O historických ovčínech z 18. a 19. století Jan Žižka Dlažby v obraze měst příklady z mladoboleslavského okresu Eva Vyletová 21 38

PAMÁTKY STØEDNÍCH ÈECH

ÈASOPIS NÁRODNÍHO PAMÁTKOVÉHO ÚSTAVU ÚZEMNÍHO ODBORNÉHO PRACOVITÌ STØEDNÍCH ÈECH V PRAZE

1 / 2007

I O historických ovčínech z 18. a 19. století

Jan Žižka 1–20 I Dlažby v obraze měst – příklady z mladoboleslavského okresu

Eva Vyletová 21–38 I Pozdně gotické kachle z Rakovníka (nálezový soubor z parcely domu čp. 110)

Kateřina Blažková Jan Kypta Jana Lomecká 39–49 I Nález středověkých srubových konstrukcí v Čáslavi

Karel Kibic ml. 50–61 I Průzkum čáslavského podzemí

Jiří Starý 62–70 I Sepulkrální sochařství konce 19. století na Kolínsku

Markéta Kudláčová 71–75

Obálka Titulní strana:

Bělá pod Bezdězem (okres Mladá Boleslav). Dlažba přístupové cesty k farnímu kostelu, tvořená střídáním čtverců z čediče kladeného na plocho a čtverců z lomového kamene na výšku na způsob štětové dlažby (foto E. Vyletová, 2006). 4. strana obálky: Čáslav, podoba náměstí v roce 1812, rytina dle V. Morstadta. Datování je v rozporu s dobou narození V. Morstadta (1802), podoba náměstí však tomuto datu přesně odpovídá (SokA Kutná Hora).

O HISTORICKÝCH OVČÍNECH Z 18. A 19. STOLETÍ Na mnohých velkostatcích v Čechách byl v minulosti značně rozšířen chov ovcí. Ve dvorech nebo v krajině stála tedy řada ovčínů. V technickém slovníku naučném je ovčín charakterizován jako stavba ze všech stájí hospodářského zvířectva stavbou nejprimitivnější.1) Následující stránky nás snad přesvědčí, že toto konstatování nelze brát doslova. Ovčínem rozumíme hospodářskou budovu určenou pro chov ovcí. Výrazným znakem ovčína jsou vrata, sloužící k vyhánění ovcí a pro vyvážení hnoje. Termín vrata je pro vjezdový otvor použit ve smyslu užívaném starší literaturou. V blízkosti ovčína stojí dům ovčáka. Přehled ovčínů i zobecňující úvahy vycházejí z plošného inventárního průzkumu panských hospodářských dvorů ve středních Čechách, který byl prováděn v rámci výzkumného úkolu Národního památkového ústavu v letech 1996–2004. Přihlédnuto je i k výsledkům oborového průzkumu zemědělského dědictví z let 2005–06. Počet ovčínů, které stály v hospodářských dvorech i volně v krajině středních Čech, je možné odhadnout na 800–1000. Připomenuta je tedy pouze malá část – zmínka je zhruba o stovce ovčínů. Při charakteristice většiny z nich je třeba z různých důvodů připojit slovo bývalý. Řada ovčínů byla s většími nebo menšími stavebními úpravami již na sklonku 19. století přeměněna na stáje pro hovězí dobytek. Zazděna byla vrata, upravena okna a vstupy, někdy byly vyměněny i stropní konstrukce a zřízena stání pro dobytek.2) Mnoho ovčínů bylo rozparcelováno a přestavěno v průběhu 20. století, řada jich v poslední době definitivně zanikla. Následující charakteristika vybraných ovčínů je řazena abecedně podle sídel bývalých panství nebo statků, který odpovídá stavu z roku 1895.3) Pozoruhodý ovčín stojí severozápadně ode dvora se zámkem v Blahoticích (okres Kladno), někdejším sídle samostatného statku. Je situován na mírném jižním svahu nedaleko někdejší vinice. Budova ovčína s patrem pícníku a zastřešená valbovou střechou je disponována na 11 × 3 osy. Fasády přízemí člení masivní lizény, spíše čtvrtpilíře, které nesou mohutný pás spolu s mezipatrovou římsou naznačující kladí. Do vpadlých polí je vložena segmentově sklenutá slepá arkáda se záklenky sepnutými klenáky. Patro člení lizénové rámy, navazující na členění přízemí. Segmentově sklenutá vrata, umístěná ve středu čelních stran a dlouhé jižní strany vedou do jednolodního interiéru zaklenutého plackovými klenbami do pasů. Poměrně velká okna jsou ležatě obdélná, v patře dnes bu zazděná, nebo vyplněná cihelnou mřížovinou. Ovčín postavený ve druhé čtvrtině 19. století byl ve třetí čtvrtině tohoto století upraven a zvýšen o pícník. Ve dvoře Pták, který náležel k panství města Berouna, je ovčín disponovaný na 5 × 2 pole spolu se sýpkou a obytným domem, začleněný do západní strany dvora. Fasády člení hluboká stlačeně sklenutá slepá arkáda a ukončuje hlavní římsa. Vrata jsou v levém poli čelní strany. Nad oblouky pod římsou jsou ležatě obdélné větrací otvory podstřeší, v mezipilířích dvojice nakládacích otvorů. Interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů. Střechu nese hambalkový krov s ležatými stolicemi se středním věšadlem. Podoba ptáckého ovčína vychází ze vzorových návrhů z 20. let 19. století. Na bývalém panství Buštěhrad (okres Kladno) stojí dosud výstavný ovčín ve dvoře v Dřínově, postavený ve druhé čtvrtině 19. století. Bez výrazných změn se dochoval zejména dvoulodní interiér, zaklenutý plackovými klenbami do pasů, které vybíhají z válcových pilířů s výraznými patkami a hlavicemi. Skromnější budova ovčína, s čelními segmentově sklenutými vraty a původ-

Jan Žižka

Obr. 1: Blahotice (okres Kladno), celkový pohled na ovčín (všechny fotografie, není li uvedeno jinak, autor 1996–2006).

Obr. 2: Chrastovice (okres Benešov), bývalé panství Čechtice, pohled do interiéru trojlodního ovčína s válcovými pilíři.

ně, před přestavbou na stáj pro hovězí dobytek, dřevěnými povalovými stropy, se dochovala u dvora Brodce.4) Nedaleko sídla panství Čechtice (okres Benešov) stojí o samotě dvůr Chrastovice. Část jeho jižní strany uzavírá ovčín s plnými obvodovými stěnami, zastřešený polovalbami ukončenou střechou. Vjezdový otvor v čelní stěně je zaklenut stlačeným segmentem, podstřeší větrají okénka s cihelnou mřížovinou, umístěná ve štítu lemovaném římsovým profilem. Pozoruhodný je trojlodní interiér, disponovaný na 3 × 5 polí. Zaklenut je plackovými klenbami do pasů, vybíhajících z válcových monolitických kamenných sloupů s vysazenými sokly. Provázání pasů s obvodovými stěnami naznačuje, že jde o současně provedené konstrukce.5) Ve dvoře v Nebovidech, který náležel k bývalému panství Červené Pečky (okres Kolín), uzavíral ovčín severní stranu dvora. Fasády stavby, kryté valbovou střechou, ukončoval rytmus vysazených zhlaví stropních – vazných trámů. Interiér přístupný čelním půlkruhově sklenutým vjezdovým otvorem byl zastropen dřevěným trámovým stropem s povalovým záklopem, podporovaným dvojicí podélných průvlaků, nesených sloupky s pásky. Výstavnější ovčín dosud stojí nedaleko dvora

1

Památky středních Čech, ročník 21, číslo 1/2007

Obr. 3: Prak (okres Benešov), bývalé panství Český Šternberk, ovčín se sýpkou v patře v čele dvora, postavený ve 20. letech 19. století.

Obr. 4: Dolní Beřkovice (okres Mělník), ovčín z 60. let 19. století.

Amálie u Červených Peček. Starší ovčín, délkově disponovaný na 11 os s čelními vraty, byl přestavěn na sklonku 19. století. Tehdy byl zastropen segmentovými klenbami do železných nosníků se středním průvlakem, neseným sloupky. Sedlovou střechu ukončují štíty s kruhovými otvory. Souběžně s ovčínem stojí v jeho sousedství stodola. Pozoruhodné ovčíny byly postaveny ve 20. letech 19. století na panství Český Šternberk (okres Benešov a Kutná Hora). Rozsahem nevelké stavby, které stojí v čele dvorů Prak a Nový Dvůr, mají v přízemí ovčín, v patře pak sýpku. Ovčín v Novém Dvoře má vrata ve středu delší strany, v Praku na čelní straně. Mezeru mezi klenbou ovčína a podlahou sýpky odvětrávají pásy vícenásobně sdružených vertikálních štěrbin. Sýpková podlaží jsou v Praku přístupná vřetenovým schodištěm ve výrazném rizalitu s půlválcovým čelem. V čele dvora stojí i další ovčín panství v Otrybech. Schodiště do dnes zaniklého podstřeší, které provětrávaly vícenásobně sdružené štěrbiny v podřímsí, je umístěno v plochém nádvorním rizalitu. Původní zastropení nahradily segmentové klenbičky do železných nosníků.6) Ovčín pilířové konstrukce s roubenými výplněmi se dochoval ve dvoře v Kobylnici (okres Mladá Boleslav), který náležel k bývalému panství Dobrovice (okres Mladá Boleslav). Ovčín, délkově disponovaný na 7 polí, byl zastřešen polovalbami ukončenou střechou. V čelních stěnách byla vrata, lemovaná pilíři s úzkými poli s výplněmi. Roubené výplně jsou vloženy do drážek v pilířích. Pod okapem vystupovala zhlaví vazných – stropních trámů, na kterých byl uložen povalový záklop. Zcela jiného typu byl ovčín, který dal jméno dvoru Ovčárna východně od Pěčic. Budova zastřešená polovalbami ukončenou střechou je zděná, jednolodní interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů vložených do staršího obvodového zdiva.7) Na panstvích křižovníků z červenou hvězdou stojí dosud ovčín na severní straně dvora v Dobřichovicích (okres Praha-západ). Budova, délkově disponovaná na 9 os, je vysunuta z obrysu obvodové zástavby do parku – někdejší užitkové zahrady. Fasády člení lizénové rámy s konzolovitě podloženými kouty. Zazděná stlačeně sklenutá vrata, později zazděná, jsou umístěna ve středním poli na severní straně. Interiér je dvoulodní, zaklenutý českými klenbami do pasů, vybíhajících z hranolových pilířů. Na severní straně dvora stojí i ovčín v Libčicích (okres Příbram). Má plné obvodové stěny a vrata v čelní stěně se štítem s oválným okénkem, při bráně do dvora. Jednolodní interiér je zřejmě dodatečně zaklenutý sedmi poli pruských kleneb do pasů.

V souvislosti s přestavbou zámku v Dolních Beřkovicích (okres Mělník), zahájenou v roce 1853, byl nahrazen hospodářský dvůr stojící kolem zámku velkoryse koncipovanou novostavbou, situovanou opodál. Na západní straně dvora stojí při jeho čelní straně budova s polopatrem, disponovaná na 7 os, která má všechny znaky ovčína. Fasády rytmizují odstupněné opěráky propojené konzolovou římsou. Okna jsou převýšená, segmentově sklenutá, podstřeší větrají potrojné štěrbiny. Vrata v čelní straně svírají dva opěráky s dvojbokou horní částí, otvory polopatra mají charakter hrotitých oken s náznaky kružeb, obdobně řešen je i okulus ve štítu. Interiér je zaklenut valenou klenbou s výsečemi. Kamenný Dvůr u Hluboše (okres Příbram) byl postaven o samotě ve výrazné poloze v krajině. Ovčín stojí na nejvyšším místě a uzavírá severní stranu osově řešené dispozice dvora. Fasády člení slepá, segmentově sklenutá arkáda, vrata do interiéru zaklenutého plackovými klenbami jsou umístěna v jednom z dvojice arkádových polí ve východním čele. Podstřeší provětrávají pásy štěrbin ve vysokých štítech. Významným dvorem bývalého panství Hořovice byl dvůr ve Velké Vísce, postavený zcela nově v 60. letech 19. století náhradou za zbořený dvůr, který stál poblíž zámku. Součástí dvora pravidelné dispozice byl i ovčín, který uzavřel východní stranu dvora proti stodole na západě. Fasády dlouhé budovy, délkově disponované na 17 os, člení rytmus vysokých odstupněných opěráků s pultovými stříškami, typickými pro architekturu celého dvora. Na nádvorní straně je dvojice vrat, sevřená masivnějšími opěráky. Původní okna, zvětšená při přestavbě na stáj, byla ležatě obdélná, polopatro pícníku větraly drobné sdružené otvory. Jednolodní interiér je zaklenut pruskými klenbami do pasů.8) Ovčín v Hradištku (okres Praha-západ), dochovaný ve zřícenině, je urbanisticky navázán na zámek s dvorem. Mansardovou střechu ukončovaly štíty se zvlněnými římsami a hlavní štít vrcholil sochou beránka božího. Průběh segmentově sklenutých vrat, osazených v nikách s ven rozevřenými špaletami, sledovala římsa, členění doplňovaly červeně malované lizény. Ovčín měl trámové stropy s povaly. Ve starší fázi měly fasády šedě malované členění a místo římsy je ukončoval rytmus zhlaví stropních trámů. Ovčín postavený někdy kolem roku 1700 byl přestavěn ve třetí čtvrtině 18. století.9) Ve středočeské části bývalého panství Chříč se dochovaly ovčíny ve dvoře ve Václavech a v nedalekém Novém Dvoře (okres Rakovník). V obou případech jsou ovčíny, dnes přesta-

2

Jan Žižka, O historických ovčínech z 18. a 19. století

Obr. 5: Hořovice – Velká Víska (okres Benešov), pohled na ovčín ve dvoře nově postaveném v 60. letech 19. století.

Obr. 6: Horní Stakory (okres Mladá Boleslav), bývalé panství Kosmonosy, interiér ovčína, detail úpravy konstrukce stropu u později zazděných čelních vrat.

věné na stáje, začleněny do větších budov. Ve Václavech je to východní část dlouhého jižního křídla dvora se stájemi a obytným domem. Jednolodní prostor ovčína s čelními vraty je zaklenut plackovými klenbami do pasů. V severním čele Nového Dvora stojí symetricky řešená budova se středním patrovým domem s ovčínem a stájemi po stranách. Ovčín s dřevěnými stropy má opět čelní segmentově sklenutá vrata. Ve dvoře v Jemništi (okres Benešov), na stejnojmenném bývalém panství, stojí nevelký ovčín se sýpkovým patrem. Segmentově sklenutá vrata jsou obrácena do prostoru dvora. Nároží armuje kvádrová bosáž, okna patra jsou umístěna v nikách ve tvaru velkých slepých oken. Interiér měl dřevěný trámový strop. Členění fasády datuje stavbu někdy do poloviny 19. století. Monumentální ovčín byl ve druhé čtvrtině 19. století postaven na severní straně dvora v Jirnech (okres Praha-východ), sídle stejnojmenného panství. Nádvorní fasádu o 17 osách člení slepá stlačeně sklenutá arkáda. Široké čtvrtpilíře pokrývala rustika, na kterou navazovaly klenáky archivolt. Čelní strany s vraty rámovaly masivní bosované polopilíře. Na severní straně vystupoval z obrysu asymetricky umístěný schodiš ový rizalit. Snad již tehdy měl ovčín nízké podstřešní polopatro, zvýšené při přestavbě na stáje pro hovězí dobytek s příčným stáním v 70. letech 19. století. Původní zastropení – zřejmě dřevěné, nahradily plackové klenby do železných nosníků, nesených litinovými sloupy.10) Z bývalého panství Kácov (okres Kutná Hora) lze připomenout dva ovčíny stojící mimo hospodářské dvory – Čentice a ovčín ve vsi Chabeřicích. Oba ovčíny snad ještě barokního původu s plným obvodovým zdivem a čelními vraty byly přestavěny na sklonku 19. století, kdy dostaly nové stropy z klenbiček do železných nosníků. 11) Velký dvůr sídla samostatného statku v Klukách (okres Kutná Hora) je rozdělen na dvě části. V jižní uzavírá východní stranu dvora nevelký ovčín s polopatrem pícníku, zastřešený valbovou střechou. Interiér je trojlodní, s plackovými klenbami do pasů, které vybíhají z deskových hlavic válcových sloupů. Dochovaná podoba pochází z úpravy staršího ovčína zřejmě někdy kolem nebo po polovině 19. století, kdy byl typický tento typ úpravy hlavic sloupů. Několik ovčínů se dosud dochovalo na bývalém panství Komorní Hrádek (okres Benešov a Praha-východ. Západně od dvora Obora stojí zbytek ovčína s čelními vraty, přestavěný na obytný dům. Interiér byl zřejmě zaklenut příčnými segmento-

vými klenbami do dvouosé arkády. Další ovčín je situován na návrší nad dvorem Myšlín. Poměrně velké stavba s plným obvodovým zdivem měla v čelech segmentově sklenutá vrata a nad nimi ve štítu termální okna. Další vrata byla na jižní boční straně. Na sklonku 19. století byla západní část přestavěna na stodolu a východní upravena vložením klenbiček do železných nosníků. Nejvýstavnějším ovčínem panství je však ovčín v Zahořanech, dochovaný v podobě někdy z 20.–30. let 19. století. Fasády členily kvádrované lizény, dvoulodní interiér je zaklenut českými klenbami do pasů. Pasy vybíhají z hranolových pilířů s okosenými hranami. Střední pas u čelních vrat se kalhotovitě rozdvojuje, a nad vraty pak vytváří atypické trojúhelné klenební pole.12) Všechny ovčíny panství jsou obráceny dlouhými stranami k jihu. Na bývalém panství Konopiště (okres Benešov) byly ovčíny většinou začleněny do dvorů. Jednou z výjimek je ovčín Benice, který vznikl přestavbou zbylé části renesančního dvora s tvrzí po novostavbě barokního dvora na jiném místě. Pozoruhodným příkladem je ovčín ve dvoře Marianovice, založeném na zeleném drnu v roce 1745. Osově symetrický dvůr dvaadvacetibokého obrysu má po stranách hlavní brány jednak stáje s obytnou částí a jednak ovčín. Obě budovy jsou symetricky uspořádané – zrcadlově podle hlavní osy, čtyřikrát půdorysně zalomené, s koncovými rizality. Zatímco u stáje pro hovězí dobytek je v rozsahu rizalitu u brány obytná část, u ovčína byl původní příbytek ovčáka v rizalitu vzdálenějším. Ovčín měl dřevěné trámové stropy se středním průvlakem, na konci 19. století nahrazené klenbami do traverz. Lišil se tak od stáje, která je dvoulodní, zaklenutá českými klenbami do pasů. Původní úprava s vraty zanikla při přestavbě na konci 19. století, kdy byla čelní část změněna na obytnou. Příbytek ovčáka si zachoval původní dispozici se vstupní síní, světnicí, kuchyní a jednou komorou. Interiéry jsou většinou zaklenuty valeně s výsečemi, síň má klenbu plackovou. V druhé části dvora je dvojice stodol a ve středu sýpka.13) Mohutná budova ovčína stávala jižně ode dvora v Horních Stakorech, příslušného k bývalému panství Kosmonosy (okres Mladá Boleslav). Obvodové stěny ovčína byly vyzděny z lomového kamene s nárožími armovanými pískovcovými kvádry a zvýšeny cihelnými nadezdívkami, které navázaly na starší cihelné štíty. Vrata s cihelnými segmentovými záklenky byla v čelních štítových stěnách a ve středu podélné severní strany s protilehlým vstupem pro obsluhu. Interiér byl zastropen trámovým stropem s povaly, podporovaným středním průvlakem,

3


Obr. 7. Chrast (okres Kolín), bývalé panství Kostelec nad Černými lesy, pohled do interiéru ovčína přestavěného ve třetí čtvrtině 19. století. Vzhledem k zatížení pící podporují pasy pilíře.

Obr. 8: Požáry (okres Rakovník), bývalé panství Křivoklát, ovčín s patrovým domem ze druhé čtvrtiny 19. století.

Obr. 9: Libomyšl (okres Beroun), bývalé panství Lochovice, pohled do interiéru dvoulodního ovčína ze 2. čtvrtiny 19. století. Vysoké sokly pilířů odpovídají vrstvě dlouho ležícího hnoje.

Obr. 10: Březina (okres Benešov, bývalé panství Louňovice), ovčín v krajině na úpatí Blaníku, do dnešní podoby upravený na sklonku 19. století.

neseným sloupky s pásky. U čelních vrat byl průvlak osazen na kozu se sloupky po stranách vjezdu. Na panství Kostelec nad Černými lesy (okres Kolín) stály ovčíny v různých polohách vůči dvorům. K dobře dochovaným příkladům patří zejména ovčín u dvora Chrast. Stojí přes cestu proti dvoru, zhruba rovnoběžný se sýpkou v jeho čele. Starší ovčín zřejmě barokního původu dostal dodnes dochovanou podobu někdy ve 3. čtvrtině 19. století. Stavba délkově disponovaná na 8 os má vysoké skladovací patro na píci a stelivo. Fasády člení omítkové lizénové rámy, ostění oken s rovným nadpražím je odsazeno od líce. Interiér přístupný vraty v čelních stranách byl při přestavbě zaklenut pruskými klenbami do pasů, vybíhajících z přizděných polopilířů. Vzhledem k velké kapacitě podstřeší podpírají pasy poměrně malého vzepětí pilíře s římsovými hlavicemi. První pasy při čelech podporuje dvojice pilířů, roztečí odpovídající šířce vrat, v dalších polích pilíře podpírají vrcholy pasů.14) Nedaleko zámeckého areálu v Košátkách (okres Mladá Boleslav) stojí ve svahu ovčí dvůr se stodolou a domem ovčáka. Ovčín sám má plné cihelné stěny a vrata v čelní stěně ve vpadlině s rovným nadpražím. Interiér měl dřevěné stropy.

Velká pozornost byla ovčínům někdy kolem roku 1830 a ve 30 letech věnována na bývalém panství Křivoklát a Krušovice (okres Rakovník). Některé výstavné ovčíny však nepřežily poslední čtvrtinu 20. století. Jeden z největších ovčínů stál na jižním svahu nedaleko zámku, dvora a pivovaru v Krušovicích. Fasády ovčína, disponovaného na 13 × 3 osy, členila slepá, stlačeně sklenutá arkáda, rámovaná plochými pásy. V jižní dlouhé straně byla trojice vrat, čtvrtá vrata byla v čelní východní stěně. Převýšená okna byla nasazena vysoko pod vrcholy arkádových oblouků. Podstřeší vysoké valbové střechy, přístupné otvory v meziarkádových pilířích, provětrávaly široké pultové vikýře s náběhy. Jednolodní interiér byl zaklenut českými klenbami do pasů. Plán ovčína z roku 1890 dokládá tehdejší vnitřní členění. V západním poli byla přípravna píce, trojice východních polí sloužila jako výkrmna. Světlá šířka interiéru byla cca 11,3 m, tedy 6 sáhů, osová vzdálenost klenebních pasů 3 sáhy a 1 stopa. Zajímavým detailem je žlábek, kterým byla přiváděna voda od studny do napájecího žlabu. Po severním boku ovčína byla do svahu zapuštěna dvojice sklepů.15) Další významný ovčín stál v Novém Domě nedaleko dvora Maxov. Jeho podoba dávala představu o bohatosti architektonického členění fasád

4


Obr. 12: Mělnické Vtelno (okres Mělník), bývalé panství Mělník, čelní průčelí ovčína se zazděnými vraty, postaveného podle vzorového návrhu někdy ve druhé čtvrtině 19. století.

Obr. 11: Všejany (okres Mladá Boleslav), bývalé panství Loučeň, průčelí ovčína ze 60. let 19. století s portálem čelních vrat.

hospodářských budov tehdy stavěných na panství. Fasády opět členila stlačeně sklenutá slepá arkáda. Mezi pilířemi pokrývala fasádu kvádrová rustika, přecházející v klenáky kolem archivolt. Ze středu jižního průčelí vystupoval hluboký rizalit. Jeho průčelí ukončené frontonem členila pásová rustika s nárožní bosáží. Pod římsou probíhal hladký vlysový pás s větracími okénky. Podstřeší pod vysokou valbovou střechou provětrávaly pro Křivoklátsko typické široké vikýře s náběhy. Obdobně členěné fasády má i dům ovčáka, který dodnes stojí kolmo k ovčínu, v linii východního čela.16) Soudobý ovčín s fasádami členěnými opět stlačenou arkádou, ale zbavenými detailu, stojí dodnes nedaleko dvora Požáry. Patrový dům je v obdobné poloze na východní straně. Stejně architektonicky vybavený, ale menší ovčín, disponovaný pouze na 6 × 2, osy stojí na návrší severně od dvora v Hracholuskách. Odlišný charakter měl ovčín nedaleko dvora Amálie (k. ú. Ruda), kde byl ve druhé čtvrtině 19. století postaven „ovčí dvůr“. Souběžně s ovčínem stála stejně dlouhá stodola, v ose mezi nimi se dosud nachází obytný dům. Fasády ovčína zbavené detailu rámují koncové rizality, štít člení vysoký oblouk slepé arkády. Na zbylé části při pozemkové reformě rozděleného ovčína nad Nižborem (okres Beroun) lemují archivolty slepé arkády omítkové klenáky. Ve dvoře Rymáň na bývalém panství Liběchov (okres Mělník) uzavírá ovčín, stavebně spojený s klasicistní sýpkou, jihovýchodní stranu dvora. Má plné obvodové zdivo a vrata segmentově sklenutá ve východním štítu. Kolmo k ovčínu přiléhá domek ovčáka s romanticky upraveným štítem, který zdobí oválná okénka. Při této úpravě byl ovčín zvýšen o polopatro a zastropen klenbičkami do železných nosníků.

Na panství Liblice (okres Mělník) stojí dosud zajímavý ovčín na jižní straně dvora v Hostíně. Fasády člení lizénové rámy, segmentově sklenutá vrata jsou v čelní straně obrácené do návsi. Interiér je zaklenut průběžnou valenou klenbou s výsečemi. Barokní ovčín s čelními vraty, který uzavíral jižní stranu dvora v Libomyšli na bývalém panství Lochovice (okres Beroun), nahradila ve druhé čtvrtině 19. století novostavba. Fasády novostavby, disponované na 13 × 2 osy, člení slepá segmentově sklenutá arkáda. Vrata jsou umístěna v krajních a středním poli jižního průčelí. Dvoulodní interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů, které vybíhají z hranolových pilířů a přístěnných polopilířů.17) Na bývalém panství Loučeň (okres Nymburk a Mladá Boleslav) stojí dosud pozoruhodný ovčín na jižní straně dvora ve Všejanech. Fasády ovčína s polopatrem člení široké vysoké čtvrtpilíře, z nádvorního průčelí vystupuje schodiš ový rizalit. Vrata umístěná v čelní stěně rámuje portál se supraportou s náznakem kladí. Interiér je zaklenut pruskými klenbami do pasů. Na panství Louňovice pod Blaníkem (okres Benešov) se dochoval pozoruhodný ovčín Březina již barokního původu, v dnešní podobě pocházející z pokročilé třetí čtvrtiny 19. století. Podélné fasády člení slepá segmentově sklenutá arkáda. Uprostřed jižní boční strany vystupuje vysoký rizalit se vstupem a nakládacím otvorem, ukončený štítkem s ozuby v patách. Rizalit stejně jako vpadlé plochy pokrývá omítka, ostatní zdivo je kamenné režné, režná je cihelná konzolová římsa. Vrata sklenutá segmentem jsou jednak vedle rizalitu, jednak v čelní štítové stěně. Čelní vrata spolu s velkým termálním oknem ve štítu vytváří velmi působivé štítové průčelí. Na panství Malešov (okres Kutná Hora) se dochoval ovčín začleněný do dvora v Roztěži. Spolu s obytnou částí a sklepem uzavírá jižní stranu dvora. Fasády člení segmentově sklenutá slepá arkáda, jednolodní interiér je zaklenut osmi poli plackových kleneb do pasů. Vjezdový otvor je umístěn do čelní stěny, v sousedství brány do dvora. Ovčín je spojen s obytnou částí. V Mělnickém Vtelně na bývalém panství Mělník (okres Mělník) stojí ovčín, postavený někdy ve druhé čtvrtině 19. století na severní straně dvora. Fasády člení slepá arkáda se stlačenými oblouky archivolt, střídající se s úzkými vpadlými obdélnými poli. Z dvorního průčelí vystupují jednoosé rizality se vstupními a nakládacími otvory převyšující římsu. Vrata v obdélné vpadlině jsou umístěna v čelním průčelí do návsi. Interiér je zaklenut valenou klenbou s pětibokými výsečemi.18)

5


Obr. 13: Panin Dvůr (k. ú. Bělá pod Bezdězem, okres Mladá Boleslav), pohled do části interiéru ovčína s dřevěným trámovým stropem, podporovaným průvlaky se sloupky s typickým povalovým záklopem. Ovčín byl postaven podle vzorového návrhu ve 2. čtvrtině 19. století.

Součástí dvorů nově stavěných na panství Měšice (okres Praha-východ) ve třetí čtvrtině 18. století byly i ovčíny. Trojice dvorů postavená podle stejného principu na obdélném, čtverci blízkém půdorysu měla v čele sýpku a dvojici domů oddělených branami. Jeden dům příslušel ke stájím, které uzavíraly boční stranu a druhý protilehlému ovčínu. Vzadu stála vždy stodola. Nejlépe se dochoval dvůr v Bašti, kde ovčín uzavírá severozápadní stranu. Ovčín má plné obvodové stěny, fasády původně členily kvádrované lizény. Interiér je zastropen trámovým stropem s povaly, podporovaným průvlaky nesenými sloupky s pásky. Ve dvoře v Mratíně byl ovčín, situovaný na jihovýchodě, přestavěn ve druhé čtvrtině 19. století. Byl změněn rytmus oken a interiér upraven na trojlodní prostor zaklenutý českými klenbami do pasů.19) Zcela mimořádná byla výstavba nových ovčínů, realizovaná někdy od roku 1838 do poloviny 40 let na bývalém panství Mnichovo Hradiště (okres Mladá Boleslav). U dvora Studénka byl postaven 110 m dlouhý ovčín s plným obvodovým zdivem, zastropený dřevěnými trámovými stropy s povalovým záklopem, podporovaný dvojicí průvlaků nesených sloupky s pásky. Široká vrata jsou umístěna pouze v čelech budovy. Jediným dochovaným výraznějším architektonickým prvkem je střední rizalit s portikem, který rámovala edikula s pseudodórskými sloupy. Obdobné zastropení s profilovanými sloupky má i ovčín u Panina Dvora u Bělé pod Bezdězem. Fasády zde člení rytmus slepých segmentově sklenutých arkádových polí. V roce 1838 však byly připravovány sloupy a soklové desky pro stavbu dvou nových ovčínů – ve dvoře v Hněvousicích a v Solečku. Ovčín v Hněvousicích, postavený těsně podél starého barokního ovčína na jižní vnější straně dvora, byl dokončen do roku 1842. Fasády novostavby, disponované na 20 × 3 osy, člení mělká segmentově sklenutá arkáda, původně s úseky říms v patách archivolt a ukončuje bohatě profilovaná římsa. Ze středu nádvorního průčelí vystupuje rizalit se vstupní předsíní, komorou a schodištěm do podstřeší a do lednice. Vrata jsou umístěna ve středu čelních stran a zřejmě byla i ve středu podélné strany proti rizalitu. Trojlodní interiér je zaklenut 60 poli českých kleneb do pasů, vybíhajících z pseudodórských sloupů a přístěnných polosloupů. Až po roce 1842 byl v rámci kompletní přestavby dvora postaven nový ovčín v Solečku. Stavba s obdobně členěnými fasádami je jen o něco skromnější než v Hněvousicích. Dvojice vrat ve štítu odpovídá dvoulodnímu interiéru, za-

6

Obr. 14: Soleček (k. ú. Solec, okres Mladá Boleslav), interiér dvoulodního ovčína s pseudodórskými sloupy, postaveného ve 40. letech 19. století.

Obr. 15: Lochy (okres Kutná Hora), bývalé panství Nové Dvory, boční fasáda ovčína z konce 19. století.

klenutého opět českými klenbami s pasy vybíhajícími z pseudodórských sloupů.20) Oba ovčíny tedy stojí přímo ve dvorech, obráceny dlouhými stranami k jihu. Mnohem skromnější podobu měl ovčín, který stál na severní straně starého dvora Pachouň (k. ú. Jivina). Obvodové stěny byly zřejmě roubené nebo pilířové konstrukce s výplněmi, roubený byl i dům ovčáckého mistra. Pozoruhodný ovčín ve Mšeckých Žehrovicích na bývalém panství Mšec (okres Rakovník) měl plné obvodové zdivo opatřené vraty s rovným nadpražím s trámovými překlady, umístěnými na podélné straně při čelech budovy. Průvlaky dřevěného stropu nesly sloupky se sedly s pozoruhodnými pásky segmentového tvaru.21) Na panství Nové Dvory – Kačina (okres Rakovník) došlo zřejmě k většímu rozvoji chovu ovcí ještě v pokročilé druhé polovině 19. století. Ve dvoře v Mikuláši byl starší ovčín, který stál samostatně na východní straně dvora, přesunut někdy v 60. letech 19. století do jeho dosud nezastavěného jižního čela obráceného k zámku Kačina. Nový ovčín, disponovaný na 12 os s polopatrem pícníku, má fasády členěné vysokými vpadlými poli. Široké čtvrtpilíře, které odpovídají i pro ovčín typickému řidšímu rytmu okenních otvorů, pokrývala rustika. Vrata byla v jižním čele a dosud je segmentově sklenutý vjezdový otvor zachován v krajním poli na straně severní, obrácené do prostoru dvora. Interiér byl po přestavbě na stáj pro hovězí


Obr. 16: Vršovice (okres Benešov), bývalé panství Prčice, pohled na ovčín barokního původu za dvorem, stavebně upravený zřejmě krátce po polovině 19. století.

dobytek zastropen klenbičkami do železných nosníků. U dvora Lochy stojí ovčín samostatně východně od dvora, delší stranou je orientován k jihu. Ovčín, délkově disponovaný na 6 os, má výrazné polopatro pícníku a zastřešen je nízkou sedlovou střechou. Zdivo je plné, částečně režné, polopatro odděluje režná cihelná římsa. Vrata segmentově sklenutá jsou umístěna v čelech a ve středu boční strany mezi okny. Interiér byl zastropen klenbičkami do železných nosníků s dvojicí podélných průvlaků, nesených litinovými sloupky. Dochovanou podobu dostal ovčín při přestavbě v poslední čtvrtině 19. století.22) V monumentálním dvoře v Obříství (okres Mělník) uzavírá ovčín o 15 osách jeho jižní stranu. Je zastřešen valbovou střechou. Fasády člení slepá arkáda se stlačenými oblouky archivolt, střídající se s úzkými vpadlými obdélnými poli a z dvorního průčelí vystupuje trojice jednoosých rizalitů, se vstupními a nakládacími otvory. Rizality převyšují římsu a ukončují je trojúhelné štíty. Vrata v obdélných polích jsou umístěna v čelní stěně. Interiér je zaklenut průběžnou valenou klenbou s pětibokými výsečemi.23) Z ovčínů na bývalém panství Prčice (okres Benešov) stojí zejména ovčín při dvoře Vršovice. Ovčín je stejně jako dvůr barokního původu, naposled upravený v polovině 19. století. Zdivo je plné lomové s čelními segmentově sklenutými vraty a řídce rozmístěnými ležatě obdélnými okny v podélných stěnách. Trámový strop s povalovým záklopem se dochoval pouze v malých zbytcích. Polovalbami ukončenou střechu s cihelnými štíty nese krov Rankovy konstrukce.24) V Novém Dvoře u Barochova na bývalém panství Pyšely (okres Praha-východ) stojí ovčín uprostřed severní strany dvora. Jde o stavbu s plnými obvodovými stěnami, s půlkruhově sklenutým vjezdovým otvorem s hlubokou nikou pro vrata na čelní straně. Interiér je zastropen trámovým stropem s povaly, sedlovou střechu ukončují bedněné štíty. Výstavný ovčín uzavřel severní stranu ve druhé čtvrtině 19. století nově založeného a postaveného dvora Sedlečko v katastru sídla panství Řepín (okres Mělník). Fasády ovčína, délkově disponovaného na 17 os, člení hluboká slepá arkáda. Polopilíře i oblouky jsou pečlivě vyzděny z pískovcových kvádrů. V trojici širších polí jsou na nádvorní fasádě vrata, v západní části je vstup pro obsluhu. Nakládací otvory do podstřeší polovalbami ukončené střechy jsou umístěny ve zděných vikýřích. Interiér je jednolodní, zaklenutý plackovými klenbami.25)

Obr. 17: Sedlečko (okres Mělník), bývalé panství Řepín, ovčín ze druhé čtvrtiny 19. století, pohled ze dvora.

Obr. 18: Nový Dvůr u Barochova (okres Praha-východ), bývalé panství Pyšely, detailní pohled na vrata v čelní stěně ovčína.

7


Obr. 19: Modřejovice (okres Rakovník), bývalé panství Slabce, ovčín se schodišovým rizalitem, postavený ve druhé čtvrtině 19. století.

Obr. 21: Svojšice (okres Kolín), bývalé panství Svojšice, ovčín ze třetí čtvrtiny 19. století. Vrata byla v pravém čelním poli.

Ve dvoře v Sázavě (okres Benešov) pod klášterem a pozdějším zámkem stojí dosud na severní straně ovčín s vraty v čelních stranách. Jednolodní interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů, které vybíhají z přístěnných pilířů. Starší ovčín, zřejmě ještě barokního původu, byl spolu s celým dvorem přestavěn někdy ve druhé čtvrtině 19. století. V čele dvora v Modřejovicích (okres Rakovník) na bývalém panství Slabce stojí spolu s obytným domem ovčín. Uprostřed pětiosého průčelí vystupuje do návsi typický rizalit. Fasády člení masivní lizény, pronikající do profilu hlavní římsy. Vrata jsou situována v krajním poli do prostoru dvora. Střechu ukončují polovalby, typické je velké termální okno ve štítech. Klasicistní ovčín ovlivněný vzorovými projekty byl postaven někdy ve 30. letech 19. století. Na panství Smečno (okres Kladno), jak dokládají dochované ovčíny Hlína, Tuřany nebo Těhule, stála většina ovčínů mimo hospodářské dvory. Ovčín Hlína byl původně „ovčím dvorem“, kde kromě obytného domu stála na západní straně stodola o jednom mlatu. Ovčín sám, dochovaný z poloviny ve zříceném stavu, je pozoruhodnou klasicistní stavbou. Fasády člení půlkruhová slepá arkáda, velká převýšeně obdélná okna mají kamenná ostění. Ze severního průčelí vystupují rizality, které v podobě zděných vikýřů s nakládacími otvory vystupují nad úroveň římsy. Střecha je valbová, valbové jsou i stříšky vikýřů. Jednolodní interiér byl zastropen valenou klenbou s výse-

8

Obr. 20: Kouty (okres Benešov), bývalé panství Smilkov, interiér ovčína barokního původu, postaveného jako jedno z křídel dvora na zalomeném půdorysu s klenbami vloženými ve druhé čtvrtině 19. století.

čemi, místy podepřenou dvojicemi pseudodórských sloupů. Podobnou architektonickou úpravu měl i ovčín v Tuřanech nedaleko dvora Byseň. Fasády opět člení slepá arkáda, široké mezipilíře mají úzká zrcadla. Ovčín byl přestavěn na sklonku 19. století, kdy dostal novou sedlovou střechu s hrázděnými štíty a přední část byla upravena pro obytné účely. Ovčím dvorem byl i ovčín Těhule se stodolou a domem v jednom ohrazení. Ovčín, původně s dřevěnými stropy, má dvojici vrat umístěnu ve vnější podélné stěně. Ovčíny jsou podélnou stranou obráceny k jihu. V práci o tvrzi v Neprobylicích byl publikován plán na přestavbu ovčína ve dvoře, zhotovený v roce 1847. Do stávajících obvodových stěn je vloženo sedm lehce obdélných polí plackových kleneb do pasů. Meziklenební a přístěnné pasy vybíhají z polopilířů, částečně zavázaných do zdiva. Klenební rytmus vychází z původního rozvrhu okenních otvorů. Zajímavé jsou některé detaily plánu, zejména náznak skladby klenebních cihel i konstrukční návrh oválného průřezu klenbou. Vjezdy jsou umístěny v čelních stranách a v ose dlouhé strany.26) Při přestavbě byl jeden z čelních vjezdů navržen nově, dva náležely starší stavbě. Na panství Smilkov (okres Benešov) se ovčín dochoval ve dvoře v Heřmaničkách, kde spolu se stodolou uzavírá jeho jižní stranu. Náleží starší, snad ještě barokní výstavbě dvora, výstavná stodola byla znovu postavena v pokročilé druhé čtvrtině 19. století. Ovčín, krytý polovalbou ukončenou střechou, má plné obvodové stěny s půlkruhově sklenutými vraty v čelní straně. Interiér je zastropen dřevěným trámovým stropem, podélné průvlaky nahradila novodobá ocelová konstrukce.27) Malý ovčín o světlé šířce 7 m uzavírá jihozápadní stranu osově řešeného dvora v Koutech, s půdorysně zalomenými křídly. Interiér je převážně jednolodní, zaklenutý českými klenbami do pasů, v místech zlomu křídla je prostor dvoulodní. Vrata v plném obvodovém zdivu jsou obrácena do dvora. Ovčín byl postaven v polovině 18. století a zaklenut při přestavbě ve druhé čtvrtině 19. století.28) V čele dvora Dařenice (okres Mladá Boleslav), příslušného k bývalému panství Svijany, které je obráceno k jihu, stojí monumentální ovčín délkově disponovaný na 14 os. Jeho střed zdůrazňuje dvoupatrová sýpka. Fasády člení opět slepá arkáda střídající se s úzkými obdélnými poli, na dvorní straně vystupují převýšené rizality s nakládacími otvory, ukončené frontony. Fasády sýpky, zastřešené zvoncovitou střechou, zdůrazňují lizény. Zvoncovitý průřez má i střecha vlastního ovčína. Interiér přístupný vraty v čelní straně je zaklenut pruskými klenbami do pasů. Boční oblouky tříosé arkády, která vynáší stěny sýpky,


Obr. 22: Zalešany (okres Kolín), bývalé panství Svojšice, ovčín s vysokým patrem pícníku, přístupným schodištěm v rizalitu z 50.–60. let 19. století.

mají tvar kobylích hlav. Dařenický ovčín celkovým architektonickým řešením s ojedinělými zvoncovitými střechami patří mezi nejvýznamnější stavby svého druhu v Čechách.29) Dva rozdílně stavebně řešené ovčíny se dochovaly na bývalém panství Svojšice (okres Kolín). V samotných Svojšicích stojí ovčín o samotě za obcí. Fasády budovy bez polopatra pícníku člení segmentově sklenutá arkáda. Štíty s vraty v jednom z polí s dvouosé arkády mají romantické členění, segmentově sklenutá okna jsou sdružená, převýšená. Interiér je zaklenut pruskými klenbami. Monumentální budova ovčína byla krátce po polovině 19. století postavena v čele dvora v Zalešanech. Fasády budovy s polopatrem pícníku člení vysoká a hluboká půlkruhově sklenutá slepá arkáda. Ve zbytcích se dochovala rustika, pokrývající polopilíře i profilace archivolt, vybíhající z římsových hlavic. Stejně členěné fasády má i hluboký schodiš ový rizalit, který vystupuje ze středu nádvorního průčelí i čelní strana s vraty a velkým termálním oknem ve štítu. Jednolodní interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů.30) Ovčín v Jenči na bývalém panství Tachlovice (okres Praha-západ) stojí jižně ode dvora. Kolem roku 1870 byl přestavěn na stáj pro tažné voly a zvýšen o polopatro pícníku. Mezi současnými okny se dochovalo několik zazděných převýšených štěrbinových otvorů s kamenným ostěním. Podoba otvorů ukazuje, že ovčín byl postaven někdy v 17. století a nelze vyloučit ani jeho předbělohorský původ. Vrata jsou v obvyklé poloze v čelní stěně. S bývalým panstvím Tloskov bylo spojeno i Líšno (okres Benešov), kde ovčín stál do poloviny 19. století samostatně za dvorem a při stavbě nového dvora uzavřel jeho severní stranu. Současně prodělal zásadní přestavbu. Interiér je trojlodní, zaklenutý plackovými klenbami. Pasy vybíhají z výrazně vysazených abaků kamenných sloupů čtvercového průřezu se širokým okosením hran. Dnes zaniklý ovčín ve Vidimi (okres Mělník) s plným obvodovým zdivem byl zastřešen valbovou střechou. Interiér, přístupný čelními vraty, byl jednolodní, zaklenutý pruskými klenbami do pasů.31) Ovčín ve Vlčkovicích (okres Benešov) stojí jižně ode dvora. Starší ovčín, délkově disponovaný na 8 os, byl přestavěn v roce 1859. Tehdy dostal architektonicky výrazné, romanticky pojaté západní štítové průčelí s vraty, obrácené k hlavnímu příjezdu ke dvoru. Další vrata jsou v pravé části jižní strany. Interiér měl trámový strop s povaly.32) Ve dvoře v Točníku na bývalém panství Zbiroh (okres Beroun) stál ovčín na jižní straně, oddělený od ostatních hospo-

Obr. 23: Líšno (okres Benešov), bývalé panství Tloskov, interiér trojlodního ovčína z poloviny 19. století se sloupy se širokým okosením hran.

Obr. 24: Vlčkovice (okres Benešov), ovčín u dvora, bohatě členěné čelní průčelí z roku 1859.

dářských budov malým rybníkem. Ovčín, zřejmě ještě barokního původu, měl plné obvodové zdivo, částečně vyzděné z druhotně použitého kamene z hradu Žebráku, čelní vrata a valbovou střechu. Interiér změněný přestavbou ve třetí čtvrtině 20. století měl původně dřevěný trámový strop s povaly. Jednoduchá budova ovčína stojí dosud na západní straně dvora Hodov u Úval, na bývalém panství Uhříněves – Škvorec (okres Kolín a Praha-východ). Ovčín má plné obvodové zdivo, dnes zazděná vrata v jižním čele rámují obdélné vpadlé niky – iluzivní okna. Polovalbovou střechu ukončují štíty s oválnými okny, strop byl trámový s povaly. V Běchovicích (Praha) uzavírá ovčín severní stranu dvora pravidelné dispozice, po celém obvodu obestavěného budovami o stejné úrovni hlavní římsy. Obvodové zdivo je plné, jediná vrata jsou umístěna ve východním

9


Obr. 25: Počepice (okres Příbram), bývalé panství Vysoký Chlumec, typický ovčín tohoto panství postavený ve 2. čtvrtině 19. století, po přestavbě ve 20. letech 20. století po rozparcelování dvora.

Obr. 26: Zbraslavice (okres Kutná Hora), pohled na ovčín s čelními vraty a kolmým středním křídlem (foto H. Hermanová, 1999).

Obr. 27: Zbraslavice (okres Kutná Hora), ovčín, pohled do interiéru. Stěny zesílené polopilíři, pečlivě provedený strop podporovaný průvlaky, již zbavený povalového záklopu. V pozadí čelní vrata (foto H. Hermanová).

čele, které je i hlavním průčelím dvora. V Kolovratech (Praha) stál starý ovčín s čelními vraty, barokního původu, samostatně východně ode dvora. V pokročilých 70. letech 19. století jej nahradil kolmo k němu postavený ovčín, orientovaný podélnou stranou k východu. Fasády ovčína s výrazným polopatrem členily na celou výšku lizény, propojené subtilní mezipatrovou římsou. Okna s ostěním odsazeným v segmentově sklenutých nikách byla trojnásobně sdružená, částečně vyplněná cihelnou mřížovinou, potrojné byly i větrací štěrbiny pícníku. Do interiéru, zaklenutého pruskými klenbami do pasů, vedla trojice vrat umístěných v podélných stranách.33) Předchůdcem dvora Znosim, původně Ovčárny na bývalém panství Vlašim (okres Benešov), byl ovčín, který dnes uzavírá jeho severní stranu. Po přestavbě, realizované někdy v 60. letech 19. století, nahradily předpokládaný původní povalový strop pruské klenby do pasů, vybíhajících z přistavěných

10

polopilířů. Vrata dnes zazděná jsou umístěna na podélné nádvorní straně. Na dvůr byl rozšířen i malý ovčín Jinošov z 30. let 19. století, s fasádami pročleněnými slepou arkádou a s čelními vraty, obdobně zaklenutý. Výraznou současnou stavbou na panství je dvoulodní ovčín, zaklenutý plackovými klenbami do pasů ve dvoře Věžníky. Fasády člení slepá, stlačeně sklenutá arkáda s termálními okny, rámovaná lizénami. Při přestavbě dvora po polovině 19. století se stal ovčín součástí velké budovy se středním patrovým domem, který jej oddělil od nových stájí.34) Mohutný ovčín s vysokým polopatrem, do dnešní podoby přestavěný na sklonku 19. století, uzavírá na jižní straně horní část dvora v Kobylníkách na bývalém panství Vraný (okres Kladno). Zdivo polopatra je odlišeno pouze absencí armovaného nároží, fasády členila pouze v omítce provedená vysoká slepá arkáda. Segmentově sklenutá vrata jsou umístěna asymetric-


Obr. 28: Lovčice (okres Kutná Hora), bývalé panství Žehušice, boční fasáda ovčína ze 40. let 19. století s vícenásobně sdruženými vraty.

Obr. 29: Žleby (okres Kutná Hora), bývalé panství Žleby, tzv. Velký Dvůr, pohled na ovčín ze druhé čtvrtiny 19. století.

ky v západním čele, vpravo od nich je vchod pro ovčáka. Tomuto uspořádání otvorů odpovídá první pole interiéru, oddělené od zbytku dvouosou arkádou s toskánským sloupem. Zbytek ovčína měl dřevěné stropy, krov má vaznicovou konstrukci s dochovanými dřevěnými odvětrávacími komíny. V Lukově stál v části dvora ovčín pocházející z barokní výstavby, kolem roku 1900 upravený na stáje. Opadaná omítka odhalila zbytky osekaného architektonického členění štítu a zazděná čelní vrata. V sousedství stojí domek ovčáka s poměrně dobře dochovanou tradiční dispozicí.35) Zajímavý ovčín stojí nad dvorem Zvěstovice, které náležely k bývalému panství Vysoký Chlumec (okres Příbram). Fasády budovy, zastřešené valbovou střechou, člení lizénové rámy, vrata byla v čele a uprostřed podélné strany. Interiér člení na jednotlivá pole příčná dvouosá arkáda se stlačenými oblouky, na kterou jsou uloženy železné nosníky se segmentovými klenbičkami. Způsob zastropení souvisí se způsobem skladby krmných jeslí. Dům ovčáka, situovaný na východě kolmo na ovčín, je tradičním roubeným domem trojdílné dispozice. Další ovčín se dochoval pod hradem ve Vysokém Chlumci s plnými obvodovými stěnami a čelními vraty. Stejně členěné fasády i zastřešení má ovčín v Počepicích, který je začleněn do severní strany dvora. Jeho podobu změnila úprava po rozdělení dvora při pozemkové reformě ve 20. letech 20. století.36) Zajímavý ovčín stál u dvora při zámku ve Zbraslavicích (okres Kutná Hora). Obvodové stěny byly částečně plné, částečně pilířové konstrukce s cihelnými výplněmi, které nejspíše nahradily výplně roubené na kamenné podezdívce. Stlačeně sklenuté vjezdové otvory s odsazeným ostěním byly na čelních stranách. Polovalbovou střechu ukončoval na jedné straně zděný štít s trojicí oválných okének, na druhé straně byl štít bedněný. Dřevěný trámový strop podporovaly dva průvlaky nesené profilovanými sloupky, částečně s rozšířenými hlavicemi. Konstrukci v podélném směru ztužoval ondřejský kříž, vložený do roviny stropních trámů. Stejným způsobem – ondřejským křížem vloženým do hambalků – byl vyztužen i krov se stojatými stolicemi. Ze středu severní strany vystupovalo dodatečně přistavěné kolmé křídlo, jehož interiér byl propojen s hlavním prostorem ovčína širokým otvorem. Dům ovčáka byl situován v linii podélné osy ovčína směrem ke dvoru.37) K předním stavbám svého druhu náležely ovčíny v Budenicích a Želevčicích na bývalém panství Zlonice – Budenice (okres Kladno). U obou ovčínů je znám i autor – stavitel A. Merksbauer. Želevčický ovčín, který stál již v roce 1840, byl řešen jako čtyřkřídlý ovčí dvůr. Na vlastní ovčín se na koncích kolmo připojují stodoly o jednom mlatu, v čele mezi stodolami stojí pat-

rový obytný dům. Z vnějšího průčelí ovčína s plným obvodovým zdivem vystupuje výrazný rizalit s vraty po stranách, jednolodní interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů. Fasády měly horizontální členění s pásem podtrhujícím výrazně vysazenou římsu. V roce 1847 nahradil starší ovčín v Budenicích, stojící severně ode dvora, nový ovčín pro 500 ovcí. Byl postaven v bezprostředním sousedství na terase, podélným průčelím obrácený k jihu. Ze středu tohoto průčelí vystupuje opět široký a hluboký rizalit se schodištěm a přípravnou. Nároží zdůrazňují lizény na vnějších nárožích sdružené, pod římsou probíhal vlysový pás. Severní fasádu, obrácenou do ohrazeného dvora pročleňuje trojice plochých rizalitů. Okna jsou převýšená, segmentově sklenutá, nasazená na soklu, termální okna ve štítech rámují zbytky rustiky. Vrata do jednolodního interiéru, zaklenutého plackovými klenbami do pasů byla ve středu čelních stran. Řešením čelní fasády s vraty je navenek architektonicky podobnou stavbou ovčín, který uzavírá severní stranu dvora ve Zlonicích. Interiér měl však pouze dřevěné stropy, podporované dvojicí průvlaků, nesených sloupky se sedly.38) Na panství Žehušice (okres Kutná Hora) došlo v druhé čtvrtině 19. století k velmi významným změnám. Byly vysušeny rybníky, krajinu protkaly odvodňovací kanály a aleje, byly zakládány vsi a stavěny hospodářské dvory. Součástí této rozsáhlé akce byly pochopitelně i stavby hospodářských dvorů a budov. Významné byly i stavby ovčínů, ve většině případů zapojené do areálu dvora. Hodnotnou stavbou byl nově postavený dvůr Horka založený na čtvercovém půdorysu. Vnitřní nároží čtveřice jednotně postavených budov, zastřešených valbovými střechami, spojují úseky ohradních zdí s branami. Ovčín uzavírá jihovýchodní stranu dvora. Osluněná poloha byla pro ovčín značně výhodná. O něco výše nade dvorem byla na mírném svahu poměrně velká vinice. Fasády budovy bez polopatra délkově disponované na 11 os člení střídající se pole slepé arkády s úzkými obdélnými vpadlými poli, které odpovídají meziklenebním pasům. Vrata jsou umístěna ve středu čelních stran a ve středu vnější podélné strany. Jednolodní interiér je zaklenut plackovými klenbami do pasů s patami v úrovni podlahy. Stavebně architektonicky stejnou stavbou byl o dvě pole kratší ovčín, vložený zhruba současně do jihozápadní strany dvora barokního původu v Dolních Bučicích. Dobře dochovány jsou zde vstupy do pícníku v podstřeší, s kamennými portálky, osazenými do úzkých vpadlých polích. Nízké umístění vstupů umožnily nízko nasazené meziklenební pasy, po jejichž rubu stoupá strmé schodiště. Novostavbou byl i dvůr v Lovčicích. Až po roce 1838 uzavřel jeho severovýchodní stranu nový ovčín.

11


Obr. 30: Vršovice (okres Benešov), hospodářský dvůr, vlevo ovčín. Příklad polohy dvora a ovčína v krajině.

Řešení interiéru včetně konstrukce kleneb se neliší od předchozí dvojice. Fasády však člení pouze široká obdélná vpadlá pole. Pozoruhodné je uspořádání vrat. Typická vrata v jihovýchodním štítu doplňuje ve středu podélné jihozápadní strany šestice půlkruhově sklenutých vrat. Toto neobvyklé řešení nebylo na jiných panstvích zjištěno.39) Na sousedním panství Žleby (okres Kutná Hora) stály ovčíny ve většině případů v blízkosti dvorů. Bylo tomu tak v Hostovlicích nebo Bratčicích. Ve velkém dvoře ve Žlebech, postaveném při barokní sýpce a stodole ve druhé čtvrtině 19. století, uzavřel ovčín severní stranu dvora. Fasády člení jedenáct polí slepé segmentově sklenuté arkády, segmentově sklenuté vjezdové otvory byly v čelních stranách. Interiér byl zastropen dřevěným trámovým stropem s povaly. Ve dvoře v Markovicích byl plochostropý ovčín s čelními vraty připojen k čelu stodoly, která na jižní straně uzavírá dvůr. Ovčín v Přibyslavicích stojí na straně dvora. Má plné obvodové stěny a dnes zazděné segmentově sklenuté vjezdové otvory v čelních stranách. Interiér byl zastropen trámovým stropem podporovaným dvojicí průvlaků, nesených sloupky s pásky. Obdobně řešený ovčín dosud uzavírá jižní stranu dvora Skovice.40) Na závěr přehledu uveme několik zajímavých příkladů ovčínů, dokumentovaných mimo střední Čechy: Na fotografii hradiště u obce Kystra (okres Louny) ve 14. díle Sedláčkových Hradů, ležícího na bývalém panství Cítoliby (okres Louny), je zachycena i budova ovčína, na jehož čelo navazuje příčné křídlo – stodola o jednom mlatu.41) Domek ovčáka stojí v linii příčné osy ovčína. Z ovčína, který je dnes zříceninou, dosud stojí obvodové zdivo s výběhy pasů a kápí plackových kleneb jednolodního prostoru. Fasády vlastního ovčína i peren stodoly člení slepá stlačeně sklenutá arkáda,

12

Obr. 31: Dobešice (okres Písek), ovčín z doby krátce po polovině 19. století.

okna jsou termální. Vrata jsou jednak v čelní straně i ve straně podélné. Výstavnou stavbou na stejném panství je i ovčín ve dvoře v obci Veltěže. Podélné fasády člení patnáct polí slepé segmentově sklenuté arkády, pečlivě vyzděné z pískovcových kvádrů. Pískovcová jsou i ostění oken se segmentovým nadpražím, plochy jsou vyzděny z opukových kvádříků. Nad okny jsou vysazené cihelné záklenky a větrací okulusy s cihelným ostěním. Vrata do jednolodního interiéru, zaklenutého pruskými klenbami do pasů, byla v čele a ve středu podélné strany.


Obr. 32: Odolice (okres Louny), interiér ovčína ze třetí čtvrtiny 19. století.

Obr. 34: Suchá (okres Svitavy), bývalé panství Litomyšl, ovčín z roku 1827.

Ve dvoře Dobešice na bývalém panství Drhovle (okres Písek) stojí ovčín uprostřed delší strany dvora. Délkově je disponován na 11 os, fasády člení vpadlá pole. Z nádvorního průčelí vystupuje trojice vikýřů s nakládacími otvory. Okna jsou obdélná převýšená, segmentově sklenutá vrata v čelní fasádě lemuje profilovaná šambrána. Jednolodní interiér je zaklenut pruskými klenbami do pasů, na vnější straně vystupuje schodiš ový rizalit. Dvůr byl z podstatné části přestavěn podle vzorových návrhů někdy ve druhé třetině 19. století. Výstavný, symetricky uspořádaný trojkřídlý ovčí dvůr stojí v Suché na bývalém panství Litomyšl (okres Svitavy). Vlastní ovčín uzavírá severní stranu, na straně východní stojí obytný dům, budova na západě byla zřejmě stodolou. Jižní čelo dvora uzavírá ohradní ze, spojující ve vydutém půdorysném průběhu obě boční křídla. Ovčín s vysokým polopatrem je zastřešen valbovou střechou. Přízemí člení pásová rustika, která zdůrazňuje i ploché rizality s vraty umístěnými ve středu všech stran a nároží. Fasády ukončuje výrazně vysazená fabionová římsa. Vrata do ovčína s rovným nadpražím jsou spojena s velkými termálními nakládacími otvory do podstřeší. Navenek tedy připomínají vysoké otvory s nadsvětlíky. Okna vlastního ovčína jsou obdélná, převýšená, rámovaná šambránami. Podstřeší se otvírá dalšími termálními nakládacími otvory a obdélnými větracími okny. Interiér je zastropen dřevěným trámovým stropem, podporovaným dvojicí průvlaků, nesených sloupky se sedly. Sloup-

Obr. 33: Skřipel (okres Beroun), bývalé panství Osov, domek ovčáka z poloviny 19. století.

ky mají dosud vysoké kamenné sokly, odpovídající výšce vrstvy hnoje. Hambalkový krov nesou stojaté stolice. Obě přilehlé budovy mají obdobné architektonické členění fasád, zastřešeny jsou opět valbovými střechami. Stavbu datuje znak ve středu průčelí s letopočtem 1827. Obdobné stavebně architektonické řešení měl později upravený ovčín, který uzavírá severní stranu dvora v nedaleké Nové Vsi. V Panenském Týnci (okres Louny) stojí ovčín o samotě, na návrší severně od obce. Fasády budovy s vysokým pícníkem člení vysoká slepá půlkruhová arkáda, archivolty vybíhají z římsových hlavic. Nároží rámují široké lizény, okna jsou převýšená, sklenutá plochým segmentem. Vrata segmentově sklenutá jsou umístěna v čelech. Ze středu severní strany vystupuje hluboký rizalit, spíše příčné křídlo se stejně členěnými fasádami. Interiér je zaklenut pruskými klenbami. Ovčín byl postaven krátce po polovině 19. století. Ve dvoře v Odolicích, na bývalém panství Postoloprty (okres Louny) uzavírá ovčín větší část severní strany dvora. Typologicky pozoruhodná budova s polopatrem pícníku má historizující fasády, rytmizované masivními odstupněnými opěráky. Výrazněji jsou členěny štíty s vysokými, diagonálně natočenými opěráky v nároží. Vrata jsou v čelních stranách, okna pícníku větrají trojnásobně sdružená okénka s okoseným ostěním. Jednolodní interiér je zaklenut ve vrcholu plochou valenou klenbou s výraznými výsečemi. Ovčín v Kvasejovicích na bývalém panství Přehořov (okres Tábor), uzavírající jihozápadní stranu dvora, byl postaven v polovině 19. století. Boční fasády člení slepá arkáda, výrazným prvkem je bosovaný portál rámující čelní vrata. Jednolodní interiér je zastropen plackovými klenbami do pasů. Výstavné ovčíny stojí dosud v Ovčím a Novém Dvoře na panství kláštera Teplá (okres Karlovy Vary). V Ovčím Dvoře stojí ovčín na západní straně dvora, v Novém Dvoře pak severně od vlastního dvora kolmo na jeho hlavní osu. Oba ovčíny mají plné obvodové zdivo, v Novém Dvoře dodatečně zvýšené o pícník a sedlové střechy. Vrata v hlubokých segmentových nikách jsou v čelních stranách. V Ovčím Dvoře je lemuje dvojice ležatě obdélných oken s kamenným ostěním. Důraz je položen na jižní štítová průčelí – v Ovčím Dvoře zdobeném vpadlými poli se slepými oválnými okny, v Novém pak figurální malbou. Trojlodní interiéry jsou zaklenuty českými klenbami do pasů, vybíhajících z pseudodórských sloupů. Přístěnné polopilíře naznačují dodatečné zaklenutí. Oba ovčíny byly zřejmě spolu s dvory postaveny v polovině 18. století a zaklenuty při přestavbě někdy ve druhé čtvrtině 19. století.

13


Obr. 35: J. P. Joendl, vzorový návrh na menší ovčín z roku 1829.

Umístění ovčínů je rozmanité, avšak zřejmě vždy respektovalo místní podmínky i určitá obecnější pravidla. Bylo nutné zohlednit polohu vhodných pastvin, jejich vzdálenost ode dvora, možnost vhodného situování vůči světovým stranám. Velký význam měla suchá poloha. První, poměrně běžnou variantou, bylo umístění ovčína přímo ve dvoře. Ovčín zpravidla uzavíral jednu stranu čtyřkřídlé dispozice. Vztah ke stájím a ke stodole neměl praktický význam. U některých dvorů, zejména z důvodu kompozičních, uzavíral ovčín stranu protilehlou vůči stájím pro hovězí dobytek. Příbytek ovčáka stál většinou odděleně nebo byl stejně jako u stájí pro hovězí dobytek spojen s ovčínem. Plán osově symetricky komponovaného barokního dvora, kde stojí oba obytné domy samostatně, je součástí „Jägerova“ skicáře.42) Po stranách hlavní čelní budovy stojí branami oddělené, stejně velké a dispozičně řešené přízemní obytné domy. Větší části podélných stran pak uzavírají stejně dlouhé budovy stájí a ovčína, odsazené od obytných staveb. Zadní stranu uzavírá stodola, ke které se zde ještě připojuje při ovčínu stojící sýpka a při kravské stáji budova s konírnou a stájí pro tažný dobytek. Tento snad teoretický návrh našel své uplatnění někdy v 60.–70. letech ve dvorech na nostickém panství Měšice (okres Praha-východ), kde však hlavní čelní budovu nahradila sýpka a odpadly dvě zadní budovy u stodoly. U většiny dvorů bylo respektováno pravidlo natočení podélné strany ovčína k jihu nebo převážně

14

k jihu. Ovčín tak často, tedy v ideálním případě, stál na jižní nebo severní straně dvora. Ovčín, začleněný do dvora, kde stojí samostatně a uzavírá jednu jeho stranu, bylo řešením poměrně častým. Umístění ovčína ve dvoře mělo však i jiné varianty, zaznamenané při plošném průzkumu dvorů. Jednou z nich je spojení ovčína se stájemi pro hovězí dobytek v jedné dlouhé budově. Na jednom konci byla typická obytná část, na kterou navazují stáje. Druhou polovinu zaujímal ovčín s charakteristickými vraty ve štítu. Příkladem může být dvůr ve Zduchovicích (okres Příbram) nebo dvůr ve Václavech (okres Rakovník) na panství Chříč. Stavebně-architektonicky bohatší obměnou spojení stájí a ovčína v jedné budově dvora bylo propojení obou částí výraznější obytnou stavbou. Obytná, zpravidla patrová část tak stála ve středu dlouhé budovy. Na její čela pak navazovaly stáje, respektive ovčín. V monumentální podobě se toto řešení uplatnilo na panství Vlašim (okres Benešov). Dosud zde stojí dlouhá hlavní budova dvora Věžníky, postavená ve dvou etapách kolem poloviny 19. století. Obdobné uspořádání je dosud zachováno i ve dvorech Skalkov nebo Částrovice, které rovněž náležely k tomuto panství. To, že nešlo o řešení ojedinělé, dokládá i Nový Dvůr u Václav na již zmíněném panství Chříč. Další zachycenou variantou bylo stavební spojení ovčína se stodolou. Jednu stranu dvora tedy uzavírala stodola, na kterou plynule navazoval


ovčín. Takovéto řešení je dosud zachováno v Heřmaničkách (okres Benešov) na panství Smilkov, nebo ve dvoře Markovice (okres Kutná Hora), které příslušely ke Žlebům. Ovčín přičleněný ke dvoru však nemusel vždy stát na jedné z jeho stran. V několika zjištěných případech vymezoval ovčín spolu s domkem ovčáka a ohrazením další „dvůr“, přičleněný k vlastnímu dvoru. Vznikl tak jakýsi zdvojený dvůr, zpravidla pravidelného obrysu. Vhodným příkladem je dvůr ve Skřipli (okres Beroun) na bývalém panství Osov nebo Želivecký Dvůr na bývalém panství Zruč (okres Kutná Hora). V obou případech „dvojdvůr“ dělí napříč budova stájí, se kterou byl ovčín rovnoběžný. Na mnoha panstvích stála řada ovčínů samostatně, avšak nedaleko dvora. Častým řešením je určitá urbanistická vazba na dvůr. Ovčín stojí bu v bezprostřední blízkosti dvora, nebo opodál, případně navazuje na okolní vesnickou zástavbu. V těchto případech jsou obě stavby navzájem viditelné. Známé jsou i užší vazby – návaznost ovčína na prodlouženou osu dvora nebo na průmět některé z jeho budov. Prokázány byly i geometricky vyjádřené vazby ovčína na nedaleký zámek s dvorem. Příkladem může být ovčín, postavený v roce 1656 pod zámkem v Mníšku pod Brdy, zapojený do zámeckých zahrad.43) Ovčín v Hradiš ku (okres Praha západ) je rovněž úzce svázán se zámkem a dvorem a lze zde najít geometricky jasně vyjádřené vazby. Řada ovčínů pak stála volně v krajině, dále ode dvorů a vsí. V bezprostřední blízkosti ovčína stál vždy domek pro ovčáka (ovčáckého mistra). Při průzkumu byly zachyceny různé vzájemné polohy obou staveb. Výmluvně je dokládá zejména stabilní katastr. V zajímavějších případech stál dům v příčné nebo podélné ose ovčína či kolmo k němu v linii čelního průčelí. Ve druhé čtvrtině 19. století byly na některých panstvích postaveny o samotě stojící ovčíny, které lze nazvat ovčími dvory. Kromě ovčína a domu ovčáka zde stojí ještě stodola nebo stodoly. Tyto dvory měly zpravidla více nebo méně osově symetrické uspořádání. Nejvýstavnější zjištěnou stavbou tohoto typu byl ovčín v Želevčicích (okres Kladno) na bývalém panství Zlonice. „Ovčí“ dvory byly zachyceny i při pokračování průzkumu mimo Středočeský kraj. U ovčínů, které stály mimo hospodářský dvůr nebo volně v krajině, bylo rovněž do značné míry dodržováno pravidlo orientace ke světovým stranám. Podélná strana ovčína byla tedy většinou natočena k jihu, nebo téměř k jihu. Na stabilním katastru lze dobře sledovat vazby ovčína na pastviny. Větší nebo menší pastvina přiléhala často přímo k ovčínu. Od ovčínů se pak nejednou vinou úzké pásy pastvin dělící pozemky k větším pastvinám. Důležitá byla i vazba na vodu, vodní nádrž, rybník apod. Ovce před stříháním vlny bylo nutné plavit.44) Z různých, zejména praktických důvodů docházelo v minulosti k menším nebo větším přesunům ovčínů. Na stabilním katastru jsou v některých případech zakresleny třeba dva ovčíny poblíž sebe. Pokud se stavěl nový ovčín, bylo nutné ponechat starý až do dokončení stavby. Obě budovy mohly přitom stát v bezprostřední blízkosti.45) Na zmíněném snad ideálním plánu hospodářského dvora v Jägerově skicáři je ovčín zhruba 10 m široký a 45 m dlouhý, délkově disponovaný na 9 os, s dvojicí čelních vrat. Strop podporuje střední průvlak nesený sloupky, nad vraty uložený na překladu. Schody do podstřeší jsou v koutě vedle vrat. Okna mají osovou vzdálenost o polovinu delší než protilehlá kravská stáj, tedy cca 5 m. V literatuře první poloviny nebo z doby kolem poloviny 19. století je vždy ovčínům věnována samostatná kapitola. J. P. Joendl ve své známé práci o venkovském stavitelství uveřejnil v roce 1829 tabulky se vzorovými návrhy hospodářských a dalších staveb, kde je více variant podoby ovčínů.46) V první variantě je nakreslen ovčín, délkově disponovaný na 7 os, který se

půdorysem mnoho neliší od ovčína v Jägerově skicáři. Obvodové zdivo je plné. Vrata jsou umístěna v čelech, nároží armují bosované široké čvrtpilíře, okenní osy jsou vzdáleny 3 sáhy. Světlé rozměry jsou cca 6 × 23 sáhů a trámový povalový strop, oddělený od konstrukce krovu, podporuje střední průvlak. Obezděné schodiště je umístěno ve středu ovčína, pod horní podestou je situován i vstup pro ovčáka. Součástí tabulky jsou i detaily úpravy průvlaku u vrat a návrhy věšadlové konstrukce krovu bez středních sloupků. Druhá varianta představuje poměrně velký ovčín včetně obvodových zdí, dlouhý 40 sáhů a široký 7 sáhů, délkově disponovaný na 17 os. Fasády člení segmentově sklenutá slepá arkáda, ze středu dlouhého průčelí vystupuje plochý rizalit. Nároží jsou pro Joendlovy návrhy s typickými rustikovanými skarpovitými opěráky. Průčelí rizalitu rámují sdružené lizény, uprostřed je velké termální okno nasazené na rustikovaném soklu a rámované klenáky. Na druhé straně proti rizalitu je vstup pro ovčáka. Vrata v nice s ven rozevřenými špaletami jsou pouze v čelech. Nakládací otvory do pícníku pod polovalbami ukončenou střechou jsou umístěny ve zděných vikýřích, které přerušují hlavní římsu. Interiér má dřevěný strop, podporovaný dvojicí průvlaků ve vazbě na šířku vrat, nesených osmi páry sloupů. Sloupy mají podobu sloupů „pseudodórských“, nasazeny jsou na vysoké zděné sokly. Interiér i podstřeší jsou odvětrávány osmi dřevěnými komíny, podstřeší dvěma řadami drobných vikýřků (větracích tvarovek ?) a volskými oky. Pokud srovnáme vzorové plány ze zásadami, uvedenými v příslušné kapitole v J. P. Jöndlově Poučení o stavitelství pozemním, nacházíme řadu shodných údajů.47) Vše má být podřízeno tomu, že „ovce milují veselý a průvanný chlév“. Zdůrazněna byla zásada pro polohu ovčína na suchém místě s obrácením podélné strany k jihu. Dřevěné stropy byly považovány za dostatečné, a to nejlépe se dvěma řadami sloupků, nejlépe válcových nebo osmibokých. Při tření ovcí o nároží sloupků čtvercového průřezu mohlo dojít k poškození vlny. U klenutých ovčínů bylo třeba klenbu nasadit tak vysoko, aby byla dodržena světlá výška i celkový objem prostoru, a byla tak dodržena průměrná světlá výška cca 2 sáhy. Ta ovšem musela být zachována i při velké vrstvě hnoje, který byl v ovčínech ponecháván i celý rok. Sloupy uprostřed, při dvoulodním zaklenutí, byly zejména s ohledem na vyvážení hnoje považovány za nepohodlné. Interiér nebyl vydlážděn, do hlíny se zarážely pohyblivé lísy k oddělení dobytka. Na staré ovce se počítalo 1/3 a na jehňata 1/5 čtverečného sáhu, šířka ovčína obyčejně nepřesahovala 7 sáhů. Rytmus okenních os byl doporučen na 3 sáhy. U vzorového plánu, zřejmě v důsledku rytmu a proporcí slepé arkády, je osová vzdálenost oken snížena na cca 2,5 sáhu. Velká pozornost je v kapitole věnována umístění schodiště do podkroví a zejména zajímavý je důvod vzniku schodiš ových rizalitů, které se ve druhé čtvrtině 19. století staly významným architektonickým prvkem. Ovčáci, připravující v zimě píci v podstřeší, si pracovní podmínky vylepšovali ponecháním otevřených poklopů, do kterých ústilo interiérové schodiště. Pára z ovčína však nejen ohřívala ovčáka, ale kazila píci a snižovala životnost střechy. Výsledkem je tedy Joendlova praktická rada – „dejme tedy schody do zvláštního přístavku, který souměr a dobrý pohled nekazí“. V další ze vzorových knih ze druhé čtvrtiny 19. století je nakreslen pouze malý ovčín, délkově disponovaný na 5 os. Nároží zesilují rustikované skarpovité čtvrtpilíře, fasádu člení slepá arkáda s termálními okny se vstupem pro obsluhu ve středním poli. Vrata jsou na čelní straně. Interiér je zastropen dřevěným trámovým stropem se středním průvlakem, čárkovaně je naznačena varianta dvoulodního prostoru zaklenutého českými klenbami.48) Pro představu, jak se změnil názor na podobu a uspořádání ovčínů po velkém rozvoji a změnách podoby hospodářských

15


Obr. 36: V. Vočadlo, vzorové návrhy na ovčíny z roku 1914.

16


budov ve druhé polovině 19. století, citujme z knihy J. Čejky z roku 1905.49) Hlavní zásady jsou shrnuty do čtyř bodů. Ovčín má být dostatečně prostorný vzhledem k roztřídění jednotlivých druhů ovcí, žádoucí je osvětlení i hojnost vzduchu, ne však průvan. Nutný je snadný přehled, dozor a pohodlný přívoz krmiva a odvoz hnoje. Opět je zdůrazněna orientace podélných stran k severu a k jihu, vrata mají být obrácena k západu a k severu. Výpočet plochy ovčína se mění s předpokládaným počtem kusů. Do 500 ovcí se předpokládá 0,65–0,7 m2 na kus, nad 500 ovcí pouze 0,60 m2. Obdobně je rozlišena minimální světlá výška – v prvém případě 3,2 m, v druhém se zvyšuje na 3,6–4,0 m. Nejvhodnějším zastropením jsou v této době pochopitelně klenbičky do železných nosníků, nesených litinovými sloupky při světlé šířce 9,5–12,5 m. V případě dřevěných trámových stropů doporučuje Čejka uložit stropní trámy na přístěnné průvlaky, osazené na kamenných konzolách se zajištěním větrání zhlaví. Ovčím má být dlážděný, nejlépe kamenem, uvedena je i anglická varianta s dřevěnou podlahou. Stále je však aktuální hliněná mazanina, posypaná pískem pro snadnější odebírání hnoje. Doporučuje se vydláždit alespoň střední část, kde jezdí vůz pro hnůj. Zdokonalen byl větrací systém – k dřevěným komínům přibyly přivětrávací průduchy ve stěnách se zimním a letním režimem. Stejně jako u stájí pro hovězí dobytek nabyly na významu pícníky, stavěné zpravidla jako nižší patra. Pro výpočet jeho objemu se pro podestýlku i píci uvádí 1,5 m2 na jednu ovci a 6 měsíců. Zkušenosti 19. století shrnul do svých vzorových tabulek z roku 1914 i V. Vočadlo.50) Uvádí několik příkladů ovčínů zastropených klenbičkami do železných nosníků, podporovaných průvlaky nesenými litinovými sloupky a s nástavbami polopater pícníků. Převládá příčné provedení průvlaků, tedy vlastně příčné uspořádání lodí, oddělených dvojicemi sloupků. Jesle pro píci jsou bu navrženy jako kruhové, obtočené kolem sloupků, nebo obdélné jesle mezi sloupy a v mezilehlých polohách. Typická je architektura fasád se širokými segmentově sklenutými okny a sdruženými větracími štěrbinami pícníku, provedená v kombinaci režných cihelných článků a omítky. Zajímavý je příklad čtyřlodního ovčína, zaklenutého plackovými klenbami do pasů, o kapacitě 1000 ovcí, o vnitřních rozměrech 15 × 60 m, dokumentovaný pouze částí půdorysu. Kolem pilířů jsou zakresleny kruhové jesle. Vrata jsou umístěna v čele, v dvojici středních lodí a uprostřed ve středním prostoru, proti schodišti vtaženém do interiéru. Masivní pilíře ve střední části ukazují na výraznější nástavbu. Naopak relativně malý ovčín pro 200 kusů má vrata v ose dlouhé strany a při čelech jsou umístěny prostory pro berany a nemocné ovce, na druhé straně je přípravna píce. Osová vzdálenost oken se u těchto návrhů pohybuje okolo 5 m. Neliší se tedy mnoho od dob Joendlových, ovšem okenní otvory mají větší rozměry. V období kolem první světové války se opět zvýšil chov ovcí, vyvolaný poptávkou po skopovém mase.51) V poslední době se o podobě ovčínů zmiňuje L. Loudil, který vycházel ze studia archivních plánů na několika panstvích. Pro rozměry uvádí obdobné parametry, známé ze starší literatury. Kromě dřevěných stropů opatřených průvlaky se sloupky a sedly jsou zmíněny ovčíny sklenuté valeně, případně křížovými klenbami. Z této informace je zřejmé, jak interpretace malého vzorku budov může být zavádějící – uvedené klenební konstrukce byly při terénním průzkumu zachyceny spíše ojediněle. Publikován je řez ovčínem ze dvora Újezd. Má trámový strop se středním průvlakem a krov hambalkové konstrukce s vlastními vaznými trámy. Vrata v čelní straně jsou půlkruhově sklenuta, nároží zesiloval skarpovitý čtvrtpilíř. Zachycen je tedy zjevně ovčín po přestavbě ve 2. čtvrtině 19. století.52) V 19. století došlo k rozšíření plemen ovcí chovaných v Čechách. Některá plemena byla chována na širokém území, importovaná pouze na některých panstvích nebo dokonce pouze

v jednotlivých ovčínech. Docházelo ke šlechtění například křížením domácího plemene s některými plemeny anglickými, a to bu za účelem získání kvalitní vlny nebo množství a kvality masa. V tomto smyslu vynikalo zřejmě bývalé panství Zlonice – Budenice v okrese Kladno. Ovčí plemeno a způsob jejich chovu mohl mít pochopitelně určitý, ne však zásadní vliv na stavební podobu ovčína. Například celoroční výkrm pouze v ovčíně se musel nutně projevit v kapacitě pícníku.53) Pokusme se nyní porovnat údaje z odborné literatury s podobou zhruba stovky ovčínů, která je charakterizována v první části. Lze předpokládat, že v 17.–18. století měly prakticky všechny ovčíny dřevěné stropy. V řadě ovčínů se dřevěné stropy udržely až do zániku jejich funkce. Při přestavbách v 19. století byla pak řada ovčínů dodatečně zaklenuta. Pokud shrneme poznatky výše uvedeného přehledu z výsledků plošného průzkumu, které vztáhneme do období konce největší slávy ovčínů – tedy ke konci třetí čtvrtiny 19. století, dojdeme k následujícímu. Z necelé stovky uvedených staveb mělo zhruba 40 ovčínů dřevěné trámové stropy. Do sklonku 19. století nahradily v několika případech dřevěné stropy segmentové klenbičky do železných nosníků. Ve většině případů se však tak stalo z důvodu změny funkce, tedy úpravy ovčína na stáj pro hovězí dobytek. Prakticky stejný počet ovčínů měl jednolodní klenutý prostor. Šest z nich, ovlivněných jediným vzorem, je zaklenuto valeně s výsečemi. Je zajímavé, že navenek typologicky stejná skupina ovčínů na panství Žehušice nemá valené klenby. Jejich průřezu však odpovídají pasy českých kleneb nasazené u podlahy. Ve většině jednolodních klenutých ovčínů jsou pak uplatněny plackové, nebo pruské klenby do pasů. Zhruba 15 ovčínů je vícelodních, přičemž trojlodních je pouze 6. Prakticky ve všech případech jsou použity plackové klenby do pasů. Válcové sloupy nebo pilíře pak nesou klenby zejména u trojlodního uspořádání. Zřejmě vcelku výjimečné je uplatnění pseudodórských sloupů. Provoz ovčínů a mikroklima v interiéru umožnilo používat ve velkém rozsahu dřevěné trámové stropy. Vlhkost v interiéru byla výrazně menší než u stájí pro hovězí dobytek a ovce byly 6 měsíců v roce převážně na pastvě. Vzhledem k rozpětí podporoval dřevěné stropy zpravidla jeden nebo dva podélné průvlaky nesené sloupky, často se sedly či pásky. Vzhledem k výšce hnoje, který se nechával v ovčíně ležet několik měsíců, musely mít sloupky vysoké zděné nebo kamenné patky. Větší odolnost stropů zajiš ovaly povalové záklopy. Některé konstrukční úpravy známé z literatury nebyly v terénu zachyceny. Zejména máme na mysli uložení stropů s provětrávaným zhlavím trámů nebo složitější úpravy pro uložení středních průvlaků u čelních vrat. Jednoduchým řešením zde byla „koza“ se sloupky po stranách otvoru. Dřevěné sloupky kruhového nebo polygonálního průřezu nebyly při průzkumu zjištěny. Dřevěné sloupky mají pouze okosené hrany. U sloupů klenutých ovčínů rovněž kruhové průřezy nepřevládají. Lze však předpokládat, že nebezpečí poškození vlny ovcí o hrany bylo mnohdy eliminováno krmnými jeslemi, umístěnými kolem sloupů nebo pilířů. V Joendlových tabulkách jsou dřevěné stropy navrženy i u výstavných ovčínů s bohatým členěním fasád. Z našeho přehledu je však zřejmé, že většina ovčínů více nebo méně ovlivněná touto vzorovou literaturou a postavená ve druhé čtvrtině a po polovině 19. století, byla klenutá. Větrací komíny se dochovaly v řadě ovčínů. Podoba těchto dřevěných konstrukcí, zvláště po přestavbách na stáje pro hovězí dobytek, pochopitelně neumožňuje přesnější datování. Obecně se Joendlovými návrhy stavitelé na jednotlivých panstvích inspirovali v různém měřítku. Prakticky soudobé s těmito návrhy jsou ovčíny na panství Žehušice, které však odporují Joendlovu poněkud skeptickému názoru na klenby ovčínů. Výše zmíněné nasazení pasů u podlahy, které je právě typické pro žehušické ovčíny, považuje z prostorového hlediska

17


za nevhodné. Vzorovým plánům je velmi blízká skupina ovčínů na panství Křivoklát. Typické jsou zejména rizality se schodišti a členění fasád se slepou arkádou a rustikou. Zajímavou stavbou je z tohoto hlediska i ovčín ve dvoře Pták u Berouna s věšadlovou konstrukcí hambalkového krovu, rovněž doporučovanou ve vzorových návrzích. U vícelodních klenutých ovčínů druhé čtvrtiny 19. století byl ve značném rozsahu zohledňován požadavek na kruhový průřez sloupů. Můžeme připomenout ovčín ve Dříni na panství Buštěhrad nebo Chrastovice na panství Čechtice, ovčín v Klukách u Čáslavi a zejména monumentální ovčíny mnichovohradiš ské. Obvodové stěny ovčínů byly ve většině případů plné, vyzděné z kamenného, smíšeného nebo z čistě cihelného zdiva. Stabilní katastr dokládá, že v době kolem roku 1840 stály ještě na některých panstvích ovčíny s dřevěnou konstrukcí. Častější variantou mohl být ovčín s pilířovou konstrukcí s roubenými výplněmi. Ve vzorových návrzích ze druhé čtvrtiny 19. století mají ovčíny většinou fasády pročleněny hlubokou slepou arkádou. Z konstrukčního hlediska jde o určitou kombinaci stěny s pilířovou konstrukcí. Vrata pro vyhánění ovcí a pro vozy na vyvážení hnoje byla nejčastěji umístěna v čelních stranách. Samostatně situované ovčíny měly vrata v obou čelních stranách. Méně častěji – v menších ovčínech, navazujících na jinou budovu ve dvoře, byla pouze jedna vrata. U větších ovčínů je doplňovala vrata v podélných stranách, a to poblíž nároží, nebo ve střední části. Boční vrata zřejmě vesměs sloužila pro vyhánění a vhánění ovcí, čelní pak pro vozy. Šířka vozu do značné míry určovala šířku vrat. Joendl poukazoval na problém u dvoulodních ovčínů, kde masivní střední podpory mohly bránit pohodlnému vyvážení hnoje. Z uvedených příkladů je zřejmé, že se s tímto problémem stavitelé vypořádali různě. Komfortním řešením byla vrata v čele pro každou lo, nebo více vrat bočních. Elegantní byl způsob kalhotového rozdvojení klenebního pasu u čelních vrat. Vlastní stavební úpravu vjezdového otvoru určoval zásadní požadavek na otevírání vrat vně budovy. Ostění je tedy vždy odsazeno od líce průčelí v mělké nice, která odpovídá rozměrům a tvaru vrat, jejich ochraně proti povětrnosti, případně váže na i architektonické členění fasád. Podoba vrat na sledovaných stavbách pochází vesměs z 19. století. Niky jsou tedy nejčastěji sklenuty segmentem, v méně případech je záklenek stlačený, nebo niky mají rovná nadpraží. U starších příkladů, ještě ze druhé poloviny 18. století, jsou niky hlubší, s rozevřenými špaletami, vjezdové otvory jsou často sklenuty půlkruhově, případně stlačeně. Hlubší niky se segmentovými záklenky však přežívaly ještě v první třetině 19. století. U ovčínů z 19. století zpravidla ostění vlastního otvoru kopíruje obrys niky. Niky s rovným nadpražím s půlkruhově nebo stlačeně sklenutými vraty jsou opět spojeny se skupinou ovčínů, kde fasády člení střídající se slepá arkáda a obdélná pole. Ve vratech tedy oba tvary polí vzájemně prorůstají. Tento typ je však třeba odlišit od přepokládané úpravy otvorů barokních ovčínů s nikami se široce rozevřenými hlubokými špaletami a dřevěným nadpražím. Při plošném průzkumu nebyl u ovčínů tento typ zachycen, známe jej však z ojedinělých příkladů vrat stodol (Znosim, okres Benešov). Čelní strana ovčína s vraty měla mnohdy charakter průčelí a ojediněle se zde dochovaly výraznější architektonické prvky. V několika případech je to ve štuku provedený portál a zejména architektonické členění štítů. Vrata v budově stájí nemusí být vždy dokladem toho, že jde o ovčín. Typickým příkladem jsou budovy hřebčinců, které měly nebo mohly mít velké otvory v dimenzích vrat.54) Rytmus okenních otvorů byl, jak je uvedeno výše, zpravidla menší než u stájí pro hovězí dobytek. Původní okna byla malá,

18

s postupem doby pak rostly požadavky na větrání. Při přestavbách a dodatečném zaklenutí ovčínů v první polovině 19. století docházelo k zahuštění okenních otvorů v rytmu klenebních polí. Od druhé čtvrtiny 19. století se okna rozšiřují a zvyšují. Interiéry vlastních ovčínů byly děleny lisami k oddělení ovcí a krmnými jeslemi. Tyto prvky, které mívaly i proměnnou výšku se zajímavou konstrukcí, odpovídající růstu vrstvy hnoje, se do dnešních dnů nedochovaly.55) Pícníky ve formě polopatra se u ovčínů vyskytují poměrně málo. Je to zřejmě dáno tím, že právě v 60. letech 19. století, kdy se u stájí pro hovězí dobytek začínají v hojnější míře stavět pícníky v podobě různě vysokého patra, dochází k poklesu chovu ovcí. Nepochybně zde hrálo důležitou roli to, že ovce byly půl roku venku na pastvě. Ve většině případů tedy postačilo běžné podstřeší. Krovové konstrukce odpovídaly době stavby. V několika případech z výše uvedených ovčínů byly uplatněny hambalkové krovy s ležatými stolicemi a věšadly, vycházející věrně ze vzorových návrhů, a to při poměrně malém rozpětí. Pouze několikrát je ovčín spojen se sýpkou v patře. Ovčín byl jedinou ze staveb pro ustájení hospodářských zvířat, které vzhledem k mikroklimatu toto spojení umožnilo. Nezbytné je při tom zřízení dostatečně provětrávané mezery mezi stropem – klenbou ovčína a konstrukcí podlahy sýpky. Typickým znakem těchto budov je tedy hustá řada větracích štěrbin v úrovni podlahy. Obydlí ovčáka stojí většinou v sousedství o samotě v určité vazbě na vlastní ovčín. Při začlenění ovčína do dvora bylo zjištěno několik případů, kdy obytná část je obdobně jako u stájí pro hovězí dobytek stavebně spojena s ovčínem. Dva ovčíny, dokumentované mimo střední Čechy měly zřejmě příbytek ovčáka v hlubokém středním rizalitu, spíše příčném křídle. Spojení ovčína s kolmým obytným křídlem uvádí jako vzor i J. Čejka.56) Obytné domy byly ve většině případů přízemní stavby s tradiční dispozicí se vstupní síní, světnicí, kuchyní a jednou nebo více komorami. Komory zde mohly mít funkci skladu různých produktů – vlny atd. Na některých panstvích – třeba na Křivoklátsku – byly domy vesměs patrové. Zřejmě sloužily jako obydlí čeledě i ovčáckého mistra. Architektonická podoba byla vesměs podobná vlastnímu ovčínu. Zejména ve druhé čtvrtině 19. století se na fasádách ovčáckých domů objevuje rovněž slepá arkáda, rustika a bohatší profilace říms. K ovčínu vždy příslušel sklep. Otázkou může být to, do jaké míry mohla poznamenat podobu ovčínů biblická podobenství a symbolika pastýře ovcí, ovčince, brány do ovčince nebo beránka.57) Zdá se, že tomu tak mohlo být zejména u ovčínů na panství klášterů, a to v době barokní. Vrchol štítu ovčína strahovských premonstrátů v Hradištku zdobila socha beránka božího, štít s malbou zdobí i průčelí tepelského ovčína v Novém Dvoře. Zbytky bohatší architektonické úpravy vjezdového otvoru u některých ovčínů naznačují, že architektonickému řešení „bran“ do ovčínů mohla být v minulosti věnována větší péče. Bohaté členění zdůrazňovalo hlavní průčelí ovčína metropolitní kapituly pražské v Lukově. Obecně lze snad říci, že minimálně nepřímou symboliku v sobě skrývá typická a jinak zejména praktická východo-západní orientace podélných os ovčínů s čelními vraty obrácenými k západu. Ovčíny byly tedy spolu s hospodářskými dvory v minulosti nedílnou součástí naší kulturní krajiny. Tento článek se pokusil více přiblížit jejich podobu. Snad bude podnětem pro další bádání v ovčínech a o všem, co s nimi souvisí. V poznámkách jsou uvedeny odkazy na fotografie ovčínů, publikované v souvisejících článcích o hospodářských dvorech.


POZNÁMKY 1. 2.

3. 4.

5. 6. 7.

8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

15. 16. 17. 18. 19. 20.

21. 22.

23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Teyssler – Kotyška, Technický slovník naučný, díl IX, 1933, s. 783. Přestavby ovčínů na stáje pro hovězí dobytek – krávy nebo tažné voly – souvisely jednak s poklesem ceny vlny v 60. letech 19. století i s nedostatkem pastvin. Srov. F. Sova, Velkostatek Mšec, k chovu ovcí na bývalém velkostatku Mšec (Kornhauz), Novostrašecké listy. V. Kotyška, Úplný Místopisný slovník království Českého, 1895. Zařazení k jednotlivým panstvím odpovídá údajům v tomto slovníku. J. Žižka, Dvory bývalých soukromých císařských statků, Památky středních Čech 15, č. 1, PÚSČ Praha 2001. Ovčín v Dříni s. 13, reprodukována fotografie interiéru tohoto ovčína. J. Žižka, K podobě hospodářských dvorů v 19. století, Památky středních Čech 16, č. 1, SPÚSČ Praha 2002, s. 44. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 42, reprodukována fotografie ovčína v Novém Dvoře. J. Žižka, Hospodářské dvory na panství Dobrovice, Památky středních Čech 11, č. 1, PÚSČ Praha 1997, s. 1–19, reprodukována fotografie ovčína v Kobylnici. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 48. J. Žižka, O barokních hospodářských dvorech ve středních Čechách, Památky středních Čech 17, č. 1, SPÚSČ Praha 2003, s. 15. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 43. J. Žižka, o. c. v pozn. 4, s. 1–20. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 44–45. J. Žižka, Hospodářské dvory na panství Konopiště a Smilkov, Památky středních Čech 7, č. 1, PÚSČ Praha 1993, s. 3–12. J. Žižka, K podobě hospodářských dvorů na bývalých lichtenštejnských panstvích ve středních Čechách, Památky středních Čech 12, č. 1, PÚSČ Praha 1998, s. 1–35. Půdorysný plán ovčína v Krušovicích, kopie ze SOA Křivoklát zapůjčená E. Volfovou. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 45, zde reprodukována i fotografie zaniklého ovčína. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 44. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 41, reprodukována fotografie nádvorní strany ovčína. J. Žižka, Hospodářské dvory na panství Měšice, Památky středních Čech 11, č. 2, PÚSČ Praha 1997, s. 17–32. J. Žižka, K podobě dvorů na mnichovohradiš ském a bělském panství, Památky středních Čech, 14, č. 1, PÚSČ, Praha 2000. O ovčínech pojednáno na s. 24–27, reprodukovány fotografie exteriéru a interiéru ovčína v Hněvousicích a Solečku. J. Žižka, o. c. v pozn. 9, s. 15, reprodukována fotografie sloupu z ovčína. J. Žižka, O podobě nových hospodářských budov na konci 19. a počátku 20. století, Památky středních Čech 18, č. 1, NPÚ ÚOPSČ Praha 2004, s. 15. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 40–41. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 40–41. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 46–47, reprodukována fotografie části průčelí ovčína v Sedlečku. M. Krucký, Předběžný průzkum tvrze v Neprobylicích, Památky středních Čech 14, č. 1, PÚSČ Praha 2000, s. 55. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 43. J. Žižka, o. c. v pozn. 13, s. 8–9. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 40, reprodukována fotografie ovčína se sýpkou v Dařenicích. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 52–53, reprodukována fotografie ovčína v Zalešanech. J. Vajdiš a kol. Vidim, SHP obce SURPMO 19, 1979.

32. Ovčín datován ve štítu. 33. J. Žižka, o. c. v pozn. 14, s. 25. 34. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 55, fotografie hlavní budovy dvora Věžníky s ovčínem. 35. J. Žižka, o. c. v pozn. č. 9, s. 17, reprodukována fotografie průčelí ovčína v Lukově. 36. J. Žižka, o. c. v pozn. 22, s. 12. 37. Průzkum a dokumentaci ovčína před demolicí provedla H. M. Hermanová. 38. J. Žižka. Hospodářské dvory na panství Zlonice, Památky středních Čech 13, č. 1, PÚSČ Praha 1999. O ovčínech v Budenicích a Želevčicích pojednáno na s. 14–16, reprodukována fotografie ovčína v Budenicích. 39. J. Žižka, K možnostem využití výsledků plošného průzkumu hospodářských dvorů, Svorník 4, Praha 2006, s. 203–214, reprodukována fotografie interiéru ovčína v Lovčicích (a Ovčím Dvoře u Teplé). Změny krajiny Žehušicka jsou dobře patrné při srovnání I. a II. vojenského mapování. 40. J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 43–44. 41. A. Sedláček, Hrady zámky a tvrze království Českého, díl XIV. Praha 1923, s. 432. 42. M. Ebel – I. Mendelová – P. Vlček, Josef Jäger, Kopiáře. Praha 1998, plán č. 53. 43. P. Macek – P. Zahradník a kol., Mníšek pod Brdy, zámek, SHP, 2001, nepublikovaný strojopis v archivu NPÚ ÚOPSČ, inv. č. P 463, s. 16. 44. Ottův slovník naučný, díl. 18, s. 1004–1006. 45. J. Žižka, o. c. v pozn. 20, s. 24. 46. J. P. Joendl, Kupferplatten der Landwirtschaftlichen Baukunst. Praha 1829, tabulky č. VIII a IX. Viz také J. Žižka, o. c. v pozn. 5, s. 59, kde publikována část plánu většího ovčína z tab. č. IX. 47. J. Niklas – F. Šanda, J. P. Jöndlovo Poučení o stavitelství pozemním. Praha 1865, s. 355–358. 48. Vzorová kniha uložená v NPÚ ÚOPSČ. Chybí titulní strana. Kniha pocházející zřejmě z 30. let 19. století obsahuje 30 tabulek. V tabulce č. XXVIII je nakreslen vzorový návrh malého ovčína. Viz také J. Žižka, o. c. v pozn. 5, obr. 14, kde je publikován boční pohled na ovčín z této tabulky. 49. J. Čejka, Hospodářské stavitelství, druhé vydání. Praha 1905, s. 147–150. 50. V. Vočadlo, Stavby hospodářské, sbírka stavitelských přednášek č. 2., Tabulky. Brno 1914, tabulka č. 23. 51. F. Sova, o. c. v pozn. 2. 52. L. Loudil, Vývoj staveb pro živočišnou výrobu v letech 1750–1900 na velkostatku a stavební činnost ekonoma F. Horského, Vědecké práce Zemědělského muzea 20, 1980, ovčíny s. 137–138. 53. Ottův slovník naučný, díl 18, Praha 1894, hesla ovce, ovčáctví, s. 1001–1006. 54. Např. Encyklopedie československé mládeže, 1930, s. 87. Vyobrazen je zde hřebčín Havraňsko na Poděbradsku s čelními vraty. 55. J. P. Joendl, o. c. v pozn. 46, tabulky č. VIII a IX. 56. J. Čejka, o. c. v pozn. 49, s. 150. 57. Např. Kolektiv, Slovník biblické theologie, Velehrad – Křes anská akademie Řím 1991, heslo pastýř a stádo – brána, s. 314–316 atd.

Zmínky o Stabilním katastru: Údaje čerpány z císařských otisků uložených v archivu Zeměměřického ústavu.

19


Über die historischen Schafställe aus dem 18. und 19. Jahrhundert Der Autor des Artikels ist bemüht, die Gestalt und Problematik der Schafställe auf den ehemaligen Herrschaften näher zu bringen. Er geht von der Flächen-Inventar-Untersuchung der Herrenhöfe in Mittelböhmen aus, die im Rahmen der Forschungsaufgabe in den Jahren 1996–2004 durchgeführt wurde. Es werden auch die Ergebnisse der Fachuntersuchung des landwirtschaftlichen Erbes aus den Jahren 2005–2006 berücksichtigt. Im ersten Teil werden etwa 90 Schafställe, die in einer Reihe der ehemaligen mittelböhmischen Herrschaften dokumentiert wurden, kurz charakterisiert. Es werden, für den Vergleich, auch einige interessante Schafställe aus den Herrschaften außerhalb von Mittelböhmen erwähnt. In dem allgemeinen Teil werden die Prinzipien zusammengefasst und erwähnt, die für Schafställe in der Literatur und in Musterentwürfen im 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts angeführt wurden. In der Bindung an diese Prinzipien werden die Erkenntnisse aus der Flächenuntersuchung verallgemeinert. Es wird verschiedener Varianten der Platzierung der Schafställe, in der Bindung an den Hof oder frei in der Landschaft, die Aufmerksamkeit gewidmet. Ferner werden die Erkenntnisse von der bauarchitektonischen Lösung der Schafställe in verschiedenen Zeitabschnitten zusammengefasst. Die Gestalt der Schafställe wird an dem Auswahl aus der Fodokumentation dokumentiert. Abb. 1: Blahotice (Bezirk Kladno), Gesamtansicht des Schafstalles (alle Fotos, fals nicht anders angeführt ist, der Autor 1996–2006). Abb. 2: Chrastovice (Bezirk Benešov/Beneschau), ehemalige Herrschaft Čechtice, Blick ins Interieur des dreischiffigen Schafstalles mit zylindrischen Säulen. Abb. 3: Prak (Bezirk Benešov), ehemalige Herrschaft Český Šternberk, Schafstall mit dem Speicher im Stockwerk auf der Frontseite des Hofes, erbaut in den 20er Jahren des 19. Jahrhunderts. Abb. 4: Dolní Beřkovice (Bezirk Mělník/Melnik), Schafstall aus den 60er Jahren des 19. Jahrhunderts. Abb. 5: Hořovice – Velká Víska (Bezirk Benešov), Ansicht des Schafstalles im Hof, neu erbaut in den 60er Jahren des 19. Jahrhunderts. Abb. 6: Horní Stakory (Bezirk Mladá Boleslav/Jungbunzlau), ehemalige Herrschaft Kosmonosy, Interieur des Schafstalles, Detail der Herrichtung der Konstruktion der Decke beim später vermauerten Fronttor. Abb. 7: Chrast (Bezirk Kolín/Kolin), ehemalige Herrschaft Kostelec nad Černými lesy, Blick ins Interieur des Schafstalles, umgebaut im dritten Viertel des 19. Jahrhunderts. Hinsichtlich der Belastung durch das Futter werden die Gurte von Pfeilern unterstützt. Abb. 8: Požáry (Bezirk Rakovník/Rakonitz), ehemalige Herrschaft Křivoklát, Schafstall mit dem einstöckigen Haus aus dem zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts. Abb. 9: Libomyšl (Bezirk Beroun/Beraun), ehemalige Herrschaft Lochovice, Blick ins Interieur des zweischiffigen Schafstalles aus dem 2. Viertel des 19. Jahrhunderts. Hohe Sockel der Pfeiler entsprechen der Schicht des lange liegenden Mistes. Abb. 10: Březina (Bezirk Benešov, ehemalige Herrschaft Louňovice), Schafstall in der Landschaft am Fuße des Berges Blaník, in die heutige Gestalt am Ende des 19. Jahrhunderts hergerichtet. Abb. 11: Všejany (Bezirk Mladá Boleslav), ehemalige Herrschaft Loučeň, Fassade des Schafstalles aus den 60er Jahren des 19. Jahrhunderts mit dem Portal des Fronttores. Abb. 12: Mělnické Vtelno (Bezirk Mělnik), ehemalige Herrschaft Mělnik, Stirnwand des Schafstalles mit dem vermauerten Tor, erbaut nach dem Musterentwurf irgendwann im zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts. Abb. 13: Panin Dvůr (Katastergebiet Bělá pod Bezdězem, Bezirk Mladá Boleslav), Blick in den Teil des Schafstalles mit der hölzernen Balkendecke, unterstützt durch Unterzüge mit Säulen mit dem typischen Dübeleinschub. Der Schafstall wurde nach dem Musterentwurf im 2. Viertel des 19. Jahrhunderts erbaut.

20

Abb. 14: Soleček (Katastergebiet Solec, Bezirk Mladá Boleslav), Interieur des zweischiffigen Schafstalles mit pseudodorischen Säulen, erbaut in den 40er Jahren des 19. Jahrhunderts. Abb. 15: Lochy (Bezirk Kutná Hora/Kuttenberg), ehemalige Herrschaft Nové Dvory, Seitenfassade des Schafstalles vom Ende des 19. Jahrhunderts. Abb. 16: Vršovice (Bezirk Benešov), ehemalige Herrschaft Prčice, Ansicht des Schafstalles barocker Herkunft hinter dem Hof, baulich hergerichtet offensichtlich kurz nach der Mitte des 19. Jahrhunderts. Abb. 17: Sedlečko (Bezirk Mělník), ehemalige Herrschaft Řepín, Schafstall aus dem zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts, Ansicht vom Hof. Abb. 18: Nový Dvůr bei Barochov (Bezirk Prag-Ost), ehemalige Herrschaft Pyšely, Detailansicht des Tores in der Stirnwand des Schafstalles. Abb. 19: Modřejovice (Bezirk Rakovník), ehemalige Herrschaft Slabce, Schafstall mit dem Treppenrisalit, erbaut im zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts. Abb. 20: Kouty (Bezirk Benešov), ehemalige Herrschaft Smilkov, Interieur des Schafstalles barocker Herkunft, erbaut als einer der Flügel des Hofes auf dem gekröpften Grundriss mit Gewölben, die im zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts eingelegt wurden. Abb. 21: Svojšice (Bezirk Kolín), ehemalige Herrschaft Svojšice, Schafstall aus dem 3. Viertel des 19. Jahrhunderts. Das Tor befand sich im rechten Stirnfeld. Abb. 22: Zalešany (Bezirk Kolín), ehemalige Herrschaft Svojšice, Schafstall mit dem hohen Stockwerk der Futterkammer, zugänglich von der Treppe im Risalit aus den 50er–60er Jahren des 19. Jahrhunderts. Abb. 23: Líšno (Bezirk Benešov), ehemalige Herrschaft Tloskov, Interieur des dreischiffigen Schafstalles aus der Mitte des 19. Jahrhunderts mit Säulen mit der breiten Kantenverbrechung. Abb. 24: Vlčkovice (Bezirk Benešov), Schafstall bei dem Hof mit der reich gegliederten Vorderfassade aus dem Jahre 1859. Abb. 25: Počepice (Bezirk Příbram/Pibrans), ehemalige Herrschaft Vysoký Chlumec, typischer Schafstall dieser Herrschaft, erbaut im 2. Viertel des 19. Jahrhunderts, nach dem Umbau, der in den 20er Jahren des 20. Jahrhunderts nach der Parzellierung des Hofes durchgeführt wurde. Abb. 26: Zbraslavice (Bezirk Kutná Hora), Ansicht des Schafstalles mit dem Fronttor und dem mittleren Winkelflügel (Foto H. Hermanová, 1999). Abb. 27: Zbraslavice (Bezirk Kutná Hora), Schafstall, Blick ins Interieur. Wände durch Halbpfeiler verdickt, eine sorgfältig durchgeführte Decke, unterstützt durch Unterzüge, schon ohne Dübeleinschub. Im Hintergrund das Fronttor (Foto H. Hermanová). Abb. 28: Lovčice (Bezirk Kutná Hora), ehemalige Herrschaft Žehušice, Seitenfassade des Schafstalles aus den 40er Jahren des 19. Jahrhunderts mit mehrfach gekuppelten Toren. Abb. 29: Žleby (Bezirk Kutná Hora), ehemalige Herrschaft Žleby, sog. Velký Dvůr (Großer Hof), Ansicht des Schafstalles aus dem zweiten Viertel des 19. Jahrhunderts. Abb. 30: Vršovice (Bezirk Benešov), Wirtschaftshof, links der Schafstall. Ein Beispiel der Lage des Hofes und des Schafstalles in der Landschaft. Abb. 31: Dobešice (Bezirk Písek/Pisek), Schafstall aus der Zeit kurz nach der Mitte des 19. Jahrhunderts. Abb. 32: Odolice (Bezirk Louny/Laun), Interieur des Schafstalles aus dem dritten Viertel des 19. Jahrhunderts. Abb. 33: Skřipel (Bezirk Beroun), ehemalige Herrschaft Osov, Haus des Schäfers aus der Mitte des 19. Jahrhunderts. Abb. 34: Suchá (Bezirk Svitavy), ehemalige Herrschaft Litomyšl, Schafstall aus dem Jahre 1827. Abb. 35: J. P. Joendl, Musterentwurf für einen kleineren Schafstall aus dem Jahre 1829. Abb. 36: V. Vočadlo, Musterentwürfe für den Schafstall aus dem Jahre 1914. (Übersetzung J. Kroupová)

DLAŽBY V OBRAZE MĚST – PŘÍKLADY Z MLADOBOLESLAVSKÉHO OKRESU Dláždění veřejných městských komunikací a prostor bylo v historii odrazem důležitosti a úrovně měst. O vývoji dláždění významných měst, ležících na dálkových obchodních cestách, vypovídají archeologické nálezy. Archivní zprávy, dobová vyobrazení a od 2. poloviny 19. století zejména fotografie jsou důležitými svědky proměny povrchů náměstí a ulic i vývoje jejich dláždění. Dlažby plnily v první řadě funkční hledisko. Náměstí důležitých měst byla dlážděna od středověku, v některých případech až v renesanci nebo i později. Od 18. století docházelo k dláždění v souvislosti s výstavbou císařských silnic a jejich průtahem městy.1) V některých městech byly průjezdní silnice dlouho jedinými dlážděnými komunikacemi, někdy až do počátku 20. století. Stranou tohoto vývoje zůstávala menší města, kterými neprocházely hlavní trasy. U menších stagnujících měst lze zaznamenat počátky dláždění až kolem přelomu 19. a 20. století. V té době se také v širším měřítku začaly uplatňovat mozaikové chodníky. Plochy náměstí zůstávaly v některých případech i poté nedlážděné, některé byly parkově upraveny. Dlažby jsou nedílnou součástí obrazu historických sídel. Kromě funkčního hlediska plní důležitou estetickou funkci. Povrchy komunikací se výrazně uplatňují při pohledovém a estetickém vnímání městského prostoru ve vazbě na průčelí domů. Vytváří důležitý detail městského interiéru. Dlažby jsou nejen dokladem historického vývoje, ale i ukázkou dobového řemesla a v neposlední řadě zprostředkovatelem estetického zážitku. Detaily návaznosti různých druhů dlažeb, nepravidelnosti ručního opracování i opotřebení časem vytváří často neopakovatelné estetické vjemy. Vývoj dlažeb, současný stav jejich zachování a podíl na dnešním obraze městského interiéru byl sledován u čtyř měst mladoboleslavského okresu, Bělé pod Bezdězem, Benátek nad Jizerou, Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště.2) Bělá pod Bezdězem,3) město, velkoryse založené ve 14. století, nenaplnilo očekávaný vývoj. Dnešní zástavbu tvoří převážně přízemní, na náměstí pak jednopatrové, z části ještě dřevěné domy. Náměstí, rozlohou značně převyšující náměstí ostatních sledovaných měst, obklopuje drobnější zástavba, do které výrazněji nezasáhla ani obvyklá výstavba reprezentativních budov přelomu 19. a 20. století. Do poloviny 19. století mělo náměstí nerovný povrch. Procházela jím hluboká vozová cesta od ulice Zámecké, která zhruba ve středu náměstí přecházela do úrovně ostatní plochy. Náměstí nebylo dlážděno. Z lomového čediče byla dlážděna pouze silnice od zámku ke Klášterské bráně. V roce 1856 byly na náměstí vysazeny dvě aleje a zahájeno vyrovnání jeho povrchu. V průběhu 2. poloviny 19. století byl na ploše náměstí zřízen park. Východní úsek příčné vozové cesty od radnice k zámku byl upraven v roce 1932.4) Fotografie severní strany náměstí z počátku 20. století zachycuje průjezdní komunikaci dlážděnou z lomového kamene a dosud nejednotnou úpravu povrchů podél domů s ojediněle vznikajícími zvýšenými chodníky. Na fotografiích ulice České z přelomu 19. a 20. století je povrch v jedné úrovni zatím bez chodníků a zřejmě nedlážděný. Postupně od 1. desetiletí 20. století vznikaly zvýšené mozaikové chodníky na náměstí a v ulici Tyršově.5) Park na náměstí lemuje po obvodu dlážděná komunikace z žulových kostek se zvýšenými chodníky podél zástavby. Z nich

Eva Vyletová

pouze chodníky na západní a jižní straně si částečně zachovaly mozaikové dlažby se vzory. Obdobný charakter mají i hlavní městské ulice, Česká a Tyršova se zvýšenými chodníky s torzálně dochovanými mozaikovými vzory. Na náměstí dnes nalezneme pozůstatky tří dekorativních vzorů mozaikových chodníků. V ulici České byly až na výjimky mozaiky předlážděny. Před průčelím dvou domů se zachovaly nápisy s označením živnosti. V ulici Tyršově podél areálu bývalého augustiniánského kláštera se zachoval mozaikový kobercový vzor, který známe také z chodníků v Benátkách nad Jizerou a Mladé Boleslavi. Odlišný charakter měly uličky po obvodu historického jádra. Dodnes si část z nich zachovala dlažbu z lomového čediče či dokonce ještě hliněný povrch. Uličky nebyly dlážděné v celé šířce. Z nepravidelného lomového čediče byl vydlážděn pouze podélný pás uprostřed se spádem ke střední ose. Zbývající části podél průčelí domů byly nezpevněné hliněné. Z lomového kamene v nich byly vydlážděny pouze přístupy k jednotlivým domům. Tato situace se zachovala ve východní části ulice Valdštýnské a částečně je patrná i v ulici Berkově. V ulici Farské byla čedičová dlažba doplněna odlišným kamenem. Doplnění pochází zřejmě z mladší opravy, při které byl původní charakter dláždění včetně spádu ke střední ose respektován. Postranní pás ze světlejšího kamene naznačuje, že ani zde původně nebyla ulice

a Obr. 1: Bělá pod Bezdězem, příklady dochovaných dlažeb: a – čedičová dlažba v ulici Valdštýnské (pokračování na s. 22–23)

21


b

c

d

e

22

Eva Vyletová, Dlažby v obraze měst – příklady z mladoboleslavského okresu

f b – čedičová dlažba v ulici Valdštýnské; c – čedičová dlažba doplněná odlišným kamenem v ulici Farské. Pravý pás ze světlejšího kamene naznačuje, že ani tato ulice nebyla původně dlážděna v celé šířce; d – cesta ke kostelu od fary; e – dlážděný přechod zachovaný v asfaltovém chodníku; f – pískovcové desky před vstupem do sakristie; g – mozaika chodníku v podloubí domu čp. 138 (foto E. Vyletová, 2006).

dlážděna v celé šířce. Dlažbu z lomového čediče si zachovala i přístupová cesta ke klášteru. Zajímavý příklad vzoru dlažby vytvořeného střídáním čtverců z čediče na plocho a čtverců z lomového kamene, kladeného na výšku na způsob štětové dlažby představuje dlažba přístupové cesty k farnímu kostelu. V prostoru před kostelem probíhá ještě další úzká cesta, dlážděná lomovým kamenem směřující od fary. Dnes je v zatravněném terénu patrná jen částečně. Napříč chodníkem, u kterého cesta končí, na ni navazuje pás z žulových kostek, který dosud člení novodobý asfaltový povrch chodníku. Benátky nad Jizerou,6) dříve Nové Benátky, patří k menším a méně významným městům. Význam města poklesl s rozvojem dopravy na dálkové cestě vedoucí přes Staré Benátky. Do podoby města výrazněji nezasáhla ani barokní etapa s výjimkou přestavby zámku a výstavby několika zděných patrových domů s podloubím na náměstí. Celkovou stagnaci odráží i vývoj náměstí včetně úpravy jeho povrchu, který je doložen fotografiemi zhruba od konce 19. století.7) Na konci 19. století část zástavby náměstí tvořily ještě přízemní domy. Změna nastává až v 1. třetině 20. století, kdy byly přízemní domy nahrazeny reprezentativními dvoupatrovými budovami. Celá západní strana náměstí tím získala novou podobu. Rozvoj zástavby však nedoprovázela tak jako v jiných městech celková úprava povrchu náměstí. Náměstí sice od konce 19. století lemovaly po obvodu zvýšené mozaikové chodníky, plocha náměstí však měla až do poloviny 20. století pouze hliněný povrch, kterým napříč náměstím a po obvodu procházely odvodňovací rigoly dlážděné lomovým kamenem. Z kamene byly dlážděny také některé vjezdy do domů a zřejmě i některé důležité přechody přes nedlážděnou komunikaci. Takový dlážděný přechod ulice vedoucí k zámku ze severozápadního nároží náměstí zachycuje snímek z období kolem roku 1926 před výstavbou Okresní záložny. Je zajímavé, že i po výstavbě reprezentativních budov na počátku 20. století a budovy Okresní záložny podle projektu architekta J. Krohy v roce 1926 zůstává úprava povrchu náměstí v zásadě shodná, a blíží se tak více venkovskému než městskému prostředí. S výstavbou těchto objektů došlo pouze k předláždění mozaikových chodníků před novostavbami. V roce 1945 byl v prostoru náměstí zřízen park. Pojízdné komunikace zůstaly až do 50. let 20. století nedlážděné.

g

Z konce 19. století se na náměstí zachovaly mozaikové chodníky s diagonálně orientovaným rastrem s hvězdami uprostřed, které dosud lemují zástavbu na jižní a částečně i na východní a severní straně. Tento vzor je zachycen na fotografiích z přelomu 19. a 20. století, a to po celém obvodu náměstí včetně přístupové ulice k zámku. Je nejstarší dochovanou chodníkovou mozaikou na náměstí. Na jižní straně náměstí se mozaikový chodník, lemovaný ještě pískovcovými obrubníky, zachoval i s detailem návaznosti na původně nezpevněný terén plochy náměstí. Terén se od chodníku svažuje k odvodňovacímu rigolu z lomového kamene, probíhajícímu ve vzdálenosti zhruba 1–2 metry od chodníku. Lomová dlažba odvodňovacích rigolů je dosud z části patrná. V průběhu 1. třetiny 20. století byly chodníky po obvodu náměstí obohaceny dalšími vzory. V podloubí domů byly použity dekorativní vzory, na jižní straně náměstí kobercový vzor s letopočtem 1912 v dlažbě, na severní straně vzor s ornamentem.8) Dekorativní vzory z podloubí domů doplnily postupně jednodušší vzory s geometrickým rastrem, které byly zřizovány před jednotlivými domy v souvislosti s přestavbami nebo novostavbami ve 20. až 40. letech. Novou podobu s pásovým členěním a čtvercovým rastrem získal chodník po celé západní straně náměstí, před budovou bývalé Okresní záložny s letopočtem 1927. Také ostatní ulice vedoucí z náměstí měly podle historických fotografií nedlážděný povrch. Z lomového kamene byly dlážděné pouze odvodňovací rigoly a pouze ojediněle plochy před průčelím některých domů. V průběhu 1. poloviny 20. století vznikaly zvýšené chodníky také v ulici Smetanově. Dokladem jsou dochovaná torza mozaikových dlažeb v horní části ulice.

23


a

b Obr. 2: Benátky nad Jizerou: a – náměstí na fotografii z počátku 20. století. Plochu člení pouze odvodňovací rigoly z lomového čediče; b – detail odvodňovacího rigolu (reprodukce z fotoarchivu Benátecka 1).

Obr. 3: Benátky nad Jizerou, vjezd s dlažbou pouze před domem (reprodukce z fotoarchivu Benátecka 1).

24


Obr. 4: Benátky nad Jizerou, detail dlážděného přechodu v severozápadním rohu náměstí přes nezpevněnou komunikaci vedoucí k zámku na fotografii z doby kolem roku 1926 (reprodukce z fotoarchivu Benátecka 1).

a

b

Obr. 5: Benátky nad Jizerou, příklady dochovaných dlažeb: a – mozaika chodníku západní strany náměstí z 20.–40. let 20. století; b – mozaika chodníku jižní strany náměstí s pískovcovým obrubníkem a místy patrným pozůstatkem odvodňovacího rigolu z lomového čediče (foto E. Vyletová, 2006).

25


Obr. 6: Mladá Boleslav, Pražská brána, 3. září 1833 (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

Mladá Boleslav9) je městem s bohatou historií, ale také s výrazným rozvojem souvisejícím s nástupem průmyslu ve 2. polovině 19. století. Ze sledovaných měst patří k největším a nejvýznamnějším. Město vysazené v roce 1334 bylo povýšeno na královské město v roce 1600. Období renesance bylo dobou rozkvětu a mimořádné stavební činnosti. Město leželo na dálkové cestě z Prahy do Lužice. Procházela jím císařská silnice, budovaná v letech 1826–1827. Z archeologických výzkumů o vývoji dláždění mnoho nevíme. Lze uvést pouze ojedinělý nález oblázkové dlažby z doby hradištní (11.–12. století) a čedičovou dlažbu s ošlapaným povrchem, druhotně užitou v renesančním trativodu na parcele domu čp. 99, která jen nepřímo poukazuje na použití čedičové dlažby ve městě.10) O něco více můžeme usuzovat z archivních zpráv. Archivní zprávy od roku 1593 průběžně uvádějí výdaje na opravu cest, mostů, hatí, stezek a jmenovitě na dláždění u městských bran, u kostela, řeznických krámů, pod farou a u „Červený“ kašny. Ve zprávě v roce 1663 se uvádí výdaje na dláždění v hranicích města a cestách od města ze čtyř stran přes půl míle ležících. Z roku 1700 pochází zmínka o zřízení strouhy z čedičového kamene. V souvislosti s výstavbou nové císařské silnice v roce 1827 a zbořením Novoměstské brány jsou uváděny náklady na nový můstek včetně dláždění, které má být částečně ze staršího kamene a částečně z nového čediče. V roce 1832 v souvislosti se záměrem stavby kanálu v Myší díře, dnes Krajířově ulici, realizovaného však až o desetiletí později, jsou v nákladech na stavbu uvedeny též náklady na dláždění ulice.11)

26

Z ikonografických pramenů zachycují dlažbu rytiny z roku 1833, zhotovené při příležitosti návštěvy císaře. Na rytině příjezdové komunikace do města před Pražskou bránou je vyobrazeno dláždění v jedné úrovni v celé šířce ulice, přičemž po obvodu zástavby je dlažba lemována většími zřejmě pískovcovými deskami okapního chodníčku. Povrch náměstí na rytině z roku 1833 je méně zřetelný. Je vyobrazen v jedné úrovni, pravděpodobně s nepravidelným kamenem. Z archivních fotografií známe podobu Staroměstského náměstí od konce 70. let 19. století.12) Na nich je viditelná opět plocha v jedné úrovni bez chodníků až k průčelím domů. Plocha je v podélném směru členěna liniemi z větších kamenů, naznačujících odvodňovací rigol, rozhraní dvou druhů dlažeb, případně zpevňující pás v dlažbě. Ani zde nejsou detaily povrchu příliš zřetelné. Dlažba byla zřejmě na části plochy z lomového kamene a na části již řádková z hranolů. Doklad kombinace obou druhů dlažby nám podává fotografie domu čp. 30 na jižní straně náměstí před rokem 1902. Dům měl před přestavbou v roce 1902 zachováno podloubí, do kterého zabíhala nepravidelná lomová dlažba z náměstí. Zhruba 2 metry před podloubím je na fotografii viditelný procházející podélný pás z řádkové dlažby. Na mladších fotografiích z 1. desetiletí 20. století již pokrývá plochu náměstí řádková dlažba z hranolů se zvýšenými mozaikovými chodníky po obvodu. Bývalé Novoměstské náměstí (dnes náměstí Míru) svou rozlohou a významem zhruba srovnatelné se Staroměstským náměstím, bylo na počátku 20. století rovněž v celém rozsahu dlážděné. Osou náměstí probíhaly komunikační pásy od-


Obr. 7: Mladá Boleslav, Staroměstské náměstí, 3. září 1833 (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

lišené velikostí dlažby. Střední pás, určený pro průjezd, byl po obou stranách lemován užšími pásy pro pěší, které byly odlišeny drobnějším formátem řádkové dlažby. Řádková dlažba plochy i pásů byla provedena v jedné výškové úrovni, zvýšené chodníky lemovaly náměstí po obvodu. Pouze v severozápadní části náměstí zachycují fotografie z konce 19. století ještě nepravidelnou lomovou dlažbu. Staroměstským a Novoměstským náměstím procházela císařská silnice, pásy z řádkové dlažby nepochybně souvisely se snahou o zkvalitnění povrchu při průjezdu městem. Uspořádání pásů v dlažbě Novoměstského náměstí je zároveň dokladem nastupující diferenciace provozu pěšího a pojízdného. Náměstí Českobratrské, Josefské a Komenského byla na přelomu 19. a 20. století podle dobových fotografií dlážděna nepravidelnou lomovou dlažbou. O desetiletí později je na fotografiích Českobratrského náměstí také již zachycena řádková dlažba se zvýšenými chodníky.13) Pouze náměstí Na Kozině bylo podle jedné z dochovaných fotografií zřejmě ještě koncem 19. století nedlážděné. Hliněný povrch lemoval po obvodu pouze odvodňovací rigol z lomového kamene a zvýšené chodníky s řádkovou dlažbou z hranolů. Na mladší fotografii z počátku 20. století je již viditelná nepravidelná dlažba, kterou na většině plochy později vystřídala řádková. Pozůstatky čedičové dlažby lomové i z hranolů jsou dnes ještě místy pod asfaltovou vrstvou patrné. Od 1. desetiletí 20. století začala řádková dlažba ve městě převažovat. Řádkovou dlažbou byly dlážděny ulice Pražská brána, Lukášova, Vodkova a nově vznikající ulice Palackého s reprezentativními budovami škol, divadla, banky a

sokolovny, i postranní uličky Starofarní, Krajířova (dříve Myší díra) a ulice Masná. V ulicích Krajířově, Vodkově a Masné byla řádková dlažba se středním odvodňovacím žlábkem provedena v jedné úrovni k průčelím domů bez zvýšeného chodníku, v ulici Starofarní byl z řádkové dlažby proveden i zvýšený chodník. Pozůstatky řádkové dlažby z čedičových hranolů lze dodnes spatřit při okraji ulice Masné. V menších uličkách a v okrajových částech města se nepravidelná lomová dlažba zachovala déle. Třída TGM, bývalá císařská silnice na Jičín, byla ještě ve 20. letech 20. století dlážděna nepravidelnou lomovou dlažbou. Lomovou dlažbu zachycují ve 20. letech 20. století také fotografie ulice Jaselské a Viničné. V ulicích Ptácké a Pražské byly na fotografiích z konce 19. století dokonce viditelné pouze dlážděné odvodňovací rigoly podél jedné strany ulice. V části ulice Synagogní je lomová dlažba zachycena na fotografii ze 40. let 20. století, v ulici Ve Skalici ještě v 70. letech. Dnes na ni upomínají pouze zbytky při štítové stěně domu čp. 21. Dlažbu z lomového čediče nebo z nepravidelných čedičových hranolů dosud nalezneme u Michalovického náměstí v ulici vedoucí do Vodkovy a v ulici Pod Skalou, dále na podestách schodiš vedoucích z Michalovického náměstí do Vodkovy, z ulice Tovačovského do Ptácké a v ulici Tovačovského před domy čp. 62 a 63 v původní úrovni ulice, nyní zapuštěné pod zvýšenou vozovku. Od počátku 20. století se začaly ve větší míře uplatňovat zvýšené chodníky podél zástavby. Podle dobových fotografií měla většina chodníků mozaikové dlažby se vzorem, menší část z nich byla dlážděna z nepravidelných hranolů a ojediněle

27


Obr. 8: Mladá Boleslav, Staroměstské náměstí, fotografie z konce 70. let 19. století (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

z lomového kamene. Dnes dochované mozaikové chodníky jsou pouze torzem původního stavu. K příkladům dekorativních vzorů z 1. desetiletí 20. století patří mozaika s kobercovým květinovým dekorem na chodníku podél východního okraje parku na Komenského náměstí, částečně dochovaná mozaika chodníku v podloubí domů čp. 6–12 na jižním konci Staroměstského náměstí se složitými tvary stylizovaných rozet a prohnutými křivkami lemů a kobercový vzor před kostelem sv. Jana Nepomuckého v ulici Železné a na chodníku před jižním průčelím gymnázia v ulici Jaselské. Třetí ze jmenovaných vzorů byl zřejmě oblíbený nejen v Mladé Boleslavi, kde jej dokládají také starší fotografie ulice Bělské a Synagogní, ale i v Bělé pod Bezdězem a Benátkách nad Jizerou. Květinový kobercový vzor na Komenského náměstí i vzor z podloubí domů čp. 6–12 nebyly v okolních městech zjištěny. Další již zaniklé vzory, například dekorativní vzor chodníku před divadlem, dokládají dnes pouze archivní fotografie. Příklad kombinace mozaikových vzorů na chodníku sousedních domů představuje dochované torzo dlažeb před průčelím čtyř domů čp. 63, 266, 300, 171 v ulici Jaselské. Před každým z průčelí domů byla vytvořena mozaika s odlišným vzorem, přičemž střídavě byl použit jednoduchý geometrický vzor a vzor dekorativní tvořený křivkami. V současné době jsou narušeny nejen mozaiky chodníků, ale ochuzena byla i původní historizující a secesní průčelí. I přes poškozený stav tvoří dochovaná torza mozaiky spolu s historizujícími mřížkami soklu důležitý detail. Geometrické vzory s jednoduchým obdélným nebo pásovým členěním se částečně zachovaly na chodnících na jižním konci Staroměstského náměstí a v ulici Lukášově. V zástavbě z 1. třetiny 20. století mimo historické jádro k nim patří dva mo-

28

zaikové chodníky v ulici Dukelské, nenáročný pásový vzor před funkcionalistickým domem čp. 992/III a mozaika chodníku před domem čp. 761 s motivy vepsaných kružnic a čtverců, dále mozaika s geometrickým vzorem v ulici Jičínské, původně též u budovy Okresního soudu. Kromě mozaikových chodníků se v menší míře vyskytovaly chodníky s řádkovou dlažbou z hranolů nepravidelné velikosti, převážně v postranních uličkách nebo v okrajových částech města. Archivní fotografie zachytily tyto chodníky na náměstí na Kozině a v ulicích Starofarní a Šmilovského. Dodnes se chodník z nepravidelných čedičových hranolů zachoval v ulici Ptácké před domem čp. 43 a částečně i v ulici Ve Skalici. Příklad zvýšeného chodníku, provedeného shodně s vozovkou z nepravidelné lomové dlažby včetně obruby, dokládá fotografie zaniklého vojenského kasina v horní části třídy TGM z 20. let 20. století. Zatímco archivní fotografie podávají ucelený obraz dlažeb ve městě, dnešní stav o tom vypovídá velmi málo. Historické jádro Mladé Boleslavi bylo v minulosti poznamenáno nejen necitlivými zásahy do zástavby, ale i do kamenných dlažeb. Kromě nevhodného asfaltového povrchu části komunikací včetně samotného jádra města dochází ve velké míře i k zániku mozaikových chodníků. U části chodníků jsou původní mozaikové dlažby narušeny druhotnými výkopy a torza jejich mnohdy poměrně složitých dekorativních vzorů jsou posledními doklady jejich původní podoby. Zcela mimo možnost ovlivnění dalšího vývoje zůstávají mozaikové chodníky v okrajových částech města, které nejsou součástí památkové zóny. Při průzkumu bylo bohužel zjištěno, že naprostá většina těchto ulic má již nově provedenou unifikující betonovou dlažbu. Mozaikové chodníky byly zachovány zcela ojediněle. V centru města jsou pozůstatky dlažeb patrné často jen pod okrajem asfaltového krytu.


a

b Obr. 9: Mladá Boleslav, Novoměstské náměstí: a – na fotografii z počátku 20. století je na ploše náměstí viditelná řádková dlažba s odlišením pásů pro pěší drobnějším formátem hranolů; b – na fotografii je dobře vidět členění provozu s pojízdným pásem uprostřed, lemovaným po obou stranách pásy pro pěší (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

29


a

b

Obr. 10: Mladá Boleslav, náměstí Na Kozině: a – na pohlednici (asi z počátku 20. století – výřez) je viditelný dlážděný pouze chodník a odvodňovací rigol; b – na dalším snímku je již plocha náměstí dlážděná řádkovou dlažbou (reprodukce snímku, SOKA Mladá Boleslav, reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

a Obr. 11: Mladá Boleslav. Ukázky řádkové dlažby v ulicích a – Vodkově, b – Krajířově (dříve Myší díra) na fotografiích z počátku 20. století (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska, reprodukce ze SOKA Mladá Boleslav).

I ty jsou však důležitým dokladem původní dlažby, navíc mohou být pod asfaltem ve větším rozsahu zachované. Náměstí Staroměstské a Na Kozině patří dnes paradoxně z hlediska povrchů k nejhůře zachovaným.

b

30

Mnichovo Hradiště14) si zachovalo ráz menšího města s členitým terénem a významným zastoupením roubené zástavby. Městem procházela zemská cesta z Prahy do Lužice. Jednotlivé části města si zachovaly specifický ráz. Zástavba náměstí a navazujících ulic s jednopatrovými a vyššími domy se odlišuje od úzkých uliček s přízemními domky pod kostelem a v části zvané Dvorce. Jejich charakteru odpovídá i ráz dochovaných dlažeb. Náměstím procházela císařská silnice z Mladé Boleslavi do Turnova. Na vyobrazení J. Mencla z 1. poloviny 19. století a na fotografiích z 60. let 19. století není povrch příliš zřetelný, jeví se však převážně nezpevněný hliněný.15) Nelze vyloučit, že byly dlážděné spojnice dálkových tras, procházející zejména jižní částí náměstí od Boleslavi na Turnov. Na fotografii z doby kolem roku 1880 je dlážděný pás v nezpevněné ploše již viditelný.


Obr. 12: Mladá Boleslav, Českobratrské náměstí na fotografii z přelomu 19. a 20. století s nepravidelnou dlažbou (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

Obr. 13: Mladá Boleslav, chodník z lomového kamene před budovou bývalého vojenského kasina v ulici TGM na fotografii z 20. let 20. století (reprodukce ze sbírky Muzea Mladoboleslavska).

31


Procházel západní stranou náměstí a stáčel se do jeho jižní části. Fotografie jižní a východní strany náměstí z přelomu 19. a 20. století již zobrazují nepravidelnou kamennou dlažbu na celé ploše. Po výstavbě nové radnice na počátku 20. století byly v nepravidelné dlažbě vytvořeny komunikační pásy z řádkové dlažby. Chodníky vznikaly nejprve ojediněle před některými domy, jak dokládá fotografie severní strany náměstí, postupně po celém obvodu náměstí včetně vnitřního radničního bloku. Na letecké fotografii z počátku 30. let 20. století jsou dobře vidět komunikační pásy spojující ulice v protilehlých nárožích, procházející západní a severovýchodní stranou náměstí. Proměnu dlažeb během 1. poloviny 20. století dokládá bohatá fotografická dokumentace. Na chodníku severní a východní strany náměstí měl téměř každý dům odlišnou mozaiku. Fotografie

zachycují celkem 5 druhů vzorů, šachovnicový vzor, mozaiku s označením spořitelny a letopočtem a další tři dekorativní vzory. Názorným příkladem proměny dlažeb západní části náměstí během 1. poloviny 20. století jsou dvě fotografie, provedené ze stejného úhlu pohledu zhruba z 30. a 40. let 20. století. První z nich zachycuje na západním chodníku dekorativní mozaikový vzor, shodný s dodnes dochovaným vzorem mozaiky chodníku podél radničního bloku, jízdní pruhy z řádkové dlažby a na ploše náměstí nepravidelnou dlažbu. Na mladší fotografii zřejmě ze 40. let 20. století má západní chodník již vzor s podélnými pruhy, jehož obdobu nalezneme dodnes také v části ulice Palackého a Klášterské. Předlážděna byla i vnitřní plocha náměstí. Jízdní pruhy z řádkové dlažby nahradila dlažba z kostek s kroužkovou skladbou.

a

b

c

d

e

f

Obr. 14: Mladá Boleslav, příklady dochovaných mozaikových chodníků a dlažeb: a – mozaika chodníku na náměstí Komenského; b – mozaika v Dukelské ulici před čp. 761; c – mozaika v podloubí domů čp. 6–12 na Staroměstském náměstí; d–f – různé vzory mozaiky na chodníku před domy čp. 63, 266, 300 a 171 v Jaselské ulici; g – mozaika před vstupem do kostela sv. Jana Nepomuckého; h – mozaika před domem čp. 992/III v Dukelské ulici; i – chodník s čedičovou dlažbou před domem čp. 43 v Ptácké ulici; j – čedičová dlažba před štítovým průčelím domu čp. 21 v ulici Ve Skalici; k – čedičová dlažba na schodišti mezi Michalovickým náměstím a Ptáckou ulicí; l – čedičová dlažba se středním odvodňovacím žlábkem v ulici Pod Skalou, v pravé části předlážděna; m – čedičová dlažba podest schodiště mezi ulicemi Tovačovského a Ptáckou; n – pozůstatek čedičové dlažby na rozhraní náměstí Na Kozině a Železné ulice; o – fragment čedičové dlažby u farní zdi v ulici Masné (foto E. Vyletová, 2006).

32


g

h

i

j

k

l

m

n

o

33


a

b Obr. 15: Mnichovo Hradiště, Masarykovo náměstí: a – na fotografii z doby kolem 1880 je viditelná komunikace z lomové dlažby, která probíhá podél západní strany náměstí a stáčí se do jeho jižní části. V ploše náměstí byly dlážděné pouze pásy v návaznosti na silnice směřující na Mladou Boleslav, Turnov a Klášter; b – na fotografii z doby po roce 1912 je již zachycena plocha náměstí dlážděná lomovým kamenem, kterým v návaznosti na dálkové silnice procházely pásy z řádkové dlažby. V přední části snímku je viditelný pás pro pěší vedoucí k radničnímu bloku; c – na letecké fotografii z 20. let 20. století je dobře vidět průběh komunikačních pásů v ploše náměstí (reprodukce fotografií z Muzea Mnichova Hradiště).

34


c

Podle fotografií byly na konci 19. století ulice Palackého a Turnovská dlážděny nepravidelným lomovým kamenem, ulice Boleslavská (nyní V. Nejedlého) byla dlážděna řádkovou dlažbou. Dlažby těchto ulic neměly zvýšené chodníky. V podélném směru byly většími kameny zvýrazněny odvodňovací žlaby. K proměně ulice Palackého dochází kolem roku 1908, kdy byla vybudována komunikace mezi kostelem a farou. Jízdní pruhy byly předlážděny z řádkové dlažby, po obvodu zástavby byly zřízeny mozaikové chodníky, zbývající plocha mezi jízdními pruhy a chodníky zůstala dlážděná z nepravidelného kamene. Postupnou proměnu povrchů i úrovně dlažeb dokládají fotografie další části této komunikace, pokračující od kostela k zámku. Na fotografii těsně před rokem 1910 je na křižovatce ulic 1. máje s Příkopy ještě viditelná nepravidelná lomová dlažba, sahající u staré zástavby až k průčelím domů a současně v ulici 1. máje nově vznikající výstavba v regulované uliční čáře s novými mozaikovými chodníky ve zvýšené úrovni. Po roce 1910 spolu s pokračující výstavbou činžovních domů na nároží těchto ulic vznikají mozaikové chodníky po celém obvodu křižovatky, přičemž v ulici Příkopy zůstává povrch v jedné úrovni. Popsaný vývoj, směřující k postupné náhradě lomových dlažeb dlažbami řádkovými z hranolů nebo dlažbami z kostek a přesunu lomových dlažeb do okrajových částí města, je dosud ve městě patrný. Příkladem je dlažba postranních odvodňovacích pásů hlavní městské komunikace, vedoucí z náměstí k zámku a dále ven z města na Mohelnici a Klášter. V části navazující na náměstí (ulice Palackého a 1. máje) jsou odvodňovací pásy provedeny z řádkové dlažby, zatímco dále ven z města, v ulicích Zámecké, Budovcově a Klášterské, se odvodňovací pásy dodnes dochovaly z nepravidelného lomového čediče. Nepravidelnou čedičovou dlažbu se spádem ke střední ose si dodnes zachovaly uličky pod kostelem a v městské části zvané Dvorce. V ulici Havlíčkově, dnes s mozaikovým chodníkem,

byla nepravidelná lomová dlažba se středním odvodňovacím žlábkem bez zvýšených chodníků zachycena ještě na fotografii z doby kolem 1920. Ojediněle zůstala zachována ve dvorech. Příkladem je dvůr domu čp. 41 v Palackého ulici, v celém rozsahu s dochovanou dlažbou z lomového kamene, pouze vjezd má pravidelnou řádkovou dlažbu z hranolů. Z mozaikových chodníků, doložených fotografiemi, ve městě ještě část nalezneme. Bohužel zanikly dekorativní mozaiky po obvodu náměstí. U dochovaných mozaikových dlažeb lze jejich původ přibližně odvodit z dobových fotografií nebo ze souvislosti s přestavbou či výstavbou nového objektu, před nímž byl chodník zřízen. U dvou chodníků jejich vznik určuje dochovaný letopočet v dlažbě. Mezi nejstarší zachované mozaikové dlažby patří mozaika podest přístupového schodiště ke kostelu s letopočtem 1908. Užitý dekor i provedení číslic z tenkých linek odpovídá historizujícímu pojetí přelomu 19. a 20. století. Náročnější příklady mozaikových vzorů představují dva kobercové dekorativní vzory v ulici 1. máje zhruba z období 1905–1910, mozaika před průčelím pseudoslohového domu čp. 80 je určena jeho výstavbou v roce 1910. V průběhu 30. let pronikají zvýšené chodníky s mozaikovou dlažbou i do okrajových částí historické zástavby pod zámeckým návrším jako je tomu v ulicích Klášterské a Budovcově. V ulici Budovcově, kde postranní pásy z čediče dosud lemují vozovku až k průčelím domů, lze nalézt pěkný příklad mozaikového chodníku s ornamentem a letopočtem 1933, vloženého do čedičové dlažby pouze před průčelím jednoho z domů. Jednoduché mozaikové vzory s obdélníky nebo pásy z 20. až 30. let 20. století představují dochované mozaiky chodníků v ulici Klášterské, Palackého, Havlíčkově a v části zástavby jižně od náměstí. Jednoduchá mozaika s obdélným členěním před budovou nádraží souvisí s jeho funkcionalistickou přestavbou.

35


a

b

c

d

e

f

g

h

i

Obr. 16: Mnichovo Hradiště, příklady dochovaných dlažeb a mozaikových chodníků: a – mozaikový chodník s letopočtem 1933, vložený do postranního čedičového pásu v Budovcově ulici; b – dlažba v ulici Zámecké; c – dlažba v ulici 1. máje mezi areálem kostela a fary; d – mozaika před budovou nádraží; e – dlažba vjezdu do dvora domu čp. 41 v ulici Palackého; f – čedičová dlažba ve dvoře domu čp. 41; g – mozaika schodiště ke kostelu s letopočtem 1908; h, i – mozaiky v ulici 1. máje (foto E. Vyletová, 2005–2006).

36


Mnichovo Hradiště patří k městům s velkým rozsahem dochovaných kamenných dlažeb. O vývoji dlažeb, jejich rozmanitosti i bohatosti mozaikových vzorů chodníků podávají obraz nejen archivní fotografie, ale i dochované doklady v místě samém. Svůj původní charakter si ve velkém rozsahu zachovaly uličky s čedičovou nepravidelnou dlažbou, který se podařilo udržet i po provedené rekonstrukci povrchů.16) Dobře dochovaný obraz dláždění bohužel již zřejmě neodvratně naruší plánovaná náhrada kamenné dlažby asfaltem na hlavní městské komunikaci vedoucí z náměstí ke kostelu a podél zámeckého návrší směrem na Mohelnici.17)

Závěr Počátky dláždění lze z uvedených měst v době předbarokní předpokládat pouze v Mladé Boleslavi. Nebývalý rozkvět a význam města ve 2. polovině 16. století opravňuje k domněnce, že stavební ruch doprovázela i péče o povrchy komunikací a že povrchy hlavních městských prostor nebo jejich částí byly opatřovány dlažbou. Dláždění od konce 16. století dokládají v Mladé Boleslavi archivní zprávy minimálně v okolí městských bran, kostela, kašny a dalších důležitých veřejných staveb. Ikonograficky je dlažba na Staroměstském náměstí a na hlavní příjezdové komunikaci před Pražskou bránou doložena k roku 1833. Ikonografické prameny z téhož období z Prahy podávají obdobný obraz. Plochu dlážděnou v jedné úrovni, podél zástavby lemovanou většími deskami pro pěší, doloženou z Prahy, mů-

žeme tak ve skromnější podobě nalézt v ulici před Pražskou bránou v Mladé Boleslavi. Počátky dláždění komunikací v Mnichově Hradišti a v Bělé pod Bezdězem spadají do 19. století, a to nejprve v trasách navazujících na průtah císařských silnic. V Mnichově Hradišti bylo na konci 19. století vydlážděno náměstí. Do konce 19. století ve městech převažovala nepravidelná čedičová dlažba provedená v jedné úrovni bez zvýšených chodníků. Do ní byly postupně vkládány pásy z řádkové dlažby z hranolů pro zlepšení zejména pojízdné dopravy, ale i pěší. Příklady máme doloženy z Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště. Na Novoměstském náměstí v Mladé Boleslavi byly v dlažbě ve směru hlavního průjezdu odlišeny jak pásy pojízdné, tak pásy pro pěší. V Mladé Boleslavi byly pro řádkovou dlažbu užívány hranoly z čediče. Nepravidelná čedičová dlažba byla postupně vytlačována do okrajových částí. V Mladé Boleslavi byla s pokračujícím rozvojem města v průběhu 20. století až na výjimky odstraněna. Uličky dlážděné lomovým čedičem se spádem ke střední ose jsou dosud výrazně zastoupeny v Mnichově Hradišti a Bělé pod Bezdězem a tvoří neodmyslitelnou součást identity města. Od ostatních měst se svým vývojem odlišovaly Benátky nad Jizerou, respektive Nové Benátky, kterými neprocházela císařská silnice, kde zůstalo náměstí a navazující ulice vyjma chodníků až do poloviny 20. století nedlážděné. Mozaikové chodníky byly ve všech čtyřech městech zřizovány zhruba od přelomu 19. a 20. století. Celkem bylo zjištěno kolem 30 mozaikových dvou až tříbarevných vzorů v různých obměnách skladby, dekoru a barevnosti, vycházejících z typu tzv. pražské chodníkové mozaiky.18)

POZNÁMKY Fr. Hoffmann, České město ve středověku. Praha 1992, s. 115–112; H. Zachová, Chůze ve městech v 19. a v 1. polovině 20. století, Zprávy památkové péče, 65, 2, 2005, s. 169–183. 2. V textu byly využity nálezové zprávy OPD Dokumentace dlažeb v Mnichově Hradišti (E. Vyletová, 2006) a Dokumentace mozaikových chodníků v Mladé Boleslavi (E. Vyletová, 2006), zpracované v rámci grantového projektu MK ČR „Výzkumný záměr NPÚ 2005–2011, č. 301.“ Podnětem k provedení dokumentace byla zejména připravovaná rekonstrukce povrchů v Mnichově Hradišti i postupný zánik a ohrožení torzálně dochovaných dlažeb v Mladé Boleslavi. 3. Bělá pod Bezdězem, SHP města, SÚRPMO, 1972; K. Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, 1. díl, Praha 1996, s. 72–78. 4. F. Šimáček, Paměti města Bělé pod Bezdězem. Bělá p. Bezdězem, 1937, s. 235–238. 5. Podkladem byly historické pohlednice z Městského muzea v Bělé pod Bezdězem. 6. Benátky nad Jizerou, SHP města, SÚRPMO, 1973; K. Kuča, o. c. v pozn. 3, s. 80–84. 7. J. Polák – J. Vernerová – M. Polák, Fotoarchiv Benátecka 1, CD, 2003. 8. Mozaika na jižní straně s letopočtem 1912 byla z původního materiálu před několika lety předlážděna. 9. Mladá Boleslav, SHP města, SÚRPMO, 1960, 1981; K. Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, 3. díl, Praha 1998, s. 41, 46. 10. Za sdělení o nálezech děkuji PhDr. Prostředníkovi. Z nálezu druhotně užité čedičové dlažby lze hypoteticky odvozovat, že pochází z venkovní dlažby. Podle sdělení PhDr. Waldhausera nebyly při archeologických průzkumech prováděných v posledních letech ve městě zachyceny žádné pozůstatky historických dlažeb. 11. Zmínky o výdajích na dláždění jsou uvedeny v nepublikovaném archivním průzkumu k dějinám hradeb v Mladé Boleslavi od PhDr. A. Nachtmannové z roku 2003. Samostatný archivní prů1.

12.

13. 14.

15. 16.

17.

18.

zkum zaměřený na vývoj dlažeb proveden nebyl, uvedené údaje nepodávají tedy k danému tématu celkový obraz. Popis vývoje dlažeb vychází z archivních fotografií a pohlednic z Muzea Mladoboleslavska, dále fotografií v publikacích: S. Městecká, Boleslavský uličník, 2007; S. Městecká – L. Beneš, Mladá Boleslav, pohledy a století, 2000; Na Českobratrském náměstí byla dlažba z čedičových hranolů při rekonstrukci v roce 2000 obnovena. Mnichovo Hradiště, SHP města, SÚRPMO, 1977; K. Kuča, o. c. v pozn. 9, s. 81; H. Průšková, Můj dům, můj hrad, Mnichovo Hradiště 2006. Podkladem byly archivní fotografie z muzea Mnichova Hradiště a z vlastnictví paní Kovářové. Obnova mozaikových dlažeb chodníků byla méně zdařilá vzhledem k tomu, že rozebraná původní dlažba nepostačovala pro obnovu všech chodníků. Přednostně z ní byly obnoveny složitější dekorativní vzory v ulici 1. máje. Pro obnovu ostatních mozaikových chodníků se nepodařilo zajistit shodný materiál. Důvodem byla zejména nedostupnost původních zdrojů a u dnes dostupných vápencových kostek shodné barevnosti jeho špatná kvalita. Dále nebyla doporučena kombinace různých druhů materiálů s ohledem na jejich odlišnou trvanlivost. Jednodušší pásové vzory byly proto provedeny z žulových kostek obdobné barevnosti s původní. Městem dlouho prosazovaná náhrada kamenné dlažby za asfaltový povrch byla v roce 2006 přes záporné stanovisko NPÚ výkonným orgánem památkové péče schválena. Bez odezvy zůstala i zaslaná žádost NPÚ na Krajský úřad o přezkoumání rozhodnutí výkonného orgánu památkové péče, v němž byly zjevně nadřazeny jiné zájmy nad ochranu památkových hodnot. Krajský úřad neshledal v daném případě žádná pochybení s odůvodněním, že byly dodrženy procesní postupy. Věcnou náplní se nezabýval, ačkoliv právě o to byl žádán. Žádost o přezkoumání rozhodnutí byla poté zaslána Památkové inspekci MK ČR. V době odevzdání tohoto příspěvku nebyly výsledky šetření Památkové inspekce známy. H. Zachová, o. c. v pozn. 1.

37


Pflaster im Bild der Städte – Beispiele aus dem Bezirk Mladá Boleslav/Jungbunzlau Der Beitrag stellt die Entwicklung des Pflasters und den zeitgenössischen Zustand seiner Erhaltung in vier Städten des Bezirks Mladá Boleslav – Bělá pod Bezdězem/Weißwasser, Benátky nad Jizerou/Neubenatek, Mladá Boleslav/Jungbunzlau und Mnichovo Hradiště/Münchengrätz vor. Die Entwicklung des Pflasters in einzelnen Städten unterschied sich nach der Bedeutung der Stadt und auch danach, ob durch die Stadt Ferntrassen hindurchgingen. In den verfolgten Städten kann man Anfänge des Pflasters in der vorbarocken Zeit nur in Mladá Boleslav voraussetzen, wo in der 2. Hälfte des 16. Jahrhunderts ein außergewöhnlicher Aufschwung bemerkt wurde. Das Pflaster ist in Mladá Boleslav seit dem Ende des 16. Jahrhunderts durch Archivberichte belegt, minimal in der Umgebung der Stadttore, der Kirche, des Brunnens und weiteren wichtigen öffentlichen Bauten. Ikonographisch ist das Pflaster auf dem Staroměstské náměstí/Altstädter Platz und in der Gasse vorm Pražská brána/Prager Tor in Gravierungen aus dem Jahre 1833 belegt. Anfänge des Pflasters auf den Wegen in Mnichovo Hradiště und in Bělá pod Bezdězem fallen ins 19. Jahrhundert und zwar zuerst in den Trassen, die an den Durchfluss der kaiserlichen Straßen anknüpfen. In Mnichovo Hradiště wurde am Ende des 19. Jahrhunderts der Stadtplatz gepflastert. Bis zum Ende des 19. Jahrhunderts überwog in den Städten das unregelmäßige Basaltpflaster, durchgeführt in einem Niveau ohne die erhöhten Gehsteige. In das Pflaster wurden nach und nach Streifen aus dem Reihenpflaster aus Prismen eingelegt, für die Besserung besonders des fahrbaren Verkehrs, aber auch für Fußgänger. Wir haben belegte Beispiele aus Mladá Boleslav und Mnichovo Hradiště. Auf dem Novoměstské náměstí/Neustädter Platz in Mladá Boleslav wurden im Pflaster in der Richtung der Hauptdurchfahrt nicht nur die fahrbaren Streifen, sondern auch die Streifen für Fußgänger unterschieden. In Mladá Boleslav wurden für das Reihenpflaster Prismen aus Basalt verwendet. Unregelmäßiges Basaltpflaster wurde nach und nach in die Randteile verdrängt. In Mladá Boleslav wurde es mit der fortschreitenden Entwicklung der Stadt im Verlauf des 20. Jahrhunderts bis auf Ausnahmen beseitigt. Gassen, die mit Bruchbasalt gepflastert wurden, mit der Neigung zur mittleren Achse, sind bisher in Mnichovo Hradiště und Bělá pod Bezdězem markant vertreten und sie bilden einen unwegdenkbaren Bestandteil der Identität der Stadt. Von den anderen Städten hat sich die Stadt Benátky nad Jizerou, resp. Nové Benátky, durch ihre Entwicklung unterschieden. Durch die Stadt führte keine kaiserliche Straße und der Platz und die anknüpfenden Gassen, ausgenommen Gehsteige, blieben bis zur Mitte des 20. Jahrhunderts ohne Pflaster. Mosaikgehsteige wurden in allen vier Städten etwa seit der Wende des 19. und 20. Jahrhunderts errichtet. Es wurden insgesammt um 30 zwei- bis dreifarbige Mosaikmuster in verschiedenen Varianten der Struktur, des Dekors und der Farbigkeit festgestellt, die von dem Typ des sog. Prager Gehsteigsmosaiks ausgehen.

Abb. 1: Bělá pod Bezdězem/Weißwasser, Beispiele des erhaltenen Pflasters: a, b – Basaltpflaster in der Gasse Valdštýnská; c – Basaltpflaster ergänzt durch unterschiedliche Steine in der Gasse Farská. Der rechte Streifen aus dem helleren Stein zeigt, dass auch diese Gasse ursprünglich in der ganzen Breite nicht gepflastert wurde; d – Weg vom Pfarrhaus zur Kirche; e – gepflasterter Übergang erhalten in dem Asphaltgehsteig; f – Sandsteinplatten vor dem Eingang in die Sakristei; g – Mosaik des Gehsteiges im Laubengang des Hauses Konskr.-Nr. 138 (Foto E. Vyletová, 2006). Abb. 2: Benátky nad Jizerou/Neubenatek: a – Stadtplatz auf dem Foto vom Anfang des 20. Jahrhunderts. Die Fläche des Platzes gliedern nur Entwässerungsrinnen aus Bruchbasalt; b – Detail der Entwässerungsrinne (Reproduktion aus dem Fotoarchiv der Region Benátky nad Jizerou 1). Abb. 3: Benátky nad Jizerou, Detail des Pflasters der Einfahrt mit der Abführung des Regenwassers nur vor dem Haus (Reproduktion aus dem Fotoarchiv der Region Benátky nad Jizerou 1). Abb. 4: Benátky nad Jizerou, Detail des gepflasterten Übergangs in der nordwestlichen Ecke des Platzes über den unverfestigten Weg, der zum Schloss führt auf dem Foto aus der Zeit um 1926 (Reproduktion aus dem Fotoarchiv der Region Benátky nad Jizerou 1). Abb. 5: Benátky nad Jizerou, Beispiele des erhaltenen Pflasters: a – Mosaik des Gehsteiges der Westseite des Platzes aus den 20er–40er Jahren des 20. Jahrhunderts; b – Mosaik des Gehsteiges der Südseite des Platzes mit dem Sandsteineinfassungsstein und dem Überrest der Entwässerungsrinne aus Bruchbasalt (Foto E. Vyletová, 2006).

38

Abb. 6: Mladá Boleslav/Jungbunzlau, Pražská brána/Prager Tor, am 3. September 1833 (Reproduktion aus der Sammlung des Museums der Region Mladá Boleslav). Abb. 7: Mladá Boleslav, Staroměstské náměstí/Altstädter Platz, am 3. September 1833, Ausschnitt (Reproduktion aus der Sammlung des Museums der Region Mladá Boleslav). Abb. 8: Mladá Boleslav, Staroměstské náměstí, Foto vom Ende der 70er Jahre des 19. Jahrhunderts (Reproduktion aus der Sammlung des Museums der Region Mladá Boleslav). Abb. 9: Mladá Boleslav, Novoměstské náměstí/Neustädter Platz: a – auf den Fotos vom Anfang des 20. Jahrhunderts ist auf der Fläche des Platzes das Reihenpflaster mit der Uterscheidung der Streifen für Fußgänger durch das kleinere Format der Prismen sichtbar; b – auf dem Foto kann man die Gliederung des Verkehrs mit dem fahrbaren Streifen in der Mitte, der auf beiden Seiten mit Streifen für Fußgänger umsäumt ist, gut sehen (Reproduktion aus der Sammlung des Museums der Region Mladá Boleslav). Abb. 10: Mladá Boleslav, Platz Na Kozině. Auf der Ansichtskarte (etwa vom Anfang des 20. Jahrhunderts – Ausschnitt) ist nur der Fußweg und die Entwässerungsrinne sichtbar gepflastert. Auf der weiteren Aufnahme ist die Fläche des Platzes schon mit dem Reihenpflaster gepflastert. Abb. 11: Mladá Boleslav. Beispiele des Reihenpflasters in den Gassen a – Vodkova und b – Krajířova (früher Myší díra) auf den Fotos vom Anfang des 20. Jahrhunderts. Abb. 12: Mladá Boleslav. Českobratrské náměstí/Platz der Böhmischen Brüderkirche auf dem Foto von der Wende des 19. und 20. Jahrhunderts mit dem unregelmäßigen Pflaster (Reproduktion aus der Sammlung des Museums der Region Mladá Boleslav). Abb. 13: Mladá Boleslav, Gehsteig aus Bruchstein vor dem Gebäude des ehemaligen Militärkasinos in der Gasse TGM auf dem Foto aus den 20er Jahren des 20. Jahrhunderts (Reproduktion aus der Sammlung des Museums des Region Mladá Boleslav). Abb. 14: Mladá Bolelslav, Beispiele der erhaltenen Mosaikgehsteige und Pflaster: a – Mosaik des Gehsteiges auf Komenského náměstí/Komenský Platz; b – Mosaik in der Dukelská Gasse vor dem Haus Konskr.-Nr. 761; c – Mosaik im Laubengang der Häuser Konskr.-Nr. 6–12 auf Staroměstské náměstí; d–f – verschiedene Muster des Mosaiks auf dem Gehsteig vor den Häusern Konskr.-Nr. 63, 266, 300 und 171 in der Jaselská Gasse; g – Mosaik vor dem Eingang in die Kirche des hl. Johannes von Nepomuk; h – Mosaik vor dem Haus Konskr.-Nr. 992/III in der Dukelská Gasse; i – Gehsteig mit dem Basaltpflaster vor dem Haus Konskr.-Nr. 43 in Ptácká Gasse; j – Basaltpflaster vor der Giebelfassade des Hauses Konskr.-Nr. 21 in der Gasse Ve Skalici; k – Basaltpflaster auf der Treppe zwischen dem Michalovické náměstí/Michalovické Platz und der Ptácká Gasse; l – Basaltpflaster mit der mittleren Entwässerungsrinne in der Gasse Pod Skalou, im rechten Teil umgepflastert; m – Basaltpflaster der Podeste der Treppe zwischen den Gassen Tovačovského und Ptácká; n – Überrest des Basaltpflasters an der Grenze des Platzes Na Kozině und der Železná Gasse; o – Fragment des Basaltpflasters bei der Pfarrmauer in der Gasse Masná (Foto E. Vyletová, 2006). Abb. 15: Mnichovo Hradiště/Münchengrätz, Masarykovo náměstí/Masaryk Platz: a – auf dem Foto aus der Zeit um 1880 ist der Weg aus dem Bruchsteinpflaster, der entlang der Westseite des Platzes verläuft und sich in seinen südlichen Teil dreht, sichtbar. Auf der Fläche des Platzes wurden nur Streifen gepflastert, die an die nach Mladá Boleslav, Turnov/Turnau und Klášter gerichteten Straßen anknüpften; b – auf dem Foto aus der Zeit nach 1912 ist schon die Fläche des Platzes erfasst, gepflastert mit dem Bruchstein, durch den in der Anknüpfung an die Fernstraßen Streifen aus dem Reihenpflaster durchführten. Im vorderen Teil der Aufnahme ist ein Streifen für Fußgänger sichtbar, der zum Rathausblock führt; c – auf der Luftaufnahme aus den 20er Jahren des 20. Jahrhunderts kann man den Verlauf der Wegestreifen in der Fläche des Platzes gut sehen (Reproduktion der Fotos aus dem Museum von Mnichovo Hradiště). Abb. 16: Mnichovo Hradiště, Beispiele des erhaltenen Pflasters und Mosaikgehsteige: a – Mosaikgehsteig mit der Jahreszahl 1933, eingelegt in den Seitenstreifen aus Basalt in der Budovcova Gasse; b – Pflaster in der Zámecká Gasse; c – Pflaster in der 1. máje Gasse zwischen dem Areal der Kirche und des Pfarrhauses; d – Mosaik vor dem Bahnhofsgebäude; e – Pflaster der Einfahrt in den Hof des Hauses Konskr.-Nr. 41 in der Palackého Gasse; f – Basaltpflaster im Hof des Hauses Konskr,-Nr. 41; g – Mosaik der Treppe zur Kirche mit der Jahreszahl 1908; h, i – Mosaiken in der 1. máje Gasse (Foto E. Vyletová, 2005–2006). (Übersetzung J. Kroupová)

POZDNĚ GOTICKÉ KACHLE Z RAKOVNÍKA (NÁLEZOVÝ SOUBOR Z PARCELY DOMU ČP. 110) Úvod Nálezy středověkých a raně novověkých kachlů a dalších konstrukčních prvků otopných těles představují mimořádně cenný pramenný fond, jehož prostřednictvím můžeme řešit více závažných témat. V prvé řadě se dotýkáme důležitých aspektů kultury bydlení, které souvisejí s genezí a uplatněním nepřímého způsobu vytápění. Výzdoba aplikovaná na čelních vyhřívacích stěnách komorových kachlů odráží nejen dobové estetické nároky, ale také nám nezřídka nabízí vhled do postojů a idejí dávných objednavatelů kamnářských výtvorů, jejichž ukázky si dodnes získávají pozornost podmanivým výtvarným pojednáním. Jistě není nutné příliš zdůrazňovat, že množství zajímavých poznatků vyplývá z komparace chronologicky i sociálně dobře vymezitelných souborů. K hlubšímu studiu vybízejí především celky shromážděné při moderních archeologických výzkumech, z nichž však pouze menší část se stala předmětem zevrubného publikačního zhodnocení. O vývoji kachlových kamen ve středověku a raném novověku sice máme základní představu, tu však z velké části povšechně odvozujeme od jednotlivých či málo početných nálezů kachlů.1) Abychom překročili úroveň prosté evidence kachlů v jednotlivých lokalitách a mohli blíže charakterizovat konstrukčně i výzdobně patrně značně diferencované formy otopných zařízení, a to v chrono-

Kateřina Blažková Jan Kypta Jana Lomecká

logicky úžeji vymezených vývojových etapách a podle sociálního postavení jejich uživatelů, je nutné se opřít o objevy větších destrukcí konkrétních kamnových těles. Těch se nám v současnosti dostává jen v malém počtu.2) Nezanedbatelný význam si proto stále udržují i menší nálezové soubory, zvláště pokud jsou v nich kromě kachlů zastoupeny i jiné konstrukční prvky kamen, jež se na rozdíl od ikonografie výzdoby komorových kachlů neprávem nedočkaly větší badatelské pozornosti. Do této skupiny také patří nedávno získaná kolekce nádobkových a komorových pozdně středověkých kachlů z Rakovníka, objevená spolu s torzy keramických rour, které bývají klasifikovány jako součásti kouřovodů.3) Předkládaná prezentace počíná základní deskripcí artefaktů, na niž navazuje zhodnocení, zahrnující mimo jiné posouzení možností datace kachlů podle stylového rozboru výzdoby a komparaci pozůstatků uvažovaného kouřovodu s několika analogickými nálezy.

Nálezové okolnosti Pojednávané artefakty byly získány při záchranném archeologickém výzkumu, provedeném v roce 2005 ve dvoře rakovnického domu čp. 110 (obr. 1).4) Týlní část parcely přísluší ke stavení, jehož štítové průčelí je situováno při západním ukončení severní fronty zástavby náměstí. Prezentované pozůstatky

Obr. 1: Rakovník. Situace města na tzv. císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1841. Šipkou vyznačen dvůr, kde byl objeven soubor pojednávaných kachlů.

39


otopného(-ých) zařízení byly nalezeny ve svrchní části výplně studny, jejíž zásyp byl následně vybrán až na dno. Jejich dataci odvozujeme jak od charakteru výzdoby komorových kachlů (viz níže), tak od doby zániku funkce studny, kterou lze volně včlenit do intervalu, zahrnujícího poslední třetinu 15. a první třetinu 16. století. Do uvedeného rozpětí zařazujeme početnější soubor kuchyňské a stolní keramiky, vyjmuté převážně ze spodní části zásypu studny.5) Nálezový kontext neumožňuje určit, zda shromážděné kachle a fragmenty uvažovaného kouřovodu příslušely jednomu či více otopným zařízením. Výskyt několika takřka kompletně dochovaných kachlů nasvědčuje spíše první možnosti.

Morfologie a výrobní technologie kachlů Kategorii základních, řádkových komorových kachlů zastupuje minimálně sedm jedinců, z nichž u čtyřech lze dobře charakterizovat metrické parametry i tvar komory. Střep kvalitně, v oxidační atmosféře pálených výrobků je zbarven do světle hnědých či okrových odstínů. Režné čelní vyhřívací stěny mají čtvercový formát, jehož rozměr se pohybuje v rozmezí 18,5 až 19,5 cm. Výzdobný reliéf jednoho kachle (s motivem Žižky jedoucího na koni) pokrývají černé skvrny (se zatlačenými šupinkami slídy), které mohou být pozůstatkem záměrného barevného nátěru (obr. 2: 1).6) Stejné skvrny však u tohoto jedince shledáváme rovněž na vnějším plášti komory. Mírně kuželovité až hranolové komory jsou opatřeny výraznou vývalkovou šroubovicí (obr. 3: 1, 2; 4: 1–4). Na vnějším plášti komor spatřujeme otisky dřevěných sušících rámů (obr. 3: 2). Komory mají nepravidelně kruhová ústí a ovalené okraje, nebo formované do podoby okruží. Hloubka komor se pohybuje zhruba mezi 8 až 9 cm. Vnitřní stěny všech kachlů jsou výrazně, rovnoměrně zakouřeny. Pláš komory jednoho exempláře (s motivem evangelisty Matouše) je rovněž zakouřen zvnějšku, a to zhruba do poloviny hloubky komory. Na vnějším povrchu některých komor ulpěly zbytky mazanicových spojů. Otvory proražené ve stěnách komor jsou velikostně i tvarově rozrůzněné.7) „Klasické“ záchytné otvory kruhového či oválného profilu se uplatňují zhruba v kratších osách bočních partií pláš ů (obr. 3: 2; 4: 1, 4). Naopak menší otvory obdélného či kruhového tvaru, jejichž účel není zřejmý, jsou u dvou exemplářů proraženy na horních a spodních stranách komor, v plášti jednoho kachle pak v bočních stranách (obr. 3: 1; 4: 2, 3). I tyto průrazy jsou umístěny zhruba ve středu stěn komor, a to v místech, kde se stýká rub čelní vyhřívací stěny s pláštěm komory.8) Přestože byly shromážděné římsové komorové kachle zhotoveny pomocí jednoho kadlubu, překvapivě náležejí dvěma typům, jež se odlišují formátem čelní vyhřívací stěny i tvarem komory. Přitom postup při výrobě obou skupin kachlů, které jsou zastoupeny shodně dvěma exempláři, byl takřka stejný. K otisku z matrice hrnčíř v obou případech po celém obvodu přilepil pláš komory a vyprofiloval její okraj. Avšak zatímco některé výrobky v této podobě vypálil (obr. 2: 6), jiné před výpalem rozpůlil rozříznutím v místech kratší osy čelní vyhřívací stěny (obr. 2: 7; 3: 4; 4: 6), přičemž seříznuté plochy dále neupravoval. Rozdělením tak vznikly kachle čtvercového formátu čelní vyhřívací stěny, jejichž komory byly otevřeny jak v místech ústí, tak i na jednom boku. Seříznuté okraje těchto exemplářů byly v kamnovém tělese těsně přisazeny k svislé ploše, nebo zakouření vnitřku komory přiléhá přímo k seříznuté hraně. Hypoteticky lze zvažovat, že tímto specifickým způsobem zhotovené výrobky, k nimž se nám nepodařilo dohledat analogie, byly umístěny na styku mezi kamnovým tělesem a stěnou interiéru vytápěné místnosti. Rozměry čelních vyhřívacích stěn kachlů dosahují přibližně 26 × 13 cm (kachle s celým otiskem matrice), nebo 13 × 13 cm (kachle s rozříznutým otiskem matrice).

40

Kompletní komora se dochovala pouze u jednoho kachle čtvercového formátu, u zbývajících exemplářů byly pláště komor takřka úplně odlomeny. Na jejím vnějším povrchu se uplatňuje z části setřená vývalková šroubovice (obr. 3: 4). Okraj je ovalen. Boční stěna komory se výrazně přiklání ke středu kachle. Vnitřní stěny všech kachlů jsou silně, rovnoměrně zakouřeny. Povrchovou úpravu režných čelních vyhřívacích stěn shledáváme pouze v případě jednoho kachle většího formátu, který byl opatřen sytě červeným nátěrem. Výpal kachlů lze charakterizovat shodně jako u výrobků předešlé skupiny. Minimálně deset exemplářů lze klasifikovat jako hluboké nádobkové kachle, z nichž sedm se dochovalo v kompletní podobě či jako podstatná torza (obr. 3: 3; 5). Kvalitní výpal v oxidační atmosféře zbarvil střepy do okrových či hnědookrových odstínů. Na vnějším plášti jednoho kachle ulpěla skvrna černé glazury. Rozměr čtvercového, často mírně deformovaného ústí kolísá mezi 18,5 a 20,5 cm. Hloubka kachlů dosahuje 14 až 15,5 cm. Přibližně horní třetina vnějších pláš ů je pokryta vývalkovou (obr. 3: 3; 5: 1), nebo rytou záchytnou šroubovicí (obr. 5: 2). Okraje ústí jsou zaobleny. Povrch vnitřních stěn člení obvodové lišty. Na takřka celých plochách kruhových podstav se stopami odříznutí poměrně pevně ulpívají tenké mazanicové vrstvičky, jejichž povrch je zahlazen. Účel těchto omazávek není zřejmý. Zhruba dvě spodní třetiny stěn pláš ů nesou výrazné stopy zakouření a působení ohně, které v místech zalomení stěn často dosahují blíže k okrajům ústí (obr. 3: 3). Na vnějších stěnách několika kachlů se místy dochovaly malé zbytky hliněných spojů. Jeden exemplář však známky zakouření ani zasazení do mazanicového lůžka nenese, což patrně prokazuje, že nebyl zabudován ve hmotě provozovaného otopného zařízení. Na vnitřním povrchu některých kachlů ojediněle ulpívají slídové šupinky, které byly původně naneseny v podobě souvislých tenkých vrstev, jak bylo patrné před jejich omytím. Mělké (miskovité) nádobkové kachle zastupuje jen jeden téměř kompletní výrobek (obr. 4: 5). Kvalitní výpal v oxidační atmosféře zbarvil střep do okrového odstínu. Rozměr čtvercového ústí se pohybuje v rozpětí 18 až 18,5 cm. Hloubka kachle dosahuje takřka 10 cm. I u tohoto jedince je podstava omazána. Okraj ústí je zaoblen. Vnitřní stěnu dělí obvodová lišta. Vývalková šroubovice pokrývá zhruba dvě horní třetiny vnějšího pláště. Hrana výrazného zakouření vnějších stěn nepravidelně kopíruje okraj ústí v odstupu 2 až 4 cm. Na vnitřních stěnách se místy dochoval slídový přetah.

Výčet výzdobných motivů komorových kachlů Základní kachle čtvercového formátu 1) Jan Žižka jedoucí na koni, před nímž kráčí praporečník (obr. 2: 1). Ztotožnění vojenského velitele se slavným husitským hejtmanem jednoznačně prokazuje páska zakrývající levé oko jezdce. K příznačným atributům rovněž patří knížecí čapka a palcát. Na analogických motivech je pak husitská symbolika navíc doplněna kalichem na korouhvi, jež je na rakovnické ukázce překvapivě prázdná.9) Motiv uplatněn na jednom kachli. 2) Pěší husitští bojovníci (obr. 2: 2). Výjev sestává ze čtyř kráčejících postav, z nichž jedna, přetnutá okrajovou lištou, je zachycena pouze z malé části. Scéna plně zapadá do široké skupiny obdobných výzdobných motivů, z nichž některé vykazují jednoznačné znaky husitského vojska (např. námět pěšího oddílu vedeného praporečníkem nesoucím korouhev s vyobrazením kalicha). Bojovníci na těchto motivech jsou oděni do charakteristických prošívanic a chráněni železnými klobouky. Vyzbrojeni jsou příznačně cepy, tesáky či třeba kušemi, které nechybí ani na prezentované ukázce. Námět náleží do tematicky shodné skupiny jako předchozí kachel s Janem Žižkou.10) Motiv uplatněn na jednom kachli

Kateřina Blažková – Jan Kypta – Jana Lomecká, Pozdně gotické kachle z Rakovníka (nálezový soubor z parcely domu čp. 110)

Obr. 2: Rakovník, čp. 110. Výzdobné motivy základních komorových kachlů: 1–5. Výzdobné motivy římsových komorových kachlů: 6, 7 (foto Z. Neustupný).

41


Obr. 3: Rakovník, čp. 110. Komory základních kachlů: 1, 2 – boční pohledy. Nádobkový kachel: 3 – boční pohled, dobře jsou patrné obrysy zakouření. Římsový kachel čtvercového formátu: 4 – pohled na spodní či horní stranu komory (foto Z. Neustupný).

3) Evangelista Matouš (obr. 2: 5). Plocha čelní vyhřívací stěny se dochovala pouze asi z jedné třetiny, na níž rozpoznáváme torzo postavy s křídly a oděné do dlouhého, bohatě zřaseného oděvu. Určení motivu a jeho celkovou rekonstrukci umožňuje srovnání s kachli z hradu Křivoklát, opatřenými otisky snad z téhož kadlubu. Na těchto exemplářích spatřujeme anděla, jenž při svém levém boku přidržuje bohatě skládanou pásku. Takovýto námět, k němuž dohledáme několik více či méně blízkých analogií, patrně odpovídá symbolickému znázornění evangelisty Matouše. Výzdobný reliéf se v kontextu středověké kamnářské tvorby vyznačuje nadprůměrně kvalitním výtvarným zpracováním (způsob ztvárnění oděvu), jež se stylově hlásí do závěru gotické produkce.11) Motiv uplatněn na jednom kachli. 4) Český lev (obr. 2: 4). Přestože se z celého motivu uchoval jen drobný fragment čelní vyhřívací stěny s částí hlavy zvířete, je jeho určení nepochybné. Při srovnání s analogiemi prozrazuje lva celkové pojednání hlavy, vyplazený jazyk i hříva. Námět patří k nejběžnějším ukázkám výzdobných reliéfů středověkých kachlů.12) Motiv uplatněn na jednom kachli. 5) Růžice (obr. 2: 3). Symetricky koncipované, bohatě ztvárněné okvětní lístky jsou doplněny čtyřmi šišticemi. Způsobem pojednání výzdoby náleží kachel do široké skupiny výrobků závěru středověké kamnářské produkce, pro kterou jsou vegetabilní dekory příznačné.13) Motiv uplatněn minimálně na dvou kachlích. 6) Neurčitelný motiv. Z výzdoby čelní vyhřívací stěny se dochoval pouze malý fragment, na němž je patrná zdvojená okrajová lišta. Motiv uplatněn na jednom kachli.

42

Římsové kachle 1) Profilace (obr. 2: 6, 7). Hladká čelní vyhřívací stěna je vertikálně rozdělena masivním oblounem, oboustranně vymezeným výžlabky, které při podélných hranách přecházejí v úzké lišty. Způsob pojednání výzdoby náleží do přechodného období mezi pozdně středověkou (hluboké vyžlabení) a raně novověkou (hladká stěna) kamnářskou tvorbou.14) Motiv uplatněn na čtyřech kachlích: dva výrobky s obdélnou čelní vyhřívací stěnou (obr. 2: 6), dva s čtvercovou (obr. 2: 7).

Poznámky k dataci a výzdobě kachlů Vzhledem k nejednoznačným nálezovým okolnostem nelze určit, zda pojednávané kachle příslušely témuž otopnému zařízení, by se tato možnost zdá být pravděpodobná. Důvodně alespoň můžeme předpokládat, že artefakty byly ze „živé“ kultury vyjmuty v jednom časovém okamžiku. K chronologickému vymezení této události poslouží výrobky se stylově nejmladší reliéfní výzdobou: výžlabkové římsové exempláře a základní kachle s motivem růžice a evangelisty Matouše. Datace uvedených jedinců, jež zjevně náležejí do závěru gotické kamnářské tvorby, spadá nejdříve patrně někam do sklonku 15. století, přičemž její horní časovou mez lze jen volně včlenit do pokročilé první poloviny následujícího věku.15) Tomuto zařazení rovněž odpovídá charakter kuchyňské a stolní keramiky ze spodní části zásypu studny (viz výše). Časové určení doby výroby kadlubů stylově málo vyhraněných kachlů s náměty husitského vojska se pohybuje v širším intervalu, jehož spodní hranice sahá hlouběji


Obr. 4: Rakovník, čp. 110. Komory základních kachlů (kresebně částečně rekonstruováno): 1–4 – boční pohledy. Mělký (miskovitý) nádobkový kachel (kresebně částečně rekonstruováno): 5. Římsový kachel čtvercového formátu: 6 (kresba J. Kypta).

43


Obr. 5: Rakovník, čp. 110. Hluboké nádobkové kachle (kresebně částečně rekonstruováno): 1, 2 (kresba J. Kypta).

k polovině 15. století. Podstatný je však jejich společný výskyt s výše uvedenými pozdně gotickými výrobky, které s vysokou mírou pravděpodobnosti napovídají o užití těchto motivů na stěnách kamnového tělesa v průběhu jagellonského období. Takováto možnost chronologického zařazení kachlů s danými motivy je v současné době ojedinělá, nebo u analogických, dosud publikovaných exemplářů, které se v různých muzejních sbírkách ocitly takřka výlučně jako starší akvizice, potřebné datační opory postrádáme.16) Jestliže jsme v úvodu článku zmiňovali lákavou možnost postihnout na základě charakteru výzdoby aplikované na čelních stěnách kachlů ideové postoje dávných objednavatelů kamen, pak tuto nabídku u studovaného souboru předně skýtají exempláře s motivy husitského vojska.17) Ne náhodou věnovala těmto výrobkům, jež náležejí k specifickým rysům kamnářské tvorby pozdně středověkého Českého království, pozornost již celá řada badatelů.18) Zjevná je vazba užitých námětů ke kališnickému prostředí, kde se z pochopitelných důvodů silně formoval odkaz a vazba na slavné doby husitských válek.19) Patrně nejčastějším hmotným dokladem utrakvistickými komunitami bohatě rozvíjené tradice jsou právě komorové kachle, na nichž se kromě různě ztvárněných husitských oddílů uplatňují i jiné, stejně výmluvné motivy, jejichž ústředním prvkem se často stával kalich, jenž se ocitl v rukou andělů, kazatele nebo třeba na korouhvi praporce, třímaného sv. Václavem.20) Kachle se mohly

44

stát rovněž prostředkem pro vyjádření velmi radikálních postojů, jak o tom svědčí nápis na unikátním exempláři z hradu Rabí, který hrubě hanobí papežskou autoritu a současně poskytl místo pro zvěčnění jména zhotovitele matrice.21) Nejen výzdobou na stěnách kamen demonstrovali utrakvisté svou konfesi, ke stejnému účelu zajisté často posloužila nástěnná malba a patrně v masové míře dřevoryty, takováto vyobrazení se ale dodnes dochovala mnohem vzácněji než kachlové reliéfy.22) Zapomenout bychom neměli ani na nároky druhé velké skupiny obyvatel království dvojího lidu – katolíky, jejichž postoje rovněž našly své zhmotnění ve výzdobě kachlů. K této kategorii ale v současnosti přidělujeme výrazně menší počet ukázek tvorby kamnářů. Vrátit se opět můžeme k námětu husitských bojovníků, tentokrát ovšem zachycených pod pařáty gryfů, tolik vzdálených motivům hrdých válečníků.23) Ztotožnění poražených válečníků s husity nasvědčuje charakteristická zbroj. Některé motivy zřejmě můžeme přisoudit objednavatelům z obou stran. Konfesijně nevyhraněná, avšak vrchovatě hanobící, byla znázornění zoomorfizovaných falešných kazatelů, jež dobře odrážejí vzájemné znesváření náboženských stran.24) Posuzované série motivů zastoupených v hromadných souborech kachlů naznačují, že jednotlivé náměty naplňovaly významové poselství také jako nedílná součást celkové kompozice výzdoby kamen, a to pravděpodobně ve schématech protikladů, velmi oblíbených v pozdním středověku.25)


Obr. 6: Rakovník, čp. 110. Torza uvažovaného kouřovodu: 1, 2 – na pravém artefaktu jsou dobře patrné zbytky zahlazené omazávky (foto Z. Neustupný).

Rakovnické příklady husitských námětů poskytují nejen velmi vítané datační vodítko, ale také zmnožují dosud známý počet dokladů dané skupiny, jejichž sociální kontext můžeme blíže charakterizovat, by jen málo určitým rámcem městského prostředí pravděpodobně jagellonského období. Podotkněme, že s obdobnými vyobrazeními, jejichž výtvarná kvalita se nemění, se setkáváme v lokalitách, které reprezentují sociálně pestrou škálu sídel. Vyjmenovat můžeme výstavné hrady, královská města, venkovské tvrze či třeba lesní samotu.26)

Pozůstatky kouřovodu a srovnání s analogickými artefakty Do kategorie ojedinělých nálezů náležejí torza keramických rour, jež považujeme za pozůstatek kouřovodu (obr. 6). Uvedené interpretaci nasvědčuje především zakouření vnitřních stěn některých z těchto prvků, by oproti komorovým i nádobkovým kachlům výrazně méně intenzivní. U více fragmentů však stopy kouře neshledáváme. Metrické parametry můžeme určit pouze v případě jednoho většího torza, slepeného z 8 střepů (obr. 6: 1); zbývající fragmenty (18 kusů) zůstaly vesměs neslepeny. Délka zmíněného torza dosahuje takřka 26 cm, přičemž jedno zakončení roury je kompletně odlomeno. Pravidelný kruhový profil je téměř neměnný a jeho vnější rozměr činí 14,5 cm. Střep,

jehož síla kolísá mezi 0,7 až 1 cm, získal v oxidační atmosféře výpalu světle okrový odstín. Na vnějším povrchu válce ulpívají drobné hrudky kamnářské hlíny. Na vnitřních, slabě zakouřených stěnách je dobře patrné hrubé napojení dvou kusů válců, z nichž byla dochovaná část roury před výpalem slepena. Na vnitřním povrchu válců jsou málo zřetelné vývalky, vzniklé při práci na hrnčířském kruhu. Hrana jednoho ukončení dochované části roury vznikla pravidelným, zjevně záměrným odlámáním již vypáleného válce. Obloučkovitého vykrojení hrany bylo patrně docíleno pomocí kleští. K této úpravě zřejmě došlo při konečné instalaci uvažovaného kouřovodu, při níž kamnář pravděpodobně musel uzpůsobit „standardně“ vyrobený konstrukční prvek specifické situaci konkrétního interiéru. Pravidelně odlámaný konec zřejmě krajní roury byl následně vsazen do mazanicového lůžka snad dřevohliněné části dymníku. Za málo pravděpodobné považujeme jeho přímé napojení na další keramickou součást kouřovodu. Okrajové partie analogických výrobků totiž bývají nálevkovitě rozšířeny, nebo naopak zúženy, což usnadňovalo prodlužování kouřovodu (viz níže). Vzhledem k malé velikosti dalších zlomků keramických rour nelze určit, z kolika kusů pocházejí. Síla jejich střepu, rovněž okrového odstínu, se pohybuje ve stejném rozmezí jako u výše popisovaného torza, vyjma jediného, silného 1,5 cm. Na šesti zlomcích se na vnějších stěnách dochovala omazávka, která je prostoupená otisky rostlinných stvolů a výrazně vypálena

45


(obr. 6: 2). Povrch omazu, silného asi 0,5 cm, byl hrubě zahlazen (na některých fragmentech jsou dobře zřetelné tahy prstů). Vzhledem k tomu, že i na stěnách ostatních pozůstatků rour se dochovaly hrudky hlíny, můžeme hypoteticky předpokládat kompletní omazání kouřovodu, které se na většině střepů nedochovalo. Jestliže počet publikovaných středověkých a raně novověkých kachlů dnes dosáhl takřka nepřehledného množství, pak jiné konstrukční prvky otopných zařízení známe jen z nemnoha lokalit, přičemž jejich celkový seznam výrazně nerozšiřují ani zahraniční analogie.27) Výčet příkladů můžeme uvést pozoruhodnými nálezy, objevenými mimo jiné spolu se skladem kachlů s prořezávanou čelní stěnou v jedné z hrnčíren předměstí Sezimova Ústí, jež zaniklo v roce 1420.28) Jako uzávěr kamen byl označen rozměrný keramický výrobek, skládající se ze dvou částí: kuželovitého (mírně projmutého), oboustranně otevřeného pláště, na jehož užší zakončení navazuje kolenovitě zalomený, poměrně dlouhý válec se zúženým zakončením. S tímto výrobkem snad funkčně souvisela rovněž trubka (s odlišně zformovanými okraji), kterou je možné napojit na válcovitou část uvažovaného krytu. Prezentována byla rovněž kresebná rekonstrukce kamnového tělesa vystavěného z nádobkových kachlů, jehož nástavcová část vrcholila kouřovodem, složeným z výše popsaných keramických prvků. Nověji však byla předestřena odlišná interpretace, která zvláštní sezimoústecké nálezy klade do souvislosti s odvodem kouře ze závěsných osvětlovacích košů.29) Podnětem této pravděpodobné úvahy se staly novověké paralely z venkovského prostředí.30) Etnografové zdokumentovali také další možné využití obdobných keramických prvků, a to jako dymníků nad topeništi, jež sloužila k přípravě jídel.31) Tato otevřená ohniště byla často umístěna v obytných místnostech před ústím pecí, v jejichž plášti se nezřídka uplatňovaly kachle. Zplodiny byly sice mnohem častěji jímány pomocí poměrně masivních dřevohliněných dymníků, avšak z nich pak byly často odváděny prostřednictvím omazaných trubic. Nelze si tedy nevzpomenout na omazávku rakovnických rour. S těmito analogiemi však vstupujeme do interiérů polodymných jizeb, které se např. ve venkovských oblastech Karpat vyskytovaly ještě v polovině minulého století.32) Dané soustavy topeniš se ale zdráháme, možná jen zatím, vztahovat k vybavení městských domů pozdně středověkých českých zemí.33) Patrně nejstarším předpokládaným dokladem kouřovodu jsou nálezy keramických válců s nálevkovitě utvářenými okraji, které byly objeveny spolu s bohatou kolekcí archaických nádobkových kachlů ve slezské Vratislavi.34) Tato kolekce je datována již do druhé poloviny 13. století. Sezimoústeckému exempláři roury je blízký artefakt ze slovenské Liptovské Mary, který byl nalezen v destrukci kamen. Početný soubor komorových, nádobkových i baňkových kachlů, volně zařazených do pozdního středověku, doplňuje větší torzo dutého, uvnitř silně zakouřeného keramického válce, jehož ukončení jsou odlišně formována, což patrně souvisí s možností napojení prvku na další díly kouřovodu.35) Při výzkumu raně novověké sklárny u středočeské vsi Broumy (okres Beroun) byly získány mimo jiné jak četné komorové a nádobkové kachle, tak i dobře rekonstruovatelné součásti kouřovodu.36) Keramickou desku, z obou stran otevřený kryt zvonovitého tvaru a minimálně pět rour považují autoři publikace za díly konstrukce, jež sloužila k odvodu kouře z nástavcové části kamnového tělesa. Prezentována byla rovněž kresebná rekonstrukce uvažované podoby otopného zařízení. Soubor je datován podle stylového rozboru výzdoby kachlů i na základě písemných pramenů do počátku 17. století. Torzo kouřovodu bylo získáno také při odkryvu areálu sklárny na katastru obce Pockau, ležící na saské straně Krušných hor.37) Tento exemplář je možné poměrně bezpečně zařadit na základě nálezového kontextu do druhé poloviny 15. století.

46

Interpretace výše uvedených artefaktů, registrovaných v týchž nálezových kontextech jako destrukce provozovaných kamen, může být jednoznačná jen zdánlivě. I v těchto případech nelze vyloučit jejich účel ve spojitosti s odvodem dýmu ze závěsných osvětlovacích košů, nebo ty mohly být v obytných místnostech často umístěny v blízkosti kamen, jak nás poučují novověké ikonografické prameny. S hypotézou spojující výše uvedené prvky s odtahem dýmu z otopných zařízení se také málo slučuje charakter tepelného režimu kamnového tělesa. Nedávno J. Škabrada upozornil na skutečnost, že kamna s přímo napojeným dymníkem by se sice rychle ohřála, avšak jejich tepelně-akumulační kvality by se současně velmi snížily, nebo teplý vzduch by jimi rychle protahoval. Mnohem efektivnější způsob provozování kamen nabízela varianta, kdy je průduch k odkouření umístěn přímo nad přikládacím otvorem. Ne náhodou proto dané řešení minimálně v novověku zcela převládlo.38) Běžný výskyt kamen s přikládacími a odtahovými otvory umístěnými nad sebou můžeme důvodně předpokládat i ve středověku a v časném novověku. Nasvědčují tomu jak dobová vyobrazení, tak i některé nové objevy učiněné při stavebněhistorických průzkumech.39) Zároveň však musíme hypoteticky uvažovat o nestandardních formách odkouření kachlových kamen, které mohly být vynuceny nemožností zbudovat vně obytné místnosti obslužný prostor završený dřevohliněným či zděným dymníkem. Tímto způsobem bychom zároveň mohli vysvětlit malou četnost dokladů keramických kouřovodů. Také lze vzpomenout kontext nálezů kouřovodů z prostředí skláren. Zdejší stavení sloužila pouze k dočasnému přebývání, proto mohly být zplodiny z příslušných otopných těles odváděny pomocí konstrukčně méně náročnějších zařízení. V našich obecných úvahách mají v neposlední řadě nezanedbatelnou váhu hromadné soubory kachlů, jejichž valná část není doprovázena nálezy kouřovodů.40) Avšak ne neopodstatněně lze oponovat, že těmto málo „atraktivním“ artefaktům nebyla dosud věnována v nezřídka jen předběžných studiích a zprávách náležitá pozornost.41) Jejich počet tak může v budoucnu výrazně narůst. V této souvislosti lze také poukázat na naprostou – pokud je nám známo – absenci hmotných dokladů kamnovců datovatelných do 15. a 16. století, by jejich běžnou existenci minimálně v časném novověku prokazují hojné zmínky v písemných pramenech a dobová vyobrazení.42) I tyto prvky tedy nejsou v souborech z archeologických výzkumů rozpoznávány. Výčet analogií pozůstatků rakovnického kouřovodu můžeme zakončit doklady keramických rour, objevených jako součásti destrukcí otopných těles při výzkumech hradu Náměš na Hané a kartuzie v Dolanech u Olomouce.43) Zánik obou lokalit je shodně kladen do 1. poloviny 15. století. Při interpretaci zde nalezených rour se však patrně dotýkáme odlišného funkčního kontextu, než jaký zvažujeme u výše uvedených příkladů. Morfologie i metrické parametry těchto artefaktů jsou takřka totožné: zhruba 60 cm dlouhé válce s průměrem kolem 15 cm jsou jen nepatrně projmuté a oboustranně shodně zakončené ovalenými, mírně vyhnutými okraji. Podstatný je údaj, že stopy zakouření nejsou patrné uvnitř rour, nýbrž překvapivě na jejich vnějším povrchu. Uvedená skutečnost vedla k nastolení interpretační představy, že tyto zvláštní konstrukční prvky přispívaly k efektivnějšímu vyhřívání obytné místnosti: otevřená zakončení rour měla být osazena v plášti otopného tělesa, přičemž v jejich střední části, umístěné uvnitř tělesa kamen, by se měl ohřívat vzduch, který by proudil do světnice. By tato rekonstrukční varianta je poněkud krkolomná, nepostrádá jistou dávku odůvodněnosti. Danému konstrukčnímu řešení by napovídal shodný způsob zakončení rour, avšak nelze pominout, že jejich délka je poměrně krátká, pokud by oba konce byly zabudovány v protilehlých stěnách kamnového tělesa, jehož příslušná část by musela být velmi subtilní. Porovnáváme-li tyto artefakty


s pozůstatky uvažovaného rakovnického kouřovodu, můžeme uvést čtyři shodné rysy: obdobný průměr rour; zakončení válců se nerozšiřují ani nezužují; okraje patrně nejsou uzpůsobeny k napojení obdobných konstrukčních částí; stopy zakouření na vnějším povrchu rakovnických ukázek se sice neprojevují, avšak jejich absenci je možné vysvětlit zakrytím pláště válců mazanicovou bandáží, která se ve fragmentární podobě dochovala na několika střepech (na zbývajících patrně kompletně odpadla). Vypálená mazanicová vrstva tudíž také v případě rakovnických válců dokládá působení ohně zvnějšku. Nelze však určit, zda k vypálení omazávky došlo během primárního užití rour, nebo až třeba během požáru domu. První možnost lze např. vysvětlit jako izolaci keramických trubek před přímým působením ohně, čímž by se patrně zabránilo oprýskávání jejich vnějších pláš ů. Zároveň ale shledáváme jeden podstatný rozdíl: rakovnické roury jsou zakouřeny také zevnitř, by velmi slabě a ne všechny fragmenty. Analogie z Náměště a Dolan tedy neposkytly potřebnou oporu k interpretaci námi pojednávaných nálezů.

Závěr Datace do závěru 15. století či do první třetiny následujícího věku a nálezový kontext prezentovaných pozdně středověkých kachlů v prostředí komorního města, které v jagellonském období nepochybně prosperovalo, nijak nepřekvapuje.44) Již delší dobu je známo, že ve druhé polovině 15. století se kachlová kamna stala běžnou součástí obytných místností měš anských domů, což bylo doloženo ve více lokalitách.45) Bohužel rakovnický nálezový soubor mnoho nevypovídá o konstrukč-

ním provedení otopného(-ých) zařízení, poskytl však cennou datační oporu pro slohově nevyhraněné kachlové reliéfy s husitskou tématikou. Pravděpodobnému určení doby užití kachlů dobře odpovídá zařazení Rakovníka mezi města podobojí na Klaudyánově mapě Čech z roku 1518.46) Motivy s husitskou tématikou potvrzují mnohokrát zopakované konstatování, že výzdoba kamen představovala výtečný způsob proklamace společenských postojů a náboženského přesvědčení. Jednotlivé kachlové reliéfy nesly jak sdělení konkrétního motivu, tak jejich celková skladba na kamnových stěnách byla patrně často projevem určitého záměru, což se nejvýmluvněji odráží ve výskytu protikladných námětů, ale i tematicky shodných zobrazení, jak rovněž napovídají rakovnické ukázky. Dosud však jen spíše něco tušíme o významu tzv. tezí a antitezí. Naše další poznání významu ikonografie kachlů se proto nebude odvíjet od evidence nových variant dnes známých motivů, ale hlavní měrou od interpretace výzdobného rejstříku hromadných souborů kachlů, které byly původně užity společně. Bezpochyby pozoruhodnou součástí rakovnického souboru jsou torza kouřovodu, by jeho interpretace zůstává nejasná. Bu souvisí s odvodem dýmu ze závěsného osvětlovacího zařízení, nebo se jedná o doklad patrně nestandardního odkouření kachlových kamen, které mohlo být vynuceno nemožností zbudovat vně obytné místnosti obslužný prostor završený dřevohliněným či zděným dymníkem. Vysvětlit také neumíme, proč na vnitřních stěnách některých fragmentů keramických rour stopy působení kouře nejsou patrné. Mezi neobvyklé výrobky lze zařadit rozříznutím půlené římsové kachle či kachel s červeným nátěrem.

POZNÁMKY 1.

2.

3.

4. 5.

6.

7.

Markantním příkladem jsou dosud publikované nálezy z prostředí venkovských sídel drobné šlechty, jež vesměs náleží mezi starší muzejní akvizice (srov. V. Brych, Hmotná kultura středověké tvrze v Čechách, in: Kol., Encyklopedie českých tvrzí. I. díl. A–J. Praha 1998, s. LXXIV–LXXIX). Mimořádný interpretační potenciál takovýchto souborů mnohostranně nastínil R. Krajíc, Středověká kachlová kamna v Táboře (Archeologický výzkum v Křížkově ulici čp. 28). Tábor 1997. Soubor předběžně (s drobnými nepřesnostmi) publikovaly K. Blažková – J. Lomecká, Záchranné archeologické výzkumy pozdně středověké hrnčířské pece a studny v Rakovníku, Archeologie ve středních Čechách 10, 2006, s. 913–916. K okolnostem a průběhu výzkumu podrobněji K. Blažková – J. Lomecká, o. c. v pozn. 3. Reprezentativní výběr nádob zveřejnily K. Blažková – J. Lomecká, o. c. v pozn. 3. I když vývoj středověké a časně novověké keramiky na Rakovnicku nebyl dosud detailněji charakterizován a postrádáme regionální datační opory, můžeme časové zařazení souboru rámcově určit na základě zjevné vazby zdejšího zboží ke geograficky širšímu výrobnímu okruhu severozápadních Čech. Možnost srovnání tak poskytuje např. nedávno stanovená chronologie mostecké keramiky (J. Klápště, Svědectví artefaktů, in: J. Klápště (ed.), Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226). Mediaevalia archaeologica 4. Praha – Most 2002, k pozdně středověkému období s. 21). Oxidačně pálené komorové kachle s černě natřenými čelními vyhřívacími stěnami jsou zastoupeny v nálezovém souboru z táborského domu čp. 28 (R. Krajíc, o. c. v pozn. 2, s. 153). Počet a tvar otvorů lze určit u čtyř komor, které se dochovaly takřka kompletně či z podstatné části. Kachel s motivem Jana Žižky: na boku při heraldicky pravé straně výzdobného motivu kruhový otvor o průměru kolem 1,5 cm, opačná strana komory zůstala plná, shora i zdola (těsně u styku s čelní vyhřívací stěnou) se uplatňují drobnější obdélné průrazy o rozměrech přibližně 1 × 0,5 cm,

8.

9.

které vnikly pomocí dlouhého tenkého předmětu, jímž hrnčíř prorazil současně obě protilehlé strany, jak je patrné z otisku, jenž předmět zanechal na rubu čelní vyhřívací stěny. Kachel s motivem pěších bojovníků: na boku při heraldicky levé straně výzdobného motivu nepravidelný kruhový otvor o průměru přibližně 1,5 cm (obr. 4: 1), opačná strana pláště zůstala plná, shora i zdola stejné otvory jako u předešlého exempláře (obr. 3: 1; 4: 2). Kachel s motivem evangelisty Matouše: boční strany pláště v místech napojení čelní stěny proraženy drobnými kruhovými otvory o průměru kolem 0,5 až 0,7 cm (obr. 4: 3), spodní strana plná, horní odlomená. Kachel s motivem růžice (nelze určit orientaci námětu): u kompletně dochovaného pláště se uplatňuje jen jeden oválný otvor o velikosti 1,5 × 1 cm (obr. 3: 2; 4: 4). Tyto nevelké otvory se např. uplatňovaly na kachlích nalezených ve vsi Svaté Pole na Příbramsku (R. Korený – J. Kypta – J. Šulc, Pozdně gotické a renesanční kachle ze Svatého Pole. Příspěvek k poznání hmotné kultury venkovské fary, Archeologie ve středních Čechách 7, 2003, s. 719). Analogické výzdobné motivy registrujeme takřka výlučně v českých lokalitách (např. V. Brych, Kachle doby gotické, renesanční a raně barokní. Výběrový katalog Národního muzea v Praze. Praha 2004, s. 125; Z. Hazlbauer, Krása středověkých kamen. Odraz náboženských idejí v českém uměleckém řemesle. Praha 1998, s. 206; J. Kouba, Středověké kachle s husitskými bojovníky, Časopis Národního muzea 135, 1966, s. 25–34; Č. Pavlík – M. Vitanovský, Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ikonografický atlas reliéfů na kachlích gotiky a renesance. Praha 2004, s. 243–244; J. Richterová, Středověké kachle. Praha 1982, tab. 55; M. Zápotocký, Katalog středověké keramiky severočeského Polabí. Výzkumy v Čechách – supplementum. Praha 1979, obr. 50). Výjimku, která z tohoto geograficky uzavřeného rámce vystupuje, představuje kachel z jihomoravských Dambořic (D. Menoušková, Málo známá kolekce reliéfně zdobených pozdně středověkých kachlů z Dambořic, Slovácko 44, 2002, s. 198).

47


10. Do detailu shodný motiv nese kachel nalezený údajně v Praze, jenž byl vyroben ze shodné matrice, nebo pomocí jejího druhotného otisku jako prezentovaný rakovnický exemplář (V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 123). Celou řadu více či méně obdobných námětů publikovali Z. Hazlbauer, o. c. v pozn. 9, s. 204; J. Kouba, o. c. v pozn. 9; R. Krajíc, Středověké kamnářství. Výzdobné motivy na gotických kachlích z Táborska. Tábor 2005, s. 144–145; Č. Pavlík – M. Vitanovský, o. c. v pozn. 9, s. 586; J. Richterová, o. c. v pozn. 9, tab. 55. 11. Kachle z hradu Křivoklát zveřejnili T. Durdík – Z. Hazlbauer, Komorové kachle ze severovýchodního kouta nádvoří horního hradu na Křivoklátě, Castellologica bohemica 10, 2006, s. 286–288. O analogických námětech podrobněji pojednal Z. Hazlbauer, o. c. v pozn. 9, s. 135–136. Další ukázky uvádějí V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 78 (tento autor při klasifikaci motivu také uvedl alternativní, hypotetickou klasifikaci námětu – zobrazení archanděla Michaela); V. Brych – D. Stehlíková – J. Žegklitz, Pražské kachle doby gotické a renesanční. Katalog výstavy. Praha 1990, s. 47; A. Hejna, Zjiš ovací výzkum na hradě Dívčí Kámen, o. Mříč, okres Český Krumlov, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 3, 1986, s. 147; R. Krajíc, o. c. v pozn. 10, s. 58–59; Č. Pavlík – M. Vitanovský, o. c. v pozn. 9, s. 207; J. Richterová, o. c. v pozn. 9, tab. 40. 12. Z dnes již takřka nepřeberného množství známých kachlů se znázorněním českého lva odkazujeme alespoň na exempláře, které publikují Č. Pavlík – M. Vitanovský, o. c. v pozn. 9, s. 265–268. 13. Téměř shodný motiv z hradu Týřov zveřejnili Č. Pavlík – M. Vitanovský, o. c. v pozn. 9, s. 306, kteří zároveň shromáždili celou řadu obdobných kachlových reliéfů. Poněkud jednodušeji jsou ztvárněny shodně pojednané růžice na kachlích z hradů Radyně (J. Orna, Gotické a renesanční kachle ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni. Plzeň 2005, s. 178) a Koš álov (M. Zápotocký, o. c. v pozn. 9, obr. 60). Ve fragmentární podobě známe daný motiv v kolekcích ze starších nálezů z Rakovníka (Z. Hazlbauer, Gotické a renesanční kachle okresu Rakovník, Památky středních Čech 6, 1993, s. 21) a z výzkumu městské parcely v Mostě (J. Klápště, o. c. v pozn. 5, s. 377). 14. Početné ukázky římsových výžlabkových kachlů publikují Č. Pavlík – M. Vitanovský, o. c. v pozn. 9, s. 313–314. Rakovnickému exempláři je blízký především kachel uvedený v citované práci pod katalogovým číslem 1308. Další velmi analogický výrobek prezentuje V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 204. 15. K dataci pozdně gotických výžlabkových římsových kachlů se vyjádřil zejména J. Žegklitz, Pozdně gotické kachle se jmény hrnčířů, Archeologické rozhledy 39, 1987, s. 655–672. 16. O výskytu kachlů s husitskými motivy v poděbradském a jagellonském období důvodně uvažuje na základě širších historických souvislostí V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 20. Viz též pozn. 22. 17. U některých motivů bojovníků s charakteristickou jednoduchou výzbrojí a výstrojí bývá naopak na základě přítomnosti kříže na korouhvi či štítě uvažováno o zpodobení oddílu křižáků, znázorněných jako protiklad husitů (V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 19; F. Šmahel, Archeologické doklady středověké duchovní kultury, Archaeologia historica 15, 1990, s. 302–303). 18. Bez nároku na úplnost lze uvést alespoň studie, jejichž autory jsou Z. Hazlbauer, o. c. v pozn. 9, s. 202–208; J. Kouba, o. c. v pozn. 9, B. Matějka, Kamna z poloviny 15. století s vyobrazením husitských bojovníků a jejich vozů, Památky archeologické 18, 1898–1899, s. 259–264. 19. Náboženské poměry pozdně středověkých českých zemí vykreslil v širokém kontextu J. Macek, Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, o husitské tradici rozvíjené kališníky zvl. s. 80–85. 20. Kalich se stal jedním z nejvýznamnějších distinktivních znaků utrakvismu (srov. M. Bartlová, Ikonografie kalicha, symbolu husitství, in: Husitský Tábor. Supplementum 1. Tábor 2001, s. 453–487). Konkrétní ukázky vyobrazení kalicha na kachlových reliéfech publikují např. Z. Hazlbauer, o. c. v pozn. 9, s. 213, 214, 216; J. Frolík, Kachle Chrudimska. Chrudim 2003, s. 46, 49; J. Fröhlich – V. Simota, Dvě jihočeská gotická kamnová akroteria s vyobrazením kalicha, Muzejní a vlastivědná práce 43, Časopis Společnosti přátel starožitností 113, 2005, s. 221–224; R. Krajíc, o. c. v pozn. 10, s. 146–149. 21. T. Durdík – J. Holeček, Signovaný kachel z hradu Rábí, Archeologické rozhledy 28, 1976, s. 433–435. 22. Např. fresky (dnes bohužel zaniklé) na táborském domě čp. 16 znázorňovaly husitské bojovníky obdobným způsobem jako kachlové reliéfy. V této souvislosti je důležitá datace maleb do závěru první třetiny 16. století (F. Šmahel, Dějiny Tábora I. – 2. Do roku

48

23.

24.

25.

26.

27.

28.

29. 30.

31.

32.

33.

34. 35.

1452. Tábor 1990, obr. 137–140). Vyobrazení neporazitelného hejtmana zdobila domy v Praze či Kutné Hoře a patrně také i v jiných městech (J. Čarek, Z dějin staroměstských domů, Pražský sborník historický 14, 1981, s. 12–13; J. Macek, o. c. v pozn. 19, s. 83). Známé vyobrazení Žižky s tábory na jednom z dřevorytů České kroniky z roku 1510 publikuje např. V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 20. Uvedená vyobrazení jsou rovněž pádnými indiciemi, jež podporují úvahy o zařazení kachlů s obdobnými náměty do jagellonského období. Právě dřevoryty se mohly stát vzorem pro řezače kachlových kadlubů. Tyto dosud vzácné motivy registrujme na hradech Týřov a Karlštejn (T. Durdík, Hrad Týřov. Praha 2001, s. 21; V. Nekuda – K. Reichertová, Středověká keramika v Čechách a na Moravě. Praha 1968, tab. XLI: 8). Symbolickou náplň motivu dobře vystihl Z. Smetánka, Ad lupum predicantem. Reliéf pozdně gotického kachle jako historický pramen, Archeologické rozhledy 35, 1983, s. 316–326. Širší geografický rozptyl kachlových reliéfů s tímto námětem a jeho historické kořeny poté dále ozřejmil Z. Měřínský, Interum „ad lupum predicantem“, in: J. Kubková a kol. (eds.), Život v archeologii středověku. Praha 1997, s. 459–466. Otázky protikladů v kolekcích kachlových reliéfů se podrobněji dotkli R. Krajíc, o. c. v pozn. 2, zvl. s. 125; J. Smetana – F. Gabriel, Středověké kachle z hradu Helfenburku, Archaeologia historica 13, 1988, s. 545–560. Hradní prostředí příznačně zastupují exempláře z Lichnice a Lipnice nad Sázavou, jež se v pozdním středověku staly součástí majetků mocných, utrakvisticky smýšlejících Trčků z Lípy (V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 124–125). Města jsou reprezentována nálezy z pražského souměstí a Litoměřic, nechybí ani Tábor (V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 123; J. Richterová, o. c. v pozn. 9, tab. 55, R. Krajíc, o. c. v pozn. 10, s. 143–145; M. Zápotocký, o. c. v pozn. 9, tab 50: 1). Doklady ze středočeských vsí Psáře a Otradovice přísluší sídlům drobné šlechty (V. Brych, o. c. v pozn. 9, s. 124–125). Kachel objevený na vrchu Malý Blaník poblíž Vlašimi je provázen pozoruhodným topografickým kontextem osamoceně situovaného, neopevněného zaniklého sídla, jehož polohu dnes prozrazuje nenápadný reliéfní útvar (T. Durdík, Velký a Malý Blaník očima archeologa, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 30, 1990, s. 14). Námi shromážděné doklady kouřovodů zajisté nesestavují úplný přehled, což se týká především zahraničních příkladů. Celkovou představu o malé četnosti výskytu těchto prvků však další dosud publikované analogie asi příliš nezmění. Z. Hazlbauer – P. Chotěbor, Stavební rekonstrukce dvou vrcholně gotických kamen ze Sezimova Ústí, Archaeologia historica 15, 1990, s. 361–383. J. Škabrada, Konstrukce historických staveb. Praha 2003, s. 265. Hmotné i ikonografické prameny shromáždil L. Skružný, Keramické dymníky zvané „kochy“, „kozuby“, „krby“, „krbečky“ a „sopouchy“ v ikonografickém materiálu Chebského muzea v Chebu a ve sbírkových fondech českých a moravských muzeí, Archaeologia historica 16, 1991, s. 305–321; týž, Keramické dymníky zvané „kochy“, „košky“, „kozuby“, „krby“, „krbečky“ a „sopouchy“ v ikonografickém materiálu Chebského muzea v Chebu a ve sbírkových fondech moravských, slovenských i českých muzeí, Sborník Chebského muzea 1998, 1999, s. 139–159. Pozoruhodný příklad publikoval J. Vydra, udová architektúra na Slovensku. Bratislava 1958, s. 167. S jinou zajímavou ukázkou seznamuje R. Bednárik, Hmotná kultúra slovenského udu, in: Kol., Slovenská vlastiveda. Bratislava 1943, s. 152. Instruktivní příklady zachytil svými výtečnými fotografiemi V. Mencl, Lidová architektura v Československu. Praha 1980, s. 339, 340, 410, 415. Rovněž mimořádně cenný snímek publikují L. Skružný – J. Špaček, Vývoj kachlových kamen ve svědectví ikonografického materiálu a národopisných paralel, Archaeologia historica 27, 2002, s. 547. Naopak ve venkovském prostředí bychom mohli toto řešení předpokládat. Obdobně koncipované soustavy pecí a ohniš odhalily archeologické odkryvy domů jihomoravských vsí Mstěnice (R. Nekuda – V. Nekuda, Mstěnice 2. Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Dům a dvůr ve středověké vesnici. Brno 1997, s. 56) a Pfaffenschlag (V. Nekuda, Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic. Brno 1975, s. 89). O konkrétním způsobu odvodu dýmu z jizeb však můžeme jen spekulovat. Zánik obou sídel je kladen do 15. století. K. Dymek, Średniowieczne i renesansowe kafle śląskie. Wrocław 1995, s. 40, 240. J. Hoššo, Neskorogotická kach ová pec z Liptovskej Mary, Archaeologia historica 7, 1982, s. 501, 503.


36. J. Žegklitz – Z. Hazlbauer – P. Chotěbor, Pokus o rekonstrukci kachlových kamen ze zaniklé renesanční sklárny v Broumech, Archeologické rozhledy 44, 1992, s. 94–108. 37. E. Černá, Eine mittelalterliche Glashütte bei Pockau im Erzgebirge, Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 37, 1995, s. 194. 38. J. Škabrada, o. c. v pozn. 29, s. 264–265. 39. Dymníkové konstrukce scházejí na mnohačetných vyobrazeních kachlových kamen ze závěru středověku, jejichž instruktivní konvolut shromáždil Z. Hazlbauer, Dobová znázornění rozličných kachlových kamen s přihlédnutím k jejich zřízení v různých místnostech stavebních objektů, Svorník 1, 2003, s. 169–186. Na několika stavbách ze 14. a 15. století byly rozpoznány stopy či fyzické pozůstatky dymníků a sopouchů, jimiž byly odváděny zplodiny z prostoru, jenž sloužil k obsluze ve světnici umístěných kamen. Dobře posuzovatelné, vesměs nedávno zjištěné nálezové situace z prostředí sídel urozených či majetných stavebníků prezentují J. Anderle, Hrad Kašperk, Průzkumy památek XII, č. 1, 2005, s. 55, 58; P. Chotěbor, Rekonstrukce obytné místnosti tvrze v Sudkově Dole, Archaeologia historica 15, 1990, s. 217–222; M. Rykl, Příklady vytápění na stavbách 14. století, Svorník 1, 2003, s. 101–127; M. Rykl – J. Beránek, Výstavný středověký dům čp. 234/I v Praze na Starém Městě, Průzkumy památek XIII, č. 1, 2006, s. 15. 40. Předně lze uvést důležitý nálezový soubor konstrukčních částí pozdně středověkých kamen z táborského domu čp. 28, mezi nimiž pozůstatky kouřovodu neshledáváme (R. Krajíc, o. c. v pozn. 2). Jistě mimořádný význam by připadl ucelené publikaci pozůstatků čtyř kachlových kamen, nalezených přímo v destrukci příslušné stavby – roku 1422 zaniklého manského domu na Křivoklátě. O tomto bezpochyby unikátním objevu dosud jen stručně referuje T. Durdík, Kachlová kamna z manského domu na Křivoklátě, Svorník 1, 2003, s. 187–194. 41. Např. teprve nedávno byly jako konstrukční součásti kachlových kamen rozpoznány poloválcové či segmentově prohnuté keramické prvky, které jsou dnes známy již z několika lokalit. Výčet dokladů těchto artefaktů dosud nejasného účelu uvedli J. Kypta – J. Šulc, Kachle ze dvora Votelež u Kouřimi. Ke kultuře bydlení v hospodář-

42.

43.

44.

45.

46.

ském dvoře na přelomu středověku a raného novověku, Památky středních Čech 20/2, 2006, zvl. s. 8. K dobové ikonografii srov. např. Z. Hazlbauer, o. c. v pozn. 39, s. 183. Jako kamnovce bývají označovány zvláštní nádoby s vysokým tělem, jehož horizontální přůřez je výrazně protáhlý a současně nápadně úzký. Tvarem se tyto velmi vzácné artefakty ale výrazně odlišují od novověkých paralel, což nutí k obezřetnosti při interpretaci jejich funkce. Tuto nádobu (datovanou do počátku 16. století) publikují A. Tarasiński – P. Nocuń, Badania archeologiczno-architektoniczne zamku w Chudowie, województwo Śląskie, in: Badania archeologiczne na Górnym Śląsku i ziemiach pogranicznych w latach 2001–2002 (Archeologické výzkumy v Horním Slezsku a na jeho pomezí v letech 2001–2002), Katowice 2004, s. 249. Obdobný výrobek, který pochází z hradu Preitenstein nedaleko městečka Nečtiny, je vystaven v expozici Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Nálezy představila M. Tymonová, Kachlová kamna z Náměště na Hané, Archaeologia historica 28, 2003, zvl. s. 584–585. Autorka jako možné analogie uvádí rovněž nálezy z tvrze v zaniklé jihomoravské vsi Konůvky. Základní rysy středověkého vývoje Rakovníka vystihl V. Razím, Náčrt dějin Rakovníka. Od počátku dějin města do roku 1526, in: Kol., Kniha o Rakovníku. Rakovník 2002, s. 41–44. Ucelenější rekonstrukci pozdně středověkého kamnového tělesa umožnil nálezový soubor z již vícekrát zmíněného táborského domu čp. 28 (R. Krajíc, o. c. v pozn. 2). Kulturu bydlení v pozdně středověkém městě lokálního významu dobře odrážejí početnější nálezy kachlů z blízkého Nového Strašecí (Z. Hazlbauer, Historická kachlová kamna a bohaté nálezy jejich pozůstatků v Novém Strašecí, okres Rakovník. Praha 1992; K. Tomková – Z. Hazlbauer, Pozdně gotické kachle z Nového Strašecí, in: Z. Smetánka – J. Žegklitz (eds.), Studies in Postmediaeval Archaeology. Prague 1990, s. 297–306). J. Petráň, Stavovské království a jeho kultura v Čechách (1471–1526), in: Kol., Pozdně gotické umění v Čechách (1471–1526). Praha 1985, s. 56.

Spätgotische Kacheln aus Rakovník/Rakonitz (Fundkollektion aus der Parzelle des Hauses Konskr.-Nr. 110) Der Gegenstand der vorgelegten Studie ist die Präsentation der spätgotischen Kacheln, die während der archäologischen Untersuchung des Rückenteiles der Parzelle des Bürgerhauses in Rakovník, das einen Bestandteil der Bebauung des Platzes bildet, gefunden wurden. Die Kollektion besteht, außer anderem, aus einigen fast kompleten Gefäß- und Blattkacheln, man kann doch nicht feststellen, ob die Funde zu der gleichen Heizeinrichtung gehörten. Der Stilanalyse und dem Fundkontext nach kann man die Kollektion in den Abschluss des 15. oder in das erste Drittel des 16. Jahrhunderts datieren. Die Entdeckung der spätmittelalterlichen Kacheln in dem Milieu einer Kammerstadt, die im Jagellonenzeitraum zweifellos prosperierte, ist nicht überraschend. Es ist schon längere Zeit bekannt, dass in der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts Kachelöfen zum geläufigen Bestandteil der Wohnräume der Bürgerhäuser wurden. Es spricht, leider, die Fundkollektion von Rakovník nicht viel über die Konstruktionsdurchführung der Heizeinrichtung (-en), sie hat jedoch eine wertvolle Datierungsstütze für die stilistisch nicht ausgeprägte Kachelreliefs mit der Hussitenthematik (Abb. 2: 1,2) geboten. Die wahrscheinliche Bestimmung der Zeit des Gebrauchs der präsentierten Kacheln in die Jagellonenepoche entspricht gut der zeitgenössischen Einreihung von Rakovník unter Städte mit der Kommunion unter beiderlei Gestalt. Motive mit der Hussitenthematik bestätigen gut die vielmals wiederholte Konstatierung, dass die Verzierung der Öfen eine ausgezeichnete Art der Proklamation der gesellschaftlichen Stellungen und der Glaubensüberzeugung darstellte. In die Kategorie der vereinzelten Funde gehören die Torsos der keramischen Röhren, die wir für einen Überrest des Rauchkanals (Abb. 6) halten. Der angeführten Interpretation entspricht vor allem das Verräuchern der Innenwände dieser Elemente, wenn auch im Vergleich mit Blatt- und Gefäßkacheln markant weniger intensiv. Die Bindung des bedachten Rauchkanals an die Ofenkonstruktion ist nicht deutlich. Auf Grund des Vergleichs mit wenigen analogischen Funden kann man mehrere Interpretationslösungen aussprechen. Keramische Röhren hängen entweder mit der Ableitung des Rauches aus

der hängenden Beleuchtungseinrichtung zusammen oder es handelt sich um einen Beleg eines offensichtlich nicht standarden Abrauchens des Kachelofens mit Hilfe des Rauchkanals, der an den Gipfelteil des Heizkörpers angeschlossen ist. Die angeführte Art der Lösung des Ofenbetriebes konnte durch die Unmöglichkeit, einen Bedienungsraum mit einem holztönernen oder gemauerten Rauchabzug außerhalb des Wohnraumes zu errichten, erzwungen werden. Mehrere Indizien und konkrete Belege zeugen von der Tatsache, dass schon im späten Mittelalter Ofenkörper gebaut wurden, deren Öffnung zum Abrauchen über die Anlegeöffnung platziert wurde. Abb. 1: Rakovník/Rakonitz. Situation der Stadt auf dem sog. kaiserlichen Abdruck der Karte des stabilen Katasters aus dem Jahre 1841. Mit dem Pfeil ist der Hof bezeichnet, wo die Kollektion der behandelten Kacheln entdeckt wurde. Abb. 2: Rakovník, Konskr.-Nr. 110. Verzierungsmotive der GrundBlattkacheln: 1–5. Verzierungsmotive der Gesims-Blattkacheln: 6, 7 (Foto Z. Neustupný). Abb. 3: Rakovník, Konskr.-Nr. 110. Rümpfe der Grundkacheln: 1, 2 – Seitenansichten. Gefäßkachel: 3 – Seitenansicht, es sind die Umrisse des Verräucherns gut sichtlich. Gesimskachel des Quadratformats: 4 – Ansicht der unteren oder oberen Seite des Rumpfes (Foto Z. Neustupný). Abb. 4: Rakovník, Konskr.-Nr. 110. Rümpfe der Grundkacheln (zeichnerisch teilweise rekonstruiert): 1 – 4 Seitenansichten. Flache (Schüssel-) Gefäßkachel (zeichnerisch teilweise rekonstruiert): 5. Gesimskachel des quadratischen Formats: 6 (Zeichnung J. Kypta). Abb. 5: Rakovník, Konskr.-Nr. 110. Tiefe Gefäßkacheln (zeichnerisch teilweise rekonstruiert): 1, 2 (Zeichnung J. Kypta). Abb. 6: Rakovník, Konskr.-Nr. 110. Torsos des bedachten Rauchkanals: 1, 2 – auf dem rechten Artefakt sind Reste des geglätteten Verschmierung gut sichtlich (Foto Z. Neustupný). (Übersetzung J. Kroupová)

49


NÁLEZ STŘEDOVĚKÝCH SRUBOVÝCH KONSTRUKCÍ V ČÁSLAVI Středověkým měš anským domům bylo ve 2. polovině 20. století věnováno poměrně dost odborného zájmu. Vedle souborné studie V. Mencla1) lze připomenout ucelenou a velmi systematickou studii F. Haase.2) Objemným dílem jsou podrobné průzkumy jednotlivých historických měst, vedené pražským pracovištěm SÚRPMO.3) Tyto průzkumy byly prováděné v době, kdy většina domů byla ve státním vlastnictví, a tedy volně přístupná. Stavebněhistorické průzkumy měst sledovaly především pozůstatky středověké zástavby a menší zájem projevovaly pro mladší fáze výstavby města. Vzhledem k jejich mimořádnému rozsahu je jasné, že postihly zejména celkový charakter měš anské architektury a řadu hodnotných nálezů ponechaly na pozdější dobu. Celková obnova domu čp. 101 v Čáslavi poskytla příležitost k podrobnějšímu studiu čáslavské měš anské architektury. Dům stojí v jihovýchodní části náměstí s méně výraznou zástavbou. Většinou jsou zachovány úzké středověké parcely, domy mají střechy s hřebenem kolmým k průčelí, které jsou do náměstí ukončeny valbou. V dosavadních průzkumových pracích4) stojí tato část náměstí poněkud na okraji zájmu, nutno však na druhou stranu připomenout, že dům čp. 101 představuje výjimku, nebo hřebínková klenba vstupních prostorů s ozdobným svorníkem zaujala již A. Birnbaumovou. Dům čp. 101 měl v novější historii do značné míry smůlu, přestože byl prohlášen za nemovitou kulturní památku. Někdy v 80. letech 20. století byl mimořádně necitlivým způsobem

Karel Kibic ml.

Obr. 1: Čáslav (okres Kutná Hora), výsek z plánu stabilního katastru domu z roku 1839 s vyznačením polohy sledovaných objektů.

Obr. 2: Čáslav, Willenbergovo vyobrazení města z roku 1602 ukazuje severozápadní a severovýchodní stranu náměstí. Je zřejmé, že řada měšanských domů na severovýchodní straně náměstí byla dřevěná.

50

Karel Kibic ml., Nález středověkých srubových konstrukcí v Čáslavi

Obr. 3: Čáslav, dům čp. 101, uliční pohled (všechny snímky autor).

Obr. 4: Čáslav, dvorní průčelí domu čp. 101 se dřevěnou pavlačí.

sanován přední sklep. Na konci 90. let pak úprava podkrovního prostoru radikálně změnila starobylou střechu do náměstí. Ani zmíněná celková obnova domu v roce 2006 nezačala příznivě. Jen nález dřevěných stěn odradil projektanty od návrhu vybourat větší část konstrukcí patra, které mělo původně být adaptováno pro obchodní využití. Záměr přestavby zkomplikoval navíc nález dřevěné stěny v přízemí. Na základě jednání se zástupcem NPÚ pak došlo k určitým korekcím projektu, by ne dostačujícím. Následně prováděná operativní dokumentace objektu tyto konstrukce díky dendroanalýze zařadila do 1. poloviny 16. století,5) což zvýšilo hodnotu dřevěných prvků v očích majitelů domu. Středověké srubové místnosti jsou v hojném počtu dochovány v sousední Kutné Hoře, v Čáslavi však až dosud známy nebyly. Jak se ale zdá, nepůjde o ojedinělý případ. Hned v následujících měsících byla srubová konstrukce zaznamenána v domě čp. 106, další dřevěné stěny údajně existují v domě čp. 2 vedle radnice. Zmíněné nálezy byly podnětem k podrobnějšímu průzkumu dvou domů na jihovýchodní straně náměstí, jehož výsledek je předložen v následujícím příspěvku. Podélná osa obou domů jde ve směru severozápad – jihovýchod, pro zjednodušení však budou domy popisovány, jako by jejich čelní stěna do náměstí byla orientovaná k severu.

Čáslav, dům čp. 101 na Žižkově náměstí Dům je součástí řadové zástavby na jihozápadní straně náměstí a stojí na úzké parcele kolmé k náměstí. Dům má poměrně jednoduché základní dispoziční schéma. V přední části přízemí dělí dvě místnosti s křížovými hřebínkovými klenbami dodatečná užší stěna se starobylým nápisem. Podle ustoupení uliční čáry a polohy sklepů lze soudit, že dispozice domu měla původně podloubí.6) Vstupní síň přes celou šířku domu na levé straně volně přecházela do plochostropého středního prostoru se schodištěm do patra, ze kterého vybíhá úzká chodba do dvora. Ta obchází dřevěnou stěnu zadního prostoru přízemí, rozděleného další příčkou na dvě komory. I tyto prostory jsou plochostropé. Na pravé straně navazuje na vstupní síň „černá kuchyně“ s valenou klenbou, jíž se prochází do zadní části přízemí.7) Pozoruhodná je nezvykle široká střední dělící stěna domu. Drobná prostora uvnitř této zdi mohla sloužit jako původní vstup do černé kuchyně. V síle střední zdi ještě prochází schodiště do sklepa, jehož současná podoba však vznikla dodatečnou úpravou. Po schodišti vstoupíme do střední síně patra, ze které vychází úzká chodba na dvorní pavlač, obepínající zadní srubovou komoru. Dispozice patra do značné míry kopíruje půdorys přízemí, na střední síň navazuje jediná klenutá místnost patra,

51


Obr. 5: Čáslav, dům čp. 101, půdorys přízemí a patra s předpokládaným časovým zařazením a s vyznačení dřevěných konstrukcí v zadní části domu. Křížkovaně renesanční fáze (40. léta 16. století), řídce křížkovaně pozdější renesanční fáze (zřejmě počátek 17. století), šrafovaně pozdně barokní stavební etapa (80. a 90. léta 18. století), tečkovaně nerozlišované úpravy 19. a 1. poloviny 20. století (s použitím zaměření J. Vaníčka zpracoval autor).

52


opět zřejmě černá kuchyně. Uliční část dispozice tvoří dvě obytné místnosti oddělené od střední síně a od sebe navzájem užší zdí, resp. příčkou. Úprava této části dispozice zřejmě souvisí s rozdělením patra na dvě samostatné bytové jednotky, provedeným snad někdy po polovině 19. století. Vstupní síň domu dělí asi 40 cm silná ze se starobyle působícími nápisy. Řádky s latinskými texty psanými gotickou minuskulí či německé texty psané švabachem představují nejčastěji domovní požehnání.8) Po částečném sejmutí omítek bylo zřejmé, že cihelná ze byla pod klenbu vezděna dodatečně. V její zadní části byl patrný zazděný průchod. Původní vstupní síň tedy zabírala celou šířku domu a byla zaklenuta dvěma poli křížové klenby s vytaženými hřebínky. V západní části bývalé síně je zachován ozdobný svorník se štukovým pletencem, který zaujal již A. Birnbaumovou. V západní obvodové stěně síně byl při stavebních pracích odhalen úzký výklenek se segmentovým záklenkem.

Obr. 6: Čáslav, dům čp. 101, vstupní síň domu s pohledem ke schodišti.

Obr. 7: Čáslav, dům čp. 101, vstupní síň od schodiště.

Obr. 8: Čáslav, dům čp. 101, nápisové pole na dělící stěně původní široké vstupní síně.

53


Obr. 10: Čáslav, dům čp. 101, pohled na hrotitý portál ze vstupní šíje sklepa.

Obr. 9: Čáslav, dům čp. 101, půdorys sklepů (s využitím zaměření J. Vaníčka zpracoval autor).

Dnešní široký vstup do „černé kuchyně“ má segmentový cihelný záklenek, který jistě vznikl dodatečným rozšířením staršího otvoru. Vybourání zadní stěny černé kuchyně je zcela novodobé, na plánu ve starém soupisu je značená plná ze. Naproti tomu renesanční původ vykazuje široká střední stěna. Do ní je vloženo jednak schodiště do sklepa, jednak drobná komora s novější cihelnou segmentovou klenbou. Její ostění z „kuchyně“ se jeví jako původní, kromě horní části otvoru s cihelnou klenbičkou, naproti tomu rozšířená vnitřní část, přístupná také ze střední síně, zřejmě vznikla dodatečnou úpravou. Prostora mohla vzniknout na místě původní pece, případně nějakého bočního prostoru „kuchyně“. Do „černé kuchyně“ částečně zasahuje omítaný rub klenby schodiště do sklepa, nad kterým je zhruba 1,2 m široký dodatečně zazděný otvor se segmentovým cihelným záklenkem. Může být pozůstatkem otopného zařízení, spíš ale souvisí s konstrukcí klenby nad schodištěm, která v těchto místech uskakuje.

54

Sklepní prostory jsou mimořádně důležité pro pochopení historie a fungování domu.9) Pouze ve sklepech se zachovaly části starších, gotických konstrukcí. Především jde o kamenné hrotité ostění portálu, jímž se vchází do severní místnosti sklepa. Část přiléhající vstupní šíje má hrotitou kamennou klenbu. Křížový půdorys vstupních šíjí se schodištěm působí starobylým dojmem a hypoteticky lze řadit do renesanční etapy, by schodiště samotné vykazuje známky mladších úprav. Stěny jsou ze smíšeného zdiva s převahou kamene, valené klenby jsou cihelné. Starší však může být jižní místnost sklepa, která neváže na půdorys přízemí. Obvodové stěny jsou z kamenného zdiva, starobyle působí zejména hrotitý kamenný pas uprostřed místnosti, na který po obou stranách navazuje pozdější cihelná valená klenba. Nika v severní stěně místnosti naznačuje vstup do odlišně uspořádané střední části sklepa, kde se jistě nacházelo původní gotické schodiště. O severní místnosti sklepa, zakryté cementovými omítkami, nelze říci nic určitějšího. Má segmentovou klenbu a směrem do náměstí z ní vybíhá chodba se schodištěm, která ústila ke studni ve středním prostoru náměstí.10) Jak již bylo zmíněno, nejvýznamnějším nálezem učiněným na kulturní památce byly dřevěné konstrukce stěn přízemí a patra. Podle již zmíněné dendroanalýzy byly roubené stěny patra vyrobeny ze dřeva káceného v letech 1543–1544 a dřevěná stěna přízemí je zřejmě starší. Stěny přízemí a patra se od sebe značně liší. Konstrukce stěny přízemí mezi chodbou a zadní komorou je dřevěná rámová s pěti dřevěnými sloupy, které jsou od sebe vzdáleny cca 2 m (kromě dvou severních sloupků). Sloupky mají na bocích drážku, do níž jsou vodorovně zasouvány širší fošny. Ty jsou značně poškozeny červotočem. Konstrukce stěny má výplňový charakter a byla zřejmě volena s ohledem na polohu na klenbě sklepa. Sloupky spočívají na dřevěném trámu, kotveném do obvodových stěn. Nahoře jsou sloupky čepovány do mohutného dřevěného průvlaku, opět samonosného, osazeného na obvodové a střední nosné zdi. Rámová stěna v přízemí jednoznačně pochází z původní renesanční výstavby.11) Na vnější straně stěny byly dvě vrstvy hliněné omítky s příměsí slámy. První vrstva omazávky pokryla výplně stěn mezi sloupky, které zůstaly patrné. Druhá vrstva zakryla i sloupky. Stropní trámy nad zadní částí domu vynášejí celkem tři dřevěné průvlaky, z nichž krajní je situovaný u západní obvodové stěny. Některé stropní trámy jdou přes celou šířku zadní části domu. Rozteč trámů činí cca 1 m, trámy na obou krajích jsou výrazně širší. Dva trámy byly dendrologicky datovány do 80. let 18. století, nelze však vyloučit, že některé zbylé trámy jsou renesanční.12)


Obr. 11: Čáslav, dům čp. 101, dřevěná rámová stěna přízemí, pohled ke vstupu na pavlač.

Obr. 12: Čáslav, dům čp. 101, příčný řez krovem a podélný řez s pohledem na západní obvodovou stěnu domu (s použitím zaměření J. Vaníčka zpracoval autor).

55


Obr. 14: Čáslav, dům čp. 101, vnější nároží srubu po sejmutí omítek.

Obr. 13: Čáslav, dům čp. 101, detail schodiště do patra.

Obr. 15: Čáslav, dům čp. 101, pohled k severovýchodnímu nároží srubové komory, vlevo přiléhá černá kuchyně.

Zajímavý stavební detail je patrný ve východní obvodové stěně domu. Ta je po celé své délce pročleněná 30–40 cm hlubokými nikami. Zatímco nika ve vstupní síni je ukončená hrotitě a je dimenzovaná na výšku klenby, další tři niky jsou přes dvě patra. Původní předpoklad odlišného patrování komunikačních prostor domu se nepotvrdil, protože ostění některých nik na sebe nenavazují. Lze se domnívat, že důvodem nik s půlkruhovými záklenky v patře byla statika domu, resp. ohledy na starší a konstrukčně nejistou dělící ze mezi měš anskými domy. Nutno však připomenout, že hrotitá nika ve vstupní síni vykazuje i estetické kvality. Výplň vnitřní strany nik je z cihel, oproti ostatním renesančním stěnám domu, které jsou zděny z kamenného zdiva s příměsí cihel. Schodiště do patra má trámové schodnice, dřevěné stupně a kryté podstupnice. Přiléhá k nice ve východní obvodové stěně domu, která se v patře rozšiřuje. Nároží při výstupu schodiště do střední síně patra vymezuje subtilní dřevěný sloupek s ozdobným okosem hran. Náběhy okosení začínají nad předpokládanou úrovní zábradlí. Dlaby na boku sloupku, odpovídající dřevěné příčce podél schodiš ového prostoru, mají pozdější původ. Srubová komora v zadní části patra je dochována pouze částečně. Rozměry místnosti, předělené dodatečně příčkou, činí 6 × 7,3 m, dnešní podhled stropu je ve výšce 3,0 m nad

podlahou. Bez porušení je zachovaná východní stěna srubu z kuláčů, částečně hraněných jen na vnější straně. Na vnitřní straně byly kuláče kromě východní stěny částečně zachované na straně severní až ke stěně černé kuchyně a částečně na jižní straně do dvora. Nehraněné trámy měly na vnitřní straně stopy očazení a bílého vápenného nátěru a teprve dodatečně byly pokryty dvěma vrstvami hliněné omazávky. První v podstatě překryla spáry, teprve druhá byla souvislá. Poblíž severovýchodního nároží jsou ve východní srubové stěně čtyři dlaby ve tvaru čtvercových kapes. Tři z nich jsou ve výšce cca 1,65 m, jedna je o něco výš, takřka pod stropem. Není jasné, zda jsou původní či dodatečné a sporný je i jejich účel. Pozoruhodná byla čelní stěna srubu do dvora. Stěna byla během rekonstrukce svévolně odbourána. Je to škoda, protože části dřevěné stěny byly zachovány a mohly poskytnout informace o charakteru místnosti. Zachována zůstala jen krátká levá část stěny, která končila cca 55 cm od kouta, pouze spodní a horní trám byly delší. Ukončení většiny trámů bylo staršího data. Pozoruhodným detailem je čep, souvisle vystupující z čela druhého až sedmého kuláče, na který zřejmě navazovala drážka v trámovém ostění otvoru. Nízká poloha nesvědčí pro okno, třebaže hypotéza pyramidálního uspořádání původních otvorů je lákavá. Spíš šlo o nějaká dvířka na pavlač. Pozoruhodné je, že horní trám, dlouhý cca 1,3 m končil stejným čepem, což by nasvědčovalo dvěma oknům pod

56


Obr. 16: Čáslav, dům čp. 101, východní stěna srubu se zachovanou částí dvorní stěny.

Obr. 17: Čáslav, dům čp. 101, konstrukce krovu.

stropem. Z jižní stěny byly před demolicí evidentně zachovány dva horní trámy, patrné před zahájením rozebírání stěny – odpovídají jim též kapsy v západní obvodové stěně. Zbytek dřevěné stěny byl též patrný uprostřed stěny po odbourání cihelné příčky. Rovněž na vnější straně srubu do chodby byla otlučena hliněná omazávka, aby se objevily částečně hraněné trámy, mechová vycpávka spár a odshora nabíjené dřevěné kolíčky, sloužící zřejmě od počátku k uchycení omítky. Krásným detailem byly rybinové spoje na severovýchodním nároží (na jihovýchodním nároží byly překryty stěnou). Do zářezů v posledním trámu byl osazen dnešní pozdně barokní strop místnosti, strop nad chodbou byl položený o trám výše a svědčil o pokračování roubené stěny. Strop místnosti byl vyroben z jedlového a smrkového dřeva, káceného v 80. letech 18. století.13) Dnešní úroveň stropu souvisí s pozdně barokní přestavbou domu, původní výška místnosti byla vyšší. Za pozornost stojí mírné uhýbání horních trámů roubených stěn směrem dovnitř místnosti, které bylo dobře patrné na severovýchodním nároží. Svědčí pro oblý náběh stropu místnosti. Původní srub zřejmě obepínal všechny čtyři stěny místnosti. Dnešní západní stěna místnosti je ze smíšeného zdiva. Pozůstatkem srubu jsou zřejmě dva nálezy. Při dvorní stěně, nevysoko nad podlahou, běží cca 20 cm pod lícem západní stěny kuláč, který lze sledovat v délce cca 0,5 m (další zdivo nebylo odbouráváno). Další kuláč je zachován nad stropními trámy, leží na nich před vnějším lícem stěny. Protože nemá žádné konstrukční opodstatnění, snad jde též o kuláč trámové stěny, která mohla v těchto místech vybíhat dovnitř místnosti. Západní stěnu „srubové“ komory tak řadíme do pozdně barokní stavební etapy. Smíšené cihlokamenné zdivo má téměř jednolitý charakter, osazení stropních trámů se jeví současné se stěnou. Vzhledem k síle zdiva kolem 50 cm se nezdá, že jde o přizdívku k zachované vnitřní části stěny. Dva stropní trámy jsou podepřeny zazděným průvlakem, další trám podpírá dřevěný sloupek na celou výšku stěny. Důvodem dodatečného podepření je zřejmě nedostatečná šířka zdiva, respektující původní srubovou stěnu. Cihelný roznášecí oblouk nevysoko nad podlahou v pravé části stěny má zřejmě také statické důvody. Navazující cihelná stěna černé kuchyně je poměrně mladá a zřejmě souvisí až s vložením tahového komína do kouta černé kuchyně někdy v průběhu 19. století. Stěna je lépe patrná z vnitřní strany. Kamenný, cca 60 cm vysoký sokl může mít starý původ. Dnešní vstup do „srubové“ místnosti patra, široký 95 cm, má trámový překlad, jehož přesah na levé straně spolu

se spárou ve zdivu naznačuje, že otvor měl být širší. I ten ale byl vsazen do širšího otvoru s obloukovým záklenkem, sahajícím pod vrchol klenby, kupodivu ale respektující kamennou podezdívku. Otvor byl dodatečně zazděný cihlami a jeho záklenek se uplatňuje i na vnější straně. Je možné, že původně šlo o rozměrný výklenek ve stěně černé kuchyně. Svědčil by pro to starší kamenný sokl, stejně jako nejasná situace na vnější straně. Zajímavá je rovněž východní a severní stěna kuchyně. Typický je kamenný sokl, který na severní straně sahá do výšky zhruba 1 m a na východní straně ještě výš. Východní stěna černé kuchyně je uprostřed probraná přes 2 m širokým otvorem se segmentovým záklenkem, který porušil dva starší otvory po jeho stranách. Výška pravého otvoru činila zhruba 1,2 m, levý otvor byl vyšší a mohl sloužit jako vstup. Otvor vpravo může být pozůstatkem otopného zařízení, by představa tělesa pece ve schodiš ové síni poněkud udivuje. Valená klenba kuchyně má neforemný tvar, patrný nejvíce v severovýchodním koutě. Poněkud odlišný náběh cihelné klenby se stopami očazení může být pozůstatkem dymníku. V severní čelní stěně kuchyně je cca 1,45 m od nároží patrná spára, počínající na kamenném soklu a sahající do výšky 2,6 m, kde dovnitř stěny zabíhala omítaná šikmá stěna mezi spárou a zmíněným nárožím. Absence záklenku a šikmé horní ukončení niky mohlo též souviset s dymníkem. Úroveň parapetu odpovídá poloze kuchyňské lavice. Přezdívky v sousedství spáry souvisejí s umístěním tahového komína. Západní stěna černé kuchyně je kromě severního kouta jednolitá, na kamenné zdivo ve spodní partii dosedá cihelná klenba. Poněkud odpudivý vzhled dnešní střechy snadno odvede pozornost od skutečnosti, že jde o jednu z mála zachovaných barokních střech v Čáslavi. Tyto střechy s hřebenem kolmým k uliční čáře měly na čelní straně k náměstí valbu s mansardovou úpravu. Úprava náměstí provedená po požárech v 60. letech 18. století byla téměř jednotná, dobře ji zachycuje rytina podle V. Morstadta z roku 1811 (viz obrázek na zadní straně obálky).14) Krov domu čp. 101 dovoluje sledovat charakteristické znaky této úpravy. Mansardová římsa střechy měla estetický smysl a neobíhala celý obvod, nýbrž jen čelní stranu střechy. Konstrukčně se jednalo o mansardu nepravou. Hambalky v čele domu jsou mírně protaženy před krokve a začepovány do trámové mansardové římsy. Jednoduchá konstrukce krovu má jeden hambalek spojený s krokvemi na rybinu. Krov nemá vazné trámy, krokve jsou pouze osedlány na pozednice, jež jsou příčně spojeny jen na několika místech. Příčné tlaky krovu vyrovnávaly střechy sousedních domů. Krov byl určen pro lehkou

57


krytinu z dřevěného šindele. Dendroanalýza datuje výstavbu krovu do 90. let 18. století.15) Ze stejné doby zřejmě pochází jen částečně dochovaná dvorní pavlač. Zajímavostí jistě je kamenný žlab při střeše domu čp. 100, který odváděl vodu ze střech směrem k náměstí. Přechod střechy ke kamennému žlabu byl řešen pomocí výraznějších námětků. Podrobný průzkum domu tak spolu s dendroanalýzou dovoluje poměrně přesné zařazení jeho konstrukcí, by nebyla provedena archívní rešerše. Výstavbu převážné části domu datuje dendrodatace dřevěných stěn přízemí i patra do 40. let 16. století. Starší gotický původ má část dispozice sklepa (partie v okolí hrotitého portálu a zřejmě i části zadního prostoru). Velmi časně lze s ohledem na nápis s gotickým písmem hodnotit i dělící ze vstupní síně přízemí, chybou snad nebude zařazení na počátek 17. století. Do jaké míry v té době došlo k úpravám sousedních prostorů, lze těžko soudit. Druhou významnou přestavbu domu datuje další výsledek dendroanalýzy do 80.–90. let 18. století. Je pravděpodobné, že v baroku došlo k odbourání loubí.16) Pokud nastalo rozebrání loubí, musela být podstatným způsobem upravena čelní část domu, zejména v patře. Pozdní baroko také otevřelo „černou kuchyni“ v přízemí, pokud se tak nestalo již někdy dříve. Podstatným způsobem upravilo černou kuchyni patra. Přilehlý srub byl částečně rozebrán, zejména na západní straně. Zadní prostory přízemí i patra byly nově zastropeny. Z barokní přestavby pochází krov i dvorní pavlač. Další úpravy domu proběhly v 19. století, kdy bylo patro upraveno pro dvě samostatné bytové jednotky se společným hygienickým zázemím na pavlači. Někdy v 1. polovině 20. století bylo upraveno dvorní průčelí domu. Zřejmě velmi mladý původ má probourání zadní stěny „černé kuchyně“ v přízemí. Dům čp. 101 má tak poměrně dobře čitelnou renesanční síňovou dispozici. Vstupní síň přízemí sahala přes celou šířku domu a měla méně obvyklý půdorys tvaru L. Schodiště stojí zřejmě na svém původním místě v prodloužení vstupní síně. Velmi rané předělení vstupní síně stěnou zřejmě souvisí se snahou jasněji vymezit obchodní, případně výrobní prostory. Mladší úpravy se více dotkly 1. patra domu. Srub v zadní části dispozice, dendroanalýzou datovaný do 40. let 16. století, spolu se sousední černou kuchyní dává alespoň částečnou představu o renesanční podobě patra. Cenné jsou samozřejmě nejenom renesanční části domu, ale i stopy barokní přestavby a úprav v 19. století. V nejnovější historii měl dům smůlu na mimořádně nešetrné zásahy, které bohužel v českém prostředí nejsou výjimkou. I dnešní obnova se zdá být zbytečně razantní, na druhé straně však poskytla příležitost k podrobnému průzkumu domu. Je na místě připomenout použitou formu operativního průzkumu a dokumentace, která se může pružně přizpůsobit potřebám investora a zejména potřebám samotné kulturní památky.17) V určitých celkově komplikovaných případech18) může v případě zájmu zpracovatele do jisté míry suplovat standardní stavebněhistorický průzkum.

Obr. 18: Čáslav, průčelí domu čp. 106 z náměstí.

Čáslav, dům čp. 106 na Žižkově náměstí Dům čp. 106 stojí na téže straně náměstí a svojí hmotou se podobá předchozímu měš anskému domu, snad s tím rozdílem, že jeho střecha je do náměstí ochuzena o charakteristickou mansardu. Důvodem k návštěvě domu byly rozsáhlé statickou poruchy vyvolané poklesem střední zdi, stojící zřejmě na zasypaných sklepech. Dům byl již někdy v 70. letech staticky sanován, ovšem neodborným způsobem, bez poznání příčiny poruch. Při letmém průzkumu domu bylo na základě rozhovoru s majiteli zjištěno, že i on má na zadní straně patra roubenou místnost.

58

Obr. 19: Čáslav, dvorní průčelí domu čp. 106 s pavlačí.


Obr. 20: Čáslav, dům čp. 106, půdorys přízemí a patra s vyznačením možného rozsahu dřevěné konstrukce (zaměření K. Kibic ml.).

Místní šetření poukázalo na nutnost rozsáhlejšího statického zajištění domu. Pokud k němu dojde, bude pak možné podrobnější zkoumání konstrukcí domu. Současný průzkum byl orientační, nicméně i stručná informace o jeho výsledku se v souvislosti s domem čp. 101 jeví jako důležitá. Prozatím nebyla provedena dendrochronologie, hypoteticky však předpokládáme renesanční stáří roubené konstrukce. Původní dispozice obou domů se mohla do určité míry podobat, dům čp. 106 však prošel podstatnou klasicistní přestavbou a z jeho původní podoby je zachováno jen torzo. Dřevěná komora patra však klasicistní být nemůže, z čehož plyne, že musí stát i určitá část starých konstrukcí přízemí.

Dispozice přízemí domu je poměrně jednoduchá. V levé části prochází přes celý dům chodba, z větší části zaklenutá plackovými klenbami, pouze při výstupu schodiště je plochý omítaný strop. Předek pravé části dispozice je zaklenutý dvěma širokými plackovými klenbami, zadní část je plochostropá. Úzký prostor uprostřed pravé části dispozice byl teprve nedávno vymezen cihelnými příčkami. Na dvorním průčelí se uplatňuje otevřená dřevěná pavlač, jejíž přízemí má trámový zaklopený strop se dvěma podélně položenými trámy. Napravo je situováno přístupové schodiště do sklepa, přičemž nevelký sklep je situován pod částí zadní místnosti přízemí. Má valenou klenbu a jeho stáří je sporné. V čelní stěně naproti schodišti má

59


niku zazděného vstupu do zasypané střední části. Střední sklep byl zřejmě rozsáhlejší a jak již bylo zmíněno, lze předpokládat, že současná střední ze stojí bez náležitého založení na jeho zásypu. Uliční část dispozice patra je rozdělena na dvě místnosti širokou zdí. Ve střední části dispozice vystupuje schodiště z přízemí do mírně širšího středního prostoru. Střed pravé části dispozice vznikl zřejmě přestavbou černé kuchyně a je dnes od sousedních prostorů oddělen jen 30 cm širokými zdmi. Zadní pravou část dispozice zabírá široká komora, která je podle informace majitele domu roubená z trámů. Původní velikost a rozsah zachování roubené komory lze zjistit až při případné budoucí opravě. Několik trámů je patrných z pavlače, v místech schodiště do půdního prostoru. Oproti domu čp. 101 je roubená komora podstatně menší. Krov domu je jednoduchý hambalkový, opět bez vazných trámů, s výraznými námětky. Hambalky jsou s krokvemi spojeny na rybinu. Nelze vyloučit, že i tato střecha byla do náměstí ukončena mansardou. I tento krov může být pozdně barokní, jak by naznačovaly rybinové spoje. Byly zmíněny značné statické poruchy domu, které se objevují zejména na střední podélné nosné zdi a v přiléhajících zdech příčných. Poškozeny jsou stropy nad přízemím, kupodivu ale ne stropy nad patrem, jejichž trámy zřejmě leží přes celou šířku domu. Poruchy se též zcela vyhýbají konstrukci krovu. Při sanaci domu bude zřejmě třeba nově založit střední ze, což by mohlo přinést informaci o charakteru středověkých sklepů a případně o starší fázi dispozice přízemí. Současná dispozice domu vznikla zřejmě při razantní klasicistní přestavbě a je pro čáslavské měš anské domy rovněž příznačná. Původní podoba dispozice domu tak zůstává otázkou. Vzhledem k menší hloubce dispozice se zdá, že původní dům neměl loubí. Zřejmě byl řešen jako hloubkový trojtrakt se širokou vstupní síní, dobře si lze představit klenuté černé kuchyně v obou podlažích. Při klasicistní přestavbě byl zrušen špatně využitelný prostor vstupní síně a na maximální míru byly rozšířeny obchodní, případně výrobní prostory, takže na levém boku domu byl ponechán jen úzký průchod do dvora se schodištěm. Naproti tomu v patře zůstal zachován byt majitele, nedošlo k jeho rozdělení. Komerční stránka věci měla zřejmě přednost před dlouhodobější životností domu. S výsledkem chybného založení střední zdi dům od té doby zápasí až po dnešek. Nelze vyloučit, že dům dosud stojí pouze díky stabilním dělícím zdem při sousedních objektech.

Obr. 21: Čáslav, dům čp. 106, vstupní chodba se schodištěm.

Pro představu o renesanční podobě městské zástavby je důležité Willenbergovo zobrazení města z roku 1601, na kterém je vedle strany náměstí s radnicí dobře patrná i severovýchodní strana, kterou zásahy 20. století do značné míry zpustošily. Je zřejmé, že řada z patrových domů, které zde v renesanci stály, byla dřevěná. Celodřevěné objekty lze pak odlišit od kamenných domů se samostatnou srubovou místností, jaké se hojně vyskytují v sousední Kutné Hoře.19) Do jaké kategorie spadaly domy čp. 101 a 106, lze vzhledem k omezené míře dochování těžko soudit. Rozsáhlejší použití dřeva samozřejmě možné je, zvláště u domu čp. 101 se však přece jen zdá, že cílem bylo vytvořit samostatnou obytnou místnost s vyšším obytným standardem.20)

POZNÁMKY 1. 2. 3.

4. 5. 6.

60

V. Mencl, Měš anský dům českého středověku, Zprávy památkové péče XIII, 1953/6, s. 161–192. F. Haas, Český měš anský dům pozdní gotiky a renesance, Sborník vysokého učení technického v Brně, 1964 / 2–3, s. 97–134. V Čáslavi stavebněhistorický průzkum města (D. Líbal a kol., Analytický stavebně historický průzkum. Praha 1955) navázal na poměrně podrobný popis v rámci starého soupisu památek (A. Birnbaumová, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Čáslavském. Praha 1929). Viz pozn. 3. J. Kyncl – dendrochronologická datace. Pro čáslavské náměstí je charakteristické střídavé předstupování a ustupování uliční čáry, které souvisí s rušením středověkého loubí. Výrazným popudem ke zřizování či k rušení podloubí byly požáry, v dané souvislosti zejména vlna požárů městské zástavby po roce 1760. Pro existenci loubí u domu čp. 101 svědčí sklep, který svou severní místností předstupuje do náměstí.

7.

Označení černá kuchyně zde může být nepřesné, mohlo se jednat o výrobní prostor jiného charakteru, využívající otevřený oheň. 8. Podrobnější popis nápisů in: A. Birnbaumová, o. c. v pozn. 3, s. 131–132. 9. Sklepními prostory se podrobněji zabývá příspěvek J. Starého v tomto čísle Památek středních Čech. 10. Odhalení přístupové chodby ke studni je výsledkem průzkumu čáslavského podzemí, který v posledních letech provádí Včela čáslavská, viz pozn. 9. 11. Jediný datovaný prvek roubení v přízemí domu pochází ze stromu káceného někdy po roce 1537. Vzhledem k tomu, že se na tomto prvku nepodařilo odebrat pouze okrajovou vrstvu dřeva silnou maximálně 1 cm, lze předpokládat, že i tento prvek může pocházet ze dřeva káceného ve 40. letech 16. století. Sloupek náležící této konstrukci se nepodařilo spolehlivě datovat, viz pozn. 5. 12. Stropní trámy nad přízemím zadní části domu byly vyrobeny z jedlového a smrkového dřeva káceného v letech 1783/84 a 1784/85,


13.

14.

15. 16. 17.

viz pozn. 5). V době dendrodatace byly však přístupné jen druhý a třetí trám od dvorního průčelí domu. Záklopový strop na 1. patrem byl podle dendroanalýzy postaven z jedlového a smrkového dřeva káceného v letech 1784/85 a mezi roky 1780–1788. V letech 1784–1785 byl také kácen smrk, ze kterého bylo vyrobeno záklopové prkno stropu nad 1. patrem. Viz pozn. 5. Rytina podle V. Morstadta zobrazuje stranu náměstí s radnicí, děkanský chrám a obě přiléhající fronty domů na náměstí. Jihovýchodní fronta náměstí s domy čp. 101 a 106 na vyobrazení chybí. Rytina přesně zachycuje stav náměstí roku 1812, letopočet však vzbuzuje pochybnost s ohledem na datum Morstadtova narození (1802). Krov domu pochází z jedlového a smrkového dřeva káceného v letech 1789/90 a 1790/91, viz pozn. 5. Viz pozn. 6. K. Kibic. ml., Dům čp. 101 na Žižkově náměstí v Čáslavi, Operativní průzkum a dokumentace domu s dřevěnou konstrukcí při opravě,

prosinec 2006. Nálezová zpráva je uložena v archívu NPÚ, územního odborného pracoviště středních Čechy v Praze; průzkum černých kuchyní v přízemí a v patře bude popsán v samostatné nálezové zprávě. 18. Novým majitelem domu čp. 101 není český občan, při koupi navíc nebyl upozorněn na památkovou ochranu objektu. 19. Ke kutnohorským srubům např. V. Jesenský, Nález srubové místnosti v domě čp. 174 v Kutné hoře, její detaily i typologický význam, Památky středních Čech 8, č. 1, 1994, s. 36–42 nebo J. Muk, Kutná Hora čp. 353, dokumentace srubové komory, SÚRPMO Praha 1982. 20. Průzkum byl proveden v rámci institucionálního výzkumného úkolu „Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracování stavebněhistorických a uměleckohistorických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích“ č. 21301.

Fund der mittelalterlichen Blockbaukonstruktionen in Čáslav/Tschaslau Der Artikel informiert über den interessanten Fund spätmittelalterlicher Blockbaukonstruktionen im Stadtkern von Čáslav. Den Blocbauraum im Stockwerk des Hauses Konskr.-Nr. 101 ergänzt noch eine hölzerne Wand im Erdgeschoss, die ein unterschiedliches Rahmenwerk mit der Bohlenfüllung hat. Beide hölzernen Wände wurden durch die Dendroanalyse in die 40er Jahre des 16. Jahrhunderts datiert. Im Erdgeschoss ist eine Renaissancedisposition des Bürgerhauses mit dem breiten Eingangsraum, der in den mittleren Hausflur mit dem Treppenhaus übergeht und neben dem sich die schwarze Küche befindet, vom größeren Teil sichtbar. Den hinteren Teil der Disposition nimmt vom größeren Teil die hintere Kammer ein, entlag der sich ein schmaler Gang in den Hof befindet. Der Blockbauraum im Stockwerk ist nur teilweise erhalten. Auf der Innenseite des Raumes haben sich unverputzte Rundhölzer geltend gemacht. Die Dendroanalyse der Decken und des Dachstuhles erlaubt einige Bemerkungen zu der weiteren Geschichte des Hauses auszusprechen. Das Renaissancehaus hat sehr wahrscheinlich einen Laubengang gehabt. Das Haus Konskr.-Nr. 106 steht unweit und hat wieder eine schmale mittelalterliche Parzelle. Statische störungen der Konstruktionen des Hauses führten zu der Durchführung der oberflächlichen Untersuchung, die Überreste einer Blockbaukonstruktion der Wände im Stockwerk entdeckte. Wir setzen hypothetisch das ähnliche Alter der Wände, wie bei dem Haus Konskr.-Nr. 101, voraus. Das Haus Konskr.-Nr. 106 hat dann einen umfangreichen klassizistischen Umbau durchgemacht und aus der ursprünglichen Disposition sind offensichtlich außer eines Teils des Blockbaus nur ein kleiner Teil der Wände des Erdgeschosses und zugeschüttete Keller geblieben. Für die Auffassung der bürgerlichen Renaissancebebauung in Čáslav ist die Willenbergs Abbildung der Stadt aus dem Jahre 1601 wichtig. Sie zeigt, dass einige Bürgerhäuser fast vollgezimmert gewesen sind. Einen größeren Umfang der hölzernen Wände kann man bei beiden beschriebenen Häusern voraussetzen. Abb. 1: Čáslav/Tschaslau, Ausschnitt aus der Karte des stabilen Katasters aus dem Jahre 1839 mit der Bezeichnung der verfolgten Objekte. Abb. 2: Čáslav, die Abbildung der Stadt von Willenberg aus dem Jahre 1602 zeigt die nordwestliche und nordöstliche Seite des Platzes. Es ist offenbar, dass eine Reihe der Bürgerhäuser auf der nordöstlichen Seite des Platzes aus Holz war. Abb. 3: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Straßenansicht, alle Fotos der Autor. Abb. 4: Čáslav, Hoffassade des Hauses Konskr.-Nr. 101 mit der hölzernen Pawlatsche.

Abb. 5: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Grundriss des Erdgeschosses und des Stockwerks mit der vorausgesetzten zeitlichen Einreihung und mit der Bezeichnung der Holzkonstruktionen im hinteren Teil des Hauses. Gekreuzt die Renaissancephase (40er Jahre des 16. Jahrhunderts), dünn gekreuzt spätere Renaissancephase (offensichtlich Anfang des 17. Jahrhunderts), schraffiert spätbarocke Bauetappe (80er und 90er Jahre des 18. Jahrhunderts), punktiert ungesonderte Herrichtungen des 19. und der 1. Hälfte des 20. Jahrhunderts. Mit der Benützung der Vermessung von J. Vaníček verarbeitet von K. Kibic jun. Abb. 6: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Eingangsraum des Hauses mit dem Blick zum Treppenhaus. Abb. 7: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Eingangsflur vom Treppenhaus gesehen. Abb. 8: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Inschriftfeld auf der Trennwand des ursprünglichen Eingangsflurs. Abb. 9: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Grundriss der Keller. Mit der Verwendung der Vermessung von J. Vaníček verarbeitet von K. Kibic jun. Abb. 10: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Ansicht des Spitzbogenportals vom Eingangshals des Kellers. Abb. 11: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, hölzerne Rahmenwand des Erdgeschosses, Blick zum Eingang auf die Pawlatsche. Abb. 12: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Queerschnitt durch den Dachstuhl und Längsschnitt mit der Ansicht der westlichen Umfassungswand des Hauses. Mit der Verwendung der Vermessung von J. Vaníček verarbeitet vom Autor. Abb. 13: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Detail des Treppenhauses ins Stockwerk. Abb. 14: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Außenecke des Blockbaus nach der Abnahme des Verputzes. Abb. 15: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Blick zur nordöstlichen Ecke der Blockbaukammer, links liegt die schwarze Küche an. Abb. 16: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Ostwand des Blockbaus mit dem erhaltenen Teil der Hofwand. Abb. 17: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 101, Konstruktion des Dachstuhles. Abb. 18: Čáslav, Fassade des Hauses Konskr.-Nr. 106 vom Platz gesehen. Abb. 19: Čáslav, Hoffassade des Hauses Konskr.-Nr. 106 mit der Pawlatsche. Abb. 20: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 106, Grundriss des Erdgeschosses und des Stockwerkes mit der Bezeichnung des möglichen Umfangs der Holzkonstruktion, Vermessung K. Kibic jun. Abb. 21: Čáslav, Haus Konskr.-Nr. 106, Eingangsflur mit dem Treppenhaus. (Übersetzung J. Kroupová)

61


PRŮZKUM ČÁSLAVSKÉHO PODZEMÍ

Podzemí našich historických měst skrývá mnohé cenné památky, například portály, a to gotické renesanční i barokní. Díky své poloze byla tato část staveb většinou uchráněna při požárech, které historická města často postihovaly. Proto právě zde můžeme najít doklady nejstarších stavebních fází budov, jejichž nadzemní části jsou již zcela přestavěny. Můžeme se zde také dozvědět mnohé o původním rozložení jednotlivých domovních parcel a jejich vzájemných vztazích. Také podzemní prostory se během minulých staletí vyvíjely, některé části byly zasypány, jiné nově vybudovány. Jestliže se podaří najít půdorysy typické pro různá období, můžeme je potom podle dochovaných fragmentů rekonstruovat. Takové poznatky mohou být důležité v případě statických poruch staré zástavby, nebo při její rekonstrukci, protože právě zasypané nebo neznámé suterény jsou jedním ze zdrojů poruch statiky starých budov. Naši předkové také dokázali různými prostředky zajistit, aby spodní voda neohrozila využití podzemních prostor. A právě voda je dnes jedním z nejvýznamnějších faktorů, které znemožňují využít zejména druhé suterény k jakýmkoli účelům. Navíc způsobuje také podmáčení základů, a tak ohrožuje i samotnou statiku nadzemních částí staveb. Přesto je této problematice věnována jen velmi malá pozornost, a to nejenom v současné době, ale i v minulosti. Prakticky všude se průzkum podzemí prováděl a provádí až teprve tehdy, když se na povrchu začne projevovat poškození staveb nebo komunikací. Podzemní prostory můžeme rozdělit do několika skupin. Jejich funkce se však mohou někdy vzájemně prolínat a doplňovat: První skupinou jsou sklepy, které vznikaly již při výstavbě domů a byly postupně rozšiřovány. První podlaží byla budována hloubením z povrchu a opatřena klenbou, nebo plochým dřevěným stropem. Podlahy dnes mají v hloubce kolem 3–4 m. Jsou zde často zachovány gotické stavební prvky, hlavně portály. V jednom z čáslavských sklepů se nachází i křížová klenba. Spodní patra sklepů byla ražena hornickým způsobem a zpravidla nemají obezdívku ani klenby. Jejich podlaha se nachází o 2–3 metry hlouběji. Druhou skupinou jsou štoly, které většinou sloužily jako odvod nežádoucí vody ze sklepa, nebo přívod užitkové vody pro vylepšení kapacity studní. Starší štoly byly raženy hornickým způsobem a mají dno zpravidla v hloubce kolem 6–7 m. Jsou přibližně 50–70 cm široké a 110–180 cm vysoké. Novější štoly, obvykle kanalizační, byly budovány z povrchu, nacházejí se maximálně 2 m pod povrchem, mohou být až 1 m široké a jejich výška je maximálně 150 cm. Většinou jsou opatřeny klenbami, nebo jsou zakryty plochými kameny. Část z nich je využívána až do dnešní doby. Třetí skupinou jsou studny. Protože v Čáslavi byl nedostatek vody, zdá se, že každý dům měl v průběhu času nejméně jednu studnu. Dnes tyto studny nalézáme nejenom na parcelách domů, ale i pod budovami a dokonce i pod komunikacemi. Často bývají propojeny pomocí krátkých chodeb s druhými suterény sklepů v domech, ke kterým původně patřily. Dvě nejhlubší v současné době známé studny mají hloubku jedna 18 a druhá 24 m. Podloží historického jádra města Čáslavi se nachází v hloubce od 20 cm do 3 m. Tvoří jej svorové ruly, na které nasedá v severovýchodní třetině plochy pískovec. Svorové ruly jsou do hloubky kolem 8 m zvětralé, snadno opracovatelné, přesto dobře soudržné. Výjimku tvoří nečetné tektonické poruchy, kde je soudržnost porušena. Také pískovce jsou většinou snad-

62

Jiří Starý

Obr. 1: Čáslav, výřez z originální mapy Klimenta Čermáka z konce 19. století zachycuje situaci s nalezenou chodbou u budovy muzea (K. Čermák, o. c. v pozn. 3).

Obr. 2: Čáslav, půdorys sklepů domu čp. 101 včetně druhého suterénu (zaměřil a zakreslil autor).

no opracovatelné. Podloží je tedy svým charakterem vhodné pro budování podzemních prostor. Hladina spodní vody se nachází v hloubkách kolem 3–4 m pod povrchem. Přítoky vody do podzemní jsou relativně malé, v řádu litrů za hodinu. Hlavními zdroji jsou průsaky deš ové vody a úniky z kanalizačních i vodovodních řadů. Čáslavské podzemní se od založení města v druhé polovině 13. století vyvíjí vlastně dodnes. V 16. století postihl Čáslav zničující požár. Město se z jeho následků těžko vzpamatovávalo a lze předpokládat, že postiženo bylo i čáslavské podzemí. Ostatně v dochované zprávě, kterou cituje August Sedláček v knize Děje města Čáslavě, stojí: „… Sklepové někteří a zdi padly, komnaty, pivnice, piva a statky měšan shořely …“.1) Ani 17. století nebylo

Jiří Starý, Průzkum čáslavského podzemí

Obr. 3: Čáslav, čp. 101, gotický portál z písčitého vápence v prvním suterénu (všechny fotografie autor).

Obr. 4: Čáslav, čp. 101, prostor v přední části sklepa sanovaný betonovou skořepinou.

pro město jednoduché, proto není možné předpokládat větší rozvoj jeho podzemí ani jeho údržbu. Jako každý lidský výtvor, který není udržován, i podzemní prostory podléhají zubu času. Když systémy, které odváděly vodu z podzemí, zanikly, postupně hladina spodní vody stoupala, až zaplavila nižší podlaží sklepů. Kvůli vodě pak tyto části podzemí majitelé nemohli využít, proto je postupně zaváželi domovním odpadem. Posledním zásahem do podzemí byla výstavba hlavních kanalizačních řadů, které se na území historického jádra města začaly budovat ve třicátých letech 20. století. Kanalizační systém je položen do hloubky 3,5–5,5 m. Díky tomuto zásahu jsou prostory vycházející ze sklepů mimo domovní čáru velmi často silně narušeny, nebo úplně zasypány. Práce na průzkumu podzemí jsou finančně velmi náročné a města většinou nemají prostředky na to, aby mohla tyto práce zadat profesionální firmě. Ve stejném postavení je i Čáslav. Byly tedy dvě možnosti. Nezabývat se podzemím vůbec, čekat až vzniknou nějaké problémy a ty potom řešit, nebo se pokusit pomalu, ale dlouhodobě provádět průzkum na základě dobrovolné činnosti. Muzejní a vlastivědný spolek Včela Čáslavská tedy vytvořil pracovní skupinu, která se tomuto tématu začala věnovat. Ještě dříve, než bylo možné začít s vlastním průzkumem, prověřili jsme dostupné písemné prameny. Ty však o podzemí, až na malé výjimky, mlčí. Je to dáno tím, že většina listin byla zničena při požáru v roce 1522, ale i tak je málo pravděpodobné, že by v nich byly nějaké přesnější údaje, protože většina podzemních prostor, které tvořily hlavně sklepy, byla soukromá. Případné informace o propojeních mezi sklepy nebo o vyústění chodeb mimo hradby mohly mít charakter „tajemství“. Použitelné zprávy se začínají objevovat až v pramenech z 19. století v souvislosti s novou výstavbou nebo statickými problémy, které byly podzemními prostorami způsobeny. Nejzajímavější zápis najdeme v Městské kronice z roku 1885: „Téhož roku stavěl p. J. Vančura z Hranic, blíž této silnice k nádraží blíž musea dva veliké domy, které ještě do zimy pokryty byly, ale nedostavěny. Při této stavbě dal p. stavitel Skřivánek na svém staveništi vedle musea kopati studnu, při čemž uhodili dělníci v hloubi 9 metrů na chodbu tesanou v pískovci, svrchu očazenou a k městu směřující. V ní nalezena prkna a dveře tesané z borového dříví ze stromu 70 cm v průměru majícího, které na hoře goticky přisekány, jak též chodba 2 m vysoká jest svrchu vytesána. Chodba končila hned za studnou kolmou stěnou a snad sloužila druhdy za výtok z města, aneb pravdojatněji tajnému východu z města se podobala.“,2) (srov. obr. 13)). Nej-

mladším pramenem informací je dokumentace, která byla pořízena v průběhu akce „Statické zajištění podzemí historického jádra Čáslavi“, jež probíhalo od roku 1971 do roku 1982. Nebylo však snadné ji najít. Dochovaná dokumentace – projekty sanací, stavebněhistorické průzkumy domů i výsledky geologického průzkumu a další materiály jsou dnes uloženy archivu Městského muzea a knihovny Čáslav. Bohužel se nedochovaly stavební deníky, ve kterých byly zachyceny objevy, které se do dochované dokumentace nedostaly. Některé výsledky tohoto průzkumu byly publikovány v knize autorského kolektivu Čáslav – vývoj životního prostředí.4) Ze získaných informací však vyplynulo, že byly převážně prověřovány a opravovány prostory, které ovlivňovaly statiku domů. Pokud se objevil nějaký náznak pokračování mimo půdorys objektu, byly průzkumné práce ukončeny, prostory zazděny, nebo jinak uzavřeny a nebyly ani zaneseny do plánů. Jedním z dalších zdrojů informací je vyprávění pamětníků, a už jsou to lidé, kteří bydlí či bydleli v historickém jádru města, nebo pracovali na jeho průzkumu. Takovéto informace jsou však často nepřesné a velice těžko se ověřují. V další etapě byla pro tuto činnost získána podpora města a Muzejnímu a vlastivědnému spolku Včela Čáslavská byla svěřena organizace průzkumu podzemí. Následně bylo získáno souhlasné stanovisko od Národního památkového ústavu a uzavřena dohoda s Archeologickým ústavem AVČR v Praze o dohledu nad prováděnými pracemi. Navíc jsme navázali velmi dobrou spolupráci s firmou, která je na práce v podzemí specializována. Její odborníci nám pomáhají radou a provádějí práce, na které naše síly nestačí. Díky pochopení všech zúčastněných mohl roce 1996 Muzejní a vlastivědný spolek Včela Čáslavská navázat na průzkum ze 70. let 20. století, který prováděla Geoindustria pod vedením p. Milana Mézla. Prvním zkoumaným objektem byl sklep domu čp. 101 na jižní straně Žižkova náměstí (obr. 2). Jedná se o jednopatrový dům obdélníkového půdorysu o rozměrech 8,5 × 20 m, který je téměř celý podsklepen. Vstup do suterénu se nachází ve střední části domu, kudy po schodech sestoupíme do spojovací části tvořené chodbou, která má proti schodům výklenek. Prostor pod zadním traktem domu má rozměry 7 × 4,5 m, stěny jsou kamenné, klenba cihlová. Nachází se poněkud mimo osu domu. Do prostoru pod předním traktem se vstupuje ze spojovací části gotickým portálem z písčitého organogenního vápence (obr. 3). Tento prostor má rozměry 9 × 3,5 m. Zde bylo v 70. letech provedeno rozsáhlé statické zajištění železobetonovou skořepinou. Sklep přesahuje směrem do náměstí domovní čáru o 4 m (obr. 4). Při průzkumu této části sklepů bylo

63


Obr. 5: Čáslav, čp. 101, průzkumná šachtice v přední části sklepa domu.

zjištěno pokračování směrem pod náměstí. Jedná se o chodbu položenou o 1,5 níže, se třemi výklenky – lochy. Střední loch přechází do úzké štoly. V 70. letech byl však průzkum přerušen ve vzdálenosti cca 12 m od domovní čáry. Do této úrovně bylo také provedeno statické zajištění betonovým pláštěm. Pouze čela chodby zůstala nezabezpečena. Byl zde jasně vidět profil pokračující chodby ražené v rulovém podloží. Vlivem pronikající vlhkosti a výkopu pro kanalizační řad došlo v tomto prostoru k vypadávání materiálu ze stropu. Vznikla tak cca 1,5 m vysoká kaverna, která se již projevovala na povrchu jako prohlubeň o hloubce cca 20 cm. Právě zde jsme v roce 1995 zahájili průzkum podzemí z povrchu pomocí šachtice (obr. 5). V hloubce asi 1,5 m byl zastižen vrchol vznikajícího propadu a v hloubce asi 3 m strop chodby. Šachtice pak byla prohloubena do úrovně 4,2 m pod povrch náměstí a bylo započato s čištěním chodby, která byla v plném profilu zasypána. Byla přibližně 180 cm vysoká. Její šířka dosahovala maximálně 60 cm měla přibližně kapkovitý profil, směrem ke dnu se zužovala na šířku asi 20 cm. Dno se nacházelo v hloubce 5,5 m pod povrchem. V něm byl vyhlouben 30 cm hluboký žlábek zakrytý velmi pečlivě plochými kameny (obr. 6). Tento žlábek vytesaný již v relativně pevné svorové rule nebyl zasypán. V této hloubce se také nachází hladina spodní vody. Práce pokračovaly do vzdálenosti 17 m od domovní čáry, kde byla objevena částečně zasypaná studna, nebo spíše cisterna (obr. 7). Tento objekt měl průměr přibližně 1 m a byl obezděn na sucho kladenými kameny do hloubky 5 m. Dále byl bez obezdívky vyhlouben ve skalním podloží, (avšak pouze do hloubky 1,5 m pod úroveň štoly). Právě proto se domníváme, že se nejednalo o studnu, ale o cisternu, do níž byla přiváděna voda ze skutečné studny, která se nachází v prvním podlaží sklepa čp. 101, přibližně v ose štoly. Sklepy pod čp. 101 mají původní dispozici pravděpodobně pouze ve střední spojovací části. Půdorys chodby a umístění portálu se totiž nápadně shoduje s podobnými půdorysy na jiných místech v Čáslavi, např. ve sklepě domu čp. 166, kterému je věnována další část tohoto článku. Sklep pod zadním traktem je přestavěn a je pravděpodobně nejmladší. Přední část s chodbou je bohužel důkladně zabetonovaná, její stáří proto nelze odhadnout. Ve štole nebyly žádné archeologické nálezy a zásyp cisterny pocházel převážně ze 17. století. O datování a funkci tohoto podzemního systému lze pouze spekulovat. Vzhledem k tomu, že se cisterna nacházela v poměrně velké vzdálenosti od domovní čáry za komunikačním prostorem, který vedl kolem náměstí, můžeme se domnívat, že systém sloužil jako zdroj vody pro nějakou dílnu na náměstí. Někde v ploše náměstí stály

64

Obr. 6: Čáslav, čp. 101, druhý suterén, pohled na kanálek v počvě chodby.

Obr. 7: Čáslav, čp. 101, druhý suterén, cisterna pod komunikací na náměstí Jana Žižky.


Obr. 8: Čáslav, čp. 140, předběžný průzkum první části podzemních chodeb.

Obr. 9: Čáslav, čp. 140, pohled do vyčištěné chodby „A“.

Obr. 10: Čáslav, čp. 140, souběh chodeb „A“ a „B“.

například chlebné krámy.5) Takové využití plochy náměstí bylo však od požáru roku 1522 zakázáno.6) Pokud by tato hypotéza byla správná, mohli bychom předpokládat vznik chodby a cisterny na počátku 16. století. Další etapa průzkumu proběhla pod domem čp. 140 na náměstí Jana Amose Komenského. Tento objekt se nachází v jihozápadní části hradebního pásma. Jedná se o třípatrovou budovu, která byla dokončena roku 1910. V současné době je využívána Střediskem Diakonie ČCE. Objev podzemních chodeb pod touto budovou provázely zajímavé okolnosti: V červenci roku 1999 byl při stavbě výtahové šachty prohlubován prostor v suterénu pod schodištěm, které je umístěno ve středu budovy. Při této činnosti v hloubce asi 5 m pod úrovní terénu najednou začala ze skály tryskat voda asi 30 cm vysoko. Stavební firma, která práce prováděla, se nejprve obávala, že došlo k proražení nějakého vodovodního potrubí. Ukázalo se však, že se jedná o chodbu plnou vody, vytesanou ve skalním podloží (obr. 8). Vedení střediska Diakonie Marta oznámilo tento nález Muzejnímu a vlastivědnému spolku Včela Čáslavská. Vzhledem k nutnosti rychle dokončit stavební práce na výtahové šachtě jsme v první fázi provedli pouze fotodokumentaci a předběžné zaměření (obr. 9). Po dohodě s ředitelem střediska jsme v prosinci 1999 začali hloubit šachtici v sousedním sklepě. Odtud jsme opět pronikli do chodby na jiném místě. Označujeme ji jako chodbu „A“. Má výšku 90 cm šířku 98 cm, délku 10 m a svažuje se od hradeb do města. Je ražena hornickým způsobem

Obr. 11: Čáslav, čp. 140, odbočka do chodby „C“.

65


Obr. 13: Čáslav, čp. 140, studna ve dvoře, pohled na roznášecí záklenky.

Obr. 12: Čáslav, čp. 140, pohled do první části chodby „C“ s cihlovou klenbou.

v rulovém podloží a není zajištěna obezdívkou, ani klenbou. Po vyčištění prvních 8 metrů závalu jsme narazili na zazdívku. Za ní jsme objevili další štolu směřující na západ, téměř kolmo k bývalému hradebnímu pásmu. Tuto část označujeme jako chodbu „B“. Je 135 cm vysoká a 55 cm široká, celková délka činí 27 m. Místy má obezdívku z kamene a cihel vázanou na maltu a cihlovou klenbu (obr. 10). Ve vzdálenosti 20 m na západ slepě končí, ale asi 1,5 m před koncem je ražena odbočka směrem na sever. Tato část je dlouhá 14 m, má výšku 90 cm a šířku 45 cm, je opatřena do poloviny délky cihlovou klenbou (obr. 13), druhá polovina má strop krytý plochými kameny. Označujeme ji jako štolu „C“ (obr. 11). Na konci v přímém směru slepě končí, ale na severozápad vede asi 2 m dlouhá odbočka končící rubovou stranou kamenného zdiva. U počvy je zde vidět ve zdivu vrchol klenby. Jedná se o obezdívku studny, která byla v těchto místech před několika lety zasypána. Také tuto studnu jsme vyčistili do hloubky 7 m. Do 5 m má kruhový profil, je roubená kamenem a má průměr 160 cm, v hloubce 5–6,5 m má profil čtvercový. Obezdívku studny zde podpírají roznášecí klenby založené na rulovém podloží. Pak pokračuje studna kruhovým profilem o průměru 210 cm, je ražena ve skalním podloží a v těchto místech je bez obezdívky. Na opačné straně chodby „B“ směrem od hradeb ke Komenského náměstí byla po vyklizení závalu objevena další zasypaná studna, která se nachází ještě pod budovou a za ní opět zazdívka. Po rozebrání zazdívky a vyklizení dalšího závalu bylo zjištěno další pokračování dlouhé 8 m, bez obezdívky a bez klenby (obr. 14), s rozpracovanou čelbou. Tato zřetelně nedokončená soustava chodeb (obr. 15, 16)

66

Obr. 14: Čáslav, čp. 140, chodba za druhou studnou.


Obr. 15: Čáslav, celkový půdorys chodeb pod domem čp. 140 (zaměřil a zakreslil autor).

Obr. 16: Čáslav, čp. 140, profily chodeb (zaměřil a zakreslil autor).

67


Obr. 17: Čáslav, čp. 140, průchod druhou studnou.

Obr. 18: Čáslav, čp. 140, štítek s letopočtem 1816.

by mohla souviset s opevněním města. Pro tuto možnost hovoří několik skutečností: 1. Chodba „A“ má sklon od hradeb do města, nemohla tedy sloužit k odvodnění. Podle směru a sklonu ústila v prostoru parkánu na svahu nad rybníkem, nemohla proto sloužit ani k přívodu vody do města. 2. Studna pod budovou má dno cca 1m pod úrovní chodby „B“ která studnou prochází (obr. 17) a má spád k hradbám. Studna tedy nemohla sloužit jako zdroj vody, naopak voda z ní odtékala chodbou pryč. Jednalo se zřejmě původně o těžní šachtici, pomocí níž byl tento systém chodeb budován. To dokládají i stopy hornických želízek na stěnách chodeb podle nichž se dá určit směr ražby. Letopočet 1816 na dolní části chodby „B“ by mohl označovat rok kdy byly chodby zajištěny obezdívkami a cihlovými klenbami a v té době mohlo být provedeno také napojení na velkou studnu ve dvoře, které v ní zlepšilo přítok vody (obr. 18). Jednopatrový dům čp. 166 je postaven na západní straně Žižkova náměstí v Čáslavi. Vstup do sklepa se nachází v podlaze chodby situované ve střední části domu. Sklep se skládá ze tří vzájemně propojených částí (obr. 19). Část první je zřejmě nejmladší, zdivo stěn je smíšené, klenba cihlová a podlaha betonová. Nachází se zcela pod půdorysem domu. V tomto prostoru nebyla zjištěna žádná známka dalších podzemních prostor. Část druhá z jedné poloviny vystupuje cca 3 m před domovní čáru a je přibližně v ose parcely. Stěny jsou z kamenného zdiva, klenba je cihlová. V této části sklepa byla nalezena zazdívka v čelní zdi směrem k náměstí, těsně nad úrovní počvy. Část třetí sousedí s domem čp. 165. Je zajímavá ze tří důvodů. Jednak je

zde velice dobře zachován gotický portál, tesaný z kvalitního organogenního písčitého vápence, zachovaná část vykazuje nápadnou shodu půdorysu se sklepem v domě čp. 165 a navíc je jedním ze zachovaných dokladů vzájemného propojení sklepů sousedních domů. V místě označeném šipkou byly sklepy domů čp. 166 a 165 propojeny. Dnes je toto provázání zazděno, avšak v zazdívce byl ponechán otvor zajištěný litinovou mříží o rozměrech 30 × 30 cm. Také tento sklep přesahuje dnešní domovní čáru o 1 m. Zazdívka v 2. části sklepa byla rozebrána (obr. 20). Za ní byly objeveny nové prostory, které se skládají ze dvou částí. Z přímé chodby, která pokračuje kolmo od čela sklepa směrem do náměstí. Tento přímý úsek má od vstupu délku 6 m. Přibližně 2 m od konce je na obou stranách výklenek – loch (obr. 21). Podobné výklenky jsou typické pro středověké sklepy. Tuto část sklepů nebylo možné vyklidit úplně, protože klenby v prostoru lochů jsou zničeny výkopem pro hlavní kanalizační řad. Navíc je první polovinou chodby v její podélné ose veden svod odpadních vod z domu do hlavního řadu městské kanalizace. Z přímé části, ve vzdálenosti 1 m od vstupu, odbočuje doprava chodba o celkové délce 6 m. Ve vzdálenosti 2 m od jejího konce byly rovněž lochy po obou stranách. Ze dvou se však zachoval pouze jeden. V místě, kde se nalézal druhý, je dnes umístěna šachta městské kanalizace. Tato chodba byla vyklizena úplně a její celková výška dosahuje cca 2,5 m, šířka cca 1,2 m. Lochy jsou 0,5 m nad počvou chodby. V prostoru mezi lochy je vytesána jímka o rozměrech 0,5 × 0,7 m a hloubce 0,7 m (obr. 22). Zdivo stěn i kleneb nově

68


Obr. 19: Čáslav, půdorys sklepů pod domem čp. 166 v západní části náměstí Jana Žižky v Čáslavi (zaměřil a zakreslil autor).

Obr. 20: Čáslav, čp. 166, otevřený vstup do druhého suterénu z první úrovně sklepů.

objevených prostor je kamenné, místy vyspravené úlomky prejzů. Je vyzděno na opracované rulové podloží, v některých případech až 0,5 m nad počvou. Ve zdivu byly také zjištěny fragmenty architektonických článků z vápnitého pískovce. Zajímavý je zde způsob odvodnění sklepa. Pravděpodobně k tomuto účelu byla zřízena jímka obdélníkového půdorysu, protože do ní je vyspádována chodba. I když je zde hladina spodní vody poměrně vysoko, přítok do chodby je malý.

Obr. 21: Čáslav, čp. 166, boční chodba ve druhém suterénu.

69


Obr. 22: Čáslav, čp. 166, jímka na vodu ve druhém suterénu.

Zřejmě tedy stačilo několikrát denně vodu z jímky vybrat, a tím byla udržována hladina spodní vody na přijatelné úrovni. Vzhledem k tomu, že ve městě byla o vodu nouze, mohla být používána i k běžné spotřebě. Podle druhotně použitých architektonických prvků a úlomků prejzů je možné datovat vznik těchto prostor do 16. století. Průzkum podzemí v historickém jádru města Čáslavi probíhá vlastně (i když s různými přestávkami) již několik desetiletí, přesto o něm stále víme velice málo, i když jsme se pokusili využít také různé geofyzikální metody a vrtný průzkum. Zkušenosti s výsledky těchto metod však již přesahují rámec článku. Průzkum čáslavského podzemí stále pokračuje, a tak je možné očekávat další objevy, které jak doufáme, přispějí k poznání vývoje historického podzemí v Čáslavi a snad také k jeho záchraně a využití v dnešní době.

POZNÁMKY 1. 2. 3.

A. Sedláček, Děje města Čáslavě. Praha 1874, s. 106–107. Městská kronika 1885, s. 379. K. Čermák, Mapy města Čáslavě, nakresleno roku 1903, Archiv Městského muzea a knihovny v Čáslavi.

4. 5. 6.

J. Malina a kol., Čáslav, vývoj životního prostředí. Brno 1976. A. Sedláček, o. c. v pozn. 1, s. 45. A. Sedláček, o. c. v pozn. 1, s. 108.

Untersuchung des Raumes unter der Erdoberfläche in Čáslav/Tschaslau Der Raum unter der Erdoberfläche unserer historischen Städte verbirgt manche wertvolle Denkmäler, zum Beispiel Portale, und zwar gotische, aus der Zeit der Renaissance und barocke. Dank ihrer Lage wurden diese Teile der Bauten meistens bei Bränden, die die historischen Städte oft getroffen haben, geschützt. Deswegen können wir gerade hier Belege der ältesten Bauphasen der Gebäude finden, deren oberirdischen Teile schon völlig umgebaut wurden. Der heimatkundliche Museumsverein Včela Čáslavská hat schon einige Lokalitäten im historischen Kern der Stadt Čáslav untersucht und die Ergebnisse der Untersuchung des Raumes unter der Erdoberfläche unter den Häusern Konskr.-Nr. 101, 140 und 166 sind in diesem Artikel präsentiert. In der Fläche des Jan Žižka Platzes wurde eine Zisterne entdeckt, die mittels eines ca 10 m langen Stollens mit dem Brunnen durchgeschaltet war, der sich im Souterrain des Hauses Konskr.-Nr. 101 befindet. Unter dem Haus Konskr.-Nr. 140 wurden ungefähr 60 m von Gängen untersucht, die nach Bergmannsart geschlagen wurden. Ein Teil davon hing wahrscheinlich mit der Stadtbefestigung zusammen. Später diente das ganze System zu der Besserung der Wasserverhältnisse des Brunnens, der sich im Hof des Hauses Konskr.-Nr. 140 befindet. Im zweiten Souterrain des Hauses Konskr.-Nr. 166 wurde eine interessante Methode der Entwässerung des Kellers, mit Hilfe eines in dem Gneisutergrund gemeißelten Behälters, gefunden. Die Untersuchung des Raumes unter der Erdoberfläche von Čáslav schreitet ständig voran, und so ist es möglich, weitere Entdeckungen zu erwarten, die, wie wir hoffen, zu der Erkenntnis der Entwicklung des historischen Raumes unter der Erdoberfläche in Čáslav beitragen werden und vielleicht auch zu seiner Rettung und Ausnutzung in der heutigen Zeit. Abb. 1: Čáslav/Tschaslau, der Ausschnitt aus der originalen Landkarte von Kliment Čermák vom Ende des 19. Jahrhunderts erfasst die Situation mit dem gefundenen Gang bei dem Museumsgebäude. Abb. 2: Čáslav, Grundriss der Keller des Hauses Konskr.-nr. 101 einschließlich des zweiten Souterrains (vermessen und eingezeichnet vom Autor).

70

Abb. 3: Čáslav, Konskr.-Nr. 101, gotisches Portal aus dem sandigen Kalkstein im ersten Souterrain (alle Fotos der Autor). Abb. 4: Čáslav, Konskr.-Nr. 101, Raum im vorderen Teil des Kellers saniert durch eine Betonschale. Abb. 5: Čáslav, Konskr.-Nr. 101, Schürfschacht im vorderen Teil des Kellers des Hauses. Abb. 6: Čáslav, Konskr.-Nr. 101, zweites Souterrain, Ansicht eines Kanals im Liegenden des Ganges. Abb. 7: Čáslav, Konskr.-Nr. 101, zweites Souterrain, Zisterne unter der Straße auf dem Jan Žižka Platz. Abb. 8: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, vorläufige Untersuchung des ersten Teiles der unterirdischen Gänge. Abb. 9: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Blick in den gereinigten Gang „A“. Abb. 10: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Gleichlauf der Gänge „A“ und „B“. Abb. 11: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Abzweigung in den Gang „C“. Abb. 12: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Blick in den ersten Teil des Ganges „C“ mit dem Ziegelgewölbe. Abb. 13: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Brunnen im Hof, Ansicht der Verteilungsdeckbögen. Abb. 14: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Gang hinter dem zweiten Brunnen. Abb. 15: Čáslav, Gesamtgrundriss der Gänge unter dem Haus Konskr.-Nr. 140 (vermessen und eingezeichnet vom Autor). Abb. 16: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Profile der Gänge (vermessen und eingezeichnet vom Autor). Abb. 17: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Durchgang durch den zweiten Brunnen. Abb. 18: Čáslav, Konskr.-Nr. 140, Schildchen mit der Jahreszahl 1816. Abb. 19: Čáslav, Grundriss der Keller unter dem Haus Konskr.-Nr. 166 im westlichen Teil des Jan Žižka Platzes (vermessen und eingezeichnet vom Autor). Abb. 20: Čáslav, Konskr.-Nr. 166, offener Eingang in das zweite Souterrain vom ersten Niveau der Keller. Abb. 21: Čáslav, Konskr.-Nr. 166, Seitengang im zweiten Souterrain. Abb. 22: Čáslav, Konskr.-Nr. 166, Wasserbehälter im zweiten Souterrain. (Übersetzung J. Kroupová)

SEPULKRÁLNÍ SOCHAŘSTVÍ KONCE 19. STOLETÍ NA KOLÍNSKU Téma sepulkrálního umění patří v umělecké historii k jedněm z nejméně prozkoumaných a tento stav se odráží i v památkové péči. Jeho fond je přitom ohrožen – objekty zanikají cestou přirozeného chátrání, jsou však i obětí zlodějů a vandalů. Nevyplaceným náhrobkům může navíc hrozit nebezpečí likvidace ze strany provozovatele hřbitova. Právě z těchto důvodů je jejich dokumentace velmi důležitá. Tento příspěvek se zabývá sepulkrálním sochařstvím Kolínska, přičemž se soustřeuje na objekty z konce 19. století,1) které se zde zachovaly ve velkém množství. Jeho cílem není podrobný soupis objektů, spíše zhodnocení základních tendencí sepulkrálního umění daného regionu. Jak vyplynulo z průzkumu sepulkrálního umění z let 1870–1900,2) lze pozorovat přímou úměru mezi bohatstvím regionu a kvalitou zdejších náhrobků – pokud se tedy nejedná o solitérní objekty, vzniknuvší z iniciativy jednotlivých dobře situovaných objednavatelů. V porovnání s dalšími regiony středních Čech patří Kolínsko spolu s Kladenskem, Nymburskem, Mělnickem a Mladoboleslavskem k oblastem s nejzajímavějším fondem dochovaných pískovcových sepulkrálních objektů. Kvalita náhrobků této oblasti souvisí především s faktem, že se v dané době jednalo o bohatý statkářský region, zároveň však i s relativní blízkostí severovýchodních Čech, kde působilo množství sochařsko-kamenických dílen. Za umělecké centrum českého severovýchodu lze v tomto ohledu považovat Hořice s proslulou sochařsko-kamenickou školou, založenou roku 1884. Studovala zde velká část později známých sochařů i mnoho kameníků, s jejichž pracemi se můžeme setkat na více místech diskutovaného regionu.3) Další centrum představuje Nová Paka, odkud pocházel slavný sochařský rod Suchardů.4) Období posledních třiceti let 19. století je hlavně díky pomalému uplatňování josefínského ediktu z roku 1787 dobou, kdy byla založena většina hřbitovů významnějších měst. Ty obvykle dodnes fungují jako hřbitovy „centrální“ a je pro ně charakteristické velké množství náhrobků, pocházejících z konce 19. století. Kvalitní soubor nalezneme na centrálním hřbitově v Kolíně, založeném roku 1882 (předtím sloužil jako hlavní kolínské pohřebiště hřbitov u kostela sv. Víta). Jedná se však většinou o objekty z 20. století, jako např. pozoruhodný náhrobek rodiny Sklenářovy5) a k secesi inklinující díla bratří Drobníků. V regionu se nachází množství menších místně významných center s hřbitovy, na nichž se setkáme především s díly zdejších kameníků, někdy překvapivě kvalitními a často velmi zajímavými z hlediska typologie. Jedná se o města Týnec nad Labem, Český Brod, Kouřim a Kostelec nad Černými lesy, z nichž nejucelenější soubor náhrobků dané doby se dochoval na hřbitově týneckém. Hřbitovy různorodých menších sídel, jako jsou např. Pečky, Plaňany, Poříčany, Zásmuky a Červené Pečky odrážejí především místní historii. I zde se objevuje přímá úměra mezi bohatstvím obce a kvalitou dochovaných náhrobků. Velmi hodnotný soubor se nachází např. na hřbitově v Plaňanech, v obci velmi starého založení, v 19. století výrazně prosperující. Soubory kvalitních náhrobků se dochovaly i v menších vsích, jako např. ve Svojšicích, Třebovli, Křečhoři či ve Skramníkách. Jádro regionu – oblast s nejcharakterističtějšími náhrobky – odpovídá rozsáhlé oblasti středního Kolínska, táhnoucí se od Českého Brodu přibližně k oblasti Konárovic. Na severovýchodě se projevuje vliv východních Čech. Výrazně se odlišuje chudší jižní část regionu, kde se nejčastěji vyskytují náhrobky z litiny, především kříže. Jinak na Kolínsku ovšem jako materiál výrazně

Markéta Kudláčová

Obr. 1: Kolín, náhrobek rodiny Sklenářovy na centrálním hřbitově je pozoruhodným secesním „gesamtkunstwerkem“, kombinujícím pískovec a kamenné dlaždice. Objekt podle návrhu prozatím neznámého umělce pochází pravděpodobně z roku 1912 (všechny snímky autorka 2001–2007).

Obr. 2: Kolín, na centrálním hřbitově se nachází náhrobek rodiny Šejnostovy s velmi kvalitním mramorovým reliéfem ženy v lodi, signovaným Drobník. Autorem je zřejmě Václav Drobník, který studoval u J. V. Myslbeka.

71


Obr. 3: Plaňany (okres Kolín), pohled na hřbitov, kde se nachází velké množství hodnotných náhrobků z konce 19. století. V pozadí kostel sv. Jana Křtitele od Františka Miksche z roku 1901.

Obr. 4: Křečhoř (okres Kolín), pohled na evangelický hřbitov.

převládá pískovec. V centrální oblasti je to pískovec nažloutlé či šedé barvy, na východě nekvalitní vápenitý, v jihozápadní části směřující k Sázavě pak charakteristický pískovec červený (nučický). Pro sepulkrální objekty z poslední čtvrtiny 19. století jsou oproti dřívější, ještě z klasicismu vycházející jednoduchosti, příznačné tyto tendence: inklinace k monumentalitě, někdy až pompéznosti, kombinování materiálů a realismus až naturalismus. Dále je typické uplatňování neoslohových, především neogotických a neorománských prvků. Tyto znaky však nalezneme spíše ve větších centrech a u nákladných uměleckých realizací. V diskutovaném regionu se z uvedených tendencí setkáme hlavně se směřováním k realismu až naturalismu, které se projevuje především sklonem k dekorativnímu pojetí. Z neoslohů je v oblasti dekoru nejčastěji uplatňován sloh neoromán-

72

Obr. 5: Křečhoř (okres Kolín), náhrobek Marie Štolcové je příkladem výrazně dekorativně ztvárněného evangelického náhrobku.

Markéta Kudláčová, Sepulkrální sochařství konce 19. století na Kolínsku

Obr. 6: Týnec nad Labem (okres Kolín), náhrobek rodiny Koláčných na týneckém hřbitově je příkladem uplatnění naturalistických tendencí.

Obr. 7: Český Brod, náhrobek rodiny Pokorných na tamním hřbitově s hieratickou, mírně rustikálně pojatou sochou Krista pochází z dílny Aloise Formánka.

ský. V této oblasti, která byla svým charakterem poměrně tradiční, zaujímají velkou roli náboženské náměty. To se ovšem netýká hřbitovů evangelických, jejichž velký počet je dalším charakteristickým znakem této oblasti, kde zastoupení evangelíků v populaci bylo poměrně silné.6) Společným znakem evangelických náhrobků je inklinace k monumentalitě a kompaktnosti celku, především je však pro ně příznačná jednoduchost pojetí. Pocházejí většinou z týchž dílen jako náhrobky katolické, uplatňují však jiný motivický rejstřík. Časté jsou motivy vegetabilní, na Kolínsku se opakovaně setkáváme s reliéfem smuteční vrby. Nejhodnotnější celky nalezneme na evangelických hřbitovech ve Velimi, v Křečhoři a v Kolíně. Co se týče typologie obecně, nejrozšířenějším objektem je zde, stejně tak jako v jiných oblastech, kříž, jehož největší obliba se datuje již od padesátých let 19. století. Ve sledovaném regionu byl zvláště oblíbený typ kříže s květinovou girlandou a kříž texturou napodobující dřevo. Nejzdobnější objekty pocházejí z 80. až 90. let, jako např. náhrobek rodiny Koláčných na hřbitově v Týnci nad Labem, kde je kříž kromě girlandy dekorován ještě mohutnou kotvou. Kříž bývá většinou umístěn na soklu různého typu, velmi často jej tvoří iluzivní skalisko, někdy i s detailně znázorněnou vegetací a uplatňuje se i jako součást figurálních kompozic. Dalším základním a spolu s křížem nejhojněji rozšířeným typem je stéla, jejíž tělo se stává ideální plochou pro uplatnění neoslohových prvků, nejčastěji neogotických či neorománských.

Diskutovaný region je velmi bohatý na náhrobky figurální. Sochy – od velmi dobře ztvárněných až po nejrůznější rustikalizované verze – vznikaly nejčastěji v místních kamenických dílnách. Mezi nejrozšířenější typy patří anděl, Kristus a Panna Marie. Anděl je (na rozdíl od dřívějších schémat) znázorňován v podobě dospělého člověka, přičemž se dá říci, že ke konci století začíná převládat jeho ženská verze. V 70. až 80. letech samozřejmě přežívají mnohé typy andělů klasicistních, nejčastěji klečících s pochodní. Anděl bývá často znázorňován u kříže, umístěného na soklu. Velmi rozšířené jsou i formy, kdy anděl stojí na soklu samostatně, například opírající se o zlomený sloup, či svírající v ruce věneček nebo girlandu. Blízkým typem je alegorická ženská postava, někdy interpretovaná jako symbol Naděje či Víry. S tímto druhem personifikací souvisí další motiv, příznačný pro devadesátá léta 19. století a začátek století následujícího. Jde o postavu „Duše“, éterické ženské postavy, znázorňované výhradně v reliéfu. Tento typ nalezneme např. ve Velkém Oseku – jedná se o náhrobek P. Dvořáka.7) Velmi často je zobrazován Kristus – nejčastěji žehnající, vyskytuje se i hieratičtější typ s otevřenou Biblí s naznačenou alfou a omegou a ojediněle i v podobě Dobrého pastýře. Náhrobek s žehnajícím Kristem nalezneme např. na hřbitově v Českém Brodě.8) Jako zcela zvláštní formu je nutno nahlížet na korpus, tedy Krista na krucifixu. V tomto ohledu je nejdominantnějším vzorem daného období Kristus od J. V. Myslbeka (nejznámější verze pochází z roku 1887), jehož ohlasy nalezneme na mnoha hřbitovech. Volné, někdy i značně pitoreskní kopie proslavené-

73


ho díla zdobily nejen náhrobky, ale i centrální kříže (v daném regionu např. na hřbitově v Poříčanech)9) a později i pomníky padlým. Další často znázorňovanou figurou je Panna Marie. Pro sedmdesátá až osmdesátá léta 19. století je typická trůnící Madona s Ježíškem na klíně, další formou je modlící se Immaculata. Ke konci století jsou časté dívčí Madonny se skloněnou hlavou. Zobrazení dalších světců jsou již méně obvyklá a nejčastěji představují křestního patrona zemřelého. Poměrně často se vyskytuje svatý Jakub, znázorňovaný s křížem. Náhrobek s tímto světcem byl dokumentován např. v Týnci nad Labem.10) S přelomem století náměty více inklinují k prostotě a jednoduchosti, přičemž hlavní důraz je kladen na citovost, která někdy přerůstá až v patos. Zároveň stále větší oblibu získávají civilní náměty, jako portréty a různé vegetabilní motivy. Z náboženských témat přetrvávají anděl, Kristus i Panna Marie – jejich znázornění je prostší a akcentovány jsou jejich lidské polohy. U evangelických náhrobků patří k nejčastějším typům pilíř, sloup a obelisk. Figurální témata, zpodobnění světců a alegorie se vyskytují velice zřídka. Jedním z nejrozšířenějších motivů je přirozeně kalich, a to jak reliéfní, tak samostatný, završující náhrobek místo kříže. Od otázky ikonografie je blízko k problematice dílen, protože ikonografie je samozřejmě dílenskými návrhy přímo podmíněna. S ní souvisí další neprozkoumaný problém, a sice užívání předloh a jejich šíření. Ten je ale příznačný spíše pro industriální výrobu, v kamenických dílnách fungovaly vzorníky pro interní potřebu a k jejich většímu šíření nedocházelo. V regionu působilo více kamenických dílen, přičemž nejčastěji se vyskytují objekty s těmito signaturami: Formánek – Český Brod, Svoboda – Pečky, Vondráček – Kolín, A. Pražák a Oberherr. V Kolíně působil Hynek Oberherr (1856–1904), jehož dílna je na Zálabí doložena od roku 1890. V řemesle pokračoval i jeho syn Hynek (1880–1944). Produkce oberherrovské dílny byla poměrně tradiční a nevybočující z průměru. Velmi jednoduchý rodinný hrob rodiny Oberherrovy se nachází na kolínském centrálním hřbitově. Žákem Hynka Oberherra st. byl další kameník, s jehož signaturou se v regionu setkáváme poměrně často, a to Rudolf Šašma (1883–1938). Jeho dílo už ovšem spadá do století následujícího; vlastní živnost provozoval od roku 1906. Dalším kolínským kameníkem byl Josef Vondráček, registrovaný v Kolíně roku 1895, pravděpodobně zde však nepůsobil dlouho.11) V Kolíně byl registrován i Alois Pražák. Nejznámějšími kolínskými kamenosochaři jsou bezesporu bratři Drobníkové – Jan (1876–1924) a Václav (1893–1924), který po absolutoriu hořické školy studoval na pražské Akademii u J. V. Myslbeka. Jeho dílo již samozřejmě spadá do 20. století. Hřbitovnímu sochařství se věnoval hlavně starší z obou bratrů, Jan, s jehož sochami se setkáme především na centrálním hřbitově v Kolíně, kde je i pohřben. V Českém Brodě sídlil od roku 1886 kamenosochařský závod Aloise Formánka, který je autorem více náhrobků v regionu, zvláště pak v Českém Brodě. Jedná se např. o náhrobek Jana Pokorného s výraznou sochou žehnajícího Krista, vycházející z poměrně archaických schémat. Na českobrodském hřbitově se nachází i vlastní charakteristicky jednoduchý rodinný náhrobek.12) Od roku 1895 fungovala

Obr. 8: Poříčany (okres Kolín), centrální kříž na hřbitově s korpusem ve stylu Myslbekova Krista z roku 1888 – detail.

v Pečkách dílna Svobodova, která se později, ve třicátých letech 20. století, rozšířila na kamenickou továrnu, údajně první svého druhu ve středních Čechách. Náhrobky byly samozřejmě objednávány nejen u místních kameníků a v dílnách východočeských, ale i v Praze. Dokumentovány byly objekty, vyrobené např. firmou J. Žárského či G. Cianniho, ve 20. století se nejčastěji setkáme s produkty závodu Radova. Na počátku 20. století se stále významnějším fenoménem, přímo ovlivňujícím vývoj sepulkrální kultury, stává mechanizace kamenické výroby, narušující tradiční schéma. Výsledná forma objektu je strojovým zpracováním kamene přímo ovlivněna. V průběhu 20. století začínají především na městských hřbitovech dominovat architektonicky pojaté strojově zpracované žulové náhrobky. Kolínsko bylo na konci 19. století velmi bohatým regionem, což se odrazilo v kvalitě náhrobků, i v množství kamenických dílen, které zde působily. Pro zdejší hřbitovy jsou příznačné mnohdy nákladné pískovcové plastiky, zpracováním a motivicky velmi bohaté, které zaujmou svým specifickým pojetím. Dochované soubory na místních hřbitovech jsou jedinečnými doklady místní kulturní historie a svědectvím rozkvětu, který pro tento region doba konce 19. století nepochybně znamenala.

POZNÁMKY 1.

2.

74

Pojednány budou i objekty z počátku 20. století, protože u kamenické produkce přežívají jednotlivé typy poměrně dlouho a rozdílné styly zde existují v symbióze. Průzkum byl autorkou prováděn v letech 2001–2005 v rámci projektu programu výzkumu a vývoje Ministerstva kultury. Byl zaměřen na středočeský region, srovnávací materiál byl však získáván i v jiných oblastech Čech. Dokumentace probíhala výběrově, cílem

3.

bylo stanovení základních tendencí sepulkrálního umění dané doby, nikoliv vytvoření podrobného soupisu objektů. Patří mezi ně např. bratři Josef a Pavel Jiřičkové, František Vondráček, Alois Khun a rodina Kofránků. Ze starší hořické generace, tedy z doby před založením školy, se setkáváme se signaturou Josefa Richtery (1794–1848).

Markéta Kudláčová, Sepulkrální sochařství konce 19. století na Kolínsku

4. 5.

6. 7.

8.

9.

Z rodiny Suchardů má pro diskutované období a region největší význam Antonín Sucharda ml., otec slavného Stanislava Suchardy. Náhrobek rodiny Sklenářovy, pocházející patrně roku 1912, patří k nejzajímavějším objektům kolínského hřbitova. Na šířkově orientovaném soklu je v ose umístěna socha Panny Marie s Ježíškem, na bocích dva výrazně secesně stylizovaní andělé. Kruhové pozadí, znázorňující nebe, je vyskládané z barevných dlaždic. Je zde pohřben mj. stavitel Jan Sklenář (1857–1937). Toto se týká především severu, severovýchodu a centra regionu, na jihu bylo evangelické osídlení velice slabé. Jedná se o stélu, završenou částí konchy s motivem rokaje. Tělo stély nese nízký reliéf, znázorňující esovitě stočenou ženskou postavu. V levé ruce drží palmovou ratolest, z pravé sype růžové kvítky. Žena má zahalenou hlavu a je oděna v lehké antikizující jemně drapované roucho. Jde o náhrobek Jana Pokorného, pocházející z českobrodské dílny Aloise Formánka. Na jednoduchém soklu je umístěna výrazná socha stojícího Krista ostrých rysů, který v levé ruce svírá kříž a pravou má ohnutou v žehnajícím gestu. Drapérie je expresivně podaná. Objekt pochází z roku 1910. Sestává z mohutného odstupněného hranolového podstavce, spočívajícího na podestě, tvořící schůdky.

Dřík podstavce je završen římsou, pod nímž probíhá vlys s triglyfy a rozetami. Samotný krucifix je poměrně malých rozměrů. Kristus je znázorněn se skloněnou hlavou spadající k pravému rameni, se zhrouceným vyhublým tělem částečně zahaleným rouškou. Přímo vychází z Myslbekova Ukřižovaného, pojetí je samozřejmě rustikální. 10. Sochu sv. Jakuba nalezneme na náhrobku rodiny Šoltovy. Na podstavci na půdoryse mnohoúhelníka spočívá socha klečícího světce, opírajícího se o nízký, by masivní kříž, umístěný na skalisku. Socha vyniká pádným rustikálním pojetím. Světec je oděn v přepásaný pláš , na zádech má připoutaný poutnický klobouk. 11. Není vyloučené, že byl příbuzným slavnějšího Františka Vondráčka (1859–1911), který v letech 1886–1911 učil na hořické škole. 12. Náhrobek, skládající se z náhrobní desky a sloupku, vynášejícího urnu, byl strojově vyroben z barevné žuly. Pochází pravděpodobně ze třicátých let 20. století.

Za biografická data kolínských kameníků děkuji panu Jaroslavu Pejšovi ze Státního okresního archivu Kolín.

Grabbildhauerei vom Ende des 19. Jahrhunderts in der Region Kolín/Kolin Dieser Beitrag beschäftigt sich mit der Grabplastik des Bezirks Kolín, wobei das Hauptobjekt die Grabsteine vom Ende des 19. und Anfang des 20. Jahrhunderts sind, die hier in großer Menge erhalten blieben. Die Qualität der Grabsteine in diesem Gebiet hängt vor allem mit dem Fakt zusammen, dass es sich hier in der gegebenen Zeit um eine reiche Gutsbesitzer-Region handelte und gleichzeitig auch die relative Nähe von Nordwestböhmen, wo eine ganze Menge von Steinmetzwerkstätten und auch die berühmte Steinmetzschule in Hořice/Höritz wirkten. Die wertvollsten Werke der gegebenen Zeitspanne haben sich auf den Friedhöfen in Kolín und Týnec nad Labem/Elbe-Teinitz, von kleineren Siedlungen dann z.B. in Plaňany/Planian, Červené Pečky und Zásmuky/Zasmuck erhalten. Interessant sind auch Landfriedhöfe in Svojšice/Swoischitz, Třebovle, Křečhoř oder in Skramníky. In der Region Kolín überwiegen Sandsteingrabsteine, bis auf den ärmeren südlichen Teil, wo mehr Gusseisen zur Geltung kommt. Außer der typischen Idealisierung zeichnen sich die Grabobjekte der gegebenen Zeitspanne durch das Anstreben zum Realismus bis Naturalismus aus. In der Region befindet sich eine Menge von evangelischen Grabsteinen, für die die Inklination zur Monumentalität und gleichfalls die Einfachheit der Einfassung charakteristisch ist. Was die Typologie betrifft, der häufigste Typ in der diskutierten Region sind das Kreuz und die Stele. Häufig sind auch figürliche Grabsteine, vor allem Engel, Christus und die Jungfrau Maria. In der Region Kolín wirkten in der gegebenen Zeit viele Steinmetzwerkstätten, wobei am häufigsten Objekte mit diesen Signaturen erscheinen: Formánek – Český Brod, Svoboda – Pečky, Vondráček – Kolín, A. Pražák und Oberherr. In das traditionelle Schema der Steinmetzproduktion griff schon seit dem Ende des 19. Jahr-

hunderts die Industrialisierung ein und einige Werkstätten haben sich mechanisiert. Abb. 1: Der Grabstein der Familie Sklenář auf dem zentralen Friedhof in Kolín ist ein sehenswertes Jugendstiel-Gesamtkunstwerk, das Sandstein, und Steinfliesen kombiniert. Das Objekt, entworfen vom bisher unbekannten Künstler, stammt wahrscheinlich aus dem Jahre 1912. Alle Fotos die Autorin (2001–2007). Abb. 2: Auf dem Zentralen Friedhof in Kolín befindet sich der Grabstein der Familie Šejnosta mit einem hochwertigen Marmorrelief einer Frau im Schiff, signiert Drobník. Der Autor ist offensichtlich Václav Drobník, der bei J.V.Myslbek studierte. Abb. 3: Ansicht des Friedhofes in Plaňany, wo sich eine große Menge von wertvollen Grabsteinen vom Ende des 19. Jahrhunderts befindet. Im Hintergrund die Kirche des hl. Johannes d.Täufers von František Miksch aus dem Jahre 1901. Abb. 4: Ansicht des evangelischen Friedhofes in Křečhoř. Abb. 5: Der Grabstein der Marie Štolcová ist ein Beispiel eines ausgeprägt dekorativ gestalteten evangelischen Grabsteines. Abb. 6: Der Grabstein der Familie Koláčný auf dem Friedhof in Týnec nad Labem ist ein Beispiel der Anwendung der naturalistischen Tendenzen. Abb. 7: Grabstein der Familie Pokorný auf dem Friedhof in Český Brod/Böhmisch-Brod mit der hieratischen, ein wenig rustikal aufgefassten Christus Statue, sie stammt aus der Werkstatt Alois Formánek. Abb. 8: Zentralkreuz auf dem Friedhof in Poříčany mit dem Korpus im Stil des Christus von J.V.Myslbek aus dem Jahre 1888 – Detail. (Übersetzung J. Kroupová)

75

Nabídka titulů vydaných Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm středních Čech v Praze Uvedený titul si až do vyprodání zásob můžete objednat nebo přímo zakoupit na adrese: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Sabinova 5, pošt. schr. 45, 130 11 Praha 3, tel. 274 008 285, e-mail: [email protected], nebo přímo na webové adrese časopisu www.pruzkumypamatek.cz/objednavky.php

Průzkumy památek roč. XIII, příloha Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna – Stav po restaurování Praha, NPÚ ÚOPSČ 2006

440 Kč

Ústav dějin umění AV ČR v rámci grantu Zuzany Všetečkové „Výzkum středoSchodi‰tní cykly věké nástěnné malby v ČeVelké vûÏe chách a na Moravě 1340 až hradu Karl‰tejna 1370“ uspořádal kolokvium ke schodištním cyklům Velké věže hradu Karlštejna po té, kdy restaurátoři Petr Bareš, Jiří Brodský a Antonín Novák ukončili dlouholeté restaurování maleb, které z velké části zbavili přemaleb z 19. století. Hana Hlaváčková, Ivo Hlobil a Zuzana Všetečková byli členy komise pro restaurování maleb hradu Karlštejna, v letech 1994–2001 zaměřené zejména na schodištní cykly Velké věže. Dlouhodobé postupné snímání přemaleb ukázalo neobyčejnou kvalitu maleb, kterou předpokládala již Vlasta Dvořáková, jejíž obsáhlá studie, věnovaná schodištním cyklům hradu Karlštejna byla publikovaná v časopise Umění v roce 1961. Zejména Ivo Hlobil zdůraznil význam maleb a potřebu prezentovat je na širší badatelské úrovni. Vyzvali jsme přední badatele – specialisty na středověkou malbu, hagiografii a zejména na problematiku hradu Karlštejna, aby se vyjádřili k novým objevům nebo syntetickému pohledu po restaurování maleb. Písemná forma přednášek vycházela z dlouhodobého výzkumu řady přednášejících, hradu Karlštejnu se věnovali badatelé zejména na velkém projektu výstavy v roce 1997 v Národní galerii v Praze – Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. –, jejímž kurátorem byl Jiří Fajt, a na následném kolokviu, uspořádaném při příležitosti konání výstavy. Schodištní cykly postavily badatele před další poměrně vděčné téma – zpracování svatováclavské a svatoludmilské legendy a cyklu panovníků na stěnách schodiště, vedoucího do nejposvátnější prostory hradu – kaple sv. Kříže. Při přípravě kolokvia s ohledem na zaměření zejména dalších pracovníků Ústavu dějin umění AV ČR jsme si uvědomili, že cílem třídenního zasedání není jen potřeba analyzovat schodištní cykly, ale i v širších souvislostech se znovu vrátit k výzdobě hradu jako celku, stavební historii hradu a porovnání dvorských legend a profánní tematiky ve středověkých kostelech a hradech a interpretovat specifickou úlohu schodiště. Na konferenci jsme vedle českých badatelů pozvali i kolegy ze Slovenska, Polska, Rakouska, Anglie a Izraele, kteří se problematikou hradu Karlštejna zabývají nebo se českému umění věnují a komparují památky svých zemí s našimi. Referáty se zaměřily na hagiografické studie, vycházející z nástěnných maleb na schodišti, na jejich datování, slohovou a ikonografickou interpretaci. Prostor byl dán i specialistům na stavební historii hradu, neboť ten v současné době prochází rovněž stavebněhistorickým a technologickým průzkumem a rekonstrukcí. Součástí sborníku je i rozsáhlá barevná obrazová příloha, která na 59 celostránkových snímcích důkladně dokumentuje všechny schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna. Svatováclavský cyklus je navíc doplněn podrobným nákresem Legendy sv. Václava, včetně vyznačení lokalizace transferů. PrÛzkumy památek 2006 – Pﬁíloha Roãník XIII

Obsah: Zuzana Všetečková: Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna – Stav po restaurování; Treppenzyklen des Großen Turmes der Burg Karlstein: Zustand nach der Restaurierung. Hana Hlaváčková: Idea dobrého panovníka ve

výzdobě Karlštejna Idee des guten Herrschers in der Verzierung Karlsteins. Ivo Hlobil: Církevní kritika výstřední módy císařského dvora Karla IV. a datování nástěnných maleb karlštejnského schodištního cyklu kolem let 1365 až 1367; Kirchenkritik der exzentrischen Mode des kaiserlichen Hofes Karls IV. und die Datierung der Wandmalereien des Karlsteiner Treppen- zyklus um die Jahre 1365–1367. Kateřina Kubínová: Panovnické postavy v závěru schodištních maleb; Herrschergestalten im Abschluss des Treppenzyklus in Karlstein. Zuzana Všetečková: Schodištní cykly na Karlštejně – Legenda sv. Ludmily; Treppenzyklen in der Burg Karlstein – St. Ludmilalegende. Milena Bartlová: Úvahy o vyobrazení svatováclavské legendy na schodišti Karlštejna; Betrachtungen über die Abbildung der St. Wenzelslegende in dem Treppenhaus in Karlstein. Ivan Gerát: Paralely, analógie a kontrasty: poznámky k tematike a funkciám obrazových legiend sv. Václava a sv. Ladislava v 14. storočí; Paralellen, Analogien und Kontraste: der Bildlegenden des Hl. Wenzeslas und Hl. Ladislaus im 14. Jahrhundert. Zdeněk Uhlíř: Hagiografie mezi slovesným a výtvarným vyjádřením; Hagiographie zwischen der literarischen und bildenden Äußerung. Milada Studničková: Sv. Václav jako scala coeli (K interpretaci nástěnných maleb schodiště Velké věže na hradě Karlštejně); St. Wenzel als scala coeli. Petr Bareš – Jiří Brodský: Problematika a způsoby restaurování schodištních cyklů Velké věže hradu Karlštejna. Technologie maleb na základě provedených průzkumů (Dokumentace postupující destrukce maleb na základě dostupných historických pramenů za posledních 170 let); Die Problematik und Methoden der Restaurierung der Treppenzyklen des Großen Turmes der Burg Karlstein. Technologie der Malereien auf Grund der durchgeführten Untersuchungen (Dokumentation der fortschreitenden Destruktion der Malereien auf Grund der erreichbaren historischen Quelen in letzten 170 Jahren). Jan Chlíbec: Petrarca a Karlštejn? Petrarca und Karlstein? Jan Royt: Syn Meluzíny (K ikonografii panovnické ideologie Lucemburků); Der Sohn der Melusine (Zur Ikonographie der Herrscherideologie der Luxemburger). Klára Benešovská: Architektura ve službách panovníka – Základní architektonické koncepce Karlštejna a její inspirační zdroje; Architektur in Diensten des Herrschers – Die architektonische Grundkonzeption von Karlstein und ihre Inspirationsquellen. Zdeněk Chudárek: Příspěvek k poznání stavebních dějin věží na hradě Karlštejně v době Karla IV. Beitrag zur Erkenntnis der Baugeschichte der Türme der Burg Karlstein in der Zeit Karls IV. Arthur Saliger: Zur architektonischen Stellung des Treppenturmes am Heilig-Kreuz-Kapellenturm in Karlstein; Poznámky k architektonickému významu schodištní věže s kaplí sv. Kříže na Karlštejně. Richard Němec: Kaple sv. Kateřiny. Praha – Karlštejn – Lauf a. d. Pegnitz; Katharinenkapellen. Prag – Karlstein – Lauf a. d. Pegnitz. Marek Walczak: The Cult of Saint Stanislaus at the Courts of the Piasts and the Jagiellons and Its Artistic Testimony; Kult sv. Stanislava na dvoře Piastů a Jagellonců. Ivo Kořán: Obrázková legenda svatoprokopská (souběh textu a zobrazení); Bilderlegende vom hl. Prokopius. Elga Lanc: Kaiser Friedrich II. auf der Festung Hohensalzburg. Zu historiographischen Bilderzyklen in mittelalterlichen Residenzen; Císař Friedrich II. na hradě Hohensalzburg. K historiografickým obrazovým cyklům ve středověkých rezidencích. Olga Pujmanová: Italský ohlas české gotické Madony; Italienischer Anklang an das böhmische Marienbild. Obrazová příloha: Karlštejn – schodiště Velké věže, nástěnné malby z konce 60. let 14. století; Bilderbeilage: Karlstein – Treppenhaus des Großen Turmes, Wandmalereien vom Ende der 60er Jahre des 14. Jahrhunderts 204

XII. Legenda sv. Václava. Kněz Kaich nebo sv. Ludmila vyučují sv. Václava (foto Petr Zinke).

V časopise Průzkumy památek vychází již od roku 1995 anotovaná bibliografie průzkumů a dokumentace památek v ČR. V současnosti obsahuje na 7000 položek a ročně přibývá přes 600 položek, je zpracováváno přes 300 periodik. V této databázi lze vyhledávat na webových stránkách časopisu – www.pruzkumypamatek.cz


I Über die historischen Schafställe aus dem 18. und 19. Jahrhundert

Jan Žižka 1–20 I Pflaster im Bild der Städte – Beispiele aus dem Bezirk Mladá Boleslav/Jungbunzlau

Eva Vyletová 21–38 I Spätgotische Kacheln aus Rakovník/Rakonitz (Fundkollektion aus der Parzelle des Hauses

Konskr.-Nr. 110) Kateřina Blažková Jan Kypta Jana Lomecká 39–49 I Fund der mittelalterlichen Blockbaukonstruktionen in Čáslav/Tschaslau

Karel Kibic ml. 50–61 I Untersuchung des Raumes unter der Erdoberfläche in Čáslav/Tschaslau

Jiří Starý 62–70 I Grabbildhauerei vom Ende des 19. Jahrhunderts in der Region Kolín/Kolin

Markéta Kudláčová 71–75

Umschlag Vorderseite: Bělá pod Bezdězem/Weißwasser (Bezirk Mladá Boleslav/Jungbunzlau). Pflaster des Zugangsweges zur Pfarrkirche, gebildet durch die Abwechslung der Quadrate aus dem liegenden Basalt und Quadrate aus dem hochkantigen Bruchstein auf die Art des Steinsatzpflasters (Foto E. Vyletová, 2006). Rückseite: Čáslav/Tschaslau, Gestalt des Stadtplatzes im Jahre 1812, Gravierung nach V. Morstadt. Die Datierung steht im Widerspruch zu der Zeit der Geburt von V. Morstadt (1802), die Gestalt des Platzes entspricht jedoch genau diesem Datum (SokA Kutná Hora/Kuttenberg).

Vedoucí redaktor: PhDr. Vladislav Razím Výkonná redaktorka: PhDr. Olga Klapetková Redakční rada: Mgr. Jana Berková, Miroslav Brožovský, JUDr. et PhDr. Pavel Kroupa, Ing. arch. Vojtěch Láska, Ing. arch. Jiří Mrázek, Ing. arch. Jan Pešta, Ing. Alfréd Schubert, Mgr. Ludmila Vondráčková, Ing. Jan Žižka Adresa redakce: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Sabinova 373/5, 130 11 Praha 3, telefon 274 008 283, e-mail: [email protected] Distribuce: telefon 274 008 285, e-mail: [email protected] Za původnost a věcnou správnost uveřejněných příspěvků odpovídají autoři. Registrace povolena pod č. MK ČR E 6835 – Doporučená cena: 60,- Kč – ISSN 0862–1586 – Ročník 21, číslo 1 – Vyšlo 31. 8. 2007

PAMÁTKY STØEDNÍCH ÈECH

9 770862 158003

71

Památky støedních Èech roèník 21, èíslo 1/2007 èasopis Národního památkového ústavu, územního odborného pracovitì støedních Èech v Praze Sabinova 373/5, 130 11 Praha 3 Vychází v Nakladatelství Jalna, Mickiewiczova 17, 160 00 Praha 6 Grafická úprava: Tomá Kropáèek Sazba: A. N. R. Y Tisk: Tiskárna Flora, s. r. o. ISSN 0862-1586

O historických ovčínech z 18. a 19. století Jan Žižka Dlažby v obraze měst příklady z mladoboleslavského okresu Eva Vyletová 21 38

Recommend Documents