Ob s ah
Prehistorické období ............................................................ 9 Doba kamenná ........................................................................ 9 Doba bronzová a železná ...................................................... 11 estonsko v pozdním starověku .............................................. 13 Starobylé estonské náboženství ............................................ 15 Estonsko ve středověku .................................................... 16 období boje za svobodu 1208–1227 .................................... 16 estonsko ve druhé polovině 13. století ................................ 20 Povstání na den sv. Jiří 1343–1345 ...................................... 22 Města a obchod .................................................................... 23 od povstání k reformaci ...................................................... 24 reformace a katolická církev ................................................ 25 Vzdělání a kultura ................................................................ 27 Livonské války ...................................................................... 28 Estonsko v raném novověku .............................................. 30 estonsko pod vládou tří králů .............................................. 30 upevnění švédské vlády nad územím celého estonska ........ 31 Vzdělávání a duchovní život během švédské vlády .............. 34 Velká severní válka 1700–1721 ............................................ 37 Estonsko součástí carského Ruska ...................................... 39 estonsko po velké severní válce ............................................ 39 estonsko ve druhé polovině 18. století ................................ 40 Vzdělávání a hnutí ochranovských ........................................ 41 Zrušení nevolnictví ................................................................ 43 Kulturní život v první polovině 19. století ............................ 47 estonské národní hnutí ........................................................ 49 rusifikace .............................................................................. 52 Proměna společnosti a revoluce 1905 .................................. 54 První světová válka a vznik nezávislého Estonska .............. 58 otřesy ruského impéria ........................................................ 58 Vyhlášení estonské nezávislosti a válka za nezávislost .......... 59
Mírová smlouva z tartu ........................................................ 61 Meziválečné Estonsko ........................................................ 63 Jak se buduje stát .................................................................. 63 Politická situace .................................................................... 64 Krize ekonomická a krize demokracie .................................. 66 Mezinárodní vztahy v meziválečné době .............................. 67 Kultura, vzdělání a společnost .............................................. 68 Estonsko ve druhé světové válce ........................................ 70 Pakt Molotov-ribbentrop a sovětské základny .................... 70 První sovětská okupace a první zkušenosti se sovětským režimem .................................................... 71 Armády se vyměňují, okupace trvá ........................................ 73 Příchod rudé armády a pokus o obnovení nezávislého estonska ........................................................ 74 Sovětské Estonsko ............................................................ 76 Přeměna ve svazovou republiku ............................................ 76 Lesní bratři ............................................................................ 78 Sovětské hospodářství .......................................................... 79 obleva .................................................................................. 80 Stagnace a rusifikace ............................................................ 81 Disent a jiné formy odporu .................................................. 83 Baltská otázka ...................................................................... 85 ekonomický růst a zaostávání .............................................. 86 estonská kultura v dobách nesvobody .................................. 87 Obnovení nezávislosti 1986–1991 ...................................... 90 reformy v SSSr a probuzení veřejného prostoru .................. 90 národní fronta a zpívající revoluce ...................................... 92 Deklarace suverenity ............................................................ 93 rozdělení politické scény a baltský řetěz .............................. 94 Přechodná doba .................................................................... 95 Krize a zrod nové nezávislosti .............................................. 97 Samostatné Estonsko ........................................................ 99 Cesta zpět k parlamentní demokracii .................................... 99 Přeměna hospodářství a společnosti .................................. 101 Směrem k eu a nAto ........................................................ 103 Česko-estonské vztahy .................................................... 106 Encyklopedické heslo ...................................................... 111 Tabulky vládců a státních představitelů ............................ 119
Rady pro turisty .............................................................. 124 Doporučená literatura .................................................... 127 Seznam použitých zkratek .............................................. 129 Resumé .......................................................................... 130
Pr ehis tor ic k é o bdo bí
První dosud objevené stopy lidského osídlení na území dnešního estonska se datují okolo roku 8500 před Kr. Důvodem pro toto poměrně pozdní osídlení byl Baltský ledovec, který dlouho území estonska pokrýval. Podle nejnovějších výzkumů začal ledovec ustupovat až mezi lety 13 000–11 000 před Kr. Území estonska tehdy bylo ovšem mnohem menší než dnes, neboť obrovský ledovec stále pokrýval velkou část západního estonska i s ostrovy. Po jeho ústupu došlo k oteplení klimatu, tundra se změnila v lesostep a období pozdního paleolitu vystřídal mezolit, do něhož se datují první známá osídlení v estonsku. Prehistorické období na estonském území, tj. dobu od příchodu prvních obyvatel do začátku 13. století po Kr., můžeme rozdělit na následující etapy: 1) Starší doba kamenná (paleolit): z tohoto období nemáme žádné důkazy lidského osídlení. 2) Střední doba kamenná (mezolit): první polovina 9. tisíciletí–konec 6. tisíciletí před Kr. 3) Mladší doba kamenná (neolit): první polovina 5. tisíciletí–polovina 2. tisíciletí před Kr. 4) Doba bronzová: 1500–5. století před Kr. 5) Doba železná: 5. století před Kr.–počátek 13. století po Kr. Doba železná se dále dělí na dobu: a) předřímskou: 500 př. Kr.–počátek našeho letopočtu. b) římskou: počátek letopočtu–400 po Kr. c) střední železnou: 400–800 po Kr. d) pozdní železnou: 800–1200 po Kr.
Doba kamenná nejstarší stopy lidského osídlení, pocházející z první poloviny 9. tisíciletí před Kr., byly nalezeny roku 1967 ve vesnici Pulli na řece Pär(9
nu. Do té doby bylo za nejstarší považováno osídlení Lammasmägi v Kundě pocházející z druhé poloviny 8. tisíciletí před Kr. Jedná se o tzv. kundskou kulturu, nazvanou podle naleziště kamenných a kostěných předmětů na severovýchodě estonska. nositelé kundské kultury neosídlovali pouze území estonska, ale celé východní pobřeží Baltu od jižního Finska až po ústí řeky Visly v Polsku. o původu těchto prvních obyvatel však víme velmi málo. Předpokládá se, že hovořili neznámým protoevropským jazykem, byli to lovci a rybáři, kteří přišli z jihu, a později byli pravděpodobně asimilováni nově příchozím baltofinským obyvatelstvem. na začátku 4. tisíciletí před Kr. se v oblasti Baltu začíná objevovat kultura, pro niž je charakteristická tzv. hřebenová keramika. tato kultura se rozprostírala na severu do velké části Finska, na severovýchodě do Karélie, na východě do novgorodské oblasti a na jihu k pobřeží Polska. hřebenová keramika je badateli často spojována s příchodem ugrofinských národů do oblasti Baltu, proto její představitele pravděpodobně můžeme považovat za přímé předky Baltofinů, případně estonců. nositelé hřebenové keramiky se zřejmě živili ještě převážně sběrem rostlin a plodů, lovem a rybolovem. K tomu ale poznamenejme, že znalost keramiky patří k jedněm z klíčových znaků neolitu (mladší doby kamenné), takže lze předpokládat i počátky zemědělství a chovu hospodářských zvířat či znalosti tkaní a košíkářství. na přelomu 3. a 2. tisíciletí před Kr. přicházejí z jihu, případně jihozápadu, na estonské území další kmeny. Byli to nositelé kultury tzv. šňůrové keramiky (nazývané také kultura lidu s bojovými sekeromlaty), pro niž bylo charakteristické zdobení nádob obtisky provázků, motivy lodí a seker. tato kultura, jejíž původní domovinou bylo území mezi řekami Dněprem a rýnem, je již plně spojena se zemědělstvím a chovem dobytka a jejími nositeli prokazatelně byli indoevropané, předkové baltských kmenů. nebylo to tak, že by lid šňůrové keramiky vystřídal lid kultury s hřebenovou keramikou – ale obě kultury vedle sebe existovaly přes tisíc let. Z období šňůrové keramiky je zatím známo na 50 osad nacházejících se ve vnitrozemí.
10)
Doba bronzová a železná označení „doba bronzová“ není pro estonsko příliš vhodné, neboť suroviny pro výrobu bronzu (měď a cín) se na území estonska musely dovážet, technologie výroby bronzu není příliš spolehlivě doložena, a proto z tohoto období pochází pouze několik bronzových předmětů, které mohly být importy. hlavními surovinami pro výrobu nářadí zůstávaly v této oblasti nesporně kámen, kosti a dřevo. teprve na přelomu letopočtu se primárním materiálem pro výrobu nářadí stalo železo. V době bronzové se nicméně společnost sociálně rozrůznila a spolu s tím se objevují první masivní opevnění, z nichž nejznámější je Asva na ostrově Saaremaa. od 2. tisíciletí před Kr. až do samotného počátku letopočtu probíhal postupný přechod od nomádského či polonomádského lovu, rybolovu a sběru plodin k zemědělství a hlavním zdrojem obživy se ve zdejších klimatických podmínkách stával chov dobytka a dalších hospodářsky využitelných zvířat s jejich produkty (mléko, máslo, tvaroh, kůže, med, vosk, vejce, peří atd.). rozvíjel se také obchod, k čemuž pomáhaly jak tradiční suchozemské stezky (mj. proslulá Jantarová), tak výhodná poloha při pobřeží Baltu. od 1. století po Kr. máme také první a jen ojedinělé zprávy o zdejším území, když tacitus zmiňuje kmeny Aesti; do jaké míry souvisejí s dnešními estonci, zůstává předmětem sporů. Zájmy zdejších obyvatel se orientovaly především na jih, na říši římskou, která mohla dodávat luxusní předměty pro vznikající vrstvu aristokracie. Z estonska na jih pak nejdůležitější exportní komodity představovaly jantar a kožešiny, opačným směrem putovaly hlavně bronzové předměty, mince, skleněné korálky nebo brože. Živé obchodní kontakty vedlo estonsko také s blízkou Skandinávií. od konce doby bronzové se pohřbívalo do hrobů obklopených kamennou ohrádkou, v polovině 1. tisíciletí po Kr. se přešlo ke kremaci, ale na počátku 2. tisíciletí se zdejší estonské kmeny opět vrátily k pohřbívání do hrobů, a to i s milodary. Ve střední době železné pokračuje stavba pevností, z nichž mnohé zůstaly ve stálém užívání až do konce období starověku. Z této doby je známo zatím asi 12 starověkých pevností. Ve stejné době začíná severní část východní evropy ovlivňovat příchod a následná expanze východních Slovanů. Během 6. a 7. století se část z nich postupně stěhovala z původní domoviny, nacházející se podle pře(11
važujícího mínění mezi řekami Visla, Dněstr a Dněpr, směrem k severu. Mezi řekami Dněprem a Daugavou se východní Slované setkali s baltskými kmeny, se kterými postupně splynuli. Zmínili jsme už výše kontakty se Skandinávií, které nyní zesílily. Podle Ságy o Ynglinzích vpadl kolem roku 600 po Kr. švédský král ingvar se svojí armádou na estonské území. Byl však zabit a na zdejším pobřeží měl být také pohřben. Vikinské výpravy do estonska pokračovaly dále, nikdy však nedošlo k úplnému podrobení zdejšího území, a obsah ság dokonce svědčí o porážkách, které tu Vikingové čas od času utrpěli. V tomto období bylo vztyčeno několik runových kamenů na památku Vikingů zabitých v estonsku. to dokazuje, že estonské kmeny byly schopny postavit se silnému nepříteli, a dokonce vést protiútok. na druhé straně se sami estonci, resp. část z nich, vikinských výprav také účastnili, v ruských kronikách jsou známi pod jménem čudové. Poté, co zde bojovní seveřané (jako dynastie rurikovců) založili své státy, zaplétali se estonští bojovníci i do válek mezi zdejšími knížaty. tak pomáhali například novgorodskému princi olegovi dobýt Kyjev a pak se účastnili rovněž proslulého vojenského tažení Vikingů proti Konstantinopoli. Doba vikinská se někdy nazývá „dobou pevností“ kvůli stavbám hradů a pevností jako ochrany před nebezpečím zvenčí. Pro pozdní dobu železnou je charakteristický hospodářský růst. Živé obchodní styky se vedly nejen se Skandinávií na severním pobřeží estonska, ale také přes Pskov do novgorodu. Důležitými obchodními centry na estonském území byla tehdy města Viljandi, Pärnu a otepää. na konci 10. století došlo ke zhoršení vztahů mezi estonskem a Kyjevskou rusí, která se pokusila o expanzi na estonské území a o podrobení místních obyvatel. Podle východoslovanských kronik vedl roku 1030 vítězné tažení proti estonsku kníže Jaroslav Moudrý, a na 30 let tak uvedl jihovýchod estonska do závislosti na Kyjevské rusi. Při tomto tažení postavil v tartu pevnost Jurjev. Přesto toto datum nelze považovat za datum založení města, neboť podle archeologických nálezů zde existovala nejen pevnost, ale i dosti rozsáhlé osídlení už o několik století dříve. Slované z Kyjevské rusi, kteří přijali za velkého knížete Vladimíra z Byzance pravoslavné křesťanství, pak postavili v tartu také kostel a šířili zde křesťanství. Z této doby pochází i několik přejímek ze staroslověnštiny (liturgického 12)
a tedy i „spisovného“ jazyka Kyjevské rusi) v estonštině, jako například rist – kříž, raamat – kniha, preester – kněz. V následující bitvě roku 1054 však utrpěla Kyjevská rus od zdejších kmenů porážku a o sedm let později se estoncům podařilo dobýt pevnost tartu a poté také napadli Pskov. Podle toho lze usuzovat, že estonské kmeny byly už dostatečně organizované na to, aby mohly koordinovaně vzdorovat agresorům. Pokusy Kyjevské rusi získat alespoň část estonského území v následujících stoletích pokračovaly, všechny však vyzněly naprázdno. Po rozpadu centrální vlády Kyjevské rusi ve 12. století docházelo pouze k menším konfliktům s novgorodem. časté ovšem byly potyčky mezi kmeny estonců a Latgalů (předků Lotyšů) a velmi silným protivníkem na jihu byli bojovní Litevci. Ve 12. století pokračovaly státy jako Švédsko a Dánsko, ale také církevní autority, zejména vojenské řády (řád německých rytířů i mečový řád), v pokusu o podrobení estonska, christianizaci estonských kmenů a začlenění celé oblasti do rámce evropské křesťanské civilizace.
Estonsko v pozdním starověku na konci starověku byla většina území estonska vzhledem k dané době hustě obydlena a žilo zde podle odhadu historiků na 150 000– 200 000 obyvatel. hlavní činností byla kultivace půdy, která v této době dosáhla vysoké úrovně. V zemědělství se zde uplatňoval tzv. dvojpolní systém – každoročně jednu část pole oseli, druhá zůstala ladem, aby si odpočala. Důležitý byl chov dobytka, nadále ale také lov, rybolov a včelařství. V tomto období dochází rovněž k rozvoji řemesel. Každá rodina si vyráběla pro svou vlastní potřebu nezbytné nástroje, nářadí a oděv a stavěla si také obydlí a hospodářské budovy. rozvíjel se obchod s nejbližšími sousedy, ale nadále vzkvétal i dálkový obchod s novgorodem a Pskovem, a estonsko se účastnilo i tranzitního obchodu na Baltu, přičemž nejdůležitějšími body tehdy byly ostrovy Saaremaa a Gotland, hlavní obchodní centra v celé oblasti Baltského moře. Ve druhé polovině 12. století přicházejí na estonské území němečtí obchodníci, kteří později utvářejí známou obchodně mocenskou organizaci zvanou hanza. hlavními produkty dováženými tehdy do estonska bylo stříbro, jak ve formě mincí, tak (13
šperků, dále bronz, sůl, zbraně a jemné látky. Z estonska se vyvážely kožešiny a vosk, ale nejpozději od 12. století se také exportovalo zdejší železo vyráběné v hutích na Saaremaa a ve Virumaa. Důkazem živého obchodu jsou nálezy asi 20 000 arabských, byzantských i západoevropských ale i středoevropských mincí či jejich zlomků, pocházejících z 9.–12. století. Ve 13. století se v tartu začalo rozvíjet první skutečné městské osídlení. nejdůležitějším obchodním centrem na pobřeží se pak stal přístav tallinn. Vznikají také další vesnice v rámci tehdy obecného evropského trendu tzv. kolonizace, která reagovala na růst populace. nejdůležitější administrativní jednotkou v estonsku byl okrsek (estonsky kihelkond, kihelgunda – farnost, obec) tvořený několika vesnicemi. název kihelgunda je skandinávského původu a vznikl kvůli potřebě platby tributu za vikinských výbojů. Později převzala organizace kihelgund církev jako základ pro vlastní síť farností. na začátku 13. století bylo v estonsku takových okrsků asi 45. Fungovaly jako správní, soudní i vojenské jednotky. V jejich čele stáli starší. Své vnitřní záležitosti si okrsky spravovaly samy a zřejmě také zcela samostatně rozhodovaly o válce a míru s okolními zeměmi. nejvyšší teritoriální jednotkou byl kraj (estonsky maakond) tvořený několika okrsky. Krajů bylo celkem osm. na severu to byly kraje Virumaa, rävala, Järvamaa a harjumaa, na západě potom Läänemaa a Saaremaa a na jihu ugandi a Sakala. několik menších teritorií se nacházelo západně od jezera Peipsi (rusky čudské jezero – od již zmíněného starého slovanského pojmenování pro obyvatele estonska). Ke spojování okrsků do krajů docházelo proto, aby bylo možné lépe čelit případnému nebezpečí zvenčí. ovšem ke vzniku skutečného státu s jeho atributy zde ještě nedošlo. V 11. a 12. století tvořili většinu populace svobodní lidé, zejména sedláci a rolníci, ale i měšťané, řemeslníci či obchodníci, kteří o nejdůležitějších otázkách rozhodovali společně na sněmech. Postupný narůst soukromého vlastnictví u nejdravějších jedinců a rodin (ať šlo původně o kmenové vůdce, schopné válečníky, obchodníky či velké majitele půdy) vedl k materiální nerovnosti a začala vznikat šlechta, respektive ve městech bohatý patriciát.
14)
Starobylé estonské náboženství o estonském panteonu pohanských bohů, ani o náboženských rituálech nevíme téměř nic, neboť chybí jakékoliv písemné prameny. Je však jisté, že se nejednalo o žádné jednotné náboženství, ani žádné obecně ustálené zvyky. hlavní funkcí náboženství či tehdejší víry bylo zajistit rovnováhu mezi přírodou a lidmi. Ústředním prvkem byla síla, která byla vlastní nejen lidem, ale i živé a neživé přírodě: předmětům, místům či obloze a nebeským tělesům. Lidé, kteří byli obdarováni takovou silou, se nazývali šamani nebo kouzelníci. Jejich síla byla důležitá pro uzdravování, pro výklad různých nebeských a přírodních jevů, pro předpovídání budoucnosti jednotlivců i celého společenství, pro komunikaci s okolní přírodou a iniciaci (zasvěcení) příslušníků svého kmene do příslušných rituálů. tato animisticko-šamanistická víra byla velice úzce spjata s přírodou a jejími různými projevy. Lidé věřili, že jsou součástí přírody, a že také živočichové, rostliny, slunce, voda nebo měsíc mají duši. Dalším důležitým prvkem byla duše (anima) představující jedinečnost individua. Duše mohla ve spánku na čas opustit tělo a chodit kolem, někdy mohla dokonce přejít i na jiného člověka. Pokud člověk zemřel, duše opustila tělo nastálo. estonci věřili v posmrtný život a v to, že duše zemřelých ovlivňují život a osudy rodinných příslušníků, proto se pohřebiště stala posvátnými místy a zemřelým se nosily oběti. Zemřelí měli za tyto dary lidem na zemi pomáhat a být jim oporou. Jindřich Lotyš zmiňuje v Livonské kronice pouze jediné estonské božstvo – tarapitha (taara). Vzhledem k úzkým kontaktům se Skandinávci je možné, že jde o obdobu skandinávského boha thora. Jméno bylo interpretováno také jako válečný pokřik nebo modlitba: „taaro, pomoz!“ (estonsky Taara avita!). Velký význam měl – obdobně jako v jiných kulturách evropy i světa – také kult Matky země, která byla stvořitelkou a ochránkyní všeho živého. Mnohé kulty a obřady byly spojeny se zemědělským, resp. přírodním ročním cyklem. Vzhledem k příbuznosti k dalším ugrofinským etnikům se prvky estonské předkřesťanské víry rekonstruují právě na jejich základě (zejména Finů, ale i Karelů, Mordvinů, udmurtů, Vepsů aj.), i když ani zde není hodnověrných zpráv nazbyt.
(15
E st o nsk o v e st řed ověk u
Období boje za svobodu 1208–1227 Většinu z toho, co víme o rané historii kolonizace a christianizace na území dnešního estonska na přelomu 12. a 13. století, známe díky zmíněné Livonské kronice napsané knězem Jindřichem Lotyšem. historici se přou o jeho národnost. Podle německé historiografie byl Jindřich německého původu, podle lotyšské historiografie lotyšského původu. Jisté však je, že patřil k okruhu blízkých biskupa Alberta, byl velmi vzdělaný a působil jako tlumočník mezi německými rytíři a estonskými kmeny. Kronika, psaná latinsky, popisuje násilný vpád němců do Livonska. Líčí události let 1180–1227. Věnuje se převážně bojům mezi německými rytíři-misionáři a místním obyvatelstvem. Sám Jindřich byl misionářem, podporoval tedy postup římskokatolické církve v Pobaltí, takže některá jeho tvrzení jsou jistě velmi subjektivní. Z té doby však nemáme žádné jiné prameny, s nimiž bychom mohli záznamy v kronice srovnat. Boj o estonsko trvající téměř dvě desetiletí, pokud lze považovat i časové údaje v Livonské kronice za věrohodné, byl nesporně plný krveprolití. to plně odpovídá našim znalostem ze sousedních krajin, konec konců připomeňme i neradostný osud našeho ranějšího misionáře na Baltu sv. Vojtěcha. Důvodem německé invaze na východ, která později začala ovlivňovat budoucí osud estonských kmenů, byly jak obchodní, tak mocenské zájmy spojené se snahou o christianizaci estonců, neboť všechna etnika okolo již byla pokřtěna anebo čelila rovněž násilnému tlaku, aby se obrátila na křesťanství. Ve druhé polovině 12. století se kmenová společenství estonců a Kurů – tzv. pohané od Baltského moře – navíc stala obávanými piráty Baltu, když mj. roku 1187 zničila tehdejší švédské hlavní město Sigtunu. to se z vyplenění a zkázy už nevzpamatovalo a bylo místo něj založeno nové hlavní město – Stockholm – dále od pobřeží. označení „pohané od Baltského moře“ se nejčastěji vztahuje právě na estonce a Kury, přestože přesné urče16)
