Ze
zahraničí
O LUŽICI, LUŽICKÝCH SRBECH A LUŽICKÉ SRBŠTINĚ Svatopluk
Pastyřík
Anotace: Článek je věnován luiickosrbské problematice a jako pendant k článku budyiínské sorabistky chce českým čtenářům připomenout společnou historickou zkušenost Čechů a Lužických Srbů i jazykovou blízkost obou příbuzných západoslovanských jazyků. Klíčová slova: Lužice, lužická srbština, hornolužická srbština.
Každoročně kladu studentům bohemistiky v rámci sorabistického semináře dvě otázky: Kde leží Lužice? Jak byste se do Lužice dostali? Odpovědi bývají stereotypní: Nevím. Povědomí obyvatel (nejen mladých) České republiky o Lužici, Lužických Srbech a lužičtiné je dnes téměř nulové. Čtyřicet let totalitního komunistického režimu přes proklamovanou teorii internacionalismu udělalo své. Sorabistický seminář, který na královéhradecké Pedagogické fakultě UHK organizujeme, považujeme pro budoucí bohemisty v rámci slavistické orientace studia za důležitý, a to zejména pro blízkou jazykovou příbuznost, kterou nejčastěji uplatníme v rámci studia historické mluvnice a dialektologie. Otiskuje-li časopis Speciální pedagogika příspěvek dr. Jany Šolčiny „Problémy jazykové politiky v konkurenci dvojjazyčnosti" o aktuální problematice lužickosrbského školství, nedá mi to, abych alespoň čtenářům 1 REJZEK,).
našeho časopisu nepřipomněl některé skutečnosti stran Lužice a lužické srbštiny. Choronymum Lužice, Lužica je slovanského původu a znamená totéž co „mokřina, louže". Prozrazuje, že šlo o krajinu oplývající vodou. Praslovanské *luia se srovnává s litevským liug(n)as „louže, bažina" a ilyrským "luga(s) „bažina" (albánské lígatě „bažinatá louka") z indoevropského *leug- „bažina, louže".1 Už více než šest set let tvoří starou zemskou hranici Čech Lužické hory (nejvyšší horou je Luž, 793 m n. m.). Na jejich severních svazích se nachází území historické země, která dala Lužickým horám své jméno - Lužice, Lužica. Rozkládá se mezi Lužickými horami na jihu s dolnolužickými Blaty (Blóta) na středním toku Sprévy. Dělí se na Horní a Dolní Lužici. Horní Lužice (centrum: Budyšín, Budyšin) se nachází ve východní části spolkové země Sasko, Dolní Lužice (centrum: Chotěbuz,
Český etymologický slovník. Voznice: LEDA, 2001.
55
Chošebuz) leží na východě Braniborska. Původními obyvateli jsou od 6. století Lužičtí Srbové. Celkem zde původně existovalo více než třicet slovanských kmenů. Dělily se na Obodrity, Lutice a Srby. K srbským kmenům patřili především Milčané, Lužičané, Glomačové, Nižané, ale ještě i další kmeny. V okolí Berlína sídlili Stodorané, Ratarové, Sprévané a Lisici, dále na sever se táhlo území obývané Dolenci, Ukrany, Ploňany, Črezpěňany a Chyziny, na dolním toku Labe žili Gliňané, Drevjané, Smolinci a Polabané, v okolí Lúbecku Varnové a Vagrové. Slovanské kmeny ale nikdy nevytvořily na tomto území vlastní státní útvar. Postupné podléhaly přesile Franků (Němců), kteří často využívali při svých taženích na východ právě slovanské nejednotnosti. A tak slovanská řeč postupně umlkala - na baltském pobřeží a v meklenburských nížinách už v 11. a 12. stol., někde se pak slovanština udržela až do 13. či 14. stol. Pouze u Drevjanů v tzv. Lúneburském vřesovišti se udržel slovanský jazyk (polabština) do poloviny 18. stol. Jedinými ostrůvky, které si v německém moři uchovaly dodnes svůj prastarý jazyk, jsou dvě nevelké oblasti - Horní a Dolní Lužice. Srbské kmeny Milčanů vystavěly hradiště Budusin (dnes Budyšin, česky Budyšín), připomínané už roku 1002. Od 10. stol. se na tomto území střetávaly zájmy saské, polské a české, a tak lužické teritorium patřilo každou chvíli pod jinou správu. Tak například v roce 1213, kdy Lužice patřila k českému království (od roku 1136 do roku 1254), povýšil pů-
56
vodní osadu Budusin český král Přemysl Otakar I. na mésto, v letech 1254-1319 patřila zase Lužice k Braniborsku, pak znovu k České koruně (až do roku 1635) jako středisko národa Lužických Srbů. Karel IV. se zde oženil s Annou Svídnickou (pozdější matkou Václava IV., která byla polského původu, protože byla dcerou Jindřicha IV., knížete javorského). Budyšínsky hrad Ortenburg však založila míšeňská markrabata. Uherský král Matyáš Korvín dal město v letech 1483-1486 pozdnégoticky přestavět z té doby pochází vstupní brána do hradu, na níž je dodnes Matyášův reliéf a erb. Hrad byl dále obnovován a přestavován v 17. a 19. století. Dnes je v něm muzeum srbských dějin a kultury. Roku 1813 porazil Napoleon u Budyšína rusko-pruskou armádu. Původní slovanský název byl teprve v roce 1868 změněn v německé transkripci na Bautzen. V průběhu času vedly územní zvláštnosti k odlišnému vývoji v různých částech Lužice. V současnosti rozeznáváme pět lužickosrbských oblastí: 1. zemědělský kraj od severního okraje Lužické pahorkatiny až k oblasti plné rybníků ve střední části Lužice tvoří území, kde žijí převážně evangelíci z Budyšínska; 2. na západ odtud až k Halštrowským horám a na sever až do městečka Kulow v mírně zvlněné krajině s úrodnou půdou žijí katoličtí Srbové; 3. městečko Wojerecy dává název písčité neúrodné krajině s borovými lesy; 4. střediskem další oblasti je městečko Slepo; 5. největší lužickosrbskou oblastí je Dolní Lužice. Ve třech posledně jmenovaných oblas-
Ze
tech bohužel výrazné zménily tvářnost krajiny haldy skrývek a povrchové doly, ačkoli v minulosti tu bývala lesnatá rovina. K vnějším odlišnostem těchto pěti oblastí patří tedy jednak přírodní a půdní podmínky, existují však i rozdíly v tradičním způsobu bydlení a odívání (kroje). Je známo, že v období rozkvětu lidových krojů na počátku 19. století se nosilo v Lužici jedenáct lidových krojů podle jednotlivých oblastí a podle příslušnosti k náboženské víře. Od počátku industrializace byly však kroje pochopitelné stále více vytlačovány z každodenního užívání. Dnes jsou zachovány pouze čtyři druhy lidových krojů (slepjanský, wojerecký, dolnolužický a hornolužický katolický kroj), které jsou, zejména v katolické části Horní Lužice, stále živým projevem folkloru (ale i tam nosí kroj ve všední den jen některé starší ženy). Říká-li se přesto, že mladá generace ráda obléká lidový kroj při mimořádných událostech a slavnostech, může to sice být někdy pravda, nesmí vás však většinou napadnout, abyste tyto „manekýnky" oslovili srbsky - odpoví vám pouze německy, protože z lužické srbštiny neznají ani slovo. Bohužel. Z lidových zvyků, které se ještě někde dodržují, si můžeme připomenout tzv. ptačí svatbu, která je nejoblíbenějším lužickosrbským dětským obyčejem (slaví se v lednu a únoru), velikonoční malování kraslic (nikde jsem neviděl krásnější kraslice), průvody velikonočních jezdců na koních (tzv. križerjo) o velikonoční neděli, nejvétší pouť katolických Srbů o svatodušním pondělí do Róžantu, Boží tělo s katolickými družičkami v krojích,
zahraničí
oblíbené jsou někde i oslavy masopustu, stavění a kácení máje, jízda po strništi, zabíjení kohouta, podzimní vesnické slavnosti, koncerty a zpívání, samozřejmě i různé předvánoční obyčeje, např. „Džěčetko" (ve Slepu), „Sv. Borbora" (v Sulšecy u Kulowa), „Janšojski bog" (v dolnolužické obci Janšojce). Prastaré zvyky a tradice jsou především a zejména výrazem národního sebeuvědomění, které je ještě zesilováno náboženskou vírou. Lužická srbština tu pak přes všechny peripetie a administrativní zásahy proti ní dominuje jako řeč mateřská. Lužická srbština (lužickosrbský jazyk, lužičtina - serbščina) patří podobné jako čeština, slovenština, polština a kašubština k západní skupině slovanské větve indoevropské jazykové rodiny. Dělí se na dva spisovné jazyky - hornolužickou srbštinu a dolnolužickou srbštinu. Oba jazyky rozlišují ale dále ještě řadu různých nářečí. Navíc i mezi hornolužickými a dolnolužickými nářečími existuje široký přechodový pás. A například jeden dialekt - slepjanský - se dosud neúspěšně ještě někdy uchází o status spisovného jazyka. Rozdíly mezi těmito komunikačními prostředky dobře ilustrují následující příklady: Česky: Naše děvče se dlouhou dobu radilo s trjebinským starosvatem, jaký kroj si má jako kmotra vzít na jeho svatbu. Hornolužická srbština: Naša holca je so hižo cyly čas z Trjebinskim brášku wadžila, kajku drastu dyrbi jako kmotra na jeho kwasu nosyč.
57
Dolnolužická srbština: Našo žovčo jo se južo ceřy cas z Trjebinskim pobratim (poddružbarjom) wažilo, kaku drastwu dej jako kmotša na jogo swajžbje nosyč. Slepjanský dialekt: Naša golica je so južón cyly cas z Trjebinskim družbom (družbarjom) wadíla, kajku drastu deri hako kmotra na jogo swaŕbje nosyč. Drobné rozdíly existují dokonce v hornolužické i dolnolužické srbštiné také mezi konfesemi katolickou a evangelickou. Jako ilustrační příklad uvádíme obě hornolužické verze modlitby „Otče náš": Katolická
verze
Evangelická
verze
Wótčí nai, kiž sy w njebjesach, Watte nai. kiž sy w njebjesach. swječ so rwoje mjeno,
Swječene budž rwoje mjeno.
přúidz twoje kralesrwo,
Přihdž k nam twoje kralesto.
stah so twoja wota,
TWoja wola so stah
kaž na njebju tak na zemi,
kai na njebju tak tež na zemi.
wiédny chléb nai
Naí wiédny chléb
daj nam džens,
daj nam džensa.
wodaj nam naie winy,
A wodaj nam naie winy,
jako my tež wodawamy
kaž my wodawamy
swojim winikam,
našim winikam.
a njewjedž nas do spytowanja, A njewjedž na$ do spytowanja. ale wumóž nas wot zlého.
Ale wumóž nas wot zlého.
Amen.
Hamjeh.
Další řádky budeme věnovat už jen hornolužické srbštině. Hornolužická srbština (hornjoserbščina) se prý podobá staré češtině ze 14. století, protože kvůli několikasetleté izolaci od ostatních západních Slovanů starý stav zachovala. Rozdíl mezi hor-
58
nolužickou a dolnolužickou srbštinou je poměrné velký, i když slovní zásoba je asi z šestadevadesáti procent totožná a spisovné varianty byly po druhé světové válce administrativně velmi sblíženy, takže mají nyní i stejné gramatické kategorie. Obyvatelé Lužice, pokud hovoří i svou slovanskou mateřštinou, jsou dokonale bilingvní. Je samozřejmé, že takové každodenní střídání lužické srbštiny s němčinou vede k častějšímu komolení výslovnosti, k používání nespisovných výrazů a kalků z němčiny, k celkovému poklesu niveau spisovného jazyka. A tak se normou jazykové čistoty stává už jen kazatelna a škola (pokud ještě nějaká je). Některé hornolužické výrazy jsou všeslovanské (woda, zemja, člowjek, chléb, morjo, nebo, lěs, zwěrjo, běly, nowy, mlody, starý, červeny chodžič, spač, džesač), některé byly přejaty z češtiny (hudžba, džiwadlo, spisowačel, wobrazowka). Některá slova, která hornolužická srbština dodnes používá, byla známá i ve staré češtině: calta (houska), knjeni (paní), dyrbječ (muset) apod., některá slova jsou pochopitelné z němčiny (Šula, špihel, hamor) - také už vzpomenuté dyrbječ je německého původu. Zvláštní skupinu pak tvoří slova, která nemají paralely ve slovanských jazycích: blido (stůl), kedžbu (pozor), nop (lebka), kolp (labuť), nopawa (želva). Flexe (ohýbání) je v hornolužické srbštině samozřejmě podobná flexi v ostatních slovanských jazycích. Jmenné slovní druhy také v hornolužické srbštině rozlišují kategorie pádu, čísla a rodu, slovesa mají gramatické významy osoby,
Ze
čísla, způsobu, času, slovesného rodu a vidu. Na rozdíl od češtiny neužívá lužická srbština tak často pátý pád, ponechává si jej pouze pro životná podstatná jména mužského rodu (maskulina animata) označující osoby, a pak jej užívá ještě v bajkách pro zvířecí hrdiny. Je to proto, že lužická srbština odmítá syntaktickou funkci vokativu, takže jej ani nepočítá mezi pády. Podobné je to v ruštině, která rovněž pátý pád chápe jen jako formu oslovení. Nemůžeme se tomu příliš divit, protože i my často v mluvené češtině nahrazujeme 5. pád prvním pádem (říkáme pane učitel!, pane Novák! místo pane učiteli!, pane Nováku!). Zatímco ve středověku zmizelo z češtiny dvojné číslo a jen v sedmém pádu množného čísla zůstala obecněčeská koncovka -ma (zápas mezi školama, šel tam s kamarádama, byla jsem v kině s děvčatama), v hornolužické srbštiné se jedná o prostředek dosud živý a stále používaný, a to například i v dynamickém publicistickém stylu. Dalším jazykovým specifikem zděděným ze starší vývojové etapy je za-
zahraničí
chování jednoduchých minulých časů aoristu a imperfekta, dále pak iterativního perfekta a plusquamperfekta (a jejich každodenního užívání), čímž se výrazné zkomplikovala v lužické srbštiné soustava minulých časů. Čeština se např. aoristu a imperfekta zbavila už ve 14. století a mluvnický časový systém si ku prospěchu věci zjednodušila. Kromě záležitostí, které si lužická srbština podržela ze starších fází svého vývoje, objevila se v poslední dobé i záležitost zcela nová a ojedinělá: ve Faskowě mluvnici2 se totiž kromě tří stupňů přídavných jmen a příslovcí při stupňování nově objevuje i stupeň čtvrtý, tzv. absolutiw (wulki - wjetši - najwjetši - nanajwjetši). Protože jsme se s tímto jevem v jiných mluvnicích a ani v jiných slovanských jazycích dosud nesetkali, nemůžeme zatím předvídat přínos zavedení takového termínu do hornolužické mluvnice.3 V dávné minulosti českého a lužickosrbského národa má hluboké kořeny i bohatá česko-lužická kulturní spolupráce. Velkou a významnou roli v tom sehrál také Lužický seminář v Praze,4 který měl
1FASKA,
H. Pucnik po homjoserbščinje. Bautzen: Ludowe nakladnistwo Domowina, 2003. tomu PASTYŘlK, S. K problematice stupňování adjektiv v západoslovanských jazycích. In RICHTEREK, O., PÚŽA, M. (ed.), Dialogy kultur V. Ústi nad Orlicí: Oftis, 2009, s. 205-208. * Lužický seminář (homolui Serbski seminár, ném. Wendisches Seminár), oficiálně Lužický seminář sv. Petra v Praze, byl založen v roce 1724 jako kněžský seminář pro přípravu budoucích římskokatolických kněží přicházejících z Horní Lužice. Barokní Lužický seminář byl postaven v letech 1726-1728 podle plánů K. I. Dientzenhofera. V prvních desetiletích existence sloužil pouze pro lužickosrbské studenty. Část jich docházela na malostranské gymnázium, bohoslovci navštěvovali přednášky na Pražské univerzitě. Po změně hranic německých diecézí (od konce 18. století) byli v semináři také němečtí studenti. Katolický seminář byl v roce 1922 zrušen a budovu spravoval československý stát. Po druhé světové válce Lužický seminář daroval stát Společnosti přátel Lužice, v letech 1945-1955 seminář mohl opět sloužit jako lužickosrbská kolej. Nedlouho poté byl zestátněn, ale úřady nechaly v historické budově působit unikátní Hórnikovu lužickosrbskou knihovnu. V prostorách knihovny se také pravidelně konaly přednášky, kulturní akce i kurzy lužické srbitiny. Snahy o restituci, návrat Lužického semináře do vlastnictví Společnosti přátel Lužice, které společnost vyvíjela po změně režimu v roce 1989, byly neúspěšné. V roce 2002 byl Lužický seminář, s ním i Hórni-
1K
59
rovněž vliv na lužickosrbské národní obrození. Srbští studenti se v Praze setkávali už s J. Dobrovským, V. Hankou, K. J. Erbenem, F. Douchou (překládal lužickosrbskou poezii), později také s významným sorabistou, překladatelem a velkým přítelem Lužických Srbů Adolfem Černým, královéhradeckým rodákem a prvním učitelem lužické srbštiny na Karlové univerzitě, malířem Ludvíkem Kubou, bratry Pátovými a dalšími.5 V Lužickém semináři nebo v jeho okruhu se nejspíš rodily i adaptace (nikoli pouhé překlady) českých a moravských lidových písní, o nichž mi lužičtí přátelé původně tvrdili, že se jedná o lužické písně. Nemohl jsem jim z objektivních důvodů dát sice za pravdu, ale duši mi ona blízkost obou našich národů pohladila. Alespoň jeden příklad za všechny ostatní. Posuďte sami: Béži woda, běži z horow dele k morju, přez domiznu serbsku, starodawno lubu.
LITERATURA B O H Á Č , Z. České země a Lužice. Tišnov; Bu-
dyšin : Sursum - Towarstwo Cyrila a Metoda, 1993. FASKA, H. Pučnik po hornjoserbščinje. Bautzen : Ludowe nakladnistwo Domowina, 2003. KALETA, P. Češi o Lužických Srbech. Praha :
Kosmas, 2006. PASTYŘlK, S. K problematice stupňování adjektiv v západoslovanských jazycích. In RICHTEREK, O., PÚZA, M. (ed.), Dialogy kultur V. Ustí nad Orlicí : Oftis, 2009, s. 205-208. REJZEK, J. Český etymologický slovník. Vozni-
ce: LEDA, 2001.
Do našeho kraja Serbow staro raja wójnu, smjerč a kwaklu zanjesl zly je susod.
Kolo časow so wjerči nadžej we mni wubudža: Swoboda či kiwa, stara moja Lužica!
kova lužickosrbské knihovna, zasažen katastrofální povodní. Část poškozených knih po uložení v mrazírnách byla zachránéna, nékteré však byly zcela zničeny. V současné době je vlastníkem budovy Lužického semináře Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a sídlí zde Centrum pro studium vysokého školství. Prostory obnovené Hórnikovy knihovny jsou pro veřejnost přístupny každou středu od 13 do 15 hodin. 5 BOHÁČ, Z. České země a Lužice. Tišnov; Budyšin: Sursum - Towarstwo Cyrila a Metoda, 1993.
60
