Občasník 70. oddílu Zálesák zalesak.skauting.cz
č.10 2001
Dělamé fotogramy
3. dne měsíce bláznů, zapsal Milan Jednoho krásného listopadového dne došlo na dlouho diskutované fotogramy. Co to jsou fotogramy? To si doma zatemníte koupelnu, do ní dáte fotozvětšovák, misky s fotografickou vývojkou a ustalovačem, do vany napustíte vodu, ze skříně vyndáte fotopapíry a připravíte si spoustu nesmyslů. Ty nesmysly pak různě pokládáte na fotopapíry, svítíte na ně zvěšovákem a pak už jen žasnete, co vám to ve vývojce leze za obrázky. Co můžete použít na páchání fotogramů? Třeba poloprůhledný hřeben, plastikovou spirálu, špendlíky a spoustu jiných věcí. Tak něco takovéhleho provozovala část Poštolek (Lucka, Pejťa, Helča, Lukáš a Kuba) 3. listopadu (samozřejmě 2001) u Milana doma. Pro zvědavce: byt přežil, Milan taky. Všichni vlastně nedělali fotogramy najednou. Koupelna není nafukovací, takže se střídaly 2 týmy výtvarníků: pánové a dámy. Milan jim nejdřív všechno vysvětlil a ukázal a pak už jen občas poradil nebo kibicoval. Co taky může někdo o tisíc generací vedle vykládat těm, co všechno znají nejlíp. Takže ten druhý tým moudře koukal do monitoru počítače a brouzdal se internetem. Radši ani nebudeme vykládat, co je zajímalo. Těžko říct, jak se vlastní výtvory líbily Poštolkám, ale docela se povedly.
Výprava do Rejkovic #1 17. dne měsíce bláznů, zapsal Kuba
Na dnešek byl vedením naplánován družinový výlet. Nejeli jsme jako oddíl, ale každá družina na jiné místo. Sraz byl brzy ráno, tedy v 6:00 na Hlaváku. Koupili jsme lístky a jeli jsme zatím pohromadě. Ve vlaku jsme soutěžili o to, jakou trasou půjdeme. Ve Zdicích jsme přestoupili na lokálku a jeli jsme dál. Soubor o trasu pokračoval. Nakonec vyhráli Svišti. Naše skupina tvořená Kubou (já), Kájou, Zuzkou a Janou ve vedení Milanem, Pepíkem a Lochnessem vystupovala v Lochovicích. Byl jsem pověřen vedením naší družiny. Dostal jsem mapu a busolu. Vyrazili jsme zatím po červené. Cesta vedla lesem, pak se les otevřel i bylo tam bývalé kukuřičné pole. Tam byla ideální příležitost udělat sádrové odlitky stop. My jsme se rozhodli pro srnčí a koňskou. Odlejvání nám trvalo asi 2 hodiny. Poté jsme šli dál, až jsme narazili na křižovatku žluté a zelené. Náš cíl bylo místo nazývané Na bělidle. Rozcestník ukazoval, že je to 2 km po červené. My jsme šli podle azimutu, který nám zaručoval, že cesta bude kratší. Cesta probíhala dobře až na to, že posledních 300 m bylo do hezkého kopečka. Kdo by si byl představoval, že budeme??? na listí a na hadrech. Kopeček byl za námi. Někteří si to chtěli zopakovat, ale šli jsme dál. Naším dalším cílem byl vrch Ostrý. Cestou jsme chtěli udělat oheň, ale nebylo vhodné místo. Tak jsme ho rozdělali až na vrcholu. Tam byl postavený model tvrziště ve skutečné velikos-
ti. Ohníček jsme udělali ve vnitř. Nejen pro to, že tam bylo ohniště, ale kvůli medvědům. Na ohni se peklo, co se dalo: jablka, klobásy, buřty a medvědi. Jelikož tam bylo spousta padlých bříz, rozhodli jsme se založit oheň výhradně z březové kůry. Lochnessovi jsme vyndali bágl, protože nám to moc kouřilo a vítr vál ve směru batohu. Pojedli jsme poslední zbytky mědvěda (nejlepší byly tlapy) a šli se podívat na bývalé stříbrné doly, které byly asi jeden kilometr po žluté. Jenomže železné doly se před náma schovali anebo tam žádné zbytky vůbec nebyly. Jelikož nás začal tlačit čas, museli jsme vyrazit směr Rejkovice a tak nás zase vedla busola a moje umění nastavit azimut. Cestou jsme potkali opičku Pepičku, ale také pána, který tvrdil, že les ve kterém jsme se pokoušeli sesbírat jmelí, je jeho pozemek. Tak jsme radši šli dál a mysleli si o něm své. Po chvilce jsme se dostali na železniční zastávku. Zbývalo nám ještě 30 minut a proto jsme si zahráli petangue – naši oblíbenou hru z Chvalcova. Za chvíli se zpoza zastávky vynořili Svišti, když měli nastoupit jinde. Vzápětí tu byl vláček, do něhož jsme nastoupili a jeli směr Zdice, kde jsme zase přestoupili směr Plzeň. Tam jsme se rozloučili a vydali se domů s vidinou teplé postele. Podle mého názoru by se tyto výlety měly vopakovat.
Výprava do Rejkovic #2 17. dne měsíce bláznů, zapsal Michal
V 6.00 jsme se sešli na Hlavním nádraží v tomto složení: Svišti: Lucka, Pejťa, Hleča, Pavel a Petr Sovy: Jana, Zuzka, Kája a Árny Vedení: Milan, Lochness, Pepík, Boža, Mirka a Gábina Každá družina si koupila společnou jízdenku a mohlo se vyrazit směr Lochovice. Ve vlaku jsme se do kupé rozdělili podle družin a Lochness nám dal 1. úkol – vymyslet co nejvíc písniček ve kterých jsou zvířata (ale ty zvířata se nesměly opakovat). Druhý úkol byl přiřadit ke zvířatům jejich latinská jména. Pak jsme přestoupili na lokálku a dostali jsme poslední úkol – vymyslet pro druhou družinu 9 přesmyček. Nakonec jsme to my – Svišti – vyhráli a mohli jsme si vybrat trasu kterou půjdeme. Samozřejmě, že jsme si vybrali tu kratší. Sovy pak vystoupily a my jsme čekali až nám to zastaví a taky nám to zastavilo. Jenže o zastávku dál, než to zastavit mělo – teda místo v Rejkovicích to stavělo až v Jincích. Naštěstí to byla naše trasa z Rejkovic do Jinců, tak jsme to vzali akorát pozpátku. Cestou nám Boža přečet nějakej příběh o princezně co jí vězní drak a my jí jako máme osvobodit. Pak jsme dostali úkol přijít na to, kolikrát musí zbrojíř poslepu sáhnout do truhly, kde jsou 4 dýky, 3 meče a 2 sekery, aby vyndal na 100% dvě stejný. I přesto, že jsme šli po zelené turistické značce, podařilo se nám z ní každou chvíli sejít. Ale protože oplýváme genialitou, tak se nikdo z nás neztratil. Cestou nám Boža dával ještě hádanky, které se vázaly k tomu příběhu o princezně. Bohužel všechny dosavadní hádanky byly na stejném principu jako ta první a navíc jsme se shodly, že správná odpověď je jiná, než ta co byla napsaná v řešení. Časem se nám podařilo narazit na červenou která vedla na kopec Plešivec (a tam jsme se dokonce chtěli dostat). Tam u cesty byla taková na pohled mělká zamrzlá louže, no a Petr do ní stoupnul a když měl bahno až nad kanadu, ukázalo se, že je sice mělká, ale místo pevného dna je tam bahno. A kousek od tý louže byla hromada klád, přes který jsme zkoušeli přebíhat na čas a obcházet ve dvojicích. Boža nám ještě zkontroloval, jestli máme všechno a pokračovalo se v cestě. o cestě se
Božovi začalo říkat Bažina (nejsou mi známy důvody proč, ale byla to hrozná prča). Bažina cestou Gábině roztrh bundu a ta se tomu začala ukrutně chlámat. Potom jsme odbočili na Viklan. Sice jsme tamtudy vůbec jít neměli, ale bylo to tam vopravdu hezký. Všude tam byla spousta kamenů a z některých tam byly postavený komíny. My si samozřejmě taky jeden postavili, jenomže Bažina nám ho zbořil. Naštěstí to Mirka stihla zfotodokumentovat. Z Viklanu jsme došli na nějaký takový skály, kde to bylo taky moc pěkný. Pod náma bylo kamenný moře, za náma les, v nás svačina a vedle nás Bažina. Když holky kreslily komiks o naší cestě, tak něco řekly (už nevim co) a Bažina hodil Helči sešit dolů ze skály. Pak Mirka udělala ještě společné foto, Bažina přines ten Helči sešit a my se vydali na Plešivec. Po cestě nám Bažina přečet ještě dvě poslední hádanky – naštěstí jediný tahle dvě nebyly na stejný téma jako ty předchozí. Nejprve jsme museli určit pravděpodobnost a pak pomocí 2 džbánků na 5 a 3 litry odměřit 4 litry. Všechno jsme to samozřejmě vyluštili a uhádli a tak nějak konečně došli na Plešivec. Tam si Helča zkusila rozdělat ohýnek ale Pejťa jí s tím musela pomoct. Petr zatim pomocí kanady našel bahno a zkusili jsme odlít Mirky stopu. Zatímco stopa zasychala, my jsme zkusily udělat modely nějakých druhů ohňů. Pak přišly na řadu buřtíky – ňam, ňam! Po buřtíkách jsme si zkusili něco jako Knappák jenže tam byly jenom paměť, vysílání a příjem. Protože nás bylo ale jenom pět, tak jsme se rozdělili takhle: Helča, Lucka, Pejťa a Pavel, Petr, Gábina. Samozřejmě vyhráli ti lepší – teda Pavel, Petr a Gábina. Jenomže při tom Knappáku všichni promrzli tak jsme se opět nastěhovali k ohýnku. Bažina pak ještě vymyslel že si zahrajeme brtníky. Samozřejmě jsme při nich zase promrzli. Když už jsme tam byly dost dlouho, vyndali jsme sádrový odlitek a odebrali se do Rejkovic. Cesta vedla přes nějaký tábořiště, kde byly z kamenů postavený různý zvířata. Bažinu napadlo, že máme do 5-ti minut postavit z kamenů co nejvyšší věž. Vyhrála Mirka, která stavěla u zdroje. Potom jsme se už jenom sklouzli po kamenech dolů, sešli z kopce a bafli na Sovy, které měly na rozdíl od nás v Rejkovicích opravdu nastupovat. Tentokrát tam vlak naštěstí zastavil a tak jsme se vydali do Plzně. Ve vlaku jsme ještě hráli Ťu duí …, Flujdum a Meleme kávu. No, a v Plzni jsme se rozešli do svých domovů. Citáty:Lucka: Už aby bylo pondělí. Helča: Tak se vrátím zpátky. Bažina: O, P, Q, R – Lucka. Bažina: A máte v kápézetce telefonní lístek? někdo: Chrochtáš jako kobyla Bažino. Petr: Jdeme doleva. Jo, a co je to ta integrovaná doprava? nějaký kolemjdoucí, když jsme odlívali Mirky nohu: To je Yeti?
Uzlovací závod
1. dne měsíce dlouhých nocí, zapsal Milan V sobotu 1.12.2001 proběhl na Senečáku první ročník naším střediskem pořádaného (a Limanovým LimanSportem sponzorovaného) uzlovacího závodu. Zájem byl “obrovský”. Kdo nepřišel přes známosti, na pozvánku z městské rady nereagoval. Těžko říct, jestli neměli čas nebo si netroufli soutěžit. Takže kromě 2 pořadatelských oddílů (našeho a 74. Šip-
ka) přišli ještě z 91. oddílu Kotva a 29. oddílu Hiawatha. Z našich řad se zúčastnil pětičlenný tým: Lucka, Pejťa, Zuzka, Helča, Petr a Lukáš. Soutěžilo se v kategorii mlaďochů (světlušky a vlčata) a starochů (skautky a skauti). První kategorii obsadila jen tři vlčata, od nás nikdo. Kategorie starší měla 16 soutěžících. V plánu byly tři disciplíny - vázalo se šest základních uzlů v řadě, tři uzle poslepu a tři uzle za zády. Body se rozdělovaly za prvních 10 míst v každé disciplině (disciplina šest základních uzlů 20 bodů pro vítěze, zbylé dvě discipliny po 10 bodech pro vítěze). Kdo vyhrál? V mladších Smrček (alias malej Liman, 74. odd. Šipka), ve starších Liška z Hiawathy (40 bodů ze 40 možných). Umístění našich: 2. Pejťa 32 bodů (v disciplínách 3., 2. a 4.), 4. Petr 26 bodů (4., 3., 7.), 10.-11. Zuzka 7 bodů (11., 4., 13.) a Helča 7 bodů (9., 8., 12.), 12.-13. Lucka 5 bodů (13., 7., 9.), 14.-16. Lukáš 0 bodů (16., 13., 14.). Závěr číslo jedna: Pejťa nám všem udělala radost, i když nevyhrála. Lukáš naopak spíš propadl, ale všichni nemohou být nejlepší. Závěr číslo dva: Účast čtyř oddílů není žádný zázrak, ale snad to za rok bude lepší. Vědět jsme o sobě dali.
Ježíšek lítal na Oblátku
7.-9. dne měsíce dlouhých nocí, zapsali mixovaně Milan a Pepík Už ani nemá cenu počítat, kolikáté oddílové vánoce jsme se chystali oslavit. Původně jsme je chtěli strávit na Švýcaráku (Švýcarský dům u Nových Hradů), ale ten byl brzo obsazen, a tak jsme si ho zamluvili až na povelikonoční výpravu (pro zvědavce 5.-7.4.). Zbylo vyřešit, kam na vánoce. Nakonec jsme si vzpomněli na Oblátek, kde už jsme nebyli aspoň 8 let. V pátek 7.12.2001 jsme tak stáli na nádraží a nastupovali do vlaku směr Mladotice. Bylo nás o něco míň než jsme původně čekali, necelých dvacet. Martin starší měl domácí “jednání” na téma školních výsledků, ten mladší rodinný výjezd jinam, Michal si na poslední chvíli klidně onemocněl, Helči rodiče nám zatím ještě nevěřili a další? Kdo ví? Takže nakonec jelo 5 Svišťů (Lucka, Pejťa, Petr, Kája, Pavel), 7 Sov (Lukáš, Kuba, Anča, Káťa, Jana, Alice, Zuzka) a jediné Káně (Petr ml.). Z vedení strávili celou dobu na Oblátku Milan, Pepík, Mirka a Gábina, na část doby přijel Lochness (a mrknout se Honzík), zbytek trávil svůj čas jinde. Vlak nás vysadil po čtvrté hodině v Mladoticích, zastávce a nám zbývalo ujít cca 3 – 4 km po svých proti proudu Střely, převážně po loukách. I po stezce kolem řeky jsme prošli snáz, než jsme čekali. Vzhledem k roční době jsme ke svému cíli doráželi, pochopitelně, za tmy. Oblátek je chatkový tábor ZŠ Kralovice s velkou zděnou budovou, v jejíž velké jídelně většina účastníků na matracích spala (a řádila, jako vždycky). Program náš programový vedoucí Pepík směroval k událostem roku 2001 ve světě, protože tento rok byl prvním rokem v novém století dokonce i tisíciletí. Bylo to na naše
zvyklosti trochu jiné, ale občas se musí vyzkoušet i novinky, aby člověk věděl, co ano a co ne. A tak jsme už v pátek večer po zabydlení v jídelně Oblátku a zatopení vyzkoušeli, jaký byl ve světě leden, únor, březen a duben neboli soutěže s názvy Zemětřesení, Špióni, Šílené krávy a Vesmír. Zemětřesení probíhala v různých částech světa po celý leden 2001. V našem pojetí jsme se omezili pouze na záchranné akce v několika minutách. Nejdůležitější záchranné akce spočívají ve vyhledávání živých zavalených jedinců. Pes, který cítí jejich pach pres sutiny, upozorňuje svého pána štěkáním, že někoho nalezl. Na označeném místě se pak rozjedou výkopové akce a s trochou štěstí se povede nešťastníka vyhrabat. Protože naši “psi” neměli tak vynikající čich, byli nejdříve s příslušnými místy seznámeni. Míst však bylo hodně a není proto divu, že naši psi si je stejně nepamatovali. Záchranné akce nemohou čekat na světlo, a proto (ačkoliv již byla tma) se obaterkované dvojice (a jedna trojice) vydaly zachraňovat. Úkolem psa bylo psovoda dovést k místu a tam zaštěkat. Poté si psovod vyzvedl svého zachráněného človíčka. Hodnotilo se, kdo jich zachrání nejvíce. Některým hamounům se povedlo objevit čtyři osoby, jiní záchranářští psi by mohli jít do konzerv – 0 úlovků. Leden skončil tak rychle, jak začal, a byl tu únor. Ve světě se tenkrát mluvilo o zatčení agenta FBI, který předával supertajné materiály Rusům. Milan a Mirka byli zvoleni coby ruští agenti a zbytek si rozlosoval funkce čestných a nečestných agentů. Tři nečestní agenti měli asi dvě hodiny na to, aby ruským nepřátelům vyzvonili to, co se dozvěděli na společném zasedání FBI agentů (celkem se jednalo o 6 zpráv a o jejich úrovni bych raději pomlčel). A úkolem ostatních bylo pochopitelně jejich odhalení. Opět se ověřilo pravidlo, že kdo si počká, ten se dočká. Zatímco na počátku si nemohl nikdo dojít nikam, aniž by ho několik jiných nesledovalo, na konci časového limitu si Alice již nikdo nevšímal. Ano, Alice byla tím zrádcem! Sice nestihla pronést všech šest informací, ale na rozdíl od Kuby a Pejťi se o to alespoň pokusila. Proč Pejťa ani Kuba se o nic nepokusili, netuším již. Zatímco probíhal únor, rozlosovali jsme všech 13 jedinců do sedmi dvojic – ideálně kluk a holka. Poslední dvojici (s Janou) doplnila Gábina. Každá dvojice si vylosovala jedno z období: pravěk, minulost, současnost a budoucnost, a předvedla seznamovací scénku Romea a Julie. Vedení se shodlo na tom, že některé scénky působily velmi zvláštně a podle toho je také ohodnotilo. Úžasná byla Lucka, která se Káji zeptala, jestli už je to všechno. Pravěký Petr, který kupodivu hrál Julii, se nepáral s nějakým seznámením, prostě se nechal za vlasy odvléci. Pejťu z budoucnosti seznámil s jejím Romeem počítač, lépe řečeno její implantovaný čip si vyměnil informace s čipem osoby detekované v blízkém okolí (Romeo) a oba čipy usoudily, že ti dva se k sobě hodí. Tak schválně, jestli se něčeho takového dožiju. Lukáš si vybral pro svou scénku statistu Milana. Nebyla to dobrá volba, protože Milan moc statický nebyl a dělal, jedním slovem řečeno, sabotéra. Po scénkách přišel na řadu jednoduchý štafetový závod: Sovy proti zbytku. Která skupina přenesla rychleji na lžíci misku plnou piškotů, ta vyhrála. Nešlo tady příliš o samotnou soutěž, ale o prezentaci družstva Sov, které nastoupilo v družinových tričkách – připravené překvapení pro Sviště a vedení (kromě Pepíka a Mirky). Po štafetě jsme se konečně dostali na březen. V březnu vypukla ve Velké Británii (mimochodem, to je ta země, kde právě jsem) další panika ohledně nemoci BSE alias nemoci šílených krav. Nemoc se v dalších měsících rozšířila do celé Evropy, údajně včetně naší republiky. Naše realizace připomínala hodně hon na lišku. Soutěž byla na jednotlivce a ode-
hrávala se na hracím plánu 10x10 polí, na kterém se páslo stádo krav. Problém byl v tom, že některé krávy již byly nakažené a pokud taková kráva na konci kola stála vedle zdravé, nakazila ji. Až tři krávy se na konci kola mohly posunout o jedno políčko. Bod byl za každou odhalenou nemocnou kravu, mezi třema skupinami se rozhodlo na základě většího počtu zdravého dobytka. Nesmím zapomenout ještě na krátký kvíz “Ježíšci ve světě”. Inu, jsou Vánoce a bude chodit Ježíšek. Víte však, kdo bude chodit ve Francii, Norsku, Bulharsku nebo Rusku? Milan tyto informace (asi pro 12 států) vyhledal na internetu a drobet zpřeházel. U některých názvů to byla tipovačka, jiné (např. Děd Maróz) byly jasné. Půlnoc již klepala na dveře, a tak jsme se honem rychle pustili do výroby vánočních ozdobiček, převážně řetězů. A pak již vše uklidit a jít spinkat. Abychom nebyli pořád zavření v našem dočasném obydlí, vyhnal nás Pepík v sobotu ráno ven (i přes protesty mnohých, kteří by radši nevytáhli paty). Cestou jsme poprvé vyzkoušeli i jednodušší verzi “pádu důvěry”. Odvážlivci si stoupli na pařez a pak “jako šraňky” padali do našich natažených rukou. Někdo popředu, někdo pozadu, “tvrďáci” začali padat s tím, že naše chytací ruce se zpoza zad vynořily až později. “Pád důvěry” si zkusili všichni a všichni přežili. Jestli nám proto budou vždy věřit, těžko říct. Došli jsme na nedalekou louku a jelikož se ozývaly hlasy, že je zima, zastavili jsme se zde. Tři skupiny, tři hadi. Had má hlavu a ocas, hlava honí ocas jiných hadů a pokud ho dostihne a plácne ho, má bodík. Zima z těla ustoupila, do nohou se kupodivu dostala však ještě větší. Další pozoruhodností je, že podle závěrečné zprávy byla tato pětiminutovka shledána jako nejhorší programová akce celého víkendu. O kus dále vyfasoval každý na záda jedno trojciferné číslo. Rozdělili jsme se na dvojice a v limitu dvou minut se každý pokoušel přečíst číslo toho druhého ve dvojici a zároveň zabránit přečtení svého. Výsledek byl většinou nerozhodně. Byl čas na návrat úderné kuchařské skupiny, ale vrátili jsme se všichni, abychom se ohřáli a urobili nějaké to dříví. Po přestávce nastal květen. V květnu v Utahu (to je jeden ze států USA) se přemnožili kobylky a cvrčkové a jejich hordy spásaly obrovská pole. My starší si pamatujeme ještě oblíbené rčení: “kobylky mají stále hlad”. V tomto duchu se odehrávala naše soutěž. Dvě skupiny štafetovým způsobem mezi sebou soutěžily o to, kdo je největší žrout. K jídlu posloužily oplatky, každý dostal jednu a mohl ve štafetě začít papat, až ten před ním dojedl a měl prázdnou pusu. Všichni našli v soutěži zalíbení, takže se musela dvakrát opakovat. Protože večer má přijít Ježíšek k nám, musíme mu hezky rychle napsat dopis a do něj uvést, co si opravdu přejeme pod ten stromeček. Někteří si přáli hodiny s vodotryskem, jiní počítač, skateboard a “další opravdu, ale opravdu důležité” věci. Podle přáníček jsme odhadovali, kdo by to asi mohl být tím autorem. Sotva se dopisy přečetly, otevřely se dveře a na prahu stála Mirka – oběd byl hotový. Po obědě krátká pauza a hurá ven. Přáníčka pro Ježíška jsou napsaná, ale Ježíšek bydlí přece na severním pólu. Někdo mu je tam bude muset donést do schránky. No jo, ale kde má Ježíšek dopisní schránku? Přece 20 kroků pod azimutem 312 stupňů od stromu s vidlicí, nedaleko velkého pařezu a odtud dalších 10 kroků na sever. A kde je ta vidlice? Hledej, Šmudlo! Třebaže instrukce se zdají být jasné, přesto trojice s Petrem a Kubou přáníčka ponechala daleko od správného místa. Na druhou stranu našli báječné místo na srpen (nebojte se, k červnu se ještě vrátíme). Americký milionář Steve Fosset tehdy odvolal svůj další pokus obletět Zemi v balóně. Balóny našich Fossetů byly menší (nafukovací pouťové)
a byly poháněny plácáním jedné ruky. Dotek země, stromu apod. byl penalizován. Opět se jednalo o štafetovou soutěž, po prvních dvou kolech plácacích přišlo kolo, kdy se plácalo rukou opačnou, než jakou dotyčný píše, a dokonce hlavičkové kolo, při kterém Lukáš balón své skupiny zničil. Sběhli jsme na louku pod námi a ve stejných skupinkách bylo nutné přepravit k soudnímu dvoru v Haagu co nejrychleji svázaného (svázané ruce a nohy) jednoho člena skupiny. V červnu 2001 totiž byl k soudu dopraven bývalý jugoslávský prezident Milosevicz. Přeprava měla dvě kola a kupodivu proběhla bez jediného zranění. Čas rychle letí, když jsem plánoval Leden – Říjen, tak jsem si říkal, že na to bude moře času. Opak byl pravdou. Poslední dnešní venkovní akcí byl souboj Anglie a Skotska. Dvě skupiny, dvě země, dva balíky surovin a dvě vězení. Cílem hry bylo nakrást co nejvíce surovin pro svou zemi a nenechat se přitom na nepřátelském území chytit. Být chycen znamenalo jít do vězení, což představovalo (pro oslabenou zemi) pokusit se vyslat někoho, kdo zajatce osvobodí. Často však tento hrdina skončil rovněž ve vězení. Nakradené suroviny rovnoměrně rozprostřel úspěšný útočník na svém území. Poté, co v jedné skupině zůstali jen dva (zbytek se tísnil ve vězení), nebyli pro jejich agresivnější soupeře žádným problémem. Stmívá se, takže hurá na zelené větvičky na výzdobu. Vyzdobili jsme jídelnu řetězy a ozdobami, sestavili stoly do U, převlékli se do krojů a pak už trpělivě čekali na večer. IQ šlo si připravit potřebné dekorace, ti zbylí zasedli a lámali si hlavu nad neobvyklými slovy jako je pičuchejka, pampevlk, jevlna a další. Není to tak těžké: pivoňka, pampeliška, jelen. Perličkou byl hrauchodiv, kterého vám neobjasním, takže se snažte. Během říjnové soutěže se vrátila i IQ sirka. Po zářijovém atentátu na New York se začaly objevovat pochybné obálky s nebezpečným práškem – antraxem. Správný poštovní úředník pozná už podle váhy, která obálka je o maličko těžší a bude obsahovat pravděpodobně něco podezřelého. V naší soutěži dostal každý úředník 7 stejných obálek a porovnáním jejich vah v ruce měl stanovit tu podezřelou. Dvě pětikoruny jako zátěž se ukázaly být příliš jednoduché (všichni všechno správně určili). Naši úředníci velmi chybovali, až když v obálce jako zátěž byl obyčejný kousek čtvrtky. Za okny se začalo ozývat podivné šustění. Těm znalým bylo jasné, že to Ježíšek hledá místo na přistání. Přinesl dárky pro ty, kdo si je zasloužili. Ještě jsme na ně ale museli chvilku počkat. Zatím byl čas na slavnostní večeři. K jídlu byl, samozřejmě, bramborový salát a řízek. Jak už je zvykem u takových večeří, jí se tiše a čeká se se vstáváním, dokud nedojí všichni. Letos to bylo bez problémů, což bylo fajn. Pak jsme stoly dali stranou, z matrací udělali “letiště” a vrhli se dál. Zasvěcení jedinci vyhodnotili výsledky první části školního roku, zazpívali si, procvičili si paměť a pak šli se svíčkami ven ke stromečku. Pod něj jsme položili dárky pro zvířátka (starý chleba a ovoce) a se svíčkami v rukou (a voskem všude) jsme si zazpívali několik koled. Bylo to docela působivé a většině se to asi líbilo. Pak jsme se vrátili zpět a nastala ta pro většinu nejzajímavější část – rozdávání dárků. Když jsme se v nich dost vyráchali, vystoupila skupina IQ sirka, tedy pokus části oddílu o vlastní hudební produkci (zatím ještě dost nedokonalý, ale trénink to spraví, pokud vydrží), pouštěli jsme tradiční skořápkové lodičky, zazpívali si a někdy po půlnoci se vydali do hajan. Víte, co bylo zvláštní? Dárky dostali všichni. Takže si je asi všichni zasloužili. Nebo byl Ježíšek podplacenej.
V neděli měly proběhnout soutěže, které vymyslí mladší část účastníků na téma listopad a prosinec. Z toho ale nakonec sešlo, takže rok 2001 v našem provedení byl o něco kratší. Přednost dostal úklid, výroba dřeva a pád vzad, tentokrát již ze stolu a na matrace (Ančí jako nejlehčí dokonce zkoušela do našich natažených rukou skočit šipku – a nezabila se). Proti pařezu to bylo z výrazně větší výšky, takže padající jsme chytali už ve vodorovné poloze. Díky tomu někteří dost pobledli (i přes na zemi položené matrace) a zvažovali, jestli to vůbec zkusit. Před obědem ještě bylo nutné zvolit oddílovou radu. Sice nás původně mělo být na volbu oddílové rady víc, ale i tak už bylo třeba ji provést, a tak jsme se do toho vrhli. Za řízení Gábiny a Mirky tentokrát stačilo jedno kolo a bylo jasno. Zvolen byl Petr, Lukáš, Jana a Martin W. (vzhledem k jeho momentálnímu zarachu ho bude dočasně zastupovat Lucka). Zároveň s volbou oddílové rady uskutečnil Pepík tzv. feedback, kdy se naše drahé děti vyjadřovaly k tomu, co se jim na vánocích líbilo, co ne a tak. Tedy k tomu, co jsme celý rok chtěli od odstupující oddílové rady (toho pořadí první v oddílové historii) a moc často nedostávali. Ocitujeme Pepíkovo závěr: Program 1.6 znamená, že v celku se líbil, ale tento údaj je zkreslený tím, že není zatím s čím srovnávat. Umístění 1.8 znamená, že sem můžeme znova. Čas se nachýlil, byla neděle odpoledne a před námi byla cesta tentokrát po proudu Střely k vlaku a domů. Oboje jsme zvládli bez problémů (taky jak jinak), ve vlaku vyhodnotili bodové výsledky a pak už stáli v Plzni na perónu. A teď tedy ty bodové výsledky: 1. Lukáš 71 6. Ančí 2. Jana 61,5 7. Lucka 3. Kája 61 8. Pejťa 4. Zuzka 60 9. Pavel 5. Kuba 59,5 10. Alice
58,5 55,5 55 53,5 49,5
11. Káťa 47,5 12. Petr ml. 45 13. Petr 42,5
Na závěr bych chtěl uvést několik postřehů. Jednak se mi líbilo, že u vánoční večeře všichni udrželi na uzdě svůj temperament a večeře byla klidná a tichá. Také bylo fajn, že o zatopení v krbu jídelny a udržování ohně jsme se v podstatě nemuseli starat. Těžko říct, zda je k tomu vedla zima, ale vždy se našel někdo, kdo opatřil dřevo (tj. nařezal a přivezl). Bylo jich víc, ale za všechny bych jmenoval třeba Káju, který se dlouhá léta práci spíš vyhýbal. Na druhou stranu otázky typu “... A musíme jít ven? ...” byly trochu zvláštní. Pokud někdo chtěl strávit víkend pod střechou, mohl zůstat doma. Prostě něco potěšilo a něco ne. Uvažujte o tom. A co nahradilo panenku Čakí z Pístova? No přece “... když Kačenka chodila do školky, tak dělala ...” Tlesk, tlesk !!!
Kaceřov 2002
18.-20. měsíce sněhu, zapsala Jana Následující výprava byla soutěží mezi oddíly. Na nádraží se sešla naše šestice: Anča, Káťa, Já (Jana), Pejťa, Lukáš, Kuba Z 91. Kotvy jelo jen pět holek. Z vedoucích jeli jen Boža s Pepíkem. Jeli jsme do Obory do Kaznějova, tam jsme všichni vystoupili a vydali se do mlýna. Naše soupeřky vyšly na špatnou cestu, ale vrátily se. My jsme šli přes statek Býkov do Hromnic a pak do Chotiné. Z Chotiné už to bylo do mlýna kousek. Přišli jsme tam asi ve 21:15, zatopili jsme, vybrali si místa k noclehu. Druhá skupina přišla až ve 23:30. Pak jsme ještě kecali a bojovali, někdy k ránu jsme si šli lehnout. (V noci se k nám dobýval jakýsi Honza z chat a hledal Petra). Budíček byl v 8:00. Boža s Pepíkem nám oznámili, že jsme všichni oslepli při pohledu na oslepující hvězdičky. Neosleply jen všechny Kateřiny. Všem nám zavázali oči šátky. Poslepu jsme se měli nasnídat, vyčistit si zuby, převléct se a dát si rozcvičku. Obě Katky byly celou dobu zaměstnané. Potom jsme šli na kopec Babičku (stále se zavázanýma očima). Na kopci jsme rozdělali oheň a uvařili vodu. Byli jsme rychlejší než druhá skupina. Pak jsem se naobědvali a dali si oddech. Ve 14:00 jsme vyrazili na další cestu. Šli jsme po trojicích. Dali nám papír s úkoly, které jsme měli splnit. Naše trojice se vrátila v 17:45, ale byli jsme třetí. Dále byla hra RISKUJ, témata jsme si vybrali sami. Zase nám zůstalo třetí místo. Po hře vedoucí odešli a my jsme zase kecali, škvařili ponožky a dojídali zásoby jídla. Pozdě večer přišel Pepík a rozdal nám svíčky. Potom začal číst: „Přítel mě zavel do pokoje, otevřel zásuvku a vyndal dámské spodní prádlo. Dal jsem je mé manželce. Neměla je na sobě, schovávala si je na zvláštní příležitost. Dnes je konečně bude mít na sobě,“řekl, zabalil je a poslal do márnice. „Od té doby žiji úplně jinak, žádné věci si nenechávám na jindy, třeba už žádné jindy nebude,“ dočetl Pepík. Pak nám řekl, abychom si zapálili svíčky a šli do kopce k rozsvícené petrolejce. Chvíli bylo ticho, ale za chvíli jsme jeden po druhém odcházeli. U petrolejky byly pověšeny papíry. Každý si jeden vzal a vrátil se. Ukázalo se, že papírky byly citáty. Když se všichni vrátili, tak jsme se uložili a usnuli. V půl šesté přiběhla Katka a křičela, ať vypadneme, že hoří střecha. Nejdřív jsme to brali jako noční hru, ale rychle jsme opustili místnost. Lukáš běžel do Chotiné zavolat hasiče. Vedoucí zatím začali hasit čajem a my jsme zaplašovali oheň výhružkami. Za dlouhou dobu přijeli hasiči a začali fotit hořící střechu. Vedoucí nám mezitím přinesli naše věci, byly všechny, ale Anča nemohla najít svého Saláma (plyšového koníka) a tak byla Šunka (plyšová kobyla) strašně smutná. Nakonec všechno celkem dobře dopadlo, přijeli Milan, Lochness a další davy lidí a zkoumali ohořelou střechu. Vedoucí se nás zbavili celkem jednoduše, vyslali nás, abychom se podívali na mohyly a pískovce. Vrátili jsme se akorát na oběd. Ještě jsme si zahráli fotbal ve sněhu a vyrazili jsme na vlak. Tentokrát šli obě skupiny spolu. Šli jsme lesem tak, že jsme si zkrátili cestu. Měli jsme sice puchýře a jiné otlačeniny, ale čekali jsme ještě půl hodiny na vlak. Konečný výsledek dopadl takto: I. Kuba, Pejťa, Káťa II. Vodoměrka, Mrtvolka, Líba III. Lukáš, Já, Anča IV. Veverka, Světýlko
