Obsah 18. čísla časopisu:

1

Uf. Máme čtyři hodiny ráno a já právě dopisuji poslední příspěvek do nového čísla časopisu. Dal nám trošku více zabrat, neboť jsme se snažili do něj dostat co nejvíce, nevytvořit z něj časopis plný prázdných stránek a tak doufáme, že se Vám bude líbit. Začínáme seriál o putování po Malaisii a vyzískali jsme právo zveřejnit knihu o tom jak vycházet s koňmi a vše okolo nich. Dalším novým miniseriálem jsou informace ze světa cyklistiky, doplněné hezkým komiksem, jak se chovat při jízdě v přírodě. Určitě k zamyšlení stojí i recenze na knihu Chata v jezerní kotlině. Ovšem nesmíte si nevšimnout, že pochází z roku 1989. Sledujte náš i na www.keltoviny.cz nebo na www.facebook.com/keltoviny. Krásné nejen letní dny, přeje celá redakce. Martin Štulla Vydává: KELTOVINY, z.s. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Ivan Vaněk, Anita Maroušková, Jan Rada, Lada Reisnerová, Radka Kantorová, Lenka Jenderková, Iva Blümelová, Veronika Janurová, Adam Bártek, Lucie Klouparová, Martin Mařík, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: titulní strana: Zdeněk Sonák - SHŠ Artego, zadní strana: koláž Nikola Kazíková; ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora

uzávěrka dalšího čísla k 20. srpna 2015 další číslo vyjde 10. září 2015

Obsah 18. čísla časopisu: DOSTAVNÍK Country a Square dance – 1.díl OBYVATELÉ OLYMPU Zeus PÍSNIČKY PRO POTĚCHU DUŠE Battledress CESTOVÁNÍ PO MALAJSII Kuala Lumpur, Lata Iskandar STRÁNKY MÉHO DENÍKU Z BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU na téma Afrika CYKLOINFO ČeMBA + cyklokomiks POVÍDKOBRANÍ Zapomenout na lásku ŽIVOT S KOŇMI… 1. díl PŘEDSTAVUJEME Hokejový klub Pilsen Wolves SPEKTRUM Co se psalo kdysi… VEVERUŠÁK Setkání se švábem Australský ovčák Koňakové bombony KOMIKS Wounded Knee KULTURNÍ POZVÁNKY FOTOKOLÁŽ

2 4 6 7 8 9 10 12 13 16 17 19

21 22 24

Country versus Square dance – 1. díl autor: Martin Štulla zdroj: převzato ze stránek SD Lariat Když se řekne Square dance, mnohým vyznavačům country tanců začnou brnět zuby. Když se řekne country tance, mnozí vyznavači moderního Square dance zažijí stejné pocity. Do jisté míry lze říci, že zde stojí proti sobě dva nesmiřitelné tábory. Snad by to tak i bylo, kdyby…, kdyby nebylo mnoho těch, kteří tancují obojí, a nedělá jim to problémy. Vyznavač moderního Square dance si už snad ani neuvědomuje, že je to jen jeden z mnoha stylů velké rodiny country tancování. Vyznavač tradičního tancování se postaví do čtverylky a ani ho nenapadne, že začal tančit Square dance. Pravda, nejedná se o moderní verzi, ale jak moc je to od sebe vzdálené? Ne tak moc. Při vysvětlování zazní názvy figur jako třeba Circle left, Circle right, Allemande left, Do Si Do, Swing, Promenade, Grand square, Left hand star, Right hand star, Right and left thru, Arm turn, Circle to a line, Square thru, Pass thru, Ladies chain, Right left grand, Separate a mnohé další. Všechny tyto figury najdete 2

i na seznamu základních figur moderního Square dance. V čem je tedy rozdíl? Jen v tom, že se u moderního Square dance figury napovídají až v průběhu tance, čímž odpadá nutnost učit nějakou přesně danou choreografii, zatímco u tradičních čtverylek a country tanců v jiných formacích se choreografie nejdříve naučí a pak se v neměnném provedení zatančí. Rozdíl skoro v jistém smyslu propastný a přece ne tak velký. Proto je dodnes mnoho klubů či tanečních skupin, které tančí jak tradiční country tance, tak i moderní Square dance. Mnozí jsou schopni vášnivě diskutovat, v čem je jejich oblíbený taneční styl lepší. V čem je tedy lepší? Tradiční country tance, clogging a další - výhody: U tradičních country tanců se jedná o snadno naučitelné, neměnné choreografie, které si může snadno vyzkoušet více nových zájemců. Takové choreografie může učit prakticky každý, kdo umí tyto tanečky tancovat, není to žádný problém. Pokud se ale tyto choreografie udělají kombinačně náročnější a precizně se nacvičí (ať již v oblasti tradičního country, cloggingu, či mexických tanců a dalších stylů), vzniknou velice efektní předtančení, nad kterými je možné jen žasnout a uznale si říkat - klobouk dolů. Velmi často se lidé doslova vyřádí při vymýšlení choreografií, vznikne správná parta lidí. A navíc, proč si to nepřiznat, předvést se na různých předtančeních dělá dobře vlastní ješitnosti. Když je člověk mladý, dívka k tomu krásná, bylo by škoda toho nevyužít. A soutěže - té radosti když se podaří umístit na prvních místech, té radosti, když Vámi vymyšlená a pečlivě utajovaná choreografie získá ocenění. Hezké kostýmy, obdiv kamarádů, kdo to nepoznal, nepochopí. Nevýhody: Ano, je to dřina. Není snadné se do nějaké skupiny dostat, fakt musíte něco umět. A když už se do té sehrané party dostanete, té práce, co dá nácvik jednoho předtančení, toho času, který se tomu musí věnovat. A kostýmy než se vymyslí, ušijí, to je další čas. A taky to něco stojí a ne málo. A pokud už něco umíte, tak to chcete předvádět - škoda to nezúročit, navíc investované peníze se tím aspoň zčásti vracejí tím, že vám za to předtančení něco zaplatí. Ani nevíte jak, najednou jste v tom rychlíku pevně usazeni. Tohle je nutné udělat, tohle zajistit, tamhle předtančení, jinde zase něco jiného pomalu se z toho rychlíku nedá vystoupit - kdo vystoupí, tomu ujede, prostě, pokud jste dobří, stává se z toho práce. Nicméně, baví vás to, tak tomu i něco obětujete. Jenže, i když se to nezdá, každým rokem jste o rok starší. Je to nepochopitelné, nespravedlivé, ale je to tak. Přicházejí mladší a pomalu se dostáváte ze hry. Najednou už nemáte 20 let, máte o 10 let více a čas dále ubíhá - pomalu přichází čas odejít. Potká to každého. Necítíte se staří, zdaleka ještě ne, ale…, zájem o vás už není takový jako dřív. Ostatně, mnohdy i zrcadlo leccos napoví, proč tomu tak je. Prostě přišla další ctižádostivá generace mladých tanečníků - urostlých, štíhlých chlapců, krásných dívek, zatímco Vy již mnohdy nejste tak štíhlí, pokud jste muž, nemáte ani již tolik vlasů, objevují se první vrásky. Tak tedy konečná - vystupovat, mladí a krásní jsou dnes jiní. Nevěřili jste, že k tomu dojde a je to tady. Nejste první, nejste poslední - je to útěcha? Co teď? Budete doma sedět a vzpomínat? Postačí Vám to? Ano, máte hezké vzpomínky, získali jste nějaké kamarády, občas se zajdete podívat do dříve "Vaší" skupiny (za pár let Vás tam už nikdo znát nebude a dávno už to nebude Vaše skupina), máte i další přátele, které jste za ty roky tancování získali a kteří dopadli stejně. Možná, když to nyní čtete a je Vám dejme tomu 20 let, že se na tím ušklíbnete, ale ušklíbnete se nad tím i za Ilustrační foto: Martin Štulla 10 let? Čas ubíhá nemilosrdně a neodpouští nikomu. O výhodách a nevýhodách moderního Square dancingu se dozvíte příště… 3

Zeus

autor: Pavla Štullová zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz 2. pád Dia, lat. Jupiter Syn Titána Krona a jeho manželky Rheie, nejvyšší bůh starých Řeků. Nebyl vždy nejvyšším bohem ani nevládl od věčnosti, vlády nad bohy a lidmi se zmocnil povstáním proti svému otci Kronovi. Narozdíl od nejvyšších (nebo jediných) bohů mnoha náboženství má svůj životopis. Řekové si ho vytvořili podle obrazu člověka a podle podoby tehdejších vládců. Měl tedy lidské vlastnosti a lidské povahové rysy, i když pochopitelně patřičně zveličené. Narodil se v jeskyni hory Dikté na ostrově Krétě. Jeho Matka Rheia ho tam porodila tajně, aby ho zachránila před svým manželem Kronem, který jí vždy každé dítě vzal a z obavy před jeho vzpourou pozřel. Kronovi pak odevzdala dlouhý kámen zabalený do plen a Zeus tak ušel osudu svých sourozenců Hestie, Démétry, Héry, Háda a Poseidona.

foto: michaelvey.wikia.com

Rheia ho svěřila do péče dvěma nymfám Ádrestei a Ídai , které ho pak krmily mlékem božské kozy Amaltheie a včelím medem. Před nebezpečím ho chránili horští démoni Kúrétové. Když se rozplakal, tloukli meči do štítů a s divokým křikem tančili, takže ho Kronos neslyšel. Takto dospěl v muže. A také k rozhodnutí, že proti Kronovi povstane a zbaví ho vlády. Vzpouru zahájil Zeus tím, že lstí donutil Krona vyvrhnout své sourozence, kteří, jakožto nesmrtelní, žily v jeho útrobách. Sestry Hestii, Démétru a Héru poslal na konec světa a bratry Háda a Poseidona vyzval, aby se k němu připojili. Kronos si přivolal na pomoc své sourozence Titány a Diův útok odrazil. Ve chvíli nejvyšší nouze však Diovi přišli na pomoc obrovští jednoocí obři Kyklópi . Ukovali mu blesky a hromy, kterými se ubránil, a přešel do protiútoku. Diovi vyhlídky se podstatně zlepšily, když nastal rozpor mezi Titány. Ti, kteří nebyli spokojeni s Kronovou vládou, přešli na Diovu stranu. Přesto zůstával strašný boj deset let nerozhodný. Zeus se proto rozhodl vypustit Hekatoncheiry , padesátihlavé a storuké obry, děti Úrana, z nitra země. S pomocí všech spojenců nakonec zvítězil, Krona a ostatní nepřátelské Titány svrhl do Tartaru a prohlásil se vládcem nad vším, co existovalo a mělo existovat. Se svými bratry si pak losem vládu rozdělil. Postaral se však, aby na něj vyšlo to nejlepší. Dopadlo to tedy takto: Zeus má na starosti nebe a zemi, Poseidon moře a Hádes podsvětí. 4

om

Zpočátku vládl Zeus jako tyran, a dvakráte se dokonce pokusil vyhubit lidský rod. Poprvé proto, že se mu zdáli slabí a nemohoucí. Překazil mu to však Titán Prométheus, stvořitel lidí, který jim přinesl oheň a vzdělání. Podruhé je zas chtěl vyhubit proto, že mu připadali po těchto Prometheových darech příliš mocní. Seslal na svět potopu, ale Prométheus umožnil svému synovy Deukaliónovi a jeho manželce Pyrrze , aby se zachránili a znovu osídlili svět lidmi. Když si však Zeus svou vládu upevnil, takže ji nemohlo nic ohrozit, popustil uzdy své vlády a propustil na svobodu své bývalé nepřátele. Zůstal ovšem i nadále absolutním vládcem, a to nejen z titulu vůdce vítězného povstání a volby losem, ale hlavně pro svou sílu. Bohové si byli jeho síly vědomi, a proto ho poslouchali. Někdy neochotně a někdy se proti němu bouřili. Jednou ho ho chtěli dokonce svrhnout z trůnu, ale s pomocí storukého obra Briarea se ubránil. Za celé Diovy vlády vypuklo jen jedno povstání, které ji vážně ohrozilo. Byli to obři Giganti. Zeus je však s pomocí ostatních bohů a svého syna Hérakla porazil na hlavu.

foto: mythman.com

Jinak byli bohové zpravidla toho názoru, že je dobré být s nejvyšším bohem zadobře, to si ostatně myslela i většina lidí. V hérojských dobách byl už Zeus vládcem, který své moci vcelku nezneužíval, a třebas měl mnohé lidské slabosti, byl nejlepší ze všech do těch dob známých vládců nad bohy a lidmi. Diovým hlavním sídlem byl rozeklaný vrchol hory Olympu v řecké Thessalii, který se ztrácel v oblacích a sahal až k nebi. Z Olympu odjížděl, kam se mu zachtělo, na zlatém voze. Někdy se přemísťoval méně nápadně. Prakticky byl však všudypřítomný a o pomoc ho mohl člověk požádat nejen v jeho chrámu, ale kdekoli. Občas přicházel na svět také v jiné než vlastní podobě. Změnit se v člověka, zvíře nebo přírodní jev bylo však výsadou každého boha. Diovou manželkou byla jeho sestra, krásná a vznešená bohyně Héra. Měl s ní tři děti: boha války Area, kováře a zbrojíře bohů Héfaista a bohyni věčného mládí Hébu. Přestože Héře prokazoval úctu a vysoce si jí vážil, občas se ohlédl i po nějaké jiné ženě, jestliže se mu líbila. Občas je vlastně slabé slovo, Zeus byl, po pravdě řečeno, velký záletník a vybíral si milenky se stejnou chutí mezi bohyněmi jako mezi ženami z rodu smrtelníků. Nejmilovanější dceru Athénu však zrodil sám ze své hlavy, odkud mu vyskočila hned v plné zbroji. Zeus byl ze všech bohů nejmocnější a nejvznešenější. Patřily mu tituly a epiteta, které znějí ve staré řečtině mnohem lépe než v překladu: Vševládný, všemoudrý, bouřevládný, bleskometný, vysokohřmící, jasnobleský atd. Nejčastěji ho však nazývali prostě "Olympský" nebo "Nejvyšší" popřípadě zvlášť obřadně "Otec bohů a králů“. Jeho symboly jsou hromy a blesky, z ptáků hlavně orel a ze stromů dub. Řekové si ho představovali jako důstojného muže s mocným plnovousem, z jehož tváře čiší hrdé vědomí svrchované a neotřesitelné moci nejvyššího vládce.

5

Battledress – Honza Vyčítal autor: Věra Melicharová zdroj: pisnicky-akordy.cz E Asmi 1. Zapnu vzpomínkovou frézu romantiky battledressů A E a najednou je mi šestnáct let, Asmi když jsem byl do čundrů janek, dřív, než zpíval Wabi Daněk, A E když jsem poznal celtovanej svět. 2. Strašně jsem chtěl, než zestárnu, battledress mít i usárnu, a pak jsem stál na nádraží i já, zabalený saky-paky, na sobě tu bundu khaki s domovenkou "Czechoslovakia". E Asmi E7 A R: Silver A, Silver B, pak poslední pozdrav z paluby, E H7 E šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby, Asmi E7 A právě slét bílý květ, noc je protržená obálka, E H7 E už se k lesům snáší Valčík, Švarc a Opálka. 3. Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá, mercedes se blíží od Břežan, pak ožehne výbuch zdola pyšný profil protektora, s kletbou Gabčík odhazuje zbraň. R: Silver A, Silver B véčkem zdraví ruka z paluby šlapou bačkůrky strachu i holínky záhuby Silver A, Silver B bubny ladí černá kutálka vzpomínám na ta jména Gabčík, Kubiš, Opálka 4. Půl čtvrté a potom celá, motory zní u kostela, v kterém sedm stínů tají dech, už se vojsko staví do řad, Jidášové žijí pořád, a už salvy duní na schodech. R: Silver A, Silver B, holky krásněj', válka-neválka, vzpomínám na ta jména - Bublík, Hrubý, Opálka, Silver A, Silver B, smrťák roztočil už osudí, it's a long way to Tipperary, kov na spánku zastudí. R: Silver A, Silver B, ozvěny stengunů doráží, Resslovkou kráčím dolů ke smíchovskýmu nádraží ... ilustrační foto: i60.cz, roztoky.com, army4u.cz

6

Kuala Lumpur, Lata Iskandar autor: Martin Mařík zdroj: autorská tvorba Na jaře roku 2014 jsme se dohodli s mojí sestrou a drahou maminkou, že se vydáme džunglí v jihovýchodní Asii. Koupili jsme letenky a cesta začínala 8. října 2014. Ještě před celým odletem jsme si s mamkou slíbili, že si dáme drink na letišti, což se také stalo. Dle matematického výpočtu nejlevněji vyšlo pořízení alkoholu v duty-free na pražském letišti Václava Havla, kde byly 4 lahvičky za 299,-. No, nekupte to. Připili na šťastný dolet a nastoupili do letadla, kde nás čekal téměř 14ti hodinový let s přestupem v Istanbulu.

Samotného mě překvapilo, jak rychle cesta uběhla. Zkoukl jsem nějaký film, mamka poslouchala hudbu, dostali jsme najíst a najednou jsme se octli na letišti v hlavním městě Malajsie, Kuala Lumpur. Už samotné letiště bylo velmi působivé. Člověk, aby se dostal vůbec ke krosnám, tak je naložen do vlaku a jede relativně dlouhou dobu do druhé letištní haly. Zuzka v tu dobu již byla v centru a hledala nám ubytování, protože přiletěla z Nového Zélandu o pár hodin dříve. S mamkou jsme se tedy autobusem dopravili do města a snažili jsme se ji najít. To se nám podařilo ve večerních hodinách. Přišlo na řadu přivítání posledního člena výpravy, kterého jsme rok neviděli a pak jsme rovnou vyrazili na lov zážitků do města. Kuala Lumpur, aneb blátivý soutok Blátivý soutok je malajský překlad tohoto hlavního a zároveň největšího města Malajsie, jelikož leží na soutoku řek Klang a Gombak. Počet obyvatel se blíží ke dvěma milionům a rozloha je 244km2. Pro srovnání - Praha je 2x větší (rozloha 500km2) - a počet obyvatel je o 700 tisíc menší. Když jsme tedy poprvé vyrazili do centra, tak bylo znát, že je tu lidí opravdu hodně. Vždy mi připadala Praha hektická a přelidněná, avšak změnil jsem názor. Asi nejlepším zážitkem z večerní návštěvy KL se stalo jídlo. Navštívili jsme trhy, kde byly na každém kroku restaurace a různé stánky. Po pravé straně kuřecí na špejli, po levé zase čerstvé ryby, před námi stánek s ovocem, no jednoduše úžasné místo. Večeře pro 3 lidi vč. džusů z čerstvého ovoce nás vyšla asi na 30 ringittů, což vychází na 180 českých korun. Jednoduše ráj. Je pravdou, že o jídle bych tu mohl psát velice obsáhle. Mají skvělou kuchyni, pro nás relativně pálivou, ale určitě vědí, co vaří. Celou dovolenou nás nepotkala nevolnost či jiné střevní problémy, což přes jejich hygienické zvyky je přinejmenším zajímavé. 7

Dalším silným zážitkem bylo vidět Petronas Twin Towers, což je mrakodrap, který do roku 2004 byl nejvyšší budovou světa - a natáčela se tam Past! Skvělé, že? Toto místo asi patřilo mezi nejvíce civilizované z naší dovolené. Dali jsme si kávu ve Starbucks, sedli u nádherné barevné fontány a vychutnávali si okamžiky v centru. Vodopád Lata Iskandar Po jednonoční návštěvě v KL jsme se vydali na cestu. Pro naše putování jsme si pronajali auto o rozměrech menšího Punta a síle motorky, což bylo samo o sobě velikým zážitkem. Cestou na čajové plantáže Cameron Highlands jsme se zastavili u nádherného vodopádu Lata Iskandar, který již z cesty nelze přehlédnout. Vodopád je 25m vysoký a svými kaskádami opravdu zapůsobí. Tam nás potkala naše první pijavice a dle návodů na internetu jsme se ji snažili "odcvrnknout". Nefungovalo to. Nechtěla se vůbec pustit. Po desáté zkušenosti s tímto tvorem jsme se jakžtakž naučili ji odstraňovat z těla. :) Také jsme zde měli první kávu u místních. Obsluhoval nás asi 5ti letý sympatický klučík a stála nás směšný 1 ringitt (6Kč). Poté jsme se vydali opět na cestu, teď už opravdu na čajové plantáže Cameron Highlands, kde bylo přímo fantasticky.

Pokračování příště…

autor: Radka Kantorová zdroj: autorská zamyšlení

Spravedlnost né jen blbost Spravedlnost. Každý z nás si toto slovo vyloží jinak. Pokaždé, je to ale význam ve všech směrech stejný. Rozdělení trestů a odměn pro všechny, co si to zaslouží. Je to stejné jako karma. Každý z nás doufá a věří v něco jiného. To je věc náboženství a tu Vám neberu, ale hlavní je... proč věříme v něco, co neexistuje? Nemluvím tu o bohu, ale o spravedlnosti. Lidé kolem Vás, hodní lidé, kteří se snaží přežívat a žít čestný život bez krádeže a podvodů, jsou obětmi smrtí, zrady a lží. Zato viníci těchto věcí si proplouvají životem tak, že se topí v penězích, ale nikdy se neutopí. Lidé bez srdce a citů. Bestie. Tak jim říkám já. Jestli jsem nenávidějící člověk? Co já vím. Možná jo. Jen říkám, co cítím. Přemýšlela jsem o tom, jestli se dá věřit v něco, co opravdu existuje. Něco, o čem máme přesvědčivé důkazy. Proč ale to. Věříme v karmu, spravedlnost, boha, lásku a různé. My věříme. My věříme, protože chceme věřit a chceme věřit, protože se nikdy nedozvíme pravdu o tom, jestli tyto věci opravdu existují. 8

Láska Láska. Slovo, které slyšíme stokrát za den. Pro někoho slovo krásné, pro někoho je to odporem. Každý má s láskou nějaké zkušenosti. Ať už je to miminko co miluje svojí maminku, mladí půberťáci nebo manželé po dvaceti letech. Každý s láskou zachází jinak a né každý s láskou umí bojovat. Život je boj a do tohoto boje láska patří. U každého člověka je toto vyvolání boje jiné. Zrada, nenávist, žal, smrt, rozchod…. Mnoho a mnoho. Čas ale ubíhá rychle a pocity se den za dnem mění. Jak poznáme, že je to ten pravý?…. To se mě radši zeptejte, jestli bůh existuje. Každá osoba, s kterou momentálně jste, je ta pravá, ale zítra to může být zase někdo jiný. Potkáváme různé lidi, zamilováváme se, rozcházíme se. To je tak zvaný koloběh života, kterým si musí projít každý. Bez smutku neexistují šťastní lidé, ilustrační foto: bravoweb.cz stejně jako bez nenávisti neexistuje láska.

autor: Jan Rada zdroj: autorská tvorba

Černý kluk Jeden malý černý kluk, opatřil si velký luk, šípy z větví stromu, které si donesl domů. Začal lovit strašně rád, strach nebyl jeho kamarád, ke zvířatům však pokora, stěží lovu odolat. Lví srdce Lví srdce má málo lidí, přesto orlím zrakem vidí, vychytralost opičí, ta vám život doničí. Afrika Hroší hoši nezpustoší žádnou louži, přesto bizon hovoří, že krásu Afriky netvoří, oni si však plavou ve vodě, v naprosté a slunné, Africké pohodě.

ilustrační foto: photomecan.eu

9

ČeMBA - Česká Mountainbiková Asociace autor: Martin Štulla zdroj: informace použity z www.cemba.cz

 ČeMBA je neziskovou organizací, která sdružuje vyznavače jízdy na horských kolech všech výkonnostních skupin a disciplín (dále jen terénní cyklisty).  Aktivně se podílí na udržování ideálních podmínek pro tuto činnost v České republice, přičemž přináší prospěch široké veřejnosti.  Bojuje za udržení stávajícího stavu a se sítí dobrovolníků se snaží o to, aby jízda na horském kole i nadále přinášela radost široké skupině uživatelů cest a stezek.  Činnost je založena na kvalifikovaném a odborném přístupu a klade důraz na zodpovědné a ohleduplné chování k přírodě, lidem i majetku.  Jsou zásadně proti asfaltování cyklostezek tam, kde takový zásah do přírody nemá své opodstatnění.

Historie  ČeMBA vznikla v roce 2007 v důsledku potřeby subjektu, který by mohl jednat se státem, samosprávou, ochranou přírody, lesníky a dalšími institucemi při řešení problematiky terénní cyklistiky a vytváření podmínek pro ni.  V následujících letech se ČeMBA podařilo získat renomé u státní správy a laické veřejnosti a rozjet několik významných projektů (Lesní stezky, Bajková školka, Singltrek pod Smrkem atd.).  Během roku 2010 bohužel došlo z několika důvodů, ať již to byly některé aktivity bývalého vedení ČeMBA, nebo neshody s oponenty sdružení, k jistému zdiskreditování asociace, a došlo k výraznému poklesu jejího kreditu, odstoupení některých partnerů a aktivnímu vystoupení části členské základny proti těmto činnostem. Situace vyústila v pokus o likvidaci sdružení ze strany bývalého vedení. Členská základna se však tomuto jednání postavila a zvolila nové vedení, které se snaží navázat na dosavadní činnost ČeMBA a upevnit její důvěryhodnost u veřejnosti a partnerů. foto: archiv ČeMBA

Členství  Členství v ČeMBA, kromě zaplacení ročního členského poplatku, nepřináší žádné povinnosti nebo starosti jako v jiných sdruženích.  Pokud chcete ČeMBě pomáhat a zapojit se aktivně do chodu organizace, velmi to přivítají. Uveďte pak tuto skutečnost v přihláškovém dotazníku spolu s oblastí, kde můžete pomoci – přihlášky jsou ke stažení na stránkách ČeMBA. 10

 Málo kdo z terénních cyklistů může být významným sponzorem a věnovat ČeMBě velký obnos, ale každý má známé nebo příbuzné, kteří se mohou stát členy a členský příspěvek je pro ně přijatelnou cenou za pocit, že podpořili něco užitečného, a že existuje někdo, kdo se bude prát za to, aby měli kde jezdit. Proč se stát členem  Bez široké členské základny a individuální členské podpory nebude mít ČeMBA silný mandát pro rozvoj a podporu terénní cyklistiky v České republice. Vy jste ČeMBA a ČeMBA je sdružení vás, bajkerů. Organizaci chránící naše společné zájmy potřebujeme víc, než jsme dnes schopni vůbec domyslet, její význam bude v budoucnu významně růst, to je jisté. Jste to nejcennější, co ČeMBA má. Každého člena si velmi vážíme!  Finanční prostředky získané z členských příspěvků jsou zejména v současné situaci důležitým zdrojem pro fungování organizace a naplňování jejích cílů. Také každá podpora nad rámec základního členského příspěvku nám velmi pomáhá a může rozhodnout o zachování a míře činnosti v nadcházejícím roce.

Aktivní činnost  Peníze jsou důležité, neméně důležitá je ale spolupráce, šíře názorů a podnětů. ČeMBě jde o větší zapojení členů do dění. Pokud máte chuť být aktivním členem, zaškrtněte v přihlášce příslušnou volbu a nabídněte svoje schopnosti či zkušenosti ku prospěchu všech ostatních. Případně se ozvěte přímo na [email protected]. Uvítají samozřejmě jakoukoliv pomoc, a to i od nečlenů ČeMBA.

web: www.cemba.eu e-mail: [email protected]

11

Zapomenout na lásku autor: Salma Blanco zdroj: autorská tvorba

Horký vzduch rozpálený žhavým sluncem se mihotavě vlnil nad zaprášenou krajinou. Nikde se nepohnul ani lísteček. Cvakání telegrafu znělo jako klapot malých podkůvek. Vlak už dávno zmizel za obzorem a malé nádraží zvolna upadlo do své ospalé netečnosti. Někde zavrzala pumpa. Stařík v rozviklané židli před poštovním úřadem zvědavě pozoroval mladou snědou dívku, která od té doby, co před několika dlouhými minutami vystoupila z vlaku a usedla na opuštěnou lavičku na nástupišti, se ani nepohnula. Něco se mu na ní nezdálo, nevěděl zatím co. Nešlo mu do hlavy, proč sedí na žhnoucím slunci, sama, bez zavazadel, bez doprovodu. Proč tady vůbec vystoupila? Čeká na někoho? Má ji někdo vyzvednout? Rozhlédl se po krajině, ale nikde neviděl obláček prachu, signalizující, že se blíží jezdci. A do městečka dneska taky nikdo nový nedorazil. Je přece neděle a to je tady obzvlášť pusto. Nebo že by to byla nová holka k Belle Star? Na to se mu zdála móc ušlápnutá a nevýrazná. Zkrátka, je načase, aby to zjistil, než se ta slečínka na slunci uškvaří. Namáhavě se zvedl a šouravým krokem se vydal k dívce. Nell na pokraji svých sil, zničená a zoufalá bolestí ve svém nitru, nevnímala nic ze svého okolí. Vystoupila z vlaku a nevěděla ani kde. Myslela si, že jí pomůže, když odjede z Yellowscreaku, od Jacka a od Ruby a zatím - je to ještě horší. Netušila ani v nejmenším, co teď udělá, v kapse jí zbylo pár centů sotva na malý oběd a co bude dál, neví. Nikdy neměla utéct z domova! Od té doby pořád jenom utíká, celý její život je jeden velký útěk. Už ve vlaku si uvědomila, že utéct není řešení. Kdyby si to jenom rozmyslela dřív, než nastoupila do toho vlaku! Jack měl pravdu, chová se zbrkle. Ach, Jack! „Slečínko, tady byste neměla sedět. To slunce vás za chvíli úplně usmaží,“ stařecký hlas ji probral ze strnulosti. Zvedla hlavu a pohlédla do vrásčité tváře. Jako by na tom záleželo, pomyslela si. „Ve městě je hotel, běžte zatím tam, můžete si tam dat i občerstvení. Až pro vás přijedou, řeknu jim, kde ste.“ Unaveně zavrtěla hlavou. „Cóóó? A co tady jako chcete dělat? To vám je fakt jedno, že se tady usmažíte zaživa?“ Pokrčila rameny a konečně se rozhlédla kolem. Opravdu, co tady chce dělat? Malé ospalé městečko uprostřed pusté krajiny. Co tady je? Proč zde ti lidé žijí? Co tu dělají? A co tady bude dělat ona? Ne že by na tom nějak záleželo, ale měla by opravdu něco udělat. S povzdechem vstala a vykročila k městečku…

Líbí se vám kapitola z knihy? Zakoupíte ji jako e - book na http://www.databook.cz/zapomenout-na-lasku-2817 12

1. díl

autor: Monte Alamo zdroj: autorská tvorba

Lidé naslouchající koním: "Vědomosti si beru do hrobu, vám však přenechávám intuici." Monte Nepovažuji se za žádného velkého znalce koní, zaříkávače nebo něco podobného, i když někteří lidé o mně tak hovoří. Ke koním mě ovšem vedla vždy obrovská láska. Vždycky jsem se snažil naslouchat jim. Odhodit zastaralé názory. Proto zde nenajdete návod na to jak s koněm pracovat. Mohu vám poskytnout některé rady pro začátek, nicméně nemohu vám říct, jak to přesně dělat, a ani to není účelem této „knihy“, která bude rozdělena do několika dílů. To je záležitost každého jedince, nebo malé skupiny lidí. Pracovat s koňmi je radost, poznat nové koně, protože každý z nich je jiný, je úžasný a učit se od nich je krása a pohlazení nejen po srdci, ale i po duši. Jsem přesvědčen, že ve většině případů s námi koně chtějí vyjít a chtějí na nás být závislí. Jde jen o to, že se na nás nemohou spolehnout vždy, takže v případě potíží nebo nějakého trápení hledají občas pomoc někde jinde. Skutečně věřím, že pokud se z trochu jiné perspektivy dokážeme podívat na to, co naše koně dělají (nebo co my děláme s nimi) najdeme způsob jak s nimi vyjít, aniž by to vždy nutně znamenalo prosazovat se nad nimi v dominantním postavení. Nevěnuji se výcviku sportovních koní. To přenechávám zkušenějším. Věnuji se koním do přírody. Nechci nikdy nikomu nic vnucovat, dávat rady, ale možná se alespoň zamyslí a popřemýšlí, jak na tom se svým koněm je. Nemám potřebu se nějak zviditelňovat a předvádět. Dělám si své a po svém. Pokud chce někdo poradit, tak poradím, ale spíš řeknu svůj názor a je to na každém, co si z toho vezme. Jde pořád jen o úhel pohledu jediného člověka.

Úvod: Moje první setkání s koňmi bylo, asi tak v šedesátém třetím roce to mi bylo asi tak sedm let, kdy po naší vesnici jezdili zatím jen tažný koně. Učarovala mě jejich krása a elegance a tak jsem, vždy když jsem měl volno, začal tajně chodit za nimi do stáje. Dřív se tomu říkala maštal. Nevím sice proč, ale moc jsem po tom nepátral. Sedával jsem na velké bedně, ve které měli uložené krmení, které dostávali po vykonané namáhavé celodenní práci. Seděl jsem tam a jen tak jsem je pozoroval. Oni mě asi moc nepozorovali a spíše se věnovali tomu, co mají ve žlabu. Jenže časem jsem si všiml, že když tam chodím skoro pravidelně, že občas otočí hlavu a zjišťují, zda tam jsem. Jít k nim jsem se neodvažoval, přeci jen byli dost mohutný oproti mně a ty podkovy s hroty mě poměrně děsily.

13

Jenže vše se mělo změnit a tak jak jsem jednoho dne u nich seděl, přistihl mě jeden z kočích a bylo zle. Kočí se na mě obořil, jako co že tam dělám a že tam nikdo nesmí, a že když koně jedí, mají mít klid a né je rušit. První poučení jsem tedy dostal. Hlavně o tom klidu, který jsem se pak snažil vždy dodržovat. Když se kočí trošku zklidnil, sedl si vedle mě a co jak že tam dělám. Tak jsem mu řekl, jak se mi koně líbí a že je obdivuji. Byl hned jak vyměněný. Začal jaká ale je to pracné s koňmi a co vše člověk musí umět a jak s nimi zacházet. Pak mi ukázal jak správně k nim chodit, čistit, ošetřit, okšírovat a zapřáhnout do vozu. Koním zase začal perný den. Museli navážet ke kravínům seno a slámu. Když vyjeli z vrat tak se kočí na mě otočil, zda jako nechci jet s ním. No byl jsem u něj dřív než to dopověděl a tu nastal další problém. Musel mi pomoc na vůz Výškou jsem dosahoval tak pod kozlík (to je taková lavička, na které kočí sedí). Když mě vytáhl za ruku nahoru tak v klidu řekl, že je to naposledy a pokud chci s ním ještě někdy jet, tak že si musím nahoru vylézt sám. Jezdili jsme celé odpoledne a občas jsem mohl koně kočírovat, něco jako řídit, teda za zdatné pomoci kočího, nebo mě na jednoho posadil a tak jsem si vychutnával jízdu. Když jsme jeli navečír domů řekl mi kočí, ať se pořádně držím a práskl bičem koním nad zadkem. Koně se dali do cvalu, neboť věděli, že jejich úmorný den končí a že se jede domů, kde se zbaví postrojů a dostanou něco k jídlu. Koně jsme vyčistili, teda spíš kočí koně vyčistil já jsem s tím zatím jen zápasil a překážel. Jen mi jich bylo líto, že zase budou stát uvázaný v malém prostoru mezi štonty. Když bylo vše uděláno, teda jako koně podestlaný, vyčištěný, nakrmený a napojený šli jsme taky domů. No kočí na pivko a já jako že domů, ale když už na mě nemohl vidět, vrátil jsem se zpět a do úmoru jsem trénoval jak se dostat na valník, Když se mi to po delší době a spousta odřenin konečně povedlo, vydal jsem se spokojeně k domovu. Byl to můj nejkrásnější den v mém mladém životě. Teda v ten den, byl ten den nejkrásnější. Chodil jsem ke koním každé volno a tak jsem se naučil koně čistit, kydat hnůj, dát jim postroje, i když s chomoutem jsem se potýkal jako zápasník na žíněnce, taky jsem byl občas dole. Už jsem věděl který kůň na kterou stranu se zapřahá do vozu. Naučil jsem se koně vodit při orbě, setí a svážení balíků slámy ke stohu aniž bych balíky vyklopil nebo utrhl roh stohu. To vše probíhalo, až do doby kdy koně vystřídaly traktory. Jenže to už se pomaloučku dodělávala dostihová stáj a tam jsem zhlídl to co jsem viděl jen na plátně v kině anebo v televizi. Ty rychlé, ušlechtilé sportovní koně. Od té doby jsem pak chodil do dostihové stáje, kde jsem se učil jezdit na závodních koní. Vylézt na koně nebo vyčistit koně bez balíku slámy to mi nešlo. U dostihových koní jsem byl zhruba tak do osmdesátého čtvrtého roku, kdy jsem zjistil, že do Čech dorazil western, nebo spíše kovbojské ježdění a to mi zůstalo již navždy. Hodně svého času jsem strávil na pastvinách pozorováním hříbat a jejich matek. Když jsem jako kovboj coural od ranče k ranči rád jsem spával na pastvinách s koňmi. Nejvíce mě ale bavilo pozorovat klisny s hříbaty na pastvinách a stále více jsem se věnoval poznání koní a jejich výcvik jsem tenkrát jen tak okrajově tušil a snažil dělat tak nějak jinak než ostatní. Né silou a nadvládou nad koněm. Začal jsem si shánět různou dostupnou literaturu a občas něco pochytil od těch, co dělali, že koním „rozumí“. Dnes vím, že to jen někteří nebo většina opravdu jen dělala. Časem jsem narazil na knihu Marka Rashida a po jejím přečtení jsem věděl, že to je to co celý život hledám a to co chci dělat s koňmi. Pročetl jsem několik knih, kde se dávají různé rady ale Mark Rashid to podává jako své zážitky a poznatky. Tato kniha se na mé stezce s koňmi stala jakousi mojí „ biblí „. Taky jsem něco převzal od Klause F. Hempflinga, Bucka Brannamana, ale Rashid je Rashid. Tím nechci říct, že ostatní nejsou tak dobrý. To né. Oni učí a to zas až tak dle mého názoru není dobře. Mnoho posluchačů se je snaží napodobovat. Pokud to člověk necítí srdcem, duší a konečkama svých prstů na rukou, tak může číst dnem i nocí, kopírovat různé trenéry a nebude mu to k ničemu. 14

Práce s koňmi je jako dlouhá cesta. Je to nekonečný příběh a důležité je jen to co se stane „cestou“ nikoli to, co se stane až „tam“ dorazíme. Je to filozofie. Nic jim nenutit, brát do úvahy stanovisko koně. Nástroje a techniky nejsou až tak důležité, pokud se zachová správný přístup. Je to jen o tom přístupu. Pokusím se v této „knize“udělat výtah nebo výpis z knihy Marka Rashida – Koně nikdy nelžou, trošku to promíchat i s mými poznatky a zkušenostmi s mou prací s koňmi. Snad se mi to povede a jednou za mnoho let ji někdo od koní najde jen tak náhodou a ona ho posune kousek zase dál. Nechci sem dávat rady, spíš jen a jen moje názory, ale převážně podle vzoru Marka napsat pár příběhů, kde si každý může najít to, co zrovna potřebuje. Kamarádi o mě říkali, že si víc rozumím s koňmi než s lidmi a svými konečky prstů používaných při práci s koněm jsem je prý dost štval, ale kamarádsky. Proto že jsem jim říkal, když jim to s koněm nešlo ať s nim pracují svými konečky prstů. Také je dost důležité se naučit při výcviku vypnout. Netahat do výcviku své soukromé lidské problémy. Tam musíte být jen vy a váš koník. Co to znamená v praxi? Přestat vyvíjet jakýkoliv tlak směrem ke koni. Vaše tělo by mělo vyjadřovat klid, bezpečí, pohodu a trpělivost. Koník by měl pochopit, že ve vaši blízkosti mu nehrozí žádné nebezpečí. Čím větší klid za pomocí svého těla ukážete koni tím lépe se bude učit, rychleji pochopí, že to co udělal právě teď je správné. Příště se pokusí v podobné situaci udělat to samé, aby se zbavil všech vašich tlaků. Jenže takto vypnout, kdy kolem vás přestane existovat okolní svět svede stoprocentně jen pár lidí tzv. „Horsemanů“ na světě. (To vše jsem se snažil pochopit a snad i tak nějak pochopil a dělal po studii knih Marka Rashida,Bucka Brannamana, Klause F. Hempflinga a dalších. Jim děkuji, že jsem dnes tam, kde jsem, stejně jako děkuji koním za to, že „znám to co znám“). Nikdy neříkejte, že něco nejde, pokud to sami nevyzkoušíte, protože vždy se najde iniciativní blbec, který neví, že to nejde, a udělá to!

Vždy zdůrazňuji tři základní pravidla výcviku koně: 1/ použitá metoda musí být bezpečná pro trenéra, 2/ musí být bezpečná pro koně, 3/ po skončení výcvikové hodiny musí být kůň klidnější a důvěřivější než byl na jejím začátku. Pokračování příště…

15 Ilustrační foto: Martin Štulla

Hokejový klub Pilsen Wolves autor: Martin Štulla, Václav Zuna zdroj: informace ze stránek klubu

Hokejový klub Pilsen Wolves "Plzenští Vlčáci" vznikl v roce 2012 pro rozvoj hokejové mládeže v Plzni. Cílem klubu je se lépe zaměřit na děti a vést je správným směrem. Ve sportu a v životě se protlačuje korupce, nezdravé chování. Hokej je nejoblíbenější kolektivní sport v České republice. Bohužel vhledem k jeho nákladnosti a protlačovaní si tento sport nemůže dovolit většina dětí a rodičů. Ve sportu je všeobecně velký úpadek a my s tím něco chceme dělat. Naším hlavním cílem je tuto věc změnit a udělat v České republice neobvyklý projekt. Cestou k úspěchu je za přiměřenou částku zajistit komplexní výchovu mládeže. To znamená, že rodič zaplatí přijatelné roční příspěvky a zbytek je v režii klubu. Za těchto podmínek si může dovolit hrát hokej více dětí a vylepšit součastný stav v českém hokeji. Pro zlepšení rozvoje mládeže pořádáme ve spolupráci s Hokejovou agenturou IHA Surpass mimohokejové aktivity po dobu celého roku. Hokejový klub PILSEN WOLVES Košutka ve spolupráci s Hokejovou agenturou IHA SURPASS, Zimní stadion Plzeň – Košutka, Správou veřejného statku města Plzně – Arboretem Sofronka, Domem Pohádek a Bonaparte pořádají mimo hokejové aktivity pro děti, po dobu celého roku. Pro děti připravujeme doprovodné aktivity jak sportovní, tak zábavné. Tyto aktivity pro děti jsou velice přínosné. Rozvíjí jejich pohybové a vědomostní obzory. Zlepšuje se soudružnost kolektivu pro děti a rodiče.

16

autor: Martin Štulla

zdroj: neaktuality.cz

Co se psalo kdysi… Pojďme nahlédnout, jak vypadaly autentické dobové články před několika desítkami let.

Božena Němcová vydala Babičku stalo se 14. května 1855 Spisovatelka Božena Němcová vydala dlouho očekávanou novelu s podtitulem Obrazy z venkovského života. Němcová psala Babičku ve velmi těžkém životním období, kdy navždy ztratila svého milovaného syna Hynka, nejstaršího ze svých čtyř dětí. Jako by se chtěla vypsat z přetěžké bolesti, utéci od myšlenek, které ji trýznily. „Po Hynkové smrti, když na mne všechny těžkosti, choroba, zármutek, bída, klam v lidech, jež jsem za přáteli držela, — vše to když na mne doráželo a mysl moji tížilo, našla jsem v spisech svých listek, na němž poznamenán byl plán k „babičce“ již od tří let. Čtu, s větším a větším zalíbením, a jako nějaká fata morgana začne tu přede mnou vystupovat luzný obraz malého údolíčka, do nejmenších podrobností, a v něm tichá domácnost Proškovic rodiny, v níž babička hlavní osobou,“ řekla Neaktualitám spisovatelka. „Nemohu to ani povědít, jak mne tenkráte vzpomínka ta, unášejíc mne z trudu života do utěšených dob mládí, umírnila, potěšila,“ dodala. Dílo Babička je typickým obrazem venkovského života. Návraty do Uher, kde střídavě žila, cestování na Moravu a také Slovensko, kde sbírala podklady o zvycích, kultuře a jazyce tamějšího venkovského lidu a kam se pak opakovaně vracela. To vše emotivně do díla zakomponovala. Kniha je hlavně vzpomínkou na šťastné dětství prožité v ratibořickém údolí. Vzpomínky na Staré Bělidlo, kde babička, jako hlavní postava tohoto díla, s rodinou Proškovic žila. Babička je moudrá a laskavá žena, oplývající kladnými vlastnostmi. Spisovatelka záměrně postavu babičky zidealizovala a vložila do ní ty nejšlechetnější vlastnosti jako symbol dobra a lásky.

Rudá armáda osvobodila Budapešť, konec války je na spadnutí stalo se 13. února 1945 Budapešť – Dnešním dnem definitivně skončily pouliční boje v maďarské metropoli Budapešti. Sovětské armádě se po více než třech měsících bojů podařilo vytlačit vojska nacistického Německa z města. V boji o Budapešť se proti sobě postavili Rodion Malinovskij a Johannes Frießner. Obě armády byly vyčerpány z předchozích bojů ve východním Maďarsku, avšak Sověti měli početné zálohy, a tak si mohli na rozdíl od wehrmachtu ztráty dovolit. Ani technologické unikáty na německé straně (jako například Sověty dosud nepřekonaný těžký tank Tiger II) nemohly zvrátit průběh předem prohrané bitvy.

17

ilustrační foto: tyden.cz

Samotný útok na Budapešť byl zahájen 29. října loňského roku a již počátkem listopadu byly dobyty východní části Budapešti. Němci se však nebyli ochotni města vzdát za žádnou cenu a kladli tvrdý odpor. I přes to byla zcela dobyta jedna ze dvou historických částí města – Pešť. Hitler tedy nařídil Pešť vyklidit, stáhnout se do Budína (druhá historická část města) a uhájit jej za každou cenu. Rudá armáda však město po Novém roce obklíčila a přerušila tak spojení Budapešť-Vídeň. Vyjednavači poslaní s cílem sjednat kapitulaci města však byli nacisty zavražděni. Malinovskému tak nezbývalo nic jiného, než bojovat o každou ulici ve městě. Boje se tedy značně protáhly, dnes však město definitivně padlo. Nacistické Německo tak přišlo o důležitý opěrný bod na východní frontě, konec války je na spadnutí.

Chata v Jezerní kotlině: Foglarovi hrdinové jsou dnes už vyčpělí stalo se 19. května 1989 Nepochybuji o tom, že celý náklad 120 000 výtisků knihy Jaroslava Foglara Chata v Jezerní kotlině, kterou vydalo nakladatelství Olympia, byl beznadějně vyprodán. Zcela určitě k tomu přispělo dlouhé nevydávání a mytické mlčení okolo autorovy osoby. Nelze upřít Jaroslavu Foglarovi jisté zásluhy o výchovu mnoha generací. Na druhé straně je však třeba objektivně doznat, že literární hodnota jeho knížek je poněkud diskutabilní. Neboť čas oponou trhl a žijeme v podstatně jiné době. V životě stejně jako v literatuře nefigurují lidé pouze dvou sort – černí a bílí, neboli paďouši a klaďasové. Jsme povětšinou lidé normální, obyčejní, v podstatě dobří, sem tam s nějakou chybičkou Takové ovšem Foglar nezná.

foto: archiv.ucl.cas.cz

Jak říká Miroslav Horníček, jsou to prostě hoši. Nikdy nebyli ani chlapci, natož pak kluci. Jejich mluva jest spisovná, archaická, zábavy mají ušlechtilé, týrají tělo i ducha, cpou se vitamíny. Pokud jim unikne někdy nevhodné slovo, jsou silně frustrováni. Kdyby za mou přišlo dítko: „Tatínku jsem nehodný synek, jenž zaslouží co největší opovržení, poněvadž jsem nepozdravil paní správcovou!“, asi bych je popadl za ruku a utíkal s ním do ordinace k MUDr. Cimickému. A prohřešky autor trestá jako archanděl Gabriel. Viz třeba Chatu v Jezerní kotlině. Ludvíček Grygarů si párkrát šlukne z cigárka, jež mu vnukne padouch Filip Strnadů, a nestačí, aby mu bylo špatně, ale okamžitě dostane otravu nikotinem a celkovou pošramocenost plic a jen díky tomu, že si usmyslí, že bude „nový, lepší“, sleze hrobníkovi z lopaty. Foglarovi hrdinovu jsou prostě neskuteční, vyčpělí. Leč, pravda je i to, že jiní, kteří by vedli mládež k čestnosti, odvaze, nejsou. A to je už dlouhou dobu rukavice hozená autorům umění pro mládež. ilustrační foto: foglarweb.cz 18

V aktuálním čísle Keltovin si budete moci přečíst zajímavosti o švábech nebo třeba o australském ovčákovi a také si můžete vyrobit hezký (a hlavně chutný ) dárek pro své blízké – koňakové bonbony.

Dech dokáží zadržet na dlouhých čtyřicet minut. Mají bílou krev, a protože v jejich těle není krevní tlak jako u lidí, nemůže prakticky vykrvácet. Nedýchá ústy, po těle má rozmístěné dýchací trubice nazývané vzdušnice. Říká se, že šváb si zvykne na všechno, na rozdíl od člověka a v případě nenadálé katastrofy by se mohl stát úspěšným nástupcem lidské rasy. Možná zatím jen trpělivě čeká na svou příležitost.

Na Veverušákovi pak najdete další zajímavé článečky, třeba: Pokud se chcete dozvědět spoustu zajímavých informací ze světa, najděte si na Veverušákovi články s názvem Všehochuť V článcích najdete zajímavé informace z tuzemských zoologických zahrad, přečíst si můžete pozvánky na zajímavé akce, ale také novinky o narozených mláďatech. Venku je počasí, že by do něj psa nevyhnal a vy se nudíte? Pak zavítejte do sekce „Knižní tipy“, kde najdete velké množství tipů na zajímavé knihy pro všechny věkové kategorie.

Přitahuje ho špína a nepořádek všeho druhu. Samozřejmě, nemusíte mít neuklizeno přímo u vás v bytě, bohatě stačí neudržovaný objekt v sousedství, nevětraná půda, neudržovaný sklep. Přes den brouk odpočívá, zaleze si někam do tmavého kouta a nenápadně vyhlíží, až se zešeří. Jakmile se setmí, opustí svou skrýš a začne se poohlížet po něčem dobrém na zub. Kdyby si jen ukousl a šel o dům dál, nikdo by mu to za zlé neměl. Jenže šváb, když už se dá do jídla nepřestane, dokud je co žrát.

Setkání se švábem Pokud se s ním náhodou potkáme třeba na dovolené v hotelu, je to pro mnohé z nás důvod vzít nohy na ramena a hodně rychle zmizet. Objevit tohoto brouka v posteli, bývá většinou dostatečnou zárukou, aby vám vrátili peníze a ještě přidali velikánskou omluvu.

Pokud bude chtít, vezměte jed na to, že si k vám cestičku najde. Odpadem, kanalizací, škvírami mezi stěnami. A právě proto, že se pohybuje mezi odpady, vzniká riziko přenosu různých závažných onemocnění. Brouci se až s neuvěřitelnou rychlostí dostanou do spíže k potravinám, vybíraví nejsou, není pro ně problém ochutnat od každého kousek. Vydávají se na průzkum okolí, dokáží mezi sebou komunikovat a u nejchutnějšího úlovku se jich sejde už celá početná skupinka. Nejraději mají cukry a maso, nepohrdnou luštěninami, pečivem, moukou, rýží. V případě, že hrozí nedostatek, dokáží rozkousat knihy, mýdlo, lepidlo nebo staré fotografie. Pověstní jsou i svým kanibalismem.

Asi je jasné, že není řeč o uprchnutém švábovi zakoupeném v zoo koutku, budoucí potravě pro naše zvířecí mazlíky, hady či ještěrky, ale o volně žijícím hmyzu, ukrytém někde v tajné skulině mezi trámy, ve škvíře mezi parketami, za lednicí nebo sporákem. Šváb s námi lidmi žije už hezkou řádku staletí. Jedná se o velmi starobylou skupinu živočichů. Díky tomu, že patří k primitivnímu hmyzu, nemá problém se přizpůsobit aktuálním podmínkám. Někteří z nich létají, velmi rychle se rozmnožují. 19

Potraviny znehodnocené jejich výkaly se musí vyhodit, jsou kontaminované velkým množstvím bakterií, hrozí průjmové onemocnění salmonelóza. Setkání s mrtvými těly brouků a jejich částmi je zase nepříjemné pro alergiky a lidi, kteří mají problémy s dýcháním, například astmatiky.

však vyrovnaný a ostražitý, dá se říci, že mu nic neujde. Ale kterému psu také ano, že? Jako výhoda se dá označit u tohoto plemene velká výdrž v různých aktivitách. Není to pes rozhodně do paneláku, měl by mít dost velký výběh, koneckonců je zvyklý se výrazně prohánět. Kromě tohoto však v uvozovkách musí tzv. pracovat. Kdo si ho pořídí, měl by mu dávat úkoly, jinak zakrní. Co se týká sportů, tak se dá dobře využít fly-ball. Vychází dobře s ostatními domácími zvířaty a dětmi. Cizího člověka příliš nemusí.

Díky své neuvěřitelné přizpůsobivosti jsou švábi bez vody schopni přežít až jeden týden, bez jídla dokonce několik měsíců. Co je tomuto skoro nezničitelnému broukovi nepříjemné, je světlo. Jakmile rozsvítíte, nebo je vyruší vycházející slunce, snaží se rychle ukrýt do skrýše. Běhat dokáží rychlostí až 5,5 km za hodinu, to je přibližná rychlost naší chůze. Setkat se s nimi můžeme prakticky na všech kontinentech s výjimkou severního a jižního pólu, a pokud bychom chtěli poznat všechny druhy osobně, bylo by jich víc, než pět tisíc.

Koňakové bonbony Protože si často lámu hlavu co dát svým blízkým k narozeninám, svátku nebo při jiné příležitosti nabízím vám dnes recept na úžasné koňakové bonbony (pro děti koňak do těsta samozřejmě nepřidáváme, i tak mají skvělou chuť). Z těchto bonbonů jde udělat luxusní bonboniéra, kterou nikde nekoupíte. Díky tomu přijdete na oslavu s originálním dárkem.

S největším švábem na světě se setkáme v Jižní Americe, na délku měří 15 cm a rozpětí jeho křídel je až 30 cm. Jeden druh se dokonce pěstuje i jako domácí mazlíček, je jím madagaskarský šváb syčivý, který dokáže být prý velmi dobrým a netradičním společníkem.

Potřebujeme: 150 g dětských nebo cukrářských piškotů 40 g změklého másla 4 – 5 lžic vaječného koňaku 2 lžíce medu strouhaný kokos na obalení kakao na obalení

Australský ovčák

Postup: Piškoty rozdrtíme v mikrotenovém sáčku a nasypeme je do misky. Na piškoty nalijeme vaječný koňak a přidáme máslo. Celou směs řádně promícháme, až vznikne pevné těsto. To dáme na 15 minut zatuhnout do lednice. Rukama vytvoříme z těsta kuličky cca 3 cm (nebo dle velikosti papírového košíčku). Jednu polovinu kuliček obalíme v kakaovém prášku. Med smícháme se lžící vody a dáme asi na 25 sekund zahřát do mikrovlnné trouby – program rozmrazování. Po té zbytek kuliček namočíme v medu a obalíme ve strouhaném kokosu. Kuličky uchováváme v chladu, nejlépe v lednici.

Člověk se jen těžce může zorientovat, pokud je laik. Krásný druh je například australský ovčák. Jak je patrné už z jeho jména, tak patří mezi ovčácké a pastevecké psy. Byť má v názvu kontinent Austrálie, tak paradoxně pochází ze Spojených států Amerických. Výška psa se měří v tzv. kohoutku, což je prostě zjednodušeně řečeno kolmice od země až po výšku psa. Australský ovčák měří maximálně padesát sedm centimetrů, pokud se bavíme o psech. Fenka může mít až padesát dva centimetrů. Australský ovčák má poměrně hustou srst. Avšak na druhé straně, péče není nijak závratně složitá. Stačí vyčesávat odumřelé chlupy dobrým česátkem. Patří mezi vysoce inteligentní psy, kteří se snadno učí. Též je

20

21

22

23

24