Obsah. Editorial. Tomáš Pojar první náměstek ministra zahraničních věcí a náměstek ministra pro dvoustranné vztahy

Obsah O návratu na panství Mělník – rozhovor s paní Bettinou Lobkowiczovou, zámeckou paní na Mělníku str. 4 – 7

Editorial

České znaky v běhu staletí – o heraldickém dědictví šlechty, vývoji městských znaků a státní symbolice str. 8 – 11 THEATRUM KUKS – v kulisách „hlavního města baroka“ se odehrává jedinečný divadelní festival str. 12 – 15 Zahrada Evropy – Lednicko-valtický areál je ideálně dochovanou „osvícenskou zahradou“ str. 16 – 19 Galerie – romantický odkaz zřícenin a trosek českých hradů str. 20 – 21

V letošním roce se Evropská unie rozšířila o dvě nové země, Rumunsko a Bulharsko. „Evropská rodina“, kam už tři roky patří i Česká republika, se tak rozrostla na 27 států. Velká část evropského kontinentu se sjednocuje, sbližují se hospodářské i společenské parametry jednotlivých zemí. Na druhou stranu by bylo užitečné, kdyby jednotlivé národy neztrácely svou vlastní identitu. Počátky českého státu spadají až do 9. století. Za více než tisíc let své existence si česká společnost vybudovala bohaté kulturní tradice, po staletí významnou měrou přispívala k rozvoji evropské civilizace. Aby tomu tak bylo i v budoucnosti, musíme si spjatost s naší zemí sami uvědomovat, vážit si národních tradic a přispívat k jejich dalšímu rozvoji. Neocenitelnou pomoc nám, lidem žijícím v České republice, poskytují téměř dva milióny krajanů roztroušených po celém světě. Je obdivuhodné, jak hluboké vazby k české vlasti si tito Češi žijící v zahraniční dokázali uchovat, přestože někteří z nich ji znají pouze ze vzpomínek svých předků. V úctě k českým tradicím jsou pro nás zahraniční krajané velkým příkladem. Česká republika se může pochlubit bohatými tradicemi. K nim se nepochybně řadí i odkaz českých osobností, které přispěly k rozvoji světové vědy či filozofie, osobností, jejichž jméno se stalo celosvětově známým pojmem. Přestože je Česká republika malou zemí, má mnoho starobylých a turis-

ticky atraktivních památek. Dvanáct významných českých pamětihodností bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a šest oblastí bylo vyhlášeno biosférickými rezervacemi UNESCO. Tyto památky a rezervace představují jen zlomek kulturního a přírodního bohatství České republiky. I toto dědictví tvoří součást českých tradic. Jejich organickou součástí je samozřejmě i bohatá česká historie doprovázená pestrými dějinami českého umění, literatury a divadla. Na české národní dědictví můžeme být právem hrdí. Je naší povinností ho udržovat a rozvíjet tak, abychom s jeho pomocí přispěli k obohacení dědictví celosvětového.

Stále živý Karel Hynek Mácha – příběh básníka – rváče, jehož dílo dodnes nepřestává inspirovat str. 22 – 25 Zázrak vidění a okouzlení Josefa Sudka – nejkrásnější fotografie naší krajiny, idylické i průmyslové str. 26 – 29 Génius českého baroka Jan Blažej Santini-Eichel – stavitel, jehož rukopis skloubil gotickou a barokní architekturu str. 30 – 33 Mozaika – zajímavosti a události z České republiky str. 34 – 35 Komenský od Rembrandta van Rijna – obraz z florentské galerie byl určen jako portrét jednoho z našich největších myslitelů str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Materiály, obsažené v časopise, nemohou být přetiskovány bez vědomí vydavatele. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice ISSN 1802–3657

Tomáš Pojar první náměstek ministra zahraničních věcí a náměstek ministra pro dvoustranné vztahy

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

3

Zámek Mělník, na svazích kopce se rozkládá „ukázková“ vinice

O návratu na mělnické panství Rozhovor s paní Bettinou Lobkowiczovou S šesti sty lety doložené tradice svého rodu tvoří Lobkowiczové jednu z nejstarších českých šlechtických rodin. Hráli významné dějinné role v evropské a domácí politice jako kněží či politici, honosili se také titulem knížat Svaté říše římské. Představitelé rodu zastávali posty nejvyššího kancléře Království českého, císařského polního maršálka i nejvyšší diplomatické funkce. Od poloviny 18. století se rod rozdělil na dvě větve, roudnickou a mělnickou. V bouřlivém 20. století se majetek mělnických Lobkowiczů nejprve dostal pod nucenou správu nacistů

Erb rodu Lobkowiczů nese heslo „Popel jsem a popel budu“, odkazující na staré rodové příjmení Popel

Bettina Lobkowiczová, foto: Jadran Šetlík

a vzápětí jej znárodnili komunisté. Před komunistickou hrozbou tehdy většina rodiny odešla do zahraničí. V roce 1948 tak učinil i majitel několika zámků a rozsáhlých vinic Otakar Lobkowicz. Bylo mu tehdy 26 let. Ve Švýcarsku se věnoval bankovnictví, o osm let později se mu zde narodil syn Jiří. Ani v letech švýcarského vyhnanství Otakar Lobkowicz nezapomínal na rodové panství a na svou vlast. „Do exilu si přivezl řadu obrazů a fotografií Mělnicka, na tyto končiny nemohl nikdy zapomenout. Neustále mi o Mělníku a okolí vyprávěl,“ vzpomíná na otce Jiří. Až po pádu komunistického režimu, v roce 1990, se Otakar Lobkowicz se synem Jiřím a jeho švýcarskou ženou Bettinou vrátili na „svůj“ zámek Mělník. Do rodinného vlastnictví přibyly kromě zámku Mělník i zdejší vinice, zámek Hořín a bývalý klášter v Pšovce. Paní Bettiny Lobkowiczové, rozené Egli, jsme se nejprve zeptali, jaké byly okolnosti návratu Lobkowiczů do Čech. „Tchán, pan Otakar, byl pro mě typický Čech, skromný a vtipný, oplýval bohatou češtinou. Téměř padesát let života prožitého v cizině jej však zároveň změnilo ve světoobčana. S velikou radostí se vracel domů, aniž si První zleva – portét princezny Bettiny Lobkowiczové, Lucie Crocro (200 x 126 cm, 2003), malba je inspirována projektem Femancipation (www.femancipation.com, www.meadowmosaic.com) Bettina Lobkowiczová podle malíře Tomáše Císařovského (www.cisarovsky.cz)

4

Osobnost „Střez vína bobulky, když z jara na prutech keřů pevně visí, aby ti, kteří utnou hrozen, zůstali všichni bez nemocí, bez úhon na půvabném vzhledu, bez pohrom na příjemné mysli až do příštího vinobraní.“ z básně Prosba k Dionýsovi z řecké anakreontské poezie

uvědomil, že domov nemá jen rozměr prostoru, ale i času. Těšil se, že se vrátí do svého tehdejšího domova, ten ale v roce 1990 již neexistoval. Po návratu na mělnické panství toužil celý život, vrátili mu ho v roce 1992, v jeho 70 letech. Želela jsem jeho odchodu, který nedlouho po tom následoval, také proto, že ani já ani manžel Jiří jsme neměli zkušenost soužití s Čechy. Přišli jsme v osobě pana Otakara i o moudrého rádce a znalce české povahy.“

„Ano. Cítím, že naše síla je v tom, že jsme nedaleko Prahy. Když si dáte špičkové australské nebo chilské víno, jeho zdroj pro vás zůstává anonymní. Na zámek Mělník přijíždějí zájemci o víno, kteří vítají příležitost navštívit sklepení a prohlédnout si vinici. Stávají se tak svědky procesu vzniku vína jako takového. Udělali jsme velký pokrok v technologii, jsme před dokončením modernizace zámeckých sklepení. Podařilo se mi prosadit nový způsob uskladnění vín, tzv. barikovaná (barrique) vína zrají ve vysoce kvalitních dubových sudech.“

Co Vás přimělo na Mělníku zůstat? „Byla to pro nás příležitost i výzva. S probíhající restitucí už nebylo pochyb, že zde zůstaneme a pokusíme se využít tuto velkou šanci – získat nazpět nejen svůj majetek, ale i svou minulost. Na druhé straně nám nešlo o to obnovit zašlé časy, chtěli jsme svůj návrat k rodinné historii pojmout moderně“.

Jak se vám s Čechy spolupracuje? Dobové vyobrazení mělnického zámku

S tím tedy souvisí i způsob, jakým jste navázali na rodinnou tradici výroby ušlechtilých vín?

„Když jsem sem přišla, nedívala jsem se na „politickou“ minulost lidí, se kterými jsem se setkávala, na to, jak se chovali za socialismu. Sama nevím, jak bych se v tom těžkém období chovala. Převzala jsem státní

5

Setkání potomků rodu Přemyslovců v Ledeburské zahradě, (zleva) Bettina princezna Lobkowicz, Theresa hraběnka Neipperg, rozená princezna Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst a její manžel, doyen setkání, Josef Hubert hrabě Neipperg

statek i s jeho strukturami, byli tu tři sklepmistři, kteří měli každý svou kancelář, a byl problém dostat je do sklepa. Šlo o dlouhý proces vývoje, někteří lidé chtěli věci změnit, někteří nemohli anebo nechtěli. Nakonec jsem dala dohromady tým lidí, kteří chtějí něco dělat, a s nimi se mi výborně spolupracuje. Zaměstnávám dnes pouze Čechy. Nepracují pro větší slávu „primadony Lobkowiczové“, svou prací se prezentují sami. Realizují své vlastní plány v souladu s mými a tak je to dobře.“ Děláte řadu věcí pro město Mělník a pro místní lidi, přispěli jste třeba na opravu varhan… „Pro některé místní jsem zůstala „zámeckou paní“, v jejich představách se považuji za „místní diktátorku“. Od začátku se řídím tím, že pokud tu chci žít, nemohu se schovávat na zámku a musím vyjít ven. Chci, aby lidé věděli, že mým záměrem není jen dát do pořádku majetek naší rodiny, ale přispět i k majetku naší společnosti. Sama na sobě pozoruji, že člověk má tendenci hlídat pozorně jen to svoje, a myslím, že bychom neměli mít tak omezený výhled.“ To mi připomíná ideály šlechtictví… „Já nepocházím ze šlechtického rodu a přitom u nás v rodině to tak bylo. Myslím, že by lidé měli překročit

zdi svého ghetta, ať už jde o ghetto pro chudé či o vilovou čtvrť, která je ghettem bohatých. Na malém městě, jako je Mělník, žijeme vlastně všichni spolu. Také proto jsme založili tradici Mělnického koštu, jde o jakousi „občanskou párty s místními vinaři“. Chtěli jsme tak podpořit zdravou vinařskou konkurenci mělnické oblasti. Jsme tady největšími vinaři a někomu se může zdát nepochopitelné, že vítáme konkurenci. My konkurenci potřebujeme, kdyby nebyla, zlenivíme a neudržíme si vysoký standard. Roz-

manitost místních druhů vín přispívá k zajímavosti regionu jako takového. Mezinárodní konkurence nás zase nutí tlačit cenu dolů, vína musí být dobrá a přitom levná, to také není na škodu.“ Vydělává Vaše podnikání? „Ano, ale je to těžké. Musíme ve velkém investovat do rekonstrukce nemovitostí, na druhou stranu dost vína prodáme přímo zde na zámku, bez nákladů na marketing.“ Zámku se vrací podoba, již neměl 300 let. Kdy bude jeho rekonstrukce završena? „Zbývá nám jedna fasáda a tři sály, to je rok a půl, pak bude zámek úplně zrekonstruován.“ Jaké jsou Vaše ideje do budoucna? „Když jsme začínali, mysleli jsme si, že to půjde rychleji, podnikání ve vinařství i rekonstrukce zámku. Nakonec po té cestě jdeme krůček

Interiér mělnického zámku, zelený salonek

6

Co se Vám líbí na české povaze? „Je to vtip, český humor. Také kreativita, zejména schopnost improvizace. To se mi opravdu moc líbí.“ Co se Vám naopak nelíbí? „Že někdy nejste dost rovní. Chtělo by to víc odvahy. Třeba ve styku s úřady, jako Švýcarka přicházím na úřad jako občan a úřad je mi k dispozici, vím to já a úředník to také moc dobře ví. Čechům by také prospělo, kdyby se ostatním naučili říkat na rovinu a do očí, co se jim nelíbí. Ne říci to všem okolo, jenom ne tomu, koho se to týká.“

společnosti. U nás ve Švýcarsku už ale bylo všechno „hotové“. Pro naší generaci se nenacházelo takové vyšší společenské uplatnění, jaké jsem si představovala. Nalezla jsem ho až tady. Ale právě tady jsem také zjistila, že je to těžká práce, která člověka stojí mnoho sil. Zažila jsem spoustu lidí, kteří měli velkou motivaci a mnoho energie, ale pak se dostavily neúspěchy, a dnes ani nevíme, kde ti lidé vlastně jsou? To si já nemohu dovolit. Sázím na spolehlivost, tedy nemohu a nechci předpovídat ani dalekosáhle plánovat. Mohu jen říci: přijďte na Mělník za pět let.“ Děkujeme za rozhovor. redakce Foto: Jiří Heller (www.heller.cz, www.pozitivni-noviny.cz), archiv Bettiny a Jiřího Lobkowiczových, CzechTourism

Změnila Vás „česká zkušenost“? „Určitě. Jsem dnes už víc Češkou, než jsem ochotna přiznat. Od mládí jsem toužila přispět k celkovému zlepšení

po krůčku. O panství Mělník rozhodlo, že zde byl od počátku přítomen produkt, tedy víno. U zámku Hořín, který jsme také restituovali, takový produkt chybí, a tak zatím zůstává „mrtvou“ investicí.“ A Vaše osobní plány? „Chci k jazykům, které ovládám, přidat ruštinu. Hlavně kvůli ruské literatuře, miluji Dostojevského, ale znám i současné ruské autory. Trochu se obávám jazykové unifikace světa, sjednoceného univerzálním anglickým slangem. To by se mohlo negativně odrazit na kreativitě lidí. Literatura je mou celoživotní láskou, je pro mě ideálním nástrojem odpočinku. Upřímně, žiji minimálním společenským životem.“

Autor etikety: Tomáš Císařovský

Autor etikety: Petr Nikl

Pojďme se věnovat Vašim dojmům z Čech. Oslovila Vás česká kultura? „Skoro by se chtělo říci, že takové kulturní dědictví ve Švýcarsku nemáme! Je obdivuhodné, že i za komunismu si Češi udrželi bohatý kulturní a duchovní život, třeba uvnitř rodin. Máte vysokou úroveň vzdělanosti a kulturnosti.“ Výběr z etiket vín typu barrique (1993 – 2000), autor: Jiří Votruba

7

České znaky v běhu staletí Lidstvo po tisíciletí vytváří nejrůznější systémy obrazových symbolů. Jedním z nejtrvalejších systémů tohoto druhu je evropská heraldika, která se zrodila na západě Evropy ve 12. století jako součást rytířské kultury. Volná plocha rytířských štítů přímo vybízela k výtvarné výzdobě, a tak se na štítech při turnajích i válečných výpravách začaly objevovat nejrůznější geometrické tvary a obrazy zvířat. Západní Evropu zasáhla heraldická móda. Tato móda nepominula, protože právě tehdy začala vznikat vrstva dědičné šlechty, která znaky přijala a využila jako dědičná znamení. Staly se symbolem šlechtictví a teprve později je začaly používat země, města, univerzity, církevní úřady, cechy a další instituce. V Českém království se první náznaky šlechtické heraldiky objevují na konci 12. století. Z roku 1197 pochází pečeť velmože Hroznaty, později prohlášeného za blahoslaveného. Jeho znak (trojí paroží) užíval jeho rod – hrabata z Vrtby – až do vymření v roce 1830. Druhý nejstarší šlechtický znak se objevuje roku 1220 na pečeti Vítka z Prčice. Jedná se o štít s růží, který pak užívali jeho potomci – páni z Rožmberka. Šlo o jednu z nejvýznamnějších českých šlechtických rodin, která vymřela v roce 1611. Několik rodin nejstarší české šlechty, doložených již ve 12. století, existuje dodnes, například Šternberkové či Valdštejnové. Gotická heraldika dávala přednost jednoduchým a výrazným znakům, jako jsou hvězda pánů ze Šternberka či cimbuří pánů z Cimburka. V 16. století se poprvé objevují znaky složené z několika polí. Například

8

Kresba pečeti Vítka z Prčice, 1220, nakreslil August Sedláček

Souboj divého muže s heraldickým lvem, z rukopisu Bible Václava IV. (též Bible Vídeňská, také králova či německá), kolem 1390

Znak Karla z Liechtensteina, vévody opavského, 1618

rodina Valdštejnů tehdy svůj znak rozdělila na čtvrtiny a do každého pole umístila svůj původní znak lva. V 16. století také narůstá počet osob povýšených panovníkem do šlechtického stavu, jejich znaky pak obsahovaly nejrůznější exotická zvířata či předměty, které měly symbolizovat zaměstnání či jméno toho, kdo byl povýšen. Šlechta se tehdy dělila na nižší – rytířský stav a vyšší – panský stav. Panský stav byl tvořen jen několika desítkami rodů a zůstával uzavřenou skupinou, do níž zřídkakdy mohl vstoupit nový rod. Změnu přinesla porážka českého stavovského povstání na počátku 17. století, jíž panovník Ferdinand II. využil k výrazné proměně zemské ústavy. Tradiční šlechtické uspořádání nahradil hierarchií platnou v německých zemích a omezil práva šlechty. Následovaly konfiskace mnoha šlechtických majetků a jejich následný prodej či darování rodům, které nepatřily ke staré české šlechtě. V české heraldice se tak objevily prvky heraldiky španělské, irské i francouzské. Výrazně také zesílila záliba v komplikovanějších kompozicích – původní rodový znak byl obohacován o znaky jiných rodů, zděděné díky sňatkům, o znaky rodových panství a o další znamení, získaná za nejrůznější zásluhy. Kupříkladu slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna začal svůj rodový znak kombinovat se znaky svých panství Mecklenburk, Frýdlant, Zaháň, Wenden, Schwerin, Rostock a Stargard. Do znaku moravských pánů z Liechtensteina, původně tvořeného jednoduchým zlato-červeně děleným štítem, se v 17. století zase promítlo, že rod

Pozdně gotický znak Českého království z ložnice krále Vladislava na Pražském hradě

Tradice „Člověk musí věnovat nejvyšší pozornost znamením, která k němu svou přítomností vysílají bytosti a věci, jež ho obklopují. Je to stále aktuální nutnost, i když zdánlivě oslabená civilizací.“

Luc Benoist francouzský filozof (1893 – 1980)

Liechtensteinů vládne v knížectví opavském a krnovském ve Slezsku a že se hlásí k příbuzenství s pány z Kuenringu a z Ostfrieslandu. Zajímavé je, že tento znak je dnes státním znakem Lichtenštejnského knížectví. Rodové znaky K nejvýznamnější aristokracii patřily v té době rodiny Lobkoviců, Eggenbergů a jejich dědiců Schwarzenbergů, Slavatů a jejich dědiců Černínů, Colloredo-Mannsfeldů, Kinských, Dietrichsteinů a dalších. Většina těchto rodin užívala knížecí titul, níže stály hraběcí rody následované rody svobodných pánů (baronů) a rytířů. Počet nově udělených šlechtických titulů postupem let narůstal, až se

Ukázka renesanční heraldiky – znak Michala Rytršice z Rytrsfeldu, 1626

Znaky české středověké šlechty, kresba Petr Tybitancl

v 19. století stal ustálenou formou státního vyznamenání. Při udělení některých záslužných řádů či při odsloužení určitého počtu let ve vojsku následovalo automaticky povýšení do šlechtického stavu. Nové rody dostávaly složitý znak většinou okamžitě, jeho prvky odkazovaly k zásluhám, jež pošlechtěný občan prokázal státu a panující dynastii Habsburků. Tak například slavný malíř Václav Brožík, povýšený roku 1897 do šlechtického stavu, dostal do znaku hvězdu jako symbol slávy a trojici štítků, které byly po staletí symbolem cechu malířů. Skutečné výsady šlechty v průběhu staletí postupně mizí, až se roku 1848 omezují na pouhou existenci šlechtického titulu a znaku, které jsou

9

Ztvárnění legendy o panu Ješkovi z Pardubic, jež osvětluje vznik znaku města Pardubice. Ješek z Pardubic se zúčastnil nočního nájezdu do města Milána (1158), při cestě nazpět byl jeho kůň přepůlen spuštěnou městskou branou. Za toto hrdinství byla jeho městu dána králem do znaku půlka koně, autor: Bohumil Vlček podle návrhu Mikoláše Alše

chráněny zákonem. Po pádu monarchie v roce 1918 bylo v Československé republice oficiální užívání šlechtických titulů i znaků zrušeno. Zemské znaky Figura lva se na mincích knížat z rodu Přemyslovců, kteří vládli v Česku až do roku 1306, objevila již kolem roku 1175. Tento lev byl s příchodem heraldiky umístěn do štítu a stal se znakem české země. Lev tvoří jedno ze dvou nejoblíbenějších znamení staré evropské heraldiky. Tím druhým je orlice, kterou později užívali Přemyslovci jako rodový znak. Někdy v polovině 13. století byl český lev ozvláštněn druhým ocasem, podobně jako orlice ve znaku Svaté říše římské byla obohacena o druhou hlavu. Stříbrný (bílý) dvou-

10

Kresba pečeti moravského městečka Drahotuše, 1782

Znak moravského města Hranice, 19. století

Současný znak jihočeského města Písek, 2000

Současný znak Ústeckého kraje, 2000

ocasý korunovaný lev na červeném štítě se stal znakem Čech a byl kombinován se znaky Moravy, Slezska a Lužice, které tvořily další části Českého království s vlastní samosprávou. Znakem Moravy je stříbrnočerveně šachovaná korunovaná orlice v modrém poli, doložená poprvé kolem roku 1260. Stojí za zmínku, že česko-německý nacionální konflikt se v 19. století promítl i do heraldiky, když moravští Němci užívali zlato-červeně šachovanou orlici, kterou Moravě udělil císař Friedrich III. roku 1462, zatímco moravští Češi privilegium římského císaře neuznávali a používali původní stříbrno-červenou orlici. Slezsko, jehož větší část se v 18. století stala součástí německého Pruska, se v průběhu staletí identifikovalo se znakem černé korunované orlice se stříbrnou ozdobnou přezkou na zlatém poli. Slezsko přitom bylo od středověku rozděleno na řadu vévodství, která měla vlastními znaky.

nijak neidentifikovali. Teprve správní reforma z roku 2000 zavedla v České republice 14 samosprávných krajů, které dostaly své znaky, jež většinou kombinují prvky ze starých zemských znaků a ze znaků krajských měst. Znaky měst a obcí Kromě zemské heraldiky je u nás živá i městská heraldika, která se utvářela později než šlechtická. Znaky městům udělovala šlechta či panovník. V mnoha městských znacích nalezneme prvky znaků zemských a šlechtických, nejčastější jejich figurou jsou hradby, které symbolizovaly právo na městské opevnění. Menší obce právo na znak neměly, přesto využívaly symbolů podobných heraldickým znakům. Po roce 1990 byla praxe městských V roce 1920 přijala Československá republika státní znak, v němž byl lev doplněn o malý štítek se znakem Slovenska, dvojitým křížem na třech pahorcích. Pokusem o radikální změnu heraldických pravidel byl znak Československé socialistické republiky v letech 1960–1990. Komunistická ideologie se odvolávala na „husitskou revoluční tradici“, a tak rytířský štít nahradila pavézou, obranným štítem husitských bojovníků. Tradiční symbol koruny na hlavě lva vystřídala komunistická hvězda, znak Slovenska byl dokonce změněn úplně. Po svržení komunistické diktatury se stát v roce 1990 vrátil k původním zemským znakům. Dnes existuje oficiální znak České republiky ve dvou variantách – malý znak obsahuje pouze lva, zatímco velký jej kombinuje se znakem Moravy a Slezska. Po staletí byly české země rozděleny na kraje, které ovšem měly pouze správní povahu, a obyvatelé se s nimi

a obecních znaků institucionalizována. Heraldická komise Parlamentu České republiky (oficiálně Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR) na požádání uděluje samosprávným obcím znak, který má většinou kořeny ve staré obecní symbolice a plně odpovídá heraldickým pravidlům. Ve větších městech dochází stále častěji k tomu, že staré městské znaky jsou nahrazovány logy (logotypy). Ty nemají historické kořeny ani symbolický podtext, a proto zřejmě lépe odpovídají potřebám dnešní doby. Jiří J. K. Nebeský Foto: autor, převzato z knih: Michal Fiala: Erbovní listiny Archivu Národního muzea, Jiří Lapáček, Břetislav Passinger: Pobečví v proměnách času, Václav Bednář, Bohumír Indra, Jiří Lapáček: Kronikáři města Hranic, CzechTourism

Prozatimní znak Československé republiky z roku 1918

Střední znak Československé republiky z roku 1920

Pokus o změnu heraldických pravidel – znak Československé socialistické republiky, 1960

Současný znak České republiky, kresba František Štorm

11

THEATRUM KUKS Když se v roce 2002 připravoval první ročník festivalu barokního divadla, opery a hudby v Kuksu, bylo zřejmé, že pořadatelé chtějí naplno využít jedinečné architektonické památky – bývalých lázní Kuckus-Baad na horním Labi mezi Jaroměří a Dvorem Králové. Tento areál je i přes značnou zchátralost stále ještě jedinými barokními lázněmi, které se dochovaly ve své původní dispozici. Tu vymyslel hrabě Franz Anton von Sporck (1662 – 1738) tak, aby vše připomínalo divadlo, v němž hlavní role hrají Příroda a Umění.

domácí i zahraniční hosté do světa miniaturních příběhů v podobě čtyřiceti karikaturních trpaslíků z dílny sochaře Matyáše Bernarda Brauna.

P

odívejme se blíže na jeho velkolepou stavitelskou kompozici: jeden břeh řeky byl vyhrazen světské zábavě, s důmyslným zařízením pro koupele prostých i urozených, pohyblivým orlojem, Comoedien-Hausem a pískající sochou Polyféma. Přes most se třemi harlekýny vstupovali

12

Yta Innocens, Ensemble Damian

Coronide, Ensemble Damian

Zároveň se ohromený návštěvník ocitl uprostřed zoologické zahrady, mohl se procházet bludištěm, vážnou tvář „duchovního břehu“ mu však připomněly symboly Pravdy a Spravedlnosti na vysokých kamenných sloupech. Ke spočinutí v ústraní zvala knihovna a studovna Domu filozofů, k sebereflexi vybízely ohromující sochařské série Braunových Ctností a Neřestí. Monumentální koncept dotvářel hospitál, označovaný básníkem Gottfriedem Benjaminem Hanckem jako „malé Versailles“, spolu s kostelem, sporckovskou hrobkou a hřbitovem. Jaký byl záměr a cíl tvůrců festivalu? Především vrátit kukskému areálu jevištní umělecké druhy, které se zde nemohly zachovat fyzicky, tak jako architektura či Braunovy sochy, divadlo, opera, hudba, tanec, poezie a jevištní umění obecně. Festival se odehrává na bezbariérových hledištích na dvaceti neobvyklých místech v celém areálu na obou bře-

Festival „Kuks je jako hlavní město baroka a věrte tomu, není to záležitost jen česká, ale i evropská.“

Vladimír Komárek malíř, grafik a ilustrátor (1928 – 2002)

zích Labe. Hudba a divadlo koresponduje s historickými, ale zároveň novými kulisami míst, jako je Comoedien-Haus, boží muka nad vinohradem, kaskádové schodiště či vodní hudba na Labi, historická lékárna, a dokonce i hrobka. Právě heslo Memento mori je po Sporckově osobním mottu Veritas et Iustitia (Pravda a Spravedlnost) tématem, se kterým se v Kuksu setkáváme na každém kroku. Třetím ústředním motivem Kuksu je Religio (Náboženství), na něj v okolí zámku poukazuje šest pousteven včetně reliéfů a soch Braunova Betléma, tesaných do rostlých skal v nedalekém lese. Jedinečný význam areálu podtrhly výstavy Deset století architektury (2000) a Sláva barokní Čechie (2001) i příprava patronace UNESCO nad celým areálem. Těžko bychom v českých zemích první poloviny 18. století nalezli místo podobného kulturního zázemí a duchovního bohatství. Byl sem přivážen pozoruhodný diva-

Dialog kamene a života, Ctibor Turba

delní repertoár. Německé divadelní společnosti zde provozovaly vážné látky s komickou improvizující postavou Hanswursta. Benátská Peruzzi-Denziova společnost, dotovaná hudbou i pěveckými hvězdami rovnou od Antonia Vivaldiho, uváděla italské opery. Byl tu položen základ vídeňské komedii, když zde Heinrich Rademin psal divadelní hry. Konečně se tu hrálo i loutkové divadlo. V plodné atmosféře se dařilo literárním a výtvarným podnikům,

přicházeli sem slezští básníci, ve velkém se překládaly a tiskly německé překlady francouzské jansenistické a moralistní literatury. Zde se zrodily monumentální cykly rytin Michaela Rentze. Zpívaly se tu české i německé duchovní písně. Projektoval tu Ital Aliprandi, sochal Tyrolan Braun a maloval Petr Brandl. Ve společném prostoru se na sebe vrstvily jazyky, kultury i vyznání (!) – Kuks dodnes oplývá největší koncentrací významných uměleckých památek.

T

aková byla slavná sporckovská minulost Kuksu. Daří se na její multikulturní a umělecký odkaz důstojně navázat? THEATRUM KUKS dnes poskytuje největší prostor právě zahraničním interpretům a podporuje francouzsky, italsky a německy mluvící publikum. Jedinečnými zážitky byla vivaldiovsko-denziovská operní rekonstrukce Praga nascente da Li-

13

Barca da Venezia per Padova

bussa e Primislao (2003) i pravidelná operní představení souboru Ensemble Damian ve zdejším refektáři. Banchieriho Barca da Venezia per Padova byla provedena přímo na Labi. Bachovo a Vivaldiho Magnificat předvedl sbor Jitro a sólisté, představení Comici e capocomici zase mistři commedia dell’arte, Teatro vivo z Itálie. Autentickou dobovou hudbu zahrál vídeňský soubor Tientos s kontratenorem Arnimem Gramerem, vystupoval zde varhaník Jaroslav Tůma či houslistka Gabriela Demeterová. Výjimečným zážitkem byl recitál italského mandolinisty Ugo Orlandiho a Stivínova pouť na Kuks, kdy český „zázračný flétnista“ zahájil festival husarským kouskem, když uskutečnil během jediného dne koncerty v devíti kostelích sporckovského panství i v Braunově Betlémě.

Č

ím je THEATRUM KUKS nenapodobitelné? Především „původním“ repertoárem a novodobými světovými premiérami. Pravidelně se sem například vrací dílna Michaela Pospíšila s kancionálem Slavíček rájský (Hradec Králové, 1719), jehož vydání hrabě Sporck financoval. Divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten (režírovaná Petrem Haškem) připravuje pro každý ročník festivalu premiéru, založenou na rekonstrukci, překladu nebo nálezu původních barokních textů. Škála divadelních žánrů je pestrá, od benediktinské školské hry, přes hanswurstiádu H. Rademina Atalanta, psanou přímo pro kukské reálie, až po operu či komické intermezzo. Stěžejní barokní téma zániku reflektoval G. B. Hanckeho výstup Pasquinus a Marforio vezou Herkomanna do podsvětí (2003) a především Wasserburgerův – Seemannův TANEC SMRTI (2002), předváděný ve sporckovské hrobce.

Tanec smrti, Due di Kuckus

D

alším jedinečným rysem jsou cyklické land-artové instalace BIBLIOTHECA Abbé Libanského z Vídně, který v roce 2004 obnovil z 20.000 vy-

14

Flauto (hraje Bacha, Telemanna, Ottereho a Dieuparta)

Neřesti a ctnosti v českých lidových baladách, Malé vinohradské divadlo

Fanfán Tulipán, divadelní spolek Jiří

vozněném Comoedien-Hausu, jež je analogií kukského barokního divadla z roku 1702.

S

mezinárodním ohlasem a uměleckou spoluúčastí (Německo, Rakousko, Itálie, Francie) se tak podařilo vrátit spící perlu českého baroka do adresáře významných kulturních a uměleckých setkání s originálním repertoárem. Cení se přiřazených knih základy Domu filozofů na kukské louce pod hospitálem. Krátký život čtyřdenního festivalu prodlužují umělecké dílny. Nezapomenutelný týdenní workshop Lucy Cairatiho (Itálie) a Laetitie Favart (Francie) přivedl v roce 2006 znovu k životu původně kukskou komedii F. A. Defraina Basilisco di Bernagasso (1728). Římský houslista R. M. Minasi nastudoval s mezinárodním obsazením oratorium A. Scarlattiho La Giuditta, jehož libreto vytiskl v Římě v roce 1695 hradecký rodák Giovanni Giacomo Komarek Boemo. Komu ani to nesplnilo kukská festivalová očekávání, mohl večer zajít do Sporckovy galerie vín a poslechnout si nefalšované „cigánské baroko“. Festival si vytyčil za cíl nejen propojit oba břehy někdejších Sporckových lázní a hospitál, ale také zapojit do celého projektu přilehlou vesnici. Za zvláštní úspěch v tomto smyslu je třeba považovat souvislou činnost hereckého souboru místních dětí – Bimbi di terme v nově zpro-

tom především návaznost na bádání o divadle a hudbě na Kuksu, uvádění nových překladů původně německých textů, množství světových premiér a uplatnění kombinace divadla, hudby a tance. „Kuks byl dosud jako prehistorický dinosaurus, z něhož čouhaly na povrch jen bílé kosti. Vám se je podařilo obalit masem a vrátit jim hladkou srst“, prohlásil v roce 2004 sochař Petr Novák za přítomnosti předsedy České Händelovy společnosti Pavla Polky, když hodnotil právě skončený festival. Na dlouhý víkend 23. – 26. srpna 2007 se tak do Kuksu opět vracejí světové osobnosti hudby a divadla, aby vzkřísily commedii dell’arte, hanswurstiády, Biberovy houslové sonáty, anglické rané baroko, Božanovy písně, barokní kázání, vodní hudbu, Vecchiho madrigalovou komedii – celé hudební a divadelní světy. Stanislav Bohadlo ředitel festivalu, http://theatrum.zde.cz Foto: THEATRUM KUKS, Yvona a Bohuslav Benčovi (www.ycopy.info)

Atalanta, Geißlers Hofcomedianten Kuks

Benátské karnevalové masky

Z představení Křesťanské hodiny

15

Minaret (1797 – 1804)

Zahrada Evropy Kulturní krajina Lednicko-valtického areálu je unikátním dokladem ovlivňování evropské krajiny člověkem, od nejstarších utilitárních zásahů až po grandiózní umělecký záměr, realizovaný v 17. a 18. století. V 19. století byla tato krajina, rozkládající se na 185 km2, označována za Zahradu Evropy.

A

rcheologické nálezy vypovídají o významu tohoto prostoru, jímž procházela obchodní Jantarová stezka, a kde v době římské říše existovaly vojenské pevnosti související s nedalekou hranicí (Limes Romanum). K zásadní změně ve vývoji území dochází ale až v polovině 13. století, kdy se v Lednici stávají vládnoucím rodem Liechtensteinové. Ti na konci 14. století získávají do svého majetku i blízké Valtice a obě panství se pak stávají centrem rozsáhlého rodového majetku. V rukou Liechtensteinů zůstávají několik set let. Když je Karel I. z Liechtensteina povýšen počátkem 17. století do knížecího stavu, stávají se Valtice jeho rezidencí a Lednice jeho letním sídlem. Blízká panství jsou sjednocena velkorysým kompozičním plánem v působivý areál a slouží jako rekreační a reprezentační prostor knížecí rodiny. Zámky v Lednici a ve Valticích se stávají ohnisky krajinné kompozice,

inspirované ideální krajinou bájné Arkádie. Valtický zámek, patřící k nejvýznamnějším dílům barokní architektury střední Evropy, tvoří architektonicky komponovaný uzavřený areál původně středověkého hradu (1192). Jeho složité stavební dějiny se odrážejí na jeho fasádách, na nichž pozorujeme vývoj od zámecké přestavby koncem 17. století až po prvky vzniklé po druhé světové válce. Obdivuhodný je koncept zámecké zahrady a parku. Zahrada s přírodním divadlem a bohatou sochařskou výzdobou byla založena v roce 1727 a budována v druhé polovině 18. století. Zdejší fragmenty postav z antické mytologie, sfingy a vázy zůstaly zachovány. Začátkem 19. století by-

Zámek Lednice (napravo palmový skleník, vystavěný v letech 1843 – 1845)

la zahrada rozšířena a přebudována v přírodně-krajinářský park s dalekými průhledy do krajiny, směřovanými v ose zámeckého průčelí. Zámek spolu s barokním farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie tvoří charakteristickou dominantu města Valtic, která vyniká při pohledech z dálky. Tvůrčí činnost, ovlivňující vzhled krajiny, se posléze přenesla do prostoru mezi Valticemi a Lednicí.

L

ednický zámek se v dálkových pohledech neuplatňuje, jako charakteristická krajinná dominanta zde působí jen exotický Minaret. Ten dobře vystihuje pro Lednici charakZámek Lednice, původně renesanční vila (cca 1570), jeho současná podoba je dána rozsáhlou přestavbou v duchu anglické novogotiky

16

Turistika „Zápisem do Seznamu světového dědictví UNESCO byl potvrzen celosvětový význam tohoto pozoruhodného urbanistického celku, estetického spojení uměle vytvářené krajiny s přírodou. Podle úmluvy o ochraně světového dědictví je nyní areál pod ochranou všech národů světa.“ Z textu na bronzových deskách, umístěných při hlavním vstupu do zámků Lednice a Valtice

teristickou romantickou atmosféru. Zámek byl původně renesanční vilou (cca 1570), jeho současná podoba je dána rozsáhlou přestavbou objektu za vlády knížete Aloise II. Liechtensteina v duchu anglické novogotiky. Ta proběhla dle projektu architekta Georga Wingelmüllera, který pro inspiraci podnikl v roce 1846 studijní cestu do Anglie a do Skotska, kde se blíže seznámil s tudorovskou gotikou. Při přestavbě se přidržel půdorysu stávající raně barokní budovy, jak ji známe z rytiny J. A. Delsenbacha okolo roku 1720. Pojal do zámeckého komplexu dosud volně stojící patrové křídlo a napojil je ke stavbám uzavírajícím lovecký dvůr při západním průčelí. Na východní straně zámku dosáhl bohatým pročleněním fasád nenásilného spojení se stavbou zá-

meckého skleníku. Hlavní zámecké křídlo ozvláštnil prolamovanou dekorací a figurální výzdobou. Když G. Wingelmüller zemřel, aniž by přestavbu dokončil, byl dokončením stavebních prací pověřen jeho asistent, inženýr Johann Heidrich.

S

oučástí zámku je mimořádný palmový skleník, původně vzniklý jako oranžerie (1843 – 1845) dle projektu P. H. Deviena. Nedílnou částí zámecké architektury je farní kostel sv. Jakuba staršího, který byl postaven v rámci neogotické úpravy zámku a sloužil rovněž jako zámecká kaple. V 18. století vrcholí a v první polovině 19. století doznívá v Evropě

Minaret (1797 – 1804)

17

Zámek Valtice tvoří architektonicky komponovaný uzavřený areál původně středověkého hradu (1192)

velký a dlouhodobý zápas o to, kdo je dědicem antického odkazu. Na jeho pozadí se rozvíjí i kulturní fenomén historismu. Těžiště uměleckého cítění Moravy konce 18. století se promítá především do zahradní architektury. Pojetí předních moravských zámeckých zahrad ztělesňuje tendence celého století, zaujetí přírodou, jež vyvrcholilo Rousseaovým kultem „přirozeného řádu“, ale také arkadičností jako únikem z oficiality. V zahradě je možno odejít i do vznešeného „azylu“ minulosti, inspirovat se dálkami a exotikou. Lze říci, že k vyvrcholení této sentimentální (ve smyslu lyrické reflexe přírody a architektury) umělé zahrady na Moravě dochází právě v Lednici. Roku 1781 se vládnoucím knížetem stává Alois I. z Liechtensteina (1759 – 1805), který se pouští do radikální úpravy zámecké zahrady. Barokní parter mezi zámkem a řekou Dyjí dává mnohonásobně zvětšit. Těžiště rozsáhlého celku přesouvá do obory Hvězda, založené na principu protínání osmi alejí. Na jejich konce situuje různorodé stavby, vzájemně propojené pohledovými a kompozičními osami. Autorem převážné většiny z nich je Josef Hardmuth. Ten do středu osmicípé topolové aleje umísťuje Slunečný (též Hvězdný či Dianin) chrámek (1794). Na břeh rybníka staví v témže roce Nové lázně, kubickou stavbu s dórským portikem. O rok později přibývá Čínský letohrádek, třípodlažní pagodovitá stavba na centrálním půdorysu. Jedna z alejí míří k nejvzdálenějšímu bodu, kde je vztyčen Obelisk (1798) v egyptském stylu s šesticípou hvězdicí na vrcholu. Na břehu rybníka vyrůstá r. 1799 holandská rybárna s přístavištěm, jejíž portál byl utvořen z velrybích čelistí (bohužel se nedochovala). Lednický zámecký park je tak před rokem 1800 proměněn v dokonalou středoevropskou osvícenskou zahradu.

S

nástupem Aloisova bratra knížete Jana Josefa I. (1760 – 1836) roku 1805 budování parku pokračuje. V rámci zápolení mezi „umělou zahradou“ francouzského typu a „při-

18

rozeným“ krajinářským anglickým pojetím začíná převažovat druhá tendence. V letech 1805 – 1811 jsou za vysokých nákladů a za účasti pětiset zaměstnanců odvodňovány bažiny kolem dyjských ramen. Je vybudována soustava rybníků, potoků a hrází, zpevněných alejemi, a přeložen hlavní tok řeky. Území mezi zámkem a minaretem je proměněno v malířsky komponovanou malebnou iluzi lužní krajiny. Její střed tvoří zvětšený rybník s mnoha ostrovy.

P

římo do parku Hardtmuth zasazuje umělé ruiny římského akvaduktu s vodopádem a jeskyní (1805) a na místo zbořené neogotické myslivny umísťuje lovecký zámeček Janův hrad (1807 – 1810) v podobě zříceniny rytířského hradu se středověkými interiéry. Nedaleko staví Lovecký zámeček (1806) v antickém duchu, z jehož terasy je možné sledovat štvanice zvěře. Na pahorek nad Nové lázně umísťuje antikizující chrám Múz (1807 – 1808). Nejvýznamnější stavbou lednického parku

je bezpochyby Minaret (1797 – 1804). Kolonáda s korintskými sloupy, střecha slouží jako O jeho výjimečnosti svědčí umístění vyhlídková terasa na průsečíku hlavní osy průčelí zámku a jedné z ústředních alejí. Do valtického voluptuáru patří Stavba minaretu představuje vyvri Dianin chrám, zvaný Rendez-vous cholení Hardmuthovy tvorby. Počátkem 19. století se původní (1810 – 1813), připomínající římský zámecká zahrada mění v módní pří- triumfální oblouk. Při hlavní spojrodní park, který se rozprostírá nici mezi Valticemi a Lednicí, lemov travnatých plochách podél rybní- vané kaštanovou alejí, vznikl v roce ků až k Valticím. Dochází k úpra- 1818 drobný zámeček Belvedere vám zámecké budovy v klasicistním – stavba J. Hardtmutha, původně slohu. Jednotícími prvky rozsáhlé knížecí bažantnice. Dvacátá léta 19. kultivované přírodní plochy se stá- století obohatila okolí lednických vají drobná architektonická díla, rybníků dalšími drobnými stavbami. rozesetá po areálu. V r. 1809 vzniká Empírová stavba pavilonu Chrám vzorový hospodářský statek Nový Tří Gráciií vznikla podle návrhu dvůr. Na vyvýšenině nad Pros- architekta Johanna Karla Engela a byla dokompotředním rybníkem nována bohatou realizuje archisochařskou výztekt Josef Korndobou alegorichäusel empírokých postav věd vou stavbu Ryba umění. Konečničního zámečku ně Lesní kaple sv. (1816). Jeho dalHuberta v Bořím ší stavbou je antilese (1855) je řekizující Apollóšena v tvarosloví nův chrám s vyromantické gotiky. hlídkovou terasou. Pro svá ojediSochy ženských nělá architektofigur v nadživotnická i umělecní velikosti jsou Interiér zámku Valtice ká díla, z nichž sem přeneseny ze mnohá obdivujezbořeného chráme v nezměněné mu Múz. Kornhäuselovým osobitým přístupem podobě dodnes, pro promyšlenou se vyznačuje i Hraniční zámeček soustavu rybníků, parků a lesoparků (1816), uzavírající panorama Hlo- zůstává Lednicko-valtický areál unihoveckého rybníka. Potok, vytéka- kátem mezinárodního významu. jící z vázy ležící sochy (nymfy), Zoja Matulíková odděloval kdysi Moravu od RaFoto: CzechTourism kouska, odtud i pojmenování stavby. Při zpracování článku bylo použito: Na půdorysu obdélníku je vystavěna P. Zatloukal; Příběhy dlouhého století, Kolonáda s korintskými sloupy, Brno 2004, Z. Novák; Lednicko-valtický areál jako významný doklad krajinářské ve střední části tvořící triumfální tvorby ve střední Evropě, In: Zprávy paoblouk. Rovná střecha objektu sloumátkové péče, r. LIII, 1993, Město Valtice, ží jako vyhlídková terasa přístupValtice 2001 ná vřetenovými schodišti v nárožních pavilonech.

19

1

4

20

2

5

6

Galerie Atraktivitu domácích hradů a zřícenin nejvíce povzbudila romantická poezie a glorifikace středověkého odkazu v 19. století. Součástí zámeckých parků bývaly i umělé zříceniny (nejznámější dochovanou je Janův Hrádek na Lednici), které se však stavěly i samostatně – hrad Prašivice na Plzeňsku nechal vystavět JUDr. Ludvík Taaffe jako kopii rodového sídla Taaffu v Irsku. (centrální foto) Hrad Bězděz 1. Hrady Žebrák (v popředí) a Točník 2. Boskovice 3. Gutštejn 4. Frýdštejn 5. Okoř 6. Hazmburk 7. Sloup 8. Rotštejn Foto: CzechTourism

3

7

8

21

Stále živý Karel Hynek Mácha Se jménem nejvýznamnějšího básníka českého básnického romantismu a zakladatelské osobnosti české moderní poezie vůbec, Karla Hynka Máchy (16.11. 1810 – 5.11. 1836) se pojí mnoho mýtů i tradic „mimoliterární“ povahy. Máchova básnická sbírka Máj se stala symbolem lásky, četní milenci se dodnes v první květnový den scházejí u Máchovy sochy (měřeno „existenciální“ podstatou básníkova díla snad až příliš nasládle idylické) na pražském vrchu Petřín. Proslulé úvodní čtyřverší jeho Máje: „Byl pozdní večer – první máj – / večerní máj – byl lásky čas./ Hrdliččin zval ku lásce hlas,/ kde borový zaváněl háj“ umí podle knihovnických průzkumů zarecitovat nejméně polovina české dospělé populace. A nejen to – odvážná, revoltní povaha Máchova tvůrčího činu učinila ze svo-

22

Ilustrace Jana Zrzavého (vydání Máje O. Štorch-Marien, Praha 1924)

Vraťme se ale k básníkově tvorbě. Není v české poezii druhé dílo tak slavné, tak často vydávané a tak podrobně a z nejrůznějších úhlů i názorových pozic vykládané, než je Máj. Od svého vzniku se dočkal více než dvě stě padesáti vydání a byl přeložen do všech významných evropských jazyků. Bylo o něm (i o celém Máchově díle a básníkových životních peripetiích) napsáno několik tisíc studií a článků a uspořádány desítky odborných konferencí. K Máchovu dědictví se hlásí celé generace básníků, od symbolistů konce 19. století přes básníky meziválečných avantgard až po autory současné. Jeho dílo inspirovalo zástupy výtvarných umělců, skladatelů, divadelníků i filmařů. Máchovo dílo ale není jen Máj. Roku 1938 vyšel významný máchovský

Frontispis Máje od Maxe Švabinského (vyd. J. Laichter, Praha 1912)

Frontispis Máje od Cyrila Boudy (vyd. Erna Janská, Praha 1927)

bodomyslného básníka i jeden z českých symbolů touhy po svobodě, zprvu té národní a posléze i společensko-politické. Je tedy příznačné i to, že studentská demonstrace z 17. listopadu 1989, která odstartovala pád komunistického režimu v Československu, byla zahájena právě průvodem k Máchovu hrobu na pražském Vyšehradě…

sborník, který nesl název Torzo a tajemství Máchova díla. Právě tato dvě označení jsou velmi podstatná pro charakteristiku Máchovy osobnosti. Máchovo dílo zůstává torzem, kromě Máje, který vydal vlastním nákladem krátce před svou smrtí, napsal vlastně už jen krátký román Cikáni, několik povídek pro časopisy a sedm desítek drobnějších básní (mnohé kvalitou Ilustrace Františka Koblihy (vydání Máje J. Picka, 1953)

Literatura „Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti.“

Karel Hynek Mácha básník (1810 – 1836)

za Májem nikterak nezaostávají). Zbytek jsou vlastně fragmenty a skici, náběhy na dramata i prózy, počiny, které mu skoupě vyměřený čas jeho života nedovolil rozvinout a dovršit. Ale i sám Máj má charakter zlomkovitý, jeho čtyři zpěvy a dvě intermezza jsou izolovanými celky. Právě neuzavřenost a otevřenost Máchova díla umožňuje každé další generaci, aby vkládala do četby jeho textů takové významy, jaké jí jsou blízké. Máchovo dílo, a Máj především, nepřestává vzrušovat silou své imaginace, ale i svou bytostnou mnohoznačností. Mácha byl ve své době prvním básníkem, který se nespokojil s výchovně osvětovými, moralistickými a národně agitačními cíli a tendencemi, jaké před sebe jako svůj hlavní úkol kladla krotká a významově jednoduchá literatura českého národního obrození. S neobyčejnou, osamělou odvahou (která nutně musela vyvolat silně kritickou odezvu) odmítl obrozeneckou idylu a vystavil se ve svých textech radikálním, antiiluzivním, až propastným otázkám po smyslu lidského života. Postavil do středu svého vypjatě hledačského úsilí jedince a svět

Frontispis Máje, J. Stretti-Zamponi (Volné vydání Spolku českých bibliofilů, Praha 1920)

jeho nitra, vnitřně rozporuplného a protikladného „světu vnějšímu“ s jeho omezeními a předpisy.

O

Máji je možno mluvit z nejrůznějších aspektů. V prvním plánu je typicky romantickou lyrickou povídkou o otcovraždě a o vině a trestu, vybudovanou na jednoduchém půdo-

rysu dobové loupežnické historie. Stejným právem jej můžeme pochopit jako dramatickou meditaci nad konečností jednotlivého života tváří v tvář věčné kráse přírody, k individuálnímu bytí zcela lhostejné. „Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“, tento kontrastní verš ze závěru Máje nabízí i další možnost: vyložit Máj jako projekci básníkových nejintimnějších citových zkušeností. A tak bychom mohli pokračovat, vždyť nejrůznějších interpretací Máje se sešly desítky: od pozitivistických přes strukturalistické, psychoanalytické, sociologické, až po religionistické. Mnohé se přitom zabývaly zahraničními literárními vlivy a připomínaly romantiky anglické (Byron, Shelley), německé (Novalis) či polské (Mickiewicz). Jim všem se Mácha dokázal osobitě a originálně vyrovnat. Jeho dílem vstoupila poprvé česká novodobá poezie do dialogu s nejvyspělejšími evropskými literaturami jako rovná s rovnými. Mnohé vykladače vzrušovalo i tajemství života velkého básníka. Je to vlastně trochu zvláštní: i když se nedochoval žádný spolehlivý portrét bás-

23

níka, víme o Máchovi skutečně kdeco do nejmenších podrobností. Že prožil dětství v rodině zchudlého pražského kupce, studoval na gymnáziu i na právnické fakultě, rozsáhle četl, toulal se po hradech a zříceninách, vydal se na pěší pouť do Itálie, účinkoval ve vlastenecké herecké družině. Víme o jeho hrdé až povýšenecké povaze a mnoho bylo řečeno o Máchově trochu výstředním chování a oblečení, o jeho vášnivě erotickém vztahu k mladičké Lori Šomkové, plném žárliveckých muk. Známe detaily jeho prvního a posledního právnického postu v Litoměřicích i pozadí těžké osudné infekce, které podlehl 5. listopadu 1836. Básníkův pohřeb se fatálně konal právě v den, kdy si měl Mácha Lori (matku tehdy několikatýdenního Máchova syna Ludvíka) vzít. Známe dosti o spojitých nádobách jeho díla a zkušeností jeho života. Máme k dispozici pamětnická svědectví, jeho korespondenci, zápisky a deníky. Roku 1993 byly dokonce v knize Mácha intimní odtajněny i poslední detaily básníkova sexuálního

Ilustrace Karla Svolinského (vyd. Máje od V. Šmidta, Praha 1940)

František Kobliha, z volného cyklu deseti dřevorytů (vyd. Moderní revue, Praha 1920)

vztahu k Lori. A přece, jako by nám toto všechno nestačilo: chtěli bychom se dovědět více, Mácha a jeho osud dráždí a znepokojuje naši zvědavost jako něco živého a stále blízkého. Zas a znovu se objevují nejrůznější, i hodně bizarní máchovské legendy. Tou nejčerstvější je nedávný „objev“ Máchova dopisu příteli Hindlovi, v němž básník líčí svůj údajný nocleh na hradě Houska, při němž se měl nechtěně dotknout jakéhosi „stroje času“, který ho časovým tunelem přenesl do roku 2006 (sic!). Tato evidentní mystifikace, která se dokonce stala i jedním z témat publicistického pořadu televize Nova, jistě vycházela vstříc spíše módnímu zájmu o všechno esoterické, o „fantasy literature“ a sci-fi, než seriózní snaze o poznání hlubší pravdy o básníkovi. Nesvědčí ale vlastně i ona o nepomíjivém zájmu o tohoto básníka?

Z

ejména loňské 170. výročí básníkovy smrti tento zájem prokázalo v šíři a bohatství až překvapujícím. Neobyčejně pozoruhodný byl ohlas výročí na internetových stránkách: nalezl jsem na nich neméně než 6.500 máchovských ohlasů, které upozorňovaly na stovky

24

Ilustrace Jana Zrzavého (vydání Máje O. Štorch-Marien, Praha 1924)

Ilustrace Toyen (vyd. Družstevní práce, Praha 1936)

Autoportrét Karla Hynka Máchy

K. H. Mácha v almanachu Máje z roku 1858

celostátní festival uměleckého přednesu Wolkrův Prostějov, kde byl představen i kompaktní disk, srovnávající třináct dochovaných rozhlasových a gramofonových nahrávek přednesu Máje. Měli bychom konečně připomenout, že režisér F.A.Brabec připravuje v těchto měsících filmovou podobu Máje. Obrovský proud s Máchou souvisejících aktivit dalekosáhle překračuje rámec „povinné úcty“ k mrtvému kla-

sikovi. Mácha nesdílí smutný osud jmen jiných, a jistě úctyhodných literárních osobností, o nichž jsme od školních let už nikdy neslyšeli. Díky Máchovi snad můžeme vyslovit i opatrnou naději, že ani poezie sama není v českých zemích mrtvým a nezajímavým artiklem… Rudolf Matys Foto: archiv redakce, reprodukce: ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze

různých akcí, na výstavy, literární soutěže a přednášky. Přinášely také ryze osobní iniciativy v podobě čtenářských deníků, úvah a několika neformálních diskusních blogů a chatů. Nabízely dokonce velmi netradiční „produkty“ jako lampionové průvody nebo turistické pouti po stopách básníkových cest. Příjemným překvapením byla nabídka na více než čtyřicet scénických i pódiových provedení Máje, profesionálních, amatérských a sólových. Dramatizace byly jednou pojednány jako melodramata, podruhé „postmoderně“, s doprovodem world music či orientální hudby, jindy s hudbou skupiny Queen, či za použití výrazového tance. Byly realizovány povětšinou mladými týmy, a to nejen na divadle a po klubech, ale i v plenéru, hlavně na místech, jež souvisejí s Máchovým životem (na hradech Valdštejn a Kokořín a podobně). Máchovo výročí připomněla všechna významná česká média, tisková a elektronická, veřejnoprávní Český rozhlas k němu připravil tři rozsáhlé pořady na svých dvou okruzích. V pražské galerii Vyšehrad byla uspořádána rozsáhlá výstava děl současných českých malířů a fotografů na máchovské téma, básníkovu dílu byl zasvěcen letošní Ilustrace Otakar Štáfl (vyd. J. Otto, Praha 1917)

25

Zázrak vidění a okouzlení

Josefa Sudka Josef Sudek zůstává nejdůležitějším a nejpublikovanějším českým fotografem 20. století. Maxima dosáhl ve zralém věku poté, co rezignoval na pravidla moderní doby. Ještě ve 30. letech se držel vnějšího světa funkcionalismu. Od 40. let se nechal unášet vlastními spády. Kontinuitu práce si nedal rušit ani poválečnou doktrínou socialistického realismu. Vracel se naopak k piktorialismu svých počátků. Právě z této niterné polohy jsou těženy reprodukované obrazové skvosty.

ňovaly fotografické pozitivy grafickým listům. Nicméně krajiny začínajícího Sudka předznamenávaly víc, než aby se daly odbýt jakožto pouhé imprese zasněných procházek podél Labe. A rozhodně ne náhodou si rodný kraj říkal o znovuuchopení i v pokročilejších etapách tvorby…

J

osef Sudek (narozen 17. března 1896 v Kolíně, zemřel 15. září 1976 v Praze) debutoval roku 1921 na XII. členské výstavě uměleckých fotografií Českého klubu fotografů amatérů v Praze. V kategorii krajin získal první cenu za ušlechtilý tisk technikou bromoleje. Tou dobou se toulal Polabím, kde se s přítelem Jaromírem Funkem oddával romantice pastelového tónování. „Je to při dnešních jeho názorech tak trochu ironie osudu,“ glosoval Sudkův debut o necelých sedm let později amatérský kolega, chemik Jan Lauschmann. Inženýr Lauschmann měl na mysli Sudkův myšlenkový přerod. Komentoval autorovo moderní odmítání tvárných disciplín, které připodob-

26

Sudek programově necestoval do zahraničí: netoužil po turistické letmosti postřehů, nýbrž po duchovním ponoru k hlubšímu prožitku. V době dospívání v prostředí barokních Nových Dvorů se cítil prostoupen kulturou dávných tradic. Městečko, ležící v historickém trianglu s centry bohaté polabské nížiny, Kutnou Horou a Kolínem, se pro něj stalo zázemím a dodalo jeho ryze

osobní tvorbě smysl a nadčasový rozměr. Měkce vykreslené partie Polabí, jimiž v polovině 20. let obesílal mezinárodní salóny, nesou zázrak vidění a okouzlení životem vůbec. A není divu: vždyť o něj za světové války bezmála přišel, když na italské frontě utrpěl zásah střepinou dělostřeleckého granátu, který ho připravil o pravou paži. Látkou „polabských“ záběrů je plochý terén, neobyčejně náročný na kompoziční ozvláštnění. Ještě hůř se v takovém prostředí modeluje obrazový prostor. Již mladý Sudek tedy mířil za efektní konvence. Jaký také mohly mít konvence vliv na člověka, ještě nedávno fotografujícího bitevní krajiny a vrstevníky jdoucí na smrt? Rané pokusy měly Sudkovi zajistit bezprostřední uznání: v roce 1921 se ucházel o studium na Státní odborné škole grafické; přijat byl však až o rok později… Coby absolvent jediné tehdejší české školy s programem umělecky chápané fotografie inzeroval „uměleckou fotografii“ i vývěsním štítem své firmy, sídlící pod pražským kopcem Petřín. Jako fotograf se pak plně profesionalizoval koncem ledna 1928. Pro jeho další tvorbu byl zlomem rok 1940. Znamenal obrat od moderní zakázkové fotografie. Autor ho manifestoval těmi nejprostšími motivy, přičemž trval na tom, aby veli-

Josef Sudek, Severozápadní Čechy – výsypky Ležáků od Červeného vrchu, 1961

Fotografie

Josef Sudek, Středohoří-Hazmburk, 1948 – 1951

„Sudek je ve většině interpretací banalizován, zevšedněn, popularizován. Často je publikováno několik Karlových mostů a zátiší s růžičkou, což má trochu sentimentální charakter. Ale Sudek je mnohem větší osobnost, která má hluboké duchovní zázemí. To je také důvod, proč tolik působí na mladou generaci. Nejen místně, ale i ve světě.“

Anna Fárová teoretička fotografie, autorka umělcova životopisu (*1928)

běhu války nový, snově působící fotografický výraz. Sudek jím otevřel své zralé dílo.

kost negativu byla totožná s velikostí vyvolané fotografie, tedy snímky odmítal zvětšovat. Odůvodňoval to tak, že lpí na zachování nejjemnějších přechodů tonality. Postupně dospěl i k formátu 30 x 40 centimetrů. Velikost negativů pak vymezovala území, v němž dával očím diváků bloudit a přemítat o světě reálném i fotografickém. Procházky pražskými zahradami a parky dostaly v prů-

P

o druhé světové válce rozšířil škálu formátů o další rozměr. Značka Kodak uvedla koncem 19. století na trh fotoaparát typu Panoram No. 4. Jeho zorný úhel čítal 112°. Fotograf do něj vkládal ploché fil-

Josef Sudek, z cyklu Zmizelé sochy – Procházka po Mionší, 1952 – 1970 Josef Sudek, Beskydy, nedatováno

27

Josef Sudek, Mostecká krajina, 1961

opět přišla ke slovu panoramatická kamera. Kolekce Chrám svatého Víta, České středohoří a Jarní Praha se samostatných publikací nedočkaly.

D

ruhá z nich, České středohoří, byla zamýšlena opět ve velkoJosef Sudek, Severozápadní Čechy – Humboldtka, 1957

my, kontakty pak dostaly poměr stran 8,7 x 28,6 cm. Nejslavnějším souborem tohoto období je Praha panoramatická, poprvé vydaná roku 1959 nákladem 15 000 výtisků. Na tomto vydání se úpravou vazby a elegantním grafickým pojetím podílel potomek starého uměleckého rodu architekt Otto Rothmayer. Ten již dříve Sudkovi pomohl vylepšit technologii, velice praktickým návrhem pytle, v němž se dala panoramatická komora „dobíjet“ čerstvým materiálem přímo v terénu. Někdy přitom omylem vznikly dvojexpozice – dva různé záběry, překryté na negativu – ty ve výsledku často tvořily překvapivé koláže. Jejich (dokonce opakovaným) zvětšováním dal Sudek najevo, že je bere za své.

28

Druhým celkem Sudkových panoramat, uspořádaným v samostatné album, je poddolovaná krajina severozápadu Čech. Opět se jedná o cíleně pořizovaný dokument, tentokrát ekologické devastace. Kurátor Antonín Dufek organizoval pro sbírku fotografií Moravské galerie v Brně zakoupení makety se sto dvaceti osmi unikátními pozitivy. V 60. letech byla připravena k vydání pod titulem Severní krajina. V doslovu k posmrtné realizaci ji Dufek označuje za nejobsáhlejší a snad i nejradikálnější dílo české kultury, věnované neefektní průmyslové krajině. Kniha vyšla až roku 1999 pod názvem Smutná krajina, s podtitulem Severozápadní Čechy 1957–1962. Po dlouhé roky bylo odkládáno i vydání souboru Karlův most, kde

Josef Sudek, Krajina s plynojemem, 50. léta

rysém záběru chodce kráčejícího krajinou. Do Českého středohoří Sudka přivedl malíř Emil Filla, který zdejší krajinu kreslil barevnými tušemi ve formátech blízkých Sudkovým panoramatům. Ryze výtvarnou modelací obrazového prostoru přitom odkazoval ke stejnému motivu jako Sudek, k neuchopitelnosti nekonečna.

Krajina kolem Hukvald a oblast Beskyd se pro Sudka stala místem dlouhých letních túr. V tamních táhlých údolích nacházel od konce 40. let nová uplatnění pro širokoúhlý záběr. Moravská panoramata reprodukoval v první monografii z poloviny 50. let a rovněž v albu Janáček Josef Sudek, Krajina kolem Humboldtky, 1957 – 1962

– Hukvaldy, vznikajícím mezi lety 1946 a 1971. V polovině 60. let objasnil v rozhovoru svou klouzavou panoramatickou vizi s přímočarostí určenou laikům: „Výsledky mě překvapovaly. To, co mělo být hlavní, pak třeba vůbec nebylo. Až později jsem se naučil vidět. Zjistil jsem, že musím koukat jako kamera. Tak třeba jsem šel a rychle jsem se otočil.“

Především ale Josef Sudek vyloučil moderní těkání mezi celkem a detaily i extrémně vymezené protiklady světla a stínu. Zajímavé je svědectví, jak svůj fotografický záměr naplnil v situaci, kdy krajina postrádala jeho oblíbený příkrov mlhy. O tomto zážitku vyprávěl fotograf pralesů Rudolf Janda. Příběh o tom, jak zralý Sudek přistupoval k fotografování, zachytil (rovněž fotograf) Ludvík Baran v předmluvě k Jandově dosud nevydané monografii: „(Sudek) namířil aparát na vyhlédnutý motiv mezi 18. a 19. hodinou, v létě. Janda znal délky jeho osvitů kolem desíti minut, proto si místo čekání zašel na borůvky. Vrátil se po půl hodině. Mistr Sudek s Petrem Helbichem debatovali o moder-

ním malířství – o Fillovi a Šímovi. Chvíli poslouchal, potom připomenul, že je čas k návratu. Ale Sudek, leže na mechu, odpověděl: ‚My exponujeme.‘ Ten obrázek slezského pralesa, který Sudek později Jandovi ukázal, měl přeludné měkké světlo, které něžně omývalo kořeny, kmeny a traviny jako kouzelný přísvit – těžko napodobitelný jiným způsobem. To umožňovala více než půlhodinová expozice s maximálně zacloněným objektivem starého typu. Sudek rozkládal expozici do několika postupných fází a měnil tak atmosféru motivu v neuvěřitelné světelné senzace.“ Josef Moucha časopis Fotograf Foto: ze sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, ze sbírky Moravské galerie v Brně Copyright fotografií Josefa Sudka: Anna Fárová

29

Génius českého baroka

Jan Blažej Santini-Aichel (1677 – 1723) Zdomácnění barokního uměleckého slohu v českých zemích bylo úzce provázáno s politickou situací po porážce stavovského povstání v roce 1620, hospodářskou konsolidací společnosti po konci třicetileté války a zejména s důslednou katolickou reformací obyvatelstva země v druhé polovině 17. století. Z této nesourodé duchovní atmosféry vyrostlo všestranné, bohatou obrazností a geniální invencí oplývající dílo Jana Blažeje SantinihoAichela, který se (společně s Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem a několika dalšími umělci) stává jednou z rozhodujících osobností českého výtvarného baroka. Přestože původní školení tohoto vnuka italského kameníka usazeného

30

v Praze bylo malířské, Santini se záhy obrací k architektuře a okolo roku 1700 se již stává žádaným projektantem jak pro stavební podniky nejstarších

Sedlec u Kutné Hory, hřbitovní kostel Všech svatých, kolem 1710

klášterních komunit v zemi (cisterciáků, premonstrátů a benediktinů), tak pro příslušníky z okruhu zemské šlechty. Nejpodnětnějším Santiniho příspěvkem byla takzvaná barokní gotika, svérázná syntéza domácí středověké stavební tradice s pokročilými barokními formami. Nejobsáhlejší kapitolu v Santiniho díle představují barokní přestavby středověkých chrámů. Pro cisterciáky v Sedlci u Kutné Hory nejprve v letech 1703 – 1708 zásadně přestavěl klášterní kostel, který od svého vyplenění husity v roce 1421 ležel až do konce sedmnáctého století v ruinách. Realizovaná podoba západního průčelí sedleckého chrámu Nanebevzetí Panny Marie ilustruje postupnou

Kladruby u Stříbra, klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta, 1711 – 1726

Architektura

Celkový pohled na interiér klášterního kostela v Kladrubech

„Santini byl proteovskou osobou vedoucí v sobě stálý zápas mezi racionalismem a iracionalismem, mezi formou a ne-formou.“

Václav Richter historik umění (1900 – 1970)

krystalizaci Santiniho pojetí gotizujícího baroka. Kulise fasády s motivem čtyřlistového obrazce ve štítě tu dominuje útvar předsíně s goticky zahrocenými oblouky a zprohýbanou stříškou zatíženou skladbou prolamovaných věžiček. V interiéru chrámu Santini díky důmyslné nápodobě gotických architektonických článků, použitých na stěnách a klenbách, zachoval původní silný duchovní dojem. Vyvážený kompromisní přístup mezi moderní intervencí a pietou ke starobylosti Santini aplikoval také při úpravě nedaleké hřbitovní kaple Všech svatých s velkolepou kostnicí, nalézající se v jejím suterénu.

Pohled do kupole klášterního kostela v Kladrubech

Z

kušenosti nabyté při této práci Santini naplno zúročil při svých angažmá na několika grandiózních podnicích v druhém a třetím desetiletí osmnáctého století, především při stavbě benediktinského klášterního kostela v Kladrubech (1712 – 1726), k němuž jej povolal tamní vzdělaný opat Maur Finzguth. Siluetu monumentální sakrální stavby, jejíž barokní Klášterní kostel v Kladrubech, detail celku

formy si podržely vertikální proporce a subtilitu gotických detailů, architekt nad křížením chrámových lodí završil motivem kupole s mariánskými emblémy. Závěr chrámu nechal vytvarovat do podoby trojlistu s gotizujícími okny a vnějším opěrným systémem. Santini pro tuto svatyni navrhl také kompletní mobiliární vybavení: kazatelnu s goticky prokrajovanou stříškou, bizarní konstrukci hlavního oltáře, jejíž zprohýbané linie připomínají rostlinné pruty, zpovědnice a kropenky. Věrnost ve službě cisterciáckého řádu geniální tvůrce potvrdil také při realizaci přestavby kláštera v západočeských Plasech, která probíhala od roku 1711 z iniciativy uměnímilovného opata Eugena Tyttla. Svou mimořádnou technickou zdatnost Santini prokázal, když musel bažinatý terén před založením stavby zpevnit roštem sestaveným z více než pěti tisíc dubových pilotů, jejichž konzervaci zajišťoval speciální zavodňovací systém – dodnes částečně funkčních – štol a kanálů. Přestože plaský klášterní konvent navenek působí především neochvějnou majestátností, v interiéru rozlehlé budovy upoutají

31

pozornost důmyslně utvářená schodiště a osobité detaily kleneb, v nichž je neotřelým způsobem uplatněn rejstřík gotizujících motivů.

P

ro další z tradičně v Čechách usedlých řádů – premonstráty – Santini pracoval v Želivě, kde v rozmezí let 1714 – 21 v duchu barokní gotiky zadaptoval hlavní chrám kanonie zasvěcený Narození Panny Marie. V zaklenutí světlem nadýchaného interiéru, uzavřeného pohledům za poklidným dvojvěžovým průčelím, vystavěl vrcholně barokní architekt konstrukci štukových žeber, spletených v síť hvězdicových ornamentů. Mezi brilantní ukázky Santiniho tvůrčího génia patří také několik komornějších prací. Vyniká mezi nimi měřítkem drobná svatyně sv. Anny, vystavěná v letech 1705 – 1707 v Panenských Břežanech, která v Santiniho díle zahajuje sérii menších stavebních podniků. Jejich společným rysem byly nápaditě koncipované půdorysy s motivem trojúhelníka. Zatímco vnějšek břežanské kaple charakterizuje střet rovných linií s působivě zprohýbanými plochami, pod slupkou fasády se skrývá prostorově složitě koncipované nitro s centrálním, paprsčitě se rozpínajícím jádrem stavby. Santiniho nápaditou obraznost a zálibu v geometrických hrátkách snad nejzdařileji reprezentuje kostel vybudovaný na počest chystaného „nového“ českého světce sv. Jana Nepomuckého v letech 1719 – 1722 na takzvané Zele-

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru (1719 – 1722)

né hoře u Žďáru nad Sázavou. Podnět k výstavbě chrámu vzešel od opata tamního cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. Do půdorysného a hmotového utváření poutního kostela Santini promítl symboliku věnce sestaveného z pěticípých hvězd, tradičního světcova atributu, jenž se dle barokní legendy zjevil na hladině Vltavy v místech, kde světec nalezl mučednickou smrt utonutím. Chrám se složitým ikonografickým programem a s geometricky rafinovaně traktovaným interiérem obklopuje desetiboký krytý ochoz připomínající vlnící se náhrdelník. Santiniho zelenohorský komplex byl jako příklad mimořádného uměleckého díla s univerzálními hodnotami zapsán v roce 1994 do prestižního Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jeho obnova, prováděná v současnosti, usiluje o restituci původní podoby výzdoby ambitové chodby s kamennými obelisky a alegorickými sochami.

O

bdobné jinotajné koncepty teologického obsahu jsou přítomné i v celé řadě dalších Santiniho staveb: kapli sv. Klimenta v Hradci Králové završuje kupole s motivem svatopetrských klíčů nesoucích papežskou tiáru, tvarosloví lucerny kostela ve Zvoli v podobě knížecí čapky odkazuje k hlavnímu patronu tamního chrámu, sv. Václavu, půdorysné schéma mariánského kostelíka v Obyčtově připomíná dokonce želvu – exkluzivní křesťanský symbol ctnostné ženy, jejíž stálost ve víře je chráněna pevným krunýřem – kostelní klenbou. Vrcholnou prací závěrečné etapy Santiniho tvůrčí dráhy je zámek v Chlumci nad Cidlinou, nazývaný Karlova

32

Plasy, konvent cisterciáckého kláštera, pohled do kupole (1710 – 1740)

Interiér kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru

mohl dožít alespoň sta let a světu se tak dostalo mnoha podivuhodných výtvorů jeho génia“. Hloubavá tvůrčí osobnost Jana Blažeje Santiniho-Aichela dokázala vtisknout českému gotizujícímu baroku 1. čtvrtiny 18. století natolik osobitý charakter, že se stalo jedním z obecně uznávaných fenoménů evropské barokní kultury. Pavel Panoch Foto: CzechTourism, Vladimír Uher

Koruna, jenž si nechal v letech 1721 – 23 vystavět František Ferdinand Kinský, nejvyšší kancléř Českého království. Mimořádný účinek této impozantní hmotové srostlice spočívá v neotřelém půdorysném rozvrhu stavby. Ten sestává z centrálního válce, vyplněného dvoupodlažním tanečním sálem s galerií, a tří nakoso přiléhajících čtvercových křídel. Důmyslně scénická kompozice chlumeckého zámku, situovaného na mírném pahorku, nadto demonstruje nesporné urbanisticko-krajinářské kvality Santiniho prací.

S

antini umírá 7. prosince 1723, necelé dva měsíce před završením svých sedmačtyřiceti let. V reakci na stavitelovo úmrtí píše opat v Plasích, Eugenius Tyttl, dopis Václavu Vejmluvovi, opatu žďárského kláštera. Vyslovuje v něm opožděné přání, aby „se Santini Chlumec nad Cidlinou, zámek Karlova Koruna, 1721 – 1723

33

Poezie zašlého věku Nejznámějším obdivovatelem českých hradů a zřícenin byl jistě Karel Hynek Mácha, největší český romantický básník. Ve svých Literárních zápisnících si pečlivě zapsal i tabulku Hrady spatřené. Je jich rovných devadesát a pokrývají celé Čechy od Rožmberku a Krumlova na horním toku Vltavy až po Stře-

Hrad Žebrák na kresbě Karla Hynka Máchy

Hrad Bezděz na kresbě Karla Hynka Máchy

kov, který stojí nad Labem a dále Kost, Pecku a Adršpach na východě. (…) Často se k hradům vrátil vícekrát, třeba na blízký Jenštejn nebo na Žebrák, Točník, Jestřebí, Housku, Trosky, Pecku, Kokořín, Okoř a Hlubokou. Putoval po hradech pěšky, mnohokrát se potýkal s nepřízní počasí, činil si skromné poznámky a více kreslil než psal. Svou cestu na hrad Bezděz zaznamenal prostým, až zkratkovitým způsobem: „Na Bezdězí. Oblaky nade mnou co stáda beránků, za horami však černý, hustý mrak, temnější než stíny tmavé horní. Vítr zanášel sem tam již požloutlé listí. Krávy. Papršlek sluneční. Důha, kus jako obraz v černém rámu. Ostrůvek na jezeru Hiršbergském, silnicevísky. Hřib. Za horami vycházelo slunce vzdálených světů; – naše

34

zapadlo. Sám na noc v zříceninách. Tišeji a slavněji lesy hučely, z dálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolů, bylo mu zde samotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi polním kvítím,(…)“

Nejpohádkovější hrad

zdroj: sborník Prostor Máchova díla, 1984

Koruna překonává rekordy Domácí měna – česká koruna – dlouhodobě posiluje. Spotřebitelé to nejvíce mohou zpětně pocítit na cenách benzinu. Kurz se ale promítá nejen do cen benzinu, posílení koruny také znamená například snížení nákladů na cesty do USA. Na české vývozce nemá vysoký kurz k dolaru takový vliv jako vysoký kurz eura, na dolarové trhy čeští exportéři vyvážejí jen málo. Příčinou posilování koruny k dolaru je stálý pohyb na eurodolarovém trhu, tedy posilování eura vůči dolaru. Naposledy překonala koruna rekord k dolaru poslední pátek v loňském roce, kdy se obchodovala za 20,97 KČ/USD.

Češi na EXPO 2010

Česko se zúčastní všeobecné světové výstavy Expo 2010 v Číně. Rozhodla o tom ve středu 3. ledna vláda ČR. Účast na výstavě je považována za dobrou příležitost reprezentovat republiku v zahraničí. Česká republika se naposledy prezentovala v roce 2005 v japonské prefektuře Aichi, kde expozice „Zahrada fantazie a hudby“ návštěvníky mimořádně zaujala. Předpokládaná podoba výstavního areálu plánované Světové výstavy v Šanghaji 2010.

Česká republika zaznamenala v loňském roce pokles návštěvnosti domácích hradů a zámků. Ve snaze posílit popularitu těchto turistických destinací vyhlásil Národní památkový ústav anketu o Nejpohádkovější hrad nebo zámek v České republice. Do soutěže bylo zařazeno více než 80 domácích památek. V soutěži jednoznačně zvítězil zámek v Telči (na snímku), následován „na vodě postaveným“ zámkem Červená Lhota, na třetím místě se umístil filmaři oblíbený hrad Bouzov. Anketa proběhla online na internetových stránkách ústavu. Foto: CzechTourism

Náplasti a obvazy z nanovláken Čeští vědci z pražské Univerzity Karlovy a liberecké Technické univerzity se mohou pyšnit unikátním objevem, který může revolučním způsobem pomoci při léčbě zraněných pacientů. Vylepšením velmi tenkých syntetických vláken, takzvaných nanovláken, vyvinuli náplasti a obvazy, které mají samodezinfekční vlastnosti. Nový způsob průmyslové výroby nanovláken objevili před více než dvěma lety vědci Technické univerzity v Liberci. Tento výjimečný materiál, jehož tloušťka kolem 200 nanometrů je viditelná pouze elektronovým mikroskopem, začínají vědci používat i v dalších odvětvích, například ve stavebnictví či letectví. „Tkanina z nanovláken je schopná díky malým pórům zadržet bakterie a některé větší viry,“ řekl spoluobjevitel patentovaných samodezinfekčních nanovláken Jiří Mosinger z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Mozaika Inspirováno Komenským

Sudek a Sutnar

Karlův most v rekonstrukci Mezinárodní divadelní projekt „Ráj srdce labyrint světa“, inspirovaný dílem Jana Amose Komenského, vznikl v režii Martina Kukučky (SK) a Lukáše Trpišovského (CZ), kteří tvoří pod značkou SKUTR. Projekt, který byl zatím představen v Praze a Bratislavě, přivedl ke spolupráci studenty tří středoevropských divadelních univerzit. Projektu se účastní po pěti studentech z každé univerzity – bratislavské VŠMU, z pražské divadelní fakulty AMU a vratislavské PWST. Moderní fyzické divadlo inscenace Ráj srdce labyrint světa kombinuje pohyb, akrobacii, živou hudbu i mluvené slovo v humorný a poetický zážitek. „Mozaika dechberoucích nápadů, oslava hravosti a vynalézavosti, při které divák trne strachy, upadá v úžas i propuká v nekontrolovatelný smích,“ hodnotí představení publicista Honza Dědek z časopisu Reflex. Inscenace vznikla za podpory mezinárodního Visegrádského fondu. Foto: Tomáš Vodňanský

Češi nakupují opatrně Přes mohutný vývoj internetového prodeje letenek na celém světě přistupují Češi k tomuto způsobu nákupu ostražitě. Zatímco ve světě se podle údajů společnosti SITA přes počítačovou síť prodá téměř 30 procent všech letenek, v České republice je tento podíl desetiprocentní. Podle velkých leteckých dopravců, které ČTK oslovila, je důvodem především nedůvěra Čechů k platbě kartou na internetu, což je nezbytná podmínka nákupu.

Jedinečná výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze se věnuje spojení dvou hvězdných osobností domácí fotografie a typografie. Ukázky tzv. nové typografie zde zastupují realizace propagačních tiskovin, časopisů, kalendářů a knih. Progresivní vizuální styl, který prosazoval ideje a propagoval zboží nakladatelství Družstevní práce, byl dílem grafika Ladislava Sutnara v konkrétní spolupráci s fotografem Josefem Sudkem. Výstava představuje také díla autorů z širšího okruhu Družstevní práce a je možné ji navštívit do 18. února 2007.

Do ciziny míří rekordní počet vojáků

Praha je bezpochyby jedním z nejkrásnějších měst světa. Vděčí za to především historickému Starému Městu, jehož zástavba pochází hlavně z doby Karla IV., českého krále a císaře římskoněmecké říše. Důležitou součástí jedné z turisticky nejatraktivnějších pamětihodností Prahy, Královské cesty, která vede ze Starého Města na Hrad, je 650 let starý kamenný Karlův most.V nedávných letech vykazoval most známky deformace a chátrání a celá situace byla dále zhoršena velkou povodní v Praze roku 2002. Začala se jevit velmi aktuální potřeba rekostrukce této památky. Ta by měla být dokončena do dvou let, aniž bude přerušen provoz tohoto strategického přechodu přes řeku. Foto: CzechTourism

V zahraničních operacích bude v roce 2007 sloužit nejvíce českých vojáků v historii armády. „Předpokládaná účast na zahraničních vojenských misích je přibližně dva a půl tisíce vojáků, což by mohl být rekord,“ potvrdil serveru Aktuálně.cz Petr Sýkora z tiskového oddělení Ministerstva obrany ČR. Rekordní by nejspíš měla být i částka, kterou stát na zahraniční operace zaplatí. Mise vyjdou na 2 miliardy Kč. Foto: Ministerstvo obrany ČR – AVIS

35

Komenský od Rembrandta van Rijna Obraz, který byl donedávna považován za portrét starého muže nebo rabína, dílo legendárního Rembrandta van Rijna, byl identifikován jako snad nejkrásnější podobizna českého myslitele, pedagoga, „učitele národů“ J. A. Komenského. Jeho určení provedl nejvýznačnější znalec Rembrandtova díla, profesor Ernst van der Wetering.

V

rozhovoru pro český deník Právo Wetering uvedl: „Náš tým Rembrandt Research Project si obraz zapůjčil od florentské Galerie Uffizi. Na 99% je na něm Komenský, český pedagog, humanista a filozof. Hypotéza už byla kdysi publikována, ale my pro to sehnali nové, přesvědčivé důkazy. Spojnici mezi Rembrandtem a Komenským tvoří mj. bohatá rodina Tripů, která v Amsterdamu patřila mezi Komenského hlavní ochránce. Rembrandt Jakuba a Markétu Tripovy maloval v roce 1661. Myslím, že přes ně se český učenec dostal k přímo k Rembrandtovi. Malíř byl velmi zvídavý.

36

Nepochybně ho český učenec velice zajímal. Komenského portrét vznikl někdy kolem roku 1660. Důkazů, že se setkali, je mnoho, více vám neřeknu, připravuji na toto téma speciální studii.“ „Pro nás je to naprostá senzace,“ okomentoval objev Tomáš Havelka, člen skupiny pro studium a edici díla J. A. Komenského na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR.

Z Komenského knihy Orbis Pictus, detail ilustrace k heslu Malířství

Jan Amos Komenský (1592 – 1670) emigroval z Čech v roce 1628. Spolu s tisíci českými nekatolickými exulanty byl nucen opustit zemi po porážce stavovského povstání na Bílé hoře (1620). Stal se tak součástí českého národního mýtu a symbolem mravní věrnosti a nezlomného přesvědčení. Komenský pobýval v Polsku, Anglii, Švédsku a Uhrách. V době jeho pobytu v Londýně vznikl jiný slavný portrét, myslitelova věrná podobizna od vynikajícího grafika Václava Hollara. Od roku 1656 se Komenský natrvalo usídlil v Amsterdamu. Během posledních 14 let svého života bydlel ve čtvrti Westermarkt na Prinsengrachtu v domě U bílého beránka. Do stejné čtvrti (a nedaleko domu, kde bydlel Komenský), se v r. 1658 přestěhoval do pronajatého domu zchudlý Rembrandt. Bydleli tu i další významní lidé, prokazatelně spojení s Komenským: především lékař Mikuláš Tulp, jeden z purkmistrů města Amsterdamu, jehož rada podporovala Ko-

Profesor Ernst van der Wetering, určil Rembrandtův obraz, doposavad označovaný za portrét starého muže nebo rabína, jako portét J. A. Komenského

Rembrandtův portét českého myslitele Jana Amose Komenského vznikl v Amsterdamu kolem roku 1660

Výtvarné umění „Vnější světlo je ona záře vnímatelná tělesnýma očima, kterou Bůh osvětlil toto své viditelné jeviště tělesného světa.“

J. A. Komenský myslitel a pedagog (1592–1670)

menského vydavatelskou a pedagogickou činnost. Ve 4. díle Komenského Opery Didactica Omnia (1657) nalézáme věnování Tulpovi. Doktor Tulp je přitom ústřední postavou slavného Rembrandtova obrazu Anatomie doktora Tulpa (1632). Důležitým pramenem pro zkoumání Komenského života a tvorby jsou jeho vlastní Výzvy Eliášovy (Clamores Eliae). Ty mapují pět let jeho amsterdamského pobytu a uvádějí jména jeho literárních i osobních přátel a známých. Jsou mezi nimi čeští členové Jednoty bratrské, přesídlení do Nizozemí, i Holanďané, příslušníci rodiny de Geer (kteří Komenského podporovali), tiskař Blaeuw, teolog Alting, Jakub Golius a mnozí jiní. Rembrandt jmenován není.

nacházející se ve Florencii, psal v roce 1915 detailní studii i český kunsthistorik Karel Chytil.

T

Na myšlenkovou spřízněnost obou osobností poukázal Josef Polišenský ve studii Muž labyrintu a naděje: „Komenský se v tomto období častokrát obracel k apoštolu Pavlovi – totéž ve stejné době vidíme v malířské tvorbě Rembrandtově (…). Dobro i zlo je promíšeno v mikrokosmu velkoměsta nad Amstelou…“ O domnělé Rembrandtově podobizně Komenského, Rembrandt van Rijn, autoportrét

ým Rembrandt Research Project spolupracoval na procesu sbírání důvěryhodných důkazů s více institucemi. „Odborníci proslulé nizozemské knihovny hermetismu mají o Komenského značný zájem, považují ho za osobnost, která ostatní ovlivňovala, usměrňovala a inspirovala. I u nich jsem získal mnoho argumentů, že toto je skutečně portrét českého velikána,“ říká profesor Wetering. U obrazů, které jsou přisuzovány Rembrandtovi, vystává závažný problém autenticity jejich autorství. Ten se řešil už na dražbě malířo-

37

Sousoší „Komenský se loučí s vlastí“, František Bílek (1926)

vých děl v Haagu v roce 1648, tedy ještě za Rembrandtova života. Weteringův tým proto od 60. let 20. století zkoumá všechna díla, připisovaná malíři. Šokující bylo například Weteringovo zjištění, že Muž se zlatou helmou, jeden z nejtypičtějších „Rembrandtů“, je dílem malířova následovníka. Opačným případem a zjevením aukce v newyorské pobočce aukční síně Sotheby’s byl Weteringem objevený Rembrandtův portrét staré služky, do té doby neznámý. Malíř jej namaloval v roce 1640 pravděpodobně jako studii k většímu dílu. Do americké soukromé sbírky byl prodán za cenu převyšující 4 miliony dolarů. O autenticitě Komenského portrétu nemá profesor Wetering nejmenší pochybnosti: „Zcela nepochybně je to originál. Má všechny typické a nezaměnitelné rysy Rembrandtova pozdního stylu. Pastózní tahy štětcem, vytříbená barevnost. Na výstavě, která v roce 2006 putovala mezi Amsterdamem a Berlínem, jsem ho záměrně nainstaloval vedle portrétu dívky z Varšavy.

38

Komenský byl portrétován nejen za svého života (krátce před r. 1660 od Rembrandtova následovníka Jürgena Ovense), ale byl inspirací i umělcům, vzdáleným od něj celá staletí. Scéna Komenského odchodu z vlasti a předcházejícího loučení na Růžovém paloučku se stala předlohou Václavu Brožíkovi pro olej na plátně (1873), Felixi Jeneweinovi pro kresbu perem (1885) a konečně i Františku Bílkovi pro sochařské zpracování. Ten děj přenesl do pískovcového sousoší Komenský se loučí s vlastí (1918), které krášlí vstup do Bílkovy vily na pražských Hradčanech. Portrét Jana Amose Komenského od Václava Hollara (Londýn, 1641)

Mezi oběma díly je dvacet let rozdíl. Pro diváka byla výrazněji patrná změna v Rembrandtově stylu, v jeho barevnosti i v práci s kresbou. Komenskému tehdy bylo devětašedesát let, Rembrandtovi pětapadesát. Bylo by zajímavé vědět, o čem si ti dva povídali, když při portrétování seděli tváří v tvář jeden druhému.“

K

omenského portrét byl v roce 2006 v rámci oslav výročí 400 let Rembrandtova narození vystaven v amsterdamském Rembrandtově domě (Rembrandthuis), na reprízu expozice putoval do Berlína. Poté se vrátil do Florencie, kde dnes spočívá ve sbírkách Galerie Uffizi. František Velen zdroj: deník Právo Foto: Peter Kováč (deník Právo), Rembrandt Research Project, archiv redakce