O ránu Dnes v noci se oběsil měsíc za úsvitu ho nakládali pohřebáci Hvězdy jeho cvičenky půl noci za něj teskně lkaly nemohl jsem spát Otevři oči katedrály snu se už bortí výtahem vyjeď ze spánku ze světla zpátky do šachty Otevři oči Ráno už ti sténá pod okny ulicí voní spálené jídlo a tichá modlitba na střechách se milujou ptáci zpívaj lidem svý teskný blues A lidé už ti kráčí dole pod okny každý svou vyšlapanou cestičkou ospale si šťourají ze zubů zbytky včerejších lásek zbytky včerejších nadějí jdou tiše ranním městem s hlavama sklopenýma jdou tiše ranním městem je jim zima Otevři oči uvařil jsem ti hvězdy k snídani otevři oči pod okny už ti skuhrá ráno vypelichané slunce leze z jámy už ho to zmáhá ty noční flámy kdo to má vydržet ty miliardy let aby jiní viděli žhnout žhnout žhnout a sám nakonec oslepnout Otevři oči vstaň obleč se pusť rádio vypij si kávu a napiš na cár papíru báseň třeba o ránu
Iluze 3 Co je to, co to je? proč to tak pulsuje? je to šílené a rudé leží to tu a mlčí jak mrtvá dlaň jak pták bez ohně Řvi! jenom řvi! tohle je krajina beze slov tady se píšou němý básně na smutnou kůru srdce tady shořel měsíc umrzlo slunce
Iluze 4 Raněný ráno přivezli popeláři ve dvoře domu kočka si líže pracky Čas uvízl jak moucha v jantaru ještě spíš na tabulky zavřeného okna buší křídly mrtvý motýl
Iluze 6 Chtěl bych bejt virtuos ve hře na život Tohleto byl výkřik A víc už jsem vlastně ani nechtěl říct Bojim se svejch očí
Iluze 7 Samota je kyvadlo hodin staré ruce žen které tě hladí ve vlasech strom do něhož pomalu zarůstáš zpocené křídlo vrány těžký dech kůň pádící krajinou bez srdce divná báseň které rozumíš jen ty sám
Iluze 8 Snáší se to dolů táhlým smutným výkřikem nesou to vrány v zobácích opatrně jak pohřební baldachýn a vidí to jen stromy a blázni Ale stromy nepromluví a bláznům je to jedno
Dušičková Jdou stařeny s věnci a růžemi za hřbitovní zdi pozdravit umrlce V tento den to dávno pohřbené hluboko v lidech probouzí se dneska je dovoleno být směšný chodit trochu nakřivo mlčet mít v klopě růži vdechovat uprostřed náměstí vykřikovat neznámá slova zpovídat se ze žalu zdem domů dlažbě kanálu je dovoleno psát blbé verše a krčit obočím za chůze Dneska mi to všichni prominou Dneska se myslí na to, co není Na očích spících pavučiny Slova prsteny na dně moře Touha je tanečnice v zrcadlovým sále všude ve vzduchu plným jisker je slyšet její dech Jdou stařeny s taškami a konvemi s tichou melodií smrti ve vlasech
Výkřik Jsem uhořelec procházím zrcadly a každé ve mně zanechá střep žiju v puklinách počítám zrnka písku v poušti plivu zbytky rozkousaných slov s krví mlčení jsem žhářem svojí touhy probouzím se do sna znovu a znovu počítám kapky vody v oceánu volám čísi jméno a poslouchám ozvěnu potichu věřím všemu ničemu
O Podzimu a bláznu Slepnul Chodil a rozdával lidem svoje básně na cárech srdce Ptáci se lekali báli se o něj plížil se podzim vykradač duší stromy plakaly barevný slzy dívky si nesly v dlaních přílivy zamotával se do pavučin všude ztrácel něco ze sebe přepočítával žebra času jeho duše tlustá přežraná kočka mrouskala samotou dny mu usínaly v dlaních noci byly výkřiky motal se útrobami města a všude kam došel tam byl nějakej roh Lidi si strkali cáry jeho srdce do kapes Někdy se i zastavil pozoroval nebe nehybné kluziště ptáků zrcadlo halucinací a nad hlavou mu táhly vrány černý vrány ptáci pohrdání co někdy v noci tiše přicházely klovat mu do snů Slepnul
Dokud je čas Zavřete ptáky do klecí nebo si chudáci ulítají křídla Zabalte slunce do celofánu a schovejte na horší časy Zafačujte měsíc vždyť je chudák celý bledý a studený Uvažte hvězdy nebo se nám rozutečou Přikryjte krásu plachtou než se nám omrzí Upalte oheň! Uhaste vodu! Dejte lásce náhubek! Zavřete oči dokud je čas
Tikot hodin Město před úsvitem temné spící mlčenlivé zahalené šerosvitem kůže domů leskne se v paprscích měsíce v jejich zdech dech jiskry vteřiny jak oceány pára jde z kanálů …a ty ulice ty ulice! plné chorálů tak tiché a opuštěné ulice záhadné nekonečné důstojné ponuré asi trochu smutné tak dlouhé štíhlé majestátní jak nohy krásných dívek když kráčejí ulicemi vonícími deštěm město před úsvitem zetlelá milenka v hořící tmě kdesi na pokraji snu nebo horečky stíny z hlubin melancholie procesí beznohých poutníků který se vracej z místa kam nikdy nedošli Úsvit: znovuzrození nebo znovusmrt? ticho nebo řev ve věčném tikotu hodin z ciferníku kane krev to se nehty času zas zatnuly hloub do masa srdce
Ptactvo Přátelím se teď s ptactvem nikdo mi nemůže tak porozumět! Otvírám jim okna přinášej v zobácích zrnka zapomenutý krásy a opatrně mi je kladou do smutných dlaní Říkám jim: mí kormoráni ptáci křišťálu vzdušní krasobruslaři nebeský dopisy trubači mojí samoty Oni jen tak pokyvují zobáky Někdy je krmim svýma básněma chytaj je ze vzduchu jako klauni v cirkuse balónky
Modlitba Dlouho jsem požíral to Hadí Páně byl jsem káně a ty moje nevěstka v řetězech dlouhá a bílá Trochu jsme se modlili tak pár hodin, popsalas mi svýho Boha k večeru už mi kolena započala zatékat do podlahy a v noci jsem toho prohnilýho Boha už opravdu nenáviděl a ty děvko ses smála! Modlil jsem se taky jednou v baru kde včera oddělili hlavu od těla civěl jsem a co bys dělal ty? nebylo vidět ani na zem v tom kouři a tehdy jsem spatřil mrzkost a ten Bůh mi dal uhnít údy! kdes byla po celou tu dobu? sháněl jsem se po tobě děvko v představách už jsem tě otáčel na rožni nechalas mě modlit se samotnýho až do posrání Klečel jsem v těch řetězech do rána mrzkost kroužila rozrážela ticho ve vší tý Boží hnilobě cítil jsem se poníženě svíjel se a skučel až do ranních zpráv
Báseň s věnováním Poprava snu nemilosrdný ortel dalšího úsvitu no dobrá ulicí vítr žene spadané listí je jaro. Večer jsem snídal tmu. V ulici umřel starý hodinář a z jeho opuštěných hodin vylétli malí bílí ptáci čas vytek z vězení ciferníků hodináře odvezli funebráci. Svítá, aby zas měla na co padnout noc no dobrá a nemá cenu volat o pomoc leda sám k sobě. Tikot vteřin jako počítání růžence jsem smutný ale ne zas tak moc abych byl smutný je jaro, holahej, veselme se vítr žene ulicí spadané listí poprchává v rádiu hlásí, že nám zas vyhráli komunisti je jaro, první máj, sláva! A to maj zas milenci šichtu. Za oknem se s křikem líhne motýl líhne se do skleněného vězení A možná ho osvobodím kdo ví… Píšu báseň s věnováním Komu? Tomu motýlovi.
Rytmus Lidi se baví na všech možnejch místech třeba na ulici, v kavárně baví se jen tak například o životě o Marsu a o takovejch věcech tak jak to de ale jo Na svět se uchyluje jasná perleť zřídkavá a šílená supi a myši v dírách vyčkávají pohromu visí to ve vzduchu už tolik let tepe to rychlými a pravidelnými pohyby neurvale a smutně Občas se stane že ptáci lítaj nakřivo vrány řvou mimo rytmus zdají se mi monotónní sny takové ty o dívkách nestaraje se o vlastní podstatu se sleduje jak mizí a prchá jakkoli nezávazně. Je mi to jedno. Každý ráno ze svýho okna sleduju západ slunce a taky kavárníka Josefa jak jde na ryby jde to pořád dokola točí se to celkem smutně. Je to koloběh věčně okolo věčně do sebe, jako medouza snáší se perleť já čekám. Znám retardovanýho Péťu tak dobře i s jeho psí hlavou až se mi nechce věřit že taky von potkává lidi baví se s nima horlivě na ulici, v kavárně ať je jakákoli situace jakákoli doba lidi se bavěj. Furt a to kdekoli.
Uprostřed noci Uprostřed noci čas pláče kapičky vteřin kočka mi umírá na prsou pod mými doteky očka přivírá. Čím víc ji hladím tím víc mi umírá.
Otoč se, Ptáku s perutěma (nářek smutného pitomce o pěti dějstvích) Otoč se, ptáku s perutěma rozklovni Slunce zakryj křídly pach toho svitu choď po hraně mýho srdce otoč se, ptáku s perutěma! Zazpívej, ptáku, ještě jednou znova chci cítit tvůj dech na šíji chci slyšet ta krutá slova chci vidět jak mě přibíjíš krz kůži krz paměť zazpívej, ptáku s perutěma! Odnes mě na křídlech do končin zapomenutýho světa tam budem spolu tančit na útesech krvavý naděje já tě budu milovat ty mě budeš spalovat budem tančit tančit tančit až do sedření kůže probodni hbitě zobákem jak sen moje nahé červí srdce budu řvát! ne, nevydám ni sten… ta bolest je cestou k hořícímu obzoru! Klovej do mě, ptáku s perutěma proč ti mý maso nechutná? Já vim Já vim je to už dávno co jsem tě neobjevil klovej! rád se ti nastavím… tady mě máš – nahýho jak slovo jenže ty jen civíš Já vim Já vim ale stejně… Ach. Přijď si pro mě potají unes mě
rozsápej a rozhoď po světadílech už nikdy, nikdy nechci se sesbírat chci jen na tvý hrudi sladce umírat tak blízko u tebe přesto na druhý straně vesmíru uchvať mě, ptáku s perutěma! Tvoje něžný perutě dokážou halit tak krutě… já sám jsem si tu bolest vysnil po nocích když se nikdo nedíval
Tenhle Tenhle si vede na vodítku své ňafající srdce, cvičeného ratlíka Sedni Lehni Štěkej Plaz Popros Skákej! Tamten občas aby nikdo neviděl vytrhne si z hlavy hodiny nařídí a zamkne zpátky Tenhleten troubí do světa že nejkrásnější zvuk má jeho trumpeta A všichni dohromady šklebí se na sebe bílými zuby s krásnými novými účesy ženou se kolem tebe až zem se otřásá Co je tohle za příšerný průvod? To porouchané hračky utekly starému pánovi ve spánku vyklouzly mu z dílny do světa trhat ptákům křídla
Mrtvou krajinou (zhudebněno kapelou První hoře) Kráčel jsem jednou v mlze mezi stromy stromy na mne civěly tiše jako vrány v moři Koruny těch stromů měly tváře jako ženy jako ženy krásné a zakleté ve stromy stromy mlčící v mlze Procházel jsem mrtvou krajinou bez života a smrti nebe se na mne obludně šklebilo krz zuby Z mlhy na mne promlouvaly děsivé hlasy to temně hovořil ďábel a šílení ptáci se motali po nebi jak opilí a já kráčel
Milostná Tvý oči jsou dvě živoucí bestie my dva jsme taky bestie a až nás rozetnou jedna bez druhé samotou uhnije Ulice píše šedivý básně a ve všech oknech zjevuje se mi tvůj klín tvý čelisti i tvý dásně Město jak útroby tvýho těla kam jsi mi uletěla? třebas mi uhořela... A vrány na nebi a špína za nehty a tvůj dech jako vzpomínka na jinej svět jako poselství jako dopis Půjdu budu pít kapky deště budu poslouchat zvony poslouchat život jak protéká pod rukama budu poslouchat tep Srdce budu krmit psy psi mají rádi krmení a lidský dotek i já mám rád krmení a lidský dotek asi jsem pes. Budu tě hledat v odlescích větru vzpomínat na něco co nikdy se nestalo zapálím ten déšť a budu přemýšlet o blbostech aby všichni viděli že nejsem šílený Anebo si jen tak lehnu do ulice pohodím se vranám Vždyť umrlcům stejně v zemi slezou nehty
Láska Na břehu noční řeky skřeky zrcadel. Něžné dlaně naberou krev labutí hladinu zčeří touha Láska je dopis tichu. Do proudu noční řeky zahodil jsi svoje jméno. Čas se oběsil na kyvadle hodin.
Tanečnice (zhudebněno kapelou První hoře) Plamenná tanečnice tančila za úsvitu ohnivý tango touhy vtančila do mýho snu Tančila šílená balerína mlhou se nes její zpěv tak asi zpívá si hlína když padá mrtvému na rakev Nohama bosýma tančila tančila po mým snu hodiny na věži sčítaly vteřiny lidskýho příběhu To město už skoro bdělo když její plamenný tělo v jiskrách toho úsvitu něžně a tiše uhořelo
