OBOR POEZIE Vražedný den Iva Kůřilová noci uvázal smyčku kohout zakokrhal – za ranních mlh sotva viditelný hřbitov jednou ta smečka nevydrží v nažloutlém světle křupne kuří kost
*** Iva Kůřilová můžu se držet vyšlapaných cest tupé nárazy táhlý zvuk uprostřed svahu orel celý z plastu vykotlaný strom holohlavý pařez čísi bota ještě teplá pro to všechno vyšlapu si novou méně tupou méně plastovou méně holohlavou méně teplou méně táhlou
Zabíjení v rouše beránčím (na čekané) Iva Kůřilová stáří přišlo do lesa strhalo ze sebe šaty a vetchými zašedlými vlasy ulámalo hřbety stromům
Zodiaková Monika Petrlová TAURUS to jsi chtěl být toreador… - lovec masa na bifteky, malý šašek bez corridy
Tvůj sen prasknul jako nádor asi tím, že už jsi velký že už víš, že nejsou kdyby GEMINI víš, v mém magnetickém poli je Tvé srdce černý magnet (dobrý možná na lednici) vyměň náboj za cokoliv: plus co mínus nepřitáhne lásku zákonitě zničí CANCER čas se loudá – couvá zpátky: máme menší číslo boty hrajeme si na doktory zas věříme na pohádky - tři přání jsou jeden dotyk nad zlato je špetka soli (…)
Natřikrát jinačí (ukázka z básně) Monika Petrlová přes den jsem vyprahlá studánka bez vody v poledne býváš mým nejdelším stínem pod rouškou noci jsme spojené nádoby zakleslé do sebe svým vlastním klínem (…)
Všelijaká (ukázka z básně) Monika Petrlová poslední Lolita - holčička v negližé zadarmo k večeři Šípková Růženka se kterou chodíš spát striptérka s parukou vždy když se sešeří
. chtěla bych být Tvoje nejhezčí vzpomínka - ta, co na ni občas mimoděk myslíš když hnojíš zahradu když vaříš kolínka anebo prostě jen když dýcháš kyslík
Dopisy k němu Irena Velichová dokážeš-li projít zdí doveď mě dál než smrt Pane v tuto chvíli Tmění Bednění dnů trhám si věčnost I. Poprvé Ti píši přilehlá k tomuto stolu (šel jsi k Hoře určitě jsi sám) Bude duben a skoby v kůře povyrostly škára potemněla stahuji se z kůže z ikon II. Věřím na konec Tvého těla Je čtvrt na Srdce akorát čekám nový inkoust opíráš se o pondělí a ploutev značí kolbiště chodbu protne jen zástěra a ryba III.
Rámuješ zbytky boků (pro rodinu) Za dveřmi přešlapuje publikum přituhlo IV. Všichni moji blízcí leží od zápraží k lesu Stydno v našem domě Mlčí se od kostela mé jméno dokonáno V. Bůhví proč se mi -už zasezdá tvůj zlý syn Lehává naznak v jejím břiše a sípá mi modlitbičky: Mario Ikono Ireno VI. Už pár let tu nesvítá víš (můj dům je plný dopisů a švábů) Káže mi z tvrdých matrací Magdaleninu roušku: Jsem to, co jsem vyslovila
Vlastě Jan Těsnohlídek seděli v urnovym háji na kopci za městem tenkrát mluvil o daleký cestě na sever chystal se bejt d o o p r a v d y dospělej a ona řekla že viď že mi budeš psát až budeš pryč - tenkrát bylo to někdy koncem jara – skoro v létě
v dálce paneláky hořely západem slunce – nebe bylo zjizvený od letadel a vítr počítal její pocuchaný vlasy – tenkrát se v duchu smáli lidem co dole vymejšleli průměrnej plat a všechno co je potřeba zejtra nakoupit – lidem co vkus z výlohy nálady z rádia romantiku z filmů & sex z netu všem co tam dole pro něhu chodili do kostela do hospod nebo do bordelů – tenkrát tenkrát chtěl pro ní jinej svět svět bez složenek & hádání & jogurtů kupovanejch napočet tenkrát chtěl pro ní jinej svět – takový to pěkný – takový to klišé co chtěj mladý kluci pro mladý holky (...)
Obrysy Michaela Horynová Pojď si do mě lehnout cítím se třeskutě v okovech zakousnou se mi do holení ti psi ukamenovaní Po týdenních narozeninách cítím se zpráskaně v okovech jako dlouhonozí psi chrti s hlavou u kolen Jak vrávorá cítím se špatně vmotaná do svých upřímných lží mám sil napospas
pro krále ztracených časů a kolik věží nekonečna mě rozsvítí do mlhavých dálek Upřeným pohledem na nohy v trávě s vůní hlíny a příběhu Pak sedneme si naproti sobě dvě sochy z bílého kamene nebo jen otisky na skle
Poslední polibek Petr Bílek Líbáme se za kostelem, tam nás Pán bůh nevidí. Laskáme se mezi hroby, jen mrtví nám závidí. Jsme tu spolu, moje milá, při lednové procházce. V tvém sevření, ve tvé tváři, Ani známka po lásce. Pak najednou v křížů stínech, strachem rvu se za vlasy. Dýchni na mě vždyť si živá Nebo aspoň byla si…
Ještě je brzo Barbora Štanclová Zelené listy kornatí. Tráva popelá. Volavky zobáky, jako peřím, projíždí studené ryby v sítích na srdci utopená nemluvňata. Šedivé mokro časně z jara polézá v oku kapra pod hladinou, dobré nálady kosí řasy, smutné písničky a časně z jara je ještě brzo na divokou lásku.
Bolest, červenka a hýl Barbora Štanclová Dáví mě čtyři slabé chvilky,
které se chvějí červenou jeřabinou, brusinkou, rozsypané pod topolem v poli, kam létá na noc hýl a červenka, jako tajní milenci zůstanou až do úsvitu, kdy sen zešedne a ranění jsou nejživější. Okolo všechno zadrží dech pak první paprsek provoní oblohu a nenamlouvejte nikomu kdo tu byl, že už je vše dobré a že co nechceš odešlo, ráno je moudřejší večera. To šedé bezmostí nevede od nikud nikam tak kam by odcházelo a jste-li sami sebou a jste-li upřímní, s pokorou a DOBŘE se nadechněte do dalšího dne. Sbohem milenci, rubínová noci jako darovaná krev v plastovém pytlíku.
*** Jana Orlová Přijdeš a chtěla bych tě obejmout a sevřít mezi stehna a být vlakem i tunelem ne jen říct pojď spát i já jsem unavená ale člověk umře a některé věci se ani nemusí stát. Vstávám z postele a odcházím se projít jednou se nevrátím a budu za tu zlou a necitelnou a všechny kamarádky tě budou utěšovat. Pak se s některou z nich vyspíš. Vidíš, tak špatně na tom nejsi.
*** Jana Orlová I měsíc zapadá… dej mi bože vláhu, ať můžu růst.
nikdy nasycena věčně toužící a rozechvělá cuchat tak vaše něžné vlasy svázat vám ruce bolest hluboko v kostech už nemůžu jít obnažená hlava a slzy panenka mává a já ji defloruju tentýž den, co jsem ji poznala je to tak ošklivé, ale na planinách se tiší vítr. Už je klid.
Mezi břehy Martina Dobrovolná Nejvíc slov najdu, Když ležím mezi břehy. Plynu po toku, Nepočítám do deseti, Nepářu si stehy, Jsem jen součástí. Jsem. A nic víc nechci. Mé žíly jsou spokojené. Tak dobře zapadám do koncepce řeky. Její pramen mi hladí vlasy, Možná, že jednou mě sevřou, Její doširoka rozevřené břehy.. strachem omotané řasy a kamenné vředy, šimrám ji..
Jen tak Martina Dobrovolná Projít ohněm, A zasmát se větru, Uplynout vodě a uběhnout času, Jen tak z nudy, Prorůst trávou A prohlédnout až do oka. Protéct klíčovou dírkou do budoucnosti a neztratit přítomnost. Jen tak..popřít v sobě touhu.
Lesní zátiší Pavlína Vimmrová
Zelená pavučina na konci tunelu a cáry víček připnuté kolíčky na dráty elektrického vedení Maková panenka hryže gumový kabel Rozsypaného azbestu si nikdo celé roky nevšiml
Legenda o Babylonu Pavlína Vimmrová Budovy se zavřenýma očima vyřvávají kouř Lehké ženy se houpou na vahách Zase ani kilo navíc Brankář ve vstupních dveřích tě nevpustí Leda bys měl na jazyku peníz Další vybrané básně mimo pořadí (včetně zvláštní ceny)
Vzpomínám si na tebe Lukáš Weishäupl krásná, která jsi seděla a měla malé bosé nohy. Malé tělo v drobných ústech, na očích čtyři stěny s obrázky a rámy. A rostlina si kvete přes zábradlí, jako žena, když si rozčesává vlasy a nachází v tom jedině svůj osud.
Cestou Lukáš Weishäupl Když dívky v řece smáčejí své těžké nohy a o kolínka ryb škrtají své sirky končetin a zapalují vůni červeného mládí, láska páchne údolím, jako sběh. A kohout velmi špatně žije se zlomenou nohou kuřince; sotva líbá slepici na kuřinec.
Zasněná Václava Matesová Měsíc po očku se dívá na rovník, má nakousnutou líci jako medovník.
Všímavá Václava Matesová Oheň v krbu po dřevu se shání a pozvolna zmírá na vyčerpání.
Podezřelá Václava Matesová Hvězdy cinkly na hroty, orloj se spustil s halasným zavrzáním a kola utrhly kus tmy, když Nov se kousl do jazyku, půlnoční fiakr zastihl mě bosou s kostkou ledu v koutku rtu.
Krajina s mincí a konvalinkou Tomáš Tománek krajina s mincí a konvalinkou je mým novým domovem pod stropem z kravích struků houpe se fialový chameleon sněží lidé olejovité paprsky se srážejí v krychle nejrůznějších tvarů (obzvláště pěkná je ta trojboká) ohnivé kry přepravují hejna plechových pořadačů ze sklepa se ozývá chuť včerejšího rána bohužel je zkažené někdo nedovřel víčko musím se odepsat někam dál tady začíná být poněkud Přemyslíno
