Jakub Řehák O nádraží a noci 1. Nedávno jsem si uvědomil, že dřív, když jsem vyhledával různá umělecká díla – hudbu, literaturu nebo obrazy –, vedla mě k tomu především skrytá touha spatřit v nich něco, co pro mě bude nové, dosud nepoznané a vlastně cizorodé. To, co jsem po uměleckém díle požadoval, byla touha po srážce, po střetnutí s cizím světem někoho druhého, a chtěl jsem, aby se touto srážkou roznítila moje vlastní představivost, abych svůj svět či prostor poznal nejprve skrze svrchovanost druhého. V poslední době ale začínám preferovat jiný typ díla, a to takový, který mi na drobný okamžik prchavé iluminace v některé z jeho částí umožní nalézt něco, co už můj vnitřní svět či prostor obsahuje. Nevyhledávám takový typ díla systematicky, ale považuji ho za důležitý. Setkáme-li se s uměleckým dílem, zajisté potřebujeme být překvapeni, abychom na ně zaměřili pozornost. Tato pozornost ovšem, a sluší se to zdůraznit, neprobíhá na úrovni první signální soustavy, nýbrž v sofistikovanější podobě, která má bohatou strukturu i škálu. Nicméně potom, co proběhne ono prvotní zaujetí, okouzlení či zpozornění, motivuje dál náš zájem odhalení skryté spojitosti s vlastním životem a jeho nestálou, proměnlivou vnitřní vrstvou, kterou se skrze jiná umělecká díla, skrze vlastní prožívání či případně skrze tvorbu snažíme polapit a následně ji znovu pojmenovat. Myslím si, že estetický vjem je neodlučitelný od základny našeho vnitřního světa. Dalo by se potom říct, že v dílech druhých hledáme vlastně sami sebe. A čím víc sebe v druhých nalezneme, tím více nám to které dílo poskytuje vyšší estetickou slast. To je ovšem pravda jen do určité míry. Absolutně by takové tvrzení platilo v případě, že by kontury vnitřního světa měly jednou provždy ustálenou a hotovou, svrchovanou a neměnnou podobu. Znamenalo by to, že k uměleckému dílu budeme přistupovat s jasným požadavkem: najít to, co už víme. Ale tak to samozřejmě není, protože nic takového nikdo z nás nechce, ani já, i když jsem něco takového před chvíli řekl sám. Úvaha by se potom dala vyhladit a učinit více elegantní touto drobnou korekcí: v uměleckém díle chceme především najít to, co o sobě dosud nevíme, a co se v nás během setkání s neznámým uměleckým tvarem rozžehne a my to nazříme jako důvěrně známé. 2. Do kategorie uměleckých děl, která mi přinesla možnost setkání s částí mého vnitřního světa bezesporu patří i obraz belgického malíře Paula Delvauxe s názvem Samota z roku 1955. Přiznám se, že než jsem začal přemýšlet, o kterém obraze bych dnes večer promluvil, tento nenápadný Delvauxův obraz jsem neznal. Měl jsem před očima jiné Delavauxovy obrazy. Ovšem ve chvíli, kdy jsem na něj narazil, nebylo pochyb, že právě tento obraz se mi dostal do cesty z jednoho důležitého důvodu. Delvauxův olej totiž zachycuje takřka totožný pohled na nádraží, se kterým jsem se setkával po čtyři roky, během nichž jsem dojížděl do malého města s názvem Uherský Brod na gymnázium. A skutečně, při pohledu na plátno Samoty jako bych se přenesl v čase a ocitl se místo dívky v červených šatech na nočním nádraží, jehož zpodobnění na tomto obraze ke mně ihned promluvilo pocitem čehosi důvěrně známého. Mimo tuto spojitost, která je zajímavá pouze pro mě, ten obraz obsahuje i jisté prvky, jež snad mohou být zajímavé i obecně, a proto se pokusím popsat, proč mne tento Delvauxův obraz tolik přitahuje a fascinuje.
Paul Delvaux bývá řazen k surrealismu a v každé antologii výtvarných projevů tohoto směru jeho díla najdeme. Od Samoty se většina obecně známých ukázek z Delvauxova díla liší především v tom, že jsou o něco nápadnější, o něco surrealističtější než tento prchavý výjev, ve kterém se vlastně neděje vůbec nic, kde se však můžeme nechat přímo ovívat malátnou a závratnou atmosférou nočního nádraží. Od Delvauxe dobře známe obrazy jakoby poučené částí tvorby Giorga Di Chirica s přízračnými kompozicemi vyprázdněných náměstí s antickými sochami; a zároveň je v Delvauxových obrazech jakýsi prvek nenápadné a něžné snovosti, která u jiných malířů té doby nemá tolik zřetelnou filiaci k reálným městským prostorám. Delvauxova plátna přinášejí výjevy plné zvláštních a paradoxních setkání, výjevy plné nahých osamělých žen i žen ve vzájemném objetí, stojících strnule pod loubím náměstí i v opuštěných pokojích s modrými pohovkami, nahých žen ukrytých v ledových slujích, výjevy plné vlaků, setmělých penzionů i zdánlivě pokojných měšťanských domů. Tyto tolik charakteristické snové variace na Delvauxových obrazech byly pro mne vždy cenné z toho důvodu, že rozšiřovaly důvěrně známý prostor měst náhlým snovým akordem, který tato obyčejná místa proměnil ve svatyně znepokojivých, obskurních obřadů, účelů a dějů. Delvauxův obraz, o kterém budu dnes večer hovořit, neskrývá myslím žádnou metaforu či alegorickou šifru, vybízí ale k následování, k prožitku podobného rázu. Obraz začne skutečně působit teprve tehdy, zůstane-li přepálený na sítnici a stane se vybledlým mžikavým snímkem na projektoru naší paměti. Jak píše Petr Král o jiném belgickém autorovi, básníkovi Marcelu Lecomtovi, který psal své knihy zhruba ve stejné době jako Delvaux maloval své obrazy: „Všechen smysl znepokojivých signálů vysílaných k jeho zostřené vnímavosti pohledem neznámé ženy, ovzduším jistých míst i prostými siluetami kolemjdoucích mu splývá s jejich intenzivním prožitkem, vyčerpává se na místě činu a v přítomné chvíli. […] Zázrak tu nespočívá v úniku z naší uzavřenosti v čase, ale v paradoxním otevření prostoru svobody uvnitř okamžiku a jeho sevření.“ 3. Něco podobného by bylo možné říct o obrazech Paula Delvauxe, který ale v případě Samoty tentokrát už nezaplnil prostor plátna nahými fantomatickými postavami žen. Jedinou decentní nepatřičností se může zdát ona dívka, která je k nám otočená zády, dívka, která se zdá být jediným vyslancem lidských bytostí, které zavítaly tento večer do prázdných a ztichlých prostor nádraží. Při prvním letmém pohledu na obraz jsem si ovšem musel položit otázku: kdyby v jeho pravém dolním rohu chyběla ona infantka v červených šatech, pozorující jasnou noc, byl by obraz působivější? Kdyby chyběla, možná by celý vjem, jenž obraz poskytuje, byl o něco mnohoznačnější, ale zároveň by se zbavil náznaku skrytého niterného příběhu, který takto slibuje. Což vede k další otázce, kým je nebo co zpodobňuje tato dívka? Nabízí se docela prosté vysvětlení. Tou neznámou dívkou je Delvaux sám, respektive dívka zosobňuje jeho vlastní pohled, dávný prožitek, který mu dovolil zachytit sálající atmosféru letní nádražní noci. Delvauxův obraz mámivě sugeruje zastavený čas letního večera, kdy z nádraží zmizel všechen ruch i lidé, zůstal pouze vláčný klid a vtahující šum. Nedoléhají k nám žádné intenzivní počitky, které s nádražím máme většinou spojeny: křik, pach lidských těl nahuštěných na sebe na malém prostoru, pot, zápach moči z otevřených záchodků, řev opilců, případně vůně připálené cibule z blízké restaurace. To vše obraz vynechává a pomíjí. Setkáváme se tu s důvěrně známým prostorem, který však během noci nepostřehnutelně
změnil svoji podobu. Nádraží je v noci náhle zbaveno profánnosti svého denního praktického jha a stává se snově zásvětním místem, provokujícím naši představivost a vůli k tajemství. Delvauxovo plátno se jmenuje Samota, ale vylidněné nádraží přesto jako by stejně bylo plné očekávání fantastických vstupů a figur, které každou chvíli mohou vejít do záběru. To slovo není použito náhodou. Obraz opravdu spíš na první pohled působí jako zastavený filmový záběr, takřka cítíme třas filmového pásu v promítačce. Tlumenou náladou a kombinací barev nepřináší pouze estetické stimuly pro oko, nýbrž probouzí dokonce i sluch, čich a povyšuje tak vizuální vjem v jeden synestetický celek, který jednotlivé části obrazu komponuje takřka jako jemnou hudební skladbu, ač to na metodě, kterou je obraz namalován, není nikterak patrné. Díváme-li se na obraz, zaslechneme skřípavou rez kol, po chvíli k uším dolehne šelest zažloutlé trávy. Nádražím profukuje teplý slabý vítr, pach oleje, benzínu či nafty dál sytí prostor nádraží a mísí se s dalšími vjemy. Tušené hlášení, linoucí se ze skrytého amplionu. Teplo usedlé na dláždění chodníku, vedoucího až k návěsti. Noc má lehce fialový odstín. Nádraží, krom toho, že představuje pomyslný uzel úniku z města, zosobňuje ovšem také vstup, bránu do městských držav, a díky těmto hraničním vlastnostem je nádražní prostor vybaven zvláštní, napjatou a vzrušující aurou. Do přízračného města vstupujeme vždy skrze nádraží. Už jsem prozradil, že po celé čtyři roky, kdy jsem dojížděl na gymnázium, začínal Uherský Brod nádražím takřka navlas stejným. A kdybych chtěl znovu popsat to dávné místo, volil bych stejné orientační body, které lze najít rovněž na tomto obraze. Vícepatrová nádražní budova z neomítnutých cihel, vínově hnědá, narudlá. Za ní svažující se a protáhlá bílá stavba skladů, z jejíhož brizolitu sálá letní noc. Odstavený nákladní vagón na náspu vysypaném škvárou. Sloupy telegrafního vedení a vysokého napětí. Stříbřitý most – nadchod s příkrým kovovým schodištěm. Znepokojivě probleskávající domy, které však už náleží mimo prostor nádraží. Vždy když jsem tehdy vystoupil z vlaku, vzlínal ke mně celý trs barvitých vjemů a vzrušujících příslibů, které na mne číhaly za schodištěm vedoucím k městu. Nádraží pro mne představovalo cosi tajemného, cosi, co stojí na rozhraní dvou různých světů. Světa skutečnosti a snového světa, jehož kontury ke mně promlouvaly skrze jednotlivé části nádraží. Sen je vstřícný tím, že místa a prostory, byty, domy, ulice zbavuje skrumáží lidí, s kterými musíme tyto prostory sdílet v denním životě. Zavede-li nás sen na veřejná prostranství, na náměstí anebo nádraží, nechává je vyprázdněné a zpřítomňuje v nich různé osoby mající vztah k našemu životu podle nové a překvapivé snové logiky. Právě tak je snový i tento Delvauxův obraz, ale krom pocitu malátné ztuhlosti je nepřítomnost dalších lidí jediným snovým rysem oproti jiným malířovým dílům. O to víc ale vtahuje.
4. Na první pohled tedy Delvauxovu Samotu považujeme za snový výjev, při bližším ohledání budiž však řečeno, že se jedná spíše o výjev pocházející ze skutečného zážitku, který autorovi dodala a přetvořila jeho paměť. Jak známo, v padesátých letech Delvaux namaloval mnoho podobných výjevů. Obraz s názvem Noční vlak z roku 1957 dokonce přítomné plátno komplementárně doplňuje. Vidíme na něm to, co Samota skrývá. Děvčátko, tentokrát v modrých šatech – a mohla by to být třeba spolužačka dívky v červených šatech –, stojí na druhé straně nádraží za ohradou z dřevěných prken a sleduje stojící nebo možná už odjíždějící noční vlak, který působí jako obří kovový brouk anebo červ. Zdá se, že pro Delvauxe byly výjevy z nádraží čímsi podstatným a nepominutelným, jakýmsi základním prvkem jeho osobního mýtu, na kterém pak rostla celá jedna složka jeho imaginace.
Jisté hlubinné zážitky mají tu vlastnost, že se do fotografické desky mysli obtisknou natolik výrazně, že se pak navracejí po celý život. Jisté obrazy skutečnosti, děje, atmosféry, nehmatatelné průzory mezi vnějškovou podobou míst, budov, ulic či zapadlých koutů a jejich skrytým působením v nás zanechávají trvalý dojem. Zdá se, že ve vědomí, respektive v jeho mnoha diferencovaných strukturách, stále běží jedna a tatáž filmová smyčka, na které je zachyceno několik základních praobrazů, jež se potom v různě modifikovaných podobách přetiskují dál a trvale ovlivňují naše vnímání. Nebudu prozrazovat nic nového, když řeknu, že podstatou paměti je cosi jako smršťování a rozšiřování času i prostoru, v nichž jsou uzamčeny minulé události, přetrvávající v nás ještě dlouho potom, co se uskutečnily v životě. Jejich podoby jsou většinou zcela nesouměřitelné s jejich původními vzory. Například z jedné večerní procházky po Uherském Brodě se mi naráz zrodilo celé univerzum tohoto gymnaziálního města. Jedna procházka po tichém, schváceném městě se zahradami zapadlými rzí, se hřbitovy, plnými plevele a rozbitých petrolejových svítilen, procházka s absurdně ohlodanými skelety zrušených továren, s ulicemi propadávajícími se klikatými cestičkami do husté tmy, s vypuštěnou plovárnou letmo zahlédnutou skrz zavřená plechová vrata či s betonovou pustinou opuštěných garáží, to vše mi vytvořilo bující a kolotající podhoubí, ze kterého neustále vyvěrají nové a nové obrazy mého ideálního města. Z této iniciační procházky mi v mysli zkrátka neustále raší další větve imaginárních zážitků, které se ve skutečnosti sice nepřihodily, ale já už je vnímám jako zcela rovnoprávné těm dávným vjemům skutečným. Stalo se tak ovšem až mnohem později, to až když je paměť přeskupila: některé vjemy umenšila, jiným zas vyhradila dominantní postavení. Paměť s původně přehledným zážitkem provede vlastně jakousi obdobu singularity, kdy se nepatrný zárodečný bod rozepne do celého vesmíru. Není myslím potom úkolem umění tyto zážitky rozluštit či odhalit, spíše je neustále vyvádět na povrch viditelného světa, a dávat jim novou možnost k existenci, důvod, aby na okamžik setrvaly zafixovány v pevném tvaru, ať už v podobě básně, hudební skladby či obrazu. 5. Přitažlivost Delvauxovy Samoty pro mě ovšem nevězí jen v té osvobodivé prázdnotě letní scény s dívkou a nádražím, jeho výzva spočívá i v poznání toho, co na obraze chybí, v tom, jaké město za nádražními zdmi si mohu vysnít. Při pohledu na plátno jsem se na okamžik pokusil zrekonstruovat počátek oné dávné iniciační procházky po Uherském Brodě. Přijíždím do města vlakem v letních prázdninových měsících, někdy kolem deváté hodiny večer. Na opuštěném nádraží přebývají už jen poslední záchvěvy dřívějšího vzruchu. Podobně jako dívka na Delvauxově obraze chvíli stojím před nádražní budovou. Potom se otočím a vejdu dovnitř. Čekárna je prázdná, zářivky na stropě vydávají bzučivý zvuk. Když vyjdu ven, cítím, že polevil vysilující žár, že kontury zdí a oken zašedly a z okolních stavení ke mně otevřenými okny doléhá ruch rádií a televizí, vzrušených i lhostejných hlasů, cinkání nádobí. Po širokých schodech nad nádražím se vydávám vzhůru do města. Procházím dávno zapomenutá místa, která se mi vracejí ve snech a ve vzpomínkách. Míjím staré trouchnivějící domy, dvorky plné suti a odhozených, nepotřebných krámů, za ohradami tuším zapadlé zahrady s cáry roztržených železných plotů. Pomalu mizím v teplém stmívání. Noc má lehce fialový odstín. Podobné dojmy z pomalu uvadajících míst disponují mocí oddělit nás od byvší přítomnosti a nasměrovat naše vnímání směrem k uvědomění skrytého světa. Opuštěné, zastrčené kouty kolem nás mají všechny atributy skutečnosti, přesto jako by už patřily jinému řádu, který běžnou scénu přerůstá v metafyzický prožitek. Bylo už řečeno, že zatímco ve dne
je většina městských prostor odsouzena k jakémusi profánnímu stavu použitelnosti, noční město poskytuje dostatek životodárných podnětů pro jemný vzrůst naší senzitivity a imaginace. Delvauxův obraz je pro mne cenný v tom, že se v něm potkávám se základními rezervoáry mého osobního mýtu, ale zároveň mi trvale zprostředkovává skrze svůj všední, lehce snový nádražní, potažmo městský výjev trvalou připomínku mihotavého tajemství, které se dnes z území měst už pomalu vytrácí. Dnes jsou totiž městské končiny se zvláštní, takřka až promyšlenou systematičností zbavovány jakéhokoliv pelu tajemství. Základní vlastností tohoto ničivého pohybu je jeho snaha přetvořit všechny cizorodé a nepatřičné fenomény k obrazu svému. Dnes sledujeme nezastavitelnou proměnu okolního světa na místo, ve kterém je vše podřízeno jakémusi žravému bůžkovi novoty a nicoty. Tajemství, tolik potřebné k smysluplnému pohybu po skutečnosti, totiž většinou přebývá na místech zdánlivě ošklivých, v pangejtech, ve starých domech, prorostlých plevelem, na rumištích zapadlých špínou, případně na zrušených a opuštěných nádražích. Obraz Paula Delvauxe Samota budiž tedy nenápadnou pobídkou a výzvou k tomu, aby jedna ze základních dispozic člověka, a to otevřenost vůči neznámému světu, který se skrývá za všední existencí, nevymizela docela.
