O neudržitelnosti současného stavu

1  

 

Obsah O životním prostoru…………………………………………….. 3 O neudržitelnosti současného stavu…………………………...... 4 Přelidnění a získávání zdrojů…………………………………… 7 Drancování lesů………………………………………………... 10 Kam zbloudila ekologie?……………………………………….14 O bezmoci demokracie………………………………………… 18 Co je lid a jaká jsou jeho práva………………………………... 22 O rovnosti názorů………………………………….…………... 25 O menšinách a multikulturalismu………………………………28 O nadnárodních společnostech………………………………… 30 Kritika sportu………………………………………………….. 32 Trapnost jako veliký hřích…………………………………….. 35 Vina kulturního braku…………………………………………. 38 Důsledky sociálních sítí……………………………………….. 41 Podmínky zdárného duševního vývoje………………………... 43 Proč je nezbytná možnost srovnání……………………………. 48 Svoboda, které je třeba………………………………………… 50 O významu psychologie……………………………………….. 52 O tajemstvích a neznámu……………………………………… 56 O spravedlnosti a bezpráví v životě…………………………… 58 Co je dobrá válka……………………………………………… 63 Hodnota každodenního života…………………………………. 68 Krása vesnického domu……………………………………….. 72 O odívání………………………………………………………. 74 O kráse a hodnotě národů……………………………………… 86 Smrt skutečného světa…………………………………………. 90 O hnusu a nicotě……………………………………………….. 92 Kde hledat východisko………………………………………… 94 Principy poznání a boje………………………………………... 97 Nová Jednota………………………………………………….100 Co dělat?………………………………………………………103

2  

O životním prostoru Současná doba se svým materiálním vzedmutím nahrává především jednomu druhu člověka, který již všechny ostatní bezpečně zatlačil do pozadí. Tím druhem je spotřebitel, ta uspěchaná a ustrašená bytost, jejímž jménem a pro jejíž „prospěch“ jsou uzavírána veškerá rozhodnutí. Z běžného života bylo téměř odstraněno nebezpečí a tento fakt sklízí ze strany spotřebitelů i institucí bezvýhradné uznání. Veřejnost chápe bezpečí jako absolutní dobro a hodnotu o sobě, proto panuje přesvědčení, že by se z jeho nárůstu měli všichni radovat. V současnosti vládnou takové podmínky, za nichž téměř k ničemu nebezpečnému a nezajištěnému nedochází. Politici i jejich zákony si zakládají na tom, že dbají na kvalitu žití svých občanů. Jako kritérium kvality však uznávají prakticky jen pohodlí a dostatek. Opomnělo se, že život by měl být hodnocen i podle své zajímavosti. A právě v tomto ohledu moderní svět katastrofálně selhává, život nikdy nebyl tak bezobsažný a nudný jako na prahu 21. století. V demokracii je lidem oficiálně dovoleno zastávat svůj názor, ovšem jen takový názor, který se snáší se všemi ostatními. A společenská platforma si vyhrazuje nárok posuzovat, je-li daný názor žádoucí nebo alespoň tolerovatelný. Ale i kdyby nebyl, pořád může být tiše trpěn, dokud je bezmocný, dokud nevznáší požadavky. Jedná-li člověk podle společenských norem, je většině ukradené, co se mu honí v hlavě. „Jen si mysli, co chceš, ale chovat se budeš podle toho, co si myslíme my.“ Původcem těchto norem o přípustném a nepřípustném chování je spotřební člověk, tento jeden z mnoha lidských typů, který dnes neprávem nabyl vrchu. Avšak ani on není tvůrcem svých názorů, nýbrž jen papouškuje to, co mu podstrkují média, všeobecné předsudky a nadnárodní společnosti. Pod jejich taktovkou je člověk tolerován, pokud nebrání šíření příznivého klimatu pro utěšený růst spotřeby a produkce. Ale co když naše přesvědčení mluví právě proti těmto způsobům a jejich vedlejším důsledkům, jimiž jsou velkoplošná nivelizace člověka, destrukce přírody a bezcenné živoření? A co když chceme žít jinak? Jenomže není kde. Moderní svět neumožňuje žádnou alternativu. Bezmezná honba za ziskem vede ke snaze obsadit a vysát každý zdroj. Proto se masivní výstavba a modernizace šíří z lidských center všemi směry. Dnešní lidé bez ustání vyžadují více prostoru a odřezávají z krajiny stále větší kusy. Na nich pak staví silnice, sklady, velkoobchody a satelitní městečka. Jsme svědky plošného znehodnocování krajiny. Všechno ostatní, totiž příroda, zvířata, hodnotný život a volná krajina, je nuceno ustupovat pořád dál. A proto by musel ustupovat i každý nepřítel modernity, který se nechce spokojit s postavením dnešního člověka, což znamená hrát poslední housle v rozvrzaném orchestru. Lidé krajinu obsazují selektivně podle její bohatosti a příznivých podmínek. Opravdový svět je vytlačován do stále nehostinnějších míst a 3  

útočišť: do pouští, odlehlých hor a mrazivých plání, a místo něj přichází poušť technokratické společnosti. Tím pádem je žití mimo moderní svět neúměrně obtížné a člověku by pomalu nezbývalo než třít bídu s nouzí v extrémním klimatu. Ještě před sto lety bylo všude plno volného místa, dnes už nikde nenajdeme neposkvrněný kus země. Kde jsou lidé, tam jsou vidět i projevy „pokroku“. Na Zemi je jen omezený prostor a nelze ustupovat věčně, zanedlouho by již nebylo vůbec kam ustoupit. Jednoho dne by moderní svět strčil své dotěrné prsty i do posledního skrytého údolí! Ale dávno před tím by už bylo pozdě. Tyto vyhlídky sžírají nejedno odvážné srdce a otravují nejednu odolnou mysl. Mnohý člověk, hledě vstříc zítřku, cítí jen nejhlubší zoufalství. Měl by snad stále jen zatínat pěsti a říkat si: „musíš to strpět!“? – dusit v sobě ten oprávněný hněv? Nebo se snažit přizpůsobit a přikázat si dobrovolnou slepotu s vědomím, že na věci stejně nic nezmění? Toho už bylo dost. Co kdyby si naopak řekl: „Tak počkat, jsem tu ještě já!“ A co kdyby k sobě stejně promluvily tisíce? Pak už bychom měli sílu stvořit vlastní svět. O neudržitelnosti současného stavu Jestli dnešní společnost jako celek ještě uznává nějaký cíl, pak je to ono „stálé zvyšování životní úrovně“. Kvůli němu se rozvášňují ekonomové a politici hřímají zpoza svých řečnických pultíků. Veřejnost je strašena recesemi a hmotnou nouzí a podněcuje se u ní touha po neustálém obohacování. Zítra mít víc než dnes a pozítří mít víc než zítra, to se lidem jeví jako správný smysl snažení. Zvětšování blahobytu však stejnou měrou znamená nárůst spotřeby, zátěže i znečištění, tedy rostoucí nároky na planetu. Který ekonom či populista je dost odvážný, aby toto dodával, ba aby si důsledky přiznal v plném rozsahu? A co vlastně znamená a přináší ono „zvyšování životní úrovně“? Vůbec tu nejde o dosažení zajímavějšího a hodnotnějšího života ani o růst člověka do výše. Pod touto formulí se ukrývá prachsprosté zvyšování pohodlí a další usnadňování příliš snadného života. A jako přímý důsledek se projevuje prohlubující se nuda a všeobecná otrávenost životem. Je to k smíchu i k pláči, ale ještě více k vzteku. Nejedná se o žádné hromadění síly a prostředků k velkému cíli, jen o prosté hromadění. Ekonomický růst tu stojí jako samospasitelný cíl, nebo správněji řečeno jako ubohá záplata na díru po chybějícím smyslu. Lidé rádi žijí v očekávání, že si polepší, ať už je jejich stávající majetek jakýkoli. Tento pocit si spojují s mylnou domněnkou, že až budou mít víc, budou také spokojenější. Potřebují se prostě na něco těšit. 4  

Ve skutečnosti často vůbec nejde o to, že by se nyní měli špatně, že by potřebovali víc. Lidé v moderním světě, zejména v poslední době, netrpí materiálním nedostatkem. Jde zde o cíl a smysl života; snaha mít víc dodává běžným lidem vidinu smyslu a účelnosti. Jak ti by si tedy kdy mohli říct: „Už mám dost“?... Pak by totiž hned vyvstala otázka: „A co dál?!“ Kdyby tito lidé jednou mohli mít vše, nač si vzpomenou, pak by to pro ně byla snad ta největší pohroma. Zvyšování životní úrovně je dnes lidem pomůckou, aby sami se sebou dokázali vyjít. A jak draze za takovou pomůcku platí příroda! S vědci, politiky a ekonomy se to nemá jinak, i jejich životům by měl utěšený rozvoj společnosti dodat smysl. Smysluplnosti chtějí dosáhnout tím, že lidstvu usnadní bytí šířením všeobecného blaha. Ale jak chatrně si své počínání ospravedlňují! Celé to horlivé „máme se dobře, ale mohli bychom se mít ještě lépe (snáze, rychleji...)“, za kterým se skrývá potřeba být někomu prospěšný. Lidé se honí za prázdnými a naivními vidinami „lepších životů“, přičemž dostali Zemi pod nesnesitelný tlak. Na první pohled se sice může zdát, že se nic tak zásadně nemění, lidé chodí do práce jako vždycky a žijí svými malými starostmi, avšak ze všech koutů světa přicházejí varovné zprávy. Ale ekonomové si bohapustě myslí, že naše současnost je jenom odrazovým můstkem pro brzký materiální triumf, pro konzum planetárního měřítka. Přitom už tento stav je zcela neudržitelný. A jak odporný a nesnesitelný obraz nám předkládají globalističtí ekonomové o své vysněné budoucnosti, v níž všechny „malicherné problémy“ a překážky výrobního procesu byly vyřešeny a lidé se mají vespolek rádi a s nadšením táhnou za jeden provaz při práci na společném cíli. Ten však vůbec neexistuje, protože jejich cílem je od začátku pouze navýšit výrobu. Věru, jak mrzký je to svět, v němž jsou všichni pouhými spotřebiteli! A jak naivní musí být ten, kdo jej považuje za ideál. Ale přešpatně tito odborníci odhadli přítomnost. Nejen že nás nečekají žádné „zářné zítřky“, chybí málo a nebudou nás čekat žádné zítřky. Ozývá se stále více hlasů, že není radno dále zvyšovat nároky, ale dosud jsou bezpečně přehlušeny nezájmem většiny. Všechny odhady předpokládají, že tlaku na planetu bude ještě dlouho a výrazně přibývat. Je však zřejmé, že míra únosnosti již byla překročena. Způsob, jakým se žilo před několika sty lety, by planeta snesla po tisíce let, avšak při způsobu, jakým se žije dnes, nepřečká Země ve zdraví ani století. Drtivý rozmach techniky a rozvoje se počítá v řádu posledních desetiletí a stejná doba stačila k tomu, aby byla ohrožena rovnováha světa. Velké změny k horšímu se neustále zrychlují. Uvědomme si, že žijeme v ukradeném čase. Mnohé změny v přírodě se projevují se zpožděním v řádu desítek let. Způsobuje to obecně nízká rychlost toku některých typů látek a energie prostředím. Lokální změna podmínek se projeví v globálním posunu rovnováhy až po čase. U některých látek také trvá 5  

dlouho, než se z místa vypuštění dostanou tam, kde dokážou škodit. To je případ notoricky známých freonů, které jsou v podmínkách troposféry nereaktivní, ale během let vystoupají do stratosféry, kde z nich UV záření odštěpuje atomy chloru a ty pak rozkládají molekuly ozonu. Mezi další mechanismy vedoucí ke zpoždění projevů patří pufrační schopnost půdy, extinkční dluh organismů a rezistence ekosystémů. Proto dnešní míře zátěže neodpovídá stávající stav přírody, ale stav výrazně horší, který nutně přijde. Toto opoždění je vodou na mlýn všem nevěřícím Tomášům, kteří vidí, že dnes ještě není tak zle, a vyvozují z toho, že si můžeme dovolit tlak dále zesilovat. Katastrofální omyl! My dnes ještě vůbec nevíme, jaké dlouhodobé následky by měla lidská činnost v míře odpovídající jednotlivým dekádám 20. století, přesto však žebříčky spotřeby letí strmě vzhůru. Vyspělé země se od počátku vyvíjejí na úkor zaostalých. A to zde ani nemluvím o vykořisťování. Mám na mysli to, že i když se v několika zemích tlak na přírodu neúnosně zvyšoval, pořád existovala obrovská území bez zatížení. Díky velkým rozlohám divočiny se příroda mohla do jisté míry vypořádat se znečištěním z vyspělých států. Jenže od poloviny 20. století se i zaostalé země začínají rychle rozvíjet a to, co dříve tvořilo protiváhu, se dnes samo stalo závažím. Jistě, je velmi obtížné posoudit, jak silný vliv má lidstvo na svět. Tím se také ohánějí všichni pochybovači a často již to považují za dostatečnou záminku k nečinnosti. Zdůrazňují, že planeta je obrovská a lidé ve srovnání s ní nepatrní. To je pravda, ale zato jich jsou miliardy. Každý ekosystém funguje na bázi určité rovnováhy vstupů a výstupů, ale lidé tyto rovnováhy nesmlouvavě rozvrátili. Velká většina rozlohy úrodných biomů byla lidstvem přeměněna na městskou zástavbu, pole nebo alespoň pastviny. Nelze proto očekávat, že by tak masivní zásahy zůstaly bez odezvy. U pochybovačů je vždy přání otcem myšlenky; oni doufají, že lidstvo planetu příliš neovlivňuje, a odtud pramení i celé jejich zanícené přesvědčení. Nechce se jim nic měnit na jejich pohodlném živobytí, takže jim stačí záminka, aby se zbavili špatného svědomí. V některých otázkách (globální klimatická změna mezi ně nepatří, její existence je již nesporná) se dosud možná obtížně hledají nezvratné a jednoznačně přesvědčivé důkazy o zhoubném vlivu člověka, ale uvědomme si, že jedná-li se o budoucnost světa, má být i pouhé podezření dostatečným důvodem k rázným opatřením. Žádná opatrnost zde není dost opatrná. Možné přecenění rizika způsobí nesrovnatelně menší problémy než jeho podcenění. Jenomže i nejvyšší politici se v tomto směru chovají až dětinsky. Většina těch, kteří rozhodují, hledí na krátkodobý materiální zisk a svou popularitu, jimž obětují budoucnost. O věcech příštích se uvažuje nanejvýš v řádu pár desetiletí. Nikdo nedomýšlí jednání do důsledků a raději v sobě živí falešné naděje, že tak zle nebude. 6  

Máme právo budoucnosti obětovat přítomnost, ale ne naopak. Avšak jen to se dnes děje. A až bude mít každý dostatek nepopiratelných důkazů, bude už pozdě. Přelidnění a získávání zdrojů Ve společnosti se dosud drží a je dokonce značně rozšířené přesvědčení, že Země a moderní technika spolu uživí téměř jakékoli množství lidí a že se tedy nemusíme obávat populačního přírůstku, že se to vždycky nějak smírně vyřeší. Toto tvrzení patří do kategorie vinných omylů, proto jej máme mýtit a pranýřovat při každé příležitosti. Jednání podle něj zahání lidstvo do stále bezvýchodnější situace, zatímco pokusy o změnu poměrů jsou jeho zastánci naivně odbývány. Ještě výrazně větší množství lidí, než je dnes, by se na Zemi opravdu nějaký čas udrželo, ale za cenu nesnesitelných důsledků. Lidí neustále přibývá a zároveň má každý jedinec čím dál větší životní nároky. Zajištění zdrojů pro takto rozpínavou populaci si žádá zavádění stále intenzivnějších a přírodě vzdálenějších výrobních postupů. Již v dnešní době jsou tyto postupy velmi zvrácené. Malou spotřebu lze pokrýt různými způsoby a vlastně ani nemusí záležet na tom, který konkrétně se zvolí. Existuje několik možností, z nichž žádná nepřináší přírodě závažné problémy. Čím je ale spotřeba větší, tím horší dopady zapříčiní kterýkoli způsob a tím složitější je ji pokrýt. Moderní společnost se dostala do stavu, kdy energetická politika nemá prakticky žádné správné východisko. Při současné spotřebě přináší každý zdroj dalekosáhlé důsledky. Většinu energie poskytují dnešní společnosti fosilní paliva. Jejich získávání má značné destruktivní dopady na krajinu, například mnohakilometrové povrchové doly na uhlí, a při jejich využívání vzniká obrovské množství oxidu uhličitého a různých škodlivin. Jejich zásoby jsou navíc omezené a společnost z nich ukrajuje takovými díly, že začíná být nezbytné zabývat se jejich budoucím vyčerpáním. Jaderná energetika je na jednotku energie s významným odstupem nejefektivnější i nejekologičtější a vzhledem k tomu jsou i její dopady na přírodu nejnižší, elektrárna například při provozu nevypouští téměř žádné škodlivé plyny. Jeví se proto jako nejlepší možnost, ale ani ta není ideální. Vytváří sice málo odpadu, ten je ovšem radioaktivní a zůstává velmi dlouho nebezpečný, takže se hromadí. Druhý okruh problémů se týká náročného získávání uranu. Děje se tak loužením kyselinou sírovou v podloží, což například znehodnocuje zásoby podzemní vody v okolí. I masové uplatnění této možnosti má tedy své důsledky. Nemalá část populace se také bojí jaderných havárií. Opodstatněnost těchto obav je ale spíš nízká vzhledem k rostoucí přísnosti bezpečnostních opatření v jaderných elektrárnách. Strach záměrně šíří 7  

odpůrci atomové energie, kteří rozdmýchávají obavy veřejnosti a pak se jich zpětně dovolávají jako argumentu. Vodní energetika využívá obnovitelný zdroj a produkuje minimum škodlivin, má ovšem omezenou kapacitu (toky a místa vhodná pro stavbu elektrárny), která je leckde prakticky naplněna a jinde by její zvýšení vyžadovalo stavbu velkoplošných přehrad a zalití rozsáhlých ploch. Ostatní obnovitelné zdroje jsou všeobecně málo efektivní, a tedy prostorově náročné. Na jeden Temelín o výkonu 2000MW by bylo potřeba zhruba 40 km2 solárních panelů. To znamená při souvislém pokrytí čtverec o straně 6,3 km. Stejný výkon by pokrylo 670(!) megalomanských větrných turbín o výšce stožáru 88 metrů a průměru rotoru 100 metrů. Provoz slunečních a větrných elektráren neprodukuje skleníkové plyny, proto jsou poslední dobou vládami podporovány. Jejich dopady na krajinu jsou ale zničující a neúměrné jejich výkonům. Pole pokrytá solárními panely i větrné turbíny rozeseté po horizontu jsou odpudivými výjevy. Už v zemích, kde pokrývají několik procent spotřebované energie, poškozují panely a turbíny výrazně vzhled krajiny. Kdybychom z nich ale chtěli uhradit výraznou část lidské spotřeby, bylo by to za cenu plošného znehodnocení krajiny. Solární panely nejsou tak nápadné, zato jich musí být hodně a zabírají půdu. Větrné elektrárny jsou naproti tomu vidět na kilometry, jsou to varovně vztyčené prsty, které nám stále připomínají, že jsme v moderním světě, abychom se snad náhodou nezapomněli, abychom ani na chvíli nemohli současný svět považovat za cosi víc. My se však chceme zapomínat a máme právo na nezničené rozhledy. Na činnost obou zdrojů se také nelze spolehnout kvůli kolísající síle větru a oblačnosti, takže jsou závislé na vyrovnávání výkonu jinou elektrárnou. Z toho všeho vyplývá, že solární panely ani větrné turbíny nejsou cestou, kterou bychom měli jít. Bylo by žádoucí je z krajiny naopak odstranit a žádné další rozhodně nestavět. Energetické plodiny, hlavně řepka olejka, se také počítají mezi obnovitelné zdroje. Aby z nich vyráběné palivo uhradilo výraznější podíl spotřeby, musely by se ovšem pěstovat na desítkách procent zemědělské půdy. A co hůř, jejich ekologičnost je spíše iluzorní. Při samotném spalování bionafty vzniká sice méně škodlivin než u benzínu nebo klasické nafty, o to více jich však vzniká při její výrobě. Kdybychom chtěli podstatnou část energie uhradit dřevem, bylo by nutné lesy přeměnit na dřevní plantáže. Už současná poptávka po dřevu a s ní spojené lesnictví ale udržují estetickou hodnotu středoevropských lesů na velmi nízké úrovni. Argumentem pro přeměnu malých ploch na intenzivní lesní plantáže je možnost uchránit tak ostatní lesy od plošné intenzivní těžby. Pokud se ovšem poptávka po dřevu bude nadále zvyšovat, žádné uchráněné lesy nakonec nezůstanou a všude budou plantáže, což je nepřípustné. Vlády dnešních zemí si pomalu začínají připouštět všestranně palčivou situaci lidské společnosti a snaží se ji řešit. Ve skutečnosti ale netuší jak a jdou 8  

na to špatně. Jedním z příznaků je i jejich nedomyšlená podpora a zvýhodňování vpravdě nepříliš ekologických obnovitelných zdrojů. A jaký je výsledek? Evropská unie chce podle plánu pokrýt do roku 2020 obnovitelnými zdroji (to znamená včetně vodní energie a spalování biomasy) 20% energie. Větrná a solární energie se na tom podílí v řádu procent. Je to snaha, ale jak vidno, nejde o nic, co by zvrátilo světové trendy a spasilo moderní společnost. Kdo ví, jestli by to v absolutních číslech vůbec vyrovnalo nárůst spotřeby. Kdyby si ale zvolili vyšší cíle, důsledky pro krajinu by byly tím závažnější. Jaderná energie by naproti tomu při vhodném použití umožnila obnovit a udržet si krásné lesy a nezničenou přírodu. Z krajinného hlediska jsou ty velké chladící věže vidět zdaleka a není to nic hezkého, ale stále je to jedna stavba v nížině. Jakýkoli jiný zdroj poškozuje vzhled krajiny mnohem více. Kdyby ale měla spotřeba neustále růst, mohla by i jaderná energetika brzy přinášet nesnesitelné důsledky. A teď si představme, že by na Zemi nebylo 7 ale třeba 12 miliard lidí a všichni by spotřebovávali tolik jako dnešní průměrný Američan. Dočasné pokrytí takové spotřeby by s sebou neslo úplné zlikvidování přírody. Což není největší nehorázností cosi takového ignorovat, obhajovat, nebo dokonce ještě podporovat? Každé získání suroviny je spojeno s určitým poškozením přírody a tedy s jistou obětí. Čím více suroviny se má získat, tím je i poškození větší. Když si toto uvědomíme, vidíme najednou, že nárok na zdroje není samozřejmým právem pro kohokoli za jakýchkoli podmínek. Naopak, má-li být podstoupena oběť, a zejména je-li velká, je třeba dostatečného důvodu pro její ospravedlnění. Zajímavý a duševně rozvinutý člověk svou přítomností obohacuje svět, činí z něj pozoruhodnější místo, a tedy má na zdroje právo. Takoví ale nemohou být všichni, ba ani většina. I běžní lidé proto mají nárok na zdroje, pokud sami alespoň ničím neuráží. Vedle nich ale již řadu let narůstá masa bezduchých nemyslících konzumentů. U těch lze o právu na zdroje uvažovat teprve, až přestanou být těmi bezduchými konzumenty. Právo nevzniká jen prostou schopností platit své účty za energie a suroviny. Jejich získávání je spojeno s negativními důsledky pro přírodu. Kvůli tomu, aby se nějaký primitiv mohl jen tak projíždět autem, svítit v celém domě jako o pouti, plácat zbytečně hektolitry vody a zabíjet svou nudu u televize, kvůli tomu se někde kácí krásné lesy, rypadla důlních strojů ohlodávají krajinu a montují se solární články. A co na to tento nevděčník? Je líný i jen zhasínat a třídit odpad! A co hůř, sám je svou nesmyslnou existencí znuděn a otráven a život je mu prokletím. Zastavit nárůst lidské populace a začít omezovat zbytečnou spotřebu je v zájmu všech. Energetické nároky moderního člověka rozhodně nejsou k životu nezbytné, ba nejsou ani životu prospěšné. Vzhledem k dnešnímu obrovskému množství lidí ale zjevně nelze všem dopřát skutečný život. Je vlastně jedině dobře, že se tolik lidí tísní ve městech, jen díky tomu někde ještě zbyla volná krajina. Co by se asi stalo, kdyby každý obyvatel paneláku najednou zatoužil po 9  

vlastním domě... Teprve až bude na Zemi volněji, začne být účelné odstraňovat sídliště a podobné hnusy. Do té doby je patrně jedinou možností nakládat s běžnými lidmi hromadně a hledět, jak by co nejméně uškodili. Masovost vede obecně ke snížení nákladů a i s jejím používáním již příroda čelí drtivému tlaku. Nesmí však dojít k nedorozumění, že by se hromadně mělo nakládat se všemi, že si nikdo nesmí dovolit vybočovat a chtít víc. Takový omyl by byl zcela ve shodě s dnes proklamovanou rovností lidí a vyžadoval by i od výjimečných jedinců zařazení se a zprůměrování. Zde je na místě položit si otázku, zda by objevení nějakého téměř nelimitovaného zdroje energie bylo řešením na dnešní problémy. Za současných poměrů nikoli. V první řadě by to otevřelo cestu obludnému plýtvání a nepředstavitelnému nárůstu lenosti. Obecně platí, že čím více zdrojů mají lidé k dispozici, tím více jich spotřebují. Kdyby byly zdroje nelimitované, spotřeba by vzrostla nade všechny meze. Na větší pohodlí si každý snadno zvykne a pak jej začne považovat za nutnou samozřejmost. Jistě by se objevila nemalá skupina idiotů, kteří by pěšky už neudělali ani krok a jiní by celé hodiny jezdili auty sem a tam. Další by si ověsili domy reflektory a chtěli by mít neustále světlo jako ve dne. Pro kdejakou zcestnou myšlenku by najednou bylo dost prostředků. Ticho a klid, tedy základní podmínky života, by postupně přestaly existovat. Takový objev by nebyl spásou, nýbrž posledním hřebem do rakve lidstva, které by se společensky zhroutilo do úplné nicoty. Cílem do budoucna není zajistit na úkor přírody pokrývání neustále rostoucích nároků, nýbrž omezit tyto nároky jen na smysluplné a účelné. Kdyby se potom objevil nový nezávadný zdroj energie (vědci se již léta snaží ovládnout proces jaderné fúze - spojování lehkých atomů za uvolnění masivního množství energie) a umožnil ušetřit mnohem více přírody, byl by to ideální stav. Drancování lesů Využívání přírodních zdrojů je pro život nezbytné, každý další závěr v tomto směru je ale určen mírou a prostředky, jimiž se tak děje. Čím větší je lidská populace a čím vyšší má nároky na suroviny, tím intenzivnější tlak zákonitě vyvíjí na prostředí. Za poslední dvě století se téměř všechny zbytky lesů v rozvinutých státech dostaly do područí průmyslového dřevařství. Snaha o maximalizaci výnosů se drasticky podepsala na charakteru lesa. Původní druhy stromů byly většinou nahrazeny výnosnějšími dřevinami, především smrkem. Smrkové monokultury i ostatní lesy jsou také mladší a značná část jich má stejnověkou, uniformní strukturu. V produkčním lesnictví se porost pokácí v ekonomicky nejvýhodnějším věku, který je mnohem nižší, než by byl věk lesa bez lidských zásahů. Vykácení se pokrytecky nazývá „obnovou lesa“ a les, který je určen, aby v blízké době padl pod pilami dřevařů, se nazývá „lesem v obmýtním věku“. 10  

Několik posledních desetiletí sílí zájem lesníků i ochránců přírody o změnu poměrů v lesnictví a místy se přechází k hospodaření, které má být šetrnější k přírodě a údajně trvale udržitelné. Bylo uznáno, že les má i jiné úlohy, než jen vytvářet dřevo. Změnou lesnických přístupů lze mírně zvýšit kvalitu a přírodní hodnotu lesa i bez výrazného snížení výnosů. Limitem dalšího zlepšení je ale právě intenzita, s jakou má být les obhospodařován. Trvá-li správce na vysokých výnosech, jsou možnosti zlepšení velmi omezené. A v tom vězí kámen úrazu, protože skoro všem dnes jde o peníze až na prvním místě. V tomto případě však doplácí na lidskou hamižnost něco, co je nesmírně cenné. Lesy jsou nebo přinejmenším mohou být krásné a například v evropském prostoru jsou nesporným základem krajiny. Starý bukový les plný velikánů a padlých kmenů je cosi impozantního a představuje nejhodnotnější prvek skutečné krajiny. Je to ideální místo pro výjimečný a vznešený život. Navštívit jej je zážitek, a co teprve mít jej za humny! Až se mi chce nazvat nešťastníkem každého, kdo takový les nikdy neviděl. Kdo ale starý prales kvůli zisku vykácí, ten přímo přispěl k zevšednění světa. Takový les roste dlouho a člověk jej svou činností může snadno poškodit, stačí už porazit pár největších stromů. Pokud ale pokácí většinu starších jedinců, je veškerá hodnota ztracena. V dnešní krajině dospělé a staré lesy nejsou skoro vůbec, čímž je nesporně ochuzena. Místo nich vidíme samé mladé a středně staré porosty včetně smrkových monokultur a hojné paseky i jiné stopy po těžbě. Napříč Českou republikou nalezneme lesy v různém stavu, který v zásadě odpovídá míře chamtivosti minulých a současných správců. Vzácně se vyskytují relativně souvislé porosty, ale najdeme také řadu tak vybrakovaných lesů, že se skládají více z pasek a křoví než ze stromů. Zároveň skoro všude dominují oproti listnatým nepůvodní jehličnaté druhy, například vojenský újezd Brdy je téměř souvislá smrková monokultura, okolí Bezdězu je zase monokulturou mladých borovic. Stav průměrného lesa v této zemi hodnotím jako značně neutěšený. Z pohledu na satelitní snímky například vyplývá, že v Krušných horách v okolí Novodomského rašeliniště prakticky nelze mluvit o lese, protože třetina plochy je holá a na zbytku rostou mladé stromky. V Krušnohoří působí souhra intenzivního lesnictví s poškozením porostů imisemi a v lesích od Božího Daru po Horu Svaté Kateřiny spoluvytváří žalostný obrázek. Naproti tomu na soutoku Moravy a Dyje (v biosférické rezervaci Dolní Morava), kde se do nedávna vyskytoval rozsáhlý lužní les, je masivní těžba výhradní příčinou zkázy. Dospělý listnatý les dráždil firmy a hospodáře svým „nevyužitým potenciálem“, a proto jej začali systematicky přeměňovat na paseky, na nichž bude les nejdříve za dlouhá desetiletí. Mně nejznámější případ se odehrává na Křivoklátsku. Tamní lesy byly do nedávné doby jedním z největších zbývajících celků listnatých lesů ve střední Evropě. Proto také bylo Křivoklátsko prohlášeno chráněnou krajinnou oblastí a později i biosférickou rezervací. Staré krásné bučiny pokrývaly celé kopce, v 11  

posledních letech ale i zde proběhla jejich tragická likvidace. Snad na výsměch si lesníci založili „lesnický park“, aby ukázali celému světu, jak umí ”trvale udržitelně“ hospodařit. Při každé příležitosti přesvědčují veřejnost, jak jim záleží na přírodě, a ohánějí se pojmy jako například „šetrnost“. To je účinná metoda, protože drtivou většinu to uchlácholí a přiměje k nečinnosti, takže si lesnické firmy mohou dovolit mnohem víc. Je otázkou, nakolik jejich hospodaření škodí přírodě, naprosto však není otázkou, zda škodí estetické hodnotě lesa. Realita působí skoro tak, jako by se ta lesnická pakáž snažila Křivoklátské ”hvozdy“ úplně vymýtit, a nutno dodat, že se jí to daří. Nepraktikuje sice velkoplošné holoseče, ale menšími vyrubanými plochami se tamní lesy jen hemží. Vedle toho dochází k nekonečnému prořezávání ostatních porostů. Při kterékoli návštěvě lesa slyšíme vzteklé vrčení pil. Situace se má obecně asi takto: původně vzrostlý bukový les se spoustou velkých stromů a menším dorostem. Jednoho dne se na stromech objeví tečky zvýrazňovací barvy. Pak přijdou lesníci a pokácí zhruba čtvrtinu až třetinu stromů. Ale ne, že by nyní měl les na dlouhá léta pokoj, aby mohl dorůst. Napřesrok se tečky objeví znovu a zase se kácí, a další rok opět, až zbyde jen pár stromů, mlází nebo rovnou paseka. Tato zkáza trvá na Křivoklátsku v neutuchající míře již několik let a nejvíce zasahuje právě ta nejcennější a nejkrásnější místa se starými stromy, která nejvíce zasluhují uchovat. I všechny ostatní porosty jsou ale pod silným tlakem, lesy jsou samé prázdné místo a někde tak řídké, že skrze ně vidíme stovky metrů. Člověk by chtěl věřit, že už to přece musí přestat, ale to by se šeredně spletl. Když projdeme ty zbytky lesů, vidíme, že úplně všude jsou další stromy označené k pokácení. Kdyby všechny tyto stromy naráz zmizely, už by tam opravdu nic nezbylo. Pokud nám záleží na přírodě a její kráse, stává se procházka po takovém lese akorát zdrojem nevýslovného hněvu. Nikdo si neumí představit, kolik zloby a lítosti jsem já musel spolknout, když jsem ty dlouhé roky sledoval, jak jsou posvátné háje jeden za druhým znesvěcovány. Jak to může lesnickým firmám procházet? Napomáhá jim řada faktorů. Už samotná administrativa a zákony umožňují přes formule o šetrnosti k přírodě existenci bezohledně intenzivního lesnictví. Když se s tím spojí korupční prostředí a klientelismus, mají lesníci nemístně volné ruce a vše záleží na jejich libovůli. Státní úředníci a lesnické společnosti nezřídka táhnou za jeden úplatky prolezlý provaz. Reálné zásahy v terénu nelze nijak maskovat, ale když se operace dostatečně rozmělní, obvykle to ani není potřeba. Pro běžného návštěvníka lesa je skoro nemožné udělat si obrázek o celkové intenzitě kácení, protože věc nesleduje plošně a dlouhodobě. Navíc když člověk vidí nějaký jev, potřebuje vědět, jak se to dělá jinde (znát referenční hodnoty), aby mohl posoudit, jestli je to v širším kontextu dobré nebo špatné. Proto velmi záleží na tom, jak mu kdo danou situaci interpretuje. Na tomto principu je založen psychologický trik aktivního přesvědčování. Lesníci dbají o to, aby si před veřejností vytvářeli 12  

ekologickou vizáž a tvrdí, že svojí péčí vlastně pomáhají lidem i přírodě. Paseky, pařezy po obrovských stromech a haldy pořezaného dřeva vydávají za cosi, co je „přirozenou a samozřejmou“ součástí lesa. Přitom tajně doufají, že nikdo neztropí povyk nad tím, že se to děje ve skandální míře. Značnou část neznalých návštěvníků se opravdu podaří takto obelhat a uchlácholit. Jiní si říkají: „Tohle vypadá hrozně, ale oni sami asi vědí nejlépe, co je potřeba.“ Většina je naštvaná, ale jednoduše to nechce řešit a přidělávat si tím problémy. Pasivitu udržuje i fakt, že lidé záměrně v dobrovolné slepotě přehlíží zjištění, která jsou jim nepříjemná. Obyvatelé místních vesnic mají zase ve věci vlastní zájem, protože někteří v lese pracují, jiní kupují dřevo a ostatní jsou alespoň známými lesáků. Ti se tedy už vůbec k ničemu nerozhoupají a nanejvýš kibicují u piva. Tak se stává, že se dlouho nepozvedne žádná zaťatá pěst. Přijde-li na Křivoklátsko někdo poprvé, místní lesy se mu pravděpodobně pořád ještě budou zdát ucházející, protože nemá srovnání s tím, jaké byly dříve. Nejhorší je přímé porovnání míst, která známe a ke kterým jsme si vytvořili vztah. Když na taková místa sáhnou špinavé pracky lesních dělníků, je to k vzteku, a teprve tento vztek může lidi vyburcovat k činu. Kdo ale spatří místo prvně až po zásahu, chápe jako výchozí stav až ten změněný a celá záležitost se jej zdaleka tak nedotkne. Co vlastně znamená trvalá udržitelnost v lesním hospodaření? V první řadě to, že se za rok z lesa neodtáhne víc, než v něm přiroste. V tomto případě se ovšem ani ne za desetiletí zničil les, který rostl 100 až 150 let. Křivoklátské lesy se změnily v tvrdě dřevařský region a žádné plky o udržitelnosti na tomto faktu nic nemění. Podívejme se na satelitní mapě na celý pás lesa od Hředlí po Sýkořici. Že se v chráněné krajinné oblasti může vyskytovat takto vyrubaný les, to považuji za nehorázné. Na základě vlastního pozorování nemohu věřit tomu, že by se nepřekračovaly lesnické plány. Celé počínání místních lesníků je nutné prověřit, a pokud se ukáže, že postupovali protizákonně, exemplárně je ztrestat. A kdyby jejich praktiky snad i byly v souladu se zákonem, pak je to jasný důkaz o tom, že jde o špatný zákon a vinu nese ten, kdo jej vytvořil. Přímo na místě vidíme, že to, co se děje, je nesnesitelné, takže nás nesmí upokojit ani případná legálnost takového počínání. Získávání dřeva je spojeno s poškozováním estetické hodnoty přírody, proto je nezbytně nutné ujasnit si, v jaké míře a za jakým účelem je to přípustné. Poškozování jedné hodnoty není špatné jedině v situaci, kdy se tím jiná hodnota vytváří. To znamená, že využívat dřevo lze právoplatně pro stavbu roubeného nebo podobně hodnotného domu a následné topení v něm. Dále například pro výrobu esteticky cenného nábytku nebo na oheň při táboření v lese. To vše platí zejména, pokud to dělají zajímaví a hodnotní lidé, protože ti mají na opravdovost nezpochybnitelné právo. I za těchto podmínek je ale využívání lesa přípustné, jen není-li celoplošné, takže vedle obhospodařovaných porostů existují také nemalé plochy přírodního lesa. 13  

Když ale dřevem topí banální konzumní člověk ve svém odpudivém příbytku, pak má dřevo čistě jen hodnotu své energetické výhřevnosti, a tedy zcela nevyužitý potenciál. O to víc nás dopálí, když se právě kvůli tomu kácí vzrostlé krásné lesy. Ve východní Evropě bukovým dřevem dokonce běžně topí lidé v ošuntělých se panelácích. Dřevo tam chápou jako laciný zdroj, ale za takové situace jsou lesy ničeny naprosto zbytečně. Představme si, že by se ze dřeva místo toho, aby zbůhdarma proletělo rezavými komíny, postavily nádherné vesnice, z nichž by se lidé radovali ještě za dvě století. Samozřejmě je nutné poskytnout dotčeným lidem jiný zdroj energie, který si mohou dovolit. Lesy skýtají majitelům příležitost k výdělku. Nevyužívat ji se v dnešní materialistické společnosti jeví jako ztráta, za kterou majitel očekává náhradu. Zejména všichni politici zadlužujících se zemí se mohou přetrhnout, aby odněkud vypotili nějaký ten milion či miliardu, a proti omezení lesnictví by nepochybně protestovali. Jako argument by použili to, na co společnost nejvíce slyší, totiž že by se to podepsalo na veřejném blahobytu a pracovních příležitostech. Takový argument dosud platil za prakticky nedotknutelný, ale tomu bude brzy konec. Zvláště drzý je od těch, kdo společnost ve velkém okrádají a kryjí miliardové podvody. Tuto velkoformátovou korupci a zlovolná spolčení je nutno nemilosrdně vyhladit. Dnes se všude šetří a vypadá to, že na nic nejsou peníze, ale když se nebudou desítky procent státního rozpočtu rozkrádat, všichni se budou mít lépe a na velké plány najednou budou prostředky. Takovým velkolepým plánem je vytvářet krásnou a vznešenou krajinu, v níž by i lidé mohli růst ke své velikosti a žít své pozoruhodné životy. A staré lesy a stromy jsou nepostradatelným prvkem takové krajiny. V dnešní krajině je jich minimum, proto zasluhují přísnou ochranu. U mnoha velkých stromů je doslova hříchem pokácet je a člověk by horko těžko hledal nějaké ospravedlnění. Kam zbloudila ekologie? Uznáme-li, že úkolem ekologie je učinit lidskou přítomnost na této Zemi po delší čas snesitelnou, pak musíme zároveň konstatovat, že v tom ekologie katastrofálně selhává. Zběžnému pohledu běžného Evropana se to možná nezdá, ale všechno se zhoršuje zdrcující rychlostí. U nás v Evropě však rozbíhající se globální změny zatím jen nesměle klepou na dveře. Většina lidí ještě nečelí ekologickým důsledkům materiální expanze v každodenním životě, a právě jen odtud pramení ten jejich nehorázný nezájem. Člověk vidí, že stále existují lesy a louky, na polích se pěstují plodiny, panuje ještě poměrně stabilní klima, města se jaksi udržují v provozu, továrny běží, regály velkoobchodů jsou plné zboží, on má svou práci i svou rodinu, a 14  

proto podléhá dojmu, že to vše je samozřejmost. Myslí si dokonce, že je to jistota, na které lze stavět a budovat spokojené živobytí. Ten naivka si plánuje kariérní postup, spoří na důchod, bere si hypotéku, kupuje auto a jezdí na dovolené. Dumá, za jak dlouho bude mít to či ono a domnívá se, že tento jeho zajištěný život potrvá donekonečna. Nebudu zde ani rozvádět, jak je nám už takovýto drobný „život“ z duše odporný. Jenže ve světovém soukolí to pořádně skřípe. Zemský ekosystém funguje už jen ze setrvačnosti, se zaťatými zuby. Ve všem bude už jenom hůř. Veškeré domnělé jistoty moderního člověka se v příštích několika desetiletích rozpadnou jako domečky z karet a hrady z písku a on bude ze svého pohodlí za uši vytažen jako králík z teplého klobouku. Dnešní čtyřicátníci nejen že nebudou mít spokojené stáří, dost možná budou bídně hynout hlady nebo mrazem v ruinách paneláků a jejich mrtvoly budou cupovat krysy nebo „drazí pozůstalí“. Globální zhoubný vliv lidstva se nejprve projevuje na těch nejcitlivějších místech, jakými jsou například korálové útesy. Takové přírodní úkazy jsou už dnes z poloviny zničené. Klima střední Evropy je ale k životu velmi příznivé a ani změna teploty o několik stupňů by neučinila tento prostor neobyvatelným. Nicméně všude poroste úsilí nutné k zajištění nejzákladnějších potřeb, život bude stále těžší a závislejší na technice. To ale bere v úvahu málokdo, protože běžní lidé se sami od sebe začínají o problémy starat, až když ty se jich fyzicky dotýkají. Přímému ničení padají za oběť ekosystémy a tvorové, z nichž lidstvo dokáže vydřít zisk. Deštné pralesy, mangrovy i všechny ostatní hodnotné ekosystémy čeká pod taktovkou lidstva rychlá likvidace. Lov a ztráta životního prostoru zdecimovaly téměř všechna divoká zvířata, jmenovitě například nosorožce, lvy, tygry, vlky, medvědy, rysy, orly všech druhů, sokoly, zubry, bizony, kytovce, žraloky, tuňáky a tak dál a tak dál. Žádnou výjimkou nejsou ani populační poklesy o 99%. Velké většině zvířat nad 1 kilogram hrozí vyhubení v nejbližších desetiletích, přinejlepším pak do konce 21. století. Z planety kypící životem se stává mrtvá, vyjedená planeta mrakodrapů, paneláků, vepřínů a nekonečných lánů monokultur, kde moderní člověk „konečně“ nastolil svoji hrůzovládu. Takováto podoba současnosti možná není odporná těm městským otrokům, kteří zvíře vidí jen na televizní obrazovce a které příroda nezajímá, já ji však odmítám. S něčím takovým se NIKDY nesmířím. Bude-li v příštích desetiletích tento proces dovršen, přestane mít existence na této Zemi pro mě smysl. Představa světa bez divočiny je pro mě děsivá. Lidstvo se ukázalo být nejhorším ze všech možných škůdců této krásné planety, který souhrn všech ostatních destruktivních vlivů žoviálně strčí do kapsy. A největší vinu na tom jako vždy a všude nese přelidnění. Jakou úlohu v tomto grandiózním konci světa zastává ekologie? A o jakých úlohách si namlouvá, že je zastává? Měla by bít na poplach a sdružovat lidi usilovně hledající alternativu k modernímu světu. Místo toho však ekologie 15  

získala jistou politickou váhu a spoluúčast v rozhodování, takže přijala postavení, které jí bylo vyhrazeno. Systém namíchal a rozdal karty a s těmito kartami se ochrana přírody snaží sehrát svoji skromnou partii. Dělá, co se dá, ale asi už tušíte, že to ani zdaleka nestačí. Pekelný oř pokrok se s kočárem civilizace řítí do propasti a ekologie jen mírně brzdí jeho bezhlavý trysk. Jedinou nadějí je však skopnout z kozlíku zběsilého vozku světový kapitál a chopit se opratí. V kontextu dnešní reality je rozsah ekologických aktivit spíš už jen směšný. Vědomosti by byly, ale chybí jejich odezva a uplatnění v životě. V zákonech a mezinárodních úmluvách nalezneme proklamace o tom, že je třeba nepřetěžovat zdroje a držet lidský vliv na snesitelné úrovni, že je třeba zastavit destrukci ekosystémů a vymírání druhů, ale nic z toho se neděje. Nad ochranářskými snahami téměř vždy vítězí zájmy bezohledného materialismu. V žádném z globálních cílů není ochrana životního prostředí úspěšná. Kvůli tomu se mi jeví nemístné označovat problémy a hrozby za výzvy „challenges“, jak si to ekologové navykli ve snaze zdůraznit svůj aktivní přístup. Za výzvu lze podle mého považovat jen to, u čeho existuje určitá naděje na splnění, jinak jde o pustý eufemismus. A tihle ekologové navíc v bezmezné naivitě doufají, že svých cílů dosáhnou mírumilovnými metodami domluvy a přesvědčování. Proud profesionální ekologie sám sebe chápe příliš úzce jen jako vědu. Domnívá se, že filosoficko-morální otázky už jsou vyřešeny humanismem a politické otázky demokracií. A proto environmentální vědy jen přináší data a podklady pro humanistická řešení. Humanismus se svými morálními předsudky ovšem nikdy žádné řešení nevymyslel, jeho „řešením“ bylo vždy jen více ukrajovat z rezerv Země. Přemnožili se někde lidé? To nevadí, zintenzivníme výrobu. Došlo jinde dřevo? Pokácíme další lesy… Tímto odsouváním problémů způsobuje humanismus jejich eskalaci a nakonec kolaps, k němuž všechno směřuje. Ekologie postavená na humanitní morálce je absurdní a bezzubá, protože stále ustupuje donekonečna rostoucím nárokům lidské společnosti. Prosadí se jen taková opatření, která nikoho neomezují. A proto je „řešení“ vždy nedostatečné a navíc jen dočasné. Dokud má společnost nadbytek, může si dovolit malou úlitbu a ponechat drobnou část krajiny a zdrojů stranou pro přírodu. Ale jakmile udeří nouze, půjdou všechny ohledy stranou. A nouze udeří, na to lze vzít jed. Kdo pak bude s puškou v ruce bránit poslední ussurijské tygry? Dnes je vyhlášen národní park, který bude za 10 či 20 let stejně zplundrován kvůli potřebě dřeva a zemědělské půdy. A ani sám status chráněného území ochranu nezaručuje, příroda je v něm mnohdy drancována skoro stejně bezostyšně jako kdekoli jinde. Řada národních parků existuje jen na papíře a území se ve skutečnosti nedostává pražádné péče ani protekce. Za neúspěchem ekologie stojí i samotní ekologové se svojí náturou. Nalezneme mezi nimi zvýšený podíl různých podivínů, zpustlých samorostů, 16  

ošklivých žen a dalších ušlápnutých outsiderů, tedy lidí, kteří v ostatních vzbuzují spíše odpor. Extrémní případy jsou i zde vzácné, ale slabý odvar tohoto je přítomen v kdekom. Jsou to lidé spíše neprůbojní, jemnocitní snílci, žádné dominantní osobnosti, které by dokázaly pohnout davy. Důvodem je to, že zdravý a silný člověk má častěji sklony ke spokojenosti se sebou a tedy i k duševní zahálce. Outsider je naopak odstrkovaný, trpící a sám o sobě pochybující, takže je puzen hloubat, proč se mu tak špatně vede. Přemýšlení jej posléze přivede i k hledání dobra. Naneštěstí však už podvědomě uvažuje jako utlačovaná oběť, má v sobě a priori zakořeněnou morálku ublíženosti. Chce pro každého ohledy, aby si je i on sám směl nárokovat. Odtud ten zpropadený levičácký humanismus, kterým je celá ekologie nasáklá. A ti ostatní, „normální“ ekologové podléhají stejným nešvarům, jakým podléhají lidé obecně. Pominu ty, kteří jdou ekologii studovat z lenosti. Zbývající přijdou s určitým zápalem, který v nich ale studium postupně zadusí, protože cestu ze současné krize nikdo nezná. Od ideálů upadají studenti ochrany přírody víc a víc ke každodenní rutině, na ekologii činu se naučí hledět spatra. Běžný fundovaný ekolog už netouží zachránit svět, vnořením do problémů zjistil, že nic není tak jednoduché, ovšem ustrnul ve slepé uličce relativizování bez východiska. Nyní mu jde spíš o to, aby si i pro sebe našel volnou niku: nějaké útulné místečko, kde by se mohl zašít a žádaje o granty pracovat na nějakém podružném problému. Možná bude namítat, že každý ten problém má svůj význam, ovšem za podružný a zástupný musí být považován do doby, dokud se ty největší, fatální problémy přehlíží. Dokud se na největší hrozby nenajdou uspokojivá řešení, je nesmyslné zabývat se podružnostmi. Krom toho existuje obrovská disproporce mezi teoretickými znalostmi a jejich uplatněním v životě. O všestranně zhoubném vlivu lidstva se toho ví poměrně hodně, ale stejně není nikdo schopen s tím něco učinit. Žádné vědomosti například nezabránily tomu, aby se desítky druhů velkých savců nedostaly na pokraj vyhubení. Vědeckému bádání je spíše vyhrazeno jen mapovat postupující zkázu, než aby jí dokázalo zastavit. To je úkol pro velkou politiku. Nechtěl bych však být nevděčný a podceňovat například význam řady záchranných programů, které předešly vyhubení několika druhů. Jak jsem ale řekl výše, jsou to vítězství jen dočasná. Tyto druhy stejně postupně přichází o svůj životní prostor. Ekologové zkrátka vědí, že na ty velké problémy prostě nestačí, proto jim nezbývá než řešit menší úlohy. Současné dění jim připadá hrozné, ale netroufají si vystoupit proti tlaku korupce a nadnárodních firem. Bohužel, společnost při tom získává dojem, že všechno je jaksi zajištěné, protože ekologie vykazuje činnost a má slovo v politice. Když někdo nadnese nutnost řešit ony fatální problémy, jejichž existenci běžný člověk odsouvá na okraj vědomí, je označen za extremistu, protože ekologie už přeci „funguje“. To vše by nás nemělo překvapovat, jsou to logické důsledky faktu, že nikdo ještě nepřinesl reálné řešení. Neexistuje společný prapor, pod nímž by se 17  

odhodlání mohlo sjednotit. Píšící ekologové sami hýří fantasmagorickými plány, jejichž realizaci očekávají v budoucnosti, avšak ona neproběhne nikdy. Skutečné řešení těžko může přinést ekolog, jehož záběr je příliš omezený, musí to být člověk poznání, který ekologické znalosti zahrnul do svého pochopení světa. Vzhledem k pokročilému stavu destrukce bude řešení nutně radikální, protože lidé se zkrátka budou muset uskromnit. Jeho nedílnou součástí musí být rázná proměna každodenního života, jež za současnými trendy načrtne tlustou čáru. Jemnocitné dušičky ale ráznost odmítají jakožto extremismus, ovšem za těchto podmínek může být jedině ráznost adekvátní. Naopak smířlivost se dnes už stala nemístnou a vyskytuje se také jen tam, kde vládne nevědění. Obhájci nekritické smířlivosti mnoho věcí nevědí, ignorují nebo si nechtějí připustit. Odmítání „extremismu“ si lidé spojují s dobrým svědomím a žijí v přesvědčení, že tento musí být za všech okolností špatný. Extremistou se přitom této vyměklé společnosti jeví každý, kdo se rozhodne podle svého poznání jednat a vystoupí proti zvrhlosti. Ve svém „boji“ proti němu se občané cítí být v právu a připadají si ctnostní. Nebýt extremistou je ovšem ctnostné jen tehdy, když k tomu není důvod. V opačném případě jde o zbabělost. A nalezneme zde jistý paradox – ráznost, kterou většina uzná za adekvátní při ochraně lidských životů, se té samé většině zdá nepřiměřenou při ochraně přírody. Tito lidé si neumí představit, že by někdo mohl přírodu milovat stejně silně, jako třeba oni milují své děti. A já nepochybuji o tom, že v této přelidněné době je láska k přírodě citem vpravdě vznešenějším a potřebnějším než láska k dítěti. Touha po dětech je navíc sobecká, protože většina lidí chce zplozením potomka jen dodat své existenci nějaký smysl. Já miluji lesy více, než lidé své děti. A kdyby jejich děti někdo mučil a hubil, jaký osud by mu asi přáli? To by najednou násilí odmítal jen málokdo. Jenže když je třeba chránit přírodu, to se všichni vymlouvají a nanejvýš melou pantem. Právě na pasivitu a chybějící kuráž svých odpůrců spoléhají všemožní škůdci přírody. Málokdy se najde někdo, kdo by doopravdy vzdoroval a nenechal se zastrašit. Drtivá většina jen nespokojeně žvaní a rázné činy sama odmítá. O bezmoci demokracie „Demokracie není dobrý systém, ale je to ten nejlepší z možných.“ Takto v dnešní době rozvratu a nesplněných očekávání obhajují demokracii ti chytřejší z liberálů. Za tichého souhlasu všech zúčastněných se z politiky jako služebnice ideálů, která má s člověkem své plány, stala politika nejmenších věcí, která se zabývá už jen problémy každodennosti a za svou nejvyšší metu považuje pohodu běžného člověka. Politik je v takovém pojetí ospravedlnitelný, jen pokud je sluhou lidu. A tento stav má být kýženým cílem a vrcholem dějin? Říct 18  

si, že pravda neexistuje a každá hodnota je relativní, a proto opustit jednou provždy snahy o pozvednutí lidstva a napříště se věnovat už jenom technickému zlepšování všedního života? Taková demokratická společnost že má být nejlepší z možných? Po řadě nezdarů a tvrdých zkušeností 20. století se většina společnosti stala hluchou a netečnou k pokusům o nějaké principiální změny. Lidé se již bojí a jsou i líní zkoušet a tvrdošíjně se drží systému, který vlastně po nikom nic nechce a od nikoho také nic nečeká. Jejich instinktivní odpor vůči všemu, co ještě má svůj ideál a nebojí se někdy být i tvrdým, proti odvážnějšímu myšlení i jednání, ovšem není dán hlubokým chápáním hodnoty demokracie, jak jedině by to bylo přípustné, nýbrž obyčejným strachem z toho, že by se mohl objevit někdo, kdo jim upře část jejich pohodlí. Tím ovšem vývoj ustrnul na slepém bodě, ve zřízení, které vlastně není ničím jiným než mezidobím a vyčkáváním na lepší systém. Když však má toto mezidobí delší čas hrát úlohu cíle dějin, vystupuje na povrch stále zřetelněji jeho neúspěšnost a nesmyslnost. Čím větší jsou problémy, jimž svět čelí, tím více v jejich řešení demokratický systém selhává. S tím vším pak vyplouvá na povrch i vědomí o nutnosti změny. Paradox demokracie spočívá už v její základní tezi, že vyjadřuje vůli lidu. Nevidím, že by lid jako celek měl nějakou skutečnou vůli, možná tak veřejné mínění, ale máloco je tak vrtkavé a nerozhodné jako právě veřejné mínění. Ti, kdo se dnes nejvíce ohání vůlí lidu, mají propracované způsoby, jak tuto vůli určovat nebo alespoň ovlivňovat. Dalekosáhlý vliv má na veřejné mínění zejména reklama a její agresivnější sestra propaganda. Mínění si utváříme na základě informací dostupných z okolí. Když je proto v médiích a jiných zdrojích veřejnosti záměrně předkládán zkreslený obraz reality, ovlivňuje to hluboce mínění i každého inteligentního člověka. Získáváme tím špatné výchozí informace, z nichž pak nutně vyvozujeme špatné závěry. Právě na manipulaci s obrazem reality se média zaměřují. Různé vlády, společnosti a iniciativy mají rozličné plány, ale téměř žádná to se světem nemyslí dobře. Reklamu a mediální lež používají k prosazení svých záměrů, například soustavné podceňování ekologických problémů umrtvuje vůli ke změnám. Vydávání konzumního systému za samozřejmost a podmínku života zajistí, že většinu lidí vůbec nenapadne, že něco je špatně. Ubezpečování, že techniky nebude vládami a korporacemi zneužito proti člověku, zase umožňuje příchod světa, kde se právě to stane a jedinec bude již zcela bezmocný. Společnost sama usnadňuje svým charakterem médiím práci, protože lidé se rádi nechají klamat pohodlnou lží a chtějí věřit tomu, co by se jim líbilo. Zde vyvstává nutnost podrobit jakoukoli propagandu přísnému dohledu a odebrat korporacím vládu nad médii, jinak je každá snaha o nápravu odsouzena k nezdaru. Možnost ovlivňovat veřejné mínění však může být stejnou měrou použita k dobrému cíli. Může mezi lidmi probudit zájem a skutečnou vůli k něčemu, ty ovšem nepramení z veřejnosti samotné, nýbrž z iniciativy jednotlivců a malých 19  

skupin. Opravdová vůle lidu je cosi velmi redukovaného, projevuje se jen jako reakce na období těžkých existenčních podmínek a omezuje se na všeobecnou nespokojenost. Aby se běžný člověk rozhoupal k projevu, musí trpět značnou nouzí. Sám od sebe chce jen zajištění základních potřeb, ostatní požadavky mu podsunul některý z „mluvčích lidu“. Právě tak se za světové války v Petrohradě změnily požadavky chleba v požadavky abdikace cara. Na takové vůli by jen blázen mohl chtít stavět společnost. Ale i kdyby společnost disponovala tvořivou vůlí, je zde jiný ještě výraznější rozpor. Vůle většiny rozhodně nemusí indikovat nejlepší možnost. Názor většiny zdaleka nemusí být pravdou, vlastně jí ani nemůže být, proto je chybou pokládat jej za kritérium správnosti. Většinu tvoří obyčejní lidé, jejichž mínění je nesmírně omezené. Běžný člověk hněte své stanovisko ze směsice pocitů, přání a domněnek, důvody zde hrají podružnou roli a vědění není přítomno vůbec. Většina je zcela neschopna správně posoudit stav věcí, protože přání věrně uctívá jakožto otce myšlenek. Každý z davu chce především svůj malý aktuální prospěch a pak až ho zajímá společnost a svět. Avšak plete se i v mínění o tom, co je pro něj samého prospěšné, takže pak sklízí hořké plody své práce. Jak by mnoho takových mohlo mít dohromady pravdu?! Je to bezmála zázrak, má-li pravdu v celkovém pohledu na svět i jediný ze všech a správné mínění a hodnocení skupina lidí. Od nich se pak hodnotné smýšlení šíří na všechny strany a může Zemi připravit velké ozdravění. Kam se za nimi hrabe “objektivita” celého veřejného mínění. V demokracii je však hlas nejlepšího člověka formálně roven hlasu posledního z hlupců. Je krajně naivní myslet si, že by se většina současných lidí byla kdy schopna samostatně dopracovat k nějakému kloudnému poznání a vytvořit tak uvědomělou společnost. Od běžných lidí se nedá vůbec očekávat, že budou znát řešení na složité problémy, tyto problémy obvykle ani nezahlédnou. V jejich silách je přinejlepším poznat toho, kdo by řešení znát mohl a tomu pak svěřit důvěru. Jedině tak také může demokracie reálně fungovat. Celá krize dnešního politického života spočívá v tom, že právě lidí povolaných rozhodovat tu není. Neštěstí každé doby se rodí tehdy, když se k moci dostanou trpaslíci. Lid bezpodmínečně potřebuje své inspirující vůdčí vzory, bez nich je prakticky nemožné, aby se rozhodoval správně. Lid sám nemá iniciativu a jen reaguje na podněty, to znamená, že problémy chce řešit, až když se stávají nesnesitelnými, a vůbec neví jak. Rozhodně se jim nesnaží předejít. Demokratická “řešení” jsou také zcela nedostatečná, neboť prvním zájmem obyčejných lidí je vlastní pohodlí. Demokratický minimalismus znamená hasit jen tam, kde nejvíc hoří. Jenže co když je třeba část pohodlí obětovat? Čím déle se odkládají problémy přelidňování a devastace přírody, tím větší daň si budou žádat. Ještě před sto lety by se řešily relativně snadno, odloží-li se jejich řešení ještě o třicet let, bude to již daň nesnesitelná. Dnes se při snahách o zlepšení klade na první místo podmínka, že musí být zachován nadbytek a pohodlí pro 20  

všechny. To lze dělat tak dlouho, než dojde k celkovému zhroucení. Demokracie je dobrá jen k tomu, aby lidstvo dovedla spořádaným krokem na pokraj zániku. Technický pokrok spolu s demokracií nevědomých mas, to je vskutku smrtící kombinace. Za doby míru a dostatku demokratické zřízení alespoň přibližně funguje. Tehdy se totiž neuzavírá mnoho důležitých rozhodnutí, většina jich má jen administrativní charakter a na jejich konkrétní podobě vlastně příliš nezáleží. Když ale nastane ohrožení, je princip demokracie v koncích, protože nemá způsob, jak by bez ztráty své liberálnosti lidi k něčemu přinutil, tím pádem ani vůli přijmout dostatečně silná opatření. Nejpozději tehdy je nutné, aby konečně vystoupil někdo a rozhodl, co je třeba vykonat a kam napřít úsilí, a ukončil tak překřikování davu, který není svolný k žádným ústupkům. A jistěže se to tak také děje. Ve skutečnosti by měli takoví rozhodující lidé vystoupit dříve, ještě než lehkovážnost společnosti způsobí příchod velké krize. Stojíme před dilematem, zda se umanutě držet chybného mínění většiny, a nebo se spolehnout na vedení elity, což také přináší rizika. O demokracii lze říci tolik, že při neúnosném zatěžování prostředí je schopna dočasně vytvořit celkem blahobytnou společnost a každému dává volné ruce, aby si hleděl svých zájmů. Já bych ale považoval za daleko cennější systém, který dokáže vytvořit při dlouhodobě snesitelné míře zátěže prostředí, které pozvedá lidskou úroveň a umožňuje žít zajímavý život. Cennější je ale vlastně i jakákoli po delší dobu udržitelná, tedy k přírodě přátelštější společnost. Pro moderní svět je příznačná obava či fobie z vlády privilegovaných. Ano, historie nás učí, že v mnoha případech je taková vláda uzurpátorská a společnosti škodlivá. Je ale nasnadě, že odmítnutí nezasluhuje tento způsob vlády jako celek, nýbrž ti nevhodní lidé u kormidla. Dejte běžnému člověku velkou moc a stane se z něj monstrum. Žádný běžný člověk nemá ve vládě co pohledávat, naopak, taková úloha si žádá v každém ohledu výjimečné a vybrané jednotlivce, kteří se nezdeformují pod vahou zodpovědnosti. Bohužel, právě proti existenci takových jedinců brojí již dlouho morálka prostřednosti. Od politiků se očekává, že budou jen prvými z lidu a nikoli víc než lidem. Nejsou to vládcové, jen úředníci, jimž vláda není posláním ale prací. Není proto divu, že horizontem jejich úvah je vlastní prospěch a odhadování, co všechno jim ještě projde. Stávají se z nich paraziti, mohou si nakrást a své sliby odbýt lakonickým „tak jsem to zkusil“. Do politiky se dere kdekdo s vědomím, že vlastně skoro nic neriskuje. Proto by na politiky měly být napříště kladeny vyšší nároky, aby za sebe ručili svou ctí a pakliže se jí zpronevěří, budou vystaveni všeobecnému pohrdání. Pro povolaného vládce je jeho snažení posláním, za něž je ochoten ručit vším. Za takových podmínek by si politickou dráhu každý zlodějíček dobře rozmyslel. Vládu mají obstarávat ti nejlepší, pakliže jsou dobří dost. Právě na jejich hodnotě vše záleží. Kdyby se vlády jednou chopili ti, kteří mají vládnout, pak se 21  

na Zemi mohou dít obrovské věci, které dosud nepřicházely vůbec v úvahu. Osvícení vládci, kteří přijali za své ty největší úkoly, aniž při tom zapomněli na lid, právě ti by mohli pozvednout svět na novou úroveň. Co je lid a jaká jsou jeho práva Myšlení a uvažování dnešní společnosti je do hloubky otráveno. Již několik století se misky vah politické moci s výchylkami, ale vytrvale, odklání od aristokracie a elity směrem k lidu. Lid získal v dějinách celou řadu zastánců mezi intelektuály a mysliteli, kteří boj za jeho práva přijali jako své poslání. To, ve spojení se všeobecným vzděláním a hmotným vzestupem, způsobilo, že lid sám sebe začal vnímat jako sílu a svrchovanou hodnotu. Vzápětí pak logicky začal mít i požadavky na politická práva a moc. Souběžně s tím docházelo ke zpochybňování aristokracie a jejího významu. Zde působily jako voda na mlýn hojné příklady aristokratů, kteří měli moc, ale v žádném ohledu nepředstavovali duchovní výkvět své doby. Novou sílu celý jev nabral se vznikem buržoazie. Měšťané našetřili majetek a posléze si vydobyli i politickou váhu, ale nikdy si neosvojili úroveň a styl aristokracie, kterou se snažili jen neúspěšně imitovat. Měšťan je chytřejší člověk, kterému se pílí podařilo zbohatnout, nikdo v něm ale, ani při nejlepší vůli, nemůže spatřovat projev vyššího lidství. Za takových podmínek se mezi chudými vrstvami v důsledku vydatné socialistické agitace rozšířila nenávist a pohrdání vůči jakékoli elitě. Kdekdo si začal říkat: „Když oni mohou mít moc a majetek, proč bych je neměl mít i já?“ Tak se evropské nebe zatáhlo rudými mračny dělnických bouří. Skrze celé dějiny socialistického smýšlení se však táhne jedno základní nedorozumění. Všichni ti, kteří bojovali za rovnost a práva lidu, především špatně pochopili pojem lid. Jedni pocházeli z nuzných poměrů a museli si na živobytí vydělávat tvrdou dřinou. Při pohledu na majitele továren je popadala zlost a v duchu se ptali: „Oč jsem já horší než tamten nabubřelý panák? A proč tedy já mám pracovat do úmoru, zatímco on žije v takovém pohodlí?“ Druzí netrpěli hmotnou nouzí, ale ve svých myšlenkách se do té situace vžívali. Oba druhy pak cítily křivdu a hrubou sociální nespravedlnost. Odtud pramení rozhořčení, z nějž socialismus čerpá své postoje. Zde se však zároveň všichni socialističtí intelektuálové dopustili zásadního omylu v uvažování, když křivdy na sobě automaticky zaměnili za křivdy na lidu, jako by jim snad kdokoli byl roven. Svým učením otravovali mysl společnosti, o tom není pochyb, ale nebyli to lidé bez mozku a ducha, inteligencí rozhodně čněli nad průměr. Tím pádem ale sami nepatřili k lidu, nýbrž k určitému druhu elity. Spravedlivá příslušnost k elitě se určuje duševní úrovní a nikoli majetkem. Oni však záměrně přehlíželi rozdíly mezi sebou a běžným člověkem a stavěli se do čela lidu jako hlásné trouby a rozněcovatelé jeho hněvu. Toužili za sebou cítit 22  

dav, jímž by své rozhořčení znásobili do olbřímích rozměrů a pak zosnovali svou pomstu. Jejich kázání bylo pro mnohé přitažlivé, protože široké vrstvy skutečně neměly zrovna lehký život a lidé jsou mimo to vždy rádi, když mohou někoho učinit odpovědným za svoji životní bídu. Socialistická idea rovnosti spočívá na předsudku, že jsou to jen podmínky prostředí, co vytváří rozdíly mezi lidmi. To je vyvráceno už prokazatelně rozdílnou inteligencí různých lidí. U běžných lidí má prostředí skutečně určující vliv, ale velkou výjimečnost ani genialitu nevysvětluje. Člověk musí mít vrozený potenciál, aby se mohl duševně povznést do opravdové výše. Napoleon se nestal Napoleonem jen díky okolnostem, ale také díky tomu, že na to měl. Průměrnému člověku lze usilovnou péčí dopomoci k rozšíření obzorů, ale touha po poznání nepramení z jeho nitra. Ponechán sám sobě zůstává přízemním a čte bulvární tisk. Naopak inteligentní osobnost touží už sama od sebe po poznání a snaží se růst vzhůru. Je podobna sekvoji vždyzelené, zatímco běžný člověk je pouhým břečťanem, i on se občas podívá do korun, ale jen tehdy, má-li tam po kom vylézt. Kdyby ti teoretikové socialismu chtěli lepší společenské postavení pro sebe, bylo by to oprávněné. Inteligentní lidé nemají dělat úmornou manuální práci, nýbrž potřebují prostor a čas k duševnímu vzestupu. Kdyby chtěli zlepšit hmotnou situaci chudších vrstev, bylo by to také oprávněné. Avšak tím, že namísto aristokracie ducha pozvedli za cíl společnosti sprostého dělníka, tím spáchali zločin proti životu. Lidu je třeba zajistit snesitelné životní podmínky a důstojnou existenci, to nikdo nezpochybňuje. Zároveň je ale nestoudnou křivdou vůči přirozenosti přisuzovat davu veškeré právo, „v jeho zájmu“ ničit a napadat elitu jako stav a vést válku proti výjimečnosti. Co je totiž tento lid? Lid je to, co zbyde ze společnosti, když odečteme všechny výrazně nadprůměrné. Je to masa obyčejných lidí a obyčejný člověk je bohužel nevýslovně omezený a provždy nesvobodný tvor. Proto má poslouchat a ne rozhodovat. Když lid získá přímou moc, naprosto k ničemu mu není a vůbec netuší, co by s ní tak měl dělat. To se již několikrát v historii ukázalo. Vždy pak nastává doba totálního rozvratu, takže i ti, kdo lidu moc s velkou slávou dali, mu ji vzápětí i v jeho zájmu odebírají. A co je vůbec zájmem takového lidu? Snad aby se už vůbec nemuselo pracovat? Jaký nesmysl! Kdyby obyčejný člověk nemohl pracovat, byl by to pro něj nejhorší trest, protože s volným časem si neví rady. Stejně tak ani nechce svobodu, takže mu ji žádná síla na Zemi nemůže dát. Toto vědění je intelektuálům i zástupcům lidu příliš málo známé, protože je jim bez ustání předkládán falešný obraz lidu. Spisovatelé i režiséři vydávají běžné lidi za mnohem duchaplnější, než ve skutečnosti jsou, protože jen tak mohou hrát nějakou úlohu v jejich příbězích. Člověku se pak chce věřit, že taková je i realita. Ve skutečném životě však potkáváme velmi málo zajímavých lidí a velkodušných pohnutek. 23  

Výjimečnost a průměr mají diametrálně odlišnou hodnotu, proto jim mají náležet i odlišná práva. Házet je do jedné kategorie a chtít rovná práva pro všechny může jen ten, kdo nespatřil propast mezi nimi, protože sám je ještě lidem a hledí zespodu. O čemkoli lze však přiměřeně soudit jen z pozice nadhledu. Kdo náleží k lidu, ten nemůže chápat a posoudit, co je sám zač. A kdo je inteligentní, ten by měl vědět, že sám už tak docela není lidem a že jeho zájmy se mohou a mají lišit od zájmů běžného člověka. Duševní elita si musí sebe samu jako elitu uvědomit a přijmout svoji stěžejní úlohu. Náležet k elitě znamená vedle výsadního postavení také závazky. Ti nejlepší mají určovat společnosti cíle a směr. Když někdo naopak inteligenci využívá k tomu, aby její pomocí napálil druhé a hledí jen na sprostý zisk, stává se obyčejným parazitem. Ještě více viny nese ten, kdo se stal hlásnou troubou dekadence, kdo pouští do světa duševní špínu nebo svádí společnost k nesplnitelnému blouznění. Co se však v dějinách přihodilo? Ti, kdo si neuvědomují výše řečené, bojují již celá staletí za práva lidu, a proto lidu již staletí roste hřebínek. Objevují se pak pocity, že by se svět docela obešel bez autorit a každé autoritě je přiznáno právo na existenci, jen pokud je služebnicí lidu. Bez správné elity je však i veškerý lid vydán na pospas rozvratným vlivům i různým příživníkům, kteří mu nalhávají cosi o svobodě, zatímco uvrhávají celou společnost do stále odpornějšího otroctví. A dát lidem jednoduše volnost? To dnes už kvůli přelidnění nepřichází v úvahu. Leckdo to slibuje, ale nikdo to neudělá, nejméně pak ti demokraté, kteří si tajně přejí mít každého pod kontrolou. A i kdyby, obyčejnému člověku stejně není ku prospěchu, je-li ponechán sám sobě. Je mu mnohem lépe, když může poslouchat autoritu, kterou má důvod ctít, než když má o celém svém životě rozhodovat sám. V takovém případě je sám nad sebou bezradný, zoufalý a rozmrzelý a je náchylný ke všem závislostem. Lid zároveň potřebuje něco, co by dodalo jeho existenci smysl a opodstatnění. Běžný člověk by měl chápat jako poctu, když jej někdo velký využije ke svým vznešeným plánům, protože to je jediný způsob, jak se takový člověk může na něčem velkém a vznešeném podílet. V této souvislosti chci vyjádřit své hluboké opovržení poselstvím písně Plebs blues Jaromíra Nohavici (čímž ale pochopitelně neodsuzuji celou jeho tvorbu), která je příkladným projevem lidové ublíženosti a resentimentu. Bez vládců a jejich velkých plánů by se běžní lidé obrátili v prach a nikdo by jich nevzpomněl, ale například takovou stavbou pyramidy nebo účastí ve slavné bitvě získají i oni kousek nesmrtelnosti. A jen domysleme do konce, co by znamenalo, kdyby každý inteligent měl svou snahou jen ulehčovat a sloužit lidu. Vzešly by z toho tak nudné a ploché dějiny, že bychom mohli celá staletí přehlédnout jediným pohledem, aniž by bylo, co o nich říci. Toužit po něčem takovém je v každém směru zvrácené. 24  

Demokratická společnost stagnuje, nikam vědomě nesměřuje, nemá cíl. Své plány omezuje tím, co může pochopit a uznat masa, což ji prakticky odsuzuje na pouhé vegetativní udržování chodu. Kýžené pozvednutí lidstva by bylo reálně možné, ale prosadit jej může jen geniální individualita, nikdy masa. Většina problémů naší doby pramení z toho, že autority neexistují nebo jsou zpochybněné, takže si kdokoli dělá, co jej napadne, a celá společnost je v rozkladu. Každá změna přináší řetězec důsledků, ale těm běžní lidé naprosto nerozumí a vůbec s nimi nepočítají ve svých úvahách. Čelíme zcela novým hrozbám, jejichž zvládnutí by si žádalo pevnou ruku u kormidla. Místo toho však panuje pocit, že komukoli náleží právo se k čemukoli vyjadřovat. Média (především internet) jsou zaplavena tisíci tlučhubů, kteří mají neodolatelnou potřebu sdělovat světu svá hloupá stanoviska. Zatím je každý kloudný názor přehlušen lomozem prázdných slov. O rovnosti názorů Co nyní hodlám říct, to není žádná velká novinka. Ví nebo alespoň tuší to dneska leckdo. Ale málokdo si to dovolí otevřeně prohlásit, aby nesklidil přemrštěnou reakci ze strany svých méně uvědomělých spoluobčanů. Proto když už se o tom mluví, tak většinou jen v náznacích a nesměle. Dokud ovšem tento pohled na věc nevejde ve všeobecnou známost a neobhájí své místo, zůstává těžko představitelným, že by společnost mohla vykročit lepším směrem. Nuže, problémem dnešní doby není ani tak nedostatek tolerance, jak slýcháme ze všech směrů, nýbrž právě její přemíra, a to hlavně na nevhodných místech. Ve všech společenských úvahách se dosud počítá s jedním ošklivým předsudkem, že totiž mínění všech lidí má, alespoň teoreticky a formálně, stejnou hodnotu. Proto se mnoho omezených lidí v rozhodování spoléhá výhradně na svůj mdlý rozum, místo aby si nechali poradit od chytřejších, protože se domnívají, že jejich názor není o nic horší než názor kohokoli jiného. Běžní lidé si uvědomují jen velmi málo souvislostí, a proto vidí problémy na nesprávných místech, takže si následně vytyčují úplně mylné cíle a svými snahami akorát tak škodí. Na pomýlených základech běžně vznikají celá hnutí. Je tolik myšlenkových směrů poskládaných ze zlomků pravdy, ale žádný, který by měl pravdu jako celek, takže se rozšířil pocit, že žádná pravda ani správný směr vlastně vůbec neexistují, že všechno je subjektivní a relativní. „Co je dobré pro jednoho, je špatné pro jiného.“ Jedno hnutí brojí proti druhému, a přitom jsou obě správnému cíli na hony vzdálena. Nekonečné množství snažení tak přijde nazmar. Dokud se neuzná, že v jádru je jedna myšlenka hodnotnější než druhá, není vůbec naděje na jakoukoli změnu poměrů. Nyní ale hodnotným názorům není přiznána jejich svrchovanost a staví se na roveň kdejakým plkům. Při řízení 25  

státu nebo v jiných důležitých otázkách však není ani v demokracii možno takto jednat a sluchu se chtě nechtě dopřává chytřejším lidem. No vida, jakmile o něco jde, nikdo najednou nevěří v rovnost názorů. A proč nejít od polovičatosti o krok dál a neuznat její neplatnost i v běžném životě? V otázce svobody slova je potřeba poukázat na jeden zásadní problém. Liberálové a demokrati neustále mluví o toleranci a nutnosti uznat každé mínění, těmito honosnými slovy však obvykle myslí právě tolik, že mají být uznány liberálně-demokratické názory a nesouhlasné mnohdy sami odmítají. Za touto maskou tolerance jsou vždy připraveni upřít druhému jeho právo nesouhlasit. Svoboda názoru se vztahuje jen na neškodná mínění, která po nikom nic nechtějí, na úzce vymezený rámec demokratického smýšlení a demokratické slepoty. Jistě ne všichni, ale někteří rovnostáři jsou plni fanatického zanícení, s nímž se vrhají na projev jiného smýšlení jako supi na mršinu. Cítí se pobouřeni slovy jako tradice, nerovnost a zejména dobrý vkus. Tolik tedy k jejich „toleranci“. Demokratovy úvahy o příčinách a následcích zůstávají při povrchu. Přemýšlí jen o zjevných věcech a nevidí skryté důsledky, takže odmítá pouze to, co člověka bezprostředně omezuje nebo ohrožuje. To je například kriminalita, stejnou měrou ale také mnohé kritizující názory. Ne každá kritika je adekvátní a opodstatněná, ale odsuzování úpadkových jevů oprávněné je. Abychom však úpadek vůbec rozpoznali, musíme pohlédnout na svět bez růžových brýlí humanismu. To se demokratovi nechce, takže sám dekadenci neodhalí a její odmítání mu pak připadá jako nepřípustné a bezdůvodné omezování svobody. Pod tímto dojmem v dobré víře odsuzuje netolerantní smýšlení a nevědomky tak jen posiluje úpadek. Na systému se přiživuje jak úzký okruh bohatých, tak skupiny chudých, líných nebo vychytralých. Levicoví liberálové, socialisti či anarchisti často napřou veškerou svou nenávist a "spravedlivé" rozhořčení vůči bohatým a k ostatním příživníkům jsou nemístně nekritičtí. Jiní si vedou odvážněji a dovolí si vidět a kritizovat i některé další nešvary společnosti, obvykle ty, které se právě jich přímo dotýkají. Přesto odpírají druhým nárok odmítat jiný jev, takže svůj názor ve skutečnosti považují za hodnotnější a zpochybňují tak své teze o názorové rovnosti. Společnost, kde právo na vlastní názor znamená právo na schválený demokraticko-moralizující okruh názorů, nutně upadá, protože nepříznivé jevy se množí jako houby po dešti a není nikdo, kdo by jim čelil. Kdyby demokratický směr stál na poznání pravé podstaty světa, pak by proti jeho protěžování nešlo nic namítat. Místo toho však stojí na odvěkých morálních předsudcích a z psychologického hlediska je nemálo povrchní, takže skutečnému poznání jen brání. Říkejme to stále znovu, neexistuje důvod, proč by libovolné dva názory měly mít stejnou hodnotu. Naše mínění přímo odpovídá našim duševním 26  

schopnostem a intelektuálnímu rozhledu, má své důvody a rozhodně nespadlo z nebe, aby jedno mohlo být zaměnitelné za jakékoli jiné. Víra v rovnou hodnotu rozdílných názorů by v důsledku například znamenala, že nemá vůbec žádný smysl se učit a zjišťovat informace a na jejich základě si vytvořit nový názor. Ale takový blábol by snad nemohl obhajovat ani ten největší pablb. A jestliže názor vzniklý z lepšího informování se o realitě má vyšší hodnotu, proč by ji neměl mít i názor vytvořený vyšším intelektem? Samozřejmě, že tomu tak je. Při pohledu na stejnou událost ji jeden nepochopí a druhý ano, protože má lepší kognitivní schopnosti i představivost a navíc třeba zná kontext. Krom toho, my, kteří se někam vyvíjíme, víme moc dobře, že hodnota našich názorů vzrůstá, že starší nejsou rovny těm stávajícím. Omyly se nahrazují stále pravděpodobnějšími omyly a nakonec pravdou. Jak bychom tedy mohli považovat za sobě rovná mínění lidí, kteří dnes obhajují naše dřívější a nám důvěrně známá nedorozumění?! Mnoho dnešních lidí v sobě chová zášť vůči všemu, co není za každou cenu demokratické, vůči neskrývaným projevům aristokracie ducha. S pocitem spravedlivého rozhořčení kolem sebe vytváří ovzduší netolerantní k jiným než rovnostářským myšlenkám, čímž nemálo působí i na obecné mínění. Ve společnosti dokonce koluje jakýsi pocit, že se ví, čím jsou nedemokratické myšlenky mylné a nebezpečné, takže je lze odsoudit bez jejich předchozí znalosti. Nic není pravdě více vzdáleno! A příznačné je, že jakmile se někdo otázkou nerovnosti lidí začne opravdu zabývat, jeho prvotní zanícený odpor dozná přehodnocení. Bohužel, společnost dnes radši dopřává sluchu třebas i hlásání anarchie než hlásání hierarchického principu. Zde je na místě otázka, zda by bylo ještě dnes možné velké hnutí jdoucí lepší cestou. Pomýlených rovnostářkých hnutí, která ve svých řadách shromažďují všechny zmatené, zhrzené a trpící elementy, je všude dost. Právě tito jedinci nejvíce slyší na moralizující a humanistická kázání, na tvrzení, že každý život má nevýslovnou hodnotu a podobně. Takový typ je ve společnosti zcela běžný, stejně jako utrpení je běžné, proto mají levicová hnutí širokou základnu příznivců. Zároveň ale platí, že motivace je obecně velmi nízká. U běžných lidí jsou to téměř výhradně osobní zájmy a ne oddanost myšlenkám, co je motivuje. Ochotni riskovat jsou, jen když se mají opravdu špatně. Proto se z protestů v této blahobytné společnosti stal spíš koníček a povyražení. Naopak směry postavené na hierarchickém chápání života musí čelit už instinktivní nedůvěře a předsudkům ze strany veřejnosti. Jak už jsem řekl, tato veřejnost staví na předpokladu, že je všeobecně dokázané, jak škodlivé a nesprávné je učení o lidské nerovnosti. Aby se k němu člověk dopracoval, očekává to od něj vyšší kvalitu a výrazně větší uvědomělost. Takových jedinců je v populaci jen zlomek, zato jejich odhodlanost je větší. Najdou se mezi nimi i 27  

takoví, kteří jsou schopni dělat něco z přesvědčení a ne jen pro vidinu zisku (k němuž se řadí i pocit vlastní důležitosti). Z nich by bylo možno vytvořit malé ale pevné hnutí. Aby se však jeho zásady prosadily v celé společnosti, bude nejprve nutné zlomit sílu rovnostářských předsudků, aby si je lidé přestali spojovat s dobrem. To věru není snadný cíl, předcházet mu musí vznik vysoce promyšleného světonázoru, který se zbavil všech tendenčních výkladů a neopodstatněných zásad a přináší spravedlivou stupnici hodnot i pravé poznání skutečnosti. O menšinách a multikulturalismu Klíčovou součástí společensky „korektního“ smýšlení je v moderní zemi bezesporu uznávat tvrzení, že všichni lidé jsou si rovni, a tedy by měli mít stejná práva a srovnatelné možnosti. A čím hůře se pro toto tvrzení hledají argumenty, tím vášnivěji se za něj horuje. Jsme svědky silné myšlenkové přecitlivělosti vedoucí k častému osočování z diskriminace, proti němuž se lze jen těžko bránit. Řada lidí je ve snaze vyhnout se tomu raději přehnaně nekritická a za každou cenu vstřícná. Ze strachu volí dobrovolnou slepotu a odmítají si přiznat problémy. Ke zbabělým kompromisům se současná společnost uchyluje výrazně častěji, než by bylo záhodno. Široké oblibě se těší „jemné“ pokoutné metody typu uplácení, přemlouvání, dezinterpretace, rozeštvávání a podobně. Na problémové osoby se vyhrazují stále nové prostředky a opětovně se jim ustupuje, místo aby jim také jednou někdo ukázal meze. My bychom se rozhodně hranicemi korektního smýšlení neměli nechat svazovat. Naopak by bylo na místě systematicky pranýřovat tendenčnost rovnostářských ideí, odhalovat to jejich záměrné opomíjení i zveličování, až se ve společnosti přestanou spojovat s pocitem dobrého svědomí. Nemístný a nedomyšlený je také dnešní přístup k menšinám, přistěhovalectví a multikulturalismu. Mezi demokraty panuje vůči nárůstu menšin a novému stěhování národů přehnaná otevřenost, aniž by se kdo z nich zajímal o důsledky. Nikdo například nahlas nepřipustí, že souhlasí se zánikem různorodosti, jenomže především k tomu globalizace a mísení kultur vedou. Národy mají právo být odlišné, a není to jen právo, odlišnost je veskrze žádoucí. Jenomže pokrok, konzumní systém a expanze moderního světa způsobují jednoznačný zánik rozdílů a zvláštností na všech úrovních, ať jde o vzhled, kulturu, zvyky či způsob života. Různorodost tak nahrazuje v zásadě jediný typ – tuctový moderní spotřebitel. Tento druh je v důsledku všude stejný, byť má třeba jinou barvu kůže. Zestejnění notně napomáhá masová migrace, při níž dochází k mísení lidských druhů. V malé míře to nepředstavuje problém, ale hromadné stěhování povede ke smísení všeho se vším. 28  

Obyčej se přirozeně uchovává jen v prostředí, kde převládá nebo je alespoň obvyklý. Moderní město je ale umělý prostor, kde se potkává směsice menšin. Každá si z vlasti přinese své zvyky, takže jistou dobu se zdá, že panuje velká různorodost. V cizím prostředí ale obyčej začne záhy oslabovat a degenerovat, z každodenní součásti života se stane tradice dodržovaná už jen o svátcích. Je to logické, například Kubánští kozáci nosili ve své domovině pod Kavkazem výrazný kozácký oděv, ale v emigraci v něm působili nezvykle a záhy se jej většina vzdala. Člověk nemá náladu být stále terčem šuškání a užaslých pohledů, proto se snaží připodobnit a zapadnout. Ve městě také nemůže přežít kultura postavená na vztahu k přírodě nebo na činnostech, které tam nelze provozovat. To se vlastně týká většiny kultur, takže města jsou obecně k jejich udržení nevhodná. Například stepní pastevci ve městech žádnými pastevci zůstat nemohou. Čím více se lidé stěhují do měst a cizích zemí, tím rychleji kultury upadají. V důsledku pak dochází k přeměně různých typů lidí v beztvarou míchanici, která má rozdílně akorát tak předky. Zdá se to někomu přehnané? Většina národních kultur je už dnes prakticky mrtvá. Lidé se liší již jen svými rasami, tedy genetickými rozdíly. I ty ovšem čeká smísení, u něhož jsme nyní teprve na samém začátku. Pokud bude stěhování sílit a potrvá nějaké to století, z ras zůstanou jen směsky. Migrace je přirozenou součástí historického vývoje, záleží ale na její míře. Pokud se v krátkém čase promíchá velká část světové populace, je to násilné přerušení vývoje. Někdo může tvrdit, že je to naopak jeho završení, pak by to ovšem bylo završení krajně žalostné. Je na místě vystřízlivět z onoho naivního optimismu vůči migraci a nenechat se zmást médii, která na politickou objednávku tak vehementně a průhledně propagují obraz mnohonárodnostní společnosti. Do reklam i ostatní televizní produkce se zahrnuje co nejvíce lidských typů, aby se média zavděčila co největšímu počtu a lidé si na tu směsku zvykli. Menšiny jsou obecně vzato problémový jev, v nynější době obzvláště. Pětiprocentní menšina obvykle neznamená pro většinu žádnou hrozbu, pokud ta je doopravdy většinou. Dnes je však společnost roztříštěná do stovek drobných názorových a zájmových frakcí i jednotlivců, takže síla většiny je spíše iluzorním pojmem utopeným v pasivitě. Pětiprocentní menšina je tedy paradoxně nejsilnějším jednotným prvkem ve společnosti, jehož tlaku je ochotno vzdorovat nanejvýš také pár procent populace. Čili: v době, kdy je národ alespoň z části jednotný, neznamenají menšiny zdaleka takový problém jako v době, kdy je národ rozložen relativismem a antagonistickými silami. Přistěhovalci se navíc v cílové zemi nerozprostírají rovnoměrně. Koncentrují se předně do velkých měst, kde je jejich relativní poměr výrazně vyšší než v celém státě. Menšiny v národě rovněž působí jako pátá kolona. Když propukne mezi oběma státy konflikt, dávají svému domovskému státu možnost a záminku 29  

intervenovat pro jejich ochranu. Příslušníci menšiny jsou zároveň postaveni před nepříjemné dilema, na kterou stranu se přiklonit a koho tím pádem zradit. Z těchto důvodů je prozřetelné držet menšiny trvale v omezeném počtu a nepřipustit jejich velký nárůst. Menšiny, které v zemi jsou, by však měly hledět, aby místní národ kulturně obohacovaly. Měly by si tedy uchovat svůj tradiční ráz a zůstávat jasně ohraničené. Toho lze v cizím prostředí docílit jen silnou podporou a rozněcováním jejich národní hrdosti. Menšina, která si je vědoma své hodnoty, se nesnaží jen napodobit místní zvyklosti. Ona dnes tolik vyžadovaná asimilace je především ke škodě. Přistěhovalci, kteří se smísí s domácími a přizpůsobí se, již sami nepřináší nic a pouze přispívají k rozvratu a rozmělnění národa. Napomáhají vzniku směsky bez opravdové svébytnosti. Podobně jako jednotliví lidé nemají ovšem ani kultury jako celky stejnou hodnotu. Duchovně nevyspělé národy jsou náchylnější ke všem úpadkovým jevům a budou je šířit i v cílové zemi. A naopak, je-li menšina hodnotnější než místní národ, může na něj působit příznivě. Rozdíly panují i mezi kulturami blízkými a vzdálenými. Čím rozdílnější a čím smělejší je příchozí menšina, tím více třecích ploch vznikne při jejím styku s domácím národem. To vše ovlivňuje, jak velké počty dané menšiny jsou v konkrétním případě ještě přípustné. Když je menšina příliš početná, začne se nemístně roztahovat. A pokud se do země tlačí vlna imigrantů a obsazuje stále více prostoru, není důvod k nějaké přívětivosti. Vítáme cizince, který přichází jako host, ale musíme čelit tomu, kdo přichází jako uchvatitel. Národ, který trpí politickou změkčilostí, si zadělává na velké problémy. O nadnárodních společnostech Moc nadnárodních společností neustále roste a v porovnání s ní moc národních států upadá. Dravá nadnárodní společnost uznává jen jedinou motivaci a tou je zisk, za nímž se žene s cynickou chladnokrevností. Žádná metoda vedoucí k zisku jí není příliš podlá, nestydí se podlézat, uplácet, zastrašovat. Velké firmy se dokonce začínají montovat už i do světové politiky a souhrou tak zvaných měkkých metod ovlivňují vývoj kýženým směrem. A naskýtá-li se někdy možnost beztrestně zlikvidovat svého odpůrce, ne každé vedení firem ještě váhá. Za poslední půlstoletí došlo k postupnému pádu všech zábran. Nadnárodní společnosti se především snaží vytvářet prostředí, které svědčí jejich co největším ziskům, to znamená, že v jedněch zemích lacino rabují přírodní zdroje a používají levnou pracovní sílu a v druhých zemích podporují bezstarostnou utrácivou konzumní společnost. Jejich zájmem je, aby jeden člověk byl otrockým dělníkem a druhý otrockým spotřebitelem. Těžko si 30  

představit něco opovržníhodnějšího, něco nepřátelštějšího Zemi i člověku. Nadnárodní korporace tu stojí před svědomím lidstva jako výstraha a ztělesnění krvelačné zvrhlosti. Hojným a vysoce účinným nástrojem nadnárodních firem je milosrdná společenská lež. Využívají toho, že lidé chtějí být klamáni, a ochotně jim podsouvají svůj klam. Lidé rádi poslouchají povídačky o tom, kdovíjak jsou svobodní, jaký mají úžasný styl, jak je všechno „v pohodě“ a tak podobně. A právě toho využívají korporace v reklamě a podstrkují lidem kýžené dojmy, díky nimž se zvýší prodej produktů nebo firmám snáze projdou jejich zvrácené praktiky. Samy sebe vydávají korporace za užitečné služebníky, solidní partnery či dokonce dobré přátele. Ale to jen dokud je člověk poslušnou ovcí a dělá, co ony chtějí, jinak začnou hrozit a vystrkovat drápy. Čím víc roste moc té které nadnárodní společnosti, tím víc roste její sebevědomí a bezohlednost. Nejprve se podbízí, ale záhy už diktuje, trestá a dokonce i ponižuje. A to i své vlastní zaměstnance, když jim vytváří nesnesitelná pracovní pravidla. Firmy expandují lidem do života, aby si je mohly zavázat a následně podrobit. Rozhazují sítě do všech stran a zanechávají po sobě návnady se skrytými háky. A když potom tyto háky hrozí důvěřivým lidem roztrhat vnitřnosti, to víte, že ti již stojí klidně jako beránci. Tyto firmy všude staví své podniky, minimalizují náklady a zvyšují obrat, a při tom se jako velcí lidumilové zaštiťují „podporou rozvoje“ a „pracovními příležitostmi“. S vlastními řadovými zaměstnanci však zachází jako s dobytkem. V zaostalých zemích probíhá rabování zdrojů, do něhož se často rychle zapojují i místní zkorumpované vlády. Vyvíjí se tlak na odstranění dosud existujících zábran a omezení, aby se docílilo „rovnoprávnosti“ a liberalizace trhu. Situace spěje k tomu, že se nadnárodní korporace v brzké době stanou prakticky jediným elementem ovládajícím světový trh. V honbě za zvětšováním zisku se snaží každou svébytnou jednotku zničit nebo integrovat do systému. Místní výrobu vyšachovaly sítě poboček a prodejen a kulturní odlišnosti a tradiční prvky nahrazuje nebo asimiluje konzumní model. Jak účinné a dalekosáhlé je toto zestejnění světa! V zemích na všech kontinentech vidíme stejné obchodní řetězce, v nich stejně bídné zboží a stejně zbytečné tuctové spotřebitele. A jaké znechucení v nás vzbudí, když cestujeme do daleké země, abychom v ní spatřili stejnou špínu, jíž máme plné zuby z domova. Nadnárodní společnosti však tuto špínu pozvedají na ideál a předkládají ji davům konzumentů. Jejich moc nad každodenními životy lidí neustále roste, lidé se stávají součástí velikého soukolí, které jim udává tempo a směr, nebo je semele. Odpůrci jsou prohlášeni za nepřítele lidu či svobody či demokracie, nikoli však za nepřítele lži a nicoty. V moderním světě moc nadnárodních korporací, podnikatelů a byznysmenů neustále roste, až by nakonec zbyli jen oni a jejich podřízení! Dopustíme to? 31  

Je jasné, že nadnárodní společnosti nemají pražádný zájem na změně poměrů, na omezení expanze, na uskromnění. Místo toho masivně propagují svá zrůdná výrobní schémata, a teprve když se ve společnosti zvedne silný odpor, který už nemohou umlčet, rázem obrátí, svoje schéma změní a nezřídka se ještě začnou vydávat za nositele změny. Jediným motorem této změny je ale nebezpečí poklesu zisků a změna se odehraje právě ve chvíli, kdy možná ztráta z odlivu popularity předčí zvýšení výrobních nákladů. Změna je také vždy minimalistická a doprovázená masivním obelháváním a propagandou. Ve skutečnosti jsou to zavilí odpůrci každé snahy o nápravu poměrů, s tím se musí počítat. Proto existují stran nadnárodních společností jen dvě správné možnosti: buď se bezvýhradně podrobí, nebo musí být zlomeny! Kritika sportu Sport je jedním ze základních pilířů současného světa, jehož přínosy jsou chápány jako nesporné a téměř nikdo si o nich nedovolí pochybovat. Sport nikdo nevnímá jako problém. Mně však jeho stávající podoba byla nesympatická snad od prvního setkání. Šlo zde o instinktivní odpor a až mnohem později jsem pro něj nacházel důvody, které mě jen utvrdily o jeho původní oprávněnosti. Dnes moc dobře vím, že skoro vše, co se pojí s moderním sportem, je nízké, zkřivené a falešné. Zejména ideály, které nám jakoby chce předkládat, jsou to nejpokřivenější, a rozhodně nic, co bychom měli stvrzovat. Absurdní mi od počátku připadala otázka fandění. Ne v národních nebo městských týmech, kde lze nalézt nějaký (alespoň iluzorní) důvod pro podporu, tím spíše však v případě měst, ve kterých se nachází týmů více. Mezi jednotlivými týmy neexistují žádné faktické rozdíly, které by ospravedlňovaly výběr některého z nich. Lidé prostě začnou fandit tomu, který podporuje někdo z jejich okolí. A pak na stadionu vřeští radostí nebo proklínají nebesa podle toho, jak se jejich favoritovi daří. Ti nejposedlejší a nejvíce omezení si svůj tým dokonce ztotožňují s „absolutním dobrem“. A přitom by stačilo jen potkat na začátku jinou skupinku lidí a dnes by fandili svému úhlavnímu nepříteli. Ani národní týmy nemají nic společného s duchem národa a nijak jej nereprezentují. Tuto pokryteckou lež stvořil moderní svět, který stvořil i moderní sport a národy naopak zahubil. Národní cítění bylo odsunuto do takových směšných a bezzubých pozic, jakou je právě fandění ve sportu. Tam se národní „hrdost“ modernímu světu ještě hodí, protože ji dokáže zpeněžit. Váží-li si někdo vlastního národa, nijak jej to nezavazuje k tomu, aby se také divácky angažoval v mezinárodních sportovních soutěžích. Ty jsou totiž pouhými veletrhy konzumní zábavy, které se do laciného pseudonacionálního hávu balí jen proto, aby šly lépe na odbyt.

32  

O nic z toho tu ale pochopitelně vůbec nejde, tým je jen záminkou, aby diváci mohli něčemu fandit. Fanoušek sleduje sport z vícero důvodů. V první řadě se jím zbaví téměř jakéhokoli množství nadbytečného času. Kdysi bylo sportovní „dění“ během roku nárazové, protože existovalo jen několik soutěží, které tím pádem bylo možné pokládat za významné události. Již řadu let se ale disciplíny i soutěže množí jako houby po dešti a s překryvy střídají jedna druhou. Musí běžet několik televizních kanálů, aby to vůbec stačily odvysílat. Proto může divák na sport v televizi civět, jak dlouho je mu libo. Za takových podmínek se příkladně ukazuje, čím je sport především – strašlivým stereotypem. Neustálou komercionalizací nabyl podobu prázdného balastu k vyplnění času. Ani výsledky nemají pražádný význam, dnes vyhraje ten, zítra zase jiný, ale v nekonečné řadě se to stává nepodstatným. Ještě méně významu pak má boj o „průběžné umístění“, který představuje většinu sportovního „dění“. A jaká důležitost je tomu všemu podsouvána! Televizní hlasatelé nikdy nezapomenou upozornit, že „příští zápas rozhodne, proto musíte zůstat s námi!“ Sport dále zastává funkci náhražky zážitků a dobrodružství v dnešním vyprázdněném světě. Média vydávají zápasy za „velké bitvy“, a přitom jen pár exotů (tento výraz platí nejvíce pro fotbalisty) předvádí ve zcela sterilním prostředí své maňáskové divadlo. O vznešeném zápolení si ta pustá komerce může nechat jen zdát. Pro lidi je zážitkem a povyražením spíš to, že jdou na stadion a tam se vyřádí. Fandění je posledním koutkem, kam bylo dnešní společností zahnáno mužství. Muž, který neustále ohýbá hřbet a je poslušný, jde jednou za čas na fotbal a tam je mu dovoleno trochu si zařvat. Ale i zde se požaduje, aby to dělal pokojně. Pak jde domů a dál ohýbá hřbet. Nemalým zážitkem je pro člověka pocit jednoty a propojení s masou lidí se stejným cílem a právem na své straně. Takové pocity jsou silné, zde se však lidé shlukují kolem bezobsažného a malicherného cíle, kterým je vítězství nějakého týmu. Naproti tomu doma u televize se takový divák musí opravdu snažit, aby z toho pro sebe vyždímal jakýkoli „zážitek“. Sport se v současnosti těší takové oblibě z velké části kvůli tomu, že v moderním světě není moc co jiného dělat. Na rozdíl od všeho zajímavého a vzrušujícího, co bylo ze života odstraněno nebo redukováno, má sport veřejnou podporu a nabízí i divákům jakousi možnost vyžití. Lidé se alespoň někde mohou opájet pocity propojení, síly a smyslu, když všude jinde jde jen o peníze a nikdo se to nesnaží skrývat. Ve své podstatě je sport hrou a hry lidi baví. Také je útočištěm pro bojovného ducha, kterému byl skutečný boj zakázán. Když není na výběr, zkousnou lidé i to, že hra získala odpudivou formu a přišla o obsah, pořád je jim to milejší než nemít vůbec nic. Z toho plyne, že chceme-li odstranit současnou podobu sportu, musíme lidem dát něco lepšího. Velmi silnou moc mají v životě představy a sugesce. Všechny instituce předkládají dnešní sport jako vznešený ideál a drtivá většina populace jim na to 33  

skočí. Tyto instituce to dělají z velmi zištných důvodů. Když nabídnou lidem možnost zábavy a rozptýlení, odkloní a vypotřebují tím jejich nespokojenost a touhu změnit žalostnou přítomnost. Čím více se lidé rozptylují zástupnými činnostmi, tím menší je jejich potřeba řešit skutečné problémy. Na fotbale se vyřvou a pak nedělají potíže. Ale potíže komu? Všemožným parazitům, kteří zotročují a vysávají lidstvo a tlačí svět do osidel smrti. Opravdu, kdyby nebylo sportu, společností by kolovalo mnohem více energie. A moderní svět má věru proč se bát jakékoli energie, protože kdykoli se jí trochu nahromadí, obrací se s pravidelností proti němu. Sport je tedy pomahačem zvráceného systému a sedativem lidstva. Tím, že dovede odstranit volný čas, vychovává také k neustálé duševní zahálce, která se s postupem času vyvine v chorobnou, patologickou lenost a neschopnost myslet. Jaké metody k podpoře sportu systém využívá? Především těží z výše zmíněných důvodů toho, že lidé sami sport vyhledávají, a stačí mu tyto důvody posilovat. Sport je všeobecně glorifikován, sportovním událostem se věnuje přehnaná pozornost a vítězové jsou oslavováni jako hrdinové. V druhé řadě pak systém spojuje sport s dobrem – sport je zdravý a správný, proto je záslužné jej podporovat. Odmítat by jej mohli jen nějací nemoderní, divní a špatní lidé. Sport je údajně také něco, v čem se lidé překonávají a posouvají své hranice. Jenže v myšlení a duševním vzestupu se člověk může překonávat asi tisíckrát více než prostou tělesnou činností. A jak jsem řekl, sport napomáhá šíření patologické duševní lenosti širokých mas. Jaký význam má vedle toho fakt, jestli nejrychlejší člověk světa uběhne 100 metrů za 10 nebo 9,58 vteřiny? A jak fanaticky kvůli tomu musí trénovat! Zničí si celé tělo, jen aby se takovou prkotinou zapsal do dějin. Vítězení v turnajích se pro moderní státy stalo otázkou prestiže, proto do něj investují horentní sumy. Snaha o dosažení co nejlepších výsledků je nutí disciplíny profesionalizovat, přičemž se veškerá radost z pohybu změní v hektický spěch a nahánění vteřin. Mluvit pak o tom, že si někdo zápas „užil“, jak nás přesvědčují sportovci, je faleš, kterou pravděpodobně oblbují i sami sebe. Kvůli mezinárodním soutěžím se staví odporné megalomanské stadiony a desetitisíce lidí při nich kmitají sem a tam. Kolik zbytečně a nesmyslně spotřebované energie! A zapomínat nesmíme ani na to, že stavbou stadionu v zaostalé oblasti se do místa přitáhne zhoubná pozornost turismu, který ještě urychlí likvidaci zbytků původní kultury a zanechá po sobě jen moderní hnus. Významná je i snaha pořád zlepšovat sportovní náčiní, která vede k neustálým obměnám a krajně neuváženému rozvoji nejmodernějších technologií. Když si někdo jde s kamarády zahrát nějakou hru, na tom není pranic špatného. Ale jakmile se dostáváme na profesionální úroveň, stává se sport bezobsažným. Všechno určují peníze – jen si uvědomme, kolik se jich točí v mezinárodních soutěžích! Mnoho organizací si ze sportu udělalo velmi výnosný byznys. A když se podíváme na oblečení sportovců, vidíme, že jsou to 34  

vlastně jen pohyblivé reklamy, ověšené tucty log a značek. Forma většiny dnešních sportů je mimořádně odpudivá. Stadiony jsou naprosto umělá a sterilní místa, v nichž se uměle navodí podmínky nějakého zápasu a davy z tribun to divadlo sledují, jako by šlo o všechno. Kdo holduje sportu v takovéto podobě, ten spolu s ním potvrzuje i moderní svět v jeho nejhorší dekadenci a prolhanosti. V poslední době dokonce můžeme sledovat, jak se sport stal věrným poskokem multikulturalismu, což je poplatnost toho nejnižšího druhu. Pomocí sportu se propaguje vidina naivně šťastného světa, kde se všichni musí mít za každou cenu rádi, a souběžně se jím kryje šířící se systematické zotročování a ponižování člověka, po němž se ještě požaduje, aby byl spokojený se vším. Jde tu o zřejmou snahu odvést pozornost a rozmělnit možný odpor. Jedinou adekvátní reakcí na takové podlosti je bojkot a naprostý nezájem o profesionální sport. Já osobně si těžko dokážu představit něco, co by mi bylo více volné, než nějaké sportovní výsledky. Sportovní novinky pro mě nejsou pražádnými novinkami. Na druhou stranu obvyklý ”argument“, že chleba kvůli tomu levnější nebude, je pouze směšný. Opravdu bych nerad potkal tak omezeného člověka, aby ho zajímalo jen to, kvůli čemu bude levnější chleba. Dosud jsme mluvili o sportu na profesionálně-divácké úrovni. Druhou záležitostí je sport jako činnost, což je něco docela jiného, i když několik z přednesených charakteristik splňuje také. Většina se jej provozuje ve sterilním, možno říct až nelidském prostředí moderních sportovišť: komu by mohly být příjemné ty panelové kobky s umělým osvětlením, suchý vzduch z větráků či chlorovaná voda v bazénech? A v tomto rámci existuje běžný člověk, sem chodí po práci a hledá tu své „sportovní vyžití“. A místo aby si uvědomoval to obrovské podrobení a zchudnutí života, odchází domů s dobrým pocitem, že udělal něco pro sebe. Pohled na to mě naplňuje hlubokým odporem. Aby byl běh dobrým během, musíme mít nad hlavou volnou oblohu, pod nohama cítit zem a dýchat čerstvý vzduch. Ale i zde je třeba zvažovat problém přelidnění. Sportovní centrum koncentruje velké množství běžných lidí na malém prostoru. Nebýt toho, byli by rozlezlí všude venku. Lidé žijí ve světě, s nímž nejsou spokojeni, způsoby, jimiž nejsou spokojeni o nic více. Je pochopitelné, že si sportem i jinými činnostmi snaží vytvořit trochu osobního prostoru a učinit si život snesitelnějším, v důsledku to ale umožní další zhoršení stavu. Čím více toho lidé snesou, tím těsnější smyčku jim kolem krku stáhne moderní svět. Trapnost jako veliký hřích Jakkoli je nános moralizování silný a dokáže znetvořit lidské myšlení, prorůst až k humoru obvykle není v jeho moci. Proto humor promlouvá 35  

přirozeněji než morálka a pravdivěji vypovídá o lidském nitru. Ani nějaká morální obluda nedokáže sama sobě vsugerovat, aby jí korektní a všesměrně neškodný humor připadal vtipný a místo toho se potají směje vtipům „nevhodným“. V humoru se rovněž lépe než kde jinde odhaluje lidská nerovnost. Není pravdou, že by záliba v různých druzích humoru byla čistě jen otázkou vkusu bez vztahu k duševní úrovni člověka. Do jisté míry to platí u žánrů, ale naprosto ne při srovnání trapného, hloupého „humoru“ s humorem inteligentním. Ona trapnost zde vystupuje jako vlastnost s vysokou mírou objektivity, jíž lze téměř dokázat. Inteligentní lidé mají vespolek zálibu v oduševnělejším humoru a jenom ten je dokáže pobavit. Nenajdete mezi nimi skoro žádného (jestli vůbec jakého), který by se upřímně bavil nad laciným a prostoduchým humorem hlupáků. Inteligentní lidé se z velké míry shodnou na tom, že jim připadá trapný. Přízemní omezená individua se řehtají při vulgárních dvojsmyslech, jejich „humor“ musí být dost jednoduchý, prvoplánový a explicitní, všechno pěkně na plnou hubu, aby tomu rozuměli. Kolikrát stačí i sprostá narážka. Schválně poslouchejte, když se baví v hospodě blbci. Naopak humor na úrovni hlupáky nudí, protože oné úrovně nedosahují. Přesto jsou někteří rovnostáři schopni tvrdit, že každému se líbí určitý humor a označení trapný je pobuřuje. Takové řeči můžeme bez rozpaků smést ze stolu a například ubohé fórky většiny těch novodobých televizních a rozhlasových bavičů označit za objektivně trapné. Fakt, že vkus v humoru odpovídá duševní úrovni, je ještě lépe potvrzen vývojem každého jedince. Pro vtípky, jimiž se častují děti, platí v ještě větší míře to, co bylo řečeno o humoru hlupáků. Dětské vtipy jsou z pohledu dospělého člověka velmi trapné. Všechno je zde ještě mnohem prvoplánovější. Stačí říct nějaké „zakázané“ sprosté slovo a už se dětičky chichotají. Příčinou je jednoduchost uvažování nevyspělé dětské mysli. S dospíváním člověk duševně roste a mění se i jeho humor. A jsme u toho, ten humor se mění se změnou úrovně, tedy to není jen otázka vkusu! Při poslechu dětského humoru se člověk může podivovat, jak se tomuhle mohl jako malý smát? Ale smál se, protože každý začíná od nuly. Já sám si pamatuji, jak jsem jako dítě nerozuměl, když si „dospěláci“ vyprávěli vtipy. (Jen tak na okraj, vzpomínám si například na jeden konkrétní vtip od Renčína o budníčkovi: „To je budníček, je velmi užitečný, do ničeho nekecá“, jejž jsem rovněž nechápal.) Vedle humoru bývá často trapné také chování, což se stává, když je nepřiměřené, hloupé nebo když nezná správnou míru. Představme si člověka, který kvůli banalitě ztropí hysterickou scénu. Není snad toto trapné? Znát pravou míru, neboli vědět kdy přestat, je nesmírně důležité. Velmi často vězí právě v tom rozdíl mezi trapností a humorem. 36  

Jako malý kluk jsem jednou podestýlal ve stáji a přišel za mnou syn nějakého známého. Byl mladší než já, ale dělal ze sebe chytrého a povídá mi: „Hele, nechci ti do toho kecat, ale děláš to špatně.“ Nesmyslnost tohoto prohlášení mě rozesmála. Prý „nechci ti do toho kecat“, ale vzápětí mi do toho kecat začne. Onen chlapec seznal, že jeho slova sklidila naprosto neočekávaný úspěch a to mu dodalo sebedůvěru. Ten den za mnou přišel snad dvacetkrát s tím, že mi do něčeho „nechce kecat“. Pak už říkal jen tu první část: „Hele, nechci ti do toho kecat.“ a očekával, že se budu smát. Vtipné to však bylo jen poprvé, podruhé ještě jako narážka na předchozí vtip, ale v ostatních případech to bylo už jen čím dál víc vlezlé a trapné. Tak přesně to vypadá, když někdo neví, kdy přestat. Dotyčný objeví nějakou úspěšnou hlášku či glosu a pak ji omílá do omrzení, snaže se z ní „vytřískat“ co nejvíc. Problém hlášek ale tkví v tom, že celkový humor či dojem z nich vzešlý se s četností použití nesčítá, nýbrž dělí. Děti a největší blbci dělají dokonce to, že získanou hlášku násilně roubují na nejbližší příležitost, kam se ale příliš nehodí. Jejich chudému duchu ona hláška připadá jako strašné bohatství, s nímž se chtějí co nejdříve někomu pochlubit. Neumí si počkat na správnou příležitost, kdy by jejich poznámka zapůsobila jako triumf, ale zahodí ji v roli spodka. Projevů trapnosti bychom našli jistě vícero. Například jakékoli vtírání se a dolézání, dále nemístné, rádobyvědoucí udílení rad nebo snaha být za každou cenu vtipný, ta generuje trapnosti opravdu mnoho. Trapné je také to, když se někdo vydává za kohosi, kým zjevně není. Obecně jde vždy o přehnanost a nepřiměřenost v chování. Nemohu doporučit ani vyprávění vtipů jako takové. Situační humor je mnohem přirozenější zábavou a snáze se vytváří, vtipně může vyznít nečekaný tón či komický pohyb a tak podobně. Za vzor dobrého humoru můžeme označit Divadlo Járy Cimrmana (všimněte si třeba grimas a úšklebků Miloně Čepelky). Naopak mluvený vtip je málokdy tak silný, aby byl skutečně vtipný. 4/5 smíchu nad vtipy jsou smíchem ze slušnosti. Pro lidi je trapnost, kterou jako trapnou pociťují, znechucující. Ani mě nenapadá žádná horší vlastnost, která by budila více pohrdání a nechuti člověka k člověku. Trapnost je schopná otrávit každý požitek, zkazit každou zábavu. Představme si společnost, která se dobře baví, a pak najednou někdo začne být trapný. Rázem je všechna dobrá nálada pryč a každý si v duchu říká: „bože, drž už hubu!“ Nejhorší pak je, patří-li dotyčný k nám, protože tím dělá ostudu i nám samotným. Trapnost znehodnotí i jakýkoli výtvor, zejména film. Vyskytuje-li se ve filmu hodně neúmyslné trapnosti, je tím odepsán a nic už jej nezachrání. Veškerá námaha pak přijde vniveč. Jak se tedy trapnosti vyvarovat? Co vyzní v dané situaci vtipně a co trapně, to se člověk snaží odhadnout podle reakce ostatních, protože sám sebe nevidí z vnějšku. Proto se klidně může dopustit chyby. Krom toho, pozitivní 37  

reakce obecenstva dodá člověku odvahu, sníží zábrany a podnítí v něm touhu blýsknout se. Jenže humor si nelze jen tak vycucat z prstu, takže když dotyčný spotřebuje své zásoby, může nakonec klesnout až k úplnému blábolení. K tomuto je člověk náchylný tím víc, čím silnější je jeho touha předvést se a čím více se řídí podle reakce prostředí a méně podle vlastních zásad. Zejména pod vlivem alkoholu padají zábrany a leckdo pak začne „dělat ostudu“. Ale i inteligentní člověk se někdy nechá („pod vlivem“) strhnout a pak se proklíná, co to všechno nažvanil. Jak se vystříhat trapnosti, tomu je třeba se naučit. Velmi v tom pomáhá zpětná vazba, tedy když nás přítel diskrétně upozorní. Jistě, možná nás to urazí, protože jsme byli přistiženi při něčem, co sami tak nesnášíme, ale je to cenné poučení, za které bychom měli být do budoucna rádi. Proto se nemá trapnost přehlížet a tolerovat, přinejmenším v dobré společnosti. Trapnost popouzí, odpuzuje a činí lidské vztahy nucenými. Ale když je na ni upozorňováno, lidé se jí začnou vyhýbat a většina jí vymizí. Náš boj proti zvrácenosti proto má být veden rovněž se záměrem vymýtit trapnost z každodenního života. Vina kulturního braku Ruku v ruce s tím, jak běžný lid získával společenskou moc, si začal nárokovat také své místo v kultuře. Moderní kultura zlidověla, což znamená především tolik, že se snížila na úroveň průměru, aby byla srozumitelná a přístupná masám. Všechno neobyčejné, vysoké a povznesené je vyhrazeno jen nemnohým. Rovnostářská společnost ovšem neuznává, že by vůbec existovali nějací nemnozí. Dvacáté století znamenalo celkovou proměnu politiky, která se oficiálně plně postavila do služeb lidu. Nikam už běžného člověka nežene, nechce jej nijak formovat, nýbrž se jen stará, aby měl co největší hojnost a pohodlí. To je však osudná chyba, která vede ke zlenivění a duševní zahálce. Společnost jako celek pozbyla velké ideály a s nimi i veškerý smysl a cíl. Dnes je na každém, aby si sám našel smysl, jenže kdo to dokáže? Obyčejný člověk rozhodně ne, proto se upíná k lživým a zástupným „cílům“ a potácí se od špatného k horšímu. Ve chvíli, kdy se materiální zájem stává jediným reálným kritériem pro hodnocení všeho a všech, klesá hodnota společnosti jako celku k nule. A nenechme se zmást nějakými řečmi o svobodě a humanitě, i těm vládne kapitál a honba za ziskem! Olbřímí podíl na poklesu a snížení společnosti má kulturní tvorba, tedy konkrétně fakt, že i ta se snížila a upustila od ideálů. Na kulturní a duševní tvorbu se aplikovala sprostá materiální pravidla volného trhu, tedy princip nabídky a poptávky. Dnešní ”umělci“ tvoří především tak, aby se jejich činnost prodala. Duchovno sestoupilo z výšin na trh a literatura chce být srozumitelná 38  

každému. Kdokoli si pak nárokuje postavení vrchního hodnotitele tvorby a není ochoten si připustit, že existuje i něco, čemu nemůže porozumět. Za takových podmínek se kulturní tvorba nesmírně sníží a zchudne. A tím v důsledku utrpí úplně všichni včetně prostého lidu. Každý člověk by dokázal být o něco lepší, ale i o něco horší, než je nyní. Aby duševně povyrostl a pochopil víc, než chápe dnes, musel by se ale snažit. Když však necháme běžného člověka zvolit si, vybere si pohodlí, tedy bezmyšlenkovitost. Pohodlí ducha znamená teplé a smrduté bahno braku, v němž je obyčejnému člověku nejlépe. Toto bahno se dnes stále více a stále důkladněji stává společenskou kulturní normou. A co hůř - přestává sebe samo jako bahno pociťovat, a místo toho si říká kultura! Také nemyslet se stalo normou, která už ani nezahanbuje, naopak přemýšlivost je podezřelá. Nejlepším důkazem toho je, že se lidé přestávají stydět za svoji ubohost. Běžní lidé se rozhořčeně ohrazují: „Každému se líbí něco. Já nekritizuji to tvoje, tak ty nekritizuj to mé.“ Jenže všichni nemají stejné právo kritizovat! Běžný člověk by si měl uvědomit, že jsou na světě věci, o nichž pranic neví, a tedy do nich nemá co mluvit. Když se dává každému to, co je mu nejpohodlnější, podporuje se tím stoka, která roste v útrobách společnosti. Zároveň to otupuje a láme potenciál nadějnějších lidí, protože i ti se naučí spokojovat s málem. Lidé si pro svůj život berou příklady od svých vzorů, společnosti jsou ale dlouhodobě předkládány ty nejhorší vzory, z nichž si bere ty nejhorší příklady a ty potom chce uvádět v život. Produkce kulturního braku proto rozhodně není nevinnou záležitostí, nýbrž přímo způsobuje pád člověka. Snížení kultury se ospravedlňuje tím, že tak jde blíže k opravdovému člověku, lépe vyjadřuje lidské potřeby a pravdivěji odráží lidskou duši. Každé snížení v kultuře však vede k dalšímu snížení člověka, protože ten nad sebou záhy spatřuje nižší ideály, jimiž je méně motivován. A záhy je třeba znovu snížit kulturu, má-li dále pravdivě odrážet člověka. Tak lze postupně degenerovat skoro až do úplné prázdnoty. Realita a kulturní tvorba spolu úzce souvisí, ale vždy mezi nimi panuje určitý odstup. Snížení v kultuře vede k úpadku reality, naopak posílení v kultuře pozvedne i realitu. Když člověk sám o sobě pochybuje, má v kultuře a v knihách nalézt oporu, která mu dodá odvahu k vlastnímu boji, a ne jen další červy, kteří budou nahlodávat jeho sebevědomí. Na kolísání a klopýtnutí lidského ducha by měla kultura reagovat naopak posílením, aby podněcovala ke vzestupu. Přinejmenším však musí udržet status quo, pokud se sníží, stává se spoluviníkem úpadku. Problém tkví ale v tom, že kulturní tvorba je odrazem duševního stavu lidí, a pokud ti o sobě pochybují, nemůže zákonitě jejich činnost hýřit sebejistotou. Často jsou to právě nejvýznačnější lidé své doby, kteří klopýtají jako první, a od nich se krize šíří společností. O to více jsou za všeobecného rozkladu potřeba sebejisté individuality schopné hlásat a naplňovat ideály. 39  

Někdo může namítat, že dnes máme svobodu a nikdo není nucen stýkat se s kulturním brakem, to je ovšem námitka nesmyslná. Tento brak je všude kolem, čpí ze všeho, takže by člověk musel nedýchat, aby se vyhnul jeho smradu. A už vůbec se nevyhneme styku s lidmi, které zkazil a zohýbal. Svým vlivem každého poškozuje. A pokud dnes někdo roste do výšky, je to navzdory působení moderní „kultury“, ta každého od vzestupu jen odrazuje a vábí jej zpět do bahna. A přitom by se k duševnímu vývoji nabízely jedinečné možnosti, téměř všechny knihy jsou snadno dostupné a informace k rozšíření obzorů máme vždy na dosah. Ovšem každá snaha o vlastní rozvoj vychází čistě z osobní iniciativy, nic vnějšího nás k tomu nenabádá. Ale jaká by tedy kultura měla být? Především se na ní musí uplatnit princip nerovnosti. Existují lidé na rozdílných úrovních a těm náleží duchovní strava na rozdílných úrovních. K vyšším lidem a k obyčejným lidem nemá smysl mluvit stejně. Kdybychom k vybranějšímu člověku mluvili jako k mase, uráželo by jej to. A kdybychom k mase mluvili jako k vybranějším lidem, ničemu by nerozuměla. Jistě není účelné nutit obyčejného člověka do chladných a bystrých vod. Když se v nich pokouší plavat, nejde mu to, a při první příležitosti spěchá zpátky tam, kde je mu dobře - do vody mělké a bahnité. Větší paseku ale nadělá, když se nadanému člověku vnucuje duševní špína. Každý by se měl stýkat právě s takovou kulturou, která stojí vždy o něco nad ním, aby jí byl podněcován k vlastnímu růstu. Přílišná nouze plodí zoufalství, ale přiměřená nouze je nejlepším stimulem ke zdokonalování, jak nám to ukazuje matka příroda. Pohodlí je dobré tak pro chvíli odpočinku, jako trvalý stav působí zhoubně. Velcí myslitelé a spisovatelé by měli tvořit, jak nejlépe umí, ne jak jim to nejvíc vynese. Nižší tvorbu za ně obstarají jiní, o to nemusí mít obavu. Kdo ale tvoří a píše pro lidi nejvybranější, ten vytváří díla trvalé hodnoty. Čím lepší dílo, tím méně lidí jej může docenit. To však naprosto není důvod, aby se jedinečná díla netvořila. Kdo naproti tomu píše pro dnešní masu, a tedy na úrovni dnešní masy, ten vytváří jen spotřební literaturu, která se dneska přečte a zítra po ní pes neštěkne. Kniha není jen produkt a čtenář není jen odběratel! Kulturní tvorba nesmí pouze reflektovat poptávku. Takové chápání kultury se hojně rozšířilo mezi dnešními rádobyrealisty, ale je krajně nebezpečné až zločinné. Zcela opomíjí nejdůležitější úlohu kultury - formovat a pozvedat člověka. Neméně pomýlený je i pocit, že spisovatelem by se mohl stát každý (viz ty přiblblé články „jak se stát spisovatelem“ na internetu, u některých najdeme dokonce absurdní dovětek „snadno a rychle“!). Každý se může stát nanejvýš pisálkem. Kdo ale píše brak, ten tak bude od nynějška činit s vědomím, že má přímý podíl na úpadku člověka, že je závažím, jež strhává lidstvo do propasti. Každý je spolutvůrcem společnosti a kultury, proto by nikdo neměl mít právo na nicotu, protože se skrze něj šíří a stává se nicotou druhých. Už řadu let se ovšem jak na běžícím pásu točí filmy a píší knihy, které raději nikdy neměly 40  

vzniknout, které jsou nejsprostší urážkou člověka. Zábavní průmysl je žumpou, která se vyváží do lidských hlav. Nebylo by ale správné nastolit represivní režim tvrdé cenzury. Lidé by měli mít možnost volby. Místo toho máme sami jít nejlepším příkladem a zvěstovat nové ideály. Přizpůsobování se poptávce svědčí o slabé a nevýrazné osobnosti. Kdo na to má, může se vydat cestou právě opačnou a využít toho, že nejen poptávka ovlivňuje nabídku, ale i nabídka poptávku. Jedinci, kteří jsou schopni zplodit vysoce hodnotná díla, si bez ohledu na soudobé trendy začnou záhy vytvářet vlastní okruh čtenářů, který se rozrůstá a sílí. Potírat by se mělo jen to opravdu nejhorší, nejtrapnější a nejpovrchnější, co je výsměchem životu. To ostatní však demaskujeme a tím zbavíme čistého svědomí. Nebezpečné není to, co je bídné a nesnaží se svoji bídu skrýt. Nebezpečná je bída, která se vydává za obsah. Tou se lidé živí a nemají při tom nejmenších výčitek. Právě tomu musíme v jejich zájmu zabránit. S povrchností se má začít pojit špatné svědomí. Lidstvo si musí vytknout svůj cíl, jestli se nemá zhroutit do nicoty. Tento cíl se v první řadě projeví nesmírným ozdravěním kultury, na níž se opět začnou klást nároky. Přestane být tím, co vyplňuje čas, a stane se opět tím, co podněcuje lidský růst. Kulturní tvorba má být za tímto účelem podrobena jakostní kontrole. Ať si je člověk třeba demokratem, křesťanem či socialistou, musí však být oduševnělý, aby měl nárok cosi ventilovat do světa. Existují díla, s jejichž myšlenkami nesouhlasíme, a přesto nám připadají zajímavá, přesto z nich máme požitek. A navíc, závažné námitky proti našim postojům činí naše vlastní myšlení ještě důkladnějším. Proto i naši soupeři pracují v náš prospěch. Ale člověku, který nemá kousek mozku v hlavě, náleží jen mlčet, aby z kultury nečinil chudobinec ducha. Zkrátka a dobře, společnosti je třeba kultury, která bude trvale příznivě působit. Důsledky sociálních sítí Sociální sítě se během pár let staly všudypřítomnými, neboť si jimi mládež zaplnila prázdné místo po zániku skutečného života. Dovolím si tvrdit, že většina mladé generace si v tuto chvíli existenci bez nich již nedokáže představit. V této kapitole bych rád ukázal, jak sociální sítě způsobily skokové zrychlení v úpadku a rozvratu jednotlivce. Člen sociální sítě má svůj profil, kde má volné pole k prezentaci sebe sama. Pro masu hloupých a omezených jedinců to znamená, že mají příležitost ke zvěčnění své nízkosti. Tvorba každého jednotlivce odpovídá jeho duševní úrovni, duševní sprostota většiny, která se dříve vzájemně spíše tušila, se zde 41  

rozpoznala, dodala si odvahy a odhalila se v plné šíři. Její míra notně narostla, protože již téměř nezahanbuje a mnohý se jí naopak chlubí. Běžný jedinec se ze začátku snaží udržovat u příspěvků na profilu určitou úroveň s ohledem na to, co si o nich pomyslí ostatní. Z příspěvků druhých však postupně zjišťuje, že ani ostatní nejsou žádní géniové a slušnáci, a tak si popouští uzdu a bez rozpaků píše příspěvky stále trapnější a vulgárnější, čili jdoucí mu více „od srdce“. Právě tak se vzájemně rozpoznává a posiluje nízkost a kvůli tomu jsou sociální sítě zaplaveny nejnižší sprostotou. Každý blbec se také ke všemu vyjadřuje, když má tu možnost. To věru není nic nevinného, protože se tím vytváří podmínky, za nichž sprostota a lůzovitost bují, zatímco všechno lepší se stává ještě vzácnějším. Toto není nebezpečí a problém tolik pro ty, kdož jsou inteligentní, mají vlastní život a nějaký „profil“ chápou jako cosi okrajového. Ti mohou výběrem svých „přátel“ omezit míru nízkosti. Avšak i zde platí, že je sociální síť strhává níž, mimoděk i oni načichnou sprostotou dneška. Vlastní život má obecně spíše ten, kdo v mládí vyrůstal ještě bez sociální sítě. Horší problém však nastává u generace, která roste s „profilem“ od mala. U té se profil stává středobodem života, jemuž všechno podřizuje a je na něm otrocky závislá. Lůzovitost této generace je mnohem větší a v pozdějším věku se jí nadějní jednotlivci horko těžko zbavují. Tyto děti vyrůstají v blízkosti dotěrného kolektivu a jsou nesamostatné. Sociální sítě jsou jedním z nejmarkantnějších prvků, které likvidují podmínky pro přirozený a zdravý duševní vývoj. Z lidí se nepozorovaně stávají duševní zrůdy se zkřiveným vnímáním reality. Sociální sítě také změnily podobu mezilidských vztahů. Každý má svůj „profil“, každý je dohledatelný. Lidé se vzájemně dozvědí jména a první, co udělají, je, že se „proklepnou“. Je to logické, chtějí vědět, s kým mají co do činění, a proč nevyužít dostupné informace? Avšak má-li hodnotný člověk s mozkem v hlavě také nějaký profil, pak si dobře hlídá, co na něm zveřejní. Prezentuje buď určitou svoji masku, nebo sděluje jen neškodné informace. Je pro něj nemyslitelné, že by měl na potkání odhalovat své nitro. Ale obyčejný člověk, ta hlava otevřená, ten na sebe vyžvaní, co mu slina na jazyk přinese, bez rozpaků vyzradí i své „nejtajnější“ myšlenky. To si pak jeden počte a ihned ví, s kým má „tu čest“. Inteligentnímu člověku vlastně může taková sociální síť ušetřit mnoho špatných styků. Leckdo vypadá od pohledu solidně, ale při zhlédnutí jeho profilu ihned víme, kolik uhodilo. Hodnota každého vynálezu je určena předně tím, k čemu jej kdo používá. Běžní lidé si navykli žít veřejně, své nejmenší radosti a starosti svěřují profilu a od druhých očekávají účast. To je mi z principu odporné. Jak jsou nesamostatní, jak jsou směšní! Právě tyto drobné radosti a starosti tvoří velkou většinu „obsahu“, který na sociální síti nalezneme. A uživatelé se tím balastem a brakem dennodenně probírají a zabíjejí hodiny okouněním, co dělají druzí. Čas 42  

strávený na sociální síti je promarněným časem. A ať si mi někdo opováží stěžovat, že pak nestíhá cosi v reálném životě! Ona potřeba přidávat na svůj profil obsah je už sama o sobě projevem degenerace. Ideální uživatel sociální sítě je ten, který žije téměř v přímém přenosu, cokoli dělá, ihned „sdílí“. Takovou osobu však já nazývám nemožným hovadem. Potřeba sdílet své aktivity je ve skutečnosti touhou dokázat, že se daný člověk nenudí. A dokázat se to snaží právě proto, že opak je pravdou. V lepším případě je časté sdílení příspěvků exhibicionismem, který vlastně říká: „Podívej, jak jsem zajímavý“. To není špatné jen u doopravdy pozoruhodných lidí, kterých je však mizivé procento. Všichni ostatní si na zajímavé jen hrají. Život, s nímž se někdo chlubí na profilu, se navíc stává falešným. Takový člověk totiž pak i své aktivity dělá proto, aby se jimi mohl pochlubit. Něco dělá, a zároveň to dokumentuje, ale dělá to vlastně proto, aby měl co dokumentovat. Hodnota i autentičnost dané aktivity je téměř nulová. Příliš mnoho dokumentování životu škodí, protože buď žijeme, nebo dokumentujeme, ale ne zároveň. Podívejme, jak je to dnes: všichni se všude při všem fotí! Věčně mají mobily v rukou a kvantitou se snaží přebít chybějící kvalitu. Život se kvůli všudypřítomnosti komunikačních technologií a sociálních sítí stal falešným. V mé vizi budoucnosti pro ně není místo, jsou přebytečné, přinejmenším v takto masovém rozšíření. Pro člověka by ta představa, že se svěřuje nějakému profilu, že je stále po ruce, aby jej někdo druhý mohl nahánět a ukrátit si jím svou nudu, měla být absurdní a odporná. Podmínky zdárného duševního vývoje Duševní vývoj inteligentního člověka je beze sporu to nejdelikátnější, co na této Zemi probíhá. Každý jednotlivec musí ve své mysli od začátku vystavět představy světa i sebe sama, vycházeje při tom ze zkušeností a vlastních i cizích úvah. Duševní vývoj je proces velmi choulostivý, v němž lze člověku pomáhat nebo naopak házet klacky pod nohy. Pokud něco neproběhne správně, bývají následky dalekosáhlé. Největší vliv má hmotné a duchovní prostředí, ve kterém člověk vyrůstá. V mladém věku jedinec teprve objevuje nejzákladnější zákonitosti života. A pokud o nich jeho okolí nepodává pravdivé svědectví, je celé jeho poznávání již od počátku orientováno špatným směrem. Je logické, že mládí je nejtvárnější dobou. Tehdy dojmy a podněty přichází jakožto zcela nové, jedinec je nemá s čím porovnat a teprve na jejich základě staví své úvahy. První informace chápe dítě jako fakta, není schopné posoudit jejich věrohodnost. Z mála jednotlivostí se snaží usuzovat o obecném. V pozdějším věku je naopak každý další zážitek hodnocen v porovnání se 43  

všemi předchozími zkušenostmi. Proto zkušenosti mládí působí jako referenční hodnoty a mají poměrově větší význam než zkušenosti pozdější. Když tedy dítě vyrůstá v prostředí plném nesprávných interpretací, je soustavně uváděno v omyl a později jej bude stát obrovské úsilí, aby se s tím vypořádalo. Ještě i v 17 letech je člověk schopný bez rozmyslu papouškovat úplný blábol, který mu někdo v útlém věku nažvanil. Je dobré si uvědomit, že lidé nežijí vždy tak docela ve stejném světě a jejich poznání reality se tím rozchází. Například pro dítě z bohaté rodiny byly v 18. století vedle učení hlavními starostmi kratochvíle a snahy zbavit se nudy. Dítě v chudé rodině mělo naopak často starost, aby dostalo vůbec najíst. Obě děti žily v notně rozdílném prostředí a v myslích obou při tom nutně vznikaly podstatně odlišné představy světa. Ještě rozdílněji musel svět vnímat otrok a jeho pán. Lidé v různých dobách a v různých postaveních si tedy zákonitě vytvářeli odlišná ponětí o skutečnosti. Při tom platí, že čím více stavů a situací jedinec zažije, tím více tváří reality pozná a tím přiměřeněji může soudit o celku. V porovnání s dnešní dobou si ale všechna období minulosti byla poměrně blízká. Vývoj posledních několika desetiletí přinesl tak radikální změny každodenního života, že to ani omylem nesnese s čímkoli srovnání. A tyto změny zasahují stále hloub až k samotným základům života. K tomu musím bez otálení dodat, že jsou to změny zničující. Zhruba od poloviny 19. století se tempo změn drasticky zrychluje, ve 20. století pak nabralo přímo závratné obrátky, ale až donedávna to stále byly změny kvantitativní. (To znamená, že přírody a hezkých věcí bylo stále méně, zatímco hnusu přibývalo). Avšak od doby, kdy elektrotechnika vytvořila virtuální realitu, jde již o docela jiný svět. Lidé žijí v principiálně odlišném světě než dříve. Je to naprostý zlom ve vývoji a jeho důsledky rostou nade všechny meze. Realita získala ve virtuální realitě mocného konkurenta, který si uzurpuje stále více prostoru a jedinou pravou realitu doslova vysává. Na současné dospělé populaci se projevuje jen zlomek všech následků těchto změn. Důvodem je, že virtuální realita nastoupila až v době, kdy její příslušníci měli již zkonsolidované pojetí o skutečnosti, které tím nebylo zasaženo. I když se dnes rychle orientují na elektroniku, je pro ně virtuální realita stále něčím navíc a mají ji s čím konfrontovat. Pravou katastrofu můžeme naopak sledovat u dětí do 15 let. Ty virtuální realita a jí vytvořený svět provází už od narození a hluboce poznamenávají jejich duševní vývoj. Tyto děti získávají velmi zkreslené představy o tom, čím svět je a čím by měl být. Dříve si děti hrály a běhaly venku. Dnes je běžné, že už pětiletý capart má mobilní telefon, počítač a dokonce i profily na sociálních sítích! Čím více času tráví s technikou, tím větší deficit reálných zážitků má. Problém virtuální reality je ten, že v ní si lze na všechno pouze hrát. V počítačové hře může být každý druhý trouba dobyvatelem světa, zatímco v realitě je to absolutní nula. 44  

Jenomže pro zdravý duševní vývoj si nestačí jen na něco hrát, ten potřebuje nefalšované zážitky. I v realitě si lidé sice na něco hrají, ale to je nezbytné. Teprve dlouhodobým hraním si na něco se tím člověk může postupně doopravdy stát. Ve virtuálním prostoru je ovšem toto hraní si umocněno na druhou a nijak nepřispívá k vývoji. S jeho šířením vznikají lidé, kteří si donekonečna jen na něco hrají, avšak doopravdy jsou jen uzlíčkem pocuchaných nervů a nutkání. Existencí a podstatou těchto cizopasníků je napodobování. Omladina si například hraje na drsňáky, a zatím je to vůbec ta nejzbabělejší generace, která kdy žila. Osobním kontaktem s druhými lidmi se formuje charakter. Jedinec získává zkušenosti a učí se, jak se v které situaci chovat. I zde se objevuje markantní deficit, který ústí ve stále častější infantilní, trapné či jen nepřiměřené chování. Čím mladší děti, tím jsou tyto změny výraznější. A nevidím žádný mechanismus, kterým by se to mohlo samovolně napravit. Pokud se stávající poměry udrží, stojíme před úplným triumfem virtuální reality, který způsobí konečný rozklad lidstva mnohem dřív, než by se kdo nadál. Kupříkladu nesnesitelně narostla lůzovitost všeho druhu. Každý toho nažvaní o lásce, a zatím je v jeho duši jen smrduté bahno a vilný chtíč. Většina lidí se drží v houfech a také o sobě v množném čísle uvažuje. Lidstvo se mění v přesocializovanou pakáž závislou na kolektivu (nejčastější u jižních národů). Dosažení duševní svobody je za všech dob nanejvýš vzácný akt, avšak virtuální realita nastoluje podmínky, za nichž je to zhola nemožné. Ani tyto důsledky se ovšem dosud neodhalují v plné míře. Jak už jsem vyložil, podstatou takové virtuální realitou odkojené existence je napodobování. Její principiální odlišnost se nemusí projevit v běžném životě, kdy jen dovedně imituje všechny kolem a tváří se jako normální člověk. S děsivou zřejmostí se však rozdíl ukáže ve chvíli, kdy by se ona sama měla postavit do čela a prokázat kvality. Když tato existence dostane náročný úkol, selže v něm jakožto zcela neschopná a nekompetentní. Musíme vzít v potaz, že mladá generace ještě žije ve světě, který řídí dospělí, ještě nemusí rozhodovat a mají koho napodobit. Ale nechci vidět dobu, kdy tato cháska převezme svět nebo bude vychovávat vlastní potomky. To bude debakl, který předčí ty nejčernější odhady! Přichází generace duševních zrůd a lidských trosek, které leccos znají teoreticky, ale nic doopravdy. Jejich existence se točí kolem mobilního telefonu a připojení na internet. Aby si člověk učinil představu, co v blízké budoucnosti čeká svět jako celek, měl by pozorovat USA, Japonsko nebo Čínu. Tyto země jsou o pár let „před námi“ a důsledky masovosti, virtuální reality a všeobecného hnusu jsou tam ještě patrnější. Při pohledu na japonskou současnost se člověk neubrání dojmu, že se celý ten národ pomátl. Hemží se to tam individui, která tak zvaně „mají problém“, jakož i regulérními úchyly. Ale není divu, musí být šílené žít v 38 milionové 45  

aglomeraci s hustotou osídlení nad 10 000 lidí na km2 a z pořadů, jaké jim tam běží v televizi, by se také zcvoknul kdekdo. Stav těchto zemí předznamenává poslední fázi úpadku vedoucí k úplnému rozkladu. Oficiální představitelé společnosti se s tím samozřejmě budou snažit něco dělat, ale nebude to už možné. Společnost sama se jim rozsype pod rukama jako kůlna z vepřovic po dlouhém dešti. Každé státní zřízení spočívá svou vahou na produktivním lidu, který je schopen poskytovat své síly. Můžeme ovšem očekávat rychlý úbytek produktivních sil a rozrůstání množiny, která naopak pomoc vyžaduje, protože z fyzických či duševních příčin není schopna „normálně“ fungovat. To pak nezbytně destabilizuje společnost. Nepochybně je všem jasné, že příčin úpadku lidstva je kromě nástupu virtuální reality celá řada. Obecně se všechny podílí na vzniku prostředí, které je nevhodné k uchování a rozvoji zdravého člověka. V největší míře se pak koncentrují v moderním městě, v němž zdárná existence není dlouhodobě udržitelná. Z venkova se přistěhuje duševně zdravý člověk, ale už ve 3. generaci se všechno rychle zvrhává. Umělé městské prostředí je výtvorem nedávné minulosti. Města starších dob až do konce 19. století měla ve skutečnosti mnohem blíž k venkovu než k dnešním městům. Především byla malá, jejich průměr se počítal na stovky metrů, u největších maximálně několik kilometrů. Do volné krajiny to tedy vždy bylo pár minut chůze. Architektura lahodila oku, lidé se v domácích dílnách věnovali řemeslům a tak podobně. Ve 20. století však města obludně nakynula a učinila volnou krajinu každodennímu životu nedostupnou. Katastrofální rozdíl je vidět například při srovnání rozlohy Brna nebo Ostravy na mapách vojenského mapování z 19. století s beznadějným dneškem. A co hůř, všechna města se tak děsivě rozrostla o hnus a učinila z něj dominantní složku lidského života! Historická centra byla utopena v záplavě sídlišť, satelitních městeček, dálničních okruhů, obchodních center a průmyslových zón. Taková proměna nutně vedla k vyprázdnění života. V moderním městě je všechno zajištěné a bezpečné, nic se tam neděje, a tak lidé žijí v nudném stereotypu betonové šedi. Tato nuda a zoufalost se staly živnou půdou pro sociálně patologické jevy a otevřely bránu úpadkovým směrům v kultuře. Ve 20. století vzniklo více kulturních směrů než za celé předchozí dějiny a každý nový je bídnější než ty předchozí. V 19. století se koncertem rozumělo představení klasické hudby a byla to událost, na kterou se diváci svátečně oblékli. Koncerty moderní hudby se odehrávají v temných zakouřených klubech nebo halách, na pódiu se naparují samozvaní spasitelé a řev z reproduktorů trhá uši. Diváci, mnohdy opilí i zfetovaní, sebou trhají do záblesků stroboskopu a pěstmi hrozí imaginárním nepřátelům. Žádnou výjimkou nejsou ani výjevy, kdy se zpité trosky válí ve vlastních zvratcích. Takovou dnes máme kultůru, pokrok jen co je pravda! 46  

Na mladého člověka ze všech stran útočí choré výplody moderního ”umění“, stupidní produkce zábavního průmyslu, vřeštící animované postavičky i dennodenní sprostota a nízkost spoluobčanů. A co je nejhorší: nikde nevidí zdravý protichůdný ideál! Jakpak by se z něj v takovém prostředí také nestal duševní degenerát? Současná „kulturní“ produkce je jako jed. Všechno je laciné a otlemené, všechno se zdrobňuje. Například ty barevné postavičky z reklam a seriálů mají být údajně roztomilé, ale jsou jen zrůdné a uráží estetické cítění. Aby se člověk mohl zdravě vyvíjet, potřebuje přirozenou realitu. Od útlého dětství má mít kontakt s přírodou. Klukům nejlépe prospívá kolektiv kamarádů a lesy nebo jakákoli volná krajina, v níž si mohou hrát. Někdy přijdou domů potrhaní, poškrábaní nebo promoklí, ale tak je to správně, protože také něco zažili, něco poznali a objevili. Vyrůstat a žít by člověk měl v přirozeném prostředí. To mi připadá jako hlavní předpoklad k udržení života vůbec. Různé kultury měly v minulosti různé zvyklosti a stupnice hodnot a žily v rozdílných krajinách, ale přesto byly životaschopné, protože život probíhal v přirozených podmínkách. Člověk se prostě po různých ztřeštěných pokusech mohl vždy vrátit do lesa, tam se uklidnit a načerpat nových sil. Proto se stvoření virtuální reality v důsledcích ukáže stejně zhoubným jako nejtvrdší ideologické vymývání mozků. Prostředí je vlastně důležitější než názory. Pokud má člověk zvrácené názory, ale žije ve zdravém, život podporujícím prostředí, pak to ještě nemusí tolik vadit. Pokud ale svými zvrácenými názory ve spojení s technickým pokrokem následně vytvoří i zvrácené prostředí, úpadek na sebe nenechá dlouho čekat. Chceme-li ovšem povznést lidstvo nad běžnou existenci, musíme učinit mnohem víc než jen obnovit přirozené podmínky. I v přírodě bývají lidé duševně omezení, pokud nejsou pod příznivým vlivem bohaté kultury. Na lidstvo je třeba výchovně působit a vštěpovat mu správné zásady a životu přitakávající hodnoty. Vládnou-li společností mylné hodnoty, vedou člověka nejprve k blouznění a po létech zbytečného trýznění k tomu, že si vytvoří svojí osobní skrytou morálku. Na druhou stranu, kdyby se lidské vědomí postavilo již od začátku na pevnou půdu, mohlo by vyrůst vskutku vysoko. Proto je třeba prosadit pravdivé chápání světa. Čím hlouběji zapustí člověk kořeny do zdravé skutečnosti, tím zdárněji se může vyvíjet. Realita je pro člověka totéž co půda pro strom. Je-li od ní odtržen, nemá se v životě o co opřít. Vysoká kultura a vznešené ideály zase působí jako ruka podaná z nebes, která člověku pomáhá růst do výšky. Aby došlo k obratu, musí být stůj co stůj zlomena moc virtuální reality. Je třeba odstavit ji na vedlejší kolej, aby opět tvořila jen doplněk skutečnosti, aby o skutečnosti informovala, ale nenahrazovala ji. To ovšem nepůjde jen tak, dříve 47  

si musíme uvědomit, proč vlastně získala virtuální realita takovou moc. A tou příčinou je vyprázdněnost reálného světa, fakt, že ze života zbyla jen deprese nebo všední nuda. Když reálné zážitky chybí, nelze se divit, že lidé hledají kompenzaci. Skutečné zážitky jsou však mnohem silnější, vedle barvité reality nemá virtuální ”realita“ šanci. Stejně tak ale nemá šanci ubíjející všednost proti virtuální realitě. Je tedy zřejmé, kde hledat záchranu. Nejprve musíme vytvořit podmínky pro hodnotný život, to ostatní už nebude těžké. Proč je nezbytná možnost srovnání Drtivá většina lidí si svůj pojem o životě vytváří výhradně na základě pozorování nejbližšího okolí, v němž žije. Toto okolí je určující silou jejich pohledu na svět, rozhoduje o tom, jaké hodnoty budou uznávat, co jim bude připadat normální, zkrátka veškerou jejich existenci… Pokud je toto zjištění pro někoho nové a ne důvěrně známé, měl by se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak dalekosáhlé důsledky to přináší. V první řadě to znamená, že všechny názory a úvahy běžného člověka jsou především svědectvím o jeho prostředí, a nikoli vyjádřením obecné reality a pravdy. Jsou výsledkem přečtených knih, zhlédnutých filmů a lidí, s nimiž mluvil, a jen v malé míře i výsledkem jeho vlastního přemýšlení. Veškeré názory, hodnoty a životní plány, které si před sebe běžný člověk klade, nejsou jeho vlastními názory, hodnotami a plány, jak si namlouvá, nýbrž jsou mu předloženy prostředím a okolnostmi, do nichž se narodil. Kdybychom při narození přesadili běžného člověka z kterékoli historické doby do kterékoli jiné doby, jeho duševní obzor by se přesně přizpůsobil novým podmínkám. Z toho plyne, že jeho názory mají velmi nízkou objektivní hodnotu. Tento stěžejní vliv prostředí se však zdaleka netýká jen obyčejného člověka. Okolní svět je referenční hodnotou, podle níž si všichni vytváříme obrázek o tom, co je dobré, co špatné, co přiměřené a co divné. Tyto dojmy poznávající člověk neustále porovnává se svými pocity a myšlenkami, a tím si vytváří mínění o sobě i o světě. Jeho mínění je tedy také silně formováno prostředím, ale z nemalé části spočívá i na vlastních úvahách, pro něž je okolí jen materiálem. V jednání je důležitým pojmem přiměřenost. Když vidíme, že někdo jedná nepřiměřeně, vyvolává to v nás odpor a nesouhlas. Například když jeden člověk trestá druhého bitím a urážkami za nějaký nepodstatný prohřešek (kterým vlastně jen získal záminku trestat), nebo když někdo na jemné upozornění ztropí hroznou uštěpačnou scénu. Hodnocení přiměřenosti je záležitost jemného vnímání, a proto nejsnáze ovlivnitelné. Běžní lidé žádné jemné vnímaní nemají a za přiměřené považují prostě to, co je v jejich okolí nejčastější. To například znamená, že když někdo 48  

vyrůstal v rodině s primitivně-despotickým otcem, existují předpoklady, že sám bude ve vlastní rodině chtít podobný režim zavádět. Vnímavý člověk tím naopak dostane podnět, aby se sám snažil neadekvátnosti vystříhat. I nejlepší intelektuální výkvět však ve svém hodnocení přiměřenosti zůstává silně ovlivněn prostředím. Existuje úplné minimum lidí, kteří by se začali zamýšlet nad správností a přiměřeností všeho kolem sebe. Pro ostatní se určitý základ vždy „rozumí sám sebou“. Pochybnosti a nedůvěřivost lze v lidech buď potlačovat nebo naopak rozněcovat. Společnost či hnutí může své členy vychovávat k bezvýhradné poslušnosti nebo naopak ke všeobecné nedůvěře a důrazu na osobní poznání. Prospěšnost obojího se liší u různých typů lidí. Třetí možností je ponechat je samy sobě, jak se to děje v demokratickém systému. Tato možnost nesvědčí prakticky nikomu. Obecně platí, že čím více je učení tendenční a realitě odporující, tím větší důraz klade na prostou poslušnost, protože si uvědomuje chatrnost svých argumentů. Proto se snaží vymýtit vše, co by člověka mohlo přivést na jiný způsob myšlení, a neobejde se bez všudypřítomné represe. Vzorovými příklady jsou bolševismus, křesťanství v dobách svého šíření a současné vzplanutí islámu. Velké poznání a silné učení naproti tomu jiné směry vyvrací. Nepotřebuje zamlčovat jejich principy, protože je překonává, a z řad nepřátel přetahuje ty nejlepší na svou stranu. Kvůli tomu se ovšem stává terčem zavilé agitace, kterou potírat musí. U obecného lidu se totiž samovolně neprosadí to nejsprávnější učení (správnost není lid schopen posoudit, spíše je nakloněn milosrdné lži než pravdě), nýbrž to, za které se nejdůrazněji bojuje. Vznik velkého poznání je podmíněn možnostmi široce srovnávat. Čím více známe alternativ k naším konkrétním podmínkám, tím přiměřeněji je můžeme posoudit. Kdo alternativy nezná, tomu cokoli může připadat normální. V koncentračních pracovních táborech, které ještě dnes existují v Severní Koreji, jsou lidé od narození vedeni v podmínkách, kde individualita je zakázána a kde se ukrytí hrsti rýže trestá zbičováním a náznak neposlušnosti smrtí. Strážný může vězně prakticky podle své vůle i zabít a bití je zcela běžnou součástí života. Nenahlášení cizího „prohřešku“ se trestá obdobně jako jeho spáchání a vězni se udávají za kus žvance. A jaké psychologické dopady to má? Ten, kdo se do tábora dostal v dospělosti, ještě cítí ono bezpráví. Ale dítěti narozenému v tomto systému vše připadá normální. Nezná sounáležitost, když je někdo ztrestán za prohřešek, ostatní si myslí, že si to zasloužil a přijde jim to logické. Strážným zase připadá samozřejmé, že mají právo libovolně bít a mučit vězně. A to se tito vězni dostali do táborů i ze zcela malicherných příčin. Předchozí odstavec vychází z cenného dokumentu Tábor 14, který doporučuji zhlédnout, případně přečíst knihu Útěk z tábora 14. Obojí vypráví autentický příběh mladíka Sin Tong-hjuka, který se v koncentračním táboře narodil. Když se mu náhodou podaří z tábora utéct, připadá mu i Severní Korea jako ráj svobody! 49  

Životní prostor koncentračního tábora je vrcholem zrůdnosti, a přesto může svým obyvatelům připadat normální. Až do takové situace může člověka zavést, když nemá své okolí s čím porovnat. Možnost srovnávání je základním předpokladem přiměřeného názoru. Člověk, který se má dopracovat k velkému poznání, musí sám na sobě zažít obrovské množství pocitů, stavů a myšlenek – pozitivních i negativních. Čím více jich zažije, tím z více úhlů se na každou otázku může podívat a tím lépe posoudí, co je a není správné a přiměřené. Tím méně bude také někomu křivdit. Jednotlivci se ovšem samozřejmě diametrálně liší ve svých intelektuálních i psychologických možnostech a ve schopnosti učit se ze zkušeností. Někomu například stačí, aby poznal týden či měsíc tvrdé dřiny v továrně nebo hmotné nouze, a tato zkušenost je pro něj nesrovnatelně cennější než pro jiného, který tak prožije půl života. Vzhledem k impozantní výši, do níž člověk musí vystoupat, aby se dobral pravdy, bude své zkušenosti nutně zkracovat. Potenciál poznávajícího tkví právě v jeho umění zkratky. Na první či druhý pohled vidí, co jinému zůstane na věky skryto. Poznávající se ze svého počátečního nevědění probouzí k zápasu, v němž zpochybní všechny své dosavadní domnělé jistoty a hodnoty. S tím vyvstane nezbytnost vytvořit si hodnoty nové. V tomto boji se člověk opakovaně pozvedá a opakovaně padá a trpí jako málokdo, což jsou nesmírně cenné zkušenosti. Naučí se, co to je úspěch i co je neúspěch a pozná mnoho jejich odstínů. Pokud jeho boj završí vítězství a konečné pozvednutí na vyšší úroveň, hledí teď na život docela jinýma očima. Dalek je tomu, aby šmahem pohrdal všemi, kdo někdy klopýtli, ale taktéž tomu, aby měl pro každou slabost a nízkost soucitný pohled. Odpírat společnosti možnost porovnávat doby a jevy znamená uvrhávat ji do slepoty. Dnešní lidé znají jen moderní svět, takže jej berou jako nezpochybnitelnou samozřejmost a středobod všech úvah, mají silně zkreslenou představu o tom, co je život. Neumí si představit, že by reálně mohlo existovat i něco jiného. Kdo však má srovnání, ten teprve může soudit o hodnotě moderního světa a může též přednést návrh, jakým směrem by se měl vývoj ubírat. Svoboda, které je třeba S drtivou většinou lidí se to má tak, že opravdovou svobodu vůbec nepotřebují, ba děsí se jí více než čehokoli jiného. Tito lidé potřebují určitý pocit volnosti, ale také řád, jistoty a pravidla. A pak jsou lidé, velice vzácní jednotlivci, pro které jsou svoboda a volnost bytostnou nutností a i malou míru nesvobody vnímají jako téměř nesnesitelné břemeno. Co je ostatním lidem požehnáním, tedy například zaměstnání, je pro 50  

tyto individuality děsivou přítěží, protože ty mají své vlastní velké plány a velké záliby, na něž potřebují čas. Jsou to bez výjimky myslitelé a prochází složitým vnitřním vývojem. V jejich životech se mohou vyskytnout období obrovského, takřka neovladatelného zhnusení lidstvem a současným světem, protože právě k tomu nás vede skutečné prozření nejdříve. Toto zhnusení se může vztahovat i na nejzákladnější mezilidské vztahy, protože člověk zpočátku touží po absolutní svobodě, která je jistě vznešeným, leč nesmyslným ideálem, a on proto zoufale tluče křídly o mříže domnělé klece a bouří se i proti tomu, co je s životem neoddělitelně spjato. I já sám jsem v takovém stavu žil a mám v tom směru zkušenosti jako málokdo. Dva až tři roky jsem kolem sebe nesnesl nikoho a nikdo mi nemohl být dost dobrý. I ty nejběžnější závazky pro mě byly málem příliš, svůj kontakt s lidmi jsem omezoval na naprosté minimum. Když člověk musí strpět něco, co se mu strašlivě příčí, vytváří to v něm napětí a s tím se pojí i nemalé nebezpečí: může dojít k nějakému konfliktu, hráz se prolomí a donutí člověka k zoufalému činu. Mně ale naštěstí šli spíš všichni z cesty. Je doufám jasné, že podobný stav si vědomým rozhodnutím nikdo nepřivodí a stejně tak se z něj nelze rozhodnutím dostat. Zde vládne nutnost. Někoho ten tlak zlomí, někdo pod ním úpí léta a u jiného se zmenší nebo jej on opanuje. Nikdo si však nevybírá, jestli je dost silný. Svobodu vyžadující individua potřebují osobní prostor, často mají svých starostí dost a naprosto se nechtějí účastnit veřejného života, či se dokonce jakkoli angažovat. Máloco je pro ně horší představou, než že by po nich byla angažovanost požadována. Organizaci (například komunistické straně) může připadat, že jsou to lidé neužiteční, dokonce pro společnost nebezpeční, až někoho třeba napadne, že by nebylo špatné odstranit je a zbavit se tím rizika. Takto uvažovat je však ta největší nestoudnost, nestoudnost průměrných vůči velkým duchům. Právě v těchto výjimečných jednotlivcích se totiž koncentruje většina hodnoty lidstva jako celku. Pouze ti také doopravdy posouvají hranice lidského ducha a vytváří ta nejlepší díla, z nichž se mohou těšit nejlepší hlavy dalších staletí. Prospěch či pohodlí tisíců průměrných tedy nevydá za jednoho mimořádného člověka. Na toto by měla každá organizace a společenská síla pamatovat, musí svobodným duchům ponechat prostor a volnost. Svobodný duch se však může objevit kdekoli, proto lze zavádět jen taková opatření, která nevylučují a nepoškozují jeho existenci. Řešením je dostatek volné krajiny, kde i samotář najde své místo. Společnost nemá být povinností pro všechny. Úspěch jedince v jeho osobním boji mu tím pochopitelně zaručit nelze, a většina takových smělých pokusů ztroskotává, ale to už záleží na kvalitách každého jedince. Společnost mu může jen dopřát vhodné podmínky či alespoň jít z cesty. Kdyby měl například do úmoru dřít v továrně, pak se buď zlomí, 51  

nebo se mu život stane peklem na Zemi. Zrovna k tomu by vedlo to hloupé komunistické heslo: „kdo nepracuje, ať nejí“. Když však svobodný duch jednou obstojí a skrze velké popírání dospěje k velkému potvrzení, pak právě jeho a ničí jiné vědění může přinést společnosti jako velký dar smysl a vykoupení od nicoty. Tento vítěz nad sebou neuznává žádnou jinou autoritu než sebe sama, závazná jsou pro něj jen jeho vlastní pravidla. Je proto vlastně též ztělesněným ideálem anarchie. Avšak anarchisti se šeredně pletou, když si myslí, že takového stavu by mohl dosáhnout kdekdo. A neméně se pletou i ve svých domněnkách, že sami již jsou svobodní. Mezi dosavadními společenskými teoriemi se vyskytovaly takové, které hlásaly svobodu pro všechny, a takové, které realizovaly porobu pro všechny. Ani jedno z toho není šťastnou volbou kvůli fundamentálním rozdílům, které existují mezi jednotlivými lidmi. Nejspravedlivější systém je ten, který dává každému tolik volnosti, kolik je mu prospěšné. A podporovat vznik a vývoj svobodných duchů, to je pak vůbec nejšlechetnějším posláním společnosti. V současném světě se o svobodě mnoho nažvaní, ale od všech je vyžadována poslušnost. Otroctví všeho druhu, včetně dobrovolného otroctví, se šíří jako mor a představa, že by někdo mohl žít mimo systém, je absurdní. Běžným lidem je to jedno, ale v nás kypí zloba. O významu psychologie Psychologie stojí ve světě živých tvorů u základů všeho. Velká většina jevů a jednání má své psychologické příčiny, které se navenek projevují jako pociťovaná nutkání. V hlubších záležitostech ducha, jako je například otázka motivace, obvykle platí, že rozumové důvody jsou cosi, co lidé svým nutkáním vymýšlejí až zpětně, aby jejich chování budilo dojem sebekontroly. Z toho plyne, že psychologické pochopení je nejzásadnější podmínkou i těch nejelementárnějších kroků v poznání vůbec. Bez něj neexistuje žádné poznání, nýbrž jen omyly a předsudky, neboť člověk uvažuje o věcech, kterým nerozumí. Výjimkou je pouze exaktní věda, avšak abychom zjistili, co z jejích poznatků vyplývá pro nás a pro život, musíme je stejně lidsky zhodnotit. A právě zde všichni vědci ztroskotávají, ti se sice holedbají objektivní pravdivostí vědeckých poznatků, ale sami zůstávají otroky svých nutkání. Odhalit principy, jimiž se řídí žití jako celek, lze jen skrze neustávající psychologické zkoumání. Kdo je toho schopen? Vysoká inteligence je zde vstupní podmínkou, bez níž to nelze. Situace, jejíž podstatu inteligentní člověk snadno prohlédne, zůstává ostatním lidem nevysvětlitelnou záhadou. A takových situací zažijeme a potkáme stovky či tisíce. Zároveň inteligentní člověk vidí rozpory ve vysvětleních, která jsou mu předkládána druhými (zejména v případě snah o morální interpretaci života), zatímco hloupější člověk je nekriticky 52  

přijme, a také si uvědomuje existenci řady jevů, na něž se mu nikdo z okolí ani nepokouší odpovědět. Přirozeným závěrem je, že se snaží věcem přijít na kloub. Druhou podmínkou pak je, aby svou potřebu poznat pravdu pociťoval jako palčivou osobní nutnost, která jej přiměje soustředit svůj intelekt do odhalování příčin a neplýtvat jím na úplně jiné oblasti, které vidí jako méně důležité. Obě tyto podmínky už ale splňovalo mnoho lidí, a přesto se pravdy nedobrali. Je zde totiž ještě podmínka třetí, musí jít o jedince, pro něž bude ona zjištěná pravda příznivá a kteří k ní mají sílu. Pravdu může poznat prakticky jenom ten, kdo bude s její podobou více méně spokojený. Člověk, kterému by pravda byla zdrojem velkého utrpení, naráží při své honbě za ní na neproniknutelnou zeď vlastní vůle ke lži. Například nízkému nebo znetvořenému člověku by poznání pravdy přineslo zjištění, že by raději vůbec neměl existovat. Jak by v takovém případě mohl nestranně hodnotit? Když ten nedopatřením nahlédne pod roušku tajemství, zděšeně uskočí a začne zastávat tvrzení, že každá pravda je relativní. I bez toho se celý život potýká s vědomím vlastní nedostatečnosti a stojí jen o takovou „pravdu“, která by jej ujistila, že to s ním není až tak hrozné. Zbabělci a pacifisti zase skálopevně ignorují poznání, že přílišná míra bezpečí je pro život zhoubná. Obecně vzato pravdu nemůže poznat nikdo ze slabých, ošklivých a nemohoucích. Poznatek, že smysl musíme životu vetknout teprve my sami, navíc vyžaduje železnou sílu vůle, aby se pod tím vědomím člověk nezhroutil. Přemýšlející lidé si vytváří velmi konkrétní obrazy toho, jaká „pravda“ by se jim líbila, a skutečné pravdy se mohou dobrat jen tehdy, když se jejich obraz přibližně shoduje s realitou. Velmi často spočívá jejich „poznávání“ jen ve snaze hledat důkazy pro svá přání. Obrovskou moc zde mají předsudky. Člověk si vytvoří kýženou představu, přičemž skutečná pravda je lepší (mluvím ze zkušenosti), to on ale nejprve nedokáže posoudit, protože takové pravdě přisuzuje mylné důsledky. Až během poznávání upravuje svou kýženou podobu pravdy a zjišťuje pomýlenost té prvotní. A teprve ruku v ruce s proměňováním představ může i jeho poznání postupovat kupředu, pokud ale není schopen či ochoten své předsudky přehodnotit, ustrne na mrtvém bodě. Zde je důvod toho, proč tolik lidí slyší na různá zjevně pomýlená kázání: potvrzují jim jejich přání o podobě reality. To je pro lidi obvykle zásadnější než otázka pravdy a lži. Jak vidno, poznat zákonitosti života, osvojit si toto vědění jakou svou nedílnou součást a na něm vystavět filosofii mohou jen ti nejvybranější. Pravdy objeví inteligentní člověk právě tolik, kolik jí snese. Jistě to není nic, čeho by bylo lze docílit vědomým rozhodnutím. Psychologem se člověk rodí a vůle poznat pravdu se v něm probudí, ale nikomu ji nelze jen tak vnutit. Materiál k poznávání skýtá ve velkém množství sám život – pozorováním chování lidí i zvířat a neustálým rozborem vlastních myšlenek a pocitů. Oba 53  

prameny se vzájemně stále opravují a porovnávají, protože znalost vlastních pohnutek nám umožňuje lépe odhadovat pohnutky druhých a opačně. Čím více stavů a zkušeností člověk pozná, tím je jeho vědění obsáhlejší. Za splnění třech výše zmíněných podmínek je cesta k velkým objevům otevřená (pravdy leží lidstvu na očích, ale to je nechce vidět). Na základě převratných poznatků pak člověk může vytvářet filosofii té nejvyšší kvality. Filosofie, to totiž znamená hodnotit. Nejprve zde ale musí předcházet psychologické poznání, které teprve dá filosofii kloudný materiál k hodnocení. Jen filosof, který zná a chápe různé duševní pohnutky, by je mohl přiměřeně posuzovat. Psychologický nadhled je nezbytným kritériem, hodnotit správně můžeme jen to, co známe. Kdo přiznává: „nevím, proč onen člověk dělá to a to“, ale chce zároveň vynášet soudy, ten může velmi snadno křivdit. Pravidelně se to stává v delikátních a komplikovaných případech, protože pro ně obvykle neplatí běžné důvody. Tím, že za jednáním odhalujeme jeho psychologické pohnutky, zjišťujeme, co jest. Následně je ale třeba přemýšlet o tom, co by mělo nebo mohlo být, tedy filosofovat. Jedno bez druhého je neúplné. Mimochodem, nepředstavujme si filosofii jako nějaký druhý krok. Ve skutečném životě se člověk často nejdříve začne zaobírat filosofickými úvahami, vytvoří si nějaké představy o světě a poté psychologicky prověřuje jejich platnost. Obojí se pak rozvíjí souběžně a vzájemně na sebe působí, přičemž filosofie roste do výšky a psychologie do hloubky. Nelze poznávat, abychom zároveň alespoň předběžně nehodnotili. Psychologie brána samostatně si nad sebe neklade ideály, což mnohdy vede pouze k prostému zneužívání nabytých znalostí k obelstění druhých a za účelem bídného zisku. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se dnes o psychologii někdo zajímá. Filosofie bez psychologického poznání je naproti tomu zcela bezzubá. Chtěla by uvažovat, ale nemá o čem, chtěla by hodnotit, ale nemá co. Taková „filosofie“ je pak pouze prázdným schematismem, který se vyučuje na filosofických fakultách. O výše řečeném patrně nemá řada lidí, kteří sami sebe považují za filosofy, valné potuchy. Běžný obdivovatel filosofie si přečte nějaké knihy, v nichž narazí na „strhující filosofické problémy“, o nichž pak začne usilovně dumat. Samotného jej však do té doby žádné zásadní myšlenky nenapadaly, takže obsah daných knih nemá s čím porovnat. Proto například vůbec nepozná, že řada oněch údajných problémů ani nejsou problémy, nýbrž jen zajímavosti k čaji o páté. Postupem času si začne tento člověk vytvářet nějaký vlastní koncept, spíchnutý na míru jeho představám o kýžené podobě reality. Jelikož však o psychologii zatím ani nezavadil a k pravdě by stejně neměl dost síly, ustrne v určité fázi omylu a tu už pak jen dále rozvádí. Takovému tlachání se dobře daří na akademické půdě a společnost jej bohužel zaměňuje za filosofii jako takovou, která jí tím pádem připadá bezobsažná. 54  

V dnešní společnosti nejsou filosofie ani psychologie brány doopravdy vážně. Obojí odsunula do pozadí politika. Politika je však až tím nejodvozenějším produktem, který se má starat o to, aby důsledky poznání uvedl v život. Politika bez předchozího poznání je však nicotnou. Dnešní politické koncepty staví hlavně na tom, co se podle nich rozumí samo sebou, tedy na prostinkých moralismech. Proto zvěstují světu falešné cíle a veškeré prostředky vrhají do usilování o ně. Rovněž psychologii používají jen jako prostředek k prosazení svých pochybných cílů a nezajímá je ale, že by měla mít největší slovo již při jejich vytváření. Velkou politiku lze v každém případě provádět jen na základě velkého poznání. Když se podíváme na politickou garnituru, vidíme, že jsou to vlastně tuctoví lidé, kteří tam šli zkusit štěstí. A tihle skrčkové se domnívají, že jim náleží rozhodovat o tom, co by mělo být. Masové směry dnešní doby jsou vystavěny výhradně na politice a málo na poznání, odtud plyne jejich pomýlenost. Kupříkladu všichni ti řadoví socialisti, demokrati či anarchisti, kteří se z pozice své psychologické nevědomosti vrhají rovnou do politického horování za „lepší svět“ a chtějí lidstvu určovat jeho cíle. Nejprve by však museli mít alespoň hrubou představu o tom, co je vlastně zač onen člověk, kterému tak touží ukázat směr. V tomto ohledu jsou však plni předsudků, pozorují tak, aby viděli, co je jim milé. Zejména komunisti byli tak dalece zmýlení, že běsnili i proti tomu, co je samozřejmou a nejzákladnější součástí života. Jejich snažení proto může život jedině rozvracet. O záležitostech, které vyžadují právě nejdelikátnější posuzování a u nichž se vlastně teprve ukáže síla a vzlet myšlení každého z nás, takového socialistu vůbec nenapadne pochybovat, vůbec nespatří rozpory, které vězí v jeho interpretacích. Jeho filosofie či politikaření jsou jen navlékáním korálků-omylů na nit nevědění. Proč a kdy se dnešní lidé zajímají o psychologii? Obvykle z pohodlnosti, chápou ji jako nástroj, který by je měl zbavit utrpení. Chtějí si například vsugerovat spokojenost, i když k ní nemají žádný důvod. Za takovým účelem na sebe ovšem uplatňují jen psychologické oblbování a nikoli psychologické poznání. I v jiných ohledech je zajímá jen to, co by jim získané poznatky mohly přinést a nikoli, jestli je také něčím zavazují (například přehodnocením vlastního života). Nejhorší je však to, že psychologii považují jen za jedno z odvětví, stejně důležité jako je řada dalších, a nikoli jako základ pro každého odvětví lidských snah. Bez ní však ve všem ostatním nutně tápají. Pro mě byly hledání pravdy a snaha vysvětlit různé jevy vždy osobní nutností a mé hodnocení světa vyrůstalo z psychologických kořenů. Můj vývoj spočíval dosud z velké většiny na vlastním psychologicko-filosofickém zkoumání. Četba a seznamování se s myšlenkami druhých lidí mi byly až do nedávné doby čímsi velmi okrajovým. Ale lidé mdlého ducha, ti naopak čtou a čtou a není jim to k ničemu dobré, protože mají akorát ve všem zmatek. Na každou tezi se najde antiteze a oni nedokážou posoudit, která je pravdivější. 55  

Seznámí se s problémy, které vůbec necítí jako své vlastní, a začnou o nich filozófovat. Z toho důvodu jsou pak jejich závěry prosty obecnější platnosti. O tajemstvích a neznámu Na každých deset evropských myslitelů, kteří vychvalovali poznání, by se snad nenašel jeden, který obhajoval hodnotu tajemna. Vládlo-li dříve ve světě nepochopitelno, zatímco ustrkované a ojedinělé poznání jen nesměle probleskovalo tmou, pak v moderním světě je tomu právě naopak. Člověk je postaven do neustálého světla empirického vědění, žije v domnění, že většině toho, čemu lze porozumět, již rozumí, v jeho životním obzoru je všechno tak jasné, zřejmé a – ploché. Dnes se tajemství stalo vzácností, proto je důležité ptát se po jeho hodnotě a úloze v lidském životě. Avšak úvahy o důležitosti toho, co neznáme, nikdo nebere doopravdy vážně. Modernita je vnímána především jako materiální a vědecký triumf společnosti, ale neslyším dostatek hlasů, které by dodávaly, že s jejím příchodem se svět zároveň stává stále méně zajímavým. Co by však mohlo být silnější námitkou? Vždyť k čemu je blahobyt a jistota vedoucí k nudě? Jde tu ve zkratce o rozhodnutí, zda chceme jisté nic nebo méně jisté a bezpečné něco. Když ale poznáme, že ono nic je ve skutečnosti ničím, již jej nelze více obhajovat. Lidé chtějí a potřebují tajemno, jednoduše proto, že je zajímavé. Již déle než století se však jedná, jako by každé tajemství bylo úhlavním nepřítelem, kterého je třeba co nejrychleji poznat a vysvětlit. Toto vysvětlování skýtá lovcům záhad požitek a tajemství je prostředkem k němu. Někdo si z odhalování záhad učinil poslání, aby získal cíl a smysl existence. A nebudeme zastírat, že si zvolil zajímavý cíl. Je ale jasné, že zdaleka nejde jen o prosté zjištění údaje, o hromadění známých dat. Cílem je poznávat a mít co poznávat. Objevování je určitým druhem hry a stejně jako ve hře nejde o to, co nejrychleji zvítězit. S rozluštěním ztrácí každé tajemství mnoho ze své přitažlivosti. Proto cítí badatel vedle radosti z objevu i jisté rozčarování a neklid. Když je hotovo a odpověď nalezena, opět vyvstává nepříjemná otázka: „A co mám dělat dál?“ Chvíli se může radovat z úspěchu, ale pak mu nezbývá, než si hledat nový úkol a záhadu. V příkrém rozporu s tím stojí nevědomá, leč přijímaná teze, že cílem společnosti je poznat toho co nejrychleji co nejvíc, a s ní se pojí předpoklad, že potom snad lidé budou šťastní. Nic tomu však nenasvědčuje. Vezměte vědci jeho tajemství a vezmete mu i radost ze života, vezměte člověku jeho záhady a vyletí z kůže. Vidět všechno jasné a zřejmé, to jej dokáže jen naplnit zlostí. Lidé také chtějí žít s pocitem, že existuje něco, co je přesahuje, že existuje i něco víc než jejich obyčejný život. Čím dnes lidé jsou a co mají, to nemohou 56  

vnímat jako bohatství, jak by se tedy mohli smířit s představou, že právě oni sami jsou tím nejlepším, čeho lze na Zemi dosáhnout? Poznání a zrcadlově k němu i tajemna existují dva druhy: vědecké či empirické poznání vnějších faktů a vnitřní psychologicko-filosofické poznání. Vědecké poznání spočívá v prosté znalosti dokazatelných fyzikálních zákonů, chemických reakcí, fyziologického fungování, historických událostí... Vnitřní poznání naopak znamená pochopit lidskou psychiku, příčiny jednání, skutečnou hodnotu věcí... Vzájemné vazby těchto dvou druhů jsou značně omezené, nejsilněji je spojuje základní fakt, že každý jev má svou příčinu. Vědecké poznání nám rozhodně nezaručuje porozumění lidské psychologii a už vůbec nemá co říci k jejímu filosofickému zhodnocení. Naproti tomu poskytuje filosofii pevné výchozí body v jejím poznávání světa. Materialisticky založená veřejnost hledá neznámo především v té vnější vědecké sféře, vlastně si pořádně vůbec neuvědomuje, že by existovalo také nějaké jiné. A teď si představme, že by najednou lidstvo znalo ve všech věcných otázkách pravdu, což by se mu tím život zcela neznechutil? „Již nezbývá vůbec nic k objevování“, tak by lidé naříkali nad tou nekonečnou pustinou. Ale právě k tomuto stavu se dnes uhání mílovými kroky. I na začátku minulého století byl svět ještě plný záhad a tajemství, ale dnes je vědecké bádání již tolik pokročilé. Kdysi vědci či objeviteli stačilo přemýšlet a dobře se dívat, aby učinil nějaký objev, ale ta doba už je pryč. Co bylo možné objevit snadno, to je už známo, dnes jsou podmínkou objevů nejmodernější přístroje. Samozřejmě se neví úplně všechno, ale ví se hodně a kdo tvrdí opak, ten to říká jen proto, že by si to přál. Především moderní lidé by si to přáli, pořádají hony na poslední záhady a přitom by chtěli, aby záhad neubývalo. Pro kus neznáma ale musí chodit stále dál nebo se zabývat stále menšími podrobnostmi. Na vše, co zbývá nepoznané, se vrhá mašinerie vědců a činí tak svět ještě známějším. Lidé vyprázdnili svůj obzor a teď se diví, že jim všechno připadá tak ploché a pusté. Proto lační po senzacích a shlukují se kolem objevů, které by je na chvíli vytrhly z každodennosti. Ale jak je pro ně typické, z pozoruhodné věci vzápětí učiní běžnou. Například při objevení divokého a neznámého údolí se můžeme vsadit, že v něm co nevidět povede turistická cesta s nějakým tím stánkem s občerstvením. S vědomím této dlouhodobé nouze se lidé snaží tajemství vytvářet, ale drtivá většina takzvaných záhad se vyrábí z ničeho. Vše, co člověk neví, ještě není záhadou, pouhá neznalost nějakého údaje není rovnou tajemstvím. Taková “záhada” se vzápětí vysvětlí a ukáže se, že vlastně vůbec není zajímavá. Z toho plyne, že skutečných záhad je na světě mnohem méně, než by se chtělo věřit. O tajemství je důvod mluvit teprve v souvislosti s tím, co i jako poznané zůstává zajímavé. A nejsprávněji pak jen s tím, co bylo úmyslně skrýváno. Zde však je zásadní rozdíl v tom, zda byla skrývána nízkost a špína, protože ty dvě 57  

se vždy chtějí ukrýt, nebo nějaká velká a krásná věc, zatajovaná právě na ochranu před nízkostí. Okultisté by však ve všem chtěli spatřovat tajemnost, a čím jsou hloupější, tím průhledněji si při tom počínají. Ve světě, kde dominuje vědecký pohled, se nejen drží, ale i rozrůstají pověry, náboženství a blouznění esoterických sekt. Čím vyprahlejší je běžný život, tím více lidé doufají v nadpřirozeno. Po tajemnu touží lidé všech úrovní, i ti hloupí. Pro mnoho dnešních sekt je charakteristická zarážející ubohost a lůzovitost obsahu, protože jsou dílem hloupých pro hloupé. Kdejaký nikdo se cítí být prorokem a hnedle založí svůj osobní chudobinec ducha, který by měl společnosti přinést spásu. Podle jeho duševní úrovně pak vypadají praktiky i učení vzniklé sekty. Většina důležitých jevů, které lze poznat empiricky, je již známá. Široké okolí moderního člověka je pečlivě zdokumentováno. Ale velké filosofické poznání leží dosud neobjeveno a stranou zájmu. Řada plodných myslitelů minulosti i pár současných k němu má hodně co říci, ale společnost jako celek o jeho existenci nemá ani potuchy, ta se stále řídí starými morálními předsudky. Lidé nejsou bohatí na duchu, proto jim zdokumentovaný okolní svět připadá tak nesnesitelně pustý. A přitom by to mělo být právě naopak. Lidé by se měli vyznat v životě a v dobru i zlu, ale okolo sebe mají mít dostatek neprobádaných míst a zajímavý svět. Leckdo se snaží dělat tajemství sám ze sebe, ale málokdo je dost zajímavý na to, aby nějaké tajemství vůbec mohl mít. Avšak lidé, kteří svým duševním obzorem přesahují všechny ostatní, ti se nutně musí společnosti jevit záhadní a nepochopitelní. Pouze v jejich moci je dodat světu nový duchovní obsah. Na základě něj pak lze měnit prostředí, v němž lidé žijí, a smést z něj onu vyprahlost. A vskutku, jak velká služba by tím byla světu prokázána! O spravedlnosti a bezpráví v životě Podle toho, jak současná společnost chápe spravedlnost, je každý život ze své podstaty nespravedlivý. Jinak to ovšem ani nemůže být, proto je mi příznakem do hloubi otráveného smýšlení, když se v tom hledá něco principiálně špatného. Odstranit veškeré „bezpráví“ by bylo možno jen vyhlazením všeho živého, aby už nebyl žádný boj. Ale to by snad nemohl chtít ani ten největší blouznivec. Světem od vzniku života jednou provždy vládne nerovnost. Míra síly, inteligence a všestranné zdařilosti, s níž se každý tvor narodí, podmiňuje stejně jako samotný živočišný druh veškerou podobu jeho dalšího života. Když se člověk narodí jako zdravý, inteligentní, pohledný a silný, probíhá jeho život úplně jinak než žití obyčejných či dokonce neobdařených lidí. 58  

Nedostatek zdraví omezuje. Čím více má člověk nemocí, tím více se jim musí věnovat a tím méně času mu zbývá na jeho záležitosti a zájmy. Zdravotní problémy také snižují celkovou kvalitu života a znemožňují mnoho hodnotných aktivit, s nimiž život teprve stojí za to. Silně churavějící jedinci potřebují městské prostředí, kde je všechno snadné, aby se vůbec udrželi naživu. Jejich zážitky, to jsou cesty z postele k doktorovi a zpátky. Vyjet si na koni nebo vyrazit na dalekou cestu pro ně ani teoreticky nepřichází v úvahu. A kdo je schopen tvrdit, že mentálně zaostalý nebo invalida by mohli žít plnohodnotný život, ten jenom dokazuje, že takový život sám nikdy nežil. Jinak by musel vědět, že k plnohodnotnému životu je nezbytně třeba zdravé tělo i zdravá mysl. Inteligence je podmínkou pro jakýkoli duševní rozvoj, bez ní jsou výšiny života člověku jednou provždy nedostupné. Hloupý život je strašlivě chudý. Ale je pravdou, že nejchytřejší lidé dosud trpěli také největšími existenciálními krizemi, protože si nejpalčivěji uvědomují všechny nejistoty. Mnohý z nich je náchylný, bezradný, pochybující. Jako první je zasahují a ovládají úpadkové síly. Ale skutečné vykoupení od toho všeho vede jen skrze další sebezdokonalení, nikoli skrze sestup k hlouposti. Bez fyzické krásy se člověk (tedy spíš muž než žena) možná obejde, ale s ní je všechno lepší. Krása otevírá člověku dalekosáhlé možnosti a naopak ošklivost možnosti zužuje. Pohledného člověka mají ostatní rádi, líbí se jim a snáze jim bude připadat sympatický. Takový člověk rovněž prosadí svoji mnohem snáz než ošklivec. Z toho důvodu si také může dovolit mnohem víc, může vybočovat, a když je to správným směrem, vzbudí příznivý ohlas. Dokonce i k dekadenci a ke lži dovedou svést pohlední lidé, proto se využívají v reklamách. Pro inteligentního a charismatického člověka je svět světem velkých možností. S kdekým se může seznámit, kdekdo je ochoten mu pomoci. U ženy je pak vzhled naprosto zásadní. Představme si dvě sympatické dívky, jednu krásnou a druhou ošklivou. O první budou muži usilovat, druhou budou chtít nanejvýš jako kamarádku. A kterému muži by bylo zatěžko pomoci pohledné ženě, která se ocitla v nouzi? Pro její záchranu je hotov i riskovat a konec konců, jsou-li na podobné celkové úrovni, může se ona událost stát nejlepší příležitostí k seznámení. Ale když má potíže ošklivá žena, muž jí pomůže spíše ze slušnosti a pak si jde zase rychle po svých. Síla je z velké části podmínkou šťastného života. Vaše fyzická převaha činí drzé lidi slušnými a násilné mírnými. Se silným mužem všichni jednají docela jinak než se slabochem. Málokdo si na něj troufne, málokdo si dovolí jej zastrašovat nebo podvádět, a to přirozeně podporuje jeho sebevědomí. Svět je pro něj daleko bezpečnějším místem. Ale takový efekt nepřináší jen kila svalů, nýbrž i sebejisté vystupování, pramenící z vědomí vlastní moci. S neškodným slabochem naproti tomu leckdo vymete a každý stín pro něj znamená potenciální hrozbu. Nechci říkat, že fyzická síla znamená totéž co právo, to by pak největší právo bylo na straně násilnických primitivů nebo těch odporných kulturistů. 59  

Platí právo lepšího. Síla je však rozhodně podmínkou uplatnitelnosti práva. Myslíte si, že když například jeden útlý člen lesní stráže potká v rezervaci tři velké chlapy na motorkách, že je k něčemu donutí? Teoreticky má ale právo zadržet je do příchodu policie. Lepší lidé tedy musí pěstovat i fyzickou zdatnost a bojové dovednosti, jinak při konfrontaci s tupou silou neobstojí. V přírodě je to dokonce tak, že právo na holý život má jen ten, kdo jej dokáže obhájit. V lidské společnosti by takové pravidlo bylo zcestné. Vedle toho je však utopická a zcestná i touha po jakési úplné spravedlnosti, která rozhlodává přirozený řád a převrací život na hlavu. Podle ní by nikdo neměl mít lepší život než ostatní a výjimečné individuality by se tedy měly vzdát své nadřazenosti. Takovou nehoráznost hlásají vždy jen nezdaření, ublížení a slabí, a pak také ti, kdo naletěli jejich hořekování. Vynikajících lidí je třeba, to právě oni svou vznešeností dosud ospravedlňovali i to všechno ostatní, co si také říká člověk. A vskutku by bylo možné a správné nastolit větší spravedlnost ve společnosti, ne však snížením vysokých lidí, nýbrž pozvednutím obecného průměru. Průměr, v němž zdařilost vystupuje jako vzácná výjimka, potřebuje pozvednout. Minimální výskyt nebezpečí v moderní společnosti způsobil, že lidé, zejména muži, vyměkli. Skoro žádný není schopen se ctí obstát při fyzické konfrontaci, protože se to neměl kde a jak naučit. Z toho vyplývá, že se společnost stala bojácnější. Jenže násilnosti nelze nikdy zcela vymýtit a jejich ojedinělé případy vzbuzují ve zbabělé společnosti o to větší hrůzu. Neschopnost běžného člověka bránit se pak zpětně výskyt násilností podporuje. Na to reaktivně smýšlející dekadenti pokřikují, že je potřeba vytvořit svět, kde by se nikomu nemohlo stát příkoří. A k tomu si ti naivkové myslí, že na to vystačí s technikou, právním státem a policií za zády, čímž chtějí zcela převést zodpovědnost za své bezpečí na vnější faktory. Avšak stát v rozvratu naprosto není schopen právo zajistit. Přes veškerá opatření a technický teror existuje tolik podvodníčků! Člověk si musí při každé transakci dávat pozor, aby jej někdo nenapálil a neokradl. A i když se ví, že někdo podvádí, obvykle se s tím nic neudělá. Problém sice může dotčený „řešit“ přes soudy, ale všechny procedury jsou zdlouhavé, náročné a drahé. Každý si stokrát rozmyslí, než vstoupí do právního sporu, protože to stojí mnoho času, starání se a mnohdy i peněž. Zejména nebezpečí finanční ztráty zchladí většinu odhodlání soudit se. To v praxi znamená, že si toho lidé nechají hodně líbit, téměř vždy ustoupí a právně řešit začnou až úplně nesnesitelnou situaci. Právě s tím všichni drobní paraziti počítají, oni ze zkušenosti dobře vědí, že okradený člověk řve, vyhrožuje, ale skoro každý se na to nakonec vykašle. Je tohle spravedlnost? A spravedlivé není ani to, kolik zlořádů uniká trestu pomocí kliček a slabých míst v zákonech. Když se člověk dostane do problémů, s údivem zjišťuje, že nakonec stejně existuje téměř jenom ta spravedlnost, kterou vezme do vlastních rukou. 60  

A co hůř, zákonnou cestou je člověk téměř bezbranný proti určitému druhu chátry, proti zchytralé pakáži, která se ve své nicotnosti neustále ohání odstavci a paragrafy zákonů, podává trestní oznámení a má potutelnou radost z toho, že může buzerovat druhé. Všichni vědí, jaká jsou to hovada, ale jen právník se jim dokáže ubránit. Normální lidé se takových individuí bojí, nechtějí si s nimi nic začínat a stále ustupují jejich teroru. Když tak zvaný právní stát umožňuje tohle, je to další svědectví o určité pomýlenosti současného pojetí práva. Pomoc od všeobecné kriminality a zkorumpovanosti nemůže zajistit ani samotná technika. Možné by to bylo jedině v případě, že by všichni byli očipovaní a jejich pohyb sledován, takže v případě incidentu by bylo velmi snadné určit pachatele. Taková totální kontrola by však byla zároveň totální zrůdností. Dnešní města jsou plná kamer, ale po zkušenostech vím, že tyto kamery příliš bezpečnosti nezaručí. Dokonce i na teoreticky nejstřeženějších místech může bujet organizovaný zločin, jakož i příležitostné chmatáctví. Policie, která by tyto případy měla řešit, je například schopná se vymlouvat, že kamery nepořizují záznam (kdyby to byla pravda, pak je to naprosto absurdní) a pouze sepíše nějaký směšný protokol, čímž veškerý její zájem končí. Ale ani u natočené krádeže není vůbec vyhráno. K brzkému dopadení pachatele a navrácení ukradených věcí by mohlo dojít jen tehdy, kdyby nezmizel ze zorného pole kamer. Je-li však na záznamu jen krádež, ví se, jaké měl oblečení, v lepším případě jak vypadal jeho obličej, ale ne už kde ho hledat mezi těmi desetitisíci lidmi. U malých krádeží se o to navíc policie vzhledem k jejich množství vůbec nepokouší. Veškerá aktivita obvykle končí právě sepsáním protokolu. Kamerový záznam je užitečný možná tak při recidivě a občas je nějaký pachatel dopaden díky náhodě. Toť vše. Z toho plyne, že ani všudypřítomnost technických opatření nedokáže tak docela zajistit právo a bezpečí. U konkrétních míst by zajištění bezpečnosti přitom nemuselo být tak těžké s pomocí volavek, které by provokovaly ke krádežím a zloději by byli brzy jednoduše vychytaní. Obecně vzato, v prostém potírání negativních jevů může pomoc hledat jen nedovtipný, reaktivně jednající politik, který si myslí, že bojovat s jednotlivými symptomy úpadku znamená totéž jako bojovat s úpadkem samým. I tento politik sám je pak pouze symptomem a ztělesněním úpadku. Nad úpadkem lze vítězit jen tehdy, když my sami se staneme vzestupným proudem a novou silou, jež bude proudit do žil společnosti. Pak se ukáže, že zatočit s patologickými jevy není vůbec tak těžké, protože ty začnou samovolně mizet jako sníh v jarním slunci. A najednou už nebude třeba mít všechno do nejmenších detailů ošetřeno zákony a vyhláškami a všude mít kamery. A s tou trochou nenapravitelné spodiny, která tu i pak zůstane, si lze lehce poradit. Současná situace je způsobena jednak rozkladem společnosti, ale i bezbranností lidí. Podvodníci si vybírají hlavně takové oběti, od nichž jim nic nehrozí. A že jich dneska je! Bojeschopnost je pro život potřebná, aby člověk 61  

dokázal udržet bezpráví, které se mu může přihodit, na rozumné míře a nebyl všem vydán na milost. Jak naivní jsou ty představy, že by člověk sílu vůbec nemusel a neměl potřebovat! Určitá míra nespravedlnosti k životu neoddělitelně patří. Toto poznání ale samozřejmě neospravedlňuje páchání jakéhokoli bezpráví. Společnost, tedy hlavně její vedení, má zajistit, aby nespravedlnost nedosáhla obludných rozměrů. Zrůdné bezpráví je zejména to, co všude po světě napáchali komunisti. Spravedlivý a přirozený řád je hierarchické uspořádání vycházející z lidské nerovnosti. Strašlivým bezprávím je také to, jak lidé zacházejí se zvířaty, hospodářskými zvířaty ve velkochovech a na jatkách počínaje. Nemenší bezpráví plodí i lidská nadutost, která se domnívá, že celá planeta je tu kvůli lidem a ti mohou zničit, co je napadne. Chce-li někdo přinést spravedlnost, pak má začít zde a ne spekulovat, jak by lidi učinil rovnějšími. Velká část nespravedlnosti mezi lidmi plyne z toho, jak se kdo narodil. Své zrození si nikdo nemůže vybírat a ani na něm nenese vinu, a přesto je to akt, který předurčuje veškerý jeho další život. Je to vrh kostek, který za nás učinil někdo jiný. My můžeme už jen dělat to nejlepší s tím, co máme. Měli bychom se proto starat, aby naši potomci měli výchozí podmínky co nejlepší. Čím krásnější a zdařilejší lidé jako celek jsou, tím šťastnější, spravedlivější a zajímavější může být a pod správným vedením i bude jejich svět. Když se ale množí odpudiví a beznadějně ztracení jedinci, pak s nimi přichází na svět i zbytečné, nevyléčitelné utrpení. Jejich život je totiž nouzí. Změkčilí obhájci rovnosti však chtějí zachraňovat i ty nejvíce nezdařené a dopomáhat jim k ”plnohodnotnému životu“, čímž jen prodlužují jejich trápení. Nakonec jim ještě umožní uplatnit jejich „právo“ na dítě, aby ti mohli svou nedostatečnost předat další generaci. Na dítě má však právo jen silný a zdravý jedinec. Každé chátrání člověka zvyšuje míru utrpení. Slabost je zodpovědná za velkou část neštěstí, které na světě je. Jak hanebně se proto najednou jeví všechno, co umožňuje a podporuje lidský úpadek! Lidstvo se musí přestat rozrůstat a do budoucna musí směřovat k poklesu početnosti. To znamená, že celkový počet dětí, které se mohou narodit, je omezený. Jejich úroveň by proto měla být co nejvyšší. To znamená, že rozmnožování průměru by se mělo omezit a podprůměru docela zastavit. Chápu, je to velký požadavek, chtít po někom, aby se vzdal dítěte, zejména když mnozí vidí dítě jako smysl své existence. A za dnešních poměrů je to také požadavek neproveditelný. Proč by se měl například kterýkoli Evropan omezovat, když v Africe má každá žena kupu dětí? Ale silné hnutí, které by prosadilo tato pravidla celosvětově, vrhá na celou záležitost docela jiné světlo. Pokud se omezí celý svět a v počtech v první řadě rozvojové země, pak každá osobní oběť jednotlivce přinese výsledek. A i když někdo nebude mít dítě, vznešenost onoho hnutí mu dá ještě víc. 62  

Právě zde vidím jedinou možnost, jak se z tohoto světa ještě může stát lepší svět, jak může nebýt zničen ve válkách a lidský druh nebýt rozvrácen úpadkem. Každý, kdo chce být světu nápomocen, by se těmito úvahami měl vážně zabývat. Co je dobrá válka Skutečné muže láká boj. Zrůdy láká naopak zabíjení, které muž chápe jen jako nutné zlo války. Dobrá válka je taková, v níž je hodně boje a málo zabíjení. Hodnota války je vlastně přímo úměrná tomu, kolik dobrodružství se při ní zažije a kolik zajímavých příběhů se přihodí. Proto je podmínkou její hodnoty, aby se jí účastnili oduševnělí jedinci, kteří z ní mají silný vnitřní prožitek. V opačném případě by to byla obyčejná řezničina. To vše také určuje, jak poutavou podívanou se stane pro dějiny. Kvůli tomu existují dva velice odlišné druhy války: na jedné straně války, které se vedly za starých časů, a proti nim bídné novodobé válčení. Vskutku, jen máloco je tak odpudivé jako moderní válka, protože v ní zůstala jen destrukce a zmar a veškerá vznešenost a romantika se z ní naopak vypařila. Hodnota války se obecně snižuje s rostoucí účinností střelných zbraní a strojů na zabíjení. S těmito změnami se výrazně proměňuje i její celková podoba a podstata se přesouvá od boje směrem k co nejefektivnějšímu zabíjení. S moderní technikou se válka stala hlučnou, zničující a prozaickou. Význam bojových dovedností vojáka klesá a vyhrává zpravidla lepší technika. Moderní válka je proto dekadentní. Palné zbraně se používají od středověku a z původně podpůrné úlohy se postupem let vyvinuly v klíčový prvek bojů. Obrat ve válečnictví nastává zhruba tehdy, kdy se palné zbraně stanou tak účinnými, že jedna strana jimi dovede rozprášit nepřátelskou zteč nebo zdecimovat protivníka, ještě než vůbec dojde ke kontaktu vojsk. Za takových podmínek se jít na zteč už vůbec nevyplácí a polní bitva se mění v ostřelování z dálky. Nejstarší palné zbraně měly z dnešního pohledu řadu nedostatků. V případě arkebuz s doutnákovým zámkem, kde se prach na pánvičce zapaloval přiložením žhavého doutnáku, stačí déšť a mokro, aby doutnák navlhnul nebo zhasnul a zbraň je dočasně nepoužitelná. Se zbraněmi nabíjenými zepředu je spojena jejich nízká kadence a otázkou je samozřejmě také přesnost všech starých zbraní s jednoduchými mířidly. I při masivním rozšíření střelných zbraní mohou okolnosti nastavit podmínky tak, že během střetu dojde k boji zblízka. Zejména jde o boj v porostu, v zástavbě nebo v jinak nepřehledném terénu, případně za tmy nebo v mlze, kdy je nepřítel vidět až na krátkou vzdálenost. Přepady a rychlé nebo nečekané útoky také dovolí proniknout až k nepříteli. Kvůli dešti může navlhnout střelný prach, při dlouhém boji se spotřebuje střelivo a hlavně děl se nažhaví. Čím jsou palné zbraně účinnější, tím méně 63  

pravděpodobné je, že dojde k boji zblízka, a tím méně se do této eventuality investuje, což znamená, že se postupně redukují zbroj a chladné zbraně. Dokud se používaly jednoranné předovky, zůstává kontaktní boj stále pravděpodobným prakticky pro každou bitvu. S příchodem automatických zbraní se naopak i boj na nejkratší vzdálenost děje střelbou a přichází tak o hodnotu. Muž již nebojuje, ale mačká kohoutek a co nejrychleji přebíjí. Střelné zbraně činí zabíjení jednodušším a efektivnějším, to znamená, že se při něm odehrává méně boje a dobrodružství. Velká část vojáků padne tak, že je trefí nějaká nahodilá kulka, a oni se budou válet v bahně s prostřeleným břichem. Jakým hříchem proti dobré válce byl pak vynález kulometu! Moderní válka, to je vůbec samé válení v blátě a v prachu, pokoutné rozhlížení, plazení se a nakonec smrt při výbuchu granátu nebo bomby. Kde jsou ty šiky, jež vyrovnaným krokem pochodují na nepřítele? Dnešní vojáci musí mít stále strach, že je někdo z dálky znenadání odpráskne. V tom již není pranic povznášejícího. Druhým problémem novodobých válek je to, že se z lidí pravidelně stávají bestie. Válka ztratila veškerou čest a rytířskost, vojáci bojují se zavilou, slepou nenávistí vůči nepříteli, navíc za podmínek tak strašných, že psychicky drtí každého muže. Všichni lidé pod vlivem moderního světa lůzovatí a na válce se to projevuje dvojnásob zhoubně. Individua s bídnou duševní úrovní a bez jakýchkoli zábran se pak promění v pravé běsy, když dostanou do rukou zbraně. Nezatěžují se nějakými úvahami o právu a oprávněnosti, myslí si, že mít samopal znamená mít právo. Idiot se samopalem bude terorizovat všechny, kteří samopal nemají, protože si chce dokázat svoji moc. Pak jsme svědky takových hrůz, jako je například svazování rukou ostnatým drátem, brutální znásilňování, mučení a masakry z rozmaru. Když se naskytne příležitost, odhalí mnohý svoji podlidskou podstatu. Kazatelé rovnosti napomáhají akorát tomu, že si největší spodina sama o sobě myslí stále víc a pod dojmem nabyté sebedůvěry a práva pak dokáže činit největší odpornosti. Vojsko je třeba podřídit přísné disciplíně a vojáky naučit, co si v boji smí a nesmí dovolit. Výše zmíněné jevy je třeba nekompromisně z války vyhladit. To, že dnešní muži nejsou na boj zvyklí a vycvičení, má neblahé následky. Když totiž k boji dojde, vůbec nevědí, co mají očekávat, neumí na to přiměřeně reagovat a po prvním otrkání jsou jako utržení ze řetězu. Všechno to pokřivené a ukřivděné v nich se dostává ke slovu a chce se mstít. Nechtěl bych věru vidět, v co by se dnes zvrhla válka v Evropě. S válkou, zejména ve 20. století, se pravidelně pojí takové výjevy, jakými jsou hromady mrtvol a zohavená těla v krvi. Něco takového by se mohlo zamlouvat snad jen největším zvrhlíkům. Pokud tento aspekt a tuto podobu války někdo nekriticky obdivuje, pak jenom proto, že ji nikdy nezažil. Zároveň by nás to však nemělo dovést k závěru, který se sice nabízí, avšak je nesprávný, totiž, že by na světě vůbec nemělo být válek a boje. 64  

Boj je neodmyslitelnou vlastností života. Jeden tvor žije na úkor druhého a bylo by chorobné hledat v tom něco špatného a utopické snažit se to dokonce nějak ˮřešit“. Býložravci žerou rostliny, ale každá šelma musí lovit, aby mohla žít. I ten býložravec vlastně žije na úkor rostlin. Ale je zde skutečně oprávněný výraz na úkor? Vztahy mezi lovcem a kořistí umožňují nastolení určité stability v prostředí. Nebýt lovců, býložravci by se brzy přemnožili a prostředí zpustošili tak, že by pak každý z nich trpěl nouzí. Tlak lovců rovněž nutí lovené druhy vyvíjet se a zlepšovat, nebo přinejmenším udržet si úroveň. Víte, kolik přestárlých a chromých zvířat by se nebýt toho po Zemi belhalo? Boj a soupeření jako součást života působí blahodárně. Lidé se dokázali oprostit od stavu, kdy občasný fyzický boj nedílně patřil k životu, a považují to za pokrok, avšak ku prospěchu jim to není. Kromě stále patrnějších následků na zdatnost a úroveň lidstva jde i o úlohu války v dějinách a v životě. Představme si, že by války vůbec nebyly a všichni výjimeční jedinci by napřeli své snahy do ulehčování života ostatním. Čím by potom byly dějiny? Dějinami stále nudnější každodennosti. A kdo by o takové dějiny stál, kdo by je snesl? Války a boje přináší životu nebývalé množství příznivých důsledků. Ve válce totiž zdaleka nejde jen o bitvu, ta je až rozhodným předělem či závěrem dlouhé řady událostí a stavů, které nelze opomíjet. Jak příznivé je pro společnost žít s vědomím, že jednou může vypuknout válka! Díky tomu jsou muži vychováváni k boji, cvičí svoje schopnosti i disciplínu a stávají se tak opravdovými muži. Bojeschopný muž pak dovede hájit práva svoje a své rodiny i v běžném životě. A v každém životě může nastat chvíle, kdy své právo obhájíme jedině šavlí nebo pěstí. Naproti tomu bezbranný „muž“ musí volat o pomoc nebo prosit o smilování. Je závislý na libovůli druhých, nikdo si jej nemůže vážit a on sám musí o sobě neustále pochybovat. V bojeschopné společnosti spolu lidé jednají s mnohem větším respektem a netoleruje se příživnictví ani jiné drzosti, protože mnohý je schopen potrestat je. To jsou nedocenitelné a nenahraditelné výhody pro kvalitu a úroveň každodenního života. Vidíme tedy, jak je ve své podstatě zvrhlé snažit se společnost demobilizovat, učinit ji bezbrannou a chtít problémy řešit jen skrze státní úřady, vidíme, jak je zvrhlé naříkat nad samotnou existencí zbraní. V bojovné společnosti jsou zbraně nedílnou součástí života a je to tak správně, už i jen proto, že jsou esteticky hodnotné (nemluvím zde pochopitelně o moderních zbraních). Přiměřená míra boje činí život mnohem zajímavějším a opravdovějším. Nikdo by jistě nechtěl žít v prostředí, kde beze zbraně nemůže udělat ani krok, o nic horší ale není ani prostředí, kde zbraně nejsou nikdy potřeba. Boj dává prostor pro objevení toho vůbec nejhodnotnějšího, co na Zemi může existovat, totiž hrdinství. Jen v boji se muži stávají hrdiny a ženy pak mají své hrdiny, které mohou milovat. Co je naproti tomu ono bezpráví jednotlivých případů, které každý boj plodí? Právě proti bezpráví také mohou povstat hrdinové a odhalit, co v nich dříme. Bezpráví se nemá jen co nejrychleji 65  

odstranit, hrdina jej má využít k tomu, aby proti němu pozvedl zbraň a učinil ze své současnosti pro všechna budoucí pokolení strhující podívanou. Ale strhující podívaná musí mít i náležitou, esteticky přitažlivou formu. Až do 19. století se nosilo mnoho krásných uniforem, ve 20. století však zavládl kvůli modernizaci hrozivý úpadek. Hodnotný boj, to jsou například husaři ženoucí se do útoku, ne banda vojáků v maskovaných kombinézách nebo dokonce tryskové letadlo vrhající bomby. Měli bychom se vážně zabývat tím, aby i naše přítomnost byla jednou pro budoucí pokolení zajímavá, aby nebyla jen vyšuměním dějin do ztracena. Fyzické útrapy jsou totiž konečné, ale hrdinství, to září napříč staletími. Při pohledu na hrdinu plesá každé srdce radostí. Obraz hrdiny na koni, jak vede své věrné do rozhodujícího střetu, to je ideál, který nad sebe budou skuteční muži stavět navždy. Prožitý boj a odvaha, kterou prokázal, jsou pro každého muže důvody, aby si sám sebe více vážil. Pokud voják v bitvě cítí, že to je akt, který možná nepřežije, znemožňuje mu toto vědomí mít z bitvy samotné požitek. Jde o to, jestli to tak musí být vždy, a já si myslím, že nikoli. Mnoho bitev většina zúčastněných přežije. Takových, které by zdecimovaly obě armády, se odehrálo jen málo. Pokud voják ví, že má velmi dobrou šanci na přežití a padne, jen kdyby měl smůlu, pak prožívá bitvu docela jinak. A plane-li jeho srdce nadšením, ustupuje pocit nebezpečí stranou. Bitvy za starých časů nebyly tak smrtonosné, jak si dnes představujeme. Kulky mohou svištět všude kolem, avšak jen zřídka nějaká zasáhne. A každá rána také nezabíjí. Kdo se za napoleonských válek vzdal, ten dostal obyčejně milost a do zajetí upadnuvší jednotky se nezřídka na čestné slovo vracely na území svého státu. Generálové tehdy dokázali jednat s nefalšovanou šlechetností. U mnoha tažení se stalo, že jádro armády jimi prošlo až do konce. Umírají hlavně ti méně zkušení. Každopádně však i voják, který z bitvy samotné nemá naprosto žádný požitek, má nadosmrti na co vzpomínat a může být hrdý, že tam byl. Nebezpečí hodnotíme s odstupem docela jinak. Ale jak už jsem říkal, samotné bitvy nejsou zdaleka vším. S válkou byla spojena tažení, což vedle náročných pochodů a únavy obnáší také večery u táborových ohňů, zpěvy a vyprávění, manévry, hlídky, průzkumné oddíly, pronásledování a šarvátky, tedy obrovský prostor pro dobrodružství a hrdinské činy. Čím více takového dění je, tím lepší je to válka. Bitva teprve završuje týdny či měsíce na tažení. Naproti tomu někdy válka dokáže nabrat i nesmyslně krutou podobu, kdy vojska svádí krvavé bitvy a trpí hladem a vyčerpáním. Všichni aktéři se mají snažit, aby se situace takto nevyhrotila. Takovéto střety vzbuzují oprávněný odpor, ale nemělo by se zapomínat, že válka bývá i mnohem mírnější. Humanisté vždy zdůrazňují, kolik údajně zbytečně promarněných životů ta která válka stála. Taková interpretace mi připadá neadekvátní. Ano, mnoho 66  

mužů pomřelo, ale mnoha jiným dopomohla válka k úžasně zajímavému životu, který by jinak nebyl vůbec myslitelný. Bylo by lepší, aby místo toho všichni žili všední život? Neřekl bych. Smrt jedněch je daň za dobrodružství druhých. Ovšem ani smrtí posledního z účastníků význam dané války nevyprchává. Představme si jen, kolika desetitisícům mladíků i mužů poskytla požitek četba válečných memoárů. Věru, bez válek by byly dějiny chudé. Válka jako událost obohacuje po celý život. Mladíci se cvičí a zdokonalují, získávají sebevědomí a zkušenosti v šarvátkách. Muži pak jsou díky bojovým zkušenostem pevnější a odvážnější i v běžném životě. A když v boji padnou? Jen málo způsobů smrti je hodnotou srovnatelných s hrdinskou smrtí v bitvě. Oč lepší je než dotěrné stáří! Ale když muž přežije, přinese mu válka životní zážitky. V mládí nabíráme a střádáme síly, válka je jednou z nejlepších možností, jak je využít. Pokud vzestup nemá své završení v hrdinských činech (které samozřejmě nemusí končit smrtí), pak jen plynule přejde v pozvolný úbytek a vlastně neměl smyslu, protože šlo o střádání na nic. Války obohacují i duševně, dopřávají mužům silné zážitky, a to nejen strachu, ale i vznešenosti a opojení životem. Díky nim mají podnětný materiál k přemýšlení a k vnitřnímu vývoji. A ženy? Těch se na válku neptejme. Pro ty z ní plyne jen ohrožení, takže ji zákonitě musí odmítat stejně jako bezbranní muži, zejména v téhle zbabělé době. Ale na světě by nebylo k vyjití, kdyby všechno bylo tak zajištěné a bezpečné, jak by si to ženy ”přály“. Snažme se je z války co nejvíce vynechat. A pokud některá vládne zbraní, dost možná by mluvila jinak. Někomu jako jsem já, kdo miluje všechny krásné věci a hodnotné lidi, může připadat, že bitva vytváří obrovskou škodu. Kolik věcí se při ní zničí! Kolik skvělých lidí padne! A to tím spíš, že hodnota války roste s hodnotou těch, kdo se jí účastní. Musíme ale mít na paměti jedno. Společnost vytváří a střádá hodnoty v podobě výjimečných osobností i zdařilých věcí, ale nejen pro každodenní život, nýbrž i pro velké události. Válka je příležitost, kdy se tyto hodnoty nejlépe zúročí. Dobrá válka je nejvznešenějším plýtváním na světě. Ale to vlastně spíš na pohled, ona totiž materiální hodnoty přímo transformuje na hodnoty duchovní. Zbývá zamyslet se nad tím, co ze zde zmíněného vyplývá: jestli hodnotné války patří jednou provždy minulosti, nebo jestli existuje nějaká naděje, že by se jednou mohly vrátit? Moderní válčení je vázáno na vysokou technickou úroveň. Zbraně a vybavení k němu nelze zajistit z přirozeného prostředí. To například znamená, že když vojákovi dojde munice, je mu najednou samopal k ničemu a on je znovu odkázán na boj zblízka. Jeho vybavení se vyrábí ve velkých továrnách, bez nichž se moderní válka neobejde. K výrobě kvalitního kopí nebo šavle ovšem stačí výheň, ocel, uhlí a trocha nářadí, tedy cosi, čím disponuje každá nejzapadlejší kovárna, k výrobě luku stačí ještě o dost méně. Kdyby se vysokou technickou úroveň podařilo odstranit z velké oblasti, otevírá se zde opět 67  

prostor k vedení války postaru. To by zatím přicházelo v úvahu jen v nejvíce odlehlých koutech světa. My však do svého každodenního života přesto musíme navrátit bojeschopnost, to znamená vojenský výcvik 19. století, disciplínu, fyzickou zdatnost, ovládání zbraní, jízdu na koni, přežití s minimem vybavení a podobně. Abychom se však nestali snadnou kořistí, bude zřejmě třeba zařadit vedle toho i moderní výcvik. Hodnota každodenního života Kromě odvážných činů, dalekých cest a velkých myšlenek zastává v životech i těch nejpozoruhodnějších lidí zásadní část, obvykle většinu, určitá každodennost. Podceňovat její význam a nevěnovat náležitou pozornost její podobě by proto bylo politováníhodné nedorozumění. Bez okolků lze říci, že moderní svět způsobil zdrcující nárůst každodennosti a zároveň zdrcující pád její hodnoty. Z každodennosti se stala všednost a z ní posléze nesnesitelná prázdnota. Jak říkám, čím bezpečnější, snazší a od přírody více odtržený je život, tím nudnější a falešnější nutně je. Čím lacinější a esteticky urážlivější jsou předměty, které člověk používá a jimiž se obklopuje, tím odpudivější je celý jeho životní prostor. Proto v nás dnes cokoli, co se týká všedního života, vyvolává tak fundamentální nechuť a opovržení. Ale každodenní život nebyl vždy tak ubohý a také takovým nemusí zůstat. Je nezbytně nutné navrátit mu hodnotu. Pohleďme, k čemu vede to, co současná úpadková společnost chápe jako rozvoj, a tedy smysl své existence… Jak žije dnešní obyčejný člověk? Vše, co dělá, je bez hodnoty. Chodí do práce, aby si vydělal na živobytí, avšak většina dnešních zaměstnání je člověka nehodna. Jedni tráví osm či deset hodin denně v odporné továrně, kde vyrábí ošizené napodobeniny nebo naopak předražené „luxusní“ krámy. Další pak toto zboží převáží kamiony do ještě horších velkoskladů, kde s ním nějací otroci manipulují. V obchodních centrech jiní doplňují regály nebo sedí za kasou a mechanicky načítají čárové kódy. Ouřadové pro změnu vysedávají v kancelářích, kde vyřizují nesmyslné pohledávky. Dělníci na stavbách zase pracují každodenně v prostředí řvoucích strojů a budují nějaký hnus z železa a betonu, případně z plechu. A zemědělec? Ten v práci prakticky také nesleze z traktoru nebo kombajnu. Takto nedůstojnou prací si člověk vydělává na byt a stravu. Ale jaký byt a jakou stravu! Bydlí se ve všemožných krabicích, kterým se drze říká domy. Kdo má původní vesnický dům nebo byt ve staré zástavbě, ten si může gratulovat. Nejhorší možností je naopak panelák na sídlišti. Nakupovat si většina lidí během pár let navykla v těch ubohých supermarketech a obchodních centrech. A co dělají, když po práci přijdou s nákupem domů? Ti aktivnější si čtou nějakou odpočinkovou literaturu, hrají 68  

nějaký sport nebo jdou na procházku. Ostatní pak jen pasivně sedí u televize nebo nově také šmejdí na internetu. Specialitou mladé generace jsou počítačové hry a zevlování na sociálních sítích. Také se samozřejmě uklízí a vaří, což zabere nějaký čas. Večer pak u televize končí skoro všichni a ráno jdou do práce, aby se celý cyklus opakoval. Nakonec přijde víkend, kdy se pracovat nemusí. Kdo má chatu, ten jede na chatu, kde se bude starat o pozemek a stavbu, vařit, klábosit se sousedy, chodit na procházky a nepochybně také sledovat televizi. Kdo chatu nemá, ten dělá domácí práce v bytě, televizi nebo počítač má zapnuté déle než obvykle, jde na delší procházku nebo s kamarády do hospody. Občas přijde na řadu to, čemu se říká „dovolená“. Asi nejtypičtější je vyrazit v létě k moři a v zimě lyžovat. Ve 20. století se na pobřežích i v horách vyrojily velkokapacitní hotely, které poskytují masovou „dovolenou“ pro masy obyvatelstva. Přímořské hotely tvoří samostatné areály s bazény, jídelnami a zábavními parkety, kde turista smrdí naprostou většinu času. Vyhrazený kus pláže pokrývá jedno lehátko vedle druhého a z reproduktorů vyřvává vlezlá hudba, jejímž účelem mělo být nastolení „pohody“. Nemalá část hostů však ani k tomu moři nechodí a jen se válí u bazénů. Vrcholem pokleslosti pak bývají ty nemožné „animační programy“. Jak děsivě nenáročné to všechno je! Jak žalostný a zvrácený člověk musí být, aby mu něco podobného mohlo stačit, aby dokonce odjížděl s dobrým pocitem, že byl u moře a že se už těší na příští rok! Až dosud jsme v našem sledování životní náplně běžného člověka nenarazili naprosto na nic, co by mělo nějakou hodnotu, co by jakkoli přesahovalo rámec všednosti. Viděli jsme jen samý nudný a klidně lze říci i zbytečný život. Život, kterým však žije většina populace, a podle toho je utvářen a organizován svět. A co zbývá v takovém světě výjimečným jednotlivcům, jimž cosi podobného nemůže nikdy stačit? Není-li kam prchnout, musí se snažit zařídit si svůj životní prostor co nejlépe. Někdo má v tomto směru štěstí už od narození, protože jeho rodina žije v pěkném domě na pěkném místě, nebo je bohatá a hmotně jej zajišťuje, takže on si nemusí už v mládí vydělávat nějakou podřadnou prací. Jiní ale nemohou z žádné takové výhody těžit a všechno si musí vybojovat sami. Osobním cílem jednotlivce v této společnosti je vytvořit si co nejhodnotnější život. To znamená získat co nejhezčí dům na co nejkrásnějším místě, najít si zaměstnání nebo jiný zdroj peněz, který jej dokáže zajistit a zároveň co nejméně uráží lidskou důstojnost, všechno své vybavení a předměty denní potřeby jakož i šat si pořídit opravdové a esteticky cenné a věnovat se samým hodnotným zájmům, mezi něž patří zejména cesty za dobrodružstvím, umění boje a duševní rozvíjení. Zásadní také je, pokud to lze, obklopit se sobě rovnými a nespokojovat se s všední společností. Čím více v těchto plánech člověk uspěje, tím hodnotnější bude jeho každodenní život. Zde musím zdůraznit obrovský význam místa, kde žijeme. Je to docela jiný život, když z okna hledíme na kopce s lesy a loukami, jak se koupou v 69  

zapadajícím slunci, a ne na hnusné moderní baráky. Čím volnější krajina, tím lépe. V ní je i každodenní život tisíckrát zajímavější než v moderním městě. Vyvarovat se musíme především jednoho, totiž nemístné skromnosti, kterou u řady lidí pozoruji. Někdo si například řekne: „Vždyť tam budu jen přespávat“, a s takovým ”ospravedlněním“ si koupí byt v paneláku, ve kterém nakonec zůstane dalších 15 let. Říkal si „jen přespávat“, ale žije tam a co může být důležitější, než jak a kde žijeme? Jiný, místo aby si vybavil domácnost tradičními věcmi, vezme zavděk spotřebním smetím a bude se pak na něj muset dívat každý den. Další si nekoupí kovaný nůž s parohovou střenkou a spokojí se s lacinou čínskou náhražkou, která mu bude dělat společníka na cestách. A dalšímu se nelíbí moderní oblečení, avšak nenechá si ušít šat hodný Člověka, totiž některou z uniforem či krojů, a chodí ve starých hadrech. Kdysi se lidé začali spokojovat a toto spokojování se postupovalo stále dál a je příčinou bídy, do které svět upadl. Proti každé nemístné skromnosti a každodenní nedůslednosti se proto musíme vymezit. Buďme nároční, tak nechť zní od nynějška naše ctnost. Ve své snaze učinit vlastní život co nejhodnotnějším však naráží každý člověk na velké překážky. Ve svém okolí bude pravděpodobně zcela ojedinělý, jediný náročný v moři spokojujících se. Hodnotu může vtisknout svému bezprostřednímu okolí, ale dál než za plot jeho pozemku nesahá jeho moc. To znamená, že i když bude bydlet v roubeném domě, nemůže zabránit tomu, aby si vedle jiný nepostavil hnusnou krabici. Dost dobře také nejde, aby si jednotlivec sám vyráběl všechny potraviny, takže mu stejně nezbude než nakupovat v nějakém místním, dost pravděpodobně také hnusném obchodě. A najít si práci, která by vynášela peníze a zároveň neurážela lidskou důstojnost, to je téměř utopický cíl. K naplnění těchto cílů se musíme spojit a vytvořit si vlastní prostředí. Mnoho lidí dnes žije přímo bídně. I u všech ostatních, kteří mají slušné živobytí a takříkajíc „pohodu“, ovšem platí, že na nich není vůbec nic zajímavého. Tito lidé jsou co do své estetické hodnoty přinejlepším neutrální. Nosí neutrální oblečení, mají neutrální záliby, bydlí v neutrálních domech a dokonce myslí neutrálně, když už vůbec myslí... To je jeden z problémů dnešní doby: nic novodobého není samo o sobě zajímavé. Vytvářet hodnoty lze u každé činnosti dvojím způsobem, jedním je samotný výsledek vykonané práce, například postavený tradiční dům, a druhým je vytvářet hodnotu už způsobem, jakým je činnost prováděná. V tomto směru uvažují dnešní lidé vysloveně vadně. Když cokoli neudělají nejefektivnějším způsobem, tedy za pomoci moderních strojů, vnímají to jako ztrátu zisku nebo času. Říkají si: „Už jsme mohli mít víc.“ Za takových podmínek klesne vnitřní hodnota každé činnosti k nule a všichni si navyknou spěchu a stresu a žijí v pocitu, že jim něco utíká. Ale i uspěchaní novodobí lidé potřebují nějaké hodnoty. Ty se snaží získat až pomocí výdělku, který jim plyne z každodenního snažení. Možný a mnohem 70  

správnější by byl ovšem opačný přístup, totiž vytvářet hodnoty již v našem běžném životě. Každou činnost máme pokud možno provádět tak, aby nejen její výsledek, nýbrž i ona sama byla již nositelkou hodnoty. Z této hodnoty máme pak požitek my i všichni ostatní, kdož jsou jí svědkem. A pokud se takové uvažování rozšíří, což musí být naším cílem, budou lidé vytvářet hodnoty kolektivně. Pak bude veškerý život zajímavější a každý se může vzdát maximální efektivity, aniž by sám sebe nějak znevýhodnil. Co přesně myslím teď osvětlím na příkladech jezdectví a lesnictví. Jízda na koni má nejlepší předpoklady být hodnotným zážitkem, přesto v tomto příliš spořádaném světě nabyla rozměr všednosti. Všednost, to je jezdit s koněm jen na odpolední vyjížďky, na sobě mít moderní péřovou vestu a plastovou helmu, v ruce akorát tak bičík a při prvním zahřmění spěchat domů, abychom náhodou nezmokli. Hodnota jízdy je přímo úměrná tomu, co se dělá spolu s ní. Hodnotné je koňmo cestovat či hlídkovat na hranicích, hodnotné je prohánět se po pláni, když se nám u pasu houpe šavle a přes rameno karabina nebo luk. Pro lesní práce se dnes používají jako minimum motorové pily a traktory, šíří se však i obludné stroje, které všechno zajistí samy pomocí masivních mechanických ramen. V lese nepracují dřevorubci nýbrž lesní dělníci ve špinavých montérkách, zvýrazňovacích vestách a plastových helmách. Pracují za řevu motorových pil a smradu z výfuků traktoru. Po stromech malují zvýrazňovacími spreji své zlověstné značky, takže člověk ví rok dopředu, jaký osud čeká daný les. A zpravidla to ani nejsou pražádní milovníci přírody, což poznáme podle plastových lahví nebo kanystrů od benzinu a oleje, které po lese pohazují. V celé této činnosti neexistuje nic, co by mělo skutečnou hodnotu, co by bylo zajímavé. Každý je rád, když se v lese těm pacholkům vyhne. Taková práce je efektivní a laciná a lacinost je v moderním světě hlavním kritériem výrobních procesů. Je však třeba vydat se jinou cestou. Představme si dřevorubce v kroji a plstěném klobouku, sekeru přes rameno, jak vede tažného koně se zdobným postrojem, na němž cinkají rolničky. Ano, používat ruční pilu, sekeru a klády tahat pomocí koní, to dá mnohem větší práci, ale představme si, co by to znamenalo. Pro každého, kdo by takové dřevorubce potkal, by to byl zážitek, každý by na ně hleděl s potěšením (pokud by zároveň věděl, že les není drancován). Musí se však udržovat náležitá forma, kdyby místo kroje nosili dřevorubci montérky, celá věc by rázem pozbyla smyslu. A místo kombajnů by alespoň malá políčka a louky mohli kosit ženci a píci odvážet na povozech. Podobným způsobem je třeba si počínat ve všem, čímž by vznikl nádherný svět, ve kterém je i každodenní život nositelem svrchované hodnoty. Život v takovém světě je bohatou odměnou každému člověku za jeho větší osobní námahu. V omezené míře lze používat i moderní stroje, a to sice tam, kde odstraní nesmyslně velkou a neúměrnou dřinu, aby život byl potěšením a ne úmornou prací. Například v nížinách, které stejně vždy zůstávají fádní krajinou, 71  

by bylo plýtvání silou i časem kosit pole ručně. Při dnešních obrovských počtech lidí není až tak snadné populaci uživit, ale jako reálnou se jeví možnost, že většina produkce by spočívala na strojích a nížinách a ruční práce ve vyšších polohách by zase obstarávala většinu hodnoty. Ale novodobí lidé, ti dělají všechno běžné co nejefektivněji s předpokladem, že jim tak zbude více času a prostředků na zábavu. Tím ale zároveň kolektivně vytvořili naprosto znehodnocený a vyprázdněný svět, kde každý živoří a tajně si říká: „Kéž bych byl někdo jiný, kéž bych byl někde jinde.“ Lidé v práci zatínají zuby a veškeré své zažívání soustředí do volného času, který stejně nemají kde pořádně užít. Nejlepší, co dnes lze udělat, je vydat se na cestu do zemí, kde ještě přežívá nějaká opravdovost. Moderní svět ovšem zbytky opravdovosti valem ničí a rozvrací. Opravdovost by však každý mohl mít kolem sebe a nemusel se za ní vydávat tisíce kilometrů daleko a platit za to veškeré úspory. Krása vesnického domu Stále znovu jsem utvrzován v poznatku, že dnešní lidé pranic nechápou hodnotu starého venkova. Ona nevýslovná krása původní krajiny zůstává jejich zrakům zcela skryta. Tito lidé jsou již uvyklí prostředí moderního města a jen kdesi na pozadí jejich vědomí panuje pocit, že je vůbec nějaký venkov. Často jej ani neznají a nemají na něj pražádný názor, snad vyjma lehkého přezírání a shovívavého úšklebku. Když někde narazí na skrovné zbytky původního světa, zpravidla je vůbec nevnímají. Jsou pro ně jen kulisami bez nějaké vlastní hodnoty. Jenže ony to nejsou jednotlivé nahodilosti, nýbrž pozůstatky naprosto odlišného způsobu života, jiné stupnice hodnot i celkového chápání reality. O tom dnes ale nikdo nemluví, prakticky nikdo si to ani neuvědomuje, a proto to téměř nikoho ani nezajímá. Teprve pojmenování učiní nějakou věc lidem vůbec viditelnou. K vesnici se neodlučitelně váže vesnický dům a hospodářství jako její základní stavební kámen. Takový dům není jen pouhým místem pro život, je rovněž nositelem estetické hodnoty. A právě vyjádření původu a projevů této hodnoty je zde mým cílem. Velký díl krásy vesnických domů pramení z přírodních materiálů, ze kterých jsou postaveny. Opravdovost je třeba chápat jako samostatný rozměr hodnoty věcí a v takovém případě musíme konstatovat, že z přirozených materiálů opravdovost přímo sálá. Mají svou nepravidelnost a strukturu, z čehož vyplývá bohatství tvarů a detailů. U zdi z kamení nebo dřeva spatřujeme detaily na všech úrovních přiblížení, ať už na dům hledíme z dálky nebo z největší blízkosti, kdy detaily spočívají právě ve struktuře dřeva či kamene. Dokonce i na bíle omítnuté stěně vidíme nepravidelnosti povrchu a tahy štětce. 72  

Naproti tomu betonová zeď či moderní omítka se podobá spíše homogenní ploše jednolité barvy a tak ji také vnímáme. Když se dům skládá z několika jednolitých ploch, pak je co do tvarů velmi chudý. Novodobé domy jsou postaveny z umělých a průmyslově zpracovaných materiálů, které nepůsobí přirozeně ani svojí podstatou, ani zpracováním, jež je význačné úplnou pravidelností. To znamená, že každý díl je stejný jako ty ostatní. Naprostá pravidelnost působí chladně a prázdně a odkazuje na sériovou výrobu. Všechno ručně vyráběné, zpracovávané a stavěné se vyznačuje drobnou nepravidelností, která tomu dodává osobitost a umocňuje přitažlivost vzhledu. Můžeme srovnat starou kamennou zeď s novodobou zdí, která nepůsobí příliš přirozeně, dokonce i když je z přírodního kamene. Kámen je totiž strojově ořezán do ostrých přesných tvarů, kdežto kameny ve starých zdech jsou přirozeně oblé. Obdobné je to s dřevěným obložením a roubenou stavbou: rovná prkna přesně posazená jedno vedle druhého proti sekerou tesaným kmenům roubenky. Přinejmenším srovnatelný vliv jako materiály má i architektura samotného domu. Tradiční tvary lahodí oku, zatímco všemožné hranaté plochy a krabicovité stavby nemohou nikdy působit přirozeně. Vedle materiálů a tvaru činí vesnické domy krásnými i jejich stáří. Téměř cokoli zbrusu nového vypadá nepřirozeně a teprve používáním a opotřebením to zkrásní. Z tohoto pohledu budou i novodobé domy působit méně odpudivě, až zestárnou. Krásu ale nezískají nikdy, nanejvýš si na ně zvykneme. Takové domy rovněž nikdy nevytvoří skutečný venkov. Rozestavme na pole či podél potoka dnešní rodinné domky a můžeme si být jisti, že z toho ani náhodou nebude vesnice, vznikne jen jakási městská kolonie pohozená v krajině. Dokonce ani při jejich rozvržení do půdorysu vesnice s některými typickými prvky nepůjde o skutečnou vesnici. Vesnici činí vesnicí její přirozený a tradiční rozměr. Pravá ves musí a má obsahovat tradiční domy a staré usedlosti se stodolami a dvorky, kde se prohání slepice. A čím více jich má, tím více je vesnicí. Tradiční dům může být i nově postavený, ale musí mít původní přirozený vzhled. Všechno ostatní, tedy všemožné bytové jednotky s rovnými střechami, šumperáky, podnikatelské vily a rodinné domky, to vesnici pouze eroduje a ředí. Ale proč vůbec stavět tradiční domy? Někomu to může připadat jako zpátečnictví, které se nehodí pro 21. století. Jenže tyto původní domy jsou lepší než cokoli novodobého, vlastně neexistuje důvod stavět jinak. Kdyby měly vesnice provždy vypadat jako v roce 1850, pak by byly provždy krásné. Ale jsou snad krásné dnes, kdy se všichni předhánějí ve snahách být moderní a „originální“? Dnešní člověk také absolutně neumí zasadit dům do prostředí. Na vesnických domech působí esteticky i to, že jsou nedílnou a nenucenou součástí daného místa. Dvůr, stodoly a spousta věcí okolo tvoří pozvolný přechod mezi 73  

domem a okolím. Všechny stavby mají své základy v zemi a na ně navazuje udusaná hlína či záhonek. Současným trendem je naopak jakoby odizolovat vše od okolí. Dřevěný kůl již není zaražen do hlíny, nýbrž stojí na jakési kovové patce. Jistě, dřevo pak vydrží déle netlít, ale vůbec to nevypadá opravdově. Kolem domů se vytváří lemy z dlaždic nebo štěrku a kdekdo si vydláždí rovnou celý dvůr, který pak působí sterilně. Na nepřirozenosti novostavbám přidává i to, že vyjma nějakého bazénu a zahradního altánku často nemají žádné zázemí a okolí. Někdy jde dokonce o zcela holou stavbu. To pak nutně působí dojmem odcizení od daného místa, byť to jinak může být tradičně vypadající dům. Původní vesnický dům je tvořen mnoha částmi, z nichž každá je povedená a hodí se k ostatním, čímž umocňuje zdařilost celku. Takový ideální dům, to je kamenná nebo roubená stavba se sedlovou střechou pokrytou šindelem, došky nebo taškami z pálené hlíny, skrývající tradiční interiér plný krásných věcí. K ní patří dvorek z udusané hlíny nebo kočičích hlav, vedle stojí chlév se zvířaty, stodola se senem, dřevem a zemědělským nářadím, kurník, někdy i zdobený dřevěný holubník a podobné náležitosti. Na zápraží je lavička k posezení, podél stěn opřené hrábě a kosy, na zdech rozvěšené postroje, na šňůře se sušící prádlo... Kolem domu jsou záhony a ovocné stromy a nakonec dřevěný plot a drobná políčka. Jistě ale není podmínkou, aby měl dům tohle všechno najednou. Často stačí několik povedených detailů a už nás zaujme svou malebností. Dokonce i když notně slevíme ze svých nároků a představíme si prosté bílé obdélné stavení s jednou kůlnou a střechou z pálených tašek, pak zde pořád máme dům, který sice již ničím nenadchne, ale také rozhodně ničím neurazí. O odívání Nesporně je důležité, co máme uvnitř, velmi důležité je však i to, jací jsme navenek, tedy jak vypadáme a jaký život žijeme. Tyto dvě součásti nás samých se vzájemně umocňují a nelze je od sebe oddělit. Význam zevnějšku nebyl mezi mysliteli dosud zdaleka doceněn, řada filosofů o něm dokonce mluvila s despektem a nazývala jej malicherným a nepodstatným. Opak je pravdou, o tom by jim panovníci mohli vyprávět. Náš vzhled je nedílnou součástí nás samých a je projevem i spolutvůrcem našeho charakteru. Na lidech bez skutečného duševního obsahu je pak příjemný zevnějšek tím jediným, co na nich má nějakou hodnotu a činí je alespoň na pohled přitažlivými. Říkat tedy, že nám nezáleží na tom, jak vypadáme, je nebetyčná hloupost. Naopak, ke každému stavu má patřit i přiměřená forma. To znamená, že duševně vynikající člověk by se neměl spokojit s tuctovým a nezajímavým 74  

vzhledem a tuctovým a nezajímavým způsobem života. Výjimečný duch má odhodit masku průměrnosti. Vedle duševní nivelizace kráčí ruku v ruce s moderní společností i zevšednění a zchudnutí lidského zevnějšku, jeho sjednocení na velmi nízké úrovni. Na moderní lidi je žalostný pohled. Od počátku historie se odívání národů a kmenů různě měnilo, ale většina jeho podob byla zajímavá, byť samozřejmě ne stejnou měrou. Novodobý člověk však nastolil v odívání úpadek, jenž nemá obdoby. Prvopočátek tohoto úpadku se objevil v 17. století na západoevropských panovnických dvorech, kdy však nevhodné tvary nebo kombinace byly ještě spíš jednotlivostmi. Tento trend se v následujícím století rozhořel ve výraznou celoevropskou změnu módy. Původcem této změny byl francouzský dvůr s Ludvíkem XIV, jehož módu kopírovala všechna západoevropská šlechta, a tu pak se zpožděním napodoboval i obecný lid. Změna oděvu proběhla také v armádách a došlo k zavedení jednotných uniforem. V západní Evropě to byl přerod spíše pozvolný, k němuž se výrazně směřovalo již v druhé polovině 17. století. Naproti tomu car Petr I. na přelomu věků zrušil tradiční jednotky střelců, které si svůj původní vzhled uchovaly až do konce, a nahradil je moderní armádou zcela odlišného zjevu. Součástí oděvu 18. století byl většinou vypasovaný dlouhý kabátec a třírohý klobouk. Proti tomu nelze nic namítat, pokud je kabátec ze solidní látky, zapnutý a doplníme jej o vysoké jezdecké boty. Celý komplet pak stále vypadá mužně. Kabátec se však často nosil rozepjatý, zapínání leckdy ani neměl a vepředu se jen jaksi podivně rozvíral, v civilním životě k němu patřily tříčtvrteční kalhoty, punčochy a střevíce, což z estetického hlediska není zrovna šťastná volba. V tomto nejčastějším podání jde o první oděv v historii, který se již nevyrovná předchozí módě a znamená jasný kvalitativní sestup. Odívání ovšem souvisí se způsobem života, na bály a po městské dlažbě lze chodit v polobotkách a jemném oblečení, do přírody a na koně jsou naopak mnohem lepší vysoké boty a solidní provedení oděvu. Úpadek módy jde tedy ruku v ruce s určitým úpadkem ve způsobu života, s výrazným přenesením jeho těžiště do interiérů, do měst a do představ. V porovnání s dneškem by však toto oblečení a život byly stále vrcholem opravdovosti a krásy. Diametrální rozdíl v módě mezi 18. stoletím a předchozími časy je poněkud zarážející. Zdálo by se, že změkčilost a pohodlí života musely drasticky narůst, aby bylo najednou přiměřené nosit takový oděv. To se zdá velmi nepravděpodobné a také by na to nenavazoval stav světa v 19. století. Podle svých dosavadních zběžných znalostí oné doby soudím, že to tak ve skutečnosti také příliš nebylo. Móda 18. století je vyjádřením touhy dokázat si, že tehdejší svět byl mnohem zjemnělejší, než tomu bylo ve skutečnosti. V suchu a pohodlí zámků s jejich plesy byl ten oděv pohodlný, avšak do exteriérů a do válek se nehodil. To si ale šiřitelé nové módy nechtěli připustit, a tak se mnozí 75  

umanutě i bahnem brodili v lakovaných střevících. Po čase však začali z onoho bláznění střízlivět a uchylovali se opět k praktičtějším tvarům a provedení. V civilní módě můžeme od 18. století sledovat až na drobné peripetie souvislý kvalitativní pokles. Úpadek odívání je stále výraznější a zasahuje větší část společnosti a více národů. V 18. století bychom v Evropě ještě nalezli řadu etnik a skupin, které si udržely svůj původní vzhled, například polská šlechta nebo skotští horalé, a také v armádách sloužila řada lokálních jednotek jako třeba Slavonci a Bosňáci v rakouských službách. O století později bylo zvláštností už podstatně méně a nové způsoby byly rozšířeny ve všech městech a začaly se ve velkém vyvážet i do zbytku světa. V 19. století se objevil oděv, který jako první dosáhl mizivé estetické i obsahové hodnoty – pánský oblek. Je to oděv vytvořený pro trvalý život ve městě, do přírody naprosto nepraktický a z estetického hlediska nezajímavý, neutrální. Člověk v něm může být zajímavý ještě tak pro to, kým je a co zažil jindy, ne však pro svůj zjev v obleku. Ale vzhledem k tomu, jak skvělé a přitažlivé oděvy lze vytvořit, nevidím k nošení této bezpohlavní neutrality žádný důvod. Měšťanstvo a posléze i dělnictvo ovšem začalo nosit obleky každodenně a s postupem let pronikaly naneštěstí i na venkov. Tím došlo k obrovskému zchudnutí zevnějšku a od doby, kdy civilizace znamená pána v obleku, se spolu s ní šíří i chudoba formy. Vesnický sedlák s pěkným hospodářstvím a celkem hodnotným životem jde občas do města a tam se zhlédne v městských páprdech. Chce se jim připodobnit, takže odloží čižmy a vyšívané košile vymění za oblek, který je v jeho prostředí navíc úplně nevhodný. Tím sám přinese úpadek na venkov. Můžeme se ptát, jak je něco takového možné, jak může člověk v obleku svým vzhledem někoho inspirovat? Umožněno je to tím, že oduševňování člověka se dosud neslo ruku v ruce s úpadkem formy. Dekadentnost elity tkví v tom, že od života bezděky sklouzává k představování si života. Tím zároveň změkne, stává se bojácnou a pak už bezpečí kolem sebe vyžaduje. Inteligentní lidé se vzdělávají, mají rozhled, avšak žijí často nudně. Obleky jako první začali nosit učenci a bohatí lidé. Právě v nich ostatní vidí své vzory, a proto přejímají jejich způsoby. Pravdou je, že městský člověk měl mnohem širší rozhled, a proto venkovanovi připadal jako pán z lepší společnosti. Pro vzdělance byl oblek zpočátku prostředkem k odlišení se od prostého lidu. Tak se stalo, že forma ve své podstatě chudá převládla a stala se společenskou normou. Úpadek dále sílil a 20. století se pak už nese zcela ve znamení všeobecné bídnosti podoby, kterou nabyl lidský život i lidská móda a která se z výjimek definitivně stává pravidlem. V první polovině minulého století mizely v Evropě poslední zajímavé národy a skupiny a jejich módu nahradila proletářská bekovka a sako. Vojenská móda 76  

V době, kdy se žití šlechty přesouvá do interiérů a tím ztrácí na dobrodružnosti, se výrazně odděluje život civilní a vojenský. Vojenský život se odehrává venku, v přírodě, často v dešti nebo v zimě, proto musí být oděv pořádný. Blízkost nebezpečí a tělesná námaha také podporují mužnost, která se odráží i v zevnějšku. Na šlechtických dvorech naproti tomu vládne přecitlivělost, a ta se taktéž projevuje ve vzhledu. Proto stojí od 18. století civilní oděv mnohem níž než jeho odpovídající vojenský protějšek. To se mocně projevuje v druhé polovině století 19., kdy vidíme mnoho krásných vojenských uniforem a vedle nich civilní oděv, který nestojí vůbec za řeč. Koncem století se však v reakci na změny válečnictví šířila fádnost i mezi uniformami a v první polovině 20. století hodnotné tvary z vojenských oděvů téměř vymizely. V Evropě se pohledné uniformy nejdéle udržely v carském Rusku a mezi kozáky, z nichž mnozí ještě ve Druhé světové válce bojovali ve svých čerkeskách. Naproti tomu v Anglii přišel úpadek jako první, což není nic divného, když se tam také nejdříve masivně rozšířily obleky. Má teorie módy Každá část oděvu může být buď výrazná, nebo nenápadná, případně něco mezi, tedy řekněme neutrální. Jejich vzájemný poměr a soulad dává dohromady oděv jako celek. Čím více jeho částí je výrazných, tím výraznější je celkový vzhled. Můžeme nalézt čtyři přístupy k tomu, jak se lidé chtějí zvýrazňovat. Prvním je prosté sčítání nebo zvětšování výrazných prvků. Tento způsob je typický u kulturně méně vyspělých lidí a společenstev, protože ty ohromuje především kvantita a chybí schopnost docenit kvalitu. Takoví lidé se snaží zaujmout množstvím a všechno stavějí na odiv. Ale kdo by to byl řekl, výsledek většinou neudělá při nezávislém hodnocení zdaleka takový dojem, jak by si přáli, snadno může působit naopak přehnaně. S rostoucím kvantitativním vyjádřením roste i nepraktičnost, takže se oděv posléze stává pouze oděvem slavnostním a v běžném životě se sahá k jednodušší podobě. Druhou a nejlepší možností je osvojit si takovou výraznost, která ještě nepřesahuje mez přiměřenosti a dalšího zvýraznění docílit zvyšováním kvalitativní úrovně dílů, to hlavně znamená, aby člověku skvěle padly a byly pečlivě ušity. Kvalitu samozřejmě nelze zlepšovat donekonečna a bylo by nesmyslné platit za oděv nad rámec jeho hodnoty. Další způsob je masivně rozšířen dnes a spočívá v pouhém zvyšování ceny dílů bez nárůstu jejich hodnoty. S tím je spojen systém drahých značek, jejichž vlastnictví je vstupenkou do „vyšší společnosti“ a jež lidé musí samozřejmě znát, jinak by to celé postrádalo smysl. Vezměme si příklad ze současnosti: muži chodí na oficiální akce v oblecích, které jsou všechny velmi podobné, ale i za takový kus hadru lze zaplatit desítky tisíc. Hodnota takového oděvu je čistě demonstrativní, člověk jím ukazuje, co si může či nemůže dovolit. 77  

Poslední možnost lze prakticky považovat za podstatu novodobé módy. Návrháři se v zoufalé snaze upoutat na sebe pozornost mohou přetrhnout, aby přišli s co nejneobvyklejšími a nejbizarnějšími tvary bez jakéhokoli skutečného ohledu na estetickou stránku. Je to nejsprostší a nejprůhlednější snaha šokovat a její výsledky vidíme dnes a denně na molech módních přehlídek. Je drzostí, když si ti návrháři myslí, že jejich křečovité výpotky se vyrovnají hodnotnému oděvu. Celá novodobá móda si zvrhle libuje v nevkusu. Zbohatlíci obvykle utrácí za oblečení horentní sumy, aby mohli věřit, že mají vlastní styl. A přitom jedni jsou věrnými služebníky mnohdy nesmyslných konvencí a schémat etikety a jiní jsou otroky módních trendů. Vůbec se mi příčí tyhle módní trendy, které se každoročně mění, aniž by směřovaly k lepšímu, nýbrž jen aby nahradily bídné za jinak bídné. Jsou dílem světového kapitálu, kterému jde jen o jedno: aby byl obrat. Nejlepší móda může naproti tomu být dlouhodobá. 20. století je stoletím nevkusu a otráveného žaludku. Není proto divu, že většina jeho módy rovněž nestojí za nic. Obyčejné dnešní oblečení je sice praktické a vzhledem přímo neuráží, zároveň ale také ničím nezaujme, je šedivě neutrální. A proč být neutrální, když člověk může být i zajímavý? V historii odívání nalezneme mnoho zdařilých tvarů a kusů, které by stačilo jen vybrat a obnovit. To nejlepší tu již bylo, těžko by člověk vymyslel cosi úplně nového a srovnatelného. Jak jsem řekl, každá část oděvu může být výrazná nebo nenápadná, což se týká tvaru a zdobení. V případě zdobení obvykle nevede k dobrému výsledku, když se snažíme mít ho všude a co nejvíc. Vyspělý vkus nachází zalíbení spíše v přiměřené zdobnosti. Mezi tvary existují tvary lepší a horší, přičemž vzájemné poskládání jednotlivých dílů a jejich soulad nejsou nahodilé, ale řídí se pravidly estetiky. Že každému se líbí něco a vůbec nelze posuzovat, tento rovnostářský předsudek nechme rovnou ležet stranou. Obecně platí, že nic přehnaně velkého ani příliš malého nevypadá dobře. Nejlepší oděvy respektují linie správně tvarovaného lidského těla. Pokud člověka popadne zpupná touha „napravovat“ či „vylepšovat“ některý ze základních tvarů, jen se se zlou potáže. To vidíme například na výsledcích viktoriánské touhy po „vosím pasu“ nebo na zkracování chodidel čínských žen. A je to již příznakem jisté zvrhlosti, že se cosi takového někomu líbí. Obecně lze říci, že na hlavě působí dobře pokrývky výraznějších tvarů. Zdaleka nejlepší jsou podle mého různé kožešinové čepice – husarské kalpaky, kozácké kubáňky, papachy, čapky polské šlechty zdobené šperkem a peřím a celkově čepice nošené ve východní Evropě. Mnohem lepší jsou tvary válcové či nízké než kulaté, jaké ještě dnes nosí staré babky. Nezamlouvají se mi ani příliš moderní ušanky, byť jsou možná praktické. Ucházející jsou například také třírohé vojenské, mušketýrské nebo slovenské horalské klobouky a dobře vypadá zdobení péry a střapci. Nejhorší jsou naproti tomu moderní sportovní 78  

čepice, jejichž tvar je zcela nevýrazný, naopak ještě připlácnou člověku vlasy k hlavě a dělají ji na pohled menší. Ne o mnoho lépe vypadají také kšiltovky, bekovky, fezy a podobně. Nejminimalističtější ze všech je jarmulka. U bot hovoří vzhled jednoznačně pro boty vysoké a z kůže. Mohou mít ven přehnutou manžetu a zapínání na přezky nebo řemínky, ale dobře vypadají i klasické černé holínky. Polobotky mi naproti tomu připadají jaksi malé a nevýrazné. Nejspodnější vrstvu oblečení tvoří košile a ne nějaké blbé triko, které si vymyslelo 20. století. Ale ani ne košile obleková, nýbrž krojová. Může mít mnoho podob, jen přes tělo by neměla být příliš volná, aby v ní člověk nevypadal jako v pytli. Já mám nejraději košile s vyšívanou náprsenkou nebo stojacím límečkem. Košile se buď zastrkuje do kalhot, nebo ne, pak je ale třeba ji v pase stáhnout páskem či opaskem, jak to vidíme u ruských a rumunských krojů. Jako zdobení se nabízí výšivky a nabírání rukávů. Na košili patří hlavní vrstva, vhodných možností je zde celá řada. Mně se velice zamlouvají dlouhé vypasované kabátce – polské a bojarské kaftany se šňůrami, kozácké čerkesky a podobné. Na zimu jsou pak nejlepší kožešinové kabáty s chlupem dovnitř, pochopitelně také vypasované. Vypasování je zásadní prvek, který vytváří nejpřitažlivější, v pase zúženou siluetu. Zúžený pas má být přítomen již ve střihu oděvu a ne jen doplňován opaskem. Pak totiž stačí opasek někde ztratit a člověk v tu ránu chodí v neforemném hábitu, a krom toho, přebytečná látka se v pase muchlá, což je vidět. Jinou hlavní vrstvou té nejvyšší hodnoty jsou vojenské kabátce z 19. století v celé řadě variant. Klasická tunika či waffenrock má jednořadé zapínání, stojací límec a zdobení na rukávech a vzadu na rozparku. Mezi další patří zejména husarské attily, ulanky (kabátce hulánů) a tuniky s dvouřadým zapínáním. Kabátce jsou opět v pase zúžené a nosí se přes ně opasek. Výhodou těchto uniforem je jejich nesporná elegance, kterou uzná i většina moderních lidí. Nepůsobí tak vzdáleně, lze je nosit i ve městě, kam se například oděv polského šlechtice nehodí. Na oficiálních akcích dovedou beze zbytku nahradit moderní obleky, aniž by nad jejich majiteli mohl kdokoli ohrnovat nos. A nakonec, u lidí budí respekt, takže si tlučhubové nedovolí tropit posměšky, jak by to dělali třeba u vesnických krojů. V dnešní mužské módě silně převládají rovné střihy. Rovný střih nevadí snad jedině tehdy, pokud oděv končí u pasu, všechno delší vypadá mnohem lépe vytvarované. Občas ale člověk vidí chlapa v dlouhém kabátě, který je rovný jako prkno a dotyčný v něm vypadá nemožně. Veškerá práce vložená do takového kusu oděvu pak vyjde nazmar. Svrchní vrstvou je plášť, téměř jedinou variantou je rozšiřování od ramen směrem dolů. Zde vypasování, krom toho, že není možné, není ani potřebné. Každý si je totiž vědom, že dotyčný má pod pláštěm hlavní vrstvu a ta má teprve tvar. 79  

U kalhot záleží velmi na tom, co máme na těle a na nohou. Když jde o dlouhý kabátec a vysoké boty, pak je z kalhot vidět jen málo a zdobení je proto zbytečné. V případě košile a vesty či krátkého kabátce má naopak zdobení smysl. Kalhoty mohou být úzké nebo široké, přičemž obojí může vypadat dobře. Široké je ale třeba zastrčit do vysokých bot, aby v polovině lýtek rozšíření končilo. Rozkrok je vhodné ponechat v běžné výši a nespouštět jej až ke kolenům jako u kalhot Turků a kozáků ze 17. století. Výrazným typem kalhot jsou rajtky. Pokud je jejich rozšíření u kolene přehnaně velké, jak to můžeme vidět na některých starých fotografiích, působí tyto kalhoty až směšně, je-li však přiměřené, pak se nám mohou rajtky zamlouvat. Ženská móda měla po většinu historie podobu různých šatů s doplňky. Zúžený pas je zde nezbytností. Šaty jsou ale vhodné jen pro ženu, která nedělá nic náročného, a já naprosto chápu, že takové postavení nemůže, zejména v dnešní době, mnohé ženy uspokojovat. Je-li některá dobrodružnější povahy, pak pro její oděv platí to, co bylo výše vyřčeno pro muže s doporučením navíc, aby se svým šatem nebály zdůraznit svou ženskost. V průběhu dějin se objevila řada vysoce hodnotných stylů oblékání a není důvod si myslet, že jen jeden by byl ten správný. Během času se naše sympatie vůči nim mohou různě přelévat, aniž by to bylo nutně důsledkem nějakého vytřibování vkusu. Například i na cosi, co nás zprvu vůbec neosloví, si můžeme následně zvyknout a oblíbit si to. Tak je to dobře, protože svět minulosti byl tolik zajímavý mimo jiné i proto, kolik všemožných kultur a životních způsobů se v něm objevilo. Lidé nemají být všude stejní. Hodnota módy pro vybrané území je proto dána nejen její estetickou stránkou, ale i původností. I o něco méně přitažlivé oblečení je lepší volbou tam, kde se původně vyskytovalo. Tento trend přirozeně podporuje i lidské cítění, protože tíhne k tomu, co je mu bližší. Krom toho různé klima a terén podmiňují i různé tvary oblečení, například s rostoucí zimou se oděv prodlužuje a zatepluje. Novodobé módě je ale všechno jedno. Celý svět je zmítán jejími kosmopolitními trendy, a přitom stvořila jen cosi, co je vlastně nehodno člověka. Vzpoura proti modernímu světu nemá být jen vzpourou teoretickou a hodnotovou, kdy jeden koncept nahradí druhý a na pohled se nic nezmění. Musí to být i změna kulturní a životní. I moderní forma musí být překonána. Každý, kdo chce žít zajímavý život, by měl dbát i o to, aby mu vtiskl přiměřenou podobu. Tím sám tvoří ze světa zajímavější místo a ze svého života dobrou podívanou, při které je na co se dívat. Bohužel, většinu lidí, kteří se vracejí k tradicím a například obnovují řemeslo nebo si pořídí hospodářství, ani nenapadne, že by se měli zbavit i těch moderních hadrů. To se ale může rychle změnit, když dostanou patřičnou inspiraci, když někdo před nimi proklestí onu cestu, po které je třeba se dát.

80  

Jak na to? Jedním z našich cílů je tedy obnovit hodnotné odívání a hodnotný život a zajistit, aby se ve světě rozšířily. Jako první je musíme obnovit přímo my sami a teprve tím lze následně inspirovat velkou spoustu dalších lidí. Kdo se pro to rozhodne, bude patrně začínat zcela od nuly, protože nic původního se v našem okolí nedochovalo. Určitou nevýhodou je fakt, že u řemeslníků došlo ve 20. století k přerušení linie předávaných znalostí. Krejčí, kteří dnes šijí historické oblečení, se to nenaučili od předků, ale metodou pokusu a omylu. Když si u nich člověk nechá něco vyrobit, může se občas stát, že výsledek nebude odpovídat představám. Jistě je pravdou, že některé staré střihy mohou být nepraktické, ale u mnoha dalších v nás ten dojem vznikne na základě jejich nepovedené dnešní rekonstrukce. Leccos bude třeba teprve vyzkoušet, abychom si na to mohli učinit přiměřený názor. Prvními nezdary se člověk nemůže nechat hned odradit. Je třeba si postupně „vychovat“ vlastní generaci řemeslníků skvěle ovládajících svá řemesla a schopných zajistit vybavení pro příslušné množství zájemců. A že jsou moderní materiály lehčí a efektivnější? To je možná fakt, ale znovu upozorňuji, že lidé si mohou dovolit nedělat jen to nejefektivnější. Zatím jsem se zde zabýval výhradně vzhledem. Použitelnost a užitková hodnota jsou pochopitelně také zásadní. Nechceme například oblečení, v němž by nám bylo stále vedro, nebo pod jehož tíhou bychom za chvíli sotva pletli nohama. Nechceme ani takové, které se brzy roztrhá nebo je příliš drahé na každodenní nošení. To vše si žádá od výrobců určitou zručnost. Jednotlivec by si měl vytvořit hodnotný šatník a funkční historickou výbavu pro každou příležitost, aby získal nezávislost na novodobém oblečení. Je ale potřeba zmínit jednu okolnost: změnil se charakter lidské přítomnosti v krajině. Dříve lidé v krajině žili, zatímco dnes žijí ve městech a krajinou jen prochází při výletech. Důležitý rozdíl to přináší v hornatých oblastech, protože výstupy na vrcholy jsou náročné a člověk se při nich zapotí v jakémkoli oděvu. Mnohé historické oblečení námahu zvyšuje. V minulosti to příliš nevadilo, protože nebyla jiná možnost a lidé měli své aktivity rozložené. Když například takový bača vystoupal do hor, určitou dobu tam zůstal a už se jen pomalu přesouval, posedávaje na stráních. Na těžší práci si navíc mohl oblečení odložit. Ale dnešní turista absolvuje výstupy z údolí každý den a večer se opět vrací, anebo při vícedenních túrách nosí těžký batoh. Pro obojí je historické oblečení nevýhodou. Právě u cestování je proto třeba nejvíce zkoušet, abychom zjistili, co má smysl a co už je příliš nepraktické. Výsledkem bude určitý kompromis mezi estetikou a efektivitou. Na ostatní činnosti pak můžeme bez potíží nosit oděv přitažlivější. Důležitá je otázka ceny. Oblečení nemůže být tak drahé, aby na něj lidé neměli, hlavně zpočátku, kdy jej budou potřebovat mnoho najednou. To by nemělo být na úkor kvality, slevit však lze ze způsobu výroby. Zde nenamítám 81  

nic proti dnešní tovární výrobě, díky níž se ceny udrží nižší. Když potom bude mít člověk základní šatník hotový, může si jednotlivé kusy objednávat z malých dílen za vyšší cenu. V opačném případě by zvláště chudším lidem trvalo dlouhá léta pořídit si dostatek výbavy a po tu dobu by se nezbavili závislosti na novodobém oděvu. Je také potřeba mít příslušné oblečení pro běžnou práci, aby se člověk zbavil tendencí brát si na ni montérky a podobné „hrůzy“. Na montérky je třeba uvalit klatbu. Při nošení historického oblečení si člověk především musí dát pozor na to, aby nevypadal směšně. To se stane, když si oblékne kus oděvu, který mu nesedí nebo vypadá sám o sobě divně, případně když člověk neumí historické oblečení nosit. Je k tomu třeba nemalá sebejistota, aby nás zvídavé pohledy a pozornost nevyváděly z míry. Kdo by vypadal komicky, ten vzbudí u dnešních lidí akorát posměch a celému záměru nijak neprospěje. Na průkopníky jsou vždy kladeny vysoké nároky, proto si na sobě musí dát obzvlášť záležet. Cestu musí prorazit ti nejodvážnější. Když začnou dnešní lidé občas potkávat historicky oděné jedince a budou si při pohledu na ně chtě nechtě muset připustit, že jim to sluší, vyvolá to u nich zájem. Budou se ptát a přemýšlet: „Kdo to je, proč to nosí, co tím sledují?“ A to je záhy přivede nejen k nám, ale i k našim myšlenkám a ke změnám, jež chceme prosadit! Pak si bude mnohý říkat: „Kéž bych byl jako oni.“ Až lidé zjistí, že to není nějaká recese nebo prázdná slupka, nýbrž že se k tomuto stylu pojí i zajímavý život a nová jistota, kdo z nich by pak mohl odolat naší stupnici hodnot? V tom vězí obrovský potenciál, jaký ještě žádné hnutí, které chtělo „napravovat svět“, nemělo. Hnutí, jehož stoupenci se vzhledem nijak neodlišují od běžných lidí, může oslovovat jen svou činností a názory a potřebuje reklamu, aby o něm šířila povědomí. My budeme inspirovat a oslovovat již samotnou svojí existencí. To ale také znamená, že musíme vystupovat reprezentativně, chovat se sebevědomě, ale ne zpupně, dávat si pozor, co a komu říkáme, mít ujasněné názory, nejednat se zbaběle, ale zároveň dokázat mlčet a snést i křivdu, je-li to třeba. Jsou to vysoké požadavky? Jistě, každý dělá chyby, ale těch chyb nesmí být přespříliš a z každé je třeba se náležitě poučit. Myslím, že toto pojednání je natolik nevídané, že při jeho čtení si leckdo může připadat jako v Jiříkově vidění a bude se nevěřícně ptát, co to tady, sakra, vykládám?! To je dáno tím, že málokoho druhého kdy napadlo se nad podobnými otázkami pozastavovat, zatímco já se nad nimi zamýšlím již řadu let. Neočekávám, že hned po přečtení někdo docení význam této promluvy, na to jsou její závěry příliš nové a neobvyklé. Ale všichni o tom začnou uvažovat, a čím více budou uvažovat a zvykat si na toto poselství, tím potřebnější jim budou jeho cíle připadat. Téměř nikdo nepřemýšlí tak důkladně, aby jej napadlo pochybovat o hodnotě všeho kolem sebe. Důvod, proč novodobým lidem jejich vlastní oblečení připadá dobré, je především ten, že jej nosí všichni a nic jiného neznají, 82  

nikdy neuvažovali o jiných možnostech. Krom toho, skoro žádný z nich by si nedovolil nějak vyčnívat. Ale když jiné oblečení začne nosit nemalá skupina lidí, mnoho dalších se přidá. Odívání minulosti je tak hodnotné nejen proto, že je jednoduše mnohem hezčí než novodobé oblečení, ale také proto, co všechno se k němu pojí. A pojí se k němu především zajímavý život, jehož nedílnou součástí je pohyb v přírodě a často také dobrodružství. Právě o takový život musíme usilovat. Kdyby dnešní lidé zůstali tak, jak jsou, a pouze se začali oblékat po vzoru minulosti, vězela by v tom jen faleš, protože se nezbavili svých nudných, bezobsažných životů. Moderní oblečení je produktem všednosti, a proto ji i jaksi nese v sobě. Pánský oblek je nudný. Pravý hrdina, to není muž v obleku s pistolí, jaké vídáme v akčních filmech. Moderní oblečení (kromě toho sportovního) je také příznakem určitého odporu k přírodě a k „nezcivilizované“ krajině. Tyto tendence prvně spatřuji už ve šlechtické módě 18. století. Projevují se tím, že člověk považuje město a interiéry za svůj domov a přírodu prakticky za vyhnanství. Místo aby při každé příležitosti s radostí shodil ty městské hadry, chodí v nich zatvrzele i do přírody, kde jsou velmi nepraktické. I do ráje si nese svůj kousek vyprahlého ducha, svůj kousek města. Takový člověk je pak rozmrzelý, když šlápne do bahna, když se ušpiní o větev nebo když „příliš fouká“ či prší. V rámci výstřelků současné módy můžeme sledovat určitý zájem o „retro“. Dnešní člověk občas použije některou jakoby historickou část oděvu, ale vždy tak, aby celek stále působil moderně. Rozhodně nemíní vypadat historicky, to ani trochu. Za příklad mohou posloužit kožešinové čepice, které občas nosí mladé holky ke svým oblečkům, nebo kabáty v „army stylu“, které však doplňují polobotky a džíny. Když dáte dnešnímu chlapovi vojenský kabát, pak si v něm jen hraje na drsňáka a vydává se za kohosi lepšího, než doopravdy je. Potenciál takového kusu oděvu zůstává zcela nevyužit. Zhodnocení jednotlivých oděvů Východoevropská móda 16. a 17. století: Vysoké boty, přiléhavý kaftan zdobený šňůrami, kožešinová čepice, přes ramena plášť a u pasu karabela nebo jiná šavle, tak vypadala v 17. století móda polské, maďarské a ukrajinské šlechty jakož i ruských bojarů. Z mého pohledu se jedná přímo o ideál, vše je zde přítomno v nejlepší podobě. Tedy samozřejmě za předpokladu, že oděv dobře sedí na mužné postavě, protože cokoli lze ušít také tak, že to dobře vypadat nebude. Kavkaz a kozáci z Kubáně a Těreku v 19. století: Charakteristickým oděvem tohoto kulturního okruhu je tzv. čerkeska se zásobníky na prachovnice na prsou. Patří k ní čepice papacha či kubáňka, vysoké boty, kinžál a šaška. Celek je to opět velice hodnotný a zajímavý je tím, že se udržel ještě do první poloviny minulého století. Jako plášť se na Kavkazu používala burka ve dvou variantách – s úzkými nebo širokými rameny. Té první nelze nic vytknout. 83  

Avšak burka se širokými rameny je velmi podivným výtvorem, který dává postavě obdélníkovou siluetu a tím rozbíjí veškeré její kontury. Radím proto nosit burku úzkou, s níž kavkazský oděv nemá chyby. Uniformy ostatních kozáckých vojsk a carské armády: Tyto uniformy nejsou tak výrazné jako na Kavkaze, ale jsou taktéž zajímavé. Základní uniforma vzoru 1882 měla zapínání na háčky po straně. Později ji nahradil výraznější vzor 1907 s dvěma řadami knoflíků. Carská armáda měla jako součást svých uniforem prvky z kozáckého prostředí i starší ruské tradice. Uniformy evropských armád 19. století: Po celé předminulé století se v evropských armádách vyskytovala řada nádherných uniforem. Jako příklad můžeme uvést jednotky husarů a hulánů. Základem uniformy byl vypasovaný, zdobený kabátec, což je oděv prvotřídní hodnoty. Překotný vývoj válečné techniky však ve 20. století způsobil jejich rychlý konec a estetická hodnota novějších uniforem strmě klesá. Asie: Od Tatarů ve východní Evropě přes Turkmeny, Kirgizy a Burjaty až do Mongolska a Číny se nosily různé dlouhé hábity jednoduchých střihů. Na Středním východě se vpředu spíše jen překládají přes sebe, zatímco v Číně a Mongolsku mají zapínání na straně. U těchto délů, jak se jim říká v Mongolsku, spatřuji dva nedostatky. Prvním je jejich obvykle rovný střih, který by bylo vhodné zaměnit za projmutý, aby to nebyla výhradně jen šerpa, co jim dodává tvar. Zároveň je u rovného střihu šerpa naprostou nutností, protože úplně bez přepásání je vzhled opravdu nevalný. Druhým problémem je, že se dély šijí mnohdy zbytečně velké, takže jsou plandavé. I pro značně rozdílné jedince se používají univerzální velikosti a to se podepisuje na výsledku. Nomádské kultury mají úzký vztah k jezdectví, a proto by bylo vhodné dél opatřit ještě rozparkem vzadu. Dlouhý hábit s rozparkem může splývat po stranách koňského těla, ale bez něj se akorát zmuchlá vzadu za jezdcem. Bez těchto nedostatků by ovšem byl oděv východních národů znamenitý. Evropské kroje: Od Čech na západ nalezneme v Evropských tradicích řadu krojů s podobnou hodnotou. Mužské střihy jsou spíše krátké a rovnější, proto nedosahují úrovně východní Evropy, špatné ale také nejsou. Místo kožešinových čepic se setkáváme spíše s klobouky. Upozornit chci jen na několik prvků napříč Evropou. Sámové na severu Skandinávie nosili své tuniky tak, že přepásané byly až v úrovni boků a k tomu notně podkasané. Nevalný vzhled můžete vidět sami na starých fotografiích. Pas má být u svrchní vrstvy skutečně v úrovni pasu, tedy ani na bocích, ani na hrudi. Ve Švábsku jsem zase narazil na cosi, co bych ani nenazýval oděvem. Je to jakási pláštěnka nebo pončo kruhově spadající od krku. Do deště je to možná praktické, ale nosit něco takového běžně je celkem úsměvné. V Nizozemí byly součástí kroje komické kalhoty silně rozšířené přes stehna a dole úzké. Opět nešťastná volba… Huculové v Karpatech nosili kožešinové vesty rovného střihu a často je měli rozepnuté. Lepšího vzhledu by se docílilo při zapnutí a vypasování. 84  

V Maďarsku se u stepních pastevců vyvinul zvláštní oděv – volný široký kabát szur, který se nosil jen tak přehozený přes ramena. Člověk v něm má siluetu almary nebo dokonce oválu. Nenapadá mě, jak takový oděv zlepšit, nejspíš bych jej rozdělil na kaftan a plášť. Kožichy a kožešiny: Oděvy z kožešin používaly asi všechny národy z oblastí se studenou zimou. Estetická hodnota jednotlivých střihů vesměs odpovídá tomu, jak respektovaly výše rozebrané módní zákonitosti. Nejlepší možností je vypasovaný ovčí kabát s chlupy dovnitř a s lemy kožešiny po okrajích. Dlouhý může být ke kolenům nebo do půli stehen. Pokud však není vypasovaný, nestojí za nic. U kožešiny si musíme uvědomit, že jde o materiál, který něco stojí – stojí životy zvířat. Proto by si z ní neměl každý vyrábět, co ho napadne, a také na ni nemá každý právo. Použití kožešiny je ospravedlněné, jen pokud se z ní vyrábí něco krásného, což jsou právě historické kabáty a čepice. Takový kabát však potřebuje mít i historický kontext a být míněn historicky, ne že si jej oblékne dnešní ženská s moderními doplňky. Na kožešinu nemají právo novodobí lidé, aby si z ní dělali nějaké dekadentní oblečky. Některé ženské mají v oblibě obrovské beztvaré kožichy z šelem. To je zvrhlé hned z řady důvodů. Vizuálně je takový kožich velká koule či pytel, z nějž dole čouhají útlé nožičky a nahoře malá dutá hlavička, čili vzhled akorát tak směšný. Dobře vypadají prakticky jen kožichy s chlupem dovnitř a ne ven. Dále jsou moderní kožichy vyrobeny z šelem, kterých je na jeden kus pobito spoustu. Kožešina z malých zvířat by se však měla používat jen na čepice nebo nanejvýš lemy kabátu. Jedna liška stačí na jednu šlechtickou čepici, ale na moderní kožich jich padne klidně dvacet. Na historický kožich postačí odhadem pět ovcí, jejichž maso mohou lidé navíc sníst. Celý případ završuje fakt, že po moderním kožichu touží především zpupné nány, které si jím chtějí dodat zdání jakési hodnoty, aby zaujaly stejně zpupné samce. Sečteno a podtrženo, moderní kožichy nemají právo na existenci. Proto by se v budoucnu měly zabavit, rozřezat a nadělat z nich alespoň pořádné čepice. Moderní uniformy: Ve 20. století se vojenské uniformy rozdělily na nebojové (slavnostní, vycházkové a podobně) a stejnokroje do akce (tzv. battledress). U těchto druhých vůbec nejde mluvit o estetické hodnotě, ty slouží čistě jen k vykonání špinavé práce. U nebojových uniforem estetických prvků také stále ubývalo. Tunika či waffenrock (a všechny ostatní typy kabátců) se stojacím límcem a charakteristicky zdobeným rozparkem byly vyměněny za sako. Stojací límec nahradily malé klopy, linii hrudi ruší moderní kapsy (chceme-li kapsy, tak vnitřní) a rozparek zmizel docela. Holínky se používaly stále méně, až záhy zcela převládly dlouhé kalhoty jako od obleku a polobotky. Na hlavách vidíme brigadýrky, barety nebo lodičky. To už je bída, přátelé. Obleky: Ze všech druhů oficiálních oděvů přetrval v pacifistické společnosti pouze jediný, a to ten nejhorší – společenský oblek. Tento oblek je 85  

dnes určitým standardem, nosí jej úspěšní podnikatelé, vědci na konferencích, umělci na vernisážích, herci na premiérách filmů… Mnohdy jsou to lidé sebejistí, svého druhu společenské autority. V moderním světě jdou úspěšnost, vzdělanost a inteligence ruku v ruce s vyprazdňováním formy (jak už jsem upozornil), až se zastavily u naprosté bídy – u společenského obleku. Když si tohle lidstvo uvědomí, náprava může být rychlá. Oblek je silně nepraktický. Použitelný je pouze pro přežívání ve městě, pro spořádanou chůzi po chodníku, pro přecházení z kanceláře do auta… Nemám ani slov, jimiž bych adekvátně vyjádřil svou nechuť k takovému „životu“. Jakmile se v tom městském mikroklimatu totálního ochočení trochu výrazněji projeví přírodní síla, oblek ihned selhává. Avšak právě tyto projevy stereotypní městské prostředí alespoň trochu ozvláštňují. Když udeří mráz, kravaťák se na zastávce při čekání na autobus klepe jako ratl, nervózně podupává a nos má celý červený. Je to tragikomický pohled na úpadek člověka. V duchu však tento změkčilec nejednou proklel přírodu s jejími rozmary a přislíbil si sladkou pomstu v podobě triumfu vědy a techniky. Jindy, když začne pořádný liják, rozběhne se kancelářská krysa ze všech sil k nejbližšímu přístřešku a tam schlíple čeká na spásné „sluníčko“. A když není v zimě odklizen sníh z chodníku, vzteká se v duchu, že jí navlhnou její polobotky. Oblek není uzpůsoben k žádnému pohybu. Podívejme se, jak široce má přišité rukávy! Když pak člověk zvedne ruce výš, než je ve městě potřeba, sako se nemožně vyhrne. Není to oděv pro žádná rozmáchlá gesta, nýbrž pro toho, kdo žije a myslí připaženě. Oblek také znehodnocuje každou činnost. Život v obleku je život bezcenný. Pozbývá jakéhokoli smyslu chodit do lesa, střílet z luku či jezdit na koni, kdybychom při tom na sobě měli mít oblek. O kráse a hodnotě národů Ve společnosti počtem dominují nezdaření nebo přinejlepším málo zdaření lidé. O to více si tedy musíme vážit každého pohledného nebo chytrého člověka, a nejvíce těch, kteří jsou pohlední a inteligentní zároveň. Tito lidé jsou, zejména v porovnání s průměrem, nositeli vyššího lidství, tím vyššího, čím zdařilejší jsou a čím větší je tedy vzdálenost mezi nimi a masou obyčejných lidí. Takoví lidé se vyskytují v každém národě a etniku, i když v různé míře. Tuto míru lze poznat teprve pomocí pečlivého srovnávání a až poté získáme představu, nakolik si různé národy mohou být nerovny. Národy se od sebe liší vzhledovými charakteristikami, ale v zásadě v každém lze krásy dosáhnout právě zdůrazněním těchto charakteristik. V každé rase najdeme lidi pohledné i ošklivé. Proto se nemá směřovat k nějaké univerzální světové kráse a spodobě lidských ras, ale naopak k podpoře regionální krásy. 86  

Rozdíl v hodnotě mezi podařeným a nezdařeným člověkem je zřejmě mnohem větší než rozdíl v hodnotě jednotlivých národů. Ve světě nalezneme celou řadu vysoce hodnotných a zajímavých národů i etnik. Považovat proto jeden národ (obvykle ten vlastní) za zdaleka nejlepší ze všech je mylné. Mimo jiné to znamená cenit i spodinu onoho národa výše než výkvět národa jiného. Tento způsob omezenosti v uvažování je ostudou pro každého, kdo se v myšlenkách dokáže pozvednout jen trochu nad svoji rodnou hroudu. Ideologie, postavená na údajném výsadním postavení jediného národa, se jistě může zamlouvat jeho příslušníkům, ale pro ostatní je nepřijatelná kvůli své zjevné nesprávnosti i proto, že jim nemá vůbec co nabídnout. Krom toho věřit v ni zdaleka není totéž jako ji dokázat. Pochopitelně to neznamená, že by člověk měl vlastní národ zavrhovat a nechtít jeho prospěch, ovšem neměl by to být prospěch na úkor celého světa, protože i příslušníci řady jiných národů mají právo na svůj prospěch. Tvrdit, jak to tvrdili páni Němci, že jejich národu svět vděčí za veškerou kulturu, a ohánět se při tom několika významnými jmény, nemůže obstát před kritickým pohledem. Výjimečného myslitele či umělce nelze tak docela považovat za projev národního ducha a důkaz hodnoty národa jako celku. Tito jednotlivci tvoří spíš v rozporu s lidem a hodnotní jsou teprve proto, že překonávají běžné názory a předsudky lidu. Ke společnosti se tím pádem podle svých možností buď staví kriticky, nebo jí naopak hodlají ukázat lepší směr. Pokud se v těchto snahách omezují na jeden národ, jemuž chtějí stát v čele, jsou to stále oni, kdo vedou a formují ducha národa a utváří jej k obrazu svému. Jsou spolutvůrci národní identity a ne jejími důsledky. Friedrich Nietzsche, patrně největší myslitel všech dob, byl dílem sebe sama, ne dílem němectví. Sám o sobě říká: „Jsem polský šlechtic nejčistšího ražení, v mé krvi není přimíšena ani krůpěj krve špatné, alespoň ne německé.“ Vedle výjimečných osobností je však základem každého národa vždy masa běžných lidí. S tvrzením, že tito lidé jsou někomu nadřazeni, může nezávislý pozorovatel jen těžko souhlasit. Odlišná práva lidí se proto nemají odvíjet tolik od národní příslušnosti jako od individuálních rozdílů. Lepším lidem od přírody náleží výsadní postavení. To, že se v některých společnostech vyskytují velcí duchové častěji, ještě nevyvrací výše napsané. Způsobovat to může jednoduše fakt, že tyto společnosti nabízí pro existenci velkých lidí příznivější podmínky. Zjištění, co všechno znamená příznivé podmínky, by si žádalo podrobné zkoumání, které by jistě přineslo i nečekané objevy, ale něco lze říci rovnou. Pro rozvoj myšlení může být důležitým jevem obecný blahobyt inteligentnějších vrstev společnosti, díky němuž se mnoho lidí může věnovat svým vlastním problémům a plánům, a nemusí se vyčerpávat pracným získáváním obživy. Pro člověka s potenciálem k velikosti je příznivé, když má zajištěnu základní existenci, zároveň ovšem potřebuje pociťovat určitou nouzi či nebezpečí, které mu nedovolí sklouznout do zahálky a bude jej nutit k tvorbě. Tuto nouzi mohlo dříve vyvolávat vědomí o 87  

neutěšeném stavu člověka jako celku, dnes pak spíše pohled na zdrcující všeobecný úpadek a vyostřující se ekologické problémy. Nejdůležitější se mi však zdá obecné uvolnění poměrů a rozšířená nedůvěra ke starým morálním předsudkům. Díky tomu stále více lidí přestává tyto předsudky považovat za závazné a pouští se na vlastní pěst do neprobádaných vod. Každá doba úpadku starých hodnot je zároveň líhní pro vynálezce hodnot nových. Nějakým chybným, ale zároveň silným a pevně zakořeněným učením lze naopak odsoudit národ na dlouhá léta k duševní neplodnosti. Výskyt vyšších lidí je značně podmíněný jev s řadou příčin. Zároveň však čím větší má člověk potenciál, tím více slábne podíl prostředí na jeho zrodu. Nejvyšší lidé se s potenciálem k velikosti musí již narodit. Prostředí může jejich vzestup urychlit, zeslabit a někdy dokonce zcela znemožnit, ale nikdy jej nezpůsobí. Nelze zkrátka vychovat génia. Takové zrození je především dílem šťastné náhody, vhodné rekombinace genů. Podíl biologického rodu na něm nejlépe posoudíme tak, že si uvědomíme, jaká nesmírná propast zeje mezi největšími lidmi a jejich přímými předky, že se v rodině, která je jednou z mnoha, náhle jako blesk zjeví postava z docela jiného světa. Poslechněme si opět, co nám k tomu říká Nietzsche: „Hledám-li vůči sobě nejostřejší protiklad a zároveň nevyčíslitelnou sprostotu instinktu, nalézám vždy svou matku a sestru – s takovou chátrou mne chtít spříznit bylo urážkou mé božskosti.“ Biologický rasismus zveličuje podíl rasy na vzniku mimořádných osobností. Zcela jistě zde existuje i řada dalších faktorů jako je kulturní prostředí, psychologický kontext a rovněž náhoda. I inteligentní národ lze nedostatkem obecného vzdělání nebo tendenční dezinterpretací uvrhnout do slepoty. Zejména nevzdělanost je pro vyšší duchovno zhoubná. Člověk si potřebuje nejprve od druhých osvojit určitou duševní úroveň a naučit se, jak pořádně myslet, což je asi to nejtěžší. Později už vlastní myšlenky vytváří hravě. Pokud ovšem žije v prostředí, kde se hodnotné myšlenky vůbec nevyskytují, zůstává omezeným. Když člověk nemá přístup k cenným dílům světových autorů, jeho vlastní vývoj to velice ztěžuje, neboť musí pracně objevovat již tisíckrát objevené základy. Kterýkoli velký národ by tedy stačilo připravit o knihy, aby se jeho duševní úroveň vbrzku propadla. Vyšší průměrná hodnota populace na nějakém území je v každém směru příznivý jev, ale vznik génia ještě nezaručuje, jen zvedá pravděpodobnost. Pozvedání úrovně lidstva by bylo kýženým cílem pro budoucnost, nevidím však žádné svědectví o tom, že by již dnes byl nějaký národ jako celek výrazně nadřazen ostatním. Pokud některý národ dokázal velké věci, bylo to vždy předně díky velikánům, kteří se postavili do jeho čela. Takoví jednotlivci by ovšem dokázali velké věci s leckterým národem. A stojí také za zmínku, že každý současný národ pod tlakem moderního světa upadá a lůzovatí a žádný vůči tomu není imunní. Hodnota národa se mění podle vlivů působících na tělesnou a duševní stránku jeho příslušníků. V dnešní době bohužel silně převládají nepříznivé 88  

vlivy, takže člověk degraduje nebo setrvává na nízké úrovni. Mezi duševními vlivy zaujímají přední místo dobré a špatné ideály. V tomto směru se nabízí nesmírný prostor pro zlepšení, protože lidstvo čelí již dlouhá staletí moci nesprávných ideálů a žije spíše jim navzdory. Křesťanství naočkovalo člověka jedem soustrasti a pohrdání pozemským světem, což jsou hodnoty úpadkové, které již tolik lidí odsoudily k neplodnému blouznění. Novodobá vlna poklesu je mimo jiné zapříčiněna i novými špatnými vzory, které společnost napodobuje. Naproti tomu objevení správných vzorů a jejich neodolatelná přitažlivost přinesou už záhy své ovoce a způsobí brzké ozdravění společnosti. Tělesný úpadek představuje limity možného vzestupu. Příroda je závislá na nadprodukci, protože ne všechno se podaří. Moderní člověk se však snaží se svou prvoplánovou humanitou zachránit každé počaté dítě a každého člověka udržet naživu co nejdéle. Tím se rozrůstá základna lidí, kteří by dříve nepřežili, a ještě je jim umožněno se dále množit. Kvalitu populace může výrazně poznamenat také válka. Zatímco sbory odvážných a zdatných dobrovolníků narukují a umírají na frontě, slabí, zbabělí nebo jen pasivní čekají doma. Inteligentní vrstvy ve válce vystupují aktivněji, čímž také více riskují než poslušná masa. Inteligentní vrstva se stává terčem nepřítele, který chce zlomit vzdorovitost národa. Z toho důvodu je válka, především moderní válka, určitým plýtváním s lidským potenciálem. Ve válce lze páchat zločiny proti Člověku. Nejhorším zločinem je cílené vyhlazování elity nepřátelského (či dokonce vlastního!) národa, které se děje za účelem jeho podlomení. Příkladem toho je sovětský masakr polského důstojnictva v Katyni nebo německé operace s cílem zničit polskou inteligenci a následně polský národ. Nelze prominout, když někdo páchá ve prospěch svého okamžitého politického cíle zločin na lidstvu jako takovém. Největší zločiny vůbec spáchal na mnoha národech komunismus. Tisíce nejlepších lidí byly během ruské revoluce prohlášeny za nepřátele proletariátu a likvidovány chátrou. Exemplární příklad zločinu proti Člověku ukazuje také známá fotografie z Nankingského masakru, na níž japonský voják seká hlavu krásné čínské ženě. Není nic, co by takový čin ospravedlňovalo. Smrti pohledného člověka není třeba litovat jedině tehdy, je-li to zároveň duševní stvůra nebo nesnesitelně hloupá a povrchní osoba. Zde to však jistě není ten případ. Tato žena by si zasloužila docela jiný osud, v němž by klidně mohla být nejlepší ženou pro některého z nejlepších mužů, a zatím ji tu nějaký nýmand nejprve zneuctí a vzápětí připraví o hlavu. Je snad na světě taková přemíra zdařilých lidí, abychom si směli dovolit jimi takto nesmyslně plýtvat?! Voják, který dostane takový rozkaz a nevzepře se proti němu, nese stejnou vinu jako ten, kdo rozkaz vydal. Dvacáté století vskutku znamenalo pro mnoho národů nejtvrdší zkoušku, která nejeden podlomila. A mimochodem, kdyby těch 160 milionů mrtvých ve 89  

válkách minulého století byli lidé ze spodní hranice lidského žebříčku, mělo by dnes lidstvo docela jinou úroveň a docela jiné možnosti. Bylo by veskrze žádoucí napříště působit na společnost tím způsobem, aby se průměrná kvalita lidí v každém národě zvyšovala, aby se krása a vysoká inteligence staly méně vzácnými. Lidé se přirozeně sdružují podle své úrovně, průměrní s průměrnými, lepší s lepšími a nízcí na sebe vyzbudou, protože nikdo se nechce paktovat s těmi, kdo zdaleka nedosahují jeho úrovně. To platí zejména pro volbu životního druha. Proto se vyšší lidé přirozeně množí mezi sebou. Tento řád se poslední dobou snaží nabourat rovnostářský průměr, když hlásá, že na fyzických kvalitách vůbec nezáleží. Jeho postranní myšlenkou je ukořistit si také pro sebe nějakého vyššího člověka. S tím nemůžeme souhlasit. Je naopak třeba podporovat úrovnostní segregaci a množení lepších lidí mezi sebou i co do počtu. Hloupí a šerední jedinci by se naopak v obecném zájmu rozmnožovat neměli. Zdá se vám něco takového nepřípustným zásahem do práv oněch „hloupých“? A co práva jejich dětí? Nikdo se neprosil o to, aby byl zplozen, ale když už má přijít na svět, je jeho právem mít co nejlepší možnosti a vstupní podmínky. Tyto okolnosti určí podobu jeho života, z velké míry rozhodnou o jeho hodnotě a kvalitě. A jak k tomu dítě přijde, že bude také hloupé a ošklivé po rodičích, takže pro něj život opravdu bude jen „slzavým údolím“? Pak by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodilo. Je sobectvím, chce-li nízký člověk dítě. A když už jej mermomocí potřebuje, bylo by pro společnost příznivější, kdyby si vzal za vlastní dítě z lepšího rodu. Zde je však zase nebezpečí, že jej pokazí nedostatkem pochopení a špatným vlivem. Také konzumním člověkem je celý svět již dávno přesycen, takže jeho řady by se rozhodně neměly dále rozrůstat. Někdo bude namítat, že takové úvahy a plány o směřování lidstva jsou nepřirozené a raději by to „nechal na přírodě“. To je pohodlná výmluva s cílem zbavit se odpovědnosti. Veškeré přirozené principy jsou moderním světem nabourány a podlamovány, takže na ně již nelze spoléhat. Všechno, co dnes člověk dělá, je nepřirozené a působí v jeho neprospěch. Je proto naopak potřeba začít jednat v jeho zájmu. Krom toho, vhodné sňatky jsou na rozdíl od genové manipulace pouze důslednou realizací přirozených a zdravých principů. Smrt skutečného světa Skutečný svět je mrtvý, totálně zabitý. Jedinou naději proto skýtá už jen radikální obrození. Kdysi jsem doufal, že někde na odlehlých místech opravdovost ještě objevím, byť třeba v redukované podobě. Nejprve jsem hledal po českých horách, ale záhy mi bylo jasné, že se budu muset vydat dále. Vzpomínám si, jak jsem s batohem na zádech prvně překročil hranice Slovenska v neurčité naději, že bych tam v kopcích mohl narazit na roubené vesnice a 90  

kdovíco ještě. Ale bylo to zklamání, ve vsích možná o pár starých chalup víc, jinak žádný rozdíl. V minulých letech jsem prozkoumával východní Evropu a Balkán a mohu bez obalu říci, že i tam už je skoro všechno zničené. Dokonce ani v nejhlubším srdci Asie není o mnoho lépe. Proto ve mně dnes cestování vyvolává spíše zlost než požitek, všude vidím, co bylo a co by mohlo být, ale co je tak bez rozmyslu ničeno a zahazováno. Pravda, od center směrem k okrajům ubývá moderních vymožeností a naopak roste počet reliktů minulého světa, avšak jádro, podstata je už otrávena všude. Tím jádrem je smýšlení – nikde již nepotkáme člověka 19. století. I v Evropě můžeme sice porůznu nalézt tradičně vypadající vesnice, ale žijí v nich už jen novodobí lidé, kteří novodobě přemýšlí. Zničující proměna, jež se odehrála, tkví v tom, že oblasti mimo moderní svět se ze svébytných a životem kypících jednotek změnily v periferie modernity. Ještě začátkem 20. století existoval celkem životaschopný asijský kulturní okruh s vlastními dynastiemi a hodnotami, jakož i mnohé hrdé horské národy. To všechno infikoval a následně zničil západní svět poté, co sám propadl zkáze. Dnes už na žádné stráni nespatříme sedět pastevce v kožešinovém plášti, který by znal své místo na světě a byl pyšný na svůj život. Dost možná, že nikdo takový není na celém širém světě. Nemůže se totiž objevit jen tak náhodou, těžiště by mu musel dávat jiný světonázor, jenže modernita všechno ostatní převálcovala. Původní lidé již neexistují, i v nejodlehlejších krajích byli otráveni moderním světem, to znamená alkoholismem, konzumem a masovou antikulturou. Nikde žádná hrdost na svůj původ, nikde úcta k předkům a k tradicím, nikde vědomí vlastní hodnoty. Všichni se s vyplazenými jazyky ženou za vidinou pokroku. Skutečné hodnoty jsou uznávány nanejvýš teoreticky, realita po nich šlape a plive a zajímá se jen o zisk. Celosvětovým ideálem se staly univerzální popové či podobné pseudoikony. A mnohdy je teoretická úcta k hodnotám proklamována jen proto, aby v realitě mohly být snáze a bez odporu vyhlazeny. I lidé ze vzdálených hor už jsou pokleslí: většina chodí ve špinavých teplácích, páchne, kouří, věčně jen civí na televizní brak, vysedává po zaplivaných putykách a opíjí se, je sprostá a nesnesitelně přízemní, živoří v bordelu a všude rozhazuje odpadky, zkrátka děs a hrůza. Tito lidé už také nic vlastního nevyrábí, ošizené potraviny, odporné litinové ploty i hnusné oblečení z Číny nakupují v místním supermarketu. Kdyby dostali příležitost, s radostí by se vrhli do náruče měst a konzumu. Ale ani venkov v Evropě na tom není o mnoho lépe, „vesničani“ možná tolik nesmrdí, ale přízemních primitivů vysedávajících po putykách mezi nimi najdeme požehnaně. Avšak staré fotografie nám podávají docela jiný obrázek. Jistě, chudina existovala za všech dob, ale vidíme na nich i pohledné, čisté a svěží lidi v důkladných oděvech. Právě ti dnes scházejí. Venkov, stejně jako města a 91  

vlastně i cokoli jiného, ztratil úroveň. Není už ani žádná volná příroda, všude je znát devastující vliv lidstva. Když jsem si toto připustil, uvědomil jsem si také, že není kam prchnout. Nemám co ztratit, protože existence v moderním světě pro mě postrádá smysl a hodnotu. S vědomím toho, jak postupuje lidská všedestrukce, bych se nemohl uchýlit ani někam do samoty. Jak bych mohl dojít klidu na samotě u lesa, kdybych musel sledovat, jak ten les dřevařská chamraď neustále plundruje? Lidé všechno krásné zničí. Není co ztratit, proto musíme jít za svými cíli s veškerou rozhodností. Mně není bídné přežívání milejší než boj za velkou věc. Jedinou nadějí je svrhnout moderní svět a vytvořit si vlastní, kde teprve bude místo pro lepší a vznešenější život. A právě tomuto obřímu úkolu nechť náleží všechno naše snažení, nic jiného nemá smysl. Já již nehodlám plýtvat energií na podružnosti. S moderními lidmi se přestávám bavit, nemají mi co pozoruhodného říct a nemohu-li je změnit, nezajímají mne. Ani mě nenapadne, abych se každému na potkání snažil zvěstovat co nejvíce pravdy, neboť si jsem moc dobře vědom okolností, za nichž někdo může změnit názor, stejně jako těch, za nichž jej nezmění. Nehodlám proto hučet do dubů. Krom toho, jednotlivá pravda vytržená z kontextu celku může snadno působit jako nesmysl. Angažuji se tedy jen tam, kde má slova padnou na úrodnou půdu. Teprve s těmi správnými lidmi lze vytvořit hnutí a s jeho pomocí pak změnit i smýšlení všech ostatních. O hnusu a nicotě Prostředí, ve kterém existuje většina populace moderních států, je k životu z mnoha důvodů nevhodné. Jedním z nich je i naprostá absence krásy. Od počátku dějin do 19. století patřilo estetické hledisko k nejdůležitějším motivacím lidského počínání. Modernita však umělecké cítění poznamenala úplným pokažením vkusu a v každodenním životě znamenala odklon od estetiky jako takové. Užitkové předměty a spotřební zboží se sice mohou tvářit stylově, ale lacinost výroby je s velkým odstupem jejich hlavním kritériem. Ve stavebnictví (neříkám architektuře) se veškerý dobrý vkus odporoučel již dávno stranou. U velkých projektů jsou „architekti“  schopni vytvořit jen sterilitu, zatímco běžní lidé nezřídka při přestavbách svých domů nerespektují původní charakter a vytváří slepeniny z toho, na co byla zrovna sleva v Baumaxu. Umělcům pak znemožňuje tvorbu krásných děl zkažený vkus doby, který je navádí k opěvování různých nedostatků nebo potrhlých představ. Nabízí se jedno výstižné porovnání. Ve městech bývalého RakouskaUherska je vidět příkrý rozdíl mezi výplody z dob císařství a pozdějšími počiny. Vznešeně a velkolepě se tyčí správní i kulturní budovy ze starých časů, vyvedeny z kamene, s vkusnými ozdobami a s měděnou střechou… Tyto stavby 92  

svědčí o době, kdy estetika a reprezentace byly stavěny nad obyčejnou touhu ušetřit. Dokonce i na malém rumunském nádraží je podle drážní budovy znát, kam až sahalo císařství. Ve velkých městech, zejména v Budapešti a Vídni, můžeme obdivovat skvostné bronzové sochy generálů, velkých umělců, národních hrdinů i prostých vojáků. Ty ztělesňují pro každou novou generaci ideály vznešeného lidství. Realistické sochy dívek, zvířat a bájných tvorů rovněž lahodí každému oku. Co však mají vyjadřovat ty perverzní moderní skulptury? Ty mohou u lidí jedině jitřit duševní rozpolcenost a v nás znechucení moderním světem. Zrovna tak moderní stavby nestojí za nic; z většiny jen utilitární chrámy vulgárního materialismu a zbytek naopak ztřeštěné výtvory chorých mozků, kde by se i návštěvník měl bát o své duševní zdraví. Ale každý dům, každé místo a každý život by měly být uměleckým dílem, jinak nemají smysl ani cenu. Ve světě, ze kterého byla laciností vyhnána krása, nestojí za to žít. Podívejme se, jak vypadá novodobé město. Jeho historické jádro zabírá už jen zlomek rozlohy a nepředstavuje proto typický vzhled. Místo toho se jako rakovina rozbujela hnusná účelová zástavba na předměstích, k níž patří sídliště, supermarkety, velkosklady a tak dále. Nevím jak vy, ale když já příležitostně jedu autobusem a vidím za oknem ty žalostné řady krabicovitých baráků z plechu, skla a železobetonu, nemohu jinak, než hledět na ně s největším zhnusením a v duchu vzývat zemětřesení či jinou katastrofu, aby smetla tu špínu z povrchu Země. Není pranic platné, že má člověk dostatek, když je odsouzen existovat v takovém prostředí. Ale nejde jen o architekturu, i nezastavěnou plochu všude v okolí lidských sídel tvoří samá šedivá, hnusná místa plná odpadků, rozježděného bahna, hromad stavebního materiálu a křoví zaprášeného dopravou. Při opravě cesty se hezká zeď z pískovce bez uzardění zprasí betonovým překladem a nerezovým zábradlím, na jiném místě je umělecký starý pomníček doplněn o hnusnou žlutou bednu na štěrk, domy jsou pokryty nevkusnými reklamními poutači… Nikomu také nepřipadá hloupé postavit na dvůr tradiční hospody křiklavé reklamní slunečníky ani natahat do divoké soutěsky nerezové chodníky… A tak bychom mohli pokračovat. Žalostného vzhledu je nejen exteriér, ale také interiér většiny lidských domovů – samé bezcenné odpudivé krámy z dob socialismu nebo mladší. Žádné krásné věci pro každodenní potěchu oka i ducha. Všudypřítomnost hnusu vedla k tomu, že lidé jej jako hnus přestali vnímat a považují jej místo toho za cosi zcela normálního, stali se otupělými vůči vzhledu svého okolí. Nikde se nesetkávají s krásou, a proto je ani nenapadne, že by po ní měli toužit. Úroveň estetického cítění dnešních lidí je tragická. Hnus a nicota jsou tak rozšířené, že prakticky nezbývá nic mimo nich. Jsou všude, kde člověk za poslední půlstoletí provedl nějaký zásah. Jedině malé plochy přírodních rezervací a národních parků jsou jich zatím ušetřeny. 93  

Ale jen si vyrazme do národního parku… Celou cestu k němu budeme nevyhnutelně svědky hnusu: u dálnic zaplivané čerpací stanice, solární elektrárny, billboardy, supermarkety… Nakonec nás silnice přivede na zaprášené parkoviště, kde zastavíme vedle hromady betonových desek, kolem poházené PET lahve, a teprve když nám i tento pokleslý výjev zmizí za zatáčkou, budeme mít od hnusu konečně pokoj. A ta hrozná tlačenice dále v praku? Nu, škoda mluvit. A já se ptám: je snad tohle nutná cena za život? Nelze to dále snášet, v takovém prostředí se život stává nedůstojným! Lidské okolí takové nebylo vždy a nemuselo by tak vypadat vůbec. Ale jen za předpokladu, že vulgární materialismus přestane diktovat běh světa. Jestli jsem svou tvorbou někomu dopomohl k určitému prozření, nepochybně ještě drasticky naroste jeho zhnusení přítomností. Člověk by se toho ale neměl bát! Právě takový stav je trvalým zdrojem vůle měnit, vůle, která se jednou přežene světem a učiní hnusu přítrž. Zatím jsme však i my všichni chtě nechtě hnusem nasáklí. Musíme si stvořit vlastní zřídlo čistého života a v něm si omýt tělo i ducha. Kde hledat východisko Moderní svět, to je problém, bezesporu největší problém dějin. Všichni, kdož dnes myslí, se snaží nalézt na tento problém řešení, a nikdo jej nenachází. A tak problém kypí a těžkne a stále více duší strhává s sebou do propasti. Hledači pokladu, protože řešení by vskutku bylo pokladem, pravidelně ztroskotávají už na začátku. Nevidí problém jako celek v jeho komplexnosti, z existujících vazeb odhalí jen zlomky, a tím pádem ani nehledají odpověď na celek a nenaleznou víc než zlomky řešení. Vyberou si část, k níž mají největší osobní vztah, a zbytek přenechají jiným. Ale tak to nefunguje. Aby se mohli smysluplně věnovat výseku, musel by je nejprve někdo zahrnout do svého celkového plánu. Teprve při pohledu na celek vidíme, jaká omezení si přináší jednotlivé části navzájem. Ale ani to nestačí. Před hledáním prostředků potřebujeme již znát svůj cíl. Jedině tak má naše hledání nějaký směr a my můžeme určit, je-li pro nás daný prostředek dobrý či špatný. Jistě, vědět, jaký by život měl být, to se snadno řekne, ale nejhůře vyplní. Celá staletí si na tomto ořechu lámou zuby. Při hledání cíle a výběru prostředků je nezbytné skloubit všechny důležité otázky a problémy současnosti a teprve skrze jejich syntézu pak hledat východisko. Mocným hlasem se přihlašují o slovo problémy duševní a společenské – úpadek člověka, nástup techniky, vláda malých lidí a malých myšlenek, asimilace národů... 94  

Ještě významnější jsou ale problémy ekologické – fatální neudržitelnost současného stavu, přelidnění, obrovská spotřeba zdrojů, globální ekologické změny, nekontrolované zvětšování zátěže... Ty tvoří jasné limity, v jejichž mezích lze uskutečňovat společenské plány. Mimo to se nesmí zapomínat na otázky hodnoty. Nestačí, aby život byl zajištěný a dlouhodobě udržitelný, aby měl smysl, musí mít též hodnotu. Jenomže přelidnění si vynucuje silné omezování každého jednotlivce, nevyhnutelně vede k masovosti života. Produkty se vyrábí z napodobenin a převládají nepřirozené způsoby života závislé na moderní technice a konzumních schématech. Jedině skrze zhodnocení všech těchto problémů a jejich reálného významu lze vůbec doufat v nalezení východiska. Pokud se omezíme na jeden problém nebo jeden okruh problémů a postrádáme celkovou koncepci, jak to dělají prakticky všechna hnutí a organizace, pak nevidíme, že by se naším „řešením“ jiné problémy jen vyhrotily. Nevidíme, zda je naše řešení z celkového pohledu vůbec řešením nebo jen dalším zhoršováním situace. Jedna věc je fakt, na většině ideových a životních směrů, které získaly příznivce, lze nalézt něco, v čem s nimi lze souhlasit, v čem přinejmenším obyčejný člověk může souhlasit. Stejně tak ale platí, že se všechny velké světové směry dopouštějí hrubých omylů a těch mají více nežli pravd. Ekologická hnutí chápou relativně dobře, jaké procesy probíhají v přírodě a co lidstvo svým jednáním způsobuje, ale nemají kloudnou představu o tom, s jakým cílem by se měla opatření vymýšlet, takže realizují jen jakési tápavé pokusy o zlepšení. Snaží se, aby se jejich plány nedotkly prosperity a pohodlí, to ale lze jen skrze modernizaci a posilování vlivu techniky, čili šíření umělého prostředí. Jejich řešením je vskočit definitivně do technokratického věku. Ekologové také nedoceňují hodnotu krajiny a mnozí by neváhali zastavět ji solárními panely či větrnými turbínami. Naivně doufají, že moderní technologie jsou samy schopny spasit svět a hodlají jim klidně obětovat opravdovost. A tato oběť má být podstoupena kvůli tomu, aby si konzumní člověk dál mohl žít na vysoké noze. V sociální a duševní rovině spoléhají velká ekologická hnutí na morálku humanismu a na její předsudky, nesnaží se měnit člověka a vůbec nevědí, co je člověk zač. Mnoho společenských organizací očekává, že východiskem se stane scientismus, že věda nám ukáže způsob, jak řešit problémy. Věda však nedokáže hodnotit, hodnotí jen člověk a ten musí hodnotit i vědu. Věda může ukázat jak, ale člověk musí vědět co a proč. Chvályhodnou úlohou vědy v dějinách je, že lidem umožnila vysvětlit přírodní jevy a zbavit je tak puncu nepochopitelna, že poznávání postavila na pevné nohy. Ovšem je to jen nástroj pro filosofii, ne filosofie sama. Protikladem k vědě je víra ve spirituální podstatu světa. Ta se oživuje tím silněji, čím hlouběji scientismus proniká do společnosti a čím více společnost v důsledku ztrácí na obsahu. Mnohý člověk cítí vyprahlost a prázdnotu 95  

vědeckého pohledu a nemůže jej snést, takže v sobě živí víru, že existuje také nějaké nadsmyslno, jež vědu přesahuje. Tato víra nalézá nejčastěji vyjádření v podobě boha. Obnovený zájem o spiritualitu s radostí pociťují etablovaná náboženství a hlásají, že se problémy vyřeší návratem k bohu. Zde se hojně dovolává principů a struktur, které již dávno prokázaly svoji neúspěšnost. Například křesťanství, to již dostatečně ukázalo, že z něj žádné „spasení“ nevzejde. Ale jeho představitelé by rádi opět rozmnožili svoji moc a zástupy oveček, takže se staví do role kritiků dnešního světa i s jeho posedlostí rozvojem. Mluví o tradicích a morálních hodnotách a přitom si malují svět, kde mají opět zásadní slovo. Pravdou je, že například pravoslavné kláštery jsou posledními baštami ještě vzdorujícími modernitě, ale místo ní nabízí pokání, askezi a duševní nesvobodu. Mnoho nábožensky založených osob dnes končí také ve spárech sekt, protože jim dodávají pocit tajemna a uspokojují tak jejich psychologické potřeby. Různá demokratická protestní hnutí, nespokojená se současnými politickými a společenskými poměry, nepřináší vůbec nic ani k jednomu z výše nastíněných problémů. Jejich cílem je pouze nastolit určitý pořádek, to znamená, aby se nekradlo, aby všichni měli dost a tak dále. Jejich kýžený stav nemění nic na nesnesitelné zátěži přírody ani na duchovním zakrňování člověka. Demokracie není ochotna uznat, že by se lidstvo mělo uskromnit, a není vůbec schopna řešit vyhrocující se problémy životního prostředí. Rozhoduje většina, ta je však líná a zbabělá. Dokonce i tolik výjimečných lidí staví své dnešní pohodlí nad budoucnost, a co teprve ti zbylí? Řídit se vůlí lidu bez toho, aby byla někam směrována, znamená, že nebude učiněn žádný reálný pokus o nápravu. Sociální a ideová hnutí vyžadují naopak určitou duchovní a společenskou proměnu. U těch, která usilují o vzestup člověka a překonání morálních předsudků, by skutečně mohlo jít o změnu k lepšímu. Jejich fatálním nedostatkem je ovšem to, že se omezují na společenské a duševní otázky a ekologické problémy naivně označují za výmysly levice, na čemž není ani zbla pravdy. Kdyby je však tato hnutí chtěla uznat, vyžadovalo by to i výrazné přepracování jejich společenských plánů. Pokud jde o autoritativní režimy, jejich hodnota je přímo úměrná hodnotě v čele stojící autority. Špatná vládnoucí skupina stvoří špatný systém a je snadné sklouznout od pevné ruky k obyčejné hrubosti. Ale stojí-li v čele někdo příkladný a prvotřídní, pak mu velké pravomoci nabízí i velké možnosti dovést společnost k duševnímu vzestupu a prosadit materiální uskromnění. A to jsou jistě správné cíle. Většina novodobých autoritativních režimů však dosud usilovala o cíle zcela zcestné a neváhala se otočit zády k veškeré přirozenosti. Plánovaly se obrovské stavby a podrobení přírody a na hodnotu krajiny a krásu venkova se zapomnělo. Příroda a zdravý venkov jsou ale podmínkami pro přirozený rozvoj člověka a skutečně hodnotný život. Ruralisté a folklorně zaměření jedinci jsou však sami o sobě lidmi příliš měkkými a mírumilovnými. Jejich přirozený vkus je vede k nesouhlasu s 96  

moderním světem a jeho dopady na krajinu, ale jsou těmi, kdo se nechává stále více ustrkovat, jako byl ustrkován venkov. A když starý venkov zanikl nadobro, zmizel i jejich životní prostor a oni žili už jen z tradic a vzpomínek. Principy poznání a boje Principy poznání Zdrojem poznání obecných pravd a fungování světa je nám veškerý náš život, vše co zažijeme. Nejlepší filosofické knihy ale vedou k nespornému obohacování, u mnohých přímo k přehodnocování, našeho světonázoru, protože člověk chtě nechtě nevymyslí všechno sám. A pokud chceme poznat a pochopit minulost, abychom si mohli vytvořit přiměřený názor na jednotlivá období, události a osobnosti, musíme se nutně zabývat reáliemi té které doby nebo díly zkoumaného člověka. Lidé jsou však v otázkách poznávání spíše líní, nedůslední a polovičatí. Způsobeno je to předně jejich přirozenou leností, avšak mocný podíl na tom má i novodobá záplava podřadnými, zavádějícími a balastními informacemi. Vždyť kdo by měl náladu probírat se kupami hnoje, aby v nich nalezl pár kloudných poznatků? A tak lidé běžně raději spoléhají na svůj odhad a na první dojmy. Takto vzniklým míněním si zároveň nejsou nijak jistí a nehodlají podle něj nic dělat. Raději proto nabádají k pasivní smířlivosti s vědomím, že nečinnost napáchá méně škod než špatné rozhodnutí. A to se zdaleka netýká jen běžných lidí, i poznávajícímu člověku trvá určitou dobu, než překoná lenost a osvojí si metody, jak se dobírat pravdy. Zde zmíním jen několik základních zásad, pro mnohé jistě notoricky známých, široce rozšířené však naneštěstí nejsou. Vzhledem k obrovské šíři dějin i současnosti je nutné čas využít efektivně a postupovat od nejdůležitějšího k okrajovému. Při poznávání se nesmíme spokojovat s druhotnými prameny, tedy s názorem našich současníků o té které době či osobnosti. Jen o tom, koho člověk převyšuje, lze totiž přiměřeně soudit. Velikány dějin tedy nemohou docenit tuctoví profesoři. Demokrati a humanisti zejména jsou mistry v tom, jak někoho pomluvit a znetvořit tak, že by v zrcadle sám sebe nepoznal. Podlou zbraní je také čestné uznání nebo zdůrazňování, že tehdy měl dotyčný pravdu, ale dnes už to neplatí. Zato čteme-li původní dílo, je nám nedocenitelným a nezvratným svědectvím o svém autorovi. Složitá a problematická témata zkoumejme z více stran, ať neznáme jen jeden úhel pohledu. Nesmíme být líní něco si přečíst a neměli bychom soudit jen podle toho, co jsme kde slyšeli. Chceme-li se jednou prosadit, musíme nejprve zatočit s vlastní leností. Teprve pak se náš názor bude zakládat na vědění a nikoli na předsudku či předpokladu. 97  

Je rovněž velmi vhodné počínat si systematicky, mít přibližný seznam děl a témat, jimiž se hodláme zabývat. Je toho hodně… Ale ne zase tak hodně, když si uvědomíme, že před sebou máme roky, během nichž se můžeme rozvíjet. Své vzdělání bychom měli pojmout široce, to znamená nečíst jen knihy o aktuálních problémech, ale do základů vetknout hodnotná díla klasické literatury. Tím předčíme všechny ideologie minulého století, jejichž stoupenci četli jen stranickou tendenční literaturu. Virtuální prostor umožňuje nepřátelům moderního světa snáze se projevit, následně také vzájemně rozpoznat, podpořit a předávat si poznatky. Všechno vzácné nachází na internetu snáze sobě podobné než v realitě. Nikdo proto už dnes nemusí začínat od nuly, k potenciálně zajímavým knihám a osobnostem se dostane na internetu. Tento zdroj vědění je třeba beze zbytku využít. Odvážným přemýšlením i četbou se v nás posléze rodí pravdivější poznání reality, jehož součástí nezbytně bude i uvědomění si zvrácenosti moderního světa, která se jeví tím větší, čím více souvislostí chápeme. Toto vědění je pro nás zavazující, pramení z něj odhodlání jednat. To je něco docela jiného než všechny ty bezzubé, smířlivé osobní „pravdy“, mající svůj původ v předsudcích a prvních dojmech. Principy boje Jestliže jsme alespoň v hrubých rysech poznali pravdu, což skutečně je náš případ, musíme dbát o to, aby se její důsledky projevily ve světě. Nesmíme se spokojit s teoretickým věděním, zatímco se svět bude dále řítit do záhuby. Pravdivé učení musí stůj co stůj získat nadvládu nad ostatními. Předpokladem úspěšného boje proti mylné nepřátelské ideologii je v první řadě porážka a rozvrácení její teorie. Vyvrátíme-li teoretickou správnost ideologie, pak jejím chytřejším zastáncům sebereme to vůbec nejdůležitější, totiž pocit, že mají pravdu a jednají v právu. Člověk podstoupí nebezpečí a snese kdejaké ústrky a pronásledování, pokud ovšem věří, že pravda a spravedlnost jsou na jeho straně. Když o toto přesvědčení přijde, tatam je náhle všechna jeho rozhodnost, protože ztratil jistotu a začne oprávněně pochybovat, zda je jeho jednání vůbec správné. Z toho plyne, že pouhá represe, pouhé vnější pronásledování, může být proti silné nebo zakořeněné ideologii neúčinné. Toho si lze všimnout na komunismu v předrevolučním Rusku. Byl potírán, avšak socialistické nálady byly masivně rozšířeny. Málo úsilí bylo vloženo do snahy vyvrátit jejich teorii a dějiny i jevy ve společnosti interpretovat odlišným způsobem než skrze třídní boj. A aby buržoazie bývala mohla kritizovat, musela by si nejprve pořádně zamést na vlastním prahu. Proti komunismu argumentovala neúčinně, protože jí šlo jen o to, udržet zaběhlé pořádky, aby měla klid pro své obchody. Ale zachovat status quo, to věru není heslo, které pohne davy. V podstatě všichni, kdo stáli proti komunismu, chtěli jen udržet stávající stav, nikdo si nepřipouštěl potřebu určitých změn společnosti, a když, pak nebyl schopný bojovat za svou 98  

vizi tak jako komunisti. Většina touhy po změnách proto našla v komunismu své vyjádření. My máme zcela jiné cíle než bolševici, ale učit bychom se od nich mohli jednomu: jejich cílevědomosti. Je třeba jít neochvějně za svými plány, klidně i s pomocí lstí a úskoků. I my se pak budeme moci smát všem těm demokratickým ”hrdinům“ pera, jejichž činnost začíná i končí slovem. Nejprve je ale třeba vyvrátit teorii nepřátelských učení a představit svou vlastní. Toho se nedocílí pouhým citovým odmítnutím, je potřeba své nepřátele studovat, abychom je pochopili a následně doopravdy vyvrátili. Teprve potom jsme vůči nim imunní, ať už je někdo obhajuje sebedovedněji. Ale za vítězství nelze považovat, dokážeme-li vyvrátit komunismus, křesťanství, liberalismus, anarchismus a všechna další rovnostářská učení sami před sebou, před nezávislým pohledem. To není až tak těžké. Vítězstvím je teprve, když je vyvrátíme také samotným komunistům, křesťanům, liberálům a anarchistům. Kdejaké učení dojde sluchu mezi podobně naladěnými lidmi. Skutečně mocné učení však obrací lidské ražení, pomýleného komunistu vyvede zpět na správnou cestu. Dosud byla řeč o převaze v teoretickém poznání, která je předpokladem a ospravedlněním pro snahy získat moc. Nebýt jí, byly by všechny mocenské ambice liché a prázdné. V úvahách, jak se prosadit, si musíme uvědomit, že pravda sama o sobě zdaleka není zárukou úspěchu. Většina ji totiž vůbec nemůže pochopit, a tudíž ji ani jako pravdu nerozpozná. Pravdivému učení proto nezbývá než bojovat metodami, jaké může teoreticky použít i jakékoli nesprávné učení. Jeho chápaví zastánci však budou mnohem rozhodnější, jsouce si vědomi spravedlnosti a práva na své straně. Pravdivé poznání skýtá jistou výhodu – při znalosti skutečných příčin a následků se můžeme snáze vyvarovat chyb a mylných očekávání. Dnes je časté, že se lidé snaží získat ohlas pomocí akce. Ihned vysvětlím, proč je to špatná volba. Jakýkoli čin, který by měl adekvátně reagovat na stav světa, by člověka vzápětí dostal za mříže. Přineslo by to okamžitou pozornost, ale také zdiskreditování, a to i v případě celkem mírných akcí. Znamenalo by to uzavřít si cestu k moci. Pár jedinců by to jistě nadchlo, ale společnost by původce označila za extremisty a nechtěla s nimi nic mít. A lze se tomu divit? Co by si takový běžný člověk pod mnohaletým vlivem demokratické mediální masáže asi mohl pomyslet, kdyby se dozvěděl, že někdo například zapálil velkoobchod? Řekl by si, že to byl nějaký blázen, protože sám nevidí k takovému jednání dostatečný důvod. V přesvědčení by jej utvrzoval i fakt, kolik politováníhodných bláznů se dnes po světě potlouká. Společnost si nejprve musí uvědomit moderní svět a svůj způsob života jako problém. Musí chápat nutnost změn. K tomu je nezbytné přetáhnout veřejné mínění na naši stranu. Rázné akce, které přijdou nakonec, pak bude společnost vnímat docela jinak, totiž ne jako hrozbu, nýbrž jako spásu. 99  

Takové plány poněkud přesahují schopnosti všech podružných vůdců a organizátorů, jejichž kapacity stačí právě tak na semknutí malé skupinky a naplánování akce. Ve svých pěti vteřinách slávy ztropí co největší humbuk a pak si jdou odpykat trest. V celkové bilanci tedy nedosáhnou ničeho. My naproti tomu vyvineme nejprve tlak! Vytvoříme vlastní zdravé prostředí, v němž bude mnohem snazší vymanit se z otroctví moderních idejí. Chopíme se iniciativy a společenským působením si na svou stranu přikloníme veřejnost. Bude třeba vytvořit též vlastní média, protože kdo ovládá média, ovládá veřejné mínění. Bez vlastních médií by nás cizí televize a rozhlasy sprostě očerňovaly a neustále vydávaly za čiré zlo, zatímco my budeme nositeli nejvyššího dobra. Ale lež obstojí, jen dokud se vedle ní nepostaví pravda, a tu my postavíme! Ke konkrétním činům má smysl přistoupit, až když budou mít naději na úspěch. To skýtá i jednu obrovskou výhodu. Proti činům může stát provést rázná opatření, ale proti slovům mnohem hůř, protože zde přeci máme „svobodu slova“. Většina odpůrců se také k něčemu odhodlá, až když jim jde o majetek, do té doby doufají, že problém se vyřeší sám. Slova má každý tendenci podceňovat, což nám hraje do karet, neboť vše, co nyní potřebujeme, je klid na náš rozvoj. Nová Jednota Lidstvo se řítí do propasti a klesne tím hlouběji, čím déle budou vládnout moderní ideje. Jejich pomýlenost způsobila kolosální úpadek všeho a všech, protože podrývají samotné základy života. Všeobecný rozvrat přináší mnoho neblahých důsledků, pro stav společnosti je z nich nejvíce zničující vědomí o vlastním vykořenění každého člověka. Určité shodné zájmy dnes reálně existují na úrovni rodiny či skupiny, ve větších organizačních strukturách je ovšem společný zájem čím dál víc jen prázdným pojmem a nástrojem manipulace s lidmi. V dnešním státě brojí každý proti každému. A co dnes znamená národ? Národy jsou do hloubi rozpolceny zrelativizováním všech hodnot a střety názorových skupin. Nikde jednotná síla, všude roztříštěnost a malý osobní prospěch jako hlavní kritérium života. A mohlo by tomu být jinak? Kdekdo si stěžuje, jak jsou lidé sobečtí, ale za stávajícího rozpadu soudržnosti nemá smysl mít běžnému člověku za zlé, že hledí jen na své aktuální zájmy. Vždyť komu na něm také záleží? Každá organizace od něj chce jen něco získat, jinak ji nezajímá. Politické strany a občanské iniciativy žadoní o přízeň veřejnosti, ale žádná nepracuje ve prospěch lidstva nýbrž jen ve prospěch svých naivních, krátkozrakých plánů. Ze státu a národa se v moderním světě staly vyžilé, vágní pojmy, které už málokdo považuje za závazné. A i tam, kde stát zůstává 100  

výraznou silou, máme dobré důvody pochybovat, že mu záleží na zájmech lidí a člověka jako celku. Státy se proměnily jen v jakési podnikatelsko-organizační jednotky, jejichž hlavním cílem je udržet pořádek v zájmu hladkého obchodu. Kvůli tomu se také zákonitě postaví proti každému pokusu o změnu této žalostné situace. Samy chtějí lid jen více zneškodnit a úplněji ovládnout. Avšak nemají ideál, jímž by mohly nadchnout, takže spoléhají pouze na represi. Pro stav každé společnosti je zásadní, jestli v jejím čele stojí cosi, s čím se může významná část populace identifikovat. Pokud lidé vidí, že vláda je hodnotná a pracuje i v jejich prospěch, cítí určitou sounáležitost mezi svými a jejími cíli. To samé zejména platí, pokud je vláda odvozena od ideologie a pracuje na velkém úkolu, s nímž se lidé mohou ztotožnit. V takových případech panuje vědomí, že poškozováním státu a společnosti by člověk parazitoval na něčem vznešeném, a tím se sám stal špatným. Vedlejší vliv má i fakt, že by tím v důsledku poškozoval také své vlastní zájmy. Sílu tohoto argumentu ale lidé přeceňují, on si každý umí dobře spočítat poměr osobního zisku a ztrát, protože jeho případné parazitování stát nepoloží a on si jím významně přilepší. Nejsilnějším jedem je pro společnost učení o rovnosti lidí a názorů. Aplikováno do důsledků totálně paralyzuje. Kdyby si všichni byli rovni, nikdo by neměl právo po nikom nic chtít a všem názorům by bylo třeba přiznat stejnou váhu. Za takových podmínek by společnost vůbec nemohla existovat. V reálném světě je rovnost omezená, teoreticky se v ni sice věří, ale prakticky se s ní příliš nepočítá. Nelze si však počínat okatě, protože by někdo mohl vyrukovat s teorií. Proto je reálná společnost napůl paralyzovaná: zajišťuje běžný provoz, ale velké plány nemá vůbec žádné. V důsledku se rozpadá pod vlivem destruktivních jevů. Demokratický systém selhává jednoduše proto, že stojí na principech, jimiž se svět neřídí. Snaha uvádět tyto chybné principy v život má neblahé výsledky. Všude ve vedení stojí malí lidé, pro které jsou moc a příležitost příliš silnými lákadly, nad nimiž si nedovedou udržet nadhled. Vedení musí udávat směr, ale to u malých lidí nepřichází vůbec v úvahu, proto se společnost bezcílně potácí odnikud nikam. A když společnost nemá směr, začnou se jednotlivci starat jen o to, jak by si zařídili co nejpohodlnější živobytí, začnou šidit a vzápětí i krást. Zrelativizování všech hodnot silně urychluje všeobecný nárůst korupce a parazitismu. To vše přináší běžnému člověku dva poznatky. Žije s vědomím, že na něm nikomu nezáleží, a také s vědomím, že co neukradne on, to ukradne někdo jiný. Pokud neexistuje žádné vědomí podobného zájmu mezi jednotlivcem, společností a zřízením, pak lidé nemají důvod nevyužívat pokoutné příležitosti a už vůbec ne přinášet pro společnost oběti. Za takových podmínek se nad sobectvím může pohoršovat snad jen nějaké morální strašidlo. Nic vnějšího člověka k poctivosti nevede a uchovají si ji jen zatvrzelí jednotlivci. A ani se nedá říct, že by to byli ti nejlepší, protože morální maximy, jako například 101  

nepokradeš, platí spíš podle situace a mnohý na nich zarytě lpí jen kvůli svým předsudkům. Vskutku, rád bych od těch moralizujících kreatur slyšel nějaký platný důvod, proč by dnes obyčejný člověk měl být poctivý. V době duševního a společenského rozkladu má úpadková vláda jediný prostředek k omezování kriminality: kontroly. Vymýtit by ji mohlo skutečně jen přísné, všudypřítomné sledování, které zloděje a podvodníky odradí a samotný akt krádeže učiní příliš riskantním. Tím se teror techniky stává stále nesnesitelnějším a kdekoli se naskytne příležitost, tam se stejně krade. V rozvráceném světě je to skutečně především příležitost, co dělá zloděje, protože zloděj dříme v kdekom. Zostřující se kontroly jsou pouze reakcí na reakci. Politická scéna je naprosto neschopná nastolit jakýkoli silný ideál, proto jen potírá patologické jevy, jichž je spoluviníkem. Vyřešit neutěšený stav může jedině společný smysl a cíl, které společnost získá, a z nich vzešlé sjednocení. To jí však nemůže dát demokratický systém. Kolem čeho ten by tak chtěl jednotit? Snad kolem „stálého zvyšování životní úrovně“? To nejde přátelé, na to už mu hned tak někdo neskočí. Ani žádná z ostatních ustanovených struktur nemůže dát dnešní nedůvěřivé společnosti jednotnost. Tu může přinést jen nové převratné učení. Vykořenění připravuje lidi o cosi mimořádného, o vědomí propojenosti s čímsi vyšším. Lidé v demokratické společnosti se podobným úvahám brání, protože si myslí, že jde vždy jen zhoubnou demagogii, a v mnoha případech by měli pravdu. Mýlí se ale ve svém přesvědčení, že přirozeným vhodným stavem pro běžného člověka je volnost. Běžný člověk si se svobodou neví rady, potřebuje naopak řád, jistoty a nejlépe i smysl, které mu někdo určí. Proto jsou lidé příchylní k autoritám. Druhořadé individuality jim ochotně dávají vidinu smyslu a jednoty, aby je zatím mohly použít pro své druhořadé plány a omezené zájmy. Existuje však i reálná možnost, že ona jednota bude pravá a ryzí, dána ryzí individualitou, a jako taková vtiskne člověku nebývalou duchovní náplň. Odmítat ji by znamenalo obrovsky se ochudit. Odhodlání pro vyšší zájem je nejsilnějším prožitkem, jaký může běžný člověk zakusit. Čeho všeho by se nevzdal, jen aby toto měl? Na velkých shromážděních pulzuje vzduchem koncentrovaná energie a člověk je opouští pln opojného nadšení. Demokratické zřízení ale právě tento prvek ze života téměř zcela odstranilo, protože v demokracii existuje jen roztříštěnost. Kde je lid spojený vědomím smyslu a cíle? Občané tráví večery u televize, v níž jim reklamy podsouvají, že demonstrovat by se mělo už jen za levnější kus žvance nebo mobilní tarif. Také fandění ve sportu je vyjádřením touhy po společném cíli, jde však o chabou náhražku, která spojuje kolem ničeho. Vysoká míra sobeckého materialismu a kriminality vytváří prostředí, ve kterém se jiné chování stává nevýhodným. Pomoc může přinést jen hluboká celospolečenská obroda. Všechny dílčí pokusy o nápravu, u kterých není 102  

vyřešení kriminality jen jedním z cenných důsledků celkového plánu, nýbrž hlavním cílem, proto nemohou uspět a naráží na hradbu nezájmu. Člověk dnes žije s vědomím, že jej každý chce akorát okrást. Proč by tedy on neměl využívat naskytnuvší se příležitosti? Zrovna tak není ochoten cokoli obětovat ve veřejném zájmu. Jenže lidská společnost se musí stůj co stůj uskromnit. Kdo by však byl ochotný si něco odpustit, když cítí, že čím více si sám odpustí, tím více někdo jiný prohýří? Ale na druhou stranu, kdo by nebyl ochotný riskovat a přinášet oběti, kdyby věděl, že to bude mít výsledek? Takových podmínek ovšem může dosáhnout jen silné hnutí: hnutí, za které se lidé postaví, a které se v případě potřeby postaví za ně. Jedinec dnes nemá žádné zastání. Je téměř bezbranný proti zvůli politické garnitury, nadnárodních společností i drobných podvodníků. Sám se rovněž nemůže ubránit diktatuře techniky. Nedojde-li k obratu, bude v tomto století životní i duševní prostor jednotlivce rozdrcen, podmínky k hodnotnému bytí zmizí docela. Na to vše existuje společná odpověď: Nová Jednota, hnutí, jehož cílem je očistit svět od nicoty a úpadek proměnit v nový vzestup, který povede k příchodu Velikého poledne. Toho zdaleka nelze docílit jen potíráním rozvratných jevů, nýbrž předně prosazením zdravého ideálu. Jen ten je schopen nastolit šťastný a spravedlivý řád. Na rozdíl od všeho, co tlachá o obsahu, a místo toho přináší jen prázdnotu a dekadenci, může Nová Jednota vtisknout společnosti pravý cíl a smysl. Silným a svobodným jedincům přinese volnost a ostatním řád: každému tolik svobody, kolik dokáže zvládnout. Musí být obnoveny podmínky pro zdravý a hodnotný život. A až se Nová Jednota prosadí, zajistí svým členům i ochranu proti zlovůli států a korporací. Je vlastně dobře, že společnost je nedůvěřivá a apatická, protože tím lepší musí být hnutí, které má oslovit. Každá povrchní „změna“, která chce jen vyměnit vládu a nepřináší celospolečenské a životní proměny, má nulovou naději na úspěch. A co je platné, že hovoří o ideálech, když se jim ani její strůjci nedovedou přiblížit! My však dokážeme být nositeli nového života. Až jej lidé na vlastní oči poznají, kdo z nich by se ještě mohl spokojit s prohnilou přítomností? Ano, bude to běh na dlouhou trať, ale já se tedy hned tak neunavím a ve svém boji vytrvám, neburcuji z nočních můr, abych nakonec řekl: „Spěte dál.“ Co dělat? O nutnosti velké proměny jsem toho namluvil již poměrně dost, a protože nejsem jen nějakým „hrdinou pera“, rád bych, aby i v reálném světě byla brzy započata cesta k jejímu uskutečnění. Pokud nějaká filosofie sebe samu chápe alespoň trochu vážně, musí v časech, kdy Země čelí tak obrovským nebezpečím, 103  

usilovat o skutečný ohlas. K tomu potřebuje v první řadě mít plán a ukázat směr jednotlivcům, kteří s ní souhlasí. Úloha vůdce Liberalismus pošpinil pojem výjimečného vůdce a učinil z něj v mysli běžného občana bezmála největší zlo. To umožnilo, aby se všude do vedení vtlačila podnikavá a ziskuchtivá cháska, která si například myslí, že stát lze spravovat jako firmu. Správný vůdce je však spíše největším dobrem a prakticky také jedinou nadějí, jak vysvětlím vzápětí. Právě velikost vůdce nejvíce určuje hranice možného a nemožného, protože nemožné je jenom to, co nedokážou nejlepší z nás. Dnešní společnost bez dominantního vedení je plna nadějných individualit, které již dávno nevěří v proklamované demoliberální hodnoty a uvědomují si to množství problémů, ale zároveň žádná z nich není schopna a připravena postavit se do čela kýžené změny. Tito vyšší lidé, jak je lze nazvat, mají své poměrně rozvinuté světonázory, ale žádný se tak docela nevymaňuje z nahodilého kontextu svých životních podmínek, a má proto nejen své pravdy, ale i řadu svých omylů, křivdí i přeceňuje. A omyly toho druhého každý vidí snáze než své vlastní, proto se jeden vyšší člověk není ochoten podřídit druhému. Leckterý z vyšších lidí má také určité nápady a lokální plány, ale navzájem se neshodnou. Mnohem větší shoda totiž vždy panuje v poznání o tom, co je, než co by mělo být. To prvé může každý pozorovat kolem sebe, ale to druhé je nanejvýš delikátní záležitostí vlastního hodnocení a vyžaduje velkou představivost. Snazší je tedy kritizovat než vytvářet. V tomto bodě se naplno odhaluje nepostradatelnost vůdce, který svým poznáním překonává rámec náhody a uvědomuje si ještě podstatně více souvislostí než ostatní. Ten přináší hluboké přehodnocení a je schopen každou osobní pravdu vyvrátit nebo potvrdit, a tím z ní učinit pravdu obecnou. Je rovněž schopen rozsoudit názorové pře, které mezi vyššími lidmi neustále vznikají. A co je podstatné pro mezilidské vztahy, i jeho popírající názor se pýchy vyššího člověka dotkne méně než odmítnutí ze strany jiného vyššího člověka. Pouze pod takovým vedením mohou nadějné individuality dojít jednoty. Ony samy jsou pro každé hnutí rovněž nepostradatelné, protože jen ony jsou schopny doopravdy pochopit, docenit a naplňovat předložené učení. A díky své kreativitě, oduševnělosti a iniciativě dovedou plnit i samostatné úkoly. Jedině na ně se vůdčí osobnost může spolehnout, bez nich by musela dělat všechno sama a byla jen pastýřem nechápavého stáda. To by pak vůbec nemělo smysl se do něčeho pouštět. Jenom vůdce může vnést jednotu do roztroušených a tápajících řad spřízněných duší. A to je také jeho cíl a prubířský kámen. Nehodlá vytvářet další tuctovou skupinku, která bude koexistovat či spojovat se s jinými. Jeho 104  

záměrem je dynamické hnutí, které poroste, až pohltí všechna ostatní. A právě úspěch či ztroskotání této snahy ukáže, zda na to onen vůdce duševně a psychologicky má. Cíle organizační Z výše řečeného vyplývá, že nejbližším cílem Nové Jednoty není žádné přilákání davů (což by třeba ani nebylo možné), nýbrž oslovení nadějných jednotlivců. Takový jedinec se o mé tvorbě dozví, zběžně ji prolistuje, něco jej zaujme, jiné ne, něco možná poděsí… V hlavě mu ale utkví pár střípků, nad nimiž bude příležitostně uvažovat. Později se k textům vrátí, objeví nová témata, a pozvolna začne o tom všem přemýšlet. Na nové myšlenky je třeba si zvyknout. Jako bych to sám neznal... Teprve s postupem času, když začneme chápat souvislosti, nám dochází závažnost mnoha jevů. A tak se třeba témata, která čtenáře zprvu neosloví, později stanou nosnými pilíři jeho úvah. Aby se výsledek zdařil, nelze nic z toho uspěchat. Za ta léta jsem se něčemu dobře naučil: že mnohé věci potřebují čas a že nemá smysl tlačit na pilu. Zvyknout si je třeba i na prosté vědomí, že se vůbec objevil někdo, komu skutečně o něco jde. To je cosi v této apatií rozložené společnosti již nevídané a člověk se tomu zdráhá uvěřit. Spíše vládne přesvědčení, že v tomto světě už nemá smysl se o cokoli snažit. Prvým mým úkolem je tedy přemoci tu zdrcující skepsi, která v každém vězí, a zasloužit si důvěru. Čtení mých textů má podnítit určitou vnitřní proměnu. Díky ní si pak člověk i v každodenním životě začne více všímat toho, nač upozorňuji. Mě například neuráží jen forma i obsahová prázdnota drtivé většiny televizní i rozhlasové produkce, hnus mi působí rovněž spotřební zboží, moderní baráky, dotěrná technika, zhanobená místa… Počáteční dojmy z mé tvorby mohou být klidně vlažné či rozpačité, ale jsem přesvědčen, že o to větší ohlas vyvolá později, kdy se hodnotní lidé stanou spolunositeli mých nadějí. U jednotlivců mně názorově bližších pak bude už prvotní reakce jistě vřelejší. Teprve vnitřně probuzený může být člověk hodnotným členem Nové Jednoty a pouze s takovými členy může hnutí skutečně ožít a zapustit pevné kořeny. Nadějných lidí mohou být v této zemi stovky, možná nějaký tisíc, z nich ukujeme tvrdé jádro. Teprve jako silné a odhodlané hnutí pak začne Nová Jednota blahodárně působit i na společnost a přinese jí nápravu. Avšak chápu, že aby se někdo vůbec mohl identifikovat s podobnými cíli, je k tomu třeba poněkud víc než jen čtení dosud anonymních textů. Stokrát více zmůže osobní kontakt. Cíle společenské Jestliže se má Nová Jednota ve společnosti prosadit, bude spolu s tím jednou muset také přijmout závazky za její chod. Mnohem dříve však, už od 105  

doby, kdy jako hnutí začne reálně existovat, bude směřovat své úsilí k zajištění bezpečnosti a existenčních podmínek svých členů a stoupenců. V dnešní době je jedinec silně izolován. Všichni stojí proti němu a něco po něm chtějí, ale nikdo nestojí doopravdy za ním. Při tom je stále více zotročován výrobně spotřebitelskými metodami určenými k bezohledné generaci zisku. Dokud se nevzpírá a drží tak zvaně hubu a krok, tváří se všichni strašně mile. Například banka je schopná vydávat se za jeho přítele a solidního partnera. Avšak běda, kdyby chtěl být nespokojený a odmítl se podílet na tomto kolotoči ožebračování vlastní osoby. To by se brzy dočkal důrazného připomenutí, kdo že je tady pánem. Ve výrobně ekonomických vztazích jsme svědky stále větších zvráceností sahajících až k úplné ztrátě zábran. Fanatická honba za ziskem se stává jediným hnacím motorem všech firem. Úcta k zákazníkovi je v mnoha případech minulostí. A protože se zisk nezhmotňuje jen tak odnikud, je nejsnazší cestou k němu přivlastňování si plodů cizí práce, tedy ožebračování. A ožebračován je v první řadě lid, čili ti izolovaní bezbranní jednotlivci. Konzumní systém běžného člověka zcela pohltil. Reklamy mu vnucují nepotřebné nebo dokonce životu škodlivé výrobky, které se vyrábí záměrně nekvalitní, aby muselo docházet k jejich časté obměně, všechno je maximálně šizeno, zatímco ceny zůstávají také maximální. Šetří se na materiálu, na práci, na všem. Například stavebnictví se změnilo v naprostou fušeřinu. A když někdo tolik nešidí, nasadí zase závratné ceny, takže kvalitní výrobky jsou neúměrně drahé. To je konzumní systém a kapitalismus ve svých důsledcích. Jednotlivé firmy spolu sice soupeří o zisk, ale v užívání těchto metod jsou zajedno. Kdyby se proti tomu chtěl člověk postavit a vyrábět kvalitní věci za rozumnou cenu, všichni větší aktéři na trhu se na něj vrhnou a utlučou ho čepicemi. Předně by jej mezi sebe vůbec nevpustili, protože blázny nastavující vyšší laťky tu přeci nikdo nepotřebuje. Takový stav je logickým vyústěním faktu, že se všechno dělá kvůli zisku, a ten je zase důsledkem toho, že tu nikomu na nikom nezáleží. Avšak mezi členy hnutí, jakým se má stát Nová Jednota, panuje skutečná sounáležitost. Proto je nemyslitelné, aby se navzájem odírali. Hlavní motivací výroby a práce se pak stává snaha zajistit členům hnutí dobré životní podmínky a nadbytek se produkuje proto, aby byly prostředky k rozvoji hnutí a k řešení problémů. S takovými plány se nelze obrátit na kapitalistické firmy v dnešním slova smyslu. Spíše je třeba směřovat k vytvoření vlastních výrobních prostředků a k prohlubující se nezávislosti na stávajícím systému. Teprve s celkovou vizí a silným hnutím za zády bude něco takového navzdory nenávisti dotčených firem možné. Hnutí musí také zajišťovat svým jednotlivým členům bezpečnost a ochranu. Není možné tolerovat bezpráví, které by na nich kdokoli páchal. Postupovat se má jako ve Starověkém Římě podle pravidla, že zločin páchaný 106  

na členu Nové Jednoty znamená totéž co zločin páchaný na Nové Jednotě jako celku. Hnutí musí být připraveno postavit se za své členy plnou silou. Za to od nich vyžaduje obětavost a neochvějnou věrnost. Mluvím zde vlastně o postupném vzniku celé paralelní nezávislé a mnohem zdravější společnosti s vlastním zajištěním celkové existence. Ta bude ze stávající společnosti přetahovat hodnotné jedince do vlastních řad a nakonec tuto společnost jako vyžilou slupku nahradí. Tento postup se mi jeví jako mnohem realističtější než snahy napravit prohnilou a zkorumpovanou společnost, ve které se všichni pohlaváři i drobní zlodějíčci nápravě tajně nebo veřejně brání, protože nikdo nemá čisté svědomí. Zároveň nebude mít hnutí hned od začátku zodpovědnost za chod celé společnosti a získá nezbytný čas ke zkonsolidování pevného jádra. Cíle osobní a existenční V úvahách nad tím, o jaký život by měl jednotlivec usilovat, si musíme uvědomit, že moderní svět prakticky neponechává možnosti pro hodnotné žití. To znamená, že součástí nápravy poměrů má být výrazná proměna každodenního života. V moderním městě lze nanejvýš přežívat obklopen hnusným prostředím a hnusnými věcmi a novodobá krajina je také zničená. Nejdůležitějším cílem vůbec je ovšem celkové uskromnění lidstva, takže nutně musíme šetřit. K výrazným úsporám dojde například nekompromisním odstraněním zmetkovité výroby. Vedle snižování spotřeby a zastavení růstu populace musí být brán zřetel na kritérium, aby lidská aktivita vytvářela hodnotnější prostředí. Defekty 20. století je třeba postupně obměňovat za lepší. Protože však prostředky jsou a zůstanou omezenými, bude nejlepší je nejprve zacílit na vybraná území. V první řadě má být očištěna ta nejkrásnější krajina, naproti tomu v mnoha městech se kvůli krátkozrakosti 20. století zřejmě ještě dlouho nebude možno vyhnout používání sídlišť, masové výroby a podobně. Na vzorových územích můžeme obnovit malebnou krajinu s krásnými vesnicemi, kde bude možné žít skvělý život. Při řídkém osídlení bude mít každý včetně přírody dostatek prostoru. Taková místa se mohou stát předobrazem dokonalého světa, pravým pozemským královstvím. Díky nim si pak i lidé s menší představivostí uvědomí, že moderní svět je cosi, co má být překonáno. Aby se plán vzorových území v plném rozsahu podařil, měla by také být obývána z velké části zajímavými a hodnotnými lidmi. Neměli bychom ten čistý zdroj žití nechat otrávit přízemností a vpouštět do něj kdekoho. Tím takový kraj notně předběhne dobu, protože v něm bude koncentrován výběr populace a nikoli její průměrný vzorek. Jak obrovské možnosti kulturního rozkvětu cosi takového dává, to ani nelze domyslet. Zbytek populace by se podobnému stavu mohl z části přiblížit teprve v budoucnosti pomocí nanejvýš žádoucího cílevědomého zušlechťování. 107  

Že jsou podobné záměry neuskutečnitelné a že nám to nikdy neprojde? Ach, jen nebuďme tak malomyslní! Jistě, zatím je to bezmála utopie, a zůstaneme-li slabí a bezmocní, pak se to samozřejmě nepodaří. Nejprve se musíme stát silnými, pak se moderního světa nebudeme ptát. Jako jednotlivci jej můžeme nenávidět, můžeme jím pohrdat, ale jsme jím drceni. Proto se musíme sjednotit. Cíle globální Vzhledem k tomu, že destrukce světa je v plném proudu, musí hnutí přinášet i celkové řešení a plán, jak tuto destrukci zarazit. Pokud se nepodaří masivně zvrátit současné trendy, nevidím pro lidstvo ani pro planetu pražádnou budoucnost. I správný plán ale může uspět jen v případě, že za jeho prosazení bude bojovat silné hnutí. Dokud takové hnutí nevznikne, zůstávají pochopitelně globální ambice jen teoretickými. První a největší problém je vždy přelidnění, kdo říká něco jiného, lže. Nic kloudného se nezdaří a nemůže zdařit, pokud budou počty lidí dále narůstat. Ale i sedm miliard je děsivě mnoho. Mým řešením je dlouhodobé omezení porodnosti, zejména v rozvojových zemích. Zároveň by se měli rozmnožovat především zdařilí jedinci, což pomůže zastavit lidský úpadek a později otevře cestu k vzestupu. Zastavit se musí i ten nehorázný nárůst spotřeby a energetických nároků jednotlivce. Lidská existence je stále dražší, ale má stále méně hodnoty. Ze života se stala drahá a prázdná hra na život. Pomoc přinese vzkříšení skutečného světa, kde jsou náhražky žití včetně technických vymožeností přebytečné. Podmínkou této cesty je postupné snižování lidského množství. Čím méně lidí bude, tím lépe a hodnotněji si mohou žít. Těchto cílů lze dosáhnout jen v případě, že se podaří vysvobodit společnost ze zhoubného vlivu přesvědčení, že každý jedinec může mít nekonečné nároky a má nekonečná práva. To jsou tedy v krátkosti cíle do příštích let. Upřímně pochybuji, že by kdo dokázal přijít s čímsi lepším. Spíš naopak, mnoho se mluví, ale reálný komplexní plán nenabízí nikdo. Volba proto nejspíš bude vypadat následovně: buď Nová Jednota, nebo nic. Dnes možná pochybujete a kroutíte nevěřícně hlavami, ale za několik let, přátelé, nebude Nová Jednota neznámý pojem, nýbrž naše nejskvělejší přítomnost.

108