OBČ ASNÍK ADVENTISTŮ Z LUŽE A OKOLÍ

OBČASNÍK ADVENTISTŮ Z LUŽE A OKOLÍ ROČNÍK II.

ČÍSLO I/2012

„Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Co vy nejste o mnoho cennější? Matouš 6,25-26 I/2012

1

OBŠŤASTNÍK – pravidelný občasník adventistů z Luže a okolí

Slovo úvodem Milníky Sedíme v autě, na cestě za několika volnými dny na přelomu starého a nového roku. Jako obvykle míříme na Moravu za příbuznými a také za těmi pár dny volna, které můžeme strávit uprostřed přírody a hor. Sleduji čiperně ubíhající kilometrovníky podél dálnice i ty větší cedule, které nás pravidelně a vytrvale informují o tom, že cíl se nezadržitelně blíží a náš směr je správný. Nevím, kdo to vymyslel, ale je to fajn … Také náš život má své „kilometrovníky“, které jej člení na jednotlivé etapy. Než jsme začali chodit do školy, když jsme šli na střední, než jsme se oženili nebo vdaly, jak jsme bydleli či pracovali tam či onde, než se nám narodil první syn. A také před a po listopadu 1989, po 11. září, po povodních … Vlastně takto žili lidé celá tisíciletí. Neměli nějaký letopočet, vše odvozovali od významných událostí, bitev, od doby nástupu nového panovníka na trůn a podobně. Zdá se, že náš život potřebuje nějaké ukotvení, nějakou strukturu. Nikdy to není jen monotónně běžící časová linie. A přestože dnes žijeme ve zcela jiné době, uvažujeme úplně stejně. Události našeho osobního života i zásadní okamžiky v naší společnosti a ve světě jsou pro nás milníkem v běhu našeho času. A navíc se ještě každý rok učíme psát ten nový letopočet. Sám o sobě vůbec nic neznamená. Vlastně je úplně jedno, jak se lidé domluví, jestli budou nový rok počítat od ledna, května nebo listopadu. Dokonce ten náš letopočet ani přesně neoznačuje rok Ježíšova narození. Přesto jej vnímáme jako určitý přelom. Říkáme „letos“, „vloni“ a „napřesrok“. K čemu je to všechno dobré?

I/2012

Ony události, změny, přelomy, ukazatele, zkrátka ony milníky na cestě života jsou pro nás příležitostí k zastavení, zamyšlení a jakési osobní revizi. V Bibli je napsáno, že Henoch chodil s Bohem „po zplození syna“ (Gn 5,22). Když se mu narodil syn, zřejmě se v něm něco odehrálo. Abraham určitě jinak vnímal svůj život v Ur, Cháran a po narození zaslíbeného syna. Stejně tak Mojžíš, David nebo Židé, kteří zažili babylonské zajetí. Události a změny v našich životech nás velmi často mění. Jsou výzvou k novému rozhodnutí a třeba i novému směru. Jsou pro nás příležitostí k zastavení a přemýšlení nad naší dosavadní cestou. Je náš cíl stále stejný? Máme správný směr? A jak jsme na tom se silami? Nikdo z nás neví, jestli pro nás bude rok 2012 významnou změnou. Nejspíš si budeme muset znovu zvykat na psaní jiných čísel, ale jinak nevíme, co nás čeká. A přesto to pro nás může být chvíle k zastavení. Jak píše prorok Jeremiáš: „Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své …“ (Jr 6,16 překlad Bible kralické). Máme příležitost se na svých cestách zastavit. Některé překlady dokonce mluví o křižovatkách, jakoby nás Pán Bůh postavil na rozcestí a chtěl, abychom si znovu vybrali tu správnou cestu. Nejde přitom o cestu novou, neprobádanou, ale o cestu starou, známou, doslova o cestu věčnosti. Máme se pořádně rozhlédnout a ptát se. Hledejme cestu, která vede k věčnému životu. Hledejme cestu dobrou a choďme po ní každý den toho dalšího roku. Dobrá cesta, cesta k věčnosti, totiž přináší pokoj. Pokoj od Toho, který stále stojí vedle nás a chce nás vést, pokoj od našeho nebeského Otce, který je průvodcem do věčného života. Jiří Tomášek

2


Obsah čísla SLOVO ÚVODEM

2

OBSAH ČÍSLA

3

BIBLICKÉ ZAMYŠLENÍ

4

PRO ZASMÁNÍ

6

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

7

PŘÍBĚH PRO DĚTI

8

OMALOVÁNKA PRO DĚTI

9

ZAJÍMAVOSTI

10

BYLINKY

15

OKÉNKO DO SBOROVÉ KNIHOVNY

16

NA CO SE MŮŽEME TĚŠIT

17

ADRA - BANGBABY

17

ROZPIS KÁZÁNÍ A VEDENÍ ODPOLEDNÍCH POBOŽNOSTÍ

20

VENKOVNÍ NÁSTĚNKA

20

NAROZENINY

21

POVZBUZENÍ Z PÍSMA

22

INSPIRACE NA ZÁVĚR

22

KDO TO JE?

24

NOVOROČNÍ Zase k nám přišel nový rok, je jako oříšek, co mám v dlani, co chystá, co se skrývá v něm? Už dávám se do louskání.

Tu hvězdu znáš, je to Pán Ježíš, s ním projdeš celý rok, postačí, když mu uvěříš, on bude vést každý tvůj krok.

Co ukrývá se v oříšku? To zatím nikdo nezná, já vím, že bát se nemusím, když svítí mi na cestu hvězda.

Tak nebojte se svých oříšků, dejte se do louskání, vždyť v každé chvilce všichni jsme pod ochranou Božích dlaní.

Hanka Ščigelová

I/2012

3


Biblické zamyšlení Co když to tak vůbec není? Církev netvoří pouze správná biblická teologie a organizační struktura, ale společenství lidí, které spasil Ježíš Kristus. Společenství je založeno na vzájemných mezilidských vztazích. Proto se Písmo tak často zabývá různými aspekty vztahů jako např. „milujte jedni druhé“, „považujte jeden druhého za přednějšího“, „odpouštějte si navzájem“, „žijte v pokoji“, „služte jedni druhým“ atd. Kdysi v nebeské říši vládly vztahy absolutní důvěry a lásky než je narušil Lucifer. Hřích pak postavil stvoření proti Stvořiteli a později i anděly a lidi jednoho proti druhému. Ve světě plném nenávisti, vykořisťování a podezírání je podstatně důležité, aby věřící lidé prakticky ukazovali, že je možné vytvářet a udržovat kvalitní vztahy. Zahraniční zpravodajské zdroje 10. prosince 2011 zveřejnily následující zprávu: „Obvinění šestnáctileté Italky, že ji znásilnili Romové, vedlo vzápětí ke žhářskému útoku neznámých pachatelů na tábor Turin Roma. Dívka se však následně přiznala, že si vše vymyslela. Stovky obyvatel předměstí po zveřejnění zprávy, že ji dva Romové zatáhli do postranní uličky a zneužili, vyšly do ulic na turínském předměstí. Od protestujících se oddělilo jádro asi padesáti nejrozzlobenějších a vydali se k táboru. Vyzvaly ženy a děti, aby prostor opustily a pak začaly zde zaparkovaná auta, karavany a další přístřešky zapalovat. Bratr dívky na místo dorazil s policií, aby potvrdil, že si sestra vše vymyslela, ale bylo už pozdě … Útočící skupinu podle italských médií tvořili především „ultras“, fanoušci fotbalového klubu Juventus Turín, za jehož stadionem se romský tábor nachází.“ Když jsem tuto zprávu četl, byl jsem spravedlivě rozhořčený: Jak mohou tito mladí lidé tak nerozvážně a krutě jednat a odsoudit odlišné lidi aniž by měli důkazy?! Kolik násilí a zla v rodinách a v celé společnosti bylo napácháno jen tím, že někdo získal o druhém nesprávný či nepravdivý dojem? A na základě svého dojmu a přesvědčení druhému člověku ublížil! Jsem rád, že křesťané tento problém nemají, protože je jejich víra vede k tomu, že milují bližní a neposuzují je na základě svých dojmů, jak zapovídá deváté přikázání: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ (Ex 20,16) Opravdu tento problém věřící lidé nemají? I/2012

Lidské předsudky vůči Bohu Odehrálo se to v blízkosti morálně zkaženého velkoměsta v 7. století před Kristem. Bůh poslal svého proroka do asyrského města Ninive s vážným varováním: „Kvůli vaší bezbožnosti bude za čtyřicet dnů město zničeno.“ Poté, co prorok odmítl jít a utíkal před Hospodinem, poté, co ho Bůh po dlouhých peripetiích v útrobách velké ryby přivedl k městu, vyřídil Boží poselství. Pak se zabydlel nedaleko odsouzeného města a čekal, aby na vlastní oči sledoval to, jak Bůh prokleté město zničí. Obyvatelé Ninive oproti očekávání Jonáše činili opravdové pokání a litovali svých hříchů. Bůh se rozhodl, že město nezničí. Na konci příběhu rozhněvaný a uražený prorok Jonáš vmetl Bohu do tváře svůj předsudek o něm: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.“ (Jon 4,1-2) Proroku se nelíbilo, že Bůh netrestá bezbožné Asyřany a další nepřátele, kteří ubližovali Izraeli. I když říká, že Bůh je plný slitování a milosrdenství, ve skutečnosti se domníval, že je nespravedlivý. Tento postoj v sobě nosil dlouhou dobu a ten určoval „kvalitu“ jeho náboženství. Bylo to náboženství přísnosti, odsuzování, pocitů křivdy a nepřátelství. Není výjimkou, že věřící lidé prožívají náboženství předsudků, strachu a nepřátelství a nikdy nepoznají krásu svobody, kterou nabízí odpuštění a Kristova milost. Takové náboženství někdy vyústí až v duševní poruchu lidí, kteří je prožívají. Podobnou myšlenku vyjádřil i Kristus v jednom ze svých podobenství. Evangelista Matouš ve 25. kapitole zaznamenal známé „Podobenství o hřivnách“ (v. 14-30). Pán svěřil správcům podíly svého majetku a na dlouhou dobu odcestoval. Dva správcové svěřené hodnoty spravovali zodpovědně, ale třetí majetek svého pána „zakopal“ a během vyúčtování svému pánu vrátil stejnou hodnotu doprovozenou pichlavou poznámkou: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ (v. 24-25). Celou dobu svého pána považoval za člověka tvrdého a sobeckého, kterého se bál. Celou dobu měl ve svém srdci předsudek, kterého nebyl schopen se zbavit. Nikdy se nestal 4


přítelem svého pásna a nikdy nepoznal, jaký skutečně je. Kristus touto částí podobenství chtěl ukázat na to, že i obdarovaní věřící jedinci, kteří „konají Boží dílo“ mohou mít negativní postoje k Bohu a k jeho dílu. Předem vytvořené názory a postoje na základě svých prvních nebo neurčitých dojmů, na základě vyprávění lidí nebo neúplných informací nazýváme „předsudky“. Předsudky hrají v náboženském životě a zvlášť v mezilidských vztazích daleko větší roli než si běžně uvědomujeme. Žel, častokrát roli negativní, rozkladnou. Každý věřící si ve vztahu k Bohu musí položit pronikavou otázku: Co když to tak vůbec není? Samobudící spirála předsudků Psycholog komunikace Paul Watzlawick v knize „Návod jak se stát nešťastným“ uvádí vtipný příklad. „Muž chce na stěnu pověsit obraz. Hřebík má, ale nemá kladivo. Ví, že kladivo má soused. Rozhodne se zajít za ním a půjčit si ho. Ale v tu chvíli ho přepadnou pochybnosti: Co když mi soused kladivo nepůjčí? Včera mne pozdravil jen tak na půl úst. Možná, že někam spěchal. Možná to jen tak dělal a něco proti mně má. Ale co? Já jsem mu nic neudělal! Však on si něco vymyslí. Kdyby si někdo chtěl půjčit nářadí ode mne, tak já mu ho půjčím hned. Proč s tím dělá takové drahoty? Jak může svému sousedovi odmítnout základní laskavost? Lidi jako on dokážou člověka jenom otrávit. Ještě si bude myslet, že ho potřebuji … Jenom proto, že má kladivo! Už toho mám dost. Vyrazí, zazvoní, soused otevře dveře, a než stačí pozdravit, náš muž na něj zařve: „Strčte si to svoje kladivo někam, vy, vy hulváte!“ Prudká a hněvivá reakce na co vlastně? Soused našeho muže se přece vůbec ničím nepřičinil k názoru, který si o něm dotyčný muž udělal. Problém ve skutečnosti vůbec neexistoval, ale ve své hlavě si ho vykonstruoval náš člověk proto, že „měl dar objektivně vnímat druhé“. Proč se tak často uchylujeme k předsudkům? Jelikož se největší díl našeho duševního života odehrává ve „vnitřním myšlenkovém světě“ každého z nás, rozhodujeme o jeho průběhu sami. Většinou zahájíme proces přemýšlení na základě vnějšího podnětu, a pak ve své mysli pokračujeme určitým směrem. Pokud nemáme možnost nebo odvahu se řádně přesvědčit I/2012

o faktech, nahradíme je vlastní logikou a vlastními důvody. Tento směr přemýšlení není příliš škodlivý, pokud uvažujeme o přírodních skutečnostech nebo o věcech. Časem totiž zjistíme, jestli jsme měli pravdu nebo jsme se mýlili. Avšak daleko složitější je to, když přemýšlíme o druhých lidech. Máme mnohem menší možnosti vstoupit do jejich duševního světa a objektivně posoudit, co prožívají, proč mluví tak, jak mluví nebo proč jednají tak jak jednají. Pokud jsme si však zvykli spoléhat pouze na svoji „neomylnou intuici“ nebo na svůj „logický úsudek“, často druhým lidem přisuzujeme nepravdivé pohnutky nebo dokonce vlastnosti. Naše sebejistota odmítá potřebu se přesvědčit o tom, co si o druhém myslíme nebo o něm říkáme. Naše sebejistota odmítá možnost, že bychom se mohli mýlit. Tímto způsobem se pak můžeme snadno dopustit jednoho z nejohavnějších hříchů, kterým je vydávání křivého svědectví proti bližnímu, jinak řečeno snižování jeho důstojnosti a charakterové integrity. Přisuzování pohnutek (atribuce příčin) Sociální psychologové mají pro tento jev určité pochopení, vysvětlují ho totiž jako potřebu člověka si všechno srozumitelně vysvětlit. Nazývají ho „atribuce příčin“. Aby se člověk dokázal orientovat ve světě, ve kterém žije, potřebuje si všechno nějak „logicky“ vysvětlit. Pokud někdo v naší blízkosti řekne nebo udělá něco trochu jiného, než jsme čekali, máme potřebu si to vysvětlit tak, aby „nám to dávalo smysl“. Přestože nemáme detailnější informace, přisoudíme slovům nebo jednání druhého člověka určitý význam a usuzujeme, proč to řekl nebo tak jednal. A protože svoje znalosti a pojetí života považujeme za správné, promyšlené a zralé, máme pocit, že se o pohnutkách druhého nemůžeme mýlit. Bible je plná příkladů lidí, kteří připisovali druhým určité pohnutky. Například někteří Izraelci, Marie a Áron se domnívali, že Mojžíš si usurpoval nárok vedení Izraele a jim tuto odpovědnost upírá. Farizeové Ježíšovi přisuzovali touhu „být rovný Bohu“ a obviňovali ho z rouhání. Apoštol Pavel v určité situaci považoval Petra za pokrytce a Petr se na oplátku domníval, že Pavlovy teologické úvahy jsou příliš složité. Kolikrát si to myslíme o názorech nebo projevech lidí ve sborovém společenství. Jak často prožíváme tento problém předsudků v nejrůznějších formách v našich manželstvích a rodinách! Proto si každý člověk ve vztahu k druhým musí často položit pronikavou otázku: Co když to tak vůbec není? 5


Neověřené domněnky mají několikerý negativní dopad. Předně znamenají poškození pověsti druhého člověka v očích jiných lidí. Samotného autora předsudků nejen zbytečně zaměstnávají, ale vedou ho k negativním postojům vůči dotyčnému člověku a narušují jejich vzájemný vztah. Proto při vytváření názorů o druhých lidech je moudřejší nedat na „první dojmy“ nebo na vlastní „logické úvahy“. Pokud je to skutečně potřeba, moudřejší je setkat se s dotyčným člověkem a hovořit s ním o tom, co řekl nebo co udělal a pozorně si vyslechnout jeho důvody a vysvětlení. Samozřejmě se s ním můžeme nebo nemusíme spokojit, ale předejdeme pravděpodobnému zkreslení nebo dokonce hříchu pomluvy. Tento otevřený přístup nám může pomoci se vzájemně lépe chápat a následně budovat skutečně pevné vztahy založené na vzájemné úctě a důvěře. Kristův přístup příkladem Hluboce obdivuji náš nedostižný vzor, Boha i člověka Pána Ježíše Krista. Písmo naznačuje, že dokázal „číst“ v lidských srdcích a životech. Dokázal rozpoznat i pohnutky lidských slov a činů. Dokázal je však vnímat v kontextu životů jednotlivých lidí. Jinak posuzoval hřích smilstva farizeje Šimona malomocného, a jinak hřích smilstva ženy, kterou přivlekli farizeové do chrámu proto, aby ji odsoudili a ukamenovali. Jinak posoudil zradu Jidáše a jinak trojí zapírání apoštola Petra. Neodsoudil Nikodéma proto, že se po prvním nočním rozhovoru ještě nedokázal plně postavit

na správnou stranu. Nezavrhnul ženu Samařanku, která měl více mužů a žila v nelegitimním manželství. Ani neodsoudil učedníky, kteří se po třech létech „učení duchovním pravdám“ zalekli pronásledování a po jeho zatčení se rozprchli. Neodsoudil je jako slabochy a zbabělce, ale naopak je povzbudil a pomohl jim vyrůst v budoucí statečné evangelisty a obhájce pravdy. Ježíš neposuzoval lidi podle toho, „co vidí oči“, ale podle toho, co se v lidském srdci skutečně odehrává. A lidské slabosti pro Krista nebyly překážkou toho, aby lidi miloval, aby jim odpouštěl selhání, aby jim dával novou šanci, aby jim pomáhal v celoživotních změnách a růstu. Ježíš Kristus nevnímal lidi jen takové, jací byli v okamžiku, kdy se s ním setkali, ale díval se na ně jako na takové, jací budou v budoucnosti, až jim Boží milost umožní charakterově vyrůst. Předsudky totiž druhým neumožňují růst, protože druhému člověku nevěří. Ale Boží láska, která o druhých nesmýšlí špatně, která dává novou šanci, přispívá ke skutečnému rozvoji a růstu druhých lidí. (1 K 13, 4-8) Předsudky bují tam, kde je nedostatek Boží lásky. Avšak do Božího království budou moci vstoupit pouze ti lidé, kteří chtějí a učí se navazovat skutečně kvalitní mezilidské vztahy nenarušené předsudky a odsuzováním, kteří chápou a prožívají principy nebeské lásky. Prosme Pána Boha, ať nás zbaví předsudků a dá nám schopnost a sílu se přijímat a budovat v lásce. Josef Hrdinka

Pro zasmání Tři synové opustili domov a každý si šel po svém … Když se setkali, chlubili se dary, které dali své stárnoucí mámě. První řekl: „Postavil jsem pro svou mámu velký dům.“ Druhý řekl: „Poslal jsem mámě Mercedes s řidičem.“ Třetí se usmál: „Trumfnul jsem vás, mládenci. Pamatujete si, jak máma ráda četla Bibli? A víte také, že teď moc dobře nevidí. Poslal jsem jí papouška, který recituje Starý i Nový zákon. Starším ve sboru to zabralo 12 let, než ho to naučili. Je jediný svého druhu. Stačí, když mu máma poví číslo kapitoly a verše a papoušek jí ho odříká.“ Brzy nato máma poslala děkovný dopis: „Miltone,“ psala prvnímu synovi, „dům, který jsi postavil je příliš velký. Žiji pouze v jednom pokoji, ale musím I/2012

uklízet celý dům.“ „Geralde,“ psala druhému, „jsem příliš stará na to, abych cestovala. Většinu času jsem doma, a tak zřídkakdy Mercedes používám. A řidič je tak hrubý!“ „Nejdražší Donalde,“ psala třetímu, „přesně víš, co tvá matka miluje. Kuře bylo vynikající.“ Dívenka spěchá na poslední chvíli do nedělní školy. Nepřestává se modlit: „Pane, nenech mě přijít pozdě, Pane, nenech mě přijít pozdě.“ Přibližně uprostřed parkoviště u sborové budovy zakopne, upadne a roztrhne si šaty. Vstane, běží dál a modlí se: „Pane, nechci přijít pozdě, ale nestrkej do mě, prosím!“ 6


Čtení na pokračování z knihy Horká linka od Edwina Gallaghera

k Nejvyššímu

Modlitební vzory, kterými se můžeme řídit Když učedníci slyšeli, jak se Ježíš modlí, přišli k němu a prosili ho: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“ (L 11,1) Je velmi povzbudivé vědět, že modlitbě se lze naučit. Schopnost modlit se není vrozená. Jestliže se neumíš modlit, není to proto, že by ses narodil bez této schopnosti, ale proto, že ses to nikdy nenaučil. Nejlépe se člověk učí na příkladech. Máš štěstí, jestliže máš rodiče, kteří tě prostřednictvím svého příkladu naučili, jak se máš modlit. Modlitba však jako součást výchovy dítěte bývá velmi zanedbávána, a to i v křesťanských domovech. I zde bývají rodiče často špatným příkladem pro své vlastní děti. Poněkud nervózní matka se jednoho dne snažila ze všech sil pohostit neočekávaně velikou skupinu hostů. Když bylo konečně jídlo na stole, požádala svou malou dcerku Betty, aby se pomodlila. „Ale já nevím, co mám říct,“ protestovala Betty. „Řekni prostě to, co vždycky říkám já,“ odpověděla matka. Betty poslušně sklonila hlavu a modlila se: „Ach Bože, proč si sem přivedl všechny tyto lidi, když je tak horko?“ I když se ti dostalo tak špatného příkladu jako Betty, máš naštěstí Bibli. V ní nalezneš vynikající vzorové modlitby. Vybral jsem tři z nich. Vezmi si nyní svou Bibli. Je důležitější, aby sis přečetl tyto modlitby než to, co o nich budu psát já. Prvním příkladem je modlitba – zpověď krále Davida v 51. žalmu. K této modlitbě inspiroval Davida pocit viny a výčitky svědomí poté, co se dopustil dvou hříchů – cizoložství a vraždy. Přečti si I/2012

nyní tento žalm a zkus spolu s Davidem prožívat pokoru a pokání. (Tyto věty jsou pro ty, kteří se pokusili vynechat čtení žalmu: Přistihl jsem vás. Udělejte to pro sebe – přečtěte si ho!) Nyní, když jste si přečetli tento žalm, víte, že modlit se znamenalo pro Davida svobodně, upřímně a přirozeně otevřít Bohu své srdce. Jeho slova prozrazují nejen úctu k Bohu, ale i důvěru v Otcovo trvalé přátelství. David uznává svou slabost a oškliví si svůj hřích. Nepokouší se ospravedlňovat nebo omlouvat svou vinu. Nesetrvává však v hříchu. Pohotově prosí o odpuštění, očištění a obnovu k radostnému životu ve spravedlnosti. Důvěřuje, že Bůh je ochoten odpouštět: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (v. 19) Na konci své modlitby David plně přijímá Boží odpuštění. Pocity viny a výčitky patří minulosti. Je si vědom toho, že hřích je pryč a on může pokračovat v obnovené poslušnosti a i nadále důvěřovat Bohu. Svou modlitbu uzavírá prosbou za obyvatele Jeruzaléma. Když vstává od modlitby, dokáže ocenit hloubku Boží lásky a více nenávidět hřích. Davidova modlitba – zpověď je velkým vzorem pro naše vlastní modlitby. Druhý příklad nacházíme v knize Daniel 9,3-20. Takto se Daniel modlil v Babylóně, když na něj dolehla velká starost o budoucnost svého národa. Teď si vezmi Bibli a přečti si tuto modlitbu. Pokus se vžít do situace proroka, jehož rozpoložení se vyznačovalo odevzdáním a prosbou. Chápeš, čím byla pro Daniela modlitba? Otevřenou výměnou myšlenek, starostí a pocitů založenou na úctě. Byla pro něj i vyznáním hříchů a uznáním Boží spravedlnosti a milosti. Zvláště si všimni, jak Daniel v modlitbě vyjadřuje svou závislost: „Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování.“ (v. 18) Třetím vzorem je modlitba našeho Pána, kterou si prosím nyní přečti v Matoušově evangeliu 6,9-13. První věc, které sis asi všiml na Ježíšově vzorové modlitbě, je to, že je krátká! Ježíš se právě zmínil o lidech, kteří si myslí, že je Bůh vyslyší „pro množství svých slov“ (v. 7). Ježíš chtěl, aby bylo všem jasné, že obsah je mnohem důležitější než délka. Nepotřebuješ-li Bohu sdělit nic důležitého, je zbytečné rozvláčně mu podávat důkazy o této

7


skutečnosti. Spíše než na délku se soustřeď na smysluplnost. Je překvapivé, jak je Kristova vzorová modlitba jednoduchá. To muselo být pro tehdejší náboženské vůdce naprosto šokující! Pro ty, kteří se dnes učí modlit, to může být útěchou. Tento velký vzor nám ukazuje, na co Bůh čeká v našich modlitbách: • na úctu, • upřímnost, • jednoduchou prosbu, • vyznání hříchů, • zájem o druhé, • zápas o vítězství, • ocenění Boží svrchovanosti a Božích záměrů. Je diskutabilní, zda je či není moudré odříkávat ze zvyku modlitbu našeho Pána nebo jiné vzorové modlitby. Modlitba musí vycházet z tvého vlastního srdce. Ale někdy poklekám k modlitbě s Biblí otevřenou na 51. žalmu a Davidova modlitba – zpověď se stává mou vlastní modlitbou za odpuštění a očištění. Podobně se i modlitba našeho Pána může znovu a znovu stávat tvou vlastní modlitbou. Někdy je možná užitečné tuto modlitbu trochu modernizovat a učinit ji osobnější. Například takto:

„Otče můj, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i v mém životě. Můj denní chléb dej mi dnes. A odpusť mi mé viny, jako i já jsem odpustil těm, kdo se provinili pro mě. A nevydej mě v pokušení, ale vysvoboď mě od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“ Zjistíš, že je docela užitečné číst si často tyto tři modlitby – 51. žalm, Daniela 9 a Matouše 6. Také Kristova „velekněžská“ modlitba v 17. kapitole Janova evangelia stojí určitě za pečlivé prostudování. Máme-li takové dokonalé příklady, pak se určitě vyhneme trapným omylům. Otázky k zamyšlení a diskusi 1. Jak se nejlépe naučíme modlit se? 2. Kde bychom měli hledat své modlitební vzory? 3. Když čteme Davidovy modlitby, s čím máme problémy, co neodpovídá našemu cítění? 4. Hrozí nám i v soukromé modlitbě nebezpečí sebeospravedlňování? 5. Jaké důsledky může mít opomíjení myšlenek modlitby „Otče náš“?

Příběh pro děti Sultán Jeden bohatý a mocný sultán se nudil. Měl všeho dost, a tak si usmyslel, že by mu poddaní měli více vzdávat úctu. Poručil proto, aby se mu každé ráno přišli poklonit a přinesli mu nějaký dar. Mezi ostatními přicházel jeden mlčenlivý muž oblečený do prostých šatů jako žebrák. Uklonil se a podal králi jablko. Sultán byl zvyklý dostávat jinačí dary. Proto vždy znechuceně jablko přijal. Sotva se však tento muž otočil, sultán se mu se svými dvořany začal posmívat. Ale přes to každé ráno tento muž přicházel se svým darem. Sultán pokaždé jablko převzal a bezmyšlenkovitě ho položil do koše vedle trůnu. Brzy byl koš plný a jablka začala z něho vypadávat. Jednou sultánova cvičená opička jedno z nich sebrala a kousla do něj. Divoce vyprskla I/2012

a s pliváním ho hodila sultánovi pod nohy. Sultán chtěl vědět proč. Sehnul se a s překvapením zjistil, že uvnitř jablka je perla. Hned nechal rozkrájet všechna jablka. V každém z nich skutečně byla perla. Celý udivený nechal muže zavolat. Teprve teď v něm poznal vzácného mudrce. „Proč jsi to udělal?“ ptal se sultán. „Přinesl jsem ti tato jablka,“ odpověděl mudrc, „abych ti ukázal, že život ti přináší každý den podivuhodný dar, který přehlížíš a zahazuješ, protože jsi obklopen příliš velkým bohatstvím. Tímto darem je nový den, který právě začíná. A s ním nové možnosti a nová požehnání, která ti Bůh nabízí. Ale ty, oslněn leskem zlata, si neuvědomuješ cenu toho, co ti Bůh každý den dává.“ (Našim dětem vypráví strýček Kim IV. Ostrava: Jupos, 2008.)

8


Omalovánka pro děti

I/2012

9


Zajímavosti Dvakrát zachráněné dítě TOMÁŠ GRAUMANN, brněnský Žid, naturalizovaný Američan, křesťanský misionář na Filipínách a jedno ze 669 dětí zachráněných Nicholasem Wintonem vypráví svůj příběh:

Narodil jsem se v Brně roku 1931 do židovské rodiny. Otec byl obchodník s obuví. Rodiče své židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli. Maminka se znovu vdala za pana Hochberga. Všichni jsme se pak přestěhovali na zámek v Těšanech u Brna. Bylo to krásné místo. Přijíždělo k nám mnoho návštěv a příbuzných. Já i můj bratr Tony jsme byli obklopeni služebnictvem a žilo se nám velmi příjemně. Zdálo se, že to tak bude napořád. Promarněná příležitost k záchraně Zakrátko se ale psal rok 1938 a k nám na zámek přijela z Vídně teta Kamila se svou rodinou. Bylo mi divné, že tentokrát u nás zůstává déle než obvykle. Měl jsem sedm let a nechápal jsem ještě souvislosti se zabráním Rakouska Hitlerem. Teď vím, že čekala na emigrační doklady k vystěhování do Austrálie. Naléhala i na mé rodiče, aby rovněž odjeli, oni to však odmítli s tím, že v Československu je jejich domov. Když dnes držím v ruce „Landing permit“ s datem 27. července 1939 s platností na jeden rok, říkám si, jak by se asi můj život vyvíjel, kdyby naše rodina tehdy dokázala všechno opustit, kdyby matka s nevlastním otcem uvěřili, že nám hrozí smrtelné nebezpečí a přistoupili na vystěhování. Povolení a příležitost vylodit se v Austrálii měli. Stačil k tomu v podstatě jediný papír, jehož byli držiteli. I/2012

Nenávist k Židům na vlastní oči Pak se začaly dít věci pro mě těžko pochopitelné. Naší ulicí projížděly nacistické tanky a vojáci na motocyklech se sajdkárami. Měli dřevěné palice, a jak jen mohli někoho uhodit, udělali to. Několik důstojníků vtrhlo do kanceláře mého otčíma a trvalo dost dlouho, než odešli. Následně v našem zámku bydlelo několik Němců v uniformách. Pamatuji si, jak mne a bratra jednou maminka vzala v Brně do divadla. Najednou se ozvaly podivné zvuky a do zástupu čekajícího před divadlem vtrhli nacističtí vojáci. Tloukli lidi hlava nehlava a sráželi je k zemi. Pak svoji zuřivost vybíjeli na židovských obchodech. Ničili výkladní skříně, fyzicky napadali Židy i Čechy, kteří se jim snažili pomoci. Matka nás uchránila svou duchapřítomností. Rychle nás zatáhla mezi dveře bočního vchodu divadla, kde jsme celou tu hrůzu přečkali. Potom jsme raději honem spěchali domů. Bylo to strašné. Do Velké Británie V prvních měsících protektorátu Böhmen und Mähren k nám přicházel evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna. Maminka měla sympatie k jeho církvi a s odstupem doby si uvědomuji, že zřejmě díky němu uvěřila, že očekávaný Mesiáš je Ježíš. A byl to patrně pan farář Odstrčil, který pomohl zorganizovat můj odjezd do Skotska. První srpnový den roku 1939 mě moje maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy. V paměti mi zůstává výjev, jak jsme hledali hotel, kde bychom si mohli alespoň trochu odpočinout a přečkat noc. Nakonec jsme se ocitli v jakémsi pokojíku, ale já byl ze všeho natolik rozrušený, že jsem nedokázal spát. Když už se mi zdálo, že konečně usínám, probudily mě, že musíme jet na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divné, že je tam tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagónu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšeno veliké číslo, ale pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit jsem nemohl. Posadili mne do vlaku se dvěma zavazadly, ve kterých byla celá moje budoucnost. Na nádraží zůstaly uplakaná maminka a vyděšená babička. Netušil jsem, že jim dávám naposledy sbohem. A samozřejmě jsem nemohl tušit, že je to poslední vlak, který ještě mohl vyvézt židovské děti z obsazeného Československa. Můj bratr Tony 10


zůstal pro nemoc doma. Měl jet následujícím vlakem, připraveným k odbavení na 1. září 1939. Ten však už nikdy nevyjel, toho dne totiž začala druhá světová válka. On, rodiče, babička a skoro všichni moji příbuzní zemřeli v koncentračních táborech.

Nezapomenu, jak jsem vroucně zpíval: „Přijď do mého srdce, Pane Ježíši.“ U dveří mi kazatel pověděl slova, která mě provázejí celý můj život: „Abys duchovně rostl, musíš denně číst Bibli, Boží Slovo.“ Poslechl jsem ho. Uplynulo několik let. Jednoho večera jsem se vrátil ze setkání mládeže, rozsvítil lampičku a četl z Bible: „Posvěť mi všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať z lidí či z dobytka. Je to moje!“ (Ex 13,2) Tehdy jsem pochopil všechny souvislosti. Narodil jsem se jako prvorozený v židovské rodině. Byl bych určitě zahynul, kdyby mě nezachránil Nicholas Winton, obětavý burzovní makléř, který včas pochopil nebezpečí nacismu a nebyl mu lhostejný osud židovských dětí. Když jsem později slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen Mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé. Tentokrát nejen pro časný život, ale pro věčnost. Jako prvorozený syn právem náležím Bohu, chci mu sloužit a pro něho žít.

Ve Skotsku Do Anglie jsme dorazili lodí. Vlakem nás pak přesunuli do skotského města Selkirk. Místní církev tu zřídila domov pro židovské děti a ve svém časopise uveřejnila inzerát k jejich adopci. Přihlásila se také slečna Corsonová. Nedávno přijela z Palestiny, kde byla učitelkou. Ona a její rodiče se chtěli postarat o dvě děvčata, která nakonec nepřijela. Slečna Corsonová se tedy rozhodla přijmout na zkoušku dva chlapce. Vybrali mne a Tomáše Schlesingera. Měli jsme nový domov a mnohé se změnilo. Slečna Corsonová neuměla česky, já zase neuměl anglicky. Brzy jsem však začal zvládat novou řeč, navštěvoval jsem anglicky mluvící školu, česky jsem ale postupně zapomínal. To ale nebylo to hlavní, co mě potkalo.

Zpět v Čechách a dvoje setkání Po ukončení střední školy jsem vystudoval školu zdravotní a potom biblickou. S velkou radostí jsem jako misionář začal pracovat mezi domorodci na Filipínách. Tam jsem také poznal svou ženu Caroline. Svatbu jsme měli v kostele, postaveném uprostřed džungle. Poté, co jsme se přestěhovali do Ameriky a adoptovali si dvě děti, narodily se nám další dvě. V Americe jsme dlouhé roky sloužili hlavně zahraničním studentům. Po revoluci v roce 1989 jsem se rozhodl vrátit zpět, abych sloužil svému Spasiteli tam, kde mám své kořeny.

Dvakrát zachráněný Rok po mém příjezdu do Skotska zavítal do naší vesnice známý evangelista Robert Hudson Pope. Pořádal velké setkání dětí, kde se zvěstovalo evangelium. Tam se zvláštním způsobem dotklo mého srdce, že Ježíš Kristus je oním dávno zaslíbeným Mesiášem, který přišel, aby zemřel za naše hříchy. Nejvíc mě zasáhla Ježíšova slova: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne můj otec.“ K jedné písni jsem se přidal i já.

(Brněnská tisková misie, o.s., P.O.Box 64, 638 00 Brno ● www.btm.cz ● e-mail: btm @btm.cz ● tel: 545 224 253) ~~~

Nevěřím na „Ježíška“ „Babi Růženko, mám takovej pocit, že mi nikdo nechce říct, že umřu.“ Podívala se mi do očí. Udělá to, co ostatní, bude mlčet? „Proč by ti to říkali, když to víš, Oskare?“ Uf, slyšela to! „Připadá mi, babi, že lidi si vymysleli nemocnici jinou, než jaká je. Děláme, jako by se do nemocnice

I/2012

chodilo vždycky jen uzdravit, když se tam přitom taky umírá.“ „To máš pravdu, Oskare. A stejného omylu se dopouštíme i se životem, zapomínáme, že je křehký, krátký a nestálý. Děláme, jako bychom byli nesmrtelní.“ „Moje operace se nepovedla, co, babi Růženko?“ Neodpověděla. To byl její způsob, jak říct ano. Když si byla jistá, že jsem pochopil, pošeptala mi prosebně. „Nic jsem ti neřekla, slibuješ?“ 11


„Jasan. Chápu.“ „A taky od něho můžeš chtít něco pro někoho jiného.“ „Jedno přání za den, babi Růženko, přece nebudu blbnout, první si radši nechám pro sebe!“ To je asi tak všechno. A tak jsem ti, Bože, u příležitosti svého prvního dopisu trochu přiblížil, jak to tady vedeme, jak si žijeme tady v nemocnici, kde se na mě dívají jako na překážku vítězství medicíny nad smrtí, a chtěl bych se tě zeptat: Uzdravím se? Odpověz ano nebo ne. Na tom nic není. Ano nebo ne. Škrtni, co se nehodí. Na shledanou zítra … pusu

„Slibuju.“ Chvíli jsme takhle spolu mlčeli a nechali si to projít hlavou. „Co kdybys napsal Bohu, Oskare?“ „Ale ne, babi Růženko, vy přece ne!“ „Co já ne?“ „Vy ne! Myslel jsem, že vy lhářka nejste.“ „Ale já nelžu.“ „Tak proč mluvíte o Bohu? Už jednou mě napálili s ‚Ježíškem‘, podruhé nenaletím.“ „Oskare, Bůh nemá s ‚Ježíškem‘ nic společného. Ty si opravdu myslíš, že já bych ještě mohla věřit na ‚Ježíška‘?“ „Ne.“ „Nevěřím na ‚Ježíška‘, ale v Boha ano. A basta.“ Takhle řečeno to ovšem bylo něco úplně jiného. „A proč bych měl Bohu psát?“ „Abys byl míň sám.“ „Míň sám s někým, kdo neexistuje?“ „Udělej to tak, aby existoval.“ „Co mu já můžu napsat?“ „Vyprávěj mu, na co myslíš. To, co neříkáš nahlas, co tě trápí, čeho se nemůžeš zbavit, co se tě drží jako klíště a nemůžeš se tomu vyhnout. Vylič mu všechny tyhle myšlenky, které zabírají místo novým myšlenkám a ničí tě. Jestli je nevyklopíš, bude z tebe skládka starých smradlavých myšlenek.“ „Dobře.“ „A navíc můžeš od Boha chtít každý den jednu věc. Ale pozor! Jen jednu!“ „Ten váš Bůh je nanic, babi Růženko! Duch z Aladinovy lampy splnil tři přání.“ „Jedno přání za den je lepší než tři za život, ne?“ „No dobře. Můžu po něm chtít všechno? Jako hračky, bonbony, auto…?“ „Ne, Oskare, Bůh není ‚Mikuláš‘. Můžeš na něm chtít jenom věci duchovní.“ „Co jako?“ „Například odvahu, trpělivost, jasného ducha…“

Oskar P. S. Nemám Tvoji adresu, co mám dělat? V příběhu knížky umírá v nemocnici devítiletý chlapec Oskar na leukemii. Ani ve vypjatých okamžicích se čtenář neubrání úsměvu, rozumbrada Oskar si každého rychle získá stejně jako jeho ošetřovatelka babi Růženka. Oskar prožívá v posledních deseti dnech svého života jakoby každý den celé desetiletí a o svých zkušenostech píše dopisy Bohu. V jeho pozorováních, nápadech, zážitcích a úvahách se snoubí dětská komická bezprostřednost s moudrostí umírajícího. (Schmitt, E-E.: Oskar a růžová paní. Praha: Garamond, 2010.)

~~~

Tři stromy Pod vrcholem hory pokryté pastvinami a borovými lesy, v nichž to vonělo smolou, vyrašily jednoho krásného dne ze země tři stromky. Zpočátku byly tak maličké a měly tak jemné jehličí, že si je člověk snadno spletl s trávou. Ale každým rokem sílily a rostly do výšky. Na podzim a v zimě se bavily tím, že se stavěly proti

I/2012

bouřím a vichrům, a jejich kmínky byly stále odolnější. Z výšky své koruny hleděly na svět a snily. Jako všichni, kdo ještě rostou, přemýšlely o tom, co budou dělat, až budou velké. Tři sny První strom se rád díval na hvězdy, které svítily jako diamanty na černém sametu. „Já bych hlavně chtěl být krásný. Chtěl bych hlídat nějaký poklad,“ 12


povídá. „Chtěl bych být pokrytý zlatem a opatrovat drahokamy. Já budu tou nejkrásnější pokladnicí na světě.“ Druhý strom se zase shlížel v potůčku, který se vinul po horském svahu a razil si cestu až do moře. Voda šuměla, bublala, hrála si s oblázky, utíkala a za okamžik se ztratila až někde za obzorem. Nikdo ji neuměl zastavit. „To já chci být silný. Bude ze mne mohutný stěžeň,“ plánoval si druhý. „Budu plout po nekonečných oceánech a vozit kapitány a slavné krále. Já budu na největší lodi světa.“ Třetí strom se rozhlížel po údolí táhnoucím se na úpatí hory a přemítal o městě, které leželo na obzoru, skryté za modravým oparem. Tam dole se lidé hemžili jako mravenci. „Já tyhle hory opustit nechci,“ prohlásil. Budu tak velký, že se na mne budou lidé chodit dívat, a aby dohlédli na vrchol, budou muset pořádně zaklonit hlavu, takže uvidí až na nebe a pomyslí přitom na Boha. Bude ze mne největší strom světa!“ Tři dřevorubci Léta uplynula, v potoce uplynulo mnoho vody, slunce nesčetněkrát vyšlo a zapadlo a ze tří stromečků vyrostly statné stromy. Jednoho dne vystoupili do hor tři dřevorubci s velkými sekerami přes rameno. Jeden z nich si důkladně prohlédl první strom, poplácal ho po kmeni a řekl: „To je ale pěkný strom. Přímo dokonalý.“ Během krátké doby se první strom skácel k zemi, podťatý mohutnými ranami sekerou. „Konečně ze mne bude pokladnice!“ těšil se strom. „Určitě do mne uloží královský poklad.“ Další dřevorubec si vyhlédl druhý z trojice stromů. „Tohle je pevný a silný strom. Právě takový potřebuji.“ Rozpřáhl se sekyrou, jejíž ostří se zalesklo ve slunci, a strom brzy padl. „Zanedlouho už budu plout po nekonečném moři,“ pomyslel si druhý strom. „Postaví mě na velký koráb hodný krále.“ Třetímu stromu se sevřelo srdce, když si ho dřevorubec změřil pohledem. „Mně stačí obyčejný strom,“ pomyslel si muž. Sekera zasvištěla vzduchem a za chvilku ležel na zemi i třetí strom. Krásné větve, které si donedávna hrály s větrem a poskytovaly skrýš ptákům a veverkám, se bezmocně válely na svahu. Tři kmeny byly svezeny do údolí.

I/2012

Proč zrovna já První strom zajásal, když ho dřevorubec zavezl k truhláři. Jenomže u toho nikdo neobjednal zhotovení pokladnice. Mozolnatýma rukama proměnil kmen ve žlab na krmení zvířat. Druhý strom se jen culil, když se vůz zastavil nedaleko přístavu, ale v tu dobu nikdo neměl na velké plachetnice ani pomyšlení. Mohutnými tahy pilou a ranami palice byl proměněn v obyčejnou rybářskou loď, příliš malou a příliš křehkou, než aby mohla vyplout na moře nebo na velkou řeku. Odtáhli ji proto k jezeru. Každý den pak vozila náklad ryb a nasákla jejich pachem. Třetí strom posmutněl, když z něj dřevorubec začal tesat hrubé trámy, které pak opřel o zeď domu. „Proč se tohle muselo stát zrovna mně?“ ptal se sám sebe a vzpomínal na doby, kdy se jeho vrchol ohýbal v horském větru. „Vždyť jsem tak nechtěl pryč, tolik jsem chtěl zůstat na horách, abych připomínal lidem Boha.“ Dny plynuly a stromy na své sny pozvolna zapomněly. Dítě, poutník a odsouzenec Ale jedné noci pohladilo první strom zlatavé světlo jakési hvězdy. Stalo se to právě v okamžiku, kdy mladá žena něžně ukládala novorozené dítě do dřevěného žlabu. „Raději bych mu udělal kolébku,“ zamručel její manžel. Maminka se usmála a hvězda svítila na dřevo, které kdysi bývalo stromem. „Ale ten žlab je nádherný,“ namítla. V té chvíli první strom pochopil, že hostí největší poklad světa. Opět uběhla spousta dní, než jedné noci unavený poutník se svými přáteli nasedl do staré rybářské bárky, která kdysi bývala druhým stromem. Loď klidně klouzala po hladině jezera a poutník usnul. Z ničeho nic zahřmělo. Blesky křižovaly oblohou a divoký vítr zvedl vysoké vlny. Strom se zachvěl strachy. Věděl, že nemá dost sil, aby v takovém nečase dovezl tolik lidí ve zdraví ke břehu. Boky lodi skřípěly námahou. Přátelé tajemného poutníka se polekali a vzbudili ho. Muž vstal, rozpřáhl paže, křikl na vítr a vodě poručil: „Ticho! Uklidni se!“ Bouře se okamžitě utišila a nastal klid. V té chvíli druhý strom poznal, že veze krále nebe, země i všech vod. Nedlouho poté, stalo se to jednoho pátečního rána, se třetí strom nestačil divit, že ho kdosi odnáší ze skladiště zapomnětlivého truhláře. Odtáhli ho doprostřed hlučícího a rozzlobeného davu, hodili na zbitá ramena jakéhosi muže, kterého pak 13


ke stromu přibili. Chudák strom si připadal hrozný a krutý. Celou dobu, po kterou musel držet tělo toho zmučeného muže, plakal.

dala vézt Stvořitele nebe i země. A pokaždé, když si lidé vzpomenou na třetí strom, budou myslet na Boha. A to bylo mnohem lepší než se stát jenom nejkrásnějším, nejsilnějším nebo největším stromem na světě.

Když vyšlo slunce Ale v neděli ráno, jakmile vyšlo slunce, se celá země rozechvěla obrovskou radostí a třetí strom zjistil, že Boží láska všechno proměnila. Z prvního stromu postavila truhlici na ten nejkrásnější a nejvzácnější poklad. Druhému stromu

(Ferrero, B.: Vánoční příběhy pro potěchu duše. Praha: Portál, 2003.) ~~~

Slavný muž, který se skrýval – Lev Nikolajevič Tolstoj 1828-1910

Když zemřel Tolstoj, napsal T. G. Masaryk: „Rusko, svět ochuzený. Odešel veliký člověk, jenž se stal mravní autoritou. Již neuslyšíme jeho slova v těžkých otázkách lidských.“ Dnešní průměrně vzdělaný člověk však patrně ví už jen to, že Tolstoj je autorem dvou světoznámých děl – „Vojny a míru“ a „Anny Kareninové“. Málokdo si dá práci, aby je přečetl, spíše dá přednost jejich zhuštěné filmové podobě. Přitom sebrané Tolstého spisy zabírají úctyhodnou řádku svazků. Pro zajímavost si uveďme, že další jeho stěžejní dílo „Vzkříšení“ přeložil do své mateřštiny Slovák Dušan Makovický, osobní spisovatelův lékař. Tolstoj však nepsal jen romány, ale byl také autorem povídek, četby pro děti, memoárových knih a četných úvah křesťanského rázu. Pocházel ze starého šlechtického rodu. Dva roky studoval orientální literaturu a práva. Vedl značně bouřlivý život. Aby splatil dluhy z karet, dal

I/2012

do zástavy střední část velkolepého rodinného sídla v Jasné Poljaně jižně od Moskvy. O zásadním obratu v životě vyznal ve své „Zpovědi“: „Náhle jsem poznal, že jsem žil jen tehdy, když jsem věřil v Boha. Znát Boha a žít je totéž. Bůh je život.“ V Písmu zaujalo Tolského silně Ježíšovo „kázání na hoře“, z něhož zdůraznil zejména lásku k bližnímu a zásadu nenásilí. V tom byl dosti blízký naší Jednotě bratrské a vůdci amerických černochů Martinu Lutheru Kingovi, kteří nechtěli na násilí odpovídat stejnou zbraní. Svému příteli Tolstoj napsal: „V horském kázání jsou vyložena nejprostší, nejpochopitelnější pravidla, jak užít lásku k Bohu a bližnímu, nelze mluvit o křesťanství.“ Tolstoj se časem zcela odvrátil od konvencí své společenské třídy k životu prostých mužů. Chodil v rubášce a lýkových laptích a snažil se vyučovat negramotné venkovské děti. Vší silou se začal bránit popularitě a uzavíral se před světem. Manželka a dospělé děti ovšem umožňovaly zvědavým reportérům fotografovat a filmovat stárnoucího muže. Jedním z těch, kdo k němu pronikli, byl Masaryk. Ale ani tři setkání je příliš nesblížila. Tolstoj byl ochoten sdílet s venkovanem jeho špínu a pít z jedné sklenice se syfilitikem, kdežto činorodý Masaryk byl spíše pro to, aby se špína a příjice odstranily. Tolstoj zemřel na útěku z domova v malé jizbě přednosty železniční stanice v Astapovu. Patrně nejznámější ruský autor ve stáří své vlastní literární dílo téměř ignoroval, poněvadž byl zklamán tím, že nedokázalo podstatněji přispět k obrodě lidí. Přesto hodnota jeho knih a upřímnost jeho víry soustředěné na Krista jsou nepopíratelné. (Henych, D.: 3 x 13 věřících osobností. Praha: Marek Světlík – M.E.S.S., 2010.)

14


Bylinky Hloh obecný Lidové názvy: hlohovky, hlůžky, hložinky, pluháč, loh, luhovec Hloh je trnitý keř dorůstající až 10 m do výšky. Roste po celé Evropě a vytváří rozvětvené keře, často využívané jako živý plot. Malé listy jsou sytě zelené. Od dubna do června se objevují malé bílé nebo růžové kvítky o pěti korunních lístcích. Plod je malvice, která na podzim zčervená. Užívané části Kvetoucí vrcholky. Hloh kvete velice krátce a květy rychle uvadají, musejí se proto sbírat ještě coby poupata nebo přinejmenším na úplném počátku květu. Kvetoucí vrcholky se suší na dobře větraném místě ve stínu, rozprostřené ve slabých vrstvách na podložce. Měly by si zachovat svou vůni. Užívají se jako nálev, jako kapsle s práškem nebo jako tekutý extrakt.

rezistenci beze změny krevního tlaku. Upravuje arytmie a vysoký tlak. Snižuje rozsah ischemických poruch myokardu. Při silných dávkách má sedativní účinky na centrální nervovou soustavu. Obvyklé použití Hloh je používán při léčbě srdečního podráždění (tachykardii, nadměrném bušení srdce) u zdravých dospělých. V případě organických srdečních změn se hloh používá jako podpůrná léčba. Předepisuje se při lehké srdeční nedostatečnosti jako nezhoubném příznaku srdeční ochablosti nebo únavy „starého“ srdce. Protože má hloh uklidňující účinek na nervovou soustavu, je často doporučován spolu s kozlíkem lékařským na lehké poruchy spánku dospělých i dětí. Upotřebení Vnitřně – srdeční podráždění, lehká srdeční nedostatečnost, lehké poruchy spánku. Nálev – 1 až 2 kávové lžičky sušených kvetoucích vrcholků na 1 šálek vroucí vody. Nechat 10 min. louhovat. 2 až 3 šálky denně 3 týdny v měsíci. Upozornění pro uživatele Vzhledem k tomu, že velice silně působí na srdce, může být hloh užíván jedině po konzultaci s lékařem specialistou (kardiologem). Léky s hlohem jsou k dostání pouze na lékařský předpis.

Užití hlohu k léčebným účelům se datuje od středověku: plody byly poznenáhlu nahrazeny účinnějšími květy. Až na začátku 20. století odhalili američtí a poté také evropští lékaři pozitivní působení hlohu na anginu pectoris a další závažná onemocnění srdce (kardiopatie). Hloh působí příznivě i na méně závažné poruchy kardiovaskulárního systému, například se doporučuje na bušení srdce. Prokázané účinky Byly prokázány pozitivní výsledky léčby hlohem při onemocněních kardiovaskulární soustavy. Hloh zvyšuje průtok krve ve věnčitých cévách, zlepšuje stahy srdečního svalu a snižuje periferní cévní

I/2012

(Rostlinná medicína. Praha: Reader’s Digest Výběr, 2003.)

15


Okénko do sborové knihovny Novinky ve sborové knihovně

Začalo to zklamáním … a končí nadějí Vlastimil Fürst Jak a proč vlastně vzniklo křesťanství? Čemu věřili první členové mladé křesťanské církve na počátku našeho letopočtu? Kde brali sílu k tomu, aby měnili svět všude, kam přišli? Kdo jim dával odvahu zaplatit za své ideály i tu nejvyšší cenu? Prostřednictvím této poutavé knihy můžete prožít dobrodružství průkopníků víry a obdivovat jejich odhodlání, víru a pokoru, s jakou předávali zvěst o Ježíši Kristu.

Touha po Bohu Jon L. Dybdahl Kniha je pozváním vrátit se k původní definici křesťanské víry. Je výzvou žít život ve spojení s Bohem. Odhaluje, jak se můžete setkat s Bohem a mít s ním blízký vztah. Objevíte radost z duchovních praktik, jakými jsou jednoduchost, samota, uctívání, společenství či půst. Jon L. Dybdahl – kazatel, misionář a profesor teologie – vás přivede na cestu, která naplní hlubokou touhu vaší duše.

Ti, kteří se vrátili Tim Lale a Pat Habada Zaparkovat auto před sborem mně trvalo celou věčnost, přestože jsem na tomto parkovišti byl jako dítě mnohokrát. V hlavě se mi honí různé myšlenky. Srdce mi buší. Mám sucho v ústech a lehce sevřený žaludek. Pokouším se dodat si odvahy: Jsem tady, protože chci, nemám se přece čeho bát … Jenže co když si mě nikdo nevšimne? Nebo co když si mě naopak všimnou a zeptají se mě, kde jsem celou tu dobu byl? Jak na to odpovím? Při postávání v předsálí kostela zaznamenáte nějaké známé tváře. To je překvapení! Uvědomíte si, že je to už docela dlouho, co jste naposled viděli tuto mladou rodinu. Zajímalo by vás, co způsobilo, že byli tak dlouho pryč. Ale ať už k tomu měli jakýkoli důvod, je skvělé je znovu vidět. Přemýšlíte, jak zareagovat. Přivítat je stejně jako kdysi? A co jim říct? Možná jste nikdy církev neopustili, ale určitě znáte někoho, kdo z ní odešel. Tato kniha zkoumá myšlenky, pocity a obavy deseti lidí, kteří opustili církev, ale později se do ní opět vrátili. Každý z těchto příběhů je jedinečný a nabízí své odpovědi na zásadní otázky: Co způsobuje, že se lidé s církví rozejdou? Co je přivádí zpátky? Jak vřele jsou přijímáni ostatními členy? Pokud se dokážete vcítit do jejich příběhů, můžete se stát těmi, kdo svým přijetím vytvoří ve sboru prostor pro jejich navrácení. I/2012

16


Na co se můžeme těšit Klub zdraví v Luži Ve čtvrtek 26. ledna 2012 od 18.00 hodin se uskuteční setkání na téma „Lilek jako pochoutka i lék“ ve sboru Církve adventistů. Ve čtvrtek 23. února 2012 od 18.00 hodin se uskuteční setkání na téma „Rýže nejen jako příloha“ ve sboru Církve adventistů. Ve čtvrtek 29. března 2012 od 18.00 hodin se uskuteční setkání na téma „Velikonoce bez vajec, to je věc“ opět ve sboru Církve adventistů.

Klub cestou necestou v Luži V sobotu 28. ledna 2012 od 15.30 hodin jste zváni na setkání s Tomášem Kubíkem – „V zajetí norských fjordů a hor“ v Kongresovém sálu Hamzovy odborné léčebny – pavilon L. Tomáš Kubík je zkušený severský průvodce cestovní kanceláře Periscope Skandinávie a nadšenec do země fjordů. Říká: „Pro mnohé je Norsko nejkrásnější zemí světa. Nabízí úchvatné fjordy, majestátné hory, hluboká údolí, divoké vodopády, průzračná jezera, ale i jedinečnou kulturu, bohatou historii a spoustu turistických atrakcí.“ Vstupné bude jako vždy dobrovolné a bude poukázáno na konto humanitární organizace ADRA a jejího projektu nemocnice v keňském Itibo.

V soboru 25. února 2012 od 15.30 hodin jste zváni na setkání s Alešem Němečkem – „Kanadské Skalisté hory“ v Kongresovém sálu Hamzovy odborné léčebny – pavilon L. Host na březen je zatím v jednání, nemáme závazně potvrzenou účast, upřesníme v průběhu čtvrtletí. Na co se můžeme těšit v dalším čtvrtletí? Michal Krchňák o svých misijních cestách do Číny – „Farář pašerákem Biblí“ Tomáš Graumann – jedno z „dětí“ Nicholase Wintona – „Dvakrát zachráněné dítě“ (viz str. 10-11) Robert Chudý – křesťan, voják zraněný v Afghánistánu, po amputaci nohy a ruky – „Hrdina? To slovo nemám rád“

Adra - Bangbaby Pozdrav z Adry: Naši milí přátelé, vážíme si Vaší podpory vzdělávání bangladéšských dětí v uplynulém roce a děkujeme, že jste si k pomáhání vybrali právě program BangBaby. V tomto adventním čase a čase ohlédnutí za minulým rokem Vám sponzorované děti chtějí vyjádřit svou radost a díky za Vaši laskavou podporu a posílají poděkování ve formě vánočního přání a dopisu. I/2012

Děkujeme za Vaši podporu dětí na druhé straně zeměkoule a za Vaše partnerství s Adrou ČR. Děkujeme, že patříte k těm, kteří umí dávat a dělit se s těmi chudšími a méně privilegovanými. V novém roce přejeme Vám i Vašim blízkým hodně dobrého a spoustu důvodů k radosti. Ať jsou Vám úsměvy bangladéšských dětí, jejich radost a vděčnost tou nejlepší odměnou. S díky a s radostí – tým programu BangBaby Šárka Hejnáková, Jarmila Szkutová a Radomír Špinka

17


Pozdravy od dětí:

Překlad: Milí sponzoři, především přijměte můj srdečný pozdrav. Doufám, že se máte dobře. I já se spolu se svou rodinou mám dobře. Jsem vděčná za Vaši pomoc. Díky Vaší finanční pomoci mám šanci se učit. Moc a moc Vám děkuji. Doufám, že letos udělám závěrečné zkoušky. Prosím, modlete se za mě. Posílám pozdravy Vám i Vašim rodinám. „Veselé vánoce“ a „Šťastný nový rok“. Přeji Vám všechno nejlepší. Také se za Vás modlím i za Vaše rodiny. Vaše milující Bidisha CHAKMA (Riya)

I/2012

18


Milí sponzoři, především přijměte mé srdečné pozdravy. Doufám a věřím, že se máte dobře, s Boží pomocí. Také se mám dobře. Jsem velmi vděčný za Vaši podporu. Mohu tak studovat, jsem opravdu rád, že Vás mám, jste totiž jakoby mými rodiči, modlíte se za mě, abych mohl postoupit do dalšího ročníku. Na závěr Vám chci popřát Veselé vánoce a Šťastný nový rok, díky Vám za vše. Váš věrný syn Ruram SIMON

Milí sponzoři, přeji Vám předem Veselé vánoce a Šťastný nový rok, ať v nich prožijete krásné chvíle. Doufám, že se máte, s Boží pomocí, dobře. Už dlouho se za Vás modlím. Ať při Vás Pán Bůh vždycky stojí a chrání Vás. Modlím se, abyste byli spokojení a šťastní ve všem, co děláte. Vaše dítě Ketty TOJU

Milí sponzoři, především přijměte mé srdečné pozdravy. Doufám a věřím, že se máte dobře. Já se mám také dobře, díky Vaší a Boží pomoci. Jsem moc ráda a chci vyjádřit svou vděčnost, že jste mými sponzory. Dostala jsem Vaše dárky. Jsem za ty dárky moc ráda. Prosím, modlete se za mě, abych se stala hodnou dívkou a mohla svůj život věnovat Boží službě. Modlím se za Vás i Vaše rodiny. Vaše milující dcera TOJU Ketty (dodatečné poděkování za zaslaný dárek)

Více na sborové nástěnce Adry☺ I/2012

19


Rozpis kázání a vedení odpoledních pobožností LUŽE DATUM

LITOMYŠL kázání

31.12.2011

VP LUŽE - Kocián A.

vedení odpoledne sborový silvestr od 16:30

7.1.2012

Žůrek Z.

Ptáček J.

děti + mládež

14.1.2012

Černý R.

Tomášek J.

Schejbalová + Koukolová

21.1.2012

Kocián A.

Bláha M.

Zárubová + Řádková

28.1.2012

Klíma R.

Kocián A.

Žůrkovi P. + L.

4.2.2012

Společné Litomyšl - Kocián A.

11.2.2012

Žůrková E.

Sílová S.

Hurtovi

18.2.2012

Žůrková L.

Klíma L.

Řádkovi

25.2.2012

Krapka P.

Žůrek Z.

Sílovi

3.3.2012

Kocián A.

Note B.

Žůrkovi

10.3.2012

Klacl K.

Svrček L.

Fürstovi

Krapka P.

Krapkovi

Šlemín O.

Štěpánovi

17.3.2012 24.3.2012 31.3.2012

Slezák L.

Noemi Ž. + Česenková

LUŽE - VP Kocián A.

Kociánovi

Venkovní nástěnka

Leden – Oddělení zdraví Únor – Pokladník Březen – Adra Duben – Diakonie

I/2012

20


Narozeniny Narozeniny v měsíci lednu příjmení

jméno

datum nar.

Hurtová

Ludmila

10.1

Štěpánová

Jaroslava

12.1

Svobodová

Marie

13.1

Hurta

Milan

18.1

příjmení

jméno

datum křtu

výročí

Tomanová

Jindřiška

7.1.1972

40

Kocián

Aleš

28.1.1995

17

Narozeniny v měsíci únoru datum nar.

příjmení

jméno

Žůrek

Pavel ml.

2.2

Šlemínová

Květa

18.2

Česenková

Lenka

21.2

Narozeniny v měsíci březnu příjmení

jméno

Schejbalová

Jana

14.3

Kocián

Tomáš

20.3

Klíma

Radko

23.3

Řádek

Štěpán

23.3

Žůrková

Lydie

31.3

příjmení

jméno

datum křtu

výročí

Dvořák

Tomáš

21.3.1992

20

Dvořáková

Pavla

21.3.1992

20

Štěpán

Jan

25.3.1988

24

Žůrková

Lydie

29.3.2003

9

Schejbalová

Jana

31.3.1972

40

Žůrek

Pavel st.

31.3.1972

40

I/2012

datum nar.

21


Povzbuzení z Písma Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ Izajáš 25,7-9

Inspirace na závěr Proč se Bůh rozhodl pro pastýře? Na narození Ježíše Krista, které si připomínáme právě o Vánocích, je pozoruhodné, že si Bůh k tomuto vrcholu dějin lidstva povolal právě ty opovrhované, přehlížené a nedoceněné v lidské společnosti. Andělskou zvěst o převratné události dějin slyší jako první pastýři na betlémských pláních. Proč právě oni? Vyprávění mladé maminky nám může pomoci nalézt tu správnou odpověď. Byli jsme tehdy v době adventu jedinou rodinou, která přišla do restaurace s malým dítětem. Posadila jsem malého Honzíka na vysokou dětskou židličku, kolem nás se všichni tiše bavili a přitom jedli své oblíbené adventní jídlo. Najednou Honzík vykřikl s velikou radostí: „Ahoj, ty!“ Zavrtěl se a začal se hihňat s pozorností upřenou na muže v roztrhaném a špinavém kabátě. Jeho kalhoty byly hodně plandavé, se zipem jen do poloviny. To, co mu zakrývalo prsty na nohou, měly být boty. Jeho košile byla hodně špinavá, jeho vlasy byly rozcuchané a neumyté, jeho vousy byly jako strniště ponechané svému osudu. Byla jsem sice ještě ve vzdálenosti, ve které nebylo možno cítit zápach, ale byla jsem si naprosto jistá tím, že zapáchal. Najednou vidím, jak mává na mého vyfintěného syna. „Nazdar chlapče! Vidím tě!“ volal tento muž směrem k našemu Honzíkovi. Můj manžel ani já jsme opravdu nevěděli, jak se v té chvíli zachovat. Neunikly nám zvědavé pohledy lidí sedících u vedlejších stolů. Honzík se však velice smál a opětoval pozdravy otrhaného muže: „Ahoj, pane!“ Konečně nám donesli naše oblíbené adventní jídlo. Starý zarostlý chlápek si mezitím objednal topinku I/2012

s pivem. Přitom volal na Honzíka: „Znáš nějaké lepší jídlo?“ Všichni dávali svým způsobem najevo, že tahle komunikace s naším malým synem jim není zrovna moc příjemná. I můj manžel a já jsme se cítili velice trapně a rozpačitě. Honzík, náš milý synek, naopak předváděl všechny svoje dětské blbinky, kterými chtěl upoutat pozornost onoho muže. Konečně jsme dojedli naše slavnostní jídlo. Manžel odešel zaplatit, já jsem vzala Honzíka a šla s ním pomalu ke dveřím. Onen starý muž zaujal postavení mezi mnou a dveřmi. V té chvíli jsem vyslala směrem k Bohu hlubokou, velice upřímnou, i když jen letmou modlitbu: „Pane Bože, dovol mi projít tak rychle, aby se ten muž nemohl začít bavit se mnou a s Honzíkem.“ Když jsme se blížili k onomu muži, začala jsem se točit zády ve snaze nezachytit ani slabý závan jeho dechu. Jak jsem to udělala, objal mě Honzík kolem ramen oběma rukama a zaujal pozici dítěte plně oddaného své mámě. Ve chvíli, kdy jsme se míjeli, dříve, než jsem stačila zareagovat a zabránit mu v tom, Honzík se doslova „vyšrouboval“ z mého objetí a skočil do mužovy náruče. Udělal to s naprostou důvěrou, láskou a oddaností. Položil svoji malou hlavičku na mužovo rámě. Mužovy oči se zavřely a já jsem jen viděla proud slz stékajících po mužově tváři. Jeho staré ruce, plné bolesti a těžké celoživotní dřiny, jemně, velice jemně hladily jeho zádíčka. Kolébal jej ve své náruči. Potom se jeho oči otevřely a zpříma se zadívaly do mých. Muž mi najednou říká jasným hlasem: „Starejte se s láskou o toto dítě!“ Ani nevím, jakým způsobem jsem byla schopna říci z hrdla, ve kterém mi ležel balvan: „Ano, budu se starat …“ Potom mi muž předal Honzíka a s hlubokým dojetím řekl: „Bůh vám 22


žehnej, maminko, dala jste mi ten nejkrásnější vánoční dárek.“ Nevěděla jsem, co se to se mnou v té chvíli děje. Běžela jsem rychle k autu, kde na náš čekal manžel. Nevěděl, co se stalo, když mě viděl, že do auta nastupuji plačící a volající: „Bože, můj Bože, odpusť mi to …“ Ten otrhaný starý muž mi bezděčně a přece tak výmluvně připomněl slovo: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království Božího.“

Vánoční koledy: Slyšte, slyšte, pastuškové Slyšte, slyšte, pastuškové, jaké znějí zpěvy nové, v této noční hodině u betlémské jeskyně. Andělé tam sestupují, čest a slávu prozpěvují pacholíčku zkroušeně, jenž si hoví na seně. Děťátko to Syn je Boží, od něho je všechno zboží, a zde leží maličký, synek chudé matičky. Pěstoun Josef po Betlémě hledal nocleh Pánu země. nikdo neměl místečka pro tohoto poutníčka.

Anděl pastýřům zvěstoval Pohrdaní, opovrhovaní pastýři na lukách kolem Betléma nám o Vánocích připomínají, že nikdo z nás lidí nebyl „pro své kvality“ hoden Boží lásky. Událost Vánoc je tu pro všechny bez rozdílu. V Božích očích jsme všichni stejní, bez ohledu na sociální vrstvu, ke které podle společenských měřítek patříme. Všichni potřebujeme Spasitele. A Bůh nás každé Vánoce volá k tomu, abychom se s láskou snížili právě k těm přehlíženým kolem nás. Abychom k nim uměli nacházet cestu, cestu k jejich srdci. Dát jim takový dar pak bude neklamným znamením, že jsme sami přijali ten nejvzácnější vánoční dar do svého srdce – Ježíše Krista.

Anděl pastýřům zvěstoval, aby se každý radoval. Radujme se, veselme se z jeho narození. Že se narodil Kristus Pán, od Boha otce nám poslán. Radujme se, veselme se z jeho narození. Zrozen jest nám k vykoupení od věčného zatracení. Radujme se, veselme se z jeho narození.

(Brněnská tisková misie, o.s., P.O.Box 64, 638 00 Brno ● www.btm.cz ● e-mail: btm @btm.cz ● tel: 545 224 253)

I/2012

23


Kdo to je?

Řešení hádanky z minulého čísla – Lýdie Mužíková

Nová hádanka

Obšťastník – občasník adventistů z Luže a okolí Vychází 1x za čtvrtletí Příspěvky do příštího čísla zasílejte na adresu [email protected] do 20.3.2012 Sledujte také web: http://luze.casd.cz

I/2012

24

OBČ ASNÍK ADVENTISTŮ Z LUŽE A OKOLÍ

Recommend Documents