O bohatství a chudobě

O bohatství a chudobě kritická analýza politiky rozvojové pomoci

Lucie Tošnarová

Obsah

1. Úvod 7 1.1 Vymezení pojmů .................................................................................................8 1.1.1 Blahobyt ......................................................................................................8 1.1.2 Chudoba ......................................................................................................9 1.1.3 Ekonomický rozvoj, rozvoj společnosti ....................................................10

2. Cesta Evropy k bohatství 11 2.1 Vztah ekonomie a historie.................................................................................11 2.2 Zdroje evropského štěstí....................................................................................12 2.2.1 Vznik ekonomické sféry, politická a právní pluralita................................13 2.2.2 Rozmach obchodu, objevování nových trhů a dělba práce .......................14 2.2.3 Snižování produkčních nákladů a průmyslová revoluce ...........................14 2.2.4 Nejistota a experiment...............................................................................15 2.2.5 Překonání odporu ke změnám ...................................................................15 2.3 Závěr..................................................................................................................16

3. Rozvojová pomoc

18

3.1 Úvod ..................................................................................................................18 3.2 Definice pojmů..................................................................................................19 3.2.1 Rozvojová pomoc......................................................................................19 3.2.2 Třetí svět....................................................................................................20 3.2.3 Diverzita Třetího světa ..............................................................................21 3.3 Argumenty ve prospěch politiky rozvojové pomoci .........................................24 3.3.1 Bludný kruh chudoby ................................................................................24 3.3.2 Rozvojová pomoc: nástroj pomoci Západu...............................................26 3.3.3 Rozvojová pomoc: strategický nástroj ......................................................27 3.3.4 Rozvojová pomoc: nástroj odvrácení krizí................................................30 3.3.5 Rozvojová pomoc a dluhová past..............................................................30 3.3.6 Marshallův plán pro Třetí svět ..................................................................31 3.3.7 Morální odpovědnost Západu....................................................................33 3.4 Skutečné účinky rozvojové pomoci ..................................................................35 3.4.1 Politizace života ........................................................................................35 3.4.2 Omezování vztahů se zahraničím..............................................................37 3.4.3 Demotivace a distorze trhů........................................................................39 3.5 Může rozvojová pomoc pomoci? ......................................................................40

3.5.1 3.5.2 3.5.3

Nevládní organizace ..................................................................................41 Subjektivita bohatství a chudoby...............................................................42 Společenská reforma .................................................................................42

4. Mezinárodní měnový fond a rozvojové země 45 4.1 Úvod ..................................................................................................................45 4.2 MMF: charakteristika instituce .........................................................................46 4.3 MMF a boj s chudobou .....................................................................................48 4.3.1 Manévrování s podmínkami úvěrů............................................................49 4.3.2 Prosazování podmínek ..............................................................................50 4.3.3 Diskreditační touha půjčovat.....................................................................51 4.4 MMF: nebezpečný globální vůdce ....................................................................52 4.5 MMF: manager dluhové krize...........................................................................53 4.6 MMF: léčitel finančních krizí rozvojového světa .............................................55 4.6.1 MMF: iniciátor masivního přerozdělování................................................56 4.6.2 MMF: propagátor podstupování rizika......................................................58 4.6.3 MMF: překážka ekonomických reforem ...................................................59

5. Světová banka a svět bez chudoby

61

5.1 Charakteristika instituce....................................................................................61 5.1.1 Mezinárodní rozvojová agentura – pravá ruka rozvojových zemí ............62 5.2 SB: zhodnocení činnosti....................................................................................63 5.3 Projekty SB: nekonečná cesta k bohatství.........................................................65 5.4 Indie – věčný klient rozvojových institucí ........................................................68 5.4.1 Stručná charakteristika indického hospodářství ........................................69 5.4.2 Světové "bankovnictví" v Indii .................................................................71 5.4.3 Závěr..........................................................................................................74

6. Závěr 76 Seznam literatury 79

Motto

Some advocates argue that it would be inexpedient to deny aid to the speedy; others that it would be cruel to deny it to the needy. Aid is thus like champagne: in success you deserve it, in failure you need it. Peter T. Bauer

Kapitola 1 Úvod Dějiny lidstva jsou vesměs dějinami bídy, utrpení a nekonečné snahy o přežití. Literatura, báje a legendy mluví o těch několika málo úspěšných, neboť chudoba byla po staletí běžným údělem lidstva. Až během posledních dvou století došlo k tomu, že se nejen několik málo jedinců horních vrstev společnosti, ale velké masy lidí v Evropě, Severní Americe, Japonsku a Austrálii tomuto údělu vyhnuly a okusily plody bohatství a hojnosti. Chudoba, hlad a neustálé nemoci provázející životy lidí dnešního "západního" světa tak byly eliminovány na téměř nevýznamný problém, postihující pouze menšinu a tato menšina je i nadále redukována. K napsání této práce mne, mimo jiné, přivedlo svědomí. Obklopena hojností, bohatstvím a "vymoženostmi" státu blahobytu jsem podlehla propagandistické síle sdělovacích prostředků. Jenomže koho by obrázky dětí s nafouklými bříšky, siluetou kostry a zoufalým pohledem nechaly lhostejným? Mé svědomí tentokrát neuchlácholil ani obvyklý, státem podporovaný, alibismus, totiž že platím daně a solidaritu přece "organizuje" stát. Na mezinárodní úrovni navíc ve velmi masivní podobě. Začala jsem si tedy klást otázky, proč se těmto lidem nedaří lépe, proč tak obrovská část společnosti setrvává v chudobě, proč jim státní ani soukromá charita nepomohla a především jak lze těmto lidem jednou provždy jejich nezáviděníhodný úděl ulehčit. Odpovědi na tyto otázky bych přece jako student ekonomie měla znát. Úvahy mě přivedly k bohatství, jeho původu, zdrojům, podmínkám vzniku, ale také k chudobě, jejím příčinám a možnostem úniku z ní. Studiem těchto zajímavých a zcela zásadních témat jsem se nakonec dostala k samotnému jádru celého problému, totiž k oné státem organizované mezinárodní solidaritě. Vzhledem k nesmírné šíři této problematiky, a tedy nemožnosti celé téma účinně postihnout v rámci rozsahu diplomové práce, rozhodla jsem se podrobněji věnovat jen, dle mého názoru nejabsurdnější a nejzávažnější, části celého tématu. Tuto část představuje politika rozvojové pomoci – opěvovaný nástroj zahraničních politik vlád, oficiálně určený k odstraňování nafouklých bříšek, kosterních siluet a zoufalých pohledů. V úvodu této práce si stručně definujeme některé základní pojmy jako je bohatství, chudoba a rozvoj společnosti, jejichž správné pochopení a vymezení bude pro naši analýzu nezbytné. Ve druhé kapitole se úvahou krátce zastavíme nad cestou Evropy k bohatství a ukážeme si

7

základní fundamenty či směry této cesty. Vzhledem k obecné platnosti bude jejich pochopení velmi důležité pro následující analýzu rozvojových zemí, respektive pro posouzení, zda politika rozvojové pomoci může jedním z těchto fundamentů být či některý účinně nahradit. Těmto a dalším otázkám obecně spojeným s politikou rozvojové pomoci se budeme věnovat v kapitole třetí. Čtvrtá kapitola se zabývá analýzou institucí, jež jsou nejdůležitějšími organizátory a obhájci politiky rozvojové pomoci. Vzhledem k obrovskému množství těchto institucí jsme vybrali pouze dvě nejznámější a největší – Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. V závěru práce krátce shrneme četné důsledky této politiky, zobecníme rozsáhlé závěry analýzy a položíme politicko-etickou otázku o ospravedlnění této politiky.

1.1

Vymezení pojmů

Výchozím bodem naší práce je tedy skutečnost, že část společnosti dlouhodobě setrvává v chudobě, zatímco jiná se těší rostoucímu blahobytu a bohatství. V části společnosti přitom existuje snaha či touha této chudší populaci pomoci. Jelikož se ekonomie zabývá právě zkoumáním jednání člověka, kterým usiluje o maximalizaci svého užitku či blahobytu, je také vhodným nástrojem k analýze podmínek a nástrojů, které k maximálnímu blahobytu vedou. Budeme tedy prostřednictvím ekonomie zkoumat, zda, případně jakým způsobem, může část společnosti pomoci k růstu bohatství jiné části společnosti a tuto snahu omezíme velmi striktně na pomoc ztělesněnou v politice rozvojové pomoci, která má údajně blahobyt společnosti zvyšovat.1

1.1.1

Blahobyt

Kdy tedy může ekonomie říci, že je užitek, respektive blahobyt společnosti maximalizován? Neoklasická ekonomie nalezla prostou odpověď na základě teorie klesajícího mezního užitku. Jestliže s růstem důchodu klesá užitečnost peněz jednotlivce, maximalizaci užitku společnosti dosáhneme jednoduše přerozdělením bohatství od bohatých k chudým.2 Na tomto teoretickém základě evidentně také spočívá obhajoba politiky rozvojové pomoci. Takováto koncepce ale vychází z předpokladu možnosti meziosobního porovnání užitku. Vzhledem k tomu, že je užitek kardinální veličina, nevyhneme se při takovémto porovnávání etickým soudům, které ekonomie není schopna učinit. Blahobyt člověka je ryze subjektivním stavem, vycházejícím z naplňování potřeb, jež přinášejí člověku užitek, a člověk dokáže tyto stavy uspokojení z hlediska míry vlastního blahobytu pouze seřadit od největšího 1 Politiku rozvojové pomoci budeme definovat v kapitole 3. Na tomto místě musíme znovu upozornit, že se naše analýza nebude zabývat obecně jakoukoliv pomocí, nýbrž pouze politikou, jež se za "pomoc" ve smyslu dobrovolné činnosti pouze schovává a nástroj, v podobě nedobrovolného zdanění a přerozdělení, za "pomoc" vydává. Nechceme tedy v žádném případě zpochybňovat dobrovolné jednání člověka ve prospěch jiných. 2 Tento teoretický koncept dal mimo jiné také základ dnes v praxi stále populárnímu progresivnímu zdanění.

8

k nejmenšímu. Nelze-li tedy blahobyt objektivně měřit a meziosobně srovnávat, nelze ho ani sečíst a získat tak jakýsi blahobyt celkový, společenský. Jediným stavem, kdy dochází k růstu blahobytu společnosti, je tzv. pareto optimální situace, nastávající v případě, že je důsledkem konkrétního opatření zvýšení užitku jednotlivců, za současného neomezení užitku jiných jednotlivců. Jestliže se byť jedinému člověku důsledkem takového opatření užitek sníží, nemůže ekonomie vzhledem k nemožnosti meziosobního srovnání užitku, o výsledném efektu na společenský blahobyt nic říci. Co více, nemůže ani objektivně definovat nic jako "blahobyt společnosti".

1.1.2

Chudoba

Z nemožnosti objektivně definovat blahobyt či bohatství vyplývá i stejná nesnáze s termínem chudoba, jejž budeme v této práci hojně používat. Lidské pokolení se bojem s chudobou, hladem či smrtí potýká od pradávna. Tento boj můžeme sledovat v úsilí o naplňování stále vyšších a vyšších potřeb, jež člověku přinášejí užitek a zprostředkovávají stále větší blahobyt. Součástí takovýchto potřeb přitom může být i touha pomoci od chudoby jiným, jejíž naplnění může rovněž přinášet užitek. Pokud ale takovouto potřebu naplňuje vláda prostřednictvím nedobrovolného zdanění a přerozdělení, nelze o efektu na chudobu společnosti rovněž mnoho říci. Stále sílící touha vlád problém chudoby řešit přinesla také nutnost chudobu nějak definovat. Setkáváme se s rádoby objektivními definicemi popisujícími chudobu jako absolutní stav nenaplnění určitého kriteria (např. nutriční složení stravy, vlastnictví určitých statků či výše peněžního důchodu). Takovýto soubor statků či potřeb je však zcela subjektivní a objektivně tudíž neexistuje. Stejně tak relativními definice chudoby, vymezující ji jako problém např. nejchudší třetiny, pětiny či desetiny obyvatelstva nedovoluje problém chudoby nijak řešit, neboť pokud chudoba znamená míti se hůře než někdo jiný, jsme chudými všichni až na jednoho. I kdybychom nějak mohli tisíckrát zvýšit příjem celé společnosti, nikdy se nezbavíme "nejchudší" třetiny.3 "It is clear from all this that government bureaucrats can make the number and percentage of "the poor", and hence the dimensions of the problem of poverty, almost whatever they wish, simply by shifting the definition.4

3

Jelikož jsou tyto definice obvykle vytvářeny právě za účelem společenského řešení chudoby, implikují také potřebu pomoci. Vědomí potřeby pomoci však podkopává individuální motivace člověka pomoci si sobě sama, způsobuje závislost a v chudobě tak spíše udržuje. 4 H. Hazlitt, "The Conquest of Poverty" The Foundation for Economic Education, Inc, New York, 1994. str. 36

9

1.1.3

Ekonomický rozvoj, rozvoj společnosti

Vzhledem k neexistenci objektivních definic bohatství a chudoby, respektive bohatství a chudoby společnosti, ani termín "rozvoj" společnosti, jakožto cesty od chudoby k bohatství, nemá jednoznačný, úzce definovatelný obsah. 5 Pro účely měření a sledování ekonomického růstu či rozvoje společnosti bylo vyvinuto velké množství statistických indikátorů, jako je např. míra úmrtnosti, průměrná délka života nebo veličiny popisující materiální blahobyt společnosti ve smyslu např. vybavenosti domácnosti, nutriční skladby stravy, atd. a nebo makroekonomické veličiny, jako např. hrubý domácí produkt či stav účtu obchodní bilance. Posun od bídy k bohatství ale nelze jednoznačně a zcela zachytit statistickými veličinami, jako např. obvykle používaným růstem HDP6, případně růstem HDP na obyvatele, ale zejména růstem blaha a bohatství jednotlivců. Jelikož jsme ukázali, že člověk zvyšuje svůj blahobyt naplňováním potřeb, jež mu přinášejí subjektivní užitek, nebudeme hledat žádné empiricky kvantifikovatelné měřítko ekonomického či společenského rozvoje a zvolíme definici mnohem obecnější a širší.7 Stejně jako nedávno zemřelý Peter Bauer, který studiu ekonomického rozvoje a rozvojových zemí zejména zasvětil celou svou vědeckou kariéru, budeme za ekonomický, potažmo společenský rozvoj považovat: "…rozšiřování spektra dostupných alternativ…"8 V následující kapitole se stručně (neboť to není předmětem naší práce) zamyslíme nad faktory a podstatou masivního rozvoje evropské společnosti během posledních dvou století a pokusíme se tak najít "návod" rozvoje pro zaostalé společnosti.

5

Rozvoj či pokrok jsou mnohem výstižnější termíny, než růst společnosti či ekonomiky, neboť tento termín zavádí jistou analogii s biologií, z níž vyplývá, že existují nějaké vnější zákony, dle kterých musí ekonomika stále růst. 6 O nesmyslnosti indikátoru HDP viz např. J. Šíma, "Rozumně počítaný HDP nemůže být ovlivněn vládními výdaji", Hospodářské noviny, 30.9. 1998 nebo D. Šťastný, "Jak je důležité jásat při růstu HDP", Laissez Faire, listopad, 1999 nebo L. Parks, "Burn Your House, Boost the Economy", The Free Market 10/15, Mises Institute 1997, o problematičnosti indikátoru HDP ve vztahu k rozvojovým zemím viz P. T. Bauer, B. S. Yamey, "The Economics of Underdeveloped Countries", Nisbet and Co. Ltd, 1965, kapitola 2 7 Přestože se v této práci používání statistických veličin, indikátorů i některých termínů, vzhledem k jejich rozšířenosti a zavedenosti v ekonomické teorii, nevyhneme, budeme je používat pouze jako ilustrativní. 8 P. T. Bauer, B. S. Yamey, "The Economics of Underdeveloped Countries" Nisbet and Co. Ltd, 1965, str. 151

10

Kapitola 2 Cesta Evropy k bohatství V úvodu této práce budeme nejdříve velmi stručně sledovat cestu západní civilizace, kterou si důmyslným způsobem pomohla od hladu a bídy. Pokusíme se tak vysledovat důležité okamžiky a skutečnosti této cesty a demonstrovat tak základní ekonomické fundamenty vzniku bohatství národů. Tyto fundamenty jsou obecně platné, a proto zcela zásadní pro naši pozdější analýzu rozvojových zemí, respektive nalezení možností "pomoci" této části světa.

2.1

Vztah ekonomie a historie

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že neexistuje pouze jediná interpretace dějin, neboť metoda zkoumání historiků není metodou hodnotově neutrální. Viz např. J. Šíma: "Vědci a intelektuálové často hovoří o tom, že jejich historický výzkum je tzv. hodnotově neutrální, a proto tvrdí, že lze najít jakousi objektivní podobu historické pravdy. Bohužel tak jako lze jen těžko nalézt shodu o skutečném běhu událostí při posuzování skutečností současných a nedávno minulých, platí totéž ještě ve větší míře o událostech, které se odehrály před několika desítkami či stovkami let."9 Jelikož tedy historická interpretace společenského vývoje není a ani nemůže být hodnotově neutrální, ekonomie na jejích závěrech nemůže stavět svou teorii. Navíc se zdá zcela zásadní, že pro co nejobjektivnější, nezpolitizovanou interpretaci dějin je nezbytná znalost a pochopení základních ekonomických principů a zákonitostí. Jak se můžeme přesvědčit na mnoha seminářích z hospodářských dějin – paradoxně i na Vysoké škole ekonomické – bohužel tomu tak není. "Je překvapivé, kolik skutečností každodenního života, které automaticky přijímáme jako historií ověřené pravdy, nemá pražádnou oporu ve faktech nebo tato opora představuje pouze část celé skutečnosti. Důkladná a nezkreslená znalost historických skutečností je tím nejelementárnějším předpokladem

9

J. Šíma, "Sjednocování Evropy: O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic", disertační práce, VŠE, 2001, str. 34, citováno dle internetu: (ze dne 10.12.2002) http://www.libinst.cz/etexts/sima_evropa.pdf

11

formování "zdravého" veřejného mínění, jež vychází ze skutečných historických zkušeností."10 "Většina lidí by byla velmi překvapena, kdyby zjistila, že většina toho, co si myslí o určitých věcech, nejsou prověřená a uznávaná fakta, ale mýty, které vznikly z politických důvodů, a poté se rozšířily a díky lidem dobré vůle se z nich staly obecně rozšířené názory."11 Abychom nalezli co nejpřesnější interpretaci časového úseku historie zahrnující období ekonomického a společenského rozvoje Evropy, zvolili jsme jako výchozí zdroj informací knihu "How the West Grew Rich" renomovaných a vysoce uznávaných historiků a především také skvělých ekonomů - N. Rosenberga a L. E. Birdzella. Jelikož je toto téma velmi rozsáhlé a současně není předmětem naší práce, pokusíme se pouze stručně shrnout hlavní závěry, které považujeme za zásadní k pochopení principů vzniku bohatství. Pro podrobnější analýzu pak v textu odkážeme na další vhodnou literaturu.

2.2

Zdroje evropského štěstí

Důležitou charakteristikou cesty Evropy k bohatství byla její dlouhodobost a vystupňovanost. Z roku na rok či z desetiletí na desetiletí bylo téměř nemožné vypozorovat zlepšení životních podmínek a mnohdy by se zdálo, že bohatli opravdu stále jen ti bohatí, jak můžeme často slyšet od kritiků kapitalismu. Až když tento neviditelný růst pokračoval i ve 20. století, začalo být evidentní, že ke zlepšení životních podmínek opravdu dochází. Tento proces vytvořil obrovskou propast mezi západní civilizací a chudobou, ze které vzešel, ale v níž většina světa stále zůstává. Během tohoto období došlo k mnoha ekonomickým, politickým a zejména technologickým objevům, které k růstu přispěly. Tento příspěvek se však zcela přirozeně projevil až za určité období, postupně v celé společnosti, a nikoliv hned na daném místě a v celé své šíři. Nelze tudíž jednoznačně a detailně vystopovat, které konkrétní a dílčí skutečnosti měly na rozvoj společnosti zásadní vliv. Tuto mezeru mezi příčinami a důsledky ekonomického rozvoje je nutné mít při hodnocení ekonomického rozvoje neustále na paměti a dívat se na celý proces komplexně. Nebyly to totiž jednotlivé "objevy", které zapříčinily růst bohatství, ale samotný mechanismus fungování společnosti, hluboce zabudovaný do struktur západních ekonomik a neustále generující nové zdroje růstu. Možná tak hluboko zabudovaný, že ho mnozí teoretici nevidí, a proto produkují chmurné, malthusiánské teorie o věčné stagnaci, úpadku či udržitelném růstu. 10 11

Ibid. str. 35 F.A. Hayek, (ed), Capitalism and the Historians, University of Chicago Press, 1954, str. 45, citováno v ibid. str. 36

12

Hlavní rysy rozvoje Evropy tedy jsou (dle Rosenberg, Birdzell, 1986):

2.2.1

Vznik ekonomické sféry, politická a právní pluralita

Počátek nepřetržitého a dlouhodobého ekonomického růstu Evropy můžeme jednoznačně spojit se vznikem ekonomické sféry, která postupně získávala větší a větší nezávislost na politické a církevní kontrole. Již ve středověku, kdy byla Evropa rozdrobena na mnohá panství, která byla odlišně spravována různou politickou mocí, můžeme vystopovat vzájemnou konkurenci jednotlivých oblastí, mimo jiné i v oblasti práva. Politická diverzita a konkurence práva jsou mnoha autory pokládány za základ evropského štěstí a první krok na cestě k bohatství.12 "Its political pluralism and disintegration of real political authority into the hands of a multitude of local barons, provided opportunities for experimenting with new modes of trade and warfare. It also opened the door to the development of towns and cities, independent entities outside the feudal system."13 Vznik nezávislých a svobodných měst, jež se stala ztělesněním svobody a vlády práva, byl rovněž významný moment evropského směřování k bohatství. Tato města i jednotlivá panství mohla čerpat nejen ze vzájemných zkušeností, ale především ze vzájemné konkurence, (demonstrované např. tzv. hlasováním nohama) a dospět tak k vytvoření, pro ekonomický rozvoj důležitých a prospěšných, činností a institucí. S koncem feudálního uspořádání společnosti došlo k dalšímu uvolnění politické a církevní moci, a to nejen v oblasti ekonomické, ale ve všech ostatních sférách života, zejména v umění, vědě, literatuře, hudbě a především vzdělání. V ekonomické oblasti mělo toto uvolnění několik podob. Středověké cechy a panovníci, kteří poměrně rozsáhlým způsobem regulovali trh, zejména pak tržní ceny, byli stále více vystavováni konkurenci a regulace byly postupně stále více obcházeny a odstraňovány. Panovníci si udělováním dalších a dalších svobod, které umožnily růst bohatství panství, zajišťovali daňové příjmy a umožnili tak rozvoj obchodu za neregulované ceny. Uvolnění trhů rovněž způsobilo obrovský růst objemu obchodu.14

12

Viz např. N. Rosenberg, L. E. Birdzell, Jr, "How the West Grew Rich", Basic Books, New York, 1986, str. 136–139, nebo J. Šíma, "Sjednocování Evropy: O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic", str. 24–30 N. Rosenberg, L. E. Birdzell, Jr, "How the West Grew Rich", Basic Books, New York, 1986, str. 67 14 Trh dal vzniknout společnosti obchodníků, kteří žili z prodeje zboží vyrobeného jinými, oproti dosavadnímu prodeji přímo výrobci. Cechovní uspořádání řemeslníků tak postupně ztrácela své výsadní postavení a rovněž panovníci ztráceli právo rozhodovat o vstupu drobných podnikatelů i firem na trh. 13

13

2.2.2 Rozmach obchodu, objevování nových trhů a dělba práce Obchodníkům se stále více dařilo obcházet kontrolu a regulace politiků a vládců a zásobovali své obchody stále větším množstvím druhů zboží, které dováželi z dalekých trhů, za obvyklými hranicemi obchodních cest. Dlouhé a nebezpečné cesty na exotické trhy v zámoří se staly zdrojem luxusního a exotické zboží, a tedy obrovských zisků. Právě tento zisk15 obchodníků z prodeje nových výrobků hrál významnou úlohu v růstu bohatství Evropy, neboť představil nový intenzivní způsob a zdroj pokroku – růst bohatství společnosti prostřednictvím konkurence.16 Růst objemu obchodu a jeho rozšíření z lokálních komunit, snažících se dosáhnout soběstačnosti, na celou společnost, dalo základ specializaci výroby a založilo novou formu organizace společnosti. Průzkumné cesty do zahraničí, růst domácího i zahraničního obchodu a objevování a také využívání nových přírodních zdrojů17 jsou tedy v úzkém vztahu k inovačnímu procesu, který byl zdrojem růstu Západu.18

2.2.3

Snižování produkčních nákladů a průmyslová revoluce

Obchodníci takto objevili zdroj bohatství v prvenství na trhu. Řemeslníci, kterým se postupně také dařilo obcházet pravidla a zákony cechů, doplnili obchodníky v konkurenční snaze o prvenství, tentokrát výrobou s nižšími výrobními náklady. Tento závod se statem quo pak provázel masivně i průmyslovou revoluci, charakteristickou zaváděním nových strojů a technologií, šetřících náklady produkce. Právě toto období evropské historie je snad nejvíce opředeno mýty a zkreslenými fakty. Můžeme se tak dočíst o hrůzách nástupu kapitalismu, o nelidském charakteru této 15

I v této době byl takto výrazný zisk často napadán a považován za nepřiměřený, nemorální či lichvářský V počátcích těchto zámořských cest se obchodníci často stávali terčem kritiky, neboť spotřebitelé dávali přednost novému, atraktivnímu zboží z dovozu, před tradičními výrobky domácích cechů a způsobovali jim tak nemalé těžkosti v boji o úspěch na trhu. 17 Obvyklým zdůvodněním bohatství společnosti je vlastnictví či přístup k přírodním zdrojům, vycházející z předpokladu, že existuje jednoduchá vazba mezi vlastnictvím přírodních zdrojů a bohatstvím. Švýcarsko, Japonsko či Hongkong i mnoho, po 2. sv. válce zbohatnuvších, zemí s omezeným přístupem k přírodním zdrojům, a naopak některé rozvojové země setrvávající, přes nesmírné přírodním bohatství, dodnes v chudobě jsou názorným příkladem, že takovýto vztah neexistuje. Přírodní zdroje jednoduše nemohou být zdrojem bohatství samy o sobě, ale pouze v kombinaci s organizačními a technologickými dovednostmi společnosti. Zdroje, které přispívají k bohatství nejsou totiž jen materiály, ale důvtipná kombinace přírodních zdrojů, znalostí a vědomostí, společenské organizace umožňující efektivně tyto zdroje využívat a v neposlední řadě lidské úsilí a motivace k uspokojování materiálních potřeb. Viz např. N. Rosenberg, L. E. Birdzell, Jr, "How the West Grew Rich", str. 10 18 Často se setkáváme s názorem, že nové, luxusní zboží, ať už ze zahraničí či z domácích výrob, přináší užitek pouze bohatší části společnosti a nijak nepomáhá odstranit bídu těch nejchudších. Ekonomický růst Evropy je ovšem charakteristický právě tím, že takovéto inovace na trhu vylepšily život těch chudších mnohem více, než bohatých. Inovace snižující výrobní náklady totiž nijak neovlivní situaci bohaté části společnosti, která byla schopna zboží nakupovat i před poklesem ceny. Je mnohem jednoduší nalézt inovace, které přinesly prospěch chudým než takové, které prospěli především bohatým (např. klimatizace, doprava, konzervace potravin, zábava, zdravotní péče) Podstatným faktorem ekonomického růstu Evropy je rovněž mnohdy opomíjený fakt, že na trhu byly nejúspěšnější právě ty výrobky, které přinesly užitek chudší většině, než několika málo bohatým jednotlivcům. 16

14

doby i o tragických důsledcích na lidské životy. Naopak doba před průmyslovou revolucí je nesmyslně idealizována. Ať už se v diskusi o bezprostředním efektu průmyslové revoluce přikloníme na stranu pesimistů či optimistů19, neexistuje pochyb, že výsledný efekt revoluce byl jednoznačně kladný, neboť dala vzniknout obrovské lidské kreativitě, jež vzešla z konkurence na všech úrovních.20

2.2.4

Nejistota a experiment

Schopnost přicházet na trh se stále novými výrobky, případně s výrobky za nižší ceny, se postupně stávala jediným způsobem jak v sílící konkurenci obstát.21 Podnikatelé, firmy a zaměstnanci tak byly velmi motivováni k výzkumu a inovacím svého "příspěvku" k dělbě práce. Nezbytným zdrojem takovéto motivace bylo i přesné vymezení a dodržování vlastnických práv, které, mimo jiné, podnítilo dlouhodobé investice a prodloužení horizontu podnikatelských záměrů. Spojením těch, jež se výzkumem a vývojem zabývají (respektive mohou zabývat) a těch, kteří jsou jejich úsilí schopni a ochotni financovat, vzniklo neuvěřitelně tvůrčí a konkurenční prostředí – motor celého společenského rozvoje.22

2.2.5

Překonání odporu ke změnám

To, že bylo umožněno provádět experimenty a hledat inovace mnoha subjektům na trhu, čímž bylo oprávnění rozptýleno od vlády, panovníka a církve k firmám a jednotlivcům, umožnilo postavit se chronickému odporu ke změnám a statu quo. Inovace by byly jen zřídka iniciovány a financovány vládou, panovníkem či manažery státních podniků, vyhýbajících se změnám, které by mohli negativně ovlivnit jejich postavení, ale naopak těmi, jež měli na jejich vývoji největší zájem, totiž samotnými majiteli společností. Rozptýlení rizika na stále rostoucí množství firem tak zaručovalo pokračování rozvoje.

19

Shrnutí diskuse a odkazy na další literaturu lze nalézt například v: C. Nardinelli, "Industrial Revolution and the Standard of Living", The Concise Encyclopedia of Economics, www.econlib.org (ze dne 1.12.2002) 20 Inovace prostřednictvím vynalézání a vyrábění nových produktů nebylo velkým zdrojem bohatství, dokud byl vynálezce odkázán na malovýrobu. Suma, kterou z prodeje nového výrobku obdržel nebyla vysoká, neboť do okamžiku, kdy jeho výrobek či vynález napodobila konkurence, nebo kdy byl nahrazen vynálezem ještě pokrokovějším, prodal jen několik málo kusů. Toto se podstatně změnilo se vznikem velkých manufaktur a továrního systému v 19. století a uvedení nového výrobku na trh se tak stalo velmi výnosným (v případě úspěchu) zdrojem bohatství. 21 Rozhodující podíl na ekonomickém rozvoji vyspělého světa se většinou přisuzuje technickému rozvoji, inovacím a výzkumu. Pokud by tomu tak ale opravdu bylo, proč potom podobnou cestu od chudoby k bohatství nenastoupili země jako např. Čína nebo islámské národy, které byly v době pádu feudalismu v Evropě ve vědě a výzkumu nejvyspělejšími státy? Rovněž by se mohlo zdát, že výsledky vědy a výzkumů lze snadno v písemné či jiné formě předat od jedné společnosti ke druhé a ty mohou čerpat její plody. Že tomu tak není se lze přesvědčit v mnoho zemích Třetího světa, které mohou plně čerpat ze světového pokroku a přesto zůstávají v chudobě. Technický rozvoj, věda a výzkum nemohou být zdrojem bohatství sami o sobě, ale pouze doprovázeny existencí svobodné směny. Viz např. J. Mokyr, "The Lever of Riches" Oxford University Press, 1990, kapitola 9 22 Jediným známým způsobem snížení rizika jež provází každou inovaci je experiment, pokrývající všechny fáze až po výrobu a marketing nového produktu. Takovéto experimenty jsou pochopitelně často velmi nákladné, přesto zcela nezbytné pro ekonomický rozvoj, který je ztělesněním právě případů úspěšných experimentů.

15

Úspěch technologického rozvoje často znamená úpadek celého odvětví, kapitálové ztráty, stejně tak jako ztráty pracovních míst. Odpor k inovacím, jež "berou lidem práci" tudíž byl a stále je značný. Tendence k tzv. ničení strojů můžeme vystopovat v celé jejich historii. Viz např. Henry Hazlitt: "Nové pletací stroje byly po zavedení do výroby ničeny řemeslníky (přes 1 000 strojů během jediného dne povstání), byly páleny domy, vynálezcům těchto strojů bylo vyhrožováno a byli přinuceni k útěku, aby si zachránili holé životy. Pořádek byl obnoven až poté, co byla povolána armáda a vůdci povstalců byli deportováni nebo oběšeni."23 Chování samotných vzbouřenců bylo jistě racionální a vycházelo z jejich úsilí vyhnout se chudobě, nicméně bráněním se technologickému pokroku, jež zbavuje člověka dřiny se společnost cestou blahobytu nikdy nevydala a ani nevydá.24,25

2.3

Závěr

Nejdůležitějším zdrojem evropského bohatství se tedy stal vznik svobodných trhů. S ním související inovace v obchodě, technologiích i organizaci, v kombinaci s neustálou akumulací kapitálu, dělbou práce a využíváním přírodních zdrojů, vše poháněné všeobecnou konkurencí, vyvedly Evropu z chudoby, hladu a mizérie. Jak Evropa rostla, stejně tak rostly i její zásoby kapitálu, výdaje rodin na vzdělání, kvalifikaci či zdravotní péči a v neposlední řadě rostla i samotná populace. Linie kauzality neprocházela vždy jedním směrem, ale investiční příležitosti vycházející z inovací se staly převládající příčinou, spíše než důsledkem akumulace kapitálu.26 V tomto procesu hrály velmi významnou a dnes často pozapomínanou úlohu takové základní elementy kapitalismu, jako jsou firmy, konkurence a vláda práva. "But in the last tiny fragment of the history of the world, lifespans have more than doubled and the world population has increased one thousand times. By far the largest improvements in these vital statistics have occurred since 1800, at 23

H. Hazlitt, "Ekonomie v jedné lekci", Liberální institut, 1999, str. 49–61 Před koncem devatenáctého století textilní průmysl zaměstnával minimálně sto mužů na každého, který byl zaměstnáván počátkem století. Viz. Ibid. str. 53 25 Do opozice vůči strojům šetřícím práci se ani dnes nestaví pouze ekonomičtí analfabeti. V roce 1970 se Gunnar Myrdal, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (paradoxně za velmi odlišné závěry než za jaké byl ve stejném roce oceněn F. A. Hayek) stavěl proti zavedení strojů šetřících práci v méně rozvinutých zemích z důvodu, že snižují poptávku po práci! Logickým závěrem by bylo, že počet pracovních míst by bylo možné maximalizovat vykonáváním veškeré práce tak neefektivně a neproduktivně, jak je to jen možné. Angličtí tkalci, kteří počátkem devatenáctého století ničili pletací stroje, parou poháněné tkalcovské stavy a strojní nůžky, tak dělali nakonec správnou věc...Viz G. Myrdal, "The Challenge of World Poverty", Pantheon Books, 1970, str. 400 26 Vlastnictví kapitálu tedy není původním impulsem k rozvoji společnosti, jak je často mylně uváděno v souvislosti s nedostatečnou kapitálovou akumulací v rozvojových zemích. 24

16

a time when the division of labor expanded dramatically around the world; when property rights were secure; when capital could be accumulated, invested, and a return paid and reinvested; when technological improvements permitted new forms of productivity. What made this possible was the free market."27 Svobodná směna, jejíž agregací vzniká svobodný trh, tedy jednoznačně vede k růstu společenského blahobytu. Jelikož lidé přistupují k takové směně dobrovolně a demonstrují tak očekávaný užitek z této směny, můžeme tuto situaci prohlásit za pareto optimální. Z tohoto axiomu ovšem následně vyplývá, že jakýkoliv zásah do svobodné směny – tedy i politika rozvojové pomoci – blahobyt společnosti naopak snižuje. Často se ale setkáváme s argumentem, že rostoucí nerovnost v příjmech ve společnosti,28 (zejména mezi tzv. Západem a Třetím světem) je morálně neobhajitelná, a je tudíž jakousi morální povinností bohatých jedinců či společností chudým pomoci. Na základě této morální povinnosti je tak prý ospravedlněno zdanění a přerozdělení v jejich prospěch. Přestože se svobodné trhy s touto "morální povinností" rovněž dokázaly vypořádat, neboť i obětování se ve prospěch druhých může přinášet užitek29, podíváme se v následujících kapitolách, jak se vlády této údajné povinnosti dokázaly zhostit.

27

L. H. Rockwell, Jr, "The Marvel That is Capitalism", The Free Market, Mises Institute, červen 2002 Kritikové nerovnosti bohatství ve společnosti většinou argumentují, že bohatství a důchod je produktem celé společnosti, a proto je tato musí celé společnosti přerozdělit, tak, že nerovnosti vzniklé z existence kapitalistických institucí budou odstraněny. Jiní přiznávají, že nerovnost je spravedlivá a vychází z příspěvku jednotlivců ke společenskému bohatství – v západním světě ale tato nerovnost není spravedlivá dostatečně, a proto je třeba ji korigovat. I kdybychom toto připustili, jak by měla být nerovnost odstraněna bez vzniku dalších nespravedlností? Pokud by neexistovaly rozdíly v příjmech, kdo by například dělal popeláře? Nerovnosti v příjmech nejsou postačujícím zdrojem bohatství národů, jak se můžeme přesvědčit v celé historii lidstva i v současnosti. (např. v některých rozvojových zemích jsou rozdíly v příjmech mnohonásobně vyšší než v Evropě či USA), nicméně jsou však jeho nezbytnou podmínkou. Pokud totiž uvažujeme bohatství společnosti jako souhrn jednotlivých příspěvků jednotlivců k bohatství, potom společnost snažící se zvýšit své bohatství musí povzbudit a motivovat právě ty jednotlivce, kteří jsou schopni k bohatství přispět více než průměr a naopak trestat ty, jež k bohatství nepřispívají vůbec a pouze požívají jeho plody. Do dnešní doby není znám případ společnosti, která by zbohatla bez použití těchto "odměn" a "trestů". 29 Viz např. M. a R. Friedman: "Svoboda volby", Liberální institut, 1993, kapitola 1: "Soukromě financované základní a střední školy se množily, misionářská činnost v zahraničí rostla; nevýdělečné veřejné nemocnice, sirotčince a nespočetné další instituce vyrůstaly jako houby po dešti. Vznik skoro všech charitativních organizací, jako jsou Spolek proti týrání zvířat, YMCA a YWCA, Asociace pro práva Indiánů a Armáda spásy, pochází z těch dob. Dobrovolná spolupráce není o nic méně efektivním prostředkem pro organizování charitativní aktivity, než je pro organizování výroby pro zisk." 28

17

Kapitola 3 Rozvojová pomoc 3.1

Úvod

Politika rozvojové pomoci je od konce 2. světové války nedílnou součástí zahraničních politik států tzv. západního světa. Po 2. sv. válce převládal na ekonomické i politické půdě názor, že několik stovek miliard dolarů investovaných do rozvoje zaostalých zemí postačí k tomu, aby se tyto společnosti vymanily z tzv. pasti chudoby a nastoupily cestu ekonomického růstu. Panovalo všeobecné přesvědčení, že stát může zásahy do ekonomiky efektivně ovlivňovat fungování trhů a ekonomický rozvoj. Uplynulo více než 50 let a keynesiánská ekonomická teorie byla zpochybněna, nicméně z několika stovek miliard se staly trilióny dolarů a z mnoha rozvojových zemí země na pokraji společenské katastrofy. Rozvojová pomoc je současně jednou z mála politik, která názorově spojuje dnes již snad většinu ekonomů a je současně oblíbeným nástrojem politiků, kteří ekonomická doporučení úspěšně ignorují. Je velmi málo takto masivních, celosvětově organizovaných politik, na které bylo vynaloženo tak obrovské množství prostředků, jež nepřinesly žádný a nebo dokonce záporný efekt. Mnoho politiků, úředníků a jiných zastánců politiky rozvojové pomoci otevřeně přiznává evidentní neúčelnost a neúčinnost tohoto programu, vzápětí však dodává, že jeho naprosté zastavení je politicky tzv. "neprůchodné" a "nákladné" a navíc, jedná se prý o tak nevýznamné položky – myšleno obvykle státních rozpočtů – jejichž význam je zanedbatelný.30 Argument však automaticky předpokládá, že tyto dotace sice nemají významný efekt na ekonomický růst, nemohou mít ale ani efekt jiný. Opak je však bohužel pravdou a jak ukážeme a mnoha příklady z historie tohoto programu budeme ilustrovat, politika rozvojové pomoci má dalekosáhlé negativní efekty na ekonomiky rozvojových zemí a přináší tak, doslova, více škody než užitku. "Nezávisle na sobě jsme dospěli k závěru, že program rozvojové pomoci pravděpodobně připravil o život minimálně stejné množství lidí jako těch, jimž život zachránil…31 30 Nemluví při tom o svých vlastních nebo jim dobrovolně svěřených prostředcích, nýbrž o prostředcích daňových poplatníků. Politickou nákladností se pak obvykle rozumí riziko ztráty voličů, tedy možnosti znovuzvolení, tedy osobní náklady politiků. 31 M. Maren, "Manna from Heaven? Somalia Pays the price for Years of Aid," Village Voice, 1993, str. 23; citováno v D. Bandow, "Help or Hindrance: Can Foreign Aid Prevent International Crises?" Cato Policy Analysis č. 273, Cato Institute, 25. dubna, 1997

18

Rozvojová pomoc se přes evidentní neúspěch stále těší velké podpoře a velmi nekritickému přístupu západních společností a je tak pravděpodobně nejméně kritizovanou a diskutovanou politikou veřejných výdajů vlád. Diskuse se většinou omezují na kritiku neefektivního rozdělování pomoci, případně kritiku jejího objemu, respektive nedostatečnosti. Samotné principy jsou však zpochybňovány jen výjimečně.32 Takto nekritické prostředí pak umožňuje zastáncům rozvojové pomoci pokládat vše, co se v rozvojových zemích stane, za argument k podpoře a posílení této politiky. Pokrok a růst bohatství je důkazem její efektivnosti, úpadek a chudoba podnětem k masivnějšímu poskytování. Jak výstižně napsal Peter T. Bauer: "Some advocates argue that it would be inexpedient to deny aid to the speedy; others that it would be cruel to deny it to the needy. Aid is thus like champagne: in success you deserve it, in failure you need it."33 V následujících kapitolách popíšeme obvyklé argumenty používané k obhajobě politiky rozvojové pomoci, její možné – kladné i záporné – efekty a účinnost při naplňování jejích cílů.

3.2

Definice pojmů

3.2.1

Rozvojová pomoc

Na samém počátku bychom si měli vysvětlit, co vlastně termín rozvojová pomoc znamená a co je předmětem a cílem politiky, jež se za názvem skrývá. Politika rozvojové pomoci si klade za cíl napomáhat ekonomickému rozvoji v méně rozvinutých či zaostalých oblastech a státech. K dosažení tohoto cíle používá například přímých finančních plateb, investic či půjček z veřejných rozpočtů, subvence v podobě konkrétních statků či vázané a všeobecné kupní síly a mnoho dalších nástrojů přerozdělování. Rozvojová pomoc34 je přitom velmi zavádějící a odzbrojující termín. Ve slově pomoc se jednak skrývá jakási neoddělitelná vazba na dobrovolnost takovéto činnosti, jednak evokuje

32 Této problematice se od počátku poskytování rozvojové pomoci věnoval dalekosáhle Peter T. Bauer. K jeho nejvýznamnějším dílům patří např.: "Equality, The Third World and Economic Delusion", Weidenfeld and Nicolson, London, 1981; "The Economics of Underdeveloped Countries" Nisbet and Co. Ltd, 1965; "Indian economic policy and development", Allen and Unwin, London 1961, " Dissent on Development", Harvard University Press, Cambridge 1972, "From Subsistence to Exchange", Cloth, 2000 33 P.T. Bauer, Equality, The Third World and Economic Delusion, Weidenfeld and Nicolson, London, 1981. str. 91 34 Anglickým ekvivalentem je "devolpment aid" v Evropě, v USA se používá více "foreign aid"

19

představu, že ten, jemuž je pomáháno se nachází v nouzi a pomoc potřebuje. Termín politika rozvojové pomoci tak předurčuje nejen její cíle, ale především výsledky. Rozvojová pomoc ale jednak žádnou "dobrovolnou" pomocí není, navíc to, jestli opravdu "pomáhá", je více než sporné. Politika rozvojové pomoci ve skutečnosti spočívá v oficiálních a zcela nedobrovolných transferech bohatství od daňových poplatníků žijících v ekonomicky vyspělých zemích, vládám zemí ekonomicky zaostalejších35. Termín rozvojová pomoc je nevhodný také proto, že předem podsouvá výsledek této činnosti a zamlžuje reálné efekty a dopady. Jak jsme již naznačili a jak dále ukážeme, rozvojová pomoc může mít na osudy a blahobyt lidí v rozvojových zemích dopady, které by jen málokdo z nich pokládal za pomoc. Rovněž pak k rozvoji společnosti dochází jen výjimečně a většinou ne díky, ale na úkor politiky rozvojové pomoci. Musíme si navíc uvědomit, že aby tato politika mohla "pomáhat" rozvoji v jedné části světa, muselo nejdříve dojít k násilnému odebrání zdrojů v jiné části světa. Není pochyb o tom, že tito lidé by své peníze rovněž použili ke zvýšení vlastního blahobytu, a tak došlo nejdříve k omezení jejich bohatství a rozvoje, nsvíc ve prospěch lidí žijících v zemích, které by většina z nich ani nenašla na mapě světa. Pokud tedy nazveme toto přerozdělování rozvojovou pomocí, zdálo by se, že není o čem diskutovat. Tento termín tak ještě podněcuje zcela nekritický přístup veřejnosti k této politice a staví politiky, byrokraty a mnohé intelektuály do rolí andělů milosrdných, jež získali monopol na dobrosrdečnost. Své, byť ojedinělé, odpůrce a kritiky, pak odráží obviněním z nedostatečné solidarity a sobectví. Jakkoliv je "rozvojová pomoc" termín zavádějící a nevhodný, je už bohužel natolik zažitý, že snaha nahradit ho jiným, byť výstižnějším názvem (například dle P. T. Bauera), by byla bojem s větrnými mlýny. V naší práci se používání tohoto termínu bohužel rovněž nevyhneme. Za rozvojovou pomoc však budeme vždy pokládat výhradně transfery bohatství mezi vládami zemí, ať už přímo či prostřednictvím nadnárodních či jiných organizací.

3.2.2

Třetí svět

Prvním a zcela zásadním důsledkem politiky rozvojové pomoci, který musíme zmínit hned zpočátku naší analýzy, (neboť stojí nad či mimo ty ostatní a má pro tuto politiku zcela zásadní význam) je vznik Rozvojového, respektive Třetího světa. Rozvojová pomoc a Třetí svět jsou dva vzájemně neoddělitelné prvky světové zahraniční politiky. Koncepce Třetího neboli Rozvojového světa vznikla po 2. sv. válce jakožto označení skupiny zemí, jejichž vlády žádají či přijímají prostředky rozvojové pomoci. Byť je tento 35 Peter Bauer velmi výstižně definoval rozvojovou pomoc jako: "taxing poor people in rich countries and passing it on to rich people in poor countries."

20

prvek pravděpodobně jediným společným znakem obrovského počtu jinak zcela rozdílných států a společností, stal se natolik obecným a rozšířeným, že tyto země spojil v jediný a fiktivní "Třetí svět". Samotná existence Třetího světa tak vytváří v tomto pojetí koncept politiky rozvojové pomoci a naopak, bez rozvojové pomoci by nebylo ani Třetího světa. Jako protiváha Třetího světa pak vzniklo uskupení států, jež rovněž nemají mnoho společného, nicméně v posledních dvou stoletích se těšilo obrovskému rozvoji a růstu bohatství. Toto území, zahrnující Severní Ameriku, část Evropy, Asie a Austrálii, vešlo v povědomí jako tzv. "Západ". Tato fikce jednotnosti a rozdělení světa je velmi výhodná pro politiky, nadnárodní organizace a jiné zastánce přerozdělování a rovnostářství, neboť pak mohou transfery od jedné půlky k druhé důmyslně organizovat a obhajovat, např. existencí tzv. alarmující a stále se prohlubující propastí mezi těmito světy. Termín "rozvojová země" je dnes obecně používán jako charakteristika země či území, které se vyznačuje nízkou úrovní příjmů a akumulace kapitálu a zaostalostí v technologické vybavenosti dle standardů západního světa. 36 Takto definováno, rozvojový svět zaujímá zhruba 2/3 celého světa. Jakkoliv však pojmeme definici méně bohatých částí světa zeširoka, i přesto musíme mít neustále na paměti obrovskou rozdílnost a unikátnost jednotlivých oblastí. Stejně jako nelze objektivně a přesně definovat chudobu a stanovit její hranice, stejně tak ani nelze jednoznačně určit hranici mezi více a méně rozvinutým světem. Je jasné, že bohatší z chudých zemí se budou životní úrovní obyvatel velmi blížit té, kterou se vyznačují chudší oblasti světa již rozvinutého. Hranice mezi rozvojovým a rozvinutým světem je tak zcela arbitrární.

3.2.3

Diverzita Třetího světa

Společnosti, jež jsou součástí Třetího světa, se zásadně liší vývojem, kulturou i bohatstvím. Nejvíce sledovaný indikátor ekonomické úrovně zemí – reálný důchod, respektive reálný důchod na obyvatele – nám o skutečném bohatství rozvojového světa příliš neříká37. Rozvojové země jsou charakteristické a typické právě svou vnitřní i vnější nehomogenností. V rámci jedné země tak vedle sebe existují velká a relativně bohatá města či oblasti a současně území bojující s hladomorem. Souhrnná "makro" statistika pak o konkrétní situaci a problémech daného území vypovídá jen velmi zkresleně. Vnitřní rozdílnost v ekonomickém pokroku a bohatství rozvojových zemí je navíc mnohonásobně větší a markantnější, než je tomu v rámci zemí bohatších. I na základě takto zkreslených kritérií však můžeme sledovat, jak některé ze skupiny rozvojových zemí zaznamenaly velmi

36 37

Viz např. A. Holub, J. Foltýn, N. Ordnung: Rozvojová ekonomika, VŠE, Praha 1993, kapitola 1 P. T. Bauer,B. S. Yamey, "The Economics of Underdeveloped Countries" Nisbet and Co. Ltd, 1965, kapitola 2

21

progresivní růst, zatímco jiné pokles a úpadek.38 Země Třetího světa se tedy liší už v těch nejzákladnějších faktorech, dle kterých se svět obvykle dělí na méně či více vyspělý. Tady však diverzita rozvojových zemí zdaleka nekončí. Chudoba a technologická zaostalost, které, byť nedokonale, rozvojové země spojují, představují pouze dvě z mnoha ekonomických charakteristik. Termín rozvojový vypovídá, jak už jsme uvedli, o technologické a ekonomické zaostalosti jednotlivých oblastí, nevypovídá však nic o ostatních úspěších a kvalitách.39 Fiktivní jednotnost Třetího světa se zdá být evidentní, když se zamyslíme nad jednotlivými státy či nejlépe konkrétními oblastmi a komunitami v nich žijícími. Mnozí obyvatelé těchto zemí většinou vůbec nevědí o existenci ostatních a už vůbec je nepovažují za své bratry, spojence či dokonce přátele. Mnozí z nich jsou ve vzájemném, dlouhodobém a často i ozbrojeném konfliktu či nepřátelství40 nebo se potýkají s občanskými válkami v rámci svého území41,42. Už vůbec nejsou země Třetího světa skupinou politicky neutrálních států. Mnohé vlády těchto států byly a jsou vůči zemím Západu velmi kritické a nepřátelské.43 Třetí svět nemůžeme sjednotit ani tak povrchním a ekonomicky zcela nevýznamným faktorem, jako je barva pleti. Právě tento znak, respektive tvrzení, že převládající většina obyvatel této části světa není bílé pleti, je však velmi často, byť neoprávněně používáno. "The underdeveloped nations happen to be overwhelmingly non-white. The biased allocation of world affluence to the white race lends an ugly and dangerous accent to a situation that is explosive enough in itself"44 "Negative definition, that is defining a category in terms of what it is not, rarely tells us much about a social or economic category. But it is a familiar, and sometimes effective, device of political rhetoric."45 Obyvatelstvo Třetího světa je ve skutečnosti převážně žluté a hnědé barvy pleti a obyvatelstvo světlé pleti převyšuje počtem obyvatelstvo pleti tmavé. 38

Viz např. statistika Světové banky – World Development Indicators 2001, The World Bank, 2002 Můžeme například sledovat osud 2000 let starých civilizací a kultur, jako např. území Indie a Číny, které dnes patří do skupiny rozvojových zemí, a které jsou charakteristické relativně fungujícím institucionálním systémem a existencí právního řádu (byť o jeho kvalitách by jistě bylo možné dalekosáhle diskutovat). Současně, ve stejné skupině "rozvojových" zemí, existují oblasti, kde nastolení pořádku a vlády práva je hlavním a nejstěžejnějším krokem k ekonomickému rozvoji. Rovněž obrovské rozdíly v úrovni např. zemědělství, a to nejen v problematice vlastnictví půdy, jsou závratné. Více např. v P.T. Bauer, "The Economics of Under-developed Countries (1957), str. 3–7 40 Viz např. Indie a Pákistán, Ethiopie a Somálsko, Maroko a Alžír 41 Např. Izraelci a Palestinci, Korejci, Vietnamci 42 Lze si těžko představit, že například súdánská vláda s dominantním postavením Arabů pomáhala od chudoby velmi chudým černochům na jihu této země 43 Například vláda USA vytrvale pomáhá vládám, jež proti ní permanentně vystupují v nadnárodních organizacích a fórech. Například Zimbabwe obdrželo od USA v 80. letech dotace blížící se 300 miliónům dolarů. V této době se přitom nejen stala socialistickou zemí s jedinou vládnoucí stranou, ale především její zástupci pravidelně hlasovali proti USA na zasedáních OSN. Na základě silného tlaku veřejnosti a médií, byly tyto dotace vzápětí výrazně omezeny. Politika Zimbabwe se však nijak nezměnila. 44 J. Bhaqwati, "The Economics of Under-developed Countries", Weidenfeld and Nicolson, London, 1966, str. 36 45 P.T. Bauer, "Equality, The Third World and Economic Delusion", Weidenfeld and Nicolson, London, 1981. str. 88 39

22

"Under-developed countries show as much variation in their ripeness or suitability for economic development or promise of profitable returns to capital investment in the near future as they do in other respect. And these differences may reflect differences in institutional arrangements or in natural resources, or in the attitudes and aptitudes of the population."46 Mnoho významných odlišností v rámci rozvojových zemí je natolik závažných a dalekosáhlých, že obecné ekonomické závěry o celé skupině zemí jsou téměř nemožné či velmi omezeně aplikovatelné, a to zejména pokud se týkají faktorů ovlivňujících zdroje růstu. Nemáme v této práci bohužel prostor zabývat se podrobněji jednotlivými specifiky ekonomické úrovně rozvojových zemí. Při používání termínu "Třetí svět" budeme mít však neustále na pamětí nebezpečné důsledky generalizace tohoto termínu. Přes všechny tyto nesnáze však máme k dispozici mnohé ekonomické nástroje a principy, jež jsou obecně platné, a tudíž aplikovatelné na chudé, stejně jako bohaté, části Země. Prostřednictvím nich se budeme snažit analyzovat politiku rozvojové pomoci a její dopady na Třetí svět.

46

P.T. Bauer, B.S. Yamey, "The Economics of Under-developed Countries", Cambridge University Press, 1957, str. 6

23

3.3

Argumenty ve prospěch politiky rozvojové pomoci "Ambition comes behind and unobservable. Sin growth with doing good…" T. S. Eliot

Nyní si popíšeme argumenty, které bývají používány k obhajobě či ospravedlnění politiky rozvojové pomoci. Následující výčet není vzhledem k obsáhlosti ani zdaleka úplný. Soustředíme se pouze na ty nejdůležitější a nejčastěji uváděné důvody.

3.3.1

Bludný kruh chudoby

Již od 50. let je stále neúnavně používán argument, že rozvojové země, respektive jejich obyvatelé, se bez zahraniční pomoci nedokáží zbavit chudoby, neboť ze svých nízkých příjmů nejsou schopni akumulovat kapitál potřebný k vlastnímu rozvoji. Tento argument, známý pod názvem "bludný kruh chudoby" se stal ústředním tématem tzv. rozvojové ekonomie od 40. let 20. století.47 "The backward nations can not get their heads above water because their production is so low that they can spare nothing for capital formation by which the standard of living could be raised."48 Za hypotézou bludného kruhu chudoby stojí rozporuplný model kauzalit mezi důchodem, úsporami a investicemi. Růst důchodu závisí na investicích, na akumulaci kapitálu a ty na úsporách, úspory potom na důchodu. Bludný kruh se uzavírá na základě předpokladu, že nízká úroveň důchodu neumožňuje spořit. Nastartování ekonomického růstu tak spočívá pouze v dodání potřebného množství kapitálu, k jehož výpočtu potřebovali zastánci této teorie jen matematický model a přerozdělovací rošáda mohla začít. Tato hypotéza je však zcela v rozporu s realitou, neboť ve skutečnosti obrovské množství jednotlivců, rodin i celých společností se chudoby zbavilo i bez pomoci a dotací, a to často i během několika málo let či desetiletí. Tato hypotéza je zdiskreditována také existencí vyspělých zemí, které byly původně rovněž chudé a zaostalé.49 47

Paradoxně, původní autor této myšlenky, Evsey Domar, se od ní distancoval již v roce 1958. V ekonomické teorii se ale udržela až do současnosti, pravděpodobně díky své rétorické a matematické jednoduchosti. Mezi obhájce teorie bludného kruhu patřili mimo jiné i dva nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, Gunnar Myrdal a Paul Samuelson. Viz např. G. Myrdal, "The Challenge of World Poverty", Pantheon Books, 1970 nebo viz následující poznámka pod čarou 48 Paul A. Samuelson, Economics: An Introductory Analysis, New York 1951, str. 49 49 Často se rovněž setkáváme s argumentem, že země Západu zbohatly za zcela jiných výchozích podmínek, a že současné podmínky rozvojových zemí jsou neporovnatelně obtížnější a rozdílné. Opak je však pravdou. Třetí svět dnes může využívat obrovských zahraničních trhů, obrovských externích zdrojů kapitálu, nejrůznější technologie, poznatky a dovednosti, jež v době

24

Vzhledem k tomuto rozporu jsou vstupní proměnné hypotézy buď nevýznamné nebo se vzájemně neovlivňují tak, jak model předpokládá. V případě bludného kruhu je na místě obojí. "The notion of the vicious circle of poverty confuses poverty with its causes: a low income is poverty, not its cause."50 Boj lidstva s chudobou je bojem odvěkým, a to, že se jedná o boj, a ne o apatické setrvávání v chudobě ukazuje, že se lidé aktivně snaží a jsou motivování své životní podmínky neustále zlepšovat. Jak rovněž ukazuje historie dnes bohatých států, lidé jsou i z malých příjmů a zdrojů schopni uspořit potřebný kapitál k postupnému rozvoji a zlepšení životních podmínek a vystoupit tak z onoho "bludného" kruhu. K takovému kroku není potřeba obrovských úspor51. Jak rovněž dokázali mnozí ekonomové, kapitál není rozhodujícím ani postačujícím zdrojem ekonomického růstu52,53, neboť, mimo jiné, pokud by jím byl a všechny ostatní determinanty růstu by byly přítomny, byl by kapitál buď vygenerován v rámci dané společnosti54 a nebo poskytnut na tržní bázi ze zahraničních zdrojů. Schopnost půjčovat si kapitál na trhu nezávisí na výši bohatství dané země55, ale na schopnosti prostředky efektivně spravovat, využít a dluhu dostát. Jestliže tedy obyvatelé rozvojových zemí trpí nedostatkem kapitálu, evidentně tyto podmínky nesplňují a ostatní determinanty růstu přítomny nejsou, kapitál poskytnutý v rámci rozvojové pomoci byl promrhán. "Moreover, not only is capital a minor factor in economic development, but the Third World has had no problem arranging commercial financing, amassing a $1.7 trillion debt by 1993. Money – or the lack there of – is not a significant constraint on development. All too often, Third World agencies are overloaded with funds that they cannot effectively absorb and utilize."56 rozvoje Západu nebyly známy. To, že dnešní podmínky rozvoje jsou mnohem jednodušší dokazuje i závratný rozvoj a růst bohatství zemí ve 20. století, jež několikanásobně převýšil tempo růstu bohatství Západu. (Hongkong, Singapur) Přesto však můžeme dát tomuto argumentu částečně za pravdu, neboť obyvatelé rozvojových zemí dnes musí čelit nesmírné politizaci života, (tomuto fenoménu se budeme věnovat dále v textu) a rovněž dalekosáhlým zásahům vlády do ekonomik, které ani v době před rozvojem Západu nebyly známy a praktikovány. Tyto "podmínky" rozvoje však zastánci dotací nemají obvykle na mysli, neboť politizace života a růst role vlády v ekonomice jsou, jak si ukážeme, naopak důsledky dlouhodobých transferů bohatství. 50 Peter, T. Bauer, "Equality, The Third World and Economic Delusion", Weidenfeld and Nicolson, London, 1981, strana 99 51 Všude na světe se například rozvinul obchod fungující na základě vzájemné důvěry. Obchodníci, kteří prokáží svou důvěryhodnost a poctivost, mohou využívat obchodních dohod s odloženou platbou za zboží. Tito pak mohou dále půjčovat svým zákazníkům. 52 K tomuto tématu např.: S. Kuznets, "Capital in the American economy: its formation and financing", Princeton University, 1961 53 To, že kapitál není postačující podmínkou ekonomického rozvoje lze demonstrovat například historií Španělska, jehož úpadku v 16. a 17. století nezabránil ani masivní příliv drahých kovů z Ameriky. 54 Teorie bludného kruhu automaticky předpokládá, že všichni jedinci v dané společnosti se pohybují na hranici přežití a odložení současné spotřeby by jim způsobilo smrt. V rozvojových zemích však žije mnoho lidí, kteří jsou na tom výrazně lépe, a kteří mají kapitál k dispozici, ale ze stejných důvodů jako zahraniční vlastníci kapitálu ho neinvestují do místních aktivit. 55 HDP případně HDP na hlavu je hlavním kritériem přidělení rozvojové pomoci. 56 I. Vásquez, "Official Assistance, Economic Freedom, and Policy Change: Is Foreign Aid Like Champagne?" Cato Journal č. 18, Cato Institute, 1998

25

I v případě, že jsou prostředky rozvojové pomoci využity efektivně a účelně, a přispívají tak k ekonomickému rozvoji obyvatel, tento příspěvek nemůže být v zásadě nikdy větší, než ušetřené náklady na vypůjčení kapitálu na trhu. Tento příspěvek je obvykle odhadován na velmi nepatrnou částku, asi 1 % HDP země.57 V porovnání s negativními efekty, které rozvojová pomoc přináší, je takovýto výnos – navíc v nejlepším možném případě – zcela absurdním důvodem tak masivního přerozdělování bohatství. Tyto souvislosti nejsou nijak překvapivé, neboť až na několik – pro naši analýzu zcela nepodstatných – výjimek58, držba peněz je výsledkem, nikoliv předpokladem ekonomického úspěchu. Rozvojová pomoc tak ani zdaleka nepřispívá k vymanění se z "pasti" chudoby, spíše naopak v tomto stavu udržuje. Podporuje, mimo jiné, nepříznivé efekty, totiž závislost na okolí, dává vzniknout víře, že únik z chudoby závisí na cizí pomoci, a ne na vlastním úsilí pomoci si sobě sama. Chudoba je výchozí podmínkou přidělení rozvojové pomoci, dlouhodobá pomoc vytváří závislost, apatii, potlačuje snahy pomoci si sobě sama, a uzavírá tak onen kruh, jež tvoří past chudoby.

3.3.2

Rozvojová pomoc: nástroj pomoci Západu

Rozvojová pomoc je často obhajována jako velmi přínosná pro zemi jejích dárců. Zvyšuje prý zaměstnanost, podporuje export a otevírá nové trhy. Tento argument, ale naprosto ignoruje druhou stranu mince, neboli to, co "je vidět", jak bravurně popsal F. Bastiat59, neboli náklady této politiky. Rozvojová pomoc je velmi často poskytována ve formě konkrétního zboží nebo jako obecná či vázaná kupní síla na trhu v zemi dárců. Část zdrojů pomoci je tedy vynaložena na nákup zboží, vyrobeného v zemi jejíž vláda pomoc poskytla. "Today the United States spends some $18 billion annually on foreign "assistance", foreign assistance necessarily redounds to America's benefit because 70 percent of aid funds eventually return to the United States"60 I kdyby tato statistika byla pravdivá, je ignorována skutečnost, že kdyby zůstaly zdroje v rukou daňových poplatníků, byly by rovněž použity na nákup zboží a služeb a domácí ekonomiku by tak neopustily zcela určitě. Prvním efektem této politiky tak bylo omezení 57

P. T. Bauer, "Equality, The Third World and Economic Delusion", Weidenfeld and Nicolson, London, 1981, strana 101 Např. dědictví či bohatství tak zvaně spadlé z nebe… 59 F. Bastiat, "Co je a co není vidět", Liberální institut, 1998 60 I Vásquez, "Official Assistance, Economic Freedom, and Policy Change: Is Foreign Aid Like Champagne?" Cato Journal č. 18, Cato Institute,1998 58

26

domácí poptávky. Obhajovat ji tvrzením, že část z této poptávky bude vykompenzována poptávkou rozvojových zemí je jako tvrdit, že by měl majitel krámu být šťasten, když mu zloděj vykrade pokladnu, neboť část lupu utratí právě v jeho obchodě. Ekonomický smysl tento argument rozhodně nedává. O efektu na zaměstnanost nelze rovněž říci více, než že ji maximálně udržuje, a to v exportních odvětvích, neboť zprostředkovává poptávku po tomto zboží. Vzhledem k tomu, že značný podíl na rozvojové pomoci mají přímé dodávky zboží buď úspěšných lobbistů nebo odvětví, jež vykazuje přebytky a vláda – za účelem "udržení zaměstnanosti" – tyto přebytky vykupuje, brání tak rozvojová pomoc efektivnímu fungování trhů a uměle udržuje zaměstnanost v neefektivní a nežádoucí produkci. Rozvojová pomoc tak, dle uvedeného argumentu, neslouží k podpoře ekonomického růstu v zemi jejích poskytovatelů, ale jako "důmyslný" nástroj přerozdělování od daňových poplatníků k exportérům a neschopným výrobcům. Logicky uvažujícího jedince okamžitě napadne, že přímé dotace, jakkoliv lze o jejich efektivnosti a ospravedltelnitosti rovněž dalekosáhle pochybovat, by byly nástrojem rozhodně účinnějším.

3.3.3

Rozvojová pomoc: strategický nástroj

Rozvojová pomoc je často obhajována jako politicky strategický nástroj, původně zejména k potlačení vlivu SSSR61 v těchto zemích, případně za účelem zajištění bezpečnosti Západu proti "nebezpečí, jež může vyvstat z chudoby", aktuálně také jako nástroj boje proti terorismu a nástroj k odvrácení krizí ve Třetím světě. Pokud by pomoc měla plnit politické cíle, musela by být poskytována selektivně, na základě politických "zájmů", a za jasných podmínek. Přibližně 1/2 pomoci je multilaterální, a je tudíž poskytována prostřednictvím nadnárodních organizací, jako např. SB nebo MMF, které nesmí brát žádné strategické politiky v úvahu. Jednou z mnoha anomálií této politiky tak mimo jiné bylo a přes všechna předsevzetí toto změnit stále je, že vlády, poskytující prostředky pomoci nekontrolují a nesledují následný "rozvoj" v zemích příjemců pomoci, a nemají tak absolutně kontrolu nad tím, jak efektivně je s pomocí nakládáno.62 Mluvčí Třetího světa v orgánech OSN neustále a systematicky požadují, aby vlády zemí dárců tuto kontrolu neprováděly a nesnažily se získávat politický vliv v zemích Třetího světa.

61

Argument, že rozvojová pomoc pomáhá bránit rozšíření komunismu do těchto zemí automaticky předpokládá, že pomoc přináší ekonomickou prosperitu a současně, že přijetí komunistických idejí závisí na výši příjmů, respektive na jejich nízké úrovni. 62 V případě naprosté většiny "domácích" veřejných výdajů je samotnou vládou a dalšími institucemi bedlivě sledováno, jak je s jednotlivými prostředky nakládáno. Pokud jde ale o výdaje na "rozvoj", dávají politici a úředníci ruce pryč.

27

"It is also commonly advocated that recipient government should have a large say in the volume and distribution of official aid. This is akin to suggesting that banks should be run by borrowers, or charities by the recipients of alms."63 Tomuto požadavku bylo zcela paradoxně vyhověno, a tak Západ po desetiletí podporuje diktátorské režimy či vlády, které provádějí ty nejhrůznější a nejdestruktivnější politiky, se kterými se kdy lidstvo setkalo. Trilióny dolarů mají k dispozici vládci, jež provádějí perzekuce nejproduktivnějších a nejbohatších občanů, speciálně etnických menšin, rozsáhlé vyhošťování "nežádoucích" obyvatel, narušují a potlačují tržní systém, konfiskují soukromý majetek včetně nucené kolektivizace a všemožným jiným způsobem pošlapávají vlastnická práva.64 Je otázkou jakou toto počínání může být strategií. Chudobu, jak je vidět neodstraňuje a nutit daňové poplatníky podporovat takto hospodařící vlády je snad příliš velká cena za pár politických bodů.65,66

Kritika67 tohoto nepodmínečného přístupu, a to i z řad zastánců politiky, donutila subjekty odpovědné za tyto praktiky k reformě podmínek účasti v programu rozvojové pomoci. Od 90. let minulého století tak můžeme sledovat snahu o svázání pomoci s podmínkou provedení protržní ekonomické reformy v zemi příjemců pomoci. Tyto tendence však nejsou nijak nové, neboť rozhodující instituce v organizaci rozvojové pomoci – MMF a SB měly v rámci svých nástrojů k dispozici reformami podmíněné půjčky již od 80. let 20. století.68 "While the program loan instrument may be loaded with conditionality, ultimately the need to lend will overcome the need to ensure that those conditions are indeed met. At the same time, while the additional resources are supposed to ease the pain of the adjustment, they serve to take the pressure off and permit the recipient to avoid adjustment. What usually occurs, at the risk of some exageration, therefore, is a rather timeconsuming and expensive ritual

63

P. T. Bauer, "Equality, The Third World and Economic Delusion", Weidenfeld and Nicolson, London, 1981, strana 97 Viz mnoho příkladů vrámci této i následujících kapitol. 65 Například diktátorský režim Mengistu v Etiopii – nakonec svržený po desetiletích občanské války – mnohonásobně prohloubil dopady katastrofálního sucha na počátku 80. let kolektivizací zemědělství, vyvlastněním drobných farem a nuceným přesídlením obrovské části populace. Rozvojová pomoc zmírnila efekty této zničující politiky a ochránila tak Mengistu před zodpovídáním se za své činny. Jistota, že Západ poskytne v případě nouze své zdroje ho navíc přesvědčila ke smělé oslavě desátého výročí jeho vlády v roce 1984, v odhadované hodnotě 200 miliónů dolarů. Když Etiopii postihl v roce 1988 znovu hladomor, nebyla země o nic lépe připravena mu čelit. Viz: I Vásquez, "Official Assistance, Economic Freedom, and Policy Change: Is Foreign Aid Like Champagne?", 1998 66 Filipínský president Ferdinand Marcos pro změnu násilně potlačil demokratickou opozici, zkonfiskoval majetek Filipínců, zničil relativně fungující ekonomiku, přivlastnil si a oslabil armádu. Přesto zejména americká vláda podepřela a podpořila jeho zkorumpovanou vládu. Důsledkem bylo ještě větší utrpení Filipínců, mnohem brutálnější spory, výrazně nestabilnější vláda a navíc také nenávist k americké vládě, potažmo národu. Viz Ibid. 67 Analýzou institucionálních faktorů a jejich vlivům na ekonomický růst se věnovala celá řada ekonomů. Mezi nejvýznamnější patří například studie: J. Gwartney, R. Lawson, W. Block, "Economic Freedom of the World 1975–1995", The Fraser Institute, Vancouver, 1996 68 O nástrojích Mezinárodního měnového fondu a Světové banky více v následujících kapitolách. 64

28

dance. Few tranche releases have ever been cancelled – at most they are delayed. Few countries, certainly not large ones, have ever had prolonged break-downs in their relations with the World Bank." 69 Rozvojová pomoc, jakkoliv cílená a podmínečná, je stále zoufale nefunkční – ať už v nastartování ekonomického růstu či v prosazení tržních reforem k tomu startu potřebných. Mnohé rozvojové vlády totiž nejsou těmto reformám nijak nakloněny, neboť i když chtějí ekonomice své země pomoci, odmítají většinou nést politické náklady s takovouto "pomocí" spojené, nebo jsou příliš svázány ideologií. Především nechtějí přijít o svůj vliv a moc. "Yet most governments have simply taken the money and run, causing those taxpayer-funded organizations to extend new loans" 70 Každá další pomoc tak udržuje jejich vládu, snižuje odpovědnost za svou činnost a chrání vládce před nutností zodpovídat se veřejnosti. Některé vlády se nakonec musely postavit realitě a ekonomické reformy nastartovat, padesát let oficiálních transferů bohatství s tím však mělo jen velmi málo společného.71 Vláda, která pochopí a přizná, že tyto reformy, svobodný obchod a soukromé investice udělají pro ekonomický růst mnohem více než rozvojová pomoc, už žádnou pomoc nepotřebují. Dalším nekonzistentním argumentem obhájců politiky rozvojové pomoci je tvrzení, že Třetí svět představuje pro západní státy politickou a bezpečnostní hrozbu. Tento předpoklad vychází z již popisovaného konceptu Třetího světa, jakožto kompaktní a jednotné organizace, jež tvoří protiváhu Západu. Země Třetího světa takto kompaktně vystupují pouze v rámci nadnárodních organizací (a Západ tuto kolaboraci financuje) a v realitě žádnou kompaktní sílu nepředstavují. Jediné, co může být pro západní svět nebezpečné, jsou v některých rozvojových oblastech rozšířené a k ekonomickému růstu nepřátelské ideologie, které však získávají na popularitě často právě díky rozvojové pomoci či rostoucímu vlivu západních mocností ve světě.

69 G. Ranis, "On Fast-Disbursing Policy-Based Loans." Background Paper prepared for the Task Force on the United States and Multilateral Development Banks, Center for Strategic and International Studies, Washington, D.C., citováno v: I. Vásquez, "Official Assistance, Economic Freedom, and Policy Change: Is Foreign Aid Like Champagne?", Cato Institute, 1998 70 D. Bandow, "The IMF: A Record of Addiction and Failure," publikováno v "Perpetuating Poverty", Cato Institute, Washington D.C., 1994, strana 18-30. 71 Anne Krueger například popsala, že obvyklým impulsem k nastartování reforem je ekonomická či společenská krize. Více k tomuto tématu v: A. Krueger, "The Political Economy of Policy Reform in Developing Countries", MIT Press, Cambridge, 1988

29

3.3.4

Rozvojová pomoc: nástroj odvrácení krizí

V poslední době je snad nejpopulárnějším argumentem ve prospěch dotací rozvojovým vládám tvrzení, že lze prostřednictvím rozvojové pomoci aktivně odvrátit společenské katastrofy a krize. Organizace činné v této politice by se tak měly snažit odhalit slabé stránky v sociální, ekonomické a politické sféře, předvídat možné krize, organizovat nápravu a přechod k trvalému ekonomickému růstu. "A modest investment in development through IDA72 will be less than the costs of humanitarian relief and peacekeeping operations that follow failed regimes and weakened economies."73 Drtivá většina rozvojových zemí, které se ocitly v krizi, byly dlouhodobými příjemci rozvojové pomoci.74 V žádném z těchto případů nepomohla rozvojová pomoc zabránit katastrofě ani odvrátit krizi. Jen několik málo zemí Afriky, bez ohledu na výši rozvojové pomoci, se společenské katastrofě vyhnulo.75 Jakkoliv se jednotlivé příčiny společenských a ekonomických kolapsů v jednotlivých zemích liší a předmětem této práce není jejich analýza, v žádném z příkladů těchto krizí nehrála rozvojová pomoc významnou úlohu. Společným znakem těchto zemí totiž je, že nedokáží kapitál efektivně používat, a proto i další "preventivní" zdroje žádné krizi nezabrání, ale velmi pravděpodobně ji pouze oddálí či naopak prohloubí. 76

3.3.5

Rozvojová pomoc a dluhová past

Břemeno zadluženosti třetího světa je rovněž populárním argumentem ve prospěch oficiální pomoci. Středem diskuse jsou konkrétně nedostačující výnosy z exportu rozvojových zemí, potřebné na obsluhu dluhů, jež má významný podíl na výdajích státního rozpočtu. Vládám prý pak nezbývá dostatek zdrojů na aktivní podporu ekonomického růstu.77 Zrušení dluhů je tedy hojně podporováno, diskutováno a praktikováno. 72

International Development Association, pobočka Světové banky N. Kassebaum, R. Lugar, "Overdue Investment Overseas," Washington Post, 26. června, 1996; citováno v D. Bandow, "Help or Hindrance: Can Foreign Aid Prevent International Crises?" Cato Institute, 1998 74 Viz graf č. 2, kapitola 4.3.2. 75 "V letech 1971 až 1994 získaly Haiti 3,1 mld. dolarů a Somálsko 6,2 mld. dolarů. V roce 1995 byly oba národy na pokraji humanitární katastrofy, válčící a obsazeny armádou USA. Ve skutečnosti většina z mnoha rozvojových zemí, jež se dostala do krize, přijímala předcházejíce této krizi nemalé částky rozvojové pomoci. V žádném z případů nevedla tato pomoc k míru. Naopak rozvojová pomoc často posílila konflikty a podpořila autokratické diktátory, drasticky potlačující svobodu i práva obyvatel země." D. Bandow, "Foreign Waste Disguised as Aid", The Washington Times, 20. srpna, 1999 76 K této tématice více také v kapitole o úloze MMF v mezinárodních finančních krizích. 77 Na mysli se mají zejména vládní investice. Jejich negativní dopad na ekonomiku skvěle popsal například M. N. Rothbard v "Ekonomie státních zásahů", Liberální institut, Praha 2001 73

30

Při argumentaci ve prospěch prominutí dluhů je přitom zřídkakdy zmíněno, že se jedná o reálné zdroje, jež byly vládám Třetího světa zapůjčeny. Většina dluhů od 2. světové války vznikla z velmi levných půjček, poskytnutých na základě dohod o rozvojové pomoci. Obsluha těchto dluhů, respektive zátěž kterou představují, již byla výrazně snížena světovou inflací, odložením plateb či jejich záměrným opomenutím. Rovněž při argumentaci o nedostatečnosti exportních příjmů nutných ke splácení dluhů není nikdy zmíněno, že tyto příjmy závisí především na politice dlužnické vlády. Každá známka neschopnosti splácet dluhy je tak důkazem, že zdroje byly poskytnuty vládě, která je promrhala a neefektivně využila či nectí a nedodržuje své závazky. Odpuštění dluhů tak podporuje nekompetentní, marnotratné a nedůvěryhodné vlády a současně poškozuje kredibilitu těch, jež svých závazků dostávají a kapitál používají produktivně. Boj za odpuštění dluhů rozvojovým zemím je zcela absurdní ve světle argumentu, že rozvojová pomoc je potřebná z důvodu nedostatku kapitálu v rozvojových zemích a z nemožnosti vypůjčit si ho od soukromých zdrojů. Tlak na odpuštění dluhů naopak ukazuje, že Západ půjčil příliš mnoho – výrazně více, než kolik mohl rozvojový svět získat na trhu a reálně splatit. Nejchudší země či společnosti, jako mnozí původní obyvatelé a kočovné kmeny, navíc z odpuštění dluhů vůbec neprofitují, neboť nejsou součástí mezinárodní směny či směnného hospodářství a žádné zahraniční dluhy tedy nemají. Naopak, mnohé z těch zemí, jimž byly dluhy odpuštěny, patří k nejbohatším zemím Třetího světa, jako například Turecko nebo Latinská Amerika. Mnohaleté investice vlád Západu do ekonomik rozvojových zemí se ukázaly jako velmi špatné a neefektivní. Jejich odepsání má však smysl pouze v případě, že žádná další pomoc nebude poskytnuta. Bohužel, multilaterální organizace, jež svou činností ke vzniku dluhů nemalým dílem přispěly78, jejich tvorbě mlčky přihlížely a jejich výši neustálým zvyšováním půjček zmnohonásobily, už vládám rozvojových zemí další zdroje, byť podmínečně svázané s protržními reformami, ochotně přislíbily. Není důvod věřit, že tentokrát bude "Západ" investovat lépe. 79

3.3.6

Marshallův plán pro Třetí svět

Často se můžeme setkat s názorem, že je potřeba nového "Marshallova plánu", pro rozvojové země. Tento návrh vychází z velmi rozšířeného mýtu, že byl Marshallův plán významným

78

Více v kapitole o úloze Světové banky a Mezinárodního měnového fondu Ekonomové Světové banky David Dollar a Craig Burnside provedli analýzu vzájemných závislostí mezi rozvojovou pomocí, politikou a stavem institucí v rozvojových zemích a ekonomickým růstem. Jejich závěrem bylo, že pokud byla provedena reforma ekonomiky, zejména pak pokles daní, deregulace a vymahatelnost vlastnických práv, rozvojová pomoc měla pozitivní vliv na ekonomický růst. Mezi rozvojovou pomocí a ekonomickou reformou však žádný vztah nenašli. Viz: Burnside, C., Dollar, D.: Aid, Policies, and Growth, Policy Research Working Paper č.1777, World Bank 1997 79

31

faktorem rozvoje poválečné Evropy. Jelikož i tento program byl nástrojem politiky rozvojové pomoci, podívejme se krátce jak ve skutečnosti Evropě pomohl. Na úvod je potřeba konstatovat, že jakkoliv je Marshallův plán heroizován, jeho finanční význam pro Evropu byl velmi malý. Marshallův plán přinesl šestnácti evropským státům přibližně 13 miliard amerických dolarů. (asi 75 miliard současných dolarů) V žádné fázi tohoto programu však jeho podíl nepřesáhl 5 % HDP přijímající země.80 Rovněž materiální škody způsobené válkou, zpřetrhané obchodní vztahy a tzv. "nedostatek dolarů"81, jež měl odstranit, nebyly největšími překážkami povalečného rozvoje. V jeho cestě stály naopak centralistické a intervenční politiky, jež jednotlivé státy praktikovaly v době války a jež Marshallův plán udržoval při životě nebo dokonce podporoval jejich vznik.82 Dobrým příkladem je poválečná obnova Západního Německa, kde pozitivní obrat nastal až po radikální měnové a hospodářské reformě Ludwiga Erharda, jíž zrušil regulaci ekonomiky prováděnou Spojeneckou regulační komisí a nastartoval tak slavný německý ekonomický zázrak. Prostředky pomoci začaly do Německa proudit až měsíce poté, co začalo hospodářství výrazně růst.83 Samotný Marshallův plán k takovýmto reformním tendencím nemohl přispět již proto, že jeho původci, zastánci a organizátoři byli jednak přívrženci keynesovské ekonomie a tedy rozsáhlého inervencionismu, jež rozšiřovali a praktikovali i v poválečné Evropě84, ale především, byly to mnohdy osoby velmi úzce spojené s americkými výrobci a producenty85. Marshallův plán tak, stejně jako politika rozvojové pomoci Třetímu světu, byl ovládán silnou lobby amerických podniků. V rámci analýzy pomoci rozvojovým zemím ukážeme, k jak absurdním omylům vedly rozvojovou pomoc lobbystické síly západního světa.86 I v rámci Marshallova plánu docházelo k takovýmto anomáliím. Za zmínku stojí "pomocná" zásilka 40 000 tun amerického tabáku, která způsobila obrovský pokles exportních příjmů Řecka. Řecký tabák byl přitom hlavní a nejdůležitější komoditou řeckých exportérů a důležitým zdrojem deviz. Z této humanitární rány pod pás se řecký tabákový průmysl již nikdy nezotavil. Americká ekonomika byla pro evropské vývozce současně blokována vysokými cly a jinými

80

V případě rozvojových zemí se podíl pomoci na HDP rovněž pohybuje v těchto relacích, je však ale významným zdrojem příjmů vlády. Viz kapitola o skutečných efektech politiky rozvojové pomoci, str. 37 81 Jelikož byl dolar v roce 1945 uměle podhodnocen a ostatní měny naopak nadhodnoceny, stal se dolar vzácný a vznikl jeho nedostatek, Ten měli vyrovnat američtí daňový poplatníci prostřednictvím rozvojové pomoci. 82 Viz T. Cowen, "Marshallův plán: mýty a realita", Terra Libera, ročník 3, srpen/září 2002 83 Stejné tendence lze sledovat například v Belgii, kde byla praktikována přísná devalvační měnová politika, liberální politika v obchodě se zahraničím a velmi konzervativní politika v rámci domácího hospodářství. Jako první země Evropy, který přijala kapitalistické hospodářství, se tak již koncem 40. let stala významným věřitelem zbytku Evropy. 84 Například každý dolar, který Spojenecká regulační komise věnovala musel být dorovnán dolarem ze zdrojů dané země. Výsledkem bylo, že každý dolar, jež byl poslán evropským vládám, způsobil úbytek jednoho dolaru ze soukromého sektoru a musel být utracen na veřejné práce, státní investice a státní projekty. Obdobné tendence můžeme sledovat i v rámci rozvojových zemí, ale například také v rámci tzv. "rozvojových" fondů Evropské Unie. 85 "Truman bypassed the usual bureaucracy and established a new bureau – the Economic Cooperative Administration – to distribute the aid. It too was staffed by the heads of major industrial -corporate interests who stood to benefit at public expense." J. Tucker, "The Marshall Plan Myth", The Free Market, číslo 9, Mises Institute, 1999 86 Viz následující kapitola – např. zaslání šicích strojů do oblastí bez proudu či vyhladovění Indie levnou americkou pšenicí a mnoho příkladů v rámci kapitoly o MMF a SB.

32

obchodními překážkami a bránila tak ekonomickému rozvoji Evropy mnohem více, než mu pomáhala přísunem dolarů. Jejich nedostatek by byl prostřednictvím svobodného obchodu odstraněn mnohem účinněji a bez tolika negativních efektů. "The actual legacy of the Marshall Plan was a vast expansion of government at home, the beginnings of the Cold War rhetoric that would sustain the welfarewarfare state for 40 years, a permanent global troop presence, and an entire business class on the take from Washington. It also created a belief on the part of the ruling elite in D.C. that it could trick the public into backing anything, including the idea that government and its connected interest groups should run the world at taxpayer expense."87 Dopad Marshallova plánu na poválečnou Evropu je přinejmenším smíšený a efekt na ekonomiku USA negativní. Jako vzor pro obnovu zemí Třetího světa ale nemůže stát také proto, že byl aplikován za zcela jiných výchozích podmínek. Evropské státy prošly před 2. světovou válkou obrovským ekonomickým rozvojem a růstem bohatství a měly zabudovány tradice a instituce kapitalismu. Více než o materiální obnovu šlo v Evropě o obnovu právě těchto institucí a tradic. V rozvojových zemích však kapitalistické kořeny budeme jen těžko hledat a, jak se v dlouhé historii Třetího světa ukázalo, rozvojová pomoc tyto instituce nedokáže založit, podpořit ani rozvinout.

3.3.7

Morální odpovědnost Západu

Poslední argument na podporu rozvojové pomoci, jemuž se budeme v této práci věnovat, je nejvíce používán propagandou. Fotografie a reportáže z oblastí postižených největší bídou a utrpením, z nichž většině z nás naskakuje husí kůže, v nás mají vyvolat nejen soucit, ale především pocit odpovědnosti za nezáviděníhodný životní úděl těchto lidí. Rozvojová pomoc je prý určena právě těmto nejpotřebnějším lidem a nejchudším oblastem. Děsivé rozdíly v životní úrovni mezi zeměmi Západu a Třetího světa prý nemůžeme přehlížet a je naší morální povinností těmto lidem poskytnout základní statky, jako například pitnou vodu, potraviny a bydlení, na něž mají právo. Domněnku, že rozvojová pomoc jde do rukou skupině nejchudších obyvatel rozvojových zemí jsme již zpochybnili dříve. Pomoc nejde do rukou těch, jež vídáme v patetických reportážích, které využívá propaganda. Jde jejím vládcům, kteří jsou mnohdy odpovědní za jejich nezáviděníhodné životní úděly a často i za tuto propagandu.

87

J. Tucker, "The Marshall Plan Myth", The Free Market, číslo 9, Mises Institute, 1999

33

I v případě, že tomu tak není, životní podmínky těch nejchudších jsou na mnohem horší či nižší úrovni, než jsou cíle, soudě dle výdajových politik, jejich vlád. Vládní investice většinou směřují do politicky lukrativních projektů, jež politiky především zviditelní a proslaví. Mnohé děti, jejichž největším problémem je hlad, tak mohou navštěvovat moderní školy a lidé, bojující o přežití, mohou využívat mezinárodních letišť či moderních silnic. "Examples include the construction of tennis courts in Rwanda, a country that has since been rent by genocidal tribal violence, sewing machines sent to areas without electricity and constructed hospitals in cities where dozens of similar facilities sat empty."88 Ve většině v chudobě se zmítajících rozvojových zemích vůbec neexistuje mechanismus, který by k odstranění akutní chudoby vedl, a proto další a další zdroje budou jen "přilepšením" diktátorů. "Mercedes-Benz automobiles are so popular among African government officials that a new word has come into use in Swahili to describe them: wabenzi -"men of the Mercedes-Benz."89 I kdyby však tyto transfery bohatství pomohly chudým v rozvojovém světě, což nebylo prokázáno, přesto by neměly nic společného s plněním "morální povinnosti", za kterou se rozvojová pomoc často schovává. Rozvojová pomoc jsou peníze daňových poplatníků zemí Západu, nikoliv těch, jež pomoc obhajují a organizují. "Pomáhající" jsou při tom k této činnosti nuceni zákonem ať chtějí či nechtějí a většinou vůbec netuší, že někomu "pomáhají", natož pak jakým způsobem a jak mnoho. Nazývat tyto násilné převody majetku naplňováním morální povinnosti je naprosto absurdní. Jak vtipně navrhl Laurenc M. Vance, pokud lidé tuto morální povinnost opravdu cítí, v době internetu není nic jednoduššího, než založit internetovou stránku vládám všech rozvojových zemí s číslem účtu, na kterých by bylo možné poslat finanční příspěvek jakékoliv vládě si člověk zamane. Pokud bude například někdo chtít přispět vládě Haiti – jinak než návštěvou tohoto turistického ráje – připojí se jednoduše k www.haiti.com a pomocí své kreditní karty vládě své úspory zašle. "What taxpayers object to is neither the aid nor the fact that it is foreign but rather that their money is being taken without their consent"90 88 I. Vásquez, "Official Assistance, Economic Freedom, and Policy Change: Is Foreign Aid Like Champagne?" Cato Journal č. 18, Cato Institute, 1998 89 J. Bovard, "The Continuing Failure of Foreign Aid", Policy Analysis č. 65, Cato Institute, 1986

34

Vlády, zájmové skupiny i organizace zainteresované v této politice uvádějí samozřejmě mnohem větší množství argumentů a důvodů k obhajobě rozvojové pomoci. Není však účelem naší práce je detailně a úplně popsat. Snažili jsme se pouze ukázat, že i ty nejběžnější a, dalo by se říci, nejakceptovanější jsou velmi sporné, a že politika rozvojové pomoci jejich údajné cíle nenaplňuje. V následující kapitole se zamyslíme nad skutečnými účinky a důsledky politiky rozvojové pomoci a poodhalíme tak další neznámou v cestě rozvojového světa k bohatství.

3.4

Skutečné účinky rozvojové pomoci

Může se zdát paradoxní, že toky zahraniční pomoci, které nemohou výrazně pomoci chudým, mohou naopak způsobit nemalé škody a problémy, mnohonásobně převyšující možný přínos. Za prvé, maximální možný přínos pomoci je, jak jsme ukázali, velmi malý, a vyplývá z úspor nákladů na vypůjčení kapitálu. Kapitál navíc není jediným a rozhodujícím faktorem ekonomického rozvoje – nepostradatelné jsou zejména osobní, sociální a politické determinanty. Za druhé, záporné efekty pomoci vyplývají z velmi malých částek v poměru k národním důchodům zemí dárců i příjemců, nicméně představují relativně významné zdroje vlád v porovnání s daňovými příjmy a zisky ze zahraničního obchodu91.Toto je velmi závažná skutečnost, neboť rozvojová pomoc jde téměř výlučně právě do rukou vlád. Zvyšuje tak jejich zdroje a tím pádem i moc, vládu a nadřazenost nad obyvatelstvem a podněcuje politizaci života lidí pod touto vládou žijících – nejvýznamnější negativní efekt rozvojové pomoci.

3.4.1

Politizace života

Když je ekonomické a společenské dění ve společnosti silně politizováno, lidské osudy, štěstí a bohatství jsou více závislé na vládní politice a administrativních rozhodnutích. Sílí boj o moc ve společnosti a prohlubují se ztráty či naopak zisky související s administrativní správou, či vládou v zemi. Tyto okolnosti povzbuzují či přímo nutí obyvatelstvo, aby odklonilo svou pozornost, úsilí, motivaci a zdroje od produktivní ekonomické aktivity a zabývalo se důsledky vládní politiky a činností byrokracie.

90

L. M. Vance, "The Foreign Aid Debacle" The Free Market, Mises Institute, 2000 Např. v roce 1983 tvořily prostředky rozvojové pomoci 2/5 rozpočtu vlády Libérie, 3/4 v Ghaně a 4/5 v Ugandě. Více např. v: N. Eberstadt, "Foreign Aid and American Purpose", American Enterprise Institute, 1988, str. 100

91

35

"Centralization of economic decision making in the hands of political authorities has meant that a substantial amount of poor countries’ otherwise useful resources has been diverted to unproductive activities such as rent seeking by private interests or politically motivated spending by the state"92 Soustředění se na takovéto činnosti musí zákonitě negativně ovlivnit ekonomický rozvoj společnosti, neboť tento je závislý právě na lidském úsilí a kapitálu. "U.S. A.I.D.'s cheap loans and grants to businesses allow U.S. and Third World bureaucrats to pick winners and losers in village markets. This may be gratifying to the bureaucrats, but it breeds inefficiency in the Third World. When subsidized loans determine which businesses succeed or fail, businessmen spend less time on business and more time on politics."93 Politizace života rovněž způsobuje společenské pnutí – mnohdy až v podobě občanské války – zejména pak v mnohonárodnostních státech a územích, kde je zcela určující, kdo má v zemi největší moc. Vládci Třetího světa – a nejen ti – využívají své kontroly nad ekonomikou především k naplnění vlastních politických a finančních cílů, především pak ke zničení svých oponentů a nežádoucích tendencí ve společnosti, které by mohly ohrozit jejich moc.94 Kromě fyzické likvidace, která není rozhodně výjimkou, se v praxi jedná zejména o nerespektování vlastnických práv a celkové omezení provázanosti ekonomiky se zahraničím. Kromě omezení obchodu často dochází i k omezení samotné mobility obyvatel, která je, společně se zmiňovaným obchodem, pro rozvoj společnosti zcela nezbytná.95

92

I. Vásquez, "Cato Institute Handbook for Congress: Foreign Aid and Current Lending Fads" Cato Institute, 1998 J. Bovard, "The Continuing Failure of Foreign Aid", Policy Analysis č. 65, Cato Institute, 1986 94 Např. president Tanzanie Nyerere obdržel od SB obrovské částky zahraničních dotací v době, kdy prováděl masivní socializaci ekonomiky Tanzanie, vyvolal masovou nucenou emigraci obyvatel a prováděl velkoplošnou konfiskaci majetku. Vzápětí se Tanzanie potýkala s nedostatečnou produkcí potravin a stála na pokraji hrozby hladomoru. Bez zahraničních dotací, které Nyererovi pomohly financovat, mimo jiné, i státní aparát a vlastní bezpečnostní složky, by se jen ztěží udržel v čele země. 95 Jedním z podstatných impulsů v cestě Evropy k bohatství, byly daleké obchodní cesty kupců, kteří objevovali nové trhy a především nové zboží, které rozhýbalo mocné síly konkurence. Viz například: N. Rosenberg, L.E. Birdzell, Jr; "How The West Grew Rich", 1986 nebo J. Mokyr, "The Lever of Riches", 1990 93

36

3.4.2

Omezování vztahů se zahraničím

Jak již bylo řečeno, mnohé země přijímající zahraniční pomoc všemožně omezují příliv a rozmístění soukromého zahraničního kapitálu. Zahraniční kapitál je často vyloučen z mnoha ekonomických aktivit, je omezován jeho podíl na vlastnictví společností, nebo je jeho použití možné pouze ve vztahu ke konkrétním etnickým skupinám či domácí obyvatelům. Tato omezení přitom velmi vyhovují některým ekonomickým subjektům v zemi, především přímým podporovatelům vlád. Když vezmeme v úvahu jeden z důvodů poskytování pomoci, tedy nedostatek kapitálu, jeví se takováto omezení jako zcela absurdní. Omezení přílivu a pohybu kapitálu je omezením důležitého faktoru rozvoje společnosti.96,97 "In most developing countries, would-be foreign investors face a web of restrictions and conditions that would sour almost anyone. In Venezuela, for instance, stringent labor laws make it costly to fire inefficient workers. Corruption, red tape and delays abound; and the government frequently changes the rules of the game."98 Rozvojová pomoc dokáže krátkodobě odvrátit akutní nedostatky především importovaného zboží, čímž částečně uvolňuje vládám rozvojových zemí ruce při omezování obchodních vztahů se zahraničím. Je tak znemožněno objevování nových trhů, plodin, výrobních metod, zboží či kultur a v neposlední řadě myšlení, které může nenásilným způsobem narušit přístup či vládu nepříznivou ekonomickému rozvoji. Svobodný obchod, respektive dobrovolná směna, jsou přitom přímým zdrojem růstu blahobytu těch, jež se směny účastní. Jak jsme uvedli v úvodu, právě proto, že jednotlivé subjekty ke směně přistupují dobrovolně, očekávají tak ze směny evidentně prospěch. Dobrovolná dělba práce a směna jsou tak nositeli maximálně možného blahobytu z pohledu jednotlivce. Cokoliv a kdokoliv těmto činnostem klade překážky také brání růstu blahobytu těchto jedinců. Není předmětem této práce zabývat se principy a důsledky svobodného (i zahraničního) obchodu, jež byly navíc nesčetněkrát analyzovány a popsány99, neboť dnes již mezi ekonomy existuje všeobecná shoda nad důležitou úlohou svobodného obchodu jakožto faktoru ekonomického růstu a zničujících následcích protekcionismu. Budeme pouze

96

Zahraniční kapitál s sebou rovněž přináší nové myšlenky, metody a kontakty. "The Mexican government recently rejected a proposed $300 million joint truck-building venture with the Chrysler Corporation because the deal might have endangered the government's control over the Mexican automotive industry" Wall Street Journal, 17. září 1985; citováno v J. Bovard, "The Continuing Failure of Foreign Aid", Policy Analysis č. 65, Cato Institute, 1986 98 J. Bovard, "The Continuing Failure of Foreign Aid", Policy Analysis č. 65, Cato Institute, 1986 99 Např. M. Mikić, "International trade", St. Martin's Press, New York, 1998 nebo R. Roberts, "The Choice: A Fable of Free Trade and Protectionism", Prentice Hall, New Jersey 2001 nebo D. Šťastný, "Protekcionismus:"ptolemaiovský" systém populární ekonomie", Liberální Institut, 1999 97

37

konstatovat, že i přes tuto názorovou shodu je dodnes politiky obhajována protekcionistická politika. V případě rozvojových zemí jsou používány stejné a všeobecně známé argumenty podpory této politiky, jako v případě zemí rozvinutých.100 Velmi oblíbeným odůvodněním protekcionismu, rozšířeným mezi politiky a rozvojovými ekonomy, je, že rozvojové země představují výjimku a mohou svůj rozvoj a blahobyt urychlit menším či dokonce žádným zapojením do dělby práce101. Jako bonus rozvojovým zemím navíc vzniklo několik argumentů obhajujících a doporučujících protekcionismus právě jim. Jedná se zejména o teorii zbídačujícího růstu, zhoršování směnných relací či skryté nezaměstnanosti.102 Tato "doporučení", osobní a politické zájmy ale nejsou jediným důvodem přijímání protekcionistických opatření rozvojovými vládami. Mnohé překážky obchodu vznikají také na principu reciprocity. Západní ekonomiky, respektive jejich vlády, sice přerozdělují miliardy dolarů daňových poplatníků za účelem "pomoci" rozvojovým zemím, usilovně jim však brání, aby nakupovali zboží v rozvojových zemích vyprodukované. Vzhledem k masivní ochraně přebytkového a neefektivního zemědělství v Evropě i Americe se tak velmi často jedná právě o zemědělskou produkci, která je často jediným obchodním artiklem těch nejchudších zemí. Neexistuje jiná skupina zemí, která by byla více zainteresována na liberalizaci světového trhu se zemědělskými produkty, než nejzaostalejší a nejchudší rozvojové země. Jelikož je zemědělství nejvýznamnějším sektorem jejich ekonomik, zaměstnávající 70 % obyvatelstva, přístup na liberalizované světové trhy je významným zdrojem jejich bohatství."103 Z důvodu poškozování výrobců a obchodníků v rozvojových zemích protekcionistickou politikou Západu pak jejich vlády většinou přijmou "odvetné" opatření a začnou rovněž bránit obchodu místních subjektů se zahraničím. Existence obchodních bariér se západními ekonomikami pak pohotově využijí jako argumentu k získání ještě rozsáhlejších dotací, které použijí k ještě větší centralizaci a regulaci vlastní ekonomiky. Nelze než ztotožnit se s závěry J. M. Fingera, hlavního ekonoma obchodní politiky Světové banky:

100 K tomuto tématu více např. v práci Dana Šťastného, "Protekcionismus: "ptolemaiovský" systém populární ekonomie", Liberální institut, 1999 101 Pochopitelně mají na mysli pouze "mezinárodní" dělbu práce, neboť jakkoliv je tato zdrojem růstu blahobytu v rámci jednoho státu, jakmile se přehoupne přes celnickou baštu ztrácí prý z nejrůznějších důvodů na své prospěšnosti. (Výjimky ovšem rovněž existují. Například Indické plánování rozdělilo zemi na samostatné autarktní regiony a směna byla tudíž omezena i v rámci jednoho státu) Více o Indii viz kapitola 5. 102 O nesmyslnosti těchto argumentů více v: Dan Šťastný, "Protekcionismus: "ptolemaiovský" systém populární ekonomie", Liberální Institut, 1999, str. 39–45 103 D. G. Johnson, "Policy Options and Liberalizing Trade in Agricultural Products: Addressing the Interest of Developing Countries", publikováno v: A. O. Krueger, (ed), "Development with Trade", International Center For Economic Growth, Sequoia Institute, 1988, str. 19

38

"The developing world's GNP runs about 3 percent lower than it otherwise would because of Western protectionism. That is twice the total aid provided by the leading industrialized states. Trade rather than aid is therefore a policy that makes sense to Third World peoples and Western taxpayers alike."104

3.4.3

Demotivace a distorze trhů

Rozvojová pomoc je poskytována po celá desetiletí, bez ohledu na to, zda přispívá či naopak škodí rozvoji společnosti. Tento nepřetržitý tok zdrojů tak postupně vybudoval závislost mnoha vlád i jedinců na zdrojích ze zahraničí. Jak jsme popisovali v úvodu této práce, cesta z bídy k bohatství začíná u vlastního úsilí, motivace a vytrvalosti k jejímu cíli dojít. Kontinuální rozvojová pomoc i rétorika politiků ale vede k přesvědčení, že vlastní osud není v rukou těchto lidí, že z "bludného kruhu chudoby" se dostanou jen z cizí pomocí, a že vlastním úsilím ničeho nedosáhnou. Vyhlídka či šance získání externích zdrojů povzbuzuje vlády rozvojových zemí, aby o ně žebraly či vydíraly (jakkoliv to dnes dělat ani nemusí…) vyspělý svět, než aby se snažily pomoci si sobě sama, aby zlepšovaly vlastní podmínky růstu bohatství.105 Takovéto chování a řízení se snadno přenese z vládního na ostatní sektory populace. "Instead of breaking the "endless cycle of poverty," foreign aid has become the opiate of the Third World."106 Například dlouhodobá potravinová pomoc, v rámci programu s tak neotřesitelným názvem – Potraviny pro mír107 – v některých oblastech způsobila, že místní obyvatelstvo přestalo potraviny zcela produkovat a žila pouze z této "pomoci". Kněz působící v Tanzanii například uvedl: "Obyvatelé této oblasti jsou schopni vyprodukovat veškeré potraviny které chtějí, ale rozhodli se nepěstovat vůbec nic, neboť mají prostřednictvím pomoci ze zahraničí k dispozici potraviny zcela zdarma."108

104

citováno v I. Vásquez, Cato Institute Handbook for Congress: Foreign Aid and Current Lending Fads, Cato Institute, 1998 Jak praví známé rčení: dej člověku rybu a nasytíš ho na jeden den, nauč ho chytat ryby a nasytíš ho na celý život… J. Bovard, "The Continuing Failure of Foreign Aid", Policy Analysis č. 65, Cato Institute, 1986 107 Anglický název organizace je "Food for Peace" 108 Agency for International Development, "Food Distributions in Tanzania Were Not Targeted at Nutritionally Substandard Children" Washington, 1983 105 106

39

Potravinová a ostatní pomoc ve formě konkrétního zboží není jen zdrojem apatických tendencí jejích příjemců, ale přináší s sebou i další negativní a antirůstové faktory, a to i v případě, že je pouze krátkodobá. Jakkoliv může časově omezená potravinová pomoc zachránit životy lidí postižené katastrofou či krizí – a není pochyb, že k tomuto účelu přispěla – pokud je poskytována necitlivě a bez ohledu na místní trh, může nezáviděníhodný stav tamního obyvatelstva ještě zhoršit. Existuje mnoho konkrétních příkladů, kdy takováto pomoc zcela zničila místní trh a pomalu vzpamatovávající se výrobce, pěstitele a prodejce uvrhla znovu do chudoby. Je evidentní, že pokud je trh, byť s nedostatečnou nabídkou, zaplaven levným či zcela bezplatně poskytovaným zbožím, většina subjektů na tomto trhu bude mít velké problémy se s takovouto "konkurencí" vypořádat. Je tomu tak i v případě rozvojové či humanitární pomoci, jakkoliv se tyto zdají být apriori přínosné. V 50. a 60. letech se například indickým farmářům stala osudnou pšeničná pomoc z USA, kde kvůli nadprodukci vláda pšenici vykupovala a v rámci "pomoci" jí zaplavovala indický trh s obilím. Došlo tak k naprostému kolapsu obilné produkce v Indii, která později vedla k obrovským nedostatkům potravin a hladomoru.109 Obdobnou situaci můžeme sledovat i jinde: "Po devastujícím zemětřesení v Guatemale v roce 1976 se místní farmáři snažili zachránit svá hospodářství prodejem uskladněného obilí. Trh byl však zaplaven dodávkami obilí i ostatních potravinami organizace "Potraviny pro mír". Tato "pomoc" tak byla základní a dalekosáhlou překážkou obnovy guatemalského hospodářství."110

3.5

Může rozvojová pomoc pomoci?

Existuje mnoho důvodů, proč rozvojová pomoc přináší více škody než užitku. Tím nejjednodušším je prostý fakt, že je tragicky neúčinná a neefektivní.111 I v případě, že se pomoc dostane k těm, jež ji potřebují k akutní záchraně vlastního života, nebo si díky ní pomohou od věčné bídy a nouze, její velká část je předtím spotřebována masivní a stále se rozrůstající byrokracií státních i soukromých organizací, jež tuto pomoc organizují.

109 O situaci v Indii více např. v: S. J. Kamath, "Foreign Aid and India: Financing the Leviathan State", publikováno v: D. Bandow, I. Vásquez,(ed) "Perpetuating Poverty" Cato Institute, Washington D.C. 2001 nebo U. Lele, M. Agarwal, "Four Decades of Economic Development in India and the Role of External Assistance", publikováno v U. Lele, I. Nabi (ed), " Transition in Development", International Cennter for Economic Growth, 1991 110 J. Bovard, "Free Food Bankrupts Foreign Farmers", Wall Street Journal, 2.června, 1984 111 V červenci 1994 například úřad presidenta Clintona organizoval, za velké pozornosti médií, humanitární shoz potravin ve Rwandě. Tři letadla C-130 minula plánovaný cíl shozu o více než půl míle, balíky téměř zasáhla vrtulník OSN a rozbořila místní školu. Možná si vzal pan Clinton k srdci výtky, že pomoc není dostatečně adresná…

40

3.5.1

Nevládní organizace

Stále rostoucí objem prostředků určených na rozvojovou pomoc vytváří z této aktivity velmi lukrativní činnost. Vzhledem k rozsáhlé kritice činnosti vládních organizací, prostředky i organizace politiky rozvojové pomoci jsou stále více delegovány na nevládní, neziskové a soukromé organizace, které mají většinou lepší přehled o konkrétní situaci a prostředí v rozvojových zemích, jsou méně byrokratické a mohou tak efektivněji pomoc organizovat. Na druhou stranu jsou ale také obtížněji kontrolovatelné a nesou menší zodpovědnost za svou činnost než vládní subjekty. Soukromé organizace navíc velkou část svých zdrojů získávají právě z rozpočtů států či multilaterálních organizací. Tento fakt je jen stěží činí soukromými. "Overfunding of a number of nongovernmental groups has taxed their management capabilities, changed their institutional style, and made them more bureaucratic and unresponsive to the expressed needs of the poor overseas.''112 Tyto organizace mají, stejně jako ty oficiální, jen velmi malou motivaci ke kritice politiky rozvojové pomoci a k omezení jejího objemu. Jedním z důvodů je známý koncept byrokracie, jak jej velmi zdařile popsala škola veřejné volby. Každá z těchto organizací se tak snaží půjčovat a investovat co největší objem prostředků, neboť možné úspory či nevyužité zdroje by vedly ke snížení jejich následných rozpočtů a přídělů, stejně tak jako k omezení relativní moci, jež vychází z objemu prostředků, které spravují. Kariéra zaměstnanců "odvětví", jež se zabývá rozdělováním cizích peněz, je navíc často přímo závislá na množství poskytnutých půjček, ne na jejich následném splacení či na započatých projektech, ne na jejich úspěšnosti, efektivnosti a návratnosti. Zpráva Světové banky z roku 1998 například konstatuje, že: "Aid agencies saw themselves as being primarily in the business of dishing out money, so it is not surprising that much aid went into poorly managed economies – with little result."113 Úloze institucí v politice rozvojové pomoci se budeme podrobněji věnovat v kapitolách 4 a 5, kde na příkladu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky také poskytneme další příklady neefektivnosti a neúčelnosti této politiky.

112

Interní studie neziskové organizace "Development GAP", citováno v I. Vásquez, Cato Institute Handbook for Congress: "Foreign Aid and Current Lending Fads", Cato Institute, 1998, dostupné na: www.cato.org World Bank, "Assessing Aid: What Works, What Doesn’t, And Why", Oxford University Press, 1998

113

41

3.5.2

Subjektivita bohatství a chudoby

Efektivnost a účelnost plošných dotací je podkopána také skutečností, že nejchudší obyvatelé či společnosti nemají většinou stejný přístup a motivace k ekonomické činnosti, jako ti více úspěšní a aktivní jedinci. Plošně poskytovaná pomoc, svěřená do rukou těchto lidí, nebude mít stejný efekt a bude přijímána velmi rozdílně – stejně tak rozdílně, jako je přijímána almužna žebrákem a stipendium nadaným studentem či pomoc tělesně postiženým a půjčka začínajícím podnikatelem. Nejchudší společnosti a jedinci nemají totiž často ani tendence a motivace k dosahování materiálního blahobytu. Postoje, názory, víra a hodnoty, které udržují část populace v chudobě, jsou často významnou a neoddělitelnou součástí jejich životů a především dávají, byť se to může zdát nepochopitelné, životu těchto lidí smysl. Pomoc entitám, jež upřednostňují život v chudobě114 by nejen musela přetrvávat do nekonečna, ale především by blahobyt těchto lidí nijak nezvětšila.

3.5.3

Společenská reforma

V souvislosti s existencí takovýchto kultur a společenstev vznikají tendence tyto populace "vzdělávat", "reformovat" a všemožně je "dovést" k bohatství, po vzoru vyspělé části světa. V mnoha společenstvích by takováto "reforma" vyžadovala rozsáhlé donucení a změnu místních hodnot a tradičních názorů, včetně těch velmi hluboko společensky zakotvených. Takovéto tendence se skrývají za frázemi typu: "je nutno reformovat a modernizovat zemědělství, instituce…" Tyto cíle ale nemají v úmyslu měnit sektory, víru, hodnoty a instituce ve své podstatě, ale lidi, kteří v nich pracují, jsou jejich nositeli a tvůrci. Mnohé vlády a národy by rozvojovou pomoc důrazně odmítly, pokud by podmínkou jejího poskytnutí byla změna společenských hodnot a vzorců chování.115 Takovéto úvahy rovněž ukazují, jak neadekvátní je hodnotit materiální podmínky života dle standardů západní společnosti. Efekty násilné změny kultury nemohou být posuzovány měřítkem kultury odlišné, blahobyt člověka nemůže být porovnáván s blahobytem člověka jiného a jak jsme uvedli v úvodu, už vůbec nelze kvantifikovat či porovnávat blahobyt celých společností.

114

Těmto lidem navíc jejich život vůbec "chudobný" připadat nemusí – viz definice chudoby a blahobytu v úvodní kapitole. Například Muslimům by se asi pramálo líbilo, kdybychom jejich ženy posílali do práce, jakkoliv nám takové omezení může připadat pro ekonomický rozvoj nežádoucí…

115

42

V roce 1996 zveřejnila OSN výsledky studie, dle které bylo v roce 1996 celých 70 zemí – všechny příjemci rozvojové pomoci – na horší ekonomické úrovni než v roce 1980. Neuvěřitelných 48 zemí pak bylo chudších než v roce 1970.116 Peter Boone současně analyzoval toky rozvojové pomoci a jejich efekty v 97 zemích světa v letech 1971 až 1990 a dospěl k závěru, že neexistuje žádná významná korelace mezi prostředky rozvojové pomoci a ekonomickým růstem společností. 117 Dále dodává: "Long-term aid is not a means to create growth… Aid does not promote economic development for two reasons: Poverty is not caused by capital shortage, and it is not optimal for politicians to adjust distortionary policies when they receive aid flows"118. Pravděpodobně nejzdařilejší a nejrozsáhlejší studie hospodářských politik z posledních desetiletí je práce J. Gwartneye, R. Lawsona a W. Blocka, "Ekonomická svoboda světa: 1975-1995". Tito ekonomové sestavili index 17 vstupních proměnných, které indikují ekonomickou svobodu země, stejně tak jako 3 různé souhrnné indexy. Jakkoliv mohou být výsledky jednotlivých zemí ovlivněny mnoha dalšími, v analýze neobsaženými, faktory, celkové výsledky nejsou nijak překvapivé, neboť ukazují, že hospodářská politika a společenské instituce hrají významnou roli.119,120 Rozvojové země, respektive jejich vlády jsou tedy významně odpovědné za osud své vlastní země či obyvatel. Zkušenost i teorie ukázala, že svobodná ekonomika a respekt k vlastnickým právům je to, co generuje ekonomický rozvoj. Nikoliv rozvojová pomoc. Jak jsme ukázali v úvodní kapitole země Západu se z věčné chudoby vymanily proto, že umožnily vznik svobodných trhů, respektovaly a chránily vlastnická práva a umožnily všeobecnou konkurenci. Tyto stejné principy pak umožnily růst i v některých, nedávno ještě "rozvojových" zemích – Japonsko, Jižní Korea a po nich také Hongkong, Singapur jsou několika z mnoha příkladů. Naopak potlačování těchto principů a institucí za přihlížení a masivní podpory Západu, dovedlo mnohé státy a společnosti na pokraj katastrofy a smrti. Jak jsme ukázali, rozvojová pomoc nehrála významnou roli ani v prosazování tržních reforem (mimo jiné proto, že je sama o sobě antitržní), ale nedokázala ani odvrátit takovéto společenské katastrofy. Naopak, v mnoha případech byla jednou z jejich příčin či alespoň překážkou v jejich překonávání. 116

United Nations Development program, "Human Development Report", Oxford University Press, New York, 1996 I kdyby však mezi údaji o rozvojové pomoci a ekonomickým růstem korelace existovala, nebyl by to pochopitelně důkaz, že rozvojová pomoc opravdu "pomáhá". Takovýmto důkazem může být jen logická kauzalita mezi příčinou a důsledkem jevu. 118 P. Boone, "The Impact of Foreign Aid on Savings and Growth", Center for Economic Performance, Working Paper 1265, Londýn, 1994, str. 25–26 119 J. Gwartney, R. Lawson, W. Block, "Ekonomická svoboda světa: 1975–1995", Fraser Institute, Vancouver, 1997 120 Shrnutí tématiky indexů svobody a závěry o vztahu institucionálních faktorů a společenského rozvoje lze nalézt např. v: M. U. Gazda, "Měření ekonomické svobody" www.libinst.cz, ze dne 1.12.2002 nebo např. studie: G. P. O’Driscoll, Jr., E. J. Feulner, M. A. O’Grady, "2003 Index of Economic Freedom" The Heritage Foundation and Dow Jones & Company, Inc., 2003, dostupné na: www.heritage.org 117

43

V následujících dvou kapitolách se podíváme, zda jsou naše teoretické závěry v souladu s praxí. Ukážeme si, jakou úlohu hrají v politice rozvojové pomoci dvě nejvýznamnější instituce – Mezinárodní měnový fond a Světová banka a zda tyto instituce přispívají k rozvoji chudých společností, jak je jejich cílem.

44

Kapitola 4

Mezinárodní měnový fond a rozvojové země 4.1

Úvod

V následujících dvou kapitolách se pokusíme nastínit, jakou úlohu sehrávají v politice rozvojové pomoci multilaterální organizace, zejména pak dvě hlavní – Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Neklademe si rozhodně za cíl podrobně popsat fungování, včetně veškerých kladů a záporů těchto institucí a nemáme rovněž ambice k popsání veškerých vlivů a úloh těchto institucí v rozvojových zemích. Naším úkolem bude zejména naznačit hlavní problémy spojené s asistencí multilaterálních institucí rozvojovým zemím, doplnit předcházející analýzu politiky rozvojové pomoci informacemi o hlavních zprostředkovatelích této politiky a ilustrovat teoretické závěry příklady z praxe. V rámci kapitoly o Mezinárodním měnovém fondu (MMF) se budeme věnovat, kromě obecné charakteristiky instituce, především obecné či teoretické analýze jeho činnosti, související s politikou rozvojové pomoci, a představíme hlavní problémy a nesnáze s prováděním této politiky spojenými. V kapitole o Světové bance (SB) se naopak více soustředíme na neuspokojivé výsledky činnosti banky a kritickou analýzu budeme záměrně ilustrovat mnoha velmi negativními příklady konkrétního působení v jednotlivých zemích. Expozicí negativních až tragikomických příkladů nechceme rozhodně tvrdit, že veškerá činnost multilaterálních institucí má takto negativní dopady. Nicméně v souvislosti s velmi nekritickým přístupem společnosti k politice rozvojové pomoci (jak jsme ho popsali v předchozí kapitole) a usilovnou snahou institucí své negativní působení zastírat a prezentovat právě pouze a jen pozitivní efekty své činnosti, považujeme takto kritický pohled za důležitý a pro tuto práci odpovídající. MMF, SB i její pobočky se bohužel velmi brání vnitřním nezávislým auditům své činnosti a tedy i efektivnosti.121 Je velmi komplikované získat relevantní a objektivní informace o efektivnosti a detailní činnosti banky. Z mnoha tiskových zpráv by se zdálo, že všechny tyto instituce jsou zcela dokonalé výdobytky moderní civilizace, o jejichž honosných a velkorysých cílech nelze ani na okamžik pochybovat. Přes velkou snahu politiků, zájmových skupin i samotných institucí se však na veřejnost stále více dostávají informace 121

Viz např. A. Lerrick, "Are World Bank Claims of Success Credible? It is Time for an External Performance Audit" Quarterly International Economics Report, Carnegie Mellon, 2003, http://www.house.gov/jec/imf/audit.pdf (15.11.2002)

45

o nesmírných a fundamentálních problémech jejich fungování i dosažitelnosti stanovených cílů. Můžeme se proto setkat s obrovským množstvím vzájemně si odporujících tvrzení a údajů o činnosti i samotném fungování institucí. Abychom se vyhnuli spekulacím o nepodloženosti a nedůvěryhodnosti některých šokujících údajů, jako hlavní zdroj dat nám poslouží studie International Financial Institution Advisory Commission (IFIAC). Tato komise byla založena americkým Kongresem v roce 1998 za účelem posouzení a zhodnocení činnosti několika mezinárodních finančních institucí, před diskutovaným navýšením jejich zdrojů. Předsedou komise se stal dlouholetý finanční poradce Světové banky i ostatních analyzovaných institucí, prof. Allan H. Meltzer. (zpráva bývá uváděna pod názvem "Meltzer Report") Výsledkem práce komise, jíž bylo umožněno pracovat s interními materiály institucí, je relativně velmi kritická a obsáhlá studie, analyzující jednotlivé instituce a navrhující jejich žádoucí reformy.122 Pokud nebude v textu či odkazu uveden jiný zdroj, čísla a data jsou převzata právě z této studie a vzhledem k jejich četnosti je z praktických důvodů nebudeme opatřovat odkazem na literaturu. Rovněž konkrétní příklady působnosti banky v jednotlivých zemích budeme pečlivě vybírat tak, aby zdroje byly maximálně objektivní a důvěryhodné. Obecné závěry i praktické příklady, které v těchto kapitolách uvedeme, budou společné oběma institucím. V rámci větší přehlednosti a podloženosti konkrétních údajů, budeme, až na výjimky, analýzu vztahovat vždy k jedné z institucí tak, jak jsme stanovili výše. Budeme však mít neustále na paměti podobnost obou, i ostatních rozvojových institucí a duplicitu jejich činnosti.

4.2

MMF: charakteristika instituce

Mezinárodní Měnový Fond byl založen v roce 1944 na konferenci v Bretton Woods, jakožto nástroj k odstranění chaosu v podobě floatingu měnových kurzů, devizové regulace, odvetných devalvací a překážek obchodu, jež vyplynuly z nestabilního měnového systému po opuštění pevné vazby a směnitelnosti měn vůči zlatu. Původní cíle MMF odrážely hlavní předpoklady vlád zakládajících členů o fungování budoucích finančních vztahů mezi zeměmi – především pak to, že světová ekonomika setrvá u systému fixních měnových kurzů, jež budou svázány se zlatem, jehož cena byla pevně zafixována na 35 dolarech za unci. Cílem MMF bylo udržet kurzovou stabilitu poskytováním krátkodobých půjček vládám zemí, jejichž platební bilance se dostávaly do problémů. Obrovská inflace, kterou prováděla americká centrální banka, však tento systém činila stále více neudržitelným.

122 International Financial Institution Advisory Commission, "Report to US Congress on reform of the development banks and the international finance regime", 2000, dostupné na: http://www.house.gov/jec/imf/meltzer.htm (13.12.02)

46

Hrozba, že vlastníci dolarů budou v ještě větší míře požadovat za znehodnocené dolary zlato, jímž se banka zavázala měnu krýt, nakonec dovedla prezidenta Nixona k ukončení brettonwoodského systému v roce 1971. S koncem systému fixních kurzů se, kromě poslední překážky v nekontrolovatelném tištění peněz centrálními bankami, rozplynula také hlavní úloha MMF, neboť v systému volně pohyblivých kurzů nedochází k výrazným dolarovým přebytkům a náhlým krizím platební bilance.123 Mnozí se tak domnívali, že činnost fondu bude ukončena. Nikoliv však fond sám – objem půjček se v letech 1970 až 1975 zdvojnásobil. "Mezinárodní instituce ztrácí často své funkce či jména. Nikdy však nezanikají…"124 MMF postupně nacházel nové a nové funkce a příležitosti ke své činnosti a růstu odpovědnosti. Prvním impulsem byly tzv. ropné šoky počátkem 70. let, na něž fond pohotově reagoval vytvořením nových nástrojů a výpůjčních mechanismů, jež měly pomoci vládám čelit rostoucím cenám dovozů ropných produktů. Dalším důvodem rozšíření působnosti fondu byla kritická situace v mnoha rozvojových zemích a dosavadní neúspěchy v poskytování rozvojové pomoci. MMF tak vytvořil několik nástrojů, jež umožnily vládám, které nesplňovaly výpůjční kriteria fondu, dosáhnout na jeho zdroje. Tato činnost však náležela rozvojovým agenturám a bankám. Docházelo tak k duplicitám a MMF plnil spíše úlohu patřící skupině Světové banky než mezinárodní měnové instituci. Vypuknutí problému zadluženosti Třetího Světa a s ním spojených krizí, bylo další hozenou rukavicí fondu. Ten ji bez otálení zvedl a od roku 1982 tak začal plnit i funkci nadnárodního léčitele finančních krizí a vyjednavače globálního řešení dluhové pasti rozvojových zemí. Pád mnoha socialistických režimů pak podnítil ještě výraznější nárůst objemu půjček MMF. Vytvořením nových úvěrových nástrojů vyhovujících postkomunistickým zemím tak fond převzal částečnou moc nad tranzitivními ekonomikami. Další významnou příležitostí k získání moci a dalších zdrojů, byly finanční krize 90. let – pádem mexického pesa v roce 1994 počínaje a (zatím) argentinskou krizí konče. Zatímco někteří vidí tyto krize jako důvod k omezení vlivu fondu, MMF a členské vlády reagovaly na problematickou situaci a stále sílící kritiku dalším rozšířením škály nástrojů určených rozvojovým zemím. Jak ilustruje graf, po celou dobu existence fondu významně rostly jeho zdroje.

123

O tom, jak je systém volně plovoucích kurzů zničujícím a nebezpečným měnovým systémem, o vzniku a funkcích peněz a důsledcích státního peněžního monopolu, ve skvělé analýze M. Rothbarda," Peníze v rukou státu", Liberální institut, Praha 2001 124 Gottfried Haberler, "Economic Growth and Stability", Nash, Los Angeles, 1974, str. 156

47

Zdroje MMF

Graf č. 1: Růst zdrojů MMF dle jednotlivých navýšení kvót

V následujících kapitolách se podíváme, jak efektivně se MMF svých nových úkolů zhostil a tyto zdroje využil. Jelikož analýza jeho, jak jsme ukázali rozsáhlé činnosti, by rozsahem zdaleka přesahovala kapacitu samostatné diplomové práce, soustředíme se pouze na tu činnost fondu, jež je bezprostředně zaměřena na rozvojové země. Bude se jednat zejména o úlohu MMF v odstraňování chudoby a zadluženosti Třetího světa a jeho role ve finančních krizích posledního desetiletí.

4.3

MMF a boj s chudobou

MMF prohlašuje za jeden ze svých nejdůležitějších cílů podporu světového ekonomického rozvoje. V rámci tohoto cíle vytvořil několik speciálních úvěrových nástrojů, jejichž podmínky umožňují vládám rozvojových zemí čerpat jeho zdroje. Fond si tak výrazně rozšířil původní klientelu a navýšil členské kvóty.125 Na rozdíl od finanční skupiny Světové banky poskytuje fond prostředky výhradně vládám, a to na všeobecné "zlepšení" ekonomické situace země. Nefinancuje primárně konkrétní státní ani soukromé projekty, ale přímo zvyšuje vládní zdroje. Od samého počátku mají přitom úvěry poskytované fondem výrazně mírnější, shovívavější a pro klienty výhodnější 125

Od založení MMF došlo zatím k 11 navýšení kvót. R. Vaubel došel ve své analýze MMF dle školy veřejné volby k závěrů, že množství poskytovaných úvěrů výrazně vzroste, jestliže se blíží nové projednávání kvót. Potvrzuje tak přesvědčení mnoha kritiků fondu, že tato instituce půjčuje peníze, aby obhájila svou činnost… Viz.: R. Vaubel, "The Political Economy of the IMF: A Public Choice Analysis", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez, (ed) "Perpetuating Poverty" str. 37–55

48

podmínky, než v obdobných programech nabízí SB či ostatní rozvojové instituce. Obě brettonwoodské sestry se ve svých funkcích výrazně překrývají, což jednak způsobuje vzájemnou rivalitu (boj o stejné zdroje a stejné klienty), ale především vzbuzuje zmatky, nejednotnost, nekoncepčnost politiky rozvojové pomoci. Vzhledem k tomu, že SB poskytuje mnohonásobně větší objemy kapitálu na rozvojové programy než MMF, jedinou jeho výlučnou funkcí je monitorování celkové hospodářské situace v zemích dlužníků. "V posledních letech zvýšil MMF frekvenci i škálu poskytovaných konzultací i doporučení a publikuje údaje o ekonomické a politické situaci všech členských států. Tato činnost, vyžadující rozsáhlou dokumentaci, pohlcuje více odpracovaných hodin zaměstnanců MMF než kterákoliv jiná činnost fondu."126

4.3.1

Manévrování s podmínkami úvěrů

MMF poskytuje konzultace a rady rozvojovým zemím na monetární, fiskální a zahraničně obchodní bázi, jež považuje za důležité – nyní již nejen pro stabilitu platební bilance – a poskytuje půjčky zemím jež souhlasí s jejich aplikací. Vzhledem k omezeným možnostem jeho poznání a porozumění konkrétním, mnohdy velmi komplikovaným, situacím v jednotlivých zemích, fond vytváří svá doporučení a podmínky často pouze na základě strohých, v rámci rozvojových zemí výrazně nepřesných a zkreslených, statistických dat a jiných, oficiálně "dostupných" údajů. Jeho doporučení jsou navíc často velmi nekomplexní a postihují jen část skutečných problémů země. Nejčastější radou MMF tak bylo např. snížení deficitu obchodní bilance, které obvykle vyvolalo opatření omezující dovozy, nebo podmínka snížení vládních deficitů, jíž vlády vyhověly zvýšením či zavedením nových daní.127 Tyto politiky lze jen těžko pokládat za tržně orientované a prorůstové. Přes veškerou ex post podmínečnost úvěrů s prováděním ekonomických reforem byla ve většině zemí praktikována silně intervencionistická a antirůstová politika. MMF totiž na vládách požadoval jen dílčí kroky, ne komplexní reformu, jejíž aplikaci lze sledovat na evidentním zlepšení životních podmínek a bohatství obyvatel země a umožňoval tak vládám všemožně kličkovat a reformy ještě více oddalovat. Je evidentní, že obecná kriteria ekonomického růstu – respekt k vlastnickým právům, tržní systém bez státních zásahů a další ex ante, veřejně stanovená kriteria, by mnohým zájemcům o úvěr uzavřela vstupní dveře fondu.128 MMF se ale od počátku své existence intenzivně snaží svou působnost 126 International Financial Institution Advisory Commission, "Report to US Congress on reform of the development banks and the international finance regime", 2000, str. 26 127 Viz např. I. Vásquez, "The IMF: Challenges and Contradictions", CATO Congressional Testimony, 1999 128 Takovýto postup by nevyhovoval dlužnickým vládám, fondu ani čistým věřitelům. Dlužníci mají dostatek prostoru k vyhýbání se zásadním krokům, mají možnost svalovat na fond nepopulární důsledky svých politik a to včetně těch, jež fond vůbec nepožadoval, vlády jež se podmínkám záměrně vyhýbají nejsou zdiskreditovány před ostatními věřiteli i voliči. Fond je rovněž chráněn před kritikou své funkčnosti a efektivnosti, má zaručeno neomezené spektrum klientů, neboť pro každého

49

a zdroje co nejvíce rozšířit. Poskytováním úvěrů na základě individuálních, ex post stanovených podmínek, tak nechává dveře stále pootevřené – zdálo by se, že komukoliv.129

4.3.2

Prosazování podmínek

I v případě, že jsou navržená opatření správná a mohou zemi přivést k ekonomickému růstu, MMF jen velmi obtížně tuto reformu prosazuje. Důvodem je mimo jiné i to, že jsou jednotlivé podmínky stanovovány individuálně, týkají se konkrétních dílčích opatření a nejsou oficiálně zveřejňovány. "It is very hard to undermine the corrupt partnership between powerful industrialist-bankers and governments by giving them both money in exchange for promises to reform in the future. It is even harder to do so when those conditions are specified in secret agreements – such secrecy makes it impossible for any outside observer to evaluate the wisdom of the conditions, or gauge a country's eventual compliance with them, which further weakens the incentives of recipient countries to comply."130 Jak jsme zmínili v předcházející kapitole, mnohé vlády se reformám usilovně brání, a to, že je nakonec podstoupí, je důsledkem často jejich bezvýchodné situace. Každá vláda totiž k reformě přistoupí, pokud to bude jediné východisko, jak zůstat u moci. Obvyklý postup se pak odehrává v přibližně následující sekvenci: vláda dostane zemi do ekonomických problémů, požádá MMF o půjčku na vyřešení krize, případně na podporu růstu, MMF předloží své požadavky, vláda požadavky přijme, peníze začnou proudit na vládní účty. Po nějaké době MMF zjistí, že podmínky nejsou naplňovány, finanční toky pozastaví a začne znovu vyjednávat nové podmínky. Vláda obvykle omluví své počínání "neočekávanými externími vlivy" a opět přijme podmínky nové…Tento koloběh se opakuje donekonečna. Jak jinak lze totiž objasnit 17 různých dohod s vládou Peru v letech 1971-77 nebo 8 samostatných rezervních programů pro vládu Brazílie v letech 1965-1972? Největšími dlužníky Třetího světa se od 2. sv. války do 90. let staly Indie, Brazílie, Argentina, Mexiko a Jugoslávie – země, jež se s pomocí MMF a navzdory jeho podmínkám staly státem

diktátora se nějaký ten přijatelný krok najde. Věřitelské vlády pak využívají fond k propagaci své zahraniční politiky a uspokojení zájmových skupin. 129 "Rozvojová pomoc způsobila v Africe více škody, než jsme ochotni přiznat. Vedla totiž Afriku k neschopnosti stanovit si vlastní svobodnou a dobrovolnou cestu k ekonomickému rozvoji. Dnes jsou africké rozvojové plány kresleny tisíce mil daleko, na chodbách SB a MMF. Skutečností bohužel je, že jejich "experti" jsou lidé zcela neznalí a africké realitě vzdálení." D. Karanja, bývalý člen parlamentu v Keni, citováno v: G.B.N. Ayttei, "Aid for Black Elephants: How Foreign Assistance has Failed Africa", publikováno v D. Bandow, I Vásquez, "Perpetuating Poverty" str. 146 130 Ch. W. Calomiris, "The IMF's Imprudent Role As Lender Of Last Resort" Cato Journal č. 2, Cato Institute, 2002

50

řízenými ekonomikami na pokraji krachu.131 Následující graf ukazuje, že fond rozhodně nepůjčuje své zdroje krátkodobě na překlenutí dočasných problémů. Přes 60 zemí čerpalo zdroje fondu v každém roce od první poskytnuté půjčky. Doba čerpání úvěrů

Graf č. 2: Doba čerpání úvěrů od poskytnutí první půjčky (%) Rovněž na příkladu Zambie lze demonstrovat, že ani nepřetržité toky kapitálu nevyvedou zemi z chudoby.

"Zambia, an African nation about the size of Texas, has been receiving U.S. foreign aid for the last 44 years ($37 million last year alone). Yet, despite this infusion of funds, its per capita gross domestic product (GDP) fell by $275 between 1964 (Zambia's first year of independence) and 1999. In the 1990s, its economy "grew" at a rate of minus 2%. Inflation stands at 27%."132

4.3.3

Diskreditační touha půjčovat

Logicky uvažujícího jedince pravděpodobně napadne, proč by vláda, která brání ekonomickému rozvoji, pošlapává vlastnická práva a terorizuje obyvatelstvo, vůbec nějakou

131 D. Bandow, "The IMF: A Record of Addiction and Failure", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez (ed), "Perpetuating Poverty", str. 15–36 132 B. Schaefer, A. Schavey, "The Best Aid for the World's Poor", The Heritage Foundation, 2002

51

pomoc měla dostávat, natož pak pokud nesplní podmínky jejího udělení.133 MMF nejenže neváhá podporovat ty nejhorší diktátorské režimy, ale ani naprostá ignorace podmínek a doporučení fondu není důvodem k definitivnímu zastavení finančních toků. Tato přehnaná ochota půjčovat své zdroje vychází z věčné touhy byrokratických institucí rozšiřovat svou moc, ale také např. z podnětů zabudovaných v samotném chodu instituce. Hodnocení pracovníků i celého fondu vychází z množství či objemu půjčených zdrojů a uzavřených dohod, nikoliv dle kriteria mnohem průkaznějšího, totiž dle ekonomického růstu klientských zemí, či ještě lépe, dle zlepšení životních podmínek jejich obyvatelstva.134 Parafrázujeme-li Williama Niskanena, MMF se specializuje na poskytování služeb o nichž si někteří myslí a přejí si, aby byly poskytovány ve větší míře, než jakou nabízí trh…135,136 V 90. letech byl například představen nový nástroj na pomoc zadluženým zemím, tzv. "Rights Accumulation Program", jenž je určen vládám, které nejsou schopni splácet řádně své dluhy. MMF takovýmto vládám poskytne další úvěr až do výše nesplacené částky úvěru předchozího a pomocí těchto peněz a za "přísného" dohledu fondu začne vláda splácet své dluhy. Pokud plní úkoly fondu a původní dluh splatí, může okamžitě začít čerpat fondem poskytnutý překlenovací úvěr, který byl vládě poskytnut na pomoc při splácení předešlého dluhu. Pokud tedy vláda splatí své dluhy – s pomocí toho kdo jí zdroje půjčil – nejenže získá své peníze zpět, ale současně nebude nijak ohrožen její dlužnický status vůči MMF i ostatním institucím. Velký úspěch tohoto nástroje, pochopitelně v podobě mnoha žádostí o jeho poskytnutí, vedl fond k ještě důmyslnější inovaci. Tento úvěr je poskytován i vládám, jež se dostaly do problémů se splácením komerčně získaných úvěrů. Fond tak nejenom plynule přetransformovává dluhy členských vlád v nové úvěry, ale zakládá velmi nebezpečný precedens. Pokud mají komerční i jiné banky jistotu, že MMF ochotně přispěchá se svým kapitálem na pomoc nesolventní vládě, budou svůj kapitál půjčovat ještě ochotněji a rizikověji než dosud.137 Soukromé dluhy se tak plynule mění v dluhy veřejné.138

4.4

MMF: nebezpečný globální vůdce

133

Viz kapitola 5.3 Viz například analýza bývalého konzultanta SB, J. B. Burnhama: "Understanding the World Bank: A Dispassionate Analysis," publikováno v: D. Bandow, I. Vásquez, (ed), "Perpetuating Poverty" str. 75-85 nebo R. Valubel, "The political Economy of the IMF: A Public Choice Analysis", publikováno Ibid. str. 37-55, ke stejnému závěru došla i komise profesora Meltzera, ze které vycházíme. 135 W. N. Niskanen, "Bureaucracy and Representative Government", Aldine-Atherton, New York 1971 136 Za nacistického Německa se omluvou za své činy stalo konstatování: "…já jen plním rozkazy…", za vlády MMF, je tímto vysvětlením pravděpodobně: …já jen naplňují kvóty…". 137 O úloze MMF ve finančních krizích 90. let a jeho přispění k růstu rizikovosti investic pojednává kapitola o úloze MMF ve finančních krizích. 138 Jedním z důvodů, proč MMF stále požaduje další a další navýšení kvót a tedy zvýšení svých zdrojů, je, že, stejně jako komerční banky, má problémy se splatností svých pohledávek. Např., dle údajů MMF, v 90. letech činily nedobytné pohledávky celých 10 % všech půjček. Za této situace by bylo logické zvýšit opatrnost a přísnost v poskytování dalších zdrojů, nicméně nezávislá mezinárodní byrokracie mající volný přístup do peněženek daňových poplatníku po celém světě vidí řešení jinak: zvýšení zdrojů a objemu půjček… 134

52

Na tomto místě rovněž vystává otázka sporného působení MMF v roli instituce s globální působností. MMF vystupuje od počátku své existence jako suverénní lékař na všechny světové neduhy. Shromažďuje obrovské množství dat o jednotlivých ekonomikách, které pak všemožně analyzuje a vyslovuje jednotlivé diagnózy. Komerční banky a ostatní investoři tak automaticky přestaly poskytování svých zdrojů jakkoli vázat s konkrétními podmínkami, začaly být mnohem lhostejnější k případným rizikům a začaly z velké části spoléhat na fond, jakožto ochránce jejich investic. "The IMF is, at times, the most visible outside influence with standards deemed acceptable to lending banks."139 Samotné členství ve fondu je zárukou bezpečnosti a návratnosti úvěru. Když se navíc fond zaručil za pohledávky členských vlád, investoři s vidinou jistých zisků ztratili poslední zábrany a začali poskytovat miliardové půjčky vládám za účelem "rozvoje" jejich ekonomik. Vlastní zdroje fondu jsou sice nedostatečné k financování inflačních a ekonomicky škodlivých politik vlád členských zemí, jsou však dostatečné, aby přiměly soukromé instituce k poskytování obrovských půjček vládám rozvojových zemí, zdánlivým odstraněním rizika z takovýchto investic. Alvin Rabushka, ekonom Hoover Institution, konstatuje: "Komerční banky poskytly obrovské množství půjček, které nebyly určeny na konkrétní projekty, případně konkrétním firmám, jež by přinesly potřebný zisk ke splacení úroků, ale obecně vládám, na nespecifikované účely. MMF se implicitně zaručil, že pokud členské vlády nebudou schopny získat "tvrdé" měny na splacení úvěrů, přistoupí na pomoc se svými zdroji. Na základě této garance půjčily banky stovky miliard dolarů rozvojovým zemím. Bohužel, jen velmi nepatrná část těchto zdrojů našla cestu k produktivním, soukromým firmám."140 MMF tak neustále posunoval den zúčtování, až se problém zadluženosti rozvojových zemí stal neúnosným a nepřehlédnutelným. Paradoxně, MMF tento zúčtovací den využil ve svůj prospěch a začal důmyslně organizovat vyřešení problému, jenž sám způsobil.

4.5

MMF: manager dluhové krize

139

I. Friedman, "Private Bank Conditionality: Comparison with the IMF and the World Bank," publikováno v "IMF Conditionality" Institute for International Economics, Washington D.C., 1983, str. 119 140 A. Rabushka, "From Austerity to Growth: A New Role for the IMF", citováno v: D. Bandow, "The IMF: A Record of Addiction and Failure", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez,(ed) "Perpetuating Poverty", str.30

53

Když v srpnu 1982 ohlásila mexická vláda, že není schopna obsluhovat své zahraniční dluhy, MMF se chopil příležitosti a začal organizovat změnu splátkového plánu všech dluhů, jež mexická vláda vytvořila. "The IMF set it self up to save the system, organizing banks into a lender's cartel and holding the debtor countries up for a classical mugging."141 Tuto iniciativu fondu velmi uvítaly především některé velké americké banky, jež Mexiku a rozvojovým zemím celkově, poskytly půjčky, převyšující jejich kapitál. Tyto banky však byly současně jedinými subjekty, jež se dostaly do vážnějších problémů. Svou nedostatečnou likviditu ale přesto mohly řešit u "svého" věřitele poslední instance, tedy u Federálního rezervního systému USA. Úroková sazba této instituce však v porovnání s "bezplatnou" záchranou fondem, nebyla tak lukrativní. Stejně tak iniciativu fondu uvítaly i zadlužené vlády, které chtěly jednak získat levné zdroje fondu, ale především zabránit masivnímu odlivu ostatního kapitálu, která by mohla následovat na základě vyhlášení bankrotu. MMF, pod tlakem zájmových skupin, i v rámci své odvěké touhy zvyšovat svou pravomoc, tak přistoupil k problému zadluženosti zemí, jako k problému nedostatečné likvidity a začal poskytovat úvěry dlužníkům. Součástí dohody rovněž bylo, že komerční banky nebudou výrazně snižovat své investice v těchto zemích. Přestože banky i nadále půjčky poskytovaly, s rostoucí obezřetností začaly své působení, zejména v Latinské Americe, omezovat. To brzy pocítily i ostatní vlády tohoto regionu a dostávajíce se do obdobných problémů jako Mexiko, ochotně přijímaly reformní podmínky fondu. Jak už jsme zmínili v předchozí kapitole, ustanovení podmínek bylo rázné, jejich vymáháni obtížné. Jak přiznává profesor Meltzer: "It soon became apparent that the growing debt burdens of Latin America's debtor countries were not sustainable, regardless of whether countries followed or ignored IMF advice. IMF assistance postponed debt reduction."142 Odložení nevyhnutelného odepsání dluhů a restrukturalizace bylo velmi nákladné. Opozdilo vyjednávání, obnovení kapitálových toků, investice a ekonomický růst. Jak Meltzer pokračuje: "As a result the decline in living standards was deeper and more prolonged. During the 1980's, as the unpaid principal and accumulated interest rose, Latin America remains stagnant."143 141

R. Dornbusch, "Dollars, Debts and Deficits", MIT Press, Cambridge 1986, str. 140 International Financial Institution Advisory Commission, "Report to US Congress on reform of the development banks and the international finance regime", 2000, str. 25 142

54

Koncem 80. let se banky konečně rozhodly vytvořit rezervy ve výši nedobytných úvěrů a hodnotu půjček odepsat.144 Úloha MMF na této dohodě je ovšem více než sporná. Nelze než souhlasit se slovy profesora MIT a ekonoma MMF, Stanley Fischera: "I believe that the debt crisis would have been over sooner had the official agencies not been involved."145

4.6

MMF: léčitel finančních krizí rozvojového světa

MMF rozšířil významně pole své působnosti i v 90. letech, kdy se, kromě podpory postkomunistickým zemím, podílel na řízení finančních krizí. Jak lze sledovat na následujícím grafu, pohledávky fondu výrazně vzrostly po všech zmiňovaných impulsech k rozšíření jeho činnosti. Pohledávky MMF

Graf č. 3: Vývoj pohledávek MMF Jelikož fond významně ovlivnil délku, šířku i hloubku těchto krizí a jelikož tyto krize postihly především rozvojové země, zmíníme se krátce o úloze, kterou v nich fond plnil.

143

Ibid. Tato dohoda je známá jako tzv. Bradyho plán 145 S. Fischer, "The Mission of the Fund, Bretton Woods Commision", citováno v: I. Vásquez, "The IMF: Challenges and Contradictions, CATO Congressional Testimony, 1999 144

55

Finanční krize v rozvojových zemích vycházejí z mnoha příčin. Ty zcela zásadní jsou ale pouze dvě: obrovská nestabilita a neudržitelnost současného světového finančního systému, založeného na nekrytých penězích pod správou centrálních bank a jimi prováděná nekonečná inflace146 a z nich vyplývající trhliny v bankovním systému; respektive špatné stimuly bankéřů, vycházející z nezdravého a antitržního vztahu mezi vládou a bankami, reprezentovaného častými státními "záchrannými" akcemi bankéřů. Základním principem fungování trhů je, že ti, kdo podstupují riziko a na trh vstupují, nesou důsledky svého jednání, tedy v závislosti na výsledku jejich rozhodnutí, buď získávají nebo tratí. Názor, že by vláda, případně vláda prostřednictvím MMF, měla pokrýt ztráty těm, jejichž rozhodnutí podstoupit riziko nebylo úspěšné, je zásadně proti tomuto principu tržní ekonomiky. Bohužel, MMF, jakkoliv své jednání interpretuje jako pomoc při problémech s likviditou či platební bilancí, přesně toto dělá. Ve skutečnosti fond pomáhá absorbovat ztráty nesolventních bank, špatných investorů a jejich klientů v rozvojových zemích. Jaké jsou náklady a důsledky takovéto politiky? Těmi hlavními jsou zejména: 1. Nepřijatelná redistribuce bohatství od daňových poplatníků ve prospěch politicky vlivné oligarchie v rozvojových zemích a také ve prospěch bankovního sektoru, 2. propagace podstupování nadměrného rizika a neefektivních investic a 3. podkopávání přirozeného procesu deregulace, ekonomických a politických reforem, které by světová konkurence podnítila.

4.6.1

MMF: iniciátor masivního přerozdělování

Zcela zásadním důsledkem takovéto "pomoci" je nežádoucí přerozdělení bohatství od daňových poplatníků jak v rozvojových zemích, tak ve vyspělých ekonomikách147 ve prospěch bohatých, vlivných a vládě nakloněných jedinců, kteří ovládají místní průmysl a finanční instituce, a jejichž nezodpovědné jednání urychluje finanční krize. Pomoc přitom představuje půjčku MMF či jiné instituce za úrokovou míru, jež je významně dotována daňovými poplatníky vyspělého světa.148 Tito jedinci ale nejsou nositeli největších ztrát, neboť půjčka fondu je obvykle splacena, ale zvýšení dluhu rozvojové země je často impulsem či odůvodněním růstu daní. Když krize odezní, vítězem je bohatá, riskující a politicky vlivná menšina, poraženými naopak chudá většina. 146 O vývoji i současném finančním systému, úloze peněz i centrálních bank více například ve skvělé práci: M. Rothbard, "Peníze v rukou státu", Liberální institut, Praha 2001 147 Ti v nově vznikajících ekonomikách doplácejí nejen na záchrany lokálních bank, ale především na obrovskou inflaci, jež je v rozvojových ekonomikách jednou z hlavních příčin nedostatečné akumulace kapitálu. Plátci daní v rozvinutých ekonomikách hradí, mimo jiné, záchrany špatných investorů a bank, ale především sponzorují chod celosvětového inflačního měnového systému. 148 Například podmínky tzv. ESA úvěru – 0,5% úroková míra a padesátiletá doba splatnosti činí z půjček fondu spíše granty…

56

Tuto skutečnost lze ilustrovat na mexické krizi. MMF sice proklamuje úspěšnost svého "zásahu" v Mexiku, ve skutečnosti je však tato krize, i to, co jí po desetiletí předcházelo, učebnicovým příkladem neefektivnosti rozvojové pomoci a státních zásahů do ekonomiky obecně. Mexická vláda byla po desetiletí, zejména pak během posledních šesti let bezprostředně předcházejících pádu pesa v prosinci 1994, příjemcem největšího objemu úvěrů od MMF na světě. Současně s půjčkami obdrželo Mexiko nesčetné rady a doporučení, zemi mnohokrát navštívili konzultanti a představitelé fondu a vláda souhlasila s naplněním mnoha podmínek ekonomické reformy.149 S vypuknutím bankovní krize mexická vláda odkoupila špatné půjčky mnoha bank v hodnotě více než 45 miliard dolarů. Polovinu z této částky tvoří úvěry velkým mexickým podnikům, finančně i jinak provázaným s bankami i mexickou vládou. MMF a vláda USA poskytly Mexiku půjčku v celkové výši téměř 27 miliard dolarů.150 Jak dále zjistila komise profesora Meltzera, finanční pomoc fondu a vlády USA sice umožnila splatit některé dluhy, zachránila a podpořila nesolventní mexické banky a jejich dlužníky a pomohla zahraničním investorům vyhnout se důsledkům svých špatných a neopatrných investic. Když však Mexická vláda splatila své závazky vůči MMF, vládě USA a zahraničním věřitelům, účet předložila daňovým poplatníkům. Náklady této "záchrany" jsou odhadovány na přibližně 20 % ročního HDP Mexika. Reálný příjem na obyvatele nebyl přitom – kromě krátkodobých výkyvů – vyšší než v roce 1977. Nejnižší reálné mzdy (minimální mzdy) poklesly od roku 1985 o 50 %, výše celkového mexického dluhu vůči zahraničí vzrostla od roku 1973 pětinásobně. Reálné mzdy se snížily, zatímco dluhová zátěž vzrostla.151 Výsledkem krize je tak přerozdělení miliard dolarů od mexických daňových poplatníků ve prospěch nejbohatších a politicky nejvlivnějších společností i jednotlivců v Mexiku. Ekonomickým důsledkem tohoto daňového přesunu ale není jen samotné přerozdělení ve prospěch bohatých a navíc viníků, ale také zpomalení obnovy a zotavení se z krize. Charles Calomiris, člen týmu Světové banky, který poskytoval konzultace a podmínky bankovní reformy v Mexiku, popsal realitu velmi výstižně: "In November 1995, we presented a detailed plan for reform to the Mexican government that would have introduced a small element of market discipline into the system and thus would have partially removed some of the government subsidies enjoyed by the Mexican banks. Ostensibly, as a vaguely worded condition for the World Bank to release $500 million in funds to the Mexican government, the government had to agree to consider some version of the 149 International Financial Institution Advisory Commission, "Report to US Congress on reform of the development banks and the international finance regime", 2000, str. 27 150 13 miliard dolarů poskytnutých MMF je navíc částka převyšující limit, jež dle výše individuálních kvót, může Mexiko čerpat…Viz Ibid. 151 Ibid.

57

reforms we were advocating. After a day of lip service (and the release of the funds), one of the Mexican officials in charge took me aside and expressed his appreciation for my efforts, and then told me that "of course, the banks won't let us do any of this.'' That was not a surprise; why would anyone want to give up a subsidy if they have the political influence to maintain it?"152 Podmínky a politiky doporučené fondem tak byly buď špatné a nefungovaly nebo MMF pokračoval v poskytování půjček i přes neplnění a ignoraci jeho podmínek a doporučení.

4.6.2

MMF: propagátor podstupování rizika

Předvídatelný postup a odhodlání vlády neponechat krizové náklady či ztráty riskantních rozhodnutí na jejich nositelích nezpůsobuje pouze jednorázové přerozdělení bohatství, ale podněcuje rovněž jednání, které vyústí ve stejné problémy. Jestliže mají bankéři a investoři jistotu, že zisky z podstupování rizika budou soukromé, ale ztráty veřejné, nebudou se vyhýbat ani těm nejrizikovějším činnostem. Dle záznamů SB a MMF, prodělaly rozvojové země od roku 1982 více než 90 jednotlivých bankovních krizí. Ve více než dvaceti z nich se náklady na záchranu bank vyšplhaly přes 10 % HDP daných zemí, přičemž zhruba polovina nesla náklady ve výši 25 % HDP.153 Tyto záznamy jsou jasným důkazem. Co jiného může vysvětlit tak obrovské a neobvyklé ztráty, jež se od roku 1982 hojně vyskytují? Jistě ne nepředvídatelné "šoky" (například války, ropné šoky nebo celosvětové poklesy poptávky), neboť takovéto vlivy nebyly v tomto období nijak výrazně zastoupeny. Vysvětlením nové bankovní "epidemie" je virus, který šíří vlády a vládní nadnárodní organizace svým dotováním rizika a kontinuální inflací v prostředí nekrytých papírových peněz. Koncem 80. let se dostalo velké množství rozvojových zemí do tak výrazných krizí, že den zúčtování konečně nastal a v těchto zemích byly provedeny dlouho proklamované ekonomické reformy. Částečná liberalizace ekonomik, včetně finančních systémů, ale zdaleka nebyla liberalizací v pravém slova smyslu. Zatímco mnohé země otevřely své trhy zahraniční konkurenci, privatizovaly důležitá odvětví a omezily státní řízení ekonomiky, velmi rozšířený a nebezpečný vztah mezi vládou a soukromými podnikateli v mnoha případech přetrval. Banky – před rokem 1980 převážně ve státním vlastnictví nebo přísným státním dohledem – byly privatizovány a přešly do vlastnictví nejvlivnějších a nejbohatších podnikatelů a konglomerátů rozvojových zemí. Staly se tak nástrojem či prostředkem financování těchto subjektů. Vlády rozvojových zemí ale současně produkovaly obrovskou 152

Ch. W. Calomiris, "The IMF's Imprudent Role As Lender Of Last Resort" Cato Journal č. 2, Cato Institute, 2002 Viz např. G. Caprio, D. Klingabiel, "Bank Insolvency: Cross-Country Experience.'' World Bank Policy Research Working Paper, č. 1620, Washington, D.C. 1996 nebo C. Lindgren, G. Garcia, "Bank Soundness and Macroeconomic Policy", IMF, Washington, D.C. 1996 153

58

inflaci, která vnášela do systému nestabilitu, a tak se zaručily, že pokud se banky dostanou do problémů, přispěchá na pomoc s fondy daňových poplatníků. Případný zisk tak obdržely kvazi soukromé banky, ztráty zaplatili daňoví poplatníci. Soukromé banky, potýkající se s vysokou mírou nedobytných pohledávek, obvykle přijímají mnohá opatření – například snížení rizikového portfolia – ke znovunabytí důvěry svých věřitelů a odvrácení nebezpečí krachu. Kvazi soukromé banky se ale neúspěchu nemusí obávat, neboť věřitelé a akcionáři banky jsou proti ztrátě velmi dobře pojištěni prostřednictvím daňových poplatníků. Toto je základ riskantního jednání bank v rozvojových zemích. Tyto křehké a zejména v dobách recesí nestabilní, instituce tak vytvářejí z ekonomiky domeček z karet.154 MMF tomuto domečku ještě přistavuje další křehké patro. Zaprvé, propůjčuje bankovním záchranám legitimitu ve formě překlenovacích úvěrů, jejichž následné splácení zvyšují daňovou zátěž obyvatel. Zadruhé, chrání zahraniční investory a banky před vlastními ztrátami, a tak je zbavuje podnětů vyhýbat se riskantním regionům, zemím, či podnikům. O tom, že se MMF i obdobné instituce, respektive jejich členské vlády, z rozporuplného zásahu fondu během mexické, asijské, ruské i argentinské krize nepoučily, svědčí jejich stále hlasitější a důraznější domáhání se více zdrojů a úvěrových nástrojů ke své činnosti.

4.6.3

MMF: překážka ekonomických reforem

Jak ukážeme dále, náklady tohoto "pojištění" zahraničních věřitelů proti ztrátě ale zdaleka nekončí jen jejich vyplacením a povzbuzením k dalším riskantním investicím. Dle závěrů Meltzerovy komise: "By insuring foreign creditors who fuel developing economy risk taking, the IMF and U.S. government are undermining the natural process of reform in many emerging economies."155 Skutečná ekonomická reforma v rozvojových zemích znamená především zásadní transformaci uzavřené, zkorumpované a s politickým procesem provázané, ke svobodné, nezávislé a mezinárodní dělbě práce otevřené, společnosti. Tuto proměnu dokáží ale velmi efektivně blokovat silné zájmové skupiny, v rozvojových zemích obvykle tvořené místní podnikatelskou oligarchií. Tyto skupiny reformu podpoří pouze v případě, že z ní budou samy profitovat. Jejich ziskem může být přístup na nové, rozsáhlejší trhy a k objemným 154 Tento scénář přesně popisuje bývalý ministr financí Chile, Sergio De La Cuadra – viz: S. De la Cuadra, S. Valdes, "Myths and Facts about Financial Liberalization in Chile: 1974-1983''. Publikováno v: P. Brock, (ed), "If Texas were Chile: A Primer on Banking Reform", ICS Press, San Francisco 1992 155 International Financial Institution Advisory Commission, "Report to US Congress on reform of the development banks and the international finance regime", 2000

59

zdrojům zahraničního kapitálu. Podnětem k podpoře liberalizace může být i skutečnost, že zahraniční investoři dávají přednost ekonomikám se zavedenými kapitalistickými institucemi, jež pevně stojí především na dodržování a vymáhání vlastnických práv (tedy včetně práv věřitelů a akcionářů) a tržní konkurenci. Jestliže se ale tyto vlivné skupiny mohou liberalizaci vyhnout a přitom si ponechat přístup k zahraničnímu kapitálu156, jakou budou mít motivaci vzdát se své vlastní vlády ve prospěch vlády práva? Proč by měla podpořit rozvoj konkurence a růst trhů? Jestliže jsou zahraniční investoři fondem ochráněni před důsledky podstoupení přílišného rizika, nebudou se rizikových, tedy neliberalizovaných, trhů nijak stranit. MMF tak "pomocí" v krizi podkopává přirozený reformní proces, který by jinak celosvětová konkurence přinesla.157 Tyto obecné závěry jsou platné i pro činnost Světové banky. V následující kapitole si ukážeme některé další negativní důsledky rozvojové pomoci, zejména její vliv na socializaci ekonomiky a růst intervencionismu a na praktických příkladech působení Světové banky budeme ilustrovat závěry této i předcházející kapitoly.

156

V případě mnoha úvěrů MMF a skupiny SB za ještě výhodnějších podmínek než jaké je možné získat na trhu… Často se můžeme setkat s názorem, že úvěry MMF a SB přináší politickou stabilitu v rozvojových zemích. Jestliže ale snaha o stabilitu znamená podporovat zkorumpované vlády a diktátory – k čemuž, jak jsme ukázali, často dochází – může být Evropa nesmírně vděčná za historii plnou nesmírné politické nestability a konkurence. O konkurujících si politických a právních systémech více například v: J. Šíma, "Sjednocování Evropy: O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic", 2001, str. 23–30 157

60

Kapitola 5

Světová banka a svět bez chudoby Na vchodu ústřední kanceláře Světové Banky ve Washingtonu je velký nápis, který říká: "Our dream is a world without poverty." Světová Banka ani její regionální rozvojové pobočky však bohužel tento krásný sen nečiní nijak skutečným. Jak si ukážeme v této kapitole, těmto institucím se nedaří naplňovat ani mnohem prostší a dosažitelnější cíl – zlepšení životních podmínek a kvality života, zejména těch nejchudších jedinců či národů. V rámci této kapitoly si popíšeme Světovou banku, jakožto hlavní instituci politiky rozvojové pomoci a zamyslíme se nad její schopností plnit stanovený cíl. Prostřednictvím mnoha konkrétních programů banky ve Třetím světě si budeme ilustrovat důsledky její činnosti i politiky rozvojové pomoci obecně. Kapitolu o Světové bance uzavřeme podrobnější analýzou jejího působení na svého největšího, nejstaršího, nejstudovanějšího a dalo by se říci i nejoblíbenějšího zákazníka – Indii.

5.1

Charakteristika instituce

Světová banka byla, stejně jako MMF, založena na konferenci v Bretton Woods v roce 1944, pod názvem Mezinárodní instituce pro obnovu a rozvoj. V době fixních měnových kurzů s velmi okleštěnou vazbou na zlato, omezení toků kapitálu i zboží a existence mnoha zaostalých zemí, měla být SB jakýmsi klubem, kde se setkávají zástupci bohatých a rozvinutých členů, aby shromáždili kapitál a podporu pro své kolegy z nově vznikajících a zaostalých ekonomik s omezeným přístupem k finančním zdrojům. Zastřešujícím cílem se stal zmiňovaný boj s chudobou. Světová banka začala fungovat v roce 1946 a v této době měla 38 členů. V současné době tvoří členskou základnu většina zemí světa. V rámci této obrovské expanze vzniklo mnoho poboček a oddělených útvarů, dle předmětu převažující činnosti. Počátkem 50. let došlo ke spojení jednotlivých členů – zejména dle geografické polohy, a byly založeny tři pobočky SB – Inter-American Development Bank, Asian Development Bank a African Development Bank. Zakládající členské vlády – původně striktně omezené

61

geografickou příslušností k instituci – se domnívaly, že situované blíže jednotlivým zemím a řízené místními odborníky a zaměstnanci, budou efektivnější než vzdálená centrála. Všechny tyto banky převzaly strukturu a nástroje, které uplatňuje SB158. Jejich 3 hlavní části se zabývají: 1. poskytováním půjček vládám, za účelem ekonomického rozvoje a za úrokovou míru odpovídající nákladům na kapitál banky 2. poskytováním dlouhodobých půjček nejzaostalejším členským zemím za vysoce dotovanou úrokovou míru či zcela zdarma 3. poskytováním půjček, kmenového kapitálu, garancí půjček a pojištění proti politickému riziku soukromému sektoru v nově vznikajících ekonomikách Samotná Světová banka vyčlenila v rámci kontinuálního rozšiřování své působnosti několik institucí, které se soustředí na výše jmenované úkoly. Jsou to: IBRD – Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj159, IDA – Mezinárodní asociace pro rozvoj160, IFC – Mezinárodní finanční korporace161, MIGA – Multilaterální agentura pro investiční záruky162 a ICSID – Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů163. Termínem "Světová banka" se dnes obvykle označují již pouze IBRD a IDA.

5.1.1

Mezinárodní rozvojová agentura – pravá ruka rozvojových zemí

IDA, v rámci rozvojové pomoci nejvýznamnější součást skupiny SB, poskytuje většinu svých zdrojů zemím, jež mají velmi minimální či žádný přístup k soukromým zdrojům kapitálu. Většina těchto zemí nemá stabilní ekonomické a politické prostředí, vlastnická práva jsou velmi limitována, jurisdikce slabá či podřízená politickým účelům, vláda zkorumpovaná, obchod a dělba práce velmi omezená. Půjčky těmto zemím pohlcují 68 % veškerých zdrojů agentury, přičemž IDA se na celkových zdrojích skupiny podílí 25 %.164 158 Jednotlivé banky se ale liší svou velikostí. Zatímco Světová banka disponuje asi padesáti procenty vloženého kapitálu a poskytuje přibližně 2/3 půjček, Africká rozvojová banka – nejmenší ze všech poboček – disponuje pouze asi deseti procenty zdrojů. Viz internetové stránky Světové banky: www.worldbank.org 159 International Bank for Reconstruction and Development poskytuje úvěry a technickou pomoc na rozvoj středně bohatých zemí a, dle úsudku banky, úvěruschopných chudších zemí. IBRD získává většinu finančních prostředků z prodeje vlastních obligací na mezinárodních kapitálových trzích. 160 Mezinárodní asociace pro rozvoj (International Development Association) podporuje deklarované poslání Světové banky, jímž je snižování chudoby. Její pomoc je určena nejchudším zemím, kterým IDA poskytuje bezúročné půjčky a další služby. Většina finančních prostředků IDA pochází z příspěvků bohatších členských států. 161 Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation) financuje investice do soukromého sektoru a poskytuje technickou pomoc a konzultační služby vládám a podnikům. Ve spolupráci se soukromými investory IFC poskytuje úvěry a přímé investice na podnikatelské projekty v rozvojových zemích. 162 Multilaterální agentura pro investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency) podporuje zahraniční investice v rozvojových zemích prostřednictvím garancí, jimiž se zahraničním investorům zaručuje za ztráty způsobené neobchodními riziky. MIGA také poskytuje technickou pomoc zaměřenou na šíření informací o investičních příležitostech. 163 Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes) pomáhá urovnávat nebo rozhodovat investiční spory mezi zahraničními investory a hostitelskou zemí. 164 Údaj vychází z jednotlivých ročních podílů v letech 1993–1999

62

Jakkoliv by se, vzhledem k nezáviděníhodným, často až tragickým životním podmínkám obyvatel těchto zemí, zdála činnost IDA nezbytná a zákonitě prospěšná, její výsledky nejsou nijak radostné. Zpráva Meltzerovy komise se omezila na konstatování: "V nejlepších případech (pomoc prostřednictvím IDA) přináší úlevu. V těch nejhorších podporuje korupci a mrhání domácím i zahraničním kapitálem"165 IDA financovala mnoho sporných projektů. Od masivní výstavby silnic a osidlovacích projektů v letech 80. až k monstrózním přehradním nádržím v letech 90. Na své cestě rozvojovým světem tak zanechala brázdu chudoby a zkázy.166

5.2

SB: zhodnocení činnosti

Komise profesora Meltzera popsala Světovou banku jako nákladnou, neefektivní, neúčelnou byrokratickou instituci bez jasných cílů i nástrojů k jejich dosažení.167 Skupina Světové banky, včetně jejích regionálních poboček, zaměstnává přibližně 17 000 lidí ve 170 kancelářích po celém světě, disponuje zdroji ve výši 500 miliard dolarů a vlastní úvěrové portfolio ve výši 300 miliard dolarů.168 Každoročně svým klientům vyplácí přibližně 20 miliard dolarů, s náklady více než 7 %, tedy 1,5 miliardy dolarů,169,170 a s průměrnou úspěšností v méně než 40 % projektů. Banka i multilaterální organizace obecně prohlašují, že členské země nenesou žádné náklady jejich existence, neboť si na provozní náklady vydělají v rámci své činnosti. Tento argument ale zcela ignoruje náklady rizika, ale především náklady alternativního využití kapitálu, jež vlády do banky vkládají.171 Na rozdíl od soukromých finančních institucí, jejichž akcionáři mohou v případě neuspokojivých výsledků instituci opustit, akcionáři Světové banky jsou navíc trvalí a jejich cíle velmi rozdílné. Do počátku 80. let byla skupina Světové banky i její regionální pobočky dominantním zdrojem mezinárodního kapitálu rozvojovým zemím. Objemy půjček vzrostly za tuto dobu

165

International Financial Institution Advisory Commission, "Report to US Congress on reform of the development banks and the international finance regime", 2000, str. 52–95 166 O působení IDA viz např.: J. G. Thibodeau, " The World Bank's Procurement Myth", Cato Foreign Policy Briefing č. 43, Cato Institute 1996, dostupné na: www.cato.org 167 A. Meltzer, "The World Bank One Year After The Commission's Report to Congress", Joint Economic Committee, 8. března 2001, str. 1 168 Toto portfolio každým rokem vzroste o zhruba 30 miliard dolarů pouze na půjčky rozvojovým zemím. 169 A. Meltzer, "The World Bank One Year After The Commission's Report to Congress", Joint Economic Committee, 8. března 2001, str. 1 170 Světová banka i její regionální pobočky se ve své činnosti výrazně překrývají. (včetně duplicity s činností MMF) Jak zjistila IFIAC, všechny pobočky mezi sebou i s centrální organizací soupeří o klienty, projekty i zdroje. V souladu s teoriemi věčně se rozrůstající byrokracie Školy veřejné volby, tak například vlastní kanceláře ve stejných městech a SB tuto finančně náročnou duplicitu nadále zvětšuje na úkor kooperace s pobočkami regionálních bank. 171 IFIAC uvádí odhad asi 22 miliard dolarů ročně.

63

z 1,8 miliardy dolarů v roce 1969 až na 32,5 miliardy dolarů v roce 1999. Po odstranění vlivu inflace tak Světová banka vzrostla během 30 let dvojnásobně. Přes tento ohromující růst se však její relativní moc i úloha významně zmenšila. V současné době se skupina SB podílí na celkovém objemu toku kapitálu rozvojovým zemím pouze přibližně necelými 2 %. Nadále již tak funkci jediného věřitele rozvojových zemí neplní a svými zdroji a možnostmi ani zdaleka nemůže konkurovat soukromému trhu kapitálu. Představitelé banky se často v této souvislosti obhajují tím, že svou činnost a zdroje směřují převážně ke členům, kteří mají obtížný přístup k soukromým zdrojům kapitálu nebo k projektům, které nejsou pro soukromé investory přitažlivé. Ve skutečnosti ale umístěním svého kapitálu výrazně kopíruje soukromý sektor. V posledním desetiletí poskytla přibližně 70 % zdrojů 11 členským zemím, zatímco ostatních 145 se muselo rozdělit o zbývajících 30 %.172 Například v letech 1993–1999 získaly: Čína 12 %, Argentina 10 %, Rusko 9 %, Mexiko, Brazílie a Indonésie 7 %, Korea 6 %, Indie 4 %, Thajsko a Turecko 3 % a Filipíny 2 %. Ačkoliv většina těchto zemí patří počtem obyvatel k největším rozvojovým ekonomikám, Světová banka by se, dle svého cíle, neměla touto charakteristikou vůbec řídit, naopak, měla by podíly na zdrojích rozdělovat dle obtížnosti přístupu k soukromému kapitálu. Vyjmenované země přitom absorbují významné kapitálové podíly soukromého trhu. Dle zjištění komise profesora Meltzera, půjčují rozvojové banky zejména těm nejvíce důvěryhodným klientům a navíc, pokud se jedná o konkrétní projekty, požadují vládní záruky těchto úvěrů. Pokud ale banka opravdu investuje v zemích, které nemají přístup k soukromému kapitálu, musí se jednat o země, jež jsou, dle charakteristiky IDA173, spíše džunglí než investičním prostředím. Jestliže vláda takovéto země poskytne své záruky úvěru, nebude pravděpodobně předmětem půjčky soukromý či obecně, obyvatelstvu prospěšný projekt, nýbrž projekt samotné vlády, případně vládě jinak prospěšná investice. O efektu takovýchto investic na ekonomický růst lze rozsáhle pochybovat. Navíc, pokud by místní vlády stejnou záruku poskytly soukromým věřitelům, s existující zárukou MMF krytí dluhů členských vlád, by nesnáze při získávání soukromého kapitálu zcela zmizely, a to i v případě, že by se jednalo o investice sociálního charakteru. Jak jsme již ale mnohokrát zmínili, Světová banka je úspěšná v prosazování státní kontroly a řízení rozvojových ekonomik, prosazování tržně orientovaných reforem se jí ovšem nedaří.174 Vyvstává tedy otázka, proč by vlády, které svou zemi přivedly do stavu, kdy se jí 172 Tyto podíly se výrazně nemění ani při odstranění vlivu zdrojů poskytnutých v rámci finančních krizí v 90. letech. Těchto 11 zemí získalo i bez krizové pomoci celých 67 % zdrojů SB. Pomoc ekonomikám postiženým finanční krizí byla podnětem k výraznému navýšení úvěrů, jež banky poskytly těmto ekonomikám a to přestože byl tento úkol svěřen MMF. Stejně jako MMF i skupina SB přitom během těchto krizí poskytla kapitál vládám, které, jak jsme popsali v předcházející kapitole, splácení úvěrů přesunuly na daňové poplatníky, již tak krizí postižené. SB a MMF tedy nesnížily chudobu a nezvýšily životní standard těchto lidí, jak si kladou za cíl, ale naopak, přispěly k ještě většímu riziku a navíc hrozbě, že se tito lidé dostanou do stejně obtížné situace znovu. 173 Viz kapitola 5.1.1 174 Banka své klienty vybízí k větší kontrole nad hospodářstvím, financuje vládní investiční projekty i spotřebu a současně vlády nutí, aby omezily svou moc…

64

vyhýbají i nejrizikověji jednající investoři, měly vůbec nějakou rozvojovou pomoc získávat. Pokud si vlády, potažmo vlivné zájmové skupiny v rozvojových zemích ekonomickou a institucionální reformu nepřejí, rozvojové instituce nemohou nikdy v jejich propagaci uspět. Závislost mezi ekonomickým rozvojem země a získanými prostředky rozvojové pomoci lze jen velmi obtížně vysledovat. Četné statistické a empirické studie (mnoho jich bylo citováno či uvedeno v odkazech v předcházejících kapitolách) vztah těchto proměnných sledovalo a jejich rozmanité výsledky jen potvrzují nesnáze a neopodstatněnost aplikace statistických metod v ekonomii. Realita však hovoří za všechny tyto studie: žádná z rozvojových zemí, přijímajících kontinuálně velké objemy zahraničních prostředků v rámci rozvojové pomoci, se díky této asistenci nestala zemí rozvinutou.175 V roce 1999 bylo množství lidí, žijících s denními příjmy pod hranicí 1 dolaru – měřítka extrémní chudoby používané Světovou bankou – stejné, jako v roce 1987. Svému snu či krédu se tak Světová banka stamiliardovými investicemi ani trochu nepřiblížila. V následujících kapitolách si na příkladech budeme její marné počínání ilustrovat.

5.3

Projekty SB: nekonečná cesta k bohatství

Velmi žalostnou skutečností, jež by především měla vyburcovat členské vlády i širokou veřejnost k diskusi o budoucí existenci SB, je, že podporuje diktátorské režimy s často zrůdnými následky na obyvatelstvo a mnohokrát v historii svými úvěry a jménem členských států schválila evidentní pošlapávání vlastnických práv.176 S obrovským nárůstem členských států a především množstvím poskytnutých půjček banka velmi markantně měnila své, původně velmi konzervativní, podmínky udělování úvěrů a grantů.177 Nejoblíbenějším diktátorem banky, měřeno dle výše poskytnuté pomoci na obyvatele, byl pravděpodobně prezident Tanzanie, Julius Nyerere. Důsledkem jeho vlády bylo dlouhodobé utrpení obyvatelstva i jeho dnešní kritický stav. Nyerere počátkem 70. let, s finanční pomocí i radami SB, provedl svůj zrůdný "ujaama" program, v rámci kterého vyslal armádu, aby násilně zajala vesnické obyvatelstvo, spálila jeho domy a naložila jej do nákladních aut 175

SB, MMF i jiné instituce často prezentují svůj úspěch na několika zemích, které v 90. letech konečně přistoupily k ekonomickým reformám (Hongkong, Singapur, Chile, Korea, Taiwan, a další) Podrobná analýza vývoje těchto ekonomik však ukazuje, že ekonomicko-politické reformy byly výsledkem jednak velmi kritické situace v těchto zemích a jednak vůle vlád tyto reformy přijmout. Ekonomicko – politický obrat nastal spíše na úkor rozvojové pomoci. 176 Vlastnickými právy označujeme i tzv. "lidská práva". O objektivní neexistenci samostatně definovaných lidských práv a jejich odvození z práv vlastnických například v: M. Rothbard, "Ekonomie státních zásahů", Liberální institut, Praha 2001, str. 113–421 177 Obrovský nárůst objemu poskytnutých úvěrů lze sledovat v době, kdy byl do čela instituce jmenován Robert McNamara. V době jeho vlády se množství poskytnutých úvěrů zvýšilo třináctkrát. (883 miliónů dolarů v roce 1968, 12 miliard dolarů v roce 1981) Viz J. Bovard, "The World Bank and the Impoverishment of Nations", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez, (ed) "Perpetuating Poverty", str. 59

65

a odvezla tam, kde si Nyerere myslel, že by mělo žít. Na tomto místě bylo obyvatelstvu přikázáno postavit si nové domy – v přesných liniích, dle Nyererova projektu. Rolníci zabráním své půdy ztratili motivaci a přestali obdělávat půdu. Produkce potravin v Tanzanii prudce poklesla a země opakovaně bojovala s hladomorem.178 Během dvaceti let získala Tanzanie 20 miliard dolarů rozvojové pomoci, dnešní důchod na obyvatele je jeden z nejnižších na světě a mírně přesahuje hranici 200 dolarů.179 Dalším, za zmínku stojícím, mezníkem usilovného "boje" banky s chudobou je rok 1978, kdy se po světě rozšířily zprávy o masovém vraždění a koncentračních táborech v armádou obsazeném jižním Vietnamu. Proti tehdejší vládou prováděné násilné kolektivizaci zemědělství se zvedla vlna silného odporu. Farmáři, kteří odmítli respektovat tuto politiku, byli naloženi do proděravěných člunů a za živa pohřbeni v jihovietnamském moři. V roce 1978 poskytla SB vládě Vietnamu 60 miliónů dolarů na zavlažovací systémy, jež měly, zcela absurdně, zvýšit produkci rýže. Banka navíc s vietnamskou vládou pokračovala v jednání o dalších půjčkách i po tom, co drastické důsledky politiky vietnamské vlády vyšly veřejně najevo a pouze ostrá kritika Kongresu USA a některých členských zemí zabránila jejich naplnění.180 Obdobné odstrašující příklady nalezneme i na západní hemisféře. Argentina, Brazílie, Haiti, Honduras, Nicaragua – ve všech těchto zemích lze vystopovat obdobné příklady masového potírání vlastnických práv, zejména v podobě nuceného přesidlování, za hojné asistence SB, MMF či bilaterální pomoci. Například Svatý Salvador, malá země uprostřed karibské oblasti, získala 250 miliónů dolarů na reformu zemědělství, která spočívala ve vyvlastnění půdy stovkám největších farmářů181 a násilném zakládání družstev a státních statků. Důsledkem byl 30% pokles produkce kávy, největšího exportního artiklu této země. Stejně tak došlo k poklesu produkce i dalších zemědělských produktů, zejména bavlny a cukru. Drobní rolníci byli svázáni s půdou zákonem, jež jim zakazoval jejich pozemky prodat po celých 30 let, a stali se tak obdobou feudálního nevolnictví v Evropě. Vláda navíc vykupovala produkci farem za ceny hluboko pod jejich tržní hodnotou a i tyto platby neváhala splácet s několikaletým zpožděním.182

178 Viz J. P. Powelson, R. Stock, "The Peasants Betrayed", Oelgeschlager, Gunn and Hain, Boston 1986, str. 49–66, o Tanzanii také více v článku "A Teacher Retires", The Economist, 2. června, 1990, str. 48 179 Dle statistiky Světové banky 180 S. Scheibla, "Asian Sinking Fund; The World Bank Is Helping To Finance Vietnam", Barron's, 3. září 1979, str. 7, citováno v : J. Bovard, "The World Bank and the Impoverishment of Nations", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez, (ed) "Perpetuating Poverty" str. 61 181 Vyvlastnění bylo zcela bez náhrady, neboť i ti šťastnější získali za svůj majetek pouze bezcenné státní obligace, jejichž nepatrná hodnota byla vzápětí zcela znehodnocena obrovskou inflací. 182 P.C. Roberts, "Development Planning in latin America: The Lifeblood of the Mercantilist State", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez,(ed) "Perpetuating Poverty", str. 147–165

66

Těmito příklady pochopitelně nechceme stavět úředníky SB i jiných, v politice rozvojové pomoci zainteresovaných subjektů, do rolí nemorálních, lhostejných a chladnokrevných podporovatelů nehumánních politik a diktátorských režimů. Nechceme ani tvrdit, že veškerá rozvojová pomoc byla využita takovýmto způsobem a už vůbec neříkáme, že SB záměrně potírání vlastnických práv schvaluje. Nicméně, jakkoliv jsou prostředky pomoci určeny na rozmanité rozvojové programy, peníze jsou zaměnitelné, a tak financování nezbytných projektů rozvojovými institucemi, ponechává vládám volné ruce při financování vlastních projektů. I v případech, kdy prostředky pomoci směřovaly do konkrétních, zdálo by se a priori prospěšných projektů, nejsou výsledky nijak uspokojivé. Světová banka zanechala pravděpodobně svůj "nejlepší" dojem v Africe, zejména pak v subsaharské oblasti. V letech 1973–1980 poskytla banka 2,4 miliardy dolarů na zemědělské projekty, jež měly zvýšit produkci potravin. Během těchto let nicméně produkce potravin poklesla o 20 % oproti stavu v roce 1960.183 Analytik Světové banky, Malcolm Gladwell, v souvislosti s působností banky v Africe uvedl: "Mnoho investičních prostředků, včetně těch z místních zdrojů, směřovalo do státních farem, družstev, megalomanských zavlažovacích systémů a podobných, kapitálově velmi náročných, projektů. Investice do těchto projektů byly vyhozenými penězi, neboť jejich vliv na produkci potravin byl v mnoha případech zanedbatelný či záporný."184 Gladwellovo tvrzení můžeme ilustrovat následujícími třemi příklady, jež nepotřebují dalšího komentáře. V Súdánu byla v roce 1965 postavena továrna na stáčení mléka do lahví v oblasti, kde domorodé obyvatelstvo nadojené mléko okamžitě spotřebovávalo a neexistoval tedy důvod uchovávat ho v lahvích. Vzhledem k tomu, že v oblasti neexistovaly prostředky jak mléko dopravit do jiných oblastí, továrna nebyla nikdy uvedena do provozu. V téže zemi byla obdobně vystavena továrna na výrobu rajčatové šťávy a protlaku. Bohužel v oblasti, kde žádná rajčata nerostou a většina místního obyvatelstva se zabývá kultivací datlovníků.

183 World Bank, "Acccelerated Development in Sub-Saharan Africa", Washington D.C., 1981, str. 47; citováno v J. Bovard, "The World Bank and the Impoverishment of Nations", publikováno v D. Bandow, I. Vásquez, (ed) "Perpetuating Poverty", str. 64 184 M. Gladwell, "Harnessing Worl Bank to the West" Insight, 9. února, 1987, citováno v J. Bovard, "The World bank and the Impoverishment of Nations", publikováno v ibid. str. 65

67

Norští představitelé bilaterální politiky rozvojové pomoci vystavěli v severní Keni – sobě vlastní – mrazírnu ryb ve prospěch kmene Turkanů. Turkanští domorodci jsou ovšem pastýři a živí se chovem dobytka a velbloudů, nikoliv lovem ryb. Jak se navíc po dostavbě mrazírny ukázalo, zmrazení ryby by při teplotách běžně nad 30 °C spotřebovalo více energie, než kolik bylo k dispozici v širokém okolí.185 Rovněž ve střední Americe si SB nepočínala příliš šťastně. Jak uvádí prezident Univerzity Francisca Marroquina v Guatemale, Mannuel F. Ayau, rozvojová pomoc nesmírně rozšířila velikost a moc centrálních vlád. Ayau pokračuje: "It (development aid) has been spent putting governments in the business of power generation and distribution, telecommunications, railroads, shipping or other ventures that invariably end up charging monopoly prices and losing money to boot. These ventures not only produce no wealth for their countries, but they also tax economically productive enterprises to cover their losses."186 Podporu Světové banky centrálnímu plánování a státnímu podnikání budeme podrobněji ilustrovat na ekonomickém vývoji největší centrálně plánované ekonomiky s nejrozšířenějším veřejným sektorem na světě – Indii. Ekonomický vývoj Indie od získání nezávislosti v roce 1947 nám vhodně poslouží i k ilustraci závěrů celé naší analýzy, totiž, že rozvojová pomoc není nejdůležitějším, nezbytným natož prospěšným nástrojem ekonomického rozvoje.

5.4

Indie – věčný klient rozvojových institucí

Indie získala více zdrojů rozvojové pomoci než kterákoliv jiná země. Díky obrovskému množství jednotlivých bilaterálních dohod o rozvojové pomoci, mnoha oficiálních i soukromých agentur v Indii po desetiletí působících i kvůli rozmanitosti měn, v nichž byla pomoc poskytována, je vyčíslení celkové sumy poskytnuté pomoci velice nesnadné, pokud ne zcela nemožné. 187 Rozvojová pomoc Indii po desetiletí financovala a udržovala centrální plánování a státní kontrolu, čímž přispěla k růstu největšího a nejneefektivnějšího veřejného sektoru na světě. V letech 1988–1989, byla polovina z 222 největších státních podniků ve ztrátě a přispívala

185

Všechny tři příklady viz G. B. N. Ayttei, "Aid for Black Elephants: How Foreign Assistance has Failed Africa", publikováno v D. Bandow, I Vásquez, "Perpetuating Poverty", str. 137 W. L. Anderson, " Letter From Guatemala City", The Free Market č.5, Mises Institute, 2000 187 Odhadovaná celkový výše veškerých poskytnutých zdrojů se velmi liší. Vzhledem k tomu, že absolutní výše není pro naši analýzu nijak významná, omezíme se pouze na konstatování, že Indie získala řádově desítky miliard dolarů a je na prvních místech žebříčku dle objemu poskytnuté pomoci. 186

68

k růstu nesmírného deficitu státního rozpočtu.188 Indické hospodářství současně dosahuje, v porovnání s ostatními rozvojovými zeměmi, nejnižších temp růstu a zůstává jednou z nejchudších ekonomik na světě.189

5.4.1

Stručná charakteristika indického hospodářství

Centrálně plánovaná strategie industrializace Indie po získání nezávislosti, vyústila v přímočaré nasměrování kapitálových toků do státního sektoru. Soukromé podnikání bylo všemožně omezeno – z nekonečného seznamu restrikcí lze například jmenovat: zákaz vstupu soukromého kapitálu do hlavních průmyslových odvětví, kvantitativní, cenové a distribuční omezení soukromého podnikání, přísný systém licencování, dalekosáhlá omezení trhu práce a silně protekcionistická zahraničně obchodní politika.190 Byrokratický chaos a vysoké daně podnítily rozmach neoficiální, tzv. černé ekonomiky, která pohlcuje asi polovinu celého hospodářství. Téměř 70 % oficiálně zaměstnaných Indů pracuje ve státním sektoru. Rozvojová pomoc začala hrát významnou úlohu již od počátku 2. pětiletky (1956–1957) v rámci tzv. centrálně řízené industrializace a programu dosažení soběstačnosti v importu.191 Indický ministerský předseda v prvních sedmnácti letech nezávislosti Nehru, představil zcela jasnou vizi své reformy: "Není jiné cesty z chudoby a utrpení indického lidu než prostřednictvím socialismu, veřejného vlastnictví a vyššího ideálu lidské kooperace, než jakou zajišťuje soukromé podnikání a trhy." Později Nehru komentoval svou socialistickou vizi: "Přijali jsme plánovaný a vědecký přístup k ekonomickému rozvoji na úkor individuálních iniciativ dle staré laissez faire školy. Plánování a rozvoj je matematickým problémem a může být vyřešen zapojením vědeckých sil a metod. Je neobvyklé, jak se sovětští i američtí experti na tomto shodnou. Když nás navštíví ruští vědci a plánovači, studují naši reformu a plán a následně nám poskytnou své rady. Je až neuvěřitelné, jak jsou jejich závěry shodné

188 S. Coll, "Budget Axe Endangers India's Socialist Icons: Massive Bureaucracy under Attack," Washington Post, 26. února 1991, str. A16 189 Dle statistik SB činí HDP na obyvatele přibližně 300 dolarů. Současně, dle definic této instituce, je 40 % obyvatelstva pod oficiální hranicí chudoby a tento poměr se od konce 50. do poloviny 80. let výrazně zvýšil. 190 O indickém plánování více např. v: J. Bhagwati, P. Desai, "India: Planning for Industrialization", Oxford University Press, New Delhi, 1970 191 Viz S. J. Kamath, "Foreign Aid and India's Leviathan State", Policy Analysis č. 170, Cato Institute, 1992

69

s těmi, jež nám poskytují američtí experti. Jejich závěrem je téměř vždy, že ekonomický rozvoj a plánování je předmětem matematické vědy." 192 Takovéto závěry indických politiků ale nejsou nijak překvapivé. Indie byla v západním světě v 60. letech ztělesněním rozumného přístupu k ekonomickému rozvoji prostřednictvím centrálního plánování. John P. Lewis, významný expert na politiku rozvojové pomoci, jež získal mnoho prominentních postů v OSN, indické misi americké rozvojové agentury – U.S. A.I.D. a v Radě ekonomických poradců USA, ve své vlivné knize uvedl: "V zemích jako je Indie již dnes obhajoba všeobecného plánování není naštěstí nutná. Na takovéto plánování je totiž všeobecně nazíráno jako na nezbytný průvodní jev národního rozvoje, vycházejícího z americké pomoci. Vláda USA důrazně vybízí k rozšíření tohoto plánování vládám Latinské Ameriky, Afriky a Asie, jež tento systém řízení rozvoje ještě nepoužívají."193 Světová banka měla obdobnou vizi své úlohy ve světovém ekonomickém rozvoji: "Světová banka upřednostňuje financování národních rozvojových programů, které jsou pečlivě propracovány do podoby projektů vedoucích k cílům programů."194 Jelikož se Indie nikdy nestala zcela komunistickou či socialistickou zemí195 a přitom ochotně přijímala podmínky všeobecného plánování a řízení ekonomiky, těšila se hojné podpoře západních vlád, rozvojových agentur a multilaterálních organizací, jež své půjčky a asistenci takovýmto plánováním podmiňovaly. Jak v roce 1962 konstatoval John K. Galbraith, "… pětileté plány jsou objevem a donedávna i výhradním nástrojem ekonomického rozvoje Sovětského Svazu. Nyní si však i Amerika a západní Evropa lámou hlavu, jak by mohly nejlépe financovat indické a pákistánské pětiletky. Země, která nemá cíle, plány a programy jak jich dosáhnout, jakoby se zastavila v rozvoji…"196 Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Gunnar Myrdal, považoval sovětské plánování za: "fundamental system for the development of underdeveloped countries." 192

Obě citace převzaty z: S. J. Kamath, "Foreign Aid and India's Leviathan State", Policy Analysis č. 170, Cato Institute, 1992, vnitřní citace vynechána 193 J. P. Lewis, "Quiet Crisis in India", Brookings Institution, Washington D.C. 1962, strana 115, citováno v ibid. 194 World Bank, "Fifth Annual Report", Washington D.C., 1950, str. 8 195 Indická vláda vždy tolerovala existenci soukromého sektoru, jež měl doplňující funkci ke státnímu podnikání a kolaboroval se systémem i vládou. 196 J. K. Galbraith, "Economic Development in Perspective", Harvard University Press, Cambridge 1962, str. 36

70

Nyní si tedy ukážeme, jak fundamentálním se centrální plánování stalo v Indii.

5.4.2

Světové "bankovnictví" v Indii

Indie se stala nejpopulárnějším klientem Světové banky a téměř odůvodněním jejího neustálého zvětšování objemu poskytnutých úvěrů. Jejich vztah ilustruje obvyklou kritiku rozvojové pomoci: upřednostňování státních rozvojových programů, aplikace nevhodných modelů a postupů reforem, důraz na kapitálově náročné a megalomanské projekty, posílení vládní kontroly nad ekonomikou, narušení cenového mechanismu a politizace života. Indická vláda získala první půjčky od SB v roce 1949 na rozvoj státní železnice a na státní mega projekt zušlechťování půdy. Se založením IDA v 60. letech – pobočky SB specializující se na rozvojovou pomoc – nastal dynamický nárůst působnosti SB v Indii. Zatímco počátkem 60. let byl podíl prostředků SB na celkovém objemu rozvojové pomoci Indii pouze 11 %, počátkem let 90. dosáhl její podíl 70 %. Drtivá většina prostředků směřovala do státního sektoru, zejména pak do odvětví energetiky, hutnictví, petrochemie, telekomunikací, do zavlažovacích a kultivačních projektů či hromadné dopravy. Výnosy z půjček do hutního, energetického, ocelářského, dopravního a cementářského sektoru byly velmi nízké, spíše nulové; investice do ostatní sektorů, např. petrochemického a ropného průmyslu, zaznamenávaly díky cenové politice a povaze výrobků výsledky mírně pozitivní.197 K ilustraci počínání SB a její role při ruinování indické ekonomiky použijeme úryvek z dopisu indického soukromého podnikatele z roku 1991: "…Světová banka ve skutečnosti financovala restrukturalizaci indické ekonomiky zcela opačným a kontraproduktivním směrem, totiž od soukromého sektoru k sektoru státnímu. Toto město (Madurai) mělo skvělý, efektivní systém autobusové dopravy, který poskytoval spolehlivé služby a přesné spojení. SB poskytla půjčku na vládní nákup tohoto systému. Díky ní máme znárodněný systém veřejné dopravy, který hospodaří se stále rostoucími ztrátami a poskytuje velmi ubohé a nespolehlivé služby. Když státní podnik hospodaří se ztrátou, SB požaduje zvyšování ceny jízdného dokud podnik nezíská 15% výnos z investice, což je podmínka SB k udělení dalšího úvěru. Podnik tedy zvýší jízdné. Odstraněním bující korupce a neefektivnosti hospodaření by ale bylo možné dosáhnout mnohem větších výnosů i kdyby cena jízdného klesla o 10 %. Obdobným způsobem byla zestátněna téměř veškerá autobusová a železniční doprava i telekomunikace… Zkorumpovaní politici a úředníci

197

S. J. Kamath, "Foreign Aid and India's Leviathan State", Policy Analysis č. 170, Cato Institute, 1992

71

zahájí ochotně jakýkoliv projekt, ať je či není potřeba, jen aby získali peníze od SB, potažmo úplatky s projektem spojené. V okamžiku, kdy bude potřeba úvěr splatit, budou už totiž dávno mimo odpovědnost."198 Podstatná část subvencovaných půjček Světové banky Indii směřovala do státních zavlažovacích projektů, programů rozvoje venkova, infrastruktury a zemědělství. Úspěšnost těchto projektů lze posoudit dle vlastního interního hodnocení programů rozvoje venkova. "Nejzřetelnější a největší neúspěchy projektů byly zaznamenány v rozsáhlé skupině programů rozvoje venkova. Celá polovina projektů byla zcela neúspěšná a vyvstává tak otázka o smysluplnosti takovýchto projektů."199 Většina těchto projektů sice byla uskutečněna v subsaharské Africe, nicméně Indie získala mnoho prostředků na projekty veřejného zavlažovacího systému. Na tento projekt poskytla SB do počátku 90. let přes 4 miliardy dolarů. Státní zavlažovací systémy jsou všude na světě typické svou nákladností, nespolehlivostí, neefektivitou, chronickým nadbytkem poptávky, rozšířenou korupcí a rent seeking aktivitami. Zisky farmářů pokrývají průměrně 10–20 % celkových nákladů na zřízení a provoz zavlažovacích systémů. Farmáři, společnosti budující systémy, vláda ani Světová banka, ale nenesou důsledky finančních neúspěchů těchto projektů, a proto vytrvale podporují jejich další a další rozšiřování. Koncem 80. let bylo asi 40 % veškeré zavlažované půdy pokryto státním systémem zavlažování z velkých a středních povrchových zdrojů. Zbylých 60 % je obslouženo soukromými, byť dotovanými a přísně kontrolovanými, systémy napojenými na podzemní a drobné povrchové zdroje.200 Obrovské finanční částky jež banka poskytla na zavlažovací systém v Indii vedlo k nesmírnému nárůstu individuálních projektů, zdaleka za hranicemi možností vlády tyto projekty efektivně realizovat a kapacitu odvětví tyto sumy absorbovat. Přes velmi ubohé výsledky v samotném zavlažování a přes obrovskou neefektivitu a plýtvání, přetrvávající tlak na další a další růst úvěrů a projektů ze strany banky i indických úředníků a plánovačů, nakonec přivedl indické farmáře do byrokratické džungle, podnítil korupci a rent seeking aktivity a především zcela přesunul náklady těchto projektů na daňové poplatníky. Soukromé zavlažovací systémy přitom poskytují mnohem spolehlivější a efektivnější služby, které se pak promítají do vyšších zisků farmářů. Přestože je jejich využívání pro farmáře většinou nákladnější než státní systémy, těší se velké podpoře a prosperitě, neboť farmáři 198 199 200

zkrácená citace převzata z ibid. World Bank, "World Bank Experience with Rural Development, 1965-1986", Operations Evaluation Department, 1987, str.8 S. J. Kamath, "Foreign Aid and India's Leviathan State", Policy Analysis č. 170, Cato Institute, 1992

72

jasně poznali výhody spolehlivé dodávky, jež nezávisí na výši úplatku místnímu úředníkovi. Viz studie americké rozvojové agentury U.S. A.I.D.: "V mnoha oblastech Indie, kde existují soukromé zavlažovací systémy, jsou farmáři ochotni za tyto služby platit 6 – 9 násobně více než za paralelně existující státní systém. Milióny soukromých podzemních studen a potrubí jsou toho důkazem…"201 Bylo provedeno mnoho studií a analýz zavlažovacích systému v Indii i jinde na světě. Obvyklé výsledky konstatují, že efektivnější soukromé systémy přinášejí vyšší zisky farmářům, vyšší úrodnost a častější sklizeň, vyšší hektarové výnosy a větší motivaci k zvyšování produkce.202 Nepřetržitý vznik stále nových projektů, zatímco mnoho již existujících nebylo dokončeno či probíhala zdlouhavá modernizace, nakonec donutil indickou vládu v roce 1985 (počátek 7. pětiletky) arbitrárně zakázat jakékoliv další státní zavlažovací projekty. V této době totiž nebylo dokončeno přes 150 velkých a významných a 400 menších a středních projektů, přičemž odhadované náklady jejich dokončení přesahovaly 10 miliard dolarů. Ministerský předseda Rajiv Gandhi v této souvislosti uvedl: "Asi můžeme přiznat, že jsme nedosáhli téměř žádných přínosů pro indické obyvatelstvo…Více než 16 let jsme vyhazovali peníze z okna a lidé nezískali žádné protihodnoty, žádné zavlažování, žádný růst produkce, žádnou pomoc v jejich každodenní práci."203 Světová banka se však ani tentokrát nenechala zakřiknout a na období 7. pětiletky schválila grant ve výši 1,2 miliardy dolarů na další zavlažovací systémy, včetně zavlažovacího a elektrárenského mega projektu na řece Narmadu.204 Tento projekt proslavil Světovou banku po celém světě a stal se největším indickým projektem od získání nezávislosti. Negativní vliv na životní prostředí, zatopení obrovské rozlohy úrodné půdy a cenných lesů, hrozby rozšíření mnoha z vody pocházejících nemocí a především násilné přesídlení více než 2 miliónů lidí, učinila z narmadského staveniště snad nejznámější centrum demonstrantů z celého světa a vedla ke vzniku ghándiovských hnutí 201 U.S. Agency for International Development, "Irrigation Development Options and Investment Strategies for the 1980s: India," Water Management Synthesis Project Report č. 6, červen 1981 202 Viz například: J. Thakur, P. Kumar, "A Comparative Study of Different Irrigation Systems in Western Uttar Pradesh," Indian Journal of Agricultural Economics, shrnuto v závěru nebo B. S. Dhawan, "Irrigation's Impact on the Farm Economy," Economic and Political Weekly, 28. září, 1985, str. 124–128. 203 Environmental Defense Fund, "Environmental, Social and Economic Concerns Related to the World Bank Financed Sardar Sarovar Dam and Power Project, and Sardar Sarovar Water Delivery and Drainage Project," Memorandum pro prezidenta Světové banky, B. Conabla, březen, 1991, str. 3 204 S. J. Kamath, "Foreign Aid and India's Leviathan State", Policy Analysis č. 170, Cato Institute, 1992

73

proti vlivu západních mocností a činnosti SB (hnutí "Quit India").205 Přestože i vlastní výzkumy banky docházely ke stejně negativním a odrazujícím výsledkům, SB podporovala své největší klienty jak dlouho jen mohla. Až hrozby členských států, že neschválí navýšení bankovních zdrojů či dokonce vystoupí z instituce a také sílící tlak veřejnosti donutil banku zmrazit nevyčerpanou část půjčky.206 Indická vláda přitom téměř po celé desetiletí čerpání zdrojů odmítala předložit přijatelný plán přesídlení obyvatelstva, což byla podmínka SB pro udělení úvěru. Jakkoliv ale nakonec banka odstoupila od projektu, hned vzápětí přislíbila indické vládě další úvěr v desetinásobné výši pozastavené půjčky, z nějž celá polovina není určena na konkrétní projekty, nýbrž na všeobecný "rozvoj" indické ekonomiky v režii vlády.207

5.4.3

Závěr

Kromě několika málo výjimek, kdy koncem 50. a v polovině 60. let pomoc Indii zabránila miliónům obětí hladomorů, způsobila politika rozvojové pomoci dalekosáhlé a tragické důsledky. Podpořila centrální plánování a masivní odklon od soukromého ke státnímu vlastnictví a podnikání, podnítila byrokratizaci, s ní spojenou korupci a rent seeking. Žádné další prostředky rozvojové pomoci nepomohou Indii vystoupit ze zaostalosti a chudoby. To dokáže jen přistoupení ke svobodným trhům a konkurenci na těchto trzích existující. Její blahodárné "rozvojové" účinky byly Indům odpírány již příliš dlouho. Některé reformní kroky 90. let jsou toho jasným důkazem. Přestože Indie zůstává velmi chudou zemí, jejíž obyvatelstvo trpí nízkým věkem dožití a vysokou úmrtností dětí208, ekonomika zaznamenala v posledním desetiletí 20. století významný obrat. Od více méně symbolického, 1,3% růstu HDP v roce 1991, přes 4,8% růst v polovině 90. let až k 6% růstu v současnosti. HDP na obyvatele činí 459 dolarů.209 Mnohé reformy se ale bohužel staly obětí přebujelé indické byrokracie. Heritage Foundation označila ve své letošní studii ekonomických svobod ve světě Indii jako spíše nesvobodnou ekonomiku s nedostatečně definovanými a vymahatelnými vlastnickými právy, přebujelou administrativou a rozsáhlou státní spotřebou a umístila ji na 119 pozici z celkového počtu 156 zemí v žebříčku.210 Nová pozice Indie jakožto rychle rostoucí ekonomiky a sílící zbrojní mocnosti, z ní, stejně jako v době studené války, dělají strategického partnera. Přejme tedy obyvatelstvu Indie, aby

205

P. Adams, "The World Bank's Finances: An International Crisis", Policy Analysis č. 215, Cato Institute, 1994 Asi 170 miliónů dolarů na nejkontroverznější část projektu – přehradu Sardar Sarovar (dle údajů SB) 207 S. J. Kamath, "Foreign Aid and India's Leviathan State", Policy Analysis č. 170, Cato Institute, 1992 208 Viz například poslední studie a přehledy o Indii na internetových stránkách Světové banky 209 Ve stálých cenách roku 1995. Ilustrativní údaje převzaty ze statistik SB. 210 Index of Economic Freedom 2003, The Heritage Foudation, dostupné na: http://www.heritage.org/research/features/index/, (17. 10. 2002) 206

74

je strategičnost znovu neuvalila do stále mocných rukou indických plánovačů, politiků, světových vůdců i multilaterálních organizací.

V kapitolách o Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance jsme se snažili popsat některé z mnoha negativních důsledku existence těchto institucí a jejich působení v rozvojových zemích. Vycházeli jsme při tom zejména z obsáhlé studie mezinárodní komise pod vedením profesora A. Meltzera, která v roce 1999 podrobila tyto i jiné instituce částečnému auditu a následně ostré kritice. Jakkoliv komise vycházela a činila závěry z vnitřních údajů a dokumentace, vedení institucí tuto studii odmítlo a prohlásilo za přehnaně kritickou a neobjektivní. Jelikož tyto instituce nejsou paradoxně předmětem nezávislých auditů a mají tak monopol na prezentování výsledků své činnosti, nelze úspěšnost jejich činnosti posuzovat jinak, než pouhým vnímáním reality. Ta ukazuje milióny chudých a zubožených lidí bez šance i naděje pomoci si sobě sama, zpolitizovaný, nepřátelský a socialistický rozvojový svět. V závodě s realitou tak SB i MMF prohrávají na celé čáře.

75

Kapitola 6

Závěr V úvodu této práce jsme si předsevzali, že se pokusíme zodpovědět některé otázky související s chudobou a zaostalostí části společnosti, s možnostmi jak těmto lidem pomoci a zda jednou z těchto možností může být politika rozvojové pomoci. V této kapitole si tedy shrneme, k jakým závěrům jsme dospěli. V první kapitole jsme si definovali pojmy bohatství, chudoba a rozvoj společnosti. Došli jsme k závěru, že vzhledem k subjektivitě užitku, a tedy i těchto pojmů, nemůže ekonomie o bohatství a blahobytu společnosti říci více, než že k němu dochází v tzv. pareto optimální situaci, kdy růst užitku jedněch nesníží užitek jiných. Takovouto situaci představuje svobodná směna, respektive svobodný trh. Tento závěr však automaticky implikoval, že žádný zásah do svobodné směny, tedy ani politika rozvojové pomoci, nemůže blahobyt společnosti zvýšit. Vzhledem k našemu stanovenému cíli – nalezení způsobu, jak chudým pomoci – nám však tento závěr připadal omezující. Položili jsme si tedy otázku, zda neexistuje nějaký vyšší morální princip, který nemůže být omezen závěry ekonomie, a dle kterého lze zásah do svobodné směny ospravedlnit. Ve druhé kapitole jsme proto hledali principy a zdroje evropského, respektive západního, bohatství a sledovali jsme, jak si Západ důmyslným způsobem pomohl od bídy a mizérie. Nalezli jsme však stejné odpovědi, jako v kapitole první. Zdrojem růstu bohatství západních společností byla zejména svoboda a konkurence prostupující všechny složky života tehdejší společnosti. Nesmírná kreativita a úsilí vyhnout se bídě, vzešly ze svobodné směny, respektu k vlastnictví a materialistického pragmatismu, založeného na víře, že využívání zdrojů přírody za účelem ekonomické prosperity je žádoucí a chvályhodné. Historie tedy jednoznačně ukazuje, že západní svět bohatl, neboť zásahy a omezení svobod z jeho společností mizely, nikoliv přibývaly. Jestliže ekonomie i historie dospěly ke stejný závěrům, proč potom takové množství politiků, úředníků i intelektuálů jejich závěry ignoruje a neustále se domáhá dalších a dalších příležitostí svobodnou směnu omezovat? Takto široká úvaha nebyla předmětem naší práce, a tak jsme se zaměřili pouze na politiku rozvojové pomoci. Co když opravdu odstraňuje ta nafouklá bříška, kosterní siluety a zoufalé pohledy, jež nás přivedly k těmto úvahám

76

a k napsání této práce. Nelze ji pak, přece jenom, v rámci zmiňovaného morálního principu ospravedlnit? Ve třetí kapitole jsme se tedy zabývali jednotlivými argumenty, jež bývají nejčastěji k obhajobě politiky rozvojové pomoci používány. Ukázali jsme si, že rozvojová pomoc nejen nepomáhá vymanit se chudým zemím z údajného bludného kruhu chudoby, ale naopak je v něm udržuje. Podporuje totiž závislost a apatii, které podkopávají úsilí a motivaci pomoci si sobě sama, a pomyslný kruh tak naopak uzavírají. Množství kapitálu, respektive jeho nedostatek, není jediným, zásadním ani postačujícím zdrojem růstu. Příznivé podmínky k jeho akumulaci, nikoliv nepřetržité toky z cizích zdrojů, jsou pro rozvoj společnosti důležité. To ukazuje i současná nesmírná zadluženost rozvojových zemí. Zatímco neměly nejmenší problém kapitál na trhu i prostřednictvím dotací získat, nevytvořily podmínky k jeho efektivnímu využití, akumulaci a nakonec ani k zaplacení jeho ceny. Stejně tak jsme popřeli význam a vliv rozvojové pomoci na bohatství jejích poskytovatelů, tedy západního světa. Dokázali jsme, že případné příznivé efekty, které se mohou projevit například u vývozců, jsou jen jednou stranou mince a ve skutečnosti pouhým přerozdělením bohatství. Ani údajný strategický význam této politiky se nám nepodařilo prokázat. Rozvojová pomoc neodvrací společenské krize, nepřispívá k míru, neprosazuje tržní reformy a nepomáhá splácet dluhy. V závěru jsme se dostali rovněž ke zmiňované morální povinnosti, kterou obhájci politiky rozvojové pomoci s oblibou zdůrazňují, a o které jsme uvažovali jako o ospravedlnění zásahu do svobodné směny. Jelikož je ale rozvojová pomoc organizována zcela nedobrovolně a násilně, jakkoliv můžeme spekulovat o morálce a povinnostech, tato politika nemůže být rozhodně jejich naplněním. Jelikož jsme nenašli žádný argument, který by politiku rozvojové pomoci uspokojivě obhájil, zajímali jsme se, zda alespoň vede ke svému cíli, totiž zda odstraňuje bídu těch nejchudších. Přestože pochopitelně existují příklady, kdy rozvojová pomoc dospěla k tomuto cíli, jedná se bohužel pouze o jednotlivce a společenské důsledky, jež jsme podrobně popsali, jsou velmi zdrcující. Prostředky rozvojové pomoci především zapříčinily nesmírnou politizaci života v těchto zemích, jež se stala hlavní překážkou jejich rozvoje a také ohniskem mnoha současných i minulých sporů a válek. Jelikož se vlády rozvojových zemí stávají buď přímými vlastníky zdrojů nebo jsou alespoň odpovědné za jejich rozdělování, posiluje rozvojová pomoc jejich moc a vládu nad obyvatelstvem i ekonomikou. Protože dokáže pomoc odvrátit nejzazší a nejnebezpečnější důsledky takovéto moci, stojí mnohdy v cestě potřebným reformám a změnám. Růst role státu a vlády je zdaleka nejzávažnější a dalekosáhlý důsledek politiky rozvojové pomoci. Její maximální možný přínos, který však není větší než cena kapitálu na trhu, nemůže být ospravedlněním takovýchto důsledků. 77

Rovněž výsledky mnoha empirických studií dokázaly, že neexistuje žádný vztah mezi poskytnutými zdroji pomoci a ekonomickým rozvojem země jejich příjemců. Silná závislost, která potvrzuje teoretické závěry ekonomie o svobodném trhu, však byla nalezena mezi hospodářskými politikami, respektive mocí státu v ekonomice a rozvojem společnosti. Jelikož naše teoretická analýza dospěla k závěru, že rozvojová pomoc není nástrojem k odstranění chudoby, zaměřili jsme se v následujících kapitolách na činnost Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – nejvýznamnějších organizátorů této politiky, abychom závěry ověřili a ilustrovali konkrétními příklady z praxe. Jakkoliv byly naše závěry společné pro obě instituce, respektive instituce politiky rozvojové pomoci obecně, v kapitole o MMF jsme si ukázali, že neexistují nástroje ani způsoby, jak prostředky rozvojové pomoci rozdělovat, aniž by nedocházelo ke zmiňovaným negativním důsledkům. MMF jejich škálu naopak ještě více rozšířil. K těm nejzávažnějším patří především odstranění podnikatelského rizika v bankovním a investičním sektoru, z něj vyplývající masivní přesun ztrát na daňové poplatníky a blokování potřebných reforem a ekonomického rozvoje. V rámci kapitoly o Světové bance jsme se více zaměřili na konkrétní výsledky její činnosti. Vzhledem k tomu, že žádná z institucí nepodléhá nezávislým kontrolám a auditům, lze o jejich skutečné efektivnosti dalekosáhle diskutovat. Abychom došli k co nejpřesnějším závěrům, vycházeli jsme z údajů studie komise profesora A. H. Meltzera, která se nezávislému auditu alespoň blížila. Jejím závěrem je, že je Světová banka nákladná, neefektivní, neúčelná byrokratická instituce bez jasných cílů i nástrojů k jejich dosažení. Toto zjištění i závěry naší analýzy jsme ilustrovali mnoha příklady z praxe její činnosti. Závěrem obou kapitol bylo zjištění, že ani dvě nejvýznamnější a největší instituce politiky rozvojové pomoci nenaplňují její cíl – odstranění chudoby. Jestliže tedy historie nepotvrdila, že by omezení svobodné směny vedlo k ekonomickému rozvoji, politika rozvojové pomoci není vhodným a funkčním nástrojem k odstranění chudoby a činnost multilaterálních organizací chudobu naopak zvětšuje, neměli bychom přece jenom dát za pravdu ekonomii? Ať už je či není morální povinností chudým pomoci – to nechme na posouzení každého z nás – jediným zdrojem bohatství společnosti je svobodná směna. Světový svobodný trh umožňuje globalizaci, globalizace tržní reformy, tržní reformy bohatství. Přestaňme tedy chudé opíjet šampaňským a umožněme jim se takovéto směny účastnit.

78

Seznam literatury [1] Ayittey, G. B.: The Somali Crisis: Time For an African Solution, Cato Institute, Washington, D.C.1994, dostupné na: http://www.cato.org/pubs/pas/pa-205.html (13.12.02) [2] Bandow, D., Vásquez, I., (ed): Perpetuating Poverty: The World Bank, the IMF, and the Developing World, Cato institute, Washington D.C. 1994 [3] 1997

Bandow, D.: A Look Behind the Marshall Plan Mythology, Investor's Business Daily, 3.6.

[4] Bandow, D.: Foreign Aid Simply Won't Reform Dictators, Cato Institute, Washington D.C. 1997, dostupné na: http://www.cato.org/dailys/7-11-97.html (13.12.02) [5] Bandow, D.: Help or Hindrance: Can Foreign Aid Prevent International Crises?, Institute, Washington D.C. 1997, dostupné na: http://www.cato.org/ (13.12.02)

Cato

[6] Bandow, D.: The Death of Foreign Aid, Cato institute, Washington D.C. 1999, dostupné na: http://www.cato.org/dailys/10-21-99.html (13.12.02) [7]

Bastiat, F.: Co je a co není vidět, Liberální institut, Praha 1998

[8]

Bauer, P. T.: Dissent on Development, Harvard University Press, Cambridge 1972

[9] Bauer, P. T.: Equality, the Third World, and Economic Delusion, Harvard University Press, Cambridge 1981 [10]

Bauer, P. T.: Indian Economic Policy and Development, Allen and Unwin, London 1961

[11] Bauer, P. T.: Population Growth: Curse or Blessing?, The Centre for Independent Studies, St. Leonards 1990 [12] Bauer, P. T.: The Third World Debt Crisis: Can't pay or Won't Pay, The Centre for Independent Studies, St. Leonards 1990 [13] Bauer, P.T.: Development Aid: End It or Mmend It, Interntional Center for Economic Growth, San Francisco 1993 [14] Bauer, P.T.: Economic Control or Economic Development, The Centre for Independent Studies, St. Leonards 1990 [15] Bhagwati, J., Desai, P.: India: Planning for Industrialization, Oxford University Press, New Delhi 1970 [16]

Bhaqwati, J.: The Economics of Under-developed Countries, Weidenfeld and Nicolson, London 1966

[17]

Boaz, D.: Liberalismus v teorii a politice, Liberální institut, Praha 2002

[18]

Bovard, J.: Free Food Bankrupts Foreign Farmers, Wall Street Journal, 2.června, 1984

79

[19] Bovard, J.: The World Bank versus the World's Poor, Cato Institute, Washington D.C. 1987, dostupné na: http://www.cato.org/pubs/pas/pa092es.html (13.12.02) [20] Bovard, J.: Washington's Iron Curtain Against East European Exports, Foreign Policy Briefing č. 15, Cato Institute, Washington D.C. 1999 [21] Brock, P., (ed): If Texas were Chile: A Primer on Banking Reform, Interntional Center for Economic Growth, San Francisco 1992 [22] Buchanan, J.: Social Choice, Democracy, and Free Markets, The Journal of Political Economy 62/1954 [23 Burnside, C., Dollar, D.: Aid, Policies, and Growth, Policy Research Working Paper č.1777, World Bank 1997 [24] Burnside, C., Dollar, D.: Aid, the Incentive Regime, and Poverty Reduction, PolicyResearch Working Paper č. 1937, World Bank 1998 [25] Calomiris, Ch.: The IMF's Imprudent Role As Lender Of Last Resort, Cato Journal č. 2, Cato Institute, Washington, D.C. 2002, dostupné na: http://www.cato.org/pubs/journal/cj17n3-11.html (13.12.02) [26]

Cowen, T.: Marshallův plán: mýty a realita, Terra Libera, srpen/září 2002

[27] Dollar, D., Devarajan, S., Holmgren, T.: Aid and Reform in Africa, World Bank, Washington D.C. 1999 dostupné na. http://www.worldbank.org/research/aid/africa/draftsum.pdf (13.12.02) [28] Dollar, D., Lant, P.: Assessing Aid: What Works, What Doesn't, and Why, A World Bank Policy Research Report, Oxford University Press, New York 1998 [29]

Dornbusch, R.: Dollars, Debts and Deficits, MIT Press, Cambridge 1986

[30] Eberstadt, N.: Foreign Aid and American Purpose, American Enterprise Institute, Washington D.C. 1988 [31] 1992

Elías, V. C.: Sources of Growth, Interntional Center for Economic Growth, San Francisco

[32]

Friedman, M.: Kapitalismus a svoboda, Liberální institut, Praha 1993

[33]

Friedman, M., Friedman, R.: Svoboda volby, Liberální institut, Praha 1993

[34] Galbraith, J. K.: Economic Development in Perspective, Harvard University Press, Cambridge 1962 [35] Gwartney, J., Lawson, R, Block, W.: Economic Freedom of the World 1975-1995, Fraser Institute, Vancouvre 1996 [36] Haberler, G.: International trade and economic development, International Center for Economic Growth, San Francisco 1988 [37]

Hayek, F. A. von: Cesta k nevolnictví, Občanský institut, Praha 1991

[38]

Hazlitt, H.: Ekonomie v jedné lekci, Liberální institut, Praha 1999

80

[39] 1994

Hazlitt, H.: The Conquest of Poverty, The Foundation for Economic Education, New York

[40]

Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999

[41]

Holman, R.: Ekonomie, C. H. Beck, Praha 2001

[42]

Holub, A., Foltýn, J.,Ordnung, N.: Rozvojová ekonomika, VŠE, Praha 1993

[43] International Financial Institution Advisory Commission, Final report to the Joint Economic Committee, Congress of the United States, 2000, dostupné na: http://www.ids.ac.uk/eldis/ifiac.htm (13.12.02) [44] Irwin, M. H.: Banking On Poverty: An Insider's Look at the World Bank, Cato Institute, Washington D.C., 1990, dostupné na: http://www.cato.org/pubs/fpbriefs/fpb-003es.html (13.12.02) [45] Johnson, B. T., Sweeney, J.: Down The Drain: Why the IMF Bailout in Asia Is Wasteful And Won't Work, The Heritage Foundation Backgrounder č. 1150, Heritage Foundation, Washington D.C. 1997 [46] Kamath, S. J.: Foreign Aid and India's Leviathan State, Policy Analysis č. 170, Cato Institute, Washington, D.C.1992 [47]

Kinkor, J.: Ekonomie altruismu, Politická ekonomie 6/1992

[48]

Kinkor, J.: Trh a stát, Svoboda, 1996

[49]

Kirzner, I. M.: Jak fungují trhy, Liberální institut, 1998

[50] Krueger, A. O.(ed): Development with Trade, International Center For Economic Growth, Sequoia Institute 1988 [51] Krueger, A.: The Political Economy of Policy Reform in Developing Countries, MIT Press, Cambridge 1988 [52] Kuznets, S.: Capital in the American economy: its formation and financing, Princeton University, 1961 [53] Lele, U., Nabi, I.,(ed): Transitions in Development: The Role of Aid and Commercial Flows, International Center for Economic Growth, San Francisco 1991 [54] Lerrick, A.: Are World Bank Claims of Success Credible? It is Time for an External Performance Audit, Carnegie Mellon, 2003, dostupné na: http://www.house.gov/jec/imf/audit.pdf (13.12.02) [55] Lindgren, C., Garcia, G.: Bank Soundness and Macroeconomic Policy, IMF, Washington, D.C. 1996 [56] Maren, M.: The Road to Hell: The Ravaging Effects of Foreign Aid and International Charity, The Free Press, New York 1997 [57] Meltzer, A. H.: The World Bank One Year After Joint Economic Committee, 2001, dostupné na: http://www.gsia.cmu.edu/afs/andrew/gsia/meltzer/ (13.12.02) [58]

Mikić, M.: International Trade, St. Martin's Press, New York 1998

81

[59]

Mises, L.: Ekonomická svoboda a intervencionismus, Terra Libera, leden 2002

[60]

Mises, L.: Human Action: A Treatise on Economics, Contemporary Books, 1966

[61]

Mises, L.: Liberalismus, Liberální institut, Praha 1998

[62]

Mokyr, J.: The Lever of Riches, Oxford University Press, New York 1990

[63]

Myrdal, G.: The Challenge of World Poverty, Pantheon Books, New York 1970

[64] Nardinelli, C.: Industrial Revolution and the Standard of Living, The Concise Encyclopedia of Economics, dostupné na: www.econlib.org (1.12.2002) [65] 1971

Niskanen, W. N.: Bureaucracy and Representative Government, Aldine-Atherton, New York

[66] North, D.: Institutions, Institutional Change and Economic Performance, Cambridge University Press, Cambridge 1990 [67] O’Driscoll, G. P., Jr., Feulner, J. E., O’Grady, M. A.: 2003 Index of Economic Freedom, The Heritage Foundation and Dow Jones & Company, Inc., 2003, dostupné na: www.heritage.org (13.12.02) [68] Osterfeld, D.: Prosperity versus Planning: How Government Stifles Economic Growth, Oxford University Press, New York 1992 [69] Powel, J.: Protectionist Paradise, Cato Institute, Washington D.C. dostupné na: http://www.freetrade.org/pubs/freetotrade/chap7.html (13.12.02) [70] 2001

Roberts, R.: The Choice: A Fable of Free Trade and Protectionism, Prentice Hall, New Jersey

[71] Rockwell, L. H., Jr.: The Marvel That is Capitalism, Mises Institute, Auburn 2002, dostupné na: www.mises.org/fullstory.asp?control=929 (13.12.02) [72]

Rosenberg, N., Birdzell, L. E., Jr.: How the West Grew Rich, Basic Books, New York, 1986

[73]

Rothbard, M. N.: Ekonomie státních zásahů, Liberální institut, Praha 2001

[74]

Rothbard, M. N.: Peníze v rukou státu, Liberální institut, Praha 2001

[75]

Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Liberální institut, Praha 2001

[76] Soto, H.,de: The Other Path, The Invisible Revolution in the Third World, Harper and Row, New York 1989 [77] Světová banka, Zpráva o rozvoji světa, http://www.worldbank.org/poverty/wdrpoverty/ (13.12.02) [78]

2000/2001,

dostupné

Šíma, J. (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu, Liberální institut, Praha 1999

[79] Šíma, J.: Globalizace znamená nacházet nová řešení, Hospodářské noviny, 23. 8., Praha 2000

82

na.

[80] Šíma, J.: Intelektuální vlastnictví, Základ tržního řádu, nebo rafinovaná státní regulace?, Terra Libera, prosinec 2001 [81]

Šíma, J.: Ničme stroje – dnes je jiná doba, Laissez-Faire, leden 1999

[82]

Šíma, J.: Raději vytvářet než přerozdělovat: Socialismus zadními vrátky, Ekonom 35/1998

[83] Šíma, J.: Rozumně počítaný HDP nemůže být ovlivněn vládními výdaji, Hospodářské noviny 30.9. 1998 [84] Šíma, J.: Sjednocování Evropy: O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic, disertační práce, VŠE, Praha 2001, dostupné na. http://www.libinst.cz/etexts/sima_evropa.pdf (13.12.02) [85]

Šíma, J.: Trh v čase a prostoru, Liberální institut, Praha 2000

[86]

Šťastný, D.: Globalizace: Zbytečné strašení liberalismem, Ekonom č. 26/1998

[87]

Šťastný, D.: Jak je důležité jásat při růstu HDP, Laissez-Faire, listopad 1999

[88]

Šťastný, D.: O blahobytu, násilí a paternalismu politiků, Laissez-Faire, leden 1999

[89] Šťastný, D.: Protekcionismus:"ptolemaiovský" systém populární ekonomie, Liberální institut, Praha 1999, dostupné na: http://www.libinst.cz/etexts/protectionism.pdf (13.12.02) [90] Tucker, J.: The Marshall Plan Myth, Mises Institute, Washington D.C. 1997, dostupné na: www.mises.org/freemarket_detail.asp?control=120 (13.12.02) [91] U.S. Agency for International Development, Irrigation Development Options and Investment Strategies for the 1980s: India, Water Management Synthesis Project Report č. 6, červen 1981, dostupné na: http://www.usaid.gov/ (13.12.02) [92] United Nations Development program, "Human Development Report", Oxford University Press, New York, 1996 [93] Vance, L. M.: The Foreign Aid Debacle, Mises Institute, Auburn 2000, dostupné na: http://www.mises.org/freemarket_detail.asp?control=334 (13.12.02) [94] Vásquez, I.: Ending Mass Poverty, Cato Institute, Washington D.C. 2001, dostupné na: http://www.cato.org/research/articles/vas-0109.html (13.12.02) [95] Vásquez, I.: Official Assistance, Economic Freedom, and Policy Change: Is Foreign Aid Like Champagne?, Cato Institute, Washington D.C. 1998, dostupné na: http://www.cato.org/pubs/journal/cj18n2/cj18n2-7.pdf (13.12.02) [96] Vásquez, I.: The IMF: Challenges and Contradictions, CATO Congressional Testimony, Cato Institute, Washington, D.C. 1999, dostupné na: http://www.cato.org/testimony/ct-iv092899.html (13.12.02) [97] Wedel, J. R.: U.S. Assistance For Market Reforms: Foreign Aid Failures in Russia and the Former Soviet Bloc, cato Institute, Washington D.C. 1999, dostupné na: http://www.cato.org/pubs/pas/pa338.pdf (13.12.02) [99] World Bank, World Bank Experience with Rural Development, 1965-1986, Operations Evaluation Department, 1987, dostupné na: www.worldbank.com (13.12.02)

83