Potom zavolali ostatní lidi a všichni jim to chválili, všichni byli rádi, že těch dnů v týdnu je sedm a že se dají zapamatovat. Nejvíc se ovšem divili SOBOTĚ. „Podívejte se,“ žasli, „oni si vymysleli i sobotu, ti holt mají školy, ti jsou holt zcestovalí, oni vypadají docela jako doktoři!“ Od té doby se tiskly kalendáře, na nichž měl každý týden jenom sedm dní, a to neděli, pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a sobotu. Jen pan Kubíček tenhle kalendář neuznává. Namaloval si svůj vlastní na dveře, aby každý hned viděl, že je ze všech nejchytřejší. Udělal si týden o devíti dnech a nazval je: neděle, pondělí, úterý, pulkajzna, čtvrtek, pátek, šestek, sedmek a osmek.
O hodné sani a zlé princezně
Už ani nevím, jak se jmenovalo to království, ale kdybyste tam žili, nemohli byste si celkem na nic stěžovat, kdyby tam nevládla zrovna princezna Furiena. Je pravda, že tam žila taky devítihlavá saň, které se každý bál, ačkoli to nebyla zlá saň. Naopak, byla to docela veselá, hodná dračice, ale přesto se jí každý vyhýbal. Saně totiž, bůhví proč, nemají valnou pověst, a tak i o téhle lidé říkali: je to přece jen saň a člověk nikdy neví ... To Furiena byla mnohem horší. Lítala po zámku jako černý mrak, dupala, křičela, spílala a lámala o své služebnictvo rákosky, tolik rákosek, že v hradní kuchyni netopili od jara do zimy ničím jiným než roztřepenými metlami urozené zámecké slečny. Tahle vzteklá, prchlivá, nafrněná a umíněná princezna by se tuze ráda smála, jenže jí to nešlo. Když se totiž chce člověk smát, musí mít radost, a když chce mít radost, musí ho mít lidi rádi a to nejde, dokud mezi nimi chodí s metlou v ruce. Jenže vykládejte tohle hlavě státu, vykládejte to Furianě, jež jednou uhodila rákoskou o stůl a rozkřikla se: „Chci se smát, a hned! Okamžitě mi přiveďte doktora, ať mě vyléčí ze špatné nálady!!! Chudák doktor, co s ní měl dělat. Nechal ji tedy několikrát říct Ááááá, podíval se jí na mandle, proklepal ji a nakonec jí předepsal kloktadlo. Princezna kloktala den, kloktala dva dny a třetí den se rozlítila: „Mor a psotník na toho mastičkáře, já už jsem celá ukloktaná 57
*
a pořád mi není do smíchu. Do vězení s podvodníkem, a zítra mu usekněte hlavu!“ A už chudáka ranhojiče vedli v řetězech, a to měl ještě velké štěstí, že ho neměl zítra kdo popravit, protože kat odjel na rekreaci k moři, kam byl vyslán za odměnu jako nejlepší pracovník minulého pololetí. Zatím poslala princezna pro druhého doktora, kterému se však nevedlo o nic líp. Napadlo ho, že dá slečně injekci, ale chtějte po někom, komu vrazíte někam jehlu, aby se ještě smál! To byl cirkus, to byl ryk, to byl brajgl – zlostná princezna pištěla, vřeštěla a vyváděla ještě o půlnoci, kdy už ten druhý nebožák dávno spal v žaláři s řetězem na noze.
*
58
Třetí lékař s sebou ani nebral kufříček s doktorským nářadím. „Povím jí nějakou anekdotu a třeba ji rozesměju,“ utěšoval se v duchu. Ale dobře věděl, že asi taky špatně skončí, a taky že ano! Oni totiž si doktoři vyprávějí anekdoty, které jsou k smíchu jenom jim, povídají si věci, při kterých obyčejným lidem vstávají hrůzou vlasy na hlavě: například o tom, jak někdo přišije někomu omylem hlavu obráceně, dále o zlámaných rukách a slepých střevech, neštovicích, záškrtu, zánětech středního ucha, operacích a jiných neveselých věcech. Když začal takhle bavit Furienu, udělalo se jí po první anekdotě nanic a ani promluvit nemohla. Ale jak ukázala prstem k hladomorně, věděla stráž hned, kterak s doktorem naložit. Za čas byli přikováni v kobkách všichni lékaři z království, až na jediného, pro kterého si princezna chtěla teprve poslat. Byl už chuděra kost a kůže, protože nespal a nejedl, jen přemýšlel, jak by zůstal naživu a nedostal se do vězení k ostatním kolegům. Vždyť už příští týden se měl popravčí vrátit z dovolené. Chodil tedy ten doktořík ve dne v noci po ordinaci a lámal si hlavu, a najednou slyší z velké dálky: „Bééé bééé húúú húúú, bééé bééé húúú húúú!“ „Kdopak to tak bečí?“ napadlo ho, „to jsem slyšel už včera v noci a předevčírem taky.“ Nenapadlo ho, že to tak naříká a běduje ta docela hodná devítihlavá saň. Ale byla to ona, a trápil ji velikánský smutek a žal, protože dostala prachnemilou zprávu. Nebyla totiž už nejmladší a strašně ráda by se provdala, aby nemusela být pořád sama jako kůl v plotě. V daleké Číně žil jeden drak, o kterém si myslela, že by to mohli dát spolu dohromady, ale ten jí vzkázal: „Uvážu si na krk dračici s devíti hlavama, to zrovna, to bych byl hloupej! To by bylo řečí, to by bylo rámusu, až by se do mě jednou pustila – tůůůdle!!!“ 59
*
A to jí přišlo líto, to ji roztesknilo, viděla, že bude nadosmrti sama jako prst, protože drak ji nechtěl a lidé se jí báli. Tak brečela sedm dní a sedm nocí, a osmý den si vyčistila nos, vysmrkala se s tak velikým hlukem a rachotem, že došlo k menšímu sesuvu půdy na protější stráni. Pak si čuchla do vzduchu a nevěřila svým čumákům: čichá čichá člověčinu! I utřela si všech osmnáct opuchlých očí, a namouduši, před ní stál člověk, první, který ji kdy navštívil. A to byl ten poslední doktor v království. Dočetl se totiž, že se draci živí převážně princeznami, a tak ho napadlo, jak si zachránit život: že saň navštíví, přesvědčí ji, že je marodná, a předepíše jí, aby místo tabletek a prášků spolkla jednu zlou princeznu – a právě Furienu! Doktor stál tedy před saní, strachu měl plné kalhoty, ale zeptal se jí naoko klidně: „Tak copak vás trápí?“ „Ale brečím a bulím,“ škytala saň, „všecko je mi líto, všecko mě mrzí, všude mě bolí a nic mě netěší.“ „No no no,“ řekl jí doktor konejšivě, „však se to spraví,“ a pohladil ji po hlavě. Jejej, to byla krása! Poprvé v životě ji někdo pohladil a to se jí tak líbilo, že mu nastrčila všech zbývajících osm hlav a škemrala: „Ještě, ještě!“ A on ji hladil tak dlouho, až ho bolely ruce, protože každá hlava byla velká asi jako osobní automobil. „Vyplázněte jazyk!“ nařídil jí potom, a ona vyplázla devět obrovských lízáků, až toho ten lékař litoval. Vždyť se každý jazyk natáhl od jeskyně až k potoku, a než ho doktor tou vysokou travou obešel, ani necítil nohy. „No jo, milá zlatá,“ pravil pak účastně, „vy máte jednak nějaké trápení, ale to by nebylo tak zlé, to by vás přešlo. Horší je, že nemáte žaludek v pořádku. Copak vlastně jíte?“ „Teď mi zrovna nebere,“ přiznala se saň, „ale jinak spásám buď jetel, nebo vojtěšku.“ „To jsem si myslel. Neléčit se, to je nejlepší cesta, jak si takový žaludek úplně zničit a jak se dostat na hřbitov!“
*
60
„Jezus mankoteskej!“ polekala se saň, „a co bych teda měla dělat, dejte mi na to nějaké prášky!“ „Kdepak prášky,“ mávl doktor rukou, „to by chtělo spíš nějakou princeznu, to by pomohlo.“ „Třeba Furienu?“ „Třeba Furienu.“ „A mám ji sníst před obědem, nebo po obědě?“ zeptala se ho saň. A tu v něm hrklo. Najednou mu začalo být i té zlé slečinky líto. „Vždyť ona je taky jen člověk,“ pomyslel si. „taky má svoje starosti, a kdo ví, jestli by se nedala na lepší cestu, kdyby k tomu měla příležitost. Snad by stačilo ji postrašit?“ Odpověděl: „Kdepak sníst, to ne! Přivažte ji na řetěz, aby neutekla, a před každým jídlem ji třikrát olízněte a zapijte vlažnou vodou.“ „Děkuju mockrát, a kolik jsem dlužna?“ „Ale nic,“ mávl rukou doktor, „to nestojí ani za řeč, musíme přece jeden druhému pomáhat.“ Pak se odporoučel a ještě nebyl ani za potokem, kdy saň frrr! – do železářství pro řetěz, na zámek pro Furienu a pak domů, aby ji honem olízala a zapila vlažnou vodou. Doktorových slov se tuze polekala, protože na hřbitov se jí přece jen nechtělo. A věříte, že jí to pomohlo? Ne že by byla Furiena nějak léčivá, to ne, princezna není ani heřmánek, ani kozlíkové kapky, to je marné. Ale když zlá princka zmizela, vyšli všichni lékaři samozřejmě na svobodu a jeden z nich přišel hned druhý den za saní ke sluji. Že se jako dostavil, aby za všechny poděkoval za osvobození a že si dovoluje jménem všech malou pozornost – kytici karafiátů a devět kapesníků s monogramem. Upřímně řečeno, nebylo to vlastně devět kapesníčků, bylo to devět prostěradel a monogramy měly písmena velká jako cedule u silnice, ale saň z toho byla tak dojatá, že hned všechny
*
62
probrečela a posmrkala. Pozvala ho samozřejmě dál, a že jestli ho nezdržuje, ukáže mu jeskyni, a on že jo, to že by ho zajímalo. Tak ho vodila po jeskyni a jedna hlava mluvila přes druhou: „Račte si povšimnouti růžově zbarvených krápníků vlevo, a za pozornost stojí skupina zelených stalagmitů vpravo, a nepřehlédněte, prosím, toto tyrkysově zbarvené jezírko, jehož dno je poseto bizarními tvary usazených vápenců, kol něhož vejdeme do hlavního krápníkového dómu,“ a tak dále. Jen do jediné chodby ho nevedla, do chodby uzavřené železnými dveřmi, na nichž byl namalován červený kříž. „To je moje lékárnička,“ začervenala se saň. A opravdu to byla lékárnička, za dveřmi totiž chovala princeznu Furienu. „Velmi správně,“ pochválil ji doktor, „lékárničku udržujte v čistotě, a hlavně ji mějte uzavřenou před dětmi, protože léky požité v nepřiměřeném množství mají na mladý organismus toxické účinky.“ „A prosím,“ zeptala se skromně saň, „taxické účinky mají něco společného s taxíkem?“ 63
*
„Ne ne, nikoli taxické, nýbrž toxické! Toxické značí totéž co jedovaté.“ Když se spolu rozloučili, pochválil ji, že velice poutavě vykládá, že je škoda, že to neslyšelo víc lidí, že to stojí za zhlédnutí. Saň na to, božínku, jen ať je sem pošle, to že ukáže ráda každému, nač tu ta jeskyně je. Netrvalo dlouho a do jeskyně se lidé jen hrnuli. Saň celá okřála – ne z toho, že olizovala třikrát před jídlem zlou princeznu Furienu a zapíjela ji vlažnou vodou. Okřála hlavně z toho, že už nebyla tak sama, že se jí lidé přestali bát. Začala tím průvodcovstvím docela slušně vydělávat. Nemyslete si, že dělá tu průvodcovskou službu špatně, to tedy ne! Moc dobře jí dělá. Každá hlava mluví jiným jazykem: jedna česky, druhá rusky, další anglicky, německy, francouzsky, italsky, španělsky a jedna arabsky a ta poslední i jazykem mateřským. Princezna Furiena už dávno není přikovaná v jeskyni na řetěz. Prodává návštěvníkům vstupenky, pohlednice a štítky na hole. Začalo se jí totiž líbit, že za saní chodí tolik veselých lidí, začalo se jí líbit, že je s nimi v jeskyni taková švanda a že se v sezoně vždycky tolik nasměje. Saň ji už ani neolizuje, ani nezapíjí vlažnou vodou, a přesto dobře spí – no, že by s ní mohli hrušky klátit!
O žábě starostce
Stalo se to, co nepředpokládal ani srnec, ani zajíc, ani kvakoš, jezevec, bobr a tchoř, natož aby to předpokládal jespák, chřástal nebo bekasína. Ale dávno to už věděl muflon, a taky kanec se to nějak dozvěděl předem a vychrochtal to dřemlíkovi, ondatře a volavce: prostě – starostkou lesa na pravém břehu řeky se stala žába. Ne že by měla pod čepicí, to ne, o žábě se vědělo, že nejídá vtipnou kaši. Stala se starostkou z protekce a ani se za to nezačervenala. Naopak, celá zezelenala pýchou, když jí to přišli oznámit, a kvákala, že tedy jaksi děkuje za důvěru a že když bude někdo potřebovat tak nějak radu nebo pomoc, ať přijde, že její dveře budou všem vždycky otevřeny. Potom ty nejbližší poplácala shovívavě po zádech a přestěhovala se od lopuchu k růži. Jako starostka nemohla přece sídlit pod páchnoucím lopuchem, to by bylo, aby za ní přišla strana a musela si držet celou dobu nos! Sotva ráno vyšlo slunce, vzbudil žábu mladý losos: „To je nadělení, to je nadělení!“ áchal a jémináčkoval, „někdo postavil na řece přehradu. Jakpak mám táhnout k moři, hlavou přehradu neprorazím!“ Žába odplavala s lososem k hrázi a tam se dala do smíchu: „Losose, losose, chichichi, vždyť je to tak jednoduché! Vyskočíš na břeh, obskáčeš přehradu a dole zase hopneš do proudu!“ „Tobě se to řekne,“ bránil se losos, „ale to je pro mě složité, to já nedokážu!“ „Dokážeš.“ „Nedokážu.“ 65
*
