MILOSLAV R.ANSDORF Narodil se 15. února 1953. Absolvoval Filosofickou fakultu UK (1972-77), kde do roku I984 přednášel antickou a středověkou filosofii. Následně pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV do roku 1990 respektive 1992: Vedle dějin filosofie je klíčovým předmětem jeho práce teorie společenského vývoje. Vydal řadu knižních publikací, mimo jiné Kapitoly z geneze husitské ideologie, Zdeněk Nejedlý, Z myšlenkového světa reformace, The Roots of American Political Culture (s Vladimírou Dvořákovou), Mistr Jan Hus, Muž velké touhy. Komenský proti proudu dějin, Nové čtení Marxe I., Čechem volbou. Militantní racionalista Kurt Konrad, Bezpečný domov, otevřený svět, Muž svědomí. Ernesto Che Guevara, Hledali spravedlivější svět I: Od Luthera po Jeffersona. Připraveny jsou další publikace, zejména druhý díl Nového čtení Marxe, knihy o vzniku filosofie v Řecku, o novoplatonismu a o středověké filosofii. Přeložil také řadu prací z němčiny, angličtiny, portugalštiny, španělštiny a nizozemštiny. Poprvé byl zvolen poslancem Federálního shromáždění ČSFR v červnu 1990, svůj mandát obhájil v roce 1992. V letech I990-1992 byl zároveň vedoucím oddělení společenských koncepcí a prognóz ÚV KSČM. Po zániku FS pracoval od roku 1993 jako vedoucí zahraničního úseku ÚV KSČM a místopředseda ÚV KSČM, stal se opětovně poslancem Parlamentu ČR 1998-2004 byl místopředsedou zahraničního výboru. V červnu 2004 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. je ženatý a má dceru Anetu.
Schůzku jsme si domluvili v sídle KSČM na třídě Politických vězňů. Chvalně i nechvalně proslulá pražská třída: je zde ústřední sídlo České pošty, kam také po dlouhá léta směřovala potrubní pošta, která svého času byla nejrychlejší doručovatelkou v Praze. V době německé okupace se v bývalém paláci uhlobarona Petschka usídlilo gestapo i se svými pověstnými kancelářemi pro vyslýchání a mučení politických vězňů. Odtud se také odvozuje její dnešní název. Zde byl rovněž vězněn Julius Fučík, který o tom napsal Reportáž psanou na oprátce. Na doporučení komunistické propagandy ji nejdříve zcenzurovala jeho žena s přispěním literárního kritika Ladislava Štolla Tak se stala povinnou četbou naší mládeže. V osmašedesátém roce vyšlo její necenzurované vydání a objevilo se mnoho historek, zda Fučík byl hrdina nebo vlastně zrádce. (Skutečně úplné, kritické a komentované vydání se objevilo zásluhou Františka Janáčka až v roce 1995.) Po devětaosmdesátém roce Fučík znovu upadl v nemilost. Nechci oceňovat skutečnou hodnotu jeho literárního díla, jen připomínám naši vášeň pro cenzuru, ať už skutečnou, morální či autocenzuru. Paříž má pořád stanici metra Stalingrad a je jí úplně jedno, kolikrát historie převálcovala název tohoto města a koho připomíná. Má se historie stále přepisovat? Po válce Petschkův palác zabralo ministerstvo zahraničního obchodu, dokud jsme měli zahraniční obchod, respektive se o něj staralo samostatné ministerstvo. Pasáží na levé straně ulice se dojde na Václavské náměstí, pokud nezůstanete v divadle Jiřího Grossmanna nebo Radoslava Brzobohatého či také nesměřujete k sídlu naší tiskové agentury ČTK. Nepřišel jsem však meditovat o ulici, kterou si většina firem za své sídlo vybrala prostě proto, že leží v samém centru města. Ve čtvrtém poschodí budovy, která patřila Českým drahám, jsem v sekretariátě KSČM čekal na kandidáta věd Miloslava Ransdorfa, který byl v červnových volbách 2004 zvolen za komunisty do evropského parlamentu. Přijel sem po namáhavé jízdě z Bruselu, s horečkou, hladový, v rukou si nesl tácek s borůvkami. Symboličtější by bylo, kdyby měl sebou třešně, ale jejich sezona skončila. Stalo se, před čím jsem ho varoval. Protože jsme seděli na chodbě a tácek měl na kolenou, nakonec mu borůvková šťáva poznamenala kalhoty. Nevím, jak by to dopadlo s třešněmi. Nehledám levné symboliky, tak jako je ani nevidím v názvech ulic. Přesto se mi v mysli objevila jedna asociace. Protože můj otec byl železničář, pamatuji se, že ministerstvo dopravy bylo původně na nábřeží. Pak se KSČ jako vedoucí síla rozhodla tu budovu zabrat pro svůj ústřední a městský výbor, neboť tam mj. byly výborné protiletecké kryty a veřejné i tajné telefonní linky. Ministerstvo dopravy se odstěhovalo k Prašné bráně. Po roce 1989 se ministerstvo dopravy vrátilo na své původní místo a KSČM se nastěhovala do prostor bývalého ředitelství Českých drah. Nevím, po kolejích to jde lépe? Ale před námi už vedle plného popelníku, ač jsme oba nekuřáci kouří káva a stojí orosená sklenice vody. Nenucená pobídka, abych položil první otázku. O vašich znalostech cizích jazyků se šíří legendy. Kolika jazyky vlastně hovoříte?
Mluvím docela solidně anglicky, německy, rusky, francouzsky, španělsky, portugalsky, italsky, nizozemsky, afrikánsky. Základní komunikaci zvládám ve finštině a novořečtině, také maďarština mi není zcela cizí. Postupně se mým hobby stal "Robin Hood mezi jazyky" jiddiš. Pasivně pokrývám všechny germánské, slovanské a románské jazyky. Z keltských jazyků neumím ani jeden. Kromě toho jsem dělal tzv. mrtvé jazyky - latinu, starou řečtinu, klínopisné jazyky, hebrejštinu a některé další. Co vás vedlo k tak intenzivnímu studiu jazyků? Potřeba, říkám čistá potřeba. Chtěl jsem číst literaturu, seznámit se s myšlenkami jiných lidí. Teprve časem jsem zjistil, že to má i jedno velké kouzlo: každý jazyk je vlastně svět sám o sobě. Je to jako vstoupit do jiného myšlenkového světa. Protože každý jazyk předpokládá jiné struktury myšlení. Vede k tomu logika stavby každého jazyka? To je velice důležitá věc. Tím, jak člověk získává přístup k různým jazykům, poskytují mu pohled do jiného světového spektra. Latina mně imponovala tím, jak má přísně logickou a účelnou strukturu. Stará řečtina je nádherný jazyk, s.velkými výrazovými prostředky, zejména pokud jde o sloveso. Stará hebrejština byla velice syrová a dynamická. Ale i každý z moderních jazyků má jiné výrazové prostředky. Nyní jezdím často do Bruselu a tam se projevuje, že Belgie je dvojjazyčná země, kde se střetává severní, řekl bych slovansko- germánský svět s románským světem a oba představují různé životní postoje. Jazyky, které ovládáte, jsou naprosto odlišné. Například od slovanských se výrazně liší ugrofinská skupina... Finštinu jsem také dělal a jsem schopen číst literaturu. Jak lze při těchto odlišnostech - a vy sám říkáte, že v jazyku se odráží určitá národní mentalita - sjednocovat Evropu? Vždyť Francii dokázalo rozpůlit i to, že sever připravoval jídla na másle a jih na oleji. A to je.méně výrazný rozdíl, než jaký je mezi francouzštinou a třeba němčinou. Ve Francii bylo rozdílů víc. Nepochybně i jazykové - okcitánština v řadě míst existuje dodnes... A bretonština? Je to jiný jazyk než románský, keltský. Ale sjednocujícím prvkem byla státní moc. Francie byla centralizovanou monarchií od doby Ludvíka XIII. a kardinála Richelieua. Základy k tomu položil Jindřich IV. Do dneška je to společnost, kde role státu je větší než jinde. Je také velký rozdíl mezi Německem a Anglií. Dříve, než se Anglie stala velmocí, měla v sobě zárodky občanské společnosti. Naproti tomu v Německu byl dlouhou dobu vůči občanské společnosti odpor. Dokazuje to velmi zajímavá knížka Bedřicha Löwensteina Projekt moderny, kterou do češtiny přeložili manželé Kalivodovi. Naproti tomu v Rusku se od počátku všechno točilo kolem centralizovaného státu. V okamžiku, kdy se rozložil stát, byla moc na ulici. Z toho důvodu bolševici poměrně snadno uchopili moc. Když se v západní Evropě rozložil stát, konstituoval se znovu v podobě občanské společnosti. Tím silněji to podtrhuje rozdílnost jednotlivých společností? Jistě. Ve Francii je větší míra centralizace. V Německu se promítá to, že moderní stát vznikl na troskách feudálních knížectví a vévodství. Teprve Bismarck je spojil ve sjednocené Německo, které udrželo pospolu výboje? Německo přijalo plně normy občanské společnosti až v roce 1945. Výstižně to popsal americký historik Montgomery v knížce o obnově Německa a Japonska..... Předtím tu však už byla Výmarská republika? To byl kompromis a od samého počátku stála na velmi vratkých základech. Nebylo to hlavně proto, že jako poražená mocnost musela přijmout to, co ji nadiktovali? Na tom by ztroskotala jakákoliv státní struktura? Ve druhé světové válce bylo Německo poraženo úplně totálně a přijalo statut, který ji okupační mocnosti vnutily. Bylo to však k jeho prospěchu. Vraťme se k oné různorodosti Evropy: je z toho možné vykřesat nějaký duch Evropy? Duch Evropy je jednotnější, než si myslíme. Národy Evropy tvoří určitou jednotu, která je zjevná až při hlubším pohledu. Dnes se to prokazuje stále víc. Jestliže se američtí . politikové častokrát Evropanům smějí, že se složitě dohadují o věcech, které by se daly vyřešit tak snadno, je to nepochybně proto, že Evropa je spojená s kulturou kompromisu. Kompromisu vyjednávání. Není tento kompromis spíše návykem vytvářet aliance? Kompromis je delší proces hledání společného zájmu... Vídeňský kongres trval přes rok a více se při něm tančilo než jednalo.
Ta jednání mají svou dynamiku a popsal je například Kissinger ve své knize Obnovený svět. Ale myslím si, že Evropa má velkou šanci ve využívání právě jemnějších mocenských nástrojů, aby se stala jednou z určujících světových sil 21. století. Nebude už jen objektem cizích zájmů, jako to bylo po roce 1945, bude hrát svou samostatnou roli. Zmínil jste se o duchu Evropy: co to vlastně je? Duch Evropy je to, že krize je začátek něčeho nového, začátek obnovy. Evropa byla jediná, která dokázala sama ze sebe překonat krizové stavy. Evropská kultura je také ten faustovský duch hledačství, snaha odkrývat nové horizonty, učit se ze zkušeností druhých a stavět na té nejzákladnější cihle, kterou je důstojnost člověka. Říkal jste, že v tom je americké nepochopení evropského ducha. Ale vždyť dva největší tvůrci americké zahraniční politiky v posledních desetiletích byli původem Evropané? Myslíte Brzezinského a Kissingera? Brzezinski byl především Polák... Polák není Evropan? Byl sice Polák, ale nejvíce ho ovlivňoval nepřátelský pohled na Rusko. Dodnes v jeho dílech cítíme nenávist k Rusku. Jeho přáním je, aby se dva kolosy - Rusko a Čína - zakously do sebe. Počítá, že by to zničilo toho slabšího, to znamená Ruskou federaci. Brzezinski se vyslovuje o Evropě cynicky v tom smyslu, že to je americký protektorát. Osobně si myslím, že současné vzájemné odcizení Spojených států a Evropy není fatální, není nepřekonatelné, ale je citelnější.Vezmeme-li například Kaganovu knihu, o níž se mezi americkými elitami hodně diskutovalo, Mars a Venuše nebo Moc a ráj, tam se staví proti sobě tradiční mocenský realismus americké politiky a utopický pohled Evropanů, kteří sní o harmonické společnosti. V každém případě je to velmi zjednodušený pohled na svět. Řekl bych, že v tom lehce postmoderním hávu evropské politiky nelze vidět ztrátu. Je to hledání nových cest. Je to nadějnější, než to tradiční spoléhání na sílu, na politiku klacku. Citujete ruské klasiky - samo Rusko patří nebo nepatří k Evropě? Na to jednoznačně odpovídají sami Rusové, když říkají, že Evropa bez Ruska není kompletní, ani být nemůže. Je to samozřejmě jedinečná zkušenost, která má řadu specifik. Ta nejdůležitější byla postižena Berďajevem v jeho studii o ruské duši, o její snaze po bezprostřední, autentické podstatě člověka. Proto také mluvil o Dostojevském. Ale je faktem, že po pádu sovětského režimu vzniklo určité vakuum, do kterého se snaží vtěsnat různé nacionalistické, náboženské ideologie. Došlo k obnovení ideologie euroasiatství. Je s podivem, že i šéf ruských komunistů Gennadij Andrejevič Zjuganov s touto ideologií euroasiatství koketoval a smíchával do zvláštního koktejlu nejrůznější formy ideologických struktur minulosti, včetně geopolitiky. Jsem přesvědčen, že Rusové chtějí být Evropou, jsou Evropou a také Evropou budou. Samozřejmě je rozdíl, když se euroasijské cítění projevovalo za existence Sovětského svazu, kam patřily i středoasijské republiky. Sama Ruská federace nemá středoasijskou zátěž. Pokud se hovořilo o pravoslaví jako dělící čáře, pak nezačíná někde Ukrajinou, ale ty hranice jsou blíž, v jiných východoevropských zemích, o nichž nikdo nepochybuje, že patří k Evropě. Samozřejmě. Ale je pravda, že i ve Střední Asii se lidé zabývali evropskými filozofy, jak o tom svědčí díla filozofů almaatské školy. Je tam sekulární filozofické myšlení. Zkoumáme-li život Tadžiků v Afghánistánu a v sousední Tadžické republice, najednou vidíme, že je to sice jeden národ, ale dva zcela odlišné světy. Tou otázkou jsem mířil k Evropské unii. Už jsme se stali jejími členy a tedy i nás se dotýká diskuse, která tam probíhá: kde jsou konečné hranice unie? Diskutuje se o tom v souvislosti s kandidátkou Turecka. Samozřejmě se dotýká v jisté míře i Ukrajiny, to asi nebude sporné, ale rozhodně u Ruska ano? A to nejen proto, že je fakticky euroasijským státem, ale především, jestliže vstoupí do unie, zjednodušeně řečeno svou velikostí převálcuje ostatní. Ekonomickou silou dnes ne... To je otázkou několika let. Ale populační silou také ne, má ohromnou depopulaci. V každém případě je Evropa tam, kde se nacházejí evropské hodnoty. Jsem toho názoru, že Evropa sahá od Vancouveru po Vancouver. Kanada je evropštější stát, než mnoho států, které leží v Evropě. Myslíte kvůli přistěhovalectví? Ne, Seymour Martin Lipset velmi dobře vystihl rozdíl mezi kanadskou a americkou společností. Právě struktura společnosti velmi výrazně odlišuje Kanadu od Spojených států, přestože mluví stejným jazykem...
Část Kanady mluví francouzsky a de Gaulle měl svého času v Quebeku obrovský úspěch, když jim to připomněl. To není jenom tím, že jsou tam také Francouzi nebo ti, kteří zůstali věrnými poddanými britské královny, ale proto, že tato společnost je opravdu jiná. Má také jinak uspořádané sociální vazby, než je tomu v Americe. Byl byste tedy proto, aby Kanada byla součástí evropských struktur? Proč ne? Myslím si, že je to velmi ambiciózní cíl, ale jednou se to možná doopravdy stane. Ale otázka, že Evropa chce dohnat a předehnat Ameriku, jak o tom hovořil lisabonský summit v roce 2000, je nad rámec sblížení obou kontinentů, které se dnes chápou jako konkurenti - ekonomičtí a často i političtí? Lisabonský summit přinesl strategii, která je rozumná a potřebná, ale časem se tato strategie rozmělnila. Za prvé proto, že místo původních asi pětatřiceti priorit, které se daly vybalancovat a sledovat, dnes sami autoři přiznávají, že nevědí, kolik těch priorit fakticky je. Dále je to problém institucí. Dnešní struktura EU brání řadě rozumných projektů a strategii. Proto, že tyto instituce jsou příliš silné či slabé? To není otázka jejich síly či slabosti... Tedy koncepce? Ani to ne, ale jakou mají strukturu. Tak jsou utvářeny a zaměřeny. Dnes se příliš času věnuje sledování formálních cílů, jako je třeba pakt stability. Soustřeďuje se na kriteria konvergence, ale ve skutečnosti zanedbáváme to, co by mělo Evropu sjednocovat. V tomto roce dojde k analýze dosavadního vývoje lisabonské agendy - a vývoj nenf potěšujfcf. Komisi vede bývalý nizozemský premiér Wim Kok a Evropská komise vedená dnes Portugalcem Barrosem se zřejmě opře o výsledky analýzy této komise. Nepochybně dojde k revizi lisabonské strategie, vyjasnění cílů a priorit. Evropská komise oddálí cíl dosáhnout stejné pozice jakou mají Spojené státy. Zdroje jsou obrovské, ale je třeba změnit strukturu, jaká se vytvořila. Ta však vzešla z maastrichtských dohod? Byla předurčená už předtím a samozřejmě dnes ty základní smlouvy, které určují instituciální podobu unie, jsou Maastricht, Amsterdam, Nice. Závěry summitu v Nice byly už více méně překonány? To ano, ale když se vrátíme k lisabonskému dokumentu, dá se číst různýma očima. Určitě ho čte jinak pan Zahradil a jinak ho čtu já. Lisabonská strategie znamená silnou sociální politiku, návrat k požadavku plné zaměstnanosti, novou definici sociálního státu a samozřejmě také velké investice do vědy, vzdělanosti, kultury, špičkových technologií s důrazem na to, že konkurenceschopnost závisí na kvalitě lidských zdrojů. Je zajímavé, že v ústavě Spolkové republiky Německo je řečeno... Německo nemá ústavu, má jen základní zákon. Tedy v tomto zákoně je řečeno, že je demokratickým a sociálním státem. Neznám jiný takový základní ústavní dokument, kde by to bylo také takto řečeno. To bylo dáno tím, že po druhé světové válce kancléř Ludwig Erhard, třebaže křesťanský demokrat, přísahal na socialismus. Mnozí, kteří se dnes hlásí k jeho odkazu, by byli překvapeni, kdyby četli jeho texty. Jednou z dobrých lidských vlastností je zapomnětlivost... ...zdůrazňoval Masaryk. Vrátíme-li se k tomu základnímu: co podle vás Evropu skutečně sjednocuje? Je to unie? Jste jejím poslancem, ale můžete mít k ní různý vztah? Můj vztah je takový, že evropský projekt je třeba změnit. Je třeba ho socializovat, jinak dojde k dezintegraci. Který evropský projekt? Evropský projekt vůbec. Ten, který se dnes realizuje. Myslíte návrh smlouvy o ústavě, který sestavila komise Giscarda d'Estaing, schválil summit v Římě a teď ratifikují jednotlivé země, nebo jak je vůbec strukturována Evropská unie? Tak. Je třeba dosáhnout toho, aby integrace Evropy stála na respektu vůči občanským a sociálním právům. Pokud toho nedosáhneme, vznikne tvrdé jádro Evropy s několika druhy periférií. V podstatě tady bude více rychlostní Evropa, o které mluvil Mitterrand. Myslím, že by to byl konec evropské integrace.
Požadavek stejných občanských a sociálních práv je starý při nejmenším od začátku minulého století. Ještě starší, ale beru to od bojů za všeobecné hlasovací právo... Rovnost občanských práv se datuje už od francouzské revoluce. Koneckonců, moje knížka o revolučním původu lidských práv (Hledali spravedlivější svět) se zabývá právě genesí jejich konceptu. Jestliže existuje nějaká hodnota, která Evropany sjednocuje, je to důstojnost člověka. Přes jaké instrumenty má být zajištěna? Především prostřednictvím rovnováhy a dělby mocí. Žádná moc nebude mít takovou sílu, aby měla schopnost zničit prostor zajištující důstojnost člověka. Je to právní stát, vymahatelnost práva, to, že člověk může rozvíjet schopnosti, které v sobě má. Je to respekt k nezadatelnému prostoru pro druhého. Občanská společnost, jak říkal Hegel ve Filosofii práva, stojí na vzájemném uznání. To je nedoceněné právo občanské společnosti. Kdo se proti tomu prohřešuje, vyřazuje se z občanské společnosti. jestliže jsme dnes konfrontováni třeba se světem islámu, jsme povinni uplatňovat tento postoj vzájemného uznání. Řada těchto principů je zakotvena v mezinárodních chartách, které stojí výše než národní zákony. Teoreticky nic nebrání tomu, aby se tato práva respektovala. V čem je problém, kde je ten střet? Například sociální práva - kdo je má zajišťovat: stát se svou rozpočtovou politikou? Nikdo nechce vyřazovat národní státy, které po dvě stě let byly jednou z klíčových opor budování demokracie a sociálního prostředí. Ale bylo by nyní daleko důležitější, aby se rozvíjela občanská společnost, aby získala prostor, který ji náleží. Marxova myšlenka nebyla podřídit člověka státu a jeho nadvládě, ale právě osvobodit společnost z područí státu. Jsem přesvědčen, že ani sociální oblast nesmí být chápána pouze rozpočtově, přerozdělováním toho, co si vyděláme a co nám zbude. Sociální oblast má být chápána jako něco, co dynamizuje společnost, jako silný ekonomický faktor v pozitivním slova smyslu. Právě v tom je dělící čára mezi moderními socialisty a liberálně konzervativní politikou, s níž se setkáváme stále častěji i v řadě sociálních demokracií. Není to nic jiného než vyprazdňování sociálně demokratických hodnot. Úkolem levice dnes je vytváření konceptu společenské racionality, který by byl opřen o participaci, samosprávné struktury, o překonání manipulace v těch nejskrytějších podobách. Bohužel právě socialismus, o nějž se pokoušela střední a východní Evropa, byl opakem této racionality a v podstatě znamenal jen jakousi zpětnou vazbu industriálního kapitalismu. V Evropské unii už existuje řada přístupů, které - kdyby byly dotaženy ukazují za rámec toho společenského uspořádání, které je charakterizováno převahou principu zisku. To mě zajímá. Je možné tyto postkapitalistické prvky, jichž je hodně, dál rozvíjet a udělat z nich základ něčeho kvalitativního. O občanské společnosti hovoří rád také Václav Havel. U něj to vede k odmítání politických stran. Václav Havel byl znám tím, že kladl důraz na to, aby mocenský nárok uplatňovala charismatická osobnost, která má bezprostřední kontakt s lidem. To je koncepce, která je ve skutečnosti proti evropské demokratické tradici. Politické strany nejsou ideální, prožívají svou krizi, ale zříkat se jich v tuto chvíli by bylo neodpovědné. Havel by byl rád, kdyby on byl tou charismatickou osobností, jíž patří moc a která má bezprostřední kontakt s lidmi. Hovoříte o úloze politických stran, ale jakou úlohu hrají v americké společnosti, když rozdfly mezi republikány a demokraty jsou tak minimální? Americká společnost má před sebou jiné hodnoty. Neříkám, že úplně cizí, ale odlišné. Je u ní jeden rys, který by měl vést Evropany k přemýšlení. Evropa zažila amerikanizaci ekonomiky, životního stylu a teď jí hrozí amerikanizace politického života. Co by to znamenalo? V pětadevadesátém roce dva autoři (Schwartz a Kahn) vydali studii o kartelových politických stranách. To jsou takové strany, v nichž se političtí protihráči nechápou jako protivníci, ale spíš jako partneři, jež mají zájem na reprodukci politické třídy. V podstatě chtějí reprodukovat svou privilegovanou pozici a to převažuje nad konkurenčními motivy. V podstatě se u moci střídají dvě skupiny, které mají jen jiné akcenty téže politiky a chybí prostor pro skutečnou změnu. Nemyslím si však, že v Evropě se objevují tendence, aby zmizelo tradiční dělení pravice a levice, ať už má různé podoby. V USA takové rozdělení neexistuje? Je. Když si pročtete Rawlsovu knihu, která měla před časem vliv zejména na školách, je to pokus o nastínění jakéhosi amerického socialismu. Socialismu bohatých? To je složitější. Marxismus představuje sílu na univerzitách, mezi intelektuály, ale není to síla politická. Nikde v anglosaském světě, snad s výjimkou Jižní Afriky, není marxismus politickou silou. Přesto je v Americe veliký levicový potenciál, existuje tam spousta alternativních hnutí. Desítky
milionů lidí se snaží odlišit se od standardizovaného stylu. Je i v americké kultuře, ale tento potenciál teprve čeká na své zhodnocení. Je zakódován v jiném sociálním prostředí, než jaké známe z Evropy, nicméně tam je. Amerika je velkou zemí, s velkou kulturou a čas levice tam teprve přijde. V naší zahraniční politice existuje jeden rozpor: zda má být více proevropská nebo proamerická. Jaký je váš názor? Především česká. Má vycházet z toho, v jakém prostředí žijeme, jaké máme zájmy. Rozhodně to předpokládá aktivní politiku, která se pouze nepřizpůsobuje. Musíme se aktivně zúčastnit procesů, které se nás dotýkají. Jak by se taková aktivita měla projevovat? V hledání spojenců? Samozřejmě jde o eliminaci nebezpečí, o hledání spojenců a také o vytváření mezinárodního prostředí, které bude pro nás příznivé. V první řadě bychom neměli dělat nic, co by oslabovalo mezinárodní právo. Jakkoliv je konzervativní a nepružné, je štítem pro všechny, i pro velké státy. Vše, co jde proti tomuto právu, škodí. Například? Naše účast ve válce na Balkáně a v Iráku. Te potřeba mezinárodní právo ctít. Jistě vyžaduje určité korekce, ale je třeba je dělat v mezinárodním rámci, a není možné torpedovat pozici OSN. To je jednou stránkou věci. Druhou je, kde si máme hledat naše místo v Evropě? Naše pozice není zase tak špatná, protože jsme ve středu Evropy, ve velice exponovaném prostoru... To nám bylo dáno, o to jsme se nezasloužili. O to se zasloužili naši předkové, kteří tady založili stát a upevnili ho. Samotný vznik státu dokazuje, že šanci udržet se mají jen ty projekty, které jsou opřeny o perspektivu. Dušan Třeštík popisuje vznik českého státu jako dramatický příběh. Byla tu představa Václava I., zvaného svatý, který se chtěl přizpůsobit realitám... ...a platil za to. Vyhýbal se konfliktům, náročnější samostatné aktivitě. Proti tomu stál Boleslav, jehož projekt byl na samé hranici šílenství. Kdyby se daly všechny podklady do počítače, těžko mohl z toho vzejít úspěch. Naštěstí neměl počítač... ...jenomže tento šílený projekt vyšel. Vybudoval armádu, zlikvidoval konkurenty, vytvořil silný stát a když byl tak velký, že ho nebylo možné spolknout, uzavřel mír. To už byl rovnocenným partnerem. Jeho šílený projekt přetrval staletí a je základem i pro nás. Je třeba mít dostatečně silnou perspektivu. Český stát obstál tehdy, jestliže se upnul k dostatečně ambicióznímu projektu. Ale my jsme se vždycky spíš upínali k nějakému protektorovi? To je právě chyba, pasivní přijímání reality. Evropská unie dává šanci vytvářet alianci i malých států, které dnes mají dostatečný počet hlasů. Je třeba vytvořit sít, která spoutá snahu velkých si z unie vybírat jen to, co je pro ně prospěšné. Jakoby se tu vracely myšlenky, k nimž dospěl František Palacký a které se týkaly výstavby habsburské monarchie. Věděl, že bud bude skutečnou federací rovnoprávných národů, nebo nebude vůbec. Naše zkušenost z období habsburské monarchie může být velmi cennou i pro budoucnost. Jste tedy pro federalizovanou Evropu? Jsem pro volnou federaci. To, co jsme chtěli pro Československo, se hodí i pro Evropu.Volná federace, nikoliv federace směřující k unitárnímu státu. Jsem pro silnou společnou obranu, společnou zahraniční politiku. Bude spočívat na konsensu, ale bude evropská. Jsem také pro společné hlavní pilíře evropského ekonomického prostoru. Euro je velká výzva pro dolar, který jako světová měna je jedním ze základů oné výlučné pozice Spojených států. Euro jako světová měna umožní profinancovat řadu věcí, kdy by to jinak nebylo možné. Evropa tím získá dodatečné finanční prostředky pro své záměry. Chápu ovšem postoj Britů. Jestliže na britských ostrovech jsou dvě věci vyvinuté nadprůměrně, je to obranný průmysl a finanční služby. Londýnská burza je stejně velká jako newyorská. Je obtížné zřeknout se takové výlučné pozice. Čím je vysvětlitelná pozice Norska, které nechce ani do EU, ani euro? Je z ropy dostatečně bohatá, nechce si snížit svůj standard bydlení a životního prostředí. Norové mají jinou společenskou strukturu, například ve stavech byli od středověku zastoupeni i sedláci, což jinde nebylo. Bojí se také jistých byrokratických omezení, ale hlavně úpadku svých dosavadních standardů. Jak posuzujete naši zahraniční politiku? Nemáme žádnou nebo tři rozdílné?
Pravdou je jedno i druhé. Jako stát nemáme zahraniční politiku, která by vycházela z vědeckých předpokladů, jak to kdysi chtěl Beneš. Je také pravda, že existuje velký nesoulad mezi hlavními institucemi, které by měly dělat zahraniční politiku - tedy mezi Hradem, ministerstvem zahraničí a parlamentem. Tento nesoulad je charakteristický pro náš politický život. Nejdůležitější je, aby do politické debaty vstupovala veřejnost. Proč neexistuje nějaká iniciativa, třeba i vaše v parlamentu, aby se nějak zakódovalo, že by stát měl navenek vystupovat jednotně? To je sice pravda, ale na druhé straně není pravdou, že by takové snahy nebyly. Společně s kolegou Laštůvkou, který je předsedou zahraničního výboru, jsme opakovaně tyto požadavky kladli, snažili jsme se o komunikaci s Hradem i Černínským palácem, Strakovou akademií. Převažovaly však určité krátkodeché zájmy, třeba v případu irácké krize. Petr Pithart si stěžoval, že k takové poradě byly za jeho předsednictví senátu svolány jen dvě schůzky: jedna za Havla a druhá nyní za Klause. Pithart je člověk, který je znám svou maximální rozbředlostí. Jednou z jasných dominant bylo, že české politické myšlení staví na jazykovém národu. Pithart opustil toto hledisko a staví na národu zemském. To dokazují všechny jeho práce. Samozřejmě, že do pojetí zemského národa se mu vejdou i sudetští Němci. Pithart dělá zásadní podkop pilířů české identity: reformace, národního obrození i úlohy kulturní levice mezi dvěma světovými válkami. Je to opuštění kořenů českého politického myšlení a je to blízko těm pozicím, které by rádi viděli v Mnichově či ve Vídni. Svět české politiky se vyznačuje velkým politickým bulvárem. Je to běh naprázdno. Hodně pozornosti se věnuje formě, ale pokud jde o myšlenkový obsah, jedná se o totální chudobu. Zahraniční politikou se zabýváte dlouhodobě. Máte také čilé zahraniční styky. S kým především? V době, kdy jsem přebíral tento úsek na půdě KSČM, byly zahraniční styky přervány, neměly žádný systém a neměl jsem ani databázi. Když jsem to předával kolegovi Exnerovi, máme styky s více než dvěma sty stranami a hnutími po celém světě. Navázal jste nějak na bývalé mezinárodní oddělení ÚV KSČ? Ne, to ne. Tam došlo k odchodu všech lidí a vůbec, situace je zcela jiná. Komunistické strany nikde nejsou vládnoucími stranami, jak bývaly. Vztahy mezi nimi se budují na zcela jiné základně. Jsou to různá fóra, semináře. Mým přínosem bylo i zřízení frakce sjednocené levice v evropském parlamentu. Přes všechnu nedůvěru i možná rizika je to správná cesta. Duch tolerance, hledání společných hodnot a principů je cestou, která nás může dovést dál. Máte nějaké osobní zážitky s takových mezinárodních setkání? Setkal jsem se s řadou zajímavých osobností. Ze zahraničních cest si vozím obrovské množství literatury. Ted dopisuji čtyři knížky. Jedna z nich by byla v tuto chvíli asi nejdůležitější - druhý díl mého Nového čtení Marxe, kde jsou charakterizovány jednotlivé problémy. To znamená občanská společnost, politické systémy, diskuse mezi modernou a postmodernou, samosprávná společnost a jiné. Snažím se absorbovat co největší záběr literatury z celého světa. Právě jste se vrátil ze Štrasburku a Bruselu. Jaké jsou vaše první dojmy z hlediska pohledu jeho nového člena? Byl jsem zvolen do dvou funkcí - místopředsedy frakce Evropské sjednocené levice a prvního místopředsedy výboru pro průmysl, energetiku a výzkum. Je fakt, že jsou některé jevy, které působí na mne pozitivně. Například schopnost předjednat určité věci, prosazovat je konsensuálně.Vládne tam politická kultura, která má perspektivu. Na druhé straně má evropský parlament málo pravomocí a Evropskou komisí není příliš respektován. Toho jsem si všiml už jako pozorovatel. Přesto se tam dá udělat hodně práce, také pro naše podniky. Dal jsem si za úkol pracovat v evropském parlamentě pro český průmysl. Už nyní si parlament vydobyl podstatně větší místo na slunci, než měl při svém vzniku. Rozdíl je opravdu obrovský. V době, kdy tam působil Pelikán, byl to orgán pro ozdobu. Dnes má řadu reálných pravomocí. Například schvalování rozpočtu. Bylo však škoda, že Evropská komise svévolně vyňala z jeho pravomoci zemědělství, což je 41 procent rozpočtu. To teď bude jedna z nejkonfliktnějších záležitostí - boj o to, aby se tato položka rozpočtu vrátila pod parlamentní pravomoc. Práci v parlamentu bych charakterizoval slovy filozofa Diltheye o historii: dávání smyslu něčemu, co smysl nemá. Tak je to také s evropským parlamentem. Bude takový, jaký ho uděláme.
