ti znají pravou podstatu českých, nikým nekopírovaných svátků. Jak plyne čas, víc a víc si uvědomuji, že hlavní podstatou Vánoc, je nejbližší rodina sedící vedle Vás. Protože, až se ze světa vytratí tato komerčnost, tak si všichni uvědomí, že nejsou šťastní díky dárkům, ani plnému stolu, ale díky tomu, že se navzájem mají.

Monika Mázorová

Nyní je hlavním znakem Santa Claus v obchodech 16

sólový debut Markéty Irglové

Jablko k nakousnutí

Pamatujete si Oscarem ověnčený snímek Once, v němž výraznému Glenu Hansardovi tichounce sekundovala, jinak řečeno dělala křoví, tehdy osmnáctiletá rodačka z Valašského Meziříčí Markéta Irglová? Možná ano a dost možná vám zamilovaná dvojice drobně „lezla krkem“, když v rádiu už asi po sto padesáté opakovala Falling Slowly a refrén znal, proti své vůli, i zapřisáhlý fanoušek death metalových kapel. Od úspěchu zmíněného filmu a alba Swell Season ale uplynulo pět let, a to je v hudebním světě jářku dlouhá doba. Plachá plavovláska se mezitím hudebně i osobně se zrzavým Irem rozešla a zakotvila „za velkou louží“ v New Yorku, kde se také provdala za respektovaného hudebního producenta a baskytaristu Tima Iselera. A právě z jejich dílny se před několika týdny vyklubal první sólový počin dnes třiadvacetileté hudebnice. Album s názvem Anar, kterýžto pojem ve starobylé perštině označuje granátové jablko. Po prvním, pátém, desátém, a snad i padesátém poslechu nelze než konstatovat, že podobná jablíčka by se měla vyvažovat zlatem... proč?

Odpověď by, namísto krátké recenze, vydala na knihu. Ze dvanácti písní, v nichž hraje prim především úsporný, leč brilantní Markétin klavírní projev, září obdivuhodný klid. Orientální šmrnc a tajemný nádech pak dodává Anaru íránská zpěvačka a též hráčka na tradiční perský buben daf Aida Shahghasemi. Dvojhlasy obou zmíněných dam působí přirozeně, stejně jako lyrický nádech většiny skladeb. Ty můžete, se sklenkou vína v ruce, bez obav použít jako kulisu sychravého podzimního večera. Pokud se rozhodnete pro pozornější poslech, objevíte v rádoby ukolébavkovém tónu řadu struhujících momentů, ze kterých leze bez nadsázky mráz po zádech. Markéta Irglová je energetický kotel, který nepotřebuje podladěné kytary, kilowatty reprobeden a rádoby živelný projev řady svých kolegyň. Posluchače dokonale odzbrojí klidem. Asi nepřekvapí, že si vystačí s několika málo akustickými nástroji a hlasem takřka holčičím. Celkový dojem ohromující... a tip na vánoční dárek, který potěší, zaručený.

(jp) 17

Markéta Irglová - Anar Vydavatelství: Anti Records Celkový čas: 49:15 Seznam skladeb: Your Company We Are Good Crossroads Wings of Desire Only In Your Head Divine Timing, Go Back Let Me Fall In Love For Old Times‘ Sake, Last Fall Dokhtar Goochani Now You Know

Vzpomínka na krásného člověka VE ČTVRTEK 12. LISTOPADU ZEMŘEL IVAN MARTIN JIROUS.BÁSNÍK. DRŽITEL CENY JAROSLAVA SEIFERTA. DRŽITEL CENY TOMA STOPPARDA. MAGOR. KUNSTHISTORIK. REBEL. PŘÍTEL. KRÁSNÝ ČLOVĚK. ČISTÝ ČLOVĚK. ČLOVĚK MILUJÍCÍ A ODPOUŠTĚJÍCÍ.

Moje první vzpomínky na Martina pochází ještě ze studií, kdy jsem byl na jeho čtení. Předcházela ho pověst vulgárního chlapíka, který musí být za každou cenu středem pozornosti, někdy se obnažuje, každému nadává. A mnohdy to tak skutečně bylo. Ale Magor, kterého jsem měl to štěstí poznat já, byl jiný.

Všechna naše setkání byla setkáními přátelskými. Martin byl čistý člověk, který říkal to, co měl na srdci. Odpůrcům i přátelům. Někdy mi vyčinil. „Ty neznáš Paula Forta? Jak je to možné! A to si říkáš vzdělaný člověk?“ řekl mi například, když přednesl (zpaměti, samozřejmě) část Fortovy básně – a já nepoznal autora. Někdy jsme spolu nesouzněli. „Čapek prostě nebyl dobrý autor. A pokud si to myslíš, tak se pleteš.“ A to pro mě, který Čapka miluje, bylo těžké. Vedli jsme potom spolu třeba hodinovou diskusi, argumentovali jsme, přeli jsme se. Nevyhrál nikdo, každý jsme si trvali na svém. Ale ta diskuse samotná byla velmi obohacující. Někdy mě až otcovsky poučoval, to třeba když se zastavil u kříže schovaného u silnice na ulici Dr. E. Beneše. On, vystudovaný historik umění, okamžitě zbystřil, chytl mě za ruku a táhl mě k němu – a dal mi výklad o tom, co vlastně vidím. Ivan Martin Jirous byl krásný člověk. Jsem vděčný, že jsem se s ním mohl setkat a že jsem ho mohl, alespoň částečně, poznat. Vážím si ho. Nejenom proto, že byl skvělý básník, nejenom proto, že byl odvážný, že se nebál jít i proti přesile, že vždy kráčel s bradou až drze vztyčenou, nejenom proto, že si musel za „rozvracení republiky“ odsedět leta v bolševických kriminálech, ale také a především proto, že byl čestný, uznalý, čistý, přátelský a krásný muž. V povětří vlasštovky/ ve trávě dešťovky/ v lijáku mezi tím/ s hlavičkou šedivou/ skloněnou svou s ním.

Josef Jan Kopecký autor je ředitelem Základní školy v Sopotnici, redaktorem Českého rozhlasu a známým divadelníkem 18

magor

* 23. 9. 1944, Humpolec † 10. 11. 2011, Praha

Ivan Martin Jirous

Básník, esejista, přední organizátor undergroundového kulturního života 70. let. Narozen v rodině berního úředníka. Po maturitě na SVVŠ v Humpolci (1962) Jirous pracoval rok jako topič a stavební dělník. Od roku 1963 studoval dějiny umění na FF UK a působil jako spoluorganizátor a teoretik neoficiálního výtvarně-literárního seskupení tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (Karel Nepraš, Jan Steklík, Otakar Slavík, Eugen Brikcius aj.). Diplomovou práci Vizuální poezie. Jiří Kolář a Henri Michaux obhájil v roce 1968. Koncem 60. let byl externím spolupracovníkem časopisu Výtvarná práce, od začátku 70. let pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník; od roku 1976 většinou bez stálého pracovního poměru. Již v roce 1967 začal spolupracovat s rockovou hudební skupinou The Primitives Group a od roku 1969 byl uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe. V souvislosti s tím působil v 70. a 80. letech jako přední český ideolog a organizátor hnutí undergroundu. Uspořádal řadu ilegálních či pololegálních koncertů, výstav a dva „festivaly druhé kultury“ (1974 v Postupicích, 1976 v Bojanovicích); byl iniciátorem samizdatového časopisu Vokno (od roku 1979). Roku 1977 podepsal základní dokument Charty 77. Údajně většinou za „výtržnictví“, avšak de facto za svou organizátorskou a uměleckou činnost byl v této době pětkrát soudně trestán (většinou podle paragrafu 202); ve vězení byl v letech 1973–1974, 1976–1977, 1978, 1981–1985 a 1988–1989 (celkem osm a půl roku). Po listopadu 1989 byl ve svobodném povolání, žil střídavě v Praze a v Prostředním Vydří u Dačic, kde pořádal letní hudební festivaly. Od počátku 90. let podnikl řadu cest do zahraničí, většinou na pozvání ke čtení poezie, účasti na konferencích, knižních veletrzích aj. (např. USA, Itálie, Francie, Rakousko, Rusko, Velká Británie). V roce 1985 byla Jirousovi udělena exilová Cena Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně; v roce 2006 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta za dosavadní básnické dílo. Zdroj: Slovník české literatury po roce 1945. Dostupný na WWW: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038

19

Svět hmyzu

aneb zajímavá výstava se stacionářem

Vernisáž výstavy Svět Hmyzu se konala ve výstavní síni naší školy ve Špindlerově ulici v úterý 15. listopadu. Zahájení se ujala žákyně naší školy Veronika Bílková přesně v 16 hodin hrou na klavír písně z Titanicu. Poté se slova ujal vedoucí učitel uměleckých oborů Jaroslav Habrman a doplňovala ho Radka Vašková, která je ředitelkou ústeckého stacionáře. Tato výstava je již třetím rokem a vznikla více méně náhodou. Bývalý ústecký starosta a také pedagog naší školy malíř Richard Pešek se prý potkal s ředitelkou stacionáře na ústeckém náměstí, kde se dali do řeči, že by mohli podniknout nějaký zajímavý projekt společně, a bylo to. Spočívá to vlastně v tom, že uživatelé stacionáře pracují se studenty naší školy v hodinách výtvarné přípravy, modelování, grafických výtvarných technikách a praktických cvičeních průběžně během celého roku. Chodí do tříd prvních a druhých ročníků. Loňské téma bylo v červnu vystavené v prostorách stacionáře a od 15. listopadu do 1. prosince letošního roku v ateliérech ve Špindlerově ulici. Pro letošní rok je jako téma Říše rostlin a nedávno byli uživatelé ze stacionáře v mé třídě 1.TGD v předmětu výtvarné přípravy. Za úkol jsme s nimi skládali origami, kreslili nebo malovali nějakou rostlinu anebo tiskali z předem připravených tiskátek. Tito lidé jsou docela často velmi pečliví a někteří naopak mají všechno hned hotové. Malá část z nich nezná ani barvy, ale i přesto všechno jsou to milí lidé, kteří se umí radovat z maličkostí, co my ani nevidíme. Spolupráce s nimi byla ve většině případů příjemná a plná překvapení. Každopádně je to další zážitek a zároveň zkušenost pro nás všechny.

Michaela Bergová 20

Foto: Bohuslav Špaček

KLAUZURY

„Kvalita prací u mladších žáků může naznačit talent“ Ještě před společnou akcí s ústeckým stacionářem byly v galerii naší školy na „Špindlerce“ k vidění klauzurní práce žáků prvních a druhých ročníků. O výstavě jsme hovořili s vedoucím uměleckých oborů Jaroslavem Habrmanem. Co všechno bylo vlastně v ateliérech nyní k vidění, jaké obory se prezentovaly? Na výstavě se prezentovaly práce prvních a druhých ročníků oborů Grafický design, Tvarový a grafický design obalů, Textilní a interiérový design a Oděvní design. Jednalo se o klauzurní práce z figurální kresby a výtvarné přípravy. Na výstavě tedy byly k vidění ukázky z figurální kresby, kresby a malby zátiší a stylizační a abstrahující studie. Jedná se tedy o práce, které tvoří žáci nějakou delší dobu, dá se hovořit o celoroční snaze? Pro klauzurní práci je určená časová dotace, během které se zadaný úkol musí vytvořit a dokončit. První ročníky mají k dispozici osm hodin, druhé šestnáct hodin, třetí a čtvrté ročníky celkem čtyřicet hodin. Podle počtu hodin se zvyšuje náročnost úkolů. Jak byste zhodnotil úroveň vystavených prací? Je již u mladších patrná kvalita, nebo teprve „dozrají“? Na výstavě jsme prezentovali pouze nejlepší práce, protože všechny by se nám do naší výstavní síně nevešly. Ale i u těch vystavených je možné pozorovat různou kvalitu. Kvalita prací u mladších žáků může naznačit talent a určité schopnosti, ale ve vyšších ročnících to nemusí platit, protože se zabývají specializovanými úkoly a musí také využít znalosti z odborných předmětů. Z průměrných žáků se tak mohou stát výborní a naopak. Co chystá umělecká část školy do dalších týdnů a měsíců za zajímavé akce? Do konce roku ještě chystáme výstavu z plenéru druhých ročníků, který se uskutečnil v červnu, a společnou výstavu se Stacionářem Ústí nad Orlicí. A obráceně, co už jste letos stihli a s jakým výsledkem? Na začátku školního roku proběhla výstava klauzurních prací třetích a poté výstava V Galerii pod radnicí, která předvedla většinu toho nejlepšího, co bylo ve škole vytvořeno během minulých dvou let.

(re) 21

NADOTEK VE ZNAMENÍ DVOU JEDNIČEK

Malá scéna, centrum ústecké alternativní kultury, hostila v polovině listopadu již jedenáctý ročník festivalu dokumentárních filmů se sociální tématikou Nadotek. Prestižní dostaveníčko nejlepších českých dokumentaristů měl na svědomí opět redaktor Českého rozhlasu Pardubice a autor řady kvalitních snímků Jiří Flídr společně s rektorem Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze a dalším výborným dokumentaristou Martinem Štollem.

Kvůli finanční krizi, jež se pomalu promítá i do filmové branže, byl Nadotek poprvé ve své historii pouze dvoudenní. Hrozící zánik pořadatelé naštěstí odvrátili. „Musím se přiznat, že jsem dokonce zvažoval zrušení letošního ročníku. Ovšem nakonec se na poslední chvíli podařilo získat dalšího partnera,“ řekl o štěstí v neštěstí hlavní strůjce Nadoteku Jiří Flídr. Hodnotnou akci může i přes „utáhnutý opasek těšit stálý zájem veřejnosti, projekce měly i letos solidní návštěvnost. Hlavní akvizicí letošního festivalu byla dokumentaristka Olga Sommerová, jež je ve městě známá rovněž v souvislosti s bojem za zachování a rekonstrukci hlavního vlakového nádraží. V programu festivalu figurovalo hned pět jejích filmů, mezi nimi například nedávno oceněný dokument Drž rytmus! Autorka filmů v sobotu 12. listopadu v Malé scéně besedovala s návštěvníky, převzala také cenu Milana Maryšky za přínos české dokumentaristice. Hlavní festivalovou cenu pak letos získal snímek Putování časem paní Marie Malé z dílny režiséra Ladislava Moulise. Šestadvacetiminutový portrét nezlomné ženy zaujal nejvíce odbornou porotu, v níž letos opět nechyběli tradiční účastníci festivalu Ljuba Fuchs a Vít Erban.

(re)

22

Codex gigas 75KG

920X510X22 Maketu největší a jedné z nejznámějších knih světa si od 2. listopadu do 15. ledna můžete prohlédnout v Městském muzeu v Ústí nad Orlicí. Codex gigas, nazývaný také Ďáblova bible, je největší ručně psanou knihou na světě. Rozměry originálu jsou 920x510x22 mm, váha 75 kg. Maketa bible byla zhotovena panem Foglem ze Žamberka. Obsahuje 210 potištěných stran a její výroba trvala více než 500 hodin.

Během návštěvy mají návštěvníci rovněž možnost shlédnout dokument, který je provede jak historií originálu, tak samotnou výrobou makety.

(re) 23

FILmOTÉKA Půlnoc v PařížI

Neočekávala jsem od tohoto filmu nic extra, hlavně po shlédnutí traileru. Myslela jsem, že se jedná o tuctovou romantickou komedii, typicky situovanou do nějakého romantického města, v tomto případě do Paříže. Začátek filmu nesliboval nic originálního, mladý pár Inez a Gil přijeli do Paříže na výlet, přičemž Gil by tu už nejraději zůstal a nevracel se vůbec do Ameriky. Místo toho, aby večery trávil ve společnosti své přítelkyně a jejích přátel, toulá se po městě sám. A jednou, přesně o půlnoci, se stane částí něčeho neuvěřitelného. Každou půlnoc se pak vrací na stejné místo. Tenhle film bych doporučila všem, kterým jména jako Dalí, Hemingway nebo Fitzgerald alespoň něco málo říkají. Pro mě se stal film velmi kouzelný a na konci jsem si přála, aby trval ještě chvíli. Líbila se mi hudba, ale atmosféra Paříže se dala ještě více využít. Nečekejte typický film od Woodyho, tenhle je až nezvykle optimistický.

Perfect days - I ženy mají své dny

Pocit osamění, ten prožívá Ivana Chýlková – dáma již „dávno“ po čtyřicítce, která hledá něco, nebo spíš někoho, kdo by změnil její život. Její formální manžel, se kterým se po deseti letech ještě nerozvedla, si našel mladou milenku, takže už ani ten, na koho byl spoleh, tu pro ni není. Ale ona postupně zjišťuje, že to, co jí chybí, není chlap, ale dítě. A chlapa vlastně k dítěti ani skoro nepotřebuje. A tady přichází chvíle, kdy potřebuje svého nejlepšího přítele – gaye Richarda, kterého výborně ztvárnil Ondřej Sokol. Komedie, která neurazí, neoslní. Možná jsem čekala, že se pobavím víc, ale na dlouhou chvíli doporučuji. Mezi další hlavní postavy patří Zuzana Bydžovská, Bohumil Klepl a Vojta Kotek.

připravila Iva Moutelíková 24

Pár prosincových premiér v kinech které zní slibně

Rumový deník (Rum Diary, The) nový film s Johnnym Deppem

Mission Impossibile - Ghost Protocol již čtvrtý díl známého thrilleru

Hranaři český thriller se Sašou Rašilovem

Šťastný Nový rok (New Year‘s Eve) romantická komedie pro fanynky Zacka Efrona

Nevěstinec (L‘apollonide) psychologické drama z Francie

Kocour v botách (Puss in boots) animovaný film o kocourovi ze Shreka

Moneyball skutečný příběh o hráči baseballu, kterého ztvárnil Brad Pitt

Poupata – české drama (re) 25