Občasník 70. oddílu Zálesák zalesak.skauting.cz
č. 9 2001
Výprava na Pístov
27.-30. dne měsíce lovu, zapsal Pepík Již 15 let se 70. oddíl Zálesák pokouší postarat se o volný čas svých svěřenců. Ačkoliv se nejedná o nijak velké číslo, přesto si tak dlouhá činnost oddílu zaslouží naši pozornost a malou oslavu. A jak jinak činnost oslavit, než vícedenní výpravou. Protože poslanci loni schválili nový státní svátek 28.9. (nebudu raději sdělovat, co si o tom myslím), a tento svátek připadl letos na pátek, bylo by hříchem nevyužít tři volné dny. Naše cesta započala již ve čtvrtek odpoledne na hlavním vlakovém nádraží, kde jsme se sešli v hojném počtu 17 dětí a Boža, Mirka, Gábina a Já (Pepík). Milan jel autem, David s Lochnessem přislíbili, že dorazí zítra - prostě prima, vzhledem k tomu, že tato výprava byla naplánována jako oslava našeho patnáctiletého působení. Cesta díky Božově představě: “Co nevidím, mne netrápí, aneb kde nás asi průvodčí vysadí”, proběhla v celku přijatelně. A za půl druhé hodiny jsme se již přivítali s Milanem na nádraží v Chodové Plané. Bylo rozhodnuto, že baťohy si každý poveze sám, s Anetkou si batůžek vyměnil Boža, takže Milanova přítomnost byla takřka zbytečná. Ubezpečil jsem tedy pouze Milana, že cestu na sruby znám a s bandou jsme se vydali na cestu. To, co Milan nevěděl, byla naše menší sabotáž, na které jsme se dohodli my čtyři ve vlaku: „Jsou moc živí, nač jít po silnici, řízneme to lesem a někde tam potom přebrodíme.“ Brození bylo opravdu ledové, Boža se dlouho poté ještě nemohl zahřát :-) Nejlepší na celém brodění za šera byl fakt, že sotva jsme se dostali na druhý břeh, kdosi nalezl mostek asi 10 m od našeho brodu. Na sruby jsme dorazili chvíli před devátou hodinou večerní, takže rychle ubytovat se a spát. Lépe řečeno, ani procházka přes kopce naše drahoušky nezničila, takže co dodat: „Radši tam za nimi nelezte, nebo se ještě něco dozvíte. Dokud to nezbourají, tak ať si tam dělají, co chtějí!“, viď Božo. A tak zatímco my jsme spali, Kája s Janou si v “bio-skříni“ četli o panence čaki hluboko do noci. Páteční dopoledne bylo To čučíš, co? věnováno přípravě dřeva do kuchyně a do srubu, kde se odehrávaly mejdany “malých“, protože my netopíme a hřejeme se vlastními těly v pěti na třech postelích. A když už jsme měli v ruce nějaké ty klacky, tak proč si nevyrobit kolík, který zkusíme zarazit poslepu do středu kroužku? Od zapichování hurá na koně. Tři skupiny, tři poslové a pět koní v přepřahacích stanicích. Vyskočit na prvního koně a hyjé se zprávou k cíli. Nejrychleji se do cíle dostala skupina Petrova, která zvolila taktiku: silný kůň Petr odnesl posla téměř k cíli. Po obědě a zaslouženém poledním odpočinku jsme rozdělili děti do šesti skupin: Pejťa s Kubou, Lucka s Ančí a Alicí, Petr s Anetkou a Martinem, Michal s Péťou a Káťou, Jana se Zuzkou a Pavlem, Lukáš s Kájou a Martinem ml. Úkolem těchto skupin bylo prokázat, že
se u nás něco naučili a zasluhují si být odměněni. Jednalo se o rozšířený Hězdicový závod z 1996, i když pro většinu z nich se jednalo o Atlantidu. Závod začal složením rozstřihaného dopisu, který je uvedl do děje a zadal jim první úkol. Měli navštívit nemocného muže na kraji Pístova, který by jim mohl pomoci při pátrání po třech kotoučích, které dokáží otevřít magickou bránu bájné Atlantidy, kde na ně čeká bohatství v podobě moudrých svitků. Nemocný muž byl ale opravdu nemocný a požadoval pro sebe léčivou vodu z pramene Čiperka. Pouze pět skupin však vodu přineslo (dá se to pít i po těch pěti letech, přežil jsem), Jany skupina se ztratila kdesi v lesích. I když jsem na rozpacích, zda by voda páté skupiny opravdu zdraví Lochnessovi zachránila, protože Kuba s Pejťou pouze vyždímali mokrý kapesník. Od Lochnesse cesta vedla do kopce přes celou vesnici a na druhém konci jsem čekal já. Pásl jsem tam krávy a naprosto je ignoroval, dokud mně neřekli kouzelné slovíčko. Poté jsem jim nabízel první kamenný kotouč, pokud splní tři z osmi připravených Boyardovských úkolů (jak se ukázalo, tato rezerva pro Michala vystačila jen tak tak). Prvním úkolem bylo zapálit tři svíčky do 2 minut, což vypadá jednoduše, ale zkuste si to, když na tom poli foukal silný vítr. Druhým úkolem Nerušit! bylo nalezení předmětu v území do pěti minut (povedlo se pouze dvěma skupinám), třetím pak Ariadnina niť s Přemejšlim!!! časovým limitem 1 minuta - což bylo asi málo, protože tento úkol zvládla pouze jedna skupina. Trefit maximálně pěti míčky špejli, určit sever podle hodinek, ucuknout včas (ale ne předčasně) šiškou na provázku, spočítat ošklivý matematický příklad a uhodnout jednu hádanku; získat první kotouč se povedlo všem. A rychle dolů k Lochnessovi pro druhý. A práce z buzolou: dvě místa a u každého azimut. V průsečíku drah byla schována kulička, za kterou skupina dostala druhý kotouč. A kde nalézt třetí? Jak jinak, zpět do kopce za Pepíkem. Lukáš už zdáli na mne pokřikoval, že mne uškrtí. Kousek od mého stanoviště začínala cesta po kolících kamsi do lesa. Na kolících byla zpráva, Kdo hraje, ať se vrátí na mé stanoviště, že jim budu moci říci, kde je nezlobí! poslední kotouč. No ovšem, ale až prokáží, že se obejdou bez zraku a přečtou dopis pro slepé. Jednalo se o morseovku, jedna propíchlá díra značila tečku, více dírek pak čárku. Jak se ukázalo, Lukášovi dělalo problém vůbec poznat, ze které strany se to čte, a ke správnému řešení se dobral asi po 20 minutách a několika nápovědách. Michal, který již také dorazil, na vyluštění Lukáše reagoval tak, že to vzdal. Petr, který přišel až po nich, to vyluštil asi za dvě minuty, Anča potřebovala také nápovědy, ale byla rychlejší než Lukáš. Pejťa na to mrkla a okamžitě vyluštila, a na mé konstatování,
jak si počínal Lukáš, prohlásila něco ve smyslu: „Lukáš je tele.“ Mám tu holku rád, i když vrazila jehlu do mého pejska!!! A s třetím kotoučem zpět na Pístovské sruby. Nejrychleji to zvládl Petr s časem 2:41, pak Pejťa 2:45, Michal 3:01, Lukáš 3:30 a Lucka 4:40. Po večeři jsme se sešli v jednom srubu, s Luckou zanotovali několik písniček a poté si zahráli svatební pantomimu. Rozlosovaly se smíšené dvojice (Kuba dostal za partnerku Pejťu), 18. dívku hrála Gábina, desátou dvojici tvořil Boža a já. Každá dvojice si vylosovala důvod, proč se chtějí vzít – jednalo se vždy o nějaký pádný důvod: „Líbily se mně svatební šaty za výlohou, tak proč je nevyužít.“, „Ženich se nedostavil, tak zaskočil svědek.“ Ráno jsme si drobet pospali, a tak na druhou část Ani chvilku jsme Hvězdicového závodu jsme se dostali až okolo desáté hodiny. Ve druhé části bylo cílem otevřít magickou se nenudili ... bránu správnou kombinací tří kotoučů, projít alej moudrých citátů a nalézt výsledné moudro. Která je ta správná kombinace pro otevření brány z těch 64 možných, se dozvěděli v “jednoduché“ šifře: zpřeházená abeceda. Ale, aby to nebylo tak těžké, za každou uhodnutou hádanku obdrželi tři písmena dle své volby. Těchto hádanek bylo dvanáct, vyberu zde pouze dvě, tak schválně, jestli byste se také “chytli“: „Přicházejí jako svědkové noci, aniž by je kdo zval; průvodci námořníků, slzy básníků. Ztrácí se z očí každý den, aniž by se jich dotkla ruka zlodějova.“, nebo je libo: „Nemůžu mít žádnou barvu, přesto ve může být ve mně tma. Nic nevážím a nic nezadržuji a pokud se stanu součástí krabice, bude uvnitř jasněji.“ Po otevření brány skupina musela (podle původní verze závodu z roku 1996) správně určit 25 z 52 kartiček, načež obdrželi informaci, kudy vede stezka citátů. Některé citáty byly zvlášť “hustý“. Jako např.: „Není milý ten, kdo je krásný, ale je krásný ten, kdo je milý.“ V druhé části závodu excelovali Pejťa a Kuba, nastejno s Petrovou skupinou. Po obědě Boža zorganizoval nácvik na Knappův závod a po něm už vzhůru do lesa. V něm na pěti místech se nacházely sady čísel od 1 do 17. Každý si z každé hromádky vzal to nejnižší číslo. Cílem bylo nalézt všechny sady co nejdříve a získat tak nejnižší součet. Vítězem byl Lukáš se součtem 23, následován Michalem s 27 a Luckou s 30. Myslel jsem, že si na chvíli zahrajeme Revoluci ... což dokazuje (alias na šlechtu, krále, měšťany a chuďasy), ale když i Zuzka. jsem to chtěl utnout, přehlasovali mne. Hráli jsme na louce mezi kravinci až do úplného setmění. Po revoluci jsme se ještě krátce před druhou večeří vyblbli, a po ní hurá k ohni. U ohně proběhlo slavnostní předání symbolů výročí a také nějaký ten zpěv. Neděle byla věnována velkému úklidu. Někteří vypadali značně rozespale (údajně usínali v půl sedmé). Přestože se muselo zabalit a zamést, zvládla většina nasbírat si bedly domů, protože hub tam bylo hodně moc. Kromě toho jsme si zkusili odebíranou kimovku a
nakonec ještě hru s příznačným názvem: “Klepni ho!“ Poslepu ve dvojicích s ruličkou novin bylo cílem po hlase zjistit, kde se ten druhý schovává, a majznout ho po hlavě. Myslím si, že se to nejvíce líbilo Božovi a Davidovi. Pejťa navíc si zahrála dost drsnou hru, kterak vrazit do zadečku mého plyšového pejska co největší jehlu – takže, Pejťo, medvědí holčička a můj pejsek jsou “si kvit“. Odcházeli jsme ve dvě za mírného deštíku směr Chodová Planá. Tentokrát po silnici, a díky tomu jsme dorazili na nádraží ve značném předstihu. Příliš to nevadilo, alespoň jsme v klidu vyhodnotili naší výpravu. Díky skupinovým hrám a málo hrám, zvítězil překvapivě Michal, následován Pejťou, Kubou a Anetkou. Pokud mohu soudit, myslím si, že výprava na Pístov k 15. výročí vzniku oddílu se vyvedla. Uvidíme jak tomu bude za pět let (pokud se toho dožiji, neboť podle jednoho citátu: „Smrt je největší dar přírody.“ :-)
První Knappák tisíciletí
6. dne měsíce padajícího listí, zapsal Milan V sobotu 6. října 2001 jsme se po poledni sešli v klubovně, abychom si naposled (a zároveň poprvé) zatrénovali na další ročník Memoriálu Jožky Knappa. Testovali jsme vysílací dvojice, zkoušeli paměť (žádné oslnivé výsledky a vyhlídky) i připevnění zátěží, prostě dokončovací práce. Malá vsuvka pro ty, kdo neví, co je Knappák: jde o zpravodajský závod pětičlenných hlídek. První člen hlídky má 2 minuty na zapamatování 24 předmětů, které pak druhý člen odvysílá třetímu (kdo chce vyhrát, tak semaforem, kdo se jde jen zúčastnit, tak morseovkou), čtvrtý člen běží se zátěží (od 3 do 5 kg podle kategorie) a pátý dováží slova do cíle na kole. Za každé nedovezené nebo špatně odvysílané slovo je 30 trestných sekund.
Já běžím?!
Bylo teoreticky natrénováno. No, vlastně skoro nebylo, protože jako vždy jsme mluvili o včasném tréninku a pak to nechali na poslední chvíli. Normální stav. A tak jsme v neděli stáli na startu u kluboven 1. střediska na Plzeňské cestě s pochybami. Do závodu jsme nasadili tři hlídky: jednu skautek (Jana, Lucka, Pejťa, Helča a Zuzka), jednu skautů (Kuba, Michal, Petr, Lukáš a Pavel) a jednou staroušků (Lenka, Boža, Pepík, David a Gábina). V závodě samém došlo k několika zmatkům a organizačním nedokonalostem, ale důležité byly výsledky. Naši podle předpokladů nijak nezářili. Jen Pavel dojel ve své skupině jako první, ale počet dovezených slov napovídal, že nás čeká na výsledkové listině tak polovina startovního pole. Zuzka i Gábina měly se závěrečným stoupáním větší potíže a dojely kolem sedmého místa. Ani u těchto hlídek paměť nebyla zrovna zázračná.
Jak to tedy dopadlo? Staroušci skončili pátí z osmi. Žádný zázrak, ale na to, že vlastně vůbec netrénovali, to nebylo tak zlé. Skautky obsadily osmé místo ze šestnácti. Je to první polovina. Mohlo to být lepší, chce to trénink. Na druhou stranu: měly mnohem zdatnější soupeře než kluci. Skauti předvedli mezi čtrnácti hlídkami zázrak. Jinak se totiž vítězství se čtrnácti slovy nedá nazvat. Bohužel, nevyhráli proto, že byli lepší, ale proto, že ostatní byli horší. Před několika lety by měli problém dostat se mezi prvních pět. Ale i to je život a už příští rok každý bude znát jen vítěze a ne okolnosti vítězství. Mimochodem, mezi skautkami by jejich výsledek stačil na šesté místo. Kdo vyhrál v jednotlivých kategoriích, to vám neprozradíme. Nevíme to. Na místě jsme si to nezapsali, protože jsme měli slíbenou výsledkovou listinu. Tu jsme dostali, ale čísla a jména oddílů jsme tam hledali marně. Asi je to tajný.
Lucasus Larvalius
A jaké je srovnání s vítězi? kategorie
paměť (slova) naši vítězové nejlepší
čistý čas (vteřiny) naši vítězové nejrychlejší
skautky skauti staroušci
15 14 18
22:13 20:06 20:30
18 14 21
20 19 22
20:26 20:06 18:41
20:26 20:06 18:41
Jak je vidět, větší vliv než slova má rychlost. Těžko říct, jestli je to tak správně. Že chcete i nějaký ten drb nebo zajímavost? Máte to mít: •
Pepík si opatřil houf obdivovatelek. Kdybyste tak mohli sledovat, jak mu visely na puse, když vykládal a vykládal a vykládal. Jo, to je prostě slepá závist od nás méně šťastných.
•
Jsme asi jediní, kdo svým týmům poskytují “technickou podporu”, tj. balíme do bund a dek, obstaráváme teplý čaj běžcům a cyklistům, sbíráme, co kterému závodníkovi upadlo.
•
Po letech, kdy všichni obdivují naši zátěž ve tvaru opasku, ji stále nikdo nenapodobil. Jejich věc.
A na závěr zápis na plaketě vítězů: 1998 – 23. odd. Severka 1999 – 23. odd. Severka 2000 – 70. odd. Zálesák 2001 – 70. odd. Zálesák 2002 – … (kdopak to asi bude?)
Výprava Za pokladem tetičky Antonie #1 20. dne měsíce lovu, zapsala Lenka
Na výlet, který organizoval Boža, byl sraz vražedně brzy (alespoň mně se to tak zdálo) – už v 6.40. O 20 minut později jsme už obsadili několik (asi tak 2) kupé ve vlaku směrem na Strakonice. Dobu jízdu jsme si krátili různě. Někdo vášnivou diskusí, někdo četbou Božových novin, ve kterých stejně nic nebylo, a někdo už počal likvidovat zásoby. V Nezvěsticích jsme přestoupili do stařičkého motoráčku, ve kterém jsme se rozdělili na dvě půlky – jedna Petr, Pejťa, Helča, Zuzka, Pavlína a Alice a druhá – Lukáš, Kuba, Ančí, Lucka a Pavel. Každá skupina dostala lano, kopii mapy a buzolu. Poté se bojovalo (v uzlování, morseovce, semaforu, zvířátkách a štěstí) o minuty k nahlédnutí do barevné mapy – tento boj na celé čáře vyhrála Petrova skupina. Báseň proti trudomyslnosti Vláček se za pozdního úsvitu dokodrcal aneb do Mirošova, kde nás opustili Lukáš & spol. spolu s doprovodem Lochnessem a od té doby odstrašující případ tetičky Antonie jsme nich více až do 17.15 neslyšeli. S první Kdo se ke mně přiblíží, skupinou málem vystoupila i Alice (tak to tomu facka ublíží. vypadá, když někdo neposlouchá ušima – že Kdo se na mně koukne, Alice). Druhá skupina se mnou a Božou toho facka bouchne. vystoupila v Hrádku u Rokycan. Boža nás po Proto beru prášky, nalezení prvního dopisu ponechal svému osudu obědvám tři hrášky (brášky). s tím, že si musí ještě koupit pití, ale ve Já to řešim pekne, skutečnosti šel ještě schovat několik dopisů. My jen ať mi nešlekne. jsme se dle instrukcí prvního dopisu vydali na Teď už ležím pod drnem, Hradecký vrch. Cestou na kopec jsme potkali v ruce papír s pozdravem: několik hříbků a červených listů z dubu (to byly "Vy nemějte depku, úkoly, které se měly cestou plnit). Škrábali jsme pozdravujte Bětku, cestou necestou do ”šílenýho krpálu” (kdopak tu taky celou rodinu cestu asi vymýšlel, Božo). Nakonec jsme kopec a kupte jim květinu. šťastně zdolali, dopis rychle našli, vyndali sluSmějte se jak sluníčko, neční brýle z výbavy nebo si zlepšili vizáž ať vám bije srdíčko. šátkem a vydali se k dalšímu dopisu. Jen Pejťa a Tak neberte prášky, další dámy ze skupiny se slunečními brýlemi si nepapejte hrášky (brášky), dobíraly Petra, že mu jeho oranžový šátek jde jezte zdravou stravu k pleti. Vážně mu to moc slušelo. a nekuřte trávu. Z druhé strany kopce jsme sešli dolů na zelenou směrem ke žluté. Jenže cesty nějak od teti Anti!" nesouhlasily, tak jsme se zeptali kolemjdoucích houbařů, kudy tudy na žlutou. Představte si, šli jsme dobře. U žluté jsme potkali pána s motorovou pilou, který si nás nevšímal a klidně dělal hluk dál, i když jsme procházeli nebezpečně blízko jeho Husquarny. Žlutou jsme našli, jenže záhybů, kde dopis měl být, bylo poněkud více. Zkoumáním jsme se posouvali blíže k silnici a strom s A jsme konečně našli. V něm tetička chtěla, abychom jí vymysleli básničku proti trudomyslnosti. Každý při přesunu k Dobřívi prohodil nějaký ten veršík a báseň byla za chvíli na světě. Posuďte sami: Cestou po silnici chtěla Alice stopovat (naštěstí si jí nikdo nevšímal). Petr si chtěl dokonce stopnout motorku a za chvíli se za kopcem objevil cyklista a na nás dolehl Pejťi vi-
rus.V Dobřívi jsme mimo jiné zdravili několik štěkajících psů za plotem a slepici na smrku. Klabavu jsme přešli u Dobříveckého hamru, kde nás, Petrův harém, zval jeden sympatický mladík na prohlídku. Jelikož nás čas trochu tlačil, s díky jsme, my dívky, odmítly a pokračovaly dál. Škoda, snad někdy příště. Na konci obce, jsme si udělali malou přestávku na svačinu. Tudíž jsme si vyndali zásoby a začali s likvidací. Jen Pejťa si musela svůj obložený rohlíček nejdříve odubrouskovatět. Položila si ho na trhačku na zem, aby se jí lépe pracovalo. To se ukázalo býti osudovou chybou, jelikož přiběhl milý, ale nevychovaný jezevčík a kus rohlíku jí ukradl. Jeho ještě více nevychovaná panička chudákovi holce vynadala (místo omluvy za svého miláčka), že ho nemá nechávat na zemi a pak se divit, že přijde o svačinu. Inu, jaký pán, takový pes. Další dopis jsme našli na mostku na Ledném potoce v místech, kde končil Florian (dodnes nevíme, co to je). Tetička Antonie chtěla vyrobit věneček na hrobeček. Slečny vyrobily “krásnej věnec z chvojí“ a chtěli tam připsat: “Spi sladce, tetičko!“ Místo toho však věneček ozdobily mechem, listy, peřím, květy a malinou. Třináctá hodina se nezadržitelně blížila a my byli nuceni rychle pokračovat dál. Petr vybral podle mapy nejkratší cestu – tunelováním. To se neukázalo jako vhodné, jelikož malé smrčky netvoří vhodný terén. Zato jsme našli neurčité kosti, které některý vtipálek označil jako kosti tetičky Antonie. Ona nejkratší cesta nebývá vždycky nejrychlejší. U Melmatěje jsme narazili na žlutou a Klabavu. Poslední překvapení od tetičky bylo vyrobení provazové lávky přes Klabavu. Z celé výpravy se koupalo jenom lano, ale tomu to stejně nevadí. K Božovi už potom chyběl jen kousek – vyškrábat se na vrchol Bábovky. Najít vrchol nebylo vůbec jednoduché, jelikož se o něm turisté ve svých značeních nezmiňují. Ale my máme chytré a zběhlé zálesáky. Petr nabral směr a za chvíli už jsme viděli kouř od ohýnku, na kterém jsme si opekli uzeniny. Na Bábovce také čekal poklad od tetičky Antonie. Moc pěkně ho schovala a Boža musel velmi zmenšovat území a napovídat, než byl nalezen. Poklad tvořily pěkné zlaté valounky. Druhá skupina s Lochnessem se stále neukazovala, proto jsme zalili oheň, napsali mu vzkaz do vrcholového deníku a vydali se na vlak směrem na Holoubkov. Vrátili jsme se (už i s Božou) na odbočku žluté se zelenou. Odtud Pejťa naměřila azimut a šli jsme rovnou za nosem (vlastně azimutem). Cestou jsme zdolali několik vyvýšenin (směrem nahoru i dolu). Největší u Holoubkova jsme dokonce sbíhali, protože jsme měli strach, aby vláček neodjel bez nás. Nakonec jsme měli půl hodiny čas. Deset minut před odjezdem vlaku se objevil uřícený a splavený Lochness, že prý šel napřed, aby zajistil vlak. Pak se postupně objevovali další jedinci. Nakonec vlak stihli všichni. I když jsem slyšela něco o 6 kilometrovém běhu Lukáše & spol.
Výprava Za pokladem tetičky Antonie #2 20. dne měsíce lovu, zapsala Lucka
… Vystoupili jsme z vlaku a za Lochnessova doprovodu jsme se vydali hledat první dopis od naší nejdražší tetičky Antonie. Našli jsme ho celkem rychle. Hned za nádražní budovou jsme našli na lampě nalepené písmeno A a o kousek dál i dopis. V něm jsme se dozvěděli, co se bude dál dít. Naše první stanoviště byl kopec Záborčí. To jsme ale netušili, že taková budou všechna stanoviště včetně cíle. A tak jsme si určili směr a vydali se na kopec. Abychom si zkrátili cestu, uhnuli jsme z lesní silničky a po několika metrech narazili na cestu, která nás kupodivu dovedla až na vrchol kopce. Tam jsme rozbalili 1. jídlo a při plnění hladových bříšek jsme začali hledat druhý dopis od tetky. Trvalo nám to docela dlouho a
Lochness při tom dokonce ztratil kolečko na šátek k 15. výročí oddílu. Pak jsme ale zjistili, že nejsme na nejvyšším místě kopce, a tak jsme popošli o kus dál a tam jsme začali hledat znovu. Do čtvrt hodiny jsme dopis našli, ale hned při prvních řádcích se nám začaly zvedat žaludky a protáčet panenky, když jsme se dočetli, že tenhle kopec zdaleka nebyl poslední a že nás čeká další! Navíc tam byla ještě jedna bomba. Měli jsme si vytáhnout sluneční brýle a ty, co je neměli, si zavázali oči šátkem. Dopadlo to následovně: Anička a já jsme s sebou brejle měli a jelikož jsem nesmírně chytrá, měla jsem s sebou dokonce dvoje. Pučila jsem je Árnýmu a ostatní si zavázali oči. Lochnesse napadlo navázat se na lano, aby se ti slepí příliš nezakopávali. Když jsme byli svázáni a sbalení, namířili jsme si to na další kopec, přesněji řečeno skálu, navázáni na lano v pořadí vidící, slepí (tj. Árný, Lukáš, já, Pavel, Anča a Lochness). Cesta probíhala s menšími problémy a pády. Obzvlášť vydařený pád se povedl Lukášovi, který nejspíš nevěřil Árnýho varování, že je před ním strom a narazil do něj v plné rychlosti. Byla to strašná rána a my nejdřív nevěděli, jestli padá strom nebo Lukáš (Boža později konstatoval, že by to bylo stejně jedno, prej dřevo jako dřevo). Lukáše to odpálilo nejmíň o půl metru zpátky a se slovy: „Jakube, ty neumíš navigovat“, vstal a pokračovali jsme dál. Na lesní cestě jsme potkali nějaké lidi a jakožto slušně vychované děti jsme pozdravili. Nejspíš si mysleli, že má blázinec vycházky a taky není proč se jim divit, když potkají osoby ve slunečních brýlích, i když je zataženo, které jsou přivázané na laně a s sebou táhnou lidi se zavázanýma očima. Dívali se za náma, dokud jsme se jim neztratili z dohledu. Vydrápali jsme se na kopec, usadili slepce a začali hledat další dopis. Bohužel bez úspěchu, a tak jsme slepcům sundali šátky a společně dopis našli. Přečetli jsme a zjistili, že máme složit básničku proti trudomyslnosti. Vysvětlení pointy básničky: Když jsme se s vypětím všech sil vydrápali na kopec, přečetl si Lochness dopis od Boži, kde bylo, že slepci máme bejt jenom půl hodiny a ne celou cestu! Něco jsme do sebe nasoukali (tím něčím myslím jídlo), sebrali se a šli, jak se dalo předpokládat, na další kopec. Teprve v půlce jsme zjistili, že je naše námaha zbytečná a kopec, na kterej jsme se měli dostat, byl vedle, a tak jsme to vzali tou nejkratší cestou na vedlejší kopec. Tam jsme celkem bez problémů našli další dopis od tetky. Měli jsme uplíst věneček na její hrob. Čekalo nás poslední stanoviště, kde měl být Boža. Co nejrychleji jsme se tam snažili dostat. Cestou jsme škubali kytky na věneček, aby měla baba pokoj. Když jsme se dostali nahoru na kopec, objevili jsme vzkaz od Boži, že odešli i s druhou skupinou před dvaceti minutama. Moc jsme se nerozmejšleli a rozběhli se (ano, opravdu rozběhli) do 5 km vzdáleného Holoubkova. Když jsme vyběhli z lesa a dostali se do nějaké chatové osady, ptali se nás domorodci, odkud jsme přišli. Odpověděli jsme, že z lesa, a běželi dál. V nedaleké vesnici začala cesta stoupat, a tak jsme museli zpomalit. Ke konci jsme už vůbec necítili nohy. Konečně jsme se dostali na nádraží do Holoubkova v docela rekordním čase a ještě jsme měli 12 minut k dobru. Odevzdali jsme Božovi básničku, usadili se a nebyli schopní nikoho vnímat …
Lámohlavy Zkuste poznat, kdo je to na obrázku. Přihlašte se s tím na následující schůzce (10 b). Řešení (spíš jenom rada) z minulého čísla: - opravdu to třemi tahy jde nakreslit, zkuste ten papír nějak přehnout
Malé, důležité info !!! platí od 5.11.2001
docházka
• sčítání bodů za docházku (družinovky, oddílovky, výlety, vícedenní akce, …) • méně než 70% za předcházející období → neúčast na nejbližší vícedenní akci, mimořádném výletě, letním táboře • netýká se ještě Zálesáckých vánoc
bodování docházky: +2 b.: příchod včas (15:50 – 16:05, rozhoduje čas na hodinkách vedoucího!) +1 b.: pozdní příchod (po 16:05) 0 b.: omluvená neúčast (předem oznámit vedoucím schůzek – telefon!) –2 b.: předem nenahlášená neúčast na schůzce / vyhození ze schůzky
plnění nováčkovek, stezek a odborek
• splnění nováčkovky pro každého nováčka do 3 měsíců, jinak odchází (Helča a Martin N. – do konce února 2002) • povolen odklad ze závažných důvodů – lze domluvit (dlouhá nemoc, …) • plnění vždy jen po družinovkách (17:30 – 18:00), výjimečně jindy • karty s plněním v klubovně na nástěnce
celoroční hra
• úvodní info na Zálesáckých vánocích
nejbližší akce
• So 17.11. • So 1.12. • Pá-So 7.-9.12.
výlet uzlovací závod – Senečák Zálesácké vánoce – Oblátek
Data k připomenutí Listopad 4.11. má svátek Kája 11.11. má svátek Martin 25.11. má svátek Kateřina
Prosinec 10.12.1964 13.12.1989 13.12. 15.12.1983 19.12.1989 30.12.
se narodil Ruda se narodila Jana má svátek Lucie se narodila Gábina se narodila Zuzka má svátek David
