O H N I V Ý A N D Ě L

OHNIVÝ ANDĚL

1

Yrsa Sigurđardóttir

OHNIVÝ ANDĚL

OHNIVY ANDEL_TISK.indd 1

30.10.2013 11:35:16

2

YRSA SIGURĐARDÓTTIR

U NÁS UŽ VYŠLO:

Poslední rituál Mrazivé světlo Žhavý hrob Led v žilách


30.10.2013 11:35:16

OHNIVÝ ANDĚL

3

Yrsa Sigurđardóttir

OHNIVÝ ANDĚL

Přeložil Eduard Světlík


30.10.2013 11:35:17

4


V islandském originále poprvé vyšlo r. 2009 pod názvem Horfđu á mig ve Verlag Veröld v Reykjavíku © Yrsa Sigurđardóttir 2009 V německém jazyce v překladu Tiny Fleckenové vydal © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2011 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Eduard Světlík, 2013 Czech edition © Metafora, 2013

All rights reserved ISBN 978−80−7359−393−3 ISBN 978-80-7359-902-7 (PDF)


30.10.2013 11:35:17

OHNIVÝ ANDĚL

5

Tuto knihu věnuji své babičce Vilborg G. Guđjónsdóttir (4. listopadu 1909–24. července 1982).


Yrsa

30.10.2013 11:35:17

OHNIVÝ ANDĚL

7

Postavy příběhu Tóra Gudmundsdóttir – reykjavícká advokátka a matka samoživitelka Matthias Reich – Tóřin přítel z Německa Sóley a Gylfi – Tóřiny děti Sigga – Gylfiho přítelkyně Orri – Tóřin malý vnuk Bragi – Tóřin kolega v advokátní kanceláři Bela – jejich sekretářka Obyvatelé domova pro zdravotně postižené a jejich příbuzní Jakob – mladý muž s Downovým syndromem Grímheidur – Jakobova matka Lísa – mladá žena v bdělém kómatu Sigrídur Herdís – slepá a hluchá dívka Ragna – mladá žena se syndromem uzamčení Natan – mentálně postižený epileptik Tryggvi – autista Einvardur – Tryggviho otec Fanndís – Tryggviho matka Lena – Tryggviho sestra


30.10.2013 11:35:17

8

Glódís Fridleifur Linda Aegir


Pracovníci domova – vedoucí domova – noční hlídač – vývojová terapeutka – Tryggviho terapeut

Další osoby Jósteinn – pacient Sognu, detenčního ústavu pro psychicky nemocné zločince Ari – Jakobův advokát Margeir – rozhlasový moderátor Sveinn – kameraman Berglinda, Halli a Pési – rodina, v jejímž domě straší

Poznámka překladatele: Islandská mužská jména, která mají v prvním pádě koncovku -ur, zde Einvardur a Fridleifur, ji v dalších pádech ztrácejí. Oslovování křestními jmény i v úředním a společenském styku je na Islandu běžné.


30.10.2013 11:35:18

OHNIVÝ ANDĚL

9

Prolog

Sobota, 8. listopadu 2008 Kočka se ukryla za holý, ale hustý keř utopený v temnotě. Byla naprosto klidná, pouze její žluté oči těkaly sem a tam; pozorně si hlídala výhled na noční tvory. Lidé, kteří jí dávali nažrat, už na to dávno zapomněli, ale kočka věděla, že se v temnotě schovávají bytosti, jež se vyhýbají dennímu světlu. Zviditelňují se, teprve až zavládne noční ticho, přibližně poté, kdy se ztratí nebo převezmou moc stíny, podle toho, jak se na to podíváme. Kočka využívala tuto časovou enklávu, ačkoliv se jí vždycky ježila srst, když číhala na to neviditelné, na to zlé, co si vyhlíželo vhodnou příležitost. Všichni ti, kteří se štítili denního světla, byli teď na nohou; temné kouty splynuly s nocí, vše bylo pochmurné a opuštěné. Náhle kočka zaslechla tiché prasknutí. Vystrčila drápky a zaryla je do vlhké, studené hlíny. Třebaže nic neviděla, zůstávala bdělá, dýchala ještě pomaleji a klidněji a tiskla své štíhlé tělo k zemi tak těsně, jak to jen šlo. Studený vzduch, který po dlouhém spánku na pohovce dráždil její plíce, byl stále tísnivější a každé nadechnutí zanechávalo na jejím drsném jazyku nepříjemnou pachuť. Z hrdla se jí instinktivně vydralo tiché zavrčení


30.10.2013 11:35:18

10


a sklíčeně se chystala utéct před ohavným stvořením, které se tu někde ukrývalo, neviditelné jako majitelé hlasů z člověčího rádia. Kočka se bleskurychle otočila, vyrazila z keře a co nejrychleji prchala pryč. Berglinda se posadila na posteli a měla jasnou hlavu. Obyčejně když se v noci probudila, vklouzávala ze snu do bdělého stavu pomalu, nyní ji však z hlubokého spánku vytrhlo něco děsivého a zapůsobilo na ni tak, jako by vůbec nespala. Manželská ložnice tonula ve tmě, za okny se rozprostírala bezhvězdná, sytě černá obloha. Světélkující ručičky budíku ukazovaly půl čtvrté. Nevzbudil ji pláč z dětského pokoje? Berglinda napínala uši, ale neslyšela nic jiného než tichý tikot budíku a hluboké oddechování svého muže. Vyklouzla zpod přikrývky, opatrně, aby Halliho nevzbudila. V posledních měsících toho musel prožít tolik, že ho v žádném případě nechtěla obtěžovat. Ačkoliv se zdálo, že nejhorší mají za sebou, nějak tomu pořád nemohla uvěřit. Nechtěla už o tom s nikým mluvit, ani s manželem, neboť se obávala, že ji lidé budou považovat za hysterku a budou jí věřit ještě méně. Vždyť dokonce i Halli, který zažil totéž co ona, se stále častěji pokoušel najít věcné vysvětlení. Většinou s tím však zacházel tak daleko, až to hraničilo se směšností. Její mínění nikdy plně nepřijal, ale aspoň proti němu přestal protestovat. Když se totiž těch podivných událostí navršilo příliš mnoho, už mu nic jiného nezbývalo. V každém případě se mu muselo přičíst k dobru, že se za ni vždy postavil, ačkoliv to v jejich manželství v poslední době přestávalo klapat. Zdálo se sice, že nejhorší už překonali, ale Hallimu zkrátili pracovní dobu a Berglinda, přestože se místo ve vládním úřadě zdálo jistější, nemohla nikdy vědět, jestli ji nepostihne snižování počtu zaměstnanců. Rychle se ve tmě rozkoukala a nehlučně opustila ložnici. Znovu si lehnout by jí nepomohlo. Chtěla vy-


30.10.2013 11:35:18

OHNIVÝ ANDĚL

11

pít sklenici vody, mrknout se na Pésiho a ujistit se, že spí tvrdým a hlubokým spánkem. Doufala, že to postačí k tomu, aby znovu pocítila ospalost. Pokud ne, mohla by si na počítači zahrát párkrát pasiáns nebo si zasurfovat na internetu, než jí ztěžknou víčka. Věděla, jak se něčím nesmyslným, stupidním rozptýlit – jinak by v tomhle domě sotva dokázala tak dlouho vydržet. Berglinda se pokusila zavřít za sebou dveře bez skřípání. Když ten dům koupili, hodlali všechny dveře vyměnit, ale nikdy na to nedošlo. V chodbě byla ledová zima, dlaždice ji pálily pod nohama a zlobila se na sebe, že se nepřinutila najít pantofle. V hloubi duše věděla, že má dosud daleko k tomu, aby ve tmě šátrala kolem své postele. Doufala však, že jednou k tomu dospěje. Doufala ale nebylo to správné slovo, chtěla o tom být pevně přesvědčena. Jinak by své počínání neovládala. Voda v kuchyni byla vlažná, takže ji nechala chvíli odtéct. Mezitím hleděla ven na důvěrně známou ulici a na domy sousedů na protější straně. Všude byla tma, pouze v garáži přímo naproti někdo zapomněl zhasnout. Za jedním otevřeným oknem se v mírném vánku pohupoval ruský lustr. Jinak byly všechny domy zahaleny temnotou. Nažloutlá záře pouličních luceren nepronikla až do zahrad, končila za chodníkem. Za ním začínala tma. Berglinda klouzala pohledem po střechách domů a zapomněla na vodu, jak nechávala zrak těkat po Vesturlandsveguru až k místu, kde jejich ulice odbočovala směrem k okrajové čtvrti Kjalarnes. Kolem přejelo auto a Berglindě se zdálo, že slyší kvičivý zvuk, jaký vydává vůz poskakující po namoklých rýhách ve vozovce, což patrně přispělo k dopravní nehodě, k níž tady kdysi došlo, ačkoliv tehdy bylo docela jiné počasí. Berglinda odvrátila oči od okna a uvědomila si, že dosud drží sklenici pod tekoucí vodou. Kéž by byli tenkrát odřekli vánoční oslavu. Vzpomínala si, že po ní nijak netoužila, ale nechali se od přátel


30.10.2013 11:35:19

12


přemluvit. A pokud tomu bylo jinak, nechtěla to raději vědět – bylo totiž snazší vyrovnat se s následky, jestliže odpovědnost nesli ti, kvůli nimž se rozhodli hodit se do gala, objednat si slečnu na hlídání dětí a vyrazit za zábavou. Od té doby už nikdy takovou pomoc nepotřebovali. Jejich společenské aktivity se omezily na vlastní dům a místa, kam svého čtyřletého synka mohli vzít s sebou. Nedokázali si už představit, že by se večer někde bavili, zatímco o jejich dítě by pečovala najatá dívka – zejména po tom osudném večeru a následujících událostech. Už tisíckrát si Berglinda lámala hlavu tím, zda by všechno proběhlo jinak, kdyby tu vánoční oslavu odřekli nebo doma nepopíjeli, aby ušetřili za aperitiv v restauraci, ale takové úvahy nikam nevedly. Pozvání přijali a připravovali se večer vyrazit z domu. Berglindin pohled zabloudil automaticky k oknu a upřela jej na černý asfalt rychlostní silnice, která nyní obtáčela jejich čtvrť jako temná řeka. Zavřela oči a v hlavě se jí okamžitě vynořil obraz, který onoho strašného večera spatřila: světelné majáky sanitky a policejních aut, které přezářily matný přísvit lamp odrážející se na hřebenech střech protilehlých domů, na něž hustě sněžilo. Stejná jistota, s níž tehdy věděla, že se nechce vánoční oslavy zúčastnit, jí pak hned napověděla, že nehoda na rychlostní silnici souvisí s dívkou na hlídání, která měla přijít, ale dosud nedorazila. Otevřela oči a lačně se napila vody. Věděla, že tváře zoufalých dívčiných rodičů, s nimiž se po nehodě několikrát setkala, ji budou pronásledovat do konce života, snad až do hrobu. Berglindu a Halliho nikdo samozřejmě neobviňoval, v žádném případě nikoliv přímo, ale Berglinda viděla v uslzených očích dívčiny matky, že je do jisté míry činí zodpovědnými za to, co se stalo, buď proto, že neměli pozvání přátel přijmout, anebo proto, že mohli pro jejich dceru zajet. Pak by ten večer nepřecházela silnici a mohla ještě žít. Do jejich čtvrti chodí-


30.10.2013 11:35:19

OHNIVÝ ANDĚL

13

vala, jenom když hlídala Pésiho. Takže jen proto, že se Berglinda s Hallim chystali na návštěvu, ocitla se ta dívka přesně v danou dobu na daném místě, kde ji přejel bezohledný člověk, aniž se otočil a podíval, zda děvčeti, které zůstalo ležet na silnici jako hromádka neštěstí, nemůže pomoci. Řidiče a jeho vůz nikdy nevypátrali, v době nehody nebyl na tomto úseku silnice žádný provoz a navzdory opakované výzvě v médiích se nepřihlásil ani žádný svědek. Dívka zemřela opuštěná na zledovatělém asfaltu, a když si jí všiml řidič prvního vozu, který tudy po nehodě projížděl, už nedýchala. Mohl být rád, že ji nepřejel, neboť její drobné tělo už bylo zasypáno tenkou vrstvou sněhu. Berglinda opět zavřela oči a třela si je zkřehlými prsty. Jak široké to auto mohlo být? Dva metry? Tři metry? Od dívčina domu k nim to bylo nejméně kilometr, ne-li dokonce dva. Jaký tragický osud, že přecházela silnici přesně v okamžiku, kdy tudy projížděl bezohledný řidič. Berglinda otevřela oči a vyprázdnila sklenici. Ačkoliv se kvůli této nehodě pořád trápila, nebyla hrozná smrt mladé dívky tím nejhorším. Tato tragédie se dala pochopit: tuna oceli a plechu narazila stokilometrovou rychlostí do dívky vážící sotva padesát kilogramů. Důsledek byl naprosto logický. Samozřejmě to byla smutná událost, přesto však součást toho, s čím člověk musí počítat. Mnohem těžší bylo vyrovnat se s tím, co následovalo: dívka, či spíše její duše, se zřejmě rozhodla dodržet slib, že pohlídá Pésiho, a jakmile se setmělo, přicházela. Asi nemohla dojít klidu, neboť zemřela nepřirozenou smrtí. V několika filmových hororech, které Berglinda viděla, se z lidí, jejichž smrt zůstala neobjasněna, stali jacísi fantomové. Zpočátku Berglinda a Halli nechápali, co se děje, a chlapcovo tvrzení, že u něj byla Magga, považovali za důsledek zaslechnutých hovorů o nehodě. Byl ještě příliš malý, aby pochopil, co je smrt. A bylo také naprosto pochopitelné, že Pési Maggu postrádal, hlídávala ho,


30.10.2013 11:35:19

14


už když mu byl rok, a byl z ní nadšený. Berglindě se však zdálo morbidní, že chlapec neustále opakuje, jak se jí vede špatně a jak pořád naříká. Teprve tehdy nastražila uši a setřásla ze sebe letargii, jež se jí po nehodě zmocnila. A postupně se začaly vršit tak mysteriózní, strašidelné příhody, že už se to nedalo jen tak přejít. Jen co se setmělo, v dětském pokoji se ochladilo a okenní skla se zamžila. Veškeré pokusy opravit topení byly neúspěšné, instalatér přešlapoval hodinu kolem radiátoru, škrábal se na hlavě a nakonec kapituloval, za což si naúčtoval čtyři hodiny práce. Stará závěsná ozdoba nad chlapcovou postýlkou se otáčela, ačkoliv v místnosti nebyl nejmenší průvan, setrvale kolísalo napětí proudu, praskaly žárovky a musely se vyměňovat. Jakmile nastal den, vzduch v pokoji se stal tísnivým a nepomáhalo ani otevřít okno. Jako by člověku docházel kyslík a každý nádech zanechával v ústech odpornou, kovovou pachuť. Pro všechny takové jevy se dalo najít logické vysvětlení. Dům už měl svoje léta a naléhavě vyžadoval renovaci. Ostatní úkazy se ovšem v žádném případě nedaly svádět na stav domu. Ráno byli Pésiho plyšoví medvídci vzorně srovnaní, ačkoliv večer předtím leželi na jedné hromádce na podlaze. A to nebylo ještě všechno. Pési často v noci náhle vyskočil z postele, ale jeho rodiče mu nemuseli dávat napít, odnášet ho zpátky na lůžko a uklidňovat, protože ho zpravidla našli, jak rozesmátý sedí v posteli a říká jim: „Nemusíte kvůli mně vstávat, Magga na mě dává pozor.“ Poté ho brali na noc k sobě, což se patrně dívčinu duchovi nelíbilo. Stále se probouzeli, protože přikrývky jim bez zvláštního důvodu pomalu klouzaly na podlahu. Zpod postele se ozývalo škrábání, zprvu sotva slyšitelné, potom stále hlasitější a důraznější. Zvuky přestaly, jakmile Halli vstal, nakoukl pod postel a ospale zamumlal, že to jsou jistě zatracené myši. Žádné zvířátko však nikdy nespatřil. Stejný chlad, jaký vládl v Pésiho pokoji,


30.10.2013 11:35:20

OHNIVÝ ANDĚL

15

naplňoval nyní ložnici rodičů, také se tu potila okna a kolísal proud. Kromě toho se před prahem dělaly malé loužičky, které ve tmě vypadaly jako krev, ale na světle se ukázalo, že je to voda. Přišli dva pokrývači, vylezli na střechu, ale nenašli žádná netěsná místa. Ze zpětného pohledu bylo neuvěřitelné, jak dlouho tohle všechno snášeli, aniž by vyhledali nějakou pomoc. Jednoho rána Berglinda oznámila, že už to déle nevydrží, že by dům měli ihned prodat bez ohledu na hospodářskou krizi a stagnaci trhu s nemovitostmi. Když se probudila, jejich šaty visely na skříni v ložnici, a to ne jen tak nějaké, nýbrž Halliho oblek s košilí a kravatou a s ním ladící Berglindino oblečení. Byly to přesně tytéž svršky, které měli na sobě toho večera, kdy chtěli slavit Vánoce. Když ale včera uléhali, na skříni rozhodně nic neviselo. Halliho to poprvé vyděsilo tak hrozně jako Berglindu, což jí nahnalo ještě větší strach, než už měla. Dovedlo je to ale k názoru, že prodej domu by nemusel přinést zlepšení situace, a tak tuto lákavou možnost zavrhli a rozhodli se raději zavolat na pomoc nějaké médium, aby ducha – nebo co to vlastně bylo – zahnalo. Senzibilka udala, že v Pésiho blízkosti cítí nějakou usouženou, nespokojenou duši, jejíž přítomnosti však nelze čelit. Totéž konstatovala i jasnovidka, kterou jim naléhavě doporučila Berglindina sestřenice. Obě média si dala za svůj verdikt zaplatit, jenže finanční situace rodiny nebyla tak růžová, aby mohli vyzkoušet všechny osoby, které inzerovaly své služby v novinách. Poslední východisko představoval farář náboženské obce, jehož naposled viděli při Pésiho křtu. Ten byl zpočátku opatrný a považoval celou věc za žert. Nemohl však nevidět Berglindin zjevný strach, a proto své chování změnil, ale slíbit jim nechtěl nic. Párkrát je navštívil a zakusil na vlastní kůži chlad a elektrické napětí v Pésiho blízkosti. Poté se vydal pro radu k biskupovi a státní církev po sto letech dovolila provést obřad žehnání domu k zahnání


30.10.2013 11:35:20

16


ducha. Poté, co prošli a požehnali všechny místnosti, biskup slavnostně prohlásil, že dívčina duše už nikdy do tohoto domu nevejde. A kdo by to byl řekl – přesně tak tomu také bylo. Obratem ruky všechno pociťovali jinak, přičemž se jen těžko dalo zjistit, co přesně se změnilo. Atmosféra v domě byla prostě taková jako dřív. Bylo samozřejmě obtížné nepátrat po projevech cizích sil ve vlastních zdech a nějakou chvíli také trvalo, než se Berglindě přestaly třást ruce. S vědomím, že čas utržené rány zahojí, byla však s pomalým, ale trvalým zlepšováním situace spokojena. V prvním patře zavrzaly parkety. Zvuk vyšel z Pésiho pokoje. Berglinda odložila sklenici a zvolna se otočila. Náhle měla sucho v ústech a opět jí naskočila husí kůže. Zatracené reminiscence! Jak dlouho potrvá, než se definitivě zotaví? Volnými kroky vyšla po schodech nahoru. Když dorazila ke dveřím do dětského pokoje, zaslechla chlapce tiše hovořit. Místo aby poslouchala, co říká, otevřela opatrně dveře. Pési stál na špičkách u okna a pátravě hleděl ven. Když zaslechl vrznout dveře, zmlknul a otočil se. Když Berglinda spatřila zamžené okno, jen stěží potlačila výkřik. „Ahoj mami,“ usmál se Pési rozpačitě. Berglinda přiskočila k synovi a odtrhla ho od okna. Přitiskla ho k sobě a současně se pokoušela sklo osušit, leč vrstvička páry nezmizela. Byla na vnější straně okna. Pési pohlédl matce do očí. „Magga je venku a nemůže dovnitř. Ráda by mě hlídala.“ Ukázal k oknu a protáhl obličej. „Je trochu naštvaná.“


30.10.2013 11:35:20

OHNIVÝ ANDĚL

17

Kapitola pr vní

Pondělí, 4. ledna 2010 Z pohledu od silnice je ten dům nevýrazný. Zahraniční turisté jej mohou považovat za statek, jehož majitelé se tu v potu tváře a v soužití s Bohem a lidmi plahočí. Možná jim obytná část připadne nezvykle veliká, ale už se tím nijak nezabývají a jedou prostě dál, aniž by se ohlédli. Je dokonce pravděpodobné, že totéž si mohou myslet i domorodci, neboť veřejně se o tomto stavení moc nemluví. Zmíní-li se o něm občas média, pak většinou v souvislosti s tragickými osudy. Čtenáři přeskočí drásající texty o podivném a nepochopitelném počínání lidí, kteří tu žili, a nalistují něco potěšitelnějšího. Když pak noviny odloží, moc jim toho o místě a jeho obyvatelích v paměti neutkví; lepší je na ty lidi rychle zapomenout. Dokonce i z hlediska veřejného zájmu se význam tohoto zařízení odsunul do pozadí; o jeho důležitosti nikdo nepochybuje, ale panuje mlčenlivý souhlas, že úředníci by se do jeho provozu měli plést co nejméně. V hloubi duše věděla i Tóra, že nabídku, která ji sem přivedla, by odmítla, kdyby se její advokátní kanceláři dařilo o trochu lépe. Něco však podnítilo její zvědavost: byla to mysterióznost případu – nakonec se denně nestává, aby


30.10.2013 11:35:20

18


ji o pomoc žádal pacient ústavu pro duševně nemocné zločince. Historie ústavu byla krátká: až do roku 1992 bývali vězni s psychickými problémy drženi v zahraničních zařízeních nebo ve věznici Litla-Hraun; obě alternativy byly špatné. V cizině museli vězni překonávat jazykové bariéry i odloučení od rodiny a přátel a věznice Litla-Hraun nebyla léčebnou institucí. Tóra si dokázala dost dobře představit, že svérázné prostředí s drsnou atmosférou ve zdech vězení péči o psychicky nemocné zločince právě neprospívá. Sedm míst tady v Sognu bylo v každém případě stále obsazeno. Zatáčka byla ostrá a auto se na drobném štěrku dostalo do smyku. Tóra sevřela volant pevněji a soustředila se na jízdu po krátké příjezdové silnici. Nijak netoužila po tom, aby při své první návštěvě přistála v příkopu a museli ji z něj vytáhnout. Celý ten podnik byl už tak dost zvláštní. Žena, která jí sjednala první schůzku s pacientem, byla sice velmi přátelská, ale dalo se poznat, že jeho žádost tu rozhodně není obvyklá. Tóra u ní postřehla jistou nervozitu, což vzhledem k životopisu muže, který se s ní chtěl setkat, nebudilo žádný podiv. Nebyl to normální pacient, který musel bojovat se sporadickými psychickými problémy nebo který se kvůli drogám či alkoholu ocitl na šikmé ploše. Životní cesta Jósteinna Karlssona už od jeho mladých let navzdory časté pozornosti úřadů směřovala ke špatnému konci. Tóra se seznámila s jeho minulostí a nebyla to žádná zábavná četba. Měla ovšem přístup jenom ke dvěma případům, protože trestné činy, jichž se dopustil jako nezletilý, neměla k dispozici. Jósteinn byl obžalován z omezování osobní svobody, ublížení na zdraví a pokusu o sexuální zneužití dítěte. Byl obviněn, že na ulici oslovil šestiletého chlapce a vylákal ho do svého bytu, ovšem s nejasným úmyslem, neboť jeden ze sousedů přivolal policii dříve, než mohlo k něčemu dojít. Tento ostražitý občan mu totiž


30.10.2013 11:35:20

OHNIVÝ ANDĚL

19

už dlouho nedůvěřoval a tvrdil, že Jósteinn je odpovědný za zmizení jeho dvou koček, které se pak zle zřízené našly přímo pod jeho balkonem. Ačkoliv Jósteinn byl přistižen s cizím chlapcem takřka při činu a jeden svědek ho vehementně obviňoval z úmyslu hocha zneužít, vyvázl z toho poměrně přijatelně. Dítě totiž neučinilo žádnou výpověď, a to ani před soudem, ani nikde jinde. Jeden psycholog se pokusil s hošíkem promluvit, ale nic z něho nedostal; jakmile se hovor dotkl předmětné události, chlapec jen stiskl rty. Psycholog z toho usoudil, že Jósteinn chlapci vyhrožoval a nahnal mu veliký strach. Nedalo se proto jednoznačně prokázat, že se ve svém bytě na dítěti nějak provinil. Snaha obžaloby přišít Jósteinnovi sexuální zločin zůstala ale marná i proto, že se na těle dítěte nenašly stopy žádného násilí. Přesto nikdo v soudní síni nevěřil Jósteinnově historce, že se hoch ztratil a on mu chtěl pomoci najít rodiče. Protože ovšem nebyly předloženy žádné jednoznačné důkazy, dostal Jósteinn šestiměsíční podmíněný trest za omezování osobní svobody. O dvanáct let později se dopustil násilí na jednom dospívajícím mládenci a tentokrát se v obytném bloku žádný bdělý soused nenašel. Tóra si dokázala na tento případ vzpomenout, ale rozsudek si přečetla teprve nyní, téměř po deseti letech. Byla si téměř jista, že Jósteinn chtěl mladíka zabít, ale opět zasáhl osud. Žena uklízející schodiště přišla o den dřív a zřejmě by si ničeho nevšimla, kdyby se jako obvykle věnovala jenom vysávání prachu. Leč nějaké dítě zapatlalo zeď vedle Jósteinnových dveří zmrzlinou a ona to musela dlouho čistit. Když pak vypnula vysavač, zaslechla nářek a potlačované výkřiky bolesti. Po krátkém váhání se rozhodla, že raději zavolá policii, než by klepala na dveře a pátrala, co se uvnitř děje. V její výpovědi stálo, že tak hlasitý nářek nikdy neslyšela, takže jej musela vyvolat hrozná muka. Policie tedy vnikla do Jósteinnova bytu a tentokrát ho načapala s mladíkem v posteli.


30.10.2013 11:35:21

20


Při čtení rozsudku Tóra narazila na podivný detail. Během vyšetřování nějaký anonym zaslal policii fotografie, které patřily Jósteinnovi. Pořizoval je velmi dlouhou dobu a zřetelně ukazovaly, kolik dětí během let různým způsobem zneužíval. Tyto snímky posunuly vyšetřování o velký krok dopředu, neboť ostatní body Jósteinnovy obžaloby stačily jen na pár let za mřížemi. Po předložení fotografií dostala policie také povolení k prohlídce Jósteinnova pracoviště. Pracoval tehdy u jedné počítačové firmy a v jeho počítači se našlo gigantické množství dětské pornografie, což umožnilo obžalobu podstatně zpřísnit. Při soudním procesu byl předložen znalecký posudek psychiatra, kvůli němuž byl Jósteinn pro těžké psychické poruchy zbaven odpovědnosti za své činy. Soudce rozhodl, že by měl být umístěn do ústavu pro duševně choré pachatele, dokud se nepodaří vyléčit ho tak, aby nebyl pro své okolí nebezpečný. Při podivném telefonátu s Tórou Jósteinn řekl, že by rád otevřel jeden starý případ, ale Tóra nevěděla, zda tím myslí ten první nebo druhý. Obojí bylo beztak bezúčelné. V prvním případě byl rozsudek neuvěřitelně mírný a ve druhém bylo vše tak očividně jasné, že neexistovaly žádné záchytné body, z nichž by se dalo usoudit na špatný proces či rozsudek. Tóra si uměla představit, že Jósteinn chce nejspíš napadnout rozhodnutí o tom, že není za své jednání trestně odpovědný, a to proto, aby se buď dostal do normální věznice, nebo byl osvobozen. Z krátkého telefonátu se jen těžko dalo soudit, zda se jeho duševní stav zlepšil; jeho hlas zněl normálně, jen poněkud netrpělivě a povýšeně. Zřejmě byl dosud ve stejném stavu jako v den odnětí svobody. Z diagnózy psychiatra vyplývalo, že Jósteinn trpí těžkou schizofrenií a poruchami osobnosti, které se možná dají medikamenty a terapií utlumit, nikoliv však vyléčit. Tóra vystoupila z vozu a ze zadního sedadla si vzala aktovku, v níž měla kopie obou rozsudků a velký poznám-


30.10.2013 11:35:21

OHNIVÝ ANDĚL

21

kový blok. Určitě ho moc nezaplní a s největší pravděpodobností případ pod nějakou záminkou odmítne. Popisy toho, co Jósteinn s mladíkem prováděl, jí nedopřávaly klidu, a tak nechtěla přispět k tomu, aby ten muž byl osvobozen. V zásadě měla od počátku dát od celé věci ruce pryč. Tóra zabouchla dveře auta a kráčela ke vchodu. Nebyla schopna posoudit psychický stav nějaké osoby a nevěděla, jak danou situaci vyhodnotit: buď se Jósteinn od té doby psychicky zlepšil, je plný lítosti a zasloužil by si dostat druhou šanci, nebo je nenapravitelný kriminálník, který touží po dalších obětech. Tóra zazvonila u dveří a rozhlédla se. Viděla dva muže, jak se v naprostém klidu loudají s kbelíky v rukou k malému skleníku a mizí uvnitř. Pokud se nepletla, jeden z nich trpěl Downovým syndromem. Domovní dveře se otevřely a stála v nich žena v bílé haleně, kterou měla volně přehozenou přes džíny a obnošený svetřík. Halena byla stejně utahaná jako pulovr a po nesčetném praní na ní logo zemské nemocnice značně vybledlo. Žena se představila jako sloužící nemocniční sestra a pozvala Tóru dál. Doprovodila ji k šatně a zdvořile s ní prohodila pár slov o cestě a o počasí. Prošla s ní budovou a otevřela dveře do útulného, nicméně dost sešlého pokoje, v němž se měl rozhovor odehrát. Velkým oknem bylo vidět do zahrady a na malý skleník, kde se nyní oba muži skláněli nad několika hezkými rostlinami. Žena Tóře prozradila, že provoz skleníku financuje jistá velkorysá dáma, jejíž dvouletou dcerku před šestnácti lety zavraždil psychicky nemocný muž. Dívenka ho neznala a nikdy předtím jej neviděla. Velkorysost donátorky je prý po tolika letech obdivuhodná. Když Tóra tuhle historku vyslechla, nebyla už pokojem, který neskýtal velkou ochranu před možným napadením, tolik nadšena jako předtím. Raději by s Jósteinnem komunikovala přes stěnu z neprůstřelného skla. „Jsem tu v bezpečí?“


30.10.2013 11:35:21

22


zeptala se a přelétla zrakem vyšívané polštáře pohozené na pohovce a křeslech. „Budu hned vedle,“ ujistila ji žena s klidnou tváří. „Kdyby něco, prostě zavolej a my hned zareagujeme.“ Všimla si ale, že se Tóra dosud neuklidnila, a tak dodala: „Jósteinn ti nic neudělá. Je tady už skoro deset let a ještě nikomu neublížil.“ A po krátkém zaváhání dodala: „Tedy aspoň žádnému člověku.“ „A zvířatům?“ „Pokoušíme se takové chování podchytit. Nemáme tu žádná zvířata, protože se snadno stávají obětí. Jsme však na venkově, takže sem někdy nějaké pronikne z okolních dvorů,“ vyložila, ale další příležitost pokračovat v hovoru Tóře neposkytla. „Posaď se, prosím, přivedu Jósteinna. Je už dost napnutý.“ Když sestra odešla, Tóra uvažovala, které místo by bylo nejbezpečnější. V žádném případě nechtěla, aby si ten člověk sedl vedle ní. Ošoupané křeslo, které stálo trochu stranou, se zdálo nejvhodnější, a tak si Tóra odložila tašku na stolek před ním. Hodlala raději stát, až ten muž vejde do pokoje, neboť se dočetla, jak je to při prvním setkání s někým cizím důležité, chceme-li zabránit tomu, aby náš protějšek získal v debatě převahu. Kdo sedí, ke stojícímu automaticky vzhlíží, tvrdí teorie o poměru sil. Jósteinn vstoupil do pokoje se zdravotní sestrou, ta ho představila a zopakovala, že ona zůstane v doslechu. Tóra měla dojem, že se Jósteinn při jejích slovech ušklíbl, třebaže mluvila tónem, jako by nabízela šálek kávy. Tóra vestoje nabídla Jósteinnovi místo. Ten se s výsměšným výrazem posadil, ale vůbec na ni přitom nepohlédl. Byl štíhlý, a ačkoliv měl na sobě široké, plandavé oblečení, Tóra podle šlachovitého krku a svalnatých rukou usoudila, že je silný. Vlasy měl černé a ulízané dozadu. Vypadal, jako by právě vyšel z plaveckého bazénu. Na jedné líci mu náhle naskočil výrazný rys a vytvořil v jeho


30.10.2013 11:35:21

OHNIVÝ ANDĚL

23

kostnatém a poněkud záludném obličeji blýskavý proužek. Na Tóru se dosud nepodíval. „Jsi v pohodě?“ Navzdory zdvořilé otázce zněl jeho hlas tak, jako by se jí vysmíval. „Mívám zřídkakdy hosty, proto je pro mě velmi důležité, aby ses cítila dobře. Měli jsme se vlastně setkat v čekárně, ale ta je tak neútulná, že jsem dal přednost tomuhle pokoji.“ Zamrkal šedýma očima, zahleděl se na stolek mezi nimi a ohrnul tenké rty. „Mívám hosty jen zřídka,“ zopakoval a licoměrně se usmál. „Vlastně nikdy.“ „Neměli bychom přejít přímo k tématu?“ Tóra bývala normálně mnohem zdvořilejší, když se jako advokátka s někým seznamovala, ale Jósteinn jí byl prostě nesympatický. Věděla, že si musí dát pozor, aby se nechovala vyloženě nepřátelsky. „Seznámila jsem se s tvými případy co nejdůkladněji, ale pořád nevím, o co ti jde. Bylo by proto lepší si to nejprve vyjasnit. Jsi tady přibližně osm let, je to tak?“ „Ano, ale přesně jsem to nepočítal. S číslicemi nejsem zadobře. Jsou jako pasti, ze kterých se dá těžko uniknout.“ Tóra netoužila vědět, co tím myslí. Nepotřebovala další důkazy pro to, že je dosud nemocný. Jinou otázkou bylo, zda je pořád nebezpečný, ale byla si téměř jistá, že ano. „Je to přibližně osm let,“ zopakovala a viděla, že Jósteinn bezděčně přikývl. „Chceš být opět svobodným člověkem?“ „Cítím se stejně svobodný jako kdekoliv jinde.“ Jósteinn čekal, že Tóra zaprotestuje, ale když mlčela, pokračoval: „Svoboda má mnoho podob a nejde jenom o tlusté zdi a mříže v oknech. Svoboda, po které toužím, asi neexistuje, proto nejsem skutečně svobodný nikde. A tady to není horší než jinde.“ Tóra netušila, jak by měla udržet rozhovor v rozumných mezích. „Máš se tu čím zaměstnat? Nabízejí se tu náměty k využití volného času, něco vyrábět nebo tak?“


30.10.2013 11:35:22

24


Neuměla si ale toho muže představit s nůžkami a lepidlem, ledaže by chtěl své oběti zalepit ústa, aby nemohla křičet, kdyby ji bodal nůžkami. Jósteinn se usmál jako špatný herec při castingu na komedii. Jeho smích ustal stejně rychle, jako začal, a pak se maličko napružil. „Dá se tu dělat leccos, někdo tu dokonce vyšívá polštáře, a jak vidíš, už dost dlouho. Já opravuju porouchané počítače, které dostáváme z ministerstev a veřejných úřadů. To mi jde docela dobře.“ Ukázal pak na výjev za oknem. „Třeba Jakob pracuje ve skleníku a pěstuje bylinky a salát.“ Tóra otočila hlavu a spatřila oba muže vycházet ze skleníku. Jejich kbelíky se zdály mnohem těžší než před chvílí. Nyní bylo patrné, že Downův syndrom má ten otylejší, mladý. „Jak praktické.“ Nejraději by se Jósteinna zeptala, co ten člověk spáchal. Pokud věděla, lidé s tímto postižením bývají vesměs přátelští a veselí. „Je to můj přítel, dobrý přítel.“ Poprvé od chvíle, kdy Jósteinn otevřel pusu, působil upřímně, ale dlouho mu to nevydrželo. Odvrátil pohled od svého kamaráda a zeptal se: „Je možné nějaký starý případ znovu projednat? Změnit trest v osvobozující výrok, když je odsouzený nevinen?“ Tóra byla na tuto otázku připravena, dokonce na ni čekala. „Ano, existují-li dostatečné důkazy pro to, že právní systém selhal.“ „Já jsem nyní bohatý člověk, vědělas to?“ Tóra zavrtěla hlavou, netušíc, zda je ten muž při zdravém rozumu. „Ne, já se tvými financemi nezabývala. To sis tolik vydělal opravami počítačů?“ Bylo však možné, že k tomu, aby se mohl považovat za bohatého, nepotřeboval moc peněz. „Dědil jsem po matce. Všechno, co jsem, a všechno, co mám, pochází od ní.“ Zatvářil se přitom hrdě a Tóra si musela připomenout jeho těžké dětství a podíl dědičnosti na jeho psychické chorobě. Pravděpodobně ho vy-


30.10.2013 11:35:22

OHNIVÝ ANDĚL

25

chovávala silně zatížená matka a on se stal její mužskou kopií. „Nešťastnou náhodou spadla pod auto a vyplatili jí vysoké bolestné, protože přitom ochrnula. Krátce nato zemřela a všechno, co jí patřilo, náleží nyní mně. Její osobní věci jsem dal spálit, ale peníze jsem si ponechal.“ „Máš finančního poručníka?“ zajímala se Tóra. „Ne, jenom poradce. Ten mě ale nikdy nenavštívil ani mi nezavolal.“ Jósteinn to vnímal naprosto lhostejně, konstatoval to pouze jako skutečnost, kterou je třeba zmínit. „Chci ty peníze využít k obnovenému projednání jednoho starého případu. Jinak nevím, co si s nimi počít. Naštěstí k mému odsouzení došlo příliš dávno, než aby ten mladík, s nímž jsem měl tehdy co do činění, po mně mohl vyžadovat odškodnění. Nebo jeho rodina. Pokud vím, je dosud v lékařské péči.“ Zašklebil se, jako by to shledal vtipným. Někdo zaklepal na okno a Tóra sebou očividně trhla. Jósteinn se zdál nanejvýš spokojený. „Jakob je jen zvědavý, kdo to za mnou přišel. Jak už jsem řekl, neměl jsem tady dosud jedinou návštěvu.“ Ušklíbl se. „Což je samozřejmě pochopitelné.“ Tóra nedokázala odtrhnout pohled od okna a od usměvavé tváře s tlustými brýlemi. Mladík přiložil ruce obalené vrstvou hlíny na okenní tabuli a sjel po ní tak, že na skle zanechal hnědé pruhy. Pak Tóře vesele zamával. Tóra mu zamávání oplatila. „Proč je tady?“ Ta otázka jí jen tak vyklouzla, ale Jósteinna to nevyvedlo z klidu. „Má na svědomí pět lidí. Žhářství. Celé je to příliš hektické.“ „Ach tak.“ Tóra si na to neštěstí matně vzpomínala, protože na Islandu málokdy zahynulo při požáru tolik lidí, ale ten případ zastínil bankovní krach. „Kdy se to vlastně stalo?“ „Asi před půldruhým rokem.“ Jósteinn mávl rukou,


30.10.2013 11:35:22

26


jako by časový údaj nehrál žádnou roli. „Je mu teprve dvacet a nejspíš stráví většinu svého života tady. Lidi jako on mívají slabé srdce, možná se ani nedožije propuštění.“ Zdálo se, že hovor opět sklouzl do choulostivé oblasti, a tak Tóra rychle prohlásila: „Měla bych tě upozornit, že v tvém případu není dostatečně velká naděje na revokaci rozsudku. Byl jsi dopaden téměř při činu, dá-li se to tak říct, a nové posuzování událostí by nic nepřineslo, leda bys mohl vyrukovat s velmi dobrými protidůkazy. Rozsudek se mi zdá nenapadnutelný a ani v soudním procesu jsem nenašla žádná pochybení.“ Jósteinn se podruhé zasmál, tentokrát pronikavěji. K Tóře doletěl závan pachu z jeho úst a instinktivně ji přiměl svraštit obličej. Pach jí připomněl sousedův kompost, jehož hnilobný stav dobře hlásil směr a sílu větru. Když se Jósteinn přestal smát, stala se jeho tvář opět bezvýraznou. „Nejde o můj případ, ale o Jakobův, o ten požár.“ Pročísl si slepené vlasy rukou a otřel ji o opěradlo křesla. „On to neudělal. Znám pár faktů o pozadí toho činu, které bys určitě raději neslyšela. Jakob žádný požár nezaložil a já bych chtěl, abys to dokázala.“ Náhle se předklonil, sáhl po Tóřině ruce a pokusil se na okamžik upoutat její pohled. Tóra pocítila na jeho dlani lepkavý gel, který na dotek působil jako mastný pot. „Některé popálené děti se ohně nebojí.“


30.10.2013 11:35:22

OHNIVÝ ANDĚL

27

Kapitola dr uhá

Středa, 6. ledna 2010 Jmenovala se Grímheidur Thorbjarnardóttir. Byla nedůvěřivá, energicky odmítla odložit si kabát a seděla v Tóřině přetopené kanceláři zachumlaná do čistého, ale obnošeného vlněného zimníku. Vlastnoručně pletenou šálu, čepici a podšité kožené rukavice si okamžitě položila do klína. Její zrudlé, oteklé prsty se probíraly třásněmi křiklavě barevné šály, zatímco její oči pátraly po místě, kam by mohla ty věci odložit. „Nechceš, abych ti ten kabát pověsila na věšák?“ Byl jeden z těch zimních dnů, kdy vlhký a studený severní vítr bojoval se sluncem, ale nikdo nezískal převahu. Tóra nemohla otevřít okno, neboť silný vítr vál proti němu a i ta nejmenší škvíra by ihned proměnila malou kancelář v lednici. Zavřená okna nebyla ovšem o moc lepší, protože nemilosrdné slunce z ní zase dělalo saunu. Tóra s Bragim, spolumajitelem kanceláře, dosud nestihli koupit závěsy, takže studené slunečné dny byly nesnesitelné. „Ne.“ Úsečná odpověď vyzněla dost neslušně. Grímheidur to patrně došlo, neboť její líce, jež už byly od horka rudé, zrudly ještě více. „Myslím, že ne, děkuji, to je v pořádku.“


30.10.2013 11:35:22

28


Tóra kývla hlavou, nechala nataženou ruku klesnout a rozhodla se přikročit k tématu. „Jak už jsem ti pověděla do telefonu, byla jsem požádána, abych případ tvého syna prošetřila s ohledem na to, zda nebyl odsouzen nespravedlivě.“ Udělala malou přestávku pro případ, že by Grímheidur chtěla něco namítnout, ale ta mlčela. „Protože jsi jeho zákonným poručníkem, mohla bych se toho případu ujmout jen s tvým souhlasem. Promluvím také s prokurátorem, kterého Nejvyšší soud určil za Jakobova opatrovníka. Jak víš, má dohlédnout na to, že Jakobův pobyt v Sognu nebude delší, než je nezbytně nutné. Eventuální obnovení procesu by určitě uvítal.“ Grímheidur neproniknutelným pohledem mlčky zírala na desku stolu a Tóra si nebyla jistá, jestli ji vůbec poslouchá. „Protože vývoj tvého syna Jakoba…“ Krátce před schůzkou se Tóra snažila najít pravá slova, jimiž by Jakoba charakterizovala, aniž by mu ublížila. Nyní, když na to ale došlo, si je nemohla vybavit a musela začít znovu. „Protože Jakob má Downův syndrom, je tvoje mínění velmi důležité, ale promluvím samozřejmě i přímo s ním, budeš-li chtít, abychom v celé záležitosti pokračovali. Jak jsem už uvedla, vůbec nic by vás to nestálo, tvůj souhlas jeho finanční situaci nijak neovlivní. Už jsem ti také říkala, že se tvůj syn přátelí s oním Jósteinnem, který si bezpodmínečně přeje náklady nového řízení hradit. Považuji ale za důležité, abys věděla, že z toho muže moc moudrá nejsem. Mám pocit, že se za jeho chováním neskrývá jenom láska k bližnímu, ale v tomto okamžiku to nemohu dostatečně správně posoudit.“ „Už jsem se s ním setkala.“ Žena stiskla rty tak silně, že téměř zmizely. „Mně se vůbec nelíbí, ale Jakob ho má za dobrýho kamaráda, a on je moc dobrý znalec lidí, třebaže je duševně narušený.“ Grímheidur zmlkla a začala se opět probírat třásněmi své šály. Tóra nevěděla, co by k tomu mohla dodat, aby to nebylo trapné nebo aby neprojevila nedostatečné vědo-


30.10.2013 11:35:23

OHNIVÝ ANDĚL

29

mosti o duševních poruchách. Hodlala se tímto tématem blíže zabývat, teprve až bude jasné, jestli se tahle zakázka uskuteční, a to záviselo na setkání s ženou, jež právě zpocená seděla proti ní. „Vyjděme však z toho, že Jósteinn žádné nízké pohnutky nemá. Co o tom soudíš ty? Jaký vliv může mít na tvého syna? Je velmi nejisté, zda by se pro něho něco změnilo. Nedokážu posoudit, jak by znovuotevření svého případu přijal – nemluvě o tom, že by byl zklamaný, kdyby mu to nakonec nijak nepomohlo.“ Grímheidur si přestala hrát s třásněmi šály a místo toho sevřela pěsti tak, že jí klouby prstů úplně zbělely. Pak náhle sevření povolila a schoulila se do sebe. „V době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsme se já i můj muž už dávno vzdali naděje na dítě. Oběma nám už bylo přes čtyřicet a šíleně jsme se na ně těšili. Když mi lékař poradil, abych si kvůli svému věku nechala vyšetřit plodovou vodu, vyšlo najevo, co se stalo.“ Žena se krátce nadechla a pozvedla hlavu. „Radili mi, sice ne otevřeně, ale přesto důrazně, abych si dítě nechala vzít. Ani já, ani můj muž jsme si ale neuměli takovou věc vůbec představit a všechna varování, že se náš život může nadobro změnit, jsme ignorovali – vždyť právě proto jsme Jakoba chtěli. Bylo mi úplně jedno, že budu muset přestat pracovat, ačkoliv bychom dva příjmy naléhavě potřebovali. Žádný z nás zrovna moc nevydělával. Ale potrat prostě nepřicházel v úvahu. Jakob byl naším dítětem bez ohledu na počet chromozomů.“ Tóra tu ženu obdivovala. Byla si téměř jistá, že ona by se rozhodla jinak, ale takové srovnání kulhalo, protože ona už dvě děti měla. To, jak se Grímheidur rozhodla, mělo asi na její manželství negativní dopad, protože telefon, na který jí Tóra zavolala, byl registrován jenom na ni. „Jsi dosud provdaná za Jakobova otce?“ „Ten zemřel, když bylo Jakobovi deset. A to kvůli špatným radám a předpisům úřadů. Můj muž byl instalatér


30.10.2013 11:35:23

30


a jeho firma ho poslala do Hveragerdi vyřídit malou zakázku. Byl začátek května a všechny firemní vozy už měly letní pneumatiky. Předpisy ale neumějí poručit počasí, najednou se udělalo náledí, auto se převrátilo a můj muž byl namístě mrtev.“ Žena odvrátila hlavu k oknu. „Dělal si kvůli počasí starosti, a než vyjel, zavolal dopravním policajtům, jestli smí použít zimní pneumatiky s hřeby, ale ti mu to zakázali.“ Chvíli mlčela, ale potom pokračovala: „Když bylo Jakobovi dvacet, někdo nasadil všechny páky, aby ho dostal do ústavu pro zdravotně postižené. Jeho sociální pracovník považoval za nejlepší, aby se od mě odstěhoval. Tenhle chytrák usoudil, že přeháním mateřskou péči tak, že by to mohlo ohrozit jeho vývoj. Stále se ptám, jak k tomu vůbec došlo, vím přece, kolik lidí tehdy na to jedno volné místo čekalo. Ze záhadných důvodů všechny odmítli, ale Jakob byl přijat. Od té doby věřím, že ta údajná úřední pomoc měla opačný účinek. Člověk nikdy nedostane to, co chce, a nechce to, co dostane.“ „Bylas tedy proti tomu, aby šel Jakob do ústavu?“ Ta otázka byla vlastně zbytečná, ale Tóra chtěla vyloučit veškerá možná nedorozumění. „Ano, ovšem, a Jakob taky, ale to úřady jenom popudilo, takže jsem nakonec ustoupila. Kdybych věděla, co budoucnost přinese, přirozeně bych se vehementně bránila. Chtěla jsem mít syna prostě u sebe, protože jsem věřila, že se o něj mohu postarat lépe než někdo cizí. Brala jsem pak na něj také nižší příspěvek. Poté, co se odstěhoval, dostával velkou část jeho měsíčního výživného ústav a zbytek peněz nestačil ani na to, aby se slušně oblékal.“ „Jak dlouho už Jakob v tom domově bydlel, když vyhořel?“ Tóra se musela přemoci, aby neřekla: když ho podpálil. „Asi půl roku, déle ne.“ „A cítil se tam dobře, nebo na to byla krátká doba?“


30.10.2013 11:35:23

OHNIVÝ ANDĚL

31

„Vůbec se necítil dobře, vedlo se mu velmi zle. Asi ne tak zle jako po požáru, když ho převezli do Sognu, ale také ne dobře. Jakob potřebuje stabilitu.“ „Mělo by pak smysl, abych tu práci přijala, nebo ne? To by Jakobův život dokonale rozvrátilo.“ Žena se na Tóru pronikavě zahleděla. Její tvář byla poznamenána životem, hluboké vrásky se táhly od očních koutků ke spánkům a skládaly se do vějířků jako sluneční paprsky, jaké Tóřina dcera ve svých obrázcích kreslila na nebe. Širší a ještě hlubší vrásky jí běžely napříč čelem, avšak navzdory vrásčitému obličeji měla oči mladičké dívky: bělmo zcela jasné a duhovky s ostrými konturami. „Dnes mi volali ze Sognu a radili mi, abych tě od převzetí toho případu odradila, kvůli Jakobovi. Nebyla jsem si pořád docela jistá, ale po tom hovoru jsem se rozhodla.“ „Jsi tedy proti?“ Tóra pocítila ulehčení i zklamání současně. Často bylo dobře, že někdo jiný rozhodl za ni, ale Tóru dráždilo, že se někdo pokusil tu ženu ovlivnit – byť v dobrém úmyslu. „Ne, v žádném případě. Naopak. Byla bych ráda, kdybys tu práci přijala a při svém šetření na nikoho nebrala ohled, ani na mě, ani na Jakoba. Neposlouchám už rady lidí, kteří všechno vědí lépe. Od teďka máš můj souhlas.“ Tóra se tísnivě usmála. „Přesto si myslím, že by sis všechno měla ještě jednou promyslet. Je to dalekosáhlé rozhodnutí a existuje ještě řada okolností, které musíš vzít v úvahu. Měla bys zvážit všechny výhody i nevýhody, a těch bude určitě dost.“ „To už jsem udělala, moje rozhodnutí je pevné. Chci, aby ses toho ujala. Byla bych husa, kdybych to Jakobovým jménem odmítla; já bych si nikdy nemohla dovolit obnovené prošetření toho případu zaplatit.“ Grímheidur hleděla na Tóru dětsky blankytnýma očima. „Jakob je nevinný a má právo na ospravedlnění. Nemusím už dlouho žít, a až tu nebudu, nezbude nikdo, kdo by se


30.10.2013 11:35:23

32


o něho postaral. Udělám všechno pro to, abychom mohli zbytek našeho života strávit spolu.“ Nestalo se poprvé, že někdo tvrdil o svém příbuzném, že je nevinný a jen jako dobrosrdečný králíček z rozmaru osudu padl do spárů zákona. Tóra musela myslet na bezelstného mladíka, kterého viděla v Sognu, a srovnání s králíčkem se jí zdálo docela přiléhavé. „Než se definitivně rozhodnu, ráda bych si prohlédla podklady, které jsi přinesla.“ Sledovala, jak se žena natáhla pro staromódní složku na spisy s natrženým hřbetem. „Nic jsem nevyhodila, to jsem prostě nepřenesla přes srdce.“ Grímheidur položila desky na psací stůl. Byly tak těžké, až to zadunělo. „Budeš to číst zcela jinýma očima než já a určitě najdeš důkazy pro to, co se mně zdá naprosto zřejmé.“ Chtěla vstát, ale zapomněla, že má v klíně šálu a čepici. Obojí spadlo na podlahu a ona se obtížně sehnula, aby to posbírala. Když se opět narovnala, prohlásila: „Jakob ten ústav nepodpálil a nikoho nezabil. Zaslouží si vrátit se domů.“ „Doufejme.“ Víc k tomu Tóra nepodotkla. Co si ten ubohý mládenec zaslouží, se musí nejprve prokázat. Tóra měla oči úplně vysušené, protože příliš dlouho zírala na monitor. Složku s podklady dosud neotevřela. Na to bude potřebovat jistý čas a kromě toho měla strach, že bude obsahovat fotografie či popisy uhořelých lidí, na což ještě nebyla připravená. Proto nejdříve odpověděla na pár e-mailů a přečetla si něco o Downově syndromu. Průvodními jevy této nemoci bývají duševní poruchy či agresivita, což by mohlo vysvětlit, proč se dal Jakob strhnout k založení požáru. Navzdory dlouhému hledání nenašla Tóra sice nic, co by tomu nasvědčovalo, dozvěděla se však například, že za Downův syndrom je zodpovědný odlišný počet chromozomů. To způsobovalo různé problémy jako duševní retardaci, srdeční vady


30.10.2013 11:35:23

OHNIVÝ ANDĚL

33

a sníženou svalovou tenzi. Průměrná délka života lidí s tímto syndromem činila přibližně padesát let, přičemž v této sféře došlo k výraznému pokroku: ještě před půl stoletím to bylo pouhých pětadvacet let. Stupeň duševního postižení byl značně individuální, lidé s Downovým syndromem měli IQ mezi 35 a 70. Mezi těmito hodnotami ležely celé světy, pročež všeobecné zprávy o Jakobovi moc nevypovídaly. Tóra se seznámila s různými zákony, jež by se Jakoba mohly týkat, a rychle zjistila, že společenský pohled na duševně postižené se velmi změnil. Zákon z roku 1936 se například nazýval Zákon o ústavech pro idioty a ten z roku 1967 Zákon o zařízeních pro duševně choré. Tehdy neexistovala jiná možnost než umístění v ústavu, nezávisle na věku a pohlaví postiženého. Ambulantní péče ani jiná pomoc se neuplatňovaly, takže rodiče postižených dětí neměli jinou volbu než je předat do péče příslušného ústavu. To se bohudíky změnilo, ale možnost uspokojit všechny potřeby postižených zůstávala nadále dosti vzdálená. Tóra zjistila, že asi půl procenta obyvatel Islandu trpí nějakou duševní poruchou, což bylo opravdu hodně. Speciální domovy s terapií existovaly od roku 1980, takže nějaké poznatky už se přece jen shromáždit podařilo. Přitom šlo o malé skupinky, nepřesahující počet šesti osob, kterým muselo být nejméně šestnáct let a vyžadovaly trvalou péči. Výstavbu a provoz těchto zařízení financoval stát, přičemž peníze pocházely z různých zdrojů. Celkem existovalo na Islandu asi devadesát takových internátních skupin, čítajících dohromady asi čtyři sta klientů. Telefon na psacím stole náhle začal třeskutě drnčet. Tóra nadskočila, protože vyzváněcí tón zněl docela jinak než obvykle. Sekretářka Bela musela změnit nastavení, aby ji vylekala. Tóra potlačila zlost a zvedla sluchátko. „Jsou tady tvoji rodiče a chtějí s tebou mluvit. Mám je poslat dál, nebo jim mám říct, že tu nejsi?“


30.10.2013 11:35:24

34


Tóře ale bylo naprosto jasné, že rodiče přitom stojí přímo před Belou, takže by sotva mohla předstírat něco jiného. „Pošli je za mnou.“ Bylo zbytečné se na Belu vztekat, protože věděla, že jak by s tím jednou začala, nemělo by to nikdy konce. Za chvíli se Tóřini rodiče objevili ve dveřích. Působili nervózně a neuvolnili se ani během pár slov pronesených o počasí a ledovém severním větru. Sotva se otec dostal k tématu, Tóra ihned pochopila, proč je tak nervózní. „Vy tedy nemůžete splácet úvěr?“ Tóra sáhla po smlouvě s bankou a potlačila povzdech. „Copak jste nepočítali s tím, že k tomu může dojít, když jste ten dům kupovali?“ Nemovitostí, zatíženou gigantickou půjčkou, byla exkluzivní letní vilka ve Španělsku. Kupní cena se zdála Tóře moc vysoká, ačkoliv se kurs eura na rozdíl od koruny dvojnásobně nezvýšil. „Splátky jsou pořádně tvrdé, především pro důchodce.“ „Chtěli bychom ten dům pronajímat a z toho hradit splátky. O to se měli postarat dřívější majitelé,“ vysvětloval otec, zatímco matka horlivě přisvědčovala. Tóra zaskřípala zuby. „Aha.“ Mezitím pátrala zrakem v kupní smlouvě po odpovídajících paragrafech. „Podle textu smlouvy je nemovitost kompletně financována z úvěru, což je značně riskantní, i když pomineme příznivý vývoj směnných kursů. Kromě toho je problematické, jestli příjmy z pronájmů vůbec pokryjí výši splátek. Když k tomu navíc připočteme hospodářskou krizi a klesající počet turistů ve Španělsku…“ Tóra upřela na rodiče pronikavý pohled. „Jak to vůbec s pronajímáním vily vypadá? Stačí takhle získané peníze na splácení úvěru?“ Oba se ocitli v trapných rozpacích a nehnutě dřepěli na nepohodlných židlích. „No, vlastně…“ „Jakou část úvěru tím pokryjete? Všechno? Polovinu? Třetinu?“ Dál už Tóra ubírat nechtěla. „Co s tím teď nadělám? Proč jste mi neřekli dřív, že jste koupili letní


30.10.2013 11:35:24

OHNIVÝ ANDĚL

35

dům ve Španělsku? Teď jste opravdu v bryndě, z téhle kupní smlouvy se už nevyvlíknete.“ „Nechtěli jsme tě tím tehdy obtěžovat. Mysleli jsme, že bys mohla úvěr změnit v pevnou půjčku nebo něco takového…“ Její otec se sklíčeně pousmál. Zřejmě si byl vědom, že to není možné, zatímco její matka se dosud mylně domnívala, že je to realistický návrh, a kývala hlavou ještě horlivěji. „To nejde.“ Tóra neměla chuť se touto absurdní ideou zabývat déle, než bylo nutné. „Doufám, že dosavadní splátky jste pravidelně hradili, jinak by to s vámi bylo ještě horší. Museli byste co nejrychleji zaplatit aspoň něco, abyste nebyli nuceni přiznat platební neschopnost.“ „Opravdu se s tím nedá nic dělat? Třeba najít nějakou díru v zákonech?“ „Nic, o čem bych věděla. Právníci, kteří takové smlouvy koncipují, nejsou blbí, a banka vám půjčila peníze v dobré víře ve vaši solventnost. Majitelé, kteří vás ke koupi ukecali, byli taky velmi opatrní. Ve smlouvě stojí zcela jasně, že nepřejímají žádnou odpovědnost za to, zda je dům pronajímatelný či nikoliv.“ Tóra odsunula papíry stranou a přiměla se ke klidu. „Museli jste přece hledat nějaké řešení. Vím, že jste ten dům nabídli k prodeji, a to je dobré, ale určitě to nepůjde tak rychle a nedostanete za něj zdaleka tolik, kolik jste zaplatili. Španělský trh s nemovitostmi je stejně mrtvý jako ten islandský.“ Tóra si hluboce povzdechla. Její rodiče nebyli prvními lidmi, kteří se u ní objevili a zatoužili po magickém vyřešení svých nepřekonatelných finančních problémů. „Jak jste si to vlastně představovali?“ „Hmmm, měli bychom takový nápad.“ Podívali se jeden na druhého. „Ten pitomý barák ve Španělsku se dá pronajímat jen po týdnech, ale náš dům tady na Islandu je také na prodej a už jsme dostali dobrou nabídku, která by nám umožňovala splácet úvěr tak dlouho, než dosáhneme realistické ceny za tu španělskou vilku. Našli


30.10.2013 11:35:24

36


jsme taky vhodný byt za rozumnou cenu, abychom mohli celou záležitost realizovat. Jediný problém je v tom, že bychom náš dům museli prodat hned, ale byt je k dispozici až za dva měsíce. To znamená, že když to všechno takhle provedeme…“ Tóřina matka přestala přitakávat a napjatě sledovala, jak její dcera zareaguje. „A kde budete do té doby bydlet?“ Tóra polkla. Byla jedináček. „Nu, mysleli jsme, že bychom se zatím nakvartýrovali k tobě.“ Načež se oba zeširoka usmáli. „Přišlo by nám to vhod a přitom bychom vám mohli pomoct s něčím v domácnosti.“ Tóra si nevzpomínala, že by se někdy ocitla v tak ošemetné situaci. Samozřejmě věděla, že musí rodičům pomoci. Celý život ji podporovali, a měli tak na její pochopení nárok. Morální nesnáz, v níž se nalézala, souvisela s poměry panujícími v jejím domě. Byl sice dostatečně velký, ale bylo tu prostě příliš mnoho rodinných příslušníků: vedle ní její dvě děti, desetiletá Sóley a devatenáctiletý Gylfi, dále jeho přítelkyně Sigga a jejich téměř tříletý syn Orri. A nedávno přibyl ještě Tóřin německý přítel Matthias, se kterým už pár let žila. Jestli se k nim nastěhuje ještě čtvrtá generace, nezbude Tóře s Matthiasem už vůbec žádný prostor pro soukromý život. „Chápu,“ byl tedy její jediný komentář. „Bylo by to přirozeně jen nouzové řešení, možná by to nebyly ani celé dva měsíce,“ zamumlal otec a snažil se působit suverénně. „Najdu si nějakou práci a můžeme se třeba taky uchýlit do hotelu nebo si na přechodnou dobu pronajmout zařízený byt.“ Zprávy o stoupajícím počtu nezaměstnaných zřejmě nezaregistroval. Tóra ho nechtěla rozzlobit odkazem na to, že od chvíle, kdy odešel do důchodu, se časy změnily. Kromě toho nebyla toho času žádná poptávka po lidech, kteří celý život pracovali v bance, ani když to na konci kariéry dotáhli na místo vedoucího filiálky. Její otec


30.10.2013 11:35:24

OHNIVÝ ANDĚL

37

v podstatě neuměl nic jiného než starat se o peníze jiných lidí; o to nepochopitelnější ovšem bylo, proč se dal strhnout k tak beznadějnému obchodu. Kromě toho se její rodiče nechali nachytat dvakrát – vložili své úspory do akciového fondu, v němž se peníze měly vysoko zúročit údajně bez jakéhokoliv rizika, a ještě k tomu si dali vnutit úvěr na všechno, po čem srdce zatouží. Finance, které do fondu vložili, se ovšem ztenčily na třetinu původní částky a nyní splakali nad výdělkem. Veškeré úspory se vypařily a dusily je dluhy vůči bance. Poté, co rodiče objasnili svoji deprimující situaci, Tóra pochopila, proč byli tak nervózní. Nejprve myslela, že s ní chtějí mluvit o své závěti – směšná myšlenka vzhledem k tomu, co by někdy v budoucnosti mohla zdědit. „Nějaké řešení už najdeme,“ utrousila a přiměla se k úsměvu. „Vím, jak máte doma těsno, ale můžeme se nastěhovat třeba do garáže,“ navrhl dychtivě její otec. „Dokázal bych ji zařídit tak, aby se v ní dalo bydlet. Gylfi by mi s tím určitě pomohl a tvůj přítel, ten Němec, možná také.“ Tóřini rodiče Matthiase příliš nadšeně nepřijímali a měli pro to dva důvody: za prvé nemluvili německy a anglicky jen špatně a za druhé se obávali, že by mohl jejich jedinou dceru, vnoučata a pravnouče odvést z Islandu. Podezírali ho z toho proto, že nová banka, budovaná na ruinách té staré, mu žádné místo nenabídla. Byl pro ně příliš nákladný a navíc cizinec. Matthias zatím žádnou vhodnou práci nenašel a vyhlídky rozhodně neměl růžové. Tóřin otec se opět usmál, tentokrát však méně optimisticky. „Bylo by to, jak jsem už řekl, pouze na přechodnou dobu. Jsem přesvědčen, že koruna půjde opět nahoru, takže bychom mohli odjet do Španělska a strávit nějaký čas v našem domě, ale momentálně si to zkrátka nemůžeme dovolit.“ Chtěl si hledat práci, ale přitom nejprve odjet na dovolenou…


30.10.2013 11:35:25

38


Tóra opětovala jeho úsměv se smíšenými pocity. „I kdybyste u nás museli bydlet po celou dobu, než se vaše situace vyřeší, bylo by to v pořádku. Jste u nás samozřejmě srdečně vítáni. Děti ostatně každý druhý týden tráví u svého otce, v ty dny je tedy u nás klidněji a máme víc místa.“ Už když to ale prohlašovala, uvědomovala si, jak moc by jí chybělo, kdyby nemohla být s Matthiasem aspoň pár dní v měsíci o samotě. Opravdu se nijak netřásla na to, aby mu čerstvé novinky oznámila. V tu chvíli vtrhla do dveří Bela a Tóra se musela znovu zamyslet nad tím, zda by nebylo moudřejší se zamykat, když chce s někým v klidu porozprávět. Ale ani tohle by asi na Belu nejspíš neplatilo. „Ukradlas moji sešívačku?“ Bela se rozkročila v otevřených dveřích, ruce zapřené v bok, a výhrůžně na Tóru civěla. „Ne, Belo,“ odvětila Tóra klidně. „Už jsem někdy něco takového udělala?“ „Každopádně je pryč a ty jsi jediná, kdo ji mohl šlohnout.“ „Člověk nekrade věci, které mu patří. A protože tahle kancelář patří mně, logicky v ní nemohu krást.“ Tóra pohlédla Bele do napjatě přimhouřených očí. „Nemohla bys prosím příště zaklepat? A zavři za sebou dveře, až budeš odcházet. Hned.“ Tóra se chtěla Bely zbavit dřív, než její zrak padne na sešívačku na psacím stole. Vypůjčila si ji včera ráno, dřív než její sekretářka přišla do práce, a zapomněla ji vrátit. Vzhledem k napjatým vztahům mezi nimi to ovšem Tóra pochopitelně nepřiznala. Bela se bez řečí otočila na podpatku, ale na potvrzení svého vítězství technickým k. o. nechala dveře otevřené. Tóřini rodiče tu scénu nechápavě sledovali, a když sekretářčino dupání zesláblo tak, že už musela být z doslechu, matka zašeptala: „Nemůžeš tuhle holku propustit? Je tedy pěkně drzá!“ Tóra zavrtěla hlavou. „To je moc komplikované.“ Kan-


30.10.2013 11:35:25

OHNIVÝ ANDĚL

39

celář měla Belu na krku, protože byla dcerou pronajímatele a nájemní smlouva obsahovala podmínku jejího zaměstnání. „To je fakt k vzteku,“ zamumlala matka a přitáhla k sobě kabelku, jako by počítala s tím, že se k ní Bela zezadu připlíží a kabelku visící na opěradle jí šlohne. „Tak tedy, už tě nebudeme déle rušit, Tóro.“ Otec vstal. „Máš určitě hodně práce. Zajdeme teď do realitní kanceláře probrat tu jejich nabídku.“ Tóra polkla. „Ano, udělejte to.“ Doprovodila rodiče k venkovním dveřím, načež spěchala zpátky do kanceláře, kde začala vyťukávat Matthiasovo číslo, aby ho informovala o nejnovějším obratu ve svém životě. Určitě ho to mimořádně potěší. Ovšem dřív než stiskla poslední číslici, její mobil zapípal a ohlásil doručenou zprávu. Ze zvědavosti přerušila své počínání, odložila sluchátko a sáhla po mobilu. Zpráva přišla přes operátora ja.is. Otevřela ji v domnění, že se objeví jméno odesilatele, ale nebylo tomu tak. A neměla tušení, co má stručné sdělení znamenat. Na displeji stálo jediné slovo: tehotna Pořádně jí zatrnulo. Čeká snad Gylfiho přítelkyně Sigga další dítě? Okamžitě svému synovi zavolala. Toho to ovšem dokonale překvapilo a ujistil ji, že Sigga určitě těhotná není a ani nic takového nemá v úmyslu. Tóra si ulehčeně vydechla, ale přesto v ní zůstal nepříjemný pocit.


30.10.2013 11:35:25

40


Kapitola třetí

Středa, 6. ledna 2010 Žádný div, že desky na spisy byly natržené. Ještě jeden list a praskly by. Pokud bude Tóra chtít Grímheidur její podklady vrátit, zřejmě bude muset obstarat nový pořadač. Momentálně byly všechny přihrádky prázdné a papíry rozložené po celém stole. Tóra se opřela v impozantním křesle k psacímu stolu, které zakoupila, když se zdálo, že se situace advokátní kanceláře konečně zlepšila – asi měsíc před zhroucením národního hospodářství. Případ byl tak rozsáhlý, že si nejprve chtěla prohlédnout ty nejdůležitější dokumenty. Třídila proto listiny do dvou hromádek, jedné důležité a druhé méně důležité, přičemž se snažila, aby ta první kopička byla co nejmenší. Rychle bylo zřejmé, jak hrůzná ta záležitost byla. Pět lidí přišlo strašlivým způsobem o život: čtyři obyvatelé domova a jeden noční hlídač. Domov byl zcela nový a zařízený pro postižené ve věku od osmnácti do pětadvaceti let. Oběti byly tedy ještě velmi mladé, což celou věc ještě zhoršovalo. Hlídač byl náhodou stejného věku – bylo mu třiadvacet a patřil do dvanáctičlenného pracovního týmu. Událost byla nepředstavitelně děsivá.


30.10.2013 11:35:25

OHNIVÝ ANDĚL

41

Oheň se před ničím nezastavil a v tomto případě zuřil tak dlouho, až nezbylo nic živého. Tóra se podivila, že takové zařízení nebylo opatřeno nějakým rozumným protipožárním systémem. Bylo též podivné, že chovanci a noční hlídač neutekli ani nepřivolali pomoc, ale oheň se zřejmě rozšířil tak rychle, že to nebylo možné. Tóra posbírala zbylé papíry a položila je na nedůležitou hromádku. Potom listovala tou důležitou, až našla Jakobův rozsudek. V něm byla objasněna většina otázek a sled událostí. Kolem třetí hodiny v noci se vzňal benzin, který někdo rozlil po chodbách a všech pokojích. Ohnivzdorné dveře malých apartmánů byly otevřené, protože jejich automatické zavírání blokovaly židle. To vše hovořilo proti nehodě, jednoznačně šlo o promyšlený čin. Noční hlídač byl napaden a utržil úder do zátylku. Přestože se z výsledků pitvy a z ostatních indicií nedal přesně odvodit průběh událostí, vycházelo se z toho, že při rozlévání benzinu už byl v bezvědomí. Jeho ohořelá mrtvola byla spečena se židlí ve služební místnosti a neexistoval žádný náznak, že by se pohyboval nebo se snažil utéct. Příčinou smrti bylo udušení jedovatým kouřem. Od něho tedy nemohli obyvatelé domova žádnou pomoc očekávat. Stavební práce byly dokončeny teprve nedávno a všechno nebylo ještě hotovo, ani systém protipožární ochrany. Ten sice vedení reklamovalo, ale protože lhůta k odstranění závad byla příliš dlouhá, radost z okamžitého zahájení provozu byla větší než rozumové protiargumenty, takže se klienti i personál nastěhovali předčasně. Na nedokončené práce se prostě „zapomnělo“, senzory, které by normálně zachránily obyvatelům život, vysílaly své signály do prázdna a z hasicího zařízení ve stropě nestříkala žádná voda. Fatální bylo i to, že domov měl být v noci střežen dvěma hlídači, ale jeden z nich zrovna onemocněl tak náhle, že se za něj nepodařilo najít náhradu. Nemocný noční hlídač vypověděl, že hodinu


30.10.2013 11:35:26

42


před odhadovanou dobou vypuknutí požáru mu domů zavolal jeho kolega. To bylo podle něj ještě všechno v pořádku, šlo jenom o to, že nemohl najít jeden klíč. V podkladech pak byl zmíněn ještě jeden krátký telefonát, a to naopak do domova. Odehrál se krátce předtím, než sloužící hlídač zavolal nemocnému kolegovi. Volající, mladý nejmenovaný muž vypověděl, že si na to vzpomíná jen matně, protože prý byl opilý a musel se zřejmě splést. Jeho výpověď nebyla zpochybněna, protože ostatní hlídači potvrdili, že opilci volávali v noci do domova dost často. Domov stál v nové obytné čtvrti u jezera Reynisvatn, kde vedly asfaltové silnice kolem prázdných pozemků, na nichž se nyní nikdo neodvažoval stavět domy. Proto bylo k nejbližším sousedům daleko a trvalo dlouho, než si ohně všimli. A pomoc zavolali, teprve když je probudil hukot šlehajících plamenů a kouř ze spáleniště. Hasiči pak nemohli pátrat v troskách po přeživších dřív, než dostali požár aspoň do jisté míry pod kontrolu. Potom našli jen mrtvoly čtyř obyvatel a nočního hlídače. Vedoucí domova Glódís Tumadóttir vytrhlo řinčení telefonu z hlubokého spánku, a když se probrala, uvedla, že v domově se mělo nacházet šest lidí. Hned nato se tedy rozběhlo pátrání po pohřešované osobě. Bylo ale dost chaotické, protože v dané chvíli nebyla dosud žádná z obětí identifikována. Přesto policie Jakoba našla během hodiny. Bloudil v ulicích čtvrti Grafarholt, páchl benzinem, a jakmile jej dva policisté objevili, vystoupili z auta a zamířili k němu, začal v panické hrůze prchat. Setřást je ale nedokázal. Jakobův pokus o útěk soudní rozsudek zpečetil. Kromě toho se otisky jeho prstů našly na dvacetilitrovém kanystru na benzin, jenž byl nalezen na pozemku domova, a on nedokázal vysvětlit, jak se tam dostaly. Rozsudek bral maximální ohled na Jakobův defektní vývoj. Podrobně popisoval jeho odmítavý postoj k nastěhování do domova, takže zavládlo domně-


30.10.2013 11:35:26

OHNIVÝ ANDĚL

43

ní, že to bylo motivem jeho činu. Nikdo nepochyboval o tom, že požár založil Jakob, čímž připravil o život pět lidí. Soudci se přiklonili ke znaleckému posudku specialistů, že Jakob vinou svého mentálního postižení není trestně odpovědný. Za nebezpečného jej ovšem soudní znalci označili, a z toho důvodu doporučili jeho ústavní internaci. A právě proto také nyní seděl v Sognu, v ústavu pro psychicky nemocné pachatele trestných činů. Podpálený domov byl zařízen pro šest klientů, jenže při požáru zahynuli jenom čtyři. Jakob byl pátým do počtu, ale Tóra nemohla v dlouhé zprávě najít nic o chybějící šesté osobě. Někde v hromadě papírů se muselo skrývat vysvětlení. Když se dostala k Jakobovým výpovědím před soudem a k záznamům nesčetných výslechů, které musel absolvovat, ztrácela často nit. Ten mladík měl daleko k tomu, aby odpovídal jasně a zřetelně, mluvil spíš jako dítě, duševní vývoj v žádném případě neodpovídal jeho věku. V jednom místě Tóra našla odkaz na jeho IQ, které nedosahovalo ani padesáti bodů, přičemž průměrně inteligentní člověk mívá kolem stovky. Poznamenala si, že musí zjistit, co přesně IQ čtyřicet osm u Jakoba obnáší. Nachází se na úrovni dvouletého, pětiletého či dvanáctiletého dítěte? Dá se takové srovnání vůbec použít? Jakob toho napovídal spoustu o tom, co toho večera dělal, a pro své panické bloudění po Grafarholtu předkládal různá vysvětlení, jak dosvědčovaly výslechy: prý byl na cestě k matce, měl hlad a chtěl si koupit zmrzlinu, na nic si nepamatuje, bál se, a tak dále – ale neutíkal prý před požárem. Jakob nedokázal vysvětlit, proč jsou na kanystru otisky jeho prstů, a protože se rychle vynořily pochyby, zda správně porozuměl otázce, onen kanystr mu přinesli a ukázali. Zareagoval velmi prudce, zavřel oči a otevřel je teprve ve chvíli, kdy předmět doličný zase odnesli. To jen posílilo podezření, že pachatelem je on a kanystr mu připomíná jeho čin a hrůzné následky.


30.10.2013 11:35:26

44


Toto místo rozsudku však Tóře připadalo poněkud problematické. Jakobův strach se přece dal klidně vysvětlit i tím, že má požár spojený s kanystrem, protože viděl, jak z něho někdo rozlévá benzin. Tím by se vysvětlilo i to, že benzinem páchl. To však nebyla dostatečně průkazná teorie a kromě toho Jakob nic podobného nikdy ani nenaznačil. Neměl by žádný důvod něco takového zamlčet, ledaže by měl strach z pachatele. Tóra se musela sama sobě zasmát. Stále více se uchylovala k dalším a dalším interpretacím Jakobových výpovědí a ten přitom pod tlakem událostí nebyl schopen rozlišovat mezi realitou a fantazií. Odložila rozsudek stranou a sáhla po další listině. Tímto způsobem probrala celou hromádku papírů, aniž by se podstatně přiblížila k Jakobově vině či nevině. Vzala tedy do ruky kartičku, na niž si poznamenala otázky a heslovité body. Probírala se jimi nespokojena s výsledky své práce. Kdo mohl něco takového provést? Pokud je Jakob nevinný, musí být vinen někdo jiný. Musel to být čin nějakého šílence, proč by jinak měl někdo zabíjet pět lidí, kteří nikomu nic neudělali? Bylo sice možné, že obětí se měl stát jen noční hlídač, ale existují přece jednodušší možnosti, jak se někoho zbavit. Tóra zírala na jména čtyř mladých obyvatelů domova, kteří té noci zahynuli. Vedle každého si zapsala typ postižení. Dalo by se snad usoudit, že požár založil jeden z nich a plameny nedopatřením zasáhly i jeho – nebo se chtěl úmyslně upálit. Všichni byli nalezeni ve svých postelích nebo na podlaze vedle nich. Ani jedna ze dvou mladých žen ze seznamu však nepřicházela jako pachatelka v úvahu. První, Lísa Finnbjörnsdóttir, ležela v bdělém kómatu, neschopna chodit ani mluvit, druhá, Sigrídur Herdís Logadóttir, byla slepá, hluchá a duševně zaostalá. A vhodným podezřelým nebyl ani jeden z obou mužů. Natan Úlfheidarson byl epileptik a na noc dostával léky na uklidnění. Tryggvi Einvardsson byl sice


30.10.2013 11:35:26

OHNIVÝ ANDĚL

45

fyzicky schopen čin provést, ale duševně sotva. Byl těžký autista a svůj pokoj nikdy dobrovolně neopouštěl. Tóra svou kartičku odložila. Možnost, že by požár mohli založit tito lidé, se jevila krajně nepravděpodobná. Pokud chce své šetření postavit na tom, že existuje jiný pachatel než Jakob, musí ho hledat někde jinde. A pokud nic přesvědčivějšího neobjeví, neměla by ten případ přijmout. Vyšetřování se zdálo zcela korektní, což se při tak těžkém zločinu dalo očekávat, a proces byl zahájen velmi rychle. Tóra si k sobě přitáhla nedůležitou hromádku, kterou by ale raději nechala ležet. Z fotografií pořízených na místě činu jí naskakovala husí kůže. Ačkoliv byly špatné kvality, neostré a černobílé, málem cítila palčivý pach spáleniště. Policejní záznamy Tóře pomohly lépe dešifrovat, co vlastně na snímcích je, neboť žár a oheň zbarvily celé jeviště do jednolitého šedivého tónu. Byla ráda, že záběry byly pořízeny až po odvezení mrtvol. Když byla se všemi fotografiemi hotová, bylo jí zle a měla vyschlo v krku. Jako další vyhledala pitevní zprávu. U epileptika Natana Úlfheidarsona z ní vyplývalo, že si vzal svoje léky a ve spánku podlehl otravě jedovatým kouřem. Pozice jeho těla na lůžku svědčila o tom, že se nepokusil vstát ani se ohni nějak bránit. Tóra doufala, že totéž platilo i pro ostatní oběti. Nevidomá a neslyšící Sigrídur Herdís Logadóttir ovšem byla nalezena vedle své postele, protože se pod ni nejspíš snažila schovat. Nezemřela na otravu dýmem, nýbrž uhořela. Tóra by byla radši, kdyby to nemusela číst – tak hrozná byla představa slepé a hluché dívky v tak příšerné situaci. Ke vší hrůze byla devatenáctiletá Sigrídur Herdís nejmladší obětí. Tóra váhavě sáhla po dalším listu. Týkal se Lísy Finnbjörnsdóttir, která byla kompletně ochrnutá. Snad ji dřív zadusil dým – existuje snad něco horšího, než že by tam ležela při plném vědomí a nemohla se hnout, zatímco by kolem ní běsnily plameny? Tóra přečetla pi-


30.10.2013 11:35:27

46


tevní zprávu teprve do poloviny, když jí pohled padl na něco podivného. Listovala zpátky k první stránce, aby se ujistila, že jde skutečně o správnou osobu. Potom svazek papírů odložila, zavřela oči a začala si mnout víčka. Celá věc náhle vypadala naprosto jinak. Nikdo se nepozastavil nad tím, že si Jakob zasloužil důkladnější vyšetření případu. V rozsudku o tom nebyla ani zmínka, což vůbec nechápala, ledaže by to všichni přehlédli. Tóra zase otevřela oči a ještě jednou prohlížela podklady z velké hromádky, tentokrát však mnohem pozorněji než poprvé. Vždycky si myslela, že takový domov musí být bezpečným místem. Pevností svého druhu pro nejslabší členy společnosti. Zde to zřejmě v žádném případě neplatilo. Co se vlastně přihodilo?


30.10.2013 11:35:27

OHNIVÝ ANDĚL

47

Kapitola čtvr tá

Středa, 6. ledna 2010 Rozhlasové vysílání mělo naštěstí skončit za deset minut. Margeir si nemohl vzpomenout, že by se někdy těšil na konec své relace tak jako teď, třebaže ho její obsah mnohokrát nudil. Moderátor další relace dosud nepřišel, ale to nic neměnilo na tom, že Margeir by se mohl sbalit hned. Prostě by přehrál starý záznam a doufal, že si nikdo nebude stěžovat. To ale bylo málo pravděpodobné, neboť polovinu programu beztak vyplňovalo opakování starých relací – cokoliv jiného by bylo pro tak malou soukromou stanici nerentabilní. Kromě toho večer počet posluchačů tak jako tak stále klesal. Margeirův pořad sice ještě fungoval, protože reagoval na volání posluchačů, ale on se už dlouho chystal, že si promluví se svým šéfem, aby mu ho náhodou nezrušili. Přitom ho však jeho práce otravovala tak, že v ní byl stále horší, a šance, že se splní jeho přání, byla čím dál menší. Margeir nebyl schopen zjistit, kdy přesně jeho profesní nadšení zvadlo nebo proč se to vůbec stalo. Z jeho letargie se náhle stal problém. Červená kontrolka zablikala. Na drátě byl nějaký posluchač. Margeir pustil tiše písničku, kterou měl při-


30.10.2013 11:35:27

48


pravenou, aby nemusel tlachat po celou dobu čekání na telefonát. Technik měl volno a na druhého nemělo studio peníze. Margeir si musel v paměti oživit nejdůležitější věci, které se po něm chtěly: přehrát reklamu, pustit hudbu a odpovídat volajícím. Komplikovanější nastavení bylo připraveno před začátkem vysílání. Jemu pouze telefonicky sdělili, že má přijít do studia, počkat, až skončí relace před ním, a v určenou dobu převzít službu. Cestou do práce přemýšlel, co by dělal, kdyby nefungovalo vysílání. Nemohl by nikoho požádat o pomoc, musel by se vrátit domů a do éteru by se linulo jen šumění vadného vysílače – nebo prostě ticho. Signální žárovka zablikala rychleji a Margeir tiše zaklel, že si nenechal zapojit ukazatel telefonního čísla, aby se mohl podívat, kdo volá. Když tu byl technik, dostal vždycky hlášku, zda je volající ve studiu známou firmou, protože patří k lidem, kteří pokaždé telefonují jen proto, aby s téměř chorobnou euforií předkládali nějakou žádost nebo fixní ideu. Jejich žvanění bylo bohužel pramálo originální. Takoví posluchači neměli žádný zájem poslouchat protiargumenty a považovali rozhlasovou stanici za svůj řečnický pult. Právě tito lidé pravděpodobně mohli za ztrátu jeho motivace a každým slovem dusili jeho radost a očekávání. Zpočátku se jeho pořad vůbec netočil kolem politiky, nýbrž produkoval zábavu lehčího rázu pro mladší posluchače. Leč tomu už byl konec. Volající se nezajímali o filmy, o nová cédéčka ani o život slavných herců a muzikantů. Tatáž cílová skupina denních posluchačů zapínala rádio i večer a všichni se chtěli bavit jenom o politice. Kontrolka pořád blikala a posluchač vytrvale čekal na spojení. Margeir nepotřeboval ukazatel čísel, aby poznal, že to je jeden z těch extrémních exemplářů: každý normální člověk by už dávno zavěsil. Písnička náhle skončila a nabízely se jen dvě možnosti: buď něco dál vykládat, nebo přepnout na telefon


30.10.2013 11:35:27

OHNIVÝ ANDĚL

49

a pokusit se tu a tam skočit tomu člověku do řeči. Protože ale Margeira nenapadlo nic, čím by se mohl rozhovoru vyhnout, byl nucen posluchače přepojit do éteru. „Dobrý večer, tady je Margeir, co máš na srdci?“ „Poslouchal jsem tvůj pořad a musím říct, že přítel Gunnbjörn, se kterým jsi právě hovořil, je den ze dne hloupější. Má opravdu takový strach z Evropské unie? Je to takový zbabělec?“ Z dávného zvyku Margeir vždycky hájil toho, kdo byl kritizován. Posluchač stále žvanil a pokaždé, když se Margeir snažil zasáhnout, řečnil ten chlap hlasitěji a hlasitěji a nakonec už přímo křičel, až dosáhl žádoucího účinku, totiž že mu moderátor přestal odporovat. Už měl ale toho hulákání plné zuby, takže zvýšil hlas natolik, že by to nikdy nepovažoval za možné, a kverulanta přehlušil. „Tak tedy, nastal čas pro reklamu a já musím bohužel náš hovor ukončit. Díky!“ A zavěsil, ačkoliv tohle dělal jen nerad, a rychle zařadil reklamu. Byl si vědom toho, že po takovém východisku sahá až příliš často. Když doběhl poslední reklamní šot, zbývalo ještě pět minut vysílacího času. Místo, aby zařadil ještě jeden hit, což by provedl nejradši, začal mluvit o jednom článku v novinách, který pojednával o cyklostezkách. O tomto oboru dopravní politiky neměl sice žádné povědomí, dokázal však neuvěřitelně šikovně mluvit o čemkoliv, aniž by zastával nějaký názor. Takové počínání už mu však působilo újmu v soukromém životě. Dívky, které se mu líbily, nebyly příliš nadšené, když s nimi začal konverzovat tímto způsobem. A obličeje protahovali dokonce i jeho rodiče, když se při rodinné oslavě vměšoval do rozhovoru podle tohoto principu. Žárovka se znovu rozblikala. Tentokrát bylo zavolání darem z nebes, neboť vysílání už končilo, a tak nehrálo žádnou roli, jaký poděs se hlásí. „Dobrý večer, tady je Margeir, co máš na srdci?“ Trhl sebou, když mu do ušního bubínku narazilo hlasité pištění. „Mohl bys, pro-


30.10.2013 11:35:27

50


sím tě, to svoje rádio ztlumit?“ V žádném případě to nebyl stálý posluchač, ti se už dávno naučili vypnout svůj přijímač, když dostali spojení. Pištění ustalo a Margeir zopakoval svůj pozdrav, který byl už tak omletý, že mu naskakoval automaticky. „Dobrý večer, tady Margeir, co máš na srdci?“ „Dobrý večer, Margeire.“ Ten hlas zněl podivně a zdůraznění moderátorova jména působilo ironicky. „S kým mluvím?“ Margeira by stálý posluchač nevzrušil, dávno už však zapomněl, jak náročné může být první zavolání. „Se mnou.“ Margeir pohlédl na hodiny. Ještě čtyři minuty. „No tak, příteli…“ Ten chlápek byl určitě opilý, večer často volávali ochmelkové toužící po společnosti. Další důvod, proč toužil po přesunutí pořadu na dřívější hodinu. „Naše vysílání za chvíli skončí, musíš si tedy pospíšit, jestli chceš něco říct.“ „Chci s tebou mluvit. Jen s tebou.“ Muž neblábolil. Naopak. Každé jeho slovo bylo jasné a přímo podivuhodně těhotné významem. „Je mi líto, ale jsi v živém vysílání. Nechceš říct něco našim posluchačům?“ Čas se vlekl zpomaleným tempem. „Ty chceš, abych to, co musím sdělit tobě, povídal všem?“ Hlas se na vteřinku odmlčel. „Tím bych si nebyl tak jistý.“ Margeir se normálně nenechal volajícími tak snadno vyvést z klidu. Nutno dodat, že se často rychle znudil, ale zachovával rozvahu. Tenhle protějšek však byl docela jiný, hlas měl pod kontrolou a zněl výhrůžně a zdálo se, že se každou chvíli zlomyslně rozesměje. „Poslyš, můj čas vypršel. Vysílání teď přebírá kolega Karl, a budeš-li mít štěstí, dovoláš se sem ještě jednou.“ Margeir na chvíli zaváhal, což panovačnému muži poskytlo příležitost ještě něco dodat.


30.10.2013 11:35:28

OHNIVÝ ANDĚL

51

„Buď opatrný.“ Nebylo lehké ten hlas zařadit a Margeir si najednou nebyl jistý, nepatří-li třeba ženě nebo dítěti. „Zúčtování je už na spadnutí a nebude hezké. Myslel sis snad, že tě mine?“ „Co?“ Margeir se opět zachoval neprofesionálně. Měl se s tím bláznem prostě rozloučit a ničím ho už nepopichovat. „To víš nejlíp ty sám.“ Zazněl tichý smích a hned zase odumřel. „Co má člověk dělat, když toho příliš mnoho vypil?“ Volající chvilku těžce dýchal a pak dodal: „Děsný hic. Skoro hořím!“ Margeir už toho měl dost. „Díky, příteli.“ Vypnul odposlech telefonu. „A tím jsme pro dnešek u konce, mějte se dobře, milí posluchači, doufám, že se zase uslyšíme zítra večer ve stejnou dobu, tak na slyšenou.“ Strhl si z uší sluchátka, pustil znělku pořadu, vstal a pocítil slabost v kolenou. V duchu si krátký rozhovor ještě jednou zopakoval, nedokázal však určit, co ho vlastně tak vyvedlo z míry. Nejspíš ten hlas. Byl tak nepřiměřeně klidný, zcela jiný než u ostatních volajících. Ano, tohle ho muselo vytočit. Margeir byl unavený, podrážděný a v tuto chvíli pramálo odolný. Přešel ke druhému konci stolu, kde obvykle sedává technik, a pozvedl přístroj zaznamenávající telefonní čísla volajících. Zkontroloval to poslední. Na malém displeji však svítil pouze nápis Skryté číslo. Margeir si několikrát přejel jazykem zevnitř po tvářích a zíral na písmena. „Čau a sorry, že jdu pozdě, zas mě zlobilo to moje zatracený fáro.“ Moderátor přebírající službu vešel do studia, aniž si toho Margeir všiml. Při halasném kolegově pozdravu sebou trhnul a musel se zhluboka nadechnout, než byl vůbec schopen odpovědět. „Už jsem chtěl zařadit nějakou trvalku.“ Margeir vrátil záznamník hovorů zpátky na stůl. „Právě běží moje znělka, máš ještě chvíli čas.“ „Co to bylo za debila, který ti teď těsně před koncem


30.10.2013 11:35:28

52


volal? Slyšel jsem to v autě. Doufám, že na tebe nedá a zavolá ještě jednou.“ Margeir, aniž by mohl říci proč, byl však přesvědčen, že se tak nestane. Instinkt mu napovídal, že volající chtěl mluvit pouze s ním osobně. Cestou přes temné parkoviště ke svému autu ho posedlo neblahé tušení a bobtnala v něm myšlenka, že by měl přesně vědět, co měl ten člověk na srdci. Když usedl do vozu, rázně přibouchl dveře a zamkl je zevnitř. „Usnula?“ Svava odložila tužku a sundala si brýle na čtení, vděčná, že si její oči mohou na chvíli odpočinout od malého písma. Brýle koupila naslepo u benzinové pumpy a neměly správné dioptrie. Nesmí zapomenout objednat se k očnímu lékaři. „Kdo?“ Mladá žena byla výpomocí, která přebírala směny v různých odděleních. Není divu, že nevěděla, o kom je řeč. „Pokoj sedm, čerstvý přírůstek.“ „Ach tak, tam jsem dosud nenahlídla. Vyměňovala jsem tomu na trojce kapačku.“ „Žádný problém.“ Svava se zvedla. „Mrknu se na ni.“ Nasadila si brýle, a třebaže s nimi zdaleka neviděla perfektně, bylo to lepší než nic. Usmála se na pomocnou sílu. V podstatě nehrálo roli, jestli se na mladou pacientku podívala či ne, protože Svava si nových případů bedlivě všímala a každou známku signalizující zhoršení jejich stavu hned zaregistrovala. Vydala se ze sesterny chodbou k pokoji číslo sedm. Přitom prošla kolem několika otevřených dveří a naslouchala tichému oddechování pacientů a pípání elektrických přístrojů. Zvuky nesvědčily o ničem neobvyklém. Bylo tomu tak i u sedmičky: neslyšela nic, co by ji přimělo zrychlit krok. Mladá žena zřejmě spala. Svava opatrně vstoupila do pokoje, v němž byla jenom jedna obrovská


30.10.2013 11:35:28

OHNIVÝ ANDĚL

53

postel s chromovou konstrukcí. Většina pacientů strávila na tomto oddělení krátkou dobu a jejich pobyt končil buď propuštěním, nebo posledním odpočinkem v rakvi opatřené saténovou vložkou. U téhle mladé ženy to ale neplatilo. Mnoho let svého krátkého života strávila na nemocničních postelích a do jeho konce tomu nemělo být jinak. Nemohla se pohybovat a většinu dne byla upoutána na lůžko. Jediná změna spočívala v tom, že ji s velkým úsilím přenesli na speciálně konstruovaný invalidní vozík a někdo s ní podnikl malou projížďku. Takové služby však nemocnice nenabízela, protože ta dívka byla těžce nemocná a podobné výlety pro ni mohly být nebezpečné. Svava by si přála, aby byl její pokoj zařízen útulněji, ale to děvče tu beztak dlouho nezůstane, takže by se takový výdaj nevyplatil. Svava měla úkol pečovat o pacienty a jejich léčbu, a ne si hrát na bytovou architektku. Jakmile vešla do pokoje, okamžitě jí bylo jasné, že něco není tak, jak má být. Pach dezinfekčních prostředků, který normálně všechno překrýval, se mísil s intenzivním pachem těla. Svava přistoupila k posteli mladé ženy a viděla, že má mokré čelo. Sáhla po žínce na nočním stolku, čelo jí otřela a zkontrolovala, zda nemá horečku, ale kůže se jí zdála spíš chladná. Přesto něco nehrálo, neboť dívčiny oči byly široce rozevřené a těkaly sem a tam. Její tělo leželo sice nehybně, protože mozek neovládal svaly, přesto však mohly být postiženy křečí. EKG ukazovalo, že má puls až příliš rychlý, ale krevní tlak byl normální. Zřejmě byla něčím vnitřně rozrušena. Svava byla sice velmi zkušená, ale s tak těžce postiženou osobou, jež se mohla dorozumívat jenom očima, se ještě nepotkala. „Zdálo se ti něco ošklivého?“ Svava se naklonila nad dívčinu tvář a pozorovala její oči. Naučila se, že jedno mrknutí znamená Ano, dvě mrknutí Ne. Nebo to snad bylo obráceně? Dívka zamrkala dvakrát a Svava se roz-


30.10.2013 11:35:29

54


hodla považovat za správnou první možnost. „Máš žízeň?“ Dívka opět mrkla dvakrát. „Jsi vzhůru?“ Ta otázka byla naprosto nesmyslná, ale nutná k tomu, aby mohla ověřit správnost jejích odpovědí. Dívka mrkla jednou. Na tento způsob přišla Svava sice teď, ale mohly by se trápit celou noc, kdyby nekladla správné otázky. „Dají se použít i karty.“ Výpomocná sestra stála ve dveřích. „Pracovala jsem už v odděleních s těžce postiženými pacienty a naučila se, jak s nimi komunikovat. Existuje také počítačový program, který funguje mnohem lépe, ale ten tu asi není.“ Její pohled zabloudil od pacientky ke Svavě. „S ním zacházet neumím, ale s kartami, které by tu někde měly být, docela dobře.“ „Karty?“ O ničem takovém Svava dosud neslyšela. Výpomocná sestra přistoupila blíž a pátravě se rozhlédla. Pak se sehnula k nočnímu stolku a vyndala ze zásuvky plastové karty. Na každé z nich bylo několik políček s obrázky a písmeny. Sestra podržela pacientce jednu kartu před očima a na něco ukázala. Nato ležící dívka zamrkala, stáčela oči vlevo a vpravo a dirigovala ošetřovatelku ke správnému poli. Po chvíli, kdy spolu tímto způsobem komunikovaly a nesčetněkrát vyměnily karty, dívka náhle zavřela obě oči a už je neotevřela. Teprve teď se Svava odhodlala promluvit. „Tak co? Přineslo to něco?“ Sestra pokrčila rameny a zatvářila se bezradně. „Nejsem žádná expertka a možná jsem jí také špatně rozuměla, ale to, co jsem vysledovala, není právě povzbudivé.“ „Co vlastně vypověděla?“ „Horko. Oheň.“ Žena pohlédla omluvně na Svavu. „Nebo něco podobného.“ „Horko? Oheň?“ Pokud tedy bylo výsledkem tohle, Svavu karty příliš neuspokojily. „Není jí asi zrovna horko, ale snad bychom jí měly dát tenčí deku.“ Přejela rukou po noze ochrnuté dívky, o níž před chvílí usoudila, že jí


30.10.2013 11:35:29

OHNIVÝ ANDĚL

55

bude spíš zima. „Bude nejlépe, když povím ranní směně, že potřebujeme nějakou logopedku, aby s ní promluvila. Takovou, která si s ní poradí.“ Svava pozorovala pacientku, která nyní vypadala, že spí. Tu si všimla, že má v uchu sluchátko, jehož kabel vede k rádiu. Opatrně je vytáhla a vložila do vlastního ucha. Stanice vysílající rozhovory – Svava znala její znělku, která právě dohrála. „Nebylo by pro ni příjemnější poslouchat něco lehčího? Při tomhle se nedá dobře usnout. Možná jí pouze vadil ten zvuk.“ Poté, co vrátily karty na místo, opustily obě ženy pokoj. Svava se ještě ve dveřích otočila a znovu se zadívala na bledé líce a zplihlé vlasy mladé ženy. Horko. Oheň. Co tím mínila?


30.10.2013 11:35:29

56


Kapitola pátá

Čtvrtek, 7. ledna 2010 Domov pro postižené stál na konci obytné čtvrti, pokud se jí tak vůbec dalo říkat. Asfaltové silnice vedly k prázdným parcelám čekajícím na to, až na nich někdo začne stavět domy. Ke stavbě však bylo třeba mít hotové peníze nebo výhodný úvěr a obojího byl toho času nedostatek. Působilo to, jako by z nebe spadly vylidněné vzdušné zámky a přistály na okraji města jako výstraha, aby byli Islanďané příště opatrnější. Kruhové objezdy, jež měly regulovat provoz, zdržovaly těch pár aut, která do této mrtvé končiny zabloudila. Tóra vyhlížela z okna, zatímco stejně dezorientovaný Matthias seděl za volantem. Za zatáčkou se na konci slepé ulice vynořil osamělý dům a ten pochmurný pocit ještě zesílil. „Jestlipak tu bydlí lidi, kteří zpozorovali požár?“ Matthias kývl hlavou k domu, který opět zmizel z jejich zorného pole, když sjeli z objezdu. Tóra mu zkoumaný případ dopodrobna vylíčila a požádala ho, aby ji při prohlídce místa doprovodil. Bylo příjemnější ho mít s sebou, jelikož se v téhle končině vůbec nevyznala, kromě toho byla tma a lehce sněžilo. Mohla se tak soustředit


30.10.2013 11:35:29

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

O H N I V Ý A N D Ě L

Recommend Documents