ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV

ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV

v České republice za rok 2008 Český helsinský výbor

PRAHA červen 2009

Obsah Úvodem ................................................................................................................................................... 1 Děti vězněných rodičů neboli „zapomenuté děti“ .................................................................................. 4 Děti v rodičovských sporech .................................................................................................................... 9 Práva pacientů versus poplatky za zdravotní péči ................................................................................ 13 Práva seniorů ......................................................................................................................................... 16 Postavení cizinců ................................................................................................................................... 22 Romové a potřeby bydlení .................................................................................................................... 45 Proč vytvořit nový zákon o sociálním bydlení? ..................................................................................... 49 Vězeňství a trestní justice...................................................................................................................... 55 Porušení práva na ochranu soukromého vlastnictví v kombinaci s porušením práva na spravedlivý proces .................................................................................................................................................... 61 Výchova k lidským právům .................................................................................................................... 66 Neonacismus a radikální nacionalismus ................................................................................................ 69

1

Úvodem Letos už po patnácté vydáváme Zprávu ČHV o stavu lidských práv v České republice.

Jde o soubor jedenácti statí k situaci různých skupin, ale též úseků a problémů našeho společenského života, jejichž autorkami a autory jsou pracovnice a pracovníci Českého helsinského výboru, ale i dalších organizací a institucí, též jednotlivci zabývající se lidskými právy.

Právům dětí jsou tentokrát věnovány dvě stati týkající se dětí žijících v často nepříznivých podmínkách. Kateřina Matulová se zabývá u nás dosud opomíjenou problematikou dětí vězněných rodičů, Markéta Kovaříková pojednává o dětech v rodičovských sporech a tak zvaným syndromem odcizeného rodiče.

Vladimíra Bošková z Občanského sdružení na ochranu pacientů se tentokrát věnuje nekončícím sporům kolem poplatků za zdravotní péči.

O právech seniorů a aktuálních problémech stárnutí píše Helena Kunstová.

Nejobsáhlejší a nejpodrobnější je pojednání o postavení cizinců, jehož autorkou je Pavla Burdová Hradečná, která využila spolupráce a textů dalších odbornic a odborníků, uvedených v závěru. Podrobná reference i rozsah textu odpovídají závažnosti a rozrůzněnosti dané problematiky i mnoha jejím kritickým aspektům, jimž by ? v zájmu dodržování, respektování a ochrany lidských práv v naší zemi ? měla být věnována náležitá pozornost, zvláště ze strany příslušných státních institucí. Autoři a autorky, kteří - jako vysoce kvalifikovaní pracovníci a pracovnice nevládních organizací - vydávají svědectví o závažných problémech postavení cizinců v ČR, by měli být pozorně čteni a slyšeni.

Ve stati Kateřiny Valachové se seznamujeme se specifickými problémy bydlení Romů, v její následující kapitole pak s naléhavým požadavkem zákona i sociálním bydlení.

Už tradičně zařazujeme do Zprávy problematiku lidských práv ve vězeňství a trestní justici, které se v ČHV zasvěceně a soustavně věnuje František Valeš.

2

Pavel Uhl se přihlásil s odborně náročným tématem, jímž je porušení práva na ochranu soukromého vlastnictví v kombinaci s porušením práva na spravedlivý proces.

Vzděláváním k lidským právům v kontextu nedostatečného seznamování se soudobými dějinami ve školách se kriticky zabývá Libuše Šilhánová.

Aktuální problematikou neonacismu a radikálního nacionalismu i jejich podceňovaným nebezpečím v naší zemi se zevrubně zabývá právnička Klára Kalibová.

Zpráva s jedenáctkou uvedených statí má být příspěvkem Českého helsinského výboru k popisu situace lidských práv v České republice v uplynulém roce 2008.

Redakce

3

Děti vězněných rodičů neboli „zapomenuté děti“ Termín „zapomenuté děti“ jsme v souvislosti s problematikou dětí vězněných rodičů poprvé zaznamenali na mezinárodní konferenci „Děti vězněných rodičů - evropské perspektivy“, kterou uspořádala v Paříži v roce 2006 francouzská nezisková organizace EUROCHIPS (Evropský výbor pro děti vězněných rodičů, European Committee for Children of Imprisoned Parents, Comité Européen pour les Enfants de Parents Détenus). Tato organizace se problematikou zabývá a mimo jiné se zabývá i síťováním evropských organizací a institucí, jež se problematice dětí vězněných věnují. Podle vyjádření organizátorů konference patřila v té době Česká republika mezi několik málo evropských zemí, které se problematice dětí uvězněných osob žádným způsobem nevěnovaly, ani je nijak nezohledňovaly, a to jak na státní úrovni, tak na úrovni legislativní, avšak ani v rámci aktivit občanské společnosti. Termín zapomenuté děti je tedy více než vhodný.

Po necelém dvouletém aktivním působení malého týmu Českého helsinského výboru (ČHV) v dané problematice je možno konstatovat, že se toho v českých vodách z hlediska dětí vězněných rodičů příliš nezměnilo. Snad jen díky aktivitám ČHV došlo k částečnému zlepšení informovanosti laické i odborné veřejnosti o dané problematice. Na úrovni státní a legislativní prozatím k žádným změnám nedošlo, je ale možné sledovat pozvolně narůstající zájem některých orgánů a institucí části státní správy. Konkrétně je možno zmínit spolupráci dvou věznic a několika institucí ústavní péče, které na projektu ČHV k dané problematice participovaly.

A nyní otázka: proč se těmto „zapomenutým“ dětem věnovat a proč dosavadní podporu či aktivity ze stran státních orgánů a institucí shledáváme jako nedostatečné.

Začít můžeme představou, co se stane s dítětem, jehož rodič je uvězněn? V takovém případě je třeba rozlišovat dvě základní situace. Jiná je situace dítěte, jehož jeden rodič je uvězněn, ale druhý rodič nebo jeho širší rodina jsou schopni o ně pečovat. V takové situaci je nutné se věnovat zejména psychickým potřebám dítěte, které se týkají hlavně vysvětlení situace, tedy zdůvodnění nepřítomnosti rodiče a také ujištění, že „je všechno v pořádku, nic hrozného se neděje“, že i nepřítomný, resp. uvězněný rodič ho má stále rád a zůstává jeho rodičem.

Zdůvodnění nebo vysvětlení situace, ať už zcela pravdivé nebo v upravené podobě 4

zohledňující věk dítěte a délku osobní nepřítomnosti rodiče, je pro psychický vývoj dítěte velmi důležité. Pokud k tomu nedojde a dítě se najednou ocitá v situaci, kdy svého otce nebo matku nevídá, a tito dříve milující rodiče, o ně nejeví zájem, a to vše se děje bez vysvětlení, prožívá dítě velmi frustrující situaci, na kterou reaguje hledáním příčin takového stavu. To se mnohdy projevuje výčitkami, zpytováním svědomí a obviňováním sebe sama či druhých za vzniklou rodinnou situaci.

V druhém případě, kdy dítě uvězněného rodiče nemá to štěstí, aby mohlo setrvat v blízké rodině, a je umístěno mimo rodinné prostředí, nejčastěji do dětských domovů nebo jiných zařízení poskytující péči ohroženým dětem, a následně třeba do pěstounské péče, se k uvedeným frustrujícím okolnostem navíc přidává další skutečnost: že se dítě musí adaptovat na nová prostředí, která velmi často nejsou schopna nebo ochotna respektovat a podporovat vztah dítěte a vězněného rodiče.

Další skutečnost, ne zcela přátelská k udržování kontaktu dítěte se svým uvězněným rodičem, na které má však právo garantované Úmluvou o právech dítěte1, je systém vězeňství a jeho způsob podpory a udržování sociálních vazeb vězněných. Ten problematiku práva dítěte na rodičovskou péči, na rodinný život, na kontakt s rodičem zohledňuje pouze ve smyslu úpravy a realizace výkonu trestu odnětí svobody matek s nezletilými dětmi. Tento způsob výkonu trestu je však omezen délkou trestu matky a věkem dítěte. Znamená to tedy, že se k tomuto výkonu trestu přijímají pouze matky, které byly odsouzeny k trestu ne delšímu než do doby, kdy jejich nezletilé dítě dosáhne věku 3 let.

S výjimkou uvedeného specifického výkonu trestu odnětí svobody se na kontakty mezi dětmi a jejich vězněnými rodiči vztahují stejná pravidla jako na ostatní extramurální vztahy a vazby vězněných osob. Konkrétně se jedná o neomezenou, ale kontrolovanou korespondenci, telefonický kontakt za předpokladu prokázání důvodů a v případě, že odsouzený disponuje telefonní kartou, kterou mu někdo zaslal, nebo je dostatečně finančně zabezpečen, aby si ji zakoupil na vlastní náklady. V neposlední řadě se jedná o osobní setkání v podobě návštěvy vězněné osoby ve věznici, a to ve frekvenci 3 hodiny za měsíc, jež se v některých případech rozdělují na dvě setkání trvající 1,5 hodiny.

1

Úmluvou o právech dítěte je Česká republika vázána od roku 1993, ČSFR jí ratifikovala v roce 1991.

5

Prostředí českých věznic, stejně tak jako jejich zaměstnanci, nejsou na přítomnost dětí zcela připraveni, tedy v některých případech si rodiče své děti na návštěvy ani nezvou, protože se obávají toho, že to prostředí bude mít neblahý vliv na psychiku dítěte. Nechceme podceňovat hledisko prevence kriminality, které jistě nemůže být ve vězeňství opomíjeno, nicméně současný stav většiny návštěvních místností a režim návštěv je z hlediska výchovného prostředí a preventivního působení na děti sporný.

Pokud naznačené možnosti kontaktů vězněných osob s okolím a prostředí, ve kterém se realizují, posoudíme z pohledu výkonu trestu, je možné je vyhodnotit jako dostačující. Jinak tomu zřejmě bude v případě, když dané možnosti budeme posuzovat z hlediska dětí, jejich příznivého vývoje, řádné výchovy, ale i jejich osobních přání. O nich se dovídáme např. z návrhu zákona VIII. dětského parlamentu ve Francii z roku 2001, ve kterém děti vyjádřily přání setkávat se s rodiči bez drtivého tlaku na jejich rodiče, vytvořit místo ve věznici, kde by děti mohly se svými rodiči sdílet intimní rodinné chvíle, odsouzení by mohli své děti obejmout, a zároveň by byly vytvořeny - i mimo návštěvy možnosti pro přímé rodinné kontakty, jako je necenzurovaná korespondence a možnost zasílání takových osobních věcí rodičům, jako jsou obrázky, dopisy, apod.2

Nelze zapomínat, že návštěvy dětí často mají (nebo mohou mít) pozitivní vliv na sebereflexi provinilých osob, na jejich uvědomění si základních, tj. rodinných vazeb i na vývoj jejich citového a rozumového života.

Další faktory, které se velmi silně podílejí na neuspokojivé situaci udržování vztahů a vazeb mezi dětmi a jejich vězněnými rodiči, je lokalizace věznic, umisťování odsouzených k výkonu trestu, většinou ne zcela uspokojivá finanční situace osob či institucí pečujících o děti vězněných rodičů a neexistence systému státní podpory, který by takovou situaci mohl a uměl řešit.

V důsledku tohoto stavu je velmi obtížné a v některých případech i nemožné návštěvu dítěte u uvězněného rodiče realizovat. Věznice určené k výkonu trestu jsou povětšinou lokalizovány do míst, jež mají velmi nízkou dopravní obslužnost. Není výjimkou, že k přepravě od poslední

2

http://www.assemblee-nationale.fr/juniors/parl8-pion7.asp.

6

zastávky veřejné dopravy do věznice je třeba využít taxi-služby. V takovém případě věznice realizují návštěvy 1x měsíčně. Přesto celá akce - cesta z domova do věznice a zpět, včetně tříhodinové návštěvy - trvá i déle než 24 hodin. Kromě finančních nároků se tak zvyšuje i náročnost na fyzickou kondici a odolnost vůči zátěži a stresu návštěvníků, zvláště dětí.

Sociálně-právní ochrana dětí

Základními úkoly sociálně-právní ochrany dětí stanovené zákonem č. 395/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, je ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Podpora kontaktů dětí s vězněnými rodiči do takto vymezené věcné působnosti patří. Otázkou je, jakým způsobem orgány sociálně-právní ochrany dětí uvedené působení, směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, v případě dětí vězněných rodičů naplňují.

Pracovnice a pracovníci sociálně-právní ochrany dětí mají povinnost pravidelně navštěvovat děti, jimž byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova (§ 29 odst. 2 zák. č. 395/1999 Sb.). Stejná povinnost je jim uložena v případě umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 odst. 4) a v případě svěření dětí do výchovy jiným fyzickým osobám (§ 19 odst. 5). Přitom jsou povinni navštěvovat zařízení a rodiny, kde se dítě zdržuje, nejméně 1x za tři měsíce a nadále v souladu s potřebami a zájmy dítěte. Pokud jsou děti umístěny v zařízení pro ochrannou a ústavní výchovu, mají orgány sociálně-právní ochrany dětí explicitně stanovenu povinnost sledovat, jak se vyvíjejí vztahy mezi dětmi a jejich rodiči (§ 29 odst. 1). Tento požadavek je však možné dovodit ze základního ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí, již uvedeného působení k obnovení narušených funkcí rodiny. Další poměrně důležitou povinností orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tentokrát vůči rodičům, je poskytnout pomoc rodiči, který jej požádal o pomoc při výkonu svých práv a povinností (§ 9).

Z uvedeného by bylo možno dovodit, že orgány sociálně-právní ochrany dětí, za předpokladu, že jejich působení bude v souladu se zájmem dítěte, tedy minimálně: že trestná činnost, které se vězněný rodič dopustil, nebyla páchána na dítěti nebo k ní nebylo dítě zneužito, budou o děti vězněných rodičů dbát, pracovat s nimi a podporovat jejich kontakty včetně osobních. Podle zkušeností z uvedeného projektu ČHV tomu ale zdaleka tak není. 7

Základní problém sociálně právní-ochrany dětí vidíme zejména v tom, že vyhodnocení zájmu dítěte často nerespektuje právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné kontakty s oběma rodiči. Zájem dítěte tak není povětšinou spatřován v udržování vazeb mezi dětmi a jejich vězněnými rodiči, ale pouze v zajištění přívětivého materiálního zázemí, ať už v zařízeních ústavní péče nebo v náhradní rodinné péči, přičemž vztahy a vazby dětí a rodičů ustupují do pozadí nebo jsou zcela zpřetrhány.

Proto si v duchu uvedeného vyjádření francouzských dětí dovolujeme apelovat na všechny odborníky, kterých se tato problematika dotýká, aby se při své práci, pokud se setkají s dítětem jež má uvězněného rodiče, dokázali zastavit, zamyslet a zejména zvážit to nejzásadnější, tedy zájem dítěte a jeho zdravý psychosociální vývoj. Ten je nemožný bez zdravého vztahu k vlastním rodičům.

Kateřina Matulová, ČHV

8

Děti v rodičovských sporech Východiskem většiny úvah a projektů3 k Syndromu odcizeného rodiče je zachování práva dítěte na kontakt se svými rodiči (ve smyslu čl. 9 Úmluvy o právech dítěte) a minimalizace negativních dopadů na realizaci tohoto práva, vyplývajících z událostí, které dítě nemůže ovlivnit.

Rozpad rodiny je náročnou životní situací, traumatický pro všechny její členy. Zejména dětem však hrozí důsledky trvalého charakteru, deformace a zbrzdění psychosociálního vývoje. Článek 9 Úmluvy vymezuje právo dítěte na kontakt se svými rodiči. Je zde uznáno právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.

V tomto ohledu reagujeme na vysoký počet rozvodů či rozpadů partnerství v ČR a současný právní systém, který podle našich zkušeností neošetřuje dostatečně dodržování tohoto práva. Jedná se o velmi závažnou problematiku, genderově zatíženou, odborně nejednoznačnou, jejíž negativní a často nezvratitelné důsledky jsou stále významně opomíjeny. V ČR dosud neexistuje žádná systematická podpora rodin nacházejících se v rozvodové situaci. Rozvod bolí i dospělé jedince a právě proto se dítě v těchto vyhrocených sporech stává často prostředkem boje mezi manželi. Podaří-li se však rodičům zvládnout porozvodovou adaptaci či rozpad partnerství, má i jejich dítě značný předpoklad zpracovat tuto situaci bez velké újmy a bez trvalých následků. Podle údajů Českého statistického úřadu se jen za I.-III. čtvrtletí 2008 rozvedlo 13 787 manželství s celkovým počtem nezletilých cca 20 317 dětí4.

Lze však konstatovat, že česká společnost zatím není připravena toto téma aktivně řešit a přihlédnout k jeho závažnosti. Z našich zkušeností vyplývá, že případy dětí v rodičovských sporech získávají na intenzitě a praktiky používané některými rodiči jsou naprosto šokující. Není výjimkou obviňovat partnera nebo někoho z jeho blízké rodiny, že pohlavně zneužívá dítě, že je týrá (zde se objevují obvinění z „běžných“ typů týrání jako je bití až po velmi tvrdé a neobvyklé, např. že otec nutí matku i děti pod různými hrozbami pít moč apod.). Rodiče se vzájemně obviňují z domácího násilí. V několika případech odcizení (a jde o stále častější jev)

3 4

ČHV realizoval jeden z takových projektů v roce 2008. http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/13002DC730/$File/400108q341.pdf.

9

děti vyhrožují, že budou-li muset jít k druhému rodiči, něco si udělají, skočí pod auto, z balkónu apod.

Současné postoje odborné i laické veřejnosti k tomuto jevu oscilují od bagatelizace problému až po zneužití „syndromu“ (dále PAS) jako další zbraně v rozvodové válce rodičů. Přispívá k tomu zřejmě jednak nejednotnost ve výkladu (i překladu) Parental Alienation Syndrome („Alienation“ = odcizení, zcizení, duševní porucha, šílenství, převod, přesun), ale také široká škála projevů odcizení od mírné formy vztahového vzdálení až po ztrátu vztahu dítěte s jedním z rodičů (obvykle s tím, se kterým nežije). Šárka Gjuričová5 konstatuje, že význam pojmu „odcizení“ vyjadřuje vztahovou situaci dítěte a rodiče, kteří se vzájemně odcizili. Nedramatizuje, ani v sobě nezahrnuje viníka. S tímto názorem se ztotožňuje také Jaroslava Fabíková6 (Konfrontace:109), která dodává, že pojem „zavržení“ v sobě obsahuje vědomé a jednostranné zapuzení člověka, často ve spojitosti s morálním odsouzením. Podle ní jde o výraz velmi emocionálně zabarvený, expresivní, s výrazně negativní konotací. U mnoha rodičů, řešících problém styku s dítětem, může takový termín vyvolat pocit, že jsou vlastně zavrženíhodní nebo dokonce zavržení. Fabíková soudí, že „idea tak předchází nebo vytváří realitu“. Celou situaci pak rodič může vnímat mnohem dramatičtější a katastrofičtější než ve skutečnosti je. Odcizení chápe jako proces, který většinou probíhá v obou směrech. Dochází k němu v důsledku absence kontaktů, nedostatečné komunikace, neslučitelných názorových postojů, které jim brání najít společnou řeč.

Podobně problematické mezi odbornou veřejností je dospět ke konsensu o tom, zda PAS je či není diagnóza. Mezinárodní klasifikace nemocí ani Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (MKN-10 ani DSM-IV) takový syndrom nepopisují. Tento jev není duševní poruchou ani poruchou chování (ve smyslu nemoci). Tento psychologický fenomén není z pohledu psychopatologie ani souborem příznaků (tedy syndromem), jenž by se charakteristice nemoci blížil. Jedná se tedy o chorobu, kterou je nutné léčit? Je možné tento defekt chápat tak, že se vadná část opraví a vrátí na své místo? Lze podobné mechanické moderní myšlení aplikovat na sociální systémy a vztahy? Vrátíme-li „uzdravené dítě“ zpět do nefunkčního rodinného prostředí, opětovně se adaptuje na původní procesy, které v něm probíhají.

5

GJURIČOVÁ, Š. Syndrom zavrženého rodiče? [cit. 26. 11. 2006]. Přístup z : http://www.rodinnaterapie.cz/index.php?page=zavrzenyrodic. 6 FABÍKOVÁ, Jaroslava. Syndrom zavrženého rodiče. Konfrontace, s.109-110.

10

Gjuričová se domnívá, že jde o kontroverzní koncept, který nemá jednoznačnou podporu ani ve Spojených státech, odkud vzešel. Poukazuje se i na mocenské zájmy, zejména organizací sdružujících nespokojené otce. Klasifikovat PAS jako nemoc se pro odbornou práci nehodí, skoro lze říci, že škodí a vede k polarizovanému hodnocení: někdo je nemocný, potřebuje léčit, někdo je viník a někdo oběť. Považuje to spíše za příklad neadekvátní medializace vztahového problému. Fabíková (Konfrontace:109) rovněž odmítá označit dítě jako nositele patologie. Dítě prožívá vnitřní konflikt vyplývající z dlouhodobých rodičovských sporů. Aby dospělo ke kongruenci, začne se identifikovat s názory a pocity jednoho rodiče a druhý rodič se ocitá v pozici lháře a nepřítele. Jedná se tedy o adaptivní, sebezáchovný mechanismus, kterému by měla být podle Fabíkové přiznána legitimita a neměl by být označen za patologii.

Z hlediska psychopatologie jej mnozí odborníci, zejména E. Bakalář nebo J. Jedlička, považují za podmnožinu jevu, který nazýváme šíře: týrání dítěte. V rámci fenoménu týrání se obvykle dále rozlišuje týrání, zneužívání, zanedbávání a deprivace. Odcizení rodiče může - v závislosti na intenzitě jeho projevů - zapadat do kteréhokoli z vyjmenovaných souborů. O duševní poruše (případně syndromu) je možné hovořit tehdy, když týrání dítěte dosáhne takové intenzity, že dítě není schopno se s touto zlou zkušeností samo adekvátně vyrovnat a reaguje vznikem duševní poruchy (dříve by se mluvilo např. o vzniku úzkostné neurózy). Přítomnost PAS podle jejich názoru splňuje definici týrání dítěte tak, jak tento společenský jev formulovali Dytrych a Matějček (1994:12)7, kdy se jedná o „jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé a nevědomé jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt.“ Přestože PAS ve své publikaci nezmínili, existuje mnoho názorů, které považují PAS za jednu z forem týrání dítěte, spadající pod tzv. syndrom CAN. Argumentují tím, že dítě je proti jednomu z rodičů programováno do takové míry, že samo aktivně začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, že ho nakonec odmítne a zavrhne. Znamená to, že bez programujícího rodiče tento syndrom neexistuje. Dítě si ho není schopno vypěstovat samo. Zákonitě musí být vystaveno vysoké psychické manipulaci a citovému vydírání, které vede k nápadně rychlé a nekompromisní změně vztahů k jednomu z rodičů. Část odborné veřejnosti považuje tento

7

MATĚJČEK, Zdeněk.; DYTRYCH, Zdeněk. Děti, rodina a stres : Vybrané kapitoly z prevence psychické zátěže u dětí 1. vyd. Praha: Galén, 1994. 214 s. ISBN 80-85824-06-X.

11

jev za sociální diagnózu. Pamela Start-Mills Hoch8, ředitelka programu Mosty, dospěla po nějaké době k přesvědčení, že PAS nemůže být popsán pouze psychiatrickou definicí, stejně jako že nemůže být popsán pouze v rámci duševního zdraví, ačkoli tyto dvě disciplíny jsou při zkoumání a kvalifikaci daného fenoménu bezpochyby nepostradatelné. PAS jako jev je podle ní - produktem širších a mnohem složitějších mechanismů sociální evoluce, nejedná se tedy o prosté vysoce konfliktní boje o výchovu dítěte nebo o „válku mezi pohlavími“. Ty jsou také pouze symptomy. Hoch čerpá ze svých dlouholetých osobních i profesních zkušeností a nepovažuje se za odbornici ve smyslu vědeckém. Její přístup se v praxi osvědčil a považuje se za nejvěcnější a nejméně kontroverzní.

Různost náhledů na tento jev přispívá k obtížím při jeho řešení, a s tím související nejasnosti se tak mohou snadno stát živnou půdou pro psychologické hry a zneužívání syndromu jen jako další zbraně v rukách bojujících rodičů. I z tohoto důvodu se nyní odkláníme od tohoto názvu a přecházíme k jasnějšímu pojmenování „Děti v rodičovském sporu“. Negativní následky takových sporů na psychosociální vývoj dítěte jsou zcela nezpochybnitelné. Proto věříme, že všechny zúčastněné profesní skupiny učiní v těchto otřesných případech maximum v zájmu dítěte, a upustí od výše zmíněných, často neplodných polemik.

Markéta Kovaříková, ČHV

8

HOCH STUART-MILLS, P. Úspěšná re-integrace vztahů u těžce odcizených dětí a jejich rodičů. [cit. 20. 12. 2006]. Přístup z :http://www.iustin.cz/art.asp?art=257.

12

Práva pacientů versus poplatky za zdravotní péči Na počátku roku 2008 byly v ČR v rámci reformy veřejných financí zavedeny poplatky pacientů: 30 Kč za klinické vyšetření u lékaře, 60 Kč za den hospitalizace, 90 Kč za lékařskou pohotovost a 30 Kč za každý jednotlivý lék na receptu. Zároveň byla stanovena některá ochranná opatření, kdy byli z poplatků vyjmuti příjemci sociálních dávek a celkově by pacienti za rok neměli platit více než pět tisíc Kč (po dosažení tohoto limitu jim zdravotní pojišťovny mají finanční prostředky vydané na poplatky vracet). Toto rozhodnutí pravicové vlády nemělo plnou podporu všech koaličních politiků, někteří z nich například poukazovali na potřebu vyjmout z poplatků více skupin občanů, zejména děti (později část vládní koalice spolu s opozicí prosadila zrušení poplatků u novorozenců v inkubátoru).

Hned v prvních měsících se v praxi projevily některé závažné nedostatky. Ochranný limit pět tisíc Kč se vztahoval jen na návštěvu u lékaře a pouze na část léčiv, nikoli na poplatky za hospitalizaci a pohotovost, takže zejména senioři či chronicky nemocní zůstali významně finančně zatíženi. Hranice chudoby je v ČR stanovena příliš nízko a příslušný zákon umožňuje sociálním pracovníkům subjektivní posuzování potřeby sociální pomoci, takže část nemajetných občanů nezíská od úřadů statut příjemců sociálních dávek. Bez něj pak občané museli platit poplatky ve zdravotnictví, ačkoli to výrazně snižovalo životní úroveň jejich rodin, nebo - dokonce - tito jedinci neměli vůbec žádné finanční prostředky k dispozici a u zdravotnických zařízení se zadlužili. Problémy měli též například imobilní občané, kteří byli nuceni každý měsíc obnovovat úřední potvrzení o tom, že jsou příjemci sociálních dávek a tedy vyjmuti z poplatků (pro srovnání: ve vyspělých demokratických zemích se takovéto potvrzení občanům vydává na celý rok, nikoli jen na měsíc).

Skupina opozičních poslanců a senátorů podala u Ústavního soudu ČR návrh na zrušení poplatků s odůvodněním, že podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod mají občané v rámci veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Tento právní výklad mj. podpořilo i Občanské sdružení na ochranu pacientů, které se spolu s dalšími subjekty a významnými osobnostmi připojilo k petici Občanské neposlušnosti (jednalo se o výzvu, aby občané do rozhodnutí soudu poplatky neplatili). Názor, podle něhož bylo zavedení poplatků neústavní, podpořila i část lékařů, kteří se rozhodli ve vlastní ordinaci poplatky nevybírat, ovšem podle zákona jim hrozil finanční postih ze strany zdravotních

13

pojišťoven (pro srovnání: v západních demokratických zemích smí zdravotnické zařízení přihlédnout k momentální sociální situaci občana a poplatek mu odpustit).

Až téměř s půlročním zpožděním Ústavní soud ve věci rozhodl tak, že těsnou většinou hlasů návrh na zrušení poplatků zamítl. Přitom však podpořil další návrh opozice a zrušil jedno z opatření vlády v sociální oblasti, podle něhož občané v prvních třech dnech nemoci neměli pobírat žádné nemocenské dávky. Soud vyslovil názor, že pokud vláda nesnížila sociální pojištění, pak nemůže občanům krátit nemocenské dávky. Z tohoto pohledu se tedy zdá nelogické, že obdobně soud nerozhodl v oblasti zdravotnictví (bez adekvátního snížení zdravotního pojištění se od občanů začaly vybírat poplatky). Sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský označil rozhodnutí soudu v oblasti zdravotní péče za protiústavní a politicky účelové. Poukázal zejména na případy osob žádajících v ČR o azyl, které bývají bez finančních prostředků, a pokud by jim stát nezajistil přístup ke zdravotní péči bez poplatků, fakticky by jim odepřel právo na ochranu zdraví. Podobně ústavní soudkyně Eliška Wagnerová spolu s dalšími soudci vyjádřila názor, že zamítnutím návrhu na zrušení poplatků utrpěla důvěryhodnost Ústavního soudu, protože koncepce poplatků je v rozporu s ústavní garancí práva na bezplatnou péči (z dikce Listiny vyplývá, že pokud je péče plně hrazena z pojistného, pak u ní nelze stanovovat poplatky). Navíc soudkyně E. Wagnerová poukázala na závažné nedostatky při přezkoumávání návrhu opozičních poslanců a senátorů.

Na podzim roku 2008 proběhly volby do senátu a krajských zastupitelstev, v nichž zvítězila opoziční sociální demokracie, a to zejména z důvodu příslibu, že zruší výběr poplatků v krajských nemocnicích. V závěru roku se opozičním stranám, zčásti i za podpory politiků vládní koalice, podařilo v Poslanecké sněmovně schválit návrh zákona na celkové zrušení poplatků ve zdravotnictví. Normu však ještě posuzoval Senát, v němž má převahu ODS, a ta podpořila zachování poplatků, byť s některými kompromisními změnami. Platby pacientů se tak znovu ocitly ve sněmovně, kde opozice v podstatě o jediný hlas prohrála. Od dubna 2009 tedy přestanou platit u ambulantních lékařů děti do 18 let. Jim i seniorům od 65 let se snižuje roční limit nákladů na péči z pěti tisíc na 2500 Kč (do limitu se však většina výdajů občanů nezapočítává, což způsobuje problémy zejména rodinám zatíženým kupováním léků s vyššími doplatky nebo dražších zdravotních pomůcek). Žádné pomoci zákonodárců se nedočkali trvale vážně zdravotně postižení nižších věkových kategorií s nízkými invalidními důchody.

14

V této situaci začaly kraje na přelomu let 2008 a 2009 rušit výběr poplatků v nemocnicích spadajících do jejich kompetence (vč. ústavních lékáren) s tím, že mohou občanům platby odpustit v podobě daru. Někteří odborníci na ústavní právo potvrdili, že předpisy krajům tento postup umožňují. Přesto se objevilo riziko soudních sporů, neboť část soukromých lékařů a lékárníků se obává „nekalé konkurence“ v podobě odlivu pacientů do krajských nemocnic. Je však třeba uvést, že i v západních státech (např. USA) mají občané možnost využít bezplatné péče ve veřejných nebo soukromých neziskových nemocnicích a toto opatření státu se nevnímá jako nekalá konkurence, naopak se to chápe jako povinnost státu zajistit bezplatnost péče ve vybraných zařízeních pro část populace.

Poplatky pacientů přinesly do systému navíc více než pět miliard Kč, ovšem tyto finanční prostředky ve velké míře pouze posílily osobní zisk lékařů a lékárníků, nebyly zákonem směrovány do oblasti zvyšování kvality či dostupnosti péče. Na začátku roku 2009 zůstal nevyjasněn osud stovek dlužníků - občanů, kteří z nějakého důvodu zdravotnickému zařízení nezaplatili. Jednotlivé nemocnice informovaly, že mají připraveny vůči pacientům stovky žalob a tyto pohledávky představují milióny korun.

Pokud jde o legislativní posílení práv pacientů, rok 2008 nepřinesl žádné potřebné změny. Protože i na úrovni vládní koalice probíhaly spory nad kontroverzními návrhy zákonů předkládaných ministerstvem zdravotnictví (zákon o zdravotních službách, zákon o zdravotnické záchranné službě, a zejména předpisy, jimiž by došlo k přeměně fakultních nemocnic i zdravotních pojišťoven do formy akciových společností), systém zdravotní péče v ČR je i nadále upraven výraznou měrou jen zákonem o péči o zdraví lidu z 60. let minulého století. Ten samozřejmě neodpovídá modernímu pojetí práv pacientů, zakotvených v mezinárodních konvencích. Ostatně na počátku roku 2009 postihla ČR výtka od evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému zacházení s člověkem (CPT), který kritizuje provádění kastrací medicínsky zastaralým způsobem a v rozporu s mezinárodním právem, zejména ve vztahu k pacientům při nucené hospitalizaci, kdy zpravidla nemají podmínky pro svobodné vyjádření názoru na lékařskou péči.

Vladimíra Bošková, Občanské sdružení na ochranu pacientů

15

Práva seniorů Stav lidských práv seniorů v ČR v roce 2008 nedoznal podstatných pozitivních změn, spíše naopak.

Tento příspěvek je primárně věnován situaci seniorů, kteří více či méně potřebují sociální a zdravotní služby. V oblasti zdravotních služeb je systém propracován lépe a užíván delší dobu. Vzdělání poskytovatelů (v našem případě diplomovaných sester) je plněno povinným celoživotním vzděláváním, jež je plně funkční. Úhrady za poskytnutou zdravotní péči provádí zdravotní pojišťovny.

V oblasti sociálních služeb, konkrétně ve využívání příspěvků na péči, došlo v minulém roce k několika negativním událostem. Příjemci příspěvku jej často používali v rozporu s určením, kterým je úhrada za poskytnuté sociální služby. Ale občané závislí na péči jiných osob, či jejich blízcí, potřebují včasné a relevantní informace, podané přiměřenou formou. Především informace o tom, že příspěvek na péči je určen výhradně na úhradu sociálních služeb, a potom - jak a s kým uzavřít smlouvu o jejich poskytování. Ačkoliv potřebují pomoc, jsou to převážně mentálně schopní jedinci, kteří jsou s to vyrovnat se s realitou. Zda se rozhodnou pro služby svého blízkého, či registrovaného poskytovatele, je na dobrovolném rozhodnutí každého příjemce příspěvku. Povinnost má pouze v ohlášení a označení fyzické či právnické osoby, která bude poskytovat sociální služby. S rozhodnutím o přiznání příspěvku by měli příjemci příspěvku/zájemci o službu, dostávat seznamy jejích dostupných poskytovatelů. Kvalifikovaní sociální pracovníci a pracovnice by měli ve své praxi důkladně sledovat nejen využití příspěvku, ale též možnost využití příspěvku, tedy i existenci registrovaných poskytovatelů, kteří potřebné služby v regionu nabízejí9. Podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. poskytují sociální poradenství zdarma, tedy vč. informace, jak a kde poptat sociální služby, které jsou v konkrétním případě zapotřebí. Výchozím dokumentem pro plánování a podporu sociálních služeb ze strany úřadů veřejné správy je komunitní plán. Ten vychází z potřeb komunity, tedy občanů všech věkových skupin, tedy i seniorů. Úřady povinně zpracovávají komunitní plány a tyto informace by jim při plánování a podpoře sociálních služeb neměly chybět. Nedílnou součástí plánování rozvoje komunity je důkladný průzkum jejích potřeb. Kraje mají ve své kompetenci a za povinnost zjišťovat a pomáhat ke

9

Registr poskytovatelů mluví sám za sebe. Je jich velmi málo, mají omezenou kapacitu a některé služby není možno poptat vůbec.

16

vzniku a budování potřebných služeb. Program komunitního plánování je celkem výrazně dotován.

Řízení o přiznání příspěvku na péči v průběhu roku 2008 trvalo zase neúměrně dlouho a docházelo opět k porušování správních lhůt pro jeho vyřízení Někteří občané byli nuceni žít bez odpovídajících služeb, protože si je nemohli dovolit. Poskytovatelům sociálních služeb bylo leckdy doporučeno, aby poskytovali sociální služby zadarmo, lépe řečeno: na dluh. Až ?prý? úřad rozhodne, uživatel spotřebovanou službu zaplatí ze získaných peněz. To ale jen v případech, kdy úřad rozhodne kladně. V opačném případě bude poskytovatel úhradu složitě vymáhat od uživatele (a nakonec se přihlásí v dědickém řízení jako věřitel zemřelého?). Zvláště v případech, kdy jde o terénní sociální služby, je tento postup nerealistický. V případech sociálních služeb poskytovaných fyzickými osobami na základě zákona o sociálních službách se poskytovatel dostává do svízelné situace. Sám je povinen plnit povinnosti vůči pojišťovnám a jiným subjektům, ale nedostává od svých zákazníků zaplaceno. Dostává se do druhotné platební neschopnosti - pasti, ze které není téměř úniku. Dluhy a penále za ně na nich budou příslušné instituce vyžadovat bez ohledu na skutečnost, že se na jejich vzniku významnou měrou podílel stát. Co bude následovat dál? Exekuce na poskytovatelův majetek a další...

Nezmiňuji zde otázku živobytí poskytovatele a jeho rodiny (např. dětí a manžela, ke kterým má vyživovací povinnost ze zákona o rodině). Částečně i z těchto důvodů zanikly některé terénní sociální služby pro seniory, nové vznikají jen velmi pomalu, a po zhodnocení současného stavu v dotacích a finančních toků směrem k uživatelům si to každý rozmyslí. V odůvodněných případech by snad mohlo být využito ustanovení zákona o vzájemné vyživovací povinnosti mezi předky a potomky, a dospělé „děti“ by měly hradit náklady za sociální služby pro své rodiče. V terénní praxi to už v mnoha případech funguje, ale zásadně dobrovolně. Na tento model nelze spoléhat. Jen velmi málo rodičů - seniorů vymáhá prostředky na živobytí od svých dětí soudní žalobou.10

Do budoucna se předpokládá, že demografické změny způsobí transfery bohatství uvnitř rodin. Doporučení různých přijatých evropských dokumentů vyznívá v tom smyslu, že by

10

Ze své dlouholeté 30 ti leté praxe sociální pracovnice znám jen jeden případ žaloby, který měl shodou okolností pozitivní zakončení - tedy matce byly povinny děti přispívat na živobytí podle svých možností a postačilo to.

17

měly být vypracovány politiky na podporu mezigenerační solidarity, mezi jiným pomocí inovativních postupů k řešení finančních problémů a na podporu dialogu mezi generacemi. Je potřeba vytvořit systém, který jej podpoří.

Chybí ovšem zákonné úlevy pro dospělé pracující, kteří pečují o své, většinou zdravotně oslabené či postižené, rodiče. Mají nárok pouze na úpravu délky pracovní doby a na možnost flexibilních variant zaměstnání v případě, že to charakter práce dovolí. Pokud ale pečující osoba do práce nechodí a pečuje o své rodiče celodenně a řádně, může od nich obdržet (a v praxi zpravidla obdrží) za své služby úhradu z příspěvku na péči. Současná výše příspěvku činí za kalendářní měsíc 2 000 Kč až 11 000 Kč, a to podle věku a stupně závislosti příjemce příspěvku na pomoci jiné osoby. V legislativním procesu je návrh novely zákona o sociálních službách, který obsahuje diskriminační ustanovení. Počítá se snížením příspěvku až na základní částku 800 Kč z dosavadních 2000 Kč v případech, kdy osobě za úhradu neposkytuje sociální službu registrovaný poskytovatel. Ke snížení má dojít bez ohledu na to, zda v dané lokalitě takový poskytovatel existuje a s nímž by bylo možno požadovaný typ smlouvy uzavřít. Tuto situaci nemůže příjemce příspěvku ovlivnit a jednoznačně omezuje kompetence oprávněných osob týkající se způsobu využití příspěvku na péči. Záměrem zákona o sociálních službách bylo i řešení situace v rodinách osob, kteří celodenně a řádně pečují o svého rodinného příslušníka, např. sociální zabezpečení těchto osob a další. Pokud ale bude příspěvek na péči krácen právě z důvodu osobní péče o rodinného příslušníka, je tento postup diskriminační, a pro rodiny, které o své potřebné osoby pečují, značně demotivující.

Přidělování dotací na provoz sociálních služeb bylo i v roce 2008 velmi problematické. Situace s nedostatkem finančních prostředků je však nejsložitější v oblasti rezidenčních, tedy ústavních, služeb. Přitom dotace ze státního rozpočtu nejsou rozhodujícím zdrojem jejich financování. Na této částce se podílí nejen státní rozpočet, ale i rozpočty územních samospráv. „Průměrné celkové měsíční náklady na jedno lůžko v domově pro seniory činí cca 22 tis. Kč. Z toho hradí klient za stravu a pobyt ze svých prostředků 7 tis. Kč a klient za péči z příspěvku na péči (státní dávka) 11 tis. Kč. V průměru je tedy nutné z veřejných rozpočtů dokrýt částku cca 7 tis. Kč (cca jedna třetina nákladů). Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo obtížné situace poskytovatelů sociálních služeb, a již od schválení zákona o státním rozpočtu hledá řešení, jak v dané situaci pomoci. Využitím všech rezerv v rozpočtu ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas rozhodl o dodatečném posílení prostředků na dotace ve výši 1,5 mld. Kč. Na konci ledna proběhla první schůzka k dané problematice se zástupci 18

krajských úřadů s cílem dohodnout administrativní a procesní postupy. MPSV předpokládá, že během 1. čtvrtletí 2009 bude se zainteresovanými dohodnut způsob a postup řešení. Navýšená dotace se promítne do druhé splátky vyplacené nejdéle do konce června 2009.“11 Jde o jednorázové řešení aktuální krizové situace, kdy hrozí v roce 2009 v zániku některých pobytových služeb nebezpečí, že o jejich uživatele nebude postaráno. Očekáváme od příslušných institucí komplexní řešení situace na trhu sociálních služeb, včetně vytvoření prostoru pro vznik smíšeného trhu sociálních služeb.

V mnohých stávajících zařízeních sociálních služeb jsou již velmi dobře zpracovány a v praxi používány standardy kvality sociálních služeb (SQSS), které zkvalitňují péči o uživatele. Velkou míru osobního rozhodování vkládají do rukou uživatele, a dochází tak k významné změně v ochraně jeho práv. Jako inspiraci a pomoc při vytváření/revizi standardu č. 2 ochrana práv uživatele nabízím publikaci, kterou vydal ČHV již v r. 2004 jako - Metodiku pro zavádění SQSS č. 2 - Ochrana práv uživatelů sociálních služeb v pobytových zařízeních pro seniory - Aplikační příručku pro poskytovatele, uživatele a zřizovatele. Naznačuje metody práce, poskytuje porovnání postupů a názorů při zlepšování služeb a tím i kvality života seniorů. Přílohou k příručce je dotazník sebehodnocení pro posouzení souladu kvality poskytovaných služeb s vybranými standardy kvality a metodika k vypracování sebehodnocení. Je k dispozici v elektronické podobě na webu ČHV v sekci Senioři a na Centrálním webu pro seniory. SQSS č. 2 velmi úzce souvisí se standardy č. 3, 4, 5 a 6, které se věnují otázkám jednání se zájemcem o službu (3), obsahu smlouvy o poskytování služby (4), individuálnímu plánování průběhu služby (5) a dokumentaci o poskytování služby (6) souvisí s ochranou osobních a citlivých údajů. V tomto ohledu záleží na emancipaci a schopnosti uživatelů a na spolupráci obou smluvních stran.

Senioři mají stejná práva jako jiní občané a jejich perspektiva žití a prožívání je citelně časově omezená. Pokud nebudou moci využívat vhodné sociální služby na míru, jejich zbytek života nebude kvalitní. Těší nás, že se Integrované sociálně zdravotní modely péče, o kterých jsme psali vloni, staly součástí Národního plánu přípravy na stárnutí 2008 až 2012. Očekáváme posílení všech forem těchto služeb, vč. mobilních, které jsou poskytovány v místě bydliště uživatelů. Pro rodiny, které musí nebo chtějí pečovat o své blízké, jsou optimálním řešením.

11

Údaje jsou převzaty z portálu MPSV a týkají se situace, která vznikla v r. 2008. Řešena je takto po stávce poskytovatelů sociálních služeb a po složitých jednáních mezi představiteli obou účastníků sporu (zástupci MPSV a poskytovateli sociálních služeb.

19

Při vhodné kombinací rodinné a integrované sociálně zdravotní péče lze i v seniorském věku prožívat kvalitní život, téměř bez rizika sociálního vyloučení.

Státní sociální politika musí reagovat na změny ve složení obyvatelstva (včetně diverzifikace skupiny seniorů jako takových). V oblasti výzkumu je třeba se věnovat nejen stárnutí obyvatel, ale i kvalitě jejího prožívání před a dlouho po dosažení důchodového věku. Názory na „spokojenost“ a „dobrou kvalitu života“ ve vztahu ke stárnutí a stáří se značně liší v závislosti na tradici a na sociálním, kulturním i ekonomickém kontextu. Je žádoucí lepší pochopení hlavních rozdílů ve stárnutí, životních zkušenostech a determinantách kvality života ve stáří. Je zřejmé, že se těmto otázkám budou muset věnovat všechny orgány veřejné správy, protože vláda České republiky dne 9. ledna 2008 přijala usnesení č. 8 o Národním programu přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 „Kvalita života“, kterým tento program schvaluje.12

Program je koncipován v několika základních okruzích: po úvodu následují základní principy, strategické priority, aktivní stárnutí, prostředí a komunita vstřícná ke stáří, zdraví a zdravé stárnutí, rodina a péče, participace a lidská práva, implementace a spolupráce. První zpráva o plnění cílů a opatření Programu bude předložena Radě vlády pro seniory a stárnutí populace do 30. června 2009. To je bohužel po termínu zpracování této Zprávy ČHV. Po zveřejnění zmíněné zprávy o plnění cílů se jí ale bude věnovat tým ČHV na stránkách Centrálního webu pro seniory www.seniori.org V roce 2002 totiž vláda České republiky přijala Národní program přípravy na stárnutí na období let 2003 až 2007. Při konečném vyhodnocování bylo konstatováno, že příslušná zainteresovaná ministerstva svoje úlohy, které z tohoto programu vyplývají, nesplnila. Pokud byly úlohy plněny, pak se to dělo často velmi formálně.

Se sociálními reformami (v tomto případě hlavně v otázce důchodové reformy), které předpokládají pozdější odchod do starobního důchodu než dosud, souvisí otázka zaměstnanosti a zaměstnatelnosti osob v předdůchodovém věku. Na zasedání vlády dne 16. února 2009 byly přijaty zásady třetí fáze důchodové reformy, která počítá se zavedením možnosti opt-out ze základního důchodového pojištění, tj. vytvoření II. pilíře založeného na kapitálovém financování na základě dobrovolného rozhodnutí.

12

www.mpsv.cz/files/clanky/5045/starnuti_cz_web.pdf.

20

Jak však bude takový pilíř ochráněn před politiky poplatnými typu totalitních státních zřízení? Cituji: „....Zákon o národním pojištění (č. 99/1948 Sb.) zrušil dnem 1. července 1948 veškeré dosavadní nositele nemocenského, starobního, invalidního i penzijního pojištění a za jejich právního nástupce určil Ústřední národní pojišťovnu, a to včetně jejich jmění, práv a závazků. Byla vytvořena jednotná soustava národního pojištění, do značné míry byly zrovnoprávněny nároky dělníků a ostatních zaměstnanců, a pojištění bylo poprvé rozšířeno i na osoby samostatně výdělečně činné. Tak došlo k definitivnímu konci tradiční správy sociálního pojištění“13. Bude soukromý - legálně nabytý - majetek i po dvaceti a více letech respektován ze strany politiků jako nedotknutelný? Pokud ne, je pro budoucího plátce velmi rizikový. Z historie je dosud znám osud seniorů, občanů Československé republiky, kteří svobodně uzavřeli smlouvu o dalším pojištění pro dobu, až půjdou do důchodu. Celý svůj pracovní život si platili pojištění a nakonec se museli smířit s tím, že jejich peníze spotřebuje stát na jiné účely, protože, cituji: „Další změny pak přivodil zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění, kterým byly příjmy a výdaje nemocenského a důchodového pojištění začleněny od 1. ledna 1952 do státního rozpočtu a staly se jeho součástí. Majetek vzniklý z činnosti sociálně pojišťovacích ústavů v minulosti tak byl fakticky vyvlastněn. Od počátku padesátých let se tedy datuje financování sociálního pojištění ze zdrojů státního rozpočtu.“14

Otázkám a problematice stáří se věnuje stále větší skupina odborníků. Většina z nich publikuje na laických i odborných specializovaných webových stránkách. Nevládní organizace i vládní úřady na svých webech zveřejňují různé relevantní dokumenty a zprávy ze své činnosti. Většina organizací či institucí zaměřených na péči o seniorskou populaci se v současné době důkladně věnuje problematice špatného nakládání, resp. týrání seniorů, ať už v rodině, či v rezidenčních službách. V otázce sociálních služeb jsou základním nástrojem již zmíněné Standardy kvality sociálních služeb. Důkladnému čtenáři doporučuji různé, avšak pouze internetové zdroje. Spoustu zajímavých informací lze najít na specializovaných webech pro seniory a jejich rodiny. Ze zajímavých zdrojů uvádím např. www.seniori.org; www.seniorum.cz; www.pecujici.cz; www.socialnirevue.cz; www.nrzp.cz a další.

Helena Kunstová, ČHV

13 14

Údaje jsou převzaty z portálu MPSV ČR. Údaje jsou převzaty z portálu MPSV ČR.

21

Postavení cizinců S ohledem na rozsáhlost cizinecké a migrační agendy i na množství problematických momentů, k nimž došlo v průběhu roku 2008, se zaměříme jen na některé okruhy, s vědomím toho, že i další otázky z oblasti cizineckého a migračního práva by si nepochybně zasloužily detailnější rozbor. Mezi stěžejní témata loňského roku patřily zejména otázky přístupu cizinců ke zdravotní péči, jichž se týká první část, oblast zaměstnávání cizinců, popsaná v části druhé, a některé otázky, spojené se soudním přezkumem správních rozhodnutí, které naleznete v části třetí. Část čtvrtá se pak dotýká dalších významných skutečností a událostí v cizinecké oblasti, k nimž v loňském roce došlo či které byly monitorovány nevládními organizacemi, a které by neměly zůstat stranou našeho zájmu. Přitom z pohledu možného porušování lidských práv je tato část stejně závažná, ne-li závažnější než části předchozí.

1. Přístup cizinců ke zdravotní péči Samostatnou kapitolou je problematika přístupu cizinců ke zdravotní péči.15 Zde se nabízelo hned několik problematických momentů, z nichž u dvou hlavních se podrobněji zastavíme.

Regulační poplatky u žadatelů o mezinárodní ochranu

Pokud jde o žadatele o mezinárodní ochranu, takřka vzápětí po zavedení regulačních poplatků za lékařskou péči (tedy počínaje 1. lednem 2008) byly od nevládních organizací a lékařů, kteří přicházejí s klientelou žadatelů do pravidelného kontaktu, zaznamenány první vážné problémy s dostupností lékařské péče, resp. léků pro tuto skupinu osob, která má platnou právní úpravou značně omezenou možnost získat finanční prostředky na úhradu poplatků z legálních zdrojů. S ohledem na popsané limity legálního příjmu jednoduše nejsou určité kategorie žadatelů o mezinárodní ochranu schopny si poplatky za lékařskou péči hradit. Za nešťastné lze považovat, že se to týká zejména právě žadatelů dlouhodobě vyžadujících z nejrůznějších důvodů zvýšenou lékařskou péči (chronická choroba, vážné onemocnění vyžadující hospitalizaci, vysoký věk, oběti násilí v zemi původu apod.), popř. skupin 15

Tato část představuje stručné shrnutí především dvou podnětů Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva, a sice Podnětu k řešení problému s hrazením regulačních poplatků za lékařskou péči žadatelů o udělení mezinárodní ochrany (předkladatelem podnětu byl JUDr. Pavel Pořízek z Kanceláře veřejného ochránce práv) a Podnětu k začlenění vybraných kategorií cizinců, kteří pobývají v České republice přechodně, do systému veřejného zdravotního pojištění (předkladatelem podnětu byl JUDr. Pavel Čižinský z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva a JUDr. Pavel Pořízek z Kanceláře veřejného ochránce práv).

22

objektivně ohrožených zvýšenou nemocností (kam lze obecně zařadit i děti navštěvující školní zařízení). Částečné řešení představovalo navýšení kapesného žadatelům, ke kterému došlo novelizací vyhlášky upravující výši kapesného pro žadatele tak, že kapesné bylo navýšeno ze 16,- na 30,- Kč/den. Nicméně toto opatření pokrylo pouze omezenou část žadatelů, neboť zdaleka ne všem kategoriím žadatelů je kapesné vypláceno (např. žadatelům, kteří dostávají místo stravy finanční příspěvek ve výši životního minima, kapesné vypláceno není). Systémová řešení, o nichž se v průběhu roku uvažovalo a jednalo, např. snaha dosáhnout změny prostřednictvím nového zákona o veřejném zdravotním pojištění nebo novelizací zákona o azylu, byla směrována ke stejnému cíli, a sice aby byla tato skupina od poplatků osvobozena, popř. aby náklady spojené s úhradou poplatků nesl stát. Jak k tomu totiž uvádí i podnět Výboru pro práva cizinců16, následně schválený i Radou vlády pro lidská práva, nelze obecně považovat za etické, aby se do problémů s úhradou poplatků dostaly osoby, které z objektivních důvodů nemohou získat prostředky na jejich uhrazení z legálních zdrojů. Tato otázka byla ostatně rozebírána i v loňské Zprávě ČHV o stavu lidských práv.

Deficity ve vztahu k cizincům ze třetích zemí, kteří nejsou rodinnými příslušníky občanů EU/ČR, po dobu prvních pěti let pobytu v ČR

Nejzávažnější nedostatky ve vztahu ke zdravotní péči lze vysledovat u cizinců ze třetích zemí, kteří nejsou rodinnými příslušníky občanů EU/ČR, po dobu prvních pěti let pobytu na našem území17, a to proto, že jsou vyloučeni ze systému veřejného zdravotního pojištění (až na některé zákonem vymezené skupiny cizinců, zejména zaměstnance), bez rozlišování délky pobytu na území a míry příspěvku na tvorbu zdrojů ke krytí nákladů na zdravotní péči. Stejně tak se přistupuje k cizinci, který na území pobývá první rok na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sloučení rodiny, a stejně k osobě, která za týmž účelem pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu pátým rokem. Jde zejména o děti a další rodinné příslušníky cizinců, pobývajících na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, popř. výkonu samostatné výdělečné činnosti (nicméně i posledně uvedená kategorie je ze systému veřejného zdravotního pojištění vyloučena). Tito

16

Podnět Výboru pro práva k řešení problému s hrazením regulačních poplatků za lékařskou péči žadatelů o udělení mezinárodní ochrany primárně vychází ze zjištění veřejného ochránce práv (viz. http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?doc=1241), ale i z praxe nevládních organizací, působících v této oblasti. Usnesení, vycházející z podnětu, bylo schváleno Radou vlády pro lidská práva dne 18. září 2008. 17 Tzn. před možností využít ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců a získat povolení k trvalému pobytu po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.

23

cizinci tak musejí využívat komerčního zdravotního pojištění, které pokrývá citelně menší rozsah zdravotní péče než veřejné zdravotní pojištění, a není na ně právní nárok. S mnohými cizinci odmítají komerční zdravotní pojišťovny uzavřít odpovídající zdravotní pojištění (zejména jde o osoby nemocné a osoby starší 70 let).

Za zásadní a systémový nedostatek stávající právní úpravy lze považovat právě skutečnost, že na jedné straně pojišťovna nemá povinnost cizince pojistit, na straně druhé je však cizinec povinen pobývat na území zdravotně pojištěn, resp. má povinnost při pobytové kontrole prokázat „schopnost uhradit náklady zdravotní péče.“ Pokud toto pojištění nemá, dopouští se přestupku a může být sankcionován pokutou až do výše 3.000,- Kč. Pokud není cizinec zdravotně pojištěn, musí v případě sebemenšího ošetření platit v hotovosti ve smluvních cenách, které mohou dosáhnout velmi vysokých částek. Neexistence zdravotního pojištění může mít - kromě možných následků na zdravotním stavu dotyčné osoby - i závažný dopad na průběh rodinného života cizince, který může být pod tlakem budoucí úhrady vysokých finančních částek za sebemenší ošetření donucen až k opuštění území ČR.

Zároveň platí, že pokud je cizinec nemocný, resp. pokud se narodí cizinci dítě s vrozenou vadou či jiným závažným onemocněním, pojišťovna ho nepojistí. Tyto případy nejsou v praxi ojedinělé. Pojišťovna také neuzavře dlouhodobé smluvní zdravotní pojištění s cizinci, kteří jsou starší 70 let. Další systémový deficit představuje skutečnost, že pokud se cizincům pobývajícím na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů narodí dítě, musejí za ně do 60 dnů od narození podat žádost o stejný druh víza. K žádosti musí přiložit i doklad o cestovním zdravotním pojištění dítěte nebo čestné prohlášení, že uhradí náklady spojené s poskytnutím zdravotní péče dítěti, a to opět za situace, kdy pojišťovna nemá povinnost s dítětem smluvní zdravotní pojištění uzavřít (a v praxi bohužel k takovým případům u dětí narozených s vrozenými vadami či jiným onemocněním dochází). Navíc, péči o dítě v porodnici, velmi nákladnou, je zapotřebí uhradit v hotovosti. Pojišťovna dítě pojistí až po provedení zdravotních prohlídek a účinnost případné pojistné smlouvy se nevztahuje zpětně k datu narození dítěte. Nutnou zdravotní péči pak musejí hradit jejich rodiny, které toho často nejsou schopny18 anebo to pro ně znamená nesmírné finanční zatížení na mnoho let. Ministerstvo vnitra (v minulosti Cizinecká policie) nakonec ovšem často v těchto nejhorších případech

18

Poradna pro občanství se v praxi setkala s rodinami cizinců, jejichž dluh např. u fakultních nemocnic činil více než 1 mil. Kč, a to za pouhých několik týdnů péče o nově narozeného cizince.

24

dotyčnému dítěti udělí trvalý pobyt, čímž se dítě stane účastníkem veřejného zdravotního pojištění, takže náklady nakonec stejně nese příslušná zdravotní pojišťovna. Tento stav je v rozporu s Aktualizovanou koncepcí integrace cizinců v ČR,19 která již v roce 2005 identifikovala jako jednu z hlavních překážek v oblasti sociálně-ekonomické integrace „nemožnost podílet se na veřejném systému zdravotního pojištění u státních občanů třetích zemí nebo jejich rodinných příslušníků (zejména dětí).“20 Krom toho, od konce roku 2007, s novelizací zákona o pobytu cizinců,21 již nemůže rodinný příslušník občana ČR/EU (typicky manželé/manželky) žádat o povolení k trvalému pobytu ihned po získání statutu rodinného příslušníka, ale až „po 2 letech … nepřetržitého přechodného pobytu na území, pokud je nejméně 1 rok rodinným příslušníkem státního občana České republiky, který je na území přihlášen k trvalému pobytu, nebo rodinným příslušníkem občana jiného členského státu Evropské unie, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu na území.“ Rodinný příslušník občana ČR tak obecně může po dobu prvních dvou let pobývat na území pouze na základě povolení k přechodnému pobytu a po tuto dobu zároveň nemá přístup (s výjimkou zaměstnanců) do systému veřejného zdravotního pojištění. Tato osoba je tak po dobu prvních dvou let odkázána na komerční pojištění, se všemi výše popsanými riziky a nevýhodami.

Popsané problémy týkající se přístupu cizinců ke zdravotní péči si vzhledem ke své závažnosti nezasluhují menší zásah nežli systémové změny, a to v co nejkratším časovém horizontu. Je více než žádoucí, aby byl novelizován stávající zákon o veřejném zdravotním pojištění, popř. aby došlo k příslušným úpravám v novém zákoně, a to minimálně v tom smyslu, aby byl garantován přístup do systému veřejného zdravotního pojištění všem nezaopatřeným dětem cizinců mladším 18ti let, které pobývají na území ČR na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sloučení rodiny/povolení k dlouhodobému 19

Schválená usnesením Vlády ČR ze dne 8. února 2006 č. 126 ke Koncepci integrace cizinců v roce 2005 a obsažená v části III materiálu č.j. 118/06. Kromě toho vláda tímto usnesením schválila i Komplexní návrh dlouhodobých legislativních a praktických opatření - návrh cílů a opatření pro první fázi zavádění dlouhodobých legislativních a praktických opatření, obsažený v části III materiálu č.j. 118/06. 20 Tím je myšleno těch, kteří nejsou zaměstnanci na území ČR, nebo nemají na území ČR trvalý pobyt, nebo se jedná o občany státu, se kterým nemá ČR uzavřenou bilaterální smlouvu (nejčastěji smlouvu o sociálním zabezpečení), nebo se na tyto osoby nevztahuje Nařízení Rady (ES) č. 859/2003, které rozšiřuje používání ustanovení nařízení (EHS) č. 1408/71 a Nařízení č. 574/72 na státní občany třetích zemí (str. 28 Aktualizované koncepce). 21 S nabytím účinnosti zákona č. 379/2007 Sb., který novelizoval zákon o pobytu cizinců.

25

pobytu za týmž účelem; mezi diskutované návrhy patřil i požadavek na rozšíření osobní působnosti zákona o veřejném zdravotním pojištění i na všechny děti-cizince narozené na území České republiky, který je však odpovědnými orgány chápán jako kontroverzní, bez zohlednění imperativu v podobě nejlepšího zájmu dítěte. Dále by mělo dojít k rozšíření osobní působnosti zákona o veřejném zdravotním pojištění za určitých okolností i na cizince podnikající podle živnostenského zákona či na družstevníky a na rodinné příslušníky občanů ČR pobývající na území ČR na základě povolení k přechodnému pobytu.

Mezi další problémy, monitorované nevládními organizacemi, patřila i skutečná úroveň poskytnuté zdravotní péče, resp. její rozsah, přístup jednotlivých nemocnic, resp. konkrétních ošetřujících lékařů k pacientům z řad cizinců či s tím související problémy s registrací cizinců u jednotlivých specialistů.

2. Zaměstnávání cizinců a s tím související otázky

Snad nejvýznamnější změny postihly v loňském roce oblast zaměstnávání cizinců. V posledních letech a v podstatě ještě do nedávné doby bylo evidentní, že pracovní trh v České republice potřeboval novou pracovní sílu, kterou se snažil najít mimo jiné i v zahraničí. V této souvislosti bylo možné identifikovat vzrůstající zájem českého státu o zahraniční pracovníky. Důkazem tohoto trendu byl dlouho připravovaný systém zelených karet, který dostal konečnou podobu právě v roce 2008, stejně tak jako zjednodušení právní úpravy udělování povolení k získávání zaměstnanců ze zahraničí, úpravy v oblasti prodlužování platnosti povolení k zaměstnání a zavedení ochranné lhůty pro cizince přijíždějící do České republiky za účelem zaměstnání, v souladu s požadavky aktualizované Koncepce integrace cizinců.

Tyto legislativní změny byly obsaženy zejména v novele zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a také v souvisejících předpisech, a již v době svého vzniku se dočkaly značné kritiky, a to i ze strany nevládních organizací. Pokud jde o zaváděný a v loňském roce tvořený institut tzv. ochranné lhůty,22 ve své podstatě znamená, že cizincům, kteří na území České republiky po určitou dobu pracovali a ztratili zaměstnání bez vlastního zavinění, bude

22

Nejedná se o zcela nový institut. V ČR byl zavedený již v rámci Pilotního projektu Výběr kvalifikovaných pracovníků, kdy dává kvalifikovaným zahraničním odborníkům 45-ti denní ochrannou lhůtu při ztrátě zaměstnání.

26

platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání zrušena pouze tehdy, pokud jim ve lhůtě do 60 dnů ode dne následujícího po skončení pracovního poměru nebude vydáno nové povolení k zaměstnání.23 Cizinci, kteří splní tyto zákonné podmínky, tak nemusí po skončení zaměstnání opouštět území a mohou si v rámci této tzv. ochranné lhůty hledat nové zaměstnání. Za účel pobytu je v tomto smyslu považován nejen vlastní výkon zaměstnání podle vydaného pracovního povolení, ale i přiměřená doba po skončení tohoto zaměstnání, během níž si cizinec hledá zaměstnání nové. Právní postavení některých zaměstnaných cizinců se díky tomuto institutu do budoucna výrazně zlepšuje, protože na ztrátu zaměstnání byla jinak dle zákona automaticky vázána ztráta pobytu. Nicméně nastavení a šíře ochranné lhůty se zdají být, z pohledu řešených problémů, nedostatečné.

V často nejobtížnějším a nejsnáze zneužitelném postavení se nacházeli právě ti cizinci, kteří nesplňovali potřebnou roční podmínku výkonu zaměstnání24 a jako zcela nelogické se jeví neumožnění cizincům v ochranné lhůtě se zaregistrovat do evidence uchazečů o zaměstnání a pobírat podporu v nezaměstnanosti (pokud by měli podle zákona o zaměstnanosti na tuto dávku nárok). Bez vazby na dávky i na pomoc ze strany úřadů práce tak lze konstatovat, že samotná ochranná lhůta nezabrání cizinci před pádem do nelegálního postavení, ať už z důvodu výhodnosti či obav o holou existenci a uspokojení základních materiálních potřeb. Stejným problémem je v této souvislosti i skutečnost, že cizinci po ztrátě zaměstnání nebudou naplňovat zákonné podmínky na čerpání zdravotní péče v České republice z titulu své účasti na veřejném zdravotním pojištění a budou muset na dobu trvání ochranné lhůty uzavřít komerční zdravotní pojištění.25 Tyto úvahy však ve výsledné podobě institutu ochranné lhůty ke škodě věci nebyly zohledněny.

Pokud jde o program zelených karet, na toto téma se v roce 2008 rozpoutala poměrně široká diskuse, jejíž podstatou nebylo zda tento program zavádět, avšak jakým způsobem tak učinit. Kritici tohoto institutu hovořili o přílišné komplikovanosti systému, zbytečné administrativní 23

Důvody rozvázání pracovního poměru nezaviněné cizincem se rozumí důvody, pro které může podle zákoníku práce dát zaměstnavatel cizinci výpověď z tzv. organizačních nebo zdravotních důvodů nebo pro které může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr. Ochranná lhůta se bude vztahovat i na případy, kdy z výše uvedených důvodů dojde k rozvázání pracovního poměru dohodou. 24 Ochranná lhůta se vztahuje pouze na cizince s dlouhodobým pobytem nad 90 dnů, nikoliv však na cizince s vízem nad 90 dnů. Dlouhodobý pobyt je možné získat po roce trvání pobytu na vízum nad 90 dnů. V jiném postavení jsou, resp. budou držitelé zelených karet. Pro ně bude ochranná lhůta platit za určitých okolností už v prvním roce pobytu v ČR. 25 Pokud tak totiž neučiní, nebude zajištěna úhrada nákladů případné zdravotní péče a taková skutečnost může být důvodem pro zahájení řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu cizince na území České republiky, a to i v průběhu této ochranné lhůty.

27

náročnosti a o nelogickém omezení seznamu zdrojových zemí žadatelů. To všechno doplňovali úvahami o tom, že na jedné straně stát investoval a do budoucna i plánoval investovat nemalé prostředky a energii na to, aby do země přilákal potřebné cizí pracovní migranty, na straně druhé však opomíjel ty z nich, kteří se už na území nacházejí a jsou zde už svým způsobem integrovaní, a to jak legálně pobývající, tak i nelegální migranty, jimž byla možnost vstupu do systému zelených karet nakonec odepřena. To vše přesto, že záměr najít nějaké řešení problému neregulérně pobývajících migrantů zazněl v souvislosti s plánovaným zavedením zelených karet i z úst ministra práce a sociálních věcí.

V průběhu roku 2008 však došlo k nečekanému obratu. Finanční krize a její odraz v podobě hospodářské recese učinily úvahám o otvírání pracovního trhu cizincům přítrž a dá se předjímat, že diskutovaný program zelených karet, přijatý v loňském roce a spuštěný počátkem roku 2009, nebude hrát významnější roli v české migrační strategii. Jak vyplývalo z informací, prezentovaných zejména v poslední čtvrtině roku 2008 v médiích, o práci přicházelo každý den mnoho osob, přičemž mezi ně patřily stovky až tisíce zahraničních dělníků, kteří byli na žebříčku propuštěných na prvním místě, zájem na importu další cizí pracovní síly tudíž začal rapidně upadat.26

V této souvislosti se zastavme u jednoho z nejkontroverznějších témat ve vztahu k zaměstnávání cizinců, které přetrvávalo v průběhu celého loňského roku a eskalovalo v důsledku hospodářské recese koncem roku 2008 do problémů takřka neúnosných rozměrů, spojených se situací propouštěných zaměstnanců ze třetích zemí. Jde o tzv. agenturní zaměstnávání,27 které vykazovalo četné nedostatky, jež přímo vycházejí z nedokonalostí právní úpravy a v konečných důsledcích mohou vést a také vedly až k porušování lidských práv v konkrétních případech.28

26

Ovšem až na výjimky, které tvořily a tvoří nejrůznější zprostředkovatelské agentury, jejichž jediným zájmem je inkasovat co nejvíce peněz od případných zaměstnanců. Neváhají proto i za stávající krize přivážet další a další zahraniční dělníky, pro něž není možné najít zaměstnání. 27 Princip agenturního zaměstnávání je založen na trojstranném právním vztahu, jehož účastníky jsou zaměstnanec, agentura práce jako zaměstnavatel a uživatel, tj. fyzická či právnická osoba, která si pracovní sílu zaměstnance od agentury pronajímá a využívá ji k plnění svých úkolů. Agenturní zaměstnávání je jednou ze zákonem povolených forem zprostředkování zaměstnávání. 28 Blíže viz Zpráva z projektu : Vietnamští dělníci a dělnice v českých továrnách. La Strada, 2008. Závěry, které vyplývají z jednotlivých terénních rozhovorů, jsou natolik znepokojující, že nutně vedou k úvahám, které se dotýkají samotného smyslu a funkčnosti systému agenturního zaměstnávání v rámci tuzemského trhu práce. Výsledky projektového výzkumu jednoznačně prokázaly porušování práv vietnamských dělníků v rámci systému agenturního zaměstnávání. Ke stažení na : http://www.strada.cz/download/files/Vietnamstidelnici.pdf.

28

Docházelo tak ke zřetelnému znevýhodňování a vykořisťování mnohých cizinců, působících v rámci agenturního zaměstnávání, kdy se tito agenturní zaměstnanci ocitli v pozici levné pracovní síly, která vykazovala pod tlakem okolností vyšší výkonnost, ochotu tvrdě pracovat i za ztížených podmínek či za podmínek jednoznačně nerovných ve srovnání s českými zaměstnanci stejné firmy, a závislost na zaměstnavateli až otrockého typu. Tato závislost byla očividně zapříčiněna řadou faktorů, ať už snahou co nejrychleji splatit dlužnou částku (často zatíženou vysokým úrokem), kterou tito cizinci vynaložili výměnou za možnost působení na českém trhu práce, či obavou ze ztráty zaměstnání s následnými negativními důsledky.29 Situaci komplikoval i fakt, že v některých případech (u zahraničních agentur z nečlenských zemí EU) je např. porušování pracovních podmínek agenturních zaměstnanců nepostižitelné, a to vzhledem k (ne)aplikaci právního řádu ČR na konkrétní pracovněprávní vztah.

Ruku v ruce s tím pak bylo možné identifikovat i snižování standardů zaměstnaneckých práv jak cizích, tak i českých pracovníků, a s tím související nárůst xenofobie. V této souvislosti se dále hovořilo o možném rozsáhlém rozmachu trestné činnosti, včetně tak závažných deliktů jako je například obchodování s lidmi, a o jiném, v demokratickém státě nepřijatelném způsobu chování jednotlivých subjektů.

Odpovědné orgány se na obecně známou neuspokojivou situaci v oblasti agenturního zaměstnávání pokusily odpovědět úpravou právních předpisů, spočívající ve zpřísněném dohledu nad činností jednotlivých agentur, nicméně lze předjímat, že ani změny legislativy, účinné od 1. ledna 2009, nevyřeší uspokojivě množství problémů, které je s agenturním zaměstnáváním spojeno a které svědčí o konstantním porušování relevantních právních předpisů a lidských práv v konkrétních případech.

Stát se dále pokusil o reakci na dopady ekonomické krize do oblasti zaměstnávání cizinců a na skutečnost, že geometrickou řadou začal stoupat počet propuštěných zaměstnanců ze třetích zemí. Koncem roku 2008 tudíž přišel s několika návrhy, které začaly dostávat konkrétní podobu až počátkem roku 2009 a jejichž podstatou je především přimět propuštěné

29

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že oproti ostatním zaměstnancům se cizinci na trhu práce ocitají ve specifickém, v mnoha směrech zranitelnějším, postavení. To typicky platí právě u tzv. agenturních zaměstnanců. Agenturní zaměstnávání jako jedna z nejvýraznějších forem tzv. prekérního pracovního poměru se vyznačuje extrémně nízkou mírou právní jistoty na straně zaměstnance. Agenturní zaměstnávání, byť podle zákona legální, se z právního pohledu výhodnosti a stability pro samotné cizince jeví za současných podmínek jako vysoce rizikové.

29

cizince k opuštění republiky.30 I stát si totiž začal uvědomovat, že se z řady cizinců, kteří zde dosud pobývali legálně za účelem zaměstnání či podnikání, stanou cizinci bez pobytového oprávnění. Škoda jen, že k podobnému kroku nepřistoupil jednak dříve a jednak i v případech těch osob, které již v minulosti svá oprávnění k pobytu ztratily, nyní se na našem území pohybují ve sféře šedé ekonomiky, a chtěly by se navrátit do země původu. V tomto kontextu pak úvahy o beztrestném výjezdu, s nimiž opakovaně i v roce 2008 přišly nevládní organizace,31 dostávají další rozměr a nabývají na důležitosti. Nezbývá než doufat, že i takto formulované opatření nalezne dříve či později své místo mezi dalšími nástroji na omezení nelegální migrace.

3. Přezkum správních rozhodnutí

Správní vyhoštění a problémy s ním spojené Institut správního vyhoštění a problematika s ním spojená se pravidelně objevuje ve všech zprávách o stavu lidských práv v České republice. Dlouhodobě se jedná o jeden z nejpalčivějších problémů cizinecké problematiky, na který nevládní organizace upozorňují a který se snaží změnit. Institut správního vyhoštění obsahuje několik rovin, na které je potřeba upozornit. Jedná se jednak o jeho disproporční udělování ze strany cizinecké policie, kdy i často neúmyslné a nepatrné porušení zákona vede k udělení správního vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců je komplikovanou a velmi často novelizovanou právní normou. I pro člověka, který má právnické vzdělání, je velmi obtížné se v něm orientovat. Velmi snadno tak dochází k situacím, kdy se cizinec ocitne na území bez pobytového oprávnění. V případě, že je kontrolován policií nebo se dokonce sám na policii dostaví, aby tuto situaci řešil, dostává správní vyhoštění nebo je dokonce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (detenční zařízení). Z pohledu takového cizince je nepatrný přestupek či pouhá neznalost zákona trestána opatřením, které významnou měrou zasahuje do jeho práv a svobod, nehledě na skutečnost, že v řadě monitorovaných případů loňského roku se jednalo o udělení správního vyhoštění osobám s rozvinutým rodinným životem. Ani neoprávněně pobývajícímu cizinci s rodinným životem v České republice by ale nemělo být vydáno správní vyhoštění; mělo by 30

Blíže viz materiál MV ČR „Zajištění bezpečnostní situace České republiky v souvislosti s propouštěním zahraničních pracovníků v důsledku hospodářské krize“ ze dne 21. 1. 2009. Projekt dobrovolných návratů, schválený vládou na základě předloženého materiálu, je pro cizince otevřen od 16. února 2009 a platí prozatím pro prvních 2000 zájemců o návrat domů, zajištěný českými úřady a doplněný motivační finanční částkou. 31 Podnět Výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva k částečnému řešení situace cizinců pobývajících v ČR neoprávněně, který navrhoval zavedení tzv. beztrestného výjezdu pro určité skupiny cizinců bez oprávnění k pobytu, byl schválen tímto výborem dne 15. 9. 2008. Radou vlády však bylo odhlasováno jeho navrácení do výboru, především pro kategorické záporné stanovisko resortu ministerstva vnitra.

30

mu být podle zákona o pobytu cizinců vydáno vízum za účelem strpění pobytu. Z tohoto víza by, nyní již oprávněně pobývající, cizinec využil ustanovení zákona o pobytu cizinců, podle něhož lze získat vízum nebo povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny.

Problematickým aspektem správního vyhoštění je i skutečnost, že je velice obtížné dosáhnout zrušení takového rozhodnutí. Jedná se především o případy žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří před podáním žádosti pobývali na území nelegálně a při podání žádosti o mezinárodní ochranu jim bylo uděleno několikaleté správní vyhoštění. V postavení žadatele o mezinárodní ochranu pak mohou strávit na území i několik let, za tuto dobu se například ožení či vdají a narodí se jim děti. V případě, že jim mezinárodní ochrana není udělena, pak musejí z území České republiky, respektive z území Evropské unie, vycestovat, a to i přesto, že jejich dítě a manžel/ka jsou občany České republiky. Zákon o pobytu cizinců nicméně pamatuje i na možnost následného zrušení účinku správního vyhoštění, jestliže nastaly nové skutečnosti znemožňující vycestování cizince po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Tyto důvody znemožňující vycestování mohou být založeny právě na existenci rozvinutého soukromého a rodinného života cizince v ČR. Připomeňme, že konstatování existence těchto důvodů je v rukou Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, tedy nikoli represivně naladěné cizinecké policie. Pojem práva na respektování soukromého a rodinného života je nutno vykládat v jeho mezinárodněprávním významu, zejména v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správní orgán ani nemůže postupovat jinak s ohledem na ustanovení čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a musí normu mezinárodního práva přednostně použít.

Bohužel ne vždy odpovídá současná praxe výše uvedenému ústavně konformnímu výkladu. Policie České republiky často vydávala rozhodnutí o správním vyhoštění také cizincům, kteří mají v České republice rozvinutý soukromý a rodinný život. Mnohdy se tak dělo z prostého důvodu, že řízení o správním vyhoštění je zautomatizovaným, velmi rychlým procesem, v němž nejsou objasněny individuální okolnosti na straně cizince, které by mohly být pro něj pozitivně posouzeny. Správní vyhoštění bylo udělováno na maximální zákonem povolenou délku a výjimkou nejsou ani případy, kdy účinky správního vyhoštění trvají také u cizinců, kteří realizují svůj rodinný a soukromý život na území ČR i déle než 5 let. Útěchou snad může být, že v průběhu roku 2008 bylo na žádost cizinců vydáno několik nových rozhodnutí o

31

správním vyhoštění, v nichž se konstatuje nemožnost jejich vycestování právě s poukazem na rozvinutý a úřady pečlivě prověřený rodinný život cizince v ČR.32

Do právní úpravy soudního přezkumu správního vyhoštění v roce 2008 zasáhl významným způsobem Ústavní soud. V této oblasti tak došlo k výraznému a nevládními organizacemi vítanému posunu směrem k větší ochraně práv cizinců. Ústavní soud totiž svým nálezem zrušil ustanovení33 zákona o pobytu cizinců, které vylučovalo některá rozhodnutí o správním vyhoštění ze soudního přezkumu. Návrh na zrušení ustanovení zákona podal Nejvyšší správní soud, když poukázal na to, že dosud neexistoval žádný objektivní a nestranný mechanismus k prověření oprávněnosti vyhoštění. Rozhodování tak nebylo transparentní a otevíral se prostor pro případnou korupci. Ústavní soud pak na podnět Nejvyššího správního soudu shledal, že "dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Vyloučení rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který se na území České republiky zdržoval neoprávněně, podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, je v rozporu s uvedeným článkem Listiny, neboť se jedná o správní rozhodnutí způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, např. práva na život podle čl. 6 Listiny, zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle čl. 7 Listiny nebo práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny“.34

Výše uvedený nález Ústavního soudu je zásadním krokem ke zlepšení postavení cizinců, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění jsou nyní přezkoumatelná ve správním soudnictví, což odpovídá standardu demokratické společnosti. „I tito lidé musejí mít právo na to, aby jejich situaci posoudil nejen úředník ministerstva vnitra, ale aby se mohli alespoň v jednom stupni obrátit na nezávislý soud. I kdyby jenom jeden ze 100 nebo jeden z 1000 uspěl v soudním řízení, bude učiněno spravedlnosti za dost", řekl k nálezu Ústavního soudu jeho

32

Podrobněji viz Rozumek, M., Rozumková, P., Burdová Hradečná P., Právo cizince bez pobytového oprávnění na respektování rodinného a soukromého života v hostitelské zemi, viz např. na adrese http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2103576. 33 Jde o nález Pl ÚS 26/07. Konkrétně se jedná o zrušení ustanovení § 171 odst. 1 písmeno c) zákona o pobytu cizinců. Pro podrobné znění nálezu Ústavního soudu viz např. http://www.profipravo.cz/index.php?page=article&id_category=16&id_article=252578&csum=60bd1d47. 34 Tamtéž.

32

předseda JUDr. Pavel Rychetský.35

Odkladný účinek některých žalob v řízení o mezinárodní ochranu

Při aplikaci zákona o azylu, konkrétně jeho ustanovení týkajícího se možnosti odvolání, se proti negativnímu rozhodnutí ministerstva vnitra, jímž bylo řízení o mezinárodní ochraně zastaveno, nebo kterým byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná - protože žadatel pochází ze země, kterou Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo má více než jedno státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož občanství má - dochází k porušení jednoho ze základních lidských práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Článek. 38 odst. 2 Listiny stanoví že, každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Proti takovýmto rozhodnutím má sice cizinec (žadatel o mezinárodní ochranu) možnost podat žalobu ve správním soudnictví, tato však nemá odkladný účinek. Cizinci pak není ve většině případů prodlouženo vízum (výjezdní příkaz) a je nucen vycestovat z území České republiky. V praxi pak dochází k situaci, kdy cizinec nemá možnost vyčkat na území na konečný verdikt soudu a tím zcela dochází k popření jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti. V konečném důsledku pak dochází k porušení jednoho z klíčových práv zaručených Úmluvou o právním postavení uprchlíků, kterou je Česká republika vázána, a konkrétně k porušení čl. 33 této Úmluvy (zásada non-refoulement).

Zákon. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, zakotvuje právo žalobce podat návrh na přiznání odkladného účinku, čímž je účinnost napadeného rozhodnutí pozastavena. V praxi však soud, přestože je povinen o tomto návrhu rozhodovat přednostně, nestihne ve lhůtě platnosti oprávnění k pobytu (výjezdního příkazu) cizince vydat patřičné usnesení, a cizinec je v takovémto případě odkázán zcela na libovůli policie, jestli v jeho případě rozhodne o existenci důvodů pro prodloužení pobytu či nikoliv.

Mohou tak nastat případy, kdy soud sice vyhoví návrhu o odkladném účinku, ale cizinec se již na území České republiky nenachází a nemůže se tak efektivně domáhat svých práv. V případě, že soud shledá podanou žalobu jako důvodnou, cizinec však již byl donucen vycestovat do země původu či do jiné země, kde je jeho život ohrožen, případně mu hrozí 35

Viz článek „Oprávněnost vyhoštění cizinců budou zkoumat soudy“, ze dne 17.12.2008, na http://www.ceskenoviny.cz/tema/index_view.php?id=350561.

33

mučení či jiné nelidské zacházení, dochází k porušení mezinárodních závazků České republiky. Česká republika tak v těchto případech zcela rezignovala na závazek non refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, kterou je Česká republika vázána již od roku 1993. Jedná se o mezinárodní úmluvu podle čl. 10 Ústavy České republiky, který zakotvuje aplikační přednost úmluvy před zákonem. Trváme na tom, že odkladný účinek by měl být zachován u všech žalob ve věcech mezinárodní ochrany, jelikož jeho vyloučením je výrazně omezována faktická realizace ústavního práva na soudní přezkum.

Zákonnost zajištění Zajištění v tomto případě znamená zbavení svobody pohybu cizince. Nevládní organizace opakovaně kritizují, že ačkoliv zákon stanoví i pravidla soudního přezkumu zákonnosti zajištění, tato pravidla se pohybují pouze v teoretické rovině, jelikož s ohledem na délku soudních řízení od nich nelze spolehlivě očekávat splnění jejich funkcí. Připomeňme, že cizince je možné zajistit na základě správního rozhodnutí, vydaného orgány policie, přičemž toto správní rozhodnutí není podrobeno automatickému přezkumu zákonnosti zajištění. Dožaduje-li se cizinec soudního přezkumu zákonnosti zajištění, z praxe je zřejmé, že nemůže očekávat výrok soudu dříve, než vlastně skončí samotné zajištění, a to s ohledem na pomalou činnost soudů v této oblasti. Soudní přezkum zákonnosti zajištění je tak jednoznačně neefektivní.

Znovu zdůrazňujeme, tak jako i v loňské Zprávě, že otázka zajištění představuje skutečný problém, který provází jak oblast azylu, tak i oblast cizineckou, ať už jde o bezprecedentní zajišťování nezletilých, definované podmínky detence v přijímacích střediscích či formulaci ustanovení o zajištění v souvislosti s vycestováním cizince z území.

Pokud jde o zajišťování žadatelů o mezinárodní ochranu v přijímacích střediscích, v tomto smyslu musíme upozornit na skutečnost, že dne 27. listopadu 2008 vydal Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozsudek v případu Mohamed Magdi Mansour Rashed versus Česká republika (stížnost č. 298/07) a konstatoval porušení článku 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudek potvrdil právní názor českého veřejného ochránce práv, který se zabýval stížnostmi žadatelů o azyl, a v červnu 2007 vydal zprávu poukazující na pochybení úřadů. Egyptský občan Mohamed Magdi Mansour Rashed přiletěl v srpnu 2006 na letiště Praha-Ruzyně a projevil úmysl požádat o azyl. Byl proto 34

umístěn do přijímacího střediska v tranzitním prostoru letiště a posléze přemístěn do tzv. detašovaného pracoviště ve Velkých Přílepech, kde byl držen do dubna 2007. Teprve poté byl vrácen do Přijímacího střediska Praha-Ruzyně a v červnu 2007 mu bylo umožněno vrátit se do Egypta. Ve svém podání Evropskému soudu pro lidská práva namítal, že jeho držení ve středisku Velké Přílepy bylo protiprávní a jeho stížnost na tuto protiprávnost nebyla vyřízena přiměřeně rychle. Poukazoval na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – konkrétně článku 5, odstavec 1 (právo na svobodu a osobní bezpečnost) a odstavec 4 (právo na rychlé rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody).

Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění rozsudku potvrdil, že poměry, za nichž byli žadatelé o azyl drženi v Přijímacím středisku na letišti Praha-Ruzyně, resp. Velké Přílepy, byly v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud konstatoval, že stěžovatel neměl k dispozici žádný prostředek nápravy, na základě kterého by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody. V případě Mohameda Magdi Mansoura Rasheda nebylo po celou dobu deseti měsíců jeho zadržování ve středisku Velké Přílepy vydáno žádné rozhodnutí. Zákon proto nemohl sloužit jako dostatečný základ pro stěžovatelovo zbavení svobody.36

4. Další důležité otázky cizineckého a azylového práva

Trest vyhoštění Takřka nejčastějším trestem, udělovaným cizincům českými soudy, je trest vyhoštění, ať už za maření výkonu úředního rozhodnutí (zpravidla nerespektování již dříve uděleného správního vyhoštění), za jiné trestné činy související s migrací či obecně za další trestní delikty. I v této oblasti však není situace uspokojivá a je otázkou, v kolika případech, které 36

V období od května do října 2006 čelila Česká republika velké vlně hromadného příjezdu žadatelů o azyl egyptské národnosti, a jelikož v době příjezdu stěžovatele již kapacita přijímacího střediska v tranzitním prostoru letiště Praha-Ruzyně nestačila tomuto náporu, byl stěžovatel dne 10. září 2006 přemístěn do tzv. „detašovaného pracoviště přijímacího střediska v tranzitním prostoru mezinárodního letiště“ ve Velkých Přílepech. Stěžovatel z důvodu tvrzené nezákonnosti pokračujícího zbavení své svobody a proti přemístění do Velkých Přílep podal správní žalobu, kterou však Městský soud v Praze v lednu 2007 odmítl pro věcnou nepříslušnost, neboť podle jeho názoru by o žalobě měl rozhodnout soud v řízení podle § 200o a násl. občanského soudního řádu. Nejvyšší správní soud ovšem v listopadu 2007 toto rozhodnutí zrušil s tím, že o žalobě stěžovatele je třeba rozhodnout ve správním soudnictví, a procesní postup upravit tak, aby bylo možné dostát požadavku na urychlené rozhodnutí vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy. Ve středisku ve Velkých Přílepech stěžovatel bez možnosti toto středisko opustit zůstal do června 2007, kdy se v rámci programu dobrovolné repatriace, po definitivním zamítnutí jeho žádosti o azyl Nejvyšším správním soudem v květnu 2007, vrátil zpět do Káhiry. Blíže viz stanovisko Ministerstva spravedlnosti, dostupné na : http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=286224.

35

unikly pozornosti nevládních organizací, došlo v případě naplnění tohoto trestu k závažným dopadům do života jednotlivce, a to v intencích života či smrti.

Na jednom z loňských případů, které se nevládní organizaci, konkrétně Českému helsinskému výboru, podařilo podchytit, je možné demonstrovat chybný postup soudů nižší instance. Pan Zulfiquar Ali z Pákistánu, jemuž v Pákistánu hrozí mučení a trest smrti za neúmyslné zabití policisty při násilném potírání protivládní demonstrace, vstoupil na území České republiky na falešný cestovní doklad, aby následně požádal o udělení mezinárodní ochrany.

Falešný

cestovní doklad však byl odhalen a cizinec byl za padělání a pozměňování úřední listiny odsouzen nejprve trestním příkazem k trestu vyhoštění na 5 let, posléze rozsudkem k trestu vyhoštění na neurčito. Český helsinský výbor v této věci vedle jiného podával podnět ministrovi spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona z toho důvodu, že soud nezkoumal, zda nejsou na straně odsouzeného zákonné překážky pro uložení trestu vyhoštění, konkrétně riziko mučení či trestu smrti, podloženo zprávou o stavu lidských práv v Pákistánu a konkrétními okolnostmi případu. Ministr spravedlnosti se s podnětem ztotožnil a stížnost podal. V listopadu 2008 pak byla argumentace nevládní organizace potvrzena Nejvyšším soudem ČR, který konstatoval nezákonnost rozhodnutí, rozsudkem zrušil obě rozhodnutí obvodního soudu a dal mu pokyn zjistit, zda nejsou dány překážky pro uložení vyhoštění, zejména s ohledem na zprávu Českého helsinského výboru.

Extradice Specifickým a velmi závažným problémem je pak vydávání (extradice) cizinců k trestnímu řízení do států, které nejsou členy EU, bezprostředně se dotýkající práv osob v jurisdikci České republiky. Zde byly vysledovány výrazně kontroverzní prvky, resp. excesy, a to zejména při posuzování hlediska záruk lidských práv pro vydávanou osobu v dožadující zemi. Justiční praxi v této oblasti v loňském roce sledoval Český helsinský výbor, kterému se také podařilo vlastní intervencí některým nejvážnějším zásahům úspěšně zabránit a pravděpodobně tak zachránit konkrétní cizince od nebezpečí trestu smrti či krutého a nelidského zacházení.

Situace na úřadovnách cizinecké policie Tak jako každý rok bohužel ani letos mezi výčtem problémů nechybí situace na úřadovnách cizinecké policie. Situace si na základě konkrétního podnětu všiml i veřejný ochránce práv a zahájil v tomto smyslu šetření. Jak je patrné z jeho sdělení, špatná situace konkrétně v Inspektorátu cizinecké policie v Praze přetrvávala i po přemístění úřadovny na nové 36

pracoviště v ulici Koněvova, přestože je úřad lépe vybaven cizojazyčnými tiskopisy, formuláři. V některých momentech byl sice úřad schopen zvládnout nápor cizinců a po určitou dobu fungovalo i vydávání pořadových čísel pro žadatele po celou dobu úředních hodin, takže se dostalo na všechny cizince, kteří v daný den přišli. Zlepšení však bylo jen dočasné a problémy vypukly znovu. V podnětech, které ochránce dostával, jsou opakovaně zmiňovány nejen fronty tvořící se od pozdních nočních nebo brzkých ranních hodin, ale i námitky, že krátce po začátku úředních hodin (např. již v 8 hodin ráno) je zastaven výdej pořadových čísel, bez nichž není možné žádost podat. Na podstatnou část čekajících se tak nedostane, ale na úřadovně se přitom pohybují osoby nabízející pořadová čísla k prodeji. Nastává tak situace, že pokud si cizinec pořadové číslo nezaplatí, není schopen svou žádost vyřídit ani při několika návštěvách. Vzhledem k tomu, že veškerá prováděná opatření měla vždy jen krátkodobý efekt a šlo většinou o jednorázové kroky, přijímané často až pod mediálním tlakem, ochránce se obrátil na ministra vnitra a policejního prezidenta se žádostí o informaci, jaké systémové kroky hodlají podniknout, aby se situace zlepšila trvale.37

Činnost konzulátů při udělování víz Stejně tak lze ocenit zahájení šetření veřejného ochránce práv z vlastní iniciativy, které se týkalo činnosti konzulátů při udělování víz. Není tajemstvím, že vízový proces na zastupitelských úřadech je netransparentní a z pohledu mnohých i zatížený korupcí či alespoň mírně řečeno nestandardními postupy. Ochránce mj. zjistil, že konzuláty ve vízovém procesu nepostupují jednotně, i že na webových stránkách jednotlivých konzulátů chybí přesné informace o vízovém procesu. Poskytování informací a vlastní proces žádání o vízum by měl být prezentován a realizován takovým způsobem, aby v maximální míře umožňoval cizinci podat žádost o vízum sám, bez prostředníka. Stávající podoba a nedostupnost komplexních informací podle ochránce nutně vede k využívání nejrůznějších zprostředkovatelů, kteří z podávání žádostí o vízum profitují. Celý proces pak vyvolává pochybnost o rovném přístupu k žadatelům, o efektivnosti a předvídatelnosti činnosti správních úřadů.38 Ke znepokojujícím závěrům dospěl ochránce i při zkoumání pohovorů na konzulátech, když ve výsledcích svého dosavadního šetření uvedl, že není jasné, jakými pravidly se pohovory řídí. V případech, kdy se pohovory konají (vízum k pobytu nad 90 dnů), je sice pořizován záznam, nicméně tento záznam není autorizován podpisem žadatele. Neexistuje tak kontrolní mechanismus, který by umožnil zpětně ověřit autenticitu záznamu pohovoru a může tak snadno dojít ke 37 38

Blíže viz http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/index.php&doc=1427. Blíže viz http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/index.php&doc=1317.

37

zpochybňování obsahu pohovoru ze strany žadatele o vízum, aniž by existoval nástroj k vyvrácení takového tvrzení. V případech krátkodobých víz pak dokonce není záznam o pohovoru vůbec pořizován. Důvody pro neudělení víza jsou značně omezené a neudělení víza je přezkoumatelné v rámci správního soudnictví. Jestliže však neexistuje záznam o pohovoru, na základě kterého byla žádost o vízum zamítnuta, může být takové rozhodnutí konzulárního úřadu jen obtížně přezkoumatelné.39 Stejně tak ochránce v loňském roce kritizoval činnost tzv. callcenters, jejichž prostřednictvím se žadatel musí předem objednat na konzulátní oddělení. Některé konzuláty provádějí „objednávání“ žadatelů samy, jiné k tomu využívají soukromé agentury, přičemž právě činnost soukromých agentur, provozujících tuto službu pro české konzulární úřady, není vždy transparentní. O společnostech nejsou veřejně přístupné jakékoliv bližší informace. Problematická je i skutečnost, že telefonická registrace, která je podmínkou pro podání žádosti o vízum, je zpoplatněna. Přestože provoz callcentra vyžaduje určité náklady, v tomto případě je poplatek fakticky vybírán za přístup ke správnímu úřadu, což nemá oporu v žádném zákoně.

Jak je patrné z výše uvedeného, v této oblasti by rozhodně mělo dojít k radikálním zákonným změnám, které by zamezily rozhodovací libovůli zastupitelských úřadů a policie při rozhodování o udělení vstupních víz do České republiky.

Problematika nezletilých cizinců bez doprovodu v roce 2008

Nezletilí cizinci bez doprovodu jsou osoby mladší osmnácti let, které se nacházejí na území České republiky bez zákonných zástupců. Jedná se o velmi zranitelnou skupinu migrantů, kteří vyžadují zvláštní ochranu a přijetí ze strany státních orgánů. Vzhledem k současným migračním trendům dochází i u této skupiny migrantů ke změnám.

Již tradičně tvořili i v roce 2008 největší skupinu nezletilých cizinců bez doprovodu žadatelé o mezinárodní ochranu. V posledních dvou letech však dochází ke změně, kdy se nejpočetnější skupinou stávají nezletilí cizinci bez doprovodu, kteří zůstávají v cizineckém režimu a o mezinárodní ochranu nežádají. V této souvislosti je také nutné poukázat na skutečnost, že se proměňuje složení této skupiny. V současné době dochází stále častěji k

39

Blíže viz Pořízek, P. : Několik problémových momentů vízového procesu anebo z praxe Kanceláře veřejného ochránce, časopis Hostis, č. 4/2008, Praha, prosinec 2008, popř. http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?back=/cinnost/index.php&doc=1318.

38

tomu, že nezletilí vstupují na území České republiky se svým zákonným zástupcem a až během pobytu na území je z různých důvodů zákonný zástupce opouští nebo jsou z jeho/její péče odebíráni rozhodnutími soudů. Jedná se o případy, kdy zákonný zástupce zemře, onemocní, případně dítě opustí a zanechá na území. Stále častěji také jde o případy, kdy se dítě dopouští trestné činnosti, zákonný zástupce neposkytuje dostatečnou péči a dítě tedy musí být z rodiny odebráno. V souvislosti se změnou situace se ukazuje, že systém péče o nezletilé bez doprovodu není dostatečně připraven na tyto okolnosti.

Zařízení pro děti - cizince (diagnostický ústav, dětský domov se školou, výchovný ústav, středisko výchovné péče, základní škola a praktická škola) je zařízení, které je mimo jiné výchovným ústavem a mělo by tedy být připraveno přijímat děti s výchovnými problémy. Skutečností však je, že po technické, personální a v neposlední řadě ani finanční stránce toto zařízení výchovnou funkci neplní a není schopno přijímat děti se zásadními výchovnými problémy. Nicméně standardní výchovné ústavy nejsou specializované na přijímání cizinců s jazykovou bariérou a může tak docházet k situacím, kdy odmítají dítě umístit. Je tedy na samotném Zařízení pro děti - cizince, aby tuto situaci ve spolupráci se svým zřizovatelem MŠMT řešilo, neboť se dá předpokládat, že počet takových případů bude narůstat spolu se zvyšujícím se počtem rodin cizinců žijících na území České republiky.

Jak je již naznačeno výše, vzhledem k měnícím se trendům u této skupiny migrantů vyvstávají nové závažné problémy. V roce 2008 se pozornost zainteresovaných subjektů přesouvá na rodiny cizinců, neboť dochází k nárůstu dětí zanechaných na území rodiči. V souvislosti s finanční krizí, kdy dochází k propouštění cizinců, někteří z nich umísťují své děti do ústavní péče a zanechávají je na území ČR. Motivy těchto rodičů jsou různé, ať už nemožnost své děti uživit či snaha zajistit jim lepší život. Je však nutné upozornit na skutečnost, že pravděpodobně ne všechny takto opuštěné děti jsou zanechány v ústavní péči. Objevily se totiž i případy, kdy rodiče nechávaly děti u známých či úplně cizích lidí. Takovéto děti jsou velmi ohrožené a mohou se lehce stát oběťmi obchodu s lidmi či jiné formy zneužívání. V neposlední řadě se také objevily problémy s určováním identity takto opuštěných dětí, protože mnohdy u sebe neměly rodný list, cestovní pas ani žádný jiný doklad totožnosti.

Z významných případů za rok 2008 je nutné upozornit na realizovanou deportaci nezletilého chlapce bez doprovodu z Vietnamu, který byl zajištěn v Zajišťovacím zařízení pro cizince v Bělé - Jezové. Deportace chlapce proběhla během tří dnů, neboť jeho návrat byl realizován na 39

základě čerstvě uzavřené Readmisní dohody40 s Vietnamem. Chlapec opakovaně uváděl, že se do Vietnamu vrátit nechce. V tomto případě byl opatrovník pro zajištění informován v den návratu, několik hodin před odletem. Orgán sociálně-právní ochrany dětí byl informován s malým předstihem, ale nijak nezareagoval. Chlapec tak byl vrácen do Vietnamu bez toho, aby bylo zajištěno přijetí v zemi původu, čímž došlo k porušení zákona o sociálně právní ochraně dětí a Úmluvy o právech dítěte.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že je povinností policie včas a řádně informovat o plánované deportaci opatrovníka nezletilého a je povinností opatrovníka zabránit takovému návratu, který nesplňuje požadavky Úmluvy o právech dítěte a dalších zákonů. V tomto smyslu tak lze naléhavě apelovat na příslušné odpovědné orgány, aby jejich jednání do budoucna nevedla k závažným porušením mezinárodněprávních dokumentů.

Readmisní dohody

Skutečnost naznačená výše, a sice extrémně rychlé uskutečnění deportace cizinců, se v loňském roce netýkala pouze nezletilých cizinců bez doprovodu. Jak se zdá, readmisní dohody slouží k vyhošťování cizinců ve stále stoupajícím procentu případů, přičemž ne vždy je tento proces transparentní a především garantující práva cizincům, která mohou být vyhoštěním dotčena, přičemž cizincům není dána možnost se zásahu státu účinně bránit. Faktické vyhošťování cizinců za použití readmisních dohod je tudíž znepokojující.

Státní integrační program a azylanti

Státní integrační program (SIP), zaměřený na osoby, jimž byla udělena mezinárodní ochrana, se v loňském roce potýkal s celou řadou komplikací. Především byl negativně ovlivněn půlročním zpožděním při jeho schvalování pro rok 200841. Pro připomenutí, SIP je zaměřen na tři základní oblasti: zajištění bydlení (zde buď formou dotací, které stát poskytuje městu či obci, tj. varianta č. I, popř. přímým příspěvkem azylantovi na nájem v soukromém bytě, tj. varianta č. II), bezplatnou výuku českého jazyka a pomoc při uplatnění na trhu práce. Velmi překvapující, v negativním smyslu slova, byla malá informovanost cílové skupiny o programu 40

Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států, sbírka mezinárodních smluv 26/2008, částka 9. 41 SIP pro loňský rok byl schválen až v polovině května 2008, věstníky se do krajů dostaly až v červnu 2008.

40

a dále o úloze Ministerstva vnitra ČR pokud jde o zajišťování integračních bytů. Naprostá většina azylantů, s nimiž přišli do styku pracovníci a pracovnice Poradny pro uprchlíky, se domnívá, že na byt mají právo a bude jim zajištěn ze strany MV ČR. Tuto domněnku také podporuje neexistence průhledného systému - „pořadníku“ ohledně obsazování integračních bytů a skutečnost, že někteří klienti dostanou nabídku obsazení vhodného bytu během několika měsíců od obdržení azylu, jiní pak nedostanou žádnou i několik let. Neexistuje žádná koncepce/metodika spolupráce s těmito klienty po udělení azylu. Realizace SIP v otázce bydlení je velmi zdlouhavá a nepružná, není schopna reagovat na aktuální situaci klienta či na aktuální situaci na trhu s byty. Nejsou jasně dané lhůty pro celý administrativní proces, není dána záruka vyplácení dotace, není na ni právní nárok. Klient musí již před podáním žádosti bydlet v bytě, kde žádá o dotaci, s tím, že v případě zamítnutí či nerealizace ze strany obce je nucen hradit nájemné, které by za běžných podmínek nehradil, a proto logicky žádal.

Koncepce SIP může působit demotivačně a pro majitele a obce je nejasná (např. zdlouhavost schvalování, chybějící následná podpora, pokud jsou s nájemcem problémy např. při neplacení nájemného atd.), a to jak u varianty I., tak i u varianty č. II.

42

Alarmující je také

zadlužení klientů, a to především ubytovaných v integračních střediscích, ať již jde o zadlužení oficiální (VZP, dluh na nájemném) či neoficiální (půjčky od jiných osob). V takové sociální situaci, ve které klienti IAS jsou, se zadlužením roztáčí nekonečná spirála.43 Dá se říci, že není propracován systém kroků v integračním procesu azylanta a ve své podstatě není ani v praxi řešena koncepce integrace cizinců. Za zmínku stojí i nový ubytovací řád, postavený na nemožnosti přijímání návštěv u azylantů v integračním středisku Stráž pod Ralskem v jiných než vyhrazených prostorách (dochází tak k omezení práv azylantů jakožto uživatelů bytových jednotek).

42

Varianta I. - SIP nekoresponduje s aktuální situací na trhu s byty. Města v podstatě nerealizují výstavbu nových bytů. Tato je realizována soukromými subjekty. Sociálních bytů je nedostatek a u některých měst je nepsanou podmínkou získání sociálního bytu české občanství. Varianta II. – Překážkou je také velmi malá ochota majitelů přistoupit k této variantě. Administrativa s tím související je pro ně zatěžující. Ukládá jim povinnosti, které považují za zásah do práva rozhodovat o svém soukromém majetku. Pro majitele není problém dotace na nájem ze strany státu, ale nechce být s touto spojován. Považuje to za soukromou záležitost nájemce. Dalším problémem u této varianty je otázka plateb za nájemné: majitelé chtějí nájem zpravidla měsíc dopředu, a dotace, pokud bude schválena, je vyplácena zpětně. V případě přestěhování klienta (přírůstek do rodiny aj.) nastává celý administrativní proces znovu a výsledek opakovaně není zajištěn. Příslušné obce a městské části většinou se zařazením do SIP nesouhlasí – viz zkušenosti v Praze. 43 Dluh na pojistném vzniká především tehdy, jsou-li klienti vyřazeni z evidence úřadu práce. Klient bez zaměstnání není schopen nájemné v integračním středisku platit. Ze sociálních dávek jej není možné zaplatit. Důvodem vyřazení z evidence úřadu práce je v naprosté většině případů nedostatečná informovanost klientů a nepochopení principu fungování evidence.

41

Osoby s doplňkovou ochranou

Pokud jde o osoby s udělenou doplňkovou ochranou, i zde lze vysledovat problémy s bydlením. Tyto osoby nemají v rámci Státního integračního programu nárok na zajištění bytu v některé z variant, zároveň však pro ně stát nenašel ubytovací místa v integračních střediscích. Časté stížnosti těchto osob se kromě problémů s ubytováním týkaly i požadavků ze strany cizinecké policie vůči nim, z nichž vyplývá, že policie nutí osoby s doplňkovou ochranou, aby si vyřídily cestovní doklady na svých zastupitelských úřadech, popř. aby získaly od těchto úřadů potvrzení, že jim doklady nebudou vydány. Osoby s doplňkovou ochranou se však bojí kontaktu se zastupitelskými úřady (např. na ZÚ Ruské federace musí klient vyplnit dotazník, kde je monitorován jeho pohyb v posledních 10 letech, a klient nemůže prokázat, kde byl, aniž by uvedl, že zde žádal o azyl). Informace ze strany policie krom toho nejenže nebyly poskytovány v dostatečné míře, ale ani způsobem, který by respektoval, že jde často o cizince bez znalosti českého jazyka a reálií, a zároveň o osobu, které Česká republika vyjádřila ochotu a vůli poskytnout ochranu. Znepokojující reakce osob požívajících doplňkovou ochranu vyvolával zamítavý postoj ministerstva vnitra v otázkách prodlužování doplňkové ochrany.

Přesídlovací program

Usnesením vlády byla v červnu schválena Koncepce národního přesídlovacího programu a přesídlení skupiny barmských uprchlíků z Malajsie v rámci pilotního přesídlovacího programu44 a následně k nám přijeli první barmští přesídlení uprchlíci. Ve smyslu společného sdílení břemene v uprchlické oblasti je pro Českou republiku aktivní zapojení se do přesidlovacích aktivit po boku ostatních vyspělých zemí velkou výzvou. Její úspěšné zvládnutí však může přijít pouze v okamžiku, kdy zde bude existovat spolehlivý integrační program, na jehož kvalitě záleží, zda se příchozím v České republice skutečně podaří vybudovat nový domov. Za současného neutěšeného stavu, ve kterém se integrační aktivity ministerstva vnitra dnes nacházejí, se lze právem obávat, že případné zahájení pravidelných přesídlovacích aktivit by na jedné straně poměrně znevýhodnilo postavení azylantů, jimž byl

44

Usnesení vlády ČR č. 745 ze dne 27.6.2008.

42

status v České republice udělen, a na straně druhé by nevedlo ani k úspěšné integraci nově příchozích.45

Různé

Kromě výše uvedených okruhů, jimž se tato stať věnovala podrobněji, zde samozřejmě existuje i celá řada dalších problémů. Poradna pro uprchlíky řešila prostřednictvím svých zaměstnankyň a zaměstnanců například okolnosti vydávání cizineckých pasů, (zejména občanům Iráku),46 otázky spojené s nemožnou repatriací cizince do země původu (problémy nastávaly především tam, kde se jednalo o osoby bez státní příslušnosti, popř. osoby, jejichž země původu cizince neztotožnila jakožto své občany), dlouhou čekací lhůtu na vydání rodného čísla (výjimkou není ani lhůta roční) či problémy v oblasti získávání sociálních dávek,47 stejně tak jako diskriminaci nezletilých cizinců ve školách. Za zmínku stojí dále „univerzální“ přístup v poskytování sociální pomoci pracovníky Správy uprchlických zařízení žadatelům o mezinárodní ochranu v přijímacích a pobytových střediscích, který žádným způsobem nezohledňoval skutečnost, že se v těchto střediscích nacházejí i takové osoby, které vyžadují a potřebují větší péči a nadstandardní pomoc (ať už jde o nadané děti či o osoby se zdravotním či mentálním postižením, pro něž je zapotřebí vyřídit např. zařazení do speciální či zvláštní školy, kontaktování denních stacionářů, vyjednávání odlehčovacích služeb či jiných chráněných dílen), což se však v praxi nedělo.48 Mezi stálé problémy posledních let patřily i otázky spojené s výjezdem cizinců bez

45

Blíže viz Brož, V., Resettlement – důležitý avšak opomíjený nástroj mezinárodní ochrany. Časopis Hostis, č. 4/2008, Praha, 2008. 46 Policie v rozhodnutích odůvodňuje toto nevydávání tím, že zastupitelský úřad Iráku na potvrzeních, které pro klienty vydává, uvádí, že doklad vydá, jakmile bude doručen z Iráku, to znamená, že získání dokladu není vázáno odjezdem do země původu. Jinými slovy, že získání dokladu nebrání žádný důvod na vůli nezávislý a tudíž zde nejsou splněny podmínky pro vydání cizineckého pasu Českou republikou. Je však jasné, že informace zastupitelského úřadu Iráku nelze brát za relevantní. Pokud je nám známo, do současné doby žádný cestovní doklad na zastupitelský úřad Iráku z Iráku nedorazil, a to po dobu více než 2 let. Doklad je možné získat jedině v Iráku, a to ještě, podle informací samotných cizinců, jedině přes známé a za velký úplatek. 47 Např. o příspěvek na bydlení může podle výkladu Magistrátu hl. m. Prahy požádat pouze majitel bytu, resp. osoba, která tam má trvalé bydliště, a to i v případě, že tam nežije a byt pronajímá. Jiným specifickým problémem je neochota či nepružnost jednotlivých pracovníků. Pro ilustraci lze popsat případ azylantky samoživitelky s malým dítětem, které byla sociálním odborem pozastavena po přestěhování výplata dávek státní sociální podpory, a to z důvodu přezkoumávání rodinného zázemí. Toto zkoumání však trvá již více než osm měsíců, během nichž cizinka zároveň prochází složitou fází integrace. Po udělení azylu se učí český jazyk a navštěvuje jiné integrační kursy, hledá si zaměstnání, snaží se uživit nočními brigádami a stará se o malého syna. 48 Konkrétním příkladem je postižený mladý muž, žadatel o mezinárodní ochranu, přes rok ubytovaný v pobytovém středisku MV ČR. Během celého pobytu mu ani jednou nebyla nabídnuta možnost návštěvy denního stacionáře, spolupráce s odborníky či jiné rehabilitační služby.

43

potřebných dokladů s uděleným vyhoštěním (faktická nemožnost vycestovat v kombinaci s obviněním z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí).

Závěrem pokládáme za nutné upozornit na riziko vzrůstající xenofobie a diskriminace cizinců, o němž jsme se již zmínili v textu. K našim obavám přispívá i chování odpovědných představitelů státu v loňském roce, zejména pak některé výroky o cizincích, z nichž lze usuzovat na postoj české společnosti k migrantům. V této souvislosti již poslední citace, a sice z usnesení Výboru pro práva cizinců49, kterým tento výbor reagoval na některé výroky, pronesené na půdě Poslanecké sněmovny: „Výbor též považuje za legitimní, že i na fenomén migrace jako takový lze mít různé úhly pohledu včetně těch kritických. Nicméně výbor považuje za nepřijatelné, aby bylo téma migrace redukováno na nebezpečí bezpečnostního či zdravotního charakteru…Je pochopitelné, že fenomén mezinárodní migrace – stejně jako každý společenský proces – je spojen s určitými problémy. Avšak tyto negativní stránky je třeba vidět v celkovém kontextu přítomnosti cizinců v České republice, ať již jde o cizí pracovníky, smíšené rodiny, děti ve školách, turisty či další, kteří se na různě dlouhou dobu stávají součástí života české společnosti a z nichž někteří se členy naší společnosti stávají již napořád. Jednostranné vypíchnutí stereotypních negativ, která jsou často vzata ze zahraničí, a tudíž pro českou veřejnost neověřitelná, celkovou realitu hrubě zkreslují a uráží mnohé cizince i české občany, včetně některých členů výboru. Výbor vyjadřuje svou obavu, že právě takové výroky…mohou rozdmýchávat problémy potenciálně spojené s migrací mnohem více než samotná přítomnost cizinců v České republice, byť sebepočetnější. Výbor proto apeluje na poslance, ale i na ostatní aktéry veřejné diskuse, aby si při svých projevech byli vědomi své odpovědnosti.“

Mgr. Pavla Burdová Hradečná, Sdružení pro integraci a migraci/Poradna pro uprchlíky, s využitím textů Jitky Ch.Pechové, DiS, Mgr. Daniely Jasovské, Ing. Svietlany Kniazevy, JUDr. Pavla Čižinského, JUDr. Pavla Pořízka a Mgr. Vladana Brože. Autorsky spolupracovaly Magda Faltová a Mgr. Klára Holíková.

49

Usnesení výboru pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva ze dne 15. září 2008 k projevům některých poslanců Parlamentu ČR při příležitosti projednávání novely zákona o zaměstnanosti, zákona o pobytu cizinců a dalších zákonů (zákon obsahující projekt tzv. zelených karet). Konkrétně se jednalo o výroky místopředsedy Poslanecké sněmovny L. Zaorálka a poslance D. Ratha.

44

Romové a potřeby bydlení Z praxe vyplývá, že většina Romů patřících mezi občany s nižšími příjmy uspokojuje (resp. má reálnou možnost) uspokojit svou bytovou potřebu pouze prostřednictvím obecního bytového fondu. Důvodem je neochota dalších subjektů trhu „ostatních vlastníků bytového fondu“ uspokojovat potřebu bydlení těchto osob (nedůvěra a obava z budoucí neschopnosti hradit nájemné) a reálné nastavení podmínek na trhu s byty (např. praxe skládání vysokých kaucí před uzavřením nájemní smlouvy nebo výše nájemného neodpovídající vymezené cílové skupině). Častěji než v případě majority se jedná o početné rodiny s více dětmi. Obvyklé je, že bydlení poptává širší rodina sestávající z více tzv. „mikrorodin“.

Řada obcí postup při rozhodování o žádostech o pronájem obecního bytu upravila pravidly či směrnicemi, v nichž stanovila kritéria pro přijetí žádosti a její následné projednání a vyhodnocení. Některá z takto stanovených kritérií vzbuzují pochybnosti o své zákonnosti, mnohdy i ústavnosti. Tato kritéria, zcela předvídatelně (a v některých případech i programově) vylučují z obecního bydlení osoby, které na jinou formu bydlení „nedosáhnou“. U Romů (romských rodin) dochází často ke kumulaci kritérií, která znamenají nemožnost pronájmu obecního bytu (například: bodové znevýhodnění osob pobírajících dávky pomoci v hmotné nouzi nebo státní sociální podpory, včetně peněžité pomoci v mateřství, bodové znevýhodnění osob, které jsou nezaměstnané, prokázání, že vůči obci nemá budoucí nájemce či člen jeho rodiny nebo osoba žijící v minulosti s ním ve společné domácnosti splatné závazky, prokázání, že vůči obci neměl budoucí nájemce či člen jeho rodiny nebo osoba žijící v minulosti s ním ve společné domácnosti nikdy dluhy, podmínka složení vyšších finančních částek (řádově v desítkách a stovkách tisíc korun českých) za účelem oprav bytu nebo jako kauce, vyřazení z tzv. licitačního řízení z důvodu pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi či státní sociální podpory, omezení počtu osob užívajících byt, doložení bezúhonnosti žadatele a členů rodiny, kteří s ním vedou společnou domácnost, výpisy z rejstříků trestů apod.).

Situace na volném trhu s byty, nastavení přístupu k obecnímu bytovému fondu a absence jiné alternativy zajištění bydlení pro sociálně slabé skupiny obyvatel vedou k tomu, že Romové (romské rodiny) se sestěhují do bytů, k nimž má některá osoba z rodiny nájemní vztah nebo jiné užívací právo. Stává se tak, že např. v dvoupokojovém bytě žije deset, dvanáct lidí. V některých případech řeší bydlení obýváním podstandartních prostor, jež nejsou k bydlení určeny. Před ztrátou bydlení Romy často dlouhodobě neochrání ani existující nájemní vztah 45

na dobu neurčitou. Romové se často - jako příslušníci sociálně nejslabší vrstvy obyvatel, obvykle v souvislosti s dluhy na nájemném, v některých případech však jen v souvislosti s výměnou bytu nebo změnou jiné náležitosti nájemní smlouvy - ocitají v postavení, kdy se tzv. „chráněný nájemní vztah“ změní z iniciativy pronajímatele (obce či jiné právnické nebo fyzické osoby) na ubytovací vztah. Stává se tak za různých, obvykle sociálně, životně i emočně vypjatých situací, kdy nejsou vždy zcela srozuměni s následky, které tato změna (učiněná obvykle na smluvním základě) s sebou nese.

Hrozba vyklizení poté, co doba takto „smluvně sjednaného“ ubytovacího či nájemního vztahu vyprší, obvykle znamená „dobrovolné“ opuštění bytu a opětovné vyhledání pomoci u příbuzných, sestěhování většího počtu osob do společné domácnosti nebo uchýlení se do kvalitativně horšího bydlení (jak bylo výše popsáno), což vede mimo jiné k podpoře existence stávajících a tvorbě nových ghett. Tento trend sílí především v posledních letech50.

Absence koncepčního a systémového řešení otázky sociálního bydlení určeného pro sociálně nejslabší vrstvy obyvatel má za následek také to, že jednotlivé obce řeší bydlení takto utvářených sociálně slabších skupin občanů v obci podle svých aktuálních možností v nejrůznější kvalitě, často v prostorách, které jen těžko lze označit za plnohodnotné byty a které s největší pravděpodobností nevyhoví požadavkům stavebních předpisů, předpisů na 50

„V romské populaci nebyla ztráta bydlení zatím řešena masově bezdomovectvím, ale spíše nalezením

hostitelské rodiny. To je ovšem řešení, které vede k přelidnění bytu, a které akceleruje sociální propad hostitelské rodiny a vede ji rovněž do konfliktu s pronájemcem bytu. Jsou signály, že z takového prostředí začínají již do azylové péče „utíkat“ zejm. mladí Romové, ale i matky s dětmi a dokonce celé rodiny. Lze konstatovat, že dochází ke změně a že i příslušníci romské menšiny v případě bytové nouze začínají vyhledávat azylovou péči. Stát bude nucen v blízké budoucnosti zabezpečit, aby poskytování této péče bylo povinností obce, protože sám působnost k jejich zabezpečování po zrušení okresních úřadů nebude mít.“ Zpráva o výsledcích výzkumu k problematice holobytů ve vztahu k romské minoritě zpracovaná pro MMR ČR SOCIOKLUBEM - Sdružením pro podporu rozvoje teorie a praxe sociální politiky, Praha 30. listopadu 2001). „Na konci 80. let 20. století představovala chudoba v České republice jev, který se týkal pouze okrajových skupin obyvatelstva. Od počátku 90. let se však počet chudých v České republice rapidně zvýšil, a to zejména v důsledku rostoucí nezaměstnanosti. Zatímco stará chudoba souvisí s životním cyklem a za její typické reprezentanty jsou označováni například bezdomovci, rodiny s malými dětmi a jedním živitelem, chudoba nová vyplývá z postavení na trhu práce, respektive z nezaměstnanosti. Hlavní ohroženou skupinou jsou v tomto případě nezaměstnaní, zadlužené domácnosti a příslušníci etnických minorit.“ Zdravotní stav populace bezdomovců v ČR a jeho determinanty II., Bezdomovectví - veřejný problém a soukromé potíže, Miroslav Barták a kol., Institut zdravotní politiky a ekonomiky, Kostelec nad Černými lesy, prosinec 2005, str. 44.

46

ochranu veřejného zdraví, požární bezpečnost apod. Obce takové objekty provozují, případně (a to stále častěji) uzavírají smlouvy se soukromoprávními subjekty za účelem poskytnutí bydlení pro sociálně nejslabší vrstvy obyvatel v objektech mimo vlastní území obce.

Je třeba říci, že řada obcí a měst se na podpoře tvorby ghett aktivně nepodílí, avšak mnohdy dochází k samovolnému sestěhování Romů v důsledku popsaných praktik nebo organizovanému vystěhování ze strany jiné obce, přičemž následky takového jednání nese obec, v jejímž územním obvodu se vystěhované rodiny vyskytnou. Motivací je snaha deklarované problémy s komunitou obyvatel ohrožených sociálním vyloučením přesunout na jinou obec, aniž by to s jejími samosprávnými orgány projednaly a aniž by respektovaly oprávněné zájmy svých obyvatel.

Cil vystěhovávání Romů z obcí je většinou legitimní pouze formálně (zajištění přiměřené úrovně jejich bydlení formou bytové náhrady z důvodu ochrany zdraví nájemců nebo neplacení nájemného). Samotný akt vystěhování popírá zásadní principy fungování místní samosprávy a jejího vztahu ke svým občanům. Způsob vystěhování, které se obvykle děje organizovaně a týká se většího počtu romských rodin, představuje podstatné porušení práva těchto obyvatel na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života, spočívající v omezení svobody volby místa pobytu a způsobu života, které za pomoci neformálního nátlaku samosprávné moci zapříčiní v takových případech často zhoršení sociální situace těchto osob51. Evropský soud pro lidská práva při právním hodnocení možného porušení práva na respektování rodinného a soukromého života analyzuje také vztah osoby k místu jejího obydlí (vazby na prostředí), možnost jednotlivce přizpůsobit svůj zájem veřejnému zájmu (tj. možnost jiného řešení). Zájem osoby musí být vážen ve střetu se zájmem veřejným52.

S ohledem na výše popsané je třeba novým zákonem systematicky a zcela jasně vymezit postavení státu a obcí v oblasti bytové politiky pro osoby ohrožené sociálním vyloučením, stanovit povinnosti, minimální standard bydlení, vymezit cílovou skupinu osob bydlení, postihnout tvorbu bytového fondu pro účely sociálního bydlení, zajistit jeho strukturovanost, diferencovanost a prostupnost, zastřešit a uspořádat existující speciální režimy v oblasti bytové politiky (byty zvláštního určení, tzv. ?integrační byty?, podporované byty apod.) a v 51

Blíže publikované Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci vystěhování romských rodin z pavlačového domu č. pop. 1366 ve Vsetíně na Jesenicko, Prostějovsko a Uherskohradišťsko, sp. zn. 339/2007/VOP/KV, www.ochrance.cz. 52 Rozsudek ESLP ze dne 25. září 1996, Buckleyová proti Spojenému království.

47

neposlední řadě vyřešit vazby do souvisejících právních předpisů, zejména zákona o obcích, občanského zákoníku, zákona o pomoci v hmotné nouzi, zákona o existenčním a životním minimu a zákona o sociálních službách.

Kateřina Valachová, Kancelář veřejného ochránce práv

48

Proč vytvořit nový zákon o sociálním bydlení? 1. Sociální bydlení představuje komplexní systém opatření týkajících se různých oblastí práva. Doposud právní předpisy upravily pouze jednotlivé aspekty sociálního bydlení, chybí však základní kameny nutné pro účinnost každé právní regulace v praxi, kterými je jasné stanovení osobní, věcné a místní působnosti. Zcela chybí definice sociálního bydlení (legislativní zkratka), rozdělení pravomocí a kompetencí mezi osoby zajišťující sociální bydlení, vymezení cílové skupiny pro sociální bydlení, stanovení práv a uložení povinností. Povinnosti přitom lze ukládat pouze na základě zákona a v jeho mezích. V právním řádu doposud chybí jednoznačné určení adresáta povinnosti zajištění sociálního bydlení. Tento stav je v rozporu s legitimním očekáváním jednotlivce „nositele práva na pomoc v hmotné nouzi (v užším slova smyslu)“ či nositele práva na rodinný život (v širším slova smyslu). Toto legitimní očekávání vyplývá ze závazků, které přijala Česká republika mezinárodními smlouvami (např. Mezinárodním paktem o sociálních, hospodářských a kulturních právech (OSN), a je podpořeno jejím ústavním pořádkem.

2. Problematika sociálního bydlení se dotýká nepřímo řady právních předpisů. Je však třeba se zabývat nejen popisem formálně-právních možností úpravy společenského vztahu, ale také vyhodnocením faktické právní účinnosti dosavadní právní regulace. Současná právní úprava se vyznačuje vysokou mírou roztříštěnosti, neprovázanosti a tedy nefunkčnosti. Záruky zajištění sociálního bydlení mají proklamativní charakter. Řada dispozitivních ustanovení nezaručuje jejich přímé provedení v praxi. Zcela absentuje možnost dovození sankcí za neplnění stanovených povinností.

3. Vymezení cílové skupiny pro sociální bydlení v rámci nového zákona o sociálním bydlení přispěje k transparentnosti poskytování sociálního bydlení vymezeným skupinám a umožní přesněji vyčíslit náklady na sociální bydlení.

4. Samotná konstrukce příspěvku na bydlení, doplatku na bydlení, zakotvení nároku na poskytnutí sociálního poradenství a velice obecně vyjádřené povinnosti obce dbát o uspokojování sociálních potřeb občanů včetně bytových (§ 35 odst. 2 zákona o obcích) nepředstavuje systémové řešení bydlení osob ohrožených sociálním vyloučením, jež by umožnilo tomuto vyloučení předcházet. Naopak se rozšiřuje podstandardní bydlení, sociální izolace a tvorba ghett. 49

5. Definování sociálního účelu bydlení pro vymezenou cílovou skupinu obyvatel handicapovanou na trhu s byty umožní širší čerpání evropských fondů. V souladu s primárním právem bude moci stát uplatnit tzv. „pozitivní akci“. V případě kolize s pravidly hospodářské soutěže bude moci upřednostnit veřejný zájem, bude-li se jednat o službu ve veřejném zájmu.

6. Neexistuje mechanismus, který by zajistil prostupnost bydlení v závislosti na životní situaci jednotlivce či rodiny a efektivně je bránil před úplnou ztrátou bydlení. Jeho absence je zvláště alarmující při zesilující hospodářské krizi, kdy se více obyvatel dostává k/pod hranici chudoby, zejména při současně pokračující deregulaci nájemného.

7. Neexistuje účinný mechanismus, který by vyrovnával handicapy některých skupin obyvatel poptávajících bydlení na trhu s byty (viz níže Cílová skupina). Doposud se právní regulace soustředila především na částečné posílení příjmové stránky, tj. konstrukce příspěvku a doplatku na bydlení, u nájemního, popř. vlastnického bydlení.

8. Řada stávajících nástrojů je v praxi neúčinná, neboť reálně neexistuje bytový fond (ani mechanismy pro jeho tvorbu), který by potřebu bydlení cílové skupiny uspokojil, resp. nabídka dostatečného počtu bytů nabízených k pronájmu (na trhu s byty) pro cílovou skupinu v daném místě a čase.

9. Povinnost existence, udržení, tvorby bytového fondu pro účely sociálního bydlení pro určený územní obvod je třeba stanovit zákonem, stejně jako okruh provozovatelů takového bytového fondu (obce, neziskové organizace, bytová družstva, soukromí investoři).

10. Vzhledem k mezinárodním závazkům České republiky, ústavnímu pořádku a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva53 je třeba upravit mechanismus pomoci rodinám pro překonání jejich obtíží při zajištění bydlení a přiznat orgánům sociálně-právní ochrany dětí účinnou pravomoc, jak k zajištění sociálního bydlení přispět. 53

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva předpokládá, že státy přijmou tzv. pozitivní opatření k ochraně práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z hlediska práva na respektování rodinného života Soud v roce 2006 i v roce 2007 konstatoval porušení článku 8 Úmluvy Českou republikou, které spočívalo v nařízení ústavní výchovy a předání dítěte do ústavní výchovy - v jednom případě z důvodu, že rodina nemá stálý a vyhovující byt - Wallovi proti České republice, v druhém případě z důvodu, že rodič dětem poskytoval nedostatečnou péči v důsledku absence trvalého příjmu a vzhledem k hrozbě ztráty bytu a vystěhování - Havelka proti České republice.

50

11. Argumentem pro přijetí nového zákona je potřeba stanovení podílu obcí na odpovědnosti státu za zajištění práva na důstojné životní podmínky pro své obyvatele.

Funkce sociálního bydlení Samotný pojem sociální bydlení nemá prozatím v právní úpravě České republiky zákonný obsah (opomeneme-li definování sociálního bydlení pro daňové účely - DPH). Jako synonyma se často používají pojmy „sociální byt“, „holobyt“, „bydlení pro ohrožené sociálním vyloučením“ apod.

Zákon by měl umožnit přístup k bydlení obyvatelům, kterým hrozí sociální vyloučení nebo se již ocitli v sociálním vyloučení. Takové bydlení by bylo službou, které by bylo za úplatu poskytnuto na základě osvědčení sociálního odboru příslušného krajského úřadu o sociální situaci, případně pro zajištění přístřeší podle veřejnoprávních předpisů v mimořádných situacích (požáry, havárie, vyklizení a odstranění staveb z důvodu ohrožení života a zdraví osob). Úplatu by bylo možné po časově omezenou dobu hradit z doplatku na bydlení. Tento typ bydlení by byl časově omezen, vždy doprovázen sociálním poradenstvím, sociální terénní prací. Jednalo by se o ubytovací zařízení, které by umožňovalo ubytování celých rodin. Smluvním typem by byla „smlouva o poskytování služby“ či „ubytovací smlouva“. Takové ubytovací zařízení může provozovat jakákoliv fyzická či právnická osoba, která splní povinnosti vyplývající z veřejnoprávních předpisů (zj. živnostenský zákon, zákon o ochraně veřejného zdraví, stavební zákon). Prováděcí předpis by stanovil maximální částku úhrady za takové bydlení. Pracovně je možné takové bydlení nazvat existenční bydlení plnící dvě funkce: a) okamžitou pomoc, b) krátkodobé bydlení.

Zákon by měl umožnit také přístup k bydlení obyvatelům na základě existence faktoru znemožňujícího zajistit si bydlení na trhu s byty (handicap) a alternativně či kumulativně splněné podmínky vymezeného příjmu prostřednictvím nájemní smlouvy. Taková podpora bydlení by měla odpovídat skutečné struktuře obyvatel, a splnění podmínek by mělo být periodicky opakováno. Pracovně je možné takové bydlení nazvat sociální bydlení plnící následující funkce: a) přestup k zajištění bydlení na trhu s byty, b) dlouhodobé/trvalé bydlení u vymezených skupin obyvatel - např. zdravotně postižení, senioři.

51

Cílová skupina V právním řádu České republiky neexistuje úplné a přesné vymezení cílové skupiny pro sociální bydlení. Nelze ho dosáhnout ani spojením jednotlivých dílčích úprav. U některé ze skupin je podpora sociálního bydlení zacílena na nabídkovou stranu, u některé na poptávkovou, v některých případech neexistuje žádná přímá podpora.

Osoby poptávající sociální bydlení netvoří stejnorodou skupinu. Dají se však rozdělit do několika podskupin. Každá z nich má své specifické potřeby při zajištění bydlení. Všem je společná nízká uplatnitelnost na volném trhu s byty. Ta je dána celou řadou subjektivních a objektivních faktorů (handicapů).

Jsou to zejména •

senioři (nebo osoby blízké věku seniorů před odchodem do starobního důchodu)

•

zdravotně postižení

•

rodiny nebo jednotlivci žijící v bytě/obytné místnosti na základě podnájemní smlouvy

•

osamocený rodič s dětmi

•

osoby žijící v ubytovnách

•

osoby, jimž končí nájemní smlouva na dobu určitou, popř. užívají byt bez právního důvodu

•

osoby přicházející z výkonu trestu odnětí svobody

•

osoby nacházející se v zařízeních, jako jsou ústavy sociální péče, léčebny dlouhodobě nemocných, domovy pro seniory apod.

•

osoby na ulici, bez domova

•

osoby přicházející z ústavní výchovy

•

azylanti

Subjektivní faktory: •

zhoršený sociální status v důsledku věku, pohlaví, příslušnosti k národnostní, etnické menšině, nepříznivého zdravotního stavu, a s tím spojený ztížený pohyb na trhu s byty/ztížená možnost uspokojení potřeby bydlení

•

neschopnost uhradit provizi realitním kancelářím pro zprostředkování pronájmu bytu na trhu

52

•

neschopnost hradit kauce či jiné finanční částky v souvislosti s přistoupením k závazku na splacení dluhu po předchozím nájemci, s úhradou oprav bytu (v řádech několika desítek tisíc až statisíců korun)

•

nesplnění podmínek pro přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi (doplatku na bydlení) či státní sociální podpory (příspěvku na bydlení), zejména kritéria trvalého pobytu a existence nájemní smlouvy

•

dluhy na nájemném (praxe ukončování nájemního vztahu v důsledku dluhu malých částek, ať se jedná o smlouvu na dobu určitou či neurčitou)

Objektivní faktory: •

faktická neprovázanost sociálního systému (sociálního poradenství, vyhledávání sociálně potřebných) a bytového fondu pro uspokojení potřeby bydlení vymezených sociálních skupin

•

menší nabídka malých bytů s nízkým (nižším) nájemným

•

zvýšená poptávka po bytových náhradách, mimo jiné v souvislosti s postupnou deregulací trhu

•

zvýšená poptávka jednotlivců či jednotlivých „mikrorodin“ po zajištění samostatného bydlení v souvislosti s reformou sociálního systému (rozšíření skupiny společně posuzovaných osob, jejichž příjem se zohledňuje při posuzování splnění podmínek na dávku)

•

nerovnoměrné rozmístění ubytovacích zařízení jako alternativy zajištění bydlení na území České republiky, jejich většinová orientace na ubytovny pro matky s dětmi a ubytovny pro muže

•

výrazně vyšší náklady na bydlení v ubytovnách nebo v tzv. podstandardním bydlení

•

způsob nastavení podmínek pronájmu u řady obecních bytových fondů

Při definování cílové skupiny bude třeba přihlédnout k „handicapům“ a současně alternativně nebo kumulativně nárok na sociální bydlení vázat na splnění stanovené hranice příjmu. Jak široce bude vymezena tato skupina osob, je zajisté otázkou politického konsensu.

Postavení obcí V evropském prostoru platí, že jednu z klíčových rolí z hlediska zajištění „sociálního bydlení“ stále zaujímají také obce jako územní veřejnoprávní korporace. Současná právní úprava v 53

České republice obcím přímo nestanovuje povinnost zajišťovat důstojné bydlení pro osoby z různých důvodů sociálně vyloučené nebo ohrožené sociálním vyloučením.

V praxi však většina občanů s nižšími příjmy uspokojuje (resp. má možnost uspokojit) svou bytovou potřebu pouze prostřednictvím obecního bytového fondu. Realizace bytové politiky, jejímiž adresáty jsou občané s nízkými příjmy a na okraji společnosti, je tak zcela závislá na aktivitě obcí. Ve většině obcí proběhnuvší privatizace bytového fondu však reálně neumožňuje bytové potřeby vymezených skupin občanů uspokojovat. Řada obcí totiž už vlastním bytovým fondem nedisponuje, anebo jím disponuje pouze v takové míře, která nemůže uspokojit poptávku po sociálním bydlení.

V některých případech tak dochází ke koncentraci sociálně slabých občanů v nevyhovujících stavbách v některých částech obce, nebo k vytěsňování takových skupin občanů mimo obec, vystěhování do jiných obcí apod. Řešení prostorové segregace je závislé mimo jiné na existenci strukturovaného bytového fondu, který umožní segregaci předcházet nebo ji řešit.

Rozsah bytového fondu pro účely sociálního bydlení by měl být proměnlivý v čase i místě, s přihlédnutím ke specifikům jednotlivých regionů. Ve stanovených časových intervalech by byl jeho rozsah aktualizován, například s využitím střednědobých plánů rozvoje sociálních služeb apod. Kateřina Valachová, Kancelář veřejného ochránce práv

54

Vězeňství a trestní justice České vězeňství směřuje v perspektivě zpracovaných koncepcí k přibližování se evropským standardům, k individualizaci zacházení s vězněnými osobami a implementaci principu dynamické bezpečnosti. Tato tendence se projevuje též v realizaci inovativních programů, resp.v jejich pilotním ověřování, založených zejména na spolupráci Vězeňské služby ČR s Probační a mediační službou ČR, příp. s nevládními organizacemi.

Z hlediska stávající praxe je však nutné konstatovat, že vězeňství v ČR stále nedosahuje evropských standardů, a přetrvávají problémy, zmiňované v předchozích zprávách ČHV. Za zásadní lze v tomto kontextu považovat, že výkon trestu odnětí svobody není s to naplňovat svůj účel, tedy připravit odsouzené na propuštění, resp. na jejich sociální reintegraci, a vést je k tomu, aby se v budoucnu nedopouštěli kriminálního jednání. Programy zacházení nejsou odsouzeným stanovovány adekvátním způsobem, zůstávají pochybnosti o jejich „formálnosti“ či faktické bezobsažnosti. Dopady výkonu trestu na odsouzeného jsou stále namísto výchovného a reintegrativního působení charakterizovány spíše svými prizonizačními účinky. Materiální zázemí výkonu trestu, tedy věznice a jejich architektura, zůstává neadekvátní, vedoucí k převažujícímu kolektivnímu ubytování vězněných osob. V průběhu roku 2008 nedošlo k významnému pokroku pokud jde o posílení principu nezávislé kontroly vězeňství a ochrany práv vězněných osob. Podmínky ve výkonu vazby nadále neodpovídají principu presumpce neviny.

Za základní nedostatek, ovlivňující stav vězeňství, je stále nutné považovat nedoceňující přístup státu k danému tématu. Ochota investovat rozpočtové prostředky do rozvoje vězeňství je stále mizivá, vězeňství je vnímáno jako politicky nezajímavé téma, které stát není schopen adekvátně „prodat“. V public relations vězeňství převažuje marginalizace nebo postupy poklonkující represivnímu naladění společnosti. Resort ministerstva spravedlnosti selhává v potřebném informování veřejnosti o přínosech moderního výkonu vězeňství pro ochranu společnosti, resp. pro zabránění či prevenci recidivy kriminálního jednání pachatelů trestných činů. Důsledkem tohoto stavu je nedostatek finančních prostředků, jimiž by bylo možné pokrýt zejména adekvátní personální obsazení ve věznicích (míněn tím dostatek odborných pracovníků pro přímou práci s vězněnými osobami, umožňující individualizaci v zacházení), a zároveň optimalizaci materiálního zázemí (míněny tím vhodné ubytovací kapacity, resp. moderní věznice). Pro skutečnou progresi ve výkonu vězeňství, zejména pro zaměření na 55

účinnou ochranu veřejnosti cestou předcházení recidivy vězněných osob, je nevyhnutelné změnit tento přístup v perspektivě veřejných politik, zejména tedy popularizovat moderní postupy ve výkonu vězeňství a investovat do jejich rozvoje adekvátní díl finančních prostředků ze státního rozpočtu. Tento úkol by měl být důraznou výzvou nejen pro Vězeňskou službu ČR, ale zejména pro vládu a zákonodárce.

V souvislosti s personálními stavy vězeňské služby je třeba poznamenat, že přetrvávají pochybnosti o „přebujelosti aparátu“ Generálního ředitelství VSČR včetně otázky, zda by nebylo vhodnější snížit tabulkové stavy pracovníků generálního ředitelství ve prospěch odborných pracovníků přímo pracujících s vězněnými osobami.

Zároveň je nutné zmínit, že zcela zřejmě přetrvávají či se spíše prohlubují rigidní tendence v aplikaci trestní politiky, zejména pokud jde o efektivní využívání alternativ v trestním řízení, včetně podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zřejmě v důsledku tohoto stavu došlo v průběhu roku 2008 (s pokračováním v roce 2009) k zásadnímu zvýšení počtu vězněných osob, a to na cca 21tisíc osob (v komparaci s posledními roky se jedná o průběžný nárůst stavů odsouzených o přibližně 2.000 osob). Jestliže byla Česká republika dlouhodobě terčem kritiky, neboť tzv. Prison Population Rate54 činila 185 vězňů / 100tisíc obyvatel, v únoru 2009 činí již 201 (ČR je v tomto hledisku 12 nejhorší v Evropě, včetně Ruské federace a post-sovětských republik). Přitom nelze opomenout, že stále hrozí kritický nárůst počtu vězněných osob v souvislosti s nástupem osob, jež dobrovolně nenastoupily do výkonu trestu odnětí svobody, resp. se výkonu trestu vyhýbají, kterých je aktuálně přibližně 7.000. V souvislosti s novelou trestního zákona, podle níž se nenastoupení do výkonu trestu stalo trestným činem (jako samostatná skutková podstata maření výkonu úředního rozhodnutí), též ve spojení se snížením možnosti podmíněného propuštění u osob, které nenastoupí do výkonu trestu dobrovolně, lze předpokládat, že v delším horizontu může dojít k akutnímu nárůstu vězněných. Bezprostředně po účinnosti novely Vězeňská služba ČR nezaznamenala výrazný příliv těchto osob, na druhé straně jsou patrné tendence soudů novely využívat, zejména vydávat aktuální příkazy k nástupu do výkonu trestu nenastoupivším odsouzeným (tak, aby podléhaly novele v souladu se zásadou zákazu retroaktivity). Takový přístup je samozřejmě nutné považovat za vhodný; nenastoupení odsouzeného do výkonu

54

Tzn. počet vězněných osob na 100.000 obyvatel. Tato míra se ve většině států Evropy, resp. EU, pohybuje v rozmezí 70 - 100.

56

trestu ve spojení s absencí urgence ze strany orgánů činných v trestním řízení je postupem zcela zřejmě se příčícím účelu trestního řízení, resp. uloženého trestu.

Tento stav se velmi negativně odráží v konkrétních podmínkách výkonu vězeňství, zejména trestu odnětí svobody. Aktuální situace je charakterizována signifikantní přeplněností věznic (naplněnost standardních oddělení se dle dostupných informací pohybuje kolem 130%), která se odráží v nutnosti vytvářet „provizorní“ ubytovací kapacity, často na úkor speciálních či zákonem předpokládaných oddělení, např. výstupních, a dalším zvyšováním stavu kolektivního ubytování vězněných. Za situace, kdy nárůst počtu vězněných osob není doprovázen adekvátním nárůstem stavu odborných zaměstnanců pracujících s vězni, nelze předpokládat, že by mohlo docházet k optimalizaci práce s vězněnými osobami.

Jistá naděje je v tomto kontextu vkládána do nového institutu tzv. domácího vězení, ve smyslu rekodifikovaného trestního zákona, jehož prostřednictvím by mohlo dojít ke snížení počtu vězněných osob cestou alternativních trestních opatření. Zde je však nutno poznamenat, že nelze předpokládat okamžitý dopad nové právní úpravy. Efektivní využívání tohoto trestu, obdobně jako jiných alternativních postupů, bude vyžadovat určitou dobu, než vejde v obecnou známost a zejména než bude adekvátně využíván soudy. Tento snad poněkud pesimistický výhled se odvozuje od nízké míry, v jaké jsou využívány jiné alternativní tresty. Dle dostupných informací jsou totiž jedním z faktorů ovlivňujících nárůst počtu vězněných osob právě tzv. přeměny nevykonaných alternativních trestů.

Princip nezávislé kontroly vězeňství, který by měl být základní zárukou zákonnosti výkonu vazby a trestu a zachovávání důstojnosti vězněných osob, včetně práva na ochranu práv, zůstává stále netransparentní a neefektivní.

Přes určité viditelné snahy o jeho zefektivnění právní úprava nezná postupy bezprostředního přezkumu rozhodnutí a opatření vězeňské služby, ani učinění nápravy či poskytnutí zadostiučinění vězňům, poškozeným nesprávným či nezákonným postupem. Změnu tohoto systému by mělo přinést posílení pravomoci poradních sborů ředitelů věznic (resp. poradních komisí) ve smyslu projednávané novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody a zákona o výkonu vazby55 jakožto multidisciplinárních orgánů, v jejichž kompetenci by mělo

55

V době zpracování textu ve 2. čtení v PSP ČR (sněmovní tisk č. 664), předpokládaná účinnost od 1.10.2009.

57

být též projednávání stížností, podnětů a návrhů vězněných osob (a to ve výkonu trestu a nově i ve výkonu vazby) a navazující návrhová pravomoc vůči řediteli věznice. Ustavení tohoto institutu lze považovat za vhodné, jakkoliv se jedná spíše o první krok na delší cestě ke skutečně nezávislé kontrole vězeňství. Je nutné uvážit, že komise bude stále pouze poradním orgánem ředitele věznice (bez rozhodovací pravomoci či možnosti změnit konkrétní situaci vězněné osoby) a také že předpokládaná periodicita setkání komisí bude čtvrtletní (tedy neumožňující bezprostřední reakci na stížnost vězněné osoby). Ověření tohoto zákonného institutu by však mohlo být východiskem pro zřízení skutečně nezávislého kontrolního mechanismu ve vězeňství.

Systém kontroly nad jednáním příslušníků vězeňské služby zůstává zcela interní, v rovině oddělení prevence a stížností, vykonávajících též pravomoc orgánů činných v trestním řízení pro podezření z trestných činů příslušníků. (Netransparentnost systému, v němž jako vyšetřovatel působí kolega z téže věznice, je zřejmá.) Žádoucí změnu tohoto systému by mělo přinést zřízení Generální inspekce bezpečnostních sborů jakožto organizační složky státu nezávislé na ministerstvech, příslušné v trestním řízení vedeném proti příslušníkům Policie ČR, Vězeňské služby ČR a celníkům. (V době zpracování tohoto textu je vládní návrh zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů projednáván Poslaneckou sněmovnou.)

V roce 2008 došlo k významné změně, týkající se udržování kontaktu vězněných s vnějším světem, a to prostřednictvím uvolnění možnosti telefonovat z věznic. Tento postup lze při jeho účinné implementaci považovat za velmi žádoucí, umožňující zachovávání či udržování sociálního zázemí vězněných osob. Nutno však konstatovat, že se jedná o opatření praktické, vycházející z interních předpisů vězeňské služby, tedy neznamenající automaticky nárok vězněných osob na využívání telefonu. Bez zakotvení tohoto opatření do právních předpisů nelze totiž vyloučit svévoli pracovníků vězeňské služby při posuzování žádostí konkrétních vězněných osob.

V této souvislosti však nelze opominout pochybnosti týkající se opatření, přijímaných vězeňskou službou ke znemožnění dispozice s mobilními telefony ve věznicích. Kontroverzní veřejné zakázky, realizované v předešlých letech, žel vedly ke stavu, kdy ve věznicích neexistuje účinný mechanismus, jak zabránit nedovolenému vnášení či používání mobilních telefonů (přestože se jedná o relevantní prostředek nedovolené či kriminální

58

činnosti vězněných osob jak ve „vnitřním“ vězeňském životě, tak mimo věznice, např. při organizování kriminality).

Za relevantní přínos roku 2008 ve vězeňství je nepochybně nutné považovat výstavbu nových ubytovacích kapacit pro odsouzené, a to jak nové věznice v Rapoticích, tak rekonstrukce vhodných prostor ve stávajících věznicích.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, pozitivním trendem zůstává realizace inovativních programů ve věznicích a spolupráce Vězeňské služby ČR s Probační a mediační službou ČR a nevládními organizacemi. Jakkoliv se vesměs jedná o programy pilotní, lze je považovat za vhodné „první kroky“ optimalizace praxe zacházení s vězněnými osobami. Příkladmo lze zmínit projekty zaměřené na : •

řešení dluhů vězněných osob (např. Projekt Šance, Sanace dluhů)

•

optimalizaci a též objektivizaci podmíněného propuštění odsouzených (pilotní projekt Komisí pro podmíněné propuštění, inspirovaných institutem parolových rad, využívaných např. v Kanadě či Velké Británii)

•

vyhodnocování rizik a potřeb odsouzených jako předpokladu individualizovaného zacházení (SARPO - Souhrnná analýza rizik a potřeb osob)

Specifickou otázkou, která byla v oblasti vězeňství nastolena v průběhu roku 2008, byl plánovaný prodej areálu Vazební věznice Praha - Pankrác. V době zpracování tohoto textu není zřejmé, zda je tento záměr Ministerstva spravedlnosti ČR stále aktuální, či zda od něho ustoupilo. Nutno konstatovat, že se jedná o záměr krajně kontroverzní a o jeho účelnosti je třeba pochybovat. Prodej areálu by samozřejmě znamenal příjem do státního rozpočtu, zároveň by však byl spojen s podstatnými komplikacemi a zásadními výdaji ze státního rozpočtu. Znamenal by nutnost zajistit ubytovací kapacity pro cca 1.000 odsouzených a vazebně stíhaných osob, zároveň by znamenal nutnost vybudování nové nemocnice pro vězněné osoby. Bez významu není ani výhoda lokalizace této věznice vedle budovy Vrchního soudu v Praze (která by byla prodejem areálu zmařena), díky níž odpadají významné náklady na realizaci eskort vazebně stíhaných osob k jednáním tohoto soudu v trestním řízení. Jeví se jako krajně pochybné a minimálně nevhodně načasované rušit fungující věznici, jakkoliv vyžadující rekonstrukci (obdobně jako jiná vězeňská zařízení). Zdá se totiž, že takový záměr upřednostňuje zájmy na výstavbě v rozvíjející se lokalitě Prahy 4 - Pankrác na úkor zájmu na skutečně efektivním uplatňování trestní politiky. Nelze opomenout, že by Vězeňské službě 59

ČR přinesl výrazné logistické obtíže v situaci, kdy má již dost problematických témat, na něž se potřebuje soustředit.

V roce 2008 nabyla Vězeňská služba ČR nové kompetence, a to v souvislosti se schválením zákona o zabezpečovací detenci (jakkoliv ten vstoupil v účinnost až od ledna 2009). Jakým způsobem bude zabezpečovací detence fungovat, nakolik budou implementovány její základní principy (typicky odlišení od výkonu trestu a zaměření na její zcela specifický účel), je otázkou praxe a budoucnosti, z hlediska roku 2008 irelevantní. Již nyní ovšem lze konstatovat některé nevýhody, které jsou spojeny se zřizováním detenčních ústavů.

Problematickým aspektem je skutečnost, že „provizorní“ detenční ústavy jsou zřizovány ve věznicích, tedy na úkor ubytovacích kapacit pro odsouzené. Nejviditelnější dopad má tato praxe ve Věznici Opava, odkud byli za účelem vybudování detenčního ústavu vymístěni mladiství odsouzení56; jedinou věznicí pro výkon trestu mladistvých tak zůstává Věznice Všehrdy. Tato skutečnost je v příkrém rozporu se zásadou umisťování odsouzených co nejblíže místu pobytu blízkých osob. Lze předpokládat, že absence věznice na Moravě prakticky znemožní (ze sociálních, resp. finančních důvodů) realizaci návštěv mladistvých blízkými osobami, majícími bydliště na Moravě. (Přitom udržování kontaktů mladistvých vězňů s rodinou je nutno považovat za zásadní východisko jejich sociální reintegrace.)

Bohužel je nutno konstatovat, že obdobně problematickým je i záměr na vybudování samostatného detenčního ústavu. Ten má být vystavěn ve Vidnavě, tedy v Jeseníkách, s mizivou možností dostupnosti. Přestože je tedy třeba udržování kontaktů s vnějším světem, resp. se sociálním zázemím, považovat za jeden ze základních prvků působení na chovance v zabezpečovací detenci, v tomto případě by lokalizace detenčního ústavu byla zřejmou překážkou pro realizaci návštěv osob v něm umístěných. Dle dostupných informací není zahájení investičních akcí v areálu ve Vidnavě plánováno dříve než v roce 2010, přičemž areál ve Vidnavě je v dezolátním stavu. Za daných okolností se proto jeví jako velmi významné provést finanční rozvahu na výstavbu detenčního ústavu v jiné lokalitě.

František Valeš, ČHV

56

Jakkoliv se jedná o dočasné opatření, do doby, než bude vybudován samostatný detenční ústav (poté by se mladiství odsouzení měli navrátit zpět do Věznice Opava).

60

Porušení práva na ochranu soukromého vlastnictví v kombinaci s porušením práva na spravedlivý proces Velmi častým jevem v oblasti soukromého práva je rozmach činnosti nebankovních subjektů, které půjčují peníze osobám z příjmově nižších vrstev, aniž by tyto subjekty jakkoliv ověřovaly bonitu klienta. Takové smlouvy jsou pak obvykle doprovázeny sjednáním takových podmínek, které výrazně znevýhodňují dlužníka, zejména skokovým nárůstem jeho povinností v případě i marginálního prodlení. Smyslem takových půjček obvykle není obvyklá finanční podnikatelská činnost založená na zisku z obvyklých úroků, ale naopak na zisku z nepřiměřených sankčních nástrojů spjatých s půjčkou, jejíž parametry naopak často vedou k porušení povinností a vyvolání těchto sankčních mechanizmů.

Neúspěch splácení takové půjčky vede často k uzavření půjčky další, přičemž kolotoč půjček poté vede k pádu do dluhové pasti, z níž se obvykle oběť nemůže dostat pouze vlastními silami. Pouhý nárůst příslušenství z takových dluhů převyšuje obvyklý příjem, takže je zaručena trvalá udržitelnost dluhu. Jinými slovy. Ten, kdo půjčuje jakoukoliv částku na trhu nebankovních půjček, obvykle nepočítá se ziskem v podobě běžných úroků, ale naopak se ziskem z exekuce příslušenství (penále, poplatky apod.) původní půjčky. Investičně není výhodná taková půjčka, kterou klient splatí, jak je tomu v obvyklých vztazích, ale naopak investičně výhodnou je pouze taková půjčka (nebo jejich kombinace), která je nesplatitelná, a navíc plodí pravidelnou exekvovanou částku. Výsledku dosahují nebankovní subjekty obvykle tím, že vzájemný smluvní vztah mezi věřitelem a dlužníkem podřídí rozhodčí doložce, která vyloučí spor z této smlouvy plynoucí z pravomoci soudů a podřídí ho pravomoci rozhodce, který je fakticky určen tím, kdo peníze půjčuje. Výsledkem případného „sporu“ je pak vykonatelný rozhodčí nález, na jehož základě se vede exekuce. V exekučním řízení se již nepřihlíží k podstatě původního sporu a nález se zkoumá pouze formálně.

Tento postup se opírá o platné právo a je jednou ze systémových příčin finančního tlaku na nejchudší společenské vrstvy. Těžištěm problému je skutečnost, že stát poskytuje svůj exekuční servis nálezům, které se zcela vymykají právu, jež tento stát stanoví. Zmíněné smlouvy jsou mnohdy v rozporu s dobrými mravy a před běžným soudem by neobstály jako platné. Naopak před rozhodcem tyto ve své podstatě lichvářské smlouvy obstojí, a stát je pak bez rozmyslu vykoná. V konečném důsledku tak stát zcela rezignuje na právní regulaci

61

významného segmentu právních vztahů, který se nadále řídí pravidly, jež mu vnutí jeho finančně nejsilnější aktéři na úkor těch nejchudších.

V praxi vypadá takový případ tak, že se zájemce o půjčku seznámí s možností vzít si půjčku, která je pak doplněna obchodními podmínkami, ve kterých je zmíněna i rozhodčí doložka, tedy ujednání, že spory plynoucí z této smlouvy rozhoduje někdo konkrétní, kdo je takto předem fakticky určen tím, kdo peníze půjčuje. Systém splátek je velmi přísný a jediné opomenutí splátky je zatíženo silnou smluvní pokutou. Poté co dluh naroste do určité výše, je věc předložena rozhodci. Ten obvykle jen vyzve dlužníka, ať se k věci vyjádří a poté vydá nález. V řízení nebere v úvahu přiměřenost smluvních pokut a jiné obvyklé nástroje ochrany slabší smluvní strany. Nález nepřipouští odvolání. Teoreticky je možné jej napadnout u soudu, ale to se, málokdy stává (prakticky nikdy); vyžaduje to totiž kvalifikovanou právní pomoc.

Brzy poté exekuční soud nařídí exekuci, aniž by jakkoliv mohl podle zákona vést úvahu, jestli je rozhodčí nález věcně správný. Pak probíhá exekuce a dlužník nedobrovolně vrací mnoho násobek částky, kterou si kdysi vypůjčil.

Zpracovatel této zprávy v tom spatřuje jednak porušení práva na spravedlivý proces. Dále jsou v procesu porušení tohoto práva porušena i majetková práva těch, kdo jsou poškození touto praxí (ochrana soukromého vlastnictví). Stát totiž de facto připouští, aby jejich majetek byl procesně dokonale snížen způsobem, který se příčí jeho vlastním pravidlům konstatovaným v občanském zákoníku.

Jako řešení by bylo možné přijmout změnu zákona, kterým by se zakázalo uzavírání rozhodčích doložek při uzavírání spotřebitelských smluv. Tím by se naprostá většina vykonatelných rozhodnutí podrobila povinnému soudnímu testu souladu se zákonem, který při rozhodčím řízení tolik chybí.

Méně časté a mnohdy související porušení majetkových práv v obvyklém soudním řízení

Za obdobný problém je třeba považovat i podobnou situaci, kdy sice není uzavřena rozhodčí doložka, ale smlouva jako taková ve svém hmotněprávním rozsahu obsahuje ustanovení, která jsou zjevně v rozporu s dobrými mravy. V případě, že je plnění z takové smlouvy požadováno žalobou, tak jsou v zásadě možné dva scénáře. Buďto je žalovaný (dlužník) nečinný 62

(například proto, že se nezdržuje doma) a soud vydá rozsudek pro zmeškání nebo v horším případě ještě platební rozkaz, aniž by zkoumal oprávněnost požadavku z hlediska hmotného práva, tedy i z hlediska souladu výkonu tohoto práva s dobrými mravy. Pouze v případě, že žalovaný je aktivní, bere soud právní možnost rozporu s dobrými mravy v úvahu obvykle k námitce žalovaného. Tento obvyklý postup soudů je v rozporu s právem, protože soudy při vydávání rozsudků pro zmeškání a platebních rozkazů jsou povinny zkoumat, zda je nárok po právu. Obě zjednodušená řízení zvýhodňují žalobce pouze procesně a vycházejí z předpokladu platnosti jeho skutkového tvrzení. Podle zákona by soud ovšem měl posoudit věc z hlediska souladu s hmotným právem bez ohledu na to, že bere jako prokázaná skutková tvrzení žalobce.

Tento postup tak de facto vylučuje z obvyklého testu zákonnosti značnou část rozhodnutí, která soudy vydávají, ačkoliv to je v rozporu s předpisy procesního práva. Faktické důsledky tohoto systémového deficitu české civilní justice jsou podobné jako v případě, kdy o věcech rozhodují rozhodci, a nikoliv soudy.

V praxi to vypadá tak, že soud po obdržení návrhu, který může být protiprávní výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, nezkoumá jeho soulad se zákonem a v naději, že se mu věc podaří vyřídit „od stolu“ vydá platební rozkaz. Věcně se může jednat o stejný druh nabobtnalého dluhu, jak je popsáno shora. Rozkaz je doručen, a pokud si žalovaný nepodá odpor, což vyžaduje určité právní povědomí, tak je mu dána definitivní vykonatelnost. Exekuce je pak jen otázkou času.

Jako řešení lze doporučit větší systémový důraz na přezkum návrhů v rámci vydávání platebních rozkazů a rozsudků pro uznání. Tento důraz by bylo nutné podpořit i reformou organizace práce na soudech. Její současný stav soudce k problematickému postupu motivuje.

Porušení sociálních práv při výkonu vlastnických práv jiných osob

Další právně problematickou skutečností je to, že při výkonu rozhodnutí peněžitých pohledávek podléhají tomuto výkonu také plnění, která stát poskytuje svým občanům nebo jiným obyvatelů s cílem zajistit jejich sociální standard (ochrana sociálních práv). Jedná se o všechny dávky státní sociální podpory, pomoc v hmotné nouzi, popřípadě jiné dávky podle jiných předpisů. Smyslem těchto dávek není saturace pohledávek fyzických osob, ale zaručení 63

sociálních práv dotčených osob. Exekuce těchto dávek tak jde proti smyslu jejich původního určení. Celá věc je o to absurdnější, že půjčky jsou budoucím dlužníkům půjčovány právě s předpokladem exekuce těchto příjmů. Společnosti, které tak půjčují, v podstatě přenášejí podnikatelské riziko, jež je takto v podstatě odstraněno, na stát, který se stává ručitelem dluhů sociálně slabších.

Pro srovnání je možné učinit příměr mezi tím, když někdo půjčuje právnické osobě na straně jedné a fyzické osobě na straně druhé. Pokud banka půjčí právnické osobě, která nedokáže svůj dluh splatit, tak se z žádných dávek tento dluh neuhradí. Nesplacený dluh, pokud se jej nepodaří vymoci z majetku právnické osoby, se tak stává ztrátou banky, která je ovšem obvyklá v rámci existence podnikatelského rizika. Banka tak ověřuje před poskytnutím půjčky, zda je společnost s to úvěr splatit. Pokud špatně odhadne její stav, nese svou ztrátu. V případě půjčování fyzickým osobám málokdo takovou úvahu provádí, protože spoléhá, že to ?zaplatí stát? na exekvovaných dávkách. Není logické, aby společnosti, jejichž praktiky se mnohdy pohybují za hranicí lichvářských praktik, přenášely své podnikatelské riziko na stát. Tolerování této praxe v podstatě popírá smysl sociálního státu, protože značná část přerozdělených prostředků se takto přímo přesouvá na účty nebankovních subjektů, aniž by splnily svůj účel. Základní parametr společenské smlouvy obsahující minimální úroveň solidarity mezi bohatými a chudými je tak zdánlivě po právu derogován.

V praxi to vypadá tak, že každý, kdo je z nějakého důvodu v péči státu (nemocný, důchodce, invalidní důchodce, nezaměstnaný, poběratel dávek), představuje pro každého lichváře v podstatě nevyčerpatelný zdroj příjmů. Je jen technickou otázkou, jak jej přimět k podpisu smlouvy o půjčce, která bude tak složitá, že nebude možné jí dodržet. Pokud se to podaří a i poté se podaří takového nešťastníka zatížit trvale udržitelným dluhem, tak se ten, komu se to podařilo, stává do budoucna časově neomezeným podílníkem jeho příjmů prostřednictvím exekuce.

Množení těchto případů pak ve svém důsledku vede k tomu, že celý segment obyvatelstva, který je podle práva na základě politických rozhodnutí systémově dotován, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, je stejně systémově zbavován těchto prostředků ve prospěch skupiny podnikatelů. Celkové finanční toky prostředků společnosti vydělených za účelem solidarity jsou pak přesměrovány zcela jiným směrem, než bylo původně politicky zamýšleno.

64

Řešením by bylo vyloučení všech státem poskytovaných plateb v rámci naplňování funkcí sociálního státu z možnosti exekuce. To by vedlo v důsledku k tomu, že by ti, kdo poskytují půjčku, nesli riziko platební neschopností dlužníka, jak je ve světě finančních služeb obvyklé. Vyhýbání se výkonu práva skrýváním vlastních prostředků (hotovost, prostředky na účtech, movitý či nemovitý majetek) by tím nebyla dotčena. V konečném důsledku by se tak lichvářská praxe značně omezila, protože stát by nadále nenesl riziko tohoto nemravného podnikání. Výjimku z tohoto principu by měla představovat exekuce na dlužné výživné na nezletilé dítě, protože jeho potřeba svým významem předchází individuální potřebě dlužníka výživného.

Pavel Uhl, advokát

65

Výchova k lidským právům I v uplynulém roce vystupovala do popředí problematika školního vzdělávání o moderních dějinách a v jejich kontextu o problematice lidských práv. Nejenom Asociace učitelů dějepisu (ASUD), opakovaně požadující větší časoprostor pro výuku svého předmětu ve školách, zejména pro seznamování se soudobou historií, ale i další odborníci a širší kulturní veřejnost poukazovali na nebezpečí podcenění historické gramotnosti jako nezbytného základu pro kultivaci a humanizaci charakteru dětí a mladých lidí.

Pro seznamování s problematikou lidských práv a vštěpování jejich morálně právních principů je základní znalost historie, zvláště historie 20. století, nezbytnou podmínkou.

Diskuse s pedagogy a dalšími odborníky i aktivisty působícími mezi dětmi a mládeží dávají uvedeným myšlenkám zapravdu. Takové, velmi plodné, diskuse se uskutečnily v rámci realizace

projektu

Českého

helsinského

výboru

„Monitoring

nesnášenlivosti“, které přinesly zajímavé, i velmi detailní57

internetové

a

jiné

zkušenosti a poznatky.

Ve společnosti, která prožila dvě kruté totality, je zmíněná problematika a debata o ní zvlášť závažná.

Tak jako v ptačí říši hraje důležitou roli vštěpování (imprinting), kdy rodiče varují svá mláďata před nebezpečím dravců, mělo by být i v lidské společnosti samozřejmým varování před hrozbami dravců lidských, před lidským ZLEM, jakým byl nacismus.

Takové varování by mělo probíhat jak v rodinách, tak ve školách a dětských či mládežnických organizacích, sdělovací prostředky nevyjímaje.

Jak ale dokládají četná shromáždění zmatených a nevzdělaných mladých lidí přiklánějících se k myšlenkám neonacismu nebo surfujících po internetových stránkách různých uskupení či jednotlivců, kteří takové myšlenky, texty a výzvy šíří či dokonce vytvářejí, zmíněná varování

57

Např. poznatky o tom, jak významnou, až sugestivně „módní“ roli u oněch mladých lidí hrají neonacistické znaky a odznáčky, symboly, nášivky, specifické oblečení, které je mladým lidem k dispozici ve specializovaných prodejnách.

66

v naší (a nejen v naší58) společnosti - pokud existují a působí - nemají žádoucí dopad. Není přehnané tvrzení, že na existenci a působení neonacistických skupin v naší zemi od poloviny 90. let má značnou vinu škola a její dlouhodobé podceňování lidskoprávní humanistické výchovy.

Podle mého názoru je nezbytné, aby si rodiče, vychovatelé, učitelé, aktivisté nevládních organizací (zejména těch, které přímo působí na mládež) i pracovníci masmédií uvědomili, jak důležitá jsou ona VAROVÁNÍ a účinná humanistická hodnotová POSELSTVÍ pro zdravý vývoj mladé generace a celé společnosti.

Je samozřejmé, že při takovém úsilí nelze zůstávat jen u slov a řečí, často prázdných a povrchních.

Jak ukazují zkušenosti některých nevládních organizací a skupin, jako je Člověk v tísni, Tolerance a občanská společnost, Český helsinský výbor, historické skupiny59 při Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, Terezínská iniciativa, Vzdělávací a kulturní středisko Židovského muzea aj., ona varování musí vycházet zejména z autentických prožitků, předávaných a zprostředkovávaných jednotlivci, kteří prožili dramatické situace totalit (např. holocaust), či těmi, kteří jsou s nimi dobře seznámeni, nebo z filmů, případně z výstav obrazových dokumentů. Takové dokumenty i filmy by měly být provázeny příslušným zasvěceným výkladem, event. diskusí.

Z besed na středních školách víme, že nejvíc působí na žáky právě výpovědi lidí přeživších holocaust či komunistické lágry, zvláště těch, kteří se dokáží mladým lidem přiblížit a o své prožitky se s nimi podělit. Není to většinou snadné, protože souhrnné zkušenosti a prožitky mladých lidí, namnoze i jejich mladých učitelů, jsou většinou na hony vzdálené od těžce nabytých, drastických zkušeností oněch pamětníků. Nesnadné je to zejména tehdy, když oni mladí lidé jsou nedotčeni literárními či filmovými artefakty zobrazujícími podobné děje nebo rodinným vyprávěním o nich. 58

Jak známo, neonacismus se virtuálně i reálně šíří v Německu, ve Velké Británii a jinde v západní Evropě, ale i v Rusku a USA. V USA jsou zcela svobodně (v rámci ústavně zaručené, nikterak omezované svobody) zakládány internetové domény, které šíří neonacistický jed do celého světa. 59 V rámci tohoto Sdružení působí historické skupiny podle názvů jednotlivých koncentračních táborů. Působí tu skupiny: Osvětimská, Ravensbrückská, Sachsenhausenská, Mauthausenská aj. Právě Osvětimská skupina je velmi aktivní. Už 4 roky pořádá putovní výstavy o holocaustu. V současné době bude taková výstava už na 26. místě. Výstavy jsou zpravidla doprovázeny odbornými výklady pamětníků či historiků.

67

Právě krásná, případně i dokumentární literatura, umělecké a dokumentární filmy jsou dalšími dostupnými zdroji poznání života poměrně nedávné historie s jejími až neuvěřitelnými lidskými dramaty. Je ovšem nezbytné, aby učitelé aj. vychovatelé uměli tyto zdroje náležitě, citlivě a přesvědčivě využívat. Jak vyprávějí někteří učitelé a další pedagogové, např. z České školní inspekce60 mocným prožitkem pro žáky a studenty jsou také návštěvy Terezína, Osvětimi nebo jiných koncentračních táborů. Tam, v místech, kde statisíce a miliony nevinných lidí prožívali nacistické běsnění, kde mnozí ve strašných podmínkách továren na smrt umírali, se mladí lidé na vlastní oči přesvědčují, CO TO BYL NACISMUS. Nejen že si pak hlouběji uvědomují nebezpečí a scestnost neonacismu, ale jsou také připraveni ho odmítat.

Na závěr - jedna zkušenost. Na výstavu dokumentů o holocaustu přišel se školním kolektivem i jeden skinhead. Pozorně si prohlížel vystavené fotografie, kresby i texty, zhlédl film. Přistoupil k němu učitel a říká mu: „Vidím, že vás to zaujalo.“ Chlapec - jako na omluvu pravil: „Já jsem o tom nic nevěděl.“

Tady vyvstává otázka: věnuje se vůbec někdo cíleně (výchovně, osvětově) těm, kteří jsou postiženi hnědou slepotou?

Libuše Šilhánová, ČHV

60

Např. na schůzce rozšířeného Výboru pro práva dítěte (působícího při Radě vlády pro lidská práva), která se konala dne 12. února 2009.

68

Neonacismus a radikální nacionalismus Podzim roku 2008 se stal přelomem na české neonacistické scéně. Stoupenci Dělnické strany, Autonomních nacionalistů a Národního odporu se opakovaně pokusili o pogrom vůči romské komunitě obývající sociálně vyloučenou lokalitu Janov v Litvínově. Poprvé po roce 1989 se na jejich stranu přidali řadoví místní občané. Neonacistické hnutí tak čerpá nový zdroj energie z podporující většinové společnosti. Na současné neutěšené situaci se významně podílí i přístup některých politických reprezentantů (na lokální i celostátní úrovni), kteří velmi necitlivě přistupují k problematice sociálně vyloučených lokalit a romské komunity. Neonacistickému a radikálně nacionalistickému hnutí současně nejsou v praxi kladeny adekvátní limity ze strany státní správy a orgánů činných v trestním řízení, v důsledku čehož hnutí sílí. V České republice hrozí eskalace nenávistí motivovaného násilí doprovázená možnou emigrační vlnou ohrožených skupin.

Ohrožené skupiny

Skupinou ohroženou verbálním a fyzickým násilím produkovaným sympatizanty a členy neonacistických hnutí je v prvé řadě početná romská komunita, vůči níž směřovaly nejbrutálnější verbální i fyzické útoky. Dalšími ohroženými skupinami jsou cizinci jiné barvy pleti, židovská komunita, vietnamští obyvatelé České republiky, muslimové a GLBT minorita. Významnou sociální skupinou, která pravděpodobně čelí opakovaným a častým útokům ze strany neonacistů, jsou představitelé alternativní a antifašistické mládeže. V lednu 2008 zemřel ve vzájemné potyčce s militantním neonacistou sharpskinhead Jan Kučera.

Subjekty

Neonacisté a radikální nacionalisté se v roce 2008 soustředili do několika politických stran, občanských sdružení a neregistrovaných skupin. Nacionalistická Národní strana (NS) se před krajskými volbami pokoušela oslovit voliče programem založeným na akcentaci nacionalismu, šíření etnické a náboženské nesnášenlivosti vůči Romům a muslimům, prosazováním anti-postojů (anti-EU, anti-NATO). Pozornost médií se snažila také přitáhnout prostřednictvím svých ochranných složek, tzv. Národních gard (NG), jejichž slavnostní přísaha měla proběhnout 28.října 2008. Od přísahy bylo posléze upuštěno, především pravděpodobně proto, že NG tvoří pouze několik jednotlivců. NS uspořádala v roce 2008 69

několik demonstrací a tzv. spanilých jízd,

provokativních akcí v místech sociálně

vyloučených lokalit, jejichž cílem je údajně „monitorovat, ale především vyřešit kriminální ataky nepřizpůsobivých na ty, kteří musí v jejich blízkosti žít“, fakticky však úsilí provokovat místní komunitu a získat pozornost médií. Dvě demonstrace NS byly jako protizákonné, konkrétně podněcující k rasové a etnické nesnášenlivosti, rozpuštěny.

NS pokračovala v roce 2008 ve spolupráci se zahraničními nacionalistickými subjekty. V krajských volbách NS neuspěla, byla volena pouze třemi tisíci voličů, většina voličů byla pravděpodobně konzumována Dělnickou stranou (DS), která v roce 2008 strhla téměř veškerou mediální pozornost na svoji stranu a podařilo se jí nebývale silně uspět v krajských volbách. DS byla v roce 2003 založena bývalými členy SPR-RSČ a Republikánské mládeže, počátkem roku se rozhodla pro oboustrannou spolupráci s neonacistickými hnutími Národním odporem a Autonomními nacionalisty. Otevřená spolupráce byla potvrzena 1. května 2008 na tradiční prvomájové demonstraci. Dělnická strana ohlásila veřejné shromáždění, které však fakticky bylo z 95% navštíveno příznivci neonacistických hnutí. Oboustranná spolupráce přináší neregistrovaným skupinám možnost snáze veřejně demonstrovat, DS přináší ukázněné voličstvo. DS se profiluje ostře protiromsky, antisystémově, zřetelná je spojnice s NSDAP a nacionálním socialismem. Také DS vytváří Ochranné sbory, jejichž hlídka rozpoutala svým monitoringem konflikt v Litvínově. DS slavila nebývalý úspěch v krajských volbách (cca 29 tis. hlasů), v některých krajích předčila i vládní Stranu zelených. Po letech se tak na české (zatím lokální) politické scéně objevuje nový subjekt, schopný oslovit nejen mladé extremisty, ale také řadové občany. DS se pokouší navázat na parlamentní působení SPR-RSČ, v roce 2009 kandidují její zástupci do Evropského parlamentu. Na přelomu roku čelila DS neúspěšnému vládnímu pokusu o své rozpuštění. DS usiluje o pravidelnou spolupráci s německou ultranacionalistickou politickou stranou NPD.

Aktivními neonacistickými neregistrovanými sdruženími byli v roce 2009 především Autonomní nacionalisté a Národní odpor. Trendem těchto skupin byl nárůst jejich veřejných aktivit, radikalizace jejich verbálních projevů a příklon k otevřenému násilí. Obě uskupení prosazují ideály nacionálního socialismu. Národní odpor své směřování jasně potvrdil uzavřením dohody s německými a rakouskými neonacisty v březnu 2009: „záměrně stavíme na tradici Německé říše a spojenců říše jako jádra a opory Evropy. Nepřátelskou

70

mocí páchanou zkázu na našich národech skrze biologické a ekonomické zatěžování cizími vlivy může zastavit jen náš společný boj“

Trendy •

Nejmarkantnějším rysem roku 2008 bylo propojení neregistrované neonacistické scény s legální politickou stranou DS. Vzájemná spolupráce přinesla neonacistickým neregistrovaným skupinám možnost pořádat legální veřejná shromáždění, do značné míry legitimizovat svoje aktivity a aktivně usilovat o vstup na politickou scénu. DS naopak získala spořádané podporovatele, schopné pravidelně a ve velkém počtu navštěvovat její demonstrace, a ukázněný elektorát. Spolupráce eskalovala podzimními krajskými volbami a demonstracemi v Litvínově - Janově. DS stmelila také vládní snaha o její zákaz. Není jasné jak dlouho spolupráce mezi DS a neonacistickými subjekty potrvá, pro některé radikálnější neonacistické frakce může být umírněná politika DS nepřijatelná. Naopak DS může začít vnímat některé neonacistické subjekty jako ohrožující její zákonnost a pověst opoziční strany.

•

Neonacistické hnutí provází snaha se profesionalizovat a snaha oslovit mladé a nové sympatizanty. Koncept národního (svobodného) odporu je doplňován konceptem autonomního nacionalismu, cíleným na novou generaci sympatizantů, aniž by zároveň docházelo k ohrožení pozic generačně stmeleného NO.

•

Ač lze nárůst počtu členů a sympatizantů neonacistického hnutí obtížně kvantifikovat, je zřejmé, že neonacistické hnutí je meziročně početně silnější (dle četnosti a početnosti jednotlivých demonstrací).

•

Kvalitativní změna neonacistického hnutí se projevuje především ve zdokonalení kontra-strategií, které fakticky znemožňují efektivní stíhání vůdců a mozků neonacistického hnutí, prohloubení PR strategie, prohloubení spolupráce v regionech, zintenzivnění každodenní akceschopnosti, a především vysoké polovojenské organizovanosti, která umožňuje uskutečnit násilné demonstrace v rozsahu, který v ČR nebyl do podzimu 2008 obvyklý.

•

Pravděpodobně již definitivně došlo k opuštění skinheadského image ve prospěch oděvních značek spojených s neonacistickým hnutím (ThorSteiner, EightyEight, Praetorian, event. Helly Hansen), black block stylu nebo prostého no-logo oblečení. Vizuální podoba hnutí (oblečení, webové stránky, transparenty) se stále více podobá vizuální podobě radikální levice, což přináší jisté obtíže při 71

sebeidentifikaci, a současně je radikální levicí velmi negativně vnímáno jako krádež image. •

Jednoznačně dochází k profilaci neonacistického hnutí jako antisystémového sociálního hnutí. Průsečíky idejí s radikální levicí jsou stále častější.

•

Stále silnější postavení mají v neonacistickém hnutí ženy (reprezentované skupinami Resistance Women Unity a National Resistance Women Side), které zastávají i nadále poměrně tradiční a očekávatelné role matek a ošetřovatelek (např. v podobě SANI jednotek ošetřujících zraněné na demonstracích či podporovatelek POW), současně se však dostávají do popředí jako ideoložky, resp. schopné mluvčí na většině demonstrací.

•

Delší dobu trvající generační obměna neonacistického hnutí se projevuje i v tom, že toto hnutí se začíná významným způsobem soustřeďovat na děti svých členů, pravidelně jsou pořádány dětské dny a vánoční večírky určené pro mladé rodiny neonacistických sympatizantů. Dětem je tak od mládí vštěpována ideologie nacionálního socialismu. Na hodnocení tohoto fenoménu je však velmi brzo vzhledem k tomu, že většina dětí zatím nedosáhla ani školního věku.

•

Z hlediska témat je kromě prvotního anticiganismu, který je pro český neonacismus typický od počátku 90. let, patrný velmi intenzivní antisemitismus, prezentovaný jako antisionismus. Na rozdíl od západní Evropy české neonacistické hnutí zpravidla netematizuje nenávist k islámu61. V souvislosti s ohrožením ekonomické stability lze očekávat, že hlavním tématem pro nadcházející období budou sociální jistoty většinových obyvatel, zneužívání sociálního systému menšinami (Romy) a cizinecká problematika.

•

Jistým trendem, který ale není kvantifikován, je nárůst brutality spojené s neonacistickým hnutím. Ochota hnutí jít do otevřených střetů z bezpečnostními složkami byla v náznacích patrná již v roce 2007 (demonstrace 1. máje 2007), v roce 2008 však eskalovala do rozměrů, které zjevně bezpečnostní složky zaskočily.

Přístup státní správy a ohrožení práva shromažďovacího

Přístup státní správy k pravicovému extremismu a neonacismu není dostačující, a pokud

61

V souvislosti v konfliktem v Gaze (prosinec 2008) došlo dokonce k jisté podpoře palestinských Arabů.

72

nedojde k jeho zlepšení, hrozí, že verbální a fyzické násilí produkované příznivci tohoto hnutí bude významně narůstat.

Jakkoli je právo shromažďovací jedním ze základních politických práv, která jsou garantována každému (tedy i nedemokraticky smýšlejícím osobám), některé demonstrace organizované neonacistickými nebo ultranacionalistickými subjekty stojí mimo zákonné limity této realizace a orgány státní správy by vůči nim měly adekvátně zakročovat. Orgány státní správy mají povinnost předem zakazovat a na místě rozpouštět každé veřejné shromáždění, které směřuje k výzvě popírat nebo omezovat práva jiných osob, rozněcovat rasovou, národnostní, politickou či jinou zášť, dopouštět se násilí nebo jiné hrubé neslušnosti nebo jinak porušovat ústavu a zákony. Přes poměrně jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v několika rozhodnutích stanovil způsob výkladu některých problematických částí zákona o právu shromažďovacím, je praxe orgánů státní správy rozhodujících o veřejných shromáždění velmi problematická.

Část měst a obcí rezignovala na kritický přístup k neonacistickým shromážděním a zkoumání jejich skutečného účelu. I zcela protizákonné demonstrace tak nechávají proběhnout pod argumentem zachování veřejného pořádku. Tím uvolňují veřejný prostor subjektům, jejichž cílem je popírat práva jiných osob nebo vyzývat a realizovat násilí vůči menšinám. Neonacistům nejsou kladeny adekvátní limity, ohrožené skupiny obyvatel nejsou odpovídajícím způsobem chráněny.

Část měst a obcí naopak užívá právo shromažďovací takovým způsobem, který je fakticky protizákonný. Zaštítěni heslem „boje proti pravicovému extremismu“ předem zakazují demonstrace takovým způsobem, který pokud je napaden žalobou svolavatele, je uznán za nezákonný a veřejnému shromáždění je uvolněna cesta. Vydávání protizákonných rozhodnutí je vysoce rizikové, neboť ohrožuje realizaci práva shromažďovacího všech obyvatel ČR bez ohledu na jejich politické přesvědčení.

73

Trestně právní postih neonacistických aktivit a reflexe práce Policie ČR (PČR) •

Trestně právní postih neonacistických aktivit

V roce 2008 nebyl vypozorován jednotný represivní postup aplikovaný vůči neonacistickým aktivistům. Jakkoli se trestně právní postih vždy odvíjí od konkrétních skutkových okolností, je nepochybné, že v ČR existují regiony, kde přístup policie vůči neonacistickým aktivitám je méně rozhodný než jinde. Takové regiony jsou pak následně využívány k opakovaným veřejným neonacistickým demonstracím, koncertům a dalším setkáváním.

Podle veřejně dostupných informací nedošlo k trestnímu stíhání jediného řečníka ani žádného z organizátorů demonstrací, které se v uvedeném období (2008) konaly, přičemž mnohé z projevů, především v rámci organizování podzimních demonstrací v Litvínově-Janově, mohlo naplnit skutkovou podstatu několika trestných činů.

Dlouhodobě je podceňován potenciál neonacistického hnutí jako hnutí majícího rysy organizované skupiny. Politické špičky neonacistického hnutí beztrestně vedou jednu ze skupin, která významným způsobem ohrožuje vnitřní bezpečnost ČR, životy a zdraví druhých osob, majetek a veřejný pořádek. Za opakované násilnosti v Litvínově-Janově není v současnosti, podle dostupných informací, stíhán jediný člen či sympatizant neonacistického hnutí. Aktivisté se tak cítí beztrestní a jsou rozhodnuti akci podobného charakteru kdykoli opakovat.

Dlouhodobě je podceňováno trestní stíhání trestných činů spáchaných verbálně, vč. těch, které byly spáchány tiskem. Je však nepochybné, že ideová východiska svých fyzických útoků nacházejí neonacisté právě v literatuře, na internetu a v projevech svých respektovaných vůdců.

V individuálních případech bylo zaznamenáno odložení věci, dočasné odložení trestního stíhání na pokyn státního zástupce nebo zastavení trestního stíhání státním zástupcem tam, kde policie shromáždila dostatek rozhodujících důkazů pro trestní stíhání. Daný postup je jednak demotivující pro vyšetřující policisty, jednak naprosto neodpovídá hrozbám, které verbální trestná činnost přináší.

74

•

Reflexe práce Policie ČR (PČR)

Zejména v některých regionech (Praha, Ostravsko) je práce policie (zejména SKPV) na vysoké odborné úrovni, která se promítá do komplexnosti přístupu k problematice pravicového extremismu. Tento přístup zahrnuje nejen samotné vyšetřování trestné činnosti spojené s neonacismem a aplikaci preventivních opatření, ale také transparentní komunikaci s médii a představiteli menšin, sebevzdělávání, důstojnou reprezentaci PČR na veřejnosti a rovněž respektující přístup k nevládnímu sektoru.

Obecně reflektuje nevládní sektor následující nedostatky, jejichž odstranění by se měla věnovat zvýšená pozornost. Multiplikovatelných příkladů dobré praxe lze v práci české i zahraniční policie nalézt relativní dostatek. •

Právní řád ČR nezahrnuje pouze sadu zákonů vážících se k práci policie (zákon o policii, trestní zákon, trestní řád aj.). Za ústřední normu je nutné považovat Ústavu a Listinu základních práv a svobod. V jejich duchu by mělo být posíleno (další) vzdělávání policistů, tak aby vědomí základní práv a svobod bylo internalizováno a aby prolínalo celou policejní prací.

•

Zejména v případech vysoce organizovaných akcí (zvláště demonstrací s násilným potenciálem (Litvínov-Janov)) se projevil nedostatek vzájemné komunikace mezi jednotlivými složkami PČR. Tento nedostatek vyústil v násilné střety, během kterých byl ohrožen život a zdraví obyvatel ČR, došlo ke škodám na majetku a byli zraněni i samotní policisté. (Přitom opět jako příklad dobré praxe může sloužit spolupráce SKPV a pořádkové policie v Praze, zejména v případech diváckého násilí.)

•

S nedostatkem vnitřní komunikace souvisí též doposud nedostatečným způsobem zvládnutý teritoriální přesah neonacistických aktivit.

•

Komunikace s médii představuje další prostor, který by bylo vhodné ze strany PČR zlepšit. Jedině transparentní jednání, které by mělo zahrnovat i schopnost přiznat pochybení, může posílit důvěru veřejnosti k policii.

Hate Crime - nezávislý monitoring a podpora obětem Česká republika jako jedna ze zemí EU se účastní projektu RAXEN (Network Against Racism and Xenophobia), který se zaměřuje na sledování situace v oblasti rasové diskriminace a násilí.

75

V porovnání s ostatními zeměmi neexistuje v ČR nezávislý monitorovací systém, který by se soustředil na sběr dat týkajících se trestné činnosti z nenávisti. Jediným informačním zdrojem v dané oblasti tak zůstávají data ESSK (evidenčně statistické sledování kriminality), která již několik let (do 2007) vykazují pokles extremisticky motivované kriminality. Při neexistenci relevantních nezávislých dat nelze do jisté míry pokles zpochybnit.

Fakticky je však nereálné, aby za současného enormního nárůstu demonstrací a je provázejících zdokumentovaných násilných střetů, docházelo k poklesu rasově motivované kriminality. Skutečnost bude spíše odpovídat tomu, že rasově motivovaná kriminalita i nadále stoupá. Statistická absence relevantních dat je způsobena jednak vysokou mírou latentní kriminality spáchané z nenávisti, jednak nedostatečným zkoumáním nenávistného motivu při trestním stíhání této kriminality.

V ČR setrvale absentuje dostatečná podpora a pomoc obětem trestné činnosti z nenávisti. Přitom tato trestná činnost je velmi specifická a je nutné jí věnovat dostatečnou pozornost. Ubližuje totiž třikrát: •

jedinci, jenž byl napaden z důvodů, které nemůže změnit, protože jsou součástí jeho přirozené identity,

•

komunitě, která je jedincem reprezentována a která útok vnímá jako útok na svoji integritu,

•

celé demokratické společnosti, jejíž základní princip tolerance a nediskriminace je porušen.

Řízení o rozpuštění Dělnické strany Po násilných střetech mezi neonacisty a policií v Litvínově - Janově, které následovaly po veřejných shromážděních Dělnické strany, přistoupilo ministerstvo vnitra k vypracování návrhu na její rozpuštění. Návrh byl schválen vládou a podán Nejvyššímu správnímu soudu počátkem prosince 2008. Po proběhlém řízení soud návrh zamítl, přičemž konstatoval, že vláda

jako

navrhovatel

neunesla

ani

břemeno

tvrzení,

ani

břemeno

důkazní.

Samotný návrh na rozpuštění Dělnické strany nebyl kvalitně zpracován. Čítal necelých 5 stran a fakticky se opíral pouze o tvrzené ad hoc porušení zákona o právu shromažďovacím Dělnickou stranou v minulém roce, z čehož vláda dovozovala protizákonný charakter strany. 76

Návrh sice obsahoval tvrzení týkající se neonacistického charakteru Dělnické strany, jejího úzkého propojení s neonacistickým hnutím, zejména Národním odporem, nenávistných a násilnických aktivit jejích členů, ministerstvo však neuvedlo žádný návrh důkazních prostředků, jimiž by toto konstatování doložilo. Právní zástupce vlády v soudním řízení nereagoval na výzvy Nejvyššího správního soudu k doplnění dokazování. Prohlášení zástupce ministerstva Václava Henycha: „Vycházeli jsme z toho, že vazby DS na neonacistickou scénu jsou veřejně známé“62 by nemohlo obstát v žádném soudním řízení, natožpak v řízení o rozpuštění politické strany.

Ministerstvo vnitra ČR, jako orgán odpovědný za vypracování návrhu, prokazatelně mělo dostatek informací, na nichž mohlo prokázat charakter Dělnické strany, zejména pak skutečnost, že porušuje ústavu a zákony, že je jejím cílem svržení demokratických základů státu či že její program nebo činnost ohrožují veřejný pořádek a práva a svobody občanů (ve smyslu zákona o sdružování v politických stranách). Ministerstvo muselo mít dostatečné podklady v tomto smyslu ze strany bezpečnostních složek, na jejichž informacích byl návrh údajně založen.

Nepropracovanost návrhu a nekompetentnost právních zástupců vlády hájil ministr vnitra tvrzením, že teprve rozhodnutí soudu stanovilo mantinely, v jakých má být návrh na rozpuštění politické strany vypracován.

Tyto mantinely jsou samozřejmě stanoveny zákonem o sdružování v politických stranách. Omezení práva sdružovat se v politických stranách musí být opatřením v demokratické společnosti nezbytným např. pro ochranu veřejného pořádku či pro ochranu práv a svobod druhých a tuto nezbytnost musí vláda prokázat. V rovině soudního řízení nese odpovědnost za jeho výsledek navrhovatel, tedy vláda. Ta musí prokázat, že politická strana je reálným ohrožením, jak svým programem, tak svou činností, a to na základě širokého komplexu skutečností. Mantinely, jichž je nutné se držet, pak zpracovatel návrhu musí nacházet též v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která je k této otázce velmi široká. Návrh na rozpuštění politické strany je vždy krajním postupem, který musí být velmi striktně odůvodněný. Ministerstvo vnitra a vláda v tomto úkolu selhaly. Svůj návrh nepodložily

62

Viz www.idnes.cz, 4.3.2009.

77

skutečnostmi získatelnými od odborné veřejnosti, ale - dle všeho - ani od bezpečnostních složek. Klára Kalibová, právnička

78