Občasník skautského střediska Skalička v Zábřeze podzim

Občasník skautského střediska “Skalička” v Zábřeze 2010 - podzim

2013

SLOVO VŮDCE STŘEDISKA

Hezký den, rok 2013 se chýlí k závěru a nás čekají vánoční svátky plné očekávání nejen dárků pod stromečkem… Chtěl bych této příležitosti využít a poděkovat Vám všem - všem členům, za to, že jste se vydali skautskou stezkou- není lehká ale o to více nádherná; vůdcům a vůdkyním a všem činovníkům v oddílech – kteří táhnete ten nejtěžší úkol a všem těm, kteří na středisku pomáháte, aby bylo vše tak jak má …

Všem bych chtě popřát krásné, spokojené a požehnané prožití vánočních svátků - a stejně tak celého nového roku...... Tomáš Hampl – vůdce střediska

Střediskový táborový oheň V předvečer svátku sv. Václava jsme se sešli u tradičního slavnostního střediskového táborového ohně. Hlavním bodem programu bylo žehnání nové střediskové vlajky (v příštím Skaláku střediskovou vlajku představíme podobněji). Dále zde zaznělo poděkování našemu dlouholetému bratru pokladníkovi Jiřímu Kargerovi - Montimu, který na jaře předal svoji funkci. Bylo zde složeno několik slibů – i včetně činovnického slibu br. Františka Friedla – Frci. Oddíl Skalák přivítal několik nováčků, se kterými se rozloučil oddíl Dráčata.

Skalák 2013

2

Brigáda

Vzhledem k velkému nárůstu počtu členů v oddíle Žab, jsme se rozhodli ponechat dívčí WC i přes zimní období v provozu – to si ale vyžaduje temperanci místnosti wc proti zámrzu. Protože zdivo nemělo požadované izolační vlastnosti – bylo potřeba je doplnit J. A tak v listopadu proběhla brigáda na zateplení dívčích WC. Akce to byla náročná , ale večer jsme odcházeli takřka od dodělaného díla. Zbývají kosmetické úpravy a uvnitř dokončit elektroinstalace. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se zapojili do tohoto díla …před brigádou nákupem a nátěrem desek, samotnou instalací zateplení i následným dokončením a dotažením elektroinstalace.

Tomáš Hampl

3

Skalák 2013

Medaile svatého Jiří U

příležitosti

skautského

okresního

sněmu šumperského okresu byl náš oddíl oceněn za soustavnou výchovnou činnost v našem městě. Dostala se nám medaile svatého Jiří - jakožto patrona skautů. Oddíl spoluzakládali Luboš Skácel a Petr Herman v roce 2000. Za 13let prošlo oddílem přes 100členů. V současné době tvoří tvrdé jádro vedoucích asi 7 členů. Snažíme se zúčastňovat a organizovat akce jako jsou schůzky, tábory, brigády, kominukace s veřejností, chorvatskými skauty,

výhledy

do

budoucnosti

atd

kominukace s veřejností, chorvatskými skauty, starost o pokladnu, výhledy do budoucnosti atd., a to vše na úkor svého volného

času.

Výsledkem

je

mnoho

spokojených a doufáme, že i slušných dětí, připravených do dnešního nelehkého světa. Nezbývá než pogratulovat a smeknout. Doufáme, že elán celému oddílu vydrží ještě mnoho let.

Skalák 2013

4

ODDÍL SKALÁK Oddílovka na bazéně Tato oddílovka byla tak trochu narychlo, ale k mému úžasu kluci velice pohotově zareagovali a 22. 11. 2013 v 17 hodin jsme se sešli na bazéně téměř v kompletním obsazení obou družin, a dokonce nás svoji návštěvou poctil i br. Jenda. Dlouho jsem přemýšlel, jak celou schůzku pojmu a nakonec jsem si řekl, že přece jen jdu na bazén se skauty, což už jsou pořádní chlapi, někteří dokonce vyšší než já ( že Jendo:), a tak jsem se rozhodl pojmout toto pozdní odpoledne s partou takových chlapáků dost sportovně a musím říct, že mě kluci mile překvapili hned, když jsem jim svůj záměr začít plnit odborku plavce sdělil. Nikdo nic nenamítal, ba dokonce byli zvědaví, co je čeká a začali si hned vybírat, co by si rádi splnili. Nejvíc mě kluci překvapili svým nasazením u úkolu č. 9 záchrana tonoucího, který jsme si při poslední návštěvě nacvičovali, a všichni si i po dlouhé době většinu věcí pamatovali a hlavně je dokázali uplatnit ve vodě. Samozřejmě, že naše návštěva bazénu nebyla jen o snaze zdolat alespoň část z úkolů potřebných k získání odborky, ale také o tom se pobavit, což kluci dokázali při přehazované, kdy dokázali předvádět nejeden krkolomný kousek, aby získali míč. Také dokázali, že jim není cizí otužování, a někteří vydrželi pod ledovou sprchou i půl minuty. A také jsem přemýšlel, jestli některým za ty dvě hodinky nenarostly žábry, protože rekord pobytu pod vodou na jeden nádech byl za hranicí jedné minuty. Prostě kluci prokázali, že ve vodě se neztratí, a věřím, že se k této odborce společně proplaveme. Na další nejen mokré setkání se všemi těší br.Martin (Zajda).

5

Skalák 2013

ODDÍL ŽÁBY Ahojky přátelé a kamarádi,

ráda bych vám povyprávěla, jak jsem jela se Sovama na výpravu. Sešli jsme se na nádraží,bylo nás krásných šest dětí já a můj muž. Cestou jsem jim prozradila část cíle naší výpravy. Naše družina totiž jako jediná netušila, kam vlastně jede-tedy kromě mě samozdřejmě. Od poslední akce měli pouze nápovědu, že cíl naší výpravy má něco společného s Mikulášem a pohádkama. Takže si ve zprávě psané morseovkou vyluštili, že jedeme za perníkem. První jsme jeli do Pardubic, kde jsem zařídila exkurzi v perníkárně Janiš ( perník je tradiční dobrota, kterou najdeme v mikulášském balíčku). Na nádraží jsem si zakoupili jízdenku na trojebus a nastoupili jsem do čísla 13, které nás dovezlo nejblíž. V perníkárně už na nás čekali a za malou chviličku nás pustili dovnitř.Sice jsem nemohli přímo do výrobny, kvůli předpisům, ale i tak jsme viděli jak se pardubický perník vyrábí. Majitel firmy nám pouštěl ukázky na počítači a k tomu nám vyprávěl jak o historii,tak o současnosti. Už teď víme například i to,že do tradičního pardubického perníku rozhodně patří kromě mouky a dalších surovin meruňková marmeláda. Po ukázkách jejich výrobků, jsme mohli popustit vlastní uzdu fantazie a nazdobit si každý svůj perníček. Nazdobené perníčky jsme si odvezli domů společně se speciálním perníkem pro naši družinu,který nám zaměstnanci vyrobili. Je na něm náš družinový znak i pokřik. Po společné fotce na památku jsme se vydali zpět na nádraží odkud naše kroky vedli na dalčí cíl - ten pohádkový. A zde začal náš den zapomínání a ztrát. Zjistila jsem totiž,že v tom spěchu a strachu o perníky ( jejich přepravu ) jsem v prodejně nechala fotoaparát. Naštěstí si jej všimli, takže se tam Honzík ( můj manžel ) vrátil a přivezl ho. V Chrudimi jsem měli pohádkové překvapení, objednáná byla návštěva Muzea loutek, kde nás paní naučila princip stínového divadla a nechala nás i vyrobit si vlastníl loutky. Samosebou bylo nejvíce soviček . Já jsem se pak pohodlně usadila a užila jsem si fantazii a souhru dětí při divadelním představení. Vůbec netuším ,jak se ta pohádka jmenuje, ale bylo to o zvířátkách co měli domeček v lese a postupně se do něj stěhovali. Až přišel medvěd, který se tam nevešel a domeček jim rozbil. v našem případě to nebyl medvěd, ale ninja, kterého vyrobil syn paní co se o nás starala ... Mikuláš. Samozdřejmě jsme si prošli také muzeum samotné,které je zmodernizované a opavdu hezky udělané. Uvítala nás speciální výstava kašpárků. Nechyběli ani rytíři, hraběnky a čerti. Dokonce ani Špejbl a Hurvínek.V herně jsme našli další druhy divadel - maňáskové a marionetové - oboje si děti samozdřejně hned vyzkoušely. To už se nám však čas překulil do pozdního odpoledne a my museli na vlak zpět domů.Cesta opět krásně utekla, protože jsme všichni měli plné hlavičky zážitků. A tady náš zapomínací den končí - můj muž zapoměl někde čepici,ale ta už se nenašla ... prostě něco se dnes ztratit mělo a je dobře,že to byla nakonec jen čepice. No fááákt děti jsme dovezli zpět všechny. Pokud by vás lákala taková výprava také,tak vám ráda poradím s kontakty na kterýkoliv z našich cílů. Podle reakcí,které jsem dostala od rodičů se výprava dětem moc líbila, ale já se už teď těším na další, která bude směřovat více do přírody. …................................................................Napsala Watoknapa - owachira družiny Sov

Skalák 2013

6

Družinová výprava Rosniček 30.11.2013 Za cíl naší výpravy jsme si na družinovce zvolily Praděd, ale protože nás Magaskawin upozornila, že už tam bude sníh a tedy to nahoru údolím Bílé Opavy nebude ani romantika a ani tam s námi nepůjde, rozhodli jsme se pro Šerák a Praděd odložily na příště. Ráno jsme vyrazily vlakem na Ramzovou, ve vlaku jsme stihly stlačit téměř veškeré zásoby sladkostí. Magaskawin nám slíbila, že si dneska sáhneme na dno a někdo z holek při pohledu na rozjívenou Šípka poznamenal, že u ní to nehrozí, protože ona má dno třikrát hlouběji než my ostatní. Při neplánovaném přestupu v Ostružné (za který mohly ČD), jsme si zamokřily skoro všechny rukavice, které jsme měly s sebou, a na Ramzové dorazily další, takže suché měla snad jen Magaskawin a Anet s Fretkou (tohle tvrzení není podloženo). V Ramzové jsme se tak těšily na lanovku, že nám vůbec nevadilo, že potom půjdeme 14 km trasu, která je delší než trasa bez lanovky. (Pozn. pod lanovkou nikdo ani neposlouchal co bude následovat, kolik km a jakým terénem, šlo prostě jen o to svézt se ) Od lanovky jsme došli půl kilometru na chatu na Šeráku, někteří (většina jak dole nedávala pozor si) myslely, že tohle je náš cíl cesty a že teď už půjdeme dolů, nebo ještě lépe pojedeme lanovkou . To byl však omyl, nechaly jsme se vyfotit dokud za námi v údolí bylo alespoň nějaké sluníčko a šly se posilnit polévkou a odskočit si na záchod. V chatě nám Magaskawin na mapě ukázala trasu a asi 3x zdůraznila, že je to 14 km, ale to skoro nikdo neposlouchal stejně jako to, že půjdeme přes Keprník a přes Vozku do Branné. Když jsme vyšly z chaty, panoramatické výhledy do údolí byly ty tam a viděli jsme jen bílou tmu a ani cestou nám nebylo souzeno se kochat výhledy L. Vyrazily jsme. Lucka s Anet nasadily šílené tempo, kterému nikdo nestačil. Po necelém kilometru přišly dotazy, kam že to vlastně jdeme a kdy tam budeme, teprve tady některé pochopily, o co tu jde, jiným to došlo až na Keprníku, kde sněžilo a foukalo a nebylo tam vůbec milo. Místy bylo (podotýkám, že na konci listopadu) nafoukáno tolik sněhu, že jsme zapadaly po stehna a ti okolo 150 cm až po pás do sněhu. I přesto se zadní články naší výpravy rozhodly uspořádat delší přestávku (kratší pauzy dělal „chvost“ každých 100 – 200 m, byly buď v sedě, nebo v leže)právě zde, protože jak nebylo vidět na krok nevěřily, že slibovaný les a tedy i konec sněhové vánice můžeš ještě někdy nastat, a tak jsme tedy mrzly a odpočívaly. Kousek za Keprníkem, asi tak necelého půl kilometru, začal les, takže skončila sněhová vánice a byl opět důvod k přestávce, jediný kdo byl proti, byla Magaskawin. Lucka objevila super bunkr a hned ho šla prozkoumat, jednalo se o smrk se zapadanými spodními větvemi sněhem a tak vznikl domeček. Bohužel se do něj muselo lézt po břiše a nebyl pro 8 lidí, takže si to některé Rosničky nechaly ujít, ale po přibližně 150 m byl prostorný bejvák, kam jsme se naskládaly všechny, to byl další důvod k přestávce. Bunkr byl naprosto skvělý, někdo ho přirovnával k tee-pee, někdo tam chtěl přespat do druhého dne, Luc prohlásila, že je tam tepleji než venku a Fretka aby Luc podpořila, si sundala rukavici, šáhla rukou do sněhu a sdělila nám, že i sníh je tu teplejší. Při svačině jsme byly varovány, že nemáme nikdy jíst žlutý sníh, rada je to velmi cenná a jistě si ji všichni vryly do paměti. Sice jsme chtěli ještě piknikovat a pak

7

Skalák 2013

cestou objevovat další bunkry, ale Magaskawin nás hnala dopředu a když u rozcestníku zjistila kolik je hodin a řekla nám, že jsme zatím ušly celkem prd, bylo po domečcích a zastávkách. Odbočily jsme z alespoň trochu prošlapané sněhové cesty na turistickou značku, po které před námi v tom sněhu ještě nikdo nešel, byl to zvláštní pocit. Magaskawin šla první a prošlapávala cestu, naštěstí jsme se v lese bořily jen do půl lýtek. Asi v půli cesty na Vozku jsme potkaly paní s pánem, takže jsme měly cestu alespoň trošku prošláplou a věděly, že se neztratíme. Na Vozkovi zalezla půlka výpravy do stromového domečku a pořádala bujarou párty. Druhá půlka zatím zapisovala do vrcholové knihy. Na skály se nechtěl jít podívat nikdo, prý jen když to bude po cestě, stejně nám díky zpoždění vlaku nezbývalo moc času nazbyt, tak jsme šly dál, teď už to bylo jen z kopce nebo po rovině. Dolů to šlo dobře a z Vozky na Volskou louku byla jen jedna zastávka. Na Volské louce jsme si opět dopřály odpočinek a snědly něco malého a vydaly se dál do Branné. Cestou po nás Magaskawin pořád házela pucky a u dalšího rozcestníku, který sliboval nádraží už za 4 km, se rozjela sněhová bitva. Pak si Dredy začala zouvat botu, že si zalepí puchýř, nízké ponožky do sněhu a pohorek nebyly dobrá volba (pozn. vysoké a teplé ponožky měla dotyčná v batohu, musely se mít celou cestu výborně). Pak se ale Magaskawin podívala na hodinky, hned byl všemu konec, puckování i lepení puchýře, bylo 14:57 a vlak jel něco po půl čtvrté. Poslední 4 km jsme střídaly rychlou chůzi s během. Pro některé to bylo utrpení už po prvním kilometru, ale nedalo se nic dělat. Sedět mokří v v nádražní čekárně a čekat na další vlak by bylo o zdraví. Magaskawin pořád slibovala, že už to může být jen tak asi 1,5 km a že jestli nám to ujede, tak jen o minuty a navíc ten vlak uvidíme, takže musíme makat. Nejhůř na tom byla asi Lucka s úplně durch botama, ve kterých se muselo běžet dost špatně. Po 10 minutách se vynořil rozcestník, na kterém stálo Branná žel. stanice 1,5 km. Nálada v týmu byla špatná a Magaskawin měla problém, naštěstí nebylo moc času na výčitky, protože jsme musely makat, abychom to stihly. Chvíli po 15:30 jsme zahlédly nádražní budovu a tempo rázem ochablo, Magaskawin mohla pobízet, jak chtěla, ale už byl vidět cíl a holky zvolnily, jenže za chvíli se za námi ozval vlak, byly už jsme sice skoro u hlavní cesty v Branné, ale ještě nám kousek zbýval a pak ještě kopeček k nádraží. Tady přišlo to slibované (ale v tuto chvíli neplánované) dno, sáhly si na něj všechny. První běžela Fretka, vlak viděla ale nekřičela, za ní běžela Luc. Když viděla, že Fretka už je skoro na nádraží, přešla do chůze, ale když zjistila, že nevolá na průvodčího, začala hulákat jako na lesy a běžela rychle na nástupiště, jako další tam doběhla Magaskawin a snažila se domluvit s průvodčím, ten ji odkázal na výpravčí. Vzhledem k tomu, že vlak už byl odpískán i odmávnut nebyla paní výpravčí moc nadšena a říkala, ať děláme, ale podařilo se ji přemluvit. Tak se Magaskawin rozběhla zpět pro Lucku, která byla poslední a Luc s Fretkou zatím nastupovaly do vlaku a čekaly na ostatní. Ve vlaku jsme všechny padly na sedadla a byly rády, že jsme vlak stihly. Na družinovce všechny účastnice hodnotily s odstupem akci jako podařenou . Skalák 2013

8

9

Skalák 2013

ODDÍL HLEDAČI

Ze skautského deníku 2.část Další ráno jsme si už zvykli, že se vstává individuálně a že nás nikdo nehoní na budíček a rozcvičku. Po snídani se na hřišti konaly fitky. Každá ze skupin měla připravenou nějakou soutěž a musím přiznat, že to bylo lepší jak rozcvička. Pot z nás jen lil. Dalším bodem programu byla přednáška o moři. Na jejím konci jsme dostali za úkol na prázdný model mořského průřezu, nalepit jednotlivé mořské živočichy podle toho, ve které vrstvě žijí. Pak už byl do oběda volný program. Odpoledne jsme měli program na moři a to závody. Bylo deset kol a z každé skupiny se plavalo , pak další jel na kánoi, další na krokodýlovi a poslední plaval s pádlem. Vystřídali se všichni i dokonce Lucka s rukou v sádře. Večerní program byl věnován Norsku. Dozvěděli jsme se, že Norsko je živo z brambor, ryb a obědových balíčků. Na konci jsme měli ochutnávku losího a sobího masa – obě chutnaly stejně ,,jako podrážka. Další dny byl budíček již v 6:30. Po snídani na nás čekal autobus a jeli jsme všichni na rafty na řeku Cetinu, nedaleko města Omiše. Na startu jsme dostali vybavení – vesty, přilby a pádla. Na sedmi raftech jsme vyrazili na několikakilometrovou pouť po nádherné řece. Po několika minutách začal místy boj mezi rafty – kdo koho víc postříká. Nikdo nebyl suchý. Měli jsme několik zastávek. Na jedné jsme se koupali, na druhé jsme přecházeli po souši nebezpečné peřeje a na třetí se dokonce mohlo skákat ze skály do vody. Taky jsme míjeli jednu skálu, kde při natáčení skákal do vody Winetou. V cíli jsme pomáhali vynést rafty na auta a za odměnu jsme se mohli najíst (řízek v bagetě). Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve Splitu. Speja nás provedl starým městem a byli jsme i na věži. Odtud byl nádherný pohled na Split, moře, lodě. Kdo nešel, o moc přišel. Samozřejmě jsme byli na zmrzlině. Být v Chorvatsku a nedát si zmrzlinu – to snad asi ani nejde. Den se ukončil večerním programem. Každá skupina měla vytvořit choreografii k písničce Barbie Girl. Vedoucí nesměli pomáhat – byli porota. Choreografie skupin byla rozmanitá, vtipná a místy jsme se za břicha popadali smíchem. Z toho se přešlo na volnou zábavu – diskotéku. Ráno bylo docela chladno. Na pláži jsme měli přednášku mořských záchranářů (nee Pamela Anderson nebyla) a pak jsme se učili jak se dělá první pomoc, záchrana tonoucího a vše co k tomu patřilo. Bylo to docela náročné na fyzičku, takže někteří z nás využili poledního klidu k dobití energie. Odpoledne byl závod v plavání, ale silný vítr jej předčasně ukončil. Večer byl odpočinkový, a kdo chtěl, šel se podívat po pláži do městečka.

Skalák 2013

10

Následující den jsme měli českou rozcvičku. Připravili jsme si ji v komické verzi. Naklusali jsme na plac jak parta spartakiádních nadšenců a místo tvrdých cviků jsme předcvičovali kroužením prstů na ruce, mrkání, kroužení pánví. Na závěr jsme si zahráli hru 1,2,3, Buldok a docela se chytla. V dalším programu se dělaly výrobky z plastů. Toto nás moc nenadchlo. To odpolední koupání ve volném čase bylo lepší. Poslední den jsme měli pohodu, protože Slovinci a Norové odjížděli brzy ráno, tak jsme jim pomohli nastehovat bágly do tranzitů, rozloučili se s nimi a šli na poslední táborovou snídani. Dnes už jsme seděli všichni spolu. Pak už jen balení báglů, úklid tábořiště a po obědě jsme se přesunuli do Splitu na poslední noc. Hned jak jsme shodili bágly, domluvili se na jídelníčku, šli jsme opět k vodě. Teď už tu bylo daleko víc turistů. Večer se řešil individuálně. Někdo šel do města, jiný na hřiště a někdo odpočíval. Ráno po vydatné snídani jsme naposledy vyrazili k moři. Až do oběda jsme si užívali sluníčka, vody a toho všeho kolem. Po vynikajícím obědě, který nám uvařila Spejova manželka, si každý namazal na cestu svůj chleba s čím kdo chtěl (marmeláda, nutela, paštika, sýr). Potom nás převezli na nádraží, kde jsme se střídali u hlídání batožin a vyrazili na poslední procházku městem, dokoupit poslední dárky. Když dorazil na nástupiště náš vlak, věděli jsme, že teď už to končí……… nebo začíná? Projekt jsme podali a vyhráli. Takže příští rok u nás. Luboš

11

Skalák 2013

Studyňáci v Olomóci Rok se s rokem sešel a ani to nebolelo a je tady zase prosinec. Čas adventu, pohádek a nákupního šílenství. Je to rovněž čas tradic, a jednou z tradic Studyňáků je předvánoční výlet do našeho krajského města, Olomouce. Letos to padlo na třetí adventní sobotu. V doprovodu rodičů a Hledačů jsme v Zábřeze obsadili rychlík a vydali se na jih. Je sice prosinec, ale jak je v posledních letech zvykem, po sněhu ani památky. Tedy jak kde, v Egyptě si určitě nemůžou stěžovat... Nádraží bylo plné lidí a my už se těšili, až konečně uvidíme vánočně vyzdobené náměstí. Po krátké jízdě tramvají, kde jsme se všichni strkali, abychom si mohli orazit lístek, jsme už celí nedočkaví dorazili k cíli naší výpravy. Náměstí bylo plné dřevěných budek s nejrůznějším zbožím. Skautíci se okamžitě rozprchli, ačkoliv je bylo brzo možno najít v blízké prodejně zlotřilé Americké korporace. Také se nám podařilo jako správným skautům dostat ježka z klece! Ti starší z nás ovšem dali přednost voňavému svařáku. Čas utíkal, teplota klesala a peněz ubývalo. Jednu z maminek napadlo, že by mohla rozšířit svoji sbírku kabelek a proto vyrazila do blízkého obchodního domu. Hromady kabelek se vršily s větším či menším zájmem, až maminka narazila na jednu, houpající se na ruce figuríny, která uchvátila její zrak. Přistoupila tedy blíže a šáhla po tom předraženém kusu kůže a jaké bylo její udivení, když zjistila, že to nebyla figurína. Reakce obou dam byla pompézní. Dáma s kabelkou nechápala a naše mamka místo promiňte vysoukala ze sebe " paní já myslela že jste umělá “ Naštěstí se vše vysvětlilo a zbyla nám tato krásná úsměvná příhoda, nakterou dozajista budeme dlouho vzpomínat. Vymezený čas na útraty nám rychle utíkal a po srazu u vánočního stromku jsme nasedli opět na tramvaj. Na nádraží děvčata obsadila klavír, který je teď velkým hitem na veřejnosti. Ve vlaku proběhla přehlídka nakoupených dárečků, takže cesta domů byla rychlá. Prostě zase vyvedená akcička:) Elis

Skalák 2013

12

ODDÍL ROZRAZIL

Stínadla Psalo se datum 16.11. 2013, kdy jsme se jednoho slunečného sobotního odpoledne vydaly na cestu vlakem za skautskými sestrami do Šumperka. Srdečně nás pozvaly na večerní hru ,,Stínadla se bouří“ v centru města Šumperku. Po příjezdu do Šumperka jsme ještě šly dokoupit pár maličkostí a vypravily se ke klubovně. V klubovně nás mile přivítaly, a protože jsme přišly příliš brzy, usadily jsme se v pohodlné místnůstce, kde se holky zabavily hraním stolního tenisu. Později byly děti z oddílů rozděleny do dvou skupin, Losny a Mažňáci, které soupeřily o Velké Vonství. Skupinky dostaly mapy centra, kde se hra odehrávala a životy v podobě barevných lístečků, které měly připevněné na zádech. Po městě měly za úkol hledat ježky v kleci, hrob Jana Tleskače, i dokonce plán létajícího kola. Jenže v uličkách se potulovaly rychlé šípy, které představovalo smíšené vedení ze Šumperka a Zábřeha, a děti proháněly během hledání úkolů. Hra však vrcholila dopadením Široka, který tajemně pobíhal po městě a u sebe měl pravého ,,ježka v kleci“. Pana Široka s tzv. ježkem v kleci dopadla skupinka Mažňáků, tudíž měly velkou šanci na výhru. Po příchodu na klubovnu se sečetly všechny body, vyhlásily výherci a s našimi drahými sestrami jsme se rozloučily a vydaly se opět na vlak. A tímto jsme zakončily krásný den, který se všem moc líbil a pro holky byl velmi dobrodružný. Bylo by skvělé, kdyby takových her bylo více. Lenka F.

13

Skalák 2013

Skalák 2013

14

Občasník skautského střediska „Skalička“ v Zábřeze Junák – svaz skautů a skautek ČR středisko Skalička Hoštejn 3, 789 01 Zábřeh tel.: 736 509 434 e-mail: [email protected] web: www.skalicka.skauting.cz adresa na redakci: [email protected]

15

Skalák 2013